ŽIVOT FERNANDA RIELA, ZAKLADATELE MISIONÁŘŮ IDENTES 2. ČÁST

ÚVODNÍ SLOVO Milí farníci, nastal měsíc listopad, který vnímáme jako čas dušičkový. Přinejmenším na nás věřících je to znát. Mít úctu k zemřelým prozrazuje v člověku jakousi „slabost“, jíţ můţeme říkat inspirace. Obecnou posvátnou inspiraci, včetně inspirace ke svatosti. A tak není divu, kdyţ některý listopadový večer pohne srdcem a víra se zdá být jaksi blíţ. Jakoby ten listopadový večer promluvil ze hřbitovů. Jakpak je to ale s tím hřbitovním klidem, který se během několika dušičkových dní mění v neklid? Nebo se pletu? Je to láska k zemřelým nebo ještě víc? Je to láska a úcta k ţivým za branou smrti? Bůh je Bohem ţivých, ne mrtvých. Nerad bych analyzoval dušičky, ale uvědomuji si, ţe den před nimi je svátek všech svatých, kteří střeţí to, čemu ještě dobře nerozumíme a co očekáváme. Přimlouvají se za posvátnou inspiraci pro nás. A především za samotnou naši svatost. Konec konců, všechno svaté a posvátné k nám přichází jen skrze inspiraci. V tomto ţivotě to ale vidíme prozatím jen jako v zrcadle. Ale i to postačí, aby se vznítily víra, naděje a láska jako jediná brána posvátné inspirace a její svaté cesty. Úzké cesty. Všichni svatí jsou jejím stigmatem, tj. znamením, pro nás všechny. Jsou to ţiví přátelé na věčnosti. Antonín Lukeš, M.Id. ŽIVOT FERNANDA RIELA, ZAKLADATELE MISIONÁŘŮ IDENTES – 2. ČÁST 1. Rodinné zázemí Jak uţ bylo řečeno: Zkušenost Otcova polibku Fernanda k Nebeskému Otci familiárně připoutávala a tak se pomalu rodilo to, co po čase nazval «synovským vědomím». To ho přivedlo aţ k přesvědčení, ţe jeho rodiče ho zde na zemi pouze opatrují. Mohlo by se zdát, ţe to vůči rodičům bylo nevděčné, jenţe to byl právě Nebeský Otec, koho nad svými rodiči viděl. Ostatně právě proto byl Fernandův vztah s rodiči skutečně krásný. Měl dar hravosti, do kterého se rodina často nechávala vtáhnout a byl proto doma jaksi hýčkán. Jak samotnými rodiči, tak i sourozenci a jeho dosud ţijící mladší sestra vzpomíná, ţe kdyţ všichni sourozenci vyvedli něco, za co je matka musela pokárat, tak Fernando vţdycky dostal méně. Zároveň ale Isabel dodává, ţe to všichni ostatní brali jako věc srozumitelnou a samozřejmou. Fernando vyrůstal v laskavém a přirozeném kruhu svých nejbliţších, kde bylo normální, ţe jeden druhému vyčistil boty nebo připravil svačinu do školy. Prostředí domova jej nastálo přiklonilo k dobrotě. Nezměnila to ani humorná epizoda se šťastným koncem. Kdyţ měl asi jeden rok, tak mu babička podávala kousky chleba, rozmáčené ve víně. … K babiččině překvapení se dostavila, no, řekněme intoxikace, a maličký Fernando upadl do kómatu. Zůstal v něm dva dny, a lékaři se obávali nejhoršího. Pak se ale z kómatu probudil, a i přes svůj nepatrný věk vnímal laskavý Otcův pohled, který mu v tu chvíli vdechl «pocit nesmírného štěstí». Babiččina vinná krmě, Fernandovo kóma i jeho probuzení, zní nepochybně úsměvně, ale sám k tomu později řekl: „V té chvíli jsem viděl to, co jsem vídával s familiární důvěrností domova; své hračky, bílou kolébku, …. Měl jsem navíc Otcem vdechnutý pocit štěstí a věděl jsem o tom. Věděl jsem to tak jasně, jak jen člověk můţe v ţivotě něco vědět“. V roce 1932, kdy bylo Fernandovi necelých deset let, onemocněla jeho matka jistým typem 1

ţloutenky a lékaři jí zavedli drén k odtékání sedimentu z jater. Tělo samo však vylučování nebylo schopno, a tak otec celý měsíc odsával hnis skleněnou trubičkou. Fernando svého otce takto kaţdý den viděl, a to se jistě nezapomíná. Ani to nezůstává bez odezvy. Sám jsem Fernanda nikdy neviděl, ale z ţivých vzpomínek spolubratrů vím, ţe mezi jinými výraznými vlastnostmi ho charakterizovala i empatie s utrpením druhých lidí i zvířat. Je ještě jedna chvíle, která ilustruje spiritualitu Fernandova domova. Týká se Tří Králů, kteří ve Španělsku, jak známo, o vánocích přinášejí dárky. Několik dní před explozí občanské války, jeden spoluţák ve škole nahlas říkal, ţe Tři Králové nejsou. Ţe jsou to rodiče, kteří nakoupí dárky, a pak se jen říká, ţe to přinesli Tři Králové. Tak to tehdy onen chlapec prokoukl, jak to prokouknou děti všude jinde. Pro Fernanda to však bylo na tolik velké zpochybnění, ţe se doma zeptal matky. Ta, jak by jistě kaţdý předpokládal, měla za to, ţe je ve věku, aby znal pravdu, a spoluţákova slova potvrdila. Jeho neklid to však nerozptýlilo. Šel tedy za otcem, který ho vyslechl, pak zavolal matku a v její přítomnosti existenci Tří Králů Fernandovi potvrdil. Následujícího dne pak Fernando přišel k „prostořekému“ spoluţákovi a dal mu facku. Důvěra ke Třem Králům v něm rostla a byla stále zjevnější. Jako taková se po čase stala dědictvím institutu misionářů identes. Jednoho dne, uţ jako zakladatel, při jedné řeči k členům institutu na téma Tří Králů řekl: „Věřte ve Tři Krále i v jejich tajemství, protoţe o nich mluví evangelium – předmět naší víry. Není předmětem rozumu, ani síly. Je předmětem víry. Tím chráníte fantazii, do níţ musíte vsazovat vrcholnou pravdu všech pravd. Tou je Nejsvětější Trojice se všemi svatými“. 2. První zájmy Jako kaţdému malému chlapci se i Fernandovi líbili vojáci. Chtěl také být vojákem, ale netrvalo to dlouho. Zajímal se o všechno moţné. Pokukoval po letadlech, po doktorech, ale za zmínku stojí, ţe chtěl být také truhlářem a později uţ celkem váţně i designerem nábytku. Za designem se skrýval jistý talent ke kresbě a malbě, který v něm objevil hlavně jeho otec. V obchodě jednoho antikváře si prodejem obrázků i přivydělával. Pak ale výtvarnictví zanechal, protoţe jak sám říkal, «na Velázqueze nedosáhne». Potom přišla občanská válka 3. Občanská válka Asi měsíc před jejím vypuknutím Fernando přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Skutečný poţár války ještě neplál, ale zároveň nebyl ani mír a narůstající agrese pouličních nepokojů uţ počítala mrtvé. Po mši s prvním přijímáním tehdy celou rodinu pronásledovala parta revolucionářů, kteří zajišťovali adresy lidí vycházejících z kostelů a s postupující atmosférou války docházelo stále častěji i k fyzickým napadáním. Rodina tehdy přijela do kostela autem a revolucionářům se jí tak podařilo ujet. Domů se poté musela vrátit inkognito, utajeně. „Oficiálně“ válka začala 18. července 1936 a na obou stranách zanechala nesmazatelné stopy barbarské nenávisti. Fernando vzpomínal, ţe cítil blízkost smrti kaţdý den. Současně si ale uvědomoval moţnost či spíše příleţitost mučednické smrti. Chápal ovšem, a to je třeba ocenit, ţe «mučednictví potřebuje vraha». Zkušenosti těchto dní se odráţí v jedné z jeho krátkých vzpomínek, kterým dal jméno «legendy»: „V Tebe, Otče, vkládám naději, ţe nikdy ve svých myšlenkách nebudu uvaţovat o smrti 2

druhého; zároveň Tě prosím za odpuštění pro bolest, i tu nejmenší, kterou jsem mohl způsobit bliţnímu. Nechci, Pane, myslet ani na legitimní obranu ţivota, pro kterou by někdo trpěl nebo kvůli mně zemřel: Ty jsi Bůh ţivých, ne mrtvých“. Kaţdodenností války byla, jak sám říká, „dickensovská mizérie“, které předsedala intolerance, tíseň, napětí, brutalita, černý obchod, strach a beznaděj, spolu se ztrátami tisíců lidí. Nelze při tom opomenout vše prostupující znamení poráţky a bolesti, které se vrylo do kaţdé tváře. To všechno do hloubky a na dlouho poznamenalo celou společnost. Rodina tehdy bydlela ve sklepě jakéhosi domu spolu s dalšími rodinami, kde nakonec všichni dostali svrab a další nemoci z nouze. Hlavně ale z hladu, ţízně a kaţdodenního zoufalého boje o potraviny. Několikrát se nad jeho mladší sestrou vojáci ustrnuli a dali jí kousek chleba. Jinak si ale museli pomáhat, jak se dalo. A někdy i vychytralostí. Po většinu dní však tehdy neměli co do úst. Jestli uprostřed toho všeho někdo myslel na budoucnost, tak jen na jídlo a konec války, pokud se ho doţije. 3.1 Nebeský Otec za hladu Budoucnost adolescenta Fernanda tenkrát nikdo nemohl vidět v zakládání řeholního institutu. Jenţe násilí, nemoci a hlad ho od Nebeského Otce neodvedly. V 60. letech, v jednom dopise papeţi Pavlu VI., psal o svém „egoismu“ při hledání potravin: „…Prosil jsem Otce, aby mi seslal smrt. Jen v ní jsem pro sebe viděl vysvobození. Tak se i stalo. Smrt od té chvíle byla mojí potravou. Otec se mě tehdy zeptal: «Řekni mi synku, kým jsem pro tebe?» Odpověděl jsem: «Ty jsi pro mne můj Tatínek, let ptáka, síla lva, hbitost tygra, pohlazení svatozáře, průzračnost řeky, majestát hromu, energie blesku, vůně růţového lístku...». … Náhle se mne zmocnil studený pot, a beznaděj. Cítil jsem, jak ztrácím pohyblivost i řeč a můj hřích sobectví mně pohnul k výkřiku: Vezmi si mne! Chci zemřít! Takto ze mě Otec tahal hrozivý osten zraňující dětství, které mi svěřil“. 3.2 Opět otázka mučednictví a modlitba «Sacra Martirial» Přibliţně v tomtéţ období se mu dostala do rukou kniha prvních mučedníků jménem Fabiola. Byly to příběhy mučedníků, včetně chlapců jako byl Tarsicio, které Fernanda pro mučednictví nadchly. Jeho duchovní zaloţení bylo svobodné od rozumářských komplikací a pochybností. Víra v Nebeského Otce, v zázrak, v moc milosti a v tomto případě v moc milosti k mučednictví, v něm byla prostá, nekomplikovaná a stála nad pochybnostmi. Komplikace a pochybnosti jako něco, co jde proti důvěřivosti a přirozenosti jeho synovského vědomí. Patnáctiletý chlapec fyzickou bolest samozřejmě zná, ani nemusí být válka. Fernando věděl, jak by mučednická oběť bolela. Nebyl troufalý. Přesto se v něm tehdy natrvalo usadila myšlenka na mučednickou smrt, která si stále ţádá odpověď. Výsledkem byl slib napsaný jeho vlastní krví na kousek plátna: „Nemohl jsem si smrt vybírat, ani jít někam, kde bych byl zabit, protoţe by se kdosi dopustil vraţdy. Přesto však, od té chvíle měl být můj ţivot neustálým umíráním: «abych neustále ţil v Tobě a pro Tebe». Ke Kristu vznesená ţádost, aby mi udělil mučednickou důstojnost, se vyčerpala. Tehdy jsem se řízl do ruky a krví na kousek látky napsal «sacra martirial», která mi bila v prsou: 3

«Slibuji Tobě, Pane, ţít a předat evangelium obětí mého ţivota a mé pověsti, věren největšímu svědectví lásky: zemřít pro Tebe». Tato modlitba «Sacra Martirial» později přešla i do liturgie Institutu misionářů a misionářek identes, kteří se ji ve stanovené chvíle modlí. Pokračování příště. POZVÁNKA NA MŠI SVATOU Tohoto postupného seznamování farnosti s ţivotem Fernanda Riela vyuţíváme i k jednomu předběţnému zvláštnímu pozvání. Fernando zemřel 6. prosince 2004 v New Yorku, tedy před šesti lety. A to je právě předmětem pozvánky, kterou Vás všechny srdečně zveme k účasti na mši svaté, která bude slouţena na jeho památku v úterý 6. prosince v obvyklou hodinu, tedy v 17:30 hod., v kostele Narození Panny Marie v Michli. Misionáři a misionářky Identes VOLBY DO FARNÍ RADY Milí farníci, plánované volby do farní rady proběhnou v neděli 20. listopadu, po kaţdé mši svaté. Do té doby doufáme, ţe se najde dost vhodných kandidátů, ochotných farnosti pomáhat hlavně ve věcech ohledně pastorace, které farář musí konzultovat. K první schůzce rady bychom se poté sešli ve čtvrtek 1. prosince po mši svaté na faře. Předem děkuji za Vaši ochotu k pomoci. P. Antonín Lukeš, M.Id. POZVÁNKA NA MOTUS CHRISTI „Každý pro svoje spojení s Kristem je povolán k životu“ (1 Kor 15,22b) Jak moţná uţ víte, Motus Christi je pojmenování pro duchovní cvičení, které připravují misionáři identes v Michli pro mladé lidi (orientačně 18 – 30 let). Jejich zaměření je: osobní konverze a vztah s božskými Osobami Kaţdá, i „nepatrná“ zkušenost s boţskými Osobami, dělá člověka vnímavějším pro vůli Boţí a nejinak je tomu i při Motus Christi. Zejména Vás mladší, kteří vnímáte naléhavý vnitřní hlas Vaší duše a kladete si otázku o svém ţivotním povolání, srdečně zveme k dvoudennímu Motus Christi. Datum konání: od 25. do 27. listopadu 2011 Místo: Fara v Praze 4 – Michli, Baarova 52/23 Strava a nocleh jsou zajištěny, spacák a karimatku s sebou. Cena: 100,- Kč na den. kontakt: 241 485 428, 728 791 472, 721 080 740, [email protected] Těšíme se na vás. P. Antonín Lukeš, M.Id. 4

ADVENTNÍ BAZAR V NAŠÍ FARNOSTI Je listopad a na jeho konci nás čeká tradiční Adventní bazar na Habrovce. Sejdeme se na 1. adventní neděli, tj. letos 27. 11. 2011. Co obnáší takový adventní bazar pro celou farnost? To, ţe farníci nejdříve přinesou vše, co jim doma přebývá a pro co uţ nemají sami upotřebení. Takové a jiné věci do bazaru můţete přinášet jiţ celý týden před bazarem a zanechat je v sakristiích obou kostelů nebo v sobotu 26. 11. mezi 13 a 16 hod přímo v sále na Habrovce. Co všechno se můţe přinést? Porcelán, sklo, věci do domácnosti, ubrusy, dečky, záclony, dekorativní předměty nejrůznějšího druhu, roztodivné svatební a narozeninové dary, biţuterie, obrázky, knihy, časopisy, gramodesky, CD, DVD, hračky a hry, oděvy (pro všechny věkové kategorie), obuv, sportovní potřeby. Dále náš adventní bazar znamená, ţe nejlépe všichni farníci, ti michelští i ti habrováčtí, se pak přijdou podívat, nakoupit, setkat během celého dopoledne a ještě i odpoledne na první adventní neděli do sálu na Habrovce. Ale při bazaru na Habrovce nemusíte jenom doplnit svou domácnost. Jako všechny roky předešlé i letos bude otevřen koutek s občerstvením. Za to, ţe kaţdý rok přetéká sladkými i slanými dobrotami, vděčíme nám všem. A proto i letos opět prosíme o napečené dobroty. Přineste prosím ty úţasné bábovky, vánočky, záviny, perníky a koláče (kremrole a šátečky nevyjímaje), jakoţ i slané pečivo či jiné slané pochutiny. Za vše budeme velmi vděčny. Vše, co se neprodá, pak odebere Diakonie Broumov. I letos ať platí, ţe bazar je nejen místem prodeje, ale především setkáním farníků. Prosíme muže ochotné pomoci při chystání i uzavírání bazaru: v sobotu 26. 11. ve 13 hodin budeme stěhovat stoly a ţidle v sále, v neděli 27. 11. po skončení bazaru cca v 16 hod budeme uklízet po bazaru (stěhování lavic, stolů, a ţidlí, balení neprodaných věcí). Kdo z muţů by měl také čas v dopoledních hodinách v pondělí 28. 11. na náklad neprodaných věcí do auta Diakonie Broumov, ať se mi ozve na telefon 777 550 805 anebo na email [email protected]. Zatím není určený přesný čas odvozu věcí, všechny, kdo se mi přihlásí, budu aktuálně informovat. Pavlína Muzikářová VZPOMÍNKA NA VĚRNÉ ZEMŘELÉ Zemřelé vzpomínáme 2. listopadu. Ale můţeme na ně vzpomínat i ve výročí jejich úmrtí. To si pamatujeme v rodině. Ve farní rodině si vţdy nepamatujeme na naše farníky, kteří uţ odešli na druhý břeh ţivota a spí dnes spánkem pokoje. Připravuji proto diář, kde u daného data by byli napsáni ti, kteří v daný den odešli na věčnost. Byl by tam rok úmrtí, příjmení, jméno, stáří. Diář by byl vzadu v kostele (zatím jen na Habrovce), otevřený na dané datum. Postupně by se doplňoval i zpětně, podle Vašich informací. Katolické kalendárium svátků světců bude nutno doplnit ručně. Vzadu v diáři je abecední seznam, kam by se zapsalo příjmení, jméno, datum a rok úmrtí, stáří. To by slouţilo jako index pro vyhledání dané osoby v diáři. Pro naše VIP, tedy kněze, jáhny a 5

dobrodince farnosti, by bylo napsáno i datum a rok narození, abychom na jejich narozeniny nezapomněli. Mohou tam být zapsána i význačná data farnosti, postavení a vysvěcení kostela apod. V diáři by byla přilepena obálka, kam by bylo moţno dávat informace pro zápis, ale také sdělení, jak lépe vést tento diář. Děkuji za spolupráci. Karel Loula

BENEFIČNÍ KONCERT CHARITY ARCIDIECÉZNÍ CHARITA V PRAZE si Vás dovoluje pozvat na tradiční Tříkrálový benefiční koncert, který se bude konat ve čtvrtek 5. ledna 2012 v 19 hod. ve Stavovském divadle. Český komorní orchestr s dirigentem Andreasem Weisserem a chlapecký sbor Pueri Gaudentes uvedou: Benjamin Britten – Chvála koled (pro dětský sbor a harfu – výběr) Carl Orff – Carmina Burana (výběr) a další Vstupenky stojí 400, 700 a 1.000 Kč. Objednávejte e-mailem na adresu [email protected] nebo u Ivany Zelinková (tel. 606 823 714). Výtěţek benefičních koncertů bude věnován zejména na projekt Odstranění podvýţivy matek a dětí v Ugandě.

DISKUZNÍ VEČER Přijďte na diskusní večer „Adoptoval jsem tři čínské holčičky“ nad novými cestami k obnově kultury ţivota s Greggem Cunninghamem. Bude 24. října 2011 v 18 hodin v kostele Panny Marie, Královny míru, Ve Lhotce 36, P 4. Gregg Cunningham je bývalý zpravodajský analytik Pentagonu, který v roce 1991 zaloţil v Kalifornii organizaci Centrum pro bioetickou reformu, která má pobočky po celém světě. Překlad zajištěn. Zvou sdruţení Stop genocidě a Hnutí Pro ţivot ČR.

FARNÍ POUŤ 2011 Podzimní pouť nás zavedla na tři různá místa. Kaţdé je něčím zvláštní. Ráno v 7.30 vyjíţdíme směr Mohelnice na Jizerou. I kdyţ počasí bylo pochmurné a chvílemi pršelo, nálada poutníků byla výborná, jako vţdy. V Mohelnici je malý románský kostel Nanebevzetí P. Marie. Duchovní správce z Mnichova Hradiště nám krátce pověděl o historii tohoto kostelíka. Jsou zde pouze dvě mše svaté za rok. A tak byl potěšen, ţe vidí tento kostel zase jednou plný. My zde slavíme svoji poutní mši svatou s Otcem Antonínem. Další cesta směřuje přes Bělou pod Bezdězem, Doksy a Úštěk do Litoměřic. V Litoměřicích je volný čas na jídlo a prohlídku města, které je od roku 1978 6

památkovou rezervací. V 10. století na Dómském pahorku stálo hradiště a v r. 1057 zde byla zaloţena kapitula. Od 14 hod. máme zajištěnu komentovanou prohlídku Katedrály sv. Štěpána. Ta nemá vlastní věţ. Od r. 1889 je vedle přistavěna novorenesanční zvonice. Na Dómském náměstí je také objekt kněţského semináře, biskupství a kanovnické domy. Z katedrály jdeme na místní hřbitov, kde je hrobka biskupů a kanovníků. Z Litoměřic jedeme směrem na Mělník. Na okraji Neratovic je obec Libiš, jejíţ gotický kostel sv. Jakuba je naším dalším cílem. Tento kostel za reformace připadl utrakvistům. Ti zabílili všechny fresky. Po r. 1948 byly fresky odkryty a jsou ve velmi dobrém stavu. Vedle kostela je dřevěná zvonice se 2 starými zvony (snad z 15. stol.). Pouť byla opět velmi dobře připravena díky Lukášovi. Pan řidič také vše zvládnul na výbornou. Kolize nastala aţ na magistrále v Praze, kde byl zastaven provoz z důvodu manifestace. A tak jsme zbytek cesty dojeli metrem. Všichni se těšíme na další pouti. Jan Dostál

JAK MLUVIT S DĚTMI Pěkný den všem! S radostí Vám mohu oznámit, ţe byla vydána hodnotná kniha MUDr. Ilony Burdové s názvem Jak mluvit s dětmi o sexu, manţelství a rodičovství. Kniha má 144 stran a její doporučená cena je 119,- Kč.

7

Anna Brychtová, VORP

Milé děti, v dnešním biblickém příběhu uslyšíme o krásném příkladu pěstování vztahů mezi příbuznými, především pak vztahu tchyně a jejích snach. Jsou to získané vztahy. Na příkladu Rút a Noemi můţeme vidět, ţe takový vztah můţe být stejně hluboký jako vztah vrozený, který máme se svými rodiči. Váš Sedmikrásek ČTENÍ Z BIBLE PRO DĚTI NOEMI A RÚT TRPKÝ ČAS NOEMI Rút 1, 1-13 V době soudců ţila v judském Betlémě ţena jménem Noemi. Ona i celá její rodina uctívali Boha. Za času neúrody a hladu však musela s manţelem a dvěma syny odejít do Moábu. Tam Noemi muţ zakrátko zemřel a ona zůstala na výchovu synů sama. Vedla je tak, aby i oni ctili pravého Boha. Oba synové se později oţenili s moábskými dívkami. Našli si hodné ţeny a Noemi je měla ráda jako vlastní dcery. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Ţili ve vzájemné shodě a úctě. Po deseti letech zemřeli také oba Noemini synové. Noemi tak zůstala bez muţe i bez dětí. Ale sama nezůstala: ţádná ze snach totiţ neodešla, naopak, obě jí pomáhaly jako vlastní matce. Ţivot opuštěné ţeny je těţký a smutný. Noemi toho chtěla své snachy ušetřit. Zavolala Orpu i Rút a řekla jim: „Slyšela jsem, ţe v zemi, odkud jsem přišla, uţ není hlad. Vrátím se tam. Vy se také vraťte do svého domova. Rodiče se o vás postarají. Byly jste hodné na mé syny i na mne. Ať vám Bůh dá, abyste zase našly muţe.“ Políbila je na rozloučenou. Ale snachy se rozplakaly a řekly jí: „Ne, chceme jít s tebou ke tvému lidu.“ Noemi jim domlouvala: „Vraťte se! Proč byste šly se mnou? Já vám nemohu najít manţely. Nehleďte na mne. Jsem uţ stará a můj úděl je příliš trpký.“

NOEMI A RÚT Rút 1, 14-22 Noemi své snachy velmi milovala a měla by je ráda u sebe. Jenţe to by pro ně nebylo dobré a 8

ony to věděly. Znovu se rozplakaly. Orpa pak řekla Noemi: „Udělám, jak si přeješ. Odejdu k rodičům.“ Noemi ji objala a políbila. Obě věděly, ţe uţ se víckrát neuvidí. Pak Orpa odešla. Rút však odmítla odejít. Noemi by vlastně měla být šťastná, ţe s ní chce zůstat. S kaţdým rokem bude stále víc potřebovat, aby jí někdo poslouţil. A přece to odmítala, protoţe věděla, ţe to není to nejlepší, co si přát pro Rút. Proto je Noemi přemlouvala: „Vrať se také domů!“ Rút však prostě odpověděla: „Ne, ty jsi teď má matka. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Zůstanu s tebou, dokud nás smrt nerozdělí.“ Noemi viděla, ţe Rút se pevně rozhodla a přestala ji přemlouvat. Vrátily se spolu do Betléma. Kdyţ tam přišly, navštívilo je mnoho lidí, kteří Noemi pamatovali z doby před jejím odchodem. Noemi jim vyprávěla, co ji potkalo, jak ztratila muţe i oba syny, a ţe se vrátila se snachou Rút. V té době právě začínala sklizeň ječmene.

RÚT A BÓAZ Rút 2, 1-22 Rút se starala o Noemi a jejich chudou domácnost ze všech sil, a přece ţily z ruky do úst. Jednoho dne řekla Rút: „Nemáme uţ co jíst. Ale je čas ţní, a tak půjdu na pole a uvidím, zda mi tam někdo dovolí, abych sbírala zapomenuté klasy.“ Náhodou Rút přišla na pole, které patřilo Bóazovi, jenţ byl z rodiny zemřelého Noemina muţe. Sbírala tam pilně klasy a ani nevnímala, ţe na ní spočívá čísi upřený pohled. Ten, koho tak zaujala, byl Bóaz, vlastník toho pole. Neznal ji, a tak se na ni přeptal svého sluţebníka. Dozvěděl se, ţe je to Moábka, která sem před nedávnem přišla se svou tchýní Noemi, o kterou se pěkně stará. Teprve teď Rút pocítila, ţe se na ni někdo dívá. Bóaz k ní přistoupil a laskavě řekl: „Zůstaň na tomto poli, jak dlouho chceš. Přidrţ se mých děveček, abys tu nebyla sama. Kdybys něco potřebovala, moje sluţebnictvo ti pomůţe.“ Tak milé přijetí Rút nečekala. Zeptala se: Čím si zaslouţím tvou přízeň?“ Bóaz jí řekl: „Slyšel jsem, co jsi po smrti svého muţe učinila pro svou tchyni. Proto ti i já chci pomoci.“ Rút pilně a nerušeně pracovala celý den. Podařilo se jí nasbírat plný koš klasů. Bylo toho víc, neţ s Noemi potřebovaly. Kdyţ večer přinesla výtěţek své celodenní práce domů, Noemi překvapeně zvolala: Rút! Na kterém poli jsi nasbírala tolik klasů?“ Rút odpověděla: „Byla jsem na Bóazově poli. To je velmi laskavý a hodný člověk. Dovolil mi sbírat klásky na svých polích, kdykoli budu chtít.“ Po mnoha letech se Noemi šťastně usmála: „Rút, ty to nevíš, ale Bóaz je z mého příbuzenstva. Chce-li se o nás starat on, pak nám Bůh začíná ţehnat.“ 9

RÚT SE STÁVÁ BÓAZOVOU ŽENOU Rút 2, 23 – 4,22 Po celou dobu sklizně chodila Rút paběrkovat na Bóazova pole. Jednoho dne, kdyţ se ţně chýlily ke konci, řekla Noemi: „Rút, jsi mladá a hezká. Proč by si tě Bóaz nevzal za ţenu? Našla bys tak oporu a domov, kde by ti bylo dobře.“ Rút souhlasila a Noemi jí pověděla svůj plán. „Dnes v noci bude Bóaz převívat ječmen na mlatě. Běţ tam, a aţ si lehne, lehni si k jeho nohám.“ Rút udělala vše podle Noeminy rady. O půlnoci se Bóaz s leknutím probudil. „Kdo je tu?“ vykřikl. Kdyţ však viděl, ţe u jeho nohou leţí ţena, tišeji se zeptal: „Kdo jsi?“ Rút odpověděla: „To jsem já, Rút. Přišla jsem tě poţádat, abys byl mým zastáncem.“ To řekla, protoţe v městě ţil ještě jiný příbuzný, který by měl být první jejím zastáncem. Bóaz se na ni zamyšleně podíval: „Vrať se klidně domů, Rút. Postarám se o tebe.“ Zůstala u něj do svítání a neţ odešla, nasypal jí Bóaz do velkého šátku šest měr ječmene. Bóaz se hned ráno pustil do zařizování záleţitosti s druhým příbuzným. Podařilo se mu domluvit s ním postoupení práv bliţšího příbuzného. Tak mohl brzy oznámit starším ve městě, ţe podle izraelských zákonů kupuje od Noemi všechno, co patřilo jejímu muţi a jejím synům a ţe si bere za manţelku Rút, aby zůstalo zachováno jméno jejího zemřelého manţela. Všichni starší Bóazovo rozhodnutí schválili. Tak se Rút stala Bóazovou ţenou. Narodil se jim syn, kterému dali jméno Obéd. Noemi měla ze svého vnuka nesmírnou radost. Přijala ho jako Boţí dar, jako Boţí ujištění, ţe nezůstane ani ve stáří bez pomoci. S láskou se o něj starala. Obéd vyrostl v dobrého muţe. Miloval Boha a poslouchal jeho zákony. Také jeho syn Jišaj uctíval jediného Boha. Jišajův syn se jmenoval David, a stal se slavným izraelským králem. Bóaz a Rút tedy byli praprarodiči velkého krále. zdroj: http://deti.vira.cz/Bible-pro-deti

KONFRONTACE „Konfrontace má v mnoha kulturách špatnou pověst a pokládá se za neţádoucí. Česká kultura k nim patří plnou měrou. Češi se bojí nejen konfrontace, nýbrţ i těch, kdo se konfrontace nebojí. Oni je totiţ vyrušují z bezpečné anonymity, uvádějí v riziko a v nepohodu. Stavějí je do situací, v nichţ by za sebe museli rozhodovat, někomu či něčemu stranit, projevit jednomu či druhému loajalitu. Nutí je k jednoznačné volbě. To všechno je strašně bolí. Mnohem raději věci nechávají tak, jak jsou: času, vývoji, osudu. Pak remcají, 10

potajmu, vyhýbavě, uhýbavě, za zády, nasraně. Ţe se nic neděje. A kdyţ se děje, ne tak, jak by mělo. Tím se uvádějí do bezmocnosti. Protoţe jim chybí jasnost cíle, často se vzdávají, ještě neţ začali. Protoţe jim chybí loajalita, nedokáţou se vystříhat úskočnosti, vypočítavosti, zrádnosti, záludnosti, zákeřnosti. Často se těší tím, jak vyzráli na někoho, kdo na ně spoléhal, kdo jim chtěl pomoci, kdo se za ně o něco rval. Byl prý moc konfrontační, zavinil si to sám. Proto se taky česky nedá napsat velké světové drama. Drama je totiţ samá konfrontace. Konfrontovat znamená čelit. Stavět se čelem, přímo, nevyhýbavě. Tváří v tvář. Podívat se na věci zblízka a zeptat se, proč jsou, jak jsou a zda by mohly být jinak. Neklopit oči, neschovávat se do kouta, za někoho jiného. Nebát se nebezpečí. Nebo se ho bát, ale přesto do něho jít. Přijímat riziko. Svět bez rizika je nudný, šedivý, ušlápnutý. Dokud se nekonfrontujeme s překáţkami, nedá se zjistit, co je a co není moţné. Limit moţností se zjistí teprve tehdy, aţ párkrát přestřelíme. Opakem konfrontace je přešlapování kolem horké kaše, bojácnost, předposírání. Výsledkem je bezmocnost a bída. Jako kaţdá jiná dovednost, schopnost konfrontace se dá naučit, pěstovat, posilovat, tříbit. Jestliţe se nepěstuje konfrontační schopnost, automaticky se pěstuje bojácnost a bezmocnost. Konfrontaci se potřebujeme učit také proto, ţe s sebou nese několik úskalí, která se musíme učit poznávat. Jedním je konfrontace s chybným terčem – s někým, od něhoţ konfrontací nemůţeme nic získat, protoţe k tomu není kompetentní. Druhým je konfrontace v nevhodnou dobu – okolnosti a podmínky neuzrály do situace, v níţ konfrontovaný musí nebo přinejmenším můţe ustoupit nebo vyhovět. A třetím je setrvačnost, která nám někdy znemoţňuje zastavit, kdyţ uţ jsme konfrontaci vyhráli, a můţe oslabit či dokonce i negovat jiţ dosaţený výsledek. Ke konfrontaci je zapotřebí energie zvané troufalost. Troufalost potřebujeme ke kaţdému činu, ke kaţdému pohybu, ke kaţdé změně. Troufalost má charakter veskrze pozitivní. A to i bez ohledu na to, ţe konfrontovaným, jimţ je konfrontace nepříjemná, nebo nekonfrontovaným, které konfrontace vyrušuje z pohody, se jeví negativně, takţe ji pojmenovávají slovy jako drzost a nestoudnost. Naopak ti, kdo vědí, ţe bez konfrontace se nic nehýbe a bez pohybu se nic nemění, si jako partnery a spolupracovníky vybírají právě lidi troufalé, a jen těm předávají odpovědnost a kontrolu. Troufalost jedněch dokáţe motivovat i ty bojácné k občasné troufalosti, ve známém „efektu sněhové koule“, kdy jeden svou troufalostí inspiruje druhého, aţ vznikne skupina, které se najednou dnes zdá moţné, co se jim jako jednotlivcům včera zdálo nemoţné. Nejtroufalejším záznamem troufalosti, jaký byl kdy napsán, je ţádost Mojţíše a Árona k faraonovi: „Hospodin ti vzkazuje: ,Propusť můj lid …´. (Ex 5-12)“ Z knihy Benjamina Kurase (*1944, v r.68 emigroval z Čech do Anglie a v r.1974 konvertoval k ţidovství) -jt11

LAZAR A BOHÁČ V kultuře přebytku lidé nutně neztrácejí touhu konat dobro. Je to ještě horší. Uţ ani dobro nerozpoznají. Stávají se duchovně slepými. Nepoznali by pravé morální dobro, i kdyby je měli před očima. V osmdesátých létech zaplavila Spojené státy hrozivá aristokratická mentalita. Kdyţ jsem v šedesátých létech prodělával formaci, nikdy bych nemohl mluvit způsobem, jakým někteří lidé mluví dnes. Dělat rasistické poznámky namířené proti jiným etnikům, dělat si legraci z chudých je dnes v rozjeté americké společnosti docela normální. Je to duchovní slepota a je to naprosto špatné. Znamená to, ţe lidé uţ vůbec nepoznávají Krista. V biblickém příběhu přitom onen boháč nepronásledoval chudáka Lazara vědomě (viz. Lk 16,19–31). On ho nevyhodil ze dveří. Příběh dokonce ani neříká, ţe by byl příčinou Lazarovy chudoby. Zlo toho bohatého muţe, o kterém Jeţíš vypráví onen hrozivý příběh, tkví jednoduše v tom, ţe si boháč prostě ničeho nevšiml. On není zlovolný, ničemný nebo nutně arogantní či nízký – on si jen není ničeho vědom. Boháč Lazara nikdy nezpozoroval, neboť jeho zájem se soustředí na prestiţ, komfort, konzum. Byl to „bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval“ (Lk 16,19). Za to byste ţádného člověka nevsadili do vězení! Nedělal nic „špatně“, nicméně příběh ho vsazuje do „trápení podsvětí“. Proč? Je to zvláštní vlastnost nenasytnosti: čím víc máš, tím víc chceš. Zeptej se bohatých, zda byli kdy spokojeni. Pořád jen: chci víc! Úroveň rafinovaného zaopatřování této země roste kaţdým desetiletím. Naše restaurace, hotely, auta jsou stále lepší a lepší a my jsme si na to zvykli! Je obtíţné vracet se zpět. A neznamená to jednoduše, ţe čím víc máme, tím víc chceme. Konečná odpověď (ironicky, ale nikoli překvapivě) zní: tím méně to uspokojuje. Čím víc máš, tím víc chceš a tím méně to uspokojuje. Jak rafinovaná a bezúčelná forma mučení! Z knihy Richarda Rohra:

Letting Go: A Spirituality of Subtraction -jtŠTĚSTÍ NENÍ V MNOŽSTVÍ…

Příběh náčelníka Ralpha Náčelník Ralph je šedesátník, kterého zvolili do svého čela Indiáni z ostrova Vancouver v západní Kanadě. Do své funkce byl zvolen – nezískal ji tedy dědičně po svých předcích. Lidé si ho vybrali pro jeho osobní vlastnosti. Tento člověk mi vyprávěl příběh o tom, co proţil během svého dospívání. „Ţivil nás Tichý oceán. Kaţdoročně připlouvala obrovská hejna lososů. Všichni jsme se 12

těšívali, jak vyplujeme na člunech a budeme je lovit. Lososi byli naší zimní potravou. Jednoho roku jsme vypluli časně z rána – ve člunu byl otec, moji dospívající bratři a já. Ryb bylo tolik, ţe během několika málo hodin byl člun plný lososů. Museli jsme se vrátit. My tři bratři jsme z toho byli nadšení a rychle jsme vykládali lososy z lodi, protoţe jsme chtěli znovu vyplout a nachytat ještě další.“ Náčelník Ralph pokračoval: „Kdyţ jsme otci řekli, ţe jsme připraveni znovu vyplout, řekl: ‚Ne, uţ jsme skončili.‘ Ptali jsme se proč. Věděli jsme, ţe bychom mohli nalovit ještě spoustu ryb! Otec ale odpověděl: „ Ne, uţ máme dost. Musíme tam ryby nechat i pro jiné." Následující dva dny jsme pomáhali dalším příslušníkům našeho kmene opravovat sítě, aby si i oni mohli nalovit dostatek ryb na zimu. Dobře si na to vzpomínám.“ Co sytí lidskou duši... Tento příběh se mi z mnoha důvodů velmi líbí. Mladí dospívající chlapci zaujali postoj, který bývá typický, kdyţ jsme na začátku svého ţivota. Jsme rozhodnuti nalovit tolik ryb, kolik jen dokáţeme. Domníváme se, ţe naše štěstí spočívá v co největším počtu záţitků nebo v mnoţství majetku, který nashromáţdíme. Později – někdy naneštěstí aţ příliš pozdě – zjistíme, ţe skutečným nasycením lidské duše je láska, sluţba a ţití pro nějaký vyšší smysl. Ralphův otec věděl, ţe ţije ve vypůjčeném světě. Bylo důleţité udělat si dostatečné zásoby na zimu, ale je rovněţ důleţité nehromadit více, neţ potřebujeme. Ryby nepatřily jeho rodině, dokonce ani jeho kmeni. Byly vypůjčené od minulých generací a kmeni byly propůjčeny, aby je zachoval pro generace příští. Domnívám se, ţe to nejdůleţitější, co otec učil své syny, nebyla technika rybaření. Učil je, ţe dávat druhým nám poskytuje to největší potěšení, jaké lidská bytost můţe zakusit. Týden poté, co mi náčelník Ralph vyprávěl svůj příběh, jsem se dočetl v novinách, ţe osmdesát procent světového rybolovu je na pokraji zhroucení. Lovíme v mořích a nemyslíme přitom na budoucí generace. Přitom si neuvědomujeme jednu zásadní věc: kaţdý jednotlivec můţe najít větší štěstí, pokud svým ţivotem slouţí vyššímu dobru. Domnívám se, ţe totéţ platí pro celé lidské pokolení (pro společnost). Pokud se nějaká generace soustředí na hromadění věcí a zvyšování pohodlí, místo aby sledovala vyšší záměr, pak – podobně jako je tomu v případě jednotlivce – ztrácí svou vitalitu. Pokud se společnost nebo jednotlivec soustředí na potřeby „niţšího já“, tedy na luxus, hmotný majetek a osobní štěstí, má sklon k úpadku. Pouze kdyţ se soustředíme víc na druhé neţ na sebe - na to, abychom následující generaci předali lepší svět, objevujeme hlubší smysl. Propojení s něčím, co nás přesahuje a co jediné dodává životu smysl Jeden ze závěrů, k nimţ jsem na základě rozhovorů s mnoha moudrými lidmi dospěl, zní: V ţivotě nás čekají dva velké úkoly – najít sebe sama a ztratit sebe sama. Sami sebe nacházíme tím, ţe nalezneme smysl svého ţivota a jsme pak věrní sami sobě. Najít sebe sama ale nestačí – musíme sebe sama rovněţ ztratit. Neexistuje lepší způsob, jak ztratit sebe sama, neţ zasvětit svůj ţivot dávání. Jde o rozhodnutí, ţe zanecháme svět lepší, neţ jsme ho nalezli. 13

Pochopil jsem, ţe pokud dáváme více, neţ bereme, cítíme propojení s něčím, co nás přesahuje a co dodává našemu ţivotu smysl. Naslouchal jsem mnoha lidem, jejichţ ţivot se chýlil ke konci - a nemohl jsem si nevšimnout, ţe jsme všichni součástí řetězu ţivota, který je větší, neţ si uvědomujeme. Kdyţ vstupujeme do světa, máme dojem, ţe jsme sami a ţe náš ţivot je důleţitější neţ jakýkoli jiný. Tento postoj postupně přehodnocujeme, pokud pochopíme, ţe skutečné štěstí nalezneme pouze tehdy, vzdáme-li se svého já a přestaneme-li se soustředit sami na sebe. Dle knihy Johna Izza Pět tajemství, která musíte objevit dříve, neţ zemřete, kterou vydalo nakladatelství Návrat. Několik dalších kapitol viz. www.vira.cz. Převzato z www.vira.cz -jt-

KAREL ČAPEK O SV. VÁCLAVU Ne, ţe bych mohl čímkoliv rozhojnit naše vědomosti o vévodovi české země; ale stalo se kdysi jedno zjevení, o kterém bych vám chtěl dát opoţděnou zprávu. Bylo to za války (první světové - pozn. redakce), v jedné z nejsmutnějších a nejtěţších zim; tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno, a jen s námahou jsme v sobě udrţovali malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje. (Jak je to dávno, Boţe, jak je to dávno!) V takových dobách se člověk ohlíţí po znameních; i hledal jsem za jednoho nedělního odpoledne - bylo to právě kolem vánoc jako teď - nějaké znamení na temném a sirém Hradě praţském. Svatý Vít byl kupodivu otevřen; bylo tam šero jako teď, jen maličko lidí se modlilo ve zšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení. A tu se otevřely ţelezné dveře kaple svatováclavské a z nich vycházel průvod kněţí se svícemi, jako z jiného věku, a zpívali. Zpívali mešními, silnými, stářím jakoby nazrněnými hlasy: "Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha..." V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svěc. "Ty jsi dědic české země; rozpomeň se na své plémě... Nedej zahynouti nám ni budoucím." Svatovítští canonici uţ zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak uţ ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrţ zářivá a slavnostní řada hořících svěc. Nezapomeňme na tuto tradici svatováclavskou. 14

Mám před sebou kníţečku; jmenuje se Good King Wenceslaus, vyšla loni v Chicagu a obsahuje vánoční hru, kterou napsal pan Cloyd Head pro jednu školu na Floridě. Teď o vánocích se po celém anglosaském světě bude zpívat koleda o dobrém králi Václavu: I kdyţ nechceme, půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jeţ zanechal ve sněhu dobrý kníţe Václav. Z knihy Svatý Václav, nakl. Trinitas. Převzato z www.vira.cz.

15

-jt-

FARNÍ KALENDÁŘ NA LISTOPAD 2011 Út 1 Slavnost Všech svatých St 2 Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 20:00 modlitba Taizé - od 19:30 nácvik zpěvu (Habrovka) Čt 3 Pá 4 Památka sv. Karla Boromejského (*1538, +1584) So 5 Ne 6 32. neděle v mezidobí Po 7 Út 8 St 9 Svátek posvěcení lateránské baziliky 18:45 biblická hodina (Habrovka) Čt 10 Památka sv. Lva Velikého, papeţe (440-461) a učitele církve Pá 11 Památka Sv. Martina, biskupa (*316, +397) So 12 Památka sv. Josafata, biskupa a mučedníka (*1580, +1623) Ne 13 33. neděle v mezidobí Po 14 17:30 dětská mše (Habrovka) Út 15 St 16 Čt 17 Památka sv. Alţběty Uherské, řeholnice (*1207, +1231) Pá 18 So 19 Ne 20 Slavnost Ježíše Krista Krále - volby do farní rady (po mších svatých) Po 21 Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě Út 22 Památka sv. Cecílie, panny a mučednice St 23 Čt 24 Památka Sv. Ondřeje Dung-Laca, kněze (1823-1839), a druhů, mučedníků Pá 25 18:30 Motus Christi (na faře) – zahájení So 26 13:00 – 16:00 Shromaţďování věcí pro adventní bazar (Habrovka) Motus Christi (na faře) – 2. Den Ne 27 1. neděle adventní Adventní bazar (Habrovka) Motus Christi (na faře) – ukončení v 15:00 Po 28 Út 29 St 30 Svátek sv. Ondřeje, apoštola

16

“PŘESPŘÍLIŠ MILOVANÉ“ DĚTI SE NENAUČÍ MILOVAT Milovat děti nestačí. Je nutné, aby si děti rodičovskou lásku uvědomovaly a aby se na ni uţ odmalička učily odpovídat tím, ţe „dají něco ze sebe“. Pokud se to nenaučí, budou si náklonnost a uznání stále dětinsky nárokovat jako samozřejmost a budou přesvědčeny, ţe mají právo dostat vše, po čem zatouţí a co jim přináší uspokojení, aniţ by to musely jakkoli oplatit. Oplácet dobré dobrým není samozřejmost, člověk se pro to vţdy musí svobodně rozhodnout. Aby děti lidsky dozrály, musíme od nich jako rodiče vyţadovat jejich lásku. Je naprosto správné, kdyţ se rodiče nesmíří s tím, ţe je děti berou jen jako poskytovatele bezplatných sluţeb. Není moţné, aby rodiče pro děti začali exitovat teprve tehdy, kdyţ zrovna něco potřebují a aby jim čtyřka ve škole prošla, jako by se nic nedělo... Poslušnost je odpovědí na lásku Poslušnost, která je odpovědí na něčí lásku, vytváří vztah, blízkost, spojenectví, sounáleţitost. Na rozdíl od podrobenosti se poslušnost nerodí ze strachu, ale z důvěry v lásku druhého člověka. Zkušenost s láskou umoţňuje odpovědět na ni vstřícně a s touhou se poučit. Opovrhování autoritami („Proč bych měl dělat to, co mi říkáš?“ „Kdo ti dal právo něco ode mě poţadovat?“) je moţná dnes tak časté právě proto, ţe lidem chybí zkušenost s autoritou, která je podloţena láskou. Tučňáci nebo nádobí? Co myslíte, je správné ţádat po dětech, aby postupně přebíraly za náš vzájemný vztah zodpovědnost? Je správné chtít po nich, aby nás respektovaly? Aby si uvědomovaly, ţe naše energie, čas, peníze a vstřícnost mají jisté meze, a aby nám pomáhaly, kdyţ je třeba? Mnoho mladých lidí chvályhodně usiluje o záchranu planety země nebo posledních antarktických tučňáků, ale vůbec je nenapadne pomoci s nádobím mamince, kterou naprosté vyčerpání ohroţuje zrovna tak. Jistě nebude v pořádku, kdyţ naše děti začnou mýt nádobí teprve tehdy, kdyţ maminka váţně onemocní. Milovat děti tedy nestačí. Je potřeba naučit je milovat ostatní. Se svolením zpracováno podle knihy: Maminky, které milují příliš, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z knihy viz. www.vira.cz. Převzato z www.vira.cz -jt17

DĚTSKÝ BAZÁREK - PODĚKOVÁNÍ Milé farnice a milí farníci, tak máme opět za sebou 10. dětský bazárek. Děkuji všem těm, kteří přispěli oblečením i sobotní a nedělní pomocí! Také děkujeme štědrým nakupujícím, kteří tentokrát v kasičce zanechali 8.266,- Kč! Část vybraných peněz opět věnujeme na charitu a zbytek na potřeby farnosti. Neprodané věci jsme podělili mezi Domov Sue Ryder, Diagnostický ústav P-4, Klokánka a Diakonii Broumov. Paní Zelinková za své úţasné marmelády utrţila 1.266,- Kč! Tyto peníze budou jako jiţ minule věnovány ţenám, které vyrábí obvazy pro malomocné (peníze budou pouţity na materiál a poštovné). Děkujeme všem a uţ nyní se těšíme na další, tentokrát adventní bazar! Další dětský bazárek bude aţ na jaře současně s Rodinnou nedělí. Jindřiška Kyselová POŘAD BOHOSLUŽEB

Neděle

Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Sobota

Habrovka 9:30 11:00 („dětská“) 19:00

Michle 8:00

17:30  17:30

17:30 (s nešporami) 7:30 17:30

17:30 17:30

Svátost smíření: obvykle půl hodiny před mší svatou, po domluvě kdykoliv jindy.  Vţdy druhé pondělí v měsíci „dětská mše“

FARNÍ MODLITEBNÍ ÚMYSL NA LISTOPAD 2011 Za zdar akce Motus Christi, probíhající na naší faře od 25. do 27. 11. 2011.

18

Farní list Řk farnosti při kostele Narození Panny Marie v Praze–Michli, Baarova 23, Praha 4, 140 00; tel. 241 485 428; e-mail pro zasílání příspěvků do farního listu: [email protected] (nebo moţno nechat texty příspěvků v sakristiích kostelů), e-mail farnosti: [email protected]; www.volny.cz/farnost.michle. Redakce textů: Jiří Šesták, Sedmikrásek: Josef Tlustý, Pavlína Muzikářová, jazyková korekce: Zuzana Krušinová, doprava FL na faru: Zdeněk Hučín. Ţádáme autory o pochopení pro redakční a jazykovou úpravu zaslaných textů. Vychází 30.10.2011. Náklad 260 výtisků. Uzávěrka příspěvků do prosincového čísla bude ve středu 17.11.2011 ve 23:59. Prosincové číslo vyjde 27.11.2011.

19