J A N A Š T R O B L O VÁ
Až přistane poslední ostrov (černé bezmyšlenky)
Nakladatelství ARSCI Praha 2003
ŽENSKÉ
HLEDISKO
Do té doby jsem žila v blahé nevědomosti. Ani mi nepřišlo na mysl, že by se svět dělil na mužský a ženský. Tím spíš mě nenapadlo, že by mi ze strany mužů hrozi− lo všemožné nebezpečí, dokonce se mi zdálo, že víc ho vychází ze Svazu žen, jehož funkcionářská nadutost vyvrcholila 17. listopadu, kdy odsoudil „nevychovanost mládeže“, policií podle něho zbité právem. Hověla jsem si zkrátka ve své naivitě. Až jsem se krátce po převratu ocitla na Mezinárodním veletrhu ženské kni− hy v Barceloně. Název mě mohl varovat, já mu však nepřikládala velký význam. Nadto se všechno zdálo zpočátku zcela podružné ve srovnání s návštěvou Gaudího nedokončeného chrá− mu Sagrada Família a pak hory Montserrat, vyvřelého slepence různobarevných kamenů, strmícího z mírné pahorkatiny za Barcelonou zčistajasna do tisícimetrové výšky. Navzdory klášteru s katalánskou patronkou – Černou Madonou, který se choulí v horské rozsedlině, má v sobě to pohoří cosi nepokorného, až rouhavého. S dychtivostí, u běžných hor nevídanou, vysílá do pros− toru sloupy a chapadla skal... Divotvorný architekt Gaudí jako by se zde býval poučil, jako by byl převzal od vyvřeliny i živelnost, i příkrou strmost, i pitoresk− nost, i určité barevné náznaky. Když člověk stojí ve špičce jedné z mnoha věží jeho chrámu a sleduje pro− ti letícím mrakům pitvorné tvary, nemůže necítit, že buřičská nebetyčnost tu vznikla podobně jako sama příroda k boží chvále, ať už Bůh není či je; a zároveň se dá ve věčné nedokončenosti stavby rozpoznat kromě 105
samotného nekonečna i jakýsi letmý, hravý úsměšek – možná že sebevýsměch. To horstvo i ten chrám zkrátka vykazovaly příznaky takřka výhradně mužské. Zatímco veletrh byl připraven věnovat se ženskému myšlení... Ale prozatím pořád ještě odklad. Konal se, pravda, večírek na přivítanou v romantickém Labyrintovém parku, kde ženská kapela doprovázela rej tanečnic bez tanečníků a lesbické dvojice se trousily z parketu do nyvě kvetoucího loubí. Vrhaly se tu i mužské pohledy a úsměvy, ovšemže z ženských očí a úst, a vyskytovaly se mužské převleky, jimiž se samozřejmě nemyslí pouze kalhoty, ale rozličné klobouky, vesty či vázanky, – ano, ženy se převlékaly za ty, které, jak mělo vyjít už záhy na− jevo, by nejradši smetly z povrchu zemského. Jak to brát jinak, než jako neškodný výstřelek, žer− tovný projev dámského srocení? Svou nepřehlédnutel− nou groteskností nadále dodával klidu těm několika spisovatelkám, které se tu ženskou otázkou nemínily zabývat – přece ji snad proboha nenastolí účastnice, které si ve víru divoženek při zahradní slavnosti tak ur− putně hrály na muže, tomu bychom se všechny my zde přítomné vespolek musely smát! Bohužel nikdo příliš zaujatý, ať už něčím či proti něčemu, nemívá smysl pro humor. A tak mě záhy za− skočilo smrtelně vážné sborové dštění zášti na zlovolné popírače ženských práv, které by bylo víc než opráv− něné u mnoha žen z rozvojových zemí – zemí skutečné mužské nadvlády, ale znělo dost neuvěřitelně v podání těch bijících se nakonec za ženy na mou věru nejvíc – ostřílených mužatek z nejcivilizovanějších, například 106
severoevropských oblastí, kde je roh hojnosti lidských práv a ani ženám je zajisté nikdo neupírá. Za kvalitu nebo nekvalitu vzájemných vztahů, které si vytváří, zde odpovídá hlavně každý sám. Ještě pořád mě však ukolébávalo přesvědčení, že tento poněkud zbytečně běsnící feminismus se nás – myslím nás u nás – nijak netýká, že ženy u nás navěky spojily s muži starosti, kterým se muselo čelit společně, že jsme si zvykli být na jedné lodi, ne−li už přímo na arše, kam byli všichni živí tvorové v době biblického ohrožení světa naloděni vespolek a svorně v párech. Náš svět byl donedávna také ohrožen jakousi totalitní – totální potopou a my v něm teď ještě chvílemi, bez ohledu na mužský a ženský rod, aspoň tak jsem to cíti− la, drželi pohromadě. Porušení této jednoty by přece bylo i porušením přírodní rovnováhy! Ale pocit bezpečí – v závětří vzájemného porozumění – neměl mít dlouhého trvání. Opojení lidskými právy, které naštěstí dolehlo i k nám, které však bohužel u řady jedinců vyvolává snahu urvat práv co nejvíc pro sebe, pa− trně vede i k růstu ženské bojovnosti. Kdyby ženám šlo o správné uplatnění, o možnost zvládnout co nejlíp svou roli, o dosažení partnerské spolupráce a vzájemné pod− pory v rodině, kdyby se projevovaly v podobných sdruženích jako Fond pro ohrožené děti, Bílý kruh bezpečí, Pražské či Jihočeské matky, staraly se o bezbran− né, kterým se ubližuje, a braly se o životní prostředí, udržitelnost života pro potomky, bylo by jejich řinčení zbraněmi chvályhodné. Jenomže některým příslušnicím něžného pohlaví jde výhradně o sebeprosazení a jeho příznaky působí přinejmenším znepokojivě: 107
Onehdy byl kdosi okřiknut, když v debatě pronesl slovo Bůh; že tím prý vzývá a spoluvytváří nežádoucí kult, který si vymysleli muži, aby si jeho prostřednic− tvím podrobili matku Zem. Spolku, který rozvěšuje ve vagónech metra ,poezii pro cestující‘, se dostalo v tisku napomenutí po uveřej− nění Halasových veršů Lyrického smetí „Dejte jí Nobe− lovu cenu / za gesto, jímž zvedá sukni svou“. Je přece mnoho závažnějších důvodů, pro něž si žena Nobelovu cenu zaslouží! (Jako kdyby to dvorný František Halas popíral!) A do třetice: Na literárním sympoziu byl přednáše− jící, který zkusil srovnat básnické postupy u Puškina a Cvětajevové, káravě dotázán, proč nezdůraznil, že vlast− ně srovnává nesrovnatelné; zatímco Puškin byl jen člověk, Marina byla žena – a kdo je víc! Cvětajevová přitom celý život usilovala, aby se jí neříkalo básnířka, ale básník, a odmítala psát po způ− sobu poetek, které se v básních tváří, „jako že na ně při psaní hledí muž“. Přesto, anebo právě proto, že ne− uznávala ryze ženský pohled, žensky vyhraněné hle− disko, byl jí agresívní feminismus naprosto vzdálený. Jiný než fyzický rozdíl mezi mužem a ženou pro ni ne− existoval právě tak, jak nerozlišovala mezi lidskými by− tostmi v občanské válce: V řádcích – lhostejno jak – ulehli. Smrt sklízí. Voják jako voják. Kdo je náš, kdo cizí? Byl bílý a rudý je, 108
krev se z něho lila. Byl rudý a bílý je, smrt ho obílila. Člověku nad těmi verši zvolna dochází, jak málo samozřejmá je prozatím snášenlivost. A že i mezi rasa− mi, i mezi národy, i mezi vyznáním a vyznáním, i mezi ženami a muži, i mezi člověkem a přírodou, vždycky by měla být jedna a táž. A že jejím opakem není snad rov− nou agresivita, ale sebestřednost. Ve feministické anketě byl rozdíl mezi mužem a že− nou vymezen slovní hříčkou, že on touží po moci a ona pomoci. Máme naštěstí v naší historii příklad muže, který fungoval jako několik milosrdných sester najed− nou. Jmenoval se Přemysl Pitter a kromě toho, že už za první republiky spoluprosazoval zákon na ochranu zvířat, zachraňoval s obrovským sebenasazením na konci druhé světové války z koncentračních táborů ži− dovské děti a vzápětí pak z našich internačních táborů děti německé. Podařilo se mu je navzájem spřátelit na celý život. Hned v květnu 1945, kdy se to ještě zoufale nehodilo, také varoval ve veřejném projevu před násil− nou odplatou, která v nás zaseje další zlo a obrátí se proti nám. Nemůže náhodou i boj, poněkud násilně vypoví− daný „mužským násilníkům“, vést k dalšímu násilí, jak k němu ostatně často vede každá nespokojenost se se− bou a svým místem na světě?
109
VYHNÁNÍ
Z RÁJE
Byl, nebyl ráj? Zpochybníme−li někdejší něžné přátelství vlků s jehňaty nebo pastvinu zelenou, kde růžově kvetl modrý len, zůstává jablko. Plod s uzarděním, jakým ho zbarvil první hřích. Jak nevinně čirá byla do těch dob nahota! Jenom dvě hravé duše brouzdaly v rose, aniž zplouhaly trávu kostřavu. Proč Eva laškovala s hadem? Mohl za to Adam? Stesk? Chtělo se jí, nevěděla čeho. Těla? Vždyť nebylo ještě těl. Prozřetelnost se halila nezřetelností, Adamovo žebro, přilehlé k čemusi jako náznaku Evina osrdí, bylo doposud spíš jen myšlené. Křídlo světla. Přesto však právě ono jí způsobilo, že vlála (ono, to blízké i cizí, ta dvojznačnost s výzvou či vizí, budící ukolébavka – „houhou“, kvůli níž zmalátněla touhou…), a teď má přijít trest, a kdyby jen Boží meče plamenné, kdyby jen fíkový list! Ne, fíkový list je zástěrka metafory – klam a mam, trestem je tělo – maso kosti kůže, převlek−tělo. Duše do kůže zašita a vržena do světa! Tu se mužovo žebro v ženě vzpříčí jako nesrostlá kost.
110
Už nejen stesk, to vztek, že – náhle toporně – v ní tkví (on, tvrdé jádro do tykví, přímka do křivek pochyby, jikry i žábry do ryby, křídlo či žebro do ženy, nůž Počátku, už vnořený do živého) a tentam rajský klid; vztek ji povede holobytím. A když se tu a tam zapomene, tak láska.
111
JAK
J S E M N I Č I L A K U LT U R N Í PA M ÁT K Y
Netajím, že jsem staromil. Nerada se loučím s upo− mínkovými předměty, byť to byly jen mušle a kameny, a působím si újmu na duši lítostí nad postupnou ztrá− tou identity různých mně milých míst. Ke každému geniu loci patří ovšem jeho pamětihod− nosti, ať už letité aleje a studánky, anebo kašny, boží muka, zvonice, mlýny, kostely, dřevěné sýpky a jiné staré stavby. Výprodej historicky cenných památek, to je jiná kapitola, teď budiž řeč o tom, že často se bezsta− rostně a marnotratně zbavujeme památek zdánlivě bezcenných, které však pro krajinu byly oduševňující− mi záchytnými body, kótami tvořícími její niterný mís− topis. Zbavena vzpomínek je jako bez ducha a zavaluje ji nepaměť. Samozřejmě s takovýmito city či pocity nejsem sama, je nás celé tajné bratrstvo, i když ve vyprázdněné krajině už nás teď nikdo a nic nesvolá. Pokaždé mi v ní však vytane exemplární osobní zkušenost, která má svým způsobem věčnou platnost a o níž se dá všem spřízněncům dodneška vyprávět, jakkoli k ní došlo už kdysi za hlubokého temna starého režimu. Kdekdo tu historii ovšem zná, rozhodně kdekdo mezi ochránci památek, kterým z ní šla onoho času hlava kolem. Na počátku bylo rozhodnutí jednu drobnou památku lidové architektury zachránit, a to tak, aby to nikoho s výjimkou naší rodiny nic nestálo. V sousední vesnici všem překážel chátrající roubený špýchar a my se rozhodli přenést ho ke své rekreační chalupě, na vlastní pozemek. Koupili jsme tu dřevěnou sýpku od 112
lidí, kteří se jí chtěli zbavit, a požádali tehdejší Místní národní výbor o povolení špýchárek rozebrat a přestě− hovat o vesnici dál. Úřad nám hned v prvním kole ochotně povolil zbourání. V našem pojetí to znamenalo sundat ve výšce desku po desce břidlicovou krytinu a pak pečlivě rozložit krov a všechny trámy roubení, z nichž jeden každý byl námi zároveň očíslován či jinak označen, aby později zase zapadl do skládanky. Sklá− danku jsme v pořádku převezli, jenomže místní úřad převezl nás – a také ochránce památek. Ti špýchar zanesli do seznamu chráněných staveb a jeho přene− sení doporučili v naději, že jedna z „kót“ zdejšího „místopisu“ sice poněkud změní místo, dík tomu však nesejde ze světa, ba dokonce v návsi, která se má v budoucnu stát rezervací, nahradí jinou sýpku, už před časem srovnanou se zemí. Leč znovu postavit ten stěhovaný špýchar, jak už jste pochopili, úřední šiml lišácky nepovolil. Ne že by rovnou zakázal. Zatím jen nastolil řadu potíží, aby rozložená skládanka měla dost času shnít. Vyžadovaly se plány složité jako k novostavbě a po nekonečném zkoumání se vracely, pokaždé s novou záminkou, například: vodu ze střechy nesmíme vést do obecního dešťosvodu, ale musíme „zneškodnit“ na vlastním pozemku (ve svahu!). Stačilo, aby si některá úřední osoba omylem obrátila nákres vzhůru nohama a uzdálo se jí, že míníme stavět na obecním místo na svém; hned jsme si museli dát, jakkoli to odporovalo zdravému rozumu, udělat nový geodetický výměr, takže administrativní náklady začínaly pomalu, ale jistě přerůstat všechny ostatní. A důvody k obecnímu ne− 113
souhlasu nabyly na pádnosti: špýchar svou starobylostí by mohl „zbrzdit pokrok a vývoj na vsi“. Je třeba přiznat, že odpor místních institucí proti záchraně památky přitom nebyl jen čistě iracionální: před časem se nám podařilo uhájit na zdejší návsi lípy a kaštany. Měly se kácet, aby listí na podzim „nesvinilo“ a náves se mohla jako v leckterých okolních obcích za− lít asfaltem. Na otázku z redakce časopisu Mladý svět, co že se to se stromy zamýšlí, přišla tehdy z kulturního odboru Okresního národního výboru promptní od− pověď: „Kaštany a lípa byly pro stáří vykáceny a Místní národní výbor již zajišťuje novou osadbu.“ Stromy ve skutečnosti ještě naštěstí stály a stojí tu dodneška, pří− slušné úřady nám ovšem nikdy nehodlaly prominout zájem o věci veřejné. Zákulisní jednání se táhlo teď pod novým přípa− dem. Vlastně už staronovým. Trámy, které nebylo kde uskladnit, ležely na zahradě druhý rok a bylo jasné, že další zimu nepřečkají. I tak už bylo nutné ty nahnilejší nahrazovat kusy dovlečenými z jiných bouraček. A ta− jemník nebo kdo zatím promýšlel tajný tah. Už dřív se podařilo vznést proti nám legrační obvi− nění a dosáhnout toho, aby se vyšetřovalo se vší vážnos− tí. Byli jsme obžalováni z krádeže telegrafního sloupu. Komise pro ochranu veřejného pořádku s námi vedla „řízení“ ohledně psa, s kterým jsme zde v inkrimino− vanou dobu vůbec nebyli – dovolte citovat z dávného protokolu: „Podezřelý je vinen (rozumí se můj muž) přestupkem proti § 6 odst. 1 zák. č. 60/61 Sb., kterého se dopustil tím, že nechal svého psa bez řádného za− 114
jištění, který pobíhal od jara t. r. do 1. 8. 1984 po obci a jejím okolí, kde podezřelý vlastní rekreační chalupu. Je zde důvodné podezření, že tento pes potrhal cel− kem 4 kusy zcela pohřešovaných ovcí. Šetřením přís− lušníků SNB se nepodařilo toto prokázat. Provedeným šetřením bylo prokázáno, že došlo uvedeným psem k pokousání několika občanů obce bez ublížení na zdraví...“ Atakdál. Po těchto svých předešlých úspěších to tedy zdejší funkcionáři teď zkusili nanovo: důvěrně oznámili Ústa− vu památkové péče, že bouráme památky. A právě to udání přivodilo šťastný obrat. Inspiro− váni intrikami a také ze zoufalství nad hnijícími trámy i celou situací, v níž nám pochopitelně hrozila ze stra− ny Místního národního výboru nejvyšší možná pokuta, kdybychom si začali stavět „jen tak“, jsme se dohodli s ochránci památek na válečné lsti. Nechali jsme si na základě udání vydat jejich ústavem rozkaz, abychom špýchar „konzervovali nastojato“, postavili ho zkrátka provizorně bez povolení: na kulatinách, mimo bu− doucí podezdívku. Památkáři právo rozkazovat neměli, my je však poslechli. Dík tomu přežila stará stavba – už pěkně pod střechou – třetí i čtvrtou zimu. Po čase na− stoupili do funkcí činitelé vstřícnější a povolení k de− finitivní stavbě vydali. A my se pak při klopotném popojíždění se špýcharem k pobavení celé vsi, za po− směšných otázek, proč radši nepěstujeme brambory, mohli radostně ujišťovat, že všechno nakonec přece dopadlo dobře jako v pohádce, kde hrdina vyplňuje stále další potměšilým vládcem zadané zbytečné úkoly, aby dosáhl svého. 115
Pokud si někdo myslí, že jde jen a jen o pověst sta− rých časů, je bohužel na omylu. Z uvedeného příběhu lze vyvodit poučení, proč není radno uvěřit v rychlé obrození vsi. Podnebí i podhoubí se mění velice po− malu; ti, pro které jsou staré věci dodneška jen hara− burdí, kterým stromy jen „sviní“ a lidé s jiným vkusem jsou podezřelí, ti působí silou mocí nadále. Ohrožení památek v nastalé komercionalizaci ještě roste. Soukromníkům se nevyplácí udržovat starší stav− by v původní podobě, vyplatí se jim naopak rychlá ne− stylová přístavba. Vyplatí se jim třeba i držet pozemek, než na něm chátrající pamětihodnost spadne. A pod− nikatelé si odmítají komplikovat život znaleckými rada− mi; pokud něco přestavují či opravují, chtějí se řídit vý− hradně vlastním úsudkem. Namísto odbornosti – pseudoodbornost. Ochráncům památek chybí výkon− ná pravomoc, která jim byla odňata v těch temných letech pohrdajících vzdělaností, a to s tendenčním zdůvodněním, že lid je natolik kompetentní, aby si i zá− ležitosti vysoce odborné řešil sám. A tak se pořád dál vesele bourá a staví bez porady s architektem, vesnická okna se křiklavě okachlíčková− vají (pouze s tím rozdílem, že „ozdůbky“ jsou dnes vět− šinou z dovozu), dál se také svévolně kácejí stromy a v mnohé vsi teď místo nich přikrašlují náves vyřazené pneumatiky, do nichž jsou v nejlepším úmyslu jako do květináčů sázeny květiny. Je pravda, že na venkově bý− val (či spíš bývával) lid, který pod dohledem vlastního přirozeného vkusu roubil chalupy (a špýchary) s vyře− závanými lomenicemi a kabřinci, vysazoval na návsích lípy, kaštany a jasany, v polích přitesával kameny jako 116
podstavce pod tepané křížky a mimoděk naslouchal přírodě, která mu našeptávala, že krajina má být nejen účelná, ale i úhledná. Je to teď jiný lid? Už Bertold Brecht pojímal podezření, že jednotlivé vlády a režimy si lid vyměňují za jiný – ke svému obrazu. Naštěstí ne vždycky všechen. Leckde už se věci hnuly dokonce k dobrému. Což o to, takové „pneumatické“ květináče se dají odstranit, ty jednou zmizí. Ale všechno skácené, zbo− řené, zrušené je nenávratné. Dodneška mi zní v uších hlas lidu, s velkým zadostiučiněním volající při jednom z někdejších úředních rozhodování, zda špýchar bude stát či ne: „Do háje s takovouhle prkotinou! Tady už zařvaly ji− načí památky!“
117
OBRAZOBOŘENÍ Zbořili ves – i já ji v duchu stavěla. Také náš dům ta ruka rozemne? Skutečnost, opona už proděravělá, zle visí kolem mne. Zbořili ves, věž, jsou smazány jak přečiny. I boží muka – pod suť zahrab je. Smotali nitky stružek, přenesli mé pěšiny − už nejsme na mapě dětství. Míst útulných. Bože, jenž dobrý jsi! Ze slunce nešel strach, rybník znal plavit nám koně snů, vesmír přišívali rorýsi svým letem k pastvinám... Teď – jako z pouště na vidinu oázy (tou děravou oponou) se dívej na jiný, onen svět. Vidíš? I les našich dnů odchází do jiné krajiny!
118
DRŽTE
SE SVÝCH HOUSLÍ!
Čím delší pobyt na světě, tím kratší paměť. Ale čas od času v ní přece jen něco vyvstává. Třeba velký spor o to, potřebujeme−li senát, a vzápětí o budovu pro něj. Vzpomínáte? Valdštejnský palác. Oponenti v televizních deba− tách tehdy připomínali, že použitelnost této barokní památky pro horní komoru sněmovny konzultovali poslanci jen s těmi architekty a památkáři, u kterých nečekali žádný odpor, ale naopak ochotný souhlas; při jednání tak bylo opomenuto například Pražské gré− mium. A vtom se jeden z poslanců před kamerou uřekl: „Tam nemají senát rádi!“ Jeho věta mi ve své až odzbrojující mimoběžnosti něčím připomněla naivní politizaci nepolitické sku− tečnosti, jakou předvedl – ovšem v daleko míň pokleslé podobě – kdysi ve školním věku můj syn. Zbavil se po− vinnosti cvičit na housle, a to velmi elegantním ges− tem. Hudební nástroj ho obtěžoval už dlouho a ke vzpouře se bezesporu schylovalo. Svůj velký okamžik však zvolil tak, že mohl počítat se souhlasem, nebo spíš s neprotestováním u rodičů. Učitelé ho nutili vystoupit na besídce k Vítěznému únoru či něčemu podobné− mu, on tedy „praštil“ houslemi – a šmytec. Ta trochu násilná politizace problému se mi koneckonců ani nezdála nemístná. I příslušnému poslanci jsem pro jeho bezelstnost bývala nakloněná; dřívější pokusy o spletité politika− ření či mlžení, jakým se ani on sem tam nevyhnul, by− ly jakoby připozastřeny dobrou vůlí. Teď rouška dobré 119
vůle v mžiku spadla, pan poslanec nasadil nenapo− dobitelně uraženou poslaneckou tvář, v níž se dalo číst, že sice dobře ví, oč jde (pochybnosti se v tu chvíli opravdu týkaly jenom sídla, nikoli vzniku senátu sa− motného), ale k tomu navíc tuší, z čeho tu právě všich− ni nový úřad v duchu obviňují: místo aby se pokusil do− dat svou přítomností lesku nějaké méně vznešené budově, chce stůj co stůj dodat sám sobě lesku bu− dovou! Na našem gymnáziu se hrávalo na výměnu hlav; nej− obávanější pedagogy jsme v představách obdařovali tě− ly či hlavami vypůjčenými odjinud, aby nás to obav zbavilo: nenáležitě sestavené postavy zčistajasna byly k popukání! U řady politiků se výměna vlastní hlavy odehrává na vlastním těle. A ve vší vážnosti a bez le− grace. Kdo tvrdí, že jsme si tyhle lidi zvolili? Znenáhla jsou to kompletně jiní lidé. Jeden z nich, do kterého by to byl předtím také nikdo neřekl, předložil v době války o Valdštejnský palác neveřejnou nabídku Českému PEN−klubu, který sídlíval ve vedlejším křídle v podkroví nad Vald− štejnskou galerií: nebude vystěhován, pokud se do té války nezaplete, tedy pokud si bude hledět svého. Jako− by naschvál nebyla parlamentní podmínka vyjádřena větou „Drž se, ševče, svého kopyta!“, ale – „Držte se svých houslí!“... A věru že nezáleží na tom, jakou měl dotyčný stra− nickou příslušnost, z kterého byl poslaneckého klubu, důležité je jenom, jak důležitě, jak funkcionářsky suve− rénně, ba přímo předlistopadově přednesl svůj návrh, zcela si jist, že nemůže být nepřijat. 120
Nikoli bez souvislosti se mi zde vnucuje další sek− vence z našeho rodinného života. Kde už je ovšem konec mému (v pořadí druhému) milému psu! Tenhle pes uměl rozpoznat „lidi zvláštního ražení“ i pod sebe− důmyslnější přetvářkou, nedal se oklamat žádným ml− žením a výmluvami, vždycky obnažil „zdravé jádro“. Jeho nadpřirozené schopnosti jsme neodhalili hned. Když natrhl bačkoru horlivé domovní důvěrnici vnucující nám praporky do oken, a dovršil tak náš od− mítavý postoj, přemítali jsme, co známého dobráka od kosti na té dámě popudilo. Alkohol z ní netáhl, nave− nek byla v pořádku. Psí záběr byl očividně niternější. Ve chvíli, kdy jednoho občana náš pokojový mazlí− ček zadržel, už řádně přihořívalo. Ten dílčí příběh však vyžaduje jistou epickou šíři. Zkrátka: Přijel k nám pří− tel z Anglie, který navzdory její tehdejší špatné pověsti obdivoval odedávna naši vlast. Toužili jsme mu dopřát vedle půvabů hlavního města i trochu české krajiny. Po turisticky náročném dni jsme dorazili do hotelu, a tu byla místo zamluvených dvou pokojů společná nocle− hárna, místo koupelny umývárna – a právě přestala téct voda. Zneklidněný Angličan se dal ještě uchlá− cholit vidinou dobré české kuchyně. Jenže předkrm se nekonal – došlo pečivo; minutky se nesmažily – per− sonál zmohlo letní horko; pivo neteklo – „zamrzla“ pí− pa. Co by nám tedy aspoň z hotových jídel pan vrchní doporučil, abychom se vytáhli před anglickým hostem? Prý snad jedině anglický rostbíf. Ale kuchyně beztak už „nepracovala“. Místo vedoucího podniku, kterého jsme se z hladu začali dožadovat, nám nabídli knihu stížností. Vtom se to stalo. Rozkřičel se recepční: „Něja− 121
ký pes tam venku nechce soudruha vedoucího pustit z hotelu!“ A vskutku. Náš mazlíček za nohu držel sou− druha vedoucího. Držel vedoucího, nedržel se svých houslí! Odkudpak asi věděl, že potřebujeme zastání? Jeho zásluhou jsme okusili, jak uprostřed bezmoci chutná moc. Později, kdy psí útoky houstly a nadále byly přesně cílené, jsme si už jenom ověřovali nabytou jistotu. Při výběru obětí důsledně trval na stranické příslušnosti. Během společenských setkání, v jakémkoli příležito− stném shluku si po chvíli větření pokaždé neomylně vy− bíral svého člověka. Šel po něm jako nasazený na sto− pu, pach kariérismu některých mu přitom kdovíproč splýval s pachem bytostně hlubokého přesvědčení u ji− ných. Ví bůh, že v naší blízkosti vyslídil a propříště s ná− mi znesvářil každého straníka – snad s výjimkou ztra− cence, který do strany vstoupil v depresi a způsobil si tím poruchy trávení; toho vzal náš pes na milost. Jinak jsme všechno ještě zhoršovali otázkou, kterou jsme postižené častovali, protože se nám pokaždé neodbyt− ně vnutila: „A vy račte být ve straně?“ Začínalo jít do tuhého, nejvyšší čas, aby už přišel převrat! Psi bohužel nežijí tak dlouho jako lidé... Ach ovšem, vím, že dnes, kdy se už nenacházíme pod přehlednou vládou jedné strany, by se orientoval obtížněji. Ale poradil by si. Nedal by se odradit. Zvěděl by, kdo je kdo, a varoval by včas. Nezmátlo by ho vymě− ňování hlav, převlékání kabátů, každému by se dostal pod kůži, vždyť to byl správný kádrovací pes! Ale to už jsme příliš daleko od houslí... 122
HOLOŽÍR Běda tomu kdo přežije svoji zem vždyť co všechno bylo v rukávu této mé krajiny Kuličky z lip a penízky pastuší tobolky Klíčky pramenů Hvězdičky mochen Dnes nám zůstala zahrádka sotva tak pro dva duje si do trub růží z Jericha ale za hradbami má holožír (půdu ožranou na kost) a holoseč (svět−strašáka v poli rukáv prázdný vysypaný) Věděli jsme už zamala že jsou těkavé látky a zmizík Komu však vytěká s dětstvím i místo netoliko čas kam se obrátí Vymýšlet už si vymýšlet snad i sny (Jaké sny Jdeš mi stavět hrad 124
a hledáš písek hlínu Marně kořání rveš Hle papírová země Závistný Veliký Zmizík si s námi chce pořád hrát)
Zpod zahrad
125
