Podvedená armáda. 8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist. Výprodej nemocnic. Čeští manažeři se dali na box

8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist Výprodej nemocnic Čeští manažeři se dali na box Jelínek o hokejistově duši Davy míří na Everest

20 respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 14.–20.  5.  2007

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Podvedená armáda



14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

komentáře

EDITORIAL Víte, jak vypadá miliarda českých korun? Třeba jako deset metrů vysoký sloup z pětitisícových bankovek. A co se dá za celé sloupořadí těch miliard koupit? Například dlouholeté mlčení o tom, jak se další desítky a možná stovky miliard ztrácejí v pavoučí síti, jež obestřela obchod se dřevem a zbraněmi. Redaktoři Respektu Jaroslav Spurný a Ondřej Kundra si ve dvou zásadních článcích položili otázku, jak je možné, že už patnáct let se beztrestně ztrácejí obrovské peníze, které patří nám všem. Je zjevné, že putují do rukou jen mála lidí, politiky zřejmě nevyjímaje. Ti totiž celá léta neudělali nic pro to, aby tuto síť zpřetrhali. Česká armáda je už dávno poražena mnohem silnějším protivníkem, než je cizí vojsko. Je poražena korupcí ve vlastních řadách (viz téma na stranách 17 až 19) a zatím to nevypadá, že by se našel její spasitel. Více naděje skýtají lidé, kteří se pustili do zápasu o dřevo z českých lesů. Podle expertů přichází stát ročně o tři až čtyři miliardy jen proto, že od počátku devadesátých let se obchod se dřevem dostal do rukou uzavřené skupiny podnikatelů, kteří určují pravidla (více na 6. straně). Jistěže z čtení o miliardách, které už nikdy neuvidíme a na něž nestačí naše představivost, může bolet hlava. V takovém případě si zkuste představit takovou ránu do zubů, v níž najdete zalíbení. Že je to nemožné? Omyl. Stále více uhlazených manažerů v Česku shazuje po večerech své obleky a mlátí do sebe hlava nehlava v boxerských klubech (více na 8. straně). Ale máme i dobré zprávy. Je květen a rostlinstvo se rozhodlo kvést. Nedělá to kvůli českému názvu měsíce, ale na povel hormonu florigenu, po němž biologové pátrali celých sedmdesát let (více na 27. straně), až ho – jaké překvapení! – našli. Konečně můžeme být spokojeni. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení přeje Martin M. Šimečka

Co poví historie o Blairovi? Příští generace budou britského premiéra hodnotit milosrdněji

Nejspíš jen málo Britů uroní slzu, až Tony Blair 27. června po deseti letech opustí křeslo premiéra, jak tento týden oznámil. Průzkumy veřejného mínění už totiž dlouho naznačují, že je nepopulární. Třetího května dostali voliči v  místních a  regionálních volbách poslední příležitost uštědřit premiérovi pořádný výprask. Chopili se jí s  vervou a předali moc do rukou konzervativců, skotských a velšských nacionalistů – zkrátka kohokoli kromě nedůvěryhodných labouristů. Buď jsou Britové nevděčná sebranka, nebo si Tony Blair takové nelichotivé sbohem zaslouží, protože splnil příliš málo z toho, co se od něj očekávalo, a způsobil příliš mnoho zklamání. Pravda je ovšem jako obvykle složitější.

Kdysi mě milovali... Podle většiny kritérií je Británie na konci Blairovy vlády lepším místem k životu, než byla v roce 1997. Průměrný Brit si díky nepřetržitému hospodářskému růstu výrazně polepšil, i  když jeho daňová zátěž vzrostla. Ubylo nekvalitních škol a zchátralých nemocnic. Ačkoli testy často nejsou tak přísné, jak by měly být, více dětí dnes dostává slušné známky a zapisuje se na vysoké školy. Díky minimální mzdě a daňovým úlevám pro nemajetné pracující rodiny se zmírnilo působení těch sil, které za Margaret Thatcherové neustále zvyšovaly příjmovou nerovnost. Všechny tyto věci lze změřit. Ne tak snadno dokazatelné, ale neméně cenné jsou kroky, díky nimž se z  Británie pod Blairovým vedením stala tolerantnější a  kosmopolitnější země. Byl přijat zákon o  lidských právech; uznávají se občanské svazky homosexuálů. Zavedení samosprávy ve Skotsku, Walesu a teď i v Severním Irsku posílilo demokracii. Mezi premiérovy největší úspěchy je rozhodně třeba zařadit mír v Ulsteru. Třídní rozdíly už nehrají ve vnímání lidí takovou roli jako dřív. Za Tonyho Blaira se ze zatuchlé, staromódní Británie stal v  celosvětovém měřítku vzor otevřenosti. Masivní vlna přistěhovalectví, zejména z  bývalých komunistických zemí východní Evropy, podnítila růst ekonomiky, aniž vyprovokovala mezi lidmi vážnější vlnu odporu. Londýn se naladil na globalizační trendy a stal se jedním z nejdynamičtějších měst na světě. Blair dodal nové podněty Evropě (dalším pravicovým politikem, který se od něj lecčemus přiučil, je francouzský Nicolas Sarkozy) a  ze všech hlav západních států udělal také nejvíce pro to, aby obrátil pozornost lidí ke klimatickým změnám a bídě Afriky. Můžete si tento seznam procházet a  dělat si u  jednotlivých položek hvězdičky a  poznámky pod čarou. Hospodářství: nedoceněné zůstávají zásluhy toryů, kteří řídili ekonomiku před Blairem. Přistěhovalectví: na každou spokojenou českou servírku v Covent Garden připadá několik

Tlustý s rozbuškou v ruce Václav Klaus v něm viděl naději a budoucnost ODS. Dnes je Vlastimil Tlustý pro tuto stranu největší hrozbou. Jedna věc byla na Vlastimilu Tlustém příjemná – dalo se celkem jednoduše předpokládat, co bude dělat, na jakou stranu se přidá, co vysloví. Zjednodušeně řečeno, byl to politický pragmatik, který věděl jak neriskovat své postavení a nenápadně ho upevňovat. V posledních týdnech ale ze své role vypadl. Zpočátku se ještě mohlo zdát, že útoky na vládu a Mirka Topolánka mají za cíl jen zvýšit jeho cenu, avšak s každým dalším dnem se jeví jako nepochybné, že už je za hranicí, ze které již není návratu. K  pochopení dnešní krize v  ODS je třeba v krátkosti proběhnout Tlustého životem. Vždycky měl cit pro to, jak se připojit k těm, kteří jsou právě u moci. Proto v roce 1986 vstoupil do KSČ, aby mohl dělat kariéru, a  ze stejného důvodu také tuto partaj vyměnil v roce 1991 za občanské demokraty. V jejich řadách se záhy stal náměstkem ministra zemědělství a poslancem. Před deseti lety opět udělal chytré rozhodnutí, když se dělila ODS, nejdříve si to zamířil k odpad-

líkům, ale ještě než k  nim došel, udělal otočku zpátky ke Klausovi. Pár měsíců poté už byl šéfem klubu, předsedou rozpočtového výboru a  stínovým ministrem financí. Dodejme, že to tehdy byl svým způsobem odvážný krok, protože vůbec nebylo jasné, kdo zvítězí. Po odchodu Klause z  předsednického postu ODS se na chvíli Tlustý zasnil, že to bude právě on, kdo otce zakladatele nahradí. Tehdy ale poprvé zjistil, že jeho popularita v  ODS má hranice. Rychle tedy otočil a přimkl se k Mirku Topolánkovi, kterému nicméně nemohl přijít na jméno. Byl to pro něj pan nikdo, jenž jej vytlačil z místa. Ještě jednou později uvažoval o tom, že s Topolánkem svede boj, ale rozložení sil ve straně mu ukázalo, že nemá šanci. Bylo to ale ještě horší, ODS si jej nepřála dokonce ani za místopředsedu. Tlustý brzy uvěřil tomu, že za vším stojí Marek Dalík, od roku 1999 poradce Mirka Topolánka a vliv-

rozezlených muslimů v Leedsu. Občanská práva: Blair pomohl gayům, ale pro vězně nebo mladé delikventy neudělal nic. Přesto ale, zvážíme-li všechna plus a minus, Blair Británii změnil k lepšímu a  obvykle stál na straně liberálního pokroku. Přinejmenším The Economist podpory, kterou Blairovi poskytl, nijak nelituje. Proč tedy po Blairově odchodu zůstane jakási nepříjemná pachuť – a nejen v ústech starých levicových socialistů a  xenofobních pravičáků? Pro miliony lidí to stačí vyjádřit jedním slovem: Irák. Ale zklamání bylo víc, ne jen toto poslední. Koneckonců, ze scény tu přece odchází nejtalentovanější politik své generace – v  Evropě

Zvážíme-li všechna plus a minus, Blair Británii změnil k lepšímu a stál na straně liberálního pokroku.

rozhodně a možná i za jejími hranicemi. V roce 1997 nezískal jen velkou parlamentní většinu, ale i  zemi, která chtěla totéž co on – hospodářství, které v sobě spojí těžce zaplacené výdobytky thatcherismu s větším důrazem na sociální spravedlnost a modernizaci veřejných služeb. Jak to, že selhal?

Vzdorování gravitaci Selhal, protože neuvěřitelně podcenil přípravu. Pro jeho totálně promarněné první volební období budou při zpětném pohledu málokterá slova kritiky příliš silná. Mimo svou vizionářskou rétoriku měla nová vláda jen velmi mlhavou představu o tom, jak jinak zlepšit veřejné služby než tím, že zneguje úspěšné pokusy svých předchůdců zvýšit kvalitu zavedením větší konkurence. Až na jednu či dvě výjimky (například stav základních škol) se ve zdravotnictví a školství napáchalo víc škody než užitku. A premiér se, nemohl-li poukázat na skutečné pokroky, uchýlil k opoziční taktice mediální masáže, aby vyvolal dojem, že vláda něco dělá a postupuje vpřed. Jeho masová obliba dál vzdorovala gravitaci, ale svou počáteční autoritu a kredit promrhal a přispěl ke zcyničtění veřejnosti vůči politice. Ve druhém volebním období nakonec Blair koncepci reformy veřejných služeb vypracoval. Její součástí měla být politika posilování konkurenčního prostředí, jejímiž průkopníky byli už toryové, ovšem ve zdokonalené verzi a s daleko větším objemem státních peněz. Jenže to už se blížilo jedenácté září a brzy po něm Irák. Od invaze v roce 2003 ztratila reforma veřejného sektoru dynamiku, zatímco Blairova stra-

ný lobbista. A  tady se dostáváme k  dnešním problémům. Tlustý se totiž dokonce v ODS několikrát zmiňoval o tom, že jej Dalík odposlouchává. Vášnivá nevraživost mezi těmito pány nevybublala na povrch jenom proto, že se obávali jakéhokoli skandálu, který by je stál úspěch ve volbách. Ten potřebovali oba. Když se úspěch dostavil a Tlustý získal v jednobarevné vládě ODS post ministra financí, zdálo se, že se našla cesta ke smíru. Podle informací z  ODS se z  toho ale nakonec stala rozbuška. Tlustý a jeho lidé prý rozjeli vlastní aktivity, které byly tak nezakryté, že ohrožovaly kredit vlády. Navíc se Tlustému začaly vracet vrcholné politické ambice, v tu chvíli zasáhl Topolánek a prostě se ho zbavil – novým ministrem se stal Miroslav Kalousek z KDU-ČSL. Tlustý přišel o vše – není už předsedou poslaneckého klubu, není šéfem žádného významného výboru a ani ministrem. Přiznejme si, to už je důvod ztratit nervy.

Čekání na Klause A Tlustý je také ztratil. Dostal se do jistého amoku, který ho evidentně vede k touze po pomstě. Jeho alternativní návrh na ekonomickou reformu je jen zástěrka, aby vzbudil dojem, že jde jen o odborný spor. Potřeboval tedy rychle něco, co by mohl předložit veřejnosti, a tak prostě nechal přeložit do češtiny plány slovenského ekonoma Richarda Sulíka. Pospíchal tak moc, že znění zákona, které zveřejnil na svých internetových stránkách, je psáno čechoslovenštinou, a dokonce je na některých místech česká měna zaměňována za slovenskou. Proto také veřejnost při prezentaci návrhu marně

na byla ochromená vnitřními třenicemi a  Gordon Brown, pravděpodobný Blairův nástupce, svému šéfovi až příliš často neloajálně vpadal do zad. Tonymu Blairovi je třeba přičíst k  dobru, že se reformy dál snažil prosazovat a riskoval svůj post například kvůli zavedení variabilního školného. Faktem ale zůstává, že ačkoli se stav veřejných služeb zlepšil, stále ještě je horší, než by měl být. Naopak v  otázce Iráku, té bezedné studnice problémů, bude možná historie k Tonymu Blairovi o něco milosrdnější, než jsou jeho krajané dnes. Nikdo nepopírá, že poslední čtyři roky byly zjevnou katastrofou. Pro obhájce irácké války, k nimž patřil i The Economist, by bylo pohodlné prohlásit, že je premiér do této války vmanipuloval. Pohodlné, jistě – ale také nespravedlivé. Blair skutečně připsal skrovným důkazům zpravodajských služeb o Saddámově údajném vlastnictví zbraní hromadného ničení větší váhu, než jakou si zasloužily. Stěží lze ale pochybovat o tom, že jim on (a mnozí jiní) v kritické době opravdu věřil. Nic špatného nebylo ani na tom, že premiér chtěl zbavit svět jednoho brutálního tyrana. Koneckonců, právě on vytvořil koalici pod americkým vedením, která ukončila genocidní kariéru Slobodana Miloševiće, a také invaze do Afghánistánu byla zpočátku úspěšná. Pokud jde o katastrofální chaos, který následoval, Blair měl trvat na daleko pečlivějším naplánování poválečné obnovy. A jistě – odvážnější přítel Ameriky by se byl možná veřejně zasadil za odstranění Donalda Rumsfelda a  za zrušení strašidelné základny Guantánamo či více tlačil na George Bushe v  otázce zřízení palestinského státu. Větší díl viny ale leží na prezidentu Bushovi za to, že odmítl naslouchat někomu, kdo toho o arabském světě a bezesporu i o terorismu věděl jednoznačně víc než on. Při Bushově tvrdohlavosti měl Blair jen dvě reálné možnosti: zanechat Irák a Ameriku ještě horšímu osudu, nebo se z Iráku nestáhnout a doufat, že bude moci napravit alespoň část škod, které tam Británie pomohla napáchat. Uvážíme-li všechny okolnosti, rozhodl se správně.

Závěrečné uznání Snad největším uznáním a  zadostiučiněním je pro Tonyho Blaira fakt, že ani Gordon Brown, ani David Cameron si nepřejí zásadně změnit politický kurz, který stanovil. Jestliže Margaret Thatcherová v daleko těžších dobách poskytla své zemi to, co tato země potřebovala, Tony Blair může o sobě tvrdit přinejmenším tolik, že dal zemi mnohé z toho, co chtěla. Není příliš pravděpodobné, že se na něj někdy v budoucnu začne pohlížet jako na onoho velkého premiéra, kterým se mohl stát. Téměř jistě se ale bude jevit jako lepší premiér, než za jakého je považován dnes. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

čekala na Tlustého propočty, jak by se jeho reforma promítla na státním rozpočtu. Prostě to nikdo nestihl spočítat. Teď ale k  zásadní otázce – potopí Tlustý vládu, anebo nakonec ucukne? Tady není v  silách komentátora nabídnout odpověď. Podrazit vládě i  své straně nohy a  de facto se postarat o  předčasné volby, to rozhodně není jednoduchý krok. Je tu tedy pravděpodobnost, že cukne. Tím spíše, že začíná být čím dál tím více ve straně osamělý. Řada jeho dosavadních přátel přiznává, že nepůjdou do dalšího dělení ODS a nepodpoření vládních reforem by bezesporu rozkol spustilo. Pokud se ale Tlustý skutečně už chce jen pomstít a hledá si cestu z politiky, může to dotáhnout do konce. Za postupem Tlustého mnozí vidí Václava Klause. Je to ale iluze. Pravda, Klaus a  Tlustý jsou si v  ODS velmi blízcí, to ale neznamená, že se teď jejich zájmy nemohou dramaticky rozcházet. Klaus chce být znovu prezidentem a to se mu rozhodně může podařit hůře ve chvíli, kdy kvůli Tlustému padne vláda a budou předčasné volby. Dnes je ODS ve sněmovně a Senátu tak silná, že Klausovi stačí hledat pomoc u  několika přeběhlíků. Je jen velmi malá pravděpodobnost, že by se ODS podařil v  příštích volbách lepší výsledek. Mnozí v  ODS právě proto očekávají, že jestli někdo přivede Tlustého k  poslušnosti, pak to bude právě prezident a čestný předseda ODS. Erik Tabery K tématu též článek na str. 4.

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

komentáře

Francie na nové cestě

glosA

Proč uspěl Sarkozy a jaký to má význam pro Evropu

S

i Sarko passe, je me casse! Jestliže Sarko projde, já mizím, lze volně přeložit loňský výrok jednoho z  nejpopulárnějších Francouzů, bývalého tenisty a  nyní zpěváka Yannicka Noaha. Slova vášnivého příznivce Ségolène Royalové, pro kterou složil i píseň Vrať opět životu jeho barvy, vhodně vyjadřují obavy francouzské levicově smýšlející populace z nového prezidenta. Je to pravičák, údajně autoritativní neokonzervativec, liberál. Každý z  těchto výrazů představuje ve Francii šťavnatou nadávku. A přesto Sarkozy zvítězil přesvědčivě, navíc za masivní účasti voličů. Že by se jeho spoluobčané od základů změnili? Pravda je jinde. Podobně jako patetické prohlášení Yannicka Noaha. Už několik let totiž oblíbený muzikant žije v New Yorku.

Mlčící většina Sarkozy vyhrál, protože po šestadvacetiletém období lží, demagogie, korupce a nepotismu Mitterrandova i Chiracova prezidentství Francouzům skutečně ztělesňuje změnu, kterou tato země potřebuje jako sůl. Je mladý, plný energie a oproti ideologicky zastaralým myšlenkám svých protivníků i odpůrců přináší novou vizi společnosti. Vše se přitom točí okolo jediného tématu – obrození Francie. Nový prezident chce proto stávající francouzský ekonomický systém zásadně zmodernizovat, aby byla země schopná vykazovat silný hospodářský růst, jež by měl být zárukou i podstatného snížení nezaměstnanosti. Lék spatřuje v  liberalizaci pracovního trhu, odstranění nadměrné reglementace, jež produkci brzdí, snížení fiskálních i  sociálních poplatků, velkých investicích do výzkumu. Mimo jiné by se tak Francie měla opět stát atraktivní zemí, která bude přitahovat nejenom chudé ekonomické migranty, jak je tomu dnes, ale i investory či vědecké kapacity a talenty z celého světa. Zároveň mu jde i o reformu samotného státu a  jeho administrativy v  zájmu snížení miliardových dluhů, které tento moloch za poslední léta nadělal, ale i  o  obnovení autority a  zodpovědnosti institucí páté republiky. Například navrhuje posílení moci parlamentu, před nímž by svoji politiku a kroky obhajovala nejenom vláda, nýbrž i  prezident republiky, který cíle a  orientace svého kabinetu určuje, avšak až dosud měl vstup do parlamentu ústavně zakázán. A  konečně Sarkozy touží i po vybřednutí z evropské krize, do níž se Francouzi dostali odmítnutím ústavy, ale i po přehodnocení zahraniční politiky. Zejména se mu příčí ústupky vůči Rusku i Číně, v nichž jeho předchůdce v  Elysejském paláci namísto autoritativ-

ních a nedemokratických režimů viděl přirozené spojence proti Američanům. Jeho spoluobčané tento ambiciózní program neodmítli, ale za rekordní volební účasti ho jasným určením vítěze přijali. Ve Francii zkrátka vyhrál zdravý rozum vycházející z premisy: pokračovat nadále stejným způsobem a směrem se rovná úspěšnému pokusu o sebevraždu. Jinými slovy, už nejsme tak výjimeční jako dříve a  je třeba se poučit tam, kde problémy, jež nás sužují, dokázali řešit. Parafrází slavného citátu historika Raymonda Arona o tom rozhodla mlčící, ale většinová část této země.

Co s autoritou Na jedné straně tedy nebývalá podpora a  vítězství v  době, kdy volby často končí nejasně nebo přímo patovou situací. Třeba loni v Mexiku či v Česku. Na druhé straně však není nepodstatný ani odpor, hraničící až s nenávistí, jejž Sarkozy u nezanedbatelné části Francouzů vyvolává. Nejsou to jen hlasy radikálních levičáků jako komunistů, trockistů a ve Francii i zelených. Socialistickou kandidátku Ségolène Royalovou v druhém kole volilo 17 milionů Francouzů nejenom díky jejímu programu, ale podobně jako zpěvák Noah ze strachu před Sarkozym. Lídrovi pravice jsou hlavně vyčítány osobní vazby na špičky kapitálového trhu, které prý budou z jeho volby především profitovat, autoritativní až diktátorské sklony, bezmezná touha po moci, absence sociálního cítění, opovržení imigranty a Francouzi cizího původu, kdy například prohlášením „vodním dělem vymeteme tu verbež“ hodil do jednoho pytle mladé francouzské delikventy, ale i revoltující barevné občany, kteří kvůli zjevné diskriminaci mají pracovní i existenční potíže. Jak bylo řečeno, Sarkozy je pravičák a  nikdy se tím netajil. Svoji politiku však staví na dvou důležitých pilířích – sociálním a občanském. Jeho vláda má jednat samostatně a rychle, ale na základě dialogu se sociálními partnery, jakými jsou třeba odbory, regionální sdružení a  zástupci profesních kategorií, jichž se plánované ekonomické i fiskální reformy především týkají. To samé platí i pro evropské společníky při další integraci kontinentu, v níž Francie hrála a chce znovu hrát důležitou roli. Oproti majoritě nafoukaných francouzských politiků, levicových či pravicových, kteří do veřejného života vstupují po absolvování jednostranně formující školy École nationale d’Administration, má však Sarkozy v tomto směru ještě jinou přednost. Jako bývalý advokát umí naslouchat, což ve Francii znamená, že neskáče svým protivníkům do řeči a nechá je domluvit. Navíc své myšlenky

Vláda pro lobbisty

jasně a konkrétně formuluje, prostě mluví živým a srozumitelným jazykem. I  z  toho důvodu v  televizní diskusi s Royalovou přesvědčil 55 % diváků oproti socialistce, již shledalo věrohodnou 34 % Francouzů. Co se týče autority, tu by měla mít z principu této funkce každá hlava státu. Ostatně autoritativní byl každý z předcházejících prezidentů a prvky diktátorského rozhodování v důležitých otázkách nevykazoval nikdo jiný než zakladatel páté republiky, generál de Gaulle. Francie přesto zůstala demokratickým státem a za jeho vlády prosperovala jako nikdy předtím. V okamžiku, kdy ale odmítla prezidentův návrh reformy Senátu a regionálních správ, de Gaulle se moci vzdal a odstoupil. Podobné gesto se například marně očekávalo od prezidenta Chiraca po referendu o evropské ústavě. Často nevypočitatelné a věčně nespokojené Francouze asi může úspěšně vést jen silná a vyhraněná osobnost.

Šance pro socialisty Katastrofou ale není ani porážka socialistické kandidátky. Royalová v průběhu kampaně obnovila důvěru k této straně, jakož i schopnost socialistů mobilizovat se. Příkladem může být diskuse před primárkami, v níž citelně zazněla dosud zamítaná nutnost vymanit se z archaických vizí, ale i probuzení elektorátu, díky jehož absenci socialista Jospin naposled nepostoupil ani do druhého kola. Oproti svému rivalovi však nedokázala účinněji prodat svůj kredit politického lídra a v polovině cesty do Elysejského paláce z populistických důvodů úplně zbytečně oprášila ekonomické a sociální vidiny let minulých, kterým už ale Francouzi naslouchat nechtějí. Otevřela však dlouholeté tabu – spojenectví s  centristy, jež by ze socialistů mohlo konečně utvořit moderní sociálnědemokratickou stranu. Co si od francouzských změn může slibovat Česká republika? Topolánkova vláda se s novým prezidentem jistě shodne na představě zkrácené evropské ústavy, kterou by schvaloval parlament, ale i v zálibě ve velkých národních podnicích či neochotě liberalizovat unijní energetický trh. Naopak Sarkozyho předvolební návrh krátit dotace z evropských fondů těm členům, kteří mají nižší daně než Francie nebo Německo, v Praze nadšení jistě nevzbudí. Jako každá země však bude Sarkozyho Francie především sledovat své vlastní zájmy. Což znamená i daleko větší smysl a porozumění pro oblast v okolí Středozemního moře než pro střední Evropu, jež je pro Francouze mnohdy vzdálenější než Maroko nebo Senegal. Jaroslav Formánek

Q

Postavit se zlu nemá cenu, je neporazitelné a tak jako tak zvítězí. Právě tak vysvětluje ministr Cyril Svoboda důvody, proč se vláda vůbec nebude pokoušet sepsat zákon regulující lobbing ve sněmovně, přestože to má napsáno ve svém programovém prohlášení. „Kdo bude chtít dávat úplatky, toho zákon nezastaví. Není to možné vyřešit,“ popsal svůj boj proti korupci, jež lobbing věrně provází, ministr a šéf legislativní rady vlády Svoboda. Lobbing, jak o tom nedávno psal i Respekt, je skutečně nutným zlem. Jeho podstatou je snaha různých zájmových skupin ovlivnit poslance a skrze ně znění zákonů. Vymýtit ho nelze, s lobbingem se parlamentní demokracie jednoduše musí naučit žít. Otázkou je, jak takové soužití bude vypadat. V ideálním případě je počínání lobbistů pod dohledem, každý ví, kdo co a skrze kterého poslance prosazuje. Toho lze dosáhnout povinnou registrací lobbistů, jako to dělají třeba ve Washingtonu nebo v Bruselu. Ovšem nebuďme naivní – každý systém se dá nějak obejít a zhruba rok starý obří korupční skandál okolo amerického lobbisty Abramoffa, jenž smetl i  nejvlivnější republikánské zákonodárce v americkém Kongresu, to dokazuje. Ve skutečnosti nedokonalý svět demokracie o  ideál jenom usiluje. Po každém skandálu následuje zpřísnění pravidel a zase je na chvíli klid – než ovšem někdo najde nějakou skulinu. Následuje skandál a  tak dále. Dobro nikdy úplně nezvítězí, ovšem zlo taky ne a  každý, kdo se dává do jeho služeb, riskuje, že právě jeho smete příští průšvih. Abramoff, bohatý a vlivný americký šíbr, skončil na dlouhá léta ve vězení. U nás by se bát nemusel. Naše vláda si myslí, že když je lobbistické zlo neodbytné a vždy si nakonec najde cestu, je lépe mu rovnou vyklidit prostor a nechat ho volně dýchat. Možná má pan ministr pocit, že s lobbistickým zlem a s ním spojenou korupcí je lepší se spojit a utrhnout si z něj také svůj díl. Jiří Sobota

obsah domov

4

5 6

Co zavinilo jedno video Vlastimil Tlustý jde do boje Výprodej nemocnic, díl první Tunely v českých lesích

8

Čeští manažeři se dali na box



9

The Economist: Nové školy byznysu



zahraničí



Slovensko-ruské koleje Premiér Robert Fico nechce radary v Česku, ale ruské zbraně. Kdyby měla slova politiků z malých zemí velkou vážnost, tak pojem střední Evropa by už byl v troskách a sousedé Slovenska by rychle couvali z toho rumoviště. Slovensko je sice opravdu malé, ale to ještě neznamená, že slova premiéra Roberta Fica mají jeho sousedé přeslechnout jako bzučení rozčilené mouchy. Fico má dostatečně velkou moc, aby změnil zahraniční orientaci státu, a bohužel dostatečně málo zkušeností, aby toho dokázal nejen ve střední Evropě hodně zkazit. Pokud se od konce devadesátých let státy střední Evropy na něčem opravdu sjednotily, tak to byl postoj k Rusku. Přispěla k tomu společná zkušenost druhé poloviny dvacátého století a později ruský prezident Vladimir Putin. Zdrženlivost vůči Rusku už dnes není jen racionální geopolitickou strategií, ale také obranou demokratických hodnot.

Za všechno může Havel Slovenská vláda však rychle opouští oba tyto principy, a  nedávno se dokonce přímo postavila na stranu Ruska proti Česku a Polsku. Před dvěma týdny premiér Fico vyřkl několik třaskavých vět – a bylo by chybou přisuzovat je jen Ficovu okouzlení z osobního setkání s Putinem. Jde totiž o něco

vážnějšího – o vědomý obrat k východu a o vědomý obrat k  vulgárnímu a  egoistickému národnímu pragmatismu. Jaké věty to byly? Především ta, že on, Fico, by nedovolil umístit na území Slovenska rakety a radary cizího státu a že rozumí „velké obavě“ Ruska z plánů Američanů v Česku a Polsku. Dále věta, že jeho vláda se „nebojí výroby zbraní na Slovensku“ a že skončila doba, kdy „nám někdo zakazoval vyrábět zbraně z  důvodu ochrany lidských práv“. Tyto výroky je třeba číst dvojím způsobem: jako politické vymezení zájmů v opozici vůči střední Evropě a  potom jako výron postkomunistické duše člověka, jenž stále žije mýtem o tom, že za úpadek slovenských zbrojovek může bývalý disident a československý prezident Václav Havel. Paradox, že Fico jedním dechem mluví o obavách ze zbrojení ve střední Evropě a současně horlí pro výrobu zbraní, je klasickou ukázkou ruského myšlení. Proto si zaslouží naši pozornost. V posledních měsících navštívil Libyi, Izrael a Rusko, ve všech případech byly zbraně jedním z hlavních témat a v jeho delegacích byli podnikatelé tohoto druhu. V  Libyi řekl na Kaddáfího žádost, že bulharské sestřičky jsou pachatelky, v  Moskvě zase tlumočil do světa Putinova slova, že Rusko je připraveno zamířit na Česko a Polsko jadernými raketami.

Drzost jako strategie

reportáž

Tato servilita vůči diktátorům už není jen dětinská provokace států Evropské unie, jejichž šéfové mají k Ficově levicově-nacionalistické vládě velice zdrženlivý postoj, aby ho vzali s úctou na vědomí. To už je drzost jako vědomá politická strategie. Blahosklonná slova českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga pro deník SME, že Fico má ohledně amerického radaru v Česku „právo na svůj názor“, můžou sklon k této drzosti bohužel spíše posílit. Jistě, může působit komicky, že Fico v Moskvě podepsal memorandum o  prodloužení ruských širokých kolejí z Čierné nad Tisou až do Bratislavy, že obě strany „mají zájem na spolupráci ve vývoji, výrobě a prodeji zbraní“, že je připraven odevzdat ropovod Družba do rukou Gazpromu, že láká ruské investory stavět na Slovensku jaderné elektrárny a podnikat v cestovním ruchu, že ve sporu o smlouvu o konvenčních zbraních veřejně chápe Putina a netlumočí názory NATO, že  podporuje Putina v jeho odporu vůči plánu OSN na nezávislost Kosova a vůbec že se s Putinem shodne na tom, že Rusko a Slovensko jsou „strategičtí partneři“. A  komicky také jistě působí, že nestranický ministr zahraničí Ján Kubiš, a dokonce i jeho náměstkyně za HZDS Diana Štrofová jsou v  některých otázkách vůči Ficovi v jasné opozici. Jenže v  moderních  dějinách Evropy hrály i  směšně malé státy často velice tragickou roli a Slovensko už jednu zahrálo s děsivou přesvědčivostí. Na vztahu k Putinovu Rusku, které opět začalo mluvit jazykem studené války, se dnes osvědčí síla, či selže slabost Evropské unie, v níž i malé státy mají velký hlas. Právě proto by Česko nemělo v  odpovědnosti vůči Unii a střední Evropě brát na lehkou váhu slova, jimž z  historických důvodů rozumí lépe než kdo jiný.

ekonomika

Martin M. Šimečka



Q

10 Francouzi, do práce 12 Izrael ve stínu Winograda

V Irsku se spojili nepřátelé



PROFIL

13 Nikolić, noční můra Srbska rozhovor

14 S trenérem Marianem Jelínkem 16 Výběr z webu respekt.cz

TÉMA



KNiHY



v bezohlednosti T. Bursík: Ztratily jsme mnoho času



Kultura



scenáristům



a kouzlo coververzí Vzpomínky na death metal



civilizace



Proč přibývá obětí Everestu



Trendy



Blízkém východě Ian Buruma: Slova mohou zabíjet



Polemika



JEDNATŘICÍTKA

17 Podvedená armáda 20 Vzpomínky velitele Osvětimi 21 D. Pithartová: Malá cvičení

22 Dvě výstavy na vlasteneckou notu 23 Jak se žije mladým českým 24 Patti Smith, Bryan Ferry 25 Kulturní servis

26 O dětech, které putují Himálajem 27 Co spouští kvetení rostlin

28 J. Kratochvil: Přemnožené příběhy 29 Etgar Keret: Plážový stát na

30 Vyplatil se vstup do EU? 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden



14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

domov

Co zavinilo jedno video

Záběry z podezřelého losování probudily Karlovarské z letargie

T

en živý řetěz netvořili žádní teenageři s dredy, ale vesměs usedle vyhlížející občané kolem čtyřicítky. Zrovna teď na začátku května se tihle lidé nečekaně po tři dny stavěli do cesty bagrům a buldozerům jedoucím budovat základy pro karlovarskou hokejovou halu. Blokády v  Česku nabírají na popularitě: připoutat se řetězem na protest proti vzhledu plánované Národní knihovny chce už i prezident republiky. V  Karlových Varech ale nejde o  estetický problém. Občané, kteří tam zatarasili cestu stavebním strojům, chtějí upozornit na větší průšvih: neschopnost zdejší politické reprezentace debatovat s lidmi a naopak její velkou schopnost plýtvat veřejnými penězi.

Miliarda k ledu Jednoho krásného a  docela nedávného dne už toho na Otmara Homolku bylo moc. Vládcové radnice jeho rodných Karlových Varů mu sice pili krev už dlouho, zatím ale nad jejich kšefty maximálně brblal s  kamarády u  piva. To video však bylo něco jiného než dřívější naštvaná šeptanda o  údajných machinacích při prodeji golfového areálu či lukrativních domů spřízněným podnikatelům hluboko pod cenou. Díky dvouminutovému internetovému snímku z radničního losování, z něhož vzešel vítěz zakázky na městskou hokejovou halu, ale najednou mohl ty praktiky vidět každý. A zájem byl: tisíce diváků posunuly záběry muže, který nekonečně dlouho šátrá v losovacím hrnci a hledá „ten správný“ lístek, mezi nejzábavnější klipy videoportálu YouTube. Ale stavebního inženýra Homolku ta „férová soutěž“, v níž miliardový kšeft vyhrálo konsorcium v  čele se známou – a  politickou korupcí proslulou – firmou Syner, vůbec nepobavilo. Naopak, rozhodl se něco už konečně dělat. A to bez ohledu na fakt, že případ už několik týdnů řeší protikorupční policie. „Výsledky její práce jsou nejisté,“ vysvětluje svoje angažmá Homolka, „a já už nechci jen tak čekat.“ Na webu zveřejnil petici vyzývající k pozastavení stavby. „Myslel jsem si, že Karlovaráci jsou už letargičtí a že podepíše stovka lidí. Dnes po dvou měsících máme víc než tři a půl tisíce podpisů.“ Petiční výbor vedený Otmarem Homolkou se v dubnu vydal za primátorkou Veronikou Vlkovou (ODS) a za koaličními zastupiteli z její strany, ČSSD a  Strany zelených. Žádali přehodnocení stavby, která podle nich bude značně ztrátová (na zápasy místních hokejistů chodí v průměru tři tisíce diváků – což je jedna z  nejmenších návštěvností tuzemské ligy). „Místo debaty nám dali přednášku o zastupitelské demokracii. Že když jsme si je zvolili, nemáme do toho co mluvit, ale při příštích volbách to můžeme třeba změnit,“ říká Homolka. Aby poznali karlovarské pojetí zastupitelské demokracie v  praxi, navštívili Otmar Homolka

a jeho kolegové jednání zastupitelstva, které v půli dubna rozhodovalo o prodeji domů v  Lázeňské ulici. Pokoušeli se tam svým voleným zástupcům vysvětlit, že tři domy u kolonády, které mají podle tržních cen ve Varech hodnotu asi čtyři sta milionů korun, není úplně ekonomické prodat za třetinovou cenu. Navíc lidem spojeným s  radnicí – například předsedovi místní ODS Antonínu Vlkovi (není příbuzný primátorky). „Vůbec neposlouchali, co říkáme, a ten prodej schválili. Byla to hrozná zkušenost,“ říká další člen petičního výboru, elektrikář Jaroslav Fujdiar. Po tomto zážitku se petičníci rozhodli v  dialogu s radnicí přitvrdit. Tři dny za sebou bránili vždy na jednu hodinu strojům ve vjezdu na staveniště haly. Strategie je jasná: chtějí tak k problému přitáhnout pozornost veřejnosti, získat podporu dalších občanů a v důsledku přinutit politiky, aby „začali mít strach dělat jen to, co se jim zlíbí“. Aktivisté uvažují o  vypsání referenda k  budoucnosti stavby, k čemuž by mělo stačit 4200 podpisů (10 procent registrovaných voličů). A protože losování bylo podle nich zmanipulované, chtějí se obrátit na soud, aby to uznal a vydal předběžně pokyn k zastavení stavby.

Kdo je nebezpečný Primátorka a její náměstci mají při naší návštěvě Karlových Varů podle svých sekretářek celý den důležitá jednání. K  dispozici je pouze koaliční zastupitel ze Strany zelených Pavel Žlebek, prošedivělý padesátník v khaki vestě a cigaretou v ruce. Ten byl při dubnovém hlasování na zastupitelstvu pro dostavění haly, i když loni ještě s několika opozičníky hlasoval proti a video z losování v něm „vyvolalo značné pochybnosti“. „Ať to přezkoumá policie. Já můžu říct jen to, že jsme prostě byli přehlasováni a já teď nechci dělat obstrukce. Hala bude každopádně přínosem pro město, přiláká sportovní a kongresovou turistiku.“ Primátorka Vlková později do telefonu prohlašuje, že „protest je demokratické právo“, ale výběrové řízení i losování považuje za regulérní. Skutečnost, že karlovarská hala stojí bezmála o půl miliardy víc než její o něco menší dvojče v Liberci (rovněž z dílny Syneru), vysvětluje politička tím, že ve Varech bude ještě třeba „dobudovat dopravní infrastrukturu“. To ano, ale příjezdová silnice ani parkoviště nejsou započítané do ceny projektu, tak proč s nimi argumentovat? „Investice má na starosti můj náměstek Keřka, na podrobnosti se ptejte jeho,“ říká primátorka. To ale nejde: vládce magistrátních investic Petr Keřka (ODS) je podle pravidelných hlášení své sekretářky neustále zaneprázdněn a nezvedá ani své mobilní telefony. Pro místní noviny však minulý týden prohlásil, že stavba bude navzdory občanským protestům pokračovat. Tím spíš, že blokáda je podle něj neférová a nepřijatelná. K němu se přidali i stavbaři,

Reformátor jde do boje Vlastimil Tlustý hrozí, že potopí vládu, ale ODS mu to nevěří. Už několik týdnů se pasuje do role vizionáře a  bojovníka za radikální podobu připravované ekonomické reformy. A  v  minulých dnech ještě přidal plyn: pokud nebude reforma přepsána podle jeho gusta, nezvedne pro ni prý ruku. Protože premiér chce s hlasováním o reformě spojit i hlasování o důvěře vlády, znamenalo by to její pád. Důkladnější průzkum terénu ale ukazuje, že poslanci ODS Vlastimilu Tlustému o podobu reformy zas až tak nejde. Ještě nedávno ministr a dnes už jen řadový poslanec mnohem spíš zápasí o svoji další politickou kariéru.

Nabízím hodně Z řady židlí v jednom ze sálů v kuloárech Poslanecké sněmovny si poslanec Tlustý vybírá tu, která je zastrčena v rohu. „Cítím se zahnaný do kouta,“ snaží se prostou symbolikou vyburcovat v tazateli vlnu empatie. „Premiér nebere mé návrhy vážně. Místo toho připravil reformu, ve

které je jen málo z programu ODS,“ říká poslanec. Pak se odmlčí a upře pohled k malé bílé holubici v klopě svého saka. „Dostal jsem ji jako talisman. Dává mi naději, abych to nevzdával.“ A opravdu: během pár vteřin se mění z ublíženého stěžovatele v energicky gestikulujícího muže. „Nabízím cestu, jak reformu dělat jinak a lépe. A nabízím svoji chuť a schopnosti s tím poradit.“ Vypadá to sympaticky. Premiér Topolánek svoji vizi radikální reformy po volbách „odpískal“ s odkazem na její složité prosazování jak v trojkoalici, tak poté v  křehké parlamentní většině. Místo toho sepsal opatrnější verzi, kterou chce nejpozději o prázdninách předložit do sněmovny. Tlustého slova, že je v reformě potřeba „přitlačit na pilu“, vzbudila zájem. Politiků, kteří by chtěli opravdu modernizovat veřejné finance, tu moc není. Věc má ale od začátku háček. Delegátovy návrhy by způsobily ve státním rozpočtu pro příští rok propad 48 miliard korun a v dalších dvou letech 129 miliard, respektive 111 miliard. O tom, jak by chtěl tak velké schod-

Nechceme jen tak čekat. (Pánové Homolka, Fujdiar, Splinar) foto karel cudlín

kteří protestujícím pohrozili trestním oznámením a žalobami na náhradu škody. Právník Ekologického právního servisu Pavel Doucha ale říká, že v případě „veřejného zájmu“ je občanský odpor v  podobě blokády legitimní. „A  záchrana špatně vynaložené miliardy z  městské pokladny by veřejným zájmem mohla být. Právně bude blokáda cesty vždy přestupek, jenže

ky pokrýt, se Tlustý odmítá bavit a veškeré námitky vznesené na adresu svých návrhů označuje za „nesmysly“. Místo toho opakuje, že jestli premiér na jeho připomínky nekývne, s jeho hlasem pro reformu nemůže v žádném případě počítat. Nereálnost Tlustého požadavků a nechuť na nich cokoliv změnit vzbuzují otázku, co poslanec ve skutečnosti sleduje. Nejčastější vysvětlení zní, že jde o „pomstu“ premiéru Topolánkovi za to, že Tlustého ve své druhé vládě nejmenoval opět ministrem financí. Osobní motiv dává v Tlustého chování logiku. Dlouhá léta vedl poslanecký klub ODS, před volbami sepsal ekonomický program strany a objížděl s ním celou zemi (nikdo z  ODS neabsolvoval tolik mítinků jako on). Jako hlavní ekonomický guru strany byl ostatně po volbách premiérem Topolánkem jmenován do čela resortu financí. Při formování druhého kabinetu s ním ale ministerský předseda vypoklonkoval. Veřejně o něm prohlásil, že „lidsky, profesionálně, politicky a odborně“ selhal, a proto už o něj nemá zájem. Námitek bylo dost: Tlustý například uplatňoval svůj vliv ve prospěch přítele a jednoho z králů zdejšího hazardu Iva Valenty, lobboval za výplatu dvou miliard pro PPF nebo dával do tisku nepravdivé inzeráty o stavu veřejných financí (a když je dlouholetý ministerský náměstek přes rozpočet Eduard Janota označil za lživé, tak ho vyhodil). Strmý pád z dlouholetého politického výsluní Tlustého opravdu musel ponížit. Tanec okolo reformy ale zdaleka nemusí být motivován jen vyřizováním osobních účtů.

Je to jen hra Podle Tlustého kolegů je ve hře především další kariéra bývalého mocného ministra. Jako nejpravděpodobnější se dnes jeví scénář, že Tlustý bude do

v takovém případě je pak její takzvaná společenská nebezpečnost vlastně nulová.“ Otmar Homolka se však na soudy těší. „Ať se to u soudu rozmázne a ukáže se, že nejde jen o akci několika šašků, ale o vážnou věc. Podvod na lidech, kteří v tomhle městě bydlí.“ Vladimír Ševela

Q

poslední chvíle srdnatě vystupovat proti reformě, aby ji nakonec v  zájmu státu podpořil. V  případě, že by se vláda v budoucnu z nějakého důvodu rozpadla nebo se jí nevedlo, Tlustý by mohl svůj dnešní radikální postoj i případný následný obrat bohatě zúročit. Jak ukázal případ zvolení Jiřího Čunka do čela lidovců, zdejší straníci sahají v krizových chvílích k  jednoduchým řešením. Pokud by se Tlustý v dalších měsících nebo letech dokázal prodat jako „ten, který to s námi myslel dobře, ale nikdo z vedení ODS mu nechtěl naslouchat“, určitě by ho povýšení v partaji neminulo. Že by realizace jeho reformních nápadů přivedla rozpočet do astronomických schodků a že odmítal říct, čím by výpadek v příjmech zalepil, už bude dávno zapomenuto. „Je to taková hra. Jeho těžko realizovatelné návrhy se staly prostředkem, jak si ve straně vytvářet pozici pro kariérní postup,“ říká poslanec ODS Zbyněk Novotný. „Kdyby se vládě nedařilo, mohl by říkat, že on to od začátku chtěl dělat lépe,“ dodává ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil. Podobně to vidí i místopředseda Petr Nečas: „Sází na to, že by ho náš případný neúspěch mohl jednou vynést opět nahoru.“ „To je nesmysl, jde mi pouze o  kvalitu reformy,“ odmítá toto vidění Tlustý. Můžeme tedy opravdu čekat, že potopí vládu? Podle jeho kolegů spíše ne. „Pád vlády by mohl vést k předčasným volbám a v nich by hrozilo, že už nebudeme mít takový úspěch,“ říká již citovaný poslanec Novotný a dodává: „Řadu poslanců by připravil o mandáty a tím by si vybudoval hodně silných nepřátel, kteří by mu to nikdy nezapomněli. A postarali by se o to, aby podobně dopadl i on.“ Ondřej Kundra

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

domov



Výprodej nemocnic, díl první Pravice začíná prosazovat své představy o zdravotnictví

M

á to tři slova, je to kolem Prahy a Davidu Rathovi se z toho zvedá adrenalin. Co to je? Privatizace středočeských nemocnic. Jinak také přelomový reformní krok, který do českého zdravotnictví vnáší nebývalou dávku napětí, jak to celé dopadne, co na to pacienti a které další kraje budou Středočechy v prodeji svých nemocnic následovat. Právě minulý týden privatizaci odsouhlasilo středočeské zastupitelstvo.

Změna je nutná Josef Kantůrek se v posledních patnácti letech nenudil. Jako vystudovaný technický kybernetik pomáhal se spouštěním jaderné elektrárny Temelín, pak dělal v Týnci nad Labem starostu. Tam na něho spadlo členství v dozorčí radě okresní pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny, takže když se pak za ODS dostal do rady Středočeského kraje, zbyl na něj resort zdravotnictví. „Vzal jsem to jako výzvu,“ říká Kantůrek. „Politik sám nemusí být expert, jde o to mít dobrý okruh spolupracovníků.“ Když stát před lety převedl nemocnice i s dluhy do kompetence krajů, pustil se Kantůrek do práce. V jeho gesci vznikla unikátní stodvacetistránková koncepce středočeského zdravotnictví. V jejím rámci kraj řekl, jaké zdravotnické služby bude v budoucnu potřebovat a v jaké formě by se měly provozovat. Tak vznikla páteřní síť čtyř oblastních nemocnic (Příbram, Kladno, Kolín, Mladá Boleslav). Ty se i přes odpor ČSSD změnily v tržněji hospodařící akciové společnosti, v nichž chce kraj ale zatím zůstat stoprocentním akcionářem. Menší nemocnice byly určené k privatizaci a deset prodejů minulý týden odsouhlasilo krajské zastupitelstvo. Necelou půlmiliardu zisku z privatizace chce pak kraj investovat do modernizace čtyř oblastních nemocnic, k tomu plánuje přidat další dvě miliardy z krajské kasy. „Na modernizaci menších nemocnic nemá kraj dost peněz,“ vysvětluje náměstek hejtmana Kantůrek. „Chceme k tomu využít investice soukromníků. Navíc si od toho slibujeme zkvalitnění péče.“

Kritici privatizace z řad levice ale v prodeji riziko vidí: noví vlastníci jsou krajem vázaní provozovat nemocnici v dnešní podobě jen pět let, pak kraj ztrácí nad osudem nemocnic kontrolu. Majitelé je mohou zavřít nebo zrušit některá drahá oddělení (pediatrii, infekční, chirurgii). Zastánci privatizace ale zůstávají v klidu. Kraj si podle nich může na drahé provozy připlatit a konkrétní služby (třeba provoz infekčního oddělení) si v nemocnici udržet pomocí cílených dotací. Jeden z předních expertů na zdravotnickou reformu Pavel Vepřek jde dál a říká, že menší nemocnice se stejně v dnešní podobě nemohou udržet. „Změna je nutná a politici by se k ní nikdy neodhodlali, proto je privatizace dobrá věc,“ říká Vepřek. Menší nemocnice se podle něj mohou přeměnit na léčebny pro dlouhodobě nemocné, víc se zaměřit na rehabilitaci nebo na komunitní péči, kde jsou jen sestry, základní přístroje a nemocnice tam ukládají pacienty, jimž je třeba jen dávat léky. „Každopádně na předpovědi je čas. Nový majitel si udělá analýzu, co přesně nemocnice potřebuje, a podle ní se rozhodne,“ míní Vepřek. Experti zůstávají v klidu i proto, že Středočeský kraj má mimořádnou polohu kolem Prahy, jejíž nemocnice jsou schopné případný výpadek péče nahradit.

Rozruch v Rakovníku Největší rozruch se odehrává v Rakovníku, kde se privatizuje okresní nemocnice pro spádovou oblast s přibližně 80 tisíci lidmi. Před lety žádali radní o její bezúplatný převod na město, kraj to ale odmítl a poslal nemocnici do privatizace. Opoziční ČSSD na to reagovala peticí a protestními mítinky. „Privatizací ztrácí kraj i město nad nemocnicí kontrolu. Ta proto může i skončit,“ vysvětluje exministr Rath svůj nesouhlas s prodejem. Starosta Rakovníka Zdeněk Nejdl (ODS) to ale zatím dramaticky nevidí také kvůli tomu, že hned po odsouhlasení prodeje minulý týden přijeli do Rakovníka zástup-

Pulz stoupá, nový majitel je tu co nevidět. (Nemocnice v Hořovicích) foto karel cudlín

ci nového majitele, který už provozuje nemocnici v Plzni. „Řekli nám, že nic rušit nebudou, nemocnice jede dál,“ sděluje starosta Nejdl s dodatkem, že on sám se k privatizaci zatím staví neutrálně a čeká, co bude dál. „Nemocnice má podle našich odhadů skrytý dluh nějakých šedesát milionů a provozovat ji by bylo pro město riskantní.“ Středočeská privatizace je unikátní právě vzhledem k promyšlené koncepci a velkému rozsahu. Prodej několika nemocnic už ale v Česku proběhl, například v Šumperku. Zkušenosti jsou zatím spíš dobré, stejně jako u velkých nemocnic převedených na akciové společnosti. Éra zadlužování skončila, nemocnice lépe hospodaří, umí víc ohodnotit kvalitní lékaře, lépe se chovají k paci-

entům, začínají o sobě uveřejňovat důležité informace a navzájem si konkurovat. Konkrétní hospodářské výsledky u středočeských nemocnic ale zatím známé nejsou. Čeká se na auditované výroční zprávy, které budou zveřejněné až někdy před létem. Marek Švehla

inzerce

Plánujete nákup zahradního nábytku či jiného dřevěného výrobku? Zvolte výrobek Plánujete nákup zahradního nábytku s logem FSC. či jiného dřevěného výrobku? Přispějete tím Zvolte výrobek s logem FSC. k šetrnému Přispějete v lesích. tím k šetrnému hospodaření

hospodaření v lesích.

Žádejte FSC FSC výrobky Žádejte výrobky FSC –FSC zaručeně šetrné šetrné dřevo dřevo – zaručeně na www.czechfsc.cz Více Více na www.czechfsc.cz

Portus Praha, o.s. vyhlašuje výběrové řízení na pozici ředitele sdružení. Požadujeme VŠ vzdělání, dobrou orientaci v oblasti sociálních služeb a neziskového sektoru, zkušenosti s vedením organizace nebo týmu, zkušenosti s přípravou a vedením projektů, výborné organizační schopnosti. Nabízíme tvůrčí a odpovědnou práci při vedení a dalším rozvoji neziskové organizace, mezi jejíž nejznámější projekty patří celonárodní sbírka Akce cihla, chráněné bydlení na Slapech, chráněná dílna na výrobu nakládaných hermelínů apod. Předpokládaný nástup: září 2007. Zájemce žádáme, aby zaslali svůj CV a motivační dopis na e-mail: [email protected] do 3. 6. 2007. Více informací naleznete na www.portus.cz.

Nadace Open Society Fund Praha vyhlašuje

Program finanční podpory z výnosů Nadačního Investičního fondu v kategorii Lidská Práva Podpora je určena na projekty nevládních neziskových organizací resp. jejich koalic zaměřené na řešení problematiky diskriminace seniorů resp. diskriminace z důvodu věku Postup při podávání žádostí: NNO, které se chtějí ucházet o poskytnutí nadačního příspěvku, předloží projektový záměr v rozsahu max. 2 stran. Projektový záměr musí obsahovat následující: stručné představení žadatele, případně subjektů sdružených v koalici představení cíle projektu návrh aktivit, které povedou k dosažení tohoto cíle orientační rozpočet Termín pro odevzdání projektového záměru: 31. května 2007 Projektové záměry v sedmi exemplářích doručte na adresu: Nadace Open Society Fund Praha Lidská práva, Seifertova 47, 130 00 Praha 3 více informací na www.osf.cz

Plánujete nákup zahradního nábytku či jiného dřevěného výrobku? Zvolte výrobek s logem FSC. Přispějete tím k šetrnému hospodaření v lesích.

Žádejte FSC výrobky FSC – zaručeně šetrné dřevo Více na www.czechfsc.cz

Q Mají se privatizovat nemocnice? Debatujte na



14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

domov

Strašní lesů páni

Končí jeden z nejdelších tunelů této země

U

rčitě to není mezi dobrými zprávami ta nejmenší. Svitla naděje, že brzy skončí jeden z nejdelších tunelů v této zemi. Nemyslný, neprůhledný a v Evropě ojedinělý prodej dřeva ze státních lesů. Základem je maličkost, v Česku se prodává dřevo nastojato, neroztříděné. Naproti tomu jinde v Evropě se prodává dřevo roztříděné a připravené na odvozním místě. Experti odhadují, že český stát tak tratí tři až čtyři miliardy ročně. Evropská unie, odborníci, byznysmeni říkají – je to ekonomický zločin, jde o systém, kde se každý stává automaticky zlodějem. Patnáct let se dařilo podnikatelům, kteří na tom vydělávali, držet systém nad vodou. Teprve teď se nově jmenované vedení podniku chystá na zásadní změny, které by měly podnik Lesy České republiky změnit na běžnou evropskou firmu. Čerství šéfové toto úterý představí v  Poslanecké sněmovně svůj plán reformy největšího lesního podniku.

Noty kapely Patrik Vladimír Dolejský si dává boršč a  nad talířem vypráví o reformě podniku Lesy České republiky (dále jen Lesy). Jako nový provozní ředitel je jedním z autorů změny. Je nervózní, jen co prosáklo, co připravuje, začaly se o něm v médiích objevovat smyšlené zprávy, že kdysi zpronevěřil nějaké peníze. Podobným útokům čelí většina reformátorů Lesů. „Je to tvrdé, mám pocit, že stará dřevařská lobby má pod palcem i novináře,“ říká. Pohnutý příběh českých lesů začal už na přelomu sedmdesátých a  osmdesátých let. Venkovské kulturní domy tehdy objížděla country kapela Patrik. Její členové, tehdejší spolužáci z lesnické fakulty, se v první polovině devadesátých let stali pány lesů – respektive té části, která patří podniku Lesy. Je to přes polovinu všech lesů a hodnota majetku podniku se odhaduje na sedm set miliard korun. Houslista Jiří Oliva byl jmenován ředitelem podniku Lesy ČR a stal se hlavním autorem systému hospodaření, který funguje dodnes. Textař Jan Mičánek se stal významným podnikatelem v lesnictví. Jeho firma Less and Forest je dodnes jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Lesů. Další členové kapely obsadili vysoké posty v podniku a jejich další spolužák Pavel Rybníček se stal na dlouhá léta náměstkem ministra zemědělství odpovědným za lesy. Oliva zadal bez výběrového řízení těžbu a prodej dřeva pár firmám, se kterými uzavřel dlouhodobé smlouvy. Cena dřeva se pak začala určovat nesmírně složitým výpočtem. Ve skutečnosti se prodával zajíc v pytli, protože u dosud nepokáceného stromu nikdo neví, jaká je kvalita dřeva. Jinde v Evropě se dřevo prodává teprve po roztřídění, kdy je jasné, jak dřevařsky kvalitní stromy jsou. Přitom stačí pár propočtů a srovnání obou způsobů prodejů, abychom došli k číslu, že za čtrnáct let neprůhledného prodeje přišel stát možná až o padesát miliard korun. Mohla za to i další specialita tuzemského systému. Těžební firmy mají povinnost prodávat většinu dřeva přes firmu Hradecká lesní a dřevařská společnost. Z  půlky ji vlastní stát, z  půlky soukromník, bývalý provozní šéf Lesů ČR František Dejnožka. Provize pro firmu se ročně pohybuje

I takhle může vypadat zlato. foto isifa image service

kolem čtyřiceti milionů. Nejpodstatnější ale je, že nevýhodné smlouvy, které mají Lesy se soukromníkem Dejnožkou, je ohledně prodeje dřeva a cenové politiky drží v šachu. Systém fungoval bez většího zájmu médií a politiků až do roku 2003. Kritiky některých lesníků a politiků nikdo neposlouchal. Lesy byly každoročně průměrně ve třistamilionovém zisku a ta čísla byla trumfem obchodníků s  dřevem proti jakémukoli zvědavci, který se začal o systém zajímat. Ale že by zisky měly být při stavu tuzemských lesů a velikosti těžby mnohem vyšší, věděli jen odborníci.

Dodržte neplatné smlouvy Poprvé se systém zadrhl v roce 2003. Mohla za to hamižnost tehdejšího ministra zemědělství Jaroslava Palase (ČSSD). Palas vůbec neměl v úmyslu měnit systém, chtěl jen, aby z miliardového koláče dostaly podstatně větší kus firmy spojené s  jeho přítelem Vojtěchem Slówikem. Vypsal na těžbu výběrové řízení a firmy Palasova přítele získaly ten největší díl na těžbě a prodeji dřeva. Jenže výběrové řízení bylo zmanipulováno tak okatě, že jej tvrdě

kritizovala i Evropská komise. Kontrakty byly zrušeny Úřadem pro hospodářskou soutěž a o lesích se začalo debatovat i  mezi politiky. Hospodaření Lesů prozkoumal vzápětí Nejvyšší kontrolní úřad. „Kdyby firma neprodávala stromy nastojato, vydělala by daleko více peněz,“ napsal tehdy NKÚ. Dnes jsou Lesy v naprosto zoufalé situaci. Dřevo těží sice vítězné firmy z Palasova tendru, ale protože jeho výsledky byly zrušeny, pracují na základě neplatných smluv. Loni vyhlásil tehdejší ředitel, ministrem Janem Mládkem dosazený František Koníček novou soutěž, ale tu zase zastavil nový ministr Petr Gandalovič (ODS). Takže dnes firmy, které v  tendru neuspěly, hrozí žalobami za ušlý zisk, těmi samými žalobami hrozí i vítězné firmy, pokud stát nedodrží neplatné smlouvy. Na mikrofon to nikdo neřekne, ale zasvěcení lidé tvrdí, že systém mohl tak dlouho fungovat jen proto, že firmy měly dobré kontakty na politiky, kteří z pokřiveného obchodu se dřevem mohli mít profit. Obchodníci a úředníci, kteří v systému fungují, se zaklínají kapitalismem. Oliva, Mičánek, šéf největšího tuzemského dřevařského podniku CE Wood Ivan Doubrava a další tvrdí, že starý systém byl dobrý, protože stál na soukromých podnikatelských základech. Všichni odmítají srovnávat naši těžbu s tou více ziskovou u sousedů. „Prostě se to nedá srovnávat, je to ekonomický amatérismus,“ říká Oliva. Nepřipouštějí žádnou debatu o  možných zlodějnách nebo korupci. „Za patnáct let se nic takového nikdy neprokázalo,“ dodává Oliva.

Gandalovičova reforma

Nový ředitel Holický. Jeho plán konečně slibuje návrat k normálu. foto günter bartoš

To je půdorys, do kterého dnes vkročili noví šéfové ministerstva zemědělství a  Lesů. „Rozhodl jsem se podle rakouského a německého vzoru pro reformu. Ukazatele u našich sousedů ukazují, že je to správná cesta,“ říká současný ministr zemědělství Petr Gandalovič. Na začátku roku vyměnil ředitele Lesů, nový šéf Jiří Holický si přivedl svůj tým (jedním z jeho členů je i zmiňovaný Vladimír Dolejský) a  tento týden oficiálně představí reformu. Zatím je tajná, ale zásadní kroky už Gandalovič naznačil. Kvůli průhlednosti se Lesy změní do roku 2010 ze státního podniku v akciovou společnost a  omezí se vliv vlády či ministra na podnik. Do stejné doby by se měl také definitivně skončit prodej nastojato. Ceny budou určovány průhledně – dnes vlastně nikdo neví, jak je v ceně za dřevo nadhodnocena suma za „výrobní“ náklady těžařských společností. Zruší se některé dlouhodobé smlouvy a zvýší se prodej dřeva přes komoditní burzy nebo elektronické aukce. Vypadá to dobře, ale odhlasují to politické strany, které mohou mít ze systému slušný finanční

profit? „To nevím, ale vůle ve vládě je, už znám jména aspoň čtyř ministrů, kteří souhlasí,“ říká Dolejský. Korupci ale prý nový systém do velké míry omezí. U neroztříděného dřeva se manipuluje s cenou daleko lépe než u roztříděného, ohodnoceného a připraveného k prodeji. Těžaři jsou přesto zásadně proti. „Vždyť jde prakticky o zestátnění celého procesu, to je proti podnikatelskému rozumu,“ tvrdí Jan Mičánek. „Toto protitržní zasahování do privátního sektoru nese všechny prvky centralizace trhu se dřívím a jde o zneužití monopolního postavení Lesů České republiky,“ píší představitelé obou lesnických podnikatelských sdružení, která tu existují. Proti všem frázím o  svobodném podnikání a údajné nemožnosti srovnávat naše hospodaření se sousedy ale stojí jeden zásadní fakt. V roce 2006 začaly Lesy aspoň částečně zavádět prodej roztříděného dřeva. Grafy analýz, které zpracovali experti z ministerstva, prokazují, že se zisky při takovém prodeji minimálně zdvojnásobují. Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007 inzerce





14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

reportáž

Relax s pěstí na bradě

České boxovny chytají druhý dech, líhněmi talentů se staly kanceláře

Mladých ubylo, zato kravaty se množej. foto günter bartoš

P

rásk! – tomu zvedáku do brady se nešlo vyhnout a být Jan Šmidt jen kousek dál od provazů, poroučel by se na koberec. „Dobrá rána,“ ucedí přes naraženou čelist. Pak zabučí houkačka ohlašující konec tréninku. Šmidt vyplivne chránič zubů a vylézá z ringu. „Je to můj relax, tady ze sebe všechno shazuju,“ říká sotva viditelnou mezírkou mezi rty později v šatně. Čelist bude bolet ještě dlouho. Šmidtovi to však viditelně nevadí. Tenhle šedesátiletý doktor práv je jedním z rozšiřující se armády pražských manažerů a intelektuálů, kteří propadli kouzlu zatracovaného „sportu mlátiček“ – boxu.

Jedu, doktore Do tělocvičny v  přízemí jednoho z  pražských činžáků dopadají široké pruhy světla na stěny polepené výstřižky ze starých novin a vybledlými plakáty boxerských hvězd. Visí jich tu celá plejáda od českého přeborníka z  poválečných let Julia Tormy až po amerického provokatéra Mika Tysona. Ale Šmidt – stejně jako většina ostatních, kteří se tu na pražském Žižkově motají kolem žíněných pytlů – po podobné kariéře netouží a  zápasy profesionálních bijců v  televizi ho vůbec nezajímají. „Pamatuju tak možná nedělní večery v Lucerně, když tady trenér válel za Uhelné sklady,“ ukazuje doktor práv před šatnu, kde u  dřevěného pultu postává v  oblacích cigaretového kouře Stanislav Tišer, bývalý šampion v muší váze. Boxerskou školu si Tišer (50) otevřel v  půlce devadesátých let, kdy si na pár hodin týdně začal pronajímat tělocvičnu v žižkovské zvláštní škole. Těm, kdo chtěli, dával lekce zadarmo. S jedinou podmínkou – kdo chce k němu chodit, nesmí se prát mimo tréninky. „Tam bylo talentů na výběr, grázlíci z ulice, co se neměli kde vyřádit. Romáci, bílí, bylo to jedno,“ říká Tišer, sám Rom. „Vyrostlo tam pár šikovných kluků, co sbírali medaile i na mistrácích,“ vzpomíná na trenérské začátky boxerská legenda a zamačkává špačka do popelníku. „Tady je to jiný, hlavně posledních pár let. Mladých kluků, co by to mysleli vážně, ubylo, zato kravaty, ty se tu množej,“ zvyšuje schválně hlas a ukazuje na Šmidta utírajícího si zpocenou pleš. Škoda, že prý „doktor“ není mladší, box má podle Tišera v krvi a býval by to mohl někam dotáhnout. Že se z  váženého kolegy stal na stará kolena boxer, si v  pražském dopravním podniku napřed sotvakdo připouštěl. V  obleku a  kravatě, s  koženou aktovkou přes rameno působí Šmidt

jako elegán z lepších kruhů. Potkat ho v tramvaji, člověka ani nenapadne uvolnit mu sedačku, na svůj věk vypadá víc než svěže. Za to, že se nechává už pátým rokem otloukat v  ringu, prý může čistá zvědavost. „Párkrát jsem se tu zastavil u okna a z ulice sledoval zápasy. Něco mě na těch rvačkách přitahovalo, říkám si, zkus se zeptat a třeba tě nechaj zabouchat si aspoň do pytle,“ vzpomíná Šmidt. „Když jsem si do práce přinesl první monokl, mysleli si, že mě zmlátil někdo na ulici, teď už to nikoho ze židle nezvedá.“

S vervou do pytlů Doktorovo vyprávění poslouchá i  křehká blondýnka přešlapující se sportovní taškou na rameni před otlučenými dveřmi šatny. Když se z nich vypotácí hromotluk v černém nátělníku, vklouzne bleskově dovnitř a přibouchne dveře na klíč. Ženská šatna tu není, malá místnůstka se sprchou je společná pro všechny. Hromotluk Karel zasalutuje Šmidtovi a  širokým krokem se valí dál do tělocvičny. Je mu sotva osmnáct, mohutná figura s rameny širokými tak akorát na futro dveří však budí respekt i u zkušených borců. Karel je jedním z  těch žižkovských boxerů, kteří to „myslí vážně“. V  tělocvičně tráví skoro každý den a podle ostatních o něm bude ještě hodně slyšet. Ten budoucí čas je ale zatím na místě, na žádné turnaje Karel nejezdí – dostal zákaz od rodičů. Nejdřív si musí dodělat na průmyslovce maturitu. „Že prej mám na otloukání hlavy dost času. Prostě kecy,“ utrousí Karel a vypadá v tu chvíli o něco míň hrozivě. Boxovna se pomalu zaplňuje, co chvíli se nad vchodem rozdrnčí zvonek a  klub spolkne dalšího člověka z ulice. Spolu se svalnatými mladíky s  oholenými hlavami přichází minimálně stejně tolik lidí v dobře padnoucích košilích, od kluků po vyzrálé čtyřicátníky, je tu i pár žen. Pevný začátek ani konec tréninku neexistuje, u pytlů se lidé točí v průběhu celého dne. „Bam bam, dva zvedáky – dva háky, neflákám se, jedu,“ vbíhá každou chvíli do boxovny Tišer a mačká tlačítko stopek. Do pytlů se se stejnou vervou pouští Karel i křehká blondýnka od šatny.

Newyorská spojka I  do kanceláře Petra Papadopoulose se prosklenou moderní stěnou dere slunce a  jeho pablesky na vyleštěných japonských mečích doplňují přísnou souhru bílé a černé, kontrastu tmavého kovu, bílé kůže a skla. „Miluji luxus,“ rozpřahuje ruce nakrátko střižený blonďák v  košili s  roz-

halenkou, pod jehož nohama kryje zem kůže zebry. Papadopoulos (39) se do Prahy přistěhoval před deseti lety z Řecka a od té doby se svojí developerskou firmou postoupil do nejvyšších pater pražské manažerské elity. „Každá zakázka je pro mě výzva,“ prohodí slogan jak vystřižený z reklamního klipu. Kromě projektů firemních sídel a příležitostných vyjížděk kabrioletem si teď ale Papadopoulos našel ještě jednu výzvu. Dvakrát týdně chodí na trénink do nedalekého boxerského klubu. „Je to ideální sport,“ říká. „Potřebujete rychlost, přesnost, vytrvalost. Tedy přesně to co v byznysu.“ Na rozdíl od kolektivní boxovny žižkovských právníků jsou pytle a provazy tělocvičny na pražském Smíchově rozstrkané do několika menších místností. Mezi nimi stojí rotopedy a lavice s činkami, o kulturu těla se tu evidentně pečuje jaksi komplexněji. Papadopoulose vítá brzy po ránu sám majitel, Jamajčan Roy Scarlett, který se v Praze usadil zhruba ve stejnou dobu jako Papadopoulos. Kvůli svojí české lásce nechal tenhle bývalý profiboxer v New Yorku dobře placenou práci trenéra i pronajatou tělocvičnu. Totéž si maloval i v Čechách, plány ale na dlouhou dobu zamrzly u sdílení společné tréninkové místnosti s partou zápasníků ve sklepě pod diskotékou. Peníze na vlastní klub si jezdil roky vydělávat na boxerské exhibice po různých koutech Evropy. V nasvícených sálech tophotelů obstarával zábavu pro smetánku. „Nebylo to zrovna zadarmo,“ ukazuje na přeražený nos. Kromě toho ale vlastně vůbec nevypadá jako drsný rváč z  ringu, spíš jako spokojený táta od rodiny, který se živí třeba prodáváním pojistek. „Nic jiného než box a  později kickbox jsem ale nedělal, mezi provazy lezu už od dvanácti,“ říká holohlavý pořízek. V profiringu absolvoval víc než čtyřicet zápasů. Pravidelná Řekova dávka začíná zostra. „Hlavu dolů, tvrdší ránu, bam bam, pobízí Papadopoulose Scarlett. Místo pytle nastavuje vlastní ruce s koženými polštáři. Minimálně v tomhle se smíchovské tréninky pro manažery liší od žižkovských. Navíc v podzemní tělocvičně, osázené velkými zrcadly na stěnách, kromě Scarletta a Papadopoulose (a  nás s  fotografem) nikdo jiný není a Řek tu má dokonalé soukromí. Trénink trvá přes hodinu, v řeči čísel znamená tahle speciální péče šest set až patnáct set korun. „Ta horní hranice jsou ale výjimky, třeba ty případy, kdy manažer ve smluvenou hodinu nemůže a my se za ním vydáme i s vybavením přímo do kanceláře,“ vysvětluje pravidla svého byznysu Scarlett.

V Praze se mu začíná dařit, mezi dvacítkou nejvěrnějších klientů má třeba šéfa mezinárodní cestovky GTS nebo ředitele hotelu Hilton. „Znám to už z New Yorku, tam jsem to pomáhal organizovat,“ komentuje nástup bílých límečků do rváčského sportu. V  Praze teď chce Scarlett zavést i  další newyorskou specialitu – jeho svěřenci by se měli nově potkávat i mezi sebou. „Stačí o něco měkčí rukavice a vypolstrovanější helmy, tak aby nehrozily ani monokly, ani přeražený nosy. Jak to bude s diváky, se teprve uvidí, spíš jenom známí nebo rodina – klasická manažer liga.“

U dříví se sejdeme Aktivní zájem lidí z „lepší společnosti“ ale hlásí i  zbylých sedm pražských boxoven, vědí o  něm i na boxerském svazu. „Začíná platit, že nováčci se rekrutují z řad grázlů nebo inteligence, tahle vlna zájmu může sportu hodně pomoct,“ říká šéf středočeské boxerské asociace Milan Mendík. Sám si před pár lety amatérskou boxerskou školu otevřel. V  malé vesničce Petrovice nedaleko Rakovníka teď trénuje zhruba desítku čtrnáctiletých školáků z  okolí. Jako tělocvična mu posloužily prostory bývalé jídelny zdejšího zemědělského družstva. O starý sál nikdo nestál a dnes boxerům stačí na pronájem šest set korun měsíčně. „My tu ale žádné manažery nemáme,“ říká Mendík, „je tu jiná kultura těla. Tady si lidi po práci naštípou dříví, zatímco ve velkém městě si navzájem natlučou.“ Tomáš Sachr

inzerce

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

ekonomika



Podnikatelské školy se mění

Začínají učit více etiky, praktických dovedností a počet absolventů stoupá

„Práce bez prostojů a  dodávka přesně načas – jako u  Toyoty.“ Tak líčí děkan Yale School of Management Joel Podolny novou koncepci studia a jistě je to poprvé v historii, kdy vedoucí akademické instituce popsal svůj elitní ostrůvek intelektuality výrazy pro rychlost a efektivitu převzatými „od montážní linky“ a nemyslel to ironicky. V březnu 2006 odhlasoval pedagogický sbor fakulty zásadní změnu v  koncepci studia MBA. V září téhož roku už se podle nového studijního programu učilo. Namísto poněkud zvetšelého systému výuky oborových předmětů, jako je marketing, strategické plánování, účetnictví a podobně, dnes studenti podnikatelských oborů, kteří dokončují svůj první ročník na Yale, navštěvují osm kurzů a v každém probírají jiný tematický okruh – „zákazníci“, „zaměstnanci“, „investoři“, „konkurence“, „vztah podnikání a společnosti“, „inovace“ apod. Yale School of Management zrevidovala skladbu svých studijních programů radikálněji než kterákoli jiná fakulta pro obor podnikání a  management tzv. Ivy League, osmi nejprestižnějších vysokých škol na severovýchodě USA. Přesto není se svými změnami osamocená. Také elitní fakulta podnikání Stanfordské univerzity, Graduate School of Business, kterou podle mínění mnohých předčí ve světě snad jen Harvard Business School (HBS), hodlá od září zavést velké změny. Po pravdě řečeno od roku 2002 v nějaké míře pozměnila a  zkvalitnila svou výuku většina předních amerických podnikatelských škol, včetně HBS. Právě v tomto roce to totiž začalo vypadat, že s výukou podnikání se bude muset něco podniknout, pokud to se školami nemá jít z kopce.

K čemu je MBA Před pěti lety se na instituce vyučující podnikatelské obory, zejména v Americe, snesla ze všech stran tvrdá kritika. Ať už to bylo spravedlivé či ne, ulpěla na nich část viny za firemní skandály, které se provalily například ve společnostech Enron či WorldCom. Bývalý šéf Enronu Jeffrey Skilling byl hvězdou absolventského ročníku HBS z roku 1979 a titulem MBA se honosili také jiní manažerští zloduchové a  jejich přisluhovači. Mnoho lidí tehdy souhlasilo s  jistým komentátorem, podle něhož jediným receptem na to, jak zlepšit etiku amerických firem, je vyhodit na dlažbu každého, kdo má MBA a je mu pod pětatřicet. Podobné kritické hlasy strhly lavinu otázek a pochybností, které se většinou střádaly dlouhá léta. Objevil se otazník nad hodnotou hlavního produktu podnikatelských škol, magisterského titulu MBA. Stalo se módou prohlašovat, že tím nejcennějším, co podnikatelská škola – zejména prestižní – poskytuje studentům, je jakési dobrozdání, které jim vystavuje už tím, že je přijme. Na to, jestli je také něco naučí, se hledí už jen jako na bonus. Smyslem titulu MBA bývalo zajistit jeho držiteli po dobu celé profesní dráhy vyšší příjem. Některé studie však dospěly k závěru, že výše nákladů na získání MBA je oprávněná jen na hrstce špičkových škol. Kanadský odborník na management Henry Mintzberg již před delší dobou tvrdil, že programy MBA jsou zaměřené příliš akademicky a že posluchači na nich mnoho praktických vědomostí nezískají. V tomto duchu diskuse pokračovala. V článku z  roku 2005 tehdy již zesnulý Sumantra Ghošal z London Business School konstatoval, že vyučovaná látka je sice praktická, ale nesprávným způsobem. Tím, že učitelé podnikatelských škol vyzdvihují na úkor ostatních behaviorálních modelů teorii zastupitelnosti (agency theory) – která předpokládá, že vedoucí pracovníci jsou sobečtí lokajové („zástupci“) akcionářů usilující o maximální naplnění vlastních zájmů –, zbavili studenty „veškerého smyslu pro morální zodpovědnost“. Roku 2004 Warren Bennis a  James O‘Toole v  článku otištěném v  Harvard Business Review lamentovali nad tím, jak „podnikatelské školy sešly z  cesty“. Jeffrey Pfeffer, profesor podnikatelské fakulty Stanfordovy univerzity, a Christina Fongová provedli rešerši literatury a svůj článek s  názvem „Konec podnikatelských škol? Menší úspěchy, než by se mohlo zdát“ uzavírají konstatováním, že nebudou-li podnikatelské školy jednat dostatečně rychle, budou se možná muset utkat s „významným a stále rostoucím ohrožením další prosperity, ne-li samotné existence“. Jako kdyby to chtěli dokázat, zákazníci podnikatelských škol se podle všeho dali na úprk a  počet podaných přihlášek na kurzy MBA se začal propadat (viz graf). Absolventi programů MBA začali mít problémy při hledání práce, a přitom právě lepší pracovní uplatnění bylo hlavním

Kdy že tady promoval Bill Gates? (Harvardská univerzita) foto profimedia.cz

smyslem jejich studia. Ukázkovým příkladem je Tuck Business School, která oznámila, že pouhých 90 % absolventů z roku 2003 dostalo pracovní nabídku do tří měsíců od absolvování, což je mnohem méně, než bývalo obvyklé.

Opět ve hře Dnes je nálada na podnikatelských školách mnohem optimističtější, a  to nejen v  Americe, ale i  v  dalších zemích, které se nyní mohou pochlubit více podnikatelskými školami a  programy MBA než dříve. Školy se zmátořily, pokud jde o počet přijatých přihlášek, mzdy jejich absolventů opět rostou, roste i procento absolventů, kteří již dostali místo, o jaké stáli. Tuck Business School teď nepochybuje, že loňský rekord 98 % studentů, kteří do tří měsíců od absolvování získali pracovní nabídku, ještě překoná. Tamní děkan Paul Danos má za to, že pokles „nijak nesouvisel s  výukou managementu“, ale jen a jen s obchodním cyklem. „Veškerá tvrzení, že základní model nefunguje, jsou mylná. Drtivá většina studentů říká, že se jim dostává naprosto nejlepšího vzdělání,“ prohlašuje. A  aby své konstatování ještě podtrhl, dodává: „Naši studenti jsou velmi nároční a nepřistoupili by na to, že se budou učit nepodstatné věci.“ Možná. Při nedávném průzkumu však personální agentura Egon Zehnder zjistila, že jen jeden z  pěti dotázaných vedoucích pracovníků mezinárodních korporací se domnívá, že MBA připraví frekventanty na reálnou manažerskou praxi. Když se Joel Podolny v červenci 2005 stal děkanem Yale, odhalil „prohlubující se propast mezi tím, jak se vyučuje byznys, a  jak se vyvíjí pracovní život“. Podolny uvádí, že studenti jsou nyní mnohem více nadšeni tím, co se na Yale vyučuje, a že počet podaných přihlášek šel letos raketově vzhůru na 2798 z 1998 před třemi lety. Některé jiné školy jeho tvrzení odmítají: nejde prý ani tak o doklad toho, že podnikatelské školy potřebují generálku, jako o  projev skutečnosti, že Yale má za sebou roky podprůměrných výsledků. Je však pozoruhodné, kolik podnikatelských škol v posledních několika letech změnilo své studijní programy. HBS, která MBA vynalezla, sice nadále využívá svou známou výukovou metodu pomocí případových studií, ale navíc zavedla nový oblíbený kurz „vůdcovství a  zodpovědnost“ (leadership and accountability). V éře po Enronu většina podnikatelských škol zavedla nebo pozvedla výuku etiky, mnohdy právě pod praporem vůdčích dovedností. Nyní se však rozproudila živá debata, zda by se tak mělo dít samostatně, nebo v rámci každého jednotlivého předmětu. Stejně tak se nedá tvrdit, že výuka etiky je hračka. Zjištění, že 34 studentů MBA na Fuqua Business School Dukeovy univerzity podvádělo v  domácím testu, patrně potvrzuje studii zveřejněnou vloni v září profesorem Rutgersovy univerzity Donaldem McCabem. Ten zjistil, že přibližně

56  % postgraduálních studentů v  Americe připouští, že porušili pravidla, což představuje vyšší podíl podvádějících než u jakékoli jiné skupiny studentů. Znepokojivě vysoká procenta podvádějících studentů byla zjištěna i u posluchačů strojírenství (54 %), pedagogiky (48 %) a – zřejmě to jinak nejde – práv (45 %). Další velkou změnou je snaha pojmout podnikatelské vzdělávání praktičtěji. Většina kritiků dřívějších kursů MBA odsuzovala jejich stále abstraktnější a akademičtější přístup. To má své kořeny ve studiích o  podnikatelském vzdělávání z  roku 1959 (financovala je dobročinná Carnegieho korporace a Fordova nadace), v nichž se tvrdilo, že manažerské školy jsou v podstatě obchodními akademiemi, kde „většina profesorů jsou bodří sedláci, kteří vykládají historky z války, rozdávají venkovská moudra a občas dají k dobru i nějaký ten praktický tip“. V  reakci na tuto kritiku si podnikatelské školy s nadšením osvojily akademickou rigoróznost. Ta mezitím podle kritiků získala vyšší prioritu než výuka užitečných věcí. Zdá se, že pedagogové manažerských škol často kladou větší důraz na získání uznání ze strany kolegů v dané akademické disciplíně než ze strany kolegů z učitelského sboru na dané podnikatelské škole. Kariéru perspektivního profesora tak může poškodit už jen to, že své práce nepublikuje v přísně odborných časopisech, ale v obecnějších periodikách, jako je Harvard Business Review. Nejradikálnějším pokusem o  stržení akademických klapek z očí pedagogů jsou reformy na Yaleově univerzitě. Interdisciplinární týmy tam týden co týden vedly diskusi o  tom, jak přepracovat curriculum a co konkrétně by měly jednotlivé předměty do studijního plánu přinášet. Joel Podolny říká, že „většina pedagogů jinde neví, co ve svých kursech vyučují ostatní členové učitelského sboru. Žádný učitelský sbor není lépe informován o tom, co se učí napříč osnovami.“

Reálné problémy Řada škol se snaží posílit praktickou stránku výuky tím, že dávají větší slovo byznysu, mimo jiné tím, že zvou byznysmeny, aby debatovali se studenty. Zda se jim daří předávat víc než jen venkovská moudra, je otázka. Stále víc manažerských škol vyučuje dlouho zanedbávaný předmět zvaný podnikatelství. Northeastern Business School spolupracuje zhruba s  dvaceti firmami, které zaměstnávají většinu jejích absolventů, aby tak nabízené kurzy studentům předaly dovednosti, které jejich budoucí zaměstnavatelé potřebují. Studenti Pepperdineovy univerzity zase řeší reálné marketingové úkoly, které do školy přinášejí firmy jako například Coca-Cola, Disney nebo Raytheon. Model je tak úspěšný, že nyní vznikne samostatný kurz a metoda se rozšíří z marketingu i na další disciplíny, tvrdí děkanka Pepperdineovy univerzity Linda Livingstoneová. Jedna z předních evropských podnikatelských škol Insead má s  podnikatelským sektorem už

delší dobu užší kontakty než většina ostatních škol. V  prosinci 2005 obsadila funkci děkana byznysmenem Frankem Brownem. Brown pracoval 26 let u  PricewaterhouseCoopers. „Mnoho našich pedagogů má zkušenosti z  podniků a  působí v  jejich orgánech,“ říká Brown. „Rozhodnutí přivést mě, čistokrevného byznysmena, do vedení vypovídá o  tom, že se snažíme plnit potřeby podnikatelského prostředí.“ V listopadu loňského roku se i  funkce děkana London Business School ujal konzultant: Robin Buchanan ze společnosti Bain & Co. Výukou etiky a větší praktičností se manažerské školy možná vracejí ke svým kořenům. Jak říká Rakesh Khuran z  HBS, mnoho škol si uvědomilo jako své poslání potřebu profesionalizovat řízení podniků, podobně jako své disciplíny institucionalizovaly lékařské a právnické fakulty. Podle Khurana, jehož kniha o historii HBS vychází příští rok u příležitosti oslav stého výročí školy, má každá profese nejméně čtyři základní složky: uznávaný soubor vědomostí; systém potvrzení o zvládnutí těchto vědomostí předtím, než může začít výkon profese; oddanost veřejnému prospěchu; vymahatelný etický kodex. Těžko si představit, že by manažeři směli vydávat příkazy až poté, co předloží vysvědčení, ba že by to vůbec bylo žádoucí. Koneckonců někteří z nejzdatnějších byznysmenů včetně Billa Gatese univerzitu nedokončili nebo na žádnou manažerskou školu nechodili. Stejně nepravděpodobně působí představa závazného etického kodexu. Avšak větší profesionalita by jistě nebyla na škodu. Děkan Columbia Business School Glenn Hubbard má za to, že podnikatelské fakulty jsou již několik desetiletí srdcem univerzit, tak jako jím v minulých stoletích byly teologické fakulty. Právě na nich se setkává akademická teorie se světem praxe. Říká, že dochází k velkým změnám v osnovách a k inovacím. Avšak „nejde o to, že by odvětví reagovalo na krizi – jde o konkurenční reakci zdravého odvětví, které se snaží zkvalitnit svůj produkt“. Ať už je důvod pro změny jakýkoliv, probíhá diskuse o  tom, kam až by tato změna měla jít, jak rychle by se měla odehrát a  zda by se měla dotknout všech škol. Jedním problémem je nedostatek talentů, které by zajistily správnou směs akademických kvalit a praktických zkušeností, po níž každý touží. Laura Tysonová, bývalá děkanka London Business School, říká, že hlavním úkolem podnikatelského vzdělávání je „naplnit zásobník učitelského sboru“. Některé mety však možná zůstanou pro všechny reformátory navždy nedosažitelné. V kritické knize o podnikatelském vzdělávání vydané roku 1999 Stuart Crainer a  Des Dearlove popisují „whartonskou jízdu“, při které studenti navštíví za jedinou noc deset barů. A šokující závěr autorů? „Tak to na podnikatelských školách chodí. Většina studentů se zkrátka opíjí.“ Q © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

10

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

zahraničí

Francouzi, do práce

Nový prezident chce zemi odříznout od dědictví května 1968

V

 departementu Seine-Saint-Denis na severu Paříže předminulou neděli shořelo na 90 vozidel. Ač není podzim, hlavní sezona tohoto specifického francouzského „národního sportu“, televizní záběry silně připomněly atmosféru listopadu 2005. Hořící auta, výrostci v kapucích, policisté. Okolo náměstí Bastille v centru Paříže v téže době postávaly hloučky lidí s  rudými růžemi v rukou a nostalgicky vzpomínaly na duben 1981. Právě zde se tehdy konala obrovská spontánní veselice, když prezidentské volby překvapivě vyhrál François Mitterrand. Naopak rozjásaný dav na náměstí Concorde nyní evokoval náladu z července 1998, když Francie vyhrála fotbalové mistrovství světa. Vítězství Nicolase Sarkozyho se očekávalo. Zarazil jen přesvědčivý rozdíl, jakým porazil finálovou soupeřku Ségolène Royalovou (53 : 47 %). A to za rekordní účasti, neboť se dostavilo 84 % z  registrovaných voličů. Smutek na Bastille a nadšení Sarkozyho příznivců pod obeliskem na náměstí Concorde jsou pochopitelné. Rozum zůstává stát jen nad těmi zapálenými auty. V neděli 6. května jich po celé Francii lehlo popelem 730. Což na druhou stranu jen dokládá, že to nejtěžší nového prezidenta teprve čeká. François Fillon, hlavní favorit na úřad premiéra, po jeho vítězství v televizní debatě řekl: „Dveře sice otevřel, ale za nimi je dlouhá a svízelná cesta.“

Rozdat karty pro červen Aby na ni mohl vyrazit, čerstvě zvolený prezident, který oficiálně převezme úřad 16. května, musí mít svou většinu i v Národním shromáždění. O tom se rozhodne při parlamentních volbách přesně za měsíc. Kdykoliv se všeobecné volby konaly těsně po prezidentských (1981, 1988, 2002), zvítězila politická strana nové hlavy státu. I letos lze předpokládat, že Sarkozyho Unie za prezidentskou většinu (UMP) od Francouzů rozhodující důvěru obdrží, ač to nebude s tak velkým rozdílem jako v duelu o Elysejský palác, kdy Sarkozyho podpořilo i 66 % lepenovců a 40 % centristů. Ti budou v červnu jistě hlasovat pro své kandidáty. Dle prvních průzkumů veřejného mínění by tak Sarkozyho gaullisté měli získat 35 % mandátů ve sněmovně, jejíž kapacita činí 577 křesel. Socialistům se přisuzuje 30 %, centristům Françoise Bayroua 12–15 % a  Le Penovým nacionalistům 8 %. Otazník visí nad dalším osudem komunistů i zelených, jejichž prezidentští kandidáti totálně propadli. Levice sice znovu vyzvala k vytvoření jednotné fronty proti Sarkozymu, ale jednou věcí je provolání, druhou skutečnost. Socialisté se mezi sebou začali přít ihned po vyhlášení nedělních výsledků. Zejména dva rivalové „růžové dámy“, jak se Royalové přezdívá, kteří neuspěli v  loňských stranických primárkách. Laurent Fabius a  Dominique Strauss-Kahn zpochybnili průběh kampaně kandidátky socialistů i  neschopnost vedení partaje obnovit svůj kredit modernějším pojetím socialismu. Oba jsou sice členy tohoto vedení, ovšem jejich kritika míří především na Royalovou a jejího životního partnera a zároveň stranického předsedu Françoise Hollanda. V médiích se tak objevují názory, že dříve či později mezi socialisty vypukne symbolická „noc dlouhých nožů“.

Sarkozy: bral vše až na jihozápad Podle průzkumových analýz konzervativec Sarkozy uspěl u žen (52 % hlasů) a slušně si vedl i mezi zaměstnanci (49 %) a dělnickou třídou (46 %). Zěměpisně se volební mapa Francie rýsuje dosti jasně. Royalová získala jihozápad (historickou Akvitánii a Pyreneje), venkovský střed (Centrální masiv), Bretaň a tradiční socialistickou baštu na severu Pikardie (Pasde-Calais), zatímco drtivou většinu zbytku shrábl Sarkozy. Zajímavá je metropolitní oblast. Pro Sarkozyho hlasovala těsně Paříž a silně její západní předměstí (55,65 %, tam také starostoval), pro Royalovou těsně předměstí na jihovýchodě a silně severovýchod (56,54 % v Seine-Saint-Denis). V celostátním rámci Royalová bodovala na periferiích odsunutých na okraj zájmu a rozvo-

Sarkozy otevřel dveře, ale za nimi čeká cesta. foto profimedia.cz

V  nejisté situaci se nečekaně ocitl i  centrista Bayrou, jenž výsledky prvního kola voleb vnímal jako své strategické vítězství. Větší část poslanců z  jeho Unie demokratické Francie (UDF) totiž v  druhém kole stála za Sarkozym a  po triumfu lídra gaullistů neskrývají úmysly přejít do jeho tábora. Bayrou tak vkládá naděje do čerstvě založené strany Mouvement democrate (Demokratické hnutí), která by měla spojit střed s levicí. Samotný Sarkozy se nechal slyšet, že ve svém kabinetu počítá s ministry z UDF a nevylučuje ani přítomnost někoho ze socialistů. Volební karty jsou tedy opět rozdány. O další orientaci Francie tak definitivně rozhodne až druhé kolo parlamentních voleb 17. června.

Práva i povinnosti Co vlastně potomek zchudlého maďarského šlechtice a  právničky, po otci sefardské Židovky původem ze Soluně, připravuje? Nový prezident prohlásil, že s  jeho nástupem končí odkaz května 1968. Mai 68, vlna studentských nepokojů i následná revolta proti přísně patriarchální a nacionalistické

je. Nejvíce získala v pyrenejském departementu Ariége (59,56 %), nicméně mimo vlastní Francii je její baštou indickooceánský ostrov Réunion (63,58 %). Baštou Sarkozyho byl jih, zvláště Riviéra, kde se na jeho úspěchu podílely hlasy tam silných lepenovců (68,08 % v Alpes-Maritimes). Šedesátiprocentní metu překonal též v Alsasku. Získal ovšem i v některých periferních lovištích Royalové, jež tradičně tíhnou ke konzervatismu. Kdo si ze školního podání Francouzské revoluce pamatuje odkazy na „reakční Vendée“, oblast pod ústím Loiry, nemýlí se – Sarkozy v tomto bohulibém, leč zaostalém kraji sklidil 57 %. Kdybychom hledali oblast, která Francii reprezentuje nejvýstižněji, musíme vyrazit na západ přes Atlantik. Výsledky ze zámořského departementu Guyana, sousedícího s brazilskou Amazonií, se totiž liší od těch celostátních o pouhé 0,02 procenta. S trochou nadsázky tak lze říci, že obecné naladění Francouzů nejlépe vystihli amazonští indiáni.

Francii, zemi skutečně změnily. Vždyť sám Sarkozy se nyní mohl ucházet o Elysejský palác právě díky těmto změnám, jež nabouraly letité konvence a přesvědčení – jinak by ambiciózní právník bez studia na elitní École nationale d’Administration, který získal francouzské občanství teprve v  15 letech, neměl šanci. Nicméně v  Sarkozyho politickém přesvědčení tyto změny též oslabily všeobecnou kázeň i autoritu státu, smysl pro pořádek a zodpovědnost, hodnotu práce i rodiny. Sarkozy má pravdu zejména v tom, že štědrý sociální stát, který odstartoval své bujení též s  květnem 1968, přivykl mnohé Francouze lenosti. Sarkozyho zásadní krédo se tak konkretizuje ve sloganu mnohokrát citovaném během kampaně: „Máme svá práva, ale i povinnosti.“ V průběhu televizní debaty s Royalovou slíbil rozhýbat ekonomiku a  snížit nezaměstnanost ze stávajících devíti na pět procent. Nástroji by měly být pružnější zákoník práce, daňové úlevy, nižší platby sociálního pojištění, zavedení poplatků na zboží dovážené z  ciziny, jež konkuruje francouzským výrobkům, zachování 35hodinového pracovního týdne i  odchodu do důchodu v  60 letech, ale pozor – jako dol-

ní hranice. Jinými slovy, na rozdíl od současné reglementace si má každý svobodně vybrat, jak dlouho chce pracovat. Příkladem v zeštíhlení státní správy o 225  tisíc zaměstnanců má jít samotná vláda. Ta bude sestavena jen z  15 ministrů, a  to při rovném zastoupení žen i mužů. Syn přistěhovalců chce z  Elysejského paláce zpřísnit i imigrační politiku – zavedením výběru na základě kvalifikace. Přesto při svém prvním povolebním projevu Sarkozy prohlásil, že Francie bude nadále útočištěm i  oporou pro politické uprchlíky a  nespravedlivě stíhané lidi z  celého světa. V  témže projevu dal na vědomí, že Francie se vrací do Evropy. Namísto dlouhé a  spletité evropské ústavy by z  pohledu Paříže měl vzniknout kratší text, o  němž bude hlasovat parlament. Jenže v  této Evropě Sarkozy nechce vidět Turecko. Rovněž chce zabránit Íránu v  získání jaderných zbraní. Aby ukázal alespoň nějakou vstřícnost směrem k  jihu, nový prezident přišel s myšlenkou vytvoření strategického partnerství a  užší ekonomické spolupráce zemí okolo Středozemního moře. Naopak vztahy s  USA, už roky zatížené iráckou krizí, by měly být opět „hluboké, upřímné a  pevné“, ovšem s  právem na vzájemnou kritiku, jak tomu bývá „mezi starými dobrými přáteli zvykem“.

Signál dají výrostci Prezidentské volby 2007 jsou minulostí a hyperaktivní workholik, jenž sám sebe označil za „neúnavného dříče“, odjel na pár dnů nabrat síly na Maltu. Jeho celoživotní cíl, o němž v posledních letech snil při ranním holení, což přiznal v televizi před třemi roky, se tak splnil. Po traumaticky prožívaném odchodu svého otce od rodiny se již v  dětství rozhodl ukázat světu, co dokáže. Francouzskou veřejnost na sebe poprvé upozornil, když se stal ve 28 letech starostou jednoho z  nejbohatších měst země – Neuilly sur Seine. Pak byl několikrát členem pravicových vlád. Naposledy ve funkci ministra vnitra, což ale byla podle novinářů perioda bez pozitivní bilance. Jak dopadne bilance prezidentská, uvidíme za pět let. Mimo jiné se to pozná i na tom, kolik aut zapálí výrostci. Současný průměr je 110 denně. mapa respekt

Jaroslav Formánek

Q

11

RESPEKT 20 V 14.–20. KVĚTEN 2007 INZERCE – VZDĚLÁVÁNÍ

Kvalitní vysokoškolské vzdělání v angličtině pro vás! NOVINKY: _ víkendové studium B.A. in Business Administration _ stipendia na studium srovnávacího práva B.A. in Business Administration _ Politics & Society _ Humanities, Society & Culture _ Comparative Law _ International Relations M.A. in Public Policy _ International Relations & Diplomacy Nové obory plánujeme otevřít na podzim 2007: M.A. in International Business _ M.A. in Humanities & Culture T: 257 530 202 _ E: [email protected] Lázeňská 4, Praha 1 – Malá Strana

www.aac.edu

ANGLIČTINA INTENZIVNĚ • • •

v časopise RESPEKT vychází

18. 6. 2007 Pro bližší informace o příloze kontaktujte prosím inzertní oddělení. Tel.: (+420) 226 216 777 Fax: (+420) 226 216 799 E-mail: [email protected]

17 let zkušeností zařazení do vyhl. MŠMT ČR výuka, testování a hodnocení dle evropských jazykových standardů

Kurzy pro veřejnost od 21. 5. výuka 5x, 2x týdně • od 8.30, 9.00, 17.30 hod.

Pomaturitní studium AJ lze kombinovat s NJ, ŠpJ, FJ 10 znalostních úrovní • cena 23.990 Kč/rok

Prázdninové kurzy pro dospělé a teenagery výuka 5x, 2x týdně • od 8.30, 16.30 či 17.30 hod. červenec, srpen, září • 1, 2, 3 či 4 týdny výuky

Firemní výuka AJ, FJ, ŠpJ, NJ, ČJ pro cizince

Učebny u metra Florenc a Vyšehrad Jazyková škola ELVIS Žateckých 12, 140 00 Praha 4 Tel./fax: 241 405 628 Tel.: 241 409 001 O2 : 602 350 632, T-Mobile: 731 570 807

[email protected]

•

www.elvis.cz

12

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

zahraničí

Izrael ve stínu Winograda

Vyšetřovací komise vydala zprávu o loňské válce a pod ministry se kývou křesla

V

aadat Winograd, Winogradova komise – tato dvě slova kralují izraelským ulicím i médiím. Od posledního dubnového dne si každý Izraelec může přečíst první verzi zprávy o  průběhu loňské války s  Hizballáhem a všichni se shodují, že je to síla. Komise sice neřekla nic, co by lidé už od loňska neznali z médií, má ale takovou pozici, že její zpráva znamená ortel nad několika předními politiky. Politici se zatím tváří, jako by se nic nestalo. Jenže tuto slabou politickou kulturu dnešních představitelů Izraele vyvažují instituce. Jednou z nich je tradice sebevědomých a vlivných „vyšetřovacích komisí“. Tou zatím poslední je právě Winogradova. Kořeny této tradice sahají do doby po první světové válce, kdy se mandátní správy nad Palestinou ujali na třicet let Britové. Britské zákony pak natrvalo ovlivnily i pozdější izraelské právo. Díky tomu jsou zvláštní komise typické nejenom pro anglosaské země, ale i  třeba pro Indii – a  Izrael. V případě Izraele dokonce zaznamenaly jinde neobvyklý rozvoj. Nejsou to nějaké bezzubé poslanecké komise, jejichž cíle jsou politické a pravomoci omezené. Jde o nezávislá a nebojácná tělesa, po jejichž zprávách obvykle padají hlavy i na těch nejvyšších místech.

Krize existenční i morální První izraelská komise tohoto typu začala pracovat už krátce po vzniku státu v  lednu 1950, zabývala se vzděláváním dětí v přistěhovaleckých táborech. Vznikla na základě tlaku zdola, stejně jako i ostatních čtrnáct následovnic, jejichž existenci a hlavně pravomoci od roku 1968 upravuje zvláštní zákon. Většinou vyšetřovaly zásadní otázky veřejného života, ale také sporné body nedávné minulosti. V průběhu desetiletí si jejich členové zvykli ještě na jednu věc: totiž dávat doporučení, která byla jen málokdy oslyšena. Jedním z nejkritičtějších okamžiků v dějinách Izraele byla jomkipurová válka v roce 1973, kdy arabské jednotky pronikly hluboko do izraelského území. Každému však bylo jasné, že nejde jen o  selhání armády. Prakticky okamžitě po ukončení bojů byla zřízena komise v čele s předsedou Nejvyššího soudu Šimonem Agranatem, naroze-

Umění přežít

la vpádem Hizballáhu na izraelské území, ale stanovených cílů nedosáhla – nepodařilo se ani osvobodit zajaté Izraelce, ani zneškodnit Hizballáh. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se začne vyšetřovat. Premiér Ehud Olmert, věren své kluzké pověsti, se vyhnul zřízení „státní“ komise s maximálními pravomocemi podle zákona z  roku 1968. Místo toho ustavil slabší „vládní“ komisi, jíž nepředsedá šéf Nejvyššího soudu a která například nemůže libovolně předvolávat svědky pod přísahou. Do jejího čela jmenoval již osmdesátiletého bývalého soudce Eliahua Winograda. Ten ovšem spolu se čtyřmi kolegy předčil všechna očekávání. Zatím vydali jen dočasnou zprávu, která se vyhýbá konkrétním personálním doporučením, ale už teď je jasné, že jde o  další přelomovou událost. Nejčastější slovo, které zpráva na adresu zodpovědných činitelů používá, zní „selhal“. Všichni tři kritizovaní muži, tedy Olmert, Perec a Chaluc, vyvinuli až zarážející snahu Winogradova slova oslabit a  překroutit (byť Chaluc už odešel z funkce). I když veřejnost vyjádřila na masovém shromáždění nespokojenost, Olmert i Perec se drží svých křesel a nezdvihá se proti nim ani velký odpor ve vlastních stranách. Z  dlouhodobého hlediska je však jasné, že oba za své chyby zaplatí, a to nejpozději v létě, kdy bude celá zpráva dokončena. Za pozornost stojí i  odůvodnění, proč Winograd předběžnou zprávu vydal: „Doufali jsme, že jmenování komise odstartuje nápravné procesy v  důležitých institucích, ale místo toho vidíme vyčkávání, nebo dokonce pohyb opačným směrem. Proto jsme vydali předběžnou analýzu, aby příslušné orgány mohly okamžitě začít s energickými změnami.“ Text tvrdí, že komise nemůže nahrazovat standardní rozhodovací postupy, jejím cílem je „jen“ poučit se z chyb: „Jeden z největších zdrojů síly Izraele spočívá v tom, že je otevřenou společností, která se umí učit nejen ze svých úspěchů, ale také – a to zejména – ze svých chyb. Protože výzvy, kterým čelí, ohrožují samu její existenci.“

Druhá libanonská válka, jak teď zní její oficiální název, byla sice jasně obranná, neboť zača-

Jan Fingerland Autor je redaktor ČRo 6.

ným v USA. Ten si sám vybral další členy, vesměs respektované lidi stojící mimo politiku. Zpráva měla drtivý dopad. Nejenže v  podstatě ukončila kariéru dvou dosavadních národních hrdinů – Goldy Meirové a  Moše Dajana –, ale poukázala na rozsáhlé „kolektivní zhloupnutí“ ve strukturách důležitých pro přežití státu. O své vedení pak přišla nejen vláda, ale i rozvědka a generální štáb. Díky Agranatově zprávě se vyčistil veřejný život a konečně se obměnily generace. Až do té doby totiž státu vládli „zakladatelé“, kteří příliš lpěli na některých již překonaných představách a spoléhali se na své zásluhy. Jestliže rok 1973 byl krizí existenční, pak rok 1982 byl obdobím krize morální. Příčinou byl izraelský vpád do Libanonu motivovaný pokusem vytlačit Arafátovu Organizaci pro osvobození Palestiny, případně i  změnit tamní politické poměry. Část veřejnosti byla proti válce a její nesouhlas vyvrcholil po masakru v palestinských táborech Sabra a Šatíla. Smrt stovek lidí měli na svědomí libanonští spojenci Jeruzaléma, ale pro svět i velkou část domácího veřejného mínění byla viníkem izraelská vláda. Premiér Menachem Begin jmenoval vyšetřovací komisi v  čele s  Jicchakem Kahanem, předsedou Nejvyššího soudu. I tentokrát její závěry způsobily politické zemětřesení. Bezprostředně či v krátké době přiměly k odchodu premiéra Begina, ministra obrany Šarona, šéfa generálního štábu Ejtana a  tři vysoce postavené generály. Důvod? Politické a  morální odsouzení kvůli liknavosti a  lhostejnosti k  tomu, co se stalo, ale nemuselo stát, tedy masakru provedenému spojenci. Komise totiž vynalezla nový pojem – „nepřímá zodpovědnost“. Působení vyšetřovacích komisí tou dobou už prorostlo veřejný život Izraele a stalo se důležitým zdrojem ozdravování společnosti. Komise se nevyhýbaly ani velmi bolavým otázkám, jako bylo zkoumání metod tajné služby v roce 1987 nebo vyšetřování smrti 13 izraelských Arabů na počátku druhé intifády v říjnu 2000.

Zpráva: co bylo špatně Winogradova komise se soustředila na vojenskou i politickou stránku loňských událostí, včetně rozhodnutí „jít do války“. Připomeňme, že boje začaly 12. července, poté co několik desítek členů libanonského Hizballáhu proniklo přes hranice, zabilo tři Izraelce a dva vojáky odvleklo do Libanonu. Izrael reagoval nálety na libanonské území. Komise se kromě toho zabývala i předehrou války, tedy vývojem v izraelské armádě v posledních letech a děním v jižním Libanonu po roce 2000, kdy se tehdejší premiér Barak rozhodl jednostranně se stáhnout z nárazníkového pásma, které okamžitě obsadil Hizballáh. Zpráva nejvíce kritizuje tři nejvýše postavené činitele – premiéra Ehuda Olmerta, ministra obrany Amira Perece a šéfa generálního štábu Dana Chaluce. Nejtěžší palbu schytal Olmert. Podle komise jednal nepředvídavě, nestanovil během války správné cíle a i těch mylných se snažil dosahovat špatným způsobem. Nekriticky přebíral všechna řešení, se kterými přicházela armáda, nebyl kvalifikovaný a neradil se se zkušenějšími lidmi. Totéž platí i pro šéfa Strany práce Perece, o kterém se všeobecně ví, že jako celoživotní odborářský bafuňář armádě nerozumí a jeho jedinou kvalifikací bylo to, že stál v čele důležité strany. Proto byl ve vztahu k vojákům ještě pasivnější, například vůbec nevaroval kabinet, že armáda není na podobnou válku připravena. Vždyť do boje šli často špatně vycvičení nebo nevybavení vojáci. Nepřipravenost armády padá hlavně na hlavu šéfa generálního štábu Chaluce. Ten navíc podle komise jednal bez konzultací, impulzivně a jako bývalý pilot se příliš spoléhal na letectvo. Zpráva kritizuje celý systém – od sebeuspokojení armády představou, že její odstrašující síla sama o sobě zaručí klid, přes katastrofální zásobování vojáků na frontě až po zmatené šíření klíčových informací od rozvědky. Zklamala ovšem i vojenská rozvědka, jíž unikl nejen přepad pohraniční základny, který válku odstartoval, ale i síla a odhodlanost Hizballáhu.

Q

Společně v rozděleném Ulsteru Dějiště nejkrvavějšího sektářského konfliktu v Evropě vykročilo rázně vpřed. Vládu, kterou vytvořili tvrdí zástupci katolíků i protestantů, mohou podrazit jen oni sami. Byla to skutečně událost. V  Belfastu se v  úterý sešly celebrity včetně šéfa Evropské komise, irského i britského premiéra, aby viděly, jak se Severní Irsko, region chmurně proslulý krveprolitím, vydává na cestu k míru. Jistě, taková naděje už tu byla vícekrát a po letech marných snah může podléhat inflaci. Ale jedna novinka jí paradoxně dává řádnou vzpruhu. Společnou vládu totiž vytvoří dosavadní arcinepřátelé a  muži spjatí s  terorismem – Ian Paisley a Martin McGuinness. Mezi oběma s  úsměvem stojí José Barroso. Že by si tolik vážil nejtvrdších lídrů protestantů a katolíků? Kdepak, předseda „eurovlády“ tu slouží jako podavač rukou. Paisley a  McGuinness, premiér a  vicepremiér právě slavené společné vlády, by si totiž navzájem ruce nepodali – jen skrze prostředníka. Takovou vysvětlivkou je nutné doprovodit fotografii publikovanou v médiích. Takhle totiž vypadá dovršení mírového procesu v  konturách politického realismu. Leckomu se to možná nelíbí, ale jak minulá dekáda ukázala, lepší a účinnější řešení nikdo prosadit nedokázal. Naproti tomu oba noví regionální lídři mají za sebou sice nepěknou minulost, ale též silné mandáty voličů z počátku letošního března.

Od teroru k řeči peněz „Vyrážíme na cestu, která nás vrátí k míru a prosperitě,“ pronesl v úterý Ian Paisley. Ve svých 81 letech to může jako jeden z mála myslet i upřím-

ně. Mezi mladšími politiky Severního Irska bychom totiž pamětníky míru a  prosperity hledali jen těžko. Kdysi byly symbolem prosperujícího Belfastu slavné loděnice, z nichž vyplul i Titanic. Jeho symbolická zkáza předcházela jen o devět let rozdělení ostrova. V  roce 1969 začaly na jeho britském severu tzv. Troubles, což byl eufemismus pro vlnu teroru, jež za třicet let zanechala přes 3700 mrtvých. V podmínkách, kdy jedna část ulsterské populace preferuje sjednocení ostrova pod Irskou republikou a druhá část zase unii severu s Velkou Británií, zůstává základní problém neřešitelný ke spokojenosti všech. Jde tudíž o metody konfrontace, o to, jak vzájemnou nelásku přenést z násilí na rovinu politiky. Před 15 lety zahájila londýnská vláda Johna Majora tajná jednání s  teroristickou IRA, v  roce 1998 následovala Velkopáteční dohoda, po ní vznik autonomní vlády, a pak dokonce odzbrojení teroristů. Jenže ona autonomní vláda neuspěla, v roce 2002 byla sesazena a nahrazena obnovenou přímou správou z  Londýna. Nečeká nyní ustavený kabinet podobný osud? Riziko je daleko menší z  několika důvodů. Zejména proto, že loni v říjnu mezinárodní komise potvrdila odzbrojení IRA, čímž Paisleyho tvrdí protestanti ztratili hlavní brzdný argument. Hlavní brzdný argument katolíků zmizí do roka. Jde o policii. Královská ulsterská policie byla v jejich očích nástrojem britského kolonialismu, z 98 % ji

Proč si prý nepodáme ruce, slyšel jste to? (Paisley a McGuinness jako čerství ministři, 8. květen) foto profimedia.cz

tvořili protestanti a katolík, který se v ní ucházel o místo, si u IRA de facto vystavil rozsudek smrti. Nyní má být reformována, a sice do května 2008, kdy přijde pod pravomoc vicepremiéra Martina McGuinnesse. Bývalý vojenský šéf IRA bude coby ministr vnitra dohlížet na policii. To je asi nejvýraznější ilustrace změn mezi lety 1998 a 2007. Před devíti lety vytvořily jádro autonomní vlády umírněné strany protestantů a katolíků. Paisleyho demokratičtí unionisté a Sinn Féin hájící zájmy IRA je sice jen doplňovali, ale jejich ministři spolu odmítali zasedat a jednat. Letos vláda vzniká v opačných podmínkách – její jádro sice tvoří arcinepřátelé, ale kabinet podléhá kolektivní odpovědnosti. A v takové situaci se i arcinepřátelé jsou schopni dohodnout. Velkopáteční dohodu, po níž vyšli z  věznic členové IRA, označil Ian Paisley po saddámovsku jako

„matku vší zrady“. Tonyho Blaira nazýval lhářem či antikristem, jeho předchůdce Johna Majora zase přirovnával k Hitlerovi. Jeho protipól Martin McGuinness se nenechával zahanbit – byl například první, kdo se otevřeně přiznal ke svému členství v IRA. Dnes je vše jinak. Paisley a McGuinness si sice odmítají podat ruku, ale jinak se novináři diví, jak jim to na tiskovkách šlape – chovají se žoviálně a titulují se „premiér“ a „vicepremiér“. Paisley ovšem trvá na tom, že Britové zničili Severní Irsko. A co s tím? Londýn musí Ulsteru platit mnohem více než 10 miliard eur ročně a ministr financí Brown se svou nabídkou 50 miliard na deset let jistě jen žertoval. Extremisté přestali vyhrožovat terorem a začali vyhrožovat potřebou peněz. Téhle řeči rozumí v Evropě každý. Zbyněk Petráček

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

profil

Nikolić jako Grebeníček

Polsko

Srbsko má vládu, ale za cenu úlitby pro radikální národovce

J

ak se minulou středu cítili srbští demokraté? Asi jako by se cítili ti čeští, kdyby na křeslo předsedy sněmovny dosedl Miroslav Grebeníček. A ještě měl na klopě placku se Stalinem. V ten den se předsedou srbského parlamentu stal Tomislav Nikolić – úřadující šéf jeho nejsilnější formace, Srbské radikální strany. Na klopě měl přišpendlenu placku, na níž je vyobrazen předseda radikálů Vojislav Šešelj, toho času dlící v Haagu. Před mezinárodním trestním tribunálem se zodpovídá z válečných zločinů.

Demokratický blok je fikce Tomislav Nikolić, zvaný „Hrobník“ (pracoval totiž i v pohřební službě), se rázem stal jedním z nejskloňovanějších světových politiků. Je jasné proč – ztělesňuje to nejhorší ze srbské minulosti posledních sedmnácti let. Nacionalista, hulvát, vicepremiér Miloševićovy vlády v éře nejtvrdších zásahů proti opozici a nezávislému tisku. Vicepremiér v  době, kdy tajná policie vraždila odpůrce režimu. Světová média psala o návratu ultranacionalismu, Evropská unie odložila dohodu o ulehčení vízového režimu a evropští politici varovali před opětovnou izolací Srbska. Komisař pro rozšíření Olli Rehn z posledních sil vyzýval všechny demokratické strany, aby se spojily a vytvořily vládu, která zemi už čtyři měsíce chybí. Srbsko totiž pomalu dohánělo Českou republiku – od lednových voleb se Demokratická strana Srbska (DSS) premiéra Vojislava Koštunici a Demokratická strana (DS) prezidenta Borise Tadiće nemohly na nové vládě dohodnout. Ještě ve čtvrtek psal komentátor týdeníku Vreme, že „v tuto chvíli věří na možnost demokratické vlády snad jen Olli Rehn“. Mnohem častěji se uvažovalo o menšinové vládě Vojislava Koštunici s podporou radikálů nebo o nových volbách. Pravdu měli nakonec ti analytici, kteří rezignovaně přiznali, že „v téhle zemi je možné všechno“. A skutečně, v noci ze čtvrtka na pátek se Tadić s Koštunicou dohodli. S dohodou souhlasí i  šéf menší proreformní strany G17 Plus Mladjan Dinkić. Týž člověk, který o den dříve tvrdil, že dokud bude Nikolić předsedou parlamentu, tak s Koštunicou nepromluví... Není divu, že předchozí den by na novou vládu nevsadil nikdo ani pětník. Nikoliće totiž na křeslo předsedy parlamentu dostal svými hlasy právě Koštunica. Demokraté zuřili. Během patnáctihodinového sněmovního maratonu létaly vzduchem nadávky, výhrůžky a  obvinění všeho druhu. Jak demokratičtí poslanci, tak občansky orientovaný tisk si byli jisti v jednom: Spadly masky.

Ukázalo se, že Vojislav Koštunica není „umírněný nacionalista“, „legalista“, „konzervativní národovec“, ale mnohem spíše je oním „Šešeljem ve fraku“, jak ho nazývá novinář a opoziční poslanec Petar Luković. Ukázalo se, že „demokratický blok“ je fikce. Že demokrat Koštunica má mnohem blíž k radikálům než k Demokratické straně prezidenta Tadiće. Volba Nikoliće byla pro občanské Srbsko šokem. Těžko dnes najít větší symbol vší hrůzy 90. let, než jaký představuje právě Nikolić.

Alespoň bude jasno Slobodan Milošević je mrtev, Vojislav Šešelj je v Haagu. Zbývá Tomislav Nikolić. Důsledný politik, který je poslancem od roku 1992 a od té doby nezměnil své přesvědčení. Bez ohledu na války, sankce a společenský i ekonomický rozvrat neváhá Nikolić stále tvrdit, že jeho cílem je Velké Srbsko. Bez mrknutí oka mluví o připojení dávno neexistující Republiky srbská Krajina (pseudostátu vzbouřených chorvatských Srbů) k Srbsku. O nutném rozpadu Bosny a Hercegoviny. O tom, jak pošle armádu na Kosovo, které je nyní pod správou OSN a pod kontrolou NATO. Nikolić je mužem, který klidně na veřejnosti řekne, že mu nevadí zastřelení opozičního novináře Slavka Čuruviji. Zavražděného premiéra Zorana Djindjiće krátce před smrtí varoval, že by se mu mohlo „něco“ stát. Vojislava Šešelje považuje za největšího intelektuála, jakého kdy potkal. O ministru zahraničí Vuku Draškovićovi řekl, že by měl viset. Byl v řadách dobrovolnických jednotek na frontě v Chorvatsku. Podle Nataši Kandićové z bělehradského Fondu pro humanitární spravedlnost v době jeho pobytu v chorvatské vesnici Antina došlo k vraždám civilistů. Zvolením Nikoliće byl překročen Rubikon. Ale všechno zlé je přece k něčemu dobré. Zdálo se, že teď se srbská politická scéna konečně jasně vyprofiluje. Na jedné straně nacionalisté, na straně druhé proevropské strany. Na jedné straně radikálové a Koštunica, na straně druhé demokraté a několik menších stran podobného ražení. Pro jedny bude hlavním tématem Kosovo, pro druhé vstup do EU. Pro jedny bude Haag jako červený hadr na býka, pro druhé překousnutelná povinnost na cestě do Evropy. Srbská politická scéna poslední tři roky trpěla sbližováním Tadiće s  Koštunicou. Prakticky to vypadalo tak, že ten druhý měl navrch, Tadić ustupoval a jeho Demokratická strana se štěpila. Zastánci radikálních reforem odcházeli. Ve středu se zdálo, že Demokratická strana se vrací zpět ke svému „djindjićovskému“ étosu. A  že bude Nikolić předsedou parlamentu? Aspoň se zdiskredituje účastí na moci. Radikálové

nemají příliš mnoho schopných lidí, jsou klasickou „hospodskou“ stranou těch, kdo si neustále stěžují. Jsou stranou chudších, těch, kdo v  ekonomické transformaci ztratili. V opozici byli jako ryba ve vodě. Účast na moci je může z hlediska voličské přízně jenom oslabit.

Nepraktický Koštunica zabodoval Ale všechny tyto úvahy se ukázaly jako liché, když přišla náhlá změna. Tadić a Koštunica opět spolu stojí před kamerami, tisknou si ruce a usmívají se. V noci ze čtvrtka na pátek se dohodli na společné vládě. Opět jeden z obratů dlouhé a komplikované historie obou mužů a jejich stran. Koštunica a Tadić spolu původně byli v Demokratické straně. Pak se Koštunica odtrhl a založil DSS. Pak opět spolu v opoziční koalici DOS porazili v  roce 2000 Miloševiće. Koalice nevydržela dlouho a z obou mužů a jejich stran se stali lítí protivníci. Teprve poslední tři roky se k sobě opět přibližovali. Až do minulé středy, která odstartovala necelé dva dny dalšího smrtelného znepřátelení. Ale v pátek už bylo všechno jinak. Je to možná škoda. Srbsko bude mít sice konečně většinovou vládu. Ale nebude to reformní vláda, ochotná k nutným reformám i vyřešení otázky Kosova. Bude to typicky balkánská vláda, ve které si každá strana bude hlídat svůj pašalík. Ostatně jednání o vládě to potvrdila. Nešlo ani tak o programové otázky, jako o kontrolu silových rezortů. Kdo bude mít obranu, kdo vnitro. Kdo vojenskou kontrarozvědku a kdo civilní tajnou službu. Pod kým budou elitní policejní útvary. O tom, co je v srbské politice důležité, ostatně svědčí i skutečnost, že ministr vnitra Jočić minulý týden podřídil elitní protiteroristickou jednotku srbské policie přímo sobě. Tadić zůstal věrný své politice a ustoupil Koštunicovi. Ten zůstane premiérem, i když jeho DSS získala ve volbách méně hlasů než Tadićova DS. Pod jeho kontrolou zůstane také většina silových složek. Koštunica čerpal ze svého většího koaličního potenciálu. On může jít i s radikály, i s demokraty. Tadić takový výběr nemá. A  jakou cenu zaplatí za dohodu Koštunica? Nepatrnou. Obětuje Nikoliće, který posloužil jen jako eso v rukávu při koaliční přetahované. Jindy chronicky nepraktický Koštunica tentokrát zabodoval.

Porušil princip a má smůlu Nikolić si užil svých pět minut slávy, kdy se zdálo, že síly starého režimu jsou na plné čáře rehabilitovány. V pátek ráno se ale vše změnilo. „Byl u mě Koštunica a říkal, že se domluvili na vládě demokratického bloku. A  že by se hodilo, kdybych rezignoval,“ prohlásil poté. Ale lídr radikálů je z jiného těsta. Rezignovat odmítl. Když už nebude vláda Koštunici s radikály, Nikolićovi tím odpadla alespoň jedna starost. Může povolat zpět delegaci radikálů, kterou poslal do Haagu za Vojislavem Šešeljem. Podle zákulisních informací měli tito předáci přesvědčit svého uvězněného předsedu, že spolupráce s Koštunicou by se jim mohla vyplatit. Tvrdohlavý Šešelj totiž z Haagu několikrát vzkázal, že Koštunica i Tadić jsou zrádci srbství a ani s jedním z nich se jednat nebude. Byl to jediný princip, který jindy zásadový Nikolić porušil. S Koštunicou jednal. A nevyplatilo se mu to. Matyáš Zrno Autor pracuje v Občanském institutu.

13

Q

Tomislav Nikolić Narodil se 15. února 1952 v Kragujevci. Tvrdí, že k radikalismu je geneticky naprogramován: „Všichni moji předci byli radikálové.“ Po maturitě zkusil studovat práva, ale z univerzity odešel. V mládí mu zemřeli rodiče a starší bratr. Pracoval jako stavební technik a technický ředitel pohřební služby. Politicky se neangažoval: „S komunisty jsem se nepřátelil. Byli moc nenárodní.“ Až do roku 1990 ho sousedé znali jako tichého, slušného člověka, vzorného otce rodiny. Psal básně, trénoval atletiku a hrál na kytaru. Poslouchal Beatles, Rolling Stones, Hendrixe... Je ženatý, má dva syny (oba jsou členy radikální strany) a napsal 12 knih; 1991 – vstupuje do Srbské radikální strany; 1992 – zvolen poslancem srbského parlamentu; 1993 – za zásluhy na bojišti v Chorvatsku ho Šešelj jmenuje četnickým vojvodou; 1998 – ve vládní koalici s Miloševićem je vicepremiérem, probíhají etnické čistky v Kosovu, tajná policie zavraždila novináře Slavka Čuruviju, bývalého prezidenta Ivana Stamboliće a dvakrát se pokusila zabít opozičního vůdce Vuka Draškoviće.

Soud zatrhl lustrace Páteční večer byl jedním z  nejdramatičtějších v  Polsku za poslední léta. Bratři Kaczyńští dostali první velkou ránu ve svém tažení za očistu polského veřejného života od temných sil spojených s komunistickým režimem. Polský Ústavní soud v  pátek prohlásil lustrační zákon, jemuž mělo podléhat na sedm set tisíc lidí včetně novinářů, soukromých podnikatelů či ředitelů škol, za protiústavní.

Já se nevzdám (Premiér Jaroslaw Kaczyński) foto profimedia.cz / afp

První reakce z polského vládního tábora byly plny hněvu a odhodlání pokračovat v boji proti všem domnělým či skutečným nepřátelům. Dá se očekávat, že atmosféra v  polské společnosti bude dále houstnout. Ostatně, na minulém týdnu se dá dobře ilustrovat, jak zuřivý je polsko-polský zápas. Začátkem týdne vyzval předseda dolní komory parlamentu Ludwik Dorn Ústavní soud, aby odložil rozhodnutí o lustračním zákoně na později, protože oponent v procesu, poslanec Mularczyk, potřebuje více času na přípravu. Kdyby ale Ústavní soud rozhodnutí odložil, zákon by začal platit, protože do 15. května měly statisíce lidí odevzdat svá lustrační prohlášení Institutu paměti národa (IPN). Když Dorn pochopil, že Ústavní soud neustoupí, zatelefonoval předsedovi IPN, aby v  archivech prozkoumal minulost ústavních soudců. Ve čtvrtek potom poslanec Mularczk oznámil, že dva ústavní soudci byli v  minulosti registrováni jako „operační kontakty” polské StB. Požádal proto, aby byl celý proces odložen. Předseda Ústavního soudu zareagoval v  této taktické bitvě plné úskoků rozumně: oba soudce vyloučil z procesu a ten začal znova. Vzápětí ale vyšlo najevo, že jeden z oněch soudců ve skutečnosti odmítl spolupráci s StB a další byl zaregistrován jako „operační kontakt” až v polovině roku 1989 – a navíc o tom vůbec nemusel vědět. Samozřejmě, Mularczyk tyto důležité detaily znal už předem, ale veřejnosti je neřekl. Polští komentátoři kladli otázky, zda a proč Mularczyk zatajil část informací z archivu IPN. Nicméně v pátek ráno vyšel nejčtenější bulvární deník Fakt, jenž má blízko k  bratrům Kaczyńským, s  černou titulní stranou a fotografií soudců s titulkem: „Skandál v  Ústavním soudu. Soudcové, jak vám máme věřit?” Ústavní soud zvládl situaci s  klidem. V  pátek večer vyhlásil verdikt, jímž nový lustrační zákon doslova rozdrtil. „Lustrace má sloužit demokracii a ochraně lidských práv, nikoliv je ohrožovat,” shrnul podstatu rozhodnutí předseda soudu Jerzy Stępień. Byla to nejtěžší prohra vládní koalice od jejího příchodu k moci. Ta si ji ovšem nepřipouští. Předseda dolní komory parlamentu Dorn veřejně podpořil Mularczyka a před novináři mu doporučil, aby vedl svůj zápas dál a nelámal si hlavu s blbci, i když mají úctyhodné tituly. Je tedy zcela jasné, že vládní koalice neskládá zbraně. Otázkou je jen to, kdy a jak je ve svém boji proti levici a nenáviděným liberálům použije. Tomasz Maćkowiak Autor je zástupcem šéfredaktora polského týdeníku Forum.

14

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

rozhovor

Mistrovství světa bych nepřeceňoval S Marianem Jelínkem o hokeji, árjuvédě a ovlivňování mysli

špatným směrem. Ale chce to taky nepropadnout euforii, když vyhrajeme titul mistra světa. Po vyřazení českého týmu se objevily články o tom, že český hokej je v ohrožení, protože výchova mladých lidí upadá. Souhlasíte s tím? Lidé kolem hokeje si zvykli na totalitní dobu, kdy bylo všechno řízeno, byla tu hokejová střediska... Teď je vše otevřenější, nic se nikomu nenařizuje a děti mají spoustu jiných možností, které dřív nebyly. Není ale pravda, že mládež je horší. Jen žije v  jiné situaci a  my se tomu musíme přizpůsobit. Neřekl bych, že je to špatnou výchovnou prací. Fungují mládežnické kluby jinak než dřív? Majitelé dávají peníze z  vlastních kapes a  za to chtějí výkon. Po všech stránkách se zvyšuje tlak na hráče i na produkci mladých hráčů. Myslím že máme pořád dobré trenéry mládeže, máme jednu z nejlepších metodik. Chybí nám ale v porovnání se světem vzájemná tolerance mezi trenéry, nescházíme se jako kolegové v jiných zemích. Trenéři se neumí spolu sejít a diskutovat o problémech. Jak váš klub hledá mladé? Mezi trenéry mládeže jsou „skauti“, kteří koukají na zápasy, oslovují rodiče, přetahují kluky z jiných klubů. Také si vychováváme své hráče. Pracujeme s dětmi od 5 let po juniory, v každém ročníku je kolem 20 dětí, celkem asi 300. Kolik z nich má šanci hrát špičkový hokej? Říkalo se vždycky, že úspěch je, pokud se jeden z  každého ročníku stane etablovaným hráčem v extralize. Pak je práce s mládeží dobrá. Proč sestoupili hráči do 18 let z elitní skupiny MS? Určitě to zasluhuje širší analýzu, můžeme kritizovat, že tým byl sestaven špatně, že plno výborných hráčů je v  Americe už v  tomto věku. Stoprocentně ale vím, že český hokej do skupiny B nepatří, zkrátka nejde o věrohodný obrázek našeho hokeje. Kolik Čechů ve věku 15–18 let dnes hraje v Americe? Desítky. Jak obtížně se mladý hokejista dostane do Ameriky? Na čem všem záleží? Funguje to podobně, jako když pošlete dítě na studia. Nemyslete si ale, že když je 17–18letý kluk v Americe, je už hvězda, vůbec ne. Může tam hrát soutěž, která je daleko horší než naše juniorská liga. Hrát jako mladý v Americe není vstupenka do NHL ani do vrcholového hokeje u nás.

Foto günter bartoš

Marian Jelínek je uznávaný kondiční trenér. Narodil se v roce 1963 v Českém Krumlově. Vystudoval fakultu tělesné výchovy v Praze, má doktorát z kinantropologie (nauka o pohybu). Jako aktivní hokejista hrál v druhé české lize. Živil se jako učitel a trenér mládeže. Po roce 1989 pracuje v prostředí hokeje – několik let trénoval v Německu, pracoval jako asistent trenéra českého národního týmu. Posledních deset let je osobním trenérem Jaromíra Jágra, dva roky působí jako druhý trenér v pražské Spartě. Je autorem několika knih o vrcholovém sportu a tréninku lidského těla. Marian Jelínek je ženatý, má dvě děti.

P

roč Rusové dřív vyhrávali skoro každé mistrovství světa v hokeji a teď už dlouho nic? Mistrovství světa je trošku loterie, hrajete na jedno utkání a buď jedete domů, nebo ne. Rozhodují maličkosti, okamžitý stav, jediná chybička. V tom, že někdo vyhraje mistrovství světa, bych ale neviděl sílu hokeje té země. Já bych to nepřeceňoval. Takže česká vítězná série z posledních let neodráží kvalitu zdejšího hokeje? Když titul zopakujete několikrát, tak to do sebe něco má. Jak je možné, že se ruský národní tým na tak dlouho vytratil? Je za tím neochota určitých hráčů reprezentovat, jejich nechuť k vedení ruského hokeje, kde dvacet třicet let seděli staří funkcionáři. Teď se to změnilo, funkcí se ujímají lidé jako Fetisov, Treťjak, kteří mají na rozdíl od svých předchůdců s mladou generací kontakt. Přišli noví trenéři, mladí trenéři, jako je Bykov. To už jsou hráči, kteří sami pronikli do NHL a mají u současných hokejistů respekt. Letos navíc měli Rusové mistrovství doma a cítili šanci. Jsem zvědavý, jak to bude teď po porážce od Finů. Možná že ztratí zájem na MS jezdit. Ani v Česku se funkcionáři výrazněji nezměnili, a přesto bylo české mužstvo v posledních deseti letech úspěšné. To byla generace okolo hráčů Pavla Patery, Martina Procházky a dalších, kteří tenkrát hráli prim v evropském hokeji. K tomu se nabalovali hráči, kteří rádi přiletěli z NHL, Robert Reichel, Prospal, Radek Dvořák atd. Byl tu taky charismatický Ivan Hlinka... Ani teď ale nemusíme vyvolávat hysterii. Když na mistrovství světa vypadneme ve čtvrtfinále, neznamená to hned, že náš hokej jde nějakým

Je tedy dobré tam jako velmi mladý jít? To je velice individuální. Záleží na tom, kam jdete: do jakého klubu, do jaké soutěže, k jakému trenérovi. Je také lepší jít do Kanady. Jde o věk, kdy hráč potřebuje výkonnostně růst. Mluví anglicky, ale může mít špatné tréninkové impulzy. Pak může jít studovat, ale ne hrát hokej. V čem je to jiné hrát hokej v Americe a tady? To je, jako bychom se bavili o brazilské rostlině a pampelišce. Prostě jsou to zcela jiné podmínky, jiné tlaky, jiní agenti, jiný přístup diváků, televize, jiná herní zátěž, velikánská konkurence oproti Evropě. Když v Americe a Kanadě někdo nepodává výkon, tak má letenku a maže hrát někam na „farmu“. Nikdo se ho na nic neptá a s platem jde dolů. Naši hráči nebo Evropané vůbec mají sklon si ulevovat, tam to nejde, jste konkurencí tak tlačený k výkonům, že si polevit nedovolíte. Hraje v NHL nějakou roli národnostní hledisko? Nikde jsem to tam nepociťoval. Jsou manažeři, co dávají přednost kanadsko-americkým hráčům, jiní mají v oblibě evropské hráče. Který hráč z těch mladších, kteří odešli do NHL, vás nejvíc zaujal? Neskutečný talent je Martin Havlát, který má větší potenciál, než se mu zatím podařilo uplatnit. Dělá chyby? Ne, byl ale příliš často zraněný. Jde o to, jestli jeho zranění nemají původ v kondiční přípravě v létě nebo jestli to nesouvisí se stravou. Tam bych hledal příčinu toho, proč ty svaly a to tělo jsou tak křehké. Také má svůj agresivní přístup ke hře, takže si o zranění víc říká. Jak by se měli hokejisté stravovat? Každý člověk je individualita a  měl by mít svůj přístup. Já jsem příznivcem árjuvédského pří-

stupu, tedy 50 % všeobecných pravidel, dalších 50 % individuálních. Árjuvéda rozděluje lidi na čtyři skupiny a podle toho, do jaké hráč patří, má i stravu.

Krize je výzva Jak jste se k staroindické árjuvédě dostal? S  asijskými technikami různých typů se seznamuju patnáct let. První impulz mi dal doktor Lee z Koreje, který pracoval u mužstva v Pittsburgu a zasvětil mě do základů akupunktury a árjuvédy. Jsou i hokejisti Sparty připraveni ten přístup přijímat? Čekám na impulzy od hráčů, a když za mnou někdo přijde a  chce na něco odpověď, tak mu ji dám. Musím ale vědět, že to přijímá. Kolik hráčů Sparty vás požádalo o radu? Pracuji s celým mužstvem. Jaké potřebujete informace od hráčů, abyste mohl rozhodnout, do jaké skupiny ho zařadit a jaké rady mu dát? Dávám jim čtyřstránkový test, pomáhá mi taky empirie, ty kluky dlouhodobě poznávám. Jaké otázky dotazník obsahuje? Otázky se týkají psychiky, metabolismu, těla, třeba jestli se mu štípou nehty nebo ne, jestli má suchou nebo masnou kůži a podobně. Jak vaše metody přijímal Jágr? Jágr je velice inteligentní kluk, který umí rozlišit, co mu prospívá a co ne, proto je taky tak daleko. V praxi jde o věčnou diskusi: já jsem byl spíš ten, který mu ukazoval možnosti, doporučoval knihy a pak jsme spolu o tom diskutovali a říkali, tohle bude nejlepší, tenhle cvik by se hodil. A vyzkoušeli jsme to. Jaké knihy jste mu doporučoval? Od Osha přes Dänikena, různé záhady, které ho hnaly dopředu, hodně ezoterických věcí atd. V čem se liší dnešní kariéra hokejisty od časů před dvaceti třiceti lety? Vezměte si, že v 70. letech měla klasická liga 32, pak 40 zápasů, v  současnosti i  s  letní přípravou a s přátelskými zápasy odehraje hráč 100 utkání. To už je neskutečná změna, které musíte přizpůsobit i trénink. Ten se taky kvantifikoval, změnila se regenerace, rehabilitace, pitný, stravovací režim, to vše jde dál, každý den nám fyziologie dává nové ukazatele, nové směry. Jsme v situaci, kdy už kvantifikovat trénink prakticky nejde, abyste neohrozil zdraví sportovců. Proto se někteří lidé ubírají cestou dopinku, proto hledáme rezervy v tzv. nefyziologických energiích, hledáme rezervy ve stavu mysli sportovců. Přes mysl dokážete výkon zlepšit, aniž musíte zatěžovat buněčné tělo neboli vaši hmotu. Jak se u hokejistů hledají rezervy ve stavu mysli? Potřebujete, aby hráč neměl strach, aby pro něj byla krizová situace výzvou, a ne hrozbou. Aby byla podhoubím pro ještě lepší výkon. Aby si nezačal zavazovat tkaničky, když je minuta do konce a vy potřebujete dál gól. V hráči musíte vzbudit pocit vítěze, pocit buldoka, který chce vyhrát za každou cenu a v každé situaci. O hodinu denně víc už opravdu trénovat nemůže, rezervy v psychice se ale hledat dají. Tohle dělají všechny kluby? Já to tak dělám. Vyplácí se najmout si na to profesionálního psychologa? V 70. a 80. letech to na Spartě zkoušel profesor Vaněk, vynikající sportovní psycholog, ale nefungovalo to. Nejde jednou týdně přijít do kabiny a něco říkat. Tohle musí zvládat kouč. Stavíme dítě ve čtyřech letech na brusle a pak si v 18 myslíme, že přijde někdo a začne pracovat s jeho psychikou? Ne, to musí fungovat kontinuálně, ruku v ruce už od těch čtyř let. Jak s hráči mluvíte? Každý hráč snese jinou kritiku, má jiný stav vědomí, jinou úroveň inteligence: určité věci s  nimi musíte dělat individuálně. Je to tak půl na půl. Jak konkrétně vaše ovlivňování mysli vypadá? Jde o  impulzy, které mají roztočit mysl pozitivně. Když potřebuju změnit vaše fyzické tělo, řeknu vám – za šest týdnů z  vás něco udělám. Když ale chci změnit vaši mysl, tak to udělám teď, protože vám řeknu pozitivní nebo negativní informaci. Okamžitě máte bloudivé myšlenky, okamžitě reagujete, oka-

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

inzerce

rozhovor

mžitě váš výkon jde dolů anebo nahoru, ten barometr výkonu je stav mysli. Veškerý pohyb začíná v  centrální nervové soustavě, a  pokud centrální nervová soustava není připravena na pohyb, nečekejme, že bude v pořádku fyzický výkon. V kolektivním sportu a hokeji obzvlášť se hráči pohybují v nezvykle konkurenčním prostředí: na jejich místo čekají dva tři jiní, často stejně dobří kolegové. Jak tohle snášejí? Někdo líp, někdo hůř. Ale hráč v tomhle prostředí žije od svých 12–14 let, kdy začínají první výběry národních týmů, pro něj to není nic nového. Navíc každého nemůžete nahradit, třeba u Jágra to půjde těžko. Ve sportu neuznávám rovnostářství. Jestliže má někdo víc peněz, musí podávat lepší výkony, je na něj větší tlak. On to musí přijmout a musí se s tím smířit. Tak to prostě je. Jak je možné vychovávat děti psychicky? Formou hry. Hodně tu záleží na rodičích a trenérech. Někdy se koncentrujeme příliš brzy u dětí na cíl a zapomínáme na cestu k němu. Vyvěšovat si nad postelí Jágra a říkat, já chci jednou tak hrát, a nic pro to nedělat, to je špatně. Je třeba dítěti říct: NHL ti může sloužit jako světýlko, maják v dálce, pomáhá, když je ti blbě, ale teď na něj zapomeň, vrať se do reality a pojď něco udělat pro to, abys k tomu majáku došel. Co takové dítě musí dělat? Jde o celou řadu věcí, které nejsou nikde napsané. Vystudoval jsem sice fakultu tělovýchovy a sportu, nikdo mi tam ale nikdy neřekl, co mám dělat s dítětem, které má strach vyhrát. Tyto věci jsem postupně začal zkoumat sám. Byli jsme schopni psát doktorské práce na téma, jestli máme v létě o hodinu nebo dvě déle běhat, skákat nebo jezdit na kole – fyziologie nám to dopodrobna řekne. Jak mám ale zacházet s myslí hráče, který mi přijde před zápasem rozhozený z hádky s manželkou, to nikdo neučí. A přitom je to totéž tělo, které najednou selže. A teď: co je důležitější? Co musíte o hráčích vědět, abyste byl schopný s nimi pracovat? Co nejvíc. Napřed je ale třeba zdolat bariéru nedůvěřivosti. Ti lidé žijí ve stresu, podávají velké výkony. Jaká taktika u nich nejlépe funguje? Tyhle věci nevyřeší tlak zvenčí. Snažím se hráčům říct: poznej sám sebe. Nechci ty kluky rozdělávat, ale nastartovat v nich světlo a sílu, kterou v sobě mají, pomáhám jim hledat cesty. Držím se hesla: blbej radí pořád, chytrej, jen když se ho zeptají. Snažím se, nabídnu se mu dvakrát třikrát, ale nejsem člověk, který někoho někam nutí. Jak moc jako trenér omezujete hráče v jejich civilním životě? Nesmí dělat něco, co by snížilo jejich výkon. Jestli hráč chápe jako omezení, že nemůže v zimě lyžovat, aby si nezlomil nohu a  nezkazil sezonu celému mužstvu, tak ať nehraje hokej. Pokud je pro chirurga omezení, že nemůže pít, tak nemá ve své práci co dělat. Mohou vaši hokejisté pít a kouřit? To se nezakazuje. Nejsem proti, když si starší hráč dá dvě tři hodiny po zápase malé pivo. Co si myslíte o nedávné, velmi kritizované pitce fotbalových reprezentantů? Nebuďme naivní. Jestli někdo lezl po čtyřech, tak je to špatný, ale jestli si dali láhev vína, pokecali, tak to chápu, vím, jak se mohli cítit: ten, kdo nedělal vrcholový sport, neví, jak těžké je usnout po porážce. Byly tam taky narozeniny – kluci se dlouho nevidí a najednou jsou spolu na jednom místě a mají chuť posedět. Jako trenérovi mi vadí to, že ve středu měli další zápas. Co kdyby to udělali vaši hráči? Záleží na situaci. Pro mě je vždycky důležité, co tím trestem chci dokázat: někdy netrestat je trest, a někdy hodně potrestat není žádný trest.

Umíme se přizpůsobit Jaké trendy ve vrcholovém hokeji dominují? Je jich celá řada. Na začátku 90. let přišli Švédi s  propracovanou obranou, kterou mají dodnes. Jeden z posledních trendů se týká přísného posuzování faulů: k bránění jeden na jednoho musíte obránce učit jiné techniky než před rokem dvěma, kdy jste ho nutil, aby šel agresivně do těla. Teď za to hrozí faul. Přísnost rozhodčích má vliv na to, že se hraje daleko víc přesilových her, daleko víc

nerovnovážných her v oslabení, pro které musíte mít daleko víc než dříve propracovanou taktiku. Tzv. zlatá éra českého hokeje posledních let trendy výrazněji neovlivnila? Spíš jsme se dokázali přizpůsobit. Celý hokej je ale charakterizován splynutím. Dva směry hokeje – evropská kreativita a  taktická disciplína a  americká tvrdost – se velmi přiblížily. Dnes už těžko můžete jednoznačně vypíchnout nějaký národní styl, i  když vlivy daného státu, dané školy ještě samozřejmě existují. Jaký je tedy český styl? Rukopis hokejové školy je daný i  mentalitou národa. Český hokej odráží českou vyčůranost, je trochu hysterický v tom, že když prohráváme, ztrácíme víru ve vítězství, jsme zdeptaní. Naopak když nám hra jde, najednou nám narostou křídla. Na hře Kanaďanů není vidět, jestli prohrávají nebo vedou, do 60. minuty hrají naplno. Chovají se tak Češi i v NHL? Tam vás to strhne, přizpůsobíte se. Češi v NHL se snaží tuto mentalitu trochu pootočit, vidíme najednou, že hráči mají určité americké a kanadské prvky, máme tu najednou hráče, kteří hrají před bránou tvrdě, jsou agresivní atd. V jakém pozitivním směru ovlivnila česká škola kvalitu hokeje? Myslím, že česká škola přinášela tvořivost, propracovaný trénink. V  tom jsme byli fantastičtí v 70. letech, hlavně profesor Kostka, v tom jsme byli daleko výš než ostatní, měli jsme propracovaný systém tréninků od mládeže. Nešlo o přirozený výběr jako v Kanadě, v Americe. Tam mají neskutečně širokou základnu, proto si mohou dovolit velký „odpad“. Ve Skandinávii je to obdobné: plno kluzišť, ledu. My jsme nejjižněji posazená světová hokejová země, z toho pramení nedostatek kluzišť, nedostatek přírodního ledu atd. Proto jsme museli pracovat s talenty – piplat se s hráči. To nám pomohlo k tomu, že vznikly vynikající trenérské systémy. To je to, co nás drží v dospělém hokeji, tvořivost, určitá radost ze hry.

Hokej jako hutě Existuje něco, co vám vadí na NHL? Nejsem typ člověka, kterému něco vadí. Spíš bych něco dělal jinak, svou cestou. Jaký je rozdíl v přístupu českých a amerických médií k hokejistům? Velikánský. Bohužel systém v Čechách je nepříjemný pro novináře i  pro hráče a  nemůže za to zcela ani jedna strana. Například v Americe jsem za deset let nezažil, že by nějaký novinář lezl Jágrovi do soukromí, volal mu na mobil, nebo dokonce přišel domů. Tady je to neustále. V  Americe je jednoznačně dané, že hráč je po určitých trénincích nebo zápasech povinen být půl hodiny k dispozici médiím, tam se novináři ptají a pak nechají hráče být. U nás na tiskovce všichni novináři mlčí a pak chtějí rozhovor. Není to tím, že u nás nejsou hráči k dispozici po utkání? I  novináře hrozně lituju, protože jsou v  pozici prosebníků a je to nepříjemná pozice. Co s hokejem dělají peníze, které se dnes kolem něho točí? Stejně jako máme hutě, tak máme sportovní průmysl, to je celosvětový trend. A  sponzoři chtějí vydělávat, to je logické. Určitě tím vzniká tlak na trenéry, na celé mužstvo, na výsledky. A taky tlak ze strany veřejnosti, protože když se někdo s průměrným platem dozví platy fotbalistů nebo hokejistů, tak má nárok si zařvat. Jaké jsou v českém hokeji platy? Jsem pro zveřejňování platů, smlouva mi to ale zakazuje. Měli by se o hokej v Česku víc zajímat politici? Je mi to jedno. Hlavně ať to nedělají účelově. Měla by hokej víc podporovat vláda? Měla by myslím podporovat sport, ale jestli zrovna hokej? Takový egoista nejsem. Ani mladé hokejisty? Na podporu hokeje je tu hokejový svaz, vláda má své starosti sama se sebou, problémy s rozpočtem, ještě aby tam dávala na hokej. Marek Švehla

Q

Člověk v tísni, týdeník Respekt a Židovské muzeum v Praze vás zvou na veřejnou debatu projektu Free2choose – Meze svobody na téma

Má zřizovatel školy dát výpověď učitelce, která mimo školu obhajuje zločiny komunismu? Úterý 15. května od 19 hodin / Pardubice, Divadlo 29 (ul. Sv. Anežky České č.p. 29) Hosté

Jaroslava Zemánková vedoucí odboru školství MÚ Pardubice Olga Hofmannová školní inspektorka České školní inspekce Václav Snopek předseda okresního výboru KSČM Pardubice František Kostlán signatář Charty 77 Moderátor

Silvie Blechová

týdeník Respekt

Vstup zdarma

15

16

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Bodies – osvěta, nebo nechutný spektákl? Po odborné stránce jde o zajímavou akci, etické důvody však mluví proti.

KOLAR.BLOG.RESPEKT.CZ Příběhy z boxerské školy na pražském Žižkově.  Více čtěte v reportáži na straně 8.

DUEL.RESPEKT.CZ Je výstava Bodies... The Exhibition neetická? Sledujte polemiku mezi poslancem Borisem Šťastným (ODS) a publicistou Ondřejem Šrámkem. Zvažte, kdo má silnější argumenty, a připojte svůj názor.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Zbyněk Petráček Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Erik Tabery Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

ANKETA.RESPEKT.CZ Má vzniknout Ústav pro studium totalitních režimů?

ANO 72 %

NE 28 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Byl Tony Blair dobrým premiérem Británie?

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

TAPETY.RESPEKT.CZ

Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

PODCAST.RESPEKT.CZ

Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ

Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

Do Prahy právě dorazila putovní výstava Bodies... The Exhibition, která si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek mediální pozornosti. Aby ne, když jsou na ní těla opravdových lidí, konzervovaná speciálním postupem. Je to spíš vzdělávací počin, nebo cirkusové panoptikum? A jak je to s etikou vystavování lidských „exponátů“? Z čistě odborného hlediska jsou Bodies... The Exhibition zajímavá akce. Najdete tu preparáty skutečných lidských těl, připravené pomocí takzvané polymerové konzervace. Při ní se voda ve tkáních nahradí silikonovým polymerem, takže části těl nepodléhají rozkladu a  zachová se jejich tvar. Oběhová a dýchací soustava jsou zase zviditelněny metodou korozního odlévání: vstříkne se do nich tekutý polymer, po jeho ztuhnutí se odleptá okolní tkáň a zbude odlitek vnitřního prostoru krevního řečiště nebo plicních sklípků. Výsledkem těchto postupů jsou značně realisticky vypadající exponáty. Jestli se vám dělá špatně při pomyšlení na pitvu, na Bodies určitě nechoďte. Jsou zde k vidění jednotlivé orgány a také celá těla v různých stupních rozřezanosti. Těla jsou naaranžována do názorných přirozených pozic – stojí, sedí, je tu dokonce i basketbalista chystající se k hodu. Na některých jsou ukázány svaly, na jiných zas nervy nebo třeba plíce. Většinou je představována anatomie zdravého člověka, v některých případech ale i patologické změny. Takže tu můžete také vidět, jak vypadají plíce nekuřáka a kuřáka, cirhóza jater či ledvinové choroby. Vysvětlující panely a popisky jednotlivých položek jsou celkem dobré. Lékaři by je jistě považovali za příliš stručné, ovšem na výstavu určenou široké veřejnosti jsou podle mne tak akorát. Jen by neškodilo lépe popsat samotné exponáty, jejichž podstatné části jsou označeny cedulkami, ale ne všechny a všude. Texty jsou česky a anglicky, můžete si půjčit i  audioprůvodce. U  některých popisků bohužel chyběla česká verze. Asi si teď myslíte, že se mi výstava líbila. Vůbec ne! Měl jsem z ní velmi nemilé pocity. Nevyvolal je ve mně ani tak samotný pohled na rozpitvané vnitřnosti. Také ostatní návštěvníci si spíš zvědavě prohlíželi, než že by se jim dělalo na zvracení. Důvody mého znechucení jsou etické. Lidské tělo není stejná výstavní položka jako vycpaný ptakopysk, případně chobotnice v lihu. Musí se s ním zacházet citlivě. Kdysi to byli živí lidé, kteří měli rodinu a  přátele, a  teď jsou najednou napuštění silikonem na podstavci... To je eticky dost pochybné, dokonce i pokud by dotyční před smrtí souhlasili s takovým použitím své tělesné schránky. To podle prohlášení samotných organizátorů neudělali; údajně jde o pozůstatky neidentifikovatelných zemřelých. Těla navíc pocházejí z Číny (to jsem si

Tak trochu divný podnik HAISMAN.BLOG.RESPEKT.CZ Představte si velkou společnost, která podniká v  nespočetně odvětvích, v  některých má dokonce monopol, vlastní ji třeba několik milionů drobných akcionářů, žádný z nich nemá majoritu. A představte si, že pravidla volby dozorčí rady a představenstva neurčuje valná hromada, ale tyto dva samotné orgány. Říkáte si, to je ale divná společnost! Jak takhle může fungovat? Moc se nedivte, právě v jedné z nich žijete. V drtivé většině států na světě určují vlastní způsob volby poslanci, a nikoliv občané. Je mi jasné, že paralela mezi státem a podnikem trochu pokulhává, nicméně podstatný princip zůstává. Suverénem (alias akcionářem) je lid. Je jasné, že z lidu nevzejde iniciativa nového volebního zákona, ta vždy vzniká v parlamentu, nicméně poslední slovo by vždy měl mít suverén. Tak by to přece odpovídalo odstavci 1, článku 2 ústavy: „Lid je zdrojem veškeré státní moci…“

vypátral dodatečně, na výstavě to neinzerují), což ve mně vzbuzuje další, až mrazivé pochybnosti. Víme, jaký je tamní respekt k lidským právům. Nejmenší problémy jsem měl s  „anonymními“ exponáty: řezy kostmi, preparáty krevního oběhu, izolovanými orgány. Ovšem celá těla byla vystavena včetně obličejové části hlavy. Naštěstí bez kůže, takže by nešlo člověka poznat, i kdybyste ho znali zaživa. Ale většinou bylo (čistě pro větší efekt?) zachováno obočí, oči a rty. A když se vám exponát – tak byla těla důsledně označována na informačních panelech – dívá z očí do očí, „je to blbej feeling“. Na Bodies vystavují i věci eticky zcela nepřijatelné. Jsou to hlavně preparáty embryí a plodů. Jistěže získané z  potratů (v  přijatelnějším případě samovolných), ale stejně. K dětem, i těm ještě nenarozeným, bychom přece jen měli mít zvláštní úctu. Ve světle těchto faktů zní tvrzení na konci výstavy, že „exponáty byly zpracovány s  důstojností a  respektem“, značně neupřímně. Roy Glover, emeritní profesor Michiganské univerzity, v katalogu tvrdí, jak je výstava hrozně osvětová, posláním je motivovat lidi k péči o jejich zdraví a nejlépe se člověk poučí při dívání se na reálné objekty. Primárním účelem celého podniku ale je, obávám se, vydělat slušné peníze. Hodně lidí rádo přijde na bizarní, lehce nechutnou podívanou. Už první anatomové renesance měli při veřejných pitvách narváno; pochybuji, že všechny jejich diváky přivedla touha po vzdělání. Preparáty lidských orgánů a  rozpitvané mrtvoly patří na lékařské fakulty. Medici si opravdu potřebují všechno osahat a vidět v reálu, jinak by nás nemohli pořádně léčit. Veřejně vystavovat by se však takové věci neměly vůbec, nebo jen velmi uměřeně. Podobně to vidí i sami doktoři, konkrétně Česká anatomická společnost. Ukazovat mrtvé lidi není ani třeba. Je řada alternativních a často lepších možností, jak seznámit veřejnost s  bezesporu zajímavou stavbou lidského těla. V  Německu funguje už dlouhá léta muzeum s  průhlednými anatomickými modely ze skla. Proč neudělat obdobnou putovní výstavu třeba z precizních plastových modelů? Nebo naplno využít potenciál dnešních počítačů: trojrozměrné simulace, animace, interaktivní prezentace, virtuální realita... Odpadly by etické problémy a návštěvníci by se navíc mohli aktivně zapojit a objevovat si podle svého gusta. Zatímco na Bodies je všude čekají cedulky Prosíme, nedotýkejte se. Bodies Lucerna, Praha 5. 5. 2007–asi 28. 10. 2007 Jan Kolář Biolog zajímající se o to, jak fungují rostliny. Rovněž notorický čtenář popularizační literatury.Q

Bohužel hned druhá část jmenovaného odstavce tomuto přístupu „dává trochu na frak“: „…vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a  soudní“. Stejně tak odstavec 2 uvedeného článku: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Takže přestože hlavním tělesem podniku je valná hromada, způsob kdy a  jak o  něčem bude rozhodovat, stanovuje představenstvo nebo dozorčí rada. Dohromady se tady tak trochu „mlátí“ suverenita lidu a zastupitelská demokracie jako prvek, kterým zjednodušujeme vládnutí sami sobě. Nejsem příznivcem „referendizace“ politického života, nicméně mělo by ve všech demokratických zemích být standardní, že ústavy a volební zákony by vždy měly podléhat referendům, která by byla platná, řekněme, pouze při nadpoloviční účasti. Nemusí se nám to líbit, můžeme si stěžovat na hloupost voličů, na možnost manipulovatelnosti takového referenda, nicméně opačné stanovisko potlačuje základ každé demokracie – lid jako suveréna. Určitě by bylo zajímavé sledovat, zdali by čeští voliči v  referendu např. snížili uzavírací klauzuli do Poslanecké sněmovny. Ať už by se tak stalo

Kdyby hloupost kvetla BEHENSKY.BLOG.RESPEKT.CZ V jednom ze svých článků jsem se zaobíral nesmyslným právním předpisem o  umísťování čísel popisných a  orientačních (vyhláška č. 326/2000 Sb. nařizuje v § 6: čísla orientační se umísťují vždy pod tabulku s  číslem popisným) a  poukazoval na skutečnost, že v Praze zhruba 90 % vlastníků nemovitostí tento předpis porušuje – včetně samotné radnice. Smyslem mého textu přitom nebyla výzva k dohlížení nad dodržováním vyhlášky a  udělování pokut (až 3000 Kč za špatné umístění tabulek), nýbrž podnět k novelizaci a nutnému přepracování paragrafů, kterých očividně nikdo nedbá a nikdy nedbal. E-mail od vedení občanskosprávního odboru vypadá slibně: „Vážený pane, náš odbor se této problematice aktivně věnuje. Protože máte podnětné návrhy, navrhoval bych osobní setkání…“ „Bravo,“ raduji se předčasně, „konečně někdo, kdo si dokáže vykasat rukávy, kdo se řídí logickým myšlením namísto zdlouhavými a  neplodnými byrokratickými procesy!“ Moje euforická nálada však mizí ještě dříve, nežli stačím vstoupit do radniční budovy. Nemohu totiž přehlédnout čerstvě přemístěná čísla na fasádě domu, především pak oprýskanou omítku a navrtané hmoždinky, které zůstaly na místě původního umístění tabulky a které teď „krášlí“ vchod k  městskému úřadu. S neblahým tušením jdu zhlédnout ještě dvě vedlejší budovy, které také patří do vlastnictví města, a musím se zhluboka nadechnout, abych nezačal křičet. „Náš odbor se této problematice aktivně věnuje…“ probíhá mi hlavou úvodní věta vedoucího příslušného odboru, zatímco hledím na zohyzděné fasády. Tématem tohoto „osobního setkání“ není snaha o úpravu vyhlášky a oprášení přežitků, ale právě naopak. „Co je psáno, to je dáno!“ – tak se staví tři přítomní zaměstnanci městské části k řešení problému: „Rádi bychom věděli, co vlastně po nás chcete. Podívejte, tady už máme seznam domů, kde číslo popisné chybí. Samozřejmě vyzveme majitele, aby ho doplnili. Na radnici jsme už tabulky s  čísly také předělali, ale máme podle vašeho názoru skutečně obtěžovat všechny majitele a dožadovat se dodržování vyhlášky? Vždyť je to téměř každý dům!“ „To je přesně to, co určitě nechci! Však o tom byl také můj článek. Ale snad by bylo vhodné, abyste se zasadili o změnu téhle vyhlášky, ne?“ „Jenže to není v  naší kompetenci,“ konstatuje vedoucí odboru s  úlevou, „o  to se budete muset postarat sám.“ „Já? Tak proč jste mne sem vůbec zvali?“ nechápu jeho postoj, tím méně samotné pozvání na radnici za účelem projednání mých „podnětných návrhů“. Na odpověď ale už raději ani nečekám a odcházím s pocitem, který je člověku v jednání s úřady často tak blízký – s pocitem bezmocnosti. Petr Behenský Spisovatel, básník, překladatel a globetrotter.

Q

nebo ne, valná hromada by se tak opravdu stala nejvyšším orgánem našeho společného podniku. Jan Haisman Student politologie v Hradci Králové se zájmem o Latinskou Ameriku, ústavní systémy a lidskou Q společnost.

Předplatitelská sleva 20 % Další sleva pro studenty a učitele 12 % Ranní doručení

pondělí 8.00

téma

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

17

Peníze jsou pryč, vyrážíme do boje. (Česká protichemická jednotka odlétá do Kuvajtu, leden 2003) foto globe media / reuters

Podvedená armáda

Politici a důstojníci společně rozkrádají státní rozpočet

Žijeme v míru, nejsme vojensky ohroženi. Dalo by se čekat, že tak příznivou dobu využije armáda na svou modernizaci, aby byla k něčemu v horších časech. Stát investoval do českého vojska za posledních deset let skoro čtvrt bilionu korun – a přesto máme dnes jen tři tisíce vojáků schopných opravdu bojovat. Chcete vědět, jak je to možné a kde ty peníze skončily?

K

dyž ekonom Jan Pavel začal před třemi lety psát analýzu rozpočtu prvorepublikového ministerstva obrany, netušil, do jak nebezpečných míst se tím dostane. Ale stalo se. Při zkoumání nudného tématu armádních rozpočtů objevil tajné území, na kterém vládnou zcela neznámí, leč neuvěřitelně mocní úředníci. Jsou silnější než ministři, generálové, a  dokonce diktují tajným službám. Veřejná kasa je pro ně dokořán a při čerpání peněz jsou zcela bez kontroly: když během jednoho roku schválí stamiliardovou útratu, veřejnost si toho vůbec nevšimne. A  nejvíc fascinující na tom je, že tihle vládcové jsou zaměnitelní: je jedno, kdo z nich sedí na jakém postu, kdo musel s ostudou tajné království opustit, kdo do něj nově přišel. Na jménech prostě nezáleží, v křeslech se střídají členové „klubu“ a moc – maskovaná veřejně přístupnou mlhou nepřehledných údajů a čísel – se předává jako štafeta. Ekonom Pavel se ale do těch nudných dat zakousl a  přišel na omračující věc: jen za zkoumané tři roky nás rozhodování utajených úředníků připravilo zřejmě až o 25 miliard korun. To, že ekonom svůj objev pověsil na internet, mělo jediný dopad: z oficiálních stránek úřadu zmizela čísla, díky kterým se věc podařilo rozkrýt. Jinak se vůbec nikdo neozval. To není pokus o kafkovský příměr. To je ministerstvo obrany a armáda v současném Česku.

Změna je život Pro začátek si připomeňme jeden případ. Před deseti lety psala všechna média o  podezření na podvody kolem zakázky na armádní informační systém. Třímiliardovou zakázku dostala od ministerských úředníků firma, která skončila v  expertním výběru až na druhém místě. Policie věc vyšetřovala jako možnou korupci, nic se neprokázalo. Štábní informační systém měl vyřešit docela zásadní problém: armádní a ministerské počítače spolu nekomunikovaly, takže lidé s pravomocí nahlížet do informací o  financích, dodávkách, zásobách anebo strategických plánech museli mít na stole čtyři přístroje zapojené do čtyř různých systémů. Tehdejší zakázka nic nevyřešila, armádní a  ministerské počítačové systémy spolu dosud nekomunikují – a důstojníci pořád hledí do něko-

lika počítačů. Ale přede dvěma lety se rozjela nová soutěž o postavení systému, cena se odhaduje až na deset miliard korun. Dodnes není rozhodnuto, soutěž provází podezření z podvodů a korupce. Média ale o nové soutěži napsala zhruba stokrát méně článků než o podobném skandálu před deseti lety. Laiky armádní obchody už moc nezajímají, z evidentních průšvihů se stala samozřejmost, která už nevzbuzuje žádné vášně. V roce 1998 se o podezřelé armádní zakázky a vyhlášené soutěže začal zajímat tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz. Jeho analytici zjistili, že o  rok dříve se z  osmi set zakázek ministerstva obrany na koupi nebo prodej vojenského materiálu pouze dvacítka uskutečnila podle zákona o veřejné soutěži. Zbylé zakázky šly rovnou dopředu vybrané firmě, v lepším případě bylo osloveno vybraných podniků několik. O tři roky později udělal stejnou analýzu další ministr obrany Vladimír Vetchý. Prověřil šest tisíc zakázek a zjistil, že se nic nezměnilo: zakázky dál dostávaly hlavně favorizované firmy bez jakéhokoli výběru. O čtyři roky později udělal další výzkum – pro Transparency International – už zmíněný ekonom Jan Pavel. Opět se stejným výsledkem. Devadesát procent zakázek je zadáváno bez soutěže. Zajímavé je, že za tu dobu se na vysokých úřednických postech, ve kterých se odpovídá za majetek ministerstva a armády, protočila řada lidí. Všichni slibovali nápravu a někteří to zcela jasně mysleli vážně. Přesto za rok či dva opouštěli posty s ostudou, někteří dokonce s papírem oznamujícím jim, že je za jejich práci stíhá policie. Od roku 1998 se přitom na postu ministra obrany vystřídalo sedm politiků, místo náčelníka generálního štábu za tu dobu obsadili postupně čtyři generálové, bylo vypracováno několik strategických studií a  rozvojových plánů vyzbrojení armády. Ale v  okatě podezřelém byznysu, který zajišťuje fungování vojsk, se nic nezměnilo.

Nejdražší éro světa Přes totální neprůhlednost a  tajuplnost opakovaných úřednických selhání, nebo možná právě kvůli nim, je velké dobrodružství pokusit se systém zadávání zakázek popsat a zjistit, kdo nebo co ho udržuje v chodu. I s tím rizikem, že miliarda korun, přibližně deset metrů vysoká věž postave-

ná z pětitisícových bankovek položených na sobě, se pro nepozorné může po chvíli stát neustálým opakováním prázdným slovem. Hru s  čísly ale není možné pominout, proto se jí věnujme hned na začátku. „Psal jsem diplomovou práci o  prvorepublikové armádě, včetně zakázek, které zadávala, a to mě přivedlo do současnosti,“ říká autor analýzy obchodů ministerstva obrany z  let 2002–2004 Jan Pavel. Vysokoškolský učitel se analýzami zabývá soustavně, nedávno třeba zjistil, že ministerstvo zdravotnictví vydalo vloni zbytečně něco přes dvacet miliard korun. Výsledky jeho práce visí na stránkách Transparency International. Během tří Pavlem prověřovaných let schválilo ministerstvo obrany obchody za sto padesát miliard korun. Zdá se to neuvěřitelné: roční rozpočet ministerstva je zhruba padesátimiliardový, takže by rezort musel vynaložit všechny své peníze jenom na zakázky. „To je nesmysl, tolik peněz jsme do toho nemohli dát,“ říká také plukovník Alojz Múčka, který má na starosti publikaci čísel o  armádních obchodech a  odkazuje na armádní internetové stránky, kde je prý „vše podrobně seřazeno“. Problém je, že není. Ale plukovník Múčka se nedá zviklat: „Je to tam,“ tvrdí a  současně odmítá říct požadovaná čísla sám. Vše uvádí na pravou míru až ekonom Pavel: „Ty údaje tam byly do konce roku 2005, mám je stažené na počítači. Pak je najednou dali pryč.“ Informace o penězích vynaložených na zakázky zmizely z  internetových stránek krátce potom, co Pavel zveřejnil svou analýzu. A ta prokazuje, že ministerstvo zakázky za sto padesát miliard skutečně schválilo – řada z nich se bude splácet z rozpočtu v budoucích letech, proto ten nesoulad s ministerským rozpočtem. Opakovaný telefonát plukovníku Múčkovi přináší ale zase odpověď, že tam ta čísla jsou. Proč by však nakonec ministerstvo nemělo být velkorysé, jsme členy NATO, bezpečnostních struktur Evropské unie, sdílená obrana něco stojí a naše investice mohou být signálem, že jsme v této oblasti prozíraví a moderní a že nechceme nechat spojence na holičkách. Jenže rozklíčování toho, kam investice jdou, vzbuzuje tichý úžas a  určitě ne naděje, že budujeme armádu, která by dokázala svou výzbrojí jak bránit Česko, tak nabídnout pomoc našim spojencům.

18

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

téma

S našimi transportéry máme nejlepší úmysly. (Náčelník generálního štábu Picek)  foto günter bartoš

V roce 2002 schválila armáda zakázky za čtyřicet miliard korun. Dvě třetiny z nich byly v konečném důsledku určeny Aeru Vodochody na program výroby a údržby letounů L 159. V roce 2004 schválilo ministerstvo útratu více než sta miliard korun, osmdesát čtyři z nich šlo na projekty Aera Vodochody. Připomeňme si ještě, že armáda koupila od Aera Vodochody na přelomu tisíciletí sedmdesát zmíněných letounů do své výzbroje a zaplatila za ně sedmdesát miliard. Může to vypadat, že do programu výroby letounů L 159 armáda nastrkala či nastrká sto osmdesát miliard korun. Ale tak jednoduché to není, kolik projekt zatím stál, je prakticky nemožné zjistit, protože nevíme, zda ve sto deseti miliardách na zakázky není skryta platba za nákup letounů nebo její část. Připomeňme si, že koupě těchto podzvukových letounů byla velmi kontroverzním obchodem. Že projekt, schválený ještě vládou Václava Klause, nebyl v podstatě plánem na modernizaci armády, ale na záchranu důležitého tuzemského zbrojního podniku. Podnik se na pár let podařilo zachránit, ale armáda letadla k obraně nepotřebuje. Dnes je jich v provozu pouze dvanáct, zbytek stojí zakonzervovaný v  hangárech a  stát se je marně snaží někomu prodat. S jistou zlomyslností by se dalo říct, že jedna „elstopadesátdevítka“ přišla armádu či tento stát na patnáct miliard korun. Tolik, na co nás přišlo osm podstatně výkonnějších stíhaček Gripen. Možná to bylo méně. Nikdo z  ministerstva není schopný odpovědět, zda v  těch sto deseti miliardách schválených pro Aero v  oněch třech letech není skryta původní cena letadel, prostě jestli armáda nezačala nakoupené stroje splácet pořádně až v posledních letech a splátky nejsou součástí schválených zakázek. Ale pořád zůstává stodesetimiliardové minimum vynaložené na pořízení letadel, která jsou vojákům k  ničemu. K reakcím politiků a úředníků na tyto počty se ještě dostaneme, zůstaňme ještě chvíli u analýz.

Ani náznak

Lidovci a armáda patří k sobě. (Ekonomický náměstek Kopřiva) foto günter bartoš

Dost důkazů Přesně rozplést ekonomickou nevýhodnost a korupčnost současných zakázek nejde. Analytici nemají k dispozici přesná čísla, obchody jsou opatřeny razítkem tajný. Nicméně jako vodítko nám může sloužit analýza Jana Pavla, který prozkoumal prvorepublikové armádní zakázky, kde jsou informace dávno odtajněné. I prvorepubliková armáda mohla zadávat zakázky třemi způsoby. Veřejnou soutěží, oslovením několika zájemců a zadáním jedné firmě. Korupci se tehdy nepodařilo nikomu prokázat, ale závislost výšky cen na otevřenosti soutěže a připuštění větší konkurence vyplývala z řady analýz tehdejšího Nejvyššího kontrolního úřadu. Tak třeba o výstavbu pohraničních bunkrů

projevilo zájem sedmnáct uchazečů. V roce 1937 postavili vítězové otevřené soutěže čtyři tisíce bunkrů, o rok později další vítězné firmy sedm tisíc bunkrů. Jejich cena přitom vzrostla za rok jen minimálně, kdežto třeba ve výrobě pancéřů na tanky, kde byla oslovena jediná firma, rostly ceny za dodávky za stejné období patnáctkrát rychleji. Teprve poté, co armáda pustila do dodávek pancéřů konkurenci, snížil se růst jejich cen desetinásobně. Podobných důkazů našel Pavel ve své analýze opravdu dost na to, aby to začalo zajímat současnou armádu. Tím spíš, že současné ministerstvo nemá žádnou analýzu růstu cen zakázek v závislosti na tom, zda se zadává veřejnou otevřenou soutěží, nebo oslovením jednoho výrobce. Pavlův dokument by mohl být pro naše úředníky inspirující.

Ke stejným závěrům jako Pavel došel další ekonom Alexandr Dyba, dnes zaměstnanec společnosti Deloitte & Touche. I on využil tříleté internetové otevřenosti ministerstva obrany a prověřil armádní zakázky za stejné roky jako Pavel a stejně jako on se domluvil s  Transparency International na zveřejnění. „Armáda se v  neuvěřitelně obrovském měřítku vyhýbá zákonu o  veřejných zakázkách. Například v roce 2004 zadala zakázky otevřenou veřejnou soutěží pouze v šesti procentech případů,“ píše Dyba ve svém dokumentu. To samozřejmě není žádné skandální odhalení, to je pravda, kterou tady zná každý zainteresovaný politik či úředník od dob Lobkowicze. A všichni tito kompetentní lidé vysvětlují malý počet veřejných soutěží o zakázky několika důvody. Někdy prý jde o zásadní vojenskou potřebu, jejíž veřejné zadání by mohlo poškodit bezpečnost země (to byl třeba případ pronájmu gripenů, kdy nebyla vyhlášena soutěž a byli osloveni konkrétní klienti). Jindy je prý zakázku nutné zadat určité společnosti, protože by veřejná soutěž zakázku zdržela. Jindy se osloví jen tři firmy, protože prý jiné na trhu nejsou a výběrové řízení je zbytečné. Jiné zdůvodnění zní, že průběh veřejných řízení je často napadán neúspěšnými uchazeči, a soutěže pak nelze v termínu uzavřít. Jména autorů těchto slov nemá cenu zveřejňovat, začal s tím někdejší ekonomický náměstek ministerstva Miroslav Kalousek a přes další politiky a úředníky toto zdůvodnění doputovalo až do slovního arzenálu současné ministryně obrany Vlasty Parkanové. Ale Dyba při svém výzkumu odhalil, že to nemůže být pravda. Tuto logiku výběr metod zadávání zakázek prostě nemá. Například v roce 2004 našlo svého vykonavatele klasickou veřejnou soutěží pouze devět zakázek; proč zrovna těchto devět, a ne stovky dalších podobných není možné z uveřejněných informací zjistit. Takže veřejná soutěž byla vypsána na nákup koksu, vodojemu čáslavského letiště či třeba leteckého petroleje, zatímco na výstavbu kanalizace, nákup radiostanic nebo stříhání trávníku zvolilo ministerstvo stejný režim zadání zakázky jako při nákupu gripenů. „Z analýzy vyplývá, že vytvořené korupční prostředí je pro spoustu firem bariérou pro vstup do odvětví. Není důležité, zda máte nejlepší řešení nebo nabízíte nejlepší cenu. Pokud nejste zadobře nejlépe se všemi šestnácti akvizičními pracovišti armády, která zadávají obchody, nebudete ohledně připravovaného státního nákupu vůbec osloveni, a pokud proběhne soutěž, dozvíte se o ní až ex post,“ píše v analýze Dyba. K podobným závěrům došel i Jan Pavel. „Devadesát procent zakázek je řešeno přímým zadáním jednomu uchazeči. Systém je tak velmi netransparentní a není otevřen ani českým, ani zahraničním konkurentům. V řadě případů nelze identifikovat ani náznak objektivních důvodů pro uzavření smlouvy,“ píše ve zprávě o zakázkách.

Udělal všechno

V armádě se dějí neuvěřitelné věci. (Ekonom Jan Pavel) foto günter bartoš

Jakou logikou se řídí výběr dodavatelů armádních zakázek nebo způsobu soutěže, není možné vypátrat ani přímo u úředníků ministerstva obrany. Zmíněných šestnáct akvizičních pracovišť, která drtivou většinu zakázek vyřizují, komunikuje

jen přes tiskový odbor. Pokusili jsme se požádat o odpověď přímo ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Opět přes tiskový odbor. Ten slíbil rozhovor zprostředkovat, nakonec přišly jen e-mailové odpovědi zase vypracované tiskovým odborem. Takže odpověď na pokusy objasnit systém zadávání zakázek bychom měli najít na jednom a půl listu formátu A 4. Stručně přepsáno a  s  použitím autentických formulací. Ministerstvo obrany má značné množství nemovité struktury i  movitého majetku. Každoročně investuje mnoho miliard korun. Logicky platí, že čím větší balík se formou veřejných zakázek rozděluje, tím větší je riziko korupčních jevů. Ne za každým podezřením však musí být korupce, někdy jde o šuškandu, jindy o konkurenční boj. Probíhá nepřetržitá kontrola akviziční činnosti prováděná Inspekcí ministryně obrany i nadřízenými stupni akvizičních pracovišť, která zásadní pochybení nezjistila. To je zhruba všechno, pokus upřesnit tyto nic neříkající teze končí sdělením tiskového mluvčího ministerstva obrany Andreje Čírtka, že pro vyčerpávající odpověď „udělal opravdu všechno“. „To je problém, který znám už z  doby svého působení na obraně,“ říká dnešní ministr práce Petr Nečas. „Ministerstvo a  jeho návaznost na armádu je nutné reorganizovat, současně bych ale dodal, že armádní obchody jsou často specifické a  není vždy možné vyhlásit výběrové řízení kvůli bezpečnostním důvodům. Problém armádních zakázek známe nakonec už z dob první republiky,“ poučuje Nečas. Bývalý ministr obrany Karel Kühnl se prý pokusil systém změnit. „Ale měl jsem málo času,“ říká s  tím, že na podrobnější odpověď by se musel připravit. Další bývalý ministr Jaroslav Tvrdík se prý také pokoušel omezit přímá zadání, ale „vyhlášení veřejné zakázky nemusí být vždy efektivní a  museli bychom vše zkoumat případ od případu“. Ministři změnu nezvládli a média čas od času připomínají podezřelé obchody. Stačí zmínit jen ty uveřejněné ve sdělovacích prostředcích za první květnový týden. Třeba přiznání švédských výrobců gripenů, že ve dvacetimiliardové zakázce pro Česko rozdělili zprostředkovatelům na provizích „několik miliard korun“ a nevědí, co se s penězi dál dělo. Nebo můžeme připomenout informaci, že mezi podezřelými osobami z poslední policejní akce, která odhalila podvody v  zakázkách za půl miliardy korun, je Kühnlem jmenovaný šéf majetkové sekce ministerstva Václav Regner. Jak z kolotoče opakovaných skandálů při armádních nákupech vystoupit, nevědí ani zmiňovaní analytici. „Snad by pomohla centralizace a dokonalejší kontrola. Snad,“ říká Jan Pavel.

Vyměňte Krejčíka Systém zadávání zakázek prostě přežívá bez ohledu na to, kdo šéfuje armádě, kdo velí vojskům nebo kdo řediteluje vojenské tajné službě, bez ohledu na to, jak silně je v řečech projevován zájem celou organizaci změnit. Jak je to možné? Stojí za tím konkrétní osoby, šedé úřednické eminence, které vše řídí z tajemného pozadí, nebo jde o lákavou korupční vějičku, stroj na peníze, jemuž podlehnou i ti, kteří přišli prodávat a nakupovat vojenský materiál s těmi nejlepšími úmysly? Zkusme pátrat u  armádních expertů. Jedním z  hlavních kritiků systému i  lidí v  něm je bývalý šéf Národního úřadu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec. „Na konci 90. let jsem se pokusil zlomit korupční provizně poplatkový systém vyhazování peněz na obranu, připravil jsem reformu akvizičního systému. Stálo mě to pozici a málem i život,“ říká dnes Štefec. O tom, kdo nebo co ohrozili jeho život, nechce příliš mluvit. „Na obraně se vytvořila silná klika úředníků, většinou různých plukovníků a kapitánů, kteří v tom umí chodit,“ naznačuje Štefec, ale jména odmítá sdělit. Zmiňuje sice některé své nadřízené z  doby, kdy post opustil (důvody mu nebyly sděleny, prý prostě nezvládal svou práci), ale to je nutné brát s rezervou, může jít o vyřizování účtů. „Nevěřím tomu, že to někdo změní, není zájem a točí se v tom opravdu velké peníze,“ dodává dnešní podnikatel rezignovaně. Když před čtyřmi lety opouštěl post šéfa Vojenského zpravodajství Andor Šándor, naznačoval, že za jeho vynucenou rezignací stojí znervóznělí úředníci a  lobbisté, kterým se snažil překazit nějaké plány. Jaké? „Jsem stále vázán mlčenlivostí,“ krčí rameny Šándor. Současný šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík je taky na odchodu z funkce, ministryně Parkanová tvrdí, že ztratil její důvěru. Krejčík a  jeho podřízení – nepřejí si být pochopitelně jmenováni – jsou přesvědčeni, že za šéfovým odvoláním stojí operace vojenské tajné služby, které prověřovaly, jak úředníci zadávají zakázky, proč nevyhlašují soutěže a proč armáda uzavírá deseti- i dvacetileté smlouvy s firmami na dodávku materiálu nebo služby, když jejich efektivita je zpochybnitelná. To se prý úředníkům nelíbilo. Ty důvody jsou uvěřitelné. V roce 2003 pověřil tehdy nový ministr obrany Miroslav Kostelka čerstvého šéfa Vojenského zpravodajství Krejčíka, aby jeho služba prověřila, co stojí za stovkami podezřelých armádních zakázek týkajících se stavebních prací v kasárnách a dalších objektech.

téma

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

19

Nikdo ho nepotřebuje, ale létá krásně. Tryskáč L 159 za patnáct miliard. foto aero vodochody

Krejčíkova služba narazila na podivné obchody vojenských ubytovacích a  stavebních správ. Pod armádou je jich celkem pět. Jeden z blízkých Krejčíkových podřízených tvrdí, že razie, kterou policie provedla letos koncem března v  kancelářích úředníků ministerstva obrany, hlavně zaměstnanců zmiňovaných správ, je výsledkem několikaleté práce vojenských zpravodajců. Podle něj došlo při rekonstrukci kasáren nebo jejich prodeji či převodu na města k podvodům snad až za tři miliardy korun. Při jedné domovní prohlídce bylo nalezeno falešné losovací zařízení – postavené na systému zmagnetizovaných karet, které úředníci rozdali svým favorizovaným firmám. A  pak už bylo jednoduché „férově losovat“ vítěze. „Při pátrání po okolnostech podvodů nám začal před očima vyrůstat neuvěřitelný propletenec důstojníků armády, úředníků, majitelů firem, jejich zaměstnanců, kteří odešli předtím z armády,“ říká jeden z vojenských zpravodajců. Propletenec, který se prý zdaleka netýkal jen lidí z Vojenských ubytovacích a stavebních správ. Propletený kolotoč jmen potvrzuje i jiný zdroj, bývalý významný příslušník Vojenského zpravodajství. „To byste se zbláznili, něco v tom najít,“ říká. „O peníze bojovalo několik skupin důstojníků a úředníků, ti se vzájemně pomlouvali, udávali, vyhazovali. Systém vznikl vlastně už začátkem devadesátých let, to byla nejdůležitější doba, kdo se tehdy chytil mezi těmi, kdo rozhodují, a mezi těmi, kdo zakázky dostávají, už asi nebude nikdy vyhozen z kola. Ti lidé se znají a kryjí, všimněte si, jak vždy v médiích něco naznačí a nedořeknou – třeba Štefec. Ale nikdy nic nedopovědí. Kdyby dopověděli, mohlo by dojít i na ně.“

dal a utrácel na výplatách. Úplně přesná čísla není možné zjistit, ale když nepočítáme běžné náklady na výplaty, proinvestovalo ministerstvo obrany od té doby zhruba dvě stě padesát miliard korun. A o podíl na vedlejších korupčních ziscích (provizích, předražených zakázkách, nákupu zbytečností) se dnes podle vojenských zpravodajců dělí lidé, kteří pochopili výnosnost obchodů s  armádou už v  devadesátých letech. Malý ilustrativní příklad. Richard Háva patří dnes k  nejvýznamnějším zbrojařům této země. Jeho firma Zenit se podílela na zakázkách armády už v první půli devadesátých let, šlo hlavně o  letecký průmysl – stála třeba za výměnou tuzemských Mig-29 za polské vrtulníky, dodávala náhradní díly pro letadla, celkový objem jejích zakázek s ministerstvem obrany se odhadoval koncem devadesátých let na čtyři miliardy korun. Pak přišla závažná chyba: v roce 2001 prodaly Hávovy firmy armádě za 80 milionů korun bulharské rakety, o nichž se později zjistilo, že jsou vadné a nepoužitelné. Zdálo se, že se zbrojařem je ve státním rybníku konec: tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík podal na Hávu trestní oznámení a  sdělil, že ministerstvo s  ním už nebude obchodovat. O  měsíc později musel svůj názor korigovat. „Firma má s  armádou uzavřené smlouvy, které nemůžeme zrušit,“ řekl a Hávův podíl na obchodech se nezměnil. Dlouholeté – strategicky neospravedlnitelné

– smlouvy na dodávky armádě mají další desítky firem. Třímiliardový projekt na likvidaci desítek tisíc tun nepotřebné munice získala bez výběrového řízení a na neomezenou dobu společnost Poličské strojírny, firma DICOM má zase už od první poloviny devadesátých let podepsanou prakticky nevypověditelnou smlouvu na armádní dodávky VKV vysílaček. A tak dál.

Husí kůže Ale přece jenom. Systém vypadá neprůstřelně, mohl by však fungovat bez politického krytí? Bez toho, že by jej ministři a  jejich zástupci schvalovali a  podporovali? Protože ten systém může zajistit nerušený, armádními utajovacími procesy posvěcený přítok slušných sum do stranických pokladen. Vojenští zpravodajci upozorňují, že ministerstvo už patnáct let ovládají lidovci. Pravda, osm let rozhodovali ministři delegovaní sociálními demokraty, ale během té doby byl dlouho ekonomickým náměstkem lidovec Jaroslav Kopřiva. Na lidovce odkazují třeba poslanci ODS a členové poslaneckého výboru pro obranu, když jim položíte otázku na situaci v  armádních kšeftech. „Rozhodují lidovci, těch se musíte zeptat,“ odpovídá předseda výboru Jan Vidím na otázku ohledně zakázek. A dodává, že poslanci se často o podezřelých

S municí navěky Krátké exkurzi do minulého tisíciletí neunikneme. Komunistická armáda, která utajovala před „západními imperialisty“ i  před tuzemským obyvatelstvem skoro vše. Každý, kdo pro ni něco dělal – zedníci, topiči, účetní, pekaři, filmaři, výrobci zbraní a  další –, musel být její zaměstnanec. Tento systém byl ve vznikající demokracii neudržitelný, běžná demokratická armáda stojí na zakázkách od civilistů. V roce 1993 nastoupil do funkce ekonomického náměstka ministra obrany Miroslav Kalousek, zlomil komunistické hospodaření a  zavedl systém zakázek z  civilního sektoru. (S tou výhradou, že řada zbrojních podniků dodnes patří státu a je spravována ministerstvem obrany.) Podle znalců se tehdy v  podstatě živelně zrodil korupční systém, který dodnes ovládá armádu a který nastolil moc armádních a ministerských úředníků. S Kalouskem přišel první akviziční plán. Desetiletý výhled počítal s  investicemi zhruba ve výši sto dvaceti miliard korun, na konci měla stát nová, přezbrojená a  moderní armáda. Těch deset let máme už čtyři roky za sebou. Sto dvacet miliard vypadalo jako fantasmagorie – aspoň tváří v tvář tehdejšímu třicetimiliardovému ročnímu rozpočtu ministerstva, který se navíc tehdy kompletně projí-

foto čtk

foto isifa image service

Vlasta Parkanová

Miroslav Krejčíř

ministryně obrany

ředitel vojenského zpravodajství

Zjednoduší organizační strukturu a bude optimalizovat procesy řízení.

Narazil na podivné obchody. Ztratil důvěru ministryně. Odchází.

soutěžích dozvědí až z tisku. A když pak interpelují ministry a jejich náměstky, dostávají jen kusé a rámcové informace. Vlasta Parkanová nechce podle tiskového odboru nic slibovat, dokud nebude mít přesné informace. Trvá prý na provedení auditu, který by měl ukázat nedostatky při hospodaření armády a  „měl by zjednodušit organizační strukturu a optimalizovat procesy řízení“. „Po takové odpovědi mně naskakuje husí kůže,“ říká vojenský zpravodajec. „Už z těch slov je cítit, že všechno zůstane při starém. Takových řečí už tady bylo,“ dodává. On sám se chystá odejít do civilu. „Nemá to cenu, když mně vyhazují šéfa, kterému věřím a o němž jsem přesvědčen, že jako první do těch špinavých kšeftů aspoň trochu říznul, nemám tu co dělat,“ říká. Zkusme ty „špinavé kšefty“ trochu rozebrat. Kam ty peníze zmizely? Jak to, že po investování takových miliard máme pouze tři tisíce bojeschopných vojáků? Za prvé, peníze šly do zakázek, které v danou dobu nebyly součástí strategického plánu rozvoje armády. Strategický plán se prostě přepsal, aby se doložila oprávněnost nákupu. Například v  době, kdy ministerstvo vyhlašovalo soutěž na nákup gripenů, strategické plány armády s nákupem stíhaček nepočítaly, respektive počítaly s  ním až v  delším časovém horizontu. Pak se strategický plán přepsal a stíhačky se v něm staly prioritou. Když se vypisovala před deseti lety soutěž na modernizaci tří set padesáti tanků, nedokázal tehdy žádný generál odpovědět, proč jich budeme potřebovat přesně tolik. Nakonec po průběhu soutěže plné podezřelých rozhodnutí, jejímž výsledkem byla kontroverzní smlouva, se modernizuje pouze třicet pět tanků a podle posledního strategického plánu to bude stačit. Nakonec i  poslední velký nákup – dvě stovky obrněných transportérů za dvacet pět miliard – není podložen strategickými úmysly. Na zahraniční mise jich potřebujeme pár desítek, zbytek se stane luxusní a  nadstandardně vybavenou výzbrojí jednotek, které se bez ní obejdou. Za druhé, investuje se do rekonstrukce majetku, který armáda nepotřebuje. Ale kdysi se na jeho rekonstrukci podepsala smlouva se soukromou firmou a zakázku je nutné dodělat. Armáda například opravila za půl miliardy kasárna v Janovicích a pár měsíců poté je převedla bezúplatně na tamní obec. A za třetí, zakázky zadané přímým oslovením jsou předražené. To přesvědčivě prokazuje Jan Pavel ve své analýze armádních obchodů za první republiky (viz rámeček). Odborníci mimo mikrofon vysvětlují, že za stávajícího nezájmu občanů a médií systém prostě nejde zlomit. Je posvěcený „shora“, nákup gripenů, letounů L 159, transportérů byl politickým rozhodnutím vlády. Potom se těžko mění systém nákupů prováděný vojenskými úředníky úředníky v hodnosti plukovníků, kteří postupují stejně nekoncepčně, nehospodárně a korupčně. Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

Q

0

14.–20. KVěTEn 2007 V respekt 20

KnIhY

nOvInky František Skála: Skutečný příběh Cílka a Lídy, Arbor Vitae, 112 stran Krátce po útlé knížce Jak Cílek Lídu našel přichází její autor, jednapadesátiletý František Skála, s velkolepějším pokračováním: Cílek se v delším a také nebezpečnějším příběhu potká s bodlavými zlopoury, účastní se bláznivé autohoničky a s Homérem se vyčurá do sněhu. Komiks opět vznikl nafocením titěrných postaviček z mechu a kapradí v přírodě, celkem se Skálovi do knihy vešlo 322 snímků. „Ten projekt jsem nosil v hlavě zhruba 20 let a byl jsem přesvědčen o jeho originalitě. Nic podobného jsem dosud neviděl a nyní již také vím proč. Náročná technologie fotografování loutek v přírodě se podobala výrobě animovaného filmu zbaveného pohodlí studia se všemi technickými vymoženostmi. Blížila se spíše výrobě hraného filmu s tím, že práci celého štábu jsem si zajišťoval sám,“ uvádí k tomu v doprovodném textu autor. Originály fotografií jsou do 27. května k vidění v komunikačním prostoru Školská 28 v Praze. Daniel Pešta: Sweet Home, Argo, 160 stran Osmačtyřicetiletý výtvarník patří k nejhůře čitelným postavám naší scény: jeho obrazy a především objekty lze rozklíčovat jako jakousi zprávu o do hloubky zasunutých traumatech, takže člověk zůstává před těmi postavami se zkrvavenými fáči a starými pokreslenými fotkami stát celý nesvůj. Stejný pocit zájemce získá i z pouhého listování jeho reprezentativní monografií.

Stále mám před očima stovky kvetoucích lidí. Rudolf Höß v polském zajetí. FoTo čTK

Pár kroků od osvětimského koupaliště

Dušan Zbavitel: O copatých mniších, šibalech a nevěrných manželkách, Knižní klub, 216 stran Pro dvaaosmdesátiletého indologa (před třemi lety dostal za své překladatelské dílo státní cenu) jsou indické lidové mýty, bajky, pohádky a legendy nevyčerpatelnou studnicí moudrosti i potěšení. Tentokrát z ní načerpal vědro plné šibalského humoru, v němž hrají hlavní roli záletníci a chamtivci, ale i poctivci a dobrodějové.

Mrazivá autobiografická sonda do myšlení Rudolfa Höße.

J

ádro bývalého komplexu koncentračních táborů Auschwitz, tzv. kmenový, tvoří někdejší kasárna a několik budov polského Tabákového monopolu na levém břehu řeky Soly kousek od města Osvětim. Za severním blokem strohých šedivých budov a řadou vzrostlých stromů tam leží starý bazén z popraskaného betonu. Nic víc než schůdky do vody, torzo skokanské věže, nehybná černá hladina. Odrážejí se v ní siluety okolních strážních věží i plotů z ostnatého drátu. Není to zkrátka obyčejné koupaliště. V parných letních dnech sloužilo členům velení a ostrahy tábora. Absolutní lhostejnost a cynismus vůči nevinným lidem, kteří umírali v nedalekých plynových komorách či byli spalováni v krematoriích, nelze dokonaleji vyjádřit. Obdobný pocit morální závratě, ale i mrazivého úžasu nad schopnostmi homo sapiens vyvolává kniha Velitelem v Osvětimi, jejíž autor se jmenoval Rudolf Höß. V dubnu 1947 byl v Osvětimi oběšen na kovovém sloupu, pár kroků od koupaliště. Než se však k provazu dopracoval, prošel životem, jenž při vědomí jeho esesácké kariéry završené podílem na bezprecedentním masovém vraždění zneklidňuje.

Chladně a bez soucitu Jak vyplývá z Hößových autobiografických zápisků, z nichž je publikace sestavena, jednalo se o člověka spíše průměrného, bez velkých ambicí (chtěl se stát sedlákem) a v žádném případě zlého. Byl to vzorný a milující otec rodiny, měl rád zvířata, pořádek a přírodu. Navíc se tomuto niterně založenému samotáři z duše protivily všechny lidské poklesky rázu kriminálního, sexuálního i sociálního. Přesto ho duševní kvality nedokázaly uchránit před nehumánnostmi, ale naopak – což je právě znepokojující – ho vehnaly do služeb politického zločinu. V úvodu knihy to popisuje německý historik Martin Broszat: „Hößovy zápisky ohromují proto, že jsou produktem člověka veskrze maloměšťáckého, v tom smyslu i normálního: už nedovolují kategoricky rozlišovat mezi těmi, kdo se účastnili jen z idealismu a pocitu povinnosti, a lidmi od přírody surovými, kteří – jak se často míní – svým ďábelským počínáním mařili dobré úmysly ostatních.“ Höß nebyl sadista, rodilý kat, bezcitný psychopat. Patřil k těm (podobně jako organizátor židovských transportů do vyhlazovacích táborů Adolf Eichmann), kteří při pohledu na krev omdlívají. Proto je schopen popsat svůj zážitek první masové likvidace plynem až s lyrickou impresí, která ale zrovna v jeho podání mrazí: „...kráčely pod kvetoucími ovocnými stromy stovky kvetoucích lidí,

většinou nic netušících, do plynových komor, smrti vstříc. Obraz ten o vzniku a zanikání mám dodnes živě před očima.“ Anebo dojatě zavzpomínat na příchylnost cikánských dětí k lékařům vrahům, kteří je vzápětí usmrcovali injekcemi: „Není snad nic těžšího než muset pevným krokem projít kolem něčeho takového chladně, bez soucitu a slitování.“ A přesto i tito „citliví“ muži naplánovali, rozjeli či vykonávali monstrózní akci s výsledkem milionů mrtvých. Oproti Eichmannovi, o jehož uvažování existuje skvělá kniha od Hannah Arendtové (Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla), Höß sám kouzlem nechtěného objasňuje, jak se z normálního člověka stala nelidská součást vražedného soukolí.

Za co? Hößovo svědectví vznikalo po dobu jeho poválečné vyšetřovací vazby v Krakově. Navzdory lopotnému stylu, eufemismům typu „chybné kroky“ alias zločinné akty teroru (v souvislosti s „křišťálovou nocí“ zase píše, že „ve všech synagogách vypukly požáry“, jako by hořely samy od sebe) i častému patosu samolibosti a překrucování událostí, jež vydavatel vhodně doplňuje vysvětlujícími poznámkami, se pozvolna zjevuje to podstatné, co z Höße udělalo přímého aktéra průmyslového způsobu vraždění. Bývalý komandant podává podrobnou zprávu o své životní dráze vedoucí z Dachau přes Sachsenhausen do Osvětimi, ale i hojnost detailů o koncentračních táborech a metodách likvidace. Přes kratší kapitoly o dětství a mládí prožitém v katolicky bigotním a přísně patriarchálním rodinném prostředí, odkud po otcově smrti ještě nezletilý prchá, aby se vojensky angažoval za první světové války v Turecku a Palestině, tak dospěje k důležité životní křižovatce. Byť po armádní epizodě pořád sní o budoucnosti sedláka, namísto toho se připojí k freikorpsům, tedy polovojenským krajně pravicovým organizacím. Právě tady se Höß dopustí vraždy na jednom údajném zrádci národa. Jako by se tím symbolicky zvedla opona nad další etapou jeho života, kdy bude slepě vykonávat libovolné rozkazy. Nejde však o náhlý zlom. Kostky do sebe zapadají, což Höß nevědomky dosvědčuje na každé další straně vyprávění. Ani v krakovské vazbě stále nechápe, proč a za co byl tenkrát odsouzen na deset let. Vždyť přece jednal na základě fémového soudu (hrstkou násilníků vynášené svévolné rozsudky) a z vlasteneckých pohnutek. „Byl jsem tehdy pevně přesvědčen – a jsem dodnes – že tento zrádce si smrt zasloužil. Vzhledem k tomu, že by ho žádný německý soud s největší pravděpodobností nebyl odsoudil, ujali jsme se výkonu spravedlnosti my. (...) Pevně jsem proto věřil, že nejspíš

ani nedojde k soudnímu jednání, a pokud ano, nebude v žádném případě nutno odpykat si trest.“ Zde se poprvé odhalují jeho myšlenkové pochody i hodnotový řád. Neboli o životě a smrti „nesprávného“ člověka mohou beztrestně a zcela protiprávně rozhodovat lidé, zastávající „správný“ názor.

Vraždící workoholik Osud mu však nabídne ještě jednou šanci. Za vzorné chování byl v polovině trestu propuštěn, založil rodinu a konečně se usadil na vysněném venkově. V Německu to už ale vře. Nacisté se chopili moci, začínají likvidovat politickou opozici a „parazity“ společnosti štítící se práce. Vznikají tak první koncentrační tábory. Spokojený sedlák, do té doby vlažný člen NSDAP, proto obdrží návrh stát se náčelníkem velitelů bloku v Dachau. Neodmítne. Na konci takto započaté nové a strmé kariéry je onen kovový sloup s provazem. Kniha Velitelem v Osvětimi je poučná i tím, že čtenáře vtahuje do struktury myšlení a cítění člověka na první pohled úplně normálního. Přesto v ní od začátku něco nehraje. Höß se totiž neumí zastavit, vydechnout, v jistém smyslu odvázat od rutiny, všednodennosti. Neustále musí něco dělat, pracovat. A svěřené úkoly i povinnosti plní s horečnatou svědomitostí. Jako by se provždy zřekl vlastní svébytnosti a takto vytěsněné úděsně prázdné já podřídil jedinému – posloužení autoritě a věci, jakékoliv. Pro vyšetřovatele tak pečlivě píše svůj životopis, do úmoru „dře“ při zřizování a spouštění průmyslového způsobu vraždění, překračuje pracovní normu v žaláři výmarské republiky, s šokujícím puntičkářstvím referuje před norimberským tribunálem o dění v Osvětimi, jež vyvolávalo zděšení a stísněnost i na lavici hlavních obžalovaných atd. Ostatně ochotně se k této vášni přiznává: „Práce mne vždy uchránila před zbytečným ochromujícím dumáním. A večer jsem pak měl uspokojivý pocit, že jsem vykonal kus dobré práce. Nejtěžším trestem by bylo, kdyby mi byli vzali práci.“ Jinými slovy říká, že má strach sám ze sebe. Z otázek o smyslu pozemského plahočení a plnění úkolů, jež se naléhavě objevují, nestane-li se z člověka robot. Tedy ideální prototyp poslušného otroka, o nějž se především opírá každý totalitní řád. Jaroslav Formánek Rudolf Höß: Velitelem v Osvětimi, přeložil Petr Dvořáček, Academia, 264 stran.

Q

cO se čte v respektu anneke hudalla, domácí rubrika Když už člověk neměl to štěstí, že ho pánbů požehnal mateřským jazykem českým, většinou musí pochopitelně trochu počkat, až nejnovější výtvory české literární scény k němu dorazí v jeho jazyce. Zatímco tedy čeští čtenáři měli příležitost přečíst si knížku našeho váženého kolegy Jáchyma Topola už před dvěma lety, německý překlad jeho zatím posledního románu Kloktat dehet vyšel pod názvem Zirkuszone až nyní na jaře. Konečný názor ještě nemůžu sdělit, jsem totiž teprve uprostřed příběhu. Provizorní posudek však už teď zní: Je to skvělá knížka, která mě stejně jako jeho předcházející román Noční práce úplně pohltila především svým lakonickým jazykem (ano, ten Jáchym Topol opravdu tak mluví!), záhadnými postavami a morální rozporností jejich chování. Tato knížka podle mě říká o Češích více než několik vědeckých analýz dohromady. A proto by snad měla dostat trvalé místo pod mou poduškou. Jaroslav pašmik, respekt video Na interpretaci knížky rakousko-izraelského myslitele Martina Bubera Já a Ty (1995) jsem kdysi vyhořel u přijímaček na filozofii. Teď se k ní přesto po letech znovu vracím jako nějaký dávný zhrzený milenec. Láká mě totiž její dokonalá tajemnost, i když stejně pořád nevím, co si s ní mám vlastně počít. Nejvíc mě fascinují části o původu a podstatě umění. Paralelně s tímto Buberovým náročným existenciálním traktátem čtu také poměrně obsáhlou publikaci předního francouzského filmologa Guy Gautiera jménem Dokumentární film, jiná kinematografie (2004). S úžasem díky ní zjišťuji, jak obrovsky bohaté a také zajímavé dějiny má světová filmová dokumentární tvorba.

respekt 20 V 14.–20. KVěTEn 2007

KnIhY

1

Nedotknutelná a nezraňující Jemná výpověď Drahomíry Pithartové o soukromých aspektech českého disentu. Můžeme být svobodní ještě jinak než na úkor nesvobodných? Dokážeme zůstat sami sebou a zároveň neubližovat svým blízkým? Tyhle otázky jsou společným jmenovatelem povídek Malá cvičení v bezohlednosti. Hrdinkami příběhů situovaných od padesátých let po současnost jsou jemné introvertní ženy, které nedokázaly úplně dospět a žijí ve své přecitlivělosti jako ve vězení. Plní své tradiční úlohy školaček, milenek, manželek a matek, cítí se zneužívané, ale nedokážou to změnit. Povaha, výchova a hlavně válečné a totalitní mládí z nich nadělaly jakési nesebevědomé zákrsky. Jsou to ženy různých jmen, ale vlastně jde o jednu a tutéž postavu. Povídky na sebe navazují jako volně koncipovaný román o všedních křivdách, kterých se na sobě navzájem nevědomky dopouštíme, když si vymezujeme vlastní prostor. I když je zdánlivě všechno v pořádku, vždycky je tu někdo slabší, křehčí a vrcholně ohrožený: postižené dítě, klamaný partner, opuštění přátelé anebo třeba nalezený pes. Jenže v knize navíc není v pořádku doba a společnost: postavy frustrované totalitou se chovají jako rostliny s příliš mělkými kořeny, neuroticky reagují na každou zápornou vlnu, která rozbouří jejich chráněné soukromí, a maličkost je přivede až na pokraj sebevraždy.

Nech mě žít Povídky nejsou nové, o jedné z nich se zmínil už Ludvík Vaculík v Českém snáři z roku 1979. Tam píše pochvalně o textu své přítelkyně Drahomíry s názvem Lorelei a uvědomuje si, že hrdinové českého disentu často zavlékají své ženy a lásky do uzavřeného prostoru, kde se jim nelíbí. Jednak jsou odsouzené žít životy svých mužů a na svou vlastní cestu musí rezignovat, hlavně se ale uvnitř společenství disidentů rodí nové zášti a komunikační uzly: muži si na ženách nevědomky vybíjejí všechno, co jim totalitní režim provedl. Obě stra-

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

STARÉ BÁJE VIKINGŮ

režie Jerzy Hoffman

99Kč

ny mají mylný dojem, že jestliže je veřejný život vepsí, musí ten soukromý být nebesky dokonalý. S tím přáním zůstává každý beznadějně osamělý a sdílené zůstávají jen euforické okamžiky nadšení z malých politických úspěchů. Možná právě kvůli nim zůstávají muži hrdí a ženy loajální. Beztak se jich nikdo neptá. Nezáleží na nich, jsou zároveň nedobrovolnými hrdinkami i nevolnicemi. V nejrozsáhlejší povídce Čekej na mě napomíná intelektuál přítelovu manželku, že málo vydělává: měla by přece živit rodinu, jelikož její muž musí psát! Povídka o manželském pekle uprostřed ostrova disidentů je výpovědí ženy, která chce něco jiného, ale dokáže o tom jen snít. Boj jejího muže není jejím bojem, protože ona nedokáže zredukovat život jenom na odpor a negaci. Její muž píše o partnerství a svobodě, ale žije pravý opak: doma je despota. „Chtěla bych být nedotknutelná a nezraňující,“ myslí si hrdinka v závěru. Někdy je fňukání hrdinek Drahomíry Pithartové nesnesitelné a připomíná návštěvy v manželské poradně. Upřímně řečeno, i v tak těžké době si člověk za své soukromí mohl především sám. Ale Pithartové možná nakonec nejde o to, že by právě žena byla obětí mužského konceptu světa. V knize nejsou žádní vítězové a nedobrovolnými oběťmi konceptu síly jsou vlastně všichni – muži, ženy i psi. Postavy si předávají navzájem křivdu jako neviditelnou štafetu, všichni chtějí být svobodní, dobří a užiteční, a všichni přitom deptají ostatní. Ženská otázka je v Česku choulostivé a živé téma: směs samostatnosti a podřízenosti žen v manželství je po staletí místním lidovým obyčejem. Třeba při četbě korespondence Boženy Němcové nám musí být nápadné, kolik podobností je mezi vztahy v povídkách Pithartové a mezi partnerskými zvyky v uzavřené společnosti českých vlastenců v době Bachova absolutismu: na jedné straně oboustranná potřeba svobody, tolerance a příležitostně i volná láska. Na druhé straně vzájemné sekýrování, nesmírné nároky

a oboustranný pocit, že „ten druhý“ není partner, ale parazit. Tlak zvenčí zřejmě vyvolal podobné příznaky v devatenáctém i ve dvacátém století.

Kdo je kdo Zejména pamětníka musí četba svádět k úvahám, kdo je kdo: že by Petr Pithart bil manželku? Kdo je ten herec, který emigroval? Je ten tragikomický filozof Karel Kosík, nebo někdo jiný? Na tohle je lepší předem zapomenout. Povídky Drahomíry Pithartové působí lépe s odstupem, kdy předlohy za postavami dávno zmizely. Koneckonců, o fakta tu nejde. Malá cvičení v bezohlednosti nejsou vhodnou četbou pro misogyny, ale ani pro milovníky módních literárních novinek. Pithartová má vytříbený klasický styl, který může působit až příliš prostě jako jedničkářská slohová práce – jenže tak to právě není, protože za autorčinými zdánlivě popisnými a prostými větami leží kontinent tiché, ale hluboce autentické a vnitřně komplikované zkušenosti. Patří k velkým zásluhám nakladatelství Torst, že v posledních letech vydává podobné solitérní autorské počiny, příliš jemné, než aby zaujaly velká komerční nakladatelství. Česká literatura je totiž z velké části právě tohle: nenápadné, ale hluboké hledání sebe sama na pozadí mnohdy únavně šokujících „nových“ talentů. Ty potom často mizejí stejně rychle, jako se objevily, zatímco od Pithartové by bylo potěšením si přečíst druhou knížku. Snad na to bude mít dost času a energie. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Q

Drahomíra Pithartová: Malá cvičení v bezohlednosti, Torst, 204 stran.

Zapomenuté vězeňkyně

DVD

Jak vypadal život žen odsouzených z politických důvodů do komunistických cel. Podobně jako měl socialismus jako společenský systém různé fáze svého vývoje, byly odlišné i subsystémy, které vytvářel. Vězeňství let padesátých a částečně i šedesátých se lišilo ve své brutálnosti od podmínek ve vězeních v době normalizace, tedy v období let 1969–89. Přístup k politickým vězňům v letech padesátých, kterým obvykle říkáme období stalinismu, se od pozdější doby diametrálně odlišoval nejen krutostí, ale i nemožností sdělit jakékoliv informace o podmínkách ve vězení za hranice. Přesto kniha napsaná a vydaná Tomášem Bursíkem přináší mnoho dokladů o tom, že i tehdy se o to vězeňkyně pokoušely a že i o tehdejší době se zachovaly záznamy.

Eugen a Zuzana Brikciusovi si Vás dovolují pozvat na setkání

Kulturní ekumena aneb Masarykův architekt na které poskytlo grant hlavní město Praha Setkání k 135. výročí narození a 50 výročí úmrtí Josipa Plečnika začíná 14.05.2007 v 19 hod. v malém sále Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze 1

Proti bezpečnosti státu

Vystupují: Petr Franta architekt

Vlastimil Ježek

generální ředitel Národní knihovny

Zdeněk Lukeš

historik architektury

Vlado Milunič architekt

Jaromír Slomek literární kritik

Bořek Šípek architekt

Viktor Šlajchrt

redaktor týdeníku Respekt

Vladimir Šlapeta historik architektury

Jan Vodňanský spisovatel a zpěvák

Blue Note Trio Na závěr večera zve Zemědělská a.s. Čejkovice na ochutnávku vybraných vín

InzERcE

hudební skupina

To je potěšitelné zjištění především pro „budoucí“ vězněné a hrozivé pro stávající věznitele. Zde i kdekoli na světě. Političtí vězni z posledních dvou dekád přece jen dostali určitou satisfakci nejen tím, že ještě za jejich života se změnila společnost, ale i tím, že se o toto období zajímá více historiků i čtenářů než o léta padesátá. Proto vítám knížku Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!. Její autor, pracovník archivu ministerstva vnitra, historik Tomáš Bursík, ji věnoval „všem statečným ženám, Jánu Langošovi a Jonathanu Livingstonovi Rackovi v každém z nás“. Vychází z dopisů vězeňkyň, soudních spisů, dobových komentářů, a hlavně vzpomínek těch, které to přežily. Text je členěn do kapitol, které zachycují život a mezilidské vztahy vězeňkyň, včetně monotónnosti vězeňského života, stravy, zdravotnických služeb, práce, mimopracovního času i složitostí vyplývajících z nedobrovolného soužití žen vězněných pro „trestné činy proti bezpečnosti státu“, tedy pro politické postoje, a žen z opravdu kriminálních kruhů.

Status politického vězně nebyl uznáván, trestem bylo i soužití a mocenské postavení některých vězeňkyň, vynucené lesbické vztahy, a hlavně moc primitivů, kteří mohli rozhodovat o osudech těch druhých, vzdělaných. Podrobně je zachycena především ženská věznice v Pardubicích a změny v jejím právním statusu. V pečlivých poznámkách pod čarou jsou uvedeny i úryvky z dopisů a pozdějších vzpomínek vězeňkyň, včetně poznámek Jiřiny Zábranové, Růženy Vackové, Dagmar Šimkové, Fráni Zemínové, Alžběty Palkostové, Antonie Kleinerové, Jarmily Taussigové a dalších a dalších. Komunistický režim nejednal s politickými vězeňkyněmi lépe než s muži, pokořoval je, ponižoval, týral při vstupních výsleších bitím, hladem, zimou, dny bez spánku a často i vody. Z uvedených pramenů je jasné, že tyto ženy byly přivazovány řetězy a jinak týrány a že za nedovolené čtení novin jedna z nich byla 11 dní v korekci. Přesto se nevzdávaly, snažily se dát světu zprávu o těchto poměrech a někdy se jim to i podařilo.

Marné pokusy Většina byla po roce 1956 propouštěna, ale v době velké amnestie v roce 1960 bylo z 8708 politických vězňů amnestováno jen 5319. Z přímých citací z hlášení komisí, které na jaře 1960 měly připravit amnestii, si udělá čtenář jasnou představu o tom, co se ve vězeních oceňovalo jako dobré chování, včetně hodnocení typu: „Povahy je tiché, avšak zatvrzelé. Skrytě se snaží další odsouzené odradit od soutěží, svoji trestnou činnost zlehčuje a její postoj k dnešnímu zřízení je nepříznivý.“ Z amnestie jen v Pardubicích bylo vyčleněno 76 zatvrzelých „protistátních“ žen. Tato amnestie byla opožděnou reakcí na první fázi procesu destalinizace z roku 1956. Po propuš-

tění pak tyto ženy nesly stigma viníků, protože se jim nedostalo ani formálního vyjádření rehabilitace. Další, včetně profesorky Růženy Vackové, byly propuštěny na svobodu až v polovině let šedesátých. Jednání s vězeňkyněmi i v padesátých letech zcela odporovalo předpisům platným pro tehdejší vězeňství, jehož proklamovaným cílem byla převýchova člověka. Knížka je tak současně i příspěvkem k dějinám československého vězeňství. Zvláště rozsáhlá je část zabývající se dopisy dvanácti politických vězeňkyň, které se snažily odeslat v roce 1956 stížnosti generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjoldovi. Faksimile dopisů, včetně kopií hlášení ke kázeňskému řízení a prošetření stížností, tvoří druhou část této pozoruhodné knihy. Vedle jmenného rejstříku, soupisu pramenů a literatury jsou údaje na každé stránce doplněny pečlivě uvedenými odkazy z Archivu ministerstva vnitra, citáty ze soudobého tisku, včetně stručného uvedení historicko-politických souvislostí. Součástí publikace je CD z archivu projektu Rádia Česko a občanského sdružení Post Bellum Příběhy 20. století. V knize je i přehled až dosud vydaných sborníků Securitas imperii, přehled edice Sešity a edice Svědectví. Takže do budoucna se nikdo nebude moci vymlouvat, že nemohl tyto skutečnosti poznat a udělat si jasný názor o období krutovlády Komunistické strany Československa. Jiřina Šiklová Autorka je socioložka. Tomáš Bursík: Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 188 stran.

Q

22

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

kultura

Slovenské mýty a české komplexy

Dvě výstavy hrané na vlasteneckou i spotřebitelskou notu

Nic od umění nečekejte a budete překvapení – práce Jiřího Petrboka, Viktora Freša a Jiřího Černického. foto GHMP

P

od slovenským hradem Děvín se prochází mladý muž. Sleduje pod sebou soutok Dunaje s  Moravou a  za zvuků fujary se převléká do kroje. Pak se rozeběhne a  hodí do řeky valašku. Rozčeřenou hladinu přijede po chvíli zkontrolovat rakouská pohraniční hlídka... Na plátně defilují fotky tenisové rakety, diplomatky, uzené kýty, sekačky na trávu, mikrovlnky, mikiny, počítače, těstovin. Produkty hypermarketu se za sebou střídají v rychlém sledu, promítání více než tisíce položek z reproduktoru podbarvuje duchovní hudba z 15. století... Dvě výjimečné práce ze  dvou výjimečných výstav, které mapují slovenská (viz výše zmíněné video Svätopluka Mikyty), respektive česká (video Jana Nálevky) výtvarná traumata.

Riskantní podnik Letos na jaře Ficova vláda odklepla Slovenské národní galerii dotaci ve výši více než jedné miliardy korun na rekonstrukci zchátralé budovy v Bratislavě. Její šéfce Kataríně Bajcurové musel v  tu chvíli ze srdce spadnout pořádně těžký balvan. Vždyť to byla ona, která v galerii na podzim roku 2005 prosadila projekt Slovenský mýtus. I při jeho nynější repríze v Moravské galerii v Brně Bajcurová zdůrazňuje, o jak „riskantní podnik“ tehdy šlo – a vlastně jde i dnes. Už jen ten provokativní logotyp, který výstavu propaguje na plakátech: tvář Botticelliho Venuše, kterou designér Robert Paršo přemaloval slovenským znakem, jako by šlo o fotbalovou fanynku. Jde o  vůbec první průřezovou přehlídku slovenského výtvarného umění 20. století. Jenže namísto klasického bilancování, co nejdůležitějšího dům za ta léta dal, se SNG pustila do kontroverzní akce: pokusila se ukázat, jak se v dílech slovenských výtvarníků odrážel mýtus jejich národa. A výsledek nepůsobí zrovna dvakrát oslavně. „Slovenský národ nebyl v  pravém smyslu slova historickým, nebo dokonce státotvorným národem. Neměl své mytologizující kronikáře, slovenská mytologie v tom čase teprve vznikala a postupně se rozvíjela jako nesouvislá, víceméně romantická konstrukce,“ píší o počátcích slovenského umění autoři expozice a jako jeho otce, iniciátory a podporovatele vidí do značné míry české malíře, kteří na Slovensko podnikali spanilé jízdy za inspirací: Mánesa, Fillu, Čapka nebo Plicku. Na první pohled nejde o moc silná slova. Ale stačí připomenout, že s nimi přichází galerie placená státem, v jehož vládě nyní sedí členové strany, která by nejradši jakékoli relativizování svých národních tradic popírala ohněm i mečem a duchovní a kulturní „počešťování“ z doby „Česko–Slovenské republiky“ vnímá na svých internetových stránkách jako nejtemnější kapitolu dějin.

Slovanské Tahiti Výstava Slovenský mýtus se jakéhokoli vlastenčení vyvarovala. Umění představuje tak, jak se jeví chladně kunsthistorickému pohledu, a ne zraku rozpálenému národoveckými hesly: obrazy svalnatých ženců, zadumaných starců, starostlivých matrón a  popravených Janošíků jsou v  instalaci

pověšené na malé ploše jeden vedle druhého (celkem více než čtyři sta kusů) – žádný z nich nemá reprezentativní místo, které by mu snad náleželo vzhledem k jeho „nedotknutelné“ tematice. Slovenské umění, které se úzce dotýkalo národních témat, mělo totiž jen pár skutečně velkých autorů, v  19. století prakticky jediného: Petra Michala Bohúně, jehož proslulý portrét básníka Jána Francisciho coby dobrovolného gardisty na výstavě vystupuje na fotce Jozefa Ondzika, který jej symbolicky zachytil nad hlavami rozjařených Bratislavanů při oslavách světového hokejového zlata v roce 2002. V tom se tamní umění liší od českého, jehož historická malba 19. století patří díky odlišným hospodářským i politickým podmínkám k nejsilnějším v Evropě. Z Bohúňových následovníků se s vlasteneckými šablonami se ctí vyrovnali Ĺudovít Fulla či Martin Benka. Zbytek je z  dnešního pohledu víceméně raritou, bizarní ukázkou snahy ukázat světu cosi, co mělo být v umění osobitým „slovanským Tahiti“. Ze snu zbyly jen mnohdy hodně podivné ukázky tvorby lidí, kteří se jím kdysi nechali unášet. „Bohužel stále musím ten náš folklor dělat, obecenstvo si tak navyklo, že jiný nechce,“ přiznává v roce 1940 rezignaci na vyšší cíle malíř Miloš Alexander Bazovský. Autoři expozice si tuhle chatrnost stavby slovenského národního umění uvědomují a nebojí se ji přiznat: vedle obrazů na podstavce sbité z laciných prken pověsili hrábě, cepy, kosy a další atributy plebejského folkloru.

Zamindrákovaný kokot V  literatuře máme české obrozenecké vlastenectví s  jeho neuskutečněnými sny s  nadhledem zpracované díky dílu Vladimíra Macury či Jiřího Raka. V  kunsthistorii ale pořád poněkud vězíme v  19. století, jak nedávno ukázaly retrospektivy Václava Brožíka či rodiny Mánesových odpovídající stereotypním představám o  statných jonácích, hoších jak květ, které znal svět (v závěru roku nás na Pražském hradě čeká výstava Mikoláše Alše, tak uvidíme) – tady se národní mýty téměř vůbec nebourají. „Som zamindrákovaný kokot,“ mohli bychom si tak jako výtvarník Viktor Frešo v této souvislosti napsat fixou na čelo a hrdě se s nápisem vyfotit. Tuhle práci najdeme na výstavě, která stejně jako Slovenský mýtus dokládá, jak prospěšné je se svých mindráků zbavovat. Výstavu Hrubý domácí produkt pro Galerii hl. města Prahy sestavil na přání jejího ředitele Karla Srpa Krištof Kintera (1973). A proti komplexům se symbolicky postavil sám dost viditelně, tedy vlastně neviditelně: ač je Kintera jedním z nejtalentovanějších umělců své generace, nevybral do expozice ani jediné vlastní dílo. V Česku vskutku velkomyslné gesto. V textu, který expozici doprovází, Kintera definuje čtyři základní komplexy naší výtvarné scény: autory sužuje nedostatečná popularita, malá odezva veřejnosti, nemožnost přijít s  něčím originálním a  nepříjemné vědomí, že možná pracují na něčem, co dělá i  někdo jiný. „Nechtějme již jednou provždy po umění, aby tu zanechávalo nějaké ucelené vzkazy srozumitelné širokým masám. Nechtějme po něm, aby přicházelo stále

s něčím novým. Neočekávejme od něj nic zásadního, a budeme příjemně překvapeni jeho pestrostí a rafinovanou jemností jeho vzkazů,“ píše Kintera. Jeho manifest není nijak radikální. Po rezignaci na srozumitelnost a novost umění už se tu volá dlouho a v posledních letech se tento princip stal téměř rozpoznávacím znamením nejmladší výtvarné generace. Zjednodušeně řečeno: umění už se nedělá pro široké ani úzké masy, ale pro pár spřátelených kolegů a kurátorů, kteří se vzájemně utvrzují v tom, že i ten největší nesmysl má smysl. Tímto způsobem se scéna pochopitelně svých komplexů nezbaví, protože se tak jen uzavírá sama do sebe před „nechápajícím“ okolím. Kinterův vklad spočívá v tom, že z tohoto propletence našel cestu ven.

Jeden kilometr na místě Smyslem Hrubého domácího produktu je ukázat „výběr z  reakcí současného umění na ekonomii, racionalitu a konzumerismus“, jak stojí v jeho podtitulu. Kintera dokazuje, že lze i takto závažné téma přiblížit srozumitelně, ba i vtipně, že ho jde ukázat na dílech divácky atraktivních a vděčných, o jejichž aktuálnosti či radikálnosti přesto (člověk se až stydí říct právě proto) není pochyb. Paradoxně to přitom dokládá na tvorbě autorů, kteří jsou při jiných příležitostech prezentováni coby stoupenci těch nejtíživějších proudů současného konceptuálního umění, které snad ani s nějakým zájmem, natož reakcí návštěvníků vůbec nepočítá. Jan Šerých v Městské knihovně ukazuje plátna s  mobilními čísly českých celebrit (jména neprozrazuje, takže záleží na divákově odvaze, zda číslo vytočí) i video dokumentující, za jak dlouho se dá čtvrtka popsat slovem hovno. Tomáš Svoboda se natočil při kroužení autem na místě, než ujel

jeden kilometr, v galerii pak ohradil několik metrů čtverečních neprůhlednou stěnou, do VIP prostoru může vstoupit jen Petr Kellner, kterému poslal klíče od dveří. Skupina Pode Bal sestavila kopii legendárních Beyusových sání k přežití v tuhé zimě z věcí nakoupených ve velkoobchodě. Do IKEA zase zašla Magda Kwiakowska, aby z  koberečků a  polštářů vytvořila komické atrapy obřích dezertů. Dominik Lang nemusel ani vystát frontu před kasou, podobného „nákupního“ efektu docílil přenesením vybavení konkrétních pokojů konkrétních bytů do galerie a jejich navršením na jednu hromadu. Takhle uvolněná a zároveň aktivistická přehlídka současného českého umění už u  nás dlouho nebyla (nepočítáme-li projekty, které se čas od času objeví v soukromých síních, především v pražské Futuře). Polostátní a  městské galerie (když už si na současné umění vůbec udělají čas) se z jakéhosi důvodu rozhodly preferovat hlavně díla, která jsou dusivá jako špatně upečená bábovka. A když už jsme u těch paradoxů: ve stejné době, kdy Slovenská národní strana podpořila Katarínu Bajcurovou odsouhlasením zmiňované dotace pro její národní galerii, rozhodovalo se v Praze o odvolání Karla Srpa, duchovního otce Hrubého domácího produktu, z čela GHMP (viz Respekt č. 19). Pak nemá být člověk zakomplexovaný! Jan H. Vitvar Slovenský mýtus, autoři konceptu Katarína Bajcurová, Aurel Hrabušický, Alexandra Kusá, Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum, 20. 4.–5. 8.; Hrubý domácí produkt, autor konceptu Krištof Kintera, Galerie hl. města Prahy, Městská knihovna, 4. 5.–19. 8.

Jako na Tahiti – práce Vladimíra Kompánka a Viliama Malíka. foto SNG

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

kultura

Vypsat se až k filmu

net

Jak se žije zdejším mladým scenáristům

Doprovoď mě do My Space

Že nejsou peníze? A co těch dvacet celovečeráků za rok! (Marek Epstein) foto tomki němec

N

a pravidelném pondělním florbálku se v  Tyršově domě na pražském Újezdě potkávají dva kamarádi z jednoho ročníku scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Jako jediní z devíti spolužáků se dostali v roce 2003 k závěrečným zkouškám. Jejich osudy jsou rozdílné, ale oba se po svém a s různými výsledky snaží vnést nový vítr do nevětraného prostředí české filmové a televizní produkce.

Opít se v Cannes Žehrání na kvalitu naší kinematografie se stalo oblíbeným kavárenským sportem intelektuálů. Nejsou kvalitní látky, bědují svorně s nimi režiséři. Pokud chcete sdílet jejich nářky, vyhněte se Marku Epsteinovi (1975). „Pravidla lži Roberta Sedláčka byla dobrá, vážím si energie Alice Nellis, Jarchovský je schopný scenárista a starý Svěrák je pořád mým guru,“ vypočítává Epstein. Náměty možná jsou, ale nejsou peníze na jejich realizaci, namítají producenti. Ani s takovým vyjádřením se scenáristická hvězda mladé generace, jejíž druhý realizovaný celovečerní skript s názvem ROMing se chystá koncem měsíce do kin, ztotožnit nemůže. „Producentská vyjednávání jsou určitě dlouhá a bolestná, ale ty peníze tady asi jsou,“ zamýšlí se nad skutečností, že v  naší zemi loni vzniklo dvacet hraných celovečerních filmů. „Ale říkám to z pozice člověka, kterému se zatím daří, a štěstí mě může kdykoli opustit.“ Na jisté sebevědomí má právo. ROMing se ještě nevydal na dráhu po českých kinech, a  jeho režisér Jiří Vejdělek už natáčí další snímek vycházející z Epsteinova textu. Film Václav s Ivanem Trojanem v hlavní roli by měl být prvním dílem ze série příběhů založených na spisech z prezidentské kanceláře týkajících se žádostí o milost. Na ROMingu si Epstein prožil morální dilema. Scénář totiž původně napsal pro famáckého kamaráda Tomáše Dorušku, se kterým spolupracoval už na povídkovém filmu Radhošť. Odmítl přitom dokonce i nabídku Jana Svěráka, který se o látku zajímal. Producent Rudolf Biermann se ovšem obával svěřit peníze do Doruškových rukou, a proto do ambiciózní road movie o cestě tří mužů za dohodnutou nevěstou na východní Slovensko s hereckými hvězdami Bolkem Polívkou a Mariánem Labudou povolal Vejdělka. „Pro Tomáše to bylo bolestné a já jsem tehdy mlčel,“ uvědomuje si Epstein s tím, že kdyby Dorušku měl nahradit někdo jiný než další kamarád Vejdělek, patrně by bouchl do stolu a chtěl se soudit. Epsteinův příklad dokládá, jak se vyplatí obesílat scenáristické soutěže. Dvakrát vyhrál národní kolo světové Hartley Merill Prize i Cenu Sazky. Vítězství v  první jmenované soutěži otevírá dveře při jednání se zahraničními producenty. I díky němu byl realizován projekt, který v Rumunsku pod názvem Ryna natočila bývalá Epsteinova přítelkyně Ruxandra Zenide. Jinak ale prestižní oce-

nění není podloženo finanční odměnou: „Tedy kromě pozvání na festival v Cannes, kde bych se mohl na večírku zadarmo opít, ale cestu a ubytování bych si musel hradit sám.“ Naproti tomu trojí účast mezi posledními třemi v rámci Ceny Sazky mu v souhrnu přinesla rovný milion korun. Další příležitostí pro autory filmových námětů je Cena nadace koncernu RWE a filmového studia Barrandov. Její porotci rozdělili mezi vybrané uchazeče ve dvou dosavadních kolech 400 tisíc, respektive 360 tisíc korun. Největší částku, šek v hodnotě 120 tisíc korun, si v druhém kole v lednu tohoto roku odnesla další talentovaná autorka mladé famácké generace Irena Hejdová za scénář Nohama nahoru aneb Dopřejte si taky něco super!. Marku Epsteinovi na ceně ovšem nevyhovuje, že by se v případě výhry musel rozloučit s možností ovlivňovat, kde jeho projekt skončí. Práva na scénář totiž připadají studiu Barrandov, které se ho buď pokusí natočit, nebo ho nabídne dalším producentům.

Propadnout seriálům Marek Epstein si i díky cenám může dovolit luxus života autora na volné noze, který nemusí brát práci na zakázku. Seriálové řemeslo si ale před časem vyzkoušel na první sérii Redakce, kde se v  týmu setkal i  se svým kolegou z  ročníku a  zmíněným florbalovým spoluhráčem Tomášem Končinským (1978). Ten má za sebou scenáristickou spolupráci na filmu Pánská jízda, jinak si ale vydělává téměř výhradně psaním právě pro televizní formáty. Na vlastní projekty mu s výjimkou zatím nevydaného rukopisu humoristického románu nezbývá čas. Píše scénáře pro nedělní dětské vysílání České televize Hřiště číslo 7 a právě se upsal společnosti FilmBrigade jako autor druhé série seriálu Letiště, který vyplňuje večerní pondělky a středy na Primě. „Musím platit daně. Ne, to není pravda, seriálům jsem propadl a našel v nich smysl existence,“ odporuje si v ironické nadsázce. Po letech si konečně vyhradil samostatnou místnost jako pracovnu a libuje si, že se v ní lépe odstřihne od nástrah internetového připojení, televize nebo ledničky, které ho zdržují od práce. Zaměstnání v manufaktuře na příběhy mu při deadlinech občas přináší stres vpravdě infarktový. Popisuje třeba, jak při psaní dílu Letiště, v němž se odehrával pohřeb, pocítil tak silné svrbění v ruce, že si raději zašel do nemocnice nechat natočit EKG. Měl pouze vysoký tlak. Stoupá mu i ve chvíli, kdy popisuje situaci na televizním trhu. Kavčí hory jsou podle něj uzavřené prostředí, do něhož je pro mladého autora skoro nemožné proniknout. Když s kamarády a známými ze školy připravovali projekt sitcomu s pracovním názvem Fabrika, setkali se se vstřícným postojem dramaturga Jana Šterna. Ten ovšem z televize záhy odešel a námět se ocitl v rukou dramaturga Aleše Ulma – ten ho nechal spadnout pod stůl.

23

Zatuchlost ČT vidí Končinský i při svých zkušenostech s výrobou „Jůheláků“, které prý dělají už po tři desetiletí stále stejní lidé: „ČT recykluje dvacet let staré pořady, a když dělají něco nového, tak to vypadá jako seriál Poslední sezona, který jako by vypadl z osmdesátých let.“ I náměty k výše zmíněné sérii filmů o  prezidentských milostech, na nichž se také podílel, leží v televizi od roku 2003 a někdo se jimi začal zabývat, až když byla jména Marka Epsteina a  Jiřího Vejdělka dostatečně mediálně provařená. Komerční kanály podle Končinského sice dávají neokoukaným jménům šanci častěji, ale prostor pro kreativitu a nové nápady je zase omezený s ohledem na potenciální sledovanost. „Nova a Prima se v první fázi tváří, že chtějí experimentovat, ale pak nastoupí armáda marketingových poradců a sociologů trhu a šance prosadit do vysílání něco neotřelého je minimální.“

Duševní investice Spolužačkou Marka Epsteina a Tomáše Končinského byla dnes již renomovaná scenáristka a režisérka Alice Nellis. Do ročníku k nim propadla a před posledním rokem studia ji vyloučili, protože se kvůli natáčení snímku Výlet nedostavila včas k zápisu. Autorka, která nenašla na rozdíl od Epsteina žádného spřízněného režisérského partnera, kterému by byla ochotná své scénáře svěřit, vstupuje tento týden do distribuce s třetím celovečerním filmem Tajnosti. Na FAMU po vyhazovu nezanevřela a externě na fakultě učí předmět práce s hercem. S jistou dávkou nostalgie na jejich alma mater vzpomíná Marek Epstein: „Za mých časů byla školou, kterou bylo možné projít bez větších duševních investic. Byla založená na principu otevřené dlaně, ze které bylo možné brát, když jste chtěli a trochu věděli jak na to. Kolem vás se tam motalo nespočet šikovných a  talentovaných lidí studentů i pedagogů a bylo jenom na vás, abyste poznali ty pravé, které budete v dalším životě potřebovat. Myslím, že ta škola je výjimečně štědrá pro ty, kdo nechtějí promarnit pět let.“ Výhodu řemeslných návyků ze školy si uvědomuje i  Tomáš Končinský. Po jejím absolvování vzal zavděk pozicí redaktora lifestylového časopisu Esquire, ale když přišla nabídka ze scenáristického týmu Redakce věnovat se tomu, co vystudoval, neváhal. A  zjistil, že laici nepoznamenaní famáckým drilem jsou pro rutinní seriálové psaní nepoužitelní: „Mezi žurnalisty a scenáristy je nepatrný, ale zásadní rozdíl. Ty školy jsou vedle sebe, na obou se všichni navzájem znají a pomáhají si dohazovat džoby. Ale zatímco scenáristé mohou psát do časopisů a nebude jim to činit potíže, novináři se od stolu psát pro film nebo televizi nenaučí.“ Jan Gregor

Q

Pokud vás slovo My Space v titulku vyděsilo, protože již není nic, co byste byli ochotni si poslechnout o globální infekci tohoto jména, nebojte se. Ani autor těchto řádků se už nechce dozvědět nic o  tomto fenoménu Webu 2.0. A  nezabrání tomu ani novinka, kterou portál nedávno zprovoznil – zpravodajství, o  jehož obsahu rozhodují samotní čtenáři. Úvah nad tím, jak skvělé je nechat samotné uživatele internetu tvořit jeho obsah, už bylo napsáno dost. V drtivé většině oblastí nakonec stejně sáhneme po zpravodajství BBC, pokud hledáme zprávy, nebo své otázky svěříme Googlu, na kterém běží většina vyhledávačů. Web 2.0 se dá ale využívat mnohem praktičtěji a velmi jednoduše. Stejně jako v  životě ve svobodné společnosti, kde mají lidé zaručenu svobodu projevu, záleží i na internetu nejvíc na tom, jestli mají co říct. Pokud ano, mají velmi širokou paletu možností, jak své sdělení doručit publiku. Ať již názory zveřejňují na blogu, na svých webových stránkách nebo na jednom z portálů, které tuto komunikaci zprostředkovávají. Pokud ovšem nemáte co říct, nepomůže vám v tom ani Web 2.0. To pomíjí většina textů, které oslavují novou éru webu, která za přispění rychlejších linek a angažovanosti uživatelů vytváří nové a nové sféry využití internetu. Tyto vlastnosti webu jsou cenné a  užitečné, ale v  globálním měřítku přestávají fungovat. Jsou podstatné a  přínosné především pro komunity nebo spolky, které mají společné téma zájmu. Čím ale může být přínosné sledovat zpravodajství na základě volby tak velké skupiny lidí, jako je globální internetová vesnice? K čemu je člověku názor neznámých lidí na umělecké dílo, když je nezná a nemůže si být jist, jestli může jejich úsudku věřit? Výhody celosvětové propojenosti internetu proto mnohem efektivněji využijí lidé, kteří něco specifického hledají, a  ne miliony osamělých hledačů kamarádů na My Space. Mnoho z nás si to vyzkoušelo na vlastní kůži, například při hledání pomoci při práci s nějakou aplikací nebo hrou. V tuto chvíli většinou člověk ocení důležitost veřejných fór, která jsou na síti k dispozici. A nepotřebuje k tomu ani možnost ukázat potenciálním kamarádům své oblíbené video, písničku a svou fotku. Ale aby té ironie na adresu My Space nebylo příliš, je nutné podotknout, že pro komunity tento server funguje skvěle. Příklad využití v  praxi? Asi před půl rokem řádil ve Williamsburgu v  Brooklynu chlapík, který znásilnil několik dívek při cestě domů z baru. A protože komunita lidí, kteří se rozhodli být dobrovolně skromní, přestali jíst maso, pořídili si kola a  sestěhovali se do Williamsburgu, je velmi aktivní, netrvalo dlouho a jejich „myspace poštou“ začalo obíhat číslo mobilního telefonu, které jeden z uživatelů založil. Na toto číslo mohla zavolat kterákoli ovíněná nebo jen plachá obyvatelka Williamsburgu, když se bála jít večer sama domů. Jeden z dobrovolných „operátorů“ pak zkontaktoval lidi, kteří dali svá čísla k dispozici a zrovna popíjeli někde v sousedství. Dámě se pak během několika minut dostalo bezplatného doprovodu domů. Kolik má toto komunitní využití Webu 2.0 možností, není nutné zmiňovat. Jan Kovalík

24

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

kultura

Písně našeho lidu

Patti Smith, Bryan Ferry a přitažlivost coververzí sures, kam výrazní autoři přispívají nahrávkami omšelých megahitů a kýčů, čímž doznávají slabost i pro cosi naprosto neelitního. Neprožíváme prostě věk elit – alespoň do té míry, do jaké „fungují“ amatéři a realita ve společenských dokumentech i vyděračných show; do té míry, v jaké web přenesl pozornost na uživatele. Ti dávno připomněli vlastníkům autorských práv, že jejich statky nejsou nedotknutelné. Alba, o nichž mluvíme, připomínají, že nedotknutelný není ani šlágr, který se světu otiskuje do paměti v jediné neměnné nahrávce. Každý z nás ho může uchopit a „personalizovat“. Coververze mohou mít také zcela prozaický rozměr kšeftu, to nelze nevidět. Zazpívá-li jedna celebrita (třeba Tom Jones nebo Petr Muk) píseň spojenou s jiným populárním fenoménem (třeba Talking Heads nebo Karlem Černochem), při prodeji zpozorní víc skupin publika. Tak jednoduché to je a trh takovému pokušení často neodolá. Ale důvody, proč určitá nahrávka vznikla, nám mohou být ukradené. Je tu pro naše uši a  naši mysl, a pokud v ní uslyšíme inspiraci a občerstvení, pak čert vem nízké úmysly producenta.

Depeše přes hranici

Není jen hudba pro vyvýšené pódium. (Patti Smith, Londýn 1977) foto isifa image service

P

roč musíme mít cizí výraz na to, abychom pojmenovali tak prostou věc, jakou je přezpívání písničky někoho druhého? Copak na světě není mnohem víc prozpěvujících lidí než autorů? Má to na svědomí éra nahrávek: vnutila nám iluzi, že písně vznikají k  jedinému fixnímu použití autorizovaného majitele copyrightu. Právě alba coververzí přitom užitečně připomínají, že zpívat si cokoli, co nám k sobě samým jaksi pasuje, je normální. Dokonce i pro ty, kteří jinak píší vlastní písně – pro Bryana Ferryho a Patti Smith.

A teď tu od Nirvany Během pár týdnů od vydání Ferryho Dylanesque a  Smithové Twelve se světoví recenzenti shodli, že nejde o  nic výjimečného. Takový soud se dá pochopit. Estétství Bryana Ferryho (který momen-

tálně obnovuje dávné glamrockové Roxy Music) mívalo podvratný osten vypučený z  rodokmene Oscara Wilda, dnes jej však otupilo seladonství idola, který se stává uznávaným klasikem. Jakoby bez úsilí a  rafinovanosti Ferry na desce prostě přezpíval Knockin’On Heaven’s Door nebo All Along The Watchtower. Podobně Patti Smith ve svém – přece jen překvapivějším a živějším – Tuctu: nikde není trapná či hudebně slabá, ale je to dokonale předvídatelná Patti Smith. Jistě, vedle předělávek Hendrixe (Are You Experienced?), Neila Younga (Helpless) nebo Stoneů (Gimme Shelter) tu jsou nečekanější volby. Smith přirozeně vtahuje do stylu svého rockového kvartetu píseň, kterou původně nahrál Paul Simon s Jihoafričany, a hlavně – Smells Like Teen Spirit od Kurta Cobaina natáčí s  třemi banjisty a  houslistou jako nějaké blues z Apalačských hor.

Vzpomínky na death metal V neděli by oslavil 40. narozeniny zakladatel stylu a lídr skupiny Death Chuck Schuldiner. Chuck Schuldiner může klidně ulehnout na rozpálenou floridskou pláž a se spokojenou tváří sledovat recenze nadšených kritiků rozplývajících se nad chvěním, které v  nich zanechala jeho nová epochální deska Symbolic… Takto na jaře roku 1995 začínala v  předním českém rockově-metalovém magazínu Spark recenze na šesté album floridské skupiny Death. Šlo o  komplet devíti skladeb vyšperkovaný řezavými rychlými kytarami, mrazivě skřehotajícím zpěvem a  nekompromisně drtícími bicími přechody. Přesně tak, jak žádalo nejmodernější pojetí stylu zvaného death metal (smrtící kov). Death metal byl v  Evropě v  první polovině 90. let hodně populární: desky skupin vyznávajících smrtící kov se prodávaly po tisících a hudební kluby a arény byly vždy zaplněné k prasknutí. Přesto death metal budil ve většině lidí odpor. Texty plné násilí, nenávisti i sžíravé kritiky společenských

a  náboženských poměrů měly za cíl provokovat a ve spojení s nekompromisní až zběsilou hudbou ventilovat lidskou agresivitu. Občas zde tak docházelo k  extrémním excesům: na severu Evropy se například zběsilá hudba se satanistickými texty přetavila v hromadné vypalování kostelů.

Zlaté časy kovové smrtky Pro posluchače to byl šok, když před ně v druhé polovině 80. let na Floridě předstoupily první skupiny, které své hudební ostruhy brousily mnohem ostřeji, než jak činily metalové soubory Slayer, Sepultura nebo Celtic Frost, které byly do té doby považovány za nejtvrdší. Pionýři kovu smrti také ze začátku narazili. „Situace v našem okolí byla mizerná,“ přiznal s  odstupem času Schuldiner. „Lidé nás nebrali a  pro ostatní jsme byli sračka, přestože jiné skupiny z okolí stály za hovno. Lidé

Právě zaslechnutí songu od Nirvany jako „nové lidovky“ lze brát jako možný klíč k prostotě obou alb. Neexistuje přece jen hudba určená pro vyvýšené pódium. Ferry a Smith v nových nahrávkách sestoupili na úroveň kohokoli z nás, kdo se chce bez bůhvíjaké ambice zpěvem propojit s písněmi, které má důvod pokládat za blízké. Zvlášť od Patti Smith, agitátorky od beatnického věku po Kerryho kampaň, není takový impulz moc vybočující. Pochopitelně: hlavní otázka kolem takového díla je, zda má vyjít na albu (a navíc být pro nás k mání za absurdní českou pětistovku). Ale jako čin je to celé v pořádku – snad proto z alb víc než výjimečnost vyzařuje klid.

Jakápak elita Podobně by se dalo mluvit i  o  dalších albech coververzí: třeba o letošním projektu Guilty Plea-

prostě nebyli na naše brutální pojetí death metalu připraveni.“ Chuck a jeho kumpáni se však nevzdali a s buldočí vytrvalostí objížděli floridské kluby a skládali ultrarychlé a ultratvrdé skladby, z nichž kapala krev a  zapáchala síra. Po několika demosnímcích se na ně nakonec usmálo štěstí a v létě 1987 spatřilo světlo světa průlomové album Scream Bloody Gore, které otevřelo deathová stavidla nejen za oceánem, ale i v Evropě. Začala zlatá éra death metalu. Trh rázem zaplavily stovky alb nového stylu. Skupiny si do svých log dávaly mnohdy odpudivé a  morbidní názvy, aby maximálně šokovaly: Obituary (nekrolog), Carcass (zdechlina), Deicide (bohovražda), Pestilence (mor) či Dismember (rozčtvrtit). Pozdvižení působily i názvy alb jako Slowly We Rot (pomalu hnijeme), Butchered At Birth (rozřezán při zrození) či Enjoy The Violence (radost z násilí). Fanoušci bouřili nadšením, církve halasně lomily rukama. Po počátečním boomu a rychlém rozšíření stylu se na světě ustálilo několik hlavních domovských oblastí (tzv. škol) death metalu. Vedle floridské to byla i větev newyorská, západoevropská a především skandinávská. Stranou nezůstala ani střední Evropa a Československo, respektive Česká republika. Po průkopnících Törr se nejvíce do povědomí zapsaly spolky Krabathor, Tortharry, Root, Pathologist či Melancholy Pessimism.

Pohybují-li se totiž písně jako živé spojky mezi různými autory, styly, místy a  časy, působí jako depeše o  samopohybu uvnitř hudby. Působí jako „coming out“, jako doznání, že se hlásíme i  ke kmeni, jehož insignie zrovna nenosíme na čele. Jako sdělení mezi řádky se dala číst vlna na počátku devadesátých let: když Erasure vzali do hry písně Abby, prolomili tak překvapivě několik hranic. Sejmuli kletbu z diska, pokládaného často za nemožně blbé, přihlásili se k jiné než nové hudbě, zívli nad opovržením vůči globálně úspěšné komerci. Je zajímavé, co jejich úspěch inspiroval v Čechách: Shalom, tehdejší kapela Petra Muka, natočil písně Olympiku. To je hodně jiné gesto: nová generace popu podala ruku té, která v obavě o živnost dobrovolně zapomněla ve službě režimu na smysl bigbítu. Čtyřicetiletá popularita Olympiku a čistý štít Muka si navzájem posloužily. Novinky Bryana Ferryho a Patti Smith na žádné překvapivé nové spojení neodkazují: říkají, že duch Dylana a  rocku šedesátých let je pro ně pořád ještě součástí domova. Přečíst ty písně dnešním způsobem, prověřit, co nového z  nich odhalí filtr současnosti, bude muset někdo jiný. Dylanesque a  Twelve nás pobízejí, abychom se takovými interprety stali my sami. Pavel Klusák

Q

Bryan Ferry: Dylanesque, Virgin; Patti Smith: Twelve, Columbia. Bryan Ferry vystoupí v Praze 14. května (koncert byl kvůli výstavě mrtvol přeložen z Lucerny do Házenkářské haly Slavie).

Agresivita, nebo terapie?

piny Obituary Trevor Peres. Neřekl to nějakému nezávislému okrajovému časopisu, ale fenoménu tehdejší doby, časopisu Bravo (rozmachu death metalu si nemohl nevšimnout ani magazín, který tehdy spíš sledoval každý krok New Kids On The Block). Hudebníci se proti námitkám bránili tím, že jejich extrémní a brutální styl odpovídá obrazu doby. Nemálo skupin (jako právě Obituary) volilo také sociální problematiku za ústřední bod svých textů. Zakladatelé stylu brzy násilnickou image opouštěli, aniž by zradili hudební styl. Příkladem toho je třetí řadová deska Death Spiritual Healing. V Česku ve spojení s deathmetalovou hudbou docházelo k  excesům pouze výjimečně. První koncerty skupin byly přijímány s  velikou pozorností zdejších příznivců a  v  následujících letech se v české kotlině představily snad všechny přední skupiny tohoto stylu. Čeští fandové přijímali nový styl s vervou jako vše, co tehdy po sametové revoluci přicházelo ze Západu. Death metal však začal pomalu, ale jistě zapadat v množství dalších stylů. Mnoho skupin ohlásilo rozpad nebo časově nespecifikovanou tvůrčí pauzu. Chuck Schuldiner, jehož skladby si zarytí metalisté doma pouštějí ze starých nekvalitních kazet i po dvaceti letech, by v neděli 13. května oslavil čtyřicáté narozeniny. Jenže je neoslaví, v prosinci roku 2001 podlehl rakovinovému nádoru na mozku. S jeho smrtí jako by zemřel i styl, který kytarový virtuos vymyslel.

„Hraju death metal, abych se zbavil vlastní agresivity,“ přiznal na začátku roku 1992 kytarista sku-

Jiří Štefek Autor pracuje jako projektový manažer.

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

kulturní servis

hudba

výstavy

televize

Jiří David: Obrazy 1987– 2007, Galerie města Blansko, 29. 4.–10. 6. Čtyři roky se blanenská městská galerie orientovala jen na populární regionální autory, až to místní kardiolog Jiří Štarha nevydržel a  přemluvil vedení města, aby dalo po letech znovu prostor mnohem náročnějším autorům, kteří galerii vrátí ztracenou prestiž. Po jarní výstavě Petra Kvíčaly nyní došla řada na Jiřího Davida, v galerii se mají dále představit například Martin Mainer, Jaroslav Róna, Vladimír Skrepl či Josef Bolf. Třikrát sláva statečnému kardiologovi!

foto profimedia.cz

Koncerty

Lukáš Machalický: MAP, Galerie CIANT, Praha, 9. 5.–2. 6. Videoinstalace studenta VŠUP ilustruje dramatické proměny krajiny, na které mají vliv přirozené přírodní procesy (vítr, voda) i nepřirozené zásahy člověka (těžba nerostů, urbanismus). Machalický se ve svém ekologickém rýpnutí pokusil tyto změny ukázat na dramatickém modelovém případu simulovaném v jeho laboratoři.

Pražské jaro je víceméně jediný český subjekt, který k nám dokáže vozit světové interpretační hvězdy klasické scény. Podrobně se programu lze podívat na zuby na www.festival.cz (trvá do 3. června). Vybíráme: The Academy of St. Martin in the Fields & Murray Perahia (17. 5.), Hesperion XXI uvádí „hudbu dona Quijota“ (18. 5.), Čínský rozhlasový orchestr tradičních nástrojů (22. 5.), San Francisco Symphony & barytonista Thomas Hampson s mahlerovským programem (25. 5.) či Kremerata Baltica (30. 5.).

Nové nahrávky Noisettes: What‘s the Time Mr. Wolf ?, Universal Records Debutující londýnské trio srší energií a zpěvačka Shingai Shoniwa rychle získává respekt. Podle reklamy „britská odpověď na Yeah Yeah Yeahs“, ale ve skutečnosti něco roztodivnějšího. Kdy nás naposled bavilo vyslechnout celé rockové album, navíc od věrolomného koncernu Universal? The Multiple Otomo Project, Asphodel / Starcastic Společně s novým albem nabízí kmotr japonské postmoderny Yoshihide Otomo i  DVD.

foto archiv

Třicet krátkých filmů je lexikonem jeho technik: hraje na gramofon bez desek, smyčcem rozeznívá gumu, jsou tu však i taneční nebo zenově jemné mikrofilmy. Poslední má bilanční název Gramofonový hřbitov. Prezentace třiceti filmečků o uznávaném excentrikovi Otomovi proběhne v pražském Světozoru v rámci cyklu Audiovisual ve čtvrtek 17.5. od 20.30.

foto eva fuková

Eva Fuková: Fotografie z 60. let, Museum Kampa, Praha, 4. 5.–10. 6. Minulou sobotu oslavila Eva Fuková osmdesátiny. Na konci 50. let patřila k  nejnadějnějším tvářím československé fotografie, do proudu označovaného vzletně jako „výtvarná fotografie“ – ve 40. letech ostatně prošla na AVU malířským ateliérem Vlastimila Rady. Už v  roce 1963 se dočkala monografie, nicméně pak jako by se po ní u nás slehla zem: o čtyři roky později totiž odešla se svým mužem, výtvarníkem Vladimírem Fukou, do amerického exilu. Návrat do povědomí české veřejnosti se jí podařil v  roce 1997, kdy se dočkala velké putovní retrospektivy Tváře času, která shrnula to nejpodstatnější z  její experimentální tvorby koketující v  kolážích, multiplážích a  objektech se surrealismem i  pop-artem. Poctu autorčinu jubileu složí i  nakladatelství Torst, které jí zanedlouho vydá novou monografii. Mladen Stilinovič: I am Selling M. Duchamp, Rakouské kulturní fórum v Praze, 9. 5.–14. 6. Bělehradský rodák vzešel z  ironického podhoubí takzvané balkánské „retroavantgardy“ (proslavil se například provokativní tezí „Umělec, který neumí anglicky, není umělec“). Jeho instalace využívající předměty z období reálného socialismu patří k tomu nejpřitažlivějšímu ze současného evropského konceptualismu.

Tin Hat: The Sad Machinery of Spring, Hannibal / Panther Tuláckou komorní hudbu s abstraktní ozvěnou blues a  bluegrassu provozovalo sanfranciské Tin Hat Trio od roku 1997. Nyní přibyli zajímaví členové. Harfistka Zeena Parkins je zkušená sólistka a spoluhráčka Björk, s klarinetem Bena Goldberga vtrhl do kapely duch klezmeru, Ara Anderson na solidní kombinaci trumpeta – harmonium vyhrává i po boku Toma Waitse.

Jaroslav Horák: Obrazy, Galerie Navrátil, Praha, 2. 5.–1. 6.; Vladimír Materna: Chmury na papíře, Galerie Litera, Praha, 3. 5.–1. 6. Oko soukromého galeristy Miloslava Navrátila tentokrát uvízlo na dvojici autorů, jejichž přátelství trvá už šedesát let. Dvaasedmdesátiletý Materna „je svéráz, který lidi nevyhledává, stále méně rád komunikuje, utíká před vším do svých milovaných lesů, obchází hřbitovy nebo se uzavírá v ateliéru – papírové záznamy jsou pro něho formou vypořádání se po svém s každodenními hrůzami reálného života i s fantaziemi svého vlastního nepřístupného a složitého světa,“ píše se v doprovodném textu. Stejně starý Horák je pak podle téhož zdroje „často nestravitelný a  nepochopitelný (i  nepochopený), ale zároveň citlivý, perfekcionistický, inteligentní a intelektuální“.

– p@k –

– JHV –

Jaroslav Tůma / J. S. Bach: Varhanní knížka, Arta Records Varhaník Tůma věří, že „knížka“, tedy sbírka vybroušených chorálových miniatur, má hluboký filozofický smysl. „Vzdechy bolesti, téma Kříže, Adamův pád, andělská křídla, strhující radost, to vše jsou atributy, které Bach dokonale včlenil do hudby,“ píše. Další album-artefakt, produkované jistou rukou Vítězslava Jandy z Arty.

25

Noblesní herec s jednou botou Křehký nešika. Ztřeštěný popleta. Roztržitý smolař. Mnohým zřejmě pod takovými slovními spojeními automaticky v  mysli naskočí jméno herce Pierra Richarda. Česká televize startuje tento týden minipřehlídku méně známých komedií tohoto nesmělého zmatkáře. Z filmů, které poběží na ČT 2 po pět následujících nedělních podvečerů, si francouzský komik tři sám napsal i natočil.

Samé maléry Richarda jako režiséra představí už snímek Život plný malérů (1972), který sérii otevírá. Pro pětatřicetiletého tvůrce znamenala tato komedie Pierre Richard. foto profimedia.cz / afp potvrzení cesty, na kterou se vydal o dva roky dříve úspěšným debutem Roztržitý. Do té doby se mladý bohém, který si hereckou dráhu zvolil přes protesty rodiny s  aristokratickou tradicí, prezen- začne dařit. Smůlu má najednou Alfred snad jen toval v Paříži jako kabaretní komik, na což pozdě- v tom, že se mu nedaří získat srdce Agáty, která ji vždy vzpomínal jako na nenahraditelnou ško- spolu s Paulem mnohakolové soutěžní turné po lu řemesla. Nejvíce se podle svých vlastních slov francouzských regionech moderuje. naučil od písničkáře Georgese Brassense, v jehož pásmech vyplňoval přestávky mezi songy buď sám, Podzimní vinice nebo ve dvojici s  Viktorem Lanouxem v  autorŽivot plný malérů určitě patří mezi lepší Richarských skečích. Jeho pódiová image tehdy ještě neměla nic spo- dovy komedie. Už jen ta bezeslovná scéna v závělečného s oním zosobněným magnetem katastrof ru filmu, v níž Alfred a Agáta začnou nalévat vodu všeho druhu – hereckou parketou, kterou si dovo- do potápějící se lodi, v  níž sami sedí, je výmluvlil postupně opouštět až v polovině devadesátých nou metaforou, za kterou by se nemusel stydět ani let. Pierre Richard v rozhovorech dává najevo, že Kim Ki-duk. Z dalších snímků, které ČT 2 nabídpokud by Roztržitý neměl úspěch, patrně by roli ne, se tradičnímu mustru richardovských komedií smolařského sympaťáka odložil do autorského vymyká téměř neznámý film Snít můžeme vždycky šatníku. Svět humoru by tak přišel o archetypální (1991). Příběh o  bohatém magnátovi, kterému figuru ostýchavého smolaře, která čerpá z nejlep- neschází v  životě nic kromě opravdového přátelšího dědictví němého filmu. Na klasické černobí- ství, předznamenává Richardovo postupné opoušlé grotesky Richard odkazuje v četných honičkách. tění komediální škatulky nešikovného dobráka. Šanci ukázat svůj dramatický talent dostal Zjevně se hodně učil od klauna s pohyblivým tělem a  nehybnou tváří Bustera Keatona alias Friga. například ve filmech gruzínské režisérky Nany S Charliem Chaplinem ho zase spojuje humanis- Džordžadzeové Tisíc receptů zamilovaného kuchatický náboj jeho filmů: Pierre Richard jako autor ře (1996) a Léto ztracených polibků (2001). Za roli v  prvním z  nich si odnesl cenu z  karlovarského vždy fandil slabým, nešťastným a šikanovaným. Ve snímku Život plný malérů se všechny ingre- filmového festivalu za nejlepší mužský herecký dience Richardovy poetiky vyskytují v krystalicky výkon. Fanoušci roztržitého blondýna by měli věnočisté podobě. Decentně je ovšem nutné pominout jeho režisérské umění. Někdy až amatérská stři- vat pozornost i dokumentárnímu portrétu nazvahová montáž naštěstí skvěle souzní se záměr- nému prostě Pierre Richard (2006), který televize nou naivitou zápletky i chování postav. Richardův nasadila těsně před Život plný malérů. Možná jim hrdina Alfred zpacká v úvodu pokus o sebevraždu, ukáže komikovu osobnost v novém světle. S přikdyž se jeho noční skok z mostu do Seiny ukáže bývajícími léty připomíná prošedivělý Richard čím jako špatná strategie. Záměr mu zkalí nejen dav dál tím méně nepraktického smolaře ze svých náhle se objevivších čumilů, ale i  televizní hla- snímků. Dokument ho představí mimo jiné jako satelka Agáta (Anny Dupereyová), která se kvůli vyrovnaného šarmantního bonvivána, který si na nešťastné lásce k ženatému moderátorovi Paulovi stará kolena umí užívat života. Nezapře v  sobě (Jean Carmet) rozhodla svou životní pouť ukončit zapáleného cestovatele a  romantika, který deset na stejném místě a ve stejný čas. let bydlel na Seině v hausbótu. S Gérardem DeparProstě smůla. Ale jak Alfred Anně vysvětluje dieuem ho kromě přátelství pojí záliba ve vinařství. na policejní stanici, neuvěřitelná smůla ho pro- Jeho víno Château Bel Eveque sbírá ceny nejen vází od dětství. Zapříčinila to, že se stal sirotkem, v rodné zemi, ale trofej si odvezl i z mezinárodní stejně jako to, že ho jeho poslední láska vyměnila soutěže v Japonsku. „Neznám nic krásnějšího, než je pohled na za snad jediného většího trpitele, než byl on sám – Ježíše Krista. Agátě se pro změnu rozplynou ilu- podzimní vinici,“ komentuje svůj ušlechtilý koníze o milenci, který si jednoduše vybájil syna, kvůli ček noblesní herec, kterému francouzská filmová kterému se údajně nemůže rozvést s manželkou. akademie loni udělila Césara za celoživotní přínos Věci se ale teprve začnou dít, když se nezaměstna- kinematografii. ný Alfred zúčastní konkurzu na soutěžící do velké – JG – televizní show Paříž proti venkovu. Richard zde satiricky předjímá vývoj televizní zábavy, když se jeho hrdina do týmu zástupců hlavního města dostane jenom proto, že produ- Pierre Richard, 20. 5., 16.05; Život plný malérů, centi vyberou ty nejslabší z nejslabších. Organizá- 20. 5., 17.00; Dvojče, 27. 5., 16.55; Snít toři soutěže chtějí na zakázku vlády zabránit hro- můžeme vždycky, 3. 6., 16.55; Seber si svých zícím sociálním bouřím na venkově tím, že jeho pět švestek, 10. 6., 17.05; To já ne, to on, obyvatelům zvednou sebevědomí vítězstvím nad 17. 6., 17.05. Všechny filmy vysílá ČT 2. neschopnými Pařížany. Jenže týmu outsiderů se

Trochu vlhko, není-liž pravda? (Z filmu Život plný malérů) foto icf films

26

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

civilizace

Když padne noc

O dětech, které putují Himálajem v hadrech a ve strachu z čínských samopalů

Do Tibetu míří týmy trénovaných horolezců a  my čteme o  jejich zážitcích se zatajeným dechem. Na „střeše světa“ se ale odehrávají také úplně jiné příběhy. Přinášíme dva překvapivé pohledy na tuto část nejvyšších hor planety: jeden vypráví o  Tibeťanech putujících za svobodou do Indie, druhý přibližuje svět komerčních expedic mířících na Mount Everest.

V

  době, kdy se tibetský chlapec Kalsang Gyelsten vydal na svoji dlouhou pouť, bylo mu pouhých dvanáct let. „Noc padla,“ popisuje začátek jeho cesty Tibeťanka jménem Jetsun Pema, „a  malý kluk náhle pocítil bolest. Věděl, že je to jeho poslední večer mezi nejbližšími. Otec ještě odrecitoval několik manter (staroindické veršované modlitby), a  pak sfoukl petrolejku. Čas se zdál nekonečný, než všichni usnuli. Teprve po chvíli mohl Kalsang potichu vyklouznout z postele, vzít pod paži své oblečení a  zmizet do noci. Venku byla zima a měsíc stál v úplňku. S batůžkem, kde měl nůž, svetr a ovesnou mouku, vyrazil do temných hor ve stopách divokých jaků, kteří mu prošlapali hluboký sníh.“ Jetsun Pema (1940) je nejen sestrou duchovního a světského vůdce tibetského národa, kterého celý svět tituluje mongolským slovním spojením dalaj-lama (oceán moudrosti), ale i autorkou knihy Tibet, mon histoire (Tibet, můj příběh). Na pozadí autobiografického vyprávění v ní popisuje především fatální zvrat v  historii země na „střeše světa“, vpád Čínské lidové armády do Tibetu (1951) a  dodnes trvající okupaci. Tedy genocidu v  podobě hromadných poprav mnichů i  obyvatelstva, odstřelování staletých buddhistických klášterů, vypalování knihoven, zákazu vyučování tibetštiny ve školách, kolektivizace nomádů a pastevců, sterilizace žen, hladomorů a  plánovitého osídlování země čínským obyvatelstvem. Výsledkem byly a dodnes jsou tisíce uprchlíků směřujících do Indie. Jednou z uprchlic byla i Jetsun Pema. V indické  Dharamsale (městě v  oblasti Ladak nedaleko

Pomáhá těm, kteří dokázali projít. Dalajlamova sestra Jetsun Pema. foto profimedia.cz

tibetských hranic) založila a řídí organizaci Tibetan Children’s Village. Organizace poskytuje útočiště stovkám bezprizorných dětí, jejichž rodiče byli zavražděni nebo se jim nepodařilo Tibet opustit. Jetsun Pema přináší ve své knize mimo jiné svědectví o přechodech zoufalých Tibeťanů přes nejvyšší vrcholy světa, majestátní Himálaj. Mezi uprchlíky jsou i  děti. Bez potřebného vybavení, dostatečných zásob jídla, průvodců či nosičů, za mrazivých nocí (ve dne by jim v  některých úsecích hrozily kulky čínských vojáků) putují terénem, který je jinak dostupný pouze skupinám dobře vybavených a  trénovaných alpinistů. Není divu, že po příchodu do indické části Ladaku jim pak

musejí být často amputovány omrzlé končetiny, prsty, uši... Kolik dětí nejvyšší hory světa nepřešlo, se nikdy nedovíme. Nebezpečí v  Himálaji nehrozí jen v  podobě čínských vojáků a nevyzpytatelného počasí. Představují ho i hladoví vlci, pády do propastí a ledovcových trhlin, celkové vyčerpání organismu. Za všechny osudy malých poutníků dokončeme příběh dvanáctiletého chlapce Kalsanga Gyelstena.

V sousedství vlků Gyelsten se narodil v roce 1978 na severu Tibetu v  rodině pastevců a  zemědělců. Jeho snem bylo

studium buddhismu, ale i  návštěva prastarého hlavního města Lhasy. Kvůli čínské okupaci se však zdálo, že bude muset na obojí zapomenout. Ve dvanácti letech se proto rozhodl k  odchodu z domova i rodné země. Chlapec zásadně putoval v noci a nejprve mířil právě do Lhasy. Jedl tsampu (sníh rozmíchaný s  moukou) a  po dvacetidenním pochodu se mu splnil první z jeho snů: na vlastní oči spatřil sídlo dalajlamů, starobylou Potálu. V hlavním tibetském městě zůstal dva týdny v jednom klášteře, aby si odpočinul a nabral sil. Když byl měsíc opět v  úplňku, vyrazil Gyelsten na cestu do Indie, podobně jako kdysi mladý dalajlama. Bez mapy a kompasu sledoval zpovzdálí starou obchodní stezku, která ho zavedla až do šestitisícových výšek. Putoval v  mrazivé tmě, za nepohody, ve sněhu a přes kameny. Záhy vzaly zasvé jeho čínské tenisky. Čas od času přespal mezi nomády nebo v osamocené farmě. Větší část pochodu však trávil sám. Pouze jedinkrát měl strach, když za soumraku uslyšel kousek od sebe výt vlka. Schoval se do skalní průrvy a jako otec za poslední noci strávené doma začal šeptem pronášet mantry. Přitom intenzivně myslel na dalajlamu. Usnul a vlci zmizeli. S chodidly zabalenými do rozřezaného svetru nakonec přece jen dorazil do Indie. Jetsun Pema dodává: „Kalsang Gyelsten často v  Dharamsale myslí na své rodiče, především na okamžik, kdy zaznamenali jeho zmizení. Pocit viny ho však rychle opustil, neboť jeho sny se splnily; studium, možnost účinně pomáhat při  osvobození rodné země, ale i  perspektiva podpory, kterou snad někdy bude moci poskytnout svým starým rodičům.“ Na celém vyprávění je zajímavá ještě jedna věc: výjimečný přechod přes Himálaj, který by pro mnohého trénovaného a pečlivě vybaveného Evropana byl jistě celoživotním debatním leitmotivem, mladý Tibeťan pokorně vnímá jen jako nutný prostředek k dosažení cíle. Jaroslav Formánek

Q

Syndrom Everest Český horolezec píše, proč bude obětí nejvyšší hory světa přibývat. Upřímně řečeno, na Everest jsem nikdy nechtěl. Vadila mi jeho medializace a  vůbec přílišná komerčnost. Chodím do hor proto, abych si vyčistil hlavu, a ne abych se hádal o místo, kde postavit stan, nebo přemýšlel, komu dát úplatek. Teprve když jsem narazil na spolulezce, který si Everest položil jako podmínku společné výpravy, začal jsem se o nejvyšší horu světa zajímat podrobněji. Velice rychle jsem se pak stal obětí „syndromu Everest“. Začal jsem chápat, proč se můj spolulezec o něj pokoušel již potřetí. Když si do Googlu zadáte „Everest“, dostanete asi 24 milionů odkazů. Na jakoukoli jinou osmitisícovku (je jich celkem 14) jich obdržíte zhruba 100krát méně. Tahle statistika trefně demonstruje rozdíl mezi Everestem a  jinými horami. Čím více se o něj zajímáte, tím více vás začne fascinovat. Ta hora je prostě symbolem všeho „nej“ v horolezectví, a proto přitahuje takovou pozornost. Kvůli popularitě slavného štítu jsou lidé ochotni podstoupit neuvěřitelné věci. Potkal jsem člověka, který o Everest usiloval již podeváté, ačkoli v  průběhu minulých pokusů utrpěl  mnohočetné omrzliny rukou i  nohou a  musel se podrobit amputacím. Existuje Američan, jenž se soudí o  to, zdali byl na vrcholu, či nikoli. Cestou nahoru jsem narazil na Ekvádorce, který se vracel z „úspěšného“ pokusu a se slzami v očích mi vyprávěl, jak je šťastný, že vrchol zdolal bez kyslíku, jen aby vzápětí ekvádorská výprava uvedla věci na pravou míru: celou historku o výstupu si prostě vymyslel. Minulý rok na cestě k vrcholu prošlo celkem 40 lidí kolem umírajícího britského horolezce Davida Sharpa, aniž se jej kdokoli pokusil zachránit. Vidina vrcholu a prostředků investovaných do výstu-

pu křiví charakter. Tohle všechno je důsledkem syndromu Everest.

Peklo blízko nebe Bohužel, nadšení z  expedice, jeden z  projevů syndromu, může začít mizet po příchodu do základního tábora (v  mém případě se rozkládal na severní, tibetské straně hory). Za peníze tu lze pořídit v podstatě vše, zajít do baru či na amatérskou diskotéku, koupit vybavení či zhlédnout poslední hollywoodský trhák. Pohled na okupovaný Tibet, na zubožené Tibeťany závislé na alkoholu, tibetské ženy nabízející za úplatu cokoli a na jejich děti totálně ovládnuté čínskou kulturou je více než žalostný. Zkušenost s  jednáním čínských úředníků a  jiných pověřených činitelů je nanejvýš deprimující, bez úplatku ani nevstanou z postele. Pak přijde samotné lezení. Motivace každého člověka je různá. Stále větší skupinu tvoří lidé, kteří podnikají výstup jen proto, aby si pak na stěnu kanceláře pověsili vrcholové foto. Spatříte je v  základním táboře, jak se učí zacházet se základními lezeckými pomůckami, které vidí mnohdy poprvé v  životě – a  to vám pak opravdu naskakuje husí kůže. Tito lidé jsou účastníky takzvaných komerčních expedic, jejichž organizátoři vám po zaplacení určitého poplatku poskytnou veškeré zázemí a pomoc nutnou pro dosažení vrcholu: zajistí kyslík, šerpy a lezecké „průvodce“. Takový servis umožňuje i lidem bez základních lezeckých znalostí pohybovat se vysoko nad hranicí osmi tisíc metrů. Pokud chcete nahlédnout do fungování těchto výprav, přečtěte si Krakauerovo Peklo blízko nebe, knihu, v níž autor detailně popi-

Kamenný kruh připomíná oběti Everestu. Téměř třetinu těch, kteří se nevrátili, tvoří šerpové. foto profimedia.cz

suje události roku 1996, kdy během jediného dne zahynulo 12 lidí. Od té doby se bohužel příliš mnoho nezměnilo, organizátoři komerčních expedic pouze přejmenovali climbing guides (horolezečtí průvodci) na climbing facilitators (horolezečtí zprostředkovatelé) a vesele provozují řemeslo dál. Komerčních expedic je čím dále více a jejich profesionalita silně kolísá. Nejlevnější Rusové nabízejí severní stranu Everestu za 16 tisíc USD, nejdražší firma Alpine Ascents jižní stranu za 70 000 USD (i když jeden ředitel jisté televizní stanice údajně zaplatil 150 tisíc dolarů). Důležitou součástí veškerého dění na Everestu jsou šerpové. Jejich dědičná výbava jim umožňuje nosit těžké náklady do velkých výšek. Najímá je proto téměř každá výprava, nejvíce pak právě výpravy komerční. Na jižní straně Everestu jsou v  podstatě exkluzivní pracovní silou, na severní straně se je poměrně neúspěšně snaží nahradit tibetští nosiči. Šerpové tráví na Everestu mnohem víc času než jejich klienti. Vynosí náklad do jednotlivých výš-

kových táborů, připravují cestu na vrchol pomocí fixních lan. Ačkoli řada z nich zvládla jeden výstup na Everest bez kyslíku, při práci kyslík používají, aby se mohli snáze pohybovat a lépe chránit klienty. Snem každého malého kluka v nepálském Káthmándú je stát se jedním z nich. Expedice si je navzájem přeplácejí, za sezonu šerpové vydělají tisíce dolarů. Jde jim však hlavně o to, aby přežili a vrátili se ke svým rodinám. Riziko je však příliš velké, každoročně jich řada zahyne. Nejeden šerpa položil svůj život při záchraně klienta, který se ocitl v potížích. Za to jim patří obdiv a úcta veškeré lezecké komunity. Další vývoj na Everestu vidím jednoznačně: ceny kvůli velké konkurenci mezi organizátory komerčních expedic ještě klesnou a zvýší se počet lidí, kteří nemají v  extrémních horských podmínkách co dělat. Ti budou umírat. Přibude fotek na pracovních stolech, ale i náhrobků na hřbitovech. David Fojtík Autor je horolezec, na Everest vystoupil loni.

Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

civilizace

Záhadný startovní výstřel

boční světlo

Po desetiletích pátrání víme, co spouští kvetení rostlin

Chodit, číst, mluvit ve  21. století

Poručit stromům, kdy mají kvést? Pro toho, kdo zná tajemství florigenu, to nemusí být nemožné. foto profimedia.cz / corbis

V

ypadá to jako triviální problém: rostlinou musí putovat nějaký poslíček, který doručí na vrchol stonku zprávu o tom, že má vzniknout květ. Totožnost záhadného poslíčka se ale nedařilo odhalit dlouhých 70 let. Povedlo se to až nyní – možná. Příběh o  tom, jakými cestami se pátrání ubírá, přitom leccos vypovídá o dnešní biologii a vědě vůbec. V  polovině dubna publikoval prestižní vědecký časopis Science hned dva články, které ohlašují, že se podařilo najít nový rostlinný hormon. Tedy látku, která se v  organismu tvoří v  nepatrném množství, přesto však důležitým způsobem ovlivňuje jeho činnost. A není to hormon jen tak ledajaký. Má jít o téměř mytický florigen, spouštěč kvetení rostlin. Všechny předchozí pokusy nalézt florigen ovšem selhaly. Podařilo se to tentokrát? Hledání mechanismů, jimiž rostliny řídí kvetení, není zábava, kterou by si vymysleli nepraktičtí badatelé odtržení od reality. Má obrovský praktický význam. Nejde ani tak o vytváření dokonalejších růží či karafiátů; zemědělské plodiny také kvetou – a  na správné regulaci tohoto procesu závisí, zda budeme mít co jíst. Objevy publikované ve Science tedy v  rostlinné biologii aspirují na objev roku, ne-li desetiletí. Spolu s nadšením se však ozývají i hlasy nabádající k opatrnosti.

Máme ho! V  devatenáctém století se fyziologové domnívali, že rostliny vykvetou, poté co dorostou do jisté minimální velikosti. Zdálo se to logické: tvorba květů a plodů vyžaduje mnoho organických látek, musí být tedy k dispozici dostatek listů, které zajistí jejich dodávku. Pozdější výzkumy však tuto jednoduchou představu vyvrátily. Jak dokázali vědci krátce po první světové válce, kvetení velkého počtu rostlin se řídí délkou dne. Určité druhy kvetou pouze tehdy, jsou-li dny krátké, u jiných je to naopak. Biologové tak získali užitečný model pro studium kvetení. Stačilo vystavit rostliny správné délce dne a následoval rychlý vývoj květů. Květy se vytvářejí z rychle se dělících buněk na vzrostném vrcholu, tedy na vrcholu stonku (nebo analogicky na koncích větví). Pečlivé pokusy ve třicátých letech však dokázaly, že délka dne je vnímána výhradně v listech. Z listů se musí evidentně šířit jakýsi signál do vzrostného vrcholu, kde vyvolá kvetení. Biolog M. Ch. Čajlachjan ze Sovětského svazu došel k závěru, že signálem je hormon, který v roce 1937 nazval florigen. Čajlachjanovu teorii brzy podpořily výsledky jeho týmu i  jiných světových pracovišť. Získané důkazy byly přesvědčivé. Také se ukázalo, že florigen je do značné míry univerzální – stejný u všech druhů rostlin. Zbývalo jediné: izolovat jej a určit jeho chemický vzorec. Úkolu se chopili biochemici. Použili postup, který se osvědčil při hledání jiných hormonů. Příslušný orgán (v našem případě listy) extrahujeme ve vhodném rozpouštědle a extrakt čistíme, dokud nám nezbude látka s hledanými účinky. Očekávaný úspěch se však nikdy nedostavil, navzdory snaze řady laboratoří. Florigen dál zůstával v rostlinné biologii pouhou hypotézou, a to hypotézou značně frustrují-

cí. Regulace kvetení se špatně studuje, když vám chybí klíčové pojítko mezi procesy v listech a na vrcholu stonku. Je to stejně prekérní situace, jako když jedete autem z  Brna do Paříže a  nemáte s sebou mapu Německa. Biochemie tedy zklamala; novou nadějí byl až nedávný prudký nástup molekulární biologie. Ta přistoupila k  hledání florigenu z jiného konce a její strategie nakonec slavila úspěch. Podle zmíněných prací ze Science je florigenem malá bílkovina jménem FT (podrobnosti v rámečku). Florigen by tak byl první regulérní rostlinný hormon bílkovinné povahy, který se nám podařilo objevit. Ale oslavy s boucháním šampaňského se překvapivě nekonají. Alespoň prozatím.

Odvrácená strana konkurence Vědecká komunita má ke zdrženlivosti dva dobré důvody. První je spíše psychologický. V roce 2005 byl totiž květní hormon už jednou „objeven“. Oznámení, o jakou molekulu se jedná, vzbudilo značné překvapení, nicméně údaje v  publikovaném článku (vyšel rovněž v  Science) vypadaly přesvědčivě. Nedávno se však ukázalo, že hlavní autor, čínský biolog T. Huang, zkreslil výsledky pokusů. Některá data zanedbal a na jiná kladl nepřiměřeně velký důraz, což není o mnoho lepší, než kdyby si je rovnou vymyslel. Letošní objevitele florigenu sice z podvodu nikdo nepodezírá, po faux pas s předloňským článkem ale nepřekvapí, když redakce časopisu i vědci drží nadšení na uzdě. Huangovo selhání není ve vědě první ani poslední. Připomeňme alespoň největší skandál poslední doby. Profesor Hwang z Jižní Koreje před dvěma lety oznámil, že dokázal jako první na světě připravit z klonovaných lidských embryí kmenové buňky, které by mohly být nadějí pro léčbu řady vážných chorob. Později byl usvědčen z podvodu. Co vede některé vědce k  takovému jednání? V atraktivních oborech panuje obrovská konkurence. Na jedné straně je prospěšná – nutí k maximálním výkonům a spolehlivě vybírá nejschopnější. Má však i odvrácenou stranu. Badatelé jsou hodnoceni podle množství a kvality publikací, všichni se tedy snaží

Dlouhá cesta k cíli Jakým způsobem vědci odhalili záhadný florigen? Molekulární biologové se soustředili na geny, tedy úseky dědičné informace, které nesou informaci pro výrobu bílkovin. Jejich pozornost se časem zaměřila na gen nazývaný FT. Okruh pátrání se tak značně zúžil a zapojilo se do něj více vědců. Jeden z nynějších článků ve Science vznikl v německo-britské spolupráci. Přináší důkazy, že stopa je správná: u huseníčku je z listů do vrcholu stonku transportována bílkovina vyráběná v buňce podle informací obsažených v genu FT. Časopis současně uveřejnil i článek japonských autorů, kteří šíření bílkoviny FT prokázali u rýže.

produkovat vynikající články v  prestižních časopisech. Realitu však neošálíte, takže výsledky pokusů nemusí být vždy dost průkazné nebo zajímavé. Občas proto někdo podlehne tlaku a  „vylepší“ je, aby mu vynesly lepší publikaci a větší slávu. Naštěstí jsou tyto případy ojedinělé a bývají odhaleny, když jiní badatelé sporné pokusy zopakují. Druhý důvod zdrženlivosti je obecnější. Biologie dnes disponuje důmyslnými metodami, umožňujícími nacházet odpovědi na otázky, které byly ještě nedávno neřešitelné. Daní za pokrok je bohužel vzrůstající složitost výzkumných technik a  větší závislost na nepřímých důkazech. Doba, kdy se objevy v  experimentální biologii děly stylem „kouknu a vidím“, je dávno pryč. Výsledky dnes často nejsou naprosto jednoznačné a musí se dále ověřovat. To je také případ nejnovějších prací o  kandidátovi na florigen: bílkoviny FT je v rostlině málo a lze ji jen obtížně přímo detekovat. Vědci proto použili chytrý trik, dnes velmi oblíbený. Připojili k molekule FT svítící bílkovinu, jejíž světlo pak mohli snadno pozorovat v  mikroskopu. „Slepená“ molekula má ale trochu jiné vlastnosti než samotný florigen, proto nezbývá než získaná data interpretovat obezřetně a podle některých biologů budou nutné ještě další experimenty. Nadměrná skepse ale není na místě. Květní hormon byl identifikován současně u rýže a huseníčku, máme tedy potvrzení ze dvou nezávislých zdrojů, jak říkají novináři. Navíc se několik dalších laboratoří údajně chystá zveřejnit podobné výsledky. Pokud se objev potvrdí, odstartuje novou etapu ve výzkumu i v praxi. Vědci konečně dostanou šanci měřit množství florigenu v  rostlině za různých podmínek. Šlechtitelé budou moci konvenčním šlechtěním či genovými manipulacemi upravovat aktivitu genu, který řídí produkci květního hormonu, čímž dosáhnou kvetení „na objednávku“. Změní se tak dnešní neuspokojivý stav, kdy nedokážeme dobře kontrolovat kvetení mnoha ekonomicky zajímavých rostlin: například populární okrasný pryšec, známý jako „vánoční hvězda“, se prodává pouze před Vánoci z prozaického důvodu: kvete jen za krátkých zimních dnů. Přitom je opravdu dekorativní, tudíž by šel dobře na odbyt i v létě – jen by si musel vyrábět florigen. Na druhou stranu u energetických plodin, které se spalují v elektrárnách místo uhlí, je kvetení spíše na škodu. Silně totiž brzdí růst a snižuje výnosy spalitelné hmoty. Zde bychom potřebovali produkci florigenu naopak potlačit. Ze zamotané historie květního hormonu plyne důležité poučení pro biology i pro čtenáře vědeckých rubrik v časopisech: radujte se ze skvělých úspěchů současné vědy, ale zároveň buďte k  jejím výsledkům zdravě kritičtí. Věda neposkytuje absolutní a  navždy neměnné pravdy, pouze teorie a hypotézy, které je nutné pečlivě prověřit, než jim začneme důvěřovat. Hlavně vysokoškolští studenti přírodovědných oborů by se měli naučit o publikovaných datech přemýšlet, ne je automaticky brát jako fakty. Tenhle způsob myšlení se jim bude v životě hodit – a nejen ve výzkumu. Jan Kolář Autor je biolog.

27

Q

Technické obrazy na televizních nebo počítačových obrazovkách se střídají ve svižném tempu a způsobují závrať z možností – „všechno“ je na dosah. Zvykáme si na rychlost s  nevinnou samozřejmostí, dva roky starý webový vyhledávač proklínáme jako pomalý a zastaralý křáp. Stotřicítka je pro krásné a  dokonalé auto svištící po prázdné silnici, obklopené horami, lesy, mořem, ponižující rychlostí. Podlehnout rychlosti ovšem znamená připravit se o slast pomalosti. Existuje však ještě možnost volby? Jako by mizel i čas vyhrazený pro váhání a rozhodování. Neprováhat znamená nepromýšlet. Myslí za nás jiní. S počtem věcí a možností roste počet zprostředkovatelů a prostředníků – reklamních agentů, poradenských konzultantů, domácích a venkovních nástrojů, komunikačních a reprodukčních přístrojů, znalců zdravého jídla a zdravého spaní, bavičů a politiků. Svěřujeme jim do rukou náš čas, který bychom si v mnoha případech měli ponechat pro vlastní přemýšlení a rozhodování. Mezi rychlou jízdu autem a  pomalou cestu po svých vstoupilo kolo s  rychloměrem na řídítkách. Málo produktivní chození bylo nahrazeno výkonnostním sportováním. A  kolo si přitom do hor přivezeme autem. Poutníkovi Máchovi patřila na počátku 19. století země a nebe nerozdělené hranicemi, patřila mu i cesta, na níž se potkávali chodci a povozy. My se na počátku 21. století pohybujeme v zónách – autům patří dálnice, cyklistům vyhrazené stezky, chodcům chodníky a přechody. Pěší zóna je poslední ústupek chodcům. Rezervace. Do rozhodování mezi pomalou četbou a rychlým surfováním vstupují digesty, databáze z digestů a  digesty z  databází. Mezi docela obyčejným zbožím (třeba jogurtem nebo hruškou) a zákazníkem se rozprostírá dálnice ucpaná kamiony, mamutí sklady za městem, kejklířství reklamních imagologů v mondénních časopisech (všechny jsou o  kvalitním bydlení, trávení a sexu) a řada dalších drahých prostředníků. Bylo někdy složitější překonávat přeplněný prostor a zpomalovat splašený čas? Jak se prostor pro život zmenšuje, zvětšuje se prostor kybernetický a digitální. Explozivní virtuální realita nás odděluje od přímé zkušenosti a činí z nás snadno manipulovatelné konzumní jednotky pro grafy marketinkových kejklířů. Naše zájmy a preference zná správce sítě mnohem lépe než my sami. Svoboda na síti se může stát svobodou mouchy v pavučině. Od světa nás odděluje hustá clona upředená funkcionáři a aparáty. Nejvyspělejší civilizace jsou nejzranitelnější – představme si světovou metropoli měsíc bez elektrického proudu. Západní člověk je posedlý takovými představami, jinak by přece nevyráběl tolik katastrofických filmů. Zrychlený čas plodí lidi zvláštního ražení – komunikují, ale nemluví, sledují, ale nevidí, slyší, ale nenaslouchají. Jsou to zbožní obyvatelé prostoru. Ego je zamotané do kyberprostoru jako housenka do kokonu. Zrychlený čas je jeho nepřítel, bojuje proti němu všemi způsoby za pomoci mnoha zprostředkovatelů. Nostalgičtí potomci dlouhého trvání dějinného času by rádi konzervovali staré hodnoty. Jak se však dějiny v posledních stoletích chaoticky vrstvily, objevuje se problém, co vše stojí za konzervování. Má zůstat i  to, co původní konzervativci 19. století odmítali? Konzervativci se stávají nacionalisté, socialisté, komunisté 20. století. Možná bude nutné vrátit se k  úplným základům: chodit a dívat se vlastníma očima (nikoli skrze čočku kamery), sedět o  samotě a  číst, hovořit s  dobrými přáteli a hledět jim do tváře (nikoli do manuálů MMS, Skype či ICQ). Až budou všechny knihy digitalizovány a digestovány, stane se jejich čtení vyžadující hodiny a dny nemožným. Někde na okrajích superrychlé společnosti možná vzniknou bratrstva, která budou soustředěnou pomalou meditativní četbou uvádět trpělivé adepty do zvláštních neznámých stavů mysli. Jiří Suk Autor je historik. Příští týden píše chemik Pavel Jungwirth.

28

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

trendy

Přemnožené příběhy

Žijeme ve vyprázdněném prostoru, který je zahlcen banálními příběhy

foto karel cudlín

Jiří Kratochvil (1940 v Brně) je spisovatel. První povídky publikoval v Plameni, po zákazu v sedmdesátých letech už jenom v samizdatové Petlici. Po roce 1989 mu vyšly kromě jiných také romány Avion a Medvědí román, kniha esejů Vyznání příběhovosti a další, jejichž francouzské a německé překlady vyšly ve významných vydavatelstvích. Kromě jiných literárních cen mu byla roce 1999 udělena také Cena Jaroslava Seiferta.

U

ž jste si taky všimli, jak často se právě v  těch nejpůsobivějších televizních reklamních klipech objevují zvířata, ať už domácí nebo divoká nebo i kulinárně upravená? A právě tyto vtipné klipy mají někdy i  osud dobrých anekdot, běhají pak dál i mimo televizní obrazovky. Setkání člověka a zvířete (stejně jako setkání dospělého a dítěte, ostatně také zneužívané reklamou), je tou nejsnadnější cestou k příběhu. A zoologové (a zvláště pak herpetologové) mi teď prominou, ale pokud označíme i  hada za zvíře, tak vždyť setkáním s  ním vlastně začíná ten první a  nejdůležitější příběh lidských dějin. Protějškem dobrého reklamního klipu je televizní seriál, který oproti vtipné anekdotě dobré reklamy nabízí vlekoucí se řetězové příběhy televizního románu. Příběhy jsou dnes především žoldáky reklam a televizních seriálů, v prvém případě žoldáky bleskových akcí, v druhém úmorné zákopové války, obléhající diváky po nekonečné večery.

Fabulace našich životů Lidský život a lidský svět se neskládá z příběhů, ale jen ze situací propojených časovou posloupností. Z té obrovské množiny situací, jíž je naše každodennost, si vybíráme právě ty, z  nichž lze poskládat jakýsi náš příběh. Tíhnutí k  příběhu patří už takřka od našeho batolecího věku k přirozené lidské výbavě, zrovna tak jako schopnost učit se jazyk a  zapojovat se do sociálního prostředí. A tak už pohádky nás učí nejen rozlišovat mezi dobrem a zlem, ale především nás instruují, jak nakládat s posloupností, předvádějí nám příběh, toho budoucího sluhu i  pána našich životů. Protože žít ve světě bez příběhové kauzality znamená pro nás topit se v moři úzkosti, člověk se potřebuje upínat k nějakému řádu (či se proti řádu bouřit), je tvorem konstruujícím, strukturujícím, interpretujícím. Příběhy jsou řemeslem literatury, z této dílny odnepaměti přicházely „mustry“, které nám pak sloužily při zfabulování našich životů, při jejich strukturování do příběhových celků. Tady je jedno z  prapůvodních poslání literatury, pomáhá nám uspořádávat naši běžnou každodennost, ale i to cosi mezi nebem a  zemí v  lidsky přijatelný svět. Avšak příběh je nepochybně stejně dobrým sluhou jako zlým pánem. Je totiž zároveň pastí na člověka, ošklivým pokušením najít univerzální klíč, podle něhož by se dalo naprosto všechno velice jednoduše a přehledně zfabulovat. A když se ohlédneme zpět do dvacátého století, vidíme, že tohoto pokušení zneužily obě vražedné totality. Takzvanými „příběhy opravdového člověka“ dirigovaly občánky k sebeobětavé poslušnosti a sugestivním příběhovým modelem přetvářejícím i prapříběhy, mýty (pragermánské a utopické) vedly celé národy ke státní a stádní služebnosti.

Příběhem k masám Ale nemusím chodit zas tak daleko. Připomeňme si, jak v časech sovětské okupace po roce 1968 se dohlížitelé znova pokoušeli nasměrovat literaturu k „příběhům opravdového člověka“, i když se jim to samozřejmě už nedařilo. A protože kulturtrégři už nedokázali ustavit závazný model socialistického realismu, časy sorely byly už beznadějně pryč, trvali aspoň na tom, aby literatura zůstala v ohrádce co nejjednoznačnějších příběhů, které v nás denně upevňují jistotu, že řád našich životů je snadno dostupný a  že není žádným tem-

ným mysteriem (tak například donutili Mistra „temných mysterií“, spisovatele Ladislava Fukse, přehodit výhybku do „světlejších a  spořádanějších“ příběhů). A  čistky, jež provázely literaturu v  časech „normalizace“, se netýkaly jen autorů provinivších se příchylností k  idejím společenských a politických reforem, ale i čehosi podstatnějšího, pokud jde o literaturu, totiž samotné noetiky a poetiky příběhů. Podezřelým a nežádoucím byl tedy i  literární experiment a  vůbec všechno, co odbočovalo z  „maršrúty“ lineárního příběhu. Literatura měla jen bavit a  strhnout svými příběhy k  stejně silnému individuálnímu prožitku jako fotbal či hokej ke kolektivnímu, a pak zase rychle odvanout, naplňujíc jen tradiční požadavek na „chléb a hry“. A s tím souvisel i znova opakovaný příkaz z  padesátých let: „čelem k  masám“, tedy požadavek naprosté srozumitelnosti a  realističnosti, literární plebejskosti a  obnoveného tažení proti literárním krasoduchům, estétům a intelektuálům. Něco jiného samozřejmě je, že už to bylo naprosto nezvládnutelné a  neuhlídatelné, a také takzvaná „oficiální literatura“ měla už časté „úlety“.

Dobrá literatura není dobrácká

ry, spěchal bych například zdůraznit, že literatura smí být postavena jen na výrazně srozumitelném příběhu a že všechno ostatní jsou jen omyly a slepé uličky. Dále bych co Ždanov tržní kultury přikázal příběhu, že nás musí doslova strhnout a musí být spíš plebejský než intelektuálský, čili opět „čelem k  masám“, i  když ty masy mohou být tentokrát o něco míň masové, tedy už jen v řádu desetitisíců místo statisíců. Dštil bych oheň a síru na literaturu, která se frfňá v autorském egu, místo aby přinesla příjemnou příběhovou relaxaci stresovaným podnikatelům a těm, s kterými si pracovní trh podivně zahrál, pak aspoň chvilkové zapomenutí a únik v  silném příběhu, stejně strhujícím jak fotbalový mač. Plivl bych jedovatou slinu na krasoduchy a sofistikované estéty, kteří se domnívali, že utečou před karabáči pracujícího lidu do kapitalistického bezpečí. Ale zastesklo by se mi po nástrojích velkých čistek, které by aspoň na nějaký čas vymetly literární scénu od renegátů příběhů. Jinak řečeno, tekl bych s  proudem. Žijeme totiž čas panování korely a čas zahlcený příběhy. Jenže tahle nadupanost příběhy snižuje jejich specifickou váhu a činí je lehkým zbožím. A nejde samozřejmě jen o příběhy literární, ale o to, že vstupují prakticky do všeho, od společenského bulváru po politické aféry, a naše politická scéna tak nesměřuje k velkým vizím, ale je upravována do úst vypravěčů zábavné korely, je zábavně zapříběhována.

Obrana Prousta A co je příčinou té stále se přemnožující populace příběhů? Žijeme totiž ve svým způsobem vyprázdněném prostoru, v jakémsi provizoriu, které může mít podobu vakua. Tím nemyslím politické a společenské uspořádání, ale společenskou a  politickou mentalitu, tu nepřítomnost vizí na všech úrovních. Ale je věcí sociologů a politologů, aby se k  tomu vyslovili, mě teď zajímá jen fakt, že právě to vakuum je příčinou zahlcenosti příběhy, vakuum si je ze všech stran stáhlo právě oním podtlakem vakua. Přirozeným protějškem příběhu je bezpříběhoví. Ale to nechápu jako bezútěšnou vyprázdněnost z příběhů, nýbrž jako druhou stranu téže mince. Vedle literatury stojící na příběhu jsou literární díla, jejichž síla není v příběhu, ale v soustředění na jediný bod, ať už je jím třeba úporné hledání mechanismu naší paměti (Proust) nebo koncentrovaná ironie pronikající jak žhavá jehla všemi vrstvami společenského i  individuální-

Jak je to tedy s literaturou a příběhy? Řekněme, že větší část literatury žije v  řádných partnerských svazcích s  příběhy, ale od počátku k  příběhům zaujímá obezřetný postoj, zároveň příběh vypráví a zároveň o něm vyslovuje své pochybnosti. Tato skutečnost stojí už na počátku románové cesty, vždyť původním záměrem Cervantesova Důmyslného rytíře bylo zpochybnit rytířské příběhy. Jsou romány, které mají příběhovou ironii už přímo ve štítu, ale ukažte mi, prosím, kterýkoli opravdu znamenitý román kterékoli epochy, abych v něm nenašel aspoň jednu „záludnou větičku“ zpochybňující jeho příběh. Dobrá literatura není v  žádném případě dobráckou symfonií života anebo jen příjemnou zábavou, nýbrž vždy i  poslem pochyb. A  tohle platí beze zbytku v každé době. Příběhy jsou pro život nezbytné, bez nich bychom nedokázali žít, ale zároveň je moc dobré vědět, že jsou jen naší konstrukcí, věcí naši invence, jen interpretací skutečnosti.

Konzumní realismus Literatura se otřepala ze svých občanských povinností, protože pádem zdí ztratila svůj smysl témata „bourání zdí“, a  tak témata občanská byla vystřídána tématy existenciálními, která jsou ostatně vlastním domovem literatury. A  u  nás je ta občanská jen po dlouhou dobu suplovala. Obrazně řečeno, totalitní zdi vystřídaly zdi holanovské, jímž porozumět chce ale mnohem víc osobní účasti. Literatura zpochybňující příběhy byla vždy nepohodlná a existenciální příběhy jsou pravým termitištěm a rejdištěm pochyb, a tak není pak divu, že většina čtenářů přeběhla od náročnější literatury k literatuře bavičské a k té už předem přizpůsobené filmovým či televizním scénářům. Nejzajímavější na tom ale je, že jak reálný socialismus byl u nás vystřídán jakýmsi reálným kapitalismem, tak také socialistický realismus, takzvanou sorelu, vystřídal konzumní realismus, řekněme tedy korela. A  když teď neopustíme teritorium literatury, tak jde až o komickou zrcadlovou analogii, vždyť někdejšího ideologického strážce sorely vystřídal už také ideologický strážce korely. A kdybych měl teď promluvit per os jakéhosi Ždanova tržní kultu-

je to nejbližší patro pyramidy. A  to zas předává impulz do nižších vrstev. Až nakonec po delším čase sestoupí až do přízemí pyramidy. A protože literatura není svět uzavřený do sebe a všechny múzy se odedávna promiskuitně páří, je dobré vidět a slyšet, jak tentýž proces probíhá ve výtvarném umění a hudbě. Tak náš nejproslulejší malíř František Kupka spěchá od svého k  příběhu nakročeného obrazu Radost (abych vyjmul z jeho obsáhlého „realistického díla“ aspoň jeden příklad), na němž dvě dámy rajtují na valachovi a poníkovi, k postupně stále víc bezpříběhové abstrakci, jejímž vrcholem jsou v  minulém století až k mystické koncentraci nakročené obrazy Marka Rothka. Ale příběh se i ve výtvarném umění opět vrací (například v nové figuraci, pop-artu, ale i  v  postkonceptuálním umění), aby se pak zase znova vzdaloval, protože tím kyvadlovým pohybem umění také žije, je podobný oscilátoru v hodinovém stroji.

Bradbury to věděl Příběh není myslitelný bez svého protějšku, bezpříběhoví. V čase korely je ale tato dualita neviditelná. Ale literaturu nelze sevřít do svěrací kazajky jediného preferovaného typu. Nemá svou jedinou, tedy jen lineární podobu s  dobře gradovaným vyprávěním. Je rozmanitá, tak jak jsou rozmanití lidé. Má jejich pestrost a  vynalézavost, rozličnost lidských osudů a  jejich objevných interpretací, dovede se rozklenout třeba od napínavých mordýřských historek přes magické báje až k  tomu bezpříběhoví. Prochází neustálým vývojem, ale je zároveň stále přítomna v celém potenciálu svých možností. Tak jak jsem vděčen svému životnímu příběhu za to, že jsem se směl setkat v těch svých co nejrozličnějších profesích s nejrozmanitějšími lidmi, s tou nejpestřejší škálou zajímavých osudů, tak jsem vděčen literatuře, že si mohu s nesmírným potěšením číst jak v Tolstém a Dostojevském, tak i ve Fredericku Forsythovi a Patricii Highsmithové, střídat je Philipem Rothem, Bellowem, Perecem, Joycem, Borgesem, Babelem, Buninem, Nabokovem, Sorokinem i Roaldem Dahlem, vracet se k  Proustovi, Faulknerovi, Mailerovi, ale i  Chandlerovi, Škvoreckému, Milanu Kunderovi i Věře Linhartové a Juliu Cortázarovi, abych uvedl aspoň několik příkladů z obrovského bohatství, jež mi skýtá možnost chvíli se hnát tryskem na koni nějakého napínavého příběhu, a z toho zas s požitkem bloudit v labyrintu Cortázarova Nebe, pekla a ráje, anebo zase sledovat rozvíjející se osudy milovaných i nenáviděných Dostojevského románových postav či ohromen stanout před obludně zvětšenými Perecovými detaily. Literatura pojímá celý prostor života ve vší jeho bohatosti, stále pendluje mezi příběhem a bezpříběhovím, žije netoliko dobrodružstvím příběhu, ale i dobrodružstvím myšlení. A to je její nesporná přednost, a nikoli omyl. Ale příběhy dnes bohužel spíš než v  literatuře opravdu viditelně přebývají především v  těch několika výjimečně nápaditých reklamních klipech a televizních seriálech, zvláště v těch v  „rodinném balení“, jejichž nudná úmornost jako by věrně imitovala každodenní život bez vizí. Přes záslužnou a  obdivuhodnou starostlivost organizátorů knižních veletrhů a dalších atraktivních knižních akcí stále ubývá čtenářů náročnější literatury a v centru mediální pozornosti je dnes především konzumní literatura. Ale jestli jednou panství korely nastolí svou tisíciletou říši, tak pak možná zůstane jen pět, šest, možná sedm čtenářů, kteří však ponesou celou budoucnost literatury, tak jak to předpověděl Bradbury ve 451 stupních Fahrenheita.

Co psal Jonáš ve velrybě

Prodejme náš příběh, done Quijote!  foto archiv

ho vědomí (Musilův Muž bez vlastností). Příběhy zde jen slouží tomu soustředění. A tato literatura je pak také analogií k  hlubokému bezpříběhoví, jež zakládá silnou duchovní integritu lidí žijících stranou „vichřic událostí“ a  mediální pozornosti. A nemusí to být zrovna jen buddhističtí mniši nebo básníci ve svých „Jestřábích věžích“, ale třeba i řádové sestry v hospici. Snad je jasné, co chci říct. Bezpříběhoví, ať už v  životě či literatuře, je vždy věcí menšin, ale jsem přesvědčen o tom, že jsou to právě ty zlaté cihly ve stavbě světa. Celek literatury si lze také představit jako pyramidu, na jejíž špici je několik nejvýznačnějších knih, v nichž se příběhy a bezpříběhoví setkávají v  té nejzázračnější jednotě a  jejichž vliv zasahu-

V úvodu jsem zmínil biblický příběh, jenž odstartoval všechny další lidské příběhy. I vypůjčil bych si teď z Knihy knih ještě jeden příběh setkání člověka a  zvířete. Jonáš pohlcený velrybou dostal v  jejích útrobách a  hluboko v  hlubinách moře příležitost k opravdu hluboké kontemplaci. Když se pak zas vrátil do Ninive, byl už někým jiným. I bylo by dobré vědět, jak strávil ten čas ve velrybě. To, co o tom stojí v Písmu, mě dost neuspokojuje. A tak vykladači Písma mi teď prominou, když do Jonášova příběhu vložím svůj vlastní apokryf. Představuju si totiž, že Jonáš v  břichu velryby psal román (v Písmu se mluví o třech dnech, ale biblický čas je jiný než ten náš). A protože je to můj apokryf, tak si také smím vybrat jaký román. Nuže, vyberu si třeba, ano: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (vydaný později pod jménem „pokrývače“ Laurence Sterna). A tak kdykoli v nějakém filmovém dokumentu vidím velrybu, vždycky jí vyslovím svůj tichý dík. Ale raději nebudu rozvádět, co tím chci říct (že, milí občané Ninive!). Q

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

trendy

29

Plážový stát na Blízkém východě Legenda tvrdí, že na tomto kousku pláže nemůže vybuchnout bomba Etgar Keret (1967) se narodil a žije v Tel Avivu. Je autorem povídkových sbírek, komiksů, knížek pro děti, píše také scénáře pro izraelskou televizi a přednáší na filmové škole v rodném městě. Patří k nejvíce překládaným izraelským autorům své generace (česky mu vyšla zatím jen kniha povídek Létající Santini).

foto profimedia.cz

N

ěkteří říkají, že vznikl na protest proti druhé libanonské válce a jejímu selhání, jiní přísahají, že k  jeho založení vedla trestní řízení vůči prezidentu Kacavovi a premiéru Olmertovi, ale my staří, zasloužilí, sluncem spálení pamětníci onoho jedinečného státního zázraku víme, že existoval už dávno předtím. Vznikal bez ohlušujícího třesku, který většinou doprovází jakékoli násilné začátky na Blízkém východě, rodil se dlouho a téměř neznatelně. Jako příliv, který milimetr za milimetrem dobývá zlatý pás pláže – tak vznikl i on: plážový stát.

Chvála nenáročnosti Většina obyvatel Izraele si existence toho státu není vědoma a naivně ho nazývá „Frischmannova pláž,

Tel Aviv“. Guvernérovi státu Frischmannova pláž Uzimu-Počítačovi to vůbec nevadí, spíše naopak. „Pokud mám být zcela upřímný,“ říká mi Uzi rozvalen na pláži, „takhle je to lepší. Nosem do písku. Kdo ví, jaký cirkus by začal, jakmile by lidi zjistili, že jsme tady zřídili nový stát s hebrejštinou coby oficiálním jazykem. Nahrnuli by se sem uprchlíci a žalovali by nás v OSN. Kdoví, možná by nám nějakej blbec ještě vypověděl válku.“ Hranicí státu Frischmannova pláž je moře na západě a betonová promenáda na východě. Severní hranici tvoří záchranářská budka Frischmannovy pláže a tu jižní lichvářsky drahý kiosek, ve kterém prodávají přírodní džusy v plechovkách. Pravidelné obyvatelstvo čítá několik tuctů duší, zbytek jsou turisté. Starousedlíci se živí... po pravdě řečeno, většina z  nich nemá žádné zaměstnání

a jejich oblíbeným byznysem je plavání v moři, plážový ping-pong a „lov“ – to je kódovaný výraz pro trochu zoufalé pokusy dostat některou z francouzských turistek, jež se na pláži opalují nahoře bez. Přírodním bohatstvím plážového státu jsou flašky s minerálkou, které starousedlíci plní vodou z vodovodu, oloupané ovoce v igelitových sáčcích a  sendviče s  měkkým sýrem. „Plážoví lidé toho moc nepotřebují,“ vysvětluje mi Motti-Falafel, „a to je naše veliké štěstí. Kdybychom měli mnoho potřeb, měli bychom nadbytek problémů.“

Místní legenda tvrdí, že na pláži, o které mluvím, nemůže vybuchnout bomba. Ta pláž je totiž exteritoriální území, není součástí konfliktů v regionu. Stařešinové pláže vyprávějí, jak tu jednou nechali teroristé nálož, ale jeden junkie, co si chtěl šlohnout trochu zlata na joint, omylem ukradl tašku s rozbuškou, všiml si toho a tašku odevzdal policistům, kteří ji ihned zneškodnili. „Na promenádě už nějaké útoky byly,“ povzdechne si Joni-Žaluzie, „ale tady? Nikdy v životě. Dokonce i Bůh, Alláh, nebo jak mu říkají, ví, že to není náš byznys.“

Rovnost

Zpátky do reality

Poprvé jsem překročil hranice státu Frischmannova pláž vlastně náhodou. Byl jsem tam s jedním přítelem, který chtěl vidět „pláž divnejch týpků“. Od té doby jsem navštěvoval to místo stále častěji a rychle se tam začal cítit jako doma. „Divní týpkové“ na pláži mi ostatně vůbec nepřipadali divní, což bylo podle mého přítele tím, že sám jsem divný. Hlavní místní pravidlo, které jsem se po příchodu do plážového státu naučil, bylo svléct se až do spodků ještě před vstupem na jeho písečnou půdu. Pomocí tohoto pravidla se plážovému státu daří zavádět opravdovou rovnost. Když broker shodí oblek a prodavač falafelu džínsy, liší se od sebe už jenom odstínem hnědé a výkony v plážovém ping-pongu. Dokonce i  dva vojáci hraniční stráže jako pravidelní obyvatelé pláže odkládají s  uniformami také pár svých polotovarů-názorů a spěchají vymámit z jednoho starousedlíka – arabského lovce z Jaffy – tipy na ulovení turistek. Není to jenom svlékání, co pomáhá udržovat tento malý nerozum. Je to také přítomnost obrovského moře před námi. Moře se vždycky postará o to, aby se jakákoliv ohnivá diskuse toho či onoho druhu, jež by se mohla na pláži rozvinout, vrátila do patřičných proporcí. Stačí jediný pohled na tu nekonečnou modrou věc a pojmy jako „historická spravedlnost“, „vlajka“ a „národ“ se najednou zdají být mnohem menší a méně podstatné.

Lidé na pláži nemají příjmení. Druhá část jejich jména se dodává pro informaci o  profesionální příslušnosti, pokud nějakou mají. Ale příjmení dostali i takoví, jimž se nikdy nepodaří najít práci – jmenují se Šavel, Číňan, Alon, Meteorolog a – samozřejmě – Snaživec, muž, který podle vlastních slov dosáhl čtyřicítky bez toho, aby byť i jen jeden den ve svém životě pracoval. Není lehké najít jakýkoli charakteristický rys v této směsici obyvatel plážového státu – akademiků, metrosexuálů, příjemců sociálních dávek, počítačových géniů a obětí šoku z boje. Jediným formulovatelným společným jmenovatelem je to, že se tady všichni cítí být doma. „U nás v plážovém státě přijímáme všechny,“ prohlašuje Uzi-Počítač úředním státním tenorem, „bez ohledu na náboženství, rasu či sexuální orientaci.“ „Sex?“ zvedne hlavu jeden z lovců, který podřimuje natažen na vybledlém ručníku. „Kde?“ Uzi-Počítač ho uklidňuje: „Žádný sex. Jen mluvíme o politice.“ „Politika,“ zavrčí lovec a opět upadne do dřímot, „vzbuďte mne, až přijdou turistky.“ Za chvíli zapadne slunce a plážový stát do zítřejšího rána zavřou. Všichni jeho občané budou nuceni vrátit se do temné a deprimující skutečnosti Blízkého východu. Ale než zmizí poslední sluneční paprsek, můžete je tam najít. Když budete někde poblíž, Uziho-Počítače určitě potěší, když tam zaskočíte. Q A pas? Ten si opravdu brát nemusíte.

Slova mohou zabíjet

Ale cenzura je málokdy řešením

Ian Buruma (1951) je spisovatel, žije v New Yorku a přednáší na Bard College. Znají ho i čeští čtenáři z knihy Západ očima nepřátel (2005), Slováci si přeložili jeho Zrod moderního Japonska. Burumovo zatím poslední dílo se jmenuje Smrt Thea van Gogha a hranice tolerance (Penguin Books).

foto profimedia.cz

J

ulia Streichera, vydavatele listu Der Stürmer a  dalších antisemitských periodik, popravili v  roce 1946 za zločiny proti lidskosti. Jeho zločiny spočívaly do velké míry ve slovech, v nenávistných slovech, která pomáhala legitimizovat masové vraždění.

Ve jménu víry Existuje obecný předpoklad, že slova umějí zabíjet. To je zřejmě také důvod, proč pravicový nizozemský politik Geert Wilders nedávno řekl, že pokud si muslimové přejí žít v Nizozemsku, „polovinu Koránu by měli roztrhat a vyhodit“. Jistě, Korán, stejně jako jiné staré náboženské texty, obsahuje pasáže plné násilí vůči nevěřícím. Stejně tak jako Židé, kteří dodržují tradici a o velikonoční

hostině žádají Hospodina, aby seslal svůj hněv na ty, kdo „Ho neznají“, a jako mnozí křesťané, kteří věří, že peklo čeká na ty, kteří se nehlásí k jejich víře, také muslimové jsou vedeni k tomu, že zabíjení nepřátel islámu může být legitimní. Ale jsou slova Koránu opravdu hlavní příčinou politického násilí na Blízkém východě a v Evropě, spáchaného ve jménu víry? Ti, kdo pálí knihy, a ti, kdo fetišizují slova, by řekli, že ano. Ale jsou tu důvody ke skepsi. Islamističtí teroristé sice používají Korán, aby jím legitimizovali své vražedné činy, ale skutečné příčiny jejich svaté války nejsou teologické, nýbrž politické. Jejich hlavními nepřáteli jsou sekulární diktatury na Blízkém východě, zkorumpované – podle nich – dekadentním Západem bez duše. Tento revoluční zápal ovlivňuje evropské muslimy neloajální k demokracii, ale cenzurování Koránu nepomůže.

Nerad bych se však dotýkal Koránu nebo židovské Hagady, odkud je výše citovaná pasáž, když existuje také jiná analogie – a tou je diskuse o násilí ve filmech či pornografii. Tato diskuse také překypuje nenávistí, ale páchají proto snad lidé zločiny? Zřejmě ne. Je tolik nenávistných slov – v  románech, operách, kabaretních představeních, v  kostelech, mešitách, komiksech, rozhlasových talk show! Musí existovat rovnováha mezi naší touhou po svobodě slova a  ochranou proti potenciálnímu násilí. Většina demokracií včetně Spojených států, jež mají ochranu svobody slova zakotvenu v ústavě, různými zákony zakazuje používat slova, která podněcují násilí.

Problém Geerta Wilderse a dalších, kteří by rádi zakázali části Koránu, je v tom, že odmítají vnímat kontext. Nejde jen o to, jaká slova jsou vyřčena, ale také o to, kdo je řekne, kde a komu. Sebeironizující židovský vtip zní jinak, když si zažertuje gój. Jazyk, který používají černošští rapoví umělci, když mluví o  jiných černoších, začne být mnohem toxičtější, když se použije v  bělošské rozhlasové talk show. Násilí, které slyšíme v  písničce heavymetalové skupiny, by zneklidňovalo mnohem více, kdyby tatáž slova vyslovil politik.

Umravnit texty

Pokud jde o zákaz nenávistných slov, je důležité prokázat, že jsou to slova, jejichž cílem je způsobit násilí, a navíc by mělo být velmi pravděpodobné, že by se jim to povedlo. Zakazovat či cenzurovat historické texty nemá smysl, neboť je můžeme zasadit do časů, v nichž byly napsány. Čtení Mein Kampf vedlo v  minulosti k  masovému vraždění, sotva ale k němu může vést dnes. Na druhou stranu Němci mají možná větší právo zakazovat knihy než, řekněme, Britové. Samozřejmě je tady problém s věřícími, kteří považují dávné texty za boží slova a jako taková mají platit navěky. Jenže místo zakazování nebo cenzurování knih bychom se měli soustředit na to, k čemu se využívají. A na lidi, kteří pomocí nich provokují násilí. Nejhorší je, že zákazem z  knihy uděláme fetiš. Z těch, kteří zákazu neuposlechnou, budou mučedníci: mučedníci víry, ale také svobody slova. Všechno, co je zakázáno, má zvláštní přitažlivost. Ústavní právo říct téměř cokoli vede občany Spojených států k poměrně silné, možná až přehnané opatrnosti při využívání tohoto práva. Tak jako lidi může přepadat obsedantní touha po pornografii, když jsou bez sexu, má také nutkání používat násilnická slova sklon sílit, Q pokud není k dispozici svoboda slova.

Můžete říct, že nenávidíte islám, ale nesmíte říct, že nenávidíte muslimy a že by je bylo potřeba vybít. Některé demokracie, například Francie a Německo, používají zákony i na to, aby vyloučily názory, jež popírají holocaust, a to přesto, že násilí nehrozí. Někde existují zákony zakazující urážet lidi na základě jejich rasy nebo víry. A někteří věřící se snaží umravnit svaté staré texty. Moderní verze Hagady často vynechávají urážlivé pasáže. Jenže člověk s lehkostí překračuje meze. Když budeme cenzurovat cokoli, co by se mohlo někoho dotknout, budeme tím podkopávat naše právo na svobodu slova. V nedávné inscenaci Kouzelné flétny v New Yorku vynechal anglický překlad libreta, jež se zpívalo v němčině, všechny invektivy na adresu žen a  tmavé kůže Maura Monostata. To je jasný příklad, jak se to dá přehnat. Mozartův libretista Emanuel Schilkaneder měl velice daleko k  tomu, aby propagoval agresivní chování vůči ženám a černochům. Někteří muslimští zélóti jsou přesvědčeni, že každá „urážka“ Proroka je důvodem pro svatou válku a  že urážející drzoun zaslouží smrt. Jenže v žádném případě nemůžeme obviňovat Satanské verše Salmana Rushdieho anebo dánské karikatury ze záměrného podněcování násilí.

Osobitá přitažlivost

© The Wylie Agency

30

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

polemika

Vyplatil se vstup do Evropské unie? Bez větší pozornosti uplynul třetí rok existence Česka v Unii. Před vstupem se vedly vášnivé debaty o tom, nakolik nás vstup poškodí. Jak to tedy dnes vidí přední kritik naší integrace a její stoupenec?

Petr Mach: Jedním aspektem členství v EU

je fiskální bilance, která porovnává, kolik jsme poslali peněz do Bruselu jako daňoví poplatníci a  kolik jsme z  Bruselu získali jakožto příjemci dotací. Je jasné, že každý má svoji individuální bilanci s EU. Zatímco odvody do EU jsou v případě jednotlivých českých občanů přímo úměrné zaplaceným daním (vláda do Bruselu posílá zhruba 2 haléře z každé koruny námi odvedených daní), příjmy jednotlivců z pokladny EU se velmi liší – někdo bere hodně, jiný nedostává nic. Podívejme se, jak jsme na tom byli celkově jako Česká republika. Od našeho vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2006 k nám z EU přišlo 94,15 mld. Kč. Na příspěvcích včetně příspěvku na britskou slevu jsme zaplatili 67,14 mld. Kč. Na příspěvcích do Evropské centrální banky, Evropské investiční banky a Evropského fondu uhlí a oceli jsme zaplatili 2,84 mld. Kč. Na clech v cenách dováženého zboží jsme jako spotřebitelé zaplatili 23,70 mld. Kč. V součtu jsme z EU 94,15 mld. dostali a 93,68 mld. jsme do Bruselu zaplatili, jsme tedy zřejmě 0,47 mld. korun v plusu. (Odkazy na zdroje dat může čtenář najít na http://petrmach.cz/cistapozice.htm.) Získat z EU 94,15 miliardy dotací přitom vůbec nebylo levné. Získáváním peněz z  EU se totiž zabývá mnoho úřadů, jejichž úředníci jsou placeni z našich daní.  Jsou to úřady na centrální úrovni, kraje i obce. Jen na platech těchto úředníků nás získání evropských dotací přišlo na dalších několik miliard korun. Každý den odlétá do Bruselu z  Prahy 600 lidí, většina z  nich za peníze daňových poplatníků, takže na vstupu do EU vydělaly přinejmenším aerolinie. Za větší problém než dodatečné administrativní náklady ale považuji to, jak jsou peníze z EU využívány. Několik miliard korun tzv. dotací bylo vynaloženo na intervenční nákupy. O  co jde? Státní zemědělský intervenční fond musí na základě nařízení EU sledovat cenu másla, obilí, mléka a  dalších potravin. Pokud na trhu jejich cena klesne pod úroveň nařízenou Evropskou unií, musí tento úřad začít potraviny nakupovat, aby je zdražil. Utrácí tak naše peníze k tomu, aby nám zdražil potraviny. Následně musí platit skladům a mrazírnám stamiliony za uskladnění. Úřady pak takto využité peníze vykazují jako peníze „získané“ z Bruselu. Za nejhorší ale považuji využití strukturálních fondů. Tyto dotace drasticky ničí podnikatelské prostředí v České republice. Za první tři roky našeho členství v EU dostalo 1237 podnikatelů dotace v celkové výši 7,6 mld. Kč z „Operačního programu průmysl a podnikání“. Namátkou: zedník Jaromír Kovář z Hošťálkové u Zlína jeden milion, truhlář Jaroslav Etzler ze Svitav 9 milionů, sklář Jiří Rückl z  Nižboru 19 milionů, projekční kancelář UNIS Invest u Brna 154 milionů, strojírny Škoda Holding 375 milionů.  Jak k tomu přijdou

ostatní zedníci, truhláři, skláři a  strojírny? Tento nový druh socialismu se šíří jako rakovina. Už nezáleží na tom, jak dokáže podnikatel šikovně vyrábět a  uspokojit zákazníky. Dnes přežije ten, kdo dostane dotaci. Na EU určitě existuje spousta pozitivních věcí. Systém dotací to ale rozhodně není. Čistě porovnáním plateb jsme s EU na nule, když ale započteme administrativní náklady, jsme v minusu. Když zohledníme to, jak neefektivně je s penězi nakládáno, jsme ještě v hlubším minusu. Když k tomu přidáme fakt, že tyto neefektivní platby musí být spolufinancovány z  našich dalších peněz, octneme se v ještě hlubším minusu. Nic nenasvědčuje tomu, že by se chystala Evropská unie tento drahý systém přerozdělování peněz ukončit. Někteří lidé věří, že v příštích letech se dočkáme mnohem více evropských dotací. Já se z nich radovat nebudu. Za každým eurem

Je to prima. Já dotuju českého truhláře a on zase mě. foto čtk

závěr úplně jasný. Nejlepší bude vzdát se občanství a vydat se do světa na vlastní pěst. Ekonomicky se mi vydřidušské Česko prostě nevyplatí. Taky mě napadá, že napříště už budu jen těžko vstupovat do jakékoliv organizace. Neznám totiž žádnou, kde by za odevzdané příspěvky člověk dostal obratem všechny peníze zpátky a  ještě něco k  tomu – tak nějak na výpomoc se životem. Už žádný tenisový klub, dokud nezačne dotovat rakety a šortky, žádný spolek zahrádkářů, pokud obratem nevyfasuji sazenice a rýč. Pokud je to trošku přitažené za vlasy, není to moje vina. Postupuji přesně jako makroekonom

Petr Mach

Jiří Sobota

autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku

redaktor Respektu

Na EU existuje spousta pozitivních věcí. Systém dotací to ale rozhodně není.

Ekonomický význam Evropské unie spočívá především v jejím společném trhu.

dotací uvidím nejen euro do EU předtím poslané, ale také další byrokratické náklady, další zvýhodnění jedněch podnikatelů na úkor druhých a likvidování podnikatelského systému založeného na tržní konkurenci.

Do této polemiky jsem šel s  odhodláním nechat se od šéfa liberálně-ekonomického think tanku poučit, jak si propočítat, co se mi v životě vyplatí a co ne. Tady je výsledek. S hrůzou jsem zjistil, že se mi nevyplatí být občanem České republiky. Podobně poctivě jako on jsem sečetl, co jsem státu za léta 2004–2006 odvedl na daních. Byly to pěkné desetitisíce, pokud započítám nepřímé daně, pak statisíce korun (detaily si s dovolením nechám pro sebe). Potom jsem odečetl částku, kterou mi Česko zpětně vyplatilo na sociálních dávkách, na dotacích na renovaci mého léta zanedbávaného bytu a na výpomoc s rozjezdem nového byznysu. Byly to jednoduché počty – nedostal jsem, snad i  díky vlastní neschopnosti, ani korunu. Když k tomu připočítám čas, který jsem strávil vyplněním daňového přiznání, daňovou poradkyni, vzteky rozkousanou propisku a  jízdenku na metro, kterým jsem musel dojet na finanční úřad, je

Petr Mach. Já samozřejmě vím, že stát má i jiné funkce než vyplácet dotace a dávky a že vstupem do tenisového klubu si zajišťuji především místo na kurtě, ale taky třeba společenskou prestiž – nebo trochu snobského naparování, chcete-li. Jenže s Evropskou unií se to má právě tak. S názorem, že se její ekonomický přínos omezuje na dotace, jsem se nesetkal ani u francouzských socialistů a ti mají přerozdělování hodně rádi. Ekonomický význam EU spočívá samozřejmě především v jejím společném trhu (dnes čítá dobře půl miliardy lidí), odstranění celních bariér a  tarifů, stabilním politickém a  právním prostředí. Výsledkem je růst zahraničního obchodu a důvěra investorů, které kromě záruky klidného a čitelného prostředí láká právě přístup na onen společný trh. Česko díky tomu zažívá nebývalý ekonomický růst (6,1 % vloni proti 3,6 % v roce 2003), vzestup exportu o 16,5 % (před vstupem 6,6 %) a rekordní příliv zahraničních investic.  Dotace jsou jenom třešnička na dortu – představují ostatně přibližně 0,7 % evropského HDP. Poslechněte si ostatně lidi z praxe. „Vstup do EU měl na hospodářství jednoznačně pozitivní vliv. Pro domácí podnikatele je nejdůležitější přístup na nové trhy, a tím zvýšení hospodářské

obtížné konzervativní společenství přesvědčit o změně myšlení, je nutné vyvinout mnohem větší úsilí k prosazení jakékoliv novoty. Věřící k tomu dodá, že k prosazení něčeho nového je nutná pomoc Boží. Mnozí z těch, co byli nakonec katolickou církví svatořečeni, byli za svého života katolickou církví pro své myšlenky pronásledováni. Přesto tento konzervativizmus v jeho stálosti a neměnnosti ve vztahu k prověřeným hodnotám můžeme z hlediska těchto hodnot vnímat pozitivně. Katolická církev je hierarchická, nedemokratická. Většinou to vnímáme opět jako minus. Špatné je to jen tehdy, když hierarchové nevnímají pozitivní hodnoty a myšlení podřízených. Když však si uvědomíme, v jakém marasmu také končívají demokratické společnosti, že vůdčí osobností nemusí být morálně silná osobnost, že demokracie dokáže vyústit ve fašismus nebo komunismus, jeví se hierarchická struktura jako rovnocenná demokratické.

Církev a StB. Katolická církev má jeden specifický institut, kterému laik nedokáže rozumět. Jde o zpověď neboli svátost smíření, chcete-li. Člověk před Bohem a jeho zastupujícím knězem vyzná své viny, zastupující kněz posoudí úmysl hříšníka a viny promíjí jménem Boha. Tím jsou viny smazány, jako by nikdy neexistovaly. Pokud vím, tak touto cestou řešil spolupráci kněží s StB Miloslav Vlk. Je zajímavé, že společnost takovouto proměnu hříšníka ve slušného člověka nedokáže přijmout. Je to projev nedůvěry v člověka, že je schopen díky svobodné vůli své proměny. Převážně přeceňujeme determinovanost člověka a tkvíme v přesvědčení, že této změny není schopen. Je v nás to staré myšlení: Zhřešil, ukamenovat! Komunisté šli ještě dále: Zhřešil, popravit a potrestat děti! V tomto Ježíš přinesl změnu myšlení. Člověk má svobodnou vůli, může činit pokání a změnit se. Ale laik neseznámený s tímto posláním a myš-

Jiří Sobota:

aktivity. Vstup je o to důležitější, že relativně malá česká ekonomika výrazně závisí na mezinárodním obchodu,“ stojí ve dva týdny starém oficiálním prohlášení Svazu malých a středních podniků ČR. Velmi podobně se vyjadřují bankovní analytici. „Právě členství Česka v EU bylo pro většinu investorů jedním z hlavních rozhodovacích kritérií pro příchod do země,“ řekl ČTK Pavel Sobíšek z HVB Bank a jeho kolega Miroslav Plojhar ze Citibank tamtéž: „Z perspektivy ekonomického vývoje byly první tři roky členství v EU spojené s největší konjunkturou posledních desetiletí.“ A na závěr k těm dotacím. Roky 2004–2006 byly ve srovnání s  tím, co nás čeká, velmi chabé – Unie dojížděla starý rozpočet, který se pekl ještě před naším vstupem, a tedy o nás bez nás. V  následujících letech máme vyhrazeno zhruba sto miliard ročně. Navíc peníze přijdou teprve po ukončení dotovaného projektu – to není výmysl hloupé Unie, ale dobrovolné opatření chytrého Česka, které se obává, že se jinak dotace rozkradou. A onen projekt může klidně skončit až dva roky poté, co mu úředníci odklepli dotaci – truhlář, který dotaci získal v  roce 2005, si svoji dílnu může pořídit až v roce 2007 a teprve potom dostane peníze a  objeví se ve výpočtech Petra Macha. Takže mi přijde, jako by to porovnávání neúplných čísel ze dvou nejslabších let s  plnou hodnotou odvodů do unijního rozpočtu bylo tak trochu nefér.

Petr Mach:

Souhlasím s  hodnocením pana Soboty, že není správné očekávat od členství v  mezinárodní organizaci čistý příliv dotací. Proto nevolám, že dostáváme málo, ale volám po zrušení neefektivního penězovodu, kterým proudí desítky miliard sem a tam! Souhlasím, že hlavní pozitivní věcí na Evropské unii je společný trh bez celních bariér. Proto by mi nevadila EU, která by zrušila národní příspěvky (které stejně jen přerozděluje zpět) a vystačila s penězi, které od nás vybere na clech. Skoro to vypadá, že jsme v souladu. Pan Sobota se ale řadí k těm, kteří věří, že tučné peníze z EU ještě přijdou. Slibuji, že čistou pozici nepřestanu monitorovat, ani když se octneme v plusu. Mně hlavně vadí fakt, že EU, která se zaštiťuje principem subsidiarity, vůbec dotuje nějaké české truhláře a kazí tím trh. Pan Sobota si vybral čísla o exportu, která se mu hodí do krámu. Ve skutečnosti vývoj exportu byl zhruba stejný před vstupem i po vstupu (např. Q 22 % v roce 2000 a 5 % v roce 2005).

dopisy Sami proti Satanovi Respekt č. 19/2007)

Církev potřebuje nového Akvinského Dík za zajímavý článek. Jen ta karikatura na titulní straně, jakkoli dobře plní úlohu provokace k přečtení, tentokrát výjimečně nevyjadřuje skutečnou vnitřní šťávu problému, odpovídá jen zevnímu pohledu. Dovolte pár poznámek. Stejně jako se unifikuje celá naše společnost a akcentované osobnosti jako by mizely do pozadí, stejně tak je i méně aktivity akcentovaných osobností v katolické církvi. Katolická církev je konzervativní. To dnešní člověk bere jako minus. Pokud však jde o lpění na prověřených hodnotách, stává se přínosem, že tyto hodnoty není možné snadno ztratit. Dnes většinou vnímáme konzervativizmus jako lpění na překonaném místo lpění na kvalitě. Je

lením nadále pěstuje svou nedůvěru ke katolické církvi. Vždyť byl desetiletí jednostranně masírován determinací člověka. (...) Církev a exaktní věda. Pokud by katolická církev nereflektovala myšlení společnosti, zmizela by v propadlišti dějin. Její duchovní nabídku by společnost neakceptovala a zůstala by funkční jen jako berlička pro úzkou skupinu lidí. Katolickou církev čeká další konfrontace s exaktním vědeckým myšlením. Církev nutně dnes potřebuje osobnost formátu Tomáše Akvinského, který svým dialektickým myšlením v teologii předběhl společnost o několik staletí. Katolická církev potřebuje konzervativní zachování pozitivních hodnot, ale také přijetí exaktních vědeckých hodnot včetně eliminace toho, co je v rozporu s tímto exaktním myšlením. Věřící mají svou jistotu v tom, že Ježíš zakládající církev slíbil apoštolům, že v propadlišti dějin neskončí. MUDr. Bohumír Šimek, Křemže

RESPEKT 20  V  14.–20. květen 2007

respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Otrávený vzduch Ve střední Evropě je květen nejen měsícem vzkvétající přírody a lásky. Je také měsícem vzpomínání: Pražské povstání, konec války, atentát na Heydricha – v žádném jiném období se nemluví tolik o druhé světové válce jako právě v květnu. A jinak tomu nebylo ani před deseti lety v  Respektu: „Vyhlazování po česku“ zněl hlavní titulek na obálce tehdejšího vydání. A hned na druhé straně se čtenáři dozvěděli, jak to vypadalo, když pachatelé jednou nebyli Němci, ale pro změnu sami Češi. Již potřetí se totiž v roce 1997 chystali čelní představitelé české vlády do Let, aby u  tamního nového pomníku uctili romské oběti holocaustu, které od roku 1941 do roku 1943 prošly českou vládou na jaře 1939 zřízenými a českými dozorci kontrolovanými tábory. A přestože gesto ministrů Rumla a Bratinky samo o sobě nezbylo než uvítat, náš komentátor se značně rozhořčoval – kvůli vepřínu, který na pozemku bývalého romského tábora otravoval vzduch již od sedmdesátých let. O deset let později vzduch v Letech není o nic lepší. A vzhledem k času, který od té doby uplynul, je důvodů, proč se rozčilovat, ještě víc než tenkrát. Nejenže stejně jako všechny její předchůdkyně i  ta nejnovější česká vláda nenašla odvahu vynaložit na odstranění výkrmny nutné peníze. Svoji neochotu převzít český podíl viny a přiznat Romům status obětí rasové perzekuce přesvědčivě dokumentoval i  prezident Klaus, když v  roce 2005 poukázal na to, že Lety nebyly koncentrační tábor pro Romy, ale „jen“ pro ty, kteří odmítli pracovat. Smutné je také, že zájem české veřejnosti o oběti nacismu očividně končí, jakmile tyto oběti mají trochu tmavší pleť. Kdyby se totiž všichni čeští milovníci masa a vajec shodli na tom, že výrobky, které firma AGPI v Letech vyrábí, budou bojkotovat, řešení nepřijatelné situace na území tábora by se rychle stalo existenciálním zájmem nejdůležitějšího aktéra. Respekt 20/1997

Zdravý rozum

Lidé mě mají rádi a já mám rád je. foto profimedia.cz

Upírům se daří stále líp Nebýt Brama Stokera, po upírech by dnes patrně neštěkl pes. Jeho román Dracula, který vyšel poprvé před 110 lety, v  současnosti patří mezi kanonická díla fanoušků hororového žánru. Literární vědci zase oceňují, jak vystihl společenská pnutí pozdní viktoriánské éry. Autor sedmnácti románů, který zemřel v  roce 1912, si za svého života příliš uznání neužil. Dracula se v  době vydání setkal se smíšeným kritickým ohlasem a  nebýt filmového průmyslu, možná by příběh o transylvánském krvelačném hraběti upadl v zapomnění. Hollywoodské snímky typu Murnauova Upíra z Nosferatu (1922) nebo Browningova Draculy (1931) ovšem vyvolaly nebývalou vlnu zájmu o vampýry. Vášní autora irského původu, původní profesí novináře, bylo divadlo. Zásadní vliv na jeho život mělo setkání s hercem Henrym Irvingem. Jejich přátelství trvalo od poloviny sedmdesátých let devatenáctého století do Irvingovy smrti v  roce 1905. Stoker dělal jednomu z  nejpopulárnějších anglických divadelníků obchodního manažera. Životopisci popisují jeho až nezdravě silné pouto k  charismatickému příteli, kvůli němuž zanedbával vztah k manželce a synovi. Naznačují také, že do postavy Draculy mohl autor projektovat svůj rozporuplný vztah k Irvingovi, když monstru přisoudil hypnotickou moc nad jeho oběťmi. Ambiciózní spisovatel svůj román připravoval sedm let a při rešerších čerpal z nemnohých literárních předobrazů, jako bylo například dílo Johna Polidoriho s názvem The Vampyre. Osobní lékař lorda Byrona v  něm počátkem devatenáctého století vymodeloval prvního světového aristokratického upíra právě podle proslulého básníka a  dobrodruha. Stoker se ale probíral také četnými historickými zmínkami o strachu

z  nemrtvých u  slovanských národů. Obvyklým omylem je, že autora inspirovaly činy valašského knížete Vlada Draculy, proslulého krutostí v boji proti Turkům, kterému se pro způsob popravy nepřátel přezdívalo Napichovač. Podle všeho ovšem o  skutečném transylvánském knížeti z  patnáctého století mnoho nevěděl. Přesto je hrad Bran, tajemné sídlo neúprosného panovníka, rumunskou turistickou atrakcí, kam za draculovskou legendou putují cestovatelé z celého světa. Variacím na upírské mýty se dnes daří lépe než kdykoli jindy. Objevují se ve všech představitelných popkulturních žánrech od filmů až po japonské manga komiksy. Teenagery po celém světě uchvátil před pár lety seriál Buffy, přemožitelka upírů. Příběhy o emancipované středoškolské hrdince vyvolené osudem, aby bojovala proti silám zla, jsou v druhém plánu založeny na archetypálním schématu sexuálního probouzení mladé dívky. Potlačený eros jako téma skryté za hororovou skořápkou příběhu vidí v  románu i  mnozí současní vykladači. Dvorní Stokerova interpretka Barbara Belfordová označila knihu za „sexuální lexikon viktoriánských tabu“. Dracula se dá číst jako pohádková variace na zkazku o  dívce ohrožené zákeřným monstrem nebo po vzoru C. G. Junga jako příběh o příšeře číhající v  lidském nevědomí a  vyjadřující skryté lidské tužby. Své si tu najdou i freudiáni, je ovšem otázka, zda není lepší knihu číst jako obyčejné napínavé vyprávění. Dřevěný kůl lze sice velmi snadno vnímat jako falický symbol, tváří v  tvář upírovi ovšem poslouží jako staromódní, ale spolehlivá zbraň.

Jako první se začala rozčilovat Julinka: „To snad není možné, jak jim takovou akci mohou dovolit.“ Asi dvacet lidí, kteří také čekali na autobus, nás poslouchalo. Já pořád ještě zírala na ten plakát a už při čtení po mně lezl mráz. V létě nám skini zvonili na zvonky a do domácích telefonů řvali „černý svině“, ve finále rozbili vchodové skleněné dveře. Na druhé straně města vtrhli do bytovky, přízemní byty rozmlátili a Romáky zmlátili. „Juli, ale oni to musí povolit,“ říkám, „ale nejlepší na tom plakátu je, že nás vyzývaj, abychom šli demonstrovat.“ „To bych chtěla vidět toho blázna, kterej vyleze z baráku,“ připojila se k nám jedna paní, na rozdíl od nás bílá. Cestou do Prahy jsme to ještě probíraly – pochod mají naplánovaný na sobotu a to už byl dva měsíce ohlášený i romský ples, který pořádala Julinka. „Juli, raději ten ples zruš,“ říkám jí, „to by skončilo špatně.“ Vynadala ještě i mně, že ji to nezajímá, ať se teda město postará o bezpečnost Romáků, když na stejný den povolili takovou akci. Už jsem raději neodporovala, ale v tu chvíli jsem věděla, že na žádný ples nepůjdu. Celý den jsem pak přemýšlela, jak to v  sobotu zvládnu. Ráno mám školu a přijela bych domů kolem třetí, ale pochod začne od 14.00. To asi bude Nerabus plný skinů, přinejhorším se mě snad někdo zastane, kdyby něco, a od zastávky to mám kousek, tak to nějak domů proběhnu. V  sobo-

tu máme historii Romů, strašně mě ten předmět baví a  kromě toho jsme se složili celá třída, abychom koupili spolužačce ke kulatinám dárek. Prostě do školy půjdu a  žádní skini mě nezajímají. Občas pošlu svému 16letému synovi sms, jestli je v pořádku a ať na sebe dává pozor. Je přesně 19 hodin, když přicházím domů. „Čau,“ říkám synovi, „víš, co tady zítra bude?“ „Vím,“ odpověděl. „Nemůžeš zítra ani na krok a raději ani v neděli, to se tu budou flákat rovnou z hospody.“ „Ani bych nešel. Má jich přijet na tři stovky.“ Bože, říkám si, tady bude zítra masakr. „Půjčil jsem si nějaký filmy, tak budu koukat na televizi.“ Jsem trochu klidnější, že je rozumný. „O. k., dneska ti uvařím a já ráno jedu do školy a ty budeš doma, slib mi to,“ říkám. „Mami, raději nejezdi, jak se dostaneš domů, oni budou všude.“ „Neboj, nějak se domů dostanu.“ Uvařila jsem a vyčerpaná padla do postele s nařízeným budíkem. A to i přesto, že jsem věděla, že ráno nikam nepojedu. Kdyby se synovi něco stalo, mohla bych za to já a nic mi není dražší než mé dítě. A stejně ráno musím do krámu, dneska se na to všichni Romáci připravili, zítra budu v  obchodě asi jediná Romka. Ráno pošlu omluvenku – „rodinné důvody“. (Julinka ples zrušila, stejně by nikdo nepřišel.)

Jan Gregor

Q

jeden den v životě

Pátek ve strachu Je ráno 8.15, syna jsem vypravila do školy a já si piju ranní kávu, než mi pojede autobus do Prahy. Jen co jsem si zapálila cigárko, zazvonil telefon. „Jedeš do Prahy?“ ptala se moje kamarádka Julinka. Jo, jedu, dnes mám praxi a odpoledne školu. „Tak za 15 minut na zastávce,“ odpověděla jsem jí. Do Neratovic jsem se přistěhovala před čtyřmi lety. Na pronájem bytu v  Praze jsme neměli. Přesto tam dojíždím skoro každý den poctivých 20 km, a tak mě bydlení vyjde skoro na totéž. Studuji žurnalistický kurz a chodím si odpracovávat povinnou praxi. Típla jsem cigáro, natáhla boty a vyrazila na zastávku. Sešly jsme se na rohu a hned jsme začaly drbat, neviděly jsme se týden. Pomalu jsme došly na zastávku, když jsem si všimla vylepeného plakátu. „To snad nemyslej vážně,“ vysoukala jsem ze sebe a  Julinka se podívala stejným směrem. „Dne 30. 3. proběhne v  Neratovicích průvod neonacistů. Přijďte demonstrovat proti této akci, řekněte nahlas své ne!“

31

Drahuše Demeterová

Q

Edgar de Bruin si odkašlal a na pódiu se rozhostilo ticho. Projevu v  holandštině, který následoval, jsem nerozuměla ani slovo. Vím, proč tady jsem, to mi stačilo. Aleidu Schot Prize, udílenou v  Holandsku překladatelům ze slovanských jazyků, po dvaadvaceti letech, kdy si cenu odnášeli především překladatelé z ruštiny, získal opět bohemista. Zadostiučinění se po letech systematické práce pro českou kulturu dostalo amsterdamskému rodákovi Edgarovi de Bruin. Cenu sice oficiálně dostal za překlad Topolova románu Kloktat dehet, ovšem za holandskou verzi některé ze svých knih mu vděčí z  českých spisovatelů kromě Topola také Škvorecký, Legátová, Sidon, Hodrová, Ouředník, Brabcová, Boučková, Viewegh, Urban a další, mě nevyjímaje. Seznámení s Edgarem vidím před sebou, jako by to bylo dnes. Naše setkání před čtyřmi lety v pražské Literární kavárně v Týnské. V té době jsem za sebou měla jediný román a pochybnosti, zda ještě kdy v budoucnosti napíšu nějaký další. S každou mojí novou knihou se tyto pochybnosti opakují, s Edgarem jsme si ale už tenkrát v Týnské plácli. Stal se mým překladatelem a agentem. To setkání před lety mi znovu běží hlavou, když se proud slavnostní holandštiny zdá nekonečný, zato čeští venkované z promítaného dokumentu o Topolovi vyvolávají u přítomných vlnu sympatizujícího smíchu. Ano, je to u nás stále trochu jako v raných Formanových filmech, napadá při tom i mě. Kromě Viewegha se na akci nikdo z českých autorů neukázal. Kdyby mi to nedali letos, tak bych jim příště řekl, ať si tu cenu strčí někam, shrnuje Edgar celou záležitost druhý den ráno u sebe v kuchyni. Pak následují Edgarovy analýzy literárního byznysu. Někteří agenti připlácejí překladatelům, kterým se podaří knihu „jejich“ spisovatele udat v  některém zahraničním vydavatelství. V  Německu jsou zrovna v  módě dlouhé popisné knižní tituly, a tak se můj román v němčině bude zřejmě jmenovat úplně jinak než originál. Vůbec největším úspěchem je ale stejně prý teprve překlad do angličtiny. O  holandské ceně by se u  nás mělo vědět, a  navíc si chci zachovat přízeň svého překladatele, a tak už předem slibuji, že o Aleidu Schot prize určitě napíšu do toho sloupku pro Respekt. Na viděnou na knižním veletrhu v Praze. Loučíme se. A pak se za okny vlaku zas rozeběhnou pole, louky plné pasoucích se koní, ovcí a krav se zmutovanými prasečími zadky, jeden za druhým řadové domky jako z lega. Jsem na zpáteční cestě z  Amsterdamu do Vollezele. Do vesnické chalupy s doškovou střechou vzdálené asi půl hodiny vlakem z Bruselu. Na měsíc mi tady poskytli tvůrčí azyl, pokouším se tu psát. Sedím v  pracovně s  výhledem na zahradu plnou panáčkujících divokých zajíců a na papír si čmárám, jak vypadají. Zdravý rozum mi sice říká, že přidávat jeden další malý text k  ohromnému množství těch všech už existujících je přinejmenším bláhovost, ale zdravý rozum jsem si zvykla v některých věcech prostě neposlouchat. Co se týče otázek po smyslu vlastní práce, je často nejlepší dát si před zdravým rozumem špunty do uší. Dal si je tam ostatně dost možná i Edgar de Bruin, když před mnoha lety odcházel z  bezpečné práce v  holandském Telecomu a  z  čirého entuziasmu se pustil s plnou vervou do překládání z jednoho malého východoevropského jazyka. Petra Hůlová Autorka je spisovatelka. Příští týden píše Zbyněk Petráček.

32

14.–20. květen 2007  V  RESPEKT 20

minulý týden

Uplynulo 62 let od konce druhé světové války. Přes občasné dešťové přeháňky vyjížděli hasiči k desítkám požárů pustošících zemi na polích i v hvozdech. Na Ukrajině explodoval plynovod zásobující Českou republiku a jeho dodávky musely převzít jiné větve. Prudce zdražil benzin. Volební výhra skotských nacionalistů povzbudila Moravany. Vedení meteorologického ústavu informovalo veřejnost, že ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác letos do Čech nepřijdou. Po rekordních výkonech větrníků ohlásily mimořádně vysokou produkci energie i  tuzemské solární elektrárny. Severočeské doly daly na vědomí, že budou chtít vytěžit uhlí pod zničenými Libkovicemi, a  ministr průmyslu Martin Říman zveřejnil deklaraci, že s tímto záměrem „naprosto souhlasí“. Každý člověk, který byl v Česku, ať už pochází odkudkoli, si myslí, že tihle lidé jsou neskuteční debilové (fucking assholes), řekla americkému magazínu Stuff americká herečka Bijou Phillipsová, kterou během natáčení v Praze pobouřilo, že jí personál módního butiku v centru města nedovolil kouřit při nákupu šatů. V uherskohradišťské nemocnici

začali operovat zelený zákal. Na „jihomoravském moři“ u Nových Mlýnů začala jachtařská sezona. Ani nečekané vítězství nad Rakouskem nevyvážilo prohru s Němci, Slováky, Kanaďany a Rusy a čeští hokejoví reprezentanti byli vyřazeni z dalších soubojů mistrovství světa v Moskvě. Česká republika klesla z 28. na 32. místo v žebříčku konkurenceschopných ekonomik sestavovaném každoročně švýcarským Institutem pro rozvoj managementu; první místo si udržely USA následované Singapurem a  Hongkongem. Po devítiměsíčních prodlevách ohlásilo Ředitelství silnic a dálnic ČR přípravu další veřejné soutěže na stavbu silnic a dálnic, tentokrát za třicet miliard korun. Konečně, komentoval konec dlouhého půstu šéf české větve firmy Strabag Jiří Svoboda. Ministr financí Miroslav Kalousek oznámil, že bude v koaličním jednání prosazovat, aby český stát přijal euro k 1. lednu 2012. Poslanci ODS se dohodli, že příští rok jejich strana opět navrhne Klause na Hrad. Po týdenním přemýšlení a  kontrole ze strany svých šéfů přiznala pražská policie, že svévolně zadržovat prvomájové protifašistické demonstranty, svlékat

je na služebnách do naha a nutit je pak do dřepů byla chyba; představitelé policie současně uvedli, že zatím není jasné, kdo vlastně tu chybu konkrétně spáchal a jak za ni bude potrestán. Pelhřimovské zastupitelstvo schválilo vyhlášku zakazující jezdit před tamním kinem a  kulturním domem na kolečkových bruslích a  skateboardu. Cílem tohoto zákazu není válka se skateboardisty, ale ochrana majetku města, který ve jmenovaných lokalitách těmito aktivitami výrazně utrpěl, vysvětlil novou normu autor vyhlášky a  vedoucí kanceláře starosty Miroslav Kubánek. V Jihlavě vyplatili první pětitisícovou odměnu člověku, který udal sprejera. Dvojice rybářů zachránila holčičku topící se v Plumlovské přehradě u Prostějova. Účastníci tradičního vítání ptačího zpěvu v Havlíčkově Brodě oznámili médiím, že mezi čtyřiceti různými nápěvy jasně zaslechli i zpěv vzácného slavíka. V Novém Městě na Moravě proběhlo setkání heligonkářů. „Namyšlený, protržní populista s  nacionalistickými sklony,“ popsal britský týdeník The Economist svým čtenářům českého prezidenta Václava Klause. Hodnotím to jako

hon na čarodějnice, řekl deníku Právo dosavadní ředitel Kriminalistického ústavu Jan Hlaváček, který musí odejít proto, že se při prověrce přišlo na to, že jeho předešlá lustrační osvědčení o nulové spolupráci s StB byla lživá. Statistika odhalila, že bez ohledu na jejich současný růst lidé opouštějí české akciové fondy. O čtvrt miliardy klesl zisk Staropramenu. Uzenáři prozradili Mladé frontě Dnes, že levné salámy už neletí. Společnost J&T oznámila, že příští rok otevře v Praze u Staroměstského náměstí první Buddha-Bar Hotel na světě. Radní Žďáru nad Sázavou se rozhodli osvítit tamní památkově chráněný kostel na Zelené hoře. Britské velvyslanectví promítlo v předpremiéře dokumentární film o  legendárním letci a  válečném hrdinovi Josefu Bryksovi, muži, který dle vlastních slov „přecenil českou duši“: po létech bojů s nacisty a  utrpení v  jejich koncentračních táborech jej doma nakonec zatkli a ve svém kriminále utýrali zdejší komunisté. Na Bahamách propustili z vazby Koženého. Do kin vtrhl Spider-Man. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224  934  586, fax 226  216  799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 226  216  799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 13. 5. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.