Bursíkova volba. Noční výslechy v kobkách ČEZ. respekt.cz 10. Velká reportáž z předvolebního Španělska THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Velká reportáž z předvolebního Španělska

Ve spolupráci s the economist THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Noční výslechy v kobkách ČEZ respekt.cz

Předpl atné v Čr: 25 Kč | SK 50 Sk | DE 2 ,50 € | AT 2 ,7 0 € | BE 2 ,7 0 €

R o č n í k X I X | 3 . – 9 . 3 . 2 0 0 8 | 3 5  K č

Bursíkova volba

10

10 | 2008 Ročník XIX Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Vedoucí internetových projektů: František Novák Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Martin Jazairi, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Lindner, Tomáš Pavlíček, Jaroslav Spurný, Adam Šůra, Jáchym Topol Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Pavel Klusák, Magdaléna Platzová, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová- -Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Pavla Horáková, Viktor Janiš, Ladislav Nagy Design: ReDesign. Použitá písma RePublic (Suitcase Type Foundry), Unit (FontShop) Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík ([email protected]) Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Předseda dozorčí rady: Jan Ruml Generální ředitel: Tomáš Šídlo Správní ředitelka: Anna Gregorini Soumarová Vedoucí projektů: Petra Sedláčková Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík, Patricie Svobodová, Irena Velebilová, tel. 226 216 776–8, fax 226 216 799 ([email protected]) Ředitel výroby a distribuce: Jiří Völfl Distribuce: Jan Smola, Veronika Šalatová, Lucie Vodrlindová, tel. 224 930 999, fax 226 216 799 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press s.r.o. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ  Press, ISSN 0862 – 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 1. 3. 2008 © Respekt Publishing a. s.

R E S P EKT. C Z

obsah komentáře

10 Zatuchlí přeběhlíci Erik Tabery 11 Bursíkova volba Marek Švehla 12 Čekání na anti-Fica Martin M. Šimečka Překroucená víza Jiří Sobota

na pozvání

53 Jeden svět a filmy o dětech Lukáš Gregor

civilizace

56 Děti a chudoba Martin Uhlíř 58 Rozhovor s J. Shonkoffem Martin Uhlíř 56 Nový výzkumný robot The Economist

13 Řeči v komůrkách Pavel Kosatík Reformní mlha školství Zdenek Slouka

60 Řešení sporů mediací Martina Křížková

česko

eseje

14 17 18 20

ČEZ vydírá zákazníky Tomáš Sachr Factum Invenio končí s politikou Tomáš Pavlíček Výhrůžky poslancům smrtí Ondřej Kundra Jak dopadl liberecký boj o sníh Adam Šůra

ekonomika

22 Hollywood a internet The Economist

svět

28 Rusko: Putinova ruleta Martin Jazairi 30 Německo: Skandál manažerských elit Tomáš Lindner

téma

32 Španělsko před volbami Markéta Pilátová

rozhovor

42 S Martinem Bursíkem Erik Tabery

kultura

46 Dřímající Obec spisovatelů Magdaléna Platzová 48 Dvě nové sbírky Violy Fischerové Markéta Pilátová 50 K. Janouchová: Ukradené dětství Marta Ljubková B. Malinowski: Sex a represe v divošské společnosti Jan Balon 51 Film O rodičích a dětech Jan Gregor 52 Festival Sperm Pavel Klusák

česko

str. 14

Noční výslech v kobkách ČEZ Mocná firma vydírá zákazníky.

trendy

62 63

Smrt osamělého Gruzínce Jan Adamec Meč a kříž Boris Paramonov

pravidelně

4 anketa Máme přijmout zrušení víz do USA za daných podmínek? příštích 7 dní průzkum 6 krátce 7 dopisy, on-line rozhovor 8 z kraje Nemocniční péče na česko -rakouské hranici Anneke Hudalla 9 vaše otázky Proč jsou navyšovány příjmy ministerstev? 26 o kom se mluví Bratři Coenové Jan Gregor 54 kulturní servis 55 prvních 15 minut Scenáristka Anna Mikulková Jan Gregor 64 ve hvězdách Drogové pokusy CIA Petr Třešňák 65 jeden den v životě Budoucí inženýr u státnic mimochodem Jasný pohled Jaroslav Formánek 66 minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

téma

str. 32

Španělsko před volbami Reportáž z rozdělené země.

rozhovor

str. 40

S Martinem Bursíkem O politice, radaru i návratu Čunka.

civilizace

str. 56

Děti a chudoba Chudoba ovlivňuje vývoj mozku.



„Od jakého úřadu jsou? K. přece žije v právním státě, všude je klid a mír, všechny zákony jsou v platnosti, kdo se to opovažuje přepadnout ho v jeho bytě?“ Kdoví jestli pan Alois Polzer četl slavný román Proces od Franze Kafky, z něhož jsou věty citovány, ale když jednoho dne na vlastní kůži zažil, jak „deset chlapů v černých uniformách obstoupilo celý dům“, možná by mu pomohlo poznání, že jeho zážitek byl slavným spisovatelem popsán už před mnoha lety. Na rozdíl od Josefa K. se však pan Polzer rychle dozvěděl, „od jakého úřadu jsou“. Byl to ČEZ. Příběh, jehož podstata netkví v tom, zda je někdo vinen, ale v tom, že obří polostátní firma ČEZ pouští hrůzu na vystrašené lidi a vyvolává v nich dojem vyšší moci, proti níž není obrany, popsal Tomáš Sachr (str. 14–16). V redakci jsme zvažovali, zda použít na obálku kresbu Pavla Reisenaeura z úvodu k tomuto článku, ale nakonec jsme se rozhodli pro Martina Bursíka, vyvedeného v tak pěkné brčálově zelené. Rozhovor s mužem, jehož zbrklé kliknutí myší potěšilo nejen teoretiky e-mailové komunikace, vedl Erik Tabery (str. 40–45) a výrok o Václavu Klausovi „Víte, já si myslím, že je nemocný“ patří v rozhovoru spíše k těm méně zajímavým. Dramatická situace ve Straně zelených si ovšem zaslouží také komentář, jehož se zhostil Marek Švehla (str. 11). Napětí v české politice, jak dokazuje i rozhovor s Bursíkem, je značné, prosakuje však spíše do médií než do společnosti. Na rozdíl od Španělska, jehož vnitřní spor před blížícími se volbami oživil vzpomínky na občanskou válku a frankistický režim. Reportáž z této země, která byla ještě nedávno přímo vzorem ekonomického úspěchu a společenského konsenzu, přivezla Markéta Pilátová s fotografem Matějem Stránským (str. 32–37). A ještě několik vět ve vlastní věci. Cena Respektu se od nynějška zvyšuje na 35 korun. Rozhodli jsme se tak pod tlakem zvýšené DPH, která platí od ledna tohoto roku, a kromě toho celosvětový růst surovin a energií se projevil také na růstu cen papíru. Věříme, že naše rozhodnutí pochopíte a zachováte nám svou přízeň. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje MARTIN M. ŠIMEČKA

anketa Máme přijmout zrušení víz do USA za podmínek, které navrhují Američané? f ot o ar c h i v, i s i fa

Editorial

Eric Best

Jan Hamáček

internetový deník Fleet Sheet

poslanec ČSSD, zahraniční výbor politolog, Boston university

Asi ano. Pokud jde o sbírání a výměnu dat, vlak už nelze zastavit. Případ výměny ukradeného bankovního tajemství v Lichtenštejnsku je svědectvím toho, jak daleko jsou státy ochotny zajít, aby ochránily své zájmy. ČR měla lépe koordinovat své vízové kroky s Bruselem, ale nakonec to vyjde asi nastejno. Předpokládám, že EU bude od Američanů akceptovat podobné cestovní podmínky, i když nyní kritizuje český postup. Pro posouzení úspěchu či neúspěchu rozhodnutí ČR přijmout tyto podmínky bude klíčový počet odmítnutých přihlášek v režii elektronické cestovní autorizace (ETA). Pokud počet bude příliš vysoký, vláda možná bude svého nadšení litovat.

Chystaná změna není zrušením vízového režimu, maximálně můžeme hovořit o zjednodušení procedury. Naše republika teprve bude zařazena do tzv. bezvízového programu a přidáme se tak k zemím, jako je Velká Británie, Německo či Francie. Na rozdíl od občanů těchto zemí, kteří si prostě koupí letenku a letí, však budeme i nadále muset v dotaznících sdělovat řadu osobních údajů, možná dokonce podrobněji než nyní. A teprve potom americké orgány rozhodnou, zda nám cestu povolí či nikoliv. Je pravdou, že jakékoliv zjednodušení dnešní procedury získávání amerických víz je krok správným směrem. Současně je ale potřeba nazývat věci pravými jmény.

příštích 7 dní Klausův druhý prezidentský mandát V pátek 7. března složí Václav Klaus na společné schůzi obou parlamentních komor prezidentský slib. Zahájí tak svůj druhý pětiletý mandát.

Vzpomínka na havárii autobusu V sobotu 8. března bude v Nažidlech na Českokrumlovsku odhalen pomník dvaceti obětem zdejší tragické nehody autobusu před pěti lety.

omluva V Respektu č. 4/07, 20/07 a 2/08 byla užita zpracováním autorská díla Josefa Lady a v čísle Respektu 9/2008 bylo užito zpracováním autorské dílo Ondřeje Sekory, čímž došlo k nechtěnému zásahu do majetkových autorských práv dědiců autorů. Tímto se vydavatelství Respekt Publishing, a. s., dědicům autorů omlouvá.



Igor Lukeš Ne každý si umí představit, kolik energie bylo potřeba, aby Češi mohli cestovat do USA bez ponižujících pohovorů. MZV a velvyslanectví ve Washingtonu si zaslouží úctu. ČR ale k tomuto cíli dospěla bez (nebo i proti vůli) EU, a hlavně bez svých sousedů. Ať se nám to líbí nebo ne, máme v Evropě špatnou pověst: jsme prý vychytralí, sobečtí a nestateční. Vízová aféra stereotyp částečně potvrzuje. Tohle diplomatické „vítězství“ se vymstí. Bylo by lepší, kdyby ČR americkou nabídku odmítla s tím, že ji přijme po konzultacích s EU, a až totéž bude platit pro sousedy. Skočili jsme po odhozené kosti a tváříme se, že nás pozvali na banket. Co když ostatní nepřijdou?

Fabrice Martin- -Plichta pražský dopisovatel Le Monde

Nechtěl bych být obviňován, že jako Francouz nepřeji Čechům, aby cestovali bez víz do USA, ale vážně pochybuji o přínosu memoranda o porozumění jednak pro Čechy samotné, tak pro Evropany obecně. Že už nebude třeba vystát frontu před americkým konzulátem a platit za vízum, je určitě správné, ale mám dojem, že tento „komfort“ je velmi draze vykoupen tvrdým zásahem do soukromí a přítomností pistolníků v letadlech. Dále způsob, jak Praha vyjednala tuto dohodu, zlomil jednotnost EU, která nechtěla přistoupit na extrémní požadavky USA. Bude to mít špatné důsledky pro všechny, Čechy nevyjímaje.

průzkum Zájem o evropské poslance Sledujete informace o Evropském parlamentu se zájmem?

Určitě ano �%

Spíše ano �� %

Určitě ne �� % Spíše ne �� %

Evropští poslanci za Českou republiku mohou slavit. Jejich práce Čechy moc nezajímá, takže mají od veřejné kontroly klid. Horší možná pro ně bude, že až �� % zdejších voličů přemýšlí o tom, že k příštím evropským volbám nepůjdou. To potěší strany s nejpevnějším voličským jádrem, jako jsou komunisté a občanští demokraté. ZDROJ: STEM

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

KDE NEJEN FOTBALISTÉ SVÁDĚJÍ STRHUJÍCÍ SOUBOJE NA ZELENÉM TRÁVNÍKU.

Zraky poutníků sledují pohádkový výjev, jehož aktéry jsou panorama velehor, starobylé salaše, modrá jezírka a nekonečné stužky turistických stezek. A když se konečně zahledí dolů do údolí, zjistí, že se v Salcbursku stal nakrátko hlavním aktérem fotbal. Informace a objednávky: www.salzburg08.com

f ot o i s i fa , p r o f ime d ia . c z

krátce

Nerozhodnutá chobotnice Osud nové budovy Národní knihovny na pražské Letné zůstává nejasný, ačkoli o něm minulou středu měla definitivně rozhodnout expertní komise. Problémem již není dříve diskutované narušení panoramatu města, památkáři i architekti totiž „chobotnici“ architekta Jana Kaplického podpořili. Pracovní skupina právníků se však neshodla na tom, zda je možné na základě rok staré architektonické soutěže vypsat veřejnou zakázku na stavbu knihovny, a rozhodnutí přesunuli na antimonopolní úřad. Jan Kaplický, jehož ateliér zvítězil v mezinárodní soutěži o novou budovu knihovny přesně před rokem, je průtahy kolem verdiktu rozladěn, v Praze se prý cítí více jako politik než jako architekt. Prohlásil, že buď do měsíce uslyší jasné ano, nebo od projektu odstoupí, zvažuje prý také žalobu na Prahu u mezinárodního soudu. Q



se budou zdržovat, či objemu peněz, které vezou. Během chvíle systém odpoví, zda žadatel může, či nemůže do USA odcestovat bez víza. Rozdíl by měl být v tom, že zatímco dnes záleží na mnoha okolnostech, a turistické vízum tak nedostane např. člověk bez práce, počítačovému programu prý bude stačit, že žadatel nepatří do skupiny občanů, kteří víza budou nadále potřebovat – mezi ty, kteří míří do USA za prací či studiem, diplomaty či cestovatele, kteří se chtějí na americkém území zdržet déle než 90 dní. Internetový dotazník nebude také stačit těm, jejichž jména se budou shodovat se jmény v databázi hledaných osob. Q

Jestli se těšíte, že po případném podzimním zrušení víz do USA prostě nastoupíte do letadla Praha–New York s pasem v kapse, tak se těšit přestaňte. Nebude to tak snadné. Odpadne úmorný proces, který je s udělováním víz spojen – od vyplnění žádosti přes zaplacení 100 dolarů až po osobní návštěvu ambasády se složkou napěchovanou výpisy z bankovního účtu a dalšími dokumenty. Zůstane povinnost vyplnit registraci, a to na internetu. V praxi to bude tak, že na internetu se vyplní formulář – půjde o kratší verzi dotazníku, který dnes všichni návštěvníci USA vyplňují v letadle a odpovídají tam na dotazy o  adrese, na níž

f ot o čtk

V kabinetu propukl boj o poplatky ve zdravotnictví. Ačkoli koaliční lidovci loni toto opatření v  balíku vládních reforem podpořili, teď žádají zrušení poplatků pro důchodce nad 70 let a pro děti do 6 let. Na podzim se konají krajské volby a křesťanští demokraté se netají tím, že se chtějí odlišit od ODS. Mezi stranami vládní koalice totiž mají nejchudší voliče a poplatky jsou pro ně citlivé téma. KDU-ČSL se také kriticky vyjadřuje k další fázi reforem připravovaných ministerstvem zdravotnictví pod taktovkou Tomáše Julínka, privatizaci zdravotních pojišťoven a převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti. Ministerstvo naznačilo, že je ve jménu prosazení reforem ochotné ustoupit z poplatků pro děti. Resort chystá kampaň na podporu změn mezi politiky i veřejností. Q

Jak to bude s vízy

f ot o kare l c u d l í n

Změny ve zdravotnictví

Konec turecké ofenzivy Turecko minulý týden ukončilo největší ofenzivu proti kurdským separatistům v severním Iráku za posledních deset let. V  konfliktu mezi Ankarou a Stranou kurdských pracujících (PKK), která je považována za teroristickou organizaci Spojenými státy, Evropskou unií a řadou dalších zemí, zahynulo od roku 1984 přes 30 000 lidí. Během bojů v minulém týdnu bylo zabito více než dvě stě třicet Kurdů a  dvacet sedm Turků. Turecká strana považuje boje za sebeobranu proti separatistům, kteří svými výpady přes hranice ohrožují turecké území. Nejedná se však o bilaterální problém Turecko– –Irák, protože regionální kurdská vláda v  iráckém Kurdistánu se od aktivit PKK distancovala. Q

Dohoda v Keni

Respekt ↑

Despekt ↓

Prezident Václav Klaus minulý týden příjemně překvapil mnohé své kritiky. Vetoval totiž zákon, který by znovu povolil, aby se lovečtí psi mohli při výcviku zakusovat do živých lišek. Poslanecká sněmovna tzv. kontaktní norování prosazované myslivci schválila i přes nesouhlas vlády, Senátu a ministra zemědělství. Respekt si zaslouží i Klausovo zdůvodnění prvního veta během Topolánkovy vlády: „Dostávám od mnoha občanů a profesních organizací velmi odmítavé reakce. Myslím, že by je parlament měl vzít v úvahu,“ napsal prezident.

Jiří Paroubek a Lubomír Zaorálek se na své „studijní a poznávací“ návštěvě Sýrie setkali se zástupci vládní strany Baas. Tuto diktátorskou stranu Evropská unie podezírá z podpory terorismu v regionu, vyzývá ji také k propuštění politických vězňů či ke zrušení stanného práva, které v zemi platí již 45 let. Paroubek se hájí tím, že v jednáních se syrskými kolegy mluvil o lidských právech, symbolické setkání s potlačovanou opozicí se však do itineráře „studijní cesty“ placené zřejmě ze syrských zdrojů nedostalo.

Keňa udělala první velký krok na cestě k  míru. Dva hlavní soupeři o moc v zemi, prezident Mwai Kibaki a  opoziční vůdce Raila Odinga, se minulý čtvrtek dohodli na vytvoření koaliční vlády. Kibaki, který podle volebních pozorovatelů ve svůj prospěch zfalšoval prosincové prezidentské volby, zůstane ve funkci prezidenta, Odinga obsadí nový post premiéra a  politické strany obou rivalů si rovnoměrně rozdělí ministerské posty. Dohodu dosud neústupných lídrů zprostředkoval bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan, který teď stejně jako celá Keňa doufá, že dělba moci zmírní přetrvávající napětí v zemi, které si v minulých dvou měsících vyžádalo odhadem patnáct set lidských životů. „Jsme teprve na začátku cesty,“ varoval však před přílišným optimismem Kofi Annan. Q R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

rozhovory.respekt.cz

dopisy

On-line rozhovor se senátorem Jiřím Pospíšilem

Nahý, ale bez víza Respekt 9/08

Nechali by si naši zákonodárci sebrat imunitu? Mohli by být stejně jako my trestně stíháni? Miloš PM ([email protected]) Zákonodárcům nikdo imunitu „sebrat“ nemůže. Mohou si ji omezit nebo zrušit sami. Domnívám se, že když už Senát dvakrát souhlasil se zrušením imunity v oblasti obecných trestných činů, tak se to dříve či později stane. Lidé zatím vždy udělali to, co si vymysleli, že udělají, a pak často i litují. A po vyčerpání ostatních možností se umějí chovat racionálně. Poslanci nemohou věčně tvrdit, že imunitu potřebují, když Senát už dvakrát odhlasoval, že o ni nestojí.

Jak dopadá porovnání rozsahu imunity našich a západoevropských zákonodárců? Jaroslav Imunity jsou v Evropě roztodivné, ale většinou v zemích bývalé habsburské monarchie vlastně stejné. Jinak většinou menší, ve většině zemí také doživotní. Ono nestíhat a nikdy nestíhat je ve vztahu ke konkrétnímu činu to samé. Někde je stíhání odloženo, někde je imunita omezena jen na dobu před zasedáním, při zasedání a po zasedání parlamentu, ale pak zjistíte, že zasedá nepřetržitě. Některé země mají imunitu úplnou, to znamená, že platí a nehlasuje se o ní, někdy se hlasuje dvoustupňově. To znamená, že souhlasí se stíháním bez omezení, že souhlasí se stíháním na svobodě a že nesouhlasí se stíháním. V řadě zemí existuje přestupková imunita, to je, že přestupky se neprojednávají. Skoro nejsou dvě

země, kde by to bylo stejné, zejména stejně napsané. Ale opravdu platí, že u  nás a  v  jiných postkomunistických zemích, které byly předtím v rakousko-uherské monarchii, jsou větší, než je v Evropě zvykem.

Odkud přijde prvotní popud k vypracování zákona o omezení poslanecké imunity? Václav U  nás to bylo tím, že nám přišel z Poslanecké sněmovny nic neřešící zákon o odkladu trestního stíhání, který vlastně imunitu rozšiřoval na všechny, a  třeba konkrétně u  mě, kdybych se dopustil v  roce 1990 nějakého trestného činu, tak by mě za federálu nemohli stíhat, pak by mohli stíhat od doby vzniku České republiky do vzniku Senátu, a protože to obvykle za tři roky nestihnou, tak by mohli pokračovat ve stíhání v roce 2013, kdy mi pravděpodobně mandát skončí tím, že už nebudu kandidovat.

Jak dlouho trvá vypracování takového zákona? Lenka Pitrová Tento návrh například byl podán na jaře 2006 a jeho projednávání skončilo nyní. Kdyby nebyl zamítnut, trvalo by to ještě několik měsíců. Počet lidí pracujících na návrhu se liší v různých fázích. Mimo projednávání různých institucí jsou to dva lidé. Ti mají před podáním řadu schůzek s různými odborníky. www.rozhovory.RESPEKT.CZ

A s vízem snad oblečený? Nemá smysl polemizovat s článkem v obecné rovině – možná se česká snaha o zrušení víz skutečně může zvnějšku jevit jako dětinská, zvláště pak někomu, kdo po cestě do USA nikterak neprahne. Pominu také silná slova autorky o tom, co všechno zrazujeme. Vyhnu se i komentáři ke srovnání s cestováním do Ruska či mnohých jiných postsovětských zemí, kde v postojích k cizincům mnohdy přetrvává atmosféra z komunistických, či snad dokonce carských dob. Na druhou stranu přiznávám, že jsem netušil, že Němci potřebovali víza až do roku 1989, ale pokud si dobře pamatuji, ještě začátkem 90. let byla víza do USA zdarma, takže odpadaly nezanedbatelné finanční náklady, o kterých se zmiňuji níže. Pozastavil bych se nad oněmi údaji (podle dostupných zpráv by jich mělo být 19), které se zavazujeme o sobě poskytnout. Tato data nebudou poskytovat všichni Češi, takže se soukromí nevzdáváme en bloque jako stát, ale jen lidé, kteří chtějí do USA cestovat a kteří v současnosti musí vyplnit formulář, ve kterém je zhruba 40 kolonek (muži navíc odevzdávají ještě jeden „bezpečnostní“ dotazník). To však není všechno: podle amerického zákona musí každý žadatel doložit, že není imigrantem a že se vrátí zpět, takže se doporučuje s sebou přinést co nejvíce dokumentů dokládajících dobrý finanční a sociální status a celkovou „zakořeněnost“ v ČR.

Přičtěme k tomu již zmíněné finanční náklady: nějakých 2400 Kč za poplatek a další výdaje (za povinnou kurýrní službu, za fotografie nestandardního formátu, mimopražští také za cestu do hlavního města a případně i finanční ztrátu kvůli výpadku z práce). (...) Sám jsem o americké vízum žádal několikrát a podotýkám, že vždy úspěšně. A ačkoli v mém případě proběhl pohovor pokaždé hladce, vždy jsem si připadal jako někdo, kdo musí být připraven svléknout se „do naha“. Pokud jde o mě, s velkou radostí to za 19 otázek v nějakém elektronickém formuláři vyměním. A dokonce si přitom ani nebudu připadat jako zrádce nějakých ideálů. David Klimánek 23 let s klausem Respekt 8/08

Nátlak jsem nevyvíjel Považuji za povinnost opravit zprávu Erika Taberyho o zásahu biskupů do volby prezidenta ČR. Mohu reagovat především za svou osobu, že si nejsem vědom, že bych vyvíjel tlak na volitele hlavy státu, tj. poslance či senátory. Už v Katolickém týdeníku č. 8/08 jsem uveřejnil názor, kde vyjadřuji své přání zvolenému prezidentu, které jsem mu také vyslovil v novoročním přání osobně, jak bylo zveřejněno na webu prezidentské kanceláře. Nevím, zda toto považujete za ovlivňování a nátlak? Dominik Duka, biskup Královéhradecké diecéze PIŠTE NÁM NA → [email protected]

↓ inzerce

R E S P EKT. C Z



z kraje

Napříště už to nebude takové drama, ani tak daleko. (Zleva manažer A. Reifschneider a ekonomický ředitel K. Binder, nemocnice Gmünd). f ot o g ü nter b art o š

Nemocnice na kraji republiky Češi a Rakušané se pustili do vzájemné nemocniční péče

T

en obraz plný krve si bude Michala pamatovat celý život. Tehdy v květnu 2004 jí zbývalo pár týdnů do porodu, byl večer, už téměř spala, když najednou cítila, jak z  ní proudí krev. Tekla z placenty, kterou dítě v jejím břiše tak nutně potřebovalo. „Šlo skutečně o život,“ vzpomíná dnes šestatřicetiletá žena ve své kuchyni v Českých Velenicích. Dopadlo to dobře, ale bylo to docela drama. Místo aby ji záchranka obratem postrčila do nejbližší nemocnice vzdálené pár stovek metrů, musela čekat dlouhých dvacet minut, než dorazila sanitka, která ji potom převezla do špitálu v Českých Budějovicích. Ta zmíněná nemocnice, kam by se Michala dostala během několika minut, se totiž nachází v rakouském Gmündu – a je pro české pacienty přístupná jenom výjimečně. Po dlouhých letech se to snad konečně změní. Spolková země Dolní Rakousy a Jihočeský kraj se totiž začínají dohadovat na tom, že nemocnice v obou krajích budou přijímat pacienty podle nového klíče. Místo země původu bude hrát hlavní roli pacientova volba a otázka, kam to mají nejblíže.

Vezeme drogy „Před vstupem České republiky do Schengenu nesměla naše sanitka vůbec přejet hranici,“ popi-



suje stav Karl Binder, ekonomický ředitel nemocnice v Gmündu. „Ani dnes ještě nevíme, jestli naše vozidlo může v Čechách zapnout maják nebo jestli léky, které veze, nejsou v Čechách považované za drogy.“ Největší překážka spolupráce však spočívá v tom, že české zdravotní pojišťovny nechtějí platit dražší rakouskou péči. Děje se tak jen tehdy, pokud se pojištěnec v době nehody či onemocnění právě nacházel na území dané země. Úřady a nemocnice na obou stranách hranice už ale pracují na změně. V rámci právě spuštěného projektu Healthacross se chystají v  nejbližších měsících zpracovat základ pro „přeshraniční zabezpečení zdravotní péče“. Nejdřív se musí zjistit, jaké služby 27 dolnorakouských a osm jihočeských nemocnic vlastně nabízí. Bude se diskutovat i o společném výhodnějším nákupu zdravotnického materiálu a  o  společných standardech kvality péče. „Dlouhodobě není vyloučené ani společné regionální zdravotní centrum,“ říká Andreas Reifschneider, regionální manažer nemocnic v rakouském Waldviertelu. Hlavním problémem zatím zůstává otázka hrazení nákladů na péči. V bohatším Rakousku, jehož

Gmünd

České Velenice

občané platí v porovnání s Čechy vyšší pojistné, je péče pochopitelně dražší. Například nemocnice v Gmündu uvádí, že jeden pacient ji denně stojí asi 400 eur (české špitály podobné údaje zpravidla nechtějí poskytovat, ale z dostupných informací je jasné, že náklady na péči jsou u podobně velké nemocnice výrazně nižší). Podle tiskové mluvčí VZP Jany Víškové by uzavírání smluv s dražšími rakouskými nemocnicemi bylo nespravedlivé pro české špitály, které by za stejnou práci dostávaly méně peněz. Částečným řešením by mohlo být třeba „reciproční uspořádání“, v jehož rámci by se náklady na Čechy ošetřené v Rakousku měly kompenzovat péčí, kterou by české nemocnice poskytovaly Rakušanům. Q ANNEKE HUDALLA

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

vaše otázky

Proč jsou navyšovány příjmy ministerstev? Chtěl bych se zeptat pana ministra financí, proč neustále navyšuje příjmy ministerstev, a přitom hledá složitě úspory v rozpočtu, když si ministerstva každý rok pravidelně uloží na svá rezervní konta 20 miliard korun? Nestálo by za to omezit jejich příjmy, které jsou jim v současnosti pravidelně navyšovány, ačkoli evidentně nejsou schopna je utratit? Kolik teď mají vlastně ministerstva uložena na svých rezervních fondech? Petr Hamáček

Ptali jsme se mluvčího ministerstva financí Ondřeje Jakoba, bývalého ministra financí Jiřího Rusnoka a čerpali jsme i z našich dřívějších článků. V rezervních fondech zdejších ministerstev momentálně leží 96 miliard korun. Je to důsledek změny, která ze začátku vypadala slibně. Do roku 2003 totiž každé ministerstvo mělo vyčleněné peníze jenom na jeden rok. Co se neutratilo, to musel resort vrátit státu a při přípravě dalšího rozpočtu dostal méně, protože se soudilo, že ty peníze nepotřebuje. Důsledek byl zničující. Do konce roku každé ministerstvo jako o závod utrácelo peníze i na nesmyslné projekty, jen aby příště nedostalo méně. Špidlova vláda tohle

změnila a dala možnost resortům převést si uspořené peníze do dalších let. Ale místo, aby se zamezilo předvánočnímu plýtvání a peníze se daly v pravý čas na rozumné projekty, začaly rozpočtové rezervy bobtnat do obludných rozměrů. Samozřejmě něco z tohoto balíku skutečně nelze stihnout utratit hned – jde třeba o investiční projekty, na které se vyhlašují zdlouhavé veřejné soutěže, takže není divu, že se tahle administrativa za rok nestihne a přesune se na později. Část se také odkládá kvůli spolufinancování evropských projektů. Pak je tady ale nemalé procento (nikdo přesně neví jaké) peněz, které do téhle kategorie nepatří. Jak říká bývalý ministr financí Jiří Rusnok, ty si vládní úřady „ulévají“ na horší časy. „Ministerstva si udržují vatu v rozpočtech, protože nikdo neví, jestli nepřijdou úsporné balíčky a resort nebude muset ve svých výdajích škrtat.“ Podle Rusnoka si úřady takhle také vylepšují platy svých zaměstnanců. Otázka, proč tedy neomezit příjmy ministerstev, je namístě. Ministerstvo financí slibuje, že s tím něco udělá: bude prý chtít při sestavování příštích rozpočtů po resortech přesná vysvětlení, proč chtějí tolik a  tolik prostředků, když si do rezervních fondů uložily tolik a tolik peněz.

PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NÁM NA → [email protected]

Hlavní slabinou přípravy českého rozpočtu nejsou ani tak pravidla pro převádění nebo nepřevádění rozpočtových rezerv, ale jeho samotné nastavení. Jak Respekt psal minulý rok (č. 16), v Česku se schvalují peníze do kapitol, jako je ministerstvo školství nebo ministerstvo zdravotnictví, kdežto ve Velké Británii, skandinávských zemích, či sousedním Slovensku se jedná o projekty, jako je třeba zvyšování vzdělanosti. Na nich se podílí několik resortů najednou. Pak se z rozpočtu neplatí instituce, ale práce, kterou odvede. Zdejší kabinet si sice stanovil jakési tříleté výdajové plány, ve kterých si stanovuje stropy, které by neměl v následujících letech překročit. V Česku platí už čtyři roky, zatím je však žádná vláda nedodržela. Q ↓ inzerce

Jeden svět ve spolupráci s Respektem pořádá veřejné debaty

„Kde se lidem ztratila politika“ Zúčastní se Erik Tabery a Tomáš Kudrna Jaké jsou důsledky tzv. opoziční smlouvy? Je možné, že se bude podobný mocenský pakt opakovat? Debata následuje po projekci filmu Vládneme, nerušit. 11. 3. 20.00 Praha, Městská knihovna 12. 3. 18.00 Olomouc, Divadlo hudby 15. 3. 20.00 České Budějovice, kino Kotva

R E S P EKT. C Z



komentáře politická scéna

str. 10

STRANA ZELENÝCH

str. 11

SLOVENSKO

str. 12

GLOSA

Zatuchlí přeběhlíci

Bursíkova volba

Čekání na anti-Fica

Překroucená víza

erik tabery

marek švehla

MARTIN M. ŠIMEČKA

JIŘÍ SOBOTA

Veřejná prezidentská volba odhalila stav politické scény. Během ní se zároveň rozšířil i dosavadní počet tzv. přeběhlíků.

Poslední události ve Straně zelených otřásly pozicí jejího předsedy. Martin Bursík by si měl zjednat pořádek.

Slovenská opozice čelí obviněním, že je nemožná. A proč má předat žezlo novým tvářím?

str. 12

To, co se nám předkládá jako splnění snů několika generací je ve skutečnosti poněkud překroucené.

politická scéna

Zatuchlí přeběhlíci Prezidentská volba změnila pohled na podporu vlády Po nedávném vyjednávání o budoucím prezidentovi se začalo mluvit o tom, že změnilo vztahy uvnitř vlády, v nitru jednotlivých stran, mezi hlavou státu a politiky. Zkrátka, že se toho změnilo hodně. Do výčtu přidejme ještě jednu položku – změnil se pohled i na muže, kteří vládu drží u moci. Říká se jim ošklivým slovem přeběhlíci.

Do samoobsluhy Připomeňme si situaci z  ledna roku 2007, kdy si kabinet Mirka Topolánka šel pro důvěru do sněmovny. Měli jsme za sebou sedm náročných měsíců, kdy nejdříve šéf socialistů označil parlamentní volby za nedemokratické, levice a pravice získaly ve sněmovně stejný počet hlasů, kvůli čemuž parlament nebyl schopný jednat. Mirek Topolánek sice napoprvé sestavil vládu, ale nezískal důvěru. Politika v Česku stála, zatímco emoce vesele poletovaly. Pak téměř vznikla vláda ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, což vzbudilo oprávněné obavy. Jako dar z nebe se proto zdál fakt, že se poslanci ČSSD Pohanka a Melčák rozhodli podpořit pravicový kabinet. Tento časopis tehdy psal, že se nejedná „o příklad nějaké ukázkové zásadovosti či státotvornosti“, šlo spíše o rozpory v ČSSD. Nicméně přivítal fakt, že dobře složený kabinet se zajímavým programem dostane od poslanců podporu. Prezidentská volba a zejména nečekané rozhodnutí socialisty Evžena Snítilého přejít na stranu ODS ale pohled na přeběhlictví dramaticky mění. Tento sociálnědemokratický poslanec nikomu před volbou neřekl, že bude volit Václava Klause. Oslovili jsme jeho regionální i poslanecké kolegy, nikomu se ani jednou nezmínil o svých pochybnostech. To svědčí o tom, že jeho jednání nebylo motivováno idejemi. Jeho hlas zkrátka byl koupen a je jedno, jestli penězi, slíbeným postem či nějakým vyhrožováním. Fakt, že si ODS za poslední rok dokázala pořídit tři sociálnědemokratické poslance, skutečně

10

významně zpochybňuje zdejší politickou soutěž a vytváří pocit permanentní přítomnosti korupce. Můžeme se utěšovat tím, že Melčák, Pohanka a Snítilý odešli ze strany kvůli teroru Jiřího Paroubka. Jestli ale měli odvahu k tak riskantnímu kroku, jako je přeběhnutí ke konkurenci, proč neměli odvahu svého šéfa kritizovat z nitra strany? Proč se jej nepokusili řádnou cestou svrhnout, najít stoupence, a kdyby se to nepodařilo, tak pak ze strany odejít? Přesně tuhle cestu v roce 2003 zvolil Jiří Rusnok a je třeba mu přiznat velké uznání.

Pozor na KSČM Zcela upřímně řečeno, tyhle řádky se nepíší lehce, protože máme přes všechny výhrady nejlepší vládu za posledních deset let. Pravidla by se ale neměla ohýbat podle současných sympatií. Kdo ví, jestli si do samoobsluhy, kde čekají na nabídky „poletaví“ poslanci, jednou nepřijdou třeba komunisté? Co když jednou bude levice sestavovat vládu a pořídí si hlasy k podpoře? Těžko se pak bude psát o  hrdinných mužích či ženách, kteří našli odvahu naslouchat svému svědomí. Lidé chodí k volbám proto, aby rozhodli o tom, kdo má vládnout. Jak jim potom vysvětlí, že výsledky změní nějaké zákulisní obchody? Je pravda, že mandáty patří poslancům, ti mají mít svobodnou vůli. Pravda ale také je, že lidé volí v poměrném systému strany, a ne jednotlivce. Jsou chvíle, kdy se poslanec doslova musí vzepřít své straně, jde o momenty, kdy hájí základní pilíře programu či dobré mravy. I pak je ale nutné „rebelii“ náležitě veřejnosti vysvětlit. Pan Snítilý v prvních reakcích médiím řekl: „Neptejte se mě, proč jsem

V poslední době se na politické scéně usadila otrlost.

volil Václava Klause, neumím to vysvětlit.“ Takhle to přece nejde. Pokud je nějaký poslanec jen nespokojen se situací, je nejčestnější vzdát se mandátu. Tenhle postup však nejde svázat zákonem. Návrh komunistů, aby mandát patřil stranám, takže by je „zrádcům“ mohly odebírat, je nesmyslný. Lepší, i když mnohem těžší, je utvořit nepsaná pravidla. Zdá se, že se v poslední době na politické scéně usadila otrlost. Větší rozruch nezpůsobí, že při sečtení hlasů při první volbě prezidenta dva hlasy přebývaly, nikdo nepátrá po důvodech rozesílání kulek některým zákonodárcům, jako normální se bere fakt, že v parlamentu se pohybuje stále více bodyguardů, kteří neznámo před kým chrání některé poslance, nevzrušují už ani zmínky o nabízených úplatcích či vyhrožování. Nejde o to se nad tím pohoršovat, ale minimálně po tom pátrat a analyzovat to. Potvrzuje se, že pro naše poznání bylo nesmírně cenné, že se volba prezidenta odehrávala veřejně. Bez toho bychom stav politické scény neznali.

Změna volebních pravidel Nemělo by ale zůstat jen u poznávání. Jsou tu cesty, jak situaci měnit. Třeba úpravou zdejšího volebního systému. Naštěstí myšlenky na zavedení většinového systému jsou v menšině. Nestabilita stran ukazuje, že na to skutečně nejsme zatím připraveni. Nápady, které slyšíme z úst ministra spravedlnosti Pospíšila, znějí velmi dobře. Měli bychom se podle něj vrátit k čistšímu poměrnému systému, což znamená vytvoření větších a stejně velkých volebních obvodů. Čím jsou totiž volební okrsky menší, tím je to více nefér k menším stranám. Zároveň by ale měl být zaveden bonus pro vítěze. To je spravedlivé ke všem, protože na něj mohou dosáhnout všichni za stejných podmínek. Tyto úpravy by měly vést k tomu, že příští vlády budou mít ve sněmovně větší podporu. Nakupování poslanců z konkurenčních stran pak ztratí smysl. Q ERIK TABERY

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

strana zelených

Bursíkova volba Předseda zelených by si měl ve straně zjednat pořádek, nebo odstoupit

P

olitika je nevděčná disciplína: stojí hodně sil a každý její špičkový aktér neustále balancuje nad pádem do bezvýznamnosti. Stačí jedna chyba a  „všechno“ se rychle může změnit v  „nic“. Důsledky přitom nesou všichni kolem. Před dvěma lety po volbách se zdálo, že i Martin Bursík získal „všechno“. Ovládl zelené, protlačil je do parlamentu, uchlácholil stranické radikály a vedle ODS nabídl program nejvíc namířený do budoucnosti. Svým klidem a profesionalitou si získal respekt oponentů a místo klídku a zaučování se v opozici zvolil prosazování zeleného programu v  nejisté vládě. Teď ale přišly chyby a  zelení ukazují, jak vratkou lávkou do budoucnosti jsou.

Druhá ztráta Situace u zelených není dobrá. Předseda Bursík a  jeho zástupkyně Dana Kuchtová trpí vzájemnou averzí minimálně od podzimu, kdy Kuchtová musela předčasně opustit vládu. Skupiny jejich stranických stoupenců vedou nesrozumitelné žabomyší války přes média. Deník Právo teď dokonce začal na svých titulních stranách tisknout doslovné výpisy z  porad vedení zelených, které někdo z nich vynáší ven. A konečně někdo dal novinám i  omylem odeslaný e-mail, v němž Bursík mluví o své kolegyni, poslankyni Olze Zubové (známé svojí neomluvenou nepřítomností na prezidentské volbě), jako o krávě. „Ona ta kráva nás už ani neumí oslovit. Donutíme ji ke spolupráci – silou, kaťuško. Políbení Martin,“ zněl doslova zmíněný e-mail. V čase „míru“ by nad tím šlo mávnout rukou. Dopis vznikl v noční únavě a Bursík jej původně adresoval předsedkyni poslanců zelených Kateřině Jacques. Ostatně řešit věci silou nemusí znamenat nic negativního a po oné krávě následovala omluva. Jenže zelení teď mají do míru daleko a kvůli dopisu je u nich povyk. Pro pozorovatele zvnějšku je podstatné, že strana, na jejíž stabilitě visí vláda a další reformy, se najednou chová jako parta rozhádaných amatérů, kteří si jdou po krku a  loajalita je pro ně neznámým pojmem. Nijak dobře z  toho nevychází ani Bursík: až doteď stavěl na chladném, věcném, neemotivním přístupu středové politiky. Na to také přilákal řadu voličů, kterým právě tahle umírněnost mohla v politice scházet. Teď se ale zdá, že šlo do jisté míry o iluzi. Profesionál a krotitel emocí Bursík nazývá jednu svoji kolegyni krávou, druhé posílá políbení. Běžný konzument politiky nemá zvláštní potřebu nahlížet zeleným do kuchyně a už vůbec ne do ložnic, porozumět chování a dalším vyhlídkám předsedy zelených je ale v tuhle chvíli klíčové. Vše nasvědčuje tomu, že Bursík se ve vlastní straně ocitl pod obrovským tlakem a teď dělá velké R E S P EKT. C Z

chyby. U Miloše Zemana by nějaká ta kráva nikoho nepřekvapila, Bursík je ale západní politik, u nichž se vulgární nadávky neodpouštějí. Druhá chyba je delikátnějšího rázu: jak by možná Bill Clinton dosvědčil, milostné emoce politiky oslabují. I  kdyby Bursík a  Kateřina Jacques běžnou hranici kamarádství nepřekročili, přesvědčovat o tom nepřátelsky naladěnou část jejich strany asi nebude po zmíněném e-mailu snadné. Proč to zmiňovat? Jacques je jako předsedkyně poslaneckého klubu Bursíkova nejdůležitější názorová spojenkyně, teď se ale mění v „Kaťušku“, jejíž hlas ve stranických sporech dost výrazně ztrácí na váze. Těžko si lze dnes představit, jak Kateřina Jacques obhajuje Bursíkova rozhodnutí a  spolustraníkům necuká koutek úst na znamení toho, že o jejích motivech vědí své. Po ztrátě předchozí nejdůležitější spojenkyně Dany Kuchtové tak jde už o druhé Bursíkovo oslabení během půl roku a to není dobrá bilance.

Je třeba si to vyjasnit Zelení nejsou a  jen tak asi nebudou normální politickou stranou (ostatně proto je také řada lidí volí). To známe i ze zahraničí. Socialisté nebo konzervativci mají také velké vnitrostranické spory, tlumí je ale vzájemnou loajalitou, protože strana je pro ně základním kamenem demokratického politického systému a tedy hodnotou sama o sobě. Zelení naproti tomu vidí stranu jen jako nástroj k  prosazování obecnějších hodnot – demokracie, svobodné debaty, programových ideálů. To

sice zní na první poslech dobře, v politické praxi však mnohem lépe funguje první přístup, protože teprve stabilní, silná, nerozhádaná politická strana je schopná prosadit cíle svých členů a voličů. Idealisté, pro něž je prvotní hodnotou samo řečnění o cílech, obvykle tyto cíle neprosadí. Zelení se od ostatních parlamentních stran liší ještě v jednom ohledu: jejich „přežití“ není vůbec žádnou samozřejmostí. Nestaví na tradici ČSSD nebo lidovců, ani na reformním étosu ODS. Nejsou ani v situaci svých kolegů z Německa, kde vstup zelených do nejvyšší politiky souvisel s generační revoltou v 60. a 70. letech, ani z Rakouska, kde se voliči výrazně ekologicky orientují. Ve většině západních zemí nehrají zelení žádnou roli, proč by tedy měli nějakou hrát v Česku? Tady zatím staví na poměrně nejasném příslibu zdravějšího, kvalitnějšího městského života, větší ochrany zbytků přírody, odporu vůči jaderné energetice, alternativě vůči velkým stranám a do značné míry také na charismatu předsedy Bursíka. To se může rychle změnit, zvlášť když se o to teď sami zelení tak usilovně snaží, a strana stejně nečekaně zmizí, jako se objevila. Události totiž ukazují, že zelení se nacházejí v prudkém vnitrostranickém boji. Nevíme přesně o co, jen tušíme. Na rozdíl od Bursíkovy vize (nynější program prosazovaný s  kompromisy ve vládě) jeho oponenti nenabízejí nic moc čitelného. Jen nejasnou odbočku doleva, podle jednoho z vůdců rebelie Matěje Stropnického až ke komunistům. Každý je nahraditelný, zatím ale za Bursíkovými zády vykukuje skupina politických nováčků, kteří by asi získávali zkušenost v opozici. Jenže právě díky vstupu do vlády, Bursíkovu klidnému vyjednávání s koaličními partnery a velkému koaličnímu potenciálu jsou dnes zelení i při své malé početnosti na nejlepší cestě k  tomu, aby zcela zásadně ovlivňovali českou politiku a tvář celé země. Pokud mají zelení tohle skutečně v  úmyslu, musí si poměry uvnitř strany srovnat. Sebelepší program je straně na nic, pokud předseda nedokáže své zaryté odpůrce zpacifikovat. A naopak – to, jak dovede zvládnout své odpůrce, ukáže, nakolik je vůbec schopen prosazovat svůj program ve vládě. Pomýlený Bursíkův e-mail teď alespoň vlekoucí se konflikt urychlí. I ten největší volnomyšlenkář by měl pochopit, že stranu, jejíž vrcholní představitelé posílají přepisy z důvěrných schůzek vedení rovnou novinářům, není možné vést. Bursík by měl co nejdřív svolat stranický sjezd a tam se se svými oponenty utkat. Ať si zelení vyjasní, co nám vlastně nabízí. Pro budoucnost české politiky je to docela důležité. Q MAREK ŠVEHLA K tématu viz též rozhovor na str. 40

11

komentáře slovensko

glosa

Čekání na anti-Fica Slovenská opozice má problémy především sama se sebou

C

o se stalo, že po osmi letech tak úspěšné vlády na Slovensku a  po dvou letech v opozici jsme najednou „nemožní“? Tuto uraženou otázku položil předseda slovenských křesťanských demokratů (KDH) Pavol Hrušovský novinářům, kteří v poslední době dorážejí na lídry opozice, aby předali žezlo „novým tvářím“. Odpověď Hrušovskému by mohla znít: nestalo se nic, jenže právě to je v politice hřích, který si žádá oběti. Na Slovensku totiž dnes platí, že když se nic nestane, bude vládnout Robert Fico ještě dlouhá léta. A to není dobrá vyhlídka, neboť stát pod jeho vedením rychle sílí na úkor občanských svobod a duch liberální demokracie se ze země vytrácí nebývalým tempem.

Dvě zvláštnosti Slovensko má ve srovnání s Českem podivuhodnou zvláštnost: životnost politických stran je mnohem více spjata s jejich vůdci než s jejich idejemi. Od roku 1989 neexistuje příklad, kdy by si politická strana polepšila výměnou předsedy, naopak je až příliš mnoho příkladů, kdy jejich výměny byly už jen předzvěstí smutného úpadku až zániku. Je proto pochopitelné, že strany se zoufale drží svých vůdců i v situaci, která by v jiné zemi vedla už dávno k vnitrostranickým převratům.

Na Slovensku dnes platí, že když se nic nestane, bude vládnout Robert Fico ještě dlouhá léta.

Další slovenskou zvláštností je, že vládní strany, zejména Ficův Smer a SNS Jána Sloty, jsou stále populárnější, zatímco oblíbenost opozičních stran, zejména SDKÚ Mikuláše Dzurindy, je nižší než jejich volební výsledky z roku 2006. Důvody jsou nasnadě: slovenská ekonomika šlape na plné obrátky (díky předešlé vládě), Fico i Slota jsou zdatní populisté bez skrupulí a pokusy opozičních lídrů je kritizovat se míjejí účinkem, neboť ozvěnou se jim ihned vrací připomínka jejich vlastních selhání z doby, kdy byli u moci. Trpělivost došla některým opozičním politikům před dvěma týdny. Místopředseda SDKÚ a bývalý ministr obrany Juraj Liška veřejně vyzval Dzurindu k odchodu, obvinil ho, že koncentruje moc ve straně a zhoršuje její šance uspět ve volbách. Liška jako takový není zajímavý, jeho diagnóza je však přesná. Dzurinda budoval SDKÚ od jejího

12

vzniku v  roce 2000 jako vládní stranu poslušných pragmatiků a  každou názorovou úchylku v zárodku udusil. Taková strana spolehlivě funguje, pokud je u moci, ale příliš dlouhým pobytem v opozici přichází o svůj smysl. Měla by se tedy zevnitř změnit, na to však potřebuje nového předsedu. Za Liškovým osamoceným výkřikem jsou cítit také obavy podnikatelských kruhů, že Dzurinda nejenže nemůže čím dál levicovějšího Fica porazit, ale vinou osobní nevraživosti těchto dvou politiků není ani teoretická šance na vznik velké koalice SDKÚ a Smeru po příštích volbách, která by mohla zmírnit důsledky neblahého vývoje. Dzurinda však zatím drží stranu pevně v  rukou, na jeho podporu přispěchali vlivní funkcionáři včetně Ivana Mikloše. Dzurinda si také dával dobrý pozor, aby si v jádru strany nevychoval konkurenci, nemá proto vyzyvatele a zjevně je odhodlán pokračovat. Pro Fica je to velmi dobrá zpráva.

Aby toho nebylo dost Dalším opozičním dárkem pro vládu je otřes v KDH. Čtyři její poslanci – mezi nimi i její dva zakladatelé František Mikloško a Vladimír Palko – vystoupili ze strany, protože už nemohli snášet „pragmatismus“ jejího vedení a ústup od zásadovosti. Hluboké spory v  KDH se vlekly od voleb v roce 2006, kdy Hrušovský projevil ochotu jít do koalice s Ficem, za což ho zejména Palko tvrdě veřejně kritizoval. Přesto byl odchod těchto politiků překvapující, protože se stranou byli pevně spjati osmnáct let, a  navíc opustili i  svého přítele z disentu Jána Čarnogurského, který v KDH zůstal. Důsledek štěpení KDH může být hrozivý. Skupina kolem Mikloška už ohlásila, že založí novou – zřejmě radikálně konzervativní – stranu. Má sice jen malou šanci uspět, může však natolik oslabit KDH, že se v příštích volbách nedostane do parlamentu. Běžnému pozorovateli může připadat tento sebevražedný krok opozičních politiků nepochopitelný, vyjadřuje však jejich hlubokou frustraci z mravní bídy slovenské politiky. Kdo tedy zastaví onen Ficův „válec“, který tak připomíná někdejší postupy Vladimíra Mečiara? Jistou nadějí by mohla být Iveta Radičová, na níž se opozice snad shodne jako na společné kandidátce na prezidentku ve volbách na jaře příštího roku. Radičová se stala hvězdou Dzurindovy vlády těsně před volbami, kdy byla jmenována ministryní sociálních věcí. Radičová, původem socioložka, není bez šancí na vítězství v přímých volbách, ale především by intenzivní kampaní mohla probrat k životu apatickou společnost, která většinou ani netuší, jaké zlověstné mraky se nad ní stahují. Q MARTIN M. ŠIMEČKA

Překroucená víza Příběhy se dají vyprávět různě. Můžete třeba prohlásit, že česká vláda premiéra Mirka Topolánka navzdory hanebným obstrukcím Evropské unie splnila sen mnoha generací Čechů a dokázala konečně vyjednat zrušení amerických víz, tohoto symbolu druhořadého postavení Česka v Evropě. Nebo můžete říci, že se americká vláda rozhodla odměnou za umístění části svého obranného systému na našem území o něco zjednodušit proceduru, v níž se rozhoduje, které české turisty vpustí do Spojených států. Záleží na tom, na koho se obracíte a co přesně chcete svým posluchačům sdělit. V politické hantýrce se tomu říká „spin“, neboli po česku překrucování. Český premiér a jeho dva vládní spolustraníci Alexandr Vondra a Ivan Langer minulý týden předvedli ukázkový příklad takového překrucování. Pokud je v memorandu podepsaném minulý týden ve Washingtonu skutečně obsaženo splnění snu několika generací, jak nám pan premiér vzkázal, máme my Češi zvláštní vize. Přesně vzato toužíme již několik pokolení po zrušení dvoustránkového dotazníku DS 156 a jednostránkového DS 157, zrušení správního poplatku 2227 Kč a ještě dalšího, menšího za telefon a kurýra. To jsou totiž procesní kroky, jejichž zrušení Topolánek v Americe vyjednal. Vloni je podstoupilo 32 000 Čechů, z toho zhruba 6 % neúspěšně. Napříště bude všechno jinak. Dotazník o dosud neoznámené délce a s dosud neodhalenými požadavky na osobní data bude možné vyplnit po internetu a zadarmo. Následovat bude čekání, stejně jako dříve. Může přijít i pohovor na americké ambasádě a na americkém letišti bude stále čekat imigrační úředník s možností vrátit turistu šupem zpátky, pokud se mu na něm nebude něco zdát. A jedná se opravdu pouze o turisty – pro studenty, podnikatele nebo třeba diplomaty zůstává vše při starém. Cena? Rozhádaná Unie, kterou Česko obešlo a ještě jí drze vynadalo. Otrávené předsedající Slovinsko, jež chystalo pečlivě jednání ministrů, aby se od Čechů dozvědělo, že na nic čekat nebudou. Pro Čechy do budoucna ještě menší ochota Bruselu vyjít mu v čemkoli vstříc. Topolánek a jeho muži o sobě chtěli sdělit, že jsou nebojácní zastánci českých zájmů, že se nebojí Bruselu a že Brusel je velký škůdce. Místo toho o sobě ale řekli, že neumí nebo nechtějí rozlišit, co je pro Česko podstatné a co není. Prvotním zájmem Česka je silná a semknutá Unie, z členství v níž ostatně pramení nově nabytá česká prosperita. Zjednodušení byrokracie pro turisty je příjemné a samo o sobě chvályhodné. Skutečně důležité je ale tak maximálně pro politika, jemuž se propadají volební preference. JIŘÍ SOBOTA

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

na pozvání

Bylo by úžasné mluvit se všemi lidmi stejně, ale jen málokdo to dělá.

Kořeny vzdělanostního růstu leží u rodinného stolu. Řeč je o psychické výbavě, kterou si student nese z domova do školy.

Pavel Kosatík

(1962) je historik. Mezi jeho nejznámější knihy patří Jan Masaryk: pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Trávím život s diktafonem v ruce, k mé práci patří klást otázky, nahrávat odpovědi a přemýšlet o nich. Je to už hodně let, kdy jsem si všiml pro mě zvláštního jevu – a jsem si jist, že kolegové publicisté, orální historici a jiní tazatelé to mnohokrát zažili také: člověk před vámi, který až do té doby živě a zaujatě mluvil o nějakém osobním tématu, najednou ztiší hlas, zatváří se velmi vážně a oznámí vám, že odteď bude mluvit o podstatě věci a chce ji říct jen vám. Diktafon je vypnut, přichází čas naslouchat tajné pravdě.

Dávkování pravdy Bývaly doby, kdy jsem se podobným jednáním cítil polichocen, pokládal jsem je za projev důvěry. Až mnohem později jsem pochopil, že kdo těm druhým „pravdy“ takto strategicky dávkuje, má velmi malou naději, že o sobě kdy řekne něco podstatného. Nemyslím „prozradí“; mám na mysli „sdělí“. Co mohlo hypoteticky obstát jako téma, o kterém si může něco myslet celý vesmír, se vtlačí do koutku. Když do něho nahlédneme, spatříme v něm dva spiklence, samotné proti celému světu, kteří kecají, aniž z toho pro svět něco plyne. Vedou pseudořeč, která vzdala šanci být řečí obecnou a obecně přijatelnou. Neplatí to jenom pro hovory u piva, týká se to hlavně oné komunikace, která by měla být velkou. Čteme noviny s tím, že to hlavní, o co v nich jde, nalezneme mezi řádky nebo jinde bokem, nebo že to dokonce už předem víme a žádná veřejná debata na tom nedokáže nic změnit. Kdoví jestli se u nás veřejně nekomunikuje hlavně proto, aby se odvedla pozornost od toho, co je důležité. O některých lidech se říká: „Mluví rychleji, než myslí.“ Ale dá se samozřejmě mluvit nebo psát i tak, aby myšlení vůbec nebylo možné, aby se mu mluvením nebo psaním podařilo utéct.

Vylézt ven Představme si, jak úžasné by to bylo, vést jen jednu řeč, mluvit se všemi stejně. V dalekých krajích zajisté byly pozorovány tyto případy. My se však s tím hlavním, co máme na srdci, potřebujeme nejdřív zamknout v tmavé komůrce. Tam se potom bleskově svěříme prvnímu člověku, který se náhodou objeví nablízku. Ale platí to jen pro ten okamžik, kdy odhazujeme ranec. Kdyby se nás na to samé někdo zeptal, až zas vylezeme ven, hrdě a upřímně mu všechno zapřeme. Chci tím vším neuměle říct, že v prostoru našich veřejných debat, přeplněném samými novinkami a fakty, my sami ve skutečnosti přítomní nejsme. To, čím jsme, když se odvážíme držet vcelku, pohromadě, a ne jen hrát dílčí role, se o nás nikdo nedozví. Odevzdáváme se světu v nepatrných a přesně odměřených dávkách. A už jsme předávkovaní. Q R E S P EKT. C Z

f ot o g ü nter b art o š

Reformní mlha školství

f ot o čtk

Řeči v komůrkách

Zdenek Slouka

(1923) je profesor politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposled na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Reforma českého školství nebude nikdy dokončena, nikdy nepadne poslední tečka za posledním zákonem, směrnicí, inovací. Život moderní společnosti je plastický a tvárná je i jeho niterná část, vzdělávací proces. Co se zatím odehrává ve škamnách školské reformy, budí naději, nic víc. Je příliš brzy soudit. Protože reforma školství je věčný proces bez viditelného konce, sluší se ptát: Jak asi budou během času reformovány dnešní reformy? Nemohu se té otázce ubránit, řadu reforem a re-reforem jsem zažil na vlastní kůži. Jako žák a student i jako profesor. Těch zkoušek, co jsem si odskládal! A těch, co jsem uštědřil jiným! Už je téměř narýsován reformovaný systém státních maturit, „zkoušek zralosti“: systém dvoustupňový, maturita nižší a vyšší. Budeme tak mít maturanty „lehce zralé“ a „dozrálé“. Ale mohou klouzat z jednoho stupně do druhého. To jistě oživí starou otázku: K čemu je vlastně taková maturita? Ona zkouší studenta, ale zkouší i školu, kterou student po osm gymnazijních let úspěšně procházel. Státní maturita je tedy také projevem nedůvěry ke střední škole: my stát si ověříme, zda pěkná vysvědčení tohoto gymnazisty nebyla po osm let klamná. A my stát to zjistíme jednou jedinou chytrou zkouškou. Když student neprojde, osm let jako by přišlo vniveč. Nelze tedy vyloučit, že v příštím cyklu reformování dnešních reforem vezmou maturity zasvé, že se najde lidštější způsob hodnocení vzdělanosti mladých lidí bez nárazových zkoušek. Jednak jsou s tím už zkušenosti jinde. A i u nás se množí náznaky, že zkoušky ve stylu hop, nebo trop se vytrácejí. Příští reformace dnes zreformovaného řádu maturitních a jiných nárazových zkoušek je nevyhnutelná a záleží na tom, kdy se ministerská i akademická byrokracie vyprostí z úzkoprsosti doby před Františkem Josefem.

Mlžné obzory V některých klíčových dimenzích vzdělávacího prostoru se nereformuje nic a další metamorfózy zůstávají v mlhách. Zmiňme dvě odlišné oblasti. Otázka vysokoškolského školného je obestřena mnoha slovy politiků i akademiků, ale koná se málo. Pravda, společnost sama – podniky, banky, organizace, sportky a sazky – dosud nevytvořila podpůrnou infrastrukturu. A stát nedělá téměř nic, aby proměnu stimuloval. Ještě dlouho budeme v neproniknutelné mlze slov. Ale ani ta reformní mlha neleží nad symbiózou rodiče – škola – to je ponecháno větru. Během šedesáti let ve škamnách jsem se poučil, že kořeny vzdělanostního růstu jsou u rodinného stolu. Ovšemže nemluvím o „škole doma“, o prvku provždy marginálním. Řeč je o psychické výbavě, kterou si žák a student nesou z domova do školy. Ta se mění, neboť i struktura rodinného života se mění s emancipací žen, s vyššími požadavky všedního dne na čas a energii rodičů, úměrnými rostoucím ambicím – vnitřní vazby uvnitř rodiny se uvolňují. Alchymie rodiny je jiná s knížkou pod jednou lampou a s pohledem ustrnulým na „Neváhej a toč“. Q

13

česko ČEZ

str. 14

stranické preference

str. 17

výhrůžky politikům

str. 18

spor o sníh

Noční výslech v kobkách ČEZ

S průzkumy na dostizích

Sedm kulí jako ve Švejkovi

Někde se to musí sehnat

tomáš sachr

tomáš pavlíček

ondřej kundra

adam šůra

Největší česká elektrárenská firma bere zákon do svých rukou: při podezření z černých odběrů proudu tvrdě zasahuje.

Jan Herzmann obvinil své kolegy, že manipulují průzkumy stranických preferencí. Na čem své obvinění zakládá a co to způsobí?

Byl to vážný útok na demokracii, teď se po něm ale slehla zem. Jak tedy policie vyšetřuje výhrůžky smrtí při prezidentské volbě?

str. 20

Závod v Liberci se uskutečnil jen za cenu svážení sněhu z hor. Poučení hlavních aktérů je ale jiné, než by se dalo čekat.

čez

Noční výslech v kobkách ČEZ Nejmocnější česká firma půjde před soud kvůli podezření, že vydírá své zákazníky Že povede tak velkou věc, tomu by Jan Rytíř ještě před pár týdny prostě nevěřil. Ale dnes je to tak: tento olomoucký právník žaluje ve jménu šedesátky lidí nejmocnější firmu v zemi a viní ji z vážných zločinů – vydírání a zločinného spolčení. Podle Rytířovy žaloby bere polostátní energetický gigant ČEZ zákon do svých rukou a lidi, které označí za své „nepoctivé zákazníky“, podrobuje mafiánským praktikám. Ohrožen se tak může cítit každý, kdo v této zemi od ČEZ odebírá elektrický proud. Díky připravované hromadné žalobě se z případu tzv. černých odběrů elektřiny v několika moravských obcích stává záležitost celostátního významu.

Do večera se rozmysli Na tu scénu jak vystřiženou z akčního filmu pan Alois Polzer (68) už do smrti nezapomene. „Zabrzdily tu tři dodávky a deset chlapů v černých uniformách obstoupilo celý dům, pár minut nato už jsme byli bez proudu,“ vzpomíná penzista, který už deset let působí jako přísedící u olomouckého soudu. Po divokém entrée se tak loni v květnu od kontrolorů společnosti ČEZ dozvěděl, že v jeho domku se prý už roky ztrácí elektřina, aniž by ji všechnu platil. „Řekli mi, že pro to mají nezvratné důkazy, a jestli prý nebudu spolupracovat, čeká mě třeba i  kriminál. Rozmyslet jsem se měl do večera,“ poklepává si pan Polzer na klopu kostkované košile. Nakonec podepsal. „Když jsem si představil tu ostudu, že mě budou vyšetřo-

14

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

Tady, tady je ta skříňka, kvůli které špatně spím. (Alois Polzer) f ot o ra d im b e z n os ka

vat, a navíc budu žít bez elektřiny, neviděl jsem jinou možnost,“ říká. Na polovinu třistatisícového dluhu si vzal hypotéku, zbytek splácí každý měsíc z důchodu. „Od té doby špatně spím,“ říká pan Polzer. „Stačí slyšet projíždějící auto, a rozbuší se mi srdce.“ Podobných příběhů lze v  Polzerově bydlišti, dvoutisícových Bělkovicích u  Olomouce, najít desítky. Když firma ČEZ spustila v roce 2006 rozsáhlé kontroly úniků elektřiny, došla k podezření, že v pěti vesnicích na Olomoucku se ve velkém ztrácí proud. Speciální jednotka v následujících měsících zkontrolovala stovky místních domů a bilance byla šokující: elektřinu tu podle ČEZ díky nejrůznějším úpravám elektroměrů nebo kabelů kradl každý dvacátý člověk. Teď však z Olomoucka přišla ještě mnohem víc elektrizující zpráva.

S Rytířem do boje Letos v březnu se chystá skupina „usvědčených zlodějů“ ČEZ obvinit, že si na nich přiznání krádeže proudu vynutil vydíráním a hrubým nátlakem. Situace je zatím hodně nepřehledná a své si o ní myslí i řada lidí přímo z Bělkovic. „Podívejte, za některé z nich bych ruku do ohně rozhodně nedal,“ krčí rameny nad některými jmény svých stěžujících si sousedů například starosta David Berka. Právní zástupce rebelující skupiny ale tyto pochyby nepovažuje za podstatné: „V těch vesnicích se elektřina ztrácela a přiživil se zřejmě kde- kdo, o tom není pochyb. V tomhle případu R E S P EKT. C Z

jde ale o mnohem víc,“ vysvětluje Jan Rytíř ve své kanceláři nedaleko olomouckého centra, proč se vlastně rozhodl hnát loňský nájezd na hanácké vesničky před soud. „Ten zásadní problém je, že se tady bohatá a mocná firma rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou,“ říká Rytíř. Před svým současným právnickým angažmá sloužil dvanáct let u hospodářské kriminálky. „I když jsem při té práci našel člověka sebevíc podezřelého z těžkých lumpáren, vždycky bylo jasné, co mohu a nemohu,“ říká. „O vině a trestu pro ty lidi rozhodoval soud.“ Po odchodu z policejních řad přestal Jan Rytíř po čase i s přednáškami práv na brněnské univerzitě a založil spolek Právní poradenství a pomoc. Během jeho víc než rok dlouhé existence se pustil do dvou desítek právních kauz sahajících od nesplácených alimentů až k rasisticky motivovanému útoku. Postupem času ale veškerou jeho energii pohltil případ „zlodějů proudu“. „Nejprve se na mne s prosbou o pomoc obrátil jeden známý, ale brzo těch příběhů začalo přibývat,“ říká právník, který dnes kromě zhruba padesátky občanů z hanáckých vesnic zastupuje v žalobě na ČEZ i zhruba deset stejně postižených lidí z Karviné a Šumperka. Podle Rytíře skládají zážitky jeho klientů stejný obraz: „Po efektním nájezdu komanda následuje hrozba kriminálem a odstřižení proudu. Pak kontroloři ohromí svoji oběť výší údajné škody a nabídnou, že ji lze výměnou za přiznání a příslib spolupráce snížit. Celé to

vyjednávání se přitom děje bez přítomnosti policie a za hodně podivných okolností.“ Příkladem podivností může být třeba následující postup: lidi, kteří odmítli podepsat vinu přímo kontrolorům na místě, si ČEZ pozval k „vysvětlení“ do své čtyři sta kilometrů vzdálené centrály v Jablonci nad Nisou. „Napoprvé jsem se měl dostavit v jedenáct večer, napodruhé v jednu po půlnoci. Pokaždé mě přitom nechali několik hodin čekat na chodbě. A i když jsem měl s sebou doprovod, dovnitř jsem musel vždycky sám,“ vzpomíná na předloňský podzim jeden z Rytířova seznamu žalobců, bělkovický podnikatel Pavel Škranc. Po dvou jabloneckých audiencích přiznání ke krádežím taky podepsal. Prý proto, že za několik týdnů bez proudu přišel o veškeré zboží v rozteklých mrazácích své masny, o tržbu z opuštěné čerpací stanice a nakonec i o rodinu, když od něj kvůli gradujícím hádkám odešla manželka se dvěma dětmi. ČEZ Škrancovi za jeho doznání snížil výši odškodného z původně avizovaných devíti milionů na necelé miliony dva. A věc nabrala i další rozměr. „Slevu“ z pokuty slibovali kontroloři ČEZ i těm, kdo jim označí dalšího možného zloděje. Pan Škranc říká, že on sám mlčel, desítky dalších však ne. „Udávalo se hromadně,“ pokyvuje dnes hlavou bělkovický starosta David Berka. „Vztahy mezi sousedy se dodnes nespravily. Je to mrtvá zóna, lidi si tu přestali věřit a odpouštějí si jen pomalu.“ Komando ČEZ samozřejmě zkoumalo i starostovu přípojku. „Máte štěstí,“ komento- →

15

f ot o čtk

česko

Musí vědět, co mohou a co ne. (Právník Rytíř) f ot o ra d im b e z n o s ka

→ vali prý kontroloři fakt, že přes udání na starostově

elektroměru nic závadného nenašli.

Zlatá devadesátá Přestože nafukování a  smrskávání požadované sumy vypadá, jako by ČEZ svou škodu odhadoval jen tak od oka pro potřeby nátlaku, firma takovou možnost odmítá. „Existuje několik způsobů, jak stanovit škodu, o kterou nás měla černá přípojka okrást,“ říká mluvčí Ladislav Kříž. „Detaily ale nesdělíme, nebudeme přece odkrývat postup dalším zlodějům.“ Experti jsou ovšem přesvědčeni, že pohrůžka obrovskou škodou – kterou lze v případě povolnosti najednou podstatně snížit – představuje hodně silný „přesvědčovací“ nástroj. Obrana proti nařčení z krádeže elektřiny u soudu je totiž pořádný oříšek. „Jakmile existuje důkaz nějaké manipulace, těžko budete vysvětlovat, že vám elektroměr upravil někdo jiný, třeba ze msty,“ říká o zkušenostech z obdobných případů právnička ze Sdružení obrany spotřebitelů Jana Teplá. A letmý pohled do soudních listin jí dává za pravdu. Například z šesti bělkovických občanů, kteří dohodu s ČEZ nepodepsali a šli se s firmou soudit ještě před angažováním Jana Rytíře, neuspěl u soudu ani jeden. Většina už zaplatila, na některé byla uvalena exekuce. Jak ale naznačuje krátké pátrání v minulosti, výjimky existují. Například před sedmi lety prohlásil karlovarský soud za nevinnou ženu, kterou dnešní součást ČEZ Západočeská energetika obvinila z rozsáhlé krádeže. Přestože kontroloři do poslední chvíle trvali na její vině, před soudem vyšlo najevo, že všechno způsobil vadný elektroměr dodaný zákaznici samotnou firmou. Elektrárenský gigant dnes možnost podobných excesů vylučuje – má prý k dispozici mnohem lepší techniku než dříve. I díky této kvalitnější výbavě přišli kontroloři ČEZ jen za poslední rok na tři tisíce krádeží a na následných odškodněních vybrali sto padesát milionů korun. Energetici říkají, že většina pokusů „ušetřit“ na odběru elektřiny se v českých a moravských vesnicích vylíhla koncem 90. let. Souvislost se nabízí sama: právě tehdy totiž začaly razantně stoupat ceny za proud. Jen pár let předtím ale v bělkovické sokolovně – stejně jako ve stovkách podobných míst po celém Česku – krajští energetici pře-

16

Odstřihni a panuj! (Mluvčí ČEZ Ladislav Kříž)

svědčovali občany, aby si místo kamen na uhlí či dřevo pořídili elektrické přímotopy. Vypadalo to opravdu výhodně: proud byl díky vládním dotacím za hubičku, a tak se zhruba tři sta tisíc českých domácností rozhodlo vyměnit původní vytápění za nové. Dodnes přitom zaznívají kritické hlasy o tom, že právě rozšíření přímotopů mělo jediný cíl: zajistit viditelným růstem spotřeby elektrické energie pádný argument pro dostavbu elektrárny Temelín. A  jakmile bylo tohoto cíle dosaženo, vláda škrtla své „elektrické dotace“ a novopečeným majitelům přímotopných těles dopadly náhle na hlavu astronomické účty. „Spousta lidí si řekla, proč si od toho velkého a zlého ČEZ něco nevzít,“ komentuje to mluvčí firmy Kříž. Všichni tito naivkové ale špatně dopadnou: „Naše nová technika teď odhaluje i ty, kteří dosud unikali,“ říká Kříž.

Muži v černém Ani mlha stahující se k Jablonci z okolních hor nedokáže utopit oranžový znáček ČEZ svítící na skleněné fasádě jedné z novostaveb. Právě sem chodí k  nočním pohovorům obvinění lidé. Teď jsou ovšem dveře pevně zamčené a jakýkoli zvonek chybí. „Setkat se nechci a ke konkrétnímu případu vám nic neřeknu už vůbec,“ odpovídá chvíli

Máte přístupný elektroměr? V tom případě sladké sny.

poté do telefonu šéf firmy ČEZ Měření Karel Vaniš. Ta nepřístupnost je překvapující; když celostátní „zásahovka“ před lety vznikala, vzal například pan Vaniš reportérku časopisu Týden i na jeden ze svých výjezdů. „S  orlem vyšitým na bundě, v kšiltovkách a celí v černém vypadají jako policejní Útvar rychlého nasazení. Členové speciálního ,komanda‘ měří téměř bez výjimky dva metry a váží určitě metrák. Zásah připomíná výjev z akčního filmu,“ popisoval pak časopis dojem z jejich práce a přidal i Vanišovu výzvu úřadům: „Měli bychom mít status veřejného činitele.“ Právě v té době rozšiřovalo jablonecké oddělení díky mimo-

řádným úspěchům svoji působnost ze severočeského rajonu na celé Česko. „Ti lidé si přidělávají řadu nepřátel a my jsme se rozhodli chránit jejich soukromí,“ vysvětluje nedostupnost kontrolorů Ladislav Kříž. „A ty řeči o nátlaku, to jen pokus vyhnout se placení škody. Policii a soudy do věci nezapojujeme proto, že by to znamenalo zbytečné průtahy. Pokud se dohodneme, je všechno rychlejší,“ dodává. Že se teď právě proti tomuto přístupu zvedá hromadnější vlna protestů, prý firmu nijak nevyvádí z klidu. „O  každé akci se pořizuje videozáznam a  ten oprávněnost zásahu potvrdí,“ říká Kříž.

Padesátkrát kamera Právě video z dílny jabloneckých specialistů chce teď ale Jan Rytíř napadnout. Když se totiž jeden z  jeho dnešních klientů soudil s  firmou samostatně, dodal ČEZ soudu jen krátký snímek se záběry rozmontovaného elektroměru a  nahraným podpisem doznání v jablonecké kanceláři. „O tom, co se dělo předtím a potom, už se divák nedozví. Ty záběry nevylučují ani možnost, že plomby z elektroměrů strhli třeba samotní kontroloři a zajistili si tak prémii za odhalení zloděje. Ta svědectví šedesátky lidí, kteří podali žalobu, mi jako člověku, který má skříň s elektroměry volně přístupnou z ulice, rozhodně nepřidají,“ poklepává na balík papírů Rytíř. V tom, že může právě tahle taktika sehrát důležitou roli, přitom dávají právníkovi za pravdu i policejní experti. „Ta práce je v podstatě vymáhání dluhů, což je vždycky záležitost na hranici zákona. Kdyby se podařilo prokázat, že ČEZ ty lidi různými výhrůžkami k přiznání donutil, mohlo by se skutečně jednat o  vydírání,“ říká jeden z  expertů pražské kriminálky, který se právě případy vydírání zabývá. Jedno je podle něj už teď jisté: připravované klání může strhnout ještě větší lavinu podobných příběhů. To, že půjde o ostře sledovanou záležitost, přitom nově potvrzují i hlasy přímo z dozorčí rady ČEZ. „Pokud se tím začne soud zabývat, už to bude dostatečný signál, abychom to začali sami prověřovat,“ říká předseda dozorčí rady firmy Martin Kocourek. „Podobné mafiánské praktiky bychom v žádném případě netolerovali.“ Q TOMÁŠ SACHR

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

česko stranické preference

S průzkumy na dostizích Šéf agentury Factum Invenio končí s politikou, té to ale paradoxně možná pomůže f ot o i s i fa

Ř

editel jedné z  nejvlivnějších agentur na trhu Factum Invenio Jan Herzmann obvinil konkurenci, že upravuje průzkumy veřejného mínění podle toho, co si přejí politické strany. A  proto prý končí s  mnohaletým zveřejňováním stranických preferencí. Herzmann nemá sice v  rukávu žádný důkaz, ale obvinění přímo z nitra výzkumnické komunity je dráždivé: dá se průzkumům veřejného mínění ještě věřit? Navzdory zmatkům vše svědčí pro opatrné ano. Potíž je spíše v tom, jak Češi s informacemi sociologů pracují.

Dobrá otázka Na oválný stůl střízlivě zařízené kanceláře míří oko kamery, ve vzduchu se houpe mikrofon. Odpovídat na novinářské dotazy, to je pro Jana Herzmanna denní chléb už osmnáct let – přesně tak dlouho se v Česku věnuje průzkumům stranické obliby. Jenže teď se tento vystudovaný matematik s pečlivě střiženým plnovousem, který se v létě pravidelně staví do čela vodáckého tábora na Lipně, rozhodl, že do téhle „špíny“ se už dál namáčet nebude. „Průzkumy se staly přímou součástí politického marketingu,“ říká Herzmann a dodává: „Poslední kapka byla, když v jednom šetření pro ČSSD vedl její kandidát Jan Švejnar a ve druhém pro občanské demokraty zase jejich čestný předseda Václav Klaus. Rozdíly mezi oběma dosáhly dvanácti procent.“ To je slovo do pranice. Jsme na stopě odhalení, které znevěrohodní všechny příští průzkumy? Obě nařčené agentury, STEM a  SC&C, pochopitelně tvrdí, že ne. Jak tedy vysvětlují rozdíly, které se nedají odmávnout poukazem na tradiční statistickou chybu? „Zřejmě to bylo tím, že jsme jinak pokládali otázky,“ říká vedoucí výzkumu SC&C Jana Hamanová. „My jsme se neptali na podrobné charakteristiky kandidátů, respondenti se museli rozhodnout buď, anebo.“ Naproti tomu STEM používal otázek víc a lidé mohli říci, jestli se jim ten či onen kandidát spíš líbí nebo spíš nelíbí. Ředitel STEM Jan Hartl navíc přidává, že trendy obou průzkumů se vlastně moc nelišily. „Bylo jasné, že Klaus ztrácí, zatímco Švejnar posiluje.“ Výzkumníci vysvětlují rozdíly i tím, že šetření se dvěma prezidentskými kandidáty dělali poprvé. V předvolebních průzkumech srovnávají pět stran, a když u jedné přestřelí, můžou si pověst vylepšit u druhé. Dodejme, že obvinění z  účelové manipulace výsledky průzkumů veřejného mínění tady není poprvé. Před dvěma lety například prohlásil Vladimír Železný (předseda Nezávislých demokratů), že mu jistá firma nabízela za půl milionu vylepšení výsledku obliby o jedno procento. Potíž nastává ve chvíli, kdy mají kritici položit na stůl důkazy. Ani Železný a  ani teď Herzmann s  ničím takovým nepřišli. Výzkumníci navíc na svou obranu dodávají, že v zavedených firmách pracují profeR E S P EKT. C Z

Klaus a Švejnar mě přesvědčili. (Jan Herzmann)

sionálové, kteří používají v hrubých rysech velmi podobnou metodiku. A to prý platí všude. „Znaky jsou shodné – věk, pohlaví, region, vzorek nad 1000 dotázaných,“ podotýká prezident bratislavského Institutu pro veřejné otázky Grigorij Mesežnikov. Teoreticky samozřejmě prostor pro švindlování existuje, stačí třeba vybrat oblast, kde je víc lidí s potřebným názorem, nebo „šikovně“ položit otázku. „Když se nejdřív zeptáte, jak lidé rozumějí aféře Jiřího Čunka, a hned potom, koho by volili, vsadím se, že přinejmenším výsledek lidovců bude horší. Je věcí profesionální etiky, aby se tvůrce dotazníku takovému spojení otázek vyhnul,“ vysvětluje analytik státního Centra pro výzkum veřejného mínění Daniel Kunštát. Jestli se výzkumníci drží etiky nebo ne, to si prý docela dobře ohlídá konkurence. V Česku zatím existoval vyvážený systém dvou uznávaných soukromníků (kromě Factum ještě STEM) a  jedné státní instituce (CVVM), jejichž čísla se dají srovnat a v případě větší odchylky se ptát, proč nastala.

„Srovnávali jsme výsledky agentur několik let po sobě a nevyšlo nám, že by někdo výsledky výrazně zkresloval,“ říká specialista na volební průzkumy ze Sociologického ústavu AV ČR Jindřich Krejčí. Konkrétně: STEM se nejvíc přiblížil výsledkům voleb v roce 1998, CVVM v roce 2002, agentura Factum zase nejlépe odhadla volby do Evropského parlamentu. „Pochybuji, že by firmy s výsledky manipulovaly. Jsou na trhu už dlouho, roky si budují pověst, a kdyby tam bylo jasné zkreslení, přijdou o jiné zakázky,“ míní předsedkyně Sdružení agentur pro výzkum trhu (SIMAR) Petra Průšová.

Kdo tě platí Pro tuto chvíli se s tím spokojme a soustřeďme se ještě na jednu věc, která je na celé lapálii okolo Herzmannova obvinění mimořádně zajímavá. A to je způsob, jímž ředitel firmy Factum na údajně „cinknuté“ výzkumy reaguje. Po osmnácti letech oznámil, že končí se zveřejňováním průzkumů. Zní to trochu absurdně. „Pokud by se

17

česko opravdu vyskytly nějaké problémy, Factum má právě teď nejlepší šanci všem ukázat, že svou práci dělá dobře,“ soudí Petra Průšová. Proč tedy firma hází ručník do ringu? „Snažili jsme se přesvědčit veřejnost, že nepracujeme pro politické strany. Striktně jsme odmítali přijímat od nich zakázky. Ale lidé nám to stejně nevěřili,“ stěžuje si ředitel Herzmann. „Lidé mi píšou e-maily, že mě platí socani nebo modří ptáci. To nemám zapotřebí.“ Je fakt, že Jan Herzmann vždycky rád zdůrazňoval, že Factum zásadně s politickými stranami nespolupracuje. Na rozdíl od konkurenčního STEM, který například dělá průzkumy popularity výrazných postav sociální demokracie, podle jejichž výsledků pak Jiří Paroubek vybírá krajské lídry. Zadání od politických stran samozřejmě může budit podezření. V Maďarsku kupříkladu vyvolalo skandál, když se provalilo, že společnost Tarki pracovala téměř výhradně pro pravicovou partaj Fidesz. Český případ je ale zcela odlišný, protože STEM pracuje prakticky pro všechny politické strany. „Jinak bychom mohli být obviněni z podjatosti,“ vysvětluje jeho šéf Jan Hartl. Dodejme, že ani Jan Herzmann se pochybností o politickém vlivu na jeho průzkumy úplně nevyvaroval. Spoluzakládal firmu Data Collect, která před volbami v roce 2006 pracovala na zakázku pro sociální demokracii. Do podezření z ovlivňování volebních výsledků se zase dostal v  roce 1992, když jako tehdejší ředitel Institutu pro výzkum veřejného mínění (dnes proměněného v již zmíněný CVVM) prohlásil těsně před volbami v televizi, že ODS se zřejmě nedostane do parlamentu. ODA se pak nedostala do Federálního shromáždění. Uhájila pouze křesla v České národní radě a její vedení Herzmanna obvinilo, že partaj účelově poškodil.

V roce 2002 byl s průzkumy preferencí stran problém, od té doby se ale agentury poučily.

Když teď Herzmann říká, že se nechce podílet na degradaci celého oboru, vyvolává to podezření, že za jeho vystoupením stojí jiné důvody.

Ruce pryč od politiky A nebylo by divu. Politické výzkumy totiž mají svá rizika. Hlavní, co agenturám přinášejí, je reklama ve sdělovacích prostředcích. Řada firem si díky nim udělala jméno a otevřela si cestu k lukrativním zakázkám. STEM i Factum Invenio řadu let publikovaly měsíc co měsíc průzkumy volebních preferencí a platily je z vlastní kapsy. Cena každého takového průzkumu se odhaduje asi na 30 tisíc korun, ale zavedené firmy to stálo méně, protože je „přilepily“ jako jednu z otázek ke komerčním výzkumům, a navíc už měly hotové mechanismy zpracování. Tato cesta ke jménu ale není úplně jednoduchá. Hrozí totiž, že se firmy v rámci politického boje dostanou do negativních souvislostí. Není náhoda, že výzkumné společnosti s největ-

18

ším obratem v ČR (TNS Aisa, GfK) politické průzkumy zásadně nedělají. Výzkumníci z branže dnes mimo mikrofon vysvětlují, že obchodní oddělení Factum delší dobu tlačilo na vedení, aby se politických výzkumů vzdalo, protože „jakákoliv spojitost s politikou odrazuje zákazníky“. Vedení Factum poté zřejmě dospělo k závěru, že na politických průzkumech prodělává, a proto se stahuje z trhu. Agentura posílila komerční oddělení, přetáhla řadu zkušených lidí od konkurence a plánuje rozšířit marketingové průzkumy po celé střední a východní Evropě. V mediální krajině zůstává, jenom trochu pootočí směr zájmu. Místo každý měsíc publikovaných volebních prognóz bude zkoumat v české kotlině názory na témata, která lidi zajímají. „Vláda rozhodla o stravenkách a už den na to jsme k tomu měli průzkum. Tímhle směrem bychom chtěli jít i v budoucnu,“ říká Jan Herzmann.

Posuny Pro nás ostatní je důležité, že i  když z  trhu odchází jedna významná firma, neznamená to, že by průzkumům stranické obliby zvonil umíráček. Poptávka zůstává. Lidé prostě průzkumy politických preferencí rádi čtou. „Dávají šanci se o politice dozvědět věci, ke kterým by jinak nepronikli,“ vysvětluje přitažlivost procentních koláčů politolog Tomáš Lebeda. „A jsou zábavné – jako kdybychom měli před očima nikdy nekončící dostih.“ Zároveň ale platí, že v České republice je rozhodně co zlepšovat. „Ten prostor je dlouhodobě problematický a měl by se kultivovat,“ říká Lebeda. Podle něj jsou slabiny ve všech částech „řetězce“: máslo na hlavě mají zadavatelé, agentury i média. „Mělo by se říct, jestli je etické, aby jedna firma dělala výzkum pro politickou stranu a tentýž ve stejném čase pro veřejnoprávní médium, myslím tím konkrétně STEM.“ Problematicky vyznívá i to, že se průzkumy provedené na zakázku politických stran publikují jako nezávislá měření. To třeba v Německu nebo Spojených státech není zvykem. „Manipulace nemusí spočívat v tom, že si zadavatel objedná výsledek na míru,“ říká Lebeda. „Spíš si strana zadá pět výzkumů a publikuje jen ten, který je pro ni příznivý.“ Už teď jsou ale patrné pozitivní posuny. Pro srovnání: před volbami v roce 2002 se objevily nedůvěryhodné výzkumy v krajích na naprosto nedostačujících vzorcích a výsledky tomu odpovídaly. ODS podle nich měla suverénně vyhrát na Vysočině, ale nakonec byla až třetí. To se před volbami o čtyři roky později už neopakovalo. Zástupci největších firem zabývajících se politickými průzkumy se po volbách v roce 2006 sešli na půdě již zmíněného Sdružení agentur pro výzkum trhu a dohodli si alespoň rámcová pravidla, jimiž se budou řídit. Mimo jiné tam patří minimální počty respondentů nebo povinný údaj o tom, kdo si výzkum zadal. Lidé si tak mohou sami udělat představu, nakolik je konkrétní průzkum nezávislý. „Ta debata kolem prezidentských výzkumů a vystoupení pana Herzmanna má pozitivní dopad,“ říká Jana Hamanová z  agentury SC&C. „O profesní stránku výzkumů se teď bude zajímat víc lidí. A snad se najdou i novináři, kteří budou umět s výsledky pracovat.“ Q TOMÁŠ PAVLÍČEK

výhrůžky politikům

Sedm kulí jako ve Švejkovi Výhrůžky poslancům smrtí začal šetřit detektiv Čech

T

olik českých poslanců najednou ještě výhrůžce smrtí nikdy nečelilo. Proto taky zpráva, že sedm z nich dostalo poštou kulku nebo střelný prach s dovětkem, aby si dobře rozmysleli svůj hlas ve volbě hlavy státu, zvedla na politické scéně vlnu emocí. Oněch sedm bílých obálek označili poslanci za útok na svoji „svobodu“ a českou „politickou kulturu“. Ministr vnitra vzápětí své kolegy i veřejnost ujistil, že jeho lidé tuto hrozivou a závažnou aféru urychleně vyšetří. To bylo před dvaceti dny. Jak případ dopisových atentátů vypadá dnes?

Detektiv s teplou vodou Rozpletení případu dostal na starosti společně se svými třemi kolegy dlouholetý policista Oldřich Čech z pražské kriminálky a z jeho hlasu je na první pohled znát, že z nového úkolu není moc nadšen. „Jsem skeptický k tomu, že pachatel po sobě nechal něco, čeho bychom se mohli chytit,“ říká detektiv Čech. „Je a  bude to složité objasňování. Pachatel výhrůžku napsal podle všeho na hodně rozšířený druh papíru, který je všude k dostání. Vložené kulky také zřejmě patří mezi ty dost často používané. Nebylo to psané rukou, ale asi na stroji, takže tam možná ani nebudou žádné otisky.“ Hvězdný případ policisty Čecha začal – jak je ještě všeobecně známo – čtyři dny po první prezidentské volbě, při níž se delegátům nepodařilo zvolit ani Václava Klause, ani jeho protikandidáta Jana Švejnara. V tu chvíli přišla do parlamentní podatelny na jméno sedmi zákonodárců bílá podlouhlá obálka s kulkou (ve dvou případech se střelným prachem) a  poznámkou, že jestli půjdou volit v druhé volbě, „příště už kulku neuvidí“, protože bude v nich. Adresáti výhrůžek byli z různých partají od lidovců přes nezávislé až po sociálního demokrata. Spojovalo je pouze to, že volili nebo se v druhé volbě chystali volit Václava Klause. Ani jeden příjemce nedostal obálku přímo do ruky, protože ji pokaždé před jejím převzetím zachytil detektor parlamentní ochranky. Strážci R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

f ot o i s i fa

česko nespěchají. Jak vážně berou výhrůžky smrtí poslancům za hlas pro hlavu státu jejich nadřízení? „Rozhodně to nebereme na lehkou váhu,“ říká náměstek policejního prezidenta pro trestní řízení Jiří Houba. Proč tedy nenechá vyšetřovací tým posílit o více lidí a nezrychlí jejich práci? „Věřím svým lidem, že dělají vše pro objasnění věci,“ říká Houba. „Ale prověřím si to.“ Zeptat se na vyšetřování příslušné státní zástupkyně Šárky Pokorné není možné: až do konce minulého týdne měla dovolenou.

Otupělá pod šibenicí

Spolehněte se. Útok na českou politickou kulturu vyšetřím. (Ministr Langer s kolegy Melčákem sedícím zády, Pohankou a Šojdrovou) pak zavolali policisty, kteří na místě prozkoumali obsah obálek a pak si je odvezli k dalším expertizám. V té době se zpráva už šířila kuloáry. Dodnes není jasné, kdo ji tak rychle vynesl ven, ale už půl dne po objevu o dopisovém atentátu informovala většina internetových médií. Událost vzbudila na politické scéně okamžitě velký rozruch a začala plnit i první stránky novin. Politici vyhrožování kulkami označili za mafiánské praktiky a mluvili o „vážném útoku na svobodu rozhodování“ a  dehonestaci politické kultury. Všichni se pak shodli na tom, že věc je potřeba co nejdřív vyšetřit. Kam tedy po třech týdnech rozplétání případu policisté pokročili? „Analyzovali jsme si to tak, že jde buď o projev nějakého podezřelého jedince, nebo spíš o nějakou formu politického boje. Šetříme to jako trestný čin vydírání,“ říká detektiv Čech. Kdo ale vydíral koho? Uvažovali kriminalisté třeba nad tím, proč dopis dostala sedmička právě těchto zákonodárců, a ne jiní? A proč zásilka zákonodárcům přišla do parlamentní pošty, a ne domů? Co tím kdo sledoval? „Do takovýchto podrobností jsme ještě nešli,“ říká policista Čech. „Stanovili jsme si to obecně. Čekáme teď na výsledky analýzy kriminalistického ústavu, který pro nás posuzuje otisky prstů, DNA, obvyklost použitého papíru nebo zvláštnosti nábojnic. Až je budeme mít, budeme to dál rozpracovávat.“ Šéf kriminalistického ústavu Emil Vančo obdržel Čechovu zásilku zhruba před dvěma týdny. Kam od té doby jeho lidé pokročili? Mají už třeba sejmuté otisky prstů? „K tomu vám bohužel nic nesdělím, podobné informace neposkytujeme,“ říká šéf ústavu Vančo. Jasné není ani to, kdy jeho lidé expertní šetření dokončí. Pan Vančo to nyní nedokáže říct – obvyklá lhůta je podle něj „několik týdnů“. Soudě dle nedávného postoje politiků, byla dopisová výhrůžka s kulkou zásadním útoR E S P EKT. C Z

kem na zdejší parlamentní demokracii a na jejich svobodný výkon mandátu. Proč tedy nelze mít výsledky dříve? Jaké neodkladné případy nutí Vančův tým nesoustředit se především na tuto kauzu? „Ostatní policisté nebo soudy by na zpomalení jejich věcí reagovali podrážděně. Nemám pro to oporu v zákoně. Co se týká jednotlivých rozpracovaných kauz, ty nekomentujeme,“ říká Vančo.

Stejný počet policistů pracuje třeba na případu vykradení bytu.

Na rychlejší expertní posudek netlačí ani kriminalista Čech. „Můj přístup je, že každý případ je důležitý a  nelze nějaký upřednostňovat nebo urychlovat oproti jiným,“ říká. A jaké jiné důležité případy tedy teď vedle toho řeší? „Třeba nyní hodně intenzivně to, že jedné paní odpojili podle ní nezákonně teplou vodu. A takových věcí je řada,“ říká Čech. Od začátku vyšetřování na věci spolu s  Čechem pracují tři kolegové. To není nijak vysoké číslo, podobný počet policistů dělá například na daleko méně závažných případech, jako je třeba vykradení bytu. A podle dostupných informací se zdá, že detektivové nejenže nemají rozpracované vyšetřovací verze, ale zatím například ani nevyslechli nikoho ze sedmičky postižených delegátů. Proč? „To nejsem schopný říct,“ odpovídá kriminalista Čech. „Určitě ale každého vyslechneme.“ Zatím to tedy vypadá, že policisté s vyšetřováním případu výhrůžných obálek nijak zvlášť

Přestože se sedmička obeslaných zákonodárců neznámým vyděračům vzepřela, většina z  nich strach ze splnění hrozby nedává moc najevo. O ochranku požádal pouze jeden z nich, sociální demokrat Evžen Snítilý, ale není jasné, proč se k tomu rozhodl (Respektu se ho nepodařilo zastihnout). Bodyguardi hlídají ještě jeho kolegu Miloše Melčáka, toho však už od chvíle, kdy před rokem zvedl ruku na podporu vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS). „Nebezpečí nadále trvá,“ odpověděl poslanec Melčák jen poněkud neurčitě na dotaz MF Dnes, čeho se nyní bojí. Další pětice ohrožených zákonodárců o  přidělení ochranky nepožádala a vyšetřováním případu se nezabývá. „Řekla jsem si, že to nechám na policii,“ říká nezávislá senátorka Liana Janáčková. A stejně to vidí i její kolegyně Jana Juřenčáková (nezávislá): „Věřím policii, že má věci pod kontrolou a ví, co dělá.“ Že by šlo nyní delegátům o život, se policie nedomnívá. „Vyhodnotil jsem to tak, že výhrůžky pro ně nepředstavují bezprostřední ohrožení na životě,“ říká detektiv Čech. „Opírám se o sledování zdejší politické scény. Že se politici obviňují z mafiánských praktik, že tady unikají záznamy schůzek jako mezi pány Šloufem a  Weiglem, které jsou pak používány v rámci politického boje. Přijde mi, že tyhle výhrůžky kulkami jsou nějakou součástí tohoto boje. Cílem asi nebylo násilí uskutečnit, ale něco tím ovlivnit. Jen zatím nevíme, kdo to udělal a co tím přesně sledoval.“ I když ještě před třemi týdny bili politici v souvislosti s dopisovou hrozbou na poplach, dnes už většina z nich ztratila o věc zájem. K rozhovoru o ní nevidí důvod ani šéf Poslanecké sněmovny Miroslav Vlček (ČSSD), ani její lidovecký místopředseda Jan Kasal. „Vášně opadly, neměli jsme moc chuť se k tomu vracet, každý rád po volbě vypustil,“ říká další sněmovní místopředsedkyně Miroslava Němcová (ODS). „Sama jsem v minulosti dostala jako výhrůžku nakreslenou šibenici, i když je to vážné, k podobným věcem jsem už možná otupělá.“ Stranický kolega Němcové a místopředseda bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny Tomáš Kladívko (ODS) se naopak „otupělý“ necítí, případ považuje za alarmující. „Vůbec bych to nepodceňoval,“ říká poslanec Kladívko. „Když už někdo poslal i náboje, asi to myslel vážně. Jen si nedokážu vysvětlit, kdo to udělal. Policejnímu prezidentovi jsem ale už říkal, že chci, aby nás o  průběhu vyšetřování informoval. Očekávám jeho návštěvu na jednom z nejbližších zasedání výboru.“ Q ONDŘEJ KUNDRA

19

česko spor o sníh

Někde se to sehnat musí Organizátoři liberecké války o sníh dostali pochvalu a těší se na další sezonu

R

tuť na teploměru sahá vysoko nad nulu. Na sněhová děla nečinně vyrovnaná v řadě svítí zimní slunce. Jsme v libereckém Vesci a jen zčernalá sněhová krusta pokrývající kousek asfaltové silnice připomíná, že před pár dny se tady pod dohledem kamer proháněli nejlepší běžkaři z celé Evropy. Závod to byl opravdu nezapomenutelný: náklaďáky sem kvůli teplu musely více než týden vozit sníh z Jizerských hor. Nelíbilo se to místním, jimž auta zamořila vzduch v  okolí, turistům, kterým ničila běžecké tratě, majitelům penzionů, jimž projížděla po loukách, ani závodníkům, jimž tahle atmosféra na výkonu nepřidala. Mezitím uplynuly dva týdny a nastal čas pro rekapitulaci. Co ta kardinální ostuda udělala s organizátory závodu? Neotřásla náhodou jejich plánem uspořádat na stejném místě za rok mistrovství světa?

Detaily mě nezajímají „To byla ale akce,“ vzpomíná na vesecký závod se smíchem Pavel Honců, generální sekretář týmu organizátorů, kteří budou „největší sportovní událost Česka“ za rok zajišťovat. „Strašná obleva, trasy byly pokryté vrstvou bláta, do toho pršelo. Představte si tu hrůzu. Ale šli jsme do toho! Bylo

jasné, že světový pohár musí ve Vesci proběhnout za každou cenu,“ říká sekretář hrdě. Byl to právě on, kdo zorganizoval svážení sněhu z okolních hor, aby v areálu umístěném 460 metrů nad mořem bylo vůbec na čem jezdit. Nad tím, že náklaďáky a bagry poškodily v horách chráněné louky, vjížděly na soukromé pozemky a lyžařům sebraly asi kilometr upravené trasy, Honců mává rukou. „To jsou jenom drobnosti zveličené mediální kampaní,“ říká. „Hlavní je, že závod se uskutečnil.“ Generální zkouška na mistrovství světa příští rok prý byla pro organizační tým nenahraditelná. „Odhalili jsme spoustu chyb v organizaci, které do příštího roku stačíme vychytat,“ dodává Honců. Podobně vidí výpravy za sněhem i liberecký primátor Jiří Kittner, jinak také člen výkonného výboru mistrovství v Liberci. „Mezinárodní lyžařská federace zhodnotila závody kladně, sportoviště jsou funkční, ostatní mě nezajímá,“ říká primátor. Na místě, kde bagry sebraly lyžařům kus upravené stopy, se prý byl osobně podívat a rozhodně to nepovažuje za žádnou tragédii. Stejně jako Honců tvrdí, že vše zveličila média. „Jestli došlo k  nějakým přestupkům, tak ať to vyšetří příslušné orgány. Já ale zatím o žádném porušení

Byla to velká generálka na mistrovství. Povedla se. (Pavel Honců) f ot o ra d im b e z n os ka

20

Když se těží sníh, létají drny. (Jan Vondráček u své soukromé

Hlavně ať to vidíme Na pozdvižení v Jizerských horách nic nemění skutečnost, že dovoz přírodního sněhu se stává stále častější součástí příprav na lyžařské běžecké závody. Neobešli se bez něj například ani organizátoři závodů světového poháru, které před několika dny skončily ve švédském Falunu. Ačkoliv toto středisko leží o tisíc kilometrů severněji než Liberec, museli i na místní tratě dovážet pořadatelé přírodní sníh z padesát kilometrů vzdálených lesů. Dovoz sněhu si vynucují jednak stále teplejší zimy, které neumožňují umělé

zákona nemám informace,“ hodnotí s odstupem dvou týdnů situaci primátor. Rozrytá louka vedle silnice v jizerskohorské osadě Jizerka dává tušit, že máme tu čest s jedním z mnoha míst, kde úřadovaly bagry a náklaďáky. Jsme na pozemku provozovatele místního horského penzionu Jana Vondráčka. O tom, že se na jeho louce „těží sníh“, se dozvěděl od souseda. „Přijeli v noci, jako zloději,“ říká. „Tak jsem druhý den pana Honců požádal, aby z mých pozemků odešli a uvedli je do původního stavu,“ vzpomíná Vondráček a prochází se mezi převrácenými drny na louce. „Jak vidíte, nestalo se to. Takže tento týden podávám trestní oznámení,“ říká mohutný čtyřicátník. Asi dvacet kilometrů od Jizerky na horské chatě Smědava se její jednatel Jiří Buňát dušuje, že příště náklaďákům cestu do hor zatarasí vlastním autem. Právě u  Smědavy totiž zmizel kus běžecké tratě, na jejíž úpravu rolbou se skládají jizerskohorské obce a chalupy včetně chaty Smědava. „Tu trasu denně užívají desítky lyžařů,“ říká pan Buňát. „Teď, když je poškozená, nám klesly R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

česko mi to tady. Můžu sem na lyže, kolečkové brusle nebo jen tak na procházku,“ říká obyvatelka Vesce Dana Chmelařová, která v areálu právě venčí psa. Nevadí jí ani to, když se sníh do areálu občas doveze. „Alespoň je potom na čem lyžovat. Ale brát to běžkařům v horách ze stopy, to už trochu moc. To se nemělo stát,“ říká mladá žena.

Důl na sníh

a zákonem chráněné louky) f ot o ra d im b e z n o s ka

zasněžování, ale svou roli hrají i požadavky na podobu moderních závodních areálů. Ty dnes musí být především bezpodmínečně atraktivní pro televizní kamery. Ideálem je, aby běžci a běžkyně zůstali v záběru po celou dobu závodu, což prakticky znemožňuje, aby se závodilo někde ve stinném horském lese. Scéna musí navíc poskytnout komfortní zázemí co největšímu počtu diváků. Proto se nové závodní areály budují poblíž větších měst na otevřených prostranstvích – jako třeba právě areál v libereckém Vesci.

tržby,“ dodává. „Kvůli té těžbě sněhu máme sezonu zkrácenou tak o čtrnáct dní.“ Organizátoři libereckých závodů se sice snažili alespoň část stopy na silnici u Smědavy zachovat, a navíc zřídili lesem objížďku. Stopa na narušeném sněhu v  teplém počasí ale rychle odtává a trasa lesní objížďky je poněkud krkolomná. „Musel jsem to objet příkopama,“ svěřuje se běžkař Josef Kuna. „To jsem ještě neviděl, že by se sníh takhle odvážel z hor. Vždyť to je nesmysl,“ rozčiluje se sportovec. Pro pořádek se sluší dodat, že do běžkařského areálu v libereckém Vesci se sníh z Jizerských hor už jednou dovážel. Před třemi lety, v zimě 2005, tady probíhal světový pohár v severské kombinaci a v areálu stejně jako letos kvůli teplu nefungovaly zasněžovací systémy. Jenomže zima byla přece jen o něco chladnější než ta letošní, takže stačilo brát sníh z parkovišť na okrajích hor a k chráněným horským lokalitám nebo běžeckým trasám se bagry vůbec nedostaly. Proto také celá akce před lety nevzbudila větší pozornost. Teď nad svážením sněhu kroutí hlavou i lidé, kteří jinak areál ve Vesci rádi využívají. „Líbí se R E S P EKT. C Z

Letošní nájezd těžké techniky místní opravdu zaskočil. Majitelé penzionů i lyžaři mají strach, co se bude dít v Jizerkách za rok, kdy se pod horami spustí již zmíněné mistrovství světa. Podle majitele penzionu Pyramida Ondřeje Dudy se při letošním svážení sněhu vytvořil precedens, který nemá v  historii lyžování obdoby. „Najednou se začalo mluvit o těžbě sněhu. To je úplně nový termín, který se začal používat až tuhle zimu,“ upozorňuje. „Mám strach, aby se z hor jednou nestal důl na sníh,“ dodává. Organizátoři se sice dušují, že svážení sněhu se opakovat nebude, ale zaručit to samozřejmě nemohou. „Určitě bude chladněji než letos a stihneme sníh uměle vyrobit,“ slibuje Pavel Honců. „Ale když nebude zbytí, dovezeme ho zase,“ upřesňuje své plány vzápětí. A má k tomu pádný důvod. Jak se totiž ukazuje, kromě ostudy organizátorům za letošní partyzánskou těžbu sněhu v horách žádné velké problémy nehrozí. Možná jim dokonce nehrozí vůbec nic. Přestože to po závodě vypadalo, že místní policii zavalí hora trestních oznámení, nic takového se zatím nestalo. Do prošetřování problematické akce se tedy prozatím pustila jenom Správa CHKO Jizerské hory. Pracovníci správy mají zdokumentovanou „těžbu sněhu“ na Jizerce, kde se po místních chráněných loukách bez povolení proháněla rolba, která při „těžbě“ pomáhala. Dvoumilionová pokuta, kterou může správa za nepovolený vjezd do chráněné oblasti udělit, ale nehrozí organizátorům libereckého mistrovství, nýbrž Jizerskohorské obecně prospěšné společnosti. Té totiž rolba patří. „Organizátoři nás požádali, jestli bychom jim nepomohli nahrnovat sníh z louky k silnici,“ vysvětluje předseda představenstva společnosti Josef Ibehej. „Tak jsme tam poslali našeho řidiče. Že je ta louka chráněná, jsme si v tu chvíli neuvědomili,“ dodává. Kdo pokutu a v jaké výši nakonec dostane, zatím nelze zjistit. „Dokud se vše prošetřuje, nebudeme podávat žádné informace,“ říká pracovník CHKO Vladimír Vršovský. Žádný postih organizátory nečeká ani ze strany ministerstva školství, které na organizování mistrovství světa v Liberci dohlíží. „Ministerstvo je připraveno v rámci svých kompetencí s  organizátory spolupracovat při předcházení všem negativním jevům,“ vzkazuje diplomaticky tiskový mluvčí úřadu Ondřej Gabriel. Jak bude tohle předcházení konkrétně vypadat? „Po zkušenosti z  letošního roku se samozřejmě budu zvlášť zajímat, odkud se na mistrovství za rok bude brát sníh a  jak to mají organizátoři ošetřené,“ říká náměstek pro sport Jan Kocourek. „Ale nechci teď nikoho z ničeho obviňovat. Uvědomte si, že v Liberci se chystá mezinárodně významná akce, která reprezentuje celou republiku. A k tomu se ten sníh prostě někde sehnat musí.“ Q

jiné oči

Ekologický paradox Dělám si názor na nás, na oteplování a na naše vlastní ekologické chování díky zvykům spjatým s počasím. K tomu mi pomohla i jedna loňská jihoamerická indiánská návštěva a její setkání s českým domorodcem. Lidi cestují, když mají volno a je teplo. Vypraví-li se daleko, většinou tam panuje jiné nebo opačné počasí. Pocházím z oblasti s krátkou historií a bujnou přírodou, kde žijí údajně „přírodnější lidé“ v harmonii s prostředím. Harmonie, kterou prý Evropané již dávno ztratili. Pojem „přírodní lidé“ označuje lidi bez evropských parametrů kultury: různých uměleckohistorických slohů v architektuře, klasické hudbě, malířství. Ale „přírodnější národy“ se zdají být zvědavé i na národy s tisíciletou kulturou, a proto jejich majetnější příslušníci cestují sem. Tady pak tvrdí, že i oni mají na co být pyšní: na mohutné řeky, velká pohoří, široké pláže a dž ungle. Vytýkají nám stav naší přírody. Loni byl u mě příslušník „přírodnějšího národa“. Vskutku vypadal jako ukázkový indián. Černé indiánské oči, dlouhé a husté indiánské vlasy, indiánská tmavá pleť. Jenže se oblékal evropsky a mluvil anglicky. Vzal jsem „svého” indiána ke svým českým kamarádům, aby poznal „kulturnější” národ. Ale bez ohledu na kalendářně zimní čas byli mí čeští kamarádi domorodci buď na výletech, nebo na chatách. Indián nechápal, kam lidi odcházejí víkend co víkend. Za přírodou, řekl jsem mu. Rozdíl mezi námi a „nimi“ je, že jejich mnohomilionová města jsou téměř útočiště před divokou přírodou. Jste-li mimo město, pak jste blízko nehostinné přírody. Nabídl jsem mu výlet mimo Prahu. Indián nechtěl a ukázal se být městský tvor, neměl zájem o přírodu. Letěl sem přece za kulturou. Chtěl zůstat ve městě autora Proměny, kterou tvrdil, že četl, přestože jméno Řehoř Samsa mu bylo cizí. Asi „přírodnější národy“ mají špatnou paměť a přicházejí sem paměť získat. Nakonec se přece našel někdo, s kým jsem ho mohl seznámit. Ale i český domorodec ho pozval na výlet a potvrdil, že lidé tady rádi jezdí ven z města, neboť se jim stýská po přírodě. A i když nemáme panenskou přírodu už dávno, stejně ji každý víkend hledáme. Zřejmě je v nás stále cosi přírodního, co zakotvilo v našem vědomí o odchodu z ráje. Bohužel ti, kteří mají ráj za humny, brzy uvidí, co je čeká, až dřevařské a těžařské korporace skončí ničení. Zdá se, že naše chování je v Evropě občas o něco rozumnější než u příslušníků „přírodních národů“. Oni dnes do Evropy cestují za kulturou. Časem přijdou i za přírodou. Jorge Zúñiga Pavlov

Autor je chilský spisovatel, žije a podniká v Praze.

ADAM ŠŮRA

21

ekonomika Hollywood a internet

f ot o p r o f ime d ia . c z

Brzy uvidíte

Tuhle premiéru jsme viděli už včera.

Internet by mohl být pro Hollywood spásou. Studia však musí překročit svůj stín.

22

Chcete-li si udělat představu o  tom, jak by mohla vypadat budoucnost filmové distribuce, navštivte internetové stránky ZML.com. Nabízí se na nich 1700 filmových titulů ke stažení do osobních počítačů, iPodů a dalších přenosných zařízení či k vypálení na DVD. Stránky působí velmi příjemným dojmem, obsahují podrobný popis každého filmu, redakční tipy, ohlasy diváků a obrázky z filmů. Využití nabízených služeb je velmi snadné a ceny jsou také rozumné: například snímek Pokání můžete zakoupit již za 2,99 dolaru. Je v tom jen jeden malý háček: ZML.com jsou stránky pirátské. Hollywoodská filmová studia, která jsou zvyklá čelit méně sofistikovaným R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

banditům, jako například v případě švédského projektu Pirate Bay, jsou profesionalitou tohoto nováčka zděšena. „Vypadá to jako báječné, legální stránky,“ komentuje jeden z vedoucích pracovníků studií. Stránky ZML.com jsou názorným příkladem toho, proč je Hollywood v otázce internetu rozpolcený. Na jednu stranu s sebou internet nese velmi reálné nebezpečí: piráti se zmocňují filmů, a kořist, která patří po právu studiím, se tak ocitá v jejich spárech. Internetové pirátství nestojí Hollywood tolik jako jeho fyzická obdoba – nelegální kopírování DVD –, ale tato propast se zmenšuje. „Internetové pirátství nám dělá větší starosti než pirátství fyzické, protože se hůře kontroluje,“ říká Ron Wheeler, který řídí protipirátské aktivity ve Fox Entertainment Group. Někteří v Hollywoodu se dokonce domnívají, že internetové pirátství by mohlo znamenat smrt amerického filmového průmyslu. Na druhou stranu je internet pro Hollywood skvělou příležitostí, kterou studia zatím využívají jen velmi zdráhavě. Zajímají-li se lidé na internetu o hudbu, noviny, televizi a rádia, lze se plným právem domnívat, že budou mít zájem také o  on-line přístup k  filmům. Internetové stránky ZML.com dokazují, že lidé jsou ochotni platit za to, aby si mohli filmy stahovat a dívat se ně doma, kdykoli se jim to hodí. A jakmile si lidé budou moci koupit nebo vypůjčit filmy, kdy se jim zlíbí, je docela dobře možné, že jich budou chtít zhlédnout více. Internet o  sobě dává vědět už i  v  samotném srdci Hollywoodu: letošní slavnostní udílení filmových Oscarů, které se konalo 24. února, se málem stalo obětí stávky scenáristů kvůli odměnám za distribuci jejich děl na internetu. Prozatím se však pozornost Hollywoodu soustředí většinou na fyzický svět. Každým rokem dodávají studia do kin po silnici tisíce těžkých, drahých kotoučů filmu. Teprve někdy minulý rok se objevily snahy posílat část z nich éterem v podobě jedniček a  nul. DVD je sice digitální formát, dodává se však zabalený ve smršťovací fólii. Některá studia jsou internetem nadšena. „V roce 2008 vyrazíme na internetu plnou parou vpřed,“ prohlašuje Thomas Lesinski, generální ředitel pro digitální zábavu ve společnosti Paramount Pictures v Los Angeles. „Je to pro filmový průmysl velká šance, jak získat nové příjmy.“ Fil-

mový průmysl je však obecně pomalý: studia podpořila legální služby pro stahování filmů z internetu jen dočasně. Na rozdíl od nich proniká televize na internet daleko rychleji.

Autobusy do stanice touha Nabídka toho, co lze dnes legálně sehnat na internetu, je bídná. Například v Londýně můžete na autobusech vidět reklamy na novou službu pro stahování filmů FilmOn.com. Slogany slibují „obrovskou spoustu skvělých filmů“, avšak snímky, které zde naleznete, jsou stěží na vrcholu hitparády většiny lidí. Na internetu existuje celá řada podobných legálních strá-

Nabídka toho, co lze dnes legálně sehnat na internetu, je bídná.

nek, které slibují tisíce špičkových titulů, ve skutečnosti však spíše připomínají ty nejhorší regály ve špatných videopůjčovnách. ZML.com má daleko lepší nabídku než většina legitimních služeb. Další legální internetová služba MovieFlix se sídlem v Los Angeles vydělává peníze na nezávislé filmové tvorbě, studentských snímcích, titulech, které jdou přímo na video, a  dalším eklektickém repertoáru. Její zakladatelé Opher Mizrahi a Robert Moskovits se od hollywoodských studií distancují kvůli jejich vysokým poplatkům. MovieFlix, jejíž příjmy za loňský rok činily 1,2 milionu dolarů, je mezi službami pro stahování filmů vzácností: dosahuje totiž zisků. „My jsme ti švábi tohoto prostoru,“ říká Mizrahi, „ti, co přežívají.” Mnohé z lépe financovaných služeb dopadly daleko hůře. Internetové stránky Movielink, které založila sama studia v  roce 2001 s  počátečním kapitálem ve výši 150 milionů, byly vloni v  srpnu prodány Blockbusteru, americkému řetězci videopůjčoven, a to údajně za méně než 20 milionů dolarů. Internetové stránky CinemaNow, k jejichž investorům patří mimo jiné Micro-

soft a Cisco Systems, začaly nabízet filmy on-line v roce 1999 a k údivu svého výkonného ředitele Curta Marvise dodnes nedosahují zisků. Podle jeho slov si tehdy všichni mysleli, že prodej filmů na internetu bude dnes obrovský byznys. Ani studia na internetu moc peněz nevydělávají. Mají desítky smluv s internetovými službami po celém světě. Podle údajů londýnské firmy pro průzkum mediálního trhu Screen Digest dodává například Warner Bros malé výběry svých filmů 38 různým službám pro digitální distribuci. Podle odhadů Screen Digest činily v  roce 2006 celkové příjmy z on-line distribuce filmů v Americe a západní Evropě 58 milionů dolarů. Toto číslo by se podle očekávání Screen Digest mělo do roku 2011 zvýšit na 1,2 miliardy dolarů. I to je však ještě stále méně než 5 % odhadovaných celkových příjmů z domácí zábavy. Výrobci spotřební elektroniky touží nabízet hollywoodské filmy. Podle průzkumů Screen Digest začne být sledování filmů on-line s největší pravděpodobností populární právě díky službám založeným na jejich výrobcích. Zatím mají lidé největší zájem kupovat filmy do zařízení, jako je iPod od firmy Apple a Xbox 360 od firmy Microsoft. Služba iTunes firmy Apple ovládla téměř 80 % trhu stahování filmových titulů do vlastnictví, zatímco služba Xbox zajišťuje více než 70 % on-line půjčování. Na veletrhu spotřební elektroniky CES v Las Vegas, který se konal v lednu, se všeobecně očekávalo oznámení firmy Apple o tom, že iTunes začne prodávat nové filmy od všech šesti vedoucích hollywoodských studií. Dosud umožnil firmě Apple přístup k novým snímkům pouze Disney (výkonný ředitel firmy Apple Steve Jobs je členem správní rady Disney) a několik dalších studií jí poskytlo starší tituly. Výsledek jednání byl pro firmu Apple nakonec zklamáním: dostala od všech studií zelenou pouze k půjčování filmů, nikoli k jejich prodeji. Podle slov osoby obeznámené s průběhem jednání se však jednalo o důsledek stávky hollywoodských scenáristů kvůli novým médiím. Studia nyní vyčkávají pro případ, že by ze stejného důvodu začali stávkovat herci. Až budou tyto pracovní problémy minulostí, uzavře všech šest studií s firmou Apple pravděpodobně řádnou smlouvu o stahování filmů do vlastnictví. Pro Hollywood by to byl velký krok → vstříc internetu. ↓ inzerce

Nadace prof. Vejdovského vypisuje výběrové řízení na rozdělení výnosů z NIF za rok 2007.

Podmínky soutěže: účelem přihlášeného projektu musí být vzdělávání a péče o zrakově postižené. Soutěže se mohou zúčastnit občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví, veřejné vysoké školy a nadační fondy.

skonèí ka�dý tøetí uchazeè

Formulář si vyžádejte na adrese pro doručování nebo na e-mailu. Uzávěrka přihlášek: 30. duben 2008 (rozhoduje datum razítka podací pošty) Kontakt: e-mail: [email protected] mobil: 737 31 82 31 Adresa: Nadace prof. Vejdovského, 783 25 Bouzov 60

R E S P EKT. C Z

23

ekonomika →

Barva peněz Zdráhavost Hollywoodu má obecně dva důvody. Tím hlavním je neochota filmového průmyslu významně měnit svůj obchodní model, a  to zčásti kvůli značným rizikům, která jsou s jeho každodenní činností spojena. „Každý víkend jsme jako na jehlách a trneme, aby naše filmy nebyly propadák,“ vysvětluje jeden z  vedoucích pracovníků studií, „a to moc k ochotě riskovat v tomto odvětví jako celku nepřispívá.“ Existuje také další vysvětlení, které se však už hůře obhajuje: „Těžištěm hollywoodského hodnotového systému není bezpodmínečně růst, ale uznání za filmy,“ tvrdí Dan Jansen, vedoucí odboru pro otázky médií v poradenské společnosti Boston Consulting Group. Většina lidí je zatím ještě spokojena s  DVD, takže studia nemají velkou motivaci přecházet na dosud neosvědčený nový formát. Obchod s DVD je obrovský. V loňském roce vynesl v Americe 23,4 miliardy dolarů, zatímco pokladny kin jen 9,6 miliardy dolarů. Studia se obávají, aby o tento zdroj příjmů nepřišla. V roce 2006, když se Disney dohodl s Apple na prodeji filmů prostřednictvím iTunes, hrozil údajně Wal-Mart, největší americký maloobchodní řetězec, který studia internetem obchází, odvetnými kroky. Wal-Mart zajišťuje ve Spojených státech přibližně 40 % prodejů DVD, a pokud by počet DVD na svých pultech výrazněji omezil, byly by ušlé prodeje v krátkodobém horizontu podstatně vyšší než nové digitální prodeje. Koncem minulého roku zrušil Wal-Mart po deseti měsících existence své internetové stránky pro stahování filmů. Nyní, když už není v internetovém táboře zastoupen, očekávají studia, že začne prosazovat tvrdší linii proti jakýmkoli budoucím hollywoodským snahám o upřednostňování online distribuce. Ne všichni s tím však souhlasí. Podle slov jednoho z vedoucích pracovníků studií jsou Wal-Mart a další velké obchodní řetězce na obchodu s DVD velmi závislé, protože přitahuje do jejich prodejen lidi s vyššími příjmy. „Pokud by prodej DVD omezily, byly by samy proti sobě.“ Hollywood by proto měl být schopen zvyšovat své příjmy na internetu, aniž by tím příliš narušil svou stávající obchodní činnost. V  každém případě se nyní objevují známky toho, že je rozkvět obchodu s DVD u konce, což by také mělo povzbudit studia k tomu, aby si příliš nelámala hlavu s Wal-Martem a rychleji rozvíjela svou činnost na internetu. Zatímco v letech 2005 a 2006 růst prodejů DVD zpomaloval, snížily se v roce 2007 výdaje na DVD už o 3 % (viz graf Jde to s DVD z kopce?). Spíše než do internetu vkládají někteří představitelé filmového průmyslu své naděje do dalšího fyzického formátu – exkluzivnějších disků s vysokým rozlišením (high-definition). Prodeje těchto disků byly však dosud mizivé. Důvodem je především válka mezi dvěma formáty: HD DVD a Blu-ray. Ta sice před dvěma týdny skončila, když Toshiba oznámila, že přestane HD DVD používat, přesto je však nepravděpodobné, že by disky s vysokým rozlišením vrátily do obchodu s domácí zábavou růst. Přání Hollywoodu udržet si svůj stávající byznys, místo aby se pustil do nového, připomíná jeho někdejší zdráhavost ohledně samotného DVD. V roce 1997, když se měl nový formát obje-

24

Jde to s DVD z kopce?

řil návrh zákona, který poskytovatelům připojení ukládá, aby vyhledávali a odpojovali od internetu evidentní piráty. Podobný zákon údajně zvažuje i britská vláda.

Výdaje amerických spotřebitelů na DVD, v mld. dolarů 25

Technologie, spojte se

20 15 10 5 0 1999

2001

Půjčování

2003

2005

2007

Prodeje ZDROJ: THE ECONOMIST

vit, vystoupila proti němu tři studia: Paramount, Disney a Twentieth Century Fox, vzpomíná Warren Lieberfarb, který je všeobecně považován za otce dnešní podoby filmového DVD. Studia se obávala, že kdyby prodávala DVD po 18 dolarech za kus, poškodila by tím vlastní prodej videokazet půjčovnám po 65 dolarech za kus. Ani jedno z oněch tří studií se tou příhodou dnes nechlubí. Kromě toho, že díky internetu vzrostou celkové prodeje, bude pro studia snazší vydělávat i na vlastních archivech – kamenné prodejny mají přece jen omezený prostor na regálech a většinou mají na skladě jen nově vydané tituly. Digi-

Hollywoodu bude trvat několik let, než zjistí, jak nabízet filmy přes internet.

tální prodej zvýší také marže. Díky virtuální distribuci odpadnou  náklady na výrobu, balení, dopravu a skladování. V současnosti dostávají studia od řetězců Wal-Mart nebo Best Buy 18 dolarů za film a při digitálním prodeji kolem 16 dolarů, díky nižším nákladům však na každém filmu prodaném elektronickou cestou vydělají asi o tři dolary víc. Větší riziko, než že si to rozhází s Wal-Martem, hrozí Hollywoodu od internetových pirátů. Nejlepší obranou proti pirátství jsou nápadité legální produkty za rozumnou cenu. Šéfové protipirátských oddělení ve studiích volají po pohodlných, dobře zásobených službách pro stahování filmů. Ron Wheeler ze studia  Twentieth Century Fox tvrdí, že majitelé obsahu by měli lidem nabízet „všeobecně dostupný internetový přístup k našim produktům za rozumné ceny“. Wheeler také doufá, že se do boje podaří zapojit poskytovatele internetových služeb. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v listopadu podpo-

Druhým důvodem liknavosti Hollywoodu je, že studia a průmysl spotřební elektroniky dosud nepřekonaly tři technologické překážky. Stahování filmů je pořád zdlouhavé – ve Spojených státech trvá průměrně 30–40 minut (viz graf Rychlost stahování). U filmů ve formátu s vysokým rozlišením by byl tento čas přibližně čtyřikrát delší. Rychlost širokopásmového připojení se však neustále zvyšuje. V Japonsku a Jižní Koreji lze nyní stáhnout film ve standardním rozlišení za pouhých pět až deset minut. Další překážkou je, že většina lidí si přeje sledovat filmy v televizi, a ne na osobních počítačích, zejména mají-li širokoúhlé televizní obrazovky typu „domácí kino“. Zařízení propojující počítače a televizory jsou už k dostání léta, ale neujala se kvůli složité instalaci a obsluze. To se však mění. Firma Apple právě zdokonalila své zařízení Apple TV, které slouží k propojení počítače s audio a video přístroji, s cílem usnadnit jeho ovládání. Alan Bell, technologický ředitel ve studiu Paramount, dodává, že na veletrhu spotřební elektroniky v  Las Vegas se vystavovaly nové televizory a set-top boxy, které se připojují rovnou k internetu, čili „už není potřeba, aby se veškerý digitální obsah od internetových služeb dostával na televizní obrazovku prostřednictvím počítače, jak to na veletrhu lidé viděli před rokem“. Poslední a patrně tou nejobtížnější překážkou je neexistence jednotných norem pro internetové stránky a elektronická zařízení. „Představte si, že si ve Wal-Martu koupíte nový DVD přehrávač a pak zjistíte, že vaše DVD z Best Buy na něm nefungují,“ uvádí Mitch Singer, technologický ředitel ve firmě Sony Pictures Entertainment. Jak říká, filmy na internetu, to je „nesmiřitelná válka formátů“. Každý prodejní portál nabízí jiná užívací práva. Hollywood se v tom snaží něco podniknout. Na sklonku loňského roku se sešli zástupci studií, prodejců a  výrobců spotřební elektroniky, aby prodiskutovali Singerovu myšlenku standardizovaného elektronického filmového produktu s názvem Open Market. Jednání jsou ale teprve v  počátečním stadiu a  přimět firmy jako Apple a Microsoft, aby se dohodly na společných standardech, nebude jen tak. Obvyklá ostražitost Hollywoodu se projevuje také při jeho jednáních s výrobci spotřební elektroniky. Studia mají strach, že se Apple stane Wal-Martem internetu – gigantem, který bude mít moc s  nimi zametat a  trvale tlačit ceny dolů. Udržování cen na internetu představuje samo o sobě velkou obavu. „Lidé si myslí, že když je něco na internetu, mělo by to být zadarmo,“ říká jeden šéf studia. Jednou z možností – byť ne samospasitelnou –, jak na cenový tlak na internetu reagovat, je zkusit umístit na stránky s  filmy reklamy. Paramount vloni poskytl vybrané filmy službě jménem Joost, která je díky reklamě šíří bezplatně. Filmy si tam vedou velmi dobře, tvrdí Thomas Lesinski a dodává, že v roce 2008 chystá Paramount R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

ekonomika Rychlost stahování Doba stahování filmu v kvalitě DVD (� GB), ���� Průměrná rychlost širokopásmového připojení *: Západní Evropa Jižní Korea USA Japonsko ��

Minuty

�� �� �� �� � �

��

��

��

��

��

��

��

��

�� ���

Rychlost širokopásmového připojení (v megabitech za vteřinu) * počítáno z poloviční rychlosti, než udává poskytovatel, říjen ���� ZDROJ: THE ECONOMIST

další internetové experimenty. Do roka či dvou  bude na internetu podstatná část jeho videotéky i veškeré nové tituly. S výjimkou prodeje fi lmů Hollywood rozhodně  ví, jak internet využívat k vlastnímu prospěchu.  V tom, jak těží z internetového virálního marketingu, předčí jakékoli jiné odvětví. Jeff  Berg, generální  ředitel  agentury  na  vyhledávání  talentů  ICM,  uvádí,  že  na  internet  připadá  zhruba  8 %  celkových výdajů na marketing fi lmů. Za pět let  to může být až 20 %. Nízkorozpočtový snímek  Paramountu  s  názvem  Monstrum,  který  předstírá, že ho natočil amatér na digitální videokameru, vydělal v lednu v amerických kinech hned  za první víkend 40 milionů dolarů a zcela rozdrtil konkurenci. Publikum si získal díky internetu: záhadná upoutávka na fi lm bez názvu vedla  na samostatnou stránku a spustila internetovou  honbu  za  dalšími  indiciemi.  Populární  fi lmové  stránky, jako například aintitcool.com, o tajemném fi lmu spekulovaly celé měsíce.

Jakbyldobytinternet Hollywood  si  internet  podmaňuje  kreativně.  Používá ho k vyhledávání globálních zájmových  skupin.  „Jestliže  je  na  světě  milion  lidí,  které  zajímá rybaření pod ledem,“ uvádí Jeremy Zimmer,  spoluzakladatel United Talent Agency, „můžeme  pro ně natočit fi lm.“ Studia se řídí názory svých  zákazníků a přizpůsobují jim své fi lmy.  Snímek  Hadi v letadle  měl  být  například  původně horor. Když si projekt získal pozornost  na  internetu,  studio  New  Line  Cinema  naslouchalo a pozměnilo zápletku, aby měl fi lm zábavnější  ladění.  Mladá  mediální  společnost  Blowtorch, která vytváří videoobsah pro mladé ve věku  od osmnácti do čtyřiadvaceti let, chce zajít ještě  dál. Umožní publiku, aby její fi lmy prostřednictvím  internetu spoluutvářelo. Diváci budou moci hlasovat o jednotlivých prvcích fi lmového soundtracku,  šatníku herců, nebo dokonce o vývoji postavy. Šéf ICM se domnívá, že internet oslabí bariéry, které brání vstupu nových fi  lmařů na trh.  „Budou se objevovat nové stránky zaměřené na  nezávislé a krátkometrážní fi  lmy, které budou  jakýmisi  výkladními  skříněmi  podobně  jako  R e S P e k t. C Z

festivaly,“  tvrdí  Jeff    Berg.  Dobrým  příkladem  je jaman.com, služba na stahování nezávislých  fi lmů z celého světa. Pomocí internetu získávají  diváky také tvůrci nezávislého snímku Indoctrinate-U, který se zabývá nedostatečnou svobodou  projevu  na  amerických  univerzitách.  Na  stránkách fi  lmu vyzývají lidi, aby se přihlašovali pomocí směrovacích čísel. Najde-li se pak  v  jedné  lokalitě  dostatek  zájemců,  zařídí  se  místní promítání. United Talent Agency zřídila  zvláštní internetové oddělení, UTA Online, aby  nacházelo a rozvíjelo nové talenty. Nové oddělení povzbuzuje lidi k tomu, aby je sami kontaktovali, což je v původním byznysu, který se řídí  heslem „nevolejte nám, zavoláme sami“, něco  neslýchaného. Mnozí očekávají, že by internet v dlouhodobé  perspektivě mohl narušit hollywoodský systém  exkluzivních „lhůt“. Na několik týdnů mají fi lm  pro sebe kina, pak míří na DVD, následuje video  na vyžádání a internetové služby, placená kabelová televize a tak dále. Mnohé fi lmy dosud přicházejí  do  kin  v různých  zemích  v jinou  dobu,  obvykle po premiéře v USA. Tenhle systém pirátům  přímo  nahrává.  Jenže  studia  na  něj  mají  pevné  vazby,  zejména  na  lhůtu  pro  promítání  v kinech. Internet vytváří o fi lmech okamžitě globální  povědomí,  takže  je  studia  čím  dál  častěji  uvádějí všude ve stejnou dobu, říká Reed Hastings,  šéf fi rmy Netfl ix, která provozuje půjčování DVD  poštou. Studia už své lhůty zkrátila, což podle něj  může být další krok na cestě k jejich úplnému zrušení. Lidé si pořizují domácí kina a kvůli pohodlí  internetu je čím dál těžší dostat je z domu. Lhůta  pro promítání v kinech tak bude pod čím dál větším tlakem. Hollywoodu bude nepochybně trvat dalších  několik  let,  než  přijde  na  to,  jak  nabízet  fi lmy  přes internet. Mezitím se studia a prodejci chystají zavést speciální automaty na stahování fi lmů  pomocí fl ashové paměti. Několik fi rem, jako MOD  Systems z Los Angeles, zkrátilo dobu stahování  na několik minut a irská fi rma Porto Media tvrdí,  že  dosáhla  času  17  vteřin.  Automaty  by  měly  být  k dispozici  na místech,  jako  jsou  obchody,  letiště  a  čerpací  stanice.  S  použitím  systému  Porto Media se fi lmy stáhnou na malé zařízení  (podobné USB klíči), které se zasune do přístroje  připojenému  k televizoru.  Automaty  by  mohly  obsahovat více titulů než fyzické videoprodejny  a nikdy by neměly vyprodáno. Podle Mika Dunna,  šéfa oddělení domácí zábavy v Twentieth Century Fox, si už studio vybírá mezi několika soupeřícími automaty. Testovat je bude letos. „Automat umožňující stahování fi lmů na fl ashovou paměť je provizorní řešení, které překonává  mnohé  slabiny  dosavadního  obchodního  modelu i současné nedostatky internetu,“ tvrdí  Warren Lieberfarb, který je členem správní rady  MOD  Systems.  Zákazníci  si  zvyknou  na  stahování  fi lmů  a  jejich  přenos  mezi  zařízeními,  což  je připraví na skutečnou distribuci přes internet.  Automaty  přinesou  peníze  také  maloobchodním prodejcům, a pomohou tak studiím udržet si  s Wal-Martem a dalšími dobré vztahy. Takového  opatrného kroku vpřed se může odvážit dokonce  i Hollywood. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2008

každý chce mít

Čtete RESPEKT.CZ a zajímá vás, jak bude vypadat jeho nová tvář? hledáme čtenáře a uživatele, kteří by okomentovali jeho novou podobu. setkání se bude konat v naší pražské redakci 11. 3. od 17.00. zájemci, přihlašte se petru dočkalovi, [email protected]. 5. 3. začíná v praze festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Tematicky spojenou soutěž Jeden svět jim nestačí hledejte na DIKTATORI.RESPEKT.CZ. vyplňte text do komiksových obrázků pavla Reisenauera a hrajte s Respektem. Tento týden na ROZHOVORY.RESPEKT.CZ: 3. 3. od 11.00 Jiří vačkář, náměstek ministra pro místní rozvoj; 6. 3. od 13.00 Jan Rejžek, publicista a hudební kritik; 7. 3. od 13.00 d. běloševský, novinář, publicista, překladatel. Mimo Respekt nyní v praze na dobešce 6. 3. od 20.00 vám namíchá literárně-hudební koktejl Markéta pilátová, Monika Načeva a vJ syma při čtení z knihy Žluté oči vedou domů. více hledejte v rubrice Respekt mimo Respekt na našem webu. Respekt Edice vydala knihu pavla brázdy. obrazy z jeho nejnovější série lidská komedie S klidem k lidem – Vysněný život prostopášníka si nyní můžete pořídit na ESHOP.RESPEKT.CZ.

25

o kom se mluví

Hračičkové z pískoviště Bratři Coenové dostali čtyři Oscary, jsou však stejně excentričtí podivíni jako na začátku

N

ěkdo by řekl, že na ten okamžik čekali čtyřiadvacet let. Přesně tolik času uplynulo od celovečerního debutu bratrů Coenových Zbytečná krutost. Téměř čtvrtstoletí tedy trvalo, než jim Hollywood klekl k nohám. Jenže pak je vidíte při přebírání sošek Oscarů za adaptaci knihy Cormaca McCarthyho Tahle země není pro starý a chápete, že celou tuhle oficiální slávu berou s velkým přehledem. Oba sice už překročili padesátku, ale pořád jsou to stejně excentričtí intelektuálští podivíni jako na začátku kariéry. Mladší Ethan se při děkovném proslovu omezil na jednoduché poděkování, o deset centimetrů vyšší a o tři roky starší Joel, vypadající jako mix Franka Zappy a basisty metalové kapely z  osmdesátých let, poděkoval všem v auditoriu, že je nechali hrát si celou tu dobu „v koutku pískoviště“. Svatá pravda. Během své úctyhodné tvůrčí dráhy se totiž neustále pohybují na okraji studiového systému. V Americe působí málo filmařů, kteří by o sobě mohli říci, že jejich snímky vypadají přesně tak, jak si je vysnili v hlavě. Coenové mezi ně patří. Na svém kontě mají dvanáct v podstatě nízkorozpočtových a nepříliš výdělečných filmů, nikdy se nemuseli uchýlit k jakémukoli uměleckému kom-

26

promisu, a přesto s nimi točí za minimální honorář největší hollywoodské hvězdy.

Prostě chodíte do práce Výše zmíněná Joelova řeč na pódiu losangeleského divadla Kodak se minulý týden držela nostalgické noty: „S Ethanem jsme natáčeli příběhy od dětství. Na konci šedesátých let dostal Ethan, kterému bylo jedenáct nebo dvanáct, oblek a kufřík, šli jsme na minneapoliské mezinárodní letiště se superosmičkou a udělali film o váhavé diplomacii nazvaný Henry Kissinger, muž na cestě. A upřímně řečeno to, co děláme dnes, se příliš neliší od toho, co jsme dělali tehdy.“ Zajímavá vzpomínka na dětství, kdyby ji ovšem do světa nevypustil výřečnější z dvojice, která má pověst největších mystifikátorů Hollywoodu. Bratři Coenové jsou pro novináře, kteří potřebují získat seriózní informace, skutečnou noční můrou. Jednou se například vytasili se smyšlenou informací o svém údajném dalším projektu, westernu plném scén skalpování a  věšení, v  němž indiáni mučí bělochy mravenci a odřezávají jim oční víčka. Mnozí zástupci sedmé velmoci jim zase nemohou zapomenout dlouhé hodiny hledání v archivu, když se snažili zjistit, podle jakých sku-

tečných kriminálních událostí bylo natočeno Fargo – příběh, který si bratři do puntíku vymysleli. Na tiskových konferencích drtí tazatele znuděným výrazem ve tvářích, významnými odmlkami po položení otázky a  následnými lakonickými odpověďmi. Když se jich třeba nebohý žurnalista zeptal na uměleckou inspiraci, dostalo se mu od Ethana strohé reakce: „Víte, prostě chodíte každý den do práce. Některé dny jsou dobré, některé horší.“ Vystudovaný filozof, jehož diplomová práce se zabývala dílem Ludwiga Wittgensteina, patrně nechce být nezdvořilý. Jen chce dát tisku co nejupřímnější odpověď. Za zdánlivou odměřeností a arogancí se skrývá ostýchavá plachost introvertů, kteří už od puberty žijí v magickém světě pohyblivých obrázků. Kdo ví, jejich historka o kissingerovském filmu může být klidně pravdivá.

Blíž životu než konvencím Ve středostavovské rodině židovských intelektuálů žijící na minneapoliském předměstí Saint Louis Park v  Minnesotě neměl nikdo tvůrčí umělecké sklony. Rodiče, ekonom a kunsthistorička, učili na místních vysokých školách. Jejich teenagerovské syny ale nejvíc bavila televize. Osud Ethana a Joela ovlivnila kamera, kterou si starší bratr koupil za R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

peníze vydělané stříháním trávníků. Jejich závratná tvůrčí kariéra začala natáčením remaků oblíbených pořadů a seriálů. Po střední škole se jejich cesty rozdělily. Ethan studoval v Princetonu filozofii, Joel byl adolescentnímu koníčku věrnější a vydal se studovat film na východní pobřeží do New Yorku. První větší ostruhy v  branži si Joel vydobyl jako asistent střihače u béčkového hororu Sama Raimiho Smrtelné zlo. Setkání s rodící se nezávislou scénou mu dodalo odvahu, aby s bratrem natočil vlastní celovečerní snímek Zbytečná krutost. Krvavou černohumornou moralitu o muži, který si objedná vraždu manželky a jejího milence, přičemž vlivem náhod se vše pokazí a vyústí v krveprolití. Peníze na film sehnali tak, že obcházeli domy bohatých podnikatelů se žádostí o sponzorování. Snímek měl úspěch na festivalu Sundance a jména nadějného dua se pak začala skloňovat po boku dalších indie filmařů, jako byli Jim Jarmusch, Spike Lee nebo David Cronenberg. Už v  nízkorozpočtovém debutu Coenové rozvinuli poetiku, na kterou za čtvrtstoletí navázali v aktuálním čtyřoscarovém hitu. Jedna z linií jejich tvorby vychází z kriminálních zápletek noirových románů, v nichž se obyčejní lidé ze zištnosti, hlouposti nebo závisti zaplétají do zločinů, které jim brzy přerostou přes hlavu. Ethan zálibu bratrské dvojice v příbězích, kde zloduchové zrovna nepobrali všechen rozum na světě, vysvětlil tím, že chtějí jít proti hollywoodským klišé, podle kterých bývají kriminálníci geniálními stratégy, kteří mají své akce dokonale pod kontrolou: „Ve skutečnosti patří zločinci k té společenské vrstvě, která má nejmenší předpoklady k tomu, aby úspěšně čelila životu, a proto se také často nechají chytit. V tomhle smyslu jsou naše filmy blíže životu než filmovým konvencím.“

Nejlepší filmy o ničem Jejich snímky jsou vždy pevně svázány s regionem, ve kterém se odehrávají. Bratři zacházejí do nejmenších etnografických detailů – přesným napodobením dialektu počínaje a kostýmy konče. Například díky Fargu, příběhu nesmyslného násilí odehrávajícímu se na zasněžených pláních rodné Minnesoty, upadli autoři v  nemilost u  mnoha

Joel Coen, Ethan Coen Joel Coen (53) a Ethan Coen (50) patří mezi nejrespektovanější filmové režiséry současnosti. Své snímky si sami píší, režírují, produkují a často i stříhají. Joel se v roce 1984 oženil s herečkou Frances McDormandovou, která od té doby hrála v pěti filmech bratrské dvojice. Do filmových análů se zapsala zejména rolí poctivé policistky ve Fargu, za kterou získala Oscara. Ethan má za manželku střihačku Tricii Cookeovou. V roce 1991 získali se snímkem Barton Fink Zlatou palmu v Cannes. Poslední film Tahle země není pro starý letos vyhrál čtyři Oscary. Žijí v New Yorku.

svých krajanů ze středozápadu. Ti jim nemohli odpustit, že z filmu vycházejí jako burani mluvící divným, směšným nářečím. Morální vyprahlost antihrdinů Zbytečné krutosti jako by zase přímo souvisela s vyprahlostí pekelné výhně texaské pouště. Podobnou roli hraje oblast americko-mexické hranice ve filmu Tahle země není pro starý: obzory postav jsou dané charakterem krajiny, v níž žijí. To je východisko jednoho z nejoblíbenějších spisovatelů režisérského dua Jamese M. Caina. Ale shoduje se třeba i s pohledem francouzského filozofa Jeana Baudrillarda, který byl při své pouti po Státech nejvíce fascinován právě dálavami středu země, v jejichž nedohledných horizontech a rovných silnicích, po nichž se pohybují koráby s obrovskou spotřebou paliva, spatřoval nejvlastnější tvář Ameriky. V  některých filmech se Coenové projevují jako realističtí kronikáři, jindy ale natáčejí zcela nezávazné podívané v duchu svých oblíbených žánrů a režisérů. Proto o nich kritik Emanuel Levy prohlásil, že jsou to chytří režiséři, kteří toho vědí příliš mnoho o filmech a příliš málo o skutečném životě. Není to ale opět příznačné pro Ameriku, jejíž obyvatelé tráví před

televizí nejvíc času ze všech národů? Na druhou stranu žádná jiná země nemohla světu dát takovou sebeironickou reflexi sebe sama, jako jsou Simpsonovi nebo South Park. A je to právě hravá postmoderna, ironické spojování neslučitelného, co je Coenům nejbližší. Například film Bratříčku, kde jsi?, podivný příběh o třech trestancích uprchlých z vězení zasazený do éry třicátých let, je prošpikován odkazy na Homérovu Odysseu. Bratři se samozřejmě dušovali, že řecký epos nikdy nečetli. A zase je to dost možná i pravda. Povědomí o tom, kdo byly Sirény nebo Kyklop, může mít člověk, aniž se kdy do Homéra podíval. A není náhoda, že možná nejpopulárnější film tvůrčí dvojice Big Lebowski označil kritik Financial Times za „nejlepší film o ničem“.

Jen další z příběhů Na jednu stranu jsou Coenové moralisté, kteří rekonstruují mytické žánry westernu nebo tvrdé detektivní školy. Na druhou popkulturní hračičkové, jimž nic není svaté. Nedá se než souhlasit s Javierem Bardemem, představitelem nevypočitatelného zabijáka Chigurha z  filmu Tahle země není pro starý, který je označil za opravdu hluboce americké autory. Joel se ale v jednom z interview k názoru, že jejich filmy mohou ovlivnit pohled cizinců na Spojené státy, vyjádřil velmi skepticky: „Podívejte se na výdělky našich filmů, nemáme takový vliv jako velké hollywoodské spektákly.“ S přihlédnutím k počtu oddaných fanoušků tvůrčí dvojice po celém světě se dá říci, že ostýchaví sourozenci svou pozici ve filmovém průmyslu podceňují. Bardem nebyl jediný ze štábu, který chrlil v souvislosti s posledním filmem na adresu sourozenců jen superlativy. S náznakem konspirační teorie přišla britská herečka Kelly McDonaldová, která se v něm objevila v roli manželky po penězích bažícího svářeče Llewelyna. „Pořád nevěřím, že jsou to prostí hoši ze středozápadu,“ popsala je poněkud nekorektně vůči intelektuálnímu potenciálu obyvatel Minnesoty. „Jejich humor je suchý, takový evropský. Možná je to také jen jeden z příběhů, které si vymysleli.“ Q JAN GREGOR

↓ inzerce

UVÁDÍ

12. 3. Olomouc 13. 3. Zlín 14. 3. České Budějovice

28. 3. Sokolov 29. 3. Plzeň 16. 4. Praha

EDICE.RESPEKT.CZ R E S P EKT. C Z

27

svět RUSKO

str. 28

NĚMECKO

str. 31

Putinova ruleta

Ulejem to u knížat

martin jazairi

Tomáš Lindner

Novým ruským prezidentem se stal Putinem prosazovaný Dmitrij Medveděv. Jsme svědky další kremelské rošády?

Na povrch vyplouvají daňové skandály elitních manažerů. A to ve chvíli, kdy se země vypořádává s bolestivými reformami.

RUSKO

Putinova ruleta Vladimir Putin odstupuje do pozadí, do prezidentského úřadu se chystá z vůle voličů Dmitrij Medveděv. Tak, jak si to přál jeho předchůdce, který se rozhodl ctít ústavu a po druhém období v prezidentské funkci odejít. Analytiky už měsíce zaměstnává jednoduchá otázka: vzdává se skutečně moci, nebo jsme svědky další nepřehledné kremelské rošády? Kdo z ní vyjde jako vítěz? A jaké dědictví po sobě Putin zanechává?

Současné Rusko je plné rozporů. Když švédská IKEA otvírala v roce 2000 v Moskvě svůj první obří obchodní komplex, mohla kvůli tehdejší politické a hospodářské nestabilitě ve svůj úspěch jen doufat. Průměrný ruský plat tehdy dosahoval pouhých pár desítek dolarů měsíčně. Rusko se obtížně probíralo z finančního kolapsu a v Kremlu čerstvě seděl bývalý důstojník KGB jménem Vladimir Putin, o jehož představách o vládnutí největší zemi světa neměl nikdo mimo okruh zasvěcených ani potuchy. Dnes má IKEA po Rusku plných deset obchodních hal podobných té moskevské, prodává na Urale i na Sibiři a další pobočky se chystá otevřít tento rok. O zákazníky není nouze. Od nástupu Vladimira Putina k moci vyrostla v Rusku na zvedající se ceně ropy nová střední třída ochotná utrácet a užívat blahobytu, kterou z více než poloviny tvoří střední úředníci a která je zatím zcela bez politických ambicí. Rusko je dnes zemí se všemi atributy demokracie a zároveň zemí, kde úplně vymizela politická soutěž. Východní mocnost je místem, kde během dvou let beze stopy zmizela největší ropná firma, aniž by ji kdokoli postrádal, a kde se za poslední dekádu zdvojnásobil počet lidí, kteří si myslí, že Rusko obklopují samí nepřátelé – dnes je jich už 77 %. Plný rozporů je i sám Vladimir Putin: díky své popularitě by vyhrál jakékoli spravedlivé volby, on je ale raději pořádal stále více nesvobodné. Mohl vyslyšet lid a zůstat v prezidentském úřadu, přesto dal přednost ústavnímu odchodu. Rozhodl se stát novým ruským premiérem, o vztahu se svým budoucím nadřízeným Dmitrijem Medveděvem však zatím řekl jen to, že si do kanceláře jeho fotografii nepověsí. Vladimir Putin je sám o  sobě nad chápání západního světa, jeho cesta za ruským občanem ale vůbec nepostrádá logiku a domácí volič tomu v mnohém dobře rozumí.

Pověste ho vejš Vzpomínat dnes na soud s kdysi nejbohatším ruským občanem Michailem Chodorkovským,

28

jenž se odehrál v letech 2003–2005, je tady na Západě asi jako hledat spravedlnost v politickém procesu s kritikem sovětského režimu. Je úplně zřejmé, že o vině i trestu se rozhodlo předem a politické špičky díky tomu mohly zlikvidovat mocného oligarchu a rozporcovat si jeho firmu Jukos, která těžila 20 % ruské ropy a měla hodnotu 80 miliard dolarů. Politické vedení země soudním procesem s jedním z nejbohatších Rusů demonstrovalo neohraničenou šíři své moci a zároveň tím varovalo ostatní vzpurné miliardáře zvyklé uplatňovat za vlády Borise Jelcina svůj politický vliv. Soud s  Chodorkovským ale sledoval také nemajetný ruský volič, a ten to viděl trochu jinak. Do kontextu k  procesu si dosadil svou vzpomínku na 90. léta, kdy v práci bral 60 dolarů, a aby přežil, musel si skoro devadesát procent brambor před uvařením napřed sám vypěstovat na chatě nebo pořídit u vesnických příbuzných. Vzpomínal na dobu, kdy Chodorkovskij obratnými manipulacemi se státním majetkem, které by se jinde ve světě nazývaly podvody a krádeže, získal za 350 milionů dolarů v aukci řízené jeho vlastní bankou ropné majetky oceněné později na 9 miliard dolarů. Voliči se sice nemuselo líbit, že se Kreml nenamáhal dokázat Chodorkovského vinu ve spravedlivém a férovém procesu, ale stejně zažíval uspokojení z vyšší spravedlnosti. „Takové je naše pojetí demokracie. Nikoli jako systém jednotlivých procedur, ale jako obecné blaho,“ říká k  tomu Andrej Rjabov z  moskevského Centra Carnegie. Mnoho Rusů tak nemá potřebu zdržovat se s obviněním, dokazováním nebo obhajováním, stačí když je „učiněno spravedlnosti zadost“ aneb že „na každého jednou dojde“. Dosažení cíle je důležitější než cesta k němu. Zájem společnosti, veřejné blaho a právo každého získat z něj svůj přiměřený podíl jsou výše než nějaké procedury. Jinými slovy to potvrzuje výzkum renomovaného sociologického Levada-centra: pro 60 procent ruských občanů je hlavním ukazatelem demokracie → vysoká životní úroveň. R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

f ot o g l o b e me d ia / re u ter s

Tváře nového Ruska. (Vladimir Putin a Dmitrij Medveděv) R E S P EKT. C Z

29

svět →

Proti Jelcinovi…

knížectví s vlastními zákony často nadřazenými federálním. Srovnal se zemí Čečensko, aby mu poté cestou hospodářské obnovy a  vytvořením nové politické elity vtiskl svou tvář. A zároveň rozhodl, že národ ke své síle potřebuje silnou ideu, a  nabídl mu proto tu, kterou si osobně nejvíce pamatoval a které věřil. Ruský občan tak z ničeho nic dostal zpátky sovětské symboly, naplněné propagandou o  hrdosti na svou zemi, která má ve světě právo na uctivé zacházení. To ale nestačilo – Putin se rozhodl probudit v Rusech i základní instinkt studené války: sice že Západ a Spojené státy mají jiné zájmy než my, nejsou našimi přáteli, ale konkurenty a že součástí našeho zájmu je jim zásadně a tvrdě oponovat. Když to ruský volič srovnal s minulostí, byl s Putinovou vizí ve většině spokojený. Protože i kdyby se na hospodářském růstu zatím nesvezl, nemusel

f ot o p r o f ime d ia . c z

Je už novodobou tradicí, že ruský vůdce se musí rozhodnout mezi popularitou na Západě nebo v Rusku. Vladimir Putin si na rozdíl od svého předchůdce vybral Rusko tím, že vyslyšel poptávku obyčejných strádajících Rusů a vymezil se vůči prozápadním 90. létům. Tak vznikl putinovský mýtus: na jedné straně třesoucí se, nemocný a často opilý stárnoucí aparátčík Jelcin, kterému sedm zlých rádců-oligarchů podstrkuje k podpisu další a další dekrety o rozkrádání země, zatímco si zákeřní západní agenti spokojeně mnou ruce. Na straně druhé pak mladý, zdravý, energický a střízlivý agent KGB, který jako by ve chvíli nejtěžší vystoupil rovnou ze sovětského rozvědčického seriálu. To samotné stačilo k jeho bleskové popularitě a k vítězství hned v prvním kole prezidentských voleb před osmi lety.

rozprodej klíčových státních podniků, a  jejich soukromé televizní stanice spustily tak masivní propagandu, že na konci léta Jelcin s 54 % porazil komunistu Gennadije Zjuganova. Ke sražení demokratické opozice do nevolitelných čísel tak putinovci za sebe přidali zejména důkladnost. Nikdo z bývalých mocných mecenášů se už opozici neopováží dát peníze, a ona proto nemůže financovat účinnou kampaň. Takže ony tři čtvrtiny voličů bez přístupu k internetu se o její existenci většinou dozvědí právě jen z televize. Což přineslo plody zejména v posledních parlamentních volbách v loňském prosinci, kdy se téměř podařilo zlikvidovat poslední dvě liberální strany: Jabloko získalo 1109 tisíc hlasů (1,6 %) a Svaz pravicových sil, zmítající se v existenční krizi, dostal 670 tisíc (0,96 %) hlasů voličů. Snahu Kremlu opozici úplně zničit vysvětluje politolog Mark Urnov tím, že putinovce otevřená politika a diskuse děsí – takže nejdou do férového souboje ani tam, kde by svobodně vyhráli. Rovná politická soutěž je pro ně něco neznámého, jsou si v ní nejistí a všude si nutkavě dosazují představu nepřítele. Při pohledu zvenčí jsou však podstatné výsledky. A ty říkají, že protiputinovská demokratická opozice do prezidentských voleb 2. března nedokázala postavit ani jednoho kandidáta.

Co až to praskne?

Na každého jednou dojde. (Ruští bankéři: zleva Smolenskij, Chodorkovskij, Berezovskij a Gusinskij)

K tomu, aby Putin mohl naděje následně naplnit, stačilo kromě odhodlání jen další pohádkové štěstí: ceny ropy vyrostly z  tehdejších průměrných 20 na dnešních téměř 100 dolarů. A lidé žijící z prodeje známek po babičce nebo slunečnicových semínek, ze svých záhumenků, pytlačení a sběru hub najednou pomalu začali dostávat zpožděné platy a penzisté po dlouhém čase zase zjistili, jaké to je držet v ruce papírové bankovky.

...je to zlodějina... „Přesvědčte ho, že nejvíce si přeje stabilitu a kvůli ní se musí zříci politické svobody.“ Asi tak by se dala popsat poučka, kterou se Putin řídil na své pouti za duší voliče. Takže lidem utahaným z každodenního běhu za chlebem řekl, že politické a  hospodářské reformy z  90. let nebyly cestou k novému, lepšímu společenskému řádu, pro který stojí za to něco vytrpět, ale jednou velkou zlodějinou a rozvratem. Tím se zřekl politické kontinuity a začal zavádět svůj pořádek: zkrotil vzpurné oligarchy navyklé podílet se na řízení státu. Zpacifikoval odbojné provincie, chovající se jako údělná

30

se už bát vyjít večer na ulici ovládanou místními mafiány a po letech nejistoty a hledání znovu našel ztracené pouto se státem – ten sebevědomý, přísný, paternalistický a formálně rovnostářský stát z jeho vzpomínek byl zpět a s ním se vrátil i řád.

…i s Jelcinem V jednom však Putin při svém vítězném ruském tažení přímo navázal na Jelcina: totiž v masivním zneužití médií. Když v předvečer parlamentních voleb v  prosinci 2007 promítala státní televize dokument o  mladých protiputinovských politicích Iljovi Jašinovi a Marii Gajdarové, zněl z obrazovky sugestivní hlas reportéra Mamontova: „Jen se podívejte, s kým se to líbá. A za čí peníze asi pořádá ten narozeninový večírek? Co tihle dva líbající se chlapci: no, nehnusí se vám to?“ Jako by z oka vypadlo našim estébáckým „dokumentům“ o Chartě 77. Jenže mediální masáž ruský volič už zná, stačí si vzpomenout na prezidentské volby roku 1996: ochabujícího Jelcina tehdy podporovala jen asi 3 % voličů. Stačilo mu ale obrátit se na mediální magnáty a slíbit jim povolební

Jelcinovské heslo pro zacházení s voličem „Držte ho o hladu, ať má dost starostí sám se sebou“ nahradilo putinovské „Nechte ho vydělat a udržujte ho ve strachu“. A volič ho zatím následuje, protože teď už skutečně má co ztratit. Průměrný plat vyrostl téměř desetkrát na dnešních 540 dolarů. Výzkumy v průměru ukazují, že střední třída podle příjmů dnes v Rusku zahrnuje 25–30 milionů lidí a dalších asi 30 milionů se za její součást považuje. Tito lidé jsou vůči putinovské politice zatím loajální a v neděli zvolili předem vybraného prezidenta bez otázek, co je čeká, a s ochotou věřit i doufat. Přesto existuje naděje. Se střední třídou vypustil Putin z láhve džina blahobytu, který bude žádat stále více růstu a prosperity. Což je výzva i pro přicházejícího prezidenta Medveděva. Ten na ni odpovídá svým předvolebním manifestem, ve kterém slibuje hospodářskou modernizaci, zavedení nezávislých soudů, omezení byrokracie a sociální spravedlnost. Je to celé příliš krásné, než aby tomu kdokoli uvěřil. Analytici však varují před zbrklým označením Medveděva za Putinovu loutku a „toho hodného“ při komunikaci se Západem. Kreml si dosud své tajemství drží, a nikdo proto neví, zda Rusko čeká éra silného konzervativního premiéra Putina opírajícího se o oddaně poslušnou parlamentní většinu, anebo vláda prvního skutečně liberálního prezidenta Medveděva, který se poveze na vlně očekávání dalších hospodářských změn. Zatím můžeme dát Putinovi za pravdu v tom, že se nezavděčí. Zůstal by prezidentem a  svět by křičel, že je diktátor. Přestal být prezidentem a všichni za tím hledají podraz. Přiznejme jemu i  sobě proto alespoň jeden pozitivní bod: jako první novodobý vládce Ruska svým odchodem z Kremlu symbolicky láme ruskou politickou tradici – nevzdáš se moci, dokud ti síly stačí. Q MARTIN JAZAIRI K TÉMATU TÉŽ TEXTY NA STR. 62 A 63

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

↓ inzerce

německo

Ulejem to u knížat Německo si neví rady se zradou svých manažerských elit

K

laus Zumwinkel byl hrdinou německého kapitalismu. Během osmnácti let v  čele Deutsche Post AG přeměnil státní poštovní moloch v úspěšnou globální firmu. Za svou práci obdržel nejvyšší německé státní vyznamenání, tituly „Manažer roku“ a „Stratég roku“, patřil k nejvlivnějším hospodářským rádcům několika vlád. Nejdéle sloužící ředitel velké německé firmy vynikal také svou korektností, podle spolupracovníků si šéf pošty platil i známky na soukromou korespondenci z vlastních peněz. V polovině února však manažerův životní příběh dostal nečekanou zápletku. Celé Německo mohlo skrze kamery stanice ZDF sledovat, jak jej z kolínské vily doprovází státní zástupkyně a kriminalisté. Na Zumwinkela dopadlo obvinění z daňového úniku ve výši více než milion eur, která skrýval na kontě v Lichtenštejnsku. Jeho případ přitom není ojedinělý – stal se jen první a nejprominentnější obětí dat ukrytých na DVD, která německé tajné službě za 4,2 milionu eur prodal bývalý zaměstnanec největší lichtenštejnské banky LGT-Group patřící tamní knížecí rodině. Na DVD jsou vypálena data o čtyřech a půl tisících kontech, z nichž 1400 patří německým boháčům snažícím se v alpském daňovém ráji vyhnout placení daní. Finanční úřady si teď slibují návrat 3,4 miliardy eur, již v prvním týdnu aféry objevily 200 milionů ukrytých eur, 91 pachatelů se přiznalo a  72 se v naději na mírnější tresty samo nahlásilo. Němci informace z cenného disku navíc nabídli kolegům z dalších zemí a Skandinávci a Nizozemci o ně  ihned projevili zájem. Peníze jsou však ve zřejmě  největší daňové aféře poválečných dějin Německa vedlejší. Naše sousedy více děsí selhání velké části výkonných tahounů ekonomiky a  z  něho plynoucí ztráta důvěry občanů ve svou bohatou elitu.

Alpský tunel „Jsou to elity, které vedou náš systém sociálně-tržního hospodářství k zániku,“ prohlásil sociálnědemokratický ministr financí Peer Steinbruck a dramatické komentáře zaplavily většinu německých tiskovin. „Tyto daňové úniky nelze vysvětlit přáním jedinců ponechat si něco pro sebe. Tito lidé vlastní tolik, že na několika stech tisících či milionech eur už vůbec nezáleží. Spíše se snaží zajistit, aby stát nezískal něco, co podle jejich názoru patří jen jim. Podezření politiků, že jsou ohroženy základy společnosti, je z tohoto hlediska oprávněné,“ napsal kupříkladu týdeník Der Spiegel. Zumwinkel se nechtěl se státem podělit o příjem z prodeje obchodního řetězce, který zdědil po otci. V roce 1986 proto peníze převedl do Lichtenštejnska na konto nadace, kterou pojmenoval Devotion, což v překladu znamená zbožnost, oddaR E S P EKT. C Z

nost či obětavost. V alpském daňovém ráji využíval minimálního zdanění zisků z úroků a věřil, že ho přísné bankovní tajemství navždy ochrání před německými úřady. Německé listy se nyní rozcházejí v  hodnocení trestného činu několika stovek podnikatelů a  manažerů. Pravicový týdeník Die Wirtschaftswoche kritizuje populismus politiků, kteří hovoří o „systémové krizi“ a paušálně odsuzují vyšší vrstvy; měli by se prý spíše věnovat reformě komplikovaného a nespravedlivého daňového systému vybízejícího k podvodům. Podle levicového deníku Frankfurter Rundschau jsou naproti tomu daňové úniky „symptomem ztráty solidarity, ztráty společného ,my‘, které musí politici bránit“ a projevem „mentální emigrace elity, která nohama stojí v německém Singenu, ale ve svých hlavách sní o nízkých daních a slabém pracovním právu Singapuru“.

Německé nůžky Daňový skandál se vynořil zrovna ve chvíli, kdy se Německo vypořádává s narůstající společenskou nerovností. Podle Marcuse Grabky, který se v berlínském Německém ústavu pro výzkum hospodářství zabývá životními podmínkami obyvatel, od roku 1992 klesly reálné výdělky nejchudších vrstev o 13 procent, zatímco nejbohatší Němci si polepšili o třetinu. Křivky příjmu chudých a bohatých se během poválečných desetiletí pohybovaly víceméně rovnoběžně vzestupným směrem, v posledních deseti letech se však dramaticky rozcházejí. I proto si podle výzkumu Demoskopického institutu v Allensbachu jen rekordně nízkých patnáct procent Němců myslí, že je jejich společnost spravedlivá. K tomuto pocitu přispívají množící se kauzy zákonných či etických prohřešků manažerů – vedení koncernu Volkswagen se například nechalo uplácet luxusními dovolenými a prostitutkami, neúspěšní manažeři jiných firem odcházeli s milionovým odstupným. Příjmy manažerů v minulém roce stouply v průměru o 17,5 procenta bez ohledu na růst produktivity ekonomiky, který obvykle odrážejí příjmy řadových zaměstnanců. Politici přitom již od počátku liberálních reforem kancléře Schrödera nabádají občany k obětem – klesají sociální dávky, stagnují důchody a přibývají nejistá pracovní místa s nízkými mzdami. Bolestivé reformy nejhlasitěji vyžadují právě podnikatelské a manažerské elity, které přicházejí se stále novými seznamy požadavků. Medializovaný případ Klause Zumwinkela zatím politiky k žádným novým zákonům neinspiroval. Němci se však ptají, jak v budoucnu mohou politici tlačit občany k utahování opasků, když ti nejbohatší před svou zodpovědností prchají. Q

DOPLŇTE BUBLINU A HRAJTE S RESPEKTEM

diktatori.respekt.cz

JEDEN SVĚT JIM NESTAČÍ

TOMÁŠ LINDNER

31

téma

Španělsko na pokraji

32

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

nervového zhroucení

Španělé si prohlížejí památník obětem teroristického útoku na madridském nádraží Atocha. R E S P EKT. C Z

33

téma

Před čtyřmi lety explodovaly v Madridu pouhé tři dny před volbami bomby teroristů. Zemřely téměř dvě stovky lidí a k moci se nečekaně dostal socialista José Luis Rodríguez Zapatero. Teď se blíží okamžik, kdy bude své vítězství muset obhájit v „normálních“ volbách. Španělsko již dlouho nebylo tak rozdělené. Až dnes se ukazuje, jak velké škody na společnosti bomby v ranních madridských vlacích vlastně napáchaly.

Všichni jsme stejní a chceme tady žít. (Předvolební manifestace španělské levice proti diskriminaci imigrantů)

F

alešné grafy. Vládou údajně podplacení umělci. Zrazené oběti teroristických útoků. Mnoho postavených bytů. Vůbec žádné postavené byty. Lžete! Ne, to vy lžete! A  potom dlouhé desítky vteřin překřikování, v němž není rozlíceným mužům na obrazovce rozumět ani slovo. Televizní debata před volbami – které proběhnou 9. března – mezi španělským premiérem Luisem Rodríguezem Zapaterem a jeho hlavním rivalem a  šéfem opozičních lidovců Marianem Rajoyem se minulé pondělí místy podobala štěkání dvou trhovkyň. Pár dní před volbami by se to snad dalo snést, jenže stejně jako oni na sebe štěká už čtyři roky celé Španělsko. Úspěšná evropská země, jež má za sebou teprve něco málo přes

34

dvacet let stabilní demokracie, najednou zjišťuje, jak je její moderní kabát vetchý. Stačil jeden dobře načasovaný teroristický útok a nad zemí se kromě přízraků islamistů a  baskické ETA najednou vznáší důvěrně známí duchové občanské války. Takové dusno nevládlo ve Španělsku už desítky let. Kdyby chtěl dnes zemi člověk nabrat opatrně do dlaně, rozpadla by se mu beznadějně na dva kousky. Levý a pravý. V barech, které jsou tradičním místem, v němž se Španělé společně bez zábran baví o politice, posedávají lidé a  hlučně se hádají. Jak madridská noc stárne, sklenice v jejich rukou začínají vypadat nebezpečně. „Zapatero umí s lidmi mluvit, snaží se, ale pepani mu pořád hází klacky pod nohy,“ uvažuje mladá žena v kožené bundě,

která žmoulá v ruce rozmočený předvolební letáček socialistické strany. „Pepani“ jsou v  jejím podání ne právě lichotivou přezdívkou pravicových lidovců známých pod španělskou zkratkou PP. „Poslední čtyři roky, to byla válka a samé manipulace,“ zapálí si nervózně cigaretu a málem propálí kabát důchodkyni, která sedí vedle. „Zapatero je šílenec, nemá všech pět pohromadě. A  všichni se pozabíjíme navzájem, nebo budeme mít nakonec hlad,“ málem se pokřižuje stařenka a rychle si nasazuje černé sluneční brýle. Bude volit lidovce, kteří podle ní zaručí, že se Španělsko nerozpadne na několik autonomních států a homosexuálové se nebudou nemravně ženit na úřadech. Herečka Reyes Amaro (30), která před čtyřmi lety volila Zapaterovy socialisty, zase tvrdí, R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

téma

Velký výbuch a čtyři roky po něm Co se vlastně stalo v téhle usměvavé zemi plné nových dálnic, moderních skleníků a hotelů, která minimálně patnáct let platila za synonymum evropského úspěchu? Na počátku zmatení byl velký výbuch a nečekaný zvrat. Před čtyřmi lety tady měla totiž podle všech volebních průzkumů těsně vyhrát volby středo-pravicová Lidová strana v čele s právníkem Marianem Rajoyem. Nicméně k moci se po krutých atentátech al-Káidy krátce před volbami dostali španělští socialisté v čele s premiérem Josém Luisem Rodríguezem Zapaterem. Lidová strana se totiž pokusila ze strachu z reakce odpůrců španělského angažmá v Iráku atentáty lživě vydávat za útok baskických separatistů. Jenže lež vzápětí praskla a stála španělskou pravici vítězství. K moci se dostali socialisté, kteří byli zvratem zaskočeni stejně jako zaražení lidovci. Ti vyklízeli vládní kanceláře s pocitem krádeže za bílého dne. Zapaterova nečekaná éra začala ve znamení obratu ke vstřícnosti. Socialisté vzkazovali do všech stran: „Budeme se s  vámi o  všem bavit!“ Charismatický právník a  kdysi nejmladší socialistický poslanec v parlamentu byl pevně rozhodnutý, že Španělsko vyvede ze stínu arogantní „atlantické“ či „neoliberální“ tvrdosti lidovců směrem k „měkké“ modernitě zelené, multikulturní a feministicky laděné Evropy. Jeho vláda sázela na obnovitelné energie, stažení španělských jednotek z Iráku (kam je poslali přes protesty 90 % Španělů lidovci), práva žen a homosexuálů. Měsíc po volbách bylo 1300 španělských mladíků z Iráku doma a v rychlém sledu pak následovaly zákony, které nebývalým způsobem rozdělily španělskou společnost na dva nesmiřitelné tábory, tak dobře známé z období občanské války. Šlo především o  v  tradičně katolické zemi revoluční zákon o sňatcích homosexuálů, spojený dokonce s  možností adopce, a  tzv. „integrální zákon o ochraně týraných žen“, v němž je zakotvena sporná klauzule o  pozitivní diskriminaci. Čili domácí násilí lze ve Španělsku penalizovat jen v případě, že agresorem je muž a obětí žena. Obrat o  sto osmdesát stupňů následoval i  v  zahraniční politice. Lidovci se osm let stavěli chladně k tradičním španělským spojencům R E S P EKT. C Z

v Evropě, zejména k Německu a Francii. Dávali najevo svůj obdiv ke Spojeným státům a  jejich dynamickému kapitalismu. Zablokovali také společně s Poláky kvůli přerozdělení hlasů jednání o tehdejší evropské ústavě. V Zapaterově éře se naopak stalo Španělsko první zemí, kde se v referendu evropská ústava schválila 80 % hlasů. Kromě Evropy kladou socialisté velký důraz na dialog a dobré či pro mnohé až příliš dobré vztahy se zeměmi, jako je Kuba, Bolívie nebo Venezuela. Zapaterovým hlavním projektem byla tzv. „Aliance civilizací“, jež měla zaručit dialog zejména se zeměmi, odkud pocházejí imigranti usazení ve Španělsku – se severní Afrikou a Latinskou Amerikou. „Myslím, že máme do Evropy vnášet tenhle pohled, přibližovat jí země, jimž rozumíme, a to jsou zejména naše bývalé kolonie,“ říká jeden z duchovních otců dnešní španělské zahraniční politiky, bývalý velvyslanec v Československu José Luis Dicenta Ballester. Zapaterova vláda pak mohla díky lepší spolupráci tajných služeb Španělska, Francie a severní Afriky vypátrat a odsoudit řadu teroristů, včetně atentátníků, kteří útočili v Madridu před čtyřmi lety. Další „úspěchy“ jsou však sporné. Socialisté plošně legalizovali 700 000 ilegálních při-

tom nemění ani fakt, že premiér Zapatero o sobě tvrdí, že je „zapáleným feministou“. Všechny tyto změny se setkávaly s  naprostou negací největší opoziční Lidové strany a byly prosazovány s podporou koalice mezi sociality, radikálnější levicí a nacionalistickými stranami. Když byl prosazen zákon o sňatcích homosexuálů, následovaly bouřlivé demonstrace, jež svolávala Lidová strana společně s biskupy, církví a radikálním katolickým uskupením Opus Dei. V čele protestů kráčel hrdě Mariano Rajoy a Lidová strana svážela své příznivce do Madridu na demonstrace zdarma autobusy. Kdykoli se Zapatero setkal se svými latinskoamerickými socialistickými protějšky, lidovci ho nazývali „zpozdilým levičákem“. Když byl schválen tzv. katalánský status, kterým jedna ze španělských autonomních komunit získala větší práva, než měla dosud, mluvili lidovci o rozpadu Španělska a opět pochodovali ulicemi. Největší rozpor však vyvolal „mírový dialog s ETA“ navrhovaný a později také praktikovaný socialisty. Lidovci takový postup zcela odmítli a poprvé v dějinách pofrankistického Španělska se tak stalo, že spolu dvě hlavní politické síly v  zemi přestaly v  otázce baskického terorismu zcela spolupracovat. Místo toho následovaly další demonstrace s představiteli lidovců v čele. f ot o p r o f ime d ia . c z

že je Zapatero lhář. „Co udělal? Nic. Sliboval sociální byty. Žádné nemáme. Sliboval lepší vzdělání, a místo toho jsme poslední v Evropě. Stáhl vojáky z Iráku, ale nechal jednotky v Afghánistánu! To mě nezajímá, že to je mise OSN, válka jako válka, kruci, už ho volit nebudu ani náhodou,“ odplivuje si vehementně mladá žena na zem. Pak se otočí a rychle zašeptá: „A chce rozhrabávat staré hroby!“ To Reyes naráží na nedávno schválený zákon o historické paměti, díky němuž mohou příbuzní obětí frankistické diktatury skutečně nahlédnout do masových hrobů z dob občanské války. K baru usedá mladík v rudém tričku s Che Guevarou na prsou. Zaslechne poslední věty rozhovoru a okamžitě řekne, co si o tom všem myslí: „Zapatero je spravedlivý, trochu měkký, ale snaží se vyjednat mír s teroristy a to je podle mě správné!“ Pak si pohrdavě změří Reyes Amaro a prohlásí: „A jestli budeš volit lidovce, jsi prostě fašista. Jako oni.“

Něco je ve vzduchu. (Policie dohlíží na mítink španělské Socialistické strany ve Valencii)

stěhovalců, do země se ale valí z Afriky a Latinské Ameriky další a nic nepomohly ani rozhovory s africkými prezidenty, ani několikametrová zeď z  ostnatých drátů v  Melille. Dobré spolupráce s  Latinskou Amerikou někdy Zapatero využívá až zarážejícím způsobem, třeba k prodeji zbraní či vojenských letadel do Venezuely. Španělsko je také velkým zastáncem dialogu s kubánským komunistickým režimem, na což doplácí zejména svobodomyslní disidenti, na rozdíl od španělských obchodních zájmů. Ani zákon na pomoc týraným ženám tradiční společnost zatím neproměnil. Přes veškeré výchovné kampaně, zřízení asistenční péče a vzdělávací programy je i po čtyřech letech počet obětí stejný a pohybuje se kolem 70 ubodaných, upálených či uškrcených žen ročně. A nic na

Právě boj proti baskickým teroristům přitom býval tématem, na kterém se opozice s vládou tradičně shodla. To všechno je pryč. Lidovci žijí už čtyři roky s  pocitem, že jim někdo ukradl moc, a chovají se, jako by Zapaterova vláda byla nelegitimní. Socialisté to zase vidí naopak – ač se k moci dostali spíše nešťastnou shodou okolností, vládnou, jako by konzervativní část Španělska ve volbách porazili na hlavu, a mohli tedy z gruntu předělat celé Španělsko podle svých představ.

Zhoupnutí Javier Gismero (54) půjde dneska odpoledne na golf. Nachodí několik kilometrů v přírodě, bude sám a nebude na něj nikdo mluvit. Javier totiž →

35

téma → už čtyři roky nemá rozhovory rád. Špatně slyší

na obě uši, má v nich naslouchátka. Bubínky mu poškodil silný výbuch 11. března 2004. Do práce v  Madridu měl z  nedalekého města Alcalá de Henares odjet až v 7.35, ale protože chtěl něco vyřídit dřív, nastoupil do vlaku v 7.05. Na stanici Tellez proměnila exploze bomby jeho vagon ve změť železa, lidských těl a výkřiků. „Nejdřív jsem si myslel, že je to nehoda, nemohl jsem popadnout dech. Až v  nemocnici mi řekli, že útočili teroristé a  zabili 192 lidí,“ vzpomíná Javier po čtyřech letech. Se španělskou demokracií se tehdy jaksi všechno zhouplo. Nejen kvůli útoku. „Byl to přelom. Poprvé v  našich demokratických dějinách levicová část ulice přímo obvinila politika, že zavinil smrt mnoha lidí, když dala atentáty do souvislosti s vysláním vojáků do Iráku,“ říká baskický spisovatel a novinář Iñaki Ezquerda. Rány mezi ublíženými tábory lidovců a socialistů se nezhojily, politici ani veřejnost si nikdy nedokázali říct, že volby probíhaly v nestandardních podmínkách dramatu, v nichž jedna strana těsně a náhodou vyhrála nad druhou. Místo toho nastalo období

nikdy nekončících hádek a  popírání reality. Část poraženého tábora dokonce dodnes nebyla schopna uvěřit, že atentáty skutečně spáchali islamisté. „Tyhle čtyři roky jsem se vzpamatovával ze zranění a chodil na všechny soudy s teroristy. A přes všechny rozsudky mě nikdo nepřesvědčil, že to neudělala ETA, protože nikdy nenašli duchovního otce atentátu. Nejdřív řekli, že to byl terorista zvaný Egypťan, ale pak to odvolali, a já chci vědět, kdo to celé vymyslel,“ tvrdí Javier Gismero. Soud v tzv. „makroprocesu“, který trval 4 měsíce a svědčilo v něm 600 svědků, odsoudil za spoluúčast na atentátech 28 obviněných na více než 40 000 let vězení, nedokázal však určit, kdo byl oním „mozkem“, jenž útoky vymyslel. Sám Javier přišel kvůli zranění o práci i příští postup v armádě, v níž působil od puberty. „Jsem z  malé vesničky v  horách, rodiče byli chudí a  jediná slušná budoucnost byla ve frankistické armádě, protože jsem se tam mohl zdarma vyučit řemeslu,“ vzpomíná na své mládí tak typické pro chudý španělský venkov, který v padesátých letech vypadal úplně stejně, ne-li hůř než před

občanskou válkou – podobal se středověkým vesnicím. Javier svou šanci od vojáků dostal a vyučil se automechanikem. V armádě zůstal i po přechodu k demokracii na konci sedmdesátých let. „Měl jsem zkušenosti, byl jsem na nejlepší cestě k nějakému vyššímu místu, ale teď je ze mě invalidní důchodce,“ trpce si povzdechne vysoký svalnatý muž v černé kožené bundě. Javier volí od devadesátých let Lidovou stranu a s největší pravděpodobností jí dá hlas i letos. „Budu volit ty, kdo mi slíbí, že atentáty pořádně vyšetří.“ Opravdu si, stejně jako Lidová strana, dodnes nepřipustil, že volby vyhráli socialisté, a celou situaci považuje za nekalé spiknutí dějin. „Co ty vagony! Dva dny po výbuchu záhadně zmizely a nikdo neví kam. Třeba to opravdu udělala ETA a  chtěli zahladit stopy,“ říká muž, jenž by Španělsko nejraději viděl ve společnosti silných zemí, jako jsou Spojené státy, a ne po boku diktátora Castra nebo populistických latinskoamerických vůdců Moralese a Cháveze, jimž prodává jeho země a armáda zbraně. Javier kolem sebe často slyší, že je pravičák, málem fašista. On sám se však považuje za smířlivého člověka, který má sice konzervativnější pohled na život, ale nikoho neutiskuje. „Třeba homosexuálové. V  demokracii je nikdo nediskriminoval, zákon o registrovaném partnerství začali v některých regionech Španělska zavádět už lidovci. Lidi jen irituje, že se teď používá slovo manželství,“ říká Javier a na chvíli se zahledí na obrovskou vlající španělskou vlajku uprostřed náměstí Colón. Celé jeho srdce touží po jednotě, po tom, aby se dodržovala těžce dohodnutá ústava, aby se jeho země neštěpila v názorech a  územních požadavcích. A  nesnese pomyšlení, že jeho vláda jedná s baskickými teroristy. „Nemůžeš jednat s  lidmi, kteří vraždí. Když ti někdo znásilní dceru, tak s ním taky přece nebudeš jednat!“

Já jsem Evropan

Nikdo mě nepřesvědčil, že to nebyla ETA. (Javier Gismero na madridském náměstí Colón)

Dnes jenom tři kilometry. Biochemik a socialista Andrés Pereira (65) není spokojený. Vytahuje digitální přístrojek, který mu má každý den naměřit, že ušel šest kilometrů. „Musím hubnout, a když dělám kolečka kolem kostela, zastavím se u bulharských zelinářů, učím se totiž bulharsky,“ říká a oči mu svítí nadšením. Bulharština, to je totiž jeden z mnoha plánů, co se aktivnímu Andrésovi rýsují do

Království betonu a cihel Vloni v prosinci mohli Španělé oslavovat. Podle oficiálních dat zveřejněných evropskou agenturou Eurostat se průměrný Španěl stal bohatším než průměrný Ital. Předstižení bývalé industriální velmoci evropského jihu někdejším chudým zemědělským zapadákovem je jenom symbolickým dovršením nebývalé tranformace, kterou Španělsko po přechodu k demokracii a vstupu do Evropské unie prošlo. V Evropě je úspěch Španělska srovnatelný jenom s proměnou zaostalého Irska v postindustriální ekonomickou velmoc. Rozradostněný premiér Zapatero také hned ohlásil, že Španělé do

36

pěti let předběhnou Francii, a když půjde všechno dobře, tak dokonce i Německo. Stačilo ale pár týdnů a ekonomika, jež měla být ve volbách jednoznačně silnou stránku socialistů, se proměnila v kouli na noze. Na obzoru se objevily první známky recese. Ekonomický růst se letos zpomalil někam ke dvěma procentům a poprvé po čtyřech letech se mírně zvýšila nezaměstnanost. V zemi se začala roztáčet inflace, i když je stále menší než ta současná česká – ceny ve Španělsku vystoupaly v lednu o 4,3 %. I takové zprávy ale stačí k tomu, aby na jihu Evropy končila

dobrá nálada. Ve Španělsku si všichni starší patnácti let pamatují na dobu, kdy bez práce byl každý čtvrtý obyvatel země a na evropské poměry chabé výdělky znehodnocoval raketový růst cen. Sebevědomí se stačilo vypařit během několika týdnů – na konci ledna už byli tři Španělé z pěti přesvědčeni o tom, že zemi čekají zase špatné časy. Španělský ekonomický zázrak má totiž jeden zásadní problém – země si svou cestu k prosperitě doslova probetonovala. Ročně se tady postaví více domů než ve Francii, Německu a zemích Beneluxu dohromady, Španělsko

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

téma budoucna. Andrés je příkladem španělského socialisty, který žije rozkročený mezi několika zeměmi a kulturami a nemá s tím nejmenší potíže. Noční Madrid je plný jarních vůní a  horké předvolební čokolády. Vaří se ve velkém železném kotli, bolí z ní břicho a rozdává se na každém mítinku. Přípravy na půlnoční vylepení prvních plakátů předvolební kampaně jsou hektické. Průzkumy preferencí nebývale těsné, vládní socialisté vedou s rozdílem, který se rovná statistické chybě. Do voleb zbývá čtrnáct dní, ale napětí se dá nabírat plnými hrstmi.

Také Andrés dnes prochází kolem kotle s čokoládou a stožáru s hrdě vlající španělskou vlajkou. „Nesnáším vlajky a národní hymny,“ poznamenává podnikatel s anglickým pasem a španělským trvalým pobytem. Pokud se ho zeptáte na jeho národnost, bez váhání ze sebe vyráží česky: „Já jsem prostě Evropan.“ Andrésův otec patřil k poražené straně španělské levice a po prohrané občanské válce ve čtyřicátých letech minulého století si musel stejně jako milion dalších Španělů vybrat buď emigraci, kulku, nebo frankistické vězení. And-

rés tedy vyrůstal v exilu v Londýně, kde ho otec učil komunistickým ideálům. „Otec, přestože pracoval v továrně a nebyli jsme na tom tak špatně, tvrdil, že kdybychom si koupili byt nebo nábytek, stali by se z nás buržousti.“ Díky několika náhodám dostal nakonec Andrés stipendium na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde vystudoval biochemii. Když ale ve Španělsku začaly tát frankistické ledy, vrátil se Andrés domů. Získal místo hlavního manažera v továrně na syřidla v malé vesničce Bustarviejo na úpatí hor Sierra de Madrid. →

Španělsko jednotné, velké, věčné. (Zahájení kampaně španělské Lidové strany v Madridu)

spotřebuje polovinu všeho evropského betonu. Ve stavebnictví tady pracuje 13 % všech zaměstnanců a ekonomové se shodují, že právě tento sektor je odpovědný za příznivý rozdíl mezi průměrným hospodářským růstem eurozóny a Španělska. O ekonomice jihoevropské země se někdy s nadsázkou mluví jako o monokultuře. Jinými slovy, pokud by se stavebnictví dostalo náhle do problémů, může se jihoevropský tygr velmi rychle stát nemocným molochem, podobně jako se to stalo právě Itálii. A problémy se opravdu rýsují. Stavební boom byl hnán nejen zájmem Severoevropanů

R E S P EKT. C Z

o nemovitosti na prosluněném jihu, ale především nízkými úroky, jichž se po problémech amerických bank a zvýšení sazeb Evropské centrální banky začíná ve Španělsku nedostávat. Ve Španělsku je v tuto chvíli půl milionu neprodaných domů a další půlmilion se má postavit letos. Noví nezaměstnaní pocházejí většinou právě ze stavebních firem nebo z realitních kanceláří, jejichž počet se za poslední rok snížil o polovinu. Španělské politiky zaměstnané spory o terorismus a udržení národní jednoty však hrozící zvrat situace zastihl zjevně nepřipravené.

Jsou-li si jejich programy v něčem podobné jako vejce vejci, je to právě ekonomika. Reakce na zpomalení španělského zázraku rozpoutala na politické scéně dostihy ve slibech, kdo voličům nejvíce uleví na daních a více zvýší důchody. Daňové škrty ekonomové vesměs vítají, jádro španělského problému však spočívá v nutnosti transformovat těžkotonážní hospodářství v moderní, založené na tvorbě vysoké přidané hodnoty. To je věc známá již dlouho, příliš v ní však nepokročili ani lidovci během své osmileté vlády, ani socialisté v posledních letech. JIŘÍ SOBOTA

37

téma

Umění? Památník? Vyšinutá čekárna? (Ángeles Pedraza v památníku Modré prázdno)

→ Ve stejné vesnici pracoval také 12 let jako radní

za socialistickou stranu, kterou volí dodnes. „Socialisti v čele s Felipem Gonzálezem nás dostali do Evropy! Je to moderní strana, která se zastává imigrantů, žen a životního prostředí,“ tvrdí úspěšný podnikatel, který rozhodně není typem žijícím z výhod sociálního státu nebo levicovým radikálem. Z  posledních čtyř let socialistické vlády má však Andrés hořkou pachuť v ústech. „Opravdu, společnost se v poslední době hodně zradikalizovala a znova rozdělila na pravici a levici. Jenže člověk si musí uvědomit, že nemáme moc zkušeností s demokracií, je to jen něco přes dvacet let, co jsme v Evropské unii. Předtím diktatura, chaotické období republiky a nejrůznější válčící monarchie,“ myslí si Andrés. „Nebyly to dobré roky, protože lidovci nikdy neuznali, že volby prohráli. Chtěli dokázat, že Španělsko se rozpadá morálně i územně, že např. Katalánsko je takové naše Kosovo,“ dodává Andrés. Tento názor považuje za hloupost, protože podle něj je naopak Španělsko pro Evropu příkladem země, ve které může žít pospolu množství národnostních komunit, pokud se dokážou dohodnout. V této schopnosti vidí i největší klad dnešní vlády. Dialog je podle něj klíč ke každému úspěchu, ať jde o podnikání, porážku kubánské diktatury nebo baskické separatisty. „Kuba je z hlediska historie v naší zájmové oblasti, bojovali jsme

38

o ni s Američany, žije tam strašně moc našich emigrantů a s nepřítelem se musíš bavit, abys měl informace.“ Stejně tak je podle něj potřebný dialog se separatisty z ETA, který se však Zapaterovi před dvěma lety zhroutil. ETA tehdy zaútočila na parkovišti madridského letiště T-14 a zabila dva lidi jenom několik hodin poté, co premiér veřejně vyhlásil svůj dialog s teroristy za největší úspěch své vlády. Podnikatele Pereiru to však nezviklalo. „Musíš jednat tak jako v Irsku, ale musí tě podporovat opozice, což se u nás neděje,“ smutně kývá hlavou. Přes veškeré hádky politiků si však na Španělsko vsadil. Má v Bustarvieju dům i svou firmu. Vsadil si ale taky na Českou republiku. Opravil si chalupu v malé moravské vesnici Vracov a buduje tady se svými společníky kulturní centrum. A do třetice si vsadil i na bývalou španělskou kolonii Argentinu, kde investuje v oblasti přírodních konzervačních látek. Líbí se mu totiž politika socialistů nasměrovaná do Latinské Ameriky, kde jsou obrovské trhy a příležitosti pro podnikání. Když se loučí, zapíná svůj přístrojek a slibuje si, že dneska ujde ještě aspoň kilometr s bulharštinou kolem kostela.

Modré prázdno Mladá japonská turistka sedí na černé ledové lavici a dívá se do modrých stěn. Zjevně nechápe, kde je. Vypadá to jako nádražní čekárna, jenže na co je tady potom ten zvláštně vydutý igelit s nápisy? Že by spíše galerie? Osmělí se a zeptá

se paní uvaděčky v  tmavém kostýmku. Žena jí vysvětlí, že se jedná o Modré prázdno, jeden z nejmodernějších památníků na světě postavený na počest obětí teroristického útoku. „192 lidí umřelo tady na nádraží Atocha, když jeli vlakem – linkou číslo dva – do práce před čtyřmi lety, těsně před volbami,“ uzavírá uvaděčka krátkou přednášku. A pak podobně jako politici v televizních debatách vychrlí čísla o tíze skleněných částic, z nichž je vytvořena kopule památníku, a údaje o tlaku v  místnosti, jenž dovolí, aby igelit zobrazující jakousi „megaduši“ pořád vlál ve vzdušné prázdnotě. Japonka pokyvuje hlavou. Za chvíli se na stejnou černou lavici posadí korpulentní dáma v péřové bundě. Jmenuje se María Ángeles Pedraza (50) a pracuje jako dělnice v textilní továrně. Když se před čtyřmi lety dozvěděla, že se její pětadvacetiletá dcera už nikdy nevrátí z práce v blízkém městečku Alcalá de Henares, svět se pro ni stal zoufalým místem. „Nedokážu odpustit. Mám v srdci nenávist. Nestačí mi vědět, kdo to udělal, ale kdo to celé vymyslel!“ Na vlající igelitové duši, mezi nápisy vyzývajícími k usmíření, se lze také dočíst: „Od té doby, co jste odešli, svět už není tak krásný.“ Pro Španěly rozhodně. „Potkala jsem tehdy před čtyřmi lety pana Zapatera na schodech v  nemocnici Gregorio Marañón. Řekla jsem mu: ,Jestli vyhrajete volby, prosím, udělejte všechno pro to, aby se vyšetřilo, kdo stál za útoky.‘ A on mi to slíbil,“ vypráví María R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

téma Ángelez Pedraza. Celý život volila socialisty a po smrti své dcery také. Dnes se cítí oklamaná a především má pocit, že kdosi hraje s památkou její dcery ošklivou hru. „Říkali, že případ je uzavřen a že je potřeba dívat se do budoucna. Po skončení procesu před dvěma lety nám politici vzkazovali, že se máme dívat dopředu.“ Vadí jí, že teď na začátku volební kampaně však celou diskusi bezohledně otevřeli, jen aby získali politické body. Spojení „oběti terorismu“ v  letošní kampani skutečně používají obě strany. Naposled se na jejich účet pohádali Rodríguez Zapatero a Mariano Rajoy minulé pondělí v televizní debatě, kterou sledovalo přes 13 milionů diváků. Terorismus, nacionalistický nebo islamistický, a to, jak se s ním vypořádat, je totiž jedním z hlavních témat španělských voleb. Teroristé si ve Španělsku užívají mediální slávy a zřejmě i pocitu moci. A všichni komentátoři místní politiky se shodnou na tom, že jakýkoli útok v období voleb by měl na výsledek znova rozhodující vliv. Což není povzbuzující scénář ani pro Španělsko, ani pro Evropu.

lická média a 25 let pro zpravodajskou agenturu Reuters. Jedním z nejkontroverznějších Zapaterových činů bylo prosazení zákona o historické paměti, podle něhož mají být vyšetřovány zločiny frankistické diktatury, ovšem nikoliv krutosti republikánů za předchozí občanské války. Tom Burns Marañón, jeden z nejpovolanějších odborníků na španělskou historii, nad tím jen razantně rozhazuje rukama. „Chyba toho zákona je, že otevírá hluboké rány z bratrovražedné války. To nemůže přinést nic dobrého.“ Na vysvětlenou vypráví příběh o tom, kterak nejlepší přítel jednoho katalánského ministra dostal v roce 1982 povolení, aby navštívil přísně tajné archivy se záznamy o popravách vojenskými soudy. Hledal jméno udavače, který poslal jeho otce před popravčí četu v době, kdy k zámince pro zastřelení stačil pouhý telefonát. Do archivu šli společně s přítelem ministrem. Když nahlédli do

Život na sopce

Teroristé z al-Káidy nebo  z ETA si ve Španělsku užívají moci a slávy.

Od doby španělského přechodu k  demokracii v osmdesátých letech nebyla společnost tak rozpolcená. V ekonomické politice a názorech na to, co udělat s horšící se situací v oblasti stavebnictví (viz rámeček), vyšší nezaměstnaností a roztáčející se inflací, se programy dvou hlavních stran liší jen v detailech. Španělé se sice bojí o svůj nově nabytý blahobyt, letošní volby však vnímají jako souboj dvou radikálně odlišných myšlenkových proudů. Čtyři roky před vypuknutím španělské občanské války si tehdejší prezident, jenž zastupoval uskupení levicových stran, tzv. Frente Popular, Manuel Azaña poznamenal do notesu: „Žijeme na vrcholu sopky.“ Když pak sopka vybuchla, zemi trvalo čtyřicet let, než se vzpamatovala. Azañův vnuk Tom Burns Marañón, historik a  novinář, je dnes jedním z  mnoha intelektuálů kolem Lidové strany. „V téhle zemi bychom si neměli zahrávat s  radikálními programy,“ říká necelé dva týdny před volbami v  madridské kavárně. „Lidovci neodsuzovali homosexuální páry. Jediné, co nechtějí, je slovo ,manželství‘ a adopce dětí homosexuály, protože to příliš vadí věřící části veřejnosti,“ vysvětluje muž, jenž přišel do Španělska v mládí stejně jako Andrés Pereira z Anglie a pracoval pak téměř celý život pro ang-

papírů, zůstali na sebe nevěřícně zírat. Vyšlo najevo, že zastřeleného republikána udal ministrův otec, v jehož rodině syn zastřeleného nakonec vyrůstal. I v této otázce je ale rozpor všudypřítomný. Jiný historik, spisovatel a levicový novinář Javier Alfaya, má zcela odlišný názor. „Mezi lety 1939 až 1945, čili po skončení války, vojáci zastřelili 150 000 lidí. Masové hroby by se měly otevřít, lidé by měli vědět, co se stalo s jejich příbuznými. Jistě, na obou stranách se děla zvěrstva, nicméně na frankistické straně horší,“ tvrdí bez nejmenších pochyb muž, jenž bude volit socialisty a rád zajde i v důchodovém věku na demonstrace za sociální smír nebo proti privatizaci nemocnic. „Cítím se tak nějak mladší, když můžu zakřičet pár nadávek,“ usmívá se a vesele kyne producentovi, který se k němu přitočí s otázkou, zda by nemohla být zfilmována jeho poslední kniha.

Třeba za uši V nočních ulicích zní bubny a hlasité skandování. Drobná tmavovlasá žena bezradně přihlíží předvolební demonstraci před madridskou radnicí. Vlna rozvášněného davu s bubny a megafony jí překazila cestu do práce. Na hlavní madridské třídě si totiž dala sraz španělská radikálnější levice společně s nespokojenými emigranty. Z druhé strany se valí vlna pravicových voličů s opačnými hesly. María Teresa Lobosová (38) spěchá a ztrácí trochu trpělivost. Pracuje na volné noze jako editorka a k volbám letos nepůjde. „Před čtyřmi lety jsem volila Zapatera, ale mám dojem, že toho moc neudělal, samé zákony, co ho nestály ani euro.“ María patří k  zhruba jednomu milionu voličů, jejichž hlasy se označují za tzv. „vypůjčené“ – Zapaterovi je odevzdali zejména mladí lidé, které útoky islamistů a následná lež lidovců před čtyřmi lety vyburcovaly k účasti ve volbách. A o Maríi a jí podobné, nerozhodné nebo příliš pohodlné voliče, při rozdílu několika procent předvolebního náskoku socialistů dnes jde. Voliči lidovců jsou ukáznění a  jistě se v neděli dostaví všichni, zato mladí socialisté jsou tak trochu sázka do loterie. Proto na schůzi největší organizace gayů v zemi COGAM v madridské čtvrti Chueca, kde se homosexuálové sešli k předvolební debatě se zástupci politických stran, zní naléhavé volání mladého socialistického poslance: „Přijďte volit nejen vy, ale dotáhněte třeba za uši celou rodinu!“ Na druhé straně města v Modrém prázdnu se v deset zhasíná. Památník, jenž vzbuzuje vášně jako celá španělská politika, je pro jedny vrcholem španělského moderního umění a pro druhé, zejména pro příbuzné nebo oběti teroristických útoků, nedůstojnou vyšinutou čekárnou, kam se nesmí položit na památku mrtvým květina nebo zapálit svíce. Teroristé dosáhli ve Španělsku svého. Nejenže byli staženi vojáci z Iráku. Výbuchu, jeho strůjců i obětí jsou pořád plné noviny. Teroristy nenáviděný model západní demokracie se teď ve Španělsku zmítá v rozporech a v boji proti nim nikdo s nikým netáhne za jeden provaz. Zbývá, aby si zde ETA podala s al-Káidou ruce. Ostatně ETA během předvolební kampaně útočila už dvakrát a očekávají se další výbuchy. Ovšem na vlající igelitové metafoře duše se lze mezi jinými hesly také dočíst: „Prosíme mír. Neztrácet naději.“ Q MARKÉTA PILÁTOVÁ FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

↓ inzerce

Ženy v ofsajdu?

4. 3. 2008 od 17 hodin Evropský dům, Jungmannova 24, Praha 1

Panelová diskuze s podtitulem: Političky v Čechách, v Evropě a v médiích

ZAJÍMAVÉ FILMOVÉ NÁMİTY

O političkách, médiích a Evropské unii budou hovořit:

PŅihlaste svou pņvodní lmovou povídku nebo scénáŅ celoveăerního hraného lmu a získejte nanăní podporu. Nejbližší uzávĿrka je 31. bŅezna 2008.

Dana Kuchtová ................................... bývalá ministryně ČR Květoslava Kořínková ................... bývalá ministryně ČSFR Jana Smetanová ............................radní Pardubického kraje Blanka Knotková - Čapková..odbornice na gender, FHS UK Jindřich Pietras ...............zástupce Informační kanceláře EP

Navazujeme na ąinnost Nadace Miloše Havla Již tŒetím rokem systematicky hledáme a podporujeme tvœrąí talenty Q Vybíráme projekty podle rozhodnutí nezávislé odborné komise Q Letos rozdŌlíme mezi vybrané autory minimálnŌ 800 tisíc korun Q Zabezpeąíme realizaci nejlepších projektœ Q Q

Součástí programu bude i promítání dokumentu ČT Č „Ta naše povaha česká“ Pořádá Informační kancelář Evropského parlamentu a o.s. Fórum 50 % - www.padesatprocent.cz

R E S P EKT. C Z

HLEDÁME

Detailní informace naleznete na: www.barrandov.cz/nadace a www.rwe.cz Filmová nadace RWE & Barrandov Studio, KŒíženeckého nám. 322, 152 00 Praha 5 – Barrandov T 267 072 012, F 267 072 013, E [email protected]

Respekt 100x64 2 08 indd 1

39

2/12/08 5:56:05 PM

rozhovor

Buď se to podaří, anebo to bouchne S Martinem Bursíkem (48) o politických počtech, přeběhlících, zatraceném radaru a Čunkově návratu Zdá se, že šéf zelených dosud nebyl v tak ošemetné situaci, v jaké se ocitl v posledních dnech. Jeho kritika uvnitř strany po nevhodném e-mailu sílí. Zelení jsou rozpolceni v názoru na stavbu radaru a na jejich bedrech z velké části leží rozhodnutí ve při o návrat Jiřího Čunka do vlády. Odejde kvůli tomu Karel Schwarzenberg z postu ministra zahraničí? A neopustí pak vládní koalici další ministři zelených? „Je to těžké rozhodování, protože v naší účasti ve vládě vidím smysl. Nemůžeme v ní však zůstávat za každou cenu,“ říká předseda Strany zelených a ministr životního prostředí Martin Bursík. 40

Byl byste schopný zabít bobra kvůli stromu? Přiznám se, že jsem tuhle větu Ivana Langra dobře nepochopil. Asi to mělo znamenat, že jsem fundamentalista a že nejsem schopen vidět nějaké téma v souvislostech a že na něm příliš tvrdě lpím – míněno samozřejmě, že tvrdohlavě prosazuji Jana Švejnara.

Na zveřejněných záběrech to vypadá, že vás Ivan Langer razancí svých výroků hodně zaskočil. Nevím. Myslím, že to zapadalo do celkové atmosféry, která na Pražském hradě byla. Možná si naši koaliční přátelé na nějaké poradě bojovně zařinčeli kopími a řekli si, že do nás půjdou hodně tvrdě. A já vím, že nejlepší obranou proti tomu je udržet klid. Problém jsme neměli my, ale ODS. R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

Jaký dopad mají takové ataky na vzájemné politické vztahy? Mezní situace ukazují charaktery a pevnost lidí, znám to z vysokých hor a z kritických situací, když není jídlo, je zlé počasí, když je někomu špatně. Tohle byla mezní situace, která nám řekla hodně o sobě navzájem, je to informace, kterou si s sebou neseme. A zároveň je ta mezní situace za námi a je v zájmu nás všech uvědomit si, že společná práce na politice má svůj smysl a obsah. Myslím, že nás to ve vládě vede zpátky k racionalitě z obou stran. I když každý se na to samozřejmě dívá jinak a někdo to možná chápe jako újmu.

Co jste si z toho vzal vy? Osobní zkušenost s některými lidmi. Ale třeba s Ivanem Langrem už jsme se potkali na obědě, což bylo myslím dokonce poprvé, kdy jsme si na R E S P EKT. C Z

sebe udělali čas. Takže nás to neovlivnilo natolik, abychom se spolu nebavili.

Martine, ty neumíš ty počty

Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl, že na Hrad nepřijede volit vaše poslankyně Olga Zubová? A vyjasnili jste si její absenci? V tu chvíli jsem úplně ztratil šťávu, už jsem ani nevstupoval do diskuse, i když jsem měl připravenu řeč. Přál jsem si, aby to bylo za námi. No a k druhé otázce – nevím, neměli jsme ještě možnost spolu mluvit. A až s Olgou Zubovou budu mluvit, bude to zastřeno mým soustavným omlouváním za můj   e-mail, a tak ani nevím, jestli se k tomu dobereme.

Budete se jí omlouvat i za vaši kritiku její nepřítomnosti na Hradě? Ona říká, že byla nemocná.

Má omluva se rozhodně neváže k reakci, která by se týkala její neúčasti na Hradě. Existují jisté hranice. Já jsem byl postavený do situace, kdy jsem se v den volby, v devět hodin ráno přeposlanou SMS dozvěděl, že Olga Zubová nepřijede. Přitom odpoledne den předtím jsem od ní dostal e-mail, ve kterém jasně psala, že se na volbu prezidenta dostaví, i když jí není dobře. A pak jsem se necelou půlhodinu – do té doby, než se ukázalo, že poslanec Snítilý bude hlasovat pro Václava Klause – pral se situací, kdy měl být Václav Klaus zvolen kvůli neúčasti poslankyně ze Strany zelených. Stojím si za tím, že forma zdůvodnění nepřítomnosti Olgy Zubové byla naprosto neadekvátní situaci.

Je ale správné si myslet, že můžete přinutit kolegyni „silou“ k poslušnosti, jak jste psal

→

41

rozhovor →

v tom e-mailu? Je přece evidentní, že  píšete o ní. Od odchodu Dany Kuchtové z ministerstva dochází k ne úplně logickému a organickému spojení lidí, kteří se ve straně z nějakých důvodů necítí komfortně a vytváří hodně silný tlak. A ten tlak se projevuje v Republikové radě, kde mají většinu. A tam dochází k silovému uplatňování politiky, tam jsem v situaci, která mi trochu připomíná déjà vu doby Jakuba Patočky, kdy mi řekl: Ty jsi, Martine, asi nejtalentovanější politik v České republice, ale neumíš ty počty. A já jsem si říkal, jaké počty, o čem to mluví? A pak jsem si uvědomil, že je potřeba si předem spočítat lidi, kteří se účastní jednání, protože při hlasování už nejde o argumenty, ale o to, kolik lidí zvedne pro nějaké řešení ruku. A tohle začínám zažívat na Republikové radě a to jsem myslel silovou politikou.

Takže se chystáte změnit taktiku řízení zelených? Já si prostě uvědomuji, že míra idealismu a schopnosti argumentovat a ukazovat nějakou cestu, vizi, hodnoty, strategii, typ politiky, držet slovo, být solidní a konzistentní... všechno tohle, co jsme postupně za rok působení v koalici předvedli, mi začíná občas činit problémy, protože nastupují ty počty. Jestli jsem něco mínil „silou“, tak to bylo uvědomění si, že je potřeba tuhle věc nepodceňovat.

Nelze si nevšimnout, že se Strana zelených začíná polarizovat každým dnem silněji. Čím to je? Tím, že jde všechno ven. Polarizace je i v jiných stranách, ale ven jdou informace jen naprosto výjimečně a to je ten rozdíl. Podle mě má každý právo říct, co chce. Ale nemělo by to všechno unikat ven. Vím, že všechno, co ve straně řeknu, může být použito proti mně. Vím, že cokoliv řeknu na uzavřeném fóru, tak je vyneseno do médií. Tato politická „kultura“, která u nás zelených je a kterou musíme změnit, vede k tomu, že mi strašně svazuje ruce, abych vedl dialog uvnitř strany otevřeně a široce.

Nehrozí, že vám v budoucnosti někteří poslanci vystoupí ze strany definitivně? U nás nevzniká žádná frakce, to se děje obvykle ve větších stranách a na nějakém názorovém základě. Nevšiml jsem si eminentní potřeby uvnitř strany, aby vznikla nějaká křesťanská nebo sociální platforma, a myslím, že bych takovou energii nebo pnutí cítil. Jde jen o zájmy jednotlivců, kteří jsou kapitány kritiky.

Martin Bursík 12. srpna 1959, Praha Vystudoval ochranu životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1989 se stal signatářem občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu. Od počátku se angažoval v Občanském fóru, po jeho rozdělení byl členem a později též místopředsedou Občanského hnutí. V letech 1994 až 1998 byl předsedou výboru pro ochranu životního prostředí zastupitelstva hlavního města Prahy se specializací na

42

odpadové hospodářství a dopravu. V roce 1998 byl ministrem životního prostředí ve vládě Josefa Tošovského. Po parlamentních volbách v roce 1998 pracoval až do roku 2005 jako konzultant v oblasti energetiky a ochrany životního prostředí a ředitel konzultační kanceláře Ecoconsulting. Od září 2005 je předsedou Strany zelených. V červnu 2006 byl za tuto stranu zvolen poslancem Parlamentu ČR. Od 9. ledna 2007 je místopřesedou vlády ČR, ministrem životního prostředí.

Lidé neodcházejí ze stran jen kvůli idejím, viz pan Snítilý. Ale k jiné věci – volební sjezd máte za rok, takže minimálně ještě rok budeme u SZ svědky ostrých emotivních střetů? Už delší dobu si hodně lámu hlavu a rozmýšlím se, jakým způsobem tohle vyřešit. Ještě jsem to nevymyslel, vedu o tom rozhovory s řadou lidí ze strany a myslím, že potřebujeme určitý čas. Máme před krajskými volbami a všichni, kteří budou kandidovat do krajských voleb, si budou přát, abychom byli co nejúspěšnější. Takže tu bude široká vůle po zklidnění situace. Myslím, že to zvládneme. R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

rozhovor vašioponentividípolitikustranyzelených vícnalevo,vám,zdáse,jevlastníliberálně smýšlejícístřed.nevedetesporyaniotuto orientaci? Na levici žádný prostor pro zelené nespatřuji.  Jako předseda zelených vidím stranu na optimálním místě tam, kde je teď. Je to místo, kam  zelení dlouhodobě patří, a jestli mně na něčem  záleží, pak udržet tento kurz, kdy máme otevřený koaliční potenciál. Chováme se jako autonomní emancipovaná strana a nejsme přirozeným partnerem levice ani přirozeným partnerem  pravice. Tím jsme si vytvořili prostor a autoritu  a získali jsme podporu veřejnosti, kterou máme.

aozvusehodnětvrdě

vprezidentskýchvolbáchzvítězilváclavklaus, cotoznamenápročeskourepubliku,potažmo provládu?

četljsteprojevváclavaklausekvýročíúnora 1948,kdevásnepřímosrovnalsbolševiky, kdyžříkal,želidésestejnělíbivýmiargumenty vystupujíidnes?nejmenovalvásanizelené,ale adresováníavyzněníjehoslovbyloevidentní. Víte, já si myslím, že je nemocný.

prezidentskávolbahodnězměnilapohlednatzv. přeběhlíky,třebaity,kteříjsounastraněvlády. nakolikjeprováspřijatelné,žekabinetstojí nadvoulidech,unichžnenívyjasněnáochota podporovatvládu? Já si myslím, že primární motivací lidí, kteří utíkají od ČSSD, není motivace pozitivní ve směru  nějakého přesvědčení o tom, že země potřebuje  reformy. Ale že u nich spíš převažuje motivace 

Pro mě to znamená ztrátu příležitosti, zůstáváme takoví, jací jsme byli. Máme prezidenta,  který významným způsobem polarizuje společnost. Po pěti letech konzervování atmosféry  v politice, která se přenáší i do společnosti, jsme  mohli tuhle atmosféru do značné míry proměnit  tím, že bychom zvolili konsenzuálního člověka,  který by nerozděloval společnost a nenálepkoval  lidi. Ale máme takového prezidenta a musíme to  vydržet a snažit se vybalancovávat to na jiných  úrovních.

„víte,jásimyslím,žeje václavklausnemocný.“

Jaktochcetedělat?budetesesnažitvíc sprezidentempolemizovat,abybylavýrazněji cítitpozicenejenomstranyzelených,ale ivlády?

dobře,alekdyžvámněkdořekne,ževládastojí nadvouzkorumpovanýchlidech–nebomožná natřech,potomcosepřidalposlanecsnítilý–, takjetéměřnemožnéobhájitvládníautoritu. prokorupcisamozřejmědůkazynejsou,ale politikafungujeivsymbolickérovině.

Já cítím, že Václav Klaus do určité míry ovlivňuje  některé členy vlády, že někde mezi Strakovkou  a Pražským hradem je nataženo optické vlákno,  a s tím se nedá nic dělat, to nepřestřihnu. Dá  se to zvládat a krotit jen argumentačně. Já ale  vůbec nemám zájem vést kontinuální polemiku  s Václavem Klausem. Neočekávám od něj nic  nového, ale zároveň ve chvíli, kdy budu cítit, že  začíná relativizovat hodnoty a argumenty, kvůli  kterým v politice jsem a kterým věřím – což  se týká tématu globálních klimatických změn,  životního prostředí a občanské společnosti –,  v tu chvíli musí Václav Klaus vědět, že se ozvu.  A při všem respektu k prezidentskému úřadu se  ozvu velmi tvrdě.

negativní, že jsou nespokojení s tím, kde sociální  demokracie je, jak tu politiku dělá, kdo ji vede  a tak dále. Celkově je to samozřejmě nepříjemné,  situace je nestandardní, ale v demokraciích se  stává, že politik změní názor. 

Dlouho mně nikdo nepoložil otázku, zda politika  je, či není svinstvo. Lidi už se na to asi a priori  dívají tak, že ano, a už se ani neptají. Dlouhou  dobu jsem se dřív v politické kariéře vždycky  snažil vysvětlit, že to tak není, že člověk může  v politice být a přitom se vyhnout obchodům,  klientelismu, korupci – všem těmto negativním  průvodním jevům politiky. A za svým názorem si  stojím. Nepřímá volba prezidenta, shánění hlasů  a strašlivá nervozita, zaskočení ODS z toho, že  se nebude volit tajně, a tak dále, to je pro mě nejotřesnější zkušenost v politické kariéře a dívám  se na to velmi kriticky. Nemám iluze o nějakých 

ideálech, které by vedly poslance Snítilého  i další... Přeji si akorát mít to za sebou a už nikdy  se k tomu nevrátit. 

Jenžeonojetěžkésektomuhletématu nevracet,kdyžvládanapilířipřestoupivších poslancůstálestojí.nemátepocit,žesoučasná vládaužsvůjprotikorupčníétos,sekterým začínalapoparoubkověéře,nenávratněztratila? atoikvůlitomu,žezávisínaposlancích melčákoviapohankovi? Když to vezmete jako kolektivní charakteristiku,  do které se promítne jen trápení s Jiřím Čunkem,  případ poslance Snítilého, který náhle prozřel  a zjistil, že je jinak politicky orientován, tak to  bude pravda. Takové negativní jednotlivosti nám  na důvěryhodnosti nepřidají.  Ale proti nim stojí vůle se dohodnout a umět  spolu mluvit a něco vyjednat, což není žádná  legrace. Já oceňuji, že se podařilo najít rozumnou programovou shodu dost odlišných stran,  a myslím si, že si to ještě sedne. Že ten pragmatismus v dobrém slova smyslu má svoji hodnotu  a cenu – hledat společně cestu, jak posouvat stát  někam dopředu, jít směrem vpřed v reformách,  stát modernizovat. 

zákazstříleníběhempředsednictvíeu

užseblížípolovinafunkčníhoobdobívlády. tedyposledníšanceprovéstzměny.cochcete ještěstihnout? Prioritou je zvládnuté předsednictví EU, které  nám do značné míry může pomoci vytvořit  pozitivní a atraktivní obraz České republiky  v Evropě. Ta příležitost je unikátní. Jedno z velkých témat, které bude z 80 procent ležet na  mně, je klimatologicko-energetický balíček,  který je prioritou Evropské komise číslo jedna.  A pak jsou tam reformní věci, které se týkají  penzijní a zdravotní reformy, to je myslím úplně  klíčové. Samozřejmě že máme ambice, které se  týkají ochrany životního prostředí.

vposlednídoběsedostmluvíioprivatizaci fakultníchnemocnic,očemžpřemýšlíministr zdravotnictví.pročjsouzeleníproti? Je třeba oddělit dvě věci. To, že nemá cenu  jenom čistě konzervovat současný stav, na tom  se asi shodneme. Ale jde o důvěryhodnost toho  manévru. Je to primárně otázka transparent→

každý chce mít

KNIHA K pŘEDplATNÉMU ZDArMA havel_obalka.indd 1

1.11.2007 11:57:30

R e S P e k t. C Z

ESHOP.RESPEKT.CZ

3 800 100 634

rozhovor → nosti a důvěry. Když ministerstvo odvolalo ředi-

tele Pavla Klenera z Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, málokdo tomu rozuměl, vzbuzovalo to pochybnosti. Takže podle mě je teď třeba všechny plány, které mají vést k větší efektivitě těchto zařízení a ke zlepšení ekonomické situace, nejdříve veřejnosti pořádně vysvětlit a obhájit je. Tohle jsou věci, které se musí ministerstvo zdravotnictví naučit zvládat, a dokud to nezvládne a budou mu chybět argumenty nebo to budou dělat neschopní lidé, tak nemohou najít politickou podporu.

U důchodové reformy už se koalice shodla. Myslíte, že je dobře dělat ji bez ČSSD? Na to vám asi každý z politiků, pokud není úplně zaťatý, odpoví, že to správné není. Sociální demokracie je v situaci, kdy bohužel není připravena podílet se na reformách. To myslím, že se projevilo během hlasování o reformním balíku, což bylo pro mě trochu zklamáním, protože jsem očekával, že v tu chvíli ČSSD přijde s vyargumentovaným alternativním konceptem a zároveň některé z aspektů reforem přijme. Například fakt, že věcné poplatky ve zdravotnictví mají smysl, že pomáhají ekonomické udržitelnosti systému.

Vždyť jste předložili balík bez možnosti pozměňovacích návrhů a tím jste možnost alternativních úprav ČSSD zablokovali. Ano, ano, tady jde o to, jak se z toho kruhu nedůvěry dostat. Jestli se nám třeba podaří uzavřít dohodu po slovinském vzoru, že v době předsednictví EU po sobě nebudeme střílet, tak by to zároveň mohla být cesta k nalezení shody a dialogu aspoň v některých tématech. I pro sociální demokraty by bylo dobře, kdyby ukázali, že jsou schopni se k nějakým tématům postavit věcně a dohodnout se.

Jsou podle vás velkým tématem vlády církevní restituce? Podle mě je tohle téma, které si vedle důchodové reformy zaslouží největší snahu o konsenzus. Mně na tom velmi záleží i osobně, protože si myslím, že na tom máme dluh především my jako politická reprezentace. Mám vážné obavy, že bude obtížné pro předsedu ODS najít pro restituce v jeho straně podporu. Prezident sice sjednotil v této otázce

všechny lidi v ODS, ale po jeho zvolení je to passé. Určitě bude potřeba vést dialog i s ČSSD.

A jak jste ve vládě pokročili s řešením omezení kamionové dopravy o víkendech, o kterém se tolik mluvilo? Našli jsme shodu, protože naše tvrzení potvrdily i analýzy ministerstva dopravy, z kterých vyplývá, že v pátek odpoledne je čas, kdy se setkávají dvě dopravní špičky – na jedné straně ještě pořád funguje rozvoz zboží a na druhé straně už lidé mají volno a odjíždějí na víkendy. To se pak překryje a je tam největší nehodovost, největší rizika a zácpy. Dohodli jsme se na omezení v pátek od tří do dvaceti hodin a v neděli od půlnoci do dvaadvaceti hodin. Ještě jsme uvažovali o sobotě dopoledne, ale z analýz vyplynulo, že k tomu není důvod, protože sobota je hodně klidná.

„Nemůžeme ve vládě zůstávat za každou cenu.“

Odkdy by mohl návrh platit? Máme dohodu s ministrem dopravy Řebíčkem a on nese to hlavní břemeno, které musí unést před dopravci. Zákon bychom chtěli navrhnout tak, aby vstoupil v účinnost v září, protože o prázdninách se omezuje doprava víc, a tak by začal platit v návaznosti na prázdniny. To je optimální model.

Chci mít ten zatracený radar už za sebou

Podklady pro platbu mi zašlete:

poštou emailem

+

= 30 Kč

= 25 Kč

Ještě k americkému radaru – myslíte si, že dohoda opravdu směřuje k tomu, že bude součástí obranného systému NATO? A že s ním tedy Strana zelených bude souhlasit? Já myslím, že ano. Uvědomte si, že v momentě, kdy jsme to velmi emotivně projednávali, tak v Právu vyšly titulky, že si zelení dělají ambice, že přesvědčí USA. A přitom se to postupně stalo tématem, které si osvojil i předseda vlády, a stalo se to i součástí nóty České republiky. Tohle je pozitivní vklad zelených.

Neděláme si referendum. Strávili jsme velkou část jednání na Republikové radě diskutováním o návrhu směrnice o vnitrostranickém referendu, návrhu nějakého průzkumu mínění straníků. A výsledkem je, že jsme přijali obecný řád stranického referenda, o kterém se zástupce ústřední revizní komise vyjádřil, že je v rozporu se stanovami. A vedle toho se objevil návrh, aby

Může se stát všechno. Já to vnímám tak, že tématu toho zatraceného radaru se není možné vyhnout, a když si řeknu, kolik času nám zabral spolu s kauzou Jiřího Čunka, tak je mi z toho špatně. Je mi líto lidí, kteří nedokážou žít v politice, myslet na nic jiného než na radar a nemám na mysli armádní generály, ale své spolustraníky, kteří jsou zaťatí a vedou monotematický

+

= 30 Kč

+

= 25 Kč

Sleva 5 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na [email protected]

Zašlete mi darovací certifikát.

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ  44

Právě k tomu směřovaly výhrady revizní komise – nikde se neřeší vztah k výsledku referenda a k usnesení sjezdu, k volebnímu programu, se kterým jdeme do voleb. A to jsou zcela logické otázky. Není možné, aby vnitrostranické referendum změnilo slib strany, který dala veřejnosti – pak se ta strana stává nedůvěryhodnou, kdykoli může změnit názor. Já osobně jsem přítelem místních referend. Tam je to vynikající, přitahuje to lidi do politiky a dává to jasný smysl, protože lidé ovlivňují konkrétní věci, které se u nich v obcích dějí. Jinak jsem k referendům poměrně zdrženlivý.

Situace ve Straně zelených ale budí dojem, že se vám jako předsedovi téma radaru vymklo z rukou. Nebojíte se, že i když bude radar součástí NATO, část poslanců bude hlasovat proti?

Tištěný týdeník do vaší schránky 25 Kč Přístup k aktuálnímu číslu na internetu 25 Kč Přístup do archivu na internetu 20 Kč + + +

Dobrá, teď referendum neděláte. Ale co když dnes řeknete ve vládě radaru ano, a pak vám v pozdějším referendu vyjde proti?

Prý si děláte vnitrostranické referendum ohledně radaru. To budete pořádat o každé zásadní otázce? Nebudou pak zelení nečitelní, nevyzpytatelní?

Objednávka předplatného 24 měsíců 18 měsíců Roční Pololetní Čtvrtletní

padla otázka, která se radarové základny týká, ale neprošla. Předsednictvu bylo pouze uloženo, aby teprve až po summitu NATO v Bukurešti formulovalo otázky, které by chtělo straně položit a znát na ně odpovědi. Platí tedy náš požadavek, aby byl radar v budoucnosti začleněn do společné obrany NATO, a že to bude věc, která bude konzultována v radě NATO.

Jméno, příjmení

P L ÁTC E

ODBĚRATEL pokud se liší od plátce

Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail

800 100 634

Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 R E S Ps prvním EKT 10výtiskem | 3 . anebo – 9 . e-mailem. března 2008 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte

rozhovor dialog či monolog. Já už to téma chci mít za sebou. A minimálně taky proto, aby se otevřel prostor pro jiná témata.

Kdy to budeme mít za sebou? A plní se podle vás požadavky zelených? Hotovo by mohlo být někdy po summitu NATO v Bukurešti. Pak už začne vážná debata, hodnocení výsledků dosavadních vyjednávání ve vládě. Zatím jsem s dosaženými dohodami spokojený.

Bez Karla Schwarzenberga? Výbuch...

Je tu ještě jedno téma, které už by všichni chtěli mít za sebou – vrátí se Jiří Čunek do vlády? A odejde pak ministr zahraničí Schwarzenberg a možná i někteří zelení? Formálně právně je Jiří Čunek očištěn. Ale ten průběh kauzy, kdy do něj zasáhlo státní zastupitelství a kdy neznáme Čunkovo zdůvodnění, které by se týkalo původu jeho finančních prostředků, a nějaké další detaily, je špatný. Zároveň si uvědomuji, že neúčast předsedy koaliční strany ve vládě by byl problém. Je tady jediné východisko, které je pro nás navzájem únosné – vytvořit velmi úzký prostor, který by zajistil, že návrat Jiřího Čunka do vlády neznamená odchod Karla Schwarzenberga. Pro mě je téma odchodu ministra zahraničí nepředstavitelné a budeme stát za Karlem se vším všudy. Myslím, že Jiří Čunek ví, že kdyby kvůli němu měl z vlády odejít Karel Schwarzenberg, že mu to podlomí kolena.

Čunek a já, kde bychom o téhle věci ve vší vážnosti jednali. Zároveň je tu jiné téma, a to výroky Jiřího Čunka ohledně romské problematiky, což je z pohledu zelených téma dominantní. Chceme dohodu, že se k tomu Jiří Čunek nebude vyjadřovat a bude ctít, že toto téma patří do kompetence někoho jiného. A buď se tohle podaří, a pak bude všechno v pořádku, anebo bude výbuch.

Jak se cítí předseda strany v situaci, kdy buď skousne návrat Čunka do vlády, a tím ztratí u řady voličů kredit, anebo kvůli němu odejde z vlády a ponese tíži za rozkol kabinetu? Řeknu vám to takhle: Za jeden den jsme na vládě schválili evropskou chemickou politiku, kolem které byla v celé Evropě vzrušená debata, schválili jsme postoj ke klimaticko-energetickému balíčku, schválili jsme národní valorizační plán a omezení CO2 z aut a podporu víceprocentních biopaliv. To je úspěšný vrchol několikaměsíční

práce, kvůli které jsem v politice. Takže odpovídám: ano, je to velmi těžké rozhodování, protože vidím smysl v naší účasti ve vládě. Nemůžeme v ní ale zůstávat za každou cenu.

Dělal jste si analýzu pro a proti případnému odchodu? Můžu vám říct, že před volbou prezidenta nastala doba, kdy byl Mirek Topolánek připraven vzít Jiřího Čunka okamžitě znovu do vlády. Tehdy jsem si udělal interní analýzu o tom, jaké plus a minus to přinese. Tehdy se to podařilo zastavit, takže já si tu vážnost situace kompletně uvědomuji. Mým politickým řešením je vyvarovat se situace, že by Jiří Čunek přicházel a Karel Schwarzenberg odcházel, protože pak už to nemá žádné dobré řešení. Pak už je jenom špatné řešení a volíme jedno z těch méně špatných. Q Erik Tabery foto tomki němec

↓ inzerce

To zní velmi obecně. Existuje vůbec ten prostor, který chcete vytvořit? Jednáme o tom, kde vidíme deficit vysvětlení. My jsme se dohodli na poměrně podrobných parametrech jednání. Jiří Čunek už Karlu Schwarzenbergovi předložil nějakou první verzi dokumentace, o které se už i psalo v médiích. Já si myslím, že tady prostor k dohodě je, ale každopádně záleží na tom, jak vážně tohle Jiří Čunek vezme a nakolik to odpracuje. A za druhé záleží na tom, jestli premiér pochopí, že nějaký jeho jednostranný krok bez účasti Karla Schwarzenberga by byl výbuch.

Dozví se veřejnost všechny informace, které vám Jiří Čunek dá? Všechno to musí být veřejné informace, a ne něco, co si Karel Schwarzenberg schová pod polštář. On to nedělá kvůli sobě, on se primárně nechce hrabat ve vnitřnostech Jiřího Čunka, on to dělá kvůli veřejnosti a myslím, že se naprosto oprávněně domnívá, že jsou věci, které by měly být jako předpoklad návratu Jiřího Čunka do vlády vysvětleny.

Jiří Čunek se rozhodně netváří, že by něco dodával. Prý chce okamžité jmenování. Jsme tedy v situaci, kdy v případě, že nesplní vaše požadavky, budete zvažovat svůj odchod z vlády? Zopakuji zásadní věc: Tohle nejde řešit jednostranným rozhodnutím předsedy vlády. Jestli se Mirek Topolánek rozhodne příští týden vrátit Jiřího Čunka do vlády v době, kdy se Karel Schwarzenberg dává dohromady po nemoci, tak to bude výbuch. Racionální je počkat, umožnit schůzku ve čtyřech: Topolánek, Schwarzenberg, R E S P EKT. C Z

45

kultura Literatura

str. 48

Mrtvá a živá voda

film

str. 51

hudba

str. 52

pRVNÍCH 15 MINUT

str. 55

Viole Fischerové vycházejí dvě básnické sbírky: jedna o smrti a druhá o životě.

O předlohách a adaptacích

Michálkův nový film O rodičích a dětech prohrál s Haklovou knihou čestně na body.

Večírek v laboratoři

Slabost pro lidskou jedinečnost

MARKÉTA PILÁTOVÁ

JAN GREGOR

PAVEL KLUSÁK

JAN GREGOR

Přijíždějí k nám Raster.Noton, němečtí elektronici mezi laboratoří, galerií a klubem.

Někdejší básnířka Anna Mikulková zaujala filmovým scénářem o bulimické dívce.

SpisovatelÉ

Mdlá pachuť české literatury f ot o čtk

Nový předseda chce probudit dřímající Obec spisovatelů

Zdědíme nemovitosti – a nejen je. (Eva Kantůrková na spisovatelské schůzi, listopad 1989)

Nepíše a  nemluví se o  tom. Obec spisovatelů má nového předsedu, básníka Vladimíra Křivánka. Naprosté ticho, které změnu v čele organizace doprovází, věrně odráží stávající poměry v obci. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě v letech 2003–2004 o ní bylo slyšet zvláště v souvislosti s  kampaní Jedno procento na kulturu. Pak se stala předsedkyní Křivánkova předchůdkyně Eva Kantůrková a obec se ponořila do spánku. Svou činnost omezila na pořádání konferencí, čtení,

46

účast na komisích a udělování cen. Jenže teď je v dohlednu definitivní konec. Ne blažené dřímoty, ale obce jako takové. Majetek, který zdědila po totalitním Svazu spisovatelů a který jí od roku 1989 zajišťuje existenci, se totiž rozplývá. V této chvíli zbývají peníze jen zhruba na tři roky. Zkušený funkcionář ví, kdy pustit veslo, a Kantůrková proto na konci minulého roku rezignovala. Nový předseda Křivánek se domnívá, že obec lze zachránit, jen je třeba v ní R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

toho hodně změnit. Ale proč by vlastně neměla zaniknout? Potřebují ji vůbec čeští spisovatelé? A postrádala by ji česká společnost?

Účastníci zájezdu Obec spisovatelů se od svého vzniku snažila rozejít s minulostí. Ale zdá se, jako by s nemovitostmi zdědila po svém předchůdci i něco z jeho ducha. Nejde zdaleka jen o důsledně centralizovanou organizační strukturu. Nejdiskutovanější aktivitou obce pod vedením Evy Kantůrkové byla nešťastná „družba“ s  čínským svazem spisovatelů. Na výtky některých členů, kteří si nepřáli, aby se jejich jménem jednalo s  čínskými aparátčíky ve chvíli, když jsou v této zemi lidé za pouhé projevení svobodného názoru zavíráni do vězení, tehdejší předsedkyně odpovídala, že jde pouze o její soukromou aktivitu. Jenže když na miliardovém čínském trhu propagovala svou vlastní knihu, vystupovala i jménem obce: podepsala například memorandum o výměně deseti českých a čínských literárních děl, díky kterému se do čínštiny překládají také knihy Kantůrkové věrných souputníků Jana Cimického nebo Romana Ráže. Účastníkem zájezdu do Číny byl také Michal Viewegh. Respektu dnes upřímně řekl, že se mu tím jeho členství v obci „zhodnotilo“. Vladimír Křivánek se k období předsednictví své předchůdkyně nechce vyjadřovat. Nicméně

Kde jsou ti mladí? Není žádným tajemstvím, že se v uplynulých třech letech v obci objevil nevídaný úkaz: její členové dosud jen vymírali (věkový průměr je nad 60 let), ale teď z ní najednou začali i vystupovat: Ivan Wernisch, Karel Šiktanc, Jana Červenková nebo Alexandra Berková. Na členství rezignoval i literární kritik a  první předseda obce Milan Jungmann. Důvodem nebyla jenom čínská anabáze Kantůrkové, ale také neochota organizace změnit něco na svém ztrátovém hospodaření. Nový předseda plánuje setkání s členy, kteří obec opustili, chce je totiž zapojit do připravované reformy. Rád by také získal významná jména současné literatury, která dnes v organizaci chybějí. Na co je ale nalákat? „Doba je individualistická, mladí mají představu, že jim obec k ničemu není,“ myslí si Křivánek. Respekt se na to některých spisovatelů zeptal. Petře Hůlové, Miloši Urbanovi nebo Petru Borkovcovi nikdo členství nikdy nenabídl. Petr Placák je členem od roku 1989, ale nepamatuje si, že by do obce vědomě vstupoval: „Vysvětluji si to tím, že mě tam v té hektické době někdo agilní zapsal.“ K myšlence profesní organizace se ale nikdo z nich nestaví přezíravě. „Takové sdružení, pokud funguje, může mít objektivně velkou roli a smysl,“ říká Hůlová. A Petr Placák: „Spisovatelé mají své zájmy jako každý jiný. Živí se psaním, a jejich bytostným zájmem by

stavu věcí i sama obec? Pro ilustraci se podívejme, jak fungují obdobné spolky v zahraničí. Ve Francii má literatura tradičně privilegované místo. Zatímco v Česku dosud nebyly naformulovány ani základní cíle kulturní politiky na již probíhající rok, francouzské ministerstvo kultury zpracovává svou strategii „knižní politiky“ na rok 2010. Literaturu má na starosti Centrum knihy, což je veřejný úřad pod patronátem ministerstva kultury, peníze na svou činnost (stipendia, granty, podpora literárních akcí, nakladatelů a knihkupců, knižní veletrh) získává ze zdaněných zisků z prodeje knih a poplatků z kopírovacích zařízení. Nemá charakter profesní organizace, ale spolupracuje s regionálními pobočkami, které takovou funkci mají. Důležitou úlohu má i spolek spisovatelů v Americe. V tamní Národní unii spisovatelů se nikdo neptá, zda píšete návody na použití holicích strojků nebo básně, jednoduše zaplatíte příspěvek a jste členem. Organizace vám pak pomáhá shánět práci, uzavírat smlouvy, najít nejvýhodnější důchodové a zdravotní pojištění, vyřídit daně nebo prezentovat knihu. Tlačí na média a lobbuje v Kongresu za zákony, které mohou nezávislým spisovatelům ulehčit život. Společenskou váhu přitom nečerpá z prestiže svých členů, ale z podpory spřátelené Unie pracovníků automobilového průmyslu. Podobně pragmatickou roli by u  nás – jako jediná celorepubliková organizace spisovatelů (kromě PEN klubu, který má jiné cíle) – měla hrát právě obec. Mohla by usilovat o snížení nebo zrušení DPH na knihy, daňové úlevy pro spisovatele, prosazovat literaturu do veřejnoprávních médií, prezentovat autory v zahraničí, starat se o grantovou politiku, zprostředkovávat stipendia. To jsou jen některá z aktuálních témat, která se nabízejí. Jenomže takhle současná obec nefunguje

Čeká se na mluvčí

Všichni plujeme na jedné lodi – Placák i Cimický. (Předseda Vladimír Křivánek) f ot o t o mki něme c

zdůrazňuje, že organizace by měla být naprosto „apolitická“. V jeho podání to znamená, že pod střechou obce by se měly spojit dříve rozdělené proudy české literatury: ineditní, exilová a oficiální. Lze si ale představit spolek, který by účinně zastupoval zájmy například Petra Placáka a normalizačního kádru typu Jana Cimického? Křivánek říká: „Spisovatelé by si měli uvědomit, že všichni plujeme na jedné lodi.“ Tu loď ovšem v poslední době několik pasažérů opustilo. R E S P EKT. C Z

tedy mělo být, aby psané slovo nebylo závislé na stávající mocenské, ideologické či komerční poptávce.“

Ztracená prestiž V  sekretariátu obce v  Železné ulici na Starém Městě v Praze Vladimír Křivánek vzdychá: „Prestiž spisovatelů a literatury u nás upadá.“ Česká literatura je skutečně společností vnímána jako ne příliš atraktivní popelka, ale nenapomáhá tomuto

Šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík chtěl už před lety spolu s  Luborem Kasalem, Pavlem Janouškem a  také současným předsedou Vladimírem Křivánkem dát obci nový směr a vytvořit z ní důležitou společenskou sílu. Na valné hromadě v  roce 2005 však jejich plán neprošel. Dnes se Balaštík označuje za „spícího“ člena a říká: „Teprve až dojdou peníze, zjistí se, jestli mají spisovatelé vůbec spontánní potřebu se sdružovat a  vystupovat společně, nebo je existence spisovatelské organizace jen reliktem minulosti.“ Šéfredaktor Tvaru Lubor Kasal s ním souhlasí: „Obec musí přestat fungovat jako socialistická organizace. Dnes by měla smysl jen jako reprezentant určité skupiny vůči státním institucím, ale podívejte se, kdo v dnešní obci je. Mělo by to celé vzniknout znovu.“ Vladimír Křivánek však o možnosti, že by mohla organizace zaniknout, nechce ani spekulovat. Svůj hlavní úkol naopak vidí v hledání sponzorů a získání vyšších státních dotací, které by prodloužily její existenci. Podobné spolky bývají užitečné i pro lidi, kteří se chtějí zviditelnit. Divadlo, film a tanec si u nás už mluvčí našly, literatura na ty své dosud čeká. Možná i proto, že každý takový odvážlivec by se nejdřív musel vypořádat s Obcí spisovatelů – dřímající sedmisethlavou saní, zamilovanou do literatury. Q MAGDALÉNA PLATZOVÁ

47

kultura literatura

Mrtvá a živá voda Violy Fischerové Básnířce vycházejí dvě sbírky: jedna o smrti a druhá o životě

Zachytit šťastné okamžiky, aby se nerozplynuly v nic. (Viola Fischerová) f oT o K A R E l c u d l í N

8

R e S P e k t 10 | 3 . – 9 . B ř e Z n a 2 0 0 8

kultura

V

šechno  začalo  sportem.  Když  jedenáctileté Viole maminka jednou zakázala jít do  Sokola, malá cvičenka si sedla a ze vzdoru  napsala báseň: „Když ubledlý měsíc padne  na hřbitově a smutku stín jde zvolna krajinou /  mlčení přikrývá ty, co nikdy nevstanou.“ Dnes  jednasedmdesátiletá  žena  v  černém  a bílém oblečení recituje své první verše. „Tehdy  jsem  z  poezie  znala  jen  básničky  v  čítankách  a o dekadenci jsem neměla ani páru. Chtěla jsem  jen napsat něco odstrašujícího, třeba jako tanec  kostlivců… Už tehdy jsem psala z obrany,“ směje  se Viola Fischerová v kavárně Fra, patřící stejnojmennému nakladatelství, které po zániku brněnského Petrova získalo básnířku jako svou kmenovou autorku. 

čarovánízamaminku Ke  svým  prvním  pokusům  se  nechtěla  znát,  a když ji otec, fi lozof a sociolog Josef Ludvík Fischer, náhodou přistihl při psaní, vyhodila v panice  sešit s básněmi z okna. Jednou se však odhodlala  a přinesla otci ukázat, co napsala. Mínil, že je to  poezie a ne špatná. Brněnský skladatel Jiří Matys  pak tyto juvenilie zhudebnil v písních pro soprán  a možná i to předurčilo jednu ze silných stránek  tvorby Violy Fischerové. Její volné verše z kteréhokoli období vynikají rytmičností, podmanivou  zejména,  když  je  recituje  básnířka  sama.  Hlas,  chvílemi ostýchavý, zastřený nebo zas naléhavý,  dodává  slovům  dokonalý  pořádek.  Je  to  uhrančivé: člověk cítí, že to nejsou jen verše, ale poezie  ve svém prapůvodním smyslu – zaříkávání duše  a skutečnosti.  I  to  má  své  kořeny  v  básnířčině  dětství.  Na  počátku války musel J. L. Fischer, angažovaný Hitlerův odpůrce, emigrovat a rodina už ho do Nizozemska nestačila následovat. V době protektorátu  se Violina maminka musela každé tři týdny chodit hlásit na gestapo a malá dcera nikdy nevěděla,  jestli se vrátí. A tak začala čarovat. Dokud bude  zpívat, tak se mamince nemůže nic stát. Dokud si  nikdo neobleče maminčinu vestu, tak se mamince  nemůže nic stát. Kouzlo bylo třeba stupňovat až  po krkolomné trhání šeříkových listů z okna v prvním patře, jež bylo pak třeba třít donekonečna na  kaši, ať ruka bolela sebevíc. Viola Fischerová v dětské magii vidí svoje první  kroky k poezii. „Princip je stejný,“ říká. „I v básních se většinou bráním proti něčemu, co mě stísňuje nebo ohrožuje a s čím mohu něco udělat jen  v jiné dimenzi – v básni. A pak jsou tu šťastné okamžiky, které je třeba zachytit, aby se nerozplynuly  v nic.“

mozekvypálenýlinhartkou Viola psala celé mládí, přestože nikdy nechodila  do literárního kroužku začínajících autorů a tehdejší ofi ciální kultuře se vyhýbala, jak mohla. Patřila do skupiny známé jako „šestatřicátníci“, kterou založil Václav Havel. Byli v ní také Jiří Kuběna,  Pavel Švanda, Josef Topol, Jan Zábrana a Věra Linhartová. Právě posledně jmenovaná autorka se  měla stát příčinou mnohaletého básnířčina odmlčení. „Linhartka ti vypálila mozek,“ komentoval to  tehdy Bohumil Hrabal.  „Texty Věry Linhartové mě doslova smetly. Kdykoli jsem něco napsala, pomyslela jsem si: Co je to  proti Linhartové. Když jsem proti tomu nemohla  R e S P e k t. C Z

postavit  nic  stejně  dokonalého,  tak  bylo  lepší  nepsat  vůbec,“  vysvětluje  důvod,  proč  v  jednu  chvíli přestala psát.  Přesto se k Viole Fischerové, jež v roce 1968  emigrovala a spojila svůj život postupně se dvěma  spisovateli, Pavlem Buksou (známým pod pseudonymem Karel Michal) a Josefem Jedličkou, poezie  vrátila. Zlom nastal po smrti jejího prvního muže.  „Byla to potřeba – dovědět se, o co šlo v našem  životě, když Pavel spáchal sebevraždu. A že se tu  objevila poezie jako nástroj, to překvapilo nejvíc  mne samotnou.“ V jednapadesáti si Viola Fischerová uvědomila, že už nebude ani inteligentnější,  ani moudřejší, a že chce-li něco říct, musí to udělat hned. Po návratu ze švýcarské a německé emigrace vydala devět básnických sbírek a dvě knížky  pro děti.

život,láska,smrtačas Žádná ze zralých sbírek Violy Fischerové nevybočuje z původního tónu udaného Zádušními básněmi za Pavla Buksu. Zdánlivě lakonické a zároveň  dokonale  promyšlené  verše  se  zabývají  láskou,  smrtí, stářím a umíráním. Všechny, ale zejména  Matečná samota, Nyní či Předkonec vybočují z českého průměru. Jsou to verše, jež byly oceněny na  mezinárodních soutěžích – například před dvěma  lety Drážďanskou cenou lyriky. Kritika je srovnávala s poezií Sylvie Plathové a Wisławy Szymborské. Poslední dvě vydané sbírky Violy Fischerové  – Předkonec a Písečné dítě – vznikaly současně. V  první  z  nich  se  autorka  vyrovnává  s  umíráním své kamarádky a bratra. Písečné dítě je příběhem milostného přátelství dvou žen, které je  přijímáno jako dar. V obou vykrystalizovala poezie Violy Fischerové do podoby, v níž se neustále  přesýpá život, láska, smrt a čas. Milostné verše  v Písečném dítěti jsou křehké a intimní, zároveň  v nich ale zaznívá i starost o neosobní věci: „Říkáš  / nad hromadou smetených dětí v slzách / že jestli  chci / můžeme vykoupit alespoň jedno / co potom  nikdo nezatratí / do bordelu nebo do otroctví /  ať tady po nás dvou zůstane – jedno dítě za mne  jedno za tebe.“ A jinde: „Můžeme k nim i zaletět  / dvě laskavé paní co je obdarují pomazlí a zmizí  / pane ochraňuj i ty ostatní / jimž jsme odepřely  sen i naději.“ Básně jsou krátké, konkrétní, jasné a bez obezliček zdobnosti. V Písečném dítěti zní přirozeně  slova, jež bychom v básních možná nečekali – laptop či kukaň hotelové sprchy. A všechna se spojují a jsou zastřešená či, jak říká sama autorka,  „sklenutá“ příběhem dvou lidských bytostí, které  zasáhla láska. Láska lhostejná k výběru pohlaví  nebo  příhodného  či  nevhodného  životního  období.  Když odcházela do emigrace, vzala si s sebou  prý Viola Fischerová Máchův Máj, Halasovu sbírku  Kohout plaší smrt a překlad Spoonriverské anthologie Edgara Leea Masterse. Kdybych někdy musela  odejít já, vzala bych si Předkonec a Písečné dítě.  Nebo bych se je naučila nazpaměť. Q MARKÉTA pIlÁTovÁ

violaFischerová:písečnédítě Fra, 68 stran předkonec Fra, 76 stran

novinky kateřinabláhová:cizí,Jiné,eXotické včeskékultuře19.století Academia, 524 stran

Sborník příspěvků, v nichž historici, kunsthistorici, hudební a literární vědci loni v Plzni rozebírali vliv kultur dálných exotických zemí na naši malou českou kotlinu v průběhu předminulého století. emilhakl:orodičíchadětech Argo, 136 stran

Nové vydání prózy, která před šesti lety získala Magnesii Literu a jež se nyní dočkala docela povedené fi lmové adaptace režisérem Vladimírem Michálkem (viz recenzi na str. 51). zuzanakuzmová:zaziadvavrazi Kalich, 131 stran

V Česku dosud málo známá básnířka se narodila roku 1965 v Košicích. Vedle Marcela Strýka a Erika Grocha patřila k nejvýraznějším představitelům košického undergroundu 80. let 20. století. Zaziny básně se objevily ve Vokně a sbornících pražského galeristy a antikváře Jana Placáka Ztichlá klika, samostatné výbory, které vyšly jen v samizdatu, jsou dnes nezvěstné. Právě vydaná kniha básní a krátkých próz z let 1983–2003 je tak v podstatě Kuzmové knižní prvotinou: Ti sú múdri dobrí krásni / Chvilku o tom človek básni / Potom dlhé roky zvracia / Z toho čo sa mu z nich vracia. Jiříholý:vladimírJustl.ozvukyčasu... Akropolis, 309 stran

Po knižních rozhovorech s Josefem Kouteckým a Petrem Králem teď vychází ve stejné řadě výpravný rozhovor s literárním vědcem a teatrologem Vladimírem Justlem (1927). Autor knih o Klicperovi, bratřích Mrštících a Vladimíru Holanovi, editor a komentátor děl českých spisovatelů 19. a 20. století, zakladatel pražské Violy a autor stovek literárních i divadelních kritik je jednou z dlouhotrvajících konstant české intelektuální a umělecké scény. V dialogu obšírně a v detailu hovoří o svém životě a práci, o názorech na tvůrce a jejich díla. Nepostupuje přitom nijak systematicky nebo chronologicky, rozhovor přeskakuje z tématu na téma tak, jak to mezi mluvícími lidmi bývá. toreyl.hayden:spratek.příběhdítěte, kterénikdonemiloval Přeložila Hana Hartlová, 235 stran

Autorka je dětská speciální pedagožka a psycholožka. Postavami jejích knih jsou často narušené, týrané, zneužívané děti. Sama říká, že práce s těmito dětmi je frustrující v tom, že výsledky jsou vždy jen malé, dílčí. Z těchto obětí násilí, chudoby, závislosti na drogách a alkoholu nikdy nebudou skutečně prospěšní lidé. Přesto je vnímavý, trpělivý a citlivý pedagog může přivést trpělivou prací na cestu, která je alespoň přiblíží „normálu“.

9

kultura literatura

Napůl pohřbené dětství

Divoši proti Vídni

Janouchová sklouzává do románku pro dívky

Jak slavný antropolog vyvrátil Freuda

Obálka poslední v češtině vydané knihy Kateřiny Janouchové (1964) je mimořádně nepovedená. Naštěstí totéž nelze jednoznačně říct o vlastním románu. Čtenář brzy zjistí, že z přebalu se na něj směje sama autorka ve věku  deseti let. Příběh Ukradeného dětství je totiž autobiografi cký, spisovatelka  se v něm zabývá několika roky, které rámovaly emigraci její rodiny do Švédska. Janouchová je autorkou několika knih a ve Švédsku úspěšnou publicistkou a novinářkou. Píše hlavně do ženských časopisů, zabývá se otázkami sexu a psychologie. V Česku ji zase známe spíše jako dceru známého  fyzika, bojovníka za lidská práva a zakladatele Nadace Charty 77 Františka  Janoucha. Sama o sobě říká, že svůj druhý jazyk ovládá lépe než češtinu,  také Ukradené dětství napsala švédsky. 

Dnes zcela jistě nevyvolá takový rozruch jako v době svého prvního vydání,  tedy v druhé polovině dvacátých let. Fakt, že si někdo dovolil porovnávat  civilizované Evropany s „divochy“, byl tehdy šokem sám o sobě. Ale i mezi  antropology a etnografy způsobila kniha Sex a represe v divošské společnosti proslulého antropologa polského původu Bronislawa Malinowského  (1884–1942) spolu s jeho dalšími pracemi skutečnou revoluci. Je v ní totiž  systematicky rozvíjen přístup, který se potom na dlouho stal modelovým  příkladem takzvaného zúčastněného pozorování. Tedy pozorování, jež nezůstává u pouhého zaznamenávání a popisu zkoumaných jevů, nýbrž směřuje  k originálnímu výkladu různých podob lidské kultury. 

balastsebereflexe

Sex a represe je druhým dílem z trilogie věnované kultuře „divochů“ žijících  na Trobriandských ostrovech. Malinowski mezi nimi několik roků žil, naučil se domorodou řeč, analyzoval mýty, sny i tradovaná vyprávění. Výsledkem byla nová teorie založená na tezi, podle níž kultura vzniká teprve na  základě organizovaného rodinného života. První  požadavek  umožňující  zrod  kultury  je  podle  Malinowského  potlačení incestního pokušení. Aby mohl antropolog tuto teorii pevně  založit a využít pro ni svých empirických zkoumání, byl nucen nejdřív se  vyrovnat s – ve své době nesmírně vlivnou – Freudovou psychoanalýzou.  Prakticky celou Malinowského knihu je tak možné číst jako výslovnou  polemiku s Freudem a jeho univerzálním předpokladem oidipovského  komplexu.  Proti Vídeňanovi, který při svém bádání neopustil pracovnu a zkoumal  příslušníky střední a vyšší třídy pohodlně uložené na pohovce, vystupuje  rodák z Krakova s tvrzením, že komplexy mají kulturní původ a jsou kulturně relativní. Oidipovský komplex, opakuje Malinowski, je produktem  patriarchální společnosti s dominantní postavou otce. Mezi obyvateli Trobriandských ostrovů, jejichž rodinný život je organizován matriarchálně,  žádný takový komplex nenajdeme, projevují se zde docela jiné instinkty,  které je v zájmu společnosti nutné potlačit. Z vyprávění domorodců, z rozboru jejich mýtů a snů plyne, že potlačovaným pudem tu není závist vůči  otci, nýbrž touha po incestu se sestrou a nevraživost vůči strýci (z rodu  matky), který se v matriarchátu stává nositelem autority. Malinowski krok  po kroku rozebírá základy freudovské analýzy, až ta se stále více jeví jako  báchorka pro zbytnělé ego „velkých“ evropských mužů opájejících se pocity  vlastní důležitosti a nadřazenosti.  I kdyby nám však tato rovina textu nic neřekla, je drama života „divošské“ společnosti, jež Malinowski subtilními výrazovými prostředky a střízlivou dikcí zachytil, strhující samo o sobě. Zvláště v době, která sexualitu  a instinktivní projevy spíše stimuluje, než potlačuje. Naneštěstí pro nás,  řekl by Malinowski. Z jeho teorie totiž vyplývá, že bez potlačení instinktů  nemůže být žádná kultura předávána dál a zrušení veškerých tabu vede  k rozkladu společnosti. Q

Zpráva o vytrhávání kořenů a přesazování, které v případě Janouchové přišlo  navíc ve složitém období puberty, přináší čerstvý pohled na téma, o němž  se v poslední době přestává mluvit. Autorka nemusela pracně hledat vypravěče, mluví hlavně sama o sobě, snaží se rekonstruovat své vlastní prožitky. Jednoduché věty, lakonická sdělení, neidealizující (byť místy pubertálně nespravedlivý) pohled na okolí působí téměř dokumentárně. Text je nejpoutavější v místech, kde popisuje pohyb a změnu. Odposlouchávací zařízení skryté za obrazy, množství návštěv a loučení, prázdniny  u babičky, úprk malým rodinným autem, drobné drama na hranicích, přesuny  v Dánsku a konečně první svobodné bydlení a usazení se ve Švédsku, to vše  se tu rozehrává do detailů – a příjemně čtivým způsobem. Janouchová dokázala vytěžit z tématu to podstatné a zároveň si zachovala dívčí odstup.  Problémy jí působí pasáže věnované seberefl exi, jichž je v románu neúnosně mnoho na to, jak málo se proměňují. Jde o neustálý, pro dobu dospívání typický konfl ikt mezi snahou být individualitou, a přitom někam bezpečně  patřit,  zde  ještě  zesílený  novým  prostředím  a  jazykem.  Autorka  problém dobře pojmenovává, ale nerozvíjí, pracuje s ním stereotypně, omílá  jej jako refrén a začíná nudit. Hlavní hrdinka Káťa nás tak dlouho zásobuje  nářky nad svými vlasy, vzhledem či jinakostí vůbec, že se pomalu propadáváme do žánru románků pro dívky. Ale o ten autorce evidentně nešlo. Proč by se jinak snažila nakročit i směrem do minulosti a vkládala do souvislého textu několik grafi cky oddělených, různě dlouhých pasáží, v nichž nechává promluvit postavy z historie  svojí rodiny? Jejich jazyk a styl se od hlavního vyprávěcího proudu nijak  neliší, ale Janouchová tu přesto jasně dává najevo snahu o přesah, zobecnění, vysvětlení. Soukromé příběhy jsou ve dvacátém století natolik provázané s dějinami a natolik pohnuté, že dokážou snadno zaujmout – to se daří  i Janouchové. Ale konzistentní celek kniha bohužel nevytváří.  Román tak působí nerozhodným dojmem. Nejen obálka, i opakované  průniky do hlubin pubertální duše dělají z Ukradeného dětství průměrnou  knihu. Přitom text nabízí neotřelý pohled na uplynulé roky z perspektivy  dítěte a může nám leccos osvětlit. Jádro tu je, ale napůl pohřbené pod spoustou zbytečného balastu. Q MARTA lJubKovÁ

Autorka je bohemistka. kateřinaJanouchová:ukradenédětství Přeložila Lucie Johnová, Mladá fronta, 270 stran

50

báchorkyprozbytněláega

JAN bAloN

Autor je sociolog.   bronislawmalinowski:seXarepresevdivošskéspolečnosti Přeložili Martin Hříbek a Markéta Trojanová, Sociologické nakladatelství (SLON), 245 stran R e S P e k t 10 | 3 . – 9 . B ř e Z n a 2 0 0 8

f ot o b i os c o p

kultura film

Prohra na body Michálek se čestně vypořádal s Haklovou knižní předlohou

O

d počátku to byla odvážná výzva. Režisér Vladimír Michálek zfilmoval novelu Emila Hakla O rodičích a dětech, text oceněný Magnesií Literou, jenž se na první pohled vzpírá převedení na plátno. Autoři filmu, který vznikal dlouho a v bolestech, předlohu převrátili vzhůru nohama a osekali ji na dřeň. Vyšli z toho se ctí. Zážitek z  výsledného tvaru se sice nevyrovná potěšení z četby původní knihy, ale je to čestná prohra na body. V tomto roce je to první český film, na který má smysl jít do kina.

Výhody nezakotveného čtyřicátníka Román stojí na rozhovoru dvaačtyřicetiletého syna s jednasedmdesátiletým otcem při procházce Prahou. Trumfují se pábitelskými zkazkami, nezávazně tlachají o své vášni pro letadla, o nemocech, jídle a o ženách. Dospělý potomek tiše trpí neustálým mentorstvím zploditele, ale zároveň si uvědomuje pomíjivost a nesamozřejmou intimitu jejich vztahu. „Jdeš s fotrem na procházku, je čtvrtek odpoledne, je srpen: to už se nikdy nebude opakovat,“ říká si v duchu vypravěč Jan Beneš, spisovatelovo alter ego. Ve vzpomínkách se ovšem otec se synem dostanou až o více než půl století nazpět do minulosti a před námi se na základě historek jedné rodiny vynořuje kolektivně sdílená dějinná zkušenost celého národa. Autoři scénáře, Hakl s Michálkem a Jiřím Křižanem, hodili některé motivy románu do koše a pasti přílišné dialogové popisnosti se vyhnuli tím, že většinu vyprávěných minipříběhů inscenují

Jdeš s fotrem na procházku – to už se nikdy nebude opakovat.

pomocí retrospektivních sekvencí. Některé fungují spíše jako odlehčená černohumorná vložka, jako například kanibalistická anabáze synova známého Kukačky nebo hrozba amputace otcovy nohy bulharským doktorem. Z jiných, například ze synových vzpomínek na vlastní dětství, spíše mrazí. Tvůrci evokují mrtvolnou strnulost socialistické éry nejen kostýmy a designem interiérů. Přesná je kreace Jiřího Lábuse v  roli otčíma, primitivního lampasáka Pepči, ponižovaného dominantní, puntičkářskou Janovou matkou (Zuzana Stivínová). Úspěch adaptace, která je postavena na doslovném převzetí Haklových dialogů, do velké míry stojí a padá s představiteli hlavních postav. Mezi Josefem Somrem a Davidem Janem Novotným to ve slovních přestřelkách přesvědčivě jiskří. Fyziognomie pak hraje tvůrcům do karet v případě obsazení Janova zapíraného syna Roberta (Luboš Kostelný), který jako by svému filmovému otci z oka vypadl. Motiv náhle objeveného dvaadvacetiletého potomka, který vpadne hrdinovi do života, rozehrávají autoři v  celé velké dějové linii, která v knize úplně chybí. Tvoří ji Robertova návštěva u Janovy mladší, čerstvě dostudované přítelkyně

Marty (Mariana Kroftová), v  níž díky setkání uzraje dlouho odkládané životní rozhodnutí. Tvůrci se patrně zalekli rozvolněné struktury Haklova vyprávění a přidáním příběhu citově strádající partnerky dodali filmu pevnější dramatickou kostru. Životní bilancování nezakotveného čtyřicátníka na procházce tak získává skeptičtější ráz. V knize i ve filmu deklarované přesvědčení hlavního hrdiny, že jeho věk má své výhody, protože „už nemusí dešifrovat ten nesrozumitelnej bordel ve vztazích“, získává v závěru snímku značně ironický charakter. Snímku, postavenému primárně na textu a na fotogenických pražských lokacích, by slušelo víc čistě filmových metafor: jako ta s figurkou tučňáka, která se nečekaně vynoří v posledním záběru. Nic to ale nemění na tom, že se Michálkovi podařilo natočit vtipný a empatický film o křehkých, ambivalentních poutech mezi rodiči a dětmi a vůbec o životě v centru české kotliny, který se tu desetiletí odvíjí, „jako by to byla komedie vod Friče nebo nějakej dojemně přitroublej italskej pornofilm“. Q JAN GREGOR

O rodičích a dětech Režie Vladimír Michálek, premiéra 6. 3. ↓ inzerce

ZLOČIN A TREST POD TAKTOVKOU HOLLYWOODSKÉ LEGENDY SYDNEYHO LUMETA

NEŽ

ĎÁBEL ZJISTÍ, ŽE SEŠ MRTVEJ V KINECH OD 21. ÚNORA R E S P EKT. C Z 2 Tklivy pribeh_Respekt.indd

2/14/08 4:33:07 PM Nez dabel zjisti ze ses mrtvej_i1 1

51 20.2.2008 15:07:43

kultura hudba

Večírek v laboratoři f ot o g a l erie ei g en + art l ei pz i g / b er l in

Přijíždějí Raster.Noton, elektronici stírající rozdíl mezi tvorbou a vědou

Vzpomínka na hodiny fyziky. (Pulzující mléko Carstena Nicolaie)

B

yvší východní Německo nedalo dnešní hudební scéně jen Rammstein. Pochází odtud několik tvůrců, kteří hodně znamenají v oblasti elektroniky a multimédií. Vydavatelství a societu Raster.Noton, jež se nyní představí na pražském festivalu Sperm, tvoří přátelé narození v Karl-Marx-Stadtu, dnes Chemnitzu. Nepřekračují jen hranici mezi koncerty a galerijními instalacemi: především stírají rozdíl mezi tvorbou a vědou.

Pulzující mléko Hudba Carstena Nicolaie, zakladatele a  hlavní hvězdy „archivu pro tón a ne-tón“, už přes deset let reprezentuje jeho poetiku. Slavil s ní úspěchy na výtvarných přehlídkách documenta X (1997) a benátském bienále (2001), ale bez problému si našel cestu i na klubovou scénu: Nicolai, který si jako hudebník říkává alva.noto, má totiž bohatý a  příjemný zvukový slovník, často se uchyluje k pravidelnému beatu a naživo dokáže čeřit, krájet a filtrovat zvuk suverénně a efektně. V čistém digitálním prostředí nechává šumět, pípat a  klikat zvuky, jež si spojujeme s  chodem elektronických přístrojů. Svůj chlad a neutrálnost propojil s neutralitou Východu. Insen, dvojkoncert pro klavír a digitální signál, který připravil s japonským skladatelem Ryuichi Sakamotem, patřil mezi vrcholy jeho kariéry. Alva.noto přitom neříká, že stroje mohou znít teple lidsky: spíš, že lehce řízený chaos nebo generativní procesy vedou k výsledkům, jež můžeme nazírat jako krásné nebo inspirativní. V  galeriích Nicolai vytváří performance, při nichž nám v hlavě vyvstane vzpomínka na hodiny fyziky, ale možná i na přeludné psychedelické prolomení do jiné reality. Pouští ultrahluboké zvukové

52

vlny do nádrže s mlékem, takže na hladině se – pro lidské ucho neslyšně – tvoří obrazce. Galerií vede tak úzký paprsek zvukového vlnění, že jej slyšíme jen tehdy, když mu vstoupíme do cesty. Jeho dávnou touhou je modulovat zvukové vlnění tak, aby se změnilo na světelné. To už hraničí se snem o perpetuu mobile, ale od loňska je Nicolai blízko. Jeho ruští kolegové nechali jeho hudbu reagovat s plynnou směsí žhavou jako povrch Slunce. Zvukové vlny činí plyn viditelným, v laboratoři tedy vidíme tanec světelných proudů. Na pražský koncert svého vydavatelství sám Nicolai nepřijede. Muž, kterému právě vyšel remix Björk a o kterého se přetahují velké světové galerie, si pro daný termín nenašel čas. Jeho dlouholetí kolegové však umějí rozpoutat poetiku i intenzitu jejich společné chladné vášně zcela reprezentativně.

Bretschneider, udavač rytmu Frank Bretschneider si loňským albem získal zatím největší respekt z celé své tvorby. V digitálně čistém Rhythmu medituje v  efektních nezvyklých zvucích nad rytmy světa. Ozvěnou tu zní pravidelnost motorů, strojů, hudby klubového i etnického transu. V subbasech i nejvyšším sykotu se odehrává pulzace, vlnění připomíná oscilující magnetická pole a vysílané signály, jež dnes všechno prostupují. Taky však drobné akce, jež jako ve smyčce pořád opakujeme. Pípání a bzučení přístrojů, tiché šumy jejich drajvů a  větráků, které slyšíme zas a zas. Periodické poruchy věcí, jejichž obtížný rytmus jsme také přijali do života, protože ho neumíme umlčet. Bretschneiderovy rytmy do sebe nakonec všechny zapadají. Může nás přitom napadnout, že

mnohost signálů a impulzů, jimž jsme vystaveni v realitě, neústí v tak ideální soulad. Pokud bychom měli shledat na mužích z Raster. Noton něco „echt německého“, jejich preciznost a disciplína nám to umožní raz dva. Nicolai a Bretschneider sice odesílají k posluchačům basy, zvukové ataky a zacyklení, jež působí přímo na tělo – ale nikdy tu výzvu nedoprovodí emotivním gestem. Ozáření bledým světlem monitoru zůstávají zaujati průběhem a výsledkem pokusu, očima těkají po kontrolkách, a kryti límcem roláku, případně kapucí, se vracejí do zákulisí-laboratoře, odkud si na koncert jen odskočili provést praktické cvičení. Čeká je další práce s vlnami, paprsky a pixely, další část nekonečného faustovského úvazku, k němuž se jako karlmarx-  stadtští mladíci upsali sami sobě. Dnešní umění dává často najevo citlivost vůči přirozenému světu, akustické hudbě, tichu, klidnému stavu off-line. Ale tvůrci jako Raster.Noton připomínají, že hlubinní technologové to v minulých letech nezabalili. Možná o nich bylo méně slyšet, ale o to víc toho stihli v laboratoři. Současná témata zpracovávají jinou cestou, ale míří k týmž nervovým bodům jako současná civilní vlna uměleckých naturščiků. Možná se zanedlouho setkají v nové umělecké fúzi: šamani a vědci přece mají odjakživa leccos společného. Q PAVEL KLUSÁK

Koncert labelu Raster.Noton se koná v rámci festivalu Sperm La Fabrika, Praha, 6. 3., 19.00

další program festivalu viz hudební tipy na str. 54.

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

f ot o je d en s v ět

kultura festival

Dotknout se naděje Filmy o dětech na festivalu Jeden svět

Ž

ijeme opravdu v jednom světě. Přesně to diváka napadne při sledování nabídky festivalu, který na provázanost upozorňuje už svých názvem. Ještě nikdy nebyla planeta tak prostoupena vzájemnými vazbami jako dnes, kdy jsou kontinenty vzdálené už jenom na mapě. Německý chlapec, kterého na letním táboře šikanují ostatní děti, se dívá do objektivu a hledá za ním pomoc. Je přitom jedno, zda se touto cestou prostřednictvím filmařů obrací na rodiče, sousedy nebo diváky vzdálené tisíce kilometrů. Jeho problémy se skrz filmové plátno stanou našimi, tak jako například starosti jednoho malého afrického kmene. I když je letošní ročník přehlídky Jeden svět dramaturgicky zaměřen především na problematiku bezpráví v totalitních režimech, byla by škoda nechat mezi politickými tématy nepovšimnutou linii dokumentárních snímků věnovaných právě dětem.

Být „jiný“ Tematická sekce Vlastní cestou nabízí hned několik příběhů, ve kterých mikrokosmos dětské duše otevírá cestu k ožehavým překážkám v mezilidských vztazích. Absolventský film dvojice studentů Vysoké filmové školy v Mnichově Protože je člověkem (Weil der Mensch ein Mensch ist, 2007) měl prý být původně ministudií toho, jak funguje demokratický systém. Prostředí dětského letního tábora se skutečně nabízí jako obraz „státu v malém“, záměr filmu se ale v  průběhu jeho natáčení nečekaně zvrátil. Výsledkem bylo obnažení toho, co v lidském společenství naopak vůbec nefunguje.

Až příliš chytrý na běžný dětský tábor. (Z filmu Protože je člověkem)

Jedenáctiletý Nils mezi ostatními dětmi na táboře na první pohled vyčnívá svou inteligencí, od toho je však už jen krůček k  vyhoštění z  kolektivu. Hovoří totiž zcela jinou řečí než ostatní kluci, v závěru je jimi proto provokován a zesměšněn. Síla a  agresivní sebevědomí se tak ukazují být jazykem, který má ve společenství dětí největší přesvědčovací moc. Optimističtěji vyznívá výpověď nizozemské filmařky Heddy Honighmannové Emotikony (Emoticons, 2007). V  jejím zorném poli se tentokrát nachází pětice dospívajících dívek, které unikají do virtuálního světa. Každá k tomu má jiný důvod: šikanu spolužáků, neschopnost navázat vztah „na živo“, bolest způsobenou smrtí matky či znásilnění. Honighmannová, stejně jako němečtí studenti Finsterwalderová a Hilpert, se uskrovňuje ve výrazových prostředcích, v jejích filmech nenajdeme inovační přístup ke střihu, hudba zaznívá v místech, kde ji divák očekává, a kamera je „pouhým“ nenápadným prostředníkem mezi dívkami a režisérkou, respektive diváky. Opačným případem je americký snímek Válečný tanec (War Dance, 2006) Seana a Andrey Fineových. Tady jde o stylovou vytříbenost, filmařinu, která v mnohých scénách bere dech – film

byl ostatně nominován na Oscara. Kompozice i střihová skladba mohou místy strhávat pozornost na sebe, většinou se jim ale daří emotivně podtrhnout téma snímku. Ten je komponován jako vyprávění tří dětí ve věku kolem třinácti let: na příkladu kmene Acholi z  provincie Patongo (severní Uganda) se nám ukazují každodenní krutosti, které doprovázejí život v táborech, kde pod ochranou armády přežívají dvě stovky tisíc sirotků. Ještě dvacet let po konci občanské války jim totiž stále hrozí vpády rebelů. Děti se rozhodnou zúčastnit velké národní hudební soutěže v hlavním městě. Film sleduje jejich přípravy a souběžně s tím i vnitřní boj s beznadějí z bezútěšného života. Příběh graduje do vítězství, děti získávají ceny ve dvou hlavních kategoriích. Jde tu však především o  vítězství jiného druhu: příslušníci zničeného kmene Acholi se hudbou a tancem dotknou jisté naděje na mír. Závěrečná slova „jsem šťastný“ zazněla málokdy z filmového plátna s takovou intenzitou. Q LUKÁŠ GREGOR

Autor je šéfredaktor filmového časopisu 25fps.

→ více na www.jedensvet.cz

↓ inzerce

Duda Paiva

( ands (Hol n ko))

Tulák na hřbitově potká anděla a vydá se s ním na cestu domů. Příběh o bezbožné lásce v podání tanečníka a loutkáře E. de Paivy Souzy. Představení získalo řadu ocenění po celém světě. Autor a interpret E. de Paiva Souza Scénář a režie Paul Selwyn Norton Loutky Ulrike Quade Hudba Jim Barnard a Eduardo de Paiva Souza

po 10.03.2008 | 20:00 | Kubelíkova 27, Praha 3 www.palacakropolis.cz

R E S P EKT. C Z

53

kultura VÝtvarné umění

Atlas Sound: Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel

TELEVIZE

Vladislav Mirvald Galerie Benedikta Rejta v Lounech, 23. 2.–11. 5. Geometrista Vladislav Mirvald (1921–2003) vzešel z takzvané lounské krajinářské školy. Výstava se soustředí právě na jeho vztah k Lounům a jejich okolí, hlavně k řece Ohři a stráním za Brlohem. Expozice si všímá i pozoruhodné sgrafitové výzdoby vesnického domku okresního archiváře Bořivoje Lůžka v lounské Oboře, o kterou se Mirvald v roce 1958 podělil s Josefem Šimůnkem.

Kranky / Day After Atlantští Deerhunter vloni zaujali světovou indie scénu i publikum v pražské Arše. Protagonista Branford Cox dokazuje, že není jen malebně rachitický frontman. Debut jeho sólového projektu je plný her s echem a zvukovými klamy, Cox má i zřejmý talent na stručné texty-mantry. Trend a přitom cesta vpřed.

Chladná americká krása f ot o če s ká te l e v i z e

HUDBA

f ot o mike w h ite

Vkus Francouzů je mi zcela lhostejný Karlin Studios, 21. 2.–16. 3. „Tři umělkyně, které nespí, když se nedopatřením vyskytnou v nějaké koncepčně ochablé výstavě, se rozhodly pro výstavu, která nemá žádný apriorní koncept. Jen společně se mnou věří, že je spojuje nejen přátelství a jedna střecha Karlína, ale také to, co touto výstavou popírají. Přes mnohé emocionální stránky svých děl i osobností zůstávají radikálními milovnicemi konceptu, někdy až závažně stoických obsahů,“ tvrdí o výstavě Patricie Fexové, Slávy Sobotovičové a Lenky Vítkové kurátorka Edith Jeřábková.

Our Brother The Native: Make Amends, For We Are Merely Vessels

Festival Sperm Divadlo La Fabrika, Abaton, Praha, 6.–8. 3. Třetí ročník přehlídky aktuálního umění, hudby a vizuální kultury. Lze zde zastihnout hrdiny tanečního parketu Modeselektor s jejich vizuálními kolegy Pfadfinderei, zázračné dítě posttechna Deadbeata, eklektickou elektro-rockovou show od Joakim & His Ectoplasmic Band, performativní Burbuju z Barcelony, breakcoreového šiřitele Jasona Forresta či čerstvý domácí projekt Ghostmother. Program viz sperm.cz. – P@K –

54

54

Císařská konírna, Pražský hrad, 15. 2.–31. 5. Multimediální podívanou plnou fotografií a projekcí souvisejících především s Vláčilovými snímky Údolí včel a Marketa Lazarová připravila společnost Barrandov Studio. Kurátor Pavel Jiras ji propaguje vzletným sloganem „Vláčilovy filmy jsou doslova studnicí lidství“. – JHV – f ot o b arran d ov st u d i o

Fat Cat Tři američtí kluci, ještě teenageři, na debutu působili jako bratrstvo s talentem ke kutilským postroc-  kovým jam session. Druhé album je velkým skokem vpřed: pořád mají synergii improvizátorů, styl je však soustředěnější a bohatší o pomalé, meditativní metalové dunění. Rychlé šípy besedují o depresi, Jablkoň hraje se Sunn O))).

Zápasy Františka Vláčila

Jedna věc se Samu Mendesovi upřít nedá: formálně umí natočit film takovým způsobem, že fanoušci slintají blahem. Potvrdil to ve svém druhém celovečerním snímku Cesta do zatracení (2002). Vizuální stránka hyperstylizované gangsterky bere dech. Režisér říká, že ho k ní inspirovala tvorba amerického malíře Edwarda Hoppera, který zobrazoval prázdná zákoutí amerických velkoměst a jejich obyvatel a halil je do melancholického světla. Mendesovi se ve spolupráci s kameramanským veteránem Conradem L. Hallem ve věrných kulisách podařilo evokovat éru 30. let. Doba hospodářské krize vyvstává divákovi před očima jako unikavá připomínka dávno minulých časů. Jako vyprávění pamětníků filtrované útěšnou nostalgií vzpomínek. Interiéry středostavovských domů, kanceláří a hotelů noří Hall s Mendesem do odstínů hnědé a černé. Zšeřelým ulicím, v nichž si uhlazení gangsteři v padnoucích oblecích vyřizují účty, dominuje zase tmavě modrá barva. Chladný dojem ze snímku posiluje i emočně distancované chování hlavních postav, které místo uvěřitelných charakterů z masa a kostí připomínají figury z komiksu, kterými také původně jsou. Cesta do zatracení je totiž přepisem grafického románu Maxe Alana Collinse a Richarda Pierse Raynera. Příběh rozměrů antické tragédie, prošpikovaný křesťanskou symbolikou, nabídl rodákovi z britského Readingu možnost popasovat se s tradičními americkými tématy a nápad na jeho

adaptaci se prý Samu Mendesovi zalíbil hned. Viděl v něm šanci trochu změnit kurz, který jeho kariéra nabrala po neuvěřitelně úspěšné Americké kráse (1999). Píše se rok 1931. Gangster Michael Sullivan (Tom Hanks) řadu let pracuje v Illinois pro mafiánského bosse Johna Rooneyho (Paul Newman). Jednoho dne jeho dvanáctiletý syn Mike (Tyler Hoechlin) u něj náhodou zahlédne pistoli. Do té doby on ani jeho mladší bratr netuší, čím si jejich obdivovaný táta vydělává peníze. Pokusí se to vypátrat, jeho zvědavost však má pro všechny příliš tragické následky. Malý Mike se svým otcem se ocitají na útěku. Do městečka Perdition, na něž odkazuje originální název filmu, jim však není souzeno dorazit. Motiv ambivalentního vztahu otce a syna řeší snímek hned ve třech liniích. Mafiánský patriarcha Rooney si nechá líbit, že ho jeho labilní, násilnický potomek Connor (Daniel Craig) okrádá o peníze. Hlavní hrdina Sullivan má k charismatické postavě šéfa gangu synovsky loajální vztah. Mezi otcem a synem Sullivanovými probíhá sblížení a  ústí v pointu, která by mohla být katarzí a vykoupením: díky tátově oběti se Mikeovi podaří vystoupit z rodového koloběhu násilí. Jenomže celý film svou stylizací a odstupem od látky připomíná ledově krásnou, netečnou sfingu. Je málo života v tomhle elegantním příběhu o umírání. – JG –

Cesta do zatracení 3. 3., ČT 1, 22.25 R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

Slabost pro lidskou jedinečnost

© l a byrint, 20 0 8

prvních 15 minut

alois nebel

Anna Mikulková zaujala scénářem o bulimické dívce

M

ezi řečí jí to řekla spolužačka v metru: studentka čtvrtého ročníku FAMU Anna Mikulková (1981) předtím vůbec netušila, že nějaká soutěž pro scenáristy existuje. Nakonec před pár týdny v jejím aktuálním kole triumfovala a ve výběrovém řízení Filmové nadace RWE & Barrandov Studia si vysloužila stotisícový grant na dopracování skriptu Lehká jako dech, příběhu dospívající dívky trpící bulimií. Že má její ročníková práce určité kvality, o tom ji prý přesvědčily pochvaly pedagogů. Pře-

Každý člověk je krásný. (Mikulková) f ot o matěj strán s ký

sto si v klání, do jehož čtvrtého kola se přihlásilo na sedmdesát literárních scénářů a námětů v různém stadiu rozpracovanosti, příliš nevěřila. „Jistou naději jsem v sobě nosila, ale víc by mi do schématu uvažování o sobě samé zapadalo, kdybych nevyhrála nic,“ říká s nadsázkou šestadvacetiletá dívka, která se na filmovou školu dostala netradiční oklikou. Vystudovala střední zdravotnickou školu a po maturitě nastoupila do jeslí. Jenže při práci R E S P EKT. C Z

s malými dětmi jí chyběl kontakt s dospělými, kterého si dosyta užila při praxi v nemocnicích. Nejvíce jí prý dala zkušenost z interakce s umírajícími a  dlouhodobě nemocnými pacienty. „Nejsem nijak zvlášť zručná a  injekcí se bojím, ale hovory s lidmi, kteří bilancují celý svůj život, byly nesmírně obohacující.“ Malostranské rodačce prý v jeslích také chyběl čas na psaní, které pro ni vždy bylo niterným způsobem sebevyjádření. Před šesti lety si dokonce vlastním nákladem vydala v počtu 150 kusů básnickou sbírku Vážky za horami, shrnující její tvorbu z období od čtrnácti do dvaceti let. Dodnes má doma asi polovinu vytištěných knih, které příležitostně dává jako dárky známým. „Jenom věnování se ode mne zatím nikdo nedočkal, jsem hrozný dysgrafik a škrábu jako nikdo na světě,“ přiznává. Uvažovala o studiu psychologie, ale kreativní puzení ji nakonec na druhý pokus odlákalo na katedru scenáristiky. Nynější vítězství v grantové soutěži nechce Mikulková přeceňovat. „Nejvíc mě potěšilo, že někdo ocenil společenskou důležitost tématu bulimie jako takové.“ Psychologická studie zoufalství dívky, která se propadá stále hlouběji do tenat zákeřné nemoci, mohla konvenovat porotě, která si ústy svého předsedy Iva Mathé vytkla za cíl podporovat „původní příběhy s originální tematikou zaměřenou na současnost“. Mladá autorka přitom čerpala inspiraci pro oceněný scénář ze své vlastní zkušenosti zdravotní žákyně, z knih a z konstelací vztahů v rodinách ve svém okolí. V tvorbě jí údajně nejde ani tak o příběh, ale o popis vnitřních konfliktů hrdinů. Při psaní se nedrží přesného syžetu, sama čeká, kam ji postavy prostřednictvím problémů, které řeší, dovedou. I když svěřuje papíru smyšlené příběhy fiktivních lidí, tvorba je pro ni svého druhu autoterapií. Stejně jako návštěvy starých lidí, kterými v rámci projektu domácí péče navazuje na své zdravotnické kořeny. „Ti lidé nemají žádné vyhlídky, nemají se na co těšit,“ říká Mikulková s tím, že jí její klienti na oplátku poskytují přístup do zásobárny neuvěřitelných životních příběhů. Od nich možná získala slabost pro „lidskou jedinečnost“ a společenské outsidery všeho druhu. „Každý člověk je krásný,“ nezapře v sobě poetickou duši někdejší harcovnice básnických čtení pro začínající autory. „Lyrika se přelila do naturalismu,“ vysvětluje svůj přerod v úspěšnou scenáristku. Q JAN GREGOR

jaroslav rudiš | Jaromír 99 → www.aloisnebel.com

55

civilizace SPOLEČNOST A VÝVOJ DÍTĚTE

str. 56

ROZHOVOR

str. 58

VÝZKUM OCEÁNŮ

str. 59

TRENDY

str. 60

Děti a chudoba

Na celý život

Kluzáky v oceánu

Roboti, kteří získávají energii z moře, pomohou zkoumat změnu klimatu.

Řešení sporů prostřednictvím tzv. mediátora, odborníka na konflikty, je východiskem z patových situací.

MARTIN UHLÍŘ

MARTIN UHLÍŘ

THE ECONOMIST

MARTINA KŘÍŽKOVÁ

Děti ze sociálně slabých rodin mají často hůře vyvinutý mozek. Důvodem je nedostatek podnětů a stres.

Rozhovor s pediatrem Jackem Shonkoffem z Centra pro rozvoj dítěte na Harvardově univerzitě.

Smiřme se

SPOLEČNOST A VÝVOJ DÍTĚTE

Děti a chudoba Děti z chudých rodin se hůře vyjadřují, hůře čtou, obtížněji se soustředí a mají horší paměť. Americkým vědcům se podařilo vysvětlit proč.

Globální věda v Bostonu Americká asociace pro rozvoj vědy (AAAS) je nezisková organizace, do níž může vstoupit každý zájemce nejen z USA; zůstává nicméně nejdůležitější profesní organizací amerických vědců. Každoročních zasedání AAAS se účastní kolem deseti tisíc lidí a bývají nazývána největším světovým festivalem vědy. To letošní se v polovině února konalo v Bostonu pod heslem „Věda a technologie z globální perspektivy“. Konference je rozdělena na desítky sympozií a dalších tematických akcí.

56

Na promítacím plátně se střídají fotografie ze života laboratorních potkanů: holá klec, v níž není nic než mistička na vodu, a vedle ní obrázek klece se spoustou hraček, prolézaček či miniaturních bludišť. Potkaní matka, která svým tělem přikrývá a chrání pětici mláďat. Jsme na letošním zasedání Americké asociace pro rozvoj vědy (AAAS). Sympozium, jehož se účastníme, ale není o pokusech s laboratorními zvířaty. Jeho tématem je chudoba a její vliv na děti.

Kokainová generace Počátkem 80. let minulého století pronikl do amerických velkoměst kokain v míře dříve nevídané. Lékaři současně varovali, že užívání drogy ovlivňuje mimo jiné i plod v lůně matek; snižuje například přítok krve do dělohy a tím omezuje přísun živin a kyslíku. Média začala hovořit o nové generaci „crack babies“. Tým pod vedením pediatričky Hallam Hurtové z  Filadelfie se rozhodl zjistit, nakolik „kokainové děti“ zaostávají svými duševními schopnostmi. V náročné, mnoho let trvající studii podrobil výzkumu téměř 70 dětí matek, které pravidelně užívaly kokain po většinu doby těhotenství, a stejný počet jejich drogou nezasažených vrstevníků pocházejících z téhož sociálního a ekonomického prostředí. Výsledky přinesly obrovské překvapení. Děti, které měly být postiženy kokainem, zaostávaly naprosto nepatrně a neprůkazně, propast se však rozevírala mezi oběma testovanými skupinami a průměrem americké dětské populace. Ať už to bylo IQ, paměť či další duševní schopnosti, celý studovaný vzorek si vedl velmi špatně bez ohledu na kokain. Všechny zkoumané děti přitom měly jedno společné: vyrůstaly ve velmi chudých rodinách. (Podle oficiální definice hovoříme o chudobě v  USA například tehdy, pokud musí čtyřčlenná rodina vystačit s  ročním příjmem nepřesahujícím 20 650 dolarů; to je velmi zhruba například cena ročního nájmu dvoupokojového bytu v dobré čtvrti ve městě s pracovními příležitostmi).

„Zavíráme těhotné ženy užívající kokain do vězení, ale přitom vliv chudoby je mnohem horší,“ upozornila během zasedání AAAS psycholožka a  neuroložka Martha Farahová z  Pensylvánské univerzity a  připomněla, že výsledky potvrdila řada dalších studií. Děti z chudých rodin dosahují ve škole v průměru podstatně horších výsledků než jejich šťastněji narození vrstevníci. Chudých dětí je přitom v USA kolem 18 %. Malí Afroameričané a v menší míře i Hispánci navíc ve škole zaostávají za bílými dětmi, obvykle totiž vyrůstají v nuznějších poměrech.

Dívka sedí, kočka stojí „Usvědčení“ chudoby nastolilo důležité otázky. Nebylo například jasné, jaké oblasti mozku ovlivňuje a jak vlastně na děti působí. Musí nějak zasahovat mozek v době, kdy je plastický, kdy se v něm formují nervové spoje utvářející moduly různých schopností. Ale jak? Je to tím, že chudé děti obvykle nechodí do center předškolní péče, která v USA stojí hodně peněz? Trpí nedostatkem vitaminů, jsou ve větší míře vystaveny působení toxických látek? Výzkum navíc komplikuje nejednoznačnost celého problému. „Existuje řada chudých rodin, v nichž vyrůstají velmi schopné děti, a řada rodin bohatých, jež vychovaly neurotické a neúspěšné jedince,“ připomíná Jack Shonkoff, pediatr a ředitel Centra pro vývoj dítěte Harvardovy univerzity. Jasno do celého problému začaly vnášet různé studie, při nichž vědci zkoumali děti z chudých rodin a z rodin patřících ke střední třídě. Podrobili je řadě testů. Například schopnost rozumět gramatice ověřoval test, při němž se dítěti přehrávají jednoduché věty, třeba „nejen dívka, ale i kočka sedí“, a dá se mu vybrat ze čtyř obrázků, z nichž pouze jeden zachycuje situaci správně. K překvapení vědců se ukázalo, že chudoba se nepodepisuje na všech schopnostech stejně. Zdá se, že vizuální vnímání či prostorovou orientaci neovlivňuje vůbec, podobně jako ne zcela samozřejmé umění odepřít si malou, leč okamžitou odměnu ve prospěch větší odměny ve vzdálenější budoucnosti. R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

f ot o p r o f ime d ia . c z

Dohoní někdy své bílé vrstevníky? (Děti v chudé čtvrti Chicaga jsou odváděny domů, aby se nestaly obětí pouličního násilí).

Děti z chudých rodin naopak výrazně zaostávaly v úkolech souvisejících s jazykem, tedy i ve čtení. Zůstávaly pozadu rovněž v testech krátkodobé a  především dlouhodobé paměti, z  čehož vyplývá, že jejich schopnost se učit je nižší. Kromě toho oproti svým lépe zaopatřeným vrstevníkům hůře zvládaly situace, kdy musely potlačit okamžitou automatickou reakci (například během testu, jehož účastníci mají rychle říci, v jaké barvě je napsané slovo, které spatří; problém nastává, pokud slovo označující barvu, třeba slovo „žlutý“, je napsané například červeným inkoustem). Převedeme-li výsledky do jazyka anatomů, můžeme říci, že chudoba nejvíc zasahuje jazyková centra v mozkové kůře a hipokampus, oblast tvorby nových vzpomínek důležitou pro učení. Podepisuje se také na určitých oblastech prefrontální mozkové kůry odpovědných za krátkodobou paměť a postihuje i takzvanou cingulární kůru, která nám umožňuje potlačit automatickou reakci (jako v  testu s barevným inkoustem).

Jako potkani Vysvětlení mechanismu, kterým chudoba působí, se začalo rýsovat už před několika desítkami let, kdy jeden kanadský vědec odnesl mláďata potkanů z  laboratoře domů jako mazlíčky pro své děti. Zvířata vyrůstala v  prostředí nabízejícím řadu příležitostí ke zkoumání a  různým dobrodružstvím. Později se ukázalo, že jsou mnohem inteligentnější než běžní pokusní potkani. V dalších letech to potvrdily i  kontrolované experimenty, v nichž část mláďat žila v klecích s hračkami či různými bludišti. R E S P EKT. C Z

Kromě toho se přišlo ještě na něco. Vědci opakovaně odebírali malé potkany jejich matkám a  sledovali, co se stane, když mláďata vrátí do klece. Některé potkaní matky začaly stresovaná mláďata utěšovat, dotýkaly se jich, olizovaly je, upravovaly jim srst. Jiné si mláďat příliš nevšímaly. A ukázalo se, že mláďata, jimž se útěchy nedostávalo, mají v těle po celý život zvýšené množství stresových hormonů. Zároveň měla méně vyvinutý hipokampus, oblast tvorby nových vzpomínek. Stresové hormony totiž mohou narušit formování spojů mezi nervovými buňkami. Chudoba se tedy může projevovat dvojím způsobem: pokud děti vyrůstají v méně inspirativním prostředí, bez hraček, knížek a rodičů, kteří by jim často četli a mluvili na ně, ovlivní to jejich jazykové schopnosti a některé další funkce mozku. Stres jim pak zhoršuje paměť, zvlášť pokud si jich matka v dětství příliš nevšímá. A stresu jsou děti v chudých domácnostech vystaveny v hojné míře; souvisí s  násilím (nejen) mezi rodiči, užíváním drog a depresemi, jimiž chudé matky často trpí. Násilí přitom může sehrávat zvlášť temnou úlohu. Podle výzkumů 74 % amerických dětí ze sociálně slabých rodin žijících v městských chudinských čtvrtích slyšelo někdy v životě střelbu (takové děti se pak někdy při běžném ohňostroji schovávají pod postel), 35 % spatřilo na vlastní oči, jak byl někdo zastřelen, a 11 % vidělo ozbrojený útok přímo doma. Je tedy jasné, že hovoříme-li o chudobě, máme spíš na mysli narušení života, které s ní souvisí. Lze ale opravdu tak snadno narýsovat paralelu mezi mláďaty potkanů a dětmi? Aby to prověřily, Farahová s Hurtovou zorganizovaly výzkum,

v jehož rámci do chudých domácností docházeli pracovníci vybavení dotazníkem a přesnou metodikou, jak postupovat a čeho si všímat. Zjišťovali, kolik má dítě hraček a zda jsou v domě knihy, zda byl malý člen rodiny v nedávné době na výletě či v muzeu, zda matka svoji ratolest při příchodu výzkumníka představila, zda dítě během rozhovoru pochválila, či naopak uhodila. Shromážděné poznatky přesně korelovaly se schopnostmi dětí. Pomocí zobrazovacích metod činnosti mozku se také podařilo ukázat, že děti méně laskavých matek mají méně vyvinutý hipokampus. Jak upozorňuje Jack Shonkoff, hranice mezi tolerovatelným a toxickým stresem může být úzká: „Pracujeme s dětmi, které přežily hurikán Katrina nebo válečný konflikt, a zjišťujeme, že některé si odnášejí problémy na celý život a jiné nikoliv. Rozdíl je v tom, zda se jim dostalo asistence dospělých, kteří jim pomohli stresující událost překonat. Mohou to být nejen příbuzní, ale i profesionálové,“ podotýká harvardský vědec. Návštěvník sympozia o  chudobě a  dětském mozku si klade otázku, proč vlastně vědci tak složitě prokazují věci, které většina matek instinktivně tuší a o nichž nepochybuje snad žádný učitel, který má ve třídě sociálně slabé žáky. Vysvětlení je jednoduché: Stále zůstává v platnosti, že zhruba z poloviny mají naše duševní schopnosti genetický základ. Jenže je tu ona druhá polovina, kterou může dramaticky ovlivnit chudoba, nedostatek něhy, stres. Pokud chtějí vědci hovořit s politiky o tom, jak dětem pomoci, jaké strategie mohou být účinné, musejí předložit spolehlivá data. Jinak jim nebude nikdo naslouchat. Q MARTIN UHLÍŘ, Boston

57

f ot o martin u h l í ř

civilizace rozhovor

Na celý život V článku na předchozí straně jsme přinesli informace o tom, jak chudoba ovlivňuje dětský mozek. O podrobnostech hovoří pediatr Jack Shonkoff, ředitel Centra pro rozvoj dítěte na Harvardově univerzitě. Proč brání chudoba matkám lépe pečovat o děti? V populaci s nízkými příjmy je v USA velmi rozšířená mateřská deprese, postihuje 40–50 % matek. Buď je to deprese chronická, nebo se opakovaně vrací. Je-li matka v depresi, neodpovídá na podněty, které k  ní dítě vysílá. Neangažuje se v  té reciproční výměně podnětů, pomocí níž se dítě učí. Dítě to navíc zneklidňuje. Záznam činnosti mozku takové matky na elektroencefalografu je asymetrický, abnormální – a stejně abnormální je i EEG jejího dítěte. Když se duševní stav matky zlepší, zlepší se i dítě. Je to velmi silný a přesvědčivý důkaz. Ale i  bez EEG víme už léta, že děti matek v depresi nejsou v dobrém stavu. Jednou z možností je, aby dítě nebylo s matkou neustále. Pokud by matka měla k dispozici kvalitní program péče o dítě, dostalo by se jejímu potomkovi alternativní zkušenosti. Kromě deprese se projevují i další vlivy, například užívání návykových látek v rodině. Dítě neví, o co jde, z biologického hlediska není jeho mozek na něco takového připraven. Aktivuje se proto stresový obranný systém.

Je chudoba v USA nebezpečnější než v rozvojových zemích? Chudoba je nebezpečná všude na světě. Kromě absolutní chudoby, jejímž důsledkem je například nižší vzdělání a více duševních problémů souvisejících se stresem, ovšem existuje také chudoba relativní. Zdá se, že jsou-li rozdíly mezi těmi nejbohatšími a nejchudšími značné, má to větší vliv, než když jsou všichni chudí (jednou z příčin může být skutečnost, že život v nerovné společnosti přináší více stresu – pozn. aut.).

Objíždíte spolu s dalšími vědci USA a hovoříte o problému s politiky. Naslouchají vám? V této zemi existuje zásadní nesoulad v otázce, zda je výchova dětí čistě záležitostí rodiny, nebo je i věcí společnosti. Když jste se v minulosti zmínil o tom, že chcete mluvit o politice státu vůči malým dětem, rozhovor často skončil. Řekli vám, že se zkrátka rodiny musejí víc snažit. V posledních zhruba pěti letech se to ale prudce změnilo.

Jak? Stále více lidí chápe, že ve hře je globální konkurenceschopnost USA. Například Čína a Indie hodně investovaly do rozvoje duševních schopností dětí v raném věku.

58

Jack Shonkoff: Za narušení mozku platí děti celý život.

Pokud jste před dvaceti lety neměl v USA středoškolské vzdělání, pořád ještě jste mohl z  jednoho příjmu uživit rodinu. Dnes bez střední školy z jednoho příjmu rodinu neuživíte, protože čelíte konkurenci světa, v němž nekvalifikované práce vykonávají lidé za velmi nízké mzdy. Politici a lidé z byznysu se proto zajímají o reformu vzdělávacího systému, aby získali vzdělanější a produktivnější pracovní sílu. Když jim říkáme, že chtějí-li hovořit o reformě až u šestiletých a starších dětí, přicházejí o šest let vývoje mozku, docela nám naslouchají. Navštívili jsme řadu velmi konzervativních států po celé zemi a  ukazuje se, že odložíme-li stranou politiku a  začneme místním činitelům vysvětlovat, co ukazují výzkumy neurovědců, probíhají schůzky mnohem vstřícněji. Slova o tom, že odpovědnost mají jen rodiny, už nezaznívají. Místo toho přicházejí z jejich strany nápady, jak problém řešit. Protože oni pochopí, že dovolujeme, aby část populace měla narušenou stavbu mozku a celý život za to platila.

Jak tedy pomoci? Spojené státy jsou bohužel v některých věcech pozadu téměř za všemi zeměmi světa, takže strategie, které tu přicházejí v úvahu, jsou už většinou jinde běžné. Například jen ve čtyřech či pěti zemích neexistuje alespoň nějaká placená rodičovská dovolená, kromě USA je to ještě třeba PapuaNová Guinea (v USA má matka při narození dítěte nárok jen na několik týdnů dovolené, z nichž část může být placena v rámci nemocenské či speciálních fondů – pozn. aut.). Diskutujeme nicméně s politiky hlavně o programech pro 3 až 4leté děti, o tom, aby programy péče o předškolní děti měly vyšší kvalitu a byly dostupnější, nebo o zavádění pravidelných návštěv odborníků u chudých prvorodiček. Je přitom důležité si uvědomit dvě věci: že to vyžaduje více veřejných peněz, ale zároveň že se to nakonec finančně vyplatí nejen jedincům, kteří získávají šanci na lepší vzdělání, ale hlavně společnosti – ta totiž ušetří na speciálním vzdělávání, programech pro sociálně vyloučené či na výdajích na vězeňství. Q MARTIN UHLÍŘ

žádná věda

Plánovaná jiskra Hned za dveřmi restaurace stojí muž v obleku: „Jdete na speed dating?“ Přikývnu. „Sedněte si ke stolečku s číslem 10, za chvíli začínáme.“ Jsem trochu nervózní, vždyť mě čeká seznámení s deseti neznámými muži a nevím, jestli takovou dávku testosteronu vůbec vydržím. Nejistě se rozhlížím kolem sebe, u ostatních stolků sedí hezké ženy a sympatičtí muži, všem je nám mezi 30–40 lety a všichni vypadáme poněkud rozpačitě. „Aby z vás spadla nervozita, doporučuji vám krátce si o sobě na začátku něco říct: kolik vám je let, kde pracujete, jaké máte koníčky. Pak si můžete šest minut povídat, o čem chcete,“ dává nám instrukce muž ze seznamky. „Po šesti minutách zazvoní zvoneček a muži se posunou o jeden stolek doprava, ženy zůstávají sedět.“ Usměji se na prvního muže naproti sobě, jemu tím snad dodám kuráž a sobě sebevědomí. Miloslav je milý čtyřicátník, stará se o dvě děti a stavební firmu, nepije, nekouří a hledá úplně jiný typ ženy, než jsem já. Brzy je nám to jasné, a tak z nás nervozita spadne a povídáme si o tom, jaké problémy mohou nastat, když vedete tým lidí. Po Miloslavovi usedá k mému stolu ekonom Radek, který mě v prvních větách nezapomene informovat o výši svého platu, následuje vtipně sebestředný anglista Vítězslav, jenž má připravené kvízové otázky typu „zda sportuji“, a když odpovím, že ano, on se zasměje a řekne, že sportování nesnáší. Stavař Karel, který je narozen ve stejný den jako já, na mě pomrkává a naznačuje mi, že my dva se musíme určitě ještě potkat. Je to prý osud. Začínám být pomalu z toho všeho mluvení, soustředění a hormonů unavená, a tak mě potěší letištní mechanik Dan, který se mě zeptá jednoduše na to, jaký jsem měla dneska den. Žijeme v civilizaci, která spěchá, a tak není divu, že speed dating se rychle stal oblíbenou seznamovací metodou po celém světě. Během šestiminutového rozhovoru nemůžeme proniknout pod obal člověka a objevit jeho vnitřní prostor, poznáme ale jeho styl komunikace, gesta, úsměv, můžeme vnímat jeho energii… a možná přeskočí jiskra. Když ji ucítíte, zaškrtnete v bločku jméno člověka naproti vám, čímž naznačíte, že se s ním chcete setkat. Zaškrtne-li i on vás, dostanete na sebe e-mailem kontakty. Překvapilo mě, jak se můj pocit trapnosti v průběhu večera rozplynul. Letmo jsem nahlédla do „životů“ deseti mužů, se kterými bych se jinak nesetkala. Každý byl jiný a všichni byli osobitým způsobem zajímaví. Stále se ale nemohu ubránit pocitu, že ta pravá prvotní jiskra je věc nečekaná, nahodilá. ERIKA HNÍKOVÁ

Příští týden píše → hana librová

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

civilizace VÝZKUM OCEÁNŮ

Kluzáky v oceánu f ot o w o o ds h o l e o c ean o g ra p h i c in stit u c i o n

Nový výzkumný robot si bere si energii přímo z mořské vody V  Karibském moři poblíž Amerických Panenských ostrovů (US Virgin Islands) plave cosi neobvyklého. Již od prosince to pomalu křižuje mezi ostrovy Svatého kříže a Svatého Tomáše, které odděluje 65 kilometrů mořské hladiny. Záhadný objekt se pravidelně vynořuje a  pak opět mizí v hloubce 4000 metrů. Je pravděpodobné, že v tom bude pokračovat další tři nebo čtyři měsíce. Nejde o žádného podivného mořského tvora, ale o nové robotické plavidlo, které by mohlo znamenat převrat ve zkoumání oceánů. Moře již dávno studují nejrůznější dálkově ovládané přístroje. Většina jich k manévrování využívá elektricky poháněné šrouby nebo reaktivní motory. Některé jsou uvázané k lodím, jiné mohou působit volně jako miniaturní ponorky, ale ani ty se neobejdou bez služeb podpůrného plavidla. Využití podvodních zařízení bývá přitom dost drahý špás: provoz výzkumných lodí stojí denně desítky tisíc dolarů a vzhledem k rozlehlosti oceánů potřebují tato plavidla při sběru dat zůstat na moři dlouhou dobu. Roboti se rovněž musejí vracet k mateřským lodím kvůli výměně či nabití baterií.

Kopírovat zuby pily Někteří oceánografové však začali využívat jiný typ podvodních robotů, které překvapují mnohem větší výkonností a na moři vydrží podstatně déle. Mohou se potápět celé dny, či dokonce týdny, aniž by je bylo nutné vyzvednout. Pohon stále závisí na bateriích, ale spotřeba energie je mizivá, protože roboti většinou vodou jednoduše „kloužou“. Tyto mořské kluzáky nemají motor a místo toho manévrují vertikálně: mění vztlak, který na ně působí, a pomocí krátkých pahýlovitých křidélek kloužou kupředu. Elektřina tu pohání pumpy a ventily, které přečerpávají olej mezi měchýřem uvnitř tlakového torpédovitého trupu a dalším měchýřem, který je umístěn vně (obvykle v zaplavené části trupu). Aby se kluzák potopil, přečerpá se olej z vnějšího měchýře do vnitřního. Tím se nezmění hmotnost plavidla, ale sníží se jeho objem, čímž se sníží vztlak a robot začne pomalu klesat. K vynoření je pak třeba, aby byl olej napumpován zpět do vnější části kluzáku. K pohybu dopředu je nutné měnit také sklon plavidla. Toho dosáhneme přečerpáním kapaliny k přídi, čímž se kluzák nakloní přídí ke dnu, nebo k zádi, aby špička namířila k hladině. V některých kluzácích rovněž malé elektrické motory posunují baterie dozadu a dopředu a dolaďují tak náklon. Správný úhel křidélek zvyšuje vztlak a proměňuje část vertikálního pohybu v pohyb dopředu. Mořské kluzáky se pohybují jen rychlostí zhruba kilometr za hodinu, ustavičně stoupají a zase klesají, jako by kopírovaly tvar listů pily. Když se dostanou na povrch, spojí se s družicí a předají shromážděná data, například teplotu vody a její slanost. Ještě než R E S P EKT. C Z

Torpédo, nebo vědecký přístroj?

se ponoří, pomocí GPS určí svou polohu, což palubní počítač využije k navigaci. Počítač řídí kormidlo, což je obvykle jediná vnější část, která se pohybuje.

Nová generace kluzáků Mořské kluzáky vymyslel v  80. letech Douglas Webb, někdejší badatel Oceánografického ústavu ve Woods Hole. Až v posledních letech jsou však plně provozuschopné a umí toho více. Některým se říká „slocumové“ podle Joshuy Slocuma, jenž roku 1898 jako první člověk sólově obeplul zeměkouli. Několik kluzáků už dokázalo zůstat v  moři několik měsíců. Roku 2004 se mořskému kluzáku jménem Spray (po Slocumově plachetnici), postavenému v Ústavu oceánografie Ellen Scrippsové v San Diegu, dokonce podařilo cestou na Bermudy zdolat silný Golfský proud. Kluzák, který se vytrvale pachtí mezi Panenskými ostrovy, řídí tým z Woods Hole. Jde o pozměněný model slocumu, který umí přímo z moře získávat energii nutnou k  fungování vztlakového pohonu. Teoreticky by se kluzák mohl vydat na tisícikilometrové plavby trvající několik let. Robot k přesouvání oleje nepoužívá elektřinu, ale mechanickou energii stlačeného vzduchu. Energii získává tak, že využívá rozdíl v teplotě mezi teplým povrchem moře a jeho studenými hloubkami. Kluzák obsahuje dvě voskem naplněné trubice, které

fungují jako písty. Když se vynoří k teplejší hladině, vosk se rozpustí a roztáhne, což stlačí nádržku se vzduchem. Stlačený vzduch se využívá jako zásobárna energie k pumpování oleje mezi měchýři. Toto experimentální plavidlo stále využívá nepatrné množství elektřiny z baterií k otevírání a zavírání ventilů a pro své přístroje. Ale i tak by kluzák mohl pracovat zhruba rok, než by ho bylo nutné z moře vyzvednout. Stejné mechanické síly, které získávají energii ze stlačeného vzduchu, by možná šlo využít i k výrobě elektřiny pro dobíjení baterií kluzáku. Robot by pak mohl plout takřka nekonečně dlouho, přinejmenším dokud by ho nepoškodila nějaká loď nebo by se nechytil do rybářských sítí. To se stává jen málokdy, přesto však akční rádius kluzáků naráží na prozaické meze: občas je nutno seřídit přístroje a odstranit nánosy řas, vilejšů a dalších organismů. Kluzáky na zelenou energii, jež by zůstávaly v moři po mnoho měsíců, mohou provádět dlouhodobé studie oceánu a sehrát důležitou roli při studiu účinků klimatických změn. Před nějakými dvaceti lety si nebožtík Henry Stommel, významný oceánograf z Woods Hole, v jednom sci-fi článku představoval flotily slocumů křižujících moře a sbírajících vědecká data. Nebylo to poprvé, co se předpovědi z říše science fiction naplnily. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2008

59

trendy

Řízeným hádáním za trvalý mír. f ot o p r o f ime d ia . c z

Smiřme se Tomáš okradl Kateřinu, ale teď spolu spokojeně konverzují v hostinci. K jednomu stolu je posadil odborník na konflikty, zvaný mediátor. Díky mediaci se mohou dohodnout také rozhádaní manželé, sousedé nebo kolegové a místo křiku spolu začít mluvit. Řešit spory za pomoci mediačních technik se učí už také Češi. Byl to sice na první pohled nicotný incident, v třítisícovém městečku v  Českém ráji ale stejně způsobil slušný skandál. Přesto mají dnes jeho dva hlavní protagonisté jasno: nemusíme být kvůli tomu nepřátelé. Dvacetileté Kateřině se na místní diskotéce ztratila kabelka. Škodu policie vyčíslila na 7800 korun, v kabelce byl nový mobil a peněženka se všemi doklady. Šestnáctiletého Tomáše chytila policie za dva týdny, když se pokoušel na internátě prodat ukradený mobil spolužačce. Hned se přiznal. Dříve než policisté případ předali soudu, vložil se do něj mediační úředník. Tomáš i Kateřina souhlasili, že se pokusí dohodnout. Mladý učeň a prodavačka tak místo k soudu zamířili do kanceláře Martina Kracíka. „Oba žili na malém městě, i proto bylo důležité, aby se spolu smířili,“ říká mediátor. Po dvou letech vedle sebe sedí u jednoho stolu v místní restauraci a povídají si. „Kdyby mi přišel

60

pod ruku v tu chvíli, co se to stalo, tak ho snad uškrtím,“ říká s úsměvem Kateřina. Právě v tom je síla mediace: zprostředkuje dohodu i mezi zcela protichůdnými zájmy, řečeno s mediátory, mění „konfrontaci v kooperaci“.

Jednání místo čekání V obecném povědomí existuje jenom jeden způsob, jak řešit vyhrocené konflikty, obrátit se na soud. Jenže české soudy jsou chronicky přetížené. Tomáš by na začátek procesu čekal možná měsíc, možná ale rok a půl, to podle situace na konkrétním soudu. Při civilních sporech se také čeká. Předvolání k prvnímu rozvodovému stání může trvat v  některých okresech i  několik měsíců. Vypořádání majetku a dohoda ohledně péče o děti se občas protáhnou i na tři roky. Pracovněprávní spory se řeší tři až pět let. Strana, která „prohraje“, platí desetitisíce korun za náklady. Obrá-

tit se na zprostředkovatele je proto rychlejší, levnější a efektivnější. Český zákon zatím uznává funkci mediátora v trestních kauzách, jako byla ta Tomáše a Kateřiny; viník se vzdá práva na řádný proces a dohodne se přímo se svou obětí. Michal Špejra z pražské Probační a mediační služby tvrdí: „Konfrontace postiženého a pachatele v průběhu mediace má i výrazně preventivní účinek.“ Sám na sobě si to mohl vyzkoušet také Tomáš, který je přesvědčený, že něco takového už opravdu nikdy neudělá. „Nebyl to dobrý pocit,“ popisuje společné jednání. Při rozhovoru s Kateřinou si musel vyslechnout, jak jí bylo, když zjistila, že jí zmizely věci, a jak ji to mrzelo. Musel se omluvit, vyplatit 1500 korun za protelefonovaný kredit a odpracovat třicet pět hodin veřejných prací. Díky tomu nemá záznam v rejstříku a pokažený start do života. To je další z výhod mediace, dokáže problém vyřešit dřív, než se z něj stane trauma. R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

trendy

Tabule místo scén Paní Pavla přišla do kanceláře Asociace mediátorů, která sdružuje lidi vyškolené k řešení konfliktů, kvůli problémům v  zaměstnání. Pracovala jako zdravotní sestra. Cítila se vyčerpaná a nechtěla pracovat na nočních službách. Jak to ale oznámit v práci, nerozčílit nadřízené? Už dřív byla nějakou dobu bez práce a bála se, že by o ni zase přišla. Při jednání s mediátorkou se rychle ukázalo, že základ jejích problémů je v  rodině. „S  manželem si už dlouho nerozuměli. Byl nezaměstnaný, ona měla kromě práce ještě i brigády a pocit, že jí v domácnosti s ničím nepomáhá,“ vypráví příběh ze své praxe předsedkyně Asociace mediátorů Taťjana Šišková, průkopnice mediace u nás. Tenhle případ je do velké míry typický, s rodinnými problémy se setkávají čeští mediátoři zatím nejčastěji. Znamená to posadit rozhádané manžele ke stolu a na tabuli sepisovat kroky řešení; Šišková na to má velké papíry, které rozvěsí po místnosti, někdy si je aktéři dokonce berou s sebou domů. Ne že by takové sezení skončilo láskyplným objetím. V případě paní Pavly bylo ulehčením i to, že se obě strany dohodly na rozvodu. Pak přišly na řadu i problémy v práci. „Mediátor se učí pracovat nejdříve s jednodušším tématem a přitom nastartovat změnu,“ vysvětluje Šišková. Rozhádaní partneři chodí i  k  Janě Říčařové z Tábora, která mediaci nabízí v rámci své psychologické praxe. „Obvykle řešíme, komu připadnou děti a za jakých okolností se budou stýkat s druhým rodičem,“ říká o svých klientech. Někdy se stávají nepřekonatelnými zdánlivé maličkosti, jako jestli si pro dítě mohu přijít ve čtyři, nebo až v půl páté. Úkolem mediátora je pak odhalit, co je podstatou problému, a najít oblast, kde se lze shodnout snáz. K dohodě dochází asi v polovině případů.

Neskákejte do řeči „Nesmíme dělat rozhodnutí, nesmíme nikoho soudit, nesmíme se přiklonit k žádné straně a nesmíme dávat právní rady. Takže se nás klienti ptají, co tedy vlastně můžeme,“ píše Ed Ahrens, americký mediátor a autor knížek o mediaci. A jakou jim dává odpověď? „Budu vám klást otázky, které jste si nechtěli položit. Budu vás nutit, abyste se dívali na problém vcelku a netrvali na nepodstatných detailech,“ píše Ahrens. Podobně to popisují i  čeští mediátoři. Hlídají, aby silnější nepřekřičel slabšího, rozeznají nefér a manipulativní taktiky klientů. Musí přesně zacházet s chováním svým i klientů: „Pro mě je signál, že se komunikace obnovuje, když se klienti navzájem podívají do očí,“ popisuje Špejra. Při každém sezení musí dbát třeba i na to, kam oční kontakt směřuje on R E S P EKT. C Z

a kam si staví židli, aby nikdo ze zúčastněných neměl pocit, že je na jeho straně. Takové techniky pomohou nejen při emočních kolapsech rozhádaných manželů. Služeb mediátora se užívá i při obchodních sporech, v nichž jde o miliardy. Například právě v těchto týdnech se za asistence „vyjednavačů“ scházejí zástupci dvou počítačových gigantů, firem Oracle a SAP. Oracle obvinil svou konkurenci na poli výroby softwaru ze zcizení technologií. Co z toho pro obě strany vyplyne, se dohodne v klidu a bez křiku za zavřenými firemními dveřmi; žádné soudy, televizní kamery, otázky žurnalistů. „Ve světě se mediaci hodně daří nejen proto, že vyjde levněji než soud, ale právě proto, že není tak vidět a nezpůsobuje takový poprask,“ podotýká Dana Potočková, která si zkusila americkou praxi během studií práv se specializací na mediaci na univerzitě v Los Angeles a na Harvardu. Jako mediátorka putovala i do Ruska, kde pomáhala stejnými metodami s dohodou mezi veřejnoprávní televizí a zástupci jednotlivých národností ohledně podílu na vysílacím čase. V českých firmách se konflikty zatím spíš přehlíží anebo řeší emotivně, jen výjimečně je přizván odborník zvenčí. Filip Černý z konzultantské firmy Scott&Hagget zasahoval například ve farmaceutické firmě, kam nastoupil nový šéf výroby. Ukázalo, že on a obchodní ředitel se prostě nesnesou. Černý se snažil zjistit, v čem je problém. „Místo toho, aby seděl a poslouchal, není schopen zůstat zticha,“ stěžoval si ředitel přes obchod. „Obchodní ředitel prosazuje jen svoje názory,“ kontroval jeho protivník. Firma nechtěla přijít ani o jednoho z nich. Po třech sezeních pochopili oba šéfové, že stačí vystupovat o trochu méně razantně a budou moci dál spolupracovat. Mediátoři mohou zprostředkovat komunikaci i při sousedských konfliktech, první česká města se snaží zavést instituci smírčích rad. Například na Praze 2 prošla mediačním školením část úředníků s tím, že budou řešit hlavně spory mezi nájemníky a majiteli domů; měla by to být alternativa k přestupkovým řízením, při nichž se dosud jenom rozdávaly pokuty. Nabídka ovšem zatím moc lidí neoslovila, jak přiznává právnička Andrea Horáková. „Naposledy jsme něco řešili před rokem, lidé o mediaci prostě nevědí,“ říká šéfka kanceláře tajemnice.

Znovu za volant Pokud se proces mediace podaří, měla by to být výhra pro obě strany. Dokonce i oběť může pocítit úlevu. „Dlouho jsem měla problémy vůbec usnout, kdykoli jsem zavřela oči, zdálo se mi, že jsem zpátky v autě a v zrcátku vidím, jak se na mě řítí ten náklaďák,“ tiše vypravuje třicátnice Alena. Když jejího favorita smetl loni v listopadu kamion, zůstalo z něj vcelku jenom sedadlo spolujezdce. Sama jako zázrakem vyvázla jen s otřesem mozku a pochroumanou pravou stranou těla. I tak zůstala skoro půl roku v pracovní neschopnosti a víc než rok trvalo, než dokázala sama znovu řídit; přišla kvůli tomu také o práci. I  přesto souhlasila, že se s  řidičem kamionu sejde a  dohodne za zprostředkování mediátora. Po třech setkáních se domluvili na třiceti tisících odškodného. Jenže to vlastně nebylo to hlavní. „Mohli jsme si promluvit, třeba i o tom, proč za mnou hned po nehodě nepřišel. Nejdůležitější pro mne bylo, že se mi osobně omluvil,“ říká Alena. Q MARTINA KŘÍŽKOVÁ

po nákupech Nulová kola

Je to největší kampaň firmy Coca-Cola od roku 1982, kdy uvedla na trh dietní Coca-Colu light (v některých zemích prodávanou jako Diet Coke). Teď se snaží přesvědčit svět, aby pil Coca-Colu zero. Už ji začala prodávat v padesátce států, nyní také v Česku, a to s makarónským sloganem „pravá chuť, zero cukr“. Co je vlastně na nové limonádě tak zázračného? A proč se jmenuje „zero“, čili „nula“? Protože její přidaná hodnota spočívá právě v tom, že v ní nic není. Má nula procent cukru, tuku a bílkovin. Nula kalorií nemá, v půllitrovce se přes všechnu snahu dvě udržely. Coca-Cola zero, třebaže bez cukru, uchovává ovšem jedno sladké tajemství. Její složení je velmi podobné jako složení dvacet let staré Coca-Coly light. Přesněji, obsahuje tatáž sladidla, aspartam a acesulfám, k nim přibyl cyklamát sodný. Tohle sladidlo by mělo svou umělou pachutí poněkud neutralizovat umělou pachuť aspartamu, což se však tak úplně nepovedlo. „Divím se, že nepoužili aspoň sukralózu, ta má chutí mnohem blíž k cukru,“ uvažuje dietoložka Václava Kunová z organizace Stob. Sukralózu, novější a chutnější mezi náhradními sladidly, využil pro svůj nový nápoj český výrobce a vznikla tak Kofola Bez, rovněž novinka na regálech obchodů. Jelikož však také v ní je i aspartam, zůstává i po ní zdravá, ale nepřekonatelně umělá pachuť. A proč takovou limonádu pít? „O umělých sladidlech se píší různé věci, objevují se podezření z různých zdravotních rizik. Ale jsou určitě zdravější a dietnější než cukr,“ říká Václava Kunová. Právě proto sahá čím dál víc lidí po nízkokalorických nápojích bez cukru. Dokonce také muži, ti však nesnesou slovo „dietní“. A tak jim výrobce nabídl Coca-Colu zero, která se například ve Velké Británii profiluje jako „bloke Coke“ neboli „chlapská kola“. Ve Velké Británii přibývá obézních mužů o polovinu rychleji než obézních žen, tvrdí server BBC. Firmy jim tedy nabízejí nápoje, pečivo, hotová jídla, která jsou sice dietní, ale nějak chlapsky. Také chlap – Slovan se zlobí na svá kila, a tak můžeme očekávat po nové kole a kofole příchod nových dietních produktů, které se ovšem budou úzkostlivě vyhýbat onomu nesympatickému „slovu od D“. – VKV – f ot o ar c h i v

V Česku proběhne ročně asi sedm stovek přímých mediací v trestních případech. Mediátoři fungují také v rodinných a jiných sporech. Zatím jen při mimosoudním řešení, ale do budoucna by mediátoři měli do civilních sporů vstupovat jako plnohodnotná alternativa soudu. Zákon o  tom už se dokončuje na ministerstvu spravedlnosti. Pokud budeme následovat vývoj v Německu, Velké Británii či USA, měl by se mediátor stát pomocníkem jednotlivců a firem, kterého lidé povolají hasit konflikty, když zatím jenom doutnají. Techniky mediace se hodí sociálním pracovníkům, koučům manažerů, učitelům.

Dietní, ale ne dietní. (Nová Cola zero)

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

61

eseje

Smrt osamělého Gruzínce f ot o ar c h i v au t o ra

Stalin zemřel bez pomoci, neboť své osobní lékaře dal zavřít Jan Adamec

(1978) vystudoval historii a politologii na FF UK (2002) a historii na Central European University (2004). Specializuje se na dějiny SSSR, Maďarska a Československa po roce 1945. V současné době vede internetový časopis Pražský web pro studenou válku (praguecoldwar.cz).

Sovětský svaz prožíval před 55 lety, v  prvních březnových dnech roku 1953, mimořádnou událost – smrt vůdce, který po více než třicet let určoval osudy této země. Tisíce Moskvanů se tlačily, aby mohly ve Sloupové síni Domu odborů spatřit ostatky svého „voždě“. Jak napsal básník Jevgenij Jevtušenko: „Země se zmocnil zvláštní druh paralýzy. Vychováni ve víře, že Stalin se o  každého postará, lidé se bez něj cítili ztraceni a zmateni...“ Očitý svědek Zdeněk Mlynář hovořil o  „pohřbu cara“, jiní přirovnávali moskevský rituál k pohřbům mongolských chánů či egyptských faraonů. Okolnosti Stalinovy smrti byly po dlouhou dobu zahaleny tajemstvím a ani dnes zcela neutichly spekulace o tom, že mohl být zavražděn lidmi ze svého nejbližšího okolí. Podle dosavadního stavu bádání to však spíše vypadá, že největší podíl na svém konci měl on sám. K Stalinově smrti významnou měrou přispěla jeho vlastní chorobná podezřívavost: obrátily se proti němu důsledky čistek, mezi jejichž oběťmi bylo mnoho lékařů. Byl komplikovanou osobností s psychopatologickými rysy a na sklonku života už převážila čistá paranoia. První zdravotní potíže se u Stalina (narozeného v r. 1878 v Gruzii) ozvaly kolem padesátky. Na bolesti rukou a nohou mu lékaři doporučili pobyt v lázních, které začal Stalin s nadšením navštěvovat. Ozdravné kúry ovšem nemohly vyvážit jeho nezdravý životní styl – noční hostiny, nadměrné pití alkoholu a silné kouření. První infarkt ho zasáhl v  říjnu 1945 a  dočasná ztráta řeči ho donutila načas přestat komunikovat s okolím. Zdraví se stále zhoršovalo a lékaři u něj indikovali arteriosklerózu, anginu pectoris, hypertenzi, rozedmu plic a revmatismus.

Musíme vyměnit doktory! Ve třicátých letech zavedl Stalin teror, v  jehož důsledku zemřely desítky milionů lidí v celé zemi, ale až po válce, v souvislosti se vznikem Státu Izrael, se do jeho paranoického hledáčku dostala specifická skupina obyvatelstva – Židé. Jeden z úkolů zněl: získat převahu „ruského elementu“ v prestižních intelektuálních oborech a zbavit se především židovských lékařů. Bylo tedy jen otázkou času, kdy přijde

62

řada také na osobního Stalinova lékaře V. N. Vinogradova. Když Stalinovi začátkem roku 1952 doporučil, aby výrazně omezil své pracovní aktivity, pochopil to rozzuřený vůdce jako pokus zbavit ho moci. Nařídil zatknout nejen Vinogradova, ale zahájit i rozsáhlou čistku mezi „podezřelými“ lékaři. Tajná policie se dala rychle do práce. Na zasedání nejvyššího vedení strany v prosinci 1952 se už oficiálně hovořilo o „sabotáži v řadách lékařských pracovníků“. Stalinova paranoia v předtuše konce dosahovala vrcholu. „Beze mne bude tato země zničena, neboť vy nejste schopni rozpoznat nepřátele,“ obviňoval své strachem polomrtvé podřízené. V  lednu začalo  rozsáhlé zatýkání prominentních lékařů. Prvním obviněným pro úmyslně špatnou léčbu dvou vysokých stranických funkcionářů se stal kardiolog Jakov Etinger, čistky zasáhly kromě Vinogradova také dalšího Stalinova osobního lékaře Mirona Vovsiho a špičkového neuropa-

K Stalinově smrti přispěla jeho chorobná podezřívavost.

tologa A. Grištejna. Stalin dal odstranit nejen lékaře, ale i dlouholetého šéfa své ochranky generála N. S. Vlajka a svého osobního tajemníka A. N. Poskrebyševa. Rozsah čistek mezi lidmi ze Stalinova okolí, které proběhly těsně před jeho smrtí, vedla k úvahám, zda opravdu nešlo o spiknutí proti Stalinovi. V těch časech a s pomocí krutých metod tajné policie však nebylo těžké přinutit jakoukoli skupinu lidí k přiznání, že usilovali o Stalinův život. V každém případě neměl Stalin v  předvečer svého skonu kolem sebe nikoho, komu by mohl důvěřovat. Stál sám proti celému světu „nepřátel a špionů“.

Osudné dny Osmadvacátý únor 1953 plynul v rytmu, na který byl Stalin zvyklý. Po celodenní práci se večer konala na jeho osobní dače v Kuncevu opulentní

hostina, na kterou sezval tradiční okruh svých „spoluvládců“ – Nikitu Chruščova, Nikolaje Bulganina, Grigorije Malenkova a Lavrentije Beriju. Nad ránem se společnost rozešla a to bylo naposledy, kdy byl Stalin spatřen při vědomí. V neděli dopoledne 1. března se v kuchyni na dače shromáždil sloužící personál a čekal na vůdcovy příkazy. Obvykle si v tuto dobu objednával čaj, snídani, pak poštu či dokumenty. Plynuly hodiny, ale Stalin se neozýval. Mezi personálem (všichni to byli příslušníci ministerstva bezpečnosti) se nenašel nikdo, kdo by se sám odvážil vstoupit do-  vnitř a zjistit důvod nezvyklého klidu. Teprve za dvanáct hodin, tedy až ve 23.00, se odvážil jeden z „bezpečáků“ Lozgačev vstoupit. Obraz, který se mu naskytl, byl šokující – Stalin ležel paralyzovaný na zemi, bez známek života. Nemohoucího diktátora odnesli na pohovku a přikryli ho dekou, ale místo aby okamžitě přivedli lékaře, zavolali šéfa ochranky Ignatěva a pak tajemníka ÚV Malenkova. O Stalinově osudu neměli rozhodovat lékaři, ale politici, kteří na jeho přežití příliš velký zájem neměli.

Spiknutí „odstavených“ To se naplno projevilo, když na daču dorazila mocenská suita, která se tam ještě před pár hodinami dobře bavila. Při pohledu na bezmocného Stalina pochopili budoucí diadochové okamžitě situaci, nechali ho být a začali jednat. Byla to příležitost, aby se stará garda, obávající se nevypočitatelných Stalinových kroků, zmocnila moci a především anulovala rozhodnutí nedávného XIX. sjezdu ÚV KSSS (1952), na jejichž základě byli někteří z nich zbaveni moci. Čtyřka Berija, Malenkov, Chruščov a Bulganin se „bez kormidelníka“ rychle dohodla na rozdělení mocenských pozic. Berija získal kontrolu nad ministerstvem vnitra, Malenkov se stal předsedou vlády, Chruščov zaujal vůdčí pozici ve stranickém aparátu (obě posledně jmenované funkce zastával výhradně Stalin). Teprve pak, když už nehrozilo nebezpečí nástupnických bojů, byli ke  Stalinovi povoláni ministr zdravotnictví a lékaři. Muž, kterému podléhal celý Sovětský svaz, tak ležel 17 hodin bez jakékoli lékařské pomoci. Přihlíželo tomu několik desítek lidí; pokud chceme mluvit o vraždě, pak to bylo těch několik hodin nečinnosti. Jak se později zjistilo, v  Kuncevu nebylo ani nejzákladnější lékařské vybavení, například nitroglycerin. Lékaři tak mohli jen změřit krevní tlak nemocného (210/110) a  zaznamenat krvácení v levé mozkové hemisféře. Na pátého března 1953, a to byl ještě Stalin naživu, bylo svoláno zasedání ústředního výboru, na kterém byly potvrzeny mocenské změny domluvené nad jeho tělem na dače. Za hodinu po ukončení zasedání, ve 21.50, Josif Vissarionovič Džugašvili-Stalin, jeden z nejkrutějších diktátorů 20. století, zemřel. Q R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

Meč a kříž f ot o ar c h i v

Je demokracie v Rusku možná? Ne dnes ani zítra, ale vůbec? Moc v ruském pojetí je hřích

Boris Paramonov

(1937) je esejista, literární vědec, autor několika knih. Působil také jako redaktor americké rozhlasové stanice Rádio Svoboda. Zabývá se vývojem ruské národní povahy a americko-ruskými vztahy. Žije v Moskvě. V poslední době mu knižně vyšly tři eseje o Erenburgovi, Pasternakovi a Cvětajevové.

Všichni dávno víme, co je potřeba udělat pro demokracii v  Rusku: překonat monopol státní moci a  uvolnit prostor soukromé iniciativě. Už jsme to jednou zkusili, jenže výsledkem byla anarchie. Došlo nejen k privatizaci státního vlastnictví, ale i k privatizaci moci, vlády se chopily soupeřící gangsterské klany. Na to bylo třeba reagovat a proti „zločineckému feudalismu“ se postavil stát jako „vertikála moci“. Fakt, že zmizela také demokracie, se nikoho příliš nedotkl. Demos, ten předpokládaný nositel suverenity, nehnul ani brvou. Existuje teorie, podle níž náš sklon k despocii a k hypertrofii státu souvisí s obrovským územím Ruska, kde nebylo možno mírumilovnou cestou organizovat rozptýlené obyvatelstvo. Země neměla hranice, lidé měli vždycky kam odejít, usídlovali se na okrajích, v „ukrajině“. „Ukrajina“ je obrazem ruské svobody. Jenže tohle „tulácké Rusko“ se také lehce měnilo v anarchistickou zabijáckou sílu (jako byli kozáci) a ruská moc reagovala vždycky stejně, Putina nevyjímaje. Ruská země rodí dostředivé síly, je to téměř jako kosmický zákon, jinak nebylo možné to divoké prostranství zorganizovat. Kdysi se za východisko považovala decentralizace: Moskva, Ural, Sibiř, Novgorodská republika, svobodné město Petěrburg... Je to ideální plán, ale i dnešní zkušenost ukázala, že výsledkem je jen gangsterský federalismus a feudalismus.

Slavjanofilové a občina Slavjanofilové považovali za základ společnosti „živé teplo příbuzenského svazku“. Ale mají také jinou „teorii státu a země“, podle níž ruská zem nebyla vždycky vnímána jako nekonečný prostor, a přesto si její původní obyvatelé nebyli schopni „nastolit pořádek“, povolali proto k vládě varjažská knížata. Tato často diskutovaná představa o tom, že Rusko vzniklo z rozhodnutí cizích vládců (například Normanů), vypovídá především o obrazu, který si o sobě utváří samo Rusko. Je to víc než historie – je to mýtus, věčná přítomnost. Z  tohoto mýtu vychází představa slavjanofilů o ruské specifičnosti: ruský lid podle nich nemá žádné politické ambice, dobrovolně ustuR E S P EKT. C Z

puje přizvaným vlastníkům moci, jediným přáním lidu je žít ve své zemi a modlit se ke svému křesťanskému Bohu. Slavjanofilské teorie vznikaly v první polovině 19. století, když Evropou otřásaly politické revoluce. Klid ruské říše byl vnímán jako odpověď umírajícímu Západu. Vzdělaní Rusové si byli jisti, že revoluce jako boj za vládu lidu není v Rusku možná, ruský vzorec ji vůbec nezná. Slavjanofilskou teorii státu a  země stručně a dobře zformuloval Konstantin Aksakov: „Státu náleží neomezené právo na skutky a zákon, zemi úplné právo na názor a slovo (...), vnější pravda

Ruská země rodí dostředivé síly, je to téměř jako kosmický zákon, jinak nebylo možné to divoké prostranství zorganizovat. je pro stát, vnitřní pravda pro zemi, neomezená moc je pro cara, úplná svoboda života a ducha pro lid...“ „Země“ v tomto vzorci symbolizuje život ruského rolnictva, jehož hlavní a věčnou hodnotou je „občina“, společné využívání země bez jejího soukromého vlastnictví. Občina je plod křesťanského vztahu ke světu, je jím tvořena a zároveň ho sama vytváří. Představuje podle Aksakova „mravní chór“. Proto v  Rusku nemají žádný smysl instituce a  zvyklosti evropského politického života s jeho politickou konkurencí a  nepřátelstvím rozličných kast. Samotný stát je v Evropě výsledkem porážky jednoho národa jiným, ne mírumilovné výzvy vládnout, jako tomu bylo v Rusku. Evropský legalismus jako prostředek kontroly vznikl z antagonismu různých prvků, z nichž je Evropa složena, jeho „zárukou je zlo“, říká Aksakov. Tohle všechno Rusko nepotřebuje.

Slavjanofilská teorie státu a země dokonale idealizuje ruský národ: slova rolník („krestjanin“) a křesťan jsou pro slavjanofily téměř synonyma. A přesto, pokud jde o lid, dokázali ve své teorii zachytit cosi základního – jeho instinktivní nechuť ke státu, kterou s  trochou dobré vůle můžeme nazvat křesťanskou. To, jak ruské vědomí vnímá moc, se shoduje s křesťanskou tradicí, jež odděluje, co je císařovo a co je boží. Tato tradice však prošla hluboce ruským uměleckým zpracováním. Moc v  ruském pojetí není privilegium, ale břímě, ba víc – trest, hřích. Panovník toto břímě na sebe bere, bere na sebe hřích moci a tímto hříchem zachraňuje duši lidu. Vynořuje se jasná analogie: panovník je náhradníkem Krista, který na sebe vzal hříchy světa a vykoupil tak hříšný lidský rod. Car Vsej Rusi je v ruském vědomí a také v ruských dějinách náboženskou postavou. Ten, kdo se chopí moci, odsuzuje se k věčnému zatracení a v tom spočívá právě jeho náboženská povinnost: to je meandr ruského umění, to je „Dostojevskij“! Je to cosi jako „evangelium podle Jidáše“. Vládce bere na sebe Jidášovo prokletí, aby zachránil své dítky. Vládce je v ruském (pod)vědomí Jidáš i Kristus zároveň. Rusové tolerují zlo moci, protože oni sami se na něm nechtějí podílet, nechtějí si ničit duši. Pomocí tohoto klíče můžeme vyřešit i  věčnou záhadu Ivana Hrozného a Stalina, které lid miloval a stále miluje: „vzali na sebe krev“ tím, že ho předem zbavili hříchu všech opričníků a jiných brutálních služebníků. Je to taková obecná pravda, že je už téměř jedno, kdo ji vysloví: zda Mandelštam, Ejzenštejn nebo dnešní Pavel Ryženko, který Ivana Hrozného už opět zdobí křesťanským nimbem. „Vládce ne nadarmo nosí meč,“ říká apoštol Pavel. Tahle slova si Rusové zapamatovali zvlášť dobře. Marx nazval náboženství „vzdechem utiskovaného tvorstva“, ale pro Rusy je to vzdech úlevy, protože moc pro ně představuje náboženský trest, hřích a přitažlivost, erós moci jim vůbec nic neříká. Připomeňme si zkušenost s ruskou demokracií, Jelcinovy roky. Tato demokraticky volená moc nechtěla vládnout, neměla žádnou ryzost, nebyla „skutečná“ a  samotný Jelcin ji nakonec odmítl. Víme, co následovalo. Jelcinova následníka všichni přijali, protože byl dán, nebylo ho třeba volit, a tudíž brát na sebe roli inkvizitora, který odlišuje dobro od zla. Zdá se, že slavjanofilové měli pravdu. Moc v  Rusku není jen meč, ale také kříž, v  hloubi národní psychiky je proto vládce považován za Spasitele. Q

63

ve hvězdách

Koktejl podle CIA

1999

Drogové pokusy za studené války předčí i fantazie špionážních románů f ot o e g p

K

dyž před devíti lety zemřel známý americký psychiatr Sidney Gottlieb, pisatelé nekrologů dojetím zrovna nehýřili. I čtvrt století poté, co zmizel z veřejného života, zůstalo jeho jméno symbolem jednoho z temných amerických škraloupů z časů studené války. Jeho historie je možná ještě ostudnější než antikomunistické tažení senátora McCarthyho, stejně děsivá jako podpora pravicových jihoamerických tyranů a pro stovky obětí také podobně traumatizující jako vietnamská válka. Projekt, jehož šéfem americká tajná služba CIA počátkem 50. let jmenovala právě Sidneyho Gottlieba, dostal jméno MKULTRA a do vínku velmi ambiciózní cíl: ovládnout lidskou mysl. Za každou cenu.

Byl teplý podzim roku 1952 a  americký malíř Stanley Glickman popíjel kávu v  Café Dome na pařížském Montparnassu. Zapovídal se s  ostatními hosty, až si k němu přisedla skupinka poněkud staromódně vyhlížejících Američanů. Začali se hádat o politice, pánové měli poměrně konzervativní názory. Po pár hodinách bouřlivá diskuse Glickmana unavila, zavolal číšníka a chtěl zaplatit. Jeden z mužů ale trval na tom, že si dají ještě poslední drink. Odešel k baru a přinesl Glickmanovi sklenici bylinného likéru Chartreuse. Malíř ji vypil. Stihl si ještě zapamatovat, že jeho hostitel napadá na jednu nohu. Pak ho zaplavil zmatek, úzkost a po chvíli děsivé halucinace. Pronásledovaly ho několik měsíců a z psychických potíží se nedokázal úplně vzpamatovat dlouhá léta. Nadějný výtvarník Stanley Glickman, jehož obraz právě tehdy kupovalo prestižní newyorské Muzeum moderního umění, už nikdy v životě nic dobrého nenamaloval. První testování látek měnících vědomí na nic netušících lidech si američtí zpravodajové vyzkoušeli na zajatcích z řad příslušníků SS už za druhé světové války. S rostoucím napětím studené války ten nápad ožil znovu. Ze Sovětského svazu a Číny přinesli špioni znepokojující zprávy o drogových experimentech, jejichž cílem bylo přimět nepřátele režimu ke spolupráci. A když se oběťmi pokusů stali američtí vojáci zajatí během korejské války, bylo rozhodnuto. CIA počátkem padesátých let rozjela přísně tajnou akci s názvem MKULTRA a do jejího čela postavila muže s ideální kvalifikací – chemika a vojenského psychiatra Sidneyho Gottlieba. Zrekonstruovat přesně, co všechno tajná služba dělala, je dnes obtížné, protože většina písemností o projektu MKULTRA se nedochovala. Těch pár dokumentů a také početná svědectví pamětníků ale dávají určitou představu. Hlavní seznam obsahuje celkem sedmnáct úkolů – například najít substanci, která by narušila logické uvažování příjemce a dokázala jej zdiskreditovat. Objevit látku,

64

Příliš nepředvídatelné

Doktor Gottlieb velel... f ot o e g p

Vygumovat psychiku

nými králíky, vůbec neměli ponětí. Agenti CIA tajně podávali drogy širokému spektru lidí různého věku a společenského statusu – pacientům psychiatrických léčeben, indiánům, vojákům, ale i vysoce postaveným vědcům a úředníkům.

...a kolega Cameron vymýval lidem mozky.

která by dovedla dostat člověka do stavu, kdy nedokáže fabulovat a přiznává pravdu. Opačnou, která učiní zajatce imunním vůči mučení a vymývání mozku. Uspávadlo, jež nasypané do kávy nebo alkoholu odrovná pijáka na mnoho hodin. Při hledání žádoucích účinků Sidney Gottlieb vyzkoušel celou řadu tehdy dostupných preparátů – největší naděje vkládal do halucinogenní LSD, ale používal také heroin, morfin, metazepam, psilocybin nebo marihuanu. Kromě tehdy běžně rozšířených experimentů s dobrovolníky Gottlieba zajímaly reakce lidí, kteří o tom, že se stali pokus-

Projekt nepřinášel žádné použitelné výsledky, jen devastující psychické následky pro nic netušící oběti. Nejhorší fáze nastala, když se CIA (s úmyslem uchránit experimentů americké občany) spojila s  kanadskou vládou a  zapojila do operace MKULTRA původem skotského psychiatra Donalda Ewena Camerona. Lékař přišel s  myšlenkou, že při použití správných metod by šla lidská psychika (zejména vzpomínky) úplně vygumovat a vystavět znovu. Původně měl v úmyslu tímto způsobem léčit duševní nemoci, tajné služby však na jeho konceptu zaujala možnost „programovat“ jedince podle svých potřeb. Na pracovišti univerzity v Montrealu doktor Cameron přijímal nic netušící pacienty s psychickými obtížemi. Vymývání mozku v hypnóze, týdny na lůžku pod vlivem nejsilnějších drog, během kterých jim magnetofon nepřetržitě přehrával z pásků monotónní pokyny, nebo „léčba“ extrémně silnými elektrošoky udělaly z mnoha lidí psychické trosky. V roce 1972 uzavřel Sidney Gottlieb drogové experimenty s odůvodněním, že psychedelika jsou „ve svém efektu na člověka příliš nepředvídatelná, než aby se dala využít pro operační účely“. O rok později šéf CIA Richard Helms nechal zničit většinu dokumentů o projektu MKULTRA. A pak to prasklo. Po průlomovém článku publikovaném v New York Times vznikly v druhé polovině 70. let dvě parlamentní vyšetřovací komise a operativci měli co vysvětlovat. Tisíce experimentů provedených bez vědomí a souhlasu dotčených lidí hrubě odporovaly tzv. Norimberskému kodexu, mezinárodním pravidlům pro experimenty na lidech, přijatým po druhé světové válce jako odpověď na pokusy doktora Mengeleho. Nikdo z šéfů CIA nebyl za MKULTRA odsouzen, ale skandál rozpoutal vlnu žalob o odškodné, z nichž některé dopadly úspěšně. Rodinu Franka Olsena, špičkového armádního vědce, který týden po podání LSD agenty CIA spáchal sebevraždu, osobně v Bílém domě přijal prezident Ford a Kongres jí zvláštním zákonem přiřkl odškodné ve výši 750 000 dolarů. Žalobu podal i Stanley Glickman – malíř, který se tehdy na pařížském Montparnassu stal jedním z prvních pokusných králíků. Doktora Gottlieba poznal podle kulhavé nohy. Zničený umělec však zemřel dřív, než soud stihl rozhodnout. Doktor Gottlieb jej přežil o sedm let. Z tajné služby odešel a věnoval se chovu koz na farmě ve Virginii. Q PETR TŘEŠŇÁK

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

jeden den v životě

mimochodem

Jasný pohled

O starost méně Státnice budoucího stavebního inženýra f ot o ar c h i v

S

pal jsem dobře, mám dobré svědomí, naučil jsem se, co jsem mohl. Podle toho, co se na ČVUT říká, se navíc není čeho bát. Státnice prý spíš než tvrdou zkoušku připomínají společenskou událost. Vyhazuje se jenom výjimečně, a to jen tehdy, když člověk říká úplné blbosti nebo se ukáže, že odněkud okopíroval diplomku. Uvidíme. Každopádně nechci nic nechat náhodě.

Nezáludní Po krátké snídani vyrážím do školy s předstihem. V půl osmé vcházím do učebny, kde to všechno proběhne. S  šesti dalšími budoucími inženýry provádíme ještě poslední úpravy, aby se zkušební komise cítila co nejpříjemněji. Je to tady taková nepsaná tradice, že o  pohodlí zkoušejících se starají zkoušení. Takže někdo sežene jídlo, jiný pití, aby se komise měla čím občerstvovat, a pro dámy v komisi se kupují květiny. Já jsem od kolegů z kolejí vypůjčil prostěradla, která teď na stolech ve třídě hrají roli bělostných ubrusů. Zkoušky mají začít v osm, ale než se shromáždí většina členů komise, uběhne akademická čtvrthodinka. Předseda dokonce doráží až v půl deváté, státnice prý totiž vždycky začínaly až v půl a on neušil, že tento rok je to jinak. Zkoušení už ale běží i bez něj. Na jednoho studenta má komise přibližně hodinu a já jsem hned druhý na řadě. Takže si ve vedlejší třídě ještě narychlo přeříkávám úvod k prezentaci o diplomce. Přes všechna ujištění starších kolegů, že u státnic už o nic nejde, mi ale klid přece jenom trochu chybí. Když na mě přijde řada, mám sucho v krku a první věty ze sebe soukám jak u výslechu. Při pohledu na komisi však nervozita rychle opadává. Jeden jí, druhý podle výrazu poslouchá jenom na půl ucha a ostatní se tváří docela vstřícně. Výslech to přece jenom není, starší kolegové měli pravdu. Přes dataprojektor promítám dokumentaci k diplomce. Rýsoval jsem policejní stanici. Ne že bych měl k policii tak blízko, ale navázal jsem na projekt, kterému jsem se před lety věnoval v jednom ateliéru, kde jsem byl na brigádě. Tehdy to bylo hodně zfušované, takže jsem v diplomce řadu konstrukčních věcí vylepšil, a navíc jsem celý projekt přizpůsobil novému stavebnímu zákonu. Ten sice platí od minulého roku, ale nás podle něj na škole nikdo neučil, zákon znám vlastně jenom díky tomu, že už chodím do práce. Patřičně na tuhle svou přednost upozorňuji a pánové a dámy v komisi uznale kývají hlavami. Zdá se, že státnice mám v kapse. Po prezentaci mě ještě zkoušejí z konstrukcí pozemních staveb, betonových konstrukcí a tézetbéčka čili technického zabezpečení budov. To jsou základní předměty stavařiny. Otázky nejsou nijak záludné, nikdo ze zkouR E S P EKT. C Z

Diplom v kapse a tradá do života!

šejících mě evidentně netouží nachytat. Konečný verdikt: „prospěl“.

Dali všichni Napětí v tu chvíli mizí a místo něj nastupuje šílený hlad, který běžím utišit do kantýny. Cestou posílám textovky rodičům a  přítelkyni, že už jsem inženýr. Nicméně hned po jídle se ze mě stává cosi jako hosteska. Jelikož už s kolegou máme volno, přebíráme starost o pohodlí komise. Vaříme kávu, na polední pauzu objednáváme pizzu, odpoledne servírujeme na žádost některých znavených členů komise i trochu slivovice na povzbuzení. Verdiktů „prospěl“ je čím dál víc a úměrně stoupá i euforie mezi námi studenty. Státnice nakonec „dali“ všichni a po závěrečném přípitku ještě asi hodinu a půl klábosíme s komisí o našich plánech do budoucna. Pánové a dámy zase vyprávějí veselé historky ze svých kantorských životů a atmosféra je víc než uvolněná. My studenti se potom přesouváme do dejvického restaurantu U Pětníku. Do postele se dostávám v deset večer, nesmím to se slavením přehánět, protože zítra dělá státnice přítelkyně a navíc má na šestém bloku strahovských kolejí proběhnout další velká party. A jaký je to pocit dodělat školu? Už rok pracuji na plný úvazek a poslední dobou mi škola přišla už jenom jako zátěž navíc. Takže jsem rád, že mám o starost méně. Q MIROSLAV FEJFAR

Před lety jsme se docela pravidelně vídali časně ráno na Karlově mostě. Po staré dlažbě tehdy ještě neproudily davy turistů a okolo zčernalých soch světců a martyrů nepostávali unudění stánkaři. I přes den totiž bývalo slavné korzo nad Vltavou poloprázdné, natož po ránu. Postavu měl vždy hubenou a kostnatou jako dnes. Tenkrát však čahoun středního věku nosil montérky a vytahanou oranžovou vestu. Nyní chodí starý muž s pavučinou hlubokých vrásek ve tváři a chuchvalci šedivých chlupů trčících z uší i nosu v druhořadém oblečení a ošlapaných teniskách. Už ale kolem sebe nešermuje vypelichaným koštětem a taky netahá malý vozík. Před polednem dlouhé minuty postává na rohu Křemencovy a Opatovické ulice a pozorně sleduje starodávné hodiny nad průčelím hostince U Fleků, neboť penzistům vydávají oběd v sousední ulici Černá od 12.10. Tehdy býval naopak pořád mobilní a s pohledem upřeným k dlažebním kostkám krok za krokem postupoval Karlovou ulicí, přes kamenný most do ulice Mostecká. Jinými slovy Královskou cestou. Dnes za podobný pohyb vpřed po totožné trase turisti platí tisíce. On si vydělával něco přes tisíc. Jeden. Měsíčně. Možná i proto nekouřil, nepil. Jako teď. Klel ovšem jako dlaždič, což ani uplynulé čtvrt století nezměnilo. „Debilní racci,“ jednou rozhořčeně přerušil výklad o rozdílnosti staroměstské dlažby, „pěkně zas posrali pilíře...,“ řekl a násadou máchl dolů k temné hladině, jako by dřevěné kůly měl rovněž v pracovní náplni. Když jsme hlavy pozvedli, okolní mlhu začaly párat medově zlaté sluneční paprsky. Dosud neviditelný Hrad tak vyplouval v ústrety jako měděná loď. „Co vidíte?“ zaskřehotal po chvíli zametání, když zaznamenal upřený pohled na majestátní panoráma. „Kouzelně ozářený Hrad.“ „Hovno! Vidíte hovno!“ Ta příhoda vytanula na mysl při posledním setkání. Stál na svém rohu a pozorování flekovských hodin si krátil listováním v časopise. Pod titulkem „Boj o prezidentské křeslo začal“ se objevila barevná fotografie Hradu. „Roztéká se do všech stran jak smradlavej sýr, vidíte?“ Ukázal na fotku a dodal: „Zradou, lží, pomstou, pletichami, pokrytectvím, arogancí. Odjakživa a bez přestání. A všichni na to furt obdivně čuměj, jak na zlatý tele.“ Časopis sroloval do ruličky, kterou přiložil k oku, a čas U Fleků změřil pohledem zvídavého astronoma. JAROSLAV FORMÁNEK

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → Jiří kratochvil

65

minulý týden

Pod zářícím sluncem padaly teplotní rekordy. Rozkvetl podběl. V Českých Budějovicích naměřili meteorologové 25. února jedenadvacet stupňů Celsia. Takže to tedy začíná jaro, glosoval deník Lidové noviny informaci České ornitologické společnosti, že v Čechách o týdny dřív než obvykle zahnízdily kachny březňačky. Média přinesla zprávu, že dav Srbů rozvášněných informací o americkém uznání nezávislosti odtržené srbské provincie Kosovo, zapálil ambasádu USA v Bělehradě. Česká herečka a zpěvačka Markéta Irglová získala Oscara za svůj zpěv ve filmu Once. Vedení vězeňské služby varovalo úřady, že zdejší věznice jsou přeplněné a  nenajde-li se místo pro přibývající odsouzence, hrozí kolaps. Česká armáda dospěla k závěru, že má nadbytek (50) generálů a minimálně patnácti z nich se musí zbavit. Na doživotí byl v Hradci Králové odsouzen bývalý zdravotník Petr Zelenka, který během práce v havlíčkobrodské nemocnici zavraždil sedm pacientů tajným podáním vysoké dávky heparinu, léku proti srážlivosti krve. Odboráři pohrozili

parlamentu, že jestli schválí návrh vlády na zrušení daňové úlevy na stravenky, odpoví jejich svaz stávkou. Ne že by se snad společnost radikalizovala, ale ten pocit zmatečnosti, rozhádanosti tady je, analyzoval šéf agentury STEM Jan Hartl výsledky průzkumu veřejného mínění, v němž 66 % české populace souhlasilo s názorem „Někdo by měl jasně určit, co se má dělat“ a vyjádřilo touhu po vládě silné ruky. V česko-polském pohraničí vyrazily poprvé do terénu společné policejní hlídky. Islandská Nordic Partners koupila babickou konzervárnu Hamé. Za účasti představitelů Evropské komise byl na norském ostrově Svalbard slavnostně zahájen provoz tzv. Krypty posledního soudu, neboli banky rostlinných druhů z  celého světa, které zde v bezpečí Arktidy mají být uchovány pro budoucnost daleko od hrozby klimatických změn, válek a jiných katastrof. Obžalovaný není deviant, jen preferuje mládí, prohlásili znalci zkoumající duševní stav bývalého sbormistra dětského pěveckého sboru Bambini di Praga Bohumila Kulínského, který je obžalován ze

sexuálního zneužívání čtyřiceti svých někdejších nezletilých svěřenek. Klesl počet padělaných bankovek a policie dospěla k závěru, že padělatelé ztratili o českou měnu zájem. Předseda ČSSD Jiří Paroubek a stínový ministr zahraničí téže strany Lubomír Zaorálek navštívili Sýrii, a jak napsala damašská agentura SANA, jednali s  představiteli tamního totalitního režimu „o  posílení vzájemné spolupráce“. Nevím, co bych řekl českým občanům na otázku, proč činitele ČSSD rozčilují jednání o změnách vízové politiky s USA, ale nechat si platit pobyt od režimu, který komplikuje situaci na Blízkém východě, jim přijde normální, reagoval na Paroubkovu cestu premiér Mirek Topolánek, který právě v té době uzavřel v Americe dohodu o  bezvízovém styku s USA. Topolánek současně ve Spojených státech dekoroval pamětní plaketou hrdiny komunistického odboje bratry Josefa a Ctirada Mašínovy, kteří v Česku počátkem 50. let osamoceně bojovali s  bolševickou diktaturou a pak se v bitvě s tisícinásobnou přesilou prostříleli na Západ. Skupina třiceti

neonacistů zdemolovala čínské bistro na náměstí Bratří Synků v Praze; dva čínské kuchaře zranilo rozbité sklo a museli být převezeni do nemocnice. Obchodníci si stěžovali, že lidé kvůli teplu vůbec nekupují lyže. Politik má právo hovořit na oficiálních jednáních úředním jazykem své země – a využívat toto právo může být i otázkou národní hrdosti, vysvětlil mluvčí ministra průmyslu Martina Římana, proč jeho šéf nemluví při svých občasných jednáních v bruselském sídle EU žádným světovým jazykem a proč si všechno nechává tlumočit do češtiny. O čtvrtinu klesly tržby lékáren. Elektrárenská společnost ČEZ oznámila, že její loňské zisky dosáhly výše 43 miliard korun. Lékařský průzkum odhalil, že Češi ztrácejí zájem o sex. Úřady varovaly spotřebitele před zdravotnickým sprejem Proseptine anti-adhésif od firmy Gifrer, který je podle nápisu na obalu určen k odstraňování náplastí z kůže, ale ve skutečnosti působí jako žíravina a může způsobit závažné poleptání míst, na která je nastříkán. Q [email protected]

Reportáž z Mostu

V komunálních volbách před dvěma lety zvítězilo Sdružení Mostečané Mostu díky nevídané kampani, ve které slibovalo auta, kola či počítače. Jak se žije v tomto hornickém městě dnes zjišťoval Jan Brabec.

66

f ot o matěj strán s ký

f ot o g ü nter b art o š

připravujeme Kdo je tady blázen?

Sporná klecová lůžka jsou tím nejviditelnějším, nikoli však nejdůležitějším problémem českého soužití s mentálně postiženými lidmi. V německých i českých ústavech pátrala Anneke Hudalla.

R E S P EKT 10 | 3 . – 9 . b ř e z n a 2 0 0 8

AKTUALNÍ ČÍSLO Odemkněte si aktuální číslo už v neděli večer

FOKUS Vlastní zpravodajství pod jiným úhlem pohledu

REDAKČNÍ ZÁPISNÍKY Šimečka, Platzová, Pašmik, Pilátová, Tabery

GLOSY Třešňák, Šimečka, Tabery, Švehla, Formánek, Brdečková, Spurný, Uhlíř, Brabec, Kontra, Vitvar

ROZHOVORY Pospíšil, Palouš, Kovanda, Pithart, Benešová, Moos, Žáček, Zahradil, Liška, Topol

BLOGY Derer, Sidonová, Klusák, Just, Rogner, Vurbs, Šuta, Wachtl, Němčík, Baudyš jr., Tošovský, Rubensteinová