JAK SE ASERTIVNÌ PROSADIT

   

  

 

   

 
 
#

 "
#
  
 
 
 
  

$ 
%
  
#

 "
 
$ 
 

   
 "
! 

 


   )%#%
 $
"
!

),

 ,
#

#,
 !



%
 %

+%
+ !
*"
$
(
"#
 #


(
 
(
"
)%
"

$
,

$

"
#

#
$
#,$
)%
 $
!
 
%
/#
/%% %
+

%#%
'# 

%#%
-/#%
,#%
+
 
$

 #%
 
 %
&%+%

"#"#
$

"#"#
#
"
$
 
 
  
/#
 
$
 
.#%
 

!
"
( 

)

 
#

+
%
"% %

$
%%
)

"#"#
,#%
'-
*)$
'/
(
 #
" #%

  ( 
+-
$
#%
 

+%,
"%
"
%
)%
)
$
%
#,


"&
/
 #"
  $
" "/%
 $
!

 

 
   


 

 
   


MUDr. Radkin Honzák, CSc. MUDr. Vladimíra Novotná JAK SE ASERTIVNÌ PROSADIT Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 2589. publikaci Odpovìdná redaktorka Jana Jandovská Kubínová Sazba a zlom Milan Vokál Poèet stran 180 Vydání 1., 2006 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod © Grada Publishing, a.s., 2006 Cover Photo © profimedia.cz/CORBIS ISBN 80-247-1226-1 (tištČná verze) ISBN 978-80-247-6570-9 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2011

OBSAH PØEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Zkuste vyøešit své problémy sami! . . . . . . . . . . . . . . . 7 Nepodceòujeme závažnost vašich problémù . . . . . . . . . 7 Chcete-li se cítit lépe, musíte udìlat nìkteré zmìny . . . . . 8 Je možné nauèit se žít svobodnì, bez neurotické pøítìže? . 8 Jak postupovat, abychom dosáhli plánované zmìny? . . . . 9 Stojí ta námaha vùbec za to? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Co v knize najdete a nenajdete . . . . . . . . . . . . . . . . 10 I.

PROBLÉMY SEBEPROSAZENÍ . . . . . . . . . . . . 11

II.

ZÁKLADNÍ SOCIÁLNÍ POTØEBY A JEJICH USPOKOJOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

III.

ŽIVOTNÍ ROLE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Psychosociální problematika z hlediska transakèní analýzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

IV.

ASERTIVNÍ PØÍSTUPY

. . . . . . . . . . . . . . . 147

Vyjádøení vlastních pocitù . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Schopnost požádat o to, co potøebujeme . . . . . . . . . . 155 Neøíkat ano, chceme-li øíci ne . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Pøijmout odmítnutí bez pocitu urážky . . . . . . . . . . . . 161 Umìní vyjádøit kritiku i pochvalu . . . . . . . . . . . . . . 163 V.

ODPOVÌDNOST ZA VLASTNÍ ŽIVOTNÍ CESTU . . . 174

|5|

PØEDMLUVA

Z k u ste v y ø e š it s v é pr ob l é m y s a m i ! Naše dlouholetá ambulantní poradenská a pedagogická praxe nás pøivedla k závìru, že mnoho lidí vyhledává psychiatrickou nebo psychologickou pomoc i v pøípadech, kdy by si mohli své problémy vyøešit sami. Mohli by je dokonce vyøešit døív, než se nakupí do takového množství, že se stávají nepøehlednými. Myslíme si, že jim k tomu nechybí chu a odvaha, ale že èasto nejsou schopni vidìt pravou podstatu problému. Se „selskou psychologií“, která staví na zdravém rozumu, vystaèíme v bìžném životì ve vìtšinì pøípadù. Objeví se však pøípady zamotané, kdy je užiteèné znát nìkteré zákonitosti vìdecké psychologie.

N ep o d c e òuje m e z á v a ž no s t v a š i c h p ro b l ém ù Nemyslíme si, že neurotické a stresové obtíže jsou malicherné. Nìkteré dokážou pìknì otravovat život, nìkteré se mohou promítnout i do zhoršeného zdravotního stavu. Myslíme si však, že øada z vás má dost vlastních sil k jejich øešení. A myslíme si také, že to, co si èlovìk vydobude sám, má pro nìj významnou hodnotu. Že se pøi samostatném øešení uèí také do budoucnosti, a stává se „odborníkem na svùj život“. Nabízíme proto struèný pøehled základních situací, které mohou pùsobit nepøíznivì, abyste se podle nich mohli alespoò pøibližnì orientovat.

|7|

C h cete- l i s e c ít it lé pe , m u s í t e u d ì l a t nìk teré z m ì ny Všichni máme svùj obraz o svìtì a o svém místì v nìm. Naše jednání smìøuje z velké èásti k tomu, abychom si tento obraz potvrdili. Vìøí-li nìkdo, že chleba padá zásadnì namazanou stranou na nejdražší koberec, nedá si pokoj, dokud se mu nepodaøí tuto zkázu realizovat. Všichni jsme konzervativní a velká èást našeho jednání vyplývá ze setrvaènosti. I ti nejvìtší buøièi a rebelové jsou v podstatì konzervativní v tom, že vždy a za všech okolností musejí bouøit a rebelovat. Všichni máme omezený vzorec chování, o kterém øíkáme, že je „pøece normální“ a zapomínáme na to, že druhým se tak jevit nemusí, protože oni mají také své normy, které se od našich èasto výraznì odlišují. Naše chování je z velké èásti tak dokonale nauèené, že se nám stalo zvykem, o nìmž pøedpokládáme, že je nezamìnitelný. Není!!! Je ale tøeba vìdìt, co chceme mìnit, jak to chceme mìnit a co tou zmìnou dosáhneme. V knize nenajdete pøesný návod, ale najdete tam podnìty, pøíklady i varování pøed slepými ulièkami.

J e mo žn é na uè it s e ž ít s v o b o d n ì , b e z neu ro ti ck é pø ít ì ž e ? „Všechno, co potøebuji k životu jsem se nauèil v mateøské škole,“ praví titul Fulghumovy knihy, a má pravdu. Vìtšinu prvkù jednání s lidmi i pøístupù k sobì samým jsme se nauèili v dobì, kdy nám nebylo ještì šest let. Nauèili jsme se to tak samozøejmì, jako mateøský jazyk. Nauèili jsme se spoustu užiteèných vìcí, ale také plno pravidel a zásad, které pùsobí spíše k naší škodì. Dnes jsme dospìlí a mùžeme si vybrat, zda se chceme nauèit nìèemu užiteènìjšímu. Je to tak obtížné, jako nauèit se cizí jazyk, nìkdy možná i obtížnìjší. Ale je to možné. Jestliže mì dìtské zkušenosti vedly k tomu, že jsem plachý a nesmìlý, mohu se dnes nauèit vystupovat sebejistì a odvážnì. Jestli mì dìtství nauèilo hledat útìchu v jídle (a díky tomu mám dnes nadváhu), mohu se nauèit hledat a nalézat potìšení i v ji|8|

ných aktivitách. Musím se však proto jednoznaènì rozhodnout, pustit se za tím a neèekat, že kouzelný proutek nebo jiný zázrak vyøeší všechno za mne.

Jak p o s t upov a t , a by c ho m d o s á h l i p l án o va né z m ì ny ? Pøedevším systematicky, pomalu, po jednotlivých krocích. Metoda „vše nebo nic“ neslaví v tìchto pøípadech úspìchy. Jestliže ji zvolím, ,,vše“ dostanu sotva v 1 % pøípadù, v 99 % je to „nic“. Trpím-li nadmìrnou ostýchavostí, je nesmysl stanovit si jako první úkol veøejné vystoupení v televizi. Neúspìch, který mi takové poèínání pøinese, mì odradí od dalších pokusù. Je nutné postupovat pozvolna: nejprve se cizího èlovìka (kterého jsem se vždy obával oslovit v pøedstavì trapnosti takového poèínání) zeptám na cestu kamkoli. Nepotøebuji vìdìt, jak se tam dostanu, protože to stejnì vím. Potøebuji se ujistit, že se odhodlám a že se nic dìsného nepøihodí. Postupnì rozšiøuji program takových aktivit. Pak zatelefonuji do rozhlasové stanice s telefonickou linkou, abych v nìkterém poøadu pøednesl svùj názor. Potom vystoupím v debatì na pracovišti a budu-li pozvolna rozšiøovat své aktivity, mohu se za èas objevit i v té televizi (ale i borci mají trému, když se rozsvítí èervené svìtlo kamery a režisér øekne: „Hlavnì se tvaøte pøirozenì.“).

S to j í ta ná m a ha v ùbe c z a t o ? To již záleží na vás. My jsme pøesvìdèeni, že svobodnì žitý život na èerstvém povìtøí je kvalitnìjší a veselejší, než život plný obav, strachù, sebepodceòování a dalších špatných pocitù. Svoboda nezaruèuje, že budu mít vždy úspìch, zaruèuje mi však možnost, že se o nìj mohu pokusit, což mi klec neurotických pocitù nikdy nedovolí.

|9|

C o v k n i z e na jde t e a ne na j d e t e Ani omylem zde nenajdete konkrétní rady typu „kuchaøky“, která jasnì pøedepisuje: „Vraž do toho deset vajec… “ Najdete tu pøíklady a rozbory, ale nenajdete hotové recepty, ani jízdní øády do stanice Štìstí. Najdete zde povzbuzení k tomu, abyste pøevzali odpovìdnost za svùj život, ale nenajdete seznamy toho, co je v životì „správné“ a co je naopak „špatné“. My ale vìøíme, že to dokážete rozeznat sami. Praha, 17. ledna 1999

autoøi

| 10 |

I. PROBLÉMY SEBEPROSAZENÍ Prvky sociálního chování jsou, jak známo, pøítomny ve vývojové øadì u podstatnì nižších druhù, než jsou primáti a èlovìk. Chování jednotlivcù v tak primitivních spoleèenstvech, jako jsou termiti, vèely, ryby nebo ptáci, je urèováno øadou pravidel instinktivní úrovnì, která má svùj jednoznaèný biologický význam sledující zachování rodu. Biologický vývoj je možno chápat jako pøírùstek informace v biologických systémech. Díky tomu se ve vyšších vývojových stadiích setkáváme s diferencovanìjšími a složitìjšími projevy sociálního chování, které mohou být v mnoha prvcích použity jako analogie specifického spoleèenského chování èlovìka. Sociální chování v nejširším slova smyslu nelze chápat izolovanì, bez vztahu k chování reprodukènímu. Nejschopnìjší samec hejna, stáda, smeèky èi tlupy se stává zárukou kvality genetické linie, protože z titulu svého hierarchického postavení ve skupinì má zajištìnou možnost výbìru. Otázka proniknutí do èela spoleèenstva je v pøírodì spojena s urèitou formou boje èi soutìžení, v níž se uplatòují jak fyzické vlastnosti, tak urèité prvky pøizpùsobení aktuálním podmínkám, což, obecnì vzato, lze pokládat za jistou formu inteligence. Vnitrodruhový boj, který k tomuto prosazení vede a slouží jako urèité síto, v sobì obsahuje jisté prvky agresivity. Ty však neslouží k fyzickému znièení protivníka, ale k urèení jeho postavení ve spoleèenstvu. Hierarchie, vzniklá neustálým tøíbením kvalit jednotlivcù, není stálá a svou otevøeností k možnosti zmìny zajišuje potøebnou kvalitu genetického kódu. Udržování prominentního postavení ve skupinì je spojeno s rùznými rituály, kterými si všichni ovìøují stabilitu a funkènost dosaženého uspoøádání. Nejbližší, a tedy nejsrozumitelnìjší, je nám hierarchický vzorec u tlupy opic. Z vnìjšího pohledu mùžeme vidìt mocenskou pyramidu, na jejímž vrcholu stojí jedinec, antropomorfnì èasto oznaèovaný jako „král“, který má všechny zjevné atributy moci: pøísluší mu první èást koøisti, v období øíje má nezadatelné právo na všechny samice, jeho rozhodnutím se øídí | 11 |

pøesuny tlupy, nikdo se neodváží ho napadnout. Pod ním je skupina samcù, oznaèovaných jako „šlechta“. Její pøíslušníci mají, až na zásadní rozhodnutí, práva obdobná, ovšem až poté, kdy „král“ již nemá další požadavky. Soupeøí mezi sebou o vyšší postavení, ve skuteènosti však o možnost ohrozit dominantní postavení „krále“. Na periferii tlupy je velká skupina „bojovníkù“, kteøí jsou vystaveni nejvìtšímu riziku, protože zajišují ochranu tlupy. Nemají však možnost, aby stejnì pøirozeným a pravidelným zpùsobem, jako je tomu v pøípadì „krále“ a „šlechty“, byla zajišována jejich kvalitní výživa, protože jsou posledními, kteøí se dostávají k dìlení koøisti. Samice mají v tlupì zvláštní postavení, vìnují se hlavnì péèi o potomstvo. Mláïata jsou relativnì dlouhou dobu hájena a podle svých kvalit se v nastupující dospìlosti zaøazují do hierarchických skupin. Cítí-li se nìkterý z pøíslušníkù šlechty dostateènì silný na to, aby zaútoèil na vedoucí pozici „krále“, uèiní tak v otevøeném souboji. Vítìz souboje se stává vùdcem tlupy, poražený si vybojuje místo v hierarchickém žebøíèku mezi „šlechtou“. Ve výzkumném ústavu v Suchumi, kde je sledováno chování primátù, probìhl pøed lety, dnes již klasický a opakovanì citovaný, pokus. Vìdci chytili „krále“ smeèky a umístili jej do malé klícky, odkud mohl sledovat, co se v tlupì dìje. „Sesazení králové“ zmírali velmi èasto za pøíznakù akutního srdeèního selhání èi infarktu myokardu, když pozorovali, jak se bez boje zmocnili jejich práva privilegií nástupci. Již na této úrovni tedy mùžeme konstatovat dùležitost vìdomí sociálního postavení pro homeostatickou rovnováhu tìlesných i neurofyziologických funkcí. Dùležitost hierarchického zaøazení mùžeme posoudit i z pozorování uskuteènìných v japonském ústavu zabývajícím se výzkumem chování primátù. Ukázala na skuteènost, že ani nová a užiteèná informace se v tlupì neprosadí, pokud není pøedána jedincem na dostateèné hierarchické úrovni. Mezi tamními opicemi se vyskytl jakýsi „opièí Archimedes“ – opice, která zjistila, že lze pohodlnì oddìlit zrní od pøimíseného písku tak, že se smìs hodí do vody; písek klesne ke dnu a èisté zrní se lehce sebere z hladiny. Pøestože tento zpùsob byl daleko pohodlnìjší než dosavadní pracné pøebírání smìsi, pøevzala tuto zkušenost jen ta èást tlupy, která byla mladší | 12 |

I. KAPITOLA

než tato inteligentní vynálezkynì, zatímco starší opice dále pøebíraly zrní pùvodním namáhavým zpùsobem. Teprve poté, když se novátorka dostala pøirozenou cestou na vyšší hierarchický stupeò, využívala tohoto poznatku celá tlupa. Z uvedených pøíkladù vyplývá dùležitost a hodnota hierarchického zaøazení, i biologická cena prosazení se. U lidí samozøejmì nemùžeme redukovat otázky sebeprosazení na jednoduchou biologickou úroveò, protože bychom tím popírali specifiku lidského spoleèenství. Nesmíme ale zapomenout, že tyto biologické prvky jsou v lidských sociálních modelech zakódovány a nelze je opomíjet. Potøeba sebeprosazení u èlovìka je potøebou na rùzných úrovních. Chápeme-li èlovìka v dnešním pojetí jako jednotku biopsychosociální, je zøejmé, že realizace sebeprosazení musí uspokojit všechny tøi uvedené oblasti ve specificky lidské dimenzi a souèasnì ve složité struktuøe mezilidských vztahù. Pokusíme-li se rozdìlit jednotlivé sféry a konkretizovat zpùsob jejich uspokojování, dopouštíme se nutnì urèitého pracovního zjednodušení. Jedinec se nemùže projevovat izolovanì v té které jednotlivé sféøe (nemùže sledovat pracovní kariéru, aniž by dbal na své tìlesné zdraví a souèasnì nepoužíval psychických schopností apod.). Toto zjednodušení pokládáme za nezbytné pro pochopení a rozbor, které pøedcházely závìreèné syntéze. Prosazení v biologické oblasti je vázáno pøedevším na dobrý zdravotní stav a schopnost výkonu. V psychické sféøe se všeobecnì vysoce hodnotí pøedevším intelekt, pøièemž se ve vìdomém pøístupu vìtšinou opomíjí emoèní vyrovnanost a vyzrálost, které jsou nezbytnì nutné k tomu, aby se intelekt mohl konstruktivnì uplatnit. V sociální sféøe, která je nejsložitìjší, a tedy nejkøehèí a nejzranitelnìjší, se jedná pøedevším o vytvoøení pozice ve vztazích. V prùbìhu vývoje jedince se inventáø používaný k sebeprosazení mìní. U nejmladších dìtí mají nejvìtší hodnotu tìlesná síla, výkon a soupeøivé získávání pøevahy. Kluk, který umí nejlépe hrát fotbal, lézt po stromech, | 13 |

házet kamením, je ostatními dìtmi uznáván jako pøirozená autorita, neotøesitelná ani skuteèností, že pro výukovou nedostaèivost mu hrozí pøeøazení do zvláštní školy. Jeho pozice se zhoršuje až pozdìji, kdy vrstevníci zaèínají oceòovat více psychické schopnosti, složitìjší dovednosti a hledají také vìtší možnost porozumìní. Tyto nové kvality se ale opìt dostávají do pozadí, a to v dobì, kdy praktický život zavede nová hodnotová mìøítka – úspìšné sociální sebeprosazení doprovázené dobrým ekonomickým standardem. Úvaha typu: „Co má z toho, že se tolik uèil a že toho tolik ví, když si nevydìlá… “ mùže sice svìdèit o konzumním pohledu na problematiku, na druhé stranì je však pochopitelná jako míra spoleèenského ocenìní sociální obratnosti. Postupem èasu pøibývá hodnot, které je nutné získávat. Tyto hodnoty mùžeme zhruba pøiøadit ke dvìma základním oblastem, spojeným s obsahem sloves míti a býti. V první oblasti jsou preferovány hodnoty hmotné, jako vlastnictví chat, chalup, aut, vysoké finanèní zabezpeèení (nìkdy bez ohledu na to, jak je získáno), luxusní obleèení, šperky, nìkdy i kolekce umìleckých pøedmìtù. Ve druhé oblasti je rozhodující, a tedy vedoucí, pøedevším pozice v zamìstnání i v životì s možností rozhodování, manipulace s lidmi nebo alespoò pøedvádìní dùležitosti a nepostradatelnosti (což se mùže dít s patøiènou okázalostí). Samozøejmì, že ne vždy jsou tyto polohy vyjádøeny v takto vyhranìných až zkarikovaných podobách. V obou skupinách, mezi nimiž je plynulý pøechod (v souèasné dobì se podobná distribuce jevu popisuje jako „rozmazané množiny“), se vyskytuje vìtšina jedincù v podstatì spoleèensky užiteèných. Pøevažující zamìøení na býti nebo míti definitivnì urèuje, jakým smìrem se jejich pøirozená potøeba prosazení bude realizovat. Kromì vyslovenì chorobných jedincù se nikdo z nás nemùže vyhnout tomu, aby si hledal své místo ve vztazích, v nichž žije, ve spoleènosti, která ho obklopuje, a ve svìtì, který spoluvytváøí. Bez ohledu na to, ve které oblasti biopsychosociálního systému se vyskytuje primární porucha, se setkáme s jejími dùsledky vždy a pøedevším v oblasti sociálního prosazení. Ne každý z nás se narodí s tìlem Apollóna èi Afrodity, se silou Herkula a mozkem Einsteina. Køivka pøirozeného rozložení jevù v pøírodì je sama | 14 |

I. KAPITOLA

o sobì širokou normou, která pøipouští velké množství variant – od drobných odchylek pøes vìtší nedokonalosti až po poškození pøi plné životaschopnosti. Je s podivem, jak nìkteøí lidé dobøe zvládají t잚í poruchu a nedovolí jí, aby ohrozila jejich možnost seberealizace, a na druhé stranì, jak nìkdy drobné a nepodstatné nedostatky mají negativní dopad na sebevìdomí s následnou ztrátou dobrého pøizpùsobení se a schopnosti prosazení se mezi ostatními. Neexistuje univerzální recept, jak se srovnat s nìkterými skuteènými a neodstranitelnými vadami, ale je nepochybnì možné najít zpùsob, jak s nimi prožívat život bez pocitu køivdy, nespravedlnosti, a dokonce i šastnì. Známe øadu èítankových pøíkladù, kdy nìjaká tìlesná vada byla stimulem k tomu, aby její nositel zvýšenou snahou pøevedl své pùvodní funkèní zhoršení do nadprùmìrného výkonu. Mùžeme zaèít Demosthenem, který soustavným cvièením upravil svou vadu øeèi a vypracoval se na proslulého øeèníka, nebo vzpomenout lorda Byrona, jehož obrna pøimìla k tak usilovnému plaveckému tréninku, že jako první Evropan moderní doby pøeplaval Helespont. Z novodobé sportovní historie lze uvést napøíklad sprinterku Wilmu Rudolphovou nebo vrhaèe Connolyho. Ve zmínìných pøípadech šlo o volní pøekonání daného handicapu s dvojím ziskem – jak skuteèným, tak psychologickým. Jinou cestou, jak se vypoøádat se skuteèným nedostatkem, je využít a rozvíjet jiné vlohy a pøedpoklady, což mùže vyvážit neuspokojení v postižené sféøe. Zde si mùžeme pøipomenout napøíklad Toulouse-Lautreca, který dal pøednost sice obtížnìjšímu, ale pravdìpodobnì uspokojivìjšímu zpùsobu života pøed chránìným osudem dobøe situovaného a zajištìného mrzáka ve šlechtickém sídle svých rodièù, což mu umožnilo vytvoøit nepøekonatelné hodnoty a získat svìtovou proslulost. Všude ve svìtì velice aktivnì pracují v oblasti sociální péèe a péèe o tìlesnì postižené nejèastìji jedinci, kteøí se s vlastním defektem dokázali vyrovnat a umìjí se vcítit do situace svých svìøencù, lépe je vnímat, podporovat jejich potøeby a èasto jim být nenásilným vzorem ve zpùsobu adaptace. Uvedené pøíklady ukazují úspìšnou a sociálnì užiteènou kompenzaci skuteèných vad a nedostatkù. Máme možnost setkávat se i se zpùsoby, | 15 |

které jsou sice užiteèné z hlediska jedince, ale obecná platnost tohoto užitku se zdá pochybná. Do této kategorie patøí tøeba klasický „napoleonský komplex“. Kompenzace pocitu ménìcennosti z malého tìlesného vzrùstu extrémní demonstrací moci se dostala do obecného povìdomí jako symbol, i když v pøípadì Napoleona šlo jistì o podstatnì více vlivù než o pouhý fakt tìlesné výšky. Kde mùžeme hledat koøeny „napoleonského komplexu“? Pravdìpodobnì v tom, že obecný mýtus o mužích jako pánech tvorstva spoèívá v akcentování biologické kvality, v tomto pøípadì i kvantity, a tedy hodnotí jako atributy mužnosti pøedevším tìlesné proporce poskytující záruku síly a tím i moci. Tento mýtus lze pochopit jako urèitou regresi na èistì biologickou úroveò, kterou jsme ukázali ve vývojovém schématu jako nejranìjší a nejprimitivnìjší. Navíc je do tohoto mýtu magicky zahrnuta i pøedstava, že velký a silný jedinec bude pøimìøenì vybaven i sexuálnì pro možnost reprodukce. Pøedstava úmìry výšky tìla s velikostí pohlavního údu je pak zamìòována za pøedstavu primárnì biologické a druhotnì i sociální schopnosti a úspìšnosti. Kompenzaci si mùžeme pøedstavit tak, že jedinec nevybavený potøebnými pøedpoklady symbolizujícími sílu a úspìšnost se zaène chovat tak, jako by je nejen mìl, ale jako by jich dokonce mìl nadbytek. Principiálnì to platí pro všechny zpùsoby kompenzací. V uvedeném pøípadì však vystupuje zvláštì nápadnì do popøedí disproporce mezi vzhledem a chováním, které se vyznaèuje nápadnou a neotøesitelnou rozhodností, netolerancí, hluèností, pøehnanou agilností a nadnesenými projevy temperamentu. Tento typ kompenzace mùže být prospìšný jedinci, který je schopen ho využít, souèasnì však v širším spoleèenském kontextu mùže být jeho prospìšnost pøinejmenším diskutabilní a dùsledky mohou být mnohdy sociálnì nežádoucí (ukázkou mùže být právì Napoleon). Na druhé stranì nelze opomenout skuteènost, že nepøimìøená generalizace vede èasto k tomu, že osobám s menší postavou je upíráno právo prosadit se pøimìøeným zpùsobem, že jsou skuteènì odsouvány do pozadí, karikovány a že jejich pøirozené zpùsoby prosazení se jsou oznaèovány za napoleonské. | 16 |

I. KAPITOLA

Poslední skupinu tvoøí jedinci, kteøí se se svou vadou nesmíøí, ale ani se ji nesnaží nìjakým zpùsobem kompenzovat. S pocitem pøetrvávající køivdy pøistupují k ostatním, k øešení nových situací a mají tendenci neracionálnì spojovat nenaplnìní nebo selhání v jiných sférách s existující vadou, která ovšem èasto pøedem omlouvá nedostatek jejich vlastní aktivity. Jako literární pøíklad mùže sloužit postava Cyrana z Bergeracu, který nejenže mohl, ale skuteènì získal pøízeò krásné Roxany svými duchovními kvalitami, ale vìdomí vady velkého nosu mu zabránilo se k ní pøiblížit. Zvelièení nepodstatného jevového znaku podrylo jeho sebevìdomí natolik, že nebyl schopen vnímat své ostatní pøednosti, Roxanou tolik obdivované a požadované. Sám se tak odsoudil do neúspìšné role. Na cyranovské legendì mùžeme ukázat i koøeny bìžnì rozšíøených mýtù o tom, že jedinci s tìlesnou vadou èi nápadnou zjevovou odchylkou, oznaèovaní v bìžné mluvì velmi nepøíznivì jako hrbatí, šilhaví, zrzaví, jsou nesociální až antisociální, zlí, zákeøní a že je nejlépe se jim vyhnout. Je otázkou, nakolik sami nositelé tìchto odchylností pøispìli k vytvoøení této neblahé povìsti tím, že vadnou kompenzací své èasto zvelièované vady se pomáhali aktivnì vyøazovat z chodu bìžného života. Cyrano byl slepý a hluchý ke skuteènosti, že Roxana obdivuje jeho intelekt a schopnost citového vyjádøení. Jeho pøesvìdèení, že pro svùj veliký nos je pro Roxanu jako partner nepøijatelný, plynulo z toho, že nesplòoval svou pøedstavu o sobì. Nebyl smíøen sám se sebou, a proto nebyl schopen smíøit se ani s ostatními, a jedinou formou jeho „zjevové“ komunikace se svìtem byly agresivní projevy, které oznaèoval za obranu své cti. Jeho nejvìtším nedostatkem nebyl velký nos, ale naprosté nepochopení ostatních, kterým podsouval své sebeodsouzení. Odchylka od ideální normy zdaleka nemusí dosahovat cyranovských rozmìrù, a pøesto její nositel mùže být pøesvìdèen o tom, že je pro své okolí nápadný, smìšný nebo nepøijatelný. Všichni se pamatujeme na období vlastní puberty a na pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, jménem, prostøedím apod. Naše malé životní zkušenosti nás tehdy opravòovaly k pøesvìdèení, že ten druhý je na tom lépe, zatímco on se trápil podobným zpùsobem a závidìl zase nám. Stává se, že pocity nespokojenosti a neztotožnìní se se sebou samým pøetrvávají i v dobì, kdy biologic| 17 |

ká pubertální krize již minula a vedou ke stejným zmìnám na sebevìdomí a ke stejnì nešastným pokusùm o kompenzaci. Uvedeme pøíklad. Marii bude brzy 50 let, žije v navenek harmonickém manželství, je stále vzhledovì pøitažlivá a má pro mnoho lidí kolem sebe osobní kouzlo. Se sebou je však vìènì nespokojená a tuto nespokojenost zahaluje do stylizace „že na sobì pracuje“. Její pøátelé vìtšinou ani nevìdí, že se ve skuteènosti nejmenuje Pavlína, jak si dokonce dává øíkat i od vnuèky, protože ani oznaèení, ani roli babièky nepøijala. S velkým úsilím kdysi dosáhla i úøední zmìny køestního jména svého vlastního syna z Petra na Lukáše. Je neustále nespokojena se svým tìlesným vzhledem, podstoupila dvì kosmetické operace prsù a bøišní stìny, drží neustále rùzné redukèní diety, které soustavnì porušuje, cvièí jógu. Na svých zahranièních cestách se opaluje po celém tìle, aniž by se kdy pokusila uplatnit získanou krásu a atraktivnost, protože na veøejné plovárnì se odmítá svléknout do plavek. Vymìnila nìkolik zamìstnání a ve všech byla její kariéra nápadnì podobná – od poèáteèního nadšení pøes ambice zprvu odborné, pozdìji úspìšný vzestup funkèní a v okamžiku, kdy témìø dosáhne ocenìní, odchází po nepochopitelném drobném konfliktu na jiné pracovištì, èasto s nápadnì odlehlou pracovní tematikou.

Pøi pohledu zvenèí prožívá Marie-Pavlína naplnìný a bohatý život. Její vnitøní prožívání je plné nesouhlasu se sebou a pøetíženo formálními pokusy o zmìnu sebe samé s vyèerpávající sebekontrolou a souèasnì s neschopností využít své objektivní pøednosti a možnosti. Chybu mùžeme spatøovat v tom, že Marie není schopna vidìt se taková, jaká skuteènì je. Místo toho usiluje o nesplnitelný ideál, který si naprogramovala. Vidina, jak má k nìmu daleko, jí znemožòuje prožívat dnešek zde, v souèasném okamžiku. Není možno jí ani nastavit zrcadlo, protože není ochotna, ani schopna se vidìt ve své reálné podobì. Koøeny tkví pravdìpodobnì v èasném dìtství. Marie se narodila jako nechtìné dítì mimo manželství mladé a nezralé matce, která pøistoupila na návrh svých rodièù, že jí budou dceru vychovávat. Rodièe mìli dobrý vztah jak ke své dceøi, tak i k vnuèce, kterou ochotnì pøijali a dobøe zajistili po všech stránkách. Když Mariina matka založila vlastní rodinu a mìla další | 18 |

I. KAPITOLA

dìti, ani potom Marii nepøijala; jako by do její rodiny vùbec nepatøila. Marie vzpomíná, jak se snažila matce zavdìèit, ale byla odmítána a kritizována pro spoustu chyb, o kterých ani nevìdìla a nemohla je èasto ani ovlivnit (podoba s otcem, krátkozrakost). Vybavuje si, jak schválnì ztrácela brýle, protože byla pøesvìdèena, že jí nesluší, a doufala, že v této nové podobì se bude moci matce více pøiblížit. Trpí tím, že se po celý život pokouší být jiná a podle vlastního pøesvìdèení lepší, ale svou snahu realizuje pouze tak, že nastavuje svému okolí nevìrohodnou tváø a èasto ruší hodnotné vazby a vztahy (tøeba v zamìstnání), pravdìpodobnì z neuvìdomovaného strachu pøed odhalením. Narozdíl od tìchto neefektivních a nešastných zpùsobù kompenzace skuteèných, ale více domnìlých tìlesných vad, existuje možnost pøijmout sám sebe a být pøijímán ostatními bez ohledu na vnìjškové projevy. Ukažme si to na pøíkladu: Hlavní hrdina filmu E. T. – mimozemšan získal srdce nejen svých partnerù, ale i divákù na celém svìtì, pøestože výtvarník pøesnì splnil požadavek autora scénáøe, aby šlo o „bytost, které by se vlastní matka štítila“. Kouzlo mimozemské bytosti spoèívalo v jejím jednání, které bylo beze zbytku vstøícné a umožnilo zapomenout na vzhledovou odlišnost a odpudivost. Lze namítnout, že se jedná o moderní pohádku, ale žádné umìlecké ztvárnìní by nedokázalo vyvolat tak opravdové pocity divákù, kdyby nestálo na opravdovém základì. Pøejdeme-li k realitì a rozhlédneme se okolo sebe, zjistíme, že mnoho mužù se trápí napøíklad pro øídké vlasy nebo pleš. Málokterý si pøitom uvìdomí, že tøeba oblíbený filmový hrdina Yull Brynner založil svou popularitu èásteènì také na své vadì na kráse – pleši – a stal se dokonce symbolem mužnosti pro nìkolik generací. V daleko prozaiètìjší podobì se odehrává životní pøíbìh Boženy, která se nestala hrdinkou filmového plátna, ale její pøíbìh je pro mnohé vzorem a pouèením. Narodila se jako hluchá a navíc byla postižena významnou zrakovou vadou. Navštìvovala školu pro podobnì postižené a vyuèila se knihaøkou. Nespokojila se s údìlem invalidní osoby vyžadující zvýšenou péèi, ale vybudovala si dobré | 19 |

-

postavení a nakonec se stala vedoucí menší pracovní skupiny v bìžném provozu knihovny. Našla si partnera a úspìšnì vychovala dnes již tøicetiletého syna, jehož dìtem je dobrou babièkou.

Vzdìlání a vyuèení se Boženì dostalo ve stejné míøe jako ostatním podobnì postiženým. Za své prosazení však vdìèí nìèemu „navíc“, a to své schopnosti jednat s lidmi. Neváhá užívat ženského šarmu navzdory tomu, že není nijak atraktivní. Svým vstøícným chováním dociluje toho, že kdokoli se s ní setká, odnáší si dojem, že mluvil se zdravou, pøíjemnou ženou, pøestože její øeè nese nepochybné známky umìle nacvièeného hlasového projevu. Nikdo nemá potøebu všímat si jejích vad, každého upoutají pøedevším její pøednosti. Jiným zdrojem špatných pocitù mùže být vlastnost, která sice není skuteènou vadou, ale které se pøi sebehodnocení dostává nezdravé pozornosti (napø. èervenání, zajíkavost v øeèi, plachost, ostýchavost, útlum v myšlení, snížení aktivity a další). Pøitom se v urèitých situacích nebo vìku jedná o pocity zcela normální a pøirozené. Pøetrvávají-li tyto nejistoty v dospìlém vìku nebo se ještì prohlubují, mohou se stát závažnou pøekážkou v sebeprosazení i zdrojem pocitù ménìcennosti. Všechny uvedené projevy v sobì mají zdánlivì nepøekonatelnou osudovost tím, že vytváøejí v bludném kruhu stálého nabuzování vlastnì bariéru v komunikaci s lidmi. Plachý èlovìk se nepustí do hovoru ve spoleènosti a cítí se pak na okraji zábavy èi jiného dìní, což dále zvyšuje jeho nejistotu, úzkostné pocity a vyvolává útlum. Tím, že se nezapojí do spoleènosti a vìnuje všechen èas a duševní energii pøemýšlení o své neschopnosti, vzdaluje se skuteènì ostatním a èím dále více si znesnadòuje možný kontakt s nimi. Tuto zkušenost vìtšina z nás zažila na vlastní kùži. Pokud jsme podobný styl nepøijali za svùj, ale naopak nás to motivovalo k vìtšímu experimentování pøi dalším setkání, nedá se mluvit o vadì a zážitek zùstává pouhou špatnou a nìkdy trapnou vzpomínkou. Není-li však jedinec schopen pøekonat bariéru, kterou si sám postavil, dostává se stále více do izolace. Povýší-li své (tøeba opakované) momentální indispozice nebo malou pohotovost na trvalou „špatnou vlastnost“, kterou pøièítá dìdiènosti, povaze a dalším nekontrolovatelným vlivùm, ztlumí ho to natolik, že nedìlá už nic, co by mu z této situace pomohlo. | 20 |

I. KAPITOLA

Otázkou je, jak taková „špatná vlastnost“ vzniká. Vìtšinou se nejedná o vrozenou plachost, ani o dìdièné sklony. Lidé s takovými vlastnostmi sice existují, ale je velice nepravdìpodobné, že by si na nì stìžovali a že by jejich pøítomnost v nich vyvolávala úzkost a nespokojenost; naopak, uvedené vlastnosti patøí k dobøe zvládnuté výbavì zpùsobù chování a neuvádìjí tyto lidi do rozpakù. Tam, kde v dùsledku inhibovaného jednání vznikají pocity ménìcennosti, se vìtšinou jedná o rozpor mezi ambicemi a nároky na vlastní dokonalost a skuteènými možnostmi. Celou situaci mùžeme ukázat na následujícím modelu: Sportovec se rozhodne skoèit napøíklad dva metry do výšky, aèkoli má jen na 190 cm. Místo, aby zaèal od 190 cm a postupnì zvyšoval, nasadí si laku na 200 cm, které neskoèí, a opakovanými marnými pokusy se vyèerpá. Pokud nìkdo v této fázi zasáhne a sníží laku na „jeho“ 185–190 cm, borec shodí i tu, již jen díky své nejistotì, únavì a nedostatku sebedùvìry. Dalším nepøíznivým momentem mùže být zcela nepøimìøené srovnávání se s výkony a projevy ostatních. Pøi funkèních sexuálních poruchách se velmi èasto setkáváme napøíklad s tím, že muž, který by mohl sexuálnì prùmìrnì a uspokojivì fungovat, zaène selhávat jen proto, že srovnává svoji potenci s heroickými vymyšlenými bájemi o nadmìrné výkonnosti nìkoho druhého. Ty zaène považovat za normu a vytýèí si je za vlastní cíl. Pøipadá si pak ménìcenný ve spoleènosti vrstevníkù a ve vztahu k dívkám si nevìøí a projevuje se ostýchavì. Neštìstím tìchto trémistù je to, že za „výkon“ zamìòují jak vlastní prožitek, tak kvalitu vztahu a nakonec i vlastní osobnost. Navíc i požadavek na výkon je velmi èasto nereálnì nadsazený. Jejich chybou je, že své zamìøení „na výkon“ pokládají za pøednost, k èemuž jim mnohdy spoleèenské hodnocení nahrává a utvrzuje je v jejich postoji. I zde èasto nacházíme koøeny v nevhodném výchovném pùsobení, které nìkdy, bohužel, spíše upozoròuje na nedostatky a klade nepøimìøené cíle, než aby posilovalo zdravé sebevìdomí pøimìøeným ohodnocením skuteèných vlastností. Všichni však mají šanci v pøirozené lidské situaci se svých obtíží zbavit, pokud poznají, že kvalita prožívání nespoèívá v kvantitì a že | 21 |