Já čili ti všichni uvnitř mě „Uvnitř každého z nás je celá řada vnitřních postav, které si žijí svým životem a jednají podle své vlastní velmi silné vůle,“ tvrdí psychoterapeut Artho Wittemann. „Všechny se ale v průběhu času adaptují na vnější podmínky a na svou původní bytostnou podstatu zapomínají.“ Metoda Individuální systemika se pak snaží těmto osobám pomoci si na svou podstatu rozvzpomenout. 15. července 2011 - http://magazin.maitrea.cz/ja-cili-ti-vsichni-uvnitr-me/ Řada psychologických přístupů popisuje duši jako nejednotnou a složenou z více částí. Freud přišel s existencí id, ega a superega, jiné teorie zase mluví o vnitřním rodiči, dospělém a dítěti, váš koncept pracuje s vnitřními osobami. Proč? Dosavadní teorie nebyly pro vaši terapeutickou praxi dostačující? To je velmi dobrá a zároveň velmi komplexní otázka. (usmívá se) Pokusy nahlížet na lidskou duši jako na systém autonomních jednotek, které se vzájemně ovlivňují a reagují na sebe, existují už od počátku moderní psychologie. Protože ale v těchto počátečních modelech existovaly četné protiklady, vznikal zmatek, jak to s tou duší tedy je. Proto se tedy nikdo jiný do dalších modelů ani nepouštěl. Tuto myšlenku oživily až školy vznikající od sedmdesátých let minulého století, ze kterých pocházejí pojmy vnitřní dítě, vnitřní kritik nebo rodičovská součást osobnosti. Podobných přístupů dnes existuje řada, například transakční analýza, terapie stavů ega (Ego State Therapy, pozn. red.), systémy vnitřní rodiny, voice dialog ... Proč tedy potřebujeme další model? (směje se) I když se zdá, že všechny tyto terapie dělají to samé, při bližším pohledu zjistíme, že každá se na jednotlivé části duše dívá trochu jinak. Jedna dává víc důraz na to, co daná vnitřní část říká, jiná jak se chová, jakou má v celém systém funkci nebo takzvaně „co má na práci“. V čem se od těchto pohledů odlišuje individuální systemika? Předpokládá, že v každé vnitřní části je něco víc než jen to, co tato část říká a dělá, kde je a jaká je její funkce. Předpokládá, že každá část má svou vlastní bytostnou podstatu, svou esenciální povahu, která je odlišná od těch, které mají jiné části. Abych ji ale našel, musím ji velmi přesně odlišit od toho zbytku, tedy od toho, co vnitřní osoba říká a dělá, kde se nachází a jaká je její funkce. Nelze prostě říct, že osoba je taková nebo onaká jenom na základě toho, že to o sobě sama říká! To je pro mě jenom její povrch a já v té chvíli ještě vůbec nevím, kdo tato část ve skutečnosti je.
1
Během tohoto postupného objevování vnitřních osob dopředu nevíte, kolik jich tam je ... Ne. Jak tedy poznáte, že jste už objevil všechny? Mým cílem není objevit všechny vnitřní osoby, protože nikdy nebudu vědět, že jsem je potkal všechny. To není možné vědět. Ale mohu hledat ty části osobnosti, které určují život jedince, protože v jeho životě dělají zásadní rozhodnutí a hrají v něm podstatnou roli. Každá vnitřní část má velmi silnou vůli, která je, podle mě, z devadesáti procent nevědomá. Takže nikdo ve skutečnosti neví, proč se rozhodujeme tak, jak rozhodujeme, i když se někdy rozhodujeme dobře. (směje se) Mohu hledat ty části osobnosti, které určují život jedince, protože v jeho životě dělají zásadní rozhodnutí. Můj způsob práce, metoda individuální systemiky, představuje cestu, jak velmi systematicky vstoupit do nevědomé úrovně našeho bytí (přemýšlí) Jednotlivé části naší duše se utvářejí podle konkrétního vzorce. A když tento vzorec budu znát, mohu ho následovat ve zpětném modu a dostat se až k původu, odkud ta která konkrétní část vzniká. Spousta vnitřních částí je na svém povrchu naprosto jiných, než jaké jsou uvnitř, ve své esenciální podstatě. Proč tomu tak je? Kde k tomuto podle vás dochází? Vnitřní postavy jsou velmi inteligentní, a tak aby přežily, přizpůsobí se okolnímu světu. Akorát, že během tohoto přizpůsobení naprosto změní svůj vzhled a své vystupování, podobně jako se ve volné přírodě maskují zvířata. V knize (Architektura vnitřního světa člověka, pozn. red.) jako příklad zmiňuji mořskou rybu zvanou řasovník. Toto maskování je neskutečně důmyslné, ale probíhá na tak nevědomé úrovni, že si to už tato konkrétní část vůbec neuvědomuje. Naprosto zapomene, proč tohle všechno dělá. Takže část, která může na povrchu vypadat velmi klidně a mírumilovně, se může přeměnit ve skutečného bojovníka. Dobrého bojovníka! (s bojovným podtónem; vteřinu vyčkává na reakci a pak se usměje) Jde tedy o to rozvzpomenout se zpátky na svou esenciální povahu překrytou řadou takzvaných reakčních postojů. Ty se ale mohou od sebe velmi lišit. Tak například s jednou klientkou jsme se přes její nejpovrchnější úroveň, která jí neustále nadávala a osočovala ji, dostali na úroveň dlouhodobější podrážděnosti a agrese, pod kterou se ale ještě skrývala další úroveň obrovského smutku a deprese. Obvyklé přístupy by už tu měly tři různé části: pana Kritika, paní Nazlobenou a paní Smutnou. Já to ale vidím tak, že to je stále tatáž osoba se třemi různými postoji. Jak jste věděl, že to je pořád tatáž vnitřní osoba? To je velmi dobrá a důležitá otázka! Dokončím myšlenku a vrátím se k ní později, ano? Pak totiž u této klientky přišlo překvapení ... (usmívá se). Tato část byla ve své esenci 2
velmi idealistickým bojovníkem za pravdu a pozdvihnutí vědomí! Měla obrovskou vizi, jak by měl svět vypadat. Ale tato žena, klientka, vyrůstala v podmínkách, které jí nedovolovaly tyto své myšlenky projevit. Takže tato její část, která chtěla změnit svět, to vzdala. Reakce? Nejdřív z toho byla hodně smutná, pak nazlobená na všechno a na všechny a nakonec začala svou zlobu obracet proti samotné ženě, s cílem zastavit všechny její snahy dělat cokoliv lepší. To ukazuje, jak se povrch osoby podstatně liší od její skutečné podstaty. Tato část je ve své podstatě velmi pozitivní a plná obrovské lásky, chce pomáhat a udělat svět lepším místem pro život. Ale už na to úplně zapomněla! A teď si představme, že bychom tuto ženu jako celek podpořili v jejích vizích, a postavili ji do situace, ve které by se měla podstata této vnitřní osoby projevit, například by byla tato žena přizvána k nějakému projektu. Nefungovalo by to. Řekl jste, že se vnitřní osoby přizpůsobují okolním podmínkám a podle toho se mění. Proč by se ale tato vnitřní osoba na svou podstatu, a na to, kým kdysi dávno byla, nerozvzpomněla, když už by nyní okolní podmínky nebyly pro její názory nepříznivé, ba naopak? Ptáte se dobře ... (usmívá se). Ne, nerozvzpomněla. A proč ne? Protože tato vnitřní osoba to už kdysi dávno vzdala a už si vybudovala spoustu mechanismů na zastavení jakýchkoliv podobných snah s cílem tuto ženu ochránit před dalším zklamáním. Tyto vnitřní osoby vůbec nevědí, že hluboko v nich je nějaká jejich esenciální podstata. Jediné, co vědí, je, že někde tam hluboko mají, že kdysi selhaly. A to si nechtějí připomínat. Takže tento povrch se svými reakčními postoji je pro ně velmi dobrým řešením, nikoliv problémem! Ať už člověk dělá cokoliv nebo se chová jakkoliv, třeba i sebedestruktivně, má k tomu nějaký silný důvod. Nechtějí se vracet zpátky. A to je přesně v této metodě úkol terapeuta: přesvědčit a ... (přemýšlí) jemně danou vnitřní osobu donutit, aby šla zpátky k sobě, aby se k sobě vrátila. Samy by to nikdy neudělaly, to je moje zkušenost a také vysvětlení, proč je pro lidi tak těžké změnit své chování! Protože uvnitř nich existuje silná vůle, až téměř tvrdohlavost a umanutost k tomu nic neměnit. Ať už člověk dělá cokoliv nebo se chová jakkoliv, třeba i sebedestruktivně, má k tomu nějaký silný důvod, protože v něm samotném existuje minimálně jedna část, která právě takové chování vyžaduje. Protože pro ni (zdůrazní) to je to nejlepší řešení. Proto se na svých terapiích nikdy nesnažím změnit chování nebo smýšlení svých klientů, ale hledám, kdo v člověku chce být zrovna takový, a jaký k tomu má důvod. Jako kdybych se této vnitřní části postavil do cesty a řekl jí: „Kdo vlastně jsi?!“ Jak tohoto „někoho“ tedy hledáte? Tím, že se mu přiblížíme, že se mu snažíme být velmi podobní, čímž mu ukazujeme, že souhlasíme (zdůrazní) s tím, jak se projevuje a jaký je, že ho za to neodsuzujeme. Této vnitřní části řekneme: „Já to umím také tak ... Ale nevím, co to znamená.“ (přemýšlí) Že se spolu dostaneme do tohoto stavu a naladíme se na sebe, se automaticky dostáváme do 3
jejích hlubších úrovní podstaty, odhalujeme její nevědomé úrovně a umožňujeme jim stávat se víc vědomými. Konfrontovat se s vnitřní osobou a vstoupit jí do cesty je možné pouze z pozice terapeuta, nebo to může udělat i klient sám? Je podstatné mít u sebe terapeuta, protože vnitřní části nebudou chtít být odhaleny, budou se bránit a nebudou chtít, abychom tak hluboko sestoupili. K tomu si vymyslely celou řadu důmyslných strategií, které být velmi matoucí a složité. Vytvářejí bludiště, ve kterých se každý, kdo k nim hledá cestu, nevyzná, a velmi snadno se ztratí. Takže se ztratí i sám klient, když se vydá na cestu sám. Jak tedy poznáte, že jste se setkal se třemi, čtyřmi, úrovněmi jedné osoby a ne se třemi, čtyřmi, různými osobami? Když se dostanu do kontaktu s jednou takovou částí, tak toto setkání probíhá na pěti různých úrovních současně, nejenom skrze jazyk, který ale mezi těch pět úrovní patří. Hodně toto spojení probíhá na energetické úrovni, na emoční a symbolické úrovni a na úrovni řeči těla. Takže i když vnitřní část opakovaně mění obsah toho, co říká, a také se jinak chová, něco přesto zůstává pořád stejné. Navíc: V každé osobě existuje řada různých částí a s čím více lidmi pracujeme, tím větší je počet jejich různých vnitřních částí, protože každá je naprosto jedinečná. Takže dříve či později vyvstane potřeba vytvořit kategorie, do kterých by se daly tyto vnitřní osoby uspořádat. Protože jinak by vzniknul dojem, že existuje nekonečný počet těchto částí a že se v tom může člověk ztratit. Z mé zkušenosti existuje jenom pět kategorií, které nazývám pěti kontinenty duše a na kterých žije spousta částí, které ale mají něco společného ... To je tedy to společné, podle čeho poznáme, že máme tu čest s pořád jednou a toutéž vnitřní osobou, i když ta změnila svůj „reakční postoj“, čili říká něco jiného nebo se chová jinak. Tyto kontinenty nazýváme žena, muž, dítě, zvíře a bůh. Takže například to společné na kontinentu žena je obecná schopnost všech ženských částí na tomto kontinentu navazovat kontakt, vytvářet vztahy a napojit se na druhého na velmi hluboké úrovni. Další skupina zase umí řešit problémy tím, že plánuje. Když je v domě chladno, žena vás obejme a zahřeje, zatímco muž půjde ven, nasbírá kameny a postaví kamna a komín. (usmívá se) Tohle jsou dva různé způsoby, jak vyjádřit lásku – ženský způsob a mužský způsob. Třetí skupině říkáme dítě a na tomto kontinentu žijí všechny zranitelné osoby, které potřebují potravu, ochranu, lásku a podporu. Čtvrtý kontinent, zvíře, obývají naše instinktivní síly, které zase mají svůj způsob vyjádření lásky. Tyto části instinktivně, bez přemýšlení vědí, jak přežít, jak bojovat, jak si vymezit své vlastní teritorium. Pátý kontinent představuje transcendentální části, které ze své podstaty vědí, jak například bezpodmínečně milovat.
4
Každý vyjadřuje lásku po svém, jinak, ale to neříká, že lépe nebo hůř ... Velmi důležité je si uvědomit, že mezi těmito kontinenty neexistuje žádná hierarchie. Například dítě nebo zvíře v nás nebude naprosto uspokojeno, že ho budeme milovat jenom bezpodmínečně, protože to je způsob vyjádření lásky z kontinentu boha. Kdyby nám plakalo dítě a my bychom se na něj jenom podívali s bezpodmínečnou láskou přestalo by plakat? Ne, plakalo by ještě víc. Každý kontinent chce dostat odpověď, reakci na své chování stejným způsobem, jak je to pro něj (zdůrazní) přirozené. Chce být rozpoznán a přijat! Naše vnitřní zvíře by velmi znervóznělo, kdybychom ho poslali celý den meditovat. (směje se) Ve své práci se dostáváte do velmi těsného kontaktu se spoustou vnitřních osob svých klientů. V jednom rozhovoru jste řekl, že nejde o pouhé nezrcadlení ve smyslu pouhé nápodoby, ale o setkání se jako rovný s rovným. Víte ještě po všech těchto intenzivních setkáních, kdo je Artho Wittemann? (směje se, pak se zamyslí) O tomhle jsem nikdy nepřemýšlel. (směje se) Možná proto, že jsem to nikdy nevnímal, že by to byl problém. To, že se setkávám s tolika možnými styly bytí, mi pomáhá lépe poznat sám sebe. Protože když se v někom setkám s instinktivní, zvířecí energií, musí se probudit a přijít (silným, bojovným hlasem) i moje vnitřní zvíře! Je to nádherná příležitost pohrát si s tolika různými aspekty své vlastní bytosti! (směje se) Mnoho lidí takovou příležitost nemá! Takže spíš je to naopak: velmi mě to obohacuje a pomáhá mi to poznat sám sebe daleko lépe. Možná ještě pár slov k rozdílu mezi zrcadlením a tím, co nazývám jednání rovný s rovným. V přístupu jednání rovný s rovným totiž odpovídám nezávisle na dané části, se kterou se potkávám. Když se potkám s částí ze zvířecího kontinentu, potřebuji v sobě probudit vlastní zvíření energii. A kdyby chtěla tato vnitřní část druhého člověka se mnou bojovat, bojoval bych s ní ze své vlastní pozice! (zvolá) Nenapodobuji to, nezrcadlím, ale jsem v tom plně a cele angažovaný ze svého vlastního úhlu pohledu a podle toho také reaguji. Při pouhém zrcadlení ne! Nebo když se jiná část dostane do transcendentálního stavu, jdu tam také a pak mohu vyprávět ze svého pohledu, co zažívám nebo vidím. Nenapodobuji to, nezrcadlím, ale jsem v tom plně a cele angažovaný ze svého vlastního úhlu pohledu a podle toho také reaguji. Artho, co vás vedlo k napsání knihy: Architektura vnitřního světa člověka? (přemýšlí) Už od počátku svého vědomého života jsem cítil velkou niternou potřebu porozumět tomu, jak uvnitř člověk funguje. A byl jsem přesvědčen o tom, že na světě musejí existovat lidé, kteří to vědí! Takže jsem se už od svých šestnácti let začal zajímat o terapie, psychologii, chodil jsem na kurzy, hodně jsem studoval C. G. Junga, Gestalt terapii, zen-buddhismus, dostal jsem se k Oshovi, o němž jsem si myslel, že to je přesně on, kdo to ví. (směje se) Ale čím víc jsem se učil, tím jsem byl zmatenější. (směje se) A pořád jsem si myslel, že je chyba ve mně. Oni to vědí, ale já tomu nerozumím. 5
Pak jsem se setkal s manželi Stoneovými, zakladateli metody voice dialog, a tam jsem měl poprvé pocit, že se to všechno skládá dohromady. Deset let jsem se tedy intenzivně věnoval voice dialogu. A zase jsem byl zmatený, (směje se) měl jsem pocit, že mi tam něco chybí. Tak jsem se svou ženou pokračoval v tomto průzkumu na vlastní pěst a během toho jsme objevili odlišené úrovně jednotlivých vnitřních částí, které byly pro nás úplně nové. Systematickým způsobem jsme začali rozpoznávat jednotlivé úrovně a logiku každé vnitřní části, až jsme se nakonec dostali k její pravé podstatě. A v tomto okamžiku, když ho dosáhneme v terapii, se oba cítíme velmi naplněni a všechno se najednou zdá vyjasněné. To mi konečně přineslo uspokojení. Pak jsem napsal knihu a teď s tím vším mohu skončit. Mému nejhlubšímu zájmu se dostalo uspokojení. Za spolupráci děkuji Amritě. Autor článku: Rina Komorádová, publikováno: Magazín MAITREA
Doplnění k textu:
Systemická psychoterapie ( … i bez „kontinentů“) Radka Guyazová, 24. ledna 2015 Systemická psychoterapie je jedním z celosvětově uznávaných (oficiálních) psychoterapeutických směrů. V České republice je vyučována například panem Ivanem Úlehlou, výcvik je akreditován Českou lékařskou společností JEP. Systemický přístup vychází ze Sokratovy metody kladení otázek, pracuje s Gadamerovým rozborem textu, přibližuje se ve filosofickém rozměru technice „transcendentální epoché“, Husserl, tedy: … dobrat se podstat jevů, dojít co možná k nejpravdivějšímu pohledu na předměty a fakta tohoto světa. K tomu, abychom „poznali“, například co se děje, co nás trápí, bychom měli „zredukovat“ vše, čím jsme „ověšeni“, zbavit se „předsudků“ (předpokladů). Pak jsme schopni se „dobrat podstat“ (toho, co je pro nás opravdu důležité). Se vznikem počítačových systémů se rozvinula také teorie, že člověk je „živý systém“, který je uzavřen dovnitř s propustností na venek. To znamená, že máme „vnitřní život“, který je neustále něčím ovlivňován. Tak se stává, že časem „ztrácíme sami sebe“, aniž bychom si to uvědomovali. Co se s námi děje? To je u každého jiné. Většinou, když klient přijde, sám to přesně neví. Ví, že mu „není dobře“. Ví, že by potřeboval „něco jinak“. Klienti přicházejí s tzv. „přenesenými trápeními“, například mají potíže v práci, ve vztazích, jsou nemocní, hledají rady. Úkolem systemického psychoterapeuta je „práce na zakázce“. Zeptá se klienta, co by potřeboval, a pak společně hledají možnosti, zbavují se „ověšeností“, dobírají se „podstat“. K čemu je to užitečné? Může se to zdát jako klišé, nicméně je to to, po čem touží každý z nás. Být sám sebou, stát pevně a vzpřímeně, vědět co chci, jít si za tím, naplnit svůj život „smysluplností“. A věřte, jde to! Systemický psychoterapeut je přesvědčen o tom, že klient je toho schopen, a tak je mu „pouhým“ průvodcem na jeho cestě … 6
