Islámský radikalismus v Bosně a Hercegovině

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Islámský radikalismus v Bosně a Hercegovině Bakalářská práce

Michal Vačkář

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd UČO: 109796 Obor: Bezpečnostní a strategická studia, Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2007

Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, že jsem předkládanou bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Tomáše Šmída a při použití zdrojů uvedených na konci práce.

Podpis:

V Brně, 15.12.2007

1

Obsah I. Úvod .................................................................................................................. 3 II. Konceptualizace fundamentalismu, radikalismu a extremismu ............... 5 III. Vývoj islámu na území Bosny a Hercegoviny ............................................ 8 3.1 Osmanská říše .................................................................................................................. 8 3.2 Rakousko-Uhersko ........................................................................................................... 9 3.3 Královská Jugoslávie...................................................................................................... 10 3.4 Období komunistické Jugoslávie ................................................................................... 11 3.4.1 Mladi Muslimani ..................................................................................................... 12 3.4.1.1 Soudní proces roku 1983.................................................................................. 14

IV. Období válečného konfliktu a současnost ................................................ 16 4.1 Občanská válka 1992-95 a infiltrace islamistů do Bosny a Hercegoviny...................... 16 4.1.1 Paramilitární skupiny .............................................................................................. 19 4.1.1.1 Sedmá Muslimská osvobozenecká brigáda (7.Zenická brigáda) ..................... 22

V. Situace po ukončení občanské války........................................................... 23 VI. Situace v současné době.............................................................................. 25 6.1 Islámská hnutí v Bosně a Hercegovině .......................................................................... 26 6.1.1 Bošnjačka omladinska mreža (B.O.M.) .................................................................. 27 6.1.2 Mladi Muslimani (MM) .......................................................................................... 27 6.1.3 Aktivna Islamska Omladina (A.I.O.) ...................................................................... 28 6.2 Islámský radikalismus ve vztahu k NGOs v Bosně a Hercegovině ............................... 31 6.2.1 Teroristický potenciál radikálů v Bosně a Hercegovině ......................................... 36 6.3 Wahhábismus jako hrozba pro Bosnu a Hercegovinu ................................................... 37

VII. Závěr........................................................................................................... 41 Zdroje: ................................................................................................................ 44

2

I. Úvod Území Bosny a Hercegoviny (BiH)1 bylo a stále je oblastí, ve které se střetávají tři světová náboženství – islám, křesťanství a pravoslaví. Do popředí zájmu, a to nejen mediálního, ale i zájmu předních světových analytiků zabývajících se problematikou náboženského, respektive islámského radikalismu, se Bosna a Hercegovina dostala na počátku devadesátých let dvacátého století, v počátcích desintegrace bývalé Svazové Federativní Republiky Jugoslávie (SFRJ). Bosenští Muslimové představují hlavní specifikum bosenských dějin a teprve s vypuknutím ozbrojeného konfliktu v Bosně a Hercegovině v roce 1992 se svět v širším měřítku poprvé dověděl o existenci Slovanů muslimského vyznání. Muslimské náboženství v oblasti západního Balkánu, především pak na bosensko-hercegovinském území, je spjato se specifickým historicko-politickým vývojem tohoto regionu. Bosenští Muslimové2, kteří sami sebe označuji za Muslimy s velkým počátečním písmenem M (považují se za národ), jsou původem křesťané, kteří v průběhu nadvlády osmanských Turků konvertovali, ať již dobrovolně, či ve většině případů pod nátlakem, k muslimskému náboženství. Stalo se tak nikoliv kvůli jejich ideologickému přesvědčení, ale z části kvůli ekonomicko-sociálním výhodám vůči ostatním obyvatelům Bosny a Hercegoviny, které po svém přestoupení na muslimské náboženství získali, a zejména v obavě z rizika, kterému by se vystavily při zachování si své původní víry. K pochopení současné situace rozvoje islámského fundamentalismu, radikalismu a extremismu v Bosně je nutné nahlédnout hlouběji do historie sahající až do období středověku a osmanské nadvlády. Je třeba nastínit vývoj, kterým muslimská víra v Bosně prošla, a vlivy, které ji od období, kdy na bosenském území zapustila kořeny, a především pak v posledních několika desetiletích podstatným způsobem ovlivnily a podle některých autorů do značné míry radikalizovaly. Úkolem práce je odkrýt problematiku islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině na základě konkrétních případů a pokusit se zjistit, zda-li projevy islámského fundamentalismu, radikalismu a extremismu v Bosně a Hercegovině v současné době představují vážné riziko nejen pro tuto balkánskou zemi, ale případně i pro státy západní Evropy (Velká Británie, Itálie, Německo) a USA.

1

V dalším textu budu používat označení Bosna, Bosna a Hercegovina a BiH ve vztahu k geografické entitě jak ji známe dnes. Některé zdroje používají nepřesné označení Bosna pro celou oblast Bosny a Hercegoviny, budu se tedy držet toho, jak ji tyto zdroje označují. 2 V dalším textu budu používat označení Muslim pro bosenské Muslimy jako etnikum. Pojem muslim vztahuji obecně k člověku vyznávajícímu islám.

3

Pro potřeby deskripce vývoje islámu v Bosně a Hercegovině vycházím z knižních publikací, především pak Ladislava Hladkého (Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země; Bosenská otázka 19. a 20. století). Studii doplňuji informacemi z monografie Noela Malcolma a editované publikace Marka Pinsona. Část týkající se konceptualizace pojmů zakládám převážně na teoretickém vymezení a definicích Massima Introvigneho (publikované v periodiku Dingir), Miroslava Mareše a publikace editované v roce 2004 L. Weinbergem a A. Pedahzurem. Vzhledem k nedostatku tištěných zdrojů následně ve práci používám převážně zdroje elektronické. Snažím se vycházet z odborných studií tohoto tématu, nicméně problematika islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině není zatím komplexně zpracována nezávislými a nestrannými zdroji. Pracuji tedy jak s anglosaskými zdroji, tak se zdroji srbskými či chorvatskými, ovšem s přihlédnutím na rizika spojená s možným zkreslením skutečností a určité míry předpojatosti. Informace získané z těchto zdrojů ověřuji i jinde. V neposlední řadě používám i oficiální stránky muslimských hnutí v Bosně a Hercegovině, on-line publikace bosensko-hercegovinských autorů a internetové verze světových periodik.

4

II. Konceptualizace fundamentalismu, radikalismu a extremismu Náboženští radikálové a extrémisté nejsou výsadou pouze muslimského náboženství, můžeme je nalézt prakticky ve všech světových náboženstvích. Pro účely této práce se však soustředím na definování fundamentalismu, radikalismu a extremismu islámského. Tzv. islámský fundamentalismus3 je nutné vidět v širším kontextu proudů současného islámu. Vedle fundamentalistického směru se v islámu setkáváme s dalšími čtyřmi vlivnými proudy: nacionalismem, konservatismem, súfismem a modernismem. Ne všichni muslimové jsou tudíž fundamentalisté. Fundamentalismus je podle Massima Introvigna definován pěti charakteristikami: 1. zavedení muslimského práva šarí´a jako práva státního 2. obnovení chalífátu (zrušeného 1924) jako politické instituce, která by sjednotila muslimy pod jednu vládu 3. islamizace světa4 (Introvigne 2002: 4). Fundamentalismus představuje dogmatický návrat k subjektivně pojatým kořenům víry. Islámští fundamentalisté si svatou knihu Korán vykládají a jeho obsah chápou literárním způsobem. Islámští fundamentalisté však na základě tohoto výkladu nemusí smýšlet antidemokraticky či se snažit svou víru prosadit násilným jednáním. Pojem islámský fundamentalismus tedy nemůžeme volně ztotožňovat s pojmem islámský extremismus. Nacionalismus [ve smyslu islámského nacionalismu – pozn. autora] se od fundamentalismu odlišuje odmítáním ideje obnoveného chalífátu. Nacionalisté chtějí upevnit národní státy a upřednostňují národní princip před náboženským. Je pro ně důležitější, aby někdo byl chápán jako příslušník národa, nežli příslušník jednolitého náboženského proudu (Introvigne 2002: 4). V případě Bosny a Hercegoviny je právě nacionalismus do velké míry provázán i s projevy náboženského radikalismu, ať již ze strany Srbů, Chorvatů, či Muslimů. Samotný fakt, že se bosenští muslimové považují za Muslimy s velkým „M“, je toho důkazem. S islámským fundamentalismem bývá častěji než nacionalismus zaměňován konzervativní islám. Důležitý rozdíl mezi konzervativci a fundamentalisty je ten, že konzervativci nejsou revolucionáři a drží se zásady, že by se za každou cenu mělo zabránit 3

Více viz Mendel, M. (1994): Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu. Kromě těchto tří jsou to ještě další dvě, které byly fundamentalismu připsány zvnějšku: 4. populismus 5. apokalyptika (Introvigne 2002). 4

5

válce mezi muslimy. Mají mnohem větší respekt k představitelům náboženské autority (ulamá), které fundamentalisté považují za zrádce a jejichž svržení požadují (Introvigne 2002: 5). Jedním z proudů konzervativního islámu je wahhábismus, který je oficiální ideologií Saudské Arábie. Ta je založena na přísné aplikaci šarí´y, ale také na absolutní loajalitě vůči představitelům náboženské autority (Bley 1998: 13 – 14; c.d. Introvigne 2002: 5). V rámci samotného fundamentalismu můžeme na základě odborných studií (tedy nikoliv na základě vnitřního rozdělení ze strany samotných muslimů) nalézt neotradicionalisty a radikály. Neotradicionalisté prosazují názor, že není možné získat vládu násilím. Nejdříve je potřeba islamizovat v duchu fundamentalistické ideologie společnost, potom teprve stát. Snaží se proto budovat silné islámské jednotky v médiích, na univerzitách, ve školách, v armádě, mezi soudci apod. Teprve pak je možné podle tohoto přístupu zaútočit na vládu. Radikálové volí opačnou cestu. Podle nich je na prvním místě potřeba získat moc, a to i násilnou cestou. Stejně jako platí, že ne všichni muslimové jsou fundamentalisté, platí, že ne všichni fundamentalisté jsou teroristé. Na druhou stranu náboženští teroristé jsou fundamentalisté (Intovigne 2002: 5). Můžeme tedy říci, že terorismus je dílem radikálního křídla fundamentalistů, nikoliv neotradicionalistů5. Podobným způsobem jako ve vztahu fundamentalisté a teroristé, se můžeme vyjádřit o relaci radikálové a extrémisté. V tomto případě platí, že ne každý radikál je extremista, ale každého extremistu můžeme označit za radikála. Cílem

náboženského

extremismu

je

nesmíření

se

s existencí

pluralitního

náboženského prostředí, jeho cílem může být i vytvoření teokracie či výrazné omezení lidských práv. V tomto případě můžeme hovořit o náboženském extremismu, který může vytvářet i podhoubí pro náboženský terorismus (Mareš 2005: 244). Pokud si vztahy mezi fundamentalismem, radikalismem a extremismem zjednodušíme a pokusíme se je seřadit podle stupně nebezpečnosti a vlivu na obyvatelstvo na jehož území se projevují, dojdeme k závěru, že fundamentalismus sám o sobě ostatním obyvatelům velkou měrou nebezpečný není. Naopak islámští radikálové se mohou pokusit obyvatelstvo donutit ke konvertování na jejich výklad víry a islámští extrémisté k tomu využijí násilí a jiné excesivní prostředky.

5

Ovšem i neotradicionalisté se mohou k násilným metodám přidat (Intovigne 2002: 5).

6

Z islámského extremismu často vychází islámistický6 terorismus, který může být kombinován i s dalšími ideovými prvky či cíli, např. s etnickými požadavky, či propojením s politickou ideologií. Islámistický terorismus může být subverzivní i represivní, teroristické metody můžeme vysledovat i v rámci jednotlivých islámských komunit k vynucení loajality. Náboženští teroristé (respektive islámští teroristé, pokud se pohybujeme v rámci této práce) považuje zabití nepřítele či zajatce za posvěcený a rituální čin, zabití není pouze nutnost, má hlubší význam (Barkun 2004: 61 – 63). Islámský fundamentalismu je do politické dimenze převáděn prostřednictvím islamismu, který je definován jako využití islámských religiózních argumentů k odůvodnění politických cílů. Cílem islamismu je zpravidla vybudování teokratické společnosti v jejímž rámci je islám jediným pravidlem politického života a Bůh je jediným politickým suverénem (Mareš 2005: 248). V případě analýzy přítomnosti islámského radikalismu na území Bosny a Hercegoviny se hovoří o infiltrování a přítomnosti wahhábismu, čili o jedné z konzervativních forem islámu. Wahhábismus je reformní hnutí, které vzniklo v průběhu 18.století. Jeho hlavním cíle bylo očistit islám a muslimskou společnost od veškerých nežádoucích vnějších vlivů. Toto hnutí bylo založeno učencem jménem Ibn ´Abd ul-Wahhab, který se narodil pravděpodobně v roce 1703 v tehdejší Arábii. Ul-Wahhab byl znepokojen způsoby, které si muslimové za staletí osvojili – považoval je za polyteistické, např. motlitby ke svatým, nutnost vykonání poutní cesty k hrobkám a mešitám, uctívání stromů, jeskyní či kamenů a praktikování obětních rituálů (Global Security). Wahhábismus zakazuje zobrazování jakýchkoliv živých tvorů, tudíž i pořizování fotografií. Stoupenci wahhábismu v současnosti nejsou vyznavači pouze jedné školy islámského učení, jediné, co je pro ně určující, je „jediná stezka skutečného islámu“. Ačkoliv je wahhábismus z hlediska muslimského světa minoritou, stal se vlivným učením pro islámská extrémistická hnutí po celém světě. Wahhábisté používají slova „jahiliyya“ k označení společnosti, která podle jejich mínění není dosti čistá [ve smyslu islámské víry – pozn. autora], ať se jedná o muslimy, či nikoliv. Obvinit někoho z toho, že není pravý muslim se poté stává nutností a důležitým faktem, protože jeden muslim nesmí podle Koránu zabít 6

Pojem „islamistický terorismus“ vztahuji k islamismu, tedy snahy o šíření islámské víry a ustanovení islámských států založených na dogmatických výkladech Koránu a aplikace božích zákonů do všech sfér lidské činnosti. Nerad bych pojem „islamistický terorismus“ ztotožňoval s pojmem „islámský terorismus“, jenž je do velké míry ovlivněn zkresleným úhlem vnímání muslimského světě světem nemuslimským (západním).

7

jiného muslima. Ale jakmile je označen, že není pravým muslimem, tak se jeho zabití (ve válce či v teroristickém aktu) stává legálním. Je tedy nutné nepodceňovat důležitost tohoto principu pro moderní islámský extremismus a islamistický terorismus (Cline 2007).

III. Vývoj islámu na území Bosny a Hercegoviny 3.1 Osmanská říše V průběhu 15. a 16. století proniklo v souvislosti s tureckou expanzí do Bosny, do té doby obývané převážně křesťany, ať již katolíky, pravoslavnými či příslušníky jiných křesťanských církví a sekt, také islámské náboženství a velmi rychle zde začalo zapouštět kořeny. Islamizace původního obyvatelstva zde probíhala v období přibližně od 80. let 15. století do poloviny 16. století a předpoklady ukazují, že během tohoto období 60 až 80 let přešlo v Bosně na islám 70 – 75% místních obyvatel (Hladký 1996). Na konci 16. století byla ustanovena samostatná osmanská provincie – Bosenský pašalík, jehož hlavním městem byla nejprve Banja Luka a roku 1638 se jím stalo Sarajevo7. Postupná islamizace bosenské společnosti zasáhla všechny její vrstvy a do tohoto procesu se promítly jak faktory ideové, tak zejména politické, sociální a ekonomické. Původní slovanští křesťané nekonvertovali k islámu kvůli tomu, že by v něm spatřovali lepší víru, ale především za účelem získání možnosti lepšího uplatnění, snížení rizika vystavení se sociální a ekonomické diskriminaci a ti z původně vyšších společenských vrstev také kvůli šanci možného politického růstu. Poměrně rozšířenou praxí islamizace bosenského obyvatelstva bylo také odebírání dětí křesťanů a jejich odesílání do speciálních táborů, kde byly vychovávány v duchu islámu a cvičeny pro službu v janičárských oddílech. Děti z vyšších společenských tříd byly kromě tohoto vychovávány i pro různé formy státní služby (Hladký 1996: 29). Docházelo k zakládání nových měst (například Tuzla, Mostar či Sarajevo), přičemž jako první se v nových městech stavěly mešity a také mekteby a medresy (muslimské základní a střední církevní školy). V těchto městech se usazovali janičáři, úředníci, obchodníci, řemeslníci – zástupci profesí, v nichž stoupenci islámu měli mnohem větší šance ke

7

Sarajevo založili Turci již někdy kolem r. 1455 na území své enklávy uprostřed bosenského království. První dochovaná zmínka o tomto sídle mluví o Saray-ovasi, což turecky znamenalo „pole kolem dvora, dvorce“. Ve skutečné město se však rozvinula až za vlády místního sandžakbega Gazi Husrev-bega na začátku 16. stol. Ten zde také nechal vystavět četné mešity a další církevní stavby (Hladký 1996: 29). Největší mešita v Sarajevu dodnes nese jeho jméno - Gazi Husrev-begova mešita.

8

společenskému postupu. Bosenská města se proto rychle poislámšťovala a na konci 16. století bylo jejich obyvatelstvo již z 90% islámské8. Postupem času došlo v Bosně k situaci, kdy společenský vzestup umožňovala pouze a jen konverze k islámu, což ve svém důsledku ještě více podpořilo islamizace bosenské společnosti. Vlivem geopolitických a socio-politických událostí na Balkáně v průběhu 17. a 18. století docházelo k emigrace nemuslimského obyvatelstva z Bosny a naopak imigraci muslimského obyvatelstva do Bosny, především pak z oblastí, kde se setkávali s náboženskou netolerancí ze strany křesťanského obyvatelstva. Tito uprchlíci tak významným způsobem posílili muslimské řady v Bosně a zvýšilo populační procento, které Muslimové tvořili. Středisky největší koncentrace Muslimů jsou i dnes oblasti Bihać, Cazin či Bosanska Krupa. Následné nebezpečí vpádu křesťanských vojsk z okolních zemí bosenské Muslimy nebývalou intenzitou sjednotilo a Osmanskou říši začali považovat za garanta své víry a svobody.

V důsledku

toto

patřili

bosenští

Muslimové

v následujících

staletích

k nejrozhodnějším obráncům islámu (často až fanatickým). Bosenská společnost se tak ostře rozdělila na dva tábory – muslimy a křesťany, z nichž nejenže každý zastával jiné religiózní, ale také politické zájmy. K těmto politickým a náboženským animozitám se postupně důsledkem hospodářských změn přidružily také rozpory sociální (Hladký 1996: 25-40).

3.2 Rakousko-Uhersko Proces masové islamizace byl prakticky završen před rokem 1878, kdy začala být Bosna a Hercegovina okupována Rakousko-uherskou monarchií. V tomto období, přes anexi Bosny a Hercegoviny ze strany Rakouska-uherska v roce 19089 až po ukončení první světové války, byly projevy islámského radikalismu, stejně tak jako proudů ostatních náboženství (katolicismu, pravoslaví a v malé míře judaismu) na celém bosensko-hercegovinském území minimální. Činnosti některých skupin působících v období Rakousko-uherské správy Bosny a Hercegoviny bychom mohli podle jejich projevů a snah zařadit spíše mezi nacionálněradikální, či etnicky-radikální nežli nábožensky-radikální. Na přelomu 19. a 20. století Chorvaté a Srbové s čím dál větší intenzitou začali sami sebe považovat za dva rozdílné národy, ačkoliv používali stejný jazyk, a snažili se bosenské 8

Například v Sarajevu žilo v r.1485 33,17% muslimů, r.1519 pak 85,59% a r.1570 to bylo již 98,04% (Viz Bosna i Hercegovina. Od najstarijih vramena do kraja drugog svjetskog rata, Sarajevo 1994, s. 82-83, c.d. Hladký 1996: 31). 9 Císař František Josef I. oficiálně deklaroval anexi Bosny a Hercegoviny 5.října 1908 v reakci na vnitropolitický převrat v Turecku spojený s tzv. mladotureckou revolucí (Hladký 1996: 52-53).

9

Muslimy získat na „svoji“ stranu prohlášeními, že jsou islamizovaní Srbové (ze strany srbských nacionalistů) či islamizovaní Chorvaté (ze strany chorvatských nacionalistů). Představitelé bosenských Muslimů s odvoláním na fakt, že se Chorvaté a Srbové považují za rozdílné národnosti především kvůli jejich katolickému (Chorvaté) či pravoslavnému (Srbové) vyznání, začali prohlašovat, že i bosenští Muslimové, jakožto stoupenci islámského náboženství, mají právo považovat se za „další“ a „třetí“ národ. Snad za jediný projev islámského radikalismu v tomto období, ačkoliv i tento by mohl být spíše považován za zpolitizovaný a etnický bosňácký10 radikalismus, by se daly považovat následující události: V průběhu první světové války vyvolaly v Bosně a Hercegovině muslimští radikálové společně s chorvatskými radikály pogromy proti bosenským Srbům. Z muslimské spodiny doplněné spodinou chorvatskou vznikly i oddíly tzv. „šuckorů“ (Schutzkorps), které asistovaly rakousko-uherské armádě jako pomocné milice při deportaci Srbů do internačních táborů11. Ale ani v tomto případě se nejednalo o čistě islámský religiózní radikalismus, který by měl za cíle širší poselství šíření muslimské víry či dokonce snahu o vytvoření islámského státu na území Bosny a Hercegoviny.

3.3 Královská Jugoslávie Na pozadí formující se královské Jugoslávie po skončení I.SV se žádné náznaky nábožensky radikálně motivovaných skupin či organizací ze strany bosenských Muslimů neobjevily. Celé období je charakterizováno procesem „národnostního“ a etnického uvědomování napříč spektrem Chorvatů, Srbů (nejenom těch bosenských) a bosenských Muslimů. Vzájemné animozity mezi těmito skupinami obyvatel, které se později začaly považovat za etnika, byly z velké míry způsobeny probíhajícími ekonomicko-sociálními reformami a náboženská otázka zde hrála jen marginální roli. Nicméně důsledkem agrárních reforem, kdy byla půda přerozdělována ve prospěch dříve nemajetných nemuslimských rolníků, bylo Muslimům prakticky znemožněno zapojit se

10

Myšlenka bosňáctví (bošnjactva), tedy vytváření společného vědomí sounáležitosti uvnitř muslimské komunity v Bosně a Hercegovině započatá muslimským intelektuálem Mehmed-bega Kapetanovićem, se do sebe kromě religiózních prvků snažila pojmout už i prvky vědomí politického a etnického (Hladký 1996: 48). 11 Při tomto násilném přemísťování Srbů došlo ze stran muslimských i chorvatských radikálů ke stovkám vražd. Nejhorší pověst z internačních táborů pak získal tábor u Doboje, jehož branami prošlo přibližně 34000 srbských mužů a žen (Istorija Jugoslavije, Beograd 1973, s.395, c.d. Hladký 1996: 55).

10

do nových společenských struktur. Tímto do značné míry politickým útokem byli bosenští Muslimové nuceni zaujmout obranný postoj a ještě více se uzavřít do sebe (Hladký 1996: 65). Jedna z prvních organizací na obhajobu muslimských zájmů byla v únoru 1919 v Sarajevu založená Jugoslávská muslimská organizace (JMO). Za hlavní cíl své činnosti si JMO stanovila především ochranu víry a islámských zvyků, zachování samosprávy náboženských a soudních institucí bosenských Muslimů (Hladký 1996: 65). JMO byla i přes tyto religiózní cíle převážně politickou silou, nikoliv náboženskou autoritou12.

3.4 Období komunistické Jugoslávie Po skončení druhé světové války se k moci v Jugoslávii dostali představitelé komunistického odboje vedení J.B.Titem. Nově nastupující moc Komunistické strany Jugoslávie (KSJ) po roce 1945, navzdory faktickému uznání Muslimů v Bosně a Hercegovině za 2.SV za rovnoprávnou entitu s bosenskými Srby a Chorvaty, začala vyvíjet na Muslimy nátlak, aby se národnostně deklarovali jako Chorvaté, Srbové či Jugoslávci13. Jedním z typických znaků komunistické moci byl její negativní postoj vůči náboženství. Roku 1946 byly zrušeny islámské náboženské soudy a v roce 1950 byl vydán zákon zakazující muslimským ženám nosit roušku. V stejném roce byla uzavřena poslední mekteba a výuka Koránu dětí v mešitách byla označena za protizákonnou. Muslimské kulturní a vzdělávací organizace a spolky, Gajret a Narodna Uzdanica, byly zrušeny, přičemž byla zachována jediná muslimská organizace Preporod. I ta však byla od roku 1947 plně kontrolována státní mocí (Malcolm 1996: 193 – 197). Prakticky jedinou skupinou na území Bosny a Hercegoviny, která se po konci druhé světové války pokusila vzepřít komunistické moci bylo hnutí Mladi Muslimani (Mladí Muslimové), které své organizační struktury rozvinulo mezi muslimskou mládeží. Posláním hnutí, které mělo převážně náboženský charakter, bylo ochránit muslimskou omladinu před ateismem komunistů. Jeho aktivisté vysvětlovali tradice islámu, Korán, propagovali islámský způsob života s pravidelnými motlitbami, bez alkoholu, vepřového masa atd. Komunistický režim Mladé Muslimy po válce zpočátku toleroval, zlom však nastal poté, kdy se Mladí

12

Díky JMO se bosenští muslimové stali relativně homogenním politických subjektem a v jistém smyslu ve svém „sebeuvědomování“ pokročili. Mezi příslušníky muslimské inteligence se objevily první úvahy o tom, že jejich muslimská komunita představuje v královské Jugoslávii společenství nejen religiózní, ale i etnické (Hladký 1996: 68). 13 Cílem této politiky bylo zmenšit vliv islámského náboženství a kultury na společenský život Muslimů v rámci Bosny a Hercegoviny. Podobný přístup praktikovala KSJ i k Chorvatům katolického vyznání, či Srbům, kteří se hlásili k pravoslavnému náboženství na celém území Jugoslávie.

11

Muslimové pokusili převzít do svých rukou vedení spolku Preporod. Zcela zlikvidovat struktury Mladých Muslimů se režim rozhodl až v letech 1948-49 (Hladký 1996: 98 – 100)14. Důležitý přelom pro bosenské Muslimy znamenal rok 1971, kdy se Muslimové v Jugoslávii poprvé mohli jednoznačně přihlásit ke své národnosti. Vedle kategorií Srb, Chorvat, Slovinec či Jugoslávec se tehdy objevila rovnoprávná kategorie Muslim (psáno striktně s velkým M, tedy myšleno jako národní příslušnost) (Hladký 1996: 103). V osmdesátých letech 20. století došlo v Jugoslávii k důležitým vnitropolitickým změnám následujícím smrt J.B.Tita. Jeho smrt přinesla vzrůst nacionalismu a nastartovala vzájemnou etnickou a religiózní animozitu mezi jednotlivými národnostmi a etniky Jugoslávie. Došlo k dalšímu rozsáhlému soudnímu procesu s muslimskými intelektuály a členy hnutí Mladých muslimů v 80. letech.

3.4.1 Mladi Muslimani Hnutí Mladých Muslimů můžeme považovat za první skutečné islámské radikální hnutí na území Bosny a Hercegoviny. Vzniklo těsně před druhou světovou válkou v roce 1939, kdy malá skupina bosenských muslimských intelektuálů, většinou studentů, založila organizaci Mladi Muslimani a jako heslo celého hnutí byl zvolen verš z koránu: „Stanje jednog naroda neće se izmjeniti sve dotle, dok se on sam ne izmjeni.“ [Podmínky jednoho národa se nezmění do té doby, dokud se nezmění samotný národ – překlad autora.] Mladí Muslimové sami sebe prezentovali jako šiřitele religiózního a národnostního uvědomění bosenských Muslimů. Ideje hnutí si jako první osvojili studenti 1. a 2. chlapeckého gymnázia v Sarajevu, kteří stále v rámci hnutí Trezvenost tyto myšlenky šířili dále mezi své vrstevníky. Rozrůstající se řady Mladých Muslimů začaly organizovat společné diskuze o islámu a problémech, kterým muslimové musí čelit. Postupně se členy hnutí stávali i studenti tzv. Šerijatského gymnázia a Gazi-husrev begove medresy v Sarajevu. Nejdůležitější ideologickou úlohu Mladých Muslimů pak převzal student medicíny Esad Karañozović (Kozarić 2003). Právě studenti Šerijatkého gymnázia pocházeli z různých koutů Bosny a Hercegoviny a tak se zasloužili o rozšíření myšlenek Mladých Muslimů do velké části země. Kromě Sarajeva se tak dostali i do Banja Luky, Mostaru, Tuzly či Zenice (Arapčić 2004).

14

Organizace Mladí muslimové byla dne 14. srpna 1949 takzvanou Rezolucí vakufského sboru islámského náboženského společenství v Národní republice Bosna a Hercegovina (Rezolucija Vakufskog Sabora IVZ NR BiH) pod nátlakem komunistického režimu nazvána nepřátelskou a teroristickou organizací a byla prakticky vyloučena z islámské komunity (Upravni odbor 2004).

12

Během druhé světové války se Mladí Muslimové kromě šíření ideologie snažili skrze, dnes bychom řekli humanitární organizaci, Merhamet, pečovat o muslimské sirotky a umísťovat je do adoptivních rodin (Kozarić 2003). Nicméně šíření ideologie i fungování celého hnutí se v období druhé světové války ukázalo poněkud problematické, protože většina bojeschopných mladých lidí byla v rámci všeobecné mobilizace odvedena do armády bojovat proti okupačním jednotkám. Někteří bosenští Muslimové se však naopak stali členy proněmecké 13.SS divize Handžar15. Po skončení druhé světové války Mladí Muslimové do svých řad získávali zpět mnoho původních i nových členů a bylo ustanoveno nové organizační vedení, do kterého se vedle jiných v roce 1945 dostal i Alija Izetbegović (Mladi Muslimani). Ve stejném roce se členové hnutí pokusili ve Vijećnici převzít vedení spolku Preporod, oficiálního muslimského spolku. Reakcí na tento pokus a ve snaze zastrašit další členy Mladých Muslimů byl roku 1946 režimem vykonstruovaný soudní proces se skupinou aktivistů, mezi nimiž byl i 21-letý Alija Izetbegović (Arapčić 2004). Během let 1946 – 48 se hlavní centrála Mladých Muslimů usídlila v Sarajevu a přes 30 větších či menších měst v Bosně a Hercegovině získalo v organizaci své členství. Do vedení se po odsouzení Aliji Izetbegoviće a jeho spolupracovníků dostal Hasan Biber, Halid Kajtaz, Omer Stupac, Nusret Fazlibegović a Salit Behmen (Mladi Muslimani). V roce 1948 došlo v rámci Mladých Muslimů k ideologickým neshodám a organizace se rozdělila na radikály a umírněné. Poměrně malá skupina radikálních Mladých Muslimů nazývaná Glavna Grupa (Hlavní skupina) snila o zorganizování masového odporu vůči režimu, nicméně si všichni byli vědomi toho, že pro rozvinutí větší akce neexistují vhodné podmínky. Komunistická prokuratura toho však využila a obvinila celou organizaci Mladých Muslimů z napomáhání fašistům, shromažďování zbraní, snahy o vytvoření rozsáhlé ilegální organizace, teroristických útoků a chystání všeobecného povstání za pomoci panislámských sil (Hladký 1996: 99 – 100). Člověkem, který stál za zformováním Hlavní skupiny, byl Hasan Biber. Veškerá tajná setkání se odehrávala v jeho vlastním bytě či jeho obchodě v Saračimi. Hlavní skupina měla důmyslně propracovaný systém ilegálního fungování – existovaly zde přesná pravidla chování a jednání. Vše se řídilo podle napsaného „Zákoníku“ (Pravilnik). Každý člen této skupiny vystupoval pod pseudonymem a hnutí mělo dokonce svoji vlastní abecedu pro písemnou 15

Divize Handžar, tvořená nejen bosenskými muslimy, ale také Chorvaty, Albánci z Kosova a Němci žijícími na území tehdejší Jugoslávie, byla nasazena ve východní Bosně, kde bojovala proti partyzánským uskupením (Hladký 1996: 84).

13

komunikaci. Hlavní skupina kontrolovala a řídila činnost všech ostatních skupin a také vydávala nelegální časopis „Mudžahid“16. Od ostatních politických a ideologických hnutí a organizací se Mladí Muslimové diferencovali především tím, že veškeré zákoníky či deklarace, které napsal člověk, jsou neúplné a mohou být chybné. Zákoníkem organizace Mladých Muslimů jsou principy islámu, které vytvořil sám Stvořitel celého světa a Pán soudného dne, a o kterých není možné pochybovat (Kozarić 2003). Od 1. do 12. srpna 1949 (Mehmedović 2001a) se v Sarajevu konala nejdůležitější a finální část zatím největšího procesu s vedením Mladých Muslimů. Čtyři vůdci byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením a popravy byly vykonány nedlouho po skončení procesu17. Desítky dalších byly odsouzeny na mnoho let do vězení a přibližně tisíc osob bylo posláno na různé formy „pracovní převýchovy“ (Hladký 1996: 100). Tímto procesem bylo prakticky rozbito jádro celé organizace a v následujících letech 1949 – 1991 byli Mladí Muslimové neustále pod kontrolou a útlakem ze strany komunistického režimu. To bylo hlavním důvodem, proč se hnutí nikterak výrazně neangažovalo v politickém a religiózním životě.

3.4.1.1 Soudní proces roku 1983 V roce 1983 došlo k dalšímu soudnímu procesu. Dne 18. července stanulo před soudem v Sarajevu 12 (Hladký 1996: 113) (podle webových stránek Mladi Muslimani jich však bylo 13) intelektuálů muslimské národnosti18, kteří byli obviněni z organizování skupiny, jež měla údajně usilovat o přeměnu Bosny a Hercegoviny v republiku postavenou na islámských principech. (Jugoslávské úřady sice nehovořily o Mladých Muslimech, nýbrž pouze o „muslimských intelektuálech“, ale většina zatčených, proti nimž byla vznesena obvinění, byla členy stále ilegálního a latentně působícího hnutí (Kozarić 2003)). Ideovým východiskem

16

Na časopisu spolupracovala většina členů organizace i někteří sympatizanti, kteří sami členy nebyli. Náplní Mudžahidu byly problémy a otázky týkající se tehdejší světové muslimské komunity. Jeden z článků například řešil otázku postavení muslimských států v tehdejší světové politice a dospěl k názoru, že muslimské země musí spadat do třetího světa, protože nejsou ani kapitalistickými ani socialistickými zeměmi (Kozarić 2003). 17 Tito odsouzení byli: Hasan Biber, Halid Kajtaz, Omer Stupac a Nusret Falizbegović. Další dva členové Mladých muslimů, Asim Čamdžić a Pločo Fikret, byli zastřeleni bez řádného soudního procesu při pokusu o útěk přes Jugoslávsko-řeckou hranici. (Mehmedović 2001a; Obhodjas 2007). 18 Alija Izetbegović, Omer Behmen, Hasan Čengić, Ismet Kasumagić, Edhem Bičakčić, Husein Živalj, Rušid Prguda, Salih Behmen, Mustafa Spahić, Melika Salihbegović, Džemal Latić, Derviš ðurñević, ðula Bičakčić (Mehmedović 2001b).

14

k jejich počínání měla být Islámská deklarace19 (Islamska deklaracija, ID), sepsaná právníkem Alijou Izetbegovićem, jenž byl za svou údajně nábožensky radikální protistátní činnost již jednou uvězněn. Jedním z dalších klíčových obviněných byl i Izetbegovićův spolupracovník Omer Behmen (Hladký 2005: 231). Podle tvrzení obžaloby mohly být principy obsažené v ID interpretovány jako návod k nové islamizaci Muslimů žijících v Jugoslávii: „Východiskem ze současného stavu je vytvoření a seskupení nové inteligence, která islámsky myslí a islámsky cítí. Tato inteligence by vztyčila prapor islámského řádu a společně s muslimskými masami by vykročila za uskutečněním vytčených cílů. […] Neexistuje smír a koexistence mezi islámskou vírou a neislámskými společenskými a politickými institucemi. […] Musíme být nejprve hlasateli a poté vojáky. Islámské hnutí […] je morálně a početně natolik silné, že může samo nejen vyměnit existující neislámskou moc, ale i vytvořit novou islámskou vládu. V dnešních podmínkách toto přání znamená vytvořit velkou islámskou federaci.“ (Oslobodjenje, 19.7.1983, s. 4, c. d. Hladký 1996: 113 – 114). Obžalovaným bylo kladeno za vinu, že ilegálně rozšiřovali radikálně laděné náboženské tiskoviny, že se snažili působit na studenty islámské teologické fakulty v Sarajevu a že pět z nich v lednu 1981 podniklo prostřednictvím íránské ambasády ve Vídni cestu do Íránu, kde požadovali vysílání Rádia Teherán pro Jugoslávii (Hladký 2005: 232). Izetbegović byl společně s dalšími třemi členy hnutí Mladí Muslimové také obviněn z pokusu o zformování teroristické organizace a pokusu o vytváření etnicky čisté muslimské Bosny. Izetbegović se k obvinění vyjádřil slovy, že text ID neobsahoval nic o etnicky čisté Bosně a dokonce se konkrétně k Bosně nevztahoval vůbec (Banac 1996: 148). Poukázal na to, že se v ID píše: „Islámský pořádek může být nastolen pouze v zemích, kde muslimové představují většinu populace. Bez této většiny je islámský pořádek redukován na pouhou holou moc (protože chybí druhý element – islámská společnost) a může se změnit v tyranii. […] Muslimské menšiny v neislámských zemích, na základě záruky jejich náboženské svobody, normálního života a rozvoje, jsou k této zemi loajální a vykonávají veškeré 19

Izetbegović začal psát ID již ve druhé polovině 60. let, dokončil ji v r.1970. ID se skládá ze tří částí: 1.díl – Zaostalost muslimských národů (studie o islámském světě a dění v něm, zvláště o procesu odcizování pozápadněné inteligence muslimským masám), 2. díl – Islámský pořádek (idea, že jedině islám může znovu povznést muslimské národy a přivést je k duchovnímu a společenskému pokroku. Ve formě tezí – bodů – rozepsána vize moderního a tolerantního islámu. Např. teze 2. rovnost všech lidí, 5. proti špatnému užívání soukromého majetku, 7. o republikánském principu, 8. proti totalitarismu a kultu osobnosti, 11. o svobodě myšlení, 16. o chování muslimských menšin, 17. o vztazích islámské moci k ostatním menšinám), 3. díl – Některé problémy islámského řádu v dnešní době (studie o vztahu islámu vůči křesťanství a židovství a vůči dvěma hlavním společenským systémům – kapitalismu a socialismu) (Hladký 1996: 113).

15

povinnost vůči této zemi vyjma těch, které by poškozovali islám či muslimy.“ (Izetbegović 1970: 37 – 38). Soud tyto námitky nebral v potaz a odsoudil ho na jedenáct let vězení (Malcolm 1996: 208).

IV. Období válečného konfliktu a současnost

4.1 Občanská válka 1992-95 a infiltrace islamistů do Bosny a Hercegoviny Bosna a Hercegovina se v průběhu válečného konfliktu v letech 1992-95 a zejména pak po něm stala oblastí, kde islámští radikálové, fundamentalisté a extrémisté na svoji stranu získávali nezanedbatelné množství nových přívrženců. Na bosensko-hercegovinském území se během konfliktu vytvořily příhodné podmínky pro postupnou infiltraci představitelů radikálních odnoží islámu, především pak wahhábismu. Špatně a slabě fungující bosenskohercegovinská vláda nebyla schopna aplikovat plnou kontrolu nad celým státním územím. Množství pololegálních paramilitárních (ať již bosenskosrbských či besenskochorvatských) politicko-vojenských uskupení operujících proti civilnímu obyvatelstvu společně s absencí regulérní bosenské armády a embargem na dovoz zbraní a vojenského materiálu na všechny státy bývalé Jugoslávie, donutily státní i vojenské představitele Bosny a Hercegoviny k polooficiálnímu akceptování pomoci z muslimských států20. Tato pomoc zahrnovala ilegální dodávky nejenom zbraní, ale i muslimských dobrovolníků, tzv. mudžáhidů21. Zprávy o jejich počtu se však různí, ale „je zřejmé, že tito žoldáci znamenali pro bosenskou vládu výraznou pomoc v jejím válečném úsilí“ (Lockwood 1993). Podle výzkumné zprávy amerického kongresu (Congressional Research Service Report, CRSR) tvořili tito muslimští dobrovolníci neoficiální styčné týmy pro ustanovení vlivu sítě Al-Kajda na bosenském území, odkud by v budoucnu mohla mnohem operativněji plánovat útoky proti cílům „Západním“ cílům v samotné Bosně a Hercegovině a blízké Itálii či celé Evropě22 (Woehrel 2005). 20

Podle bosenskochorvatských vyšetřovacích zdrojů byly těmito státy především Saudská Arábie, kde byla pomoc organizována přímo královskou rodinou, Afghánistán, Súdán, Írán a Alžír (Hogg 1992). 21 Označení mudžáhid je v současné době používáno pro denotaci bojovníka za svatou věc, bojovníka svaté války, džihádu. Je spojováno s militantním islámským fundamentalismem. Pro potřebu této práce je definován jako zahraniční či bosensko-hercegovinský muslimský bojovník snažící se očistit bosensko-hercegovinskou formu umírněného islámu od vnějších vlivů a rozšířit jeho vliv v Bosně a Hercegovině. Více viz Kropáček, L. (2003): Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha; Mendel, M. (1997): Džihád. Islámské koncepce šíření víry, Atlantis, Brno. 22 Podle oficiálních představitelů USA byly americká ambasáda v Sarajevu a americké základny v Bosně po 11.9.2001 terčem hrozby teroristického útoku (Woehrel 2005).

16

Jedním z míst, kde se rekrutovali mudžáhidé pro šíření džihádu v Bosně a Hercegovině bylo však i Chicago v USA. Abu Abdel Aziz (viz dále) na výroční konferenci Islámského shromáždění severní Ameriky (Islamic Assembly of North America – IANA) v prosinci 1993 na adresu tamějších muslimů prohlásil: „Jestliže se nevydáte cestou džihádu, Alláh vás potrestá. Jděte sami, bez jakýchkoliv zbraní, bez ničeho, jenom jděte. Je to vaše povinnost. Alláh se postará o vaši potravu, o vaše zbraně, o vše. My vás nasměrujeme.“ (Hećimović 2007: 32). Bývalý bosenský prezident Alija Izetbegović v souvislosti se vzrůstajícím počtem mudžáhidů v Bosně a Hercegovině uvedl: „Nikdy jsme je nepozvali. Ani jsme je vlastně nepotřebovali. Měli jsme 200 000 mužů připravených k boji. To, co jsme potřebovali, byly zbraně. Ale rozhodně jsme nepotřebovali lidi, o jejichž původu jsme nic nevěděli. Většina z nich přišla s dobrými úmysly, aby nám pomohla z našeho strádání. Slyšeli o muslimech, kteří jsou vražděni, o ženách, které jsou znásilňovány, a tak přišli na pomoc. Skutečně jsme nevěděli, kdo jsou. Nyní to však vypadá, že mezi nimi byly i skupiny zločinců, špionů a extrémistů.“ (Purvis 2001). Na tiskové konferenci 12. října 2001 A. Izetbegović jako předseda SDA obvinil Chorvatsko z umožnění infiltrace mudžáhidů do Bosny: „ […] dveře do Bosny a Hercegoviny jim otevřeli Chorvaté. Chorvaté musí objasnit, co bylo jejich motivací k puštění mudžáhidů do Bosny a Hercegoviny, a ne my (Bosňáci).“ (Hećimović 2007: 61)23. Jednotky mudžáhidů vytvořily v Bosně během války několik paramilitárních formací. Pravděpodobně nejvýznamnější z nich byla tzv. 7.Zenická brigáda24. Izetbegović se oficiálně od existence mudžáhidů na území Bosny a Hercegoviny tímto prohlášením distancoval, jejich přítomnost odsoudil a odvolával se na nepotřebnost islámského radikalismu a celkovou radikalizaci islámu v Bosně. Při jeho návštěvě 7.brigády Armády Bosny a Hercegoviny v Zenici však její členové hojně používali islámské náboženské symboly, například islámské pozdravy či zelené pásky přes čelo. Izetbegović tyto skutečnosti v praxi obhajoval, protože oddíly islámských dobrovolníků patřily k nejlepším, které Armáda Bosny a Hercegoviny měla. Byly nasazovány na frontě v první linii při útocích pěchoty a jejich akce byly po bojové stránce vysoce efektivní (Hladký 1996: 173). Nedlouho 23

Podle vyšetřování politiky USA na Balkáně v letech 1992 – 95 vláda USA věděla o dodávkách zbraní a bojovníků z Íránu do Bosny přes Chorvatsko. Írán byl Spojenými státy považován za stát podporující terorismus, a na všechny státy bývalé Jugoslávie bylo uvaleno zbrojní embargo, čímž vláda USA porušovala Rezoluci RB OSN. Spojené státy se snažili lavírovat mezi tajnými akcemi na podporu bosenských Muslimů a vyjadřováním „tichého souhlasu“ s dodávkami zbraní do Bosny. (Více viz Hećimović 2007: 58 – 62; Cox 1996; Specter 1996). 24 7.Zenická Brigáda bývá často označována také jako 7.Muslimská brigáda, Brigáda Mudžáhidů, Muslimská brigáda, „El Mujahed“ a podobně.

17

po jeho návštěvě v Zenici se v tisku a následně i na internetových stránkách objevily fotografie, na kterých je v přítomnosti členů 7.Zenické brigády25. Otázkou ovšem je, do jaké míry jsou tyto fotografie relevantní a zobrazují skutečné motivy Izetbegovićových setkání s velitelstvím 7.Zenické brigády26. Již od počátku 90. let 20.století se Izetbegovićova politická strana SDA, která vyhrála v Bosně a Hercegovině volby, a zejména pak její radikální křídlo v čele s Alijou Izetbegovićem, Omerem Behmanem, Hasanem Čengićem a Harisem Silajdzićem (Andan 2005) pokoušela navázat kontakty s islámskými zeměmi za účelem získání nejenom politické, ale i finanční, materiální a personální pomoci. Jednou z těchto zemí byl Írán, díky jehož pomoci se na bosenskohercegovinské území dostal největší počet mudžáhidů (Bodansky 1999). Odhadnout celkový počet zahraničních bojovníků (mudžáhidů) v Bosně a Hercegovině je však prakticky nemožné. Podle závěrů přijatých na mezinárodní konferenci věnované teroristickým hrozbám v jihovýchodní Evropě, konané dne 27.-28.dubna 2005 v Bělehradě se tento počet pohyboval okolo 4500 (Andan 2005). Nicméně v jiných zdrojích můžeme nalézt odhady jak nižší, tak vyšší. Tito islámští radikálové, často svými projevy spadající mezi extrémisty, s sebou však do Bosny neimportovali pouze materiální hodnoty, jakými jsou zbraně. Bosňáci byli v průběhu války také příjemci rozsáhlé „humanitární a charitativní pomoci“27 od různých tzv. „humanitárních organizací“28, které se na bosenské území snažili implementovat 25

Velitelem 7.Zenické brigády se stal Abu Abdel Azíz „Barbados“, který byl později Národní komisí pro vyšetřování teroristických útoků na Spojené státy (9/11 Commission) označen za zkušeného rekruta Al-Kajdy. Azíz, známý také jako Abdelrahman al-Dosari, se narodil roku 1942 v Saudské Arábii a byl veteránem afghánské války a jedním z prvních členů al-Kajdy zakládané Usámou bin Ládinem. Během bosenského konfliktu byl jmenován velitelem saudsko-arabských a afghánských mudžáhidů (Savich 2003). 26 Věra Stýskalíková a Srdjan Prtina uvádějí, že: „Během války se přihlásilo několik tisíc dobrovolníků z islámských zemí, kteří bojovali na straně bosenských Muslimů. Jejich jednotky byly podřízené přímo Aliji Izetbegovićovi.“ Zdrojem této informace je Tesař, F. (2003): Epilog, In: Matvejević, P. – Stevanović, V. – Dizdarević, Z. (2003): Strůjci války a míru, Praha, s.138. Nicméně tuto informaci považuji za kontroverzní, A. Izetbegović nemohl být přímým velitelem těchto jednotek už jen pro to, že on sám je považován spíše za umírněného muslima, představitele bosensko-hercegovinské formy islámu, v níž sice vidí religiózní význam, ale především význam etno-kulturní. A. Izetbegović si byl infiltrace zahraničních dobrovolníků vědom, ale ze své pozice s touto skutečností nemohl nic dělat, či ji dokonce zabránit. 27 Výraz „humanitární a charitativní pomoci“ zde uvádím do uvozovek, protože nešlo pouze o klasickou humanitární pomoc, ale také o zástěrku pašování zbraní a bojovníků šířících fundamentalistické myšlenky a používajících extrémistické metody, financování nelegálních paramilitárních formací. 28 Bosenské politicko-vojenské vedení si bylo vědomo skutečnosti, že na celé území bývalé Jugoslávie bylo Radou bezpečnosti OSN uvaleno embargo na import zbraní. Za účelem utajení dodávek jak zbraní, tak přímo bojovníků z islámských států, s nimiž udržovalo dobré vztahy, byla vytvořena rozsáhlá síť kvazi-humanitárních organizací a společenství. Tyto organizace se staly logistickými

18

fundamentalistickou formu islámu, nejčastěji zmiňovaný wahhábismus, s myšlenkou vytvoření islámského státu a alternací sekulární formy bosenského islámu na formu ultraortodoxní. Islámští radikálové v rámci Bosně a Hercegovině nevystupovali pouze proti nemuslimskému obyvatelstvu (bosenští Srbové a Chorvaté), ale také proti umírněným představitelům samotného islámu, kteří kupříkladu odmítli konvertovat k jejich výkladu víry29. Jeden z údajných členů al-Kájdy na území Bosny a Hercegoviny byl Abu Abdel Azíz Barbados30,31, který jako první velitel zahraničních islámských bojovníků hovořil o konceptu „islámské povinnosti“ jako o pomoci těm, kteří trpí proto, že jsou muslimové. V srpnu 1992 dorazil do Bosny, aby se přesvědčil, že tamější muslimové „jsou zabíjeni proto, že jsou muslimy, nebo kvůli jiným důvodům, že jsou Bosňáky nebo něco jiného“ (Hećimović 2007: 28). Abdel Aziz v srpnu 1992 v Travniku zformoval uskupení „Muslimanska snaga“ , které se stalo předchůdcem 7.Zenické brigády a prohlásil, že mudžáhidé do Bosny dorazili za dvěma hlavními cíli: džihád a dawa. To znamená, že po skončení války a tím i džihádu jako ozbrojeného boje, se dalším cílem stane islámské misionářství. (Hećimović 2007: 56).

4.1.1 Paramilitární skupiny Již od počátečních let bosenského válečného konfliktu se z řad bosenských muslimských dobrovolníků začaly tvořit tzv. oddíly muslimské milice, někdy nazývané „zelené barety“32. Většina těchto oddílů byla zformována na ad hoc základech za účelem obrany muslimského obyvatelstva a boje proti bosenskosrbským a později bosenskochorvatským vojenským a polovojenským oddílům. Valná část těchto muslimských milic byla tvořena bosenskými centry nejen pro tajná diplomatická jednání, ale také pro přímou podporu boje a později i plánování teroristických aktivit. 29 Například v únoru 2006 mladý Muslim, který konvertoval k wahhábismu, zabil svoji matku údajně kvůli tomu, že odmítla připojit se k jeho ranním motlitbám. Po tomto činu se 23-roční muž vrátil do wahhábistické mešity s rukama a oblečením od krve a svým společníkům řekl, že právě vykonal obětování Bohu (Smajilhodzic 2006). Je ovšem otázkou, zda tento příklad je důkazem fundamentalistického výkladu Koránu a muslimské víry, či psychického narušení jedince, který se k takovémuto činu odhodlal a obhajoval ho slovy „božského obětování“. 30 Známý také pod jménem Abdel Rahman al Dosari (CRHC). 31 Podle Esada Hećimoviće byl Abdel Aziz „Ridobradi“ (nazývaný také Barbados) jedním z účastníků záhřebské schůzky zástupců Benevolence International Foundation (BIF), Third World Relief Agency (TWRA), mudžáhidů z Bosny a bin Ládinova vyslance ze Súdánu jménem Jamal Ahmed al-Fadl. Na území Bosny setrval nejméně do konce června 1993 (Hećimović 2007: 32). 32 Tento název má vyjadřovat elitní postavení těchto jednotek po vzoru Zelených baretů armády USA a zároveň vyjadřovat příslušnost k islámu, protože zelená barva je barvou právě islámu.

19

Muslimy a nedocházelo k větší infiltrace zahraničních nábožensky radikálně orientovaných bojovníků – mudžáhidů. Jednou z mála výjimek však byla již zmíněná 7.Zenická brigáda, která měla zásadní vliv jak na radikalizaci části Muslimů během války, tak v průběhu poválečných let, zejména díky šíření fundamentálního výkladu Koránu mudžáhidy, kteří v jejích řadách bojovali. Zahraniční mudžáhidé aktivně rekrutovali mladé bosenské Muslimy a nabízeli jim vojenský výcvik, uniformy a zbraně. Výsledkem bylo, že řady zahraničních mudžáhidů byly rozšířeny o mudžáhidy domáci, kteří se pod vlivem skryté radikální indoktrinace začali stejně oblékat a stejně chovat do takové míry, že bylo často velmi složité tyto dvě složky vzájemně rozpoznat. V letech 1992 – 96 byly vytvořeny následující muslimské brigády, z nichž v každé bylo přítomen určitý počet zahraničních dobrovolníků s radikálně fundamentalistickým přístupe: o 7. Muslimská osvobozenecká brigáda 3.sboru (známá především pod jménem 7. Zenická brigáda) s velitelstvím v Zenici o 9. Muslimská osvobozenecká brigáda 2.sboru s velitelstvím v Travniku o 4. Muslimská osvobozenecká brigáda 4.sboru s velitelstvím v Konjici V roce 1996 byla dodatečně vytvořena 17.Muslimská lehká brigáda 1.sboru v Sarajevu V prosinci 1995 byly bosenskými Muslimy vytvořeny další formace mudžádihů, ačkoliv samotní mudžáhidé tvořily pouze minoritní část těchto jednotek. Většinu představovaly bosenští Muslimové a zahraniční mudžáhidé těmto jednotkám veleli: o 807. Muslimská osvobozenecká brigáda 81.divize (velitelství v Goražde) o 117. Brigáda „Džemisetski Golubovi“ (velení v Lukovci) o 119. Speciální síly mudžahedínské brigády (velení v Banovici) – rozdělena do dvou jednotek – „Tigrici“ a „Zelena Strela“ o 203. Brigáda (velení v Tesanji) – tato brigáda byla složena ze tří „nezávislých speciálních mudžáhedinských jednotek“: „Kritce“, „Vitezovi“ a „Tigrovi“ o 204. Lehká brigáda „Citloviki Vukovi“ (veleni v Citluklu) o 115. Muslimská brigáda (velení ve Vogoscu) o 17. Muslimská lehká brigáda 14.divize 1.sboru (velení v Pazaricu) o 379. Motorizovaná brigáda 37.divize (velení v Tesanji) o Operační skupina „Zivinicke ose“ (velení v Zivinici) o Nespecifikovaná operační skupina s velením v Tuzle zahrnující dvě jednotky „Janicari“ a „Taut“.

20

Podle odhadů působilo v každé z výše zmíněných jednotek přibližně 750 až 1000 zahraničních mudžáhidů (Warczakowski). V rámci 3.sboru byla vytvořena i tzv. výcviková jednotka jak pro zahraniční bojovníky, tak pro bosensko-muslimské bojovníky. Tato jednotka je známá pod jménem „G“ (Gazi´a v arabštině znamená odplata, pomsta, potrestání). Ačkoliv se primárně jednalo o výcvikovou jednotku, mohla být v případě nutnosti nasazena i v přímém boji. Její velení bylo podle dostupných údajů tvořeno skupinou náboženských a militantních fanatiků ze Saudské Arábie (Warczakowski). Zajímavou formaci představuje tzv. Divize Handžar, pojmenovaná po 13. SS Handžar divizi z období druhé světové války. Divize Handžar dostala také pojmenování Sarajevská pretoriánská garda a byla složena z 2500 – 3000 členů a dalších 6000 – 7500 záložních bojovníků bylo alokováno v tréninkovém kempu ve městě Fojnica. Drtivou většinu bojovníků však nepředstavovali bosenští Muslimové, ale převážně Albánci vedení válečnými veterány z Pákistánu a Afghánistánu (Bodansky 1999). V rámci tzv. Bihačské enklávy se v průběhu války, a především pak na jejím konci, také zformovaly početné jednotky mudžáhidů. První mudžáhidé byli do Bihačské enklávy tajně importováni přes Chorvatsko, aby podpořili jednotky loajální Sarajevu v jejich boji proti separatistickým jednotkám samozvaného muslimského vůdce Fikreta Abdiće. Na podzim 1995 byla většina mudžáhidů z Bosny vypovězena, ale mnoho z nich se uchýlilo právě do oblasti Bihaće. Na konci ledna 1996 náčelník generálního štábu chorvatské armády generál Živko Budimir upozorňoval na fakt, že se v Bihačské oblasti formuje početná síla mudžáhidů. Velitel této formující se jednotky byl generál Atif Dudaković, známý svoji podporou íránskému náboženskému režimu33. Klíčovými jednotkami mudžáhidů v rámci 5. pluku v Bihaći byly: 1. 501.horská brigáda „Tigrovi“ 2. 503.horská brigáda „Caruge“ 3. 505.horská brigáda „Tajfun“, „Hamze“, „Balije“ 4. 511.lehká brigáda „Apaći“ (Bodansky 1999).

33

Atif Dudaković v únoru 1996 zorganizoval v Bihaći oslavu na počest výročí íránské islámské revoluce ajatolláha Chomejního. Podle dostupných údajů íránští a arabští islamisté z celé Bosny a Hercegoviny, včetně několika členů tajných služeb a teroristických organizací, byli na tuto oslavu pozváni. Mnoho z nich skutečně dorazilo (Bodansky 1999).

21

4.1.1.1 Sedmá Muslimská osvobozenecká brigáda (7.Zenická brigáda) 7.Zenická brigáda vznikla v průběhu války, s největší pravděpodobností však až v roce 1995, tedy v posledním válečném roce, ve městě Zenica, ve kterém se nacházela jedna z největších koncentrací Muslimů v Bosně a Hercegovině. 7.Zenická brigáda byla kromě bosenských muslimských dobrovolníků tvořena také dobrovolníky ze Saudské Arábie, Jemenu a

Afghánistánu a mnoho jich bylo veterány

afghánské války (Hogg 1992). Podle webové stránky www.vojska.net byla však většina zahraničních mudžáhidů členy Íránem podporovaných a sponzorovaných formací al-Kuds, které byly na území Bosny a Hercegoviny vysazeny samotným Íránem poté, co prošly výcvikem v táborech Íránu, Pákistánu, Afghánistánu či Súdánu. Celkový počet bojovníků v rámci 7.Zenické brigády byl odhadován na 1500 – 2000 mužů (Warczakowski). Příslušníci této polovojenské jednotky měli primární úkol bojovat proti nepřátelským oddílům, ale jejich doprovodnou činností se stalo taktéž šíření radikální islámské víry wahhábismu mezi převážně sekulárními bosenskými Muslimy. Podle zpráv mezinárodních pozorovatelů se členové 7.Zenické brigády ve jménu očištění islámu dopouštěli i násilností na civilním obyvatelstvu a ukázali se tak nejen jako fundamentální muslimové, ale především jako vyznavači extremismu, do kterého se promítaly i prvky terorismu. Příslušníci 7.Zenické brigády bývají označováni (a sami se tak podle jejich výpovědí označují) za šiřitele wahhábismu. Některé skutečnosti jsou však rozporuplné. Wahhábisté odmítají jakékoliv zobrazování živých tvorů, tudíž i fotografování. Nicméně bojovníci 7.Zenické brigády se často nechávaly fotografovat s rituálně useknutými hlavami protivníků (především bosenských Srbů) a také při slavnostních nástupech před připravovanými útoky. Na webových stránkách „The Centre for Peace in the Balkans“ můžeme tyto fotografie nalézt a je z nich patrné, že 7.Zenická brigáda nemohla být tvořena pouze wahhábisty, ale její majoritní část tvořili sekulární bosenští Muslimové a zahraniční muslimští radikálové, váleční veteráni a dobrovolníci, avšak již bez patřičných vazeb k wahhábismu a jeho šíření a praktikování. To ovšem neznamená, že v řadách rozličných paramilitárních skupin wahhábisté nepůsobili. Většina bosenských Muslimů působících v polovojenských jednotkách společně se zahraničními dobrovolníky však s jejich extremistickými projevy a praktikami a pokusy o šíření radikálního islámu nesouhlasila34.

34

Podle dokumentu The Hidden Army of Radical Islam, který je publikovaný na webových stránkách YouTube , se bosenský muslim dokonce snaží přesvědčit zahraničního bojovníka, aby srbského zajatce nepopravoval.

22

V. Situace po ukončení občanské války Již v průběhu mírových jednání v Daytonu v roce 1995 se zástupci bosenské vlády snažili udržet blízké vztahy s islamisty, zejména pak Íránskou islámskou republikou. Od listopadu 1995 začalo Sarajevo zdůrazňovat důležitost vztahů s Íránem a závazky, které vůči této zemi má, a to následujícími způsoby: 1. diplomatickými kontakty na vysoké úrovni, kterými Sarajevo vyjadřovalo vděčnost Teheránu a odhodlání v dalším rozvoji a prohlubování vztahů mezi těmito zeměmi, 2. tolerováním utajovaných a semi-oficiálních aktivit, ve kterých Sarajevo prokazovalo ochotu a determinaci pokračovat v islámském džihádu v Bosně a Hercegovině35 (Bodansky 1999). Právě druhý způsob je v kontradikci se závazkem Sarajeva vůči Washingtonu a mezinárodnímu společenství, ve kterém se bosenská vláda zavázala, že se zasadí o odchod všech zahraničních bojovníků [tedy mudžáhidů, kteří do Bosny a Hercegoviny pronikli v průběhu války – pozn. autora] z území Bosny a Hercegoviny do poloviny ledna 1996 (Bodansky 1999). Většina z nich bosensko-hercegovinské území skutečně opustila, nicméně podle odhadů CRSR několik stovek bývalých příslušníků polovojenských jednotek v Bosně a Hercegovině zůstalo a získalo občanství buďto uzavřením manželství s místními ženami nebo podplacením bosenských úředníků. Integrace islámských extrémistů do společnosti v Bosně a Hercegovině byla provedena velice organizovaným způsobem a jednotlivcům bylo podle některých informací poskytnuto dočasné ubytování a péče ministerstvem pro uprchlíky v Bosenskohercegovinské federaci (Ministry for Displaced Persons in B-H Federation)36. Mnoho z nich má v současné době vazby na teroristické organizace či jednotlivé teroristy a podle nejmenovaných představitelů evropských výzvědných služeb představuje přibližně 750 zahraničních islámských bojovníků v Bosně „one-stop shop close to Europe“ se zbraněmi, penězi a dokumenty umožňujícími průchod celým regionem až do západní Evropy (Quetteville 2004; cd. Woehler 2005). Pravděpodobně prvním státem, který začal upozorňovat na riziko vzrůstajícího vlivu islámského radikalismu v poválečné Bosně, bylo Turecko. Předsedkyně turecké vlády

35

Kupříkladu při příležitosti zenického semináře a otevření Islámské pedagogické akademie a Islámského balkánského centra v Zenici v roce 1996, představitel Koordinace islámských humanitárních organizací prohlásil: „Alláhova je vůle a Alláhovo je nařízení, že v Bosně budou žít muslimové a Bosna bude muslimská.“ (Hećimović 2007: 31). 36 Tito se poté soustředili do výcvikových táborů v blízkosti měst Fojnica, Tesanj, Zenica, Maglaj, Konjic, Jablanica a Cazin, kde zůstali trénovat islámské extremisty a bosenské muslimy (Andan 2005).

23

T.Cillerová již v listopadu 1995 vyjádřila obavy z infiltrace islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině díky saudsko-arabské a íránské „humanitární“ pomoci37, která se snaží o získání vlivu v této zemi. „Turecko chce zabránit vstupování a působení těchto radikálních wahhábistických skupin do Bosny a Hercegoviny“, prohlásila T.Cillerová a dodala, že „zranitelná a citlivá Bosna by se mohla stát úrodnou zemí pro vznik a růst radikálních a extrémistických skupin.“ (Ertan 1995). Obavy T.Cillerové z možné infiltrace islámského radikalismu do Bosny a Hercegoviny byly do jisté míry opodstatněné. Ihned po podepsání Daytonských mírových dohod vyjádřili bosenští představitelé obavy z opětovného a brzkého vypuknutí bojů ze strany bosenských Srbů38 a v praxi se postavili proti expatriaci mnoha zahraničních mudžáhidů. Od konce listopadu 1995 se několik zahraničních expertů působících v bosenské armádě uchýlilo do ilegality a nemalý počet bojovníků z Íránu a Afghánistánu bylo pod utajením dislokováno do oblasti Tuzly pro případ, že by bylo nutné udeřit i proti americkým silám, které se na území Bosny a Hercegoviny chystali umístit své mírové sbory (Bodansky 1999). Ve stejné době začala bosenská armáda mudžáhidy postupně integrovat do svých sborů. To bylo prokázáno ihned několik dní po podepsání mírové dohody v Daytonu, kdy se v Zenici konala vojenská přehlídka, které se zúčastnilo 10 000 příslušníků bosenské armády včetně jednotky mudžáhidů. Ti pochodovali před prezidentem A.Izetbegovićem a velitelem bosenské armády Rasimem Delićem. Členové jednotky mudžáhidů měli na sobě typické zelené šátky se sloganem v arabštině hlásajícím: „Naše cesta je džihád,39“ a provolávali „Allahu Akbar“ (Bůh je velký) a „Džihád“40 (Azinović 2007). Na konci prosince 1995 Izetbegović v sarajevském týdeníku Ljiljan zdůraznil přínos zahraničních islámských dobrovolníků bosenské vojenské moci. Ta byla posílena díky osobnímu obětování zahraničních bojovníků a ucelené islamizaci bosenských vojenských sil. 37

Jednou z nejvýznamnějších byla Saudská hlavní komise pro podporu Bosny a Hercegoviny (Saudi High Commision for Relief to Bosnia-Herzegovina), která sídlila přímo v Sarajevu (Schwartz 2004). 38 Bosenský prezident Alija Izetbegović prohlásil: „Srbové anulují tuto smlouvu, ale jestli se to stane…boje budou sice pokračovat, nicméně za mnohem příhodnějších podmínek pro nás.“ (Bodansky 1999). 39 Toto odhodlání šíření islámu a pokračování boje proti Srbům i Chorvatům bylo deklarováno velitelem jednotky mudžáhidů v rámci 7.Zenické brigády jménem Abu-Ma´ali: „Bosna je země dobytá islámem. My nečiníme žádné rozdíly mezi Srby a Chorvaty. Chorvatsko má na Bosně teritoriální nároky a Srbsko je posedlé myšlenkou velkého Srbska. Muslimové v Bosně toto nikdy neakceptují!“ (Bodansky 1999). 40 Vojenská přehlídka zanechala takový dojem, že je i dnes médii používána jako varování před nebezpečím militantního islámského radikalismu v Evropě. K nalezení je kupříkladu i na serveru YouTube na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=8tXyNHkSW94&feature=related

24

Z článku v Ljiljanu explicitně vyznělo, že stále aktivní jednotky mudžáhidů, ať již tvořených zahraničními bojovníky, či bosenskými Muslimy, byly připraveny bojovat i proti jednotkám NATO, které měly být v Bosně a Hercegovině rozmístěny41. Radoslav Gacinovic, expert v oblasti národní bezpečnosti a boje proti mezinárodnímu terorismu se k problematice islámského radikalismu, respektive wahhábismu, v Bosně a Hercegovině vyjádřil slovy: „Na území Bosny a Hercegoviny pronikly v průběhu let 19892002 desítky tisíc cizinců, především pak z arabských zemí. Oficiální data uvádějí, že přibližně 30 000 z nich však Bosnu nikdy neopustilo a nikdo neví, kde jsou. Předpokládá se, že právě mezi těmito lidmi je velké procento wahhábistů, kteří nějakým způsobem získali bosenské občanství. Jejich přítomnost v Bosně a Hercegovině posílí vliv islámu v Evropě a oslabí mezinárodní boj proti terorismu.“ Gacinovic dodal, že wahhábisté společně s mudžáhidy provozovali výcvikové tábory v obci Bocinja (Bokan 2005).

VI. Situace v současné době Nezanedbatelný počet bývalých zahraničních příslušníků jednotek mudžáhidů na území Bosny a Hercegoviny setrval i do současnosti. Někteří z nich se aktivně podílejí na pokusech o radikalizaci a militarizaci mladých bosenských Muslimů ve výcvikových táborech. Podle zmocněnce a protiteroristického experta Darka Trifunoviće, který působil v diplomatických službách Bosny a Hercegoviny, je přítomnost výcvikových kempů pro džihádisty v Bosně a Hercegovině zřejmá. Ačkoliv všechny hlavní výcvikové tábory používané v průběhu války byly zrušeny, objevila se nová taktika používaná islámskými extremisty pro výcvik spojený s džihádem. Takovéto výcvikové kempy jsou maskovány pod roušku „mládežnických táborů“ a jsou vedeny bývalými mudžáhidy a fundamentalistickými duchovními (Gossett 2005). Christopher Brown z Hudsonova institutu dodává, že většina těchto kempů je velmi mobilní a vzhledem k tomu, že v Bosně a Hercegovině převažuje hornatý a málo obydlený terén, existuje mnoho míst, kde takového kempy mohou být dočasně zřízeny (Gossett 2005). V lednu 2006 vláda Bosny Hercegoviny vytvořila Komisi na posouzení občanství (Citizenship Review Commission, CRC). Komise měla za úkol prověřit občanství bývalých

41

List Ljiljan otiskl i názory některých mudžáhidů: „Bezvěrci nám nebudou diktovat, jak máme žít a co máme dělat. Tohle je muslimská země a muslimové ji musí bránit.“ (Bodansky 1999).

25

příslušníků zahraničních dobrovolnických brigád a zrušit občanství těm, kteří ho v letech 1992 – 95 získali neoprávněně. V říjnu téhož roku byla vydána závěrečná zpráva, ve které se uvádí, že CRC zbavila občanství 50 jedinců, z nichž tři byli na seznamu podezřelých z napojení na hnutí Taliban, Usámu bin Ládina či al-Kajdu, vydaném Rezolucí RB OSN č. 1267 (MIPT 2007)42. Jedním z témat, o kterém se v současnosti hovoří v souvislosti s šířením radikálního učení islámu, je možná přítomnost velkého počtu wahhábistů v Bosně a Hercegovině. Wahhábismus je mezi islámskými komunitami na bosenskohercegovinském území šířen již přibližně patnáct let především humanitárními organizacemi (nejčastěji ze Saudské Arábie) a také místními obyvateli, kteří se vrátili ze sponzorovaných náboženských studií na univerzitách v muslimských zemích. Nathalie Clayer, renomovaný expert na toto téma z Francouzského národního výzkumného sdružení (French National Research Council) pro italský internetový magazín Osservatorio sui Balcani v roce 2002 uvedla, že tento dvojitý import radikální islámské víry – charitativními organizacemi a navrátivšími se studenty – je jedním z nejzajímavějších znaků vývoje balkánského islámu v posledních letech a vedl k jeho „hluboké transformaci“ (Karajkov 2006).

6.1 Islámská hnutí v Bosně a Hercegovině Nejaktivnějšími islámskými radikálními hnutími v Bosně a Hercegovině od konce občanské války a v současnosti jsou Mladí Muslimové (Mladi Muslimani) a Aktivní Islámská Mládež (Aktivna Islamska Omladina, A.I.O.). Tato hnutí jsou podle některých informací napojena na islámské extrémistické organizace a někteří jejich členové jsou stoupenci právě wahhábismu. Ve zprávě od Dragomira Andana, která byla předložena na Mezinárodní konferenci věnované teroristickým hrozbám jihovýchodní Evropě (proběhla v Bělehradě 27. – 28. dubna 2005), se uvádí, že kromě organizací Mladých Muslimů, Aktivní islámské mládeže, či bývalých příslušníků jednotek mudžáhidů, můžeme mezi radikální organizace s podezřením z napojení na teroristické sítě zařadit i organizaci Bošnjačka omladinska mreža.

42

Dne 30.září 2006 se na serveru YouTube objevila nahrávka, ve které muž, který se identifikoval jako Hattab72 vyhrožoval Sulejmanu Tihićovi, Harisu Silajdžićovi (bosenský člen prezidentství) a Mustafu Cerićovi, kvůli deportaci padesáti lidí, kteří byli zbaveni bosenského občanství a byli považováni za stoupence wahhábismu. Hattab72 je obvinil ze zrady všech lidských a náboženských principů: „Každý by měl vidět jak tuto zemi prodáváte kousek po kousku, muslim po muslimu; zrazujete vše, co se zradit dá. Ale mějte na paměti, že Alláh má tu moc a vy se budete muset zpovídat ze zrady islámu a muslimů.“ (Anic 2007: 4).

26

6.1.1 Bošnjačka omladinska mreža (B.O.M.) Bošnjačka omladinska mreža (Bosenská mládežnická síť) je bosenská muslimská organizace se sídlem v Tuzle, která si klade za cíl upevnění bosenské kulturní identity mezi Bosňáky a upevnění Bosny a Hercegoviny jako státu ve světě. Tato organizace každoročně pořádá oficiální setkání muslimské mládeže, na kterých se mohou zájemci blíže seznámit s kulturou a historií Bosny či vývoje islámského náboženství na jejím území. Probírají se zde například i ekonomicko-sociální problémy, se kterými se Bosna a Hercegovina potýká43. Tato setkání jsou otevřena i pro ne-muslimy. Jako příklad úspěšnosti těchto edukačních programů byla v roce 1997 otevřena „Škola islámu pro středoškoláky“ ve městě Bugojn, ve které se vyučuje především nauka o Koránu, bohoslužby, anglický jazyk a informatika. V roce 2005 školu navštěvovalo 240 studentů (Sofić 2006). Bosenská mládežnická síť je formálně-právně registrovaná pod Islámskou komunitou v Bosně a Hercegovině, jejímž vrchním imámem je Mustafa Cerić. Podle dostupných informací se však tato organizace nedá považovat za nábožensky radikální, protože se neangažuje pouze v náboženských otázkách a nesnaží se o zavržení jiných náboženství, ale usiluje především o národnostně-kulturní uvědomění bosenských Muslimů44.

6.1.2 Mladi Muslimani (MM) Po smrti A.Izetbegoviće v roce 2005 hnutí Mladých Muslimů nezaniklo a nadále v Bosně a Hercegovině funguje. Podle textů uveřejněných na svých webových stránkách se proklamuje především jako humanitární a charitativní organizace. Do svých řad se snaží nalákat jedince, kteří mají určité „ideje“, ale nemají způsob, jak tyto „ideje“ šířit dále. Na webových stránkách Mladých Muslimů stoji: „Pomoz nám jak jen umíš:“ o šířit Alláhovu řeč o poznat dobré lidi o pomáhat chudým o rozveselit smutné o pečovat o nemocné o vzdělávat nevzdělané

43

Například roku 2006 se oficiální setkání konalo ve městě Travnik pod názvem: „Mladí Bosňáci – ekonomický rozvoj a perspektivy“. Viz schvalovací dokument Islámské komunity v Bosně a Hercegovině: http://www.mladibosnjaci.ba/upload/slike/tekstovi/Reis_lg.jpg. 44 Webové stránky organizace s dalšími informacemi jsou dostupné z: www.mladibosnjaci.ba

27

(Mladi Muslimani). V porovnání s organizací Aktivní Islámská Mládež je však činnost Mladých Muslimů více transparentní, oficiální a jsou všeobecně uznávaným hnutím ze strany Islámské komunity Bosny a Hercegoviny.

6.1.3 Aktivna Islamska Omladina (A.I.O.) Aktivna Islamska Omladina (Aktivní Islámská Mládež) je čistě bosenská nevládní organizace, jejímž proklamovaným cílem je ustanovení islámského státu v Bosně a Hercegovině založeném na fundamentálním výkladu Koránu. A.I.O. byla založena roku 1995 ve městě Zenica bosenskými Muslimy, kteří měli vazby na příslušníky 7.Zenické brigády, za účelem propagace fundamentálního islámského učení, se nímž poprvé dostali do styku v průběhu válečného konfliktu při působení v muslimských paramilitárních jednotkách. Zde se většinou mladí bosenští Muslimové setkali s arabskými bojovníky, kteří přišli bojovat do Bosny a Hercegoviny. Myšlenky těchto zahraničních dobrovolníků do značné míry ovlivnily jejich přístup k islámskému náboženství v Bosně a Hercegovině a nutnosti jeho alternace. Někteří mudžáhidé se často snažili propagovat nejkonzervativnější a nejméně tolerantní odvětví islámu a formu islámu po staletí učenou v Bosně a Hercegovině považovali za příliš modifikovanou, ovlivněnou západními myšlenkami a odkloněnou od pravé muslimské víry. Tento odklon byl podle nich způsoben nejprve komunistickým režimem, kdy bylo Muslimům upíráno právo na jejich pravou víru, a také vlivem umírněné bosenské formy islámu. Bývalí mudžáhidé, kteří se stali členy A.I.O také publikovali různorodou islámskou literaturu. Jednou z nich byla i publikace „Víra, kterou musíme napravit“, ve které autor zmiňuje desítky zvyků, jež si bosenští Muslimové osvojili a které však nemají nic společného s pravými následovníky Alláha (Latin 2003). A.I.O. se hlásí k propagaci náboženské netolerance a otevřeně označuje křesťanství a judaismus

za

nepřátele

islámu.

Aktivna

Islamska

Omladina

je

považována

za

nejvýznamnějšího šiřitele myšlenek radikálního islámu v Bosně a Hercegovině. Někteří autoři, například Stephen Schwartz označují A.I.O. za nejprominentnější wahhábistickou organizaci v Bosně a Hercegovině. Jiní autoři a odborníci na náboženský radikalismus se ve svých článcích o A.I.O. o wahhábismu naopak nezmiňují a označují ji pouze za radikální až extrémistické hnutí45. Členové tohoto radikálního hnutí se snaží mladé Bosňáky učit striktní a doslovné formě islámu. Snaží se je obrátit k muslimské víře, jakou hlásal prorok Mohammed 45

Například Risto Karajkov se v souvislosti s A.I.O. o wahhábismu vůbec nezmiňuje.

28

a odsuzují jakékoliv „inovace a modernismy“ zavlečené do islámu. Za tímto účelem zakládají různá mládežnická centra, organizují letní tábory, provozují internetové kavárny a jiné podobné aktivity, které mají mladé Bosňáky přilákat46. A.I.O. má v Bosně a Hercegovině několik poboček a její členové jsou aktivní i v západní Evropě a Spojených státech. A.I.O. také vydává týdeník SAFF, který je k dostání jednak v tištěné formě, ale také v on-line podobě. Tento týdeník se vyznačuje silnou antisemitskou a protizápadní rétorikou. Ačkoliv není v Bosně a Hercegovině široce dostupný, jedná se o nejdůležitější nástroj šíření myšlenek A.I.O. mezi bosenskou populací (TKB 2006). Právě kvůli striktnímu a rigidnímu přístupu k muslimské víře a explicitně proklamované animozitě vůči jiným náboženstvím nemá Aktivní islámská mládež širokou členskou základnu. Organizace nemá žádné oficiální členství a odhaduje se, že si její myšlenky osvojili řádově stovky mladých lidí po celé Bosně a Hercegovině. Lidé spojení s A.I.O se většinou scházejí v mládežnických klubech, kde pořádají nejen kurzy islámského učení, ale také kurzy angličtiny či arabštiny, informatiky či šití (Latin 2005)47. Podle zprávy uveřejněné na serveru TKB však Aktivna Islamska Omladina v roce 2006 rozšířila v Bosně a Hercegovině svoji působnost a podařilo se jí ustanovit svou přítomnost v západní Evropě. A.I.O pokračovala ve vydávání magazínu SAFF se silně protiamerickou rétorikou a extrémistickým laděním (TKB 2007). Snaha o konverzi bosenských Muslimů k fundamentálnímu výkladu Koránu je však hlavním důvodem, proč se A.I.O často dostává do konfliktu s oficiální Islámskou komunitou BiH. Mustafa Cerić48, vrchní imám Islámské komunity v BiH, který bývá často charakterizován jako proamerický propagátor náboženské tolerance, se snaží A.I.O. (i přes její radikální přístup k islámu) a další podobně založené organizace integrovat a zastřešit v rámci jednotné Islámské komunity v BiH. Jeden ze zakladatelů A.I.O., Muris Cupić, sám bývalý bojovník, několikrát zopakoval, že Bosně nehrozí žádné riziko nárůstu militantního islámu. Ale několik dalších členů A.I.O. bývá často označováno za propagátory fundamentalismu. V týdeníku SAFF a v rozhovorech 46

Týdeník SAFF je v on-line podobě dostupný z: www.saff.ba Na podobném principu fungují i katolické organizace a spolky pro mládež v Rumunsku. Jsou zde organizovány spolky, ve kterých se hraje stolní tenis, učí hrát na kytaru, zpívat a podobně. Ovšem náboženský podtext je zde patrný například ve volbě písní, které se zpívají. Nejedná se explicitní hlásání náboženské nesnášenlivosti, spíše o šíření dobra. Nicméně o takovéto spolky můžou čas od času vykazovat některé prvky radikalismu. 48 Mustafa Cerić, Ph.D. je absolventem Chicagské university v oboru islámských studií a držitelem ocenění UNESCO za snahu v oblasti mezikulturního porozumění (Karajkov 2006).

47

29

pro jiná periodika vyjádřily silnou kritiku na adresu bosenských Muslimů. Obvinili je z toho, že se „nechovají jako praví věřící a že si osvojili až příliš zvyků od svých křesťanských sousedů“ (Karajkov 2006). Událostí, která zpustila debatu o relevanci vlivu A.I.O. na bosenskou mládež a míře radikalismu a fundamentalismu jí proklamovanou, byla vražda tří etnických Chorvatů ve městě Konjic asi 80km jižně od Sarajeva. Všichni zavraždění byli členové jedné rodiny, která se do Bosny navrátila z Chorvatska. Událost se odehrála 24. prosince 2002 a vrahem byl mladý muslimský fanatik Muamer Topalović (Latin 2003). Ten se označil za člena A.I.O. (Karajkov 2006) a předpokládalo se, že instrukce k provedení činu obdržel od jejích extrémistických představitelů (ICG 2003: 17), což samotná organizace odmítla s prohlášením, že „možná navštívil některé přednášky“. Trojnásobná vražda vyvolala v Bosně a Hercegovině diskuze jednak v rámci strany SDA, ale také mezi řadovými Bosňáky. Začalo se hovořit o existenci extremismu v Bosně a Hercegovině a nebezpečí, které představují zahraniční šiřitelé radikálních náboženských myšlenek a pro Bosňáky cizí formy islámu. Podle některých nevládních organizací měla vražda však čistě nacionální důvody pramenící z určité animozity mezi bosenskými Muslimy a Chorvaty, zejména od občanské války 1992 – 95, a měla jen malý, jestli vůbec nějaký, nábožensky extrémistický podtext (ICG 2003: 17). Mustafa Cerić tuto událost ostře odsoudil a apeloval na radikální členy A.I.O., aby se „vzdaly předsudků, falešných knih, učení a svých učitelů, kteří nechtějí porozumět skutečnému životu ve vlastní rodné zemi“. Ani po této události se Mustafa Cerić od A.I.O. nedistancoval a několikrát odmítl prohlášení muslimských představitelů v Bosně a Hercegovině, že A.I.O. by neměla kvůli svému radikalismu a možnému napojení na teroristické organizace být považována za součást Islámské komunity v BiH, se slovy, že Islámská komunita jako celek je mnohem důležitější než on sám, oni sami [muslimští představitelé – pozn. autora] či A.I.O. „My všichni jsme Islámská komunita,“ uvedl Cerić (Karajkov 2006). Nicméně v souvislostech s vyšetřováním teroristických útoků na USA 11.září 2001 byla A.I.O. podrobena dohledu policie a vládních úřadů (Karajkov 2006). Také se prokázalo, že někteří z arabských kazatelů, kteří velkou měrou ovlivnili zakladatele Aktivní islámské mládeže, měli napojení na síť Al-Kajdy a později se účastnili teroristických útoků proti západním cílům. Prostory, které A.I.O. používala, byly opakovaně prohledány bosenskou policií a veškeré zdroje financování byly důkladně prověřeny. Podle těchto finančních auditů A.I.O. opakovaně v minulosti obdržela finanční částky od saudsko arabské nadace Al-Haramain Islamic Foundation. Tuto neziskovou organizaci označily 30

Spojené státy za sponzora teroristických sítí a zmrazily její aktiva v USA a v Bosně a Hercegovině (Latin 2005). Na počátku roku 2003 se sarajevský týdeník Slobodna Bosna o A.I.O. vyjádřil jako o předvoji pro zmiňovanou charitativní organizaci Al-Haramain Islamic Foundation a Saudi High Commission for Relief (Schwartz 2004). Vzhledem však k tomu, že týdeník Slobodna Bosna je považován za radikálně sekulární a senzacechtivý, mohli bychom o věrohodnosti této informace polemizovat.

6.2 Islámský radikalismus ve vztahu k NGOs v Bosně a Hercegovině Hlavní otázkou, kterou bychom si měli na pro následující text položit, je, zda organizace alKajda může bosenské wahhábisty, kteří jsou sponzorováni ze Saudské Arábie skrze „humanitární a charitativní organizace“, využívat ke získání vlivu v této oblasti. Vzhledem k nedávným teroristickým útokům v západní Evropě a i současné přetrvávající teroristické hrozbě pro evropské státy, zejména pak pro Itálii a Velkou Británii, je otázka možné přítomnosti buněk al-Kajdy na bosenském území (a v součinnosti s tamější radikální částí islámské komunity) stále aktuální. Saúdskoarabská pomoc Bosně a Hercegovině byla založena v roce 1993 princem Salmanem, guvernérem Rijádské provincie, a byla podporována i králem Fahdem. Odhaduje se, že celkem dosáhla výše téměř 600 milionů amerických dolarů, které byly použity na stavby a opravy mešit, kulturních center, nemocnic a sirotčinců (Pallister 2002). Kolik z těchto peněz však bylo skutečně použito na zmíněné projekty a kolik bylo použito na financování rozličných radikálních organizací, jakou byla například A.I.O., a jejích aktivit souvisejících se šířením wahhábismu, který je právě v Saudské Arábii nejrozšířenější formou islámu, to se díky úmyslné netransparentnosti financování nedovíme. V listu The Guardian se v únoru 2002 objevila zpráva, že mírové jednotky NATO v Bosně a Hercegovině (SFOR) objevily v kanceláři jedné z hlavních saúdskoarabských humanitárních agentur dokumenty, které prokazovaly její kontakty na islámské teroristy49. Tato agentura byla navíc v přímém spojení se saúdskoarabskou královskou rodinou, která veškerá nařčení z napojení jí sponzorovaných charitativních agentur v Bosně a Hercegovině na organizaci al-Kajda rezolutně odmítala. Několik týdnů po této bezpečnostně-pátrací akci NATO bylo šest mužů ze zmíněné humanitární agentury zatčeno bosenskými bezpečnostními

49

Celá akce proběhla již v září 2001, ale její výsledky byly oficiálně oznámeny až v průběhu února 2002 (Pallister 2002).

31

složkami s podezřením na napojení na al-Kajdu a přípravou teroristického útoku na ambasádu USA v Sarajevu50. Těchto šest mužů (5 Alžířanů a 1 Jemenec) bylo v lednu 2002 po propuštění na základě nedostatku důkazů vydáno americkým úřadům a následně převezeno do Kandaháru. Odtud byly společně s ostatními podezřelými z napojení na al-Kajdu a příprav teroristických útoků přepraveni do amerického zajateckého tábora na Guantanámu na Kubě (Pallister 2002). Podezření mírových jednotek NATO z přítomnosti buněk al-Kajdy na území Bosny bylo potvrzeno, když výzvědná služba USA zjistila, že jeden ze zatčených mužů, Bensayah Belkacem, v minulosti několikrát telefonoval s mužem jménem Abu Zubayah, operačním šéfem al-Kajdy v Afghánistánu. V domě zatčeného Belkacema ve městě Zenica bylo navíc nalezeno množství nevyplněných a neregistrovaných západních cestovních pasů (Pallister 2002). Podle výroční zprávy z roku 2002 uveřejněné na webu bosenská vláda vyšetřovala51 šest bývalých představitelů bosenské federace podezřelých ze spolupráce s Íránem v souvislostech s provozováním výcvikového tábora pro teroristy v polovině 90.let v obci Pogorelica ležící v blízkosti města Fojnica52. V souladu s Rezolucemi RB OSN č.1267 a č.1373 bosenská vláda zmrazila účty několika islámských nevládních organizací včetně Benevolence International Foundation (BIF), Al-Haramain Islamic Foundation (AHF) a Global Relief Fund (GRF), které měly přímé napojení na al-Kajdu. Dokumenty zabavené vedoucím představitelům BIF je spojovaly přímo s Usámou bin Ládinem53 (TKB 2003).

50

Členové organizace Aktivní Islámská Omladina se v reakci na zatčení těchto mužů pokusili zorganizovat demonstraci a vlastními těly zablokovali policejním vozům cestu. Bosenské pořádkové policii se podařilo demonstranty z cesty odstranit za cenu použití obušků. „Ten den jsem byl odhodlán zemřít ve jménu Alláha,“ prohlásil jeden z demonstrujících (Trofimov 2002: 6). 51 Ve výroční zprávě z roku 2003, která je k nalezení na stejném webu TKB, je uvedeno, že „vyšetřování bylo ukončeno ke konci roku 2003 a vynesení rozsudků – pokud budou vyneseny – se očekává v průběhu roku 2004“ (TKB 2004). Ve výroční zprávě z roku 2004 se však nic o tomto procesu neuvádí. 52 Tento tábor byl v roce 1996 uzavřen a zrušen jednotkami NATO. V té době se bosenští představitelé myšlence teroristického výcvikového tábora bránili a argumentovali tím, že se nejednalo o nic více, nežli „výcvikové centrum zpravodajských služeb“ (Schwartz 2004). 53 Nejvyšší představitel BIF Enaam Arnaout byl odsouzen k patnácti (TKB 2004) letům vězení. Jiný zdroj uvádí jedenáct let poté, co přiznal, že poskytl tisíce amerických dolarů z fondů BIF islámským bojovníkům v Bosně a Čečensku (Henderson 2003: 10). BIF se v průběhu 90.let v Bosně zabývala také distribucí ošacení, potravin a komunikačního vybavení pro muslimské bojovníky (Global Security 2006).

32

Významnou organizací propagující se jako humanitární byla Third World Relief Agency (TWRA)54. TWRA působila v Bosně a Hercegovině od roku 1992 na řadě civilních projektů zahrnujících provoz kuřecí farmy, zpravodajské agentury a švadlenské organizace, a také nakoupila několik satelitních telefonů pro bosenskou vládu. Avšak západní představitelé tvrdí, že Hassanein TWRA přeměnil na hlavního koordinátora ilegálních dodávek zbraní do Bosny a získávání peněz pro islámská hnutí nejen v Bosně a Hercegovině. TWRA získávala peníze a podporu pro bosenskou vládu téměř po celém muslimském světě, většina financí však plynula ze států blízkého východu. Největším donátorem se stala Saudská Arábie následovaná Íránem a Súdánem, přičemž dva poslední státy byly vládou USA označeny za státy podporující terorismus. Společně s financemi na nákup zbraní pro bosenskou vládu se na území Bosny a Hercegoviny skrze TWRA dostávali i zahraniční mudžáhidé, především z Afghánistánu a Súdánu. Hassanein v roce 1994 v interview pro magazín Gazi Husrev Beg volal po vytvoření islámského státu v Bosně: „Bosna musí nakonec být muslimským státem, jinak všechno ztrácí svůj smysl a celá tato válka byla k ničemu.“ Hassanein dodal, že válka v Bosně pomohla znovuzrození náboženského smyslu mezi sekulárními bosenskými Muslimy. „Nicméně není to ještě ono a myslím, že budeme muset nalézt odpovídající metody pro šíření islámu mezi bosenskými Muslimy,“ dodal Hassanein (Pomfret 1996). Po útocích proti vojenskému ubytovacímu komplexu Khobar Towers v Saúdské Arábii, při kterém zahynulo 19 Američanů, začaly být Spojené státy znepokojené přítomností zahraničních islámských extrémistů a bojovníků na území Bosny. Saúdsko-jemenská skupina, která byla spojována se zmíněným útokem, v průběhu bosenské války bojovala jako skupina mudžáhidů v distriktu města Tešanj. V této souvislosti CIA spustila vyšetřování humanitárních skupin působících v Bosně a Hercegovině a deset dní po událostech přicestoval šéf CIA na tajnou návštěvu Sarajeva (Hećimović 2007: 50). Při jeho rozhovoru s A.Izetbegovićem vyšlo najevo, že mnohé z islámských humanitárních organizací stále

54

Third World Relief Agency byla založena v roce 1987 Súdáncem jménem Al-Fatih Ali Hassanein, který byl považován za blízkého přítele A. Izetbegoviće. Hassanein v 70.letech 20.století studoval medicínu v bývalé Jugoslávii. Hassanein se poprvé s Alijou Izetbegovićem setkal během svých studií v Bělehradě v roce 1970 (Alic 2007). Existují domněnky, že hlavní cíl založení TWRA bylo obrození islámu ve východní Evropě a následně v SSSR. Není potvrzené, jestli Súdán oficiálně TWRA podporoval, nicméně západoevropské a americké vyšetřovací služby se domnívají, že Hassanein byl zodpovědný za politiku Súdánské islámské fronty (Sudanese Islamic Front) v Bosně, Afghánistánu a Pákistánu (Pomfret 1996). Více k problematice vyzbrojování bosenské armády a nelegálnímu obchodu se zbraněmi se zapojením TWRA na jejím území viz Pomfret, J. (1996): Bosnia´s Muslims Dodged Embargo, Washington Post Foreign Service, September 22 1996, p. A01.

33

udržují mudžáhidy v Bosně a Hercegovině a mají napojení na islámské extrémistické skupiny55,56. V roce 2004 Spojené státy označily další tři bosenské charitativní organizace za podporující terorismus a požádaly OSN, aby na základě Rezoluce RB OSN č.1267 přidalo tyto tři nevládní charitativní organizace na seznam skupin podporujících terorismus a udržujících vztahy s al-Kajdou, Usámou bin Ládinem a hnutím Taliban57. Těmito organizacemi jsou: 1. Al Furqan58 – Informace ukazují, že tato nevládní organizace udržovala blízké vztahy a sdílela společnou kancelář s GRF a byla převážně sponzorována bosenskou větví AHF. Jedinci pracující pro Al Furqan byli zapojeni do několika podezřelých aktivit, včetně pozorování ambasády USA a budov OSN v Sarajevu. Ačkoliv činnost Al Furqanu od roku 2002 znatelně zeslábla, vznikly v Bosně a Hercegovině dvě nástupnické organizace – Sirat a Istikament, které pokračují v činnosti ve jménu Al Furqanu. 2. Al-Haramain & Al Masjed Al-Aqsa Charity Foundation59 – Podle dostupných informací USDT má bosenská část této organizace významné finanční vztahy s organizací Wa´el Hamza Julaidan (financovatel al-Kajdy), která byla USDT označena za teroristickou v září 2002. AlHaramain & Al Masjed Al-Aqsa Charity Foundation poskytovala finanční podporu Al Furqanu.

55

Zpráva, se kterou byl šéf CIA v Sarajevu obeznámen tvrdí, že některé islámské humanitární organizace jsou používány jako zástěrka financování a pomáhání islámským extrémistickým skupinám, které se angažují v terorismu. Minimálně jedna třetina islámských NGO v Bosně umožňovala činnost islámských teroristickým skupinám, zahrnující palestinský Hamas, egyptskou Islámskou skupinu (Islamic group, IG) a libanonský Hizballáh (Hećimović 2007: 51 – 52). 56 Jedním z důkazů napojení islámských NGO v Bosně na extrémistická a teroristická hnutí by mohl být teroristický útok v Rijece, který se udál 20.října 1995 (FAS 1996). Člen TWRA, který zároveň byl členem IG, spáchal sebevražedný útok proti objektu chorvatské policie, údajně jako pomstu chorvatským tajným službám za uvěznění dalšího člena IG. Bombový útok koordinoval Enver Šaban, bývalý vůdce mudžáhidů v Zenici. Ten společně s dalšími mudžáhidy začal plánovat bombové útoky proti jednotkám NATO. Enver Šaban byl zabit počátkem prosince 1995 chorvatskými bezpečnostními složkami (Hećimović 2007: 52). 57 Spojené státy již předtím označily Benevolence International Foundation (BIF), Al-Haramain Islamic Foundation (AHF) a Global Relief Fund (GRF) za organizace poskytující finance pro různorodé teroristické aktivity (The Department of Treasury 2004). 58 Známý také pod jmény: Dzemilijati Furkan; Dzem’ijjetul Furqan; Association for Citizens Rights and Resistance to Lies; Dzemijetul Furkan; Association of Citizens for the Support of Truth and Suppression of Lies; Sirat; Association for Education, Culture and Building Society-Sirat; Association for Education, Cultural and to Create Society-Sirat; Istikamet; In Siratel (The Department of Treasury 2004). 59 Známá také pod jmény: Al Haramain Al Masjed Al Aqsa; Al-Haramayn and Al Masjid Al Aqsa Charitable Foundation (The Department of Treasury 2004).

34

3. Taibah International60 (TI) (bosenská větev) – Informace ukazují, že tato organizace má významné vazby na GRF, která na počátku v Bosně a Hercegovině působila pod záštitou právě Taibah International (The Department of Treasury 2004). Podle zprávy předložené CIA v Sarajevu roku 1996 byl TI jednou z NGO působících v Bosně a Hercegovině, jehož členy byli i muslimští teroristé z USA. TI měla své kanceláře v Sarajevu, Záhřebu a Splitu (Hećimović 2007: 52). Zajímavým poznatkem v souvislosti s vyšetřováním působení islámských nevládních organizací na území Bosny a Hercegoviny, jejich údajného šíření extrémistických myšlenek a jejich finanční a politické záštity ze strany Saudské Arábie, je skutečnost, že mnoho těchto organizací bylo vládou USA označeno za terorismus podporující. Na druhou stranu Saudská Arábie zůstává důležitým spojence USA v oblasti arabského poloostrova ve „válce proti terorismu“ a USA se o ní nikdy nevyjádřily jako o zemi podporující terorismus, ačkoliv podporuje tyto nevládní organizace. V září 2004 vydal Úřad pro boj proti praní špinavých peněz Finanční policie FBiH prohlášení, ve kterém se uvádí, že za „prvních šest měsíců roku 2004 bylo zachyceno 33 případů

podezřelých

finančních

transakcí

v celkové

hodnotě

53 500 070

KM.

V předcházejícím roce stejný úřad zachytil 285 podezřelých transakcí o celkové hodnotě 532 859 677 KM. Po vyšetřování v průběhu roku 2003 byly zablokovány finanční účty v hodnotě 4 000 000 KM, u kterých bylo podezření, že by mohly sloužit k financování teroristických aktivit.“ Dragan Metkić, náměstek ministra bezpečnosti Bosny a Hercegoviny objasnil, že „finanční policie FBiH získala informace, na jejichž základě se potvrdilo, že 10 humanitárních organizací sídlících v Bosně a Hercegovině bylo zapojeno do teroristických aktivit61.“ (Kovacevic 2004). V průběhu roku 2004 bosenská vláda své plnění závazků vůči USA v boji proti mezinárodnímu terorismu dále zintenzivnila a pokračovala v detenci osob podezřelých z podpory terorismu a zmrazováním účtů agentur údajně napojených na teroristické organizace. V roce 2004 tak byly zmařeny plánované operace organizace Al-Furqan (známé také jako Sirat Istikament), Al-Masjed Al-Aqsa Charity Foundation a Taibah International. Bosenská vláda ve svém prohlášení dále konstatuje, že se nyní soustředí i na islámské extrémisty, kteří v zemi setrvali jako důsledek občanského války (TKB 2005). Vláda Bosny a 60

Známá také pod jmény: Taibah International Aid Agency; Taibah International Aid Association; Al Taibah, Intl.; Taibah International Aide Association (The Department of Treasury 2004). 61 Zablokované peníze patřily těmto organizacím: Global Relief Foundation; Al-Masjed Al-Aqsa Charity Foundation; Al Haramain Islamic Foundation; Sirat; Al Furqan; Bosanska idealna futura; Benevolence International Foundation; Taibah International; Vezir; Istikament (Kovacevic 2004).

35

Hercegoviny v roce 2006 následně prověřila desítky osob podezřelých z extrémistických aktivit na jejím území (viz strana 21). Při příležitosti zenického semináře a otevření Islámské pedagogické akademie a Islámského balkánského centra v Zenici v roce 1996, představitel Koordinace islámských humanitárních organizací prohlásil: „Alláhova je vůle a Alláhovo je nařízení, že v Bosně budou žít muslimové a Bosna bude muslimská.“ (Hećimović 2007: 31).

6.2.1 Teroristický potenciál radikálů v Bosně a Hercegovině V posledních letech se o Bosně a Hercegovině hovoří jako o možné základně islámských teroristů a místu, kde se rekrutují skupiny mladých Bosňáků, jejichž bílá kůže by měla zajišťovat snadnější infiltraci do zemí Západu a šíření světového džihádu. Nedomnívám se, že tato skutečnost „bílého wahhábismu“ by byla důvodem, proč se některé extrémistické skupiny pokusily zakotvit právě v Bosně a Hercegovině. Bylo by mnohem jednodušší najít někoho takového mezi obyvateli Západu, kteří konvertovali k islámu, kupříkladu v rozsáhlých ghettech a muslimských předměstích ve Francii, či mezi početnou muslimskou menšinou v Británii, čehož jsme de facto byli svědky při bombových útocích v Londýně v roce 2005. Bez ohledu na to, zdali se tyto teorie opírají o pravdu, jsou primárně založeny na několika nesporných skutečnostech. Početná vyšetřování teroristických útoků, které se udály ve světě během posledních deseti let, potvrdily, že osoby, které se jich tím či oním způsobem zúčastnili, nějaký čas pobývali v Bosně a Hercegovině či udržovali vztahy s jedinci, kteří v této zemi byli. Klíčovým obdobím, ve kterém se tyto vztahy vytvářely, byly roky 1992 – 96 a prostředníkem jejich vztahů byla některá z mudžáhidských formací, nejčastěji, ale nikoliv exkluzivně, oddíl El Mudžahid (Azinović 2007). „Struktura zahraničních bojovníků, kteří do Bosny dorazili a získali bosenské občanství, je však velmi rozličná. Velký počet mudžáhidů Bosnu opustil a odešel na bojiště do Afghánistánu, Iráku, Čečenska, Súdánu či jinam. Mezi těmi, kteří v Bosně a Hercegovině zůstali, bezpochyby existují jedinci, kteří mohou být zapojeni do teroristických akcí. Část z nich je skutečně připravena se do teroristických akcí zapojit, část z nich je toho potenciálně schopna. Jejich účast ve válce totiž zahrnovala různorodé aktivity včetně manipulace s výbušninami. Potenciál jejich participace v teroristických útocích tedy existuje. V jakém počtu a do jaké míry jsou tito lidé schopni sebevražedného bombového útoku na veřejném

36

místě plném civilistů, to je složité odhadnout,“ řekl Dragan Lukač, náměstek ředitele Státní agentury pro vyšetřování a ochranu (Državna agencija za istragu i zaštitu, SIPA). Jüergen Elsässer, autor knihy „Jak džihád dorazil do Evropy: Svatí bojovníci a tajné služby na Balkáně., se k problematice Bosny spojované s terorismem vyjádřil následovně: „Nikdy jsem se nesetkal žádným s Bosňákem, který by byl nějak spojen s mezinárodním terorismem. Když jsem několik předešlých let pobýval v Bosně, ačkoliv pouze ve větších městech, získal jsem dojem, že tamější Muslimové nejsou lidmi, kteří by podporovali mudžáhidy. Myslím, že nejsou schopni [mudžáhidé – pozn. autora] své myšlenky implikovat bosenské mládeži. Avšak musíme být i nadále opatrní, protože mládež je v beznadějném postavení, jako ve většině balkánských zemích, nemají práci, nevidí svoji budoucnost a mohou se tak lehce nechat ovlivnit myšlenkami radikálů (Azinović 2007).

6.3 Wahhábismus jako hrozba pro Bosnu a Hercegovinu Pro zahraniční mudžáhidy, kteří na území Bosny a Hercegoviny dorazili v průběhu konfliktu a několika měsíců po jeho oficiálním ukončení, se její území stalo jedním z mnoha bojišť za obranu víry a za návrat k jejím původním principům. Tento přístup s sebou nutně přinesl situaci, ve které se názorově střetávají s umírněnými bosenskými Muslimy a jejich pohledem na islám, jak ho praktikovali v průběhu předchozích několika staletích. Zahraniční bojovníci a islámští misionáři bosenské Muslimy odsuzovali kvůli způsobům, jakými se modlí a jaké zvyky dodržují. Jedinou věcí, která je omlouvala, byla jejich „neznalost“. Tato „neznalost“, jenž způsobila oddálenost bosenských Muslimů od „pravého původního islámu“, zmírnila konfrontaci mezi zahraničními fundamentalisty a radikály a bosenskými Muslimy (Azinović 2007). Od konce války se počet islámských radikálů zvýšil, nicméně stále reprezentují mezi Muslimy menšinu, která nedisponuje relevantní mocí. Naproti tomu, nebo možná právě proto, jsou velmi aktivní v těch činnostech, ve kterých by na sebe mohli upozornit (Bokan 2005). Senad Agić, imám islámské komunity v USA, vyjádřil obavy z rostoucího fundamentalismu a radikalismu v Bosně: „Obávám se, že pokud včas nezareagujeme, pokud včas nepřijmeme nějaké kroky k ochraně naší víry, můžeme mít mnoho problémů. Již v současnosti máme [v Bosně a Hercegovině – pozn. autora] hnutí a skupiny, které sílí a které začínají vydávat své časopisy a které mají své pracovní programy a tak dále. Jestliže to nezačneme řešit a kontrolovat, může nastat situace, ve které náš tradiční islám v Bosně a Hercegovině změní svůj obraz […] (Azinović 2007).

37

V roce 2002 Senad Agić prohlásil, že můžeme s jistotou potvrdit, že wahhábistická hnutí v Bosně a Hercegovině mají podporu bosenských salafistů. Agić také uvedl, že jedno procento Muslimů v Bosně je členem wahhábistického hnutí a posluchači jejich učení a situaci v Bosně dokonce komentoval slovy: „Jestliže nic neučiníme, bude nás wahhábismus stát naše životy.“ (Bokan 2005). Bosenští Muslimové jsou převážně vyznavači moderního pojetí islámu a většina z nich zastává proamerické mínění, protože věří, že USA zachránily Bosnu a Hercegovinu před Srby a Chorvaty62. Ale i dnes, jedenáct let po Daytonu, se stále nemalý počet bosenských Muslimů uchyluje k radikálním verzím islámu přineseným na území Bosny a Hercegoviny v průběhu válečného konfliktu. V průběhu minulých let se většina islámských humanitárních organizací propagujících a šířících wahhábismus přemístila z města Zenica do Sarajeva. Právě v dnešním Sarajevu můžeme vidět mnohoznačnost bosenského islámu. Drtivá většina věřících je oblečena v souladu s moderním západním stylem, ale wahhábisté jsou lehce poznatelní, díky krátkým kalhotám ke kotníkům, dlouhým vousům a na krátko ostřihaným vlasům. Se svým okolím komunikují jen zřídka. Ženy, které konvertovaly k tomuto radikálnímu pojetí islámu, se na ulicích objevují v kompletních čádorech (Bokan 2005). To je situace, kterou bychom si v předválečném Sarajevu a vlastně i celé Bosně jen těžko dovedli představit63. Naopak profesor Fakulty islámských studií v Sarajevu Ahmed Alibasić odmítá „obavy vzbuzené tiskem“ a trvá na tom, že „wahhábismus pro Bosnu nepředstavuje žádný problém“. Připouští, že islámští radikálové mají skrze humanitární organizace určitý vliv na místní Muslimy, nicméně ujišťuje, že bosenská islámská komunita, vedoucí muslimská náboženská organizace „má situaci plně pod svou kontrolou“ (Bokan 2005). Objevilo se i několik zpráv, podle nichž wahhábisté několikrát vtrhly do sarajevských mešit a uráželi věřící a obviňovali je z toho, že nejsou pravými muslimy (Bokan 2005).

62

Zde mám na mysli jednak samotné Srby a Chorvaty z Jugoslávie, potažmo Chorvatska, ale také jejich chráněnce s iredentistickými ambicemi, bosenské Srby a bosenské Chorvaty. 63 Rád bych k současné situaci v Bosně a Hercegovině uvedl, že se v ulicích Sarajeva a Mostaru můžeme s projevy a pokusy o šíření islámské víry setkat prakticky všude. Prodavači Koránu se snaží potenciální zájemce nalákat i na Korán namluvený na DVD nejen v bosenštině či angličtině, ale také arabštině. Tito aktivisté skutečně mají dlouhé vousy. Zdali se však jedná o wahhábisty se mi zjistit nepodařilo. Islámské centrum v Mostaru šíří i mezi turisty audiokazety a kompaktní disky s písněmi, jejichž texty vyzývají k šíření islámu, osvobození [pravděpodobně myšleno od cizích vlivů – pozn. autora], dobytí a islamizaci Bosny a šíření islámu celým světem a to právě z Bosny. Kompilace písní nese název „Sa istinom u safove“ a na titulní straně je znak, který nosili vojáci bosenské armády na svých uniformách a druhým znakem je bílý obrys mostarského starého mostu, nad nímž je bílý půlměsíc a hvězda, to vše na zeleném pozadí.

38

Po otevřeném střetu mezi umírněnými bosenskými Muslimy a stoupenci wahhábismu na podzim roku 2006 v obci Gračanica, při kterém byly použity i střelné zbraně a došlo ke zranění několika osob, vydal Rijaset Islamské komunity v BiH (Rijaset Islamske zajednice u BiH) počátkem listopadu 2006 novou, doplněnou verzi rezoluce o nutnosti ochrany originální dlouholeté tradice Islámské komunity v BiH. Zavázal se k její ochraně před vnějšími i vnitřními vlivy a na novinářské konferenci v Sarajevu, předseda IZ reisu-l-ulema Mustafa Cerić prohlásil: „Islámská komunita není policie. Považujeme všechny, kdo vstoupí do mešity za rovnoprávné. Nemáme právo ptát se na to, co je v čím srdci, ale očekáváme, že v Bosně a Hercegovině nastane stav klidu a jistoty… Kdo přichází do Bosny, musí znát, že zde vládnou pravidla IZ u BiH. Kdo to dokáže akceptovat, je vítán. Kdo to akceptovat nedokáže, neměl přicházet a samozřejmě nesmí ani zůstat.“ (Sadiković 2006; c.d. Azinović 2007). Mustafa Cerić tímto proslovem reagoval na stálou přítomnost zahraničních mudžáhidů a misionářů, kteří se mezi bosenskými Muslimy snaží šířit fundamentálněradikální pojedí islámu64. Jasmin Merdan, vedoucí bosenské nevládní organizace vystupující proti islámským fundamentalistům uvedl, že Islámská komunita v BiH problematiku wahhábismu a jeho šíření v Bosně dlouho záměrně přehlížela až do nedávné doby, kdy se presencí wahhábismu v Bosně začaly zabývat média. Merdan uvádí, že na základě výzkumu se k wahhábismu v Bosně přihlásily pouhé 3% populace65. Nicméně Merdan se domnívá, že wahhábistické myšlenky musí být veřejně odmítány dříve, než počet jejich stoupenců překročí 10% či dokonce 20% a společnost bude čelit vážnému problému alternace bosenské formy islámu. Merdan také uvedl, že osobně obdržel několik výhrůžek od fundamentalistů, včetně některých ze západní Evropy (Moore 2006). Balkánský historik a analytik International Crisis Group Mark Wheeler se domnívá, že Bosňáci vidí v současnosti islám více z náboženské stránky nežli pouhé znamení identity. 64

Italská policie zabavila v Islámském kulturním institutu v Miláně, který údajně měl napojení na islámské radikály v Bosně a Hercegovině, dokument s názvem „Listina islámského boje“. V tomto dokumentu vyzývajícím ke globálnímu džihádu stálo: „Jako muslimové jsme pověřeni povinností nastolit nadvládu božího zákona na Zemi a nedopustit, aby ani jedna skupina vládla bez božího zákona. Bojujeme proti všem, kteří to odmítají a kdo odmítá poslušnost Bohu. Předložen nám je boj za odstranění nevěřících vládců v islámském světě, boj proti těm, kteří vykonávají jejich zákony a boj za ustanovení chalífátu. Musíme pomstít Palestinu, Španělsko, Balkán, muslimské republiky v Rusku a osvobodit všechny muslimské vězně. Naši nepřátelé jsou křesťané, židé, bezvěrci, ti, kteří uctívají krávu a oheň, stejně tak jako naši sekulární vládcové, kteří se zřekli islámského zákona…(Kohlmann 2004: 15, c.d. Azinović 2007). 65 Renate Flottau ve svém článku v německém magazínu Der Spiegel uvádí, že wahhábismus v Bosně podporuje 13% bosensko-muslimské populace (Flottau 2007). Srovnej Bokan 2005.

39

„Lidé, kteří Bosnu navštívili před válkou, kdy mešity sloužily jako muzea a turistické atrakce a ženy v čádorech nebylo možné na ulicích vidět, by dnes byli překvapeni do jaké míry Muslimové začínají k islámu vzhlížet jako k náboženství než k prosté věci, která dříve určovala jejich kulturně-historickou identitu.“ Mark Wheeler se také domnívá, že islámský fundamentalismus v Bosně sice prokazatelně existuje, ale neznamená pro ní větší nebezpečí než Le Pen pro Francii66 a argumentuje tím, že „obrovské množství novinářů, kteří se z tohoto po 11.září snaží vytvořit senzační příběh, vyloženě přehání“ (Harbin 2002). Názor mladé generace Bosňáků by se pravděpodobně dal shrnout do vyjádření mladého bosenského vědce: „Wahhábističtí misionáři odmítli tradice uplatňované bosenskými věřícími, jako například oslavu narozenin Proroka, návštěvy a motlitby v hrobkách či udržování čtyřicetidenního smutku pro zemřelé. To je odlišuje od běžných Bosňáků. Ale na druhou stranu je prokazatelné, že kolem sebe dokázali shromáždit několik mladých lidí, kteří byli předtím drogově závislí, s drogami obchodovali nebo nějakým jiným způsobem svým životem plýtvali a neměli cíl života. Je proto těžké pro mladé Bosňáky vidět ve wahhábismu nějakou hrozbu.“ (Schwartz 2004).

66

Mark Wheeler použil srovnání islámského fundamentalismu v Bosně s francouzským nacionalistickým politikem a představitelem FN Jeanem-Marie Le Penem, který právě v roce 2002 kandidoval v prezidentských volbách.

40

VII. Závěr Rozpad Jugoslávie a následný občanský konflikt měl na alternaci islámu a počátky islámského radikalismu a extremismu v Bosně a Hercegovině vliv sice nepřímý, nicméně právě díky tomuto konfliktu se radikálním islámským organizacím podařilo v Bosně a Hercegovině ustanovit poměrně silné zázemí. To bylo způsobeno souhrou několika důležitých faktorů. Jednak politickými faktory, kdy v Bosně neexistovala vůle k razantnějšímu postupu vůči infiltrujícím se islámským extremistům, ale také faktory socioekonomickými, kdy v konfliktem postižené zemi chyběly produkty základní lidské potřeby, lidé byli nastalou situací frustrováni a humanitární organizace z evropských států nebyly často v doručování pomoci efektivní. Z těchto důvodů bylo pro rozličné islámské „charitativní“ a „humanitární“ organizace snadné se v Bosně uchytit a skrze tyto kanály společně s humanitární pomocí či financemi na rekonstrukce mešit šířit i fundamentalistické myšlenky wahhábismu. Problematiku spojenou s Alijou Izetbegovićem, jeho hnutím Mladi Muslimani, jakožto prvním religiózně a nacionálně orientovaným islámským hnutím v Bosně a Hercegovině, a soudním procesem z roku 1983 považuji za uměle vykonstruované obavy z šířícího se radikalismu a extremismu. Pokud si prostudujeme Izetbegovićovu Islámskou deklaraci, zjistíme, že myšlenky, které obsahuje nejsou nikterak extremistické či dokonce teroristické. Podle Introvigneho typologie bychom je mohli označit za neotradicionalistické, protože měly snahu o určitý stupeň islamizace společnosti, avšak s nutností začít uvnitř samotné společnosti. Projevy skutečného islámského fundamentalismu, radikalismu a extremismu na území Bosny a Hercegoviny se začaly objevovat až v průběhu let 1992 – 96. Predrag Matvejević, publicista a profesor na univerzitě La Sapienza v Římě, se o problematice islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině vyjádřil: „Protestoval jsem proti tomu, že se ztotožňují termíny jako „islám“ a „islamismus“, „islamismus“ a „islámský integrismus“, „integrismus“ a „fundamentalismus“. I v rámci fundamentalismu existuje více proudů, z nichž některé jsou svými projevy až teroristické, některé v zásadě neagresivní. Veškeré tyto asimilace a zaměňování vedly k nedorozuměním a omylům. Velkou měrou ke změně charakteristiky vnímání islámu v Bosně přispěli i vrcholní srbští a chorvatští představitelé v průběhu války, kteří bosenské Muslimy charakterizovali jako „fundamentalisty a teroristy světového islámu“. Například jeden z Tuñmanových následovníků po útocích proti WTC v New Yorku prohlásil: „Zde vidíte proti komu jsme bojovali!““ (Azinović 2007).

41

V průběhu let následujících teroristické útoky proti USA se v zemích Západu skutečně proměnilo vnímání islámského náboženství jako celku, jeho projevů, proudů a kultury. Zejména pak v souvislosti s existencí islámu v Bosně a jeho parciální alternací v posledních dvou desetiletích. Skutečnost, že bosenští Muslimové navštěvují mešity a ženy chodí oblékané do tradičních muslimských čádorů, nutně neznamená, že se jedná o členy radikálních organizací snažících se šířit fundamentální pojetí islámu. Takovýto přístup bychom mohli považovat za určitou formu „islamofobie“ a orientalismu, který je v současnosti v zemích západní Evropy a USA pod vlivem událostí z 11.září 2001 velmi silný. Nicméně bosenská forma islámu znamená pro Bosňáky více než jen náboženství, znamená pro ně i příslušnost k určité kultuře, která by jejich národ měla více spojovat, nežli rozdělovat. Infiltrace islámských fundamentalistů mezi umírněné bosenské Muslimy je nepopiratelným faktem, nicméně vyvstává otázka, do jaké míry se tomuto fenoménu podařilo bosenské Muslimy radikalizovat, jaké procento z nich si osvojilo fundamentální výklad víry a jaké k tomu měli skutečné důvody. Působení rozličných humanitárních a charitativních organizací v Bosně a Hercegovině je totiž spjato i s množstvím financí, které schopní jedinci mohou získat na základě vypracování různých projektů právě od těchto organizací. Náboženské pohnutky nemusí tedy být primárním důvodem k začlenění se do těchto struktur. Po analýze projevů a struktury fungování islámských hnutí v Bosně a Hercegovině je patrné, že se většinou nejedná o radikální, či extrémistická hnutí snažící se excesivními projevy o radikalizaci bosenskomuslimské společnosti a vytvoření islámského státu. Hnutí Mladi Muslimani, v jehož čele stál A. Izetbegović, sice bylo označeno za radikální a teroristické, nicméně po důkladnější studii Islámské Deklarace a programu Mladých Muslimů se spíše blíží konceptu neokonzervatismu. Nejkontroverznějším hnutím v Bosně a Hercegovině pak zůstává Aktivna Islamska Omladina. Někteří její členové si osvojili fundamentalistické

myšlenky

zahraničních

mudžáhidů,

někteří

konvertovali

ke

konzervativnímu wahhábismu. Jedná se však o ojedinělé případy, často motivované i jinými než čistě religiózními faktory, a teorii extrémistické a teroristické organizace ani na A.I.O. aplikovat nelze. Podle typologie Massima Introvigneho můžeme o A.I.O. hovořit jako o nacionalistickém bosensko-hercegovinském hnutí vyzdvihujícím religiózně-kulturní diference bosenských Muslimů a snažícím se šířit islám po vzoru neo-konzervatismu. Po 11.září 2001 se bosensko-hercegovinská vláda zavázala podporovat boj proti mezinárodnímu terorismu a v rámci naplňování tohoto závazku zmrazila bankovní účty nejvýznamnějších islámských organizací operujících na bosensko-hercegovinském území 42

podezřelých z napojení na síť al-Kajda a některé z nich dokonce zrušila úplně. I dnes je však moc bosensko-hercegovinské vlády do značné míry omezená, zejména pak administrativním rozdělení Bosny a Hercegoviny, které vyplynulo z proběhnuvšího konfliktu v letech 1992 – 95. Vysokou míra nezaměstnanosti, nízké HDP a specifické etno-kulturní a religiózní složení obyvatelstva jsou také jedněmi z faktorů, které budou situaci rozvoje či deklinace islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině i v budoucnu podstatně ovlivňovat. I přes relativně efektivní zásahy bosensko-hercegovinské vlády společně se zahraničními tajnými službami a jednotkami NATO proti islámským extremistům, zůstane pozice islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině sice poměrně stabilní ale marginální.

43

Zdroje: Publikace: •

Banac, I. (1996): Bosnian Muslims: From Religious Community to Socialist Nationhood and Post-Communist Statehood, 1918 – 1992; In Pinson, M. (1996): The Muslims of BosniaHerzegovina. Their Historic Development from the Middle Ages to the Dissolution of Yugoslavia, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, pp. 129 – 153

•

Barkun, M. (2004): Religious Violence and the Myth of Fundamentalism; In Weinberg, L., Pedahzur, A. (2004): Religious Fundamentalism and Political Extremism, Frank Cass Publishers, London, Portland, pp. 55 – 70

•

Hećimović, E. (2006): Garibi. Mudžahedini u BiH 1992 – 1999, Fondacija Sina, Zenica

•

Hladký, L. (1996): Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země, Doplněk Brno

•

Hladký, L. (2005): Bosenská otázka v 19. a 20. století, Masarykova univerzita v Brně

•

Kropáček, L. (2003): Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha

•

Malcolm, N. (1996): Bosnia. A Short History, Macmillian, London, Basingstoke, Oxford

•

Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR, Centrum strategických studií, Brno

•

Mendel, M. (1994): Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu, Atlantis, Brno

•

Mendel, M. (1997): Džihád. Islámské koncepce šíření víry, Atlantis, Brno

•

Pinson, M. (1996): The Muslims of Bosnia-Herzegovina. Their Historic Development from the Middle Ages to the Dissolution of Yugoslavia, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts

•

Prtina, S. – Stýskalíková, V. (2005): Vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině (BaH), In: Stýskalíková, V. – Smékal, H. (eds.) (2005): Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině, ediční řada Studie, Svazek č.37, Masarykova Univerzita v Brně, MPÚ, pp. 105 – 152

Elektronické zdroje: •

Alic, A. (2007): Foreign Jihadis Face Deportation in Bosnia-Hercegovina, Terrorism Monitor, Vol.V, Issue 21, November 8 2007, pp. 3 – 6, dostupné z: http://www.jamestown.org/terrorism/news/uploads/TM_005_021.pdf [ověřeno 7.12.2007]

•

Andan, D. (2005): Report: The Development of Islamic Terrorism in Bosnia-Herzegovina, dostupné z: http://www.slobodan-milosevic.org/news/report050705.htm [ověřeno 4.12.2007]

•

Arapčić, M. (2004): Ko su bili Mladi Muslimani, dostupné z: http://www.mm.co.ba/organizacija/historijat/Ko-su-bili-Mladi-Muslimani.html, [ověřeno 4.12.2007]

44

•

Azinović, V. (2007): Al-Kai´da u Bosni i Hercegovini: Mit ili stvarna opasnost? On-line verze: http://www2.slobodnaevropa.org/al_kaida/index.html [ověřeno 9.12.2007]

•

Bodansky, Y. (1999): Some Call It Peace. Waiting For War In the Balkans, dostupné z: http://members.tripod.com/Balkania/resources/geostrategy/bodansky_peace/index.html [ověřeno 9.12.2007]

•

Bokan, D. (2005): Serbian terrorism expert warns of Wahhabi presence in Bosnia, Kosovo, dostupné z: http://www.csees.net/?page=news&news_id=45093&country_id=2 [ověřeno 2.11.2006]

•

Bošnjačka Omladinska Mreža – webové stránky www.mladibosnjaci.ba

•

Cline, A. (2007): Wahhabism and Wahhabi Islam: How Wahhabi Islam Differs from Sunni, Shia Islam, dostupné z: http://atheism.about.com/od/islamicsects/a/wahhabi.htm [ověřeno 4.12.2007]

•

Cox, Ch. (1996): The Clinton Administration´s ´Wink and Nod´ to Allow Iran into Bosnia. Iran-Bosnia Credibility Gap, dostupné z: http://www.globalsecurity.org/intell/library/news/1996/hrpc_irancred.htm [ověřeno 4.12.2007]

•

Ertan, N. (1996): Ankara fears radicalism in Bosnia, dostupné z: http://www.binfo.com/places/Turkey/news/95-11/nov30.tdn [ověřeno 2.11.2006]

•

Federation of American Scientists (1996): 1995 Patterns of Global Terrorism, dostupné z: http://www.fas.org/irp/threat/terror_95/tereur.htm [ověřeno 8.12.2007]

•

Flottau, R. (2007): Fundamentalist Islam Finds Fertile Ground in Bosnia, Der Spiegel, November 9 2007, dostupné z: http://www.spiegel.de/international/europe/0,1518,516214,00.html [ověřeno 8.12.2007]

•

Global Security: Benevolence International Foundation, dostupné z: http://www.globalsecurity.org/security/profiles/benevolence_international_foundation.htm [ověřeno 8.12.2007]

•

Global Security: stránky dostupné z: www.globalsecurity.com

•

Gossett, S. (2005): Jihadist Find Convenient Base in Bosnia, 8-17-2005, dostupné z: http://www.aina.org/news/20050817121245.htm [ověřeno 8.12.2007]

•

Harbin, J.,P. (2002): Balkan Crisis Report: Bosnian foreign-funded mosques under scrutiny – Questions are being raised over foreign funding of Muslim organizations – and exactly what that money buys, dostupné z: http://www.csees.net/?page=news&news_id=3551&country_id=2 [ověřeno 2.11.2006]

•

Henderson, S. (2003): Institutionalized Islam: Saudi Arabia´s Islamic Policies and The Threat They Pose, London, September 10 2003, dostupné z: http://kyl.senate.gov/legis_center/subdocs/091903_henderson.pdf [ověřeno 8.12.2007]

45

•

Hogg, A. (1992): 7th Muslim Brigade, based in Zenica – the international Islamic mercenary force known as the mujahedeen, dostupné z: http://www.balkanpeace.org/temp/tmp13.html [ověřeno 23.11.2005]

•

International Crisis Group (2003): Bosnia´s Nationalist Governments: Paddy Ashdown and the Paradoxes of State Building, dostupné z: http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A401057_22072003.pdf [ověřeno 7.12.2007]

•

Introvigne, M. (2002): Kde hledat teroristy, Dingir, 2/2002, s. 4 – 6, dostupné z: http://www.dingir.cz/archiv/Dingir202.pdf [ověřeno 4.12.2007]

•

Izetbegović, A. (1970): Islamska Deklaracija, dostupné z: http://www.hic.hr/bih-1990fundamentalizam-deklaracija.htm [ověřeno 4.12.2007]

•

Karajkov, R. (2006): The Young and the Old: Radical Islam Takes Root in the Balkans, dostupné z: http://www.worldpress.org/Europe/2335.cfm [ověřeno 2.11.2006]

•

Kovacevic, S. (2004): Suspicious Transactions Worth 586 Million Discovered, September 30 2004, dostupné z: http://see.oneworld.net/article/view/95125/1/ [ověřeno 8.12.2007]

•

Kozarić, V. (2003): Ukratko o Mladim Muslimanima, dostupné z: http://www.mm.co.ba/organizacija/historijat/MMukratko.html [ověřeno 4.12.2007]

•

Latin, E. (2003): Suspicious Islamic Missionaries: Active Islamic Youth, Southeast European Times, June 30 2006, dostupné z: http://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/articles/2003/06/0306 30-ENA-001 [ověřeno 7.12.2007]

•

Lockwood, Ch. (1993): Muslim Nations Offer Troops, dostupné z: http://www.balkanpeace.org/temp/tmp13.html [ověřeno 23.11.2005]

•

Mehmedović, E. (2001a): Proces iz 1949, dostupné z: http://www.mm.co.ba/organizacija/historijat/art19.html [ověřeno 4.12.2007]

•

Mehmedović, E. (2001b): Proces iz 1983, dostupné z: http://www.mm.co.ba/organizacija/historijat/art18.html [ověřeno 4.12.2007]

•

Mladi Muslimani – webové stránky www.mm.co.ba

•

Moore, B. (2006): Bosnia-Herzegovina: The Threat From Islamic Fundamentalism, dostupné z: http://www.rferl.org/featuresarticle/2006/12/932ffa37-e2f5-41ea-af27-94aa9c2da0d4.html [ověřeno 8.12.2007]

•

Obhodjas, S. (2007): Das Erbe unserer Vorfahrinnen, dostupné z: http://www.bzwweiterdenken.de/artikel-11-75.htm ověřeno [9.12.2007]

•

Pallister, D. (2002): Terrorist material found in Sarajevo charity raid, The Guardian, 23.2.2002, dostupné z: http://www.balkanpeace.org/index.php?index=article&articleid=8894 [ověřeno 2.11.2006]

46

•

Pomfret, J. (1996): Bosnia´s Muslims Dodged Embargo, Washington Post Foreign Service, September 22 1996, p.A01, dostupné z: http://www.washingtonpost.com/wpsrv/inatl/longterm/bosvote/front.htm [ověřeno 7.12.2007]

•

Purvis, A. (2001): Bosnian Muslims See U.S. as an Ally, dostupné z: http://www.time.com/time/europe/eu/printout/0,9869,1282213,00.html [ověřeno 20.11.2005]

•

SAFF – webové stránky www.saff.ba

•

Savich, C. (2003): Al-Qaeda in Bosnia: Bosnian Muslim War Crimes Trial, dostupné z: http://www.serbianna.com/columns/savich/061.shtml [ověřeno 8.11.2006]

•

Schwartz, S. (2004): Wahhabism and al-Qaeda in Bosnia-Herzegovina, Terrorism monitor, Vol.2, Issue 20, pp. 5-7. On-line verze dostupná z: http://www.jamestown.org/images/pdf/ter_002_020.pdf [ověřeno 8.11.2006]

•

Smajilhodzic, R. (2006): Moderate Bosnian Muslims fear extremist takeover, dostupné z: http://www.slobodan-milosevic.org/news/np061706.htm [ověřeno 2.11.2006]

•

Sofić-Jusić, M. (2006): Proñoše Bosnom kroz gradove…, dostupné z: http://www.preporod.com/content/view/138/79/ [ověřeno 7.12.2007]

•

Specter, A. et al (1996): U.S. Actions Regarding Iranian and Other Arms Transfers To the Bosnian Army, 1994 – 95, dostupné z: http://www.fas.org/irp/congress/1996_rpt/bosnia.htm [ověřeno 7.12.2007]

•

Terrorism Knowledge Base (2003): Bosnia and Herzegovina: 2002 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2002 [ověřeno 8.11.2006]

•

Terrorism Knowledge Base (2004): Bosnia and Herzegovina: 2003 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2003 [ověřeno 8.11.2006]

•

Terrorism Knowledge Base (2005): Bosnia and Herzegovina: 2004 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?country Cd=BK&year=2004 [ověřeno 8.11.2006]

•

Terrorism Knowledge Base (2006): Bosnia and Herzegovina: 2005 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2005 [ověřeno 8.11.2006]

•

Terrorism Knowledge Base (2007): Bosnia and Herzegovina: 2006 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2006 [ověřeno 7.12.2007]

•

The Department of Treasury (2004): Treasury Designates Bosnian Charities Funneling Dollars to Al Qaida, May 6 2004, js-1527, dostupné z: http://www.ustreas.gov/press/releases/js1527.htm [ověřeno 8.12.2007]

•

The Hidden Army of Radical Islam, video dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=y7L05geznoI&feature=related ověřeno [9.12.2007]

•

Trofimov, Y. (2006): Militant Islam Turns U.S. Allies to Enemies --- Mujahedeen Who Fought Alongside Muslim Militia Stirred Faith and Doubts --- A Pig Thrown Into a River, In S.U.C

47

Bulletin, Year X, Issue 238, pp. 6 – 7, dostupné z: http://www.serbianunity.net/news/bulletin/pdf/e238.pdf [ověřeno 8.12.2007] •

Upravni odbor (2004): Rezolucija Vakufskog Sabora IVZ NR BiH, dostupné z: http://www.mm.co.ba/organizacija/dokumenti/Rezolucija_IVZ_oMM.html [ověřeno 8.12.2007]

•

Warczakowski, M.: Foreign volunteers in Army B&H, dostupné z: http://www.vojska.net/eng/armed-forces/bosnia-and-herzegovina/army/foreign/ [ověřeno 8.12.2007]

•

Warriors of the Balkans, video dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=8tXyNHkSW94&feature=related [ověřeno 9.12.2007]

•

Woehler, S: (2005): Islamic Terrorism and the Balkans, dostupné z: http://www.history.navy.mil/library/online/islamic_terrorism.htm [ověřeno 8.12.2007]

48