JAK SE MARTÍNEK ZTRATIL
Mta ta, mta ta, mta ta – hraje hudba u velikého kolotoče. Prásk, prásk – střílí puška na střelnici. Tutú, tutú – houká holčička na trumpetu s třásněmi. A těch lidí! „Martínku, drž se mě za ruku. Dávej pozor a neztrať se mi,“ říká maminka Martínkovi. A lidí je víc a víc. Před cirkusem troubí šašek na trubku. Vedle šaška sedí na bedně opička a louská oříšek. Martínkovi se opička líbí. Dívá se na ni, prohlíží si ji. Rád by si ji pohladil, ale co kdyby ho kousla! Opička mrká a zdá se, že se směje. To se asi směje na mě, myslí si Martínek a směje se také. Rád by věděl, zdali opičky jedí také krupicovou kaši. Zeptá se na to ( 5 )
Jak se Martinek ztratil.indd 5
14.7.16 13:24
maminky. Otočí se, ale kdepak je maminka? Stojí tu nějaká cizí paní s brýlemi. A vedle té paní také nestojí maminka. Vedle té paní stojí vousatý pán. A vedle toho pána zase jiná paní s holčičkou a pak ještě jedna paní a ještě, ale žádná z nich není maminka. Martínek jde maminku hledat. Kde by mohla být? Daleko nebude. A lidí je víc a víc a všichni jsou cizí. Okolo chodí děti s maminkami, ale Martínek chodí bez maminky. U velikého kolotoče se zastaví. Na kolotoči se vozí děti na labutích, tygrech, v autech a na koníčkách. Hudba hraje mta ta, mta ta a Martínek pláče. „Copak se ti stalo, chlapečku?“ zeptá se ho Helenka. Loni tu ještě byla s maminkou, ale letos se tu prochází sama. Vždyť už chodí do školy. Martínek se na Helenku podívá a utře si slzy, protože se stydí plakat před holčičkou. Povídá: ( 6 )
Jak se Martinek ztratil.indd 6
14.7.16 13:24
„Já jsem Martínek. Nemohu ji najít.“ „Koho nemůžeš najít, Martínku?“ diví se Helenka. „Ma-min-ku. Ztratila se mi,“ uplakává Martínek. „Když se ztratila, tak ji najdeme,“ řekne Helenka, vezme Martínka za ruku a jdou maminku hledat. A lidí bylo víc a víc a maminek tolik, že by je ani Helenka všechny nespočítala, a Helenka uměla panečku počítat! Jakpak měla z těch všech maminek vybrat právě tu Martínkovu? Tak chodil Martínek s Helenkou po pouti. Od střelnice k houpačkám, od houpaček ke kolotoči, od kolotoče k cirkusu, od cirkusu k cukráři s tureckým medem – bylo tu všechno, co bývá na pouti, ale nebyla tu Martínkova maminka. Chodili a chodili. „Jaképak měla tvoje maminka šaty?“ vzpomněla si Helenka. „Hezké,“ řekl Martínek. „Ale jakou barvu?“ zeptala se Helenka. Martínek chvíli mlčí a dívá se kolem sebe. „Maminka měla šaty jako – to autíčko na kolotoči.“ ( 7 )
Jak se Martinek ztratil.indd 7
14.7.16 13:24
Autíčko je červené. „Budeme hledat maminku, která má červené šaty,“ řekne Helenka. A tak hledají maminku v červených šatech. Tamhle svítí červené šaty a tam také a tam také. Ale Martínek jen říká: „To není moje maminka, ta také ne a ta také ne.“ „Vzpomeň si,“ povídá Helenka, „snad měla tvoje maminka jiné šaty.“ Martínek chvíli mlčí a dívá se kolem sebe. „Už vím,“ zavolá, „maminka měla šaty jako má tamta panenka ve střelnici sukýnku.“
Jak se Martinek ztratil.indd 8
14.7.16 13:24
„Tak to měla maminka žluté šaty,“ řekne Helenka a začne hledat maminku v žlutých šatech. Hledají a hledají a najdou maminky v žlutých šatech, ale žádná z nich není Martínkova maminka. Před cirkusem troubí zase šašek na trubku a pak křičí: „Rrračte vstoupit, rrračte vstoupit, jen si rrračte lístek koupit…“ „Podívej se,“ směje se Martínek, „takové šaty měla maminka,“ a ukáže na šaškovu čepici. „To je zelená čepice,“ řekne Helenka, „budeme hledat maminku v zelených šatech.“ A hledají maminku v zelených šatech, hledají, ale najít nemohou. „Martínku,“ řekne Helenka, „neměla snad maminka modré šaty?“ „Ano, ano,“ povídá popletený Martínek, „modré šaty měla maminka.“ Helenka se rozhlédne a vidí – nějaká paní k nim běží. „To je moje maminka!“ volá Martínek a má radost. Ale maminka nemá ani červené, ani žluté, ani zelené, ani modré šaty. ( 9 )
Jak se Martinek ztratil.indd 9
14.7.16 13:24
Martínkova maminka má šaty i červené i žluté i zelené i modré. Maminka má květované šaty. „To jsem, děti, ráda, že jsem vás našla,“ říká maminka a chválí Helenku, že se o Martínka tak starala.
Jak se Martinek ztratil.indd 10
14.7.16 13:24
MARTÍNEK A HELENKA
Martínek sedí na schodech do zahrady a prohlíží si obrázkovou knížku. „Martínku!“ křičí za plotem Helenka. Helenka jde ze školy a pyšně si nese brašnu se sešity a knížkami. Martínek seběhne po schodech a běží k plotu. „Kde jsi byla?“ ptá se Helenky. „Kde bych byla,“ odpovídá Helenka důležitě, „ve škole jsem byla.“ „Hm,“ řekne Martínek, „to je toho!“ „Aťsi,“ zlobí se Helenka, „ale tebe by ve škole ještě ani nechtěli.“ „Já –“ rozmýšlí Martínek rychle, co by řekl, „já – do školy ani nebudu chodit. Neprosím se o to.“ ( 11 )
Jak se Martinek ztratil.indd 11
14.7.16 13:24
„Jé,“ směje se Helenka, „kdybys nechodil do školy, to by ses nic nenaučil.“ Martínek se zamračí. Vzdoruje: „Já se nic učit nemusím. Všecko umím.“ „Asi, asi,“ posmívá se Helenka, „ani číst neumíš.“ „A zrovna umím číst.“ „A neumíš.“ „A umím, abys věděla.“ „Tak čti!“ „Počkej, hned budu číst,“ říká Martínek a otvírá obrázkovou knížku. Umí ji celou nazpaměť. Dělá, že čte, a pokukuje po Helence: „Jak to bylo, pohádko?“ Helenka poslouchá a nakrucuje se. „Tak umím číst nebo ne?“ ptá se Martínek a obrátí list: „Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli. Pípá, pípá, nožky bolí.“ Helenka se diví. Neví, že Martínek umí knížku nazpaměť. Diví se a mlčí. „Vidíš to, umím a umím číst,“ povídá Martínek. ( 12 )
Jak se Martinek ztratil.indd 12
14.7.16 13:24
