Jak to chodí u mě ve třídě Jednou mi na třídní schůzce říkali rodiče, že položili svému synovi klasickou otázku: „Jak bylo ve škole?“ A syn prý odpověděl: „My jsme se dneska vůbec neučili, jenom jsme si hráli.“ Tato prostá odpověď byla pro mne velkou odměnou, protože vyučování žáky tak bavilo, že si ani neuvědomovali, že se učí. Musím přitom podotknout, že moji žáci musí perfektně umět a, co se znalostí a dovedností týče, kladu na ně vysoké nároky. Díky hrám a přívětivé atmosféře je ale jako zátěž nepociťují a podávají maximální výkon. Zkrátka – pestrá, hravá a zajímavá výuka se kladně projevuje na výsledcích. „Kdo si hraje, nezlobí.“ Do výuky, zařazuji hodně básniček (hlavně do 3. třídy), protože rytmizace se líbí. Hrajeme na básničky (pravidla viz dále), vytváříme básnické sbírky (vlastně třídou malované „knížky“) a někteří žáci svoje dílka publikovali v místním časopise, což bylo pro ně jistě silně motivační a podnítí je to k další tvorbě. Často dávám i dobrovolné domácí úkoly. Např. složit vlastní báseň k nějaké události. Aby nebylo čtení této publikace tak fádní, jeden dobrovolný básnický úkol dávám k dobru. Už si Kája už si Kája už si ruku ruka už se
namlátila, nabila, nalomila, zlomila.
Kája-ta si doma hoví, děti nosí úkoly, Kája-ta se doma válí a nechce se ji do školy. Báseň byla i zhudebněna na melodii písně „Už ty pilky dořezaly“, co se stalo dívce Káje je zřejmé. Dlouho psala levou rukou, ale brala to s humorem a píseň jsme ve třídě dlouho zpívali. Na počátku dostaly děti dobrovolný úkol, aby básničky zpracovaly nejzajímavější příběh z prázdnin. Nejlepší básničky jsme přepsali, ze čtvrtky udělali desky, necvakali sešívačkou a vytvořili knihu. Nedá mi to a některými veršíky mých dětí se pochlubím. Zedník se může chlubit tím, že jde po městě a řekne: „Tuhle zeď jsem stavěl já.“ Všichni si na ni mohou sáhnout a zeď tam bude stát i 100 let. Výsledek jeho práce je hmatatelný.
Výsledek učitelovy práce tak očividně hmatatelný není a projeví se třeba až za několik let, až se jeho žáci zařadí úspěšně do života. Zedník se může pochlubit zdí, já se „chlubím“ tím, že mojí žáci chodí rádi do školy a že umí – třeba skládat veršíky. Na zahradě autor: Pavel Na zahradě v ohradě trénoval jsem karate. udělal jsem ojcuky a bouchl jsem se do ruky Další ukázky dětské tvorby: (Projekt: ,,Rodina“) Chorvati uměli dobře plavati … Měl jsem velkou udici, chytil jsem s ní plotici, … Někdy jsme šli pěšky nasbírat jablka a švestky … Ve velkém lese viděli jsme prase … Vzal jsem bratra Vilíka zaplavat si do rybníka … U babičky Haničky, hrála sis s králíčky … Byli jsme v kempu, bylo tam hodně trempů jmenoval se Babylon a vedle stál kamion. chodili jsme pěšky a bylo tam hezky. Máme i různé rýmované popěvky, hymny a rozpočítávala (viz dále) a vůbec často zpíváme. Jako píseň amerických námořníků my máme: Píseň dobrých matematiků Počítáme, počítáme, sčítáme a odčítáme, stovky plusy mínusy, to nás strašit nemusí. Vždyť jsme pilné veverky, píšeme dobře prověrky. Všechno zvládnem hravě, čísla máme v hlavě. Když si toto zazpíváme na začátku hodiny matematiky a při této matematické hymně se rozpočítáme, tak ten, na koho to padne, si jde vylosovat otázku (utrhnout ze stromu poznání, viz dále hry v M). Žáci se tak po přestávce „naladí“ na matematiku a pokud rozpočítaný žák vylosovaný úkol správně vypočítá, bude odměněn. Pokud není, není trestán, ale je to signál pro učitele, že něco není v pořádku. Ostatní ve třídě nesedí pasivně, ale kladné
ohodnocení (obvykle školní dolar, viz dále) dostane i např. prvních pět žáků, kteří vylosovaný úkol zvládnou samostatně v lavici. Jako třídní hymnu máme rock-and-roll od Chucka Berryho s novým textem: Dneska už jsme páťáci, (prvňáci, druháci,…) proto chytnem za práci. Chceme všechno vědět, znát, vesele se usmívat. Špatné známky nechcem mít, to je teď náš nový hit! Následují sloky, kdy na každého žáka třídy je jedna Hymnu občas zařadím, když cítím, že je skleslá nálada a je potřeba povzbudit. Malé děti jsou často roztěkané a mají krátkodobou pozornost. Proto podle potřeby zařazuji hry na soustředění, aby se děti probraly (Tyč, ZOO, atd. …, viz dále) V Českém jazyce zařazuji hry na rozvoj slovní zásoby, jelikož děti neumí mluvit a často používají holé věty (i na základě některých, především USA a JAP kreslených TV seriálů – Pokémon, …). Čím větší je slovní zásoba, tím lepší jsou vyjadřovací schopnosti a tím i úspěšnost v jiných předmětech. Když například při čtení narazíme na nějaký archaismus, či na nějaké slovo, jehož význam děti neznají (často si pod určitým slovem představují úplně něco jiného), význam slova vysvětlím a poznamenám si ho na zadní stěnu klasifikačního bloku. Po nějaké době, když je slov více, se k nim vrátím v nějaké soutěží. Děti to vědí a snaží se význam slov zapamatovat, aby v soutěží uspěly. Když narazím v textu na slovo, o němž tuším, že děti nebudou vědět význam, zeptám se nejprve dětí. Jednou jsme narazili na slovo rolník. I zeptal jsem se na význam. Celá třída mlčela, jen Lukáš se hlásil a pravil zcela vážně: „Rolník, to je chlap, který vyrábí rolničky.“ Z toho vyplývá, že je nutno vysvětlovat význam slov a zařazovat hry na rozvoj slovní zásoby. Aby se žáci uměli vyjádřit, uměli argumentovat a v diskusi uměli obhájit svůj názor povazuji pro život za důležitější, než aby bezmyšlenkovitě uměli vysypat z rukávu např. latinsky pády (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, …). Kolikrát toto budou v životě potřebovat? (Pokud se zrovna nestanou učiteli ČJ) a kolikrát budou v životě argumentovat v diskusi? Proto jsou, dle mého soudu pro život důležitější praktická cvičení na používání jazyka a slohu. Hodinou by měla prolínat dobrá mysl a veselá nálada, ovšem nikoli na úkor kázně. Proto, podle okolností, používám humornou práci s hlasem, a i když moje imitátorské kvality nejsou dokonalé, začnu např. látku vysvětlovat tak, že napodobím hlas a pohyby nějakého
známého politika nebo herce. Děti zbystří, zasmějí se, spadne z nich stres a pak plynule přejdu k další části hodiny. Aby vyl výkon maximální, zařazuji při ochabujícím výkonu Tv chvilky, zazpíváme i v hodinách Čj – češtinářské písně: „Jednou můj úkol hemžil se chybami, jak Indický oceán rybami. Příčinou omylů těch tak četných bylo pár souhlásek obojetných …“ Zpěv je výborná relaxace a není potřeba komplikované jógy, i když někdy také zařadím prvky z KINEZIOLOGIE (kroutíme ušima na stimulaci mozkové aktivity). Když se blížila návštěva Mikuláše, přišel jsem do třídy převlečen za Mikuláše… Jednou, když jsme ve výuce narazili na dotaz o elektřině, přišel jsem převlečený za Alberta Einsteina s bílou parukou na hlavě a v plášti. A jak děti elektřina bavila. Učitel prostě musí být herec a svým herectvím strhnout děti, aby se o problém začali zajímat, ale musí herectvím skrýt svoje případné starosti a problémy.
Školní dolary Používám i různé způsoby ohodnocení a odměn. Pro děti na 1. i 2. stupni je typické, že si přejí být staršími a dospělejšími. Že to v dospělosti někdy stojí za houby (finanční starosti, zdravotní problémy, atd.), na to přijdou časem sami. Proč však této dětské touhy motivačně nevyužít ve školní praxi? Zavedl jsem tedy u sebe ve třídě „školní peníze“. Možná, že se mnou nebudete souhlasit, že motivace penězi do školy nepatří. Pragmaticky ale využívám skutečnosti, že takový je okolní svět a proč děti učit něco jiného – mají se připravit na život (finanční gramotnost…) Když jsem s tímto nápadem přišel, vybídl jsem žáky, aby sami přišli s grafickým návrhem peněz a sami pro ně vymysleli název. Sešla se mi tedy spousta grafických návrhů od ručně malovaných až po návrhy zpracované na počítači. Nakonec jsme ale zůstali u amerických dolarů. To mi bylo vyčítáno jednou paní učitelkou na semináři, která navrhovala, že by z důvodu češství, bylo lepší používat školní koruny. Paní učitelce i čtenářům podotýkám, aby moje nápady a hry brali jako inspiraci, jako hroudu keramické hlíny a sami si předložené nápady a hry dotvořili, podle situace ve třídě, podle konkrétních dětí, které se ve třídě sešly apod. My jsme nakonec zůstali u amerických dolarů z toho důvodu, že naše škola ověřuje vzdělávací program z USA nazvaný STEP BY STEP, který je zaměřený na kooperativní učení, ale ani na národní hrdost nezapomínám, neboť jsem dětem vysvětlil, že
slovo dolar je vlastně původem české slovo tolar, protože když se v roce 1776 Američané rozhodovali, jak nazvou svoje nové platidlo, český tolar byl tehdy tvrdou měnou a oni si přáli, aby s jejich dolarem to bylo podobné. Zvolili si proto podobný název. Abychom nebyli nařčeni z falšování peněz, naše školní dolary mají menší formát, jsou černobílé a otištěné pouze z přední strany s menší grafickou úpravou, kdy je místo podobizny amerického prezidenta podobizna školního učitele. Než jsme začali školní dolary prakticky využívat ve výuce, sdělil jsem dětem: „Děti, když se budete dobře učit, tak až vyrostete, vyděláte si hodně peněz.“ Že to bývá v životě často jinak, jim neříkám (na to přijdou časem sami), ale pragmaticky využívám dětské touhy být dospělý a starší. Tato hra na dospělé, na výplatu (učení je pro děti práce), je velice motivační a děti se ze sebe skutečně snaží dostat maximum, „rvou“ se o peníze a snaží se být „nejbohatší“ tj. nejúspěšnější. Aby žáci nemohli dolary falšovat, vyměňovat si je mezi sebou apod., každý dolar má na prázdné zadní straně moje osobní razítko a sem na čistou zadní stranu napíši vždy předmět a jméno žáka, popř. za co a z čeho žák dolar dostal např.: M. - Bubeníčková – rozklad čísel, krokování Stejnou formulaci napíši i do ŽK. Děti dolary dostávají vždy při různých soutěžích, aktivitách, snaze apod. (obvykle si je dávají do penálu či za obal ŽK) a vždy, když jich mají pět z určitého předmětu, přihlásí se, vysází mi je na otevřenou ŽK a hlásí: „Pane učiteli, mám pět.“ a jsou si pro výplatu (jedničku) já zkontroluji, zda doopravdy patří jemu, z jakého jsou předmětu a za co, roztrhnu je a vyhodím a do ŽK napíšu např.: M
– aktivita 1
Čj – práce v hodině 1 Žáci tedy mohou získat pouze kladné ohodnocení, což tlumí stres, zvyšuje aktivitu a zlepšuje prospěch, protože: Kladná motivace má mnohem silnější motivační efekt, než motivace záporná. Vždyť ani dospělým se nepracuje dobře v napjaté, nervózní atmosféře plné křiku a zesměšňování. Školních dolarů je možno využít i u méně úspěšných žáků, protože schopný učitel najde i na slabším žákovi něco, za co by ho mohl pochválit, aby i on získal dolar.
Občanský průkaz (hodnocení kompetencí) Dětské touhy být starší a dospělý využívám i v 1. a 2. ročníku, kdy jsem zavedl „Občanské průkazy“. Jako praktici mi jistě dáte za pravdu, že malé děti v 1. a 2. třídě mají často potíže se zapamatováním vlastních dat (dat. narození, adresa, PSČ, telefon, …). Proto jsem přivedl děti k tomu, aby si o hodině Vv na čtvrtku asi 10 × 10 vyrobily „občanské průkazy“ tak, že v levém horním rohu si namalovali svoji „fotku“, a na přední stranu vedle fotky, doplnily údaje jako na klasickém OP (propojení prvouky a Vv): Jméno a příjmení datum narození adresa bydliště PČ, ZP, tel. Zadní strana OP zůstala volná na tzv. smajlíky, kulaté razítko usměvavého obličejíčku, které jsem koupil v papírnictví. Vždy na konci vyučovacího dne se celá třída sešla na koberci v tzv. závěrečném kruhu a posledních 5 – 8 minut jsme věnovali dokončení dne. Každé dítě mělo s sebou v kruhu OP a tužku a já hodnotil a dával na zadní stranu smajlíky a vždy jsem před celou třídou zdůvodnil proč je dítě odměněno, proč smajlíka dostává. Veřejná pochvala zvyšuje výkon, ale veřejný posměch následný výkon sníží! Hodnotil jsem naprosto všechno: jak dítě plní povinnosti služby, kolik přineslo sběru, jaký udělalo pokrok v matematice apod. … Žáci si pak sami do razítka napsali tužkou např.: sběr, tabule, nebo písmo, aby věděli za co smajlíka dostali. V pátek, poslední vyučovací hodinu jsme se opět sešli v závěrečném hodnotícím kruhu na koberci a všichni si sečetli počet smajlíků za týden. Pět žáků s největším počtem smajlíků nastoupilo před tabuli, ostatní jim zatleskali a těmto pěti nejúspěšnějším je připnuta plastová cedulku (tzv. identifikátor běžně k dostání v papírnictví) s nápisem: „Jsem šikovný, zeptej se proč?“ Tuto cedulku nosili pak připnutou celý příští týden. Často se stávalo, že děti s cedulkou „Jsem šikovný, zeptej se proč?“ zastavovali na chodbách paní uklízečky a ostatní paní učitelky a ptali se: „Proč jsi tak šikovný?“. Dítě pak vytáhlo z kapsy OP a přečetlo smajlíky na kterých byly napsané důvody a odpověděly (např.: protože jsem dobře smazal tabuli, nasbíral jsem hodně sběru, …).
Vždy v pátek, když jsme uzavřeli týden, prohlídli si žáci smajlíky a když se stalo, že byl OP orazítkovaný, vyrobili si nový OP a tím, že měli osobní data neustále na očích si je bez problémů a mimovolně zapamatovali. Této motivační činnosti (smajlíků na OP) lze úspěšně využít i pro slabší, tiché a neprůbojné děti, kdy i jim můžeme dodat sebedůvěru a dát jim smajlíka např. za pečlivost, snahu či za vzorné chování. Za mimořádné zásluhy, za něco výjimečného, může být žák vybrán mezi ,,vyvolené“ rovnou a nemusí mít ani velký počet smajlíků = tzv. ,,skokan třídy“. Např. výjimečně čestné a poctivé chování (našel ztracené peníze kamaráda a odevzdal je. Ne každý by to udělal…)
Charakter je více než vědomosti.
Jedná se samozřejmě o komplexní, nikoli jednostranné hodnocení osobnosti, ve kterém nejsou zahrnuty jen vědomosti, ale i snaha, charakter žáka i jeho smysl pro kolektiv apod.
2Mám hezký den Těchto identifikátorů (připínacích cedulek) využívám i k dalším účelům. Tomu kdo má narozeniny, nebo svátek připnu cedulku „Mám hezký den“, která je vyzdobená velikým smajlíkem v podobě sluníčka. Takový žák má určité výhody a práva:
nemusí stát frontu ve školní jídelně a může jít rovnou k okénku
pokud se necítí, není zkoušen (zkoušení může být odloženo na příští den)
Tato cedulka upozorňuje žáky z jiných tříd, aby se k oslavenci chovali hezky i o přestávkách a „hezký den“ mu nezkazili. Máme ve třídě i pěknou tradici, kdy o velké přestávce dáme oslavenci hobla, třída se postaví do fronty a každý oslavenci popřeje a k tomuto účelu využíváme i sponzora, který nám k tomuto účelu dodá „rychlé špunty“.
2Šerif šatnář – strážce pořádku Ještě jedno označení dětí se mi ve třídě osvědčilo. Opět využívám některých záporných věcí (které stejně neovlivním) k dobrému.
Všichni víme, že děti sledují (bohužel) pořady v televizi, které jsou plné střílení a násilí. Rodiče jsou příliš zaměstnaní, nebo chtějí mít od dětí kli a nechají je sledovat pomalu všechno. Protože tomu nemohu zabránit, alespoň toho využiji s dobré věci v duchu hesla: Všechno špatné je pro něco dobré! Když už děti sledují různé akční seriály jako například Wolker Texas Rangers anebo další, vyrobil jsem na obyčejnou reklamní připínací packu hvězdu, co nosí šerif s nápisem „Šerif šatnář – strážce pořádku“. Tedy šerif šatnář a jeho zástupce dbají na pořádek v šatně, starají se o její zamykání a perfektně funguje i jeden bod v tzv. Třídní dohodě, který říká: „Chlapci budou dávat děvčatům přednost, budou jim pomáhat a chránit je“. Prostě když skončí vyučování a žáci jdou do šatny, nervou se, ale šatnáři (šerifové) odemknou chlapci udělají špalír, děvčata se převléknou a odejdou a pak teprve jdou do šatny chlapci. Prakticky se o šatnu nemusím starat, díky akčním seriálům to funguje perfektně. Již zmíněná TŘÍDNÍ DOHODA obsahuje pravidla chování, která jsou vyvěšena na velkém valícím papíru ve třídě a pod kterými jsou všechny děti podepsány. Obvykle se k těmto pravidlům dostaneme nenásilnou cestou na některé z prvních třídnických hodin na počátku školního roku. Po navození příjemné atmosféry nějakou psychologickou hrou navážeme diskusi na téma, co je potřeba udělat, aby se nám ve školním roce dobře pracovalo, co vám vadí, a nechcete, aby se dělalo, a pak se jednotlivá pravidla zformulují a konkrétního žáka nechám, aby pravidlo sám zapsal na papír. Každý se vyjádří a musí s tím všichni souhlasit. Když hodnotím den v závěrečném kruhu, přímo upozorním na konkrétní bod, který byl porušen a dotyčný žák si vytočí postih na tzv. „KOLE TRESTŮ“, kde každá výseč má jiný úkol (záměrně neuvádím trest), aby se dotyčný žák prohřešek pokusil nejprve odčinit nějakou činností prospěšnou pro třídu a ostatní (např.: týden služby na tabuli, úklid třídy po vyučování, umýt hrníčky, ostříhat u květin suché listy, ale je zde i možnost milost, atd. …) Nepíši tedy poznámku hned, ale dávám „hříšníkovi“ možnost nápravy. Pokud ani toto nepomůže, píši poznámku. Ve třídní dohodě máme samozřejmě i další body např.:
Při práci neruším ostatní velkým hlukem
Když něco chci, přihlásím se a nevykřikuji
Nebudu používat vulgární slova, apod. …
Proto, abych vedl děti k zodpovědnosti a aby o přestávkách příliš nevyváděly a v neposlední řadě také proto, abych je měl za co pochválit a dal jim šanci vyniknout nemám
jenom „šerifa šatnáře“ ale úplně každý má zodpovědnost z určitý úsek chodu třídy, tedy službu na něco určitého. Na:
krmení rybiček
rozdávání sešitů
mytí hrníčků
nošení třídní knihy
větrání, atd. …
Do služby nikoho nenutím, žáci se na ně hlásí dobrovolně, protože ví, že když ji budou dobře vykonávat, budou dobře ohodnoceni. Zde má šanci vyniknout i žák, který nevyniká v učení. Může tak uspokojit potřebu prestiže. Pokud žák necítí úspěch ve škole, snaží se být úspěšný jinde a jiným způsobem např. v partě při asociální činnosti. Snažme se tomu předejít tím, že žákovi dáme možnost „být úspěšný.“
Řád Harryho Pottera Cedulku „Jsem šikovný, zeptej se proč?“ budeme používat asi do poloviny 3. třídy. Pak dojde, jak děti rostou, k plynulé změně, která vyplynula z diskuse v hodnotícím kruhu a cedulku „Jsem šikovný, zeptej se proč?“ jsem změnil na „Řád Harryho Pottera“, kdy bylo záměrně využito velké popularity těchto knih a filmů u dětí. Změně předcházela společná četba knihy: Harry Potter a kámen mudrců a posléze i sledování filmu. Změnili jsme cedulky, na které jsme daly výjevy z filmů o Harry Potterovi a nápis „Řád Harryho Pottera“. Každý den se na závěr vyučování scházíme na koberci k tzv. závěrečném kruhu a posledních asi 10 minut věnujeme hodnocení dne. Nejprve vyslovím obligátní větu: „Tak děti, chvalte se!“ a děti se samy hlásí a připomínají mi, co za ten den vykonaly dobrého, co se jim podařilo, čeho si dosáhly apod. Každé dítě má u sebe eurodesky se svým jménem, které rozdala služba. I já mám u sebe eurodesky se sluníčky (nerazítkovaná a nastříkaná usměvavá sluníčka na žlutém papíře), která dávám dětem v počtu od 1 – 10 sluníček podle stupně dosaženého pokroku a úspěchu ve výuce či závažnosti dobrého skutku. Pak ještě doplňuji hodnocení svým pohledem z pozice učitele a také rozdávám sluníčka. Nakonec se hodnotí děti mezi sebou navzájem. (děti dávají sluníčka dětem) a mohou tak promluvit, jako učitel do hodnocení, poděkovat před celou třídou kamarádovi např. za pomoc s příkladem, za půjčení
pastele apod. a odměnit ho 1 – 3 sluníčky. Po sluníčka si dojdou k učiteli a předají je spolužákovi. Sluníčka si děti uloží do desek. „Řádem Harryho Pottera“ hodnotím úplně všechno, nejen výuku a inteligenci, ale především charakter člověka (žáka), jeho pracovitost, smysl pro kolektiv, snahu a píli, tzn. sluníčka dostávají i za plnění služby, za sběr starého papír, za dobrou známku (i zlepšení) v diktátu, za pomoc slabšímu apod. Zde se naskýtá veliká možnost povzbudit a odměnit sluníčkem zakřiknuté, artistické či zakomplexované žáky, dát jim obrovskou vzpruhu a ukázat jim, že něco umí, že jsou v něčem dobří. Důležitým úkolem, který pomohl „Řád Harryho Pottera“ řešit, je úkol diagnostický. J. Dewey k tomu říká: „Klíčem ke štěstí je vyzkoušet, k čemu se člověk hodí a dát mu možnost, aby to mohl vykonávat. Není nic tragičtějšího, než nemoci objevit, k čemu se hodíme, nebo mít pocit, že vás okolnosti vehnaly do povolání, k němuž se nehodíte. Člověk je spokojen v zaměstnání tehdy, může-li svobodně uplatnit své schopnosti a může-li být ve své práci úspěšný. Výchova má objevit, k čemu se kdo hodí a pomoci mu, aby v tomto oboru vynikl.“ (Houška, 1991) V pátek, posledních 15 minut vyučování shrneme celý týden a rozdáváme řády. Žáci si sluníčka sečtou a pět žáků, kteří mají největší počet sluníček, nastoupí před tabuli v pořadí, podle počtu sluníček. Jsou odměnění potleskem třídy. Žák s vyšším počtem sluníček má právo vybrat si řád, jaký se mu líbí, jako první. Těchto pět nejúspěšnějších žáků nosí řád celý příští týden. Tímto však motivace řády H. P. nekončí. Toto byla motivace krátkodobá (týdenní). Pak nastupuje motivace dlouhodobá, která pokračuje až do konce školní roku. Žáci vědí, že tři z nich, kteří budou mít nejčastěji „Řád Harryho Pottera“ za školní rok, budou na závěr školního roku vyhodnoceni na školní akademii jako nejlepší žáci třídy. Nejlepším žákem se však nemusí stát jenom jedničkář, ale klidně i poctivý, pracovitý trojkař, který vykazuje velké zlepšení a udělal kus práce pro kolektiv, protože „Řádem Harryho Pottera“ hodnotím úplně všechno, celý komplex osobnosti, nejenom znalosti a inteligenci. Příklady hodnocení: „Zvedněte ruku, kdo měl z diktátu jedničku – dostáváte pět sluníček, kdo měl dvojku, dostane čtyři, atd. …“ „Kdo vyšplhal až nahoru dostane 10 sluníček a kdo do poloviny 5 sluníček Za vítězství v různých hrách a soutěžích při hodinách Na startovní čáře jsou tedy všichni rovni a šanci mají i ti prospěchově slabší. Dle mého soudu je charakter člověka mnohem důležitější, než znalosti a inteligence, protože
studovaný člověk, který má např. 2 vysoké školy a je třeba počítačový expert a zneužívá svých znalostí a vzdělání k tomu, aby škodil lidem, a vytuneluje banku či podvodem a protiprávně převede na své konto peníze – takový člověk je pro společnost mnohem škodlivější, než např. poctivý trojkař, dříč, který se stane dobrým řemeslníkem a lidem tak bude více prospěšný. Úkolem, o kterém se mluví tak mnoho jak málo se pro jeho splnění dělá, je vychovávat člověka v bytost čistou a charakterní. „Řád Harryho Pottera“ je jedním z možných postupů. Ve škole se však děti mnohdy učí pravý opak – podvádět, získat dobré známky za každou cenu, nechat v nouzi kamaráda a nenapovědět mu, naučí se nevybočovat z průměru, protože se to nevyplácí atd. Už ve védských knihách se píše: „Kobra se šperkem na hlavě je nebezpečnější, než kobra bez něj.“ Osobně bych tuto metaforu vyložil tak, že vychováváme-li bezcitné a bezcharakterní „polytechnicky“ vzdělané technokraty, vypouštíme na svět právě takou kobru se šperkem na hlavě, protože to, co je na člověku to hlavní je jeho cit a charakter, nikoli vědomosti. (Houška 1991) Pro starší ročníky je vhodná průběžná celoroční motivace v podobném duchu, zaměřená však např. na „Pána prstenů“ kdy jsou žáci hodnoceni podobně, místo „řádu“ však dostávají „prsten“, který obvykle nosí samozřejmě buď na prstu, nebo navlečený na v současnosti módní přívěšky (řemínky) na klíče či mobilní telefony. Hodnotit nadaného lenocha lépe, než průměrného pracanta je nemorální, protože stejných známek mohou dosahovat různí žáci za vynaložení naprosto odlišného úsilí. Je přeci paradoxem, když žák, který nemá velké nadání, je po celou dobu školní docházky hodnocen podprůměrně, ačkoli pracuje ze všech svých sil, a někdo jiný má bez jakékoli námahy jedničky. Jak potom takové známky vychovávají?
U některých žáků ničí jejich
sebevědomí, vychovávají z nich „outsidera“ a navíc neučí děti, že výsledky nijak nesouvisí s množstvím vložené práce a že je docela dobře možné být úspěšný bez jakékoliv snahy a námahy. Míra sebevědomí přitom značně ovlivňuje kvalitu práce. Naskýtá se otázka, co známkou vůbec zjistíme. Učitelé i rodiče by potřebovali mít ve známce zachyceno, kam až žák pochopil a zvládl látku a kromě toho vidět pokrok, kterého žák dosáhl za určitou dobu. Mimo to by kdesi měly být zhodnoceny individuální schopnosti každého žáka. Současná známka nám však přehled nedává. Místo toho nás informuje o jakémsi průměrném postavení žáka vzhledem k ostatním. (Houška 1991)
Tyto nedostatky se snažím obejít tak, že žákům dávám k vysvědčení ještě stručnou charakteristiku žákových kladů a záporů, jeho osobnosti a úspěchů v čem je potřeba přidat apod., protože pouze samotná známka nic neříká. Velmi se mi líbí způsob, jak tento problém řeší na některých školách v USA. Na každý předmět zde existuje dotazník, který třídní učitel vyplňuje vždy čtvrtletně ve dvojím vyhotovení na žáka (jednou pro rodiče a jeden se zakládá). V dotazníku jsou pod hlavičkou předmětu kolonky např.:
aktivita
pečlivost
tempo
množství zvládnuté práce
pochopení látky
úprava
Vedle jsou tři stupně s označením:
Slabá
Dobrá
Učitel ve formuláři pouze vyplní
Vynikající
×
jméno
žáka,
v jednotlivých vlastností a schopností udělá křížek v příslušné kolonce, dole se podepíše, to vše s minimální námahou a rodič (i žák) má dokonalý přehled.
Je to hozená rukavice pro
naše školy, až budeme vytvářet vlastní kurikula. Základní motivací pro podání dobrého výkonu dětí ve škole není honba za dobrou známkou, ale uspokojení životních potřeb. Dítě potřebuje cítit uznání své práce ze strany rodičů a učitelů, musí být uspokojena jeho zvídavost (potřeba poznání), musí cítit citovou jistotu ve vztahu k rodičům a k učitelům a ze strany rodičů zájem o sebe a výsledky své práce a o své problémy. Neuspokojuje-li škola tyto potřeby, nedonutí dítě k učení žádné hodnocení, tím méně negativní. Kladné hodnocení má silnější motivační vliv než záporné. Známka by neměla dítě stresovat, ale povzbudit. Dobou známku si žák nezaslouží jen za to, co umí, ale za to, co vykonal pro zlepšení a vlastní rozvoj. Rodiče u mne ve třídě se divili, že doporučuji, aby si děti psaly taháky. Vysvětlení je však prosté. Dáme-li dítěti k dispozici „tahák“ s násobilkou a dovedeme-li jej k vypočítání určitého objemu příkladů na násobení a dělení, násobilku si zapamatuje poměrně lehce. Po nějakém čase zjistí, že tahák nejen nepotřebuje, ale že jej dokonce zdržuje a tak ho odloží. V mé třídě měli děti v 1. ročníku na lavici nalepenou (jako „tahák“) obrázkovou abecedu vždy si vybarvily obrázek u písmenka, které už znali. Př.:
i, I, i, I obrázek indiána
d, D, d, D obrázek domu
Mají je před očima a kdykoli se na ně mohou podívat a právě tím, že je mají neustále na očích, zapamatují si je velmi rychle. Je jednoznačné, že škola není esencí encyklopedických znalostí lidstva za posledních několik tisíc let, ale přípravou dětí pro život a povolání. Nelze naučit žáky všechno, ale lze je naučit se učit a poradit si v jakékoli situaci. Svým žákům tedy dovoluji a učíme je používat všechny pomůcky, které jim usnadní práci – encyklopedie, učebnice, tabulky, internet, taháky, ale i kooperativnímu učením je vedu ke spolupráci protože „víc hlav víc ví“ a skupina udělá větší kus práce. S výjimkou písemky, mají kdykoli dovoleno vstát a jít se poradit se zkušenějším spolužákem. Využívám tak tzv. metody postupného výkladu, kdy po mém výkladu nadaní žáci výklad pochopí a oni si pak vezmou k sobě 1 – 2 pomalejší spolužáky a pomohou jim. Já pak obcházím a skupiny koordinuji. Je dokázáno, že je často účinnější, když slabšímu žákovi pomůže vysvětlit látku nadanější spolužák dětsky přiměřeným způsobem, což je dítěti bližší, než když někdy látku vysvětluje učitel, který se sice snaží látku prezentovat přiměřeně věku dítěte, ale díky velkému věkovému rozdílu se mu to často nedaří. Slabší žák, který pochopil, potom poděkuje kamarádovi v závěrečném kruhu a dá mu sluníčka do soutěže o „Řád Harryho Pottera“. Já si slabšího žáka pak nenápadně přezkouším, a když zjistím, že látku skutečně pochopil, dostane sluníčka i on za pokrok a snahu. V praxi se dobře osvědčilo, když byly žákům vymezeny tzv. volné hodiny, vždy buď na konci určitého tématického celku, či na konci týdne apod., kdy žáci dělají to, co potřebují (k odevzdání práce či dokončení úkolu v termínu před odevzdáním …) Určitá míra svobody je nezbytnou podmínkou tvořivosti. U dětí musíme vzbudit zájem o předmět, nemají-li ho, žádné učení a biflování není k ničemu. Mají-li zájem, nepotřebují se „učit“, protože o věci hodně vědí z vlastního zájmu (z vlastní četby, atd. …). Viz úvodní motto. Každý okamžik strávený ve škole, musí být strávený příjemně. Bavit člověka musí právě škola, nebo práce. Jen tak nám přináší uspokojení, jen tak jsme schopni ji vykonávat úspěšně a jen tak má smysl. Škola musí vycházet ze zájmů dění, z jejich problémů a mimoškolního života Nahraďme školu jakožto místo otravné práce z donucení a vykonávané pod hrozbou špatných známek školou, kde se scházejí přátelé, vykonávají různé zajímavé činnosti a naučí se i řadu zajímavých věcí. (Houška 1991).
Měřítkem kvality práce učitele není to, jak dobře umějí děti násobilku nebo hrát na flétnu, ale s jakou chutí se děti tyto věci učí.
