Evžen Zámečník: Fraška o kádi (se zaměřením na postavu Anči)

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Studijní obor – zpěv

Evžen Zámečník: Fraška o kádi (se zaměřením na postavu Anči) Diplomová práce

Autor práce: BcA. Marta Reichelová Vedoucí práce: prof. Jindřiška Bártová Oponent práce: PhDr. Alena Borková

Brno 2012

Bibliografický záznam REICHELOVÁ, Marta. Evžen Zámečník: Fraška o kádi: Se zaměřením na postavu Anči [Burlesque About a Vat: with a view to Anča personage ]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2012, Vedoucí diplomové práce prof. Jindřiška Bártová. Počet stran 54

Anotace Diplomová práce „Evžen Zámečník – Fraška o kádi (se zaměřením na postavu Anči)“ pojednává o jednoaktové opeře na motivy starofrancouzské frašky. Obsahuje její rozbor po stránce hudební, interpretační, herecké a režijní. Dále rozebírá a srovnává premiéru z roku 1968 a 2008. Je v ní přiblížena další významná operní tvorba Evžena Zámečníka, která je do jisté míry srovnávána s Fraškou o kádi.

Annotation The thesis „Evžen Zámečník – Burlesque About a Vat (with a view to Anča personage)“ deals with an one-act opera on a theme of an old French burlesque. It includes opera’s analysis from the music, interpretative, actor’s and director’s point of view. It describes and compares the first appearance from 1968 and 2008. It also introduces further considerable opera works by Evžen Zámečník that are confronted with Burlesque About a Vat in a certain manner.

Klíčová slova Zámečník, skladatel, opera, Fraška o kádi, Ferda Mravenec, Brouk pytlík

Keywords Zámečník, composer, opera, Fraška o kádi, Ferda Mravenec, Brouk Pytlík

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje.

V Brně dne 1. 5. 2012

Marta Reichelová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce prof. Jindřišce Bártové za podnětné rady. Dále děkuji panu Evženu Zámečníkovi za obohacující konzultace, dirigentu Jakubu Kleckerovi, MgA. Haně Zlámalové. MgA. Josefu Škrobánkovi a doc. Janu Zbavitelovi.

Obsah PŘEDMLUVA........................................................................................................................................6 ÚVOD......................................................................................................................................................7 1. ŽIVOTOPIS........................................................................................................................................8 1.1 EVŽEN ZÁMEČNÍK „VE SVÉM STYLU“................................................................................................12 1.1.1 Evžen Zámečník očima jeho přítele a kolegy Jana Zbavitele..............................................13 2. FRAŠKA O KÁDI............................................................................................................................16 2.1 LIBRETO.......................................................................................................................................16 2.1.1 Rozbor opery.......................................................................................................................17 3. Z POHLEDU INTERPRETA..........................................................................................................26 3.1 INSCENACE 2008...........................................................................................................................29 3.1.1 Premiéra 1968.....................................................................................................................34 4. VÝZNAMNÁ OPERNÍ TVORBA EVŽENA ZÁMEČNÍKA......................................................40 4.1 FRAŠKA O KÁDI, FERDA MRAVENEC, BROUK PYTLÍK..........................................................................47 ZÁVĚR.................................................................................................................................................50 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE................................................................................................51 POZNÁMKY.......................................................................................................................................52

Předmluva

S hudbou skladatele Evžena Zámečníka jsem se seznámila v dětství jako členka smyčcového orchestru Jeseník, kde jsem hrála několik let na housle. Na repertoáru jsme měli skladatelovo dílo Serenata piccola. Již tehdy mě zaujala instrumentální barevnost, melodická originalita a nevšednost této skladby. K druhému setkání se Zámečníkovou tvorbou, které rozhodlo o vzniku tématu diplomové práce, došlo na jaře roku 2008 v prvním ročníku studia zpěvu na JAMU v Brně. Ve studiu „Devítka“ byla nastudována jednoaktová opera Fraška o kádi, ve které jsem ztvárnila roli Anči. Její pěvecký part je velmi náročný po stránce technické i výrazové a obzvlášť pak hudební. Opera Fraška o kádi se mi však vryla pod kůži do té míry, že jsem se rozhodla sepsat své postřehy a přiblížit velmi moderní a stále aktuální dílo další generaci zpěváků, režisérů a hudebníků. Dala jsem si za úkol obsáhnout tento rozbor z pohledu svého jakožto pohledu interpreta, dotknout se problematiky moderní režie a scény a samozřejmě opery jako celku. Celá jedna kapitola je věnována komplexnímu hudebnímu profilu Evžena Zámečníka. Informačních materiálů není příliš, ale našla jsem několik poutavých článků, ze kterých budu čerpat stejně jako z hudebních slovníků a internetových odkazů. Právě novinové články mohou být zajímavým obohacením práce. Z rozhovorů či sloupků vyjadřujících se aktuálně k Evženu Zámečníkovi lze vysledovat, jak byl v této době publikem přijímán a jak se on sám vyjadřoval ke své tvorbě. Za nejcennější však považuji rozmluvu se samotným skladatelem, který mě obohatil o spoustu zajímavých informací týkajících se nejen tvorby, ale i jeho vzdělání a profesního života. Propůjčil mi také klavírní výtahy všech svých oper a dokonce videonahrávku jedné z premiér. Vzhledem k tomu, že operní tvorba Evžena Zámečníka je nesporně významným článkem v jeho rozsáhlém díle, rozhodla jsem se věnovat jí celou kapitolu s náhledem na operu Ferda Mravenec a Brouk Pytlík.

6

Úvod

Hudební

skladatel

Evžen

Zámečník

zastává

pozici

jednoho

z nejvýraznějších umělců druhé poloviny dvacátého století. Originalita a nadčasovost je prostoupena celým autorovým dílem. Jeho tvorba je neuvěřitelně pestrá. Nalezneme u něj skladby pro sólové nástroje, dua, tria, kvarteta, pro orchestry - smyčcové, dechové, symfonické či sbory. Když připočteme ještě díla operní je opravdu úctyhodné jak široký hudební záběr skladatel obsáhl. A právě jeho tři opery vyčnívají originalitou témat a nenapodobitelným zpracováním v operním světě vůbec. Již prvotina Fraška o kádi zaujala publikum a dokázala se prosadit i v dnešní době. Bezesporu stojí za to tuto jednoaktovou operu uvádět a obohacovat ji dobovými trendy a styly. Velkou devízou opery je totiž tématická svěžest a nadčasovost. Evžen Zámečník smysluplně uchopil také témata své další tvorby - pro dětského diváka a posluchače. Vznikla tedy opera Ferda Mravenec a Brouk Pytlík, které svým úspěchem zastínily nejednu dětskou operu. Hlavním cílem mé diplomové práce je tedy zaměřit se na tvůrčí a především operní osobnost Evžena Zámečníka. Jako ústřední bod práce jsem si vybrala první autorovu operu Fraška o kádi, která odstartovala jeho dráhu operního skladatele. Dílo, svým charakterem jedinečné, si zaslouží dát prostor k podrobnějšímu rozboru ze strany hudební i interpretační. Při studování materiálů k práci jsem však zjistila, že další Zámečníkovy opery přinesly do jeho díla mnohé nové a nepřehlédnutelné prvky. Zaměřila jsem se tak i na operu Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Jelikož má práce nemá za cíl pojmout všechny opery E. Zámečníka nezabývám se jimi příliš podrobně. Spíše chci upozornit na jejich přednosti a zdůraznit smysl, který jim byl autorem po hudební stránce dán. Pro zajímavost bych chtěla uvést i operní postavy a jejich obsazení v Národním divadle v Praze a dnešním Národním divadle v Brně.

7

1. Životopis

Evžen

Zámečník

je

výrazným

českým

hudebním skladatelem dvacátého století, pocházejícím z Frýdku Místku. Narodil se 5. února 1939. Již od dětství se pohyboval v hudebním prostředí. Otec byl amatérský hudebník, houslista a trumpetista a sousedé Zámečníků byli například skladatel a dirigent Miloš Machek nebo budoucí muzikolog Rudolf Pečman. Asi právě toto prostředí a přirozený talent Zámečníka nastartovaly jeho touhu jít na konzervatoř. V roce 1956 se stal posluchačem brněnské konzervatoře, kde začal studovat housle u Josefa Holuba a Aloise Melezínka. Až ve třetím ročníku si přibral k houslím skladbu a stal se členem třídy Zdeňka Blažka. Ve studiu skladby pokračoval dále na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. I když známe Evžena Zámečníka především jako významného hudebního skladatele, hře na housle se věnoval i nadále profesionálně. Stal se členem orchestru Státního divadla v Brně (dnes Národní divadlo Brno), kde působil v letech 1964–1971 a od roku 1971 byl houslistou ve Státní filharmonii Brno (dnes Filharmonie Brno) po celých deset let. Na JAMU byl studentem kompozice u prof. Jana Kapra. Logicky komponoval v průběhu studia především skladby pro nástroj, který tak důvěrně znal, a to housle. Napsal například Suitu pro sólové housle (1963), Duo pro dvoje housle č. 1 (1964, přepracováno 1966), Musica ironica per violino, viola e violoncello (1966) aj. Avšak objevila se i opera, a to roku 1967, kdy zkomponoval jako svůj absolventský projekt jednoaktovou operou Fraška o kádi. Je pozoruhodné, s jakým úspěchem byla první skladatelova opera přijata a jak aktuální a moderní je i dnes. Zámečník byl výjimečným studentem a v letech 1968–70 mohl díky stipendiu zdokonalovat své skladatelské umění také v Mnichově u Güntera Bialase. Jeho posledním pedagogem se stal Jiří Dvořáček, u kterého absolvoval externí aspiranturu na AMU v Praze. Evžen Zámečník je skladatelem velmi všestranným a myšlenkově 8

svobodným, na což jistě pozitivně působili právě pedagogové, jimiž byl veden. Ti mu umožnili komponovat s patřičnou skladatelskou svobodou a nediktovali mu pravidla, kterými by se měl řídit. Právě pedagogické zázemí je nesporně důležitým můstkem při odrazu k umělecky plodné a svébytné budoucnosti. Od sedmdesátých let se stále více objevovaly v jeho díle skladby pro dechové nástroje. Zámečník zastával názor, že dechovka je jedním z nejživotnějších hudebních útvarů. Možná právě proto byla pro něj tato tvorba tak stěžejní. Zkomponoval nespočet skladeb pro velký dechový orchestr, ale také pro menší sekupení, pro profesionální i amatérské soubory. Je na místě jmenovat alespoň některé z nich, například Místecká polka (1972), Hukvaldská serenáda (1974), U Harabiša (1980), Moravská rapsodie (1984), která měla premiéru v září 1985 v Usteru ve Švýcarsku, Dětská symfonie Hommage a Joseph Haydn (1995) inspirovaná skladbou Leopolda Mozarta, jež bývá připisována Josephu Haydnovi, Allegro brillante (1998), skladba, která získala první cenu v soutěži AHUV či Concertino giocoso pro klarinet a velký dechový orchestr (1996). V díle E. Zámečníka najdeme ještě jednu skladbu stejného názvu. Concertino giocoso pro symfonický orchestr složil na objednávku České filharmonie.

Foto 1: 6. 1. 2006 - setkání skladatele s prezidentem České republiky v Rudolfinu v Praze, po premiéře jeho skladby Concertino giocoso.

9

Samozřejmě Zámečník zůstal věrný smyčcovým nástrojům, ke kterým měl blízko, a tak vzniklo například 12 etud pro sólové housle (1970), Tři invence ve starém slohu pro housle a violu (1979), Duo pro housle a klarinet (1990) a spousta dalších. Jednou z předností skladatele byl neustálý zájem o aktuální dění kolem sebe. Tvorbou reagoval na různé životní zážitky, a tak vznikla díla jako In memoriam Igor Stravinskij pro velký orchestr (1971), Menuetto per Günter Bialas pro žesťový soubor (1986), které bylo v premiéře provedeno v Mnichově 26. 10. 1986, Duo pro housle a violoncello k památce Dmitrije Šostakoviče (1975) nebo dílo reagující na politické nepokoje ve Španělsku No passaran (1976). Konečně i vokálně instrumentální díla mají zastoupení v široké tvorbě Evžena Zámečníka. V krátkém časovém období po Frašce o kádi přišla na divadelní prkna nová, více než úspěšná dětská opera Ferda Mravenec (1971). Opera, napsaná podle předlohy Ondřeje Sekory, byla tak úspěšná, že dědicové autorských práv Dr. Ondřej J.

Sekora

a jeho

matka

Ludmila

Sekorová

dali

Zámečníkovi

svolení

ke zkomponování pokračování opery O Brouku Pytlíkovi. Roku 1982 tak tento „další díl“ vznikl pod názvem Brouk Pytlík. Autor měl vždy blízko k muzikálové všestrannosti a není tudíž divu, že jeho posledním hudebně dramatickým dílem byl právě muzikál Rychlé šípy podle knihy Jaroslava Foglara z roku 1992, od kterého získal svolení ke zhudebnění libreta. Premiéra byla provedena roku 2000 v rámci Pražského jara souborem Dětská opera Praha pod uměleckým vedením Jiřiny Markové. Evžen Zámečník byl velmi činorodý a vedle komponování se věnoval dalším s hudbou souvisejícím činnostem. Roku 1982 založil jedenáctičlený soubor Brno Brass Band (tzv. BBB), kde byl jak uměleckým vedoucím, tak i dirigentem. Úspěchy zaznamenávali nejen u nás, vystupovali například na Pražském jaru v Praze, ale také v zahraničí. Jejich repertoár tvořily již existující skladby, které Zámečník upravoval, či skladby, které napsal autor přímo na míru souboru. Také řada významných českých skladatelů napsala pro BBB své kompozice: připomeňme z nich alespoň Jana Kapra (Brněnské allegro), Miloslava Ištvana (Rytmy a tance pro BBB), Pavla Blatného (Žesťové epizody), Zdeňka Lukáše (Letní hudba) či Luboše Fišera (Salza 10

verde, v překladu Zelená omáčka – recese). Za zmínku rovněž stojí, že po víc než desetiletí pořádal Brno Brass Band pravidelné „předsilvestrovské“ večery, které byly dlouho dopředu beznadějně vyprodány a znamenaly vždy svým způsobem vyvrcholení sezony. Po Zámečníkově odchodu roku 2007 převzal vedení jeden ze členů, trumpetista Vlastimil Bialas. Přes všechnu snahu přestal BBB postupně účinkovat a v současné době již nekoncertuje.

Foto 2: Brno Brass Band

Evžen Zámečník byl také předsedou Nadace OSA a na celých šest let se stal dramaturgem Národního divadla Brno. V letech 1994–2002 stál v čele brněnské konzervatoře jako její ředitel a dirigent studentského dechového orchestru, se kterým sklidil nejeden úspěch.

11

Foto 3: E. Zámečník při dirigování studentského dech. orchestru.

1.1 Evžen Zámečník „ve svém stylu“ Již od dětství měl v úctě skladatelské velikány Leoše Janáčka nebo Bohuslava Martinů. To se projevovalo především v jeho počáteční tvorbě, která směřovala neoklasicistním směrem. Vzorem mu byli i velcí mistři jako Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart či Gioacchino Rossini. Právě inspirace operou buffo daly vzniknout operám Fraška o kádi i Ferda Mravenec. Vždy však tvořil Zámečník svébytně a nikdy se nesnažil některého ze zmíněných autorů napodobovat. To dokládá i výrok samotného autora z Hudebních rozhledů v rozhovoru s Vladimírem Gregorem, kde se vyjadřoval k opeře Ferda Mravenec: „Tradice opery buffy s jejími uzavřenými čísly byla pro mne živou inspirací, i když jsem ji nechtěl a nemohl napodobovat už proto, že jsem například vůbec neužil recitativů apod.“1 V pozdějších letech jej inspiroval vedle jiných i Igor Stravinskij. Pro Zámečníka je typickým znakem nadsázka, smysl pro humor a vtip. To je patrné nejen v jeho operách, ale i v dalších skladbách, což napovídá nejen jejich název. Například přídavkové intermezzo z roku 2002 „Za málo peněz málo muziky“ pro velký dechový orchestr. Vtip je v trvání skladby, které je přibližně půl minuty. Dalším z jeho znaků byla snaha vždy vycházet z charakteru nástroje či 1 Vladimír Gregor, O nového operního diváka. Hudební rozhledy, roč. 34, 1981, č. 4, s. 174

12

z postavy, kterou zhudebňuje. Nacházel nové a netradiční způsoby, které byly velmi osobité a nadčasové. Dokázal pestře využívat hudební nástroje, leckdy až k hranicím jejich možností. Je moderní, originální, ale jeho díla nepostrádají pevnou logiku a jasný záměr, díky kterému posluchač nemá pocit, že se ve skladbě tzv. ztrácí. Sám se ke své tvorbě vyjádřil v rozhovoru s Janem Šmolíkem: „O tzv. modernosti vůbec neuvažuji, spíše se snažím o nekonvenční, neotřelé postupy“.2 Evžen Zámečník v současné době úspěšně rehabilituje po prodělané mozkové příhodě v roce 2007. Komponuje velice sporadicky, a to jen drobné kusy pro jeden či dva nástroje. Má však stále přehled o uměleckém dění v Brně a velice rád občas navštíví komorní koncerty či některé z hudebních večerů Filharmonie Brno. Jeho oblíbeným místem je lavička před Hudební fakultou JAMU, kde sedává za pěkných dnů a kde také konzultoval mnohá místa z této diplomové práce.

1.1.1 Evžen Zámečník očima jeho kolegy a přítele Jana Zbavitele Dirigent Jan Zbavitel má s Evženem Zámečníkem mnoho společného. Pocházejí ze stejného kraje, oba již od mládí tíhli k hudbě Leoše Janáčka, studovali JAMU v Brně a potkala je velice bohatá umělecká kariéra. Mimo to se jejich cesty, jak umělecké tak lidské, často potkávaly. J. Zbavitel zaregistroval hudbu E. Zámečníka již při studiu na konzervatoři v Ostavě. Blíže se s ní setkal na JAMU, kde byl od roku 1965 posluchačem oboru dirigování. Pan Zbavitel přijal mou nabídku na krátký rozhovor, kterým bych chtěla podtrhnout skladatelovu osobnost z pohledu jeho mnohaletého přítele a kolegy. "Kterou jeho skladbu jste nastudoval jako dirigent poprvé a jaký jste z ní měl pocit?" "Byla to symfonická báseň Hukvaldy, kterou jsem nastudoval roku 1966 s ostravskou filharmonií. V té době jsem byl posluchačem druhého ročníku na JAMU. Seznamoval jsem se s jeho kompozičním stylem, na kterém oceňuji především to, že nešlo v žádném případě o nějakou "konstrukci", která by vznikala 2 Jan Šmolík, Tři otázky pro Evžena Zámečníka. Hudební rozhledy, roč. 50, 1997, č. 6, s. 34

13

souhrou náhod. V jeho hudbě je stěžejní jasný muzikantský záměr a skladby se skvěle interpretují." "Vím, že jste dirigoval na JAMU také Frašku o kádi? Jak na tuto operu vzpomínáte?" "Ano, Frašku o kádi jsem znovu nastudoval roku 1969 po Janu Štychovi. Evžen dokázal něco podobného jako Leoš Janáček, výborně zachytit náladu. Uměl určit každé postavě jasný charakter. Dále dosáhl v této "jednoaktovce" velkého efektu s velice skromnými instrumentačními prostředky. Samozřejmě znal dobře dispozice divadla Barka a tak volil komornější obsazení. V budoucnu jsem zkušenosti s touto operou bohatě zúročil, když jsme v Janáčkově divadle studovali, já jako asistent dirigenta, Ferdu Mravence." "Už jste se sám zmínil o další skladatelově opeře. Utkvělo Vám ve vzpomínkách něco, co byste k Ferdu Mravencovi rád zmínil? "Především to, že opera Ferda Mravenec je "učebnice" toho, jakým způsobem má být vnímána opera a divadlo..." "Jak byste charakterizoval Evžena Zámečníka?" "Všestranný muzikant, se kterým jsem si vždy výborně rozuměl. Je člověkem důkladně rozmýšlejícím s humorem a nadhledem, který se jasně odráží v jeho tvorbě. Rád bych také zmínil, co se jeho působení týká, jeho úžasné aranžérské schopnosti. Pro Brno Brass Band takto aranžoval spoustu skladeb. Na BBB velice rád vzpomínám. S Národním divadlem Brno jsme jezdili uvádět opery do Japonska,

a

protože většina členů BBB hrála v orchestru, vždy před představením se vydali hrát do foyer vtipné aranže známých operních árií psané právě Evženem Zámečníkem. Japonské publikum tuto "vsuvku" milovalo."

Jan Zbavitel se narodil 31. června 1942 ve Frenštátu pod Radhoštěm. Roku 1965 se tal absolventem Konzervatoře v Ostravě, kde studoval obor hoboj a dirigování. Na jednom z koncertů, které dirigoval si ho všiml prof. František Jílek. Roku 1965 se stal jeho posluchačem na JAMU v Brně v oboru dirigování symfonické a operní tvorby a u prof. Josefa Veselky obor kantáty a oratoria. Již na JAMU se stal asistentem prof. Jílka a druhým sbormistrem ve Státním divadle 14

v Brně, kde studoval pestrý repertoár. Šest let (1979 – 1985) byl šéfdirigentem Státního divadla v Ústí nad Labem, potom se vrátil opět do brněnského divadla. V sezóně 1991 – 1992 hostoval v Národním divadla v Praze a ve Státní opeře Praha. Roku 1994 se ujal pozice šéfa opery národního divadla v Brně (do roku 2000). Na dva roky pak působil jako šéf opery v Plzni (Divadlo Josefa Kajetána Tyla) současně však dirigoval i v NDB. Nyní zastává pozici čestného dirigenta NDB. Již od roku 1987 je pedagogem JAMU v oboru dirigování orchestru nově také dirigování opery. Jan Zbavitel inscenoval všechny opery Leoše Janáčka, v čemž je jediný v Evropě. Jako dirigent vystupoval v mnoha zemích Evropy a v Japonsku. Například v portugalském

Lisabonu studoval Janáčkovy opery Její Pastorkyňa a Liška

Bystrouška. Spolupracoval s mnoha symfonickými orchestry a divadly. Nastudoval přes tisíc oper, šestset baletů, stopadesát koncertů a padesát natáčení v Českém rozhlase. Několik operních titulů zvěčnila Česká televize. Nacházím tedy další pojítko s Evženem Zámečníkem. Je to obrovské dílo, které doposud za svůj umělecký život vytvořili.

15

2. Fraška o kádi „Sklenka k vínu, vůně k růži, smlouva k čertu, žena k muži!“ (z opery E. Zámečníka Fraška o kádi)

2.1 Libreto Dílo z roku 1967 napsal Evžen Zámečník jako absolventskou práci studia na JAMU. Byla komponována velice rychle, tak jak je pro autora typické. Jednoaktová opera buffa je psána na libreto stejnojmenné starofrancouzské frašky La farce du Cuvier. K ní se dostal náhodou při hledání literární předlohy hodící se k jednoaktové opeře. Jaroslav Someš, student herectví a autorův spolužák, mu při jedné příležitosti řekl, že francouzští autoři napsali mnoho vtipných frašek a jedna z nich, velmi povedená, je ta o kádi. Po mé otázce skladateli, jak by dílo charakterizoval, vtipně odpověděl: „Je to takové Zkrocení zlé ženy v malém.“3 Ostatně frašky z literární historie známe, ale populární a hranou byla pouze fraška Mistr Petr Pleticha (La farce du maitre Patelin). Jen náhodou byly nalezeny další tři sbírky v Německu (dnes uloženy v Britském muzeu) v Kodani a Drážďanech. Tyto sbírky frašek většinou pocházely z okolí francouzského Lyonu a napovídají mnohé o charakteru francouzského člověka patnáctého a šestnáctého století. Hlavním cílem frašek bylo pobavit diváka. Jsou postaveny na situační komice, povrchním charakteru a častými tématy byly drsně popisované příběhy (bití, něvěra, krádeže atd.). Zámečník použil překlad Otty Dubského, ale spolu se sým profesorem Janem Kaprem usoudili, že je text příliš nezpěvný. Autor se musel postarat o jeho úpravu. Na tom s ním pracoval právě Jan Kapr spolu se svou ženou, filoložkou Libuší Kaprovou. Libreto se zdařilo velice dobře upravit. Je logické jak pro zpěváka, tak i pro posluchače. Příběh neztrácí v žádném případě na aktuálnosti. Vždyť otázka manželského vztahu, do kterého často a někdy s potěšením zasahuje tchýně, je aktuální v každé době. A je-li toto téma bráno s humorem a nadsázkou jako ve Frašce o kádi, může bavit posluchače ještě mnoho dalších let. Příběh pojednává o třech členech rodiny. Anča žije se svou matkou Hátou 3 Z rozhovoru s Evženem Zámečníkem při osobním setkání 13. března 2012

16

a manželem Kubou. Už první slova po vstupu Kuby na scénu „Čertovy jsem poslech rady, že jsem oženil se mladý...“ napovídá, v jakém duchu se jejich příběh bude odvíjet. Háta je tchýně v pravém negativním slova smyslu. Kubu neustále komanduje a s Ančou promýšlí plány na budoucnost. Ta je pod nadvládou své matky, a tak jsou skvělé spojenkyně. Zápletka spočívá v nápadu těchto dvou sepsat smlouvu s úkoly, jež bude milý Kuba v jejich společném životě plnit. Tak například v úvodu promyšleného pergamenu Anča diktuje: „Slibuji tu svatosvatě ženě své i tchýni Hátě, ochotně že bez reptání vyplním vždy každé přání...“. Kuba svolí, ale pouze s tím, co je na papíře napsáno. Velká část příběhu se věnuje právě diktování smlouvy, což je autorem velmi vtipně a trefně zpracováno. Ale proč Fraška o kádi? Káď má totiž v příběhu úlohu hlavní. Lstí vyhraje Kuba nad dvěmi saněmi, když v nečekané chvíli strčí Anču a po chvíli i Hátu do kádě s vodou. V pergamenu však není ani zmínka o záchraně, a tak je Kuba vytáhne až ve chvíli, kdy se smlouva roztrhá (viz foto 3). Anča si uvědomí, co ve svém mužíčkovi má, a Hátě nezbývá nic jiného než sklopit hlavu. Kuba zdárný pokus zpečetí slovy: „Takhle tedy teror každý, měl by skončit, skončit navždy.“ Závěr opery je vyveden ve smyslu „ponaučení“ a v pozitivním duchu.

2.1.1 Rozbor opery Opera

je

komponována

v

neoklasicistním

stylu

buffo.

Ideálem

a skladatelovou inspirací se stali autoři jako Wolfgang Amamdeus Mozart či Gioacchino Rossini. To vychází logicky ze Zámečníkovy představy koncertantního zpívání a virtuozity, která je pro období Mozarta i Rossiniho typická a nesporně se hodí ke komické opeře. Přestože se jeho inspirace obracely k tvorbě, pro níž jsou typické uzavřené árie a recitativy, ve Frašce o kádi je nenalezneme v klasickém zpracování. Dá se říci, že náznak recitativu můžeme vidět ve scéně, kdy Anča diktuje do pergamenu. Její pěvecký part totiž plyne vždy po zaznění úvodního akordu v klavíru (oproti cembalu) a úderem činelu, což je pro recitativní pasáže typické. Jinak však hudba neustále plyne, a pokud se na okamžik odmlčí, je to vždy 17

v souvislosti s příběhem a hereckými akcemi. Přestože je opera komponována ve stylu neoklasicistním, jsou zde zřetelné i vlivy Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka; především ve střídání taktů, barvě, postupech ve velkých septimách. Právě stránka intervalová může připomínat například balet Špalíček B. Martinů. Opera je asi třicetiminutová a – co do rozsahu a stylu opery – není potřeba velké obsazení orchestru. Hráčů je celkem patnáct. K docílení patřičného barevného efektu vystačí první a druhé housle, viola, violoncello a kontrabas, jež se barevně prolínají s dechovými nástroji jako je flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, trubka a trombon. Vše originálně doplňují bicí nástroje, a sice tympány, baterie (skupina několika bicích nástrojů – velký buben, malý buben, činely) a klavír. Dokonce se v orchestru objevuje ne zcela běžný hudební nástroj – bič4. Ten zdůrazňuje plochu, kdy zpívá tenor: „Od rána až do večera peskuje mne neustále, komanduje a tak dále.“ Kombinacemi nástojů a jejich barvami orchestr naprosto podporuje náladu celého příběhu. Opera je postavena na bravuře, skvělé hudební artikulaci a na pestré rytmice. To se projevuje především v doprovodných pasážích, kdy je pro zpěváka obtížné nastoupit s orchestrem v rytmické soudržnosti. Sólisté si musí neustále uvědomovat často se měnící takt a nastupovat přesně intonačně, což je mnohdy ztíženo zcela odlišnou melodií v jiném hlase. Předehra opery začíná sólovým tympánem v předtaktí, později zní vždy na poslední dobu v taktu. V tomto stále se opakujícím „úderu“ lze slyšet symboliku pádu do kádě. Již v úvodu autor naznačuje charakter opery, využíváním až zvukomalebných efektů. Hlavní téma začíná v žestích a prolíná se v různých artikulačních polohách, například tenuto v žestích, legato znějící v partu fléten. Téma se tedy střídá v důraznější i lyrické rovině a vrcholí v secco struktuře (hrají tutti). Skladatel v opeře využívá vedle neobvyklých nástrojů také různé techniky hraní. Například flétně předepisuje frullato, atd.

4 Tendence vybírat netradiční hudební nástroje v rámci podpoření, či do kreslení situace je pro autora typická. Například v opře Ferda Mravenec použil řehtačku a hmoždíř.

18

Obr. 1: Předehra Ve Frašce o kádi nenalezneme uzavřená čísla árií. Již na začátku tomu napovídá sólový úsek Kuby – nejsem si jista, zda mohu použít pojem árie, protože ta to v pravém slova smyslu není – který je harmonicky neuzavřený a volně plyne do dalšího vstupu Anči. Za povšimnutí stojí také skladatelova práce s leitmotivem. Jako příklad bych uvedla často se opakující větu, či pasáž v pěveckém partu Kuby „Čertovy jsem poslech rady“. Tu zpívá v průběhu opery několikrát v různých obměnách, a stává se tak lehce zapamatovatelnou, charakteristickou replikou jeho postavy. Autor jej obměňuje rytmicky i melodicky. To můžeme jasně vidět na několika ukázkách. První tenorová fráze plyne v c moll, kterou autor na poslední notě poruší do dur (viz obr. 2 – na tomto obrázku si lze všimnout rychlého střídání taktu). Podruhé obměňuje skladatel rytmus i melodii, jež zní v jedné tónině (viz obr. 3). Ve třetí frázi se navrací k původnímu rytmu, ovšem zachovává opět tóninu (viz obr. 4). Naposledy volí autor způsob parlanda s vepsaným komentářem v závorce „šeptem“ (viz obr. 5).

19

Obr. 2: Tenorový part 1

Obr. 3: Tenorový part 2

Obr. 4: Tenorový part 3

Obr. 5: Tenorový part 4

Autor zakomponoval do opery vedle pěveckých čísel také čistě orchestrální vstup. Je jím hudební intermezzo – quasi pantomima. V této části se střídají úseky, kdy hrají tutti nebo sólový klavír. Každé toto rozmezí několika taktů má znázornit činnost probíhající na jevišti – praní prádla v kádi. Intermezzo je vlastně hudební i scénická příprava na pád do kádě. Podle popisků skladatele je herecká akce jasná. Při melodii v orchestru v údernějším rytmu „vhazují prádlo do kádě“. Klavírní část legatissimo naznačuje praní prádla a navracející se část orchestrální popisuje „vhazování dalšího prádla do kádě“. Herecká akce i orchestrální struktura se zhustšuje a vygraduje staccatem ve smyčcích a pádem Anči do kádě, viz část „Z pohledu interpreta“. Intemezzo zpěváky naprosto navádí melodií a střídáním nástrojů k přesnému jevištnímu pohybu. Můj hlavní záměr je zaměřit se na postavu Anči. Při psaní této práce jsem si však uvědomila, jak jsou si postavy rovnocenné. Nelze tedy v průběhu zmiňovat pouze jednu z nich. Jednotlivé pěvecké party na sebe hudebně navazují a jsou logicky propojeny. Proto bude rozbor zaměřen na všechny postavy a obohacen o mé 20

postřehy z pohledu Anči. V této jednoaktové opeře se představují v hlavních úlohách tři sólisté bez sboru či dalších, vedlejších rolí. Anča – manželka Kuba – její manžel Háta – jeho tchýně Postava Anči je napsána pro lyrický soprán, Kuba pro tenor buffo a Háta pro alt. Dá se říci, že všechny tyto role jsou hlavní jak z pozice důležitosti v rámci příběhu, tak především po stránce pěvecké. Všichni mají možnost se výrazně hudebně projevit a je potřebné zvolit pro tyto postavy rovnocené pěvecké partnery. Po všech stránkách je dílo dosti obtížné. Na pěvce jsou kladeny vysoké nároky z pohledu hudebního nastudování i techniky zpěvu. Zpěváci by měli často odlišovat barvu hlasu a dynamiku, která podtrhává výrazné afekty v hudbě i v textu. Evžen Zámečník se v opeře Fraška o kádi snažil především o odlišné charaktery postav. K tomu mu nesporně pomohlo libreto s jasně diferencovanými postavami. Autorovi se to povedlo s vtipem a přesností, která držela v celém rozsahu opery. Pro každou roli vystínil specifické tempo a agogiku tak, aby ji jasně vystihovaly. Jako příklad lze uvést postavu Anči, jejíž charakter a temperament vystihuje již vstup na scénu. Ještě před tím se zdálky line její křik znázorněný zpěvem ve vyšší poloze. Charakter její ukřičené a sekýrující povahy skladatel skvěle ztvárnil výraznými skoky, rychlým až „vyštěkávaným“ rytmem (viz obr. 6).

21

Obr. 6: První vstup Anči na scénu

Ostatně i vstupy dalších postav jsou textově a hudebně tak specifické pro danou postavu, že má posluchač hned představu o jejich úloze v příběhu. Po krátké předehře zazní první tóny Kuby. V tomto vstupu si stěžuje, jak musí žít v hádkách, zahlcen úkoly a poroučením. Již hlasová poloha, ve které je role napsána evokuje mírnější charakter jeho postavy, který splní všechny příkazy i přes jeho nelibost. Často jeho part připomíná naříkání a plačtivost. Od počátku opery je tenor vystaven nelehkému pěveckému úkolu. Autor skvěle zachycuje rozčilení a popisování křiku a hádek, pro zpěváka nelehkými, oktávovými skoky. Avšak přes pěveckou náročnost jsou role výborně vystaveny a hudebně zvukomalebné. Například v úseku, kdy tenor zpívá „jsou jako dva kolovrátky, kolovrátky“, melodie opravdu evokuje zvuk kolovrátku. Zámečník využívá okrajové tenorové polohy v místech, kdy Kuba napodobuje svou ženu. Na text „Jen až budu mladou paní“ zpívá falsetem znázorňujícím ženský hlas až po dvoučárkované des. Postavu Kuby považuji za pěvecky nejnáročnější (viz obr. 7).

22

Obr. 7: Kuba napodobuje ženský hlas Po příchodu Kuby a Anči se objeví na scéně Háta. Pro tu je typická velmi nízká altová poloha, která vykresluje charakter starší pochmurné ženy (viz obr. 8). V opeře však zpívá i velmi vypjatá místa pohybující se oproti pěveckému partu v začátku ve vyšší poloze. Hned v jejím prvním výstupu používá autor tzv. parlando, které lze postřehnout v několika momentech opery. Tento způsob mluveného slova, pod nímž často hraje orchestr, umocňuje danou situaci. Autor využívá parlanda v různých náladách a rozpoloženích. Smutek, křik, potutelnost, či afekt je tak přirozeně a intenzivněji vyjádřen. Takových momentů je v opeře několik, nejzřetelněji lze parlando vnímat ve scéně týkající se Anči a Háty. Ty se předbíhají při sepisování smlouvy v diktování úkolů týkajících se budoucího dítěte (viz obr. 9). Parlando podbarvují akordy s korunou měnící se obvykle s vystřídáním každé věty. Rozvinutím akordické struktury melodií v orchestru přichází gradace, kdy se postupně přidávají ještě další nástroje, gradaci umocňují trioly přecházející do sextol.

23

Obr. 8: První vstup Háty na scénu

Obr. 9: Parlando Co se týká náročnosti, je třeba vyzdvihnout finále opery. Finále je komponováno podle vzoru vaudevillového finále.5 Tento způsob využil například Igor Stravinskij v opeře Život prostopášníka, tedy skladatel, u kterého Evžen Zámečník nalézal inspirace.

5 Postavy vystoupí ze svých rolí a zpívají divákovi mravní ponaučení.

24

Oproti předehře, která se hraje alla breve (velmi využívané tempové označení v celém díle), zní v čtyřčtvrtečním taktu. V obměně nastupuje tympán, který nezačíná předtaktím, ale první dobou. Skladatel již také nepracuje tolik se střídáním taktů. Po krátkém orchetstrálním úvodu začíná svůj part tenor. Poté se samostatně představí soprán a nakonec alt. Každý zpívá texty vlastní jeho postoji k vzniklé situaci poučeni prožitým příběhem. Tak například Kuba: „Teď jste viděli to všici, jak jsem uměl poradit si...“, Anča: „Nedejte se, ženy, zviklat, vezměte si z toho příklad...“, Háta: „Stala se tu chyba hrozná, člověk sám to nerad dozná...“. Při gradaci finále pak nastupují sólové hlasy v rytmicky obtížném fugatu znějícím a cappella. Postupně se všechny tři pěvecké linky, melodicky znějící v diminuci, avšak odlišné textově, spojují v „trio“. Posledních čtrnáct taktů doznívá homofonně s jednotným textem a za doprovodu orchestru. Opera končí opět tak, jako začíná, v žestích.

25

3. Z pohledu interpreta Role Anči byla pro mě velkou výzvou a zkušeností, při které jsem se mnoho naučila. Nastudovala jsem ji v prvním ročníku studia na JAMU v Brně. Psal se rok 2008 a byla jsem čerstvě studentkou paní prof. Jarmily Hladíkové. Po ukončení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě jsem již měla nějaké jevištní zkušenosti a uměla jsem do jisté míry se svým hlasem pracovat. Obsazení do opery Evžena Zámečníka mě ovšem trochu zaskočilo. Příběh mě sice hned zaujal svou energií a svižností, ale takto rytmicky a intonačně náročnou hudbu jsem zatím neměla možnost interpretovat. Za nejtěžší považuji orientaci v rytmu. Hlasy se často prolínají a každý přitom zpívá zcela odlišnou melodii i rytmus. Také rozsahově není pěvecký part jednoduchý. V prvním vstupu na scénu zpívám držené tóny na dvoučárkovaném g, a. Vedle toho se u diktování smlouvy, scény jež je poměrně dlouhá, téměř po celou dobu hlasově pohybuji na jednočárkovaném cis (viz obr. 10). Rytmická a intonační strana opery se pro mě stala nejtěžší. Nastupování jednotlivých hlasů je velmi obtížné. Intervaly, které zpěvák musí odvozovat nejsou zcela běžné a je potřeba, aby všichni sólisté ovládali svůj pěvecký part rytmicky i intonačně přesně. Co do hlasového rozsahu, jsou party všech postav poměrně rozsáhlé a náročné. Zeptala jsem se autora, zda bylo jeho záměrem trochu potrápit pěvce. S úsměvem mi odpověděl: „Ne. Pouze jsem vycházel z charakteru postav.“6

Obr. 10: Diktování smlouvy

6 Z rozhovoru s Evženem Zámečníkem při osobním setkání 13. března 2012

26

Po hudební stránce jsem si Frašku o kádi zamilovala. Obsahuje tolik originálních melodií, barev a dokonce neobvyklých hlasových prostředků. Nejvíce mě zaujala scéna, kdy se Anča s Hátou při diktování úkolů tak rozohní, že přivádí Kubu k šílenství. Autor vygradovanou situaci netradičně umocnil zpíváním jakéhosi shluku písmen, střídáním bdbdbd. Chumel, ovšem rytmicky přesný, který vznikne, připomíná hejno včel vrhající se na Kubu. Do toho tenor zpívá: „Dost už, dejte si přec říci, vždyť je to jak ve mlýnici!“ (viz obr. 11). Vznikne tak vtipná a hudebně nečekaná scéna. Zpívat kombinaci písmen bd, přecházející do parlanda v sextolách, bylo až na hranici výslovnosti. Vzhledem k rozpohybované choreografii a herecké akci jsme se s Hátou v této scéně tzv. „vylhaly“. V afektu, při kterém jsme se teatrálně křižovaly a bláznivě pobíhaly dokola, jsme záměrně přestaly zpívat rytmické hodnoty a víceméně jsme stále opakovaly bdbdbd přes sebe. Nedodržely jsme sice přesný autorův zápis, přesto jsme však docílily podobného efektu. Celá situace byla ještě podbarvena světly znázorňujícími blesky.

Obr. 11: „Tercet“

27

Evžen Zámečník využívá neotřelé postupy, originální způsoby vyjádření situací a s bravurou zvládl hudebně naplnit text. Snaha o souhru hudby s textem je u autora jasně zřetelná. Našla bych spoustu takových pasáží, ale nejvíce chci vyzdvihnout tuto přednost ve scéně, kdy spadne Anča do kádě. V orchestru se objeví stupnicový běh směrem dolů v žestích, který je ukončen úderem tympánu (udeří dvakrát ve dvou taktech), jenž představuje zvukový opis rány ozývající se během pádu. Stupnicový sestup se objevuje třikrát. Před pádem, jež předznamenává, těsně po pádu a když se Anča topí. Ve chvíli, kdy zpívá soprán „vytáhni přec svoji ženu“, podpoří orchestr snahu dostat se z kádě ven opět stupnicovým postupem, ale směrem nahoru. Skladatel tím potvrzuje talent k přesnému hudebnímu vyjádření situace. Autor využívá v této scéně parlanda v sopránovém partu. Anča křičí: „Ouvej, cos to udělal? Ty vrahu!“ Tím je situace ještě umocněná, věrohodná a vychází z přirozené reakce člověka (viz obr. 12). Dále běduje: „Utopím se, můj ty smutku!“ K tomu sám skladatel vepsal poznámku do not „jako když lapá po vzduchu“. Ostatně právě tyto autorovy vsuvky mi vždy dopomohly k osvojení správných pocitů ve spojení s pěveckým partem. Je z nich také patrné, že měl jasnou představu a smysl pro humor.7 Melodie zní jako opravdové naříkání (viz obr. 13).

Obr. 12: Pád do kádě 7 Další podobný autorův popis před finálem opery: „Kuba pomalu vytahuje Anču a Hátu z kádě alla pohádka o dědkovi a řepě.“ A poznámka pro orchestr k dodržování korun: „Vydržet podle délky hereckých akcí na jevišti.“

28

Obr. 13: Naříkání při pádu Nastudování této scény bylo jedním z nejvtipnějších a zároveň fyzicky nejnáročnějších úkolů. Do kádě jsem padala po hlavě, a než jsem přišla na ten správný způsob, nasbírala jsem mnoho modřin. K tomu byla káď relativně hluboká a hudební doprovod nebyl dobře slyšitelný. Musela jsem tedy spoléhat na nástupy kolegy a vlastní připravenost. Přesto se stala scénka tou nejživější a diváci ji svými reakcemi náležitě ocenili. Jak už jsem naznačila, role nebyla ani herecky jednoduchá. Vždy jsem inklinovala k živému a energickému herectví. Ve spojení s nelehkým pěveckým partem jsem ale musela často tyto dvě složky správně propojit. Příběh opery doslova vede zpěváka k temperamentnímu ztvárnění. Je však důležité nezapomenout, že zpěv zůstává v opeře nejdůležitější složkou a herecká akce by jej neměla přebít. Do určité míry vidím toto jako problém inscenace, kterou jsme nastudovali.

3.1. Inscenace 2008 Premiéra se hrála 6. května 2008. Mými pěveckými kolegy se stal spolužák Petr Volný ze třídy MgA. Jaroslava Novotného a posluchačka třetího ročníku u doc. Anny Barové Veronika Demelová. Režie se ujala studentka 3. ročníku u MgA. Václava Málka Linda Keprtová, kostýmy a scénu obstarala studentka divadelní fakulty JAMU Marie Šimková ze třídy prof. Jána Zavarského. Hudební nastudování měl v rukou posluchač třetího ročníku u doc. Emila Skotáka Petr Lichnovský. Inscenace byla realizována pouze za doprovodu klavíru, což byla do jisté míry jednodušší varianta. Ta byla zvolena především z důvodu toho, že studio Devítka je prostorově velmi stísněné a orchestrální těleso by se zde stěží 29

vešlo. Orchestr má však v této opeře obzvlášť důležitou úlohu. Nástroje dokreslují její vtip a výraz. Například bicí a dechové nástroje často podbarvují vypjaté či naopak velmi komické scény. Za doprovodu klavíru sice neubyla inscenaci úroveň, ale ani nenabyla takového hudebního zážitku, jakým v originální nástrojové obsadě bezesporu je. Scéna byla volena v jednoduchém stylu s moderními prvky. Výtvarnice vsadila více na pestré kostýmy než výrazné kulisy. Pozadí tvořila bílá látka. Na scéně byl použit pouze závěsný žebřík a šňůra na prádlo s několika „vtipnými” svršky, spíše dekorativního charakteru, a samozřejmě káď, která měla v příběhu dvojí úlohu. Zpočátku položena dnem nahoru a překryta kostkovaným ubrusem „hrála” roli stolu, v průběhu děje jsme ji překlopili a využili pro její původní účel (viz foto 2 a 3). Kostýmy byly záměrně teatrální až přeplácané, stějně jako líčení hlavních představitelek. Základem kostýmů se stala béžová látka zdobena kanýry a volánky z jemného materiálu v barvě dané postavy. Anča laděna do křiklavě růžové a Háta do několika odstínů fialové. Tyto kostýmy měly zdůrazňovat jejich pyšnou a marnivou povahu (viz foto 1). Hned na začátku opery jsme si při zpěvu Kuby výrazně líčily obličej, pilovaly nehty a samolibě se prohlížely v zrcadle, čímž jsme mu daly jasně najevo ignoraci. Vedle toho byl Kuba oblečen do pracovní ženské zástěry alla „uklízečka“ s čepečkem na hlavě. Byl od počátku postaven do role komického až směšného poskoka. Linda Keprtová se chopila opery vtipně a velice živě. Inscenace měla veliký úspěch, a to především u mladého publika. Režisérka v ní zúročila komický talent a spousta scén posunula příběh do jiné významové roviny, než Zámečník zamýšlel. Je otázkou, zda je to cesta pozitivní či ne. Postavila příběh na „fórech“, i když mnohdy samoúčelných, čímž bych ráda navázala také na již zmíněnou problematiku překrývání hlavní složky zpěvu hereckými akcemi. K těm pozitivně vnímaným aspektům řadím nápad s „klíčovou dírkou“. Linda pojala příběh jako pohled do divoké domácnosti klíčovou dírkou. Vysvětlit to lze tak, že diváci jsou zvědaví sousedi, kteří mají možnost nahlédnout do cizí kuchyně. Symbol „klíčové dírky“ zakomponoval realizační tým i do plakátu Frašky o kádi. 30

Méně kladně vycházejí scény, kdy Anča a Háta diktují Kubovi, který sepisuje smlouvu, své požadavky a jejich chování je až ve smyslu týrání. Já i Háta herecky vše přeháníme, abychom docílily velkých gest, zbrklých pohybů a výrazné mimiky v obličeji, čímž Kubu zastrašujeme. Toto pojetí se autorovi příliš nezamlouvalo. Jelikož navštívil přímo premiéru, zeptala jsem se samozřejmě, jaký má na naše provedení názor on. Pan Zámečník se vyjádřil: „Představení se mi líbilo a vy jako hlavní představitelé jste se se svými úlohami dobře srovnali. Ale režie mi přišla příliš násilná a ztrácel se v ní původní záměr ladovské úsměvnosti a nadsázky.“8 Já i kolegové jsme se s režií Lindy Keprtové ztotožnili a musím přiznat, že až slova samotného skladatele mi otevřela dveře k jinému pohledu. S odstupem času a po shlédnutí videonahrávky z premiéry mi byly tyto nevyužité nuance a zbytečný naturalismus zřejmé. Časté dvojsmysly a zdůrazňování již tak vypjatých scén byly někdy zbytečné a nelogicky odváděly pozornost diváka. Naše ztvárnění Frašky o kádi mělo samozřejmě vedle těchto přehnaných momentů i ty, které vtipně podtrhávaly autorův záměr. Od počátku byly naše postavy jasně herecky vyhraněny. Já, jako rozmazlená a umíněná slečinka, Háta, tchyně nesrovnaná s přibývajícími léty a „neschopným“ zetěm, a Kuba, chytrý, ovšem příliš hodný manžel. Jasně diferencované role podpořily pěveckou linku, která s charakterem postav velmi koresponduje. Všichni jsme si vytvořili sobě vlastní chůzi a gesta. Já jsem se pohybovala, i vzhledem ke své menší postavě, drobnými a rychlými kroky. Často jsem se vyvyšovala abych ukázala, že i jako „malá“ Anča mám velké slovo. Abych vyhověla požadavkům režisérky, našla jsem si charakteristickou mimiku, kterou jsem záměrně přeháněla. Přehrávané špulení pusy, úsměvy, různé výmluvné posunky k Hátě či ironické koulení očima. Hrála jsem přísnými a jasnými gesty. Neustále jsem dbala na svůj zevnějšek, což se stalo důležitým komickým prvkem opery. Díky mé neustálé kontrole v zrcadle mě totiž Kuba nalákal a popostrčil do kádě (viz foto 2). Háta jakožto žena kyprých tvarů byla vsazena do charakteru ladné, lehce afektované dámy. Veronika se své role zhostila bravurně. Bez jakéhokoliv ostychu 8 Z rozhovoru s Evženem Zámečníkem při osobním setkání 13. března 2012

31

využívala na jevišti všech svých ženských předností. Po prvním vstupu na scénu se představila tím, že usedla mladému muži z publika na klín. Nechyběla jí určitá dávka drzosti, ale tu spojila s noblesou a humorem jí vlastním. Petr se do role Kuby již svým zjevem náramně hodil. Jeho menší silnější postava dobře dokreslovala charakter poslušného manžela. Zvolil si pomalejší a těžkopádnější chůzi, napovídající jeho rezignaci na život plný příkazů. Všechny postavy mají několik výrazových poloh a myslím, že každému z nás se to podařilo herecky i pěvecky vystihnout. Pokud jsem již zmiňovala pěvecká úskalí finále, ráda bych přiblížila také jeho režijní ztvárnění. To bylo nápadité a neobvyklé. V pravém smyslu slova operu vygradovalo. Těsně před finále se opona zavřela. Než začal zpívat Kuba, rozevřel oponu uprostřed a lehl si na břicho. V této pro zpěváka atypické pozici odzpíval svůj úsek a následoval part Anči. Vtip celé akce spočíval v tom, že já jsem si lehla na něj a potom Háta na nás oba. Vzhledem k robusnější postavě Veroniky byla jasně vystihnuta komičnost této scény (viz foto 4). Myslím, že pro diváka působila choreografie poněkud samoúčelně, ale přesto podtrhávala záměr režisérky a umocnila charakter celé inscenace. Hudební nastudování proběhlo zodpovědně a Petr Lichnovský, který se s obtížným klavírním partem statečně vypořádal, nás velmi podpořil. Vzhledem k tomu, že dirigent usedl za klavír, byla naše pěvecká pozice ztížena. Nástupy mohl dávat jen velmi sporadicky, a proto jsme museli být samostatně a precizně připraveni. Zpěváci však byli výborní kolegové, navzájem jsme se drželi a povzbuzovali ke stále lepším výkonům.

32

Foto 4: Smlouva

Foto 5: Před pádem do kádě

Foto 6: Roztrhání smlouvy

33

Foto 7: Finále

3.1.1 Premiéra 1968 První nastudování Frašky o kádi bylo uvedeno v komorní opeře JAMU roku 1968. Tato léta byla dle mého mínění „zlatou érou“ komorní opery. Tu založil roku 1950 Ota Zítek a jako první byla uvedena opera Dráteník Františka Škroupa. Po něm převzal vedení komorní opery prof. Miloš Wasserbauer, za jehož působení se hrálo i osm představení měsíčně. Vedle jednoaktovek, mezi které patří i Fraška o kádi, uváděla opera také velké tituly, například Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany, Evžena Oněgina Petra Iljiče Čajkovského, Dona Pasquala Gaetana Donizettiho a mnoho dalších. Je velmi pozitivní, že se Fraška o kádi hrála po několik sezón. Vždy ji pouze nastudovali noví zpěváci, režisér a dirigent. Po Janu Štychovi dirigoval operu nějakou dobu například Jan Zbavitel. Již podle těchto zvučných jmen je jasné, že generace Evžena Zámečníka byla velice silná. Nejinak tomu bylo mezi zpěváky. Premiéra se tedy odehrála 28. ledna 1968. Jako Anča se představila Hana Hradilová – Zlámalová, studentka absolventského ročníku JAMU u prof. Libuše 34

Lesmanové. Kubu zpíval jako host, ale zároveň absolvent JAMU z roku 1967 ze třídy prof. Vlasty Linhartové, Josef Škrobánek. Hátu nastudovala Bohuslava Kyseláková – Jelínková, která v této roli absolvovala a byla také posluchačkou prof. Vlasty Linhartové. Inscenaci režírovala Jana Košíková. Hudebního nastudování se ujal již tehdy velmi zkušený dirigent Jan Štych.

Foto 8: Realizační tým

Když jsem panu Zámečníkovi položila otázku „jak si představuje zpracování své opery“, odpověděl: „Měla by být pojata s ladovskou úsměvností“.9 Přesně takto byla premiéra zpracována. Kostymérka se nechala inspirovat českým venkovem, tak jak tomu často bylo například u opery Prodaná něvěsta. Scéna byla postavena taktéž v duchu obrázků Josefa Lady. Jsem velice ráda, že se mi povedlo kontaktovat alespoň dva z hlavních představitelů, a to pana Josefa Škrobánka, se kterým jsem se sešla osobně v Brně, a paní Hanu Hradilovou – Zlámalovou, s níž jsem v kontaktu korespondenčně a telefonicky. Vedle mnohého mě zajímalo, jak vyřešili problém s umístěním kádě, což je oříšek této inscenace. Na tom, že řešení bylo originální a skvěle vymyšlené, se nezávisle na sobě oba sólisté shodli. 9 Z rozhovoru s Evženem Zámečníkem při osobním setkání 13. března 2012

35

Káď tedy nebyla opravdová, nýbrž jen v náznaku namalována v zadní části jeviště. Hlavní aktérka mi prozradila, jak nacvičovali pád tak, aby byl co nejefektnější: „Dost dlouho jsme zkoušeli a vymýšleli, jak se dostat rychle do kádě, když nás do ní Kuba házel, poněvadž už mu s námi došla trpělivost. Nakonec se nejlepším řešením ukázala skluzavka, zabudovaná v zadní části kádě. Musel vedle ní zbýt prostor pro schůdky, po kterých jsem se dostávala po mém potrestání zase zpět.“ Takto originální řešení se stalo nutným hlavně proto, že všechny kulisy na jevišti byly poměrně vysoké a pád by z takové výšky nebyl možný (viz foto 8). K této scéně se váže i jedna lehce úsměvná historka, kterou mi líčil pan Škrobánek: „Asi při čtvrté repríze jsme se dostali ke scéně, kdy jsem Anču strčil do kádě. Po pádu se mělo ozvat parlandem z úst partnerky: ,Ouvej, pomóc, cos to udělal? Ty vrahu!‘, ale bylo ticho. Tak jsem se v pudu sebezáchovy otočil a ona Anča sjela po hlavě a narazila hlavou přímo do zdi. Naštěstí se nic vážného nestalo a mohli jsme pokračovat dál...“. (viz obr. 11) Myslím, že právě díky příhodám, jako je tato, jsou-li na konci humorné, je opera živou a v hudebním světě nenapodobitelnou formou. Nápaditá scéna se stala v inscenaci silným a pozitivním aspektem. Byla celá malovaná, pestrá a účelná. Ukrývala v sobě nábytek, který se dle potřeby vysunoval, např. žebřík nebo stůl, na kterém se dokonce hrálo. Oba umělci shodně tvrdili, že z této opery si i po těch mnoha letech pamatují části svých pěveckých partů a především finále, o jehož obtížnosti jsem již několik řádek napsala. Vzpomněli na to, jakou zásluhu na přesnosti a kvalitě měl dirigent Jan Štych, který je po každé zkoušce z finále tzv. „prozkoušel“. Z jeho úst často znělo: „...když vás vzbudím o půlnoci, tak to musíte perfektně zazpívat!...“. Právě Jan Štych, bazírující na přesném rytmu a intonaci, byl nesmírně důležitým spolutvůrcem při nastudování sice krátké, ale náročné opery. Představitelka Anči se o opeře velmi pochvalně vyjádřila: „Vím, že měla na premiéře velký úspěch, dokonce pan dirigent Moulík (dirigent v Redutě) se vyjádřil, že tak si představuje moderní, současnou operu. Myslím, že tato role mi otevřela 36

dveře do angažmá v brněnském divadle!“ Ke spolupráci při nastudování mi pan Škrobánek řekl: „Hana Hradilová i Bohunka Kyseláková byly skvělé jevištní partnerky a měl jsem výborný pocit z toho, že realizace byla pohodová a že i z režijní stránky nám byla dána obrovská volnost. Mohli jsme tak vycházet z vtipného příběhu a muziky, která byla vždy originální a bez prázdného efektu.“ I Hana Hradilová – Zlámalová vzpomněla na své kolegy několika milými slovy: „Byla to krásná doba, na své kolegy moc ráda vzpomínám a díky Vám, Martičko, jsem si ji zase živě připomněla! Ostatně čas od času se potkáme, protože Bohunka Kyseláková – Jelínková byla v angažmá v Ostravě a Pepa Škrobánek učil na konzervatoři, takže jsme se vídávali při výměnných koncertech našich pěveckých oddělení.“ Porovnám-li inscenaci premiérovou a tu z roku 2008, je důležité zaměřit se na posun hlavně v oblasti režie a scénografie. Premiéra byla v duchu skladatelovy předlohy a vycházela z příběhu režisérem a scénografem zasazeného do prostředí českého venkova. Z fotografií na mě působí scéna velice uceleně bez zbytečností a přeplácaných prvků. Inscenace 2008 vychází z klasické předlohy, je však obohacena vlivy této doby. To zdůrazňují především kostýmy a moderní prvky, jako jsou kupříkladu pěnové natáčky v účesu Háty či strohá scéna typická pro dnešní režii. Inscenaci nechybí dávka drzosti až troufalosti, avšak je odrazem doby, ve které žijeme, a dokázala vtáhnout do děje mladého diváka. Z toho vyplývá, že téma i zpracování opery je velmi moderní a dá se zasadit do mnoha časů a stylů. Jsem si jista, že opera, jako je Fraška o kádi, si vždy nalezne své publikum a doufám, že se do budoucna dočkáme mnohých provedení. Opera je také skvělým dílem vhodným k nastudování na akademii a konzervatoři. Pro zpěváky je úžasnou příležitostí k seznámení se se složitější operní strukturou, a tím i k rozšíření hudebních i pěveckých možností. Toto se týká i režisérů, kteří tak mohou uplatnit celou škálu nápadů, k nimž je v mnoha případech navádí výborné libreto a přesné zhudebnění autora. Pestrost opery je nesporná a mladí interpreti ji individuálně obohacují a posunují neustále kupředu.

37

Foto 9: Scéna praní prádla Kuby a Anči

Foto 10: Anča, Kuba, Háta

Foto 11: Pád do kádě

38

Josef Škrobánek se narodil 4. března 1943 v Loučce u Valašského Meziříčí. Vystudoval obor litografie, ale rozhodl se profesionálně věnovat zpěvu. Roku 1963 se stal posluchačem JAMU v Brně u prof. Linhartové. Jako sólista začínal roku 1966 ve Slezském divadle Opava v roli Dona Ottavia v opeře Don Giovanni Wolfganga Amamdea Mozarta a hostoval v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Stal se mnoholetým sólistou souboru brněnské opery jako tenor buffo a byl řadu let pedagogem na Konzervatoři Brno. S Evženem Zámečníkem se poznali již na vojně (tam se seznámili i s Janem Štychem). Stali se přáteli a později spolužáky na JAMU v Brně. Hana

Hradilová,

provdaná

Zlámalová,

pochází

ze

Zlína,

kde

se 4. března 1943 narodila. Maturovala na Jedenáctileté střední škole ve Vizovicích v roce 1960. Po maturitě pokračovala ve studiu na Konzervatoři v Brně, obor zpěv. Již ze třetího ročníku konzervatoře odešla na JAMU k doc. Vavrdové – Tomašové, ale absolvovala u prof. Libuše Lesmanové, roku 1970. Již během studia na JAMU získala angažmá ve Státním divadle v Brně, kde podepsala roční elévskou smlouvu. V dubnu 1969 prošla úspěšně konkurzem do divadla Jiřího Myrona v Ostravě. Zde byla její první rolí Líza v Lehárově Zemi úsměvů. Jako sólistka operety působila až do roku 2002, kdy odešla do penze. Od roku 1988 je externí pedagožkou na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě. Zpočátku vyučovala pouze neoperní zpěv, od roku 1994 hlavní obor zpěv. Tuto pozici vykonává doposud. S Evženem Zámečníkem se poznali na konzervatoři v Brně, kde ho znala jako houslistu. Paní Zlámalová přiznala: „Při studiích na JAMU jsme se trochu míjeli, a tak jsem ani nevěděla, jak úžasný je skladatel.“

39

4. Významná operní tvorba Evžena Zámečníka „Dřepčíci si poskočili, pěly dámy, páni, kdo se nenávistí živí, sám doplatí na ni.“ (Z finále opery E. Zámečníka Brouk Pytlík) Opera Fraška o kádi měla velký úspěch, a tak není divu, že se její provedení dostalo i mimo Komorní operu JAMU. Roku 1970 se hrála na Mezinárodním festivalu v Brně. V letech 1973 a 1974 byla uvedena v Maškarním sále zámku v Českém Krumlově. Tuto inscenaci nastudovali sólisté Jihočeského divadla pod vedním dirigenta Jana Doležala a za doprovodu klavíru. Jelikož je opera jednoaktová, často se uváděla s dílem stejného rozsahu. V tomto případě s operou La serva padrona Giovanni Battisty Pergolesiho. Roku 1977 ji hrálo také Olomoucké divadlo. V posledních letech jsme mohli Frašku o kádi několikrát slyšet v provedení posluchačů brněnské konzervatoře. Vznikla i profesionální nahrávka, kterou nazpívali výborní brněnští sólisté. Anču ztvárnila Jaroslava Jánská, Kubu Zdeněk Šmukař a Hátu Anna Baarová. Sólisty a Komorní orchestr Bohuslava Martinů vedl dirigent Libor Pešek. CD je dle mého názoru velice kvalitním provedením. Vložila jsem jej do přílohy své diplomové práce. Ferda Mravenec I když je opera Fraška o kádi studentskou prací, stala se více než úspěšnou a otevřela Evženu Zámečníkovi cestu k další operní tvorbě. Pan Václav Nosek, tehdejší dramaturg Janáčkovy opery,

si

na

základě

jejího

shlédnutí

objednal

od skladatele operu na velkou scénu. A tak v letech 1970–1972 vznikala celovečerní opera Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Obr. 14: Ferda Mravenec, Důvodů, proč si autor vybral jako libreto zrovna Brouk Pytlík a Beruška tento pohádkový příběh, je několik. Mezi hlavní řadím Sedmitečná ten, že v sedmdesátých letech soudobý repertoár 40

především pro mladé posluchače chyběl. Vedle Zámečníka se však příběhu chopili i další umělci. Například Jiří Pauer zpracoval příběh o Ferdu Mravencovi jako balet, který měl premiéru roku 1976 v pražském Národním divadle. O dva roky později se natočil v gottwaldovských ateliérech kreslený film v režii Hermíny Týrlové. Avšak zkomponování celovečerní opery bylo velkou výzvou a pro autora se schopností skvěle hudebně zachytit charaktery postav, vtipně využívat instrumentaci, komponovat originální melodie nebylo nemožné touto cestou zaujmout široké publikum. Dalším důvodem byl samozřejmě vtip a originalita příběhu. Postavička Ferdy Mravence byla a je známá dodnes. Děti a nejen ty, znají její příběh především z knižní podoby a televize. Popularitu jí zajišťovala lákavá vydání, jako například deset gramofonových desek s vystřihovánkami vydány roku 1938 Ultraphonem. O živosti a zájmu o pestré příběhy hlavního hrdiny, jež měly možnost poznat i děti v cizích zemích, přesvědčuje několik dílů, které Ondřej Sekora napsal. Mezi ně patří Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda v mraveništi, Brouk Pytlík, Malířské kousky Brouka Pytlíka a Ferdův slabikář, v pozdějších letech přibyl ještě Ferda cvičí mraveniště a Mravenci se nedají. Ostatně sám Evžen Zámečník odpověděl na otázku „proč právě Ferda Mravenec?“ následovně: „Domnívám se, že takové zhudebnění by mělo vést k zvýraznění a ozvláštnění myšlenek autora originálu, k jeho převedení do vyšší roviny uměleckého sdělení, kde o funkci hudby a zpěvu či vlastně již o pouhé jejich přítomnosti nemáme žádných pochyb a kdy cítíme, že uplatnění zpívaného slova a hudby je zcela zákonité a adekvátní duchu předlohy.“10 Svůj názor skladatel zcela potvrdil nejen ve zpracování tohoto díla, ale i v pokračování Brouk Pytlík. Libreto je doslova kouzelné. Příběhem prochází mnoho krásných rolí, které znázorňují zvířata, obsahuje vtipné scény a vyplývá z něj ponaučení stejně jako v opeře Fraška o kádi. Každá z postav má typickou lidskou povahu. Ferda se svým puntíkovaným šátkem zůstává za každých okolností věrný morálním zásadám, i když ho občas někdo tzv. zatahá za nos. Vtipně jeho charakter vykresluje text znělky, zaznívající na začátku animovaných filmů o Ferdu Mravencovi: „Známá firma Ferda, ten Kuliferda, všechno zná. Práce všeho druhu, ta jde mu k duhu, výdrž má. 10 Vladimír Gregor, O nového operního diváka. Hudební rozhledy, roč. 34, 1981, č. 4, s. 173

41

Na kytaru válí, zpívá ze všech sil, tak pojď, půjdem s ním a všechno zvládnem snáze, když nás bude víc...“. Ostatně takového Ferdu Mravence znám já ze svého dětství. Pro Berušku je typická pyšná, předvádivá povaha. Brouk Pytlík zase všechno zná a všechno ví, ale hlavně po stránce teoretické. Zámečník zachoval tyto jejich charakteristické povahové rysy i v pěveckých partech. Například Beruška dokazuje předvádivost ve své árii na začátku opery. Na vokál „a“ zpívá obtížné skoky jdoucí v rychlém tempu za sebou. Árie je pro sólistku pěvecky náročná po stránce technické a především intonační. Výsedkem je, dá se říci, hlasová exhibice. Pro děti je tak opera Ferda Mravenec zábavnou a nevšední formou, jak se učit rozlišit dobro od zla či poznávat, že skrze hudbu lze podrobně znázornit lidskou povahu. Zajímalo mě, jak mohly děti reagovat na svůj oblíbený příběh v operním zpracování, mnohdy posluchačsky náročném. V rozhovoru s Vladimírem Gregorem se k této problematice skladatel vyjádřil: „...dětský divák je daleko méně omezován konvenčním pojetím hudby a v divadle je tvárnější než divák dospělý, snadněji přijme neobvyklý systém znaků.“11 Posoudím-li tento názor z pohledu pedagoga, nemohu jinak než souhlasit. Zadám-li žákovi v dětském věku skladbu například zcela odlišnou a komplikovanější než ty, které slyší denně z rádia či televize, srovná se s ní mnohem dříve a lépe než žák v dospělém či dospívajícím věku. Nesporně je to záležitost individuální, ale přesto se týká velké většiny dětí školního i předškolního věku. Je škoda, a to především pro dnešní děti a mládež, že se opery Evžena Zámečníka téměř neuvádí. Vždyť v letech, kdy se Ferda Mravenec hrál, shlédlo operu více než třicet tisíc dětí a bylo uvedeno přes čtyřicet repríz. Operu ocenilo nejen laické publikum, ale i odborníci, kteří za ni Evženu Zámečníkovi udělili cenu SČSKU. Skladatel navíc pro velký úspěch opery vedl i několik přednášek. Vzhledem k tomu, že archív Janáčkovy opery v Brně byl před několika lety vytopen, nahrávka z této inscenace byla zničena. Protože jsem operu neměla možnost shlédnout, rozhodla jsem se, že nebudu psát její podrobný rozbor ani kritiku. Od pana Zámečníka jsem však získala klavírní výtahy Ferdy Mravence i Brouka Pytlíka a zapůjčil mi také videonahrávku z premiérového představení druhé opery pro jasnou audiovizuální představu. Chtěla bych tedy alespoň porovnat či nastínit 11 Vladimír Gregor, O nového operního diváka. Hudební rozhledy, roč. 34, 1981, č. 4, s. 174

42

cestu, jakou se komponováním další operní tvorby skladatel vydal, a zaměřit se na prvky, které jeho tři opery spojují, jakož i ty, které se v jeho tvorbě objevují nově. Oproti Frašce o kádi je Ferda Mravenec velkou operou pro 15 sólistů v pěveckých úlohách a jednu mluvenou roli, sbor smíšený a dětský. Dále pro velký orchestr: flétna piccolo, tři flétny, dva hoboje, dva klarinety, basklarinet, dva fagoty, kontrafagot, čtyři lesní rohy, dvě trubky, tři trombony a tuba, dále harfa, klavír, celesta, elektrická kytara, xylofon, tympány, bicí a smyčce. Orchestr je obohacen o několik netradičních hudebních nástrojů, jako řehtačka, dětská píšťalka, hmoždíř, kytara a foukací harmonika .V opeře často vystupuje i balet. V hlavních rolích vystupují Ferda Mravenec – tenor, Beruška Sedmitečná – koloraturní soprán, a Brouk Pytlík – baryton. Ostatní „zvířátka“ zastávají úlohy vedlejší. Opera o dvou dílech a osmi obrazech měla premiéru ve Státním divadle Brno 12

v červnu roku 1977. Autor ji označuje jako „Hru na operu pro malé i velké.“ Název

„hra na operu“ má své opodstatnění. Ferda před samotným začátkem opery rozevře oponu a klade otázky typu: „Co se tady vlastně děje?“, „Co je opera, árie, dueto, terceto?“ atd. Na to mu odpovídají ostatní zvířátka. Například Brouk Pytlík, Cvrček nebo Pavouček. Takový úvod je inspirován tzv. principem „Let's make an opera“ skladatele B. Brittena použitého v jeho opeře Malý kominíček.

Evžen Zámečník shrnul to, co bylo při tvorbě díla jeho cílem a co by taková opera pro děti měla dle jeho názoru obsahovat, v bodech: a) humanistický základ díla, jasné rozlišení dobra a zla b) příběh, zápletka, epické a dějové napětí, srozumitelnost a logičnost dění c) podívaná, vedle stránky výtvarně technické (konkrétně u mé opery), účast baletních výstupů d) pěvecká a pohybová artistnost (inspirace muzikálem)13

12 Dnes Národní divadlo Brno 13 Vladimír Gregor, O nového operního diváka. Hudební rozhledy, roč. 34, 1981, č. 4, s. 173

43

Na premiéře se podíleli sólisté, orchestr, balet a sbor Státního divadla v Brně a spoluúčinkoval Brněnský dětský sbor Kantiléna (sbormistr Ivan Sedláček). V níže uvedené tabulce je obsazení premiéry a přesné názvy zpívaných rolí.

Obsazení premiéry a realizační tým: Ferda Mravenec - tenor

Jiří Holešovský

Beruška Sedmitečná – kolor. soprán

Markéta Fussová

Brouk Pytlík – baryton

František Caban

Čmelák, heligonista - basbaryton

Václav Halíř

Cvrček - tenor

Josef Veverka

Ploštice Růměnice – mezzosoprán, alt

Daniela Suryová

Roháč, mistr popravčí - bas

Jiří Přichystal

Soudce, nosatý brouk – tenor, baryton

Eduard Hrubeš

Pavouček, kouzelník - tenor

Josef Škrobánek

Kovaříci, tesařští pomocníci (bas)

Pavel Polášek, Aleš Šťáva

Hlemýžď - basbaryton

Jindřich Doubek

Škvoři, policajti – tenoři

Jiří Bar, Bohumír Kurfürst

Včelka - soprán

Věra Knosová

Zlatohlávek, reportér – mluv. role

Jiří Bakala, Dušan Hlaváček

Dirigent

Jan Štych

Režie

Alena Vaňáková

Scéna

Vojtěch Štolfa

Choreografie

Bedřiška Ustohalová

Kostýmy

Luboš Ogoun, zasl. um.

Představení Ferdy Mravence bylo velmi úspěšné a nadmíru spokojen s ním byl i sám autor. „...brněnští se vynikajícím způsobem trefili do mé autorské představy, že vytvořili barevnou a pestrou, divadelně i hudebně atraktivní podívanou nejen pro děti, ale i pro dospělé diváky...“ 14

Brouk Pytlík Opera je pokračováním Ferdy Mravence, podle příběhu Ondřeje Sekory Trampoty Brouka Pytlíka. Opět o dvou dílech, podrobně rozepsána skladatelem 14 Vladimír Gregor, O nového operního diváka. Hudební rozhledy, roč. 34, 1981, č. 4, str. 175

44

na prolog, šest obrazů, tři předscény a finále. Dílo komponoval skladatel tentokrát pro Národní divadlo v Praze a roku 1988 bylo uvedeno ve Smetanově divadle.15

Brouk

Pytlík

je

postava

zastupující

jednu

z hlavních rolí také ve Ferdu Mravencovi, ale přestože na něj opera volně navazuje, nalezneme zde mnoho jiných rolí. V díle se již neobjevuje Ferda ani Beruška a mezi hlavními postavami jsou Potemník, Chroust či Krtonožka. Velkou úlohu hraje Pytlíkova kapela, kterou tvoří Broučci – dětský sbor. I zde však mají své místo mluvené role jako Zlatohlávek – fotograf, Kobylka – baletní mistrová, první Obr. 15: Obálka knižní podoby

a druhý škvor – policisté, 1.–5. mol nebo pavouček, jehož hraje člen dětského sboru.

Orchestr je opět v širokém seskupení. Tvoří ho smyčce, klavír a – jako v opeře předešlé – pestře zvolené dechové nástroje: flétna piccolo, flétna, hoboj, dva klarinety in B, basklarinet, fagot, dva lesní rohy in F, křídlovka, dvě trubky in B, trombón a tuba. Velké zastoupení mají také bicí nástroje: tympány, triangl, malý buben, velký buben, činely, flexaton, kastaněty, tam–tam nebo gong. Z názvu opery je jasné, kdo je její ústřední postavou. Brouku Pytlíkovi je dán velký herecký i pěvecký prostor. Kromě zpěvu promlouvá na jevišti často skrze prózu, která vysvětluje, dokresluje a má v příběhu vždy opodstatnění. A jaký je Brouk Pytlík? To nám detailně přiblížil sám autor: „...činorodý i chybující, čestný i nespravedlivě pronásledovaný, vážně zaujatý i komický, pracovitý, horlivý i tak trochu líný, poučující i životem poučovaný, je natolik živý a dětem sympatický, že, obdobně jako Ferda Mravenec, může se stát následováníhodným a obdivovaným hrdinou večera v konfliktu se zaslepenými pronásledovateli...“ 16 O inspiracích k výběru tématu jsem se již zmiňovala v předchozí opeře, avšak ty, které ovlivnily stránku hudební, tedy skladatele díla, jsem prozatím nepřiblížila. Z hudby lze znatelně cítit inspirace komickou operou, stejně jako tomu bylo u jeho prvotiny, avšak s větším důrazem na prvky muzikálové.17 Autor klade důraz 15 Dnes Státní opera v Praze 16 Evžen Zámečník, Brouk Pytlík, klavírní výtah, vydavatelství Dilia 1981–1982 17 Tyto prvky spatřujeme již u Frašky o kádi. V pozdější operní tvorbě lze cítit muzikálové tendence

45

na zázemí v české lidové tvorbě, což zdůrazňují jeho slova: „Hudební stránka díla vychází z českého koloritu /říkadla, ohlasy české lidové písně/, neboť i Sekorův barevný svět zvířátek je bytostně český.“18 Tato charakteristika se do značné míry vztahuje i na operu Ferda Mravenec. Na realizaci pražské premiéry se podíleli sólisté, orchestr a operní sbor Smetanova divadla (sbormistr Karel Fráňa) a balet Národního divadla. Dále Kühnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou, zasl. um. a děti z baletního přípravného oddělení ND pod vedení prof. Nadi Sobotkové. V této inscenaci bych ráda vyzdvihla Kühnův dětský sbor, který se svého pěveckého partu zhostil s přesností a výbornou hudební artikulací. Jejich výstupy jsou rytmicky velice obtížné s častým střídáním taktů a bezchybné ztvárnění na mě udělalo velký dojem. Dalším silným článkem inscenace jsou sólisté v popředí s po všech stránkách výborným Bohuslavem Maršíkem. Orchestr pod vedením Jana Štycha se ujal náročného titulu s jasnou představou a precizností. Více než povedená se mi jeví rozpohybovaná režie a scéna plná pestrých barev v souladu se Zámečníkovou představou. Inscenaci uvedlo také Zemské divadlo divadlo v Brně.

19

Převzalo z pražské

inscenace dekorace, kostýmy a rekvizity, které byly upraveny v dílnách Zemského divadla v Brně. Inscenaci nastudovali sólisté, orchestr, balet a sbor (sbormistr Josef Pančík) Zemského divadla v Brně. Dále spolupracovali, opět jako v opeře Ferda Mravenc, Brněnský dětský sbor Kantiléna (sbormistr Ivan Sedláček). Pro zajímavost a dobrou orientaci jsem vložila do textu tabulku s premiérovým obsazením obou divadel. V tabulce jsou také vypsány jména všech zpívaných rolích.

Obsazení premiéry v Národním divadle v Praze a v Brně: ROLE

ND PRAHA

ND BRNO

Brouk Pytlík – baryton

Bohuslav Maršík

Jan Hladík, Milan Horský

Potemník - bas

Jaroslav Horáček, zasl. um. Josef Klán, Jiří Sulženko

Chroust - tenor

Bohumil Černý

Zdeněk Šmukař, Milan

především ve spojení prózy, zpěvu a pohybové artičnosti. 18 Evžen Zámečník, Brouk Pytlík, klavírní výtah, vydavatelství Dilia 1981 - 1982 19 Dnes Národní divadlo Brno, tento název byl používán v třicátých letech dvacátého století a obnoveně v sezóně 1992 - 1993

46

Voldřich Krtonožka - alt

Eva Zikmundová

Jana Iskrová, Hana Kobzová

Splešťule Blátivá - alt

Ivana Mixová, zasl. um.

Anna Barová, Jitka Pavlová

Pavouk - tenor

Miroslav Frydlewicz, zasl. um.

Jiří Olejníček, Josef Škrobánek

Pavoučice - soprán

Helena Tattermuschová

Jaroslava Janská, Markéta Ungrová

Tesařík otec - bas

Karel Hanuš

Vladimír Chmelo, Aleš Šťáva

Tesařík syn - tenor

Alfréd Hampel

Michal Böhm, Josef Veverka

Královna včela - alt

Anna Bortlová

Daniela Suryová, Irena Vašíčková - Pollini

První včela - soprán

Ivona Koutníková

Anna Hencová, Kateřina Chromčáková

Druhá včela - soprán

Ludmila Šimáňová

Jana Böhmová, Zuzana Kantorová

Včela strážkyně - soprán

Dagmar Hoheová

Lucia Čížková, Lenka Sochorová

Dirigent

Jan Štych

Tibor Varga

Režie

Miloslav Nekvasil

Luboš Ogoun, zasl. um.

Choreografie

Miroslav Kůra, nár. um.

Luboš Ogoun, zasl. um.

4.1 Fraška o kádi, Ferda Mravenec, Brouk Pytlík Fraška o kádi je první Zámečníkovou operou. Již u ní však můžeme vidět jasně se formující operní osobnost skladatele (například v práci s leitmotivem, kterou v dalších operách ještě rozvíjí). Jako příklad u Frašky o kádi jsem uváděla part Kuby, kdy používá autor opakující se frázi v několika obměnách. Leitmotiv ve Ferdu Mravencovi využívá ještě důrazněji. Například pro Berušku se stává ústředním motivem „předvádivé“ zpívání na vokál „a“, které se v několika jejích vstupech opakuje. Stává se tak ústředním prvkem procházejícím a sjednocujícím celou její roli. 47

Zámečník obohatil další opery o několik zajímavých prvků, například prózou, kterou využívá ve Ferdu Mravencovi i Brouku Pytlíkovi ve velkých plochách. Ve Frašce tomu mohlo předcházet užívání parlanda, ale próza jako taková se v ní nevyskytovala. Dalším krokem kupředu, což pravděpodobně souvisí i s rozsahem oper, jsou uzavřená čísla: árie, duety, kvartety atd. Autor značně využívá také sbor smíšený, dětský a balet. V celovečerních operách Ferda Mravenec a Brouk Pytlík mě na první pohled a u druhé opery i poslech zaujalo hudební zpracování citoslovcí a krátkých slov. Skladatel je zhudebnil s velkou komičností, která diváka zaujme a pobaví. Například Brouk Pytlík se po předehře opery Ferda Mravenec rozezpívává na text „minili vanili“, který se neustále opakuje v osminových triolách a menších melodických obměnách. K němu se přidává Beruška se zpíváním vokálu „a“ opět v triolách, ale v delších hodnotách (půlové, čtvrťové) k nim dále zpívají Kulisáci opakující se slova „vrtíky, vrtíky“ na neustále se střídajících tónech d–e a des–e, zvířátka zpívají slovo „vokály“ v dlouhých hodnotách. Takto se postupně přidávají další postavy jako Růměnice, Roháč, Ploštičky, Inspicient, Pavouček, Soudce, Čalouníci, Hlemýžď. Každý z nich se rozezpívává pro něj typickým slovem, citoslovcem apod. Postupně se na jevišti objevují všechny postavy, a ke konci tak vznikne velký „ansámbl“, jejich ustálené texty se mění a zvířátka s broučky zpívají např. „otevřete všechna propadla, tohle je konec divadla“ či „…opona!“ apod. Vše je tzv. hra na divadlo, kdy jsou divákovi na začátku opery vysvětleny mnohé hudební pojmy. Na ty se všetečně ptá Ferda Mravenec, který při procvičování hlasivek svých zvířecí kolegů „šibalsky“ otevírá oponu. Přidává se až ke konci celého „ansámblu“ a zpívá stále se opakující text „opona, opona!“. Scéna pokračuje prózou a zvědavými otázkami týkajícími se divadla. Definice opery se ujímá Brouk Pytlík, který vysvětlování umocňuje střídáním slov „metrika, že ano metrika“, „rytmika, že ano rytmika“, „melodika“ či „dynamika“ (rytmika skladatelem znázorněna staccatem, melodika legatovou frází a dynamika rychlým vystřídáním fortissima a pianissima). Dětem blízká a známá je jistě část, kdy zpívá hlemýžď souhlásky „b, f, l, m, p, s, v, z“, nebo hlásky „a, e, i, o, u“. V opeře Brouk Pytlík na začátku hlavní hrdina také přibližuje hudební svět divákovi. Orchestr hraje předehru, tu ale na jevišti znázorňují Broučci – Pytlíkova 48

kapela, kterou on sám diriguje. Hraní se mu však nepozdává, a tak zastaví a prohlásí: „Ale pááánové, jak to hrajeme? Tomuhle říkáte dechovka? Vždyť troubíte jako hudlaři, šumaři, ponocní!“. A následuje jeho árie, v níž zpívá obdobně jako ve Ferdovi Mravencovi: „Tedy především rytmus, intonace, dynamika, agogika...“ apod. Za velké hudební pojítko mezi jednotlivými operami považuji využívání dechových nástrojů v originální rytmické sazbě (například Pytlíkova kapela – dechovka). Na zpěváky jsou kladeny velké nároky po pěvecké, herecké, ale i pohybové stránce. Výsledkem je však krásná podívaná, která vtáhne diváka od prvních taktů.

49

ZÁVĚR V diplomové práci jsem se snažila o podrobné přiblížení operní tvorby Evžena Zámečníka se zaměřením na jednoaktovou operu Fraška o kádi. Práce je rozdělena do čtyř kapitol a několik podkapitol. První kapitola je věnována autorovu životu, kde popisuji období jeho tvůrčího mládí, přes skladatelskou vyzrálost až po dnešní období. Dále samozřejmě zmiňuji jeho široké hudební působení především v oblasti rozvoje kultury v Brně, tj, pedagogická činnost na konzervatoři v Brně, kde byl ředitelem a založil dechový orchestr, založení souboru Brno Brass Band aj. Pokusila jsem se celistvě zpracovat také jeho uměleckou profilaci. Kapitolu „Životopis“ ukončuje krátké povídání o hudbě a osobnosti Evžena Zámečníka s Janem Zbavitelem. Ve druhé a třetí kapitole se zabývám samotnou operou Fraška o kádi. Tato část je nejrozsáhlejší a zahrnuje několik podkapitol. Je zde vysvětlen původ a obsah libreta a rozebírá operu hlavně ze stránky hudební. Třetí kapitola je částí zaměřenou na operu a především pak postavu Anči z mého pohledu. Obsahuje také části rozebírající inscenaci z roku 2008 a první uvedení z roku 1968 z několika úhlů. Do rozboru incenace z roku 1968 je ještě zakomponováno několik postřehů hlavních představitelů Hany Hradilové – Zlámalové a Josefa Škrobánka. Pro jasnější představu a jako příklady jsem umístila do textu notové ukázky z klavírního výtahu a fotografie z představení. V poslední kapitole jsem obohatila práci o operní tvorbu Evžena Zámečníka vzniklou po Fračce o kádi. Je totiž natolik významná v jeho rozsáhlém díle, že by bez ní, dle mého názoru, nebyla práce úplná. Přibližuji tak další vývoj skladatelovy operní osobnosti. Chtěla jsem také zdůraznit jak nesmírně jsou Zámečníkovy opery moderní, pestré a v žádném případě jim nechybí vtip a nadsázka. V každé z nich lze slyšet jasný skladatelův rukopis, avšak vždy obohacen o něco nového, nevšedního, pro autora tak typického.

50

Použité informační zdroje ZÁMEČNÍK, Evžen. O současné dětské opeře Ferda mravenec. Opus musicum, roč.4, 1972, č. 4, str. 114-115 HUDEC, Vladimír. Fraška o kádi a Pan Bruschino v Olomouci. Hudební rozhledy roč. 30, 1977, č. 5, str. 224 BÁRTOVÁ, Jindra. Kompoziční mnohostrannost. Hudební rozhledy, roč. 30, 1977, č. 10, str. 465-467 FUKAČ, Jiří. Brněnský Ferda: více než jen hra na operu. Hudební rozhledy, roč. 32, 1979, č. 8, str. 351-353 GREGOR, Vladimír. O nového operního diváka. Hudební rozhledy, roč. 34, 1981, č. 4, str. 173-175 FUKAČ, Jiří. Křižovatky Evžena Zámečníka. Opus musicum, roč. 18, 1986, str. 21-25 ŠMOLÍK, Jan. Tři otázky pro Evžena Zámečníka. Hudební rozhledy, roč. 50, 1997, č. 6, str. 34 - 35 ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975 ZÁMEČNÍK, Evžen. Ferda Mravenec. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1977 ZÁMEČNÍK, Evžen. Brouk Pytlík. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1981 – 1982 Český hudební slovník osob a institucí Rozhovor s Evženem Zámečníkem, Hanou Hradilovou – Zlámalovou, Josefem Škrobánkem a Janem Zbavitelem. Bibliotické on-line databáze: www.musica.cz, www.divadelni-ustav.cz, www.navenek.cz

51

Poznámky

Seznam ilustrací Obrázek č. 1: Předehra, str. 19, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 3 Obrázek č. 2: Tenorový part 1, str. 20, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 6 Obrázek č. 3: Tenorový part 2, str. 20, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 11 Obrázek č. 4: Tenorový part 3, str. 20, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 14 Obrázek č. 5: Tenorový part 4, str. 20, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 21 Obrázek č. 6: První vstup Anči na scénu, str. 22, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 17, 18 Obrázek č. 7: Kuba napodobuje ženský hlas, str. 23, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 12 Obrázek č. 8: První vstup Háty na scénu, str. 24, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 18, 19 Obrázek č. 9: Parlando, str. 24, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 42 Obrázek č. 10: Diktování smlouvy, str. 24, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 24 Obrázek č. 11: „Tercet“, str. 27, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 33 Obrázek č. 12: Pád do kádě, str. 28, ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 61 52

Obrázek č. 13: Naříkání při pádu, str. 29 ZÁMEČNÍK, Evžen. Fraška o kádi. Klavírní výtah, vydavatelství Dilia, 1975, str. 62 Obrázek č. 14: Ferda Mravenec, Beruška Sedmitečná, Brouk Pytlík, str. 40, http://koliasjan.blog.idnes.cz/c/221316/Treti-lekce-multikulturality-aneb-Procnema-Ferda-Mravenec-nos.html Obrázek č. 15: Obálka knižní podoby, str. 45, http://www.bux.cz/knihy/7652brouk-pytlik.html

53

Seznam fotografií Foto č. 1: 6. 1. 2006 - setkání skladatele s prezidentem České republiky v Rudolfinu v Praze, po premiéře jeho skladby Concertino gicoso, str. 9, ZÁMEČNÍK, Evžen. Soukromá sbírka fotografií Foto č. 2: Brno Brass Band, str. 11, ZÁMEČNÍK, Evžen. Soukromá sbírka fotografií Foto č. 3: E. Zámečník při dirigování studentského dech. orchestru, str. 12, ZÁMEČNÍK, Evžen. Soukromá sbírka fotografií Foto č. 4: Smlouva, str. 33, PECKO, Peter. Premiéra 6. května 2008, Studio Devítka Foto č. 5: Před pádem do kádě, str. 33, PECKO, Peter. Premiéra 6. května 2008, Studio Devítka Foto č. 6: Roztrhání smlouvy, str. 33, PECKO, Peter. Premiéra 6. května 2008, Studio Devítka Foto č. 7: Finále, str. 34, PECKO, Peter. Premiéra 6. května 2008, Studio Devítka Foto č. 8: Realizační tým, str. 35, HRADILOVÁ – ZLÁMALOVÁ, Hana. Soukromá sbírka fotografií Foto č. 9: Scéna praní prádla Kuby a Anči, str. 38, HRADILOVÁ – ZLÁMALOVÁ, Hana. Soukromá sbírka fotografií Foto č. 10: Anča, Kuba, Háta, str. 38, HRADILOVÁ – ZLÁMALOVÁ, Hana. Soukromá sbírka fotografií Foto č. 11: Pád do kádě, str. 38, HRADILOVÁ – ZLÁMALOVÁ, Hana. Soukromá sbírka fotografií

54