Jedna
Sklizeň 194 1 dříve než se dějiny vydaly pochodem přes kopce a rozdupaly přítomnost i budoucnost, dříve než vítr uchopil zemi za cíp, aby z ní vyprášil vše, co jí bylo vlastní, dříve než se narodila ámál, žila si vesnička na východě haify spokojeně díky fíkům, olivám, otevřeným hranicím a slunci. Byla ještě tma, spaly jen malé děti, když se vesničané z ajn hódu připravovali na ranní salát, první z pěti modliteb dne. Měsíc visel nízko na nebi jako přezka spínající nebe a zemi, jen střípek příslibu, příliš plachý, aby se zakulatil. Probouzené údy se protahovaly, voda smývala spánek, oči plné naděje se otevíraly dokořán. Wudú, rituální očistu před salátem, doprovázelo mumlání šahád do ranní mlhy, stovky šepotajících hlasů vyznaly jedinečnost alláha a věrnost jeho proroku Mohamedovi. dnes se modlili venku a s obzvláštní úctou, neboť začínala sklizeň oliv. Tak výjimečná příležitost byla jako stvořená k tomu, aby člověk na skalnaté pahorky vystoupal s čistým svědomím. Proto tedy, za doprovodu časného orchestru drobných živočichů, cvrčků a ptáků vrtících se v hnízdě – k nimž se brzy měli přidat i kohouti –, rozkládali vesničané své modlitební koberečky vrhající stíny v měsíčním světle. Většina z nich prosila za odpuštění hříchů, někteří se modlili zvláštní raka. Tím či oním způsobem však každý z nich řekl:
V
dáVných čaSech,
9
„Můj Bože alláhu, nechť se tento den naplní Tvá vůle. Tobě patří má poslušnost a věrnost.“ Poté vyrazili na západ k sadům a zvysoka našlapovali ve snaze vyhnout se pahýlům kaktusů.
Každého listopadu vnesl týden sklizně do ajn hódu novou energii a Jahjá, abú hasan, ji cítil v kostech. Vyrazil z domu časně společně s chlapci, které opět navnadil nadějí, že tentokrát budou mít před sousedy náskok. Sousedé však měli stejný nápad, a sklizeň tak vždy začínala kolem páté ráno. Jahjá se sklesle obrátil na svou ženu Basimu, jež na hlavě nesla košík s plachtami a přikrývkami: „Um hasan, příští rok musíme vstát časně. chci tam být o hodinu dřív než Sálim, ten starý bezzubý mizera. aspoň o jednu hodinu.“ Basima obrátila oči v sloup. S touto geniální myšlenkou její manžel přicházel vždy znova, rok co rok.
Zatímco temné nebe světlalo, nad sluncem vybělenými pahorky Palestiny se nesly zvuky doprovázející česání ušlechtilých plodů. Bouchání holí, jimiž zemědělci tloukli do větví, šelestění listí a pleskání oliv dopadajících na staré plachty a pokrývky, jež byly rozprostřeny pod stromy. Ženy při té lopotě zpívaly staleté balady, děti si hrály a matky je peskovaly, když se jim drobotina připletla pod nohy.
Jahjá ustal v práci a masíroval si namožený krk. Je skoro poledne, pomyslel si při pohledu na slunce blížící se k zenitu. Zmáčený potem stál Jahjá na své půdě, statný muž s černobílou kefíjí ovinutou kolem hlavy, cíp šatu zastrčený za šerpu u pasu, jak to nosívali felahínové. hleděl na tu nádheru 10
kolem sebe. Zelená tráva spadala v kaskádách ze svahů a valila se přes kameny, obtékala stromy. Zídky zvané sanásil, z nichž některé sám pomáhal svému dědovi opravovat, spirálovitě stoupaly po kopcích vzhůru. Jahjá se otočil a díval se na hasana a darwíše, jimž se pod oblečením napínaly svaly, jak se rozmachovali holí a sráželi olivy. Mí chlapci! Mužovo srdce přetékalo pýchou. Hasan navzdory potížím s plícemi zesílil. Díky Alláhovi.
Synové pracovali na protilehlých stranách stromů, zatímco jejich matka za nimi táhla pokrývky plné čerstvých oliv, které měly být později téhož dne vylisovány. Jahjá viděl také Sálima sklízejícího svou úrodu v sousedním sadu. Bezzubý starý mizera. Usmál se – Sálim byl mladší než on sám. Ve skutečnosti byl jeho soused obdařen moudrostí a trpělivostí kmeta, která vyzařovala z jeho tváře poznamenané mnoha lety strávenými vyřezáváním pod širým nebem. Po vykonání pouti do Mekky se z něj stal hadž Sálim a nový titul mu propůjčil důstojnost věku. Večer oba přátelé usednou společně k húkám a začnou se dohadovat, kdo z nich pracoval pilněji a čí synové jsou silnější. „S takovým lhaním se dostaneš do pekla, starochu,“ upozorní ho Jahjá a pozvedne náustek. „Starochu? Jsem mladší než ty, papriko,“ bude se durdit Sálim. „aspoň mám pořád všechny zuby.“ „dobrá, vytáhni hrací desku a já ti zase jednou dokážu, kdo z nás je lepší.“ „ať je po tvém, ty prolhaný, bezzubý, neduživý synu svého otce.“ hra ve vrhcáby nad bublajícími húkami jejich každoroční spor rozřeší – budou zarputile hrát, dokud pro ně manželky poněkolikáté nepošlou. 11
k Jahjá, spokojen s ranním tempem, vykonal zuhr salát a posadil se na přikrývku, kde Basima nachystala čočku a maklúbu s jehněčím a jogurtovou omáčkou. Opodál prostřela další jídlo pro kočovné pomocníky, kteří vděčně přijali. „Oběd,“ zavolala na hasana a darwíše, kteří právě dokončili druhý salát dne. Rodina usazená kolem kouřícího podnosu s rýží a menších talířků s omáčkami a nakládanou zeleninou čekala, až Jahjá ve jménu alláha rozlomí chléb. „Bismilláh ar-rahmán ar-rahím,“ začal, chlapci ho následovali a hladově se natáhli po rýži, aby ji smíchali s jogurtem a uhnětli do kuliček velikosti sousta. „Mami, nikdo nevaří tak dobře jako ty!“ darwíš pochlebníček věděl, jak si zajistit Basiminu přízeň. „alláh ti požehnej, synu.“ Zeširoka se na něj usmála a přistrčila kus jemného masa na jeho stranu podnosu. „a co já?“ protestoval hasan. darwíš se naklonil k uchu staršího bratra a škádlivě prohodil: „Ty to tak dobře neumíš se ženami.“ „Tady máš, drahý.“ Basima oddělila další kus pěkného masa pro hasana. Oběd skončil rychle, bez obvyklého posezení nad chalvou a kahwe. čekala na ně další práce. Basima plnila velké koše, které nájemní dělníci odnesou k lisu. Každý z jejích chlapců musel vymačkat svůj díl oliv ještě toho dne, kdy byly sklizeny, jinak by olej získal žluklou pachuť. než však zamířili zpět, pronesli modlitbu. „nejprve vzdejme alláhovi dík za jeho štědrost,“ zavelel Jahjá a vytáhl z kapsy své dišdáši starý Korán. Svatá kniha patřila jeho dědovi, který o tyto sady pečoval před ním. Přestože Jahjá neuměl číst, rád se díval na krásnou kaligrafii, zatímco zpaměti recitoval súry. chlapci se uklonili, netrpě12
livě poslouchali, jak otec zpívá verše z Koránu, a rozběhli se dolů z kopce, sotva jim otec udělil svolení vydat se k lisu. Basima zvedla koš s olivami, usadila jej na hlavu, do každé ruky uchopila tkanou tašku plnou nádobí a zbylého jídla a vydala se dolů z kopce společně s dalšími ženami, které s oblou vzpřímeností nesly na svých hlavách nádoby a věci. „alláh s tebou, Um hasan,“ zavolal Jahjá na svou ženu. „I s tebou, abú hasane,“ odpověděla. „nezdržuj se dlouho.“ Jahjá, nyní osamocený, se vystavil větru, zlehka foukl do své náje a cítil, jak z dírek pod konečky jeho prstů vytryskla hudba. na tuto prastarou flétnu ho naučil hrát dědeček a její zvuk mu teď připomínal předky, nesčetné sklizně, zemi, slunce, čas, lásku a všechno, co bylo dobré. Jahjá při prvním tónu pozvedl obočí nad přivřenými víčky, jako by jej vždy znovu ohromila krása, jež tato prostá náj dokázala vytvořit z jeho dechu.
několik týdnů po sklizni naplnili korbu starého Jahjova náklaďáku. Byl tam nějaký olej, ale především mandle, fíky, různé druhy citrusů a zeleniny. nahoru položil hasan hrozny, aby se nepomačkaly. „Víš, byl bych raději, kdybys nejel až do Jeruzaléma,“ řekl Jahjá hasanovi. „Tulkarem leží jen pár kilometrů odtud a benzín je tak drahý. dokonce i haifa je blíž a tamní trhy jsou stejně tak dobré. a nikdy nevíš, jaký sionistický zčubkysyn se schovává v křoví nebo jaký britský zmetek vás zastaví. Proč vůbec podnikat takovou cestu?“ Otec však už věděl proč. „Jedeš tak daleko, aby ses setkal s arim?“ „Jába, dal jsem mu své slovo, že přijedu,“ přiznal hasan otci poněkud prosebným tónem. „nu, jsi muž. dávej na sebe na cestě pozor. Postarej se, 13
aby tvá teta dostala z nákladu všechno, co bude potřebovat, a vyřiď, že ji brzy navštívíme,“ přikázal Jahjá a pak zavolal na řidiče, kterého všichni znali a jehož rysy prozrazovaly, že patří do rodiny: „Jeď pod ochranou alláha, synu.“ „alláh dejž ti dlouhý život, ammo Jahjá.“ hasan otci políbil ruku a pak mu ještě vtiskl polibek na čelo – uctivé gesto, které Jahju naplnilo hrdostí a láskou. „nechť se na tebe alláh usmívá a chrání tě po všechny tvé dny, synu,“ pronesl, když se hasan vyšplhal na korbu náklaďáku. Zatímco mířili pryč, darwíš cválal vedle nich na Ganúšovi, svém milovaném arabském hřebci. „což takhle závod? dám vám hodinu náskok od chvíle, kdy náklaďák zváží,“ vyzval hasana. „Můžeš závodit s větrem, darwíši. Ten ti bude stačit spíš než tenhle starý křáp. Jeď napřed, setkáme se v Jeruzalémě v domě amto Salmy.“ hasan se díval za bratrem, jehož nahá záda se vzdalovala, hattu pevně ovinutou kolem hlavy, jen volné konce za ním vlály. darwíš byl nejlepší jezdec na míle daleko, možná nejlepší v zemi, a Ganúš byl nejrychlejší kůň, jakého kdy hasan viděl.
Krajina kolem prašné cesty se zvedala v lesnatém tichu, prodchnuta vůní citrusových květů a divoce rostoucích keřů heny. hasan otevřel pouzdro, které mu matka plnila každý den, vzal do prstů kuličku lepkavé směsi a přiložil ji k nosu. nadechl se tak zhluboka, jak mu to jen astmatické plíce dovolily. Kyslík se mu vlil do žil a on uchopil jednu ze skrývaných knih paní Perlsteinové, ariho matky, doporučených mu ke studiu.
14
dVě
a ri Perlstein 194 1 RI čeKal U daMašSKé BRány, kde se chlapci před čtyřmi lety poprvé setkali. Byl to syn německého profesora, který včas uprchl před nacismem a usadil se v Jeruzalémě. Tady si jeho rodina od jednoho z významných Palestinců pronajala malý dům. hoši se spřátelili v roce 1937 za dvoukoláky plnými ovoce, zeleniny a otlučených kanystrů s naftou na tržišti Bael amond, kde hasan seděl a četl si arabské básně. Malý židovský kluk s velkýma očima a nejistým úsměvem vyrazil přímo k němu. Při chůzi kulhal – památka na špatně zhojenou nohu a hnědokošiláče, který mu ji zlomil. Koupil si velké červené rajče, vytáhl kapesní nůž, rozkrojil je, polovinu si nechal a druhou nabídl hasanovi. „aná ismi ari. ari Perlstein,“ pronesl chlapec. hasan, zaujat, si rajče vzal. „Goo day sa! šalom!“ zkusil hasan jediná nearabská slova, co znal, a pokynul chlapci, aby se posadil. Přestože ari něco málo arabsky uměl, ani jeden z nich nehovořil jazykem toho druhého. Rychle však našli společnou rovinu ve vzájemném pocitu nedostatečnosti. „aná ismi hasan. hasan Jahjá abúlhedža.“ „Salam alejkum,“ odpověděl ari. „co to čteš za knihu?“ zeptal se německy a ukázal. „Book.“ Anglicky. „dis book.“
a
15
„yes.“ Anglicky. „Kitab.“ Kniha arabsky. „ano.“ Smáli se a jedli rajče. a tak se – v době, kdy na evropu dopadl stín nacismu a propast mezi araby a Židy se doma začala prohlubovat – zrodilo přátelství upevněné nevinností jejich dvanácti let, romantickou osamělostí četby a jejich nezájmem o politiku. desítky let poté, co válka oba přátele rozdělila, vyprávěl hasan své nejmladší ratolesti, dívence ámál, o svém příteli z dětství. „Byl pro mě jako bratr,“ řekl, když zavřel knihu, již mu ari věnoval na sklonku jejich chlapeckého věku.
Přestože hasana čekal výrazný tělesný růst, ve dvanácti to byl neduživý kluk, jehož plíce sípaly při každém nádechu. dýchání ho stálo tolik námahy, že zůstal vyloučen z pevně semknutých chlapeckých part a jejich drsných her. Stejně tak se ariho kulhání stalo příčinou neúnavného posměchu spolužáků. Oba chlapci se stáhli do sebe – postoj, který jeden u druhého neomylně rozpoznali – a oba, v ještě mladém věku a ve svém vlastním světě a jazyce, našli útočiště v dílech básníků, esejistů a filozofů. dříve otravné a zřídkavé cesty do Jeruzaléma se proměnily v příjemný výlet podnikaný týden co týden, neboť hasana nyní čekal ari, a společně pak trávili hodiny vzájemným učením, jak se arabsky, německy a anglicky řekne „jablko“, „pomeranč“, „oliva“. Zkoušeli si: „cibule stojí piastr za libru, madam.“ Zpoza řady dvoukoláků s ovocem a zeleninou si tajně utahovali z arabských kluků z města, z jejich afektované řeči a módních šatů, které nevyjadřovaly nic než servilní obdiv vůči Britům. ari dokonce začal o víkendech nosit tradiční arabský oděv a často se společně s hasanem vracel do ajn hódu. Ponořen do melodií arabské řeči a písní a chutí arabského 16
jídla a pití, ovládl ari obstojně jazyk i kulturu svého přítele, což mu o desítky let později v nemalé míře napomohlo k získání profesury na hebrejské univerzitě. Stejně tak se hasan naučil mluvit německy, přerývaně číst z anglických knih v knihovně paní Perlsteinové a oceňovat tradice judaismu. Paní Perlsteinová měla hasana ráda, byla vděčná, že se přátelí s jejím synem, a Basima přijímala ariho se stejným mateřským nadšením. Přestože se tyto dvě ženy nikdy nesetkaly tváří v tvář, znaly se prostřednictvím svých synů a posílaly své malé hosty domů obtížené jídlem a pochoutkami, což byl rituál, na němž se hasan i ari jen neochotně podíleli. Ve třinácti letech, rok předtím, než měla hasanova školní docházka oficiálně skončit, žádal mladík o svolení studovat s arim v Jeruzalémě. ale Jahjá v obavě, že další studium odvede jeho syna daleko od země, kterou měl zdědit a obhospodařovat, to zakázal. „Knihy neudělají nic jiného, než že se postaví mezi tebe a zem. Žádná škola s arim nebude, a to je všechno, co na to téma hodlám říct.“ Jahjá byl přesvědčen, že se rozhodl správně. Po letech si však bude s hlubokým žalem vyčítat, že hasanovi odepřel, po čem chlapec tolik toužil. Jednoho dne v táboře, vydáni na milost a nemilost počasí, nedaleko domova, který jim zůstane navždy zapovězen, bude Jahjá prosit svého syna o odpuštění. Jahjá, chřadnoucí uprchlík uvržený do nepohodlí vyhnanství, bude naříkat na hasanově rameni: „Odpusť mi, synu. Sám sobě odpustit nedokážu.“ a bylo to právě toto rozhodnutí a následná lítost a bolest, co vzbudilo v hasanovi odhodlání dřít i za mizernou mzdu, aby mohl svým dětem dopřát vzdělání. Právě kvůli tomuto rozhodnutí řekne hasan o mnoho let později své holčičce ámál: „habibti, teď nemáme nic než vzdělání. 17
Slib mi, že ho uchopíš veškerou silou, co v sobě máš.“ a holčička to milovanému otci slíbí. Přestože byla hasanovi výsada oficiálního studia po završení osmileté docházky odepřena, dostalo se mu skvělého pedagogického vedení paní Perlsteinové, která svého dychtivého žáka posílala každý týden domů obtíženého knihami, cvičeními a domácími úkoly. Toto soukromé vyučování začalo jako tajné spiknutí mezi Basimou a paní Perlsteinovou s cílem pomoci hasanovi vymanit se ze sklíčenosti přetrvávající celé měsíce poté, co Jahjá vynesl své konečné rozhodnutí ve věci vzdělání.
„hej, bratře.“ Mladíci se objali, podali si ruce a po arabském způsobu se políbili na tvář. Vyložili náklaďák a řidič zaujal své místo ve stánku vedle ostatních pouličních prodavačů. Přátelé se proplétali úzkými dlážděnými uličkami Starého města, aby si dopřáli obvyklé potěšení, než se vydají do ariho domu. Od Báb al-amúd zamířili k al-Qijáma. Ze stánků se linula vůně hliněných džbánů, melasy a různých olejů, zatímco pouliční prodavači volali na kolemjdoucí, aby se zastavili a ochutnali. Mladí muži odbočili k chán az-Zajt a po hlavách je hladily kůže a hedvábí visící ze zdí krámků. Ještě několik kroků a vstoupili do kavárny al-Mahfúz. „dvakrát medové jablko,“ zavolal hasan na obsluhu. „Tohle tvým plicím jistě nesvědčí, hasane,“ varoval ho ari. „Ví strýc Jahjá, že kouříš?“ „Samozřejmě že ne!“ U Perlsteinů předal hasan dva podnosy s chalvou a kunafou. „Jako obvykle od matky,“ řekl německy. „děkuji,“ odpověděla paní Perlsteinová a převzala sladkosti. 18
Byla to odměřená vytáhlá žena a hasan si pomyslel, že vzhled ani v nejmenším neprozrazuje její nesmírnou laskavost. Kdykoliv ji viděl, automaticky upřel zrak na rodinný šperk připnutý na její hrudi. Jeden, dva, tři, čtyři… osmnáct. Měl ve zvyku počítat perličky na broži, zatímco mu kontrolovala domácí úkoly.
Během let se hasan projevil jako svědomitý a bystrý žák. Vyučování paní Perlsteinové pokračovalo až do roku 1941, kdy společně s arim „maturoval“ a mladíci se jeden druhému vzdálili, neboť ari si našel skupinku přátel na škole a hasan se bláznivě zamiloval do beduínské dívky jménem dalia, která ukradla Ganúše, koně jeho bratra.
19
