JAK ZVLÁDNOUT SYNDROM VYHOŘENÍ

Přečíst si tuto knihu se vyplatí každému z nás, protože nám pomůže žít autentičtější, zdravější a aktivnější život.

„Naslouchat sám sobě a vlastním emocím, rozumět sám sobě – to nazývám schopností vnitřního dialogu. Ten, kdo se sebou přestal vést dialog, kdo postrádá možnost sebevyjádření, ztrácí své základy a svou ochranu. Je jako tikající časovaná bomba – pro sebe i pro své okolí.“ „Dokud jde o vinu, uzdravení je nemožné. Obviňování sebe sama nebo kohokoli jiného nevede k uzdravení, právě naopak. Nejde o vinu, ale o odpovědnost. Z vězení se dostane jen ten, kdo si to uvědomí.“

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

Mirriam Prieß

Autorka na základě dlouholetých zkušeností vysvětluje nové souvislosti syndromu vyhoření a popisuje skutečné příčiny této nemoci. Odhaluje nevědomé mechanismy, kvůli kterým se syndrom vyhoření objevuje, a nabízí cesty, jak se znovu uzdravit.

JAK ZVLÁDNOUT SYNDROM VYHOŘENÍ

Kniha přichází s překvapivým zjištěním: skutečnou příčinou vyhoření není přetížení a vyčerpání. To jsou pouze následky. K vyhoření dochází proto, že v důležitých oblastech života nemáme zdravý vztah k sobě a k lidem kolem sebe. Nevedeme dialog se svým nitrem. Ztratili jsme kontakt s tím, co je naší podstatou. Přestáváme žít, jen fungujeme.

JAK ZVLÁDNOUT SYNDROM VYHOŘENÍ NAJDĚTE CESTU ZPÁTKY K SOBĚ

Mirriam Prieß

jak zvládnout syndrom vyhoření Najděte cestu zpátky k sobě

Dr. med. Mirriam Prieß

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Dr. med. Mirriam Prieß

Jak zvládnout syndrom vyhoření Najděte cestu zpátky k sobě

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Přeloženo z německého originálu knihy Dr. med. Mirriam Prieß Burnout kommt nicht nur vom Stress. Warum wir wirklich ausbrennen – und wie wir zu uns selbst zurückfinden, vydaného nakladatelstvím Südwest Verlag, Mnichov, Německo 2013. Original title: Burnout kommt nicht nur vom Stress. Warum wir wirklich ausbrennen – und wie wir zu uns selbst zurückfinden by Dr. med. Mirriam Prieß. This translation is published by arrangement with Südwest Verlag, Muenchen, Germany 2013. Copyright © 2013 by Südwest Verlag, Muenchen, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, Muenchen, Germany. All rights reserved.

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5754. publikaci Překlad Iva Michňová Odpovědná redaktorka Mgr. Martina Němcová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Počet stran 176 První vydání, Praha 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Czech edition © Grada Publishing, a.s., 2015 , Cover Design © Friends Factory, 2015 Cover Photo © iStock ISBN 978-80-247-5394-2 elektronické PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9649-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9650-5 (ve formátu EPUB)

Obsah

O autorce ....................................................................................................................... 8 Předmluva ...................................................................................................................... 9

1 Je stres příznakem, nebo příčinou vyhoření? ........................................... 13

Jak vzniká stres? .................................................................................................. 15 Kde a kdy přichází největší stres? ...................................................................... 16 Jakou roli hraje stres? .......................................................................................... 17

2 Dialog jako předpoklad zdraví ..................................................................... 19 Hledání technik dialogu ..................................................................................... 22 Vztah jako základ zdraví a nemoci ..................................................................... 22

3 Popis syndromu vyhoření na základě čtyřfázového modelu ................. 25

Poplachová fáze .................................................................................................. 25 Fáze odporu ......................................................................................................... 27 Jak funguje psychosomatika? ....................................................................... 29 Psychosomatika a jazyk .................................................................................. 30 Fáze vyčerpání – začátek vyhoření .................................................................... 36 Ústup .................................................................................................................... 40 Další oblasti využití čtyřfázového modelu ....................................................... 43 Skupiny, týmy a firmy ..................................................................................... 43 Vnitřní dialog .................................................................................................. 44 Poplach – odpor – vyčerpání – ústup: Vyvíjí se syndrom vyhoření vždy podle stejného principu? ................................................................................... 50

4 Model broučka – šest zásadních oblastí života ........................................ 53

Moc vnitřní reality ............................................................................................... 56 Existují typy lidí se sklonem k vyhoření? .......................................................... 63 Neschopnost vnímat sám sebe a své potřeby ............................................. 63

Hlavně, aby to dobře vypadalo ...................................................................... 63 Definování sebe sama prostřednictvím výkonu a uznání .......................... 64 Omezená schopnost vést dialog a touha po harmonii ............................... 64

5 Syndrom vyhoření a (ne)vnímání emocí .................................................... 65

Jakou roli hraje při vzniku syndromu vyhoření ztráta vnitřního dialogu? ..... 69 Lidé se syndromem vyhoření nemají žádný ventil .......................................... 70 Svět vlastních pocitů – neznámá veličina ......................................................... 71 Až do hořkého konce .......................................................................................... 73 O smrtelné úzkosti a dalších tělesných symptomech ..................................... 73

6 Syndrom vyhoření a kompenzace ............................................................... 77

Když se z kompenzace stane závislost: večerní sklenka vína a ostatní kompenzační mechanismy ................................................................................ 80 Braňte se hned v zárodku! .............................................................................. 82 Kompenzace nic neřeší ....................................................................................... 84 Jak kompenzace ovlivňuje zdraví? .................................................................... 84 Cesta ze syndromu vyhoření: hledejte dialog místo kompenzace ................ 85 Velké ale ............................................................................................................... 85

7 Syndrom vyhoření a narcismus .................................................................... 87

Jak souvisí syndrom vyhoření s narcismem a falešným já? ............................ 93 Mužský a ženský narcismus ................................................................................ 94 Vidím, co není: síla projekce ............................................................................... 96 Syndrom vyhoření a idealizace ........................................................................ 100

8 Syndrom vyhoření a strach .......................................................................... 107

Příčiny strachu ................................................................................................... 107 Jak ovlivňují strach a syndrom vyhoření fungování firmy? ........................... 109

9 Syndrom vyhoření a věk ............................................................................... 117 10 Vzorce chování související se syndromem vyhoření ............................ 121

Moc bezmoci ..................................................................................................... 123 Ústup mlčky – mlčení jako trest ....................................................................... 127

Syndrom vyhoření a nárok na odškodnění .................................................... 129 Od odškodnění k odpovědnosti za vlastní osobu ......................................... 133

11 Ztracené dětství a jeho důsledky v dospělosti ....................................... 137

Když doma chybí atmosféra domova ............................................................. 137 Egoismus ano – egocentričnost ne ................................................................. 141 Naše budoucnost má základy v dětství .......................................................... 145 Co bylo, bylo, a co nebylo, se nedá dohnat ................................................... 146

12 Jak na syndrom vyhoření ............................................................................. 149

Co tedy dělat? .................................................................................................... 151 Jak se chovat k vyhořelým ................................................................................ 153 V pracovním procesu .................................................................................... 153 V partnerském vztahu .................................................................................. 156 V rámci léčby ................................................................................................. 157 Co dělat, když vy sami trpíte syndromem vyhoření? ................................ 158

Závěr ............................................................................................................................ 163 Přílohy: Praktické materiály a pomůcky ............................................................. 167 Dvanáct pravidel pro zachování výkonnosti a zdraví ............................................. 167 Firemní kultura: dobrá atmosféra je předpokladem zdraví .................................... 168 Veďte s pracovníky dialog ...................................................................................... 168 Manažeři – „Ryba smrdí od hlavy“ ......................................................................... 168 Závodní lékaři .......................................................................................................... 169 Sestavte si stresový profil: Analýza chování v případě konfliktu na základě čtyřfázového modelu ................................................................................................. 169 Analýza chování v případě konfliktu na základě modelu broučka ........................ 174

8

O autorce

Dr. med. Mirriam Prieß (* 1972) Vystudovala medicínu na univerzitě v Hamburku. Doktorát získala na katedře psychosomatické medicíny. Dále studovala filozofii ve Frankfurtu nad Mohanem se zaměřením na etiku v podnikání. Osmiletou lékařskou a psychoterapeutickou praxi absolvovala na psychosomatické klinice v Hamburku. Od roku 2005 působí jako poradkyně, která pomáhá společnostem v procesu restrukturalizace a při úspěšném překonávání krizí. Provádí též speciální koučing manažerů v oblasti řešení konfliktů a zvládání stresu. Přednáší na Brand Academy Hamburg i v řadě vzdělávacích kurzů zaměřených na péči o zdraví, prevenci nemocí, jakož i předcházení syndromu vyhoření.

9

Předmluva

„Jestli se o sebe zajímám?“ zopakoval profesně úspěšný, ovšem momentálně vyhořelý manažer mou otázku. Na okamžik se zamyslel, pak se na mě podíval a zeptal se: „Jak definujete zájem?“ „Jestli sám se sebou vedu dialog?“ odsekl vyčerpaný ředitel prosperující středně velké firmy. Po chvilce mlčení řekl: „Jak to mám vědět?“ A co kdybych položila otázku, jestli se o sebe zajímáte, vám? Co byste mi odpověděli? Předpokládejme, že řeknete ano. Pak se vás dále zeptám: „Zajímáte se o sebe natolik, že vedete ve všech důležitých oblastech života dialog sami sebou a se svým okolím? Jste spokojení v jednotlivých oblastech života a žijete si podle sebe?“ Žijeme v době, kdy se stále více stírají nejrůznější hranice a mizí pro člověka potřebné struktury – v politice, v ekonomice, v pracovním i soukromém životě. Náš svět se stal světem superlativů. Místem, v němž je možné uskutečnit prakticky cokoli. Oblíbeným heslem je: Hranice jsou tu od toho, aby se překonávaly. Ale platí to pro všechny hranice? Je samozřejmostí, že procesy a lidé se neustále optimalizují, nezřídka však za každou cenu a často až do hořkého konce. Téměř kaž dé druhé manželství se rozvádí, některá pomalu stejně rychle, jako vznikla. Děti se rodí ze zkumavky a podle plánu, přátelství se uzavírají kliknutím a automaticky se násobí, spousta lidí jich má tisíce. Kolem světa už necestujeme za 80 dní, ale za necelé dva, a mnozí

10 / Jak zvládnout syndrom vyhoření

několikrát měsíčně. Všechno musí být možné. Kdokoli musí mít možnost zastihnout nás 24 hodin denně – ale sami sebe míjíme. „Vy byste mi nemohla ukázat nějakou techniku, s jejíž pomocí poznám, co cítím?“ zeptala se mě pětačtyřicetiletá makléřka realitní kanceláře a matka tří dětí, která trpěla pocitem vyhoření. Jeden knižní bestseller nese název Kdo jsem?. Otázka po vlastní identitě zaznívá stále hlasitěji a postupem času se stala příznačnou pro stav naší společnosti, stejně jako absurdní otázka po počtu „identit“. Stále více lidí se utápí ve snaze dělat mnoho věcí najednou a zároveň se nedokážou soustředit na to, co je podstatné. Nevedou dialog ani sami se sebou, ani se svým okolím, a zapomínají na zásadní otázku: Jaká je má identita, co bych chtěl a co nutně potřebuji? Lidé, partneři, týmy a firmy – celé systémy trpí syndromem vyhoření, protože si na tuto otázku neodpovídají vůbec nebo na ni neodpovídají správně. Syndrom vyhoření (burnout) se stal společenským problémem západní civilizace a způsobuje nejen každoroční miliardové škody, ale i velké osobní trápení. Děsivé na tom je, že se vlastně neví, co je skutečným původem této civilizační choroby. Symptomy se stále ještě považují za příčiny, samotná existence syndromu vyhoření se často neuznává nebo je zlehčována. Věta: „Burnout neexistuje.“ je mottem mnohých, kdo se odvolávají na Mezinárodní statistickou klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). Tento názor je pochopitelný. Samozřejmě, že každý, kdo se řídí pouze podle MKN-10, může vnímat zdravotní problémy jen v kategoriích stanovených tímto systémem a musí být logicky přesvědčen, že kromě těchto diagnóz nic jiného neexistuje. Odpovídá ovšem tato klasifikace aktuální situaci? Chceme se odvolávat na systém, nebo reflektovat skutečný stav?

Předmluva / 11

Léčení syndromu vyhoření často uvízne v džungli zdánlivých příčin, klasifikací a diagnóz a počet nemocných stále roste. Vyhoření už dlouhou dobu postihuje čím dál mladší lidi. Nezřídka se stává, že už se nedokážou vrátit do pracovního procesu, a někdy dokonce ani do normálního života. Podle mých zkušeností to tak ovšem být nemusí. Všichni máme šanci zůstat v rámci svých možností zdraví a práceschopní nebo se v případě, že se u nás syndrom vyhoření objeví, uzdravit a znovu začít pracovat. Budeme-li dodržovat určité zásady, k vyhoření vůbec nemusí dojít. Základem je znát skutečné příčiny syndromu vyhoření a brát vážně evidentní skutečnosti. Nemůžeme přece vyřešit problém tím, že ho zesměšníme, zlehčíme nebo popřeme jeho existenci, místo abychom ho pochopili a hledali jeho podstatu. Mým cílem je ukázat prostřednictvím této knihy, že syndrom vyhoření je projevem dnešní doby, který musíme brát vážně. Pokusím se objasnit, že to, co se dosud považovalo za příčiny, jsou pouze symptomy. Vysvětlím, kde se skrývají skutečné příčiny, a ukážu vám zásadní kroky nejen na cestě k syndromu vyhoření, ale také z něj. Burnout není neměnným osudem a nevznikne přes noc. Nikdo jím nemusí trpět jen proto, že chce být výkonný. Syndrom vyhoření se totiž dá léčit. Kniha vznikla na základě mých dlouholetých zkušeností získaných v rámci léčby lidí, kteří trpěli vyhořením. Vychází ze zjištění, že medicínsky relevantní fenomény existují i nezávisle na klasifikacích a systémech a že k vyřešení problému a vyléčení může dojít jen v případě, že realitu bereme vážně bez moralizujícího hodnocení a že hledáme důvod, proč je skutečnost taková, jaká je. Vycházím z přesvědčení, kterého jsem nabyla během své praxe, a to, že vyhoření není projevem slabosti, ale zdravý pokus o seberegulaci, a to


u lidí, kteří přišli o dialog sami se sebou a se svým okolím a žijí životem, v němž nejsou sami sebou. Syndrom vyhoření je podle mých zkušeností mnohem víc než jen projevem přetížení. Vyhoření je výzva. Výzva žít, a ne pouze fungovat. Výzva žít autentickým a osobitým životem.

Hamburk, leden 2013

1

13

Je stres příznakem, nebo příčinou vyhoření?

Většina lidí si myslí, že vyhoření vzniká přemírou stresu. Když někdo přizná, že trpí vyhořením, automaticky následuje otázka: „Hodně ses stresoval?“ Doporučení řady příruček zní: „Chcete se vyhnout syndromu vyhoření? Vyhněte se stresu.“ Stres a vyhoření jsou zcela automaticky vnímány jako příčina a důsledek. Je to ale opravdu tak? Je stres skutečně jediným spouštěčem vyhoření, nebo se za ním skrývá ještě další příčina? Jak vůbec vzniká stres? Co se za tímto všemi skloňovaným pojmem, který je považován za hlavní spouštěcí faktor syndromu vyhoření, skrývá? Položili jste si někdy otázku, proč vlastně trpíte stresem? Co pro vás stres znamená? Když se zeptáte lidí, co konkrétně oni rozumí pod pojmem stres, dostane se vám nejrůznějších odpovědí: • „Pod pojmem stres rozumím přetížení v práci, nedostatek času, tlak na odevzdání práce v termínu, příliš úkolů najednou, žádné přestávky, hluk, hádky atd.“ • „Já jsem ve stresu, když je toho na mě moc a já to nezvládám.“ • „Jsem ve stresu, když musím odvést děti do školky a přitom už mám být dávno v práci.“ • „Stresuje mě, jak se na mě dívá šéf.“


• „Stresuje mě, když přijdu večer domů a nemůžu mít svůj klid, protože musím odpovídat na manželčiny otázky.“ • „Vystresuje mě, když uvíznu s autem v zácpě.“ • „Stresuji se, když vedu nějaký projekt a někteří členové týmu si myslí, že všechno se udělá samo.“ • „Stresují mě velké prezentace před zákazníkem.“ • „Já jsem ve stresu pravidelně dvakrát ročně, když je nával práce,“ odpověděl dvaačtyřicetiletý auditor, který se musel po osmém takovém návalu začít léčit se syndromem vyhoření. Pod pojmem stres se obecně rozumí subjektivní stav, ve kterém má dotyčný pocit, že je vystavený obtížné situaci nebo nepříjemným okolnostem, kterým se nemůže vyhnout ani je nemůže ovlivnit ve svůj prospěch. Buď mu k jejich zvládnutí chybí schopnosti, nebo nemá k dispozici dostatečné zdroje. Každý nemusí stres nutně vnímat negativně. Hans Selye, který výrazně ovlivnil počátky výzkumu stresu, rozlišoval pozitivní a negativní stres a zavedl pojmy eustres a distres. Předpony „eu-“ a „di-“ pocházejí z řečtiny a znamenají „dobrý“ a „špatný“. Pozitivní, „dobrý“ stres se popisuje jako stav vzrušení, který nastává například ve fázi zamilovanosti. Ovšem obecně se většinou pod pojmem „stres“ rozumí negativní, „špatný“ stres. Jedná se o projev nepříjemně vnímané zátěže, která může vzniknout jak nadměrnou, tak nedostatečnou zátěží dané osoby. Vyskytne-li se v následujícím textu pojem stres, pak se jedná zásadně o „negativní“ stres.

Je stres příznakem, nebo příčinou vyhoření? / 15

Jak vzniká stres? Pro stres je charakteristické, že se vždy jedná o subjektivní stav, pro který je určující pocit bezmoci. Čím více se člověku jeví určitá situa ce jako nekontrolovatelná a čím větší bezmoc pociťuje, tím silnější pocit stresu to v něm vyvolává. Rozhodující roli hraje subjektivní hodnocení. Říká se, že „svět je to, co si z něj uděláme v myšlenkách“, nebo řečeno Buddhovými slovy: „Svými myšlenkami tvoříme svět.“ Stresovou reakci vyvolává až pocit, že nemáme sílu nebo možnost situaci zvládnout, a s ním spojený pocit bezmoci (Richard Lazarus). Stres tedy nevzniká samotnou situací, ale tím, co si z ní uděláme my. Do stresu se dostáváme, až když pociťujeme, že se nám okolnosti vymkly z rukou. Jak ale vůbec dospějeme k hodnocení určité situace? Proč věříme, že některé situace zvládneme a jiné ne? Proč se někdy vnitřně vzdáváme a házíme ručník do ringu, zatímco jindy si odhodlaně stojíme za tím, co si myslíme a co chceme? K těmto otázkám se vrátíme na jiném místě této knihy a jejich význam pro vznik a léčbu syndromu vyhoření probereme podrobně. Vraťme se však nejdříve k pojmu stres a k jeho charakteristickým znakům. Jak by se dala formulovat jeho běžně použitelná, snadno srozumitelná a všeobecně platná definice, která by nám pomohla stres v běžných situacích lépe rozpoznat a lépe pochopit? Já jsem během své lékařské a psychoterapeutické praxe dospěla k následující definici:

Stres přichází tehdy, když něco nejde tak, jak chci.


Neznamená to, že vždy, když něco nejde tak, jak chci, přichází stres, ale vždy, když jsem ve stresu, tak se něco nedaří tak, jak bych si představovala. Zkuste si vzpomenout, kdy a v jakých situacích býváte ve stresu vy. Souhlasíte s touto definicí?

Kde a kdy přichází největší stres? Položíte-li lidem tuto otázku, uslyšíte velmi rozdílné odpovědi. Vypadá to, že stres se může objevit prakticky kdekoli. Odpovědi přímo souvisejí s tím, kdo a kde odpovídal: stres panuje mezi kolegy, při kontaktu s manželem či manželkou, šéfem, dětmi, nebo když se objeví nové požadavky. Stres však může nastat i v dopravní zácpě nebo na nádraží. Existuje nekonečné množství různých možností. Podíváme-li se ovšem na jednotlivé odpovědi blíže, uvidíme, že nejrůznější situace mají jedno společné:

Stres se nejvíce vyskytuje ve vztazích: ve vztahu k sobě nebo k okolí.

Člověk neustále udržuje sociální kontakty a vytváří si vztahy: ať už je to na pracovišti, v rodině, v partnerském vztahu, v silničním provozu, v supermarketu, nebo sám se sebou. Jako sociální bytosti permanentně zažíváme střety mezi vlastními potřebami a vnějšími požadavky, mezi individualitou a vlivem okolí, mezi přáním někam patřit a strachem z odmítnutí, a podle toho se nacházíme ve stavu spokojenosti, klidu, vypětí nebo frustrace. Život je vztah. Této

Je stres příznakem, nebo příčinou vyhoření? / 17

elementární skutečnosti ovšem věnují nesčetná doporučení, příručky a metody pro léčbu vyhoření jen minimální pozornost. Za příčinu onemocnění syndromem vyhoření se neustále považuje zejména přetížení a nadměrné vyčerpání. Ovšem ignorují se otázky, proč vůbec k přetížení dochází, proč člověk řadu let překračuje vlastní hranice a čím se vlastně stále více lidí vyčerpává. Místo toho se příznak považuje za příčinu, řešení se hledá často pouze v racionální rovině a v mechanické změně chování, na jejímž základě se očekává rychlé uzdravení – většinou marně. Pokud někdo věří, že dokáže vyléčit onemocnění vyhořením pomocí nějaké naučené techniky a své vůle, mýlí se. Vyhoření není výrazem slabé vůle, nenastává rozumově a nelze se ho zbavit pouze racionálním jednáním. Naopak. Mnozí vyhořelí dokonce teoreticky vědí, jak by se měli chovat, aby byli zdraví – inteligence je u těchto pacientů ten nejmenší problém –, nechápou však, že potřebných změn se nedá dosáhnout čisPokud někdo věří, tě racionálním poznáním, izolovaným že dokáže vyléčit od pocitů. Když je blok v emocionální syndrom vyhoření pomocí rovině, zůstanou znalosti teorií, kterou nějaké naučené techniky se nedaří uplatnit v praxi. Jaké zásadní a své vůle, mýlí se. důsledky to přináší, se více dozvíte v další části knihy.

Jakou roli hraje stres? Je nesporné, že lidé, kteří trpí vyhořením, jsou přetížení. Je ale tento symptom jediným spouštěčem vyhoření? V čem spočívá skutečná příčina fenoménu, který se navzdory mnoha možnostem léčby vyskytuje stále častěji a už dávno se stal společenským problémem?

18 /* Jak zvládnout syndrom vyhoření

Má praxe, ať už na klinice, nebo ve vlastní ordinaci, ukázala, že k syndromu vyhoření u pacientů nevedlo ani pracovní, ani jiné přetížení. Zjistila jsem, že:

Důvodem vyhoření jsou negativní nebo chybějící pozitivní vztahy k okolí a neporozumění sobě samému.

Všichni, kdo onemocněli syndromem vyhoření, a já jsem je ambulantně i neambulantně léčila, se nacházeli ve velmi konfliktních a napjatých vztazích, anebo už neměli sociální kontakty žádné, případně jen povrchní. Málokteří měli ještě zdravý partnerský vztah a nikdo z těch, kdo se přišli léčit se syndromem vyhoření, už neměl dobrý vztah sám k sobě. Postupně se objevují vědecké studie, které zkoumají, jakou úlohu hraje při vzniku syndromu vyhoření oblast vztahů. Podle některých výzkumů je pracovní přetížení při vzniku a v průběhu nemoci pouze vedlejším faktorem. Ačkoli slovo vztah všichni známe a všichni více či méně tušíme, že náš život je neustále ovlivňován nejrůznějšími vztahy, a ačkoli většina lidí ví, jak je důležité mít alespoň jeden dobrý vztah, rozhodně není každému jasné, co to konkrétně znamená. Co se skrývá za slovem vztah? Čím se vztah vyznačuje? Co to vůbec znamená, být ve vztahu sám se sebou? Co je základem dobrého vztahu k okolí? Odkdy je nějaký vztah špatný a jak kvůli tomu může dojít k vyhoření?

2

19

Dialog jako předpoklad zdraví

Známkou dobrého vztahu je dialog. Dialog se vyznačuje tím, že rozhovor ukončujete jinak, než jste ho zahajovali, např. s jiným pocitem, jinými myšlenkami, novým nápadem a podobně. Základem každého dialogu je jednání s druhým člověkem jako s rovnocenným partnerem, bez ohledu na věk, pohlaví nebo postavení. Ačkoli to na první pohled vypadá jako samozřejmost, realizace velmi často pokulhává. Co myslíte, jak často vedete dialog a jak často vedete vy nebo váš protějšek pouhý monolog? Zkuste se zamyslet nad tím, co musíte udělat pro to, abyste jednali se svým protějškem jako s rovnocenným partnerem.

A

B

Obr. 1 Dialog: různá stanoviska si vyměňujeme jako rovný s rovným. Při svých úvahách nezapomeňte, že měřítkem dialogu není množství společně stráveného času. Můžete spolu trávit dlouhé hodiny, aniž byste alespoň na chvíli vedli dialog. Podle mých zkušeností vznikají kvůli každodenním monologizovaným projevům zejména v pracovním životě značné osobní


a ekonomické ztráty. Například telefonické konference a týmové porady pořádané několikrát týdně, na nichž jeden člověk nebo několik lidí vede nekonečný monolog, často vedou pouze k tomu, že si účastníci na konci řeknou: „To je dobře, že jsme si o tom promluvili.“ Všechno ale zůstane při starém. Ačkoli si to téměř všichni zúčastnění uvědomují a více či méně otevřeně si na tento stav stěžují, změna většinou bývá v nedohlednu. „Nedokážeme se společně dohodnout na podstatě problému.“ „Každý si chce přihřát svou polívčičku.“ „Buď dlouze hovoří pan Schmidt, nebo nikdo.“ „Když s námi šéfové nemluví, proč bychom měli mluvit my s nimi?“ To je několik typických výroků o vztazích a způsobu komunikace ve firmě. Jeden fakt je přitom nepopiratelný: váš tým bude úspěšný jen tehdy, když povedete dialog – jak mezi sebou, tak s vedením. Totéž platí pro prezentace, přednášky nebo jednání se zákazníky. Zapamatujte si, že:

Dobrý výsledek stojí a padá se schopností zúčastněných vést dialog.

Proč pro mnohé vedoucí pracovníky ještě není samozřejmostí otevřeně diskutovat s lidmi jako rovný s rovným a mluvit s někým, a ne k někomu? Proč nepatří tento způsob komunikace mezi základní kompetence, které se budou od manažerů důrazně vyžadovat nejen na papíře, ale i v reálném životě? Tyto otázky jsou stále aktuálnější, a přesto zůstávají bez odpovědi. Právě ti, kteří nejvíc mluví nebo mají největší odpovědnost, by měli mít schopnost mluvit nejen k lidem, ale i s nimi, zásadně a zejména v případě, kdy jsou tito lidé v pozici posluchače či podřízeného. To je podstatou jak umění úspěšné prezentace, tak umění úspěšného vedení. Schopnost vést dialog bohužel není všude samozřejmostí. Podíváme-li se na zbytečné ztráty

Dialog jako předpoklad zdraví / 21

a narušování pracovního procesu vznikající každodenní problematickou komunikací, jasně se ukazuje, že firmy mají nedostatky v kultuře komunikace, čímž dochází k vyhoření nejen jejich pracovníků, ale i jejich vlastního systému. Schopnost vést dialog ovšem není jen předpokladem úspěšného vedení firmy, ale i dlouhodobě udržitelného partnerského vztahu. Každý ví, že partnerství prověří všední život. Neztratit se v každodenní rutině, aby se z původního života pospolu nestal život vedle sebe, se vám podaří jen v případě, že nepřestanete vést dialog. Za většinou krachů partnerských vztahů stojí právě nedostatek vzájemné komunikace, který vede k postupnému vyhoření vztahu. Málokdo si včas všimne, že den za dnem vlastně vede monolog, až nakonec rezignovaně zjistí, že si nemá s partnerem co říct. Že se to nestalo přes noc, ale že jde o vývoj, který trval většinou řadu let, zaregistrují mnozí bohužel až ve chvíli, kdy už je pozdě. Vést dialog při tom nebývá nijak výrazně časově náročné.

V soukromém, ale i pracovním životě by měl být každý schopen mluvit nejen k partnerovi, ale i s ním.

Vést dialog, ať v práci, či v soukromí, neznamená, že spolu musíme mluvit hodiny. Dialog není závislý na množství času, ale na schopnosti navázat a udržet vztah. Často stačí několik slov nebo vět, a někdy dokonce jen jediné gesto, abychom se potkali, abychom navázali dialog a nepřestali ho vést. Dokážete si představit, co tato kvalita každodenního kontaktu znamená pro zvládání nástrah běžného pracovního i soukromého života?


Hledání technik dialogu „Může se přece stát, že si myslíme, že vedeme dialog, a pak zjistíme, že jsme se spletli. Musí tedy existovat něco, podle čeho se dá zjistit, že dialog opravdu vedeme!“ „Musí přece existovat technika navazování dialogu, na jejímž základě se pozná, že ho vedeme!“ „Nemohla byste nám ukázat nějaké cvičení?“ S podobnými názory a dotazy se na svých přednáškách a workshopech setkávám pravidelně. Musí přece existovat technika vedení dialogu… Musí? Může? Je možné si vytvářet vztahy prostřednictvím nějakého naučeného postupu? Lze nějakou technikou vystihnout podstatu lidské bytosti? Vypadá to, že vést dialog evidentně není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Ale proč je to vlastně tak těžké? Co se stane, když se to nedaří? Jaké to má důsledky? A jakou roli hraje dialog při vzniku syndromu vyhoření?

Vztah jako základ zdraví a nemoci Abych vám odpověděla na všechny tyto otázky, představím vám model, který jsem si vytvořila při práci s pacienty trpícími syndromem vyhoření. Tento model popisuje vznik syndromu vyhoření ve čtyřech fázích. Výše popsané okolnosti mezilidských vztahů se v tomto modelu považují za základ zdraví a nemoci.

Dialog je symbolem a předpokladem zdraví, zatímco konflikt dříve nebo později vede k propuknutí nemoci.

Dialog jako předpoklad zdraví / 23

Čtyřfázový model na základě těchto souvislostí ukazuje, že nikdo nevyhoří přes noc, ale že každému vyhoření předchází vývoj: vývoj konfliktu. Vytvořený model má fungovat jako prevence. Ukazuje čtyři stupně vedoucí k syndromu vyhoření a přesně vyjadřuje, jaké symptomy se objevují v jednotlivých fázích, a to v rovině myšlenek, v rovině těla, v rovině pocitů a v rovině chování. Vám, čtenářům, to umožní, abyste sami zjistili, v jaké fázi se právě nacházíte, a abyste s tímto vědomím začali včas konat ve prospěch svého zdraví. Zároveň vám to pomůže, abyste citlivěji vnímali své okolí, abyste poznali, že někdo trpí vyhořením, a abyste našli způsob, jak se k němu vhodně chovat.

3

25

Popis syndromu vyhoření na základě čtyřfázového modelu

Poplachová fáze Pojďme si model vysvětlit na příkladu. Jedná se o jednoduchou situaci, která bude v následujícím textu symbolizovat běžné situace každodenního života, v nichž se střetávají různé potřeby, názory, představy nebo očekávání, které místo, aby se vyřešily v dialogu, vedou ke konfliktu, kvůli němuž nakonec alespoň jeden ze zúčastněných a nezřídka i celý systém vyhoří. Cesta k vyhoření je vždy individuální, konflikt, který je s ní spojený, je komplexní. Proto mohou existovat individuální odchylky od našeho zjednodušeného popisu. Jaké mohou být, budeme podrobně rozebírat později. Nejdříve ovšem soustředíme pozornost na to, abyste pochopili, jak může syndrom vyhoření vzniknout. V příkladu vystupuje pan Malý a paní Řeháková, kteří diskutují o tom, jestli půjdou do kina, nebo na zmrzlinu. Pan Malý chce jít do kina, paní Řeháková na zmrzlinu. Pro oba je jejich rozhodnutí velmi důležité. Zkuste si představit svůj vlastní příklad: situaci, ve které máte jinou představu než někdo, s nímž jste se kvůli tomu dostali do sporu. Může to být situace na pracovišti nebo v soukromí, například se šéfem nebo s kolegou, s kamarádem nebo známým, s partnerem či partnerkou. Případně si představte jiný, pro vás důležitý spor.


Poté, co pan Malý a paní Řeháková přednesli svá stanoviska a zjistili, že se neshodují s představami toho druhého, začnou oba situaci hodnotit a vytvářet si na ni názor. Jak vážně je třeba partnera brát? Jak vážně myslí to, co chce? Do jaké míry ho mohu přesvědčit o tom, co chci já? Jakmile oba dva dospějí k poznání, že stejně jako oni není ani ten druhý ochoten změnit své stanovisko, a vnímají to jako ohrožení své pozice, začne takzvaná poplachová fáze.

A

B

Obr. 2 První hodnocení situace v poplachové fázi: Protějšek vnímáme jako (existenčně) ohrožující. V rovině těla jsou pro poplachovou fázi typické tyto příznaky: • nepravidelné bušení srdce; • slabý a rychlý puls; • vnitřní třes; • mělké dýchání vedoucí často až k nedostatku kyslíku; • pocení; • studené vlhké ruce; • nucení na močení a na stolici; • knedlík v krku spojený s neschopností promluvit. Symptomy v poplachové fázi jsou typickými prvními příznaky stresu. Jejich intenzita závisí na tělesné konstituci a individuálním vnímání dané osoby.

Popis syndromu vyhoření na základě čtyřfázového modelu / 27

V rovině myšlenek začíná horečnaté hledání možných řešení. Klademe si následující otázky: • Co mám dělat, abych situaci vyřešil? • Jak mám odvrátit hrozbu? V rovině pocitů popisují lidé tyto příznaky: • nevolnost; • nervozita; • nejistota; • strach; • vnitřní neklid a napětí. Tyto symptomy se mohou s rostoucí délkou konfliktu vystupňovat až do pocitu paniky. Pokud se pacient nachází v poplachové fázi příliš dlouho, může se u něho vytvořit základ pro pozdější panickou poruchu. Ta se začíná vyskytovat převážně ve třetí fázi, ve fázi vyčerpání, a často dlouho trvá, než ji dokážeme rozpoznat a nazvat pravým jménem (podrobnější vysvětlení viz kapitola „Syndrom vyhoření a strach“). V rovině chování se v poplachové fázi veškerá pozornost koncentruje na protějšek.

Fáze odporu Každý, kdo někdy řešil nějaký spor, ví, že v situaci, kdy není možný ani dialog, ani shoda, jednou nastane moment, kdy je všechno řečeno a obě stanoviska stojí neslučitelně proti sobě. Nyní se karty zamíchají znovu. Zatímco jeden má delší výdrž a nadále zastává a snaží se prosadit své stanovisko, druhý zahájí ústup. Než to ovšem


udělá, začne si pro sebe znovu vytvářet názor na situaci a hodnotit ji. Nastává takzvané druhé hodnocení situace. V našem případě je to paní Řeháková, která přemýšlí, jestli má možnost vyřešit situaci ve svůj prospěch, nebo zda má ustoupit a spor ukončit. Pokud ovšem dospěje k závěru, že jí z nějakého důvodu (viz kapitola „Moc vnitřní reality“) chybí schopnost prosadit se, ale zároveň nemůže situaci opustit, například proto, že se nechce s panem Malým rozejít, nebo proto, že je na pana Malého odkázaná, rozhodne se v tomtéž momentu pro jedinou pro ni přijatelnou možnost: postaví se na odpor. Už neříká, co chce, tedy jít na zmrzlinu, ale jen to, že nechce to, co prosazuje pan Malý, totiž jít do kina. Už jí tedy nejde o to, aby si prosadila své stanovisko, ale veškerá její energie se soustředí na to, aby se bránila stanovisku pana Malého. Paní Řeháková začíná odporovat.

A

B

Obr. 3 Druhé hodnocení situace ve fázi odporu: Neexistuje možnost vyřešení. Schází schopnost zvládnout situaci, opustit situaci rovněž není možné. Fáze odporu je nejzásadnější fází na cestě k vyhoření. Odporovat stojí extrémně mnoho sil a v určité chvíli i rezerv. Zkuste si vzpomenout na okamžiky, kdy jste se někomu postavili na odpor. Jakou cenu jste za to museli zaplatit?

Fyzické symptomy, jež se vyskytovaly v poplachové fázi, se stále více posouvají do hlubších oblastí. Projevy stresu jsou u každého jiné.


V rovině těla se ve fázi odporu mohou objevit tyto příznaky: • bolesti hlavy, žaludku nebo zad; • nevolnost; • pocit úzkosti na hrudi; • bolesti uší nebo hučení v uších; • napětí; • alergické kožní reakce atd. Mnozí z vás jistě zažili fyzické reakce svého těla na psychické vypětí nebo na psychickou zátěž – u každého jedince byly projevy specifické. Položili jste si už někdy otázku, jak se dají tyto reakce vysvětlit?

Jak funguje psychosomatika? Psychosomatika popisuje vztahy mezi duší (starořecky psýché) a tělem (soma) se zohledněním sociálních faktorů. Vychází z důležitého předpokladu, a to, že fyzické, psychické a sociální procesy jsou v permanentním vztahu a spolupůsobí jak v nemoci, tak ve zdraví. V současnosti jsou psychosomaticky podmíněny dvě třetiny pracovních neschopností. Harmonii mezi tělem a duší znali již v antickém Řecku. Starověký lékař Hippokrates (460 až 377 př. n. l.) popisoval, že lidské srdce se při radosti nebo zlosti rozšiřuje či stahuje. Ve východních kulturách je psychosomatika základem jak lidského, tak medicínského sebepojetí. Přesto k ní mnozí Západoevropané stále přistupují skepticky. Ještě pořád se bezprostřední souvislost mezi fysis a psýché nevnímá jako měřitelné faktum, ale spíše jako záležitost z oblasti ezoteriky. Bezprostřední působení psychického stavu na tělo se projevuje především ve stresových situacích a dotyční to pociťují nejen subjektivně, ale lze to objektivně změřit i pomocí různých fyziologických parametrů (činnost sympatiku a parasympatiku, hormony atd.).


Duše a tělo jsou spojené nejen ve stresových situacích, ale ovlivňují se permanentně. Na následujícím cvičení vám názorně předvedu, jaký vliv mohou mít na tělo pouhé myšlenky. Pohodlně se posaďte na židli a představte si velký žlutý citron. Po chvilce v duchu vezměte nůž a citron rozkrojte na dvě poloviny. Vidíte, jak z něj teče šťáva. Pak nůž odložte a sáhněte po polovině citronu a přidržte si ji pod nosem, abyste si přivoněli. Nakonec se do citronu pořádně zakousněte. Všimli jste si, co se stalo?

Velmi pravděpodobně se vám začaly sbíhat sliny. Přestože citron existuje jen ve vašich představách, tělo zareagovalo okamžitě. Stačí vám pouhé myšlenky, aby ve vás vyvolaly tělesné příznaky. Znalosti o tom, jak silně mohou na tělo působit naše představy, se využívají v nejrůznějších meditačních a relaxačních technikách. Této schopnosti využívá například autogenní trénink, který pomáhá dostat se prostřednictvím myšlenkového soustředění do stavu fyzického uvolnění. Ale stačí myšlenky i k tomu, aby vyvolaly symptomy nemocí? Jakou roli mohou hrát pocity a myšlenky při vzniku nemocí? A jaký to má význam pro vznik syndromu vyhoření?

Psychosomatika a jazyk Málokdo si uvědomuje, že se psychosomatika promítá i do mluveného jazyka, a to především v emocionálně vypjatých situacích. Kdo by neznal úsloví „já už to nemůžu poslouchat“, „já už to neunesu“, „stoupá ve mně žluč“, „mám toho až po krk“, „rve mi to srdce“, „nechci všechno hned spolknout“, „narovnat hřbet“ atd. Nyní si vzpomeňte na příklad s citronem – představovali jste si, že si do úst dáváte citron, a hned se vám začaly sbíhat sliny. A podobně to funguje i v jiných případech, tedy když si například pomyslíte „já už to


nemůžu poslouchat“, „rve mi to srdce“ nebo když ve vás „stoupá žluč“. Negativní dopady takových myšlenek se samozřejmě neprojeví přes noc, neznamená to, že když tu a tam „už něco nemůžete poslouchat“, začnete okamžitě trpět hučením v uších nebo něčím podobným. Představte si však emocionálně vypjatou situaci, v níž se nacházíte dlouhodobě a ve které si neustále myslíte, možná nejprve vědomě, později podvědomě: „Já už to neunesu.“ Asi vás nepřekvapí, že se s velkou pravděpodobností dostaví ztuhlost zad a budou následovat další onemocnění (problémy s ploténkami, vadné držení těla). Na klinice jsem se setkala s nemalým počtem lidí, kteří se po bezvýchodných konfliktech „najednou nemohli narovnat“, kterým to „leželo na hrbu“ nebo kteří už nedokázali unést břímě, jež si často naložili sami, a jejich ploténky to nevydržely. Nebo si vzpomínám na paní s potížemi s polykáním, která už nedokázala polykat urážky svého nadřízeného.

Psychosomatické projevy jsou vždy součástí fungování složitého lidského organismu a při vzniku symptomů nemocí hrají roli rovněž individuální tělesné slabiny, vlohy, okolní prostředí a vlivy, o nichž v současné době možná ještě ani netušíme.

Varuji však před dogmatickými závěry a paušálním zevšeobecňováním typu: „Protože si myslím a cítím to a to, určitě onemocním tak a tak, případně budu mít ty a ty fyzické symptomy.“ Je například nesmyslné a kontraproduktivní podsouvat někomu při problémech se žlučníkem, že potlačuje vztek. Jsem ovšem přesvědčená, že psýché má bezprostřední vliv na naše tělo a že dlouhotrvající vysoká psychická zátěž může vést


k individuálním fyzickým onemocněním. Toto chci zdůraznit, abyste si to jasně uvědomili, a uměli tak předcházet případným nemocem. Nyní se vraťme k našemu příkladu. Nacházíme se ve fázi odporu. Zatímco ve fyzické rovině se posouvají symptomy poplachové reakce do hlubších oblastí, v rovině myšlenek se derou do popředí individuálně odlišné myšlenky, které se pohybují především v oblasti obrany, např.: • „Já nechci!“ • „To si nenechám líbit!“ • „Teď teprve ne!“ • „Já mu ukážu!“ • „To nepřipustím!“ • „Ta uvidí, jak s ní zatočím!“ Každý si myslí něco jiného, i když se stejným cílem: nedat se.

Zatímco hlavní pocit v poplachové fázi byl strach, ve fázi odporu je to vztek. Strach se mění ve zlost a agresi.

Pro dotyčného je zpočátku nemožné myslet na cokoli jiného. Nemůže se v myšlenkách od situace oprostit a začne o ní přemítat. Opakovaně si konfliktní situaci vnitřně přehrává. Postupně se myšlenky začnou víc a víc soustředit na fyzické symptomy. Tento podvědomý mechanismus je pochopitelný z následujícího důvodu: Každý, kdo už se někdy ocitl v konfliktu, jenž byl z jeho pohledu neřešitelný, ví, jak nesnesitelné je marně o něm pořád dokola přemýšlet a nenacházet v bezvýchodné situaci řešení.


Bezmoc je pocit, který vyvolává maximální stres, jemuž člověk nedo káže odolávat věčně.

S cílem vymanit se z bezvýchodně vypadající konfliktní situace a kvůli pocitu vlastní bezmoci se začne dotyčný soustředit na něco jiného. S většinou nevědomým předsevzetím „budu myslet na něco jiného, abych zapomněl na to, co mě tíží“ si každý hledá individuální možnost, jak přijít na jiné myšlenky. Velmi často však lidé začínají směřovat svou pozornost na tělesné symptomy a přemýšlejí, co by se proti nim dalo podniknout. Bolesti zad doslova vítají, protože je pro ně snazší zabývat se jimi a hledat řešení u fyzioterapeuta nebo ortopeda než nadále přemýšlet o situaci, která jim připadá neřešitelná. Zároveň mají pocit, že se o sebe starají, že pro sebe dělají něco dobrého, a pomáhá jim úlevná představa, že je zachrání někdo jiný. Další možností, jak přestat myslet na konflikt a na pocit bezmoci, je začít si situaci přikrášlovat. Může to dojít až tak daleko, že nastane proces, který psychologie popisuje jako obrácení v opak. Nenáviděné osoby nebo situace vychvalujeme do nebes a tváříme se, že jsou přesně takové, jaké je chceme mít. Extrémním příkladem je oběť, která se zamiluje do pachatele. Tato forma obrany se vyskytuje především u konfliktů, které doutnají dlouhodobě a dotyční se z nich nedokážou vymanit. Vzpomínám si na ženu, která kdykoli to jen trochu šlo, začala popisovat svou práci jako nesmírně naplňující a radostnou činnost, a to poté, co se jí několikrát nepodařilo začít dělat něco jiného. Obrácení v opak se odehrává nevědomě. Dotyční se oddělí od svého skutečného pocitu a opravdu si myslí, že je všechno v pořádku. Jaké důsledky to ovšem má, jaké zdravotní a osobní ztráty tím vznikají, to popíšu později.


Pocit bezmoci se nejdříve snažíme co nejvíce potlačit, protože podněcuje vztek a agresi. Pacienti často říkají, že se v této fázi cítili jako tygr v kleci nebo jako křeček v běhacím kole. Ale jednou se i vztek a zlost rozpustí v marnosti.

Čím více si v rovině pocitů uvědomujeme bezmoc, tím silněji se, stejně jako v rovině myšlenek, snažíme situaci nevnímat. Člověk eliminuje své pocity, aby už nic necítil.

V rovině chování dochází nejdříve k boji, nebo přinejmenším k odporu, ať ve formě němého odmítání, či naopak hlasitého protestu. To se ovšem rovněž jednou vyčerpá v marnosti a dotyčný reaguje i zde snahou o odvedení pozornosti. Klasickým symptomem je, že podniká spoustu věcí, hlavně aby nebyl v klidu, musí být pořád něčím zaměstnaný, aby nemusel myslet na to, co ho trápí, anebo aby něco dokázal a postavil se tak pocitu bezmoci. Ačkoli je už vlastně opravdu na hranici svých možností, začne si přibírat další úkoly nebo závazky a projevuje pracovní elán, který však při podrobnější analýze musíme samozřejmě chápat úplně jinak. „Pracovala jsem vážně s nesmírným nasazením,“ vyprávěla třiačtyřicetiletá manažerka v průběhu léčby. „Pracovala jsem celé noci, šla jsem za šéfem a nechala jsem si přidělit další projekt, ačkoli jsem pořádně nezvládala ani ty, co jsem už měla. Ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem všem dokázat, že to zvládnu.“


Fáze odporu není nebezpečná jen proto, že si okolí většinou nevšimne, co se za touto reakcí skrývá, a často ji svým hodnocením ještě podpo ruje, ale proto, že je to fáze začínajícího úniku a roste zde nebezpečí, že se stres vykompenzuje návykovým onemocněním.

Ať už je to zvýšená konzumace tabáku a alkoholu, abychom se „uklidnili“, zvýšená spotřeba léků, abychom se „nabudili“, přemíra sportu, abychom „zůstali fit“, rostoucí počet milostných dobrodružství, abychom si něco „dokázali“ – závislost má mnoho podob. Všechny mají společné to, že odvádějí pozornost od reality. Je těžko uvěřitelné, k jakým prostředkům lidé někdy sahají, aby buď vůbec nemuseli myslet a cítit, nebo aby alespoň nemuseli myslet na to, co jim připadá nesnesitelné a zároveň neřešitelné. Začátek je rychlý a nenápadný, třeba večer se sklenkou vína, která se stává pravidlem a postupně nezůstává jediná, nebo léky na spaní, které se jednou začnou doplňovat povzbuzujícími prostředky. Jeden pěta čtyřicetiletý manažer vyprávěl, že měl v této fázi rostoucí nutkání „dostat“ o víkendu určitý počet žen, aby se zbavil narůstajícího pocitu, že selhává. Padesátiletá ředitelka zase popisovala porady, které se mohly konat jen zastřené Tavorem (lék s podobným účinkem jako Valium) a při nichž si připadala, že je úplně mimo. „Nechtěla jsem nic vnímat,“ říkala, „a nejhorší na tom bylo, že jsem taky opravdu nic nevnímala – bohužel ani v situacích, kdy to bylo velmi nutné.“ Význam kompenzace a závislosti pro vznik syndromu vyhoření detailně popisuji v kapitole „Syndrom vyhoření a kompenzace“.


Fáze vyčerpání – začátek vyhoření Každý odpor jednou skončí a vyčerpá se sám sebou, vlastní bezmocností a dominancí protistrany. Pokud zavzpomínáte na období vzdoru, kterými jste během svého života prošli, uvědomíte si, s jak enormním úsilím pro vás byla spojená. Být proti něčemu stojí spoustu sil, nakonec mnohem víc než zastávat vlastní názor. Délka časového období, po které se dá odpor úspěšně vydržet, se liší podle toho, kolik má konkrétní osoba k dispozici energie. Jednou se ovšem odpor zlomí. Začne další fáze. Zatímco jedna osoba neustále jasně vyjadřuje svou pozici a vytrvale se o ní snaží přesvědčit druhou stranu, pro druhou osobu je stále těžší jí odporovat. Začne se stahovat. V našem příkladu je to paní Řeháková. Zatímco pan Malý se neustále snaží prosadit své stanovisko všemi prostředky a nesouhlas paní Řehákové ignoruje, jí se stále méně daří odporovat. Její nesouhlas slábne a křehne. Odpor vzdává a dostává se do fáze vyčerpání. V této fázi začíná vlastní syndrom vyhoření.

A

B

Obr. 4 Ve fázi vyčerpání je zátěž vnímána jako vysoká, trvalá a nevyhnutelná. Nedá se zmírnit ani překonáním, ani odpočinkem. Nelze provést ani korekci ve vnějším světě, ani kompenzaci ve světě vnitřním. Fáze vyčerpání se vyznačuje tím, že je zátěž vnímána jako vysoká, trvalá a nevyhnutelná. Nezmírní či nekompenzuje ji ani její zvládnutí, ani odpočinek.


V rovině těla se ve fázi vyčerpání objevují chronické symptomy jako: • opakované bolesti hlavy, • migréna, • vysoký krevní tlak, • neustálá bolest žaludku, • chronické ztuhnutí svalů, • velmi výrazná slabost, • neustálé vyčerpání, • zvýšená náchylnosti k infekcím, • problémy s usínáním a nespavost navzdory velké únavě. „V této fázi jsem byl prostě jen hotový,“ řekl jeden pacient. „Věci, které mi dříve šly samy od ruky, mě stály stále více energie. Noci jsem měl neklidné. Většinou jsem se probudil ve čtyři ráno, někdy s bušením srdce, a byl jsem úplně vzhůru. Úplně vzhůru a zároveň totálně vyčerpaný.“ V rovině myšlenek se v této fázi lidé zabývají hlavně tělesnými a psychickými symptomy. Neustále se ptají: „Proč je mi tak hrozně?“ a začínají přemítat o tělesných příznacích. Často už je ani nedávají do souvislosti se stresovou situací, ve které se neustále nacházejí. Přístup „co nemá být, není“, který započal ve fázi odporu, se v této fázi dovádí do dokonalosti. Vnímání se nadále tlumí, konflikt se potlačuje a vytěsňuje. Postižení popisují: • pocit „prázdné hlavy“, • rostoucí zapomnětlivost, • zhoršující se poruchy soustředění, • silné přemýšlení o všem možném, • neustále se vracející myšlenky.


„Přestal jsem být pánem svých myšlenek,“ vyprávěl jeden manažer, „přistihl jsem se, že uprostřed jednání náhle nedokážu sledovat, co se děje, a že nevím, o čem ostatní mluví.“ „Nastala situace, kdy jsem během prezentace najednou nevěděl, co jsem chtěl říct. Náhle jsem ztratil nit,“ vyprávěl jiný pacient. Obecně lidé říkají, že kvůli velkým problémům s koncentrací na činnosti, které dříve stihli provést rychle, potřebují nyní až dvojnásobek času na jejich zvládnutí. „Občas jsem zůstával v kanceláři i dlouho po půlnoci, protože jsem musel zkontrolovat všechno, co jsem ten den udělal. Stále méně jsem se mohl spolehnout sám na sebe. Bylo děsivé, kolik chyb z roztržitosti jsem v této fázi udělal,“ líčil manažer pracující v oblasti auditu, který onemocněl vyhořením ve věku pětačtyřiceti let. V rovině pocitů se fáze vyčerpání projevuje dvěma rozdílnými způsoby, lidé reagují individuálně podle toho, jakou mají povahu. Někteří překypují emocemi, zatímco jiní se zaseknou a už vůbec nic necítí. Setkáváme se tedy s: • pocity zoufalství, • smutkem, • častým pláčem, • rostoucí beznadějí a • bezmocí. Vrací se strach, který byl ve fázi odporu potlačován. Projevuje se bojácnou a pesimistickou náladou, postižení si připadají podráždění, klesají na mysli a začínají o sobě pochybovat. Může se ale projevovat i ve formě panické ataky. Nemocní trpí intenzivním pocitem, že je konec, že se zblázní, omdlí nebo že dostanou infarkt. Někdy se to může vystupňovat až ve smrtelnou úzkost. Výše popsané symp tomy paniky, které se v rovině těla nezřídka projevují jako klasické


příznaky srdečního infarktu, si postižení většinou chybně vysvětlují právě tímto způsobem, což mnohdy vede ke zbytečným návštěvám lékaře. Panika se často objevuje při jednáních, dlouhých poradách, ve stísněných prostorech, při shromáždění velkého počtu lidí, ale i v letadlech. Postižení jsou výše popsanými pocity silně zneklidněni a nejednou musejí situaci řešit rychlým odchodem. Pro fázi vyčerpání jsou rovněž příznačné pocity viny, nezájem a pocity přetížení i při plnění každodenních úkonů. Většina lidí popisuje následující převažující dojem: „Je na mě všeho moc, už nemůžu, nestojím za nic…“ V rovině sociální se lidé začínají stahovat do ústraní. Odříkají stále více setkání a schůzek, pokud nejsou opravdu naléhavé, mezilidské kontakty obecně vnímají jako zátěž.

Lidé s vyhořením mívají velmi vysoké nároky sami na sebe.

To se projevuje mimo jiné tím, že se musejí v každé situaci ovládat a musejí fungovat. Největší prioritu pro ně má většinou práce, kde zachovávají klid až do hořkého konce, zatímco všechny ostatní oblasti života se jim již zhroutily. Vzpomínám si na čtyřicetiletého muže, jehož život se odehrával jen mezi prací a bytem. „Večer už jsem měl sílu se jen dovléct domů, tam jsem si sedl s cigaretou k alkoholu a zíral do nikam, pak jsem padl do postele a ráno jsem zase nějak vstal,“ řekl a dodal „všechno ostatní mi připadalo zbytečné a příliš namáhavé – chtěl jsem prostě jen svůj klid.“ Závislosti a zneužívání návykových látek v této fázi dále rostou. Večer se z jedné sklenky vína postupně stane láhev,


z jedné krabičky cigaret jsou najednou dvě, léky na spaní se doplňují povzbuzujícími prostředky. Ovšem i fáze vyčerpání je časově omezená. Její trvání závisí na individuálních rezervách energie, ale jednou skončí. V našem příkladu by to vypadalo následovně: Stále vyčerpanější paní Řeháková dokáže panu Malému čím dál méně odporovat. Už mu nedokáže čelit. Ale nemůže nebo nechce situaci opustit. Jako jediná možnost, jak vše zvládnout, se jí nyní jeví naprostý vnitřní ústup. Začíná poslední fáze.

Ústup V této fázi je syndrom vyhoření plně rozvinutý. V rovině těla se neustále zvyšuje slabost a vyčerpání. Ti, kteří se v této fázi nacházeli, říkají: „Bylo to, jako kdyby mě někdo vytáhl ze zásuvky, nic nefungovalo.“ Tělesné symptomy jsou již chronické. Často jsou tak silné, že ovlivňují běžný život a nezřídka intenzivně narušují jeho zvládání.

A

B

Obr. 5 Jako jediné řešení se jeví vlastní ústup. V rovině myšlenek se vše točí hlavně kolem vlastní osoby: • „Chci jen mít svůj klid.“ • „Je toho na mě moc.“ • „Už nemůžu.“ • „Chci být sám.“ • „Ostatní mě stejně nechápou.“ • „Já tam opravdu nepatřím a ani nemám zájem tam patřit.“

JAK ZVLÁDNOUT SYNDROM VYHOŘENÍ

Recommend Documents