Písecká tužtička 2009
SBORNÍK literárních prací začínajících spisovatelů s podtitulem „Jakou barvu má svět“
Milí čtenáři, dostává se Vám do rukou sborníček, který vznikl z nejlepších prací dětí, které se zúčastnily již 5. ročníku literární soutěže Písecká tužtička. Letošní podtitul zněl „Jakou barvu má svět“. Jako každý rok začínající spisovatelé vymysleli skvělé příběhy i básně a příjemně nás tím překvapili. Je ale pravda, že ne všichni se drželi zadaného tématu. Přesto jsme i tyto práce uveřejnili v tomto sborníku, protože si to jistě zasloužily. Cenu dostat ale bohužel nemohly. Moc děkujeme za všechny příspěvky a těšíme se na další ročník. Přejeme pěkné počtení.
2
Oko malíře Jaké má svět barvy? Svítivé, jasné, smíšené i pastelové. Zkrátka všechny, na které si vzpomenete. Mají různé vlastnosti. Stejně jako barvy malířské palety. Každá z barev má své nezastupitelné místo, je nenahraditelná, ale zároveň jedna bez druhé nemůže existovat a právě jejich pestrost vytváří dohromady krásu, kterou kolem sebe vidíme. Muž v dlouhých, splývavých šatech si připravil štětec i speciální potřeby a my se s ním pustíme do tvoření. *** První barva – bílá. Také se jí říká barva zimy. Obvykle jiskří na rozlehlých sněhových pláních, bývá průsvitná v krápnících zmrzlé vody, a proto je symbolem čistoty a dobra. *** Žlutá. Co si pod ní představíme? Stejně jako kreslíř, rozjásané sluníčko, jež denně vidíme na obloze, nebo se nám vybaví písek – ať na pouštích či plážích. Žlutou nazveme barvou sucha. *** Nápadná červená. Vzpomeňte si jen na vlčí máky, jak se na loukách hrdě tyčí. Chtěly by snad, aby si jich každý všiml? Někdy se rudé zalekneme. Téměř vždy upoutá naši pozornost, a proto se jí přezdívá barva výstražná. *** A umělec již noří svůj štětec do zelené. Ta probouzí naše smysly. Na planetě plné pralesů i menších lesíků a travnatého porostu by to bez ní nešlo. Zelená uklidňuje. Jestliže si vyjdeme na procházku do parku, vrátíme se svěží. Za to může tato barva. *** Svět hýří i veškerými odstíny modré. Nebe, řeky, říčky, potůčky až po hluboké oceány. Je nekonečná. *** Hnědá. Matka všech bylin, úrodná půda. *** Zbývá už jen poslední – černá. Jejím společníkem se stalo zlo, to nás asi nejvíce děsí. v přírodě se nevyskytuje moc často, sem tam spatříme nějakého broučka nebo jiný titěrný hmyz. *** Konečně! Malíř, s nímž jsme před chvílí usedli k plátnu, je hotov. Zdaleka ale nepoužil všechny barvy. Ani by to nešlo. Mnohdy nevnímáme přírodu veselou, proto je důležité, jak se na ni díváme, a pokud budeme mít oči dokořán, zlepší nám náladu.
Petra Hodinová, 7. A 1. místo v mladší kategorii
3
Barevný svět Byla jednu jedna velká nemocnice, kde se oddělení rozlišovala podle oken a lidé věděli, u jaké barvy mají řešit svůj problém. Já ležel na dětském oddělení, které mělo zelená okna, kupodivu to byla má oblíbená barva. Budova to byla stará, zašedlá a nehezká. Když jsem ji poprvé spatřil, viděl jsem svět šedý a ošklivý. Vešel jsem dovnitř. Stěny byly bílé, sem a tam nějaký obrázek, který už pomalu ztrácel svoji barvu. Jen já jsem, kvůli své nemoci, zářil jako citrónovou žlutí. Bylo mi zle! Posadil jsem se a vedle mě si sedla mamka. Otevřely se dveře ordinace a vyšel doktor v zeleném tričku. Říkám si: Co to je? Většina doktorů přeci nosí bílé dlouhé pláště. Pan doktor mi řekl, že je potřeba mě hospitalizovat. To už jsem všechno viděl ne tmavě, ale černě! Usměvavá sestřička v modré uniformě mě zavedla na pokoj, který byl vymalován žlutou barvou, takže jsem trochu splýval. Ještě že tam byly zelené skříňky! V pokoji byla i televize a video. Řekl jsem si, že to tu nějak vydržím. Můj svět se stával barevnějším! Druhý den měla přijít primářská vizita. Pomyslel jsem si: To bude velký slet bílých havranů. Ale ouha! Když vešli, všichni měli na sobě barevná trička. Od sestřiček jsem se dozvěděl, že je nosí proto, aby se jich děti nebály. Podle triček dostali od doktorů z jiných odděleních přezdívku lentilky nebi „teletubbis“. Začal jsem se strašně smát. Přišlo mi to velice vtipné. Můj svět byl barevný a ne tmavý! Ale zelený, modrý, červený a žlutý. Když mi po měsíci paní doktorka v červeném tričku řekla. Že mohu jít domů. Vůbec se mi nechtělo. Dodnes do nemocnice rád jezdím na kontroly, protože se tam vždy velice zasměji. A vo tom to je! Vojta Nesvadba 9.C
Barvy přírody Co to v dálce krásně svítí? Je to louka plná kvítí. Pampeliška žlutě kvete, nikdo si ji nepoplete.
Bílá je zas kopretina, jemná je jak žádná jiná. Vlčí máky červené, tváří se moc vznešeně. Modré chrpy v bodláčí, za žlutým sluncem se otáčí. Zelenou barvou se pyšní, tráva, lesy i koruny višní.
Lány polí hnědé, nejsou zas tak bledé. Stříbrem září rybník, řeka, tudy živá voda stéká.
Rozhlédni se kolem sebe, louka, lesy, rybník, nebe... Barev spousta všude je, jako když malíř maluje.
Adéla Friedbergerová, 7. A 3. místo v mladší kategorii
4
Ztracené barvy Svět má neuvěřitelně mnoho barev. Namíchat takovou paletu barev přírody je pořádná dřina, a proto se v malém domku u lesa zrodila roztomilá víla Barvička. Kdosi ji tenkrát pohodil u dubového stromu a Barvičce nezbylo nic jiného, než vyrůstat v přírodě u zvířat a rozmanitých květin. Vždy, když se pod zemí zrodilo semínko stromu, keře nebo květiny, Barvička vzala do ruky svůj kouzelný štětec a do semínka vložila barvy, které bude květina, strom nebo keř vlastnit. Takhle to bylo pokaždé. Malovala oblohu, vybarvovala mráčky na obloze do sněhové barvy, Slunce doplňovala zlatavou barvou a nezapomínala ani na zvířátka. Žila v lese společně se svými pomocníky. Vždy měla po ruce věčného kuchaře skřítka Červeného, neúnavného uklízeče skřítka Modrého, míchače barev skřítka Žlutého a ospalého skřítka Bílého. Všichni čtyři měli neobyčejné schopnosti. Vzadu na malém svetříku si totiž nosili zásoby své barvy. Žlutý je potom míchal a dodával Barvičce. Barvička společně se svými skřítky žila ve své malé jeskyňce, která byla krásně pomalovaná květinami. Zkrátka bez této víly a skřítků by svět nebyl barevný. Bez barev by chyběl na světě život, veselí lidé, štěstí a převládal by tady smutek, pláč a unavenost. Přišlo jaro a s ním i den barevného veselí. Tohle byl svátek všech barev na světě a Barvička si to nemohla nechat ujít. Při svátku se dobarvovala obloha do tmavší modré, aby měl déšť co zesvětlit. Květiny si nechaly obnovit svou barvu na okvětních listech a Slunce potřebovalo prodloužit své paprsky. „Ještě delší bych prosilo,“ řeklo Slunce. „A já trošku dobarvit šedě,“ prosil mrak Šedivec. Barvička se skřítky malovala a malovala, až jí začala bolet ruka. „Dnes už s malováním končím. Zííív, musím si trošku odpočinout,“ unaveně řekla Barvička a položila se na měkoučký mech, kde okamžitě usnula. Hodování ale pokračovalo. Najednou z ničeho nic se před jeskyňkou Barvičky objevil malý dřevěný kočár tažený sněhově bílými poníky, ve kterém seděl malý skřítek se svitkem v ruce. Vystoupil z kočáru. „Víla Barvička je tady?“ otázal se hlubokým hlasem. „Ano, ano, tady jsem. Potřebujete něco? Zííív...,“ ospale řekla. „Srdečně Vás zveme k princezně Slaměnce na celý týden. Moc ráda by poznala vílu, která dává radost jejímu životu. S radostí Vás očekává ve Slaměném paláci,“ dočetl svůj svitek podepsaný Slaměnkou. Barvička se začala rozhlížet po oslavencích a z tváří všech vyčetla, že by měla jet. Potom váhavě řekla: „Můžete mě prosím dopravit do paláce vážené Slaměnky?“ „Ale samozřejmě, milá Barvičko,“ příjemně odpověděl skřítek. Najednou si Barvička vzpomněla, že jí někdo musí v malování zastoupit. Hned jak se Barvička zeptala, jedna z přítomných Mirjam vykřikla. Proto teď práce malířky připadala právě na zvláštní vílu Mirjam. Nosila převážně kalhoty z kůže a dlouhé světlé vlasy měla stažené slámkou tak, aby jí byla vidět špičatá ouška. Také ale měla v oku tu pověstnou jiskru škodolibosti, ale Barvička si ničeho nevšímala a byla ráda, že ji chce někdo zastoupit. Bohužel netušila, jaké má Mirjam schopnosti, a také jaký je její záměr a pravá tvář. Konečně kočár vyjel a Barvička pozorně sledovala cestu k paláci. Vedla přes kopce, přes vysoké hory, přes nejkrásnější louky, přes zámky i přes nížiny. Cesta trvala velice dlouho, ale přesto Barvička svého rozhodnutí nelitovala. 5
Viděla tolik krásných věcí, které ještě nikdy nepoznala a neměla příležitost vybarvit. Tolik by toužila objet celý svět, a ne ho jen malovat na kouzelném plátně. Kočár pomalu zastavoval. „Jsme na místě?“ zvědavě vykukovala Barvička ven. „Ještě ne, Barvičko.“ „A kdy tam budeme?“ „Stačí přejet ještě několik kopců a sjet do Slaměné nížiny, kde stojí náš palác a Slaměná vesnice,“ poučně pravil směrem k Barvičce. „To je zvláštní, že se vše jmenuje po vážené Slaměnce. Musí být opravdu krásná,“ potichu si řekla pro sebe tak, aby ji skřítek neslyšel. Neuběhlo ani moc času a kočár zastavil před branou paláce. Byl velký, posetý zlatem a opravdu velice krásný. Jen by to chtělo více barev. „Krásná vílo, jsme na místě. Prosím, dodržujte čisto v paláci. Do hlavního vchodu, kde vás princezna již očekává, jděte nejdříve rovně a potom zahněte doleva,“ dal jí pokyny jeden z průvodců u brány. „Děkuji Vám, snad se tady neztratím,“ s obavou mu odpověděla. Zanedlouho zatlačila na hlavní dřevěné dveře a přivítala princeznu Slaměnku. Měla na sobě krásně barevné šaty, vlasy rozpuštěné na ramena, na kterých byly pravidelné vlnky, a na nohou zlaté střevíčky s blyštivou květinou. Slaměnka byla vysoká a štíhlá. Měla v paláci spoustu krásných zvířátek a moc je milovala. „Jsem tak ráda, že tě poznávám. Konečně se setkávám s vílou, která mi umožnila šťastně žít. Jsem veliká milovnice barev a ráda maluji. Podívej, takhle jsem si tě představovala,“ ukázala na obraz vedle sebe, který jakoby z oka vypadl skutečné Barvičce. „To je od Vás moc hezké,“ překvapeně koukala na svůj portrét. „Prosím, říkej mi Slaměnko. Navrhovala bych procházku parkem. Máme tam velice zajímavé květiny, stromy i keříky a mohla bys něco vybarvit,“ nabídla víle. „To by bylo skvělé. Ráda poznávám nové rostliny.“ Podobně ubíhaly další dny. Pátek se ale výrazně lišil od ostatních dnů. V pátek ráno hned po půlnoci totiž začala ohromná bouře. Blesky se míhaly oblohou a koruny stromů se kymácely. Víla koukala ven z okna na tu bouřku.Takovou už dlouho nezažila. Brzy ale usnula a na bouři zapomněla. Dopoledne se probudila do tmy. Kde je světlo? Barvy? Hrozně se zalekla. Celý svět byl teď jen černý a bílý. Žádné světlo ani barvy. Někdo musel najít její náhradní kouzelný štětec a plátno. To určitě ta podvodnice Mirjam! Musela uvěznit skřítky a najít kouzelné výtvarné pomůcky. Barvička začala rychle listovat v lexikonu skřítků a víl. Konečně našla, co hledala! Mirjam byla černobílá víla, která se snažila ovládnout tenhle barevný svět a předělat ho na černý a bílý. Věděla, že Barvička pojede ke Slaměnce, bude potřebovat zastoupit v malování, a tak využila příležitosti a přestrojila se za obyčejnou lesní vílu v nenápadném oblečení. Jak jen mohla dopustit takovou spoušť! Vše běžela rychle vysvětlit Slaměnce a její kočár Barvičku ještě do setmění dopravil domů. Musela rychle všechno napravit, a to co nejdříve. Když projížděla vesnicí, viděla ten smutný výraz místních lidí. Neměli žádnou chuť do života, tohle právě musela změnit! Brzy přijela na místo a povolala do služby své ostatní skřítky. Všichni se sešli na paloučku a vymysleli plán jak vyhnat Mirjam z lesa. „Vildo, ty jdi opatrně přichystat síť na strom a Chmýříčko, dávej pozor, aby šla směrem k síti,“ ujasnila Barvička pravidla. Rychle běžela do své jeskyně. Nejdříve vysvobodila Červeného, Modrého, Žlutého a Bílého a potom přišli za Mirjam. 6
Mirjam se stínu tak lekla, že zahodila štětec, kterým právě malovala zbytek světa a utíkala pryč z jeskyně. Mezitím ji Chmýříčko nastavil směr a Mirjam se chytila do sítě jako myš do pasti. Barvička rychle namalovala barevné obrazy a celý svět znovu jásal nad barevností. Mirjam za tento podvod musela být potrestána a lesní soud jí nařídil, ať přestane škodit a odejde z lesa. Mirjam nejdříve slibovala a slibovala, prosila a prosila. Ale soudce se nedal uprosit a falešná víla musela z lesa odejít. Najednou vše tolik oživlo. Svět byl zase barevnější a Barvička našla další krásné odstíny barev. Spolu se svými kamarády bydlí v lesíku a někdy přijede navštívit i svou věrnou přítelkyni Slaměnku. A možná Barvička žije dodnes a dává barvu právě tomu vašemu světu ...
Veronika Soukupová, 12 let 2. místo v mladší kategorii
Turnaj v Bratislavě S házenou jsme jeli na pět dní do Bratislavy. Měli jsme tam turnaj. Zatím jsme vše vyhrávali. Na hřišti jsme ze sebe vydávali všechno. Já jsem tam byla sama jako brankářka. Nejhorší bylo, že jsme nehráli na jednom místě, ale jezdili jsme po několika halách. Když jsme se po celém dni vrátili „domů“ do tělocvičny, ve které jsme spali, také jsme neměli klid. Byly tam s námi starší holky. Večer se bavily a nenechaly nás spát. Anička, moje kamarádka, nemohla usnout, a tak se také začala bavit. Zrovna mi něco ukazovala a stála přitom. Najednou se svalila na zem. Já si myslela, že to hraje, ale když jsem s ní trochu zalomcovala a ona nic, tak mi došlo, že mi její máma říkala, že jí Anička někdy omdlí, když je vyčerpaná. To byla sekunda, kdy mi to všechno problesklo hlavou. Začala jsem na ni volat: Ani, Aničko!!! Začala jsem s ní lomcovat. Potom se konečně probudila. Nejhorší bylo, že trenérka byla pryč, a druhý den, když jsem jí to říkala, nám nechtěla věřit. Ale všechno dobře dopadlo a my získali první místo. A. Kotalíková, 7. A
Kocour, který se rád koupe Byl začátek prázdnin a já, moje sestra a sestřenice Lucka jsme se balily k babičce na chalupu. Konečně jsme vystupovaly z autobusu a Lucka prohlásila: „Hele, vidíte toho kocoura?“ „Jojo, vidíme.“ „A nečekal tady na tom samém místě už 7
minulý rok?“ Najednou se ta kočka, tedy vlastně kocour, k nám přibližoval a vydával divné zvuky, ani nepředl a ani nemňoukal, znělo to, jako když sýpe. Nám ho bylo tak líto, že jsme ho daly do košíku a vzaly s sebou na chalupu. Babička kocoura omyla, dala mu napít i najíst. Druhý den, když jsme šli snídat na verandu i s dědečkem, tak kocour, kterému jsme dali jméno Bedřich (Béďa), seděl před vraty a koukal se na nás. Ten den bylo takové vedro, že to nikdo nevydržel a hupsnul rovnou po hlavě do vody. Ano, ale Béďa za námi, trubka jeden, málem se utopil. Všechny tři jsme si ho tak oblíbily, že s námi chodil i k řece, jezdil na motorce, a taky dokonce ho Lucka dala na záda krávě, tam se mu líbilo. Jednoho večera, když si šla babička lehnout, tak za oknem slyšela to podivné sípání. Veterinář zjistil (to je náš soused), že snědl něco špatného a celou tu dobu mu bylo zle. A ještě k tomu ten samý den zmizel a už jsme ho neviděly. 13. srpna se nám narodila dvě štěňata Bertík a Máša. Na kocourka Béďu jsme úplně zapomněly, se štěňaty byla taková legrace, že na tyhle nádherné prázdniny budeme vzpomínat ještě dlouho. Sabina Hoffmanová, 7. A
Lilavláska Bylo nebylo – jistě všichni znáte tento začátek pohádek. I já vám dneska jednu povím. Bude trochu jiná, něž na jaké jste zvyklí. Tak bylo nebylo jedno městečko Zmatkov. Mělo je 100 obyvatel a každý každého znal. Starosta města se jmenoval král a jeho velkou chloubou byla rozmazlená dcera Zlatovláska. Díky svým překrásným zlatým vlasům se stala nejpopulárnější dívkou v celém okolí. Bezkonkurenčně vítězila ve všech modelingových soutěžích. Byla si vědoma svých předností a patřičně to dávala najevo. Proto byla oblíbená zvláště u chlapců, dívky ji naopak nesnášely, především pak její soupeřky z mola. Až jednou… Když se dívky převlékaly v šatně, ozval se rachot padající tašky. Modelky s úžasem přihlížely, jak Zlatovláska sbírá své věci ze země. A mezi nimi – světe div se - zlatá barva na vlasy! Pod záminkou, že si doma zapomněla nejdůležitější model návrháře Wendela, se vytratila ze šatny… Cestou vymyslela přímo ďábelský plán! Věděla, že na svoji pomstu má jen pár minut, a proto zavolala jednomu známému. „Haló, ahojky, ty… mohl bys pro mě udělat takovou maličkost:“ „Ale jistě…že s tebou půjdu do kina, nic jiného si již skoro týden nepřeji….“ Xénie na to šla pěkně chytře a mazaně. Až moc dobře věděla, že kluk o ni má již nějaký ten pátek zájem a že on jediný jí může sehnat to, co chce. „Tak mi vezmi prosím dvě, ano? Děkuji, jsi zlatíčko, posílám pusinku…“ Ani ne 10 minut po telefonátu zapískaly brzdy na rozpáleném betonu, bublajícím jako polévka. Na místo přijel Xeniin ctitel s fialovou barouna vlasy. Řekla jen: „Děkuji,“ obrátila se na svém vysokém podpatku a šla pryč. „No, počkej ….Xénie….stůj! ….A co ta pusa?“ „Leda ve snu, bídáku!“ Jelikož ctitel byl takový – dá se říct – ňouma, nechal Xénii být. Jiný by se jí pěkně pomstil. A tím by možná zabránil tomu, co se stalo pak. 8
„Zlatovlásko?“ zavolala Xénie. „Ahoj, docela dlouho jsme spolu nemluvily, nemyslíš? Já vím, že jsem ti v poslední době dělala tak trochu naschvály, ale chtěla bych být kamarádka….Co ty na to?“ Zlatovláska velmi naivně uvěřila a Xénie mohla se svým plánem pokračovat. Po nazkoušené generálce, kdy vše velmi dobře klaplo, pozvala Zlatovláska Xénii na horkou čokoládu do místní kavárny. Naše milá podvodnice se velmi mile usmívala, jak všichni víme pouze nuceně, avšak vše klaplo. „Ty …Zlaty, už musím jít, bylo to sice krásné odpoledne, ale ten čas tak rychle běží, když se člověk dobře baví,“ řekla Xénie a mile se uculovala. „Ano, velmi krásné dopoledne, jsem ráda, že jsme přítelkyně.“ Po dlouhém loučení se obě sebraly a vydaly se každá jiným směrem. Zlatka domů a Xénie do šatny pro modelky. Věděla, že si zde Zlatovláska nechala tašku s barvou, aby sem ráno tiše připlula a těsně před přehlídkou si obarvila vlasy. Chvíli trvalo, než vůbec našla tašku, zato o hodně kratší dobu zabralo vyměnění barev – ze zlaté na fialovou. Další den přispěchala Zlatovláska do šatny s dobrou náladou a tím, že je svět krásně růžový, když má člověk dobré přátele. Vlezla si do sprch, pustila vodu, namočila si vlasy nenesla barvu a pro jistotu ji nechala působit o 30 minut déle, aby měly vlasy lesk a záři. Nic netušíc pak vlasy umyla, vyfoukala a při pohledu do zrcadla se jí život zhroutil. Fialově svítivá křičela do všech stran. „Co s tím?!“ rozbrečela se. Zlatou barvu neměla… a dneska je ta přehlídka. Vše vyřešila nasazeným kulichem na hlavu a posměšků od přicházejících modelek si nevšímala. Zlatce se zdál najednou svět černý, šedý, ošklivý, Jak se tohle mohlo stát? Zato Xénie kypí štěstím, plán se zdařil a ona je tak ráda, že svět je tak krásný a září tak pěknými, pestrými barvami. Zbývá minuta do přehlídky, děvčata vstupují na molo. Z hlediště je slyšet jen samé: „Co to má na hlavě?“ „Není to náhodou naše Zlatovláska?“ „Ale ano, je to naše Zlatovláska,“ vykřikla Xénie, „avšak již není taková jako dřív, jen se podívejte.“ A před zraky všech přítomných strhla Zlatovlásce kulich z hlavy, velmi ji těšilo, jaké vyjevené výrazy lidé mají. Cítila se jako vítěz. Když najednou: „Neuvěřitelně krásné, no nádhera, bomba, slečno, mohl bych vám nabídnout první stránku v našem módním časopise?“ křičel nejznámější návrhář pan Wendel. „Nyní jste Lilavláska, to zní mnohem lépe…“ zářil. „Já se na to vykašlu,“ křičela Xénie, „mělo ji to zničit, zničit.“ Vzteky odešla, práskla dveřmi a nikdy se již nevrátila, měla vztek a rudo před očima…. Jak vidíme, pánové a dámy. Svět má barvy takové, jakou máte zrovna náladu…. Někdy je svět černý, jindy rudý a v neposlední řadě třeba i růžový….. Kateřina Pešičková, 9.A
Céres a Eris Céres a Eris byli dva odlišní lidé. Céres byl dost nafoukaný a měl sklony ke krutosti, ve své podstatě však krutý nebyl a hlavně to byl král. Zato Eris byla chudá a velmi naivní, ale měla jednu úžasnou schopnost, nejenže byla chytrá, ale i laskavá a milosrdná. Bylo pošmourné ráno, i když vypadalo jako každé jiné, bylo v něm něco zvláštního, něco zlověstného. V nedaleké vesnici zakokrhal kohout, lidé se začali probouzet. Každé ráno tady bylo stejné, lidé se probudili a šli dělat svoji každodenní práci. 9
I tentokrát se vydali do práce, ale v tom!... nedaleká hora se začala otřásat, země se chvěla, tu něco zařvalo, jako by ze samých hlubin země řval sám bůh podsvětí. Hora se rozpoltila, vyletěl obludný stín podivného černého tvora a na jeho zádech seděl muž v kápi s korunou na hlavě. Mezi vesničany propukl obrovský zmatek, všichni se báli tohoto tvora - muže, nebo démona ? Zlověstný stín začal chrlit oheň, lidé měli ještě větší strach, panika se zvětšila. Oheň byl všude. Když stín odletěl, z vesnice nezbylo nic, ani dům ani člověk, ale přece jen někdo přežil. Ach, to snad ne!! To je přece Eris. Pár hodin po této události jela těmito místy královská jízda pro výběr daní. A povšimla si spálené vesnice. Zajeli tedy na spáleniště a hledali svědky. Nalezli Eris, bohužel Eris byla v takovém stavu, že nebyla schopná cokoli vysvětlit. Proto ji vzali s sebou do královského hradu, aby se zotavila a vylíčila, co se stalo. Po několika týdnech se Eris konečně vzpamatovala tak, aby mohla vypovídat. Nastal den, kdy se lidé měli dozvědět, kdo způsobil tu zkázu. Když Eris vypověděla králi Céresovi, co se stalo, rozhodl se, že pojedou zjistit, co to doopravdy bylo a co se chystá. Cesta byla dlouhá, ale už byli jen kousek od Černého lesa, kam údajně podle Eris obluda letěla. Král nebyl naivní, a tak tušil, že je to léčka a nejdříve poslal průzkumníky. Ti se do noci nevrátili, ani nemohli. Byli mrtví, ráno jejich těla našli u tábora. Tehdy král Céres rozhodl: „Půjdu do tohoto lesa a budu s obludou vyjednávat, oblečte Eris do nějakých pěkných šatů, vezmu ji do lesa s sebou, budu ji potřebovat," řekl Céres. V lese bylo šero a dost dusno, každá noha jako by se proměnila v těžký balvan a cesta se příšerně vlekla, už proto, že putovali pěšky, člověk se v tomto lese přímo dusil. Konečně stáli před obludou a démonem. Král vyjednával: „Co od nás chceš, démone?" „Cože, jako já, myslel jsem si že už ti to došlo, ha, ha, ha, chci tvou zem, tvé království." „To ti bohužel nedám," řekl Céres. A tak mluvili jakoby spolu jen laškovali. „Ale měli jsme veliké štěstí, že nás nesežrala," řekla Eris, když se konečně vrátili.Po vyjednávání byly zmatky, ale král si toho nevšímal, musel vymyslet plán, jak ochránit svoji zem. A tu vstoupila do jeho stanu Eris a zeptala se: „Králi, omlouvám se, že jsem vás vyrušila, ale proč jste právě mne vzal s sebou a říkal, že mne budete vedle sebe potřebovat? Představil jste mně jako svoji nastávající." Král odpověděl: „Abych tě mohl v nejhorším té obludě obětovat a sám uprchnout, promiň, ale jinak to nešlo." „Chápu, že musíte chránit svou osobnost, a proto vám odpouštím a děkuji za vysvětlení," řekla Eris. V tu chvíli si král uvědomil, jaký je hlupák, když chtěl Eris obětovat. Byla to velmi chytrá dívka, ale naivní ve své dobrotě a lásce ke všemu a všem kolem sebe. Král se pojednou vytrhl ze zasnění: „Musím jít za čarodějnicí Salamandrou a s její pomocí najít způsob, jak porazit démona." A jak řekl, tak udělal. Společně s Eris na nebezpečné cestě zažili mnohá dobrodružství. Nejen že od kouzelníka Zora se naučili kouzlit, ale také od něj dostali dar pro čarodějnici Salamandru, který mohli na své cestě k ní použít jako ochranu. Tak se jim také podařilo projít nejobávanějšími místy jejich cesty. Obávaným lesem ještěrů, údolím smrti i Villigardovými skalami kolem doupěte obávaného obřího pavouka. Při dlouhém putování se Eris pomalu zbavovala své naivity a jako by i část své dobroty předala králi. Céres se naučil vedle Eris být nejen laskavější, ale i velkomyslný a jako by pochopil, že bez lásky není ani největší moudrost úplná. Když konečné po dlouhém putování dorazili k Salamandře, čarodějnice jim řekla: „Odpověď na svou polovinu otázky jak zničit démona, jste již sami nalezli. Je to vzájemná soudržnost a láska mezi lidmi. Já vám nyní doplním její druhou část. Daruji vám dvě poloviny pentagramu, každému z vás jednu. Ty, králi Ceresi, se postavíš se svou polovinou 10
pentagramu na jednu stranu rozpolcené skály a proneseš zaklínadlo. Ty Eris s druhou polovinou pentagramu na její opačnou stranu a i ty proneseš zaklínadlo. Tvé zaklínadlo, králi, je: Niral lavernas. Tvé zaklínadlo Eris je: Nira taverna. Svým spojením a silou spojení pentagramu zničíte netvora navždy." „Děkujeme ti, drahá Salamandro." Řekli společně král s Eris. „Za tvou moudrou radu ti neseme dar, černou kouli od kouzelníka Zora." „I já děkuji vám za váš vzácný dar. Na cestu vám ještě půjčím svého draka, aby jste se k hoře dostali co nejdříve a bez dlouhého putování." A tak s drakem a polovinami pentagramu letěli na drakovi k hoře. Udělali, jak jim čarodějnice poradila. Král a Eris se postavili každý na jednu stranu puklé hory, a vyřkli svá zaklínadla. Nejdříve jako by se nic nestalo. Ale najednou se oba vznesli, jejich ruce se v letu spojily. V tu chvíli se i poloviny pentagramu spojily v jeden a jejich síla vsála řvoucí a bránící se obludu společně s démonem, jako když odtéká voda potokem do nitra hory. Ta se za oběma s mohutným třeskem uzavřela a za hromového rachotu se rozpadla. Na jejím místě zůstal jen kamenný oltář ve tvaru pentagramu. Céres a Eris ruku v ruce u něj přistáli. A právě u tohoto oltáře byli král Céres a Eris slavnostně oddáni. Žili spolu šťastně mnoho let, společně moudře vládli a království za jejich vlády jen vzkvétalo. Jejich posledním přáním bylo, aby pentagram byl po jejich smrti pohřben spolu s nimi. A tak se také stalo. Vložili jej do měděné skříňky a postavili mezi obě rakve panovníků. V ten moment se země otevřela a rakve i skříňka zmizely. Zem se nad nimi opět zavřela a od té doby se říká, že král Céres a královna Eris svou láskou i po své smrti hlídají obludu, aby se nemohla vrátit na zem a znovu škodit v jejich království. Tato legenda je velice známá po celé zemi Filirael a jsou zde i důkazy, že tento královský pár opravdu žil. Lucie Švecová 11let
Den, kdy měl svět růžovou barvu Kdysi dávno za devatero mraky v malém městečku jménem Obláčkov žili dva andělíčci Honzík a Andělka. Každý den létali sem tam, celé nebe už prolétli křížem krážem, ale po čase se přece jen začali nudit. Často záviděli dětem na Zemi, které mohly dovádět v rybníce, hrát si se psy všech barev a velikostí, schovávat se ve voňavé kupce sena nebo chytat v jantarových tůňkách pulce. Oproti tomu byla v nebi nuda. Všude byli jen nadýchaní bílí beránci, kteří líně poklusávali kolem, aby pak zase hodiny a hodiny spásali jahody trvánice na okolních loukách. Děti je sice občas honily, ale musely jen opatrně, aby jim nepocuchaly vlnu. Schovávat se do mraků bylo přísně zakázáno, protože nějaký uličník mrak roztrhl, začalo pršet a sluníčko mělo plné ruce práce s tím, aby zemi zase vysušilo. A tak malí andělíčci trávili celé dny ve škole nebo v knihovně a pod bedlivým dohledem dospělých se učili malovat ... a počítat... a nezbylo jim nic jiného, než závistivě pozorovat malé smrtelníky nepatrnou dírkou v mraku. Jednoho teplého srpnového dne měli Honzík a Andělka volno, a tak se líně poflakovali nebem. Kolem poledne se už zase ozvala paní Nuda, a tak se rozhodli zajít na návštěvu k babičce, která bydlela až na samém okraji Obláčkova. Už z dálky cítili tu omamnou vůni jejího vyhlášeného čokoládového dortu. Jako bývalá cukrářka byla totiž po celém městečku známá svými vynikajícími moučníky. Rychle tedy 11
posvačili každý bezmála půlku dortu a přemýšleli nad další zábavou. Andělka navrhovala, že by mohli ušít pár nových oblečků pro panenky, ale to Honzík naštvaně odmítl: „Copak jsem nějaká padavka, abych si šil šatičky! Můžeme hrát polštářovou válku, a když si budeme hrát na půdě, babička se o tom ani nedoví...“ „A to je nápad! Půjdeme na půdu a pořádně ji prošmejdíme. Pamatuješ, jak jsme tam minule našli tu starou kolíbku a houpacího koníka po dědovi? Měli bychom ji zase jednou prohledat...!“ navrhovala Andělka a za chvíli už se potichounku plížili na půdu. Běda, kdyby je viděla babička! Ta by jim dala! Po každé návštěvě půdy se totiž z běloučkých andělíčků stali zmazaní čertíci, které pak babička horečně drhla, dokud zase nebyli bílí jako čerstvě napadlý sníh. Ale tentokrát měli štěstí. Obratně proklouzli až ke schůdkům a v mžiku byli nahoře, v tom kouzelném království plném starodávných věcí. Nadšeně pobíhali sem tam a užasle se přehrabovali v hromadách zaprášeného harampádí. Už se zdálo, že tentokrát ani nic zajímavého – kromě zlámané lyže a starého kola – nenajdou, ale najednou Honzík překvapeně vykřikl: „Není tohle babiččin starý zmrzlinový strojek? Pamatuješ přece, jak nám kdysi vyprávěla o tom, když vyráběla zmrzlinu... To je určitě on!“ Oba zvědavě obcházeli a zkoumali záhadnou krabici s trychtýřem nahoře. Že je to zmrzlinový strojek už nemohlo být pochyb, neboť na zadní straně objevili návod k použití. Stařičký omšelý papírek hlásal: „Račte vložiti všechny potřebné suroviny a pak třikrát poklepati na horní desku. Z přístroje se začne linout výborná zmrzlina lahodné chuti a můžete podávati...“ „Budeme si hrát na zmrzlinářství a vyrobíme spoustu a spoustu jahodový zmrzliny! Ta louka hned vedle zahrady je přece plná jahod!“ jásala Andělka. Vidina sladké jahodové pochoutky nadchla i Honzíka, a tak začali rozměrnou krabici pomalu stěhovat dolů. Babička s dědou si naštěstí právě dopřávali odpoledního šlofíka a celý dům se otřásal od jejich chrápání, ale to se malým uličníkům náramně hodilo. Nelitovali námahy, a než bys řekl švec, trůnil strojek uprostřed zahrady. Andělka s Honzíkem se tedy dali do práce. Kmitali od strojku na louku a z louky ke strojku, ale šlo jim to pomalu a jahod pořád nebylo dost. Naštěstí se brzy objevilo plno dalších nezbedníků, kteří byli pro každou špatnost, a práce jim šla rázem od ruky. Konečně ze strojku začala téci ona slibovaná zmrzlina. Všichni běželi ochutnat, a protože všem moc chutnala, rozhodli se, že si ji vyrobí do zásoby. Pustili se do práce s ještě větší chutí. Louka posetá jahodami se postupně měnila na obrovské červené kopice a ty v lahodnou pochoutku. Zanedlouho byly až po okraj plné všechny sudy, misky, talíře, kbelíky, lahve i vědra, ale jahod bylo stále více než dost. Andělka ustaraně pozorovala stále se zvětšující zmrzlinový rybník na babiččině zahrádce a začala se strachovat: „Poslouchejte! Není té zmrzliny už dost? Tolik zmrzliny přece nemůžeme sníst ani za rok!“ Jenže ostatní byli neústupní: „Jahodové zmrzliny není přece nikdy dost! Ochutnej a uvidíš, je dobrá!“ Ale nadšení malých andílků neutuchalo, ani když už se tou pochoutkou brodili po kolena a byla opravdu všude, kam oko dohlédlo. Ládovali do strojku další a další jahody, až z něj létala růžová zmrzlina na všechny strany. Pomalu plynula zahradou, přes louku až na samý okraj obláčku. Andělka se znovu pustila do přesvědčování: „Nemyslíte, že už to stačí?! Vždyť zmrzlina je už po celém Obláčkově. Co nevidět na nás přijdou dospělí a pěkně dostaneme. Měli bychom toho už nechat a ten strojek zase uklidit na půdu. Ale ostatní se jí vysmáli: „ Nebuď jako rodiče! Nebo se snad bojíš, že se utopíš!“ A tak to Andělka vzdala. Od té jahodové pohromy už Obláčkov stejně nezachrání. To už se ale první kapka oné hmoty překulila přes okraj mraku. Padala a padala, až s tichým plesknutím přistála na Zemi. A na ní další ... a další. Než bys řekl ámen, spustil se z obláčku doslova zmrzlinový déšť. Lidé na Zemi, překvapení, že prší z tak slunečné oblohy, vytáhli deštníky, ale malí nezbedové jako vždy začali běhat sem tam a vůbec nedbali na 12
volání ustaraných maminek, aby se hned schovali, nebo budou nemocní. Na to, že s tímhle deštěm něco nehraje, přišel až malý Péťa, který s oblibou chytal dešťové kapky do pusy. Blížila se jedna obzvlášť vypasená, tak otevřel pusu, jak nejlépe uměl ... a čekal. Kapka ladně přistála do otevřeného hangáru a Péťa překvapeně vykřikl: „Vždyť je to zmrzlina! A jahodová! Mňam!“ Ostatní na něj sice nejprve překvapeně koukali, ale když ochutnali, museli mu dát za pravdu. Jenže to už neměli čas na nějaké úvahy, protože se strhla hotová zmrzlinová průtrž mračen. Než se nadáli, vypadalo to na zemi podobně jako nahoře v Obláčkově a zmrzlina byla všude kolem. Dospělí nevěřícně kroutili hlavami, zatímco děti se okamžitě pustily do jídla. Ze široka z daleka se sbíhaly tetky, aby ten zázrak viděly na vlastní oči. Brzy začali všichni vytahovat sudy a necky, aby si té dobroty nachytali do zásoby. To situace v Obláčkově zdaleka tak růžově nevypadala. Ne že by snad růžové hmoty nebylo dost, právě naopak. Naštěstí už na louce nezbyla ani jediná jahůdka, a tak si mohla Andělka konečně oddychnout. Kromě toho nastalo pěkné pozdvižení a rozzlobení rodiče už stejně táhli většinu uličníků za ucho z místa činu. Nejeden roztomilý andělíček od hlavy až k patě zmazaný zmrzlinou dostal pořádný výprask. A chuť na zmrzlinu? Ta už všechny do jednoho přešla a rodičům svatosvatě slibovali, že tu příšernou zmrzlinu už v životě nechtějí ani vidět. Naštěstí už většina zmrzliny přetekla přes okraj obláčku na Zem, takže se malí uličníci vyhnuli zdlouhavému a namáhavému úklidu. Ale trest je neminul. Všichni dostali domácí vězení a zase mohli jen závidět obyčejným smrtelníkům, kteří se spokojeně ládovali zmrzlinou. Jejich zmrzlinou! Kterou si tak pracně vyrobili a ještě ke všemu kvůli ní dostali výprask! A pak že je na světě nějaká spravedlnost. Markéta Židová, 9. A 1. místo ve starší kategorii
Temná noc Jedné letní temné noci začali všichni psi zničehonic štěkat. Ráno, když jsme se šli podívat, tak jeden ovčák chyběl. Vydali jsme se ho hledat, ale nenašli. Druhou noc se vše odehrávalo znovu a to už jsme se rozhodli ovčáka pozorovat. Když jsme za chvilinku došli k lesu, spatřili jsme, jak se pes v něco proměnil a zmizel mezi stromy. Najednou kolem nás něco zašramotilo. To jen kočka přeběhla přes cestu, na které jsme stáli. Kamarád si potřeboval odskočit a odběhl. Po delší době jsme šli za ním, protože se nevracel. Najednou před námi stála jeskyně a z té se ozývaly divné zvuky. Opatrně jsme do ní vstoupili a v ní někdo byl. Člověk! Teda alespoň tak vypadal. Když se k nám přiblížil, zvedl hlavu. Ta byla bez očí, žádné vlasy, jan tlama plná zubů. Dostali jsme strach. Začal výt a proměňoval se. „Rychle pryč, to je vlkodlak!“ Ale marně – padala klec a my byli v zajetí. Koukali jsem do kouta a v něm náš hledaný kamarád. Tak jsme byli opět pohromadě. Vlkodlak zmizel. Byli jsme unavení, nešťastní, chtělo se nám brečet a hlavně jsme nevěděli, co bude, až se to ohavné zvíře vrátí. Znenadání jsme uslyšeli hlasy pušek, vojáky se svými psy a výstřely, které nás děsily. Volali jsme, křičeli. Najednou se po stěnách objevovaly stíny a lidi, co nás přišli zachránit. A co vlkodlak? Vojáci ho zabili a doufejme, že už se nikdy neobjeví! Milan Svoboda 7.A 13
Barvy světa Slibujeme modré z nebe, červeně píšeme: „Miluju tebe!“ Olympijské kruhy mají svou krásu, oranžovým plamenem slavíme spásu.
Podle vyznání si barvíme vlasy, růžové brýle přináší hlasy. Různě barevné výkřiky módy, zpívají z výlohy radostné ódy. Myslíme černě, někdy až moc, ať už je den, či polární noc. Zelená je tráva, fotbal to je hra, v Antarktidě pluje šedobílá kra. Někdy na barvě nezáleží, někdy zase ano, odsuzovat nám je nenáleží, táhneme přeci za jedno lano. Ondřej Koc, 7. A
Jakou barvu má svět? Každý vnímá jiné barvy. Podle charakteru a vzhledu osoby hned vidíme, jak se dívá na svět. Je pravděpodobné, že člověk, který nosí a stále zviditelňuje tmavé barvy, není asi moc veselý a šťastný. Jsou lidé, kteří vnímají jen barvu a vůbec to nezáleží na jejich vzhledu či náladě. Jen si myslí, že určité barvy, například pestré a výrazné, na pohled působí velmi vesele a naopak tmavé, méně výrazné působ smutně a zklamaně. Existuje mnoho příběhů, filmů, písniček, kdy děj je nejdříve takový smutný (černý) a konec se obrátí ve šťastnou, veselou barvu. Tohle nemusíme vůbec z barev vnímat a také se najde určitě hrstka lidí, kteří netuší o čem tady píši. Mohla bych Vám napsat příběh, jehož žánr by byl například detektivní, komedie či román. Ale zkuste si představit, jaké barvy by se hodily k jednotlivým žánrům? Každý z nich má určitý počet barev, buď světlých, nebo tmavých. Nechápete? Tak třeba byste nezařadili křiklavě žlutou pod hororový film, nebo naopak sérii smutných barev pod komedii. Abych Vás pořád nenudil samými nesmysly o barvách a žánrech, zkusím napsat jednu právě teď vymyšlenou povídku a shrnout do ní co nejvíce barev. Takže žánr…? Neznámý! Na zemi jménem Colors byla spousta měst. Už podle názvu země je jasné, jak populární to byla země, co se týče barev. Barvy ale nejsou to jediné, čím byla tato země proslavená. Říkalo se, kdo bydlí na Colorsově, je ten nešťastnější, protože tato země měla kouzlo štěstí, lásky a radosti. Doopravdy se tady nikdy nestala žádná 14
tragédie. Jak to ale už bývá, tak i tady je něco, co musí kazit všechnu tu radost a štěstí. Přímo uprostřed země Colors leželo jedno z méně obydlených měst. Colors se o tomto městu nikdy nezmiňovali a pro klid všech ho vymazali úplně z mapy. Ptáte se „Proč?“ Popravdě, mělo úplně opačné vlastnosti něž ostatní města. Vcelku bylo i moderní a vkusné, ale nemohli jste zde spatřit jinou barvu než šedivou a hnědou. Dříve bylo město stejné jako ostatní, ale od té doby, co zde zemřeli tragickou nehodou dva zamilovaní obyvatelé, je vše vzhůru nohama. Najednou žádná radost, štěstí a láska kolem. Unavuje mě pořád nazývat tohle město jako „toto“, jenže žádné jméno nenese. Ve vedlejším městě byla jedna velice úspěšná tříčlenná rodinka. Byla velice bohatá, a tak pořád někde cestovala. Jednou jeli rodiče se svým patnáctiletým synem Ryanem na dovolenou do Kalifornie. Nebudu vyprávět jejich trapné a vtipné zážitky. Stačí popsat jeden zážitek, který si Ryan bude určitě pamatovat po celý život. Při cestě domů z dovolené byli všichni veselí a zpívali si tak nahlas, až na ně z protějších aut troubili řidiči. Ale na jiné křižovatce neslyšeli prudce rozjetý kamion, který se řítil jako blesk, a vjeli mu přímo do cesty. Bum…Prásk…Nééé!! Po týdnu v komatu se Ryan probudil celý vyděšený a první, co ho zajímalo, byl stav jeho rodičů. Křičel: „Jsou v pořádku? Já je musím vidět!“ „Doktor Ryanovi oznámil, že náraz byl velmi tvrdý a neměli téměř žádnou šanci na přežití, jen on měl štěstí, že seděl připoutaný na zadní sedačce. Trvalo velice dlouho, něž se ze smrti rodičů osamocený Ryan vzpamatoval. Už mu bylo osmnáct let a stal se dospělým. Jeho první slova plnoletosti byla: „K čemu jsou mi peníze, které jsem zdědil, když nemám nikoho, kvůli komu bych je utrácel?“ Zjistil, že sem nepatří, protože nemá žádný důvod se usmívat a v této zemi to bez smíchu nejde! Napadla ho jediná věc, kterou také udělal. Odstěhoval se do města beze jména. Do města, o kterém jsem se už zmiňoval. Po rychlém nastěhování se chtěl s někým seznámit, aby nebyl osamocený, a protože byl také hladový, zašel se podívat do jedné z místních restaurací. Bloudil dlouho, něž něco našel, ale přeci jenom po půl hodině nějaké to místo objevil. Když někam přijde někdo nový, většinou na něj každý zírá. To si myslel i Ryan, a proto byl unesený z toho, že při jeho příchodu nikdo nepohnul hlavou. Každopádně mu to nevadilo. Přesto se našel někdo, kdo si ho všimnul. Jedna dívka v černé sukni a bílém tílku po něm házela očka. Jak ji uviděl, nečekal ani chvilinku a zamířil k ní. Seznámili se velice rychle, a dokonce spolu byli i na večeři. Ta holka, jejíž jméno už znal, pocházela také odjinud. Není divné, že si rozuměli. Jmenovala se Marissa. Scházeli se čím dál tím víc a navzájem se poznávali. Zjistil, jak podobná je jejich minulost, protože její rodiče se jí zřekli a bydlela od svých pěti let u babičky a dědečka. Zanedlouho se z kamarádského vztahu stal vážný vztah. Dokonce se k sobě i nastěhovali a uvědomili si, že pro ně má najednou zase život smysl. Jednoho dne bylo Marisse zle od žaludku. Cítila jen bolesti břicha a hukot v hlavě. Ryan měl veliký strach. Bál se, že znovu ztratí blízkou osobu. Jeli ihned do nemocnice. Po důkladném vyšetření nevěřili vlastním uším. Bylo jim sděleno její těhotenství. Ryan byl tak moc štěstím bez sebe, až se rozhodl věnovat polovinu svých zděděných peněz nemocnici jako dárek. A řeknu Vám, to byla velká částka. Vezměte si dvanáct milionů v dolarových bankovkách! Opět se jejich životy změnily. Chtěli pro své malé miminko to nejlepší. A jak všichni víte, děti mají rády barvy. Pěkně zařízený byt jim bránil od stěhování do veselejšího města. Říkali si: „Ačkoliv budeme jediní, dodáme tomuto městu život!“ Zašli si spolu na večeři jako v den jejich seznámení. Lidé je spatřili, jak jsou krásně 15
barevně oblečeni a velmi se to všem líbilo. Začali se přidávat další a další lidé, kteří zpestřovali okolí světlými barvami. Smutné město beze jména a bez života najednou ožilo. Po pár měsících nebyl vidět človíček, který by měl na sobě něco tmavého. A tak po dlouhé době se město znovu zařadilo do mapy státu a zúčastňovalo se všech společenských akcí. Ryanovi a Marisse se narodil nádherný chlapeček. A dali mu jméno Štěstí. Z toho plyne, že když jste na dně, pořád můžete vystoupat vzhůru, jde jen o to chtít. Dan Housar 9.C
Těžká cesta za štěstím Dávno tomu, co na vesnici, v níž Kodan žil, přišla velká bída. Dávno tomu, co vesnice svolala radu moudrých stařešinů, aby vyslovili dávno zapomenuté proroctví. Proroctví, kvůli kterému teď Kodan sám kráčí lesem, lesem, v němž každý strom jakoby měl barvu beze jména. Po tisíce let mnoho mužů, žen, hrdinů i stařešinů hledalo strom, který měl blahobyt každému dát. Strom, jehož listy mají barvu jako západ slunce v překrásném letním dni, barvu jako měsíc v úplňku a kmen jako duhu bez života. Kodan, vědom si svého úkolu, procházeje už šestým lesem v okolí, stále doufá, že on obstojí, že les uvěří, že barva jeho srdce strom nezahubí. Jen kdyby věděl to, co já. Zkouška není tak jednoduchá, jak čeká, a jedině les zná správnou odpověď na všechny otázky, které se mu honí hlavou. Kodan bude muset ukázat víc než odvahu, oddanost a nezlomnou vůli. Jen stařešina jménem Pralikus ví, jakou řečí barvy mluví a jak se rány lesa hojí. Kdyby jen Kodan věděl, že strom uvidí pouze ten, který barvě jeho porozumí a ze svého srdce shodí šedý povlak, způsobený smutkem a bolestí. Ale osud není tak nepřejícný, jak vypadá, protože Pralikus se právě objevil na mýtince, kterou Kodan prochází, směřuje již k dvanáctému lesu. Nebo to byl desátý les, z něhož právě vyšel? Kodanova vůle a naděje každou vteřinu slábnou, jeho nohy ho sotva nesou, těžký to den pro dvanáctiletého chlapce, který už dávno žije bez rodičů. Pralikus vidí, jak Kodan pomalu klesá k zemi. Má mu pomoci, nebo ne? Cítí, že jeho srdce ještě není připraveno na tak tvrdou zkoušku, jakou si pro něj les přichystal. Ale vidí, že Kodan se nechce vzdát, nechce nechat svou vesnici zahynout, něco v jeho hloubi, něco, co se nemůže dostat napovrch, je připraveno. Pralikus již věří, že když se Kodan naučí porozumět barvám, bude schopen splnit svůj úkol a zachránit nejen vesnici, jež je pro něj domovem, ale i všechny lidi na Zemi. Stařešina Kodana vyléčil, Kodan sice nechápal, proč mu pomohl, ale byl mu vděčný. Dlouho do noci spolu mluvili, ale Kodanovi se něco nezdálo, setkal se už s mnoha stařešiny, ale žádný nebyl tak veselý a klidný jako on. Druhého dne ráno, když už se Kodan chtěl vydat na cestu, stařešina mu řekl, ať nikam nechodí. Kodan stále ještě nevěděl, co Pralikus naplánoval, chtěl jít dál. Několik dní trvalo, než Kodan pochopil, jak těžký je ve skutečnosti jeho úkol, ale nebyl to promarněný čas. Kodan, který si v tu chvíli myslel, že víc moudra už by nepobral, dostane ještě jedno překvapení a už velice brzy. Už velice brzy pozná, jak vypadají pravé barvy. Pralikus mnoho let žije pln radosti a veselí, ví, jak ukázat Kodanovi Barevný svět, protože jen v něm se může naučit, co je potřeba. Když Kodan uviděl Barevný svět, málem oslepl, tak jasné a zářivé barvy nikdy předtím neviděl, myslel si, že je v nějakém snu. Když viděl všechny ty barvy, jeho duše se rozzářila jako slunce, už 16
chápal radost v stařešinově srdci. Ale stále nechápal, proč je tenhle stařec moc jiný. Pralikus se pousmál a řekl: „Když zmizí radost, zmizí i barvy a čím déle jsou barvy pryč, tím méně lidí je zná.“ „A čím méně lidí je zná, tím se šero stane větší samozřejmostí,“ dodal Kodan. Les viděl, že Kodan už pochopil. Mraky, které pluly všude po obloze, najednou se jako zázrakem ztratily, místo nich se na nebi objevilo slunce, které rozzářilo všechno, na co jen jeho paprsky dosáhly. Staré ztrouchnivělé stromy, které stály před Kodanem, se propadly do země a za nimi se objevil překrásný kouzelný strom, strom, který Kodan tak dlouho hledal. Kodan se k němu rozběhl a objal jeho mohutný kmen, po tváři mu stékaly slzy, ale nebyly to slzy smutku jako vždy předtím, byly to slzy štěstí a radosti. V tu chvíli Kodan uslyšel silný vítr, který mu šeptal do ucha, že uspěl ve zkoušce, a proto mohl spatřit kouzelný strom. Když se Kodan vrátil do vesnice, nemohl uvěřit svým očím. Všichni se radovali a slavili. Na polích vyrašilo obilí, na starých, mnoho let neplodných jabloních se objevily květy. Všichni Kodana vítali a děkovali mu za to, co pro ně udělal. Od toho dne dál žil Kodan ve světě, kterému se vrátily barvy. Byl šťastný a spokojený, ale obával se, že když se lidé nebudou radovat, svět opět potemní. V tu chvíli mu stařešina položil ruku na rameno a řekl: „Neboj se, Kodane, vždycky se najde alespoň jeden člověk, který bude znát sílu barev.“
Andrea Kvíčalová, 9. B 2. místo ve starší kategorii
Stanování U babičky se jako obvykle sešlo spoustu lidí. Sestřenice, teta, strýc... Strejda přivezl stan. Slunce svítilo, ptáci zpívaly, kočky vrněly, byl ideální den. Odpoledne jsme se koupali a hráli s míčem. Okolo páté hodiny odpoledne strejda vytáhl stan a postavil ho. Nechtěl nám říct kam, ale když jsme jej spatřili, všichni jsme vykřikli: „Tak to ne!" Stan totiž stál přímo v lese. Nejhorší na tom bylo ale to, že v lese běhají lišky a kuny, a navíc sousedi, kteří mají krvelačného vlčáka, mají zbořený plot. Nanosili jsme si teda do stanu věci a kočky nás doprovázely. Večer se grilovalo. U babičky jsme zůstali jenom já, teta, strýc, bratranec, sestřenice, brácha a sestra. Bohužel se moje teta a bratranec bojí tmy a lesa jakbysmet. Zůstali jsme jenom my. „Já se bojím," řekla sestřenice. „Já ne", povídal bratr, ale v jeho výrazu byl vidět strach. A aby toho nebylo málo, strejda je vtipálek, a tak nám začal vyprávět horory o tom, že zombí vraždí v lese. My se hrozně báli a chtěli jsme poslouchat mp3, ale strýček řekl: „Tohle je stanování, a ne technoparty," a vzal nám mp3. Byli jsme už v polospánku, ale sestřenice se probudila a řekla, že venku něco je. Poslouchali jsme, ale najednou něco skočilo na stan! Začali jsme hrozně ječet, ale strejda řekl ať držíme klapačky a spíme. Jenomže my se hrozně bály, takže jsme nezamhouřili oko. A najednou se to stalo něco začalo lézt dovnitř dveřmi. Bylo to velké asi jako kuna. Nebyli jsme schopné slov, takže naše oči vypadaly jako pingpongové míčky. A ono se to začalo blížit k nám. Když to bylo v polovině stanu, lehlo si to a začalo vrnět. Pak se to otočilo, došlo to až k nám a olízlo nám to obličej. My si tak oddechli. Byl to totiž náš kocour Toníček. Spal u nás až do rána a mně připadalo, jako by to byl
17
ochránce. Ráno jsem se probudila jako první, tak jsem odešla na snídani. Popravdě řečeno jsem byla ráda, že ta noc už skončila. Klára Bartoňová 6.B
Zápas
Jednoho dne v neděli se konal zápas mezi Hradištěm a Pískem. Hradiště je vesnice, takže se s Pískem nemůže srovnávat. Protože za Písek hrálo velmi silné mužstvo, my z Hradiště jsme sestavili tým , který by měl Písku vzdorovat, tým který by soupeře nepustil ke své brance, rým, který by své protihráče měl dokonce porazit! Já jsem byl ještě malý, proto jsem nehrál,ale byl jsem tam jako největší fanoušek. Jakmile začala obě mužstva nastupovat, zmocnil se mě a ostatních fanoušků Hradiště strach. Písecké mužstvo bylo silné, chlapci urostlí a vypadalo to, že jsou také rychlejší. Ale náš tým nebyl slabý: dva útočníci, Karel a Dan, byli vynalézaví a hráli útočnou hru. Dva záložníci, Hošna a Hošťa byli rychlí a dokázali rozdávat míče. Dva obránci, Dodo a David, byli připraveni vrhnout se proti každému míči. A nakonec náš brankář Patrik, který vychytal hodně záludných střel. Jakmile si kapitáni obou mužstev o míč střihli (kámen, nůžky, papír), bylo odpískáno. Míč získal soupeř. Hráli jednoduchou hru, nezmatkovali, přihrávali 100% jistotou. Míč dostal jejich levý záložník, rozeběhl se a nebezpečně vystřelil. Všichni si mysleli, že dal gól, ale v poslední chvíli míč zachytil Patrik levou rukou. „Právě včas!" řvali spoluhráči, kteří by neradi viděli míč v síti. A takhle zápas probíhal dál. Na oba týmy už padla únava, ale bylo vidět, že to nevzdávají. Myslel jsem, že je konec, a nebyl jsem sám. Rozhodčí se už chystal odpískat konec zápasu, když v tom Dan vyběhl a z posledních sil vystřelil. Brankář už míč skoro chytil, když v tom zakopl o své tkaničky! Nikdo nevěřil svým očím. Ale Dan se rozeběhl a z plných plic zakřičel: „Góóól!" Tím skončilo utkání. Všichni jásali až na soupeře, který byl smutný a jejich trenér stěží zadržoval vztek. Ale my byli šťastní, protože jsme porazili samotný Písek!!!! A nakonec slovo trenéra: „Skvělé, porazili jste je! A budete ještě víc trénovat běh!" Rázem všichni posmutněli. „Apríl!" vykřikl trenér, „zvu vás všechny na kolu!" A najednou se ozvalo mohutné „HURRÁ!" Zajásali jsme. Pavel Bartoň 7.B
Jak jsme dostali yorkshira Jednou mamka řekla, že by opravdu chtěla pejska, protože její kamarádka má yorkshira a pořád jí povídá, jak je úžasný, roztomilý a jaký je to ukrutný mazel. Byla jsem šťastná, jelikož si přeji pejska už odmalička. Pomáhali jsme mamce radostně se vším, co bylo potřeba připravit - krmivo, pelíšek, hračky a různé věci, které náš psík bude potřebovat. Vše už bylo nachystané, ale nejtěžší úkol nás teprve čekal, přemluvit taťku. V celém domě je totiž dřevěná podlaha a táta si nedokáže představit, že se u nás zabydlí pejsek. " 18
Začalo velké přemlouvání. Pořád jsem tátovi vyjmenovávala různé výhody psů (a hlavně yorkshirů). Celá rodina taťku prosila a přesvědčovala o tom, že chceme pejska. Věřte nebo ne, ono se to povedlo. Tátovo poslední slovo znělo trochu naštvaně, ale povolil. A to je hlavní, ne? Jeli jsme k jedné paní pro našeho nového člena rodiny. Přinesla nám tři krásná štěňátka yorskhirského teriéra a řekla, ať si vybereme. Štěňátka nemotorně lezla k nám, pouze jedno nejmenší se krčilo v koutě a příšerně se třáslo. Paní nám navrhla, ať si vybereme štěně a příští týden si pro něj přijedeme. Návrh jsme přijali a spokojeně jsme se vrátili domů. Jo...a taky vám řeknu, že jsme si vybrali to štěně, které se krčilo a klepalo, protože bylo opravdu moc roztomilé. Dnes je našemu Andymu osm měsíců, je to miláček rodiny - i taťka ho má rád! Kristýna Bartoňová 7.B
Černý kontinent Cesta, cesty, cestičky, chci poznat i jiný zvyky, jak je ten svět maličký, dostávám se do Afriky.
Do odlišných, dálných zemí, směřuje teď moje pouť, nad ten kraj snad není, po moři já budu plout.
Konečně cizokrajná země je tu, Egypt, Mali, Tunisko, po ulici si to metu, k tomu rozpálené sluníčko.
Na letadlo sednu, za pár hodin jsme už v Keni, odtud se snad nehnu, mezi stromy jsou tu přenádherní sloni.
Písečné pouště opuštěny, prahnou po troše vody, přály by si drobet změny, oázy najdeme tu málokdy.
Diamanty v Jihoafrické republice, ve velkém se těží, více, více a více, každý ví, oč tu běží. Opět další končiny, Madagaskar u východního pobřeží, lemuři patří do divočiny, moje oči tomu nevěří.
Tohle byla celá výprava, jak to, že zrovna Afrika, stačí být jen zvídavá... A příště třeba Korsika.
Petra Hodinová 7. A 19
Duha V jednom lese nedaleko malé mýtinky bydlel skřítek Botníček. To jméno si vysloužil podle obydlí, které měl. Bydlel totiž ve staré botě, kterou kdysi někdo odhodil. Botníček byl ale skřítek, jak se patří. Někdy sice tropil lidem naschvály, jindy se jen tak přehraboval ve svých věcech a někdy se prostě jen procházel po lese. Jednou na jaře se Botníček zase vydal na procházku. Všude zpívali ptáci, stromy se krásně zelenaly, všechno kvetlo a ve vzduchu se mísily vůně všeho druhu, poletovaly chuchvalce pylu který byl kolem, lístečky se pohupovaly v jarním vánku…. „To je ale krásný den,“ pomyslel si Botníček a svalil se do měkkého mechu. Ale jen co dopadl, padla jedna kapka… druhá kapka… třetí… až se kapky proměnily v hustý déšť. „Co to, co to je?“ Honem, honem do chaloupky!“ naříkal skřítek a utíkal se co nejrychleji schovat do své botičky. Jak tak okýnkem pozoroval déšť, tak se stalo něco krásného. Najednou se slunce probojovalo mezi hustými mraky a začalo svítit na lesklé kapičky vody a v tom se objevila dlouhá, barevná věc, která se vznášela na obloze. „Jůůůůů, co je to?“ vytřeštil překvapeně oči Botníček. Déšť pomalu ustával, tak pomalu rozvázal tkaničku a vylezl ven. „Podívejte se všichni,“ vřískal Botníček. „Copak se děje? Brekeke?“ divil se vodník Zelenáček, který se vynořil z malé tůňky. „Hele… hele.. tam… tam na obloze, vidíš to?“ křičel Botníček. „Jó, ty myslíš duhu, to je … to je tuze pěkná věc, brekeke.“ „A co je to vlastně duha?“ zeptal se Botníček. „To je něco jako velké barevné lízátko…“ vysvětluje Zelenáček. „Barevné lízátko… tam nahoře, tam musí být krásný svět, když se tam jen tak pohupují barevná lízátka…“ zasnil se Botníček. „Víš co, já tam půjdu, najdu ty barvy, ten barevný svět!“ „To je ale těžká věc, jak se tam chceš dostat?“ zamyslel se Zelenáček, ale než Botníček něco řekl, najednou se přihnal malý větřík a stála tu víla Kopretinka a povídá: „Jestli chceš najít barvy světa, nemusíš se dostat k duze…“ vysvětluje medovým hláskem Kopretinka. „Pch, co ty o tom tak můžeš vědět?“ hrubě jí skočil do řeči Botníček. „No, jak chceš, jsem zvědavá, co vymyslíš?“ urazila se a zmizela. „Jen počkej, to budeš koukat, jak to vymyslím!“ hudroval skřítek a odběhl do svého botičkového domečku a chvíli to v něm házelo, bouchalo a po chvíli se skřet vytasil s něčím, co vypadalo jako vrtule. Připevnil svůj objev k doutníku z rákosu a řekl: „Až ti řeknu teď, Zelenáči, začneš točit…“ křikl na kamaráda vodníka. „Teď!“ a Zelenáček začal roztáčet vrtuli. Chvilku to rachtalo, skřípalo a najednou se doutník s Botníčkem vznesl. Letěl vzduchem a těšil se, jak přistane na té velké duze. „To bude krása a ještě k tomu budu mít pravdu, juchúúúú! Už… už tam jsem, a teď …hop...a už budu na duze. Raz …dva… tři… a …ááááá… co se to děje? Padám…já padám k zemi!“ vřískal Botníček, když v tom zahučel do rybníka, jen to cáklo kolem. „Tys to tedy vymyslel, ještě mi splašíš všechny ryby!“ hudroval Zelenáč. Když se Botníček nemotorně hrabal z vody, zafoukal zase ten nám známý lehký větřík a na mýtině opět stála víla Kopretinka. „Vidíš, vidíš, já ti to říkala, že barevný svět přece nemůžeš hledat někde po obloze, stačilo se podívat kolem sebe!“ Botníček, z kterého ještě kapala voda, seděl na velkém placatém kameni a byla mu hanba vůbec něco říct, když po chvíli vydal ze sebe tenkým hláskem: „Promiň… promiňte všichni, měla jsi pravdu!“ „To je v pořádku, hlavně, že ses polepšil… a víte co, já vám zatančím?“ řekla víla, a protože déšť už přestal úplně a na obloze nebylo ani mráčku, tak tam Kopretinka tančila ve třpytu kapek v trávě a modré lesní zvonky jí dělaly krásný doprovod… a tak se stalo, že to svěží povětří po dešti vyhřáté opět sluníčkem 20
Botníčka i Zelenáčka docela uspalo … a možná se jim zdálo o barevném světě…. o tom našem světě….. Kateřina Stará 9.A
Babiččiny nové brýle Moje babička ztratila své brýle. Měly červenohnědé nožičky a z každé strany bylo velké X. Babička je měla moc ráda, prohledala celý byt, ale bez výsledku. Koupila si je před třemi lety, tenkrát váhala, ale s dědou jsme jí přemluvili. Vzala si dědovy staré brýle. Mohla je nosit, protože měly stejné dioptrie jako ty její. Druhý den mi zavolala, jestli bych s nimi nechtěla jít do optiky pro nové. Souhlasila jsem a za půl hodiny jsme se sešli na náměstí. V optice byla spousta zajímavých brýlí. Vybrali jsme dva favority. První byly jemně zelené. Druhé byly oranžovočerné, ty se mi líbily víc. Ty zelené seděly babičce lépe, takže se staly vítězi. Dědu napadlo, jestli bych k nim nechtěla zajít na víkend. Nápad se mi líbil. Zavolala jsem rodičům, těm to nevadilo. Přišli jsme a já jsem šla skládat puzzle. Děda puzzle miluje, tak mi pomáhal. Babička byla unavená, tak si lehla. Z ložnice vylezla ve čtvrt na osm. Přišla k nám do obýváku, ale bez brýlí. Ptám se babičky: „Kde máš brýle?" Děda se opatrně zeptal: „Ty je nemáš?" Viděla jsem jenom, jak se její pusa připravuje na krátké a smutné NE. Nemýlila jsem se. To krátké a smutné Ne jsem opravdu slyšela. Měla je sotva pár hodin a byly zase pryč. A to babička není bordelářka. Snažila jsem se jí uklidnit tím, že je najdeme, ale moc jsem jí tím nepomohla. Pustili jsme se do pátrání. Po chvilce jsem se babičky optala, kde je viděla naposledy. „Byly na nočním stolku v ložnici." Všichni jsme šli hledat do ložnice. Prohledávala jsem noční stolek. Stoleček měl malý postranní šuplíček. Zkusila jsem ho otevřít a ejhle!!! V šuplíčku jsem objevila babiččiny staré brýle. Když to babička viděla, tak se celá rozzářila. Moc mi poděkovala a dala mi velkou pusu. „Ale kde jsou ty zelené brýle?" zeptal se děda. „Tak to tedy nevím," odpověděla babička. Víkend jsme si moc užili, byli jsme na pouti, s dědou jsme postavili další puzzle O týden později mi zavolala babička, že brýle byly v koupelně zapadlé za pračkou. Babička byla štěstím bez sebe a já měla taky radost, protože to dopadlo dobře! KONEC Lucie Jakubovičová 7.A
21
22
23
24
Vu Thi Huien 3. místo ve starší kategorii
25
Mariana Kašperová 7. A 26
OBSAH Oko malíře .................................................................................................................. 3 Barevný svět............................................................................................................... 4 Barvy přírody .............................................................................................................. 4 Ztracené barvy............................................................................................................ 5 Turnaj v Bratislavě ...................................................................................................... 7 Kocour, který se rád koupe......................................................................................... 7 Lilavláska.................................................................................................................... 8 Céres a Eris................................................................................................................ 9 Den, kdy měl svět růžovou barvu ............................................................................. 11 Temná noc................................................................................................................ 13 Barvy světa............................................................................................................... 14 Jakou barvu má svět?............................................................................................... 14 Těžká cesta za štěstím ............................................................................................. 16 Stanování ................................................................................................................. 17 Zápas........................................................................................................................ 18 Jak jsme dostali yorkshira......................................................................................... 18 Černý kontinent ........................................................................................................ 19 Duha ......................................................................................................................... 20 Babiččiny nové brýle................................................................................................ 21 Jakou má svět barvu?................................................................................................21 Můj park…………………………………………………………………………………......23 Prosím papouška!!!....................................................................................................25
27
Písecká tužtička „Jakou barvu má svět“ Sborník literárních prací začínajících spisovatelů Vydala a vytiskla Městská knihovna Písek Jitka Stejskalová a Markéta Koubcová Dětské oddělní v roce 2009
28
