S T U D I E
A
Č L Á N K Y
Hans-Joachim Schmidt1
„…jako bychom ještě žili…“ Politický rozměr vladařských testamentů 13. století
Král zemřel, ale jeho slovo platilo dál. Koruna byla přenesena na dědice, jejichž úkolem bylo vyplnit poslední vůli zesnulého. Tak vlastně panovníci vládli i po své smrti. Otcovská autorita mezi přímými dědici a potomky přesahovala jinak striktní hranici mezi životem a smrtí. Šlo přitom v podstatě o jediné: aby smrt nenarušila kontinuitu životního díla. Naděje a vůbec již samotná možnost, že dědicové budou kráčet ve stopách zesnulého, posunula chápání smrti. Tato se stávala jen pouhým předělem v souvislé řadě státnických činů, které byly pokládány za nezrušitelné. Samotný vladař se s oblibou stylizoval do role jakéhosi správce a dědice velkého díla, které bylo kdysi započato mýtickými nebo alespoň mýtizovanými předky. Tento úkol, vlastně jakýsi závazek, nebyl (a nemohl být) naplněn, a proto i budoucí skutky synů a vnuků měly reflektovat staré tradice. V dynastických souřadnicích se tyto tendence prosazovaly od 13. století a v obecné poloze by se daly přirovnat ke koncepci transpersonálního státu.2 Kupříkladu aragonský král Alfons I. ve svém testamentu výslovně varoval mocné muže svého království, že složili slib věrnosti, který bude platit také po jeho smrti. Zejména měli respektovat Alfonsovu poslední vůli tak, jako by ještě byl mezi živými.3 Kastilský král Alfons X. ve své závěti z 8. listopadu roku 1282 upozornil, že se za svého života obával mnoha škodlivých věcí, které se pokusil odstranit s úmyslem zvýšit moc svých nástupců. Jen málo dbal na sebe, ale především myslel na větší 1 Prof. dr. Hans-Joachim Schmidt spravuje stolici středověkých dějin na universitě ve švýcarském Fribourgu (
[email protected]) Na Historickém ústavu FF MU Brno přednášel jako host v rámci řešení grantového projektu GA ČR 404/00/0380. Zde publikovaný příspěvek z podkladů přeložil a pro Časopis Matice moravské upravil Martin Wihoda. 2 Blíže srv. B l o c k m a n s , W. (ed.): Les origines de l’Etat moderne en Europe. Paris 1998. 3 L e m a , J. A. (ed.): Colección diplomatica de Alfonso I de Aragón y Pamplona (1034–1134). Fuentes documentales medievales del País Vasco 27. San Sebastian 1990, s. 356–365, č. 241.
Časopis Matice moravské 122/2003
3
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
slávu křesťanstva, svého království a blaho svých blízkých.4 Testament ovšem zavazoval. Jeho prostřednictvím si zesnulý osoboval právo aktivního jednání ve stylu „vice patris“. Právě tak to v druhé verzi svého testamentu z července roku 1270 stanovil francouzský král Ludvík IX., jenž svá slova adresoval synu Filipovi III.5 Snad vůbec nejdojemnější výzvu zformuloval císař Friedrich II. Sicilský, který ve své závěti z prosince roku 1250 zapřísahal všechny své potomky, aby pokračovali v jím započatém díle. V květnatém úvodu si císař stěžoval na krutý osud, že lidskému pokolení byl od prvního hříchu vyměřen trest smrtelnosti a život pozemský plyne v pravidelném střídání generací. „Ale my věříme“ sděloval císař svým čtenářům a pozůstalým „že ač již osobně nebudeme součástí tohoto světa, přece jen jsme se postarali o to, abychom zde přežívali v našich potomcích, neboť právě vy, Naši synové, reprezentujete Naši osobu na tomto světě“. Na jiném místě pak císař svým blízkým vzkázal, že „disponujeme císařstvím a královstvími a jakkoliv teď máme být vzdáleni starostem pozemským, stále to bude tak, jako bychom ještě žili“.6 Poslední vůle byla vlastně jakýmsi prodloužením života. Závěť se stávala břemenem, které zesnulý kladl na bedra živých. Pak si ale nelze nepoložit otázku, zda nebo do jaké míry byl ten či onen testament skutečně respektován. Kromě přímých potomků a dědiců vstupovaly do politických her ještě významné osobnosti politického života a spolu s nimi program, který pracoval s myšlenkou transpersonálního pojetí monarchie. Kromě této základní úvahy se nebude možno vyhnout ani jiným problémům, totiž co si od poslední vůle slibovali její tvůrcové. Dále pak, jak si tito vládcové představovali další osudy království nebo královského trůnu, co očekávali od svých potomků, jak tyto „nadčasové“ testamenty reflektovaly aktuální politickou situaci a jak vstupovaly do světa reálné zákulisní politiky. Především zde bude nutno zhodnotit dva duchovní rozměry testamentů. První z nich se obracel do minulosti, což se v praxi promítlo v zpravidla kritickém komentáři ke skutkům již vykonaným. Druhá rovina směřovala do budoucnosti a navrhovala postup, jak pokračovat ve státnickém díle předků. Právě vědomí kontinuity způsobovalo vážné problémy, neboť tento program spojoval neslučitelné: osobní rozměr lidského bytí a nesmrtelnost státního života. Od panovníka jeho okolí očekávalo, že ve svém testamentu vysloví nějaké závažné nadčasové poselství. První příklady a vzory hodné následování nabízelo Písmo svaté a například Gerald z Walesu pokládal závěť za přirozené završení vlády dobrých císařů a králů, neboť tito tváří v tvář 4 G. G a u m e t (ed.): Les testaments d’Alphonse X le Savant. Bibliothèque de l’École de Chartes 57, 1906, s. 70–99. 5 B e r g e r , E. (ed.): Layette du trésor des chartes. IV. Paris 1902, s. 468, č. 730. 6 MGH Const 2, s. 385, č. 274. Obecněji pak W o l f , G.: Die Testamente Kaiser Friedrichs II. Eine Erwiderung. ZRG GA 74, 1962, s. 341–352.
4
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
smrti v pravý čas uspořádali věci pozemské tak, aby byly zajištěny budoucí pořádky. Jinak se tomu mělo s tyrany. Jejich nepředvídatelné a většinou strašné konce ať již rukou zrádce nebo nepřítele vylučovaly včasnou kodifikaci dědického řízení, což autor pokládal za spravedlivý trest za hříšné řízení státu.7 Pokrevní spřízněnost se v kontextu dobových právních zvyklostí těšila vysoké autoritě a sama o sobě zprvu zaručovala nástupnická práva. Dokládá to celá řada sentencí, v nichž se autoři opakovaně vraceli ke sporným nebo výjimečným případům. Jistou anomálii představuje Řehoř VII., jenž předznamenal budoucí vývoj, když v proslulém listu pro metského biskupa Heřmana zpochybnil pokrevní příbuzenství jako legitimní prvek nástupnického řádu. Nejen že popíral sakrální původ královské moci, ale právě tak rozhodně odmítal prostý přechod vladařské moci z otce na syna. Rodičovská láska k dětem a naopak povinnosti dětí a potomků k otcům byly zavrženy jako projev hříšné pýchy smrtelníků. Skutečnou legitimitu a uměřenost měla podle Řehoře zaručovat volba. Jen tak se mohl stát vladařem člověk ctnostný a spravedlivý.8 Krajní možnost, totiž zbavit se neschopného panovníka násilným aktem, třeba vraždou, zvažoval a jako zločin na tyranovi obhajoval již Jan ze Salisbury na konci 12. století.9 Dědičné právo jako jediný (nebo rozhodující) legitimizující faktor zpochybnil rovněž Tomáš Aquinský, jenž naopak zdůrazňoval pojetí státní moci jako správy věcí veřejných v duchu všeobecného blaha.10 Ve svých úvahách se nechal vést aristotelovskou logikou, která pracovala s vysokým mravním kreditem panovnické moci. Morální apely a ve své podstatě „byrokratický“ charakter královské hodnosti se však jen obtížně snášely s ryze dynastickou koncepcí státní moci.11 7 W a r n e r , G. F. (ed): Giraldus Cambrensis De principis instructione liber. Rerum Britannicarum Scriptores 21.8. London 1891, s. 74n; s. 100n; s. 142–149. Dále pak R i c h t e r , M.: Giraldus Cambrensis. The Growth of the Welsh Nation. Aberystwyth 1972; B a r t l e t t , R.: Gerald of Wales 1146–1223. Oxford 1982. 8 C a s p a r , E. (ed.): Das Register Gregors VII. MGH Epp 2.1. Berlin 1920, s. 544– 563, č. VIII; F r i e d b e r g , E.: Corpus iuris canonici. 1. Leipzig 1879, sl. 756. 9 K e a t s - R o h a n , K. S. B. (ed.): Johannes Saresberiensis Policraticus. Corpus Christianorum. Continuatio Mediaevalis 118. Turnhout 1993, s. 229 n. L e w i s , J. D. – J a s z i , O.: Against the Tyrant: The Tradition and Theory of Tyrannicide. Glencoe 1957; T u r c h e t t i , M.: Tyrannie et Tyrannicide de l’Antiquité à nos jours. Paris 2001, s. 253–260. 10 D o n d a i n e , H. F. (ed.): Thomas von Aquin De regno ad regem Cypri. Opera omnia 42, Rom 1979, s. 419–471. K rukopisnému dochování a k datu vyhotovení srv. t a m t é ž , s. 421–444. Dále srv. F l ü e l e r , C.: Mittelalterliche Kommentare zur Politk des Aristoteles und zur pseudo-aristotelischen Oekonomik. Bulletin de philosophie médiévale 29, 1987, s. 193–239, jenž datuje spis mezi léta 1271 a 1273 a jako příjemce uvádí Huga III. Úplné znění textu Tomáše Akvinského včetně jeho pokračovatele, jímž byl Ptomomaeus z Luccy, edičně zpracoval d e M a r i a , A. M. (ed.): Thomas von Aquin, Opuscula philosophica et theologica. Città di Castello 1886, s. 3–170. 11 G r a b m a n n , M.: Studien über den Einfluß der aristotelischen Philosophie auf die mittelalterlichen Theorien über das Verhältnis von Kirche und Staat. Sitzungsberichte der
5
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
Politické aktivity byly silně propojeny s normami religiózní povahy. Sbírky kázání a zpovědní zrcadla nás ještě dnes zpravují o morálním hodnotovém uspořádání rodinného života. Morální výzvy se ozývají rovněž z hospodářských instrukcí, zejména pak řeší problém výběru spravedlivých daní, které náležely k nejtíživějším povinnostem poddaných. Významné místo připadlo problematice ochrany neurozeného obyvatelstva a vůbec způsobu, jak měla být chráněna práva poddaných, jak toto právo mělo být vyhlašováno, a jaké osoby měly být povolány k řízení světských záležitostí. To vše se od 13. století stalo přirozenou součástí morálně-teologických rozprav, které záhy pronikly do textů právní povahy.12 Neobyčejná pozornost byla věnována výchově následníka trůnu. Obsáhlá pojednání o duchovním rozhledu designovaných králů a císařů vedla k sepsání četných pojednání, která se svým obsahem již od poloviny 12. století blížila později tolik oblíbeným knížecím zrcadlům. Ústředním motivem těchto spisků byl všestranný rozvoj osobnosti budoucích monarchů. Odtud měla pramenit jejich mravní odolnost, z níž se mělo odvíjet všeobecné blaho věcí veřejných (res publica).13 Především zde byl nalézán smysl existence pozemských království a takto pojaté legitimizační myšlenky nalezly (zejména) v 13. století dostatek ochotných posluchačů. Očividná „politizace“ problémů a „morální“ rozměr Bayerischen Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Abteilung 1934, Heft 2. München 1934; v a n S t e e n b e r g h e n , F.: Aristotle in the West. Löwen 1955. K Vilémovi z Moerbeke srv. blíže B r a m s , J. – V a n h a m e l , W. e (edd.): Guillaume de Moerbeke. Recueil d’études à l’occasion du 700 anniversaire de sa mort (1286). Löwen 1989; D u n b a b i n , J.: Aristotle in the Schools. In: Trends in Medieval Political Thought. Ed. B. Smalley, Oxford 1965, s. 65–85; s. 72; S t r u v e , T.: Die Bedeutung der aristotelischen „Politik“ für die natürliche Begründung der staatlichen Gemeinschaft. In: Das Publikum politischer Theorie im 14. Jahrhundert. Ed. J. Miethke, München 1992, s. 153–171; F l ü e l e r , C.: Rezeption und Interpretation der aristotelischen Politica im 13. Jahrhundert. Studien, Texte, Quellen. Bochumer Studien zur Philosophie. Amsterdam-Philadelphia 1993; T ý ž : Politischer Aristotelismus im Mittelalter. Einleitung. In: Vivarium. An International Journal of Philosophy and Intellectuel Life of the Middle Ages and Renaissance 2002, s. 1–13. 12 S c h m i d t , H.-J.: Allegorie und Empirie. Interpretation und Normung sozialer Realität in Predigten des 13. Jahrhunderts. In: Die deutsche Predigt im Mittelalter. Internationales Symposium am Fachbereich Germanistik der Freien Universität Berlin 3.-6. Oktober 1989. Ed. V. Mertens, H.-J. Schiewer, Tübingen 1992, s. 301–333; T ý ž : Societas christiana in civitate. Städtekritik und Städtelob im 12. und 13. Jahrhundert. HZ 257, 1993, s. 297–354. 13 B e r g e s , W.: Die Fürstenspiegel des hohen und späten Mittelalters. Schriften des Reichsinstituts für ältere deutsche Geschichtskunde. MGH 2, Leipzig 1938; M c C a r t h y , J. M.: Humanistic Emphasis in the Educational Thought of Vincent of Beauvais. Leiden-Köln 1976; N o t h d u r f t , D.: Studien zum Einfluß Senecas auf die Philosophie und Theologie des 12. Jahrhunderts. Studien und Texte zur Geistesgeschichte des Mittelalters 7. Paderborn 1963; G a b r i e l , A. L.: The Educational Ideas of Vincent of Beauvais. Texts and Studies in the History of Medieval Education 4. Notre Dame III. 1956; F i j a l k o w s k i , A.: Puer eruditus. The Educational Ideas of Vincent of Beauvai. Warszawa 2001.
6
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
státně politických úvah však vyžadovaly, aby byly složeny účty z dosud vykonaného. Teprve pak měly být nalézány budoucí politické cíle. Pominout ovšem nelze ani proměny dědického práva. Písemná závěť, která vycházela ze zvyklostí římského práva, již od přelomu 12. a 13. století alespoň ve Středomoří vytlačila starší pojetí, podle něhož otec (nebo senior) nemohl obejít princip rodově vázaného (či přímo vlastněného) majetku. Dispoziční práva náležela rodovému klanu, v němž senior měl pouze jediný, byť vlivný hlas. Od konce 12. století začal narůstat význam poslední vůle, která se stala rozhodujícím a posléze jediným klíčem k řešení dědických sporů.14 Teprve tehdy se otevřela cesta k novému pojetí testamentu jako politického programu, jímž se měly řídit budoucí generace. Šíření římského práva v Evropě však nebylo rovnoměrné. Jestliže politický testament se ve 13. století stal běžnou součástí právní agendy v království francouzském, sicilském, aragonském a kastilském, pak mimo hranice Mediteranea se písemně zpracovaná závěť vyskytovala jen výjimečně. Obdobně první kritické reflexe vladařských povinností se poprvé objevují ve Středomoří, a to zejména tam, kde bylo možno čerpat z antického dědictví. Písemně kodifikované pokyny vládců, kteří se takto obraceli ke svým nástupcům, však nelze jednoduše přejímat v plném znění, neboť v řadě případů není jisté, zda testament nebyl upraven do konečné (nebo dnes známé podoby) až po smrti panovníka. Mnohé podezřelé písemnosti stále vzdorují veškerému umu a důmyslu kritické diplomatiky, což potvrzuje třeba nadmíru podezřelá poslední vůle císaře Jindřicha VI.15 Z písemných pramenů narativní povahy je totiž zřejmé, že umírající císař vydával ústní pokyny, jejichž zapracování do závěti je ale nejisté. Poslední vůle odcházejícího panovníka se stávala oblíbeným předmětem zájmu pozůstalých. O výsledné podobě testamentů mnohdy rozhodoval právě platný kulturní kód, a třeba jen proto dnes ve sporných případech nelze určit hranici mezi pravým a zfalšovaným. Ostatně umírající vládce vyslovující svá poslední přání na smrtelném loži náležel k oblíbeným literárním figurám středověkých skriptorií.
14 B e r t r a m , M.: Mittelalterliche Testamente: Zur Entdeckung einer Quellengattung in Italien. QFIAB 68 1988, s. 509–545; A z z a r i t i , F. Z. – M a r t i n e z , G. – A z z a r i t i , G.: Successioni per causa di morte e donazioni. Padova 1979; C o i n g , H.: Europäisches Privatrecht 1, 1985, s. 564n; L i o t t a , F.: Studi di storia di diritto medievale. Bologna 1999. 15 B ö h m e r , J. F. – B a a k e n , G. (edd): Regesta Imperii Heinrich VI. Köln-Wien 1972, s. 248, č. 614; S c h l ö g l , W.: Diplomatische Bemerkungen über die Testamente deutscher Herrscher des Mittelalters. In: Grundwissenschaften und Geschichte. Festschrift für Peter Acht. Ed. W. Schlögl-P. Herde. Münchener Historische Studien. Abteilung Geschichtliche Hilfswissenschaften 15. Kallmünz (Opf.) 1976, s. 157–68; s. 161n; s. 166; P f a f f , V.: Die Gesta Innocenz’ III. und das Testament Heinrichs VI. ZRG KA 50, 1964, s. 78–126.
7
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
Poslední vůle je svým způsobem osobní sebekritickou reflexí umírajícího. Vypovídá spíše o individuálním myšlení autora než o právním ukotvení panovnické moci. V tomto smyslu náleží k tzv. ego-dokumentům, které – jak prokázaly výzkumy Winfrieda Schulze – otevírají zcela novou dimenzi minulosti, rozměr, který není spoután tradičně upjatými strukturálními postupy, ani oblíbenými metodami mikrohistorie.16 V pečlivých analýzách těchto pramenů je možno zřetelně rozpoznat, které problémy vnímal panovnický dvůr jako vážné a kde hledal jejich řešení v budoucnosti. Zásluhou intelektuálů, kteří se pohybovali v blízkém i vzdálenějším okolí trůnu, došlo k písemnému zvěčnění tehdejších sporů a otázek. Z nich pak lze odvodit politicko-teologický rozměr dobového myšlení. Opět je ale nutno upozornit, že tento výzkum je možno provádět pouze na vybraných královských dvorech v západním Středomoří, které bylo ovládáno dynastiemi s dlouhou a vysokou kulturní tradicí, kde zběhlost ve čtení a psaní byla běžnou položkou ve výchově budoucího vladaře. Reflexivní poměr k minulosti, z níž se měla odvíjet forma budoucích vztahů, nepostrádal duchovně religiózní rozměr. Písemně kodifikovaná závěť sledovala dva hlavní cíle: zajištění spásy duše zesnulého a kontinuitu panovnické moci. Štědré donace ve prospěch církevních ústavů garantovaly přímluvu církve v prvním případě, druhý záměr jistily moudré rady nástupcům a právně ukotvené nástupnictví. Ne vždy se však dařilo skloubit oba plány do přísně logického celku. Empirické zkušenosti často potvrzovaly, že se panovník dopouštěl chyb a že se za jeho vlády nakupilo množství latentních problémů. Měly se i tyto sporné záležitosti stát součástí „zbožného“ dědictví, o něž se měli ucházet potomci zesnulého? Kromě viny v morálním smyslu slova se nezřídka jednalo o záležitosti ryze technické povahy. Nejčastěji o dluhy, které měly a musely být uhrazeny. Toho si byl velmi dobře vědom císař Friedrich II., jenž proto důtklivě vyzýval všechny své dědice, aby vyrovnali nemalé dluhy, které zanechal u různých kupeckých gild v jihoitalských městech. Jiné pohledávky čekaly na splacení u sicilských měst, církevních ústavů a kromě nich se císař kál za vypisování mimořádných berní (collectae). Tyto měly být v budoucnu omezeny, později, po splacení dluhů, zcela zrušeny. Císař samozřejmě neměl na mysli podvázání příjmů královské komory, ale velkou reformu fiskálního hospodaření, která měla odstranit přehmaty úředníků a zajistit spravedlivé zdaňování poddaných, jejichž ochrana ve smyslu právním a sociálním byla na konci Friedrichovy vlády v alarmují16 S c h u l z e , W.: Ego-Dokumente: Annäherungen an den Menschen in der Geschichte. Selbstzeugnisse der Neuzeit 2. Bad Homburg 1992; B y n u m , C. – G u r j e w i t s c h , A.: The Origins of European Individualism. Oxford 1995.
8
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
cím stavu.17 Obdobně kastilský král Alfons X. pamatoval ve svém testamentu z roku 1282 především na finance a stejný prostor jim věnoval o rok později v druhé verzi své závěti. Také on naléhavě žádal své nástupce, aby splatili dluhy královského dvora, zejména u kupců. Leníkům a vazalům měl být vyplacen dlužný žold, nadto měly být vráceny nespravedlivě vybrané daně, které si Alfons vynutil na duchovenstvu.18 Ve stejném duchu se vyjádřil český král Václav II. Ten zemřel 21. června roku 1305 a svému stejnojmennému synovi a nástupci odkázal tíživou povinnost splácet četné půjčky, vyrovnat dlužný žold a příslušným způsobem odškodnit všechny, které král v průběhu své vlády neprávem utiskoval. Plamenné výzvy a apely umírajícího krále nápadně připomínají jakousi osobní inventuru. Příliš vysoké půjčky, které si vyžádal zápas o polskou korunu a válka proti římskému králi Albrechtovi I., zcela vyčerpaly zdánlivě bezedné zdroje království. Nákladná mocenská politika si pak vynutila další a další půjčky, jejichž úročení podlomilo stav královských financí. Vzniklé dluhy pak zanechal synovi jako závazek, jehož zahlazení nesnese odkladu. Umírající král tak naprosto srozumitelně vyjádřil dilema mezi maximálními (či spíše přemrštěnými) výdaji, jež měly zajistit úspěch na poli válečném i diplomatickém a vždy omezeným souborem příjmů královské pokladny. Sám tento rozpor nedokázal vyřešit, a proto jej pragmaticky zanechal svému nebohému dědici.19 Morální poklesky ve fiskální politice se objevují i v jiných případech, takže tu lze operovat s dobově oblíbeným motivem provinění. Téměř vždy se urození zpovídali z hříšného mrhání penězi a z nemožnosti splácet množství půjček. Současně nešetří zbožnými radami jak postupovat při splácení závazků, náhradě vzniklých škod a zejména jak se vyhnout mimořádným berním. Neobyčejnou vynalézavost v tomto směru projevovali francouzští králové. Například Filip II. jmenoval komisi, v níž měli usednout pařížský biskup, opat od sv. Viktora a strážce pokladu, kteří měli (po králově smrti) rozdělit část královského pokladu mezi ty, kdo byli ožebračeni novým systémem královských cel. Filip II. ovšem vyplacení náhrady „podmínil“ vlastním skonem, čímž šikovně přesunul všechny budoucí potíže královské pokladny na své nástupce. Nejinak tomu bylo u dalšího testamentu, který nechal zpečetit krátce před svou smrtí v září roku 1222. Podle této závěti převedl 50 000 liber mincí pařížské váhy pod kuratelu exekutorů, kteří měli odškodnit všechny, k nimž se král zachoval nespravedlivým způsobem a jedním dechem dodejme, že již nikdy 17 MGH Const 2, s. 385, č. 274; S t ü r n e r , W.: Friedrich II. Der Kaiser 1220– 1250. Darmstadt 2000, s. 585–596. 18 Colección diplomatica d’Alphonse X le Savant, s. 356–365, č. 241; C r a d d o c k , J. R.: Dynasty in Dispute: Alfonso X el Sabio and the Succession to the Throne of Castille and Leon in History and Legend. Viator 17, 1986, s. 197–219. 19 L o s e r t h , J. (ed): Chronicon Aulae Regiae. FRA 8. Wien 1875, s. 182–185.
9
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
žádná jiná poslední vůle nepočítala s vyplacením tak vysoké náhrady.20 Snad nejvýraznější diskrepance mezi veřejně vzývaným morálním vzorem a všudypřítomným politickým oportunismem se objevuje v posledním testamentu francouzského krále Ludvíka IX. Jeho závěť z února roku 1270 předpokládala obrovské dary ve prospěch církve a chudých, přičemž celkový objem financí mnohonásobně přesahoval možnosti již beztak předlužené královské komory. To však Ludvíkovi IX. očividně nevadilo. Nebylo již přece v jeho silách napravit všechna nedopatření. A aby skutečně došlo k odstranění křivd a omylů, ustavil smírčí komisi, která měla dozírat a případně i rozhodovat ve sporných případech.21 Zmírnění daňových povinností, vyloučení mimořádných berní a v neposlední řadě odškodnění poškozených se na francouzském dvoře ke konci 13. století proměnily v takřka nepostradatelnou součást mravně politických rituálů. Kromě Ludvíka IX. se o zpětné vrácení vybraných daní pokusil králův bratr Alfons z Poitiers22 a Filip IV. Sličný ve svém prvním testamentu z roku 1288 dokonce nařídil, aby byli odškodněni všichni, kteří by za jeho vlády někdy v budoucnu mohli být poškozeni královskou komorou, což samo o sobě zní neobyčejně cynicky. O něco později bylo toto prohlášení ještě zpřesněno: měla být napravena mince, za jejíž zlehčování nesl král osobní zodpovědnost, ovšem tato náprava měla být provedena až po Filipově smrti. Ve svém třetím testamentu z roku 1311 pak Filip IV. nařídil, aby (opět až po jeho smrti) bylo zastaveno vybíraní nespravedlivě zvýšených daní. Zároveň nařídil, aby byly ukončeny všechny jím zahájené války, které zatěžují královské poddané. Jako obvykle přenechal tyto a jiné povinnosti svým nástupcům. Jak vážně Filip IV. vnímal písemnou kodifikace své poslední vůle, dokazuje časné vyhotovení prvního testamentu a jeho několikanásobná modifikace a precizace. Filipův testament proto nebyl projevem kritické sebereflexe v očekávání blízké smrti, ale spíše politickou proklamací.23 20 N o r t i e r , M. (ed): Recueil des actes de Philippe Auguste. Chartes et diplômes rélatifs à l’histoire de France 4. Paris 1979, s. 468–472, č. 1796; B a l d w i n , J. W.: The Government of Philipp August. Foundation of French Royal Power in the Middle Ages. Berkeley – Los Angeles 1986; L e w i s , A. W.: Royal Succession in Capetian France. Studies on Familial Order and the State. Cambridge (Mass.) 1981, s. 81n, s. 91–94. 21 Layette du trésor des chartes 4, s. 468n, č. 730. 22 Layette du trésor des chartes 4, s. 453–462, č. 3712; D o s s a t , Y.: Les restitutions des dîmes dans le dioçèse d’Agen pendant l’episcopat de Guillaume II. In: Bulletin philoloqique et historique du Comité des travaux historiques et scientifiques 1962, s. 534–552. 23 B e n t o n , J. F.: The Revenue of Louis VII. Speculum 42, 1967, s. 84–91; F a v i e r , J.: Philippe le Bon. Paris 1980; S t r a y e r , J. R.: Studies in Early French Taxation. Cambrigde (Mass.), 1939, s. 87n; F e l t e n , F. J.: Auseinandersetzungen um die Finanzierung eines Kreuzzuges im Pontifikat Johannes’ XXII (1316–1334). In: L’hostie et le denier. Les finances ecclésiastiques du haut moyen âge à l’époque moderne. Actes du colloque de la Commission intern. d’histoire ecclésiastique comparée. Genève août 1989. Ed. M. Pacaut – D. Fatio. Publications de la Faculté de Théologie de l’Université de Genève 14. Genf 1991, s. 79–101.
10
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
Filip IV. Sličný zanechal svým nástupcům složité dědictví. Teprve po dlouhém a obtížném vyjednávání s otcovými exekutory Ludvík X., Filip V. a Karel IV. dosáhli jistého zmírnění testamentárních povinností. Především se již přestalo uvažovat o zpětném vyplacení již vybraných daní, ačkoliv právě v okamžiku, kdy si Filipovi potomci nechali sepsat vlastní závěť, na prvním místě vyjádřili lítost nad porušením otcovy vůle. Její naplnění však jako obvykle přenechali budoucím generacím.24 Nedokonalé informační toky, nedostatečné poznání struktury příjmů a výdajů, složitý propletenec finančních závazků, zástav různého typu, chaos v ošetřování pohledávek, to vše podlamovalo schopnost státu vybírat a šetrně rozdělovat finanční prostředky. Možná i proto se finance staly vděčným a věčným námětem řady morálních a moralizujících rozprav a naučení. Skutečně zasvěcená analýza tohoto problému však chyběla. Poslední vůle se tak většinou změnila v pouhý soubor nesplnitelných přání. Přesto se testament stal nedílnou součástí panovnických rituálů, neboť korunovaným nabízel lákavou příležitost k moralizování o nesmrtelné povaze státní moci a hříšné nedokonalosti jejich služebníků. Charismatické pojetí státní moci jako morálního imperativu však bylo neobyčejně nákladné. Výdaje královské komory rostly do nebetyčných výšin. Panovníci přepínali možnosti svých držav až do krajnosti a nadto oslabovali ekonomickou základnu koruny četnými donacemi, v jejichž rámci se rodové jmění přesouvalo do vlastnictví klášterů, kapitul a jiných duchovních institucí jako odškodnění za vlastní poklesky. Jakmile však tato okázalá zbožnost překročila hranice reálné politiky, došlo k rychlé kumulaci vážných problémů. Krizový stav nadto umocňovalo špatné vedení účtů a z nich plynoucí nedostatečná kontrola finančních toků.25 Tragická nerovnováha mezi příjmy a vydáními si vynucovala stále nové a nové půjčky, k jejichž umoření bylo nutno vypisovat mimořádné berně. To vše vládcům připomínalo, jak obtížné je skloubení morálky a reálné politiky. Základní protiklady ovšem nespočívaly jen v ostrém rozporu mezi politickým oportunismem a zásadami křesťanské morálky, ale v reálných potřebách všedního dne, neboť celé 13. století se již neslo ve znamení směny, která byla založena na peněžním oběhu, jemuž ovšem na státní úrovni nikdo nerozuměl. Věcí ne-
24 B r o w n , E. A. R.: Royal Salvation and Needs of State in Late Capetian France. In: Order and Innovation in the Middle Ages. Essays in Honor of Joseph R. Strayer. Ed. W. C. Jordan. Princeton (N.J.) 1976, s. 365–383; T ý ž : Taxation and Morality in the 13th and 14th Centuries. Conscience and Political Power and the Kings of France. Frech Historical Studies 8, 1973, s. 17–25. 25 L i t t l e , L. K.: Religious Poverty and the Profit Economy in Medieval Europe. London 1978; C h i f f o l e a u , L.: La comptabilité de l’au delà. Les hommes, la mort et la religion dans la région d’Avignon à la fin du moyen âge (vers 1320 – vers 1480). Collection de l’Ecole Française de Rome 47. Rom 1980.
11
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
známou byl státní rozpočet, právě tak jako obecný přehled o daňovém potenciálu poddaných.26 V pozdním středověku byl tento tíživý problém vyřešen v okamžiku, kdy se kontinuita říše změnila v synonymum pro dynasticky řešené nástupnictví. Tak se podařilo vymazat zjevný protiklad mezi pomíjivostí osobního života a věčnou existencí státu. Přirozené střídání generací v toku času a událostí již nebylo pokládáno za překážku nebo komplikaci, tak jak to vnímali mnozí intelektuálové 13. století. Pozdní středověk již nekladl takový důraz na smrt jednotlivce. Chod státu byl nyní zpravidla vázán na program či spíše státotvornou ideu, která různou měrou ovlivňovala a zasahovala do reálné politiky všedního dne.27 Politická praxe 13. století však tyto modely neznala. Kontinuitu moci mohla zajistit jen závěť, respektive písemně zformulovaná výzva k designovaným nástupcům. Před změnou politického kurzu varoval již císař Friedrich II. Sicilský, přičemž hladký přechod moci měl zajistit sbor věrných rádců, kteří Friedricha obklopovali v posledních letech jeho života. Císař nadto doporučoval, aby se jeho potomci pokoušeli získat sympatie neutrálních šlechtických klanů a varoval před zbrklým uzavíráním příměří s opozicí. V platnosti ponechal všechny v minulosti vyhlášené tresty a sankce, jež byly namířeny proti zrádcům a nepřátelům koruny. Mimo zákon měli být postaveni všichni nepřátelé na území sicilského království a nikdo z dříve vypovězených se nesměl vrátit.28 V jiném koutě Středomoří aragonský král Jakub I. vedl, alespoň podle soudobých letopisů, krátce před svou smrtí v červenci roku 1276 dlouhý rozhovor se svými syny. Následník trůnu měl nejprve všemi prostředky potlačit rebelii muslimů ve valencijském království. V této souvislosti podal svým synům obsáhlý výklad o válečné taktice. V rámci udílených rad dále nařídil, aby jeho nástupcové po vítězství nad povstalci vyhnali všechny Maury ze země.29 Kastilský král Alfons X. se ve svém obsáhlém testamentu z dubna roku 1282 soustředil na jiný problém. Jeho stejnojmennému synovi bylo v té době pouze deset let, a proto s nevšední pečlivostí ošetřil nástupnickou otázku. Další závazné pokyny se týkaly zahraniční orientace aragonského království. Umírající král vřele doporučoval těsné spojenectví, pravidelné konzultace a schůzky s francouzským králem. Alfons X. své nezvyklé (a svým způsobem nedůstojné) 26 O r m o r d , W. M.: The Western European Monarchies in the Later Middle Ages. In: R. Bonney (ed.), Economic Systems and State Finance. The Origins of the Modern State in Europe. London 1995, s. 123–161. 27 K a n t o r o w i c z , E.: The King’s Two Bodies. A Study in Mediaeval Political Theology. Princeton 1957. 28 MGH Const 2, s. 385, č. 274. 29 Crònica de Jaume I. Les quatre Grans Cròniques. Ed. F. Soldevila. Barcelona, 1971, s. 1–190, zde především s. 160n, 188n; B u r n s , R . I.: Muslims, Christian, and Jews in the Crusader Kingdom of Valencia. Cambridge 1984.
12
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
přání zdůvodnil odkazem na těsnou pokrevní spřízněnost obou dynastií. Podle Alfonse byli francouzští králové služebníky církve a papeže. Oba národy se pak měly doplňovat ve svých typických vlastnostech. Statečnost a odvaha jedněch měla být posílena a vyvážena disciplínou a poslušností druhých. Takto si blízké národy se měly zapojit do boje s nevěřícími na Pyrenejském poloostrově a vůbec ve Středomoří. Neobyčejně pečlivý návrh vladařského zrcadla nechal sestavit francouzský král Filip II. August v předvečer svého odjezdu na třetí křížovou výpravu v červnu roku 1190. Detailně zpracovaná příručku (negocia regni) definovala místo viliků (baillis) a senešalů v systému správy královských statků a soustředila finanční správu království do Paříže, kde měly být vedeny centrální účty. Ve své podstatě Filip II. prosazoval koncept, který byl kompromisem mezi starými a novými královskými úřady. Právě tito pařížští úředníci měli za nepřítomnosti krále garantovat stabilitu království a rozhodovat o případném nástupnictví. Další testament byl sepsán v září roku 1222, kdy nemocí a dlouholetostí vyčerpaný král Filip II. doplnil svůj původní text o soubor pokynů, v nichž svým nástupcům doporučil, jak nakládat s vybranými daněmi. Finanční prostředky měly být investovány do obrany království, k zajištění královské domény a konečně k zaplacení křížové výpravy.30 Silně religiózní tóny zaznívají z poslední vůle Ludvíka IX. Svatého, nicméně ani on se nevyhýbal politickým úvahám. Velkou starost dělala Ludvíkovi správa francouzského království a královské domény. Hladký chod státu měl zajišťovat početný okruh královských senešalů a bailiů, o něž se měl proto opírat také jeho syn. Loajalitu a věrnost královských úředníků měly zaručovat pravidelné výjezdy mimo Paříž, čili jakési inspekční cesty, z jejichž výsledků mělo vycházet hospodaření královského dvora. Ludvíkem doporučovanou rovnováhu mezi střízlivou finanční politikou a nezbytným odměňováním věrných za vykonané služby se však nedařilo zachovat. V zájmu francouzské koruny však rozhodně nemělo docházet k odplývání drahých kovů ze země, a proto král důtklivě vyzýval, aby se jeho synové vyhýbali službám cizinců.31 Tváří v tvář smrti se panovník nezřídka uchyloval k efektní formě veřejného pokání. Kromě tradičního přiznání viny a lítosti nad lidský životem, který byl jen souvislým řetězem hříchů a poklesků, kajícník přemlouval své nástupce k výrazné korektuře politického života. Ke svým vinám se neobyčejně působivým způsobem přiznal umírající císař Ota IV., aby v závěru svého testamentu zavázal pozůstalé přísahou, že budou ctít jeho politickou koncepci. To vše se odehrávalo v poněkud schizo30 Recueil des actes de Philippe Auguste. Chartes et diplômes rélatifs à l’histoire de France 1. Ed. H. F. Delaborde. Paris 1916, s. 416, č. 345; Ibidem 4. Ed. M. Nortier. Paris 1979, s. 468–472, č. 1796. 31 Layette du trésor des chartres 4, s. 468, č. 730.
13
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
frenní situaci, kdy přišel o většinu svých straníků, kdy se ocitl v politické izolaci a především s vědomím, že nemá žádné přímé nástupce.32 Ale ani optimistické vědomí dynastické kontinuity nebyly důvodem k zvláštní radosti nad vykonaným dílem. Jak poznamenal Petr Žitavský na adresu Václava II., tento český král měl hledat útěchu a východisko z tíživé situace „in contritione et contemplatione“. Po dlouhém rozjímání měl varovat svého syna před chybami, jichž se sám dopustil, zejména před dluhy, které vyčerpaly jeho království v marnivé touze po moci. Nešlo zde jen o pokání v předtuše blížící se smrti, ba dokonce ani o to, že umírající český král až do posledních okamžiků svého života hrál roli ideálního křesťanského panovníka, ale o to, že se snažil varovat mladého kralevice před příliš zbytnělými ambicemi.33 Tento pocit mohl někdy přerůstat až za hranice reality, kdy se umírající vzdal části svých držav. V posledním testamentu Petra III. Aragonského z 2. listopadu roku 1285, král požádal své nástupce, aby rezignovali na sicilskou korunu, která měla být vrácena papeži, přičemž zajatci, mezi jinými i dědic sicilského trůnu, stejnojmenný syn Karla I. z Anjou, měli být bez podmínek propuštěni na svobodu. Riskantní zásah na Sicílii, kde Petr III. podporoval zdejší povstalce po sicilských nešporách, totiž ohrožoval samotné jádro aragonských držav na Iberském poloostrově a nadto citelně poškodil jinak dobré vztahy s francouzským dvorem.34 Od poslední vůle její tvůrcové zpravidla očekávali, že by mohla napravit případná pochybení, jichž se nechtěně dopustili pod tlakem událostí. Velký důraz byl kladen na mravní rozměr reálné politiky a také na kontinuitu jednání. Zde měla rozhodovat především tradice a teprve pak dynastický faktor. S obdobnou vážností panovníci řešili problém platnosti svých testamentů. Protože tyto dokumenty nabývaly platnosti až po smrti a mohly být proto snadno zfalšovány, byl text opatřen právními sankcemi a pojistkami. Nechyběly ani morální apely s odkazy na otcovskou autoritu. Umírající panovník si nezřídka vynutil osobní přísahu svých nástupců. Někdy stačilo ústní svědectví v přítomnosti spolehlivých dvořanů (třeba v říši), jindy byl slib ukotven písemnou formou a opatřen pečetí. Poslední vůle mohla být zhotovena ve více exemplářích a někdy se dočkala slavnostní veřejné prezentace. Friedrich II. Sicilský přímo předpokládal vícenásobné právní jištění. Vlastní testament nechal zapracovat do sbírky zákonů, čímž měla být zajištěna jeho nezrušitelnost. Právní účinek dále zvýšil slib věrných, přičemž ti, kdo by nějak porušili text přísahy, měli být označeni za rebely a zrádce a jako takoví mě32 MGH Const 2, s. 51; H u c k e r , B. U.: Kaiser Otto IV. MGH Schriften 34. Hannover 1990, s. 337–341; s. 524. 33 Chronicon Aulae Regiae, FRA 8, s. 182–190. 34 K o c h , P.: Die letztwilligen Verfügungen König Peters III. von Aragon und die Sizilien-Frage. DA 24, 1968, s. 79–117; Obsah poslední vůle viz zde s. 115n.
14
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
li být vyhnáni ze země. Samotný císař klasifikoval porušení testamentu jako „crimen laesis maiestatis“ 35 Nejjistější zárukou, že testament bude respektován, však byli panovníkem jmenovaní exekutoři, kteří z titulu svého úřadu měli dohlížet na dodržování jednotlivých článků poslední vůle. Běžné to bylo v praxi francouzské nebo aragonské a odtud je také známo, že se většinou jednalo o vzdělance, kteří se vyznali v římském a zemském právu. Jako veřejně respektované osobnosti měli výsadu udílet rady i korunovaným nástupcům zesnulého. Veškeré plány a záměry zesnulých však začínaly i končily u bezprostředních nástupců a tito se řídili spíše aktuální situací než mravními apely otců a dědů. A někdejší příběhy mocných prozrazují, že poslední vůle měla jen nepatrnou šanci, že bude respektována jako celek. Ze stejné doby pocházející měšťanské testamenty ovšem ukazují, že se závěť stala běžnou součástí právní agendy všedního života. Zdá se proto, že nepoužitelnost byla typická spíše pro politické testamenty, neboť mocenské lavírování v nejvyšších patrech evropské diplomacie přímo vylučovalo reálné užívání přísných pravidel morálního obsahu a charakteru. Jednoduše vyjádřeno, oč konkrétnější pokyny byly udíleny, o to menší byly šance, že někdy budou uplatněny v politické praxi. Takto uvažoval již francouzský král Ludvík VIII., jenž roku 1223 vystřídal svého otce Filipa II. a z pochopitelných důvodů nechal z testamentu vymazat všechny zmínky o dělení berního výnosu.36 Ještě drsněji si otcovu poslední vůli upravili aragonský král Alfons III. a jeho mladší bratr Jakub. Nejen že se nevzdali vlády nad Sicílií, ale dokonce si dobře míněné pokyny Petra III. obrátili v pravý opak. Krátce po otcově smrti nechali přepsat původní text v královských registrech, takže soudobé a pozdější kompilace operovaly s již upravenou verzí. Bernard Desclot, jenž na aragonském dvoře spravoval vysoké úřady a současně vedl jakousi oficiální kroniku království v dobré víře (?) poznamenal, že Peter III. odkázal Sicílii svému mladšímu synu Jakubovi a kdyby ten zemřel bez mužských potomků, měl vládnout třetí Petrův syn Friedrich. A byl to opět Bernard Desclot, který vložil Petrovi do úst obsáhlou řeč, v níž tento aragonský král obhajoval své tažení na Sicílii a samozřejmě popřel, že by zde byla porušena kuriální práva. Aragonský příklad je současně velmi důrazným varováním před nekritickým přejímáním testamentárních údajů.37 35 MGH Const 2, s. 385, č. 274 36 Layette du trésor des chartes 1, s. 549, č. 1546; B a l d w i n , J. W.: The Government of Philipp August; L e w i s , A. W.: Royal Succession. 37 W a l t h e r , H.: Der westliche Mittelmeerraum in der zweiten Hälfte des 13. Jahrhunderts als politische Gleichgewichtssystem. In: Bündnissysteme und Außenpolitik im späteren Mittelalter. Zeitschrift für historische Forschung. Beiheft 5. Berlin 1988, s. 29–67;
15
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
O skutečném významu politických testamentů nakonec vždy rozhodovalo právě platné mocenské uspořádání. Podle vlastních představ jednalo rovněž potomstvo zesnulého, a právě tento jasný protiklad mezi věčným královstvím a smrtelnou podstatou vládnoucího panovníka nedokázala překlenout ani pokrevní spřízněnost. Obdobně neúčinná byla idea kontinuity, takže jediný skutečně použitelný prvek v testamentárním řízení paradoxně představoval jejich morální rozměr, neboť právě odtud vycházela konstrukce sakrální podstaty královské moci. Na koncepci nesmrtelného království systematicky pracoval již francouzský král Ludvík IX., jenž stávající rituály rozšířil o četné sakrální prvky. Významnou roli zde hrálo vědomí jisté užitečnosti pro šíření francouzského vlivu v okolních zemích. Tak se francouzské království 13. století pozvolna proměňovalo v sakrální instituci, kde král byl pouze vyvoleným služebníkem posvátného, tedy věčného státu. Prosté odkazy na boží vůli samy o sobě neměly velkou váhu. Opět zde rozhodoval celý soubor faktorů, mezi jinými třeba nově se formující hodnotový systém stavovského státu. Idea sakrálního státu nebyl cizí ani Aragoncům. Příkladem budiž sbírka sentencí aragonského krále Jakuba I., která obsahuje celou řadu zajímavých postřehů, v nichž je prolíná morální imperativ s politickou praxí.38 Politické testamenty formálně propojovaly a sjednocovaly vládnoucí dynastie tím, že jednotlivé členy klanu zavazovaly ke společnému jednání na diplomatickém poli. Do popředí se přitom tlačily institucionální prvky královské moci. Teprve pak rozhodovalo nástupnictví podle biologického klíče. Takto koncipovaný státnický program ovšem předpokládal existenci jediného mocenského centra, což by se dalo chápat jako modernizační snahy panovnických dvorů v jihozápadním Středomoří. Stále komplikovanější správa státních záležitostí však měla i svůj filozofický rozměr, jenž souvisel s recepcí Aristotelových spisů. V každém případě se ale panovnické dvory v jižní Evropě snažily řešit problémy všedního dne nejen v praktické, ale i teoretické (morálně-mravní) rovině. Velmi frekventovanou kategorií se stalo všeobecné blaho, které (společně s transpersonálním pojetím státní moci) mělo zajišťovat mocenskou a politickou kontinuitu. Král se stále více proměňoval v jakéhosi imaginárního vládce, jenž byl zdrojem a zárukou takřka nadpozemské spravedlnosti a práva. Tato pověst jakéhosi „krále divotvůrce“ byla šířena a podporována samotným dvorem, který si byl vědom, že sakrální pojetí královské moci zvyšuje stabilitu státních struktur. V tomto smyslu byly testamenty účinným politickým nástrojem, jenž precizoval status věčného království.
K o c h , P.: Letztwilligen Verfügungen; Crònica de Bernat Desclot. In: Les quatre grans cròniques. Ed. v. F. Soldevila. Barcelona 1971, s. 403–588, zde zejména s. 583–587. 38 Libre de saviesa del Rey En Jacme I d’Aragó. Ed. v. G. Llabre y Quintana. Biblioteca Catalana segle XIII, č. 8. Santander 1908.
16
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
Navzdory všem slabinám politické testamenty přispěly ke kultivaci právního prostředí jihoevropských států a svým způsobem stojí u zrodu teoretických úvah o politických základech státu a státnosti. Na počátku byla svůdná iluze o panovnické moci, která sahá až na onen svět. Odtud se diskuse stočila k dynastickému pojetí středověké státnosti a pak k ideálu věčného, sakrálního království. Do této rozpravy vstupoval politický oportunismus aktérů, rychlé posuny na mocenské šachovnici středověké Evropy a v neposlední řadě také rozdílné chápaní státní moci napříč kulturami. Ještě v průběhu 13. století se v románském světě zrodil ideál panovníka, který pouze spravuje a naplňuje svěřený úřad, jehož rozměr přesahoval horizont jednoho lidského života. Důležitější a mravnější mělo být běžné plnění povinností, které souvisely s výkonem svěřeného úřadu, nežli jeho propojování s nástupnictvím v dynastickém smyslu slova. Toto transpersonální pojetí se uplatnilo v jižním a západním Středomoří, které ve 13. století stále těžilo z antického dědictví. Z morálně teologických úvah se začala rozvíjet teorie vztahu moci a společnosti. Většina sentencí se snažila skloubit smrtelný rozměr lidské osobnosti a nesmrtelnou povahu státní moci. V okamžiku, kdy se stát proměnil v abstraktní útvar, jenž byl nezávislý na individualitě panovníka, se tento pojem mohl stát uznávaným termínem, subjektem mezinárodního práva. Legitimitu státu zaručovala jeho mravní (Boží) podstata. Tato se promítala v sakrální funkci královské hodnosti, která byla nezávislá na charakteru, ba dokonce i na reálných skutcích (dočasného) nositele koruny. Také o tom často vypovídají politické testamenty, v nichž se ozývá kritická reflexe vykonaného. Opakované zvažování předností a nedostatků, nákladů nutných a zbytečných, to vše se nakonec propojilo v relativně ucelené představě o funkci státu a státních struktur. Úvahy o vládnutí však stále narážely na tehdy povrchní znalosti rozpočtového hospodaření, což se nezřídka promítalo v absurdních požadavcích. V tomto smyslu nejoblíbenější byly výzvy k účasti na křížové výpravě. Nepřehlédnutelný rozpor mezi morálním imperativem a reálnou politikou, sice posunul většinu testamentů do zcela iluzorní polohy, nicméně latentně zastoupený požadavek mravně spravedlivé vlády přece jen přispěl k právní kultivaci soudobých mocenských struktur. Poslední vůli lze chápat také jako racionální pokus o systematické řízení a spravování státu. Testamenty jsou jakýmsi indikátorem sebekritického postoje vladaře, který se obrací do minulosti, aby své potomky varoval před budoucími omyly. Tak vlastně docházelo k posilování královské moci a tedy i státu.39 Politická závěť dávala (nebo se o to alespoň snažila) událostem ur39 M a n n h e i m , K.: Das Problem der Generationen. In: T ý ž : Wissensasoziologie. Soziollogische Texte 28. Berlin – Neuwied 1964, s. 509–565, zde především s. 510– 517, s. 538–540.
17
S
T
U
D
I
E
A
Č
L
Á
N
K
Y
čitý směr a řád, a jakkoliv dikce testamentů většinou ignorovala reálné poměry, přece jen poslední vůle v předstihu řešila politicky vypjatou situaci. Testamenty pomáhaly překlenout jinak obtížně řešitelné nástupnické problémy, zajišťovaly legitimitu moci, která přecházela z otců na syny nebo z jedné dynastie na druhou. Pracovaly s právem a teorií státu a práva, byly nadčasové a svým důrazem na konsensus přispěly ke vzniku moderních představ o funkci a významu státu. I v tom lze spatřovat významnou funkci a cenný odkaz politických testamentů 13. věku. „…So daß Wir noch zu leben scheinen…“ Das politische Vermächtnis des Herrschers für seine Nachfolger im 13. Jahrhundert Die Allmachtsvorstellung beruhte auf einer Illusion, ihrer Verwirklichung standen die Zufälle dynastischer Erbfolge, die Opportunitäten veränderter politischer Konstellationen und nicht zuletzt die Macht der Nachfolger in der Herrschaft gegenüber. Gleichwohl haben die Vermächtnisse die Ausbildung der Staatlichkeit im hohen Mittelalter befördert. Sie beruhten auf der Vorstellung und haben sie zugleich gestützt, daß der König ein Amt auszufüllen habe, dessen Aufgaben auf Ziele jenseits der persönlichen Lebenszeit gerichtet waren: die Erlangung eines transzendenten Heils und die Beständigkeit des herrschaftlich verfaßten Gemeinwesens. Die Pflichten dieses Amtes festzulegen, wurde in dem Maße wichtiger, als Amt und Personen zwar weiterhin durch die dynastische Erbfolge miteinander verbunden blieben, jedoch im hohen Mittelalter eine fundierten Rechtfertigung bedurfte. Dieser Aufgabe stellten sich einige Herrscher – zunehmend im 13. Jahrhundert und vor allem in dem antik geprägten Südeuropa. Aus den moralisch-theologischen Überlegungen schälten sich Reflexionen über die Gestaltung von Herrschaft und Gesellschaft heraus, die am irdischen Nutzen orientiert waren. Die Transzendenz der Existenz war nicht mehr einzig durch die Erwartung eines jenseitigen Lebens bestimmt; sie erfaßte auch den immanent weltlichen Bereich, insofern der Staat als ein Abstraktum vorgestellt wurde, das das Individuum überdauere, zugleich aber auch ein Konkretum sei, das der Festlegung auf Ziele, Verfahren, Erfahrungen bedürfe. Dies sollte das Testament des Herrschers leisten, insofern es politische Richtlinien vorgab. Die Reflexion über das Politische wuchs auf dem Boden moralischer Erwägungen. Das Abwägen von Vor- und Nachteilen, von Nutzen und Kosten des herrscherlichen Tuns bedurfte einer Begründung, die sich an religiösen Werten orientierte. Auf dieser Basis ließ sich dann über erfolreiches Regieren nachdenken. Der insgesamt geringe Kenntnisstand über die Verfahren und Bedingungen von Herrschaft, die mangelnde Einsicht in die Mechanismen des Geldverkehrs, das unzureichende Wissen über Ressourcen und Kräfteverhältnisse verführten aber zu einer Sichtweise, die politisches Handeln an die Vorgaben der Tradition, an die charakterlichen Bewertungen von Personen und Völkern oder an illusionäre Ziele, besonders wenn es sich um geplante Kreuzzüge handelte, band. Das Dilemma zwischen moralischem Handeln und effizienter Machtpolitik haben die Testamente und letztwilligen Anweisungen nicht zu lösen vermocht. Politisch korrektes Verhalten dem Nachfolger zu überlassen, entlastete zwar die eigene Herrschaft von Problemen, stellte aber damit gerade die inhaltliche Konkretisierung von politischer Kontinuität in Frage. Gleichwohl sind Testamente der Herrscher, wenn sie politische Leitlinien vorzeichen, wichtige Versuche, den Zufällen dynastischer Erbfolge ein rationales, planbares Konzept entgegenzustellen. Sie sind Indikatoren des Bewußtseinsstandes der Herrscher, sie weisen auf Probleme und Lösungsversuche hin, sie sind Indikatoren eines Bewußtseins, das der dynastischen Kontimuität eine inhaltiche zur
18
„
…
J
A
K
O
B
Y
C
H
O
M
J
E
Š
T
Ě
…
“
Seite stellte. Die Testamente mit politischen Aussagen stellen Versuche dar, den Brüchen der Generationenabfolge und den Unwägbarkeiten familiärer Konstellationen eine Kontinuität des politischen Handelns durch inhaltliche Fixierung von Zielen entgegenzusetzen. Königsherrschaft – und staatliche Herrschaft insgesamt – war nicht in einer arbiträren Setzung von Politik zu begründen, welche einer neuen Generation freie Hand zur Innovation gegeben hätte, sondern war auf das Erinnern dessen angewiesen, was als konsensfähig und damit als effektiv für die Ausübung von Herrschaft angesehen wurde. Zugleich galt es der Rythmik des historischen Prozesses Richtung zu geben: Den Willen des Herrschers an einer Grenze – der des Todes – enden zu lassen, scheint schwer akzeptiert worden zu sein, so wie es das Bestreben der Herrscher war, räumliche Grenzen auszudehnen und das Reich zu mehren. Die Allmachtsvorstellungen waren gewiß unrealistisch, aber sie bewirkten eine Dehnung indiviidueller Königsherrschaft in zeitlicher Perspektive. Sie sollten abrupte Wendungen abwehren, den Übergang erleichtern, die Legitimität der Dynastie sichern. Die Formulierung politischer Inhalte ergänzte eine rein biologische Abfolge. Durch eine qualitative Verbundenheit sollte die zeitliche Differenz in der Ausübung von Herrschaft nicht geradezu aufgehoben, so aber zumindest eingeebnet werden. Dies kam dem Konzept staatlicher, überindividueller Ordnungsmacht zugute. Das politische Vorgaben setzende Testament war ein Element für die Ausbildung des Staates. Er bedurfte einer Grundlegung durch Texte, er war auf Loyalität angewiesen, die sich nicht in einer Treue zur Person beschränkte, sondern Konsens einforderte, der Bestand haben mußte. Diesen Konsens generationenübergreifend zu formulieren, war das Ziel politischer Testamente.
19
