Vznik a vývoj peněz na našem území

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Vznik a vývoj peněz na našem území Bakalářská práce

Autor:

Šárka Dorová Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

PhDr. František Jirásek, CSc.

Červen 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Děčíně dne 25. června 2014

Jméno a příjmení autora

Poděkování: Děkuji svému vedoucímu práce panu PhDr. Františku Jiráskovi, CSc., za odbornou pomoc, uţitečné rady a připomínky při vedení a zpracování této bakalářské práce.

Anotace: Záměrem této práce je zmapování vývoje peněz se zaměřením na vznik a vývoj na našem území. Dále pak zhodnocení výhod a nevýhod české měny po vstupu do Evropské Unie. Závěr práce je věnován odhadu dalšího vývoje peněz. Klíčová slova: Vývoj peněz, mince, bankovky, státovky, bezhotovostní peníze

Annotation: The intention of this thesis is to chart the evolution of money with a focus on the formation a evolution in the Czech area. The next target is to evaluate advantages and disadvantages of Czech crown after joining the European Union. Conclusion of the thesis is devoted to the estimate of the further development of money. Key words: Evolution of money, coins, bank-notes, state notes, non-cash money

Obsah 1. SVĚTOVÁ HISTORIE PENĚZ

7

1.1.

Barterový obchod – naturální směna

8

1.2.

Zbožové peníze

8

1.3.

Mince

9

1.4.

Papírové peníze

10

1.5.

Bezhotovostní peníze

11

2. VÝVOJ PENĚZ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY

12

2.1.

Vznik a vývoj prvních mincí

12

2.2.

Česká měna v moci Lucemburků

19

2.3.

Česká měna v období habsburské monarchie

21

2.4.

Mince v období českého baroka

32

2.5.

Doba první císařovny

34

2.6.

Období první republiky

41

2.7.

Peníze po roce 1993 na našem území

44

3. VÝHODY A NEVÝHODY SOUČASNÉ MĚNY CZK

45

4. ODHAD BUDOUCÍHO VÝVOJE PENĚZ

47

5

Úvod Prachy, love, money, chechtáky, mergle… takto a všelijak jinak se přezdívá penězům. Co vůbec jsou peníze a co vyjadřují? Pro ekonomy jsou peníze především oběţivo, síla ekonomiky. Pro jiné znamenají peníze štěstí, ale i zlo. Především pro naši dobu jsou peníze obzvlášť nepostradatelné. Jedni se chlubí jejich dostatkem, jiní nemají pomalu co do úst. V kaţdém případě jsou peníze velmi důleţité, ať uţ jako prostředek směny či uchovatel hodnoty anebo zúčtovací jednotka. Důvod vzniku peněz je celkem zřejmý – jiţ v pravěku lidé směňovali přebytečné za potřebné. Problémem směny byl především ten fakt, ţe ne kaţdý obchodník potřeboval nabízenou věc a přesto chtěl prodat svoje zboţí. Z toho důvodu později vznikly zboţové peníze, které se lišily v různých zemích (v Babyloně to bylo obilí, v Číně mušličky a staří Slované pouţívaly plátno). Tuto úlohu nakonec převzaly drahé kovy. Nevýhodou těchto platidel byla jejich těţká dělitelnost, skladovatelnost, ale i váha a malá trvanlivost, a z tohoto důvodu později vznikly kovové mince, vyráběné ze slitků kovů o určité hmotnosti s různými obrazci či symboly. V době, kdy i mince přestaly stačit, se představily bankovky – papíry s příslibem, ţe jejich doručiteli bude vyplaceno určité mnoţství drahého kovu (zlatá měna). V dnešní době jiţ začínají oběţiva nahrazovat depozita – peníze uloţené v peněţních ústavech, které se vyuţívají při bezhotovostním styku mezi bankami, podniky, aj. k placení platebními kartami. Cílem mé práce je zmapování vzniku a vývoje peněz od dob dávných aţ po současnost. Největší část této práce jsem věnovala speciální pozornosti na vývoj peněz na území České republiky. Zároveň se pokusím o zhodnocení výhod a nevýhod současné měny vůči euru a moţných změn v případě přijetí eura v ČR a pokusím se načrtnout výhled peněz do budoucna.

6

1. Světová historie peněz Peníze zde nejsou odjakţiva. Vznikat začaly postupně s rozvojem dělby práce, směny a obchodu. „Před pěti sty lety neměla peníze ani nejvyspělejší společnost Jižní Ameriky, říše Inků. Inkové oceňovali estetické vlastnosti kovů: zlato bylo „sluneční pot“, stříbro „měsíční slzy“. Jednotkou hodnoty byla v říši Inků práce a stejně tomu mělo být později v komunistické společnosti. Základem hospodářství u nich bylo stejně jako za komunismu často tvrdé centrální plánování a nucená práce.“ 1 Všeobecně jsou peníze povaţovány za oběţivo a jsou vyuţívány k vyjádření hodnoty zboţí a sluţeb nabízených k obchodu. V makroekonomické rovině jsou peníze vyjádřeny jako aktiva, která mají vysokou likviditu, a zároveň jsou spojena s nízkou mírou výskytu rizik. Peníze jsou definovány svými funkcemi, kterými jsou: prostředek směny, uchovatel hodnoty a zúčtovací jednotka. Prostředkem směny se rozumí všeobecná směna peněz za zboţí a sluţby. Funkce uchovatele hodnoty pojednává o hodnotě, kterou peníze vyjadřují, ve kterou mají lidé důvěru. Pokud peníze ztrácejí na své hodnotě, lidé jim přestávají věřit a upřednostní jiné formy bohatství (drahé kovy – zlato, pozemky, umělecká díla, cenné papíry, apod.). Přesné období vzniku peněz je neurčité, jiţ pravěcí lidé směňovali různé druhy zboţí za jiné, např. kůţe, pazourky, všelijaké kovy apod. Zprvu byla směna pouze nahodilá, nebyla příliš častá. Postupem času, kdy se začaly zvyšovat potřeby lidí, rostlo i mnoţství statků a s tím vznikla i směna zboţí za zboţí, které bylo na jedné straně přebytečné a na druhé nedostačující. Tento jev, nazývaný jako barterový obchod – naturální směna, funguje jiţ dodnes.

1

FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 23

7

1.1.

Barterový obchod – naturální směna

Obr. 1 – Různé druhy mušlí

Barter můţeme vnímat jako jakousi směnu týkající se zboţí, sluţeb a produktů bez vyuţití peněz. Šlo o výměnný obchod, kdy lidé směňovali nepotřebné s ţádoucím. Nesl ale i řadu záporů – ne vţdy bylo snadné vyhledat takový druh zboţí, který by vyhovoval oběma stranám zároveň. „Obchodník“ musel najít takového zájemce, který nabízel potřebný předmět, a zároveň byl ochotný přijmout jeho produkt. K těmto obchodům docházelo a dochází dodnes nejčastěji ve společnostech, kde neexistují peněţní prostředky, anebo kde se z důvodů vysoké inflace objevuje nestálá měna. Tento problém později vyřešily tzv. zboţové peníze a napomohly tak k jednoduššímu obchodování.

1.2.

Zbožové peníze

Zboţové peníze, označované také jako všeobecné ekvivalenty nebo komoditní peníze, slouţily podobně jako u barterového obchodu. Určité skupiny lidí jednotlivých státních celků si samy určily svá platidla, například v podobě mušliček, plátna, ţeleza, vína, oleje, soli nebo dobytka, za která následně kupovaly potřebné druhy zboţí, statků a sluţeb. Nevýhodou zboţových peněz byla nízká trvanlivost, obtíţná dělitelnost a přenosnost mezi jednotlivými trhy, coţ ovšem neplatilo pro kovy. Například stříbro bylo velmi oblíbeným a ţádaným platidlem díky výše zmíněným jevům.

8

1.3.

Mince

Obr. 2 – Různé druhy mincí

Číňané jiţ okolo roku 1000 př. n. l. vyráběli různé kovové napodobeniny mušlí, které jsou povaţovány za jakési „předchůdce peněz“. Nejstarší mince byly vyráběny litím mincí, kdy se kovy slévaly do nádob a dále upravovaly. Tento proces byl však příliš zdlouhavý a neefektivní a proto byla později, ve středověku, rozvíjena raţba mincí, a s ní i raţebné řemeslo. Přesné období vzniku mincí není přesně určitelné, a proto se ani autoři různých odborných literatur neshodují. Dle Nialla Fergusona byly první mince zaznamenány archeology na území dnešního Turecka, v Artemidině chrámu v Efezu, jiţ v roce 600 př. n. l. Jednalo se o lýdské vejčité mince vyráběné ze slitků zlata a stříbra, takzvaných elektronů, na nichţ byla vyraţena hlava lva. Odsud se mince později rozšířili přes Středomoří aţ do Řecka, kde byly vyráběny stejným způsobem ze slitin zlata, stříbra a bronzu. Typické pro tyto mince byla raţba hlavy momentálně vládnoucího císaře. Dále se rozšířily do Číny, kdy je zavedl v roce 221 př. n. l. Jing Čeng. Stejně tak je moţné, ţe mince začali vyrábět Číňané jiţ okolo roku 1000 př. n. l. Tyto mince často mívaly uprostřed otvor, kterým se provlékaly provázky pro snadnější transport. Po roce 800, kdy se stal římským císařem Karel Veliký, se v Evropě vyskytl chronický nedostatek stříbra. Tento nedostatek Evropané řešili výměnou otroků, zboţí a stavebního materiálu za stříbro a zlato z asijských zemí, popřípadě i loupeţemi během válek s muslimy. „A aby potíží s penězi nebylo málo, středověké a první novověké vlády nedokázaly nalézt řešení toho, čemu ekonomové říkají „velký problém drobných peněz“: stanovit pevný vztah mezi mincemi vyrobenými z různých materiálů. Znamenalo to, že mincí s menší hodnotou byl 9

opakovaně nedostatek, zároveň však klesala jejich nominální hodnota. V Potosí a dalších místech Nového světa, kde nalezli spoustu stříbra (za zmínku stojí Zacatecas v Mexiku), tudíž španělští konkvistadoři prolomili staleté omezení. Prvním příjemcem byla samozřejmě kastilská monarchie, která dobyvačné výpravy financovala. Konvoje lodí (až stovka najednou), které každý rok převážely přes Atlantik 170 tun stříbra, kotvily v Seville. Pětina veškerého získaného stříbra byla vyhrazená královské koruně, což na vrcholu, koncem 16. století, odpovídalo 44 % veškerých královských výdajů. Ale způsob, jakým byly peníze utráceny, zajišťoval, že nově získané španělské bohatství představovalo finanční stimul pro celý kontinent.“ 2 Ale ani tyto drahé kovy dovezené z Nového světa nedokázaly uspokojit tehdejší země. V důsledku velkého objemu vytěţeného stříbra, začaly mince pomalu ztrácet na své hodnotě, a proto byly nahrazovány papírovými penězi.

1.4.

Papírové peníze

Obr. 3 – Různé druhy bankovek

„Bankovky (svůj původ mají v Číně v 7. století) jsou kousky papíru, které nemají téměř žádnou hodnotu. Jsou to prostě jen sliby zaplatit (odtud jejich původní označení „dlužní úpis“), stejně jako hliněné tabulky ve starověkém Babylonu 4000 let zpátky.“ 3 Lidé jiţ před 5000 lety, ve starověké Mezopotámii, zaznamenávali operace o stavu vypěstovaných produktů a veškerého zboţí do hliněných destiček. Tyto hliněné destičky, vyráběné z pouhé hlíny, byly především pouţívány k obchodování a jsou velice blízké dnešním bankovkám. „V Číně vznikly také peníze vyrobené z kůže. Okolo roku 118 př. n. l. se k placení používaly kousky bílé jelení kůže asi o velikosti lidské dlaně. Je pravděpodobné, že později motivovaly Číňany k výrobě

2 3

FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 28 FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 30

10

papírových peněz – prvních bankovek. Zprávy o nich máme poprvé z roku 806 př. n. l. a víme, že mezi 9. a 15. stoletím se široce rozšířily, jak nás o tom informuje také Marco Polo.“

4

V Evropě byly první bankovky vydány v roce 1662 ve Švédsku. Poté následovala i Velká Británie, Francie, Rakousko a Španělsko. Jelikoţ ale tyto bankovky neměly vnitřní hodnotu, musely stále být kryty zlatem nebo jiným kovem. V důsledku mnoha státních bankrotů a poklesu hodnoty peněz byl v roce 1816 zaveden tzv. zlatý standard libry. To znamenalo, ţe tehdejší centrální banka, Bank of England, byla kdykoliv povinna vyměnit bankovky za zlato. „Zlatý standard skomíral dlouho, ale jen málo bylo těch, kteří truchlili, když 15. srpna 1971 zmizel jeho poslední smysluplný pozůstatek. Byl to den, kdy prezident Richard Nixon zavřel takzvané zlaté „okno“, skrze něž bylo ještě možné dolary za jistých, poměrně přísných podmínek vyměnit za zlato. Staleté pouto mezi penězi a drahým kovem toho dne zmizelo.“ 5

1.5.

Bezhotovostní peníze

Obr. 4 – Platební karta vyuţívaná v bezhotovostním styku

V dnešní době je stále více upřednostňován bezhotovostní platební styk před bankovkami a mincemi. Jedná se o peníze pouţívané v bezhotovostním platebním styku. Jde o nejvyuţívanější formu platebního styku v moderním světě. Pohyb peněz probíhá mezi účty klientů a neobjevuje se zde fyzická potřeba peněz. „Doklady o nejstarších bankách pocházejí ze staré Mezopotámie. Královské paláce a chrámy sloužily jako bezpečné úložiště obilí a dalších druhů zboží. Jejich majitelé dostávali doklady o svém „depozitu“. Časem se tyto doklady začaly používat k placení závazků jejich majitelů vůči jiným subjektům, ať již to byly daně státu nebo obchodní platby. Zákoník krále Chammurapiho pamatoval na regulaci těchto prvních bankovních obchodů. První známou

4 5

JUŘÍK, P., Encyklopedie platebních karet, str. 12 FERGUSON, N., Vzestup peněz, str. 54

11

bankou staré Mezopotámie je Igibi Bank, která byla založena v Babyloně v roce 575 př. n. l.“6 Platidly v té době bylo především zlato a stříbro, ačkoliv staří Řekové pouţívali jako platidla ocelové krouţky, Keltové například měď. K rozmachu bankovnictví ve světě přispěly i přístavy, například Benátky, a kříţové války. První šeky jsou písemně doloţené z 15. století z Nizozemí. Šeky se rychle rozšířily i do ostatních zemí a staly se oblíbenou formou placení. Banky je přijímaly jako vklady svých klientů i z jiných bank. Později, zhruba v polovině 19. století se rozšířily hotelové a peněţní poukázky díky cestám Thomase Cooka.

2. Vývoj peněz na území České republiky „Za úplné nejstarší mince se považují zlaté keltské mince zvané „duhovky“, které byly zaznamenány okolo roku 400 př. n. l. Jejich nález je datován do roku 1771 při objevení tzv. podmokelského pokladu. Dále se objevovaly i římské denáry, řecké statéry a solidy.“ 7

2.1.

Vznik a vývoj prvních mincí

Jiţ staří Slované z dob raného středověku byli obeznámeni s mincemi z drahých kovů, které se do českých zemí dostávaly především prostřednictvím obchodů se západními zeměmi. „Z archeologických nálezů a ze zlomkovitých písemných zpráv se lze domnívat, že velkomoravský směnný obchod znal východořímskou měnovou soustavu a v zatím blíže neznámé míře užíval importované byzantské zlaté mince (solidy). Souběžně s nimi obíhaly na Velké Moravě i západoevropské stříbrné denáry francké, ražené od konce 8. století Karlem Velikým a jeho následovníky.“ 8 Vedle toho slouţilo jako platební prostředek na Velké Moravě i surové ţelezo. Jednalo se o ţelezné zploštělé pruty zakončené otvorem, kterým se provlékaly provazy do svazků o určité hmotnosti, ta pak vyjadřovala peněţní hodnotu. Svazky ţeleza byly směnitelné i za zlato a za stříbro. Vývoj české měny v rozmezí 10. – 13. století není přesně znám. Dle nejstarších odborných literatur, zabývající se danou problematikou, se vznik nejstarší české mince připisuje kníţeti

6

JUŘÍK, P., Encyklopedie platebních karet, str. 13 JUŘÍK, P., Encyklopedie platebních karet, str. 15 8 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 8 – 9 7

12

Václavovi, proslulým raţbou tzv. „svatováclavských denárů“. To ale mnozí odborníci zpochybňují. V důsledku toho je za první raţbu mincí (denárů) povaţován kníţe Boleslav I. Výroba těchto mincí je datována do roku 955.

Obr. 5 – Stříbrný denár připisovaný kníţeti Václavovi

Obr. 6 – Svatováclavský denár zhotovený roku 1939 jako upomínkový předmět dle předlohy

V 10. století s příchodem vlády prvních Přemyslovců došlo k mocenskému úpadku České Moravy. Avšak na území dnešních Čech se kníţatům podařilo udrţet dálkový obchod. Ten zprostředkovával obchod s otroky z východu do zahraničí. „Za jednoho otroka vyvezeného českými otrokáři na západ se platilo mýto v ražených mincích ve výši jedné „saigy“, což v bavorské části Východní marky odpovídalo třem stříbrným denárům. Vyváželo se pochopitelně i jiné zboží, o které byl v cizině zájem, jako třeba kožešiny, med a podobně, ale obchod s otroky přinášel největší zisk.“ 9 Jak dokládá spis arabsko-ţidovského obchodníka ze Španělska, Ibrahima Ibn Jakúba, patřila tehdejší Praha k nejrozvinutějším centrům, co se týče směny zboţí. V tomto spisu popsal i platidla pouţívaná v polovině 10. století. Nejvýznamnějším platidlem bývalo plátno a slouţilo coby běţný prostředek směny.

9

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 11

13

Obchod s otroky se začal z Čech vytrácet, a proto museli panovníci nalézt jiné alternativy platidel. Tím se stalo české stříbro a rozpoutalo tak „stříbrnou horečku“ v Čechách, která přetrvávala několik století. Za nejstarší české mince jsou povaţovány denáry. Ty byly vyráběny z tehdy velice kvalitního stříbra, jaké bylo vůbec moţné o oné době sehnat, a mezi českými měšťany vzbuzovaly důvěru. Snad i proto se na konci 10. století staly Čechy nejvýznamnější velmoci v exportu a těţbě stříbra do evropských zemí. Ačkoliv se jednalo o velice kvalitní mince, raţeny byly těmi nejjednoduššími razidly s pouze jednoduchými geometrickými vzory. Ten, kdo v našich zemích razil stříbrné mince jako první, je dodnes zcela přesně neidentifikován. Ať uţ se jednalo o kníţete Václava či Boleslava I., nebo dokonce Boleslava II. Raţbou svých vlastních, panovnických, mincí se proslavili nejen vládnoucí Přemyslovci. Velkou část Čech ovládla libická kníţata z rodu Slavníkova. Zde se ujal raţby mincí po roce 982 biskup Vojtěch, později prohlášený za svatého. Pro tehdejší dobu bylo typické, ţe raţení stříbrných mincí znamenalo v dané zemi obrovský vliv, a proto se rozpoutaly mnohé spory o moc. Spory těchto dvou rodů, Přemyslovců a Slavníkovců, ukončil aţ Boleslav II., který téměř všechny z rodu Slavníkovců roku 995 zlikvidoval. Tímto okamţikem se do popředí znovu dostali Přemyslovci a veškeré mince aţ do poloviny 11. století byly vydávány jménem právě vládnoucího kníţete. V roce 1050 zaţily mince vůbec první měnovou reformu, o kterou se zaslouţil kníţe Břetislav. Denáry byly vyráběny z menšího mnoţství stříbra, a tím se sníţil i průměr mince a ta ztrácela tím pádem na hodnotě. Po tomto zásahu se denár vytratil jako platidlo z téměř celé Evropy. Mince byly čím dál tím méně kvalitní a tyto později jiţ pouze postříbřené měděné mince slouţily uţ jen jako prostředek směny na vyhrazeném území právě vládnoucího panovníka. Aţ s příchodem vlády krále Přemysla Otakara I. se český stát opět dostal v evropském měřítku na výsluní. Následovalo několik ekonomických zlomů. V Čechách došlo k zalidňování a obydlování dosud neznámých půd a rozrostla se i nová naleziště drahých kovů. 14

S tím se spojovala další měnová reforma v čele s králem Přemyslem Otakarem I. O této reformě ale nejsou dodnes ţádné prokazatelné písemné zprávy. Dojít k ní mělo kolem let 1210 – 1230. Nové mince měly především slouţit díky novým technologiím jako ochrana před paděláním. „Byly vyráběny z velmi tenkého stříbrného plechu, jeho latinské označení „brattea“ (kovový lupínek, lístek) dalo novým mincím i jejich český název – brakteáty. Díky výrazné odlišnosti takových ražeb se někdy v numizmatice hovoří zvlášť o období denárovém (od 10. do počátku 13. století) a o období brakteátovém (od počátku 13. století do roku 1300). Zavedením nových mincí se však nezměnil peněžní systém denárové měny, termín brakteát se neužíval jako měnová jednotka, ale pouze jako označení určitého typu mincí. Na peněžní oběh na Moravě a také v jižní části Čech měl vliv i druhý směr středoevropského mincovnictví 13. století, jehož předobrazem se staly drobné západoevropské mince z kvalitního stříbra, nazývané friesašské feniky. Rozhodující podíl na domácím peněžním oběhu však zaujaly české brakteáty.“ 10 Brakteáty se vyznačovaly velmi velkým průměrem, kvalitním stříbrem, ohybatelností a hromadnou výrobou. Většina z nich byla raţena s pouze jednoduchými tvary a beze jmen a vyobrazením panovníků. Vyráběny byly ve třech formách – velké, střední a malé. Jejich obrovskou nevýhodou byla především snadná deformace. Různé zdroje uvádí, ţe brakteáty se vyráběly na více místech, nejhlavnějším centrem výroby mincí byla ovšem Jihlava. Mince pronikaly i na nově obydlená území a na vesnice, coţ bylo pro danou dobu pouze ojedinělé.

Obr. 7 – Velké brakteáty

V 13. století nechal Přemysl Otakar II. hromadně razit velice kvalitní brakteáty s vyobrazeným dvouocasým českým lvem. Své mincovny na výrobu mincí pronajímal krátkodobě i dlouhodobě měšťanům, se kterými se domluvil na pravidelných poplatcích

10

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 18 – 19

15

odváděných do královské pokladny, a zároveň byli povinni vydávat platné mince do oběhu. O těchto výrobnách mincí existují i prokazatelné spisy. V roce 1278 v bitvě na Moravském poli však Přemysl Otakar II. tragicky zemřel, a tím skončil dosud stabilní vývoj české měny. Nastala krize peněţního systému a následoval hospodářský rozvrat. Přemysl Otakar II. zanechal jediného potomka, tehdy pouze sedmiletého Václava. Proto byla v říjnu 1278 stanovena dohoda o správcovství českého území. Prvních pět let vládl v Čechách král Rudolf Habsburský a dalších pět let převzal moc tehdejší Přemyslův spojenec Ota Braniborský. Důsledky braniborských válek vyústily v roce 1282 hladomorem a z následovníka trůnu po Přemyslu Otakarovi II., Václava, se stal rukojmí Oty Braniborského. O vykoupení Václava se pokoušela česká šlechta i církev, ale ze zajetí se mu podařilo dostat aţ poté, co se Otovi podařilo „ukořistit“ několik měst a hradů v Čechách. Aţ téměř na konci 13. století se Václav vrátil na královský trůn a snaţil se napravit zpustošenou zemi. V roce 1285 vydal královské privilegium, které určilo základní práva a povinnosti měst vůči šlechtě a panovníkovi. Součástí výroben mincí se staly směnárny, jejichţ úkolem byla výměna starých mincí za nové, a zároveň vykupovaly stříbro.

Obr. 8 – Střední brakteát vyráběný za vlády Přemysla Otakara II. z druhé poloviny 13. století

Konec 13. století s sebou přinesl i kladné změny. Jak je v dnešní době jiţ prokazatelné, byla objevena nová a bohatá naleziště stříbrné rudy v Kutné Hoře. „Podle této pověsti, zaznamenané však písemně až v pozdější době, našel jeden ze sedleckých mnichů při procházce v okolí kláštera žilky ryzího stříbra ve tvaru větévky. Stříbro hned běžel ukázat opatovi, ale aby ono místo znovu našel, zanechal u skály svou mnišskou kutnu. Nalezišti pak prý proto říkali „Kutna“ a hornickému městu, které na oné hoře pak rychle 16

vyrostlo, „Kutná Hora“. Tolik pověst. Vznik jména budoucího města lze skutečně spojovat se staročeským podstatným jménem „kutna“, ovšem v jeho tehdejším druhém významu. Tedy nikoli oděv řeholníka, ale místo, kde se „kutá“ čili hornickým způsobem dobývá ze skály ruda.“ 11 Zprávy o českém bohatství se okamţitě rozkřikly po celé Evropě, a kde jací těţaři a podobní se shromaţďovali ke stříbrným dolům s vidinou zbohatnout. To ale král Václav II. nedovolil. Dodnes neznámou cestou se mu podařilo získat veškeré bohatství své země pod svou kontrolu. Ani ve středověké Florencii nemohli nepřeslechnout zprávy o nových nalezištích stříbrné rudy a velmi brzy začali spolupracovat s Václavem II. Florencie se tehdy mohla pyšnit několika významnými a bohatými specialisty. Florenťané na našem území ovládli hlavní dvě oblasti. Ty se týkaly těţby rudy a výroby mincí. Co se týče těţby – král Václav II. chtěl přirozeně co moţná nejvíce ze své země vytěţit a zbohatnout. Uplatňoval si tzv. „horní regál“, coţ ve středověku vyjadřovalo, ţe veškeré stříbro nacházející se pod zemí, je jeho. Obrovský rozmach těţby stříbrné rudy vplýval i na tehdejší obyvatelstvo. Vznikaly několika početné hornické osady odkázané na těţbu a zpracování drahého kovu, a s tím se zavedlo i tzv. „horní právo“. Toto právo zavedl jiţ Václav I. zhruba v roce 1249 pro dříve jiţ zmiňovanou Jihlavu, hlavní centrum těţby v Čechách. Bohuţel, navzdory Jihlavanům, kteří toto právo nechtěli postoupit Kutnohorským, se Václav II. obrnil několika úpravami a vylepšením a vznikl tak v roce 1300 nejvýznamnější právní doklad „lus regale montanorum“.

Obr. 9 – Praţský groš raţený za Václava II.

Další změnou s příchodem Florenťanů, na naše území byla raţba mincí. Král uplatňoval tzv. „mincovní regál“. Jednalo se o případ, který uţ dávno zavedl Přemysl Otakar II., a to pronajímání mincoven jak měšťanům – fyzickým osobám, tak i osobám právnickým. V té 11

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 30 – 31

17

době se v Čechách vyskytovalo hned několik mincovních konsorcií. Václav II. to ale trochu obměnil a nechal veškeré mincovny přestěhovat do jedné jediné oblasti, poblíţ Kutné Hory, coţ se později přejmenovalo na Vlašský dvůr. Přestěhované mincovny tak dostaly vlastní dílnu na zpracovávání. Jednotlivé mincovny byly rozeznatelné podle pískového reliéfu „rodného“ města. Celkový počet mincoven tak pohromadě dělal sedmnáct. Mezi ně například patřily mincovny z měst Praha, Jihlava, Kladsko, Most, Olomouc, Opava, ale i Písek, Ţitava a další. První vydávané mince od roku 1300, praţské groše, představovaly obrovskou moc panovníka. Tyto „grossi pragenses“ byly vyráběny přesně od července a s velmi velkým tempem se rozrůstaly na zahraničním evropském trhu. Na lícní straně mince byla vyobrazena česká královská koruna s dvěma latinskými opisy „WENCEZLAVS SECVNDVS“ (Václav II.) a „DEI GRATIA REX BOEMIE“ (z boţí milosti český král). Na rubu pak byl umístěn znak Království českého, dvouocasý lev ve skoku a opět latinský opis slova „mince“. Latinské „GROSSUS“ (tlustý) se později rozšířilo a počeštilo na slovo groš, které se pak uţívalo v celé Evropě. Velkým přáním Václava II. bylo učinit z praţských grošů „věčnou minci“. Groše se vyznačovaly především velkou hmotností a kvalitou kovu. „Soudobé obchodníky a finančníky zajímal především obsah ryzího stříbra v nových mincích, Ten byl poměrně vysoký. Podle technologických parametrů mincovny měl dosahovat okolo 93,7 % Ag, zbytek tvořila hlavně měď. V řádu desetin procenta, výjimečně až do 2 %, bylo v nejstarších groších zastoupeno i olovo, používané při rafinaci stříbrné suroviny. Podle soudobého značení, v němž mělo ryzí stříbro kvalitu 16 lotů (= 100 %), bylo stříbro pro ražbu grošů patnáctilotové, tj. obsahovalo 15/16 ryzího stříbra (= 93,7 %).“12 Při zpracovávání grošů byla vyuţívána tzv. hřivna, coţ byla základní jednotka hmotnosti. Druhů těchto hřiven existovalo hned několik – praţská, královská, lehká, kopová, aj. Kaţdá vyjadřovala samozřejmě jinou hmotnost (např. zmíněné praţské hřivně odpovídalo 64 grošů, královské pak 56 grošů). Během pouhých 5 let vlády Václava II. bylo vyprodukováno několik milionů praţských grošů. Roku 1305 ale Václav II. zemřel, rok po něm byl zavraţděn i jeho jediný syn Václav III., a tím pádem vymřel celý rod Přemyslovců v Čechách po meči.

12

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 - 2000, str. 36

18

2.2.

Česká měna v moci Lucemburků

Na českém trůně se následně vystřídalo hned několik panovníků, aţ v roce 1311 byl za krále prohlášen Jan Lucemburský. Ten i nadále pokračoval s raţbou praţských grošů o téměř stejných parametrech jako Václav II. (nacházelo se v nich pouze o něco méně stříbra, coţ nebylo skoro ani rozpoznatelné). Během své vlády ale zavedl tzv. půlgroše. Ty odpovídaly zhruba pouhé polovině praţských grošů co do velikosti, tak i obsahem stříbra v mincích. Jejich výroba tak byla brzy zrušena.

Obr. 10 – Praţský groš za vlády Jana Lucemburského

I groše postupem času s nápomocí vlády Jana Lucemburského začaly ztrácet na hodnotě, kterou král Václav II. nabyl. Při výrobě grošů bylo pouţíváno čím dál tím méně stříbra. Jiţ z roku 1327 jsou zaznamenávány skutečné zprávy o zhoršení kvality grošů. V té době se nijak více nelišil rozdíl mezi zlatem a stříbrem a Jan Lucemburský byl tak vůbec první český král, který vydával vlastní zlaté mince. Tyto mince pak nechal vyváţet do zahraničních zemí. Mincím se začalo přezdívat florény. V roce 1324 zavedl raţbu tzv. českých zlatých florénů a dukátů, v čemţ pokračovali i pozdější nástupci, král Karel a král Václav.

Obr. 11 – Zlatý florén Jana Lucemburského

19

Obr. 12 – zlatý florén Karla Lucemburského

Nástupce trůnu král Karel se zaslouţil o relativní stabilitu měny. Spolu s pomocí Florenťanů provedl mincovní reformu, která měla především slouţit k vyššímu obsahu kovu v groších. Praha se opět dostala do popředí vědění a veškeré dováţené zboţí do Čech bylo vypláceno hlavně ve stříbře. „Mincovní produkci doby krále Václava IV. (1378 – 1419) máme doloženou velkým množstvím nálezového materiálu, především pražských grošů, ukrývaných v neklidných dobách konce 14. a první třetiny 15. století. Z dochovaných písemných pramenů víme o oficiálním snižování obsahu stříbra v pražských groších v rámci úprav měnového systému, k nimž došlo v letech 1384 – 1407.“ 13

Obr. 13 – Praţský groš vydávaný Václavem IV.

Po náhlé smrti Václava IV. v roce 1419, a v období i vzniku nového města Tábor, tři hlavní husitské skupiny (táborité, praţané, Ţiţkův husitský svaz) rozpoutaly na našem území nespočetně bojů. Boje vyvrcholily v bitvě u Lipan v roce 1431 a následně o pět let později v roce 1436 byl na královský trůn dosazen Zikmund Lucemburský. Bohuţel, nejsou z celého období husitského i pohusitského, ţádné písemné zprávy o vývoji raţby mincí. Ačkoliv stále i po smrti Václava IV., bratra Zikmunda Lucemburského, byly raţeny praţské groše i drobné mince s vyobrazeným padlým králem.

13

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 59

20

Českou mincí z této doby se stal drobný peníz s vyobrazeným českým lvem v kruhové podobě, raţený s tzv. čtyřrázem. Hlavními mincovnami husitské strany byla Praha a Kutná Hora. Praha však působila pouze krátkodobě. A pro krále Zikmunda fungovala mincovna v Chebu a Českém Krumlově. Navzájem se pak tyto dvě mincovny obviňovaly z falšování. Po

smrti

Zikmunda

Lucemburského

i

jeho

chvíli

vládnoucího

zetě,

Albrechta

Lucemburského, se opět rozhodovalo o novém panovníkovi, který by zasedl na český trůn. Tím se měl stát princ Ladislav Habsburský, přezdívaný Pohrobek, nejspíš z důvodu, ţe se narodil aţ po smrti svého otce, Albrechta Lucemburského. Ten ovšem nemohl převzít vládu jako nezletilý, a tak se o vládu nad Čechy postarala šlechta a královská města, která společně uzavřela dohodu o neválčení, tzv. landfrýdy. „Landfrýdem se pak rozuměl nejen onen primární požadavek nastolení právního stavu i v době, kdy není v zemi královské moci, ale i nový mocenský subjekt, disponující vlastní vojenskou silou a politickými zájmy. Jednotlivé krajské landfrýdy, sdružující se i vzájemnými smlouvami do vyšších celků, převzaly faktické řízení státu, proto první polovinu čtyřicátých let 15. století označujeme v Čechách jako dobu „vlády landfrýdů“. Největší moci dosáhly východočeské landfrýdy, v jejichž čele stál Hynek Ptáček z Pirkenštejna a po jeho smrti od roku 1444 mladý Jiřík z Poděbrad.“ 14

2.3.

Česká měna v období habsburské monarchie

31. ledna 1444 byl oficiálně přijat za budoucího českého krále Ladislav Habsburský, který ovšem nebyl fyzicky přítomen v Čechách, nýbrţ ve Vídni. Proto bylo nutné zvolit zástupce, kterým se díky svým schopnostem, stal Jiří z Poděbrad. Ačkoliv byl na český trůn roku 1453 dosazen král Ladislav, Jiří z Poděbrad byl i nadále zemským správcem.

Obr. 14 – Praţský groš Jiřího z Poděbrad

14

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 75

21

Pokračovala výroba jednostranných mincí a krátké období byla dokonce i obnovena raţba praţských grošů. Během toho nechal Jiří z Poděbrad vyrábět vlastní mince v mincovně v Kladsku. Na mincích byl vyobrazen český lev a malé písmeno „g“. Vedle grošů obíhaly v naší zemi i zlaté mince, rakouské mince neboli tzv. vídeňské feniky, feniky bavorské, solnohradské aj.

Obr. 15 – Vídeňský fenik

V padesátých letech 15. století došlo ke „zničení“ drobných mincí v celé Evropě, čemuţ se Jiří z Poděbrad snaţil, po smrti Ladislava Habsburského (1457), zabránit. Roku 1458 byl Jiří zvolen českým králem. Mincovní krize vyvrcholila roku 1460, kdy došlo i k reformě. Kutnohorská mincovna začala produkovat „horské peníze“ a v roce 1469 začala razit praţské groše „ve velkém“. Byly zavedeny opět i drobné mince a haléře. Praţské groše, raţené za vlády Jiřího z Poděbrad, byly velmi kvalitní a dobře technologicky upravené neţ za vlády Václava IV. I po smrti Jiřího byly vyráběny stále tak kvalitní groše. V zemi docházelo opět k několika válečným konfliktům a vlády nad Čechy se zmocnili Jagellonci. Celých 45 let (1471 – 1513) byly raţeny praţské groše. Od roku 1482 se razily nové typy drobných mincí. „Měly obsah stříbra 7 lotů (28,3 %) a stejnou platební sílu jako králem Jiřím zavedené „peníze podvojné“, tedy 1/7 pražského groše. Pro tento nominál se ujalo pojmenování „bílý peníz“, oficiálně také „denár český“. 15 Roku 1516 nastoupil na český trůn Ludvík Jagellonský, během jehoţ vlády byly především raţeny drobné mince, naopak groše pouze minimálně. Z doby jagellonské jsou dochovány i tzv. „tlusté groše“.

15

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 91

22

Obr. 16 – „Tlustý groš“

Na našem území opět docházelo k válečným konfliktům. Došlo také k nalezení nových nalezišť kovů, jako mědi, cínu a především stříbra v okolí dnešního Jáchymova. Toho vyuţilo i spoustu kníţat a hrabat. Například rodina Šliků z Pasounu. Nejznámějším z rodu Šliků, Štěpán, dokonce nechal díky novým nalezištím rudy razit vlastní mince roku 1520.

Obr. 17 – Praţský groš Vladislava Jagellonského

Aby byly dobře odlišitelné mince raţené Štěpánem Šlikem od starších mincí, byly přezdívány jako „zlatníkové groše“, zdlouhavěji „Joachimsthaler Gudengrosch. Tento pojem byl pro běţnou mluvu příliš dlouhý a postupem času se zkrátil aţ na nám známý „tolar“. Jáchymovský tolar byl z kvalitního stříbra s velmi pěkným vzhledem. Na českém území se vyráběly mince jak královi, Ludvíku Jagellonskému, tak i mince vydávané Štěpánem Šlikem. Bylo to vůbec poprvé, co se český hrabě spoluúčastnil na výrobě vlastních mincí. Ani praţské groše nebyly pozadu a hlavním jejich producentem byla stále kutnohorská mincovna, avšak v malém objemu. V roce 1526 v bitvě u Moháče král Ludvík spolu i s hrabětem Šlikem zemřeli. Na trůn byl tehdy dosazen mladý rakouský arcikníţe Ferdinand Habsburský. Ten byl v roce 1558 označen i za císaře Říše římské. 23

Ferdinandovým hlavním cílem bylo zřízení několika nových mincoven, nacházející se v okolí zdrojů drahých kovů. Ačkoliv nebylo snadné prosadit si svých názorů vůči zámoţné šlechtě a královským městům, Ferdinandovi se podařilo sjednat na našem území pořádek a došlo tak i reformám v mincovnictví.

Obr. 18 – Tolar raţený za vlády Ferdinanda I. v mincovně v Jáchymově, rok 1549

Hlavními producenty mincí byly stále kutnohorská mincovna a soukromé mincovny rodu Šliků. Včetně několika dalších kníţat a hrabat, kteří se zapojili do produkce svých mincí. Vyráběly se především bílé peníze, haléře a pronikaly k nám i mince z rakouských zemí, které byly směňovány na měnu českou, a to se ztrátami, coţ se tehdejším českým stavům příliš nelíbilo. Král Ferdinand se také zasluhoval o změnu v daňovém sytému. To však bojkotovala nejenom města, ale i bohatá šlechta, po čemţ král Ferdinand nakonec rezignoval. Co se mu ale za své vlády vydařilo, bylo ustanovení, které určovalo neměnnou výkupní hodnotu stříbra. Pokud by se někomu podařilo prodat dráţ, neţ bylo stanoveno, rozdíl náleţel panovníkovi. Spolu s vládou Ferdinanda se v české zemi začal objevovat prvek kapitalismu. Díky produkujícím mincovnám v Kutné Hoře a Jáchymově byl dostatek oběţiva a byla vytyčena úroková míra, která představovala 10 %. „Držitelé středních a velkých panství, kteří k rozšiřování svých majetků hojně využívali úvěrové možnosti, byli nuceni hledat nové zdroje zisku, aby investovaný kapitál zhodnotili lépe a byli schopni hradit i vysoký úrok. Těmito zdroji se stávaly v závislosti na přírodních podmínkách zvláště velké projekty vodohospodářské či těžařské, které s sebou nesly zvýšenou poptávku po surovinách. Těžba rud byla také jednou z mála podnikatelských aktivit, do níž v

24

průběhu první poloviny 16. století jako investoři aktivně vstupovali vlastníci zahraničních bankovních domů, především augsburští Fuggerové.“ 16 Rozrůstala se města za účelem vyšších příjmů do pokladen a vznikala i konkurence. V roce 1537 získal mincovnu v Kladsku Jan z Pernštejna, tehdejší nejmocnější muţ Čech, zástavou od Ferdinanda. Jan z Pernštejna dokonce i v roce 1540 přistoupil k vlastní raţbě mincí. Razil všelijaké mince, od grošů, haléřů a tolarů aţ po zlaté dukáty. Kutnohorská mincovna začala razit tolary aţ v roce 1543 a v tomto roce se projevily i finanční problémy Jana z Pernštejna a zmírnila se tak i intenzita jeho raţby. Zhruba v polovině 16. století začala razit tolary mincovna ve slezské Vratislavi. Ta navazovala na mince pernštejnské. Hlavním produktem vratislavské mincovny se stal tzv. „slezský groš“. Jednalo se o novou minci obíhající v peněţním systému v Čechách. „Král Ferdinand se po boku svého bratra císaře Karla V. účastnil válečného tažení v severním Německu, jehož cílem bylo prosadit císařskou svrchovanost nad zdejšími knížaty. Oslabení císařské moci v říši bylo jedním z průvodních znaků rychle se šířící náboženské reformace, i když příčiny tohoto střetu byly širší než boj za svobodu víry. Král Ferdinand však neměl na vojenské tažení dostatek finančních prostředků. … vyhlásil stav napadení země nepřátelskou mocnosti a vlastním mandátem, bez souhlasu sněmu, vyhlásil urychlenou mobilizaci zemské vojenské hotovosti … Tento postup se v Čechách setkal s velkým odporem …“17 Kritiku nesly i neustále se zvyšující daňové poţadavky drţitelů velkých dominií. Těm ale vyšel Ferdinand vstříc. Od poloviny 16. století se země začala potýkat s trvalým nedostatkem finančního kapitálu. Stejně tak utrpěl i praţský groš, který se vyráběl s niţším obsahem stříbra. Po zvolení Ferdinanda I. římským králem se v roce 1559, pokoušel prosadit jednotnou měnu v Evropě, takzvaným „Říšským mincovním řádem“. Jednotným platidlem se měl stát tzv. „zlatý říšský“, později „zlatý rýnský“. Šlo o veliké stříbrné mince. Měla tak proběhnout změna peněţního systému na nový, tzv. „krejcarový systém“. V období, kdy přišla mincovní dohoda, se kterou se zmenšil obsah stříbra v tolarech, dále byly raţeny bílé peníze a haléře, se nahrazení „grošového systému“ Ferdinandovi změnit na 16 17

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 127 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 133 – 134

25

„krejcarový systém“ nepodařilo. Říšský mincovní řád se povedlo v Čechách zavést aţ po dvou letech.

Obr. 19 – Zlatník (šedesátikrejcar) produkovaný jáchymovskou mincovnou roku 1564 za vlády Ferdinanda I.

V českých mincovnách (Praha, Kutná Hora, Jáchymov a nově také České Budějovice) se začaly razit mince o hodnotách 1, 2, 10, 30 a 60 krejcarů. Krejcarový systém se ukázal jako praktičtější, ačkoliv se v pozdějších dobách projevily i určité jeho nedostatky. Po smrti Ferdinanda na český trůn nastoupil jeho syn, mladý Maxmilián Habsburský. Maxmilián byl především známý jako cestovatel, coţ dokazují i mnohočetné návštěvy evropských zemí, které projíţděl spolu se svou partou jiţ od mládí. V té době do Čech pronikaly i zahraniční platidla v důsledku vzájemných obchodních vztahů. Nastal příliv drahých kovů ze zámoří a hodnota stříbra začala klesat. Z toho důvodu začaly růst ceny jak nemovitostí, tak se zvyšovala i zemědělská produkce a tím rostla i inflace oběţiva. V Praze byly stanoveny pevné ceny. „Pokud byste tedy tenkrát do Prahy zavítali … a chtěli po hostinském kvalitnější ubytování s „panskou“ postelí, zaplatili byste za noc 2 krejcary. Celodenní plná penze, čítající „panskou stravu“ o pěti či šesti jídlech, z toho trojí maso, by vás přišla na 7 krejcarů. Za pivo k jídlu byste museli ještě jeden krejcar připlatit. Sluhovi, kterému stačí „lehčejší“ lože, byste pořídili nocleh za polovic (1 krejcar) a plnou penzi, čítající stravu o čtyřech jídlech, z toho dvojí maso, za 5 krejcarů a 5 haléřů. Do Prahy byste asi nešli pěšky, takže i za stání pro jednoho koně, stelivo a krmení byste museli hospodskému slušně zaplatit, a to po 3 krejcarech. Před spaním jste si mohli dát žejdlík (asi 0,35 l) vína podle chutí, nejlepší uherské nebo rýnské po 8 penězích českých, rakouské nebo moravské za 7 peněz nebo obyčejné za 6 peněz. Z těchto cenových relací lze usuzovat, že když se český šlechtic vydal s jedním sluhou do Prahy na

26

zemský sněm, vyšly jej náklady na dvoutýdenní střídmý pobyt nejméně na 3 kopy grošů českých, a to ještě šlo o regulované ceny.“ 18 Platit se v té době dalo starými groši i novými českými krejcary. 28. ledna 1573 byla oficiálně ukončena raţba dosud vyráběných krejcarových mincí. Znovu se začaly produkovat tolary a groše odpovídající době 1547 – 1548. Tato peněţní reforma ulehčila mnohým početním operacím a mince vyráběné mincovnami ve velkém mnoţství se začalo přezdívat „bílý groš“, jehoţ hodnota byla shodná s „grošem českým“. Čeští stavové se snaţili zbavit krejcarových mincí a zavést opět pouze česká platidla. Jedinou výjimkou se staly „saské groše s andělem“. Všechny ostatní mince měly být do 25. července 1573 zrušeny a měly tak být neplatné. Bohuţel, to se zahraničními platidly nebylo tak jednoduché, stáhnout je z oběhu. Zemský sněm dokonce „vyhledával“ ty, kteří zahraniční měny do Čech dováţí a tyto mince následně zabavovaly. Rokem 1577 se měl tento problém vyřešit definitivně, a to dle císařského mandátu, vydaným Rudolfem II., ač připravován byl jiţ Maxmiliánem II. (ale v důsledku jeho smrti tak nemohl vykonat). Navzdory všemu se úplné zničení zahraničních mincí nepodařilo.

Obr. 20 – „Bílý groš“ vyráběný Maxmiliánem II v období 1564 - 1576

V příloze císařského mandátu můţeme vidět vyobrazení několika českých mincí se spolu uvedenou hodnotou mince, včetně rubu a líce. Je zde celkem 97 mincí označené jako „Bernské tolary“ a připojených dalších 35 typů „bernských tolarů“ přijímaných v plné hodnotě. Dále je zde uveden i náhled na 117 „nebernských tolarů“ s uvedeným oceněním v groších míšeňských. Reformu doplnila nová mince přijata roku 1577 s názvem „malej groš“. Hodnota této mince odpovídala polovině bílého groše (1 bílý groš = 7 bílých peněz).

18

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 - 2000, str. 146

27

Obr. 21 – „Malej groš“ vyráběný roku 1577

Po smrti Maxmiliána II. zasedl na trůn jeho syn, Rudolf II. v roce 1576, kdy byla i dokonána měnová reforma v Čechách. A aţ Rudolf II. se zaslouţil o změnu mincovnictví svou vlastní raţbou. Obměnil celkový vzhled mincí a také nechával razit veliké zlaté a stříbrné mince. „Tolary a dukáty i nadále sloužily hlavně jako obchodní mince a v běžném oběhu na trhu či v hostincích se jimi obvykle neplatilo. Na rozdíl od drobných českých mincí byly české tolary bez problémů přijímány i v zahraničí, a tak poptávka po těchto mincích pochopitelně rostla. Chtěl-li někdo tolary získat, musel za ně zaplatit víc, než kolik činila jejich nominální hodnota, která byla v době peněžní reformy let 1573 – 1577 stanovena ve výši 30 bílých grošů = 70 krejcarů. Tak došlo ke vzniku peněžní početní jednotky „tolar“, označující jen částku 70 krejcarů, nikoli konkrétní minci.“ 19 Vedle tolaru byl vyráběn i tzv. „tolar široký“. Hlavní odlišností mezi nimi stanovil aţ zemský sněm, v roce 1616, který udával hodnotu širokého tolaru na 90 krejcarů, coţ znamenalo vyšší hodnotu, neţ se kterou se setkáváme u tolaru, jakoţto početní jednotky. Hlavními producenty mincí rudolfínské doby byly: mincovna v Kutné Hoře (zde se převáţně vyráběly bílé a malé peníze), mincovna Jáchymov, Praha a České Budějovice (ty se zaměřovaly převáţně na mince drobné). V praţské mincovně se navíc razily zlaté mince, ačkoliv to pro naši zemi nebylo příliš typické. Velké mnoţství českých dukátů vyráběných pro potřebu praţského císařského dvora vzniklo nikoliv z hutního zlata, ale z kovu jiţ dříve zpracovávaného, tzv. pagamentu. Řeč byla o zlatu získaného ze šperků, příborů, apod. Vyráběné dukáty, slouţily podobně jako tolary, k obchodování na mezinárodním trhu. Byly přijímané po celé Evropě a staly se velmi oblíbenými.

19

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 159 – 160

28

V dané době docházelo k velkému rozmachu úvěrového podnikání. Během několika let se tak podařilo šlechticům, ale i pouhým měšťanům rozrůst své majetky. Spolu s tímto druhem podnikání se vyskytla i lichva. Ačkoliv mnoho kníţat disponovalo velkým majetkem, nebyla jim umoţněna raţba vlastních mincí. I proto vznikaly různé drobné předměty, coby „početní peníze“, vyráběné obdobně jako mince z drahých kovů, včetně mědi. Jednalo se převáţně o jakési kovové ţetony, za které se nedalo nic koupit, spíš slouţily pouze jako početní jednotka pro usnadnění výpočetních operací. I král Rudolf II. se zaslouţil o tyto „početní peníze“, které nechal razit ve velkém objemu ve všech mincovnách. Zatímco raţba mincí byla privilegiem především vladařů, tyto „ţetony“ mohl nechat razit téměř kdokoliv, kdo na to měl finance.

Obr. 22 – Bílé groše vydávané Rudolfem II v jáchymovské mincovně

Výrobou vlastních mincí disponoval například rod z Roţmberka v rozmezí let 1582 – 1596. V roce 1608 byl Františkem z Ditrichštejna obnoven krejcarový systém. Po smrti Rudolfa II., v roce 1612, nastoupil na trůn jeho mladší bratr Matyáš II. V oné době nastala nejen v Čechách a na Moravě, ale i v Evropě, krize. Docházelo ke znehodnocování oběţiv a stejně tak k válečným bojům. Raţba mincí se během vlády Matyáše II. příliš nezměnila. Produkce zdrojů drahých kovů se výrazně sníţila. V mincovnách se především zpracovával jiţ zmíněný „pagament“, a dokonce v roce 1611 byla zrušena mincovna v Českých Budějovicích, a nadále pokračovaly pouze mincovny v Praze, Jáchymově a v Kutné Hoře. V roce 1616 se zvýšila hodnota českého tolaru z původních 70 na 90 krejcarů. Klesaly příjmy poddaných, v důsledku čehoţ nebyli lidé schopni splácet své dluhy, např. za nemovitosti a došlo i k nárůstu daňového zatíţení obyvatel.

29

„Demonstrativní opoziční akce v Praze, při níž byli dva císařští úředníci, čeští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic, za porušování náboženských svobod odsouzeni k smrti a 23. května 1618 vyhozeni z okna Pražského hradu, se stala počátkem řetězové reakce, při níž se ve válečném stavu postupně ocitla téměř celá Evropa. Na věci nic nezměnila skutečnost, že poprava se nepodařila a oba místodržící svůj historický pád z výšin přežili, stejně jako písař Fabricius, který oknem proletěl mimo plán.“ 20 28. června 1619 byla dle mincovního řádu zavedena nová platidla. Zůstaly pouze drobné mince jako malé a bílé peníze, ale i krejcary a tříkrejcary a nově zavedené vyšší hodnoty dvanáctikrejcary a čtyřiadvacetikrejcary. Tolary a dukáty byly i nadále raţeny pod jménem Matyáše II. V této době, stavovského povstání, vzniklo i několik nových mincoven na území Moravy. I na území Slezska došlo k raţbám evangelických kníţat, pocházející z Vratislavi. Po smrti Matyáše II. vládu nad Čechy, Moravou a Slezskem převzal, 19. srpna 1619, Fridrich Falcký. Ten s příchodem na trůn, okamţitě začal vyrábět vlastní mince po vzoru raţeb stavovských.

Obr. 23 – Dvanáctikrejcar raţený v období 1620 – 1621 moravskými evangelickými stavy

V důsledku válečné inflace zvýšil Fridrich nominální hodnotu mincí. „Vzhled ani obsah drahého kovu v aktuálně vyráběných mincích se nezměnil, nezvýšily se ani výrobní náklady. Pokud ale bylo třeba zaplatit někomu mzdu ve výši 60 krejcarů, stačily k tomu od 20. dubna 1620 čtyři dvanáctikrejcary, zatímco před tímto datem by jich dostal pět.“. 21 Ve stejném roce pak došlo i ke sniţování obsahu stříbra v mincích a zavedl se tak nový nominál v hodnotě 48 krejcarů. Po bitvě na Bílé hoře, 17. listopadu roku 1620, prchl Fridrich Falcký i spolu se svým královským dvorem a do Čech se jiţ nikdy nenavrátil. Tím pádem nastal i rozpad stavovské opozice a na český trůn tak zasedl císař Ferdinand II. 20 21

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 184 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 194

30

Obr. 24 – Tříkrejcar vydávaný Ferdinandem II.

Veškerou starost o finance a kontrolu nad mincovnami převzal místodrţící Karel z Lichtenštejna. V rozmezí let 1620 – 1621 byla započata raţba mincí krejcarového systému. Razily se mince o vyšších nominálech, neţ tomu bylo doposud. Vedle toho byly vyráběny i plnohodnotné stříbrné mince a produkovaly se i mince zlaté, kterých se inflace stříbra netýkala. Cena takovýchto mincí, jako byly tolary a dukáty, rostla a vyjádřená byla v krejcarových hodnotách. Od roku 1621 se obsah stříbra v nových mincích sníţil a společně s mincemi staršími, s větším obsah stříbra, kolovaly v peněţním systému. Bylo tak téměř nemoţné mince navzájem rozeznat. V roce 1623 byla opět obnovena a preferována raţba tolarů, před krejcarovým systémem. Aby nedocházelo k záměnám mezi novými a starými, tedy inflačními, mincemi, museli být provedeny určité odlišnosti. Tou odlišností byl líc mince, který vyobrazoval panovníka ve zbroji se zbraní, ţezlem a jablkem. Na rubu se pak nacházel znak Království českého. 14. prosince 1623 byl vyhlášen císařským mandátem státní mincovní úpadek. Jednalo o znehodnocení měny a veškeré inflační peníze měly být směnitelné v jakékoliv mincovně aţ do roku 1625. Tento úpadek se týkal téměř všech tehdejších obyvatel Čech, Moravy a Slezska. Poškození byli obchodníci, měšťané, ale i šlechta a lichváři. Od roku 1623 se platební síla peněz opět vracela k tehdejší verzi schválené zemským sněmem, jako tomu bylo roku 1616. Hodnota nově obíhaných tolarů byla 90 krejcarů. „Od roku 1624 se v domácích mincovnách začaly razit nové drobné nominály: čtvrtkrejcar nazývaný „vídeňský“ nebo „fenik“ (podle starší rakouské mince, vídeňského feniku, který měl stejnou platební sílu; půlkrejcar zvaný „trojník“ (dříve platíval tři haléře); třífenik, nazývaný „grešle“ (platil ¾ krejcaru); krejcar a tříkrejcar, nazývaný tradičně „groš“.“ 22

22

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 211

31

Dále byly zavedeny čtvrttolary, půltolary a tolary (1 tolar = 90 krejcarů), také „zlaté rýnské“ i zlaté mince. Poválečná doba také přinesla vlastní raţby vydávané církví. Významnou mincovnou byla biskupská mincovna v Kroměříţi, díky jejíţ produktivitě se s mincemi obchodovalo po celé Moravě. O výrobu vlastních mincí v Čechách se zaslouţilo hned několik panovníků, například frýdlantský vévoda Albrecht Eusebius z Valdštejna s mincovnou v Jičíně a slezské Zaháni, Jan Oldřich z Eggenberga s mincovnou v Českém Krumlově a také zástupce rodu Šliků, Jindřich s mincovnou v Plané.

2.4.

Mince v období českého baroka

Od roku 1627 nechal razit vlastní mince i Ferdinand III. v Kladsku, který o deset let později, v roce 1637, zasedl na český trůn. Ferdinand III. se především snaţil o úplné zničení zahraničních mincí v peněţním oběhu, coţ ale nebylo tak jednoduché. Také se zaslouţil o ukončení obíhaných praţských grošů. Ještě před svou smrtí (1657) poloţil základy pro zavedení nového systému daní v Čechách. Po smrti Ferdinanda III. měl na trůn zasednout jeho syn, Ferdinand IV. Ten ale o 8 let později předčasně zemřel a na trůn tak byl dosazen jeho bratr Leopold Ignác Habsburský.

Obr. 25 – Tříkrejcar raţený Leopoldem I.

Obr. 26 – Šestikrejcar raţený Leopoldem I.

Leopold se zaslouţil o stabilitu země po třicetileté válce. V roce 1658 byl přijat projekt, slouţící k reformě státních financí. Byla zavedena dědická daň a kolkované papíry, které měly 32

slouţit pro úřední písemnosti. Navíc začala výroba drobných kreditních platidel, vyráběných z mědi. Hlavním záměrem této reformy bylo vymizení zahraničních měn z českého peněţního oběhu, ačkoliv k samotnému aktu došlo aţ o několik let později. Vyráběné mince té doby byly stříbrné a zlaté tolary a dukáty, které byly zastoupeny velkým obsahem kovu a „běţné“ mince krejcarového systému (zlatý rýnský = 60 krejcarů). Díky novým technologiím byla v období habsburské monarchie, roku 1661, zavedena hromadná strojová výroba mincí. „Nejstaršími technickými zařízeními na výrobu mincí byly jednoduché válcovací stroje. Negativní obraz mincí již nebyl pomocí punců a ručním dorýváním ztvárňován na vodorovnou plochu razidla ve tvaru roubíku, ale na vnější stranu kovového válce. Pás mincovního kovu byl protahován mezi dvěma válci s negativním vyobrazením lícní a rubové strany mincí. Otáčení válců bylo nastaveno, tak, aby se líc a i rub mince zobrazily na horní a spodní straně kovového pásu přesně proti sobě. Mechanický průbojník potom hotové mince z kovového pásu vykrajoval. V pozdějších letech se systém výroby mincí válcováním zdokonaloval do podoby tzv. taškových strojů s vyměnitelnými raznicemi. Při poškození nebo opotřebování jedné raznice nebylo nutné měnit celý razicí válec, ale pouze jeho dílčí segment.“ 23

Obr. 27 – Dvoukrejcar vydávaný Leopoldem I. v roce 1664

V roce 1671 byla definitivně zrušena mincovna v Jáchymově. Dále pak fungovaly pouze mincovny v Kutné Hoře a v Praze. Produkováno bylo velké mnoţství grešlí, šestikrejcarů, patnáctikrejcarů a tradičně pak zlaté dukáty. Od druhé poloviny 17. století, v období baroka, byly zastaveny i slezské mincovny. Byla ukončena raţba krejcarových mincí. V rozmezí let 1691 – 1699 se králi Leopoldovi I. podařilo ovládnout Sedmihradsko a s ním i jejich bohaté zdroje drahých kovů. Tím došlo i k rozšíření území tehdejších Uher. Toto

23

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 242

33

rozšíření vedlo k vyššímu daňovému zatíţení. Šlechta najímala své poddané téměř zadarmo, jediným jejich „výdělkem“ byla strava. Jednalo se o tzv. nucené práce. Většina panství z důvodu nedostatku pracovní síly začala vést evidenci obyvatel, dle věku, majetkových poměrů, sloţení celé rodiny (počtu členů), apod. Po smrti Leopolda I., v roce 1705, měl na trůn zasednout jeho starší syn, Josef I., který se ale na královském trůně příliš neohřál. Po šesti letech vlády, kdy byly produkovány mince raţené obdobně, jako tomu bylo za vlády jeho otce, ale Josef I. předčasně zemřel. Psal se rok 1711. Z tohoto důvodu byl na trůn nucen zasednout Josefův mladší bratr, Karel III. Ten tu dobu působil jako král španělský. Po dosazení na královský trůn byl korunován na Karla VI. Díky četným sporům s Francií, byl Karel VI. donucen se vzdát své královské koruny španělské, ačkoliv toto označení pouţíval aţ do své smrti. Král Karel VI. si velice zakládal na vzhledu svých raţených mincí. Navíc původní výroba mincí válcováním byla nahrazena rotačním vřetenovým lisem. To vedlo i k podstatně vyšší produkci mincí.

Obr. 28 – Tolar raţený Karlem VI.

V roce 1727 byla oficiálně zrušena i kutnohorská mincovna. Tím pádem jedinou fungující vládní mincovnou zůstala praţská mincovna.

2.5.

Doba první císařovny

Před svou smrtí se Karel VI. snaţil o udrţení rodu Habsburků na českém trůně. Jelikoţ neměl syna, hrozilo tak vymření habsburského roku po meči. Proto Karel VI., jiţ v roce 1713, zavedl tzv. „pragmatickou sankci“, která „povolovala“ zasednout na trůn i ţenám. Nástupkyní po Karlovi tak byla Marie Terezie Habsburská, ačkoliv po jeho smrti bylo české území rozděleno do tří částí (Čechy, Morava a Slezsko) a kaţdá tato část měla vlastního správce – Čechy ovládl Karel Albrecht, Moravu Bedřich August II. a Slezsko Fridrich II. Za krále Království českého byl nakonec zvolen Karel Albrecht, který byl přijat jako Karel III. Jeho vláda však 34

brzy skončila, roku 1742, kdy se Františku III. Štěpánu Lotrinskému, manţelu Marie Terezie Habsburské, podařilo vytlačit nepřátelská vojska z Čech a následně byl roku 1745 zvolen císařem českým. Sama Marie Terezie nechala razit vlastní mince jiţ od roku 1741 jako královna uherská i česká, ačkoliv k vydávání jejich mincí v Čechách došlo aţ roku 1743. Od roku 1745, kdy byl její manţel oficiálně zvolen za císaře Království českého, pouţívala titul císařovny. Od tohoto roku zavedl raţbu mincí i František III. Štěpán Lotrinský. Roku 1765 František III. Štěpán Lotrinský zemřel, ale Marie Terezie pokračovala v jeho i ve svých raţbách i nadále. Zároveň začala i raţba mincí nejstaršího syna, Josefa II., jakoţto spoluvládce. Dle nově zavedené peněţní reformy ze dne 7. listopadu 1750, byly nahrazeny šestikrejcary a patnáctikrejcary za sedmikrejcary a sedmnáctikrejcary. Obsah stříbra v mincích, aţ na tolary, kde se obsah sníţil, byl stálý a neměnný.

Obr. 29 – Mince vydávaná Marií Terezií Habsburskou

„Dne 21. září 1753 princip nové „měnové konvence“ přijalo sousední Bavorsko. Od té doby hovoříme o konvenční měně. K oblasti působnosti konvenční měny v následujících letech přistupovaly i další země, takže ve střední Evropě v průběhu druhé poloviny 18. století vznikala poměrně rozsáhlá oblast, v níž bylo možné bez podstatných omezení platit mincemi konveční měny, ať už byl jejich vydavatelem kdokoli ze zúčastněných. Od starších vládních mincí se ražby nového měnového systému odlišovaly malým křížkem, umisťovaným obvykle za letopočtem.“ 24 Tato konvenční měna byla v habsburské monarchii uţívána aţ do roku 1857. Země, které konvenční měnu přijaly, zavedly tzv. „zemské mince“. Jednalo se o kreditní platidla, uţívaná pouze na území daného panovníka, který je vydával. Zatímco u mincí „konvenční měny“ byl 24

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 282

35

obsah stříbra neměněn ani během válečných konfliktů na našem území, u „zemských platidel“ bylo v období krizí nutno za konvenční mince zaplatit více, neţ byl jejich nominál. „Zde již můžeme mluvit obecně o platidlech, neboť „zemskou“ měnu v habsburské monarchii již od druhé poloviny 18. století netvořily jenom mince, ale také papírové peníze.“ 25

Obr. 30 – Dvacetikrejcar vydávaný Josefem II.

Drobné mince byly nahrazeny, od tříkrejcaru níţ, za kreditní měděné mince. Z nich nejzajímavější mincí, raţenou praţskou mincovnou, byla grešle (3/4 krejcaru). Místo toho vysoké hodnoty byly nahrazeny papírovými penězi. Dle císařského mandátu vydaného 15. června 1762, byly vydány první bankovky v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých rýnských. Pro označení papírových peněz se v Čechách ujal název „bankocetle“ nebo „bankocedule“. V roce 1771 byly vydány i pětistovky a tisícovky. Tyto bankovky byly vyráběné velmi jednoduchým způsobem, byly tištěné pouze na jedné straně.

Obr. 31 – „Bankocetle“vydávané Marií Terezií k pokrytí státního dluhu

25

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 283

36

Po smrti Marie Terezie i jejího syna Josefa II. na trůn zasedl Leopold II. Ten však záhy o dva roky později zemřel a na královský trůn byl dosazen císař František II, který později přijal označení František I., po rezignaci titulu římského císaře. Nacházíme se v období napoleonských válek, které dočasně změnily rozpoloţení zemí, ale přinesly změny i v peněţním systému. Došlo k zavedení nových mincí, kterými byly šestikrejcary a dvanáctikrejcary, ale s pouhým 25% obsahem stříbra. Od roku 1795, kdy byla obnovena činnost praţské mincovny, byly vydávány tzv. kříţové tolary, půltolary, čtvrttolary, mince konvenční měny a „zemské“ mince. Rozdíl mezi konvenční měnou a „zemskými“ mincemi byl v obsahu stříbra. „V konvenčním desetikrejcaru připadalo na jeden krejcar 0,1945 g AG, zatímco v „zemském“ dvanáctikrejcaru pouze 0,093 g Ag.“ 26 Od roku 1797 byla zrušena raţba krejcarového systému kromě nejmenších, tříkrejcarových, mincí. Dále byly z oběhu stáhnuty „bankocetle“ z důvodu „špatného papíru“ a byly nahrazeny novou emisí papírových platidel. Produkovaly se i měděné kreditní mince a mince konvenční měny. Po roce 1806 vymizely konvenční mince, „zemské“ mince, ale i měděné krejcarové raţby. Došlo i k nové emisi „bankocetlí“. Nedostatek drobných mincí avšak musel panovník vyřešit. Takţe vydal nové měděné mince vysokých hodnot. Ty byly raţeny téměř všemi tehdy fungujícími mincovnami na našem území. „Díky vysoké nominální hodnotě sehrály v peněžním oběhu významnou proinflační roli. Čím dál větší požadavky na úhradu válečných výdajů vyvrcholily roku 1809, kdy rakouský císař opět neúspěšně vojensky střetl s Napoleonem Bonapartem. Mírovou smlouvou z října 1809 nejenže rakouský císař ztratil podstatnou část území své říše, ale zavázal se uhradit Francii válečnou náhradu ve výši 75 milionů zlatých. Ovšem nikoli v papírových penězích, ale ve zlatě a stříbře.“

27

František I.

pak vyzval obyvatelstvo k podpoře stability měny, avšak bez větší odezvy. Do oběhu se dostaly opět mimo „bankocetlí“ i měděné mince a mince konvenční měny.

26 27

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 303 VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000. str. 315

37

Obr. 32 – Mince vydávané Františkem II.

Situaci probíhající v Čechách měla vyřešit peněţní reforma zahájena 20. února 1811, kdy byl vyhlášen státní bankrot a 80% znehodnocení kreditních platidel. Záměrem této reformy bylo sjednocení kurzu platidel konvenční měny s platidly kreditními. „Bankocetle“ byly ve sníţené hodnotě vyměňovány za nové, tzv. „výměnné listy“, neboli „šajny“. Ty se odlišovaly velikostí i vzhledem. Novým patentem ze 4. ledna 1812 byly uvedeny do oběhu nové měděné mince s novým letopočtem. Jednalo se o drobné mince. Těmito mincemi měly být hrazeny pouze drobné obchody, u kterých nebylo moţné platit „šajnami“. V roce 1813 zavedl císař nový druh papírových peněz, tzv. „anticipační šajny“. Konečným řešením bylo aţ ukončení napoleonských válek. 1. června 1816, kdy byla zřízena Privilegovaná rakouská národní banka. Ta vydávala první bankovky s uvedeným datem 1. 7. 1816, které byly zároveň směnitelné za tehdejší „šajny“. Od srpna 1818 pak byly vydány do oběhu nové měděné mince. V oběhu se nacházely i starší měděné mince, aţ z dob Marie Terezie, jejichţ hodnota se sniţovala a postupně z peněţního oběhu úplně vymizely. Dále se razily mince niţších nominálů, desetníků, tříkrejcarů i pětikrejcarů. 2. prosince 1848 zasedl na císařský trůn František Josef I. Z peněţního oběhu vymizely téměř veškeré kovové mince. Jiţ koncem května 1848 byly do oběhu uvedeny nové papírové peníze nízkých nominálů. Zároveň byly vydávány i nové druhy mincí, jako dvoukrejcar a šestikrejcar z nekvalitního stříbra. Jednalo se o platidla konvenční měny. Z oběhu pak vymizely pomalu i zlaté dukáty, stříbrné tolary a další stříbrné drobné. Z důvodu nedostatečného mnoţství drobných, byly zavedeny papírové peníze v nízkých krejcarových hodnotách. Ty měly být v budoucnu směnitelné za stříbrné mince konvenční měny. Dalším způsobem, jak vyřešit tento problém, bylo „dělení“ papírových platidel na menší části, trháním na poloviny či čtvrtiny. A posledním způsobem bylo zavedení tzv. 38

„nouzovek“. Jednalo se o peněţní poukázky, na kterých se vydavatelé zavazovali, ţe je v budoucnu smění za stříbrné mince. Tyto „nouzovky“ mohl vydávat téměř kdokoliv. Lišily se kvalitou i vzhledem a počtem. V roce 1849 je však ministerstvo financí zakázalo, ačkoliv v oběhu se vyskytovaly ještě několik let poté.

Obr. 33 – Mince znějící na deset krejcarů vydávané v roce 1888 za vlády Františka Josefa I.

V roce 1851 byla vydána nová emise měděných mincí, o rok později pak byla zahájena výroba zlatých dukátů a stříbrných mincí konvenční měny. Nové mince konvenční měny byly raţeny z velice kvalitního stříbra, konvenční tolary obsahovaly aţ 90 % stříbra. Zlaté dukáty byly raţeny v hodnotách „dukát“ a „čtyřdukát“. Jednalo se o obchodní mince v hodnotě 250 krejcarů konvenční měny. Tyto dukáty byly produkovány Františkem Josefem I. od roku 1852 aţ do roku 1915. Obě mince jsou vyráběné dodnes ve vídeňské mincovně jako novoraţby slouţící k obchodním a komerčním účelům. Roku 1856 byla definitivně ukončená činnost praţské mincovny. Také byla poslední moţnost směny provizorních papírových platidel. Veškeré papírové oběţivo tvořilo jen platidla, která vydávala Privilegovaná Rakouská národní banka. 24. ledna 1857 byla sepsána a uplatněna smlouva o měnové unii. Jednalo se o vůbec poslední peněţní reformu týkající se stříbra jako základ měnového systému. Dle této smlouvy měly být zavedeny společné mince pro všechny zúčastněné strany, kterými byla habsburská monarchie, Lichtenštejnsko a Německý celní spolek. Zároveň byla zavedena i nová měna, tzv. „rakouská“, platná od 1. listopadu 1857. Hlavní její jednotkou byl „1 zlatý rakouské měny“. Na našem území mohly obíhat veškeré mince vyráběné od roku 1857 zeměmi patřícími k měnovému spolku. Součástí smlouvy sepsané v roku 1857 bylo úplné odstranění všech provizorních platidel a státovek. Co se mincí týče, dle této smlouvy bylo přesně určené mnoţství, které kaţdá země vydá. „Od uzavření smlouvy až do 31. prosince 1863 to mělo být 39

nejméně 24 spolkových tolarů na 100 obyvatel. Od prvního ledna 1863 mělo být vyraženo každé čtyři roky nejméně 16 tolarů na 100 obyvatel. Spolkových dvoutolarů si mohl každý stát navíc vydat kolik chtěl. V habsburské monarchii, která byla nejlidnatějším státem ze všech signatářů, proto začala ražba spolkových tolarů hned od roku 1857 ve velkém množství, naproti tomu rakouské spolkové dvoutolary jsou velmi vzácné, stejně jako zlaté spolkové koruny.l Jejich vydávání nebylo limitováno spodní hranicí. Základ spolkové měny představovalo stříbro, proto dohoda věnovala pozornost hlavně stříbrným mincím.“ 28 „Domácí“ měnou na našem území byly stříbrné mince „rakouského čísla“. Nejniţším nominálem byl tzv. „čtvrtzlatník“. Drobným mincím se přezdívalo tradičně „krejcary“.

Obr. 34 – Tzv. kutnohorský dvouzlatník z roku 1887

Prusko-rakouská válka z roku 1866 přinesla rozpad spolkové měny. Proto musela centrální banka přistoupit k nucenému oběhu papírových státovek. V důsledku toho byla utlumena i raţba spolkových mincí a do oběhu byly zavedeny opět nové mince. I po roce 1867 zůstaly v platnosti papírové peníze, bankovky a státovky. Pokračovala výroba zlatých dukátů, které slouţily především k obchodním účelům. Byly zavedeny nové zlaté mince, coţ byly „čtyřzlatník“ a „osmizlatník“ a novinkou byla raţba pamětních mincí, coţ bylo do té doby příliš nevídané. Další změnou zaznamenanou v roce 1867 bylo rozdělení habsburské říše na dvě části, a to na uherskou a rakouskou. Čechy tenkrát spadali pod část rakouskou. S tím došlo i k tzv. „dualismu“ měnového systému. Uherské mince se odlišovaly od mincí rakouských v opisech v maďarštině, zatímco u rakouských mincí byly opisy v němčině. Roku 1878 byla zřízena nová centrální Rakousko-uherská banka a byly vydány nové emise státovek. Cena stříbra pomalu klesala a tím začala „stříbrná měna“ ztrácet na hodnotě. Aţ do roku 1892 stoupala cena zlata oproti ceně stříbra aţ o třiadvacetinásobek. „Tento vývoj způsobil, že 28

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000. str. 359 - 360

40

dosavadní stříbrné zlatníky, jejichž kupní síla měla být garantována obsahem drahého kovu (stříbra), se staly stejně jako drobné mince jen úvěrovými platidly. Jejich nominální hodnota byla výrazně vyšší než cena kovu v minci skutečně obsaženého. Například poslední zlatníky, ražené roku 1892, obsahovaly stříbro již jen v ceně 63,33 krejcaru (domácí výkupní cena drahého kovu), respektive 75 krejcarů (cena stříbra obchodovaného ve velkých objemech na světových trzích). Naproti tomu obchodní zlaté mince, ražené ve zlatko-frankovém systému od roku 1870, si své reálné krytí drahým kovem udržely. Čtyřzlatník z roku 1892 obsahoval ryzí kov v domácí výkupní ceně 3 zlaté 90 krejcarů (tj. 97,5 % nominální hodnoty).“ 29 Z toho vyplývala pro císaře Františka Josefa I. jediná alternativa. Přistoupil k zavedení nových peněţních jednotek, tím byly nahrazeny krejcary a zlatky za koruny a haléře. Poté, 31. prosince 1892 došlo k ukončení oběhu mincí konvenční měny. Základním kamenem nové měny měly být zlaté korunové nominály. Nadměrné mnoţství vyráběných haléřových a korunových mincí napomohly plynulejší výměně kovových platidel. Státovky a bankovky uváděné ve zlatých rakouské měny byly neplatné od roku 1904 a jiţ nově produkovaná papírová platidla se stala plnohodnotnými bankovkami. Od roku 1907 pak začala raţba zlatých stokorun. Po smrti Františka Josefa I. v roce 1916 se pomalu schylovalo ke světové válce. Vlády se záhy ujal Františkův prasynovec Karel. Z peněţního oběhu vymizely zlaté a stříbrné mince spolu i s mincemi vyráběnými z niklu a bronzu. Došlo k hromadné výrobě nekrytého papírového oběţiva. Drobné mince byly raţeny uţ jen ze ţeleza a stříbrné korunové mince nahradily papírové peníze.

2.6.

Období první republiky

28. října 1918 byla oficiálně vyhlášená Československá republika, která zahrnovala území Království českého, Markrabství moravského a Horního Slezska. V čele státu byl jmenován vůbec první prezident, Tomáš Garik Masaryk. Dne 26. února 1919 byla vytvořena československá měna. „Toho dne byly uzavřeny státní hranice a započala výměna starých rakousko-uherských bankovek za nová platidla. Československá vláda neměla k dispozici již vyrobené vlastní peníze, proto situaci operativně řešila novým způsobem, který se pak ve 20.

29

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 381

41

století osvědčil několikrát: vyčleněním části starého oběživa pomocí druhotného označení (v tomto připadá nalepením kolku) a jeho prohlášením za zákonné platidlo nového státu.“ 30 Největšími producenty bankovek u nás byly tři praţské tiskárny (A. Haas, Národní politika a Česká grafická unie) a v zahraničí jimi byly tiskárny ve Vídni a v New Yorku. K českým, praţským, tiskárnám se přidala i pardubická tiskárna firmy Otta – Růţička. Z drobných mincí byly v oběhu od roku 1921 dvacetihaléře a padesátihaléře. O sedm let později byla zavedena raţba československých stříbrných mincí. Ty ovšem s příchodem okupace v roce 1939 z peněţního oběhu vymizely. Byla zavedena tzv. „protektorátní českomoravská koruna“. Do oběhu se dostaly i říšské marky, které byly schváleny jako zákonné platidlo. Desetifenik platil na našem území jako koruna.

Obr. 35 – Jednokoruna vyrobená v roce 1952

Po znovuobnovení Československé republiky nastaly, vzhledem k niţší hodnotě slovenské koruny od koruny českomoravské, po druhé světové válce v roce 1945 finanční problémy. Na celém území přestaly platit říšské marky a v českých zemích byla obnovena prvorepubliková platidla. Z bankovek byly zavedeny dvacetikoruny, padesátikoruny a stokoruny. V listopadu 1945 byly oficiálně pětistovky a tisícikoruny schváleny za bankovky. K nim navíc přibývaly i domácí státovky a bankovky. S příchodem komunistů, v roce 1953, na naše území byla provedena nová peněţní reforma. Tou ale většina obyvatel utrpěla. Nová platidla měla být nahrazena za veškeré dosavadní oběţivo v poměru 5:1. Za například 300 starých korun tak občan dostal 60 korun nových. Záminkou této reformy bylo ukončení přídělového systému hospodaření. Tato reforma se týkala i bezhotovostního oběţiva. Byly zrušeny výnosy z cenných papírů, pojistek, dluhopisů i zástavních listů, které se vydávaly po roce 1945. Co se běţných účtů a vkladních kníţek týče, peníze byly převedeny ve stanoveném poměru na novou měnu. Staré 30

VOREL, P., Od praţského groše ke koruně české 1300 – 2000, str. 407

42

peníze přestaly definitivně platit 5. června 1953. Postupně se zvyšováním cen zboţí, rostly i příjmy obyvatelstva. Z drobného oběţiva byly vydávány hliníkové haléře v hodnotách 1, 3, 5, 10 a 25. V roce 1957 byla zavedena místo papírové jednokoruny kovová. V roce 1963 byl přijat mosazný padesátník. Objevila se i raţba památečních mincí ze stříbra. Veškeré tyto mince slouţily pouze ke sběratelským účelům. Platnost všech vydaných mincí skončila 30. června 2000.

Obr. 36 – Dvoukoruna československá z roku 1976

Obr. 37 – Pětikoruna československá z roku 1989

V rozmezí let 1989 – 1990 došlo k ukončení komunistického reţimu v Československu a vznikla tak „Česká a Slovenská federativní republika. Oběţivo zůstalo stejné, jako tomu bylo doposud, s rozdílem vzhledu mincí. Na líci strany mince byl vyobrazen státní znak a název „ČSFR“ a z rubu mince vymizela pěticípá hvězda.

Obr. 38 – Bankovka znějící na hodnotu sto korun českých z roku 1961

43

Obr. 39 – Tříkoruna v podobě papírového oběţiva v letech 1970 - 1989

2.7.

Peníze po roce 1993 na našem území

Dnem 1. ledna 1993 bylo oficiálně stanoveno, po vzájemné dohodě, rozdělení státu na dva samostatné celky. Tím vznikla Česká republika a Slovenská republika. K oddělení měnových systémů obou zemí došlo v únoru 1993 kolkováním bankovek. Byla taktéţ ukončena platnost československých bankovek. Drobné mince byly postupně obměňovány za nové s označením „koruna česká“ (Kč). Směnný kurz mezi slovenskou a českou měnou byl téměř shodný. Zároveň byla uvedena do oběhu, s přesným datem 8. února 1993, první česká bankovka. Byla jí dvoustovka. Dále pak papírové dvacetikoruny, dvoutisícovky i pětitisícovky. Mince byly raţeny, z důvodu nedostatku mincoven v Česku, v Kanadě i v Německu. V průběhu roku 1993 však začala provozovat činnost mincovna v Jablonci nad Nisou, která průběţně přebírala výrobu mincí. O rok později zde byla zahájena i výroba pamětních mincí. Po rozdělení Česka od Slovenska následovalo i rozdělení centrálních bank na Národní banku Slovenska a Českou národní banku. Jiţ na konci roku 1992 byly schváleny zákon o Národní bance Slovenska a o České národní bance. Na základě Ústavy České republiky byla Česká národní banka od počátku své existence nezávislá na politickém vlivu, nýbrţ udrţovala a stále udrţuje měnovou, cenovou, stabilitu. Po roce 1989 došlo ke vzniku mnoha bank. Tyto banky, které se snaţily především přitáhnout nové zákazníky, začaly nabízet výhodné běţné a termínované účty, úhrady plateb, inkas a postupem času vydávat i platební karty. Bylo vybudováno několik bankomatů, kde bylo moţné vybírat hotové peníze i v čase, kdy byly uzavřeny pobočky bank. „Zpočátku šlo o „off-line“ systém, kdy si obchodník zdlouhavě ověřoval solventnost svého zákazníka prostřednictvím telefonu a následně „vyráběl“ papírový platební příkaz prostřednictvím mechanického zařízení, pro který se vžil název „žehlička“. Jedna jeho část zůstala obchodníkovi, jednu kopii dostal zákazník, další obchodník předložil k zúčtování své bance. Během následujících let uzavíralo stále více obchodníků se svými bankami dohody o provozu 44

POS terminálů, tzv. POS, Point of sale, prostřednictvím kterých je možné realizovat platbu elektronicky.“

31

Dříve byly platby potvrzovány podpisem klienta na účtence, ale v dnešní

době jsou téměř všechny transakce potvrzovány PIN kódem.

Převzato: https://www.czech-ba.cz/sites/default/files/dokumentyclanku/banky-fakta-2014platby/cbabankyafakta2014-platby.pdf

V současné době jsou jiţ díky novým, vyspělejším, technologiím moţné platby i prostřednictvím mobilního telefonu. Součástí sluţeb současných bank je internetové bankovnictví. Banky pro své klienty začaly vydávat tzv. bezkontaktní platební karty, kdy není zapotřebí přímo kartu zasouvat do terminálu, stačí ji pouze přiloţit.

3. Výhody a nevýhody současné měny CZK Vstup České republiky do Evropské Unie v roce 2004 přinesl očekávaně řadu otázek, nespokojeností, ale i určitých kladů, co se přijetí eura v naší zemi týče. Je vůbec naše země připravená na upuštění od koruny české, která v obyvatelích ČR vzbuzovala důvěru a existuje jiţ přes několik desetiletí? Pokusím se teď tedy o zhodnocení kladů a záporů přijetí eura vůči současné měně. Euro, jakoţto peněţní jednotka, je v Česku téměř všude všeobecně přijímané. Dokonce je povaţováno za druhou nejčastější měnu uţívanou v mezinárodních transakcích a je také velmi

31

zdroj: www.historie.cnb.cz/cs

45

důleţitou rezervní měnou.32 V případě, kdyby došlo k tomu, ţe by euro bylo zákonně stanoveným platidlem a vznikla by tak společná měna, se očekává hlubší spojení a spolupráce se státy, které jsou součástí Evropské Unie, a s tím i spojené vymizení kurzového rizika vůči členským zemím eurozóny. Jelikoţ je euro přijímáno a je obchodovatelné a stejně tak směnitelné téměř v celé Evropě, ale i na jiných kontinentech, mohlo by jeho přijetí usnadnit mezinárodní, ale i celosvětové transakce. Stabilita měnového, ekonomického i politického prostředí za pomoci levné pracovní síly můţe přinést zahraniční investice a zvýšit tak konkurenceschopnost české ekonomiky. Dalšími očekávanými důsledky by byl rychlejší růst vývozu a hrubého domácího produktu

v důsledku

vyšší

transparentnosti

cen

a

vzhledem

k stabilnějšímu

makroekonomickému prostředí. V případě přijetí eura by bylo moţné vyuţívat poměrně jednoduchých, rychlých a především bezpečných platebních systémů. Stejně tak by vznikly úspory na nákupy a prodeje cizích měn. Zároveň by společná měna, prostřednictvím přímého porovnání cen zboţí a sluţeb v jednotlivých zemích, usnadnila obchody spotřebitelů. Vedle toho přináší přijetí eura i řadu stinných stránek. Jednou z nich je například načasování, kdy by vůbec mělo Česko vstoupit do eurozóny. Pro Českou republiku by takové rozhodnutí znamenalo ztrátu samostatné měnové politiky. Velmi obtíţné by se pak mohly stát reakce na změny ekonomického charakteru v podobě změn měnového kurzu a úrokových sazeb, které by byly určovány Evropskou centrální bankou. V případě změny inflace, je pravděpodobné její zvýšení. Důvodem by byla především snaha dohnat cenovou úroveň eurozóny. Kaţdopádně zavedením eura by utrpěla především měnová politika, zatímco při ponechání domácí měny můţe centrální banka přímo reagovat na potřeby domácí ekonomiky. Proto by bylo vhodnější zachování národní měny. 33 Dost podstatným rizikem by bylo přechodné období při zavádění společné měny. V tom případě, by bylo euro vyuţíváno pouze v bezhotovostním styku, zatímco v oběhu hotovostních peněz by platily stále domácí měny. Problémem by bylo neustálé přepočítávání eur s národní měnou, především zaokrouhlováním nahoru, a tím by mohl být vztah eura k jiţ 32

http://www.kurzy.cz/kurzy-men/nejlepsi-kurzy/EUR-euro/

33

zdroj: http://www.euroskop.cz/gallery/2/850studie_vlivu_zavedeni_eura_v_cr_na_ekonomiku.pdf 46

zanikající měně podstatně narušen. Navíc pokud by byl koeficient stanovený chybně, silný kurz by tak mohl znevýhodnit český vývoz. Dále pak rozhodně budou vysoké finanční náklady spojené se zavedením společné měny. Pro některé občany pak můţe přijetí eura v České republice znamenat ztrátu určitého národního symbolu.

4. Odhad budoucího vývoje peněz Odhadovaný vývoj peněz je zajímavý jak pro laiky, tak i pro odborníky – ekonomy. Jiţ od dávných dob probíhá neustálý boj mezi výrobci a padělateli peněz. Tak jak se zdokonalují ochranné prvky peněz – bankovek (například mikrotext, skrytý obrazec, vodoznak, hologramy, ochranný prouţek a další), stejně tak rychle se zdokonalují i padělatelé. Dnes v době 3D tiskáren a počítačových softwarů jsou padělky jiţ na takové úrovni, kdy jsou téměř nerozpoznatelné. Vzhledem k tomuto faktu a neustálému kolísání hodnoty peněz se neustále zvyšuje poptávka po zlatě, platině, drahých kovech. Stoupá hodnota staroţitností, uměleckých děl (obrazy, sochy, aj.), nemovitostí (domy, pozemky na lukrativních místech). Přesto současná podoba peněz pro většinu obyčejných lidí nemizí a ani nebude – je těţké si představit platit běţné kaţdodenní nákupy hřivnami. Jiţ dnes se rýsuje spíše jejich náhrada formou bezhotovostního styku – platebních karet. Je to daleko pohodlnější, rychlejší a variabilnější. Nachází se zde moţnost platit doma i v zahraničí, platit v obchodních řetězcích, bankách i restauracích. Do budoucna je více neţ pravděpodobné, ţe kaţdý člověk bude mít v sobě od narození čip, který ponese informace o identifikaci, zdravotním stavu, vzdělání a v neposlední řadě i o hodnotě jeho získaného majetku. Snad půjde o jakousi formu kreditu, nikoliv podobu peněz, který nebude vázán na ţádný stát ani zřízení. To znamená, ţe ţádná vláda nebude moct zasahovat do měnové politiky. Předchůdcem toho můţe být nově zavedená virtuální měna Bitcoin. Jedná se o digitální peněţní měnu, která se pouţívá pouze prostřednictvím internetové platební sítě, k zabezpečení této sítě je vyuţita kryptografie, umoţňující disponovat pouze s penězi, které dotyčný vlastní. Je navrţena tak, aby nikdo (autor, vláda jednotlivých států) nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněţní toky a způsobovat inflaci. Vznikla v roce 2009 a v současné době se stává stále oblíbenější. Dokonce v roce 2013 tuto digitální měnu uznalo Německo 47

jako oficiální virtuální měnu, určilo daň na zisky z transakcí standardní sazbou daně z příjmu a hodnota se převádí na aktuální kurz v euru. Celkové mnoţství je cca 21 mil. Jelikoţ je od počátku daný počet bitcoinů, není moţné jich vytvořit více, a tím nelze vyvolat umělou inflaci. Jsou uloţeny v souborech v PC. Samotná hodnota bitcoinu je závislá na poptávce a nabídce trhu. Zakladatelem této měny je s největší pravděpodobností Satoshi Nakamoto. Přesná identita však není známá a krátce po rozšíření této měny, v roce 2010, se úplně odmlčel. Je pouze otázkou času, jak bude vývoj peněz v budoucnu vypadat. Zda lidé upustí od plateb hotovostními a bezhotovostními penězi a nahradí je nové trendy, viz Bitcoin. Dle mého názoru, budou lidé i nadále více důvěřovat a upřednostňovat hmotnou formu peněz v podobě mincí a bankovek, jak je tomu dodnes. Myslím si, ţe tato ideologie „nadčasových“ peněz či úplné vymizení mincí, bankovek a platebních karet je prozatím nerealizovatelná při nejmenším v časovém horizontu 100 let.

48

Závěr Hlavním cílem této práce bylo zmapování vzniku a vývoje peněz se zvláštním zaměřením na vývoj na území České republiky. Tento vývoj jsem doplnila o historické události i mimo území ČR. Část této práce je věnována i výhodám a nevýhodám současné měny vůči euru a případným změnám po přijetí eura v naší zemi. V závěru práce se pak zaměřuji na budoucí vývoj peněz a jakýsi futuristický možný náčrt peněz, všeobecně platebního styku. Při zpracovávání daného tématu jsem si uvědomila, jak jsou vůbec peníze mocný nástroj, jak nás ovlivňují a jak jsou pro každého z nás důležité. Je až k neuvěření, kam někteří dokážou zajít pro vidinu peněz. Zkrátka peníze byly, jsou a budou navždy.

49

Seznam odborné literatury FERGUSON, Niall, Vzestup peněz. 1. vyd. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-2570337-3. JUŘÍK, Pavel, Encyklopedie platebních karet, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0685-7. ROZMAHEL, Petr, Dopad zavedení eura na inflaci v ČR. In LACINA, Lubor (ed.), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR, [online]. [cit. 2014-06-25]. Dostupné z WWW: . VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru: zrození tolaru a jeho cesta v evropském a světovém peněžním oběhu 16. -20. století. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2003. ISBN 80-86182-71-1. VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české: průvodce dějinami peněz v českých zemích. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2000. ISBN 80-86182-36-3. Zákon č. 6/1993 Sb. o České národní bance Zákon 284/2009 Sb. o platebním styku www.historie.cnb.cz/cs/ www.czech-ba.cz

50