J. R. R. Tolkien TULÁK ROVER přeložila Stanislava Pošustová ÚVOD V létě roku 1925 jeli J. R. R. Tolkien, jeho manželka Edith a jejich synové John (skoro osmiletý), Michael (skoro pětiletý) a Christopher (ani ne roční) na dovolenou do Filey, městečka na yorkshirském pobřeží, které je dodnes vyhledáváno turisty. Byla to nečekaná dovolená na oslavu toho, že Tolkien byl jmenován profesorem anglosaštiny na Oxfordské univerzitě. Funkce se měl ujmout 1. říjnu toho roku. Pravděpodobně to také měla být příležitost odpočinout si nejen před nástupem do nové funkce, ale zároveň i před dalšími dvěma semestry na univerzitě v Leedsu, protože funkční období se překrývala, Tolkienovi si na tři nebo čtyři týdny (jak je vysvětleno dále, otázka dat je nevyřešená) pronajali domek z přelomu století, který snad patřil místnímu poštmistrovi, postavený vysoko na skále shlížející na pláž a na moře. Byl odtud výhled na východ a malý John Tolkien se vzrušením pozoroval, jak po několik krásných večerů z moře vycházel měsíc blízký úplňku a vrhal na vodu stříbrnou „stezku“. V té době měl Michael Tolkien v mimořádné oblibě malého olověného, černobíle natřeného psíka. Jedl s ním, spal s ním, nosil ho všude s sebou a nerad ho pouštěl z ruky i při mytí. Během prázdnin ve Filey však šel s otcem a starším bratrem na procházku a zaujat házením žabek hračku položil na bílou oblázkovou pláž. Na tomto pozadí se stal černobílý psík prakticky neviditelným a ztratil se. Michael byl zdrcen, když se hračka nenašla, přestože ji otec i bratr hledali ještě i druhý den. Ztráta oblíbené hračky je pro dítě vážná věc a Tolkien si to bezpochyby uvědomoval. Proto ho napadlo „vysvětlení“, jak k ní vlastně došlo: příběh, v němž je skutečný pes Rover čarodějem proměněn v hračku, na pláži ho ztratí chlapec velmi podobný Michaelovi, osloví ho komický „písečný kouzelník“ a psík se odebere za
dobrodružstvími na měsíc a pod moře. Tak aspoň vypadá příběh Tuláka Rovera, jak byl nakonec zapsán. Z epizodické povahy příběhu a z jeho délky lze soudit, že nevznikl najednou, ale během několika pokračování. Potvrzuje to také nemile stručná poznámka v Tolkienově deníku (psaná téměř jistě v roce 1926 a shrnující události roku 1925) o tom, jak byl ve Filey Tulák Rover složen: „Dokončen příběh ,Tuláka Rovera', vymyšlený pro pobavení Johna (a postupně i moje, jak se rozrůstal).“ Nedá se naneštěstí určit, co Tolkien myslel slovem „dokončen“ - možná jen to, že během dovolené celý příběh (v tehdejší podobě) odvyprávěl. Vsuvka ovšem svědčí o tom, že se příběh během vyprávění skutečně rozrůstal. Je zvláštní, že v deníku je zmínka jen o Johnovi, když podnětem k vymyšlení příběhu byla Michaelova nehoda. Snad se Michael spokojil s první epizodou, jež vysvětlovala zmizení jeho hračky, a pokračování ho zajímalo méně než Johna. Tolkien sám zřejmě postupně našel v příběhu zalíbení a ten se stává během vyprávění složitějším. Nikde však není zaznamenáno a nikdo dnes nemůže říci, jak Tulák Rover vypadal původně - například zdali všechny chytré jazykové hříčky a narážky na báje a pověsti patřily k příběhu hned od počátku, nebo zda byly dodány, až když byl Tulák Rover konečně zapsán. Tolkien rovněž v deníku psal, také po několika měsících, že rodina odjela z Leedsu do Filey 6. září 1925 a zdržela se do 27. září. První z dat však rozhodně nemůže být správné (a je také v deníku omylem označeno jako sobota místo neděle). Věříme-li živé vzpomínce Johna Tolkiena na úplněk svítící na moře a tomu, že pohled inspiroval Roverovu pouť po „měsíční stezce“ v první části příběhu, museli být Tolkienovi ve Filey v období úplňku, a to v září 1925 začínalo v úterý 1. září. Ještě určitěji lze tvrdit, že byli ve Filey v sobotu 5. září, kdy bylo severovýchodní pobřeží Anglie stiženo silnou bouří. John Tolkien si na ni také živě vzpomíná a novinové zprávy to potvrzují. Moře se zvedlo dlouho před normálním přílivem, přelilo se přes mořskou hráz až na promenádu ve Filey, pobořilo stavby na pobřeží a rozbrázdilo celou pláž, čímž zanikla veškerá naděje najít Michaelovu hračku. Prudká vichřice třásla domkem Tolkienových tak silně, že celou noc nespali a báli se, že vítr odnese
střechu. John Tolkien si vzpomíná, že otec oběma starším chlapcům vyprávěl pro uklidnění pohádku, a právě tehdy začal vyprávět o psu Roverovi, který se stal zakletou hračkou „Tulákem Roverem“. Bouře nepochybně inspirovala epizodu ke konci příběhu, kdy se probouzí Mořský had a silně narušuje počasí. („Když ve spánku rozvinul jednu nebo dvě smyčky, voda se vzdouvala, roztřásala domy, křivila je a kazila obyvatelům spaní na míle a míle kolem.“ /s. 78/) Nic nenasvědčuje tomu, že byl Tulák Rover během pobytu ve Filey zapsán. Jedna z pěti ilustrací k příběhu, měsíční krajina reprodukovaná v této knize, však nese vročení 1925, a lze si představit, že byla nakreslena v létě ve Filey. Tři z ostatních ilustrací jsou datovány zářím 1927, kdy byli Tolkienovi na dovolené v Lyme Regis na jižním pobřeží Anglie: Bílý drak pronásleduje Tuláka Rovera a měsíčního psa, věnovaná Johnu Tolkienovi, Dům, kde začala Roverova dobrodružství v podobě hračky, věnovaná Christopheru Tolkienovi, ;i skvostný akvarel Zahrady paláce mořského krále. Na každé je napsán měsíc a rok. Jiná kresba, přílet Rovera na měsíc na hřbetě racka Chechtala, je nadepsána „1927-28“. Všechny jsou rovněž reprodukovány v této knize. Ilustrace ze září 1927 svědčí o tom, že Tulák Rover byl znovu vyprávěn v Lyme Regis, snad proto, že Tolkienovi by l i opět na dovolené u moře a připomněli si pobyt ve Filey dva roky předtím. To, že je obrázek domu, kde začala Roverova dobrodružství, připsán Christopherovi, rovněž svědčí, že Christopher již byl schopen Tuláka Rovera ocenit (v září 1925 byl samozřejmě ještě nemluvně) a že byl příběh možná znovu vyprávěn zčásti proto, že jej předtím neslyšel. Toto oživení zájmu o Tuláka Rovera v září 1927 možná pobídlo Tolkiena, aby příběh konečně zapsal. Zdá se totiž, že to udělal koncem tohoto roku, pravděpodobně o vánočních prázdninách. Tak se alespoň domníváme (můžeme se pouze dohadovat, protože rukopisy nejdou datovány a scházejí jakákoli jiná spolehlivá svědectví) na základě dvou zajímavých (uznáváme, že poněkud vratkých) faktů. Oba se týkají konce druhé kapitoly Tuláka Rovera, kde se líčí, jak Tulák Rover a jeho přítel měsíční pes vyruší Velkého bílého draka a ten je pak pronásleduje. Drak je popsán jako častý zdroj nepříjem-
ností: „Někdy, když měl dračí hostinu nebo se vztekal, vypouštěl z jeskyně skutečné červené a zelené plameny, a mračna kouře se vyskytovala docela často. Vědělo se, že jednou či dvakrát způsobil, že celý měsíc zrudl nebo se úplně zatměl. Při takových nepříjemných událostech… Muž z Měsíce… sešel do sklepení, odzátkoval svá nejlepší kouzla a co nejrychleji to vyčistil.“ (s. 47) V této epizodě zarazí Muž z Měsíce pronásledování psů na poslední chvíli kouzlem, které vystřelí drakovi do břicha. Proto „příští zatmění se nevyvedlo, jelikož drak si pracně lízal břicho a neměl na ně čas“, (s. 48) To připomíná myšlenku uvedenou v předchozí pasáži, že zatmění měsíce působí dračí kouř. Prvky této kapitoly Tuláka Rovera - a existence obtížného draka na měsíci byla podle datované ilustrace ze září 1927 rozhodně již součástí příběhu - se v nápadně podobném znění vyskytují v nepublikované části pohádkového dopisu, který Tolkien v roli „Děda Mráze“ napsal v prosinci téhož roku svým dětem. V tomto psaní z pozoruhodné sady dopisů, jež Tolkien psal v letech 1920 až 1943, navštíví Muž z Měsíce severní pól a vypije k pudinku příliš mnoho brandy. Poté usne a polární medvěd ho strčí pod pohovku, kde zůstane do druhého dne. V jeho nepřítomnosti vylezou na měsíci draci a zakouří jej tak, že způsobí zatmění. Muž z Měsíce musí honem zpátky a mocně čárovat, aby to napravil. Podobnost s Velkým bílým drakem v Tuláku Roverovije příliš velká na to, aby byla pouze náhodná, a z toho můžeme vyvodit, že Tolkien při psaní svého dopisu Děda Mráze v prosinci 1927 uvažoval o Tuláku Roverovi. Nelze říci, zda se nápad s měsíčními draky působícími zatmění zrodil při psaní dopisu, nebo zda naopak vycházel z myšlenky, která se již vyskytla v Tuláku Roverovi; obě díla však musejí být spřízněná. Vánoční prázdniny Tolkienovi poskytly oddech od akademických povinností a čas, kdy mohl psát Tuláka Rovera; přestože není jisté, ÍK ho napsal v prosinci 1927, ještě jedna věc poukazuje na tuto dobu jako nejčasnější možnou pro sepsání nejstaršího (nedatovaného) textu: zmínka o nevydařeném zatmění. Po slovech „příští zatmění se nevyvedlo“ následuje v první verzi poznámka „říkali to i astrono-
mové [později opraveno na fotografové]“. A takové mínění vskutku podle londýnských Times převládalo o úplném zatmění měsíce, k němuž došlo 8. prosince 1927, avšak před pozorovateli v Anglii bylo zakryto mraky. V tomto bodě je opět užitečný dopis Děda Mráze z roku 1927, protože datuje zatmění, k němuž došlo v nepřítomnosti Muže z Měsíce, právě na 8. prosince, a potvrzuje, že Tol-kien o této události věděl. Nejstarší dochovaný text Tuláka Rovera je jednou ze čtyř verzí uložených mezi Tolkienovými listinami v Bodleian Library v Oxfordu. Pětina textu, totiž dnešní první kapitola a první polovina kapitoly druhé, naneštěstí schází. Zbytek tvoří dvaadvacet stran psaných rychle a občas těžko čitelně na čistých listech (snad vytržených ze školních sešitů), s četnými opravami. Po tomto textu následovaly tři strojopisné verze, rovněž nedatované, během nichž Tolkien příběh postupně rozšiřoval, hodně vylepšil výrazivo i podrobnosti, ale zápletku téměř neměnil. První strojopis, třicet devět značně opravovaných stránek, je velmi blízký rukopisu a významně přispěl k rozluštění málo čitelných partií starší verze. Ke konci se však strojopis s rukopisem nápadně rozchází, neboť pasáž o návratu Rovera do původní podoby a velikosti (předtím téměř antiklimax, nyní dramatický i komický prvek) byla velmi rozšířena. Nový text byl původně nazván Roverova dobrodružství, ale Tolkien nadpis perem opravil na Tulák Rover a tomuto názvu již nadále dával přednost. Druhý ze tří strojopisů končí, zřejmě z autorova rozhodnutí, po pouhých devíti stránkách a na poslední je jen několik řádek. Zahrnuje počátek příběhu až po okamžik, kdy měsíc „začal pokládat na vodu svou zářivou stezku“ (viz níže, 2. kapitola, s. 35). Na rubu jedné stránky je také zlomek strojopisu, Tolkienem okamžitě zavržený, takže text pokračuje s úpravami na líci. Druhý strojopis obsahuje opravy poznamenané v prvním a některá další vylepšení. Důležitější však je úpravný vzhled této verze proti předešlé. Tolkienovi nyní šlo i o grafické záležitosti, například čísluje stránky strojem, místo aby čísla dodatečně dopisoval ručně, a dělí dialogy na odstavce podle jednotlivých mluvčích, zatímco předtím (ve zjevně pracovní první verzi) někdy psal dialog průběžně. V novém strojopise je také jen
hrstka oprav, které jsou pečlivě provedeny a většinou se týkají pouze překlepů. Tato vzhlednější podoba v nás vyvolává tušení, že Tolkien druhý strojopis chystal koncem roku 1936 pro své nakladatelství George Allen & Unwin. Tou dobou již byl nadšeně přijat Hobit, a přestože se teprve tiskl a neprokázal se ještě jako úspěšný titul, Tolkien byl díky němu požádán, aby dodal k posouzení jiné příběhy pro děti. Vyhověl nakladateli tím, že poslal obrázkovou knížku Pan Blažený, pseudostředověkého Sedláka Jiljího z Oujezda a Tuláka Rovera. Jestliže byl druhý neúplný strojopis Tuláka Rovera psán pro tento účel, jak se domníváme, Tolkien jej mohl odložit buď proto, že nebyl zcela spokojen s jeho zněním, nebo snad z toho důvodu, že stejně jako předešlé náčrty byl pořízen na listech s nerovným okrajem, zjevně vytržených ze sešitů, a autor si přál, aby jeho dílo vypadalo profesionálněji. Třetí a poslední strojopis Tuláka Rovera je skutečně čistě napsán (ač ne bez oprav) celkem na šedesáti listech kancelářského papíru (ne však zcela jednotného). Zde byl text rozdělen do kapitol a došlo k dalším drobným, ale četným změnám v dialozích i popisech, interpunkci a dělení na odstavce. Je to téměř jistě text, který Tolkien zaslal nakladatelství a jejž dal šéf firmy Stanley Unwin k posouzení svému synku Raynerovi. V posudku ze 7. ledna 1937 shledal Rayner Unwin příběh „dobře napsaný a zábavný“. Přes toto pozitivní hodnocení nebyl přijat k vydání. Tulák Rover byl zřejmě jednou z „krátkých pohádek v různém stylu“, jež měl Tolkien v říjnu 1937 prakticky připravené k vydání, jak se soudilo a jak si poznamenal Stanley Unwin. Tou dobou však byl Hobit již tak úspěšný, že Allen & Unwin chtěli především pokračování o hobitech, a zdá se, že o vydání Tuláka Rovera již autor ani nakladatel nikdy znovu neuvažovali. Tolkien nyní obrátil pozornost k „novému Hobitovi“, z něhož se časem stalo jeho mistrovské dílo Pán prstenů. Snad není přehnané tvrdit, že nebýt příběhů jako Tulák Rover, nevznikl by možná ani Pán prstenů. Tolkienovy děti - a Tolkien sám -si je totiž tak oblíbili, že časem vzniklo ambicióznější dílo, Hobit, a
posléze i jeho pokračování. Většina těchto příběhů sloužila jen svému okamžiku. Málokterý byl zapsán a z těch ještě mnohé nebyly dokončeny. Tolkien se ochotně vžíval do role vypravěče pro své děti přinejmenším od roku 1920, kdy napsal první z dopisů Děda Mrá-/,c. Byly tu také historky o darebákovi Lepiči plakátů a jeho protivníku Dej Přednost, o maličkém Timothym Titovi a o bouřliváku Tomu Bombadilovi, jehož předlohou byla holandská loutka patřící Michaelu Tolkienovi. Žádná nedospěla příliš daleko, ovšem Tom Bombadil si nakonec našel místo v básních a v Pánu prstenů. Delší, mimořádně zvláštní příběh nazvaný Orgog, byl zapsán v roce 1924 a existuje ve strojopise; zůstal však nedokončený a nerozvinutý. Tulák Rover je naproti tomu úplný a dobře propracovaný a mezi ostatními Tolkienovými dílky pro děti z té doby vyniká nesmírnou radostí ze slovních hříček, kterou si Tolkien dopřával. Obsahuje mnoho takřka homonymních výrazů, zvukomalebných slov a aliterací, dlouhých žertovných výčtů (např. předmětů v Artaxerxově čarodějnické dílně na s. 82-3) a nečekaných slovních obratů (např. na s. 41 o Muži z Měsíce: „Okamžitě se rozplynul jako pára - a každý, kdo byl někdy na měsíci, vám poví, že tam páru vůbec není vidět“). Obsahuje také některé dětské výrazy, které jinak Tolkien do svých rukopisů buď vůbec nevpouštěl, nebo je škrtal při revizích, a které se zjevně dochovaly z původní ústní podoby vyprávěné dětem. Tolkien také neváhal zařadit do Tuláka Rovera některá obtížnější slova, protože nesouhlasil s názorem, že slovní zásobu je třeba přizpůsobovat znalostem malých dětí. Jednou (v dubnu 1959) napsal: „Dobrou slovní zásobu nezískáte čtením knih psaných podle něčí představy, jak má vypadat slovní zásoba vaší věkové skupiny. Získáte ji čtením knih, které vás převyšují.“ Tulák Rover je také pozoruhodný různorodostí životopisných i literárních materiálů, které v něm našly místo. Na prvním místě samozřejmě stojí Tolkienova vlastní rodina a autor sám: rodiče i děti v příběhu osobně vystupují nebo se o nich alespoň mluví jako v případě nemluvněte Christophera, ve třech kapitolách se objevuje domek a pláž ve Filey, Tolkien několikrát vyjadřuje své názory na odhazování odpadků a znečištění, a události z dovolené v roce 1925 -
měsíc svítící na moře, velká bouře a především ztráta Michaelova olověného psíka - tvoří prvky příběhu. K tomu přidal Tolkien množství odkazů na báje a pohádky, severské ságy a tradiční i soudobou literaturu pro děti, na Rudého a Bílého draka z britských pověstí, na Artuše a Merlina, bájné obyvatele moří (například mořské panny, Njórda, Mořského starce), na hada obepínajícího svět, a také výpůjčky z knih E. Nesbitové o „Psammeadovi“, z Alenky v říši divů a Sylvie a Bruna od Lewise Carrolla, dokonce i z operety Gilberta a Sullivana. Je to velmi rozmanitý materiál, ale Tolkien jej dokázal obratně spojit, takže nepůsobí nesourodě, ale zábavně - pro ty, kdo narážky postřehnou. Na mnohé z Tolkienových pramenů (ať už jistých či pravděpodobných) a také na málo známá slova nebo věci příznačné pro Británii, jež by mohly být obtížné pro čtenáře z jiných zemí, upozorňujeme v krátkých poznámkách za textem. Zde v úvodu bychom se však chtěli o několika věcech zmínit ve větší šíři. Ve své přednášce O pohádkách z roku 1939 Tolkien kritizoval líčení elfů jako drobných bytůstek. Jmenovitě uváděl Nymphidii Michaela Draytona s rytířem Pigwiggenem jezdícím na „dovádivém škvoru“ a dávajícím si „dostaveníčko… v petrklíči“. V době psaní Tuláka Rovera se však ještě neoprostil od laškovných představ měsíčních skřítků, kteří jezdí na králících a ze sněhových vloček si dělají livance, ani mořských víl vozících se v kočárech z lastur tažených drobnými rybkami. Jen deset let předtím uveřejnil nyní pověstnou mladickou báseň „Nožky skřítků“ (1915), v níž autor slyší „píšťaličku čarovných přítelíčků“ a rozepisuje se o „malých šťastných nožkách“, a jak se jednou přiznal, ve dvacátých a třicátých leloťli byl „stále ovlivněn konvencí, že pohádky se přirozeně obracejí k dělem“. Proto někdy používal běžné „pohádkové“ obrazy a výrazlvo: například hravé, zpívající elfy z Roklinky v Hobitovi a v téže knize - a ještě výrazněji v Tuláku Roverovi nápadný autorský (či otcovský) hlas vypravěče. Tolkien později litoval, že se někdy při psaní svým dětem „přizpůsoboval“, a zejména toužil pohřbít a zapomenout „Nožky skřítků“. Mezitím se v jeho silmarillionské mytologii objevovali urostlí, ušlechtilí elfové, v nichž vskutku
nezůstalo nic pigwiggenovského. Tulák Rover se téměř nevyhnutelně dotkl mytologie (či legendária ), na níž Tolkien pracoval již víc než deset let a jež byla jeho trvalým zájmem. Je tu možno nalézt několik styčných bodů. Například zahrada na temné straně měsíce připomíná Dům ztracených her v Knize ztracených pověstí, nejstarším prozaickém zpracování legendária. V Domě si děti „hrály a tančily…, sbíraly květiny a honily zlaté včely a motýly se zdobenými křídly“ (Kniha ztracených pověstí, Čast I., s. 23), zatímco v měsíční zahradě „ospale tančily, zasněně přecházely a mluvily samy k sobě. Některé se pohybovaly, jako by pravé procitly z hlubokého spánku, jiné už běhaly dočista probuzené a rozesmáté, hrabaly, trhaly kytky, stavěly stany a domečky, honily motýly, kopaly do míče, lezly po stromech, a všechny zpívaly“ (níže, s. 53). Muž z Měsíce odmítá sdělit, jak se děti do zahrady dostávají, ale Tulák Rover se v jednu chvíli podívá směrem k zemi a zdá se mu, že „slabě a nezřetelně vidí dlouhé řady malých lidiček, jak po [měsíční stezce] rychle kloužou dolů“ (s. 56), a protože se děti do zahrady dostávají ve spánku, zdá se téměř jisté, že Tolkien již měl v mysli obraz Olore Malle neboli Cesty snů vedoucí k Domu ztracených her: „útlé mosty spočívající ve vzduchu a šedě zářící perleťovým světlem hedvábných mlh ozářených srpkem měsíce“, stezky, kterou lidské oko nikdy nevidělo jinak než „ve sladkém spánku ve dnech svého mládí“ (Kniha ztracených pověstí, Část I., s. 209). Nejzajímavější spojitostí s mytologií však je v Tuláku Roverovi okamžik, kdy „nejstarší velryba“ Uin ukáže Tuláku Roverovi „velikou zátoku Elfské říše (jak jí říkáme my) za Čarovnými ostrovy“ a dále pak „na nejzazším Západě hory Elfie a na vlnách odlesk Pohádkové říše“ a „pod horami na zeleném pahorku… město elfů“ (s. 77). Přesně tak vypadal Západ světa v „Silmarillionu“ v té podobě, v jaké dílo existovalo ve dvacátých a třicátých letech. „Hory Elfie“ jsou valinorské hory v Amanu a „město elfů“ je Tůn, jméno svého času používané v mytologii a uvedené i v prvním znění Tuláka Rovera. Také Uin pochází z Knihy ztracených pověstí, a přestože to zde není její jmenovkyně, „nejmocnější a nejstarší z velryb“ (Kniha
ztracených pověstí, Část L, s. 120), dokáže Tuláka Rovera dopravit na dohled Západních zemí, které byly v tomto stadiu vývoje legendária ukryty lidským zrakům za tmou a nebezpečnými vodami. Uin říká, že by to „schytala“, kdyby se přišlo (pravděpodobně ze strany Valar neboli bohů, kteří žijí ve Valinoru) na to, že ukázala Aman někomu (třeba i psovi!) z „Vnějších zemí“ - totiž ze Středozemě, světa smrtelníků. V Tuláku Roverovi je tento svět v určitém smyslu svět náš a mnoho míst je v něm uvedeno jménem. Tulák Rover „byl přece jen anglický pes“ (s. 60). V jiných ohledech to však naše země zjevně není: již proto, že má kraje, přes něž se do kosmu řítí vodopády (s. 37). Není to ani tak docela země líčená v legendární, ačkoli ta je také plochá; avšak měsíc v Tuláku Roverovi, stejně jako v Knize ztracených pověstí, putuje pod zemí, pokud není na obloze. Jak byla během čtvrtstoletí po Tolkienově smrti zveřejňována další jeho díla, jasně vysvitlo, že téměř všechna spolu alespoň v drobnostech souvisejí a každé vrhá vítané světlo na ostatní. Tulák Rover znovu dokládá, jak Tolkienovo životní dílo, jeho legendárium, ovlivňovalo jeho vyprávěné příběhy, a také se vztahuje dopředu (či do současnosti) ke spisům, jež možná Tulák Rover ovlivnil sám zejména k Hobitovi, jehož psaní (započaté možná v roce 1927) probíhalo současně se zapisováním a revizemi Tuláka Rovera. Čtenář Hobita stěží přehlédne podobnosti mezi Roverovým děsivým letem s CHEchtalem k jeho skalnímu domovu a Bilbovým letem k orlímu hnízdu, a mezi pavouky, s nimiž se Tulák Rover střetne na měsíci, a pavouky z Temného hvozdu; všimne si také, že Velký bílý drak i Šmak z Ereboru mají citlivé břicho, a že tři svérázní čarodějové v Tuláku Roverovi - Artaxerxes, Psamatos a Muž z Měsíce - jsou každý po svém předchůdci Gandalfa. Zbývá už dodat jen několik slov o obrázcích doprovázejících text. Psali jsme o nich rozsáhle již v knize J. R. R. Tolkien: malíř a ilustrátor (J. R. R. Tolkien: Artist & Illustrator, 1995), ale zde, kde jsou konečně vytištěny s plným zněním příběhu, můžeme lépe zhodnotit jejich přednosti i nedostatky. Nebyly zamýšleny jako ilustrace k tištěné knize a námětově nejsou v příběhu rozvrženy
stejnoměrně (v nyní vytištěné knize jsou konečně zařazeny podle potřeb výroby). Nejsou jednotné ani stylem či prostředky: dva jsou perokresby, dva akvarely a jeden je zhotoven převážně pastelkami. Čtyři jsou zcela propracované, zatímco pátý, pohled na Rovera přilétajícího na měsíc, je mnohem nedokonalejší a Rover, Chechtal i Muž z Měsíce na něm mají příliš malé rozměry. Na této kresbě pravděpodobně Tolkiena zajímala spíš věž a holá krajina, která ovšem neukazuje ani náznak měsíčních lesů popisovaných v příběhu. Textu je věrnější starší Měsíční krajina: jsou na ní stromy s modrým listím a „širé rozlohy bleděmodré a zelené tam, kde na povrch vrhaly dlouhé stíny vysoké špičaté hory“ (s. 38). Pravděpodobně znázorňuje okamžik, kdy se Tulák Rover a Muž z Měsíce vracejí z návštěvy odvrácené strany a vidí, „jak nad rameny Měsíčních hor vychází země jako bledězelený a zlatý měsíc, obrovská a kulatá“ (s. 56). Zde však země očividně plochá není: je vidět pouze Severní a Jižní Ameriku, takže Anglie a jiná místa na zemi zmíněná v textu musejí být na opačné straně zeměkoule. Název Měsíční krajina je napsán ranou obdobou Tolkienova elfského písma tengwar. Ilustrace s názvem Bílý drak pronásleduje Tuláka Rovera a měsíčního psa se také drží textu a pozoruhodní na ní nejsou jen drak a oba okřídlení psi. Nad názvem je obrázek měsíčního pavouka a pravděpodobně drakomůry a na obloze je opět země zobrazená jako koule. Když pak Tolkien ilustroval Hobita, použil na mapě Divočiny téhož draka a v kresbě Temného hvozdu téhož pavouka. Skvělý akvarel Zahrady paláce mořského krále zachycuje stavbu z „růžového a bílého kamene“ připomínající dekoraci z akvária a snad trochu i Královský pavilon v Brightonu. Tolkien se rozhodl namalovat spíše palác a zahrady v celé jejich kráse než Tuláka Rovera, jak se k nim s bázní plíží. Zřejmě se díváme jeho očima. V levém horním rohuje velryba Uin, velmi podobná leviatanovi v jedné Kiplingově ilustraci k příběhu „Proč má velryba úzký jícen“ z jeho Bajek i nebajek (1902). Obrázek Dům, kde začala Roverova dobrodružství v podobě hračky, stejně kvalitně provedený akvarel, je ovšem hádankou.
Název napovídá, že jde o dům, kde se Rover prvně setkal s Artaxerxem, ale nic v textu nenaznačuje, že by to bylo na statku nebo poblíž něj. Také moře a racek v dálce jsou v rozporu s výrokem v textu, že Rover moře nikdy neviděl ani necítil, než ho vzal chlapeček Číslo Dvě na pláž, a že „vesnice, kde se narodil, byla od něj a od jeho vůně míle a míle daleko“ (s. 28). Nemůže to být ani domek otce a chlapců, který je popsán jako bílý a stojící na skále, se zahradou sbíhající k moři. Jsme téměř v pokušení se ptát, zda obrázek vůbec měl nějakou spojitost s příběhem a zda detaily jako racek nebyly během malování přidány, aby se souvislost vytvořila. Černobílý pes vlevo dole snad může být myšlen jako obrázek Rovera a černé zvíře před ním - stejně jako Rover částečně zakryté vepřem - by mohla být kočka Míca, jisté to ovšem není. Text, který následuje, vychází z poslední verze Tuláka Rovera. Tolkien dílo nikdy zcela nepřipravil k vydání a nelze pochybovat, že by učinil ještě mnoho revizí a oprav, aby je přizpůsobil jiným čtenářům než vlastní rodině, pokud by je bylo nakladatelství přijalo po Hobitovi. Takto v něm zůstala řada chyb a nedůsledností. Při rychlém PSAní býval Tolkien nedůsledný v psaní čárek a velkých písmen. Řídili jsme se se jeho praxí všude, kde byl jeho záměr jasný, avšak tam, kde se to zdálo nutné, jsme interpunkci i velká písmena sjednotili a opravili několik očividných překlepů. Se souhlasem Christophera Tolkiena jsme také opravili nepatrný počet neobratných formulací (zatímco jiné jsme ponechali), ale jinak má celkově text podobu, v jaké jej autor zanechal. Za rady při sestavování této knihy jsme vděční zejména Christopheru Tolkienovi, jemuž děkujeme i za poskytnutí výroku z otcova deníku, citovaného na s. 8, a Johnu Tolkienovi, který se s námi podělil o vzpomínky na pobyt ve Filey v roce 1925. Rádi bychom také POděkovali za pomoc a povzbuzení Priscille a Joanně Tolkienovým, Douglasi Andersenovi, Davidu Doughanovi, Charlesi Elstonovi, Michaelu Eversonovi, Verlynu Fliegerovi, Charlesi Fuquovi, Christopheru Gilsonovi, Carlu Hostetterovi, Alexeji Kondratievovi, Johnu Rateliffovi, Ardenu Smithovi, Rayneru Unwinovi, Patricku Wymicovi, Davidu Brawnovi a Ali Baileyové z
nakladatelství HarperCollins, Judith Priestmanové a Colinu Harrisovi z Bodleian Library v Oxfordu a pracovníkům Williams College Library ve Williamstownu ve státě Massachusetts. Christina Scullová, Wayne G. Hammond 1. Byl jednou jeden malý pejsek, a ten se jmenoval Rover. Byl velmi malý a velmi mladý, jinak by býval chytřejší, a právě si s náramnou radostí hrál v zahradě na sluníčku se žlutým míčem, jinak by byl nikdy neudělal to, co udělal. Ne každý stařík v otrhaných kalhotách je špatný stařík: někteří sbírají hadry, kosti, kůže a sami mají pejska, někteří jsou zahradníci, a jenom málokteří, velmi málokteří jsou čarodějové na dovolené, kteří se jen tak potloukají a nemají co dělat. Ten, co nám teď vstoupí do příběhu, byl čaroděj. Přiloudal se po zahradní cestičce v otrhaném starém kabátě, se starou dýmkou v zubech a starým zeleným kloboukem na hlavě. Kdyby nebyl Rover tak zaneprázdněný štěkáním na míč, možná by si byl všiml modrého pírka za stuhou zeleného klobouku, a vzniklo by v něm podezření, že stařík je čaroděj. To by si pomyslel každý rozumný pejsek, ale on to pírko prostě neviděl. Když se stařík shýbl a sebral míč - uvažoval, že by jej proměnil v pomeranč, nebo třeba i v kostičku či kus masa pro Rovera, Rover zavrčel a řekl: „Položte to!“ - aniž by dodal „prosím“. Čaroděj mu samozřejmě dokonale rozuměl, vždyť byl čaroděj a odsekl: „Buď zticha, hlupáku!“ Ani on nedodal „prosím“. Pak si dal míč do kapsy, jen aby psisko pozlobil, a otočil se zády. S lítostí musím říct, že se mu Rover okamžitě zakousl do kalhot a pořádný kus jich urval. Možná urval i kousek čaroděje. Stařík se rozhodně velmi rozzlobeně otočil a křikl: „Hlupáku hloupá! Ať je z tebe hračka!“
Nato se začaly dít prapodivné věci. Rover byl vskutku malý pejsek, ale najednou si připadal o mnoho menší. Tráva jako by obludně vyrostla a povívala mu vysoko nad hlavou a daleko v ní uviděl jako slunce vycházející mezi lesními stromy obrovský žlutý míč tam, kam jej čaroděj odhodil. Zaslechl za odcházejícím staříkem klapnout branku, ale neviděl na něj. Pokusil se zaštěkat, ale ozval se jen nepatrný, slaboučký zvuk, jaký obyčejní lidé ani neslyší; a myslím, že by si ho nevšiml ani pes. Zmenšil se tak, že jít kolem kočka, jistě by si myslela, že je Rover myš, a sežrala by ho. Míca určitě. Míca byla veliká černá kočka, která bydlela v jejich domě. Při samotném pomyšlení na Mícu se Rover polekal, ale za chviličku na všechny kočky zapomněl. Zahrada kolem najednou zmizela. Cítil, že ho něco unáší kdovíkam. Když let skončil, zjistil, že leží ve tmě mezi spoustou tvrdých předmětů, a ležel tam - snad v nějaké neprodyšné krabici - velmi nepohodlně a velmi dlouho. Neměl co jíst ani pít, ale nejhorší bylo, že zjistil, že se nemůže hýbat. Nejdřív si myslel, že jen proto, zeje tam tak vtěsnaný, ale později přišel na to, že ve dne se může pohybovat jen nepatrně a jen když se nikdo nedívá. Pouze po půlnoci mohl chodit a vrtět ocasem, a ještě trochu ztuha. Stal se hračkou. A protože čarodějovi neřekl „prosím“, musel teď celý den sedět a prosebně panáčkovat. Tak byl totiž zakletý. Po předlouhém temném čase (aspoň mu to tak připadalo) znovu zkusil zaštěkat tak hlasitě, aby ho lidé slyšeli. Pak zkusil kousat ostatní věci, které s ním byly v krabici, hloupá zvířátka na hraní, vyrobená z obyčejného dřeva nebo olova, ne zakletá skutečná zvířata jako Rover. Bylo to však marné, nemohl ani štěkat, ani kousat. Najednou někdo přišel, sundal z krabice víko a pustil dovnitř světlo.
„Dáme pár zvířátek do výlohy, Harry,“ řekl něčí hlas a do krabice se vsunula ruka. „Kde se tu vzal tenhle?“ podivil se hlas, když ruka uchopila Rovera. „Nevzpomínám si, že bych ho někdy viděl. Do krabice s třípencovými rozhodně nepatří. Viděl jsi někdy něco, co by vypadalo takhle jako živé? Podívej na tu srst a na ty oči!“ „Dej k němu cenovku šest pencí,“ odpověděl Harry, „a posaď ho ve výloze dopředu.“ A tak tam vpředu ve výloze na palčivém slunci proseděl chudák Rover celé dopoledne a celé odpoledne, skoro až do svačiny, a celou dobu musel panáčkovat a dělat, že prosí, i když uvnitř byl opravdu
náramně dopálený. „Prvním lidem, kteří mě koupí, uteču,“ oznámil ostatním hračkám. „Jsem opravdový. Nejsem hračka a nebudu hračka! Ale byl bych rád, kdyby někdo honem přišel a koupil si mě. Tenhle obchod mě děsně štve a takhle posazený ve výloze se nemůžu ani hnout.“ „Proč se chceš hýbat?“ ptaly se ostatní hračky. „My se hýbat nechceme. Mnohem pohodlnější je stát a na nic nemyslet. Čím víc odpočíváš, tím déle žiješ. Tak zavři klapačku. Když mluvíš, nemůžeme spát, a některé z nás čekají v dětských pokojích těžké časy.“ Víc toho neřekly, a tak chudák Rover neměl s kým mluvit, bylo mu převelice bedně a převelice litoval, že kousl čaroděje do kalhot. Nevím, zda to byl čaroděj nebo někdo jiný, kdo poslal maní i nku do obchodu koupit pejska. Nicméně, když se Rover cílil úplně nejzbědovaněji, vstoupila do krámu s nákupním košíkem. Zahlédla Rovera ve výloze a řekla si, že by se pejsek moc líbil jejímu synáčkovi. Měla tři syny, z nichž jeden měl zvlášť rád malé pejsky, a ze všeho nejvíc malé černobílé. A tak Rovera koupila. Zabalili jí ho do papíru a položili do košíku k věcem, které nakoupila k svačině. Roverovi se brzy podařilo vysoukat hlavu z papíru. Větřil koláč. Zjistil však, že se k němu nemůže dostat, a tak tam mezi papírovými pytlíky zavrčel jako malý pejsek na hraní. Slyšeli ho jen garnáti a ptali se, co mu je. Všechno jim vypověděl a očekával, že ho budou hluboce litovat. Garnáti však jen řekli: „Jak by se ti líbilo, kdyby tě vařili? Už tě někdy vařili?“ „Ne! Pokud si vzpomínám, nikdy mě nevařili,“ odpověděl Rover, „jen mě občas koupali, a to není nic moc. Ale počítám, že vařit se není zdaleka tak špatné jako být zakletý.“ „Tak to tě určitě nikdy nevařili,“ odpověděli mu. „Nic o tom nevíš. Je to to nejhorší, co se komu může stát - jsme celí rudí vzteky, když na to jen pomyslíme.“ Roverovi se garnáti nezamlouvali, a tak řekl: „To je jedno, stejně vás brzo snědí a já budu sedět a dívat se na to!“ Po tomhle s ním garnáti přestali mluvit a jemu nezbývalo než ležet a přemýšlet, jací lidé si ho asi koupili.
Brzy to zjistil. Přinesli ho do domu, košík se octl na stole a všechny balíčky byly vyloženy. Garnáty odnesli do spíže, ale Rovera okamžitě dali chlapečkovi, pro kterého byl koupen, ten si ho odnesl do dětského pokoje a začal s ním mluvit. Roverovi by se chlapeček jistě líbil, jenomže byl tak rozzlobený, že vůbec neposlouchal, co mu říká. Chlapeček na něho štěkal nejlepší psí řečí, jakou uměl (a šlo mu to opravdu dobře), ale Rover se ani nepokusil odpovídat. Pořád myslel jen na své prohlášení, že prvním lidem, kteří ho koupí, uteče, přemýšlel, jak to provést, a přitom musel pořád panáčkovat a dělat, že prosí, zatímco chlapeček ho hladil a postrkoval po stole a po podlaze. Konečně přišla noc a chlapeček šel spát. Rovera posadil na židli u postele, a ten tam panáčkoval, dokud se úplně nesetmělo. Roleta byla stažená, ale venku vstal z moře měsíc a natáhl PŘES vodu stříbrnou stezku, která je jedinou cestou na kraj světa dál pro ty, kdo po ní dovedou jít. Otec, matka a tři malí chlapci bydleli u moře v bílém domečku, který hleděl přes vlny do prázdna. Když už chlapci spali, Rover si protáhl unavené, ztuhlé nohy a zaštěkal. Neslyšel ho nikdo, jen starý zlomyslný pavouk v koutě u stropu. Pak skočil ze židle na postel a z postele se skutálel na koberec. Potom vyběhl z pokoje, dolů po schodech a proběhal celý dům. Byl sice rád, že se zas může hýbat, a protože býval opravdový, uměl v noci běhat a skákat mnohem lip než většina hraček, ale přece jen pro něj bylo těžké a nebezpečné pohybovat se po domě. Byl teď tak malý, že schody pro něho znamenaly hotové skákání ze zdi, a dostat se po nich zpátky nahoru bylo nesmírně únavné a nepohodlné. A stejně to všechno nebylo k ničemu. Zjistil, že všechny dveře jsou samozřejmě zavřené a zamčené a nikde ani prasklinka ani díra, kterou by se mohl vyplížit ven. A tak se chudáku Roverovi tu noc utéct nepodařilo a ráno zastihlo velmi utahaného pejska prosebně panáčkujícího na židli zrovna tam, kam ho předtím posadili. Oba starší chlapci měli za pěkného počasí ve zvyku ráno časně vstát a před snídaní se proběhnout po písčiné. To ráno, sotva se probudili a vytáhli roletu, viděli slunce vyskakovat z moře celé
ohnivě červené, s mráčky kolem hlavy, jako by si právě dalo studenou lázeň a teď se osoušelo ručníky. Za chviličku byli oblečení a pelášili ze skály dolů na pobřeží na procházku - a Rover s nimi. Když totiž chlapeček Číslo Dvě (kterému Rover patřil) zahlédl na odchodu z ložnice Rovera na prádelníku, kam ho při oblékání posadil, řekl: „On prosí, aby mohl jít ven!“ a strčil si ho do kapsy od kalhot. Jenže Rover neprosil, aby mohl jít ven, a už vůbec ne v kapse od kalhot. Chtěl odpočívat a připravovat se na další noc; myslel si totiž, že tentokrát třeba cestu ven najde, uteče odtud a bude putovat, dokud se nedostane zpátky domů do zahrady ke svému žlutému míči na trávníku. Měl představu, že dostane-li se zpátky na ten trávník, třeba se všechno napraví: kouzlo se třeba zruší, nebo se probudí a zjistí, že se mu to všechno zdálo. A tak zatímco se chlapci škrábali po skalní pěšině dolů a pak pobíhali v písku, pokoušel se v kapse štěkat a vrtět se a zmítat. Přes všechno úsilí se pohyboval jen nepatrně, ačkoli byl schovaný a nikdo ho neviděl. Přesto dělal, co mohl, a štěstí mu přálo. V kapse byl pomačkaný a zmuchlaný kapesník, takže Rover nebyl příliš hluboko, a díky vlastnímu úsilí a chlapečkovu pobíhání dokázal zanedlouho vystrčit čenich a zavětřit. To, co větřil a viděl, ho náramně překvapilo. Ještě nikdy neviděl ani necítil moře. Vesnice, kde se narodil, byla od něj a od jeho vůně míle a míle daleko. Jak se tak vykláněl, těsně nad hlavou chlapců najednou přeletěl velikánský bílošedý pták a vydal zvuk jako okřídlená obří kočka. Rover se tak lekl, že vypadl z kapsy do měkkého písku, a nikdo to neslyšel. Veliký pták uletěl a jeho slaboučkého štěkání si ani nevšiml, a chlapci šli dál a dál pískem a ani na něho nevzpomněli. Nejdřív byl na sebe Rover náramně pyšný. „Já jsem utekl! Já jsem utekl!“ vyštěkával štěkáním pejska na hraní, jaké mohly zaslechnout jedině jiné hračky, ale žádná tam nebyla, aby ho slyšela. Pak se překulil a zůstal ležet v suchém čistém písku, který byl ještě prochladlý po noci pod hvězdami. Když však chlapci cestou domů prošli kolem něho, ani si ho nevšimli a on zůstal dočista sám na pustém břehu, bylo po radosti.
Pobřeží bylo úplně opuštěné, jen tu a tam racek. Kromě stop jejich pařátů byly v písku jen stopy obou chlapců. To ráno se šlI projít na velmi opuštěnou část pláže, kam chodili málokdy. Nechodil tam vlastně skoro nikdo, protože písek v té malé zátoce pod šedivými skalami byl sice čistý a žluťoučký, kamínky bílé, moře modré a stříbrně napěněné, ale bylo tam jaksi tísnivo - až na časné ráno, když bylo sluníčko zbrusu nové. Povídalo se, že tam chodí podivní tvorové, někdy dokonce už odpoedne, a za večera že tam bývá plno mořských panáků a mořských panen, nemluvě o malých mořských běsech, kteří se vozí na svých mořských konících s uzdami ze zelených chaluh až ke skalám a nechávají je tam ležet v pěně na kraji Důvod té podivnosti byl prostý: v té zátoce bydlel nejstarší z písečných kouzelníků neboli psamatistů, jak je nazýval mořský v národ ve svém šplouchavém jazyce. Jmenoval se Psamatos Psamatides, aspoň to o sobě říkal, a velmi si potrpěl na správnou výslovnost. Přesto to byl moudrý prastarý tvor a chodili za ním nejrůznější a nejprapodivnější lidičky. Byl totiž výborný mág a navíc velmi laskavý (tedy k těm pravým osobám), i když navenek měl trochu drsnou slupku. Po jeho půlnočních večírcích se mořský národ jeho vtipům smával ještě celé týdny. Ve dne ho však nebylo snadné najít. Když svítilo sluníčko, rád ležel zahrabaný do teplého písku, takže mu koukala jen špičička jednoho dlouhého ucha, a i když mu koukaly obě uši, většina lidí iako vy a já bychom je považovali za obyčejné klacíky. Je možné, že starý Psamatos o Roverovi dobře věděl. Rozhodně znal starého čaroděje, který ho zaklel; mágů a čarodějů je totiž hrstka, bydlí daleko od sebe a jeden druhého velmi dobře znají a navzájem se sledují, protože v soukromém životě často nebývají nejlepšími přáteli. Ať tak či onak, Rover tu ležel v měkkém písku a začínal se cítit značně podivné a opuštěně a Psamatos, přestože ho Rover neviděl, po něm koukal z hromady písku, kterou mu večer předtím nahrabaly mořské panny. Písečný kouzelník však nic neříkal. Ani Rover nic neříkal. Minul čas snídaně, slunce stoupalo a začínalo pálit. Rover se podíval na moře, které mu znělo chladivě, a tu se strašlivě vyděsil. Nejdřív si
myslel, že se mu musel do očí dostat písek, ale brzy poznal, že se nemýlí: moře se sunulo blíž a blíž a polykalo další a další písek, vlny byly větší a větší a čím dál napěněnější. Byl příliv a Rover ležel těsně pod jeho nejvyšším bodem, ale o tom neměl ponětí. Jak se tak díval, byl stále zděšenější a představoval si, jak se ty šplouchající vlny přivalí až ke skále, spláchnou ho do pěnivého moře (mnohem horšího než napěněná vana), a on při tom bude pořád hloupě panáčkovat. Také se mu to mohlo stát, ale nestalo. Troufám si říct, že s tím měl co dělat Psamatos; rozhodně si myslím, že kouzlo starého čaroděje nemělo v té podivné zátoce, tak blízko sídla jiného mága, takovou sílu. Když už bylo moře velice blízko a Rover div nepukl hrůzou, jak se usilovně snažil odkutálet aspoň kousek dál po pláži, najednou zkrátka zjistil, že se může hýbat. Jeho velikost se nezměnila, ale přestal být hračkou, mohl tedy rychle a správně pohybovat všema čtyřma, přestože byl ještě den. Už nemusel panáčkovat a mohl vyběhnout po písku tam, kde byl tvrdší, a mohl štěkat - a ne štěkotem pejska-hračky, ale skutečným ostrým štěkotem skřítkovského psíka, který odpovídal jeho skřítkovské velikosti. Byl tak nadšený a rozštěkal se tak hlasitě, že byste ho tam v tu chvíli mohli slyšet, zřetelně, ale jako z dálky, jako ozvěnu štěkotu ovčáckého psa, kterou vítr přináší z kopců. Tu najednou písečný kouzelník vystrčil hlavu z písku. Byl rozhodně ošklivý, a velký byl asi jako pořádně velký pes, ale Roverovi se v jeho začarované velikosti zdál ohyzdný a obludný. Sedl si na zadek a okamžitě přestal štěkat. „Proč děláš takový povyk, pejsku?“ zeptal se Psamatos Psamatides. „Já v tuhle dobu spím!“ Po pravdě spal pořád, ledaže se zrovna dělo něco, co ho bavilo, například tanec mořských panen v jeho zátoce (když je pozval). V takovém případě vylezl z písku, posadil se na balvan a bavil se. Mořské panny jsou sice ve vodě velmi elegantní, ale když se pokoušely tančit na ocase na břehu, Psamatovi připadaly legrační. „Já v tuhle dobu spím!“ zopakoval, když Rover neodpovídal. Hovor pořád nic neříkal a jen omluvně vrtěl ocáskem.
„Víš, kdo jsem?“ zeptal se. „Já jsem Psamatos Psamatides, nejvyšší ze všech psamatistů!“ Několikrát to hrdě zopakoval a dbal, aby řádně vyslovil každou hlásku. Při každém p mu foukl do čenichu obláček písku. Rover už byl málem zasypaný a seděl a koukal tak poděšeně u nešťastně, že se nad ním písečný kouzelník slitoval. Najednou se přestal tvářit urputně a rozesmál se. „Ty jsi mi legrační malý pejsek, Malý pejsku! Vůbec si nevzpomínám, že bych někdy viděl jiného malého pejska, který liy hýl tak malý pejsek, Malý pejsku!“ Potom se zase rozesmál a vzápětí zvážněl. „Měl jsi v poslední době nějaké neshody s čaroději?“ zeptal »c skoro šeptem, zavřel jedno oko a zatvářil se tak přátelsky ti vševědoucně, že mu to Rover všechno vysypal. Asi to vůbec nebylo zapotřebí, protože Psamatos, jak jsem vám už říkal,o tom nejspíš věděl, ale Roverovi se ulevilo, když si mohl pro mluvit s někým, kdo vypadal chápavě a byl chytřejší než obyčejné hračky. „Taky že to byl čaroděj,“ přitakal kouzelník, když Rover dovyprávěl. „Podle tvého popisu bych řekl starý Artaxerxes. Pochází z Persie. Jednou ale zabloudil, jak se někdy stává i nejlepším čarodějům (pokud nesedí pořád doma jako já), a první, koho se zeptal na cestu, ho omylem poslal do Pershoru. Od té doby žije tam, když není na dovolené. Říká se, že na svůj věk umí šikovně česat švestky - však je mu dobře dva tisíce let -a potrpí si na mošt. Ale o to nejde.“ Tím Psamatos myslel, že odbočil od toho, co chtěl říct. „Jde o to, co pro tebe mohu udělat.“ ' „Já nevím,“ posteskl si Rover. „Chceš domů? Naneštěstí ti nemůžu vrátit původní velikost; musel bych nejdřív poprosit Artaxerxe o dovolení, protože s ním v tuhle chvíli nechci vyvolat spor. Ale snad bych si mohl troufnout poslat tě domů. Když bude Artaxerxes chtít, může tě konečně vždycky poslat zpátky. Mohl by tě ovšem poslat na nějaké mnohem horší místo než do obchodu s hračkami, kdyby měl opravdovou zlost.“
To se Roverovi vůbec nelíbilo, a odvážil se říct, že kdyby se vrátil domů takhle maličký, asi by ho nepoznal nikdo jiný než kočka Míca, a v současném stavu by nebyl rád, kdyby ho poznala. „Tak dobře,“ souhlasil Psamatos. „Musíme vymyslet něco jiného. Chceš zatím něco k žrádlu, když jsi zase opravdový?“ Než stačil Rover vykřiknout „Ano prosím! ANO, PROSÍM!“, v písku se před ním objevil talířek s chlebem a omáčkou a dvě kostičky správné velikosti, a také mistička vody s nápisem NAPIJ SE, ŠTĚNĚ malými modrými písmenky. Spořádal to všechno, a teprve pak se zeptal: „Jak jste to udělal? - Děkuji vám!“ Včas ho napadlo přidat poděkování, protože čarodějové a jim podobní mu připadali trochu nedůtkliví. Psamatos se jen usmál, a tak si Rover lehl do vyhřátého písku a usnul, a zdálo mu o kostech a o tom, jak zahání kočky na švestky a ty se tam mění v čaroděje v zelených kloboucích a házejí po něm obrovské švestky jako dýně. Vítr jemně pofukoval a skoro ho zavál pískem. Proto ho chlapci nenašli, přestože ho přišli do zátoky hledat, jakmile si Číslo Dvě všiml, že ho ztratil. Šel s nimi i tatínek, hledali a hledali, dokud slunce nezačalo klesat a nebyl pomalu čas na svačinu, a tak je nakonec odvedl domů a nedovolil jim tam dál zůstávat; věděl o tom místě leccos podivného. Chlapeček Číslo Dvě se nějaký čas potom musel spokojit s obyčejnou hračkou, pejskem za tři pence (z téhož obchodu), ale na svého panáčkujícího pejska nedokázal zapomenout, přestože ho měl tak krátce. V tuto chvíli si ho však můžete představit, jak smutně sedá ke svačině a nemá vůbec žádného pejska, zatímco stará paní, klerá Rovera chovala a rozmazlovala, když byl ještě obyčejné zvířátko správné velikosti, právě píše inzerát o ztraceném štěněti - „bílé s černými oušky, slyší na jméno Rover“ - a Rover sám vyspává na písčině a Psamatos podřimuje kousek od něho s krátkýma rukama složenýma na tlustém pupku. 2 Když se Rover probudil, slunce už bylo nízko, na písčinu padal
stín skal a Psamata nebylo nikde vidět. Kousíček od něho stál velký racek, díval se na něj, a Rover dostal strach, že ho chce sezobnout. Racek však řekl: „Dobrý večer! Dlouho jsem se načekal, než ses vzbudil. Psamatos říkal, že se vzbudíš někdy kolem páté, ale ta už dávno minula.“ „Proč na mě prosím čekáte, pane ptáku?“ zeptal se Rover velmi zdvořile. „Jmenuji se Chechtal,“ vysvětlil racek, „a čekám, abych tě odnesl po měsíční stezce, jakmile měsíc vyjde. Ale předtím ještě musíme vyřídit pár věcí. Vylez mi na hřbet a uvidíš, jak se ti bude líbit létání.“ Roverovi se zpočátku nelíbilo vůbec. Dokud byl Chechtal nízko nad zemí a hladce klouzal s roztaženými a napnutými křídly, bylo to dobré, ale když vystřelil vzhůru do vzduchu či prudce zabočil a pokaždé se naklonil na jinou stranu, nebo když náhle a prudce klesal, jako by se chtěl ponořit do moře, psíkovi hvízdal vítr do uší a on si přál být zase zpátky v bezpečí na zemi. Několikrát to také řekl, ale Chechtal jen odpovídal: „Drž se! Ještě jsme ani nezačali.“ Chvíli tak poletovali, Rover si na to právě začínal zvykat a značně ho to nebavilo, když náhle Chechtal vykřikl: „Letíme pryč!“ a Rover málem opravdu sletěl. Chechtal totiž strmě vzlétl jako raketa a pak vyrazil obrovskou rychlostí po větru. Brzy byli tak vysoko, že Rover viděl, jak daleko nad zemí zapadá slunce za temné vrchy. Mířili k nějakým vysokánským černým srázným útesům, tak srázným, že by po nich nikdo nevylezl. Dole na jejich úpatí pleskalo a šplouchalo moře. Nerostlo na nich vůbec nic. Přesto byly pokryté bílými tečkami, které v šeru hledě probleskovaly. Na úzkých římsách tam posedávaly stovky mořských ptáků. Někteří spolu truchlivě rozmlouvali, někteří neříkali nic a někteří náhle sklouzávali ze svých výčnělků, prudce slétali v ostrých křivkách a pak se potápěli do moře hluboko dole, kde vlny vypadaly jako drobné vrásečky. Tady byl Chechtal doma a potřeboval navštívit několik osob včetně nejstaršího a nejdůležitějšího ze všech racků černohřbetých a posbírat vzkazy, než se vydá na cestu. Posadil tedy Rovera na jednu
úzkou římsu, mnohem užší než práh, a nakázal mu, ať tam čeká a nespadne. Nepochybujte, že si Rover dal pozor, aby nespadl, a protože foukal silný boční vítr, vůbec se mu to nelíbilo, tiskl se ke skalní stěně ze všech sil a kňučel. Pro malého, zakletého a ustaraného pejska to bylo ohavné místo. Poslední sluneční světlo nakonec na obloze pohaslo, na moře padla mlha a v houstnoucím šeru se ukázaly první hvězdy. Pak vysoko nad mlhami, daleko za mořem vyšel kulatý a žluty měsíc a začal pokládat na vodu svou zářivou stezku. Zanedlouho se Chechtal vrátil a sebral Rovera, který se už celý třásl. Ptačí peří mu po studené skalní římse připadalo teple a útulné a zachumlal se do něj, jak jen mohl. Pak se Chechtal vrhl do vzduchu ve výšce nad mořem, a zatímco všichni ostatní racci vzlétli z říms a křičeli a kvíleli na ně sbohem, uháněl s Roverem po měsíční stezce, která se nyní táhla od pobřeží přímou čarou až na temnou hranici nicoty. Rover neměl potuchy, kam měsíční stezka vede, a prozatím hýl příliš vyděšený a rozčilený, aby se zeptal, a také už si vlastně začínal zvykat, že zažívá divné věci. Jak tak letěli nad stříbřitým mihotáním moře, měsíc stoupal, bělel a jasněl, až se už žádná hvězda neodvážila ukázat v jeho blízkosti a kraloval docela sám na východě oblohy. Bylo jasné, že Chechtal letí na Psamatův pokyn tam, kam chce Psamatos, a že Psamatos mu pomáhá svými kouzly, protože letěl rozhodně rychleji a přímočařeji, než obyčejně létají i největší racci, dokonce i když letí po větru a mají naspěch. Přesto trvalo celé věky, než Rover uviděl něco jiného než měsíční svit a moře pod sebou; měsíc mezitím pořád rostl a vzduch byl studenější a studenější. Najednou spatřil Rover na okraji moře něco tmavého. Jak se k tomu přibližovali, rostlo to, až viděl, zeje to ostrov. Od hladiny až k nim stoupal zvuk mohutného štěkání, hluk složený ze všech nejrůznějších druhů a velikostí štěkotu: ňafání a hafání, rafání a bafání, vrčení a mručení, bufání a pufání, kňučení a kručení a neuvěřitelného láni, jako když zuří obří vlkodav na dvorku
lidožrouta. Srst na Roverově krku rázem ožila a naježila se jako štětiny. Cítil, že by rád skočil dolů a pohádal se se všemi těmi psy najednou - ale pak si vzpomněl, jak je maličký. „To je Ostrov psů,“ vysvětlil Chechtal, „přesněji Ostrov ztracených psů, kam přicházejí všichni ztracení psi, kteří si to zaslouží nebo mají štěstí. Prý to tam pro psy není špatné, můžou tam dělat rámus, jak chtějí, a nikdo je neokřikuje ani po nich nic nehází. Když jasně svítí měsíc, vždycky pořádají krásný koncert: všichni štěkají společně tak, jak se jim nejvíc líbí. Prý jsou tam taky stromy, na kterých rostou šťavnaté masité kosti, a když uzrají, padají na zem. Ne! Teď tam neletíme! Pochop, nedá se o tobě tak docela říct, že jsi pes, i když už nejsi jen hračka. Po pravdě řečeno z toho měl Psamatos docela zamotanou hlavu, než vymyslel, co si s tebou počít, když jsi nechtěl domů.“ „Kam tedy letíme?“ zeptal se Rover. Byl zklamaný, že se neMŮŽe na Ostrov psů podívat zblízka, když slyšel o těch stromech. „Přímou čarou po měsíční stezce na kraj světa a pak za kraj dál až na měsíc. Tak to říkal starý Psamatos.“ Roverovi se pomyšlení na cestu za kraj světa vůbec nelíbilo u měsíc vypadal dost studeně. „Proč zrovna na měsíc?“ zeptal se. „Na světě je spousta míst, kde jsem nikdy nebyl. Ještě jsem neslyšel, že by na měsíci byly kosti, natož psi.“ „Nejmíň jeden pes tam určitě je, protože ho chová Muž z Měsíce, a protože je to starý dobrák a také největší ze všech kouzelníků, určitě tam má kosti pro svého psa a nejspíš i pro hosty. A proč máš jít zrovna tam, to se asi v pravý čas dovíš, když budeš mít všech pět pohromadě a nebudeš mařit čas reptáním. Podle mne je od Psamata velmi laskavé, že se o tebe vůbec stará; nechápu vlastně, proč to dělá. Nemá ve zvyku něco dělat bez pořádného a dobrého důvodu - a ty mi nepřipadáš ani pořádný, ani dobrý.“ „Děkuji,“ odpověděl zdrcený Rover. „Je to od těch velkých Čarodějů jistě náramně laskavé, že se o mě starají, přestože jsem z toho celý pryč. Jak se jednou zamotáš mezi čaroděje M jejich kamarády, nikdy nevíš, co se semele.“ „Je to mnohem větší štěstí, než si takové uňafané rozmazleno
štěně zaslouží,“ odsekl racek a pak spolu dlouhou chvíli nemluvili. Měsíc byl pořád větší a jasnější a svět dole čím dál temnější a vzdálenější. Pak naráz zčistajasna svět skončil a Rover zahlédl v černočerné tmě dole svítit hvězdy. Hluboko pod sebou vidci v měsíčním světle vodní tříšť tam, kde se přes hranu světa lijí vodopády a padají přímo do prostoru. Nepříjemně se mu zatočila hlava, a tak se zachumlal do Chechtalova peří a na hodně dlouho zavřel oči. Když je zase otevřel, měsíc se rozkládal pod nimi jako nový, bílý svět zářící jako sníh, s širými rozlohami bleděmodré a zelené tam, kde na povrch vrhaly dlouhé stíny vysoké špičaté hory. Na vrcholku jedné z nejvyšších, tak vysoké, že se jim jakoby vrhala vstříc, když se Chechtal snášel, spatřil Rover bílou věž. Byla bílá s růžovými a bledězelenými čárkami a třpytila se, jako by byla vystavěna z miliónů mořských lastur, ještě zavlhlých a lesknoucích se pěnou. Věž stála na pokraji bílé propasti, bílé jako křídový útes, ale zářící měsíčním světlem jasněji než vzdálená skleněná tabule za bezmračné noci. Pokud Rover viděl, po srázu nevedla žádná pěšina, ale zatím to bylo jedno, protože Chechtal se prudce snášel a za chviličku přistál rovnou na střeše v závratné výšce nad měsíčním světem, proti kterému se mořské skály, kde Chechtal bydlel, zdály docela nízké a bezpečné. K Roverovu velkému údivu se těsně vedle nich ve střeše vzápětí otevřela dvířka a hlavu vystrčil stařec s dlouhými stříbřitými vousy. „Neletěl jsi špatně!“ řekl. „Měřil jsem ti čas od chvíle, kdy jsi přeletěl kraj světa - vychází mi to na tisíc mil za minutu. Dneska máš naspěch! Jsem rád, že jsi nenarazil do mého psa. Kam se mi to zas poděl?“ Vytáhl nesmírně dlouhý dalekohled a přiložil k oku. „Tamhle je! Tamhle je!“ vykřikl. „A zase zlobí měsíční paprsky, hambář jeden! Zpátky, pse! Zpátky!“ vykřikl do vzduchu a pak zahvízdal dlouhý, jasný, stříbrný tón. Rover vzhlédl a pomyslel si, že ten směšný stařík se musel úplně pomátnout, když hvízdá na psa do oblak, ale k svému úžasu spatřil
vysoko nad věží malého bílého psíka na bílých křídlech, jak prohání něco, co vypadalo jako průzrační motýli.. „Rovere! Rovere!“ zavolal stařec, a právě když se Rover na Chechtalově hřbetě vztyčil, aby řekl: „Tady jsem!“ - aniž se stačil podivit, že ho stařec zná jménem -, spatřil, jak se létající psík prudce snáší z oblohy a sedá starci na rameno. Pak si uvědomil, že se pes Muže z Měsíce musí také jmenoval Rover. To ho nijak nepotěšilo, ale protože si ho nikdo nevšímal, zase se uvelebil a začal si pro sebe vrčet. Rover Muže z Měsíce měl dobrý sluch, okamžitě seskočil na střechu věže a rozštěkal se jako divý. Potom se posadil a zavrčel: „Kdo sem přinesl toho druhého psa?“ „Jakého druhého psa?“ zeptal se Muž z Měsíce. „To pitomé štěně na rackově hřbetě,“ vysvětlil měsíční pes. Na to samozřejmě Rover zase vyskočil a ze všech sil zaštěkal: „Ty sám jsi pitomé štěně! Kdo ti dovolil, aby sis říkal Rover? Vypadáš spíš jako kočka nebo netopýr než jako pes!“ Z toho bylo vidět, že budou zanedlouho nejlepšími přáteli. Tak totiž obvykle malí psíci oslovují cizince vlastního druhu. „Leťte pryč, vy dva! A přestaňte dělat rámus! Chci si promluvit s pošťákem,“ řekl Muž z Měsíce. „Tak poleť, mrňousi!“ řekl měsíční pes. Tu si Rover připomněl, jaký je mrňous, dokonce i vedle měsíčního psa, který byl hodně maličký, a místo hrubého odštěknutí řekl jen: „Já bych rád, jen kdybych měl křídla a uměl lítat.“ „Křídla?“ řekl Muž z Měsíce. „To nic není! Tu máš párek, a už ať jsi pryč!“ Chechtal se zasmál a prostě ho shodil z hřbetu rovnou přes okraj střechy! Rover se však stačil jen jednou zajíknout, a sotva si začal představovat, jak padá jako kámen na bílé skály v údolí k ilometry pod sebou, zjistil, že má krásná bílá křídla s černými puntíky (aby mu šla k srsti). Přesto se propadl kus dolů, než se dokázal zastavit, jelikož nebyl na křídla zvyklý. Chvilku mu trvalo, než si na ně opravdu zvykl, ale než Muž z Měsíce domluvil s Chechtalem, už se dávno pokoušel honit měsíčního psa kolem věže. Když ho to začalo
napoprvé zmáhat, měsíční pes se snesl na vrcholek hory a uvelebil se na hraně srázu pode zdmi. Rover se snesl za ním a za chviličku už seděli bok po boku a dýchali s vyplazenými jazyky. „Takže tebe pojmenovali Rover po mně?“ zeptal se měsíční pes. „Po tobě ne,“ opáčil náš Rover. „Moje paní o tobě určitě nikdy neslyšela, když mi dávala jméno.“ „To je jedno. Já jsem byl první pes, který se kdy jmenoval Rover - takže tě museli pojmenovat Rover po mně! A neměl jsem to jméno náhodou. Nikdy jsem se nikde nezdržel a nikomu nepatřil, dokud jsem nepřišel sem. Od té doby, co jsem byl štěně, jsem nedělal nic jiného než pořád odněkud utíkal, a běhal jsem a toulal jsem se až do jednoho krásného dne - byl to opravdu krásný den a sluníčko mi svítilo do očí -, kdy jsem honil motýla a přepadl při tom přes kraj světa. Byl to náramně ošklivý pocit, to mi věř! Naštěstí pod světem právě putoval měsíc a po strašně dlouhém pádu skrz mraky, pří němž jsem narážel do létavic a podobných věcí, jsem se na něj skutálel. Přímo do jedné ohromné stříbrné pavučiny, které tady snovají obří šediví pavouci od hory k hoře. Pavouk zrovna šupajdil dolů po svém žebříku a chystal se mě naložit do marinády a odnést do špižírny, když se objevil Muž z Měsíce. Tím svým dalekohledem vidí naprosto všechno, co se děje na téhle straně měsíce. Pavouci se ho bojí, protože je nechává na pokoji, jen když mu předou stříbrné nitě a lana. Má silné podezření, že mu chytají měsíční paprsky - a to nestrpí -, přestože dělají, že se živí jen drakomůrami a stínopýry. Našel tomu pavoukovi ve spíži křídla měsíčních paprsků a proměnil ho v kámen, než bys řekl švec. Pak mě zvedl, pohladil a řekl: ,To byl ale ošklivý pád! Radši ti dám křídla, abych předešel dalším nehodám - teď odleť pryč a bav se, jak umíš! Neproháněj měsíční paprsky a nezakusuj mi mé bílé králíky! A když budeš mít hlad, přijď domů. Okno na střeše bývá otevřené. Řekl jsem si, že je to slušňák, ale blázen. Ale tu chybu nedělej že by sis myslel, že je blázen. Neopovážil bych se doopravdy ublížit jeho měsíčním paprskům ani králíkům. Uměl by tě proměnit do hrozně nepraktické podoby. A teď mi pověz, proč jsi přiletěl s
pošťákem!“ „S pošťákem?“ podivil se Rover. „Ovšem, s Chechtalem, pošťákem starého písečného kouzelníka,“ vysvětlil měsíční pes. Sotva stačil Rover dovypravovat svá dobrodružství, zaslechli hvizd Muže z Měsíce. Vystřelili nahoru na střechu. Stařec tam seděl, houpal nohama v prázdnu a zahazoval obálky, hned jak otevřel dopis. Vítr je vírem unášel do nebe a Chechtal se za nimi vrhal, chytal je a ukládal do mošničky. „Zrovna jsem o tobě četl, milý Tuláku Rovere,“ řekl. „(Budu ti říkat Tulák Rover a budeš to muset spolknout. Nemohu tu nechat běhat dva Rovery.) A plně souhlasím se svým starým přítelem Samatem (nebudu se kvůli němu namáhat se žádným P na začátku), že bys tu měl chvilku zůstat. Dostal jsem také dopis od Artaxerxe, jestli víš, kdo to je, i jestli to nevíš, a ten mi píše, abych tě okamžitě poslal zpátky. Zdá se, že je na tebe hodně namíchnutý, že jsi utekl, a na Samata, že ti pomohl. Ale s ním si starosti dělat nebudeme; ani ty nemusíš, dokud jsi tady. Teď odleť pryč a bav se, jak umíš! Neproháněj měsíční paprsky a nezakusuj mi mé bílé králíky! A když budeš mít hlad, přijď domů. Okno na střeše bývá otevřené. Nazdar!“ Okamžitě se rozplynul jako pára - a každý, kdo byl někdy na měsíci, vám poví, že tam páru vůbec není vidět. „Tak nazdar, Tuláku Rovere!“ řekl Chechtal. „Doufám, že jsi rád, že jsi natropil mrzutosti mezi čaroději. Zatím se měj dobře. Nezakusuj bílé králíky, a všechno nakonec dobře dopadne a ty se dostaneš v pořádku domů - ať chceš nebo nechceš.“ Nato Chechtal odletěl takovou rychlostí, že než byste řekli „fíí“, byla z něj tečka na obloze, a pak zmizel. Rover byl teď nejen zmenšen na velikost hračky, ale změnili mu i jméno a byl úplně opuštěný na měsíci - úplně opuštěný, až na Muže z Měsíce a jeho psa.
Tuláku Roverovi - snad abychom mu tak také říkali a vyhnuli se zmatku - to nevadilo. S novými křídly byla náramná zábava, ukázalo se, že měsíc je velmi zajímavá končina, a tak zapomněl uvažovat, proč ho sem vlastně Psamatos poslal. Přišel na to až za hodné dlouho. Mezitím si užil spoustu dobrodružství; buď sám, nebo s měsíčním Roverem. Nelétal moc často daleko od věže, protože na měsíci, zejména na osvětlené straně, je hrozně velký a dravý hmyz, často tak bledý, průhledný a tichý, že ho jeden ani neslyší a nevidí, když se blíží. Měsíční paprsky jen září a třepetají se. Těch se Tulák Rover nebál. Mnohem větší strach budily veliké bílé drakomůry s ohnivýma
očima; byly tam také mečatky, brouci skláči s čelistmi jako ocelová past, bledé jednorožky s žihadlem jako kopím a sedmapadesát druhů pavouků, kteří sežrali všechno, nač přišli. A ještě horší než všechen hmyz byli stínopýři. Tulák Rover dělal to, co dělají na té straně měsíce ptáci: létal co nejmíň, jen v okolí domova nebo na otevřených prostorách, kde je rozhled, daleko od skrýší hmyzu, a chodil pěkně potichoučku, zvláště v lesích. Většina zvířat chodila potichu a ptáci skoro ani nepípli. Zvuky tam vydávaly hlavně rostliny. Květiny - bělozvonce, lesklozvonce a stříbrozvonce, cinkilinky, konvalinky, trochejky a spondejky, pozounatky a zmrzlinatky (světle vanilkové) a spousta jiných s nepřeložitelnými jmény - vyhrávaly celý den. A pernaté třtiny a kapradiny - hlasivky orličí, ozvaniče, kapraď hrálovitá i žebrovice různohlasá a všechno rákosí u mléčně bílých rybníčků tichounce hrály i v noci. Tichá hudba se vlastně ozývala pořád. Ptáci však mlčeli. Většinou byli zakrslí, poskakovali v šedivé liávě pod stromy, utíkali před mouchami a třepetalkami a spousta jich ztratila křídla nebo zapomněla, k čemu je mají. Tulák Rover je nejednou vyplašil v jejich maličkých hnízdech na zemi, když se plížil trávou a lovil malé bílé myšky nebo čenichal a hledal na krajích lesů šedivé veverky. Lesy byly plné stříbrozvonců, které všechny společně tiše vyzváněly, když je prvně spatřil. Vysoké černé kmeny čněly přímo vzhůru ze stříbrného koberce, vysoké jako kostel a zaklenuté bleděmodrým listím, jež nikdy neopadávalo, takže vysoké kmeny ani stříbrozvonce pod nimi nikdy nezahlédl ani ten nejsilnější dalekohled na zemi. Později všechny stromy společné rozkvetly bledězlatými květy, a protože lesy na měsíci jsou mulem nekonečné, určitě se vzezření měsíce při pohledu zdola ze světa proměňuje právě proto. Nemyslete si ovšem, že se Tulák Rover pořád jen takhle plížil. Psi koneckonců věděli, že na ně Muž z Měsíce dozírá, ti odvážili se mnoha dobrodružných výprav a náramně si užili. Někdy se spolu toulali míle a míle a celé dny se zapomínali vrátit do věže. Jednou nebo dvakrát se vydali do dalekých hor, odkud jim měsíční věž připadala jako pouhá zářící jehla v dálce, a posadili se na bílé skály a
pozorovali maličké ovečky (o nic větší než Rover Muže z Měsíce), jak se ve stádech toulali po úbočích. Každá ovečka měla zlatý zvoneček a každý zvoneček zacinkal, kdykoli se ovečka pohnula o krok vpřed, aby si ušklíbla další sousto šedivé trávy. Všechny zvonečky spolu ladily a všechny ovečky zářily jako sníh a nikdo je nikdy neproháněl. Roverové na to byli příliš dobře vychovaní (a příliš se báli Muže z Měsíce), a na měsíci nebyli žádní jiní psi, ani krávy, ani koně, ani lvi, ani tygři, ani vlci; vlastně žádní větší čtvernožci než králíci a veverky (a ještě velikosti hračky). Jen čas od času se dal zahlédnout obrovský zamyšlený bílý slon, skoro tak velký jako osel. O dracích jsem se nezmínil, protože zatím nemají v příběhu místo, a stejně žili velmi daleko od věže, protože se všichni náramně báli Muže z Měsíce, až na jednoho (a i ten se trochu bál). Kdykoli se psi vrátili k věži a vlétli oknem dovnitř, vždy našli čerstvě připravený oběd, jako by předem oznámili, kdy přijdou, Muže z Měsíce však viděli nebo slyšeli málokdy. Měl hluboko ve sklepeních dílnu a po schodech se plazívaly obláčky bílých par a šedých mlh a odplouvaly horními okny. „Co tam celý den dělá?“ zeptal se Tulák Rover Rovera. „Co dělá?“ opakoval měsíční pes. „Ten má vždycky spoustu práce - i když se mi zdá, že co jsi sem přišel, je ještě zaměstnanější. Myslím, že vyrábí sny.“ „Proč vyrábí sny?“ „Pro druhou stranu měsíce. Na téhle straně nikdo sny nemá, všichni snílkové chodí na druhou stranu.“ Tulák Rover seděl a drbal se; nepřipadalo mu, že vysvětlení něco vysvětlilo. Měsíční pes mu ale víc neřekl, a kdybyste se mě zeptali, myslím, že o tom moc nevěděl. Krátce nato se však stalo něco, co Tuláku Roverovi na chvíli vyhnalo z hlavy každé pomyšlení na takové věci. Oba psi se vydali za dobrodružstvím a zažili až příliš mnoho vzrušení, ale mohli si za to sami. Vytratili se na několik dní, mnohem dál než za celou dobu, co tu Tulák Rover byl, a nenamáhali se přemýšlet, kam vlastně mají namířeno. Ve skutečnosti zabloudili a omylem šli pořád dál a dál od věže, zatímco si mysleli, že se k ní blíží. Měsíční pes tvrdil, že
prochodil celou světlou stranu měsíce a zná ji nazpaměť (hrozně rád přeháněl), ale nakonec musel přiznat, že mu ten kraj nepřipadá povědomý. „Asi jsem tu už dlouho nebyl,“ řekl, „a nějak začínám zapomínat.“ Ve skutečnosti tam nebyl nikdy. Nevědomky doputovali příliš blízko k stinnému okraji temné strany, kde pobývají všelijací pozapomenutí tvorové a cesty i vzpomínky se pletou. Zrovna když byli přesvědčení, že jsou konečně na správné cestě k domovu, k jejich údivu před nimi vyvstaly vysoké, holé a zlověstné hory. Měsíční pes ani nepředstíral, že už je někdy viděl. Byly šedé, ne bílé, a vypadaly, jako by byly postaveny z vychladlého popela. Mezi nimi se táhla dlouhá šerá údolí beze známky života. Pak začalo sněžit. Na měsíci sněží často, ale sníh (jak tomu říkají) je obvykle příjemný, teplý a docela suchý, mění se v jemný bílý píseček a vítr ho všechen odvívá. Tohle se víc podobalo u.isemu sněhu: bylo to mokré, studené a také špinavé. „Nějak se mi stýská po domově,“ ozval se měsíční pes. „Něco zrovna takového padalo ve městě, kde jsem byl štěnětem - na světě, víš. Ty komíny! Vysoké jako měsíční stromy. A černý kouř a červené ohně vysokých pecí! Někdy mě bílá trochu unavuje. Na měsíci je hrozně těžké se pořádně umazat.“ To ukazuje, jak bídný vkus měl měsíční pes, a protože před staletími na světě taková města nebyla, vidíte také, že náležitě přehnal i délku času od okamžiku, kdy přepadl přes kraj světa. V tu chvíli ho plácla do oka mimořádně velká a špinavá vločka a přiměla ho změnit názor. „Tahle ohavnost se nejspíš spletla a spadla z toho hnusného starého světa,“ prohlásil. „Pes aby to vzal! A navíc to vypadá, že jsme úplně zabloudili. Kos aby to spral! Pojď, najdeme si díru a zalezeme do ní!“ Chvíli trvalo, než vůbec nějakou našli, a řádně do té doby promokli. Nakonec byli tak zbědovaní, že se uchýlili pod první přístřeší, které se jim namanulo, a vůbec se předem nerozhlédli - což je to první, co byste měli udělat na neznámém místě na hraně měsíce.
Přístřeší, kam se uchýlili, vůbec nebyla díra, ale jeskyně, a k tomu veliká jeskyně; byla tam tma, ale sucho. „Je tu krásně a teploučko,“ prohlásil měsíční pes, zavřel oči a vzápětí usnul. „Hau!“ vyjekl zanedlouho a rázem se po psím způsobu probral z příjemného snu. „Až moc teplo!“ Vyskočil. Slyšel, jak malý Tulák Rover štěká někde hlouběji v jeskyni, a když se šel podívat, co se děje, spatřil, že se k nim po podlaze plazí pramínek ohně. V tu chvíli se mu po rozpálených pecích vůbec nestýskalo. Popadl malého Tuláka Rovera za zátylek, vypálil z jeskyně jako blesk a vyletěl na kamenný vršek hned vedle. Seděli tam ve sněhu, třásli se a koukali - což byla hloupost. Měli letět domů nebo kamkoli jinam rychleji než vítr. Vidíte, že měsíční pes o měsíci zdaleka všechno nevěděl, jinak by byl věděl, že ta jeskyně je doupě Velkého bílého draka - toho, co se jen trochu bojí Muže z Měsíce (a když se rozezlí, nebojí se skoro vůbec). I Muži z Měsíce ten drak trochu vadil. Když o něm vůbec mluvil, říkal mu „ta zatracená potvora“. Všichni bílí draci pocházejí z měsíce, jak asi víte, ale tenhle se podíval na svět a vrátil se, takže se lecčemu přiučil. Za Merlinových časů bojoval v Caerdragonu s Rudým drakem, jak se dočtete ve všech modernějších učebnicích dějepisu. Po tom boji byl Rudý drak Velmi rudý. Pak nadělal spoustu škod na Třech ostrovech a nějaký čas bydlel na vrcholku Snowdonu. V té době se tam lidé nepokoušeli lézt - až na jednoho, kterého drak přistihl, když popíjel z láhve. Muž dopil v takovém spěchu, že tam láhev nechal, a jeho příkladem se od té doby řídí spousta lidí. Ale až od té doby, co drak nějaký čas po zmizení krále Artuše, v době, kdy saští králové považovali dračí ocasy za velkou lahůdku, odletěl na Gwynfu. Gwynfa není daleko od kraje světa a pro tak obrovitého a zlotřilého draka, jako byl tenhle, odtamtud nebylo daleko na měsíc. Doletěl tam a nyní žil na kraji měsíce. Nebyl si totiž úplně jistý, kolik Muž z Měsíce dokáže svými kouzly a vynálezy. Přesto se čas od času opovážil zasáhnout do skladby barev. Někdy, když měl dračí hostinu nebo se vztekal, vypouštěl z jeskyně skutečné červené a zelené
plameny, a mračna kouře se vyskytovala dosti často. Vědělo se, že jednou či dvakrát způsobil, že celý měsíc zrudl nebo se úplně zatměl. Při takových nepříjemných událostech se Muž z Měsíce zavřel i se psem doma a říkal jen: „Už zas ta zatracená potvora.“ Nikdy nevysvětlil, jaká potvora a kde žije; pouze sešel do sklepení, odzátkoval svá nejlepší kouzla a co nejrychleji to vyčistil. Teď víte všechno, a kdyby toho psi věděli aspoň polovičku, rozhodně by se tam nezdrželi. Zdrželi se však, aspoň tak dlouho, jako mně trvalo vysvětlování o Bílém draku, a mezitím se už z jeskyně vynořil drak celý. Měl zelené oči, z každého kloubu mu sršely zelené plameny a odfrkoval černý kouř jako parník. Pak mocně zařval. Hory se zakolébaly a zahučely ozvěnou, sníh vyschl, laviny se řítily dolů a vodopády zůstaly stát. Drak měl křídla jako plachty, které mívaly lodě, když ještě bývaly loděmi a ne parními stroji, a nestyděl se zabíjet nic, od myší až po královské dcery. Měl v úmyslu zabít ty dva psy a také jim to několikrát zopakoval, než se vznesl do vzduchu. To byla zase jeho chyba. Oba odpálili z vršku jako rakety a hnali se po větru tempem, na jaké by mohl být pyšný i Chechtal. Drak se řítil za nimi, plácal křídly jako drakopýr a klel jako drakonoš, urážel špičky hor a rozezvonil všechny ovčí zvonce, jako když ve měste hoří. (Teď víte, proč měly zvonečky.) Vítr naštěstí vanul správným směrem. Jakmile zařinčely zvonce, vznesla se také z věže fantastická raketa. Bylo ji vidět z celého měsíce jako zlatý deštník, který se rozprskl na tisíc stříbrných střapců, a nedlouho poté způsobila nepředvídaný spad létavic na svět. Měla jednak ukázat směr nebohým pejskům, jednak sloužit jako výstraha drakovi. Ten se však rozohnil tak, že na nic nebral zřetel. Honička tedy divoce pokračovala. Pokud jste někdy viděli ptáka, jak honí motýla, a pokud si umíte představit obrovitánského ptáka, jak honí dva úplně zanedbatelné motýlky mezi bílými horami, máte aspoň nepatrnou představu o všech zákrutech, vývrtkách, únicích v poslední chvilce a klikatém chvatu toho letu domů. Ještě než urazili půl cesty, měl Tulák Rover ocásek několikrát připálený dračím dechem.
A co dělal Muž z Měsíce? Nejdřív vypustil opravdu skvostnou raketu a pak pravil: „Zatracená potvora!“ a také „Zatracená štěňata! Způsobí zatmění dřív, než má přijít!“ Potom sestoupil do sklepení a odzátkoval veliké sytě černé kouzlo, které vypadalo jako zrosolovatělý dehet s medem (a páchlo jako střelnice a připálené zelí). V tu chvíli vzlétl drak přímo nad věž a zvedl mohutný pařát, aby bacil Tuláka Rovera a poslal ho ke všem čertům. Nestihl to však. Muž z Měsíce vystřelil z dolejšího okna kouzlo a zasáhl draka rovnou do žaludku (ten mají všichni draci mimořádné citlivý), takže ho odmrštil stranou. Drak úplně zpitoměl, a než stačil opravit kurs, naletěl přímo na jednu z hor. Těžko říct, co dopadlo hůř, hora, nebo jeho čumák, ale obojí ztratilo tvar. Oba psi se zřítili dovnitř horním oknem a týden nemohli popadnout dech. Drak se pomalu a našišato odebral domů a celé měsíce si drbal čenich. Příští zatmění se nevyvedlo, jelikož drak si pracně lízal břicho a neměl na ně čas. Černých skvrn tam, kde ho zasáhlo kouzlo, se už nezbavil a obávám se, že mu zůstanou natrvalo. Říká se mu teď Flekatá příšera. 3 Druhý den se Muž z Měsíce podíval na Tuláka Rovera a řekl: „To bylo o vlásek! Zdá se, že na mladé psisko jsi světlou stranu prozkoumal celkem dost. Až zase popadneš dech, bude myslím na čase, abys navštívil i tu druhou.“ „Můžu taky?“ zeptal se měsíční pes. „Neprospělo by ti to,“ odpověděl Muž z Měsíce, „a neradím li to. Mohl bys vidět věci, po kterých by se ti pak stýskalo víc než po ohni a komínech, a to by bylo stejně špatné jako draci.“ Měsíční pes se nezačervenal, protože nemohl, nic neřekl, ale zalezl do kouta a přemýšlel, kolik toho starý pán ví o všem, co se kolem děje a říká. Chviličku také přemýšlel, co mu chtěl starý pán naznačit, ale dlouho si s tím hlavu nelámal - byl to lehkomyslný chlapík.
Když Tulák Rover za několik dní popadl dech, Muž z Měsíce přišel a zahvízdal na něho. Pak se spolu vydali dolů: po schodech do sklepení, jež bylo vyhloubeno ve skále a mělo okénka do úbočí srázu nad širými měsíčními pláněmi, a pak po tajném sehodišti, které jako by vedlo až pod hory. Po dlouhém sestupu se dostali na zcela temné místo a zastavili se, přestože Tuláku Roverovi se dál točila hlava z toho několikamílového putování jako po vývrtce. Muž z Měsíce v úplné tmě bledě zářil jako světluška. Bylo to jediné světlo, které měli. A také stačilo, aby viděli dveře - veliké dveře v podlaze. Stařec je zvedl, a když to udělal, z otvoru jako by vytryskla tma podobná mlze, takže Tulák Rover už přes ni neviděl ani slaboučký třpyt Muže z Měsíce. „A dolů! Hodný pejsek!“ ozval se ze tmy jeho hlas. Asi vás nepřekvapí, že Tulák Rover hodný pejsek nebyl a ani se nehnul. Zacouval do nejzazšího kouta místnůstky a stáhl uši dozadu. Z té díry měl ještě větší strach než ze starého muže. Bylo to však marné. Muž z Měsíce ho prostě zvedl a hodil rovnou do černé díry. Zatímco Tulák Rover padal do prázdna, slyšel, jak za ním už z dálky a výšky volá: „Padej rovně a potom leť s větrem! Na druhém konci na mě počkej!“ To ho mělo utěšit, ale neutěšilo. Tulák Rover od té doby vždycky říkal, že ani přepadnout přes kraj světa nemůže být horší a že to byl nejošklivější zážitek ze všech jeho dobrodružství. Kdykoli na to pomyslí, pořád ještě se mu svírá žaludek. Že na to pořád ještě myslí, poznáte, když ve spaní na koberečku poštěkává a škube sebou. Přece jen to však skončilo. Po dlouhé chvíli se jeho pád zpomaloval, až se nakonec téměř zastavil. Po zbytek cesty musel používat křídla, a bylo to jako letět nahoru velikým komínem naštěstí s pomocí silného průvanu. Byl celý šťastný, když se konečně dostal nahoru. Zůstal ležet na kraji díry na druhém konci, oddechoval a poctivě a úzkostně čekal na Muže z Měsíce. Trvalo dost dlouho, než se objevil, a Tulák Rover stačil zjistit, zeje na dně hlubokého temného údolí obklopeného nízkými tmavými pahorky. Zdálo se, že na jejich vrcholcích sedí černé mraky, a za mraky svítila jen jediná hvězda.
Na psíka přišlo najednou spaní. Nějaký pták v ponurých keřích opodál zpíval ospalou písničku, která mu po zakrslých mlčenlivých ptácích z druhé strany, na něž si mezitím zvykl, připadala zvláštní a podivuhodná. Zavřel oči. „Vstávej, psítko!“ ozval se hlas a Tulák Rover vyskočil právě včas, aby spatřil Muže z Měsíce, jak vylézá z díry po stříbrném laně, které veliký šedý pavouk (mnohem větší než on) upevňoval k nedalekému stromu. Muž vylezl ven. „Děkuji,“ řekl pavoukovi. „A teď zmiz!“ A pavouk rád zmizel. Na temné straně jsou černí pavouci, jedovatí, i když ne tak velcí jako nestvůry z druhé strany. Nenávidí všechno bílé, bledé nebo světlé, a zejména světlé pavouky, které nesnášejí jako bohaté příbuzné, kteří málokdy přijdou na návštěvu. Šedý pavouk sklouzl po laně zpátky do díry a v témže okamžiku spadl ze stromu černý pavouk. „No tak!“ křikl stařec na černého pavouka. „Zpátky! To jsou mé soukromé dveře. Nezapomínej na to. Udělej mi mezi těmi dvěma tisy pěkné visuté lehátko, a já ti odpustím. Středem měsíce je to dlouhé lezení nejdřív dolů a pak nahoru,“ obrátil se k Tuláku Roverovi, „a myslím, že mi udělá dobré, když si trochu odpočinu, než přijdou. Mohl bych si samozřejmě vzít křídla, ale hrozně rychle je opotřebovávám, a také bych musel rozšířit díru, protože křídla mé velikosti by se tam sotva vešla. Mimoto krásně šplhám po laně. Tak co si myslíš o téhle straně?“ pokračoval Muž z Měsíce. „Tmavá se světlým nebem, zatímco ta druhá byla světlá s tmavým nebem, co? Je to změna, ale není tu o nic víc opravdových barev než tam. Opravdovými barvami myslím ty křiklavé, a spoustu pohromadě. Když budeš pořádně hledat, uvidíš pod stromy sem tam záblesk, světlušky, diamantové brouky, rubínové můry a podobně. Jsou jen moc malí, jako všechny svítivé věci na téhle straně. A mají tu strašný život: černé sovy veliké jako orli a černé jako uhel, vrány jako supi, a je jich tu jako vrabců, a ta spousta černých pavouků. Nejvíc mi vadí černosametoví sováci, kteří létají v hejnech. Ani mně neuhnou. Skoro se neodvážím zatřpytit, jinak se mi všichni zapletou
do vousů. Přesto má tahle strana své půvaby, psí mladíku, a jedním z nich je to, že ji zatím ještě žádný člověk a žádný pes na zemi neviděl - tedy v bdělém stavu - jenom ty!“ Nato Muž z Měsíce hbitě vyskočil na visuté lůžko, které mu mezitím upředl černý pavouk, a vmžiku usnul. Tulák Rover seděl sám a hlídal ho, a také po očku sledoval černé pavouky. Tu a tam se pod temnými bezvětrnými stromy pohybovala ohnivá světélka: červená, zelená, zlatá a modrá. Obloha byla bledá a nad plujícími sametovými obláčky svítily neznámé hvězdy. Zdálo se, že v nějakém vzdálenějším údolí za okolními kopci zpívají tisíce slavíků. Pak Tulák Rover zaslechl zvuk dětských hlasů, nebo ozvěnu ozvěny jejich hlasů, kterou přinesl náhlý mírný závan větříku. Posadil se a vydal ze sebe nejhlasitější štěknutí za celou dobu, co trvá tenhle příběh. „No ne!“ zvolal Muž z Měsíce, rázem se probudil, seskočil z houpací sítě na trávu a málem Tuláku Roverovi na ocas. „Už dorazili?“ „Kdo?“ zeptal se Tulák Rover. „Jestli jsi je neslyšel, tak proč ňafáš?“ opáčil stařec. „Pojď! Tudy.“ Vydali se dlouhou šedou pěšinou, po stranách označenou slabě světélkujícími kameny a obrostlou křovím. Šla dál a dál, keře se změnily v borovice a vzduch se naplnil noční borovicovou vůní. Pak začala pěšina stoupat a po nějaké době se octli na nejnižším vrcholku kruhu pahorků, které je věznily. Tulák Rover nakoukl do sousedního údolí. Všichni slavíci přestali zpívat, jako když otočíte vypínačem, a zazněly jasné a líbezné dětské hlasy, zpívající mnohohlasně krásnou píseň s doprovodem hudby. Stařec i pes pádili a skákali dolů po úbočí. Věřte mi nebo ne, Muž z Měsíce uměl skákat ze skály na skálu! „Pospěš, pospěš!“ volal. „Jsem sice vousatý kozel, ať už divoký nebo zahradní, ale nedohoníš mě!“ A Tulák Rover musel po-polétat, aby mu stačil.
Tak se najednou dostali k nevysokému svislému srázu, tmavému a lesklému jako antracit. Když se Tulák Rover vyklonil, spatřil dole v příšeří zahradu, a jak se díval, soumrak se změnil v měkkou zář odpoledního slunce, přestože neviděl, odkud se vzalo to měkké světlo, které ozařovalo chráněné místo a nikam jinam nezasahovalo. Byly tam šedé vodotrysky a dlouhé trávníky, a všude byly děti, ospale tančily, zasněně přecházely a mluvily samy k sobě. Některé se pohybovaly, jako by právě procitly z hlubokého spánku, jiné už běhaly dočista probuzené a rozesmáté, hrabaly, trhaly kytky, stavěly stany a domečky, honily motýly, kopaly do míče, lezly po stromech, a všechny zpívaly. „Kde se tu všechny vzaly?“ podivil se nadšený Tulák Rover. „Z domova, z postýlek, jak jinak,“ odpověděl Muž z Měsíce. „A jak se sem dostaly?“ „Tak to ti nepovím a nikdy na to nepřijdeš. Máš štěstí, a každý má štěstí, že se sem vůbec dostane. Ale děti se sem rozhodně nedostávají tvou cestou. Některé chodí často, některé zřídka, a většinu snů vyrábím já. Kousek si samozřejmě přinášejí s sebou jako svačinu do školy, a kus (ač to nerad říkám) vyrábějí pavouci - ale ne v tomhle údolí, a ne když je při tom přistihnu. A teď pojď, přidáme se k nim!“ Antracitový sráz byl strmý a tak hladký, že by po něm neslezl ani pavouk - také se žádný nikdy neopovážil, protože by mohl sklouznout dolů a už nikdy by se nedostal nahoru. V zahradě byly schované stráže, nemluvě o Muži z Měsíce, bez něhož by žádný dýchánek nebyl celý. Byly to totiž jeho vlastní dýchánky. Nyní sklouzl rovnou doprostřed. Prostě si sedl a jel, húúú, rovnou do houfu dětí, a Tulák Rover se skutálel na něj. Dočista zapomněl, že může létat. Nebo že mohl létat - když se totiž dole zvedl, zjistil, že křídla jsou pryč. „Co to ten pejsek dělá?“ zeptal se jeden chlapeček Muže z Měsíce. Tulák Rover se točil jako vlček a pokoušel se pohlédnout si na hřbet. „Hledá svá křídla, hošku. Myslí, že si je sedřel na té klouzačce, ale já je mám v kapse. Tady dole nejsou křídla povolená a lidé se
odtud bez dovolení nedostanou, že?“ „Ne, dědečku!“ vykřiklo asi dvacet dětí najednou a jeden klouček chytil starého pána za vousy a vyšplhal mu po nich na rameno. Tulák Rover čekal, že ho za to na místě promění v můru, kus gumy nebo kdovíco. Ale stařec řekl jen: „Ty jsi mi ale šplhavec! Budu ti muset dávat lekce.“ A vyhodil chlapečka přímo do vzduchu. Nespadl zpátky, kdepak. Zůstal ve vzduchu viset a Muž z Měsíce mu hodil stříbrné lano, které vytáhl z kapsy. „Honem po něm slez!“ řekl, chlapec po něm sjel starci do náruče a tam ho čekalo pořádné polechtání. „Jestli se budeš smát tak nahlas, probudíš se,“ upozornil ho Muž z Měsíce, postavil ho do trávy a zašel mezi děti. Nechal Tuláka Rovera, ať se baví po svém, a ten právě mířil za krásným žlutým míčem („Zrovna jako ten můj doma,“ pomyslel si), když zaslechl známý hlas. „Tamhle je můj malý pejsek!“ říkal. „Tamhle je můj malý pejsek! Vždycky jsem si myslel, že je opravdový. Představte si, on je tady, a já ho hledal po celé pláži a každý den na něj volal a hvízdal!“ Jakmile Tulák Rover ten hlas zaslechl, posadil se a zapanáčkoval. „Můj panáčkující pejsek!“ řekl chlapeček Číslo Dvě (kdo jiný?), rozběhl se k němu a pohladil ho. „Kde ses toulal?“ Tulák Rover ale nejdřív dokázal jen říct: „Slyšíš mě?“ „Samozřejmě,“ přisvědčil chlapeček Číslo Dvě. „Ale když tě maminka přinesla k nám, tak jsi mě vůbec nechtěl poslouchat, i když jsem na tebe štěkal, jak nejlíp jsem uměl. A myslím, že ses mi taky nepokoušel nic povědět, vypadal jsi, jako když myslíš na něco jiného.“ Tulák Rover mu řekl, že ho to moc mrzí, a vylíčil chlapečkovi, jak mu vypadl z kapsy, všechno o Psamatovi a Chechtalovi, i spoustu dobrodružství, která od té doby zažil. Tak se chlapeček a jeho bratři dověděli o divném chlapíkovi v písku a taky hodně jiných užitečných věcí, které by jim jinak možná unikly. (Chlapečkovi Číslo Dvě připadalo jméno „Tulák Rover“ skvělé. „Taky ti tak budu říkat,“ ujistil ho. „A nezapomeň, že mi pořád patříš!“
Pohráli si s míčem, zahráli si na schovávanou, proběhli se, podnikli dlouhou vycházku a taky honili králíky (samozřejmě z toho měli jen legraci, protože králíci byli neobyčejně stínoví), šplouchali se v rybníčcích a vyváděli nekonečnou spoustu jiných věcí nekonečně dlouho a byli čím dál tím větší přátelé. Chlapeček se válel v orosené trávě v šeru, v jakém se normálně chodí spát (ale zdálo se, že mokrá tráva a čas jít spát tu nikomu nevadí), pejsek se válel s ním, stavěl se na hlavu tak, jak to žádný pes na zemi neumí, a chlapeček se smál, až najednou dočista zmizel a nechal Tuláka Rovera na trávníku samotného! „Prostě se probudil,“ vysvětlil mu Muž z Měsíce, který se náhle objevil. „Vrátil se domů, a taky bylo na čase. Vždyť za čtvrt hodiny bude snídaně na stole. Dnes přijde o svou ranní procházku po pláži. No, už i my budeme muset jít.“ A tak se Tulák Rover velmi neochotné vrátil se starým pánem na světlou stranu. Šli celou cestu pěšky a dlouho jim to trvalo; Tuláka Rovera to netěšilo zdaleka tolik, jak by mělo. Viděli totiž spoustu podivných věcí a zažili spoustu dobrodružství - a všechna byla samozřejmě docela bezpečná, když u toho byl Muž z Měsíce. A dobře, že byl, protože v bažinách byla hromada ohavných hemživých potvůrek, které by jinak psíka ve chviličce chňaply. Temná strana byla stejně mokrá, jako byla světlá strana suchá, a byla na ní spousta neobyčejných rostlin a tvorů, o nichž bych vám pověděl, kdyby si jich byl Tulák Rover všímal. Nevšímal si jich však; myslel na zahradu a na chlapečka. Konečně došli na šedý okraj a pohlédli přes popelavá údolí, kde žilo mnoho draků, průrvou mezi horami na velkou bílou pláň a zářící skály. Viděli, jak nad rameny Měsíčních hor vychází země jako bledězelený a zlatý měsíc, obrovská a kulatá, a Tulák Rover si pomyslel: „Tam žije můj chlapeček!“ Zdálo se to strašlivě a nesmírně daleko. „Plní se sny?“ zeptal se. „Některé z mých ano,“ odpověděl stařec. „Některé, ale ne všechny, a málokdy hned nebo přesně tak, jak se zdály. Ale proč tě zajímají sny?“
„Jen tak,“ opáčil Tulák Rover. „Byl jsi zvědavý na chlapečka,“ opravil ho Muž z Měsíce. „Myslel jsem si to.“ Pak vytáhl z kapsy dalekohled. Natáhl se do mimořádné délky. „Myslím, že ti malý pohled neuškodí.“ Tulák Rover se do něj podíval - když se mu konečně podařilo jedno oko zamhouřit a druhé udržet otevřené. Uviděl svět docela zřetelně. Nejdřív spatřil druhý konec měsíční stezky dopadající na moře a zdálo se mu, že slabě a nezřetelně vidí dlouhé řady malých lidiček, jak po něm rychle kloužou dolů, ale nebyl si jist. Měsíční svit se rychle ztrácel. Sluneční světlo sílilo, a najednou tu byla zátoka písečného kouzelníka (ale ani stopa po Psamatovi - Psamatos nedovolil, aby po něm někdo koukal) a za chvíli vešli do okrouhlého obrázku známí dva chlapci, kteří se ruku v ruce procházeli po pobřeží. „Hledají škeble, nebo mě?“ pomyslel si psík. Obraz se za chviličku přesunul a Tulák Rover spatřil bílý domek jejich tatínka na skále se zahradou sbíhající dolů k moři,a u branky zahlédl - což bylo nepříjemné překvapení - starého čaroděje, jak sedí na kameni a pokuřuje dýmku, jako by neměl na práci nic jiného než tam donekonečna hlídat se zeleným kloboukem pošinutým do týla a rozepnutou vestou. „Co tam u branky dělá ten starý Arta-tentononc?“ zeptal se Tulák Rover. „Myslel jsem, že na mě dávno zapomněl. A to mu ještě neskončila dovolená?“ „Ne, čeká na tebe, psítko. Nezapomněl. Jestli se tam teď ukážeš, ať už opravdový nebo jako hračka, hned na tebe hodí nějaké nové zakletí. O kalhoty mu ani tak nejde - ty měl brzy spravené -, ale zlobí se, že se do toho zapletl Samatos, a Samatos leště nemá pohromadě celý plán, jak se s ním vypořádat.“ V tu chvíli Tulák Rover spatřil, jak Artaxerxovi uletěl klobouk a čaroděj se za ním rozběhl. Vzápětí bylo jasně vidět úžasnou záplatu na jeho kalhotách: byla oranžová s černými puntíky. „Myslel jsem, že si čaroděj umí zazáplatovat kalhoty lip!“ vyjádřil se k tomu Tulák Rover. „Ale on si myslí, že to udělal krásně!“ vysvětlil stařec. „Přičaroval tam kus něčí záclony. Oni dostali pojistné a on něco
barevného, takže jsou všichni spokojení. Mám dojem, že nám chátrá. Je to smutné, vidět, jak někdo po tolika staletích ztrácí své kouzelné schopnosti, ale pro tebe je to možná štěstí.“ Nato Muž z Měsíce sklapl dalekohled a pokračovali v cestě. „Tady máš zase křídla,“ řekl Muž z Měsíce, když byli u věže. „Teď leť a bav se! Neproháněj měsíční paprsky, nezakusuj mi mé bílé králíky a vrať se, až budeš mít hlad nebo tě bude trápit něco jiného.“
Tulák Rover okamžitě odletěl hledat měsíčního psa, aby mu vypravoval o druhé straně, ale ten trochu žárlil, že návštěvník směl vidět věci, které on nesměl, a dělal, že ho to nezajímá.
„Podle toho, co vypravuješ, je to tam děsné,“ zavrčel. „Rozhodně to nechci ani vidět. Teď tě bude světlá strana asi nudit, když tu budeš mít jako společnost jenom mě, a ne svoje dvounohé kamarády. Škoda, že je ten perský čaroděj takový paličák a ty nemůžeš domů.“ Tuláka Rovera se to značně dotklo a několikrát měsíčnímu psu opakoval, že je rád zpátky u věže a že ho světlá strana nikdy neomrzí. Brzy byli zase nejlepšími přáteli a vyváděli spolu spoustu věcí; přesto se splnilo to, co měsíční pes v zlosti prorokoval. Tulák Rover za to nemohl a snažil se to nedat najevo, ale žádné dobrodružství ani výprava už ho nevzrušovala tak jako dřív a pořád myslel na to, jak si hrál s chlapečkem Číslo Dvě v zahradě. Navštívili údolí měsíčních skřítků (zkráceně mítků), kteří jezdí na králících, dělají ze sněhových vloček lívance a ve svých upravených sadech pěstují zlaté jablůňky velké jako blatouchy. Před doupata menších draků, kteří právě spali, kladli rozbité sklo a připínáčky a pak až do půlnoci čekali, až je uslyší řvát vztekem - jak už jsem říkal, draci často mívají citlivou kůži na břiše, a každý den o půlnoci (samozřejmě i jindy) chodí pít. Někdy se psi dokonce opovážili jít zlobit pavouky - kousali pavučiny, osvobozovali měsíční paprsky a ulétali právě včas, zatímco pavouci po nich z pahorků házeli lasa. Tulák Rover však celý čas vyhlížel pošťáka Chechtala a noviny ze světa (kde, jak ví každý pes, lze nalézt hlavně vraždy a fotbalové zápasy, ale tu a tam i něco lepšího). Příští Chechtalovu návštěvu propásl, protože se zrovna někde toulal; když se však vrátil, stařec ještě četl dopisy a noviny (a zřejmě se ohromně bavil, protože seděl na střeše, houpal nohama, bánil z velikánské bílé hliněné dýmky, vyfukoval oblaka kouře jako lokomotiva a usmíval se od ucha k uchu). Tulák Rover cítil, že to už nevydrží. „Něco uvnitř mě bolí,“ vyhrkl. „Chci se vrátit k chlapečkovi, aby se jeho sen splnil.“ Stařec odložil dopis (byl o Artaxerxovi a velmi zábavný) a vyndal z úst dýmku. „Už musíte jít? Nemůžete se zdržet? Přišlo to tak náhle! Velmi rád jsem vás poznal! Musíte zas někdy přijít. Vždycky vás rád uvidím!“ vysypal jedním dechem. „Výborně,“ pokračoval rozumněji. „O Artaxerxe je postaráno.“
„Jak?“ ptal se celý vzrušený Tulák Rover. „Oženil se s mořskou pannou a odstěhoval se na dno Hlubokého modrého moře.“ „Doufám, že mu bude líp záplatovat kalhoty! K jeho zelenému klobouku by se hodila zelená záplata z chaluh.“ „Můj znejmilejší pejsku! Ženil se v docela novém obleku v barvě mořské zeleně s růžovými korálovými knoflíky a výložkami z mořských sasanek a jeho starý klobouk spálili na pláži! Samatos je nevyzpytatelný jako samo moře a asi chce tímhle způsobem vyřídit ke své spokojenosti spoustu věcí, ne jen tebe, pejsánku. To jsem zvědav, jak to dopadne! Připadá mi, že Artaxerxes zrovna upadá do svého dvacátého nebo jednadvacátého dětinnství a hrozně nadělá kvůli malichernostem. Rozhodně je strašní paličatý. Býval to opravdu dobrý kouzelník, ale začíná být vzteklý a je s ním otrava. Když přišel a uprostřed odpoledne vyhrabal starého Samata dřevěným rýčem a vytáhl ho z díry za uši, samatista si řekl, že už to zašlo příliš daleko, a já se mu nedivím. Píše: ,Takové rozčilování, zrovna když mám na programu spánek, a všechno jen kvůli mrňavému psíkovi!' Nemusíš se červenat. Proto pozval Artaxerxe na večírek mořských panen, jakmile oba trochu vychladli, a tím se to všechno sběhlo. Ty Artaxerxe zlákaly, aby si s nimi při měsíčku zaplaval, a teď se víckrát nevrátí ani do Persie, ani do Pershoru. Zamiloval se do obstarožní, ale krásné dcery mořského krále a druhý večer byla svatba. Asi je to dobře. V moři už nějaký čas nemají stálého mága. Próteus, Poseidon, Triton, Neptun a všichni podobní se dávno proměnili ve střevle a slávky, a stejně znali jen Středozemní moře a o víc se nestarali - měli moc rádi sardinky. Starý Njórd už šel taky dávno na odpočinek. Po tom, co se tak hloupě oženil s obryní, se stejně mohl práci věnovat jen napůl. Jestli si vzpomínáš, zamilovala se do něho, protože měl čisté nohy (to je doma velmi výhodné), a když už bylo pozdě, odmilovala se, protože je měl mokré. Slyšel jsem, že už sotva chodí a celý se chudák třese. Od vyteklé nafty má hrozný kašel a odstěhoval se na islandské pobřeží za sluncem. A pak tu byl Mořský stařec. Byl to můj bratranec, a nejsem na to
nijak hrdý. Bylo to s ním těžké - vůbec nechtěl chodit, a jak jsi asi slyšel, pořád se jen chtěl nosit. To byla jeho smrt. Někdy před rokem nebo přede dvěma si sedl na plovoucí minu (jestli víš, co to je), přímo na rozbušku! Na tom jsem už nemohl nic spravit ani já. Byl na cimpr campr.“ „A co Británie?“ zeptal se Tulák Rover, který byl přece jen anglický pes, přestože ho to povídání trochu nudilo a chtěl slyšet víc o svém vlastním čarodějovi. „Myslel jsem, že vlnám vládne Británie.“ „Ta si ani nohu nesmočí. Radši hladí na pláži lvy nebo sedí na penci s vidličkou na úhoře v ruce - a na moři nejsou jen vlny! Teď mají Artaxerxe, a doufám, že jim k něčemu bude. Jestli ho nechají, počítám, že první roky stráví pokusy pěstovat švestky na polypech, to bude snadnější než ukázňovat mořský národ. Tak, tak. Kde jsem to byl? Už vím - samozřejmě že se můžeš vrátit, jestli chceš. Abych nebyl příliš zdvořilý: máš nejvyšší čas. Nejdřív navštívíš starého Samata - a neřiď se mým špatným příkladem a nevynechávej P, až se sejdete!“ Chechtal přiletěl hned nazítří se zvláštní poštou - obrovskou hromadou dopisů pro Muže z Měsíce a s balíky novin: Obrázkovým mořským týdeníkem, Oceánskými zprávami, Podmořskou poštou, Škeblí a Ranními šplechty. Všechny otiskly naprosto stejné (a exkluzivní) obrázky z Artaxerxovy svatby na pobřeží při Úplňku, kde se v pozadí šklíbil pan Psamatos Psamatides, známy finančník (čistě zdvořilostní titul). Byly však hezčí než obrázky v našich novinách, protože byly barevné, a mořská panna vypadala jako opravdová krasavice (ocas měla schovaný v pěně). Přišel čas rozloučit se. Muž z Měsíce se na Tuláka Rovera usmíval a měsíční pes se snažil tvářit jakoby nic. Samotný Tulák Rover měl trochu svěšený ocas, ale řekl jen: „Tak čau, štěně. Dávej na sebe pozor, neproháněj měsíční paprsky, nezakusili bílé králíky a nepřežírej se!“ „Nech si to štěně!“ odsekl měsíční Rover. „A nežer čarodějům kalhoty!“ Víc neřekl. Přesto jsem přesvědčen, že Muže z Měsíce ustavičně mořil, aby ho poslal na prázdniny na návštěvu k Tuláku
Roverovi, a že mu to bylo od té doby několikrát dovoleno. Tulák Rover pak odletěl s Chechtalem, Muž z Měsíce sestoupil do svého sklepení a měsíční pes seděl na střeše a díval se za nimi, dokud nezmizeli. 4 Když se přiblížili ke kraji světa, vanul od Polárky studený vítr a cákala na ně studená tříšť z vodopádů. Cesta zpátky byla namáhavější než cesta tam, protože Psamatos tentokrát se svým čarováním tak nespěchal, a tak si rádi odpočali na Ostrově psů. Protože Tulák Rover však byl pořád zakletý do velikosti hračky, moc si tam neužil. Ostatní psi byli moc velcí a hluční a pohrdali jím a kosti ze stromů byly moc velké a kostnaté. Když konečně zahlédli černé skály Chechtalova domova, svítalo na popozítří. Slunce jim hřálo do zad, a než doletěli do Psamatovy zátoky, vrcholky písečných dun už byly světlé a suché. Chechtal tiše zakřičel a zaklepal zobákem na kousek dřeva ležící na zemi. Kousek dřeva se okamžitě vztyčil a proměnil se v Psamatovo levé ucho. K němu se připojilo pravé a rychle následoval zbytek čarodějovy ošklivé hlavy a krku. „Co tu chcete?“ zavrčel Psamatos. „V tuhle hodinu obzvlášť rád spím.“ „Jsme zase tady,“ oznámil racek. „A ty ses od něho nechal přinést na hřbetě, jak vidím,“ obrátil se Psamatos k psíkovi. „Po té honičce s drakem na měsíci bych myslel, že ti taková maličkost jako let domů přijde docela snadná.“ „Promiňte, pane,“ ozval se Tulák Rover, „křídla jsem nechal tam, protože mi vlastně nepatřila. A radši bych byl zase obyčejným psem.“ „Tak dobře. Přesto doufám, že ses jako Tulák Rover dobře bavil. Aspoň jsi měl. Teď můžeš být zase jenom Rover, jestli opravdu chceš, a můžeš se vrátit domů, hrát si se svým žlutým míčem, spát v křesle, když se naskytne příležitost, sedět lidem na klíně a být zas úctyhodný malý ňafal.“ „A co ten chlapeček?“ zeptal se Rover.
„Vždyť jsi od něho utekl, ty hloupý, až na měsíc! Aspoň jsem si to myslel,“ předstíral Psamatos překvapení a pohoršení. Mrkl však přitom jedním vědoucím okem. „Říkal jsem domů a myslel jsem domů. Neprskej a nehádej se!“ Chudák Rover prskal, protože se pokoušel velmi zdvořile říct „pane Psamate“. Nakonec se mu to povedlo. „ P-p-p-prosím, p-pane P-p-samate,“ řekl málem dojemně. „p-pprosím, p-promiňte, ale já jsem se s ním zase sešel a teď už, bych neutekl, vždyť mu ve skutečnosti patřím, ne? Měl bych se tedy k němu vrátit.“ „Hlouposti! Samozřejmě mu nepatříš a neměl bys! Patříš té staré paní, co tě koupila první, a k té se musíš vrátit. Kradené ani zakleté zboží se nekupuje, jak bys věděl, kdybys znal zákony, psisko hloupé. Maminka chlapečka Číslo Dvě za tebe vyhodila šest pencí a tím to hasne. A co je do setkání ve snu?“ skončil Psamatos s velikánským mrknutím. „Já myslel, že se některé sny Muže z Měsíce plní,“ řekl smutno Rover. „Ach tak? Nu, to je věc Muže z Měsíce. Moje věc je, abych ti okamžitě vrátil správnou velikost a poslal tě zpátky, kam patříš. Artaxerxes se odebral za užitečnou prací do jiných sfér, takže si s ním už nemusíme dělat hlavu. Pojď sem!“ Uchopil Rovera, zamával psíkovi nad hlavou svou tučnou rukou, čárymáryfuk - a nic se nestalo! Zopakoval to, a pořád nic. Nato se Psamatos celý vynořil z písku a Rover viděl, že má nohy jako králík. Dupal a cupal, vykopával do vzduchu písek, šlapal po lasturách a frkal jako rozzlobený mopslík. A pořád se nic nedělo! „Zatracepený chaluhový čaroděj, ať celý obroste bradavicemi!“ klel. „Perský sběrač švestek, nadělal bych z něj povidla!“ křičel a křičel, dokud se neunavil. Potom si sedl. „Vida, vida,“ řekl nakonec, když trochu zchladl. „Člověk se pořád učí! Ten Artaxerxes je opravdu podivous. Koho by napadlo, že se na tebe upamatuje při všem tom svatebním vzrušení a vyplýtvá své nejsilnější zaklínání na psa, než si odjede na líbánky - jako by už jeho první zakletí nestálo za víc než nějaké malé štěně! To by jeden
vyletěl z kůže. No dobře. Aspoň nemusím přemýšlet, co dál,“ pokračoval Psamatos. „Je jen jedna možnost. Musíš za ním, musíš ho najít a poprosit za odpuštění. Ale tohle mu nezapomenu, dokud nebude moře dvakrát slanější a dvakrát sušší. Běžte se spolu kousek projít a vraťte se za půl hodiny, až se mi spraví nálada!“ Chechtal a Rover se vydali podél pobřeží a nahoru na skálu. Chechtal nízkým letem a Rover smutným klusem. Zůstali stát před domkem tatínka chlapců. Rover dokonce vešel do branky a posadil se na záhon pod chlapečkovým oknem. Bylo ještě hodně časně, ale plný naděje štěkal a štěkal. Chlapci buď ještě tvrdě spali, nebo už byli pryč, protože k oknu nikdo nepřišel. Aspoň si to Rover myslel. Zapomněl, že na zemi je to jiné než na měsíci a že má na sobě pořád Artaxerxovo zakletí, pokud jde o velikost i o sílu štěkání. Po chvilce ho Chechtal truchlivě odvedl zpátky do zátoky. Tam na něho čekalo docela nové překvapení. Psamatos rozmlouval s velrybou! S velikánskou velrybou Uin, nejstarší z Pravých velryb. Malému Roverovi připadala jako hora, když tak ležela velikou hlavou v hluboké tůni u břehu. „Omlouvám se, že jsem takhle narychlo nesehnal nic menšího,“ pravil Psamatos, „ale zato je velmi pohodlná.“ „Vstupte!“ pravila velryba. „Nazdar! Vstup!“ řekl racek. „Vstup!“ řekl Psamatos, „a hoď sebou! A vevnitř neškrábej a nekousej. Uin by mohla dostat kašel a to by pro tebe bylo nepohodlné.“ Pro Rovera to bylo skoro stejně zlé, jako když měl skočit do díry ve sklepení Muže z Měsíce, a začal couvat, takže ho Chechtal a Psamatos museli dovnitř strčit. Neváhali a strčili ho lama velryba hlučně sklapla čelisti. Vevnitř byla tma a bylo tam cítit rybinu. Rover seděl a celý se třásl, a jak tak seděl (neodvážil se ani podrbat za vlastním uchem), slyšel, nebo měl ten dojem, švihy a ševel velrybího ocasu ve vodě, a cítil, nebo měl ten dojem, že se velryba noří porad hlouběji a hlouběji ke dnu Hlubokého modrého moře.
Když se však velryba zastavila, otevřela zase tlamu (s radostí, protože velryby raději plavou s otevřenou hubou, aby jim dovnitř pěkně přitékala potrava, ale Uin bylo ohleduplné zvíře) a Rover vykoukl, byli hluboko, úplně nezměrně hluboko, ale moře vůbec nebylo modré. Byl tam jen bledězelený přísvit. Rover vyšel ven a octl se na bílé pískové pěšince, která se vinula šerým a fantastickým lesem. „Jdi rovně! Nemáš to daleko,“ řekla Uin. Rover šel pořád rovně, tak rovně, jak pěšinka připouštěla, a brzy před sebou uviděl bránu velikého paláce, postavenou zřejmě z růžového a bílého kamene, jež zářila bledým světlem, které jí pronikalo, a za spoustou oken jasně zářila zelená a modrá světla. Kolem dokola zdí rostly mohutné mořské stromy, vyšší než kopule paláce, který se tu obrovitě vzdouval a třpytil v temné vodě. Veliké pružné kmeny stromů se kolébaly jako tráva a stín jejich nekonečných ratolestí byl plný zlatých rybiček, stříbrných rybiček, červených rybiček, modrých i ybiček a fosforeskujících rybiček, jako by to byli ptáci. Ryby ovšem nezpívaly. V paláci zpívaly mořské panny. A jak! Všechny mořské víly zpívaly sborem a hudba se linula z oken, jak stovky mořských muzikantů hrály na rohy, píšťalky a mušle. Ze tmy pod stromy se na Rovera šklebili mořští běsi a on spěchal kupředu, jak mohl - pod vodou se mu ovšem šlo těžko a pomalu. A proč se neutopil? Nevím, ale předpokládám, že zatímco byli Rover a Chechtal na procházce, Psamatos Psamatides (který toho ví o moři mnohem víc, než si většina lidí myslí, přestože v něm nikdy nesmočí ani palec, když nemusí) se nad tím zamyslel, zchladl a vydumal nový plán. Rover se tedy neutopil, ale než došel ke dveřím, přál si být někde jinde, třeba i v mokré velrybí tlamě; z fialových keřů a houbovitých hájů u cesty na něho hleděly tak podivné zjevy a tváře, že se cítil opravdu v nebezpečí. Konečně došel k obrovským dveřím - zlatému obloukovému vchodu, olemovanému korály, s křídly z perletě posázené žraločími zuby. Klepadlo byl veliký kruh obrostlý bílými šášněmi, od nichž vlály červené mašličky, ale Rover na něj
pochopitelně nedosáhl, a stejně by s ním byl nehnul. Zaštěkal proto, a k jeho překvapení to zaznělo docela hlasitě. Hudba uvnitř po třetím štěknutí ustala a dveře se otevřely. A kdo v nich nestál? Sám Aríaxerxes, oblečený v něčem, co vypadalo jako švestkově modrý samet, a v zelených hedvábných kalhotách. Pořád měl v ústech velikou dýmku, ale místo tabákového kouře vyfukoval krásné duhové bubliny. Klobouk však neměl. „Vida!“ řekl. „Tak ty ses ukázal! Já myslel, že tě starý P-sama-tos (jak jen to P vyprskl!) zakrátko omrzí. Přece jen všechno nedokáže. Pročpak jsi přišel? Zrovna máme večírek, a rušíš hudbu.“ „Prosím, pane Arterxaxi, promiňte, Ertaxerxi,“ začal Rover, celý poplašený, a snažil se být hrozně zdvořilý. „Nedělej si hlavu, že to nevyslovíš, mně to nevadí!“ řekl mrzutě čaroděj. „Přejdi k vysvětlení a vem to zkrátka, na dlouhé báchorky nemám čas.“ Od své svatby s dcerou bohatého mořského krále a jmenování do úřadu Pacifického a atlantického mága (za zády mu říkali krátce PAM) si připadal (před cizími) náramně důležitý. „Mášli něco naléhavého, pojď dovnitř a počkej v předsíni; třeba si po tanci najdu chvilku.“ Zavřel za Roverem dveře a odešel. Pejsek se octl v obrovském i mavém prostoru pod matně nasvícenou kopulí. Kolem dokola byly průchody s lomenými oblouky, opletené chaluhami, a většina vedla do tmy, ale jeden byl plný světla a hlasitě jím zněla hudba, která jako by plynula donekonečna, nikdy se neopakovala a nikdy se nezastavovala. Rovera čekání brzy omrzelo, a tak popošel k zářícímu průchodu a nahlédl mezi závěsy. Díval se do velikánského tanečního sálu se sedmi kopulemi a deseti tisíci korálovými sloupy, osvětleného čirým kouzlem a plného teplé mihotavé vody. Všechny zlatovlasé mořské panny a tmavovlasé sirény tam tan-cily spletité tance - netancovaly na ocase, ale podivuhodně napůl tančily a napůl plavaly v čiré vodě nahoru a dolů, sem a tam. Nikdo si nevšímal psího čenichu čouhajícího mezi chaluhami, a tak se Rover po chvíli rozhlížení vplížil dovnitř. Podlaha byla ze stříbrného písku a růžových motýlích škeblí, které se otvíraly a
třepetaly v mírně vířící vodě, a psík si mezi nimi opatrně hledal cestu, co nejvíc při zdi, až se nad ním najednou ozval hlas: „To je ale roztomilý pejsánek! Určitě je to suchozemský, ne mořský pes. Jak se sem mohl dostat? Takový drobeček!“ Rover vzhlédl a spatřil krásnou mořskou paní s vysokým černým hřebenem ve zlatých vlasech, usazenou na římse nepříliš vysoko nad ním; její politováníhodný ocas visel dolů a spravovala jednu Artaxerxovu zelenou ponožku. Byla to samozřejmě mladá paní Artaxerxová (obvykle známá jako princezna Pam; byla značně oblíbená, což se o jejím muži říct nedalo). Artaxerxes v té chvíli seděl vedle ní a bez ohledu na to, jestli mel nebo neměl čas na dlouhé historky, jednu takovou právě poslouchal od manželky. Vlastně právě doposlouchal, protože po objevení Rovera ukončila paní Artaxerxová historku i spravování ponožky, snesla se dolů, uchopila ho a vyplula zpátky na své lehátko. Bylo to vlastně okenní sedátko v prvním patře (ve vnitřním okně) - v mořských domech nemají žádné schody a ze stejného důvodu ani žádné deštníky, a mezi dveřmi a okny je vůbec nepatrný rozdíl. Mořská paní rychle uvelebila svou krásnou (a dosti objemnou) postavu zpátky na lehátku a posadila si Rovera na klín, načež se zpod sedátka ozvalo hrůzostrašné zavrčení. „Lehni, Rovere! Lehni, hodný pejsek!“ pravila paní Artaxerxová. Nemluvila ovšem s naším Roverem, nýbrž s bílým mořským psem, který teď bez ohledu na její slova vylezl, vrčel, mručel a plácal do vody tlapkami s plovacími blanami, šlehal dlouhým ploským ocasem a vypouštěl ze špičatého čenichu bubliny. „To je ale šereda!“ pravil nový pes. „Koukněte na ten jeho nemožný ocas! Koukněte na jeho nohy! Koukněte na jeho pitomý kožich!“ „Koukni se radši na sebe,“ odsekl Rover z klína mořské paní, „a budeš mít dost! Kdo tě vůbec pojmenoval Rover - takového křížence mezi kachnou a pulcem, který se jen tváří jako pes!“ Z čehož vidíte, že se jeden druhému na první pohled zalíbili. Za chvilku z nich byli velcí přátelé - možná ne takoví, jako Rover a měsíční pes, vždyť také Rover pod mořem nepobyl tak dlouho a
mořské hlubiny nejsou pro malé pejsky tak veselá končina jako měsíc; je tam spousta temných a strašných míst, kam světlo nikdy nepřišlo a nepřijde, protože nebudou odkryla, dokud všechno světlo neuhasne. Žijí tam hrozné potvory, nepředstavitelně staré, nezaklínatelně silné, nezměrně veliké. To už Artaxerxes stačil zjistit. Úloha PAMa není na světě z nejlehčích. „Teď plavte a bavte se!“ pravila jeho choť, když psí rozepře utichla a zvířata se už jen očichávala. „Nepřehánějte ohnivé rybky, nežvýkejte mořské sasanky, nedejte se chytit do škeble. A k večeři se vraťte!“ „Prosím, já neumím plavat!“ ozval se Rover. „Cože? To je otrava!“ řekla. „Pame!“ - byla zatím jediná, kdo si mu tak troufal říkat do očí - „tady je konečně něco, co snad zvládneš!“ „Zajisté, drahoušku!“ snaživě odvětil čaroděj, který jí velice chtěl vyhovět a ukázat, že opravdu umí čarovat a není naprosto neužitečný úředník (v mořském jazyce se jim říká přílipky). Vytáhl z kapsičky u vesty malý proutek - ve skutečnosti to bylo plnicí pero, ale na psaní mu už nebylo k ničemu, protože mořský národ používá podivný lepkavý inkoust, který se do plnicího pera použít nedá - a zamával s ním nad Roverem. Přes to, co někteří tvrdili, byl Artaxerxes po svém způsobu velmi dobrý mág (jinak by Rovera nepotkala všechna tahle dobrodružství) což je umění dost nevýznamné, ale přesto vyžaduje velký cvik. A tak hned po prvním mávnutí začal Roverův ocas rybovatět, na tlapkách mu narostly blány a jeho kožich čím dál víc připomínal pláštěnku. Když byla proměna dokončena, brzy si na ni zvykl a zjistil, že plavání se dá naučit mnohem snáze než létání, je skoro stejně příjemné a tolik neunavuje - pokud nechcete dolů do hloubky. První, co udělal, když zkusmo obeplaval taneční sál, bylo, že rafl druhého psa do ocasu. Z legrace, jak jinak, ale přesto se málem servali, protože mořský pes byl trochu nedůtklivý. Rover se zachránil jen tím, že co nejrychleji mazal pryč -a musel si náležitě pospíšit! Byla to náramná honička: oknem dovnitř, oknem ven, po tmavých chodbách, okolo sloupů, ven a nahoru a kolem dokola kopulí, až byli
nakonec mořský pes i jeho nedůtklivost přemoženi a oba psi se posadili na vršíček nejvyšší kopule vedle vlajkové tyče. Vlál na ní praporec mořského krále, chaluhová zelenočervená vlajka zdobená perlami. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mořský pes, když popadl dech. „Rover? Tak se jmenuju já, ty nemůžeš. Já se tak jmenoval první!“ „Jak to víš?“ „To víš, že to vím! Vidím, že jsi teprve štěně a tady dole jsi nějakých pět minut. Já byl zaklet před spoustou staletí. Myslím, že jsem ze všech psů Roverů první. Můj první pán byl mořeplavec - toulal se po mořích a plavil se na své lodi po severních vodách. Měl dlouhou loď s červenými plachtami, která měla příď vyřezanou do tvaru dračí hlavy, říkal jí Červený drak a měl ji hrozně rád. Já jsem měl hrozně rád jeho, i když jsem byl jenom štěně a on si mě moc nevšímal. Nebyl jsem dost velký na to, aby mě bral na lov, a na moře s sebou psy nevozil. Jednoho dne jsem se vypravil na plavbu bez dovolení. Loučil se s manželkou, foukal vítr, muži valili Červeného draka po válcích na moře. Kolem dračího krku byla bílá pěna a mě najednou napadlo, že pána víckrát neuvidím, jestli nepopluji s ním. Nějak jsem se proplížil na palubu a schoval se za sudem na vodu. Než mě našel, byli jsme daleko na moři a země se ztrácela za obzorem. Když mě vytáhli za ocas, jeden povídá: ,Vida, co se nám sem přitoulalo!' A druhý, který měl takové zvláštní oči, řekl: ,Leží na něm podivná sudba, která se nikdy neobrací k domovu.' A opravdu jsem se už domů nevrátil a nikdy jsem víc nevyrostl, přestože jsem hodně zestárl - a samozřejmě zmoudřel. Při té plavbě došlo k námořní bitvě, a já vyběhl na příď, zatímco létaly šípy a meče bušily do štítů. Ale muži z Černé labutě naskákali na naši loď a vytlačili všechny muže mého pána přes palubu. Byl poslední. Stál vedle dračí hlavy, a pak skočil do moře v celé zbroji a já za ním. Klesl ke dnu rychleji než já a chytily ho mořské panny, ale já jim říkal, ať ho honem vynesou na souš, protože hodně lidí bude plakat, jestli se nevrátí domů. Usmály se na mě, zvedly ho a odnesly pryč.
Někdo říká, že ho odnesly na pobřeží, jiní vrtí hlavou. Na mořské panny není žádné spolehnutí, jedině v tom, jak umějí pomlčet o svých tajemstvích; v tom jsou lepší než ústřice. Často si myslím, že ho ve skutečnosti pohřbily v bílém písku. Daleko odtud dodnes leží kus Červeného draka, kterého muži z Černé labutě potopili; alespoň tam byl, když jsem tam-tudy posledně plaval. Kolem něj a na něm roste celý les chaluh, jen na dračí hlavě ne; tam se kupodivu neuchytili ani vilej-ši. A pod ní je pahrbek bílého písku. Dávno jsem ty končiny opustil. Pomalu jsem se proměnil v mořského psa - mořské stařeny tenkrát hodně čarovávaly, a jedna na mě byla hodná. To ona mě darovala mořskému králi, dědečkovi toho dnešního, a od té doby žiju v paláci a okolí. To je celý můj příběh. Stalo se to před staletími a viděl jsem od té doby hodně přílivů a odlivů, ale doma jsem nebyl. Teď mi pověz o sobě! Nejsi čirou náhodou od Severního moře? Tenkrát jsme mu říkávali Anglické moře. Neznáš kraj kolem Orknejí?“ Náš Rover musel přiznat, že do té doby neslyšel o ničem jiném než prostě o „moři“ a ani tak toho moc neslyšel. „Ale byl jsem na měsíci,“ řekl a vyprávěl o něm svému novému příteli tolik, kolik mu dokázal vysvětlit. Mořskému psu se Roverovo povídání nesmírně líbilo a dobré polovině i věřil. „Výborná historka,“ pochvaloval si, „nejlepší, jakou jsem za dlouhou dobu slyšel. Měsíc jsem viděl. Někdy se vynořím, víš, ale takhle jsem si ho nepředstavoval. Ale to ti povím, to měsíční štěně si troufá! Tři Roverové! Dva, to už je hodně špatné, ale tři, to je nemožné! Vůbec nevěřím, že by byl starší než já. Jestli mu je sto, tak se budu moc divit.“ Asi měl pravdu. Jak jste si už všimli, měsíční pes hodně přeháněl. „A stejně,“ dodal mořský pes, „dal si to jméno sám, kdežto já jsem ho dostal.“ „Já taky,“ přidal se náš psík. „A úplně pro nic za nic, dřív, než sis ho nějak zasloužil. Líbí se mi nápad Muže z Měsíce. Taky ti budu říkat Tulák Rover, a být tebou, tak se toho držím. Zatoulal ses opravdu daleko! A teď poplav
na večeři!“ Byla to rybí večeře, ale na to si Tulák Rover brzy zvykl; zdálo se, že dělá dobře jeho blanitým tlapkám. Po večeři si najednou vzpomněl, proč vůbec na mořské dno přišel, a vydal se hledat Artaxerxe. Našel ho, jak vyfukuje bubliny a mění je v opravdové míče pro radost mořským dětem. „Prosím, pane Artaxerxi, mohl byste se obtěžovat a proměnit mě -“ začal Tulák Rover. „Běž pryč!“ odsekl čaroděj. „Nevidíš, že se obtěžovat nemohu? Teď ne, mám práci.“ Tak Artaxerxes odpovídal až moc často lidem, kteří mu nepřipadali důležití. Dobře věděl, co by Rover chtěl, ale nespěchal s tím. A tak Tulák Rover odplaval a šel do postele, tedy uhnízdil se v chumáči mořské trávy na vysokém balvanu v zahradě. Zrovna pod ním odpočívala stará velryba, a jestli vám někdo bude říkat, že velryby na mořské dno neplavou a nepřespávají tam, nedělejte si pro to starosti. Stará Uin byla ve všech ohledech výjimečná. „Tak co?“ zeptala se. „Jak jsi pořídil? Vidím, že jsi pořád jako hračka. Co je s Artaxerxem? To už nic neumí, nebo nechce?“ „Myslím, že umí,“ odvětil Tulák Rover. „Podívejte se na mou novou podobu! Ale kdykoli přijde na mou velikost, pořád říká, že má moc práce a nemá čas na dlouhé vysvětlování.“ „Pchá!“ řekla velryba a skolila mrsknutím ocasu strom -a málem také spláchla Tuláka Rovera z balvanu. „Myslím, že tu PAM velké štěstí neudělá, ale nedělej si starost. Dříve nebo později se to spraví. Zatím je tu spousta nových věcí, které můžeš zítra vidět. Spi! Měj se dobře!“ S tím odplavala do tmy. Zpráva, kterou donesla zpátky do zátoky, přesto starého Psamata notně rozzlobila. Všechna světla v paláci uhasla. Do hlubin temných vod nesvítil ani měsíc, ani hvězdy. Zeleň byla stále tmavší, až bylo všude černo a nikde ani jiskřička, ledaže chaluhami zvolna proplula veliká světélkující ryba. Přesto spal Rover tu noc dobře, příští noc také a stejně i několik dalších. Nazítří i další den hledal čaroděje, ale nikde ho nemohl najít.
Jednou ráno, když už se začínal cítit tak trochu mořským psem a přemýšlel, jestli tam zůstane navždycky, mu mořský pes řekl: „Když se čaroděj nechce obtěžovat, tak ho neobtěžuj a pojď si pořádně zaplavat!“ Byla z toho výprava na několik dní. Překonali za tu dobu ohromné vzdálenosti - nesmíte zapomínat, že byli zakletí a v moři s nimi jen málokterý obyčejný tvor udržel tempo. Když je omrzely
skály a hory na dně i honičky ve středních výškách, stoupali vodou výš a výš, celou míli a ještě kousek, a když se ocitli na hladině, nikde nebylo vidět zemi. Moře kolem nich bylo hladké, klidné a šedé. Pak se najednou zčeřilo a místy ztemnělo pod náporem studeného větříku, provázejícího svítání. Slunce zářivě vykouklo přes mořský obzor, zardělé, jako by popilo svařeného vína, rychle vyskočilo do vzduchu a vydalo se na svou denní pouť, jakmile pozlatilo hřebínky všech vln a stíny mezi nimi vybarvilo do tmavozelená. Na rozhraní moře a oblohy plula loď a vplula přímo do slunce, takže její stěžně se černě rýsovaly proti záplavě světla. „Kam pluje?“ zeptal se Tulák Rover. „Co já vím? Do Japonska, do Honolulu, do Manily, na Velikonoční ostrov, na Čtvrtek nebo do Vladivostoku, někam tam,“ řekl mořský pes, jehož zeměpisné znalosti byly poněkud mlhavé přes všechno vychloubání, kde všude za staletí byl. „Myslím, že jsme v Pacifiku, ale nevím, ve které jeho části - podle hmatu bych řekl, že v teplé. Je to pořádný kus vody. Pojď se poohlédnout po něčem k žrádlu!“ Když se za několik dní vrátili, Tulák Rover se okamžitě vydal za čarodějem; měl pocit, že ho nechal odpočinout dost dlouho. „Prosím, pane Artaxerxi, mohl byste se obtěžovat -“ začal jako obyčejně. „Nemohl!“ odsekl Artaxerxes ještě rozhodněji než obyčejně. Tentokrát měl však opravdu napilno. Poštou došly stížnosti. Umíte si jistě představit, že v moři se ledacos semele, že tomu nemůže zabránit ani nejlepší PAM v celém oceánu a že o některé věci se ani nemůže starat. Tu a tam někomu rovnou na střechu podmořského domu žuchne ztroskotaná loď, v mořském dně dochází k výbuchům (ale ano, taky tam mají sopky a všechny takové otravnosti jako my), které někomu roztrhají výstavní stádo zlatých rybiček, výstavní záhon sasanek, jedinou perlorodku nebo proslulou korálovou skalku, vzteklé ryby se poperou na ulici a porazí mořské děti, a jindy zas vpluje někomu do jídelny roztržitý žralok a pokazí oběd; a temné hlubinné příšery, o kterých je lépe se ani nezmiňovat, páchají v čer-
ných propastech hrůzné věci. Mořský národ to odjakživa snáší, ale ne bez stížností. Stěžují si rádi. Píšou samozřejmě do Mořského týdeníku, Mořské pošly a Oceánských zpráv, ale teď měli PAMa, a tak psali i jemu a vinili ho úplně ze všeho, dokonce i když je vlastní ochočená langusta štípla do ocasu. Psali, že jeho magie nedostačuje (cof bylo někdy pravda), že by si zasloužil nižší plat (což bylo pravdivé, ale hrubé) a že nosí nos moc vysoko (což se dalo těžko změřit), a každý den Artaxerxe mořili ještě spoustou jiných věcí, zvláště v pondělí. V pondělí to bylo vždycky nejhorší (o několik set obálek); a protože ten den právě bylo pondělí, Artaxerxes hodil po Tuláku Roverovi kámen, a psík se vytratil jako mřenka ze sítě. Když se octl v zahradě, byl rád, že mu zůstala aspoň jeho dosavadní podoba; troufám si říct, že neztratit se dost rychle, čaroděj by ho byl proměnil v mořského plže nebo ho poslal někam do Tramtárie, ne-li do horoucích pekel. Přesto měl vztek a šel si postěžovat mořskému Roverovi. „Radši ho teď v pondělí nech být,“ radil mořský pes, „a být tebou, pro příště bych pondělky vůbec vynechával. Pojď si zase zaplavat!“ Potom nechal Tulák Rover čaroděje odpočívat tak dlouho, že na sebe málem zapomněli - ne však docela, protože na kameny psi moc rychle nezapomínají. Na pohled to však vypadalo, že se Tulák Rover usadil a rozhodl se stát stálým palácovým mazlíčkem. Pořád někde plaval s mořským psem a často s nimi plavaly i mořské děti. Tuláku Roverovi se nezdály tak veselé jako ty skutečné dvounohé (Tulák Rover ovšem do moře tak docela nepatřil a nemohl to náležitě posoudit), ale byl s nimi šťastný. Možná že by tam byl zůstal natrvalo a nakonec zapomněl i na chlapečka Číslo Dvě, nebýt toho, co se sběhlo potom. Až se k tomu dostaneme, můžete hádat, jestli s tím měl starý Psamatos co dělat nebo ne. Rozhodně tu byla na vybranou spousta dětí. Starý mořský král měl stovky dcer a tisíce vnoučat, a všechny v jednom paláci; všichni měli oba Rovery rádi, stejně jako paní Artaxerxová. Škoda, že Rovera nikdy nenapadlo vylíčit jí své osudy; věděla, jak PAMa
zpracovat v každé náladě. V tom případě by se byl ovšem Tulák Rover vrátil mnohem dřív a spoustu věcí neviděl. Právě s paní Artaxerxovou a několika mořskými dětmi navštívil Velké bílé jeskyně, kde jsou nahromaděny a ukryty všechny klenoty, které se v moři ztratí, a mnohé, které tam byly odjakživa. Jindy byli navštívit menší mořské skřítky v jejich skleněných domečcích na dně moře. Mořští skřítkové málokdy plavou a spíš se zpěvem procházejí rovné kousky dna nebo se vozí v lasturových kočárech zapražených za nejmenšími rybkami; jindy jezdí na malých zelených krabech s postroji z tenoučkých nitek (to samozřejmě krabům nebrání, aby nechodili šejdrem, jako chodí vždycky), a mají potíže s mořskými běsy, kteří jsou větší, oškliví, neukáznění a nedělají nic jiného, než že se perou, honí ryby a projíždějí se tryskem na mořských konících. Běsi mohou žít dlouhou dobu mimo vodu a za bouřky si hrají ve vlnách u břehu. To umějí i někteří z mořských skřítků, ale raději mají klidné teplé letní noci nebo večery na osamělých pobřežích (proto je také samozřejmě málokdo spatří). Jiný den se zase objevila Uin a pro změnu pejsky povozila; bylo to jako jezdit na pohybující se hoře. Bylí pryč kolik dní a na východním kraji světa se otočili na poslední chvíli. Velryba se tam vynořila na hladinu a vypustila tak vysoký vodotrysk, že spousta vody přeletěla přes okraj. Jindy je vzala na druhou stranu (tak daleko, jak si troufla), a to byla ještě delší a ještě napínavější cesta, nejúžasnější ze všech Roverových výprav, jak si uvědomil později, když už byl starší a moudřejší. Vylíčit vám všechna jejich dobrodružství v Nezbádaných vodách by zabralo celý samostatný příběh: jak zahlédli země v zeměpise neznámé a potom přepluli Stínová moře a dospěli do veliké zátoky Elfské říše (jak jí říkáme my) za Čarovnými ostrovy, a jak z dálky zahlédli na nejzazším Západě hory Elfie a na vlnách odlesk Pohádkové říše. Tulák Rover měl dojem, že pod horami na zeleném pahorku kratičce zahlédl jako vzdálený záblesk bílé město elfů, ale Uin se zase ponořila tak náhle, že si nebyl jistý. Pokud ano, byl jedním z mála dvounohých i čtyřnohých tvorů, kteří chodí po našich končinách a mohou říct, že zahlédli, třebas zdálky, onu druhou zemi.
„To bych to schytala, kdyby se na to přišlo!“ řekla Uin. „Nikdo z Vnějších zemí sem vůbec nemá přijít, a dnes už to skoro nikdo nezkouší. Ani o tom nepípnete!“ Co jsem to říkal o psech? Nezapomínají na kameny hozené ve zlosti. Přes všechny mořské výlety a ohromující cesty to Tulák Rover stále choval v koutečku mysli. A jakmile se vrátil domů, z koutečku to vylezlo. Jeho první myšlenka byla: „Kde je ten starý čaroděj? Proč mám být k němu zdvořilý? Jestli budu mít sebemenší příležitost, zřídím mu kalhoty zas!“ V takovém rozpoložení byl, když po marných pokusech promluvit si s Artaxerxem o samotě spatřil čaroděje, jak se kolem sine po jedné královské silnici od paláce. Ve svém věku byl Artaxerxes samozřejmě příliš pyšný na to, aby si nechal narůst ocas či ploutve nebo aby se naučil pořádné plavat. Jako ryba uměl jen jedno: pít (i v moři, takže musel mít pořádnou žízeň). Spoustu času, který měl věnovat úředním věcem, trávil přičarováváním jablečného moštu do velkých sudů ve svých soukromých pokojích. Když se chtěl někam rychle dostat, vozil se. A když ho Tulák Rover spatřil, pravě se vezl ve svém rychlíku - obrovské lastuře tažené sedmi žraloky. Všichni mu rychle uhýbali z cesty, protože žraloci koušou. „Za ním!“ křikl Tulák Rover na mořského psa a okamžitě vyrazili. A nejen to; ti oškliví hafani házeli do kočáru shora kameny, kdykoli projížděl pod nějakým útesem. Jak už jsern říkal, uměli se ohromně rychle pohybovat, a tak svištěli napřed, schovali se v houštině chaluh a shazovali přes hranu skály všechno, co našli a co se dalo. Čaroděje to velice zlobilo, ale psi si dali dobrý pozor, aby je nezpozoroval. Artaxerxes byl v mizerné náladě, už když vyjížděl, a než urazil půl cesty, zuřil. Zuřil a trochu se mu svíralo srdce. Jel totiž prozkoumat škody napáchané neobvyklým vírem, který se zničehonic objevil - a k tomu v mořské končině, která se čarodějovi vůbec nezamlouvala; soudil (naprosto správně), že jsou tam ošklivé potvory, které je lepší nechat na pokoji. Asi uhodnete, co se stalo. Aspoň Artaxerxes to uhodl. Probouzel se prastarý Mořský had - nebo
o tom začínal uvažovat. Dlouhá léta spal jako pařez, ale teď se pohnul. Kdyby se natáhl, určitě by měřil sto mil (někteří lidé tvrdí, že by dosáhl od Kraje ke Kraji, ale to přehánějí), a když se stočí, ve všech oceánech světa existuje kromě Horoucích pekel (kde bývával a kde by ho mnozí rádi viděli zas) jen jediná jeskyně, do níž se vejde, a ta naneštěstí leží ani ne sto mil od paláce mořského krále. Když ve spánku rozvinul jednu nebo dvě smyčky, voda se vzdouvala, roztrásala domy, křivila je a kazila obyvatelům spaní na míle a míle kolem. Byla ovšem hloupost posílat PAMa, aby to prozkoumal, protože Mořský had je samozřejmě příliš obrovitý, silný, starý a hloupý (říká se mu také pravěký, předvěký, bájný, mýtický a slabomyslný) a nedá se od nikoho přemoci, a Artaxerxes to až příliš dobře věděl. Ani Muž z Měsíce, i kdyby se dřel padesát let, by nevyrobil dost velké, dost dlouhé nebo dost silné kouzlo, aby ho spoutal. Pokusil se o to jen jednou (na zvláštní žádost), a následkem toho se do moře zřítil nejméně jeden světadíl. Chudák Artaxerxes dojel přímo k ústí jeskyně Mořského hada. Sotva vylezl z kočáru, spatřil z ní vyčnívat koneček hadova ocasu - byl širší než řádka obřích sudů, zelený a k tomu oslizlý. To inu úplně stačilo. Toužil okamžitě zpátky domů, než sebou had zase mrskne - což hadi umějí, zvlášť když to člověk nečeká. Všechno ale zkazil malý Tulák Rover. O Mořském hadovi a jeho velikosti neměl ani ponětí; myslel jen na to, jak namíchnout protivného čaroděje. A když se naskytla příležitost - Artaxerxes stál, zpitoměle zíral na viditelný konec hada a jeho spřežení si nevšímalo celkem ničeho -, připlížil se a rafl jednoho žraloka z legrace do ocasu. Z legrace! Pěkná legrace! Žralok poskočil kupředu a s ním poskočil i kočár. Artaxerxes, který se právě otáčel, aby nasedl, upadl na záda. Pak žralok raíl do toho jediného, nač v tu chvíli dosáhl, totiž žraloka před sebou; ten raíl dalšího a tak dál, až ten poslední, sedmý, neviděl nic jiného, do čeho by se mohl zakousnout - hlupák jeden! -a rafl do ocasu Mořského hada! Mořský had sebou vzápětí a zcela nepředvídatelně mrskl. V
následujícím okamžiku psi zjistili, že to s nimi hází sem a tam ve vodě, která zešílela, a že k smrti zděšení narážejí do omráčených ryb a kroužících mořských stromů v oblaku vyrvaných chaluh, písku, škeblí, mlžů, plžů a všeho možného. Bylo to čím dál horší a had sebou mrskal a mrskal. A starý Artaxerxes visel na otěžích žraloků a taky to s ním házelo, a hrozně jim nadával. Tedy žralokům. Naštěstí pro náš příběh se nikdy nedověděl, co Tulák Rover provedl. Nevím, jak se psi dostali domů. Rozhodně jim to trvalo strašně dlouho. Nejdřív je jeden z hrozných přílivů vyvolaných pohyby Mořského hada vyplavil na pobřeží, potom je ulovili rybáři na druhém konci oceánu a málem je poslali do mořského akvária (odporný úděl), a když tomu psi o chloupek unikli, museli se v nekonečné podmořské bouři probít zpátky, jak to šlo. Když se nakonec domů dostali, byla bouře i tam. Celý mořský národ se nahrnul kolem paláce a všichni naráz křičeli: „Vyveďte PAMa!“ (Ano, veřejně ho tak nazývali, o nic delší ani důstojnější jméno pro něho neměli.) „VYVEĎTE PAMA. VYVEĎTE PAMA!“ A Pam se schovával ve sklepě. Paní Artaxerxová ho tam nakonec našla a přiměla ho, aby vyšel. Jakmile vykoukl z okna podkroví, celý mořský národ se rozkřičel: „Zaraz ten blázinec! ZARAZ TEN BLÁZINEC! ZARAZ TEN BLÁZINEC!“ Dělali takový povyk, že si lidé na všech pobřežích světa mysleli, že moře burácí hlasitěji, než je zvykem. Také že burácelo! A mezitím sebou Mořský had ustavičně mrskal a v roztržitosti se pokoušel strčit si koneček ocasu do tlamy. Ještě dobře, že se úplně a dočista neprobudil, jinak by mohl vylézt, zlostně zatřást ocasem, a pak by se potopil další světadíl. (Zda by to byla doopravdy škoda, by samozřejmě záviselo na tom, který světadíl by to potrefilo a ve kterém bydlíte vy.) Mořský národ ovšem nežil v žádném světadíle, ale v moři a přímo tam, kde se to mlelo; a mlelo se to pořádně. Trvali na tom, že je na mořském králi, aby přinutil PAMa předvést nějaké kouzlo, nápravu nebo řešení, aby dal Mořský had pokoj. Voda se třásla tak,
že netrefili rukama k obličeji, aby se mohli najíst nebo vysmrkat, každý vrážel do každého, voda byla tak rozhoupaná, že všechny ryby měly mořskou nemoc, a tak zvířená a plná písku, že všichni dostali kašel. Tancovat se vůbec nedalo. Artaxerxes vzdychal, ale něco udělat musel. Vydal se tedy do své dílny, na čtrnáct dní se tam zavřel; mezitím byla tři zemětřesení, dva podmořské hurikány a několik mořských lidových bouří. Pak vyšel ven a pěkný kus od jeskyně vypustil obrovitánské kouzlo (doprovázené konejšivým zaklínáním). Nato se všichni odebrali domů, zalezli do sklepů a čekali, co bude - všichni kromě paní Artaxerxové a jejího nešťastného chotě. Čaroděj tam musel zůstat (opodál, ale přece jen ne dost daleko) a sledovat výsledky, a paní Artaxerxová tam musela zůstat a sledovat čaroděje. Kouzlo způsobilo jen jednu věc: had dostal strašně ošklivý sen. Zdálo se mu, že je celý pokrytý vilejši (což bylo velmi rozčilující a zčásti pravdivé) a že se pomalu peče v jícnu sopky (což bylo velmi bolestivé a naneštěstí zcela nepravdivé). A to ho probudilo! Artaxerxová kouzla byla zřejmě lepší, než se soudilo. Mořský had naštěstí pro tento příběh nevylezl ven. Strčil hlavu tam, kde měl ocas, zívl, otevřel tlamu na celou výšku jeskyně a odfrkl si tak hlasitě, že ho slyšeli všichni ve všech sklepeních všech mořských království. Mořský had pravil: „Zarazte ten BLÁZINEC!“ A dodal: „Jestli ten zatracepený čaroděj okamžitě nevypadne a jestli ještě někdy strčí do moře jenom palec, tak já VYJDU VEN, a sežeru nejdřív jeho a pak všecko roztřískám na mokré kousíčky. To je vše. Dobrou noc!“ Načež paní Artaxerxová odnesla omdlelého PAMa domů. Když se probral - a rychle, o to se postarali -, sňal z hada kouzlo a sbalil si kufry. A všechen lid říkal a křičel: „Pošlete PAMa pryč! My po něm truchlit nebudeme! To je vše. Dobrý den!“ Nato mořský král řekl: „Neradi vás ztrácíme, ale myslíme, že byste měl odejít.“ A Artaxerxes si připadal docela maličký a úplně bezvýznamný (což mu prospělo). Smál se mu i mořský pes.
Je to zvláštní, ale Tulák Rover z toho byl celý pryč. Věděl přece na vlastní kůži, že Artaxerxes čarovat umí. A žraloka do ocasu kousl on. A všecko vlastně začalo těmi prokousnutými kalhotami. A jelikož sám patřil na souš, připadalo mu trochu sprosté, že se chudáku suchozemskému čaroději chechtá celý mořský pronárod. Přišoural se tedy ke staříkovi a řekl: „Prosím vás, pane Arta-xerxi -!“ „Ano?“ řekl čaroděj docela vlídně (byl hrozně rád, že mu někdo neříká PAM, a „pane“ neslyšel už kolik neděl). „Ano? Copak, pejsku?“ „Prosím vás za odpuštění, opravdu. Je mi to hrozně líto, víte. Nikdy jsem vám nechtěl poškodit reputaci.“ Tulák Rover měl na mysli Mořského hada a žraloci ocas, ale Artaxerxes si (naštěstí) myslel, že mluví o jeho kalhotách. „Ale no tak!“ řekl. „Nebudeme vzpomínat na staré křivdy. Dobrá vůle všechno spraví, nebo aspoň zazáplatuje. Myslím, že bychom se radši měli spolu vrátit domů.“ „Ale prosím vás, pane Artaxerxi,“ ozval se Tulák Rover, „nemohl byste se obtěžovat a vrátit mě do původní velikosti?“ „Zajisté!“ řekl čaroděj, šťastný, že někdo ještě pořád věří, že je něčeho schopen. „Jistě! Ale tady je pro tebe nejlepší a nejbezpečnější zůstat tak, jak jsi. Nejdřív odtud vypadneme. A teď mám doopravdy a skutečně moc práce.“ A doopravdy a skutečně měl. Šel do dílny, posbíral všechny své náležitosti, příslušenství, odznaky, symboly, memoranda, čarodějné kuchařky, tajnosti, přístroje, a pytle a láhve všelijakých kouzel. Co se dalo spálit, to spálil ve své vodovzdorné peci, zbytek vyhodil na dvorek. Děly se pak prapodivné věci: všechny kytky se pomátly, zelenina se zbláznila a ryby, které ji sežraly, se proměnily v mořské červy, mořské kočky, mořské krávy, mořské lvy, mořské tygry, mořské ďábly, delfíny, moroně, hlavonožce, kapustňáky a pohromy, nebo se prostě otrávily, a přízraky, vidiny, mátohy, iluze a halucinace se tak namnožily, že v paláci nikdo neměl chviličku klidu a museli se odstěhovat. Dodatečně si začali čarodějovy památky vážit. Ale to bylo až o hodně později. V dané chvíli hulákali, ať zmizí.
Když bylo všechno hotovo, rozloučil se Artaxerxes (dosti chladně) s mořským králem. Zdálo se, že ani mořské děti to moc nemrzí. Příliš často neměl čas a bubliny (jako ty, o kterých jsem vám vyprávěl) vypouštěl jen vzácně. Některé z jeho nespočetných švagrových se snažily být zdvořilé, zejména když u toho byla pani Artaxerxová, ale všichni zjevně netrpělivě čekali, až se odklidí, aby mohli pokorně vzkázat Mořskému hadovi: „Ten politováníhodný čaroděj se odtud odebral a víckrát se nevrátí, Vaše Veličenstvo. Prosíme vás, jděte spát!“ Paní Artaxerxová šla samozřejmě také. Mořský král měl tolik dcer, že si mohl dovolit bez velkého truchlení o jednu přijít, zvlášť o desátou nejstarší. U dveří jí dal pytlík klenotů a mokrý polibek a vrátil se na trůn. Všem ostatním to ale bylo velmi líto, zvlášť nepřehledné spoustě mořských neteří a mořských synovců paní Artaxerxové, a také jim bylo moc líto, že přicházejí o Tuláka Rovera. Ze všech nejvíc litoval a nejsklíčenější byl mořský pes. „Stačí, když mi napíšeš pár řádků, vždycky když pojedeš k moři,“ řekl na rozloučenou, „a já se vynořím a kouknu se na tebe.“ „Nezapomenu!“ řekl Tulák Rover a pak šli. Nejstarší velryba už čekala. Tulák Rover se posadil paní Artaxerxové na klín, a když byli všichni uvelebeni velrybě na hřbetě, vyrazili. Všichni velmi hlasitě volali „Šťastnou cestu!“, a tiše „tak jsme se toho zmetka zbavili“, ale zase ne moc tiše, a to byl konec Artaxerxova úřadování v roli Pacifického a atlantického mága. Nevím, kdo jim od té doby obstarával čarování; odhadoval bych, že to společně zvládali starý Psamatos a Muž z Měsíce. Jsou toho dokonale schopni. 5 Velryba přistála na tichém pobřeží daleko, daleko od Psamatovy zátoky; na tom Artaxerxes trval. Paní Artaxerxová s velrybou tam zůstaly, zatímco čaroděj (s Tulákem Roverem v kapse) odešel pěšky několik mil k nejbližšímu přímořskému městečku, aby výměnou za
podivuhodný sametový úbor (který na ulicích vyvolával senzaci) sehnal starý oblek, zelený klobouk a trochu tabáku. Koupil také pojízdné křeslo pro paní Artaxerxovou (nesmíte zapomínat na její ocas). „Prosím, pane Artaxerxi,“ začal zase Tulák Rover, když odpoledne seděli na pláži. Čaroděj pokuřoval zády opřený o velrybu a vypadal šťastnější než dlouhou dobu předtím a vůbec ne zaneprázdněné. „Kdyby vám to nevadilo, co takhle moje správná podoba? A taky moje správná velikost, prosím!“ „Ale ovšem!“ řekl Artaxerxes. „Myslel jsem, že si chvilku zdřímnu, než se dám do práce, ale nevadí. Odbudeme si to. Kde mám -“ A tu se zarazil. Najednou si vzpomněl, že všechna svá kouzla spálil a zahodil na dně Hlubokého modrého moře. Byl z toho celý pryč. Vstal, prohledal si kapsy kalhot, kapsičku u vesty i kapsy saka, venkovní i vnitřní, a ani v jediné nenašel ani kousíček kouzel. (Jak by mohl, hlupák stará, vždyť si v tom zmatku nevzpomněl, že oblek přede dvěma hodinami koupil u vetešníka. Po pravdě řečeno, patříval obstarožnímu číšníkovi, nebo jej ten číšník aspoň prodal, a než ho prodal, všechny kapsy důkladně prohledal.) Čaroděj se posadil a otřel si čelo fialovým kapesníkem. Vypadal už zase uboze. „Je mi to opravdu strašně líto!“ řekl. „Nikdy jsem tě nechtěl nechat v tomhle stavu natrvalo, ale teď nevím, jak tomu odpomoci. Ber to jako poučení, že nemáš kousat kalhoty hodných a milých čarodějů!“ „Směšný nesmysl!“ pravila paní Artaxerxová. „Hodný a milý čaroděj, to tak! Nevidím ani hodného, ani milého, ani čaroděje. Jestli tomu psovi okamžitě nevrátíš jeho původní podobu a velikost, tak se vracím na dno Hlubokého modrého moře a víckrát mě neuvidíš.“ Chudák Artaxerxes vypadal skoro stejně ustaraně, jako když dělal neplechu Mořský had. „Miláčku, je mi to hrozně líto,“ omlouval se, „ale já na to zvíře vložil svůj nejsilnější nesnímatelný chránič kouzel, když se do toho připletl Psamatos (čert aby ho), jen abych mu ukázal, že všechno nedokáže a že se mi žádný písečný králík nebude plést do mé soukromé zábavy, a když jsem dole uklízel, úplně jsem si zapomněl nechat protikouzlo. Měl jsem ho v černé tašce pověšené na
dveřích dílny. Oj, oj, oj, to mě mrzí! Jistě chápeš, že to měla být jenom legrace,“ otočil se k Tuláku Roverovi a nos mu celý zčervenal a zpuchl rozčilením. Pokračoval v ojojování a vrtěl hlavou a vousy, a vůbec si nevšiml, že si ho Tulák Rover nevšímá a velryba pomrkává. Paní Artaxerxová mezitím vstala, došla ke svým zavazadlům a teď mu se smíchem podávala starou černou tašku. „Přestaň třepat bradou a dej se do práce!“ řekla. Když však Artaxerxes uviděl tašku, užasl tak, že dokázal jen civět s otevřenou pusou. „No tak,“ upomenula ho manželka, „je to přece tvoje taška, ne? Sebrala jsem ji s několika drobnostmi, které patřily mně, na té hromadě smetí na dvorku.“ Otevřela tašku, nahlédla do ní, a z tašky vyskočilo čarodějovo kouzelné plnicí pero a za ním oblak divného kouře, který se svíjel do prazvláštních tvarů a prapodivných tváří. Artaxerxes se probral. „Pusť! Utíká ti to!“ zvolal, Drapl Tuláka Rovera za zátylek a kopajícího a ňafajícího ho strčil do tašky, než bys řekl švec. Pak tašku třikrát obrátil a druhou rukou přitom mával kouzelným perem, a pak „Děkuji! To bude stačit!“ řekl a otevřel tašku. Ozvala se hlučná rána, a hle! Taška byla pryč a stál tu Rover, zrovna takový, jako byl, než se tenkrát na trávníku potkal s čarodějem. Vlastně ne zrovna takový, ale trochu větší, protože byl o několik měsíců starší. Marně bychom se pokoušeli popsat jeho vzrušení nebo to, jak mu všechno připadalo legrační a menší, dokonce i nejstarší velryba, ani jak silný a zlý se cítil. Chviličku toužebně hleděl na čarodějovy kalhoty, ale nechtěl celý příběh začít znova od začátku, a tak když radostí uběhl dobrou míli v kruzích a málem se uštěkal, vrátil se a řekl: „Děkuji!“, a dokonce dodal: „Těší mě, že jsem se s vámi seznámil,“ což bylo opravdu zdvořilé. „Tak je to v pořádku!“ řekl Artaxerxes. „A to bylo poslední kouzlo, které jsem udělal. Jdu do důchodu. A ty se radši vrať domů. Už nemám žádné kouzlo, kterým bych tě domů poslal, takže budeš
muset pěšky, ale mladému silnému psovi to neuškodí.“ Rover se tedy rozloučil, velryba zamrkala a paní Artaxerxová mu dala kus koláče. Potom je dlouho neviděl. Teprve po hodně dlouhé době, když byl na návštěvě v jednom přímořském letovisku, kde ještě nikdy nebyl, zjistil, co se s nimi stalo, protože je tam našel. Vekybu samozřejmě ne, pouze čaroděje na odpočinku s chotí. Usadili se v tom letovisku, Artaxerxes přijal jméno pan A. Pam a otevřel si u pláže krámek s cigaretami a cukrovím - ale dával si ohromný pozor, aby se nedotkl vody (ani sladké, což mu nebylo zatěžko). Pro čaroděje to bylo ubohé zaměstnání, ale aspoň se snažil uklízet nepořádek, který jeho zákazníci nechávali na pláži, a nadělal velké peníze na „Pamově cukrkandlu“, který byl celý růžový a velmi lepkavý. Snad v něm byl kousíček kouzla, protože dětem tak chutnal, že ho cucaly dál, i když jim upadl do písku. Mnohem víc ale vydělávala paní Artaxerxová, vlastně paní Pamová. Půjčovala koupací stany a kabiny, dávala lekce plavání a domů se vozila na pojízdném křesle taženém bílými poníky, odpoledne nosila šperky mořského krále, získala si velkou slávu a nikdo se nikdy nezmínil o jejím ocase. Rover se mezitím plouhá pěšinkami a silničkami a jde za nosem, který ho určitě nakonec dovede domů, jak to psí nosy umějí. „Takže všechny sny Muže z Měsíce se nesplní - sám to říkal,“ myslel si v poklusu Rover. „Tenhle se očividně nesplnil. Vždyť ani nevím, jak se jmenovalo městečko, kde ti chlapci bydlí.“ Shledával, že suchá zem je pro psa často stejně nebezpečná jako měsíc nebo oceán, jenže mnohem nudnější. Kolem svištěl jeden automobil za druhým a v nich (přemýšlel Rover) pořád titíž lidé, kteří se hnali plnou rychlostí (a nadělali při tom plno prachu a pachu) kdovíkam. „Vsadím se, že jich půlka neví, kam jedou, proč tam jedou, a nepozná, že už tam jsou,“ bručel Rover, kašlal a kýchal. Nohy měl z tvrdých, ponurých černých silnic celé upajdané. Zahnul tedy do polí a jen tak mimochodem si užil spoustu malých dobrodružství s ptáky a králíky, nejednu příjemnou rvačku s jinými psy a taky pár kvapných útěků před většími psy.
Nakonec, po týdnech nebo měsících od chvíle, kdy příběh začal (sám to nevěděl), dopajdal k brance své zahrady. Na trávníku si tam se žlutým míčem hrál jeho chlapeček! Sen se splnil přesně tak, jak si to nikdy nepředstavoval!! „Tulák Rover!!!“ vykřikl chlapeček Číslo Dvě. A Rover si sedl, panáčkoval a nemohl najít hlas, aby něco zaštěkal, a chlapeček mu dal pusu na hlavu a hnal se do domu s křikem: „Můj malý panáčkující pejsek se vrátil velký a živý!!!“ Všechno to vypověděl své babičce. Jak mohl Rover vědět, že celou dobu patřil babičce těch chlapců? Když byl začarován, byl u ní teprve asi měsíc. Babička (velmi překvapená, že sejí pejsek vrátil zdravý, a ne sražený osobním či rozplácnutý nákladním automobilem) neměla potuchy, o čem to chlapeček mluví, přestože jí vylíčil všechno, co věděl, velmi přesně a několikrát. S velkou námahou vyrozuměla (byla samozřejmě maloučko nahluchlá), že se pejskovi nemá říkat Rover, ale Tulák Rover, protože to nařídil Muž z Měsíce („To dítě má nápady“), a že vlastně nepatří jí, ale chlapečkovi Číslo Dvě, protože ho maminka přinesla domů s garnáty („Dobře, miláčku, když chceš, ale já měla dojem, že jsem ho koupila od syna zahradníkova bratra“). Nelíčím vám celou jejich při, protože byla dlouhá a složitá, jak to bývá, když mají obě strany pravdu. Stačí, když budete vědět, že se mu od té doby opravdu říkalo Tulák Rover, že opravdu patřil chlapečkovi, a když se chlapci vraceli z návštěvy u babičky, vrátil se s nimi do domu, kde onehdy seděl na prádelníku. To si už samozřejmě nezopakoval. Žil střídavě v kraji a (většinu času) v bílém domečku na skále u moře. Se starým Psamatem se pak docela dobře seznámil; nikdy ne tak dobře, aby se odvážil vynechat P, ale dost dobře, aby ho, už jako velký a důstojný pes, vyhrabával z písku, budil ze spaní a mockrát si s ním povídal. Z Tuláka Rovera se nakonec stal velmi moudrý pes, měl v místě ohromnou pověst a zažil všechna možná další dobrodružství (mnohá spolu s chlapečkem). Ta, která jsem vám vylíčil, však byla pravděpodobně nejne-
obyčejnější a nejvíc vzrušující. Jen Míca říká, že nevěří ani slovu, kočka žárlivá! KONEC
POZNÁMKY
8 novinové zprávy - The Times ze 7. září 1925 uvedly, že „ve Whitley Bay byly roztříštěny všechny stánky a přístaviště loděk a pláž byla poseta kusy dřeva a železa. … V Hornsea se mořské vlny zvedaly do výše 40 stop, vytrhávaly lavičky z výklenků na nové promenádě a v širém okolí zaplavovaly louky. Na koupališti South Beach ve Scarborough byly vy vráceny rohové kameny“ atd. Podle předpovědi měly být občasné přeháňky. 9 pět ilustrací k příběhu - Původní ilustrace jsou uloženy v Bodleian Library na Oxfordské univerzitě jako Tolkienovy kresby 88, fol. 25 (Měsíční krajina); 89, fol. l (bez názvu, „Rover přilétá na měsíc“); 89, fol. 2 (Dům, kde začala Roverova dobrodružství v podobě hračky)', 89, fol. 3 (Bílý drak pronásleduje Tuláka Rovera a měsíčního psa); a 89, fol. 4 (Zahrady paláce mořského krále). 10 z pozoruhodné sady dopisů - jako Dopisy Děda Mráze je vydala Baillie Tolkienovár. 1976 (česky 1995). 12 téměř jistě text… V posudku ze 7. ledna 1937 - Posudek Raynera Unwina uvádí jméno „Psamatos“ a cenu šest pencí, které se v textu Tuláka Rovera objevily až ve druhém (fragmentárním) a třetím (úplném) strojopise. 13 Byly tu také historky - Více viz v knize Humphreyho Carpentera J. R. R. Tolkien. Životopis (1977', česky 1993), s. 145 a d. 23 modrého pírka za stuhou zeleného klobouku - Tom Bombadil, hrdina raného Tolkienova příběhu a postava z Pána prstenů, také nosí klobouk s modrým pírkem.
24 Pouze po půlnoci mohl chodit - Představa, že hračky ožívají v noci nebo když se na ně nikdo nedívá, se vyskytuje v mnoha pohádkách, např. v „Statečném cínovém vojáčkovi“ Hanse Christiana Andersena (1838) a „Voskové panence“ E. H. Knatchbull-Hugessena (1869). 25 šest pencí - V prvním strojopise stál Rover čtyři pence. V druhém strojopise byla cena změněna na šest pencí, zřejmě v souladu s růstem cen během let, která, jak předpokládáme, uplynula mezi těmito verzemi. do svačiny - Kolem čtvrté hodiny, kdy se podává lehké odpolední jídlo složené z čaje, chleba, pečiva atd. Srv. čas na svačinu, s. 33. Měla tři syny - Matka je samozřejmě Edith Tolkienová a tři chlapci jsou John, Michael a Christopher. Michael je ten, který „měl zvlášť rád malé pejsky“. 26 nejlepší psí řečí, jakou uměl - Postavy z knihy Lewise Carrolla Sylvie a Bruno (1889-93), kterou Tolkien rád četl, plynně mluví psi řečí. Rover posadil na židli u postele - V nejstarším náčrtu této části (první strojopis) seděl Rover na prádelníku. Tolkien zřejmě cítil, že ten by představoval přílišnou výšku, z níž by musel Rover skákat (třeba jen na postel), když se vydal propátrat dům, a kterou by musel k ránu opět zdolat. Rover byl koneckonců jen velmi malou hračkou, přestože se někdy zdá větší. Slova o Roverovi na prádelníku na s. 27 se dochovala z prvního náčrtu a Tolkien k nim dodal trochu neobratné vysvětlení, že ho tam chlapeček odložil „při oblékání“. Na s. 89 pak ponechal odkaz k „domu, kde onehdy seděl na prádelníku“. 27 venku vstal z moře měsíc a natáhl přes vodu stříbrnou stezku, která je jedinou cestou na kraj světa a dál pro ty, kdo po ní dovedou jít - Možná jde o Tolkienův vlastní nápad, značně však připomíná ,jasnou měsíční stezku táhnoucí se od temné země… směrem k měsíci“, o níž se mluví v díle amerického spisovatele a malíře Howarda Pylea Zahrada za měsícem (The Garden behind the Moon, 1895). Hlavní postava této knihy kráčí z pobřeží po světelné stezce a navštíví Muže z Měsíce. V Tuláku Roverovi Rover nejde po stezce sám, aleje nesen nad ní. - Viz též s. 7, 8. 28 chlapeček Číslo Dvě - Michael, druhý z Tolkienových synů. 29 29 psamatistů - V nejstarším rukopisném textu se písečný kouzelník jmenuje Psammead, což je přímá výpůjčka z knih E. Nesbitové To a pět dětí (Five Children and It, 1902) a Příběh amuletu (The Story of an Amulet, 1906). Stejně jako Tolkienův
psamatista má psammead Nesbitové bručlavou, rozmarnou povahu a nejraději ze všeho spí ve vyhřátém písku. V prvním strojopise psal Tolkien někdy samyad místo psammead a velmi krátce nazýval Psamata nilbog (obráceně goblin, skřet). Ve druhém strojopise je buď nazýván jménem, nebo označován jako „psamatista“. Psamatos Psamatides - Psamatos, Psamatides a psamatista obsahují kořen řeckého slova psammos, „písek“. Psamatos v souladu se zvyky tohoto tvora pochází od řeckého slova pro „mořský písek“. Psamatides obsahuje patronymickou příponu ides, „syn …“. Psamatos Psamatides tedy znamená zhruba „Písečník, syn Písečníkův“, psamatista „písko-mil“. koukala jen špičička jednoho dlouhého ucha - Ve všech verzích byly psamatistovy dlouhé uši „rohy“ a slovo bylo změněno až v posledním strojopise. Psammead Nesbitové měl oči „na dlouhých růžcích jako slimák“. 31 „Já jsem Psamatos Psamatides, nejvyšší ze všech psamatistů!“ Několikrát to hrdě zopakoval a dbal, aby řádně vyslovil každou hlásku. Při každém p mu foukl do čenichu obláček písku - Viz „velmi si potrpěl na správnou výslovnost“ na s. 29. Tolkienův žert vychází z toho, že v angličtině se počáteční skupina ps vyslovuje s. Autoři Oxfordského slovníku angličtiny (Oxford English Dictionary) tuto výslovnost označují za nekultivovanou a doporučují některá p vyslovovat. 32 Artaxerxes - Příhodné jméno vzhledem k zemi, odkud čaroděj pochází (viz následující poznámku). Jmenovali se tak tři perští králové v pátém a čtvrtém století př. n. 1. a zakladatel sásánovské dynastie ve třetím století př. n. 1. Pochází z Persie… ho omylem poslal do Pershoru… Říká se, že na svůj věk umí šikovně česat švestky - Pershore je městečko u Eveshamu ve Worcestershire. Tolkien si hraje s podobnou výslovností obou slov v angličtině, Eveshamské údolí je však také proslulé svými švestkami a Tolkienův bratr Hilary měl u Eveshamu sad a mnoho let švestky pěstoval. „Umí šikovně česat švestky“ naznačuje, že se Artaxerxes uměl o sebe dobře postarat. mošt - V Anglii se za nejlepší pokládá mošt ze západu země, kam patří i Eveshamské údolí. 34 vysokánským černým srázným útesům - Nedaleko Filey jsou Speeton a Bempton, oba známé vysokými útesy (kolem 130 m) s hnízdišti nesčetných mořských ptáků, jsou to však útesy křídové, ne černé. U pobřeží severní části Británie jsou hojné neobydlené ostrůvky s podobnými skalisky a koloniemi
ptáků. 36 Ostrov psů - Skutečný Ostrov psů (Isle of Dogs) je výběžek souše trčící do koryta Temže v jihovýchodním Londýně. Jméno má snad původ v tom, že tam Jindřich VIII. nebo Alžběta L drželi lovecké psy, když sídlili za řekou v Greenwichi. 37 Nejmíň jeden pes tam určité je, protože ho chová Muž z Měsíce - To odpovídá některým pověstem; viz např. Shakespearův Sen noci svatojánské, 5. dějství, 1. výjev: „Ten s lucernou a psem a otýpkou měsíční svitvám figurovat bude“. 3 8 spatřil Rover bílou věž… stařec s dlouhými stříbřitými vousy - V „Příběhu o Slunci a Měsíci“ v Knize ztracených pověstí psal Tolkien o měsíční lodi, která pluje po obloze a v níž odplul „starý elf s úctyhodnými šedinámi“; „vystavěl na Měsíci malou vížku, na kterou často vystupuje a pozoruje nebesa a svět pod sebou…. Někteří mu říkají Muž na Měsíci…“ (Kniha ztracených pověstí, Část L, s. 190). V Tolkienově básni „Jak mužík z Měsíce přišel brzy velice“ žije mužík v minaretu, který se „vypínal z výše měsíčních skal nad opuštěným světem“ (viz Příběhy z čarovné říše, s. 32). Vyobrazení této scény, kdy Muž z Měsíce klouže dolů k zemi, je reprodukováno v knize Wayna G. Hammonda a Christiny Scullové /. R. R. Tolkien: malíř a ilustrátor (J. R. R. Tolkien: Artist & Illustrator, 1995), s. 49. 40 Takže tebe pojmenovali Rover po mně? - Tolkien si hraje s dvojím významem spojení „po mně“. Tulák Rover chápe slova měsíčního psa jako „na mou počest“, ale měsíční pes ve své odpovědi objasní, že myslel „později“. pod světem právě putoval měsíc - Viz s. 16 a Knihu ztracených pověstí, Část L, s. 213 („Měsíc se neodváží do úplné samoty vnějších temnot… a stále tedy proplouvá pod zemí“). 41 Neproháněj měsíční paprsky a nezakusil/ mi mé bílé králíky! A když budeš mít hlad, přijď domů - Takový zákaz spojený s radou je příznačným rysem tradiční pohádky. Výstraha Muže z Měsíce se opakuje v různých podobách a později se připomíná ve slovech paní Artaxerxové: „Neprohánějte ohnivé rybky…“ (s. 69). 42 Přišel na to až za hodně dlouho - Ve skutečnosti se vůbec nedozvíme, proč Psamatos Rovera na měsíc poslal. V nejstarším textu stojí: „Nikdy na to všechno nepřišel, protože čarodějové mají často hluboké důvody, které nevypátrají celé generace koček, tím méně psů - a to, na co přišel, se dozvěděl až za hodně dlouho.“
43 tichá hudba - K atmosféře Tuláka Rovera hojně přispívá hudba. Na světlé straně měsíce hrají rostliny, na temné straně zpívají slavíci a děti (s. 52) a pod mořem mořský národ (s. 65). Skutečné i vymyšlené názvy květin v tomto odstavci napovídají hudbu či hudební nástroje - zvonky, pozouny apod. (Pozn. překl.: Česká jména jsou tvořena stejným postupem jako Tolkienova: u Tolkiena např. polyphonies připomíná polypodium, osladič, v češtině je místo osladič použito ozvanič, místo hasivka hlasivka apod.) zaklenuté bleděmodrým listím, jež nikdy neopadávalo… Později všechny stromy společně rozkvetly bledězlatými květy Snad názvuk budoucích mallornů z Lothlórienu v Pánu prstenů (Kniha druhá, kap. 6): „Na podzim totiž jejich listí nepadá, ale zlátne.“ 44 obrovský zamyšlený bílý slon - Snad narážka na případ sira Paula Neala, badatele ze sedmnáctého století, který tvrdil, že na měsíci objevil slona, a pak zjistil, že ve skutečnosti šlo o myš, která se mu dostala do dalekohledu. 45 Ty komíny!… A černý kouř a červené ohně vysokých pecí! Jak Birmingham v Tolkienově mládí, tak Leeds, kde v době psaní s rodinou bydlel, byly tehdy špinavými, zakouřenými průmyslovými městy. 46 byli tak zbědovaní, že se uchýlili pod první přístřeší, které se jim namanulo, a vůbec se předem nerozhlédli - Podobná příhoda je v Hobitovi, kde se ve 4. kapitole družina uchýlí za bouřky do jeskyně, aniž by ji předem důkladně prozkoumala: „Právě v tom ovšem tkví nebezpečí jeskyň: někdy nevíte, jak daleko se táhnou dozadu, nebo kam vede případná chodba za jeskyní, či co na vás vevnitř číhá.“ Za Merlinových časů bojoval v Caerdragonu s Rudým drakem… Po tom boji byl Rudý drak Velmi rudý - Podle pověsti chtěl britský král Vorti-gern postavit u hory Snowdon věž na obranu proti nepřátelům, ale co za den postavil, v noci spadlo. Mladý Merlin poradil Vortigernovi, aby odkryl tůň u základů věže a nechal ji vysušit. Na dně tůně spali dva draci, bílý a rudý, a když se probudili, dali se do boje. Merlin pravil, že rudý drak je britský národ a bílý drak Sašové, kteří zvítězí. Rudý drak byl tehdy „velmi rudý“ - zkrvavený -, protože prohrál. Údajně se to stalo u Dinas Emrys ve velšském Gwyneddu, jemuž se tu říká Caerdra-gon, „dračí hrad“. V rukopise je Caervyrddin, „Myrddinova [Merlino-va] pevnost“, tj. Carmarthen v Dyfedu, což je dále změněno na Caerd-dreichion (?); to je pak škrtnuto a v prvním strojopise změněno na ekvi-
valentní Caerdragon. na Třech ostrovech - Z velšského Teir Ynys Prydein, v němž ynys (doslova „ostrov“) znamená „říše“, tedy tři říše Británie: Anglie, Skotsko a Wales. na vrcholku Snowdonu - Nejvyšší hora Walesu (1085 m), v národním parku Snowdonia v Gwyneddu. Tolkienova zmínka o muži, který nechal na vrcholku láhev, připomíná přitažlivost hory pro turisty a nepořádek, který po sobě nechávají. V prvním textu psal Tolkien, že návštěvníci Snowdonu „kouří cigarety, pijí zázvorové pivo a láhve nechávají ležet na místě“. nějaký čas po zmizení krále Artuše, v době, kdy saští králové považovali dračí ocasy za velkou lahůdku, odletěl na Gwynfu Velšské gwynfa (nebo gwynvd) znamená doslova „bílé (nebo čisté) místo“, básnicky „ráj“ či „nebe“. V žádné pověsti ani lidovém podání jsme neobjevili Gwynfu, která by odpovídala použití v Tuláku Roverovi, avšak souvislost se zmizením krále Artuše (v prvním znění „smrt krále Artuše“), tj. jeho přenesením do jiného světa (Avalonu), naznačuje, že Gwynfa, která „není daleko od kraje světa“, má podobný význam. Snad souvisí s velšským Gwynvyd, nebeským horním světem velšské tradice. Je také možné, že bílý drak pouze odchází na „bílé místo“ a jméno si pohrává s významem slova Snowdon, doslova „sněhový kopec“. - Představa dračího ocasu jako lahůdky se vyskytuje (a v pracovní verzi téměř současně) v Tolkienově Sedláku Jiljím z Oujezda: „Dosud bylo zvykem podávat na králově vánoční hostině Dračí chvost“ (Příběhy z čarovné říše, s. 181). Tento příběh se však odehrává před dobou saských králů. - Zdá se, že Tolkien naznačuje, že drak odešel, aby ho nehonili kvůli chvostu. V prvním rukopise je zde také (později škrtnutá) poznámka k „sas-kým králům“: „divoké plémě [tj. Sašové], o němž někteří Francouzi věří, že vůbec neexistovalo“. Podle Christophera Tolkiena to mohla být kritická poznámka na adresu francouzského učence Emila Legouise. V dějinách anglické literatury, které Legouis napsal s kolegou Louisem Cazamianem, anglicky vydaných r. 1926, se tvrdí, že Anglosasové byli pokojný, usedlý lid (tedy ne „divoké plémě“) a že je iluzorní hledat v jejich literatuře „ozvuky germánského barbarství“. 47 celý měsíc zrudl - Při zatmění někdy měsíc nabývá měděného odstínu. Hory se zakolébaly… a vodopády zůstaly stát V konečném textu následuje: „žádný mladý motocyklista na spícím předměstí by nedokázal víc“, ale je označeno k vyškrtnutí. jako plachty, které mívaly lodě, když ještě bývaly loděmi a ne
parními stroji - Drak v Královně vil (The Faerie Queene) Edmunda Spensera (1590) má křídla Jako dvé plachet, v nichž dující vítr se sebral a chvatně žene v dál“. 48 Příští zatmění se nevyvedlo - Viz s. 11. Zůstává záhadou, jak Muž z Měsíce řídí zatmění vytvářená Velkým bílým drakem tak, aby přicházela podle plánu („Způsobí zatmění dřív, než má přijít!“ a „drak si pracně lízal břicho a neměl na ně čas“, s. 48). Dlouho před Tulákem Roverem však v různých bájeslovích existovala tradice, že zatmění působí draci že však měsíc a slunce požírají, ne jen zatmívají. 51 opravdových barev - V básni „Jak mužík z Měsíce přišel brzy velice“ (viz poznámku ke s. 38) se hrdina „… touhou soužil:/ ne po průzračném svitu pobledlých selenitů -/ po rudé barvě toužil,/ po nachu, po plameni, co všechno v popel změní,/ po ohni toužil jen,/ po šarlatovém lesku, jímž slunce za rozbřesku/ bouřlivý vítá den“ (Příběhy z čarovné říše, s. 32-33). sovy veliké jako orli - Existuje tzv. sova orlí, která do Británie někdy přilétá ze Skandinávie. Hřbet má černohnědý. 53 spatřil dole v příšeří zahradu - O podobnosti mezi měsíční zahradou a Domem ztracených her v Knize ztracených pověstí viz s.15. - V knize Howarda Pylea Zahrada za měsícem hrdina David také navštíví zahrádku Muže z Měsíce, kde si hrají a povykují děti. I zde jako v Tuláku Roverovi zřejmě děti připutovaly do zahrady ve spánku, neboť jejich skutečná těla zůstávají na zemi. David se však do zahrady dostane prozaičtěji než Tulák Rover: po zadním schodišti domu Muže z Měsíce. děti se sem rozhodně nedostávají tvou cestou… ale ne v tomhle údolí -O „Cestě snů“ viz s. 16. - Nejstarší text obsahoval navíc: „Joto je údolí šťastných snílků,' pravil Muž z Měsíce. .Existuje ještě jedno, ale na to se podívat nepůjdeme, a většina lidí, kteří je spatří, na ně naštěstí zapomene. Některé sny, které se jim tu zdají, trvají navěky…' To bylo přepsáno na: „,Většinu snů vyrábím já. Některé si přinášejí s sebou, a některé (ač to nerad říkám) vyrábějí pavouci - ale ne v tomhle údolí a ne když je při tom přistihnu. Tohle je údolí Štastných snů.'„ 56 Konečně došli na šedý okraj - V Tuláku Roverovi má měsíc zřetelně odlišenou „světlou“ a „temnou“ stranu a zjevně takové zůstávají trvale: jedna strana „tmavá se světlým nebem“, druhá „světlá s tmavým nebem“. Na měsíci se samozřejmě střídá den a noc (ač jinou rychlostí než na Zemi) a „temná strana“ není „temná“ proto, že nedostává světlo, ale protože je stále odvrácena od Země, a tak ji až do obletu měsíce nikdo neviděl. Přestože Země je v příběhu očividně plochá (viz s. 16), měsíc je zjevně
kulatý: Rover propadá přímo na druhou stranu a cestou zpátky s Mužem z Měsíce vidí východ Země. - John Tolkien si nevzpomíná, že by tyto anomálie jeho nebo Michaela při vyprávění rušily, a poukazuje na to, že Tulák Rover byl samozřejmě psán pro malé děti, pro něž takové věci patří ke kouzlu příběhu. 58 noviny ze světa - V angličtině News of the World, jméno britského bulvárního deníku. 59 Zamiloval se do obstarožní, ale krásné dcery mořského krále - Parodie verše „A tak jsem se zamiloval do obstarožní ošklivé dcery bohatého advokáta“ z operety Gilberta a Sullivana Přelíčení (Trial by Jury, 1871). 60 Próteus, Poseidon, Triton, Neptun - Próteus a Poseidon byla mořská božstva z řecké mytologie. Neptun je ekvivalentem Poseidona v římské mytologii. Triton, syn Poseidonův, byl také mořský bůh, ale podle řecké tradice též mořský muž. Njord - Severské mořské božstvo. Jeho „hloupý“ sňatek je odkazem na příběh z Mladší Eddy Snorriho Sturlusona (1178/91241). Bohové slíbili obrově dceři, že se smí vdát za jednoho z nich náhradou za to, že Thór zabil jejího otce, avšak musela si vybrat ženicha jen podle nohou. Vybrala si nejhezčí nohy, protože doufala, že dostane nejkrásnějšího z bohů Baldra, ale nohy patřily Njórdovi. Existují spekulace o tom, proč měl Njórd hezčí nohy než Baldr; Tolkienovo vysvětlení, že mčl nohy čisté „(což je doma velmi výhodné)“, je samozřejmě žert, ale Tol-kienův kolega z Leedsu E. V. Gordon v poznámce ke svému Úvodu do staré severštiny (Introduction to Old Norse, 1927; Tolkienovi v něm dekuje za rady) podotkl, že Njórd měl nejčistší nohy, protože byl bůh moře (snad měl na mysli, že byly pravidelně omývány). Mořský stařec - Postava z Tisíce a jedné noci, nalezená námořníkem Sindibádem, když na páté plavbě ztroskotal. Stařec žádá, aby byl přenesen přes řeku, když mu však Sindibád vyhoví, nemůže ho shodit ze zad. Zbaví se ho tak, že ho opije a utluče kamenem. na plovoucí minu… přímo na rozbušku - Takové miny byly kladeny do vody za první světové války. (Mořský stařec zjevně chtěl, aby ho „nesla“.) Myslel jsem, že vlnám vládne Británie… Radši hladí na pláži lvy nebo šedi na penci s vidličkou na úhoře v ruce - Británie, která v populární písni „vládne vlnám“, je symbolem Velké Británie; obvykle je zobrazena jako sedící žena se štítem, trojzubcem („vidličkou na úhoře“) a lvem. Od vlády Karla II. je zobrazována na britských mincích a medailích. 61 byly barevné - V té době se noviny barevně netiskly. 64 Uin, nejstarší z Pravých velryb - Viz s. 16. Ve velrybářském
slangu je pravá velryba ta, která se loví, tj. z čeledi Balaenidae, s množstvím kos-tic a snadno ulovitelná. 67 PAM - Narážka na přezdívku slavného britského politika a ministerského předsedy lorda Palmerstona (1784-1865). 69 umění dost nevýznamné, ale přesto vyžaduje velký cvik Tolkien naznačuje, že Artaxerxovy kouzelnické schopnosti jsou omezené. V nejstarším textu je před těmito slovy vysvětlující pasáž (zde vyznačená kurzívou): „Artaxerxes byl po svém způsobu velmi dobrý mág salonního druhu (jinak by Rovera nepotkala všechna tahle dobrodružství).“ V eseji O pohádkách píše Tolkien pohrdlivě o „špičkovém kouzelnickém čísle“ oproti pravému čarování (jež ovládali Psamatos a Muž z Měsíce). 70 dlouhou loď… říkal jí Červený drak - Příběh mořského psa je zčásti vyvozen ze ságy o Olafu Tryggvasonovi ze třináctého století ve spise Heimskringla od Snorriho Sturlusona. Norský král Olaf Tryggvason (vládl 995-1000) je v tomto díle poražen v námořní bitvě. Skočí ze své slavné lodi Dlouhý drak, avšak pověst praví, že se neutopil, ale doplaval do bezpečí a posléze zemřel jako mnich v Řecku nebo Sýrii. V rukopise Tuláka Rovem se loď skutečně jmenuje „Dlouhý drak“, a Tolkien se o lodi krále Olafa zmínil pod tímto jménem v přednášce o dracích pronesené v Univerzitním muzeu v Oxfordu v lednu 1938. -Král Olaf měl slavného psa jménem Vige, který zašel žalem, když jeho pán zmizel. 71 chytily ho mořské panny - Podle pověsti mořské panny rády stahují smrtelníky na dno moře, kde vězní jejich duše. Tolkien rozlišuje „zlatovlasé mořské panny“ od „tmavovlasých sirén“ (s. 67), jejich bájných předchůdkyň. kolem Orknejí - Soustroví severovýchodně od Skotska, v osmém a devátém století osídlené Vikingy a v roce 1476 podrobené skotské koruně. 74 Myslím, že jsme v Pacifiku - Všechna místní jména, která mořský pes uvádí - Japonsko, havajské Honolulu, filipínská Manila, Velikonoční ostrov, „Čtvrtek“ (tj. ostrov Thursday u severního cípu australského Queenslandu) a Vladivostok skutečně pocházejí z Tichomoří. v mořském dně dochází k výbuchům - V srpnu 1925, měsíc předtím, než byl Tulák Rover prvně vyprávěn, došlo k podmořské erupci u ostrova Théra v Egejském moři. 75 čaroděj by ho byl proměnil v mořského plže - V nejstarším textu se uvádí, že Rover „nevěděl, že dokud je v moci
Artaxerxova nejsilnějšího kouzla, čaroděj ho nemůže znovu zaklít“; to však nedávalo smysl, protože Artaxerxes Rovera „zaklel“ podruhé již tehdy, když ho proměnil v mořského psa. 77 Stínová moře… odlesk Pohádkové říše - Viz s. 16. V nejstarším textu: „Velryba je vzala do zátoky Elfie za Čarovnými ostrovy a z dálky zahlédli na západě břehy Pohádkové říše, hory Nejzazší země a na vlnách světlo pohádkové říše.“ V Tolkienově mytologii Stínová moře a Čarovné ostrovy skrývají a střeží Aman (Elfii a domov Valar neboli bohů) před ostatním světem. Tyto zeměpisné údaje jsou dobře osvětleny v Tolkienově Ambarkantě ze třicátých let (viz knihu Utváření Středozemě/The Shaping of Middle-earth/, 1986, s. 249). z Vnějších zemí - Viz s. 16. Ve starších verzích užíval Tolkien výraz „obyčejné země“. 78 Jako ryba uměl jen jedno: pít - Tj. nemírně pil alkohol. Probouzel se prastarý Mořský had… někteří lidé říkají, že by dosáhl od Kraje ke Kraji - Narážka na středozemského hada ze severské mytologie, který je obtočen kolem světa. Srv. též popis biblického leviatana v knize Job, 41 („Když se zvedne, sami bohové se leknou“). - Tolkien psal „kraj“ střídavě s velkým a malým počátečním písmenem. Zde píšeme všude malé, velké jen na s. 75 pro ujasnění smyslu. 79 pravěký, předvěký… - Série přívlastků připomíná Tolkienův komentář „babylónu“ názorů literárních historiků na staroanglickou báseň Beowulf vjeho přednášce Příšery a kritikové (The Monsters and the Critics) z r. 1936. následkem toho se do moře zřítil nejméně jeden světadíl Pravděpodobně Atlantis, neboť utonulý ostrov Númenor se v roce 1927 v Tolkieno-vě mytologii ještě neobjevil a tato slova jsou již v nejstarším znění. spatřil z ní vyčnívat koneček hadova ocasu… To mu úplně stačilo - Srv. text v Sedláku Jiljím z Oujezda: „[Chňap] natrefil totiž rovnou na chvost [draka] Chrysophylaxe Divá, který právě přistál. Žádný pes nikdy nestáhl svůj chvost rychleji mezi nohy a nepelášil domů svižněji než Chňap“ (Příběhy z čarovné říše, s. 183). 80 v roztržitosti se pokoušel strčit si koneček ocasu do tlamy - Narážka na prastarý symbol jednoty, obnovy a věčnosti v podobě hada požírající ho vlastní ocas, zvaného urovoros. 83 v mořské červy, mořské kočky, mořské krávy… a pohromy - Tolkien zřejmě naznačuje, že Artaxerxes svými kouzly proměnil ryby v ne zcela mořské tvory (jako jím není sám). Většinou jde ovšem o skutečné mořské živočichy. 85 co takhle moje správná podoba? - Třináct odstavců
následujících po této Roverově žádosti bylo dodáno převážně ve druhé verzi (prvním strojopise). V něj starším znění čaroděj prostě „Rovera zvedl, třikrát ho obrátil a řekl: ,Děkuji, to bude stačit' - a Rover zjistil, že vypadá zase tak, jak vypadal, než se tenkrát na trávníku setkal s Artaxerxem.“ To by však ukazovalo Artaxerxe (který navíc i v této verzi svá kouzla zničil) jako víc než salonního kouzelníka; viz pozn. ke s. 69. 88 houpací stany a kabiny - Ve dvacátých letech se ze slušnosti nikdo ne-převlékal na pláži. Někteří se převlékali ve stanech, jiní v kabinách na okraji vody. Vešli dveřmi obrácenými ke břehu, převlékli se a pak odešli drahými dveřmi do moře. Kolem svištěl jeden automobil za druhým… kteří se hnali plnou rychlostí (a nadělali při tom plno hluku a pachu) kdovíkam - V celém Tuláku Roverovi dává Tolkien najevo nelibost nad znečištěním a následky industrializace. Člověk na vrcholku Snowdonu po sobě zanechal smetí, Njord dostal kašel z nafty, Artaxerxes je chválen, že uklízí pláž, a zde je dopravní ruch pro Tolkiena příliš silný, přestože v době, kdy příběh psal, se nedal srovnat s dnešním. Srv. úryvek z jeho básně Pokrok v Bimble Town (Progress in Bimble Town, vyd. 1931), jež podle Carpenterova životopisu (s. 99) zrcadlí Tolkienovy pocity k Filey, poté co je navštívil v roce 1922: …cigarety, žvýkačky v krabičkách a v papírech, co se dobře rozhazují, rámus a čmoud z garáže, kde dřou, buší, pokřikují, světla svítí, stroje hučí celou noc a celý den. Někdy přesto slyšíš kluky, jak se honí za míčem. Někdy také v nočních tmách, když šli motorkáři spát, slyšíš, jak se na pískách moře snaží ušlehat pěnu z banánových slupek, hadrů, plechovek a lístků, rozbité sklo pěkně křupe, než se zítra v letovisku zjeví další návštěvníci, než zastaví autobusy u hospody. Zívající hosté letmo hádat zkusí, který je to Zapadákov. Lhota, vzácní přátelé, ta, kde nad ztracenou krásou teskní domy omšelé.
