Jací bychom neměli být*

ŘÍJEN 2005

Jací bychom neměli být*

Jiří Weigl

Jiří Weigl: Jací bychom neměli být Mojmír Hampl: Bída mezinárodního přerozdělování Petr Mach: K narozeninám Margaret Thatcherové Václav Klaus: Mýtus tureckého nebezpečí

CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024

Falešná objektivita Pithart je ve svém postoji velmi nekorektní tím, že se záměrně staví do pozice jakéhosi objektivního, nestranného a poučeného intelektuálního pozorovatele a analytika naší nejnovější historie a při tom umně zamlčuje to, že již téměř šestnáct let je velmi vyhraněným praktickým politikem, který zastával a dosud zastává nevýznamnější ústavní funkce v tomto státě a má přímou zodpovědnost za řadu klíčových rozhodnutí, kte-

rá byla v minulosti u nás činěna. Je navíc politikem, který se celá léta v politice úporně prosazuje a těžce nese dílčí zakolísání, která se na jeho jinak veleúspěšné politické dráze vyskytla. Právě tendenčnost zmíněného rozhovoru ukazuje, že maskované vyřizování si účtů s těmi, které viní za nenaplnění svých politických ambicí, je pro něho důležitější než skutečně objektivní pokus o pohled na naši současnost, která přes všechny problémy minulosti i současnosti je úspěchem, o němž před listopadem někdo těžko dokázal vůbec snít. Pithart začíná rozhovor postulováním své na odiv stavěné objektivity, jeho údajného primárního zájmu o stanovis-

ŘÍJNOVÝ GRAF CEPU Česko – bohatý donátor? Zahraniční rozvojová pomoc v % HDP 0,16 0,12 0,08 0,04 0 Litva

* Polemika s rozhovorem Petra Pitharta v magazínu EURO, říjen 2005.

ko politického soupeře, objektivity, která je prý mylně vykládána jako nerozhodnost. Zapláče nad úpadkovými civilizačními trendy v jejich české provenienci a zopakuje známé úvahy o české odtažitosti od státu, neúcty k institucím a zákonům atd. Potom se opře do ideologií, které prý brání nalezení obecně přijatelných řešení. A hned vyráží do útoku proti privatizaci, tak jak byla na počátku devadesátých let provedena. Prý se mělo postupovat obezřetně, neustále se jistit zpevňováním právního rámce a získat do země jakési „dlouhé peníze“ ze zahraničí, namísto masové privatizace, říká bývalý předseda české vlády, který si musí dobře vzpomínat na bezradné ma▲

Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail: [email protected] www.cepin.cz

Říjnové číslo magazínu EURO přineslo rozhovor publicisty Karla Hvížďaly s Petrem Pithartem, jehož úvahy shrnul pod titulkem s otazníkem „Jací jsme?“. Kladené otázky umožňují Petru Pithartovi jeho typické mudrování a zdánlivě hlubokomyslné a okázale údajně neideologické „reflektování“ české starší i nedávné minulosti a současnosti, jak je známe z jeho starších textů i veřejných vystupování. Zpovídaný politik neříká nic nového, ale přesto jeho tvrzení stojí za polemiku proto, že znovu opakují velmi zaujatá a neobjektivní klišé a tendenční nepravdy, která se léta podsouvají veřejnosti a stálým opakováním se snaží vytvořit posunutou oficiální interpretaci naší nedávné minulosti.

Polsko

Maarsko Slovensko Pramen: MZV, 2005

ČR

USA

NEWSLETTER – říjen / 2005 ratóny jednání své vlády neschopné řídit totálně postátněnou ekonomiku s tisíci firem bez trhů, výrobního programu i financí, které se v rukou nikomu neodpovědného managementu ztrácely před očima v procesu nezastavitelné spontánní privatizace. Neříká nám, proč jeho vláda jasnozřivě nevytvářela onen mytický dokonalý právní rámec, nepřipomíná, co se stalo v zemích na východ a jih od nás, které rychle neprivatizovaly, nezmíní katastrofu bývalé NDR, která se přes dokonalý importovaný právní rámec a dlouhé peníze ze Západu stala neřešitelným břemenem pro celé Německo. On privatizoval mladoboleslavskou Škodovku Volkswagenu, a tak se to prý mělo dělat všude. Neříká, kolik bylo takových podniků, o něž zvenku na počátku 90. let někdo stál.

Nevím, kde pan Pithart bere přesvědčení, že etnicky a jazykově vymezené národy jsou reliktem nerozvinuté střední a východní Evropy, zatímco západ kontinentu již žije v nirvá-

Zpovídaný politik neříká nic nového, ale přesto jeho tvrzení stojí za polemiku proto, že znovu opakují velmi zaujatá a neobjektivní klišé a tendenční nepravdy. ně politicky definovaných národů, mezi nimiž konflikty nehrozí. Krize umělého multikulturalismu a vyhrocující se averze vůči odlišným subkulturám imigrantů v západní Evropě svědčí o tom, že s tou naší zaostalostí to zase až tak hrozné v tomto směru nebude. Petr Pithart dále správně kritizuje víru v to, že máme jako země větší význam, než tomu skutečně je. A nabízí na tyto velikášské pocity i velmi realistický lék – budování sjednocené Evropské unie. V tomto ohledu mu musím dát za pravdu. V jejích struk-

turách nás skutečně z pocitu vlastní významnosti vyléčí, o tom nepochybuji. Korunu všemu Petr Pithart nasazuje ve svých štítivých moralistních úvahách o českém klientelismu a korupci, v nichž si notuje s tazatelem Hvížďalou. Podle něj jsme jimi nevyléčitelně poznamenáni, vyvážíme je na morálně čistý Západ a dokonce jsme těmito neřestmi nakazili takové poctivce od kosti, jako byli členové německého managementu Volkswagenu obvinění z korupce. Pro Pitharta, dlouholetého premiéra a předsedu Senátu, je právě toto hlavní charakteristika naší transformace a viní Západ z toho, že nás považuje za success story. Rozsáhlý rozhovor Petra Pitharta tak na otázku jací jsme odpovídá spíše svým celkovým vyzněním, než konkrétními odpověďmi na otázky Karla Hvížďaly. Možná, že by mu ale slušel název trochu jiný, než pod jakým byl publikován. Měl by se podle mě jmenovat: Jací bychom neměli být.

NABÍZÍME

CEP nabízí zájemcům speciální sborník „Benešovy dekrety“ číslo 18/2003. Obsahuje předmluvu Václava Klause, přednášky Václava Pavlíčka, Jindřicha Dejmka a Jiřího Weigla a rozsáhlou dokumentární přílohu: I. Mnichovská dohoda a její následky, II. Mezinárodní smlouvy o poválečném uspořádání, III. Dekrety prezidenta republiky, IV. Mezistátní smlouvy po druhé světové válce a V. Nález českého Ústavního soudu k dekretům. Editory sborníku jsou Ilona Bažantová a Marek Loužek.

CEP nabízí sborník číslo 26/2003 s krátkým ale úderným titulkem: „1953“. Do sborníku přispěli Vladimír Nálevka, Miloslav Ransdorf, Jiří Svoboda, Jiří Weigl, Václav Veber, Zdeněk Jirásek, Miroslav Tuček, František Vencovský, Richard Salzmann a Marcela Palíšková. Editor Marek Loužek zařadil do publikace i přílohy – životopis Stalina a jeho spolupracovníků, protokoly jaltské a teheránské konference, pakty Stalina s Hitlerem a československé bankovky z 50. let 20. století.

Cena 50 Kč, 183 stran.


objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 192 406, e-mail: [email protected] 2

■

Potřeba sebereflexe Příčinu této „objektivity“ odhalí vzápětí. Na vině všeho je pokleslé ideologické stranictví na příkladu ODS, která, jak pamětníci vědí, se provi-

nila tím, že vyhrála volby a učinila konec páně Pithartovu premiérství. Zrušili jsme šlechtu již za první republiky, zbavili jsme se Němců a Slováků, říká politik, který byl jedním z hlavních protagonistů eroze Československa, a hlubokomyslně volá po národní sebereflexi. Cituje A. de Tocquevilla hovořícího o Francouzské revoluci: „Bez jasného pohledu na starou společnost, její zákony, její neřesti, její předsudky, její bídu i její velikost nepochopíme nikdy, co učinili Francouzi během šedesáti let, jež následovaly po jejím pádu.“ Kdyby toto skutečně sám učinil, nemohl by zrušení šlechty, odsun Němců i rozpad Československa ahistoricky považovat za morální neduh, z něhož se máme dnes léčit jakousi blíže neurčenou národní sebereflexí. Když sebereflexi, potom autorovi doporučuji v posledním případě výhradně vlastní. I zahraničně politická část rozhovoru vybízí k polemice.

NEWSLETTER – říjen / 2005

Bída mezinárodního přerozdělování Mojmír Hampl člen představenstva České konsolidační agentury Rok 2005 ještě neskončil. Ale už teď by se dalo říci, že do historie možná vstoupí jako rok Velké Pomoci. Velká písmena jsou na místě, protože málokdy v dějinách bylo během tak krátkého časového úseku tolika ústy tolik řečeno o nebezpečném rozevírání nůžek mezi prosperujícím Severem a zaostávajícím Jihem, o globální morální odpovědnosti bohatých za životní podmínky chudých a o zásadní potřebě celosvětové „záchranné sítě“ pro země, které dlouhodobě zaostávají v hospodářské úrovni nejen za stále unikajícími světovými ekonomickými šampióny, ale i za hlavním pelotonem průměrných. Velká pomoc byla hlavním bodem agendy nejen při jednání skupiny G8 a několika schůzkách Evropské rady, ale stala se i klíčovou položkou posledního zasedání Valného shromáždění OSN. Mnozí slavní umělci pak dělali kompars politikům (nebo naopak, je-li libo) při koncertech

ných jednání potichu vytratila. Zjednodušeně řečeno, smyslem Velké Pomoci zůstalo pouze kompenzovat chudé země za jejich komparativní nevýhody (a to ještě s mnoha otazníky) a nikoli umožnit jim na světovém trhu uplatnit jejich komparativní výhody.

LIVE 8 a mnoha méně viditelných akcích podobného druhu. Všechno dohromady to byla hezká představení pro diváky, ovšem pouze pro ty, kteří se spokojí s prvoplánovými argumenty a rozmáchlými gesty. Ty bývají občas stěží snesitelné i v komunální politice, v té mezinárodní však mohou působit dokonce směšně. Téměř celý problém Velké Pomoci se totiž nakonec redukoval na jedno jediné opatření: tzv. oddlužení nejchudších zemí světa. Ekonomicky vzato se tedy celá záležitost globální odpovědnosti bohatých smrskla na opatření nejspornější a z dlouhodobého hlediska nejobtížněji obhajitelné. Naopak skutečná pomoc, v podobě snížení všech bariér pro přístup produkce z chudých zemí do bohatých a s ním se rýmující odbourávání překážek pro protisměrný tok kapitálu z bohatých zemí do chudých, se nakonec ze všech agend výše zmíně-

Planetární solidarita Pokud chceme pochopit podstatu programu oddlužení nejchudších zemí, je nutné podívat se alespoň zčásti na detail. Tento program se v první fázi bude týkat 14 afrických subsaharských zemí a 4 zemí Latinské Ameriky, přičemž v příštích třech letech se do něj může zapojit dalších 9 afrických a latinskoamerických států. Celkový objem závazků, které těchto 18 zemí má vůči třem za oddlužení odpovědným nadnárodním institucím (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Africká rozvojová banka), činí aktuálně zhruba 50 miliard dolarů. Roční dluhová služba z této sumy pak představuje sumu přes 2 miliardy dolarů. Oddlužení má proběhnout jednoduše tak, že těmto 18 zemím budou

každý rok postupně odpouštěny splátky jistin a úroků, které by dlužnické země měly z jednotlivých úvěrů načerpaných od uvedených tří institucí splácet. To pochopitelně znamená, že v hospodaření Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Africké rozvojové banky vznikne kumulovaně v příštích necelých 20 letech celková díra ve výši právě oněch 50 miliard dolarů. Takový objem nevrácených půjček by sám o sobě nutně znamenal snížení zdrojů pro další úvěrování (a tedy i pro případné nové půjčky nejchudším). Proto tzv. tvrdá verze programu oddlužení, podporovaná zejména Velkou Británií, počítá s tím, že tuto díru by bohaté země zacelily tak, že v následujících 20 letech do těchto institucí přilijí každý rok právě takový objem nových prostředků, který se rovná sumě odpuštěné (tedy 2 miliardy dolarů). Vzhledem k tomu, že Mezinárodní měnový fond, Světová banka ani Africká rozvojová banka nejsou soukromé instituce, ale hospodaří pou▲

NABÍZÍME

CEP nabízí studii „Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus“ z pera známého českého ekonoma Mojmíra Hampla. Knížka se zabývá vztahem ekonomie a přírodních zdrojů, zkoumá skeptické názory o vyčerpání zdrojů a dokazuje jejich mylnost. Na konceptu „prověřených zásob“ a podceňování růstu poznání Hampl ukazuje, proč vyčerpání nemusí děsit. K publikaci napsal předmluvu Václav Klaus.

CEP nabízí sborník č. 42/2005 „Krach evropské ústavy“, do něhož přispěli Anthony Coughlan, Jan Rokita, Mirek Topolánek, Václav Klaus, Jiří Weigl, Martin Hanus, Petra Kuchyňková, Lukáš Petřík, Ondřej Šrámek, Jiří Zahrádka, Jiří Brodský, Petr Mach, Michal Petřík a Marek Loužek (editor sborníku). Předmluvu k publikaci napsal Václav Klaus.




NEWSLETTER – říjen / 2005 ze s prostředky, které jim svěřily jednotlivé členské země z peněz, které vybraly od svých občanů, nejde v posledku o nic více a nic méně než o planetární přerozdělování zdrojů od bohatých k chudým, o nadnárodní obdobu redistribuce na národní úrovni. Stejně jako při přerozdělování na národní či komunální úrovni platí i zde, že ty, kteří takovéto oddlužení navrhují a při pronášení svých návrhů se nechají fotografovat, tento program nestojí ani haléř z vlastního, tudíž je nemusí trápit ani otázka efektivnosti takovýchto programů (viz dále). Jde pouze o rozdávání z erárního. Potud nic překvapivého. A že nové bohatství nikde a za žádných okolností nevzniká přerozdělováním již vytvořeného, je minimálně ekonomům také zbytečné připomínat. Za poznámku možná stojí dva momenty. Zaprvé proč mnozí politici západního světa takovéto planetární přerozdělování prosazují, když pode standardní teorie veřejné volby je za každým přerozdělováním v politice boj o konkrétní hlasy těch, kte-

rým je přerozdělováno. Příjemci v nejchudších zemích přece nejsou registrovanými voliči politiků prosazujících tyto plány. Odpověď je zřejmě v tom, že tato redistribu-

ovládaná juntou či diktátorem), zvrhává se často tato mezinárodní pomoc v nezamýšlený přesun peněz od „chudých a středně-příjmových daňových poplatníků v bohatších zemích ke královsky bohatým jedincům ve třetím světě.“

V hospodaření Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Africké rozvojové banky vznikne kumulovaně v příštích necelých 20 letech celková díra ve výši právě oněch 50 miliard dolarů.

Syndrom závislosti Výše uvedené ale není to nejdůležitější. Daleko podstatnější je, že podobné programy planetárního přerozdělování v diskusi o rozvojovém světe vytlačují mnohem důležitější otázky, na něž je nutné hledat odpovědi. S pomocí již citovaného Petera Bauera se podívejme alespoň na dvě. Jak je možné, že vyspělý svět poskytl zejména subsaharským africkým zemím v rozmezí padesátých až devadesátých let minulého století pomoc ve výši téměř 2 bilionů dolarů a většina z těchto zemí v čase chudne a nikoli bohatne? Podle údajů Světové banky země subsaharské Afriky za posledních 20 let reálně zchudly o celou jednu čtvrtinu (měřeno v HDP na hlavu) bez ohledu na gigantický objem prostředků, který do nich byl na-

ce prvotně politicky cílí na domácí publikum v bohatých zemích, nikoli na publikum v zemích obdarovávaných. Druhým štiplavým momentem je skutečnost, na kterou upozorňoval ve svých dílech Lord Peter Bauer, jeden z nejvýznamnějších ekonomů zabývajících se hospodářstvím rozvojových zemích. Několikrát ve svých textech uvedl, že vzhledem k enormnímu korupčnímu potenciálu nadnárodními organizacemi poskytované pomoci, kterou v „zachraňované“ zemi téměř vždy fakticky obdrží centrální vláda (často

pumpován. Naopak země východní a jihovýchodní Asie za stejnou dobu až na výjimky bez prostředků z mezinárodních institucí zbohatly čtyřnásobně. To samo o sobě by mělo především mezinárodní instituce samotné přesvědčit, že problém je zřejmě jinde. Obecný Bauerův argument není těžké odhadnout. Spolehlivě nejmenší účinnost má pomoc, kterou poskytuje mezinárodní instituce či vláda bohaté země vládě chudé země. Ani jedna z obou vlád neumí investovat, alokovat zdroje, rozhodnout o perspektivnosti odvětví a určit, které peníze se skutečně v dlouhém období zhodnotí, a které ne. A to zcela pomiňme zrůdné jevy jako bylo částečné používání mezinárodních rozvojových úvěrů na pořizování zbraní ve válce Etiopie a Eritrei, které obě patří do kategorie superchudých zemí. Horší je, že tato pomoc může dlouhodobě vytvářet „syndrom závislosti“. Vlády a zájmové skupiny v chudých zemích se soustřeďují jen na dělení zahraniční pomoci a na úsilí o získání další. Končí ja▲

NABÍZÍME

CEP nabízí sborník číslo 33/2004 „Mezinárodní terorismus – starý nebo nový fenomén?; Devadesát let od sarajevského atentátu“, který shrnuje texty ze dvou seminářů konaných v roce 2004. Do sborníku přispěli Petr Robejšek, Jan Eichler, Eduard Gombár, Miroslav Mareš, Jindřich Dejmek, Robert Kvaček, Ivan Šedivý. Editorem sborníku je Marek Loužek. Předmluvu ke sborníku napsal prezident Václav Klaus.

CEP doporučuje sborník číslo 32/2004 „Trvale udržitelný rozvoj“, do něhož přispěli ministr životního prostředí Libor Ambrozek, ekonomové Mojmír Hampl a René Hladík, novinář Ivan Brezina, poslanec Martin Říman, dále Petr Mach a Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku. V příloze jsou přetištěny články Václava Klause o životním prostředí z let 2000 až 2002. Předmluvu ke sborníku napsal Václav Klaus. Cena 50 Kč, 100 stran.



NEWSLETTER – říjen / 2005 kákoli snaha o produktivní aktivity, které by mohly růst bohatství nastartovat (zvlášť když chudí mohou jen obtížně exportovat do bohatých zemí). Bauer dokonce připouští, že „syndrom závislosti“ může vést i ke snahám zkreslovat statistiku. Vládcové tradičně obdarovávaných zemí nezřídka upravují růstová čísla dolů, aby vypadali chudší

Pokud by skutečně začarovaný kruh chudoby existoval, nebyl by logicky žádný růst blahobytu v žádné zemi a v žádném časovém období vůbec možný.

„Začarovaný kruh“ chudoby Druhou naléhavou otázkou je, zda skutečně existuje cosi jako „začarovaný kruh chudoby“ v subsaharské Africe či Latinské Americe. Existencí tohoto jevu vysvětlují stoupenci tzv. rozvojové ekonomie

Skuteční diktátoři Pokud lidé svobodně a v míru pracují a kooperují, pak je přirozené, že bohatnou a hospodářství roste. Naopak stav dlouhodobého nerůstu a chudoby je nepřirozený a nenormální. A je zapříčiněn nejspíše jedním z nenormálních faktorů uvedených výše. Výchozí stav chudoby při normálním běhu věcí není tudíž nutně nevýhodou, naopak může být relativní výhodou, neboť nízký důchod v dané zemi znamená zpravidla nízkou cenu jejích zdrojů a tudíž komparativní výhodu vůči bohatším. Právě proto profesor Schultz ve své nobelovské přednášce píše: „Největším omylem je předpoklad, že standardní ekonomická teorie není vhodná pro pochopení zemí s nízkým důchodem, a že je zapotřebí zvláštní ekonomické teorie.“

Bolestnou pravdou je, že dlouhodobá prosperita a růst každé země jsou vždy a za všech okolností podmíněny primárně domácí politikou, kterou nic nemůže nahradit.

Tyto elementární pravdy však v trudných výročních zprávách UNDP (United Nations Development Programmme) absentují. Dokud absentovat budou, budeme se jako obyvatelé bohatších zemí stále divit, proč tak obrovské zdroje vynakládané na pomoc nejchudším zemím přinášejí tak mizivé efekty. A budeme doufat, že zjevná nefunkčnost této cesty k růstu a bohatství v chudých zemích nepovede k ještě horším politikám – například k vyslyšení zákeřného volání po tom, aby se tzv. problém rozevírajících se nůžek mezi bohatým Severem a chudým Jihem „vyřešil“ tak, že by bohatší část světa svůj růst zbrzdila. To by byla totiž teprve prohra ekonomie a zdravého rozumu a naopak výhra všech diktátorů a válečníků, kteří nepřirozeně brzdí růst svých vlastních zemí. Ti by se stali diktátory celosvětovými, protože z pozice posledních v pelotonu by určovali, jak rychle mají bohatnout všichni ostatní. O takové moci se zatím Castrovi či Mugabemu ani nezdálo.

NABÍZÍME

primárně domácí politikou, kterou nic nemůže nahradit. Ani velkorysé dary celého světa. Válka, autokratická vláda, izolacionismus, nesvoboda ekonomická a politická, to jsou spolehlivé retardéry růstu ve všech nejchudších zemích světa, ať již leží v Africe či jinde. V každé z 20 nejchudších zemí světa počínaje Čadem či Rwandou a konče Severní Koreou či Kubou (kterých se oddlužení netýká, protože tak velkorysé půjčky nedostávají) bychom alespoň jeden, ale spíše více z uvedených prvků nalezli. Mezinárodní pomoc může přinejlepším tišit některé bolesti, ale k zajištění toho, aby se dělala dobrá politika doma, může přispět jen poměrně málo. Podle Bauera někdy

CEP nabízí sborník č. 36/2005 „Proč skomírá evropská ekonomika“ s předmluvou Václava Klause. Do sborníku přispěli Robert Holman, David Marek, Luděk Urban, Eva Zamrazilová, Martin Jahn, Kamil Janáček, Vladimír Tomšík, Hynek Fajmon, Petr Mach, Filip Drapák, Josef Jílek, Miroslav Ševčík a Dušan Tříska. Editorem sborníku je Marek Loužek. Cena 50 Kč, 126 stran.


■

než jsou, a mohli požadovat po mezinárodních institucích a vládách další pomoc. Paradoxem pomoci tak může být podpora těch jevů, kterým měla pomoc předcházet. Na hezkém příkladě klasické redistribuční politiky tento paradox ukázal americký sociolog a ekonom Charles Murray. Při zkoumání systému podpor matek samoživitelek v USA došel k závěru, že zvyšování podpor pro tyto matky vedlo k téměř lineárnímu růstu jejich počtu. Vyšší podpora motivovala zejména nízkopříjmové svobodné matky k tomu, aby se nesezdávaly se svými druhy a žili spíše „na hromádce“, protože sňatek by připravil rodinu právě o podporu pro samoživitelky. A tak politika snažící se pomoci definované skupině potřebných pouze tuto skupinu rozšířila. Počet subsaharských afrických zemí závislých na mezinárodní pomoci se sice nezvyšuje, ale s trochou nadsázky můžeme říci, že dle Bauerových argumentů tomu tak možná je proto, že se dramaticky nezvyšuje objem mezinárodní pomoci.

dokonce naopak – pomoc může udržovat u moci špatné. Vzpomeňme jen na zairského diktátora Mobutua či na současné tragické dění v Zimbabwe pod taktovkou kdysi silně světem podporovaného Roberta Mugabeho.

nemožnost chudých zemí zbohatnout. Chudé země nejsou údajně schopny vytvářet dostatečné úspory. Málo úspor znamená málo investic, málo investic zase nízký růst a nízký růst chudobu ad infinitum. Peter Bauer či Theodore Schultz (laureát Nobelovy ceny za ekonomii právě za významné příspěvky ke zkoumání málo vyvinutých ekonomik) tuto tezi svorně popírají. Pokud by totiž skutečně začarovaný kruh chudoby existoval, nebyl by logicky žádný růst blahobytu v žádné zemi a v žádném časovém období vůbec možný. Lidstvo by dodnes muselo žít na úrovni neolitu. Příklady růstu vyspělého světa od konce 18. století dodnes či již zmíněný růst v jihovýchodní Asii ve druhé polovině 20. století ukazují, že začarovaný kruh chudoby je pouze chabou teoretickou oporou pro politiku planetárního přerozdělování, ale těžko vysvětlením čehokoli. Bolestnou pravdou je, že dlouhodobá prosperita a růst každé země jsou vždy a za všech okolností podmíněny


K osmdesátinám Margaret Thatcherové Petr Mach Centrum pro ekonomiku a politiku buje, že na politickém trhu nejsou zatím schopni konkurovat Tonymu Blairovi. Od té doby, kdy opustila

mohli majetek prodávat novým investorům. Zajímavé jsou i její postřehy o Václavu Havlovi. „O tom, že je Václav Havel antikomunista, nelze pochybovat. Je to ale člověk levicový a obráží se to v jeho

Setkání Václava Klause s Margaret Thatcherovou. Londýn 19. října 2005. čanskou společnost a svobodné hospodářství“. Thatcherová obdivuje naši liberalizaci cen a kupónovou privatizaci, která převedla

(v důsledku sílících proevropských tendencí v Konzervativní straně) premiérské křeslo, má Thatcherová čas věnovat se psaní knih. Kromě pamětí („Roky na Downing Street“, česky 1996) je nejdůležitějším dílem nedávná kniha Statecraft (česky „Umění vládnout“, 2003), která je vlastně brilantním návodem, popisem toho, čemu by se dalo říkat thatcheristická politika. Pro nás je zajímavé určitě to, co říká Thatcherová v tomto svém díle o České republice. „Česká republika je jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí. Vděčí za to především téměř vizionářské politice svého bývalé-

Thatcherismus lze zjednodušeně charakterizovat jako politiku postavenou na kombinaci hájení individuální svobody a volného trhu, hájení národních zájmů a nedůvěry v nadnárodní vládnutí. obrovský majetek z neefektivního státního vlastnictví do rukou občanů, kteří na nově vytvořených trzích

6

(Foto ČTK)

pohledu na svět.“ Thatcherová hovoří o tom, jak byla znepokojena, když Havel pronášel utopistické vize o „novém multikulturním uspořádání světa s novou úlohou nadnárodních institucí“. Margaret Thatcherová byla úspěšnou političkou, která spolu s Ronaldem Raeganem přispěla k tomu, že komunismus padl ještě za našeho života, která reformovala britský skorosocialismus sedmdesátých let snížením daní, privatizací a liberalizací a neinflační měnovou politikou a která dodnes je důležitou autoritou a vzorem pro konzervativní politiky nejen v Evropě.

■

12. října oslavila bývalá premiérka Velké Británie kulaté osmdesáté narozeniny. Současně je tomu letos třicet let, kdy byla Margaret Thatcherová ve svých padesáti letech zvolena lídrem britské Konzervativní strany a patnáct let, kdy opustila premiérské křeslo. Tato kulatá výročí jsou dobrým důvodem nejen popřát vše nejlepší k narozeninám, ale také připomenout si její politiku a její vidění světa. Politiku, pro niž se od té doby vžil název thatcherismus. Málokterý politik se zapsal do dějin politického myšlení tak, že by se po něm nazýval politický směr. Thatcherismus lze zjednodušeně charakterizovat jako politiku postavenou na kombinaci hájení individuální svobody a volného trhu na jedné straně a hájení národních zájmů a nedůvěry v nadnárodní vládnutí. Politici, kteří prosazují odstraňování vládních regulací, snižování daní a privatizaci a současně mají rezervovaný vztah k institucím typu OSN či Evropská unie, které rozhodují bez zřetelného demokratického mandátu, jsou dnes právem nazýváni thatcheristickými politiky. Margaret Thatcherová byla a je obrovsky silná osobnost, což dobře ilustruje patnáct let trvající tápání Konzervativní strany po jejím odchodu. Nejde zdaleka jen o tápání při neustálém hledání nového lídra, ale i o tápání ideové. Britští Konzervativci zkrátka na patnáct let opustili thatcherismus. Jejich nejednoznačný postoj vůči EU pomohl vyhrát v minulých volbách do Evropského parlamentu devět mandátů Straně za nezávislost Velké Británie (UKIP), která prosazuje vystoupení Británie z EU. Jejich nedůsledné hájení individualismu vedlo k tomu, že oponovali návrhu labouristického premiéra Tonyho Blaira zvýšit školné. Jejich neschopnost najít silného lídra způso-

ho ministerského předsedy, mého starého přítele a oddaného hayekovce Václava Klause. Sám by však takového úspěchu nedosáhl, kdyby si Češi neuchovali instinktivní vědomí toho, jak budovat ob-


ZPRÁVY ZE SEMINÁŘŮ

Přebytek obchodní bilance – zázrak, nebo zákonitost? Ve čtvrtek 29. září 2005 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář na téma „Přebytek obchodní bilance – zázrak nebo zákonitost?“. Na panelu, který moderoval Petr Mach, vystoupili členka bankovní rady ČNB Michaela Erbenová, hlavní analytička Raiffeisenbank Helena Horská, poradkyně prezidenta republiky Stanislava Janáčková a makroekonomická analytička Komerční banky Eva Zamrazilová. Podle Michaely Erbenové je přebytek obchodní bilance logický a zákonitý. Růst HDP je dán především růstem čistých vývozů, domácí poptávka stagnuje. Obchodní bilance se dostala do přebytku přesto, že kurs po vstupu do EU zhodnotil. Diplomaticky vyjádřila pochybnosti nad kvalitou naší statistiky. Prohlašovat ČR za tygra v souvis-

není zralá na to, aby začala vyvážet kapitál. Kritizovala snahu vlády podpořit domácí poptávku i investiční pobídky. Podle Evy Zamrazilové lze považovat přebytek obchodní bilance za „zázrak“, protože jej nikdo z ekonomů neočekával. Obchodní deficit trápily ČR celá 90. léta, zlom nastal přelomem tisíciletí. Zamrazilová upozornila na duální dopad vývoje platební bilance na běžný a kapitálový účet. Růst čistých vývozů je podle ní výsledek proexportních efektů přímých zahraničních investic. Masivní investiční vlna je už za námi. Předseda ČSÚ Jan Fischer v diskusi obhajoval českou statistiku jako věrohodnou. Pochybnosti jsou podle něj zdravé, ale statistika nabízí tvrdá čísla. Petr Mach odmítl normativní hodnocení kladné obchodní bilance jako po-

losti s posledními čísly není na místě. Helena Horská odlišila tři faktory vývoje obchodní bilance: strukturální, cyklické a jednorázové. Fakt, že se zahraniční obchod dostal do černých čísel, je podle ní výsledkem rostoucí poptávky v zahraničí. Spotřeba domácností a vlády skomírá, takže ekonomika nasává méně dovozů. Vstup do EU znamenal odbourání posledních obchodních bariér, čímž došlo ke zvýšení obratu zahraničního obchodu. Stanislava Janáčková varovala před ukvapenými závěry z čísel za dvě čtvrtletí. Jistotu, zda došlo ke změně trendu, budeme mít až po roce. Upozornila, že finanční a běžný účet platební bilance jsou spojité nádoby. Přebytek obchodní bilance podle ní nemusí být jen pozitivní, protože česká ekonomika ještě

zitivního jevu. Karel Dyba označil vývoj obchodní bilance za normální vývoj, zákonitost po patnácti letech strukturálních změn. Kladná obchodní bilance je podle něj dobrá, protože přispívá k růstu HDP. Slavoj Czesany argumentoval, že hlavní roli ve zlepšení obchodní bilance hraje dovoz, nikoli vývoz. Michala Erbenová nepovažuje čísla ČSU za „totální hausnumera“, varovala však před přílišným optimismem při jejich hodnocení. Helena Horská ocenila kladnou obchodní bilanci jako signál, že česká ekonomika je konkurenceschopná v mezinárodním srovnání. Stanislava Janáčková vyzdvihla potřebu příznivého podnikatelského prostředí v ČR. Podle Evy Zamrazilové se obchodní bilance vylepšila navzdory, nikoli kvůli, politice vlády.

Padesát let od smrti José Ortegy y Gasseta V úterý 11. října uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář s názvem „Padesát let od smrti José Ortegy y Gasseta“. Na panelu, který moderoval prezident Václav Klaus, vystoupili hispanista a překladatel Josef Fobelský, ředitelka Ústavu románských studií FF UK Anna Housková, Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku a Jiří Pechar z Filozofického ústavu Akademie věd ČR. Akce proběhla za účasti španělského velvyslance v ČR Antonia Pedauyé y Gonzáles. Josef Fobelský se zaměřil na přijetí José Ortegy y Gasseta v českém prostředí. Připomněl jeho základní filozofickou tezi „já jsem já“. Ortega byl podle Forbelského člověk transatlantický. „Vzpoura davů“ vyšla španělsky roku 1930, do češtiny byla přeložena profesorem Václav Černého. Forbelský připomněl i další překlady Ortegových děl do češtiny, např. „Úkol naší doby“ či „Evropa a idea národa“. Anna Housková se zamě-

šismem, ale uvědomoval si rovněž nebezpečí komunismu. Pechar načrtl kritiku davového člověka u Ortegy a zastavil se u vztahu k Evropě. Ortegovu ideu nadnároda není podle řečníka možné aplikovat na současné debaty v EU. Názory Ortegy jsou velmi jemně odstíněné a lze je vnímat jen v dějinném kontextu. Václav Klaus vyslovil nesouhlas s Ortegovými názory na sjednocování Evropy; ocenil však Ortegovu tezi, že Evropa není věc, ale rovnováha. Když objevil Ortegu v 60. letech 20. století, vnímal komunismus jako jednu z forem vzpoury davů. Prezident kritizoval laciný internacionalis-

řila na vztah Evropy a Ameriky u Ortegy. Vyzdvihla myšlenku, že ovládání světa se nezískává darem, ani se nedědí. Ortega byl Američan sobě navzdory. V Americe měl ještě větší odezvu než u v českém prostředí. Vřele byl přijat zejména v Argentině. Obdivován byl ženami. Svou základní filozofii Ortega formuloval již v „Meditacích o Donu Quijotovi“, které dosud čekají na český překlad. Marek Loužek představil Ortegu jako liberálně konzervativního klasika 20. století. „Vzpoura davů“ je podle něj dodnes aktuální pro analýzu nacismu a komunismu. Loužek se zabýval i vztahem Ortegy k dějinám. Ačkoli jednotlivé myšlenky, Ortegy nalezneme i u jiných myslitelů (Le Bon, teoretici elity), Ortegova pozice je cenná, protože zůstává pevně na půdě svobodného jedince a liberální demokracie. Jiří Pechar rozebral hlavní teze „Vzpoury davů“. V době psaní těchto esejů polemizoval Ortega především s fa-

mus, který rovněž trápil Ortegu. Připomněl i dílo Davida Riesmana „Osamělý dav“. Hanah Arendtovou, kterou citoval Pechar, označil spíše za filozofku „třetí ligy“. Josef Forbelský v závěru připomněl eklektičnost Ortegy i fakt, že málo citoval. Anna Housková upozornila na slova Karla Čapka, že ve 20. století nejde o vzpouru davů, ale selhání intelektuálů. Marek Loužek vysvětlil Ortegovu filozofickou pozici „perspektivismu“, podle něhož každý člověk má své hledisko, z něhož nazírá skutečnost. Jiří Pechar vyzdvihl Ortegovu tezi, že liberalismus je právo, které většina udílí menšinám.

PŘEDPLATNÉ CEPU Nejjednodušší způsob, jak za výhodnou cenu dostávat pravidelně Newsletter, sborníky CEPu a pozvánky na semináře

BLIŽŠÍ INFORMACE NA:

www.cepin.cz • tel. 222 192 406 7


MÝTUS TURECKÉHO NEBEZPEČÍ

Václav Klaus ské země EU, neboť ty mají křesťanský náboženský princip přímo konstitucionalizován. Zatímco leckteří naši obhájci euroústavy tvrdili, že lidé nejsou dostatečně moudří a informovaní a proto nechtěli ústavu ratifikovat referendem, v případě přijetí Turecka do EU chtějí pravý opak. Je to konzistentní postoj?

Spor o Turecko je vršíčkem ledovce jiného problému, který má pod hladinou pro leckoho netušenou velikost a který hrozí, že se začne vynořovat nad hladinu. Jsem si jist, že Evropě, Evropské unii či České republice členstvím Turecka v EU islamizace nehrozí. Jestli v nějakém slova smyslu něco jako islamizace hrozí (a já tuto hrozbu příliš silně necítím), pak je to spíše z divoké, ilegální a masové migrace lidí z islámských zemí než z organizovaného přijetí Turecka do EU. Evropská integrace navíc nevznikla jako nábožensky založený koncept a už vůbec nevychází z té či oné konfesní příslušnosti. Jediným všeobecně uznaným požadavkem je zaručení práva na svobodu náboženského vyznání. Tu bychom od Turecka měli vyžadovat a jsem si jist, že i o tom budou přístupová jednání. Spor o Turecko je však pouze vršíčkem ledovce jiného problému, který má pod hladinou pro leckoho netušenou velikost a který hrozí, že se začne vynořovat nad hladinu. Nic z tohoto ledovce se ale netýká Turecka. Za prvé, neochota přijmout Turecko do EU je exemplární ukázkou krachu konceptu multikulturalismu. Někteří tzv. „Evropané“ sice na straně jedné velebí doktrí-

čanů starých členských zemí. Debata o vstupu Turecka do EU neudržitelnost existujících kvazisociálních přerozdělovacích procesů nemilosrdně obnažuje. Měli bychom si přiznat, že jde právě o toto. A konečně, za čtvrté, debata o Turecku demonstruje krach ideologie evropeismu, na které je postavena převážná část dnešních politických procesů v rámci EU. Přijetí Turecka do EU by znamenalo ústup od – v současnosti dominantního – ideologického proudu, který hlásá potřebu dalšího prohlubování integrace, neustálou a nikdy nekončící unifikaci a postupné přetváření EU ve federální stát. Zastánci těchto postojů právě z tohoto důvodu v Turecku spatřují svého úhlavního nepřítele. Naše země se teprve nedávno stala členskou zemí EU, což se událo po dlouhých, téměř patnácti letech čekání a příprav. Na vlastní kůži jsme pocítili různé průtahy a odklady. Nebylo by dobře, kdybychom dnes my činili Turecku to, co jsme sami oprávněně kritizovali. Nemluvě o tom, že by odmítnutí Turecka přivedlo tuto zemi do zcela jiného mezinárodního společenství.

NABÍZÍME CEP nabízí knihu Václava Klause „Občan a obrana jeho státu“. Jde o soubor uveřejněných autorových textů, které jsou rozčleněny do čtyř tematických bloků: Demokracie versus občanská společnost, ideová východiska a programové zásady, volby a zodpovědnost politika, o posvátnosti práva a problematičnosti jeho vytváření. Předmluvu napsal a texty sestavil Jiří Weigl. Knihu doplňují dva rozhovory Petra Hájka s Václavem Klausem z knihy „Narovinu“. Vydal CEP v květnu 2002. Cena na dobírku: 139 Kč, 326 stran.

objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail: [email protected] 8

■

Dramatická jednání o zahájení či nezahájení přístupových rozhovorů Evropské unie s Tureckem obnažila něco zásadního: bohužel nikoli o Turecku, ale o nás samotných a o dnešní evropské krizi. To, že po vysílání protichůdných signálů nakonec ke kompromisnímu závěru došlo, není vítězstvím pro nikoho. Snad se dá říci, že to není totální prohrou současné turecké politické reprezentace, která do vstupu do EU nainvestovala mnoho svého politického kapitálu, ale hořká pachuť z těchto nedůstojných dohadování se v Turecku nepochybně zůstane. I naše diplomacie – ve snaze se někomu zalíbit – nehrála v těchto závěrečných jednáních jednoznačnou hru. Jsem přesvědčen o tom, že Česká republika v EU spojence potřebuje a jsem přesvědčen i o tom, že Turecko může být jedním z nich. Naše země byla ve sporu s Tureckem naposledy v 17. století, což se v žádném případě o mnohých dnešních členských zemích EU nedá říci. S Tureckem už několik století žádné třecí plochy nemáme a měli bychom toho využít. Je to téma, které spadá do kategorie českých národních zájmů a není to téma ideologické. Nemělo by vést k rozehrávání různých nábožensko-historických averzí. Jsem trochu překvapen z lidoveckého požadavku referenda. Turecko je již přibližně 80 let sekulární, nenáboženský stát. Od dob zakladatele moderní turecké státnosti Kemala Atatürka je turecký stát striktně postaven na laické světské moci. Tuto nezávislost státní moci na jakékoli církevní struktuře či doktríně garantuje armáda. V tomto smyslu je Turecko – paradoxně – mnohem méně církevním státem než některé dnešní člen-

nu o pokrokovosti multikulturní společnosti, ale na straně druhé zcela lhostejně mávají rukou nad více než čtyřicetiletým čekatelstvím Turecka na začátek rozhovorů o členství v EU. Kde jsou v této chvíli ti naši intelektuálové, zaklínající se potřebou jinakosti a opěvující multikulturalismus? Kam najednou zmizela jejich slova jako je xenofobie? Za druhé, ti, kteří odmítají turecké členství v EU, se exemplárně demaskovali. Nám všem ukázali, že se bojí vize EU jako prostoru pro volný pohyb myšlenek, idejí, zboží a osob, což je pro mnohé z nás – pro mě na prvním místě – zásadní koncepční myšlenkou důvodu institucionalizované formy evropské integrace. Neříkají nám tito lidé, že jim vlastně jde o něco úplně jiného? Za třetí, odmítání členství Turecka v EU má odvést pozornost od krachu ekonomicko-sociální doktríny tzv. evropského sociálního státu (či soziale Marktwirtschaft). Tento typ státu není udržitelný. Není udržitelný ekonomicky, sociálně a demograficky. Je demoralizující, vede k vysoké a dlouhodobé nezaměstnanosti a spoluzpůsobuje krizi identity mnohých ob-

Jací bychom neměli být*

Recommend Documents