SPOLEČENSTVÍ MLÁDEŽE CSM Tábor-Klokoty čtvrtek (15:00-18:00) – téma P. Mirek Šimáček Jeţíš Kristus učí ţít člověka ve vztazích lásky, neţít osamoceně, vytvářet společenství, kterému říkáme církev. JP.II. často říkával mladým lidem, ţe mají učinit důleţitý objev – ţít pro druhé a v tomto postoji naleznou sami sebe a uskuteční to, co Bůh pro ně připravil. Jak tyto věci uskutečňovat tam kde ţiji, v našem malém společenství, v naší skupině. O tom a mnohém dalším bude řeč.
Moţná by se v dnešní době individualismu mohlo zdát, ţe společenství je odzvoněno. Není tomu tak. Naopak společenství je něco, co je velmi blízké člověku, protoţe je stvořen k Boţímu obrazu a Bůh je Trojice, tedy společenství. A k tomuto obrazu jsme i my „naprogramováni“, stvořeni. Bůh je „společenství ! tří osob. Které ţijí v absolutní lásce a jednotě (takţe jsou zde tři osoby a jeden Bůh.) Podle tohoto „obrazu“ Boţího jsem tedy utvořeni a proto potřebujeme ţít s druhými v úzkých vztazích přátelství a lásky. Mohli bychom také říct, ţe opravdové společenství podle tohoto trojičního vzoru, vytváří atmosféru rodiny - tzn. prostředí přijetí, bezpečí, pochopení, lásky. JP. II. definuje společenství jako Boţsko-lidskou realitu, tzn. něco, co se nedá zorganizovat pouze lidskými silami. Společenství znamená sjednocení a sám Kristus je vyvolává v ţivot. Jak vzniká? Na jakých principech? Papeţ charakterizuje dále vznik společenství takto: „Původ společenství je hlásáni Boţího slova, jemuţ nasloucháme, o němţ rozjímáme a jeţ konfrontujeme s tisícerými okolnostmi ţivota.“ Základní slova: „Bůh je Láska“ (1 Jan 4,16) „Nové přikázání ..“ (Jan 15,12) Společenství tedy nemůţe vzniknou t pouze lidským úsilím, organizováním atd. Vzniká tam, kde křesťané mezi sebou ve víře a lásce uskutečňují Nové přikázání a pak Jeţíšův příslib kde jsou dva nebo tři ve jménu mém… „Nové přikázání“ – to je základní zákon lidu Boţího – tak hovoří koncil. (Plačte s plačícími, radujte se s radujícími. Kde je opravdová láska, hledají se řešení, vznikají díla.) Abychom takto mohli ţít, musíme ţít poctivě jako křesťané. Není moţné oblékat si křesťanství pouze jako kabát v neděli do kostela a pak ţít stejně jako lidé bez Boha. V ţivotě křesťana nesmí být vícekolejnost a různé role, ale integrita, tzn. být křesťanem vţdy a všude – na kolejích, internátu, v obchodě na hřišti i v kostele. Pokud chci vytvářet společenství, je nezbytným předpokladem milost posvěcující. Proto je velmi důleţité dobře a často proţívat svátost smíření. Jsem-
li ve stavu přátelství s Bohem, pak mohu být skutečným přínosem pro bratry a sestry ve společenství. Další, nesmírně důleţitý je příslib Kristův: Kde jsou dva nebo tři... Mt. 18,20 Přiklad dvou táboráků. Abychom si snadněji uvědomili, co to znamená společenství, dejme si příklad. Jeden typ se můţe podobat skupině lidí, která putuje krajinou. Večer si připraví v klínu lesa dřevo na oheň, chodí kolem něj a říkají: “jaké by to bylo, kdyby to hořelo“ to bychom viděli světlo, které bude ozařovat okolí, cítili bychom teplo atd. Zkrátka stále by mluvili a rozjímali a studovali, co to znamená oheň, ale nikdo by nezapálil. Druhý typ společenství jsou lidé, kteří připraví vše jako ta první skupina a pak někdo oheň zapálí. Pak jiţ není třeba mnoho mluvit jaké by to bylo kdyby to hořelo, protoţe to všichni vědí, všichni to vidí a cítí. Tak to je se společenstvím, kde světlem, ohněm, je Jeţíš přítomný v něm. Není to moţné vyslovit, musí se to proţít. A On pak působí jako Bůh, působí četně plody V jedné přednášce jsem to vyjádřil takto: “Byl to náročný ţivot, prakticky bez soukromí, v nebezpečí, nasazený ve dne v noci. Ale nám se zdálo, jako bychom to ani necítili. Byl krásný, protoţe jsme mnohem víc dostávali neţ ztráceli. A byly zde všechny moţné plody, které nekoná člověk, ale Bůh. Především konverze, desítky konverzí. Ještě dnes naráţím na lidi, kteří mi najednou připomenou, jak důleţitým obratem v jejich ţivotě byla tato setkání. Tedy konverze, návraty do církve, obrácení po letech, nové pochopení P.Marie, řada nových povolání u chlapců i děvčat, mnohá dobrá manţelství, a moře radosti a štěstí, někdy aţ k slzám. Myslím, ţe se to nedá vypočítat.“ Zapálit, znamená být Jeho jménu, tedy ve vzájemné lásce a ţivé víře. Jeţíš říká - miluj bliţního jako sebe, tedy vidět Krista v druhém a podle toho zaujímat k němu postoj. Pak dojede k „záţehu“ Jeţíš bude přítomný a společenství začne dýchat ţivotem. MODEL SPOLEČENSTVÍ MLÁDEŽE. Mluvíme o „klasickém“ setkání křesťanského společenství mládeţe. Předpokládáme jeho pravidelnost, tzn. jednou za týden, nebo jednou za čtrnáct dní. Připomeňme si, ţe cílem je setkání mladých lidí s Kristem. Znamená to vytvořit předpoklady pro jeho přítomnost ve společenství. Duchovním předpokladem je vzájemná lásky, o kterou se přítomní opravdu snaţí .
Dalším předpokladem na přirozené bázi je vytvořit atmosféru domova tzn. přijetí a pohostinnost. Třetím podpůrným prvkem je harmonie a krása prostředí, ve kterém se společenství schází. Prototypem společenství není nikdo jiný neţ Bůh sám, přesně řečeno Nejsvětější Trojice. Zde vidíme dokonalé vztahy lásky a současně jednoty v rozlišnosti. Před setkáním Modlitba Modlitba členů společenství za setkání. Je to důleţité nejen proto, ţe si vyprošují Boţí pomoc, ale uvědomují si, ţe společenství není pouhá lidská záleţitost, i kdyţ jsou tam mnohé krásné přirozené prvky jako je přátelství, touha být spolu, vzájemná podpora, moţnost nalezení partnera, sympatie atd. Příprava Animátor by se na setkání společenství měl připravit, ale vţdy ve spojení s několika dalšími členy tzv. jádrem. Pokud je animátorem kněz, měl by se na setkání připravit podobně - ne pouze tak, ţe si řekne: „já jim tam povím to, co mě zrovna napadne“ a nebo naopak: „budu tam jen v koutku tiše sedět a nebudu se jim do toho plést“. Mladí lidé od kněze rozhodně něco očekávají. Program a improvizace Na setkání je potřebné přicházet vţdy připraveni. Nemusíme naplnit celý „program“, někdy se můţe uskutečnit třeba jen polovina, ale důleţité je mít, aby setkání nebylo plané. Zároveň ten, kdo jej moderuje by měl mít schopnost improvizace, vyuţít nenadálých situaci, být pruţný pro Boţí plán. Tedy program a improvizace jsou dva základní sloupy setkání z metodického hlediska. VLASTNÍ PRŮBĚH SETKÁNÍ Přijetí Jistě jsme si pro začátek setkání stanovili nějaký přesný čas. Je to důleţité pro časovou orientaci a jako ochrana před „roztříštěností“ setkání. Druhým extrémem by však byla nervozita z dodrţování všech domluvených časů na vteřiny. Setkání by ztratilo rozměr svobody a dynamiky. Proto je třeba počítat v první fázi s přijetím. Tady si přijde na své i pohostinnost, protoţe se lépe hovoří, kdyţ popíjíme čaj a přikusujeme buchtu neţ kdyţ sedíme u počmáraného stolku v učebně fary.
Těchto dvacet minut je příleţitostí k pozdravení, proţití radosti z toho, ţe se zase vidíme, k rozhovorům o novinkách ze školy a ze ţivota a také k vyčkání na ty, kdo přijdou později. Pak můţe přijít píseň a po ní ten, kdo setkání připravil a moderuje můţe připomenout, proč se skupina schází, přivítá nové příchozí a dá jim krátký prostor k představení. Je to moţnost připomenout si ty, kdo nemohli přijít, zvláště jsou-li nemocni, mají nějaké problémy nebo jsou na cestách. Setkání s Božím slovem Dalším bodem můţe být setkání s Boţím slovem. To by nemělo chybět nikdy, protoţe je to Bůh, který nás skrze své slovo vychovává – formuje. Všechny, nevyjímaje ani toho, kdo je předkládá. Je třeba dbát o to, aby práce s Boţím slovem nebyla příliš teoretická a sloţitá. Nejde ani tak o dokonalou exegezi, jako o snahu, převést poţadavky Boţího slova do našeho ţivota a usilovat o jeho uskutečnění v kaţdodenním ţivotě mladých lidí. Zde je dobré povšimnout si zvláště příslibů, které Boţí slovo dává. Víme, ţe se nejedná o ţádné „stolečku otřes se“, ale je pravda, ţe Boţí slovo je mocné. Proto je velkým darem, jestliţe mladý člověk zjistí, ţe Boţí slovo působí to, co říká – ţe to „funguje“. Např. – „Dávejte a bude vám dáno“, nebo: „Hledejte nejprve Boţí království a všechno ostatní vám bude přidáno…“ nebo: „Tlučte a bude vám otevřeno…“ atd. Mladí lidé by se měli snaţit počítat s Boţím slovem, „radit se s ním“ v různých situacích, jednat podle něj. Tím získávají nezastupitelnou, nesmírně cennou existenciální zkušenost, ţe Bůh je ţivý, ţe je s nimi, ţe je miluje doopravdy. Tato existenciální zkušenost je velmi cenná, protoţe je vlastním proţitkem (a my víme, ţe nejcennější poučením pro kaţdého je to, co sám proţije) se pak má sdělovat druhým. Přejděme tedy k dalšímu bodu. Sdílení života s Bohem. Nejde o chlubení, vyprávění románů a svých vlastních fantazií. Jde o nesmírně cenné sdílení toho, co Bůh vykonal v mém ţivotě - k jeho chvále a k povzbuzení bratří. Tímto způsobem se ţivot mladých křesťanů dostává kvalitativně na novou, vyšší rovinu a z „teoretiků“ nebo pouhých tradičních křesťanů se stávají „svědky Kristova evangelia“ a tedy lidmi schopnými evangelizovat. Toho je dnes, jak víme, velmi třeba. Uvolnění Po této části „práce“ s Boţím slovem a po sdílení je moţné se protáhnout nějakou hrou nebo pohybovou písní, udělat malou přestávku se svačinou, jsme-li v létě venku, tak si chvíli zasportovat.
Vzdělávání Pak můţe následovat chvíle vzdělání. Moţností je mnoho. Jistě by bylo dobře zařadit do programu vţdy nějakou otázku Plenárního sněmu, při dnešní malé teologické vzdělanosti mladých lidí bych doporučoval postupně probírat připravené podstatné otázky křesťanské víry, které připravuje Sekce pro mládeţ. Jedná se o pokus přetlumočit mladým lidem otázky, které podrobněji a z mnoha odkazy najdeme na mnoha místech nového katechizmu. Tento připravený materiál, má právě usnadnit práci ve skupinách. A opět nejde jen o teoretické vzdělávání, ale vţdy je důleţité usilovat o to, aby tyto pravdy zapadly do srdce mladých lidí, aby svou pravdivostí, krásou a také uţitečností se ukázaly velmi důleţité pro kaţdého člověka i pro celou lidskou společnost. Oddechová část setkání Po této části je moţné dát opět malou přestávku tvořenou jednou nebo dvěma písněmi (je moţno vyuţít schopné muzikanty s vlastní tvorbou nebo ty, kteří jsou nadaní pro poezii atd.) Pro zpestření je velmi dobré zapojit co nejvíce lidí do programu a vytvořit tím také těmto lidem prostor. Sdílení života Pak by měl být ještě čas (alespoň někdy) povědět si, jak se komu daří, co potřebuje, jaké má těţkosti, jaké radosti. Tuto důleţitou část bychom mohli nazvat „sdílení ţivota“. Víme, jak důleţité jsou osobní vztahy a to zvláště mezi mladými. Neměli bychom přehlédnout narozeniny a svátky. Je potřeba znát to, čím druhý ţije, abychom mu mohli prakticky pomoci a také se za jeho věci modlit. Není nic horšího, neţ pouhé „teoretické“ společenství. Vzpomeňme na první setkání Jeţíše s apoštoly. Jejich první otázka nebyla: „Mistře, co učíš, jak káţeš…“, ale: „Kde bydlíš?“. To znamená: „Kdo jsi, jaký jsi, čím ţiješ? A odpověď nebylo kázání ale: „Pojďte a uvidíte“. Jeţíš je pozve „do svého bytu“, do své fary, do svého srdce a dělí se s nimi o všechno, nic si nenechává pro sebe. Je to vysoká laťka, ale je to jediný a podstatný způsob, jak „konat“ pastoraci mládeţe. Plánování Ke konci setkání má zbýt ještě trochu času na plánování, nápady, uvaţování jak se zapojit ve farnosti, jaké výlety, akce udělat pro děti nebo pro staré lidi. Je dobré také včas naplánovat Silvestra a alespoň jeden společný týden o hlavních prázdninách. Při dnešních moţnostech je dobře naplánovat do těchto aktivit diecézní, národní a světová setkání. Více něţ desetiletá zkušenost ukazuje, tyto akce širšího rozsahu přináší velké plody, nehledě na neustále výzvy církve a Sv. otce, zapojit se do tohoto ţivota církve. Izolace vede vţdy ke chřadnutí Boţího ţivota, zato moudrá spolupráce a rozumná otevřenost Boţí ţivot vţdy posiluje jak v jednotlivcích tak ve skupinách mládeţe, ale i v celých velkých skupinách, jako jsou např. hnutí nebo řehole.
Modlitba Závěr setkání by měl patřit modlitbě. Mladí lidé jsou romantičtí. Je proto dobré k modlitbě vytvořit intimní prostředí. Zhasnout elektrické osvětlení, zapálit svíci, dobře volenou písní připravit místo pro modlitbu. Zde se meze vynalézavosti nekladou. Nejvíce rozšířená je asi spontánní modlitba uváděná a ukončená knězem nebo tím, kdo společenství vede. Je moţné ještě modlitbu zakončit písní, vytvořit kruh z rukou a pozdravit se tak pozdravením pokoje. Před rozchodem je dobré si ještě připomenout, nebo ujistit se tím, kdy a kde bude další setkání. Pokračování v životě Tím, ţe se mladí lidé rozešli společenství neskončilo. Ţije dál, tito lidé jsou spojeni skrze víru a lásku. Proto i kaţdé setkání ve dvou, ve třech patří přirozeně k ţivotu společenství. Je dobré o sobě vědět, zavolat si, napsat, přijít druhým na pomoc, kdyţ potřebují, být ochotni obětovat čas i síly pro druhé. U vyspělejšího společenství pak můţe časem dojít k vytvoření společné pokladny, ze které můţeme podpořit ty, kteří to potřebují, přispět ekonomicky slabším na jízdné atd. U velmi vyspělých společenství pak můţeme vytvořit také společenství duchovního majetku, to je, ţe si taktně můţeme o sobě říct pravdu, jaké vidíme dobré i slabé stránky jeden na druhém. To vše má být pomocí, abychom společně rostli.
***
