Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Absolventská práce Barbora Beťáková

Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce

2010

Barbora Beťáková

Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce Barbora Beťáková

Muzikoterapie s dětmi s onemocněním dýchacích cest

Vedoucí: Jana Zajícová Konzultant: Lenka Waldhegerová 2010

2

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci „Muzikoterapie s dětmi s onemocněními dýchacích cest“ zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla v případě zájmu pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla zveřejněna v elektronické podobě. V Praze dne 30.8.2010

……………………… Barbora Beťáková

3

OBSAH Úvod .................................................................................................................................5 1

Hudba jako průvodce člověka ...............................................................................7

2

Muzikoterapie .......................................................................................................11

2.1 2.2 3

Druhy a metody muzikoterapie...........................................................................11 Muzikoterapie a hudební pedagogika .................................................................13

3.1 3.2 3.2.1 3.2.2 3.3 3.4 3.4

Onemocnění dýchacích cest a muzikoterapie .....................................................15

4

Dech. ...................................................................................................................15 Onemocnění dýchacích cest................................................................................19 Astma ..............................................................................................................19 Astmatický záchvat .........................................................................................20 Léčba onemocnění dýchacích cest ......................................................................20 Asthma music .....................................................................................................21 Hra na flétnu .......................................................................................................22

4.1 4.1.1 4.2 4.3 4.4 4.4.1 8.4.2 4.5 4.5.1 4.5.2 4.6 4.6.1 4.6.2 4.7 4.7.1 4.7.2 4.8

Muzikoterapie v Olivově dětské léčebně .............................................................25 Olivova dětská léčebna .......................................................................................25 Léčebný program ............................................................................................26 Začátky muzikoterapie v léčebně s panem Václavem Ţilkou ............................26 Současná muzikoterapie v léčebně s lektorkou Lenkou Waldhegerovou.........29 Skupina předškolních děti ...................................................................................29 Průběh programu..............................................................................................30 Moje zkušenost s předškolními dětmi .............................................................34 Skupina školních dětí navštěvujících první stupeň ZŠ .......................................34 Průběh programu pro školní děti prvního stupně.............................................35 Moje zkušenost v většími dětmi ......................................................................37 Skupina ţákyň druhého stupně ZŠ a středoškolaček ..........................................38 Program pro dívky tohoto věku .......................................................................38 Má zkušenost se skupinou školaček druhého stupně ZŠ a středoškolaček......39 Skupina chlapců navštěvujících druhý stupeň ZŠ nebo střední školu ................39 Program pro chlapce tohoto věku ....................................................................39 Moje zkušenost s touto skupinou .....................................................................39 Shrnutí mého pozorování v léčebně....................................................................40

Závěr ..............................................................................................................................41 Resumé ...........................................................................................................................43 Seznam pouţité literatury ............................................................................................44 Seznam příloh ................................................................................................................46

4

Úvod Muzikoterapii s dětmi s onemocněním dýchacích cest jsem si vybrala jako téma své absolventské práce, protoţe mě hudba vţdy zajímala, a to ze všech různých pohledů. Na JABOKu jsem absolvovala šest semestrů výběrového předmětu muzikoterapie, přišlo mi tedy, ţe mám dostatečnou průpravu na to, abych se o psaní o muzikoterapii pokusila. Docházela jsem na hodiny muzikoterapie k lektorce Lence Waldhegerové do Olivovy dětské léčebny a po několika návštěvách jsem se podivila nad tím, ţe nikdo průběh těchto hodin a systém muzikoterapeutického procesu nezpracoval do písemné podoby. Cílem mé práce je zprostředkovat informace o tom, jak lze prostřednictvím muzikoterapie významně přispět k léčení onemocnění dýchacích cest. Také se pokusím shromáţdit poznatky o muzikoterapeutických metodách a technikách uplatňovaných v Olivově dětské léčebně. Chci se téţ zmínit o některých muzikoterapeutických technikách a cvičeních, které se dají pouţít k léčbě onemocnění dýchacích cest či zmírňování projevů těchto onemocnění. K sepsání práce mi poslouţila odborná literatura a mé vlastní zkušenosti nasbírané během náslechů na hodinách muzikoterapie v Olivově dětské léčebně. Ve své práci se nejprve zmíním o historii hudby, jejím vlivu na člověka a také o samotné muzikoterapii. Dále popíši techniky muzikoterapie, z nichţ některé jsou v Olivově dětské léčebně realizovány. V další kapitole se budu zabývat dechem, protoţe právě s dechem mají děti v léčebně potíţe. Diagnózou většiny dětí v Olivově dětské léčebně je astma a některé muzikoterapeutické techniky jsou tvořeny přímo pro děti s astmatem, proto jsem se rozhodla více se o něm rozepsat, a to i proto, aby čtenáři bylo jasné, co člověk s astmatem proţívá a proč je pro něj muzikoterapie důleţitá a zásadní. Budu se téţ zabývat Olivovou dětskou léčebnou, její historií a léčebným programem. Dále chci rozlišit muzikoterapii od hudební pedagogiky, protoţe vím, ţe čtenáři nemusí být hranice mezi těmito dvěma pojmy jasná. Také bych chtěla zmínit pozitivní vliv hry na hudební nástroj na člověka a popsat výhody, které skýtá hra na flétnu pro astmatické děti, ale i pro děti zdravé. Celou jednu kapitolu věnuji osobnosti Václava Ţilky, který hrál významnou roli v propagaci hry na flétnu jako metody při léčbě respiračních onemocnění ale i jako prostředku prevence těchto onemocnění. 5

V praktické části se pokusím charakterizovat muzikoterapeutický léčebný program onemocnění dýchacích cest, který vytvořila lektorka Lenka Waldhegerová. Nejprve popíši, z jak starých dětí je skupina sloţena a co je pro ni charakteristické, potom se pokusím vylíčit, jak lektorka s jednotlivými skupinami pracuje, a budu reflektovat svoji zkušenost. Zaměřím se na způsoby práce, které mají u dětí úspěch a které jsou nejefektivnější. Součástí práce je příloha, ve které jsou ukázky materiálů vyuţívaných na hodinách muzikoterapie v léčebně.

6

1

Hudba jako průvodce člověka Protoţe má hudba schopnost ovlivňovat nejen náladu posluchače, ale i jeho

tělesné funkce, byla uţ od dávných dob člověkem vyuţívána k různým účelům, o tom, jak toto vyuţívání probíhalo se zmíním níţe. Hlavní funkcí hudby je funkce estetická. Muzikolog Ladislav Šíp ve své knize s názvem Řeč tónů tvrdí, ţe „krása hudby posluchače oblaţuje, povznáší, posiluje, obnovuje jeho duševní i fyzické síly, kultivuje jeho osobnost“1. Dále plní sociální funkci. Je prostředkem sebevyjádření, a tím umoţňuje lepší komunikaci mezi lidmi, a lepší komunikaci člověka se sebou samým, pomáhá mu porozumět vnitřním procesům, pomáhá mu si tyto procesy vůbec uvědomovat. Hudba ovlivňuje duševní rozpoloţení rychleji a intenzivněji neţ kterékoliv jiné umění. Je náladotvorná, můţe zmírňovat strach a bolest a „uvolnit prapůvodní impulzy a tvůrčí instinkty, které vedou k novým a optimálnějším způsobům chování“2. Hudba ovlivňuje srdeční rytmus, frekvenci dechu a tepu, můţe léčit vysoký tlak, napětí, křeče, nespavost, problémy se srdcem a bolesti hlavy. Hudba, kterou můţeme zjednodušeně definovat jako „umění, jeţ působí na posluchače prostřednictvím tónů různě vysokých, různě dlouhých, různě silných a různě zabarvených“3, provází člověka uţ od dávných dob. Pro lepší představu o širokém uplatnění muzikoterapie, uvedeme příklady vyuţití hudby z historie. Dříve lidé věřili, ţe hudba a hudební nástroje jsou dary od bohů. „Egyptský bůh Thot údajně napsal dvaačtyřicet knih, které pojednávají o astronomii, akustice a hudbě. Byl to on, kdo vynalezl lyru. Podle Řeků hudbu a kytaru vymyslel Apollon, bohyně Athéna vynalezla flétnu a trumpetu, lyru vynalezl Hermes, římská bohyně Minerva vynalezla flétnu a Panova flétna se dodnes jmenuje podle bůţka Pana, vynálezce syrinxu. Saraswatí byla indickou bohyní hudby, vědění a řeči. Podle indiánů kmene Hopi vyzpívala Ţena-pavouk všechny ţivé formy a přivedla je tak k ţivotu.“4 Sumerové provozovali hudbu pouze k posvátným účelům. Doprovázeli své posvátné písně hrou na flétnu či lyru a bubnováním. Egypťané měli několik bohů a bohyň hudby. Hráli na loutny, příčné i podélné flétny a různé druhy bubnů a činelů. 1

Šíp 33. Šimanovský 15. 3 Šíp 14. 4 Marek 12. 2

7

Několik malých zvonků slouţilo jako ochranné amulety.5 Řekové pořádali kaţdým rokem zpěvácké olympiády. Féničané organizovali kaţdé jaro velký ohňový festival, který doprovázela hudba hraná na hoboje, činely a bubny.6 Hudba dostávala účastníky do transu. „Hudba Egypta, Babylonie, Asýrie či Frýgie a Lýdie, ale také Číny, Indie, Austrálie byla jak orgiastická, rituální, hlasitá, excitovaná, tak uklidňující, ztišující, dnes bychom řekli relaxační. Pomáhala tehdejším účastníkům rituálů dosáhnout změněných stavů vědomí.“7 V pravěkých dobách připisovali lidé hudbě magickou moc. Vyuţívali ji při léčebných rituálech, při důleţitých meznících v ţivotě členů společenství či při komunikaci s boţstvy. Rituály, které se odehrávaly skoro kaţdý den, a při kterých lidé zpívali a tančili, pomáhaly jejich účastníkům především uvolnit emoce. „Tvořivá činnost jim pomáhala udrţovat si zdravou, svěţí mysl a duševní rovnováhu.“8 V neposlední řadě hudba lidi sjednocovala. Jejich první pokusy tvořit hudbu byly prováděny tlučením holí o kameny9. Později začali vyrábět první hudební nástroje, většinou to byly kostěné flétny a bubny. Muzikoterapeutka Jaroslava Zeleiová ve své publikaci o muzikoterapii zmiňuje takzvaná paradigmata při vysvětlování účinků hudby. V této době převaţovalo magické paradigma. Lidé jednoduše věřili, ţe hudba má ozdravnou moc a to postačilo k tomu, aby byli vyléčeni. Dnes tento efekt nazýváme placebem.10 Ze starověkých záznamů o léčivých účincích hudby je nejznámější příběh o vyléčení krále Saula. Hra na harfu jej vysvobodila z deprese. Hudebních nástrojů postupně přibývalo, kromě různých fléten a píšťal se začali vyrábět také kithary. Ve starém Řecku zkoumali hudbu Pythagoras, Platon a Aristoteles. Pythagorova předsokratovská škola se řídila takzvaným matematickým paradigmatem, u kterého je při léčbě důleţitý předpoklad, ţe „pořádek (harmonie) uspořádává to, co je v nesouladu (disharmonie). Harmonie hudby můţe přispět k lidské harmonii a podobně kosmická harmonie k hudební, pokud se dodrţí proporce mezi částmi nástroje, délkou strun, řazením intervalů apod“11. Platon a Aristoteles by dali povaţovat za zakladatele

5

Marek 13. Marek 14. 7 Marek 16. 8 Šimanovský 16. 9 Šimanovský 17. 10 Zeleiová 18. 11 Zeleiová 20. 6

8

muzikoterapie, o jejich katarzním a etickém principu se zmiňuji níţe. Římané hudbou a tancem léčili uštknutí hadem, postiţený člověk tančil do vyčerpání a s potem vyplavil z těla i jed. O středověké terapii hudbou se dochovalo jen málo záznamů. Víme, ţe některá města vyuţívala sluţeb hudebníků, kteří uklidňovali nemocné.12 V této době bylo převáţně uplatňováno takzvané medicínské paradigma, hudba byla „chápána jako stimulující i uklidňující terapeutikum“13. Léčba probíhala ovlivňováním fyziologických procesů a odstraňováním tělesných projevů nemoci.14 Hudba a zpěv byl součástí většiny bohosluţeb.15 Důleţitou úlohu hrál gregoriánský chorál. Kromě toho, ţe šlo o zpívání liturgických textů, napomáhal zpívajícím v soustředění a zklidnění myšlenek. V následujících stoletích se začalo zkoumat, jaké účinky má hudba na lidskou psychiku. „V období renesance se anglický lékař Robert Burton zaměřoval na vyuţití hudby při duševních poruchách a francouzský lékař Ambroise Paré studoval moţnosti působení hudby na chirurgicky léčené pacienty.“16 V sedmnáctém a osmnáctém století se objevují první publikace zabývající se muzikoterapií a jsou zkoumány tělesné projevy poslechu hudby. Iatromusia, coţ byl název pro léčení hudbou v této době, vycházela ze „starořeckého učení o harmonii kosmu, která se promítala za pomoci hudby do ţivého organismu“17. V

průběhu

devatenáctého

století

se

hudba

začala

vyuţívat

v

některých psychiatrických léčebnách, ale později byla muzikoterapie odsuzována jako nevědecká. Po druhé světové válce se začala muzikoterapie více rozvíjet, zvláště „psychologicky orientovaná muzikoterapie“18, která vyuţívala hudbu „k redukci napětí, k vyvolání určitých emocí s cílem umoţnit komunikaci nebo prohloubit záţitky nemocného“19. „Novodobá muzikoterapie se začala po druhé světové válce rozvíjet do podoby dnešní léčebně-, speciálně-, sociálně-pedagogické a psychoterapeutické

12

Šimanovský 19. Zeleiová 24. 14 Zeleiová 24. 15 Šimanovský 19. 16 Šimanovský 20. 17 Šimanovský 20. 18 Zeleiová 25. 19 Zeleliová 25. 13

9

muzikoterapie. Dnes je muzikoterapie jako vědecká disciplína aplikovaná ve více neţ čtyřiceti zemích světa.“20 Z přehledu historického vývoje pojetí hudby vyplynulo, ţe se vyuţití hudby k léčbě během novověku plynule zformovalo v nový vědní obor - muzikoterapii. V následující kapitole se tímto oborem budu více zabývat.

20

Zeleiová 27.

10

2

Muzikoterapie Pojem muzikoterapie znamená terapii hudbou. Je to cílené vyuţívání účinků

hudby za účelem zlepšení psychické, fyzické ale i sociální a spirituální dimenze člověka. I přesto, ţe byly terapeutické účinky hudby vyuţívány uţ v dávných dobách, muzikoterapie je poměrně mladý vědní obor. Vyuţívá znalostí a zkušeností jiných oborů. Někteří odborníci ji nevymezují jako samostatný obor, ale vnímají ji jako součást psychoterapie, medicíny nebo pedagogiky.21 Podle Americké Muzikoterapeutické Asociace (American Music Therapy Association) zní definice muzikoterapie takto: „Muzikoterapie je pouţití hudby k terapeutickým cílům: znovuobnovení, udrţení a zlepšení mentálního a fyzického zdraví. Je to systematická aplikace hudby řízená terapeutem v terapeutickém prostředí tak, aby se dosáhlo kýţené změny v chování. Hudba pomáhá jedinci v rozvíjení jeho celkového potenciálu a přispívá k jeho větší sociální přizpůsobivosti. Muzikoterapie je plánovité a kontrolované pouţití hudby k terapeutickým účelům s dětmi, mládeţí a dospělými se zvláštními potřebami na základě sociálních, emocionálních, fyzických nebo duševních omezení. Při formulaci léčebných a tréninkových cílů se oslovují čtyři funkční oblasti: sociální, psychologická, fyzická a intelektuální.“22 2.1

Druhy a metody muzikoterapie Muzikoterapeuti mají mnoho moţností, jak muzikoterapii realizovat. Z hlediska

aktivity klienta v muzikoterapeutickém procesu mohou vyuţít muzikoterapii aktivní, kdy se klient do procesu aktivně zapojuje, nebo muzikoterapii receptivní, při které klient hudbu pouze poslouchá nebo při ní tančí, maluje, pracuje či si čte. Oba tyto typy muzikoterapie mohou probíhat ve skupině, či individuálně. Lze vyuţít jednu ze čtyř metod, které uvádí autoři knihy Základy muzikoterapie Jiří Kantor a Jana Weber.

21 22

Zeleiová 41. Weymann in Zeleilová 28.

11

Jsou to: hudební improvizace hudební interpretace kompozice poslech hudby Hudební improvizace je metoda, při které klienti vytvářejí hudbu bez předchozí přípravy či bez předlohy. Hrají na nástroje, na tělo či zpívají. Při improvizaci mají naprostou svobodu vyjadřovat se, jak chtějí. Tento způsob jim pomáhá uvolnit emoce a vyjádřit to, co slovy popsat nemohou. V průběhu individuální improvizace vycházejí na povrch klientovy problémy. Skupinová improvizace pomáhá odhalovat klientovy sociální dovednosti, mapuje také klientovo chování ve skupině, které dotváří jeho osobnost.23 Hudební interpretace vede klienta k hraní či zpěvu na základě předem daného modelu. Protoţe je zde omezení spontánnosti klienta, nedá se říci, ţe by tato metoda byla zaměřena na rozvíjení kreativity. Rozvíjí se zde paměť, pozornost, senzomotorické dovednosti, schopnost sdělovat a sdílet své myšlenky a pocity, a schopnost vcítění se. Posiluje se adaptivní chování a zlepšují se sociální dovednosti.24 Kompozice hudby je skládání písní, psaní textu nebo jakékoliv utváření hudebního produktu. Klient rozvíjí svoji tvořivost a hravost, schopnost rozplánovat si činnost a zaznamenat si vnitřní proţitky. Komponování hudby ve skupině podporuje schopnost spolupráce a sdílení pocitů, myšlenek a zkušeností s ostatními. Poslech hudby umoţňuje klientovi být pasivní. Dochází zde k uvolnění nebo naopak povzbuzení klienta, je rozvíjena schopnost naslouchání a můţe být klientovi navozena určitá nálada,25 s tímto efektem hudby je spojen takzvaný etický a katarzní princip.

23

Bruscia in Kantor, Lipský, Weber 185. Kantor, Lipský, Weber 194. 25 Kantor, Lipský, Weber 201. 24

12

Dva významní řečtí myslitelé Platón a Aristoteles se uţ ve své době zabývali účinky hudby na člověka. Platón upřednostňoval navozování určité nálady hudbou, která tuto náladu vyjadřuje. To znamená, ţe pokud chceme dosáhnout zlepšení nálady u určitého člověka, pustíme mu veselou hudbu. Říká se tomu etický princip. Naproti tomu Aristoteles uznával takzvaný katarzní princip, kdy navození určité nálady dosahujeme hudbou, která vyjadřuje opačnou náladu, neţ které chceme dosáhnout.26 Pokud má někdo splín, pustíme mu hudbu, která je melancholická a pomocí toho podpoříme odplavení špatných pocitů. Při realizaci této metody je potřeba dát pozor při výběru hudby. Některým lidem se při určité hudbě vybaví vzpomínky na některé ţivotní události, které nemusí být příjemné. Tyto vzpomínky či myšlenky mohou rozhodit klientův psychický stav a to pro terapeutický proces nemusí být ţádoucí. V hodinách muzikoterapie v Olivově léčebně jsou vyuţívány metody hudební interpretace a poslech hudby. Děti hrají písně z písemných nebo z notových zápisů, a tím, ţe hrají, se učí správně dýchat. Rozvíjí dovednosti, o kterých jsme se zmínili výše, a zlepšují svůj zdravotní stav. Pokud píseň nezní tak, jak by měla, je to pro ně nejlepší zpětná vazba. Poslouchají hru ostatních dětí a i z jejich chyb se učí, jak hrát lépe. 2.2

Muzikoterapie a hudební pedagogika

Muzikoterapie a hudební pedagogika se v hodinách muzikoterapie v Olivově dětské léčebně prolínají. Nyní se na tyto dva pojmy zaměřím. V této kapitole je charakterizuji a vystihnu, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Hudební pedagogika je zaměřena na rozvoj hudebních schopností, hudebního sluchu a na vzdělávání v hudební teorii. Ţáci se učí noty a učí se jak podle nich hrát na hudební nástroj27 nebo zpívat. Cíl působení hudebních pedagogů je proto hudební povahy. V muzikoterapeutickém procesu není důleţité, jestli klient umí správně hrát na hudební nástroj. Jde spíše o to, pomoci mu prostřednictvím hudby dosáhnout zlepšení 26

Pechová 7, diplomová práce Muzikoterapie z pohledu specifických poruch učení a chování, http://theses.cz/id/e4ylpe/downloadPraceContent_adipIdno_4039. 27 Holas 60.

13

jeho zdravotního stavu. A přesně to lektorka Lenka Waldhegerová dělá. Pomocí hudby učí děti správně dýchat. Nejsou zde tedy důleţité estetické kvality hudby, nýbrţ její terapeutické kvality. Na poli muzikoterapie je důleţitý vztah muzikoterapeut – klient. Je to vztah nedirektivní. Tento vztah lze lépe navázat, pokud má muzikoterapeut na starost menší skupinu a není na něm vyţadováno, aby klienty hodnotil. A to se v léčebně děje.

14

3

Onemocnění dýchacích cest a muzikoterapie Pro lepší představu o tom, jak muzikoterapie při léčbě onemocnění dýchacích

cest funguje, se zmíním o dechu jako takovém, o onemocněních dýchacích cest, které jsou léčeny v Olivově léčebně, a popíši muzikoterapeutický model, který pomáhá zmírňovat průběh těchto onemocnění.

3.1

Dech Dýchání je jednou ze základních ţivotních funkcí. Zatímco bez jídla můţeme ţít

aţ měsíc a bez vody několik dnů, bez přísunu kyslíku umíráme jiţ po několika minutách. Prvním nadechnutím začal náš ţivot po narození a posledním vydechnutím náš ţivot skončí. Jogíni věří, ţe s kaţdým dechem přijímáme kromě kyslíku i kosmickou energii, a ţe délka ţivota je určena počtem nádechů a výdechů. Zpomalením a prodlouţením kaţdého nádechu a výdechu si prodluţují ţivot. Pokud prodlouţíme svůj nádech a výdech, vyuţijeme celou nebo téměř celou kapacitu plic, dosáhneme tím největšího moţného okysličení celého těla. Všechny buňky v těle dýchají a díky tomu se mohou obnovovat a vylučovat odpadní látky. Pokud se naučíme správně dýchat, náš dech nám bude slouţit k lepšímu vyuţití našich sil a to jak fyzických tak i mentálních.28 Hlavním dýchacím orgánem jsou plíce, které se skládají z pravého a levého plicního křídla. Jejich objem je u dospělého člověka pět aţ sedm litrů. Při nadechování vchází do těla asi čtvrt litru kyslíku, který přes plíce putuje do krve. Při vydechování z těla odchází oxid uhličitý. Velmi důleţitou funkci v procesu dýchání má bránice, coţ je velký, příčně pruhovaný vnitřní sval ve tvaru kopule, který odděluje hrudní dutinu od dutiny břišní. Bránice spolu s vnějšími meziţeberními svaly zajišťuje nádech při tělesném klidu. Výdech je obstaráván vnitřními meziţeberními svaly a pruţností plic.29 Při zvýšení potřeby kyslíku se nepatrným sníţením bránice vytvoří více prostoru v hrudní dutině, plíce se mohou více roztáhnout a přijmout více vzduchu. Bránici zapojujeme, kdyţ se smějeme, i kdyţ se lekneme. Zlidovělé věty „to jsem si oddechl“ nebo „to

28 29

Zikešová 12. Coblenzer, Muhar 110.

15

nerozdýchám“ naznačují, ţe dech a s ním související pohyby bránice jsou silně spojeny s našimi pocity a jejich proţíváním. „Dýchání je jediná biologická funkce, která probíhá právě tak automaticky, jako můţe být ovládána vědomě.“30 Pokud se na dech nezaměřujeme, spíme nebo jsme v mdlobě, řídí jej centrum dechu v mozkovém kmeni. Tyto oblasti nervů řídí jak hloubku dechu, tak i frekvenci dýchání.31 Můţeme jej ovšem ovlivnit, pokud se na to zaměříme. Můţeme dýchat do břicha, do hrudníku nebo do klíčních kostí. Můţeme dýchat povrchně v krátkých intervalech, nebo uvolněně a hluboce, pokud se chceme například zrelaxovat. Můţeme dýchat nosem či ústy. Pokud dýcháme nosem, vzduch se čistí od různých nečistot či choroboplodných zárodků. Děje se tak díky řasinkám, které jsou součástí sliznice nosu a které nečistoty zachycují. Vzduch se zde ohřívá a zvlhčuje. V nose sídlí orgán čichu, který nám pomáhá rozpoznat, ţe se nacházíme ve špatném prostředí či v nebezpečí32, například při poţáru. Naše tělo a především náš nos je uzpůsoben k tomu, abychom jím dýchali. Dýchání ústy je nepřirozené a nezdravé. Většina z nás dýchá povrchně, to znamená, ţe se nadechuje pouze do horní části hrudníku. Špatné dýchání můţe mít mnohé důsledky. Jak píše pan profesor Jan Svozil v knize o dechových cvičeních: „Kyselina uhličitá nacházející se v krvi tepen ve 3438%, v krvi ţil ve 43-48%, přechází v plících do vzduchu v nestejném mnoţství. Náleţitým dýcháním podporuje se uvolňování, při povrchním dýchání nastává částečné zadrţení, coţ způsobuje přesycení krve kyselinou uhličitou, to mívá za následek: váznutí kyseliny močové, zúţení tepen, líný oběh krevní, překrvení ţil a srdce, dráţdění nervů, mrazení ranní, váznutí krve v dolních končetinách. Slabost, únava, bolení hlavy, migréna a ospalost u dívek a ţen bývá téţ příznakem přesycení kyselinou uhličitou.“33 Z toho vyplývá, ţe mnohých obtíţí, které nás trápí, se dá zbavit, pokud se naučíme správně dýchat. Navíc, pokud se naučíme správně dýchat, posílíme dýchací svaly a podpoříme tak správné drţení těla.

30

Coblenzer, Muhar 3. Schad, Haufs 15. 32 Zikešová 13. 33 Svozil 7. 31

16

K naučení se správnému dýchání můţeme provádět různá relaxační cvičení z jógy, dělat různá dechová cvičení, hrát na dechové nástroje nebo se pro začátek na svůj dech zaměřit a vnímat kdy a proč dýcháme do různých částí plic, jestli nám dech pomáhá, nebo nás jeho špatné provádění omezuje. V Olivově dětské léčebně je nácvik správného dýchání spojeno s hraním na příčnou flétnu. Dýchání můţeme rozdělit podle oblasti plic, do které dýcháme na: břišní dýchání hrudní dýchání podklíčkové dýchání Břišní dýchání je nazýváno také abdominálním dechem, dolním a bráničním. Děje se při zapojení břišních svalů a vzduch při něm putuje aţ do nejspodnější části plic. Při nadechování do břicha zpevňujeme břišní stěnu a bránici. Tím, ţe zaplníme vzduchem celé plíce, dosáhneme maximálního okysličení těla a zároveň pocítíme výrazné uvolnění. Pokud chceme tento druh dýchání procvičovat, je dobré si pomoci představou, ţe naše břicho je jako balónek, který dechem nafukujeme a vyfukujeme. Pokud si poloţíme dlaně na břicho, můţeme pozorovat, jestli se nám zvedají a tím kontrolovat, zda cvičení provádíme správně.34 Tento druh dýchání trénují za pomocí hry na flétnu a různých dechových cvičení děti v Olivově dětské léčebně. Tento typ dýchání je ovšem vhodný i pro zdravé děti. Působí preventivně proti astmatu a podporuje správné drţení těla. Protoţe je trénování břišního dýchání obtíţné, a to zvláště pro děti, zmíním jogínskou polohu nízkého zajíce, při které dítě nebo dospělý, který tuto polohu provádí, automaticky dýchá do spodní části plic. Při provádění této polohy si sedneme na paty a opřeme se o předloktí, lokty se při tom dotýkáme kolen, dlaně máme poloţeny na zemi a prsty jsou u sebe. Je důleţité, aby hlava byla v prodlouţení páteře. Nezakláníme ji a neskláníme ji k zemi. Je třeba, aby dech začínal v přední části, směřoval do boků a končil v zádové části. Výdech začíná v zádech a pokračuje opačným směrem neţ nádech. Při provádění tohoto cvičení je třeba kontrolovat, zda děti správně dýchají, a to tak, ţe přiloţíme dlaně k jejich bokům a pociťujeme, zda se ţádoucí oblasti naplňují vzduchem.35 34 35

Friesová 10. Zikešová 19.

17

Hrudní dýchání – (interkostální) neboli dech střední činíme zapojením meziţeberních a zádových svalů a dýcháme jím do střední části plic. Pokud dýcháme pouze do hrudníku, nevyuţíváme plnou kapacitu plic a nedosáhneme dostatečného uvolnění například v rozčilení. Na druhou stranu hrudní dech ovlivňuje pozitivně činnost srdce a zásobuje ţaludek.36 Pro nácvik hrudního dýchání dobře poslouţí poloha středního zajíce, která směřuje dech do oblasti střední části plic. Sedíme na patách jako u nízkého zajíce. Dlaně poloţíme na zem před kolena tak, aby vzdálenost mezi dlaněmi odpovídala šíři našich ramen. Paţe nekrčíme a záda jsou rovná. Hlava je opět v prodlouţení páteře. Dech by měl opět směřovat odpředu do boků a poté do zad. Výdech směřuje opačným směrem. Při kontrole poloţíme jednu dlaň na hrudník a druhou na záda.37 Podklíčkové dýchání – (claviculární) neboli dech horní provádíme mírným zvedáním ramen. To nám umoţní nadechnout se pod klíční kosti, kde se nacházejí horní hroty plic. Jde o dech povrchní, přesto je důleţité jej umět provádět pro plné zaplnění plic. Horní dech zásobuje kyslíkem hlavu. Tento typ dechu byl běţný v dřívějších dobách u ţen, které nosily šněrovací korzety, které neumoţňovaly hrudníku roztáhnout se. Lidé s astmatickými potíţemi tento typ dechu neumí provést, protoţe mají „tuto část plic v trvalém nádechu. Vzduch v hrotech necirkuluje, a to je původ jejich potíţí“38. Astmatici mají pocit, ţe se nemohou nadechnout, ale problém je v tom, ţe nemohou vydechnout. Dobrým způsobem, jak se naučit dýchat pod klíční kosti, je cvičení zvané klíčkové bastriky. „Bastriky jsou speciální dechové praktiky pouţívané k čištění organismu, posílení a povzbuzení energie v těle.“39 Pro provádění klíčkové bastirky je dobré sedět na patách. Rozpaţíme ruce a ohneme je v loktech a ruce sevřeme v pěst s palci uvnitř. Lokty drţíme v úrovni ramen. Při nadechnutí nosem zvedáme lokty nad ramena. Poté rychle a silně vydechneme ústy a zároveň spustíme lokty a přitiskneme je k tělu. Cvik opakujeme podle potřeby.40

36

Zikešová 14. Zikešová 20. 38 Zikešová 16. 39 Zikešová 30. 40 Zikešová 36. 37

18

Většině z nás by postačilo uvědomit si, ţe dýchá příliš povrchně a rychle. Pro zlepšení dýchání by stačilo zacvičit si několikrát za týden pár dechových cvičení. Ovšem někteří lidé mají závaţná onemocnění dýchacích cest, která vyţadují návštěvy léčeben a dlouhodobou a soustavnou práci s dechem. V další kapitole se o takovýchto onemocněních zmíním.

3.2

Onemocnění dýchacích cest

Onemocnění dýchacích cest mohou být alergická, nealergická, infekční a neinfekční. Mezi nejběţnější onemocnění patří astma, alergické rýmy a zánět průdušek. Tato onemocnění jsou provázena dechovými obtíţemi, jako jsou dušnost a namáhavé dýchání. Podrobněji se rozepíši pouze o astmatu, protoţe je diagnózou většiny dětí v léčebně a jeho výskyt stoupá i v běţné populaci. 3.2.1 Astma Astma41 je onemocnění, při kterém „dochází k dlouhodobému zánětu stěn dýchacích. Po kontaktu s určitými podněty se stěny zuţují a vyvolávají tak často záchvatovou dušnost.Vdechování vzduchu většinou není narušeno. Toto zúţení je proměnlivé a není nevratné“42. Přesto, ţe se o tomto onemocnění zmiňují jiţ čínské písemné záznamy z doby tisíc let před Kristem43, můţeme konstatovat, ţe astma je nemocí dnešní doby. V souvislosti se zhoršováním stavu ţivotního prostředí, znečistění ovzduší a zvyšování počtu automobilů na jednoho obyvatele, začal vzrůstat výskyt alergií a astmatu v populaci. Astma dnes postihuje 8 % populace.44 Mezi symptomy patří: „nárazově se objevující dušnost, kašel, suché chrčivé zvuky jako skřípání, hvízdání nebo bručení a prodlouţená doba výdechu, pocit tísně v hrudním koši, sklovitý vazký hlen“45. 41

Slovo astma pochází z řeckého asthma, coţ znamená těţké oddychování. Schad, Haufs 7. 43 Kašák, Pohunek 12. 44 Dokument České televize s názvem Léčba astmatu včera a dnes; http://www.ceskatelevize.cz/program/diagnoza/133-lecba-astmatu-vcera-a-dnes/video/. 45 Schad, Haufs 21. 42

19

Je známé alergické a nealergické astma. Jednou z příčin alergického astmatu jsou genetické poruchy, které způsobují poruchu imunitního systému. Ten reaguje i na látky, které jsou pro ostatní neškodné. Takovýmto reakcím se říká alergické. U dětí alergických rodičů je mnohem více pravděpodobné, ţe onemocní astmatem. Zánětlivé reakce, které jsou projevem alergického astmatu, jsou v podstatě reakcí na alergen. Děti, které byly narozeny císařským řezem, onemocní astmatem tohoto typu častěji. Opět to souvisí s imunitním systémem, protoţe dítě se při porodu přirozenou cestou setkává s jinými bakteriemi. Podstatné pro rozvoj nemoci je období novorozenecké a kojenecké, protoţe tehdy se dotváří imunitní systém jedince. Další příčinou je zhoršený stav ţivotního prostředí, především ovzduší. Je prokázáno, ţe pasivní kouření v domácím prostředí zvyšuje riziko onemocnění astmatem. Se stavem ţivotního prostředí je silně provázáno astma nealergické, u kterého vzniká astma reakcí na látky tělem jinak běţně tolerované. Na příklad výfukové plyny, prach, kouř nebo smog. Touto formou astmatu trpí většinou dospělí lidé. Také virová infekce dýchacích cest můţe vyvolat astmatické onemocnění.

3.2.2 Astmatický záchvat

Astmatický záchvat můţe být zapříčiněn například roztoči, cigaretovým kouřem, prachem z postelí, zvířaty, pyly stromů a trav, nachlazením, plísněmi,46 ale někdy stačí stres či krátkodobá zátěţová situace. Astmatický záchvat se projevuje tísní na hrudi, kašlem a pískavým dýcháním. Stěny dýchacích cest jsou oteklé, průdušky se zuţují a tvoří se vazký hlen, tím se zhoršuje proudění vzduchu do plic a z plic.47 Někdy můţe astmatický záchvat ohrozit nemocného na ţivotě. 3.3

Léčba onemocnění dýchacích cest

Onemocnění dýchacích cest se léčí medikamentózně a v rámci moţností (v místě bydliště nemocného či v léčebně) je doplněna fyzioterapeutickou péčí, která zahrnuje různá cvičení. Zmíním se podrobněji o léčbě astmatu.

46 47

Špičák, Kašák, Pohunek 10. Špičák, Kašák, Pohunek 9.

20

Nejdůleţitější je včas astma poznat. „Úplné vyléčení astmatu není u dospělých moţné. U kaţdého třetího dítěte se astma při včasné diagnóze a při důsledné léčbě nejpozději v dospělém věku spontánně vyléčí. Podmínky efektivní léčby astmatu jsou: prevence – vyhýbání se faktorům spouštějícím astma, medikamentózní terapie a terapeutická opatření – školení pro astmatiky, odvykání kouření, sport, psychosociální péče, rehabilitace.“48 Pokud je potřeba léků, podávají se nemocným antiastmatika, která „se dělí do dvou základních skupin :

léky úlevové s krátkodobým účinkem pro léčbu akutních příznaků, které se označují také jako léky záchranné a nebo léky první pomoci léky preventivní, protizánětlivé pro udrţovací léčbu, kontrolující astma“49.

Astma je psychosomatické onemocnění, to znamená, ţe psychický stav nemocného velmi ovlivňuje průběh a závaţnost onemocnění. Zvláště při astmatickém záchvatu je důleţité, aby dítě vědělo, ţe můţe záchvat správným chováním zmírnit a jak to udělat. Toto vědomí můţe zabránit panickému stavu a tím neumocňovat záchvat. Tomu, ţe je moţné zmírnit záchvat správným dýcháním a jak to dělat, učí děti nejen v Olivově léčebně.

3.4

Asthma music

V rámci muzikoterapie lze k léčbě onemocnění dýchacích cest vyuţít muzikoterapeutický model s názvem Asthma Music. Terapeutický model je „ucelený přístup k diagnostice, terapii a evaluaci, který zahrnuje teoretické principy, klinické indikace a kontraindikace, cíle, metodologická vodítka, upřesnění a charakteristické pouţití určitých procedurálních sekvencí a technik“50. Model Asthma music byl vytvořen Hitomim Tetonou a Shjinichim Suzukim, a vychází z tzv. Asthma gymnastic, coţ je soubor dechových cviků prováděný s dětmi trpícími astmatem. Tento model a jeho techniky jsou uzpůsobeny tak, aby se jejich prostřednictvím naučily děti pouţívat břišní neboli abdominální dech, díky němuţ mohou samy zmírnit či úplně zabránit

48

Schaud, Haufs 85. http://www.jersywoo.com/medicina/pediatrie-astma-bronchiale-u-deti.htm 50 Bruscia in Kantor, Lipský, Weber 205. 49

21

astmatickému záchvatu. Léčba astmatu za pomoci tohoto modelu je tedy zaloţena na podobném principu jako muzikoterapie v Olivově dětské léčebně. Rozdíl je ten, ţe při provádění tohoto modelu se pracuje se zpěvem. Nehraje se zde na ţádný hudební nástroj. Nácviku správného typu dýchání dopomáhá „technika zpěvu s prodluţovanými notami“51 a „technika zpěvu s ostře vyráţenou hláskou s“52. U techniky zpěvu s prodluţovanými notami vycházejí autoři z přesvědčení, ţe pokud dospělý člověk vypouští při zpěvu dech z plic po dobu delší neţ dvanáct sekund, zapojí při tom ţádoucí břišní dech. Pokud tuto techniku provádí dítě, většinou stačí kratší doba neţ daných dvanáct sekund. Je zapotřebí tiché, pomalé a melodické písně, která je rozdělena na několik frází, které na sebe navazují a je prodlouţena poslední slabika dané fráze. Pokud fráze písně trvá dostatečně dlouhou dobu, klient začne sám od sebe pouţívat dolní dech. Technika zpěvu s ostře vyráţenou hláskou s je zaměřena na nácvik lepšího uvědomování si a následného ovlivňování hloubky a rychlosti břišního dýchání. Při této technice se vyuţívají spíše rychlejší a rytmické písně. Cvičení probíhá tak, ţe jednotlivé slabiky písně jsou nahrazeny samohláskou s, kterou klienti ostře vyslovují. Pokud je slabika delší, můţe být rozdělena na víc krátkých s nebo se dá některá část zpívat v původním znění. Protoţe tento typ dýchání úzce souvisí s pohybem bránice, je dobré se zaměřit na to, jaký pocit v oblasti bránice klienti při provádění této techniky mají. Po dostatečném procvičení obou technik se přechází ke zpěvu písní s původními slovy, při němţ by klienti měli přirozeně zapojovat břišní dech.53

3.4

Hra na flétnu

Zobcová flétna je dechový nástroj, který má rozprostřeny otvory v přesně určených vzdálenostech. Jsou flétny různých tvarů a velikostí. Kromě dřevěných fléten jsou i plastové. Flétna se skládá z hlavice, těla a noţky. „Základní uspořádání zobcové flétny se vyvinulo před desítkami tisíc let. Podobné dechové nástroje vyráběli lidé na celém světě a hráli na ně.“54 Nejstarší flétna na světě byla nalezena ve Slovinsku 51

Kantor, Lipský, Weber 214. Kantor, Lipský, Weber 214. 53 Kantor, Lipský, Weber 214. 54 Ben-Tovim, Boyd 48. 52

22

v hrobě pravěkého člověka. „Byla vyrobena z medvědí kosti a umístění otvorů k překvapení muzikologů odpovídá stupnici, z níţ vycházela evropská hudba. Nástroj je starý přes 43 000 let.“55 Podle Řeků vynalezla flétnu bohyně Athéna. Výhodou flétny je, ţe se drţí příjemně a pohodlně. Hraje se na ni snadněji neţ na jiné hudební nástroje. V začátcích hry je pro vydání tónů zapotřebí pouze prstů levé ruky, coţ zvládne většina šestiletých dětí. Má malou spotřebu vzduchu, a proto je vhodná i pro menší děti. Není zde potřeba znát noty a učit se číst notový zápis. Problémy se čtením not způsobuje u některých dětí ztrátu jejich motivace. Tón je vydán kombinací fouknutí vzduchu (za pomocí slabiky dů) do hlavice a zakrytím příslušných otvorů. Nic víc není zapotřebí a proto není nutné, aby mělo dítě hudební sluch. Navíc, na dřevěné dechové nástroje se dá hrát v určitou chvíli pouze jeden tón. Dítě proto čte notový zápis (nebo jiný způsob zápisu) docela snadno a nedělá mu potíţe si jej zapamatovat.56 Díky tomuto jednoduchému způsobu hry, dělají děti rychlé pokroky. To je výhodné, protoţe děti většinou chtějí mít pocit, ţe se rychle učí. To, ţe vidí ve své práci výsledky je silným motivačním prvkem a vede k zvýšení jejich sebevědomí. Flétna je zvláště vhodná pro děti s dýchacími obtíţemi proto, ţe je to nástroj dechový a děti se pomocí hry učí s dechem pracovat, ale také proto, ţe ke hře je zapotřebí vynaloţit jen málo energie.57 Děti se proto nenamáhají a nevyčerpávají náročnými pohyby a mohou se plně soustředit na svůj dech a koordinaci pohybů. Hraním se posilují svaly bránice a správná technika dýchání, která je nutná i pro mluvu. Trénuje se téţ jemná motorika, která je důleţitá při psaní. Pročišťují se dýchací cesty a zvyšuje se jejich kapacita. Flétnu mohou skoro všechny děti vyuţít jako přípravný hudební nástroj.58 A dalším plusem je, ţe zobcová flétna je ze všech ostatních nástrojů cenově nejdostupnější.

Problémy mohou nastat, pokud dítěti není příjemné vkládání flétny do úst, a také pokud má problém s kontrolovaným dýcháním a vyčerpává ho to. Dalším problémem můţe být chvíle, kdy je potřeba pro pokročení ve hře zapojit i pravou ruku. Koordinace

55

Marek 12. Ben-Tovim, Boyd 34. 57 Ben-Tovim, Boyd 49 58 Ben Tovim, Boyd 48 56

23

prstů obou rukou společně dělá problém i mnohým dospělým.59 Protoţe je ke hře potřeba uvolnění, je překáţkou, pokud se dítě stydí nebo se necítí dobře a proto se nedokáţe uvolnit. Proto by mělo být dítěti ke hraní vytvořeno příjemné prostředí a mělo by být podpořeno jeho sebevědomí. Případně s ním lze před hraním udělat několik cviků na uvolnění krku a šíje. Pro děti je hra na hudební nástroj velmi důleţitá. Hudba často zlepšuje školní výkony dítěte.60 Při hře je zapojena a rozvíjena pravá mozková hemisféra, která je spojena s emocionalitou, intuicí a tvořivostí, rozvíjí tedy především tvořivé myšlení a „tvořivější dítě dokáţe daleko lépe koncentrovat svoji pozornost, poznává a analyzuje velmi jemné detaily vnímaného objektu. Je schopno samostatně uspořádat hierarchii prvků daného jevu, přeformulovat jej a nalézt klíčové problémy při jeho řešení. Mezi důleţité faktory tvořivosti bývá obvykle v současné hudebně pedagogické teorii a praxi zařazována emocionální a problémová citlivost, nám umoţňuje být vnímavější k vnějším podnětům. Usnadňuje nám lépe navazovat kontakty s hudbou a pomáhá do jisté míry rozvíjet i naši fantazii“61. Hrou na hudební nástroj děti podporují a rozvíjejí svou sebedůvěru, cílevědomost, trénují vlastní vůli a trpělivost.

59

Ben-Tovim, Boyd 49. Ben-Tovim, Boyd 11. 61 Holas 58. 60

24

4

Muzikoterapie v Olivově dětské léčebně Muzikoterapii v léčebně momentálně realizuje lektorka Lenka Waldhegerová,

hraní na flétnu s astmatickými dětmi však inicioval pan Václav Ţilka. Pro lepší představu o tom, jak je dnes muzikoterapie v léčebně realizována se zmíním o historii léčebny a léčebném programu, který by bez muzikoterapie nebyl kompletní. 4.1

Olivova dětská léčebna

Olivova dětská léčebna, o.p.s. se nachází v Říčanech u Prahy. Její sympatický název nemusel nikdo sloţitě vymýšlet, jmenuje se po manţelích Olivových, kteří roku 1895 zaloţili Olivovu nadaci. Následujícího roku se jim podařilo za přispění Magistrátu hlavního města Prahy postavit Dětský vychovávací ústav - vychovatelnu manţelů Olivových, která přijímala děti bez rodinného zázemí. Ústav měl původně kapacitu sto dvaceti dětí a byly přijímány výhradně děti do deseti let věku. Ředitelem ústavu se mohl podle stanov stát pouze pedagogicky vzdělaný ţenatý muţ, protoţe jeho ţena zastávala funkci hospodyně ústavu. V rámci vychovatelny byla zřízena ústavní škola se třemi třídami. Děti zde měly materiální, kulturní a duchovní zázemí. Při výchově dětí se kladl důraz na rozvíjení morální a citové stránky jejich osobnosti. Znečištění ţivotního prostředí vlivem rozvoje průmyslu v Praze a v jiných velkých městech a hospodářská krize zapříčinily zhoršení zdravotního stavu dětí. A tak byla v roce 1926 vychovatelna změněna na ozdravovnu pro oslabené děti z Praţské obce. V průběhu druhé světové války byla činnost Olivovy nadace ukončena a hrozilo, ţe ozdravovna bude obsazena Němci. Z ozdravovny se však stalo plicní preventorium, kde se doléčovaly děti po nemoci TBC a které uţ absolvovaly pobyt v nemocnici v Krči. Protoţe se proti tuberkulóze rozšířilo očkování a zároveň se zlepšily ţivotní podmínky, výskyt TBC se po válce sníţil natolik, ţe z preventoria se opět stala ozdravovna. Roku 1953 byla činnost nadace opět přerušena a její majetek byl převeden na jiné subjekty. Ozdravovna byla pod vedením státu. Roku 1968 se podařilo uchránit léčebnu před zabráním sovětskými vojsky. Dnešní podobu má léčebna od roku 1980, kdy se z ozdravovny stala léčebna dětí s nespecifickým onemocněním horních cest dýchacích. Činnost nadace byla obnovena roku 1990. V letech 1995 – 1998 bylo vybudováno pobytové oddělení pro matky s dětmi a celá léčebna se stala bezbariérovou. Roku 1998 byla zřízena obecně prospěšná společnost Olivova dětská léčebna, která

25

dnes provozuje celé zařízení. Od té doby byla léčebna rekonstruována a modernizována. Bylo rozšířeno mnoţství nabízených sluţeb o sociální program a letní ozdravné pobyty. Zdravotní zařízení se přizpůsobilo a vybavilo pro děti s dalšími typy zdravotního postiţení. Dnes v léčebně pobývají děti, které trápí „alergická onemocnění dýchacích cest, alergická a chronická onemocnění koţní, astma bronchiale všech typů, nespecifická onemocnění plic a stavy po operacích plic“62. Dále zde pobývají děti a mladiství trpící obezitou a onemocněním kosterní a svalové soustavy.63 Pobyt hradí zdravotní pojišťovny. V léčebně se nachází 124 lůţek. Léčebna je výborně vybavena a v hlavní budově se nachází mateřská a základní škola. Jednou z velkých výhod léčebny je její umístění. Z Prahy se dá příměstskou dopravou dostat do léčebny za třicet minut. Přesto je poblíţ léčebny hustý les. Je tu klid a čistý vzduch.

4.1.1 Léčebný program

Léčbu absolvují děti a mladiství mezi prvním a osmnáctým rokem. Medikamentózní terapii podstupují všichni a tato léčba je doplněna „komplexní fyzioterapeutickou péčí, která zahrnuje jednou denně otuţování, ranní skupinové cvičení, individuální léčebné metody a muzikoterapii.“64 Batolata a předškolní děti absolvují techniky bublání a míčkování. Jednou aţ dvakrát denně je pacienty inhalována Vincentka. Dvakrát týdně chodí děti na vodoléčbu a jednou týdně navštěvují saunu. Učí se téţ relaxovat. V rámci klimatoterapie jezdí děti na kolech, koupají se v bazénu a v zimním období lyţují, sáňkují či bobují.65 Ve svém volném čase s vychovatelkami zpívají, čímţ trénují svůj dech.

4.2

Začátky muzikoterapie v léčebně s panem Václavem Ţilkou

62

http://www.olivovna.cz/z_sluz.php http://www.olivovna.cz/z_sluz.php 64 http://www.olivovna.cz/z_sluz.php 65 http://www.olivovna.cz/z_sluz.php 63

26

Pan Václav Ţilka, flétnista a významný propagátor dechové rehabilitace s dětmi s dechovými obtíţemi se narodil devatenáctého září roku 1924 v Ostravě. Při studiu gymnázia v Kroměříţi začal hrát na hoboj a po čase jej vyměnil za příčnou flétnu. V roce 1943 začal studovat brněnskou konzervatoř, kterou úspěšně absolvoval a ve studiu pokračoval na brněnské JAMU, kde byl zaměstnán téţ jako pedagog. Po té studoval i na praţské AMU. Během svého ţivota působil v Českém lidovém divadle v Brně, byl členem symfonického orchestru Československého a také České filharmonie. S Českým nonetem, coţ je komorní soubor zaloţený studenty praţské konzervatoře, ve dvacátých letech dvacátého století procestoval skoro celý svět. Toho se snaţila vyuţít v šedesátých letech Státní bezpečnost, pan Ţilka však odmítl poskytovat informace o českých emigrantech a následně byl z Českého noneta propuštěn. Tou dobou jiţ působil na plzeňské konzervatoři a byl uměleckým vedoucím studentského sboru Collegium di flauti, který zaloţil. Dále působil v Moravském dechovém kvintetu a v Praţském duu, kde hrál s harfenistkou Libuší Váchalovou a poté s Dagmar Platilovou. Získal třetí cenu Světového festivalu mládeţe v Praze, druhé místo na Mezinárodní soutěţi o cenu Antonína Rejchy v rámci Praţského jara a Řád Zlatého srdce Svazu invalidních dětí.66 Roku 1976 inicioval cyklus netradičních výchovných koncertů pro děti a mládeţ s názvem Dřevěná píšťalka.67 Po té, co se mu dostaly do ruky materiály o terapeutickém projektu amerického lékaře, nabízené pro rehabilitaci malých astmatiků a alergiků navázal s novým projektem s názvem Léčivá píšťalka. Byl uchvácen tímto novým způsobem rehabilitace. Sám popisuje efekt hraní na zdraví a stav pacientů. „Všichni kolem vidí, jak se jim sniţuje počet záchvatů dávivého kašle, jak se jim vyrovnává hrudník. Hluboké brániční dýchání pomáhá sniţovat závaţnost onemocnění. Jejich psychika se vylepšila. Odrostlejší z nich milují hudbu, v orchestru muzicírují s nesmírným potěšením.“68 A tak kromě realizace rehabilitačních sezení zpracoval myšlenky amerického alergologa téţ v učebnici s názvem Veselé pískání – zdravé dýchání, kde popisuje, „jak hrou na zobcovou flétnu vyfoukávat astma, jak relaxovat krční svaly, aby vady řeči, koktavost a chronická chraptivost přestaly trápit děti“69 a podrobněji rozpracovává výuku hry na flétnu. Začal organizovat letní semináře pro

66

Tomanová 9, bakalářská práce Václav Ţilka a jeho úsilí o vyuţití zobcové flétny při léčení astmatu, http://is.muni.cz/th/23016/ff_b/ 67 Ţilka, Jak se dělá muzikant, 7. 68 Ţilka, Jak se dělá muzikant, 31. 69 Ţilka, Jak se dělá muzikant, 30.

27

rodiče s dětmi a s prof. Nachmüllerovou a pedagogy ústavní mateřské a základní školy začal učit děti hrát na zobcovou flétnu v léčebně v Říčanech u Prahy.70 Spolupracoval i s odbornicí na brániční dýchání paní doktorkou Evou Čadkovou. Kromě učebnice hry na flétnu vydal knihy Kamera v dur, Hudební zálety Cyrila Boudy a Jak se dělá muzikant, kde mimo jiné popisuje své zkušenosti pedagoga a záţitky z cest. Pan Václav Ţilka zemřel 13. dubna roku 2007, bylo mu dvaaosmdesát let.

70

Ţilka, Veselé pískání – zdravé dýchání, 5.

28

4.3

Současná muzikoterapie v léčebně s lektorkou Lenkou Waldhegerovou

V současnosti v Olivově dětské léčebně vyučuje hru na flétnu lektorka Lenka Waldhegerová,

která

má

absolvovala

střední

pedagogickou

školu.

Dětem

s onemocněním dýchacích cest se věnuje uţ osm let. Inspirovala se knihou pana Václava Ţilky a později začala nacházet nové zvuky a způsoby hry na flétnu, které děti baví, a které se dají vyuţít v pohádkách hraných s nejmenšími dětmi. Říká, ţe nejdůleţitější je, aby děti dýchaly. Jedním ze způsobů, jak k tomu děti přimět, je hra na flétnu. Hraní na flétnu není náročné, a proto se na ni učí hrát děti uţ v raném dětství. Děti se pomocí hry na flétnu v kombinaci s dechovými cvičeními, která dělají během pobytu v léčebně, naučí správně dýchat, naučí se pracovat s dechem a ovlivňovat jej. Při astmatickém záchvatu jim tato schopnost pomůţe získat nad situací větší kontrolu. Díky tomu, ţe o této schopnosti vědí, přestávají mít ze záchvatů strach. V léčebně, jak je zmíněno výše, pobývají děti od jednoho roku do osmnácti let. Na hodinu flétny docházejí od čtyř let výjimečně od tří, ale je potřeba, aby s takto malými dětmi na hodiny docházeli i maminky či tatínkové. Děti navštěvují kromě flétny ještě různé léčebné procedury, o kterých jsem se zmínila výše. Někdy je obtíţné utvořit skupiny, ve kterých by byly děti stejně staré a podobně schopné, a to protoţe nemají volný čas ve stejnou dobu. Nicméně v době, kdy jsem léčebnu navštěvovala, byly skupiny sloţené z dětí podobného věku i úrovně pokročilosti. Průměrná doba pobytu dětí v léčebně je jeden měsíc. Hodiny muzikoterapie v léčebně jsem navštěvovala jednou týdně po dobu tří měsíců. Pozorovala jsem způsob, jakým se zde s dětmi pracuje, jak jsou motivovány ke hře mladší a jak starší děti.

4.4

Skupina předškolních děti

Skupinu tvoří děti od tří let do šesti. Děti jsou doprovázeny rodiči, kteří dětem drţí flétnu, učí se drţet nejjednodušší tóny a krytím otvorů pro prsty pomáhají dětem hrát nejjednodušší tóny. Rodiče jsou tu také proto, aby případně děti umravňovali a

29

směřovali jejich pozornost k lektorce, ale občas jsou to maminky, kdo si povídá a ruší. Protoţe jemná motorika předškolních dětí se teprve vyvíjí, rodiče

4.4.1 Průběh programu

Program pro nejmenší děti je sloţen z jednoduchých dechových cvičení, písniček a pohádek, které děti znají nebo rády poslouchají. Pohádky upoutají jejich pozornost. Vyskytují se v nich zvuky zvířátek, které děti společně s lektorkou a s rodiči vyluzují na flétnu nebo na hlavici flétny. U nejmenších dětí, které doprovázejí maminky, a které jsou na muzikoterapii poprvé, postupuje lektorka následovně. Při prvním setkání se s dětmi i s rodiči seznámí, představí se jim a stručně jim popíše, co ţe to budou v příštích setkáních dělat. Po té jim začne vyprávět pohádku o továrně a hudebních nástrojích, které jsou v ní vyráběny. Různě s dětmi zkouší, jak jednotlivé nástroje znějí. Nikdo nemá v rukou skutečné nástroje, děti si je pouze představují a rukama naznačují, jak se na ně hraje. Vytleskávají při tom společně rytmus, který je při hraní na flétnu důleţitý. Následuje příběh holčičky Aničky, která si koupila flétničku, ale flétnička nehraje. Anička jde proto zpátky do obchodu a chce flétnu vrátit. Paní prodavačce ovšem flétna funguje. Zahraje na ni písničku Kolo, kolo mlýnský, lektorka ji zahraje, děti se snaţí ji poznat, po té, co ji poznají, si ji všichni společně zazpívají71, a řekne Aničce, ţe flétna je v pořádku. Anička je překvapená. Zjistila totiţ, ţe hudební nástroje nejsou jako rádio či televize, u kterých zmáčkneme tlačítko a ony začnou samy od sebe hrát. Děti zkoušejí foukat do flétny, lektorka je to učí dělat správně, to je za pomoci vyslovování slabiky dů. Vyslovování slabiky dů při foukání do flétny je důleţité, protoţe jazykem lépe ovládáme vzduch, který vpouštíme do hlavice a nástroj potom lépe zní. Jen za pomoci slabiky dů lze získat správný tón. Následně lektorka popisuje maminkám, jak mají děti v začátcích hraní na flétnu vést a jak hraní na flétnu zní, kdyţ do ní děti správně foukají. Následuje snaha dětí i rodičů o oddělení hlavice flétny od jejího těla. Po té děti foukají do hlavice zakryté dlaní na jejím konci a dělají mašinku. Lektorka jim počítá, jak dlouho vydrţí foukat. Na závěr hodiny dělají takzvaný tunel. Děti si sundají boty a lektorka rozloţí látkový tunel po podlaze. Děti, jedno po druhém, zahoukají do hlavice flétny, jak nejdéle to zvládnou, a prolezou

71

Do textů pohádek budu vpisovat činnost lektorky a dětí, pro lepší přehlednost tyto vstupy odliším kurzivou.

30

tunelem s vyslovováním ŠŠŠŠ. Pokud se někdo do tunelu bojí, můţe ho s vyslovováním ŠŠŠŠ obejít. V závěru hodiny lektorka ještě řekne dětem, ţe spolu hrají, aby se jim lépe dýchalo a ţe spolu budou hrát písničky, pohádky a různé legrační věci. Při druhém setkání uţ se maminky a starší předškoláci učí drţet tóny H a A. Nejprve jsou s dětmi realizována různá dechová cvičení, kterými začíná kaţdá následující hodina. Na tomto setkání se děti k mašince, kterou uţ umí, naučí ptáčka, kterého dělají pouhým foukáním do hlavice flétna. Pohybem ruky naznačují pohyb křídel ptáčka při letu. Následuje písnička o dudkovi. Písnička o dudkovi je velmi jednoduchá. Jak rytmicky tak prstokladem. Střídá se v ní tón H s tónem A a slova jsou: Du du du du dudku, kde máš svoji budku. Lektorka si vţdy vezme dítě na klín, zahraje to s ním a pak ho pošle k mamince, která to s ním zopakuje. Děti kolem pěti let uţ mají lépe vyvinutou jemnou motoriku a tak by měly zvládnout drţet tóny samy, je jim v tom ovšem pomáháno. Na třetí hodině v úvodu děti udělají pár dechových cvičení. Umí uţ mašinku a ptáčka. Po té hraje lektorka s dětmi a maminkami pohádku O kohoutkovi a slepičce. Tato pohádka má výhodu, ţe se dá hrát s dětmi různého věku. Podle věku a schopností dětí se v pohádce vyskytují různé způsoby hraní na flétnu. Úplně nejmenší děti vydávají zvuky pouze na hlavici flétny a u švadlenky foukají do šátečku. S dětmi, které uţ umí zahrát pár tónů, se hraje po cestě slepičky za záchranou kohoutka na hlavici flétny. V části pohádky, kdy jde slepička zpět za kohoutkem, děti vydávají tóny na celou flétnu. S dětmi, které se tóny učily, ale je potřeba ještě podpořit jejich zapamatování, se hraje pohádka celá pohádka s tóny. Pokud děti umí více tónů, hrají písničky, které ostatní pouze zpívají. Lektorka si sedne s obrázky různých zvířátek před děti, které mají rodiče za zády a začne vyprávět. V následujícím exkurzu tuto pohádku podrobně popíši.

31

Exkurz 1: Pohádka O kohoutkovi a slepičce Kohoutek a slepička se vydali na procházku. Kohoutek zakokrhá – lektorka uchopí hlavici flétny a ukazováček strčí dovnitř hlavice. Začne foukat. Je důleţité, aby děti před fouknutím opřely jazyk o horní patro. Pomůckou bývá vyslovení „dů“. Pokud to nejmenším dětem nejde, pro tuto chvíli je nenutí. Kohoutek kokrhá – du, du, du, dů. Děti po ní činnosti opakují. Chtějí si to přirozeně také vyzkoušet. Většinou děti foukají a rodiče drţí hlavici a strkají do ní prst. Slepička po něm zakdáká - du, du, du, du, dů. Opět drţí pouze hlavici a má ukazováček strčený dovnitř. Při posledním dů, při kterém se vydechuje delší dobu, zároveň prst vytahuje. Slepička s kohoutkem nacházejí cestou různé dobroty. Většinou se dělí o to, co najdou, ale kohoutkovi se tentokrát nechtělo a zhltl něco tak rychle, ţe mu zaskočilo. Slepička jej chce zachránit a tak rychle běţí ke studánce pro vodu, tam je ale ţabka. Lektorka posune obrázek ţabky k obrázku studánky a zahraje na hlavici flétny zvuk ţabky. Drţí přitom ruku těsně okolo hlavice a zakrývá při tom otvor na konci hlavice. Zahraje dů a v průběhu fouknutí ruku odebere. Děti to po ní opět opakují. Ţabka hlídá studánku a vodu jen tak slepičce dát nechce. Ţádá si nejprve šáteček a posílá slepičku ke švadlence. Slepička vodu potřebuje a tak jí nezbývá nic jiného, neţ se pro šáteček ke švadlence vydat. Kdyţ k ní dorazí, zafoukají děti do šátečku. Slepička je u švadlenky, prosí o šátek, ale švadlenka chce za šáteček boty a pošle ji k ševci. U ševce se s dětmi zpívá písnička Šili, šili. Švec by slepičce rád vyhověl, ale potřebuje štětiny, které můţe poskytnout pouze prasátko. Slepička v tu ránu běţí za prasátkem. Prasátko dělá kvík, kvík. Tento zvuk vyluzují děti foukáním do flétny a zakrýváním štěrbiny v její horní části zároveň. Jestli jste si, děti, myslely, ţe to úmorné shánění skončí, mýlily jste se, prasátko totiţ potřebuje mlíčko a posílá slepičku ke kravičce. Bůůů. Děti hrají stejně jako kdyţ houká mašinka nebo drţí nejhlubší tón, který umí. Občas lektorka počítá, jak dlouho děti dělat dů vydrţí. Kravička slepičce ráda mléko dá, ale chce za to trochu travičky. Slepička běţí na louku, kde zpívají ptáčkové – děti vsunou ukazováček do hlavice a při dlouhém fouknutí vytahují prst aţ k obloze, nebo drţí tón H a vzdalováním a přibliţováním prstu „cvrlikají“. Travička ale neporoste, dokud nezaprší a ona nebude mít trochu vláhy. Slepička proto musí oblohu poprosit o déšť. Obloha slepičce vyhoví a prší! S dětmi zpíváme písničku Prší, prší. Slepička můţe běţet s travičkou zpátky ke kravičce. Děti dělají opět Bůů. Od kravičky běţí slepička s mlíčkem k prasátku. Děti znovu vyluzují zvuk, který připomíná kvičení. Kvík kvík. Od prasátka k ševci. Od ševce ke švadlence. A jsme u ţabičky. Pokud děti umí tóny A a D, kvákají pomocí těchto dvou tónů. Slepička předala šáteček, nabrala si vodu a běţí zachránit kohoutka, který zalapal po dechu, probral se a zakokrhal. Pokud to děti umí, hrají opět pomocí tónů A a D. A, A, A, D – kykyryký. Všechno dobře dopadlo. A kohoutek slíbil, ţe uţ si nebude nalezené zobání hamounit jen pro sebe. Zazvonil zvonec, děti hrají tón C, při kterém odtahují a přikládají palec. Cililink. A pohádce je konec.

Kdyţ se vidí po čtvrté, po úvodních dechových cvičeních (děti umí mašinku, slepičku, kohoutka, kravičku a ptáčka), hrají děti za pomoci tónů H a A, které drţí maminky, písničku Na horách sejou hrách. Tato písnička je velmi krátká, proto ji děti 32

bez problémů zvládnou zahrát a udrţí při ní pozornost. Pokud zbývá čas, můţou si zahrát něco z toho, co uţ umí. Při pátém sezení se maminky učí tón C a hrají s dětmi písničku o vodníkovi s názvem Sviť, měsíčku, sviť. Při šestém setkání hraje lektorka s dětmi a maminkami pohádku o Smolíčkovi. Tato pohádka, stejně jako pohádka o kohoutkovi a slepičce, je ve více variantách. Podrobněji ji popíši níţe. Na sedmé hodině muzikoterapie si děti hrají na Indiány. Sundají hlavice flétny a opakují jako Indiáni po lektorce UÁUÁUÁ přikládáním a odtahováním prstů. Potom se učí o indiánech písničku Volá, volá Indián, nechce tady býti sám s tóny H, A, G. Na konec si sundají bačkory a posadí se na zem k imaginárnímu ohýnku, sednou si do tureckého sedu, zapálí a rozfoukají ohýnek. Je jim stále ukazováno nebo říkáno, co mají dělat. Po rozhoření ohýnku si všichni stoupnou a tančí indiánské tance. Při dělání UÁUÁUÁ se otočí nejdřív na jednu a potom na druhou stranu, sedají si do dřepu a zpět, chodí kolem ohýnku. Pak si sednou a ohýnek sfouknou. Aktivita Indiáni se dá spojit s tunelem. Děti jsou v indiánském táboře. Zvolají pokřik a prolezou tunelem. Tiše, aby se neprozradily. Na začátku osmého setkání si děti jako na kaţdé hodině zopakují s lektorkou písničky a dechová cvičení. Například: mašinka nás veze do lesa, děti dělají mašinku, a tam nás zdraví ptáčkové. Cestou potkáváme další známá zvířátka. Následuje nová písnička s názvem Šel zajíček brázdou, ve které se vyskytují známé tóny C a A a nový tón D. Na závěr mašinka odveze děti zpět jejich oblíbeným tunelem. Při devátém setkání, které bývá povětšinou předposlední, hraje lektorka s dětmi pohádku o boudě, ve které se vyskytují zvířátka, která děti znají. Umí tudíţ napodobit jejich zvuky na flétnu. V pohádce se objeví i další zvířátka (myška, pes, medvěd) a s nimi i nová dechová cvičení. Na poslední hodině lektorka s dětmi a maminkami opakuje vše, co se během setkávání společně naučily. Na závěr dostanou děti diplom za úspěšné absolvování muzikoterapie.

33

8.4.2 Moje zkušenost s předškolními dětmi

Skupinka nejmenších dětí měla v době mého docházení čtyři členy. Jednoho tříletého chlapečka, dvě čtyřleté holčičky a jednu pětiletou. Děti v tomto věku se učí nápodobou, proto je vhodné jim jednoduchým způsobem ukázat, co chceme, aby udělali. Občas se objevil problém s vyslovením dů, předškolák slabiku správně vyslovoval, pokud ji opakoval po lektorce., ale s hlavicí v ústech uţ mu to nešlo tak dobře. V tu chvíli je dobré na dítě netlačit, ale nenechat to být a pokaţdé, kdyţ je příleţitost, nenuceně a krátce se vyslovování dů věnovat. U malých dětí hodně fungovaly pohádky, pokud byly děti vtaţeny do děje a měly pocit, ţe o něco jde, proţívaly činnosti velmi silně. Této schopnosti malých dětí se dá vyuţít například u aktivity Indiáni, kdy děti nemají problém rozfoukávat oheň, který na zemi ve skutečnosti není. Hodně je bavila pohádka O Slepičce a kohoutkovi rády si zkoušely zvuky zvířátek. Byly zvědavé, co bude následovat, a proto udrţely pozornost delší dobu, soustředily se a nezlobily. Přispěli k tomu i obrázky a napínavý příběh. Děti byly zároveň zapojovány do děje různými otázkami. Například: Jak dělá slepička, děti? Nebo: Co myslíte, ţe se teď stane? Tyto otázky pomáhaly udrţovat jejich pozornost, protoţe byly soutěţivé a snaţily se potěšit a ukázat, co umí. Proto je dobré neustále utvářet situace, ve kterých se děti mohou „blýsknout“. Aktivitu, při které lektorka počítá, jak dlouho děti vydrţí foukat do hlavice, děti většinou ocení a snaţí se vydrţet foukat do flétny co nejdéle, protoţe mají chuť soutěţit a hlavně vyhrávat. Je to výborný motivační prvek. Důraz je však kladen hlavně na překonávání sebe sama neţ na vzájemné poměřování sil. Je téţ dobré chválit děti pokaţdé, kdyţ se jim něco podaří. Občas se u dětí vyskytly problémy s koordinací pohybu, v takovýchto situacích vypomohli rodiče. Důleţité bylo především to, ţe děti do flétny foukaly a tím se učily uvědomovat si svůj dech a ovlivňovat jej.

4.5

Skupina školních dětí navštěvujících první stupeň ZŠ

Do této skupinky náleţí děti ve věku od šesti let do jedenácti. Tyto děti se učí první tóny samy bez pomoci rodičů. Protoţe chodí do školy, jsou zvyklé být bez rodičů.

34

Díky školní výuce psaní je jejich jemná motorika vyvinutá natolik, ţe dokáţí drţet nejjednodušší tóny. Dokáţí se soustředit delší dobu neţ předškolní děti, není tudíţ zapotřebí rodičů, aby směřovali pozornost dětí k lektorce. Protoţe jsou děti v léčebně poměrně krátkou dobu, je potřeba jim učení na flétnu co nejvíce usnadnit, aby co nejdříve dosáhly výsledku, který je motivuje k dalšímu snaţení, a umoţnit jim co nejlépe pracovat s dechem. Běţné hraní podle not není pro tento účel příliš vhodné, protoţe vyţaduje více teoretické přípravy na úkor praxe, o kterou tu jde především. Je několik moţností, jak hraní podle not nahradit. Například označení jednotlivých tónů barvami nebo číslicemi. Lektorka pouţívá skutečné názvy not a písničky dětem přepisuje pomocí písmen (viz příloha). Tímto způsobem se děti učí velmi rychle a během krátké doby jsou schopné zahrát písně velkého rozsahu a obtíţnosti. Znalost skutečných názvů not se dětem hodí i v případě, ţe se po odjezdu z léčebny rozhodnou ve hře na flétnu pokračovat v hudebních školách nebo hudebních krouţcích. 4.5.1 Průběh programu pro školní děti prvního stupně

Pro začátek se učí pár dechových cvičení, které jsou prováděny. i s nejmenšími dětmi. Po té plynule přecházejí k výuce prvních tónů. Jako první se učí tón H, který je nejjednodušší. Pro lepší zapamatování dobře poslouţí nazývání tónů jmény. Lektorka ukazuje dětem papír, který jsem dala do příloh. Názvy not podle jmen dětí vymyslel Václav Ţilka. Tón H nazval Honzíkem. Tvoří se tak, ţe dítě zakryje ukazováčkem levé ruky dírku, která je nejvýš na flétně a palcem téţe ruky jedinou dírku na její spodní straně. Pokud si děti dostatečně tón H procvičí, učí se A. A je Adélka. „Je to nota holčičí. Nad ní i pod ní jsou notové linky. Podobně i děvčátko má z kaţdé strany hlavičky copánky. Adélka leţí v druhé mezeře.“72 Tón A se hraje zakrytím dvou nejhornějších dírek na těle flétny a otvoru pro palec. V tuto chvíli můţou děti hrát písničky Na horách sejou hrách a Houpy, houpy, u kterých si naučené tóny procvičí. Následuje Gustík, který se hraje pomocí tří prstů (ukazováček, prostředníček, prsteníček ) a palce. Kdyţ umí děti zahrát tóny H, A a G, můţou hrát například písničku Kolo, kolo mlýnský.

72

Ţilka, Veselé pískání – zdravé dýchání, 17.

35

Následuje tón C“, při kterém je palcem zakryt otvor na dolní straně flétny a prostředníčkem druhý otvor od shora. Zde je jiţ potřeba dbát na to, aby děti zakrývaly otvory správnými prsty, protoţe děti okamţitě začnou pouţívat k zakrytí druhého otvoru ukazováček, kterým tentokrát nezakrývají první otvor, jak bylo aţ doposud obvyklé. To platí i o dalších tónech, ke kterým se děti postupně dostanou, protoţe kaţdý prst má svůj otvor a potřebného tónu dosáhneme pouze zvedáním a pokládáním prstů, ne jejich přesouváním. S tónem C“ hrají děti například písničky Sviť, měsíčku, sviť a Lítala si lašťověnka. Posledním tónem, který se nejmladší školáci při svém prvním pobytu v léčebně naučí, je D“. Je to první tón, při kterém se otevře palcová dírka a pouze prostředníček zakrývá druhou dírku od shora. K nácviku poslouţí opět písnička Šel zajíček brázdou a potom následuje mnoho dalších, protoţe s těmito pěti tóny lze zahrát jiţ velké mnoţství písniček, například Sedí liška pod dubem, Ovčáci, čtveráci a Vyletěl holoubek. I v této věkové skupině však některé děti zvládnou tóny, do kterých je potřeba zapojit i pravou ruku a jejich program je pak podobný jako u další věkové skupiny. I s nejmladšími školáky (1. a 2. třída) hraje lektorka pohádku O kohoutkovi a slepičce. Děti uţ nehrají zvuky zvířátek pouze na hlavici flétny, ale, jak uţ jsem zmínila výše, vydávají zvuky za pomocí nejjednodušších tónů. Ve fázi, kdy je slepička u švadlenky, hrají písničku o švadlence, u ševce hrají písničku Šili, šili, u prasátka hrají písničku o štětinách, u kravičky o mlíčku a na louce písničku Travička zelená. Pohádku O Smolíčkovi hraje lektorka s dětmi jak předškolního tak školního věku. Pomáhá si přitom opět obrázky. V následujícím exkurzu popíši variantu pohádky, která je pro starší děti. Exkurz 2: Pohádka O Smolíčkovi Smolíček se prochází po lese, v lese je spousta zvířátek, Smolíček slyší houkat kukačku, hraje se za pomoci tónů C a A – ku ku, ku ku. Jelen si jej posadí na záda a skáčou spolu. Hop hop. Děti nedrţí ţádný tón, pouze dělají dů, dů. V tuto chvíli jde o procvičování rytmu a samozřejmě dýchání. Jelen odchází na pastvu a tak jako kaţdý den nařizuje Smolíčkovi, aby nikomu neotvíral. Smolíček slibuje, ţe nikomu neotevře a Jelen odejde. Po nějaké chvíli se u dveří objevují Jezinky. Děti drţí tón H a ukazováčkem pravé ruky přejíţdějí po dírkách.

36

Líbeznými hlásky Smolíčka lákají, aby jim otevřel. Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme. Smolíček váhá, jestli otevřít, nakonec se však nechává přemluvit a jezinkám otevírá. A ty jej popadly a uţ ho do lesa nesou. Smolíček volá o pomoc. Děti chytnou nejvyšší tón, který znají a dělají du, důůů. Pomóc, pomóc. Volá, křičí, naříká, ale pomoci se nedovolá. Jezinky si Smolíčka odnesly do lesa. Tam houká sova. Děti chytnou nejhlubší tón, který umí a udělají dlouhé dů. Potom hrají písničku Jelen v lese skáče a Smolíček pláče, ke které je třeba znát tóny H, A a G. Smolíček je v kleci zavřený a pláče, kdyţ v tom jde okolo jelen a vidí jej. Rozláme klec a Smolíčka vysvobodí. Posadí si ho na záda a uţ spolu hopkají k domovu. Všichni hrají písničku Hopsa hejsa z vesela. Všechno dobře dopadlo. Zazvonil zvonec. Tón H a důůůůůů. Cililink a pohádky je konec.

Aktivita Indiáni, o které jsem se zmínila u předškolních dětí, se dá hrát i s dětmi většími. Písnička Volá, volá Indián, nechce tady býti sám, pro kterou potřebují tóny H, A a G je jedna z nejjednodušších, při které se děti mohou děti učit obtíţnější tón G.

4.5.2 Moje zkušenost v většími dětmi

Větší děti byly překvapivě poslušné a nesnaţily se dělat naschvály. U kluků školního věku jsem to tak trochu očekávala. Bylo vidět, ţe je hraní baví a protoţe jim šlo a dělali pokroky, chodili na hodiny rádi. Zřejmě to bylo dané i osobností paní Lenky, která je nenutila hrát, to co chtěla ona. Nepůsobila jako paní učitelka, ale jako partner, který vede a případně poradí. Nesrovnatelně více zvládne dítě ze třetí třídy neţ prvňák, zvlášť pokud je motivováno tím, co od starších dětí slyší na oddělení, protoţe součástí muzikoterapie je i samostatná práce dětí s tím, co se v hodinách naučily a vzájemná spolupráce mezi nimi, která se tvoří naprosto přirozeně a vede děti ke snaze naučit se co nejvíce. S kaţdým dítětem je proto i v rámci skupin pracováno individuálně, aby byl co nejvíce podchycen zájem dítěte a jeho schopnosti. Za dobu mých návštěv se vyskytl pouze jeden chlapec, který odmítal udělat cokoliv. Jen seděl a hleděl do země. Lektorka měla pár cvičení, která by ho měla zaujmout, jako například napodobování policejní sirény nebo houkačky sanitky. Ovšem ani to nepomohlo. Na závěr nám alespoň zafoukal a bylo mu počítáno, jak dlouho to vydrţí. Toto byl ale extrémní případ, myslím, ţe většinu dětí, která není na začátku

37

motivovaná to dříve nebo později začne bavit. Najdou se nějaké způsoby, jak je motivovat. Hodně například funguje, kdyţ ostatní hrají a snaţí se. Ale tento chlapec byl opravdu silný ve svém postoji. V prvních hodinách, kterým jsem nebyla ještě přítomna se prý naopak choval velice nespoutaně aţ drze a přestoţe se jednalo teprve o prvňáčka, bylo velmi obtíţné ho zapojit do práce ve skupině. Pomohlo jeho oddělení a při hodinách, na kterých byl s lektorkou sám, spolupracoval lépe, protoţe jiţ tak měl zajištěnou její pozornost. I tak bylo vţdy potřeba odhadnout, čeho bude ten den schopen a podle toho volit program, aby se maximálně předešlo komplikacím. Setkala jsem se s tím, ţe si jedna holčička zafixovala nadechování nosem místo ústy. V tuto chvíli je potřeba jí to opakovat do té doby, dokud to nebude dělat správně. Navrhovala bych, pokud s tím má stále problém, napsat jí to k textu písní, které hraje. I se staršími dětmi hrála lektorka hru, kdo vydrţí nejdéle foukat do hlavice flétny. Aby děti vydrţely dýchat do hlavice co nejdéle, musí si vzduch šetřit a nevypustit jej najednou. Starším dětem tento fakt dochází a zábavným způsobem se tak učí regulovat sílu a délku svého výdechu.

4.6

Skupina ţákyň druhého stupně ZŠ a středoškolaček

Není pravidlem, ţe dívky a chlapci jsou v tomto věku rozděleni. Záleţí hodně na individuálním rozvrhu dětí, ovšem pokud to vyjde, je lepší, kdyţ chlapci a dívky hrají samostatně, protoţe se v tomto věku jiţ více stydí a pro dosaţení určitých výsledků je potřeba co nejméně zábran. 4.6.1 Program pro dívky tohoto věku

Pokud jsou takto staré dívky na hodině muzikoterapie poprvé, učí se hrát postupně tóny ve stejném pořadí, jako jsem popsala u starších dětí. Pokud uţ umí více tónů, učí se hrát písničky z různých oblíbených pohádek či romantických filmů. Například píseň z filmu Tři oříšky pro Popelku a píseň Kdyţ se zamiluje kůň.

38

4.6.2 Má zkušenost se skupinou školaček druhého stupně ZŠ a středoškolaček

Tato skupinka se mi zdá nejmotivovanější. Je vidět, ţe holky hrají rády. Rády se učí nové písničky. Nejvíce je zaujmou písničky, které uţ znají a slyšely je v rádiu nebo v televizi. Hrají si spolu nebo samy na pokoji, vzájemně si pomáhají. Často si samy hledají písničky, nebo chtějí znát noty jejich oblíbených písní. Některé z dívek jsou v léčebně uţ po několikáté a tak z předchozích let znají a umí zahrát několik tónů, můţe se proto navázat sloţitějšími písněmi. 4.7

Skupina chlapců navštěvujících druhý stupeň ZŠ nebo střední školu Protoţe děti jsou v léčebně pouze do osmnácti let, v této skupině jsou chlapci

přibliţně ve věku od jedenácti do osmnácti let, ale opět záleţí na jejich denním rozvrhu. Ideální je samozřejmě skupinka chlapců, kteří jsou si blízcí věkem i úrovní pokročilosti. 4.7.1 Program pro chlapce tohoto věku

Pokud jsou chlapci v léčebně poprvé, učí se tóny od začátku, stejně jako starší děti. Děti, které přijíţdějí do léčebny s předešlou zkušeností s hraním podle not, hrají podle not i v léčebně a jako zpestření pouţívají podle zájmu písmenkové materiály, které jim pomáhají upevnit znalost názvů. Je to proto, ţe dětem hrajícím pouze podle not se často stává, ţe přiřazují pouze hmat a notu, ale postupně zapomínají, jak se která nota jmenuje Pokud uţ umí chlapci z předešlých let nebo ze školy základní tóny, hrají písničky jako je Anděl od Karla Kryla, Ódu na radost, ústřední píseň filmu Vinnetou nebo melodii z filmu Akta X. Tato skupina pracuje s dvěma druhy materiálů. K písemnému zápisu tónů se začínají učit číst notový zápis. Stává se, ţe si chlapci nosí sami písničky, které někde slyšeli a sehnali si k nim noty, nebo přinesou jen nahrávku a lektorka pro ně potom nachází noty.

4.7.2 Moje zkušenost s touto skupinou

Měla jsem moţnost vidět práci se skupinou dvou chlapců z deváté třídy, kteří byli v Olivově léčebně opakovaně. Tito dva ţáci uţ z minulých let dobře ovládali hraní 39

podle písmen a měli zájem se učit noty, takţe kombinovali oba způsoby, aby tak opět o něco posunuli své moţnosti. Obávala jsem se jediné věci a to, ţe klukům bude připadat hra na flétnu příliš holčičí záleţitostí, a tudíţ budou odmítat spolupracovat. Moje obava se nepotvrdila, kluci měli snahu. Pokud jim něco nešlo, byli ochotní to zkoušet, dokud se jim to nepodařilo. Nechali si poradit a soustředili se. Vycítila jsem, ţe u této skupiny se vyplatí, kdyţ má co nejvíce prostoru k tomu hrát si, co je baví. Ocení to a pracují rádi. Občas si nosí své vlastní písně nebo nahrávky a doţadují se not.

4.8

Shrnutí mého pozorování v léčebně

Moţností, jak s dětmi pracovat, je mnoho a je potřeba vţdy hledat způsob, jak dětem, které ani nemusí mít hudební nadání, jejich práci co nejvíce usnadnit a jak vytěţit co nejvíce pro jejich dovednost hry na flétnu i pro jejich lepší zdraví. Lektorce Lence Waldhegerové se daří probouzet v dětech jejich potenciál k hraní na flétnu, je velmi trpělivá a k dětem přistupuje s pozitivním očekáváním. Nikdy jsem ji neviděla naštvanou, kdyţ dětem něco nešlo, nebo kdyţ se nechovali podle očekávání. Naopak, ona byla tím, kdo podporoval děti, kdyţ byly za udělané chyby naštvané samy na sebe. Pracovala s dětmi velmi citlivě a klidně, dokázala vycítit, ţe jsou nervózní nebo nemají prostě jen náladu. Výhodou je, ţe má lektorka na starost vţdy maximálně pět dětí, se kterými pracuje po dobu tří aţ čtyř týdnů, má dost času děti poznat a podle toho vyhodnotit, jaký přístup k tomu kterému dítěti zvolit. Děti lektorce důvěřují a nebojí se otevřít.

40

Závěr Cílem mé práce bylo zprostředkovat informace o moţnostech, které nabízí muzikoterapie a různé její metody a techniky v procesu léčby dýchacích obtíţí. K dosaţení tohoto cíle mi poslouţila odborná literatura a pravidelné návštěvy hodin muzikoterapie v Olivově dětské léčebně. Ve své práci jsem se snaţila čtenáři předat informace takovým způsobem, aby získal představu o moţnostech léčby onemocnění dýchacích cest a hlavně o muzikoterapeutických metodách k léčbě slouţících. Proto je hned v první kapitole popsáno, jak hudba člověka ovlivňuje. Hudba můţe ovlivňovat dech, a to jak jeho rychlost, tak hloubku. V této kapitole je dále nastíněn vývoj hudby a to, jak naši předkové k hudbě přistupovali a začínali si uvědomovat, ţe hudba má léčivou moc. V kapitole

o

muzikoterapii

jsou

kromě

její

definice

vystihnuty

muzikoterapeutické metody, které se vyuţívají při léčbě dechových obtíţí. Bylo uvedeno, ţe jsou to především hudební interpretace a poslech hudby, které se vzájemně doplňují a jejich uplatňování vede k léčbě a zmírňování dechových obtíţí. Dále jsou zde charakterizovány a rozlišeny pojmy muzikoterapie a hudební pedagogika. Významná je rozdílnost jejich cílů. V muzikoterapeutickém procesu jde o zlepšováni klientova zdravotního stavu, jde o cíl nehudební povahy a hudba je zde prostředkem. Cílem hudební pedagogiky je rozvoj hudebních dovedností a znalostí o hudbě. Bylo upozorněno, ţe rozdíl těchto dvou disciplín tkví ale i ve způsobu, jakým je utvářen vztah mezi účastníky toho kterého procesu. Na poli muzikoterapie je tento vztah partnerský, zatímco na poli hudební pedagogiky je vztah ze strany učitele více direktivní. V kapitole o onemocněních dýchacích cest a muzikoterapii jsou popsány druhy dýchání, které jsou doplněny o cvičení, která pomáhají tyto druhy dýchání procvičovat. Všechny tři druhy dýchání jsou pro člověka důleţité a působí jako prevence proti onemocnění dýchacích cest. Dále jsou charakterizovány onemocnění dýchací soustavy a podrobněji je zde pojednáno o astmatu a astmatických záchvatech, tyto záchvaty je moţné zmírňovat, pokud nemocný dokáţe ovlivnit svůj dech. Proto je tak důleţité, aby se děti učily se svým dechem pracovat. Tomuto se věnuje i muzikoterapeutický model s názvem Asthma music, který se při práci s astmatickými dětmi vyuţívá a ke kterému není zapotřebí, aby děti uměly hrát na hudební nástroj, protoţe při jeho realizaci se 41

pracuje pouze se zpěvem. Proto je tento model vhodný v případech, kdy není moţno vyuţívat k práci hudebních nástrojů. V podkapitole s názvem Hra na flétnu je popsáno, ţe z hudebních nástrojů, které se dají v vyuţít k léčbě onemocnění dýchacích cest, se flétna zdá být tím nejvhodnějším. Hraje se na ni jednoduše, a proto dělají děti při hraní znatelný pokrok v celkem krátké době. Pokud dělají pokroky, motivuje je to k hraní. Pokud hrají, trénují dech a léčí svá onemocnění. V závěrečné kapitole týkající se muzikoterapie v Olivově dětské léčebně se ukázalo, ţe muzikoterapeutický program lektorky Lenky Waldhegerové doplňuje léčebný program v léčebně a je jeho podstatnou součástí. Muzikoterapeutický program je koncipován tak, aby byly jeho prostřednictvím motivovány ke hře na flétnu děti všech věkových kategorií. Je zde ošetřen i fakt, ţe nejmenší děti mají menší schopnost se déle soustředit, a to tak, ţe jsou v hodinách přítomny rodiče těchto dětí, kteří, pokud je to zapotřebí, směřují pozornost jejich dětí k lektorce. Zároveň rodiče pomáhají dětem přímo se hrou na flétnu. Během programu s předškolními dětmi a školními dětmi prvního stupně se osvědčilo vyuţívání pohádek. Pohádky jsou významnou součástí programu, protoţe mají schopnost udrţovat děti v napětí, a to napomáhá k jejich lepšímu soustředění. Zároveň jsou díky vtaţení do děje motivovány ke hře. Při práci se staršími dětmi se vyplatí, pokud jim lektorka dá více prostoru pro samostatnou práci. Protoţe jsem léčebnu navštěvovala pouze jednou týdně a po dobu tří měsíců, mé moţnosti vypozorovat dlouhodobější pokrok v léčbě onemocnění dětí byly omezené. Přesto vím, ţe pokrok u dětí nastává. Hovoří o něm lékařské zprávy, lékaři, rodiče léčených dětí, lektorka Lenka Waldhegerová i samy děti. Na závěr bych ráda konstatovala, ţe hraní na flétnu má pro děti s onemocněním dýchacích cest zásadní význam. Pomáhá jim kontrolovat vlastní dech, trénuje jejich schopnost dech ovládat a díky jistotě, ţe budou moci ovlivnit průběh astmatického záchvatu, mohou tomuto záchvatu předcházet. Navíc hra na hudební nástroj rozvíjí jejich tvořivost, estetické cítění, trpělivost a sebevědomí. Je vhodnou náplní volného času, a proto působí i jako prevence sociálně patologických jevů. Ve většině případů děti hra na flétnu baví a vracejí se k ní i ve chvílích, kdy nejsou na hodinách muzikoterapie.

42

Resumé The graduate work deals with possible uses of music therapy when treating respiratory diseases and alleviation of breathing difficulties that accompany these diseases. There are also listed the most common respiratory diseases and brief description ot the treatment of these diseases. The core of the work consists of the models and techniques to mitigate breathing problems for children with ilnesses. The most importatnt model is the model which uses lessons on the fipple flute. The first section of the work describes why the fipple flute is optimal for children with breathing difficulties and how playing a musical instrument develops a child. The gr. Work also mentions exercises that help train the different kinds of breathing. There also details of the music for treatment of people throughout history, but also in the present. The second section, which is based on the observation of practice, is devoted to Olive Child Hospital and specific program of music therapy which is being executed there. There are thoroughly analyzed techniques of music In this chapter the author characterises individual groups of children involved in the music therapy program and describes the most suitable approaches which have been optimalized to particular groups. There is also shown ho it is possible to motivate children to play and how to work with troubled children. The information about the treatment program were collected during the author´s observations in lessons of music therapy in Olive Child Hospital in spring 2010.

43

Seznam pouţité literatury BEN-TOVIM, Atarah; BOYD, Douglas. Hudební nástroj a naše dítě. 1. vyd. Praha : Portál, 2007. 131 s. ISBN 978-80-7367-206-5 COBLENZER, Horst; MUHAR, Franz. Dech a hlas : návod k dobré mluvě. 1. vyd. Praha : Divadelní fakulta Akademie múzických umění, 2001. 125 s. ISBN 80-85883-82-1 FRIESOVÁ, Jana Renée. Minimum jógy. 1. vyd. Praha : Olympia, a.s., 1998. 72s. ISBN 80-7033-528-9 HOLAS, Milan. Hudební pedagogika. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění, 2004. 125 s. ISBN 80-7331-018-3 KANTOR, Jiří; LIPSKÝ, Matěj; WEBER, Jana a kol. Základy muzikoterapie.1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2009. 296 s. ISBN 978-80-247-2846-9 KAŠÁK, Viktor; POHUNEK, Petr. Překonejte své astma : Otázky a odpovědi. 1. vyd. Praha : Maxdorf, s.r.o., 1997. 173 s. ISBN 80-85800-79-9 LINKA, Arne. Kapitoly z muzikoterapie. 1. vyd. Rosice u Brna : Gloria, 1997. “nestránkováno“. ISBN 80-901834-4-1 MAREK, Vlastimil. Tajné dějiny hudby : Zvuk a ticho jako stav vědomí. 1. vyd. Praha : Eminent, 2000. 215 s. ISBN 80-7281-037-5 POLEDŇÁK, Ivan. Úvod do studia hudební vědy. 2. vyd. Olomouc : Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2001. 260 s. ISBN 80-244-0285-8 SCHAD, Oliver; HAUFS, Albert. Astma : prevence a vhodná péče: zdraví a současnost. 1. vyd. Praha : Olympia, 2008. 159 s. ISBN 978-80-7376-111-0 SVOZIL, Jan. Dechová cvičení základem zdraví, krásy těla a dlouhého věku. 1. vyd. „b.m.“ : „b.n.“, 1923. 84 s. ŠIMANOVSKÝ, Zdeněk. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. 3. vyd. Praha : Portál s.r.o., 1998. 248 s. ISBN 80-7178-264-5 ŠÍP, Ladislav. Řeč tónů : Umění vnímat umění. 1. vyd. Praha : Horizont, 1985. 228 s. ISBN 40-041-85 ŠPIČÁK, Václav; KAŠÁK, Viktor; POHUNEK, Petr. Co máte vy a vaše rodina vědět o astmatu? 2. vyd. Praha : Česká iniciativa pro astma, o.p.s.. 1995. 44 s. ISBN 80-86396-04-5 ZELEIOVÁ, Jaroslava. Muzikoterapie : Východiska, koncepty, principy a praktická aplikace. 1. vyd. Praha : Portál s.r.o., 2007. 336 s. ISBN 978-80-7367-237-9

44

ZIKEŠOVÁ, Marcela. Jóga nejen pro děti. 1. vyd. Praha : Erika, s.r.o., 2005. 142 s. ISBN 80-7190-662-9 ŢILKA, Václav. Jak se dělá muzikant. 1. vyd. Praha : Petrklíč s.r.o., 2004. 172 s. ISBN 80-7229-106-8 ŢILKA, Václav. Veselé pískání – zdravé dýchání. 4. vyd. Praha : Panton, s.r.o., 1995. 56 s. ISBN 80-7039-236-3

Elektronické zdroje Dokument

české

televize

Léčba

astmatu

včera

a

dnes.

Dostupný

z

http://www.ceskatelevize.cz/program/diagnoza/133-lecba-astmatu-vcera-a-dnes/video/ http://www.olivovna.cz/z_sluz.php PECHOVÁ, Martina. Diplomová práce Muzikoterapie z pohledu specifických poruch učení

a

chování

[online].

2009

[cit

2010-08-21].

Dostupné

z

http://theses.cz/id/e4ylpe/downloadPraceContent_adipIdno_4039 http://www.jersywoo.com/medicina/pediatrie-astma-bronchiale-u-deti.htm TOMANOVÁ, Marie. Bakalářská práce Václav Ţilka a jeho úsilí o vyuţití zobcové flétny

při

léčení

astmatu

[online].

2009

[cit

2010-08-17].

Dostupné

z

http://is.muni.cz/th/23016/ff_b/

45

Seznam příloh Příloha č. 1: Obrázek 1, 2, 3, Ukázky z materiálů, které jsou vyuţívány na hodinách muzikoterapie v Olivově dětské. Strana 45 a 46.

46

Ukázky z materiálů, které jsou vyuţívány na hodinách muzikoterapie v Olivově dětské léčebně - příloha č. 1

Obrázek č. 1: Písemný zápis tónů pro nejmenší děti a pro začátečníky.

47

Obrázek č. 2 : Písemný zápis písní pro pokročilé děti.

Obrázek č. 3 : Názorné zobrazení umístění tónů na notové osnově pomocí ilustrací pro nejmenší děti.

48