Archivy | Texty | Články | Gary Snyder: Vrcholová haiku
Gary Snyder: Vrcholová haiku Gary Snyder byl v dospívání horolezcem, studoval orientální jazyky, společně s Ginsbergem se stal v San Franciscu beatnickým básníkem a figuroval v Kerouacově románu. Později odjel do Japonska, vstoupil do kláštera zenových mnichů a buddhismus dodnes zůstává středobodem jeho díla, jež spojuje ekologii s literárními hodnotami. Nyní, ve svých 75 letech, žije na odlehlém sto akrovém ranči v Sierra Nevadě. V říjnu 1955 se v barech a kavárnách sanfranciské bohémské čtvrti North Beach objevily plakáty, na kterých bylo rukou napsáno: „Pozvánkana autorské čtení. 6 básníků na Galerii 6. Pozoruhodná společnost andělů bude číst na scéně své básně. Vstup zdarma. Okouzlující večer. “Básníky toho večera před půlstoletím byli Allen Ginsberg, Michael McClure, Philip Whalen, Philip Lamantia, Kenneth Rexroth, který večer uváděl, a Gary Snyder, jehož v těch časech Ginsberg popisoval jako „vousatého šestadvacetiletého mladíka, který býval dřevorubcem a námořníkem a žil s americkými Indiány“. Ginsberg ještě lichotivě dodal, že Snyder je „z nich ze všech snad nejpozoruhodnější“.
Autorské čtení v Galerii 6 se zapsalo do historie prvním veřejným vystoupením Ginsberga s jeho básní „Kvílení“. Jako druhý po jejích apokalyptických deklaracích („Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,“ překlad J. Zábrany) přednášel Snyder, který připouští, že pochyboval o tom, zda dokáže omráčené posluchače zaujmout. Četl úryvky dlouhé básně „Mýty a texty“, mající kořeny v původním americkém folkloru – pravý protipól „Kvílení“ –, kde se pohybuje mezi Buddhou a černým medvědem „ženatým / s ženou, jejíž ňadra krvácejí / od kojení napůl lidských medvíďat“. Snyder si pamatuje tento večer pro „pocit, který měli lidé po jeho skončení, že byli svědky historického okamžiku. O tom nebylo pochyb. Od toho dne se v okolí konalo autorské čtení každý večer. Tehdy se zrodilo autorské čtení jako kulturní událost v životě amerického národa.“
Jack Kerouac, který tam byl taky a opile dráždil publikum, později vzpomínal na Snydera jako na „jediného, kdo nevypadal jako básník“. Zatímco ostatní byli „svou estetičností buďto příliš elegantní, nebo příliš hystericky cyničtí“, Snyder Kerouacovi připomínal „americké hrdiny starých dobrých časů“. O tři roky později završil Kerouac svou poctu vydáním knihy „Dharmoví tuláci“, románem, kde představuje Snydera jako horolezce a snovače básní Japhyho Rydera.
Snyder by i dnes mohl být považován spíš za dřevorubce než zabásníka. Nosí vysoké boty a čepici, k opasku má připnutý multifunkční nůž (dnes hned vedle mobilního telefonu) a každý den tráví většinu času prací venku. V šedesátých letech patřil k alternativnímu literárnímu hnutí, které se šířilo po celých Spojených státech a Evropě. Seamus Heaney vzpomíná, jak poprvé četl Snyderovy rané básně „v tenké antologii beatnických básníků publikované v Londýně. Do chvíle, kdy jsem se s ním osobně setkal v roce 1971 na večírku v Berkeley, jsem přečetl všechno, co od té doby vydal. Byl navlečený do džínů a hrubé bavlněné košile. Klidně byste si ho mohli představit, jak se krčí pod kamennou stěnou někde na Aranských ostrovech.“
Snyder a jeho žena Carole žijí se svým rozpustilým štěňátkem pudla v přízemním domě, který si (s profesionální pomocí) postavil v podhůří Sierra Nevady, čtyři hodiny jízdy severovýchodně od San Francisca. Podél pětikilometrové štěrkové cesty k ranči na vás mezi stromy vykukují jeleni. Na procházce okolním lesem plným borovic a černých dubů nám Snyder ukazuje na kmeni stromu stopy drápů, které tam zanechal medvěd – možná ten samý, který v jeho nejnovější básni sežral všechny hrušky ze stromu za plotem. Divoká kočka jim zadávila kuřata. Až donedávna měli Snyderovi jen venkovní záchod, vzdálený asi třicet metrů od domu, což by, jak říká ironicky, „mohlo být po ránu nebezpečné“ – mezi borovicemi se plíží také pumy, ačkoli jsou k vidění jen zřídka. Nyní si ale užívají luxusu – mají v domě koupelnu s vanou z leštěného dřeva. Snyder svůj ranč pojmenoval Kikitdizze, což je výraz místního indiánského kmene Wintu pro okolní nízká křoviska pokrývající zem, známá také jako horské trápení. „Těch prvních deset let jsme měli plné ruce práce se stavěním zdí a střech, budováním lázně, stodoly a dřevníku. Dal jsem dohromady knihovnu a psal básně a eseje při petrolejce.“ Snyderův nejstarší syn Kai byl ještě dítě, když v roce 1969
práce na domu začaly. Zůstalo mu v paměti „to horko a prach a spousta pracujících lidí a já, pletoucí se jim pod nohama“. Nyní, ve svých třiceti letech, Kai říká: „Na začátku jsme museli všechnu vodu pumpovat ručně, což dělal táta každý den po dobu asi 40 minut. Hádám, že to bylo dobré cvičení. Vařili jsme na kamnech vytápěných dřevem a dřevem jsme topili i v celém domě. V mnoha směrech to byl styl života, jakým se žilo v 19. století.“
Nové křídlo bylo přistaveno, když Snyder získal v roce 1997 Bollingenovu literární cenu (50 000 $) za „celoživotní básnické dílo“. Nyní už má telefonní linku, ale ne televizi, a připojení k e-mailu, díky němuž je ve spojení s celosvětovou literární a ekologickou sítí přátel. „Nemáme zavedenou elektřinu,“ říká, ne bez pýchy v hlase, „ale máme samostatný systém solárních článků a generátorů. Topíme vlastním dřívím, které získáváme z padlých a suchých stromů. A samozřejmě si uchováváme zásoby, máme spižírnu plnou jídla, rýži na půl roku.“ Servíruje čaj po čínském způsobu a k obědu podává korejské nudle smístním vínem, jehož si každý nalévá podle chuti.
Loni vydal Snyder po dvaceti letech svou první sbírku nových básní. Čtenáři Nebezpečí na vrcholcích se brzy ocitnou ve známém prostředí: básně o práci a přírodě, mnohdy s ekologickým a orientálním podtextem. Jako celoživotní student buddhismu žil na přelomu padesátých a šedesátých let deset let v Japonsku, kde vstoupil do učení k zenovému mistrovi. I když bere buddhismus velice vážně, není dogmatik a ve svých dílech někdy s tímto tématem nakládá s humorem. Báseň, jež začíná „Dharma je jako avokádo! / některé části jsou tak vyzrálé“, pokračuje „krásná velká kulatá pecka“,
tvrdá a kluzká, vypadá jako bys ji měl zasadit – ale pak vystřelí skrze tvé prsty – aby se dostala pryč.
Dokonce i když to verš sám neříká, vyzařuje z básní o práci apřírodě meditativní tendence. Píše o opravování auta se stejnoupečlivostí, kterou vkládá do zenového rituálu. Báseň o zametání cestynebo hraní si s motorem dodávky je právě o tom, o čem vypovídá. „Pokud chce někdo najít nějaké mravní ponaučení, nejsem proti. Ale v zásadě jeto opravdu o opravování auta. Kdo potřebuje víc?“ Některé básně, jako „Pronikání do lesa“, jsou poskládané z názvů nářadí a příslušenství: „Klín a palice, obracák a sochor, /sekerka, láhev, pytel na záda... /společně sbíráme mrtvé a padlé.“ Hlas se vynořuje z jasného pohledu ajasné mysli, kvalit, které charakterizovaly Snyderovu poezii od úvodníbásně jeho první sbírky Štětování (1959):
Tady v údolí je kouřový opar pět dní dešťů vystřídaly tři dny vedra smůla žhne na jedlových šiškách nad skalami a lukami se hemží mračna nových much. Nepamatuji si, co jsem kdysi četl, mám pár přátel, ale ti žijí ve městech.
Heaney, kterému je věnována jedna z básní v knize Nebezpečí navrcholcích, říká: „Od začátku jsem věřil jednoduchosti jeho básní, té reálnosti, ze které vycházely, a líbily se mi tím víc, čím věrněji se přidržovaly smyslového vnímání a hovorového jazyka. A slyšet ho je číst jen umocňovalo můj obdiv. Nespěchal, aby podlézal divákům nebo aby jimkázal. Jeho hlas dával slovům prostor a váhu, aby se tak trochu vrátilazpět ozvěnou.“ Glyn Maxwell, básník mladší generace, chválí Snyderovu „širokou oblažující otevřenost“. Věří, že „prostý stručný tón Snyderova verše skrývá pronikavou citlivost pro rytmus a zvukomalebnost. Má
obdivuhodnou schopnost zprostředkovat fyzikální povahu okamžiku: ‘... zplecháčku upíjím roztátý sníh / a hledím do dáli / průzračným nehybnýmvzduchem.’“ (z knihy Garyho Snydera „Tahle báseň je pro medvěda“,vydalo nakladatelství Argo v roce 1997; do jazyka českého přeložil Luboš Snížek.) Heaney dodává: „Kdyby zedníkovy ruce mohly mluvit, mohloby to znít jako raná Snyderova poezie. Kdyby v severní Kalifornii chodil Buddha s batohem na zádech, mohlo by to také znít jako Snyder.“
Nedávno bylo Snyderovi pětasedmdesát, je šlachovitý, jeho tvář je ošlehaná a dívají se z ní oči, jež Kerouacovi připomínaly oči „staréhočínského mudrce“. Někdy ospale přimhouřené, vzápětí doširoka rozevřenézvědavostí a často lemované vějířky usměvavých vrásek. Odlehlost stoakrového ranče je tak značná, že Carole, jež pochází z Japonska, jevždy nadšená vyhlídkou na „setkání s někým novým“. Snyderovi žijí v široké komunitě asi čtyřiceti rodin, kde je „každý zcela soběstačný, přesto všichni spolupracujeme a půjčujeme si věci“. Kai vzpomíná, jak se svým bratrem „chodili do školy, což byla budova s jedinou místností, asi pětačtyřicet minut pěšky lesem. Třídu tvořila směsice dětí původních místních zemědělců a nové vlny obyvatel, kteří přicházeli zpět do lesů, aby se pokusili žít blíž přírodě a soběstačnějším způsobem. Můj nejlepší kamarád ve škole byl syn místního dřevorubce. Byli velmi konzervativní. Jeho rodina se nám tak trochu vyhýbala, ale byli to dobří lidé.“
Snyder se snaží odlišit svůj způsob života od „navrácení se k půdě,anti-kulturní utopistické představy života mimo společnost. To je vpořádku, když chcete žít tak, jako žil po celý jeden rok Thoreau amůžete přitom zajít k Emersonovi na večeři. Ale tohle se víc podobápůvodnímu hospodaření na farmě a na ranči na západě, kde lidé žijídaleko od sebe a musejí ovládat určité dovednosti potřebné k přežití, ačkoli dnes už náš život závisí na technických vymoženostech, jako jsou řetězové pily, generátory, sekačky na trávu a tak dál. Když jsem sempřišel, nic z toho jsem neměl a může se stát, že jednou zase nic z toho mít nebudu. A tak jsou i jiné způsoby.“ Kai zdůrazňuje tátovu náklonnost k „dělání věcí postaru, s nástroji vyrobenými na místě, svěcmi, které jsou vyrobené s důvěrným poznáním místa a také spochopením, že svět se velmi rychle mění a technika může být pouze pomíjivou berličkou, náhradou za hlubší porozumění pro to, jak někdežít.“
Nejbližší obchody jsou vzdálené padesát kilometrů v lesnatém Nevada City, plodu zlaté horečky v roce 1849, ne větším než anglická víska. Jak Snyder prochází hlavní ulicí, která připomíná scénu z filmů odivokém západu, lidé ho zdraví ze všech stran. Ačkoli vzbuzuje dojem, že je nejšťastnější doma mezi svými, má čas pro všechny. Bodrýhromotluk v místním baru ho poznává z básnického čtení na farmě před téměř čtyřiceti lety. Jeho vzpomínka na tuto událost je dokonalá, zatímco básník si vzpomíná jen mlhavě.
„Vy si to nepamatujete? Napsal jste mně a Anně do knihy věnování.“
„Myslím, že si vzpomínám,“ říká Snyder.
„A pamatujete si, jak z té knihy ukousla kráva kus stránky? A vyjste napsal věnování i pro ni. A ta kráva se pak na tu knihu vykadila.“
„To bych nezapomněl,“ říká Snyder jako vždy zdvořilý.
Gary Sherman Snyder se narodil v roce 1930 v San Franciscu a vyrostlna statku severně od Seattlu. Jeho rodiče, Harold a Lois, byli „nestudovaní, hrdí Američané západního stylu, oba z dělnické třídy.Bratři mého otce šli pracovat buď na moře, nebo do dřevorubeckých táborů. Matka pocházela z železničního města v
Texasu a byla velkoufeministkou.“ Snyderovi vlastnili malou mléčnou farmu, ale museli sishánět i jinou práci, aby uživili rodinu. Když byl Gary malý chlapec, „byli jednou bez práce celých sedm let“. Rodinná zábava sestávala zvečerního předčítání: „Robert Burns, Edgar Allan Poe – velmi melodickápoezie, která uchvátila můj sluch.“ Už v dětství byl znám svou láskou kpřírodě. „Když mi bylo tak osm nebo devět let, chodil jsem sám dostdaleko z domova, zůstal jsem jednu nebo dvě noci venku a dokonce jsemsi i vařil. Když mi bylo patnáct, stal jsem se horolezcem a začal léztna všechny vrcholky pacifického severozápadu. Hlavně na ty, kam se musílézt s lanem a cepínem. Na zasněžené štíty. Sopky. Opravdu vysoké.“ Vdětství a dospívání hodně četl, ale jak sám říká: „První zájem o psanípoezie přišel až s první zkušeností z lezení. Nemohl jsem najít žádnýjiný způsob, jak o tom hovořit.“ Dobrodružství ze slézání vrcholků spolu s estetickým vzrušením při pohledu na orientální krajinomalby v Muzeu umění v Seattlu dalo vzniknout poezii, jež se podstatně nezměnilaani po několika desetiletích uměleckého vývoje. Až v roce 1996 vyšla skladba Hory a řeky bez konce, dlouhá báseň, kterou započal před celými čtyřiceti lety.
Po studiu antropologie a literatury na Reed College v Oregonu seSnyder v roce 1953 zapsal na kalifornskou universitu v Berkeley, kdestudoval orientální jazyky. Tehdy začal také překládat poezii zčínštiny a japonštiny. Jeho zájem o východní asijskou kulturu a myšleníbyl, jak říká, podněcován „etickým uvědoměním, že židovsko-křesťanskátradice přiznává morální hodnoty pouze člověku. Zjistil jsem, žeexistují i jiné tradice, včetně hinduistické, buddhistické a původníchobyvatel Ameriky, v nichž je veškerý biologický život považován zasoučást stejného dramatu a svět není jen divadlem pro lidského tvora, vněmž je všechno ostatní pouze rekvizitou. Nabylo to v mých myšlenkáchvelmi jasného obrazu.“ O letních prázdninách pracoval v Kaskádovýchhorách ve státě Washington jako člen požární hlídky. „Celý červenec asrpen. Vezmete si s sebou jen jídlo, které na tu dobu potřebujete, arádio.“ Tam našel příležitost k meditaci, studiu čínštiny a psaníprvních dochovaných básní. Ještě o mnoho let později objevil svojenaškrábané verše připíchnuté na stěně srubu na hoře Sourdough Mount:„Já, básník Gary Snyder / jsem šest týdnů v roce třiapadesát / žil natomto hřebeni a této skále / a viděl to, co vidí každá hlídka.“
Bagatelizuje svou práci překladatele; nejznámější práce jsou Básně zLedové hory poustevníka Chan-šana, buddhistického tuláka z 8. stoletídynastie Tchang. Dvacet čtyři textů, které vznikly v poloviněpadesátých let, se čte, jako by pocházely přímo z pera mladého Snydera,který již plánoval život plný štípání dřeva, pumpování vody a bezelektrické sítě:
Muži se mě ptají na cestu k Ledové hoře ...nevede tam žádná přímá stezka sníh v létě neroztává vycházející slunce je jen skvrnou ve vířící mlze. Jak jsem to dokázal?
Většina překladů z čínštiny a japonštiny je obvykle „přílišmnohoslovná“, říká. „Dřívější překladatelé jako by nechtěli věřit svýmočím, když viděli ty velmi krátké řádky. Překlady Arthura Waleyho jsoujiž zastaralé, ale svého času byly velmi prospěšné. Ezra Pound bylbrilantní nadšenec, jenž jen šťastnou náhodou přišel s pár dobrýmiřádky, ale ne mnoha.“ Střídmost klasické čínské poezie ovlivnilaSnyderovu vlastní tvorbu. „Západní poezie je plná náboženských obrazůnebo mytologických odkazů, jež se v čínské poezii nevyskytují. Čínskápoezie je světská, logická a nesymbolická.“
Zájem o asijský život a kulturu byl v San Franciscu v padesátýchletech takříkajíc „ve vzduchu“. „Když jsem na tamní literární scénuvkročil, uvědomil jsem si, že jsou tam lidé, kteří uvažují podobně ataké podobné věci do poezie vnášejí. Samozřejmě že ve městě žilapočetná asijská menšina. Jejich přítomnost byla hmatatelná.“
Snyder poukazuje na to, že sanfranciská básnická renesance byla plněrozvinuta v pracích Rexrotha,
Roberta Duncana, Jacka Spicera a dalšíchještě dřív, než z východního pobřeží přijela rozvratná Ginsbergovaparta: „Oni to jen dostali do obecného povědomí.“ Allen Ginsberg zemřelv roce 1997. Ačkoli Snyder není proti tomu, aby byl označován zajednoho z bývalých příslušníků beatnické generace, zdůrazňuje, „že jeto jen historický termín. A oddávání se nostalgii mě nezajímá. Lidé semě ptají: ‘Jste beatnik?’ – Často jsem nazýván beatnickým spisovatelem– a já říkám: ‘Kdysi jsem byl, nakrátko, ale soudě podle toho, jak jsemtvořil v průběhu posledních třiceti let, k nim nepatřím.“ Jeho psaní,jak říká, „patří k nekonvenčnímu křídlu současné americké poezie.Beatnický je příliš vymezující slovo.“ Kritička Marjorie Perloffová,která hodně píše o americké poezii, říká, že nikdy nepokládala Snyderaza beatnického básníka. „Jeho poezie má přímočarost a bezprostřednost,která promlouvá k mladým lidem. Začal jako stoupenec Williama CarloseWilliamse, používal krátké volné verše a hovorou dikci, ale jak ubíhalčas, projevil se především jako přírodní básník vemersonsko-thoreauovské tradici. Beatnici byli v podstatě městští,zabývali se buřičskými společenskými aktivitami, zatímco Snyderovousilnou stránkou je popis vztahu člověka – a teď mám opravdu na mysličlověka-muže, protože Snyder je poněkud patriarchální – k jehoživotnímu prostředí.“ Heaney cítí, že Snyder „má pravdu, když odmítánálepku beatnika. Má rád bezprostřední setkání s přítomností, alehluboce dbá na tradici. Mohli byste o něm říci, že tak jako ví, jak sepíše japonská báseň tanka, stejně tak ví, k čemu slouží tank. Přikládáucho k zemi a naslouchá, spíš než by pokřikoval.“
Ginsberg zůstal Snyderovým celoživotním přítelem – v jedné ze svýchpozdních básní popisuje sám sebe, jak čte Snyderův Výbor z básní takzaujatě, že si neuvědomuje, že sedí na záchodě – a měl podíl na koupipozemku, kde Snyderovi žijí. Snyder ukazuje skrz borovice na domek,který tam Ginsberg postavil a kde nyní bydlí Snyderův mladší syn Gen,dělník. Kai je environmentalista a Carole, s níž se Snyder oženil vroce 1991, má dvě dcery – Miku, která nedávno vystudovala práva, aRobin, která ještě studuje, oběma je okolo dvaceti let.
Poslední dopisy, které Snyder dostal od Kerouaca, jenž zemřel spodlomeným zdravím v roce 1969, byly chvástavé a urážlivé, ale Snyderse na přítele, jenž ho v mládí ve svém kultovním románu mytologizoval,nijak nezlobí. „Jack byl nadšenec. Jako buddhista měl několik velmidobrých postřehů. Bylo to všechno promícháno s jehofrancouzsko-kanadským římským katolictvím, ale co má být? Je těžképochopit, proč lidé ničí sami sebe. Patrně za to může jejich skrytáprastará karma, jejich povaha a vlastnosti, se kterými se narodili.“Pokud jde o nežádoucí břemeno být Japhym Ryderem, „jediný problém je,že musím lidem připomínat, že jde pouze o román. V Dharmových tulácíchje spousta věcí vymyšlená a já nejsem Japhy Ryder.“
Jak se pozornost obklopující beatnickou generaci šířila, udělalSnyder něco zcela typického – odjel úplně sám do Japonska. V prázdnémpokoji – „jen pár knih a stůl“ – v Šokoku-ji v severním Kjótu, jednom zchrámových měst zenové sekty Rinzai – působil jako osobní asistentrošiho, neboli zenového mistra. „Celý první rok jsem mu připravovalsnídaně a obědy a učil ho angličtinu. Přitom jsem studoval japonštinu ačtyři až pět hodin denně meditoval.“ Týden z každého měsíce navštěvovalmístní zenový klášter, kde se účastnil intenzivní meditace neboliseššinu, „soustředění mysli“. V jednom eseji popsal, jak probíhá takovýnormální den. Vstává se ve tři ráno, obličej se „opláchne ledovou vodouz kamenné misky“, potom se po dlouhou dobu sedí v lotosovém sedu.„Někoho mohou nohy z dlouhého sezení bolet, ale až do chvíle, kdyJikijitsu zazvoní na zvon, neexistuje pro nikoho žádná úleva.“ Podvacetiminutové přestávce pokračují mladí mniši v sezení. „Kdokoli byve chvíli, kdy Jikijitsu prochází místností, neseděl na svém místě, jesražen z podušky.“ V dopise příteli Snyder vtipně poznamenal: „Oblékámse do buddhistických rouch & vypadám úplně jako potrhlýorientálec.“
Po krátké návštěvě Spojených států v roce 1959 se vrátil doJaponska, tentokrát s básnířkou Joanne Kygerovou. Dvojice se brzy vzala (Snyder byl již dříve krátce ženatý s Alison Gassovou). Soudě podle zápisků v denících Kygerové, které si o Japonsku a Asii vedla, začalo brzy docházet k neshodám v tom, co oba od života v Asii očekávali. Kygerová píše: „Krátce po příjezdu do Japonska se mě Gary zeptal: ‘Nechceš studovat zen a zbavit se svého ega?’ Byla jsem naprosto všoku: ‘Cože! Po vší té námaze, kdy jsem si nějaké vybudovala?’“ Deníky končí návratem samotné Kygerové domů. „Nedovolil mi ani mít dřevěnou lžíci,“ píše. V Snyderově nové knize je pochvalná poznámka o její poezii. „Myslím, že můžeme
říci, že jsme teď dobří přátelé,“ říká Snyder.
Je zvláštností Snyderovy kariéry, že zatímco první úplné sbírky jehopoezie – Výbor z básní a Okres ve vnitrozemí – byly vydány v roce 1966a 1967 londýnským nakladatelstvím Fulcrum Press, jeho díla jsou od tédoby v Británii publikována jen velmi zřídka. Jeho rané práce byly přijaty příznivě, mimo jiné i Thomem Gunnem, jenž psal o Snyderoviuznale v nejednom londýnském deníku. Britští čtenáři jsou závislí hlavně na americkém dovozu (snadno k dostání), což Snyder nechápe. „Omou práci je větší zájem v Německu, Francii, České republice.“ Některéz jeho sbírek, jako Štětování a Zapadlé kouty, jsou ve Spojených státech stále na pultech. Želví ostrov, jenž získal v roce 1975 Pulitzerovu cenu, je znovu vydáván zhruba jednou ročně. Heaney aMaxwell si na nedostatek britských vydání Snyderových děl stěžují:„Možná, že Snyder zdejším vydavatelům nesedí, protože není vábivěnesrozumitelný ani prvoplánově přístupný. Jeho krajina je nám cizí, vzdálená: Amerika před námi, bez nás, po nás.“
Snyder, jako spisovatel, který od začátku spojil ekologické záležitosti s literárními hodnotami, je často tázán na nebezpečí moderního konzumního a krátkozrace bezohledného života. Stručně řečeno,co je špatné na tom, jak žijeme, a co s tím můžeme dělat? „Nerad dávám jednoduchou filantropickou odpověď: Musíme změnit své hodnoty. Bylo bypošetilé předkládat jednoduchá řešení. Nicméně jedna z věcí, které se nabízejí těm, kteří mohou, je nestěhovat se. Zůstat na místě. A tím nemyslím přestat cestovat; myslím usadit se někde a skutečně se starato to, co je tam třeba udělat. Jen tak může v Americe vzniknout skutečná demokracie. Nikdo nezůstává nikde dost dlouho, aby se ujalzodpovědnosti za místní komunitu.“ Současná vláda Spojených států se k životnímu prostředí chová „opravdu hrozně. Pod Clintonovým vedením měla Organizace pro ochranu životního prostředí (EPA) skutečně za úkolchránit a sledovat životní prostředí. Bushova vláda nám dala jasně nasrozuměnou, že chce, aby EPA byla na straně průmyslu. Liška je vkurníku a v tomto případě je liškou ropný průmysl.“ Se vzrůstajícímicenami ropy předvídá Snyder éru „nepokojů a zmatků a pravděpodobně diktatur. Lidé a komunity, které jsou přizpůsobivé a vědí, jak tím proklouznout, to přežijí. A tady se nabízí thoreauovská odpověď naotázku: ‘Co můžeme dělat?‘ Učte se být víc soběstační, omezte své požadavky a starejte se o sebe a svou rodinu.“
James Campbell sobota 16. července 2005 The Observer Přeložila Michaela Červenková
