Jak opička Charlie a malá Karolínka pomohli lednímu medvědovi najít cestu domů Gary Rostock Published by Gary Rostock at Smashwords Copyright 2011 Gary Rostock Jednoho dne se Charlie vracel ze školy a točil aktovkou nad hlavou tak, jak to opičky dělávají. V tom si všiml, že u semaforu pláče malý lední medvěd. Vypadal velice smutně, jak lední medvědi občas vypadají. `Ahoj` řekl Charlie Chudák smutný medvídek se na něj podíval a řekl mu přes slzy `A-a-a-a-a…hoj` `Proč pláčeš?` zeptal se Charlie. Medvídek se na chvíli snažil zastavit pláč a podíval se na Charlieho. `Ztratil jsem se mamince a tatínkovi a nevím, kde jsem` řekl ten smutný medvídek. `Neboj medvídku, pomůžu ti. Znám jednu holčičku, která nám pomůže najít tvou maminku a tatínka` řekl Charlie, který byl sice rozpustilý, ale uměl být i laskavý. Potom Charlie popadl vodítko, které bylo kolem medvídkova silného, bílého huňatého krku a vyrazili za Karolínkou. Jak tak šli, Charlie se medvídka zeptal, jak se ocitl u semaforu ve velikém městě, kde jej plačícího objevil. Odpověděl Charliemu, že byli společně s maminkou a tatínkem na cestě do místní zoo, když bedýnka, ve které byl, spadla z nákladního auta a on se praštil do hlavy a vůbec nevěděl kde je. A nikdo kolem nemluvil zvířecí řečí, dokud nepotkal Charlieho. Obě zvířátka si povídala a povídala a medvídek přestával být smutný, protože teď měl kamaráda, který mu pomůže. Když přišli k domu, kde bydlí Karolínka, Charlie zazvonil na zvonek a za dveřmi se ozval zvuk spěchajících nohou. `Kdo je tam?` volala zpoza dveří, protože jí maminka řekla, aby se vždy zeptala, kdo je za dveřmi. `Karolínko, to jsem já, Charlie.` `Charlie, hurá`, volala Karolínka, když otvírala dveře. Po otevření dveří uviděla svou oblíbenou opičku a velmi bílého chlupatého ledního medvídka, který měl zarudlé oči od pláče. `Ahoj, vy dva` řekla ta milá holčička. `Ahoj` řekli oba zvířecí řečí. Ale protože Karolínka byla výjimečná, rozuměla jim. `Proč jsi plakal, medvídku?` Zeptala se jemným hláskem. `Ztratil jsem maminku a tatínka a nevím, jak je mám najít` řeklo to bílé chlupaté zvířátko a zase začínalo vypadat smutně. `Neboj, medvídku, my ti pomůžeme. Ale ze všeho nejdřív nám musíš říct své jméno?` `Jsem Erik` řekl. `Dobrá Eriku, ale hezky jedno po druhém, máš hlad?` zeptala se Karolínka. `Mám. A velký. Nejedl jsem už pěkně dlouho` řekl. `Máme jen tuňáka. A i když jsi ještě malý, vidím, že budeš potřebovat spoustu plechovek. Myslím, že máme čtyři. Pojďme se podívat` řekla. Tak vešli do jejího domu. Charlie si musel očistit svá chodidla, protože byla jako vždy pořádně zablácená, jelikož nerad nosil boty. Erik si obul dvoje papuče Karolínčina dědečka – jedny na přední tlapky, druhé na zadní. V papučích Karolínčina dědečka vypadal tak směšně. Když se na něj podívali, dali se do smíchu. Když se usadili v kuchyni, Karolínka dala Charliemu dva velké krásné banány a otevřela čtyři plechovky tuňáka pro Erika. Malý Erik se cítil opravdu šťastně, protože našel takové milé přátele, poté co se ztratil mamince a tatínkovi a byl tak daleko od domova. Když si všichni dali něco k jídlu, Karolínka se zeptala Erika, zda-li neví, ze které zoo vyjel a do které zoo mířil. Ačkoli byl Erik chytrý medvídek, byl ještě malý a nevěděl to. Slyšel, jak
jeho tatínek říká, že je vezou do krásné nové zoo, ale nebyl si jistý, jestli to bylo do tohoto města nebo do nějakého jiného. `Tak to jsme v pěkné kaši` řekla Karolínka. Když to řekla, Erikovy oči se opět začaly zalévat slzami, ale než začal být zase smutný, Karolínka řekla. `Už to mám! Zavolám do Městské zoo a zeptám se jich, jestli nečekají na tři lední medvědy.` `Ty jsi tak chytrá, Kiki. Jsi ta nejchytřejší Kiki na světě!` řekl Charlie, který schlamstnul oba banány a teď se cpal sušenkami, které zbyly na stole. `Říkal jsi, že se jmenuje Karolínka` řekl Erik. `Ano, jmenuji se Karolinka, ale všichni mi říkají Kiki. Chceš mi taky říkat Kiki?` Malý Erik přikývnul. Oslovení Kiki se mu líbilo a také se lépe vyslovovalo a více se podobalo malé holčičce, která mu pomáhala. Podíval se na ni a viděl, že na sobě měla žluté tričko s obrázkem opice, velké červené boty a rifle se spoustou děr. Vůbec nebyla oblečena jako jiné holčičky, které se do zoo chodily dívat na Erika a jeho rodinu. Všechny vypadaly krásně, ale jako malé holčičky. Kiki vypadala, jakoby s Charliem skákala ze stromu na strom. Byla krásná a zároveň jiná. Erik si myslel, že Kiki má na hlavě čepici. Ale mýlil se. Byl to její bláznivý účes. A taky měla ty největší čokoládové oči, které kdy viděl, a nejdelší řasy na světě. `Jsi tak hodná, Kiki, že mi pomáháš.` řekl ten zdvořilý medvídek. `Nemáš zač, Eriku. Zavolám do zoo, abych zjistila, kde je tvá maminka s tatínkem` řekla ta hodná holčička s obrovskýma čokoládovýma očima a nejdelšími řasami na světě. Kiki zavolala do zoo a zjistila, že lední medvědi nejedou do zoo v jejím městě, ale do zoo ve velkém městě, které bylo daleko. Podívala se na opičku a jejího kamaráda medvídka a řekla: `Pojďte, vy dva, dáme se do toho. Myslím, že řidič náklaďáku vůbec neví, že Erik spadl. Na cestu použijeme balón mojí maminky.` `Balón?` řekl Erik, `Nebudeme příliš těžcí? Unese nás?` `Je to úplně jiný balón, než si myslíš, hlupáčku. Pojď se mnou.` Vzala medvídka za dům. A tam, v zahradě, stál krásný velký fialový balón s košem, do kterého se vejdou všichni tři. `Jůůůůůůů! Ten je velký! Vynese nás na oblohu?` I když to byl smutný medvídek, byl odvážný. A jednoho dne z něj bude velmi, velmi odvážný lední medvěd. Avšak Charliemu se balónem moc letět nechtělo. `Ale, Kiki, vždyť víš, že rád skáču jen po vysokých stromech. Jak můžu skákat z větve na větev v balónu, kde žádné větve nejsou?` zeptal se. `Charlie, vím, že se trochu bojíš, ale musíme pomoci Erikovi. A v balónu vyletíme vysoko na oblohu a budeme hledat náklaďák s Erikovými rodiči. Neboj, budeme tě držet pevně, ať nevypadneš.` Ta malá zlobivá, ale velmi milá opička se podívala na Kiki a řekla: `Dobrá, Kiki, pojďme najít Erikovu maminku a tatínka a pak si dáme banány a zmrzlinu a toast s pečenými fazolemi.` Protože i když byl opička, měl rád toast s pečenými fazolemi, stejně jako ostatní kluci. Nejdřív Kiki zavolala své mamince a zeptala se, jestli si může vzít balón. Její maminka řekla, že sama letět nemůže. A tak Kiki musela dojít pro svého dědu Standu, který na ně dohlédne. Její maminka byla velice hodná, ale dobře věděla, že pro devítiletou holčičku je velice nebezpečné letět bez dozoru velkým fialovým balónem. Kiki byla trošičku naštvaná, protože si myslela, že už je dost velká na to, aby mohla letět balónem sama. Ale v hloubi duše věděla, že maminka má pravdu. Její děda Standa bydlel ve vedlejší ulici a Kiki věděla, že bude doma, protože byl čtvrtek odpoledne a ve čtvrtek odpoledne byl děda vždycky doma, protože spal po hodině boxu. Kiki vysvětlila svým dvěma kamarádům, že jí maminka řekla,
že nemůžou letět sami a že musí dojít pro jejího dědu, který jim pomůže. Umyli všechno nádobí, uklidili slupky od banánů a Kiki si na hlavu nasadila bláznivou modrou čepici se žlutou bambulí, kterou dostala od svého tatínka k šestým narozeninám. Sice jí už byla malá, ale pořád ji měla ráda a stejně tak i Charlie. `Pojďte, vy dva, jdeme pro dědu Standu.` S tím ta holčička s velkýma čokoládovýma očima a nejdelšími řasami na světě a její kamarádi zavřeli dveře a vyšli ven. `Jůůůů, Eriku, podívej se na sebe` řekla Kiki. Erik si ve spěchu zapomněl vyzout papuče a vypadal velice směšně, když v nich šel po ulici. Jeden pár měl na předních tlapkách a druhý na zadních. Ale nešlo se mu dobře, tlapky mu podkluzovaly a celou cestu volal: `Počkejte na mě!` Za chviličku došli k dědečkovu domu. Erikovi mezitím spadly z tlapek dědovy papuče, ale Charlie je naštěstí sebral a uložil do své aktovky a zase jí točil nad hlavou jako vždy, když náhodou nevisel na autobusové zastávce, nepobíhal po zdech nebo neprováděl jiné vylomeniny. `Dědo, dědo, jsi doma?` volala Karolínka. Jeho dům byl světle růžový a děda jej pomaloval kytkami. Říkal, že to udělal proto, že má rád kytky, ale Kiki si myslela, že jej pomaloval kvůli babičce. Pořád si na něj stěžovala, tak jí chtěl udělat radost. Babička ale nebyla doma, byla v Africe na safari a vrátí se až za tři měsíce. Kiki milovala babičku i dědečka. Děda pořád něco vymýšlel a nikdy nezkazil žádnou legraci. Kiki s ním byla moc ráda. A stejně tak ráda byla i v jeho velkém růžovém květinovém domě. `Ahoj Kiki`, řekl děda, `kam tak pospícháš?` Dědova hlava se objevila v okně v prvním patře. Na temeni neměl žádné vlasy, ale po stranách jich měl spoustu. A taky měl velké břicho, na kterém Kiki sedávala, když byla ještě malá. Děda měl na sobě montérky a děravé triko. Babička by vyletěla z kůže, kdyby jej viděla. Kiki mu rychle vysvětlila, že medvídek potřebuje jejich pomoc a že maminka jí dovolila letět balónem pouze s ním. Děda ji vyslechl, podíval se na smutného medvídka a okamžitě věděl, že mu musí pomoci. `Vzhůru všichni do balónu, ale ne moc rychle. Nohy už mi neslouží tak dobře jako zamlada, když jsem hrával fotbal.` A byla to pravda. Děda byl zamlada skvělým fotbalistou, který byl rychlý jako gepard a střílel ty nejkrásnější góly, jaké si jen dovedete představit. Ale teď byl…, jak to říct? Trochu tlustý. Ale jen trochu. Zbožňoval dorty a pořád se něčím cpal, ale kdykoli jste jej potkali, vždy vám řekl, že celý den nic nejedl. Za malou chvilku došli celí udýchaní do zahrady, kde na ně čekal balón. Zvláště děda Standa byl hodně zadýchaný, protože už dlouho nebyl zvyklý nikam spěchat. `Rychle, rychle`, řekl děda, `naskákejte všichni do koše!` Všichni naskákali do koše balónu kromě Erika, který visel přes okraj koše. Charlie s dědou Standou se ho společně snažili dostat dovnitř. Charlie jej tahal dovnitř za přední tlapky, zatímco děda Standa jej tlačil zespodu do zadních tlapek. `Ty jsi teda těžký!` vykřikl děda Standa, ale jedním silným postrčením pomohl Erikovi do koše, potom odvázal lano, kterým byl balón upevněn k zemi, a skočil do koše za Kiki, Charliem a Erikem. Ačkoli už byl celkem starý, nezapřel svou fotbalovou minulost. Takhle kdysi skákal, když se radoval po vstřelení gólu. `Jůva`, zvolal, `a teď všichni jedééém!` A začali stoupat vzhůru. Minuli komíny domů, kostelní věž a stoupali stále výš. `Jééééééééééé` volal Erik `Jsem první létající lední medvěd.` A víte co? Asi opravdu byl. Letěli nad domy a obchody, minuli město a pokračovali dál nad krajinou. Kiki se let strašně líbil, jen Erik a Charlie byli trošku vyděšeni.
`Eriku, pojď sem a dej hlavu do této díry` řekl děda Standa, protože v koši udělal malou díru, aby se z ní mohly dívat malé děti a zvířátka. `Podívej, to je naše země. Dívej jak je krásně zelená.` A měl pravdu. Jejich země vypadala shora tak krásně zelená. Erikovi se dívání skrz díru strašně líbilo a zničehonic vykřikl `uááááááááááááááá`, protože takhle lední medvědi křičí, když mají radost. `A teď potřebuji pomoc` řekl děda Standa a zpod židle, na které seděl, vytáhl velikou trumpetu. Ale nebyla to jen tak nějaká obyčejná trumpeta. Byla to speciální trumpeta, kterou svolával své ptačí kamarády, když potřeboval pomoc. Jeho ptačí kamarádi mu vždy ochotně pomohli, protože děda Standa občas pomohl jim. Vyléčil jim polámaná křídla, zraněné nožky a spoustu jiných poranění. `Tramtadadáááá` zahlaholila trumpeta, když do ní děda Standa foukl. A téměř okamžitě k nim přiletěl holub jménem Drako. `Ahoj dedo Stando` řekl holub. Ale nebyl to obyčejný holub. Drako byl bývalým závodním holubem, který se v jejich zemi usadil, když skončil se závoděním. Mluvil trochu jiným jazykem, protože byl ze země jménem Slovensko. `Ahoj Drako, můj starý kamaráde, jak se máš? A co tvoje křídlo?` zeptal se děda Standa. `Krídlo je v poriadku vďaka tebe. Dedko Stando, máš dajaký problém?`zeptal se ten milý slovenský holub. `Ano, Drako, mám. Tento medvídek se ztratil mamince a tatínkovi, kteří jsou teď v náklaďáku na cestě do zoo ve velkém městě, a my nevíme, po které silnici jedou.` `To nie je dobré byť bez mamky a tatka,` řekl Drako. `Pomôžem vám. Leťte pomaly a ja zatiaľ zoženiem všetky svoje kamaráti a skontrolujeme všetky cesty.` I když mluvil trochu zvláštně, byl to milý holub a všichni mu, než odletěl, poděkovali a rozloučili se s ním. `To je maličkosť. Standa pomohol mne, ja pomôžem Standovi, no nie?` Všichni s ním souhlasili. `Tak ja letím, dovi.` zavolal a odletěl. Děda Standa řídil balón hezky pomalu.Charlie se rozhodl, že vyšplhá po laně. Celou cestu se na to těšil. Věděl, že Kiki a Standa budou trochu znepokojeni, ale Charlie byl opice, a opice přece rády šplhají. Vyšplhal po jednom z lan, které vedlo z koše k balónu. `Hůůůůů, podívejte se na mě,` zavolal, zatímco skočil na druhé lano. Ale neuvědomil si, že díky všem banánům a sušenkám, které snědl, byl těžký a nemotorný, a když skočil, rozhoupal balón ze strany na stranu. `Úáááááá` vykřikli všichni, když se koš rozhoupal. `Charlie, okamžitě slez dolů!`, zavolala na něj Kiki přísně. Teď byl Charlie zase tou zlobivou opičkou, ale věděl, že když na něj Kiki zavolala, znamenalo to, že je naštvaná, a to nechtěl, proto seskočil zpět do koše. `Promiň, Kiki,` řekl. `Jen jsem se potřeboval trochu zhoupnout, ještě jednou promiň.` Kiki se na něj podívala a pořádně jej objala. `Omlouvám se, že jsem na tebe byla zlá, Charlie, ale jsme hodně vysoko. Dokonce i pro opičku. A my jsme se strašně báli, když se koš rozhoupal. Slibuješ, že už nebudeš šplhat nahoru a skákat, dokud se nedostaneme na pevnou zem?` A protože byl taky hodnou opičkou, slíbil, že už v balónu nebude šplhat ani skákat. Ale že později musí s Kiki zajít do lesa a tam budou šplhat po stromech. Kiki souhlasila. Když zděšení způsobené Charliem odeznělo, přiletěl zpět Drako se spoustou svých holubích kamarádů. `Nájdeme tvoju mamku s tatkom, medvedík, řekl Drako a všichni holubi souhlasně zavrkali. `Teraz, priatelia, musíme nájsť mamku a tatka tohto medvedíka. Otto, ty leť tamtým smerom, Cyril, ty tamtým smerom, Jana, tamtým smerom…,` a tak pokračoval, dokud nerozdal instrukce všem svým přibližně dvaceti holubím kamarádům, kteří všichni věděli o tom, jak děda Standa pomohl holubům v minulosti, a proto mu velice rádi pomohli teď oni. Všichni hledali náklaďák mířící do zoo ve velkém městě se dvěma bedýnkami na korbě. A protože to byli všichni závodní holubi, netrvalo jim to příliš dlouho. Asi po deseti minutách přiletěla zpět krásná bílá holubice Jana, která jim řekla:
`Náklaďák jede po silnici na sever,` zavrkala, `a jede dost pomalu, protože je tam velká dopravní zácpa. Tak honem, honem, ať je dostihnete!` Hned potom se začali vracet ostatní holubi a vyslechli si Janinu zprávu. `Poletíme za dedom Standom a budeme ho chrániť,` řekl Drako a tak i učinili. Děda Standa zatáhl za páku. Kiki mu pomohla a za chviličku se ocitli nad silnicí směřující na sever. `Už se brzy setkáš s maminkou a tatínkem,` řekl děda Standa a všichni včetně holubů zakřičeli `huráááá.` Zanedlouho poté uviděla Kiki díky dědově velkému dalekohledu náklaďák mířící do zoo ve velkém městě asi 1km daleko od balónu. `Vidím ho, je támhle,` ukázala prstem směrem k náklaďáku. Děda Standa udělal pár triků, které umí jenom on, a balón nabral zběsilou rychlost. Dokonce i holubi, i když byli závodní, měli co dělat, aby balónu stačili. Malý Erik se strašně zaradoval, když uviděl náklaďák se dvěma bedýnkami na korbě, a nadšeně zavolal: `Maminko!`. Díky prudkému poryvu větru teď vypadal jako malý medvědí punk rocker. Balón byl přímo nad náklaďákem, když děda Standa zahájil přistávání. Ale Kiki mu řekla, že musí letět před náklaďák, aby si jich řidič všiml a mohl zastavit. Děda Standa jí dal zapravdu a opět rychle nabral výšku. Všichni byli nadšeni, ale děda Standa jim mile, ale přísně, řekl, aby neskákali, protože budou přistávat. A bylo to krásné měkké přistání. Děda Standa se jedním skokem přehoupl přes okraj koše, jakoby byl opět dvacetiletým fotbalistou, a vytáhl Kiki, Charlieho a Erika ven z koše. `Kiki. Pomož mi přivázat balón a můžeme jít.` Tak přivázali balón k zemi a potom se malý šťastný letní medvěd, opička, která točila aktovkou nad hlavou tak, jak to opičky dělávají, malá holčička s velkýma čokoládovýma očima a nejdelšími řasami na světě a dědeček, který běžel, jakoby mu bylo opět dvacet, a ne sedmdesát, rozběhli po chodníku podél silnice a křičeli `stoóóóóóóóp!!!!` směrem k náklaďáku, který přímo před nimi stoupal pomalu do kopce. Řidič zastavil, vyskočil ven a děda Standa mu vysvětlil, co se stalo. Řidič vzal Erika za ruku a zavedl ho k mamince a tatínkovi. Měli o Erika takový strach, že celou cestu strašně naříkali, až téměř přišli o hlas. Ale jeden moc milý holub jménem Drako za nimi přiletěl a řekl jim, že se o Erika nemusí strachovat, protože za nimi letí v balónu. Tak se o něj přestali strachovat a přestali naříkat. I když trochu se o něj báli, protože letěl v balónu. A lední medvědi přece normálně balónem nelétají. Všichni byli rádi, že malý Erik našel maminku a tatínka, a přišel čas se rozloučit.Malý Erik měl slzy v očích. Na rozloučenou olízl Kiki, Charlieho a dědu Standu po tváři. A i když jeho olíznutí páchlo po tuňákovi, nevadilo jim to. Vždyť Erik byl přece lední medvěd. Gary Rostock Pro Kiki
