Jabok – vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická
Absolventská práce
Jana Kerepecká
Marie v ekumenismu
Katedra: Filosofie a teologie Vedoucí: Mgr. Petr Jandejsek 2012
Prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Marie v ekumenismu zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok.
18. 4. 2012
Jana Kerepecká …………………….
Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-
nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.
2
Anotace Moje absolventská práce nese název Marie v ekumenismu a zabývá se pohledem na Marii z katolické perspektivy a z obecně protestantského hlediska. Snaží se nalézt, v čem se tyto dva pohledy liší a co mají společného. Moje práce se skládá za tří velkých částí, které pomohou přinést ucelený pohled na toto téma. První část obsahuje informace o Marii, které nalezneme v Písmu svatém. Bible nám představuje Marii jako velkou ženu, která sehrála důležitou úlohu v dějinách spásy. Druhá část se zabývá vývojem pojetí Marie v dějinách církve a teologie. Tato část je o postupném růstu mariánské úcty, a jeho rostoucím významu. Třetí část mluví už konkrétněji o Marii v souvislosti s ekumenickým dialogem. Tato část popisuje některá místa, kde se jednotlivé církve nemohou shodnout, nicméně také ukazuje, na ty, kde se dohodnout dokážou, což může být základním východiskem pro ekumenický dialog.
Klíčová slova: Panna Marie, mariologie, ekumenismus
3
Abstract My graduate thesis is called Mary in Ecumenism and deals with the view on Mary from Catholic and generally Protestant perspective. It tries to find what these two views have in common and in what points they differ. My thesis consists of three major parts, which will help to give a comprehensive view on this topic. The first part contains information about Mary from the Scripture. The Bible presents Mary as a great woman who played an important role in the history of salvation. The second part deals with the development of the concept of Mary in the Church history and theology. This part is about the gradual growth of Marian devotion and its growing importance. The third part talks about Mary more specifically in context with ecumenical dialogue. This part describes some areas in which the individual churches can not agree with each other, however it also shows the areas in which they can agree. That may be a basis for an ecumenical dialogue.
Keywords: Virgin Mary, Mariology, ecumenism
4
Poděkování Zejména bych chtěla poděkovat mému vedoucímu práce Petru Jandejskovi, který se mi po celou dobu ochotně a trpělivě věnoval a také mu děkuji za jeho cenné rady a připomínky. Také děkuji Michalovi Němečkovi, Tomášovi Kábelovi, Ondřejovi Paulusovi a Davidovi Novákovi za poskytnutí rozhovorů. Jsem jim vděčná za jejich ochotu a čas. V neposlední řadě také děkuji mé rodině, přátelům a blízkým, kteří mě podporovali, povzbuzovali a ochotně mi pomáhali s opravami chyb v mé práci. Děkuji za jejich modlitby.
5
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1
Marie v Bibli...................................................................................................................... 10 1.1
1.1.1
Mariánské svědectví ve Starém zákoně ............................................................. 12
1.1.2
Mariánské předobrazy ve Starém zákoně .......................................................... 13
1.2
2
3
Mariin odkaz ve Starém zákoně ................................................................................ 11
Marie v Novém zákoně .............................................................................................. 14
1.2.1
Marie v Matoušově evangeliu ............................................................................ 15
1.2.2
Marie v Lukášově evangeliu ............................................................................... 16
1.2.3
Marie v Janově evangeliu ................................................................................... 19
1.2.4
Žena v knize Zjevení ........................................................................................... 21
1.2.5
Shrnutí základních skutečností o Marii podle Nového zákona .......................... 22
Vývoj pojetí Marie v dějinách církve ................................................................................ 23 2.1
Doba Otců .................................................................................................................. 23
2.2
Doba středověku........................................................................................................ 27
2.3
Doba novověku .......................................................................................................... 29
2.3.1
Doba reformace (1520 – 16 00) ......................................................................... 29
2.3.2
Doba protireformace (40. léta 16. století) ......................................................... 31
2.3.3
Nová dogmata .................................................................................................... 32
2.3.4
Marie na II. vatikánském koncilu (1962 – 1965) ................................................ 34
Marie v ekumenickém dialogu ......................................................................................... 37 3.1
Východiska pro dialog ................................................................................................ 39
3.1.1
Minimální mariánská zbožnost .......................................................................... 40
3.1.2
Evangelické prohlášení o Marii .......................................................................... 40
3.1.3
Kontrast s katolickou mariologií ......................................................................... 42
3.1.4
Ekumenická shoda .............................................................................................. 43
Závěr ......................................................................................................................................... 46 Příloha - rozhovory ................................................................................................................... 51
6
Úvod Na úvod bych se chtěla zmínit, co mě vedlo k tomu, že jsem si vybrala téma Marie v ekumenismu pro napsání mé absolventské práce. Když jsem přemýšlela nad výběrem tématu, chtěla jsem, aby to bylo něco, co bude užitečné pro mě a pro lidi, kteří si mou práci budou číst. Mám za sebou tři roky studia na Jaboku. Tyto tři roky z velké části ovlivnily můj život a do značné míry i moje smýšlení. Od svých deseti let jsem začala svůj čas trávit ve společenství věřících dětí z Církve bratrské. Zde jsem se dozvídala o Bohu a o jeho lásce ke všem lidem, která se projevila v Ježíšově oběti za nás. Nejenže jsem se dozvídala o těchto krásných věcech, ale začala jsem také chápat, co to znamená církev. Do té doby jsem netušila, že se lidé, kteří věří ve stejného Boha, mohou o některé věci tak moc přít. Začala jsem přebírat stereotypní myšlení a předsudky vůči katolické církvi, aniž bych nad těmito věcmi více přemýšlela. Katolická církev se mi nelíbila a ani jsem neměla snahu ji lépe poznat. Přišlo mi přehnané, jak k některým věcem přistupují. Nechápala jsem, proč se modlí ke svatým, když se můžou modlit přímo k Bohu. Nechápala jsem zpověď. Proč se zpovídat nějakému člověku, když se můžu vyzpovídat přímo Bohu? A v neposlední řadě jsem nechápala, proč tak moc uctívají Pannu Marii a dělají z ní pomalu bohyni. Po nějaké době jsem začala poznávat lidi z katolického prostředí. Začala jsem chodit do kostela a poznala jsem kněze, který v mém životě sehrál klíčovou roli. Na mnoho otázek mi dokázal odpovědět a já tak mnoho věcí mohla pochopit. Prostředí Jaboku a lidé, které jsem zde mohla potkat, mi také pomáhali blíže poznávat katolické prostředí. Minulý rok jsem byla dokonce i v katolické církvi pokřtěná. I přesto, že vím, kde je nyní mé místo, nezapomínám na svůj první domov, který mě ovlivnil a ještě stále nějakým způsobem ovlivňuje. K oběma církvím mám velmi úzký vztah a v obou mám mnoho dobrých přátel. Proto mě mrzí, když z nějaké strany slyším narážky na ty druhé. Mám pocit, že mým úkolem je pokusit se o odstranění některých předsudků. Téma Marie v ekumenismu jsem si vybrala právě proto, že to bylo v mém prostředí jedno z nejvíce diskutovaných témat a chtěla bych umět na některé otázky správně reagovat a tím docílit odbourání některých předsudků.
7
Tuto práci však nepíši jen kvůli druhým lidem, ale také kvůli sobě. Co Marie znamená pro mě osobně? Tuto otázku si často kladu. Některým věcem týkajícím se postavy Marie zcela nerozumím a v určitých ohledech je pro mě tajemstvím. Chtěla bych ji více pochopit a porozumět jejímu významu, což byl také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala právě toto téma.
Cílem mé práce je přiblížit význam Marie v katolické teologii a v protestantské teologii a najít, v čem se liší a v čem shodují. Podle mě je velice důležité hledat hlavně ta společná stanoviska, ze kterých by měl celý dialog vycházet. Pak se mohou hledat rozdíly, o kterých se následně diskutuje. Každý by se měl snažit naslouchat té druhé straně a pokusit se pochopit, proč určitou věc takto vnímá. Předpokládám, že v mé práci se nakonec dojde k tomu, že rozpory, které se mezi církvemi objevují, nejsou tak velké, jak se může zdát. Myslím si, že mnoho neshod pramení z nepochopení a z neschopnosti naslouchat a na druhé straně z neumění podat dostatečné vysvětlení, proč tomu tak je.
Pro dosažení mého vytyčeného cíle budu postupovat následujícími kroky. Nejdříve se budu zabývat jednotlivými odkazy o Marii, které najdeme v Bibli. Písmo svaté je něco, co by měly mít všechny církve společného a z čeho by měly vycházet. I přesto, že Písmo svaté je pro všechny křesťany stejné, jednotlivé církve si můžou určité pasáže vysvětlovat jinak. Některé příklady těchto míst uvedu. Poté se budu věnovat vývoji pojetí Marie v dějinách církve od dob církevních Otců, ke které se váže vznik dvou dogmat – stálé panenství Panny Marie a Boží mateřství, přes dobu Scholastickou až k reformaci a protireformaci, s čímž souvisí i vznik dvou nových dogmat – neposkvrněné početí a nanebevzetí Panny Marie. V roce 1962 – 1965 se konal II. vatikánský koncil, který se také zabýval tajemstvím Panny Marie, proto je nezbytné ho do tohoto tématu zahrnout. Následně se už budu věnovat konkrétněji Marii v souvislosti s ekumenismem. Připomeneme si evangelické prohlášení o Marii, jaký je kontrast s katolickou mariologií a v čem můžeme nalézt shodné body. V příloze najdeme čtyři rozhovory, které jsem provedla se dvěma zástupci římskokatolické církve a se dvěma zástupci Církve bratrské. Nebudu je nikde samostatně 8
rozebírat, protože ze čtyř rozhovorů se nedá udělat žádný jasný závěr, ale na nějakých místech v mé práci z nich budu citovat. Každopádně stojí za to si je přečíst. Pro mě osobně byly přínosem.
9
1 Marie v Bibli Mezi církvemi jsou nezanedbatelné rozdíly ve významu Panny Marie. Katolická církev a církve protestantské jí přikládají odlišné postavení. Je to dáno zejména tím, že reformované církve stojí pouze na Písmu svatém, kdežto katolická církev na Písmu a na posvátné tradici. „My protestanti máme v sobě to, že musíme stát na Bibli a tradice pro nás může znamenat jen nějaký dobrý příklad. Studujeme dějiny výkladů, jak to vykládal Kalvín, Augustin atd., protože je to dobré, protože to jsou chytří lidi, protože Bůh se skrze ně nějakým způsobem ukázal, ale nikdy to není víc, jak Bible. Z toho si myslím, že pramení problémy. A pak z různých výkladů Písma, ale s tím bojují i protestanti mezi sebou,“uvedl v rozhovoru student ETS Ondřej Paulus. Podle katolické nauky se Boží zjevení předává dvěma způsoby: ústně a písemně, obsažené v Písmu svatém a v posvátné tradici. Svatí otcové patří mezi ty, kdo předávají obsah posvátné tradice. Tito otcové za přítomnosti Ducha Svatého vyslovili ve 2. a 3. století některé užitečné nauky obsažené v posvátné tradici, jako je například protiklad mezi Evou a Marií a hluboká souvislost mezi Marií a církví1, k čemuž se později budu vracet. Boží slovo je tím, co mají všechny církve společného. V následující kapitole se proto podíváme na některé odkazy z Bible, které mají význam pro hlubší porozumění postavy Panny Marie. Z Božího slova by měly vycházet všechny křesťanské církve a v něm hledat společná východiska pro ekumenický dialog. I přesto, že všechny církve vychází ze stejné Bible, může docházet k jeho odlišné interpretaci. Z toho můžou pramenit i některé problémy, které se mezi církvemi objevují v souvislosti s rozdílným chápáním úlohy Panny Marie. Například protestantská strana neuznává poslední dvě dogmata o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí Panny Marie. Katolická církev se však odvolává ve svém učení o těchto dogmatech na dvě místa v Bibli. První je ze Starého zákona Gen 3, 15: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství….“. Tato slova jsou vykládána tak, že pokud by mělo být toto nepřátelství úplné a Marie by nikdy neměla být v ďáblově moci, pak je nutné, aby byla uchráněna dědičného hříchu. Další místo je z Nového zákona Luk 1, 28: „Buď zdráva, milostiplná…“ Pokud má být Marie od začátku celá v milosti a Pán s ní, tak musí být už od svého početí bez poskvrny. Tato dvě místa ukazují na
1
Mezinárodní papežská mariánská akademie, Matka Páně – památka – přítomnost – naděje, str. 36
10
její vítězství nad smrtí, které vede k jejímu konečnému oslavení.2 Dogma o tělesném nanebevzetí také katolíci vykládají jako důsledek biblického verše: „které předem určil, ty také povolal, které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy (Ř 8:30).“ Protestantské církve takový závěr z těchto veršů nevyvozují, ale souhlasí s tím, že byla od počátku Bohem povolaná. Některá svědectví v Bibli jsou chápána stejně. Jde například o její členství v církvi. V jejím „ANO“ můžeme spatřovat počátek církve. Také v celkovém biblickém pohledu na Marii lze spatřit její obrovskou víru, oddanost, pokoru a důvěru v Boží slovo. Písmo svaté ji dává za vzor každému křesťanovi. Jako ona, tak každý křesťan by měl říci Bohu své „ANO“ a tak přispět ke konečnému vítězství. Tento celkový pohled na Marii je bezpochyby společný. Nový zákon nám podává určitá objasnění a výpovědi o Marii. Není jich však mnoho. Katolický teolog Otto Knoch říká, že poselstvím Nového zákona je služba Ježíše Krista, Božího syna, jako našeho Zachránce a Spasitele, a proto Mariino svědectví ustupuje do pozadí a získává vedlejší charakter. Marie, jako židovská žena, která má své místo zejména v domácí liturgii, se ani v Ježíšově životě tak často neobjevuje. Nicméně se v Písmu svatém ukáže, že pro porozumění Boží spásy je role Marie velice důležitá.3 Jean – Claude Michel popsal Marii jako silnou ženou, která přijala milost a život vzklíčený v jejím lůně, život, který nezůstal v zajetí smrti. Prohlašuje, že ona sama se stává nedobytnou pevností, věží Davidovou, „která střeží vchod do města mocného krále.“ Marie se stává perlou a jako každý vzácný klenot je ochraňován a hájen, tak i Písmo si tento klenot chrání. Otevírá se jen tomu, kdo pochopil, že vše spočívá v rozjímání.4
1.1 Mariin odkaz ve Starém zákoně Podle Hellera existuje několik metod, které vedou ke správnému výkladu textů. Jedním z nich je schéma zaslíbení a naplnění. To, co bylo ve Starém zákoně přislíbeno, je v Novém zákoně splněno. Proroci jsou hlavními vyhlašovateli zaslíbení. V Novém zákoně se často opakují slova: „Toto se stalo, aby se naplnilo to, co bylo řečeno ústy proroka“. Vznikají tak vztahy předobrazu a uskutečnění reálného nebo symbolického smyslu.5 To rovněž platí o 2
P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 4 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 8 4 Jean – Claude Michel, Kdo jsi, Maria?, str. 10 5 Jan Heller, Bůh sestupující, str. 53, Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 80 3
11
výpovědích o Panně Marii. Pro plné pochopení novozákonních svědectví o Marii je třeba se podívat i na starozákonní odkazy a obrazy. 1.1.1 Mariánské svědectví ve Starém zákoně „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu, mezi símě tvé a její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“6 Podle církevního otce Irenea (2. st.) je zde zaslíbené vítězství Kristovo nad mocnostmi zla, na kterém má podíl Marie, proto bývá tento verš označován za tzv. protoevangelium. V katolické teologii vedl mariánský kult k tomu, že se překládalo slovo Ono jako Ona, tím byla myšlena Marie. Současně tato záměna podporovala mariánský kult. Až Neovulgata tento překlad upravila. Nekatolické překlady od reformace vztahovaly toto zaslíbení na Krista.7 Jakou překážku položil Bůh mezi ženu a satana? Dvanáctá kapitola knihy Zjevení mluví o ženě, která byla těhotná a křičela v bolestech. Objevil se před ní drak a chtěl se zmocnit dítěte. Chlapec byl však přenesen do nebe, k Bohu a jeho trůnu. Toto dítě je vyrváno silám zla a patří nebi. Hospodin postavil mezi satana a zraněné lidstvo Pannu, která přijala Ježíše Krista, našeho spasitele. Ona se postavila satanovi, a proto musela být očištěna od jakéhokoliv hříchu.8 Marie je pravým opakem Evy, proto bývá také označovaná jako nová Eva. Stejně tak jako Eva i ona byla postavena do konfliktní situace se satanem. Marie však uvěřila Božímu poslu a nikoliv satanovi. Eva na počátku věků přinesla zatracení lidstva tím, že se snažila uskutečnit svou touhu po nezávislosti na Boha a poznání mimo Boha, která je častá i v našem současném světě. Na rozdíl od Evy Marie nemyslí na sebe a na svoje touhy. Když se podíváme do Písma na Mariin příběh, můžeme vidět, že její jedinou touhou je plnit a uskutečňovat Boží vůli za všech okolností a díky tomu napomoci k osvobození lidstva. Eva nám přinesla smrt a zatracení, ale Marie nám přinesla život a spásu. „Hle dívka počne a porodí Syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).9 Na toto prorocké místo odkazuje Matouš i Lukáš, jako na Boží přislíbení podivuhodného početí Panny Marie (Mt. 1, 23 a Lk 1, 31). Hebrejský text použil slovo alma, což znamená mladá
6
Písmo svaté Gn 3, 15 Výklady ke Starému zákonu, str. 38 8 Jean – Claude Michel, Kdo jsi, Maria?, str. 40 9 Písmo svaté Iz 7, 14 7
12
žena, nedávno provdaná nebo dívka na vdávání. Zato řecký překlad Septuaginta místo toho použil slovo parthenos, což znamená panna. Řecky mluvící židokřesťané dávají tomuto slovu duchovní výklad, protože si toto místo vykládali jako prorocký obraz narození Ježíše, Syna Božího.10 1.1.2 Mariánské předobrazy ve Starém zákoně Channa, matka proroka Samuela. Mariin chvalozpěv Magnificat, který Marie pronesla při své návštěvě u Alžběty, se opírá o chvalozpěv Channy (1 Sam 2.1 – 10), neplodné ženy, která je předobrazem Marie a která skrze Boží milost otěhotní a porodí syna Samuela (tj. Vyslyšel Bůh). Její chvalozpěv je plný díků a vděčnosti. Vžívá se do Božích záměrů, které pomáhají zejména chudým a bezmocným. U obou se setkáváme s podobným výrokem: „Jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice…“ (1. Sam 1, 11), srov. „shlédl na ponížení své služebnice“ (Lk 1, 48), vyvolaný vždy početím syna, který má důležitou úlohu v dějinách Božího plánu pro spásu lidstva. Obě tyto dívky Bůh podivuhodným způsobem obdařil syny. V tom viděli židokřesťané předobraz matky Ježíše a podivuhodné početí Ježíše.11
Čtyři ženy v rodokmenu Ježíše podle Matouše. V semitských společenstvích byl každý běžný židovský rodokmen založen výlučně jen na mužské linii. Ženy nebyly uváděny. V Matoušově rodokmenu však vystupují také čtyři ženy. Nabízí se zde otázka, proč je autor do rodokmene zahrnul a jaký mají význam? Ženy, o kterých se Matouš v Ježíšově rodokmenu zmiňuje, jsou známy svou neslavnou pověstí. Támar byla vdova, která toužila po dítěti, a proto se převlékla za nevěstku a svedla svého tchána (Ex 38). Rachab byla hospodářka či prostitutka (Joz 2). Rút byla pohanka, která se provdala do vyvoleného lidu (Rút 3 – 4). Bat-šeba byla Uriášovou manželkou a měla poměr s králem Davidem, se kterým otěhotněla (2 S 11). Zmínkou o těchto čtyřech ženách nám chce evangelista připomenout, že Boží skutky nemusí být vždy ve shodě s morálkou lidí určité doby. I tyto ženy si Bůh použil pro své mesiánské zaslíbení. Chce nám tím ukázat, že do svého plánu spásy zahrnuje také hříšníky a pohany.
10 11
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 80 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 81
13
Avšak mnoho těchto hříšníků nám naznačuje, že je důležité učinit nový začátek, pokud má přijít ten, kdo „vysvobodí lid z jeho hříchů“ (Mt 1, 21). Tyto ženy jsou předobrazy a protiobrazy matky Mesiáše. Poukazují na to, jakým neobvyklým způsobem Bůh působí svou spásu, tedy skrze pannu, a také nám říkají, že matka Mesiáše nesmí být hříšnicí ani pohankou, pokud její syn má být vykupitelem celého lidstva, jak tvrdí Otto Knoch.12
Maria, dcera Sionu. Starý zákon mluví často o izraelském národě, který je Bohem milovaný a vyvolený, jako o „dceři siónské“. Siónská dcera je popisovaná jako panna, aby mohla patřit jen Pánu a stala se jeho chotí: „Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe“.13 Dcera siónská je matkou, která rodí v bolestech, protože ji chce Pán provést zkouškou a skrze utrpení připravit na to, že porodí své vysvobození: „Svíjej a válej se v křečích jako rodička, siónská dcero, neboť teď musíš vyjít z města a bydlet na poli a přijdeš až do Bybylóna; tam budeš vysvobozena, tam tě Hospodin vykoupí z rukou tvých nepřátel”.14 Toto utrpení Siónské dcery se stává proroctvím mesiášské naděje. Pokud projde Izraelský národ (dcera siónská) zkouškou a radostí z osvobození, dostane potvrzení, že jednou přijde Mesiáš, který přinese svému lidu vysvobození.15
1.2 Marie v Novém zákoně Nový zákon nám nelíčí systematické poselství spásy, ale představuje nám sbírku spisů z různých dob, které vznikly za různých okolností, pochází od různých autorů a zabývají se různými otázkami. Byly shromažďovány až do poloviny druhého století a od této doby se staly základem a vodítkem pro víru. Proto se i svědectví o Marii může jevit jako neúplné, nevyvážené, částečné, náhodné a protiřečící si. To, co slíbil loučící se Kristus církvi, že teprve Duch Boží ji uvede do celé pravdy na základě Kristova zjevení, platí i pro Marii. Ukáže se, že vše, co je na Marii důležité pro
12
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 82 Písmo svaté Iz 62, 5 14 Písmo svaté Mich 4, 10 15 Max Thurian, Maria, matka Pána, str. 13 13
14
pochopení a porozumění Boží spásné pravdy, je dosvědčeno v Písmu svatém.16 Církev by měla těmto svědectvím naslouchat a snažit se o jejich hlubší pochopení. 1.2.1 Marie v Matoušově evangeliu Pouze dvě evangelia vypráví příběh o narození Ježíše Krista, Matouš a Lukáš, každý ze své vlastní perspektivy se specifickým odkazem k Marii. Matouš sleduje Ježíšův původ v návaznosti na Starý zákon.17 Hned na začátku evangelia je uveden Ježíšův rodokmen, který začíná u praotce Abrahama, pokračuje přes krále Davida až k Josefovi, muži Ježíšovy matky. Pro autora bylo důležité prokázat tímto rodokmenem, že Ježíš pochází z Davidova královského rodu, jak předpovídali proroci ve Starém zákoně. V souvislosti s Marií je podstatné, že linie plození (A zplodil B, B zplodil C…) se ve vrcholném bodě přetrhne: „Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus“18. Ale i přesto, že Josef není uveden jako zploditel Krista, tak rodokmen slouží jako poukaz, že Ježíš je dědicem zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi a Davidovi.19 V této listině rodu Ježíše Krista Matouš uvádí čtyři ženy, o kterých jsem se už zmiňovala v souvislosti se starozákonními předobrazy Marie a které jsou velice důležité v tomto Mesiášském rodokmenu, do kterého se dostaly i přes své chyby.
V Písmu svatém se píše, že „Panna počala z Ducha svatého.“ Duch svatý nezplodil Ježíše, ani Otec svého Syna nepočal. Boží Syn se stal člověkem působením Ducha svatého. Skrze něho se stal věčný Boží Syn slíbeným Mesiášem. Ježíš byl Božím Synem od věčnosti. Nestal se jím teď v tomto okamžiku. Toto neobyčejné početí není příčinou nýbrž znamením, že Maria počala „z Ducha svatého“ ne z vůle muže, jak o tom ve svém prologu píše evangelista Jan.20 Marie byla zasnoubena Josefovi, ale nežili spolu. Židé obvykle zůstávali v zasnoubení rok bez manželského styku, ale už zasnoubením se označovali jako za muže a ženu. Tím se vysvětluje, proč je na některých místech v Bibli Marie zmiňovaná jako Josefova manželka.
16
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 8 ARTIC, Mary: Grace and Hope in Christ, č. čl. 16 18 Písmo svaté Mt 1, 16 19 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 24 20 Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 138 17
15
1.2.2 Marie v Lukášově evangeliu Evangelista Lukáš projevuje zjevný zájem o osobu Marie a její význam pro spásu. Jeho dílo obsahuje nejvíce odkazů na Marii, ze všech novozákonních spisů, proto bývá také nazýván mariánským evangelistou. V Lukášovi jsou zdůrazněny především dvě pasáže směřující k Marii: Předpověď narození Ježíšova (zvěstování) a setkání Marie s Alžbětou. Tyto pasáže nám ukazují, jakým jedinečným způsobem Marie přijímá Boží vůli a milost.
V příběhu Zvěstování přichází Boží anděl k panně jménem Marie. Byla zasnoubena Josefovi z rodu Davidova. Ještě spolu nežili, ačkoliv podle starého židovského práva byla považována za jeho manželku. Boží posel zdraví Marii jako „milostí zahrnutou,“ což značí Boží přízeň a náklonnost k Panně. Marii toto oslovení poleká, nikoliv však samo setkání s andělem.21 V tomto příběhu je Marie na začátku podle Lukáše trochu zmatená a klade základní otázku: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“22 Tuto pasáž můžeme porovnat se zvěstováním Zachariášovi, o kterém se mluví o několik veršů výše. Lze si všimnout určité podobnosti, která je ve způsobu zjevení a příchodu anděla, ale reakce obou je odlišná. Zachariáš má pochybnosti, nedovede si představit, jak by mohla otěhotnět jeho žena, která je už v pokročilém věku. „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“23. Marie reaguje jinak. Její odpovědí: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“, nezpochybňuje záměry Hospodina, spíše se ptá na to, jakým způsobem bude Hospodin postupovat, protože s Josefem si dali závazek zdrženlivosti. Anděl jí dává odpověď: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc nejvyššího tě zastíní.“24 Zde je důležité zmínit oblak, který zakrýval Stánek úmluvy na hoře Sinai.25 Marie se stává novým Stánkem, jenž byl zastíněn Boží mocí, která plodí Božího, svatého Syna.26 Důležitý je také závěr této pasáže. Maria pronesla v plné pokoře a důvěře tato slova: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“27 Marie bezvýhradně a svobodně souhlasí s naplněním Božího spasitelného plánu v naprostém sebedarování a důvěře.
21
Paul – Gerhard Müller, Malý Stuttgartský komentář – evangelium sv. Lukáše, str. 30 Písmo svaté L 1, 34 23 Písmo svaté L 1, 18 24 Písmo svaté L 1, 35 25 Písmo svaté Ex. 40, 35 26 Jean – Claude Michel, Kdo jsi, Maria?, str. 60 27 Písmo svaté L 1, 38 22
16
Druhou důležitou pasáží v Lukášově evangeliu pro lepší pochopení osoby panny Marie je její návštěva u Alžběty. Toto setkání nám má ukázat, kdo bude větší z obou vyvolených a podivuhodně počatých synů. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě v jejím lůně se pohnulo radostí. Ještě nenarozené dítě Alžběty poznalo, kdo k ní přichází. Alžbětino zvolání: „Jak to, že ke mně přichází matka mého pána?“, ukazuje na její zvláštní důstojnost. Vždyť to byl právě Mariin hlas, který přiměl ještě nenarozeného proroka k radostnému pohybu v těle jeho matky, neboť vycítil přítomnost Božího syna. 28 Duch svatý otevřel Alžbětě oči pro Mariino tajemství a ona poznává, že na její příbuzné spočinulo požehnání jako na žádné jiné ženě a zvolává prorocky, že Marie je „požehnaná nade všechny ženy“, protože dítě v ní je požehnaný Boží Mesiáš.29 Proto chválí Pána, že splnil slib, a Marii, že uvěřila tomu, že se splní, co bylo řečeno od Pána. Během návštěvy u Alžběty Marie pronáší chvalozpěv Magnificat, který je inspirovaný zpěvem Chany (1 Sam 2, 1-10). Je to hymnus díků a oslav Božích činů. Dvojím „že“ odůvodňuje Boží spásné jednání (v. 48a, 49a).
Slovem „ponížení“ je označovaný
pokorný vztah věřícího k Boží moudrosti a všemohoucnosti tváří v tvář, i když lidský rozum nemůže rozumět všem Božím cestám. Takovou pokoru má „služebnice“. Předpovídá, že ji budou blahoslavit všechna pokolení pro její příkladný postoj víry a protože si Bůh vybral právě ji, aby skrze ni přišel Mesiáš. Marie je viděna jako žena z lidu, za kterou stojí Bůh a jeho spravedlnost. Bůh „rozptýlil“ pyšné a „vladaře svrhl z trůnu“. Trestajícímu Božímu soudu odpovídá jeho milosrdenství s chudými, protože ponížené povýšil a hladové nasytil, ale bohatí odejdou s prázdnou. Tato Boží spravedlnost se očekává od budoucnosti, doufá se v ní pro přítomnost, protože o tom nalézáme svědectví v minulosti.30 Marie se nebojí pro Boha riskovat. Přijímá svůj úkol, i když by to pro ni mohlo znamenat přinejmenším ostudu či dokonce smrt. Jandourek tento biblický text dále rozvíjí. Mluví o víře jako o milostném vztahu, do kterého se vždy vstupuje s určitým rizikem. Neměli bychom se domnívat, že duchovní život je to samé jako šťastný nebo úspěšný život. Víra nikoho neuchrání před mocí zla, ale může dávat sílu překonat jeho následky. Smyslem víry je to, že zlo nemá poslední slovo a že může přijít něco silnějšího. Marii také nečekal žádný bezstarostný život a ona to věděla. Přesto měla ohromnou víru a naději v nebeského Otce,
28
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 41 Paul – Gerhard Müller, Malý Stuttgartský komentář – evangelium sv. Lukáše, str. 33 30 Paul – Gerhard Müller, Malý Stuttgartský komentář – evangelium sv. Lukáše, str. 33 29
17
jak je vidět v jejím chvalozpěvu Magnificat. Díky její víře může přijít někdo silnější, kdo nám pomůže zvítězit nad zlem. Jandourek mluví o Marii jako o ženě, která i přesto, že je obyčejného původu, tak v sobě skrývá neobyčejné možnosti. V tom je podobná většině lidem. Každý by měl věřit, že se v něm skrývají mnohem větší možnosti, než si myslí.31 Marie je ta, která stála Ježíši nejblíže, jako matka tělesná a duchovní. Církev nosí Boží slovo duchovně, tak jako ho nosila Marie duchovně i tělesně. Jako věřící a pokorná „služebnice Páně“ je příkladem pro všechny věřící. Měla by být vzorem pro celou církev. Už tradice zdůrazňuje Mariinu víru, která by měla sloužit jako vzor pro každého křesťana. Ona je předobrazem a typem věřících, kteří by měli být vzornými posluchači Slova, jako byla ona.
31
Jan Jandourek, Pohanokřesťanské meditace, str. 79
18
1.2.3 Marie v Janově evangeliu V Janově evangeliu jsou dva důležité momenty z Ježíšova veřejného života, kde Jan zaznamenává Mariinu přítomnost. Na začátku evangelia (svatba v Káně) a na konci (Marie pod Křížem).
Příběh o svatbě v Káni je plný symbolického jazyka, jehož hlavní postavou je právě Marie a jsou zde přítomni Ježíšovi „bratři“. Podle Raymonda Browna tento příběh může zachycovat přechod z rodinného okruhu k veřejnému působení.32 Ježíšova matka byla na svatbě před Ježíšem a to ona jde před ním a vede ho mezi hosty, kteří symbolizují lid. Významná je zde Mariina citlivost k nedostatku chudých. Marie jako první si všimne, že chybí víno, a proto se obrací ke svému synu s žádostí o pomoc. Balthasar ve svém díle předpokládá, že když Ježíše jeho matka žádala o pomoc, pravděpodobně nečekala nějaký zázrak (předtím ještě žádný zázrak neudělal), ale doufala, že její syn dokáže najít nějaké východisko z této situace. Naproti tomu Brown soudí, že Ježíš dělal zázraky ještě před tímto zázrakem v kruhu své rodiny pro její potřeby, jak naznačují apokryfní příběhy, proto Marie zázrak mohla očekávat.33 Balthasar rozebírá Ježíšovu reakci na Mariinu žádost. Jeho odpověď: „Co mi chceš, ženo“, vytváří odstup mezi ním a jeho matkou. Ježíš přestává být osobním synem a Marie jeho osobní matkou. Jeho slova se můžou zpočátku zdát tvrdá. Nejde však o odmítnutí Marie, která žádá o zázrak. Evangelista ukazuje, že Ježíš chce přimět Marii, aby více přemýšlela nad vztahem mezi nimi a její úloze. Zde se mění role jako Ježíšovy matky a ona sama se stává součástí mesiášského společenství a je považována za jednu z věřících, je součástí církve, jejíž hlavou je Ježíš. 34 Druhá část Ježíšovy odpovědi: „Ještě nepřišla má hodina,“ odkazuje na jeho rozhodnou „hodinu“ na kříži, kterou očekává již teď a kde bude oslaven. Tato „hodina“ tedy představuje to, co mu Otec uložil, aby učinil. Sláva, která se projevila v Káni, tedy souvisí se slávou, kterou měl dříve, než byl svět, jak tvrdí Brown. Při poslední večeři promění víno ve svou krev, ale nyní se ještě víno v krev neproměnilo, ale ve víno se proměňuje voda.35
32
Raymond E. Brown, Ježíš v pohledu Nového zákona, str. 154 Hans-Urs von Balthasar, Maria, str. 37, Raymond E. Brown, Ježíš v pohledu Nového zákona, str. 154 34 Max Thurian, Maria, matka Pána, str. 120 35 Raymond E. Brown, Ježíš v pohledu Nového zákona, str. 154, Hans-Urs von Balthasar, Maria, str. 37 33
19
„Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli,“36 tato slova pronesl správce svatby k ženichovi, když viděl, že je stále dostatek dobrého vína. Byl to však Ježíš, kdo skutečně víno obstaral, proto se považuje on za pravého Ženicha a církev je jeho nevěstou, která je symbolicky zosobněna v Ježíšově matce.
Přichází hodina kříže, hodina naplnění, na kterou Ježíš odkázal Marii na svatbě v Káni. Je to hodina, při které se projevuje Spasitelova láska do krajnosti, hodina, kdy bude oslaven Boží syn. Maria je v této rozhodující hodině přítomna společně s Ježíšovým milovaným učedníkem a ženami, kteří zastupují mesiášskou komunitu, aby měli účast na tajemství Kristova poselství, které došlo svého naplnění ranou kopím do jeho boku.37 „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“38 Podle Maxe Thuriana lze tento text vykládat různými způsoby. Můžeme zde nalézt myšlenku, že milovaný učedník Jan je zároveň dokonalým, že je v dokonalém a důvěrném vztahu s Ježíšem, a proto ho ustanovuje jeho náhradníkem a stává se typem dokonalého křesťana, který zná důvěrný vztah s Kristem. Dále nám tento text může objasnit ustavičné panenství. Kdyby měla Marie další děti, proč by ji Ježíš odkázal Janovi?39 Také se zde objevuje myšlenka, že nám text chce vyzdvihnout Kristovu synovskou lásku, jako příklad pro všechny křesťany. Postaral se o svou matku, která ho porodila a kterou opouštěl, tím, že jí „obstaral jiného syna.“ Podle dalšího výkladu lze v Marii vidět symbol církve. Ježíš svěřuje Marii Janovi, to znamená, že svěřuje církev svému věrnému apoštolovi. Také nalézáme myšlenku, že na slovech Ježíše k jeho matce a Janovi se zakládá duchovní mateřství Marie ke všem lidem. Stává se duchovní matkou nejen pro Jana, ale i pro všechny ostatní.40 Ježíš dovršil své mesiášské poslání a už měla následovat jen jeho smrt. Své vykupitelské dílo končí slovy: „Dokonáno jest“ a poté skloní hlavu a předává svého ducha. Kristus kloní hlavu ke své církvi, kterou představuje Marie a Jan pod křížem a předává jí svého ducha, ducha pravdy a Utěšitele.
36
Písmo svaté J 2, 10 Max Thurian, Maria, matka Pána, str. 126 38 Písmo svaté J 19, 26 – 27 39 Budu se o tom zmiňovat později v souvislosti s dogmatem panenské početí 40 Max Thurian, Maria, matka Pána, str. 128 37
20
1.2.4 Žena v knize Zjevení Knihu Zjevení napsal křesťanský prorok Jan pro církev, aby posílil křesťany v Malé Asii v době pronásledování.41 Tato kniha je plná metaforických obrazů, z nichž některé představím. Sdělení této knihy nám zobrazuje duchovní zápas, boj mezi dobrem a zlem. Mluví se zde o ženě, která byla oděna sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Tato žena byla těhotná a křičela v porodních bolestech.42 Předobrazem tohoto vidění je nepochybně Marie, Matka božského chlapce, který má vládnout všem národům. Její dítě bylo však vzato do nebe. Tato žena, nastíněna v nebeské slávě a zároveň v porodních bolestech, je také symbolem a obrazem církve. Je oděna sluncem, kterým je sám Kristus. Církev se stává rodící matkou, která plodí Krista, a to se uskutečňuje skrze křest. Už nyní je církev tou „velikou ženou“ na nebesích. Marie je zástupce církve svaté a „ženu oděnou sluncem“ tedy značí jak Marii, tak církev. Už od raného středověku je Marie spatřovaná v církvi a církev v Marii. Zde můžeme spatřovat kořeny vroucí mariánské úcty.43 V dalších verších se nám objevují další dvě postavy: dítě a drak. Lze v těchto postavách rozpoznat Mesiáše a na druhé straně síly zla. Rodí se chlapec, který má vládnout všem národům. Má moc dokonce i nad smrtí, nad dračí tlamou, proto mohl být vzkříšen ze smrti a přenesen k Božímu trůnu. Všimněme si dalších výpovědí. Slunce, měsíc a hvězdy jsou obrazy, které ukazují na Josefův sen (Gen 37, 9) a na dvanáct kmenů národa. V knize Zjevení je psáno, že poté, co žena porodila dítě, které bylo přeneseno k Božímu trůnu, uprchla na poušť, kde jí Bůh poskytl útočiště. Tento úkryt ženy v poušti značí dobu exodu izraelského národa.44 V knize Zjevení se mluví o tom, že tato žena rodila v bolestech. My víme, že za svůj život Marie prošla různými utrpeními a bolestmi a zůstává ve spojení s utrpením svého syna. Toto utrpení lze také vztáhnout na církev. Církev bude ležet v porodních bolestech, dokud se v ní nezrodí Kristus, aby se každý z nás svou spoluúčastí na Kristu znovu jako Kristus narodil.45
41
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 78 srov. Písmo svaté Zj. 12, 1-2 43 Hugo Rahner, Maria a církev, str. 72 44 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 79 45 Hugo Rahner, Maria a církev, str. 75 42
21
1.2.5 Shrnutí základních skutečností o Marii podle Nového zákona Marie, která se stala Boží vyvolenou. To, že si Bůh Marii vyvolil, jako pannu, aby se stala Matkou Mesiáše, byl jeho svobodný čin. Právě Marii je svěřeno toto svědectví, které má předávat dál. Byla vyvolena „jedině z milosti.“ To si zaslouží chválu a vyznání křesťanů: „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“ (L 1, 48).46
Panna Marie, poslušná služebnice Boží. Panenství Marie ukazuje na tajemství Ježíše, jako Božího syna. Kromě toho toto panenství svědčí o tom, jakým jedinečným způsobem dala Marie svůj bezvýhradný souhlas k tomu, aby se skrze ni naplnil Boží plán spásy. „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (L 1, 38).47
Marie, matka Pána. V Novém zákoně bývá Marie nazývána jako „Matka Ježíše.“ V tom je její jedinečný význam. Ukazuje nám to, že Ježíš Kristus, Boží Syn, byl plně člověk, a proto nám byl ve všem podobný, kromě hříchu. Marie však nebyla jen tělesnou matkou Ježíše, ale také duchovní. Alžbětina slova „matka mého Pána“ (L 1, 43) nám mají také ukázat na toto duchovní mateřství Panny Marie.48
Maria, věřící. Ona je předobrazem všech věřících a měla by být jejich vzorem v této víře. Věřit znamená naslouchat Božímu slovu, plně se mu otevřít, důvěřovat mu a žít podle tohoto slova jako Marie. „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (L 1, 45).49
46
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 86 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 86 48 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 87 49 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 87 47
22
2 Vývoj pojetí Marie v dějinách církve Popsat dějinný vývoj nauky o Marii, který se od 17. st. nazývá mariologie, lze jen s určitým omezením vzhledem k dějinnému časovému rozpětí, množství problémů a plnosti příslušné literatury.50 V této kapitole se podíváme na vývoj mariologie od dob Otců do II. vatikánského koncilu, který proběhl ve 20. století. Během celé kapitoly budeme nějakým způsobem narážet na Mariánskou úctu, kterou nelze z tohoto tématu vynechat. Nauka a úcta jsou témata, která nelze popisovat odděleně, protože obě jsou úzce spjata, jak dějinně, tak vnitřně. Kromě toho úcta je vyjádřením učení a víry.51
2.1 Doba Otců Vývoj mariologie a mariánské úcty je ovlivněn vývojem křesťanství a zvláště vírou v Krista a zbožnosti ke Kristu. Křesťanství se vyvíjelo v židovském prostředí, které bylo zaujato proti upřednostňování žen. Žena v době židovství nezaujímala příliš vysoké postavení a nesetkáme se s tím, že by jí někdo vyznával vyšší úctu. Takto málo vážné postavení ženy v tehdejší době zpomalilo vývoj mariánské úcty a nauky o Marii. Už první staletí určují směr pro vývoj křesťanské nauky a zbožnosti, protože tu jsou knihy Nového zákona. První teologové a církevní otcové vyložili smysl novozákonního zjevení při obhajování pravd víry, a tím museli vytvořit podmínky pro vývoj zbožnosti.52 K nejstarším svědkům mariánské tradice patří tři mučedníci: Ignác z Antiochie, Justin a Ireneus z Lyonu.
Ignác z Antiochie (kol. r. 110) byl biskupem a mučedníkem. Ve svém listu Efezanům jednoznačně vyznává panenské početí Ježíše a Marii zahrnuje do spásného dění. Ignác zdůrazňuje Ježíšův Davidovský původ podle těla, a že se stal Božím Synem podle Boží vůle.
50
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 90 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 90, O vývoji mariologie rovněž hovoří Josef Zvěřina ve svém díle Teologie Agapé, také se o tomto tématu zmiňují dva dokumenty: Ineffabilis Deus a Munificentissimis Deus v souvislosti s dogmatem o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí Panny Marie 52 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 92 51
23
Listy svatého Ignáce byly velice oblíbené a v církvi se panenskému početí přikládal velký důraz. Mariina důstojnost jako Boží Matky stále rostla.53
Justin mučedník (kol. r. 166) hájí Mariino panenské mateřství v dialogu s židem Tryfonem a napadá překlad „mladá žena“ (NEANIS) a mluví o Marii, aniž by ji přímo jmenoval, jako o „Panně“ (PARTHENOS). Justin poprvé klade proti sobě Evu a Marii. Eva nám přinesla hřích a smrt a Panna Marie nám darovala život v podobě Ježíše Krista, který nám přináší spásu a život věčný. 54
Ireneus z Lyonu (202) se snažil vyvrátit gnózi, podle které nepřišlo na svět ani Slovo, ani Kristus. Slovo na sebe nevzalo tělo a Spasitel netrpěl, nýbrž sestoupil jen jako holubice na předem vyvoleného Ježíše. Někteří tvrdí, že Marií pouze prošel a jiní říkají, že byl synem demiurga55, na něhož sestoupil předem vyvolený Ježíš. Nikdo však neučí, že se slovo stalo tělem.56 Ireneus ukazuje Krista jako hlavu vesmíru a Marii jako druhou Evu, „příčinu spásy.“57
Tito otcové se stali průkopníky v rozvoji mariánské úcty. Justin postavil proti sobě Evu a Marii a Ireneus tuto paralelu dále rozvíjel. Čím více bylo toto srovnání kontrastnější, tím více zářil obraz Marie nezatížené hříchem. Důležitou roli v klíčící mariánské úctě hrálo také to, že Marie byla srovnávaná nejen s Evou, ale také s církví, k čemuž dal podnět rovněž Ireneus. Už u prvních církevních otců se Marie rýsovala jako vzor a prostřednice. Čím více zářila Mariina důstojnost v povědomí církve jako bohorodička, tím více se jí dostávalo úcty, která předčila všechny ostatní svaté. Mariánská zbožnost se začala projevovat už v prvních stoletích, ale později začala být ještě zřetelnější. Poznání Mariiny osoby vedlo církev k víře v její svatost a spásný význam. To se nejprve projevovalo chválami a díky a později se došlo k přesvědčení, že má přímluvnou moc, což vedlo k jejímu vzývání. 53
Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 156, Srov. Ignác z Antiochie, Efezským, XVIII, XIX, Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 156, Srov. Justin, Dialog s Tryfonem 55 Demiurg (řec. démiurgos, umělec, řemeslník) je v Platónově dialogu Timaios jakýsi architekt, který buduje Vesmír podle vzoru světa idejí. V novoplatonismu metafysická postava, syn Moudrosti, prostředník mezi dokonalým Bohem a hmotným světem. (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Demiurg) 56 Ireneus z Lyonu, Adversus haereses, III, 11, 8 57 Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 156 54
24
Poté, co byly v prvních dvou stoletích položeny základy mariánského učení a mariánské úcty, v následující době šlo hlavně o to, jak přesvědčivým způsobem vysvětlit Ježíšovo pravé bytí. Aby si mohl být člověk jistý svým vykoupením, musel vědět, kdo je tím vykupitelem. Vzniká první „mariánské“ dogma Mateřství panny Marie. Mariino největší poslání, důstojnost a vyvolení je v tom, že se stala Matkou Boha, našeho vykupitele. Marie se stává ve své odevzdanosti Bohu matkou Boží, ale i matkou všech lidí. Ve svém lůně přijala celou církev. To znamená, že Ježíš Kristus je hlavou svého těla, tedy celé církve, a Marie s ním zrodila také jeho tělo, církev, proto je také matkou církve.58 Toto dogma potvrzuje, že Ježíš byl Božím synem od počátku a vylučuje se, že by se jím stal například svým křtem nebo případně zmrtvýchvstáním. Z tohoto dogmatu všechno ostatní vyplývá, anebo naopak všechno ostatní ji k tomuto připravuje. Bible se nikde nezmiňuje o Marii jako o Matce Boží. Nazývá ji „Ježíšovou matkou“, „Matkou Páně“. Takto byla lidem známá. Ze začátku není Marie označovaná ani v církvi, jako „Matka Boží“. Toto spojení se začíná užívat až od třetího století.59 Biskup Nestorius odmítl používání pojmu theotokos (rodička Boha) a doporučil spíše Marii uctívat titulem christotokos (rodička Krista). Proti tomuto termínu nebylo možné nic namítnout, ale užívání pojmu theotokos bylo předmětem sporu. Nestorius tvrdil, že Marie není Bohorodička, protože nezrodila Boha, ale pouze člověka, na kterého až následně sestoupilo Slovo. Lze tedy Marii nazývat matkou Boží? Theotokos jako titul panny Marie neznamená, že je božská nebo, že je pramenem Kristova Božství. Avšak mateřství má vztah k dané osobě, a protože osoba Ježíše je božská, tak je Marie oprávněně nazývána Boží Matkou. Cyril apeloval na Nestoria, aby změnil své názory, a Nestorius zase obvinil Cyrila, že neporozuměl nikajskému učení. Oba napsali do Říma, aby získali od něho podporu. Místní římská synoda zavrhla Nestoriovo učení a chtěla, aby Nestorius, odřeknul předchozí stanovisko. On to však odmítl. Císař Theodosius svolal roku 431 koncil v Efesu. Přečetlo se
58 59
P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 28 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 24
25
nykajské vyznání, Cyrilův list Nestoriovi a Nestoriova odpověď, která byla zavržena jako protinikajská.60 Koncil v Efezu Nestoriovo učení odsoudil a Marii prohlásil za matku Boží.
Druhé dogma, které se v této době objevuje, je Mariino ustavičné panenství, což se vykládá tak, že Marie byla pannou před porodem, během porodu a po porodu. Panenské početí vychází z prvního dogmatu Božího mateřství. Marie je ta, která nám porodila našeho Spasitele, a jako bohorodička musela také počít podivuhodným a neobvyklým způsobem. Když mluvíme o Marii, automaticky jí spojíme se slovem „Panna“. Také Bible spojuje Marii s panenstvím. Téměř celý Starý zákon připravuje na narození Syna Božího z Panny a Duch také přímo toto narození předpovídá. „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel (to je Bůh s námi).“ (Iz 7:14)61 Panenství se stává znamením, že se naplnilo to, co bylo už ve Starém zákoně předpovězeno, že se narodí náš Spasitel a Vykupitel. O Mariině panenství církev nikdy nepochybovala, protože o něm svědčí Písmo svaté. Považovala ho za nezrušitelné znamení, kterým byla Marie poznamenaná. Ve druhém století se Mariino panenství začalo vztahovat na Ježíšovo narození a ve třetím století na celý její život. Poprvé píše o Mariině panenství sv. Ignác z Antiochie ve svém listu Efezanům: „Vládci tohoto věku zůstalo utajeno Mariino panenství, její porod, i Kristova smrt. Tři hlasitě volající tajemství, jež Bůh vykonal v tichosti.“62 Sv. Justin také nazývá Marii pannou a stejně jako sv. Irenej ji srovnává s Evou. Justin píše: „Jako Panna a neporušená přijala Eva slova hada a zrodila neposlušnost a smrt. Maria však, panna, přijala víru a radost, když jí anděl Gabriel přinesl radostnou zvěst.“63 O Mariině panenství po porodu se v Bibli nikde výslovně nemluví a ani nebylo prohlášeno za dogma. Avšak od doby otců církev ukazuje na nějaké známky v Bibli, bez nich by toto přesvědčení nemohlo vzniknout.64 Například v Lukášově evangeliu se píše, že anděl přichází k Marii, aby jí oznámil, že porodí syna. Ona se nad tím podiví a zeptá se ho: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“65 Tím má na mysli, že nemá s žádným mužem intimní vztah. Církevní Otcové tuto Mariinu otázku vykládali tak, že Marie složila slib doživotního 60
Francis S. Fiorenza, Systematická teologie II, str. 20 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 13 62 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 13, Ignác z Antiochie, Efezským, XIX 63 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 13 64 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 17 65 srov. Písmo svaté L 1, 26 – 34 61
26
panenství. Její otázka by jinak nedávala smysl, kdyby tento slib neučinila. Proč by se jinak nad tím podivila, kdyby předpokládala, že z jejího vztahu s Josefem vzejde potomek? V Novém zákoně se sice mluví o „Ježíšových bratrech“, ale nikde se neříká, že to jsou také synové Marie. Ježíšovi bratři můžou být Josefovi synové, které měl z prvního manželství, jak se zmiňuje protoevangelium Jakubovo nebo slovem „bratři“ může být označen jen širší příbuzenský vztah, jako například bratranec. Další epizoda, která může dosvědčit Mariino panenství po porodu, je z Janova evangelia, kdy Ježíš svěřuje svou matku Janovi v době, kdy umírá na kříži.66 Kdyby měla Marie další děti, nemusel by Ježíš svou matku svěřovat někomu jinému. Protestantští křesťané věří, že Marie byla pannou do Ježíšova porodu, ale nebrání se myšlence, že po Ježíšově narození měla s Josefem další děti, protože Bible se na žádném místě výslovně nezmiňuje, že by Marie byla pannou po celý život. Také po Ježíšově smrti o ní v celém Novém zákoně není žádná zmínka.
2.2 Doba středověku Do konce doby Otců byla christologie hybnou silou pro rozvoj mariologie, která se později postavila na vlastní nohy. K hlubším úvahám nad mariologickými tématy nám pomohla liturgie nejdříve na Východě a později i na Západě. Byl to důsledek učení v Efezu (r. 431), kdy teologie projevovala jak v liturgii, tak v lidové zbožnosti hlubší chápání Marie a její spásný význam.67 Pro učení o Marii jako o matce Vykupitele tvořila liturgie živý most od teologie ke zbožnosti. Tuto spojující funkci zde plnilo hlavně kázání o mariánských svátcích. Mariánská úcta se stále více zakořeňovala ve věřících v církvi, o což se zejména zasloužily Východní církve. Především již zmíněným rozvojem mariánských svátků, obohacením liturgických textů a modliteb, vzýváním, znázorněním postavy Marie a jejího spásného významu.68 Byla to právě východní ortodoxie, která se stala průkopníkem mariologického rozvoje před i po odloučení od Říma. Mariologie neznamená žádnou vážnou překážku v ekumenickém rozhovoru mezi Římem a ortodoxií.
66
srov. Písmo svaté J 19, 26 – 27 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 144 68 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 150 67
27
Řekové považovali Marii za ikonu, která je vytržená ze všeho pozemského a ozářená zlatem, zato na Západě chtěli mít Marii před očima, konkrétní a jako důvěrnou pomocnici v potřebách denního života. Středověk přináší mnoho utrpení v podobě moru, hladu a válek. Těžko se k jejich zvládnutí hledala jiná cesta, než ta nebeská. Snahou bylo přiblížit Marii k všednímu životu a utrpení lidí té doby a nechat ji zazářit.69 Nejvíce oslavované Mariiny ctnosti byly ty, které byly potvrzeny Biblí. Zejména se zdůrazňovala Mariina víra. Ctnost pokory, kterou jí také přidělovali, se stala základem křesťanské dokonalosti. Podle příkladů církevních otců vyzdvihovali také její poslušnost, vděčnost, rozvážnost, moudrost, prostotu a Mariinu lásku. Ve středověku se také uvažovalo o vztahu Marie a církve. Ona představuje obraz církve. Marie sama je Matkou, Pannou a Nevěstou, jako i církev bývá onačena za Matku, Pannu a Nevěstu. Jak pro Marii, tak pro církev se používá titul Nevěsta, neboť v den svého vtělení se Ježíš zasnoubil jak s Marií, tak i s celou církví. Označením církve za Pannu se rozumí panenství ducha, kterým je neposkvrněná víra, pevná naděje a upřímná láska. Pavel označuje církev za naši matku, což bylo přes Augustina přijato a prohlášeno. Marie je matka Krista a církev je matka věřících.70 Jeden z nejvýznamnějších teologů a filozofů vrcholného středověku je Jan Duns Scotus (+ 1308), který byl velkým obhájcem učení o neposkvrněném početí panny Marie. Předložil následující argumenty: Marie potřebovala spásu jako každý jiný člověk, ale díky zásluze Ježíšova ukřižování byla počata bez poskvrny prvotního hříchu. „Je zcela jasné, … že Maria zcela nutně potřebovala Krista jako Vykupitele a že by se na ni vztahoval zákon dědičné viny …, pokud by v její prospěch nezasáhla milost Prostředníka. Jestliže všichni ostatní potřebují Krista, aby prostřednictvím jeho zásluhy obdrželi osvobození od dědičné viny, do níž upadli, tak tím spíše ho potřebuje ona jako Prostředníka, který by ji uchránil před tím, aby upadla do poskvrny dědičné viny nebo se sama hříchu dopustila.“71 Tato milost, která se Marii dostala, je udělena na základě předzvěděných Kristových zásluh. Jedná se tedy o „předvykoupení“. Mariino neposkvrněné početí tedy neodporuje Kristovu univerzálnímu vykupitelství. Někoho uchránit před hříchem je způsob vykoupení, který je „větším
69
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 165 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 163 71 Jan Duns Scotus, Reportatio parisiensis, III, d. 3, q. 2. 70
28
dobrodiním“, než ho vysvobodit od hříchu, do kterého upadl.72 Další argument, který Scotus pro obhajobu neposkvrněného početí předkládá je, že Kristus je dokonalým prostředníkem a má tu moc zprostředkovat vykoupení jiné osoby. Nebyl by však dokonalým prostředníkem a vykupitelem, kdyby svou matku neuchránil poskvrny dědičné viny.73 Na konci 13. století se o této otázce přestalo diskutovat, protože se zdálo, že je už vyřešena, ale Scotova argumentace vedla k tomu, že se opět nastolila, a nakonec tato tvrzení převzala Římskokatolická církev, která v roce 1854 prohlásila Mariino neposkvrněné početí za dogma.74
2.3 Doba novověku Dosavadní vývoj nám ukazuje, že úcta k Marii i teologická reflexe její úlohy v díle spásy přetrvávala i přes některé vážné teologické rozepře. Nyní se podíváme na další vývoj mariologie, a to především na dobu reformace a protireformace, která zahrnuje zhruba tři století a byla poznamenaná rozkolem víry.
2.3.1 Doba reformace (1520 – 16 00) V době reformace docházelo k rozštěpení víry, kdy se začaly tvořit protestantské církve. Jeho příčinnou byl nesoulad tehdejší církevní praxe s Biblí. Mluví se především o německé reformaci, v jejímž čele stál Martin Luther a ze které vyšly pozdější lutherské církve, a o švýcarské reformaci v čele s Ulrichem Zwingliho a Janem Kalvínem, která byla základem pro reformované církve. Tito velcí reformátoři usilovali o reformaci církve, nechtěli ji rozdělit. Evangelické církve lutherské i reformované mají společné tři principy tzv. sola75: „Pouze víra, pouze milost, pouze Písmo.“ Evangelíci si jsou myšlenkově blízcí, jen některé důsledky v praxi mají odlišné.76 Reformátoři dali vzniknout pravé mariánské chvále a uznání neobyčejného postavení Boží Matky mezi ostatními svatými. Jedním z předpokladů pro chválu Panny Marie u reformátorů byla obhajoba jejího ustavičného panenství, i když to bylo proti principu dostatečnosti Písma. 72
Jan Duns Scotus, Ordinatio III, d. 3, q. 2. JAN DUNS SCOTUS, Lectura III, in COMMISSIONE SCOTISTA, Opera Omnia XX, Citta del Vaticano 2003, s. 123. 74 O dogmatu neposkvrněné početí Panny Marie více v kapitole „Nová dogmata“ 75 latinsky „pouze“ 76 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 198 73
29
Evangelické církve neměly mnoho prostoru pro uznání obou nově vznikajících dogmat77, protože to bylo proti jejich principu sola scriptura (pouze písmo), ale na katolické straně se objevovaly silné diskuse o rodících se dogmatech. Martin Luther měl k Panně Marii velikou úctu. Ve svém kázání na Magnificat ukazuje chudobu a poníženost Panny Marie jako tvář církve. „Neříká, že ji budou oslavovat za její dobrotu, že budou chválit její ctnosti, vyzvedat její panenství nebo pokoru a zpívat píseň o jejích činech. Ne, jedině proto, že na ni Bůh shlédl, se bude říkat, že je blahoslavená. To však znamená: Vzdávat Bohu čest tak čistě, že to čistěji není možné. Tak nebude chválena ona, ale Boží milost vůči ní. Ba ona sama sebe snižuje, když říká, že Bůh shlédl na její bezvýznamnost. Z toho se můžeme naučit, jaká je pravá úcta, jíž máme ctít a sloužit jí. Jak k ní máme mluvit? Hleď na její slova, ta tě naučí, jak ji chválit: Blahoslavená Panno a matko Boží, jak jsi byla nevýznamná a nevážená! A Bůh na tebe tak milostivě a bohatě shlédl a učinil ti veliké věci.“78 Stejně jako církevní Otcové, vztahoval k Marii různé starozákonní texty a byl seznámen s paralelou Eva – Marie. Žádal všechny křesťany, aby viděli v Marii svou duchovní matku.79 V době Luthera nebyly žádné velké názorové rozdíly v nauce o Marii, s výjimkou nově zrajících dogmat, avšak mariánská úcta byla podrobena tvrdé kritice. I přesto měla Marie u reformátorů své čestné místo. Pannu Marii chválili a uctívali a při tom se odvolávali na její ustavičné panenství a bezhříšnost. Kalvín byl však v tomto zdrženlivější, protože pochyboval o Mariině bezhříšnosti. Vyzvedávali její ctnosti, které jsou dosvědčené v Bibli, a dávali je za vzor křesťanům. Například Luther zdůrazňoval její chudobu, víru, její mravnost a pokoru především v jeho Kázání na Magnificat.80 Kalvín nazval Marii „Zrcadlem víry“, „dobrou učitelkou“. Těmito slovy chtěl chválit její víru a dával ji za vzor v poslušnosti, důvěře, odevzdanosti a v chvále Boha. Zwingli především zdůrazňoval její čistotu.
77
Dogma o neposkvrněném početí a nanebevzetí Pany Marie – budu se o nich zmiňovat v kapitole „Nová dogmata“ 78 Jaroslav Vokoun, Ekumenicky o Marii. Getsemany, str. 21 – 27 – Citace z Lutherova kázání na Magnificat 79 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 200 80 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 208
30
Reformátoři příliš nerespektovali obrazy Panny Marie. Zwingli nechal odstranit z kostelů v Zürichu obrazy svatých a jejich relikvie. Luther byl však o něco tolerantnější. Některé obrazy ponechával jako „památné“ a sám si jeden nechal doma viset na stěně. Ve středověku byl Kristus znázorňován jako soudce a Luther předpokládal, že toto znázornění přivedlo věřící do Mariiných rukou, což vedlo ke vzniku modlitbiček: „Ó ty Matko Boží“, které udělaly z Marie idol a Kristu projevovaly tu nejmenší úctu. Z praxe reformátorů vyškrtl druhou část „Ave Marie“ a odmítal modlitbu růžence. Kalvín odmítal uctívání svatých, které vnímal jako modloslužbu. Protestoval proti tomu, aby byla Marie nazývána „královna nebes“.81 Z Luthera se postupem času stával mariologický minimalista. Jeho kázání k mariánským svátkům chápal jako svátky Krista. Reformátoři se začali dívat na Marii jen jako na osobu a už ne v její funkci ve spáse, jako tomu je v katolické tradici. V Confessio Augustina stojí, že na svaté můžeme pamatovat, ale v Písmu svatém není nic o tom, že je máme vzývat a prosit je o pomoc. Ženevský katechismus říká, že není dovoleno svaté vzývat, protože jim Bůh nedal moc, aby nám pomáhali a stáli při nás. Odcizení se Římské církvi a těžké spory komplikovaly vzájemné porozumění, avšak čestná chvála, kterou reformátoři Panně Marii projevovali, zůstává nadějným mostem.82
2.3.2 Doba protireformace (40. léta 16. století) Katoličtí teologové se nejprve zabývali závažnějšími tématy než mariologií (např. ospravedlněním, naukou o dědičném hříchu, církví, svátostmi) a z počátku bylo málo reakcí v katolické diskusi ohledně učení o Marii. Co se týkalo víry v Nanebevzetí Panny Marie, katoličtí teologové viděli, že se toto dogma těžko hodnotí pro nedostatek závazného učení. Pro někoho to bylo církevně všeobecně platné přesvědčení víry a pro někoho to bylo jen učení. 13. ledna r. 1546 byl schválen při šestém zasedání na Tridentském koncilu dekret o ospravedlnění, což mělo velký význam pro mariologii. Podle koncilu je ospravedlnění nabídnuto na základě víry a dobrých skutků. Je to proti lutheránské nauce „sola fide“ (pouze víra).
81 82
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 209 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str.210
31
Také se vedl boj o tom, jestli má být otázka neposkvrněného početí zařazena do jednání o dědičném hříchu. Proto Kardinál Pedro Pacheco z Jaeny navrhl hlasování, ale neodhlasovalo se to. Do toho také vstoupil politický moment. Císař Karel V. znal situaci a měl veliký zájem na tom, aby protestanty nedráždil s novými věroučnými rozhodnutími.83 Řešila se také otázka, zda Marie nemusela propadnout dědičnému hříchu kvůli nutnosti Vykoupení. Někteří teologové říkali, že kvůli svému původu z Adama podléhala dědičnému hříchu, avšak výkupným Kristovým činem byla od dědičné viny uchráněná.84
2.3.3 Nová dogmata O potvrzení obou dogmat, o neposkvrněném početí a nanebevzetí Panny Marie se dlouho vedly spory. Církev nechtěla dlouhou dobu sporů ukončit závazným rozhodnutím, protože byly uplatňovány vlastní důkazy obou stran. Také šlo o to, aby se zachoval pokoj v církvi a shoda mezi teologií a zbožností. Když už bylo možné smířit zrající dogmata s dědičnou hříšností a vykoupením všech lidí, tak to mohlo být vysloveno ústy učitelského úřadu. Obě dogmata plnila zvláštní náboženskou funkci. Nebyly tu jen otevřené omyly doby, ale také skryté bludy, které ohrožovaly křesťanskou víru často i více, než otevřený odpor k církevnímu učení. Obě tyto pravdy mají bezčasový a časově blízký význam, protože jsou v nich oslavovány základní pravdy křesťanské antropologie.85
Dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie. V souvislosti s tímto dogmatem se církev při svém učení odvolává na dvě místa z Bible, jak jsem se již zmiňovala v úvodu předchozí kapitoly. Ze Starého zákona to je z Gen 3, 15: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství…“ a druhý odkaz z Bible je z Nového zákona z Lukášova evangelia 1, 28: „Buď zdráva, milostiplná…“. O tomto dogmatu se vedly snad nejdelší spory. První, kdo ohajoval svatost Panny Marie byl svatý Ambrož a svatý Augustin. Přesto však svatý Augustin mluvil o jejím dědičném hříchu. Zastával názor přenášení dědičného hříchu pohlavním stykem nebo nějakou možnou částečkou od prarodičů, což způsobilo ustrnutí na celá staletí. 83
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 203 Tímto tématem se budu blíže zabývat v souvislosti o neposkvrněném početí 85 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 215 84
32
Že Panna Maria byla zbavena dědičného hříchu, se teologové shodli ve 12. století, mezi které patřil především Jan Dunse Scotus. Někteří se domnívali, že to bylo od početí Božího Syna z Ducha svatého a jiní tvrdili, že to bylo ještě před jejím narozením v matčině lůně. V neposkvrněné početí věřili nejdříve především prostí lidé, ale velcí teologové, jako byl například Tomáš Akvinský nebo Albert Veliký, je popírali. Důvodem bylo to, že kdyby byla Marie zbavená dědičného hříchu, pak by nepotřebovala být vykoupená Ježíšem Kristem. Oproti tomu, velkým zastáncem Mariina neposkvrněného početí byl Jan Dunse Scotus, teolog a filozof vrcholného středověku, o kterém jsem se již zmiňovala. Na toto tvrzení reagoval tím, že Marie potřebovala být vykoupená stejně tak jako ostatní lidé, v jejím případě se však jedná o „předvykoupení,“ na základě Kristových zásluh. Definitivně bylo toto dogma schváleno r. 1854 bulou papeže Pia IX. Ineffabilis Deus (nevýslovný Bůh). Zmiňuje Mariinu výsadu, že „její stvoření bylo s vtělením božské moudrosti od Boha rozhodnuto.“ Také poukazuje na Písmo svaté. Nejprve poukazuje na nepřátelství mezi Marií a ďáblem (srov. Gen 3, 15) a také upozorňují na protiklad mezi Marií a Evou, jak o něm již psali církevní Otcové.86
Nanebevzetí Panny Marie. Toto dogma bývá etymologicky definované jako skutek, jímž Bůh přenesl Marii s tělem i duší do nebe. Vychází z Božího zásahu, a tím se odlišuje od Nanebevstoupení, které je vůlí Bohočlověka.87 Ta dvě místa v Bibli, o kterých byla již řeč v souvislosti Mariina neposkvrněného početí (Gen 3, 15 a Lk 1, 28), poukazují na její vítězství nad smrtí a její oslavení. Mariino oslavení také pramení z celkového pohledu a jejího naprostého spojení s Kristem od začátku až do konce. V prvních čtyřech stoletích se na Mariinu smrt a její oslavení takřka zapomnělo. Teprve od pátého století byla snaha vyplnit mezery v tradici a vznikaly apokryfy, ve kterých se mluví o jejím tělesném vzkříšení. V 17. – 18. století se projevovaly spory o nanebevzetí. Ve 20. století jde o všeobecné přesvědčení katolické církve.88
86
P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 7, Srov. Pius IX., Ineffabilis Deus – český překlad: C. V. Pospíšil, Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria, str. 21–42 87 Jean – Claude Michel, Kdo jsi, Maria?, str. 151 88 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 31
33
Nanebevzetí Panny Marie bylo prohlášeno za dogma roku 1950 Piem XII v apoštolské konstituci Munificentissimus Deus (nejdobrotivější Bůh). Praví se v ní, že „neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu pozemského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy“.89 Papež se v této konstituci odvolává jako na důkaz, na všeobecný souhlas učitelského úřadu církve, aby bylo tělesné nanebevzetí pany Marie předloženo a definováno jako článek víry. Říká, že všechny důkazy a úvahy Otců a teologů se opírají o Písmo svaté jako o poslední základ.90 Toto dogma neříká nic o tom, zda byla Marie vzkříšena po své smrti nebo byla vzata s tělem i duší do nebe, aniž by zakusila smrt. Každopádně nám říká, že její tělesná přítomnost v nebi je předobrazem přítomnosti církve ve společenství s nejsvětější trojicí. V Prohlášení Pia XII o Nanebevstoupení byl nedostatek přímého biblického podkladu. Protestantská teologie je z největší části založena na Písmu svatém a veškerá pravda je v něm. „Obecně protestanti nikdy nemůžou věřit v to, co není v Bibli.“91
2.3.4 Marie na II. vatikánském koncilu (1962 – 1965) Koncil se několikrát zabýval tajemstvím Panny Marie, o kterém pojednává 8. kapitola Věroučné konstituce nazývané Lumen Gentium. Tato kapitola nese název: O blahoslavené Marii Panně Bohorodičce v tajemství Kristově a církve. Je to první prohlášení, které kdy věnoval ekumenický koncil celkové mariologii. Snahou koncilu bylo vyzvednout Kristovo prvenství, celé tajemství spásy a včlenit Marii do církve, nikoli nad ní. Byly vynechány sporné tituly jako Prostřednice, Spoluvykupitelka a odkazy na různá mariánská zjevení, zřejmě z ekumenických důvodů. Úvod začíná citátem z Galatským 4, 4-592 a pokračuje větou z Vyznání víry „skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny“ a z misálu „V tomto společenství uctíváme památku Rodičky našeho Boha a Pána Ježíše Krista, slavné a ustavičné panny Marie“(čl. 52).
89
Pius XII, Munificentissimus Deus-český překlad: C. V. Pospíšil, Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria 90 P. Metoděj Minařík, Mariánská dogmata, str. 32 91 viz. příloha rozhovor – Ondřej Paulus 92 „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“
34
Je zdůrazněno jedinečné členství Matky Boží v církvi, její příkladnost a úctyhodnost. V úvodu také prohlašují, že úmyslem koncilu není „předložit úplné učení o Marii nebo otázky, které teologie ještě nemohla plně osvětlit a rozhodnout“ (čl. 54).93 Druhá část ukazuje Marii v dějinách spásy Starého zákona, kde vyniká jako Dcera siónská, která patří mezi pokorné a chudé čekající na spásu. Toto zaslíbení se naplňuje a začínají nové dějiny spásy. (čl. 55). Následovně se hodnotí Mariin pozemský život, který byl už od jejího prvního okamžiku bez hříchu. Celým svým srdcem a svobodně ve své poslušnosti slouží spáse a pak byla vzata s tělem i duší do nebe a vyvýšená jako královna vesmíru, aby byla co nejdokonaleji připodobněna svému Synu, který vítězí nad hříchem a smrtí (čl. 59).94 Třetí část ukazuje postavení Marie v církvi. V této části se mluví o tom, že jediným prostředníkem je Ježíš Kristus a Marie jeho prostřednictví nijak nesnižuje, ale naopak ukazuje jeho moc. Ona je, jako pokorná služebnice, spojena s Kristem více než kdo jiný a spolupracuje poslušností, vírou, nadějí a láskou. Proto je v řádu milosti nazývaná naší matkou (čl. 60 – 61). Její mateřství stále trvá a církev se k ní obrací jako k přímluvkyni a pomocnici. Marie je obrazem církve pro toto její mateřství a její úlohu, jak již ukázal sv. Ambož. Církev napodobuje její lásku, plní Boží vůli, přijímá jeho Slovo a rodí nové syny skrze křest z Ducha svatého. Také církev je pannou a Kristovou snoubenkou. Zachovává mu věrnost a stejně tak jako Marie, uchovává víru, pevnou naději a upřímnou lásku (čl. 62 – 65).95 Čtvrtá část mluví o úctě k Panně Marii, která se velmi rozšířila po koncilu v Efezu. Tato úcta má vést k hlubšímu poznání, lásce, oslavě a úctě k jejímu Synu. Koncil varuje teology před provokujícím přeháněním a božímu lidu je doporučena opravdová zbožnost bez povrchnosti (čl. 66 – 67). Závěrečná část mluví o tom, že Marie je nadějí a útěchou pro putující Boží lid. Koncil také vyjadřuje radost nad mariánskou úctou ve Východní církvi (čl. 68 -69).96
Žádné jiné církevní shromáždění se nikdy předtím nevyjádřilo tak obsažně o Panně Marii jako tento koncil. Učení o Marii postavil na biblických základech. Zvláště byly zmíněny
93
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 231 Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 165 95 Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 165 96 Josef Zvěřina, Teologie Agapé, str. 165 94
35
starozákonní odkazy, které se vykládají ve světle Nového zákona. Pro správné porozumění Matce Boží musí být zvláště hodnoceno její postavení v Božím plánu spásy.97 Koncil využil nové chápání z obnovené katolické nauky o církvi a ukázal vnitřní souvislosti mezi osobou Marie a putující Matkou církve, na které se má dokončit, co se na Matce historického Ježíše už stalo.98 Jedná se o eschatologický rozměr mariologie. Na Marii se jako na první plní Boží zaslíbení, které je určeno všem lidem. Koncil také zdůraznil důležitost a význam liturgie pro mariánskou úctu a doporučuje kazatelům a teologům, aby více studovali liturgické prameny a slavení církevních svátků. II. vatikánský koncil rovněž počítal se situací vytvořenou ekumenickým dialogem. Uskutečnil rázný obrat k Bibli, aniž by se vzdal apoštolské tradice jako pramene víry, vyhnul se hloubáním nad dosud nevyjasněnými otázky, uvedl na pravou míru otázku prostřednictví Mariino a vyvaroval se titulu Spoluvykupitelka. Během koncilu Pavel VI prohlásil Marii za Matku církve, což vzbudilo podiv u protestantských církví.99
97
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 232 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 232 99 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 233 98
36
3 Marie v ekumenickém dialogu Výraz ekumenismus nemá jednu vyhraněnou definici. Pavel Filipi ho například chápe jako: „Uvědomělé a organizované snahy o spolupráci a sblížení křesťanských církví, jež se v minulosti rozdělily do útvarů navzájem odlišných svým učením, pojetím úřadu a svátosti.“ 100
Oproti tomu Heinz Schütte se vyjadřuje o ekumenismu takto: „Ekumenický dialog usiluje o
odstranění protikladů, které církve ještě rozdělují, a o nalezení jednoty v pravdě, o společenství ve víře, které je nutné k plnému církevnímu společenství.“101 Oba autoři se shodují v tom, že jde o jakési sblížení křesťanských církví. Ekumenismus podle Filipiho zkoumá důvody, které vedly k rozdělení, a snaží se najít možnosti k jejich překonání. Podle Schütta je důležité nalézt jednotu ve smířené rozdílnosti. Otázka „Marie a ekumenismus“ se dá chápat podle Petriho jako diskusi o postavení a významu, které jsou Marii v jednotlivých křesťanských církvích přiznány. Mezi církvemi stojí v tomto ohledu nezanedbatelné rozdíly. Objevuje se zde otázka, zda jsou tyto rozdíly ve významu a postavení Panny Marie v jednotlivých církvích překážkou pro obnovení jednoty Křesťanů nebo zda se nedá vytvořit přiměřené chápání Pany Marie, které by bylo kryté Písmem svatým, a tím by přineslo jednotu křesťanů.102 Pospíšil popisuje ve své knize Maria – mateřská tvář Boha metodu neekumenické mariologie. Zastává názor, že pokud má mít teologie vliv na každodenní život, musí mít kratší a obsažnou formu, protože mnohostránkové odborné pojednání můžou často zůstat na okraji zájmu. Proto také podněty pro utváření mariologie uspořádal do jednoduchých bodů. Podle něho je jisté, že mariánská úcta existuje už od dob apoštolů. Stejně tak je nespornou skutečností, že mariánská úcta dělá mnoha pokřtěným značné problémy, protože ne vždy se prezentuje správným způsobem, což může vést k odsouvání mariologie. Pospíšil říká, že každý by měl usilovat o upřímný a otevřený dialog, vzájemné pochopení a toleranci. Mariologii líčí jako pohled na tajemství víry, který se na vše dívá z hlediska Panny Marie a jejího významu v díle spásy. Mariánská úcta musí být vždy zaměřená na Boha Otce a na
100
Pavel Filipi, Církev a církev, str. 122 Heinz Schütte, Ekumenický katechismus, str. 17, 102 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 323 101
37
Krista, ne na Marii. Úcta k Marii se nesmí dostat do rozporu s Ježíšovým příkazem, abychom všichni byli jedno.103 Mariologie je vlastně chvalozpěvem Otce, Syna a Ducha svatého.104 Abychom mohli náš ekumenický dialog začít, je důležité si uvědomit, jaký význam Marii přikládají jednotlivé křesťanské církve. Autor Heinrich Petri popisuje ekumenickou metodu Mariologie. Podle něho stojí na začátku dialogu fáze vyjasňování, která slouží k tomu, abychom zjistili a vyzvedli to, co je společného a našli, v čem jsou odlišnosti. V dalším kroku je podle Petriho důležité ujasnit si, co je možné od druhých přijmout jako možné vyjádření křesťanské víry, aniž by se to muselo nutně přijmout za své. K jednotě by se dalo dojít tím, že budeme zkoumat zvláštnosti u druhých a budeme je přezkoumávat. Můžou vystoupit důležité aspekty, které jsou dohromady velice významné.105 V rozhovoru se studentem bohoslovecké fakulty Tomášem Kábelem se vyskytl jeden předsudek, který se často u katolické církve objevuje v souvislosti s postavou Panny Marie: „Protestanti vznikli jako odbojová skupina. Odřízli se od tradice a dávají důraz jen na písmo. Tím, že je někdo protestant, se už od něčeho odděluje. Odmítli i Marii.“ Tomáš také dobře vystihl předsudek, který má často protestantská strana vůči katolické: „Myslím, že ten základní předsudek je, že o ní není nic v Písmu a že my jsme si z ní udělali náhražku té mateřské lásky Otce. Ale Marie sama je ekumenická, ona je střed všeho, ta, kterou Bůh oděl tělem.“ 106 Vidím jako velice podstatné, aby se církve snažily odbourat některé předsudky, které můžou pramenit z nesprávného pochopení té druhé strany, proto je důležité mezi sebou o tomto tématu diskutovat. Student ETS z Církve bratrské v rozhovoru uvedl: „Musím uznat, že do té doby, než jsem se na toto téma bavil s katolickým knězem, což je asi tři měsíce zpátky, tak jsem měl nepravdivou představu o tom, jak Marii vnímá katolická strana.“107 V této kapitole se podíváme na možná východiska pro mezicírkevní dialog o Marii a zmíním dva důležité dokumenty, které se tímto dialogem zabývají. Řekneme si, jaký význam jednotlivé církve Panně Marii přikládají, na čem se nedokážou dohodnout a v čem zároveň můžeme vidět body, na kterých se shodnou. Z těchto bodů může totiž vycházet snaha jednotlivých církví o společnou komunikaci. 103
„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěřili, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17, 20 -21) 104 Ctirad Václav Pospíšil, Maria – mateřská tvář Boha, str. 9 – 15 105 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 324 106 viz. příloha rozhovor – Tomáš Kábele 107 viz příloha rozhovor – Ondřej Paulus
38
3.1 Východiska pro dialog „Proč bychom tedy neměli na ni pohlížet všichni společně jako na svou společnou Matku, která se modlí o jednotu Boží rodiny a která jde přede všemi v čele dlouhého průvodu svědků víry v jediného Pána, který je Boží Syn a skrze Ducha Svatého byl počat v jejím panenském lůně?“108
Ježíš, když umíral na kříži, tak Marii předával svému milovanému učedníkovi a on ji přijal za svou matku a ona jeho za syna. Proč by tedy, podle slov papeže, na ni všichni nemohli nahlížet jako na svou společnou matku? Ona sama touží po jednotě těch, kteří věří v jediného Pána a Syna Božího, který byl počat v jejím lůně a na této cestě k jednotě všech křesťanů Marie církev provází. V návaznosti na slova encykliky Lumen Gentium píše Walter Kasper, že podle Písma svatého se Marie díky své poslušnosti, víře a její vroucí lásce zúčastnila na Vykupitelově díle spásy. Úcta k Marii by neměla zastiňovat ani zmenšovat jediné Kristovo prostřednictví, ale naopak by měla ukazovat jeho sílu a bohatství.109 Existuje několik dokumentů, které se zabývají společným dialogem mezi církvemi v souvislosti s postavou Panny Marie. Příkladem Anglikánsko – Římskokatolického dialogu je dokument: Mary: Grace and Hope in Christ. Tento dokument je dílem Anglikánské – Římskokatolické mezinárodní komise (ARCIS) vydané 16. května 2005 a zveřejněné v Seattlu, Washington. Je to společné prohlášení těchto dvou církví o roli panny Marie v křesťanství jako způsob, jak podpořit ekumenickou spolupráci i přes některé rozdílné názory. Při vytváření tohoto prohlášení se čerpalo z písma a ze společné tradice, která předchází reformaci a protireformaci. Stejně jako v předchozích dokumentech ARCIS je snahou použít takový jazyk, který odráží to, co je společné a překračuje spory minulosti.110 Příkladem Lutheránsko – Římskokatolického dialogu je dokument: The One Mediator, the Saints, and Mary: Lutherans and Catholics in Dialogue VIII. Od r. 1983 do r. 1990 v dialogu projednávali Luteráni a Římskokatolíci ve Spojených státech amerických téma jediného prostředníka Ježíše Krista, svatých a Marie. Toto osmé kolo teologického dialogu má testovat doktrinální důsledky základního potvrzení a materiálního sblížení v sedmém kole 108
Jan Pavel II., Redemptoris Mater, 30 Walter Kasper, Duchovní ekumenismus, str. 28, srov. LG, 60 – 65 110 ARCIS, Mary: Grace and Hope in Christ. 109
39
dialogu, kde bylo tématem „ospravedlnění vírou“. Při testování pravidla obsaženém společném kristologickém potvrzení sedmého kola, dialog učinil upřímné hledání pro další oblast sblížení. Tento dokument se předkládá autoritám, teologům, pastorům a lidem církve pro jejich reflexi a soud. Očekávají se jejich reakce na zjištění a doporučení směrem k jednotě.111 3.1.1 Minimální mariánská zbožnost Není nutné dlouze vysvětlovat, že v oblasti evangelických církví není nějaká jasná mariologie a výrazná mariánská zbožnost. Heinrich Petri říká, že se na Marii neprávem zapomnělo. Prohlašuje, že by bylo nezákonité žádat evangelickou mariánskou zbožnost nebo úctu. Jde o tzv. mariánský minimalismus v běžné evangelické zbožnosti. Jedním z důvodů, proč evangeličtí křesťané neusilují o jakousi „mariologii“ a vyjadřují své námitky proti katolické praxi je, že o Marii lze mluvit jen ve spojení s Kristem, proto o ní může být řeč jen v kristologii. K protiprotestanskému pojetí Marie také vedla Katolická protireformace v 16. a 17. století, která byla částečně provedena ve jménu Marie. Avšak ještě dosti živá mariánská zbožnost v lutheránských kostelech dosvědčuje, že Marie také v evangelickém chápání víry může mít své místo.112 3.1.2 Evangelické prohlášení o Marii V německém Evangelickém katechismu pro dospělé se mluví o tom, že Maria není jen katolická, ale že je také evangelická. Protestanti na to snadno zapomínají. Maria je i Ježíšovou matkou, jemu bližší než jeho nejbližší učedníci. Nový zákon kreslí tuto blízkost s jakousi lidskostí, aniž by zamlčoval Mariin odstup od Ježíše113 Zaznívá zde, že Marie je postava Nového zákona a i když o ní z historického hlediska nemáme tolik informací, přesto se u Lukáše rýsuje něco jako „Mariin obraz“. Protestantské církve své učení zakládají zejména na Písmu svatém, proto se nemohou zříci toho, aby
111
The One Mediator, the Saints, and Mary: Lutherans and Catholics in Dialogue VIII. [online], dostupný z http://en.wikipedia.org/wiki/Ecumenical_meetings_and_documents_on_Mary 112 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 341 113 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 342, srov. Evangelischen Erwachsenen-Katechismus, 1989
40
nečerpali z biblických výpovědí. Pro věřící, kteří se hlásí ke Kristu, ve kterém odkrývají konečné Boží zjevení, nemůže být Marie bez významu.114 Marie přijala v pokoře a poslušnosti Boží slovo, a proto si ji evangelické církve také váží a má jim jít příkladem, nestojí však v jádru evangelia. Věří, že Bůh svůj plán mohl naplnit i jinak než skrz Marii, ale to by pak už šlo o „jiné evangelium.“115 S chápáním Marie jako předobraz církve se také mohou ztotožňovat evangelické církve. V německém Evangelickém katechizmu pro dospělé se říká, že církev je matka, která plodí každého křesťana slovem Božím, a že za předobraz církve se považuje Marie. Ona nám přinesla zachránce, kterého má také církev přinášet lidem skrze evangelium.116 Vyvolení neznámé dívky v neznámém místě je vyjádřením počátku nového věku, kdy je milost dávána zdarma pro zásluhy přicházejícího Krista. Bůh si Marii sám vyvolil bez ohledu na její zásluhy či způsobilost. Sám ji hledá a oslovuje ji. Svým „ano“ se stává počátkem, obrazem a reprezentantkou církve. Ona jako první slyšela evangelium o Ježíši Kristu a jako první ho přijala. Marie bývá označována za „Matku církve.“ Pro evangelické uvažování je nutné ji vnímat jako tu, která patří na stranu církve, ne Boží. Ona Boha nijak nereprezentuje ani nestojí mezi ním a církví, ale je v církvi.
117
Mariino mateřství vyznává především Luther.
Mluví o Marii jako o obrazu matky církve, mladé, svobodné a trpící, a také o matce v církvi: „Ach, o velké radosti mluví anděl! Je to útěcha a překypující Boží dobrota, že se člověk smí chlubit takovým pokladem. Maria je jeho opravdovou matkou, Kristus je jeho bratrem, Bůh je jeho otcem.“118 Evangelické církve před Druhým vatikánským koncilem odmítaly katolické učení o Marii a jejich názor na její spolupůsobení při vykoupení. Druhý vatikánský koncil dává odpověď ve svém dokumentu Lumen Gentium, kde říká, že Marie je spojena se všemi lidmi v pokolení Adamově, kteří potřebují spásu (LG 53). Jediným prostředníkem, kterému vděčíme za naši spásu, je Ježíš Kristus. Mariin spásný vliv na lidi není nutný, závisí jen na
114
Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 342 Karel Šimr, Mariologie jako téma evangelické teologie [online]. Dostupný z http://www.coena.cz/teologie/20030508130319145/ 116 Heinz Schütte, Ekumenický katechismus, str. 164 117 Karel Šimr, Mariologie jako téma evangelické teologie [online]. Dostupný z http://www.coena.cz/teologie/20030508130319145 118 Max Thurian, Maria, matka Pána, str. 149 115
41
svobodném Božím rozhodnutí. Má základ v Ježíšově činnosti jako prostředníka, na ní závisí a z něho čerpá sílu. Spojení věřících s Kristem nebrání, ale spíše mu napomáhá (LG 60).119 3.1.3 Kontrast s katolickou mariologií Jedním z důvodů zdrženlivosti v evangelickém prostředí vůči všemu, co souvisí s Marií, je protestantsky viděný „chybný vývoj“ a katolické „přehánění“. Rovněž David Novák kazatel Církve bratrské v této souvislosti uvedl: „Důraz na Marii mi přijde přehnaný, neadekvátní.“120 Marie je postavou Nového zákona, proto se mnozí domnívají, že ji nelze zanedbat. Avšak na druhé straně tvrdí, že je nutné se omezit pouze na to, co o ní říká Nový zákon. Evangelický katechismus pro dospělé říká, že evangelická mariánská úcta může být skromnější, protože bible je skromnější.121 V evangelickém prostředí se často zdůrazňuje s odkazem na Nový zákon, že jde vždy a především o Krista, který stojí v centru Nového zákona. Nalezení blízkosti Boha je už v Kristu bohatě uspokojeno. Luther poznamenává, že uctívání svatých zanikne, když bude jasné, že to není potřeba, a proto on přestal svaté vzývat, spokojený s Kristem a Bohem Otcem. Ale i přes silnou kritiku vůči předreformní mariánské zbožnosti Luther Marii velice ctil. Avšak ve většině případů je vzývání Marie, modlitba a její přímluva u Boha na evangelické straně odmítána. Opět zmíním slova Davida Nováka: „Katolíci přeci jenom vnímají ještě více roli Marie v tom smyslu, že se k ní modlí. Podle jejich učení se ona za nás přimlouvá v nebi. My věříme, že se za nás přimlouvá Duch svatý, ale tím to končí. To znamená, že pro nás je Marie na stejné úrovni jako jakýkoliv jiný člověk byť je jakkoliv hodná úcty, ale nemůžeme se k ní modlit.“122 Panenské narození může být správně chápáno jen tehdy, pokud nutně existuje jen ve vztahu k pravdě Vtělení, že tajemství zjevení mluví skrze toto znamení. Barth se obrací proti katolické mariologii a vytýká jí, že až příliš Marii osamostatňuje, vidí v ní dokonalého člověka a že se sama zdokonaluje vůči Bohu a stojí na něčem vlastním.123 Když se bude vycházet z nahlížení na zjevení, kde je vyloučena svémocnost člověka vůči Bohu, může mít Marie určitý význam. Marie je člověk, na kterém se toto zjevení děje. Je 119
II. vatikánský koncil, Lumen Gentium, str. 84, 89 viz. příloha rozhovor – David Novák 121 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 343 122 viz. příloha rozhovor – David Novák 123 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 345 120
42
pak sice „vedlejší postavou“, ale přitom může být považována za svědkyni pro Krista. Nesmí jí být však přiděleno vlastní místo pro kult. Katolická církev věří, že Marie byla od počátku neposkvrněna jakýmkoliv hříchem, byla zahrnuta Boží milostí. Evangelická strana tomuto tvrzení odporuje. Má pocit, že se tím staví na jeden stupeň s Ježíšem Kristem, který jako jediný člověk byl, je a bude zcela bez hříchu. Katolická strana na to reaguje tak, že ona byla hříchu uchráněná díky Kristu, ale už předem. Podle katolíků byla Marie vzata s tělem i duší do nebe.124 Evangelická církev souhlasí s tím, že Marie byla již od počátku povolaná, jako tomu tak bylo i u mnoho proroků, aby se stala součástí Božího plánu. Nejsou však za jedno s tím, že byla vzata s tělem i duší do nebe. V této souvislosti Karel Šimr uvádí, že evangelická strana zdůrazňuje fakt, že „Maria patří do společenství věřících a nestojí nad ním“125 Další výhradou, kterou má evangelická strana vůči katolickému pohledu na Marii je spojení mezi Marií a církví, kdy katolicismus nazývá matku Marii Matkou církve. Je rozdíl, zda Marii vidíme jako někoho, kdo je v církvi, nebo církev v Marii, jak ji viděli mnozí římskokatoličtí mariologové. Pro evangelickou stranu je vhodnější označení pro Marii spíše jako Matka v církvi, než Matka církve. U protestantské strany bývá Marie označovaná za reprezentantku a symbol církve. Katolická církev ji však často líčí jako „spoluvykupitelku“, což protestanti odmítají. Marie je pro katolickou mariologii pravou duchovní matkou, tou, kterou dal Ježíš všem věřícím za Matku a která se podílela na Kristově oběti. Ona je „krkem“ církve, který je pod Kristovou hlavou a spojuje hlavu s ostatním tělem. U protestantské strany se nacházíme v prostoru symbolismu bohatého duchovním obsahem a z katolické strany jde o svátostný realismus.126 3.1.4 Ekumenická shoda V ekumenickém rozhovoru o Marii se kromě rozdílů v chápání významu Panny Marie ukážou i souhlasná mínění. Každý křesťan by se měl na Marii dívat pokaždé ve spojení s Božím spásným působením a skrze Ježíše Krista. Při uctívání Marie je poznáván, milován a oslavován Syn a jsou uchována přikázání toho, kvůli kterému bylo všechno stvořeno (LG 66). 124
toto tvrzení katolická církev vykládá například zmínkou z Bible: „které předem určil, ty také povolal, které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy (Ř 8:30)“ 125 Karel Šimr, Mariologie jako téma evangelické teologie [online]. Dostupný z http://www.coena.cz/teologie/20030508130319145 126 Heinrich Petri, Wolfgang Beinert, Učení o Marii, str. 346
43
Poslání a výsady Panny Marie jsou vždy zaměřeny ke Kristu, který je pramenem každé pravdy, svatosti a zbožnosti (LG 67).127 Evangelická strana se dívala kriticky na katolické chápání Marie jako prostřednice. Druhý vatikánský koncil nám však dává odpověď. Tedy, že jediným pravým prostředníkem je Ježíš Kristus (LG 62). Svědectví Nového zákona jednoznačně mluví o Panenském početí Krista a o Marii jako o Ježíšově Matce, proto o tom není pochyb. Ona dala světu Život, proto ji uznáváme a ctíme jako pravou matku Boha a Vykupitele (LG 53).128 Luther mluví při svém kázání na Magnificat, že se Marii nikdo nevyrovná v tom, že porodila Božího Syna, a z toho pro ni plyne veliká čest a blaženost, proto by ji každý měl nazývat Boží Matkou.129 V mariologii není rozhodující mluvení k Marii, ale jde spíše o celkový vztah Marie k Bohu a odpovídající životní styl. Mariino místo zůstává na cestě lidské odpovědi na Boží slovo a milost. Její úloha nespočívá v prokazování milostí. Takto se k tomu staví i dnešní římskokatolická církev, i když na první pohled to není zřetelné a mnozí protestanti si myslí, že jim jde především o její uctívání. „Mě přišlo, že katolíci si myslí, že je to taková čtvrtá osoba do Boží trojice,“ uvedl v rozhovoru student ETS Ondřej Paulus. Marie patří po bok lidí a stejně jako my je Božím tvorem. Společně se na ni díváme jako na vzorně věřící, která naslouchá Božímu slovu a v naprosté důvěře ho přijímá. Zde existuje jedno společné přesvědčení, že Marie může být považovaná za předobraz církve věřících. Jak říká Schüte, Marie je tou, která přijímá Boží milost a žije z ní, stejně jako církev.130 Marie nerozuměla všemu, co se kolem ní děje, ale vše si uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o tom. Ona je příkladem pravé víry. Marie společně s apoštoly tvoří církev. Všichni se s Ježíšem setkali v jeho pozemském životě. Neměli bychom Marii od apoštolů
127
II. vatikánský koncil, Lumen gentium, str. 93 II. vatikánský koncil, Lumen gentium, str. 84 129 Heinz Schütte, Ekumenický katechismus, str. 83 130 Heinz Schütte, Ekumenický katechismus II, str. 166. „Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo, více než on všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.“ (1 kor 15, 10) 128
44
oddělovat, protože pro církev jsou neoddělitelní.131 Apoštolové konají misie a kážou, zato Marie nás učí se před Bohem ztišit a být s ním v upřímném vztahu.132
131
„Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde přebývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ (Sk 1, 13–14) 132 Karel Šimr, Mariologie jako téma evangelické teologie [online]. Dostupný z http://www.coena.cz/teologie/20030508130319145
45
Závěr Cílem mé práce, který jsem si v úvodu stanovila, bylo přiblížit význam Marie v katolické teologii a v protestantské teologii a najít, v čem se liší a v čem shodují. Pro dosažení zvoleného cíle jsem postupovala následujícím způsobem. V první části mé práce jsem se zabývala Marií v Písmu svatém. Bible nám Marii představuje jako velkou ženu, která sehrála důležitou úlohu v dějinách spásy, což nemůže popřít ani žádný protestant. Oba zástupci protestantských sborů, se kterými jsem dělala rozhovor, také souhlasí s tím, že Bible na ni vrhá světlo jako na významnou postavu Nového zákona. David Novák, kazatel Církve bratrské, prohlásil: „Marie je určitě žena, která je blahoslavená mezi ženami. To v Bibli je. Takže si z ní můžeme brát příklad mateřství, věrnosti a víry.“ Student ETS Ondřej Paulus v této souvislosti řekl: „V evangeliích je napsáno, že ona uctívala Ježíše jako Božího Syna. To je pro mě velká věc, protože to byla jeho matka, vychovávala ho, znala ho, celou dobu s ním žila. To je pro mě veliké svědectví.“ Ve druhé části byla řeč o vývoji pojetí Marie v dějinách církve. O postupném růstu mariánské úcty a o jejím rostoucím významu od dob Otců přes dobu reformace včetně katolické reakce na reformaci až k II. vatikánskému koncilu, který se konal v letech 1962 – 1965. V této části jsem mluvila o čtyřech mariánských dogmatech. O prvních dvou dogmatech se příliš nediskutuje. Katolíci i protestanti souhlasí s tím, že Marie je matka Boha a Vykupitele, což je jejím největším posláním. Také obě strany souhlasí s tím, že Marie byla při Kristově početí Pannou. Spory se však vedou o dvou nově vzniklých dogmatech. Protestantští křesťané mají problém s neposkvrněným početím Panny Marie a s jejím nanebevzetím. Ve třetí části jsem se už konkrétněji zabývala Marií v ekumenickém dialogu. Chtěla jsem ukázat na některé sporné body, které se mezi církvemi vyskytují, a na místa, ve kterých se shodnou. V této části se mi také částečně potvrdila má hypotéza, o které jsem se v úvodu zmiňovala. Předpokládala jsem, že pomocí mé práce se dojde ke zjištění, že rozdíly nejsou tak velké, jak se může zdát. Domnívala jsem se, že jde spíše o nedorozumění mezi jednotlivými církvemi, které může spočívat v tom, že nejsou ochotni si navzájem naslouchat a také neumí svůj postoj té druhé straně dostatečně objasnit. Podobně se o tom zmínil v mém rozhovoru kněz římskokatolické farnosti v Dejvicích Michal Němeček: „Je otázkou, nakolik má jedna či druhá strana, a skoro bych si dovolil říci, že spíš ta strana protestantská, 46
odvahu tu otázku otvírat. Tam existuje veliký předsudek a veliké tabu a laici z protestantských sborů se o tom s katolíky bavit nechtějí. Pravdou je na druhé straně, že mezi laiky katolíky je obrovská nevzdělanost. Že sami by to nedokázali obhájit. Nevědí proč.“ Například protestantští křesťané mají často pocit, že katolíci vidí Marii jako prostřednici mezi námi a Bohem. To však není pravda. Sami katolíci tvrdí, že jediným a pravým prostředníkem je Ježíš Kristus, jak je uvedeno v konstituci Lumen Gentium. Oproti tomu katolíci se často domnívají, že strana protestantská Marii vůbec neuznává a nemají ji v úctě. V německém katechismu pro dospělé se píše, že Marie není jen katolická, ale že je i evangelická a nemělo by se na to zapomínat. Evangelický farář Karel Šimr mluví o tom, že Marie přijala v pokoře a poslušnosti Boží slovo, a proto si ji evangelické církve také váží, má jim jít příkladem a měla by se jí prokazovat určitým způsobem úcta.
Já jsem stále ve fázi, kdy přemýšlím, co Marie znamená pro mě a můj život. Myslím si však, že ona může pomoci každému člověku se k Ježíši více přiblížit. Stačí se podívat na Vánoční příběh a v Marii vidět nás osobně. Říci mu své „Ano“ a být s ním v úzkém vztahu po celý život jako Marie. Vzpomínám si na přednášku katolického kněze Karla Satoria, který mluvil o Marii a o svatých. Říkal, že je důležité svaté oslovovat a žádat je o pomoc a tou odpovědí, kterou od nich můžeme slyšet, je „BŮH“. Tím nám můžou pomoci se k Bohu znovu a více přibližovat a ukázat nám tak směr, kterým můžeme jít dál. Také je důležité si uvědomit, že přijetím Ježíše náš život nemusí být bez starostí a bolestí. Možná právě naopak. Jako u Marie, která se tím dostala do mnoha problémů, ale i přesto, že věděla, že to nebude mít vůbec jednoduché, ho přijala a navždy mu otevřela své srdce.
Když jsem se před svými přáteli zmiňovala o tom, o čem píši, začalo je to zajímat. Byl u nich vidět skutečný zájem. Pár lidí se mi přiznalo, že by si rádo mou práci přečetlo. Pokud se mi povede odbourat některé předsudky, které se v mém prostředí objevují, budu za to velice vděčná.
47
Bibliografie BROWN, Raymond E. Ježíš v pohledu Nového zákona. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1994. 264 s. ISBN 80–7021-228–4
FIORENZA, Francis S. Systematická teologie II. 1. vyd. Brno: CDK, 1998. 289 s. ISBN 80–8595926–7
FILIPI, Pavel. Církev a církev. 1. vyd. Brno: CDK, 2000. 187 s. ISBN 80–85959–58–5
HELLER, Jan. Bůh sestupující. 1. vyd. Praha: Kalich, 1994. 159 s. ISBN 80–7017-780–2
JANDOUREK, Jan. Pohanokřesťanské meditace. Praha: Síť, 1995. 143 s. ISBN 80–901571-3–0
KASPER, Walter. Duchovní ekumenismu. Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 86 s. ISBN 978–80-7195–216-9
KONSTITUCE II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU. Lumen Gentium. Praha: Vyšehrad, 1970. 98 s. ISBN
MEZINÁRODNÍ PAPEŽSKÁ MARIÁNSKÁ AKADEMIE. Matka Páně – Památka – Přítomnost – Naděje. Kostelní Vydří: Karmelitánská nakladatelství, 2003. 168 s. ISBN 978–80-7192–762-4
MICHEL, Jean – Claude. Kdo jsi, Maria? Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995. 174 s. ISBN 80–85527–91-x
MINAŘÍK, Metoděj. Mariánská dogmata. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1991. 50 s. ISBN 80–85527-00–6
MÜLLER, Paul – Gerhard. Malý stuttgartský komentář – evangelium sv. Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. 175 s. ISBN 80–7192-261–7
48
POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Maria – mateřská tvář Boha. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. 71 s. ISBN 80–7192-949–2
POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2000. 66 s. ISBN 80–7266-061–6
PETRI, Heinrich. BEINERT, Wolfgang. Učení o Marii. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 1996. 631 s. ISBN
RAHNER, Hugo, Maria a církev. 1. vyd. Olomouc: Velehrad s.r.o. 1996. 83 s. ISBN 80–8596606–9
SCHÜTTE, Heinz. Ekumenický katechismus I. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. 264 s. ISBN 80– 7021-267–5
SCHÜTTE, Heinz. Ekumenický katechismus II. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 224 s. ISBN 80– 7021-667–0
THURIAN, Max. Maria, matka Pána. 1. vyd. Brno: Petrov, 1991. 168 s. ISBN 80–85247-21–6
VON BALTHASAR, Hans – Urs. Maria. 1. vyd. Praha: Scriptum, 1991. 45 s. ISBN 80–90335-8x
ZVĚŘINA, Josef. Teologie agapé. 2. vyd. Praha: Scriptum, 1994. 488 s. ISBN 80–85528-20–7.
Bible: písmo svaté Starého i Nového zákona: český ekumenický překlad. 10. vyd. (8. přepracované). Praha: Česká biblická společnost, 1995. 863+247 s. ISBN 80–85810-07–7
VOKOUN, Jaroslav. Ekumenicky o Marii. Getsemany 1994, č. 10, s. 21 – 27
ARTIC, Mary: Grace and Hope in Christ. Seattle, 2004
49
Internetové zdroje:
ŠIMR, Karel. Mariologie jako téma evangelické teologie. [online]. Coena-evangelická liturgická iniciativa, 2004 [cit. 2012-05-07]. Dostupné z http://www.coena.cz/teologie/ 20030508130319145/
Ignác z Antiochie. Efezským. Přel. Josef Novák. [online]. Fatym – Patrologie, patristikapatristická literatura. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/ patrol/index.htm
Justin. Dialog s Trifonem. Přel. František Sušil. [online]. Fatym – Patrologie, patristikapatristická literatura. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/ patrol/index.htm
Ireneus z Lyonu. Adversus haereses [online]. Christian classics etherem library. [cit. 2012-0415]. Dostupné z: http://www.ccel.org/ccel/schaff/anf01.pdf
Duns Scotus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2012-06-05] Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Duns_Scotus#Immaculate_Conception
Ecumenical meetings and documents on Mary. The One Mediator, the Saints, and Mary: Lutherans and Catholics in Dialogue VIII. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ecumenical_meetings_and_documents_on_Mary
50
Příloha – rozhovory P. Michal Němeček Kněz římskokatolické farnosti v Dejvicích a biskupský vikář pro pastoraci
Je pro tebe Marie důležitá a v čem? Cestu k Marii jsem si musel trochu objevovat. Měla takové fáze. Fáze, kdy byla moc důležitá, skoro bych řekl nejdůležitější, pak fázi, kdy ustoupila hodně do pozadí a pak se znovu vrací. Potřeboval jsem objevit v jakém vztahu je k Bohu. Najít její místo, které není primární. Ona není Bohem, ale zároveň v jak velmi úzkém spojení s Bohem je. Tam někde jsem teprve pochopil to spojení Matky. Zároveň, co mi bylo také takovým objevným rozměrem, je propojení Marie a církve. Ona je symbolem církve a zároveň symbolem každého z nás a obráceně. Před Bohem ona je tou jakousi známou ikonou církve. Ta je taková hra čehosi, co je pro mě důležité vztahově. Já – Marie – církev – Bůh.
Je Marie vzorem pro vaše věřící v církvi? Ovlivňuje je nějak? Myslím si, že je za námi docela složitý proces, který je ale opravdu náročný. Byla nějaká doba, řekněme 50 možná i více let zpátky, kdy z nějakého titulu a dokonce si myslím, že z titulu dogmaticko – historického, se s velikou přísností sledovalo, co kdo učí za jakou dogmatiku a řada kněží a laiků se vůbec do této roviny nepouštěli, protože se báli, aby to nějak nepopletli a jediný volný prostor byl právě ta oblast Marie. 19. st. a první pol. 20. st. je posetá množstvím různých podniků, který mají Marii ve štítě. Mariánské družiny, mariánský záliv, fokoláre. To jsou všechno nějaké mariánské aktivity. Já jsem vlastně vyrostl už v jiném prostředí. Ty 80. léta minulého století už jsou prostředí, které je formulované Písmem. Už na prvním místě nestojí Marie, ale Písmo a skrze Písmo se objevuje volně formulovaná modlitba. To znamená, že už ne růženec jako primární modlitba. To je určité paradigma, které čtu i pro celý zbytek církve a myslím si, že v dnešní době je Marie v katolickém prostředí hodně upostraněna a my si vlastně ten vztah k Marii budujeme úplně nově a možná mnohem náročněji.
51
Zajímal ses někdy o to, jak Marii vnímají protestantské církve? Jak ji podle tebe vnímají? Občas, když potkám nějakého evangelického faráře, tak se tohoto tématu dotkneme, ale protože je to docela ožehavé téma, tak do toho moc nerýpu. Spíše se někdy potkám s radikálními protestanty, například z letničních sborů, kteří mají potřebu vytáhnout nějaký argument a tím mě chtít usvědčit z modloslužby.
Vidíš v něčem shodu mezi katolíky a protestanty v tom, jak Marii vnímají? Záleží asi s jakými protestanty. Třeba s klasickými evangelíky nebo ČCE, obě strany vnímáme velikou úctu k ženě, která do svého života Boha vpustí, dovolí mu jednat. To je to, co nás obě strany fascinuje. Potom samozřejmě celý ten svět pravoslavné církve, kde je Marie opravdu obdivovaná jako vzor církve.
V čem si myslíš, že jsou hlavní problémy mezi církvemi v učení o Panně Marii? Z čeho pramení? V tom vlastním učení problém nevidím. Tam si myslím, že všechno do sebe docela dobře zapadá. Co byl pro mě naprostý objev, jak my čteme v dnešní době, která je tolik poznamenaná sexem a vším, co s tím souvisí, ten pojem Mariina pannenství. To je pro našince děsící, protože si to neumí přestavit. Zároveň vnímám Otce, kteří někdy v tom 4., 5. století tyto věci definovali. Oni to vnímají téměř na rovině básnické. Je to úplně jiný pohled na tutéž věc a najednou chápu, že v jejich symbolice, ve které jde o Mariino panenství, se nehádají o nějaký fyziologický moment nějakého konkrétního těla, ale že za tím vnímají obrovský symbol toho, co znamená, že Bůh vstupuje do lidského života a že ona zůstává neporušenou. To když se řekne v dnešní sexistické společnosti, tak to vyvolává úsměv nebo nějaké bizardní představy, ale právě v tom světě, řekněme Otců, je to něco, co je posvátné. To jsou jazyky, které se spolu pomalu nemůžou dohodnout. Objevit tento charakter toho jakéhosi básnického nadhledu, se kterým, když to úplně přeženu až do roviny opouštějící dogmatiku a spíše se bavící na lidové úrovni, vlastně nezáleží na tom, jak to bylo fakticky. Zdali Marie při porodu byla pannou nebo nebyla pannou fyzicky. Ale to, o co opravdu jde v tom duchovním rozměru, to že ten Bůh neboří nebo nepošlapává, to tam zachovaný je a podle mě to podepíše každý evangelík, který by jinak s panenstvím Panny Marie měl problém.
52
Myslíš si, že je Marie velkým problémem pro ekumenismus a že tyto problémy negativně ovlivňují vztahy mezi církvemi? Myslím, že ne. Určitě to je nějaký dogmatický bod sporu, ale myslím si, že ten největší dogmatický bod sporu se netýká primárně Marie, ale otázky, jak je to se zemřelými po smrti. A jestli to, co vyznává katolická církev, to že člověk po smrti má okamžitě nějaký osobní soud, že člověk po smrti vstupuje před Boží tvář a proto my můžeme uznávat svatý a proto vlastně pro celý protestantský svět je tato otázky tabu. Pak Marie nemá možnost být ani svatá. Ta diskuze se proto nevede po linii Marie, ale otázky eschatologický. Nicméně i tak si myslím, že to není ten největší problém diskuse na ekumenické bázi, že ten problém je jinde. V řadě lidských oblastí víme, že když se dospěje do nějakého bodu, tak je vlastně vyhráno. Například u maturity, když dostanu poslední otázku, tak vím, že je více méně vyhráno. Až budeme diskutovat o detailech Marie a mariologie, tak už je ekumenizmus v pořádku.
Myslíš si, že se dá tento problém nějak řešit? Formulovat, precizovat jednotlivé články víry. Ať se to týká správy církve, ať se to týká otázky eschatologie, ať se to týká otázky zpřesnění pojmu posledního soudu a těchto věcí. To jsou dogmatické krůčky a to musí dělat odborníci z obou stran. To je jedna věc a ta druhé věc je otázka osvěty mezi laiky. Je otázkou na kolik má jedna či druhá strana a skoro bych si dovolil říci, že spíš ta strana protestantská, odvahu tu otázku otvírat. Tam existuje veliký předsudek a veliké tabu a laici z protestantských sborů se o tom s katolíky bavit nechtějí. Pravdou je na druhé straně, že mezi laiky katolíky je obrovská nevzdělanost. Že sami by to nedokázali obhájit. Nevědí proč. Takže obě strany mají svůj problém.
53
Tomáš Kábele Student bohoslovecké fakulty na KTF UK v Praze.
Je pro tebe Marie důležitá a v čem? Marie je pro mě důležitá z praktických i teoretických důvodů mojí víry. Například, když je nějaká konfliktní situace, tak mi automaticky naběhne modlitba k panně Marii. Ona je tedy pro mě důležitá, když to řeknu „vyčůraně“, když mi je nejhůř. Nemusím to ani racionálně odůvodňovat a ten vztah vyplave napovrch. Další věc je, že si uvědomuji, že úloha kněze a lektora je hodně mariánská v tom smyslu, že dělají ty samé věci jako ta maminka. Například, když někdo někoho připravuje na křest nebo někdo vede náboženství. Je to o té trpělivosti a vnímat každého člověka jako to dítě a zároveň ho neponižovat. Jednat s ním s tou dobrou mateřskou láskou a zároveň s tím otcovským vedením. Takže si uvědomuji, že ten mariánský prvek je potřeba u kněze i u toho kdo má nějakou pedagogickou nebo vedoucí funkci. Po té praktické části to pociťuji, že se k ní modlím, když je nejhůř nebo třeba růženec, když jsem v normálním denním rytmu.
Je Marie vzorem pro vaše věřící v církvi? Ovlivňuje je nějak? Já si někdy představím ty důchodce v těch venkovských opuštěných kostelech, kde oni se modlí růženec a kde je opravdu taková ta intelektuálně chudá (a teď je nechci snižovat) obyčejná, prostá, ženská, babičkovská důvěra, kterou bych já u sebe ocenil. Je to taková ta víra, která zbytečně nepřemýšlí a nekomunikuje s moderním světem. Pro hodně lidí je tedy Marie vzorem. Věřím, ale že jsou i katolíci, pro které nemá moc význam.
Zajímal ses někdy o to, jak Marii vnímají protestantské církve? Jak ji podle tebe vnímají? Protestanti vznikli jako odbojová skupina. Odřízli se od tradice a dávají důraz jen na písmo. Tím, že je někdo protestant se už od něčeho odděluje. Odmítli i Marii. Je to těžké, protože oni nemají učitelský úřad. Něco jiného je teologie, víra zaznamenaná v církevních dokumentech a běžný boží lid. Tam se nedohodneme. Myslím, že ten základní předsudek je, že o ní není nic v Písmu a že my jsme si z ní udělali náhražku té mateřské lásky Otce. Ale Marie sama je ekumenická, ona je střed všeho, ta, kterou Bůh oděl tělem. Když se začneš modlit na nějakém větším společenství mládeže, tak růženec nedáš, protože by to nějaké lidi
54
mohlo rozhodit a přitom to v krédu je, narodil se z Marie pany. Podle mě je to jejich problém a je to jejich odříznutí od tradice. Nemají to základní předporozumění. Ale to je můj názor.
Vidíš v něčem shodu mezi katolíky a protestanty v tom, jak Marii vnímají? Jde o to, jaké protestantské církve myslíme. Když máme na mysli tradiční evangelíky, tak mají pravdu v tom, co vytýkají církvi z hlediska zneužívání jejího symbolu. Pro katolickou víru je Marie někdo, kdo toho Boha zpřítomňuje a dělá ho takovým obyčejnějším, než v rámci teologie nebo nějaké velké liturgie. Marie to jakoby sráží, to toho chléva a do té péče o dítě. Já si osobně nemyslím, že by tam byly nějaké body, kde bychom se domluvili. Nemám s tím moc dobré zkušenosti.
V čem si myslíš, že jsou hlavní problémy mezi církvemi v učení o Panně Marii? Z čeho pramení? Když vezmu průměrného evangelíka tak jim vadí to, že z ní děláme čtvrtou božskou osobu. Ve všem v čem je kritizuji, tak v jistém smyslu mají pravdu. Ale mají pravdu jenom z jednoho pohledu, z jednoho přístupu. Vytýkají to, že z ní děláme Boha. To si myslím, že je hlavní problém a je to kvůli tomu, že jsou odříznuti od tradice, proto za to ani protestanti nemůžou. Je to začarovaný kruh. Kdyby uznali, že jsou v tomto „blbí“, tak ztratí svoji identitu.
Myslíš si, že je Marie velkým problémem pro ekumenismus a že tyto problémy negativně ovlivňují vztahy mezi církvemi? Je rozdíl, jestli máš na mysli mezi teology nebo mezi lidmi. Mezi lidmi je větší problém to, jak se chovají faráři, jak se chovají bohoslovci, jak je prezentovaná církev v médiích. Na to si myslím, že mají mnohem větší vliv praktické otázky toho jednotlivého města. Třeba na Dobříši si myslím, že ten ekumenismus je, protože se ty lidi znají a přátelí se, ale jinde to může být jinak. Je to hodně o té životní praxi a nakolik se ti lidi uznávají jako lidi a ne v první řadě jako věřící. A z toho teologického nebo širšího hlediska si myslím, že by Marie nebyla takový problém. Je plno jiných problémů, například otázka papeže. Otázka Marie je jedna z celé řady konfliktních bodů a myslím si, že zdaleka ne nejdůležitější.
55
Myslíš si, že se dá tento problém nějak řešit? Dá se řešit modlitbou. Má nás zajímat, jestli ten druhý může mít v něčem pravdu. Z naší strany neustále očišťovat, kultivovat tu mariánskou víru a zamýšlet se nad tím, jestli to, co my věříme, to co my říkáme, má reálný základ v Bohu. Pro nás to je moment, který by nás měl vést k zamyšlení. Jinak je to spíše otázka modlitby a vzájemného stýkání teologů, což se stejně děje a stejně to nikam nevede. Někdo řekne jedno slovo, ke kterému může být mnoho interpretací.
56
David Novák Kazatel Církve bratrské a přednášející na ETS.
Je pro tebe Marie důležitá a v čem? Ne víc než kdokoliv jiný z apoštolů. To znamená maximálně jako příklad víry, ale důležitá není.
Je Marie vzorem pro vaše věřící v církvi? Ovlivňuje je nějak? Jako příklad víry. Já bych řekl, že ji ovlivňuje stejně jako například Barnabáš nebo Jan Marek. To znamená jako člověk, kterého si můžeme vzít jako příklad. CB nemá žádné oficiální doktríny, to znamená, že já o Marii tak jednou za rok kážu v rámci adventních kázání.
Zajímal ses někdy o to, jak Marii vnímá katolická církev? Jak ji podle tebe vnímá? Zajímal. Já se s katolíky znám. Myslím si, že sami katolíci v tom mají zmatek. Někteří také říkají, že je jen příklad víry a že ji neuctívají. Pak jsou katolíci typu Mariina legie, kde Marie hraje naprosto klíčovou roli, která jí nepřísluší. Například apoštolové ji už nikde nezmiňují, nedávají žádný příklad ani výzvu, že bychom se k ní měli modlit. To znamená, že důraz na Marii mi přijde přehnaný, neadekvátní. Ale je řada katolíků, kteří ji vidí podobně jako my.
Vidíš v něčem shodu mezi katolíky a protestanty v tom, jak Marii vnímají? Ano, ale problém je v tom, že ta shoda je pouze na oficiální úrovni. Já nemám problém se s katolíkem bavit o Marii, protože to je určitě žena, která je blahoslavená mezi ženami. To v Bibli je. Takže si z ní můžeme brát příklad mateřství, věrnosti a víry. V čem si myslíš, že jsou hlavní problémy mezi církvemi v učení o Panně Marii? Z čeho pramení? Protestant se modlí k trojjedinému Bohu a prostředník mezi Bohem a člověkem je Kristus. Katolíci přeci jenom vnímají ještě více roli Marie v tom smyslu, že se k ní modlí. Podle jejich učení se ona za nás přimlouvá v nebi. Takže ten problém je v zásadě teologický. My věříme, že se za nás přimlouvá Duch svatý, ale tím to končí. To znamená, že pro nás je Marie na stejné úrovni jako jakýkoliv jiný člověk byť je jakkoliv hodná úcty, ale nemůžeme se k ní modlit. 57
Myslíš si, že je Marie velkým problémem pro ekumenismus a že tyto problémy negativně ovlivňují vztahy mezi církvemi? Já myslím, že ne. Dnes církev v České Republice ví, kde je jiná. Například náš sbor je důkazem toho, že ekumena je možná. Že o některých věcech víme, že o nich mluvit můžeme, ale že je nemůžeme vyznávat stejně. Jsou zde nějaké hranice, ale ty pro nás nejsou zásadní, abychom se neměli rádi. Pak je možná spolupráce. Myslím si, že oni mají jiné poznání a to je v pořádku. Naprosto si nemyslím, že by to měl být nějaký zásadní problém. Někdy se z malého problému dělá velký.
Myslíš si, že se dá tento problém nějak řešit? Ne. To je neřešitelný, protože podle učení katolické církve je učení koncilů a písma na stejné úrovni. To je jako pro nás zrušit Písmo a to nejde. Pro nás je nemyslitelné, aby se toto dostalo na úroveň autority písma.
58
Ondřej Paulus Student ETS
Je pro tebe Marie důležitá a v čem? Pro nás obecně není Marie moc výrazná postava a spíše se dává jako příklad poslušnosti a pokory. Pro mě osobně je však Marie hodně důležitá, a to především kvůli dvěma věcem. Za prvé, že byla panna a potom také, že uvěřila v Ježíše i ona. Protože kdyby nebyla panna, tak Ježíš nemůže být Boží Syn. To je teologicky naprosto zásadní, protože nevěřit, že Marie byla panna před tím, než počala Ježíše, pak si myslím, že nedává smysl věřit, že Ježíš zemřel za moje hříchy a nemohl být Bůh. A druhou věcí je to, že v evangeliích je napsáno, že ona uctívala Ježíše, jako Božího Syna. To je pro mě velká věc, protože to byla jeho matka, vychovávala ho, znala ho, celou dobu s ním žila. To je pro mě veliké svědectví. Takže kvůli těmto věcem je pro mě zásadní. Také je dobrý příklad poslušnosti. I těch málo zmínek, které o ní máme v evangeliích, jsou super. Další věc, která mě zaujala, je ta, že Marie v té době musela být velice mladá, mohlo jí být tak čtrnáct let, kdy v té době byly židovské dívky na vdávání. Neumím si představit, že holky od nás v tomto věku by musely řešit, to co Marie. Je to velké. Je vidět, jak jí Bůh věřil.
Je Marie vzorem pro vaše věřící v církvi? Ovlivňuje je nějak? O Marii se moc nemluví, což je škoda. O Vánocích se zmíní, ale nepamatuji si, že bych slyšel v kázání nebo v konverzaci o Marii, že by ji dávali jako příklad. Myslím si, že je to škoda a nevím, čím to je. Jestli tím, že jsou postavy v Bibli, které jsou větší, například David, Mojžíš, Pavel a na Marii se zapomíná, protože její příklad není tak veliký nebo je braná jen jako nějaká figurka v příběhu? Nevím. Třeba mi přijde, že se víc přemýšlí o pastýřích nebo o mudrcích, než o Marii. Je to škoda.
Zajímal ses někdy o to, jak Marii vnímá katolická církev? Jak ji podle tebe vnímá? Nikdy jsem se o to nezajímal cíleně, ale tím, že studuji teologii, tak jsme se o tom bavili, ale stále to bylo z pohledu protestantských církví. Musím uznat, že do té doby, než jsem se na toto téma bavil s katolickým knězem, což je asi tři měsíce zpátky, tak jsem měl nepravdivou představu o tom, jak Marii vnímá katolická strana. Mně přišlo, že katolíci si myslí, že je to taková čtvrtá osoba do Boží trojice. Rozhovor s tímto katolickým knězem mi změnil můj 59
pohled na tuto věc. Když jsem se ho ptal, co si o tom jako katolík myslí, řekl, že pro ně není něco jako polobohyně, ale že si ji Bůh zvláštním způsobem používá, aby skrze ni pomáhal lidem, aby lidi přicházeli k Bohu. Je jasné, že hlavně pokud nejsem z katolického prostředí, tak se ke mně dostávají takové extrémy, o kterých se často diskutuje, například zjevení nějakým dětem, které to tají, co v tom vidění bylo a pak je někdo mučí, aby to prozradily a ony to neprozradily a takové pikantnosti, ale o tom nemá cenu diskutovat, protože o tom moc nevím. Ale co mi bylo sympatické z toho co říkal, že Bůh Marii používá zvláštním způsobem, ale to neznamená, že by byla něco víc. Není to tak, že by se Marie rozhodla se teď někomu zjevit, ale že se Bůh rozhodl, že se někomu zjeví. A to mi přišlo skvělé, protože pak nemám problém v to věřit jako protestant, protože takovýchto lidí, kterých Bůh použil, bylo víc a to je i v Bibli, například proměnění na hoře.
Vidíš v něčem shodu mezi katolíky a protestanty v tom, jak Marii vnímají? Že to byla historická postava a Ježíšova matka . My máme trochu zředěnou verzi Marie. V to, co věříme my, tak věří také katolíci, ale oni mají ještě něco navíc. Například to, co není úplně v Bibli . To, v co věřím já, tak katolíci věří taky a přijde mi, že to jsou ty zásadní věci.
V čem si myslíš, že jsou hlavní problémy mezi církvemi v učení o Panně Marii? Z čeho pramení? Historicky to chápu, že reformované církve stojí jenom na Bibli, kdežto katolická církev stojí na Bibli a na tradici. To si myslím, že je ten základ. Obecně protestanti nikdy nemůžou věřit v to, co není v Bibli. I když je to dobré, i když by se nám to líbilo . Ono to však takto ve skutečnosti nemusí fungovat. Spousty církví ti může říct plno hloupostí, které v Bibli nejsou, proto to není tak jednoduché. My protestanti máme v sobě to, že musíme stát na Bibli a tradice pro nás může znamenat jen nějaký dobrý příklad. Jo, studujeme dějiny výkladů, jak to vykládal Kalvín, Augustin atd., protože je to dobré, protože to jsou chytří lidi, protože Bůh se skrze ně nějakým způsobem ukázal, ale nikdy to není víc, jak Bible. Z toho si myslím, že pramení problémy. A pak z různých výkladů Písma, ale s tím bojují i protestanti mezi sebou.
60
Myslíš si, že je Marie velkým problémem pro ekumenismus a že tyto problémy negativně ovlivňují vztahy mezi církvemi? Myslím si, že Marie je jeden z důvodů, proč je takový odstup mezi církvemi. Je to jeden z problémů, které vytváří chladno mezi církvemi. Není to takový problém, že bychom se dneska za to mlátili Biblí , ale vytváří to odstup.
Myslíš si, že se dá tento problém nějak řešit? Otázka je, jestli je důvod to řešit. Člověka asi jako první napadne, že bychom to měli řešit, protože jsme křesťané a máme se rádi. Ale já nevím, jestli je dobré to vyřešit. Samozřejmě pokud ti odpovím jako protestant, tak řeknu, že by se to mělo řešit tak, že se podíváme do Bible, co tam je napsané, ale to by bylo arogantní řešení nás protestantů, kteří bychom řekli, vy máte ten problém a vyřešte si to a buďte biblický. A něco podobného by mohli říci i katolíci. Ale otázka je, kam tím míříme, co je naším společným cílem. Celkově s ekumenou, si myslím, že pokud není naším společným cílem například nějaká sociální pomoc, tak si myslím, že není důvod proč spolupracovat. Je dobré, že jsme odlišní, každý může mluvit k jiným lidem a každý zaujme jiný typ lidí. A ty základy máme stejné. A jestli Marie byla hříšná nebo bezhříšná, to nakonec není podstatné pro spásu. Takže podle mě pokud není společným cílem spolupráce na nějakých misiích nebo modlitební boj za město, tak si myslím, že není důvod, protože se na tom neshodneme. Každý máme jinou vizi, každý jdeme určitým způsobem, ale to neznamená, že jedni jsou lepší a jedni horší. Je dobré mít vizi, je dobré jít určitým stylem, ale nesmíme si myslet, že tu jsme pro celý svět.
61
