JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Zpěv
Ivo Jirásek - Medvěd se zaměřením na postavu Statkářky Bakalářská práce
Autor práce: Helena Tamelová Vedoucí práce: prof. PhDr. Jindřiška Bártová Oponent práce: PhDr. Alena Borková
Brno 2011
Bibliografický záznam TAMELOVÁ, Helena. Ivo Jirásek – Medvěd se zaměřením na postavu Statkářky [Ivo Jirasek – Medvěd focused on the figure of Farmer]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2011. s. 26. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jindřiška Bártová.
Anotace Bakalářská práce „Ivo Jirásek - Medvěd se zaměřením na postavu Statkářky“ zahrnuje ţivotopisy skladatele Ivo Jiráska a libretisty Karla Bermana. Dalším bodem jsou stručné informace o opeře a srovnání libreta s aktovkou Antona Pavloviče Čechova. Samostatná kapitola se také věnuje popisu inscenace Studia Devítka HF JAMU v reţii Tomáše Pilaře. Z největší části se práce zabývá interpretací statkářky Jeleny Ivanovny Popovové. Hlavním cílem bylo vytvořit popis vlastního pojetí postavy a seznámit s průběhem nastudování role a řešením problémů s hudební i hereckou sloţkou.
Annotation Diploma thesis „Ivo Jirásek - Medvěd focused on the figure of farmer” includes biographies of the composer Ivo Jirásek and the librettist Karel Berman. It also provides brief information on the opera and comparison of the libretto of the one-act play by Anton Pavlovič Čechov. One part of the thesis describes the production of the opera by Studio Devítka HF JAMU under the direction of Tomáš Pilař. The thesis deals mostly with interpretation of the farmer Jelena Ivanovna Popov. The main aim of the work was to create description of my own conception of the role and to present the course of rehearsing of the role and the solutions of problems connected with musical and theatrical elements.
Klíčová slova Medvěd, česká opera 20. století, jednoaktová komorní opera, Ivo Jirásek, Karel Berman, Anton Pavlovič Čechov
Keywords Medvěd, Czech opera of 20th century, one-act chamber opera, Ivo Jirásek, Karel Berman, Anton Pavlovič Čechov
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a pouţil/a jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 4. května 2011
Helena Tamelová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. Jindřišce Bártové za pomoc a ochotu při psaní bakalářské práce.
Obsah PŘEDMLUVA ...................................................................................................................................... 1 ÚVOD .................................................................................................................................................... 2 1.
TVŮRCI ...................................................................................................................................... 3 1.1 1.2
OPERA MEDVĚD .................................................................................................................... 6
2. 2.1 2.2 2.3 3.
IVO JIRÁSEK ......................................................................................................................... 3 KAREL BERMAN .................................................................................................................. 4
POROVNÁNÍ LIBRETA S PŘEDLOHOU .................................................................................... 7 POSTAVA STATKÁŘKY JELENY IVANOVNY POPOVOVÉ ....................................................... 10 HUDEBNÍ ROZBOR POSTAVY............................................................................................... 13 OPERA MEDVĚD V NASTUDOVÁNÍ STUDIA DEVÍTKA HF JAMU.......................... 19
ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 23 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 24 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................ 25 PŘÍLOHY ........................................................................................................................................... 26
Předmluva Téma své bakalářské práce, operu Medvěd skladatele Ivo Jiráska, jsem si vybrala téměř bez rozmýšlení. Postavu statkářky Jeleny Ivanovny Popovové jsem v loňském roce nastudovala v rámci představení Studia Devítka Hudební fakulty JAMU v Brně. Premiéra opery se konala 30. dubna 2010. Představení mělo 3 reprízy a bylo obsazeno bez alternací, coţ nebývá běţnou praxí. Opera se začala hudebně studovat v březnu a začátkem dubna se jiţ zkoušelo na jevišti. Kdyţ jsem se dozvěděla, ţe budu Popovovou zpívat, přílišnou radost jsem z toho neměla. Jedná se totiţ o operu intonačně, i pěvecky nesnadnou a notový zápis mi dlouhou dobu „naháněl husí kůţi.“ Při prvních jevištních zkouškách však tento pocit zmizel. Práce byla velice inspirující a zábavná, zejména díky jevištně nosnému námětu a v neposlední řadě kvůli reţii Tomáše Pilaře. Poněvadţ jsem přílišnou zkušenost s jevištní formou neměla, zavedla mě tato opera do hledání hereckého výrazu a přemýšlení o tom, jak balancovat na poli komiky, a které prostředky volit.
Úvod Díla skladatele Ivo Jiráska se dnes jiţ téměř nehrají. O skladateli, ani o opeře Medvěd neexistuje mnoho materiálů. Při psaní práce jsem vycházela z katalogů, skladatelských sborníků, novinových článků a z vlastních zkušeností s operou. Stejně jako drtivá většina oper 20. století, není ani opera Medvěd členěna na klasické árie a recitativy. Pokud ve své práci toto členění uvádím, slouţí pouze k lepší orientaci v notovém zápisu a jeho zpřehlednění. Cílem práce je rozbor opery jak tematický a dějový, tak i hudební. Těmito aspekty se zabývám především v kontextu s hlavní postavou, statkářkou Popovovou.
1. Tvůrci 1.1 Ivo Jirásek Skladatel Ivo Jirásek je dnes poněkud pozapomenutým skladatelem. Narodil se 16. 7. 1920 v Praze a zemřel 8. 1. 2004, také v Praze. Studoval kompozici nejprve soukromě u Otakara Šína a později na praţské konzervatoři u Aloise Háby a Miroslava Krejčího. Svůj hudební talent dělil mezi kompozici, dirigování a dokonce operní reţii. Dirigování studoval u Pavla Dědečka a reţii u Ferdinanda Pujmana. Tito dva pedagogové jsou téţ jeho pojítkem s Karlem Bermanem. O širokém poli hudební působnosti svědčí jeho dirigentské, skladatelské a pedagogické aktivity. V letech 1945-46 působil jako asistent Rafaela Kubelíka v České filharmonii, v následujících šesti letech byl dirigentem v divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě (dnešní Slezské divadlo v Opavě) a poté se zde stal šéfem opery. V roce 1969-76 byl ředitelem OSA a později ředitelem Hudebního studia v Praze. Pedagogicky působil na konzervatoři v Ostravě. Jeho jméno je téţ spjato se sdruţením pro soudobou hudbu Přítomnost. Ivo Jirásek se začlenil do společenství hudebníků, kteří se scházeli a diskutovali nejen o hudbě. Toto společenství se nazývalo Pondělníci a jejich myšlenky sepsal hudební skladatel Ilja Hurník. Díky němu v roce 2003 vyšla kniha, nazvaná stejně jako tento spolek, a je vlastně kronikou této skupiny znamenitých osobností naší hudby. Svou kapitolkou zde přispěl, mezi jedenácti dalšími skladateli, i Ivo Jirásek. Jiráskova hudební řeč byla ovlivněna tvorbou Paříţské šestky, Igorem Stravinským a Druhou vídeňskou školou. Nebyl upnut k ţádnému konkrétnímu skladatelskému proudu. Snaţil se o syntézu různých stylů. Sám Ivo Jirásek hovoří o skladatelské práci: Skladatel by měl ovládat všechny techniky, od harmonizace lidové písně aţ k multiserialismu. Nemusí jich však uţívat ve veškeré své tvorbě. Kaţdý ţánr má své specifické poţadavky- potřebuje svoje. Píši-li komorní skladbu, pak přirozeně pouţiji jiného kompozičně technického prostředku neţ v symfonii. Komorní hudba vyţaduje jiný slovník- tak jako básník uţije jiných prostředků v básni a jiných v románě.1 Hudební publicista Pavel Skála reaguje: Tento názor s Jiráskovou tvorbou plně koresponduje. Zatímco v komorních a nesymfonických ţánrech včetně vokálních se dnes Jiráskův jazyk poměrně značně uvolňuje, kdyţ předtím naopak vyzkoušel metody „řízené“ kompozice, v Symfonii skladatel upustil jak od „přísných“ technik 1
SKÁLA, Pavel. Hudební rozhledy. Praha: článek- Hledání Ivo Jiráska, roč. 24- 1976. str. 170.
seriálních, tak od jakéhokoli typu aleatoriky, jinde případně podněcující rozvoj hudebního proudu.2 Jiráskovo dílo zahrnuje skladby orchestrální, komorní, vokální, skladby pro děti a hudebně dramatické skladby. Opery vyjmenuji vzhledem k jejich malé známosti.
Můţeme si všimnout, ţe
s Karlem Bermanem jako libretistou spolupracoval Ivo Jirásek ještě na opeře Klíč. Opery: Pan Johannes (1951-52), opera ve 4 aktech na text Jiřího Šrámka podle Aloise Jiráska Svítání nad vodami (1960-61), opera v 5 obrazech na text Jiřího Procházky Medvěd (1964), jednoaktová opera, libreto Karel Berman podle stejnojmenné hry Antona Pavloviče Čechova Klíč (1968), jednoaktová opera. Libreto Karel Berman podle N. A. Avertschenka Danse Macabre (I byl večer a bylo jitro), opera ve 3 aktech. Libreto Ivo Jirásek a Pavel Eckstein podle Ingmara Bergmana (1970-71) Mistr Jeroným (1979-80), celovečerní opera Zázrak (1981), jednoaktová opera
1.2 Karel Berman Karel Berman je znám zejména jako operní pěvec, jiţ méně jako libretista, překladatel hudebních textů a skladatel. Narodil se v Jindřichově Hradci 19. dubna 1919. Vyrůstal v hudební rodině. Jeho otec, Rudolf Berman, ho učil hře na klavír a hudební teorii. Později byli jeho učiteli klavíru také Růţena Mucková a Vladimír Polívka. Poprvé veřejně vystoupil v sedmi letech. V devatenácti letech nastoupil na praţskou konzervatoř, kde studoval zpěv u Egona Fuchse. Jeho studium bylo přerušeno nacistickou okupací. Kvůli ţidovskému původu byl vězněn v koncentračních táborech. Nejprve v Terezíně, kde se jako zpěvák, reţisér a skladatel podílel na představeních vězeňského divadla. V Terezíně bylo tehdy mnoho významných hudebníků, včetně dirigentů Karla Ančerla a Rafaela Schachtera, skladatelů Pavla Haase, Gideona Kleina, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna. Uváděly se i náročné opery jako Smetanova Prodaná nevěsta, ve které zpíval Karel Berman Kecala, nebo Hubička, v níţ ztvárnil roli Palouckého. Dalšími provedenými operami 2
SKÁLA, Pavel. Hudební rozhledy. Praha: článek- Hledání Ivo Jiráska, roč. 24- 1976. str. 170.
byly Figarova svatba, Carmen, nebo Blodkova opera V studni. Z Terezína byl Karel Berman převezen do Osvětimi, Kausferingu a na konec do Allachu u Dachau. Po osvobození dokončil studia na konzervatoři. Zpěv u Egona Fuchse a Hilberta Vávry, reţii u Františka Pujmana, kompozici u Rudolfa Karla a dirigování u Pavla Dědečka. V letech 1946-48 působil v opavské opeře a v následujících letech v opeře Městského divadla v Plzni. Roku 1953 byl angaţován jako sólista a později dokonce jako reţisér Národního divadla v Praze. Spolupracoval také s lipskou operou a opakovaně hostoval v berlínské Komické opeře. Zpíval ve 3451 představeních a na 602 koncertech, reţíroval 80 oper a operet. K jeho nejvýznamnějším rolím patří z českého repertoáru: Kecal (Prodaná nevěsta), Paloucký a Matouš (Hubička), Bonifác (Tajemství), Purkrabí (Jakobín), Vodník (Rusalka), Janek (V studni), Revírník (Příhody lišky Bystroušky), Dikoj (Káťa Kabanová) a Shylock (Jessica). Z repertoáru světového to byl především Filip II. (Don Carlos), Bartolo (Lazebník sevillský), Kašpar (Čarostřelec), Rocco ( Fidelio), Alberich (Prsten Nibelungův), Beckmesser (Mistři pěvci norimberští), Jindřich Ptáčník (Lohengrin) a Boris Godunov. Jako skladatel je dnes v podstatě neznámý a těţko se na koncertech setkáme například s jeho písňovým cyklem pro baryton s doprovodem klavíru Poupata z roku 1944 a dvěma klavírními suitami Reminiscences a Terezín. Pedagogicky působil Karel Berman na praţské konzervatoři v letech 1961-1971 a od roku 1964 také na Hudební fakultě AMU. Jako libretista uplatnil ve svých libretech bohaté jevištní zkušenosti a především humor a fantazii. Jeho úspěšná a rozmanitá kariéra byla ohodnocena v roce 1993, kdy získal cenu Thálie za celoţivotní mistrovství v oboru opera. Na operní scénu vystoupil Karel Berman naposledy 16. dubna 1995 v plzeňském představení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Jedno z jeho posledních veřejných vystoupení se konalo v květnu roku 1995 ve Vídeňské státní opeře, kde byl mezi účinkujícími na galakoncertu k 50. výročí ukončení druhé světové války. Galakoncert uzavíral písní Pavla Haase. Zemřel 11. 8. 1995 v Praze.
2. Opera Medvěd Jednoaktovou komorní operu Medvěd sloţil Ivo Jirásek na libreto Karla Bermana podle stejnojmenné hry Antona Pavloviče Čechova v roce 1964. Opera má také německý text, který přebásnil Kurt Honolka. V opeře vystupují pouze tři postavy: Jelena Ivanovna Popovová (soprán), která je nedávno ovdovělou statkářkou, Grigorij Štěpanovič Smirnov (baryton), statkář, vymáhající na Popovové dluhy po neboţtíku manţelovi a sluha Popovové, Luka (buffo tenor). Děj opery se odehrává v krátkém časovém úseku od příjezdu Grigorije Štěpanoviče Smirnova na statek Popovové, aţ po jejich citové vzplanutí. Popovová nechce Smirnova přijmout. Po smrti svého manţela drţí smutek a nevychází ze svého domu. Za jediné společníky má sluţebnictvo. Kromě sluhy Luky je to Dáša a Pelageja, děvečky ze statku, které se však v opeře neobjeví, protoţe šly podle slov Luky na jahody. Čechov psal koncem 80. let 19. století jednoaktové humoresky, jako je Labutí píseň, Námluvy, Jubileum a Medvěd z roku 1888. V komediálním ţánru měl zkušenosti z mnoha povídek, které tvořil ještě za svých vysokoškolských studií pod pseudonymem A. Čechonte do časopisů Strekoza, Budilnik, Zriťel, či Oskolki. Operu Medvěd uvedlo Operní studio praţské akademie a konzervatoře v Hudebním divadle v Nuslích poprvé 25. 1. 1968. Ústřední postavy tehdy hráli Marta Boháčová, Jaroslav Horáček, jako host a Jiří Ceé. Václav Holzknecht napsal v Hudebních rozhledech na operu kritiku: Především zaujal Medvěd Ivo Jiráska jakoţto domácí novinka. Podle Čechovovy povídky napsal dramatický výjev bezděčných námluv neohrabaného G. Š. Smirnova u nedávné vdovičky J. I. Popovové Karel Berman a Ivo Jirásek k tomu sloţil hudbu jevištně přiléhavou a technicky rutinovanou. Po panu Johannesovi a po Svítání znamená Medvěd pokrok. Ovšem aktovce chybí po hudební stránce ruské prostředí a určitá pohoda Čechovovy humoresky. Hudba je obecná a necharakterizuje typické figury, které by se sotva jinde vyskytly, a její humor není zcela upřímný. Nicméně stavba díla je bezpečná, situace jsou odhadnuty divadelníkem a kaţdá z nich je vyřešena tak, ţe zapadá do celku a sama o sobě je účinná. Harmonicky je Jiráskova řeč mírně moderní a rytmus těţí občas z nejnovějších šablon. Velkou předností novinky je vokální part obou čelných postav
vdovy a věřitele, které jsou vybaveny po technické stránce vynalézavě.3 Marta Boháčová a Jaroslav Horáček se s operou setkali ještě o deset let později, a to ve Státní opeře, tehdejším Smetanově divadle. Tato inscenace byla uvedena 9. 3. 1978 a dočkala se 17 repríz. 1. 7. 1978 zazněla v tomto provedení na festivalu Smetanova Litomyšl. Obsazení opery Medvěd ve Smetanově divadle: Jelena Ivanovna Popovová: Marta Boháčová, Ivona Valentová Gregorij Štěpanovič Smirnov: Bohuslav Maršík, Jaroslav Horáček Luka: Lubomír Havlák, Viktor Kočí Dirigent: František Vajnar, Přemysl Charvát Kostýmy: Květoslav Bubeník Reţie: Libuše Čechová Scéna: Květoslav Bubeník Opera byla nahrána Supraphonem roku 1975. Postavy zpívají: Marta Boháčová, Karel Berman a Viktor Kočí. Praţský komorní orchestr dirigoval František Vajnar.
2.1 Porovnání libreta s předlohou V operním libretu Karla Bermana najdeme jen málo odlišností od předlohy. Z Čechovovy aktovky vychází téměř doslovně. K porovnávání jsem měla k dispozici překlad dvojice Pavel Minks a Helena Franková a překlad Františka Vrby. Charakter postav v opeře je tedy identický s charakterem postav činoherních. Opera i Čechovova aktovka se odehrává v přijímacím pokoji na statku Jeleny Ivanovny Popovové. Popovová ve smutku hledí na fotografii svého zesnulého manţela. Její sluha Luka uklízí a při tom Popovové radí, aby místo věčného truchlení vyšla mezi lidi. Říká jí, ţe je ještě mladá a všude kolem hezcí důstojníci. Teď by jim ještě lehko popletla hlavu, ale za deset let, aţ si ona vzpomene, by uţ mohlo být pozdě. Také by si prý mohla vyjet na svém koni Tobiškovi. Při těchto slovech se však Popovová rozesmutní a vzpomíná, jak měl Tobiška rád její manţel. Poručí Lukovi, aby dnes Tobimu přidali osminku ovsa. Kůň Tobi je vlastně spojnicí děje. Jsou to jednak zhmotněné vzpomínky Popovové na manţela a také důvod, proč přijede Smirnov vymáhat nesplacené dluhy. Její muţ si prý od něj půjčoval na jiţ zmíněný oves. 3
HOLZKNECHT, Václav. Hudební rozhledy. Praha:článek-Hezké maličkosti, roč. 1965 s. 149.
Do hovoru Luky a Popovové se ozve zvonek. Popovová nechce nikoho vidět a tak vyšle Luku se vzkazem, ţe nikoho nepřijímá. Po jeho odchodu mluví (zpívá) k fotografii neboţtíka, který jí za svého ţivota nebyl zrovna věrným manţelem. Byl k ní nespravedlivý a někdy i krutý. Jen ať teď seshora vidí její lásku a věrnost, která bude trvat aţ do její smrti. Nyní se nám nepatrně liší hra od libreta, poněvadţ ve hře přichází Luka se zprávou, ţe se jejich nezvaný host nenechal odbýt a tak ho Popovová nechá vejít dál. Libreto však udělalo z Grigorije Štěpanoviče Smirnova daleko troufalejšího šlechtice, který nečeká na dovolení a vstoupí přímo do jejího pokoje. Představí se a hned jí vyloţí důvod své návštěvy. Její manţel u něj má dluhy a on je teď potřebuje urychleně splatit. Libreto a hra se rozcházejí ve výši částky, kterou si manţel Popovové vypůjčil. Hra říká, ţe 1200 rublů a libreto jen 1000. Na dotaz Popovové zač ţe mu to manţel zůstal dluţen, odpovídá Smirnov, ţe za oves. Za tisíc rublů by Popov v době Čechovova ţivota koupil přibliţně tři sta tun ovsa, coţ by průměrný kůň spásal kolem šesti set let.4 Popovová se zprvu zalekne výše dluhu, ale přislíbí, ţe dluh zaplatí. Dnes však nemůţe, protoţe nemá vůbec náladu na řešení financí. Odkazuje Smirnova na správce, který se má vrátit pozítří. Smirnova její slova rozčílí, protoţe rozhodně nečekal, ţe by nedostal své peníze zpět jen kvůli statkářčině náladě. Hádají se, aţ Popovová uraţeně odejde z přijímacího pokoje a nechá Smirnova samotného. Ten rozhořčeně přemýšlí o jejích slovech a o penězích, které mu dluţníci nechtějí vrátit. Smirnov je typ svérázného muţe, statkáře, který se nikdy neoţenil a ani o to nejspíš uţ nestojí, protoţe si o ţenách myslí své. V jeho osamělém ţivotě je ale určitě zpestřením, ţe nyní jedná s pohlednou vdovou. A moţná, ţe o Popovové i ledacos slyšel od jejího manţela. Prohlíţí se v zrcadle celý zaprášený, nemytý a nečesaný a vlastně ho zajímá, co si o něm Popovová myslí. Paninka mě docela dobře mohla pokládat za loupeţníka (libreto). Svým hlasitým rozmlouváním a pokřikováním na sluhu, donutí Popovovou, aby zakročila.
4
PILAŘ, Tomáš. Program k inscenaci opery Medvěd v provedení Studia Devítka HF JAMU. Brno. 2010. str. 4.
Zde je krásný příklad, jak Berman vycházel při psaní libreta z předlohy: Velectěný pane, ve své samotě jsem si uţ dávno odvykla na lidský hlas a nesnesu křik. Snaţně vás prosím, nerušte můj klid. To byl úryvek z překladu Františka Vrby. Nyní libreto: Velectěný pane, sedm měsíců jiţ ţiji v této samotě. Já nesnáším křik. A proto prosím vás snaţně, abyste nerušil tady můj klid. Libreto se liší od předlohy ve Smirnovově finanční situaci. V překladu Františka Vrby mluví Smirnov o tom, ţe kdyţ mu do zítra Popovová nezaplatí, bude se muset oběsit. V libretu nevyhroţuje svou smrtí a spíše se s Popovovou hádá z principu. Moţná by jí i mohl se splacením posečkat, ale způsob, jakým mu oznámila, ţe mu peníze nedá (kvůli své náladě), ho rozzlobil k nepříčetnosti. Chce jí nejspíš ukázat, s kým má tu čest, a ţe s ním takhle nikdo jednat nebude. Popovová a Smirnov se pouští spolu do hádky. Karel Berman se od hry neodchyluje ani ve výrazech, kterými se vzájemně uráţejí. Popovová Smirnovovi vyčítá, ţe se neumí chovat v dámské společnosti a Smirnov jí zase na oplátku popisuje, jaké ve skutečnosti ţeny jsou. Spíš potkám rohatou kočku, neţ věrnou ţenu. (František Vrba) Tady Karel Berman pouţil vlastního přirovnání: Ať se na místě propadnu, anebo mě pověste na tuhle skobu nohama vzhůru, umí-li ţena milovat někoho jiného neţ svého psíka. Na to Popovová zlostně reaguje a vzpomíná, jaký byl její manţel, jak ji podváděl a po jeho smrti ţe našla plný stůl milostných dopisů, ale ţe ona mu zůstane přesto věrná. Smirnov si neodpustí poznámku: Ţijete tu sice jako v klášteře, ale napudrovat jste se nezapomněla (libreto). Na to Popovová reaguje výhruţkou nezaplacení dluhu. Smirnov je momentálně klidný a jist si svou převahou, poněvadţ Popovová je právě nadmíru uraţena. Celou operu i hru se v podstatě jedná o střídání převahy jednoho, nebo druhého. Na poměrně malé ploše se vygraduje krátký spor a zase se začíná s novými prostředky o stejném problému. Luka se do hádek zapojuje jen opatrně, ostatně víc by asi sluhovi nepříslušelo. Pro něj představuje Smirnov narušitele jeho klidu a zaběhnutých stereotypů a tak jeho skromné repliky vyjadřují jeho osobní pocity a dokreslují vtipnost situace. Ach mně je zle! Mně je zle! Nemůţu chytit dech! Ach! Všechny šly na jahody… V domě není nikdo… Mně je zle! Vodu! (v překladu Pavla Minkse a Heleny Frankové). Kdyţ Popovové dojdou argumenty, zatíná pěsti, dupe a v překladu Františka Vrby Smirnovovi nadává:
Vy chrapoune! Medvěde hrubý! Burbone! Monstrum! V překladu Heleny Frankové a Pavla Minkse: Jste křupan! Surovec! Medvěd! Rabiát! Monstrum! Karel Berman: Vy jste sedlák! Monstrum! Medvěd! Smirnov vyzve Popovovou na souboj a je velmi překvapen, kdyţ ta vyzvání přijme. Ivo Jirásek tento moment hudebně dokreslil citoslovci smíchu Popovové na staccatových tónech a taneční melodií v hudebním doprovodu. To je ţena! Tohle si dám líbit! Opravdová ţena! Ţádná zakyslina, ţádné fňukání, ale oheň, střelný prach, raketa! Aţ je líto ji zabíjet. (František Vrba) Karel Berman: Přijala vyzvání, oči jí svítily, jak byla rozezlena… Poprvé v ţivotě nejsem ve své kůţi… Na mou čest, to je ţena! … Má v sobě oheň a prach. Hrome, aţ je mi líto ji zabít. U čerta, je to ţena! Od této chvíle se příběh odklání od vymáhání dluhů k lásce. Vtipně a s lehkostí Čechovovi vlastní, vyzná Smirnov Popovové lásku. Popovová donese pistole k souboji a poţádá Smirnova, aby jí vysvětlil, jak se s nimi zachází. Smirnov jí v těsné blízkosti popisuje typy a vlastnosti pistolí, jak zamířit a jak zmáčknout kohoutek. Kdyţ ji naučí, jak by ho měla zastřelit, vyzná jí lásku a poţádá ji o ruku. Překvapená Popovová míří na Smirnova pistolí a neví, jak na jeho návrh zareagovat. Stále dokola rozrušeně opakuje, ţe se budou střílet, aţ Smirnov ustoupí od svého návrhu a odchází. Popovová ho nechce nechat odejít, a tak ho nesměle poţádá, aby zůstal. Velmi roztomile působí její věta: Ó, jak vás nenávidím (libreto), kdyţ si Smirnova zavolá zpátky a neví, jak by mu řekla, ţe chce, aby neodcházel. Smirnov nakomec z pokoje odejde a Popovová se rozesmutní, ţe vyhnala muţe, kterého si oblíbila. Smirnov se ale přece jen za malý okamţik vrátí. Popovová ho od sebe jen tak ze zvyku odhání a vyhroţuje, ţe se budou bít, jestli se k ní přiblíţí. To uţ jde Smirnov k ní, přitiskne ji k sobě a políbí. Do jejich polibku vstoupí překvapený Luka a Čechovova aktovka končí slovy Popovové, která mu přikazuje, aby Tobimu nedali dnes ţádný oves. Opera pak končí smíchem Smirnova a Popovové a pianissimovým zvoláním Medvěde. To je jeden z mála případů, kdy se Karel Berman odchýlil od předlohy.
2.2 Postava statkářky Jeleny Ivanovny Popovové Postava statkářky Jeleny Ivanovny Popovové není postavou tak psychologicky komplikovanou, jako to bývá u postav Čechovových dramat, kde se nejedná o díla
komická a vnitřní psychologie postavy je velmi výrazným a náročným úkolem pro herce. Jedná se o postavu v komickém díle, nikoliv o postavu samoúčelně komickou. Na to by měl interpret myslet po celou dobu. Jelena Ivanovna Popovová je mladá vdova, a co se charakteru týče nejspíše sangvinická, tedy energická, výřečná, hašteřivá, umíněná, litující sebe sama, ale také srdečná. V krátkém čase vystřídá smutek, vztek, hádky, ironii, rozpaky a smíření, takţe je tu dostatek výrazových moţností pro herce, které musí postavě propůjčit. Zpočátku jsem měla problémy s místy, kde se Jelena Ivanovna hádá se Smirnovem. Objevovaly se nešvary především v nárazových gestech a strnulých pohybech. Dostatečnou sluţbu v pomoci proti těmto zlozvykům, které vyšly na povrch při zkouškách, poskytl kostým, který se skládal z dlouhé černé rozšiřující se sukně a korzetu, který zapříčinil, ţe jsem lépe udrţela napětí meziţeberních svalů a tím lepší uvolnění celého těla. Kdyţ jsem se dozvěděla, ţe budu Jelenu Ivanovnu v Medvědovi hrát, neměla jsem z toho zrovna radost, po nahlédnutí do klavírního výtahu jsem zjistila, ţe se jedná o pěvecky i intonačně náročný part. Především na první pohled harmonicky nekorespondující klavírní faktura s vokální linkou. Postupně jsem začala stránku po stránce zpívat, půjčila jsem si z knihovny Čechovovu aktovku a s reţisérem Tomášem Pilařem jsme shlédli zfilmovaného Medvěda se Stellou Zázvorkovou a Janem Werichem. Bylo nám jasné, ţe napodobit je by byla marná snaha. Nejdříve jsme diskutovali o tom, jaké jsou naše postavy, jaký mají k sobě vztah, jaké asi byly v minulosti, mluvili jsme o faktografických souvislostech, o ruské společnosti, mentalitě, zvycích…Tomáš Pilař nám připravil dostatečné mnoţství zkoušek, které byly nezpívané, pouze psychomotorické. Tento typ zkoušek mě nejvíce navedl k tomu, jaká by měla moje Jelena Ivanovna vlastně být. Co si postava přesně myslí v určitou chvíli, kdy a proč bere do ruky rekvizitu, jde k oknu, vstává z křesla… Prostě v kaţdé situaci mít myšlenku, proč, co a jak dělá. Důleţitá byla představa, jak má jednotlivé gesto vypadat, jak rychlé mají být pohyby těla a chůze. Kaţdé situaci, kaţdému činu předchází myšlenka, tedy dostatečný časový prostor k vytvoření iluze, ţe herec situaci zaţívá poprvé. Tato role mě také přiměla k přemýšlení, jak se nenechat plně ovlivnit vlastními emocemi, ale situaci logicky vystavět. Do té doby jsem měla pocit, ţe jediná moţnost, jak dospět k autentičnosti v herectví je, ţe si musíme dokonale situaci
představit a na jevišti ji neustále proţívat „nechat se strhnout.“ Zjistila jsem, ţe z toho ovšem vychází pouze jakési intuitivní a nahodilé herectví, které je dost závislé na tom, v jakém rozpoloţení se právě nacházíme. Je tedy důleţité si vytvořit stereotypy a představivostí a pamětí si jen vybavovat pohyby a pocity jiţ zafixované. Tím dojde také k uvolnění hlasového, pohybového i mimického svalstva a tím k moţnosti flexibilnějších reakcí na podněty. Herec, který se naučí ovládat napětí a uvolnění, má větší moţnosti dynamické pohybové škály neţ herec, který roli přehrává působením vysokého psychofysického napětí. Zejména u zpěváků je psychické uvolnění důleţité, je nutným předpokladem zdravého pohybového výrazu operního herce.5 Dalším důleţitým krokem souvisejícím s operním herectvím je začlenit svou představu do dynamického a rytmického výrazu hudby. Tempo i rytmus jednání člověka jsou závislé na duševním napětí, na jakosti, druhu a hloubce citů, na situaci, ve které se člověk nalézá. Dle rychlosti, jakou člověk jde, dle rytmu jeho gestikulace poznáváme, co se v člověku děje a jeho city se přenášejí na nás. Situace našeho ţivotního prostředí nás nutí, abychom jednali odpovídající rychlostí a pro kaţdou situaci v jiném rytmu. Vidíme-li mima na jevišti, poznáme z rychlosti, s jakou jedná a z rytmu jeho pohybů, co se děje v jeho psychice a domýšlíme si ţivotní situaci, ve které se nalézá. Z uvedeného vyplývá, ţe lze určitou rychlostí a určitým rytmem pohybů nejen znázornit situaci, v jaké se člověk nalézá a co se děje v jeho psychice, nýbrţ lze tempem a rytmem jednání přenést i cit a obsah na diváka.6 V začátku opery je temporytmus pomalejší a pokaţdé, kdyţ Popovová vzpomíná na svého zesnulého muţe, jsou gesta volnější, smutnější. Kdyţ se hádají se Smirnovem, jsou gesta rychlejší a rozšafnější, hlavně, kdyţ Popovová pouţívá ironie. Pro vykreslení postavy je důleţitý styl chůze, který by měl být sebevědomý, napřímený, elegantní. Tuto elegantnost můţeme vypustit, kdyţ je Popovová rozčilena, hádka vrcholí a vzájemně se uráţejí a vyhroţují si. Střídají se v tom, kdo má nad druhým převahu a je tedy důleţité být neustále ve střehu a nevypadnout z role, kdyţ vede monolog Smirnov. Naopak je zde nutné připravit půdu pro hereckou gradaci. V opeře jsou místa, kde Smirnov i Popovová pouţívají mluvenou prózu. Bylo nutné nacvičit text co nejcivilnější dikcí a po smyslu slov, bez jakékoliv „teatrálnosti“ a 5
MRÁZKOVÁ, Marie. KUKLETA. Karel. Kultura pohybu operního herce. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1965. str. 27. 6 tamtéž, str.36.
„šroubovaného“ vtipu. Nejtěţším momentem prózy byl asi smích, kdy Smirnov Popovové řekne, ţe ji nemůţe zastřelit, protoţe se mu líbí. Popovová reaguje pobaveně s hlasitým smíchem směřovaným k divákům, který se mění v úlek, rozpaky a následně v rozčilení: On si dovoluje říct, ţe se mu líbím! To je věta, během které se musí v mimice objevit jednak pohrdavě pobavený výraz, který se rázem změní v úlek. Jakoby si Popovová náhle uvědomila, co jí vlastně Smirnov řekl. Ke konci opery si jiţ uvědomuje, ţe jí Smirnov není lhostejný, avšak neví, jak se s tím vyrovnat a tak se chová poněkud zvláštně a rozmarně, kdyţ ho od sebe odhání a zase volá k sobě zpátky. Poté co ji Smirnov políbí, je uţ její poslední „Medvěde“ láskyplné.
2.3 Hudební rozbor postavy Opera Medvěd začíná třiačtyřicetitaktovou introdukcí. Předepsán je pro celou předehru 2/4 takt, tempové označení je allegro a dynamické označení forte. Mohlo by se zdát, ţe jde o C dur, protoţe tu není předznamenání. Tónické funkce C dur však nejsou patrné. Tónina tedy není ukotvena, coţ je v hudbě 20. století běţné. Předznamenáním není udána tónina nikde v opeře. Opera neobsahuje klasické árie a recitativy. Scény plynule hudebně přecházejí jedna do druhé. Střídají se části legatové, koloraturní, recitativní a mluvená próza. Notový zápis obsahuje téţ spoustu výrazových prostředků, jako expresivní glissando, ilustrující pláč, vzdechy, křik a smích. Po předehře následuje scéna v přijímacím pokoji Popovové, pro kterou je předepsán 2/4 takt a andante. První zpívající postavou opery je sluha Luka. Popovová nastupuje na straně 12, kde se vyskytuje hned několik problémů. Jedním z nich je intonačně přesné nasazení tónu h1.Tomuto tónu, kterým začíná Popovová zpívat na vokál a, předchází akord a-dis-e. Je nejvýhodnější odvodit tón z předchozího akordu, kde si pomyslně doplníme sextakord E dur. Předepsaná dynamika je forte.
První takt je bez rytmického označení quasi cadenza. Hned se dostáváme do dvoučárkované oktávy a ve druhém taktu odtahy střídají staccatové noty v krátkých hodnotách, coţ je náročné na udrţení kvalitní dechové opory. Ve druhém taktu máme předepsaný opět 2/4 takt, který je ve třetím taktu vystřídán 3/4 a ve čtvrtém 4/4 taktem. Koloraturní kadence znázorňuje pláč. Náročnost partu je především v expresivních výrazových prostředcích. Intervalové skoky malé septimy střídají trilky na tónu as2, forte střídá subito pianissimo a objevují se glissanda. Tento první pěvecký vstup Popovové můţeme rozdělit na koloratury v chromatických postupech na vokál a (náročné na intonační čistotu) a recitativní části, které jsou melodicky monotematické.
Časté jsou také melismatické koloratury na poslední slabice. Zatím se rozsahově melodie pohybuje od c1 do cis3. Intervalové skoky a celkem velké rozsahové poţadavky jsou náročné na udrţení znělosti v celém rozsahu. Kdyţ v klavíru nezní naše harmonie, je důleţité najít si záchytné tóny.
Andante con moto na straně 26 připomíná árii. Nejsou tu přítomné koloratury, melodie je napsána ve valčíkovém 3/4 rytmu. Střídá se dělení frází na 5+5 taktů, 4+4 takty a 5+5 taktů. Vzhledem k předešlým hudebním motivům je to kontrastní, melodická část v legatu a i harmonicky je čitelnější. Je napsána v příjemné střední poloze od fis1 po e2. Zpěvák se tedy můţe uvolnit.
Následuje duet se Smirnovem: Dneska já vám vyhovět nemohu…, kde je legatový zpěv Popovové v dlouhých hodnotách doprovázen krátkými hodnotami Smirnova. Kaţdý má svůj vlastní text. Rytmus, v tomto případě 3/4, vychází z textu. Pro další vstup Popovové s textem Velectěný pane…je předepsáno Tempo di valse v mp dynamice. Tento motiv začíná rozkladem sextakordu B dur a chromaticky
vzestupně následuje postup rozkladů nedoškálných akordů. Pro kontrastní vyznění non legatových částí je důleţité, aby zde bylo zachováno legato. Opět přichází duet se Smirnovem. Duet zde nechápeme v klasickém slova smyslu, nýbrţ jako hudební dialog znázorňující hádku. Postavy si ke konci vět vstupují do zpívání „překřikují se“. Za další árii Popovové můţeme povaţovat čtyřstránkový výstup „ A to je novina“. 3/4 takt se střídá se 4/4. Popovová začne zpívat bez doprovodu tónem cis2. V předešlém akordu jí doprovod tón udává, poněvadţ Smirnov končí tónem b a doprovod má zdvojené des. Klavír se k Popovové přidává ve druhém taktu.
Na straně 58 se objevuje sedmitaktová recitativní část na tónu e1, kde má klavír f v base. Tedy půltón od hlasu, coţ není intonačně příjemné místo.
Strana 67 představuje vyvrcholení hádky. Do této doby divák nedostal jedinou indicii, proč se opera jmenuje Medvěd. Popovová tak hanlivě označí třikrát za sebou ve sforzatu Smirnova.
Na straně 68 se do jejich hádky přidává i Luka, tak se nám tu poprvé a naposled vyskytuje tercet. Se Smirnovem zde zpívají poprvé spolu ve stejných rytmických hodnotách, coţ bychom mohli chápat jako předzvěst budoucí sympatie. Zde
se
vyskytne
také
nejvyšší
tón
Popovové
a
tím
je
dis3.
Od strany 90 je proměna postavy. Je důleţité, aby i přes vysokou polohu zpěvního partu vyzněly myšlenkové pochody postavy.
Závěrečné zvolání medvěde v dynamice pp je uţ v jiném významu, neţ v začátku. Náročné je, aby fis1 ais2 a následná malá tercie g2 vyzněla skutečně dolce.
3. Opera Medvěd v nastudování Studia Devítka HF JAMU Na počátku opery sedí Popovová v křesle zády k divákům, v ruce drţí fotografii se zesnulým manţelem, která je přikrytá růţovou látkou kontrastující s černým pozadím a černým šatem Popovové. Její kostým se skládá z korzetu v černé a tmavě zelené barvě a z černé u kolen rozšiřující se sukně. Kolem hlavy má spletený a omotaný cop a přes něj černý, k lopatkám dlouhý závoj. Doplňky tvoří černé náušnice, náhrdelník a síťované rukavičky. Na scéně je jedna větší skříň kousek od středu scény, vpravo z pohledu diváka, ve které jsou sklenky, karafa a láhev s vodkou. Další, tentokrát menší skříň, se nachází na pravém okraji scény a na ní je postavena váza se zvadlými liliemi. Ve střední části jeviště je na stěně vystavená vycpaná liška. Dále na stěnách visí zlatá maska, dvě pistole, housle, po neboţtíku manţelovi, obrázek rozkvetlého mandlovníku od Vincenta van Gogha a na levém boku stojí ještě jedna menší skříň, také s vázou a uschlými květinami. Strop je z lesklého materiálu se skobou pro lustr, který se nyní nachází při zemi. Všude je nános prachu a pavučin. Ve stěně je výklenek zakrytý černým průsvitným závěsem. To je místnůstka sluhy Luky (Peter Račko), kde má vodní dýmku, ze které během představení kouří. Místnůstka je v určitých okamţicích osvětlena, takţe Luku nevnímáme na jevišti stále, ale jen, kdyţ má nějakou repliku. Celkově je scéna tmavá a ponurá. Sluha Luka vchází do pokoje a posteskne si, ţe jiţ sedm měsíců jsou zavřeni doma a ţe by si mohla Popovová ještě nějakého muţe najít. Luka je oblečen do tmavých kalhot, černého frakového kabátku, kolem pasu má nevzhledný opasek, na kterém je připnutá fotografie zesnulé manţelky, cibule, klíček a další drobnůstky. Na krku nosí bílý hedvábný šátek sepnutý broţí. Součástí oblečení jsou bílé rukavice a pod kolena vysoké černé boty. Jeho vlasy jsou svázány růţovou stuţkou. Nese do vázy čerstvé květiny a při tom odkrývá z obrazu visícího na stěně černé plátno. V tento moment se na jevišti objeví první barvy. Na obraze je rozkvetlý mandlový keř na sytě modrém pozadí. Luka opět vyčítá Popovové, ţe se od smrti svého manţela zavírá doma a nevychází ven. Zazvoní zvonek a Popovová zůstává v místnosti sama. Konečně vstává z křesla a v ruce drţí fotografii manţela zabalenou v růţové látce. Pokládá fotografii na skříňku a vzpomíná. Bere do ruky suché květiny a za červeně nasvícenou stěnou se objevuje silueta manţela hrajícího na housle. Upouští květiny na zem a do toho vbíhá na scénu Luka s tím, ţe se jejich nezvaný host nenechal odbýt. Popovová ho pošle, ať cizince vyprovodí a stěţuje si, ţe u nich stále někdo
zvoní a ruší její klid. Napadne ji, ţe by se v klášteře měla lépe a při té představě si na obličej nasadí zlatou masku, která visí na zdi. V tom přichází statkář Smirnov (Roman Hoza), známý jejího muţe, a bez sundání klobouku a jakéhokoliv pozdravu se jí představuje a vysvětluje důvod své návštěvy, nesplacený dluh. Smirnov je oděn do dlouhého černého fraku bez rukávů, který má po stranách modré vodorovné pruhy. Kolem krku má hedvábný šátek, černé rukavice, světlé kalhoty a téţ pod kolena vysoké černé boty. Na hlavě má klobouk, který mu sundá aţ sama Popovová, aby mu dala na srozuměnou, ţe se zrovna dnes, sedm měsíců po manţelově smrti a ještě ke všemu s člověkem, který se neumí chovat ve společnosti, nebude bavit. Po tom, co Smirnov vtrhne do pokoje, se Popovová vyděsí, ţe ji vidí takhle se zlatou maskou na obličeji, ale zachovává dekorum a tváří se, ţe je všechno v naprostém pořádku. Ovšem uţ není v pořádku, ţe sem tak troufale vešel a ke všemu nesmeknul klobouk před dámou. Rozhodne se tedy Smirnova ignorovat a v klidu sesbírává květiny, které upustila na zem a dává je zpět do vázy. Nevěnuje mu pozornost aţ do té doby, kdy se Smirnov zmíní, ţe se velmi dobře znal s jejím muţem a půjčil mu tisíc rublů. Popovovou zprvu zarazí výše dluhu, ale vzápětí usoudí, ţe jde o nesmysl a tak se s úšklebkem zeptá, zač mu byl manţel dluţen. Odpověď, ţe za oves, ji zneklidní, poněvadţ je skutečný fakt, ţe si manţel na oves pro koně Tobiška vypůjčoval. Nenechá ovšem na sobě znát znepokojení a poručí Lukovi, aby dnes Tobimu přidal osminku ovsa. Klidně si zase sedne do svého křesla a Smirnova si uţ nevšímá. Smirnov nevrle odkašlává a tak se Popovová zvedne. Nastává vtipný moment, kdy uţ si Smirnov dělá naději, ţe mu peníze přinese. Ona si však jen dojde ke skříňce pro fotografii manţela, aby mu dala na srozuměnou, ţe za takovýchto smutných událostí se přeci nebude bavit o dluzích. Smirnov se rozčílí, přistoupí k ní a fotografii jí vytrhne z ruky. Luka přechází v pozadí a jakoby si jich nevšímal, drţí u ucha lasturu a naslouchá šumění moře. Smirnov rozčílí Popovovou, kdyţ začne parodovat jejím truchlivým tónem, ţe mu zaplatit dnes nemůţe, ţe na to nemá náladu, aţ ho Popovová uhodí. Hned si uvědomí, ţe ztratila nervy a má strach, jak Smirnov zareaguje. Ten však políček nečekal a jen překvapeně zůstal stát. Popovová tedy pomalu, trochu bojácně odchází z pokoje. U dveří ji však Smirnov zastaví větou: A to je vaše poslední slovo? Popovová si trochu oddychne, a zase nabere pocit převahy. Odsekne, ţe je to její poslední slovo a odejde. Smirnov zůstane sám v pokoji se sluhou, který se bázlivě schová do své místnůstky za závěsem.
Smirnov si ztěţuje, jaký to má ţivot. Přechází nevrle po pokoji a rozhodne se, ţe se odsud nehne, dokud mu Popovová dluh nezaplatí. Křikne na Luku, aby mu donesl vodku. Ten nesměle vyjde a nalévá mu sklenku. V tom se přiřítí Popovová a prosí Smirnova, aby okamţitě odešel a nerušil tady její klid. Sklenku s vodkou vypije vztekle sama. Dalším vtipným momentem představení je, kdyţ i po dlouhém vysvětlování, ţe peníze dnes nedostane, si sedne Smirnov do křesla a nehodlá odejít. Popovová si přivolá na pomoc bojácného Luku. Ten s hrůzou v očích prosí Smirnova, aby odešel. Tento pokus je však předem zatracen a hádka mezi Smirnovem Popovovou pokračuje. Vyhroţují si, uráţejí se a honí se kolem křesla a Luka si jen zoufale stěţuje, ţe se mu dělá zle a volá na pomoc děvečky ze statku Dášu a Pelageju. Smirnov najednou navrhne Popovové, ţe jejich spor vyřeší souboj. Nabízí moţnost výběru, mezi šavlemi, či pistolemi. Vyděšený Luka raději schovává pistole, které visí na zdi do svého pokojíčku. Popovová krátce přemýšlí a souhlasí, ţe pistole by přicházeli v úvahu, poněvadţ tu po neboţtíku zůstaly. Jde k místu, kde byly ještě před chvílí zavěšeny. Zarazí ji, ţe nejsou na obvyklém místě a vydává se je hledat. Smirnov je zaskočen přijetím výzvy a poprvé si Popovové všímá jako ţeny. Kdyţ Popovová pistole objeví v Lukově místnůstce, rozpačitě oznamuje Smirnovovi, ţe jí bude muset vysvětlit, jak se s nimi zachází. Přichází část rozsáhlé mluvené prózy, kde se Tomáš Pilař rozhodl pouţít text z překladu Pavla Minkse a Heleny Frankové. Ještě se tak stalo jednou, a to v momentě, kdy klečí Smirnov před Popovovou a ţádá ji o ruku. Popovová mu vyhroţuje, ţe ho zastřelí. Nakonec před Smirnovem vyleze na ţidli a i nadále na něj míří zbraní. Ten s nepořízenou odchází z jejího pokoje, ona ho ovšem zavolá zpět. Nechce, aby odešel, ale neví, jak mu to říci a tak ho zase od sebe odeţene. Smirnov opět odchází, ale tentokrát uţ zcela opustí místnost. Popovová se na ţidli s pláčem sesune do dřepu a s hlavou v dlaních lituje, ţe ho nechala odejít. To se jiţ Smirnov vrací do pokoje, pospíchá ke křeslu, kde uţ na něj Popovová zase vestoje míří pistolí. Tentokrát ho neodradí její výhruţky. Vystoupí k ní na křeslo a políbí ji. V tom se celá scéna na okamţik zhasne a modré světlo osvítí stěny za nimi. Do toho vstoupí Luka se zahradním nářadím, které v úţasu nad tím, co vidí, upustí na zem. Popovová mu poručí, aby dnes Tobimu, symbolizujícímu v opeře jejího mrtvého manţela, nedali ani osminku ovsa. Luka odchází rozpačitě ze scény a Popovová se Smirnovem ruku v ruce jdou do středu jeviště, Popovová bere z vázy
jediné čerstvé květiny, které v pokoji jsou, jeviště se zhasíná, jen střední stěna se rozsvítí bíle a oni jakoby spolu byli u oltáře, stojí zády k divákům. Opona se zavírá a představení končí. Scéna je tedy velice klasicky pojatá, čistá a vše je záleţitostí zpěváků, světel a stínů. Ţádné zbytečné rekvizity a pohybové kreace. Aby byla iluze ruského prostředí dokonalá, u vchodu do sálu se podávala vodka s ruskými bonbóny za doprovodu Alexandrovců.
Závěr Opera Medvěd je moderní konverzační operou, která i přes svou zdánlivou hudební nesrozumitelnost, dokáţe diváka zaujmout. Ivo Jirásek a Karel Berman vsadili námětem na osvědčenou klasiku a v jejich zpracování je cítit jejich smysl pro dramatičnost. Od předlohy Antona Pavloviče Čechova se opera liší jen v detailech. V celé opeře je na scéně pouze jedna ţenská postava, statkářka Popovová. Právě ona nejlépe ilustruje čechovovský styl komiky. Autor popisuje její aţ teatrální slibování věrnosti mrtvému manţelovi a přitom uţ chystá Smirnovův příchod na scénu. Přerod obou hlavních postav velmi dobře dokresluje Jiráskova hudba. Střídání dramatičtějších (hádavých) a lyrických pasáţí koresponduje s Bermanovým libretem a celé dílo působí celistvě. Práce obsahuje krátké hudební ukázky. Vybrala jsem stěţejní místa opery pro představu, jak Ivo Jirásek, někdy aţ groteskně, zacházel s hudební ilustrací pocitů postavy Jeleny Ivanovny Popovové. Pravdou ovšem je, ţe některé části, které měly spíše popisný charakter, byly v inscenaci Studia Devítka vyškrtnuty. Největším přínosem při studování materiálů na tuto práci pro mě bylo seznámení se blíţe s teorií operního herectví. Statkářka Popovová je ideální postavou pro hereckou průpravu v komornějším prostředí.
Použité informační zdroje: ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon. 1983 ČECHOV, Anton Pavlovič. Aktovky/ Anton Pavlovič Čechov; přel. Dagmar Drašarová; Zuzana Jindrová; Petr Palouš; Pavel Minks; Helena Franková. Praha: Dilia. JIRÁSEK, Ivo. Medvěd. Dilia. 1972 ČECHOV, Anton Pavlovič. Aktovky/ Anton Pavlovič Čechov; přel. Bohumil Mathesius; František Vrba. Praha: Orbis. 1953. GARDAVSKÝ, Čeněk. Skladatelé dneška. Praha: Panton. 1961 SKÁLA, Pavel. Hudební rozhledy. Praha: článek- Hledání Ivo Jiráska, roč. 24- 1976 s. 170 HOLZKNECHT, Václav. Hudební rozhledy. Praha:článek-Hezké maličkosti, roč. 1965 s. 149 MRÁZKOVÁ, Marie. KUKLETA. Karel. Kultura pohybu operního herce. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1965 www.ceskyhudebnislovnik.cz. www.operaplus.cz/2010/02/osobnosti-ceske-opery-karel-berman.html www.musica.cz/skladatele/jirasek-ivo.html http://festival.smetanovalitomysl.cz/smetanova-litomysl-programy-rocniku/20.rocnik-1978/ PILAŘ, Tomáš. Program k inscenaci opery Medvěd v provedení Studia Devítka HF JAMU. Brno. 2010.
Seznam příloh: Příloha č. 1: Ivo Jirásek (obrázek) Příloha č. 2: Karel Berman (obrázek) Příloha č. 3: Inscenace opery Medvěd ve studiu Devítka HF JAMU (obrázek)
Přílohy Příloha č. 1: Ivo Jirásek (obrázek)
Příloha č. 2: Karel Berman (obrázek)
Příloha č. 3: Inscenace opery Medvěd ve studiu Devítka HF JAMU (obrázek)
