• • • • • • •
jejíž členové milují Krista, jejíž členové mají naději na věčnost, jejíž členové ctí Slovo Boží, jejíž členové dodržují sexuální čistotu, jejíž členové zůstávají živí v duchu, jejíž členové jsou věrní ve svém svědectví, jejíž členové nejsou materialističtí.
Kde lze najít dokonalou církev? V určitém slova smyslu žádná dokonalá církev neexistuje. Jak jsme viděli, církve či sbory v Bibli jsou nedokonalé církve, sestávají z nedokonalých lidí, kteří se pravidelně shromažďují, protože potřebují svého dokonalého Spasitele a Pána – a také protože se potřebují navzájem. V jiném slova smyslu je ale každá církev dokonalá. Podle Bible jsou všichni, kteří věří v Krista, v Kristu dokonalí a úplní (Ko 1,28). Dokonalost, kterou sami nemají, dostávají jako dar od Krista. Kristus udílí každému členu své církve odpuštění, které vykoupil svou vlastní krví. Považuje nás za spravedlivé, protože vzal naše hříchy na kříž a umožnil nám, abychom měli podíl na jeho spravedlnosti. Tento dar je k dispozici každému, kdo:
Jakou církev potřebujeme
• se doznává ke své hříšnosti, • vyznává, že není schopen se sám nijak zachránit, • věří, že Ježíš Kristus zemřel za jeho hříchy, • věří, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, • přijme Ježíše Krista jako svého Spasitele. Pokud si takto dokonalou církev nepředstavujete, ani se ji nesnažte hledat. Dokonalá církev se skládá ze zdeptaných lidí, kteří jsou na sobě vzájemně závislí, jsou nedokonalí, chtějí se učit, jsou zapomnětliví, jsou sužováni a byli dříve naprosto ztraceni. Nemohou se chlubit žádnou svou vlastní dokonalostí – pouze tím, co jim Bůh laskavě dal jako naprosto nezasloužený dar. A přesto je to církev, která je natolik chráněna křížem a Kristovou mocí, že ji brány pekel nepřemohou (Mt 16,18).
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah Jak se mění účast na bohoslužbách v církvi . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
Jak důležitá je osobní opora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
Jaký druh církve potřebujeme? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Církev pro zdeptané lidi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Církev pro lidi, kteří jsou na sobě navzájem závislí . . . . . . . . . . 4 Církev pro nedokonalé lidi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Církev pro lidi, kteří se chtějí učit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Církev pro zapomnětlivé lidi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Církev pro sužované lidi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Církev pro ztracené lidi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Jak se můžeme poučit z dějin? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
Kde lze najít dokonalou církev? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
18
Název: Jakou církev potřebujeme. Původně: The Church We Need. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Christian Living (Křesťanský život). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Vytrvávající církev ve Filadelfii (Zj 3,7–13). Tito věřící Pán za nic nekárá, podobně jako církev ve Smyrně. Pán se však poněkud zdráhá je chválit, i když se se jim dostává pochvaly za „malou moc“ a za věrnost vůči Pánovu slovu, za to, že nezapřeli Pánovo jméno a že vytrvávají. Nejvýznačnější na této církvi je to, co pro ni vykonává sám Pán. Kristus upozorňuje sám na Musíme být církví, sebe jako na toho, kdo otevírá a zavírá dveře příkde věřící nejsou ležitosti, a církev ujišťuje, že jí dá otevřené dvepředevším známí ře, jimiž bude moci vejít. Této církvi také slibusvou silou, ale je, že ji zachová v hodině zkoušky, která má přisvou věrnou jít na celou zemi. Vidíme z toho, že musíme být závislostí na Pánu. církví, kde věřící nejsou především známí svou silou, ale svou věrnou závislostí na Pánu. Materialistická církev v Laodiceji (Zj 3,14–19). Jedná se o nechvalně známou církev, která byla v Pánových ústech jako nechutná voda. Církev totiž přejala teplotu svého okolí. Věřící jsou zde přirovnáváni k vlažné vodě – nepůsobí osvěživě jako studená voda, a nepůsobí ani podnětně jako horká voda. Věřící v Laodiceji se nechali svou vlažností oklamat. Nebyli natolik špatní, aby bylo zřejmé, že se odvrátili od své závislosti na Pánu. A přesto již ve svém životě přestali čerpat z Pánovy milosti. Žili si ve svých zajetých kolejích a byli s tím naprosto spokojeni. Kvůli materiální hojnosti sklouzli do duchovního stavu, který byl pro Pána naprosto nepřijatelný. Proto se Pán představuje jako „Amen“ (konečné slovo), „svědek věrný a pravý“ (všemu, co řekne, lze naprosto důvěřovat), „původ Božího stvoření“ (stvořil vše, a proto ihned odhalí cokoli špatné). Pán Ježíš chtěl, aby se lidé v této církvi zastyděli za to, že se nechali oklamat hmotnými hodnotami tohoto světa, jimž se přizpůsobili. Místo aby bohatství používali k duchovním účelům, užívali je k osobnímu pohodlí a k životu v luxusu. Nechali se svým bohatstvím oklamat. Pán je ujišťuje, že s nimi mluví tak otevřeně jen proto, že je miluje. Dobře ví, že nejsou schopni svůj stav vidět a že již nemají potřebnou duchovní citlivost. A proto je vybízí k pokání. Vidíme z toho, že musíme být církví, kde lidé nehodnotí svůj stav na základě svého hmotného zabezpečení, ale na základě své závislosti na Pánu. Z poselství, která náš Pán adresuje sedmi církvím či sborům ze Zjevení 2 a 3, vyplývají ponaučení i pro nás dnes. Vezměme si k srdci, že musíme být církví: 17
Trpící církev ve Smyrně (Zj 2,8–11). Je to jedna ze dvou církví, které nejsou nijak kárány. Pán povzbuzuje a utěšuje členy této církve v utrpení, které pro něj snášejí. Ujišťuje je, že ačkoli vypadají chudě, jsou ve skutečnosti bohatí. Aby je utěšil, upozorňuje je na sebe, jako na toho, kdo byl vzkříšen. Ujišťuje je, že budou sice tvrdě zkoušeni a mnozí pro něj i zemřou, přesto je ale nakonec čeká velká radost. Slibuje jim, že jim neublíží druhá smrt, která však stráví jejich nepřátele. Vidíme z toho, že musíme být církví, která je s ohledem na věčnost ochotná snášet utrpení a těžkosti. Církev ve špatném prostředí v Pergamu (Zj 2,12–17). Tato církev žila tam, kde byl „trůn Satanův“. Byla to sužovaná církev a její členové byli pokoušeni lidmi, kteří je chtěli přimět, aby se dopouštěli stejných přestupků jako kdysi izraelský národ. Pán je ujišťuje o své věrnosti a zároveň je nabádá, aby se měli na pozoru a nenechali se vtáhnout do špatného společenství. Upozorňuje je na meč svého Slova a ujišťuje je, že skutečné uspokojení najdou jen tehdy, pokud mu zůstanou věrní. Vidíme z toho, že musíme být církví, která ctí Slovo Boží i v tom nejhorším prostředí. Mravně kompromitovaná církev v Thyatirech (Zje 2,18–29). Tato církev byla v ještě větším nebezpečí než církev v Pergamu. Pán uznává, že zná její lásku, věrnost, službu, vytrvalost i její hojné skutky. Ale přes všechen růst žila tato církev na pokraji katastrofy. Tolerovala totiž učení, které povzbuzovalo ke smilstvu a duchovním kompromisům. Pán ukazuje, že zkoumá ledví i srdce, a každému odplatí podle jeho skutků. Pro lidi v této církvi bude jen ziskem, když se zbaví tohoto nebezpečného učení. A naopak zůstanou v ohrožení, pokud se tohoto učení nezbaví. Vidíme z toho, že musíme být církví, jejíž členové udržují vysoký standard sexuální čistoty. Spící církev v Sardech (Zj 3,1–6). Zde nacházíme církev, která žije v nebezpečném sebeklamu. Kristus ukazuje, že skutečný stav této církve neodpovídá její pověsti. Křesťané v dalších oblastech měli o této církvi evidentně dobré mínění. Přestože lidé tuto církev chválili, Pán Ježíš ji považuje za duchovně mrtvou. Mnozí věřící v Sardech spali na svých někdejších vavřínech. Měli určité zdání zbožnosti, ale šlo jen o prázdné pozlátko, bez jakékoli Boží moci. Proto je Pán upozorňuje na to, co Duch praví sborům. Upozorňuje je, že pokud se neprobudí ze své dřímoty a pokud jejich srdce nebude obnoveno Duchem Božím, brzy přijdou o své dobré svědectví. Vidíme z toho, že musíme být církví, která si jen neudržuje jakési zdání zbožnosti, přičemž by popírala Boží moc. 16
Jakou církev potřebujeme Potřebujeme církev, která by nám ukazovala, jaké by to asi mohlo být, kdybychom mohli kráčet po prašné cestě v Izraeli se samotným Zakladatelem církve. Dnes sice nenajdeme církev, která by byla dokonalá jako Ježíš, ani církev, jejíž členové by kráčeli po vodě, ale potřebujeme církev, která se na lidi dívá stejně jako Pán Ježíš. Při hledání takové církve je dobré mít na mysli jedno moudré přísloví: „Nasycená duše pošlape i med z plástve, ale hladové duši je všechno hořké sladkým“ (Př 27,7). Pouze když se vzdáme své vlastní soběstačnosti, budeme si cenit dalších nedokonalých, podlomených lidí, kteří v církvi, tělu Kristovu, našli pravý zdroj odpuštění, upřímnosti a lásky. Martin R. De Haan II
Jak se mění účast na bohoslužbách v církvi Podle zprávy, kterou vydala University of Michigan, existuje určitý vztah mezi návštěvností bohoslužeb a ekonomikou. Institut pro společenský výzkum (Institute for Social Research) provedl průzkum mínění ohledně „hodnot“. Z průzkumu je patrné, že v 15 z 19 průmyslově vyspělých zemí se účast na bohoslužbách snižuje. Ze stejného výzkumu je vidět, že účast na bohoslužbách vzrůstá v zemích, kde jsou ekonomické potíže a politická nejistota. Uvedené závěry jsou patrné z toho, jaké procento dospělých se účastní bohoslužeb jednou týdně: 89 % v Nigérii 84 % v Irsku 68 % na Filipínách 44 % v USA 16 % ve Švýcarsku 4 % ve Švédsku Politolog Ronald Inglehart však poznamenává, že nízká účast na bohoslužbách neznamená, že by takoví lidé měli malý zájem o hlubší životní otázky. Lidé si v bohatých zemích kladou náboženské otázky, ale odpovědi hledají mimo církev. Patrně se v tom projevuje duch soběstačnosti: „Jestliže si sám dokážu zajistit dobrý život, dokážu sám také najít odpovědi na životní otázky.“ Výsledkem je společnost náboženských individualistů, z nichž mnozí 1
si vybírají určitou životní filozofii podle toho, do jaké míry dokáže utlumit bolest v jejich srdci. S naditou peněženkou, ale prázdnou duší se osamoceně a smutně šineme svou cestou – a přitom se nijak zvlášť nezajímáme o církve, které každou neděli míjíme.
Jak důležitá je osobní opora Církev je jistě mnohem více než kruh přátel, kteří nám poskytují oporu nebo mají podobné zájmy, ale pro zdravou církev je zároveň charakteristické, že zde existují určité skupiny, které jsou lidem oporou. Vezměme si například organizaci Anonymní alkoholici. Představme si, jak účinná by asi byla setkání jejich skupin, pokud by si zde lidé nechtěli přiznat své skutečné potřeby. A co kdyby zde nebyli lidé, kteří by mohli dalším pomáhat? A co kdyby Anonymní alkoholici byli pověstní tím, že odsuzují alkoholiky? Co kdyby členové neměli zájem dělit se o svůj životní příběh a nechtěli by nijak pomáhat novým členům? Je důležité mít na mysli, že organizace Anonymní alkoholici používá svůj dvanáctistupňový program po vzoru duchovních zásad převzatých z církve. Program Anonymních alkoholiků je veden podle zásad, které jsou důvěrně známé Kristovým následovníkům – od prvního kroku, kdy je třeba si určitou potřebu přiznat, až po dvanáctý krok, kterým je pomoc dalším lidem. Zakladatelé organizace Anonymní alkoholici tedy převzali zásady pro svůj dvanáctistupňový program od církve, ale církev nyní bude muset tyto zásady patrně znovu začít používat. Kristovi následovníci jsou voláni k tomu, aby nesli dál Kristovo poselství. „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn“ (J 3,17). A takové je i poslání těch, kteří vědí, jaké to je být na dně, být milován a dostat odpuštění.
Jaký druh církve potřebujeme? Zdravé církve a sbory se skládají z lidí, kteří mají určité potřeby. Pokud si někdo myslí něco jiného, nemůže správně chápat podstatu ani poslání církve. Podívejme se nyní na sedm různých typů lidí, které obvykle v církvi najdeme. 2
šířit po celém světě své poselství milosti a záchrany (Mt 28,19–20). Zmocnil svou církev, aby vykonávala záchrannou misi v Boží síle (Sk 1,8). Vybavil své tělo, aby poskytovalo podporu každému ztracenému člověku, který přijme evangelium spásy (1Te 5,11–18). Jestliže zde nebude církev, která by byla organizována k takové misii, kdo lidem ve světě nabídne skutečnou pomoc v situaci, kdy jsou naprosto ztraceni? Jestliže těmto lidem církev neřekne o skutečném nebi a skutečném pekle, kdo to udělá? (Zj 20,11–15)
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. Je na tom člověk, který je ztracen duchovně, podobně jako člověk, který je ztracen tělesně? Jaký je mezi těmito stavy rozdíl? 2. Jaké konkrétní prvky Ježíš zahrnul v příběhu u Lukáše 16,19–31, aby nám ukázal, v jak hrozném stavu jsou ztracení lidé? 3. Co je tou nejobtížnější skutečností, pokud jde o stav ztraceného člověka? (v. 27–31) 4. Co může církev dělat, aby dala najevo, že existuje nejen pro sebe, ale i pro ty, které Kristus miluje – pro ty, kteří dosud nejsou v Božím ovčinci?
Jak se můžeme poučit z dějin? Vzkříšený Pán Ježíš ve svých posledních zaznamenaných slovech pronáší osobní poselství k sedmi církvím v prvním století. V těchto krátkých poselstvích Pán 1) upozorňuje na své určité vlastnosti, jež by měla každá církev vidět; 2) uvádí kladné stránky těchto církví; 3) poukazuje na problémy, které jsou hrozbou pro vztah s ním; 4) povzbuzuje k dobrým projevům; 5) volá k pokání v určitých potřebných oblastech; 6) varuje ty, kteří nechtějí naslouchat a 7) slibuje úspěch těm, kteří mu budou naslouchat. Zaneprázdněná církev v Efezu (Zj 2,1–7). Tato církev byla charakteristická svou tvrdou prací, rozlišovací schopností a vytrvalostí. Při vší práci se však z této církev nějak vytratila její prvotní láska. Této církvi evidentně více záleželo na tom, jak tvrdě pracovat a jak se vypořádávat s falešnými učiteli než na lásce ke Kristu. Jedná se o poměrně nenápadný problém, který by si dnes měly vzít k srdci aktivní, doktrinálně konzervativní církve. Ztráta soucitu by nakonec mohla znamenat, že Pán takovou církev zavrhne. Vidíme z toho, že musíme být církví, jejíž členové neustále obnovují svou lásku ke Kristu. 15
mu všemu je mezi námi a vámi upevněna veliká propast, aby ti, kdo chtějí, nemohli přejít odtud k vám, ani se přepravit odtamtud k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do domu mého otce, neboť mám pět bratrů, ať jim svědčí, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Abraham řekl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslechnou!‘ On řekl: ‚Ne, otče Abrahame, ale kdyby k nim přišel někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘ (Lk 12,24–31) Povšimněme si, co nám tato pasáž sděluje o těch, kteří jsou ztraceni. Vidíme, v jak žalostném stavu jsou. Kristus nám pomáhá vidět, jak dočasné jsou hmotné statky; dává nám nahlédnout do nezvratného a hrozného stavu těch, kteří jsou ztraceni, a ukazuje nám, proč potřebují pomoc a varování, než bude zcela pozdě. Kristus nám ukazuje, že:
• Ti, kdo jsou ztraceni, se tak nemusí jevit (v. 19). • Ti, kdo jsou ztraceni, to tak nemusí pociťovat (v. 19). • Ti, kdo jsou ztraceni, se mohou jevit zaviděníhodně (v. 19–21). • Ti, kdo jsou ztraceni, skončí v mukách (v. 23–24). • Ti, kdo jsou ztraceni, budou prosit o milosrdenství (v. 25–26). • Ti, kdo jsou ztraceni, nenajdou žádnou úlevu (v. 25–26). • Ti, kdo jsou ztraceni, nebudou moci varovat další (v. 27–31). Ztracení lidé měli před Kristovým příchodem k dispozici poselství od Mojžíše a proroků. Když přišel Syn Boží, ztracení lidé potřebují slyšet, že Kristus zemřel za jejich hříchy, byl pohřben a vstal z mrtvých, aby všem, kdo v něj uvěří, dal dar nebes a aby jim dal uniknout před peklem. Pokuste se představit si, jaké by to asi bylo být oním ztraceným mužem z Lukáše 16. Za jak důKdo lidem ve ležitou byste asi považovali církev poté, co byssvětě nabídne te přešli z tohoto světa do onoho světa? Pokud skutečnou pomoc jde o důležitost církve ve vašem životě, kolik v situaci, kdy jsou bodů byste církvi dali na desetibodové stupnici? naprosto ztraceni? A kolik bodů byste přiřadili své zálibě, své práci, možnosti cestovat, vybavení své domácnosti, internetu nebo kabelové televizi? Ztracení lidé zoufale potřebují církev – více než trosečník na moři záchranné letadlo. Bůh dal určitým lidem ve své církvi schopnost, aby účinně předkládali Krista ztracenému světu (Ef 4,11). Bůh dal své církvi odpovědnost 14
Církev pro zdeptané lidi Představme si nemocniční čekárnu plnou lidí. Každý z nich přišel do nemocnice na základě pozvánky, ale nikdo neví, proč tam je. Po příchodu je každý zapsán do seznamu. Když se někdo z nich zeptá, zda byl pozván proto, že by snad některý člen rodiny byl náhle v nemocnici, je mu řečeno: „Jen v klidu počkejte, lékař se vám bude za chvilku věnovat.“ Nakonec lékař skutečně přijde, všem oznámí, že vše je zcela v pořádku, a každého vybídne, aby nějak finančně přispěl do nemocničního fondu. V určitém ohledu se na typickém církevním shromáždění právě takto cítí lidé, kteří jsou na Zdeptaní lidé dně. Přijdou tam, protože to od nich někdo očepoznali, co to kává. Ale uvnitř cítí, že jim nic z toho moc nedáznamená sáhnout vá smysl. Chápou jen, že v určitou chvíli se od si na samé dno. nich bude požadovat finanční příspěvek. Raději by tam ani nebyli. Takoví zdeptaní lidé se cítí mnohem lépe ve zdravé církvi, protože sami poznali, co to znamená sáhnout si na samé dno. Snadno se dokáží ztotožnit s oním mužem, který se modlil, „Bože, projev milost mně hříšnému!“ (Lk 18,13), a s apoštolem Pavlem, který napsal, „soužení, které nás potkalo. . . dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé“ (2K 1,8–9 ČEP). Zdeptaní lidé vědí, že v mnoha ohledech jsou jako ti, kteří hledají pomoc se svými rodinnými problémy, se svými emocionálními traumaty, problémy s přejídáním, anorexií či bulimií, s alkoholem či drogami. Chápou varování pisatele listu Židům: Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha, a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce. Když se říká: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení.‘ (Žd 3,12–15) Pokud bychom se podívali na širší kontex tohoto verše, viděli bychom, že adresáti tohoto listu měli konkrétní potřeby a zažívali určitá nebezpečí, takže by bylo na místě poskytnout jim určitou skupinovou podporu. Jedná se mj. o tato nebezpečí: 3
• Nebezpečí zatvrzelého srdce (v. 8). • Nebezpečí duchovního bloudění (v. 10). • Nebezpečí, kdy tito lidé zarmucují Boha (v. 10–11). • Nebezpečí, kdy se těmto lidem nedostává Božího schválení (v. 11). • Nebezpečí, kdy se tito lidé odvracejí od Boha (v. 12). • Nebezpečí, kdy tito lidé klamou sami sebe (v. 13). Právě proto jsou adresáti tohoto listu vybízeni, aby si denně navzájem pomáhali a aby se navzájem povzbuzovali. V desáté kapitole je pak opět zdůrazněno, že si mají navzájem pomáhat: Neochvějně držme své vyznání naděje, neboť ten, který dal slib, je věrný; a buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje (Žd 10,23–25). Lidé, kteří jsou duchovně na dně, si uvědomují, jak jsou tyto potřeby důležité. Dostali se do bodu, kdy vidí, že těmi nejdůležitějšími hodnotami v životě jsou víra, láska a naděje. Sami na sobě zakusili, že člověk nemůže chodit s Bohem bez pomoci druhých. Pokud si nebudeme navzájem stále připomínat, oč tu běží, bude církev pouze něco jako pohotovost v nemocnici.
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. 2. 3. 4.
Proč zdeptaní lidé spíše přiznají potřeby, jež ostatní spíše popírají? Jak můžeme spojit pasáž v Židům 3,7–19 s pasáží v Židům 10,25? Proč zdeptaní lidé potřebují církev? Proč zdravá církev potřebuje zdeptané lidi?
Církev pro lidi, kteří jsou na sobě navzájem závislí V našem světě se prosazuje individualismus. Podporujeme ho i u svých dětí, které poměrně brzy začínají vnímat, že nezávislost je jedním z hlavních cílů života. „Až vyrostu, budu si vše zařizovat podle sebe.“ Ale my potřebujeme církev, v níž mají lidé postoj: „Nejsem skutečně zralý, dokud si neuvědomuji, jak silně potřebuji druhé.“ Individualismus je tedy v církvi čímsi zcela cizím. Čím dříve si uvědomíme, že každý člen potřebuje každého dalšího člena, tím dříve dospějeme k ideálu dobré církve. V 1. Korintským 12,12–31 se apoštol Pavel ptá, zda by vůbec dávalo smysl, kdyby některá část těla nepotřebovala nějakou jinou část. Podobně je to 4
církev, své tělo, aby pomáhala naplňovat potřeby sužovaných lidí. Můžeme si být jisti, že jeho plánem je mít zde jakési duchovní fitness centrum, jakýsi duchovní klub, který bude nejen pro zdravé a silné, ale i pro slabé a nemocné.
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. Jak Boží jednání vůči nám v 1Te 5,9 poukazuje na to, jakou péči máme podle veršů 14 a 15 projevovat druhým? 2. Jak mohou členové církve zjistit, zda se s někým chtějí stýkat ze sobeckých důvodů, nebo na základě lásky? (Tt 3,8–11). 3. V jakém smyslu koncepce „těla Kristova“ pomáhá silně sužovaným lidem v tom, aby církev nepřetěžovali?
Církev pro ztracené lidi Co je charakteristické pro člověka, který se cítí úplně ztracen? Představme si dítě, které bezmocně bloudí lesem, trosečníka někde na širém moři či pacienta s Alzheimerovou chorobou, který nemůže v noci najít cestu zpátky domů. Ztracení lidé jsou odříznuti od veškeré pomoci. Nevědí, kde jsou. Nevědí, jak si najít nějaké přístřeší, ochranu, zaopatření. Jsou ztraceni, dezorientováni, a proto potřebují pomoc. Většina lidí je ztracena. Většina lidí neví, kde jsou, kdo jsou ani proč bezcílně bloudí životem. Prozkoumejte vesmír, Většina lidí neví, že pocházejí od Boha Adamokaždičkou hvězdu, va, Abrahamova a Davidova. Většina lidí neví, dno každého oceánu, jak Boha najít. Většina lidí neví, že existuje skuvrchol každé hory. tečné nebe, kam se dostane jen relativně málo A najděte pravdu, lidí, a skutečné peklo, kde přijdou o vše, o čem která je naléhavější kdy snili. Většina lidí neví, kam se obrátit o skunež váš věčný úděl. tečnou pomoc. Většina zemře, jako onen bohatý muž, kterého Ježíš popisuje v 16. kapitole Lukáše. Ježíš zde s lítostí popisuje rozhovor mezi jedním zesnulým bohatým mužem a jeho předkem Abrahamem. Zeje mezi nimi velká propast. Ježíš nám předkládá konverzaci, k níž došlo, když onen bohatý muž zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara [zesnulého žebráka, který skončil v ráji s Abrahamem], aby namočil špičku svého prstu vodou a ochladil můj jazyk, neboť trpím bolestí v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že sis už vybral své dobré ve svém životě, a Lazar podobně zlé. Nyní je zde potěšován, ty však jsi sužován. A k to13
Není pro nás přirozené takto vycházet vstříc nedokonalým lidem. Spíše máme sklon k netrpělivosti a hněvu, když nás někdo obtěžuje a bere nám náš čas. Máme obavy, že takový člověk nás strhne dolů dříve, než ho vůbec dokážeme nějak povzbudit. Přesto nám Pavel připomíná cosi velmi významného. Říká, že náš Spasitel nás ‚postavil k získání spasení,‘ nikoli k hněvu (v. 9). A Pavel dále uvádí, že stejnou útěchu a pomoc máme poskytovat dalším (v. 11). To jistě není snadné. Často je nám na obtíž, když si někdo dělá nároky na náš čas. A přesto od nás Kristus chce, abychom nereagovali hněvivě, ale abychom:
• projevovali úctu těm, kdo nás věrně vedou (v. 12–13), • varovali neukázněné (v. 14), • pomáhali slabým (v. 14), • projevovali vůči všem trpělivost (v. 14), • neopláceli zlé zlým (v. 15), • vždy usilovali o dobro pro všechny (v. 15). Duch Kristův nás povede nejen k těm, kteří jsou na tom dobře, kteří jsou soběstační a nemají žádBožím plánem je né potíže. Také nás bude podněcovat, abychom používat církev, s obětavostí vycházeli vstříc těm, kteří jsou slabí aby pomáhala a potřebují naše povzbuzení, útěchu a podporu. naplňovat potřeby Ježíš nepřišel pomáhat těm, kteří se považusužovaných lidí. jí za dobré, nebyl lékařem pouze pro zdravé, ale přišel spasit hříšníky, přišel zvěstovat „evangelium chudým; . . . vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu“ (Lk 4,18). Ježíš ukázal, jak důležitý je soucit, když řekl, že při nadcházejícím soudu bude důležité, co jsme dělali tváří v tvář lidskému utrpení. Některým řekne: Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. . . Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili (Mt 24,34–36,40). Ohledně soudu z 26. kapitoly Matouše existují různé výklady, jimiž se ale nyní nebudeme zabývat. Z této pasáže je ale naprosto zřejmé, jak se náš Pán zajímá o sužované lidi. Proto si můžeme být jisti, že Ježíš chce používat svou 12
i s lidmi v rámci církve. Tato myšlenka si však od nás vyžaduje víru. Jednotlivé části lidského těla jsou na sobě vzájemně závislé a stejně závislí jsou na sobě i členové církve, i když to možná není tak viditelné. Pavel napsal: V jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo. . . Kdyby noha řekla: ‚Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tomu tělu? . . . Ale Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl. . . Oko však nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás.‘ Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné. . . Ale Bůh sestavil tělo tak, že tomu potřebnému dal zvláštní čest. . . A když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy (1K 12,13–27). Důvod, abychom přijali skutečnost, že jsme na sobě navzájem závislí, nacházíme tehdy, když věříme, že:
• Jsme spojeni v jednom Duchu (v. 13). • Jsme údy téhož těla (v. 13). • Navzájem se potřebujeme (v. 21). • Když jeden úd trpí, trpí všechny údy (v. 26). • Když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy (v. 26). Podle apoštola Pavla nás na sobě závislými učinil sám Bůh. Má-li Pavel pravdu, nemůže žádný Žádný úd těla úd těla obhájit tvrzení, že může být sám o sobě, nemůže obhájit že je důležitější než jiný úd nebo že si zaslouží tvrzení, že může více cti či pozornosti než úd jiný. Duch považuje být sám o sobě. každý úd za zcela zásadní, od pastora, přes služebníka v šatně až po modlitebního partnera. Bůh dal každému údu svého těla úlohu, jak sám chtěl (1K 12,18). Možná nemáme úlohu podle své představy, ale naše úloha je podle Boží vůle, v souladu s Božím plánem pro jeho lid. Bůh láskyplně používá svou moudrost, aby dával jednotlivými údům svého těla příležitost navzájem se milovat a pečovat o sebe. Bůh do tohoto těla dává pospolu lidi bohaté i chudé, pastory, zpěváky, misionáře, správce, pracovníky s mládeží. V každém případě nám Bůh dává úlohu srovnatelnou s úlohou, jakou má v těle oko, ucho, nos, ústa, ruka či noha. Žádá se od nás, abychom na základě víry přijali, že jsme jeho dítětem – že jsme byli obdarováni, že jsme důležití a máme zásadní místo v tomto těle. 5
Bůh pokládá každou úlohu v církvi za čestnou, bez ohledu na vnější okázalost (1K 12,23–24). Některé části lidského těla jsou více na očích než jiné. Ale určitě je zajímavé, že životně důležité jsou právě ty části těla, které nejsou na očích. Boha tedy jistě netěší, jestliže členové církve dávají větší čest těm, kteří jsou na očích, než těm, kteří slouží někde v ústraní. Jen si představme, co se stane, když například vedoucí nedělní školy pro děti již náhle nemůže dále vykonávat svou službu! Bůh tedy dal každému jednotlivému údu určitou úlohu, přičemž možná nejsme schopni vidět či chápat všechny aspekty toho, jak a proč se navzájem potřebujeme. Ani třeba nejsme schopni prokázat, zda každý úd těla dostal pouze jeden duchovní dar, anebo zda jich dostal více. Také bychom možná rádi věděli, zda se naše obdarování může podle okolností nějak měnit. Ale na řadu z těchto otázek ani není třeba mít odpověď, pokud k sobě navzájem máme dobrý postoj. Proto také Pavel ve 12. kapitole 1. Korintským dále říká, že jsou důležitější věci, než jaký má kdo duchovní dar (1K 12,27–31). Nejdůležitější je, zda si umíme vzájemně projevovat lásku (1K 12,31–13,13). Hlavní bod, pokud jde o tělo, církev ve 12. kapitole, je rozebírán ve 13. kapitole. Skutečnost, že jsme na sobě jako údy jednoho těla vzájemně závislí, se musí projevovat v našich postojích. Má-li někdo dar výmluvnosti, víry, poznání nebo porozumění – všechny tyto dary jsou bez lásky ničím (1K 13,1–3). Pro Boha je důležité, zda se o sebe navzájem zajímáme a zda si vzájemně pomáháme. Pavel napsal: A kdybych dal pro nasycení chudých všechen svůj majetek a kdybych vydal své tělo k spálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje (1K 13, 3).
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. 2. 3. 4.
Jak spolu souvisí pokora a vzájemná závislost? (1K 12,12–13; 22–25) Čemu se můžeme naučit z příkladu o těle v 1. Korintským 12? Co když lidé nevědí, jaká mají obdarování? (1K 12,18.31; 13,1–13) Jaké kroky by mohla církev činit, aby se věci děly podle zásad v 1. Korintským 12?
Církev pro nedokonalé lidi Ti, kteří žijí s nějakým perfekcionistou, říkají, že to je asi takové, jako když se snažíte obejmout pichlavý kaktus. Perfekcionistovi není nic akorát. Proto se jen těžko dočkáte nějakého ocenění. To se spíše dočkáte kritiky. A také nemůžete po práci jen tak odpočívat, protože práce nemá nikdy konec. 6
Zapomínáme, a proto si musíme vzájemně pomáhat a připomínat si i zcela základní věci. Ve vhodnou chvíli, jemným a mírným způsobem si musíme navzájem připomínat, že máme pamatovat na Pána, na jeho lásku a na to, že nás může provést džunglí, pouští, bažinou, oceánem, údolím i trnitou cestou života.
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. Říká se: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Je toto rčení více, nebo méně závažné, pokud jde o duchovní záležitosti? 2. Na co mají věřící lidé podle apoštola Pavla sklon zapomínat? (Tt 3,1–8). 3. Jaký je podle Židům 3,12–13 vztah mezi hříchem a naší pamětí? 4. Co máme dělat, abychom náležitě brali v úvahu, že máme sklon zapomínat?
Církev pro sužované lidi Představte si klub či fitness centrum, jehož členové se snaží udržet si své tělo i mysl v té nejlepší kondici. Poradci doporučují optimální cvičení, stravu a postupy na odstranění stresu. Každý den probíhají speciální školení pro různé věkové a zájmové skupiny. Jsou zde všemožné posilovny, sauny, lázně, plavecké bazény a učebny, kde si členové mohou co nejlépe procvičovat tělo i duši. Tento klub je tak efektivní ale jen proto, že všichni, kteří neodpovídají ideálnímu standardu, Církev nikdy neměla jsou odsud vypovězeni. O členství automaticky být místem, které přijdou ti, u nichž se vyskytne rakovina, srdeční by sloužilo pouze či jakékoli jiné závažné onemocnění. Lidé s nadnejvíce ukázněným váhou musí také vrátit klíče od klubu. a „ideálním“ věřícím. Ale církev, kterou buduje Kristus, je jiná. Nikdy neměla být místem, které by sloužilo pouze nejvíce ukázněným a „ideálním“ věřícím. Náš Pán od začátku projevuje zájem i o ty, kteří mají k ideálu daleko. Stejný zájem je patrný i ze strany apoštola Pavla: Neboť Bůh nás nepostavil k hněvu, nýbrž k získání spasení skrze našeho Pána Ježíše Krista. . . Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte. Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi. Hleďte, aby nikdo neodplácel nikomu zlým za zlé, ale vždy usilujte o dobro k sobě navzájem i vůči všem (1Te 5,9.11.14–15). 11
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. Kdy vzdělávání slouží jen samo sobě? (1K 8,1–3) 2. Co je cílem vzdělávání v rámci církve? (Ef 4,11–15; Ko 1,28–29) 3. Co může dělat církev, aby pomáhala novým věřícím na té úrovni, kterou právě potřebují, a nikoli podle toho, na jaké úrovni jsou zbývající členové církve?
Církev pro zapomnětlivé lidi Jaké by to asi bylo žít ve světě, kde bychom nic nezapomínali? Studenti by si nemuseli před zkouškou nic opakovat. Manžel by nezapomínal projevovat své manželce lásku. Přátelé by nezapomínali si navzájem zatelefonovat, napsat si dopis či blahopřání k významnému dni či výročí. Ale v takovém světě nežijeme. I ti nejvzdělanější a nejgeniálnějí lidé zapomínají, a to i na zcela základní věci. Všímal si toho i apoštol Pavel, když psal mladému křesťanskému vedoucímu Titovi, jak pomáhat v rámci církve: Připomínej jim, ať se podřizují vládcům a vrchnostem, ať je poslouchají a jsou připraveni ke každému dobrému skutku. Ať nikoho neurážejí, ať nejsou svárliví, nýbrž mírní, a ať ukazují veškerou tichost ke všem lidem. Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, byli jsme otroky žádostí a všelijakých rozkoší, trávili jsme život v špatnosti a závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli. Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás. . . Věrohodné je to slovo, a chci, abys na ty věci kladl důraz, totiž aby se ti, kdo uvěřili Bohu, soustředili na to, jak mají vynikat v dobrých skutcích; je to krásné a lidem užitečné (Tt 3,1–5.8; viz též Žd 3,12–14). To jsou pokyny pro věřící. Je vidět, že Boží lid se nemusí vždy učit něco nového. Často je třeba nám připomínat, co již známe. Často totiž zapomínáme, kdo jsme, jak jsme se změnili a jak máme nyní žít. • Zapomínáme podřizovat se vládcům a vrchnostem (v. 1). • Zapomínáme být připraveni pomáhat dalším (v. 1). • Zapomínáme, že nemáme o nikom mluvit špatně (v. 2). • Zapomínáme být pokojní (v. 2). • Zapomínáme být vlídní (v. 2). • Zapomínáme projevovat pokoru (v. 2). • Zapomínáme, že jsme kdysi byli nerozumní (v. 3). • Zapomínáme, že jsme byli zachráněni díky milosti (v. 4–7). 10
Perfekcionisté potřebují mít vše dokonalé. Ale přitom nevědí, jak žít díky Boží milosti se svými vlastními nedokonalostmi a s nedokonalostmi lidí kolem sebe. Někteří z nás, kteří se třeba ani za perfekcionisty nepovažujeme, to můžeme přehánět ve svých nárocích na církev. Jsme přehnaně kritičtí a na druhé klademe větší nároky než na sebe. Až příliš snadno zapomínáme na své vlastní chyby a na to, jak potřebujeme odpuštění. Možná by nám prospělo důkladně se zamyslet nad pasáží u Matouše 18,21–35. I ta nejlepší církev se celá skládá z nedokonalých lidí. Každý člen, pokud má duchovní poroPerfekcionisté zumění, si je jistě vědom své hříšnosti a patrně ví nevědí, jak žít díky o svých selháních. Každý člen je jako napraveBoží milosti se ný alkoholik, který dobře ví, jak lákavé by bylo svými vlastními vrátit se ke starým způsobům. Každý člen dennedokonalostmi ně zápolí se svou sebestředností, soběstačností, a s nedokonalostmi pýchou a sklonem odplácet zlé zlým. lidí kolem sebe. V 1. Jana 1,5–2,4 nám apoštol Jan předkládá realistický obrázek o nás samotných. Z jeho slov vidíme, že jsme nedokonalí lidé, kteří musí poctivě zápolit se svou nedokonalostí, a to jak před sebou navzájem, tak i před naším dokonalým Bohem. Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Řekneme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není. Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého (1J 1,6–2,1). Nacházíme zde tedy důvod, abychom věřili, že naše nedokonalé vztahy v rámci církve musí být založeny na následujících skutečnostech, které musíme sdílet:
• • • •
Víra v Kristovu dokonalost (v. 5–6). Upřímný pohled na sebe sama (v. 6–7). Jasné vědomí o své hříšnosti (v. 8 a 10). Potřeba vyznávat se ze svého hříchu a potřeba odpuštění (v. 7 a 9). 7
• Touha po spravedlnosti (2,1). • Spoléhání na Kristův kříž (2,1–2). • Potřeba poslušnosti (2,3–4). Když Jan píše o naší nedokonalosti, je idealista i realista. Nabádá nás, abychom se vyvarovali špatných rozhodnutí. Ale také nám ukazuje, že když se dopustíme něčeho špatného, můžeme i potom na to vše ještě reagovat správně. Když dobře vidíme svou vlastní nedokonalost, je to dobrým základem pro dobré vztahy v rámci církve. 1) Jsme díky tomu čestní, otevření. 2) Povzbuzuje nás to k osobní pokoře a úctě ke všem lidem (Tt 3,1–3). 3) Dává nám to důvod, abychom byli milosrdní vůči prohřeškům a zároveň usilovali o dobré postavení před Bohem (Mt 4,5–7). Není nic horšího než někdo, kdo duchovně hodně vyrostl, ale kdo se pyšně a kriticky staví proti těm, kteří dosud nedošli tak daleko jako on sám. Jsme nedokonalí, a nemáme tedy žádný důvod k pýše či sebespravedlnosti. Být lepším znamená být milosrdnějším a láskyplnějším.
Otázky k osobnímu nebo skupinovému studiu 1. Proč perfekcionisté mívají problémy ve vztazích? 2. Jak nám 1. Jana 1,6–2,4 pomáhá k rovnováze, když bojujeme s perfekcionismem? 3. Co může církev dělat, pokud jde o tenzi mezi milosrdenstvím u Matouše 5,6–7 a konfrontací u Matouše 18,21–35?
Církev pro lidi, kteří se chtějí učit Představte si vysokou školu, kde profesoři jsou tak vzdělaní, že už se ani nedokáží přiblížit potřebám svých studentů – pouze nejlepší z nich se mohou dostat na akademickou úroveň svých profesorů, kteří jsou pohrouženi do výzkumu a do svých příspěvků v akademických časopisech. Představte si, že studenti se chtějí učit, ale zachází se s nimi, jako by již měli být na úrovni svých učitelů. A teď si to převeďme do prostředí církve. Noví věřící jsou duchovně nevzdělaní a dychtí po poznání. Neví, co všechno bylo v truhle Hospodinovy smlouvy ani kdo byl Sofonjáš. Také nevědí, jak „žehnat Bohu“, jak se „vzájemně budovat“, „chodit moudře“, „vyznávat svá přestoupení“, „posvěcovat se“, „ustavičně se modlit“ nebo „dávat sami sebe v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu“. 8
Takoví lidé se chtějí učit. Vědí o své neznalosti, pokud jde o Bibli. Potřebují tedy nějakou malou skupinku, kde se jim dostane osobního zájmu. Potřebují, aby jim někdo pomáhal na jejich úrovni a jejich tempem. Apoštol Pavel chápal, že církev existuje ke vzdělávání lidí, kteří se potřebují učit novému jazyku lásky, nové logice, novým dějinám, nové sociologii, nové hudbě i novému pohledu na vztahy. V Pavlových slovech vidíme výzvu pro církev, aby duchovně nevzdělané lidi přiváděla ke světlu. Pavel měl jistě na mysli potřeby těch, kteří vycházejí z temnoty (Ef 4,17–18), když napsal: A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista (Ef 4,11–15). Bůh dává některým věřícím v církvi dar vyučování, čímž pomáhají dalším k porozumění. A vyučování dále:
• nás vybavuje ke službě (v. 12), • buduje vztahy (v. 12), • povzbuzuje k jednotě (v. 13), • vede k napodobování Krista (v. 13), • poskytuje stabilitu (v. 14), • bojuje proti klamu (v. 14), • vede k tomu, že mluvíme pravdu v lásce (v. 15). Nepotřebujeme poznání, které by bylo nějak nové, spekulativní či diskutabilní. V církvi je zapotřebí si vzájemně pomáhat, abychom viděli, jak nám biblické smýšlení může být pomocí doma, v práci, v případě nemoci či v případě některých napjatých vztahů. Účelem daru vyučování v církvi je přivádět nezralé věřící k pochopení toho, co znamená mít Kristovu mysl – což je charakteristickým znakem duchovní zralosti, jež nám pomáhá nacházet milost a naději i za těch nejobtížnějších okolností. Bez ducha vyučování ze strany zralých věřících a bez ducha učenlivosti ze strany nezralých věřících bude v církvi pouze poznání, které nadýmá, ale nebuduje (1K 8,1–3). 9
