Jak přežít stárnutí. respekt.cz 42. The Economist: Hudba na webu Příběh Tomáše Chrenka Mazlíček vlk

reportáž z nebezpečné střední evropy zpravodajský časopis roku 2006

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

The Economist: Hudba na webu Příběh Tomáše Chrenka Mazlíček vlk

respekt.cz

P ředp l at né v Čr: 20 Kč | SK 4 5 Sk | DE 2 , 30 € | AT 2 , 50 € | BE 2 , 50 €

Ročník X V III | 15. –2 1. 10. 200 7 | 30 Kč

Jak přežít stárnutí

42

Ronald Adams, předseda představenstva Tatra, a. s.

ČSOB nám pomáhá na cestě

vzhůru

„TATRA je žijící legendou. Vždyť právě u nás byl v roce 1897 vyroben první automobil ve střední Evropě. Dnes jsme společností, kde se vyrábějí nejlepší těžké terénní i silniční nákladní vozy na světě,” říká Ronald Adams, předseda představenstva a generální ředitel TATRA, a. s. „Když jsme připravovali plán odkoupení TATRY, potřebovali jsme banku ochotnou poskytnout nám maximální podporu. ČSOB TATRU podpořila a akvizice proběhla úspěšně. ČSOB v současné době uspokojuje veškeré naše bankovní potřeby a není pochyb, že v naší spolupráci chceme pokračovat i nadále.“

ČSOB pro váš úspěch.

www.csob.cz

Korporátní a institucionální bankovnictví

42 | 2007 Ročník XVIII Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazový redaktor: Ivan Kuťák Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Adam Šůra, Jáchym Topol Zahraničí: Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová- -Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Pavla Horáková, Helena Bárta, Viktor Janiš Design: ReDesign. Použitá písma RePublic (Suitcase Type Foundry), Unit (FontShop). Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík ([email protected]) Fotoprodukce: Kateřina Malá Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o. IČO 61457345 Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík tel. 226 216 777, fax 226 216 799 ([email protected]). Distribuce: Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl tel. 224 930 999, fax 226 216 799 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press, a. s. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis, s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 – 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 13. 10. 2007 © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

R E S P EKT. C Z

obsah komentáře 10 11 12

Co na mě víš? Jaroslav Spurný Výkřiky přes hranice Martin M. Šimečka Smrt digitálních práv The Economist Medaile pro steroidy Erik Tabery

civilizace

56 58

Ženy ve vědě Kateřina Kadlecová Mazlíček vlk Zdeňka Sůvová

trendy

60 Noční světla měst Karolína Vitvarová-Vránková

na pozvání

eseje

česko

pravidelně

13 Forum 2000 a odpovědnost politiků Luboš Dobrovský Střecha nad hlavou Luděk Niedermayer 16 Jak přežít stárnutí Tomáš Pavlíček 21 Nenápadná síla rektorů Adam Šůra 22 Ruce pryč od dálnice Vladimír Ševela 23 Novináři a syndikát Kateřina Čopjaková

ekonomika

26 Všichni jsme inovátory The Economist 28 Multikulti ve firmách Tomáš Sachr

svět

30 Polsko: Cesta do Evropy B M. Pilátová, M. Stránský 35 Rakousko: Co bude s Arigonou? Jan Rozkošný

téma

36 Do zbraně, Maďaři! Anneke Hudalla

rozhovor

42 S Bělou Kolářovou O. Nezbeda, J. Formánek

kultura

46 Bukowski: Povídky Jaroslav Formánek 48 Josef Jungmann Vladimír Karfík 48 Comics: Stručné dějiny Kateřina Kadlecová 49 Karlovarský hip hop Pavel Klusák 50 Výstavy: Léčba Husákem Petr Třešňák 52 Filmy Království a Síla srdce Jan Gregor 53 Současný rumunský film Tereza Brdečková

62 Příběh o nenávisti Vladimir Arsenijevič 63 Vzpoury spravedlivých Ian Buruma

4 anketa Jste pro sdílení hudby? příštích 7 dní průzkum 6 krátce 8 z kraje Němci se učí česky Anneke Hudalla 9 vaše otázky Proč ČEZ stále zdražuje? 14 dopisy 15 blog 23 jiné oči Zlí byrokrati Fabrice Martin Plichta 29 úspěch Nanotechnologie v Česku Tomáš Sachr 34 o kom se mluví Chrenek: chytrý ocelář O. Kundra, J. Spurný 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Básník Jonáš Hájek Jaroslav Formánek 59 žádná věda Kdo neruší čejky Hana Librová 64 ve hvězdách Brazilský Ikaros Ondřej Nezbeda 65 jeden den v životě Úterý na stánku mimochodem Kde jest poklad váš... Jan Balabán 66 minulý týden

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

česko

str. 16

Jak přežít stárnutí Umožní nám stát důstojné stáří?

téma

str. 36

Do zbraně, Maďaři! Vliv pravicových extremistů sílí.

rozhovor

str. 42

S umělkyní Bělou Kolářovou Poznat tu neznámou krajinu v sobě.

Civilizace

str. 58

Mazlíček vlk Počátek domestikace zvířat.



Po druhé světové válce nebylo v poničené Evropě asi mnoho těch, kteří by ve svých tehdejších dvaceti letech počítali s tím, že si ještě v roce 2007 budou užívat života na tomto světě. Těch šťastných, co měli špatný odhad, je dnes přes 300 tisíc – tolik dnes žije v Česku lidí ve věku nad 80 let. Stáří začíná být stejně dlouhé jako mládí a zasluhuje si proto stejnou pozornost. Jsme zatím ještě jen udivenými svědky zcela nového fenoménu, jemuž svou pozornost věnoval Tomáš Pavlíček (str. 16 až 20). Lidé v tomto věku mají nejen právo na naši úctu a aktivní život, ale jejich paměť a zkušenost může být dobrým průvodcem pro nečekané zvraty v naší vlastní budoucnosti. Rozhovor s Bělou Kolářovou, originální českou umělkyní a ženou, která prožila většinu života tak trochu ve stínu svého manžela Jiřího Koláře, vedli Petr Třešňák a Ondřej Nezbeda. Velkým tématem tohoto vydání je také střední Evropa a její náhlá proměna v nebezpečnou zónu nacionalismu, někde i s fašistickými prvky. V Polsku zuří předvolební kampaň a příští víkend budou Poláci rozhodovat o tom, zda opět vloží osud země do rukou bratří Kaczyńských s jejich paranoidní představou o komplotu temných sil uvnitř země i za jejími hranicemi. Markéta Pilátová s fotografem Matějem Stránským vyjeli na východ Polska do Podlasie, jednoho z nejchudších regionů Evropy, zato s největším počtem kostelů na obyvatele (str. 30 až 34). Fašismus má tuhé kořeny, jak se dnes ukazuje v Maďarsku. V srpnu tam vznikla Maďarská garda, jejíž členové pochodovali Budapeští v černých uniformách a na příští víkend ohlásili slavnostní přijetí dalších 600 členů. Strhující reportáž Anneke Hudalla a fotografie Güntera Bartoše vás zavede do blízké země, v níž minulost ožívá v zneklidňující podobě. Naštěstí náš svět je mnohem pestřejší a plný také dobrých zpráv. Jednou z nich je ta, že fanoušci hudby, kteří si ji stahují z internetu, pomalu vítězí nad velkými vydavatelstvími. Píše o tom nejnovější The Economist, jehož článek si můžete přečíst na straně 12. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje MARTIN M. ŠIMEČKA

anketa Mělo by být sdílení hudby a filmů na internetu trestné? (Soud v USA minulý týden vyměřil Jamie Thomasové pokutu 222 tisíc dolarů za sdílení 24 hudebních skladeb) f ot o g Ü nter b art o š , ar c h i v

Editorial

Ing. Pavel Bodiš

Lenka Hečková

Jan Pavelka

David Antoš

Mezinárodní federace hudebního průmyslu

Česká protipirátská unie

Svaz nezávislých autorů

redaktor Lupa.cz

Podle platné legislativy každý, kdo neoprávněně nakládá s autorským dílem, se dopouští protiprávního jednání. Zvláště mezi mladšími uživateli internetu však panuje názor, že sdílení chráněných souborů je v pořádku a anonymita internetu zaručí, že „na mě stejně nikdo nepřijde“. Opak je pravdou. Svědčí o tom dva rozsudky z poslední doby, kdy byli v Ostravě odsouzeni uživatelé výměnných sítí P2P, kteří sdíleli 630 GB dat tvořených hudebními díly a filmy. Oba byli odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody a k náhradě způsobené škody ve výši stovek tisíc korun. Přesto jsou „krádeže“ na internetu běžné. Zatím.

Sdílení filmů a jiných chráněných děl je bez souhlasu autora či nositele práva v rozporu s autorským právem, a je tedy protiprávní. Zároveň ale nemusí být automaticky trestné. Zda se v daném případě jedná o trestný čin porušování autorského práva podle § 152 trestního zákona s možností uložit trest odnětí svobody až na 2 roky, peněžitý trest až do 5 milionů korun a trest propadnutí věci, či pouze o přestupek s možností uložit pokutu až 150 tisíc korun, posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostech jednání vyšetřující orgán.

Sdílení na internetu by v zásadě mělo zůstat trestné, neboť stále jde o neoprávněné užití díla jiného autora. Výše trestů a výše pokut jsou však zcela neúměrné. Pokud někdo neoprávněně sdílí hudbu či filmy, měl by pak uhradit skutečně vzniklou škodu, tedy řádově v jednotkách, nikoli ve statisících. S nástupem P2P sítí se začala hudba a filmy sdílet masivně. Tento trend však distribuční společnosti nezachytily a prudce jim začaly klesat zisky. Bude nutné zcela změnit systém distribuce hudby a filmů, umožnit legální stahování za nízké ceny, které budou lidi motivovat k tomu, aby za hudbu a filmy platili, a které budou reflektovat reálnou cenu hudby či filmů.

Nahrávací společnosti pirátství svým chováním podporují. Českým zákazníkům například stále nabízejí podřadné zboží s DRM ochranou, zatímco na výměnných sítích se mohou daleko jednodušeji dostat k plnohodnotným písním. Bez ohledu na platné právo celosvětově dochází k přehodnocování přístupu k duševnímu vlastnictví. Změna autorského práva je proto nevyhnutelná. Pravidla, která dlouhodobě porušuje vysoké procento lidí, nejsou legitimní a ohrožují stabilitu celého právního systému. Že i v nových podmínkách existují obchodní modely, ukazují pokusy o přímou distribuci skupiny Radiohead a dalších. V nich však pro hudební vydavatelství místo chybí.

příštích 7 dní návštěva z íránu

největšíproblémyčeskapodleveřejnosti

V pondělí 15. října přiletí do Česka delegace íránského parlamentu v čele s šéfem zahraničního výboru Aláeddínem Burudžerdím. Na programu dvoudenní návštěvy je i veřejná diskuse k zahraniční politice Íránu.

1. ekonomika / hospodaření státu 2. zdravotnictví

SOUD KVŮLI MILADĚ HORÁKOVÉ U Městského soudu v Praze začíná v úterý 16. října hlavní líčení s bývalou prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, kterou žalobci stíhají za účast na zinscenovaném procesu s Miladou Horákovou v roce 1950.

Summit Evropské unie Ve čtvrtek 18. a v pátek 19. října proběhne v Lisabonu neformální summit členských zemí Evropské unie. Hlavním bodem summitu bude snaha dosáhnout definitivní dohody na parafovaném znění smlouvy o reformě, jež nahradila dřívější návrh evropské ústavy.



průzkum 0

5

10

15

20

25

30 27,8 %

20,5 %

3. politická situace

19,7 %

4. korupce

12,5 %

5. nezaměstnanost … 8. radarová základna … 18. romská otázka / příliš mnoho cizinců 19. daňová reforma, výše daní 20. ekologie

10,4 % 8,7 % 3,0 % 2,9 % 2,6 %

Podle výsledků agentury Mori se zdá, že voliči jsou lepšími politiky než jejich reprezentanti. Největším problémem země je dle nich hospodaření státu, např. diskuse o výši daní je ale téměř nevzrušuje. zdRoJ: MoRI ČR

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

ln á g

í

ele n it cz m . á e n a: lin n t Oz o ah th s e b n o er t in . w w w

! i t Ē d t i n á r h C

Oznamte nelegální obsah na internetu i Vy! www.internethotline.cz ... než bude pozdě... STOP internetové kriminalitě páchané na dětech!

www.internethotline.cz

www.nasedite.cz

Pro NND připravili FCB Prague, fotograf Ondřej Hošek/Daiben (www.ondrejhosek.cz) a MindShare. Děkujeme všem partnerům tohoto projektu.

f ot o p r o f ime d ia . c z , čtk

krátce

Úvěrové podvody v Komerční bance jsou nesmrtelné. Od dob, kdy podnikatelé Barak Alon a  František Chvalovský vytunelovali s vědomím managementu trezory KB o miliardy korun, už uplynulo osm let a dodnes nebyl vynesen žádný pravomocný rozsudek. A nejnovější zprávy říkají, že jen tak brzy nebude. V kauze osmimiliardového Alonova tunelu už byli manažeři banky dvakrát osvobozeni, ale vyšší soud dvakrát řekl, že rozsudky jsou špatné. Pokud jde o  Chvalovského jednu a  půl miliardy – byla odsouzena subalterní úřednice banky a  pak začali policisté za podvodné poskytnutí úvěru stíhat čtyři manažery banky, včetně někdejšího šéfa KB Jana Kollerta.

Neprůhledný rozpočet Letošní „porcování medvěda“, při němž poslanci do svých regionů posílají desítky milionů na opravy škol nebo dotace sportovním klubům, které ukrajují z rozpočtu, se pro příští rok zastaví na částce tří miliard korun. O polovinu méně než při minulém státním účtu. Takže do jisté míry úspěch. Ostatně porcování medvěda sice pokaždé způsobuje mediální bouři, ale problém českého rozpočtu je jinde. V tom, na co teď nejnověji upozornila protikorupční organizace Transparency International: že je totiž sepsán tak nejasně a  neprůhledně, že ani odborník není schopen rozmotat, podle jakého klíče jsou vydávány miliardy na různé projekty. Ministerstvo financí zatím žádnou pozitivní změnu v tomto směru nechystá. Q



Nejvyšší státní zastupitelství ovšem nyní obvinění manažerů zrušilo. Prý je předčasné. Policie má nyní prověřit důkazy podle pokynů nejvyšších žalobců a teprve pak může dozorující státní zástupce posoudit, zda budou manažeři znovu obviněni, nebo jestli se věc definitivně odloží. To znamená, že soudem potvrzenou pravdu o tunelech v Komerční bance se už pravděpodobně nikdy nedozvíme. Vyšetřuje se už osm let, a i kdyby za další měsíce či rok státní zastupitelství manažery nakonec obžalovalo, šel by jakýkoli jim nepříznivý rozsudek proti evropskému právu. Jejich čin má být promlčen po deseti letech, takže odsoudit je těsně před promlčecí lhůtou je proti spravedlnosti, říkají evropské soudy. Q f ot o p r o f ime d ia . c z

Klub magistrátních zastupitelů za ODS ústy svého šéfa Pavla Žďárského oznámil, že si nepřeje stavbu nové Národní knihovny na Letné. Stavbu navrhl světově známý architekt Jan Kaplický ve tvaru světélkující chobotnice. Obyvatelé Prahy i  odborná veřejnost jsou ve věci knihovny rozděleni na dvě půlky – jedni projekt na Letné vítají, druzí ho považují za megalomanský s tím, že nepřípustně zasahuje do historického jádra Prahy. V celé debatě zatím uniká jeden důležitý detail. Není jasné, jak klub ODS ke svému „ne“ dospěl. Logická by byla předchozí diskuse, která vyústila ve verdikt „ne vedle Pražského hradu“. Ale ta se podle dostupných informací v ODS nevedla. Takže způsob rozhodnutí zatím zůstává tajemstvím. Q

Co uniklo z BIS

Předčasně nesmrtelné

f ot o t o mki n ě me c

Bude knihovna na Letné?

Respekt ↑

Despekt ↓

Nervy absolventů základních škol budou od příštího roku ušetřeny. Vláda přichází se změnou školského zákona, který žákům umožní podat přihlášky na tři střední školy najednou. Zvýší se tak jejich naděje na vystudování vysněného oboru. Stávající systém jediné přihlášky nutil řadu dětí, které se na vybranou školu nedostaly, vzít zavděk tím, co zbylo do druhého kola přijímaček.

Titulní stránka bývá výkladem novin. MF Dnes se minulý čtvrtek rozhodla ohromit své čtenáře titulním článkem o kvalitě hranolků, kterou v rychlých občerstveních otestovali její zaměstnanci. Nic proti informaci o nezdravém tuku, používaným ke smažení hranolků třeba firmou KFC. V období přípravy rozpočtu, návštěvy íránské delegace či aféry Gross to je od seriózního deníku vydařený marketingový tah.

BIS před čtrnácti dny monitorovala pomocí svých sledovačů schůzku bývalého šéfa rozvědky Karla Randáka s novinářem České televize Daliborem Bártkem a  bývalým policistou protikorupční služby Karlem Tichým. Bártek měl přitom podezření, že ho někdo sleduje, a když na dotyčného zatlačil, prokázal se mu sledovač odznakem BIS. Ponechme stranou, jak snadno se agent tajné služby sám odhalil. Šéf BIS Jiří Lang potom sledování vysvětlil slovy, že jeho služba pátrá po původci úniku důležitých informací z „firmy“. Koho konkrétně BIS podezřívá, ale není jasné. A jasné není přesně ani to, co a jakým způsobem z tajné služby vlastně uniklo. Média pouze zveřejnila zprávu, že mezi „provalenými“ informacemi je zvuková nahrávka, kterou BIS pořídila při setkání s  uprchlým podnikatelem Radovanem Krejčířem – a to v době, kdy seděl ve vazební věznici v Česku. Tento záznam byl podle serveru Aktuálně.cz součástí tajných dat, která po svém odchodu zanechal v BIS bývalý šéf ekonomického odboru a  následně je kdosi z  BIS zkopíroval a vynesl ven. Na celé zprávě je ale mimořádně zajímavý především jeden důležitý detail: ačkoli BIS prošetřuje únik informací už několik měsíců, na veřejnosti se věc – a to po dobrovolném sebeodhalení jejího agenta – objevila zrovna v době, kdy noviny přinášely zásadní informace k podezřelému akciovému obchodu expremiéra Stanislava Grosse, na kterém zbohatnul o  sto milionů. Událost s BIS, označovaná v médiích jako „aféra desetiletí“, zprávu o Grossovi pak částečně překryla. Q R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

f ot o p r o f ime d ia . c z , i s i fa imag e s er v i c e

Turecko do Iráku

Očekávané i překvapivé Nobelovy ceny

Jednání v Barmě

Turecká vláda požádala parlament o souhlas s vojenským zásahem proti kurdské skupině PKK v  severním Iráku. Rozhodnutí vlády je reakcí na útok kurdské separatistické skupiny, při němž na jihu Turecka zahynulo patnáct tureckých vojáků. Již o týden dříve napadli bojovníci PKK ve stejné provincii minibus a zabili dvanáct cestujících. PKK je kurdská marxistická skupina usilující o  nezávislý kurdský stát na jihu Turecka. Ozbrojenci jsou vedeni na seznamu teroristických organizací v Evropské unii i ve Spojených státech. Turecko tvrdí, že několik tisíc jejích bojovníků využívá jako základnu autonomní kurdské oblasti na severu sousedního Iráku. Vstupu Turecka do severních oblastí Iráku se obávají vlády ve Washingtonu i v Bagdádu. Kurdské oblasti jsou nejstabilnější částí současného Iráku. Q

Držitelem letošní Nobelovy ceny míru se stal bývalý americký viceprezident Al Gore a  Mezivládní panel pro klimatické změny OSN. Cena byla udělena za šíření znalostí o změnách klimatu způsobených člověkem. Al Gore získal na jaře filmového Oscara za svůj dokumentární film Nepříjemná pravda, zabývající se právě touto problematikou. Panel několika tisíc vědců z  celého světa již dvě desetiletí analyzuje výsledky výzkumů v oblasti změn klimatu a letos publikoval několik zásadních zpráv. Vědci v nich mimo jiné docházejí k závěru, že změna podnebí zasáhne všechny oblasti planety, a  že pokud se nepodaří zastavit vzestup průměrných teplot, vyhyne na zemi třetina všech živočišných druhů. Zároveň také varují, že už do konce tohoto století může kvůli klimatickým změnám začít klesat globální produkce potravin. Jistým překvapením bylo udělení Nobelovy ceny za literaturu britské spisovatelce Doris Leesingové (87). Předseda švédské akademie Horace Engdahl řekl, že jejich rozhodnutí bylo „jedno z nejpromyšlenějších“ v celé historii cen. Britský deník The Guardian o autorce napsal, že „udělala pro artikulování problému dvacátého století více než většina jeho autorů“ a svými knihami „měnila životy“. Názory spisovatelů a  kritiků se různí, například spisovatel Umberto Eco považuje Lessingovou za „velkou individuální literární duši“, naopak slavný německý kritik Marcel Reich-Ranicki rozhodnutí akademie odmítl jako „politováníhodné“.

Barmská junta jmenovala svého prostředníka pro jednání se šéfkou opozice, léta v domácím vězení zadržovanou Su Ťij. Vyjednavačem se má stát penzionovaný generál, který je ve vojenské vládě ministrem práce. Generálové se rozhodli přistoupit na rozhovory s nositelkou Nobelovy ceny míru na nátlak vyslance OSN Ibrahima Gambariho a vznesli podmínku, aby opoziční vůdkyně ustoupila od „úsilí o konfrontaci, totální devastaci a zavedení všech druhů sankcí“. Nejsilnější opoziční strana, v jejímž čele Su Ťij vyhrála volby v  roce 1990, takové požadavky vzápětí odmítla. V  Barmě mezitím po násilném potlačení prodemokratických demonstrací s nejasným počtem obětí v řadách protestujících panuje napětí. Množí se zprávy o kremacích zabitých mnichů a pokračujícím zadržování sympatizantů povstání. Q

Genocida Arménů Zahraniční výbor americké Sněmovny reprezentantů schválil rezoluci označující masakry tureckých Arménů za 1. světové války za genocidu. Proti rozhodnutí ostře protestoval turecký premiér Tayyip Erdogan, který je označil za „neodpovědné rozhodnutí, které ztíží vzájemné vztahy a strategické partnerství“. Před přijetím rezoluce varoval také americký prezident George W. Bush. Smrt 1,5 milionu Arménů označují za genocidu mnozí západní historici a podobnou rezoluci přijalo několik parlamentů. Ankara s touto interpretací nesouhlasí. Turecko je důležitým partnerem Spojených států ve válce v  Iráku a Afghánistánu. Američané využívají mimo jiné tureckou leteckou základnu Incirlik. Q R E S P EKT. C Z

Ve vědních oborech se Královská švédská akademie věd letos soustředila na praktické objevy. Vědecké poznatky hodné Nobelovy ceny využíváte, když nastartujete-li motor auta nebo si pustíte do sluchátek hudbu z iPodu. Cenu za fyziku tak získali badatelé, kteří nalezli způsob, jak z  magnetického disku přečíst informaci zhuštěnou na velmi malou plochu. Díky tomu lze dnes na pevný disk počítače vtěsnat stovky gigabitů informací. Kdyby k objevu nedošlo, vešla by se na pevný disk iPodu maximálně jedna písnička. Odraz v běžném životě nalezly i  studie laureáta ceny za chemii; Němec Gerhard Ertl se zabývá chemií povrchů a jeho práce pomáhaly na svět například katalyzátorům v motorech automobilů. Vědci ocenění za medicínu pomohli nalézt metodu, jejíž pomocí lze „knokautovat“, tedy vyřadit z provozu, jednotlivé geny u myší. Tento postup se dnes používá prakticky ve všech oblastech lékařského výzkumu. Díky němu lze například zjišťovat, jakou úlohu určitý gen v organismu plní. Umožňuje také vytvářet linie pokusných myší, které slouží k výzkumu různých chorob. Laureáty jsou dva Američané, Francouz, Brit a dva Němci, z nichž jeden se narodil v Plzni, byl ovšem po válce odsunut. Jejich jména lze nalézt na adrese www.nobelprize.org. Na praktické objevy se švédská akademie orientuje často, ne ale vždy. Například loni získali cenu za fyziku vědci, jejichž měření pomohla dokázat teorii velkého třesku. Q

Poražený Gordon Brown Britský premiér Gordon Brown po týdnech spekulací oznámil, že nevyhlásí letos na podzim předčasné parlamentní volby. Zvrat nastal po úspěšném kongresu opozičních konzervativců, kteří promyšlenými návrhy daňových úlev a odvážným projevem svého lídra Davida Camerona pronášeným více než hodinu spatra zvrátili na poslední chvíli nepříznivý vývoj preferencí. Brownovi labouristé si od voleb slibovali prodloužení svého mandátu do roku 2012 a zároveň i politický pád nebezpečného reformátora v čele opozice. Po Brownově vynuceném ústupu jsou to naopak konzervativci, kdo obviňuje premiéra ze slabosti, nerozhodnosti a neschopnosti jasně formulovat svou vizi. Q



z kraje

Číst to ještě jde, Frau Lehrerin, ale kdo to má vyslovit?

f ot o g Ü N T E R B A R T O Š

Tschistatschiatschitzet V bavorských školách se šíří výuka češtiny

S

 tím, že to bude fungovat, Libuše Vavřínková (54) ani nepočítala. Za zuby rychle pohybovat jazykem a zároveň syčet – to se mimo území Česka podaří jen málokomu. Osm šesťáků ze základní školy v bavorském Tirschenreuthu je však nadšením úplně bez sebe. „Tschistatschiatschitzet,“ křičí znovu a znovu jeden přes druhého, až to konečně všechno skončí všeobecným velkým smíchem. „Vyslovit písmeno ř budeme asi cvičit ještě mnohokrát,“ říká Libuše Vavřínková. „Teď se budeme navzájem představovat.“

Zatím je čeština luxus Libuše Vavřínková vlastně bydlí v Halži u Tachova, kde na základní škole učí němčinu a češtinu. Od září však jednou týdně jezdí zhruba 30 kilometrů přes hranici do devítitisícového Tirschenreuthu, aby tamním žákům přiblížila jazyk českého souseda. S  nabídkou češtiny není tirschenreuthská škola v Bavorsku ani jediná, ani první. Podle mnichovského ministerstva kultury se v loňském školním roce biflovali české pády a vidy žáci na zhruba 30 školách. Dosud byla čeština záležitostí výhradně gymnázií (kam chodí ty „intelektuálně nejzdatnější“ děti), v poslední době však projevují zájem o jazyk souseda více a více základní školy a odborná uči-



liště, jejichž absolventi se budou živit spíše rukama než hlavou. „Tady u nás jsou Češi důležitým ekonomickým faktorem.“ Tirschenreuthského učitele Lothara Riedla napadá spousta důvodů, proč by se jeho žáci měli naučit česky. „Mnoho firem spolupracuje s českými partnery a spousta Čechů sem jezdí na nákup či výlet.“ Znalec češtiny je v bavorském pohraničí vyhledávaným zaměstnancem. Sám Lothar Riedl však dobře ví, jak to je s češtinou těžké. „Už třináct let tady odpovídám za naše partnerství se Základní školou v Mariánských Lázních,“ říká. „Během té doby žáci obou škol už několikrát strávili pár dnů ve společných táborech. Navštívili jsme Terezín a bývalý koncentrační tábor ve Flossenbürgu. S českými kolegy jsme byli třeba i na kuželkách. Ale jazyková bariéra je stále ještě velkým problémem,“ říká. „Na základní škole nesmíte děti odradit tím, že je trápíte komplikovanou gramatikou,“ vysvětluje Libuše Vavřínková. Aby s dětmi cvičila první české věty, odejde na chviličku ze třídy, pak zaklepe na dveře, vstoupí a řekne: „Dobrý den. Já jsem Libuše. A kdo je tohle?“ „To je sestra Miriam,“ odpoví dvanáctiletá Simone bez váhání a hra na představování rodiny pokračuje. Místo učebnice používá

osm dětí malý sešit, do kterého nalepují obrázky a k nim připisují příslušná slova. „To nejhorší je česká slova pak vyslovit,“ míní třináctiletý Tim. Ředitel školy Wilhelm Trisl je přesvědčený, že přes náročnost češtiny má výuka smysl. A proto ho trochu mrzí překážky, na které školy v Bavorsku při zavedení češtiny naráží. „Na češtinu máme jenom určitý počet hodin – a když se vyčerpá, je konec,“ říká. Za to, že jeho škola dostala peníze na „dodatečnou“ Libuši Vavřínkovou, vděčí jenom faktu, že byla zavřena škola v sousedním městě. A „řádných“, německých učitelů češtiny je stále ještě velmi málo, protože německé univerzity odpovídající studium nabízejí jen ve velmi omezeném rozsahu. Na rozdíl od angličtiny, latiny, francouzštiny a  dalších jazyků se čeština proto učí většinou v rámci odpoledních zájmových kroužků, které děti rychle opouštějí, jakmile je už nebaví. Někteří bavorští politici ovšem požadují, aby se čeština v pohraničí stala druhým povinným jazykem hned po angličtině. To ale mnichovská vláda odmítá: „Vedlo by to k dalšímu rozštěpení v nabídce jazyků,“ píše v e-mailu mluvčí ministerstva kultury. „A mohlo by to způsobit problémy, když dotyčný žák chce školu změnit.“ Q ANNEKE HUDALLA

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

vaše otázky

Proč nám ČEZ neustále zvyšuje ceny a stát s tím nic nedělá? Proč český stát jako majoritní akcionář ČEZ hledí pouze na své zisky z dividend, které vláda mnohdy nesmyslně utratí, a neplní svou základní funkci – starat se o své občany, jimž enormně ziskový ČEZ neustále zvyšuje ceny energie s odůvodněním, že je ve světě vysoká poptávka? PhDr. Jana Poláková

Ptali jsme se Zuzany Chocholové z oddělení komunikace ministerstva financí Ministerstvo financí je majoritním akcionářem společnosti ČEZ, a. s., z tohoto důvodu je i příjemcem dividend ze zisku této společnosti. Tyto dividendy jsou podle zákona č. 178/2005 Sb. vedeny na zvláštních účtech, odděleně od státního rozpočtu. Zároveň je v tomto zákoně jednoznačně stanoveno, na co se tyto finanční prostředky mohou použít. Jedná se zejména o úhradu nákladů spojených s odstraňováním ekologických škod, nově i na budování protipovodňových opatření apod. Z tohoto důvodu se domníváme, že nejsou dividendy ze zisků této společnosti nesmyslně utráceny, jak tvrdíte ve své otázce. Ve věci neustálého zvyšování cen energií bychom rádi upozornili na to, že i tato oblast je ze

strany státu řešena, neboť stanovování cen podléhá regulacím hned dvou na státu nezávislých institucí, a to Energetického regulačního úřadu a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V případě nespokojenosti se systémem stanovování cen doporučujeme obrátit se na tyto instituce.

Ptali jsme se Anny Veverkové, vedoucí Kabinetu předsedy Energetického regulačního úřadu Konečnou cenu elektřiny pro odběratele tvoří dvě základní části: zaprvé je to regulovaná část, která zahrnuje použití elektrických sítí a dalších služeb, které umožňují dodávku. Tuto část určuje Energetický regulační úřad a ovlivňuje konečnou cenu zhruba 50 procenty. Zadruhé je to neregulovaná

PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NÁM NA → [email protected]

část, kterou představuje tzv. silová elektřina. Ta zahrnuje vlastní dodávku elektřiny a přiměřený zisk obchodníka, který dodávku na základě smlouvy s konečným odběratelem zajišťuje. Tato část ceny je určována energetickým trhem a tvoří druhou polovinu z konečné ceny pro zákazníka. Q

↓ inzerce

Respekt v pohybu \ Příští týden v úterý začíná další ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Tento rok se ho účastní i náš časopis, který zaštiťuje Cenu Respektu pro nejlepší televizní a video reportáž uplynulého roku. Projekce nominovaných reportáží spojená s diskusním panelem proběhne v malém sále jihlavského festivalového centra DKO v pátek 26. října od 16:00. Samotná cena pak bude vyhlášena v neděli 28. října při slavnostním zakončení festivalu. Na obě akce srdečně zveme. \ Máte rádi vážnou hudbu? Milujete zvuk smyčců? Pak je on-line rozhovor s naším předním houslovým virtuosem Václavem Hudečkem, který proběhne v pondělí 15. října od dvou hodin odpoledne, určen zrovna pro vás. Položte panu Hudečkovi své otázky na adrese ROZHOVORY.RESPEKT.CZ. \ Minulý týden odstartovala EDICE RESPEKT zvláštním vydáním desky trojice Pavlíček – Načeva – DJ Five. Nyní si album můžete zakoupit na CD.RESPEKT.CZ. \ Stále můžete využít 33% slevy předplatného. Víte, že předplatitelům je jejich výtisk doručován do 8 hodin pondělního rána kamkoli po Čechách i Moravě? A nechcete si RESPEKT objednat do své firmy či kanceláře k pondělní ranní kávě? Volejte 800 100 634, vyplňujte PREDPLATNE.RESPEKT.CZ.

R E S P EKT. C Z



komentáře citlivé informace

str. 10

STŘEDNÍ EVROPA

str. 11

Hudební průmysl

str. 12

GLOSA

Co na mě víš?

Výkřiky přes hranice

Pomalá smrt digitálních práv

Medaile pro steroidy

JAROSLAV SPURNÝ

martin m. šimečka

The economist

Erik Tabery

Průnikům do soukromí je nutné se bránit a stát by měl vymezit pevná pravidla i přísněji trestat jejich porušování.

Spory mezi slovenskými a maďarskými politiky ohrožují stabilitu regionu. Příští dny ukážou, jestli je cesty zpět.

Vydavatelské firmy jsou stále zoufalejší z klesajících tržeb. Nakolik se snaží změnit svoji obchodní strategii a má šanci?

str. 12

Sport se rychle mění v souboj povzbuzujících látek, a ne lidských možností. Přišel čas to změnit.

citlivé informace

Co na mě víš? Nahlížení jiným do soukromí je nutné tvrdě trestat Po telefonu raději ne. Takovou odpověď slyší každý novinář, který si chce popovídat o byť jen mírně citlivých informacích. Odpovídají tak politici, policisté, příslušníci tajných služeb, soudci a čím dál tím víc i „obyčejní“ občané, kteří chtějí sdělit poměrně banální informaci. V poslední době je do této autocenzury zařazován také internet a při schůzce na veřejných místech se přidává obava z  dosahu veřejných kamer. Přinejmenším mezi lidmi v mocenské a bezpečnostní elitě roste obava ze sledování a z toho, že se informace o naši komunikaci dostávají do rukou nepovolaným, kteří jich mohou využít nebo zneužít. Je to oprávněný strach? A dá se proti té hrozbě nějak bránit?

Štěnice ve školce Největším strašákem zneužití informací je stát. Čistě teoreticky bychom se ho ovšem bát nemuseli. Zdejší zákony zdaleka nedávají policii a tajným službám moc vpadat nám nějak masivně do soukromí. Odposlechy, kontrolu pošty, e-mailů a třeba i plateb kartou musí povolit soud. A ten to udělá jen tehdy, když jde o vyšetřování zásadních trestných činů, kde minimální horní hranice trestu dosahuje osmi let. To všechno zní hezky. Ale jako brzda našich obav ze špiclování to bohužel nefunguje. Zůstaňme jen u  odposlechů. Policie a  tajné služby jich například loni nasadily skoro osm tisíc. Zločinů spadajících do „odposlechové“ kategorie je tu přitom ročně odsouzeno kolem pěti stovek. Nepoměr svědčí o zbytečných a neoprávněných odposleších. Připomeňme si loňskou aféru, kdy policie po známé Kubiceho zprávě o prorůstání zločinu do politiky obvinila jejího autora Jana Kubiceho z  naprosto nepodloženého trestného činu, který ovšem výší trestu umožnil nasadit do hry odposlech: ve finále pak policie kvůli této věci odposlouchávala čtyřicet účastníků – kromě Kubiceho samotného i například současného ministra vnitra Ivana Langra, několik novinářů, a dokonce dvě děti. Když se tato odposlechová smršť prozra-

10

dila, prověřilo ji státní zastupitelství s výrokem, že všechno bylo naprosto o. k. Policie jistě má právo odposlouchávat, sledovat, kontrolovat poštu, bankovní účty. Zároveň ale musí fungovat kontrola, že to právo nezneužívá. Že třeba skutečně likviduje – jak ukládá zákon – všechny nahrané odposlechy, které nijak nesouvisí s prošetřovaným trestným činem. Že jí nezůstávají za nehty doklady o našich soukromých hovorech, které se týkají třeba zaměstnání, našich trablů, milenek, milenců nebo dětí. Zákonnost odposlechů kontroluje poslanecká komise. Ta má ale minimální pravomoci a nemá šanci zjistit, zda si policisté nenechali někde v šuplíku přepisy nahrávek, které se zločinem nesouvisejí, ale jejich zveřejnění nás může diskreditovat. Nebo nás majitelé dokumentů mohou vydírat. Nejde o teoretickou spekulaci. Z policie i tajných služeb uniká spousta citlivých informací. Připomeňme si soukromý archiv Františka Mrázka, ve kterém schraňoval důvěrné informace o svých konkurentech i politicích, většinu z nich nemohl získat jinak než od policistů a hlavně z materiálů, které měly být okamžitě automaticky zlikvidovány. Případ Berdychova gangu je ještě zrůdnější, gang prakticky vedli policisté, kteří měli vyšetřovat organizovaný zločin a zásobili gangstery spoustou důvěrných informací z vyšetřování. Všichni se tak musíme obávat hrozby, že se z policejních kruhů dají koupit informace, které nijak nesouvisí s žádným vyšetřováním a měly být zlikvidovány. Nepomáhají odhalit žádný zločin, jen dokumentují nějaké lidské vady či slabosti, které máme skoro každý a nikdo nechceme, aby se o nich vědělo. Stát ale není jediný, kdo se může nabourat do našeho soukromí. Nebezpečím jsou i soukromé bezpečnostní služby. Často v nich pracují bývalí policisté, kteří mají kontakty na policisty ve službě, v policii se vypráví hodně o tom, jak si detektivové přivydělávají ověřováním informací pro soukromé kolegy. Žádný zákon nezakazuje v Česku prodá-

vat odposlechová zařízení. Jejich soukromé použití sice odporuje deklaraci o lidských právech, porušuje zákon o ochraně soukromých dat, ale není trestné. Za posledních deset let neexistuje případ, kdy by někdo prokázal soukromé službě použití odposlechu, a každý zkušený policista vám přitom řekne, že z odposlechů získávají soukromé služby spoustu informací. Pod kontrolou nejsou třeba ani provozovatelé internetových stránek, kteří mohou schraňovat data o návštěvnících, o našich návštěvách pornografických stránek, stránek s návody na výrobu pervitinu nebo o naší internetové hráčské vášni. Neexistuje zatím žádná informace, že by někdo takové záznamy použil k vydírání nebo diskreditaci, ale to neznamená, že se to neděje.

Ruletové tajemství Můžeme se vůbec proti průniku do soukromí bránit? Kdo se opravdu cítí ohrožen, může dnes používat nabídku různých rušiček odposlechů, kryptopřístrojů, anonymizérů nebo počítačových programů, které kolem vás vytvoří relativně spolehlivou ochrannou zeď. V  budoucnu to bude R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

stejně samozřejmé, jako jsme dnes zvyklí v prevenci proti zločincům používat alarmy, speciální zámky, ochranné kódy nebo třeba zámky na kola. Ale skutečné řešení je jinde. Je nutné donutit veřejnou debatou stát, aby vymezil pevná pravidla vpádů do soukromí a na jejich dodržování se soustředil podstatně více než dnes. Nezákonné porušování soukromí musí být tvrdě trestáno, ať už ho mají na svědomí soukromníci nebo stát. Jak je vůbec možné, že trh nabízí velké množství různých štěnic, odposlechových mikrofonů, dokonce mobily, na kterých můžete

odposlouchávat, když je soukromník nemá právo používat? Správci serverů by měli být vázáni tajemstvím podobným tomu bankovnímu nebo obchodnímu. Adresy uživatelů internetu by měly být stejným veřejným tabu, jako jsou čísla našich kont. Trestná by měla být třeba i jen záplava reklam zamořující mail po naší návštěvě elektronické rulety. Co je provozovateli po identitě počítače? Stát bude v nejbližších letech disponovat čím dál tím větším počtem informací o svých občanech. Braní otisků prstů bylo donedávna ponižujícím aktem, který nás řadil do galerie zločinců,

dnes přiložíme prst k elektronickému záznamu bez mrknutí oka. Čím dál tím víc využíváme elektronických jízdenek, policie může s  patřičným povolením získat mapu našich cest. Pomocí mapování míst, odkud jste volali z mobilu, se už dnes dá prakticky zjistit, třeba ve které hospodě jste seděli před třemi měsíci. Tomu prostě neunikneme. Jde jen o to, donutit stát k tomu, aby podobné informace sloužily jen k prověřování těžkých zločinů a  aby se nestávaly zbožím určeným k  našemu vydírání a zastrašování. Q JAROSLAV SPURNÝ

střední evropa

Výkřiky přes hranice Slovensko a Maďarsko prožívají návrat nacionalismu

T

ak vážné to nebylo snad ani počátkem devadesátých let, kdy nacionalismus ve střední Evropě rozpaloval davy. Tehdy to byly vášně omluvitelné snad nejistotou z náhle nabyté svobody. Dnes je to však cynická kalkulace politiků nové generace. Maďarsko a  Slovensko jsou členy Evropské unie i NATO. Obě tyto úctyhodné instituce se zrodily z touhy po míru, jejíž původ je v děsivé zkušenosti dvou světových válek, jejichž příčinou byly různé formy národního egoismu. A právě ten teď nečekaně ožívá jako zombie a vrací dva národy – Maďary a Slováky – do konfliktu z let 1918 až 1945. Do zrušení hranic v rámci Schengenu přitom zbývají sotva tři měsíce.

Konec iluzí Když v srpnu pochodovala ulicemi Budapešti neonacistická Maďarská garda organizovaná politickou stranou Jobbik a tiše podporovaná hlavní opoziční stranou Fidesz (viz téma na str. 36), člověk mohl mít iluzi, že je to postmoderní divadlo, jakási hra na dějiny s prošlou spotřební lhůtou. Ale když se v září celá maďarská politická elita, jinak nesmiřitelně rozhádaná, spojila na obranu maďarské menšiny na Slovensku, jež je prý utiskovaná tamní vládou, bylo po iluzi. Když v srpnu Pál Csáky, předseda SMK (strany reprezentující maďarskou menšinu na Slovensku), prohlásil, že bude žádat odškodnění maďarských obětí Benešových dekretů, člověk mohl mít iluzi, že je to jen postmoderní politické divadlo pro zasvěcené. Ale když se v září spojily jinak rozhádané slovenské politické strany a v parlamentu prakticky jednohlasně (proti hlasům poslanců SMK, přirozeně) přijaly deklaraci, že Benešovy dekrety jsou věčné, bylo po iluzi. Události měly potom už rychlý spád. Maďarský prezident László Sólyom prohlásil, že slovenský parlament dal Maďarům „facku“, maďarští politici vyhlásili Slovensku bojkot a odvolali všechny oficiální návštěvy. Prezident Sólyom se vydal na jih Slovenska (do Komárna) „soukromě“ a zopakoval tam svou kritiku. Následovala ostrá reakce slovenR E S P EKT. C Z

ského premiéra Roberta Fica, který pohrozil, že maďarského prezidenta „vykáže do prostoru, jenž mu náleží“. Aby toho nebylo málo, předsedkyně maďarského parlamentu Katalin Szilliová přijela také „soukromě“ do slovenské vesnice Podunajské Biskupice u Bratislavy vzpomínat na oběti Benešových dekretů. Sólyoma i Szilliovou vždy vroucně vítal – kdo jiný než Pál Csáky.

Národní mýty Maďarský nacionalismus je nebezpečný, protože má tuhé kořeny. Jsou staré tisíc let a živené pocitem osamocenosti prastarého národa, jenž se jakýmsi podivným řízením osudu octl uprostřed slovanského obklíčení. Smutek v knihách skvělého spisovatele Sándora Máraie to vystihuje přesně. Důkazem, že karpatská kotlina je nepřátelské prostředí, se pro Maďary stala Trianonská smlouva z roku 1920, která jim uťala údy, neboť valnou část Maďarů vydala napospas jiným státům (zejména Československu a Rumunsku). Slovenský nacionalismus, byť mnohem mladší, však není o nic méně nebezpečný. Jeho kořeny jsou plebejské, stačí si přečíst komunistického spisovatele Vladimíra Mináče. A plebejská a primitivní je i současná slovenská politická garnitura. Je přesvědčena, že maďarská menšina na Slovensku slouží Budapešti jako trojský kůň, aby pomohla splnit její sen o opětovném dobytí jižního Slovenska.

Ficova volba Otázka zní – jako ostatně vždy v případě podobných konfliktů – kdo za to nese vinu? Odpověď by mohla znít, že – jako ostatně vždy – obě strany. Jenže v tomto případě, navzdory zmiňovanému maďarskému nacionalismu, vše začalo na Slovensku. Když loni v létě vyhrál slovenské volby levicový Smer, měl jeho předseda Robert Fico na výběr několik možností, jak sestavit vládní koalici. Zvolil tu nejhorší: nacionalistickou SNS Jána Sloty a smutně proslulé HZDS Vladimíra Mečiara. Zděšení maďarské menšiny (o slovenských demokratech nemluvě) se projevilo rychle: kongres SMK svrhl svého dlouholetého umírněného

předsedu Bélu Bugára a zvolil Pála Csákyho, jenž si za pobočníka vybral radikálního maďarského nacionalistu Miklóse Duraye. Srážka nacionalismů byla od toho okamžiku už jen otázkou času. Otázkou času bylo také to, kdy naplno využije svůj vulgární slovník Ján Slota, který premiéra Fica tlačí svou agendou do role pobočníka. Za poslední měsíc už stihl říct, že Maďaři byli za války horší než Němci a Csáky je pro něj „shnilé lejno“. Ficův ministr kultury Marek Maďarič (jak pikantní příjmení!) zase prohlásil, že žádný Maďar nebyl po válce vysídlen proto, že byl Maďar, ale proto, že byl kolaborant. Víc už snad maďarskou menšinu ani urazit nelze. Slovenský ministr zahraničí Ján Kubiš (nestraník) si snad jako jediný člen vlády zachoval chladnou hlavu a smutně přiznal, že jak na Slovensku, tak v Maďarsku „nevidí politickou vůli“ ztlumit vášně. Má pravdu. Na Slovensku se totiž zásadně změnila situace v tom, že poprvé od roku 1989 se všechny politické strany sjednotily proti maďarské menšině a SMK – nutno říci, že také její vinou – prakticky vytlačily na okraj politického života. V Maďarsku zase čeká na svou příležitost nacionalistický populista Viktor Orbán, který už dnes z opozice určuje linii protislovenského tažení.

Dívej se, Unie Pro Evropskou unii se může konflikt národních egoismů dvou jejích členů stát zkouškou síly původní ideje, na níž je založena. Slovensko a Maďarsko ji totiž svým chováním zatím zcela beztrestně popírají. A co je horší, zřejmě se přitom naivně spoléhají na to, že když bude nejhůř, Unie jejich problém nějak vyřeší. Je dokonce možné, že oba státy jdou do sporu s větší vervou, než kdyby byly odkázány jen samy na sebe, případně svoje armády. Paradoxně právě toto spoléhání se na Brusel ještě přispívá k zhoršování situace. Na závěr přece jen trochu naděje. Minulý týden vyzval premiér Fico maďarského premiéra Ference Gyurcsánye k setkání a v polovině listopadu mají v plánu se sejít ministři zahraničí obou zemí. Snad ještě nebude pozdě. Q MARTIN M. ŠIMEČKA

11

komentáře Hudební průmysl

glosa

Pomalá smrt digitálních práv Hudební vydavatelství bojují s internetem Jak se dají v hudebním průmyslu vydělat peníze on-line? Události posledních dnů odhalují různé strategie hudebních vydavatelství i  samotných hudebníků. Začátkem října porota v USA odsoudila matku dvou dětí s příjmem 36 000 dolarů ročně k náhradě škody ve výši 222 000 dolarů za sdílení skladeb chráněných autorskými právy v P2P síti. Dne 10. října pak jedna z nejúspěšnějších rockových skupin na světě Radiohead splnila svůj slib (viz článek A hudba bude zadarmo na str. 51), že hudební vydavatelství zcela obejde, zpřístupnila své nové album online a umožnila fanouškům, aby si sami určili cenu, kterou jsou za ně ochotni zaplatit.

Komplikovaná obrana Zejména přední hudební vydavatelství již dlouho trvají na tom, že skladby prodávané on-line mají být zabaleny do virtuálních obálek, které znemožňují jejich vzájemné posílání e-mailem mezi přáteli nebo sdílení v P2P sítích. Tvrdí, že je to ten nejlepší způsob, jak bojovat s pirátstvím a zvyšovat prodej, a snaží se ho prosadit také prostřednictvím soudních sporů s internetovými piráty. Kritikové však namítají, že vydavatelství budou muset najít vynalézavější způsob, jak si vydělat. Ať tak či onak, v hudebním průmyslu se kdysi jednotná fronta zastánců softwaru pro správu digitálních práv (digital rights management – DRM) rychle rozpadá. Společnost EMI, která je třetím největším hudebním vydavatelstvím na světě, v dubnu oznámila, že se technologie DRM vzdá. Jednička celého odvětví, společnost Universal Music Group, začala v srpnu experimentovat se stahováním bez DRM. Největší maloobchodní prodejci světa Wal-Mart a Amazon prodávají od té doby hudbu bez softwaru bránícího kopírování. Dokonce i Microsoft a Sony, přední výrobci DRM, se od této technologie odklonily. Zvěsti o zániku DRM jsou přehnané, technologie samotná jistě přežije, současný trend nicméně ukazuje, k  jakému zoufalství pokles prodeje a zisku hudební vydavatelství dohnal. Jakmile se jasně ukázalo, že prodej hudby on-line i přes svůj nárůst nevyváží propad prodeje tradičních kompaktních disků, dochází stále více manažerů v hudebním průmyslu k závěru, že technologie DRM jejich problém neřeší. Lze ji snadno obejít, komplikuje život fanouškům, kteří zákony dodržují, a nikterak nebrání kopírování a on-line distribuci hudby z kompaktních disků. Podle slov Jamese McQuiveyho z  analytické společnosti Forrester Research je však nejpádnějším důvodem hudebního průmyslu, proč dát DRM

12

sbohem, snaha oslabit silnou vyjednávací pozici firmy Apple, ke které jí svým trváním na technologii DRM nechtěně sám dopomohl. Díky úspěchu iPodů a hudebního obchodu iTunes firmy Apple je většina legálně stahovaných písní chráněna její vlastní technologií DRM s názvem FairPlay. To jí umožňuje vyjednávat s vydavatelstvími výhodné podmínky, jako je právo na prodej všech písní za stejnou cenu. Upuštění od DRM by teoreticky znamenalo oslabení pozice firmy Apple. Tyto vyhlídky však Stevu Jobsovi, generálnímu řediteli společnosti Apple, pravděpodobně příliš mnoho strachu nenaženou. Upuštění od této technologie by popularitu digitální hudby pravděpodobně ještě zvýšilo, čímž by vzrostl také prodej iPodů, které přinášejí daleko větší zisky než iTunes. Přesto bude Jobse určitě zajímat, zda spotřebitelé skutečně začnou kupovat více hudby on-line, když se DRM odbourá. Ekonomická teorie říká, že ano: hladší cesta by měla vést k větší poptávce. Pokusy společností EMI a  Universal bohužel mnoho nevypovídají: první si účtuje vyšší cenu za nahrávky bez DRM, které mají také vyšší zvukovou kvalitu, zatímco druhá tímto způsobem prodává pouze část své nabídky. EMI navíc nechce zveřejňovat žádné výsledky a Universal na prudké zvýšení prodeje ještě stále čeká. Mark Mulligan z analytické společnosti Jupiter Research se domnívá, že odklon od DRM by mohl nahrávací společnosti donutit, aby vyvinuly nové obchodní modely zaměřené nikoli na samotné hudební tituly, ale na související činnosti. Hudební průmysl jako celek se touto cestou již ubírá. Jsme svědky trendu podepisovat s umělci tzv. „360stupňové smlouvy“, které zahrnují dohody o koncertech, prodeji zboží a reklamě. Například Madonna prý zvažuje, že kvůli podobné smlouvě ukončí svůj dlouholetý vztah s Warner Brothers Records. Nahrávací společnosti však s podobnými taktikami stále experimentují on-line. Mezi nápady se objevují balíčky nahrávek spolu s videohrami nebo dohody s velkými výrobci spotřebního zboží o platbách za hudbu, kterou pak mohou předávat dál zákazníkům prostřednictvím webových stránek.

Inspirativní Radiohead Pokus skupiny Radiohead bude zřejmě příkladem pro více takových experimentů. Guy Hands z fondu soukromého kapitálu Terra Firma, který v srpnu koupil EMI, to ve svém e-mailu zaměstnancům EMI označil za „vyburcování z nečinnosti, které bychom měli všichni vítat a na něž bychom měli reagovat kreativně a energicky“. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Medaile pro steroidy Ta scéna se nedá zapomenout. Boxer Rocky sice už obličej vyměnil za pomačkaný a potrhaný hadr, ale stále se odvážně bije. Proti němu stojí sovětský borec, který dlouho ranám s klidem odolává. Zatímco Rocky poctivě dřel na horách bez pomoci trenérů a strojů, sovětského obra koučoval tým poradců a pomáhaly mu různé podpůrné prostředky. Přes to všechno ale vítězí čestný sportovec. Slzy dojetí a jde se z kina domů. Tak to ale chodí jen ve filmech. Sport se změnil v souboj narkomanů, kde už není místo pro dobrodružství z výkonů, ale jde jen o to, jestli vyhraje ten či onen přípravek. Sport, stejně jako jiné činnosti lidí, má své ikony. Michael Jordan, Pelé, Ivan Lendl, Václav Klaus, to všechno jsou hvězdy světového sportu, které znají lidé po celém světě. Patřila mezi ně nepochybně i americká sprinterka Marion Jonesová. Ta rodině v dopise napsala, že dopovala a že se omlouvá. Dopis se dostal na veřejnost a skandál byl na světě. Běžkyně se omluvila, vrátila medaile včetně těch olympijských a zdálo by se, že tím je to vyřešené. Ale není. Od tak sympatické sportovkyně zrada principů čestné soutěže bolí dvojnásob, bere iluze, že je aspoň někdo čistý. Victor Conte, který už před lety tvrdil, že Jonesová bere doping, nečekaně prohlásil – neberte jí medaile, dopují všichni. Něco na tom asi bude. Když se uvažovalo o tom, že by vrácenou zlatou medaili ze stovky měla získat druhá Řekyně Ekaterina Thanouová, jen to zašumělo. Pro neznalce: tato běžkyně měla dopingový skandál na olympiádě v Athénách. Jsou sporty, které už jsou de facto mrtvé. Když se dnes někdo svěří, že závodí na kole, automaticky padá otázka: A co bereš? Na Tour de France už skutečně nezávodí lidé, ale povzbuzující látky. Co s tím? Nápadů je řada. Od těch, ať se doping legalizuje, až po ty, že je třeba uživatele povzbuzujících látek posílat do vězení. Legalizace by byla nebezpečná věc, protože to bude znamenat, že doping budou muset používat i ti, kteří nechtějí. Prostě by pak už definitivně neměli šanci. Přísnější tresty jsou na místě. Stejně tak by nebylo od věci, kdyby se sponzoři začali konečně dívat kritičtěji na to, kam posílají své peníze. A rozmyslet by se možná měli i diváci, jejichž davy sponzorskou štědrou ruku nad vrcholovým sportem drží. Těžko něco čekat od samotných borců a borkyň zpitomělých touhou dělat nadlidské rekordy a pak je překonávat. Varování, kam to vede, si teď všichni podobní mohli nanečisto vyzkoušet u Jonesové. Ta přišla o vše: kredit, přátele a v neposlední řadě i o peníze. Její pláč ale na rozdíl od pláče Rockyho nedojímá. ERIK TABERY

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

na pozvání

Forum 2000 Problémy se střechou a odpovědnost politiků nad hlavou

Luboš Dobrovský

Americký a evropský trh nemovitostí se dost liší, ale varování zpoza oceánu se týká i nás. f ot o čn b

f ot o karel c u d l í n

Představitelé státu musejí mít odvahu a sílu říkat veřejnosti pravdu, byť je nepříjemná.

Luděk Niedermayer

(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

Na Foru 2000, které proběhlo minulý týden v Praze, se hovořilo o svobodě a odpovědnosti. Řečníci pojali téma různě, všichni však odpovědně. Kdo měl zájem, přišel, slyšel a poučil se. Třeba o tom, kterak s odvoláním na svobodu značně neodpovědně provokují konflikty někteří svobodní a neodpovědní novináři. Za zaznamenání a pro dobrý příklad stojí výrok ministra Schwarzenberga: Základní odpovědností politika, pravil, je říci alespoň někdy pravdu svým spolustraníkům a voličům. Schwarzenberg mluvil sotva pět minut a dvakrát ho přítomní přerušili potleskem. Sleduji ministra Schwarzenberga pečlivě a vidím, že to dělá. Český novinář v MF Dnes nazval debatu účastníků Fora žvanírnou a doporučil učinit tématem debaty propříště například Putinovo Rusko. Proti gustu žádný dišputát. S odpovědností novinářovou to však není nejlepší. Organizátoři Fora totiž jako by mu četli myšlenky. Již před mnoha a mnoha týdny tak učinili a téma vztahu Ruska a Evropy do programu včas zařadili. Debata se vedla věcně, a kdo byl přítomen, nemusel litovat. Rusko se chová podobně, ne-li stejně, jako se choval kdysi Sovětský svaz, řekl a dokazoval přesvědčivě Adam Michnik, polský novinář. Například tím, kterak zneužívá dodávek plynu a ropy k podrývání jednoty členských států Evropské unie. Ovšem – dodávám já – s účinnou a neodpovědnou pomocí pánů Schrödera, Steinmaiera či Güsenbauera podporovaných přáteli Ficem a Paroubkem. A nebude se chovat jinak, pravil Grigorij Javlinskij, ruský politik, nebudou-li jeho představitelům demokratičtí politici, kteří si s ruským prezidentem přátelsky tykají, klást otázky týkající se toho, co jakkoli zastíráno, bije do očí. Například tuto: Nezdá se vám, Vladimire Vladimiroviči, že režim, který budujete, má jisté znaky diktatury? Michnik je názoru, že demokratičtí politici navštěvující Rusko by dostáli své odpovědnosti, kdyby se setkávali s představiteli ruské opozice, podpořili jejich demokratizační snahy a dali tak najevo, že nejsou, pokud jde o stav věci v Rusku, slepí.

Spravíme vám zuby O Rusku nejen slyším na Foru 2000, o Rusku si též čtu. Například na news. ru.com se 5. října píše, kterak ruský premiér Viktor Zubkov navštívil Penzenskou oblast a „šel v národ“. Setkal se s pracujícím lidem a neušlo mu, že lid nemá v pořádku zuby. S takovými protézami, pravil, nelze žít. Neváhal a na poradě vedoucích pracovníků oblasti dal návrh: okamžitě vytvořit mobilní stomatologické brigády. Přijedou, pracovníka vezmou, zavezou do ordinace a udělají, co bude třeba. Vše zdarma. Da zdravstvujet duch Nikity Sergejeviče Chruščova blahé paměti. Q R E S P EKT. C Z

(1966) je viceguvernérem České národní banky. Zúčastnil se řady studijních pobytů a stáží, věnovaných zvláště problematice kapitálového trhu, obchodování derivativů a řízení rizik.

„Nové země EU“ i přes společný rychlý růst ekonomik vykazují množství ekonomických odlišností. V něčem podstatném jsou si však podobné. Je to vývoj na trhu nemovitostí a s ním spojený růst finančního sektoru. Ceny bydlení se zvyšují o desítky procent a někde se v krátkém období dokonce zdvojnásobily. Proto zprávy o krizi na trhu nemovitostí v USA vytváří obavy, zda něco takového, ač v menším rozsahu, neklepe na naše dveře. Úvahy o „nákaze zpoza Atlantiku“ začněme pohledem na odlišnosti trhu hypoték v USA a v Evropě. Zatímco americké banky hypotéku poskytnou a poté většinou prodají další finanční instituci, u bank v Evropě obvykle zůstává úvěr v bilanci banky. Hypotéky v USA se prostřednictvím sekuritizace změní na cenné papíry, které navíc rizika, jež nesou za nimi stojící hypotéky, zvýší či omezí. Když poklesnou ceny nemovitostí, ohrozí to v Evropě banky, zatímco ve Spojených státech to zasáhne investory, držící hypotékami kryté cenné papíry. Trh s nemovitostmi není nikdy prost rizika, ale stav v USA zhoršila agresivní nabídka hypoték i méně majetným občanům, financování riskantních projektů či nabídky produktů, které snižují počáteční splátky na úkor vyšších budoucích. Kombinace nervózních investorů obávajících se poklesu cen, agresivních finančních institucí a občanů, kteří jsou na rozdíl od Evropanů již značně zadluženi a kteří vstoupili do často drahých či riskantních nemovitostních transakcí, učinila své. Cenné papíry se staly přes noc za „slušnou cenu“ neprodejné a ke krizi, pro jiné rychlé a potřebné korekci, nebylo daleko. Co je na obou trzích obdobné, je rychlý růst cen. Americká čísla ukazují zdvojnásobení cen od roku 2000, což je blízké zkušenosti z některých nových zemí EU. Obdobný je i různý růst cen v závislosti na lokalitě (v USA například v Los Angeles víc než 2,5x, ale v Detroitu jen o desetinu). V obou případech růst cen nemovitostí souvisí s rychlým nárůstem bohatství země (v ČR zvýšení HDP od roku 2000 o polovinu) a odpovídajícím růstem mezd.

Česká zkušenost Odlišný v neprospěch našeho trhu je ovšem poměr mezd a cen nemovitostí. Zatímco naše ceny, které se v Praze běžně pohybují mezi 1500–4000 eury za metr, již „v Evropě jsou“ nebo se cenám jiných velkoměst rychle blíží, mezera v rozdílu mezd je nadále velká. Není pochyb o tom, že růst cen nemovitostí značně zrychlil. Stojí za ním růst poptávky, nikoli růst nákladů na stavby. Poptávku posilují poměrně levné hypotéky či příznivé vyhlídky ekonomiky. Vyšší ceny a mnohdy vyšší agresivita transakcí posouvají rizika pro celý systém výše. Ovšem soudit, že i náš, středoevropský trh je celý zralý na korekci v „americkém stylu“, by asi bylo předčasné. Q

13

dopisy PŘÍCHOD VELKÉHO BRATRA RESPEKT 41/07

Už i u nás V rámečku Česko se ještě nebojí výše jmenovaného článku, který do tématu vnáší národní perspektivu, Jaroslav Spurný uklidňuje čtenáře poukazováním na pokulhávání českých zákonů, technických prostředků a nedostatek financí. Pokud se Česko opravdu nebojí, je to ale dle našeho názoru způsobeno spíše nedostatkem kvalitních informací v médiích a absencí veřejné debaty než tím, že by zdravá míra obav nebyla na místě. Přetiskem článku z Economistu Respekt téma využití nových technologií k plošnému dohledu nad společností otevřel, navazující text Spurného však diskusi zbytečně brzdí. A to i tím, že uvádí řadu zkreslených informací. Autor článku hovoří o tom, že v Česku je nainstalováno pouličních kamer „kolem tisícovky, čtyři sta z nich v Praze“. Ve skutečnosti bylo na jaře tohoto roku součástí jen integrovaného pražského bezpečnostního systému 384 kamer, kromě toho však Dopravní podnik v Praze provozoval asi 650 kamer (na zastávkách, v metru atd.) a Technická správa komunikací 140 dalších. V těchto počtech nejsou zahrnuty kamery zabírající veřejné prostranství, které patří dalším státním institucím, ani kamery provozované firmami, vlastníky domů atp. Jejich počty nejsou přesně evidovány, ale dá se odhadovat, že v celé České republice můžou být podobných kamer desítky tisíc, nebo dokonce statisíce. Spurný dále nemá pravdu, když tvrdí, že „kamery pracují na principu smyčky, zachytí v paměti určitý časový úsek – ty nejvýkonnější třeba osm hodin –, ale další natáčení původní nahrávku přemazává“. Ve skutečnosti jen u integrovaného pražského systému mají být podle zřizovatele data uchovávána dvacet dní. Kromě toho zamýšlí instalovat i speciální software, který umožní automaticky rozlišovat „protiprávní jednání“. Dění na ulicích je tedy nepochybně archivováno a předmětem pátrání se stáváme my všichni, kdo pod objektivy procházíme. Nepřesnosti či zavádějící informace se objevují i na dalších místech článku. Evropská unie schválila směrnici o povinnosti operátorů a providerů uchovávat údaje o veškerém telekomunikačním provozu před dvěma lety. Česká vláda tehdy již s předstihem přijala zákon o elektronických komunikacích, kterým uložila providerům a operátorům povinnosti v rozsahu ještě důkladnějším než evropská směrnice Data Retention. Předpis nařizuje skladování informací o každé komunikaci, existující identifikátory obou komunikujících stran (např. čísla účastnická i čísla zařízení, e-mailovou adresu), lokalizační údaje, pokud jsou k dispozici, čas, dobu, použitou službu a dále veškeré identifikátory služeb, které jsou pro definici v zákoně příliš subtilní a ve vývoji – IP telefonie, chat atd. Ve zkratce – ví se, „kdo“, „s kým“, „odkud“

14

a „jak“ komunikoval, na dobu jednoho až dvou let zpětně. Odborníci na profilování považují samotný obsah komunikace za relativně neužitečný v porovnání s kompaktním a snadno analyzovatelným korpusem informací o tom, kdy a s kým komunikujeme, jaké vytváříme sociální sítě a kde se pravidelně pohybujeme. Rizikům narušování soukromí občanů, která vyplývají ze zavádění nových technologií, byla až donedávna věnována poměrně malá pozornost. Jedním ze signálů toho, že o jejich již reálných nebo i potenciálních nebezpečných dopadech začíná být vedena vážná veřejná debata, je i přetištěný článek Economistu. Cílem této debaty by nemělo být vyvolání paralyzujícího strachu, ale změna v postojích veřejnosti, která si vynutí lepší kontrolu těch, kteří na nás chtějí dohlížet. K této změně je však potřeba, aby občané získali o nebezpečí, které jim hrozí, přesné informace. Marek Tichý Autor spolupracuje na projektu Big Brother Awards v organizaci Iuridicum Remedium (více informací na www.slidilove.cz). Luxus je úžasná věc Respekt 40/07

Debaty o minulosti Slušně prodávaný německý spisovatel Thomas Brussig se projevil jako ironický intelektuál, když ve své kritice německých debat v médiích napsal: „Jsou debaty, jež se nás týkají, a jsou debaty, jež se nás netýkají. Je zajímavé, že se mezi nimi nedělá rozdíl. Zvláštností debat pro zábavu je, že se kolem nich nejraději pohybují nejdráže se prodávající intelektuálové. Vybalí své rétorické instrumentárium, ukuchtí něco pro žasnoucí publikum – a intelektuální hvězda poté zmizí. Tyto prezentace překypují brilantními myšlenkami a jasnými formulacemi, navazují na klíčová slova z minulých debat a nezřídka samy nějaké nové slovo zanechají – ale nemají vliv na náš život. Debaty pro zábavu jsou jakousi závěrečnou rundou naší kasty vůdců veřejného mínění.“ Optimista Brussig tak do kasty tvůrců veřejného mínění v SRN zahrnuje intelektuály. Přitom uznává nevyzpytatelnost toho, co v médiích debatu rozpoutá – „Jen srovnávání s Goebbelsem funguje vždy.“ Intelektuál Brussig umí rozlišit mediální debaty, jež se společnosti SRN týkají, od těch pro zábavu, které nemají vliv na život: „Debaty jsou intelektuální zábavou naší společnosti. Je to luxus.“ Uvádí příklady toho rozlišení, za důležitá považuje témata o budoucnosti (armády, ochrany osobních dat, školství, zdravotnictví), ta však nemají šanci se v médiích uchytit, většinou na ně nestačí intelektuálové a experti se neumí prodat, rozpoutat debatu. V jednom případě Brussig uznává význam debaty o minulosti, totiž o vyrovnání se s minulostí bývalé NDR, když tomuto tématu v článku

věnuje následující dvě věty: „Rétorika vyrovnávání se s fašistickou minulostí, tato královská disciplína debat pro zábavu, byla a je tak podmanivá, že vyrovnávání se s minulostí NDR bylo bez šancí. Na NDR se jednoduše natáhla už použitá slova a argumenty, což dodnes brání tomu, aby si obyvatelstvo bývalé NDR samo zpracovalo svou minulost. Proto také vznikla propast mezi těmi, kdo bývalou NDR odsuzují, a těmi, pro které ,nebylo všechno špatné‘.“ Optimista Brussig předpokládá, že obyvatelstvo NDR dychtí vyrovnat se svou totalitní (komunistickou) minulostí, ale západní intelektuálové mu v tom brání svojí přesilou, překřikují obyvatelstvo NDR svým rétorickým instrumentáriem, svými zkušenostmi s vyrovnáváním se s vlastní totalitní (nacistickou) minulostí. (...) Na půdě Spolkového sněmu SRN pracovaly po dlouhé období let 1990 až 1998 vyšetřovací komise a parlament napříč politickými stranami odsouhlasil velkou finanční podporu vypořádávání se s komunistickou minulostí v Německu (také proto, že společenské nepokoje ústící v terorismus z konce šedesátých let v Německu mnozí Němci přičítají tehdejšímu nedostatečnému vypořádání se s nacistickou minulostí). Závidím obyvatelstvu NDR obrovský náskok v debatě o jejich totalitní minulosti. U nás v ČR snad širší debatu o totalitní minulosti nastartuje nově vznikající Ústav pro výzkum totalitních systémů, význam této debaty vidím zásadní, jako příležitost k poznání, je-li vůbec přechod od totalitní k demokratické společnosti možný a za jakých podmínek. Spolu s G. Schwanovou (Politik und Schuld, Frankfurt am Main 1997, česky Zamlčovaná vina – Ničivá moc dvojí morálky, Prostor 2004) si myslím, že kromě sametově vzniklých institucí demokracii tvoří občanské ctnosti. Diktaturu jako koncentraci státní moci bez právního zajištění kontroly politiky, pohrdající důstojností a integritou člověka, umožnila ochota lidí podřídit se a přizpůsobit, bez ohledu na vlastní svědomí upustit od možnosti hájit politickou zodpovědnost, osobní autonomii a svobodu, ztráta důvěry k sobě i k druhým. Musíme objasnit ty části vlastní minulosti, které důvěru zbořily a dodnes boří, a musíme se od nich vědomě a přesvědčivě oprostit, namísto abychom je jednoduše zamlčovali různými tlustými čarami. Nezabývat se minulostí je luxus, který si nemůžeme dovolit, jde-li nám o demokracii. Petr Maglia, Kladno

Oprava V minulém vydání jsme v rozhovoru se Stanislavem Grofem (Emoce máme z doby kamenné) omylem uvedli, že občanské sdružení Diabasis, specializované na pomoc lidem v psychospirituální krizi, zkrachovalo. Ve skutečnosti nadále funguje a v současné době zůstává jedinou organizací v ČR, která tento typ terapeutických služeb poskytuje (více na www.diabasis.cz). Sdružení Diabasis i čtenářům se omlouváme. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

blog.respekt.cz

Příběh růžového delfína Jde o jednu z nejsilnějších jihoamerických indiánských legend. Když se džungle pomalu zavírá do tmy, boto cor-de-rosa (růžový sladkovodní delfín) se změní v  krásného mladého muže a zúčastňuje se oslav a tanečních zábav ve vesnicích podél přítoků i hlavního toku Amazonky. Je elegantně oblečen a nepozorovaně se vmísí mezi tančící. Na hlavě má klobouk, kterým zakrývá dýchací otvor, a  neomylně se mu daří svést tu nejkrásnější ženu. Je vysoký, silný a dokáže dobře pít. Žena je omámena krásou a  elegancí mladíka a  po  protancované noci s ním odchází trávit její zbytek na břeh řeky. Zhruba po měsíci zjistí, že je těhotná, a všem ve vesnici sdělí radostnou novinu. Čeká dítě s růžovým delfínem, je jí věnována zvýšená pozornost a  zároveň nikdo neřeší, kde je otec dítěte.

Od legendy se dostaneme k dnešku, kdy se genitálie růžového delfína používají jako afrodiziakum a jeho oko, které má magickou moc, protože uhrane i tu nejkrásnější ženu, se používá při hledání životního partnera.

rozhovor.respekt.cz

Podivné využití orgánů mrtvého zvířete nás ale zavádí až k tomu, jak živé zvíře může pomáhat lidem. Kousek od Manausu, v jednom z mnoha slepých ramen řeky Rio Negro, se koupou děti trpící leukemií s růžo-

vými delfíny. Přívětivá a  hravá povaha inteligentního tvora má na děti výborný terapeutický vliv. Dalo by se říct, že je to nádhera, to by ale život nesměl být takový, jaký je. Růžový delfín se asi brzy dostane na seznam ohrožených druhů. Jelikož má dobré maso, které chutná jiným druhům ryb, začali rybáři používat mrtvého růžového delfína jako návnadu. Za poslední rok se jeho stavy v  oblasti Mamirauá snížily o  deset procent.  To, spolu s  poměrně dlouhou reprodukční dobou, nedává tajemnému švihákovi z vesnických tancovaček mnoho naděje do budoucna. Jedině že by změnil povahu a  začal bejt zlej! Q IVAN DERER

→ DERER.BLOG.RESPEKT.CZ

↓ inzerce

Načeva a Mami Nedávno jste vydala spolu s Michalem Pavlíčkem a DJ-Five album Mami. Souvisí jeho název s vaší rolí matky, kterou si poslední dobu naplno užíváte? Je pro Vás důležitá zpětná vazba posluchačů? Tomino Souvisí. To slovo slyším denně mockrát. Ale souvisí také s matkou přírodou. Zpětná vazba posluchačů je pro mě moc důležitá, i když jsem schopna uhájit své dílko před kýmkoli!

Skladba Sen z alba Fontanela. Můžeme čekat některé podobné hororové skladby na nové desce, nebo to opravdu bude maminkovská kompilace, tak jak jste avizovala? marcel ([email protected]) Jsem ráda, že tak poctivě posloucháte! Skladba Sen je opravdu zachycený můj sen. Vám se nikdy nezdál hrozný sen? To, o čem zpívám, musí být pro mě pravdivé, jinak to nemá cenu. Spousta našich pocitů je temných. Zkuste si poslechnout Mami, a pak zhodnoťte. R E S P EKT. C Z

Vzpomínáte si na své první setkání s elektronickou hudbou? Čím je Vám blízká? Už jste nějakou „klasickou“ taneční party navštívila? Radek Lébl Nikdy jsem neměla vyhraněný styl. Mám ráda vše, co cítím, že mám ráda a oslovuje mě. I elektroniku. Na první rave party jsem byla asi před 10 lety. Hudba je silně emocionální věc, dokáže lidi spojit a to je super zážitek! Nesnáším ale, když cítím kalkul ze strany pořádajících!

Co Vás v současnosti nejvíc nabíjí a co naopak dokáže vysát energii? Simona Nejvíc mé děti a můj muž. A také příroda a prostor, kde nyní žijeme. Vysaje mi energii asi nejvíce moje blbost. Když nedělám chyby já, nemůže na mě nikdo.

Co pro Vás znamenají Vaše bulharské kořeny?  Honza Silnou divokost...

Trust for Civil Society in Central and Eastern Europe (CEE Trust), Trust pro občanskou společnost ve střední a východní Evropě vyhlašuje výzvu k předkládání projektů zaměřených na rozvoj občanské společnosti v Bulharsku, České republice, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a na Slovensku. CEE Trust vyzývá zájemce z řad nestátních neziskových organizací, expertních skupin, seskupení a veřejných vzdělávacích institucí, k předkládání projektů v následujících oblastech: 1) Odpovědnost veřejných institucí; 2) Občanská angažovanost a účast místních komunit na věcech veřejných; 3) Sociální solidarita; 4) Stimulující prostředí pro rozvoj občanské společnosti. Projektový záměr se musí jasně vztahovat k poslání a hodnotám CEE Trustu. Projektový záměr a vyplněný formulář žádosti v anglickém jazyce musejí být doručeny v elektronické podobě (pouze prostřednictvím e-mailu) nejpozději do 30. října 2007 (včetně) na adresu: [email protected] Více informací naleznete na http://www.ceetrust.org. CEE Trust pořádá k výzvě informační setkání, které se budou konat: 19. října 2007 od 11:00 hod. v Americkém centru, Tržiště 13, Praha 1 22. října 2007 od 11:00 hod. v Nadaci partnerství, Údolní 33, Brno 1

→ VÝBĚR Z ON-LINE ROZHOVORU

15

česko vysoké školy

str. 21

stát versus ekologové

str. 22

svoboda slova

str. 23

o kom se mluví

str. 24

Nenápadná síla rektorů

Dejte ty ruce pryč

Spolek neviditelných

Ocelář, který se vyzná

adam šůra

Vladimír ševela

kateřina čopjaková

Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný

Vysoké školy se chtějí změnit v otevřené instituce. Vše ale závisí na tom, jak se domluví šéf resortu školství s rektory.

Ministerstvo dopravy si chce došlápnout na občanská sdružení – překážejí při schvalování dopravních staveb.

Proč tuzemský Syndikát novinářů nehájí svobodu slova tak, jak je v normálním světě zvykem?

Gross už je bohatý, ale Tomáš Chrenek, úspěšný majitel Třineckých železáren, má stále co vysvětlovat.

Lidé

Jak přežít stárnutí Neměli moc možností se osobně potkat, ale stali se nadlouho symbolem dvou rozdílných světů: když po pádu železné opony objevili západní penzisté zdejší kavárny, galerie a koncertní sály, korzovala značná část jejich českých vrstevníků maximálně po chodbách speciálních „domovů“ pro důchodce. Jak se osmnáct let poté žije zdejším seniorům a jaká nás samotné čeká za pár let perspektiva? Od letošního roku zažíváme pokus o zásadní převrat: stát se rozhodl změnit dosavadní systém tak, aby na jeho konci byl sebevědomý, co nejvíc soběstačný člověk.

16

V kavárně Slávia cinkají šálky o porcelánové talířky a kolem stolku, kde sedíme se socioložkou a gerontoložkou Dianou Chrástkovou, právě prochází starší manželský pár. „Podívejte se na ně, odhadem jim může být přes sedmdesát, ale určitě nezapadají do všeobecně rozšířené představy o chudých, špatně oblečených a špatně mytých lidech bez zubů.“ Muž v dobře padnoucím obleku a viditelně dobré náladě si s ženou v kostýmku objednává dortík a kávu. „Rok co rok se rozšiřuje skupina seniorů, kteří se jinak oblékají, jinak chovají. Už je potkáte na dřív nemyslitelných místech – ve fitnesscentrech, na plovárnách,“ říká dr. Chrástková. „Znám třiadevadesátiletého člověka, který má kvůli Parkinsonově chorobě problém s mluvením, ale teď odjel do Alp se svou devětaosmdesátiletou přítelkyní, loni byl zase v Irsku.“

Stačí zmáčknout Takových příkladů je možná hodně, ale málokdy se o nich člověk dozví. Pokud se tady v médiích píše o stáří, tak většinou v souvislosti s hrozícími počty důchodců, očekávaným zhroucením penzijního systému nebo přijímáním sociálních dávek. Přestože jde skutečně o stále početnější skupinu obyvatel – podle nejčerstvějších údajů je tu lidí nad 65 let jeden a půl milionu a do čtyřiceti let se jejich počet má ztrojnásobit –, prakticky nikdo se o ně nezajímá. Neexistuje žádná aktuální studie, která by mapovala, jak zdejší senioři žijí a co si přejí. Oficiálně zde tematika „stáří“ spadá pod dva vládní úřady. Ministerstvo sociálních věcí eviduje počty domovů důchodců a penzionů pro seniory a ministerstvo zdravotnictví bdí nad počty a kapacitou léčeben pro dlouhodobě nemocné. Z půldruhého milionu seniorů žije dnes v těchto zařízeních zhruba šedesát až sedmdesát tisíc lidí. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

360 stisknutí tlačítka za rok – z toho ve 105 případech sanitka zachránila život. (Pražské centrum tísňové linky ARION) foto tomki němec

K  tomu je na výplatních seznamech ministerstva práce a sociálních věcí asi 240 tisíc lidí, kteří na základě zákona o sociálních službách dostali příspěvek na sociální péči. Ten zbývající víc než milion seniorů je zřejmě soběstačný nebo se o ně bez jakýchkoli nároků stará rodina. „Dnešní senioři mají úplně jiné požadavky než lidé, kterým bylo pětasedmdesát a víc v roce 1989,“ říká socioložka z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Kateřina Kubalčíková. „Jestliže ta první skupina brala domovy důchodců jako jediné možné východisko ve stáří, dnes lidé žádají většinou individualizované služby doma nebo domy s  pečovatelskou službou, kde mají soukromí.“ Těmto tužbám vychází vstříc rozvíjející se byznys technologických novinek. Například Společnost Život 90, která se zabývá pomocí starým lidem, eviduje v současné době po celé republice 800 svých klientů – lidí na lince nepřetržité tísňové péče. „Člověk má na krku krabičku s tlačítkem, které zmáčkne, když se dostane do potíží, například když upadne a nemůže se hnout,“ říká Augustin Valko z Života 90 v podkrovní místnosti plné počítačů, telefonů a displejů. „A nám tady po zmáčknutí začne blikat jeho elektronická karta, ze které víme, kdo to je, kde bydlí, v jakém je zdravotním stavu, a máme tam i kontakty na blízké. My se s ním spojíme a on z kteréhokoli místa v bytě může říct, co se děje. Obvykle informujeme příbuzné nebo sousedy a ti rychle dojedou na místo pomoci.“ Díky tomuhle Velkému bratrovi naruby R E S P EKT. C Z

se většinou daří problém v zárodku vyřešit tak, že se potíže nestupňují a ze staršího občana se hned nestane bezmocný pacient. Tísňová linka Života 90 je největší z osmi podobných služeb v republice, měsíčně přijde na 250 korun plus počáteční montážní poplatek 1500 korun.

Nový zákon znamená obrovský zlom. Díky němu mizí hrůza z otázky, která stojí před každým: Co až mi bude osmdesát?

Kdo zaplatí nájem Přesto existuje hranice dělící lidi, kteří jsou s určitou dopomocí schopni se o sebe postarat, a ty, kteří vyžadují nepřetržitou péči. Vlasta Babincová ještě loni o Vánocích ve svých 86 letech patřila k velmi aktivním osobnostem: pracovala v realitní kanceláři, překládala, u soudu tlumočila z rumunštiny a francouzštiny. V lednu ale upadla tak nešťastně, že si nejenže natřikrát zlomila pravou ruku, ale i nohu v krčku, což je nejčastější a nejničivější úraz u starých lidí. Kvůli němu musí dlouhodobě ulehnout na lůžko, čekají je složité operace a následné

mnohaměsíční cvičení. A tento životní zlom postihuje i rodinu, která stojí před rozhodováním, jak se o bezmocného člověka postarat. Pokud budeme vycházet z údajů ministerstva práce, podobnou situaci dnes řeší asi 50 tisíc rodin v Česku: tolik je příjemců sociální pomoci s vážným zdravotním omezením. A je to skoro existenciální dilema. S  dcerou paní Babincové Květou Sládkovou sedíme nad tonikem v atriu Domu Portus pro seniory, který provozuje společnost Život 90 pár kroků od vltavského nábřeží. Květa Sládková (57) je elegantní dáma v decentním slušivém kostýmu, pracuje ve dvou zahraničních firmách. V přestávce mezi dopoledním angažmá v realitce a odpoledním v kapitálové společnosti sem každý den chodí za maminkou. Když se paní Babincová léčila po úrazu na geriatrii v Londýnské ulici, její dcera přemýšlela, jak jí do budoucna pomoct. „Na geriatrii se chovali hezky, ale byly tam tři postele na pokoji, což pro ni nebylo příjemné. Proběhla jsem takových zařízení hodně a všude to bylo ještě horší (viz rámeček Babí léto v eldéence). Tam bych se styděla maminku nechat, takhle si důstojné stáří nepředstavuji,“ vzpomíná paní Sládková na léčebnu dlouhodobě nemocných. Možnost, že by si maminku vzala k sobě a vzdala se kariéry, zavrhla dopředu. „A z čeho by se zaplatily výdaje na nájem? Běžné poplatky stejně musíte uhradit, já bych navíc matce nemohla poskytnout tu péči, co jí dávají tady,“ zvažuje Květa Sládková. „Kdybyste s ní byl od rána do večera, vyčerpáte všechna témata k hovoru. Ona potřebuje měnit prostředí, komuniko- →

17

česko

Nepřeložené knihy a nové inspirace čekají: Vlasta Babincová, žena, která tlumočila už Janu Masarykovi. foto tomki němec

→ vat s lidmi. Tady má rehabilitaci, péči, kulturní pro-

gram, trénink paměti, besedy a společnost.“ V hledání toho správného místa pomohla paní Sládkové náhoda. Nosila totiž starší oblečení do dobročinného bazaru v Domě Portus a všimla si, že tu mají i lůžkové oddělení pro seniory. A to ji oslnilo. Dům totiž uvnitř vypadá spíš jako špičkový hotel: malované renesanční trámy, kamenné portály nad dveřmi, všude čisto a útulno, příjemný personál. Její drobná stříbrovlasá maminka si bere berle a jde podrbat za uchem králíka na chodbě. „Jsem tady ráda. Mám tady kamarádky, se kterými si rozumím, občas si zajdu do kavárny. Až se mi zlepší zdravotní stav, určitě chci ještě pracovat,

18

překládat knížky a tlumočit.“ Kondice paní Babincové se neustále zlepšuje, minulý týden se přesunula na rehabilitační kliniku na Malvazinkách a pak se vrací zpět do Domu Portus. Pobyt v tomto domě přijde denně paní Sládkovou na 366 korun, za celý měsíc to dělá kolem 11 tisíc korun. „Její důchod i  s  vdovským může dát dohromady kolem deseti tisíc, takže bych ho mohla vzít a celkem málo bych doplácela,“ říká Květa Sládková. „O  příspěvek jsem si požádala před několika měsíci, ale zatím nic nepřišlo.“ Dům Portus patří k  výjimečným zařízením svého druhu. Přes nabízený luxus může být poměrně levný proto, že kromě sponzorských

darů dostává i  dotace z  magistrátu, což záleží čistě na libovůli obce. Běžná cena v daleko chudších ústavech dosahuje kolem dvaceti tisíc korun měsíčně. Tomu, aby se do Domu Portus začaly hrnout zástupy seniorů toužících po důstojném stáří, brání omezené kapacity. Je tu devět lůžek a jenom pro osoby, které jsou schopné pohybu. „Na ležící klienty tady nejsme vybavení,“ říká sestra. „K tomu by bylo potřeba víc zdravotnického personálu a taky pomůcek.“

Všude dobře… Ministerstvo práce a sociálních věcí příliš nepočítá s tím, že by počet zařízení pro seniory zvyšovalo, R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

česko spíš chce jít cestou zkvalitňování péče. „Chceme v příštích letech využít evropské peníze, abychom v každém z krajů transformovali velké ústavy na několik menších, které se tolik nepodobají sterilnímu nemocničnímu prostředí. Tam by se senioři cítili víc jako doma,“ předpovídá náměstek ministra Marián Hošek. Ministerstvo chce aktuální problém se zvyšujícím se počtem lidí, kteří potřebují asistenci druhých, pokrýt jinak – novým zákonem o sociálních službách. A tady se dostáváme k zásadnímu zlomu, který od začátku roku úplně přestavěl dosavadní systém. „Záměrem normy bylo dát klientům do ruky peníze, aby si sami mohli určovat, jakou službu budou chtít a  kdo ji pro ně udělá,“ říká Hošek a  uždibuje z  talířku ve své pracovně hroznové víno. Od začátku roku tak lidé podle stupně závislosti na okolí dostávají od dvou do jedenácti tisíc korun. Návrh předpokládal, že se o peníze klientů budou ucházet asistenční služby a přirozeně se vytvoří jejich síť. Tomuto nápadu lidé „od fochu“ tleskají. „Úplně to zapadá do představy o tom, že člověk by měl co nejdéle žít doma, v přirozeném prostředí. Terénní služby to mohou zajistit,“ říká Augustin Valko z Života 90. Služby jsou navíc i levnější. Oproti už zmiňovaným 20 tisícům v domově důchodců přijde služba poskytovaná doma na několik tisícovek. Záměr vypadá lákavě, podívejme se, jak po devíti měsících vypadá v praxi. Podzimní vítr si pohazuje s větvemi stromů, na mokrý chodník s křapáním dopadají ořechy. V prvním patře žlutě natřeného rožáku v pražských Dejvicích sedí u stolu dvě ženy – Věnceslava Snětinová a její ošetřovatelka z Diakonie České církve evangelické Jarmila Zaťková. „Už máme po výkonu,“ říká se zářivým úsměvem paní Snětinová. Od pasu dolů ji halí deka, občas popojede na vozíčku, aby zkontrolovala pejska ve vedlejší místnosti. Paní Věnceslava je na spodní část těla ochrnutá, potřebuje přebalovat, mýt a pečovat o kůži, aby ji nepostihl zánět. Ošetřovatelka za ní jezdí dvakrát denně v pracovních dnech. Klientka by sice potřebovala častěji – a mohla by si to z důchodu a dávek od státu lehce zaplatit –, ale to není možné: pečovatelská služba nemá tolik lidí, aby mohla zájemcům posloužit i večer a o víkendech. Takže v ten čas se o paní Věnceslavu starají synové. Odpověď na logickou otázku, proč pečovatelská služba nenabere víc zaměstnanců a neuspokojí tak rostoucí zájem, je skryta ve výši státem stanovené sumy, za kterou ošetřovatelka z diako-

Počty lidí nad �� let ���� ���� ���� ���� ���� ����

��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ���

Skupina seniorů se čím dál jasněji rozděluje. Zatímco ti mladší jsou aktivnější a vůbec se sami za starší občany nepovažují, kvůli prodlužování věku se rozrůstá podmnožina těch, kteří víc potřebují pomoc druhé osoby. Mezníkem bývá často osmdesátý rok života, po kterém se stupňuje kombinace sociálních (osamělost, úmrtí partnera a vrstevníků) a zdravotních problémů (s rostoucím věkem stoupá pravděpodobnost výskytu Alzheimerovy choroby). ZDROJ: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD

nie o paní Věnceslavu pečuje: za první hodinu návštěvy dostane 106 korun (započítává se i doprava), za druhou 85. Tvůrci zákona předpokládali, že díky změně plateb nastane exodus lidí z nepopulárních ústavů. Zatím se ale žádný úprk nekoná. Finance na vzývané terénní sociální služby měly pramenit ze dvou zdrojů: z  peněz, které klient dostal v  příspěvku na péči, a z dotací obce. Ani jedna z těchto variant se úplně „nechytla“. „Nemůžeme brát od klientů víc než 85 korun za hodinu, ale náklady na zaměstnance, dopravu a samotné úkony jsou tak třikrát vyšší. Počítalo se s tím, že zbytek dorovná obec, ale zatím to tak není,“ říká ředitelka Diakonie ČCE Libuše Roytová. „Takže nemůžeme nabrat další lidi a poskytujeme jen omezené služby. Denně odmítáme tak šest zájemců.“ Obecní úřady raději než neziskovkám dávají dotace dál „svým“ ústavům a ty jsou na tom teď opravdu dobře: kromě obecního příspěvku berou navíc od klientů důchody a jejich dávky na sociální služby. Neziskovky a další soukromé společnosti, které mají o poskytování služeb zájem, to nepovažují za férovou konkurenci. „Panuje tu konflikt →

↓ inzerce

R E S P EKT. C Z

19

česko → zájmů,“ říká ředitelka Roytová. „Zřizovatel ústavů

zároveň poskytuje dotace. Takže já když žádám příspěvek pět milionů, dostanu desetkrát míň, zatímco obcí vlastněný ústav získá, o co si řekne.“ „To se samozřejmě může stát,“ připouští náměstek Hošek, jehož úřad chce pro opravdové rozhýbání trhu zvednout hodinové pečovatelské ceny. „Diskutujeme i o tom,“ říká náměstek Hošek, „že by ceny neměly vůbec žádný strop.“

Přijď te s voucherem Druhá překážka bránící zatím rozkvětu privátních sociálních služeb spočívá v tom, že řada příjemců státního příspěvku si prostě služby nekoupí. „Z naší práce s klienty víme, že mnohé rodiny chápou příspěvek na péči jako další příjem. Neutrácejí ho za terénní služby, ale buď si pomůžou samy, nebo se nestarají vůbec,“ říká primářka Gerontologického centra a předsedkyně České alzheimerovské společnosti Iva Holmerová. Nelze pochopitelně odsuzovat lidi, kteří se rozhodnou věnovat veškerou péči příbuznému a  peníze si nechají. „Manželka je imobilní už šest let, zatím jsem se o ni staral sám, teď to převzala dcera,“ říká František Kocina. „Dávám dceři důchod i příspěvek, což je celkem patnáct tisíc, protože ona kvůli péči o mámu přestala pracovat.“ Na případu Kocinových se projevuje hlavní pozitivní účinek zákona. Zatímco dřív byli v jednoznačné výhodě ti, kteří dali rodiče a prarodiče do ústavu, teď se aspoň zvýšily příspěvky pro ty, kteří se starají doma. Fakt je ovšem jeden: zatímco počet lidí pobírajících příspěvek se od loňska zvýšil z 200 tisíc na 240 tisíc, agentury poskytují stejně služeb jako před platností zákona. Takže na podezření primářky Holmerové, že si část rodin nechává peníze pro sebe a  senior zůstává bez pomoci, nějaká pravda asi bude. (Ostatně jinak to v  zemi, kde manželka premiéra klidně jede za státem dotované „stavební spoření“ na výlet do Afriky a bývalý premiér se zase chlubí, jak z poslaneckého příspěvku na kancelář vylepšuje rodinný rozpočet s novou přítelkyní, být ani nemůže.) Ministerstvo chce lidi přimět k tomu, aby si služby opravdu kupovali. „Připravujeme systém poukázek,“ říká Marián Hošek. „Klienti si budou moci vybrat, kdo zvolí jenom peníze, dostane jich míň, než kdyby si objednal poukázky, a budou k němu chodit čas-

Elegantní a krásné symboly měnících se časů. foto tomki němec

těji kontroly, jestli peníze využil na čerpání péče. Pokud sociální pracovník zjistí nedostatky, bude mít možnost doporučit péči odborníků nebo příspěvek odebrat.“ Ministerstvo si od poukázek slibuje nárůst poptávky po službách a reakce profesionálů to potvrzuje. „Kdyby měli lidé v  ruce vouchery a ceny úhrad se zvýšily, asi bychom do toho šli,“ říká František Polák ze soukromé agentury Procare, která zatím poskytuje jen zdravotnické úkony placené pojišťovnou.

Chci se učit jazyky I když se proti reformě dá namítat ledacos, její hlavní směřování je správné. „Patnáct let tu služby vznikaly samospádem, kdo chtěl, založil si, co chtěl,“ říká na adresu nového zákona Kateřina Kubalčíková. „Zákon znamená obrovský zlom, konečně jsou nastavena nějaká pravidla, jde jenom o to je vycizelovat.“ Obce a kraje už začaly pracovat na komunitních plánech, jakési obdobě územního plánu. V debatě mezi sociálními pracovníky, seniory, zdravotníky a úřady se stanovuje, kolik

služeb v dané oblasti potřebují, a snaží se je optimalizovat tak, aby se nepřekrývaly. Bude to trvat ještě dlouho, ale na konci by i zařízení a terénní agentury měly mít jistotu na několik let dopředu, že budou dostávat dotace a mít zákazníky. Díky systému rozdělování státních příspěvků jsme dostali důležitou zprávu, že senioři nejsou jednolitá masa „zatěžující“ stát. Ukazuje se, že zvýšenou péči potřebuje jen malá část z nich. Podle v  úvodu citované socioložky Diany Chrástkové přinesly samotné formulace zákona kvalitativní posun i ve vnímání seniorů. „V předpisech péče se na rozdíl od minulosti hovoří i o tom, jak se k seniorům chovat. Ve smlouvě se zařízením se zase stanovuje osobní plán: chci si zlepšit chůzi, jednou měsíčně odvézt do divadla, učit se jazyky. Klient se prostě může spolupodílet na dohodě.“ Manželé z  kavárny Slávia nebo alpsko-irský světoběžník dávají tušit, že v Česku už dosáhla seniorského věku generace, která má předpoklady si výhody zákona vynutit. Q TOMÁŠ PAVLÍČEK

Babí léto v eldéence Do „eldéenky“ v Praze-Bohnicích vede šumící alej lip a javorů, ale tím příjemný zážitek končí. Hned za dveřmi člověka praští přes nos ostrý zápach. Na pokojích jsou pacientky po šesti, leží bez hnutí, sténají nebo se snaží dovolat sestry. Všechny jejich výlevy se ztrácejí v hlasitých zvucích reklam z televize visící ze stěny, které ovšem nikdo z přítomných nevěnuje nejmenší pozornost. „Byla jsem mnohokrát svědkem toho, že personál na pacienty křičel, slyšela jsem, jak svým pacientům tykal, jak nahlas projevoval nevoli nad tím, že musí pacienta ‚přebalit‘,“ říká středoškolská profesorka Jitka Gabašová, jejíž maminka po zlomenině strávila dva měsíce v LDN v Třebotově. „Naše sestry a další

20

zdravotníci jsou přetížení, nějaký exces proto není vyloučen,“ říká primářka eldéendky Eva Říhová. „Pojišťovna nám platí jen minimální počty potřebného personálu – na třicet pacientů šest sester, a my přitom máme klientů až šedesát.“ Zní to neuvěřitelně, ale na tyhle domy hrůzy se pořád stojí dlouhé fronty. Proč? Část lidí sem chce dát blízké prostě proto, že po propuštění bezmocného člověka z nemocnice nejsou schopni se o něj sami starat doma a v domovech buď nejsou místa, nebo tam například nechodící pacienty neberou vůbec. Na druhé straně je ale pravda, že udržovat příbuzné v eldéence je daleko výhodnější než je poslat jinam. Výlohy v nich platí zdravotní pojišťovna, takže příbuzní ušetří a ještě

jim zůstává pacientův důchod. V domovech platí jiný režim, senior musí odevzdat veškeré své příjmy, a péče přitom nebývá kvalitnější. Sociální systém v reformě předběhl zdravotní a z toho dnes plynou ostré přechody mezi nimi. „Přechod mezi zdravotnickým a sociálním lůžkem by měl být plynulejší,“ říká náměstek ministra práce a sociálních věcí Marián Hošek. „I v LDN by měly být nějaké platby.“ Ministerstvo zdravotnictví ovšem rozjíždí reformu velmi pomalu, a tak se sblížení podmínek v eldéenkách a „sociálních zařízeních“ zřejmě protáhne. „Po schválení prvního balíku reformy si lidé začnou platit i v LDN 60 korun za den, už to je revoluční změna,“ říká mluvčí resortu Tomáš Cikrt. „Vyšší platbu bude nutné prosadit i politicky.“

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

česko vysoké školy

Nenápadná síla rektorů Jak vypadá „soutěska smrti“ příštího ministra školství

B

ude to těžký úkol. Ale nový ministr školství, jehož hledání právě vrcholí, se mu žádnou fintou nevyhne. Na výsledek jsou přitom zvědavi úplně všichni. V ideálním případě se může podařit dokončení změny zdejších vysokých škol z  ne vždy zcela otevřených institucí v inspirativní místa podporující vedle špičkových vědců i spoustu lidí schopných se dobře zorientovat v čím dál „tekutější“ realitě. Všechno ale závisí na tom, jak se nový šéf resortu domluví s jednou nenápadnou, ale ve skutečnosti velmi vlivnou skupinou: Českou konferencí rektorů. Ministra ještě nemáme (viz rámeček), ale můžeme se alespoň podívat, na jakém hřišti bude běhat.

Kdo tomu má rozumět Rektoři českých vysokých škol se tím nikde příliš nechlubili, ale jejich podíl na pádu ministryně Dany Kuchtové byl mocný. Pánové a dámy v talárech nikdy nepřekousli, že jim vládne žena s pověstí aktivistky – a Kuchtová se zároveň nijak nesnažila vetřít rektorům do přízně. „Pro ministra školství je životně důležité, aby rektoři měli pocit, že u něj najdou zastání,“ vysvětluje poměry Petr Kolář, svého času náměstek někdejší ministryně Petry Buzkové, a dodává: „U Buzkové tohle cítili, a proto ji v rozhodujících chvílích podrželi.“ Dana Kuchtová na to nenavázala, a když bylo jasné, že Brusel neschválí operační program Výzkum a vývoj pro inovace, ze kterého měly jít z Evropy miliony na výzkumné akce českých univerzit, rozzlobení rektoři se od ní odvrátili. „Jsme citliví na to, když nám někdo slíbí, že do určitého data přijdou peníze, a potom se ukáže, že ten slib nejde dodržet,“ líčí náladu místopředseda konference rektorů Václav Cejpek (rektor JAMU). Pro budoucího ministra školství je tohle všechno klíčové. V Česku se totiž právě teď rozbíhá zásadní debata o tom, jak by se vysoké školy měly během nějakých čtyř let změnit. Revoluce se týká výuky, financování i řízení škol. Tým sociologa Petra Matějů už stihl vypustit teze, ze kterých by měl nejpozději roku 2011 vzniknout nový vysokoškolský zákon. O co přesně jde? Teoreticky se české vysoké školy těší nebývalé nezávislosti na státu a velké míře vnitřní demokracie. Na každé škole má hlavní slovo akademický senát sestavený z volených zástupců studentů a učitelů, který rozhoduje skoro o všem od hospodaření přes schvalování vnitřních předpisů až po volbu rektora. Stát pouze kontroluje, jestli školy nedělají něco, co by bylo v rozporu s ostatními zákony. Má to ale i absurdnější rovinu. „Akademický senát třeba nerozhoduje o  tom, jaké budou na škole studijní programy,“ říká prorektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a člen reformního týmu Petra Matějů Jan Zrzavý. Kritikům vadí, že o programech rozhodují lidé na ministerstvu společně s vědeckými radami jednotlivých univerR E S P EKT. C Z

Tak co? Projde, nebo neprojde? foto gÜnter bartoš

zit – a ty jsou často odtrženy od reálného života škol, který reprezentuje právě senát. A někomu se nelíbí ani to, že senáty rozhodují o penězích. „Přesně podle Parkinsonových zákonů se dlouho debatuje o  tisícikorunových položkách, zato neprůhledné milionové výdaje všichni bez debaty odmávnou,“ říká Zrzavý. Za současného rozložení sil vidí do složitého financování jen rektoři a jejich nejbližší kolegové. Má to pro ně své výhody: když rozpočet špatně sestaví, můžou se vymlouvat na akademické senáty, které mají při rozhodování o penězích konečné slovo. Reforma chce, aby rektoři za peníze svých škol plně zodpovídali, což znamená, že by se akademickým senátům měl sebrat kus rozhodovacích pravomocí.

To bych klidně podepsal Zatím jediný známý kandidát na ministra školství Dušan Lužný to nemá lehké. Premiér Mirek Topolánek dal jasně najevo, že si ho jako bývalého spolupracovníka Dany Kuchtové nepřeje, nechtějí ho lidovci a rezervovaný je k němu i Martin Bursík, jehož strana má ministerstvo pod palcem. Nikdo přesně neví, jaký má Lužný program, ale na vysoké školství má názor jasný – jako člen týmu Petra Matějů se podílí na chystaných změnách. „Reformu bych podepsal. Pouze bych nezaváděl školné,“ říká Lužný.

To ale nebude snadné. „Rozhodně se o  tom povede ta nejostřejší debata,“ říká Jan Zrzavý. „Lidé si už na rozdělení pravomocí na školách zvykli a jen neochotně se jich budou vzdávat.“ Náznaky budoucích sporů jsou zřejmé už teď. Rektoři podle svého komentáře k reformě změny sice vítají, ale zároveň se bojí, aby se do vedení univerzit nezačali drát „manažeři“, kteří za sebou nemají patřičnou akademickou dráhu. „Akademickou a manažerskou agendu na vysoké škole prakticky rozlišit nelze,“ píše se ve stanovisku České konference rektorů.

Přemluvte nás Další cíl reformy spočívá v obecném požadavku, aby se na vysoké školy dostávalo víc lidí a aby si všichni studenti nemysleli, že se hned musí stát vědci. Vyzkoušenou praxí je model, že na školách je víc lidí a univerzity produkují mnohem větší podíl bakalářů připravených pro praxi. Většina českých univerzit si ale zakládá na tom, že poskytují výhradně „elitní“ vysoké vzdělání, a požadavek produkovat bakaláře „ve velkém“ se jim nelíbí. Bakalářský stupeň už sice na školách funguje, ale všichni ho dodnes vnímají jako přípravku k dalšímu studiu. A některé právnické, lékařské nebo teologické fakulty českých vysokých škol se rozdělení studia na bakalářský a magisterský stupeň dosud úspěšně brání. Na šikovnosti budoucího ministra bude prostě hodně záležet. „Školy se dají k lecčemu přimět zákonem nebo způsobem financování,“ říká Petr Kolář. „Ale pouze diktovat podmínky už dnes nelze. Na to jsou dnes školy příliš nezávislé.“ Q ADAM ŠŮRA

21

česko stát versus ekologové

Dejte ty ruce pryč Proč české úřady straší ekology likvidačními žalobami

M

inisterstvo dopravy varuje: blokování stavby dálnice může způsobit smrt neziskovky. Autorem hrozivého vzkazu je náměstek Jiří Hodač – tento důležitý úředník před pár dny oznámil, že ministerstvo si chce došlápnout na občanská sdružení, která už léta podávají nejrůznější námitky při schvalování zdejších dopravních staveb. Pokud prý nespokojenci způsobí zdržení, nebo dokonce zastavení stavby, bude ministerstvo vymáhat soudně miliony, o které podle náměstka stát kvůli tomu přichází. Může být taková žaloba úspěšná? A proč s tou hrozbou přichází erár právě teď?

Od toho jsem tady já „Pokud prokážeme, že ti lidé věděli, že svými kroky nemohli situaci změnit, a  přece je podnikli, pak je naše šance uspět veliká,“ usmívá se náměstek Hodač ve své pražské kanceláři. Předminulý týden mluvil v médiích o tom, že žaloby by se mohly týkat už dokončeného obchvatu kolem Plzně a plánované stavby dálnice přes České středohoří, kterou dnes komplikuje několik stížností Dětí Země (například proti tomu, že neexistuje havarijní plán nebo že stavbaři nehodlají přerušit práce v době, kdy se tamní chránění živočichové rozmnožují). Teď už ale Hodač konkrétní být nechce a odmítá prozradit i to, jak chce prokázat onen zlý úmysl zdržovat. „Zadali jsme rozbor právníkům a zveřejníme to, až přijde čas,“ říká Hodač a bez zábran se obrací k telefonu, přes nějž shání novou baterii do svého auta. Na koho a za co si tedy chce státní moc posvítit? Tuto otázku je svolná řešit alespoň tisková mluvčí státního podniku Ředitelství silnic a dálnic Martina Vápeníková, která posílá seznam čtrnácti podezřelých organizací. Dozvídáme se například, že sdružení Děti Země mělo před sedmi lety o tři měsíce zdržet stavbu průzkumné štoly tunelu v kopci Valík u Plzně, protože se domáhalo účasti při posuzování rizika stavby pro okolní přírodu. Úředníci ministerstva životního prostředí ekologům sice účast zamítli, ale během rozhodování v  projektu objevili pár nesrovnalostí a  začátek stavby o zhruba sto dní posunuli. Proč to silničáři dávají za vinu jen ekologům a proč si vybrali právě tento případ, Vápeníková říct nechce, aby před případným soudem neprozradila trumfy. A podobné

22

Kdo je tady extremista? (Miroslav Patrik u tunelu ve vrchu Valík) foto günter bartoš

to je i  u  jiných spolků, které si firma vzala na mušku. Třeba Sdružení na ochranu dravců a sov z Prahy údajně v roce 2005 na dva měsíce zbrzdilo budování tunelu v Komořanech, protože upozornilo úřady na únik znečištěné vody ze stavby do místního potoka. Úředníci pak silničáře donutili k  nápravě, takže obvinění ochránců dravců z „bezdůvodné“ stížnosti je tady trochu sporné. „To je docela vážné obvinění,“ říká k výhradám betonářů šéf sdružení Petr Kolomazník. „Já u toho potoka bydlím, tak mi přišlo normální, že si ohlídám, co se tam děje.“ Zachoval by se dnes jinak? „Ne. Vždyť to nedává smysl. Proč chtějí postihovat toho, kdo na problém upozornil, a ne toho, kdo ho způsobil?“ Vypadá to jako správná otázka, nicméně případný úspěch státu v procesu o slibované mnohamilionové odškodné by spolehlivě zlikvidoval nejen ochránce sov, ale

Já u toho potoka bydlím, tak mi přišlo normální, že si ohlídám, co se tam děje.

i větší Děti Země. „Platit cokoli nad sto tisíc by pro nás bylo smrtící,“ říká jejich předseda Miroslav Patrik (organizace má roční rozpočet necelý milion korun, téměř vše je z grantů a volných peněz je k dispozici jen pár desítek tisíc). Patrik zároveň rozhodně odmítá, že by současná odvolání v kauze Českého středohoří stáhl. „Na odvolání má každý účastník správního řízení právo. Chtějí nás prostě zastrašit,“ říká Patrik. Jeho bývalý kolega Jan Rovenský, který podával odvolání v kauze Valík, k tomu ještě připomíná, že o zbytečném zdržování nemůže být řeč. „Když později soud stavbu přes Valík povolil, vzdali jsme to, i když jsme mohli po kouskách všechno protahovat až do roku 2010.“ Snahy ministerstva vidí rezervovaně i právníci. Pavel Doucha z  Ekologického právního

servisu považuje záměr ministerstva dopravy občanská sdružení žalovat o náhradu škody za „absolutní nesmysl“. A  podobně jednoznačně to vnímá i vedoucí katedry správního práva na pražské právnické fakultě Vladimír Vopálka. „Odvolat se nebo se pokoušet zapojit do správního řízení může každý a nemůže být za to žalován,“ říká Vopálka. Potíž je v  tom, že v  Česku soudy rozhodují velmi nevyzpytatelně a jejich názory na stejnou věc se často diametrálně liší. Například advokát Pavel Švácha, který se specializuje na vymáhání škod, vidí šance ministerstva v případném procesu jako reálné. Jeho kolegové připomínají ještě jednu věc. Pavel Doucha tvrdí, že za zdržování mohou spíš investoři a úředníci povolující podobné stavby. „Námitky veřejnosti jsou zpočátku obvykle ignorovány.“ Později se to vymstí všem: kdyby se připomínky řešily preventivně, bylo by všechno mnohem rychlejší. „Jenže úředníci zatím neumějí lidem naslouchat,“ říká Doucha. Vladimír Vopálka to chápe – stát chce mít co nejmenší potíže a někteří „extrémní úředníci“ se pokoušejí postavit občanské iniciativy na okraj. „Ale současný evropský trend je spíše opačný,“ připomíná právník. Náměstek Hodač to nebere, protože prý ví „o dvou úspěšných žalobách státu na neziskovky ve Francii“, ale detaily nechce zveřejnit. Jenže ani oslovení specialisté o podobném případu v Evropě neslyšeli. A obratem přidávají svůj pohled: ministerstvo chce svým čerstvým útokem zakrýt průšvih, který se na ně valí. Ohrožena je prý možnost čerpání evropských peněz na takzvaný operační program Doprava, který má na starosti právě Hodač. Náměstek sice tvrdí, že je všechno v pořádku, ale letní zpráva Evropské komise ukazuje, že Brusel má k  programu vážné výhrady, zčásti postavené právě na stížnostech českých nevládek. „Peníze z  Unie se v  Česku rozdělují všude tam, kde se podaří získat stavební povolení, byť by šlo o kousek dálnice, který končí někde v poli. Takové hospodaření se nám ani Unii nelíbí,“ říká Pavel Doucha. Q VLADIMÍR ŠEVELA

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

česko svoboda slova

jiné oči

Spolek neviditelných Proč je v Česku tak těžké diskutovat o svobodě slova

T

en rozdíl bije do očí. Když český premiér vyhrožoval médiím, že pokud nenechají na pokoji jeho rodinu, „přistřihne jim křídla“, trvalo tuzemskému Syndikátu novinářů devět dní, než se odvážil špitnout nesmělé pozvání pro žurnalisty a premiéra k diskusnímu stolu. Když letos na jaře německý ústavní soud rozhodoval o tom, zda má přednost služební tajemství, nebo svoboda slova, patřili tamní syndikové naopak k nejhlasitějším hráčům sporu. Proč je profesní organizace českých novinářů dodnes „neviditelná“? A proč by to mělo zajímat někoho jiného než novináře?

Nic pro mne Začněme odzadu. Syndikát novinářů může být zajímavý i pro ty, kdo s médii nemají nic společného, jednoduše proto, že může hrát (a v mnoha zemích hraje) jedinečnou roli v zajímavých debatách o hranici svobody slova. Je ale otázka, jak se k tomu dopracovat. Zdejší Syndikát novinářů totiž vykazuje jednu zvláštnost. Má 2800 členů, ale nikdo je pořádně nezná. Nejsilněji jsou zastoupeni senioři a studenti žurnalistiky. Ale mezi šéfy nejdůležitějších deníků (MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny a Právo) není členem nikdo a průkazku nemá třeba ani ředitel zpravodajství veřejnoprávní televize Zdeněk Šámal. Šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský neví, proč by měl být členem „neviditelné organizace“, a stejně to vidí jeho kolega Veselin Vačkov z Lidových novin. Mezi známé členy patří třeba novinář

Syndikát nemá zprostředkovávat volné vstupy, ale hájit svobodu slova.

Karel Hvížďala, ale ten se svým členstvím moc nechlubí. „Syndikát nebude funkční, pokud se do jeho řad nezačlení význační novináři,“ říká přísně Hvížďala. Rerportérka Sabina Slonková ze serveru Aktuálně.cz se nad otázkou, zda je členkou syndikátu, jen zasměje: „Nenabízí nic, co by mě zajímalo.“ Ani Ivan Medek, někdejší populární redaktor Hlasu Ameriky, členem není – syndikát mu ve stávající podobě přijde zbytečný. A stejný názor má i šéf domácí redakce Hospodářských novin Jindřich Šídlo nebo redaktor Radiožurnálu Jan Pokorný. Stát se členem je velmi jednoduché a podle toho to vypadá (mezi členy byl v 90. letech budoucí premiér Jiří Paroubek). Hlavním motivem je pro většinu členů možnost dostat za poplatek od 200 do R E S P EKT. C Z

1000 korun (podle toho, jestli je žadatel student, senior či pracující) průkazku, která otevírá volný vstup do galerií, divadel a na tiskovky s občerstvením. Kopii smlouvy se zaměstnavatelem (jak je to běžné v Německu) nikdo nechce. Asi nejzásadnějším faktem, který český syndikát odlišuje od podobných spolků ve vyspělých zemích, je skutečnost, že není silnou a respektovanou odborovou organizací, ale slabým občanským sdružením.

Proč nám nepomohou? Ta slabost má jasné nevýhody. Už o tom byla řeč: když Miroslav Topolánek na konci září neudržel nervy na uzdě, syndikát zareagoval až po devíti dnech dopisem premiérovi, jestli by to s novináři nechtěl probrat na veřejném setkání. Nikdo neodpověděl. Pokud by ale mezi členy syndikátu byli významní novináři, skoro jistě by po podobném kolapsu ihned následovala debata o stavu médií, úrovni jejich informací nebo výběru témat. V zemích, kde mají svazy novinářů silné postavení, se to každopádně děje. Například německý syndikát tradičně zevrubně komentuje návrhy zákonů, které se dotýkají svobody tisku, pořádá semináře pro novináře o nových trendech v médiích nebo vystupuje na obranu svých členů u soudu, jako tomu bylo nedávno v kauze Cicero. Připomeňme, že tento německý politický měsíčník se dostal do potíží, poté co v roce 2005 v článku o jordánském teroristovi Abú Zarkávím a jeho vazbách v Německu publikoval informace tamních tajných služeb. Tím podle policie vyzradil služební tajemství. Policisté poté prohledali redakci i byt autora textu a okopírovali pevný disk jeho počítače. Spolkový ústavní soud ale letos na jaře rozhodl, že zveřejnění služebního tajemství nestačí k tomu, aby úřady směly prohledávat redakce nebo byty, protože „svoboda tisku má pro svobodný stát obzvláštní význam“. Český syndikát ale svoji roli zatím vidí jinde. „Debata o českých médiích by měla probíhat především na akademické půdě. Nedávný konkrétní nesoulad mezi premiérem a novináři by podle nás bylo ideální vyřešit na námi nabízeném veřejném setkání,“ vysvětluje místopředseda Syndikátu Jan Punčochář. Premiér ovšem přes svého tiskového mluvčího vzkazuje, že o  schůzku nemá zájem. A kolegové novináři se netřesou ani na diskusi o českých médiích na akademické půdě. „Kritizovat je jednoduché, ale proč nám nepomůžou situaci syndikátu změnit?“ zlobí se na novináře Punčochář. Karel Hvížďala mu to ale vrací. „Hlavní rolí syndikátu přece není zprostředkovávat volné vstupy, ale hájit svobodu slova,“ říká Hvížďala a dodává, že změnu možná přinese až nejmladší generace novinářů, nezatížená na rozdíl od dnešních čtyřicátníků fatální nechutí k odborům, která si založí vlastní organizaci. Q

Zlí byrokrati Během své oficiální návštěvy Francie 8.–9. října poskytl premiér Mirek Topolánek rozhovor pouze deníku Le Figaro. Pravděpodobně z obav, aby svou brilantní liberální politiku a silný euroskepticismus nemusel vysvětlovat hrozným levicovým novinářům – což lze přece v Paříži očekávat, že ano? –, chtěl hovořit jen s „pravicovým“ médiem. Šlo o překvapivý krok, politici, a zvlášť ti v navštívené zemi skoro neznámí, se většinou rádi předvádějí co možná největšímu počtu sdělovacích prostředků. Rozhovor ve Figaru dal Topolánkovi šanci představit slogan českého předsednictví Evropské unie – Evropa bez bariér – a rovněž ho vysvětlit. „Jde o to, odstranit řadu překážek, které nám komplikují život (…), především obchodních, ale i psychologických, třeba případ ‚polského instalatéra‘. Je také nutné v praxi provádět čtyři základní svobody, neboli svobodu pohybu osob, majetku, služeb a kapitálu,“ řekl český premiér a upřesnil své myšlenky údernou formulací: „Vezměme Evropu byrokratům a vraťme ji občanům.“ Představa je to výstižná a úmysl chvályhodný: kdo by si v Evropě nepřál méně byrokracie a více občanské angažovanosti? Ostatně to samé je i v programu Evropské komise vedené Portugalcem Josém Barrosem, jehož mandát vyprší právě v průběhu českého předsednictví Unie, neboť volby do Evropského parlamentu proběhnou v červnu 2009. Proto si myslím, že české předsednictví opětnému přisvojení Evropy občany nejlépe přispěje tím, že bude podporovat co největší účast ve volbách po celé Unii a samozřejmě i v České republice. Evropa je vládami států často používaná jako ventil, skrze který vypouštějí a ospravedlňují své problémy nebo domácí politické potíže. Ovšem není tolik zemí, kde střelba ostrými na Brusel, jeho úředníky a politiky představuje tak rozšířený sport, jako je tomu v politickém a mediálním mikrokosmu České republiky. Podívat se přitom na špičku vlastního nosu tady ale jen tak někdo nedokáže. Někdejší rozhodnutí starosty Petra Pávka z Jindřichovic pod Smrkem zakázat vstup státních byrokratů na území obce přece svědčilo o pocitu bezmoci vůči administrativě, jež zhusta konfiskuje svrchovanost občanů i jejich poslanců. A to už nechci mluvit o choutkách neustále vše dirigovat. Loňská šestiměsíční absence vlády zkrátka posílila autoritativní sklony všech byrokratů, i když úkoly vyplývající z vládního programu hovoří opačnou řečí. Fabrice Martin Plichta

Autor je pražským dopisovatelem francouzského deníku Le Monde.

Kateřina ČopJaková

23

o kom se mluví

Ocelář, který se vyzná Gross je už bohatý, ale Chrenek má stále co vysvětlovat

U

ž roky patří mezi zdejší nejbohatší podnikatele. Na rozdíl od řady svých kolegů nebyl nikdy spojován s  nejtemnějšími tunelářskými a korupčními kauzami. Teď se ovšem jméno úspěšného majitele Třineckých železáren Tomáše Chrenka (44) objevilo v kauze podezřelého podnikání expremiéra Grosse a jeho image utrpěla vážný šrám. Jestli dnes může někdo zásadně přispět k rozklíčování zamotaného příběhu, kde se to hemží podezřením z korupce, zneužití politiky ve prospěch soukromého profitu a špinavých financí pro boj o moc, je to právě Chrenek. Jeho role v celé hře by totiž mohla být zásadnější, než dnes veřejně prezentuje.

v nových poměrech raketově nahoru: Andrej Babiš se stal v devadesátých letech jedním z nejmocnějších olejářů, svět plynu ovládla Alena Vitásková, petrochemii Václav Junek, trh se zbraněmi Pavel Musela a ocelářství právě Chrenek. Měli zkrátka oproti ostatním, jak Chrenek říká, „komparativní výhodu“. Ta krom sítě obchodních kontaktů spočívala i v banálních, leč pro běžného občana komunistické říše nedostupných informacích typu – jak rychle založit firmu, napsat dobře smlouvu, jak použít nejrůznější právnické kličky, vědět, kdo ve světě byznysu tahá za které nitky a  podobně. Podnikatelé bez zkušeností v  zahraničním obchodu se museli všechno pracně učit od

Ruda – můj osud I když vstupujeme do jeho rozlehlé kanceláře nad Václavským náměstím přesně v domluvený čas, Tomáš Chrenek nás jako opravdu vlivný a zaneprázdněný člověk nechává chvíli čekat. Po několika minutách pak přichází, pevně nám tiskne ruku a sedá si do čela stolu. Jeho tvář je od začátku sevřená velmi přísným výrazem, častý pohled na hodinky a podrážděné odpovědi prozrazují skrývanou nervozitu. V tu chvíli noviny už několikátý den za sebou chrlí nové a nové střípky do stále poněkud rozsypané mozaiky Grossovy podezřelé koupě čtvrtmiliardového balíku akcií společnosti Moravia Energo. Tedy firmy, kterou Chrenek v roce 2000 spoluzakládal. To už byl bohatým a známým podnikatelem; do společnosti lidí, kteří se vyznají a vědí, jak „v tom chodit“, zamířil totiž už dávno předtím – v polovině osmdesátých let. Klíčovým bodem úspěšné kariéry dnešního oceláře bylo zřejmě rozhodnutí podat si po studiu zahraničního obchodu na vysoké škole ekonomické v Bratislavě přihlášku do podniku Kerametal. Dnes už jméno téhle firmy nikomu nic neříká, v roce 1985 to byl ale v Bratislavě opravdu dobrý „džob“. Kerametal patřil do sítě komunistických podniků zahraničního obchodu a jeho zaměstnanci měli otevřené dveře do světa. Nejenže si mohli budovat síť důležitých kontaktů, ale hlavně mohli na vlastní oči vidět, jak se na tom „prohnilém Západě“ dělá byznys. To se poštěstilo i tehdy třiadvacetiletému Chrenkovi, kterého jeho zkušenější kolegové z  Kerametalu zaškolili do problematiky dovozu železné rudy do Československa, třeba ze Sovětského svazu. Rudy se pak Chrenek už nikdy nepustil. „Získal jsem tam důležité vědomosti pro další praxi,“ říká Chrenek v rozhovoru o tom, jak práce pro podnik zahraničního obchodu ovlivnila jeho podnikatelskou kariéru po pádu železné opony. V  porevolučním kvasu byla opravdu zkušenost z podniků zahraničního obchodu neocenitelná. Řada lidí, kteří těmito firmami prošli, stoupala

24

Tomáš Chrenek Narodil se v roce 1963 na Slovensku. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. V roce 1985 nastoupil do komunistického podniku zahraničního obchodu Kerametal, kde se specializoval na dovoz železné rudy ze zahraničí. V druhé polovině 90. let se stává ředitelem Třineckých železáren. Podle časopisu Týden je s šesti miliardami 34. nejbohatším Čechem.

začátku. „Komparativní výhoda“ je ostatně vidět dodnes, někdejší zaměstnanci PZO stále vlastní nebo ovládají stovky významných tuzemských firem.

Benzin pro Zemana, a fofrem Jak se rodil Chrenkův porevoluční úspěch a jak se mu podařilo proniknout mezi ocelářskou elitu, přesně nevíme. On sám tvrdí, že s dvěma kolegy z Kerametalu založili na počátku devadesátých let firmu, ve které využili svých výlučných zkušeností z totality. Jenže pohled do slovenského obchodního rejstříku hlásí, že prvních několik let pan Chrenek v žádných statutárních orgánech soukromé firmy nefiguroval. První zmínky o jeho soukromých aktivitách najdeme až v druhé polovině devadesátých let, kdy nastupuje jako ředitel do ocelářského gigantu Třineckých železáren. Kdo Chrenka do Třince přivedl a proč si vybral právě jeho, není úplně jasné. Sám Chrenek k tomu bez bližších podrobností říká, že nabídku mu dal jeden z tehdejších vlastníků železáren Rudolf Ovčaří, se kterým se znal už z osmdesátých let – Chrenek tehdy do železáren pravidelně jezdil na služební cesty za Kerametal a jedním z těch, s nimiž tehdy jednal, byl i zaměstnanec železáren Ovčaří. Ten se později přeorientoval na zbrojařský průmysl (dnes

spoluvlastní Českou zbrojovku v Uherském Brodě); co přesně jej na Chrenkovi svého času zaujalo, se nám nepodařilo zjistit. Do železáren přišel Chrenek v přelomové době. Zemí otřásala aféra ODS s falešnými sponzory, kdy vyšlo najevo, že skutečným dárcem patnáctimilionového příspěvku do stranické kasy nebyl fiktivní Lájos Bács, ale tenista a jeden z tehdejších vlastníků Třineckých železáren Milan Šrejbr. Důvodem Šrejbrovy štědrosti k ODS byla půlmiliardová státní dotace vlády Václava Klause, kterou Třinci kabinet schválil na odstranění ekologických škod. Když se vše provalilo, prodal Šrejbr svůj minoritní podíl právě Tomáši Chrenkovi. Co pro něj znamenalo kupovat podíl právě od Šrejbra? „Z vašich otázek nemám dobrý pocit,“ reaguje podrážděně Chrenek a chce rozhovor ukončit. Nakonec svolí k několika dalším otázkám, ale už ne „na Šrejbra“. Víme, že si Chrenek na koupi železáren půjčil s dalšími podnikateli přes dvě miliardy u České spořitelny. Nákup akcií byl pro něj vstupem do světa významných byznysmenů, z nichž někteří jsou dodnes považováni takřka za symboly divokého podnikání s nesplácenými úvěry a jsou známi těsnými vazbami ke „spřáteleným“ politikům. Polovičním vlastníkem Třince byla totiž v  té době společnost 1. Silas. Členem představenstva společnosti byl Marián Čalfa, spolumajitelem třeba Chemapol v čele s Václavem Junkem, podíl ve společnosti měla IPB ovládaná Antonínem Charouzem a jeho advokátem Miroslavem Janstou. Silas prodal svůj podíl v železárnách v roce 2000, už potom, co se nástupcem Chemapolu stala společnost Aliachem, kterou spoluvlastnil podnikatel Andrej Babiš. Nevíme, kdo měl tehdy rozhodující vliv v managementu železáren, potažmo na vznik společnosti Moravia Energo, jejíž část až do konce minulého týdne vlastnil Stanislav Gross, ale všichni jmenovaní si dokázali zavazovat politiky. Stačí připomenout Junkovy bezedné benzinové karty pro sociální demokracii Miloše Zemana, Charouzovo kouzelné vyklouznutí ze sedmimiliardového dluhu u státní Konsolidační agentury nebo Babišův vliv v Unipetrolu. Pro každého, kdo se vedle těchto mužů učil podnikání, to mohla být zajímavá zkušenost.

Bez odpovědi Více než dvě miliardy, které si Chrenek a spol. půjčili na koupi podílu v železárnách, splatil před termínem. Kde na to vzal tolik peněz, není jasné. Stejně tak se nelze zeptat na to, kdo má dnes v železárnách jaký podíl a proč je vlastnická struktura firmy nečitelná. Chrenek totiž náhle plní svoji opakovanou výhrůžku a interview po 14 minutách ukončuje. „Ten rozhovor je zavádějící, nelíbí se mi to,“ říká důrazně a spěšně opouští místnost. Pod Chrenkovým vedením začal Třinec proR E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

což by byla opravdu láce, neboť experti odhadují cenu akcií o řád výše. Na konci minulého týdne pak Gross akcie opravdu výhodně „střelil“ za sto milionů slovenskému podnikateli Pavlu Krúpovi. Ten žije střídavě v Praze a střídavě na Ukrajině, kde má minoritní podíly v několika společnostech distribuujících elektrickou energii. Na nákup akcií prý půjčila Grossovi údajně třináct milionů slovenská pobočka firmy Key Investment. Od roku 2004 v ní byl členem dozorčí rady jistý Josef Mráz, který zároveň pracuje na vysoké pozici pro miliardáře Andreje Babiše. S  ním expremiér dlouhodobě udržoval dobré vztahy. Před několika dny navíc server Aktuálně.cz přinesl informaci, že Grossův dluh u Key Investment zaplatil Richard Kučík (před tím, než Gross akcie definitivně prodal). Podnikatel stejného jména před sedmi lety figuroval ve společnosti Czechpol Energy, která spolu s miliardářem Chrenkem firmu Moravia Energo zakládala. Stanislav Gross odmítá o detailech svých akciových operací cokoli říct. Stejně tak Richard Kučík. Vnést jasnější informace do případu tak dnes může hlavně Tomáš Chrenek, který opakovaně deklaroval, že Grosse v podniku nechce a že ho celá záležitost poškozuje. „Na téma Gross se vůbec nebudu bavit,“ odsekává ale při prvním pokusu o položení otázky ke Grossovu akciovému obchodu Chrenek a už zvýšeným hlasem dodává: „Nemám k tomu co říct.“ Po předčasném konci rozhovoru nám bylo Chrenkovou ženou a současně ředitelkou pro vnější vztahy Třineckých železáren doporučeno, ať zbývající otázky pošleme e-mailem. Stalo se. Jak často jste byl v minulosti v kontaktu s panem Grossem, Sýkorou, Babišem? Říkáte, že pana Grosse v podniku nechcete, zároveň se objevuje informace, že panu Grossovi na dojištění úvěru u Key Investment poskytl peníze Richard Kučík z Czechpol Energy, tedy firmy, která spolu s vámi zakládala firmu Moravia Energo – skutečně jste o prodeji akcií pro pana Grosse nevěděl a od začátku s tím nemáte nic společného? Žádná odpověď ale nepřichází.

Vím, že nic nevím – zatím

sperovat víc než kdykoli předtím. Dílem díky jeho dobrým manažerským schopnostem, dílem kvůli úspěšnému lobbingu Chrenka a jeho lidí u politiků. O více než dvoumiliardové dotaci jsme psali v minulém čísle Respektu. Třineckým železárnám ji vláda Vladimíra Špidly (ČSSD) přiklepla přes ostrý nesouhlas Evropské komise. Až donedávna se Chrenkovi dařilo, na co sáhl. Vedle vzkvétajících železáren vybudoval na severní Moravě prosperující síť jedenácti špičkových nemocnic. Před dvěma týdny se ale objevila v jeho kariéře nečekaná komplikace. A  to když novináři začali chrlit zprávy o podezřelém akciovém obchodu expremiéra Stanislava Grosse (ČSSD), který souvisí s Chrenkem založenou firmou Moravia Energo. Chrenek se tak dostal do centra pozornosti, i když v jiném světle, než by si přál.

Mráz přichází od Babiše Pro pochopení Chrenkovy role je nutné ve zkratce vysvětlit, o  co  v  Grossově kauze jde. Počátkem R E S P EKT. C Z

roku 2000 založil Chrenek společně s  firmou Czechpol Energy společnost Moravia Energo. Jak zmiňují důvěryhodné neoficiální zdroje, pravděpodobným motorem vzniku společnosti byla stavba elektrického vedení do nedalekého Polska, odkud bylo možné pro ocelárny kupovat levnější elektřinu. K  tomu bylo potřeba získat povolení od státu, které – což se nám zatím nepodařilo ověřit – mohl zajistit Grossův kamarád a tehdejší náměstek ministra průmyslu za ČSSD Robert Sýkora. Pokud by vydání povolení opravdu pozitivně ovlivnil Sýkora, dávalo by logiku, že výměnou za tuhle „službičku“ mu pár dnů po založení prodala firma Czechpol Energy skoro třetinový podíl v Moravia Energo za podezřele nízkou částku tři sta tisíc korun (podnik se od počátku velmi slibně rozvíjel, dnes tvoří jeho základní kapitál šedesát pět milionů korun a jeho tržní hodnota je odhadována na stamiliony). Po jisté době Sýkora své akcie prodal Grossovi. Za kolik nevíme, média píší, že za dvacet milionů,

Tomáš Chrenek začíná být nervózní. Nevíme, jestli kvůli hrozícímu korupčnímu skandálu nebo třeba kvůli tomu, že Stanislav Gross prodal svůj podíl v Moravia Energo, a ocelář tak má strach o svou budoucnost v  kvetoucí energetické společnosti. Chrenek tvrdí, že o obchodech kolem expremiérových akcií a o Grossových věřitelích nic neví. Zároveň ale nechce vysvětlit své vazby na aktéry celé hry a na logické otázky po jeho roli reaguje vztekem. Grossův akciový obchod začala v  minulých dnech prošetřovat protikorupční policie. S jakými vyšetřovacími verzemi pracuje, koho už vyslechla a jestli se pokouší rozkrýt roli všech důležitých osobností případu, není jasné. „Probíhá šetření, víc vám k tomu neřekneme,“ říká mluvčí protikorupční policie Veronika Dumková. Většina komentářů napsaných v  uplynulých dnech na téma Grossova akciového obchodu se shoduje v  jednom – zatím není dost informací, abychom mohli tvrdit, že Sýkora a Gross byli akciemi korumpováni. To, že nikdo z účastníků včetně Chrenka nemá ochotu vnést do případu více světla, ale nabádá spíše ke skeptické opatrnosti. Q ONDŘEJ KUNDRA, JAROSLAV SPURNÝ

25

ekonomika věk masové inovace

str. 26

ŘÍZENÍ FIREM str. 28

ÚSPĚCH

Všichni jsme inovátory

Umíme se přizpůsobit

Nekonečně tenká nit

THE ECONOMIST

TOMÁŠ SACHR

TOMÁŠ SACHR

Amerika ztrácí dynamiku a hrozí jí, že v nových objevech a technologiích ji předběhnou Indové a Číňané.

V Česku pracuje stále více cizinců z celého světa a věda o řízení firem se stává jednou z podmínek úspěchu.

str. 29

Nanovlákna jsou textilií budoucnosti a liberecký chemik objevil pro svět unikátní stroj na jejich zpracování.

Věk masové inovace

Všichni jsme inovátory Kao ve své nové knize Innovation Nation (Národ inovací) poukazuje na varovné signály, jako například nedostatečné investice do americké fyzické infrastruktury, pomalé zavádění vysokorychlostního přístupu k internetu, žalostné veřejné školství a ledově chladný postoj k přistěhovalcům po 11. září 2001 – navzdory tomu, že Amerika za značnou část své kreativity vděčí právě imigrantům. Rozmach asijských inovátorů je podle něj „tichý Sputnik“. Co podle jeho mínění Amerika potře-

buje, je velký tlak federální vlády na podporu inovací, jako v případě projektu Apollo, který vynesl člověka na Měsíc. Ředitel kalifornského Stanfordského výzkumného institutu Curtis Carlson to vyjadřuje lapidárněji: „Indie a Čína jsou vlny tsunami, které nás zaplaví.“ Z titulu své pozice zná Curtis Carlson silné stránky Silicon Valley z první ruky. A přesto teď tvrdí, že americké informační technologie, služby a výroba zdravotnických potřeb směřují do záhuby. „Podle mého odhadu zmizí v naší f ot o p r o f ime d ia . c z

John Kao je guru inovace, jenž si od týdeníku The Economist před deseti lety vysloužil přezdívku „Pan Kreativita“. Nyní se strachuje, že Amerika ztrácí své globální vedoucí postavení a stává se „vypaseným, samolibým Detroitem národů“.

Ve svobodné zemi stačí čekat, inovace se dostaví. (Lidé čekají před prodejnou Apple na nový iPhone)

26

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

vládo,pomoz Skeptický postoj vůči takovým pesimistickým argumentům a apelům na vládní zásahy je přirozený. Spojené státy si koneckonců stále udržují v inovacích vedoucí postavení. Ať už soudíme podle tradičních měřítek jako výdaje na výzkum a počet registrovaných patentů nebo podle těch méně hmatatelných, zato podstatnějších, jako je počet nově vzniklých firem, množství dostupného rizikového kapitálu nebo finanční návratnost nových vynálezů, jsou Spojené státy pořád na špičce. I Americká Rada pro konkurenceschopnost ve své nedávné zprávě došla k závěru, že vyhlídky jsou pro Spojené státy vcelku příznivé. Její pracovní skupina pro inovace však zároveň vydala varování, že jiné země vynakládají značné investice, které mohou pozici Spojených států podkopat. Ráda by viděla zásadní intervenci ze strany vlády ve čtyřech oblastech. Jde jí o zvýšení úrovně vzdělávání v exaktních vědách, technických oborech a matematice, přijímání kvalifikovaných přistěhovalců, zvýšení vládních výdajů na základní výzkum a konečně daňové pobídky cílené na „inovace na americké půdě“. Jde vesměs o rozumná doporučení, jelikož se zaměřují na ty rámcové podmínky a prvky infrastruktury, které by trh sám o sobě nedokázal zajistit. Tyto recepty ovšem obvykle narazí, když se dovolávají konkrétních dotací nebo daňových úlev pro preferované oblasti (jako v případě podpory výhradně „amerických“ inovací v dnešním světě globálních kreativních sítí). Vždyť Schumpeterovy síly kreativní destrukce musejí dostat volné pole působnosti, aby mohly kouzlit. Navzdory těmto ničivým silám získaly podniky v Silicon Valley díky své pružnosti navrch nad největšími soupeři v oblasti high-tech, totiž firmami z bostonského technologického koridoru. Oba klastry se těšily značným úspěchům, dokud trh nezměnily osobní počítače a distribuované výpočty. Firmy prošly bolestivými změnami, avšak podniky v severní Kalifornii, jako Hewlett-Packard a Xerox, z nich vyšly silnější než ty v okolí Bostonu, jako Digital Equipment a Wang, které už neexistují. AnnaLee Saxenianová z fakulty informatiky Kalifornské univerzity v Berkeley dokázala, že přeborníci ze Silicon Valley byli hbití a vzájemně propojení, zato podniky v okolí Bostonu byly křehké hierarchizované byrokratické struktury.

magickádílna Sergey Brin, jenž s Larrym Pagem zakládal Google, tvrdí, že „Silicon Valley nemá lepší nápady a není chytřejší než zbytek světa“, ale dokáže myšlenky lépe filtrovat a realizovat. Tahle kouzla se tu stále dějí a z celého světa přitahují lidi, kteří jsou „odvážní, ctižádostiví, odhodlaní prosadit se a schopní získat tu dost kapitálu, aby se jim to povedlo“. Sergey Brin dává za příklad Elona Muska. R e S P e k t. C Z

Ten se přistěhoval z Jihoafrické republiky, nakonec se usadil v Kalifornii a vydělal tu velký majetek. Podle něj úspěch rovná se „talent krát elán krát příležitost“. Na rozdíl od mnoha jiných zemí není Amerika nikdy spokojená se statem quo. „Zdejší kultura oslavuje úspěchy jednotlivců – a až moc často se v dějinách zapomíná, že za průkopnickými objevy nestojí vlády ani ekonomické systémy, ale právě jednotlivci,“ říká. Z toho plyne, proč je nejlepší inovační politika nejspíš ta nejméně aktivní. Svoboda je mocná síla. Sergey Brin podotýká, že v minulosti vévodily inovaci elity – třeba „bohatí gentlemani-kutilové“, kteří měli privilegovaný přístup k informacím, penězům a trhům. A má pravdu. Dějiny inovace jsou plné elit a centralizovaných procesů. Při bližším pohledu však zjistíme, že v nich obyčejní lidé vždycky tiše hráli svou roli. V knize Kultura zlepšování: technologie a západní tisíciletí autor Robert Friedel ukazuje, jak nespočet jedinců ze všech příček společenského žebříčku přispěl svou troškou k úžasnému pokroku, kterému se těšíme v dnešních postmoderních a postindustriálních společnostech. Představte si, oč lépe by firmy a státy mohly inovovat, kdyby dokázaly lépe využít rozptýleného tvůrčího potenciálu všech eventuálních průkopníků. Podle Friedela je klíčem svoboda: „Technologie a snaha o zlepšení jsou vrcholným projevem svobody, způsobilosti lidí odmítnout omezení minulosti a svých zkušeností, překonat hranice svých biologických schopností a společenských tradic.“ Jinak řečeno, despotičtí šéfové a vlády mohou zaznamenat jisté úspěchy, ale dějiny ukazují, že ty budou přinejmenším omezené a mohou stagnovat. „Můžete přidělit zdroje, ale genialitu a svobodné myšlení už nadekretovat nemůžete,“ uvádí Tim Brown z firmy Ideo. „Tvůrčí lidé rádi boří bariéry a zpochybňují autority.“ Vzhledem k tomu, že v průmyslu hrají vědomosti čím dál větší úlohu a stále více firem si osvojuje otevřené a uživateli vedené inovační modely, aby zůstaly o krok napřed před rozkladnými inovátory, vlády si budou muset pečlivěji rozmyslet, co udělat pro udržení konkurenceschopnosti svých ekonomik, pokud vůbec něco. Často to bude znamenat méně zásahů než doposud. Jak říká William Weldon, předseda zdravotnického gigantu Johnson & Johnson: „V inovacích už nejde o peníze, ale o klima – mohou se jednotlivci rozvíjet a riskovat?“ Průkopník internetu Stewart Brand je autorem slavného výroku „informace chtějí být svobodné“. Tutéž svobodu tedy bezesporu potřebuje i vzdělanec, tvůrce oněch informací. Firmy a vlády mohou najít inovátory v každém, jen je potřeba je osvobodit. Rostoucí počet vynálezů, které vydělávají jedné zemi peníze, prospívá i dalším zemím, které tyto chytré nápady uplatní na trhu nebo prostě těchto produktů, procesů a služeb využívají. Ve věku masové inovace se může zrodit i ziskové řešení největších problémů jednadvacátého století včetně udržitelné čisté energie, dostupné a všeobecné zdravotní péče pro stárnoucí obyvatelstvo a dost možná i celých nových průmyslových odvětví. Jestli má svět nevyčerpatelnou zásobu nějakého přírodního zdroje, pak je to lidský důmysl. © The Economist Newspaper Limited, London 2007

↓ INzERcE

zemi miliony pracovních míst stejně jako v 80. letech, kdy americké firmy odmítaly zavádět techniky totálního řízení kvality, zatímco Japonci uháněli kupředu.“ Jediným východiskem je podle něj „osvojit si nástroje inovace“ a vyvinout zcela nová, na vědomostech založená odvětví v oblasti energetiky, biotechnologie a jiných sektorech navazujících na vědu a výzkum.

Výsledky předčily očekávání

internet hlas data www.dialtelecom.cz tel.: +420 226 204 111 e-mail: [email protected] [email protected]

Untitled-1 1

Spojili jsme pro Vás to nejlepší

Telekomunikační operátor net4net, a. s. se stal součástí společnosti Dial Telecom, a. s. Spojení Vám přináší vyšší rychlost a bezpečnost přenosu dat pomocí jednotné optické sítě. Poskytujeme Vám komplexní portfolio hlasových, datových a internetových služeb s garantovanou dostupností po celé ČR.

27

8/27/07 5:11:13 PM

ekonomika řízení firem

Umíme se přizpůsobit České firmy objevují kouzlo diversity managementu

T

a historka má mnoho variant a při konverzaci zatím zabírá spolehlivě. Může znít třeba takhle: když hostili šéfové významné americké firmy delegaci čínských kolegů, plánovaný miliardový kontrakt málem padl kvůli jediné misce s vodou na mytí rukou. Čínští obchodníci začali při večeři teplou tekutinu popíjet – u nich doma je běžnou součástí nápojového lístku – a  Američané jen s  obtížemi zadržovali smích. Interkulturní faux pas splasklo až ve chvíli, kdy jeden z hostitelů naznačil kolegům, že „přípitek“ se týká všech. A teď tohle vyprávění zná i každý český podnikatel, který absolvoval alespoň jedno školení „diversity managementu“ – tedy vědy, jak řídit firmy, v  nichž pracují lidé z  celého světa. V Česku, kde počet zahraničních zaměstnanců roste každým dnem, jde dnes o umění, bez něhož skoro nejde dosáhnout úspěchu.

Týmová alchymie V pražském sídle telekomunikační firmy Sitronics TS přivítá návštěvníka na první pohled jen kancelářská šeď. Široké sály krájí do čtverců příčky mezi počítači, uličkami probíhají sekretářky. Příchozí ale už po pár minutách zpozorní – mezi stoly se nese ruština i angličtina, české slůvko ten cizokrajný náboj ve vzduchu protíná jen zřídka. Čechů je sice mezi čtrnácti stovkami zaměstnanců většina, vedle nich tu však narazíte na dalších osmatřicet národností – kromě Evropy tu pracují třeba lidé z Indie, Kyrgyzstánu nebo Tanzanie. „Před pár lety jsme se spojili s moskevskou telekomunikační jedničkou a dnes máme pobočky v Paříži, Dubaji nebo Kuala Lumpuru,“ vysvětluje tiskový mluvčí Sitronics TS Azíz Jahić, sám původem ze Sarajeva. Právě tam před čtrnácti lety vše začalo ve chvíli, kdy si čtyři zkušení programátoři založili malou firmu na vývoj softwaru. Plány přetrhla válka, čtveřice se ale přesunula do Prahy a v novém domově rychle chytla druhý dech a dnes má Sitronics TS na pražském ČVUT vlastní vývojové centrum. A pro národnostní „mix“ zafungovalo sloučení s ruským holdingem jako katalyzátor – jen za poslední rok přibylo v  portfoliu pražské centrály patnáct nových národů. Tenhle interkulturní rozměr má i svá úskalí. „Nedávno tu proběhla dosti ostrá výměna politických názorů mezi zaměstnanci z Izraele a Libanonu. Já sám měl na začátku problém třeba s  podáváním ruky – těch způsobů je celá řada a v některých zemích si můžete přehnanou horlivostí uškodit. Třeba v  Rusku se dámám ruka netiskne vůbec,“ popisuje náladu ve firmě šéf oddělení školícího nové programátory Jan Drahokoupil. Sám má pod sebou padesát lidí z dvanácti zemí. Zadávání práce podobně složenému týmu je opravdová alchymie. Díky dobře nakombinovaným charakterům, věkovým skupinám nebo společenským zvyklostem může ale prý pět vhodně

28

Jen za poslední rok mezi námi přibylo patnáct nových národů. (Pražské sídlo firmy Sitronics TS) f ot o mat ě j str á n s ký

vybraných lidí různého původu zvládnout úkol mnohem líp než skupinka „mladých dynamických lidí z jednoho města“, po kterých tak často pátrají zdejší zaměstnanecké agentury. „Někdy potřebujete americkou dravost, někdy britský klid, a když se třeba na projektu pro indický trh podílí krajan, hned máte přehled o tom, na co klást třeba při obchodních schůzkách důraz,“ vysvětluje urostlý třicátník.

Tři hodiny a dost Kouzelné brožurky, které navzdory rizikům chybných generalizací všechno tohle shrnují, se v kancelářích Sitronics neobjevily z ničeho nic. Pojem diversity management se poprvé uchytil ve Spojených státech už před čtyřiceti lety za vlády prezidenta Lyndona Johnsona, kdy americké firmy masově zaváděly kvóty pro zaměstnávání Afroameričanů, ale třeba i povinné podíly žen ve vedoucích funkcích. Agenda rostla později především s nástupem nadnárodních společností. Tlusté manuály o „zacházení s lidskými zdroji“ dnes řeší především osobní vztahy při jednáních a pravidla, která mají různé kultury po stovky let zažitá – třeba to, podle čeho vnímají autoritu nadřízeného, nakolik v sobě drží emoce nebo jak se orientují v čase – tříhodinová večeře s rodinou obchodního partnera může v některých případech znamenat záruku úspěchu, jindy krach kvůli přehnané laxnosti. V Česku si tahle „věda“ získává sympatizanty z manažerských kruhů teprve poslední dva roky,

mluvit se o ní přitom opatrně začalo už v devadesátých letech. Tehdy ale v opačném směru – spolu s prvními většími investicemi přišli do Česka i manažeři vyzbrojení poučkami „jak na Čechy“. Brožurám vévodila varování, že zdejší lidé jsou sice nesmírně pečliví, bojí se však změn a  jen málokdy projeví iniciativu nebo emoce. A každou pasáž doprovázela zmínka o zdejším sarkastickém humoru a vrozeném pesimismu. „Nedůvěra souvisela s izolací. To už dávno neplatí,“ říká Dana Potočková, která dnes podobné poučky o jiných národech předkládá českým manažerům. Zájemců je dost a dost. Zatímco před třemi lety pracovalo v Česku zhruba sto tisíc cizinců, dnes je jejich počet dvojnásobný a do budoucna by se měl zvyšovat ještě rychleji. Firem, kde pracují pohromadě více než tři národnosti, už jsou podle odhadů v Česku stovky. Důležitou roli přitom kromě mezinárodních think tanků hrají i montovny, jejichž majitelé sem vyzbrojeni manažerskými poučkami o rozmanitosti národních mentalit přicházeli jako první. Dnes jejich pracovní nabídka převyšuje poptávku a většina fabrik má na stole plány na „dovoz“ pracovních sil z ciziny. Nově třeba z Ázerbájdžánu nebo Vietnamu. „Zatím se držíme kulturně blízkých národů jako Poláci nebo Bulhaři. I tady už ale začíná být těžké sehnat dostatek lidí. Musíme se přizpůsobovat novým podmínkám,“ shrnuje nutnost znalosti diversity managementu Radek Špicar ze Škoda Auto. Q TOMÁŠ SACHR

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

úspěch

Nekonečně tenká nit Originální český chemik objevil pro svět unikátní stroj na nanovlákna

L

adislav Mareš se na svůj první pořádný výlet vydal až ve třiatřiceti. Doma bylo krátce po převratu a chemik z uranové fabriky vyrazil jako tisíce jeho mladších krajanů na zkušenou. Díky solidní angličtině se pustil až za oceán a to, co se stalo během následujících sedmnácti let, je skoro dokonalý americký sen. Dnes si Mareš zve do své liberecké firmy specializující se na výrobu látek z mikroskopických vláken partnery ze tří kontinentů. Jeho volba byla od začátku prostá: chtěl dělat něco, o čem většina domorodců ještě neslyšela. Revoluční hmota proslavená pod jménem nanovlákno tu podmínku splňuje dokonale. A  díky Marešově spolupráci s libereckou univerzitou Češi získávají ve světě nálepku pionýrů v tomto tajemném oboru budoucnosti.

Skoro jako člunek „Tady vidíte to hlavní,“ ukazuje pyšně padesátník s pečlivě zastřiženým knírkem na plechovou bednu o  rozměrech obytného přívěsu. Z  boku čouhá role nazelenalé textilie, vedle blikají desítky barevných kontrolek a  displejů. Jsme v  Marešově liberecké fabrice Elmarco, tahle plechová skříň se dá prodat za třicet milionů a do textilního průmyslu vnesla zvrat, který nadšenci srovnávají s pohyblivým člunkem tkalcovského stroje na úsvitu průmyslové revoluce. Dnes ale už nejde o látku – základem je tekutina, která se taví pod vysokým napětím do tenoučké vrstvy neviditelných vláken. Futuristické vize o textilu budoucnosti, který by v řadě odvětví mohl nahradit klasické tkaniny, mají kořeny v devadesátých letech, kdy se nanovlákna začala používat k výrobě motorových filtrů. Tajemství Marešova úspěchu tkví v tom, že se spolu s libereckou Technickou univerzitou zaměřil na moment, kdy se mění polotovar v konkrétní výrobek. Výsledkem několikaleté spolupráce je výše popsaná linka, která dokáže vyplivnout nanovlákna v univerzálním materiálu – textilii, která stejně jako filtry do motorů může sloužit třeba jako obložení koncertních sálů a průmyslových hal nebo skvěle fungující obvaz.

Cítili jsme šanci Český chemik, který stojí u  objevování dalších možností nanovláken, se nikdy nevěnoval zrovna běžnému průmyslu. Krátce po návratu ze Států začal ve vlastní laboratoři zpracovávat vyřazené počítačové komponenty k výrobě zlata. To, co za oceánem znamenalo běžný byznys, bylo doma raritou. Podnik se rychle rozjel, ale zlatou éru smetl vývoj a Mareš pochopil, že je třeba jít dál. Vzal si čtyřmilionový úvěr a spolu se sedmi kolegy začal montovat speciální laboratorní skříně pro R E S P EKT. C Z

Objevili jsme moment, kdy se polotovar láme v konkrétní výrobek. (Ladislav Mareš ve své liberecké firmě) f ot o mat ě j str á n s ký míchání nebezpečných chemikálií – také tohle bylo v Česku unikum. Skutečný náboj ale dostalo Marešovo podnikání až v roce 2004. Konkrétně v okamžiku, kdy zvedl telefon a zavolal na rektorát liberecké Technické univerzity. „Dařilo se nám a najednou tady byl potenciál pro investice do něčeho nového,“ vzpomíná pan Mareš. Telefonát rektorovi přišel v nejlepší možnou chvíli. Právě tehdy totiž ve škole gradoval projekt, do něhož se pustila pětice vědců zdejší textilní fakulty. „Byla to novinka, ale cítili jsme její potenciál,“ vzpomíná na zmínku o  nanovláknech šéf vědeckého týmu Oldřich Jirsák. Od té chvíle začali jeho kolegové pravidelně docházet za Marešem a naopak. A stejně jako pro Marešovu firmu, stala se tahle spolupráce

hnacím motorem i pro samotnou univerzitu: zatímco před třemi lety se tu nanovláknům věnovalo pět lidí, dnes je to dvojnásobek a třeba letos tu vzniká dvacet diplomových prací na stejné téma. Výsledkem je právě Marešova výrobní linka na univerzální nanovlákenný materiál, první svého druhu na světě. Expanze podještědské společnosti ale podle všeho teprve přichází. Nejnovějším kontraktem by se pro ni mohl stát vývoj ochranné vrstvy pro uniformy americké armády, testuje se i využití v solárních článcích. Vědci i průmyslníci ale své nadšení brzdí – vývoj nanovláken může už brzy narazit na své hranice. Práce s „dokonalou sítí“ se ale zatím každopádně utěšeně rozrůstá. Q TOMÁŠ SACHR

29

svět polsko

str. 30

rakousko

str. 35

maďarsko

Cesta do Evropy B

Co bude s Arigonou?

Do zbraně, Maďaři!

MARKÉTA PILÁTOVÁ, MATĚJ STRÁNSKÝ

JAN ROZKOŠNÝ

ANNEKE HUDALLA

Polsko se chystá na předčasné volby a s ním také jeden z nejchudších regionů na východě země.

Rakušané se postavili za kosovsko-balkánskou rodinu Zogajových.

str. 36

Mnoho Maďarů fandí mužům v černých uniformách připomínajících fašisty.

polsko

Cesta do Evropy B Jeden z nejchudších regionů v Evropě, polské Podlasie, se chystá, tak jako celá země, k předčasným volbám. Kraj lesů, polí a močálů je baštou nejkonzervativnějšího pravicového voličstva, ale také místem, kde se už nežije špatně.

Říjnovým ránem se prodírají černé mraky a šikují se siluety havranů. Silnice směrem na východ Polska je plná rozkopaných překážek. Stejně jako cesta Polska k demokratické budoucnosti. Náš velký soused se ocitá na křižovatce. Kvůli neustávající vládní krizi, aférám a evidentním snahám mocných oklestit demokracii půjdou Poláci k předčasným volbám. Region, o němž se mluví jako o pevnosti, za jejímiž hradbami bují ultrakatolický konzervatismus a nacionalismus, neznepokojuje jen Poláky, ale celou Evropskou unii.

Život v pevnosti V  nekonečném řepném poli se co chvíli vynoří Boží muka. Socha Krista sedí a podpírá si hlavu. Do Białystoku, hlavního města polského kraje Podlasie, je to z Varšavy necelých 200 kilometrů,

ale kvůli zácpám způsobeným kamiony a  korytům vymletým v asfaltu se cesta protáhne na čtyři hodiny. Na obzoru se začínají ježit první siluety třiceti čtyř kostelů a omšelých panelových domů. V neduživém slunci se lesknou kopule desítky pravoslavných chrámů. Všechny duchovní stánky září novotou. V přepočtu na obyvatele je jich tady nejvíce v celém Polsku. Ve vsi Choroszcz na předměstí Białystoku zvoní v kostele Jana Křtitele poledne. Mladí v džínách, minisukních a  kožených bundách, jejich rodiče a  starší lidé se soustředěně modlí. Více než stovka lidí se dovnitř nemůže vejít. Věřící klečí i  na kamenném chodníku před kostelem a poslouchají otčenáš z tlampačů. Penzista pan Kraszyński si upraví slavnostní černou kravatu a velmi ochotně vysvětluje, proč byl a bude voličem strany PiS (Právo a Spravedlnost), jež dnes

Prý patříme na hřbitov. (Mše ve vesnici Choroszcz) f ot o mat ě j str á n s ký

30

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

Umíme jazyky a neutíkáme. (Večírek firmy Coca–Cola v Białystoku) f ot o mat ě j str á n s ký

R E S P EKT. C Z

lavic je obsazena ženami kolem šedesátky, jež na sobě mají jakýsi stejnokroj místních důchodkyň: krémový baloňák a na hlavě vlněnou pokrývku stejné barvy. „Říkají nám mohérové čepice, sám šéf Občanské platformy Donald Tusk nás tak pojmenoval v  televizi. On a  jemu podobní si myslí, že bychom neměly volit a že patříme akorát tak na hřbitov,“ říkají rozhořčeně dvě ener-

polskoB rUSKO

LITVA

WArMIŃSKOMAzUrSKIE Janów Gorszczyzna Tykocin

Białystok

Choroszcz

pODLASKIE

MAzOWIECKIE

BĚLOrUSKO

vládne s podporou dvou extremistických stran. „Kaczyński se nebojí Němců, Židů ani Rusů! Měl by dodělat práci, kterou začal. Někdo tady už musí konečně zjednat pořádek!“ prohlásí a  odchází směrem ke kostelu. Strana PiS těsně zvítězila v minulých volbách před dvěma lety a v Białystoku ji volilo o tři procenta více lidí než ve zbytku země. Těchto voličů se dnes obávají všichni, kdo nesouhlasí s tzv. „politickou brutalitou“ Kaczyńského strany čili s posílením pravomocí tajných služeb, odposlechy, kontrolou médií či snahami dostat ústavní soud pod přímou kontrolu vlády. Právě obava z postupného směřování země k nové totalitě vyvolala v Polsku předčasné volby. A  podezíravě se na Jarosława Kaczyńského dívá i  Evropa – protože předseda a  celá partaj neustále komplikují evropským úředníkům život. Před unijní shodou upřednostňují národní zájmy – naposled, když se jim podařilo zablokovat obchodní jednání Unie s Ruskem –, netají se svým vyhraněným euroskepticismem a vytahují bolestné strašáky minulosti – nenávist k Němcům a Rusku. Na rozlehlé louce za kostelem stojí dřevěné pódium a na něm sádrový svatý František žehná několika soškám zvířat: vlku, hlemýždi, ptákům a želvě. Dětský sbor zpívá. Před pódiem se tísní na dřevěných lavicích stovky věřících, kteří přivedli psy, koně a kočky, aby se jim dostalo arcibiskupova požehnání na mši věnované svatému Františkovi, ochránci zvířat. Celá jedna řada

gické starší ženy. K  volbám rozhodně půjdou – a  chtějí samozřejmě volit stranu Jarosława Kaczyńského, „protože podporuje opravdovou morálku“. Tyto ženy se narodily a celý život prožily ve vesnicích kolem Białystoku. V  jednom z  nejchudších regionů v  celé Evropské unii – jeho HDP dosahuje jen 30 % celoevropského průměru (v ostatních krajích v Polsku je to kolem poloviny)–, kterému sami Poláci říkají „Polsko B“. Od časů, kdy nekonečné pláně protkané bažinami lemovanými březovými a borovými lesy trpěly pod zaostalostí carského Ruska, se změnilo hodně věcí. Podstata života na hranici je však pořád stejná: snažíte se obchodovat s chudými sousedy – Běloruskem a Litvou, chováte krávy, pěstujete řepu a obilí, a pokud máte štěstí, získáte práci v továrně na podprsenky. Taky věříte v Boha, protože ten, ať už katolický nebo pravoslavný, zaručuje jedinou jistotu v pozemském slzavém údolí. Tak tomu bylo zejména za komunismu. Kostel byl jedinou tvrzí, kde se o útlaku mluvilo, kněz poradil ve všech otázkách, a není tedy důvod, proč by i dnes neměla církev prokazovat sympatie straně Jarosława Kaczyńského, který je ve vládě s  ultrakatolickou Ligou polských rodin. Na nástěnce v  kostele např. visí plakát na nejnovější film Katyň o popravě čtyř tisíc polských důstojníků Sověty ve čtyřicátém roce. „Každý, kdo je dobrým Polákem, by měl ten film o utrpení národa vidět,“ doporučuje věřícím →

31

svět → na louce arcibiskup. „Zlevněné lístky prodáváme

po mši,“ dodá prakticky. Film se teď promítá po celém světě, ale v předvolebním Polsku se z něj dá vytřískat politický kapitál. „Není to náhoda, že na něj kněží upozorňují. Lidé si podvědomě spojí, jak je Kaczyński neústupný, když se má na čemkoli domluvit s Ruskem,“ myslí si polsko-český novinář Jakub Medek.

Světlo z východu V husté deštivé tmě na sídlišti v Białystoku, který je velký jako Brno, svítí okna příjemné kavárny Lalki. Schází se tady každý večer komunita místních umělců. Vzduch je prošpikován kouřem a předvolebními debatami. „Jsme takoví sirotci Jana Pavla II. Nechodíme do kostela nijak často, ale věřící jsme. A  stýská se nám po jeho toleranci a noblese. Jenže na mohérové čepice platí nejen, co řekne kněz na mši, ale taky sliby sociální rovnosti a to Kaczyński umí výborně,“ vysvětluje fotograf Bartosz Arendt (29). Sám bude volit Občanskou platformu (OP), která má dnes v průzkumech kolem 30 %, stejně jako PiS Jarosława

Jarosław Kaczyński vytahuje minulost, spory s Němci, komunismus a vypjatý nacionalismus. Kaczyńského. Obě strany stojí na pravici, Občanská platforma však nemá sklony k extremismu a nesahá jako PiS k zastrašování protivníků tajnou policií, vymyšlenými lustracemi či protikorupční policií podléhající výhradně premiérovi. Po volbách, na nichž se očekává velmi malá voličská účast, tedy půjde zejména o to, jak se vytvoří koalice s menšími stranami, jako je např. Demokratická levice, v jejímž čele dnes stojí bývalý – a stále velmi populární – prezident Polska Aleksander Kwaśniewski. Kolem kavárenského stolu sedí další fotografové z místních deníků. „Ty naše mohérové čepice z  vesnice, lidi, co poslouchají katolické rádio Maryja, a sociálně slabší určitě půjdou k volbám

a  budou volit Kaczyńské, co jim slibují, že se budou mít dobře, teď – nebo v nebi,“ povzdechne si fotograf Grzegorz Dąbrowski. On na svůj kraj ztracený v rovinách u hranice pohlíží zejména jako na tvárný materiál, z něhož se dá vykřesat spousta energie a umění. Společně s ostatními umělci založil ambiciózní fotografický projekt nazvaný Ex oriente lux (Světlo z východu), jezdí se svými výstavami do Paříže nebo ze starých předválečných negativů dolují povědomí o vlastních kořenech. „Od vstupu do Unie se tady určitě začalo žít líp. Zemědělci mohou žádat o dotace, spravují se silnice,“ vypočítává Rafał Siderski (23), fotograf místní pobočky největšího polského deníku Gazeta Wyborcza. Do regionu opravdu od vstupu Polska do EU přiteklo z unijních fondů 120 milionů eur a do roku 2013 se čeká další miliarda. Ve městě kromě spousty kostelů funguje také velká univerzita, která má dnes přes 50 000 studentů. „Kaczyński vytahuje spory s Němci, komunismus a vypjatý nacionalismus. Takové to: Když jsi správný Polák, musíš nenávidět Němce a Židy. Nelíbí se mi, že vyškrtávají kosmopolitu Gombrowicze, který je kritický k polské přízemnosti a antisemitismu, ze školní četby,“ říká student práv Adam Drożdżewicz (22).

Orel bílý mává křídly Adam Drożdżewicz by chtěl po studiích zůstat v Białystoku a otevřít si právnickou praxi. Vyvrací tak tradiční klišé, že z  „Polska B“ se dá jedině utéct. Polsko totiž opustilo od počátku transformace přes dva miliony mladých lidí, kteří pracují ve Velké Británii, Belgii, Spojených státech, Švédsku či Francii. Většina z nich pochází právě z „béčkového“ východu. „My jsme se vrátili, protože nám došlo, že se můžeme uživit i doma. Švýcarsko nám otevřelo oči,“ vypráví v kuchyni jednoho z deseti domků ve vesničce Gorszczyzna mladá hospodyně Anna Nietupska (26). S manželem se před rokem vypravili na švýcarský venkov za výdělkem, ale za půl roku už byli doma s  novým nápadem, jak se v rodné Gorszczyzně uživit. „Všichni tady podomácku dělají pro vlastní potřebu sýr, ale my jsme se ve světě rozhlédli a pochopili jsme, že můžeme požádat o evropský certifikát a zkoušet prodávat domácí sýr nejen na trhu v Białystoku, ale taky ve větších městech, zkrátka podnikat.“ Za →

rozhovor

Nenávidět je snadné Na naše otázky odpovídá Włodzimierz Cimoszewicz (57), někdejší premiér, současný kandidát do Senátu podporovaný polskou levicí. 32

Mluví se o tom, že současné volby jsou nejdůležitější od počátku polské transformace, jak podle vás dopadla? Nemyslím si, že bychom udělali nějakou opravdu vážnou chybu. S odstupem let si uvědomuji, že rozhodnutí udělat radikální ekonomickou reformu bylo lepší než to dlouhodobě protahovat, ale samozřejmě jsme taky zaplatili určitou cenu. Brzy po radikálních krocích jsme měli tři

miliony nezaměstnaných. To nejsou jen tři miliony lidí bez práce, ale i tři miliony nespokojených rodin, nepřátelsky nastavených vůči jakékoli další změně. Zpočátku byla demokratizace přijata s nadšením, všem se líbilo zrušení cenzury, svobodné volby, ale pak se objevily bolesti transformace a spousta lidí došla k názoru, že demokracie není dobrá, protože v jejich životech se nic k dobrému nemění. To jsou vedlejší účinky naší ekonomické léčby, které byly nevyhnutelné, ale nedocenili jsme jejich rozsah a neměli jsme rychlá řešení. Systém podpory nezaměstnaným, jejich přeškolování, všechno se tvořilo za pochodu. Největší paradox je, že nespokojenost začala narůstat v době, kdy se to všechno začalo konečně dařit. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

svět

Proč ve škole nesmím číst Gombrowicze? (Lidé na mši ve vesnici Choroszcz) f ot o mat ě j str á n s ký

Proč? 90 % Poláků se žije rozhodně lépe než před 15 lety, ale když se jich zeptáš, tak to neřeknou, protože těch zbylých 10 % se má ještě o něco lépe než oni. Když soused vydělává třikrát víc než předtím a já jen dvakrát víc, pak nechci vidět celek – že se všichni máme dobře. Při transformaci jsme se soustředili výhradně na ekonomiku a zahraniční politiku a málo jsme se zaměřili na budování občanské společnosti jako takové.

Narážíte na současnou politickou krizi? Ano, nerozvíjeli jsme hodnoty, které charakterizují vyspělejší západní demokracie. Jako např. schopnost rozpoznat politický extremismus. A to se nám teď vymstilo. Naše společnost je snadno R E S P EKT. C Z

manipulovatelná. Např. stačí v televizi ukázat člověka odvedeného v poutech a lidé si řeknou: konečně tady někdo opravdu bojuje s kriminalitou, ale o skutečných mechanismech boje proti zločinu nevědí nic.

Proč dnes v Polsku na voliče tolik působí rétorika návratů do minulosti? Jedná se o určitý politický cynismus. Hra na stereotypy se ve volbách vždycky vyplácí. Zejména v oblasti zahraniční politiky. Bohužel Polsko je kvůli historickým zkušenostem antiněmecké a antiruské. Svět se ale změnil, někam jsme se posunuli, dnešní Rusko si zaslouží spoustu kritiky, ale už nejde o Sovětský svaz z roku 1939. Dnešní Němci se na nás ničím neprovi-

nili, přesně naopak. Jsou partnerem, který nám ve spoustě věcí pomáhá, a je v našem zájmu se s ním umět domluvit. Je ale jednodušší pěstovat pocit nechuti, nenávisti a přesvědčení, že soused je nepřítel. Odtud pramení podezřívavost vůči mezinárodním strukturám, v nichž je potřeba kultivovat společné zájmy.

Máte na mysli konkrétně Evropskou unii a euroskeptickou politiku současného polského premiéra? Mám na mysli přetrvávání pocitu, že jen národní státy mohou nacházet řešení národních problémů. Jde o neporozumění tomu, že mechanismy, které řídí život ve společnosti, jsou dnes mnohem více globalizované a to se projevuje →

33

svět → peníze vydělané ve Švýcarsku si tedy přikou-

pili pole a dvě krávy a dnes je jejich sýr vyhlášený po okolí a mladý pár se jeho výrobou uživí. Jejich příběh potvrzuje teorii, že emigrace mladých lidí není pro region tak těžkou ranou, jak se zpočátku zdálo. Anna s manželem byli ráno v  nedalekém Korycině na mši, ale nelíbilo se jim, že se před kostelem rozdávaly předvolební letáky Kaczyńského strany. „Jenže tady je to pořád stejné, kostel je takový úřad, kde ti řeknou, kdy bude ve vesnici zubař, do čeho vložit peníze nebo na co jít do kina, ale pokud se to tady trochu otevře světu, může se to změnit,“ mírní své rozčarování Anna.

„Myslím, že se z ciziny nevrátí všichni, ale ti, kdo se vrátí, budou umět cizí jazyk, budou mít větší rozhled a pak tady mohou začít něco zajímavého podnikat,“ tvrdí v autě cestou do Białystoku mladý stopař Jurek. Přes rameno má přehozený kožený batoh, protože právě odjíždí na dva měsíce na stavbu do Velké Británie. Šetří totiž na koně a doufá, že s ním bude moci vozit po okolních národních parcích turisty, tak jak to viděl v Anglii a Irsku. Možná jsou předvolební obavy o  osud polské demokracie oprávněné, protože pohled pod povrch malého města kdesi daleko na východě je znepokojující. Hra o osud demokracie Polska

zůstává v dlouhodobé perspektivě otevřená. Na východní hranici Evropské unie se střetávají dva světy. Svět lidí, kteří budou vozit na koni turisty v národním parku, a svět, který formovala bída, bolest, strach a jehož jedinou nadějí byla kromě kostela ještě touha, aby už konečně někdo přišel, postavil se všem nepřátelům a cizotám a zjednal pořádek. Babička Anny Nietupské, která ji naučila dělat sýr, má devadesát let, a když jsme opouštěli její vesnici, zarecitovala nám starou vlasteneckou báseň: „Na obloze orel bílý, Polsko chrání svými křídly.“ Q MARKÉTA PILÁTOVÁ, MATĚJ STRÁNSKÝ

Białystok

Švýcarsko nám otevřelo oči. (Anna Nietupská s manželem v Gorszczyzně) f ot o mat ě j str á n s ký

→ i v politice, protože globalizace do určité míry

znamená i omezení suverenity jednotlivých národních států.

Jak se Poláci dívají na Evropskou unii? 83 % Poláků je spokojených s faktem, že patříme do EU, ale zároveň máme antiunijní politiky. Lidé se prostě cítí v bezpečí. Jsou přesvědčení, že když politici budou EU kritizovat, brání naše zájmy, ale na našem členství se nic nezmění. Zároveň také vědí, že euroskeptický politik peníze z evropských fondů nikdy neodmítne.

34

Proč žijete v jednom z nejchudších regionů EU, kterému se říká Polsko B? Je to výjimečná oblast. Dá se říci, že jedna z nejchudších, ale zároveň nejméně zničených, s nádhernou přírodou a s fascinující spletitou pohraniční historií, kulturním dědictvím křesťanství a judaismu. Bydlím uprostřed lesů, když jsem dnes ráno jel přednášet studentům na právnickou fakultu, potkal jsem cestou stádo jelenů. Kde jinde by se mi něco takového přihodilo? Našel jsem si tady místo k životu, které mi nejvíc vyhovuje.

Jak se tato oblast rozvíjí po vstupu do EU? V posledních týdnech se snažíme uspořádat konferenci, kde bychom zhodnotili účinek evropské politiky a její dopad na tento konkrétní region. Chtěli bychom porovnat tempo rozvoje s ostatními regiony v Polsku. Nejméně rozvinuté oblasti a nejvíce rozvinuté, což je Varšava. Bude zajímavé dozvědět se, zda se ten rozdíl stírá, nebo ne. Např. ve Španělsku, které je s námi srovnatelné, se po čase ukázalo, že k rozvoji došlo ve všech regionech, ale rozdíly mezi nimi se nezmenšily. Q R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

svět rakousko

USA

Co bude s Arigonou? Rakušané protestují proti vyhoštění přistěhovalců

V

 rakouském Frankenburgu se na začátku října sešla nečekaná demonstrace. Zhruba 500 lidí přišlo, aby podpořili kosovoalbánskou rodinu Zogajových. Hesla na transparentech byla jasná: „Nechte Zogajovy v  Rakousku“, „Pane ministře, přivezte nám zpátky naše přátele“. Rakušané přišli, aby se zastali nových spoluobčanů z  Kosova, kteří v zemi žádali o azyl a po šesti letech mají být definitivně vyhoštěni. A Rakušanům se postup úřadů nelíbí čím dál víc. Minulou středu protestovalo proti deportaci Zogajových ve Vídni už pět tisíc demonstrantů.

Příkladně integrovaná rodina „Pokud já a moje rodina nebudeme mít možnost v Rakousku zůstat, policie mě živou nedostane,“ vzkázala na konci září úřadům patnáctiletá Arigona Zogajová. Osud kosovoalbánské rodiny v Rakousku je přitom příběhem velmi úspěšné integrace imigrantů v západní společnosti. Zogajovi přišli do Rakouska, zažádali o azyl, otec si našel práci, děti začaly chodit do školy, rodina se spřátelila se starousedlíky a vůbec se bez potíží zapojila do rakouské společnosti. Otec rodiny Devat Zogaj rád zdůrazňoval, že od nikoho nepotřeboval pomoc. „Od té doby, co jsem v Rakousku, mě nikdo nikdy nemusel finančně podporovat,“ říkal.

Angela Orthnerová:  Když trvá azylové řízení tak dlouho, republika ztrácí nárok vymáhat svoje práva.

Zároveň ale museli čekat na výsledky azylového řízení. A to se táhlo. Zamítnutí žádostí střídala odvolání, a tak trvalo celkem pět let, než rakouské úřady rozhodly, že rodina Zogajových nemá na azyl a na pobyt v Rakousku nárok. Rodina se odmítla vystěhovat dobrovolně, na konci září tedy policie otce a čtyři děti deportovala do Kosova. Zmíněná patnáctiletá dcera Arigona však nebyla při příchodu policistů doma, někam utekla. Případ dostal prudký spád, když Arigona poslala domů dopis, v němž hrozila sebevraždou. Matka, která dostala povolení zůstat v Rakousku a dceru hledat, se psychicky zhroutila a musela být hospitalizována. Dívka se nakonec minulý týden objevila na jedné faře. Pravděpodobně kvůli veřejnému pozdvižení ji policie okamžitě nesebrala. V jejím R E S P EKT. C Z

případě se čeká na rozhodnutí ústavního soudu, i když není zatím ani jasné, jestli ten může o případu v této fázi ještě rozhodovat.

Pomalá rakouská byrokracie Nelze přitom říct, že by rakouské úřady postupovaly protiprávně. Otec rodiny přišel do Rakouska ilegálně v roce 2001, tedy dva roky po konci války v Kosovu. Tehdy získal ve zrychleném řízení pouze dočasný azyl s tím, že o jeho další platnosti se rozhodne. Rakousko totiž i dnes přiznává azyl kosovským Srbům a Romům, kterým v provincii hrozí pronásledování. Jenže se ukázalo, že rodina Zogajových do této skupiny nespadá. Ministerstvo vnitra proto dnes popírá, že by se celý případ táhl jeho vinou. „Panu Zogajovi muselo být už po roce jasné, že právní cestou žádný azyl nezíská,“ tvrdí v rakouských médiích Karl Hutter, který má na ministerstvu vnitra ve Vídni na starosti otázky migrace a azylu. Jeho šéf, lidovecký ministr vnitra Günther Plotter, byl ještě příkřejší: „To, že otec přivedl do Rakouska celou rodinu, ačkoli bylo jasné, že nemá žádnou šanci na azyl, nebylo v pořádku. Proto je nutné postupovat důsledně.“

Chceme zpátky sousedy z Kosova Celý případ vyvolal pozdvižení a kosovské rodiny se zastávali kromě jejích bezprostředních známých i další a další Rakušané. Ani politici nezůstali stranou. Zelený poslanec hornorakouského sněmu Gottfried Hirz například požaduje, aby kosovská rodina získala právo zůstat v zemi z humanitárních důvodů. A  ani někteří vládní lidovci nezůstávají pozadu. „Když trvá azylové řízení tak dlouho, tak republika ztratila nárok vymáhat svoje práva,“ tvrdila předsedkyně hornorakouského sněmu Angela Orthnerová. Rakušané jsou obvykle podezříváni z určité xenofobie. Zejména poté, co v devadesátých letech získávala ve volbách krajně pravicová strana Svobodných pravidelně přes dvacet procent hlasů. Její tehdejší šéf Jörg Haider přitom nepokrytě vyzýval své spoluobčany k tomu, aby se cizinců, kterých žije v osmimilionovém Rakousku necelých osm set tisíc, zbavili. Podle Haidera je prý mezi nimi příliš mnoho ilegálních přistěhovalců a drogových dealerů. Zogajovi kromě žádosti o azyl jinou reálnou šanci, jak zůstat v zemi, neměli. Patří mezi ekonomické uprchlíky, kteří hledají příležitost pro sebe a své rodiny, jak to jde. Arigonu Zogajovou zná teď snad každý Rakušan. Její případ upozornil na problém, který se podle neziskových organizací akutně týká dalších zhruba 1500 rodin. Je otázkou, jestli i jejich osudy přivedou do ulic davy demonstrantů. Každopádně kromě obecných výzev zejména opozičních politiků se v Rakousku konkrétní změny systému udělení povolení k pobytu zatím nechystají. Q

Adios, Miami Nejjižnější cíp USA se jmenuje Key West, je to poslední z malých ostrovů „utržených“ z floridského laloku a v zahnuté řadě mířících do Mexického zálivu. Sem se po mostech jezdí chytat ryby nebo pronajmout si jachtu, na níž se dá po mělké vodě doplout do některého z kanálů floridského národního parku Everglades, kde žije spousta krokodýlů a ještě víc komárů. I nejjižnější ostrov Ameriky má svůj nejjižnější cíp, na něm je šipka směrem na jih a nápis Havana 90 mil. Hladina moře je tu tak blízko, že i hroby na místním hřbitově musí být nad zemí, aby je nezaplavila voda. Na sto mil vzdálené Floridě je to ale podobné. Všude samá rovina, terén zvednutý jen desítky centimetrů nad hladinou moře. Taky proto místní deník Miami Herald přetiskl v minulých dnech mapku, na níž američtí vědci odhadují, jak velké území by zaplavilo moře, kdyby se jeho hladina zvýšila kvůli globálnímu oteplování o jeden metr. Všichni tady vědí, že Florida bude nejpostiženějším státem. Miami ale unikne, i když jen v první fázi, dodal by cynik. Miami je opravdu americké město. Když sem člověk přijede, marně hledá cosi jako centrum. Místo, kde by stárly domy, zhušťovali se lidé na ulici, zpomalovala auta. Nic takového tu není. Všude si člověk připadá jako na předměstí. Žádní chodci, žádné řady obchodů, jen parkoviště a kolem nich nákupní centra. Nejpříjemnější čtvrtí Miami je proto Little Havana. Několik pravoúhlých ulic, kde se trochu zastavil čas: hraje se tu domino, prodávají kazety s kubánskými rytmy, kouří tlusté doutníky za osmdesát centů. Tady nikdo trička s Che Guevarou nenosí. Spíš se tu čeká, až umře Castro, a když už to vypadá nadějně, lidé se scházejí u zdejší největší kubánské restaurace u okýnka na rychlé občerstvení, dlouho do noci popíjejí víno a malují si, co bude. O. k., není to žádný senzační objev: Miami je plné Kubánců. Půl hodiny od Little Havana u jedné z dálnic za mnoha ostnatými dráty a kordony strážců sídlí legendární Radio Martí, hispánská mutace Miami Herold – Miami Nuevo má větší náklad než jeho anglicky psaná „matka“. Provizoriím se ale nevyhnou ani tihle profíci: mít stálého zpravodaje na Kubě? Možná někdy, teď dodávají novinky z Castrova pokusného teritoria amatéři, kteří se nebojí, provizorně po telefonu. Jak také jinak. MAREK ŠVEHLA

M. Švehla se účastní programu placeného vládou USA, zaměřeného na poznávání amerických médií.

JAN ROZKOŠNÝ

Autor je spolupracovníkem Respektu.

35

téma

Do zbraně, Maďaři

36

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

R E S P EKT. C Z

37

téma

Dejte se k nám. Budeme stanovat a vyženeme Romy. (Gábor Vona – druhý zleva – agituje v Györu)

Koncem srpna založili pravicoví extremisté v Budapešti Maďarskou gardu. Muži v černých uniformách silně připomínají maďarské fašisty, kteří poslali statisíce Židů do koncentračních táborů. Proč mnoho Maďarů staronovým svůdcům fandí?

G

ábor Vona je v dobré formě. A to přesto, že mu hned na začátku vypoví mikrofon. Jako by se technika snažila jeho vystoupení zabránit, zpětná vazba pokaždé spustí ohlušující pískot, jakmile se Vona k mikrofonu přiblíží. A přitom se restaurace „Svit svíček“ na sídlišti v Györu, 130tisícovém městě nedaleko maďarsko-rakouských hranic, připravila na tento večer tak pečlivě: řasené záclony září nejčistější čistotou, na stěnách se leskne dřevěné obložení. Za

38

řečnickým pultem je připevněna vlajka s  červenými a  stříbrnými pruhy. Proti záludnostem techniky však nikdo nic nezmůže, a proto Vona nakonec spustí svou řeč bez mikrofonu. Mluví o maďarské vládě, která prý zruinovala systém zdravotnictví i  školství. O  naprosto absurdním tvrzení mocných, že on je fašistou. A o chudém malém klukovi, který už nemá co ztratit, a proto se vydá na cestu do světa, aby tam hledal štěstí. Jednoduché vzkazy v jednoduchém jazyce. Zhruba

200 lidí, kteří restauraci obsadili do posledního místečka, napjatě poslouchá a sem tam řečníka odmění aplausem. A na konci večera se spousta mužů řadí do trpělivé fronty před velkým stolem, aby se zapsali do seznamu těch, kteří se chtějí stát členy. Členy takzvané Maďarské gardy.

Popularita stoupá „Tato garda je maďarskou SS.“ Filozof Gáspár Miklós Tamás je sice známým marxistou, přesto však nebyl jediným obyvatelem Budapešti, kterému koncem srpna běhal mráz po zádech, když pod vedením Gábora Vony pochodovali první členové Maďarské gardy na hrad, aby tam za potlesku zhruba 3000 sympatizantů složili přísahu. Důvodem nepříjemného pocitu byla skutečnost, že 56 pochodujících – jejich počet měl připomínat protisovětské povstání z roku 1956 – svým zevnějškem vyvolalo vzpomínky na fašistickou organizaci Šípové kříže, která Maďarsko od října 1944 do ledna 1945 terorizovala hrůzovládou a deportovala několik set tisíc Židů do nacistických konR E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

téma ského prezidenta Lászla Sólyoma nyní celé Maďarsko čeká na „pozitivní gesto“ z Bratislavy. Zatím se zdá, že toto čekání může trvat pěkně dlouho. Gábora Vonu a jeho příznivce však to všechno z klidu nevyvádí. 21. října hodlá garda na budapešťském náměstí Hrdinů vzít pod přísahu další zájemce. A proto se šéfové gardy vydali v září na „turné“ po celém Maďarsku, aby při akcích podobných té v  Györu naverbovali co nejvíce nových členů. S většími potížemi se přitom asi setkávat nebudou. Většina Maďarů totiž sice gardu a pravicový extremismus naprosto odmítá, zároveň je ale zřejmé, že garda není jen skupina podivínů ve společenské izolaci; její ideologie se těší rostoucí oblibě i mezi úplně „normálními lidmi“.

My nic, my jen plevel

centračních táborů. Černé holínky, kalhoty, vesty a čapky zdobené červenými a bílými pruhy takzvané arpádovské vlajky se na první pohled příliš neliší od uniforem tehdejších maďarských nacistů. A když „vůdce“ Gábor Vona navíc prohlásil, že gardisté budou cvičeni v zacházení se střelnou zbraní, vyvolalo to velké obavy a protesty nejen v Maďarsku, ale také v sousedních zemích. „Je to ostuda,“ komentoval vznik gardy maďarský premiér Ferenc Gyurcsány. Židovský světový kongres požádal, aby gardu prozkoumala nejvyšší prokuratura. A „olej do ohně“ představuje vznik gardy také pro tradičně napjaté vztahy se Slovenskem. Hned v září bratislavská vláda jednoznačně odmítla projekt „vzájemné omluvy“ s Maďarskem. Místo toho parlament v Bratislavě schválil usnesení o nedotknutelnosti Benešových dekretů – a způsobil tak rozhořčení v celé maďarské veřejnosti. Maďarští politici zrušili už domluvené termíny se svými slovenskými protějšky. Pravicoví extremisté protestovali před slovenskou ambasádou v Budapešti proti „slovenským fašistům“. Podle slov maďarR E S P EKT. C Z

Gábor Vona je člověk, který podle vzhledu spíše patří k těm „tuctovým“. V kostkované košili, přátelsky a  téměř stydlivě přijímá tento 29letý historik návštěvníky v  centrále strany Jobbik na Budíně. Na stěně visí mapa Maďarska s  hranicemi z  roku 1914. Okno do ulice zdobí červeno-bílá vlajka. Oficiálně se pojí s knížetem Arpádem, který Maďarům v 9. století dobyl Panonskou pánev a založil první maďarskou dynastii Arpádovců. V trochu změněné formě ovšem tuto červeno-bílou vlajku během třicátých a čtyřicátých let 20. století používali též maďarští fašisté. „Chraňte se před parazity,“ varuje v okně pod vlajkou plakát s fotkami členů současné maďarské vlády a vlivných novinářů. A právě proto, aby svou vlast od těchto „parazitů“ osvobodil, založil Vona nejen Maďarskou gardu, ale v roce 2003 také stranu Jobbik – Hnutí za lepší Maďarsko. „Chceme takové Maďarsko, ve kterém se lépe žije, chceme hrdé a nezávislé Maďarsko,“ líčí Vona program své strany. To, co se za těmito slovy skrývá, zní sice velmi konzervativně, ale samo o  sobě nepředstavuje přímé ohrožení demokracie: přísnější trestní zákony, zavedení trestu smrti, skepse vůči EU a větší podpora maďarským zemědělcům. Vona si je dobře vědom, že nejen maďarská, ale také evropská veřejnost pečlivě sleduje jeho slova. A proto se v posledních měsících perfektně naučil prezentovat sám sebe a své „politické děti“ v co nejnevinnějším světle. „Garda není politické hnutí, ale kulturní spolek,“ vysvětluje. „Jejím nejdůležitějším úkolem je shromáždit všechny, kteří společně chtějí něco pro Maďarsko udělat.“ Za poslední týdny tedy garda vyplela cestičky na vojenských hřbitovech, sbírala odpadky kolem památek a vyhlásila sbírku pro maďarskou školu v rumunském Sedmihradsku. To, že gardisté při hubení plevele nosí černou uniformu, má podle Vony úplně prostý důvod: „Garda chce zachovávat maďarské obyčeje a černý oblek s bílou košilí je tradiční kroj maďarských rolníků,“ vysvětluje. Výcvik se zbraněmi sice nakonec z právních důvodů odpadl, ale – jak upozorňuje Vona své posluchače na mítincích – „každý má samozřejmě možnost obstarat si takový trénink ve svém volném čase sám. A mimochodem ani neškodí, když každý muž alespoň jednou zajde do lesa a nacvičí si, jak postavit stan.“ I když totiž Maďarsko v současnosti ohrožení zvnějšku nečelí – „každá země vždy musí počítat s tím nejhorším“. Slouží tedy garda k pořádání dobrodružných her pro muže, kteří se nechtějí smířit s dospělostí? Jedná se o prázdné řeči mladého kluka ovládaného

neurotickou potřebou se zviditelnit? Ne tak úplně. Opravdová tvář strany Jobbik a Maďarské gardy se totiž ukazuje až při pohledu na jejich internetové stránky.

Seznamy už jsou připravené „Jobbik doufá, že Maďarsko opustí všichni Romové, kteří se dosud svým cizopasným a zločineckým stylem života podíleli na terorizování a vykořisťování celých regionů,“ píše se na internetových stránkách partaje. Zhruba 600 000 Romů, kteří žijí především v chudších vesnicích na východě země, je hlavním terčem populistických útoků Jobbiku. Pod internetovou adresou „Cikanskezlociny. com“ zřídil místopředseda strany databanku, do které se zanášejí sebemenší „hříšky“, kterých se dopustil nějaký Rom. A ve vesnici Olaszliszka, kde romská rodina loni na podzim zabila „bílého“ učitele, který svým autem zranil jejich dceru, zorganizoval Jobbik v létě koncert extremistických kapel, na který přijeli skinheadi z celé země. Ohrožení ze strany Jobbiku a gardy však necítí jen Romové. Také židovská komunita a homosexuálové se bojí. Extrémně pravicové organizace sice v Maďarsku existují už několik let – a otevřeně antisemitská strana MIÉP (Maďarská strana pravdy a života) dokonce v letech 1998 až 2002 zasedala v maďarském parlamentu –, Maďarská garda však podle předsedy konfederace židovských obcí Petra Feldmájera znamená novou kvalitu ohrožení. „Ta jejich uniforma připomínající Šípové kříže – kdo přežil Osvětim, ten prostě musí mít strach,“ říká Feldmájer. „Garda je prakticky soukromou armádou strany Jobbik. Ale v moderní demokracii má přece na násilí monopol jedině stát.“ Pravicové organizace navíc nedávno zveřejnily seznam „židů“, kteří pracují ve vládě či na vysokých společenských postech. „A něco takového,“ podotýká Feldmájer, „je přece velmi nebezpečné.“ Co to znamená, když se najednou nebojuje slovy, ale také násilím, už zažil László Láner (51), redaktor „homosexuálního“ měsíčníku Mások (Odlišní). Začátkem července během budapešťské akce Gay-Pride pravicoví „protidemonstranti“ krutě zbili několik účastníků, vypráví Láner ve svém útulném obýváku plném knih, obrazů a starožitností. „A  přestože policie měla k  dispozici spoustu svědků, pachatele nikdy nevypátrala.“ Úplně mimo tedy výčitky, že Jobbik a  garda mají blízko k rasismu a fašismu, zřejmě nejsou. A i když zatím strana Jobbik nemá víc než zhruba 2000 členů a v posledních volbách na jaře 2006 nezískala více než 2,2 procenta hlasů, existuje důležitý důvod, proč další vývoj těchto organizací důsledně sledovat. Pravicově extremistické myšlení se totiž těší stále větší oblibě i v takzvaném středu maďarské společnosti.

„Brzo vypukne občanská válka“ Pondělní odpoledne na „Kossuth tér“, náměstí před obrovskou novogotickou budovou maďarského parlamentu. Stánkáři právě začali stavět kolem náměstí stoly se vším, po čem tady už brzo bude velká poptávka: maďarské národní vlajky, spletené zeleno-bílo-červené náramky, čepice, šály a špendlíky v národních barvách, knihy známých revanšistických autorů – a toaletní papír s portrétem premiéra Gyurcsánye. Z auta uprostřed náměstí duní hlučná hudba ve stylu skupiny Rammstein. Je →

39

téma → první výročí takzvané „lživé řeči“, ve které Gyur-

csány před poslaneckým klubem své Maďarské socialistické strany (MSzP) přiznal, že voličům během volební kampaně na jaře 2006 úmyslně neřekl pravdu o skutečném stavu státního rozpočtu. Obsah projevu někdo vynesl na veřejnost – a od té doby v Budapešti neuplynul večer bez demonstrace požadující premiérovu rezignaci. Na začátku se demonstrantů scházely desetitisíce, dnes jejich počet většinou nepřekračuje pár tisícovek. Organizátory protestu, Maďarský národní výbor 2006, to ale neodradí. Zakladatel výboru, asi 50letý obchodník László Gonda, sice už třicet let žije v bavorském Augsburgu, od loňského září však večer co večer stojí u řečnického pultu a žádá mnohem více než jen odchod premiéra. „Demokracie u nás vůbec nefunguje,“ vysvětluje Gonda během osobního rozhovoru perfektní němčinou. „Naši vládci totiž lid ignorují. Naše takzvaná změna systému v roce 1989 nebyla nic víc než změna v komunistických metodách.“ Podle Gondy by současnou maďarskou ústavu, kterou prý koneckonců „zpracovali ještě komunisté“, měla nahradit ústava platná do roku 1944, v níž se Slovensku říká „Horní Maďarsko“. Zároveň je Gonda přesvědčen, že Rumunsko chce anektovat maďarské území až k břehu Tisy, a proto založení Maďarské gardy uvítal. Během přísahy gardistů na hradě dokonce temným hlasem prorokoval: „Brzo tady vypukne občanská válka.“ Většina ze zhruba 4000 lidí, kteří i dnes večer na Kossuth tér skandují „Gyurcsány takarodj!“ – „Gyurcsányi, zmiz!“, na první pohled nevypadá jako vyznavači scestných názorů pana Gondy. Pár desítek z nich má na sobě tričko s nápisem „Spravedlnost pro Maďarsko“ nad mapou rozbitého velkého Maďarska. Jednoznačně ale převažují studenti v  džínách, starší dámy v  pletených kostýmech, úspěšné podnikatelky s perličkami v uších či účetní v obleku a kravatě. A přece tito „slušní lidé“ nemají zřejmě nic proti tomu, když se nad jejich hlavami rozvinou červeno-bílé arpádovské vlajky. A také v hlavách demonstrantů už propaganda ve stylu Lászla Gondy zřejmě nese první ovoce.

Něco jako Charta 77 „Chceme, aby konečně zmizeli reprezentanti komunistického režimu,“ říká 25letá učitelka Petra. „Všechna média jsou v rukou levicové vlády, a proto se u nás manipuluje veškerými fakty.“ Podle Petřina přítele Mattiho se tahle lživá smršť soustřeďuje především proti straně Jobbik. „Oni tvrdí, že to jsou náckové, ale to není pravda,“ říká tento 26letý učitel historie. Zaměstnanec katolické školy István, který na demonstraci přijel až z jihomaďarského Szegedu, má naprosto zásadní pochybnosti o  politickém systému své země: „Je nesrozumitelné, proč náš prezident nemůže premiéra prostě odstranit z funkce,“ říká. „Politické strany by měly nahradit civilní organizace, jako je například Maďarská garda. Garda by mohla být něco jako Charta 77 v Československu, tedy spolek, který celou zemi spojuje. A proto tam brzo vstoupím.“ Dokonce jezuitský kněz László Vertesalsai, který dlouho pracoval v Rádiu Vatikán v Římě, je smířen s tím, že svou přítomností na demonstraci podporuje extremistickou organizaci: „Je lepší být házený do jednoho pytle s nacionalisty než nic nepodnikat proti Gyurcsányově vládě.“

40

Hranice mezi konzervativním a extremistickým spektrem se tedy v Maďarsku víc a víc rozmazává. Podobně jako v Polsku či na Slovensku přitom politici jako Gábor Vona využívají společenskou náladu, která má hodně společného se zklamáním a ještě více s hněvem. To, že Ferenc Gyurcsány svým voličům loni lhal, je totiž pro většinu lidí jenom poslední kapka, která je podnítila, aby pustili svou frustraci ven. Zásadnější je letitý pocit mnoha Maďarů, že se

Nejhorší bylo, kolik tam pochodovalo úplně normálních lidí. jejich politická elita nezajímá o nic jiného než o moc – a že zemi, jakmile si moc skutečně dobyli, ku vlastnímu prospěchu vykořisťují.

Mallorca, ach Mallorca „Nejpozději od roku 2000 je maďarská politika extrémně polarizovaná,“ vysvětluje András Bozóki, politolog z Central European University v Budapešti. „Od té doby naše politika víceméně spočívá v  neustálé volební kampani mezi socialisty z MSzP a konzervativci ze strany Fidesz. A poté co premiér loni přiznal, že před volbami neřekl pravdu, poslanci z Fideszu prostě odcházejí ze sálu pokaždé, když Gyurcsány začne mluvit.“ V souboji o moc obě strany už několik let sázejí hlavně na odvážné sliby a velkorysé státní výdaje. Třináctý důchod, půjčky na rodinné domy, vyšší platy pro státní úředníky a několik set kilometrů drahých dálnic – jak Fidesz, tak MSzP neustále zasypávaly voliče velmi vítanými dárky. Na nutné reformy daňového či zdravotního systému si však žádná vláda netroufla. A tak se státní deficit v roce 2006 vyšplhal až na neuvěřitelných deset procent HDP. „Abychom mohli zavést euro, nesmí deficit samozřejmě překročit hranici tří procent,“ říká András Bozóki. „A proto Gyurcsány před nedávnem začal s trochu zásadnějšími reformami.“ Na potraviny se nyní vztahuje vyšší DPH, u lékaře se

Trianon a jeho následky Jedním z nejdůležitějších prvků maďarské sebereflexe dodnes tvoří Trianonská mírová smlouva podepsaná 4. června 1920 jako součást dohod, jež formálně ukončily první světovou válku. Podle smlouvy muselo Maďarsko, jež bylo jako nástupce Uherska označeno za jednoho z viníků války, postoupit zhruba třetinu obyvatelstva a dvě třetiny svého území sousedním zemím, mj. tehdejší ČSR. Pocit nespravedlivého ponížení uvolnil později cestu spojenectví s Hitlerem, který Maďarsku v roce 1938 a 1940 „vrátil“ části jižního Slovenska i Rumunska. V březnu 1944 bylo nakonec Maďarsko obsazeno Wehrmachtem. V následujících měsících deportovalo několik set tisíc Židů do koncentračních táborů.

platí poplatek 300 forintů (asi 30 korun). Tisíce učitelů a úředníků byly propuštěny. A poněvadž po štědrých slibech před volbami čekali něco jiného, Maďaři nyní vycházejí do ulic. „V letech 2002 až 2005 jsme tady zažili téměř euforii,“ vzpomíná András Bozóki. „Tehdejší socialistický premiér Péter Medgyessy prohlásil, že zlé časy jsou pryč. Mnoho lidí si najednou mohlo dovolit levné letenky na Mallorku. A samozřejmě všichni si mysleli, že tak tomu bude i  nadále.“ Mnoho Maďarů proto prostě odmítá znovu přinášet oběti – a navíc za situace, kdy ten, který po nich tyto oběti chce, sám šetřit nemusí: Ferenc Gyurcsány je jeden z nejbohatších mužů země. A nejen to. Jak říká Bozóki: „Ideálním objektem zášti je i proto, že za komunismu byl tajemníkem svazu mládeže.“ To, co se momentálně na budapešťských ulicích odehrává, se proto skutečně trochu podobá tomu, co se všude ve východní Evropě stalo na podzim roku 1989. Stejně jako tenkrát mnoho demonstrantů považuje státní aparát za cizovládu jednající v hlubokém rozporu se zájmem lidu. „Pravicoví politici nemají žádný problém, aby sami sebe prezentovali jako opravdové reprezentanty národa,“ říká Bozóki. A proto není divu, že se prodejci maďarských národních vlajek momentálně mohou těšit z rekordních tržeb. Vysvětlit úspěch krajní pravice výhradně ekonomickou krizí a  ztrátou důvěry v  politiku by však bylo příliš jednoduché. Druhý důležitý aspekt spočívá v tom, že maďarské společnosti ve vztahu k pravicovému extremismu zřejmě chybí obranný mechanismus, který u tohoto fenoménu funguje například v Čechách, ale také v západním Německu. A to zase souvisí s tím, jak váhavě se Maďarsko vypořádává s vlastní minulostí.

Teror, či holocaust? „Co se týká holocaustu, existují v Maďarsku dva tábory,“ říká Peter Feldmájer, předseda konfederace židovských obcí. „Jeden tábor tvrdí, že zavraždění zhruba 600 000 maďarských Židů za druhé světové války zavinili Němci, kteří Maďarsko v březnu 1944 obsadili. Druhý tábor proti tomu namítá, že maďarské úřady a  jejich pracovníci tomu nejen lhostejně přihlíželi, ale že Němcům dokonce dost aktivně pomohli.“ Nejviditelnějším výrazem tohoto sporu o vlastní dějiny jsou dvě budapešťské památky. V roce 2002 nechala tehdejší pravicová vláda premiéra Viktora Orbána na jednom z nejhezčích městských bulvárů otevřít takzvaný Dům teroru. Ve čtyřicátých letech tady sklepní prostory skvostného neorenesančního paláce sloužily fašistické organizaci Šípové kříže jako mučírna. Po roce 1948 prostor ke stejnému účelu využívali noví komunističtí vládci. Pokus Orbánovy vlády ukázat dějiny obou totalitních režimů v jedné výstavě však ihned vyvolal ostrou kritiku. Prezentace totiž srovnává židovské oběti ponížené, umučené a zavražděné v koncentračních táborech s lidmi, které pronásledovali komunisté – a tím sugeruje: všichni Maďaři byli oběti, napřed fašismu, pak komunismu. Protikladem Domu teroru je Muzeum holocaustu. Jako první v postkomunistické Evropě bylo otevřeno v roce 2004. A filmy, fotky a dokumenty na  pozoruhodné výstavě dokazují: diskriminace maďarských Židů začala dlouho předtím, než přišli R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j e n 2 0 0 7

téma

Obyčejní lidé bez obranných reflexů. (Protivládní demonstranti s arpádovskou vlajkou)

Němci a posadili do vlády reprezentanty Šípových křížů. „Zákony, které Židy od konce třicátých let připravily o majetek, pracovní místa a výdělek, se v maďarské společnosti setkaly s většinovým souhlasem,“ říká Peter Feldmájer. „Koneckonců totiž všichni z toho profitovali.“ Deportace Židů do koncentračních táborů se v roce 1944 odehrála s rychlostí a „efektivitou“, která byla možná jen proto, že mnoho tisíc maďarských úředníků německé nacisty podpořilo. Není tedy divu, že se také Muzeum holocaustu stalo terčem ostrých sporů. Liberálové namítají, že muzeum – a tím i téma holocaustu – bylo umístěno do odlehlé uličky mimo centrum, a tím i na okraj společenské pozornosti. „A politické pravici se samozřejmě nelíbí celé zaměření výstavy,“ říká Peter Feldmájer. Jak úzce je otázka dějinného výkladu spojená s  pravicovým extremismem, ukazují rozhovory s čelnými reprezentanty hnutí: „Samozřejmě že Maďaři jsou oběti druhé světové války,“ říká vystudovaný historik Gábor Vona. „Protože po první světové válce ztratili v  nespravedlivé smlouvě z Trianonu dvě třetiny území a třetinu obyvatelstva – a jen proto se potom stali spojenci Hitlera,“ dodává. „Druhá světová válka byla tragédií celého národa, nejen Židů,“ doplňuje ho László Gonda. A  právě kvůli tomuto vnímání sebe sama jako oběti (a nikoli jako pachatele) přežívá v Maďarsku antisemitismus, který fenomény jako strana Jobbik či Maďarská garda teprve umožňuje.

Ztraceni v symbolech „V maďarské společnosti není vůbec neobvyklé, že si lidé vyprávějí protižidovské vtipy nebo že R E S P EKT. C Z

narážejí na židovský původ toho či onoho,“ říká Zsolt Bogar, redaktor liberálního týdeníku Magyar Narancs. V  reportáži pro německý týdeník Die Zeit zjistil novinář Richard Chaim Schneider, že se mladí Židé v Budapešti ze strachu před reakcí Nežidů často ke svému náboženství či původu nepřiznávají. A  v  aktuálním průzkumu provedeném Anti-Defamation-League se zjistilo, že v porovnání s Němci, Rakušany, Švýcary či Nizozemci jsou Maďaři nápadně nakloněni typickým antisemitským stereotypům. Rasistické či fašistické poznámky tedy v Maďarech na rozdíl od obyvatel jiných zemí nevyvolávají obranný reflex, žádný stud z porušení tabu. A stejné je to ostatně s červeno-bílou vlajkou, kterou strana Jobbik a garda tak rády používají. I když totiž tato vlajka skutečně připomíná symboliku Šípových křížů, používá se i při úplně oficiálních a slavnostních příležitostech, jako je například přísaha nové maďarské vlády. A dokud se oficiální Maďarsko nerozhodne, že bude tuto vlajku brát jako symbol vlastní viny, a nikoli jako symbol dávné „arpádovské“ slávy, do té doby ani obyčejný demonstrant před parlamentem nemůže jednoznačně rozpoznat, že lidé, kterým tam tleská, už dávno opustili mantinely demokracie.

Kdy nastartujeme revoluci? Zbývá otázka: Co proti pravicové hrozbě dělat? Odpověď je komplikovaná právě proto, že nesnášenlivost a  radikalismus myšlení nerozdělují jenom maďarskou politickou elitu, ale celou tamní veřejnost. „Víte, co pro mě bylo nejhorší, když gardisté pochodovali na hrad?“ ptá se Peter

Feldmájer z židovské konfederace. „Že tam bylo tolik úplně normálních lidí. A proto si přeji, aby všichni demokratičtí politici konečně zaujali jednoznačné stanovisko a řekli lidem, že garda není součástí normálního politického života.“ Zatímco se totiž socialisté a liberálové od gardy okamžitě a  ostře distancovali, konzervativci z  Fideszu váhali několik týdnů, než našli slova jednoznačného odsouzení – a i to zřejmě jen proto, že předseda strany Viktor Orbán nechce postrkovat vlastní, také „národně naladěné“, voliče do rukou Jobbiku. Aladár Horváth, předseda Romské občanské nadace a vládní zmocněnec pro romské otázky, očekává konkrétnější kroky: „Já si přeji přísnější zákony, aby organizace, které nejsou v souladu s demokracií a právním státem, byly zakázané.“ Politolog András Bozóki však taková opatření odmítá. „Na soudní zákaz protiústavních spolků stačí naše zákony už dnes,“ říká. Přesto se dosud Jobbiku a teď i gardě dařilo nasazovat si nevinnou tvář. A proto Bozóki spíše sází na to, že Gyurcsanyovy reformy dají státní rozpočet a ekonomickou situaci zase do pořádku. Toto zlepšení situace by ovšem mělo nastat co nejrychleji. Na konci akce v restauraci v Györu se totiž jeden mladý muž zeptal Gábora Vony, jestli nedozrál čas k revoluci. „Nikoli,“ odpověděl Vona. „Nastartovat revoluci není úkolem gardy. Stačí vám to?“ Odpověď mladého muže přišla poněkud váhavě: „Akceptuji to,“ řekl konečně. Kdo ví, jak dlouho to ještě bude platit. Q ANNEKE HUDALLA, BUDAPEŠŤ FOTO GÜNTER BARTOŠ

41

rozhovor

Chci poznat tu neznámou krajinu v sobě S Bělou Kolářovou o Paříži, magické všednosti a komunistických pohádkách Výtvarnice Běla Kolářová (84) patří k pozoruhodným ženám, které zůstaly opomenuty vedle svých úspěšných partnerů. Spoluzakladatelku výtvarné skupiny Křižovatka a jednu z nejoriginálnějších českých umělkyň zastínil její muž, básník a výtvarník Jiří Kolář. Původně amatérská fotografka, o níž někteří kritici mluví jako o první české feministické výtvarnici, přitom už v šedesátých letech pronikla na výtvarnou scénu originálními kolážemi z obyčejných předmětů všedního domácího života – patentek, knoflíků, úlomků žiletek, bavlnek nebo lidských vlasů. Její obrazy byly letos mimo jiné k vidění na prestižní přehlídce současného a moderního umění Documenta v německém Kasselu. 42

Na slavnou Documentu kurátoři hned tak někoho nepozvou. Jak se cítíte ve skupince těch pár českých výtvarníků, kteří tam dosud měli čest vystavovat? To pozvání mě překvapilo. Já se nepokládám za velkou umělkyni. Vždycky jsem byla spíš plaché povahy a nikam jsem se nikdy necpala. V Kasselu jsem letos osobně ani nebyla, je to sedm set kilometrů, což v mém věku i současném fyzickém stavu představuje cestu přes půl planety. Navíc to tam znám, expozice je nesmírně rozlehlá, několik velkých budov a pavilonů. Tam aby se člověk uběhal.

Říkáte, že jste unavená, ale když jsme vešli, pracovala jste zrovna na nějaké koláži. Ani v 84 letech neztrácíte chuť do práce? Pořád zkouším něco menšího dělat, ale nezbývá mi na to čas. Už mi to tak nejde a všecko mi dlouho trvá. Taky ani nestačím chodit na výstavy. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

R E S P EKT. C Z

43

rozhovor →

Co člověka ve vašem věku stále nutí k práci? Když tušíte, že se někde uvnitř vás skrývá nějaká neznámá krajina, chcete ji poznat. Pro mě o ní vždycky přinášela zprávy výtvarná práce. Na ploše rozhodíte nějaké objekty a začnete s nimi pracovat. Okolní svět zmizí, ruce si hrají s předměty, kombinují jejich polohu, postavení, hledají výraz, na který jsou slova krátká. A naráz je to ono. Něco z vás se skrze ruce a objekty zhmotní. Něco z vás v poloze těch objektů zůstane.

Zkoušela jste to „něco“ pojmenovat? Třeba strach, nebo údiv, radost, co já vím? Možná úzkost ze samoty. Jsem moc ráda, že mám teď tady v Praze dobrou rodinu. Žije tu se mnou synovec, který má dvě skvělé děti, jedna z jeho dcer krásně maluje. Někdy si postesknu, že jsme s Jiřím Kolářem nemohli mít vlastní děti.

Proč to nešlo? Ani nevím, kde byla chyba, ale myslím, že Kolář děti nechtěl. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili a já bych zase nedokázala dítě adoptovat, protože si neumím představit tu odpovědnost, když se nevyvíjí mateřský vztah od porodu, od dětství. To není jen otázka zabezpečení existence, že každý plod je s matkou spojen pupeční šňůrou. Tam vznikají vazby na život a na smrt, které sebevětší láska k cizímu dítěti nahradit nedokáže.

Stínová role mi vyhovovala

Pamatujete si na první setkání s Jiřím Kolářem? Nejdřív jsem se s ním seznámila skrze jeho poezii. Četla jsem jeho Ódy a variace a Limb. Moc jsem jeho veršům nerozuměla, ale ohromně se mi líbily.

Kdepak. „Žena u kamen“, to byl sice jeho slogan, ale takový ve skutečnosti nebyl. My jsme si rozuměli velice dobře. Měli jsme se rádi, Kolář byl velkorysý a svobodomyslný, sice jsem se musela starat o domácnost a podobně, ale měla jsem i prostor pro vlastní tvorbu. Moje tradiční role mi vyhovovala. Taky jsme spolu vydrželi pětapadesát let, i když to věrný manžel pořád nebyl. Věděla jsem to, trochu jsem tropila scény, ale co jsem měla dělat.

Co vás vlastně jako „ženu v domácnosti“ inspirovalo k výtvarné práci? Začala jsem sama, ale Kolář mě v tom pak opravdu dost podporoval. První věci jsem dělala s bratrem, který byl velmi rukodělný, šil kravaty a barvil látky, tak jsem to zkoušela s ním. Dá se říct, že jsme citlivost pro umění měli v rodině. Můj otec byl vojenský hudebník. Každé léto jezdíval hrát do Piešťan, kde tenkrát působil velký orchestr. Byl výborný hlavně na violu a na housle. Taky si třeba přivezl z Balkánu, kde byl za první světové války, obrázky pobřeží a moře, které tam maloval. V té době mě ale nenapadlo být výtvarnicí, chtěla jsem být baletkou. Jenže matka mi to zatrhla. Řekla mi, že baletky jsou ženy špatné pověsti, a poslala mě do Sokola.

Vzpomínky z dětství tam unášel neslyšitelný nářek.

Společně s Jiřím Kolářem jste krátce po válce podobně jako spousta vašich kolegů uvěřili komunismu a vstoupili do strany. Co vás tam zlákalo? Byla jsem naivní. Víte, ta poslední léta před válkou byla velká nezaměstnanost a já si myslela, že komunisti vědí, jak na to, že to s nimi bude lepší. Dostala se mi do ruky brožurka s nějakými komunistickými pohádkami a uvěřila jsem tomu. Po osmačtyřicátém roce mě spisovatel Kloboučník, který musel jako člen KSČ shánět nové straníky, přesvědčil, a tak jsem vstoupila. Možná na to mělo v mém případě vliv i moderní umění, avantgarda. Rozejít se se starými praktikami, starým světem, který nebyl spravedlivý, což mladý člověk citelně vnímá. Ono to většinou trvá dlouho, než pochopíte, že spravedlivý svět neexistuje.

Váš muž byl v padesátých letech zatčen. Ani to s vámi neotřáslo? Samozřejmě, ale vystoupit ze strany v padesátých letech nešlo, tím by si člověk vynesl rozsudek sám nad sebou. Co jsem měla dělat? Někdo musel držet domácnost, když měl Kolář problémy. Později se mě taky dost lidí ptalo, proč jsem třeba nepodepsala Chartu 77 jako Kolář. Za mnou ale nikdo nepřišel, nikdo se nezajímal o můj názor. Samozřejmě jsem mohla o to požádat, ale jak už jsem říkala, vždycky jsem byla plachá, spíš jsem se držela vzadu.

Proč jste ale v komunistické straně zůstala až do sedmdesátých let? Okolo roku 1968 přece spousta lidí ze strany vystoupila...

Co se vám na nich líbilo?

Proč byla tak přísná?

Byla to jiná poezie než ostatní básně, které jsem znala. Pracovala jsem tehdy v nakladatelství a knihkupectví Mladé proudy, kde jsem četla rukopisy spousty básníků, třeba Františka Listopada, Jiřího Kárneta, ale nic nebylo tak originální jako Kolářova poezie. Pak přišel rok 1943, Němci zrušili spoustu firem a jejich zaměstnanci byli většinou totálně nasazeni. Abych se před tím uchránila, odešla jsem do Zlína do podniku Dílo. Teprve tam jsem se s Kolářem seznámila osobně.

V první řadě byla silně ovlivněná katolictvím. Hopsandy s odhalenýma nohama pro ni představovaly nemravnost hraničící s hříchem. V dnešním světě, kde se veřejně předváděná nahota stala běžnou věcí, by se určitě cítila jako na jiné planetě. Je to zvláštní, není tomu ještě tak dávno, a přitom mám někdy pocit, že jsem žila a vyrůstala v nějakém hrozně vzdáleném století. Tolik se toho změnilo.

Nechtěla jsem být ve straně už opravdu delší dobu a vždycky jsem to Kolářovi říkala, jenže on odpovídal: „Zůstaň tam, oni by řekli, že tě ovlivňuju.“ Nechtěl, abych měla další problémy, když už jsem byla poznamenaná tím, že s ním žiju. A pak už mě nechtěli pustit. Když jsme s Kolářem v roce 1979 odjížděli do Německa na roční stipendium, musela jsem jít až na ústřední výbor, aby mě škrtli. Dokonce jsem si žádost o vyškrtnutí musela sama napsat u nich na stroji a svést to na zdravotní důvody.

Byla jsem naivní

Kdy jste o komunismu začala opravdu pochybovat?

Co tam dělal? Přijel dát dohromady nějakou edici. První večer mně odzpíval všechny písničky Voskovce a Wericha, což jsem zrovna poslouchat nemusela. Vždy jsem spíš tíhla ke klasické hudbě. Navíc jsem tehdy byla zamilovaná do někoho jiného a on měl taky dívku, která za ním do Zlína jezdila. Zacházel s ní ale všelijak. Třeba přišla a on ji nechal čekat za dveřmi a bavil se s námi. Zkrátka vůbec nesplňoval představy, jaké jsem od básníka očekávala.

Jaký měl být podle vás básník? Citlivý, vnímavý. On působil spíš jako cynik.

Čím vám tedy Kolář imponoval? Obdivovala jsem na něm štědrost. On nehleděl na majetek, to já jako on nikdy tolik neuměla. Trvalo ale docela dlouho, než jsme spolu začali chodit.

Choval se podobně jako ke své bývalé dívce později i k vám?

44

Narodila jste se v Terezíně. Jaké bylo dětství v té pevnosti? Bydleli jsme v kasárnách 40. pluku ve velikánském bytě. Byla to místnost pro celou rotu, kde jsme měli pokoj, kuchyň a velkou předsíň. Taky tam byla umývárna. Koupelna tomu říkat nešlo, museli jsme tam nosit vodu a ohřívat ji. V Terezíně jsem taky byla pokřtěná. Moje teta, která mi vybrala jméno Běla, se mnou šla za panem farářem, jenže on řekl, že Běla je pohanské jméno. Byl okolo toho randál, až musel přijít otec, který to s panem farářem usmlouval na Běluši, což odvodil od Libuše.

Byla jste se v Terezíně podívat někdy po válce? Jenom jednou a byl to šok. Až tak moc se to tam sice nezměnilo, už to ale nemohlo být nikdy stejné. Baráky tam pořád měly čísla z doby, kdy tam býval koncentrák. To lidské utrpení se tam vsáklo do každé cihly, dlažební kostky. Vzpomínky z dětství tam unášel pryč jakýsi neslyšitelný, ale všudypřítomný nářek.

Hned když Koláře v těch 50. letech na devět měsíců zavřeli. Vystřídal Bartolomějskou, Pankrác i Karlovo náměstí v Praze. Užila jsem si tehdy spoustu strachu, to si dnes už nedokáže nikdo představit, odsuzovalo se na desítky let a já od něj nedostala od zatčení ani lístek.

Pomohl vám tehdy někdo z jeho přátel? Jediný, kdo se ozval, byl Vítězslav Nezval. Telefonoval, že se pokusí pro Koláře něco udělat. Jestli nějak v jeho prospěch intervenoval, ale nevím. I po jeho propuštění to však žádná sláva nebyla. Myslím existenčně. V padesátých letech jsme tloukli bídu s nouzí. Nemohla jsem pracovat, protože mně doktoři objevili nález na plících. Kamarádi proto pomáhali finančně. Tehdy se to tak dělalo, že kdo mohl, nějak přispěl. Třeba Zdeněk Urbánek, který Kolářovi dal čas od času nějaké peníze.

Ofotit všední život

V té době jste začala fotografovat. Radila jste se s Jiřím Kolářem? R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

rozhovor Jak vznikaly vaše pozoruhodné fotogramy, ve kterých jste na negativech nechala světlem vykreslit různé spirály? To je docela pracná záležitost. Na to je potřeba gramofon a zvětšovací fotografický přístroj, pod který jsem dala černý papír s dírkou od špendlíku, aby jím pronikal jenom tenounký paprsek světla. A pak jsem různě točila a natáčela negativ na gramofonu tak, aby se na něm vykreslovaly spirály, kružnice, světelné stopy... Chtělo hodně citu, aby výsledek nebyl moc černý a ještě to byla kresba. Potom mi ale přišlo, že ofocené a vyzkoušené už je opravdu úplně všechno, proto jsem přešla ke kolážím ze sponek, obrtlíků a žiletek, které jsem lepila rovnou na karton. Byla to titěrná práce. Nikdy jsem objekty nebrala pinzetou, jenom rukou.

Nejvýraznější ve vašem díle je série koláží z ženských vlasů. Co vás na nich zaujalo? Asi to, že jsem je měla vždycky ráda na dotyk. Sama jsem měla velice bohaté vlasy po matce. Později jsem začala používat rtěnky a oční stíny.

Běla Kolářová *24. března 1923, Terezín Po studiích na soukromé obchodní škole začala pracovat v nakladatelství a knihkupectví Mladé proudy. V roce 1943 potkává Jiřího Koláře, o devět let později se vzali. Roku 1964 vystavovala ještě se skupinou Křižovatka, o dva roky později měla první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí v Praze. Roku 1979 odjíždějí s Jiřím Kolářem na roční stáž do západního Německa, odkud emigrují do Paříže. V roce 1999 se definitivně vrací do Česka. Její díla, fotografie a asambláže jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze, Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris, Moravské galerie v Brně nebo Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Ani ne. On měl svoje starosti. Já jsem mu svoje věci ukazovala, ale nijak jsem o tom s ním moc nediskutovala. Začala jsem fotografovat, on v tu dobu překládal pro vydavatelství Naše vojsko Ezopovy bajky, takže jsme na chvíli měli výjimečně hodně peněz, a proto jsme koupili flexaretu. Pak jsme ji používali oba. To byl jeho první pokus dělat něco jiného než literaturu. Já jsem fotila hlavně periferii Prahy a děti, z čehož vznikl cyklus Dětské hry.

Čím vás přitahovala pražská předměstí? Byl to pro mě takový nepředstíraný, spontánní svět. Určitou roli v tom hrálo i skupinové krédo, které přinesl Kolář ze Skupiny 42. Já jsem si pak ale říkala, že nechci být závislá jenom na tom, co potkám nebo co uvidím. Hrozně se mi líbily fotografické experimenty Mana Raye, a tak jsem si začala dělat vlastní negativy, kdy jsem na celofán, filmový celuloid nebo skleněné desky nanášela parafín a do něj otiskovala různé předměty. Věci, které jsem používala, jsem hledala v domácnosti. Řekla jsem si, že ofotím život, který je kolem mě. R E S P EKT. C Z

Kritici o vás proto píší, že jste první česká výtvarnice, která začala dělat výrazně ženské umění. Souhlasíte s tím? Ano, já jsem si to pro sebe dala jako úkol. Chtěla jsem se úmyslně odlišit. Nechtěla jsem kopírovat nikoho z naší skupiny Křižovatka, kterou dal dohromady Kolář. To bylo v době jakéhosi uměleckého uvolnění na konci šedesátých let, kdy Jindřichu Chalupeckému svěřili Špálovu galerii. Potom jsme odjeli s Kolářem do Německa a pak do Paříže, což znamenalo vystavovat jenom venku. Mysleli jsme si, že už ve Francii zůstaneme navždycky. Už jsme neměli náladu se sem vracet.

Já musela vařit

Přesto jste to udělala. V roce 1981 jste se vrátila do Prahy, abyste zachránila dům, který vám komunisté chtěli vzít. Nebála jste se, že vás zpátky do Francie za Kolářem nepustí? Taky hned na letišti čekal člověk s kufříkem a vyslýchali mě. Já jsem se ale nebála. Byla jsem přesvědčená, že mě pustí, protože jim vyhovovalo, když byl Kolář z republiky venku. Jenom jsem netušila, že to bude trvat čtyři roky, než mě za ním nechají odjet. Volala jsem mu do Paříže, že nevím, co dělat, a on: „Podej žádost, ať tě sem pustí.“ Podávala jsem je neustále, ale pořád mi je zamítali. Neviděli jsme se čtyři roky, majetek jsem zachránila převodem na příbuzné, jinak jsem tu ale jenom vegetovala. Proto jsem začala pracovat na cyklu Historie mého života, kde jsem dělala koláže s knoflíky a patentkami, abych se nějak zaměstnala. A Kolář mi skoro každý den posílal pohlednice, které pak daly dohromady na dvě knížky.

Vy jste mu prý na oplátku psala krásné dopisy. Já jsem mu ale psala nanejvýš jednou za týden. Vždycky jsem se ho v dopisu ptala na nějaké rady – a to bylo legrační – on na to skoro neodpovídal, on mi psal, jaké jsou v Paříži krásné výstavy a jaké tam popíjí víno. Naposílala jsem mu taky spoustu knih, ale pak jsem toho trochu litovala, protože jich stejně většinu rozdal.

Jak se vám po návratu do Paříže v roce 1985 žilo? Dobře, my jsme byli finančně zajištění. Kolář

měl stálého zákazníka, galerii Le Longa, a taky dostal ateliér v ulici Olivier Métra, kde postavila pařížská radnice dům pro výtvarníky, a on tam dostal ateliér jako první. A mě vystavovali ve velice avantgardní galerii Dongy. Kdo v Paříži jednou žil, nemůže toho litovat, to město ho ovlivní na celý zbytek života. Paříž je nesmírně kosmopolitní. Je pestrá, barevná a v každém okamžiku má jinou podobu. Je jiná na ranním trhu, v kavárně, v metru, na výstavě, při procházce parkem. Nikdy se tam nenudíte, protože se okolo vás pořád něco děje. Vezměte si jen ty jejich velké a otevřené kavárny. Vždyť to jsou hlediště, odkud můžete hodiny pozorovat to nejzajímavější, pohyb lidí, jejich gesta, mimiku, rozhovory. Navíc tam neustále probíhá spousta zajímavých výstav, což je pro výtvarníka k nezaplacení.

A jak jste se cítila mezi Pařížany? Jsou uspěchaní jako v každém velkoměstě. Oproti Čechům hlučnější, rychle vzplanou, ale emoce tím jdou ven, nenosí je v sobě. Umějí se v tom spěchu ale zastavit, hlavně u jídla, kde naráz čas nehraje až tak důležitou roli. S Francouzem se každopádně nenudíte. Nikdy nevíte, jak se zachová.

Potkávali jste se v Paříži s českými emigranty? Dost často. S Francouzi jsme se scházeli taky, ale hlavně s Čechy. Čas od času jsme se navštívili s Tigridovými, i když ti měli svoje starosti. Pak tam přibyl básník Jan Vladislav se svou ženou, což byli staří známí ještě z Prahy. U Koláře v ateliéru se skoro každý den někdo z emigrantů zastavil na kus řeči, pak se taky začali stále častěji objevovat lidé z Československa, hlavně mladí, kteří už neměli strach a našli si k němu cestu. Nosil pak domů čerstvé zprávy a u večeře jsme rozebírali, co nového v Praze.

Jiří Kolář nikdy neuměl dobře francouzsky. Jak to v Paříži zvládal? A to on se domluvil, on si chodil na nákupy sám, s každým si podal ruku, neztratil se. On byl velice sdílný, neměl jako já strach z cizích lidí. On si vždycky našel někoho, kdo mu pomohl nebo se o něj postaral. Ovšem poté, co dostal druhou mrtvici a nemohl už do ateliéru a kaváren, chodili za ním lidé jenom vpodvečer, a to jenom někdy. Celé dny byl doma sám a on k životu potřeboval společnost. Hlavně proto jsme se v roce 1999 vrátili do Česka, i když Kolář často říkal, že chce zemřít v Paříži. V Praze trochu ožil, zase za ním přicházely návštěvy, začal se pohybovat, navštívili jsme i pár výstav. Přesto trošku lituju, že jsme se vrátili. Chtěla bych se do Paříže ještě podívat, zavzpomínat, sejít se se starými přáteli.

Vás muž říkával, že „čím je život těžší, tím je plnější“. Vidíte to podobně? On měl život plný pořád a já jsem musela vařit a starat se. Ale to není výčitka. Rozhodně jsme spolu měli opravdu šťastný život.

Nemáte strach ze smrti, z toho, co bude potom? Nechám se překvapit. Chtěla bych si někde sednout, zavřít oči a zmizet. Ale kam? To budu vědět jenom já. Nebo taky ne. Q Jaroslav Formánek, Ondřej Nezbeda foto matěj stránský

45

kultura hiphop

str.49

výstavy

str.50

film

str.52

film

str.53

kdyždrzounidozrávají

léčbahusákem

vítejtevpředpeklí

scizímmužemvcizímpokoji

pAvEL KLUsáK

pETR TřEŠŇáK

JAN gREgoR

TEREzA bRdEČKová

Karlovarští Bow Wave vyvádějí tuzemský hip hop k nadgeneračnímu a nadstylovému publiku.

Výstavy Husákovo 3+1 a Fotografie 70. let v ČSR přinášejí do zdejší debaty o komunistické minulosti provokativní otázky.

Americké filmy Království a Síla srdce se – každý jinak – úzce dotýkají války proti teroru a islámského fundamentalismu.

Od současných rumunských filmů nečekejme zábavu pro celou rodinu, spíše silný a znepokojivý zážitek.

literatura

Udělej to jako Bukowski Dalších třicet povídek literárního vyděděnce vychází česky

Na jednom z náhrobků hřbitova v kalifornském San Pedru je vytesán epitaf „Don’t try“ (nezkoušej to). Dalo by se spekulovat, zda je tím míněn život a potažmo i smrt. Autor tohoto výroku, americký básník a spisovatel Charles Bukowski, jehož tělo je pod náhrobkem pohřbeno, tak podle svých slov chtěl světu sdělit přesný opak: Udělej to! Přesně tak k podobným výzvám přistupoval on. Nedávno vyšla česky antologie Bukowského třiceti povídek s názvem Nejkrásnější ženská ve městě. Obdobně jako v celém svém díle i tady autor skutečně udělal to, co si před ním v americké literatuře nikdo nedovolil. Popsat život na okraji společnosti se vším všudy. Tedy nejenom neobyčejnou lidskou bídu, útrapy a věčnou nejistotu vyděděnců, ale i jejich odpověď nepřátelskému nebo přímo odmítanému světu, kterou představuje tuláctví, samota, alkohol, kocovina, živoření a bezuzdný sex. To vše syrovým drsným jazykem, prodchnutým svérázným druhem jemného černého humoru a filozofickou nadčasovostí, jež Bukowského texty zásadně odlišuje od pornografické a vulgárně primitivní literatury.

kdesestalachyba „Bydleli jsme s Lindou přímo naproti McArthurovu parku a jednou večer, když jsme popíjeli, vidíme, jak nám kolem okna padá chlap. bylo to divný na pohled, vypadalo to jako fór, ale přestalo to tak vypadat, když jeho tělo žuchlo na chodník. ,kristepane‘ povídám Lindě, ,rozplácnul se jak přezrálý rajče! jsme jenom ze střev a z hoven a ze slizu! pocem! pocem a koukni se!‘“ Těmito slovy začíná jedna z povídek 3 ženský, v níž podobně jako v těch zbývajících v hltanu nezaměstnaného protagonisty mizí litry vína a šoustání nebere konce. Na první pohled monotónní mustr je však v každém mikropříběhu prodchnut odlišnou atmo-

4

sférou, jinými postřehy i zkušenostmi společenských odpadlíků, tvrdým, ale zároveň exaktním pohledem na svět. Oni totiž většinou nenaříkají, protože si tenhle způsob života zvolili sami. „Chci říct, že mám přerušovanej spánek. Ale jestli nadávám jen na tohle, pak jsem na tom skvěle.“ Texty sice prosakuje rezignace, frustrace, beznaděj z nechtěné existence, ale i vědomá neschopnost přijmout zavedené zvyky a pravidla společnosti. Lépe řečeno zařadit se a jako jiní držet krok a přitom hrbit hřbet. Když v povídce kid stardust nastoupí finančně švorcový vypravěč na jatka, aby zde do úmoru tahal mrtvá těla mladých býků, nejprve se zoufale táže: „copak jsem nebyl jedním z nejlepších studentů antropologie? kde se stala chyba?“ Po dvou hodinách vyčerpávající nechutné dřiny spoluzaměstnanci konsternovanému jeho odchodem („taková fajnová robota a vy končíte?“) už pouze odsekne: „ať mi pošlou šek s vejplatou za dvě hodiny práce poštou nebo ať si ten šek strčej do prdele, páč já jim na to seru!“ A sám pro sebe lakonicky dodá: svou bitvu na školním dvoře jsem prohrál i tentokrát. Za šťavnatými výrazy, osobními tragédiemi, hromadou sexu a prázdných lahví běží realistický film o lidech, kteří tváří v tvář věčnému existenciálnímu boji své dlaně nedokážou zatnout v pěsti, ale nechávají je bezradně otevřené. Bukowski prostřednictvím osamělých alkoholiků, vandráků a prostitutek podává ničím nezkrášlené svědectví o tom, že člověk může svou existencí bezmezně trpět. Svědectví o to cennější, neboť pochází od autora, který přesně ví, o čem mluví.

těžkéčasy Narodil se v roce 1920 v německém Andernachu, odkud se rodina bývalého amerického vojáka záhy přestěhovala do Los Angeles. Bukowski o sobě po R e S P e k t 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

novinky Marie Rút Křížková: Svědectví, které nemohlo být vysloveno Torst, 108 stran

Autentická výpověď signatářky a posléze mluvčí Charty 77, která vznikala formou rukopisu v letech 1977–79 a popisuje dobovou atmosféru i proces s prvními signatáři Charty, kam byla autorka předvolána jako svědek. Kniha je psána s nadhledem a osobitým humorem, doplněná poznámkami v textu, jenž musel být z bezpečnostních důvodů tehdy často neadresný. Text knihy i doprovodné dobové fotografie, dopisy a dokumenty jsou tiskem publikovány poprvé. Christian Jacq: Mozart – Velký mág Přeložila Hana Müllerová, Knižní klub, 301 stran

První díl tetralogie slavného francouzského spisovatele o ještě slavnějším rakouském hudebním géniovi není jen malebnou freskou vídeňského hudebního světa. Na tomto pozadí autor odhaluje, jak pevná pouta Mozarta spojovala se světem zednářství, a košatě vypráví o duchovním světě i tajném životě jedné z největších postav dějin umění. Woody Allen: Čirá anarchie Přeložila Dana Hábová, Argo, 176 stran

Osmnáct nových povídek světově proslulého newyorského umělce, který už dlouhá léta baví diváky svými osobitými filmy. Po dvaceti pěti letech Allen tentokrát navazuje na své předchozí sbírky povídek plných absurdního humoru.

celý život rozhlašoval, že byl nemanželským dítětem – což nebyla pravda, jeho výmysl lze však dobře pochopit. Až do šestnácti let, kdy odešel z domova, ho otec, těžký alkoholik a zkrachovalý rozvážeč mléka, podobně jako jeho matku často mlátil až do krve nebo mu zakazoval hry s kamarády. „V dětství jsem byl pouze jednou vrchovatě šťastný,“ později vzpomínal Bukowski, „a to ve věku deseti let na základní škole, když před celou třídou učitelka četla moje podařené slohové cvičení. Tehdy jsem poprvé cítil, že mě psaní nějak oslovuje, fascinuje.“ V pubertě byl už tak traumaty zatížený mladík postižen silným akné, jež mu na zbytek života deformovalo tvář a  citelně poznamenalo jeho vztah k ženám. Není náhodou, že skoro v každé povídce jsou hlavní postavy anebo ústřední hrdina mnoha příběhů – autorovo literární alter ego Hank Chinaski –, i  těmi nejubožejšími prostitutkami označováni za chlapy s „děsivým ksichtem“. Po odchodu z domova se Bukowski živil jako skladník, chvíli se pokoušel o studium žurnalistiky a nakonec vyrazil na dlouhou divokou pouť po Spojených státech. Levné hotely, příležitostná zaměstnání, kvanta alkoholu, přátelství s kriminálníky a tuláky, nezřízený sex pro spisovatele představovaly nejen způR E S P EKT. C Z

sob života, ale i bohatý zdroj inspirace. Bukowski opilec a vagabund přesto pořád četl, silně ho ovlivnili zejména John Fante, Ernest Hemingway, Louis-Ferdinand Céline, Albert Camus, a sledoval i dění ve světě. „Marx, to jsou akorát tanky valící se přes Prahu,“ prohlásil po invazi států Varšavské smlouvy do Československa. Především však horečně psal. Vzniklo tak na tisíc básní, stovky povídek a šest románů, některé z knih, jako třeba Paměti starého chlapáka, Faktótum, Všechny řitě světa i ta má či Těžký časy, byly po revoluci přeložené do češtiny. Americké časopisy a nakladatelství jeho texty dlouho odmítaly, ve Spojených státech se prosadil až v sedmdesátých letech. Celosvětová proslulost přišla o deset let později díky Evropě, především Německu a Francii, kde Bukowského knihy slavily kolosální úspěch. Nakonec se stal bohatým a slavným, ale podle blízkých a přátel ho proslulost změnila jenom v tom, že vyměnil pití piva za víno. Zemřel v březnu 1994 na leukemii. Q JAROSLAV FORMÁNEK

CHARLES BUKOWSKI: Nejkrásnější ženská  ve městě Přeložili Bob Hýsek, Martina Knápková, Michala Marková, Martin Svoboda, Argo, 249 stran.

co se čte v respektu Adam Javůrek, Respekt.cz

Drew Curtis je šéfem serveru Fark.com, na kterém čtenáři shromažďují odkazy na pseudozprávy, které jsou obskurní, divné, hysterické, předpojaté, prostě špatné. Ve své knížce na konkrétních případech odhaluje typické prohřešky mainstreamových médií: vyvolávání paniky (Kalifornii hrozí zemětřesení!), sezonní zprávy (Začínají prázdniny, na silnicích budou zácpy!), nutkavá potřeba vždy dát hlas protistraně (u článku o přistání na Měsíci musí být odstavec o tom, že kdosi tvrdí, že přistání bylo zfalšované) a podobně. Poselství Curtisovy knihy skvěle vystihl humorista Dave Barry, když na přebalu slibuje: „Sám jsem z branže, a tak rozhodně prohlašuji, že tato kniha vyléčí rakovinu a zastaví globální oteplování.“ Drew Curtis: It’s Not News, It’s Fark: How Mass Media Tries To Pass Off Crap As News

47

kultura literatura

Nalezený ráj Josefa Jungmanna

Pokažené dějiny komiksu

Nová monografie si obrozeneckého nacionalismu nevšímá

Milan Kruml si vzal příliš velké sousto

Josef Jungmann zemřel nedlouho před revolučním rokem 1848, a protože jsme se dodnes nevyrovnali se zakořeněným českým nacionalismem, platí tento učenec za kontroverzní postavu. Do jaké míry byl Jungmann nacionalistou, polemizovali v devadesátých letech například novinář Petr Holub (Čech má mluvit česky, Respekt) s bohemistou Alexandrem Stichem (Kopací míč Jungmann, Literární noviny). Historik Robert Sak napsal pro vyšehradskou edici Velké postavy českých dějin zatím poslední původní monografii Josef Jungmann, život obrozence. Faktograficky vyčerpávající práce, jejíž poznámkový aparát svědčí o důkladném studiu pramenů, se snaží zůstávat objektivní a spor o Jungmanna znovu nerozdmýchávat.

Pozice komiksu v Česku zdaleka není tak pevná jako Spider-Manova pavučina. Komunisté jej pro jeho „pokleslost“ a „prozápadnost“ odmítali používat, byť jen jako prostředek propagandy, intelektuálové se ošklíbají nad jednoduchostí kreslených obrázků, dospělí si myslí, že jde o médium určené jen dětem, a mládež sama často nemá na poměrně drahé komiksové sešity a knihy peníze. Co s tím? O ustavení komiksu jako seriózního subjektu vědecko-historického pojednání a o „rozvoj komiksové gramotnosti“ se podle vlastních slov pokusil vysokoškolský učitel a analytik televize Nova Milan Kruml v nedávno vydané publikaci Comics: stručné dějiny. Jeho nakladatel Václav Dort tvrdí: „Je to průkopnický počin, za kterým stojí sedm let autorovy práce.“ Má pravdu, ale stejně je třeba dodat, že autor si své zasloužené prvenství nakonec docela slušně pokazil.

směšnédějiny

Chyby,kamsepodíváš

Josef Jungmann, o něco starší příslušník druhé, preromantické generace obrozenců, úspěšný učitel a loajální úředník, zaujal v české společnosti trochu paradoxně vůdčí postavení, ačkoli nevyhledával společnost, téměř necestoval, ani ve Vídni nikdy nebyl, nepohyboval se ve vlivných kruzích zemské šlechty jako mladší Palacký. Vůdčí obrozenec – venkovan původem, aristokrat duchem a dělník vědy – pracoval vlastně pro doposud neexistující vyšší společenské vrstvy, k nimž byly orientovány obsahy a vyšší styl literatury, spoléhaje na budoucí české měšťanstvo, méně pak na idealizovaného člověka z lidu. Proti skepsi světově proslulých učenců první generace osvícenců věřil v budoucnost českého jazyka a měl i určité ambice básnické. Záhy však narazil na dvě překážky: na malou mohutnost vlastního uměleckého talentu a zejména na nevyvinutost českého jazyka. Jestliže chtěl, abychom při dorozumívání na úrovni soudobého vývoje společnosti nebyli nadále odkázáni na prostřednictví němčiny, ale mohli se dorozumívat česky, a zároveň chtěl pomoci rozvoji české literatury, nezbývalo mu než se soustavně věnovat lingvistice, a to nejenom gramatice, teoretickým otázkám slovesnosti, ale zejména péči o slovní zásobu. Velikost a náročnost úkolu si Jungmann ověřil na překladu: měřil možnosti češtiny jako literárního jazyka nejprůkaznějším způsobem: na dvou světových dílech, Miltonově básnickém eposu Ztracený ráj a později na Chateaubriandově básnické povídce Atala. Na Miltona padla volba nejen pro náročnost stylu a bohatství jazyka, ale Jungmann, obdivovatel Voltaira, zároveň dobře věděl, že překládá účastníka cromwellovské revoluce. Poměry v mladé české společnosti na počátku 19. století nám při četbě mohou připadat naivní, malicherné, někdy i směšné, ale takové byly dějiny. Smiřme se s tím, že preromantismus a romantismus v postupující emancipaci národa vyvolal i nezištné úsilí rozvinout jeho původní jazyk. Pravda, bylo možná reálné spokojit se s tím, co se nabízelo: psát a mluvit německy – když Jungmann přišel na pražské gymnázium, překvapilo ho, že tam učilo méně českých profesorů než v převážně německých Litoměřicích. Stačilo však půlstoletí po jazykové práci Josefa Jungmanna a jeho žáků, a nebylo cesty zpět. Původní literatura mezitím téměř dohnala ztracená léta, a navíc vytvořila skvělou tradici překladu velkých literatur. Na jejím začátku je naivita „nacionalisty“ Jungmanna. Q

Comics: stručné dějiny ve skutečnosti není tak úplně stručná kniha. Na třech stovkách stran se od samých počátků komiksu přes zrození figurek Walta Disneyho ve 30. letech a seriálové sešity superhrdinů dostáváme až k dnešním magnátům tzv. graphic novels Allanu Mooreovi a Neilu Gaimanovi – k těm bohužel až příliš stručně. Česká scéna a žhavá komiksová současnost jsou úmyslně ponechány stranou, i bez nich je však kniha poměrně monumentální. Některé pasáže – třeba ta o japonských manga komiksech – působí jako příliš fajnšmekrovské čtení. Zajímavá interpretace některých děl, zasazení přelomových komiksových událostí do společenského kontextu a z archivů vydolované anekdoty ovšem z historického přehledu nakonec dělají docela zábavnou knihu. Také abecední rejstřík tvůrců komiksů i děl samotných je k nezaplacení. Ale mouchy by se našly – a dokonce tolik, že je jednou ranou nezabijete. Technicky krásně vypravená kniha s velkým množstvím ilustrací vyšla v nákladu 800 výtisků, což je na práci v podstatě vědeckou solidní počet. Nejen díky luxusní obálce, kterou speciálně pro tuto publikaci vytvořil světoznámý britský komiksový kreslíř Bryan Talbot, se kniha hojně prodává a vydavatel prý už nyní připravuje dotisk. Počítá se díkybohu i s opravením neobyčejné spousty faktických chyb, kterými text disponuje a na něž upozorňuje (místy s nemístnou žlučovitostí) webový server Komiksárium. Jména tvůrců v několika variacích, překlepy a množství věcných přehmatů čtenáře dokážou pekelně namíchnout, když za publikaci zaplatil sedm stovek – a kvalitní papír pachuť na jazyku jen tak nezažene. Přemnožené anglicismy zpomalují četbu stejně jako neodbytná myšlenka, že tohle jste už někde četli (ať už v Krumlových dřívějších článcích nebo v zahraničních publikacích). Máte-li rádi komiks, přijde vám nedotaženosti potenciálně průlomového díla líto; seriózním zájemcům raději doporučme počkat na slibované druhé, upravené vydání. Zdá se, že příležitost rehabilitovat komiks v očích široké veřejnosti byla chycena za pačesy příliš rychle a málo pevně. Milan Kruml se věnuje tolika věcem na tak vysoké úrovni, že by byl zázrak, kdyby všechny dělal dobře. Možná by se zkrátka bylo vyplatilo přípravu protáhnout ještě o jeden, osmý rok. Q

vLAdIMíR KARfíK

Autorka je doktorandkou na FSV UK.

roBertsak:JosefJungmann,životoBrozenCe Vyšehrad, 320 stran.

4

KATEřINA KAdLEcová

milankruml:ComiCs:stručnéDěJiny Comics centrum, 318 stran. R e S P e k t 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

kultura HIP HOP

Když drzouni dozrávají Skupina Bow Wave naznačila, že český hip hop ještě zmoudří

Č

eskému hip hopu prospívá ústraní. Brněnská Naše věc nebo jihlavští Pio Squad (dříve Jižní pionýři) dlouhodobě ukazují, že beaty a rap mohou znít v české verzi velmi rozdílně, nejen „tak nějak jako Orion“, jak se to občas zdá na pražské scéně. O karlovarských Bow Wave se vždycky nejdřív píše, že to jsou ti, co hrají všechnu hudbu naživo a vydávají u velkých EMI. Podstatnější zpráva je, že by mohli vyvést hip hop k nadgeneračnímu a nadstylovému publiku.

Láska silná jako kvér „My sami jsme nikdy netvrdili, že hrajeme hip hop. Jsme spolu deset let a až po čtyřech letech přišli do kapely rappeři Emsa a BlaYin,“ vypráví při setkání nad albem Spotřebič Jehně, klávesista, který má na svědomí jeden z poznávacích znaků Bow Wave – průsvitný zvuk elektrického piana fender. Kapela si dnes vybírá z černých rytmů od soulu po jamajský dub a stejně zeširoka by se daly nacházet souvislosti ve stylu textů. Není v nich slyšet jen hiphopový idiom: čím dál víc i vyprávění dobrých písničkářů, syrovost starého talking blues o pár tónech, kabaretní radost z nízkého a přisprostlého humoru, aktuální rychlé rýmování protestsongů a častušek. Spotřebič nemá jeden vrchol. Spíš lepší polovinu. „Kecá ti do života víc, než bys řek: je to borec, borec, boreček,“ říká se v prvním singlu Boreczech, právě tak nekonkrétním, aby mířil na média, politiky i do vlastních hiphopových řad. Ještě lepší jsou Nácek a Paparazzi: ne pro kritiku čehosi, co kritizují všichni, ale pro to, že texty míří „zdola“, jsou pouličně křiklounské, ne mentorsky korektní. Nácek ironicky evokuje setkání a  věčné spory s bývalým spolužákem, který nevyrostl z okouz-

Do hitparád chodíme a otec nás začíná brát vážně. To si kuř. f ot o emi / jana ku s al ov á

lení skupinou Orlík: „Stejně ho nešetřím – a on mě taky ne / s emocema každej problém trochu nakyne / Já jemu, on mně řeknem: Odkud jsi přistál?! / Je to takovej náš hip hop nazi freestyle...“ Ale Bow Wave nejsou bytostně angažovaná kapela. Z písní o holkách je jednoznačně nejlepší AK47: milostné vyznání, kde Emsa v tradičně mnohomluvném stylu přirovnává svou milovanou ke kalašnikovu. Obrazy běží až k machistickým hiphopovým klišé: „patříš mně“, „posloucháš na slovo“... Už aby se tohohle folkloru Emsa a spol. zbavili.

Pravda starého rappera Z alba má zanedlouho vyjít druhý singl: ten první, Boreczech, má sdostatek výrazný rytmus a slogan, aby se Evropa 2 rozhodla jej vysílat. Podle známého českého efektu se po Evropě 2 odvážila téhož i další komerční rádia. Autentický, středně drzý protestsong se tedy potkává s větším ohlasem, než se čekalo. Na druhý singl nebude písničku vybírat kapela, vlastně ani vydavatel. Počká si na doporučení programového šéfa Evropy 2: hitotvorný vliv téhle stanice je v  současném Česku určující. Ptám se Jehněte, zda hiphopová scéna neryje do kapely, která je u EMI. „Ty doby jsou pryč,“ říká muzikant. „Byli jsme jedni z prv-

ních u velkého labelu. V té době se taky pokládalo za odporný chodit do televizních hitparád. Teď už v tom jedou všichni. Patří to k prezentaci muziky, chceš o ní dát vědět lidem.“ Album Spotřebič připomíná, že česká hiphopová scéna stárne. A  místy taky zraje. Někteří ze sprejů a beatů jaksi vystřízliví a vyrostou: jiní je nechají růst s sebou. Devětadvacetiletý Emsa není žádný seriózní občanský mluvčí („to si kuř!“, jak říkají texty), dostal se však už o něco dál než ti, kteří rapují o tom, že rapují. Český hip hop by tak časem mohl být čím dál různorodější: proč by svoje historky, příběhy a pocity nemohli lidem naživo vyříkat třicátníci, lidé lapení krizí středního věku, energické staré ženy a muži? V té době už možná nebude žádný velký festival Hip Hop Kemp a  lidé na prahu dospělosti se budou identifikovat s čímsi jiným. Hip hop tu zůstane jako generační vlna, zprvu pokládaná za cosi podřadného a  pak vřazená do kulturní posloupnosti za Semafor a rockové styly. „Tyjo,“ říká při loučení Jehně, „o nás bude v Respektu? To nás otec možná začne konečně brát vážně.“ Q PAVEL KLUSÁK → klusak.blog.respekt.cz

↓ inzerce

V kinech od 25.10.

Peter Temple: Drsné pobřeží Vysoce hodnocená kniha od mistra australského kriminálního žánru (získala mj. prestižní Duncan Lawrie Dagger Award). Román o prostředí, rodině, politice, moci a o potřebě žít slušně ve světě, kde je toho tolik shnilého… Je to kniha stejně dojímavá jako poutavá. Patří k těm, které bourají hranice žánrů.

Soundtrack v prodeji

Soutěžte o dvě otevřené jízdenky do Dublinu a zpět a řadu dalších cen na www.once.cz

R E S P EKT. C Z nzerce Once Respekt.indd 1

Drsne pobrezi_Respekt.indd 1 8.10.2007 13:18:59

Vydává: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub Žádejte ve svém knihkupectví, v Knižním klubu a na www.knizniweb.cz

49

10/1/07 4:31:51 PM

kultura výstavy

Léčba Husákem Zpráva o banalitě jednoho panelákového bytu

Něco jako zrcadlo „Je to taková terapie,“ říká Pavel Vančát, jeden z lidí, kteří tuhle výstavu připravovali. Za chvíli se opraví. „Terapie je možná moc silné slovo, spíš něco jako zrcadlo, v kterém každý uvidí sám sebe.“ Ale skromnost není na místě. Kromě výstavy Husákovo 3+1, tedy repliky panelákového bytu ze 70. let umístěné v pražské galerii VŠUP, Vančát pro letošní podzim připravil ještě spolu s Janem Freibergem přehlídku Fotografie 70. let v ČSR v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech. A tyhle dvě jsou dohromady víc než osobní terapie nebo zrcadlo. Do zdejší, často monotónní debaty o komunistické minulosti přinášejí provokativní otázky, na něž vůbec není jednoduché odpovědět. Klatovská přehlídka by mohla dopadnout jako akce pro fajnšmekry. Vždyť koho dnes zajímá detailní průzkum fotografie jedné dekády, která nota bene nebyla v oboru až tak důležitá a hrozí záplavou nesourodých jmen a snímků? Pavel Vančát to vyřešil elegantním rozdělením do žánrových podkapitol, díky němuž se ze stovek fotografií vylupuje zajímavé svědectví o tom, jak se dalo prožít první desetiletí normalizace. Člověk mohl vyrobit karikaturu bolševických symbolů, poslat ji známým jako péefko a být rád, že u soudu vyvázl s podmínkou. Mohl se živit portréty Karla Gotta a Heleny Vondráčkové pro přebaly gramofonových desek. Mohl se udělat pro sebe a vyhrávat soutěže s romantickými snímky okatých krasavic, ozvláštněných přítomností mušlí, motýlů a podobných rekvizit. Nebo tvrdě zapracovat a stát se světově žádaným fotografem skla, což umožňovalo slušnou a  přitom ideologicky neutrální obživu. Mohl se pustit do dokumentu a riskovat potíže za zesměšňování prvomájových průvodů nebo si nasadit neutrální objektiv sociologa a demaskovat režim dokumentací poloprázdných výloh.

50

Viděno s odstupem a s možností srovnání je dobře patrné, co z fotografie 70. let přežívá jako hodnota a  co byla slepá ulička nebo smlouva s  ďáblem. Své okolí převyšuje zejména generace sociologicky orientovaných dokumentaristů typu Ireny Stehli, Dušana Šimánka či Pavla Štechy a doslova nad ně ční pár geniálních solitérů, jejichž vnitřní vidění bylo natolik silné, že ho režim nezvládl vymezit ani zamlžit. Zmiňme alespoň dva – Bohdana Holomíčka, jehož bezelstně vřelý rukopis vyzařuje naději, že světlo se navzdory panujícímu šeru nakonec skrývá uvnitř každého z nás, a  Jana Saudka, který si v  raných dobách ještě dovedl pohrávat s kýčem bez obžerné samolibosti a jeho snímky měly šmrnc světových parametrů.

Trojjediný sifon Jestliže klatovská výstava oživuje duši normalizace, Husákovo 3+1 je jejím tělem. Naším tělem. Se všemi chorobami, křivými zády i úzkostnou starostlivostí, jež k němu chováme. Desítka studentů pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové téměř rok studovala dobové materiály a přes své příbuzné, známé, inzeráty na pražských sídlištích i prolézáním kontejnerů na odpadky dala dohromady slušnou sbírku nábytku, výzdoby a předmětů denní potřeby ze 70. let. Výsledný „panelákový“ byt nevstoupí do dějin umění jako první svého druhu, repliky maloměšťáckých pokojů na svých výstavách občas instaluje třeba britský fotograf Martin Paar. Pro českou zkušenost je ale unikátní – týká se nejchoulostivější dekády druhé poloviny minulého století, nad níž neexistuje jasná společenská shoda. Vzhledem k omezené nabídce socialistického hospodářství jsme mezi těmito předměty do jisté míry žili všichni, i když ti uvědomělejší dávali před sektorem přednost starému nábytku z bazaru. Na úrovni hmoty je Husákovo 3+1 dření normalizace v intimním vydání a vstup do bytu tak doslova oživuje paměť těla. Myšlení trochu bezrepro tereza kabůrková a jan freiberg

K

aždý si tady najde to své. Třicátníci bloumají bytem a berou do ruky stavebnici Merkur nebo školní deník s výpisky z povinné četby. V akváriu v dětském pokoji se prohánějí paví očka, na patře pamětník znovu cítí nakyslou chuť malinové šťávy Ovocit a jeho tělo se otřásá vzpomínkou na vibrace pračky Tatramat 245.1. Mladší ročníky to vnímají jinak. „Ježiš, to byly krásný peníze,“ ohmatává odbarvený teenager zelenou stokorunu s portréty komunistických úderníků, „takový už se dneska nedělaj.“ A senioři, kteří v podobném bytě, jako je tenhle, prožili nejlepší léta života, jen mlčky spočinou na sedací soupravě v obýváku. Zalistují humoristickým magazínem Dikobraz, v  televizi zhlédnou zprávy líčící otřesnou sociální politiku Margaret Thatcherové a vypadají docela spokojeně. Škoda jen, že červené víno Dalibor, pokukující ze sektorové vitríny, se nesmí otevřít.

Ještě načnout Dalibora a svět bude zase krásný. (Husákovo 3+1)

mocně klopýtá vzadu. Nad plastovou vodovodní baterií člověk úplně cítí, jak špatně se páčkou přeřazovalo na sprchu, zámky sektorového systému Universal už zase zlobí, stříbrný sifon na výrobu sodovky syčí a obří bublinky štípou do nosu. Květinové tapety se odlupují, tchýnin jazyk v květináči bude potřeba zalít a umakartové jádro propustí z toalety každý zvuk. Návštěvníka výstavy zaplavuje směs sentimentu, hnusu a bezradnosti. Bezuzdné nostalgii po minulosti, jejíž veteše se po revoluci tak rád zbavil, se odmítá poddat, protože tyhle předměty přece symbolizují dobu nesvobody a šikany. Jenže odmítnout je také nelze – jsou to vzpomínkami obalené kulisy dětství nebo mládí a popřít je znamená škrtnout kus vlastního života. Mixér Eta je zároveň bezpříznakovým přístrojem, osobní vzpomínkou a produktem zločinné doby. Každá jeho tvář vyvolává jiné emoce, a  prohlásíme-li jednu za vítěze, druhé dvě nás usvědčí ze lži. Trojjediný mixér zlomyslně pomrkává a čím dál bezradnější divák se mátožně potácí bytem, otevírá skříňky a ve skleničkách od hořčice Bona R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

repro tereza kabůrková a jan freiberg

kultura

Prožili jsme v té době nejlepší léta, tak co teď s tím? (Snímek z klatovské výstavy)

nachází další důvěrné společníky svého normalizovaného dětství. Fenomén přezdívaný ostalgie u nás zatím nedosáhl takových rozměrů jako v Německu, kde existuje řada specializovaných obchodů s východoněmeckou veteší a mnoho tehdejších produktů se s úspěchem znovu vyrábí. Fascinaci trabantem tu ovšem vyvažuje mnohem důslednější vyrovnání se s pohlaváry a spolupracovníky Honeckerova režimu než u nás. Představa podobné husákovské ostalgie v Česku děsí a nedá se vyloučit, že výstava něco podobného spustí. Už teď mají organizátoři řadu zájemců, kteří by vybavení bytu po skončení výstavy rádi získali. Studentům – vesměs narozeným právě v 70. letech – se ale nedá nic vyčítat. Tenhle výlet zpátky v čase pojali skutečně zodpovědně: nic nepřikrášlují, spolu s výstavou vydali faktografický katalog, velmi detailně objasňující okolnosti husákovského bydlení. Jen nám umožňují vytěsněnou dobu na určité úrovni znovu ochutnat. Zbytek je na nás. A není to lehké. Husákovo 3+1 nenahrává vášnivým kritikům chování české společnosti za normalizace ani těm, R E S P EKT. C Z

kteří rádi říkají, že přece nebylo tak zle. Nepřiklání se ani k jednomu pólu debaty, ale pomáhá s tím nejdůležitějším – pochopit, proč je reflexe pozdního komunismu tak těžká disciplína. Teror znenápadněl a dalo se mu obstojně vyhnout pár ústupky a  stažením do osobního světa – mezi mixéry, vysavače a televizory. Tyhle ošklivé a poruchové přístroje jsou našimi jedinými svědky, že jsme přece zůstali dobrými lidmi. To, jak rychle skončily na smetištích a jak dnes působí směšně, nás sice usvědčuje z toho, že šlo o pokrytecké přátelství z nouze. Jenže jiné kamarády jsme neměli a bez vzpomínek se žít nedá. Procházka výstavou připomíná překážkový závod přes vlastní emoce. Projde-li člověk s otevřenou myslí, může se na minulost podívat bez výmluv, ale s lepším pochopením. Takže na rovinu – autor těchto řádek dokázal úspěšně proskákat obývacím pokojem, kuchyní i koupelnou. Při prohlídce dětského pokoje bohužel kapituloval a cele se oddal četbě Neználka na Měsíci, vrcholného díla sovětské literatury pro děti. Q

na síti

A hudba bude zadarmo! Zvolání v titulku není jen utopickým výkřikem. Obrovský počet lidí za muziku přestal platit už před mnoha lety. Odhaduje se, že každý měsíc výměnnými sítěmi s technologií P2P nelegálně proteče na miliardu písní. Přestože lidé poslouchají více hudby než kdykoli dříve, trh s nahrávkami se rychlým tempem hroutí. Cédečka se s nástupem nových přehrávačů stávají podobným přežitkem jako kdysi LP a MC nosiče. Budoucností nahrávek jsou digitální formáty. Jejich online obchody sice značně rostou, ale propad příjmů z CD vyvažují jen zčásti. Ceny jsou navíc zvolna tlačeny dolů. Celkové příjmy nahrávacích společností se tak rok od roku snižují o dvouciferné procento. Za svůj neúspěch si hudební vydavatelství minimálně zčásti mohou sama. Špatně pochopila změny v chování i možnostech zákazníků. První legální obchody s MP3 hudbou se objevily až dlouho poté, co výměnné sítě přilákaly miliony uživatelů. Až dnes začíná být opouštěn systém DRM ochrany proti kopírování, který nesmyslně a zcela neefektivně šikanuje poctivé zákazníky proti těm ostatním. Lidé si však také jednoduše zvykli za hudbu neplatit. Moderní přehrávače mají kapacitu mnoha tisíc písní. V takovém množství už cena hudby není zanedbatelnou otázkou. Mezní výrobní náklady nahrávek jsou přitom nulové. Spoléhat se na to, že zákazníky lze jen tak donutit platit více, než musejí, je naivní. Dlouhé pokusy o zastrašení posluchačů pomocí reklamních kampaní a velkých procesů s vybranými sdíleči nezabírají. Pozoruhodný experiment se chystá vyzkoušet kapela Radiohead. Své nové album nabídne bez pomoci jakéhokoli vydavatelství prostřednictvím svého webu. Cenu přitom hodlá nechat na zákaznících. Ti mohou vybrat jakoukoli částku, třeba jen jedno britské penny. Bude zajímavé sledovat, zda s tímhle modelem uspějí. Velká pozornost médií a loajalita příznivců by skupině mohly zajistit vyšší příjmy než při klasické cestě prodeje. Do jaké míry by se tenhle tah vyplatil i dalším, méně známým tvůrcům? To je velká hádanka, ale je třeba si uvědomit, že kdo za digitální hudbu platí již dnes, dělá to dobrovolně a jen pro dobrý pocit. Radiohead svým posluchačům pouze dává širší výběr než nula, nebo jeden dolar (kolik běžně stojí MP3). Dlouhodobá tržní cena hudebních nahrávek je nula. Prostě proto, že je pro zákazníky možné a snadné je za tuto cenu získat. Z tohoto úhlu pohledu cokoli navíc pro hudebníky představuje výhru. Těžiště jejich výdělků se však musí přesunout jinam, například do živých vystoupení, přestože někdejších příjmů dosáhnou jen těžko. Co přesně to bude znamenat pro nahrávací společnosti a hvězdné i okrajové tvůrce, ukáže čas. Právě nyní se však dostáváme k bodu zlomu. DAVID ANTOŠ

Autor je redaktorem Lupa.cz.

PETR TŘEŠŇÁK

51

kultura film

Vítejte v předpeklí f ot o c inem p ire

Americký film trpí pořádnou paranoiou z islámu

Nejistý Američan v Rijádu. (Z filmu Království)

D

va americké filmy přicházející právě do českých kin se úzce dotýkají války proti terorismu, islámského fundamentalismu a  postoje Spojených států k  němu. Oba snímky se liší žánrově: Království (2007) Petera Berga je dynamickou akční pohádkou s polopatickým politickým poselstvím. Síla srdce (2007) Michaela Winterbottoma je detailní rekonstrukcí pátrání po novináři Danielu Pearlovi, kterého před šesti lety unesli a posléze popravili teroristé. Mají ale také leccos společného – odráží se v  nich antiislámská paranoia, nejistota zraněného světového hegemona, v jehož kolektivním nevědomí se usídlil strach z nevypočitatelného nepřítele. Rijád a Karáčí jsou tu vykresleny jako neproniknutelná, pulzující, chaotická místa, v nichž se Američan nemůže pohybovat bez neustálého pocitu ohrožení života.

Dobrý Arab má rád komiks Království vypráví o skupině tří agentů a jedné agentky FBI, kteří v  Saúdské Arábii pátrají po pachatelích ničivého teroristického útoku v chráněném americkém komplexu v  centru Rijádu. Napůl disidentský, vládou neposvěcený výsadek inicioval agent Ronald Fleury (Jamie Foxx), který při útoku přišel o kamaráda. Charakterizace postav americké jednotky je mělká jako v podobných filmech tohoto druhu – pozoruhodný je ale kontext, v němž se děj odehrává. Vyšetřovatelé podléhající místnímu princi se snaží nevyžádanou americkou pomoc držet v patřičných mezích, což si nabuzený

52

Fleury a jeho kolegové odmítají nechat líbit. Svou frustraci ventilují v uštěpačných poznámkách na adresu domorodců a dávají jednoznačně najevo, co si o jejich kultuře a mentalitě myslí. Výjimku tvoří arabský policejní důstojník (Ashraf Barhom), který byl Američanům přidělen jako průvodce a tlumočník. Ten je vyčleněn z nepřátelského světa, sdílí s Fleurym stejné civilizační hodnoty, což dokumentuje rozhovor, v němž se přizná, že vyrůstal na amerických komiksech. Fleury se spolu s  ním dostává na stopu vraha, který se svými věrnými a slušným zbrojním arzenálem obývá zanedbanou rijádskou čtvrť. Už od úvodních titulků, efektní koláže mapující chronologicky vývoj vztahů mezi USA a Saúdskou Arábií, naznačuje, že má ohledně situace na Středním východě něco zásadního na srdci. Pointa snímku je ale hlubokomyslná asi jako nedbalé výpisky o Huntingtonově Střetu civilizací ze čtenářského deníku nepozorného středoškoláka.

Manýristická hra Složitější je to se Sílou srdce, adaptací knihy Marianne Pearlové, vdovy po novináři Wall Street Journalu brutálně popraveném po několikatýdenním zajetí pákistánskými radikály. Producenti Brad Pitt a Angelina Jolieová byli jejím příběhem zjevně uhranuti, najali experta na polodokumentární sondy do ohnisek válečného a sociálního napětí Michaela Winterbottoma (Vítejte v Sarajevu, In This World, Cesta na Guantanamo), aby se ujal zfilmování kauzy. Po dramatickém Letu č. 93 (2006) tak

přichází do kin další dokudrama založené na tragédii, která otřásla světovým veřejným míněním. Do děje nás autor uvádí několik hodin předtím, než se nechal Pearl (Dan Futterman) vylákat na podezřelou schůzku kvůli reportáži o atentátníkovi Richardu Reidovi. Žurnalistovu cestu karáčskými slumy předcházející jeho únosu inscenuje Winterbottom jako projížďku chaotickým, nezvladatelně bujícím předpeklím. Pákistánská metropole, jedna z nejhustěji obydlených aglomerací na světě, je ve filmu naprosto nevyzpytatelným prostředím. To dokazují i nevybíravé, mučení zahrnující praktiky místního policejního ředitele, který se osobně ujme vyšetřování kauzy. Na vše se díváme očima těhotné Marianne, Francouzky kubánského původu, jejíž roli si nenechala ujít Angelina Jolieová. Winterbottom sleduje vývoj kauzy takřka den po dni, detailně popisuje procedury policejního vyšetřování i veškerá hnutí mysli zoufalé manželky. Jak se ale film chýlí ke svému nešťastnému vyústění, tempo vyprávění stagnuje a dává divákovi čas přemýšlet, co mu autoři vlastně chtějí sdělit. Film říká jen velmi málo o terorismu jako takovém nebo o vztazích mezi USA a Pákistánem. Nejde pod povrch tragického Pearlova příběhu. Místo toho nabízí poněkud sebestřednou sebeobhajobu mediálně proslulé vdovy. Q JAN GREGOR

Peter Berg: KRÁLOVSTVí (the kingdom) V kinech od 11. 10. michael winterbottom:  síla srdce (a mighty heart) V kinech od 18. 10. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

f ot o im d b / o ut n o w

kultura film

S cizím mužem v cizím pokoji Proč současné rumunské filmy fascinují Západ

V

ítězné filmy z festivalu v Cannes bývají jen výjimečně komerční trháky. Ani od poslední Zlaté palmy nečekejme zábavu pro celou rodinu, ale znepokojivý zážitek. To znepokojení nepramení z depresivního námětu, ale z chirurgicky strohé formy vyprávění. Děj je jednoduchý: na sklonku Ceauşescovy éry se jedna studentka rozhodne pomoci přítelkyni k ilegálnímu potratu. Sežene andělíčkáře a najme pokoj v hotelu. Rozbíhá se zlověstný rozhovor o tom, co bude následovat. Muž riskuje deset let vězení. Dívky nemají dost peněz. Andělíčkář je vydírá. Všichni jsou viníci i oběti zároveň. Není někdo z  nich agent provokatér? Neposlouchá někdo na chodbě? Nikdo se neusměje, nepláče, důstojnost a sebeúcta tu nemají místo. Jisté je jedno: Gabita není těhotná měsíc, jak původně tvrdila. Je v pátém měsíci a jde jí o život. Jenže jaký její život je, a jaký vlastně má být? Postavy se chovají jako roboti a vůbec nás neuklidní, že se to všechno stalo dávno za diktatury. Nelidské jednání pramení z mechanismů mezní situace a ta může potkat kohokoli a kdykoli. „Vůbec nejsem pyšný na věci, které jsem jako student dělal a říkal,“ prohlašuje dnes čtyřicetiletý režisér Cristian Mungiu. „A když mluvím s kamarádkami, říkají mi, že takové situace je poznamenaly na celý život.“ Svůj film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny opřel o minimalistický režijní styl a bergmanovsky velkolepé výkony herců v hlavních rolích. Mungiův autorský film strhne především diváky vychované filmovou klasikou. V těch ostatních možná zanechá

Kdo je obětí a kdo viníkem? (Vlevo Anamaria Marinca v roli Gabity – 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny)

podobné trauma jako v hrdinkách, ale proč ne? Ne všechny filmy vznikly proto, aby nás ubavily k smrti.

Jenom přežít Film Cristiana Mungia je nejsilnější z hrstky svébytných rumunských snímků, které už pět let sbírají ceny po světových festivalech. Není jich dost na to, aby se daly prohlásit za novou „školu“, ale mají společné rysy. Tvrdý sociální akcent, dehumanizované jednání postav, zhroucená společenská struktura a zvláštní tvrdá poezie. Rumuni berou svou realitu smrtelně vážně, dokonce i když o ní černě vtipkují. I když jsou jejich filmy někdy těžko stravitelné, patří k tomu nejzajímavějšímu v současné Evropě. Generace dnešních čtyřicátníků má výhodu v tom, že skrze Francii dobře proniká na mezinárodní trh. Může za to hlavně o dvě generace starší rumunský filmový klasik Lucian Pintilie, jehož balkánský temperament a melancholické filmové postavy toužící po západní kultuře začátkem 90. let okouzlily Francii. Dnešní režiséři jsou jiní a  k  Západu se nijak nevztahují. Myslí po svém. Rumunsko je pro ně zemí, kde se příliš dlouho každý snažil jenom přežít a nic jiného se nenaučil. Právě přežití je tématem

snímku Smrt pana Lazaresca, který posbíral řadu světových cen za rok 2005. V nesnesitelných, ale filmařsky brilantních sto padesáti minutách tu umírá starý muž, který marně hledá pomoc ve všech městských nemocnicích. Režisér Cristi Puiu říká: „Moje generace točí ze vzteku nad tím, jak mizerně u nás ještě lidé žijí.“ Třetí velkou naději představoval Cristian Nemescu. Ten zahynul letos při autohavárii těsně před dokončením satirického snímku California Dreamin’. Jeho příběh lehce a efektně líčí, jak vlak s americkými vojáky se supertajnou misí NATO uvízne na bezvýznamném nádraží na rumunském venkově. Žádná síla od Evropské unie až po místního starostu nedonutí místní autority, aby vlaku povolily průjezd. Je to fraška, dokud se neukáže, že v pozadí stojí podivný příběh z druhé světové války. Tenhle nedokončený film rovněž získal cenu na festivalu v Cannes. Čím rumunští čtyřicátníci tak uchvátili západní distributory? Možná lehkou filmařskou rukou, ale především asi tím, že mají velká témata. A dokážou je brilantně zpracovat v podmínkách, proti kterým jsou i ty nejhorší české procházka růžovou zahradou. Q TEREZA BRDEČKOVÁ

Autorka je spisovatelka a scenáristka. ↓ inzerce

4měsíce 3týdny a 2dny

Ingmar Villqist

www.artcam.cz

www.praguehotellocator.cz

Bez kyslíku*

Kino Mat 15. – 17. 10. Kino Aero 18. – 20. 10. Kino Lucerna 22. – 24.10. a 26. – 28. 10. Kino Atlas 29. – 31. 10.

No a co jsem tehdy měla dělat? Co jsem si měla se sebou počít v tom zasraným Ellmitu. Sama stárnoucí. Bez tebe...

Vítěz Zlaté palmy na MFF v Cannes.

www.divadlovceletne.cz

53

R E S P EKT. C Z respekt_2.indd 1

Kašpar Divadlo v Celetné

z_Respekt_100x64-KasBk07.indd 1 24.9.2007 22:27:50

27.9.2007 11:04:23

kultura VÝtvarné umění

TELEVIZE

Roland Schauls:

Widow City Thrill Jockey Sourozenci Eleanor a  Matthew Friedbergerovi dál rozvíjejí svoje vymyšlené světy plné absurdní imaginace a ostrých střihů. Česká paralela? Snad kdyby Hiršal & Grögerová byli popové duo...

Portrait Society Veletržní palác, Praha, 5. 10.–6. 1. Lucemburský malíř Roland Schauls v tomhle svérázném projektu vzdává hold dějinám umění. Ve florentské galerii Uffizzi si vybral 504 malířských autoportrétů a jejich kopie zahrnul do velkolepé instalace, v níž se vedle sebe ocitají velikáni jako Rembrandt či Velázquez i zcela neznámí tvůrci. Smyslem je upozornit na relativnost slávy a zapomnění.

f ot o r o u g h tra d e re c o r ds

The Fiery Furnaces:

V pavoučí síti šílenství f ot o če s ka tele v i z e

HUDBA

Vladimír Boudník: Explosionalismus GHMP – Dům U Zlatého prstenu, Praha, 3. 10.–2. 12. Na rozdíl od hradní retrospektivy před třemi lety není tahle výstava průřezová, ale zaměřuje se pouze na jednu z tvůrčích etap libeňského výtvarníka. Její zásady sepsal Vladimír Boudník (1924–1968) už v roce 1949 v  Manifestu explosionalismu, propagoval je akcemi v  pražských ulicích a  věnoval tak světu českou paralelu Pollockova akčního malířství. Boudníka zajímala skrytá obrazotvornost každého člověka a  její schopnost drát se k  životu pomocí asociací. Tahle tvůrčí energie v jeho očích dokázala přetvářet svět.

The Flying Club Cup 4AD Records Americký mladík Zach Condon na prvním albu propadl balkánským a  slovanským inspiracím. Sklidil velký ohlas, pokračuje jinudy: neméně chytlavým šramlem po místopisu francouzské kultury.

Joni Mitchell: Shine Hear Music / Universal Po devíti letech první nové písně: obsahem mezi realistickým pozorováním a depresí, hudebně mitchellovsky vznosné. Mitchellová zhudebňuje Kiplingovu báseň Když a vrací se k vlastnímu hitu Big Yellow Taxi (1970).

f ot o ar c h i v v la d im í ra b o u d n í ka

Beirut:

U2: Popmart Island / Universal První vydání DVD s  koncertem z  Mexico City (1997). Bono a  spol. umějí uskutečnit megashow, aniž by oslabili hudební vyznění i svou misi „in the name of love“.

Nejkrásnější české knihy roku 2006

Kanadské vytí Guerilla Records „Karafiát naladil nahrávací mašinky a mezitím jsme do sebe klopili piva.“ Free písně, přátelský trialog chmurných i  extatických poloh, jak lze koneckonců čekat od emigrantů v Torontu roku 1989.

Moravská galerie Brno, Místodržitelský palác, 12. 10.–6. 1. Nejkrásnější knihy bývají také ty nejdražší. Dobrou příležitost se s  nimi seznámit a  přitom neutrácet dává výstava prezentující vítězné knihy soutěže pořádané ministerstvem kultury a Památníkem národního písemnictví. Hlavní ceny si odnesly například monografie výtvarné skupiny UB 12, kniha o české dekadenci V barvách chorobných nebo fotografická publikace Námořní deník Erwina Dubského.

– P@K –

– PT –

Brabenec, Karafiát, Komárek:

54

Kanadského režiséra Davida Cronenberga asi není třeba podrobně představovat. Již přes dvacet let totiž proniká se svými filmy okrajových žánrů k mainstreamovému publiku a zase zpět k publiku náročnějšímu. Koneckonců asi málokdo by neznal jeho kultovní sci-fi Moucha (1986) nebo adaptaci slavného románu J. G. Ballarda Crash (1996). Film Pavouk byl natočen v  roce 2002 a jeho tématem je situace schizofrenií trpícího Dennise, jenž trpí utkvělou představou, že když byl mladý, tak mu otec zabil matku, aby ji mohl vyměnit za zlou běhnu z hospody. S tímto traumatem se hlavní hrdina protlouká ústavy, píše si deník, vyrábí pavoučí sítě z provázků a pomalu stárne. My se s ním ovšem setkáváme až ve chvíli, kdy přichází do pečovatelského domu v  blízkosti svého bývalého bydliště a začíná vzpomínat. Schéma příběhu je tedy v podstatě velmi jednoduché a zároveň napínavé. Od začátku totiž vlastně nevíme, co se stalo, a postupem času se nám minulost nepříjemně zhmotňuje před očima. Navíc se začíná ukazovat, že v Dennisově světě není vlastně téměř nic skutečného. Autorem předlohy i scénáře je britský novelista Patrick McGrath, libující si ve svých románech v tématech jako potlačovaná homosexualita nebo mentální poruchy. Jeho kniha je však velmi konvenční v  tom, jakým způsobem schizofreniky líčí. Cronenberg si s tím ovšem hlavu příliš nelámal a hlavní postavu ukazuje v kulisách vylidněného snad Londýna, v podivném bezčasí. Dennisův svět je také utvářen, podobně jako jeho deník, z nesouvislých čmáranic, které mají hodně daleko k deníkovým záznamům, tak jak jsou popsány v předloze.

Film stojí na hereckých výkonech. Ralph Fiennes (Dennis) je ve filmu přítomen snad pořád. Jeho klidný, ale trochu strašidelný výraz kombinovaný s pomalou, netečnou chůzí pak dává postavě Dennise monstrózní rozměr. Matku, milenku a částečně i zdravotní sestru v pečovatelském domě si zahrála jediná herečka, Miranda Richardsonová. Její postavy, jejichž vzájemné prolínání není až tak úplně náhodné, jsou každá diametrálně odlišná. Od láskyplné matky přes sprostě vyřvávající děvku v  lascivních hadrech až po upjatou sestru, se kterou se Dennis postupně stále více sbližuje. Právě tento moment je asi nejdůležitějším pojítkem filmu s ostatními Cronenbergovými snímky. Šílenství se tu nikoli ukazuje, ono přímo prostupuje filmařskými postupy a nenechá diváka na pokoji. I  když je Pavouk „klidnějším“ filmem, stále je právě ona nejistota, co je a není skutečné, asi nejdráždivější emocí, kterou si z jeho sledování můžeme odnést. Neméně zajímavá je také geneze filmu, jehož realizace byla několikrát pozastavena. Je vidět, že herci jako Fiennes sice patří k hollywoodským hvězdám, ale když jde o mimořádnou roli, tak jsou ochotní riskovat i finanční ztrátu. Byl to právě Cronenberg, kdo projekt zachránil a  spolufinancoval. Díky jeho zásahům do scénáře se sice celý štáb rozhádal s autorem předlohy, ale kritiky i diváky film zaujal, náklady se vrátily a  oba protagonisté sbírali jednu cenu za druhou. PŘEMYSL MARTÍNEK

Autor je filmový publicista. Pavouk ČT 2, 17. 10., 23.25 R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

prvních 15 minut

Jonáš a velryba Na schůzce s básníkem, kterému se dobře žije a špatně vstává

N

ebude to biblický příběh, leč mladý básník Jonáš Hájek (1984, Praha) působil v poloprázdné pražské kavárně Velryba vskutku jako osamělý prorok Jonáš v břiše největšího mořského savce. Vidina možná podbarvená i vlivem veršů z jeho prvotiny Suť, kterou letos v dubnu vydalo nakladatelství Fra. „Slyšíš to pnutí? Obzor puká, k ostrovu stín se přiblížil. K moři se chýlí seschlá ruka – nabrat ji plnou. Krev do žil. Podivná schrána zkameněla, touží se dotknout, splynout v břeh. Ze země vzešlá, zpět by chtěla, nesmí však. Ustal koloběh.“

Přesná slova Jonáš Hájek hrál od pěti let na housle. Není proto náhodou, že vystudoval gymnázium s výukou hry na violoncello, což si ještě prodloužil ročním pobytem na Hochschule für Musik und Theatre v Lipsku. Poté však s hraním přestal. Na otázku, proč tak rázný konec, odpovídá: „Chtěl jsem se věnovat jiným věcem. Studiu hudební vědy a psaní.“ Čtvrtým rokem je tak na Filozofické fakultě UK, kde se zaměřil na hudbu ze 16. století a připravuje seminární práci o českém skladateli Miloslavu Kabeláčovi. Poezii začal psát v sedmnácti letech, ovlivněn tvorbou Víta Slívy, Petra Hrušky, Güntera Eicha, a nejprve ji publikoval na literárním internetovém serveru totem.cz. „Okamžité reakce prostřednictvím počítače mě fascinovaly, připadal jsem si, že sedím u stolu a čtu své verše neviditelným přátelům,“ říká o této zkušenosti, na kterou navázaly časopisecké debuty v Obrácené straně měsíce, později v periodikách Souvislosti, Tvar, týdeníku A2. Po otázce, jak jeho básně vznikají, ve Velrybě zavládne ticho. Mladý muž se očividně soustředí a jako při každé předešlé odpovědi hledá vhodná a přesná slova. Rozhovor s ním není rétorickým úpr-

Zastavit se je možné vždy a všude. f ot o g ünter b art o š

kem, plácáním pátého přes deváté, jak to v dnešní době často bývá zvykem. „Slova mně konkretizují určitou výzvu, jež má smysl, ale i  pokus formou záznamu pojmenovat tu horu nevysloveného, kterou nosíme v sobě. Rým pro mě naopak představuje poznání jazykové souvztažnosti, svým způsobem jde o pátrání po skrytém hudebním bohatství zakódovaném v řeči.“ Svět poezie je pro něj proto útočištěm před okolním světem, kde se lze zastavit a pořádně vnímat sebe, objekty, místa, vzpomínky, představy. Jak ostatně píše: „Se mnou se do brnění schováš v náruči starých zplstnatělých dek – do básně, jež jak pevný podpalovač zahoří bíle. Na plný úvazek.“

Útočiště má ale vždy charakter efemérnosti, přechodnosti, je třeba se vrátit do okolního světa, v němž Jonáš Hájek stále studuje a na živobytí si vydělává prací v nakladatelství Bürenreiter. Rychle však dodává, že mu dost pomáhají rodiče, byť se už osamostatnil a bydlí sám. „Jsem hrozně rád, že žiju v této době,“ odpoví na dotaz, zda si něco mlhavě pamatuje z  doby komunismu, kdy se narodil. „Nemám žádný důvod k nespokojenosti,“ pokračuje, aby se zarazil a po chvilce podotkl: „Ale jo, něco by se našlo, mám hrozné problémy se vstáváním.“ Q JAROSLAV FORMÁNEK

↓ inzerce

ng

uti

p Com

Grap Desi hic gn ive racta e t n i I Med

ACCA & Accountin ess ng g&Fin n i s i ance Bu rket a M

www.praguecollege.cz

ysoká Škola V í n d o r á in z e M v Praze >> britské univerzitní vzdělání >> první dva roky bakalářského studia na Prague College >> závěrečný rok na více než 60-ti univerzitách v Anglii >> nebo závěrečný rok v Praze na Prague College >> zahájení studia v lednu, dubnu a v říjnu Polská 10, Praha 2 Tel. (+420) 222 722 544-5 [email protected]

R E S P EKT. C Z

55

civilizace ŽENY A VĚDA

str. 56

DOMESTIKACE ZVÍŘAT

str. 58

trendy

str. 60

Začarovaný kruh

Mazlíček vlk

Krášlení světlem

KATEŘINA KADLECOVÁ

ZDEŇKA SŮVOVÁ

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

Proč nenacházíme mezi vědci-nobelisty téměř žádné ženy? Věda a péče o rodinu nejdou příliš dohromady.

Lidé si ochočili první zvířata nikoli kvůli užitku, ale jako společníky. Roli hrály zřejmě i kultovní důvody.

Měniti noc v den je bezbožné, psaly kdysi noviny. Dnes je osvětlení měst věda i umění zároveň.

ženy a věda

Začarovaný kruh Stojí dvacet hodin v kuse nad zkumavkami, vyvíjejí nové léky, píší do nejprestižnějších vědeckých časopisů. A pak otěhotní. Co to pro ně znamená? Mohou se ještě někdy vrátit k vědecké kariéře?

Ženám, které v  České republice dělají vědu, nevadí, že berou o čtvrtinu méně peněz než jejich mužští kolegové, ani to, že „skleněný strop“ mezi řadovými členy výzkumného týmu a nejvyššími vedoucími pozicemi se podařilo navrtat jen několika z nich. Vědkyně se mnohem víc bojí toho, že na mateřské dovolené ztratí kontakt s oborem a že jim mezi kojením a přebalováním nezbude čas ani na čtení odborné literatury. Podle všeho se bojí oprávněně. V exaktních, tzv. tvrdých vědách, v nichž se mozková kapacita vyvažuje zlatem a mezinárodním úspěchem, se výzkumnic v Česku opravdu nedostává: v technických oborech jich je 20 % z  celkového počtu pracovníků, v  přírodních vědách 36 %. V lékařských vědách ženy mírně převažují, v sociálních, humanitních a zemědělských je stav vyrovnaný. Mezi členy Akademické rady Akademie věd ČR nenajdeme ženy vůbec; na nižších stupních akademické obce na ně narazíme, není jich však mnoho.

Tak trochu jiná mateřská Vědecká pracovnice Fyzikálního ústavu AV ČR Mgr. Tetyana Ostapchuk, Ph.D., je nyní doma s čtyřměsíčním synem Míšou. Letošní laureátka ceny L’Oreal a UNESCO pro ženy ve vědě zkoumá v oddělení dielektrik tzv. smart materials, z nichž se vyrábějí třeba součástky mobilních telefonů nebo počítačů. V rámci „mateřské dovolené“ denně pracuje na vlastním tříletém grantu; víkendy nezná. „Věnuji hodinu nebo dvě e-mailové diskusi s kolegy, pak celý den počítám nebo plánuju budoucí experimenty. Ty jsou totiž jedinou věcí, kterou doma opravdu dělat nemůžu,“ popisuje svůj pracovní režim úspěšná fyzička, jež odpovídá na e-maily po půlnoci, když malý Míša spí. Přitom když před deseti lety přemýšlela, zda z rodné Ukrajiny odejít na univerzitu do Spojených států, nebo do Česka, rozhodla se pro naši republiku právě proto, že zdejší vědci nejsou tlačeni k tak závratnému pracovnímu tempu jako v USA. Pracovní vír vtáhl Tetyanu Ostapchuk hned druhý měsíc po porodu, kdy se připravovala na konferenci. „Několik týdnů jsem pracovala neustále, jen s přestávkami na kojení,“ vzpomíná žena, která nedávno odmítla nabízenou dvouletou stáž ve francouzském Orléans i tříletou nabídku z laboratoří v Anglii. Rodina je prý pro ni přednější – takhle jí mohou kolegové vozit materiály do jejího domku na předměstí Prahy, a pokud potřebuje pomoc zahraničních odborníků, může je do ČR pozvat za peníze z grantu.

56

Kam se však vzdělané ženy ztrácejí, když mezi studenty vysokých škol je jich víc než mužů, na pražské Univerzitě Karlově dokonce v poměru tři ku dvěma? V cestě za úspěchem badatelkám stojí tradiční chápání vědy jako mužského oboru (podobně jako např. u politiky), „nepropustnost“ organizačních struktur často obsazovaných muži i poměrně nízké platové ohodnocení. Ale hlavně: většina se přes všechnu snahu nedokáže k vědě vrátit po mateřské dovolené. Zvlášť v přírodovědných oborech je velmi obtížné sladit náročnou vědeckou kariéru s ženiným „neplaceným zaměstnáním“, totiž péčí o rodinu.

Dítě versus kariéra „Svou budoucnost vidím ve vědě a ráda bych se za rok vrátila do laboratoře aspoň na částečný úvazek. Ale je mi jasné, že na delší než tříměsíční vědeckou stáž už nikdy neodjedu,“ vysvětluje svoji situaci bioložka Michaela Svobodová, která je doma s dvěma malými dcerami. Návrat ke zkumavkám pro ni bude krušný – ačkoli jí manžel i vědecký ústav, v němž působí, vycházejí vstříc, kromě několika popularizačních článků toho za poslední dva roky pro vědu příliš neudělala. A cítí se trochu provinile. Podobně je na tom lingvistka Eva Lehečková, rovněž na mateřské „dovolené“. „Po Prokopově narození mi celá generativní gramatika připadala zbytečná. Navíc cítím, jak mi oproti bezdětným kolegům z oboru ujíždí vlak – nestíhám ani číst jejich studie, natož pracovat na vlastní disertaci,“ říká. „Stojí mi to ale za to, dát veškerý svůj plat paní na hlídání jen proto, abych mohla naplno dělat vědu?“ Ne všechny badatelky to vidí stejně. „Ty, které dosáhly vysokého postavení, totiž často zdůrazňují, že zvládají všechny ‚své‘ povinnosti, jsou vzorné matky a manželky a navíc špičkové vědkyně,“ naznačuje Kateřina Šaldová z Národního kontaktního centra – ženy a věda při Sociologickém ústavu AV ČR. Určitou roli tu hraje i odlišnost dnešních žen od těch, které budovaly svoji profesionální kariéru za minulého režimu. Tehdy totiž badatelky často neviděly jinou možnost než zvládat zaměstnání i rodinu – konzervativní spoR E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

Moc času na dítě jí nezbývá, ale v USA by to bylo nejspíš ještě horší. (Tetyana Ostapchuk z Fyzikálního ústavu AV ČR) f ot o t o mki n ě me c

lečnost by je odsoudila, pokud by přiznaly, že domácnost kvůli vědě odsunuly na druhou kolej. A pokud jde o zahraniční stáže, na ty beztak jezdit nemohly „Jestliže si žena dokáže zorganizovat práci, zvládne to i s rodinou,“ domnívá se neurofyzioložka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, a vypráví, jak to dělala ona: celý svůj plat odevzdávala chůvě, důležitou roli sehráli prarodiče. V laboratoři pak mohla trávit i 16 hodin denně. „Střídali jsme se v tomhle životním stylu s mužem, který je také vědec – dva dny v týdnu přicházel o půlnoci on, dva dny já.“ Rovněž bývalá ředitelka AV ČR, biochemička Helena Illnerová, v rozhovorech pro různá média popisovala, jak z práce jela na otočku domů, navařila na celý týden, část jídla připravila manželovi do mrazáku, uspala děti a zamířila zpět za potkany do laboratoře. Takový pracovní režim však není pro každého. „Já se v tuto chvíli nemíním obětovat pro vědu,“ říká rozhodně Lehečková.

Kinder, Küche, Kirche? Věda, výzkum, vývoj! Příběhy o dalších specifických problémech si lze přečíst v  publikacích Národního kontaktního centra – ženy a věda, které již sedmý rok pomáhá badatelkám v účasti na světovém výzkumu. Když člověk pročítá na webových stránkách centra rozhovory s mladými výzkumnicemi, zjišťuje, že platová diskriminace v zaměstnání je zdaleka netrápí nejvíc. Za překážku považují hlavně to, že vědecký grant lze přerušit jen na krátkou dobu nebo že R E S P EKT. C Z

v  jejich oborech mnohdy neexistují částečné úvazky. To péči o děti značně komplikuje. Všechny zmíněné problémy nutí badatelky odsouvat těhotenství (v USA se mezi vědkyněmi dokonce rozmohl trend nemít děti vůbec). Po rodičovské dovolené se mnoho žen k  vědě nevrací, různé komplikace je nutí k přechodu do soukromé sféry; pokud nestíháte kultivovat viry a nedokážete „přepnout“ na vědu, když dítě konečně usne, nemáte výsledky výzkumu, které by se daly publi-

V uplynulé dekádě získalo Nobelovu cenu za vědu téměř 100 lidí, z toho jediná žena. kovat. A poněvadž nepublikujete, nedostanete po nástupu do práce grant. Začarovaný kruh... Problém žen ve vědě, a hlavně jejich absence na absolutní špičce, je celosvětový. Lze to zjistit třeba z  brožurky She Figures 2006. Women and Science (Ona v číslech. Ženy a věda) vydávané od roku 2003 Evropskou komisí. Zdá se, že ani pomocné ruce v podobě speciálních grantů pouze pro ženy a  spousta příruček (zejména americké provenience) na téma „jak zvládnout rodinu i kariéru v akademické sféře“ zatím příliš nezabírají.

Rovnoprávnost chytrých hlav Vzdělání žen nemělo v českých zemích na růžích ustláno ani v minulosti. První dívčí gymnázium Minerva bylo z podnětu spisovatelky Elišky Krásnohorské založeno teprve roku 1890 a  na tehdejších rakouských školách směly ženy studovat až od roku 1897, takže první doktorát mohla bioložka Marie Zdenka Baborová získat až v roce 1901. Mezi absolventy pražské techniky se ženy zařadily dokonce až roku 1921. Na druhou stranu, prestižní americké univerzity tzv. břečťanové ligy Yale a Princeton přijaly do bakalářských programů ženy až roku 1969. Od té doby uplynulo mnoho vody a žena vědkyně přestala být raritou. Ve vzácných případech se badatelky dostaly i  ke kormidlu české vědy a institucionálního vzdělání. Vysokou školu ekonomickou v Praze, ústeckou Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně i další školy řídí v současné době rektorky. Své Marie Curie-Sklodowské, dvojnásobné nositelky Nobelovy ceny, se však Česko zatím nedočkalo. Tím se ovšem od zbytku světa zase tolik nelišíme. Nobelovu cenu za některou ze čtyř vědeckých disciplín dostala v uplynulé dekádě z celkových 98 laureátů jen jediná žena – v roce 2004 byla za fyziologii a medicínu oceněna Američanka Linda B. Buck. Ta v rozhovoru poskytnutém těsně po udělení ceny přiznala, že vědě musela obětovat prakticky všechen svůj čas. A o rodině nebo dětech se nikdy nezmiňuje. Hádejte proč... Q KATEŘINA KADLECOVÁ

57

civilizace

Našli si cestu k lidem. Kdo koho ale vlastně ochočil? f ot o i s i fa imag e s er v i c e

Domestikace zvířat

Mazlíček vlk Proč a jak lidé domestikovali zvířata

D

omestikace zvířat a  rostlin představuje jeden z nejdůležitějších momentů v historii lidstva. Lovci a sběrači byli závislí na nejistých potravních zdrojích, sezonních výkyvech a štěstěně. Díky domestikaci si lidé naopak dokázali opatřit mnohem bezpečnější a předvídatelnější zdroj obživy. Jak ale naše předky vůbec napadlo, že by si mohli ochočit zvíře? Bylo to skutečně kvůli užitku, nebo z  jiných důvodů? Jak při tom postupovali a  proč nedomestikovali víc druhů? Odpověď na tyto otázky není s odstupem tisíců let vůbec jednoduchá. Na konci poslední doby ledové došlo ke klimatickým změnám, které tehdejší obyvatele Evropy a  Asie donutily změnit způsob života. Velcí kopytníci, kteří do té doby tvořili většinu potravy lovecko-sběračských společenství, byli na ústupu. V místech, kde člověk nacházel příznivé podmínky, se zvyšovala hustota osídlení; lidé tak museli nejen expandovat do nových oblastí, ale změnit i spektrum potravy a hledat nové způsoby, jak ji získat a zpracovat. Jedním z východisek se stala právě domestikace zvířat a rostlin.

58

Počátky domestikace klademe do doby před 14–12 tisíci lety, kdy se společníkem člověka stal pes, potomek vlčích předků (pro srovnání – první rostliny byly domestikovány asi před devíti tisíci lety). S odstupem několika tisíc let pak přišli na řadu nejstarší kopytníci (viz rámeček). Nešlo ale o analogický proces; ukazuje se, že vlk nebyl na rozdíl od kopytníků domestikován záměrně. Proč si lidé ponechali první vlky? Nemohli přece vědět, že je v průběhu následujících desítek generací domestikují. Museli z nich mít tedy nějaký okamžitý užitek; teoreticky se odrostlá vlčata mohla stát pomocníky při lovu, spolehlivými hlídači, či dokonce tvory, které lze v případě potřeby zabít a sníst. Žádná z těchto variant se však nezdá pravděpodobná. Tehdejší lidé lovili převážně velké býložravce, v  čemž jim vlci mohli jen stěží pomoci; úvahy o vlku v roli hlídače odrážejí spíše dnešní pohled na psy; a představa masožravého vlka jako zásobárny potravy je když už ne absurdní, tak přinejmenším nesmyslná z ekonomického hlediska. Existují také další možnosti, i ony jsou však nepravděpodobné. Zbývá nám tak jediný důvod:

domácí mazlíček a společník. Výzkumy ukazují, že vlčata jsou nejpřístupnější socializaci ve stáří 2–3 týdnů. Pokud se v tomto věku setkají se člověkem, mohou ho chápat jako člena smečky. Snadno si pak lze představit tlupu pravěkých dětí hrajících si s vlčaty, která je později doprovázejí i v dospělosti. V této souvislosti rovněž vyvstává otázka, kdo si vlastně koho ochočil...

Kult pratura Těžko si však lze představit jako mazlíčka dospělého pratura. Díky užitečnosti psa sice lidé pochopili principy domestikace a cíleného rozmnožování, museli mít ale nějaký důvod, aby se do náročného procesu zdomácnění kopytníků pouštěli. A nějakým úmyslem nepochybně vedeni byli, protože tato zvířata potřebují velké množství rostlinné potravy, což od lidí vyžaduje určité plánování. V  prvních staletích domestikace kopytníci sloužili zejména jako zdroj masa, kůží, šlach a podobně. K využití sekundárních produktů, jako je mléko, vlna, práce a podobně, došlo až mnohem později. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

civilizace Domestikovali však lidé kopytníky pouze kvůli masu? Nedávné výzkumy svědčí o tom, že to v některých případech mohlo být jinak. Například tura si lidé mohli osvojit z kultovních důvodů. Svědčí pro to symbolické vyjádření tohoto zvířete ve starých kulturách – navíc se zdá, že v některých oblastech nekonzumovali hovězí maso denně, ale pouze při slavnostech a rituálech. Kromě toho mohla být první úspěšně domestikovaná zvířata předmětem výlučného vlastnictví a zajišťovat tak svým majitelům vyšší sociální status.

Nezkušení chovatelé U  většiny domácích zvířat známe jejich divoké předky, víme, kde žili, a je doložen i čas a místo domestikace. Shromáždit tyto údaje bylo velmi pracné. Pomáhalo při tom například i studium jeskynních maleb a rytin. Nejdůležitější roli sehrál pochopitelně výzkum kosterních pozůstatků. I  tady se však často setkáme s  problémy; v  některých případech nelze totiž tak snadno říci, zda kosti, nalezené třeba na nějakém neolitickém sídlišti, patří již domestikovanému zvířeti, či jeho divokému předku, kterého lidé ulovili. Často užívaným kritériem, jak obě možnosti odlišit, bývá velikost zvířat – první domestikovaní kopytníci byli totiž výrazně menší než jejich divocí předkové. Například pratura známe jako obrovské a nebezpečné zvíře; není tedy nic jednoduššího než si představit, že tehdejší lidé vybírali k chovu a rozmnožování spíše menší jedince, které mohli snáze zvládnout. Podobné hypotézy lze však jen obtížně ověřit. Nemůže menší velikost domestikovaných zvířat odrážet jiné skutečnosti, třeba nezkušenost prvních chovatelů? Stejně dobře si lze totiž představit, že první zvířata provázející člověka se zmenšila kvůli špatné výživě, nesprávnému zacházení, značné konkurenci mezi jedinci nebo chorobám šířícím se ve stádech, o příbuzenském křížení nemluvě.

Příliš divoká zebra Rozhlédneme-li se po současném světě, zjistíme, že mezi domácí zvířata patří překvapivě málo druhů. Spokojili se naši předkové pouze s několika málo druhy? Snad za to mohou spíš specifické vlastnosti zvířat – ne všichni živočichové jsou stejně vhodní. Proč byli například domestikováni kůň a osel, ale nikoli zebra? Poměrně snadno se dobereme zjištění, že v minulosti se lidé pokoušeli domestikovat více druhů, jejich snaha však často končila nezdarem; problém se tedy skrývá ve specifických vlastnostech druhů. Některá zvířata se mohou živit potravou, která pro

Nejstarší průvodci člověka (Všechny druhy byly domestikovány opakovaně v několika centrech Eurasie) druh

předek

pes

vlk

kdy

ovce

argali (ovce středoasijská)

9 tisíc př. n. l.

koza

koza bezoárová

8 tisíc př. n. l.

10–12 tisíc př. n. l.

tur

pratur

7 tisíc př. n. l.

prase

prase divoké

6 tisíc př. n. l.

R E S P EKT. C Z

člověka není snadno dostupná. Jiná pomalu rostou a mají dlouhé intervaly v rozmnožování nebo se v zajetí rozmnožují jen obtížně. Některá nemají k domestikaci vhodnou povahu (jeví sklony k agresivitě, panice...), postrádají dostatečné sociální vazby (nemají skupinovou hierarchii) a podobně. A jak to bylo se zebrami? Obyvatelé Afriky to v pravěku měli jednodušší než lidé na severu, na rozdíl od severní polokoule zde totiž na konci poslední doby ledové nedošlo k výraznému úbytku velkých lovných zvířat. Dávní Afričané tedy nebyli pod tak velkým tlakem, aby si opatřili nové zdroje potravy. Nicméně zhruba od 16. století se Evropané, kteří se přistěhovali na jih kontinentu, pokoušeli zebry zkrotit. Neúspěšně. Oproti koním jsou totiž mnohem agresivnější a mají lepší periferní vidění, nedají se tedy chytat do lasa, a tudíž jsou k ochočení nevhodné. Alternativní hledisko nabízí evoluční biologie. Existuje hypotéza (viz J. Flegr: Zamrzlá evoluce), podle níž lze domestikovat pouze evolučně mladé druhy s  nízkou úrovní variability (tedy druhy vzniklé odštěpením malé populace od původního druhu). Pouze ty mohou reagovat na měnící se podmínky prostředí a dále se vyvíjet, třebaže v případě domestikace se jedná o prostředí umělé selekce řízené člověkem. Takových druhů je pochopitelně menšina.

Domestikace pokračuje Zebra nepředstavuje jediný neúspěch. Obdobně ztroskotala i snaha domestikovat jiné velké kopytníky. Zdá se tedy, že chceme-li studovat proces domestikace, musíme od kopytníků přesunout pozornost k menším zvířatům. Vždyť za posledních zhruba 1000 let se společníkem člověka stal například králík, křeček, potkan nebo činčila. Odborníci, kteří domestikaci zkoumají, sledují, jak se v desítkách po sobě jdoucích generací projevuje u zvířat pobyt v prostředí, v němž se pohybují lidé, i přímý styk s člověkem. Pro další rozmnožování se vybírají především jedinci, kteří na kontakt s lidmi reagují vstřícně. Toto chování bývá samozřejmě různě odstupňované v generacích jdoucích po sobě – od přirozené plachosti přes tolerování lidské přítomnosti až po vyhledávání společnosti člověka. Nejznámější jsou například zhruba padesát let probíhající pokusy s liškami stříbrnými nebo potkany, vědci ale pracují i s dalšími obratlovci. U většiny sledovaných druhů dochází asi po 30 generacích k viditelným změnám ve vzhledu, chování, hladině hormonů a velikosti mozku; převážnou část těchto zvířat už můžeme považovat za zdomácnělou. Zdá se tedy, že domestikace nejstarších domácích druhů mohla být poměrně rychlým procesem. Ve skutečnosti však byla pravděpodobně z různých příčin o něco pomalejší než zmíněných 30 generací. Otázkou je, zda někdy dokážeme plně porozumět všem důvodům, proč jsou některé druhy vhodné pro domestikaci a jiné nikoli. V každém případě se v budoucnu objeví nová domácí zvířata. Vyplývá to z požadavků naší civilizace – ať už se na tuto otázku podíváme z pohledu Západu toužícího po nových a nových domácích mazlíčcích, či z pohledu exponenciálně rostoucích populací rozvojového světa, které hledají další zdroje potravy. Q

žádná věda

Kdo neruší čejky Často se vytrhnu z města a prchnu v osamělá místa; tu zachvacuje krása přírody mysl mou, všem hnusnostem a protivnostem, kteréž mne z města pronásledovaly byly; celý u vytržení, celý v citelnostech nad krásou její jsem blažen, jako pastýř v zlatém věku a bohatější nad krále, píše (v překladu Václava Hanky) Salomon Gessner, blíženec J. J. Rousseaua a nás všech, kteří dnes vyjíždíme na výlety, na chaty a chalupy. Environmentální výchova vychází z toho, že ekologické problémy jsou důsledkem odcizení přírodě, do něhož člověk upadl jako oběť městské, průmyslové a počítačové civilizace. Ne každý přírodě odcizený je trpnou obětí. Povahy voltairovského rodu pohrdaly a pohrdají iracionalitou a sentimentalismem milovníků přírody – deviantů v civilizačním pohybu. Existují subkultury vědomě vzdorující „lásce k přírodě“, která se od dob romantismu rozšířila jako povinnost. Explicitně protipřírodní povahu měly postoje a životní styl Jeana-Paula Sartra, jak je charakterizuje francouzský filozof B.-H. Lévy. Příroda Sartrovi není příjemná, je odporná. Není ani tajemná, jen zneklidňující. Odpor k přírodě demonstroval Sartre se sveřepostí až naivní. Dával přednost konzervám před čerstvě připraveným jídlem a masu s omáčkou před „přírodní“ úpravou. Jean-Paul byl znechucen tělem. Vzrušovaly jej milenky oblečené. Dovolával se spříznění s Charlesem Baudelairem; oba měli náklonnost k ženám nalíčeným, k herečkám, k ženám frigidním a neplodným. J. P. Sartre byl vyhraněným případem umírněnější subkultury literátů a umělců, kteří proti přírodě vlastně nic nemají, jen dávají s pocitem estetické a stylové převahy přednost chvílím stráveným v kavárnách. Když kamarádi zvali Egona Erwina Kische na výlet, neměl zájem: „Žid patří do kavárny.“ Naše kolegyně archeoložka odmítá vystrčit nos z chaty v Beskydech: není zvědavá na „trapné skřehotání ptactva“. Kdyby se ekologickým vychovatelům podařilo zpřírodnit všechny odcizené, přišli bychom o jejich půvab, ale utrpěla by i sama příroda. Kdo vede v kavárně intelektuálské a umělecké řeči, toho zajímají jiné věci než nakupování. Ale nepotřebuje ani lanovku na Sněžku, neproniká do Himálaje, nešlape v porostech vstavačů a neruší hnízdící čejky. Komu příroda nic neříká, obejde se snadněji bez automobilu. Komu vyhovuje život s internetem na sídlišti, nestaví haciendu na louce za městem. HANA LIBROVÁ

Autorka je socioložka.

ZDEŇKA SŮVOVÁ

Autorka je zooložka, zabývá se archeozoologií a paleoekologií.

→ Příští týden píše václav cílek

59

trendy

Romantické, bezpečné, přehledné – osvětlené. f ot o li c h t – raum – sta dt p lanun g , d – w u p p ertal

Krášlení světlem Veřejné osvětlení „usnadňuje lidem pobyt na ulicích, a je tak příčinou rýmy, kašle a chrapotu“, psaly noviny před sto šedesáti lety. Tohle platí i nyní. Ale jinak se změnilo skoro všechno: nejde už jen o svícení, ale o bezpečnost, úspory a kouzlení s atmosférou. „Díval jsem se blažen do plamenů, blažen do usměvavých lidských tváří,“ popsal Jan Neruda, jaké to bylo, když viděl na podzim 1847 poprvé rozsvícené ulice Prahy. Blažení byli všichni: bylo zázračné, že se pod nebem svítí. Dnes to rozhodně nestačí. Veřejné osvětlení se změnilo v komplikovanou disciplínu a specializovaní „light designéři“ připravují „lighting masterplany“, tedy plány osvětlení, které noční město mění v romantické, bezpečné a přehledné místo. Světlo musí být levné, příjemné a efektní. A nesmí svítit do nebe, neboť svět trápí světelné znečištění.

Na sloup a na radnici Hlavní náměstí ve středočeském Žatci dnes „majestátně září do noci“, říká pyšně dlouholetý správce

60

tamního osvětlení Jaroslav Pachman. Před budovou radnice stojí čtyři vysoké lucerny a celé prostranství chápe pan Pachman jako „rám, do něhož jsme nakreslili obraz“. Na morový sloup se svítí zespoda světly v dlažbě, aby se barokní obláčky správně nadouvaly. Domy mají podsvícená podloubí. „Pan architekt chtěl hlavně vytáhnout architekturu, když nám ji tady předkové nechali,“ vysvětluje Pachman, sám člen Společnosti pro rozvoj veřejného osvětlení a milovník umělého světla. Jako o „panu architektovi“ mluví o Ladislavu Monzerovi, který byl hlavním průkopníkem „světelného designu“ u nás. V devadesátých letech vymýšlel osvětlení pro Pražský hrad a  další pražské stavby, pro Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech a památky v Klatovech a mnoho dal-

ších. Zemřel v roce 2004. Jeho ústřední myšlenkou bylo, že „i světlo je stavební materiál“. Když se zdůrazní obrysy, barva, materiál, kontrasty, budovy v noci zkrásní. Zároveň ovšem umělé světlo dělá divy s pocity lidí. Také na to pamatoval architekt na žateckém náměstí; navrhl proto, aby na místech pro chodce byly „vertikální osvětlenosti ve výši obličeje pokud možno větší než horizontální hodnoty na dlažbě“. „Při takovém nasvícení lidé lépe rozpoznávají obličeje a to je velice důležité pro pohodu,“ vysvětluje Petr Žák, následovník architekta Monzera, designér ze společnosti Etna. „Teď už nejde o to postavit řady lamp, ale vyřešit světlo komplexně, zdůraznit průchozí trasy, atmosféru, charakter.“ Důležité jsou kontrasty, barva a teplota světla, směr, šíře R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

Mistři světla Žatec je trošku zastrčené město a má svůj malý světelný projekt. Ovšem města po celé Evropě si objednávají světelné „masterplany“ a  na zkrášlování světlem dávají velké peníze ze svých rozpočtů. Není to tak dlouho, co po nocích chodili po rakouském Stuttgartu lidé z architektonické kanceláře Licht-Raum-Stadt s bločky a fotoaparáty. Sledovali, jak kde chodí lidé, kde se zdržují, kde na to mají dobré světlo. Vznikl komplexní plán, jak město osvítit: architekti ho rozdělili na několik zón. Tak třeba „zóna pro volný čas“ je oblast s bary a předzahrádkami, kde se flámuje až do rána. Tady je třeba „vidět a být viděn“, proto velkorysé osvětlení à la Las Vegas. Do „zóny zeleň“ patří osvětlení, které by dodalo noční kouzlo stromům a keřům. Světla mají sloužit také orientaci, přes hlavní průtahy městem by řidiče měla provést barevná navigační světla. Podobné vize si nechávají zpracovat další rakouská a  německá města: Lipsko, Frankfurt, Hamburk. „Snad každý referent z odboru plánování byl aspoň jednou na exkurzi v Lyonu, městu světla,“ popisují trochu ironicky německé noviny Die Tageszeitung. V Lyonu se každý rok představují nové trendy ve veřejném osvětlení a kdekteré město je chce.

Světlo pod Karpaty „Jejda, je to normální světlo. Co by na tom bylo zvláštního,“ říká paní Studeníková, obyvatelka Hostětína, vesnice kousek od Luhačovic. Světlo je tu normální, ale právě v tomhle je vesnice v Bílých Karpatech výjimečná. Není ho moc ani málo, nespotřebovává zbytečně elektřinu a neruší okolí. Před rokem obec dokončila rekonstrukci osvětlení; vesnice dostala dar od firmy Philips, která tu instalovala své nejmodernější lampy. Je jich čtyřicet, o osm víc, než bylo dříve. I tak se spotřeba snížila

Člověk a jeho světlo 30. léta – více světla. Snaha zavést veřejné osvětlení a rozvést světlo, kam to jde. 50. léta – technické osvětlení. Osvětlit co nejsilněji silnice a chodníky pro dobrý provoz a bezpečí. 70. léta – osvětlení pro krásu. První pokusy využít světlo pro zlepšení atmosféry městského prostoru. 80. léta – jako na divadle. Při osvětlování hlavně historických staveb nebo současné architektury se používají prvky divadelního svícení. Tedy různá světla, která zdůrazňují konkrétní prvky. Nastupují barevná světla. 90. léta – světlo škodí. Objevuje se problém světelného znečištění, hledají se způsoby, jak proti tomu bojovat. 2000 – dynamické svícení. Světlo je důležitý prvek ve vytváření městského prostoru. Designér světla je samostatná profese, města si dávají zpracovat osvětlovací plány. Zdroj: časopis Professional Lighting Design 52/2006. Petr Žák

o třetinu. Lampy neoslňují, dávají měkké, trošku snové světlo a hlavně – množství světla zbytečně vyzářeného do okolí se snížilo na desetinu. O světelném znečištění, nesmyslném svícení do přírody a do nebe, se mluví od osmdesátých let a objevuje se hnutí za „temnou oblohu“. Jeho členové argumentují, že světlo v noci vadí nočním živočichům, znemožňuje zkoumání oblohy, podle některých výzkumů působí špatně i na organismus člověka, jehož spánek není bez úplné tmy dost kvalitní. U  nás položku „světelné znečištění“ prosadili v roce 2002 do zákona o ochraně ovzduší. Osvětlovači na to musejí brát ohled. „Je to vlastně jednoduché, prostě lampa musí mít zhruba tvar obráceného hrnce,“ říká Yvonna Gailyová, ředitelka hostětínského centra Veronica, které tam dělá řadu ekologických akcí a dodává Hostětínu známost a image „ekovesnice“. Skutečně, výrobci světel dávají dnes na trh hlavně lampy, které nemají vypouklé spodní sklo, a svítí tudíž jen do „spodního poloprostoru“. Z málo kvalitních lamp uniká vzhůru dvacet procent světla, z těch nejkvalitnějších jen tři až pět procent. Obecně se světla začala tlumit a  svítí spíš chytřeji než víc. Platí to i v Praze. „V devadesátých letech jsme měřili intenzitu světla v ulicích Prahy, bylo ho zhruba dvaapůlkrát víc, než bylo potřeba podle norem,“ říká Jaroslav Kotek, předseda Společnosti pro rozvoj veřejného osvětlení. Teď se světla zklidnila a zefektivnila. Zkoušejí se třeba systémy, které mění intenzitu osvětlení několikrát během noci podle toho, jak je rozsvícené okolí; v Praze je takových luceren už zhruba stovka. Na veřejné osvětlení se spotřebuje zhruba dvacet procent evropské elektřiny a je načase šetřit. Obyčejná sodíková výbojka spotřebuje asi tolik energie jako stowattová žárovka. Nejlepší světla o třetinu méně. Světýlkem budoucnosti jsou pak LED diody: jsou to kuličky velikosti hrášku, z nichž každá spotřebuje jen tři až pět wattů. Několik jich svítí také v Žatci, osvětlují zdejší „sloup milénia“. Je to ale asi takové, jako kdyby na něj někdo svítil baterkou. „Tohle je budoucnost osvětlení. Do deseti let to budou nejúčinnější zdroje světla,“ tvrdí ovšem Petr Žák. Už dnes se LED diody skládají do pláství a řad, dokážou měnit barvu a doplňují další zdroje. A co je příjemné, svítí skoro zadarmo.

po nákupech Tričko bio organic

„Organická bavlna? Ta dobře odsává pot,“ myslí si paní prodavačka v obchodním domě Marks&Spencer. „Organic? To je jen takový nápis, na druhém tričku je zase žárovka, to nic neznamená,“ domnívá se druhá. „Z organické bavlny? To je jako bez chemikálií,“ říká prodávající v řetězci H&M. Personál je zatím mírně dezorientován, neboť kolekce z organické bavlny přichází na pulty obchodů s oděvy právě v těchto týdnech. Oblečení s nápisem „organic cotton“ začíná v Česku prodávat hned několik mezinárodních řetězců: kromě Marks&Spencer a H&M také C&A, už druhou sezonu je má značka Jackpot a Cottonfield. Tenhle tah už firmy ozkoušely v zemích jako Dánsko, Německo, Velká Británie. Český spotřebitel i prodavač se ale teprve učí, jak číst cedulku „organic“. Obecně: organická či bio bavlna není geneticky modifikovaná a pěstuje se bez pesticidů a insekticidů. Narozdíl od té obyčejné, která se stříká a práškuje ve velkém; údajně na ni padne čtvrtina světové spotřeby pesticidů. Také zpracování je ekologičtější. „Organická bavlna má různé certifikáty. Některé zaručují, že se bavlna šetrně pěstuje. Jiné zohlední i to, jak je zpracovaná příze a konečný výrobek. Některé kladou důraz i na sociální aspekty,“ říká Kateřina Čapounová, která problém biotextilu důkladně mapovala pro server Biospotřebitel.cz. Tak třeba C&A deklaruje, že v jejích věcech je sto procent organické bavlny, ale není to potvrzeno žádným nezávislým osvědčením. Než nás dojme ramínko s nápisem organic, je dobré si uvědomit ještě jednu věc. Organická bavlna neprospívá jenom životnímu prostředí, ale také tržbám. Třeba v prodejnách Marks&Spencer dělají ve Spojeném království s nálepkou „organic cotton“ slušné obchody už několik sezon. Výzkumem mezi zákazníky zjistili, že tři čtvrtiny z nich se zajímají o původ zboží, které kupují. A tak jim k tričku dodají ještě ten správný citlivý příběh. Do Česka tenhle trend právě zvolna přichází. Mají v H&M hodně ekologických zákazníků? Paní prodavačka nemusí dlouho přemýšlet: „Jste první, kdo se na to ptá.“

UFO v Dejvicích

– VKV –

„Zase jsem se lekla. Je to, jako kdyby tady přistálo UFO,“ – řidička Hedvika jezdí z pražských Dejvic do Podbaby vcelku často, ale vždycky se zarazí. Přechod pro chodce tady bliká do tmy, na zemi je pruh světel jako na přistávací rampě. Zarazit řidiče a  zvýšit bezpečnost chodců je také účel experimentálního přechodu. Kontrastní světlo na přechodech a křižovatkách, to je další věc, kterou zavádějí v posledních letech česká města. Jistě sem brzy dorazí také další vymoženosti. Solární světla, která se přes den nabijí a v noci svítí. Světla, která se před chodcem rozsvítí a za ním zhasnou. „Mediální fasády“, na něž se promítají obrazy a  barvy. Tohle všechno se zkouší a možná se to stane součástí každé noci. Před sto šedesáti lety psaly noviny, jak bezbožné je „světový řád opravovati a  noc měniti v  den“. Od té doby jsme se v tom značně zdokonalili. Q

f ot o c &A

paprsku. To všechno vykouzlí to správné nokturno.

Fakt organic.

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

R E S P EKT. C Z

61

eseje

Příběh o nenávisti f ot o ar c h i v

Z kosovských Albánců a jejich množení nám běhal mráz po zádech Vladimir Arsenijevič

(1965 v Pule) je srbský spisovatel, překladatel, redaktor a publicista. Jeho prvotina, román V podpalubí (první díl tetralogie Cloaca Maxima), byl oceněn v roce 1994 cenou týdeníku NIN jako kniha roku a přeložen byl do dvaceti jazyků (česky 1996, Prostor). Dále napsal romány Andjela, Mexiko Válečný deník a Išmail. Žije v Bělehradě.

Pro všechny někdejší Jugoslávce, zejména pro nás Srby, bývali kosovští Albánci především „naši negři“ – a časem se z nich stali úhlavní nepřátelé Srbska. Jihosrbská provincie Kosovo je od roku 1999 pod správou OSN a v těchto měsících se rozhodne, zda se definitivně odtrhne od Srbska. Pro ty, kdo se v západní Evropě ptají, jak se mohla zrodit taková nenávist mezi Srby a Albánci, mám odpověď, protože ten příběh jsem ve své zemi viděl a slyšel. Moje bývalá vlast, bývalá Jugoslávie, byla zemí obrovské etnické a kulturní různosti. Maršál Josip Broz Tito tuto různost opěvoval jako náš jugoslávský „melting pot“, ale tím ona ve skutečnosti nikdy nebyla. Po Titově smrti zůstala Jugoslávie rozštěpena a poznačena hierarchií ekonomicky nadřazených a podřadných částí země. Na krajním severu, na hranici s  Rakouskem, bylo nejrozvinutější Slovinsko, dále to šlo přes Chorvatsko a Srbsko až po Černou Horu a Makedonii na krajním jihu. „Čím jižněji, tím smutněji“ („što južnije, to tužnije“) – tak opisoval lid hierarchii jugoslávského rasismu, který mířil vždy proti těm, kdo byli zeměpisně i ekonomicky bezprostředně „pod vámi“. Slovinci pohrdali trouby, lenochy a ubožáky z ostatních republik, zejména Chorvaty, Chorvati zase pohrdali Srby a ti se vysmívali Makedoncům anebo Černohorcům. Bosňané byli na posměch všem.

Strýček Tom A  potom tu byli ještě Albánci z  Kosova. Jejich mateřština nebyla slovanská. Byli chudší než my ostatní, jejich kultura nám byla vzdálená. V pestré směsi rozličných Jugoslávců byli odsouzeni na roli absolutních outsiderů. Všechno to, co jsme si my „jiní“ mysleli, že víme o Albáncích, bylo poslepováno z urážlivých klišé. Mluvili jsme o nich jako o „Šiptarech“ (Skipetari). Pokud jsme o nich nemluvili s nenávistí, tak jen proto, že jsme je nepovažovali za hodny takové emoce. Mezi „tamtěmi“ a „námi“ neexistoval žádný dialog, a to ani v těch nejlepších časech. Kosovští Albánci byli pro nás jen primitivové, občas snad směšní strýčci z Chaloupky strýčka

62

Toma, co se nechali bez protestů mlátit. Byli to naši negři. Za Titových časů díky tomuto povrchnímu rasismu průměrný Jugoslávec jejich přítomnost prakticky nevnímal. Z dnešní perspektivy se to jeví až nevinně ve srovnání s vražednou nenávistí k „Šiptarům“, která se Srbů zmocnila po Titově smrti a prvních „nepokojích“ v Kosovu koncem minulého století. Za vlády Slobodana Miloševiče, když bobtnal nacionalismus a stát byl cupován na kusy, začali to opovržlivé slovo „Šiptaři“ užívat politici i média. Z kosovských Albánců se stával předmět paranoie a stále více se o nich mluvilo, jako kdyby existovali jen z jediného důvodu: rozdrtit a zničit nás Srby.

Začalo to mýtem Za Miloševiče vznikl také jeden historický mýtus, který zněl asi takhle: „Kdysi bylo v Kosovu podstatně více Srbů než Albánců. Jenže časem (jakýmsi nevysvětleným zázrakem! V.A.) sem pronikali Albánci z Albánie a začali se tu před našima očima usídlovat.“ Vyvinuli v  sobě – z  našeho pohledu přímo živočišnou – kolektivní vůli termitů a množili se jako králíci. Běhal nám mráz

Padla naděje na normální život Srbů a Albánců. po zádech z té jejich nekontrolovatelné životaschopnosti a vysoké porodnosti, otřásali jsme se hnusem. Zároveň se od každého Srba požadovalo, aby se přihlásil k nenávisti vůči „Šiptarům“. Kdo je nedovedl nenávidět, nemohl se považovat za pravého Srba a nejspíš jím ani nebyl. Takto byli Miloševičovou propagandou a jeho médii „Šiptaři“ prohlášeni za archetypálního nepřítele, bez něhož by byla existence Srbů prakticky nemyslitelná. Neboť: čím by byl Batman bez svého Jokera? Takže „Šiptaři“ už nebyli žádní směšní strýčci Tomové, ale stali se z nich hroziví,

nebezpeční démoni, rozhodní a urputní ve svém úmyslu vzít nám naše historické území, ukrást nám Srbům Kosovo pole, „kolébku naší kultury“, ukrást nám naše mýty, oloupit nás o to, co nám historickým právem patřilo. Prezident Milošević vymyslel fantastický plán. V  jeho obskurní říši zla, bídy, etnické nenávisti a hyperinflace měly armáda a policie s pomocí médií povoleno beztrestně ponižovat kosovské Albánce. Mohly je svévolně vyhazovat z práce anebo zatýkat, podpalovat jejich majetek a vyhlazovat vesnice i rodiny. Prezident, posílen svojí popularitou, dlouhá léta svědomitě svůj plán uskutečňoval. Šířil násilí nejprve v Kosovu a časem po celé Jugoslávii. Po Daytonské dohodě v  prosinci 1995 si dal malou pauzu. Ale v roce 1999 přivedla tato spirála násilí Miloševiče nakonec tam, kde to všechno začalo, zpět do Kosova. Kosovo se stalo místem začátku jeho konce. Po třinácti letech destrukce. Je pravda, že když NATO začalo v březnu 1999 bombardovat srbskou Černou Horu, byla zničena i velká část infrastruktury a byly stovky civilních obětí. Ale byla zničena také srbská státní moc v  provincii Kosovo. A  vzápětí se na tom nešťastném místě vyměnily role obětí a pachatelů. Došlo k exodu tisíců Srbů a Romů, došlo na pomstychtivou zuřivost „vítězů“ a oběťmi se zase jednou stali nevinní civilisté. Padla naděje, že by v  nějakém dohledném čase bylo možné soužití, normální život úplně obyčejných lidí, Srbů a Albánců.

Koupel v jezeře mrtvých Milošević sehrál svoji hru tak lstivě, že už zůstával jen epilog – tribunálu v Haagu unikl infarktem a otázku viny nechal na nás. Také proto dnes leží hanba na nás, občanech Srbska, ať už to přijmeme nebo ne. Před pár lety srbská média informovala celé měsíce o masových hrobech, v nichž soudní znalci identifikovali mrtvé jako kosovské Albánce. K nejotřesnějším obrazům patřil pohled na mrazírenský náklaďák, z něhož do jezera Perucac v ústí řeky Derventa vypadla těla zavražděných kosovoalbánských žen, dětí a starců. V televizi jsme viděli, jak rozkládající se mrtvoly vytahují z vody, slyšeli jsme šokující přiznání řidiče, jenž měl mrtvoly odvézt pryč z Kosova, aby se zločin zamaskoval. Jedna bělehradská televize tehdy vysílala krátký rozhovor s  mužem, který se nerušeně koupal v nádherném jezeře, z něhož právě lovili mrtvoly. Když se ho reportérka ptala, zda mu to nepřekáží, potřásl tento prosťáček hlavou, z níž mu stékaly kapky vody. „Po pravdě řečeno, vůbec tomu celému nevěřím,“ řekl ledově do kamery, s nevinným mrknutím, s lakonickým úsměvem. A skočil zas do vody. R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

Vzpoury spravedlivých Věřící romantici nastupují tehdy, když jsou sekulární liberálové bezmocní f ot o p r o f ime d ia . c z

Blázen, pomysleli byste si. Ale opak je pravdou. Jeho reakce je absolutně pochopitelná. My, občané Srbska, máme za sebou desetiletí vymývání mozků politiky a médii, desetiletou lekci z toho, jak může donekonečna opakovaná lež přivést člověka až k tomu, že oné lži uvěří. Onen koupající se muž jen využil schopnost, kterou bylo možno tak lehce nabýt. Popírání je jednou z ústředních nových srbských vlastností. Je tak nová, že pro ni ještě ani nemáme vhodné slovo a mezi osvícenými se užívá anglického slova denial. Toto denial, tento chlad vůči lidskému utrpení, tato neschopnost projevit elementární soucit, dokazuje, že jsme jako společnost uvízli v neexistujícím prostoru. Jako kdybychom nechtěli uniknout spárům minulosti.

Ian Buruma

(1951) je spisovatel, žije v New Yorku a přednáší na Bard College. Znají ho i čeští čtenáři z knihy Západ očima nepřátel (2005), Slováci si přeložili jeho Zrod moderního Japonska. Burumovo zatím poslední dílo se jmenuje Smrt Thea van Gogha a hranice tolerance (Penguin Books).

Zkažené mládí Otázka statusu Kosova a  stejně důležitá otázka našeho budoucího vztahu ke kosovským Albáncům patří k  těm klíčovým, na nichž se prokáže politická zralost. Dnešní srbská společnost je přesycená politikou. Je unavená z prohrané války, vyčerpaná chronickou bídou a pocitem, že se musíte cítit buď jako oběti, nebo jako viníci, bojí se změn a vyhýbá se odpovědnosti. Je tedy zaděláno na to, aby náš pohled na kosovské Albánce zůstal ještě dlouho beze změn. K němu se navíc přidalo podprahové reptání poražených, kteří si ulevují sebelítostí. Takový pocit se lehce spojí s mystickou myšlenkou, že my jsme vždy v právu. Neodvratná „ztráta“ bývalé jugoslávské provincie Kosovo se v některých kruzích naší společnosti vnímá úplně apokalypticky. Nedávno bylo centrum Bělehradu polepeno plakáty s jasným sdělením: „Není Srbska bez Kosova!“ Ten, kdo to říká, lže, a mnozí to v principu vědí, protože je evidentní, že status Kosova bude v každodenním životě Srbů a jejich starostech hrát jen okrajovou roli. Vlastně se spíše zdá, že mnoho občanů zklamaných vším možným se rozhodlo, že už nebude věřit ničemu. Tak jako ten prosťáček u jezera. Ale co chcete od generace, která vyrostla ve válce a ničení a je odkojena politikou otevřené nenávisti? A která neuvidí jiné, svobodnější země, protože všude potřebuje víza? Naši dnešní mladí lidé opět nenávidí bez zábran, s lehkostí a požitkem. Z průzkumů mezi školáky naskakuje člověku husí kůže. Více než třicet procent srbských středoškoláků si myslí, že „s Albánci se nemáme začít kamarádit ani je navštěvovat“. Téměř třetina mládeže si myslí, že Číňanům, jediné poměrně velké skupině cizinců u  nás, by se měl zrušit souhlas k  pobytu. Homosexuály a lidi nakažené AIDS odmítá každý druhý mladý člověk. Je to hrozivá představa, s  jakým morbidním úspěchem znetvořila současná srbská společnost myšlení a emoce mladých lidí. Řešením je možná jen stoický klid a čekání na naději, že v nových, zdravějších poměrech vyroste jiná generace. Možná nám zbylo už jen věřit tomu, že naše vnoučata budou opravdu našimi dětmi. Q R E S P EKT. C Z

V některých okázalých kruzích začalo být moderní považovat ateismus za známku lepšího vzdělání a vyvinutější civilizace, zatímco náboženské přesvědčení je výrazem zpozdilosti a projevem primitivů. Náboženství, tvrdí se, je zodpovědné za násilí, útlak, chudobu a mnohé další špatnosti. Není těžké najít příklady pro podobná tvrzení. Může ale být náboženství také silou dobra? Může zavánět pokrytectvím, že jako nevěřící budu bránit ty, kdo takovou zkušenost s dobrem mají. Když však člověk v televizi sleduje barmské mnichy, jak se staví proti ozbrojencům jednoho z nejrepresivnějších režimů světa, jen stěží lze u náboženského přesvědčení nevidět jistý klad. Barma je hluboce náboženskou zemí, kde téměř všichni muži stráví jistý čas jako buddhističtí mniši. I ten nejbrutálnější barmský diktátor musí váhat, než na muže v šafránových rouchách poštve smrtící sílu. K barmským mnichům se vedle mnišek v růžových šatech přidali studenti, herci a další. Byli to ale mniši a mnišky, kdo udělal první krok; a učinili tak s mravní autoritou své buddhistické víry. Romantici by mohli říct, že buddhismus je jiný než ostatní náboženství, ale i ten lze zneužít k ospravedlnění násilností. Stačí se podívat na Srí Lanku, kde se buddhismus prolíná s etnickým šovinismem v doutnající občanské válce mezi buddhistickými Sinhálci a hinduistickými Tamily.

Odvážní křesťané Tak jako buddhisté riskovali život za demokracii v  Barmě, v  jiných zemích stejně vystoupili křesťané. Marcosův režim na Filipínách byl v polovině 80. let 20. století odsouzen k zániku od chvíle, kdy se proti němu obrátila katolická církev. Tisíce občanů vzdorovaly tankům, když Marcos hrozil, že „moc lidu“ rozdrtí silou, avšak přítomnost knězů a jeptišek dodala vzpouře mravní oporu. Mnohé politické disidenty v Jižní Koreji inspirovala jejich křesťanská víra a totéž platí v Číně. Nikdo nemůže popřít náboženskou autoritu papeže Jana Pavla II. jako pobídku k polskému odboji proti komunistické diktatuře v 80. letech minulého století. Opravdoví věřící by v těchto neklidných událostech nesporně spatřovali působení Boží. Ostatně

Cory Aquinová, hlavní protivník Ferdinanda Marcose, se chlubila, že je spojena s Kristem. Mravní moc náboženského přesvědčení však nepotřebuje nadpřirozené vysvětlení. Její silou je víra samotná. Aktivními odpůrci nacistů během druhé světové války byli často oddaní křesťané. Někteří – navzdory vlastním předsudkům – ukrývali Židy prostě proto, že to považovali za svou náboženskou povinnost. Ale věřit lze nejen v nadpřirozenou bytost. Muži a ženy, kteří svou sílu opírali o víru v komunismus, vzdorovali nacistům s nemenší neústupností. Navzdory děsivému násilí islamistických fanatiků by se nemělo zapomínat, že mešita dnes také může být legitimní základnou odporu vůči převážně sekulárním diktaturám na Středním východě. Ve světě politické represe a mravní korupce nabízí náboženské hodnoty alternativní morální prostor.

Víra proti hrubé síle Nicméně nebezpečí všech dogmat, ať náboženských či sekulárních, tkví v tom, že vedou k různým formám represe. Vzpouru proti sovětské nadvládě v Afghánistánu vedli svatí bojovníci, kteří pak prosadili svou vlastní formu špatné vlády. Charismatické vedení navíc může být problematické, i když na sebe bere neškodnou podobu. Postavení Cory Aquinové coby filipínské madony znamenalo jen málo pro posílení sekulární demokracie. Brzy poté, co Polsko zvítězilo v bitvě proti komunismu, rozštěpily Solidaritu spory mezi sekulárními demokraty a  věřícími, kteří se obraceli o radu k církvi. Víra sehrává v  politice obzvlášť významnou úlohu za okolností, kdy sekulární liberálové jsou bezmocní, jako během nacistické okupace, komunistické vlády nebo vojenské diktatury. Liberálové jsou nejvíce zapotřebí, když se musí dělat kompromisy, ale ani zdaleka nejsou tak užiteční, když čelí hrubé síle. Právě tehdy jsou vizionáři, romantici a opravdoví věřící svým přesvědčením vedeni k  podstupování rizika, které by většina z  nás považovala za šílenství. Všeobecně vzato, není přínosné pod vládou takových hrdinů žít, ale je dobré mít je na dosah, když je jich zapotřebí. Q © Project Syndicate 2007

63

ve hvězdách

Brazilský Ikaros

1901

f ot o i s i fa / g ett y imag e s

O muži, který létal vzducholodí do kavárny

Každý bude jednou létat. (Santos-Dumont se svým jednoplošníkem Demoiselle)

P

očátky létání si obvykle spojujeme s  bratry Wrightovými, Brazilci si ale myslí něco jiného. Možná se Wrightové vznesli letadlem jako první, jenže k tomu potřebovali startovní dráhu postavenou z kolejnic, příznivý vítr a hordu pomocníků, kteří byli také jedinými svědky jejich prvních pokusů. Titul Otec aviatiky prý patří jejich krajanovi Albertu Santosi-Dumontovi, který totéž dokázal bez jakékoli pomoci, bez katapultu a před zraky stovek lidí. I když téměř o tři roky později. Letos uplynulo 75 let od jeho smrti a právě tento týden to bude 101 let, co svým motorovým letounem 14-bis provedl kousek za Paříží první let.

Třikrát kolem Eiffelovky Tehdy Albert Santos-Dumont letěl tři metry nad zemí pouhých šedesát metrů, za další tři roky už dokázal letadlem překonat osmnáct kilometrů. Syna bohatého obchodníka s kávou ale neproslavila až konstrukce motorových letadel. Uznávaným leteckým konstruktérem se stal už potom, co sestrojil první řiditelnou vzducholoď poháněnou spalovacím motorem – vystavoval ji na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Bylo to na samém počátku rozvoje letectví, kdy byl každý následovník pyšného Ikarose považován spíš za bláznivého sebevraha a snílka. Jenže mladý inženýr techniku a vědu miloval. Když se kvůli úrazu francouzského otce rodina přestěhovala z  brazilského města Cabangu na

64

dlouhý čas do Paříže, šel si hned první týden koupit poslední technický výstřelek – automobil. Nechtěl se ale držet jen při zemi, chtěl létat, jak o tom četl jako malý chlapec v knihách Julesa Verna. Snil o konstrukcích svých vlastních letounů a vrtulníků, fantazíroval o světě, kde každý člověk bude vlastnit malé letadlo a používat je k osobní dopravě. Chtěl proto postavit co nejmenší létající stroj a experimentoval s velikostí balonu i motoru. K  tomu potřeboval peníze. Roku 1901 se proto pokusil získat finanční odměnu, kterou vyhlásil průmyslník Henri Deutche de la Meurthe za let z pařížského parku St. Claud kolem Eiffelovy věže a zpět, a to v časovém limitu půl hodiny. Během prvních dvou pokusů se Santos-Dumont zřítil, jednou do Buloňského lesíka, podruhé na střechu hotelu Trocadero, kde kvůli výbuchu balonu málem zemřel. Potřetí ale let úspěšně dokončil. Výhra ho proslavila po celém světě a Paříží se o něm brzy nesla pověst, že se svou nejmenší vzducholodí číslo 9 cestuje nad městem a občas s ní zaletí i do kavárny.

K zabíjení ne Po konstrukci prvního letadla 14-bis sestrojil Santos-Dumont monoplán Demoiselle. Ten už měl tak jednoduchou konstrukci, že se dal postavit během patnácti dní. Santos-Dumont vytvořil tři varianty a nikdy si nákresy nenechal patentovat. Nechtěl brzdit rozvoj aviatiky. V roce 1910 proto dokonce

zveřejnil nákresy svého letadla v americkém časopisu Popular mechanic. Pak ale přišla tragédie, kterou pro něj skončilo všechno, oč usiloval. 4. ledna 1910 pilotoval své letadlo naposledy. Při nehodě nebyli žádní svědci, a tak se neví, jak se přihodila. Incident ale nejspíš způsobil sám Santos-Dumont, u kterého se projevily první příznaky vážné choroby. Onemocněl roztroušenou sklerózou, měl dvojité vidění, začal trpět závratěmi... Nehodu přežil, ale musel přestat létat. Brzy ale přišla další rána. První světová válka a s ní zneužití letadel k vojenským účelům. Alberto Santos-Dumont psal dopisy do Ligy národů a žádal, aby letadla zakázala používat v boji. Neuspěl. Jeho nemoc se zhoršovala a v jednom ze záchvatů hluboké deprese spálil všechny svoje nákresy a plány. Vrátil se zpátky do Brazílie. Ani tam ale nenašel klid. 23. července roku 1932 pozoroval oblohu nad letištěm u brazilského města São Paula, kam mířila letadla s bombami vyslaná autoritářským vládcem Getuliem Vargasem, aby potlačila vzbouřené město. Díval se, jak stroje, které pomáhal konstruovat, zabíjejí. Ať už to bylo kvůli tomu apokalyptickému obrazu nebo kvůli roztroušené skleróze, Alberto Santos-Dumont, vynálezce první řiditelné vzducholodi a letecký konstruktér, který uskutečnil v  Evropě první ověřený let letounu těžšího než vzduch, spáchal sebevraždu. Q ONDŘEJ NEZBEDA

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

jeden den v životě

mimochodem

Kde jest poklad váš…

Úterý na stánku Jak bezdomovec k trafice přišel

J

e těsně před čtvrtou a já vystupuji z noční tramvaje na Hradčanské. Náladu mám poměrně dobrou, i  když na snídani jsem neměl kdy a noci trávím po kamarádech nebo v parku ve spacáku. Už takřka šest let, pokud to dovolí počasí. Vstupuji do vestibulu metra Hradčanská a okamžitě začínám vybalovat novinový stánek. Mezitím postupně docházejí dodavatelé s ještě teplými výtisky novin a časopisů. Všechno přepočítávám a chvíli před půl pátou mám vystavenou tak třetinu stánku. To mi nebrání v tom, abych obsloužil prvního zákazníka lačného po čerstvých informacích. Tento čtyřicátník chodí pravidelně a kromě pozdravu toho moc nenamluvíme. On listuje novinami a čeká, až otevřou vstup do metra, já pokračuji ve vybalování tiskové pomíjivosti tohoto dne. S otevřením metra ve 4.30 se utvoří před mým stánkem fronta nedočkavců, kteří chtějí vědět, co provádějí všechny ty malé české celebrity. Hromady bulvárních deníků se na mém pultu rychle zmenšují. Po ránu se přece nechce nikomu číst nic složitého– hájím tyto zákazníky sám před sebou. Po půlroce, co pracuji jako trafikant, jsem docela schopný odhadnout podle vzhledu zákazníka, jakou tiskovinu si bude přát. Chlápci s nadváhou kráčejí pro bulvár občas doplněný sportovním médiem. Jsou ekonomičtí, co se týká verbálního vyjadřování, takže vybafnou pouze název požadované tiskoviny a s pozdravem či poděkováním neztrácejí čas. Pak jsou zde důchodci, kteří s opovržením přehlídnou celý stánek nebo jeho nabídku rovnou ignorují, protože pro ně existují už dlouho pouze jedny jediné noviny, které stejně jako oni žijí nostalgií po bývalém režimu. A pak je zde skupina zákazníků relativně věrohodných deníků, jejichž jediný společný poznávací znak by se dal shrnout pod formulku dobře oblečeni.

Rychle do divadla Po deváté ranní frmol opadne. Sepisuji remitendu a svazuji ji do balíků. Dám si kafe a proberu kdeco se stánkaři kolem. Společné zájmy moc nemáme. Mě baví počítače (i když s těmi se teď potkávám jenom v denním centru neziskovky Ježka a čížka pro lidi bez domova), knížky a  divadlo. Jako absolventa dvou ročníků matfyz by mě určitě nenapadlo, že ze mě bude divadelní nadšenec, ale je to tak, a sportovní mače mi na rozdíl od mých kolegů stánkařů neříkají vůbec nic. Takže se naše debaty točí především kolem chování zákazníků a současného dění v politice. Já paradoxně denní tisk nečtu. Asi by se dalo říct, že jsem z něj běžně česky otrávený. Bulvár mě nezajímá. Mám dva oblíbené týdeníky a pár časopisů, které se věnují literatuře, divadlu a výtvarnému umění. Takže glosování stánkařů se pro mě stává jediným zdrojem aktuálních informací. R E S P EKT. C Z

Tipuju vás na bulvár. f ot o t o mki n ě me c

Blíží se dvanáctá a mně končí ranní. Takže hurá na Petřín! Ale ne na procházku, leč na generální zkoušku. Hraji v divadelním souboru Ježek a čížek a se spřízněným divadlem Maják jsme právě během pár týdnů nacvičili Fausta. Bylo to trochu hektické, ale všechny nás to hrozně baví a hlavně odtrhává od každodenních starostí. V devět večer je premiéra. Všichni jsme nervózní a ztrémovaní, ale po prvních větách na to zapomeneme a existuje už pouze hra. Diváci nás odměňují bujarým potleskem. Premiéra se musí oslavit, takže pořádáme soukromé grilování pod širým nebem. Někdy po půlnoci lezu do spacáku. Spím pod širákem na Petříně. Jednak proto, že společně s ostatními hlídám techniku, a taky proto, že jinou možnost stejně nemám. Když jsem se v roce 2001 rozešel s přítelkyní, trochu mi z  toho přeskočilo. Přestal jsem pracovat, hledat nový byt a napadlo mě, že budu natruc spát venku blízko našeho bývalého společného domova. Když mi došlo, že to nemá význam, byl už návrat do normálního života těžký. Zaměstnavatelé vycítili, že jsem v sociální tísni, a docela se mnou mávali: práce bez smlouvy, neplacené přesčasy, různá vydírání. Takže jsem brzo odcházel – a kromě krátkých údobí na ubytovně byl vlastně pořád na ulici. Ale to mě neodradilo od hledání, až jsem se nakonec dostal k práci v trafice. Zítra, vlastně už dnes, mě opět čeká ranní, ale nemám strach, že bych byl unavený, naopak se cítím plný energie. Q ROSTISLAV VILD

Santini dal stavbě pohyb, rozhýbal ji v duchovním víru. Podívej se z každého zastavení v křížové chodbě na kostel uprostřed a uvidíš, jak se otáčí, vznáší se pohybem říms jako na perutích. Obcházeli jsme kostel v Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou a byli jsme uneseni nádherou a duchovností baroku. Barok, který bychom měli vidět jako zabřednutí víry do marnosti světské pompy, nás unášel svou vesmírnou energií a my jsme cítili, že stavba dává okolním kopcům duchovní rozměr a svědčí o tom, že i tato země může být svatou, v tom smyslu, že Boží. Podobné prožitky smíření a potvrzení, že duch je více než člověk a víra více než náboženství, jsem zažíval v mnoha krásných kostelech i v prostých, tolerančních modlitebnách. Cítil jsem, že ty stavby mají jediný smysl, dát člověku pocítit to, co ho přesahuje. Ukazovat vzhůru. V podobném rozpoložení jsem pak vedl své děti do chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Těšil jsem se a na to, jak jim vysvětlím, že Santini pomocí říms a odražených světel rozšířil omezený prostor stavby za hranice fyzického půdorysu. Tahle duchovní konstrukce dělá z kostela něco víc než… Spolkl jsem svůj výklad a překvapeně jsem zíral na vchod do chrámu. Portál byl zacloněn překližkovou hradbou, tak aby do kostela nebylo možno ani nakouknout. Nakouknout zadarmo, došlo mi vzápětí. Hradba totiž tvořila uličku vedoucí ke stolku, za kterým seděl dědek a prodával vstupenky. Padesát korun za osobu. Řekl jsem tomu muži, že mi stolky s penězi v kostelech připomínají jistou epizodu z Ježíšova života, a on na to, že údržba památek něco stojí a padesátka nikomu kapsu neutrhne. Pro cizince to není nic. Ale my nejsme turisté a nejdeme do památky, my chceme jít do kostela, odpovídám. Zaplaťte, nebo běžte! odbyl nás novodobý celník Zacheus od svého mýta ve dveřích domu Božího. Po slavné restituci se podobné mýto objevilo i u vrat svatovítské katedrály a hned za stovku, i když o údržbu se bude i nadále starat stát. Tisíc turistů se rovná sto tisíc, deset tisíc turistů se rovná milion, tohle pustit, to by byl hřích! Je to zvláštní, Ježíš dělal z celníků apoštoly a dnešní církevní organizace dělají z apoštolů celníky. Pak jim katedrálu soud zase odepřel a mýto tam není, ale pozor, kardinál prohlašuje, že o katedrálu se ještě bude bojovat. Inu, kde jest poklad váš, tu i srdce vaše. JAN BALABÁN

Autor je spisovatel.

→ PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE JIŘÍ KRATOCHVIL

65

minulý týden

Přišly ranní mrazy a  na vrcholy hor padal sníh. Zdražilo máslo. V obchodních řetězcích vyhlásili „časné Vánoce“. Budeme klást důraz na hlubokou kajícnost, lítost a touhu po obnově života s  Bohem, sdělila husitská farářka Jana Šilerová, za jakých okolností požehná její církev a ona osobně novému sňatku bývalého premiéra a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který se nedávno rozvedl s manželkou a teď si chce brát novou ženu. Do boje o Hrad se stávajícím prezidentem vstoupil Jan Švejnar. Poslanci ČSSD obvinili ODS, že začala v komunistickém parlamentním klubu sondovat, zda a za co jsou v blížící se prezidentské volbě komunisté ochotni opět podpořit Václava Klause; vedení ODS obvinění ze zákulistních kontaktů s komunisty odmítlo jako lživé. Na české turné vyrazil švýcarský odhalovatel světových záhad Erich von Däniken. Noviny přinesly zprávu, že vědci sestrojili brýle, které vidí skrz šaty. Policie navrhla státnímu zastupitelství, aby obžalovalo známého škůdce kapitálového trhu Pavla Tykače z  miliardového tunelu v CS Fondech, při němž se přes bílé

koně a neprůhledné zahraniční firmy ztratila v  roce 1997 miliarda korun z majetku tuzemských drobných akcionářů. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg řekl v televizi, že čeští vojáci by se měli začít stahovat z Iráku, nicméně „termín této operace nebyl ještě se spojenci dohodnut“. Pošta oznámila, že od příštího roku výrazně zdraží své služby. K roční podmínce a 200 tisícům korun pokuty byl v  Praze odsouzen nakladatel Vlastimil Svoboda za pirátské vydání deseti tisíc výtisků knihy Harry Potter a ohnivý pohár. Po jedné schůzce se svým zdrojem jsem si všiml nějakého muže, který mne sledoval; podařilo se mi jej zastavit a donutit ho, aby se mi legitimoval, popsal reportér České televize Dalibor Bártík médiím, jak přišel na to, že jej sledují agenti BIS; tajná služba poté naznačila, že Bártík byl sledován kvůli čtyři roky starému případu úniku svých „citlivých materiálů“ ze sejfu BIS na veřejnost; Bártík ale jakoukoli spojitost své osoby s uniklými materiály odmítl a zdůvodnění označil za „zpravodajskou hru“. Sony zlevnila Playstation 3. Tři lidé byli zatím obviněni v pří-

padu záměny holčiček, ke které došlo před deseti měsíci v třebíčské porodnici a na niž se náhodou přišlo až teď po testech DNA; tiskem oslovení psychologové se nedokázali shodnout v názoru, zda výměna rodičů zanechá na dětech následky, nebo ne; rodiče obou dětí ale každopádně po zprávě, že bude nutné si děti „prohodit“, upadli do psychických potíží a jedna z babiček se zcela zhroutila. V plzeňském pivovaru se smolily dubové sudy. Česko-egyptská společnost Czech Spa Group začala na břehu Suezského kanálu stavět lázně podle vzoru Karlových Varů. V  tendrech státního podniku Lesy České republiky zatím nejlépe uspěla firma LST Trhanov, za níž podle zpráv tisku stojí Václav Junek, někdejší agent komunistické StB a pak ředitel Chemapolu, po jehož podnikání zůstalo u českých bank zhruba osmnáct miliard nesplacených úvěrů, které nakonec museli uhradit daňoví poplatníci. Teror není cesta do ráje, prohlásila na konferenci myslitelů Forum 2000, kterou každoročně pořádá v  Praze Václav Havel, íránská nositelka Nobelovy ceny míru Širín Ebadíová. Nobe-

lovu cenu za fyziku dostal Peter Grünberg, vědec narozený v Plzni, odkud byl jako šestiletý v  roce 1946 při násilném kolektivním účtování Čechů s jejich německými spoluobčany vyhnán s celou rodinou do Německa. Mezinárodní hudební centrum TIMUC uspořádalo v Praze speciální koncert na připomínku skutečnosti, že před 63 lety byl z terezínského ghetta vypraven transport odvážející vězněné židovské hudebníky do plynových komor Osvětimi. Agentury citovaly varování vědců, že do Evropy dorazil vir ptačí chřipky, který zmutoval a může se lépe přenést na člověka. Za dvaadvacet milionů korun koupil na aukci v Praze neznámý sběratel obraz Františka Kupky Elevation (Výšky) IV. Za čtyři hodiny 45 minut stihl vítězný trojčlenný tým dovalit velké loukoťové kolo z Brna do 67 kilometrů vzdálené Lednice v tradičním běžeckém závodu po stopách bednáře a  koláře Jana Birka. Rybářský průmysl dopředu varoval veřejnost, že vzhledem k rostoucím cenám ropy a obilí budou vánoční kapři letos dražší. Q [email protected]

Loutka, nebo robot?

Současní roboti zdánlivě dovedou téměř vše, lidem se však zdaleka nevyrovnají. Přitom by dle prognóz měli v roce 2050 porazit tým fotbalových mistrů světa. Co brání dalšímu rozvoji umělé inteligence?

66

f ot o g ünter b art o š

f ot o p r o f ime d ia . c z

připravujeme zrezivělý rozpočet

Česko si porcuje veřejné peníze na příští rok a vedle smyslu dalšího zadlužování visí otazník i nad tím, podle jakého klíče se tu o nich už roky rozhoduje.

R E S P EKT 4 2 | 15 . –2 1. ří j n a 2 0 0 7

CHARITA pro INDONÉSII Charita Česká republika působí v Indonésii od počátku roku 2005. Svoji hlavní činnost zaměřila do provincie Aceh, těžce poničené zemětřesením a vlnou tsunami v prosinci 2004. Menší aktivity však česká Charita vyvíjí i v dalších oblastech Indonésie.

Probíhající projekty Charity ČR v Indonésii: Obnova venkovských komunit a obnova tradičních zdrojů obživy (2005-2008) Pomoc vesnických komunitám při jejich návratu k normálnímu způsobu obživy (podpora zemědělských a podnikatelských aktivit, vodního hospodářství, podpora tradičních venkovských struktur). TALO – Podpora dětí formou výuky tradičních tanců (2005-2008) Indonéská organizace TALO, kterou Charita ČR pomáhala založit, organizuje výuku tradičních acežských tanců pro děti v uprchlických táborech, školách, sirotčincích. Kromě výuky tanců probíhá psychosociální práce s problémovými dětmi pod vedením odborníka.

Výstavba 58 domů pro lidi postižené tsunami ve vesnicích Jambo Masi a Babah Ngom (2006) výstavba trvalého obydlí s maximální účastí budoucích obyvatel při stavbě Výstavba 30 domů pro lidi postižené tsunami ve vesnicích Meudang Ghon (2006-2007) výstavba trvalého obydlí s maximální účastí budoucích obyvatel při stavbě Obnova infrastruktury ve vesnici Jambo Masi (2007) výstavba silnic a drenážních systémů

Projekty, které Charita ČR v Indonésii již dokončila: ■ výstavba 243 dočasných domů v Yogyakartě ■ podpora dětí formou výuky tradičních tanců v uprchlických táborech ■ rekonstrukce střední školy MAN2 v Banda Acehu ■ nákup a distribuce potravin, hygienických balíčků, pokrývek, matrací a nářadí pro okamžitou pomoc lidem postiženým humanitární katastrofami – zemětřesení v Jogyakartě 2006, záplavy a sesuvy půdy na Sumatře 2006, zemětřesení v Padangu 2007

Financování projektů CHČR v Indonésii:

Volně plovoucí rybí sádky, indonésky nazývané „karamby“. Na každé sádce hospodaří jedna rodina, která chovem ryb a jejich prodejem získává prostředky k obživě.

■ prostředky získané od českých dárců prostřednictvím veřejné sbírky ■ podpora od španělské, irské, francouzské, německé a skotské Charity ■ podpora od Ministerstva zahraničních věcí ČR ■ podpora od mezinárodní organizace Oxfam

Sbírkové konto:

22770022/0800 u České spořitelny, VS 115 (Indonésie)

Charita Česká republika Vladislavova 12 110 00 Praha 1 www.charita.cz

Charita Česká republika

Právě vydané CD pouze v Respektu! V říjnu za dobrou cenu 199 Kč na cd.respekt.cz Od listopadu bude CD volně prodejné v obchodech a na cd.respekt.cz za 249 Kč.

EDICE.RESPEKT.CZ