Kulturní aktivity Členy Klubu mladého diváka je 25 studentů kvinty až oktávy. Činnost organizačně zabezpečuje Mgr.V. Štefánková. 23. 10. 16. 1. 7. 2. 28.2.-10.3. 7. 3. 27. 3. 28. 3. 25. 4. 27. 5.
28. 5. 30. 5. 24. 6.
Septima, oktáva - návštěva výstavy německého umění v Goethe institutu Mgr. M. Šverma Členové KMD – Divadlo ABC „Král Lear“ Členové KMD – Divadlo na Vinohradech „Marie Stuartovna“ Výstava fotografií koně Převalského „Zpátky v divočině“, PřF UK Praha, ZOO Praha – v prostorách EKO GYMNÁZIA Praha o.p.s. Členové KMD – Švandovo divadlo „Kdo je tady ředitel?“ Kvarta, kvinta – návštěva výstavy A. Muchy „Slovanská epopej“, Veletržní palác PaedDr. A. Hlaváček Členové KMD – Hudební divadlo Karlín „Jesus Christ Superstar“ Členové KMD – Divadlo Na Fidlovačce „SHAPIRA“ Májový večer s verši Mariny Cvetajevové, Czech Prestige – jazyková škola, katedra jazyků Bankovního institutu vysoké školy a.s. – RNDr. H. Pokorná, Doc.Dr. L. Entlerová, CSc. Návštěva filmu „Velký Gatsby“, KEV, Cinema City Flora - RNDr. H. Pokorná Členové KMD – Divadlo Viola „Stařec a moře“ Členové KMD – Divadlo v Dlouhé „Souborné dílo W. S. ve 120 minutách“
Jak dostat vodu do polepšovny aneb Kdo by tam měl vlastně jít Pavla Partyková, kvarta Co je to vlastně voda? Něco obyčejného, chladného, bezcenného? Ne! Něco vzácného, životadárného, vlastně drahocenného. Bublá, šumí, hučí, každý ji zná. Obklopuje nás ze všech stran. I v té nejsušší poušti se nachází skrytá v hlubinách. Vyvěrá v malých oázách klidu a pokoje, kde si smíme na chvíli odpočinout. Voda má mnoho podob, setkáváme se s celou řadou jejích druhů. Největší množství představuje slaná mořská voda. Mořská voda slouží jako útočiště miliónům živočichů, známe ji i jako pohřebiště vraků lodí, jako zdroj obživy nebo odkladiště nepotřebných věcí, avšak nedá se pít. Víme, že sůl je nad zlato, ale ve vodě není příliš vítána. Oproti jiným chemickým látkám z továren je však sůl minimální závadou. Nelze ji vlastně nazývat závadou, neboť má své široké uplatnění, ale k vyslyšení žízně moc nepřispívá. Opravdu čistá a pitná voda je výjimečná, je jako ušlechtilý drahokam v koruně paní Vody. Pokud se ještě více znečistí, jak si poradíme? Co budeme pít? Čím se osvěžíme? Bezbarvá tekutina, bez zápachu s nevšedními zázračnými vlastnostmi dokáže divy nevídané. Umí hrát ty nejjemnější melodie, když pramení a mění se v malý potůček, umí bušit, když stéká vodopády, umí zurčet, umí bublat, umí se zklidnit či úplně ztuhnout do pevnosti skla. Umí uhladit, co bylo drsné i ostré, umí prorazit ty nejtvrdší překážky. Umí udržet živočichy na živu, umí umýt, co se zdá neumytelné. Bez vody není života, bez vody bychom, podle mnohých, nežili. Doprovázena svým věrným nohsledem, pískem, v mořích, v jezerech i v řekách klopýtá tiše přes tvrdé kameny, tvarujíc a zdobíc je na oplátku do rozličných forem a velikostí. Některé dokonce vezme s sebou pod příslibem dobrodružství na své neuvěřitelně dlouhé, strastiplné cestě. V neznámé dáli je však necitelně zanechá jejich osudu samotné, opuštěné, bezradné. Není mnoho sluhů, kteří kromě dobré služby ještě svého
- 21 -
pána nablýskají, naparádí a zbaví stop, které na něm ulpí během nekonečných putování. Zato písek nedopustí, aby padla na jeho paní hanba. Jen když září čistotou, může býti paní Voda užitečná, může zachránit lidské životy, může povzbudit lidskou mysl, může lehce potěšit a pohladit. Bez svého pilného povznášejícího a zušlechťujícího pomocníka by byla jen pohonnou tekutinou starých mlýnů, vodních elektráren či levnou příměsí různých chemikálií. Budeme-li nečinně přihlížet, jak se vodou plýtvá, mrhá, jak utíká neznámo kam, nadarmo, do ztracena, budeme-li pasivně očekávat, bez sebemenších myšlenek, co se stane, opravdu se to dozvíme. Dozvíme se, co se stane, dozvíme se, že dobré vody už není, ale to už bude pozdě, moc pozdě. Kdy je však ten správný čas přestat snít a uvažovat? Kdypak začne jít o opravdu ohrožený druh? Kdy je čas začít jednat? To závisí na vnímání a vnímavosti každého z nás. Můžeme se rozhodnout bez přemýšlení nebo přemítání? Jestliže jsme líní, velmi často odmítáme jakékoli složitější úvahy, než: „Co si dáme k jídlu?“ Změníme nebo zlepšíme snad něco? Nejdřív musíme chtít zatížit a nastartovat mozkové závity. Až budeme chtít, můžeme hledat řešení různých problémů. Chcete-li, přemýšlejte celý život o problematice nějakého technického přístroje a není vyloučené, že dostanete Nobelovu cenu. Ale co s naší Modrou planetou? Zůstane nám modrá navěky? Přežije? Voda, tahle malá holčička, se zatím baví koloběhem svých proměn, ráda si v dobré náladě hraje na schovávanou, za pomoci sluníčka nám zmizí z očí a schová se v nebi. Vyčkává. Vyčkává, až ji přestaneme hledat, čeká na vhodný okamžik překvapení. A opravdu! Přijde z nenadání a už bubnuje do střech domů a nám na hlavy. Bubnuje a směje se, jak nás opět přechytračila. Bez deštníků nám nezbývá než trpět její žertíky. Voda je bohužel jenom malé dítě, které nikdy neomrzí říkačky, hrátky a zlobení. Nikdy nevyroste a nemá důvodu, vždyť už nyní má vyžádaný, často až vyběsněný respekt a každý se raději poddá jejím ztřeštěným, pošetilým nápadům. Lidé se sice po staletí pokouší vybudovat si stálý vzdor nebo vymezit hranice a vychovat to rozpustilé děcko v dospělou moudrou osobnost, leč marně. Marně, vždy si po nějakém čase prosadí svou. Lépe se vzdát a poslouchat, naučit se pozorovat její nálady a smířit se s tím, že je někdo silnější. My máme rozum, ona má sílu a možná podle přísloví, moudřejší ustoupí, uděláme to nejlepší. Kdo ví? Víme, že moudrým voda přináší blahobyt, slávu a štěstí. Ti, kdo nebyli líní a zamysleli se nad nabídkami pomoci, které jim každý den dává, se nemusí bát o své živobytí. Žehná jim a podporuje jejich pracně vybudované hospodářství, hloupé a pohodlné pak míjí bez užitku. Hloupí lidé, kteří jejími nabídkami pohrdli, už o ní neuslyší, rozhodla se vydat jinudy. Odklonila svá ramena, stáhla své prameny. Nikdy víc se nevrátí, už nezavlaží chudá políčka, půjde tam, kde ji chtějí a zvou ji i do svých srdcí. Zanechá nevděčníky jejich smutnému, suchému osudu. Nebude se přece snažit nadarmo. Je jen na nás, jak se rozhodneme, jestli přijmeme její rady a dary, její dobročinnou ruku. Budeme moudří, nebo pohodlní? Tato životní otázka je tu s námi předlouho, od prastarých dob, předává se z generace na generaci a každý se musí rozhodnout. Nebo nemusí? Řídí si někdo svůj život sám, či věří na štěstí, náhodu a snad i smůlu? Pokloní se mu voda? Pomůže mu bez vděku? Svěří se mu voda? Ať to vyzkouší a sám uvidí. Soupeřem, ba až nepřítelem vody, je oheň, ten, ač dobrý pomocník, je zlý pán. V časech, kdy se rozpíná, pálí a dusí, přichází voda, zkrotí jeho pýchu, zbyde z něj jen černé uhlí. Co si však počneme, když přestane pomáhat i voda? Co si počneme, když bezdůvodně zešílí? I ona to dokáže. Během vteřin zmohutní, během minut se stane z maličkého potůčku obrovská ničivá řeka, jako zbavená rozumu smete blízké domy i vše, co bylo v nich. Řine se dál, dokud jí síly stačí, dokud se nevyřádí. Dokud nezničí, co může, dokud nesrovná se zemí lidská obydlí, stromy, rostliny. Najednou se uklidní, nečekaně ztichne. Začne pomalu, lehce ustupovat a předstírá, že nic neprovedla. Tiše a nevinně se vrací do svých koryt. Ten klid je mrazivý. Až nyní si uvědomuje, co se stalo. Nyní si uvědomuje, že se chovala jako malé dítě, které neví, co si počít, neví, co je správné, co špatné, nezná důsledky svých hrůzných činů. Vidouc zatopenou krajinu tiše lituje a sténá nad tou zkázou. Zahanbena, zdrcena slibuje, že to už nikdy neudělá. Leč lidé jí už nevěří, nevěří v její proměnu, nevěří v její poučení, vždyť
- 22 -
mnohokrát slibovala a svůj slib porušila. Budeme jí věřit my? Nezklame nás? Zklame-li, smíme znecitlivět. Nemusí nás vůbec zajímat, smíme se rozzuřit, smíme ji úplně zničit, znectít, ztrapnit ji, už nikdy jí nedopřejeme pohled na lesklou průzračnou hladinu. Jedněm bezcitně škodí, jiné zanechává o samotě, bez rady, jen tak, hanba jí! Avšak přemýšlejme dále. Máme tolik sil? Jsme tak mocní? To ne. My nejsme tak mocní, nejsme tak mocní, abychom tu křivdu na nás spáchanou vyrovnali a sami neutrpěli daleko větší ztráty, ztráty na duchua kulturních hodnotách. Pokud si vodu znečistíme, zbývá otázka, kde vzít jinou životadárnou sílu. Čím budeme zalévat rostliny? Čím osvěžíme svá vyprahlá těla? Nějakými zázračnými náhražkami? A existují vůbec? Co tedy budeme jíst a pít? Určitě vymyslíme mnoho možných způsobůa závisí jen na nás, zda se rozhodneme pro variantu uchovat si průzračný poklad, či vynalézat roky něco s nejistou budoucností, navíc to bude pouhá nedokonalá náhražka. Nejde jen o nás. Co naši nejbližší? Jaký život budou žít naše děti? Voda je prostě natolik potřebná, že můžeme být vděční za dostatek, dokonce za její hojnost v našich krajích. Kdybychom se narodili někde v poušti, stala by se jedním z hlavních měřítek kvality našeho života. My máme štěstí a kvalitu života měříme prostřednictvím jiných veličin. Jen výjimečně nás voda vyruší a rázně nám vstoupí do života. Normálně na návštěvy nechodí. Pokud přijde, klidně si stěžujte, ale nejdříve přemýšlejte, zda jste neučinili nějakou chybu. Nepostavili jste si náhodou dům pár metrů od řeky? Nebo nezapomněli jste zavřít vodovod? Nesnažili jste se to děcko vychovávat a omezovat víc, než samo snese? Voda je moudrá a k návštěvám má vždy velmi vážný důvod. Zamysleme se a snad si sami nemilou mokrou kapitolu našeho života nějak rozumně odůvodníme, možná se jí i vyhneme. Jestli jsem vás nepřesvědčila a stále si myslíte, že je voda stále tak obyčejná, běžná a bezcenná, pokuste se spolehnout chvíli jen sami na sebe, vyzkoušejte pouhý jeden den vodu nepít, jen jednou zkuste odmítnout její služby. Možná změníte názor, třeba také ne. Zkuste to! Dokud to nezkusíte, nebudete mít jistotu. Možná máte myšlenku o vzácnosti vody už odjakživa zakořeněnou v sobě a nepotřebujete žádné důkazy. Možná se dá to vypočítavé a přitom nevypočitatelné dítě s obrovskou mocí v rukou přechytračit! Ale já nic zkoušet nebudu, já jsem respekt k němu a víru v něj už našla. Můj dar vnímání potřeby sebezáchovy je právě jediná pravá, čisťoučká a životodárná vodička. A jaký je ten váš?
Práce byla oceněna 2.místem v XI. ročníku celostátní literární soutěže na téma „Voda pro život“, pořádané Klubem ekologické výchovy ve spolupráci se Zeleným křížem ČR a sekretariátem České komise pro UNESCO
- 23 -
Věrozvěstové před knížecím stolcem Fiktivní reportáž z prvního setkání knížete Svatopluka s Cyrilem a Metodějem Věrozvěstové Cyril a Metoděj jsou ohlášeni. Kníže Svatopluk sedí na starém překrásně vyřezávaném trůnu a tváří se mrzutě. Očividně nemá dobrou náladu. Kolem něho stojí muži ve zbrani. Na stoličce vedle trůnu sedí nervózní Jirásek a píše si důkladně poznámky. Do místnosti vchází Cyril a hned za ním Metoděj. Cyril praví: „Buď zdráv, kníže Moravský a Slovenský. Přicházíme do tvé země s písmem a vírou. Můj bratr slove Metoděj a nese s sebou truhlici, v níž je uloženo písmo, které jsme nazvali cyrilicí podle mého současného jména, neboť mé původní jméno Konstantin k tomuto účelu nebylo vhodné. A v ní najdete…“ „Proč?“ skáče mu náhle do řeči kníže Svatopluk. To je velmi nevychované, ale kníže je kníže, a tak si může dovolit skoro všechno. „Co prosím?“ ptá se Cyril. „Proč se nehodí pro tvé poslání jméno Konstantin?“ „Protože to je jméno, které je z doby před mým pokřtěním.“ „A co je pokřtění?“ „To je, zjednodušeně řečeno, pojmenování a zasvěcení bohu.“ „Jakému bohu?“ ptá se posměšně kníže. „Jedinému, který je.“ „Ale my jich máme víc!“ dobře se baví Svatopluk. „To je možné, ale my vám přinášíme víru jen v jednoho boha.“ „Dobrá,“ chápe Svatopluk, avšak jako správný politik se hned ptá: „ale jaké výhody nám přestoupení na vaši víru přinese?“ A Cyril mu odpovídá: „Dost hloupá a hříšná otázka. Co tím myslíte?“ „Takhle se mnou mluvit nebudeš, zvěrozvěste!“ zařve rozlíceně Svatopluk. „Uznávám,“ pronese Cyril tiše. „Omlouvám se, kníže. Ale já jsem věrozvěst, ne zvěrozvěst. Zvěstuji pravou víru, se zvířaty nemám nic společného. A chcete-li znát důvod, proč přestoupit na křesťanskou víru, tak, čistě politicky, vám z toho plyne spojenectví s ostatními křesťanskými zeměmi. Ale to by vás mělo, jako budoucího křesťana, zajímat ze všeho nejméně.“ řekne Cyril dopáleně. Kníže Svatopluk se usměje a medovým hlasem pronese: „Tato výhoda křesťanství mě zatím, jako knížete velkého území a státníka, zajímá ze všeho nejvíc. Posoudit ostatní výhody budu mít čas, až uvidím, jak funguje ta první.“ Otočí se k Jiráskovi, který hltá každé slovo, jež v místnosti padlo, a praví: „Můj poslední výrok nezapisujte. Budoucím generacím lidu by mohl znít poněkud nemístně.“
- 24 -
„Spolehněte se, já také potřebuji, aby to v mých knihách vyznělo co nejvlastenečtěji.“ souhlasí Jirásek. „A co to písmo?“ táže se Svatopluk. „Hodilo by se nám.“ „Hned vám to povím,“ odpovídá horlivě Metoděj, který až dosud mlčel. „To je totiž moje dílo. Sestavil jsem ho já, ale je pojmenováno po něm,“ a po straně ukáže palcem na Cyrila. „Ehm, ehm,“ odkašle si významně Cyril s káravým pohledem na Metoděje, který zrudne, ale pokračuje: „ je to písmo o 45 znacích, znamenajících každý určitou část slov. Jeho nejnovější podoba se skvěle osvědčila při přepsání Bible a dopsání její druhé části.“ „To zní docela dobře. Doufám, že se u nás oba na pár let zdržíte a všechny mé otázky mi postupně zodpovíte. Nyní mě však volají i jiné státnické povinnosti.“ uzavře rozmluvu Svatopluk Poté věrozvěsti odešli a kníže významně pohlédne směrem k Jiráskovi a praví: „Věřím, že máte potřebný materiál. K dalším setkáním s nimi vás samozřejmě zvu a očekávám, že za moji vstřícnost k vašemu přání zde být přítomen, mě patřičně vyzdvihnete nad ostatní knížata všech časů a zemí.“ Celé toto jednání vyslechl a pro noviny Stará Morava zpracoval reportér Tomáš Přidal, kvarta. Práce byla odeslána do literární soutěže „Cestou dvou bratří“.
- 25 -
