JABOK VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ A TEOLOGICKÁ. Marie Stará

JABOK – VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ A TEOLOGICKÁ

Absolventská práce

Marie Stará

Muzikoterapie jako prevence před syndromem vyhoření

Můžou být muzikoterapeutické programy prevencí před syndromem vyhoření u sociálních pracovníků?

Obor/ Předmět/ Katedra: Pedagogika a psychologie Vedoucí práce: RNDr. Mgr. Ivana Čiháková Studijní program: Sociální pedagogika a teologie

Praha 2016

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem tuto absolventskou práci s názvem „Muzikoterapie jako prevence před syndromem vyhoření“ napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.

V Praze 2016

Marie Stará

..…………………………

Bibliografická citace STARÁ, Marie. Muzikoterapie jako prevence před syndromem vyhoření. Praha, 2016. Absolventská práce. JABOK Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Str. 77

Anotace

Cílem absolventské práce s názvem „Muzikoterapie jako prevence před syndromem vyhoření“ je zjistit, zda můžou mít muzikoterapeutické programy preventivní účinky proti syndromu vyhoření. Práce se skládá ze dvou částí, první část je teoretická a je v ní popsáno, co syndrom vyhoření je, jak se projevuje a jak se proti němu člověk může bránit. Druhá část je praktická. V praktické části popisuji 5 programů, které byly připraveny pro skupinu sociálních pracovníků, kteří pracují s dětmi a s mládeží z rodin z nízkých sociálních poměrů. Praktická část je souborem příprav programů, jejich realizace a toho, co skupině přinesla. Je doplněna zpětnými vazbami, které mám z dotazníků, ale také tím, co účastníci řekli při reflexi prožitku z aktivity. Cílem práce bylo tedy zjistit, zda jsou muzikoterapeutické programy vhodnou formou relaxace, která sociálním pracovníkům dopomáhá k uvolnění a odbourání stresu a s tím spojenému odbourání syndromu vyhoření.

Klíčová slova

muzikoterapie, syndrom vyhoření/burn-out syndrom, sociální pracovník, prevence, zpětná vazba, uvolnění a relaxace, komunikace, sebe motivace, sebe vnímání

Die Annotation

Das Ziel der Arbeit mit dem Titel "Musiktherapie als Vorsichtsmaßnahme gegen Burningout" ist, zu bestimmen, ob die musiktherapeutischen Programme vorbeugende Wirkung gegen Burning-out haben können. Die Arbeit besteht aus zwei Teilen, der erste Teil ist theoretisch und erbeschreibt, was Burnout ist, wie es sich manifestiert und wie der Mensch widerstehen kann. Der zweite Teil ist praktisch. Der praktische Teil beschreibt die fünf Programme, für eine Gruppe von Sozialarbeitern vorbereitet wurden, die aus Familien mit niedrigem sozialem Hintergrund mit Kindern und Jugendlichen arbeiten. Der praktische Teil ist ein Satz von Programm-Vorbereitungen, Durchführungen und was es er Gruppe gebracht hat. Es wird ergänzt mit Feedbacks, die ich aus den Fragebögen habe, und auch, was sie auf die Erfahrung mit der Tätigkeit bei der Reflexion sagten. Das Ziel war es daher festzustellen, ob die musiktherapeutischen Programme geeignete Form der Entspannung sind, den Sozialarbeitern zu der Entspannung und Stressabbau und dem damit verbundenen Abbau von Burnout hilft.

Schlüsselwörter

Musiktherapie, Burnout, Sozialarbeiter, Prävention, Rückkopplung, Entspannen, Kommunikation, Selbstmotivation, Selbstwahrnehmung

Poděkování

Mé poděkování patří paní RNDr. Mgr. Ivaně Čihánkové za odborné a vstřícné vedení mé práce i za podněty a rady, které mi během psaní práce poskytovala a které mi dopomohly k vytvoření absolventské práci. Děkuji těm, kteří mě po celou dobu mého studia podporovali a stáli při mně. Děkuji především mé rodině, přátelům a Bohu. Rovněž děkuji ředitelce Salesiánského střediska Štěpána Trochty v Teplicích a zaměstnancům, za to že mi umožnili programy spolu s nimi zrealizovat. Děkuji za jejich zpětné vazby a podněty, které mi byli vodítkem.

Obsah Úvod ....................................................................................................................................................... 9 1. Etiologické faktory, které způsobují syndrom vyhoření ..................................................................... 11 2. Cíle muzikoterapeutických cvičení .................................................................................................... 13 3. První program, cíl: UVOLNĚNÍ a RELAXACE ....................................................................................... 15 3.1 Rozehřívací aktivity .................................................................................................................. 15 3.1.1 Teploměr nálady .............................................................................................................. 16 3.1.2 Mašinka ........................................................................................................................... 16 3.1.3Všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! .......................................................... 17 3.1.4 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý ............................................................ 17 3.2 Hlavní program ........................................................................................................................ 17 3.2.1 Malování při hudbě .......................................................................................................... 18 3.2.2 Zrcadlení .......................................................................................................................... 18 3.2.3Lepič plakátů..................................................................................................................... 19 3.2.4 Chůze v různém prostředí ................................................................................................ 20 3.2.5 Relaxace .......................................................................................................................... 20 4. Zpětná vazba k prvnímu programu ................................................................................................... 22 4.1 Závěr z hodnocení .................................................................................................................... 23 5. Druhý program, cíl: Komunikace ...................................................................................................... 24 5.1 Rozehřívací aktivity .................................................................................................................. 25 5.1.1 Hadrová panenka ............................................................................................................. 25 5.1.2 Puding ............................................................................................................................. 25 5.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý ............................................................ 26 5.2 Hlavní program ........................................................................................................................ 26 5.2.1 Krávy, ovce, kočky ............................................................................................................ 26 5.2.2 Tleskání do rytmu ............................................................................................................ 27 5.2.3 Silná pantomima .............................................................................................................. 28 5.2.4 Já bych si přál být ............................................................................................................. 29 5.2.5 To dobře umím ................................................................................................................ 30 5.2.6 Relaxace .......................................................................................................................... 31 6. Zpětná vazba k druhému programu.................................................................................................. 33 6.1 Závěr z hodnocení .................................................................................................................... 36 7. Třetí program, cíl: Sebe motivace ..................................................................................................... 37 7.1 Rozehřívací aktivity .................................................................................................................. 38 7.1.1 Lukostřelec ...................................................................................................................... 38 7.1.2 Mašinka ........................................................................................................................... 38 7.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý ............................................................ 38 7.2 Hlavní program ........................................................................................................................ 39 7.2.1 Kreslení svého cíle............................................................................................................ 39 7.2.2 Hra na vytváření a fixování si rituálů................................................................................. 40 7.2.3 Vystoupení ze zóny komfortu (RAMSESE) ......................................................................... 41 7.2.4 Nechci se chválit, ale… ..................................................................................................... 42 7.2.5 Relaxace .......................................................................................................................... 43 8. Zpětná vazba k třetímu programu .................................................................................................... 44 8.1 Závěr z hodnocení .................................................................................................................... 47

9. Čtvrtý program, cíl: Sebe vnímání..................................................................................................... 48 9.1 Rozehřívací aktivity .................................................................................................................. 48 9.1.1 Všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! ......................................................... 48 9.1.2 Lukostřelec ...................................................................................................................... 49 9.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý ............................................................ 49 9.2 Hlavní program ........................................................................................................................ 49 9.2.1 Bubnová improvizace s hudbou jako podtextem .............................................................. 49 9.2.2 Bubnujeme svá témata .................................................................................................... 50 9.2.3 Řízená improvizace .......................................................................................................... 51 9.2.4 Relaxace .......................................................................................................................... 52 10. Zpětná vazba ke čtvrtému programu ................................................................................................ 54 10.1 Závěr z hodnocení .................................................................................................................. 56 11. Pátý program, cíl: Uvolnění a relaxace II. .......................................................................................... 57 11.1 Rozehřívací aktivity ................................................................................................................ 58 11.1.1 Rytmus nálady ............................................................................................................... 58 11.1.2 Mašinka ......................................................................................................................... 58 11.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý .......................................................... 58 11.2 Hlavní program ...................................................................................................................... 59 11.2.1 Co rád přijímám různými částmi těla .............................................................................. 59 11.2.2 Na dirigenta ................................................................................................................... 60 11.2.3 Hra ruky ......................................................................................................................... 61 11.2.4 Horká židle ..................................................................................................................... 62 11.2.5 Relaxace ........................................................................................................................ 63 12. Zpětná vazba k pátému programu .................................................................................................... 64 12.1 Závěr z hodnocení .................................................................................................................. 66 13. Celkové hodnocení proběhlých programů ........................................................................................ 67 13.1 Závěr z hodnocení .................................................................................................................. 68 14. Diskuse ............................................................................................................................................ 69 15. Shrnutí ............................................................................................................................................. 70 Závěr .................................................................................................................................................... 71 Primární literatura: ............................................................................................................................... 72 Sekundární literatura: ........................................................................................................................... 73 Přílohy .................................................................................................................................................. 74

Úvod

Syndrom vyhoření je problém, kterým trpí v dnešní době spoustu lidí. Henrich Freudenberger jej popisuje jako: „stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka.“1 Dalo by se říci, že syndrom vyhoření je stav, kdy je člověk po fyzické stránce zdravý, ale nevidí žádný smysl ve svém životě, necítí smysluplnost v tom něco dělat, jeho nitro je zkrátka vyhaslé a není již dále poháněn motivací k tomu se snažit a zlepšovat. Nejproblematičtější skupinou jsou zaměstnání, kde se pracuje s lidmi. Jaro Křivohlavý ve své knize Hořet, ale nevyhořet uvádí přehled rizikových profesí, namátkou z něj uvádím tyto zaměstnání: zdravotnická povolání, sociální pracovníky a kurátoři, učitelé, duchovní, vedoucí pracovníci, obchodníci, podnikatelé, policisté.2 Tento fakt mě přivedl na myšlenku, že se to dost pravděpodobně bude časem týkat i mě a přemýšlela jsem tedy nad tím, co by se dalo dělat, abych se něčemu takovému vyvarovala a přitom pracovala naplno. Vodítkem mi bylo mé nadšení pro trávení volného času a muzikoterapeutické předměty, které jsem si v rámci studia zapisovala. V rámci těchto předmětů jsem pochopila, že muzikoterapeutický program můžeme připravovat pro různé cílové skupiny a účinně jej zaměřit na problém dané skupiny. Pochopila jsem, že se nemusí vždy jednat jen o nějaký traumatický prožitek, ale že programy můžou působit i preventivně a pomáhat tak člověku lépe vnímat to, co se kolem něho děje. Cílem mé práce bylo zjistit, zda můžou mít muzikoterapeutické programy vliv na psychickou a fyzickou stránku člověka v kontextu stresu, který je prvním a hlavním faktorem syndromu vyhoření. Chtěla jsem zjistit, jak na skupinu sociálních pracovníků programy budou působit. Zda se po nich budou cítit unavení, zda se mi podaří jim vytvořit dostatek prostoru pro řešení vlastního aktuálního prožitku, který může a nemusí být přímo spojen s programem, ale hlavně, zda jsou programy dobrou formou relaxace.

1

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet. 2., přeprac. vyd., V KNA 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-573-3. str. 63 2 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet, ref. 1, str. 30

9

Zúžila jsem si tedy cílovou skupinu na lidi, u kterých je syndrom vyhoření pravděpodobný. Následně jsem si zvolila prostředek, pomocí něhož budu vytvářet programy pro zmíněnou cílovou skupinu. Tím prostředkem byla muzikoterapie a její pestré možnosti využití. Mým cílem tedy bylo vytvořit soubor pěti muzikoterapeutických programů, které budou na cílovou skupinu působit jako preventivní program proti syndromu vyhoření. Programy jsem vytvářela pro zaměstnance salesiánského střediska Štěpána Trochty v Teplicích. V tomto středisku jsem již léta dobrovolníkem a práce zaměstnanců je mi díky tomu blízká, chtěla jsem proto udělat něco pro ně, něco co by jim dnes, anebo později mohlo pomoci nejen v pracovním životě.

10

1. Etiologické faktory, které způsobují syndrom vyhoření

Abych mohla pracovat proti syndromu vyhoření (burton syndrom) a vytvářet program s muzikoterapeutickými prvky, musím vyjasnit, co syndrom vyhoření je a co jej spouští. Zde uvádím definici Vladimíra Kebzy, který shrnuje několik definic zabývající se tímto problémem do pěti bodů. „1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvl. u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně „práci s lidmi“. 3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální. 4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu.“3 Pokračuje vysvětlením a shrnutím výše uvedených bodů. Upozorňuje na fakt, že syndrom vyhoření se dostavuje jako reakce především na pracovní stres. Tento stres bývá popisován jako stav emocionálního vyčerpání, který vzniká v důsledku nadměrných psychických a emocionálních nároků.4 Jako druhou výstižnou definici uvádím definici od Mirona Rushe, který syndrom vyhoření popisuje jako „druh stresu a emocionální únavy, frustrace, vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky.“5 Programy jsem tedy sestavila jako protipól těmto stavům a pocitům. Vycházela jsem z přesvědčení, že odbourávání těchto pocitů lze docílit na základě opačného pocitu. Protože „žádoucím stavem v našem životě jsou situace, kdy to, co na nás působí negativně, je vyrovnáváno

3

KEBZA, Vladimír, ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní stav, 2003. ISBN 80-7071-231-7, str.

7 4

5

KEBZA, Vladimír, ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. ref. 3, str. 7 MYRON, Rush. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. ISBN 80-7255-074-8, str. 7

11

souborem našich schopností a možností negativní vlivy úspěšně zvládat.“ 6 Na základě pozitivně laděných programů tedy budu učit jedince i skupinu se nepříjemným stresorům vyvarovat. Nebo v ideálním případě s nimi pracovat a odbourávat je v nastalé situaci. Po absolvování programu, by měl být jedinec schopen pracovat s únavou, stresem, frustrací a vyčerpáním a dopřát si tak dostatek potřebného uvolnění, aby se dostal zase do přijatelné fáze a syndrom vyhoření, tak mohl potlačit.

6

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Vyd. 1. Praha: Grada, 1998. Psychologie pro každého. ISBN 80-7169551-3. str. 27

12

2. Cíle muzikoterapeutických cvičení

Programy jsem sestavovala pro skupinu zaměstnanců ze Salesiánského střediska Štěpána Trochty v Teplicích. Náplní jejich práce je: „Výchova mladých lidí k pozitivnímu a odpovědnému přístupu k sobě, společnosti, k druhým lidem a prostředí, ve kterém žijeme, na základě tradičních evropských hodnot.“7 Jde o práci s dětmi předškolního a školního věku a s mládeží v nízkoprahovém zařízení, o sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a o sociálně právní ochranu dětí. Programy jsem sestavovala tak, aby na sebe plynule navazovaly. Celkovým cílem těchto programů je vytvořit příjemné pracovní prostředí, ve kterém se každý z týmu pracovníků bude cítit rovnocennou součástí týmu. Bude schopen být podporou svým kolegům, ale i sám sobě. První program se zabývá uvolněním a relaxací. Je spíše obecný, jde při něm o to, aby skupina pochopila, oč v následujících programech půjde a mohla si utvořit obrázek o tom, co je v budoucnu čeká. Konkrétně si při něm vysvětlíme pravidla, která se budou týkat i všech následujících programů, vysvětlíme si posloupnost programu a vše, co by skupina ještě chtěla před programem vědět. Následuje druhý program, který je zaměřen na komunikaci a její rozvíjení po stránce verbální, ale i neverbální. Při programu si skupina bude moci vyzkoušet různé druhy, především neverbální, komunikace. Program je stavěn na skupinovém prožitku, ze kterého si může svůj individuální zážitek odnést každý jednotlivec. Třetí program se zabývá sebemotivací. Tento program se zaměřuje více na individuální pozornost k sobě samému. Učí pozitivnímu přístupu a motivuje k tomu jít si za svým cílem. Třetí program je stavěn především na individuálním prožitku, skupina bude pracovat společně i každý jednotlivě. Při programu se tedy budu snažit klást větší důraz na individualitu jedinců a jejich prožitků. Čtvrtý program navazuje na program předešlý a více s ním pracuje, tento program podporuje a rozvíjí sebevnímání. Opět se zabývá hlavně individuálním přístupem jedince, ovšem tentokrát ve vztahu k sobě samému, ke svému prožitku a vnímání.

7

SALESIÁNSKÉ STŘEDISKO ŠTĚPÁNA TROCHTY- Dům dětí a mládeže v Teplicích. Výroční zpráva 2014 [5. 3. 2016]. Dostupné z: http://teplice.sdb.cz/res/archive/1419/154892.pdf?seek=1433847999

13

Pátý program má stejný cíl jako první – uvolnění a relaxaci II. Dalo by se říct, že tak dokončujeme kruh a naplňujeme to, k čemu tyto programy směřovaly. Opět se navracíme ke klidnému prožitku a pozornost soustředíme na relaxaci. Program lze vztáhnout jak na individuální, tak na skupinový prožitek. Program se skládá ze tří fází. Rozehřívací aktivity, hlavní program a relaxace. Rozehřívací aktivity jsou dynamické hry, které navazují spontánní chování a nenásilné uvolnění fyzické i duševní. 8 Hlavní program je stabilní část, která se vztahuje k cíli programu. Je nejpodstatnější částí lekce. Je obohacen o reflexe prožitku po jednotlivých aktivitách a připravuje na poslední fázi, kterou je relaxace. Programem před relaxací si skupina vytváří bezpečné prostředí, ve kterém lze relaxovat. Jde především o interaktivní hry, ve kterých je celá skupina stejným způsobem zapojena. Poslední částí je relaxace. Vycházím z myšlenky, že „pro člověka postiženého syndromem vyhoření jsou právě tyto důsledky relaxačního cvičení velmi žádoucí.“9 Je důležité poznamenat, že relaxací není jen poslední část programu, ale program jako celek. Pravidelná relaxace může mít tyto účinky: klid a vyrovnanost, duševní svěžest, zvýšení prahu vnímání, snížení dechové frekvence, pravidelnost dechových cviků, změna aktivity mozkových vln (EEG).10

8

ŠIMANOVSKÝ, Zdeněk. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Vyd. 4. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-928-6. Str. 25. 9 STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. Poradce pro praxi. ISBN 97880-247-3553-5. str. 70 10 STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout, ref. 9 str. 71

14

3. První program, cíl: UVOLNĚNÍ a RELAXACE

Cílem prvního programu je: Uvolnění a relaxace. Tento cíl jsem si zvolila, neboť jeho absence je jedním z prvních příznaků syndromu vyhoření. Nemáme-li dostatek uvolnění a relaxace, cítíme se být ve stresu, v napětí a v psychické zátěži (viz Kapitola 1). S tímto cílem se budu snažit pracovat tak, že skupině nabídnu jiný styl relaxace, než člověk běžně zažívá. Pokusím se je vytrhnout z rutiny dne a dám jim nahlédnout jinou perspektivu odpočinku. Zamýšlím je tedy uvolnit psychicky a fyzicky technikami, které muzikoterapie nabízí. Tento cíl jsem si zvolila jako první, neboť skupina pracovníků nemá s muzikoterapií zkušenost, je tedy třeba je do terapie uvést pozvolna. Téma uvolnění a relaxace je nenásilné a pohodlné, člověk se v něm cítí bezpečně, neboť není nucen se více otevírat před skupinou a přitom na něj skupina může pozitivně působit. Za další jsem ve skupině chtěla vyvolávat pouze pozitivní pocity a emoce, aby se cítili dobře, bezpečně a ne pod tlakem. Mým cílem je ukázat skupině, jak relaxovat a skutečně si odpočinout jak po stránce fyzické, tak i po stránce mentální a duševní. Ukázat jim způsoby ventilování stresu a přijetí klidu a rovnováhy. Zvolený cíl skupina přijala. A reagovala na něj pozitivně – těšili se na to, co přijde, a plány přijímali bez výhrad. Pokud něco nebylo jasné, zpravidla se doptali, aby bylo zcela jasné, co po nich je žádáno. Což mě utvrzuje v jejich aktivním přístupu k věci.

3.1 Rozehřívací aktivity

První, co jsem pro skupinu připravila, jsou aktivity na protažení těla a uvolnění dýchacích cest. Z praxe jsem pochopila, že je bezpodmínečně nutné, aby skupina začala pracovat pomocí těchto aktivit. Tak se snáz povede člověka vytrhnout z „uhoněného stereotypu“ a přitáhnout ho k aktivitám následným. Dále jde o to, že se skupina naladí na typ práce, s nímž se bude později pracovat. Rozehřívací aktivity a poznatky, které k nim mám, čerpám ze svých zkušeností, které jsem získala na hodinách: základy muzikoterapie, cílené muzikoterapie, vedení aktivizačních 15

muzikoterapeutických a výtvarných programů pro osoby s postižením. Tyto hry a poznatky mi zprostředkovala ve výuce zmíněných předmětů paní Jana Zajícová, která tyto předměty na JABOKu vyučuje. Rozehřívací aktivity pro první program jsem čerpala z muzikoterapeutických cvičení, které jsem absolvovala pod vedením Jany Zajícové. 3.1.1 Teploměr nálady Jako první zařazuji aktivitu, která se jmenuje teploměr nálady, hned v úvodu tak budu mít přehled o náladě, která panuje, a hned se ji budu snažit zlepšovat. Tato aktivita se snaží pomocí zvyšující se melodie vyvolat lepší náladu. Teploměr nálady vypadá tak, že od podlahy až ke stropu je pomyslná stupnice, na níž každý rukou ukáže, kde se právě nachází jeho nálada. Poté k té náladě zkusíme přidat odpovídající tón, který budeme postupně zvyšovat. Vzhledem k počáteční náladě skupiny, která byla nevyrovnaná, ve skupině byli vytvořené podskupiny, které mezi sebou nekomunikovaly, jsem teploměr nálady z programu zcela vypustila a nahradila jsem jej „mašinkou“. Tato aktivita je energičtější a zařazena byla kvůli prolomení této skupinkové bariéry a utvoření jedné ucelené skupiny. 3.1.2 Mašinka Tato aktivita slouží k protažení se zaměřením na správné dýchání. Prakticky vypadá tak, že skupina stojí v kruhu, všichni mají natažené ruce před sebou, které postupně přitahují s vyslovováním „ššš“, když jsou ruce přitažené až k tělu, tak ruce prudce natáhnou s vydechnutím na slabiku „hu“. To se opakuje asi pětkrát. Celkové provedení je zábavné. Skupina se může jako celek bavit tím, jak tuto aktivitu jednotlivý členové prožívají. Zda ji berou jen jako aktivitu, nebo prostor proto sebe i druhé pobavit svým výrazem. Skupina aktivitu přijala a pochopila. Po vysvětlení a předvedení se postupně všichni zapojili a dělali to, co jim bylo ukázáno. Dostali do rytmu a pravidelně vdechovali a vydechovali.

16

3.1.3Všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! Dále aktivita, která se jmenuje všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! Tuto aktivitu zařazuji mezi první, neboť má za úkol probuzení těla k aktivitě a navození atmosféry klidného a bezpečného prostředí. Při aktivitě každý postupně třepeme po celém těle pěstmi se slovy „všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se!“ Tato aktivita splnila mé očekávání, celá skupina aktivitu plnila bez sebemenších problémů. Dalo by se říct, že měla až groteskní průběh. Neboť pár lidí nepoklepávalo jen po svém těle a tak bavili celou skupinu. Skupinu jsem v tu chvíli vnímala jako ucelenou a nebojící se před sebou otevřeně vystupovat a dělat co jim přijde na mysl. 3.1.4 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý Jako poslední zařazuji rozehřívací aktivitu jménem jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý. Při této aktivitě se protáhne energickým způsobem horní část těla. Aktivita je pozitivně stavěná, proto ji zařazuji jako poslední, abychom i tyto rozehřívací aktivity končili s úsměvem na tváři. Protažení se slovy: jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý je doprovázeno pohyby rukou, nejdřív nataženými před sebe, pak přitaženými k sobě a zvednutými nad hlavu. Nakonec opíšou kruh, který končí za zády, kde se ruce chytnou a protáhnou. U aktivity jsem pozitivní, nadšená, energická proběhlo vše tak jak jsem si představovala. Skutečně měla pozitivní dopad a rozehřívací aktivity jsme tak všichni ukončili s úsměvem na tváři.

3.2 Hlavní program

Druhá část programu byla stěžejní a směřuje k cíli hodiny. Skládá se z jednotlivých na sebe navazujících aktivit, které skupinu krom jiného připravují na druhou část hlavního programu, kterou je relaxace.

17

3.2.1 Malování při hudbě Jako první aktivitu zařazuji malování při hudbě. K této aktivitě není potřeba vzájemná spolupráce ve skupině a nebudí tudíž mezi jednotlivci napětí, není zde problém s tím, že by měli něco dělat před druhými. Malování bude vyplývat z volných motivů, které navodí hudba. Tato aktivita podporuje představivost a sebevyjádření. Hudba, kterou jsem zvolila je Dobytí ráje od skupiny Vangelis. Je to hudba, která v sobě má energii a spoustu emocí. Proto je to hudba dostatečně podnětná. Malování při hudbě11, pomocí výtvarných potřeb; znázorněte na papír abstraktně, či konkrétně to, co ve vás hudba evokuje, kreslete souběžně s hudbou. Je možné, že kresba nebude zcela pod vaším vedením, může se stát, že spíš povede ruka, ani to není špatně. Zjistila jsem, že skupina byla dost rozptýlená a nesoustředěná. Ač jsem vysvětlila několikrát, co se má dělat, našli se dva jedinci, kteří po aktivitě přiznali, že nevěděli pořádně, co mají dělat. I ze zpětné vazby v podobě dotazníku jsem byla upozorněna na to, že nepochopili zadání. Pro mě to znamená příště víc dbát na dodržování pravidel a víc sledovat, zda skupina dělá to, co bylo zadáno. Na druhou stranu i špatné plnění může mít kladný dopad na celek. Tedy i ti, kteří zprvu nechápali zadání, jej dokázali splnit. 3.2.1.1Reflexe První reflexe je nastavená tak, aby mohl každý vyjádřit to, co je pro něj bezpečné, při popisu není třeba zacházet do detailů, pokud se na to člověk necítí. Obrázek se dá tedy popsat detailně s každou emocí a prožitkem, nebo povrchně pojmenovat, co je na obrázku. Otázka – Představte nám svůj obrázek, co jste chtěli vyjádřit? Jakožto první reflexe byla spíše stručná, skupina byla nesmělá, každý popsal svůj obrázek, někdo povídal o tom, co vyjadřuje a byli tam i jedinci, kteří popisovali, co při kresbě prožívali a jaké pocity v nich hudba vyvolávala. Reflektování pocitů účastníků vnímám jako velký pokrok. 3.2.2 Zrcadlení Další aktivita je v párech, předpokládala jsem, že skupina již bude připravená na empatické vnímání druhého. Při této aktivitě by měli jednotlivci dokázat empaticky vnímat a napodobovat druhého. Budou ve dvojicích, přičemž oba budou zároveň zrcadlit, tedy

11

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 181

18

napodobovat druhého a v tutéž chvíli vytvářet pohyb. V ideálním případě se napojí na myšlení druhého a budou schopni se pohybovat synchronizovaně, podobně jako zrcadlo. Aktivitu zrcadlení jsem čerpala z hodin muzikoterapie, které jsem absolvovala pod vedením Jany Zajícové. Zrcadlení, dvojice stojí proti sobě a jeden druhému děláme zrcadlo, jednotlivci se snaží být empatičtí a přitom otevření. Vedou a zrcadlí oba dva ve stejném okamžiku. Aktivita bude doprovázena klidnou melodii (Story of My Life od skupiny The Piano Guys). Zrcadlení nabralo spíše komický ráz, protože dva aktéři se styděli a tak začali dělat hlouposti, hlasitě se smáli, tím rozptýlili na nějaký čas celou skupinu, která se pak spíše věnovala tomu, co dělají oni, než vlastnímu prožitku. Po chvíli se však všichni vrátili ke svému prožitku. Z reflexe vím, že se třem párům (vždy ženským) podařilo vnímat druhého a intuitivně reagovat na jeho prožitek a pohyby. 3.2.3Lepič plakátů Tuto aktivitu zařazuji ke konci programu, neboť je důležité, aby se jednotliví členové skupiny dostatečně uvolnili a dokázali se humorně vyjádřit a nebáli se udělat si ze sebe legraci před druhými. Tato aktivita rozvíjí humorný sebenáhled a fantazii. 12 Lepič plakátů13. Při hudbě se každý stane lepičem plakátu, který se se vší snahou snaží vylepit plakáty, pro svou neohrabanost se mu to ale nedaří. Lepič plakátů splnil očekávání, skupina se uvolnila a vyřádila, postupem času se zapojili i stydlivější. Někteří tvořili v párech, jiní samostatně, zpozorovala jsem i jak si dělají malé naschvály, (zajímavá rivalita byla mezi vedoucí nízkoprahu a její podřízenou). 3.2.3.1 Reflexe Domnívám se, že k těmto dvěma aktivitám (Zrcadlení a Lepič plakátů) nebude reflexe zapotřebí, v případě potřeby budu reagovat a atmosféru skupiny. V takovém případě bych jim položila otázku, „Jak jste se cítili v těchto situacích? Bylo vám do smíchu?“ Skupina po skončení aktivit začala mluvit téměř sama od sebe, ve stávajícím kroužku jsme si tedy řekli, jak dané aktivity prožívali. Na povrch vyšly pocity studu, které, jak sami přiznali, dokázali ovládnout a dané aktivity prožít.

12 13

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 108 ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 108

19

3.2.4 Chůze v různém prostředí Jako předposlední a spíše rezervní mám připravenou aktivitu chůze v různém prostředí. Při této aktivitě je potřeba, aby se skupina nebála před sebou předvádět. Může rozvíjet spontánnost, pohyb a tvořivost 14. Dává možnost prožít různé situace. „Chůze v různém prostředí“15. Začne hrát hudba, při níž se všichni začnou pohybovat po místnosti, a pouze svou mimikou a gestikou budou znázorňovat, co se v nich odehrává v jednotlivých situacích (jsem v zácpě, jsem v přírodě, nestíhám…) Jako hudební podbarvení pustím Prokofjevův Rytířský tanec. Tuto aktivitu si skupina naplno užila, při reflexi mi i sdělili, že se těšili, až skončí nepříjemné téma a zase se vrátí k něčemu pozitivnímu. Někteří dokonce odmítli příjemné téma opustit a zůstali v něm, dokud nedošlo další, pro ně lákavé téma. 3.2.4.1 Reflexe Zde se budu zkoušet navodit dobré přijetí, otázka je stylizovaná tak, aby odpovědí byli pozitivní emoce. Reflexe tak za aktivitou nechá příjemný dojem a prožitek. Nemělo by se otevřít nic negativního. Otázka – Jaké prostředí Vám bylo nejpříjemnější a jaké Vám bylo nejpřirozenější? Při této reflexi se skupina v podstatě už neostýchala a mluvila o svých pocitech. Někteří detailně popisovali, jak si dané téma představovali. 3.2.5 Relaxace Na závěr programu zařadím hudební relaxaci, kterou uzavřu dění a díky níž nechám účastníky prožít pozitivní emoce při odpočinku. Relaxaci zařazuji na konec, neboť jsem přesvědčená, že na ní musí být skupina připravena a domnívám se, že předešlý program na to bude stačit. Skupinu budu doprovázet textem, který čerpám z knížky Hry s hudbou a techniky muzikoterapie od Zdenka Šimanovského. Relaxace nejprve uvolňuje všechny části těla a připravuje tak tělo na klidový režim. Motivuje skupinu k soustředění se pouze na sebe a ignorování všech okolních ruchů, které člověka běžně rozptylují. Při vizualizaci je skupina vedená na louku, kde leží a užívá si teplého vánku. Později je zavádí k loďce, která je uvázána u břehu a lehce se houpe. Nakonec jsou vyvedeni zpět cestou, kterou přišli a vrací se na louku a později z představ do reálné místnosti.

14 15

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str.. 95 ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str.. 95

20

S relaxací si kladu za cíl dostat skupinu do klidného prostředí a uvolnit tak fyzickou schránku těla i psychické rozpoložení. Budu se snažit navodit uvolněnou, klidnou a pozitivní náladu. Relaxaci budu doprovázet slovem, povedu podle textu uvedeného v knize Hry s hudbou a techniky muzikoterapie od Zdenka Šimanovského.16 Relaxaci bylo skutečně vhodné zařadit na konec programu, ale ani to nepomohlo k tomu, aby se jí byli schopni všichni plně zúčastnit. Setkala jsem se s reakcí jedné slečny, že relaxovat neumí, že je příliš ve stresu a cítí neustálé vypětí svalů a sil. Několik lidí se plně do relaxace také neponořilo, ale byl to pro ně příjemný zážitek. Sami většinou reagovali tím, že na to nejsou zvyklí a myslí si, že se to jsou schopni postupem času naučit. Jinak většina reakcí byla pozitivních, zbytek skupiny se uvolnil, někteří měli pouze strach, aby neusnuli a nezačali tak chrápat. 2.2.5.1 Reflexe Relaxace je část programu, který vyžaduje reflexi pokaždé. Nemusí být skupinová, ale vždy je třeba, aby všichni věděli, že své prožitky mají možnost reflektovat. Já jsem se rozhodla zvolit reflexi skupinovou s podnětnou otázkou, které se ovšem nemuseli primárně držet. Otázka – Jak jste se na louce cítili, kde vám bylo nejlépe? Při reflexi mi účastníci sdělili autentické prožitky o strachu z houpající se loďky na vodě nebo o strachu z klíšťat na louce. Celkově hodnotím relaxaci jako povedenou aktivitu. Neboť pro všechny to byl příjemný zážitek a to i za předpokladu, že se u něj neuvolnili. Po skončení programu měla skupina tendenci pokračovat a popisovat dál svoje prožitky, vraceli se k jednotlivým hrám a znovu popisovali, jak na ně působily a jaký z nich měly pocit. S takovou reflexí jsem nepočítala, ale snažila jsem se reagovat na podněty, které mi skupina dávala.

16

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 220

21

4. Zpětná vazba k prvnímu programu

Po skončení programu jsem skupinu požádala o vyplnění dotazníku, tyto dotazníky mi vyplnili vždy do dvou týdnů od konání programu. Z jejich výsledku chci vycházet při tvoření dalšího programu. Škálovací otázky jsem zařadila ke všem aktivitám. Otázka byla vždy ve znění: „Jak jste se cítili v jednotlivých aktivitách, zvolte na škále od 1 do 5, s tím, že jedna je naprosto nepříjemné a pět velmi příjemné.“ Dále jsou otázky otevřené, které se přímo vztahují k cíli hodiny. Poslední otázka se vztahovala k tomu, zda se jim program zdál jako dobrá forma relaxace. U aktivity chůze v různém prostředí ohodnotilo 40 % účastníků průměrným hodnocením (3), 30 % nadprůměrným (4) a 30 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Tato aktivita byla groteskní a otevřená a skupina se do ní dokázala pustit naplno. Z hodnocení chápu, že skupinu baví si se sebou hrát, není pro ně problém vystupovat před druhými. Do budoucna se tedy budu snažit zařazovat aktivity, ve kterých je každý sám za sebe. Další aktivita bylo zrcadlení, při této aktivitě byla skupina rozdělena do dvojic a ve dvojicích společně zrcadlili vzájemné pohyby. Tato aktivita mohla narušit intimní prostředí v jednotlivých párech. Hodnocení bylo rozmístěné na celé škále, 20 % účastníků aktivitu hodnotilo jako naprosto nepříjemnou (1), 20 % hodnotilo aktivitu podprůměrně (2), 30 % aktivitu hodnotilo průměrně (3), 10 % účastníků hodnotilo aktivitu nadprůměrně (4) a 20 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Pochopila jsem, že pro skupinu nejsou vhodné aktivity, které vyžadují těsnější kontakt, a do budoucna se jich pokusím vyvarovat. Třetí stěžejní aktivitou byl lepič plakátů. Tato aktivita měla opět groteskní nádech a účastníci se při ní mohli svou mimikou a gestikou předvést před skupinou. 10 % účastníku aktivitu hodnotilo podprůměrně (2), 20 % účastníků vnímalo aktivitu jako průměrnou (3), 30 % účastníků hodnotilo aktivitu nadprůměrně (4) a 40 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Podobně jako u hodnocení chůze v různém prostředí, se i tady dá říct, že skupinu baví individuální činnost před druhými. Do budoucna se tedy pokusím zařadit aktivity, v kterých budou moci jednotlivce poukázat na sebe, anebo se naopak schovat a nepředvádět se bizarním chováním. Čtvrtou aktivitou, které byla závěrečná pro celý program a snažila jsem se celým programem skupinu k této aktivitě dovést, byla vedená relaxace. Při relaxaci hrála reprodukovaná klidná melodická hudba, do níž jsem četla text, doporučený pro vedenou relaxaci. 30 % účastníků 22

hodnotilo aktivitu průměrně (3), 30 % hodnotilo nadprůměrně (4) a 40 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Toto poslední hodnocení je pro mě nejzásadnější, domnívám se, že relaxace je pro celkový cíl zásadní. Jsem proto ráda, že skupina aktivitu přijala a cítila se při ní alespoň průměrně. Relaxaci se proto budu snažit zahrnout do všech programů. Následovala otázka otevřená, kterou jsem chtěla zjistit, co vlastně od muzikoterapie očekávali. Z odpovědí vyplynulo: Skupina čekala více aktivit, které budou vycházet z hudby a méně aktivit s dramatickým projevem. Další otázka se snažila zjistit, zda bylo naplněno očekávání. Očekávání bylo u většiny naplněno, nadšení bylo popisováno především u malování při hudbě a vedené relaxaci. Jeden z účastníků nepochopil účel programu a neviděl žádný prospěch. Osmá otázka se vztahovala k uvolnění při programu. Většina skupiny se při aktivitách uvolnila, poukazovali na fakt, že uvolnit se v práci je těžké, že začátek programu byl nejistý anebo, že uvolnit se mohli až při relaxaci. Jeden účastník reagoval, tím, že se uvolnit neumí nikdy a nikde, jiný, že obdobné aktivity nemá rád. Devátá otázka se tázala účastníků, zda byl pro ně program dobrou formou relaxace. Odpovědět mohli na škále Určitě ano – spíše ano – spíše ne – určitě ne. Pro 20 % program spíše nebyl dobrou formou relaxace, pro 50 % účastníků program spíše byl dobrou formou relaxace a pro 30 % účastníků, byl program dobrou formou relaxace.

4.1 Závěr z hodnocení

Z jednotlivých zpětných vazeb účastníků vyplývá, že první program, který jsem pro skupinu připravila, přijala pozitivně. Našli v něm prostor, pro uvolnění mysli i těla a podařilo se jim tak zrelaxovat. K takovému hodnocení docházím z dotazníků, které jsou vyhodnoceny výše a ze zpětné vazby, která přišla po programu, neboť skupina si chtěla o prožitku dále povídat.

23

5. Druhý program, cíl: Komunikace

Cílem druhého programu je: Komunikace. Tento cíl jsem si zvolila, neboť jeho absence je jedním z příznaků syndromu vyhoření. Je třeba, aby se sociální pracovníci v pracovním kolektivu cítili bezpečně a nebáli se hovořit o pracovních problémech právě s kolegy. Komunikace je jedním z podstatných faktorů pro vytvoření funkčního kolektivu. Komunikace v týmu je tedy podstatná pro pracovníky, aby se v práci cítili dobře, ale i pro klienty, kteří jejich službu přijímají, aby se v tomto kolektivu s pracovníky cítili bezpečně. Tento cíl bych chtěla naplnit programem, který podporuje verbální i neverbální komunikaci mezi skupinou lidí. Jednotlivé aktivity budou postupně vést skupinu k vytvoření prostředí, v kterém se mohou prosadit a zároveň by je měla vést k tomu, aby naslouchali ostatním členům skupiny. S tímto cílem chci pracovat jako s druhým, protože skupina už bude mít trochu představu, co je čeká. Dále se domnívám, že dobrá komunikace podpoří vztahy ve skupině, ve které se tak člověk může cítit dobře a bezpečně, dokáže být otevřený a tím předejít syndromu vyhoření. Mým cílem je skupinu navést ke komunikaci a k naslouchání. Předpokládám pouze pozitivní ohlas. Doufám, že skupina naváže kontakt a dokážou společně komunikovat ať už verbálně nebo neverbálně. Skupině jsem konkrétně nevysvětlovala, jaký cíl hodiny máme, jen jsem pozorovala, jak na aktivity reaguje. Z jejich postojů při aktivitách a z následných reflexí si dovoluji usoudit, že skupina cíl dokázala naplnit. Jejich přístup k programu byl aktivní. I když někomu nebyla část programu po chuti, zapojil se do ní bez naléhání skupiny. Jen dvakrát se stalo, že někdo váhal, zda se zapojí.

24

5.1 Rozehřívací aktivity

5.1.1 Hadrová panenka První aktivitu, kterou pro skupinu zařazuji, se jmenuje „Hadrová panenka“, tato aktivita pomáhá odbourat napětí a přináší tak uvolnění. 17 Tato aktivita je vystavěná na propnutí a naprostém uvolnění svalů. Přičemž rozdíl mezi těmito stavy uvolňuje tělo. Prakticky aktivita vypadá tak, že se skupinou vytvoříme kroužek s většími rozestupy. Skupině nejdříve vysvětlím a prakticky ukážu, co budeme dělat. Jde o strnulý postoj „vojáka“ a naprosté uvolnění svalů jako „hadrová panenka“. Začneme postojem vojáka, při němž budeme stát rovně jako při nástupu, později budeme pochodovat, až se propracujeme k volnému pohybu hadrové panenky. Tyto pohyby budeme střídat po cca 10 vteřinách. Skupinu upozorním na rozdíl, který mají ve svalech vnímat při uvolnění a vypětí. Od aktivity hadrová panenka jsem čekala větší samostatnost skupinky, předpokládala jsem, že vysvětlím, jak bude aktivita probíhat a skupina už bude povely střídat samostatně. To se nestalo, tedy jsem slovně doprovázela a říkala, kdy budeme dělat co. Což bylo ve výsledku možná lepší, neboť jsem mohla plynule začít mluvit o rozdílu, který měli vnímat mezi svaly uvolněnými a svaly v napětí. Aktivita přinesla individuální interakci a vnímání vlastního těla, což bylo jejím primárním cílem. 5.1.2 Puding Jako druhou rozehřívačku zařazuji hru, která by měla skupinu přivést k soustředění se na okolí. Aktivita povzbuzuje aktivní vnímání a reagování na dění. Skupina se postaví těsněji k sobě a bude vnímat mísu s vodou, kterou budu mít v rukách. Skupina bude mít za úkol stát se obsahem této mísy, to znamená, že když s mísou budu pomalu houpat, skupina se bude pohybovat stejně pomalu do stran, jako tekutina v této míse. Stejně tak, pokud s mísou začnu točit rychleji, i skupina se bude snažit napodobit tento pohyb svými pohyby. 18 Daná aktivita předčila mé očekávání. Bála jsem se, že se skupina nebude chtít výrazněji zapojit. Namísto toho jsem se setkala u několika členů s naprostým nasazením, které motivovalo

17

VOPEL, Klaus W. Skupinové hry pro život 2: uvolnění napětí, zvědavost, učení, komunikace, vztahy: pro děti od 6 do 12 let. Vyd. 1. Překlad Dana Lisá, Alena Veselá. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-352-9 str. 19 18 VOPEL, Klaus W. Skupinové hry pro život 2. ref. 17 str. 28

25

další členy k vyšší aktivitě, než jsem čekala, že se skupině podaří. Ve výsledku byli všichni členové aktivity vláční a pohybliví podle pohybů imaginárního pudingu. 5.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý Jako poslední zařazuji opět aktivitu, se jménem “Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý”. Při této aktivitě se protáhne energickým způsobem horní část těla. Aktivita je pozitivně stavěná, proto ji zařazuji jako poslední, abychom i tyto rozehřívací aktivity končily s úsměvem na tváři. Tato aktivita by měla vytvořit předěl mezi rozehřívacími aktivitami a hlavním programem, který bude následovat. Zařazuji ji znovu na stejné místo, neboť se domnívám, že je dobré vytvořit rituál, který zřetelně předělí aktivity rozehřívací od hlavního programu. Aktivita je popsaná v prvním programu, v kapitole 3.1.4. Aktivita opět přinesla úsměv a nadšení do následného programu. Splnila tedy očekávání a skupině naznačila, že ukončujeme rozehřívací aktivity a budeme pokračovat dál v programu.

5.2 Hlavní program

5.2.1 Krávy, ovce, kočky Již při první aktivitě jsem se rozhodla směřovat skupinu aktivně k cíli hrou, která podpoří komunikaci a naslouchání v podskupinách a celku. U dané aktivity je potřebná snaha a spolupráce v rámci celé skupiny. Proto je nutné, aby zde probíhala interakce mezi členy a aktivní zapojení do hry. “Krávy, ovce, kočky:“19 Při dané aktivitě rozdělím skupinu na jednotlivé zvířecí skupinky. Jejich úkolem bude najít si svou zvířecí smečku, která je různě v prostoru a smí se dorozumívat jen jazykem daného zvířete. Skupina by se měla rozdělit do podskupin. Při této aktivitě se skupina rozdělila do dvou odlišně se chovajících skupin. Jedna skupina pouze splnila cíl a našla si svůj protějšek, pak stáli, pozorovali ostatní a čekali, kdy bude konec.

19

VOPEL, W Klaus. Skupinové hry pro život 2, ref. 17, str. 37

26

Zatímco druhá, početnější skupina si hru skutečně prožila. Poté, co se dvojice našly, spolu i nadále komunikovaly svou zvířecí řečí. Pár slepic začal obletovat jiné dvojice, a jak sami při reflexi řekli: „No my jsme si to jako slepice užili, hned jak jsme se našly, šly jsme krafat o druhých, jé jak my jsme se jim smály.“ Můžu tedy říct, že většina skupiny hru přijala tak jak jsem si představovala, dokázali se při ní uvolnit a komunikovat spolu bez používání slov. 5.2.1.1Reflexe Jako první reflexi volím otázku, která je neosobní a každý se k ní může postavit otevřeně podle toho, jak chce. V podstatě na ní jde odpovědět jedním slovem stejně dobře jako celými souvětími. Chci, aby se skupina při první reflexi necítila pod tlakem. Otázka - Dělalo vám problém najít svou zvířecí dvojici v nastalém chaosu? Při reflexi jednotlivci mluvili o tom, jak jim sedlo zvířátko, které si vylosovali. Někdo mluvil o osudu, neboť tohle zvíře je pro něj celým životem charakteristické, jiný zase o tom, že nevěděl, co má vlastně dělat: „Tak jsem si to přečetla a koukám ovce, aha tak budu chodit a říkat jsem ovce, jsem ovce, jsem ovce. Naštěstí, když hra začala, hned jsem pochopila, že bych mohla také mečet.“ 5.2.2 Tleskání do rytmu Další hra je improvizační, skupina by se měla vést od absolutního vnímání sebe až po vnímání jednotlivých členů skupiny. Skupina by se měla dokázat sjednotit a neverbálně shodnout na celkovém výsledku improvizace. „Tleskání do rytmu:“20 Skupina bude stát v kruhu a podle instrukcí si každý bude vytleskávat svůj vlastní rytmus. Postupem času začnou utvářet společný rytmus a společný zvuk. Hra bude ukončená libovolným účastníkem. Až bude někdo cítit, že společný zvuk došel k dostatečnému uvolnění a naplnění, zvolá dost a skupina skončí. Po vysvětlení aktivity jsem se sešla s nepochopením od jednoho člena. Ale dříve než jsem danému členovi dovysvětlila drobnosti, jež byly nejasné, do vysvětlení se pustil jiný člen. Z toho jsem měla dobrý pocit, jednak jsem viděla, že to druzí chápou, ale hlavně jsou motivováni k tomu se o informaci podělit s druhým.

20

VOPEL, W Klaus. Skupinové hry pro život 2, ref. 17, str. 37

27

Aktivitu jsme opakovali několikrát. Poprvé byla zastavená asi po půlminutě. Až do výkřiku: „dost“ a po chvíli dodala: „Já jsem se bála, že to bude už jenom horší a že to pak budeme muset všichni poslouchat.“ Podruhé jsem skupinu vyzvala k tomu, že začne jeden a budeme se postupně přidávat k jeho rytmu postupně podle toho, jak sedíme v kruhu. To mělo lepší přijetí, postupně se zapojili všichni a vytleskávali jsme si tak delší dobu. Poté, co bylo tleskání zastaveno, vznikl menší šum, z kterého se ozývalo: „Teď se nám povedlo“, nebo „Příště se nahrajeme, tohle bylo moc krásné.“ Skupině se to líbilo a chtěla si to zkusit i potřetí. Ač jsme všichni čekali nejlepší výsledek, reakce byly spíš opačné. Při aktivitě spolu skupina dokázala neverbálně komunikovat. Jednotlivě na sebe dokázali reagovat a vytvořit tak společné dílo. Skupinu aktivita tmelila a motivovala ke komunikaci a to neverbální při aktivitě a verbální následně po aktivitě. Takže vyvozuji, že cíl, s kterým jsem aktivitu zařadila, se mi podařilo naplnit. 5.2.2.1 Reflexe Při této reflexi se chci už více zaměřit na to, jak je k sobě skupina tolerantní a naslouchavá. Chtěla bych mít po reflexi představu, zda jsou k sobě vnímaví či zda jim jde hlavně o svou činnost a přesvědčení. Otázka – Jak jste vnímali fakt, že každý měl svůj rytmus? Měli jste pocit, že Vás ostatní ruší? Tato reflexe se rozjela hned po třetím tleskání, nejprve vznikla samovolná diskuze o tom, který pokus se povedl nejlíp a že je to škoda, že potřetí to tak dobře nešlo. Poté jsem položila otázku, k níž se skupina vyjadřovala ve chvíli, kdy chtěla, nebylo stanovené pořadí. Domnívám se, že to mohl být podnět k tomu být k sobě tolerantní a mluvit, když se to hodí. Tedy vyvarovat se utlačování a tendence k tomu prosadit se. Skupina plynule reflektovala své prožitky, dva lidé se sdíleli detailně, tři stroze v podobě jedné věty a ostatní průměrně. 5.2.3 Silná pantomima Další hra by měla jednotlivcům dát prostor pro sebevyjádření v neverbálním vyjádření pocitu nebo způsobu chování, který si náhodně vylosují. Měli by zde trochu vykročit ze své komfortní zóny a otevřít se skupině, která bude hádat, co představují.

28

„Silná pantomima:“21 Pro skupinu budu mít připravené silné způsoby chování, které si budou losovat a snažit se pantomimicky předvést. Zbytek skupiny se zatím bude snažit uhádnout, co se druhý snaží představit. Po vysvětlení hry padl dotaz jednoho člena, zda se musí zapojovat. Znovu jsem tedy vysvětlila, že pokud se cítí být hrou ohrožen, že nemusí, ale že budu ráda, pokud se zapojí. Dohodli jsme se tedy, že pokud bude chtít, půjde nakonec a pokud ne, tak bude jen zapojen do hádání pantomimy druhých. Při aktivitě skupina postupně bystřila a více se soustředila na to, co jim mim sděluje. Z toho jsem měla dobrý pocit, během prvního představení se skupina zklidnila a to jí vydrželo po celou aktivitu. Jednotlivci na sebe reagovali a po uhodnutí se občas našel někdo, kdo pochválil mima za to, jak pěkně daný pocit předvedl. 5.2.3.1 Reflexe Při této reflexi již předpokládám, že se skupina opět dostane do fáze, kdy bude před sebou otevřená. Předpokládám, že budou chtít mluvit o tom, co cítili, když zjistili, jaký prožitek mají prezentovat. Otázka – Cítili jste se při prezentování daného způsobu chování dobře? Mé očekávání se naplnilo u většiny skupiny, dvakrát jsem se sešla s odpovědí: “Bylo mi to jedno”, nebo “Necítila jsem nic.” Jinak skupina při reflexi pokračovala v nastaveném tempu sdílení se. I když šlo hlavně o popis toho, jak situace vypadala a probíhala. 5.2.4 Já bych si přál být Nakonec zařazuji tvořivou aktivitu, při níž může každý poodhalit svou životní tužbu. Hra by měla podpořit neverbální vyjádření a později i verbální popis, který proběhne při reflexi. „Já bych si přál být“22 je aktivita, při které jednotlivci vytváří obrázek. S tím, že výsledek jejich tvoření by měl být obrázek, který vystihuje to, co by si v životě přáli mít, čeho by chtěli dosáhnout. K tomu jim bude puštěná podnětná muzika, která by neměla narušit jejich činnost, ale vytvořit příjemnou atmosféru. Tato aktivita byla tedy zařazena jako poslední před relaxací. Její průběh odpovídal očekávání. Jednotlivci kreslili obraz představy o svém alter-egu. Po chvilce vznikl ve skupince

21

PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-331-5, str.

24 22

PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti, ref.21, Str. 27

29

menší šum, při němž si skupina vzájemně prohlížela zatím nedodělané obrázky a komentovala je. Důvodem toho byl, domnívám se, můj pokyn: „Můžete kreslit konkrétně i abstraktně“, tudíž někteří hledali konkrétní podněty v abstraktních obrázcích. 5.2.4.1 Reflexe Po aktivitě „Já bych si přál být“ se nabízí reflexe formou prací s obrázkem, jež si každý vytvořil. Jde o představení obrázku, toho, co má vyjadřovat a v ideálním případě i důvod toho proč je to pro jednotlivce důležité. Otázka – Představíte nám svůj obrázek, co na něm je a proč? Reflexe byla moc krásná, ale sešla jsem se při ní i s popisem jednoho člena, který detailněji popisoval lidi, kteří jej v životě inspirují, tím co dělají a jak to dělají. S vysvětlením abstraktních obrázků a stavů mysli. S popisem činnosti, které se nám nedostává v dostatečné míře, ale i s faktem, který nesl jeden člen: „Když jsem přemýšlela co bych chtěla, tak mě vlastně nic nenapadlo, já jsem spokojená tam, kde jsem a tak jsem namalovala sebe v podstatě tak, jak jsem teď.“ 5.2.5 To dobře umím Jako poslední aktivitu programu před relaxací zařazuji hru, která je nenáročná a komunikativní. Jednotliví členové skupiny při ní prezentují sebe a své kladné vlastnosti, na něž jsou hrdí. Aktivita se nazývá „To dobře umím“ 23. Před hrou si sedneme do kroužku a představíme každý jednu věc, kterou umíme dobře. (Umím péct dobré koláče, umím dobře hrát na kytaru… atd.). Po té co každý prozradí v čem je dobrý, přidáme jedno místo, ten kdo sedí po levé straně volného místa, k sobě vždy někoho přivolá, ale ne jménem, nýbrž, tím co umí dobře. Po rozehřívacích aktivitách jsem měla pocit, že by se hodilo zařadit jako první aktivitu právě tuto aktivitu, abychom začali takový představením sama sebe s tím, co dobře umíme. Aktivita měla za úkol, aby skupina vnímala jednotlivce a děj hry. Což se postupně dařilo. Domnívám se, že bylo vhodné aktivitu zařadit na začátek, neboť u ní je třeba vnímat děj a skupina si toto vnímání pak dokázala nést i zbytkem programu.

23

PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti, ref. 21 Str. 31

30

5.2.5.1 Reflexe Domnívám se, že po této aktivitě není třeba reflexe. Pokud by skupina vysílala opačné signály, před relaxací jim položím: Otázku – Inspirovalo Vás přání, nebo to v čem jsou druzí šikovní? Reflexe skutečně potřeba nebyla, pokračovali jsme tedy následující aktivitou “Krávy, ovce, kočky”. 5.2.6 Relaxace Na závěr druhého programu zařazuji opět relaxaci. Skupina na ní bude celým programem připravena. Relaxace navodí pocit klidu a bezpečí. Tentokrát jsem text připravila za pomoci knížky Skupinové hry pro život 2 od Klause W. Vopela, čerpám z kapitol „Cesta na oblaku“24 a „Vodopád“25. S touto relaxací si kladu za cíl skupinu doprovodit do prostředí, kde se bude cítit bezpečně a dovolí své fantazii se povznést nad každodenní starosti. K relaxaci pustím opět klidnou meditační hudbu. Relaxace proběhla podle očekávání. Skupina se řídila pokyny, které jsem přednesla k tomu, aby mohli lépe uvolnit své tělo. Při imaginaci jsem si nevšimla žádného neklidného podnětu. Při návratu z imaginace a ukončení relaxace se ale jeden člen neprobudil, neboť ho relaxace dočista uspala, spolu se skupinou jsme tedy minutu mlčeli a vzniklým tichem probudili i posledního člena. Po relaxaci jsme plynule přešli v reflexi. 5.2.6.1Reflexe Při reflexi relaxace položím otázku, která vychází z imaginace. Není však potřeba, aby se vyjadřovali k této konkrétní otázce. Je to spíš podnět, s nímž můžou pracovat podle vlastního uvážení. Otázka: Nechali jste proud, který z vodopádu dopadal, aby vás omyl od stresu a tlaku, jež na vás leží? Při této reflexi nebylo stanovené pořadí. Domnívám se, že je to vhodné, relaxace může navodit stav, který každý zpracovává různě dlouho a je tedy dobré, když se do reflektování zapojí ve chvíli, kdy to tak sám nejlépe cítí.

24 25

VOPEL, W Klaus. Skupinové hry pro život 2, ref. 17, str. 20 VOPEL, W Klaus. Skupinové hry pro život 2, ref. 17, str. 21

31

Relaxace proběhla v klidu, jednotlivci na sebe postupně reagovali. Vyjadřovali se především k imaginaci. Popisovali příjemný pocit, který měli, když letěli na obláčku. Strach z toho, že budou mokří, když budou stát pod vodopádem a nadšení, když pochopili, že z vodopádu má pramenit světlo, které jim má přinést klid a pokoj. Také jsem se sešla s ohlasem: „Já si to ale neumím představit, většina lidí zavře oči a vidí obrazy, ale já vidím tmu. Ale stejně mi to bylo moc příjemné, nic jsem sice neviděla, ale zároveň jsem měla pocit, jako bych byla na místech, které jsi popisovala.“ Po ukončení reflexe si skupina již neměla potřebu o programu povídat. A program tak přirozeným způsobem skončil.

32

6. Zpětná vazba k druhému programu

Nejprve jsme měli rozehřívací aktivity. Začali jsme hadrovou panenkou. Při této aktivitě jsme se střídali strnulý vojenský pochod a naprosté uvolnění svalů, které je charakteristické pro hadrovou panenku. Tuto rozehřívací aktivitu skupina hodnotila spíše negativně. 10 % zúčastněných se při aktivitě cítilo naprosto nepříjemně (1), 10 % aktivitu vnímalo podprůměrně příjemnou (2), 30 % se cítilo průměrně (3), 20 % respondentů se při této aktivitě cítilo nadprůměrně (4), a 30 % se cítilo naprosto příjemně (5). Druhou rozehřívací aktivitou byl puding. Při této aktivitě šlo především o to, aby každý pracoval se svým tělem a naprosto jej uvolnil. Aktivita měla dramatický průběh a bohužel také nesklidila velký úspěch. Aktivitu skupina hodnotila spíše negativně. 30 % zúčastněných se cítilo podprůměrně (2), 20 % respondentů se při této aktivitě cítilo průměrně (3), 30 % se při aktivitě cítilo nadprůměrně (4), a 20 % se cítilo naprosto příjemně (5). Hodnocení rozehřívacích aktivit si vysvětluji jak tím, že skupina nemá ráda dramatické hry, tak tím, že hry byly uvedeny na začátku, kdy se teprve tvoří napětí ve skupině. Jako první aktivitu jsem tedy zařadila hru: “To dobře umím”. Na začátku jsme všichni seděli v kroužku, každý se představil, ne svým jménem, nýbrž věcí, kterou dobře umí. Poté jsme přidali židli a pokaždé ten, který měl po pravé straně volnou židli, si k sobě volal někoho ze skupiny, ne však jménem, ale tím, co dobře umíme. Tuto hru skupina hodnotila z 10 % jako podprůměrnou (2), 20 % se při ní cítilo průměrně (3), 40 % se při aktivitě cítilo nadprůměrně (4) a 30 % se při aktivitě cítilo velmi příjemně (5). Tuto hru skupina hodnotila celkem kladně a to navzdory tomu, že vyžadovala soustředění na hru a byla zařazená jako první. Domnívám se tedy, že udělat změnu v programu a zařadit hru jako první po rozehřívacích bylo dobré. Druhá aktivita, které směřovala k cíli hodiny, byla aktivita s názvem: “Krávy, ovce, kočky”. Tato aktivita byla ale při programu posunuta a před ní byla zařazena aktivita: “To dobře umím”. Při této aktivitě si měl každý najít svého zvířecího kolegu jen s pomocí řeči, jež se daná zvířata běžně dorozumívají. Tato hra měla podpořit neverbální vyjádření a interakci mezi jednotlivci. Účastníci tuto aktivitu hodnotili: 10 % jako podprůměrnou (2), 20 % jako průměrnou (3), 30 % aktivitu hodnotilo jako nadprůměrnou (4) a 40 % aktivitu Krávy, ovce, kočky hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Hodnocení bylo vesměs pozitivní. Domnívám se tedy, že podobné hry můžu do programu zařazovat i nadále a že skupina je rozehřívacími aktivitami připravená na hry, které vyžadují zapojení se a hraní si na něco nebo někoho jiného.

33

Jako další aktivitu směřující k cíli hodiny jsem zařadila ”Tleskání do rytmu”. Při této aktivitě si každý zpočátku vytleskával svůj rytmus. Postupem času bylo ale cílem rytmus sjednotit do té míry, abychom vytvářeli jeden společný souzvuk. Vytleskávání mohl ukončit jakýkoli účastník ve chvíli, kdy cítil, že rytmus už dosáhl vrcholného bodu. Hra se třikrát opakovala. Od druhého pokusu jsme začínali postupně po kruhu a přidávali jsme se tedy k cizímu rytmu rytmem svým. Aktivitu skupina hodnotila pozitivně: z 10 % jako průměrnou (3), 50 % aktivitu hodnotilo jako nadprůměrně příjemnou (4) a 40 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Při aktivitě se skupina cítila dobře, byla k sobě vnímavá a z toho vyplynul skvělý výsledek a souhra našich rytmů. Následovala aktivita “Silná pantomima”. Při této aktivitě každý jednotlivec postupně představil silnou emoci, kterou si vylosoval, a ostatní měli za úkol uhádnout, co předvádí. Tato aktivita měla podpořit neverbální komunikaci, empatii a vnímání druhého. Při této aktivitě se skupina cítila z 10 % podprůměrně (2), 20 % aktivitu hodnotilo jako průměrnou (3), 30 % aktivitu vnímalo jako nadprůměrnou (4) a 40 % jako velmi příjemnou (5). Chápu tedy, že skupina nemá ráda dramaterapeutické prvky, do budoucna se je budu snažit používat tak, aby si každý mohl zvolit, do jaké míry se zapojí. Poslední aktivitou před relaxací byla aktivita kreslící: “Já bych si přál být”. Skupina dostala za úkol nakreslit nebo znázornit, konkrétně či abstraktně, čím nebo kým by si přáli být. Skupině jsem při kreslení pustila klidnou melodii. Při této aktivitě se 30 % zúčastněných cítilo průměrně (3), 40 % se cítilo nadprůměrně (4) a 30 % se při aktivitě „Já bych si přál být“ cítilo velmi příjemně (5). Opět se mi potvrdilo, že aktivita, při níž se kreslí a jednotlivec se soustředí primárně na své myšlenky, prožitky a cíle, je pro skupinu vhodná. Program byl ukončen vedenou relaxací, na kterou měl předešlý program skupinu připravit. Ten měl směřovat k cíli komunikace, ale také měl vytvořit místo klidu a bezpečí, ve kterém bude moc skupina v klidu relaxovat. Při relaxaci jsem skupinu provázela uvolněním těla a později vizualizací, při které jsme cestovali na obláčku k vodopádu, jež měl blahodárnou moc zbavit stresu a neklidu, s kterým se denně setkáváme. Skupina vedenou relaxaci hodnotila z 20 % jako průměrnou (3), 10 % jako nadprůměrnou (4) a 70 % zúčastněných hodnotilo relaxaci jako velmi příjemnou (5). Relaxace opět sklidila většinový úspěch. Věřím tedy, že je dobře zařazená v programu a že je nezbytné, aby se v předešlém programu skupina sobě vzájemně otvírala a tvořila tak bezpečné prostředí. Následovaly otevřené otázky, kterými jsem chtěla zjistit, jednak, jak se při programu cítili a dále jak jednotlivé aktivity vnímali, ale také zda se mi dařilo plnit cíl, s kterým jsem tuto hodinu 34

vytvářela, tj. podpora komunikačních schopností. První otevřenou otázkou jsem se snažila zjistit, zda měl každý jednotlivec pocit, že mu je nasloucháno a to jak ze strany mé, tak ze strany kolegů. Z odpovědí lze vyvodit, že při programu měli všichni zúčastnění pocit, že jim je z mé strany plně nasloucháno. Naopak mezi sebou neměli pocit, že by jim byla věnovaná plná pozornost. „Z vaší strany rozhodně ano, protože jste pro tento typ aktivit ideálním průvodcem. Ze strany kolegů méně, což je to způsobeno tím, že se s nimi neznám moc dobře.“ Domnívám se, že skupina ví, že tam jsem pro ně a že se mohou na cokoli zeptat. Že se snažím vytvořit prostor, ve kterém mohou dobře komunikovat a interagovat mezi sebou. Další otázkou jsem se snažila zjistit, zda se skupina chtěla společně sdílet. Odpověď poukazuje na atmosféru a na to, zda má jedinec pocit, že je mu ve skupině nasloucháno. Odpovědi byli neutrální nebo pozitivní: „Ano, byla mezi námi dobrá atmosféra.“ Vyvozuji tedy, že skupina se cítila dobře a nedělalo jí vesměs problém se sdílet a komunikovat o sobě a sdílení druhých vnímat. Otázka, která se vztahovala k vytleskávání rytmu, pro mě byla jako přemostění. Otázka byla ve znění: „Vadilo Vám, že ostatní mají rytmus jiný? “ Předpokládám, že se to dá převést i do komunikace, stejně jako jsme při této aktivitě přišli s jiným rytmem a dohromady jsme vytvořili rytmus společný, který byl krásný právě tím, že jsme měli každý svůj jedinečný přístup. Tak stejně přicházíme do diskuze s odlišnými názory, jde ovšem o to, že pokud si budeme naslouchat, můžeme se pochopit a dojít ke společné cestě. V opačném případě budeme vnímat jen sebe a v takových situacích se budeme cítit nepříjemně. Většině zúčastněných to nevadilo, jednou jsem se sešla s odpovědí: „Ano, rušilo to můj rytmus,“ ostatní odpovědi byly opačné a podtrhující mou výše uvedenou myšlenku: „Ne, to právě bylo zajímavé a inspirující. “ nebo: „Naopak, bylo krásné vnímat odlišné rytmy, které se následně sjednotily v jeden vzájemně se doplňující rytmus.“ Na základě odpovědí tedy předpokládám, že skupina je schopná naslouchat sobě a stejně tak svému okolí. Následná otázka byla zadaná s podobnou myšlenkou. Chtěli jste, aby jej druzí změnili podle vašeho rytmu, nebo jste se spíš chtěli přizpůsobit rytmu někoho jiného? Proč? Zde se odpovědi různily, přibližně třetina chtěla, aby se jim přizpůsobili ostatní: „Chtěla jsem, aby se přizpůsobili mně,“ druhá třetina se ráda přizpůsobila: „Spíš jsem se chtěla přizpůsobit,“ a několika málo jedincům se podařilo zkusit si obojí a usoudili, že jim to je jedno, že jim bylo pokaždé dobře: „Obojí: nejdříve jsem trvala na svém rytmu, a když se skupina začala uchylovat k rytmu jinému, tak jsem ten svůj upravila dle potřeb skupiny.“

35

Ke konci jsem se snažila zjistit, zda při programu pocítili uvolnění, případně proč si myslí, že se to nepodařilo. Jeden z účastníků by preferoval spíše soukromou meditaci v přírodě, ostatní uvolnění pocítili. Uvedu dvě reakce, které jsou charakteristické: „Ano, uvolnění jsem pocítila. Možná hlavně i proto, že se ti, Maruško, podařilo vytvořit bezpečné prostředí a navodit dobrou atmosféru. Samozřejmě to bylo i tím, že v daný okamžik byly vztahy v týmu vyladěné, nenarušené, žádným řešením pracovního sporu, či něčeho jiného.“ Na to bych chtěla zareagovat tím, že program je sestavován tak, aby se v něm každý cítil bezpečně a při relaxaci si dokázal prožít vše s pocitem bezpečí. „Až při závěrečném uvolnění, jinak v programu jsem byla stále nepříjemně napnutá, nevím proč, možná jsem nechtěla nic pokazit, možná jsem od toho čekala něco jiného. Tady bych ráda navázala na fakt, že celý program sestavuji tak, že vede k meditaci, která má navodit uvolnění. Dalo by se říct, že předchozí program je má „jen“ připravit na relaxaci. Poslední otázkou jsem zjišťovala, zda byl program dobrou formou relaxace. Zde mohli vybrat jednu z nabízených odpovědí, anebo si odpověď vytvořit sami. 20 % zúčastněných zvolilo odpověď určitě ano, 20 % zúčastněných zvolilo odpověď spíše ano, ostatní se pokusili vyjádřit konkrétněji. Pro představu vyberu dvě odpovědi, které jsou charakteristické: „Aktivity na začátku moc ne, relaxace ano.“ a „Program se mi líbil. I závěrečná relaxace byla dobře vedena – jen se mi nelíbí druh hudby.“ Z reakcí tedy vyvozuji, že muzikoterapeutický program je pro skupinou dobrou formou relaxace. Pro program je tedy stěžejní relaxace, ke které program směřuje. Na tu se skupina připravuje programem předešlým, který pomáhá vytvořit příjemné a bezpečné prostředí, ve kterém se jedinec cítí bezpečně a může v něm relaxovat.

6.1 Závěr z hodnocení

Ze zpětných vazeb, které jsem získala, docházím k závěru, že druhý program, zacílený na komunikaci, skupinu bavil a pracovala s ním ráda. Cítili se v něm bezpečně a mohli vědomě či nevědomě rozvíjet komunikační vlastnosti, ale hlavně se uvolnit a relaxovat. Toto své hodnocení si dovoluji vytvořit na základě výše vyhodnocených dotazníků a na základě reakcí, které jsem mohla vidět při programu a které jsem zmiňovala při popisu průběhu jednotlivých aktivit.

36

7. Třetí program, cíl: Sebemotivace

Cílem třetího programu je: Sebemotivace. Tento cíl svým způsobem navazuje na předešlé téma komunikace. Je více individuální a učí jednotlivce si příjemné prostředí, ve kterém se budou cítit bezpečně, vytvářet sami pro sebe. Sebemotivace je důležitý aspekt pro to, aby si pracovníci vážili své práce, neboť pokud si sebe a své práce nevážíme sami, jen těžko si jí bude vážit někdo druhý. Jsme-li sami sebou motivováni k dobrým výsledkům, práce nás baví a naplňuje. Vykonáváme ji rádi, dobře a s adekvátním nadšením, které nás drží nad problémy, stresory a frustrací, jež dává základy syndromu vyhoření. Při tvorbě programu k tomuto cíli jsem si vytvořila jednotlivé podcíle, které pomáhají člověku k sebemotivaci. Ty jsem sestavila na základě cílů, jež si kladou rozvojové kurzy, jejichž cílem je dosáhnout osobní (sebe)motivace, pod vedením školených lektorů. Tyto malé cíle jsem pak zařadila formou jednotlivých aktivit. Těmi cíli jsou: Stanovte si cíle, kterých chcete dosáhnout, vytvořte si návyky, řešte problémy jednotlivě, nebojte se vystoupit ze zóny komfortu, buďte šťastní a optimističtí, stanovte si dohody26. Z těchto cílů jsem utvořila program, jehož cílem je, aby si jednotlivci dokázali být oporou sami sobě. Sebemotivaci zařazuji jako třetí cíl, domnívám se, že si každý potřebuje uvědomit svou cenu a hlavně svou jedinečnost. Najít si svůj nový cíl, který si splní. Jde o takovou malou formu sebeaktualizace, kterou chci skupině nabídnout. A v neposlední řadě je sebemotivace velmi podstatným faktorem, s kterým by se mělo pracovat, aby mohl být syndrom vyhoření potlačen. Můj předpoklad je, že si každý ve skupině dokáže stanovit cíl, s kterým bude do budoucna pracovat. Chtěla bych dát každému v programu dost prostoru a motivace, aby se k naplnění odhodlal. Přála bych si, aby si při programu uvědomili, že pro svůj cíl se musí odhodlat a nebát se.

26

Belovodchenko Anton. www.handicraft.cz. K úspěchu v životě je potřebná sebemotivace. [online]. červen 2013 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:http://www.handicraft.cz/2013/07/k-uspechu-v-zivote-je-potrebna-sebemotivace/

37

7.1 Rozehřívací aktivity

7.1.1 Lukostřelec Jako první rozehřívací aktivitu zařazuji dechovou hru “Lukostřelec”. Tuto aktivitu zařazuji jako první, protože se při ní každý soustředí primárně sám na sebe, ale může si všímat a reagovat i na ostatní členy skupiny. Aktivitu Lukostřelec jsem čerpala z hodin muzikoterapie, které jsem absolvovala pod vedením Jany Zajícové. Prakticky bude hra vypadat následovně. Budeme stát v kruhu vzpřímení, natáhneme před sebe levou ruku, ve které budeme držet pomyslný luk, pak přitáhneme i pravou ruku a zachytíme pomyslnou tětivu. Při napínání tětivy a přitahování ruky k tělu se budeme pomalu nadechovat. Pak tětivu pustíme a rukou dokreslíme její pohyb, v tu chvíli budeme vydechovat a při vyfukování budeme dechem dotvářet zvuk letícího šípu. To budeme opakovat asi pětkrát. Tato rozehřívací aktivita byla pro skupinu příjemná, nebylo to nic dramatického a skupina se podle pokynů soustředila na svůj dech. Postupně asi při třetím výstřelu se začali soustředit i na své okolí a cíleně po sobě s úsměvem mířit. 7.1.2 Mašinka Druhou rozehřívací aktivitou byla mašinka, tato aktivita se opět soustředí především na dech. Stejnou rozehřívací aktivitu jsem použila i při prvním programu, její popis je v kapitole 3.1.2. Skupina se při aktivitě soustředila na dech. Chápu tedy, že pro skupinu dospělých lidí je vhodné zařazovat rozehřívací aktivity, které jsou co nejméně dramatické, ale spíše jen pozvolna připravují tělo a jedince na následný program. 7.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý Jako poslední rozehřívačku zařazuji aktivitu, která předěluje části programu na rozehřívací a hlavní. Tato aktivita předěluje rozehřívací hry od hlavního programu Aktivita je popsaná v prvním programu, v kapitole 3.1.4.

38

Aktivita již tradičně přinesla úsměv a nadšení do následného programu. Splnila očekávání a skupině naznačila, že ukončujeme rozehřívací aktivity a budeme pokračovat dál v programu, který je stěžejní.

7.2 Hlavní program

7.2.1 Kreslení svého cíle Tentokrát jsem seřadila aktivity tak, aby na sebe plynule navazovaly a postupně odkazovaly k cíli lekce, kterým je sebemotivace. Tato první aktivita má každého přivést k tomu, aby si našel cíl, ke kterému se budeme v průběhu lekce vracet a s kterým budou ideálně pracovat i v následujících několika měsících. Aktivita vychází z myšlenky, kterou nese knížka 100 tajemství lidského úspěchu od Davida Nivena, je založená na definici svého cíle a jeho sdílení se svým okolím. Kreslení svého cíle: 27 při této aktivitě skupina dostane zadání ve znění: zakreslete, každý sám, čeho chcete dosáhnout, nějaký váš sen, který si myslíte, že byste si mohli do roka splnit. Může být hmatatelný – tedy může jít o nějakou věc, anebo to může být něco nehmatatelného, třeba nějaký úspěch, ať už v práci nebo v osobním životě. S těmito sny pak budeme dál pracovat, byla bych ráda, kdybyste tedy zvolili něco, co vás skutečně zajímá a co se nebudete stydět prezentovat před skupinou. Ke kreslení pustím hudbu, která je jemná, klidná a podnětná od skupiny Piano Guys. Aktivita byla první po bloku rozehřívacích. Jak bývá pro kreslící aktivitu typické, každý si našel své místo v místnosti, kde se mu dobře kreslilo. Tradičně se vytvářely malé skupinky u stolu, někteří ale také jednotlivě, podle svých potřeb a pocitů. Při aktivitě byl klid, každý se soustředil a přemýšlel nad svým snem. Aktivitu jsem ukončila po dohrání cca 7minutové skladby s výzvou: „Byla bych ráda, kdybyste dokreslili a přišli za mnou i s obrázkem do kroužku.“ 7.2.1.1Reflexe Jako první reflexi používám pomůcku, kterou si každý vytvořil při aktivitě. Představování obrázku je bezpečné, každý vždy popíše to, co cítí jako bezpečné.

27

NIVEN, David. 100 tajemství lidského úspěchu. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-755-8. str. 38

39

Otázka – představíte nám své cíle? Abych podpořila motivaci skupiny, zapojila jsem se i já se svým cílem, představila jsem jej jako první a vysvětlila jsem, proč bych jej chtěla dosáhnout. Domnívám se, že to skupinu povzbudilo k tomu se také sdílet. Jednotlivé reflexe byly pak na různé úrovni, ale všichni se snažili sdílet svůj cíl. Většinou se dostavoval i popis toho, co je k tomuto cíli vede. Někteří se dokonce rozhodli pracovat s cílem, o jehož realizaci už delší dobu přemýšlí, nebo se již vydali na cestu k jeho naplnění. 7.2.2 Hra na vytváření a fixování si rituálů Druhá hra má skupinu motivovat k přemýšlení nad rituály, které motivují k činnosti. Při reflexi pak provedu přemostění s objasněním toho, nad čím se mají zamyslet i do budoucna. Při hře by si každý měl uvědomit sílu rituálu, kterou může přinášet jednak na jedince, jež rituál vytváří, tak na okolí, které je mu svědkem. Rituály:28 skupina se rozdělí do dvou skupin. Jejich úkolem bude vytvořit libovolný rituál. Nejprve si všichni vyslechnou tři nahrávky etnické hudby, z které si mohou vybrat jednu, na níž svůj rituál předvedou. Všichni budou mít cca 5-7 minut na přípravu toho, co bude rituál znázorňovat a jak bude probíhat. Poté se opět všichni sejdeme a jednotlivé rituály si představíme, s tím, že druhá skupina se bude pokoušet uhádnout, co rituál představuje. Hra proběhla lépe, než jsem si představovala. Jedna skupina měla oslavný rituál, který děkoval za úrodu, která byla dopřána. Druhá skupina představila rituál na přivítání přátel. Ke konci rituálu dokonce vzali i všechny ostatní a zapojili je, jejich rituál byl tedy strhující. Obě skupiny nadšeně sledovaly, co rituál představuje, nadšeně po skončení hádaly a postupně se přibližovaly k tomu, co si skupinka zvolila za cíl rituálu, jež představila. 7.2.2.1 Reflexe Pro tuto reflexi jsem si připravila úvod, poukazující na přemostění, který chci, aby si skupina osvojila. Pro to, abychom mohli směřovat k našemu cíli, je dobré mít zažité stereotypy, které nás dovedou k práci, pro někoho to například může být, že si ráno udělá kávu a tento malý rituál ho příjemně naladí na práci, která ho čeká. Jiný má zase systém odměn, například já se s holkami na koleji učím tak, že se dvě hodiny učíme a pak si oddechneme u seriálu. Tady ten malý rituál nás motivuje k tomu, abychom pracovali dál, i když se nám nechce.

28

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref.8, str. 54

40

Otázka – Jaký rituál máte vy, nebo jaký rituál byste chtěli mít? Je něco, co na vás funguje, nebo víte o něčem, co na vás má spíše opačný dopad? Z reflexe vyplynulo, že část skupiny má rituály, ale v životě je má zařazené a často si neuvědomuje jejich důležitost. Přibližně třetina si uvědomuje jejich důležitost, ale nejsou si vědomi toho, že by nějaké měli. Zbylá část skupiny rituály do života nevnáší a do této chvíle je ani nenapadlo, že by to mohlo být k něčemu dobré. Po reflexi jsem vše uzavřela myšlenkou, s kterou budeme pracovat zase později. Stejně důležité jako mít rituály je mít se sebou a se světem uzavřené dohody, podle kterých budeme fungovat. To dobře popisuje Miguel Ángel Ruiz v knize Čtyři dohody a Pátá dohoda. K tomu se ještě vrátíme. 7.2.3 Vystoupení ze zóny komfortu (RAMSESE) Třetí hra se zabývá vystoupením ze zóny komfortu. Abychom dosáhli velkých věcí, je třeba nebát se dělat věci, které nás z počátku můžou děsit. Tím, že se překonáváme, dokazujeme, že jsme schopni dosáhnout svých cílů. V tomto případě zařazuji hru, kterou při reflexi přemostím do reálného života. Abych docílila, že celá skupina při aktivitě vystoupí ze své zóny komfortu, proběhne hra venku před střediskem, kde nás můžou vidět klienti nebo jejich rodiče. To je pro aktivitu stěžejní. Aktivitou bude “Ramsese”.29 Budeme stát v kroužku a ve společném rytmu budeme odříkávat laponskou říkačku Ramsese, při níž budeme podle návodu vytvářet pohyby rukama a trupem. (Tato aktivita běžně podporuje soustředění, rytmus, spolupráci a artikulaci.) Aktivitu bych chtěla uvést myšlenkou od Ghándího, který řekl: „Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.“ Když jsem skupině řekla, že před následující hrou by bylo vhodné vzít si něco teplého na sebe, neboť hra proběhne venku, sesypaly se na mne nechápavé až zděšené pohledy, ale i tak se nikdo nezačal bránit a všichni jsme šli před středisko. Postavili jsme se do kroužku a já vysvětlila, jak bude hra vypadat. Z počátku bylo napětí ve skupině takové roztěkané, ohlíželi se za kolemjdoucími a plně se nesoustředili, ale postupem času je to přešlo. Začali se soustředit na aktivitu a to i přes fakt, že jsem hru stále ztěžovala. Začali jsme jen s polovinou říkačky, pak se říkala celá a nakonec jsme ji začali zrychlovat. Skupina se soustředila na hru, kterou si přišli zahrát, a neřešila co se děje kolem nás.

29

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref.8, str. 68

41

7.2.3.1 Reflexe Ještě před reflexí se vrátíme k obrázkům z první aktivity. Tentokrát se bude každý snažit zamyslet nad tím, co je pro naplnění svého snu potřeba udělat. Případně které kroky budou vyžadovat vystoupení z komfortní zóny. Jednotlivé kroky si každý zaznamená na papír. K práci opět pustím klidnou skladbu. Otázka – jsou kroky, které s námi chcete sdílet? Našli jste krok, který bude vyžadovat vystoupit z komfortní zóny? Stejně jako u první reflexe i u této jsem se zapojila a představila svou představu o tom, co pro splnění svého snu hodlám dělat. Automaticky po mém skončení navázal účastník po pravici a pokračovalo tak celé kolečko. Každý sdílel kousek ze svých plánů. Často došlo i na výzvy, které chtějí podstoupit, aby cítili trochu tlaku, který je bude motivovat k akci. Na většině bylo vidět nadšení, s kterým své plány sdíleli. Domnívám se, že zde byla atmosféra, při které se skupina cítila bezpečně a chtěla se tak o své plány podělit s ostatními. 7.2.4 Nechci se chválit, ale… Poslední hra před relaxací je oddechová. Spočívá v hledání superlativů na své vlastní osobě. Podporuje tak pozitivní pohled na sebe samého. “Nechci se chválit, ale…” 30 (... jsem poslušný, jsem dochvilný a mám neuvěřitelný smysl pro humor). Při hře budeme sedět v kroužku, všichni o sobě mají říct minimálně 3 takovéto superlativy. Slovo nejde popořadě, ale na přeskáčku – vždy, když bude ticho a někoho něco pozitivního o něm napadne, je vhodná chvíle na to, aby to sdílel se skupinou. Při realizaci bylo vidět, že o sobě takovýmto způsobem skupina nejspíš neuvažuje, každý si vždy dlouhou dobu lámal hlavu s tím, co by vlastně řekl. Ale nakonec se podařilo, že každý řekl alespoň 3 superlativy. 7.2.4.1 Reflexe Přála bych si, aby tato reflexe působila trochu i jako vybídnutí k jinému – pozitivnějšímu – přemýšlení o sobě a aby si účastníci odnesli myšlenku, že každý z nich je jedinečná a úžasná bytost, která má právo být na sebe hrdá.

30

ZELINOVÁ, Milota. Hry pro rozvoj emocí a komunikace: koncepce a model tvořivě humanistické výchovy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-197-6. str. 44

42

Otázka – Uvědomujete si, jak jste dobří, když vám něco nevyjde, nebo se jen babráte v neúspěchu? Je přeci tolik věcí, které se vám předtím podařily? Při reflexi všichni přiznali, že po neúspěchu si zpravidla nikdy neuvědomí, že se jim toho ale spousta povedlo, že selhali jen teď a že to dokážou sami znovu napravit. Většina si uvědomuje sílu těchto slov, ale dokážou je přijmout pouze od druhého, sami pro sebe nemají pochopení. 7.2.5 Relaxace Na závěr programu zařazuji opět vedenou relaxaci, ke které jsem program směřovala. Předešlá aktivita byla klidná, aby se skupině lehce přešlo do relaxačního stavu. Text, který jsem si pro tuto relaxaci připravila, vychází z motivů čtyř dohod od Miguela Ruize. Pracuji zde pouze s první dohodou – nehřešte slovem. Při relaxaci skupinu nejprve uvolním a připravím na příběh. Cílem je podnítit mysl k zamyšlení se nad první dohodou – nehřešte slovem, tedy vysvětlit oč se jedná a proč je to pro život stěžejním. V další části bude mít skupina čas na přemýšlení a možné utváření si dohod do svého života. K relaxaci pustím klidnou relaxační hudbu, která příjemně dokreslí klidnou atmosféru. 7.2.5.1 Reflexe Při poslední reflexi se budu odkazovat na hlavní myšlenku, kterou jsem se při relaxaci snažila předat. Otázka – Myslíte, že má slovo skutečně tak ohromnou moc? Při poslední reflexi byla skupina otevřená, někdo přiznal, že se moc nevěnoval textu, který jsem při imaginaci popisovala a že se raději nechal unést svými myšlenkami, jiný zase, že v jednu chvíli si vybral myšlenku, která jím rezonuje do teď. Všichni se ale shodli na tom, že slovo je skutečné mocné kouzlo a chtějí do budoucna víc přemýšlet o tom, co při práci s klienty, ale i v běžném životě vlastně předávají. Chtějí více přemýšlet nad tím, zda to, co říkají, není občas spíše kletba.

43

8. Zpětná vazba k třetímu programu

Nejprve jsme měli rozehřívací aktivity. Začali jsme lukostřelcem. Při této aktivitě jsme se soustředili na svůj dech, kterému jsme pomocí rukou dávali prostor pro celistvou cirkulaci. Tato rozehřívací aktivita neměla dramatický ráz a skupina vnímala primárně svůj dech. Její hodnocení bylo tedy na rozehřívací aktivitu velmi pozitivní. 60 % zúčastněných se při ní cítilo nadprůměrně (4) a 40 % se cítilo velmi příjemně (5). Do budoucna se budu snažit zařazovat hlavně dechová cvičení bez dramatických prvků. Druhá rozehřívací aktivita byla mašinka. Při této aktivitě skupina pomalu vdechuje a rychle vydechuje s pohybem rukou před sebe. Je to opět hra, při které se soustředí jedinec primárně na sebe a své okolí nemusí vnímat, tímto si odůvodňuji poměrně pozitivní hodnocení, které si hra získala. 20 % zúčastněných se při mašince cítilo průměrně (3), 40 % se cítilo nadprůměrně a zbylých 40 % se cítilo velmi příjemně (5). První aktivitou v hlavním programu bylo kreslení vlastního cíle. Při této aktivitě si každý našel své místo, kde se mu dobře kreslilo a snažil se nakreslit si svůj cíl, kterým by se chtěl v následném roce zabývat a s kterým každý jednotlivě pracoval i při zbytku programu. Tuto aktivitu ohodnotilo 20 % průměrným hodnocením (3), 60 % hodnotilo aktivitu nadprůměrně (4), a zbylých 20 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Druhou aktivitou byly rituály. Před aktivitou si skupina vyslechla tři nahrávky etnické hudby, na kterou vymýšleli rituál, který pak prezentovali před druhou skupinkou. Jejich úkolem bylo, vybrat si nahrávku, zvolit si typ rituálu a vytvořit na něj rituál v podobě tance. Aktivitu ohodnotilo 10 % účastníků průměrně (3), 50 % účastníků ji hodnotilo nadprůměrně (4) a 40 % aktivitu rituály hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Třetí aktivita se jmenovala Ramsese a šlo v ní hlavně o vystoupení z komfortní zóny. Před aktivitou jsme opustili středisko a šli ven, kde kolem nás chodili lidé. Aktivitou byl synchronizovaný pohyb, na veřejném prostranství, v kroužku, při kterém jsme vyslovovali říkačku původem z laponštiny. Tuto aktivitu hodnotilo 30 % průměrně (3), 30 % aktivitu hodnotilo nadprůměrně (4) a 40 % aktivitu Ramsese hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Čtvrtou aktivitou bylo: nechci se chválit, ale… Jejím cílem bylo motivovat skupinu k pozitivnímu smýšlení o sobě samém, hledání vlastních kladů, předností a nadprůměrnosti. Bohužel

44

70 % zúčastněných, aktivitu hodnotilo průměrně (3), 10 % nadprůměrně (4) a 20 % tuto aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Pátá a poslední aktivita byla vedená relaxace, ke které celý program směřoval. Při relaxaci měl každý možnost ležet pod svou vlastní dekou. Po uvedení do relaxace jsem mluvila o první dohodě z knihy Čtyři dohody od Miguela Ruize. Text vystihoval hlavní myšlenku, tj. nehřešte slovem. Poté následoval asi 10minutový klid pouze s relaxační hudbou, před nímž jsem skupinu požádala, ať se zkusí zamyslet nad dohodami, jež ve svém životě uzavírají. Relaxaci hodnotilo 10 % zúčastněných průměrně (3), 20 % relaxaci hodnotilo nadprůměrně (4) a 70 % relaxaci hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Až na jednoho respondenta si všichni cíl našli, nebo jej již měli, a nadále s ním hodlají pracovat. Krom jiného jeden z respondentů uvádí: „Ano, cíl je stanoven a uvědomuji si, že je jen na mě kdy opravdu začnu.“ To hodnotím velmi pozitivně, neboť i když je z toho patrné, že se cíl nesplní během roku, respondent si uvědomuje, že je jen na něm kdy začne, což by ho mělo v budoucnu motivovat k práci na sobě. Další otázkou jsem chtěla zjistit, jak na sebe jednotlivci nahlížejí. Zda vidí své úspěchy i pod nátlakem neúspěchu. Polovina respondentů uvedla, že se pochválit dokážou, někdo potřebuje, aby mu jeho úspěchy připomněl druhý člověk, a někdo je naopak nevidí: „Většinou si to neuvědomuji a beru to za samozřejmost, po muzikoterapii si snad budu více uvědomovat, že by to tak třeba nemuselo být a že bych vlastně měla, no možná jen mohla, být na sebe taky někdy hrdá.“ To zda se to respondentům podaří, je otázkou, ale tato reakce mě potěšila a hodnotím ji jako úspěch už kvůli tomu, že z programu byl vyvozen závěr, že chválit se je potřeba. Otázka: Myslíte si, že je pro váš život důležité vystupovat z komfortní zóny? Proč si to myslíte? Touto otázkou jsem se snažila pochopit přístup skupiny k vlastnímu rozšiřování komfortní zóny. Skupina si potřebnost rozšiřování uvědomuje: „Je to nezbytné. Nejde to bez vyjití se svého klidu, pohody, ze svých kolejí. To bych musel žít někde úplně sám a ještě to tak chtít. OK, je to důležité. “ Velmi zajímavá reakce byla, když si jedna z respondentek uvědomila, že situace, ve které se nachází, sice není komfortní, ale pro ni je nejpřijatelnější, protože ji zná: „V této chvíli jsem měla pocit, že do komfortní zóny vstoupím, tím že se začnu zajímat o sebe samu, ale nakonec zjišťuji, že ať žiji v jakkoli pro mne nepříjemném prostředí, je to pro mne vlastně komfortní zóna, protože jsem tam zvyklá a nemusím nic měnit, ona mě dcera jednou dokope, abych něco udělala, abych se konečně začala mít ráda…“ Z odpovědí usuzuji, že skupina chápe důležitost komfortní zóny a motivy k tomu ji rozšiřovat. 45

K závěru dotazníku jsem položila otázku, která se týkala textu, jež jsem představovala při relaxaci, při níž jsem mluvila o první dohodě – nehřešte slovem. Motivoval Vás text k tomu se zamyslet nad vlastním životem a dohodami, které ať už vědomě či nevědomě uzavíráte? Otázkou jsem chtěla zjistit, zda pro ně text byl zajímavý a podnětný a zda s ním pracovali i dál. 20 % posluchačů se zabývalo svými myšlenkami, nebo bylo natolik uvolněných, že nevnímali nic. Z ostatních odpovědí vyplývá, že text pro ně měl nějakou stěžejní myšlenku, s kterou budou v budoucnu pracovat: „Ale mám v sobě onu myšlenku, že podle slov je možné měřit úroveň sebelásky. Hodně zajímavá myšlenka. Rezonuje ve mně.“ nebo: „dokud jsem neznala Čtyři dohody, nenapadlo mě, že uzavírám sama se sebou nějaké dohody. Určitě mě tato kniha i cvičení, které jsme měli, motivovalo k tomu, přehodnotit některé přístupy v životě…“ Z odpovědí tedy vyvozuji, že text byl vhodně zvolen a nesl myšlenky, s kterými jednotlivci budou pracovat. Dále se mi potvrdilo, že byla relaxace skutečnou relaxací. Otázkou „Pocítili jste při programu uvolnění? Pokud ne, proč si myslíte, že tomu tak nebylo?“ jsem se snažila zjistit, co je v programu dobré a na čem naopak více zapracovat. Reakce byly různé, shodují se v tom, že relaxace byla příjemná a klidná aktivita, při níž se cítili bezpečně. Jinak se názory dělí na dva proudy, většina byla s celým programem spokojená: „Při programu jsem se cítila velice dobře.“ Jeden z účastníků se v období, jež program proběhl, se nacházel v nepříznivé životní situaci, která ho nenechala si program naplno užít, ale uvádí, že za normálních podmínek by si program užil víc: „… Za normálních podmínek by to bylo uvolňující (kromě dramatických technik hadrová panenka a puding, ty mi blízké nejsou). Jinak to bylo vedené hezky, ve svobodě, klidně, laskavě. Líbí se mi styl, jakým mluvíš a jakým to vysvětluješ.“ Ale sešla jsem se i s konstruktivní kritikou. „Cítil jsem se uvolněně. Myslím, že to bylo především díky skupince a tedy díky lidem, kteří ji tvořili. Cítil jsem se klidně a bezpečně. Ale na začátku bych uvítal větší uvedení do programu - co a PROČ nás čeká.“ Byl to třetí program, předpokládala jsem, že už jsou takovéto věci více jasné i bez přesného uvádění, do budoucna s tím budu pracovat a skupinu vždy do lekce přesněji uvedu. Poslední otázkou jsem zjišťovala, zda byl program dobrou formou relaxace. Zde mohli vybrat jednu z nabízených odpovědí, anebo si odpověď vytvořit sami. 40 % zúčastněných zvolilo odpověď spíše ano, ostatní se ji pokusili vyjádřit konkrétněji. Uvedu dvě, které charakterizují i ostatní reakce: „Relaxace byla fajn, nedalo se to vůbec porovnávat s relaxací, kterou pro nás dělal kdysi jeden muž,“ „každá činnost, která nás vytrhne ze stereotypu a pracovní rutiny je svým způsobem relaxací…“

46

8.1 Závěr z hodnocení

Ze zpětných vazeb, které jsou výše zpracované, docházím k závěru, že se mi podařilo naplnit cíl hodiny, s kterým jsem hodinu vytvářela a že skupina se svou sebemotivací bude do budoucna více pracovat. Program byl přizpůsoben skupině a skutečně ji i bavil, každý si v něm dokázal najít něco, co ho naplňovalo. Dále docházím k závěru, že i tento program byl pro skupinu dobrou formou relaxace a uvolnění a plní tak hlavní cíl, s kterým tyto programy vytvářím.

47

9. Čtvrtý program, cíl: Sebe vnímání

Cílem čtvrtého programu je: Sebevnímání. Zařazuji ho, neboť volně navazuje na předešlý cíl – sebemotivace. Tentokrát je cíl více zaměřen na činnost a snahu vnímání potřeb a tužeb jedince. Tento cíl je opět zaměřen spíše na individuální postoj a utváření se. Jedinec si při něm může uvědomit, co je pro něj důležité a co má rád, a na základě tohoto prozření může dbát na to, aby měly tyto věci v jeho životě více prostoru. Sebevnímání je důležitý aspekt pro to, aby se člověk cítil dobře. Neboť pokud si jsme vědomi věcí, které jsou pro nás důležité, spíš je zařadíme do života a v důsledku toho se cítíme spokojenější. Tento program jsem připravila jiným způsobem. Abych podpořila možnost sebevnímání, připravila jsem pro skupinu sérii bubnových improvizací, při nichž se jednotlivci budou prioritně soustředit na své vnímání a své prožitky. Celý program bude opět zakončen relaxací, při níž se bude každý zaobírat tím, co je pro jeho život příjemné a důležité. Cíl sebevnímání zařazuji jako čtvrtý, neboť více rozpracovává předešlý cíl sebemotivace a plynule učí jednotlivce více pracovat na svém prožitku. Má-li člověk své záliby, je částečně chráněn proti syndromu vyhoření.

31

Přála bych si, aby si z programu každý jednotlivec odnesl vzpomínku nebo myšlenku na věc/činnost/člověka, kterou/kterého má rád a kterou/kterého opět zařadí do svého života. Neboť je pro něj důležitá a přináší mu radost a spokojenost.

9.1 Rozehřívací aktivity

9.1.1 Všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! Jako první rozehřívací aktivitu zařazuji hru se jménem: všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! Tato aktivita přinese pozitivní povzbuzení a rozproudění energie. Vytváří příjemné prostředí a klidnou atmosféru. Tuto aktivitu jsem již zařadila v prvním programu. Její průběh je popsán v kapitole 3.1.3.

31

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet, ref. 1, Str. 74

48

Tato aktivita opět splnila mé očekávání, skupina se zúčastnila bez sebemenších problémů. Panovala klidná nálada, navzdory tomu, že aktivita má trochu dramatický ráz, skupinu bavila a ta se nebála chovat se přirozeně. 9.1.2 Lukostřelec Jako druhou rozehřívací aktivitu zařazuji lukostřelce, který měl při minulém programu úspěch. Tato aktivita je zaměřená primárně na dýchání. Aktivita je popsaná ve třetím programu, v kapitole 7.1.1. Při aktivitě se skupina soustředila primárně na svůj dech a pohyb těla, který při aktivitě vytváří. Aktivita tedy splnila svůj cíl, skupinu rozehřála a posunula dál. 9.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý Jako předěl mezi rozehřívací a hlavní částí programu zařazuji aktivitu, která již v předchozích hodinách zaujímala stejné místo a vytvářela tak přechodový rituál. Aktivita je popsaná v prvním programu, v kapitole 3.1.4. Aktivita opět splnila své poslání – oddělila hlavní program od rozehřívacích aktivit a navodila pozitivní náladu.

9.2 Hlavní program

9.2.1 Bubnová improvizace s hudbou jako podtextem Jako první bubnovou improvizaci zařazuji hru, kterou jsem si jednou sama vyzkoušela při programu, který vedla má spolužačka Šárka Vávrová. Takováto improvizace je na začátek vhodná, neboť je zpočátku vedená hudbou a nevzniká tak pocit, že se jedinec bojí zapojit. Vytváří to pocit přesměrované zodpovědnosti, což je pro začátek velmi vhodné. Prakticky aktivita bude vypadat tak, že budeme sedět v kruhu, každý již se svým vybraným nástrojem. Asi 10 vteřin budeme pouze poslouchat hudbu, kterou pustím, a postupně se k jejímu zvuku budeme přidávat i my s našimi bubny. Skupinu upozorním na to, že se má hudbou inspirovat, ale nesnažit se jí podřídit. Pro improvizaci stanovím ukončení v naprostém tichu, tak bude možné,

49

že se improvizace i rozjede několikrát znova. V ideálním případě si skupina v podstatě ani nevšimne toho, že hudba již nehraje a bude i nadále improvizovat. Bubnování mělo příjemný průběh. Skupina se nechala zprvu vést hudbou a postupně hra přešla v intenzivní improvizaci skupiny. Při improvizaci jsem měla pocit, že jednotlivci v podstatě nezaznamenali ukončení hraní doprovodné skladby. Což se mi při reflexi potvrdilo: „nejdřív jsem poslouchala hudbu a snažila jsem se ji svým bubnováním doplňovat, ale vlastně si uvědomuji, že vůbec nevím, že by přestala hrát, asi mi i nadále hrála v hlavě.“ 9.2.1.1 Reflexe Neboť skupina improvizaci jako takovou v podstatě ještě nezažila, nejblíž jsme se přiblížili při druhém programu aktivitou tleskání do rytmu v kapitole 5.2.2, moje otázka bude spíše obecná. Více se budu na reflexi zaměřovat po následujících improvizacích. Otázka – Jak jste se při improvizaci cítili? Případně: bylo vám příjemné, že jsme začínali s hudbou? Při reflexi se nejvíc mluvilo o tom, že v podstatě nikdo nezaznamenal přechod mezi tím, kdy hudba hrála a kdy přestala. Skupina se shodovala na tom, že bylo příjemné začít s hudbou: „Já měla pocit, že můžu hrát naplno a nikdo mě nebude sledovat.“ 9.2.2 Bubnujeme svá témata Jako druhou improvizaci zařazuji hru, kterou čerpám z knížky od Z. Šimanovského. Její průběh jsem pozměnila. Tuto hru zařazuji, neboť bych chtěla skupinu motivovat k vnímání své nálady a svého prožitku. Jak už název napovídá, v této hře jde zaměření se na své vnímání a svůj prožitek. Bubnujeme svá témata:32 před touto improvizací si každý na papír napíše svá témata, která jsou pro něj aktuálně důležitá. Nepíše je ovšem zcela konkrétně, ale více ze široka (například má-li strach z věci, která ho trápí, napíše jen strach apod.). Tato témata si před sebe dá jako noty, aby na ně při improvizaci viděl a mohl je zahrát, i přesto, že je má takto připravené, neznamená to, že je musí zahrát všechny, anebo že si v průběhu nemůže přidat, tato vypsaná témata jsou ven vodítka, pokud by jedinec nevěděl o čem hrát. Improvizaci začneme v naprostém tichu a začne libovolný, předem nezvolený jedinec. Ukončená bude opět v tichu, až celá skupina bude cítit, že vše co má být

32

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 49

50

odkryté, odkryté bylo. Pak nastane asi půlminutové ticho, při němž skupina bude vstřebávat prožitek. Před aktivitou si každý napsal nebo nakreslil své nálady a položil je před sebe. Těsně před improvizací bylo na skupině vidět, že si své nálady prohlíží a nejspíš přemýšlí, jak je zahraje. Improvizace tak byla zprvu nejistá. Začala jsem tedy trochu rázněji, na což skupina okamžitě zareagovala. Po chvíli většina hrála své emoce rázně a procítěně, což bylo nejen slyšet, ale i vidět na jejich mimice. Můžu tedy říct, že hra splnila svůj účel a že si skupina byla vědomá svých prožitků a nálad. 9.2.2.1Reflexe Při této reflexi už se snažím směřovat k cíli. Chci se zaměřit na to, zda každý měl svůj rytmus nálady, který aktuálně prožívá, anebo si vlastně svou náladu ani neuvědomil. Otázka – Vnímali jste pouze svou náladu? Doptávající – Cítili jste vývoj své nálady, měnila se v průběhu, nechali jste skupinu, aby ji ovlivnila? Při reflexi se skupina shodovala v tom, že si neuměla představit, jak budou hrát své nálady, nebo také hovořili o tom, že si neuměli představit, jak bude působit shluk všech nálad dohromady. 9.2.3 Řízená improvizace Jako poslední improvizaci zařazuji hru, kterou jsem si zažila pod vedením pí. Jany Zajícové v předmětu Úvod do muzikoterapie I. Řízená improvizace by se dala popsat jako improvizace s moderátorem, který udává jednotlivcům možnost vyjádření se. Skupina bude sedět v tichosti se svým nástrojem a se zavřenýma očima. Improvizace začíná ve chvíli, kdy se moderátor dotkne ramene jednoho ze skupiny, v tu chvíli může začít osoba, na níž spočinul dotek, začít hrát. Postupně se k němu přidávají i ostatní, ale vždy až ve chvíli, kdy se i jich dotkne moderátor. Stejným způsobem může moderátor improvizace zastavit zcela, anebo jen částečně. Zkrátka vždy, když se moderátor dotkne jednoho ze skupiny, je to jako prosba o sdílení své melodie, nebo naopak o ticho. Po ukončení zůstane skupina ještě asi půl minuty v tichu, aby mohla vstřebat zážitek. Poté budou opět vyzváni k reflexi. Před improvizací bylo v místnosti naprosté ticho, když jsem vyzvala prvního zúčastněného, jeho projev byl zprvu nejistý, ale byla z něho cítit myšlenka skrze rytmus. Když se k němu přidávali ostatní hráči, jejich projev byl osobitý a zároveň navazoval na první rytmus. Dohromady tak skupina vytvářela sjednocenou hudbu. Ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že improvizace dosáhla 51

vrcholu, jsem hráče pozvolna vyzývala k utišení. V místnosti opět zavládlo ticho, při kterém skupina vstřebávala prožitek. 9.2.3.1Reflexe Při poslední reflexí před relaxací se už velmi konkrétně zaměřím na prožitek, který skupina při improvizaci zažila. Bude mě zajímat, zda se jim improvizace zdála přísně řízená, anebo zda dokázali prožít vášeň, kterou sebou improvizace může nést. Otázka – Podařilo se Vám vnímat svůj prožitek? Cítili jste Vášeň, kterou improvizace nesla? Skupina mluvila o tom, že se jim od začátku líbil fakt, že to bude improvizace řízená: „Improvizace je něco co se mi líbí, ale stále se toho trochu bojím, vědět kdy mám hrát a kdy ne pro mě bylo dostatečné vedení, abych se neostýchala a soustředila se pak už jen na hudbu, kterou jsem spoluutvářela.“ 9.2.4 Relaxace Na závěr programu zařazuji již tradičně vedenou relaxaci. I tentokrát jsem se snažila, aby se na ni skupina celým programem připravovala, aby si vytvářela bezpečné prostředí, ve kterém se jí bude dobře a klidně relaxovat. Text, který jsem si pro tuto relaxaci zvolila, se vztahuje k cíli hodiny. Při relaxaci skupinu provedu klasicky uvolněním celého těla a později při imaginaci budu vyvolávat věci, lidi, prožitky a činnosti, jež má každý jednotlivec rád. Budu mluvit abstraktně, abych takto mohla vést celou skupinu najednou. S každou věcí/činností/osobou/prožitkem se skupina přivítá, užije si její přítomnosti a poděkuje jí za existenci ve svém životě. Každý si tak sám před sebou bude moci odkrýt věci/činnosti/lidi/prožitky jež jsou pro něj v životě důležité a které má rád. Uvědomit si, co je pro něj důležité a dát tomu ve svém životě dostatek prostoru. Text je na motivy textu Cesta k vlastním silám. 33 K relaxaci pustím klidnou relaxační hudbu, která příjemně dokreslí atmosféru, kterou bych ráda pro skupinu relaxací vytvořila.

33

PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti, ref.21, Str. 43

52

9.2.4.1 Reflexe Tato reflexe může vést jedince k tomu, aby se skupině hodně otevřeli, budu je žádat, aby nám popsali, na co si vzpomněli, což může být pro někoho velmi osobní. Budu se proto snažit otázky klást tak, aby měl každý jistotu v tom, že může říct jen to, co se skupinou chce sdílet. Případně upozorním na možnost nemuset mluvit, pokud mají pocit, že je to pro ně ohrožující. Otázka – vzpomněli jste si na něco/někoho na co/koho jste už dlouho nemysleli? Je něco/někdo, komu/čemu chcete do budoucna věnovat více času? Ve skupině se našli jedinci, kteří se nebáli a o tom, co si při imaginaci představovali, mluvili velmi otevřeně. Což pro mě bylo velmi příjemné jednak, že jsem jim mohla takový zážitek zprostředkovat, ale také, že se o něm nebáli mluvit, tudíž se ve skupině cítili bezpečně.

53

10.

Zpětná vazba ke čtvrtému programu

Nejprve aktivity rozehřívací. Všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! Je to protahovací aktivita, každý si při ní poklepává pěstí po těle se slovy říkanky, aktivita podporuje rytmizaci a proudění energie. Hodnocení aktivity bylo nadprůměrné. 60 % zúčastněných se při ní cítilo nadprůměrně (4) a 40 % se cítilo velmi příjemně (5). Předpokládám, že skupina hodnotila aktivitu pozitivně, neboť navozuje příjemnou atmosféru, ale nevyžaduje příliš dramatický průběh. Druhou aktivitou byl lukostřelec. Tato aktivita skupinu vede k soustředěnému a klidnému dýchání. Její hodnocení bylo velmi pozitivní. 50 % zúčastněných se při ní cítilo nadprůměrně (4) a 50 % se cítilo velmi příjemně (5). Při této aktivitě se skupina soustředila primárně na sebe a svůj dech, dramatických prvků nebylo třeba, proto se v ní skupina nejspíš cítila příjemně. První hrou byla bubnová improvizace doprovázená hudbou. Byla zjednodušená tím, že z počátku hrála hudba, která skupinu vedla. Tuto improvizaci hodnotila skupina pozitivně: 10 % průměrným hodnocením (3), 60 % hodnotilo aktivitu nadprůměrně (4), a zbylých 30 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Průměrné hodnocení si vysvětluji tím, že to byla první improvizace a skupina si nebyla zcela jistá tím, co má dělat. Druhou improvizací byla hra s názvem – bubnujeme svá témata. Před aktivitou si každý připravil pár témat, která jsou pro něj aktuální, tato témata pro něj měla být při improvizaci vodítkem. Aktivita byla ohodnocena průměrně, 10 % účastníků se při ní cítilo podprůměrně (2), 30 % účastníků se při ní cítilo průměrně (3), 50 % účastníků ji hodnotilo nadprůměrně (4) a 20 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Poslední aktivitou před relaxací byla řízená improvizace. Tato improvizace je jedinečná tím, že vedoucí skupiny udává, kdo má kdy hrát a všichni zúčastnění by měli mít zavřené oči a soustředit se na prožitek. Tuto improvizaci skupina hodnotila velmi pozitivně. 70 % zúčastněných se při aktivitě cítilo nadprůměrně (4) a 30 % se cítilo velmi příjemně (5). Domnívám se, že fakt, že někdo druhý rozhodoval o tom, kdy mají a kdy nemají hrát, pro ně bylo svým způsobem velmi uvolňující. Poslední aktivitou byla vedená relaxace. Při relaxaci měl každý možnost ležet na měkkém podkladu a pod svou vlastní dekou. Po uvolnění celého těla, jsem skupině při imaginaci nabídla vhled do své paměti a motivovala jsem je k rozpomenutí si na věci, které jsou pro ně důležité a

54

které mají rádi. Relaxaci hodnotilo 20 % nadprůměrně (4) a 80 % relaxaci hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Pak následovaly otázky otevřené, první jsem se snažila zjistit, zda se jim podařilo při improvizaci vnímat vlastní intuici. Odpovědi byly velmi rozličné, jeden zúčastněný popisoval, že intuice je vede celým životem: „Ano, ale nemyslím si, že to bylo improvizací, prostě se snažím v životě stále dávat průchod intuici a jednat podle ní.“ Třetina vypovídala o tom, že se jim tentokrát nic takového nepodařilo: „Já se intuice bojím, zdá se mi nejistá a tak se zdráhám tomu ji poslouchat,“ a zbytek popisoval, že svou intuici vnímal a nechal se jí prostoupit. „Já se vždy okamžitě ponořím do svých intuicí, a je mi naprosto jedno co se děje kolem, takovéto terapie beru jako prostor jen a jen pro mou osobu a velice si je užívám.“ Většina tedy dokáže naslouchat svému vnitřnímu hlasu a nechat se jím vést, což je pro sebevnímání základem. Následující otázkou jsem se snažila ujistit v tom, že skupině poskytuji dostatečný prostor k sebevyjádření, případně kdy, protože pro sebevnímání je důležité, aby se jedinec mohl vyjádřit. Z odpovědí skupiny vyvozuji, že prostor k sebevyjádření byl dostatečný, ač byli odpovědi rozličné: „Nerada se vyjadřuji, chci cíleně odpočívat.“ „Ano, při improvizacích jsem se v tomto směru pořádně vyřádila.“ Další otázka si zaslouží vysvětlení, po každé improvizaci jsme měli reflexi mimo improvizační kroužek, a když jsme se pak vrátili, každý si mohl vybrat jiné místo, než měl prvně, poprvé jsem na to skupinu i upozornila. Touto otázkou jsem se tedy snažila zjistit, zda jim tato možnost pomohla najít si své místo, z kterého se můžou lehce vyjádřit. Toto střídání míst a nástrojů pomohlo polovině skupiny: „Improvizace byly vedeny nenásilně, ovšem tak, že jsme měli možnost přemýšlet o svých problémech a to i přesto, že si každý "hrál na svém písečku."“ Druhé polovině bylo v podstatě jedno, kde sedí, nebyla to pro ně priorita k tomu, aby se cítili dobře: „To, že jsme se střídali, bylo fajn, pokaždé jsem to pak viděl z jiného úhlu, cítil jsem se pokaždé stejně dobře.“ Předposlední otázka se vztahovala k relaxaci a toho, že jsem skupinu při imaginaci provázela vzpomínáním na věci a lidi, které mají rádi. Chtěla jsem zjistit, zda se jim podařilo rozpomenout se a vnímat to, co mají rádi. Odpovědi skupiny byli popisné, dalo by se říct, že někteří pokračovali v reflexi a relativně dlouze popisovali, co všechno se jim podařilo vidět. Jiní jen stroze odpověděli, ale odpovědí byl vždy fakt, že se jim to podařilo. „Relaxuji velice ráda a vedená relaxace mne naprosto očišťuje a vede do míst, která jsem neznala, tentokrát to byly věci, na které jsem již zapomněla.“ „Při relaxaci vnímám tu možnost, která mi byla dána, odpočinout si od všech,

55

nechat se vést a nemuset přemýšlet, byly jsme asi vedení k něčemu jinému, ale já jsem toho využila po svém a proto i relaxace byla něčím velice příjemným.“ Poslední otázkou jsem se tázala, zda byl program dobrou formou relaxace. Odpověď mohla být uzavřená, nebo otevřená. 30 % zúčastněných zvolilo odpověď určitě ano, 20 % zvolilo odpověď spíše ano a ostatní se pokusili vyjádřit konkrétně. Uvádím dvě odpovědi, které jsou pro celek popisné: „Program se mi tentokrát moc líbil, i když jsem tomu zprvu nevěřila, skutečně jsem se soustředila jen a pouze na sebe.“ „Jsem ráda za každý program, který můžu absolvovat s kolegy, u kterého nemusíme řešit práci.“

10.1 Závěr z hodnocení

Z výše zpracovaných zpětných vazeb docházím k následujícímu závěru: Cíl hodiny sebe vnímání se mi podařilo naplnit tím, že jsem skupině dala dostatek prostoru a podnětů k tomu, aby se dokázali soustředit především na svůj vlastní prožitek. Program se mi podařilo utvořit podle předešlých zpětných vazeb tak, aby se v něm skupina cítila příjemně a bezpečně a dokázala si tak program naplno prožít. V neposlední řadě skupina opět potvrdila, že pro ni program byl dobrou formou relaxace, což znamená, že se mi podařilo naplnit i nadřazený cíl, který je pro všechny hodiny stejný.

56

11.

Pátý program, cíl: Uvolnění a relaxace II.

Posledním cílem je: Uvolnění a relaxace II. Zařazuji cíl stejný, jako v prvním programu, neboť je to cíl hlavní. Tento cíl je opět zaměřen na práci kolektivní, ale i individuální vnímání. Při jeho tvorbě jsem sestavovala jednotlivé hry tak, aby celistvě vytvářely prostor uvolněného prožitku. To znamená, že jsem zařadila aktivity, u kterých si odpočine každá část jedince, tj. fyzické uvolnění a uvolnění psychické. Tento program zařazuji s myšlenkou, že sociální práce je činnost, u které často chybí prostor pro kvalitní odpočinek a relaxaci, což může vést k psychickému vyhoření. 34 Pátý program je tedy zaměřen opět na to, aby si pracovníci vytvořili prostředí, které bude opakem pro frustraci, psychické vyčerpání a celkovou únavu, tedy jevy, které vznikají v prostředí, ve kterém se člověk necítí přijat a ve kterém si nedokáže odpočinout a zrelaxovat. Je tedy stavěn jako protipól definici Vladimíra Kebzy, která popisuje, co je syndrom vyhoření. S touto definicí jsem pracovala ve druhé kapitole. Tím se také snažím uzavřít celistvý kruh jednotlivých programů, které spolu souvisejí a působí na jedince, aby se vyvaroval syndromu vyhoření. Pátý program je opět laděn tak, aby si z něj každý jedinec odnesl pozitivní pocit. Aktivity jsou mířeny na přijetí sebe a svých vlastností. Hry přinášejí odpočinek pro psychiku člověka, ale i uvolnění fyzické zátěže. Z programu by si každý jedinec měl odnést motivaci k relaxaci a odpočinku. V ideálním případě by si měl uvědomit, že práce nestojí jen na něm, že i když se něco nepodaří, nemusí být chyba v něm a podobně.35 Zkrátka, že pokud se něco nepodaří, stojí za to si na chvíli odpočinout, ať už je to nějaký rituál v podobě uvaření si dobré kávy, nebo rychlé povídání s kolegou, zkrátka něco, co jedinci dopřeje chvíli klidu a navíc možnost podívat se na problém z jiného úhlu.

34 35

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet, ref.1, str. 25 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet, ref.1, str. 46

57

11.1 Rozehřívací aktivity

11.1.1 Rytmus nálady První rozehřívací aktivita a vůbec první aktivita posledního programu je aktivita zaměřená na aktuální prožitek každého jedince. Při této aktivitě se každý bude soustředit na sebe a svou aktuální náladu, s kterou přišel. Zároveň to dá neverbálně najevo zbytku skupiny a stejným způsobem může být spraven o náladě ostatních členů. Aktivita má naladit na společný program, odpoutat se od soustředění na vlastní prožitek, a připravit na vnímání nejen sebe, ale i prožitků druhých. Rytmus nálady:36 skupina bude stát v kruhu a každý začne zlehka vyťukávat rytmus toho, jak se cítí. Rytmus bude každý vyťukávat ukazovákem a prostředníkem do zápěstí na druhé ruce. Tak všichni začneme a postupně svou náladu budeme dávat víc najevo, v tuto chvíli už nebudou vázaní jen na prsty a zápěstí, ale můžou použít vše, co jim dopomůže k vyjádření své aktuální nálady. Zde tedy už nepůjde jen o vyjádření nálady zvukem, ale celým tělem, svým postojem, chováním, výrazem a podobně. Ze začátku skupina působila smutnou až ponurou náladou. Ťukání bylo pomalé a klidné. V podstatě bez emocí. Následně s instrukcí, že se nemají omezovat pouze na prsty a zápěstí, se viditelně projevily i emoce. Nešlo pouze o projev v mimice, ale také o projev, který vyústil v dupání, tleskání a pískání. Aktivita tedy splnila svůj účel a navodila uvolněnou atmosféru. 11.1.2 Mašinka Druhou rozehřívací aktivitou byla mašinka, tuto aktivitu jsem zařadila již potřetí a to v prvním a třetím programu. Aktivita je tedy přesně popsaná v kapitole 3.1.2. Aktivita se opět soustředila na dech. Její průběh byl klidný a energický, odpovídal tedy smyslu jejího zařazení. Skupina po ní byla pozitivně naladěná a protažená. 11.1.3 Jsem pozitivní, jsem nadšená/ý, jsem energická/ý Aktivita je popsaná v prvním programu, v kapitole 3.1.4.

36

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 48

58

Aktivita měla i popáté úspěch, dokonce, když jsem řekla: „a na závěr“ pár jedinců začalo s úsměvem sami se slovy:“ Jsem pozitivní…“ Domnívám se tedy, že aktivita splnila mé očekávání nejen, co se týče tohoto programu, ale i zařazení ve všech programech a zavedení jasného řádu, který aktivita přinášela svým předělem mezi rozehříváním a hlavním programem.

11.2 Hlavní program

11.2.1 Co rád přijímám různými částmi těla První aktivitou je hra, která je nastavená na pozitivní vnímání svých prožitků skrze tělo. Je na pomezí mezi malováním a psaním. Každého jednotlivce motivuje k zamyšlení se, co dobrého mu jednotlivé vjemy přinášejí a zprostředkovávají. Tuto hru čerpám částečně z programu, kterého jsem se zúčastnila na zážitkové pedagogice a z knihy Rosemarie Portmannové, kde popisuje aktivitu: „Moje silné a slabé stránky.“37 Při aktivitě bude skupina sedět různě po místnosti, dostanou papír s předtištěnou siluetou člověka a pastelky. Jejich úkolem bude k jednotlivým částem těla připsat, nebo přikreslit, co rádi přijímají danou částí těla. Například: uchem – hudbu, pusou – jídlo. Během tvoření pustím instrumentální klidnou hudbu. Když si jednotlivci připravovali obrázek, v místnosti vládla příjemná nálada, každý si našel již tradičně své místo, kde se cítil dobře a tvořil. Přibližně po 10 minutách jsem ztlumila hudbu a vyzvala skupinu, aby přišli i se svými obrázky do kroužku, kde sedáváme. 11.2.1.1 Reflexe Po aktivitě vyzvu skupinu, aby nám své obrázky představila. Při této reflexi záleží na každém, jak moc chce své myšlenky rozvést. Lze jen stroze popsat pár věcí anebo se do hloubky rozmluvit, to nechám na každém jednotlivci. Otázka – představíte nám co, kterou částí těla rádi vnímáte? Vzhledem k tomu, že se mi při třetím programu osvědčilo mít také připravený obrázek a sdílet se také, připravila jsem si jej i tentokrát. Položila jsem otázku a po chvíli sama začala popisovat, co obrázky kolem siluety mají znamenat. Dala jsem si práci s tím, abych měla trochu

37

PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti, ref. 21, Str. 35

59

připravené, co budu sdílet, některé části jsem měla tedy detailněji rozpracované a jiné jsem jen okrajově zmínila, chtěla jsem tím dát skupině najevo, že je jen na nich, o čem nám řeknou a co si nechají pro sebe. Reflexe jednotlivců na mě pak působily uvolněně a klidně, většina si vybrala dvě věci, o kterých mluvila víc dopodrobna, což si myslím bylo dostatečné a příjemné. Reflexe tak nebyla příliš dlouhá, ale podařilo se nám o každém dozvědět něco, co má rád, nebo co rád přijímá. 11.2.2 Na dirigenta Jako druhou aktivitu zařazuji hru na dirigenta. Tato hra podporuje vnímání hudby a rytmické pohyby. Zařazuji ji, neboť může přinášet odpoutání se od stereotypu a motivuje k tomu, aby se zúčastnění nechali unášet hudbou. Na dirigenta38 je aktivita, při které stojí skupina v kroužku tam, aby na sebe jednotliví členové dobře viděli. Poté co začne hrát hudba, si všichni krom vedoucího skupiny připraví svůj imaginární nástroj a podle gest dirigenta hrají. V průběhu skladby se dirigent může měnit. Stačí, když stávající dirigent předá svou pomyslnou dirigentskou hůlku kolegovi. Při hře na mě působila skupina zprvu nejistě, bylo znatelné, že dirigentem nikdo nechce být. Zhostila jsem se tedy této role pro začátek sama. Zkusila jsem zapojit nadsázku a navodit tak groteskní průběh, což se mi podařilo. Jednotlivci se prakticky okamžitě ztotožnili s rolí a hráli se mnou. Když jsem předala dirigentskou hůlku, hra pokračovala ve stejném duchu až do konce. 11.2.2.1 Reflexe Při této reflexi se chci zaměřit hlavně na vnější zážitek, který aktivita může přinést. Otázka – cítili jste se dobře v roli dirigenta, nebo vám spíše vyhovovala role hráče na nástroj? Doplňující – vnímali jste hudbu a nechávali jste se jí unést? Po aktivitě byli jednotlivci usměvaví a já jsem se tak těšila na postřehy, které se při reflexi dozvím. Zprvu skupina mluvila o tom, že se báli toho, jak to bude vypadat: „když jsi začala mluvit o imaginárních nástrojích, vzpomněla jsem si, jak jsme si poprvé hráli na lepiče plakátů, ta představa se mi líbila, ale představa, že bych měla takovou skupinu vést, pro mě byla prostě nepředstavitelná.“ S tímto názorem se většina shodovala a navazovali myšlenkou, že když viděli, že to funguje, těšili se, až si to sami vyzkouší.

38

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 64

60

11.2.3 Hra ruky Po hře na dirigenta zařazuji hru, která je více klidná a vyžaduje soustředění všech členů. Jde o hru, která podporuje rytmus a spolupráci. Vytváří mezi jednotlivými skupinami tajemství, jež se snaží odhalit. Hra ruky39 je aktivita, při které skupina sedí ve dvou řadách čelem proti sobě. Na začátku hry má u sebe každý jeden kamínek a buben. Při hře pak jedna skupina (skupina A) bubnuje a druhá (skupina B) se v rytmu, který bubny udávají, pohybuje. S těmito pohyby si také skupina B předává jeden z kamínků, ale snaží se tajit, kdo má kamínek u sebe. Můžou si kamínek předávat jen na oko a podobně. Ve chvíli, kdy si je jeden hráč ze skupiny A jist tím, kde je kamínek, zvolá: „dost“ a prozradí svůj typ, pokud měl pravdu, skupina A získává kamínek a skupina B si nyní bude předávat kamínek. Pokud se spletl, kamínek zůstává u skupiny B a hra pokračuje nyní s výměnou rolí, jako kdyby byl typ správný. Cílem hry je získat větší množství kamínků než druhá skupina. Tato aktivita je relativně jednoduchá, ale její vysvětlení je, jak jsem zjistila, celkem náročné předat. Ze začátku jsem tedy bojovala s tím, že ne všichni zúčastnění chápali, oč ve hře jde a jaký je jejich úkol. Po té, co se mi hru podařilo dobře vysvětlit, měla pěkný průběh. Myslela jsem si, že hru nechám běžet tak dlouho, dokud zkrátka jedno družstvo nebude mít všech 10 kamínků, ale družstva byla poměrně vyrovnaná, nechala jsem tedy dohrát skladbu a hru jsem ukončila. Vítězný tým měl 7 kamínků. 11.2.3.1 Reflexe Při této reflexi se chci zaměřit na možné vnitřní prožitky, které hra může vyvolat. Tato hra mohla mít krom jiného soutěživý ráz, což jsem do programu zařadila poprvé. Otázka – Cítili jste nervozitu, když jste věděli, že druhá skupina bedlivě sleduje každý váš pohyb? Doplňující – Vnímali jste skutečně každý pohyb druhé skupiny, nebo jste to brali spíše jako uvolňující hru? Tentokrát jsem se ze začátku ani na nic nemusela ptát, skupina byla plná emocí a pár jednotlivců začalo mluvit dříve, než jsem se sama rozkoukala. Nechala jsem je tedy mluvit, aby mohli odfiltrovat emoce, jen jsem dbala na to, aby se nepřekřikovali a aby měl prostor každý. Jedinci mluvili o tom, že cítili pohled druhé skupiny při každém pohybu, že se občas i báli mít u sebe kamínek, aby se neprozradili. Hra skutečně vyvolala nervozitu a napětí. Zároveň se ale

39

ŠIMANOVSKÝ Zdenek, Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref. 8, str. 61

61

shodovali na tom, že je hra bavila a rádi by si ji zopakovali. Při této reflexi jsem otázky nemusela pokládat, skupina je zodpověděla okamžitě sama. 11.2.4 Horká židle Jako poslední hru před relaxací zařazuji aktivitu, která je klidná, pozitivně nastavená a nevyžaduje žádnou fyzickou zátěž. Nastaví tedy již klidový režim pro následující relaxaci a zároveň vytvoří pěknou atmosféru. Horká židle40je aktivita, při níž sedí skupina v kruhu na židlích, vprostřed je židle na kolečkách, to je takzvaná horká židle. Na této horké židli se postupně všichni vystřídají. Ten kdo sedí na horké židli, se točí a vždy když se zastaví, tak člověk, který sedí v tu chvíli čelem proti němu, o člověku na horké židli řekne něco, čeho si na něm cení nebo co považuje za jeho silnou stránku, člověk na horké židli tento kompliment musí beze slova přijmout a točit se pro další pochvalu. Skupina se bude střídat podle mých instrukcí. Abych předešla neochotě jít na horkou židli první, hned po vysvětlení aktivity jsem řekla, že ten, kdo v minulé hře odhalil nejvíc kamínků, půjde první. Hra měla velmi pěkný průběh, vprostřed kruhu byla židle na kolečkách a sedící na ní se sám vždy chvíli se zavřenýma očima otáčel, pak zastavil a otevřel oči. Skupina k sobě byla vnímavá, bylo vidět, že hráč uprostřed si po chvíli lichotky začíná užívat a cenit si toho, čeho si na něm druzí všímají. 11.2.4.1 Reflexe Otázka – „Přijde vám těžké přijímat jen pochvalu?“41Dělalo Vám problém říkat pozitivní věci o kolegovi? Skupina se shodovala na tom, že zprvu bylo až nepříjemné poslouchat takové komplimenty, bez toho, že by byly v tu chvíli odůvodněné. Ale později je začaly hřát u srdce: „Uvědomila jsem si, jak je krásné, když mě někdo za něco pochválí jen tak, po chvíli v horkém křesle jsem se zařekla, že každý den se pokusím říct aspoň pětkrát lidem okolo mě něco podobného.“

40 41

PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti, ref.21, Str. 46 PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti, ref.21, Str. 46

62

11.2.5 Relaxace Na závěr programu zařazuji již tradičně vedenou relaxaci. I tentokrát jsem se snažila, aby se na ní skupina celým programem připravovala, aby si vytvářela bezpečné prostředí, ve kterém se jí bude dobře a klidně relaxovat. Text, který jsem si pro tuto relaxaci připravila, se nevztahuje k cíli hodiny. Na začátku relaxace nejprve provedu uvolnění celého těla, při imaginaci budu skupinu vést ke stromu, který má blahodárnou moc zbavit jedince stresu a napětí. Text jednotlivce vede do klidného prostředí, ve kterém si může odpočinout a načerpat další sílu nejen do tohoto dne. K relaxaci pustím relaxační hudbu, která příjemně dokreslí klidnou atmosféru, kterou chci pro skupinu relaxací vytvořit. 11.2.5.1 Reflexe Po relaxaci budu skupině opět klást otázku vztahující se k imaginaci. Otázka – Nechali jste sebou projít prožitek i fyzicky? Doplňující – Mně se občas stane, že cítím obrovskou úlevu na zádech. Stalo se Vám něco podobného? Při reflexi jeden účastník mluvil o tom, že takový fyzický prožitek už párkrát zažil a že je vždy rád, když mu je zprostředkován. Dále skupina hovořila o tom, že by nikdy nevěřili, že něco takového jde, že jsou rádi, že jsem o tom, že takové věci budeme dělat, nemluvila na začátku, protože by jim prostě nevěřili a nejspíš by se jim je ani nepodařilo naplnit. Reflexe se tak postupně přenesla v hodnocení programů jako celku. Skupina měla potřebu sdílet své nadšení z toho, co jim těchto pár sezení nabídlo. Podobně jako po prvním programu proběhlo celkové hodnocení, tentokrát se ale spíš hodnotily celé programy, každý si vybral alespoň jeden, který mu dal nejvíc. Sešla jsem se i s přemostěním do běžného života, které mi udělalo asi největší radost.

63

12.

Zpětná vazba k pátému programu

Skupina hodnotila dvě rozehřívací aktivity – rytmus nálady, kdy při aktivitě vyťukával každý svůj rytmus prsty do zápěstí. Skupina ji hodnotila průměrně: 60 % zúčastněných se při aktivitě cítilo průměrně (3), 20 % se cítilo nadprůměrně (3) a 20 % se cítilo velmi příjemně (5). Druhou aktivitou byla mašinka, je to dechová aktivita, která rozproudí energii a navozuje pozitivní náladu, tuto aktivitu hodnotila skupina lehce nadprůměrně: 60 % zúčastněných se při aktivitě cítilo nadprůměrně (4) a 40 % se cítilo velmi příjemně (5). Rozehřívací aktivity tedy skupina hodnotila poměrně příjemně, dalo by se říct, že už si zvykli na rytmus programu s tím, že na začátku se musíme rozhýbat. První aktivitou měla navodit příjemné prostředí a umožnit každému o sobě mluvit zábavnou formou. Tato aktivita se jmenovala: co rád přijímám různými částmi těla. Tuto aktivitu skupina hodnotila pozitivně: 10 % průměrným hodnocením (3), 50 % hodnotilo aktivitu nadprůměrně (4), a zbylých 40 % aktivitu hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Zmíněná aktivita je velmi klidná a její hodnocení tedy odpovídá i mému očekávání. Další aktivitou byla hra na dirigenta, při níž si skupina vyzkoušela hru na imaginární nástroje a dirigování pomyslného orchestru. Tuto aktivitu pak skupina hodnotila velmi pozitivně. 40 % účastníků ji hodnotilo nadprůměrně (4) a 60 % aktivitu rituály hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Aktivita je malinko dynamická, ale zároveň je zde prostor pro individuální prožitek, což, myslím si, napomohlo k příjemnému hodnocení. Třetí aktivitou byla hra ruky, skupina si při ní vyzkoušela být pod dohledem druhé skupiny a i naopak být v roli sledovaného, hra povzbuzovala rivalitu a soutěživost. Aktivitu 30 % účastníků hodnotilo nadprůměrně (4) a 70 % aktivitu rituály hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Myslím si, že je potřeba, aby si i dospělí mohli hrát a svým způsobem soutěžit jako malé děti, mrzí mě, že mě to nenapadlo dřív a podobných aktivit jsem nezařadila víc. Následovala aktivita horká židle, při této hře si každý na chvíli sedl na židli vprostřed a ostatní členové skupiny mu říkali pozitivní věci a vlastnosti, které si na něm konkrétně váží. Tuto aktivitu skupina hodnotila nadprůměrně: 10 % účastníků průměrně (3), 40 % účastníků ji hodnotilo nadprůměrně (4) a 50 % aktivitu rituály hodnotilo jako velmi příjemnou (5). Hodnocení si vysvětluji tím, že společnost není nastavená na vnímání pochval běžně, proto to mohlo ledaskoho zaskočit. 64

Pátá a poslední aktivita byla vedená relaxace. Při relaxaci měl opět každý možnost využít deky a měkkých lehátek. Při relaxaci jsem skupinu provedla uvolněním těla a později jsem je při imaginaci vedla ke stromu, jež má blahodárné účinky a může přinést až fyzickou úlevu. Tuto relaxaci skupina hodnotila pozitivně: 10 % zúčastněných průměrně (3), 20 % relaxaci hodnotilo nadprůměrně (4) a 70 % relaxaci hodnotilo jako velmi příjemnou (5). První otevřenou otázkou jsem se snažila zjistit, jakou atmosféru skupina při programu cítila. Odpovědi skupiny byli pozitivní, pro představu jich pár uvádím: „Mám pocit, že ostatní byli v naprosté pohodě, já mám osobní problémy a tak, přesto že se tohoto velice ráda účastním, nedokážu se vždy plně zapojit“, „nálada byla pozitivní, energická a nadšená, to asi ta rozehřívačka, kterou pokaždé děláme“, „Mám ráda muzikoterapie, které nám jsou v poslední době dopřávány. Vždy se u nich uvolním, protože při nich vládne pohodová atmosféra.“ Z reakcí si tedy dovoluji vyvodit, že atmosféra, která při muzikoterapiích vládne, je příjemná k danému programu. Následující otázkou jsem se snažila zjistit, zda se v programu cítí bezpečně a zda v nich nevyvolával nepříjemné pocity. Skupina opět reagovala spíš pozitivně a svá tvrzení účastníci doplňovali příklady, to podstatné je, že se ale cítili dobře, abych podpořila tvrzení, opět udávám několik reakcí: „Tentokrát se mi podařilo občas se dostat do stavu, kdy jsem na své problémy dokázala zapomenout a cítila jsem se bezpečně.“ „Myslím si, že ten pocit bezpečí nám je dán takovou tou péčí, co probíhá hlavně při reflexi.“ Dovoluji si tedy tvrdit, že se mi během programu daří vytvářet a udržet bezpečnou atmosféru. Další otázkou jsem zjišťovala, zda se po programu cítili unavení. Odpovědi mě potěšily, neboť popisovaly naprosto opačný stav: „Unaveni, no já myslím, že spíš naopak, normálně jsem unavená pořád, ale po programu se cítím být taková trochu svěží.“. „Nějakou dobu po programu se cítím jakoby nabuzený.“ Dovoluji si tedy tvrdit, že programy skupinu nevyčerpávají, ale naplňují optimismem a energií. Následující otázka zase zjišťovala, zda se skupina při programu cítila uvolněná. Šlo mi o to, zda je pro ně program sestaven tak, aby se v něm cítili natolik bezpečně, že se uvolní. Odpovědi skupiny mi potvrdily, že se v programu cítí dostatečně uvolnění: „Ano, při programu jsem neřešila nic než program.“ „Ano, nikdo zbytečně nerušil a já se tak věnovala programu.“ Z reakcí skupiny vyvozuji, že si vzájemně dokázali vytvořit prostor, kde vládla uvolněná atmosféra. Poslední otázka zněla, zda byl program dobrou formou relaxace. Respondenti mohli zvolit odpověď uzavřenou, nebo otevřenou. 10 % zúčastněných zvolilo odpověď určitě ano, 30 % zvolilo 65

odpověď spíše ano. Z otevřených odpovědí uvádím dvě, které vystihují myšlenku celé skupiny: „I pátý program pro mě byla činnost, při které jsem měla šanci přijít na jiné myšlenky a odpočinout si tak,“ „při programu se vždy uvolním a při relaxaci si zarelaxuji, takže ano.“

12.1 Závěr z hodnocení

Zpětné vazby k pátému programu mi pomohly dojít k následujícím závěrům. Cílem hodiny bylo uvolnění a relaxace, aby byl cíl naplněn, volila jsem aktivity, které jsou hravé a navozují příjemnou atmosféru, ve které se skupina dobře cítí. Díky této volbě se mi podařilo, že se skupina při programu dobře cítila a dokázala se tak uvolnit. Skupina společně vytvořila společenství, ve kterém vládla příjemná atmosféra a pocit bezpečí. V neposlední řadě je nutné poznamenat, že pro skupinu byl program dobrou formou relaxace, čímž se naplňuje i nadřazený cíl, který jsem si kladla u všech programů.

66

13.

Celkové hodnocení proběhlých programů

Celkové hodnocení vychází opět z dotazníku, který se tentokrát skládal z 6 otevřených otázek. Každá otázka se vztahuje k jednomu z podstatných aspektů, který vede k syndromu vyhoření. První otázka se vztahovala k faktu, že člověk, trpící syndromem vyhoření, propadá celkovému vyčerpání a pocitu opotřebení. Otázka zněla: „Jaký jste měli po programech pocit jak po psychické, tak po fyzické stránce?“ Z reakcí vyplývá, že se po programu cítili odpočatí a klidní: „ Vyčištěnou a odpočatou hlavu, pocit lehkosti“, nebo že program vnímali pozitivně, i když se domnívají, že se jich takový problém v současné době netýká: „Účastnil jsem se těchto programů jako člověk, který má to štěstí a k syndromu vyhoření má ještě daleko, ale cítil jsem se velice dobře“ Domnívám se tedy, že programy skupinu nevysilovaly, spíš naopak, nebo měly neutrální účinek, rozhodně ne záporný. Druhá otázka se vztahovala k chronickému stresu: „Měli jste pocit, že program pracuje proti chronickému stresu? Případně jak?“ Zde se odpovědi rozcházely, část měla pocit, že jsme proti stresu udělali hodně, ať už šlo o relaxace anebo o dechové hry, většina se ale shodovala na tom, že programů bylo málo, aby se mohlo docílit tak velkého výsledku, který by jim byl zřejmý: „Myslím si, že by bylo dobré takové programy opakovat častěji a pak by se jistě dostavily silnější výsledky. Bylo to příjemné, ale pokud na toto nejsme zvyklí, trvá nám delší dobu, než se naladíme na to správné vnímání a to nám zkracovalo prožitek, který pak nemohl dosáhnout takové hloubky.“ Skupina si takového rozměru nevšimla, to ovšem znamená, že jim alespoň nepřinášela pocit stresu. Program tedy působil pozitivně nebo negativně. Další otázka se týkala takzvané emoční exhausce, otázka zněla: „Měli jste při programu dostatek prostoru pro řešení vlastního aktuálního emocionálního prožitku? Případně jak se to (ne)projevovalo?“ Skupina vypovídala zpravidla heslem: “Ano, měl,” proto uvádím jednu rozvitou odpověď: „Programy probíhaly v klidu a pohodě, měla jsem možnost se zamýšlet a řešit si co jsem potřebovala.“ Zde tedy docházím k závěru, že prostoru jsem skupině poskytla dostatek. Čtvrtá a pátá otázka se tázala na dovednosti, které mohl program přinést a které si jedinec chce osvojit do života: „Naučily Vás programy něco nového, co jste již použili, nebo chcete do budoucna v životě používat?“ Polovina odpovědí naznačovala, že nic zatím vědomě nepoužili, ale že se k tomu v životě jistě dostanou: „Myslím si, že nastane chvíle, kdy si na program vzpomenu a použiju ho.“ Další aktivity již použili, ale spíše pro děti než pro sebe: „ V programu byla spousta inspirativních her, která již používám v práci s dětmi.“ Tři zúčastnění se již nyní snaží relaxovat a 67

hledat si klidný čas pro sebe s příjemnou hudbou. Tyto odpovědi pro mě jsou velikým zadostiučiněním, neboť ve mně vytváří dojem, že program skupinu skutečně obohatil a skupina toho dále využije. „Je nějaká část programu, kterou byste chtěli zařadit do Vašeho života a pravidelně se jí věnovat?“ U této otázky byla skupina velmi nekonkrétní, většina mluvila o tom, že by rádi zařadili vedené relaxace, které jim ovšem musí někdo zprostředkovat, ostatní se vyjádřili přibližně takto: „V současné době se inspiruji poznatky, které jsem měla možnost si na sobě a kolegyních vyzkoušet a počítám s tím, že časem se zaměřím na 1-2 věci, kterým se budu intenzivněji věnovat.“ Závěrečná otázka se opět vztahovala k tomu, zda byly programy dobrou formou relaxace: „Byly pro Vás programy vhodnou formou relaxace? Co Vás k tomuto závěru vede?“ Třetina se shodla na tom, že takové to programy pro ně byly i smysluplnější, než supervize: „Určitě ano, mám pocit, že supervize, kterou máme povinnou, v níž se ovšem většinou řeší zástupné problémy, mi nedává tolik jako tato pohodová sezení.“ Druhá třetina popisovala, že relaxace měla smysl díky klidné atmosféře: „Klid, který vládl, otevřenost všech přítomných, kteří se v tomto kolektivu nebáli promluvit, hudbou příjemně vytvořené prostředí.“ zbylá pětina si programy „jen“ užila: „Relaxaci jsem si velice pohodově užila, byla to první taková zkušenost.“ Předpokládám tedy, že programy byly pro skupinu přínosné a byly jim dobrou formou relaxace.

13.1 Závěr z hodnocení

Hodnocení všech programů, které vychází z dotazníků, mi ukazuje, že se mi podařilo skupině vytvořit programy, které na ně působily energicky a tuto energii si nesli i do pracovního dne, který po programu následoval. Skupina si sice nebyla vědoma rozměru práce proti chronickému stresu, ale při programech skupina měla a dokázala využít prostor, který jí byl dáván především pro sebereflexi. Někteří účastníci již prvky, které si při muzikoterapeutických programech osvojili, zařadili do svého života, nebo s nimi v budoucnu chtějí pracovat a zařadit je formou rituálů do běžného dne. Stěžejním závěrem je výpověď shodující se na tom, že programy pro ně byly dobrou formou relaxace a že by uvítali, kdyby se pro ně takové programy vytvářely pravidelně.

68

14.

Diskuse

Jako prostředek pro svou činnost jsem zvolila muzikoterapii. Zde vycházím z myšlenky paní Matejázové: „Komunikace prostřednictvím umění zvyšuje citlivost vnímání člověka a ten se stává lidštějším, více společenským a méně osamělým.“

42

Muzikoterapie v sobě ukrývá množství

nejrůznějších technik umění od hudby k výtvarnému umění až po pohybové cviky. Skupina si tyto programy osvojila a stala se tak k sobě otevřená o čemž vypovídá jak jejich nadšení při programech tak i dotazníky, které jsem od skupiny získala. Pro své programy jsem zvolila pokaždé jiný cíl. S tímto cílem jsem pracovala při vytváření programu a později i se skupinou. Jednotlivé cíle vycházejí z toho, co je třeba nepodceňovat, ale učit se kvalitně používat a osvojovat si. První a poslední cíl hodiny vychází z myšlenky, že proti syndromu vyhoření je důležité klást důraz na to, aby měl každý prostor proto se uvolnit a relaxovat. Pro optimální fungování jedince je třeba, aby byl u jedince vyvážen poměr stresorů a salutorů 43. Druhý cíl komunikace vychází z myšlenky, která pojednává o odcizení jedince „člověk trpící syndromem vyhasnutí má ke své práci a svému okolí téměř lhostejný postoj“44 Třetí a čtvrtý cíl se snaží pracovat proti poklesu výkonosti a je nazván sebemotivace a sebevnímání: „Nízká efektivita spočívá v tom, že jedinec ztratil důvěru ve své schopnosti“45 Na základě zpětných vazeb si tedy dovoluji tvrdit, že se tyto cíle podařilo naplnit a že si každý měl šanci jednotlivá témata a cíle vyzkoušet a osvojit. Skupina dále potvrdila, že programy měly pro jejich život smysl a třetina s tím, co se naučila, již v současné době pracuje. V každém z programů jsem se snažila klást důraz na relaxaci, kterou jsem doprovázela slovem. Zprvu jsem relaxaci zařazovala jen jako součást, která pomůže k tomu, aby byl program celiství. Při třetím programu jsem vypozorovala, že skupina na relaxace reaguje velmi pozitivně. Jaro Křivohlavý uvádí 59 způsobů, jak se bránit vyhoření, ve většině bodů upozorňuje na důležitost relaxace byť krátkodobé.46 I já jsem se snažila skupinu učit různým typům relaxací a vysvětlila jsem jim, jak si takovou mini relaxaci mohou zprostředkovat sami. Již nyní se třetina zúčastněných samostatnou relaxací zabývá. Tato část programu byla tedy důležitou součástí, kterou skupina přijala.

42

ŠIMANOVSKÝ, Zdeněk. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie, ref.8, str. 17 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, ref.6, str. 27 44 STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout, ref. 9, str. 20 45 STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout, ref. 9, str. 22 46 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, ref.6, str. 123 43

69

15.

Shrnutí

Ve své práci popisuji muzikoterapeutické programy, které jsem připravila pro skupinu deseti zaměstnanců salesiánského střediska Štěpána Trochty v Teplicích, jejichž cílem byla prevence proti syndromu vyhoření. Pracovala jsem se skupinou lidí, u kterých je pravděpodobný výskyt syndromu vyhoření, programy proto byly preventivního rázu a učily jednotlivce si osvojit techniky relaxace a uvolnění. Tyto programy jsem připravovala s jednotlivými podcíli, které se vztahovali k tomu, co je dobré dělat proti syndromu vyhoření. Dále jsem do každého programu zařadila relaxaci, při které si skupina prožila minimálně 20minut klidu. Při tomto klidu měli čas a prostor k tomu se oprostit od všeho, co je v životě stresuje. Skupině jsem nabídla prostor, ve kterém měli čas primárně na sebe a svůj prožitek. Motivovala jsem je ke vzájemnému sdílení se nejen při reflexích, ale v průběhu celých programů. Po programech jsem navíc skupině nabídla možnost individuální konzultace či reflexe prožitku. Programy vycházely z mé praxe, kterou jsem načerpala v rámci volitelných předmětů muzikoterapie, které jsem si zapsala při studiu na JABOKu pod vedením paní Zajícové. Dále jsem vycházela z literatury, kterou jsem v práci citovala a v neposlední řadě se zkušenostmi, které jsem v životě získala. Mou vizí bylo dát zaměstnancům SSŠT možnost jiného typu relaxace, než jsou zvyklí motivovat je k tomu, aby si všímali sebe jako krásné individuality, která má právo na emoce a prožitky a zároveň aby věděli jak s nimi pracovat. Snažila jsem se vytvořit programy, které každému pomůžou proti syndromu vyhoření jednak tím, že je vytrhnou z běžné rutiny, ale hlavně jejich zacílením na tuto problematiku.

70

Závěr

Cílem mé práce bylo na základě teoretických poznatků a zkušeností vytvořit pět programů pro sociální pracovníky, kteří primárně pracují s dětmi a mládeží. Tyto programy měly za cíl být preventivního rázu proti syndromu vyhoření. Díky teoretické části jsem celistvě pochopila, co je syndrom vyhoření, jak se projevuje a jak se proti němu dá bránit. S těmito informacemi jsem vytvořila jednotlivé podcíle programů, které jsou zaměřeny na problémy, které syndrom vyhoření vyvolává a snaží se jedince učit proti němu pracovat. Při praktické části jsem pracovala se skupinou zaměstnanců, pro které jsem vytvořila programy cílené proti syndromu vyhoření. Mé vyhodnocení tak vychází z toho, co jsem viděla při programech a z dotazníků, které mi skupina vyplnila po každém programu. Skupina se shodla na tom, že programy pro ně byly příjemné vytržení z rutiny, že jim nabídli možnost odpočinku a relaxace. Při programu jim bylo poskytnuté dostatečné množství prostoru pro vlastní prožitky. Co se týče práce proti stresu, skupina byla rozdělená dvěma názory, třetina měla pocit, že je program chrání i proti kupícímu se stresu, zbytek skupiny hovořil spíše neutrálně, jejich názor vycházel z pocitu, že programů bylo málo, aby šlo docílit takového pocitu. Tedy programy se stresem buď nepozorovaně pracovaly anebo se dané problematiky jen dotkly. Dále jak jednotlivci sami vypověděli, program je učil pracovat se sebou a s emocemi, motivoval je k tomu si je vždy prožít a zpracovat. Po programech se skupina cítila svěží a klidná. Považuji tedy cíl práce za splněný.

71

Primární literatura:

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet. 2., přeprac. vyd., V KNA 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195573-3. KEBZA, Vladimír, ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní stav, 2003. ISBN 80-7071-231-7 MYRON, Rush. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. ISBN 80-7255-074-8 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Vyd. 1. Praha: Grada, 1998. Psychologie pro každého. ISBN 80-7169-551-3 STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. Poradce pro praxi. ISBN 978-80-247-3553-5. KLAUS, W. Vopel, Skupinové hry pro život2. Praha: Portál 2008. IBSN 978-80-7367-352-9 PORTMANNOVÁ Rosemarie. Hry pro posílení psychické odolnosti. Praha: Portál, 1999. ISBN 807178-331-5 NIVEN, David. 100 tajemství lidského úspěchu. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-755-8 ZELINOVÁ, Milota. Hry pro rozvoj emocí a komunikace: koncepce a model tvořivě humanistické výchovy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-197-6 ŠIMANOVSKÝ, Zdeněk. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Vyd. 4. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-928-6. Belovodchenko Anton. www.handicraft.cz. K úspěchu v životě je potřebná sebemotivace. [online]. červen 2013 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z:http://www.handicraft.cz/2013/07/k-uspechu-v-zivoteje-potrebna-sebemotivace/ SALESIÁNSKÉ STŘEDISKO ŠTĚPÁNA TROCHTY- Dům dětí a mládeže v Teplicích. Výroční zpráva 2014 [5. 3. 2016]. Dostupné z: http://teplice.sdb.cz/res/archive/1419/154892.pdf?seek=1433847999

72

Sekundární literatura:

HARRISON, Eric. Rychlé meditace pro zklidnění těla a mysli: jak meditovat kdykoliv a kdekoliv. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3768-3. MORENO, Joseph J. Rozehrát svou vnitřní hudbu: muzikoterapie a psychodrama. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. Spektrum (Portál). ISBN 80-7178-980-1. Seifert, Ang Lee, Seifert, Theodor a Schmidt, Paul. Aktivní imaginace: práce s fantazijními obrazy a jejich vnitřní energií. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 204 s. Spektrum. ISBN 80-7178-845-7. RUIZ, Miguel. Čtyři dohody: kniha moudrosti starých Toltéků: praktický průvodce osobní svobodou. Překlad Viktor Faktor. Praha: Pragma, 2001. ISBN 80-7205-826-6. NAUČMESE.CZ. Sebemotivace aneb objev svého jeřábníka. [online]. [2013] [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.naucmese.cz/kurz/sebemotivace-aneb-objev-sveho-jerabnika-ktery-teovlada Elseaz. Motivace vs. sebemotivace. [online]. ©2016 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z: http://www.elseaz.cz/vzdelavani/treninky-a-kurzy/motivace-vs-sebemotivace/

73

Přílohy

Dotazník 1 (uvolnění a relaxace) Jmenuji se Marie Stará, jsem studentka Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické. V rámci ukončení studia píšu absolventskou práci na téma Muzikoterapie jako prevence před syndromem vyhoření. Proto bych Vás ráda poprosila o vyplnění kratšího dotazníku, který se vztahuje k programu, který jsme společně prožili. Dotazník je anonymní a jeho vyhodnocení bude pouze součástí mé absolventské práce. Děkuji za Váš čas. „(Úvod byl u všech dotazníků stejný)“ 1) Jak jste se cítili v jednotlivých aktivitách, zvolte na škále od 1 do 5, s tím, že jedna je naprosto nepříjemné a pět velmi příjemné: (vedle jednotlivých názvů byla hvězdičková stupnice) - chůze v různém prostředí - zrcadlení

- lepič plakátů - vedená relaxace

2) Co jste čekali, že budeme dělat, jaké jste měli očekávaní? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 3) Bylo naplněno vaše očekávání? Případně čím? Jaký jste měli pocit z programu, je něco co se Vám nelíbilo – případně proč, nebo je naopak něco co se vám zdálo skvělé? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 4) Pocítili jste při programu uvolnění? Pokud ne, proč si myslíte, že to nešlo? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 5) Byl pro Vás program dobrou formou relaxace? - určitě ano - spíše ne - spíše ano - určitě ne

Dotazník 2 (komunikace) 1) v Jak jste se cítili v jednotlivých aktivitách, zvolte na škále od 1 do 5, s tím, že jedna je naprosto nepříjemné a pět velmi příjemné: (vedle jednotlivých názvů byla škálovací stupnice) - hadrová panenka - silná pantomima - puding - já bych si přál být - krávy, ovce, kočky - to dobře umím - tleskání do rytmu - relaxace 2) Měli jste při aktivitách pocit, že Vám je nasloucháno, jak z mé strany, tak ze strany kolegů? (Pokud ano, jak se to projevovalo, pokud ne, jak se to projevovalo?) ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 3) Bylo vám příjemné se sdílet se skupinou? (aktivity já bych si přál být, to dobře umím) ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… Při aktivitě tleskání do rytmu jste každý začínal s vlastním rytmem:

74

4) Vadili Vám, že ostatní mají rytmus jiný? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 5) Chtěli jste, aby jej druzí změnili podle vašeho rytmu, nebo jste se spíš chtěli přizpůsobit rytmu někoho jiného? Proč? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 6) Jaký jste nakonec měli pocit z improvizace ve chvíli, kdy se jednotlivé rytmy začaly sjednocovat? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 7) Pocítili jste při programu uvolnění? Pokud ne, proč si myslíte, že tomu tak nebylo? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 8) Byl pro Vás program dobrou formou relaxace? - určitě ano - určitě ne - spíše ano - Budu ráda za konkrétní vyjádření - spíše ne Dotazník 3 (sebe motivace) 1) v Jak jste se cítili v jednotlivých aktivitách, zvolte na škále od 1 do 5, s tím, že jedna je naprosto nepříjemné a pět velmi příjemné: (vedle jednotlivých názvů byla škálovací stupnice) lukostřelec vystoupení ze zóny komfortu mašinka nechci se chválit, ale… kreslení vlastního cíle relaxace hra na vytváření a fixování rituálů 2) Stanovili jste si nějaký cíl, s kterým do budoucna budete chtít skutečně pracovat, abyste jej mohli naplnit? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… Při aktivitě „Nechci se chválit, ale…“ jsme mluvili o věcech, které nám jdou dobře, ve kterých jsme dobrý, nebo dokonce výborný. 3) Vidíte své úspěchy sami, ve chvíli když se vám něco nepovede? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… Vystoupení z komfortní zóny. Při této aktivitě jsme komfortní zónu opustili, domnívám se, všichni. 4) Myslíte si, že je to pro život důležitý? Proč? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… Dohody s životem. Při relaxaci jsme mluvila o dohodě na motivy Ruize - NEHŘEŠTE SLOVEM. 5) Motivovalo Vás to k tomu se zamyslet nad vlastním životem a dohodami, které ať už vědomě, či nevědomě uzavíráte? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 6) Pocítili jste při programu uvolnění? Pokud ne, proč si myslíte, že tomu tak nebylo? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 7) Byl pro Vás program dobrou formou relaxace? - určitě ano - spíše ne - spíše ano - určitě ne

75

- Budu ráda za konkrétní vyjádření

Dotazník 4 (sebe vnímání) 1) Jak jste se cítili v jednotlivých aktivitách, zvolte na škále od 1 do 5, s tím, že jedna je naprosto nepříjemné a pět velmi příjemné: (vedle jednotlivých názvů byla škálovací stupnice) - všechny buňky mého těla, probuďte se, radujte se! - lukostřelec - bubnová improvizace s hudbou jako podtextem

-

bubnujeme svá témata řízena improvizace relaxace

2) Cítili jste při některé z improvizací svou intuici, která Vás při hře vedla? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 3) Měli jste pocit, že máte dostatek prostoru k sebevyjádření? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 4) Našli jste si při improvizacích místo a nástroj, s kterým jste cítili soulad? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 5) Podařilo se Vám při relaxaci vnímat sebe a to, co máte rádi? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 6) Byl pro vás program dobrou formou relaxace? určitě ano - určitě ne spíše ano - Budu ráda za konkrétní vyjádření spíše ne Dotazník 5 (uvolnění a relaxace II.) 1) Jak jste se cítili v jednotlivých aktivitách, zvolte na škále od 1 do 5, s tím, že jedna je naprosto nepříjemné a pět velmi příjemné: (vedle jednotlivých názvů byla škálovací stupnice) - rytmus nálady hra ruky - mašinka horká židle - co rád přijímám různými částmi těla relaxace - na dirigenta 2) Jak byste popsali atmosféru, která při programu vládla? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… 3) Měli jste při programu pocit bezpečí? ………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………. 4) Jak jste tohoto přesvědčení dosáhli, co jej ovlivnilo? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 5) Cítili jste se po programu unavení? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 6) Cítili jste se při programu uvolněně?

76

………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………. 7) Proč si myslíte, že jste se tak (ne)cítili? ………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………. 8) Byl pro vás program dobrou formou relaxace? - určitě ano - určitě ne - spíše ano - Budu ráda za konkrétní vyjádření - spíše ne Dotazník 6 (celkové hodnocení všech proběhlých programů) 1) Jaký jste měli po programech pocit jak po psychické, tak po fyzické stránce? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 2) Měli jste pocit, že program pracuje proti chronickému stresu? Případně jak? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 3) Měli jste při programu dostatek prostoru pro řešení vlastního aktuálního emocionálního prožitku? Případně jak se to (ne)projevovalo? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 4) Naučili Vás programy něco nového, co jste již použili, nebo chcete do budoucna v životě používat? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 5) Je nějaká část programu, kterou byste chtěli zařadit do Vašeho života a pravidelně se jí věnovat? ………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 6) Byly pro Vás programy vhodnou formou relaxace? Co Vás k tomuto závěru vede? ………………………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………………………

77