Málo času „Stihls dodělat ten referát na zítřek?“ zeptala se starostlivě maminka sledujíc svého syna. Opět šel spát velmi pozdě a vypadal dost unaveně. „Jo,“ zazněla Tomášova odpověď. „Většinu jsem se i naučil, zbytek zvládnu v autobuse do školy.“ Hlas jakoby mu zmíral. „Tak se tedy dobře vyspi. Dobrou noc.“ „Dobrou.“ Jak odcházel, smutně se zamyslel, jestli by nebylo lepší říct pravdu. Téma referátu bylo nezajímavé a nezapadalo nijak do jeho plánů, takže se na něj jen podíval a napsal úvod. Když se mu nepovede, jak vysvětlí, že dostal z dějepisu nakonec horší známku? Vzpamatuj se, sakra, řekl sám sobě zamyšleně stoupaje po schodech do svého pokojíku v podkroví. Před dějepisem je matika, ajina a biologie. V tašce ponesu knížku, kde je všechno. A učit se to fakt nebudu. Ulehl a přikryl se tlustou peřinou, ačkoliv v místnosti bylo dost teplo. Podíval se na strop – jako vždy, když šel spát po náročném dni velmi pozdě. Napadlo ho, jestli zase nedokáže hodinu usnout jako minulou neděli, čtvrtek a středu. Vlastně už pravidelně tyhle dny chodil spát později, než je zdrávo, i kdyby usnul hned. Jeho úvahy zabloudily, stejně jako posledně, k významu spánku. Věděl, že těch necelých 6 hodin, za něž měl vstávat, mu stačit nebude a minimálně dopoledne bude nepoužitelný. Naštěstí je stráví ve škole. Pokud se však nevyspí vůbec, usne na hodině i večer při čtení, jak si nedávno vyzkoušel. A snad se ráno vzbudí alespoň na druhý budík, u toho prvního si mnohdy ani nepamatoval, jak ho vypnul. Ale jinak – k čemu je spánek? Jenom mu krátí čas. Přitom má tolik plánů, tolik věcí, které by chtěl udělat, naučit se, přečíst... Věděl, že je v nejlepších letech, kdy si může osvojit spoustu věcí a stát se velkým. Velkým z hlediska znalostí a dovedností. Poznal už docela dost takových lidí. Vědomosti jedněch z oblasti chemie a biologie byly obdivuhodné, druzí vynikali v matematice či informatice, třetí byli nadšenými fyziky a našli se i renesanční jedinci: uměli vše, ačkoliv třeba ne na první místa v soutěžích. Navíc mnozí hráli na nějaké hudební nástroje, kreslili či sportovali. Tomáš věřil, že zvládne vše. Měl potenciál. Šlo jen o jeho využití. O efektivní rozdělení času. O odstranění zbytečností. Spánek je zbytečnost. Půjde odstranit. Převalil se a v tu ránu dostal nápad tak dobrý, až se posadil. Na internetu musí něco být. Určitě někdo zkoušel odstranit spánek ze svého života. Některý z velkých géniů jistě už jednou uspěl. Jak by jinak stíhali tolik věcí? Ráno, přesně podle očekávání, se probudil nevyspalý a jen s největším úsilím se zvedl, když ho taťka volal k snídani. Tento den však byl jiný – měl naději a ta ho povzbuzovala, takže referát neskončil katastrofou. Jakmile po škole vylezl z autobusu, rozběhl se ke svému domu. Prolétl jídelnou, aniž by zaregistroval svačinu na stole, skočil k počítači, netrpělivě počkal, až se zapne, a jako o překot bušil do klávesnice. V češtině našel jen nějaké články o spánku, angličtina snad bude lepší. Psal do vyhledávače dotaz za dotazem, prohlížel desítky stránek výsledků, využíval slovníků k psaní rafinovanějších dotazů. Až zdánlivě jednoduchý výraz „experiment take time from sleep“ přinesl kýžený výsledek. Na monitoru uviděl zajímavý výzkum jakési látky v souvislosti se spánkem. Nejprve ho trochu zklamalo, že zkoumané osoby spaly 1,5 až 2 hodiny, pak se začetl důkladněji s tím, že se pak ještě poohlédne po něčem lepším. Článek pojednával o směsici několika látek, z nichž některé měly mnoho společného s kofeinem či theinem. Chvíli hledal na internetu a zjistil, že větší část se jich dá sehnat přímo a zbytek je obsažen v nějakých lécích, z nichž je bude muset vyextrahovat. Vyrušilo ho volání k večeři. Ani si neuvědomil, jaký má hlad a žízeň. „Ráda tě vidím dole,“ usmála se na něj mamka. „Tak co ve škole?“ „Dobý,“ pronesl s plnými ústy, na což se zamračila a otec si odkašlal. „Referát se povedl, takže
budu mít z dějepisu jedničku.“ „Tak to rád slyšim,“ řekl zvesela otec. „Nechceš za odměnu vyrazit v neděli na lyže? Vezmu tě na Praděd. Je trochu dál, stojí však za to.“ Tomáš mlčel a tvářil se netečně. Nevěděl, jak se tomu vyhnout – měl spoustu práce a lyžování ho jen zdržovalo. Další týden se navíc nemohl vymlouvat na školu, známky už budou uzavřené. „No...“ najednou ho napadlo chytré řešení. „Kamarád pořádá oslavu narozenin.“ Nabral další sousto. „Přemluvil mě, abych tam zašel. Promiň.“ Skvělá lež, pomyslel si a v duchu se usmál. Místo toho pojedu nakupovat ty látky. „Jasně, chápu. Je dobře, že po čase někam vyrazíš s kámošema, už jsi dlouho nikde nebyl. Holt si zajezdím zase jenom s Pepou.“ Po chvatném dojedení večeře s bušícím srdcem dočetl článek. Výroba směsi nebyla náročná, možná si vystačí se svou starou sadou Malý chemik. Experimentálně antispáče, jak látku pojmenoval, zkoušelo 10 lidí a nikde nebyla zmínka o vedlejších účincích či nějakých problémech. Přesto pokusné osoby postupně odpadávaly – části z nich prý malá dávka spánku ničila osobní život, ačkoliv únavu ve dne či v noci nepociťovaly. Tomáš však věděl, že on se dokáže přes tento problém přenést. Asi u třech osob bylo napsáno, že je experiment přestal bavit, jelikož se po několika dnech dlouhých 22 hodin začali nudit. Jemu ale rozhodně nuda nehrozí. Usmál se. V sobotu odpoledne se vydal se seznamem do města. „Vyrážiš dost brzo na oslavu,“ utrousila matka, když odcházel. „Chci mu trochu pomoct,“ zalhal ledabyle, v duchu se však smál. „Vem si klíče, my s taťkou půjdeme na třídní sraz, až přijede z lyží.“ „Ano,“ řekl a usmál se ještě více. Dokonce ani nebude muset hledat výmluvu, že jde z party dříve. Když se večer vracel, nikdo už nebyl doma. Rychle vystoupal po schodech, rozsvítil v pokoji a rozbaloval sadu zkumavek, baněk a kádinek. Všechno mu vycházelo perfektně a skoro se až třásl, jak moc se těšil na antispáče. Pak hodinu odměřoval, míchal látky, zahříval je nad kahanem a opět míchal, zprvu pomalu a pečlivě, avšak s rostoucí netrpělivostí. Ne vždy se mu dařilo, jednu kádinku shodil ze stolu a ztratil tak celých 20 minut. Musel spěchat, na internetu bylo napsáno, že se má látka požívat zhruba 5 hodin před obvyklou dobou usínání a on ji chtěl vyzkoušet již dnes. Snad jednou nebude vadit trochu pozdější doba požití. Poté, co si zkontroloval, že udělal opravdu vše, se zadíval do tmavě hnědého roztoku. Voněl lehce po mandlích a obsahoval maličkaté černé tečky, leč barvu měl správnou. Vytvořil antispáč. Hrdě odměřil 10 mililitrů ve zkumavce a přiložil ji k ústům. Lehce zapochyboval. Nemůže se teď otrávit? Chvíli se díval na zkumavku. Musíš být chlap, tohle riziko za moře času navíc stojí! opakoval v duchu. A pak, jednotlivé látky byly neškodné, ani jejich vzájemné reakce nemohly vytvořit jed, jak si ověřil, a stránka vypadala důvěryhodně. Byla na doméně Harvardské univerzity, i když v adresáři nějakého doktora. Náhle se přemohl, rychlým pohybem do sebe doslova vhodil obsah zkumavky a polkl. Směs ho v puse trochu pálila a zanechala pocit, že spolkl jemný písek, nicméně zvracení nevyvolala, což bylo hlavní. Sešel dolů, kde se napil, ale najíst se přes hlad nemohl – podle článku by další jídlo v žaludku snížilo účinky. Pak se dal do studia docela zajímavých grafových algoritmů, udělal pár příkladů z matematického semináře a čekal. Rodiče dorazili těsně před půlnocí. Zalhal, že se vrátil teprve před chvíli, tudíž nic nepojedl, a zkoušel hrát lehce opilého. V jednu, kdy se již běžně musel trochu držet, aby neusnul, stále necítil ospalost. V článku stálo, že by měl dobu spánku postupně snižovat, a tak šel v půl čtvrté spát, aby měl doporučené 4 a půl hodiny, ačkoliv se mu chtělo jen trochu. Ráno ho vzbudil druhý budík natolik, že vylezl z postele. Slyšel i první, jen se mu nechtělo hned vstávat. Už dlouho toužil zavést budíka i o víkendu, jenže po jeho zazvonění téměř vždy usnul,
takže vstal až po deváté. Ta pitomá postel je asi moc pohodlná, pomyslel si vždy. Sice lehce ospalý, nicméně v dobré náladě, se došel nasnídat, snad poprvé ještě před rodiči. Pak si vypil dávku antispáče, které začal říkat ranní čaj na probuzení. Hned po ní se s chutí dal do programování, čtení knížky o fyzice, dostalo se dokonce i na zajímavou učebnici o lidském těle a mimo jiné zasedl k pianu. Život se jako mávnutím kouzelného proutku stal veselejším. Nyní měl dost času na své aktivity, i když stále ještě některé věci nestíhal v plánu, což ho však moc netrápilo – bylo toho celkem málo. Dokonce si občas našel čas na povídání s rodiči, babičkou nebo kamarády a jednou se rozhodl jít s taťkou na běžky po okolí. Spánek během pár dní omezil na pouhé 2 hodiny, někdy dokonce přidával i rezervu navíc. Také usínal o dost rychleji, jelikož se už netrápil, že nic nestíhá. Jen ráno stále vstával s obtížemi, které však nebyly horší než dříve a ihned je zahnal antispáč. Přes den ho ospalost trápila pouze prvních pár dní, leč nejednalo se o nic hrozného. Antispáče samozřejmě musel stále vyrábět, stačilo však jednou za týden. Také dokoupil zásoby surovin na dlouhou dobu dopředu. „Jakpak to proboha vypadáš?“ zhrozila se mamka, jakmile ho uviděla přicházet jedno středeční ráno na snídani. „Ty jsi snad nespal?“ „Spal...“ řekl mdle. „Ale... zdály se mi sny a párkrát jsem se probudil.“ „Doufám ale, že do školy půjdeš.“ „Jo.“ Poprvé po třech týdnech nedodržel dobu spánku. Zabředl u jedné těžší šifry v internetové soutěži a zapomněl kontrolovat čas. Když si uvědomil, jak moc je ospalý a kolik je hodin, měl už 20 minut spát. Tehdy si řekl, že aspoň vyzkouší, co s ním udělá kratší doba spánku. Neudělal dobře. Antispáč pomohl, ale odpoledne se objevila bolest hlavy a narůstající ospalost. Řekl si, že zkusí dohonit, co v noci zameškal a na hodinu si zdřímnout, jenže z jedné hodiny se staly dvě a probudil se jen díky volání na večeři. Po ní si dal ještě trochu antispáče, aby večer mohl něco udělat. Spát šel jako tradičně na 2 hodiny a další den jakoby se nic nestalo. Uběhly dva dny a zjistil, že nestíhá. I ty dvě hodiny spánku ho začaly štvát, a tak opět hledal, jak je odstranit. Ačkoliv nad tím strávil dost hodin, nic nového nenašel. Zdálo se, že článek, na nějž narazil poprvé, je jediný, který se tímto tématem zabývá. Všechny ostatní pojednávaly o nějakém pitomém významu spánku. Jednou musí napsat vědecký článek, který kompletně překope dnešní pohled na něj. Když večer usínal, opět se zadíval na strop. Po dlouhé době. A ta doba utekla překvapivě rychle. „Hej, Tome, chytej!“ Ani nevěděl jak, dostal ránu míčem, zapotácel se a upadl. Vedle se někdo začal smát, jeho však trápila spíš bolest hlavy. Tělocvik nikdy neměl moc rád, dnes se však stal noční můrou. Při běhání mu rychle docházel dech, svaly měl stažené, takže se ani pořádně neohnul a nakonec chytání míčů – mnohem horší než obvykle. Ale proč? Vždyť teď čtyři dny spal 2 hodiny nebo jen o několik minut méně. Hned po tělocviku se sebral a běžel domů. Vykašlal se na oběd, polední přestávku i odpolední hodinu biologie. A to ji měl celkem rád. Třesoucí rukou naplnil odměrku tak prudce, až ji přelil. Nedbal toho a vypil větší dávku. S úlevou usedl a čekal, až začne účinkovat. Ačkoliv se v noci vyspal dostatečně, další den odpoledne se dostavila únava. Když zjistil, že se mu chce spát, byl odrovnán i psychicky. Něco začalo být špatně. Jako předchozí den si dal dávku antispáče a po hodině již na odpolední únavu přestal myslet. Opět pracoval na svých znalostech, ale agresivněji, až do vyčerpání. Blížily se některé důležité soutěže a on na ně musel být připraven. „Jak to jde ve škole?“ zeptal se u nedělního oběda otec. „Dobře.“
„No, to je za tři,“ usmál se. „Jak říkávala moje maminka.“ Odpovědi se mu nedostalo, jen Tomáš do sebe cpal svoji porci snad ještě rychleji. „Nehltej tolik, ať se neudávíš,“ starala se matka. Opět žádná reakce. „Ještě jsi mi neodpověděl, jak se ti daří ve škole. A co furt děláš tam nahoře? To by mě zajímalo.“ „Dyť jsem říkal, dobře,“ odpověděl rychle a rázně. Otec nasadil ustaraný výraz. „A teď se připravuju na olympiádu.“ „Pořád? Neříkej, že je to tak náročné.“ „Jo!“ odsekl, hodil do sebe poslední sousto a prudce vstal. „A na jakou...“ hlas otci uvázl v hrdle, protože syn již dlouhými kroky opouštěl jídelnu. Chvíli se zaraženě díval na schody. „Něco s ním je,“ konstatovala matka. „Měl bys zajít nahoru a promluvit s ním.“ „Měli bychom jít oba.“ „Bojíš se ho snad?“ „Ale ne, jenom... no... bojím se, že mu nedokážu něco rozmluvit. Že ho nepřemluvím, aby víc trávil čas s kamarády a tak.“ Vyšli nahoru, mlčky a v napětí. Zaklepali na dveře pokoje, načež se na druhé straně ozvalo dupnutí. Chvíli se nic nedělo, ale pak se pomalu přiotevřely dveře natolik, aby mohla vykouknout hlava. Uviděli nasupený výraz a dvě unavené oči, na nichž visely malé hnědé pytle. „Možná bychom si měli promluvit,“ začal nejistě otec. „Můžeme dál?“ „Počkejte!“ zazněl téměř rozkaz. Dveře byly ihned zabouchnuty. Za pár sekund se ozvalo cinkání skla, přesouvání něčeho po koberci, s hlasitým žuchnutí a následným zaklením spadla nějaká kniha, až se konečně otevřely dveře. Tentokrát dokořán. „Měl by sis tu vyvětrat,“ poznamenal otec, když vcházel. V místnosti bylo horko a trochu smrad, takový podivný, připomínal mu mandle. Rozhlédl se. Všude se válely knížky, papíry a oblečení. Smysl pro pořádek syn neměl, ale chytřejší lidé ho prý nepotřebují. Ostatně, pokoj byla jeho věc a chtěl mu vymluvit spíše něco jiného. Došel k rozestlané posteli, usedl a sebral z ní náhodně knížku. Pomalu si ji prohlédl. Zcela překvapivě byla o historii rodu Přemyslovců. Nikdy by neřekl, že se Tomáš bude o něco takového zajímat. Cítil na sobě dva napjaté pohledy, a tak vstal. „Koukám, že ses rozhodl pro dráhu učence,“ řekl jako ve zpomaleném filmu, pečlivě si rozmýšleje každé slovo. „Máš tu snad všechno, knížky o historii, matematice, biologii i o oborech, jejichž název jsem snad ještě neslyšel. Taky piano, flétnu a kytaru. Támhle vidím ne úplně marné pokusy o umělecká díla. Prostě pokoj mladého renesančního umělce a vědátora.“ Koutkem oka zahlédl, jak syn vypjal hruď. Nadechl se, protože teď přijde gró tohoto projevu. Nesmí ho zkazit. „Ale znáš ten citát Vím, že nic nevím? Nějaký Řek ho poprvé pronesl. Taky toho věděl spoustu. Uvědomoval si však, že se nedokáže naučit vše. Ani kdyby tomu věnoval dva životy... Nebo deset životů. Tahle tvá snaha je možná chvályhodná, ale měl bys víc chodit ven, sportovat, být s kamarády a občas dělat ty věci, co dělají ostatní kluci ve tvém věku, tví spolužáci, co jsem dělal i já.“ Syn mlčel s pohledem upřeným kamsi za něj. Tvář měl jako z kamene. „Víš, na střední jsem taky dost energie věnoval balení holek, moc mi to pravda nešlo, ale pak to vždycky nějakou dobu stálo za námahu.“ Hned, jak vyslovil tu větu, věděl, že udělal chybu. „Holky jsou hloupé a omezené,“ dostalo se mu prudké odpovědi. „A neříkej mi, co mám a nemám dělat, už jsem dost starý, abych si zvolil sám!“ Tomáš chvíli vypadal, jako kdyby viděl mžitky před očima, ale dokázal se otočit a usedl k počítači. Po chvíli se otočil na zaražené rodiče. „Potřebujete ještě něco?“ „Měla bych ti dát čisté povlečení,“ pípla mamka. „Přines to staré dolů.“ Potom se rychle zvedla
a odešla. Otec se ještě minutu ustaraně koukal na synova záda a také opustil pokoj. Přišel den zkoušky, respektive jeden z prvních. Den D, jak mu říkal, ačkoliv tento den nebudou poražení umírat jako za druhé světové, ale stále budou rozdrceni. Když vstupoval do budovy gymnázia, kde se konalo krajské kolo chemické olympiády, napřímil se. V zádech zakřupalo, zřejmě si moc zvykla na shrbené sezení u počítače nebo nad knihou. Zasedl do lavice, na níž byla cedulka s jeho jménem, a s vítězným úsměvem se rozhlédl. Nikdo z nich nemá šanci. Ani nejmenší. Po organizačních poznámkách netrpělivě očekával test. Jak postarší učitel dal pokyn k začátku, rychle ho otevřel. Ihned na něj vykoukla thiomočovina z první úlohy. O té jsem četl před pár dny, prolétlo mu myslí. Kde? No, tak, kde? Začal se škrábat na hlavě a po chvíli si vybavil tu knížku. Vzpomínal, jak vlastně taková thiomočovina vypadá. Na tu močovinu se nalepí thio. Primitivní. Ale kam? Kam sakra? Namaloval na papír nějaký vzorec a pak ho hned přeškrtal. Pokusil se o něco jiného. Zase se mu to nelíbílo. Raději si dočetl zadání, aby věděl, co po něm chtějí. No, jasně, opět nějaké reakce. Chvíli čmáral vzorce a pokusil se vyčíslovat reakce. Potom rychle přepsal věci, co se mu nejvíc líbily na čistý papír. Musel ihned jít na další úlohu. Uběhlo 35 minut a na každou úlohu neměl ani půl hodiny. Třeba byla tahle nejtěžší, i když moc bodů za ní nebylo. Jako o překot přečetl další zadání. Poškrábal se na hlavě a poté se podíval na ruku. Za nehty spatřil krev. To jsem se tak škrabal už předtím? Neměl však čas takovou prkotinu řešit, musel se zamyslet nad úlohou. Byla počítací, to mu půjde. A skutečně, tentokrát neměl větší problémy. Třetí úloha vyžadovala znalosti z fyziky. Tu naposledy viděl někdy před týdnem. A fyzikální chemii bůhvíkdy, ale brali ji nedávno ve škole. Jenže zrovna si nemohl vzpomenout na vzorce. Podíval se na plné pití vedle sebe a při otočení hlavy zjistil, jak moc ho bolí. Zívnul a ihned ho popadl záchvat vzteku. Spikli se proti němu. Hlava, unavené tělo, zadání. Samozřejmě ostatní soutěžící hlasitě rozbalující bagetu k svačině. A taky hlídající učitelka v zamyšlení přecházející před tabulí. Ne, co se mnou je? Musím se soustředit na test. Dělat, hrozně rychle dělat. To zvládnu, to zvládnu. Musím. Mám na to. Tak proč to hned nejde? Proč? Dvě hodiny uběhly jako voda. Jako rychlá voda, přímo vodopád. A vůbec z toho neměl dobrý pocit. Krví podbarvenýma očima se rozhlédl po okolí, jako kdyby hledal oběť. Však oni také nic nemají. Nesmí. Teď jim to teprve nandá v praktické části. Pokusů měl přece za sebou nepočítaně. Při přesunu na oběd byla neskutečná zima. Nepříjemný vítr, který dokáže zalézt kamkoliv byl všude. Roztřásl se jako v zimnici. Opět to spiknutí, i vítr je proti němu. Vůbec neměl vylézat z domova, předvádět se na nějaké olympiádě, to nemá přece zapotřebí. Ale teď tenhle boj nevzdá. Ostatní se zdáli být v pohodě, povídali si, co jim dělalo problémy v testu nebo o nějakých soustředěních. Vichr jim očividně nevadil. Ne, nemá cenu je poslouchat. Jsou to omezenci, nikdo si ho ani nevšimne. „Ahoj. Jak se ti dařilo?“ zeptal se s úsměvem jeden kluk, skoro jakoby slyšel jeho myšlenky. Byl to nějaký Pavel ze stejného gymnázia jako on. „Výborně,“ odpověděl bez rozmýšlení. „Myslím, že budu mít dost bodů, abych postoupil do celostátka.“ Myslím je špatné slovo, pomyslel si, já přece vím, že se dostanu dál. „Hmm... Tak to seš dobrej,“ řekl Pavel trochu zaraženě, asi takovou odpověď nečekal. Pak už oba mlčeli. Konečně se mohl postavit k titrační sadě. Rozklepanou rukou ji pohladil jako svého miláčka. Pak do ní začal netrpělivě lít manganistan. Nedával pozor a trychtýř přetekl. Jej, za tohle se strhávají body. Nevšímal si toho a jal se měřit. Poprvé zjistil, že zapomněl přidat do titrovaného roztoku indikátor, když celý manganistan přelil do titrační baňky. Jaká hloupost! Ale má ještě dost času. Podruhé moc spěchal, tudíž použil moc manganistanu. Titrovaný roztok totiž najednou zfialověl a už nechtěl pustit barvu. A potřetí, jak
rozklepanou rukou míchal roztok v titrační baňce, nechal vytéct část manganistanu vedle. Aspoň že skrvna zanikla ve zbytcích na začátku rozlitého manganistamu. Pak už se mu moc třásla ruka a nebyl schopen pustit kohoutek tak, aby manganistan jen kapal. Nechtělo se mu znovu měřit, a tak zapsal do tabulky lehce upravený výsledek z třetího pokusus do všech třech políček, přičemž k prvnímu přičetl desetinu mililitru a u druhého ji odečetl. Nešťastný se dal do sepisování nějaké teorie okolo pokusu. Nic mu už nešlo, ani jednoduché výpočty. Byl na zhroucení. Přesto tam něco sepsal, ani už pořádně nedával pozor co. Pomalu se dostavila skoro smrtelná únava. Hlava mu padala dopředu i dozadu, vše se točilo, bolesti si již snad ani nevšímal. Olympiáda skončila a on se rozběhl pryč. Rychle, ani se neohlédl. Nevěděl, kam letí, bylo mu to jedno. Chtěl se vším seknout. Proč mu nic nejde? Proč se mu nedaří? To oni, oni za všechno můžou. Ale ne, jak by mohli? Jak by jen mohli? Jednoduše, sledují mě, podrážejí mi nohy. Do něčeho kopl a skončil na zemi. Zvedl se, přičemž zjistil, že narazil na lavičku. Zatmívalo se mu před očima, skoro neviděl. Rozplakal se jako malý kluk. Nevěděl jak, ale dostal se do správného autobusu. Začínal mít okna v paměti. Téměř hned poté, co si uvědomil, kde je, upadl do spánku. Nejspíš sebou trochu mlátil, jelikož starší pán, co seděl vedle něj, se přesunul jinam. „To jsou dneska mladý lidi, opijou se a na starého člověka se neohlíží,“ stihl ještě myslí zachytit zabručení. Na konečné ho musel probudil řidič. Jakoby z dálky uslyšel, jak mu říká, že takhle ještě nikoho spát neviděl. Že na něj musel vychlístnou studenou vodu. A skutečně, měl mokré tričko. Ani si tenhle nepodstatný detail neuvědomil. Když zjistil, kde se ocitl, popadl ho vztek. Přejel domov nejméně o 2 kilometry. Rozběhl se a utíkal, až ho bolelo břicho. Nohy ani necítil. Při otvírání dveří ho napadlo, že ho nic netíží na zádech. Někde nechal batoh. Nedbal na to a šel do pokoje. Jen si vzpomněl, že v něm měl pár knížek. Co je ale komu do knížek?! Vstoupil do pokoje a při pohledu na kádinku a lahvičku s antispáčem si uvědomil svou nesmírnou únavu. Automaticky odlil 10 mililitrů, tentokrát strojově přesně, ne jako před pár hodinami na olympiádě. Vzal směs v odměrce do ruky a prohlížel si ji. Byla nádherná, lákala ho. Pak si ale vzpomněl na minulý rok. Tehdy se mu krajské kolo z chemie povedlo, jen těsně nepostoupil do celostátního kola a všechny překvapil. Tehdy si při vyplňování testu vybavil věci, které brali ve škole před rokem. Tehdy dokázal pár věcí dobře odhadnout. Podíval se znovu na tmavě hnědou směs. Co když může za dnešní neúspěch ona? Vloudila se do jeho života, aby ho zničila. A skoro se jí zlý záměr povedl. Chvíli tam stál. Jeho svět se zúžil jen na něj a antispáče. Už byl docela klidný, i když neskutečně unavený. Vzpomínal, co dokázal a co dokázat chce. Vzpomněl si na slova svého otce. Třeba se může stát velkým jinak, bez této směsi. Ale bez ní by měl ještě méně času. Když se jí napije, bude mít možnost vše napravit. Pak se najednou jeho prsty rozevřely, skoro samy od sebe. Odměrka zpomaleně padala a roztříštila se. Hnědý roztok se rozlil po koberci, až se celý pomalu vsákl. S šíleným úsměvem došel ke stolu. Stály na něm knihy, kádinky, zkumavky a další věci. Vše smetl jedním pohybem. Rozesmál se, až se hlasitě chechtal. Vzal do rukou sadu Malá chemik a mrštil jí o podlahu. Vychutnal si třískot skla. Rozhlédl se. Nikde žádné kádinky, žádné zkumavky, žádné chemikálie, žádný antispáč. Vyhodil knížky z postelel a ulehl. Ani se nenadál a spokojeně usnul. Pavel Veselý, leden až březen 2010
