Vznik a vývoj bankovnictví na území ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů

Vznik a vývoj bankovnictví na území ČR

Bakalářská práce

Autor:

Petr Kašťák Bankovní management

Vedoucí práce:

Teplice

Ing. Denis Biedermann, Ph.D.

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Teplicích, dne 10. dubna 2010

Petr Kašťák

Poděkování: Rád bych poděkoval vedoucímu práce za cenné připomínky, odborné rady a projevenou pomoc. Vedoucí mé práce byl Ing. Denis Biedermann Ph.D.

Anotace Obsahem bakalářské práce „Vznik a vývoj bankovnictví na území ČR“ je ucelený, chronologicky uspořádaný přehled historického vývoje bankovnictví na našem území od jeho počátku aţ do konce roku 1945. Následné období aţ po současnost uvaţuji zpracovat v diplomové práci. Na základě studia a pečlivé analýzy dostupných materiálů uvádím poznatky zasazené do historických i ekonomických souvislostí tak, aby tyto poznatky měly co nejvyšší vypovídající hodnotu. Bakalářská práce vypovídá o nezpochybnitelné skutečnosti, ţe bankovnictví je přímo ovlivnitelné politickou a hospodářskou situací v dané společnosti. A naopak, monetární politika cedulové banky i strategické chování finančních institucí výrazným způsobem ovládá ţivot samotné společnosti.

Annotation The content of the bachelor project „Formation and Development of Banking in the Territory of the Czech Republic“ is a comprehensive and chronologically ordered overview of the historical development of banking in our country from its beginning to the end of 1945. The subsequent period is to be processed in the diploma project. The findings were made following a diligent study and analysis of available materials. They are set into both historical and economic context in order to have the highest meaningful value. The bachelor project shows an indisputable fact that banking is directly influenced by politoval and economic situation in the society. And vice versa, the monetary policy of the bank of issue and the strategic behaviour of financial institutions significantly influence the life of the society.

Obsah:

Úvod ................................................................................................................................. 6 1. Počátky mincovnictví ................................................................................................ 7 1. 1. Denáry ................................................................................................................. 8 1. 2. Brakteáty.............................................................................................................. 9 1. 3. Praţské groše ....................................................................................................... 9 1. 4. Zlaté dukáty ....................................................................................................... 10 1. 5. Tolary ................................................................................................................ 12 1. 6. První finančníci, bankéři ................................................................................... 13 1. 7. Mincovní konsorcium ........................................................................................ 14 1. 8. Konvenční měna ................................................................................................ 15 2. Nástup papírových platidel ..................................................................................... 18 2. 1. Bankocetle ......................................................................................................... 18 2. 2. Wallisova peněţní reforma - šajny .................................................................... 20 2. 3. Privilegovaná rakouská národní banka .............................................................. 20 2. 4. Rakouská měna .................................................................................................. 22 2. 5. Rakousko-Uherská banka .................................................................................. 23 2. 6. Korunová měna ................................................................................................. 24 3. Zakládání prvních bankovních domů ................................................................... 26 3. 1. Impérium Rotschildů ......................................................................................... 26 3. 2. Praţští velkoobchodní bankéři........................................................................... 27 3. 3. Drobné lidové peněţnictví ................................................................................. 27 3. 3. 1. Spořitelny .................................................................................................. 28 3. 3. 2. Záloţny ...................................................................................................... 30 3. 3. 3. Poštovní spořitelny .................................................................................... 31 3. 4. Pojišťovnictví .................................................................................................... 32 4. Vznik moderního bankovnictví u nás .................................................................... 33 4. 1. Creditanstalt ....................................................................................................... 33 4. 2. První samostatné obchodní banky v českých zemích ........................................ 33 4. 3. Ţivnostenská banka ........................................................................................... 35 4. 4. První banky v Teplicích..................................................................................... 35 4. 5. Zakladatelská euforie bank 70. let 19. století .................................................... 36 4. 6. Naše bankovnictví před 1. světovou válkou ...................................................... 37 5. Koruna československá ........................................................................................... 41 5. 1. Utváření československého bankovnictví ......................................................... 43 5. 2. Národní banka Československá .......................................................................... 44 6. České bankovnictví za protektorátu ...................................................................... 46 Závěr .............................................................................................................................. 47 Seznam pouţité literatury ....................................................................................... 49 Seznam tabulek ....................................................................................................... 50 Seznam grafů .......................................................................................................... 50 Seznam obrázků...................................................................................................... 50

5

Úvod „Pecunia, si uti scias, ancilla est, si nescias, domina“. „Kdyţ umíš peníze uţívat, slouţí, kdyţ neumíš, vládnou“. (Publius Syrus - římský dramatik a filosof z 1. století př. n. l.)

Historie peněz a tedy i bankovnictví sahá do dávných věků, daleko před vznikem samostatné České republiky. První informace lze nalézt jiţ v Bibli. V Bibli svaté se uvádí, ţe Jeţíš Kristus při svém učení často zmiňoval běţné mince (např. stříbrný denár, který byl nejčastěji pouţívanou mincí té doby a odpovídal denní mzdě dělníka1). Moţná to také ukazuje, ţe peníze byly v prvním století pro lidi stejně důleţité jako dnes. Ještě více je v povědomí lidí biblický příběh, jak Jeţíš vyhnal penězoměnce z chrámu. Kaţdý poutník, který zavítal do Jeruzaléma, potřeboval směnit své peníze za místní měnu (tehdejší místní měna - šekel, v Izraeli přetrvala dodnes). Aby mohl zaplatit tzv. chrámovou daň a zakoupit obětní zvířata. Proto kaţdý poutník musel navštívit penězoměnce, kteří však často bývali nepoctiví a lidi okrádali. Kdyţ se Jeţíš vracel do Jeruzaléma, velmi ho rozzlobilo, ţe tito směnárníci udělali z nádvoří chrámu trţiště. Se slovy: „Toto je chrám motlitby a nikoli dům lupičů“, zpřevrhal jejich stoly a vyhnal je. V té době byla praxe výměny peněz poblíţ chrámů i v chrámech běţná. Právě od stolů či lavic směnárníků (il banco - latinsky stůl) se dodnes odvozuje název pro peněţní ústavy po celém světě.

Cílem následující práce je přehledně a chronologicky představit historický vývoj bankovnictví v ČR od jeho počátku do roku 1945. Následné období aţ po současnost uvaţuji zpracovat v diplomové práci.

1

Beaumont Mike: ABC Bible, 2007

6

6

-6

1. Počátky mincovnictví Neţ začnu pojednávat o prvních mincí, je třeba zmínit úplně první platidla, která se pouţívala od pradávna. V době kamenné, přes dobu bronzovou či ţeleznou – tzv. naturální platidla. V podstatě šlo o směnný obchod. Potřeboval-li někdo nějakou věc, nějaký statek – směnil ho za jiný. Často se dnes tento druh obchodu nazývá jako obchod barterový. Prodávající i kupující byli nuceni sloţitě hledat schůdnou a oboustranně přijatelnou dohodu. Kolik čeho za co. Např. kolik kamenných motyk vymění za jaké mnoţství kůţí. V různých částech tehdejšího světa se obchodovalo s různými věcmi. V naší české kotlině patřil mezi nejznámější naturální platidla dobytek, ţelezné hřivny nebo plátno. Ze slova plátno se později odvodilo české slovo platit. Aţ s nalezením zlata, stříbra a dalších drahých kovů se postupně od těchto ne právě po všech stránkách výhodných platidel ustupovalo. První římské mince se začaly razit jiţ před 2 300 lety, byly bronzové a měly destičkový tvar. Litím vznikl obraz – často to byl býk, nebo jiný skot. Od latinského výrazu „pecus“ (česky skot) je odvozen i název pro peníze – „pecunia“, odtud vzniklo i české slovo peníz, peníze. První mince na světě byla ale vytvořena ještě dříve. Jiţ v 7. století př. n. l. král lýdské říše Gygés zavedl raţbu mincí (Lýdie, země, která dala světu kovový peníz, se nacházela na dnešním území Turecka). V podstatě šlo o smysluplné vyuţití zlata, které se nacházelo v řece Pactolus. Mince byly kulaté s vyobrazením různých šelem. První mince u nás, které byly vydávány jako platidlo, pochází z doby 1. století př. n. l. Pouţívali je Keltové, kteří pobývali na našem území. Tuto skutečnost dokládá velký poklad keltských mincí, nalezený roku 1771 ve Stradonicích u Berouna. Z období Velkomoravské říše (830-906 n. l.) ţádné prameny o mincovnictví bohuţel nemáme. Lze se však domnívat, ţe i panovníci Velké Moravy – Mojmír, Rastislav nebo Svatopluk pouţívali k obchodování mince, ale ţádné důkazy či zmínky o tom nejsou k dispozici. Zřejmě i v této době se obchodovalo především směnným způsobem.

7

7

-7

1. 1. Denáry Aţ za vlády rodu „Přemyslovců“, kteří začali tvořit a upevňovat české země, čeští panovníci razili a pouţívali mince ve větším rozsahu. Rok 955 je povaţován za počátek českého mincovnictví. V uvedeném roce začal český kníţe Boleslav I. (Ukrutný) razit mince zvané „denáry“. Měli nahradit oběh cizích mincí na našem území, zejména byzantských a římských. Raţba vlastních mincí byla také vyjádřením suverenity panovníka. Sice Boleslav I. nechal zákeřným způsobem zavraţdit svého bratra Václava (dnes sv. Václava), na druhou stranu zavedl první české mince, coţ jistě přispělo k rozvoji českého obchodu. Vzrůstající prosperitu Čech zajišťoval významně i zahraniční obchod. K první mincovní reformě, která byla u nás provedena, přistoupil v roce 1050 český kníţe Břetislav I. Tento kníţe určil ještě přesnější váhové vymezení mincí. Stanovil, aby z jedné praţské hřivny (praţská hřivna - stará česká váhová jednotka odpovídající dnešním 253 g) se vyrazilo 240 denárů. Znamená to tedy, ţe jeden denár váţil 1,05 g. Břetislav I. je pro náš stát významný i z hlediska jeho expanzivní politiky, díky níţ stanovil hranice státu, které jsou téměř shodné s těmi dnešními. Na tomto území se pouţívala stejná měna. K privilegiím panovníka patřilo nejen vlastnictví půdy a nemovitostí všech svých poddaných, ale také celá řada tzv. regálů. Regál představoval výsostné právo panovníka k věcem a činnostem, jeţ byly zdrojem příjmů. K pozemkovému regálu, hornímu regálu (právo uţívat nerostné bohatství), lesnímu i loveckému regálu tak přibyl s potřebou razit mince i mincovní regál. Ten byl úzce spjat s celním a trhovým regálem. Toto mincovní právo nebylo nikdy zpochybněno ze strany středověké říše římské a tak mohly bez problémů vzniknout mincovny v Praze či Mělníku, kde razila mince manţelka Boleslava II. kněţna Emma. Nejdůleţitější mincovna byla ta praţská, která sídlila přímo na Praţském hradě. Zodpovídal za ní kníţecí úředník, zvaný mincmistr. Za jakési správce mincovnictví lze povaţovat i Ţidy, kteří často hráli roli kníţecích finančníků. Ve středověku se mincovní regál často zneuţíval k vytváření vysokých zisků. Ty plynuly především ze soustavného znehodnocování mincí, sniţování jejich hmotnosti a znehodnocování ryzosti kovu. 8

8

-8

Završilo to nucené přijímání mincí. Cizí obchodníci, kteří přicházeli do naší země, to řešili tím, ţe si raději sebou brali neraţený drahý kov, který měnili za místní měnu – jiţ raţené mince.

1. 2. Brakteáty Výše popsané zvyšování peněţního oběţiva v obchodě vedlo k další mincovní reformě. Český král Přemysl Otakar I. začal v roce 1210 razit nový druh mincí – tzv. brakteáty (z latinského slova bractea – tenký plech). Dle názvu šlo o raţbu z tenkého stříbrného plechu. Mince byla jednostranná. Lícní obraz na rubu byl prohlouben. Z jedné praţské hřivny (253 g) se opět razilo 240 kusů brakteátů. Naše české brakteáty postupně vytlačovaly cizí platidla z oběhu. Přemysl Otakar II. (vládl v letech 1253 - 1278), vnuk Přemysla Otakara I., zavedl systém velkých a drobných mincí. Na jeho brakteátu bylo poprvé pouţito vyobrazení heraldického znamení českého státu – korunovaný lev s ocasem rozděleným vedví.

1. 3. Pražské groše Mezinárodní postavení českého státu v tomto období úzce souviselo s hospodářským rozkvětem. Kdyby ale nebyly objeveny rozsáhlé naleziště drahých kovů, těţko by poslední Přemyslovci takového úspěchu dosáhli. Země Koruny české nedisponovaly velkými zásobami zlata. Naopak byly známé spíše svým stříbrem. Největší rozmach těţby stříbra nastal po objevu vydatných stříbrných loţisek na statcích cisteriánského kostela v Sedlci v roce 1290. V jeho sousedství rychle vyrostlo nové město s názvem Hory Kutné.2 Aţ později došlo k přejmenování na Kutnou Horu, tak jak jí známe dodnes. Král Václav II. zde nechal vystavět palác s mincovnou, tzv. Vlašský dvůr. V předhusitském období byla Kutná Hora druhým největším městem v zemi, hned po Praze. V druhé polovině 15. století byl ve městě zřízen úřad nejvyššího mincmistra Království českého. V období největší slávy se v Kutné Hoře těţilo aţ 30 tisíc kg stříbra 2

Ottova encyklopedie, Česká republika – Zeměpis, 2006

9

9

-9

ročně. Osmina výtěţku připadala českému králi, který svého času náleţel k nejbohatším v Evropě. V této době se také téměř vytratila naturální směna a plynule se přešlo k peněţní formě platů a obchodních cen. Rozvoj kutnohorského dolování dal roku 1300 podnět k další mincovní reformě. „A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý byl označen jménem Václava, který je zavedl…Tento král chtěje zabránit nebezpečenství mnohých lidí, rozhodl, aby lid měl s ním vzájemně jednu společnou minci, protože se totiž sdílejí o jednoho krále a jedno království…“ Slova zbraslavského kronikáře Petra Žitavského popisují jednu z největších změn pozdně přemyslovských Čech, která přispěla ke kvalitativnímu obratu v domácím a středoevropském peněžnictví“.3 Český král Václav II. tedy vyuţil tohoto bohatství k další mincovní reformě. Okolo roku 1300 započal éru slavných „Praţských grošů“. Díky jejich kvalitě se brzy staly platidlem v celé střední Evropě. Na organizaci této reformy se podíleli i italští finančníci a mincmistři. Zprvu se zřejmě razily groše v Praze (odtud jeho název – praţský groš), ale brzy byla raţba převedena do Kutné Hory. Na rozdíl od předchozích denárů a brakteátů, které byly poměrně lehké (cca 1 g), byla tato nová mince znatelně těţší. Z jedné praţské hřivny (253 g) se razilo 64 grošů. Mince tedy váţila přibliţně 4 g. Proto byla označována jako „denarius grossus – česky těţký denár, z čehoţ se později vyvinul název groš. Groše se dále dělily na menší penízky zvané parvus. Do jednoho groše bylo tehdy 12 parvů.

1. 4. Zlaté dukáty Král Václav II. si přál, aby hodnota praţských grošů byla věčná. Tato jeho tuţba se bohuţel nenaplnila. Váha jednoho groše se postupně zmenšovala. Ryzost stříbra se sniţovala ještě rychleji. Díky této nestálosti stříbrného groše se mezinárodní obchod začal přiklánět k minci zlaté. A proto panovník Jan Lucemburský poprvé v českých dějinách v roce 1325 začal razit mince zlaté. Tyto zlaté mince byly velmi podobné 3

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

10

10

- 10

florentským dukátům. Zřejmě také z důvodu toho, ţe na této raţbě se podíleli italští finančníci z Florencie, se jim začalo říkat florény – zlaté dukáty. Pro měnový vývoj to znamenalo vytvoření paralelního oběhu zlatých a stříbrných mincí, tzv. bimetalismu. Po roce 1355 tyto zlaté dukáty začal razit po boku praţských grošů i král země Koruny české, římský císař Karel IV. Dukáty, raţené z téměř čistého zlata, byly nejvyššími peněţními nominály této doby a slouţily jako platidlo většinou jen v mezinárodním obchodě, pro velké platby. Přesto byly tyto zlaté mince raţeny v naší zemi pouze v malém mnoţství z důvodu omezených přírodních zdrojů. Zlato se těţilo např. v kašperských dolech. Florény se přestaly razit v počátcích vlády Václava IV., koncem 14. století. Na přelomu 14. a 15. století propukla morová epidemie. Zemřelo aţ třicet procent obyvatelstva. Důsledkem toho byl značný pokles vybraných dávek a daní. Nastala celoevropská krize. Dne 6. července 1415 byl upálen za kacířství mistr Jan Hus. Následný průběh událostí byl velmi dramatický. Roku 1419 se uskutečnila první defenestrace na Novoměstské radnici. (defenestrace – z latiny, vyhození z okna). Tímto krokem započala husitská revoluce proti katolíkům. V průběhu husitských válek (1419 – 1434) došlo k rozvratu peněţního oběhu. Zvyšovala se peněţní potřeba na krytí válečných výdajů. Samotnou zemi nikdo neřídil, o měnovou politiku se nikdo nestaral. Probíhal kontinuální boj o moc. Upadala těţba stříbra a nedostatek české měny nahrazovaly peníze z ciziny. Aţ v roce 1458, kdy zemský sněm zvolil bez ohledu na dědičné nároky novým českým králem Jiřího z Poděbrad, došlo k nápravě rozvráceného peněţního systému znovuzavedením grošové měny. České stříbro a praţské groše proslavily naše země po celé tehdejší Evropě. Anglický historik evropských financí středověku Peter Spufford dokonce uvádí, ţe praţský groš v letech 1300 – 1500 představoval pátou nejstabilnější měnu starého kontinentu.4 V roce 1547 se dohodl s českými stavy první Habsburk na českém trůnu Ferdinand I. na poslední emisi praţského groše. A jiţ 22. ledna 1548 praţský místodrţitel Ferdinand II. Tyrolský raţbu praţského groše úplně zakázal. Od roku 1548 začalo dlouhé období tolarové měny.

4

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

11

11

- 11

1. 5. Tolary V Krušnohoří, na panství rodu Šliků, došlo v roce 1516 k odkrytí velkých loţisek stříbra. Na podhorské louce rychle vyrostlo město Jáchymov (německy Joachimsthal), kde tamní mincovna začala razit pověstné „tolary“ (z německého slova Joachimsthaler). Jáchymovský hrabě Štěpán Šlik začal razit nové mince - tolary hned v roce 1519. Právo raţby mu český zemský sněm přiznal roku následujícího, v roce 1520. Jáchymovský tolar byla těţká stříbrná mince o váze 29 g rovnající se deseti praţským grošům. Na líci se nacházel český lev, na rubu postava sv. Jáchyma (patrona horníků). Jáchymovské raţby nebyly aţ do roku 1528 mincemi vládními (královskými), ale soukromými (rodovými). Tohoto roku 1528 Ferdinand I. Habsburský šlikovskou rodovou raţbu zakázal a jáchymovská mincovna se stala mincovnou královskou. Nové tolary se razily jiţ s podobiznou panovníka. Spolu s mincovnou v Praze a Kutné Hoře patřila mezi nejvýznamnější v zemi. Záhy se tolary staly všeobecně uznávaným platidlem tehdejšího mezinárodního obchodu. Moţná právě proto název této mince v podobě dolar převzala později i měna Spojených států amerických. Dne 23. října 1526 zemský sněm ve svatovítské katedrále zvolil nového českého panovníka, Ferdinanda I. Habsburského. Tímto datem také začíná vládnutí Habsburků v českých zemích, kteří začali tvořit mohutné středoevropské soustátí. Ferdinand I. Habsburský propojil Čechy s Uhrami a tím v podstatě zlikvidoval samostatnou peněţní politiku v českých zemích. Pokusil se také zavést v roce 1559 jednotný říšský mincovní řád. Chtěl zavést tolar v celé habsburské monarchii. Ve všech zemích kde vládl. V českých, rakouských a uherských. Přesto pronikaly zcela běţně na české území cizí měnové jednotky. Nejčastěji zlatý rýnský. Císař Maxmilián II., syn Ferdinanda I. a jeho nástupce v jedné osobě, byl donucen v roce 1573 raţbu tolarů obnovit. Razil tolary v hodnotě 30 grošů, půl tolary po 15 groších a také čtvrt tolary po 7,5 groši. Za vlády císaře Rudolfa II. (který sídlil přímo na Praţském hradě), se na vysoké umělecké úrovni mincí podíleli významní umělci císařova královského dvora. Začátkem stavovského povstání roku 1619 čeští stavové vydali nový mincovní řád. Zrušili nízké nominály a zavedli (po vzoru Rakouska) pověstnou krejcarovou měnu. Tolar se rovnal 150 krejcarům. Byly zavedeny 24 krejcary, 12 krejcary, 3 krejcary a krejcary. 12

12

- 12

1. 6. První finančníci, bankéři V období raného novověku začaly postupně vznikat jakési domy finančního charakteru, které jiţ můţeme povaţovat za předchůdce dnešních bank. Zabývaly se například směnárenskou činností. Finančníci radili lidem jak rozeznat jednotlivé měny, které mezi nimi obíhaly a jaké mají hodnoty. Drobní obchodníci, často to byli potulní směnárníci, se nazývali „vekslíři“. Další sluţbou, kterou domy poskytovaly, bylo poukazování peněz na dálku. Během času bylo stále častěji zapotřebí zaplatit vysokou sumu peněz např. ve vzdáleném městě. Z tohoto důvodu začaly především velké finanční firmy zřizovat ve městech své pověřence, tzv. faktory. Následně byly tyto operace postupně nahrazovány směnkami. Avšak nejrozsáhlejší činností, kterou se bankovní domy zmiňované doby zabývaly, bylo poskytování úvěru. Úvěry si bralo jak poddané obyvatelstvo, tak šlechta s panovníkem. Mezi nejmajetnější lidi v českých zemích patřil sám panovník, přestoţe jeho dluhy narůstaly. Samotní bankéři si uvědomovali, ţe půjčit peníze panovníkovi je otázka prestiţe, nikoli zisku. Často se tento úvěr rovnal ztrátě. Chtěl-li si finančník získat přízeň u královského dvora, poskytl ţádaný úvěr. I kdyţ věděl, ţe návratnost půjčky je v nedohlednu. Katolická církev jiţ od pradávna zakazovala při úvěru poţadovat úrok. Obohacovat se na úkor druhých byl pro ni hřích. Postupem času se tento zákaz změnil v maximálně povolenou úrokovou míru 10 %. V zemích Koruny české byla v průběhu 40. let 16. století postupně uzákoněna maximální výše 6 % ročně. Pokud úvěrový obchod byl sjednán s vyšší úrokovou mírou, neţ bylo povoleno, bylo to povaţováno za nedovolenou lichvu. Byla-li lichva někomu prokázána, byl tvrdě potrestán. Byl mu zabaven majetek a dokonce mohl být i popraven. Aţ po josefínských reformách v roce 1803 byl tento čin zmírněn ze zločinu na těţký přestupek. Zvláštní postavení měli jiţ od nástupu novověkého bankovního systému Ţidé. Postupem času se z nich stal fenomén, který přetrvává v určitých souvislostech dodnes. Ţidé se totiţ nemuseli řídit křesťanskými normami. Pouţívali při obchodech pouze princip poptávky a nabídky. Řídili se pouze trţními mechanismy. Běţně pouţívali úrokovou míru aţ 25 %. Důsledkem toho bylo jejich daleko rychlejší bohatnutí neţ u ostatních křesťansky smýšlejících finančníků.

13

13

- 13

Poskytoval-li finančník či bankovní dům úvěr, jako věřitel obvykle poţadoval jištění zástavou nemovitosti, jištění ručitelem nebo dluţního úpisu. Tyto dluţní úpisy byly označovány jako „Hlavní listy“. Později se začaly pouţívat jako formy jištění zápisy do rejstříků, které byly vedeny v úředních knihách. Na počátku 18. století se začaly pouţívat k jištění směnky. Mezi významné zahraniční bankovní domy této doby, které u nás působily, můţeme povaţovat dům Diggerů, dům Welserů a firmu Lazara Henckela. Domácí finančníci se příliš neprosadili. Zato velmi úspěšní byli ţidovští bankéři. Např. dům Horoviců nebo přímo primas praţské ţidovské obce Markus Mordechaj Meyzl. Ten patřil k nejbohatším lidem ve střední Evropě. Další ţid, Jakub Bassewi, byl ve finančnictví také velmi aktivní. Bohuţel po smrti těchto ţidovských bankéřů jejich dluţník (často v osobě panovníka) dluţnou částku většinou neuznal a navíc zbylý ţidovský majetek zkonfiskoval nebo byl na pozůstalost vyhlášen konkurs. Protoţe bývávaly zabaveny a zničeny i samotné dluţní úpisy, pozůstalí se nedomohli téměř ničeho.

1. 7. Mincovní konsorcium Po bitvě na Bílé hoře (rok 1620), která znamenala konec stavovského povstání, se tehdejší panovník Ferdinand II. rozhodl vzít osud českého mincovnictví do svých rukou. Nechal se přemluvit spekulativními finančníky, v čele s nizozemským bankéřem Hansem de Wittem a od ledna 1622 pronajal mincovní regál tzv. mincovnímu konsorciu. Toto mincovní konsorcium dostalo do ročního pronájmu všechny císařské mincovny v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. Společenství tvořili místodrţící Karel z Liechtensteina, František z Dietrichsteina, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, ţid Jakub Bassewi a samotný de Witte.5 Razili ohromné mnoţství zlatníků po 75 krejcarech. Ale protoţe se konsorcium snaţilo v prvé řadě samo obohatit, neustále sniţovali obsah stříbra a stanovené nájemné platili jen sporadicky. Lidé proto začali tuto minci nazývat „dlouhou mincí“. Název byl odvozen od dlouhé doby, neţ se dala vypočítat skutečná hodnota placená touto mincí.6 5 6

Ottova encyklopedie, Česká republika – historie, 2006 Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

14

14

- 14

Roční činnost konsorcia pouze prohloubila měnovou krizi a dovedlo stát k bankrotu. Dne 28. prosince 1623 byla vyhlášena tzv. velká kalada (z italského calada – zhroucení). Nominální hodnota mince byla sníţena na jednu osminu a prostí lidé byli zcela oţebračeni. V závěru roku 1623 se začaly opět razit „staré dobré“ tolary a k tomu drobné krejcary. Tříkrejcary byly nazývány groše. Jeden tolar odpovídal 90 krejcarům. Po skončení třicetileté války musel císař Leopold I. přistoupit k další měnové reformě. Roku 1659 přistoupil k 25 % devalvaci cizích drobných mincí. Reforma probíhala pomalu a nenápadně – proto se pro ni vţil název „malá kalada“. K tolaru začal razit deseti a patnácti krejcary. Koncem 17. století však docházelo stále k znehodnocování měny. Od roku 1667 se tolar rovnal 96 krejcarům, v období 1683 – 1693 pak na 105 krejcarů a od roku 1693 aţ do tereziánské měnové reformy (1750) měl hodnotu 120 krejcarů. Roku 1671 přestala pracovat jáchymovská mincovna. Ta kutnohorská ukončila svoji činnost o půlstoletí později, roku 1727.

1. 8. Konvenční měna Národní měnu se podařilo stabilizovat aţ za vlády první české královny Marie Terezie. Ta byla dcerou císaře Karla VI., ale sama císařovnou se nikdy nestala. Panovníkem Svaté říše římské byl její manţel František I. Lotrinský. Českého trůnu se ujala roku 1740. Sice hned v úvodu svého vládnutí prohrála válku s Pruskem (1740 – 1742) a tím naše země nadobro ztratila významnou část průmyslového Slezska. Ale zato v roce 1748 přistoupila k rozsáhlým osvícenským reformám. Zavedla tereziánský katastr, který evidoval majetek a půdu poddaných, ale i půdu a příjmy vrchností. Na zemských a krajských úřadech vyměnila stavovské funkcionáře za odborníky státem placené a státu zodpovědné. Zavedla povinnost pouţívat příjmení a číslování domů a provedla první sčítání obyvatel v Evropě. Prosazovala totiţ názor, ţe stát bude bohatší a mocnější, kdyţ bude mít víc obyvatel. Tím se vybere větší objem daní a bude se moci pořídit mohutnější armáda. Z potřeby vzdělaných lidí zavedla povinnou školní docházku. Všechny tyto osvícenské reformy doplnila reformou peněţní soustavy.

15

15

- 15

Dne 5. listopadu 1750 provedla důleţitou měnovou reformu. Sjednotila měnu v celé habsburské monarchii. Zavedla jednotnou zlatkovou měnu. Tímto skončilo v našich zemích dlouhé tolarové období a začalo období tzv. konvenční měny (konvence – mezinárodní dohoda o jednotné měně). Přestoţe se měna nazývala „zlatková“, materiálem bylo pouţito stříbro. Váhovou jednotku praţskou hřivnu (253 g) nahradila vídeňskou hřivnou o přibliţné váze 280 g. Z této jedné vídeňské hřivny se razilo 10 tolarů či 20 zlatých – zlatek. Dále se razily krejcary. Poměr mezi dílčími jednotkami byl následující: k jednomu tolaru byly dvě zlatky a sto dvacet krejcarů. Mincovní soustava za doby Marie Terezie (vládla aţ do roku 1780) byla bohatá na názvy. Všechny jsou přehledně uspořádané v tabulce č. 1.

Tabulka č. 1: Zlatková (konvenční) měna zavedená v roce 1750 (vztah k vedoucím nominálům) název

Zlatník

Krejcar

Tolar

2

120

Zlatý

1

60

Dvacetník

1/3

20

Desetník

1/6

10

Pětník

1/12

5

Groš

1/20

3

Krejcar

1/60

1

Půlkrejcar

1/120

1/2

Grešle

1/180

1/3

Čtvrtkrejcar

1/240

1/4

Zdroj: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. Strana 34

16

16

- 16

Razily se tolary, zlatky, půl tolary a čtvrt tolary. Většinou s podobiznou Marie Terezie. Tříkrejcarová mince se označovala jako groš, půlkrejcar se nazýval troník a třetina krejcaru nesla označení grešle. Grešle byly vyráběny z mědi. Byly prvními kovovými „kreditními“ penězi raţenými na našem území. Kreditní mincí je nazývaná mince z málo hodnotného kovu, jejíţ hodnota na ní vyraţená je stanovena pouze úředně a majitel jí musí věřit (z latinského slova credere – věřit). V roce 1753 bylo uzavřeno ujednání – konvence mezi Rakouskem, Bavorskem a Saskem o pouţívání jednotných mincí, měny. Základem konvenční měny byly stříbrné mince – tolary, zlaté a krejcary. Označení zlatý se vţilo, přestoţe ve skutečnosti nešlo o zlaté peníze. Byly stříbrné a v originále byly označeny „Gulden“ (česky zlatý).

Obrázek č. 1: Stříbrné rakouské a uherské tolary konvenční měny

17

17

- 17

2. Nástup papírových platidel

Přestoţe podepsaný vestfálský mír v roce 1648 uzavřel celoevropskou třicetiletou válku, lokální válečné konflikty trvaly i nadále. Z tohoto důvodu vojenské výdaje habsburských monarchů prudce rostly. Státní dluh se zvyšoval. Ke slovu přicházeli bankéři, opět především z řad Ţidů. Jedním z nich byl na počátku 18. století Samuel Oppenheimer. Tento ţidovský finančník byl tak úspěšný, ţe byl po právu pozdějšími historiky označen „Rothschildem 18. století“.7 Oppenheimer v roce 1703 zemřel a jeho role se ujal rabín Samson Wertheimer. Na poskytování úvěrů Habsburkům se podílela i stavovská reprezentace. Došlo i k dočasnému zastavení císařských korunovačních klenotů. Státní dluh Rakouska v roce 1763 byl 227 mil. zlatých, ale roční příjem monarchie téhoţ roku byl pouze 57 mil. zlatých.8

2. 1. Bankocetle Dne 24. prosince 1705 byla ve Vídni zřízena císařským patentem městská banka Wiener Stadt-Banco. Jejím primárním úkolem bylo umořování státního dluhu. Byla to jakási předchůdkyně České konsolidační agentury. Řešit státní dluh jí však šlo jen velmi těţce. Další významný dluh vznikl financováním tzv. sedmileté války s Pruskem z let 1756 aţ 1763. Vznikla tak snaha vlády opatřit si finanční zdroje na splácení válečných dluhů a řešit tak problémy rozpočtových deficitů. Toto všechno zadalo impuls k vydávání kuponových obligací za přispění hraběte Ludvíka Zinzendorfa. Dne 15. června 1762 vydala Wiener Stadt-Banco emisi tzv. „Bankocetlí“. Tyto můţeme povaţovat za první papírové peníze na našem území. Pojmenování bankocetle pochází z označení, které bylo na těchto papírových penězích – Banco Zettel (v překladu bankovní lístek). Byly emitovány o nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých, v celkovém objemu 12 mil. zlatých. Přestoţe bylo vydáno dohromady 1,4 milionu kusů, dochoval se do dnešních dnů jen jeden jediný exemplář. Tisk bankocetlí byl od první aţ do páté emise z roku 1800 pouze jednostranný. Číslování bylo provedeno ručně. Na tu dobu byla velmi 7 8

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999 Filip V.: Papírové peníze 1759 – 1918, 2005

18

18

- 18

pokroková ochrana proti padělání – papír měl vodoznak. Padělání se trestalo smrtí, později doţivotním vězením. Bankocetle neměly povinný oběh. Bylo moţné jimi platit polovinu daní a veřejných dávek. Přijímání těchto prvních papírových peněz u soukromých osob bylo dobrovolné. S ohledem na skutečnost, ţe i nejniţší nominály (5 zlatých) představovaly vysokou částku, pouţívaly se především k platbám větších sum. Např. v roce 1771 celý sud piva stál podle úřední ceny 10 zlatých.9 Aby se zabránilo spekulacím se státními obligacemi, byla dne 1. srpna 1771 zaloţena „Vídeňská burza“. Záhy se stala věhlasným finančním trhem, který působil i na ekonomické poměry v českých zemích. Na burze se obchodovalo se směnkami a domácími veřejnými obligacemi. Druhá emise bankocetlí byla vydána v témţe roce. Hodnotová skladba byla rozšířena o nominály 500 a 1 000 zlatých. Celkový objem byl stejný jako u první emise, 12 mil. zlatých. Tyto bankocetle mohly být kdykoli vyměněny za hotovost u státních úřadů k tomu určených. Třetí emise o objemu 20 mil. zlatých byla z roku 1784, čtvrtá z roku 1796 (patent císaře Františka I.). Pro nedostatek stříbrných zlatníků a dvouzlatníků byla pátá emise bankocetlí z roku 1800 rozšířena i o nominál jeden a dva zlaté. Poslední emise má datum 1806, má jiţ oboustranný tisk a k vodoznaku přibyl další ochranný prvek – barevná vlákna v papírové hmotě. Přijímat bankocetle i při soukromých platbách bylo nařízeno 7. dubna 1797. Tímto aktem se bankocetle staly skutečnými státovkami. Při prvních emisích byly rovnocenné mincím. Později jejich kupní síla inflačně klesla a začalo se prosazovat áţio stříbrné konvenční měny (stejný nominální objem stříbrných mincí platil víc). Papírových peněz bylo v oběhu postupem času čím dál tím víc, lidé jim přestali důvěřovat a začali se orientovat opět na stříbrné mince. Áţio narůstalo, v roce 1806 jiţ mělo hodnotu 150, o čtyři roky později dokonce 954.

9

Filip V.: Papírové peníze 1759 – 1918, 2005

19

19

- 19

2. 2. Wallisova peněžní reforma - šajny Výbuch francouzské revoluce roku 1789, která pod heslem „Volnost! Rovnost! Bratrství!“ prosazovala občanské svobody, poprava francouzského krále Ludvíka XVI. a následně i jeho ţeny Marie Antoinetty (dcery Marie Terezie) eskalovala v napoleonských válkách. Tento válečný konflikt s Napoleonem vyústil v naprosté ekonomické vyčerpání a později ve státní bankrot habsburské pokladny. Po té císař František I. podepsal patent o státním bankrotu a o nápravě peněţních poměrů. Dne 15. března 1811 byla vyhlášena Wallisova peněţní reforma (Josef Wallis – prezident dvorské komory). Bankocetle byly staţeny z oběhu a nahrazeny v poměru 5:1 novou papírovou měnou – směnnými listy (německy - Einlösungs Schein). Z německého označení vznikl český název „šajn“. Šajny byly emitovány v hodnotách 1, 2, 5, 10, 20 a 100 zlatých. V boji proti padělatelům vznikl předpis, podle kterého se podrobné popisy zachycených padělků zasílaly všem bankám. Obecně se začala tato nová papírová měna pojmenovávat jako vídeňská měna a souběţně působila vedle konvenční měny stříbrné. Pokračující válka s Francií vytvářela stále rozpočtový deficit ve státních financích. Šajny státu nestačily, a tak byly v roce 1813 vydány tzv. anticipační poukázky, anticipační listy (měly anticipovat, zálohovat státní příjmy). Lidově se nazývaly „anticipáty“ a splývaly se šajny. Ale ani tyto emise nezastavily vysoký inflační vývoj a pouze aţ poráţka Napoleona odvrátila totální kolaps financí v habsburské monarchii, potaţmo v českých zemích.

2. 3. Privilegovaná rakouská národní banka Finančníci si začali uvědomovat, ţe je třeba přísně oddělit peněţní oběh od státní pokladny. Ţe je potřebné zřídit nezávislou, emisní, tzv. cedulovou banku. Která bude dbát o stabilitu kupní síly peněz a tím obnoví důvěru obyvatelstva v peníze. Proto bylo císařským patentem z 1. června 1816 vyhlášeno zaloţení Privilegierte Österreichische National-Zettel-Bank ve Vídni (Privilegovaná rakouská národní banka). Důleţitý byl výraz privilegovaná. Tím bylo dáno najevo, ţe výsostné právo v oblasti peněz, dříve

20

20

- 20

označováno jako regál, přechází na tuto banku. A to na dobu 25 let. Banka byla akciová. Pouze tato banka, cedulová banka mělo právo emitovat papírové peníze – bankovky, směnitelné za stříbrné mince. Stříbrné mince tvořily přirozeně i nadále svoji měnovou soustavu. Pouţíval se kopový dílčí systém. Zlatý (gulden) se dělil na 60 krejcarů. První emise nových bankovek se objevila 1. července 1816. Šajny a anticipáty měly být postupně staţeny z oběhu. To šlo ale velmi pomalu. Stát za toto stahování přestal platit a ještě navíc si začal u národní banky půjčovat. V letech 1816 aţ 1847 banka realizovala celkem pět emisí nových bankovek. Číslování bankovek bylo jiţ strojní. U druhé emise s datem 1825 byl papír dvoubarevný. U čtvrté emise roku 1841 byl pouţit další ochranný prvek – mikropísmo. S nástupem průmyslové revoluce počátkem 19. století se i postupně modernizuje technologie výroby bankovek. Ocelové tiskové desky (matrice) jiţ mají ruční rytinu a pouţívá se hlubotisk. Vzhled bankovek začíná být atraktivní, výtvarně velmi zdařilý. Objevují se figurální motivy. S prvními bankocetli mají jiţ pramálo společného. Dne 15. dubna 1847 otevřela Rakouská národní banka vůbec svou první filiálku. Bylo to v Praze, v Hybernské ulici. Téhoţ roku vychází jiţ pátá emise bankovek. Počet hodnot se sniţuje na čtyři nominály – 5, 10, 100 a 1 000 zlatých. S ohledem na skutečnost, ţe soustátí habsburské monarchie je sloţeno z mnoha národností, hodnota na bankovkách byla popisována v celkem deseti jazycích. Všechny druhy papírových státních peněz (státovek), včetně šajnů vídeňské měny byly úplně staţeny aţ v roce 1856.10 Tím jak bylo dáváno do oběhu stále více a více papírových bankovek, stříbrné mince se postupně z oběhu vytrácely. Také docházelo k jejich tezauraci (odnímání peněz z oběhu jejich hromaděním, shromaţďování doma, jako poklad).11 V roce 1848 došlo k emisi bankovek, kde nejsou uplatněny tradiční figurální motivy. Zřejmě z efektivních důvodů.

10 11

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999 Kolektiv autorů pod vedením Jiřího Krause: Nový akademický slovník cizích slov, 2008

21

21

- 21

A protoţe mincí bylo málo, tyto bankovky se dokonce běţně pouţívaly dělené na poloviny a čtvrtiny. Jestliţe celá jednozlatková bankovka (jeden gulden) představovala šedesát krejcarů, její polovina byla potom třicet krejcarů a čtvrtina patnáct krejcarů.12 Lokálně se také pouţívala tzv. nouzová papírová platidla v hodnotách od jednoho do dvaceti krejcarů.

2. 4. Rakouská měna Toto vše bylo umocněno i společenskými a státoprávními událostmi v monarchii. V Praze v červnu roku 1848 proběhlo praţské povstání proti nadvládě Habsburků a za samostatný stát zemí Koruny české. Po šesti dnech bylo potlačeno. Na císařský trůn usedl František Josef I., konzervativec, pedant, obdivovatel armády. Ten zavedl nový systém postátnění veřejné zprávy – místodrţitelství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vytvořil okresy. Dne 24. ledna 1857 podepsal měnovou dohodu mezi Rakouskem, Lichtenštejnskem a německými státy o zavedení jednotné stříbrné měny. Jejím základem bylo zavedení směnitelnosti bankovek za stříbro. Jednotkou byl stříbrný zlatník (gulden) dělený na 100 krejcarů. Z jedné tzv. celní libry ryzího stříbra (500 g) bylo raţeno 45 zlatníků. Jeden zlatník váţil tedy 11,11 g. Takto vznikla nová „rakouská měna“, v češtině zvaná „zlatková“. Název zlatník se pouţíval pro mince, zlatka pro papírové peníze. Razily se nominální hodnoty: 2, 1 a ¼ zlatých, dále 20, 10, 6 (šesták) a 3 krejcary. Na všech mincích byla podobizna Františka Josefa I. V roce 1857 byla zrušena poslední česká mincovna v Praze. Mince rakouské měny byly vyráběny v mincovnách ve Vídni a v Kremnici na středním Slovensku. I v oblasti bankovek byl zaveden desetinný systém. S datem 1858 byly emitovány Rakouskou národní bankou hodnoty 1, 10, 100 a 1 000 zlatých (guldenů).

12

Filip V.: Papírové peníze 1759 – 1918, 2005

22

22

- 22

2. 5. Rakousko-Uherská banka Rakousko vedlo kontinuálně několik lokálních válek. Rozhodující bitva byla ta s Pruskem, kde u Sadové poblíţ Hradce Králové roku 1866 utrpělo rakouské mocnářství poráţku. Oslabení Rakouska vyuţili uherští politici, aby prosadili své představy. Ty vyústily v únoru 1867 ve vznik reálné unie dvou států, ve skutečnosti konfederace dvou rovnoprávných částí. Vzniklo Rakousko-Uhersko. Společný pro oba státy byl panovník (tím zůstal František Josef I.), zahraniční politika a ve větší míře i měnová politika. Toto území se začalo dělit na tzv. Předlitavsko (kam patřily české a rakouské země) a Zalitavsko (Uhry). V této době byly v Americe objeveny nové naleziště zlata a i proto se začalo uvaţovat o krytí bankovek zlatem. Od roku 1870 se razily ze zlata čtyřzlatníky a osmizlatníky, které byly pouţívány jako obchodní mince v mezinárodních platbách. Také se dařilo v této době udrţet vyrovnaný státní rozpočet. V Praze byla zaloţena v roce 1871 „Praţská burza“. Dva roky na to, v roce 1873, postihla burzu ve Vídni finanční krize, která váţně ovlivnila i Rakouskou národní banku. Jako reakce na to byla zřízena zákonem ze dne 27. června 1878 Österreichisch-Ungarische Bank (Rakousko-Uherská banka), nástupce Rakouské národní banky. Byla to společná cedulová banka pro celou konfederaci. Hlavní ústředí měla tato banka ve Vídni a Budapešti, a postupně se rozšiřovala o filiálky a pobočkové úřadovny. V čele správy byl guvernér (jmenován samotným císařem) a 16-ti členná generální rada. Banka to byla akciová. Označení bankovek se vyřešilo rozdílným jazykovým označením líce a rubu. Bankovky měly jednu stranu rakouskou s německým textem a druhou stranu uherskou s textem maďarským. Tyto nové bankovky o nominálních hodnotách 10, 100 a 1 000 zlatých se začaly tisknout v roce 1880. Byly plně barevné a nic by si nezadaly s bankovkami dnešními.

23

23

- 23

2. 6. Korunová měna Koncem 19. století se stále více a více prosazovalo zlato. Bylo to jistě spojené i s novými objevy zlatých nalezišť. Nejznámější v tomto ohledu je tzv. „zlatá horečka“, která se odehrála na Klondike (řeka na severozápadě Kanady). Tehdy došlo k největší migraci lidí za zlatem. Ne jinak tomu bylo i na našem území, v tehdejším RakouskoUhersku. I zde bylo zlato zmiňováno čím dál častěji. Důsledkem toho byla dne 2. srpna 1892 nová peněţní reforma – zavedení měny zlatého standardu, zlaté devizy (zlatá devize – zákonná povinnost směňovat bankovky za devizy zemí, kde byla zavedena směnitelnost za zlato). Peněţní jednotkou byla zvolena „Koruna“ (značka K). Začala tedy doba měny korunové. Krejcary nahradily haléře. Jedna koruna se dělila na sto haléřů. Byl to jiţ klasický desetinný systém, který přetrval dodnes. Ceny byly přepočítány 1:2 (jeden stříbrný zlatník odpovídal dvěma korunám). Zlatý obsah nové měnové jednotky byl stanoven tak, ţe z jednoho kg ryzího zlata se razilo 3 280 korunových mincí. Nová koruna měla tedy obsah 0,304878 g zlata. Ze zlata se razily mince především z politických důvodů. Byly to hodnoty 10 K, 20 K a 100 K (slouţily převáţně k mezinárodním platbám). Dále se ze zlata razily pamětní mince. Tradičně nazývané dukáty. Váha těchto mincí, které slouţily především v dobách nejistoty jako tezaurační prostředek, činila 3,49 g. Do oběhu byly dány téţ ze stříbra raţené stříbrné koruny, dvoukoruny a pětikoruny. Desetihaléře a dvacetihaléře byly raţeny z niklu. Bronzové byly haléře a dvouhaléře. První bankovky nové korunové měny byly vydány s datem 1900. Byly to nominály 10 korun a 20 korun. Opět disponovaly stranou rakouskou s německým textem a stranou uherskou s textem maďarským. Tyto doplnily v roce 1902 bankovky 50 K, 100 K a 1 000 K. Peněţní reformou v roce 1892 nastalo období klidného měnového vývoje. RakouskoUherská banka měla dobrý odborný kredit a postupně získávala renomé moderní emisní banky. Bohuţel tyto atributy nesměřovaly pozitivně směrem k českému hospodářství.

24

24

- 24

Přestoţe se české země v celém Předlitavsku podílely na průmyslové výrobě úctyhodnými 70 %, český moderní průmysl v oblasti strojírenství, textilu nebo potravinářství dosahoval vedoucího postavení, úvěrová politika Rakousko-Uherské banky tomu vůbec neodpovídala. Češi neměli bohuţel ani ţádné zastoupení v generální radě tohoto řídícího ústavu. Ze sedmdesáti šesti filiálek v roce 1901 jich bylo v českých zemích pouze sedmnáct.

Do tabulky č. 2 jsem uvedl přehled jednotlivých měn na našem území. Jak se měna nazývala, v jakém časovém horizontu platila a kdo ji zavedl.

Tabulka č. 2: Přehled měn na našem území Název měny

Období

Zakládající

Denárová měna

955 - 1210

Boleslav I.

Období brakteátů

1210 - 1300

Přemysl Otakar I.

Grošová měna

1300 – 1548

Václav II.

Tolarová měna

1548 – 1750

Ferdinand I.

Konvenční měna

1750 – 1857

Marie Terezie

Rakouská (zlatková) měna

1857 – 1892

František Josef I.

Korunová měna

1892 – 1918

František Josef I.

Československá koruna

1918 – 1939

T. G. Masaryk (Alois Rašín)

Protektorátní koruna

1939 – 1945

E. Hácha (říšský protektor)

Říšskoněmecká marka

1939 – 1945

E. Hácha (říšský protektor)

Československá koruna

1945 – 1993

Vavro Šrobár

1993 - ?

Václav Klaus

Koruna česká Zdroj: vlastní zpracování

25

25

- 25

3. Zakládání prvních bankovních domů Počátek vzniku jakýchsi předchůdců klasických bankovních domů na našem území, lépe řečeno na území habsburské monarchie se datuje rokem 1774. Toho roku panovnice Marie Terezie schválila zaloţení velkoobchodnického grémia ve Vídni. Vznikl tím nový stav tzv. velkoobchodníků. Tito velkoobchodníci čím dál častěji přidruţovali ke své hlavní činnosti i směnárenské obchody. Později se začali věnovat i velkým bankovním transakcím. Svou pozornost nejprve věnovali státním a obchodním úvěrům, s nástupem průmyslové revoluce v 19. století se přeorientovali na podnikatelské úvěry v průmyslu a dopravě, především v ţeleznici.

3. 1. Impérium Rotschildů Mezi nejvýznamnější bankéře této doby, kteří působili i na našem území, patřila bezesporu dynastie Rothschildů. Byla to rodina německých bankéřů ţidovského původu, jejímţ „praotcem“ byl Meyer Amschel Rothschild (*1744 - †1812). Ten zřídil bankovní dům ve Frankfurtu nad Mohanem. Nejvíce však zbohatl při napoleonských válkách, kdy vstoupil do sluţeb Habsburků. Měl celkem pět synů, kteří rozšířili finanční impérium i do Paříţe, Neapole a Londýna. U nás byl nejvíce aktivní syn Salomon. Ten odešel do Vídně a stal se osobním bankéřem kancléře Metternicha i ministra financí Stadiona. V českých zemích investoval v roce 1830 do Vítkovických ţelezáren na Ostravsku. Přeměnil Vítkovice v přední průmyslový podnik celé habsburské monarchie. V roce 1848 dosáhla zaknihovaná hodnota tohoto Rothschildova průmyslového podniku částky 4 778 015 zl.13 V roce 1835 investoval do výstavby „Severní dráhy císaře Ferdinanda“. Tato ţelezniční trať vedla z Vídně, přes Brno, přes Ostravu aţ do haličského Bochnia. Salomon Rothschild se stal také jedním z největších rakouských velkostatkářů. Roku 1844 získal panství Bohumín, o rok později panství Hlučín. Potomci zakladatele rodu Meyera Amschela Rothschilda dosud ţijí. Slavná rodina má v současné době dvě větve, a to anglickou a francouzskou.

13

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

26

26

- 26

3. 2. Pražští velkoobchodní bankéři Mezi nejstarší praţské velkoobchodní bankéře patřila firma Šimona Lämela. Tento ţidovský finančník nejprve začal od roku 1787 obchodovat s vlnou a textilem. Později na základě známostí se státními úředníky zbohatl na napoleonských válkách. Několikrát půjčoval peníze státu. Po přestěhování do Vídně, praţské aktivity přenechal svému synovi Leopoldovi. Leopold Lämel poţíval v Praze takovou autoritu, ţe byl v roce 1825 dokonce jmenován prvním ředitelem zakládající České spořitelny. Mezi další významné peněţnické klany této doby patří rodina Mořice Zdekauera. Tento rodilý Praţan se také brzy stal finančním poradcem rakouské vlády při financování válečných výdajů. I on stál u zrodu zaloţení České spořitelny. Jeho syn Bedřich Zdekauer byl od roku 1843 jejím ředitelem a kdyţ Rakouská národní banka otevřela svojí filiálku v Praze (v roce 1847) přestoupil na ředitelství tam. Bankovní dům Zdekauerových se podílel na výstavbě ţeleznic. Byl také velmi aktivní při zakládání prvních akciových bank v českých zemích. Zástupcem klasické transformace obchodního kapitálu v kapitál peněţní byl německý podnik Karla Augusta Fiedlera. Zprvu se věnoval dovozu koloniálního zboţí a barev. Později z toho vybudoval od 30. let známý bankovní dům. Právě díky dovozu zboţí se začal věnovat také pojišťovacím operacím. Byl jakýmsi průkopníkem pojišťovnictví v českých zemích.

3. 3. Drobné lidové peněžnictví Praţský kapitálový trh této doby byl skutečně tak malý, ţe ho stačily uspokojit ve větší míře pouze uvedené firmy. Veškeré snahy o zaloţení dalších bankovních domů byl hned zmařen buď Rothschildovým impériem, či habsburskou byrokracií. Úspěch při zřizování proto měly spíše domy, ústavy, které pomáhaly sociálně nejslabším vrstvám obyvatelstva, „spořitelny“. Tam si chudí lidé mohli ukládat přebytečné peníze, byť velmi malých objemů. Smyslem bylo myslet tím na horší časy, kdy pomocí těchto

27

27

- 27

vkladů později překlenou svoji finanční krizi. Dalším důvodem bylo naučit se s penězi hospodařit. Pro obce, potaţmo stát bylo zřizování spořitelen velkou úlevou, protoţe se tím zbavili péče o finance této skupiny populace.

3. 3. 1. Spořitelny Za počátek vzniku spořitelnictví v Evropě lze označit zaloţení spořitelny v Hamburku v roce 1778. Po té začaly vznikat další spořitelny, nejenom v německých zemích, ale například i v Anglii. V rakouském císařství jako první peněţní ústav tohoto druhu byl zaloţen v roce 1819, kdyţ byla ve Vídni otevřena „Erste Österreichische Spar-Casse“ (První rakouská spořitelna). V pořadí jako pátá spořitelna mimo Vídeň byla roku 1825 zaloţena spořitelna v Praze. Nejprve došlo k upisování základního fondu spořitelny ve výši 12 000 zlatých. Tento fond slouţil jako ochrana budoucím střadatelům, ţe o své peníze nepřijdou. Upisování fondu se zúčastnili zástupci české šlechty, praţského měšťanstva, členové panovnického rodu a dokonce i sám císař František I., který věnoval 2 000 zlatých. Po té mohla být 12. února 1825 otevřena dle původního českého názvu „Schraňovaní pokladnice pro hlavní město Prahu a pro Čechy“. Peněţní ústav vedl tzv. velký výbor, obdoba valné hromady. Samotný chod obstarávalo ředitelství. Budova sídlila v dnešní Sněmovní ulici. Aţ v roce 1845 se přestěhovala na Malostranské náměstí. Vklady byly stanoveny od 25 krejcarů do 100 zlatých. Tyto depozita byly úročeny od 3 do 4 % ročně. Kromě vkladů směla „Česká spořitelna“ (postupem času se začal pouţívat tento kratší název) poskytovat hypotéční zápůjčky a zálohy na cenné papíry. Jednotlivé obchodní ukazatele v počátcích působení České spořitelny znázorňuje tabulka č. 3. Česká spořitelna zůstala na dlouhou dobu jediným samostatným ústavem svého druhu nejen v Praze, ale v našich zemích vůbec.

28

28

- 28

Tabulka č. 3: Bilance České spořitelny v letech 1825 – 1850 (v tisících zlatých) Aktiva Roky

Vklady

hypotéční zápůjčky

lombardní zápůjčky

státní cenné papíry

Bilanční úhrn

1825 1830 1840 1850

124 1 573 8 087 16 101

7 1 109 6 392 11 923

109 345 960 1 207

13 77 615 736

136 1 627 8 402 16 724

Zdroj: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání, Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. Strana 94

Graf č. 1: Vývoj bilance České spořitelny v letech 1825 - 1850 Vývoj bilance České spořitelny v letech 1825 - 1850 18000

16 724

16000

14000

v tisících zlatých

12000 1825 1830 1840 1850

10000

8 402 8000

6000

4000

1 627

2000

136 0 1 roky 1825

1830

1840

1850

Zdroj: vlastní zpracování

Aţ v druhé polovině 19. století dochází k otevírání spořitelen v dalších městech. První spořitelna byla otevřena v roce 1847 v Aši, německy mluvícím městě. Po té následovala další města. Za první národnostně českou spořitelnu můţeme povaţovat tu v Plzni, 29

29

- 29

zaloţenou aţ o deset let později v roce 1857. Zprvu měli německé spořitelny co do počtu převahu, následně se české ústavy s německými téměř vyrovnaly. V roce 1867 jiţ byla spořitelna ve 26 německy mluvících městech a ve 21 městech českých. Jinak tomu bylo ale co do kapitálu. V roce 1870 dosáhly vklady ve všech spořitelnách na našem území necelých sto milionu zlatých. České spořitelny se na tomto mnoţství kapitálu podílely pouze deseti procenty. Tato diference byla způsobena opoţděnými zakládajícími aktivitami českých spořitelen a také to můţe znamenat, ţe i mezi nejchudší vrstvou obyvatelstva byli Němci bohatší neţ Češi.

3. 3. 2. Záložny Ještě masivnější formu neţ spořitelny měly svépomocné úvěrové spolky, tzv. záloţny. Velkým propagátorem této myšlenky u nás byl František Šimáček, který vydával list „Posel z Prahy“, pomocí kterého rozšiřoval ekonomickou vzdělanost čtenářů. Dalším byl Filip Stanislav Kodym, jenţ ve svých „Hospodářských novinách“ popisoval fungování jiţ existujícího vídeňského úvěrního spolku. Nejznámějším publicistou ale byl František Cyril Kampelík (odtud dnešní pojmenování – kampelička). Ten ve svých publikacích tvrdil, ţe velké kapitály lze hromadit i z malých prostředků.14 Úspěch těchto šiřitelů na sebe nedal dlouho čekat a jiţ v roce 1858 v městečku Vlašim místní řemeslníci zaloţili vůbec první svépomocnou záloţnu v českých zemích. Záloţny vyuţívaly princip, kde drobní vkladatelé postupně vytvářeli větší a větší kapitál, který byl poskytován ve formě zápůjček právě jednotlivým členům spolku. Tento typ ústavu se osvědčil, proto záloţny začaly vznikat i v dalších, převáţně menších městech. V roce 1873 spravovalo jiţ 511 záloţen kapitál v celkové hodnotě téměř 80 milionu zlatých. Rozvoj záloţen vnukl myšlenku zaloţit jakousi ústřední záloţnu. Banku, která by hájila zájmy záloţen a českých podnikatelů vůbec. V Hradci Králové byli nejrychlejší a proto 1. října 1868 mohl zahájit činnost „Záloţní úvěrní ústav“. Vznikla tím nejstarší národnostně česká obchodní banka. Praţská větev záloţen byla trochu pomalejší. Dne 1. března 1869, o půl roku později zahájila činnost svého původně centrálního záloţenského peněţního ústavu, kterému dala název „Ţivnostenská banka“.

14

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

30

30

- 30

Tabulka č. 4: Nové záložny v Čechách a na Moravě v letech 1859 – 1873 (celkem)

Rok Počet nově vzniklých záložen

1859 1861 1863 1865 1867 1869 1871 1873 2

26

75

55

57

101

121

74

Zdroj: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání, Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. Strana 107

3. 3. 3. Poštovní spořitelny Nedílnou součástí peněţní soustavy byly poštovní spořitelny. Začaly působit aţ po vzniku prvních spořitelen a záloţen. Na rozdíl od nich byly organizovány státem. Jejich cílem bylo pomoci co nejobsáhlejšímu počtu obyvatelstva ke spoření, byť velmi malých částek. V zemi k tomuto účelu měly poslouţit poštovní úřady, a to především proto, ţe poštovní (státní) úředníci se nesměli na volném trhu zadluţovat. A tak 12. ledna 1883 zahájil činnost „Poštovní spořitelní úřad“. Tím byla zřízena během velmi krátké doby nejrozsáhlejší finanční instituce nejenom v Čechách, ale i v celém Předlitavsku. Koncem 80. let 19. století poskytovalo své spořitelní sluţby jiţ přes 4 500 pošt. Hlavní aktivitou tohoto rozvětveného ústavu byla depozitní činnost. Později, v roce 1887 to bylo rozšířeno o bezhotovostní platební styk, šeky a clearing (odúčtovací sluţba, která spočívala ve vzájemném vyrovnání pohledávek na šekových účtech, a to pouze účetně, tedy bez peněţní hotovosti).

31

31

- 31

3. 4. Pojišťovnictví Nedílnou součástí peněţního systému je také pojišťovnictví. Stejnou dobou jako Česká spořitelna byla v Praze zaloţena „První česká vzájemná pojišťovna“. Ustavující valná hromada se konala 14. července 1828. Začala působit ve Spálené ulici (dnes je zde sídlo vedení České pojišťovny). Zabývala se především majetkovým pojištěním s ohledem na riziko poţáru. O dva roky později, roku 1830 zahájila činnost i „Moravsko-slezská vzájemná pojišťovna“ v Brně. Důleţité průmyslové odvětví této doby bylo u nás cukrovarnictví. Byla zde obava z rizika poţárů, a proto vznikl v Praze roku 1862 pojišťovací ústav s celorakouskou působností – „Asekurační spolek cukrovarníků rakouské monarchie v Praze“, (asekurace – zastaralý název pro pojištění, pojišťovnu). Jedinou komunální pojišťovnou v celé habsburské monarchii na dlouhou dobu byla „Praţská městská pojišťovna“, která zahájila činnost začátkem roku 1865. Byla soustředěná především na městský majetek, na městské domy. Na ţivotní pojištění se soustřeďovala „Vzájemná pojišťovací banka Slavia“. Byla jazykově česká a činnost započala v roce 1869. Později své aktivity rozšířila i o majetkové pojištění. Souběţně s touto pojišťovnou vznikla i „Pojišťovna Praha“. Na poţární pojištění a riziko krupobití se zaměřila „Rolnická vzájemná pojišťovna, Praha“, vzniklá v roce 1870. V 70. letech 19. století došlo i v pojišťovnictví k zakladatelské euforii a po finanční krizi v roce 1873 také celá řada těchto pojišťoven zbankrotovala. Na český pojistný trh pronikaly i některé filiálky zahraničních pojišťoven. Především rakouských. Pojišťovací ústavy také zvaţovaly rizika svého podnikání. Nejen proto začaly vznikat i zajišťovny. První česká profesionální zajišťovna byla otevřena v lednu 1872. Byla to „První všeobecná zajišťovací banka, a.s., v Praze“. Za zmínku stojí fakt, ţe většina pojišťoven na českém území této doby byla na rozdíl od bankovních domů jazykově českých.

32

32

- 32

4. Vznik moderního bankovnictví u nás

Jiţ v roce 1847 byla v Praze otevřena pobočka Privilegované rakouské národní banky. Byla to banka cedulová a praţská pobočka byla vůbec první pobočkou tohoto ústavu. Znamená to, ţe i rakouská byrokracie si uvědomovala důleţitost českých zemí pro habsburskou monarchii. O deset let později otevíral pobočku v Praze i Creditanstalt.

4. 1. Creditanstalt V roce 1855 byl zaloţen ve Vídni „Öesterreichische Creditanstalt für Handel und Gewerbe“ (Rakouský úvěrní ústav pro obchod a ţivnosti). Na vzniku ústavu se podílel sám finančník Rothschild. Ten viděl jako vhodnou investici nově vznikající ţelezniční sítě. Proto i tento dům výstavbu ţeleznic financoval. Jiţ v roce 1857 vznikla pobočka v Praze, později v Brně. Přestoţe vznikaly pobočky „Creditanstalt“ i v jiných městech habsburské říše, města Praha a Brno jasně dominovala nad ostatními pobočkami ve většině obchodních ukazatelů.

4. 2. První samostatné obchodní banky v českých zemích Creditanstalt byl vzorem pro vznik dalších bankovních ústavů nejen v Rakousku, ale i v našich zemích. První samostatná obchodní banka v českých zemích byla „Moravská eskontní banka“. Byla ustavena 23. října 1862 v Brně (100 let od vydání prvních papírových peněz - bankocetlí). Původcem vzniku byla Obchodní a ţivnostenská komora v Brně, akciový kapitál byl dva miliony zlatých. Ihned po otevření byla banka velmi úspěšná, zaměřovala se především na úvěrování rozvíjejících se podniků v Brně. O rok později, 1. července 1863 v Praze zaloţili praţští finančníci německého a ţidovského původu „Českou eskontní banku“. Tato banka byla první samostatná obchodní banka přímo v Praze. Prezidentem správní rady byl jiţ dříve zmíněný praţský 33

33

- 33

rodák Karel Zdekauer. Akciový kapitál byl stejně jako v Brně dva miliony zlatých. Banka poskytovala následující sluţby: eskont směnek (nákup směnky bankou před dnem její splatnosti), reeskont směnek (odkup jiţ eskontovaných směnek před lhůtou jejich splatnosti jinou, obvykle ústřední bankou), přijímání vkladů na pokladniční poukázky a na běţné účty, směnárenská činnost, poskytování zálohy na zboţí a tuzemské cenné papíry a komisionářský prodej.15 Česká eskontní banka viděla obchodní příleţitost v otevírání svých vlastních poboček, a tím moţnost pokrýt daleko více klientů. Ještě v roce svého vzniku otevřela filiálku v Plzni. Po té následovala další města. Většinou v německém pohraničí. Roku 1868 otevřela pobočku i v Teplicích. Třetí bankou tohoto období na našem území byla „Varnsdorfská eskontní společnost“, zaloţená roku 1864. Tento ústav měl pouze místní charakter. Hlavní pozornost uvedených bank směřovala k úvěrovým operacím pro rakouský stát a na výstavbu ţeleznic. Hypotéční činnosti se věnovala „Hypotéční banka království Českého“ zřízena v Praze roku 1864. Byla to první banka zaměřená na hypotéky v celé habsburské monarchii. Zaměřovala se především na dlouhodobé úvěry. Nebyla to banka akciová, nýbrţ nevýdělečná veřejnoprávní instituce, se zárukou a pod dozorem státu. Česká eskontní banka se věnovala především úvěrové činnosti v obchodě a průmyslu. Potřeby zemědělců začala uspokojovat aţ „Hospodářská úvěrní banka“, která zahájila činnost v roce 1868. Dále obchodovala se zboţím, pojišťovala majetek zemědělců i jejich dobytek. Národnostně to byl ústav utrakvistický (oboujazyčný, německý i český). Hlavní pole zájmu této zemědělské banky byly cukrovary.

15

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

34

34

- 34

4. 3. Živnostenská banka Původní název byl „Ţivnostenská banka pro Čechy a Moravu“. Byla otevřena dne 1. března 1869 v Praze, v ulici Na Příkopě, a byla to výlučně česká záleţitost. Měla duální charakter. Plnila funkci centrálního záloţenského ústavu, banky záloţen. Ale jiţ od počátku to byla také klasická obchodní banka. Její základní kapitál byl stanoven na 2 miliony zlatých. Prvním ředitelem byl jmenován Pavel Kuzmány. Aktivity Ţivnostenské banky, zkráceně nazývané Ţivnobanky byly zprvu velmi rozváţné. Běţné bankovní obchody a eskont směnek. Potom k tomu přibyl komisionářský prodej výrobků několika cukrovarů. Vzhledem k tomu zřídila v roce 1870 zvláštní oddělení pro prodej zboţí. Později začala vyvíjet i aktivity v podnikatelské sféře a zahájila vlastní zakladatelskou činnost. Podílela se na zaloţení několika dalších bank, strojních a průmyslových podniků. Po otevření Praţské peněţní burzy v roce 1871 zde začala obchodovat na vlastní účet. A to velmi úspěšně. Aby okruh působnosti Ţivnobanky byl co nejrozsáhlejší, hned v roce 1870 zřídila filiálku v Prostějově, tím byla pokryta i Morava. Aţ v roce 1872 došlo k otevření filiálky i ve Vídni.

4. 4. První banky v Teplicích V roce 1871 byla zaloţena „Teplitzer Bank“ (Teplická banka). V Teplicích to byl jiţ druhý bankovní dům. Od roku 1868 zde jiţ byla totiţ otevřena filiálka České eskontní banky. Teplice byly tehdy národnostně německé. Obě zmiňované banky také. Bohuţel nedochovaly se o těchto bankách ţádné historické materiály. Lze se proto domnívat, ţe působily jen velmi krátce. Následkem peněţní a hospodářské krize po roce 1873 byly zřejmě zrušeny. V teplickém okresním archivu jsou však zmínky o historii místní spořitelny. Teplická spořitelna jako ústav lidového peněţnictví zde byla otevřena 24. dubna 1858. Nejprve sídlila na Trţním náměstí. Od roku 1914 působí v Kapelní ulici 594, kde ji najdeme dodnes. Za první rok působení získala od drobných vkladatelů kapitál ve výši 70 981 zl. O patnáct let později, za rok 1872, to jiţ bylo 2 203 091 zl. V roce 1898 otevřel v Teplicích pobočku vídeňský bankovní dům „Anglo-Österreichische Bank.

35

35

- 35

4. 5. Zakladatelská euforie bank 70. let 19. století Počátkem sedmdesátých let 19. století nastala horečná zakladatelská činnost bank. Vznikaly zde nové banky jak německé, tak české. Tyto doplňovaly nově vzniklé pobočky vídeňských bank. Nové finanční ústavy se zakládaly v Praze, ale i mimo ní, převáţně v severním pohraničí z důvodu silné místní průmyslové aglomerace. Pouze v hlavním městě se za několik měsíců roku 1871 otevřelo patnáct nových bankovních domů. Dle typu jejich činnosti je lze rozdělit do několika skupin. Byly to banky obchodně podnikatelské (např. Česká národní banka), stavební (např. Česká banka pro stavby a nemovitosti), hypotéční (např. Böhmische Hypothekar-Rentenbank) a makléřsko-burzovní (např. Praţská burzovní banka).16 Nové samostatné bankovní domy vznikaly i v Českých Budějovicích, v Plzni, v Karlových Varech, v Liberci, v Trutnově, v Teplicích. Zakladatelská euforie nově vznikajících bank v českých zemích byla přetrţena otřesem praţské burzy pro cenné papíry v dubnu 1872. Následný krach na burze vídeňské, o rok později 9. května 1873, odstartoval hlubokou peněţní a hospodářskou krizi, kterou naše země do té doby nepoznaly. Tato krize postihla nejvíce banky. Průmyslové podniky na tom byly o něco lépe. Kurs akcií prudce klesl téměř u všech finančních domů. V následujících letech ukončilo činnost asi 80 % českých bankovních domů, vzniklých před květnem 1873.17 Tento překotný jev na peněţním trhu je důkazem ekonomické a bankovní nezralosti mnoha nových finančních domů. Vznikaly příliš rychle, bez dostatečného vlastního kapitálu. Reakcí nejen na tuto krizi, ale i na změny v politicko - společenském ţivotě (v roce 1870 vzniklo Rakousko-Uhersko) byla ustavena ve Vídni v roce 1878 nová cedulová banka s názvem „Rakousko-Uherská banka“.

16 17

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999 Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

36

36

- 36

4. 6. Naše bankovnictví před 1. světovou válkou Hospodářskou krizi sedmdesátých let ekonomicky přeţilo pouze několik bankovních ústavů. V Praze to byla Česká eskontní banka, Hospodářská úvěrní banka, Ţivnostenská banka a Česká banka Union. Ta vznikla osamostatněním z původní pobočky rakouské Union banky, v únoru 1872. Všechny ostatní bankovní domy šly do likvidace. Koncem osmdesátých let vznikl poţadavek na zaloţení tzv. zemské banky, která by měla za cíl úvěrovat veřejnoprávní celky. Zemské, okresní a obecní samosprávy při jejich investicích. Druhý její úkol byl kapitálově pomáhat českým záloţnám. Proto v lednu 1890 byla otevřena „Zemská banka království Českého“. Tato banka sice patřila mezi ústavy zemské, neměla akciový kapitál, mohla ale poskytovat běţné bankovní sluţby. Brzy si u klientů získala významný kredit, neboť jiţ za sedm let měla dva a půl krát větší objem vkladů neţ ve stejné době Ţivnostenská banka. Na přelomu století byla Zemská banka největším a nejvýznamnějším finančním domem v Čechách. V době, kdy cedulová Rakousko-Uherská banka nejevila valný zájem o české peněţnictví, snaţila se Zemská banka podpořit význam českého peněţního trhu a nezávislost na Rakousku. Toho času byla také za výrazné pomoci Zemské banky dobudována ţelezniční síť, tak jak jí známe dnes.18 Postupem času se začalo čím dál více v českých zemích rozvíjet průmyslové podnikání. Začaly vznikat velké průmyslové podniky. Za účelem podpory tohoto odvětví byla zaloţena v roce 1898 „Česká průmyslová banka“. Později se stala klasickou univerzální obchodní bankou. Tak jak původně vznikla Ţivnostenská banka jako jakási banka záloţen, i spořitelny volaly po vzniku svého centrálního ústavu. Dne 1. srpna 1903 začala poskytovat sluţby „Ústřední banka českých spořitelen“. I tato banka se časem odklonila od svého původního záměru, poskytovat především servis českým spořitelnám. Postupně se z ní stala univerzální banka. Její pobočková politika byla velmi agresivní. Začala ve velkém působit i po celém Rakousku-Uhersku.

18

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

37

37

- 37

V roce 1914 jiţ působilo v našich zemích celkem dvanáct národnostně českých bank. Stejně jako německé, tak i tyto české si uvědomovaly důleţitost otevírání pobočných bankovních úřadů. Počet domácích bankovních poboček znázorňuje tabulka č. 5.

Tabulka č. 5: Počet domácích poboček národnostně českých bank v roce 1914 Jméno banky

Počet

Počet

Pobočky

filiálek

expozitur celkem

Česká průmyslová banka

18

5

23

Ţivnostenská banka

17

1

18

Česká banka

3

11

14

Záloţní úvěrní ústav v Hradci Králové

3

8

11

Moravská agrární a průmyslová banka

9

0

9

Pozemková banka

5

2

7

Praţská úvěrní banka

4

0

4

Ústřední banka českých spořitelen

1

1

2

Moravsko – slezská banka

1

1

2

Bohemia, akciová banka

1

0

1

Banka průmyslu pivovarského

1

0

1

Agrární banka

1

0

1

Celkem

63

30

93

Zdroj: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání, Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. Strana 160

Nejširší síť bankovních poboček v této době na území Rakouska-Uherska měly právě české země. Bylo to z několika důvodů. Naše země měly nejvíce rozvinutý průmysl z celé monarchie. Dále centrály jednotlivých bankovních ústavů viděly ve svých nově otevíraných pobočkách v různých částech země důleţitý zdroj kapitálu. Mohly ho zde

38

38

- 38

postupně získávat od klientů, ke kterým se postupně přibliţovaly. A nakonec se jasně projevovala snaha českých nacionalistů zvítězit nad německou nadvládou. Snaha sníţit co nejvíce závislost na vídeňském kapitálu a osamostatnit se. Ty největší české bankovní ústavy začaly otevírat své pobočky i v jiných zemích monarchie. A to nejen ve Vídni, ale i v Terstu, v Lublani, v Bělehradě, v Sofii i ve Lvově. Sarajevský atentát, při kterém zahynul následník trůnu František Ferdinand d´Este byl spouštěčem první světové války. Ta započala 28. července 1914, kdy RakouskoUhersko vyhlásilo válku Srbsku. U bank, spořitelen a záloţen se to projevilo v náhlém runu vkladatelů, jak to např. dosvědčuje masové vybírání vkladů u Městské spořitelny praţské: „V pondělí dne 27. července hned od časného jitra hlásil se o své vklady takový obrovský zástup lidí, že opatření, která se stala již během neděle ke zdolání očekávaného návalu, jevila se nedostatečnými. A nával obecenstva rostl od minuty k minutě, často docházelo k bouřlivým scénám, i k pěstnímu zápasu..., bylo požádáno o pomoc pražské policejní ředitelství..., v pondělí 27. července vybralo 3 343 vkladatelů 1 396 669 K, v úterý 28. července 2 944 vkladatelů 1 112 150 K, ve středu dne 29. července 3 065 vkladatelů 1 139 039 K…“19 Praţská burza byla zastavena a bankovní systém se podřídil válečnému reţimu. Válečné výdaje vyţadovaly větší mnoţství peněz, kterými Rakousko-Uherská banka nedisponovala. Proto zvýšila diskontní sazby na dvojnásobek ze 4 na 8 %, přechodně vyhlásila moratorium (dočasné zastavení určité činnosti) na všechny platby a pohledávky nad 200 K. V srpnu 1914 emitovala nové bankovky o nominálu 1 K, 2 K a 5 K. Chyběli totiţ i mince, které se v době války tezaurovaly (zmenšoval se celkový objem oběhu peněz ve společnosti). Válečná zápůjčková pokladna vydávala neúročené pokladniční poukázky, kterými bylo moţné platit i úřadům. Obce, výrobní závody, záloţny, spořitelny i obchodníci začali vydávat nouzové peníze. Měly lokální platnost a pouţívaly se ještě několik let po válce. Přeorientování českých bank na obchod se zboţím bylo za války jedním z hlavních zdrojů jejich zisků. Zabývaly se prodejem uhlí, petroleje, svíček, cukru, mouky, mléka a dalších zemědělských surovin, kterých bylo nedostatek. Banky přestávaly úvěrovat

19

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

39

39

- 39

obchod a průmysl. Začaly se věnovat úvěrům státní správy na financování zbrojních dodávek, na válečné půjčky. Během čtyřleté války bylo celkem vypsáno osm válečných půjček. Pro upisovatele byly tyto půjčky velmi výhodné. Úrok činil 5,5 % ročně a dále jim byly poskytnuty daňové úlevy. Nicméně nejvíce peněz na státní půjčky pocházelo od německy mluvícího obyvatelstva, od národnostně německých bank. Tento přístup českých podniků a českých bank velmi znepokojoval státní úřady a vojenská místa. Ti začali pouţívat nátlak, vyhroţování a slova jako „vlastizrádce". V květnu 1915 zatkli Karla Kramáře a Aloise Rašína (oba byli poslanci říšské rady, za války v odboji, po válce se stal Kramář předsedou vlády, Rašín ministrem financí) a odsoudili je k trestu smrti za velezradu. Na Ţivnostenskou banku, která téměř ignorovala válečné půjčky, uvalili soudní vyšetřování. Její čelní představitelé (jednotliví ředitelé, mezi nimiţ byl i Jaroslav Preiss, redaktor jejich týdeníku) byli obviněni ze zločinu proti válečné moci. Ţivnostenské bance dokonce hrozilo uzavření. Nic z toho se však nestalo. Po smrti císaře Františka Josefa I. roku 1916 nastala změna na politické scéně. Na trůn usedl jeho prasynovec Karel I. a Kramáře s Rašínem amnestoval. Trestní řízení proti Ţivnobance bylo zastaveno. Jaroslav Preiss byl v říjnu 1917 jmenován vrchním ředitelem Ţivnostenské banky a tím setrval aţ do roku 1938. Pronásledování českých bank v době první světové války mělo za důsledek jejich větší semknutí. Vytvořily nový společný orgán „Svaz českých bank“ se sídlem v Praze. Ustavující schůzi měl 17. září 1917. Obrázek č. 2: Živnostenská banka, foto z roku 1935

40

40

- 40

5. Koruna československá Po skončení první světové války došlo k rozpadu Rakousko-Uherska a na jejím bývalém území vznikly nové státy. Na základě úsilí poslance říšské rady prof. Tomáše G. Masaryka, E. Beneše, M. R. Štefánika a dalších, v pondělí 28. října 1918 vydal Národní výbor v Praze zákon o zřízení samostatné Československé republiky. Prezidentem byl jmenován T. G. Masaryk, předsedou vlády Karel Kramář a ministrem financí Alois Rašín. Zákon o kontinuitě právního pořádku znamenal, ţe dosavadní rakousko uherská platidla zůstala i nadále v oběhu. Nicméně A. Rašín měl za úkol provést měnovou odluku na území nového Československa, zavést novou československou měnu a stabilizovat jí. Dále byla provedena nostrifikace bank, celní odluka a pozemková reforma, při níţ byl proveden zábor majetku nad 150 ha. Šlechta přišla o tituly a další výsady. Jako první krok bylo potřeba provést odluku peněţního oběhu. Ministr financí A. Rašín zvolil způsob odluky pomocí okolkování stávajících rakousko-uherských bankovek. O půlnoci z 25. na 26. února 1919 se uzavřely státní hranice, zastavila se zahraniční doprava osob a nákladů. Byl přerušen poštovní styk s cizinou. Zcela byla okolkována hotovost státních pokladen a peníze připravené k výplatám mezd. Z předloţené hotovosti se okolkovala a vrátila do oběhu polovina. Bylo to cca pět miliard korun. Druhá polovina byla zadrţena a byla na ní vydána nucená jednoprocentní státní půjčka z majetku. Celá akce skončila 9. března 1919.

Obrázek č. 3: Judr. Alois Rašín (*1867 – †1923) Obrázek č. 4: 20 korun československých, 2. emise, vydáno 1. 10. 1926

41

41

- 41

Zákonem č. 187/1919 sb. ze dne 10. 4. 1919 byla určena nová měnová jednotka státu – „Koruna československá“, ve zkratce Kč. Dílčí jednotky zůstaly haléře. Koruna se dělila na sto haléřů. Mezi obyvatelstvem se hodně debatovalo o názvu nové měny. Padaly návrhy jako lev, sokol, denár, rašín. Nakonec nové Československo, jako jediný nástupnický stát po rozpadlém Rakousko-Uhersku, zůstal u názvu koruna.

Obrázek č. 5: 1 koruna československá - líc Obrázek č. 6: 1 koruna československá - rub 1. emise, vydáno 15. 4. 1919 V roce 1919 se pouţívalo označení Republika Československá a zkratka RČS. Teprve o rok později, v roce 1920, se začal pouţívat název Československá republika a označení ČSR. Mladý československý národ byl na svůj stát neuvěřitelně hrdý, proto na státovce nesměly chybět znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Nejniţší státovkou první československé měny byla 1 koruna, nejvyšší 5 000 korun. Název státovky byl uveden nejen v českém a slovenském jazyce, ale i rusínsky, německy, polsky a maďarsky. Na státovce se skvěl podpis prvního československého ministra financí – Aloise Rašína. V roce 1926 se na jiţ bankovce objevil dokonce jeho portrét (viz obrázek č. 4). Ekonomové si uvědomovali nutnost zřízení klasické centrální emisní banky. Z nedostatku času však nejprve zaloţili 11. května 1919 prozatímní cedulový ústav „Bankovní úřad při ministerstvu financí“. Ten prováděl měnovou politiku, která mířila ke zpevňování koruny, její stabilitě. Úřad určoval také hlavní úrokové sazby a vykonával devizovou regulaci. Jeho hlavním úkolem bylo také vydávat československé státovky, které postupně nahrazovaly okolkované rakousko-uherské bankovky. Krátce na to byl zřízen druhý státní peněţní ústav „Poštovní úřad šekový“. Měl za úkol zajišťovat bezhotovostní platby šekem a měl nezastupitelnou úlohu v emisních akcích. 42

42

- 42

Na podzim roku 1919 přistoupila vláda v čele s předsedou Kramářem k dalšímu kroku k osamostatnění. K procesu nostrifikace průmyslových, obchodních a dopravních společností. Společnosti, které měli sídlo mimo republiku, měli toto sídlo přemístit na území ČSR. Proces nostrifikace byl doprovázen repatriací kapitálu. V prvních letech existence samostatné republiky probíhala v českých zemích poválečná hospodářská obnova, která je v historické literatuře charakterizována jako nejúspěšnější ve střední Evropě.20

5. 1. Utváření československého bankovnictví Změna v bankovním systému po vzniku samostatné Československé republiky nastala také nostrifikací samotných bankovních ústavů. Některé vídeňské banky fúzovaly s provincionálně německými a vytvořily banku novou. Jako například německá Böhmische Escompte-Bank převzala filiálky Creditanstalt a tím se vytvořila banka nová, s názvem „Česká eskomptní banka a úvěrní ústav“. Z filiálek rakouské banky Merkur zase vznikla smíšená česko – německá „Česká komerční banka“. Další variantou pro rakouské filiálky na českém území bylo vytvoření československé centrály. Touto cestou se ubírala např. vídeňská Länder bank, která pro své filiálky zaloţila novou centrálu „Banka pro obchod a průmysl“. Po jednání s novou československou vládou se z anglické Anglo-österreichische bank stala „Angločeskoslovenská banka“. Na celkové nostrifikaci bankovních domů se podíleli západoevropské, severoamerické i anglické finanční skupiny. Toto období konjunktury vyuţili i další finančníci a bankéři. V letech 1918 aţ 1922 vzrostl počet obchodních bank na území ČSR z 22 na 38. Byly zakládány také nové české banky jako např. „Banka československých legií“ nebo „Severočeská banka v Litoměřicích“. Obchodní banky v našich zemích byly bankami univerzálního typu. Přijímaly depozita a poskytovaly úvěry. Byly velmi aktivní při zakladatelské činnosti. Dále vykonávaly i 20

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

43

43

- 43

rozsáhlou obchodní činnost. Zaměřovaly se především na cukr, ţelezo a uhlí. V této době české banky začaly také provozovat činnosti pro ně nové. A tím bylo zajišťování finančních transakcí při importu a exportu. Obchodní banky sehrávali také důleţitou úlohu upisovacích míst při poskytování „půjček Národní svobody“. Ta první byla v prosinci 1918 a organizovali jí samotné banky. Tyto státní obligace byly pro banky velmi výhodné. Přehled těch nejdůleţitějších bankovní domů v roce 1922 na našem území dokládá tabulka č. 6 Tabulka č. 6: Vybrané bankovní domy v Československu v roce 1922 Přehled vybraných bankovních domů v Československu roku 1922 Ţivnostenská banka Česká eskomptní banka a úvěrní ústav velkobanky

Česká průmyslová banka Bömische Union-Bank Anglo-československá banka

zemské a hypotéční banky

v Praze v Brně v Opavě Rothschild

soukromé banky

Gutmann Petschek Prokop & Bouda

Zdroj: vlastní zpracování

5. 2. Národní banka Československá V prvních letech Československé republiky „Bankovní úřad při ministerstvu financí“ byl tím, kdo formoval měnovou politiku, kdo prováděl bezhotovostní zúčtování plateb mezi bankami, kdo vedl účty pro státní pokladnu. Ale jiţ v těchto letech bylo jasné, ţe 44

44

- 44

zde musí být řádná ústřední emisní banka nezávislá vůči státu. Proto jiţ 14. dubna 1920 vznikl „zákon o akciové bance cedulové“. Stav financí, měny i celkového hospodářství ještě nebyl pevný v základech. Proto „Národní banka Československá“ (NBČs) byla ustavena aţ o pět let později, 23. dubna 1925. Národní banka začala působit od 1. dubna 1926. Prvním guvernérem byl jmenován blízký spolupracovník ministra Aloise Rašína, Vilém Pospíšil. Státní Bankovní úřad při ministerstvu financí ukončil svoji činnost a do oběhu přicházely bankovky. První formálně správnou bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926 (viz Obrázek č. 4). Akciovou jistinu NBČs tvořilo 12 mil. zlatých dolarů, coţ v dobové kursové hodnotě představovalo 405 mil. Kč. Ty byly rozděleny na 120 tis. nedělitelných, rubopisem převoditelných akcií po sto zlatých dolarech. Jednu třetinu akcií si ze zákona vyhradila Československá republika. Zbývající dvě třetiny byly rozprodány fyzickým i právnickým osobám21 Vedoucím statutárním orgánem ústavu byla bankovní rada, sloţená z guvernéra a devíti členů. Guvernéra jmenoval prezident republiky. Šest členů volila valná hromada akcionářů, tři členové byli jmenováni hlavou státu na návrh vlády. Formálně nejvyšším statutárním orgánem Národní banky byla valná hromada. Tu tvořili akcionáři, kteří vlastnili alespoň deset akcií. Dozorčím orgánem NBČs byl revidující výbor, sloţený z pěti členů. Výkonným orgánem banky bylo ředitelství. V čele stál ředitel a náměstci. Národní banka pokrývala celou Československou republiku. Ústředí měla v Praze, 34 filiálek ve větších městech a 134 poboček. Pobočka byla také v Teplicích. Koncem třicátých let i SBČs cítila nebezpečí od fašistického Německa. I ona se musela připravit na moţný válečný konflikt. Náhradní sídlo bylo připraveno v Rájeckých Teplicích (severozápad Slovenska), nedaleko byla zřízena rezervní tiskárna platidel. Postupně se začalo převádět větší mnoţství peněz i zlata do ciziny.

21

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

45

45

- 45

6. České bankovnictví za protektorátu Mnichovská dohoda z 29. září 1938 podepsaná představiteli Anglie, Francie, Itálie a Německa neznamenala pohromu pouze pro náš relativně mladý stát. Ale tento akt v podstatě nastartoval pohromu i pro náš velmi dobře rozjetý ekonomický, bankovní a měnový systém. Vţdyť ti nejoptimističtější historici uvádějí, ţe naše ekonomika byla před krizí počátkem třicátých let šestá nejvyspělejší na světě. Po obsazení sudet Německem a odtrţení Slovenska platilo na našem území pět rozličných měn: měna protektorátní - koruna (označení bylo změněno z Kč na „K“), měna říšskoněmecká – marka, měna slovenská – slovenská koruna, měna maďarská – pengö a měna polská – zloty. Národní banka Československá se změnila na Národní banku Česko-Slovenskou, později nařízením protektorátní vlády na Nationalbank für Böhmen und Mähren. Do vedení banky byl dosazen zvláštní zmocněnec Říšské banky, prakticky s absolutní pravomocí. Směnný kurz mezi markou a korunou byl stanoven velmi nevýhodně, v poměru 1 RM = 10 K. Přitom reálná hodnota se blíţila šesti korunám za marku. Na území města Terezín bylo vytvořeno ţidovské ghetto. Platila zde speciální měna, peněţní poukázky – quittungeny. Byly vytištěny na příkaz Říšské banky v tiskárně bankovek v Praze. Okupované území Československa bylo tvrdě drancováno. Devizové pohledávky a zlaté rezervy, včetně zlatého pokladu státu (cca 45 tun zlata), byly okupační správou vyvlastněny, zanikla celní hranice mezi Říší a protektorátem. Národní banka pro Čechy a Moravu musela směňovat říšské marky za koruny. Zbrojní a další dodávky byly firmám v českých zemích propláceny v korunách. Tyto platby byly vedeny jako pohledávky na účtu Říšské banky v Berlíně. Ty byly nedobytné a dosahovaly koncem války 105 miliard K. Během fašistické okupace utrpělo hospodářství českých zemí velmi těţké ekonomické ztráty. Okupační moc ţila na účet podrobené země.

46

46

- 46

Závěr Ve své bakalářské práci jsem uvedl poznatky ze vzniku a vývoje mincovnictví a bankovnictví. Pro lepší pochopení jsem vše zasadil do historického politicko – společenského kontextu. Své bádání jsem zaloţil na studiu odborných knih, vyuţití badatelských dnů v okresním archivu v Teplicích, návštěvě expozice „Lidé a peníze“ v prostorách České národní banky v Praze a na své praxi v bance GE Money Bank. První kapitola je věnována počátku mincovnictví (bankovky se u nás začaly pouţívat daleko později). Od denárů, které v českém kníţectví zavedl v roce 955 Boleslav I., přes brakteáty Přemysla Otakara I., jsem se dostal aţ k nejslavnějším českým mincím. Byly to praţské groše, které razil od roku 1300 Václav II. ze stříbra z Kutné Hory. Později Jan Lucemburský zavedl zlaté dukáty. V době husitských válek došlo k peněţnímu chaosu, a aţ jáchymovské tolary z roku 1519 navrátily našim mincím lesk. A to takový, ţe název tolar převzala i americká měnová soustava, která ho upravila na dolar a toto označení si ponechala dodnes. V roce 1619 se u nás začaly pouţívat krejcary. Marie Terezie v roce 1750 provedla měnovou reformu – jednotnou zlatkovou měnu. Z jednoho tolaru byly dvě zlatky a 120 krejcarů. V kapitole druhé je popsán vznik papírových platidel. Od roku 1762 to byly tzv. bankocetle, které nahradily šajny, později anticipační listy. V roce 1816 byla zaloţena Rakouská národní banka, zaveden zlatý, který se dělil na 60 krejcarů. František Josef I. roku 1857 měnu opět reformoval. Prosadil rakouskou měnu a desetinný systém. Zlatník se dělil na sto krejcarů. Praţská burza byla zaloţena roku 1871. Po vzniku soustátí Rakousko-Uherska byla logicky zaloţena roku 1878 i Rakousko-Uherská banka. Rok 1892 datuje další měnovou reformu. Císař zavedl korunovou měnu, kde jedna koruna obsahovala sto haléřů. Ve třetí kapitole zmiňuji první bankovní klany a vznik ústavů drobného lidového peněţnictví. I na našem území působilo impérium Rotschildů, mezi nejstarší praţské velkoobchodní bankéře pařila firma Lämela. Tyto velkobankéře doplňovali finančníci Zdekauer a Fiedler. První spořitelna byla zaloţena v Praze roku 1825, po té následovalo zakládání místních záloţen či poštovních spořitelen.

47

47

- 47

Čtvrtá kapitola se zabývá počátky moderního bankovnictví u nás. Česká spořitelna vznikla roku 1825. Privilegovaná rakouská národní banka otevřela svou pobočku v Praze roku 1847. První samostatná obchodní banka v českých zemích byla Moravská eskontní banka v Brně z roku 1862 a v roce 1868 byla v Hradci Králové otevřena první národnostně česká obchodní banka, Záloţní úvěrní ústav. Jako teplický patriot jsem se zaměřil i na vznik prvních bank v Teplicích. Celá pátá kapitola je věnována koruně československé. Popisuji zde měnovou odluku, vznik a popis naší samostatné měny. Zmiňuji celkovou přeměnu a utváření československého bankovnictví. Nedílnou součástí je i podkapitola o Národní bance Československé. Poslední kapitola je zaměřena na nejčernější období našeho novodobého bankovnictví. Na období protektorátu. Časovému úseku od doby, kdy se jiţ připravovalo poválečné uspořádání, se budu věnovat v následné diplomové práci. Pomocí těchto kapitol jsem naplnil cíl své práce. Historický vývoj bankovnictví na našem území jsem popsal nejen z pohledu bankovních domů a bankovek, ale také z pohledu postupného zavádění mincí a mincovních reforem. Pro lepší pochopení jsem vše zasadil do politicko společenského kontextu. Na samotný závěr bych rád zmínil ekonomický jev, který probíhal celá dvacátá léta první republiky. Tzv. deflaci. Pro současného čtenáře, který je zvyklý na kaţdoroční inflaci, je to jev zřejmě obtíţně pochopitelný. Deflace je opakem inflace. Při deflaci docházelo ke sniţování cen sloţek spotřebitelského koše. Přestoţe průměrné mzdy v korunách celá dvacátá léta minulého století klesaly, ţivotní úroveň stoupala, coţ bylo způsobeno deflační politikou ministerstva financí v čele s Aloisem Rašínem. Ţivotní náklady klesaly rychleji neţ mzdy. Lidé na tom byli rok od roku lépe. Současná ekonomická situace v našich zeměpisných šířkách však takřka po sto letech nasvědčuje odlišným trendům.

48

48

- 48

Seznam použité literatury

[1]

BEAUMONT, M.: ABC Bible, 1. české vydání Praha; Česká biblická společnost 2007, 126 stran. ISBN 978-80-85810-50-0

[2]

FILIP, V.: 1759 – 1918 Papírové peníze - od Marie Terezie po Karla I., 1. vydání Brno; nakladatelství „Josef Filip, zal. 1938“, 2005, 320 stran. ISBN neuveden

[3]

HAVEL, J., Odehnal, A.: Peníze do kapsy, 1. vydání Praha; Albatros, 2004, 455 stran. ISBN 80-00-01408-4

[4]

KRAUS, J., a kolektiv autorů: Nový akademický slovník cizích slov, 1. vydání Praha; Academia, 2005, 879 stran. ISBN 978-80-200-1415-3

[5]

NOLČ, J.: Numismatika, peníze v českých zemích, 1. vydání Praha; Computer press, 2009, 64 stran. ISBN 978-80-251-2105-4

[6]

OTTOVA ENCYKLOPEDIE, Česká republika historie, 1. vydání Praha; Ottovo nakladatelství, 2006, 632 stran. ISBN 80-7360-456-6

[7]

OTTOVA ENCYKLOPEDIE, Česká republika zeměpis, 1. vydání Praha; Ottovo nakladatelství, 2006, 744 stran. ISBN 80-7360-456-6

[8]

VENCOVSKÝ, F., Jindra, Z., Novotný, J., Půlpán, K., Dvořák, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1. vydání Praha; Bankovní institut, 1999, 594 stran. ISBN 80-7265-030-0

[9]

VENCOVSKÝ, F., Kopecký, L., a kol.: Lidé a peníze, 1. vydání Praha; vydání zajistila Česká národní banka při příleţitosti stejnojmenné expozice, 68 stran. ISBN 978-80-87225-08-0

49

49

- 49

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Zlatková (konvenční) měna zavedená v roce 1750 .................................. 16 Tabulka č. 2: Přehled měn na našem území ................................................................... 25 Tabulka č. 3: Bilance České spořitelny v letech 1825 – 1850 ........................................ 29 Tabulka č. 4: Nové záloţny v Čechách a na Moravě v letech 1859 – 1873 ................... 31 Tabulka č. 5: Počet domácích poboček národnostně českých bank v roce 1914 ........... 38 Tabulka č. 6: Vybrané bankovní domy v Československu v roce 1922......................... 44

Seznam grafů Graf č. 1: Vývoj bilance České spořitelny v letech 1825 - 1850 .................................... 29

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Stříbrné rakouské a uherské tolary konvenční měny ............................... 17 Obrázek č. 2: Ţivnostenská banka, foto z roku 1935 ..................................................... 40 Obrázek č. 3: Judr. Alois Rašín (*1867 – †1923) .......................................................... 41 Obrázek č. 4: 20 korun československých, 2. emise, vydáno 1. 10. 1926 ..................... 41 Obrázek č. 5: 1 koruna československá - líc .................................................................. 42 Obrázek č. 6: 1 koruna československá - rub ................................................................. 42

50

50

- 50