JAK VIDÍME SPISOVNOST V ČESKÉ REPUBLICE. Jana Svobodová

JAK VIDÍME SPISOVNOST V ČESKÉ REPUBLICE Jana Svobodová Nejen v České republice, ale také v jiných evropských zemích se vedou diskuse o tom, zda spisovná (kulturní/standardní) podoba národního jazyka má v nynější době ještě stále své neotřesitelné postavení a potřebné oprávnění a nakolik vůbec prestiž tohoto typu komunikace trvá. V našem příspěvku se zamyslíme nad některými okolnostmi, které působí na prestiž spisovné češtiny v českém prostředí a které podle našeho názoru nedovolují, aby vnímání užitečnosti spisovného vyjadřování přestalo být aktuální. Na druhé straně ukážeme, jak zajímavě se dá pracovat s fenoménem extrémního dodržování spisovnosti v neadekvátních situacích, čehož vynikajícím způsobem využil v literární tvorbě také autor Zdeněk Svěrák, a to konkrétně v souboru Nové povídky v povídce O slušném taxikáři. Zabýváme-li se spisovným jazykem, je třeba se opřít o vymezení jazykové normy a kodifikace. V duchu teorie jazykové kultury Pražského lingvistického kroužku považujeme i dnes za stěžejní pojem jazykovou normu. Jazyková norma coby soubor těch jazykových prostředků, které jsou obecně vnímány jako závazné a které jsou poučenými mluvčími respektovány, je nepochybně podřazena volnějším a šíře pojímaným normám komunikačním, spájejícím verbální i neverbální prostředky odpovídající dané situaci, akceptovatelné a očekávané. Komunikační normy se stávají jistými šablonami vyjadřování, kromě jiného i proto, že předpokládají uplatnění vhodných a z dané představy nevybočujících prostředků jazykových. Aktuálně nastává v českém prostředí situace, že část lingvistů neguje potřebnost spisovné češtiny právě s odkazem na nebývale rozvolněné komunikační normy, což údajně znamená jednoznačně to, že jazyk i jako komunikační prostředek odolává regulaci, tedy regulován (kodifikován ve spisovné podobě) být ani nemá. Dříve totiž komunikační pravidla spíše a častěji vedla komunikanty ve vybraných komunikačních situacích k volbě prostředků kultivovaných, tedy kodifikovaných, spisovných, naopak dnes, kdy naznačené rozvolněné komunikační trendy neustále posouvají hranice někdejších spisovných komunikátů směrem k neformálnosti a nespisovnosti, ve výsledku vzniká představa, že českým mluvčím obecně přestává spisovná čeština nejen sloužit, ale i vyhovovat. Je pochopitelné, že žádnému národnímu jazyku nelze naoktrojovat, aby se přestal vyvíjet, stejně tak však platí, že ani uživatelům jazyka nelze vnutit postoje k jazykové podobě komunikace v různém prostředí a situacích, ani kdyby to byly postoje podporované dobovými lingvisty z toho či onoho názorového proudu. Vedle toho ani nelze chápat jako definitivní 56

žádnou deskripci (popis stavu jazyka) a žádnou preskripci (ve smyslu pravidel stanovených v kodifikačních příručkách). Z poznání jazykové normy by se mělo odvíjet to, co bude zachyceno v inovovaných deskripcích jazyka a co bude poté začleněno do aktualizované preskripce

(úpravy

kodifikace).

Jak

se

ukazuje

podle

nejnověji

provedeného

celorepublikového sociolingvistického výzkumu v českém prostředí17, zdánlivě laické postoje veřejnosti k jazyku a jeho spisovné varietě jsou stále cenným ukazatelem toho, čím by se lingvisté měli zabývat a na co by neměli rezignovat ani v době sporů: vzhledem ke značně vysoké prestiži spisovné jazykové variety je potřebné a žádoucí, aby se aktualizovala i kodifikace, aby tedy neúnosně nenarůstal odstup mezi respektovanou jazykovou normou a platnou kodifikací. Momentální situace v České republice je poznamenána značnou liknavostí v přípravě klasických tištěných kodifikačních materiálů, nicméně kladem je, že institucionálně vznikla a je rozvíjena elektronická báze mapující spisovnou jazykovou normu: Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR. Marie Krčmová nedávno napsala, že podobné normativní materiály s kodifikační platností mají významný vliv na jazykovou kulturu. K tomu velmi přesně dodala (2009, s. 169): „Zabýváme-li se však jazykovou kulturou – a to se dotýká každého lingvisty bez ohledu na užší specializaci, jíž se (především) věnuje – dobře si uvědomujeme, že pouhá dokonale promyšlená kodifikace nestačí, nepromítne-li se bezprostředně do vyjadřovací praxe.“ Krčmová vyzdvihla roli jazykové popularizace, která do konkrétní vyjadřovací praxe vhodně zasahuje, a konstatovala diametrální rozdíl mezi tím, jak k jazykové realitě a úrovni vyjadřování přistoupí laik (nositel a uživatel jazyka), a tím, jak se k ní staví lingvista-specialista. Odborníci reagují na dobový úzus, z něhož se odvíjejí proměny normy (komunikační i tzv. spisovné), naopak laik vychází ze své víceméně subjektivní představy, jak by měl spisovný projev vypadat, a jen málokdy má přesnou oporu v podobě poučení získaného ve škole či jinde. Oběma přístupům je přesto něco společné: odborník i laik vnímají svůj jazyk rovněž emocionálně, prožívají ho, mají k němu také citový postoj. Zatímco u odborníka může být tato citovost umenšena znalostí problematiky, laik – pokud se nesnaží někde získat poučení – preferuje hlavně jazykový cit a odhad, nezřídka i idealizovaný. Emocionální přístup k národnímu jazyku a jeho spisovné varietě není možno přehlížet ani bagatelizovat, a chceme-li, aby byl u široké veřejnosti víc podpořen odbornými poznatky, je 17

Našeho dotazníkového výzkumu zaměřeného na fenomén spisovnosti, který probíhal formou výzkumného úkolu Grantové agentury České republiky v letech 2009 až 2011, se zúčastnilo celkem 3269 respondentů, vesměs rodilých mluvčích českého jazyka (s paritním zastoupením všech krajů České republiky), z nich bylo 1511 dospělých běžných uživatelů jazyka, 1422 mladých respondentů ve věku od 12 do 18 let a kontrolní skupina 336 tzv. odborníků, tedy těch, kdo jsou bohemisticky vzděláni nebo s češtinou zacházejí v rámci své profese. Hlavní řešitelkou uvedeného úkolu byla autorka tohoto příspěvku.

57

třeba je vhodnou, dostupnou a přístupnou formou prezentovat. Jednou z variant takové popularizace, byť značně netradiční a okrajovou, by mohla být i literárně zpracovaná tematika spisovnosti kolem nás, jak se k ní vyjádřil v připomínané povídce Zdeněk Svěrák. Obdobný závěr jako u Krčmové vyplynul také z úvah Juraje Dolníka o roli jazykového citu a jazykového rozumu (2010, s. 284). Představil jazykový cit jakožto jazykové povědomí, které vyvěrá z uživatelské praxe jednotlivce (dal by se pojmenovat jako prociťování jazyka); vedle toho popsal tzv. jazykový rozum, čímž je míněn soubor lingvistických znalostí, kterým jednotlivec disponuje a který mu dává možnost přemýšlet o jazyce v metajazykových kategoriích. Doslova k tomu zde Dolník uvádí: „Jazykovým rozumom reflektujeme jazyk, jazykovým citom prakticky jazyk ovládame.“ Vyplývá z toho (op. cit., s. 284), že „len vtedy, keď jazykový rozum funguje vo vzťahu k jazykovému citu ako komplementárna sila, keď rozum cit dopĺňa, môžeme hovoriť o účasti metajazykového vedomia na normálnom rozvíjaní jazyka, a teda o vplyve na jazykový cit“. I v tomto smyslu by mohla užitečně působit osvěta a nenásilná popularizace odborných poznatků. Emocionalita ve vztahu k mateřskému jazyku je patrná z řady dílčích zjištění sociologického výzkumu, který proběhl v celé České republice v roce 2010. Například u otázky, jak hodnotí respondenti tzv. vyjadřovací vzory, se stále ukazuje obliba „vzorových uživatelů“ spisovné češtiny, byť k nim sám respondent ani nemusí patřit a ve své vlastní vyjadřovací praxi se může od spisovnosti velmi podstatně vzdalovat.18 Z oslovených 3269 respondentů celoplošného výzkumu v ČR se vyjádřilo 3142 osob k následující otázce, jejíž znění uvádíme včetně variant odpovědí: Která z odpovědí nejlépe vystihuje Váš postoj? a) Velmi ocením, když se někdo umí vyjadřovat krásnou spisovnou češtinou, upoutá mě v psaném textu i v mluvené řeči. Vychutnávám si takové projevy, které působí jako vzor. Mrzí mě, že těchto vyjadřovacích vzorů dnes ubývá. b) Líbí se mi, když veřejní představitelé a různé osobnosti mají co sdělit a umí to také vyjádřit kultivovaně a spisovně. Myslím si, že takových příkladů se u nás dá najít ještě dost. c) Občas ocením kvalitní psané spisovné texty, například knihy. V mluvené řeči se u veřejných osob tolik nesoustředím na spisovnou podobu projevu, ale spíš na jeho obsah. K vyjadřovacím vzorům mám neutrální vztah. 18

Na tento zřetelný protiklad vlastních vyjadřovacích zvyklostí a potřeb respondenů z řad veřejnosti kontra jejich trvající očekávání jistých vyjadřovacích modelů v adekvátních situacích, v nichž se od příslušných veřejných mluvčích vyžaduje kultivovanost, upozorňují ve svých pracích a příspěvcích lingvisté jako Jiří Kraus a Karel Oliva.

58

d) Není pro mě důležité, zda je nějaké sdělení spisovné, moc si toho nevšímám, myslím si, že bez vyjadřovacích vzorů se v životě obejdeme. e) Spisovné texty a mluvené projevy jiných lidí mě po jazykové stránce nezajímají vůbec. Myslím si, že je úplně zbytečné starat se o nějaké vyjadřovací vzory. f) Jiná odpověď; prosím vypište: ……………… Nepřekvapilo nás, že převážila odpověď označená zde jako b), ta získala 1273 hlasů, tj. 40, 5 %; naopak jen naprosté minimum (32 respondentů, tj. pouze 1 %) souhlasilo s formulací e).   Na jinou otázku, zda je spisovná čeština ještě potřebná, odpovídala většina respondentů kladně: v součtu všech tří skupin jsme získali od 3269 oslovených respondentů 3231 odpovědí: z nich 313 nedovedlo situaci posoudit (tj. 9, 7 %), ale kladné odpovědi „spíše potřebná“ nebo „určitě potřebná“ si vybralo přesně 2035 respondentů (tj. 63 %), naprosto odmítavou odpověď „určitě nepotřebná“ označilo jen 50 respondentů, tj. 1,5 %. Jako typické nositele mluvené spisovné češtiny, o níž její odpůrci z řad bohemistů nejčastěji vyjadřují pochybnosti,19 označili dospělí účastníci celorepublikového dotazníkového výzkumu (široká veřejnost) nejčastěji tyto profese: učitele základních a středních škol; veřejné činitele a politiky; vysokoškolské učitele; tiskové mluvčí a tlumočníky; moderátory a hlasatele v médiích a právníky. U mládeže a odborníků byla uvedená šestice profesních skupin totožná, mírně se lišilo jen pořadí. Jako prostředí, kde je mluvené spisovné vyjadřování na místě, uváděli respondenti všech skupin především média, konkrátně zpravodajství v televizi a rozhlase. Podle těchto výsledků lze soudit, že ani o mluvenou spisovnou češtinu by příslušníci českého jazykového společenství nechtěli přijít, nicméně je logické, že tato varieta nemůže být všudypřítomná a nevhodně nadužívaná.  Extrémní příklad spisovného vyjadřování zvolil jako překvapivý komický prvek ve své povídce O slušném taxikáři český autor a scenárista Zdeněk Svěrák, mimo jiné jeden z těch, které respondenti z dotazníkového průzkumu v roce 2010 zařazovali mezi 6 nejčastěji uváděných vyjadřovacích vzorů.20 Zdeňku Svěrákovi k uvedené popularitě vyjadřovacího vzoru nepochybně pomohla i role zadavatele pravopisných diktátů v televizní relaci, kde vystupoval po boku tehdejšího ředitele Ústavu pro jazyk český AV ČR Jiřího Krause. 19

Zdůrazňují expanzi obecné češtiny a vidí ji jako „nástupce“ běžně mluvené češtiny na celém území státu. U dospělých představitelů široké veřejnosti bylo jméno Zdeňka Svěráka na 5. místě (za Václavem Klausem, Markem Ebenem, Ladislavem Špačkem a Václavem Havlem), u mládeže se umístil Svěrák naprosto totožně. U odborníků byl na 4. až 5. místě společně s Radovanem Lukavským (za Markem Ebenem, Václavem Havlem a Václavem Klausem). 20

59

Navzdory tomu, že při neformálních rozhovorech nebo i v textech svých povídek se Svěrák projevuje jako běžný nositel obecné češtiny jako nejexpanzivnějšího a nejvlivnějšího českého interdialektu, dokáže se jako původně vystudovaný bohemista a také učitel češtiny snadno přeorientovat na vyjadřování ryze spisovné, vyžadá-li si to daná komunikační situace (například právě v rámci uvedeného televizního pořadu o češtině), a obratně i erudovaně pracuje rovněž s metajazykovými pojmy i v literární tvorbě. Svěrák v povídce nechává mluvit svou postavu taxikáře výhradně spisovně, a to pod vlivem údajného silného osobního prožitku z dob školní docházky hrdiny, dokonce ukazuje, že taxikář si ve volných chvílích čte klasická literární díla (konkrétně historický román Aloise Jiráska Na dvoře vévodském), protože knižní jazyk se mu jeví jako inspirativní. Původní taxikářovo nepochopení – a až následné osvícené poznání komunikačních pravidel – pomáhají Zdeňku Svěrákovi povídku vícenásobně vypointovat: v jazyce existují rejstříky jako u varhan, v příslušné chvíli je třeba si vybrat příslušející rejstřík, a ne vystačit si za všech okolností pouze s rejstříkem jediným, tedy přísně spisovným.21 Zdá se, že ani česká široká veřejnost, ani mládež od 12 do 18 let se nedrží této puristicky zabarvené a naivně působící představy o úloze spisovného vyjadřování v českém prostředí. Menší pochybnosti by mohl vyvolat leda postoj deklarovaný při našem dotazníkovém průzkumu v roce 2010 skupinou 366 odborníků; z valné části šlo totiž o učitele češtiny. Jejich odpovědi na vícero otázek totiž nekopírují trendy zjištěné u uvedené velké skupiny respondentů z řad veřejnosti (1511 osob) nebo téměř totožně zastoupené skupiny mládeže (1422 osob), ale jsou poněkud rigidnější. Například na úvodní otázku dotazníku ve znění Který z nabízených výroků nejlépe charakterizuje Váš pohled na spisovnou češtinu? byly nabízeny tyto verze odpovědi: Má se používat: a) vždy v jakékoliv oficiální komunikaci, a to jak v psané, tak také v mluvené formě. b) vždy v oficiálních psaných textech, které jsou určeny pro širší veřejnost. V mluvené formě vždy za určitých okolností, pokud např. vystupujeme na veřejnosti, hovoříme s osobou, kterou blíže neznáme, s někým, koho si vážíme apod. c) hlavně v oficiálních psaných textech. V mluvené formě záleží jen na každém osobně, zda někdy chce a bude spisovně také mluvit. 21

V uvedené povídce se na s. 44 vyskytuje tato pasáž, v níž se rozrušený fiktivní pasažér Arnošt podivuje nad sterilně spisovnou mluvou taxikáře Vlastíka: „Vlastíku, já tě nechápu. Jak můžeš v takový situaci a po takovejch urážkách mluvit jako v nóbl restauraci. Jazyk, rozumíš, to je nástroj. Jako třeba varhany. A je vybavenej spoustou rejstříků. Jedno táhlo má na sobě napsaný Putyka, druhý Rodina, třetí Úřad, čtvrtý Přednáška, pátý třeba Ložnice... A ty hraješ pořád na jeden rejstřík. Ty se ochuzuješ, člověče, neulevíš si, žádnou ženskou tou svou sterilní řečí nevzrušíš. To takhle mluvíš s manželkou i v posteli?“ Odpověď osloveného je lakonická: „Jistě,“ řekl.

60

d) jen v psaných textech. Do mluvené komunikace vůbec nepatří, působí tam nepřirozeně až směšně. e) Nemá se používat ani v psaných textech, ani v mluvené komunikaci. Jak široká veřejnost, tak mládež se zřetelnou převahou volily odpověď b), po ní následovala jako další v pořadí odpověď c); kdežto tzv. skupina odborníků se vedle odpovědi b), kterou si vybralo 64 % z nich, přikláněla jako k další odpovědi právě k a), a to z 27 %. Zdá se tedy, že odborníci-češtináři se spíš staví na obranu co nejširšího uplatnění spisovné češtiny a víc než čtvrtina z nich z dnešního pohledu už poněkud nerealisticky volí odpověď a). Věřme, že osoba taxikáře, kterou si vybral k dosažení komického účinku své povídky Zdeněk Svěrák, zůstane v takovéto neovlivněné a téměř neovlivnitelné ryze spisovné podobě literární fikcí, jak byla autorem jednoznačně koncipována. Aktuální postoje veřejnosti k jazyku v České republice však fikcí nejsou – a neměly by jí zůstat ani z pohledu lingvistů. Příspěvek vznikl v souvislosti s řešením projektu GA ČR č. 405/09/0113 Fenomén spisovnosti v současné české jazykové situaci: recepce, realita, perspektiva a vize; částečně souvisí také s projektem GA ČR č. 405/09/0718. Literatura DOLNÍK, J.: Teória spisovného jazyka so zreteľom na spisovnú slovenčinu. Bratislava: Veda 2010. KRČMOVÁ, M.: Popularizace jazykovědy jako cesta ke kultivaci vyjadřování. In: Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia. Ed. Martin Považaj. Bratislava: Veda 2009, s. 169 – 174. SVOBODOVÁ, J. – SVOBODOVÁ, D. – GEJGUŠOVÁ, I.: Zdroje a cíle jazykové popularizace. Ostrava: Ostravská univerzita 2010. Literární zdroj SVĚRÁK, Z.: Nové povídky. Praha: Fragment 2010.

61

How we see the literacy in the Czech Republic The author deals with perception of the literacy within the Czech Republic and analyses the literary text by Zdeněk Svěrák, who works with communicates of a literary and non-literary character from the point of view of art. Against the background of a sample of the literary text and in comparison with results of the whole-republic socio-linguistic research from 2010 she documents the usual status of literary spoken communication in the Czech environment. prof. PhDr. Jana Svobodová, CSc. Pedagogická fakulta, Ostravská univerzita, Ostrava, Česká republika e-mail: [email protected]

62