ISE. stav politiky ve světě zápas se změnami klimatu slovo do diskuse o nedávné minulosti INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

130

Ročník 21. únor 2008

stav politiky ve světě zápas se změnami klimatu slovo do diskuse o nedávné minulosti

ISE

INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

obsah

SE 130/2008

Úvodní slovo strana

5

Jiné Rusko Thomas Gutschker

strana

9

Politika Pekingu v Africe Alice Neuhäuserová

strana

15

Jak se má stát chovat k islámu Gottfried Leder

strana

21

Itálie v přechodné éře Stefan von Kempis

strana

29

strana

44

„Energetický obrat“ jako požadavek a šance Hartmut Grewe

strana

51

Bez trhů není ochrana klimatu Regine Güntherová

strana

61

Násilí mladistvých, identita a integrace Rudolf Kučera

stav politiky ve světě

Minimální mzda ve Spojených státech – náhražka za státní sociální politiku? Norbert Wagner, Ursula Carpenter

zápas se změnami klimatu

slovo do dikuse o nedávné minulosti Vyhnání ze vzpomínek? Manfred Kittel

strana

66

Transformace a privatizace v Čechách Vinzenz von Holle Zusammenfassung der Arbeit

strana

76

strana

136

Mýtus a pravda o Postupimi Ján Mlynárik

strana

145 3

SE 130/2008

4

Úvodní slovo

SE 130/2008

Násilí mladistvých, identita a integrace Rudolf Kučera V průběhu nedávných voleb v Hessensku se dosavadní mnisterský předseda za CDU Roland Koch dopustil omylu, za nějž byl tvrdě potrestán. Zvítězil sice, ale jen nejtěsnějším rozdílem, jenž velmi ztěžuje sestavení vlády. Ve volební kampani proti SPD, Zeleným a straně Die Linke použil na plakátech hesla Zastavte Ypsilanti, Al Wazira a komunisty. Ypsilanti je hlavní představitelkou SPD v Hessensku a Al Wazir představitelem Zelených. Poukaz na jejich ne-německý etnický původ v politickém boji přesto, že se jedná o občany SRN, požívající naprosto stejná politická práva jako Roland Koch, byla natolik nehorázná, že si zasloužila voličskou odpověď. Přesto, že jeho protikandidáti ani zdaleka neměli takové politické zkušenosti a schopnosti jako dlouholetý velmi úspěšný ministerský předseda. Když předtím ve volební kampani Koch otevřel téma stále rostoucí kriminality stále mladší mládeže, zasloužil si podporu, protože před tímto celosvětovým fenoménem nelze už dále zavírat oči. Svět už si pomalu začíná zvykat, že se mladiství pod 15 let neustále objevují při různých příležitostech jako zločinci, nemající ani ponětí o hodnotě lidského života. Legitimní otázkou tedy je, zda by nebylo žádoucí snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti. Ačkoli se mnoho odborníků k tomuto řešení přiklání, lze namítnout, že by bylo předtím lepší zjistit, jaké hlavní důvody mladistvé k těmto a dalším zločinům vedou. Podíváme-li se například do Afriky, uvidíme, že v naprosté většině případů stojí za mladistvými zločinci dospělí zločinci, kteří je odvádějí od rodin, dávají jim zbraně a udělují jim krvavé úkoly. Podobné je to i v arabském islámském světě, kde mnohé rodiny vydělávají na tom, že některé ze svých mnoha dětí pošlou zabíjet nevěříci a sponzoři terorismu jim za to zaplatí. Utěšují si své svědomí tím, že se jejich dítě obětovalo pro Alláha a bude odměněno v ráji, ale jejich zločiny – podílnictví na dvou či více vraždách - by neměly zůstat nepotrestány. Mnozí mladiství bývají také obětí zločinné ideologie, s níž se setkali, propadli jí a jsou ochotní se pro ní nasadit a udělat cokoli. V takových případech bychom měli také hledat ty, kdo je do takové bezvýchodné uličky dostali, kdo jim dotyčnou ideologii předali v takové zvrhlé podobě. Například by se mělo v Angli nebo Německu hledat v mešitách a okolo nich, protože tam slídí emisaři teroru a vyhledávají možné oběti. A konečně jsou příčinou trestné činnosti 5

Úvodní slovo

RUDOLF KUČERA

mladistvých jejich sociální problémy, pocity životní beznaděje a sociálního vyloučení. Jakkoli jsou tyto problémy deprimující, nemusí nutně vést k násilí na okolní společnosti. Skutečností ovšem je, že současný svět je násilím přeplněn. Je plný násilí nejrůznějšího druhu, přičemž pro dosažení kdejakého cíle se násilí nabízí jako nejlepší prostředek a tak není divu, že to mládež silně ovlivňuje. Násilí, etnicita a identita V Německu je vážným problémem značně rozšířený názor, že násilí mladistvých je nějak spojeno s jejich etnickým původem a zvláště se týká cizinců. Je to názor, který rozhodně není prokázán žádnými relevantními průzkumy, ba dokonce je bližší pravdě, že trestné činy mají spíše na svědomí domácí mladiství. Pak bychom mohli říci, že se německá společnost stále ještě neumí vyrovnat se stále větším počtem přistěhovalců a slavnostní politické deklarace, že už se uznává, že Německo je integrační zemí, nemají mnoho účinků. Rádo se totiž zapomíná na to, že ke každé integraci patří obě dvě strany, že integrace je vlastně jeden proces s různými hráči. Chápat ji jako jednostranný proces, v němž se někdo snaží někam integrovat, není úplně adekvátní. Doby se změnily a dnešní německá společnost je už z jisté značné části společností těch dříve integrovaných. První, kdo do Německa přišli po druhé světové válce, aby se zde postupně integrovali, byli vyhnaní sudetští Němci z Čech, maďarští Němci z Maďarska atd. Dnes je tomu tak, že plných 38% dětí, které se v Německu narodí, má za sebou ve svých rodičích či prarodičích nějakou přistěhovaleckou minulost. Takže problém je někde jinde a nemůžeme ho uchopit podél etnických hranic. Vidím ho například v nedostatečné německé identitě, která má sice své pevné jádro v hodnotách německého právního státu a německé ústavy, ale ke každé identitě patří také zpracovaná dimenze minulosti. Po válce bylo nutné německou minulost rozdělit na tu, na níž je možné navazovat a na tu, od níž je lepší se distancovat nebo si ji dokonce stále připomínat jako varovný přízrak, který se už nikdy nesmí opakovat. Jenže německá levice z toho časem udělala bezduchý rituál a navíc jakýsi klacek na všechny své ideové odpůrce, nad nimiž, když se jí to hodilo, mávala klackem antifašismu. Spojila se přitom s nacionalisty se sousedních východních zemí a spolu s nimi začala bdít nad jediným správným výkladem nedávných dějin Německa. Přitom je skutečnost mnohem složitější než v takových schematických, politicky korektních pseudovědeckých pojednáních. Příklad: 6

Úvodní slovo

SE 130/2008

je absolutně nezbytné, aby se na nacistický holokaust nikdy nezapomnělo a každá nová generace – nejen Němců, nýbrž i Evropanů – si ho připomínala. Na druhou stranu mají i Němci právo si připomínat strašné utrpení mnoha milionů nevinných civilních obětí při vyhánění Němců z východní a střední Evropy. Utrpení jiné, protože při holokaustu šlo o pokus o vyhlazení, ale také děsivé a odsouzeníhodné. Nebo ještě uveďme, že v mnoha generacích Němců zůstaly vzpomínky na nelidské bombardování německých měst se statisíci civilních obětí. O tom je také třeba mluvit a připomínat si i tyto oběti. Mnoho dalších příkladů by bylo možné ještě uvést, jenže nyní si musíme položit otázku, jak to souvisí s otázkou přistěhovalectví. V několika ohledech. Zaprvé, mnoho přistěhovalců, ne-li dokonce většina, přišla do Německa ze zemí, kde byla nebo jsou porušována v té či oné míře lidská práva a vládne v nich, nebo vládla, s tím související nouze a bída. Je to tedy praktický důkaz, že se Německo vyrovnalo se svou neblahou minulostí. Když se zeptáme jakéhokoli přistěhovalce z kterékoli doby, co ho na Německu nejvíce přitahovalo, dostaneme odpověď, že garantované právní jistoty a respektovaná lidská práva. Samozřejmě, že řada přistěhovalců žehrá na možnosti svého pracovního uplatnění, na tu či onu formu diskriminace, ale pozitivní jádro nepopírá snad nikdo. A nyní k německé identitě: k jejímu osvojení nestačí, jak si dnes myslí většina německých politiků, jenom znalost německého jazyka. Ta je nesporná, ale navíc by tu mělo existovat jisté osvojení si zkušeností a ponaučení z německé minulosti. K německému právnímu státu nevedla žádná přímá cesta, ale neobyčejně složitý historický proces, počínaje Německou říší, vytvořenou v druhé polovině 19.století, v níž byly například poprvé prosazeny základy vyspělého sociálního zákonodárství. A ještě předtím tu byly některé samostatné německé státy, které zaváděly demokratické instituce a zvyky, byl tu rok 1848 a jeho Frankfurtský parlament atd. Cesta k dnešnímu Německu byla ale přitom lemována oběťmi dvou světových válek, z nichž tu druhou zcela jednoznačně rozpoutalo Německo. Přičemž z velké části to byly nevinné civilní oběti. Německo pak dospělo ke svému Základnímu zákonu na základě reflexe těchto tragických zkušeností. Chci tím říci, že by v integračních kurzech neškodilo zprostředkování jedné poměrně zásadní historické zkušenosti: ke svobodě a demokracii se nestačí jenom nastěhovat, ale je třeba ji také chránit, hájit ji a třeba i za ni přinášet oběti. Protože nikdy nebyla darem z nebes nebo dílem náhody, ale vyústěním bojů, vítězství i porážek, statečnosti, ale i trestů a pokání. 7

Úvodní slovo

SE 130/2008

Jak dál s integrací? Před zhruba dvěma týdny vyzvalo 21 známých Němců tureckého původu k větší věcnosti v debatě o násilnostech mladistvých a k nové vážné debatě o nezdařené integrační politice. Obrátili se s touto výzvou na CDU a CSU, protože to byla vlastně negativní reakce na předvolební chování Rolanda Kocha. Odpovědělo jim několik předních politiků CDU, Ole von Beust, Armin Laschet, Christa Stewens, Friedbert Pflüger, Rita Süssmuth, Peter Altmaier, Ruprecht Polenz a další. Jádro jejich odpovědi lze rozdělit na dvě poselství: zaprvé, že integrační politika musí být jádrem politických programů a její problémy nesmí být zneužívány ve volebním boji. Zadruhé, že násilí není etnický problém, ale problém vzdělání. Proto by měla být základním kamenem integrační politiky celistvá vzdělanostní koncepce. Více učitelů a sociálních pedagogů na hlavních školách, aby školy děti neopouštěly bez ukončeného vzdělání, aby se na vysokých školách lépe odrážela struktura obyvatelstva atd. Tento apel je na jedné straně správný a na druhé zcela nedostatečný a málo věcně promyšlený - jde spíše o politickou deklaraci dobré vůle. Všichni přece víme, že vzdělání není všechno, že stejně důležitá pro život je výchova v rodinách, která zprostředkovává dětem to, co jim už bohužel dnešní moderní škola nedává, a to je jistá mravní výchova, zprostředkovávané životní mravy a zvyky. Například výuka dějepisu bez hodnocení minulých dějů může dokonce přispět k nárůstu zločinosti mezi mládeží. Starý Machiavelli kdysi napsal v úvodu ke svým Rozpravám o prvních deseti knihách Tita Livia, že s neklidem pozoruje, jak si jeho současníci v renesanční Itálii umísťují do svých vil zachráněné antické sochy a obdivují se jim, aniž by například cokoli věděli o příčinách, proč se Řím stal velkou a slavnou republikou. Tím rozhodně nechci odmítnout tezi, že čím vzdělanější přistěhovalci, tím méně násilí v německé společnosti. Jenže totéž se týká domácí mládeže, u níž tuším možná stejně velké problémy. Takže teze předních politiků CDU by mohla být doplněna o některé další aspekty: čím méně materialismu a honby za blahobytem, čím více hodnot – ať již křesťanských či liberálních – do života německé mládeže, tím úspěšnější bude Německo jako „integrační země.“

8


Thomas Gutschker

Jiné Rusko Thomas Gutschker I když se němečtí a ruští pozorovatelé v těchto dnech spíš v mnoha věcech rozcházejí, v jednom jsou přesto zajedno: V souvislosti s vrcholným setkáním Evropské unie a Ruska v Samaře 18. května 2007 dosáhly vzájemné vztahy bodu mrazu. Ani v jediném zatěžkávajícím tématu – počínaje ruskou blokádou dovozu polského masa přes spor o pomník v Estonsku až po postavení Kosova – nenašly společnou řeč. Navazující tisková konference se zvrhla v otevřenou výměnu úderů mezi prezidentem Putinem a předsedkyní Evropské rady Merkelovou o význam svobody slova a shromažďování. Pro zástupce Spolkové republiky bylo po setkání u Volhy jedno zřejmé: před volbami do Dumy v prosinci a prezidentskými volbami v březnu 2008 se nedají očekávat žádné významné pokroky. Zahájení vstupních rozhovorů o smlouvě o partnerství a spolupráci, které se mělo zahájit během německého předsednictví, bylo odsunuto daleko do budoucna. Nedůvěra vůči Moskvě Pod dojmem ruských hrozeb v souvislosti s výstavbou americké raketové obrany v Evropě, vražd kritiků režimu a brutálně rozháněných demonstrací se německý obraz Ruska v posledních měsících zatemnil. Pouze dvaatřicet procent Němců, podle nejnovějšího výzkumu „Pew Global Attitudes“ (červen 2007), věří v globální vůdčí sílu Vladimíra Putina, dvě třetiny mu naopak vyslovily nedůvěru. Ještě před pouhým rokem to byla polovina dotázaných, kteří se vyslovili pro důvěru. A v roce 2003 dokonce pětasedmdesát procent. Rusko je stále silněji vnímáno jako autoritativní stát, který ohrožuje občanská práva uvnitř a navenek je v rámci své zahraniční politiky hrozbou pro své západní sousedy. Nejde o ojedinělá opatření, která by vyvolala pocit nedůvěry, ale celkové nasměrování moskevské politiky – v tomto bodě nacházejí postoje veřejnosti a hodnocení německých vládních úředníků v mnoha ohledech společnou řeč. Existuje vůbec naděje na proměnu uvnitř Ruska, znamení, které by vztahy projasnilo alespoň do budoucna? Pozitiva z provincie V souvislosti s poněkud neutěšeným stavem v centru může být návštěva 9

stav politiky ve světěThomas Gutschker

v ruských provinciích překvapující. V některých provinčních metropolích narazíte na ohromný rozsah svobodného a kritického zpravodajství. Někteří guvernéři podporují skupiny občanských iniciativ a občanské projekty, které by v hlavním městě působily jako červený hadr na býka. Jsou zde šéfové vlád a ministři, kteří se postoji a myšlením sotva odlišují od svých západních kolegů – možná i proto, že udržují vlastní úzké kontakty s Německem a další Evropou. Příklady ze dvou oblastí to můžeme doložit: jeden z oblasti Sverdlovska s hlavním městem Jekatěrinburg, druhý z kraje Permského s hlavním městem Perm. Východně a západně od Uralu položené, obě oblasti patří k nejvýkonnějším v zemi, a to jak v hospodářskému růstu, tak i v objemu netto příspěvku do federálního rozpočtu. Dnešní otevřenost souvisí paradoxně s jejich minulostí: Metropole Perm a Jekatěrinburg, každá s milióny obyvatel, byly pro svůj význam pro sovětský zbrojní průmysl až do roku 1991 uzavřenými městy, kam sami Rusové směli cestovat jen na základě mimořádných povolení. Od pádu Sovětského svazu přitahují díky vysoce rozvinutým a mezitím privatizovaným podnikům a bohatým surovinovým zdrojům zahraniční investory. Do obou měst začala z Frankfurtu létat Lufthansa, a to vícekrát v týdnu. Sverdlovsk se svými 4,6 miliónu obyvatel je říší Eduarda Rossela, nejzkušenějšího a nejvíce nezávislého mezi všemi ruskými guvernéry. Tento syn rodičů německého původu se stal průvodcem Borise Jelcina, který se narodil nedaleko Sverdlovska . Zde také začala ve veřejné správě a v komunistické straně jeho kariéra, končící vrcholnými funkcemi. Po pádu Sovětského svazu posadil Jelcin už jako prezident Rossela do čela „své“ oblasti, později byl jako kandidát reformně orientovaných sil ve svém úřadu potvrzen. Mezitím si v průběhu šestnácti let v roli guvernéra získal pověst „ungovernable governors“ (neovladatelného vládce), jediné hlavy nezávislé na Moskvě. To nejprve zjistil Jelcin, který bezstarostně požadoval, aby si všichni naložili tolik moci, kolik unesou. Už v roce 1993 Rossel pracoval na založení „Uralské republiky“, na autonomním propojení středního Uralu. Nechal dokonce tisknout vlastní bankovky. Po hluboké roztržce se svým dřívějším mentorem se oba dohodli v roce 1996 na bilaterální smlouvě, která oblasti poskytovala některá mimořádná práva. Rosselův vztah k Vladimíru Putinovi je předmětem urputných spekulací. Na jedné straně se guvernér přidal k prokremelské straně Jednotné Rusko. Znamená to, že má značný vliv na prezidenta. Na druhé straně Putin vyslal 10

Jiné Rusko

SE 130/2008

Pjotra Latyševa jako svého prezidentského zástupce do federální oblasti Ural (která zahrnuje více regionů). Ten se usadil v Jekatěrinburgu a zcela viditelně, i když s malým úspěchem, se pokouší stát se Rosselovou konkurencí. Oboje svědčí o tom, že Rosselův význam v Moskvě se odvozuje z jeho nezávislosti na Kremlu. Jako „pokus o ruské přiblížení se Franzi Josefu Straussovi“ je guvernér popisován jedním západním diplomatem: stejně tak populistický jako populární, ve stylu řízení vědom si své moci, ale skrz naskrz orientovaný svobodomyslně. Angažmá za liská práva Dobrým příkladem pro to je na Urale zřízení jedinečného úřadu ombudsmana pro občanská a lidská práva, v jehož čele v tomto případě stojí žena, Taťána Mersljaková. V minulém roce tu zaznamenali 4800 podání. Většina z nich se podle informací mluvčího úřadu Viktora Vachruščeva týkala porušení sociálních práv (třeba právo na vlastní byt), anebo hledání právní ochrany ze strany občanů. Jeden případ vyvolal velké titulky na prvních stranách po celé zemi. Šlo o těžkou šikanu rekruta Andreje Syčova. Ochránce lidských práv pomohl postižené rodině obžalovat a postavit před soud nadřízeného poddůstojníka. Současně ve spolupráci s matkami vojáků dal dohromady brožuru, ve které mají rekruti možnost se dočíst o svých právech. „Dnes po kasárnách visí plakáty, které na to upozorňují. Situace se zřetelně zlepšila,“ uvádí Vachruščev. Dojem, že úřad se zhošťuje svých úloh, které za normálních okolností patří do působnosti státního zastupitelství, nepopírá. „Dáváme pozor, aby jakákoli narušení nebyla vládou nebo státním zastupitelstvím metena pod koberec, třeba když je s někým během výslechu zle zacházeno nebo dokonce umře.“ To něco o stavu „právního státu“ Ruska vypovídá – jak v tom negativním, tak i pozitivním slova smyslu. Vachruščev v této souvislosti poukazuje na roli médií, pokud chceme vyvolat tlak veřejnosti a uvést do pohybu vyšetřování takových přečinů. V Jekatěrinburgu je tisk podstatně svobodnější než v jiných částech země, zdůrazňuje. Vladimír Popov, zástupce místního trestního obhájce a předsedy Svazu občanskoprávních organizací vidí věc v poněkud větších nuancích: Oblastní vláda sice vyvíjí tlak na televizní vysílání, kontroluje však jen jeden kanál –což je na ruské poměry málo. Jistý pluralismus vzniká ale díky tomu, že guvernér Rossel a starosta Jekatěrinburgu jsou spolu ve sporu a jejich konflikt se prezentuje právě skrze média. Nadto ve městě existuje 11


televizní vysílání, jehož spolupracovníci jsou nezávislí na obou stranách. „Nikdo nám nikdy nezakazoval, abychom něco neukazovali, dokonce ani v souvislosti s porušováním občanských práv,“ říká ředitel „Kanálu 4“ Vjačeslav Lugovič. Populární, satelitem šířené soukromé vysílání patří místnímu mediálnímu podnikateli Igoru Mišinovi, soukromníkovi bez spojení na Kreml a na podniky, mající blízko ke státu. Hospodářský vzestup Bylo by naivní označit Rossela jako „skutečného demokrata“. Nicméně se pod jeho ochranou odehrává viditelný hospodářský vzestup, který ve čtvrtém největším městě země podporuje klima, vyznačující se celkově daleko vyšší svobodomyslností, než v Moskvě, kde jsou nejdůležitější vysílače (s výjimkou vysílače Echo Moskvy) podrobeny kontrole z Kremlu. Tam je nepředstavitelné, že by na chodbě před prezidentskou kanceláří visel obraz Michaila Chodorkovského. S ještě větším oprávněním se toto dá říci o Permu. „V Permu vládnou obchodníci,“ říká jeden diplomat – pokud v Rusku existuje nějaké místo, kde se střetává hospodářská svoboda s politickou liberalitou, pak je to právě toto miliónové město na evropské straně Uralu. V oblasti, která čítá celkem 2,8 miliónu obyvatel, tu sice vládne Putinem dosazený bývalý důstojník KGB Oleg Jirkov, jenž se však úspěšně uplatnil jako podnikatel a představuje se jako „předseda představenstva“ společnosti, na níž mají všichni občané „svůj vlastnický podíl“. Na ruské poměry je to vskutku neobvyklé chápání úřadu. A obyvatelé se skutečně mohou podílet na důležitých rozhodováních. Tak například oblastní ústava byla zpracována cestou intenzivní konzultační procedury, v jejímž průběhu byla zhruba jedna polovina původního návrhu změněna. To působí opravdu příkladně. Totéž se týká nedávno uzavřené dohody mezi oblastí a sousední autonomní oblastí Komi-Permjak. Těch, kterých se to týkalo, se podíleli na sestavování výsledné verze. Správa podporuje mimoto projekty zaměřené na rozvoj občanské společnosti. Avšak ne přímo, ale nepřímo prostřednictvím výdajů rozpočtových prostředků na činnost nevládních organizací. Na jednom z těchto projektů, „Každodenní angažmá“ se podílela i německá Boschova nadace. Přitom jde v prvé řadě o to, aby se mladí lidé vzchopili a nabyli určitého sebevědomí na základě poznání, že mají ve vlastních rukách, jak bude vypadat společnost, v níž žijí. Podle vlastních vyjádření musejí iniciátoři začínat od nuly, protože ani škola, ani vysoké školy toto sebevědomí nepovzbuzují. 12

Jiné Rusko

SE 130/2008

Díky prostředkům správy oblasti má také možnost rozvoje svérázný projekt, sledující zpracování stalinistické minulosti. Sto kilometrů severně od města Permu od roku 1994 vyrůstá první a dosud jediné museum gulagu na území bývalého Sovětského svazu. Pod vedením nevládních organizací je tu krok za krokem rekonstruován pracovní tábor, který ještě po smrti Stalina kolem sebe šířil strach a hrůzu. Až do jeho uzavření v roce 1987 tu seděli aktivisté hnutí národních nezávislostí a obhájci lidských práv, mezi nimi členové moskevské „Helsinské skupiny“ a „Perm 36“. Po politickém převratu byla i pro permské odpovědné pracovníky tato temná stránka trapná, říká Taťána Kursina, ředitelka památníku a musea. „Dnes stále více lidé chápou, že přispíváme k tomu, aby se z této oblasti stala oblast liberální.“ Správa nechala vybudovat novou silnici k vzdálenému památníku a financuje zhruba dvacet procent jeho rozpočtu. Další prostředky přicházejí od zahraničních nadací, zvláště ze Spojených států. Jako „očkování proti totalitarismu“ označil návštěvu tábora bezpartijní ministr kultury Oleg Ošepkov. V Moskvě ale, jak se zdá, vidí všechno jinak: dosud se tu neukázal jediný zástupce Kremlu. Důvod k naději Liberální ovzduší v permské oblasti (http://www.perm.ru/) se odráží i v politickém životě. Jednotné Rusko je sice nejsilnější frakcí v oblastní dumě, získalo však v posledních volbách v prosinci (2006) minulého roku pouze třicet čtyři procenta hlasů. Na druhém místě se umístila se šestnácti procenty reformní strana Unie pravých sil (SPS) – dosáhla zde druhého nejlepšího výsledku v celém Rusku. Její předseda, třiatřicetiletý mladý politik Nikita Belik se stal v roce 2004 na kratší dobu zástupcem guvernéra. Dnes sedí jako poslanec v oblastním shromáždění a snaží se o návrat SPS do ruské Státní dumy v příštích volbách. Zřejmě ale půjde o projekt, který neslibuje nějak velký úspěch. Sverdlovsk a Perm jsou dva doklady toho, že Putinem iniciované posílení „mocenské vertikály“ v provinciích nemusí nutně vést v pouhou proměnu provincie v přívěsek centra. Zrušení přímé volby guvernéra sice bylo velmi těžkým zásahem do demokratické samosprávy oblastí, které se hned po rozpadu Sovětského svazu mohly tak rozvinout, že to nemá v ruské tradici dosud žádnou obdobu. Přesto se však prezident ve většině případů opíral o místní mocenské struktury. To ale nemusí být ku prospěchu oblasti. Rozhodně tomu ale je v případě Sverdlovska. Do Permu přišel guvernér sice 13


zvenku, pěstuje tu však nadále zdejší liberální ovzduší. Budoucnost je tu díky tomu nadějeplná: Rusko se totiž v současné době neobnovuje působením Moskvy, ale díky vlivu některých regionů. Die politische Meinung, srpen 2007, s.31-36, přeložil Ivan Štern

14

stav politiky ve světěAlice Neuhäuserová

Politika Pekingu v Africe Alice Neuhäuserová Čína v posledních letech nově objevila africký kontinent pro své politické zájmy. Uzavřela s africkými státy významné obchodní dohody, aby uspokojila obrovský hlad po energii svého rychle rostoucího národního hospodářství. Pro Peking je přitom zvláště výhodné, že africké surovinové bohatství je z velké části dosud nevyčerpané. V důsledku ohromné hospodářské síly Číny se Afrika ocitá v rostoucí ekonomické závislosti, která se nyní dostala do pozornosti veřejnosti pod názvem „kolonialismus“, a jež střednědobě přejde v závislost politickou. Neboť důsledkem bude, že Peking geostrategickou mocenskou strukturu přesune postupně ve svůj prospěch. Budoucí dodávky surovin mají kvůli vysokým procentům hospodářského růstu veliký politický význam. Peking plánuje, aby se během příštích 36 měsíců zvýšil obchodní obrat s africkými státy o více než sto miliard amerických dolarů a Čína se stala nejdůležitějším obchodním partnerem Afriky. Již dnes zaujímá v tomto ohledu třetí místo za USA a Francií a před Velkou Británií. V Africe dnes aktivně působí přes 800 čínských podniků a tato tendence je vzestupná. Kromě toho je ČLR po USA druhým největším světovým importérem a konzumentem nafty. Aby Čína mohla krýt svou rostoucí potřebu, pochází již 30 procent nakupované nafty z Afriky. Odbírá ji převážně z Alžírska, Angoly, Súdánu a Nigérie. Kromě toho odebírá železnou rudu a uhlí z Jihoafrické republiky, mangan a dřevo z Gabunu, měď ze Zambie, diamanty, dřevo a kobalt z Konga a platinu a chrom ze Zimbabwe. Peking – na rozdíl od západního světa – spojují s africkým kontinentem nikoli hladomory a katastrofy, nýbrž jeho obrovské zdroje, a považuje proto Afriku za nejdůležitější rostoucí region na světě. Zatímco USA využívají jako nejdůležitější zdroj energie Blízký Východ a Evropa je z velké části závislá na ruských dodávkách, Čína hledá nové cesty a soustřeďuje se na trhy, jež druhé země dosud nevyčerpaly a jež lze dlouhodobě zajistit smlouvami. Pochybný obchodní partner Po konci studené války významně poklesl mezinárodní zájem o Afriku. V důsledku toho se Číně jeví výhodné využít tohoto vakua dříve, než svět 15


rozpozná strategický význam afrického kontinentu a začne nové mezinárodní soupeření o Afriku. Praktiky Pekingu na cestě k bohatým zásobám surovin na africkém kontinentě nejsou však bez závad. Čína jedná také s represivními režimy a chce se dokonce vědomě odlišovat od západních zemí a Mezinárodního měnového fondu (MMF), které požadují dodržování demokratických standardů a lidských práv jako podmínku pro uzavírání obchodních dohod a poskytování úvěrů a rozvojové pomoci. Příkladem benevolentního přístupu ČLR k pochybným nositelům moci je Angola, jež platí za jednu z nejzkorumpovanějších zemí na světě. Peking jí ochotně poskytl úvěr ve výši 2,2 miliard dolarů, který Světová banka nebo MMF odmítly dát. Angola se pak stala největším dodavatelem nafty Číně a v uplynulém roce dosáhla téměř dvacetiprocentního hospodářského růstu. Peking kvůli volnému přístupu k bohatým zásobám chrómu a platiny v Zimbabwe spolupracuje dokonce s mezinárodně izolovaným režimem Roberta Mugabeho. Vedle ekonomických zájmů se ČLR angažuje také vojensky a dodává vojenská letadla v trojmístných milionových hodnotách. Naftové obchody s Chartúmem Případ Súdánu ukazuje na pochybné metody Pekingu obzvlášť výrazně. Čínské státní podniky začaly před dvanácti lety v této plošně největší africké zemi pronikat do obchodu s naftou a dnes jej již kontrolují z dobrých 40 procent. Také v Súdánu se v důsledku čínských investic výrazně zvýšil hospodářský růst a v roce 2006 již dosáhl 12 procent. Energetické zájmy Pekingu v Súdánu a prodej zbraní soupeřícím stranám měly za následek, že se Čína stejně jako dříve jen nedostatečně podílela na politickém řešení situace v krizové oblasti Dárfuru. Před čtyřmi léty se tu vytvořily dvě povstalecké organizace, které islamistické vládě v Chartúmu vytýkaly, že opomíjí periferní oblasti státu, a pohrozily jí ozbrojeným bojem. Reakce z hlavního města přišla hned a mimořádně tvrdě postihla civilní obyvatelstvo. Přes dvě stě tisíc lidí přišlo o život a přes dva miliony jich bylo vyhnáno. Mezinárodní snahy o ukončení konfliktu dosud ztroskotávaly na čínském vetu v Radě bezpečnosti nebo na požadavku Číny, aby se oslabily zpočátku tvrdě formulované návrhy rezolucí OSN. Kromě toho ČLR uzavírá obchodní smlouvy s finančními podněty. Jako poděkování za četné smlouvy buduje nová sídla úřadů, letištní budovy nebo přehrady v Alžírsku, Gabunu, Namibii, Rwandě a Súdánu. Všechny tyto investice byly jistě levnou vstupenkou k neomezenému vykořisťování 16

Politika Pekingu v Africe

SE 130/2008

bohatých surovinových zásob v příslušných zemích. Během studené války seděli mentoři afrických držitelů moci ještě v Paříži, Londýně, Washingtonu nebo Moskvě, od nichž dostávali pravidelně devizy a vojenskou pomoc; nové pozornosti se tedy těší po letech politické bezvýznamnosti. Rostoucí závislost Aby se vyloučil dojem, že se Peking zajímá především o nerostné bohatství, navštívil čínský prezident Chu Ťin-tchao během své dvoutýdenní cesty po osmi afrických zemích počátkem tohoto roku také Seychely, které nemají žádné suroviny. Přesto mu přirozeně šlo především o obchodní styky, neboť čínské hospodářství při svém desetiprocentním růstu potřebuje dlouhodobě zajistit odbytové trhy. Chu stále zdůrazňoval, že Čína je rovnoprávným partnerem Afriky a že chce rozvíjet spolupráci k vzájemnému prospěchu. Na důkaz toho uvedl, že hodlá nyní prozkoumat možnost vytvoření zóny volného obchodu s africkým kontinentem. Ale obrácenou stranou této mince by bylo, že by africké státy zaplavila ještě víc než dosud levná čínská produkce. To by postihlo především textilní průmysl, neboť i bez zóny svobodného obchodu dovoz asijského zboží uvrhl například v Zambii dvě třetiny podniků tohoto odvětví do konkurzu. Je také nápadné, že čínské podniky v Africe zaměstnávají jen zřídka domácí zaměstnance, zpravidla ale Číňany. Pozitivní aspekty Přesto existují také pozitivní aspekty čínského angažování v Africe. Tak například je velice vítané, že ČLR odpustila četným africkým státům dluhy a dvaceti osmi nejchudším dokonce umožnila dovážet do Číny bezcelně. Tím dosáhla zlepšení svého obrazu a zasáhla Západ, doposud váhající následovat konečně jejího příkladu. Přirozeně pochybné je to, že za prominutí dluhů nejsou žádné povinnosti, protože dokonce i „ničemné“ státy jako Rovníková Guinea užívají bez protislužeb v oblasti demokratického standardu a lidských práv výhody, že nemusí splácet své závazky ve výši 75 milionů dolarů. Kriticky je třeba pohlížet také na to, že Peking poskytuje lehkomyslně velkorysé úvěry, čímž se mnohé africké státy dlouhodobě zadlužují stále silněji, což trvale ztíží pozitivní vývoj. Kromě toho Čína, jež sama dosud platí za rozvojovou zemi a dostává proto rozsáhlou finanční pomoc také z Německa, poskytuje Africe rozvojovou pomoc, aby ve Spojených národech přispěla k vetší váze rozvojové poli17


tiky. Těžištěm jsou investice do špatné infrastruktury a smlouvy v oblasti vzdělávání a zdravotnictví. Počet čínských projektů na africkém kontinentě je kolem sedmi set. Sobecká angažovanost Opravdu lze jen těžko mluvit o skutečném pochopení Pekingu pro potřeby afrických států. Jeho angažovanost nelze jistě označit za nesobeckou, neboť Čína vyžaduje politické protislužby a provozuje jasně mocenskou politiku. Afrika je „ideální prostor expanze na urychleném pochodu k světové mocnosti,“ napsal Bartholomeus Grill („Noví koloniální páni“, in: Zeit, 14. září 2006). Tak ČLR požaduje od afrických států bezvýhradnou podporu čínských pozic v mezinárodních organizacích, což zakládá jejich politickou závislost. Příkladem je třeba takzvaná politika jedné Číny nebo návrh Německa, Japonska, Indie a Brazílie na reformu Rady bezpečnosti. Čína dosáhla toho, že africké státy, které mají ve Valném shromáždění 25 procent hlasů, tento návrh odmítly, takže ČLR se podařil strategický šachový tah, totiž zabránit vstupu svého hlavního rivala Japonska do Rady bezpečnosti. Tím, že africké státy přijímají stále více čínská hlediska, vyvíjejí se v protihráče USA a Evropy. Peking tím sleduje přeměnu strategické mapy světa ve svůj prospěch. Ani Západ není ve svém postoji k africkému kontinentu bez chyb. Tak ještě dnes dochází k tomu – i když ojediněle –, že afričtí despotové jsou vítáni v západních hlavních městech. Kromě toho kritiku vyžaduje také občasný bezohledný postup západních koncernů v Africe. Zde se však nelze mýlit a klást na jednu rovinu Západ a Čínu. Západní výtky, že Peking podkopává demokratizační snahy v Africe, jsou nepochybně zcela oprávněné. Neboť zatímco západní státy svými podmínkami kladeným africkým zemím usilují o pozitivní vývoj v nich, ČLR tam požadovanými protislužbami sleduje jen své vlastní zájmy. Mnozí držitelé moci v Africe mohou snáze plnit požadavky čínské než západní. Odmítnutí plánu na reformu Rady bezpečnosti nebo neuznání Taiwanu přijímají rychle a neohrožují tím vlastní moc. Naopak přestat s porušováním lidských práv a zavést demokratické standardy jsou pro mnohé despoty obtížné ústupky, a proto dávají přednost obchodu s Čínou. Západní koncerny reagují na čínskou konkurenci v Africe rozladěně. Proti Číňanům tahají stále častěji za kratší provaz, protože Peking není ochoten brát ohled na západní omezení při poskytování úvěrů. Kromě toho Peking 18

Politika Pekingu v Africe

SE 130/2008

jen zřídka respektuje embarga proti diktátorským režimům. Podobně je tomu se západními naftovými koncerny, které často nemohou vážně soupeřit s čínskými státními podniky. Pekingu se tak téměř nepozorovaně podařilo oktrojovat do politiky a hospodářství svá pravidla. Pozdní poznání Evropa a USA dnes stále více chápou, že nebraly dostatečně vážně strategický význam Afriky. Čínské angažování tak znamenalo v západních hlavních městech výzvu, aby byly stanoveny nové priority ve prospěch dosud zanedbávaného kontinentu. Ale v politických administrativách je to stále ještě jen menšina, která otevřeně vyslovuje hlubokou obavu, že s ekonomickým významem Pekingu stoupne také jeho politický význam. V Německu pouze spolkový prezident Horst Köhler ukázal velké sympatie pro africký kontinent a dokumentoval to svou návštěvou v něm. Stoupají závislost si jako problém postupně uvědomují také někteří afričtí politici a intelektuálové. K prominentním hlasům, které kritizují čínské metody, patří (pozn. redakce – dnes již bývalý) prezident Jihoafrické republiky Thabo Mbeki, ačkoli jeho země je obratem ve výši 6,8 miliard dolarů nejdůležitějším obchodním partnerem Číny v Africe. Mbeki varuje před převahou ČLR a předpovídá, že Afrika se stane její kolonií, a zůstane proto trvale nerozvinutá. Podobně se vyjadřuje keňský sociolog Isaac Mbeche, jenž vytýká Pekingu, že nemá zájem o rovnocenné partnerství a jde mu jen o suroviny. Kritik súdánského režimu Ali Askouri to doplňuje tím, že čínská politika je bezohledná a prospívá výlučně jen politickým vedením. Otázkou je, zda veřejností používaný pojem „kolonialismus“ analyzuje situaci korektně. Neboť Čína zaprvé nepoužívá vojenské prostředky, které kdysi připravovaly kolonialismu cestu. Dále se zapřísahá domnělou rovnoprávností ve vztazích s Afrikou a co nejvíce se vyhýbá typickému chování dřívějších koloniálních mocností. Oficiálně vládne dobrý tón a Afrika se označuje za rovnoprávného obchodního partnera. Kromě toho se ČLR pokouší využívat historických analogií a tak dokumentovat svůj zdánlivě čestný zájem o Afriku. Peking poukazuje na údajně desetiletí trvající spolupráci asijského a afrického kontinentu, která před 52 lety vyvolala v život hnutí nezúčastněných států na afro-asijské vrcholné konferenci. Kromě toho Peking připomíná svou podporu některým africkým zemím v boji o nezávislost.

19


Neokoloniální mocnost Dnes však ČLR sleduje v Africe tvrdě hospodářské zájmy. V důsledku toho redukuje africké země na dodavatele surovin a nadto požaduje politické protislužby jako například zastávání politiky jedné Číny. To jsou jednoznačné indicie pro ekonomickou a politickou závislost. Namísto rovnoprávného partnerství tu existuje jasná převaha Pekingu. Z těchto důvodů lze čínské postoje popsat jako „neokolonialismus“. Koneckonců prospěch z rozsáhlých hospodářských styků s Čínou nemají miliony Afričanů, kteří musí denně bojovat o holý život. Místo toho je třeba střízlivě konstatovat, že ČLR posiluje především postavení jen držitelů moci a zejména těch, kteří kvůli své diktátorské politice nemohou se Západem uzavírat smlouvy. Metody Pekingu výrazně podporují despocii a korupci. Jeffrey Sachs z miléniového projektu OSN sice vyzývá Západ, aby méně poučoval a zato poskytoval více praktické pomoci, ale bylo by špatné, kdyby se západní státy vzdaly svých podmínek nebo je opomíjely. Neboť demokracie by ztratily svou důvěryhodnost, kdyby v postoji vůči africkým státům nectily stejné hodnoty jako doma. Je důležité neztrácet z očí dlouhodobý vývoj kontinentu a důrazně se v Africe zasazovat o demokracii a důstojný lidský život, jinak se fundamentalistické myšlení rozšíří v mnoha afrických státech strašně rychle. Vměšování Západu do vnitřních záležitostí afrických zemí nemá proto nic společného s vnucováním vlastních hodnot a vlastního politického systému jiným zemím. Pro Západ bude v důsledku čínského angažování stále obtížnější vyhnat despoty z politické scény. Peking svou novou africkou politiku povážlivě spojuje s geostrategickými mocenskými záměry. Zároveň je v Africe patrná ztráta vlivu Západu a rostoucí převaha Číny, což dokumentuje ztroskotání vlastní africké politiky, které stejně jako dříve chybí rozhodnost a stálost. V tomto směru je rozsáhlá nová africká strategie Západu opožděná. Die politische Meinung, květen 2007, číslo 450, s. 74–78, přeložil Milan Churaň

20


Gottfried Leder

Jak se má stát chovat k islámu Gottfried Leder Kdo by chtěl radit, jak se má stát chovat k islámu, musel by vlastně o islámu mnoho, možná co nejvíce vědět – nejlépe však všechno. Nakonec islám není jednoduše záležitost, se kterou bychom mohli tak nebo onak nakládat. Islám je náboženství. Jeho stoupenci jsou však rozštěpeni. Znamená velice výraznou politickou sílu. Nicméně nevíme, kdo za něj závazně může mluvit. Islám představuje velký kulturní okruhu. Jde o světový názor, z něhož mnozí odvozují všeobsahující podobu společnosti. Islám – to jsou nespočetní lidé, kteří jsou většinou smířlivě naladěni a velmi často jsou se svým náboženstvím a se svou kulturní tradicí pevně propojeni. Najdeme ale mezi nimi některé, kteří vyvozují z vlastního chápání svého náboženství, že se musí stát sebevražednými atentátníky ve „svaté válce“ a chtějí se stát mučedníky. Badatelé v oblasti islámu nás ujišťují: „Jeden islám není!“ Jak s ním tedy máme potom vůbec zacházet? První část odpovědi je na dosah ruky: stát má s islámem zásadně zacházet, jak zachází vůbec s náboženstvími a světonázory a s obrazy společnosti, zejména však jak zachází s lidmi. Jako svobodný demokratický právní stát má ústavu, které se musí držet. Z ní samotné a ze zákonů, z ní odvozených, vycházejí pro všechny, kteří v daném státu žijí, práva a povinnosti. A přesto je odpověď obtížná. V podobě islámu a jeho stoupenců se poprvé v naší společnosti hlásí o právo na stejné zacházení náboženství a obraz společnosti, které mají původ v jiném a cizím kulturním prostředí. Kulturní pluralita, namísto „multikulti“ Ve vlastní zemi najdeme vedle sebe rozličné kultury. A státu v této souvislosti nemůže být jedno, jestliže mezi nimi dojde k setkání nebo střetu. Naší otázku nyní musíme formulovat následovně: jaké možnosti a prostory nabízí demokratický ústavní stát na svém území pro rozvoj a trvání „multikulturní“ společnosti a kde hledat hranice, které musejí být stanoveny a také respektovány? Nejprve je nezbytné, abychom si vyjasnili dva pojmy, zdánlivě jednoznačné. Co přesně míníme, mluvíme-li o „multikulturní společnosti“? A jaký význam v této souvislosti dostává pojem a skutečnost pluralismu? Obo21


Gottfried Leder

jí má zásadní význam. Už latinský výraz „multi“ má velmi rozlišné významové obsahy. V multimediálním systému je vše vzájemně propojeno. Multiplární (roztroušená) skleróza je naopak nevyléčitelné nervové onemocnění. I slovo „multikulturní“ probouzí rozdílné pocity. Má své přátele, ale i protivníky. Samo ve zkrácené podobě „multikulti“ ukazuje, že se jedná také o bojový výraz. Kulturní pluralita představuje naproti tomu velice žádoucí stav. Jí nikdy nebude dost. Přesto se může „kulturní různost“ stát problémem, jestliže různé, sobě navzájem si cizí kultury narazí na jednu takovou kulturu ve svém původním působišti. Přítomnost islámu je přesně u nás ten případ, který nadto nabývá.na rozsahu. I ten, jenž si takové setkání představuje jen jako život vedle sebe, musí počítat s tím, že se rozdílné kultury navzájem nakonec v konfliktu ocitnou. A pokud se následně pokojná soutěž mezi nimi promění ve vytlačující či zničující soutěž, sociální smír je nakonec ohrožen pro všechny. Všeobecně se má za to, že multikulturalita je na prvém místě ve své podstatě sociálním stavem. Svatba mezi muslimským Egypťanem a protestantskou Němkou vyjadřuje v tomto smyslu sama o sobě multikulturalitu. O „multikulturní společnosti“ mluvíme, jestliže je řeč o skladbě celé společnosti ve státě. U nás jde potom o společnost moderního ústavního státu, kterým rozumíme svobodný, demokratický právní stát. Na podzim roku 1980 razily obě velké církve na sympoziu klíčovou větu: „Ve Spolkové republice žijeme v multikulturní společnosti.“ Byl to současně požadavek tento stav chápat jako příležitost, šanci. Jistý autor tehdy napsal, že v multikulturní společnosti žili „pohromadě lidé rozdílných původů, jazyka a příslušnosti k náboženství takovým způsobem, aby nebyli ani zvýhodněni, ani znevýhodněni.“ Konflikty se mají „řešit dialogem, a ne znevýhodňováním menšin“. Život „i do budoucna bude převážně určován většinovou kulturou“ a „soužití s menšinovými kulturami“ nebude „představovat žádné nebezpečí“. Jak byla tato předsevzetí blízko skutečnosti? Ukázal se mezitím jako naivní konstrukt, který se nekriticky spoléhal na etický potenciál lidí a pouze vyvolal nebezpečí vzniku už obtížně řiditelných společenských konfliktů? V dané chvíli se právě citovaný popis „multikulturní společnosti“ takřka na slovo přesně ocitl v naší ústavě. Podle článku 3, odstavce 3 základního zákona nesmí „být nikdo znevýhodňován, nebo naopak upřednostňován pro svoje pohlaví, původ, rasu, jazyk, vlast či zemi původu, víru, pro svoje náboženské nebo politické vidění světa“. Jak to všechno jde dohromady? 22

Jak se má stát chovat k islámu

SE 130/2008

U takové výpovědi si můžeme položit otázku, zda multikulturní společnost míní opravdu ten islám, který v současnosti prožíváme. Neukazuje se, že ona na slovo stejná vyjádření základních práv v naší ústavě jsou ve skutečnosti měkké a neúčinné nezávaznosti, nemající pro nás jakýkoli význam a míjející se se skutečností? Pluralismus jako produkt moderny Abychom si zde udělali poněkud větší jasno, musíme se na chvíli zastavit u pojmu a věcného obsahu pluralismu. Jinak bychom se sotva mohli zabývat jak možnostmi, které se státu mohou otevřít v jeho jednání s islámem, tak hranicemi, které je třeba stanovit a jež především musí stanovit stát pro ty, kdo v něm chtějí žít. V rámci společensko politické skutečnosti je pluralismus prvotní skutečností. Pluralismus je současně u nás i základní prvek našeho politického uspořádání, tudíž i prvkem a zásadou ústavodárnou. Slovo „pluralismus“ sice v základní zákoně nenajdeme. Ale o neutralitě, toleranci a férovosti, o opozici a šanci na změnu vlády se tu také přímo nemluví. Pluralismus tedy nejen „je“ – pluralismus má také veskrze být. Mnohokrát jej ústava dokonce předpokládá, mimo jiné je základním předpokladem existence tolerance. V tomto smyslu je pluralismus produktem moderny. K jeho kořenům patří osvícenství a jím spuštěné procesy revolučního sebeosvobozování občanů. V důsledku toho se v pluralistické společnosti existence různorodých a často protichůdných zájmů ani nepopírá, ani nepotlačuje. Naopak, díky jim a očekávaným konfliktům jsou zaváděny usměrňující mechanismy, které přinejmenším umožňují a ve většině případů vedou k mírovému narovnání protichůdných zájmů. Klíčové prvky „ústavnosti“ pluralistické společnosti nalezneme v ústavě státu, podle níž a pod jejíž ochranou taková společnost chce žít v míru. Takovou ústavou můžeme dát i vyčerpávají a dosud nejpřesvědčivější odpověď na fakt společenského pluralismu. Rozlišování mezi státem a ústavou Pro řešení našeho problému se význam pluralismu jako zásady uspořádání společnosti projevuje mezi jiným také v tom, že naše ústava vychází z různých identit pro stát a společnost. Náš stát se proto neztotožňuje se žádným náboženstvím. Tam, kde se naproti tomu díváme na stát a společnost, na sféry státu a sféry náboženství v zásadě jako na totožné, což je součástí myšlení islámu a často případ islamistického státu v praxi, nemůže být řeči 23


Gottfried Leder

ani o pluralismu, ani o náboženské svobodě a už vůbec o moderním ústavním státu. To je jádro našeho problému. Svobodný a demokratický ústavní stát je sám o sobě výsledkem po staletí vyvíjeného kulturního úsilí a tím pádem je sám kusem naší „kultury“. Tento moderní ústavní stát pro naše soužití představuje určitou hodnotu. S touto hodnotou jsou slučitelné v nejširším rozsahu jiné hodnoty a i samotné hodnotové systémy. Moderní svobodný a demokratický ústavní stát umí tedy i jiné hodnotové systémy ve významném rozsahu v sobě i vedle sebe tolerovat. Jde se tu až na tu nejkrajnější mez. Pokusy jej podkopat nebo vytlačit, které se zdůvodňují nadřazeností jiných, zvenku přicházejících hodnot, nemůže a nesmí v zájmu svých občanů připustit. Modernímu ústavnímu státu neporozumíme, pokud nám chybí vhled do řecko – židovské antiky, křesťanského myšlení a do osvícenských dějin Evropy. Všechna tři období vytvářela ráz evropských dějin, jsou to západní vymoženosti. Jejich základy mohou být bez dalšího přebírány i jinými kulturními oblastmi, pokud si to budou přát. Ale nemohou být jen tak po ruce. Tím chceme říci, že zajištěné mírové soužití společnosti lidí z rozdílných kulturních okruhů se jeví jako možné jen v tomto svobodném a demokratickém státě a pod jeho ústavou. Přinejmenším je mírové soužití zde snáze dosažitelné než v jiných politických systémech. Kdo vyžaduje takové mírové soužití, musí současně vyžadovat i svobodný a demokratický ústavní stát. Jen za takových okolností jsme schopni konkrétně stanovit přiměřené jednání státu vůči islámu v celé řadě důležitých ohledů. V popředí stojí na prvém místě práva a svobody. Naše ústava umožňuje, počínaje první větou, všem příslušníkům islámu ve vysoké míře sebeurčující, svobodnou a zajištěnou existenci v naší zemi. I pro ně platí, a to nezávisle na jejich státní příslušnosti, že důstojnost člověka je nedotknutelná a že veškerá státní moc je zavázána tuto důstojnost ctít a chránit. I většina základních práv přísluší bez jakýchkoli předchozích podmínek všem lidem, kteří se u nás zdržují. Jen tehdy, je-li určení základních práv uvedeno slovy „všichni Němci“ anebo „každý Němec“, nemohou zahraniční muslimové z něho odvozovat základní právo a nároky i pro sebe. Základní právo na náboženskou svobodu Náš stát z dobrých důvodů značně vysoko staví význam náboženství pro lidi a pro jejich soužití. Proto zaručuje individuální i kolektivní nábožen24


SE 130/2008

skou svobodu všem a v Základním zákoně bez jakýchkoli předběžných podmínek. Individuální náboženská svoboda představuje základní lidské právo a pevně souzní s ostatními základními právy. Na toto základní právo se může odvolat každý v celé oblasti působení Základního zákona. Současně je zde vyzbrojen právem podávat žalobu u ústavního soudu v Karlsruhe. Ve srovnání s jinými státy se každý muslim v Německu nachází se svým náboženstvím v privilegovaném postavení. Podle 4. článku Základního zákona zahrnuje náboženská svoboda v sobě i svobodu vyznávat své náboženství. Zde ale už může dojít díky vysokým regulačním nárokům Koránu ke konfliktům, ač je rozsah působnosti Základního zákona značný. Korán zjevně vyžaduje, aby bylo soužití manželské a rodinné mezi muslimy upravováno do nejmenších jednotlivostí. Přitom nelze přirozeně chápat manželský a rodinný život jako „vyznávání náboženství“ ve smyslu článku 4 základního zákona. Svobodné vyznávání náboženství znamená u všech, nejen u muslimů, zpětnou vazbu k minimální míře loajality, k dobrým mravům a povinnosti být tolerantní. Každý nárok na svobodu musí ctít základní rysy řádu, od něhož se svoboda odvíjí. Ani vyznávání náboženství nemůže probíhat libovolně a porušovat tak příkaz „sociální únosnosti“. To ale nevylučuje strpět zvláštnosti vyznávání víry, dané její specifičností, s výjimkou jakéhokoli projevu agresivity a netolerance. Totéž platí i pro kolektivní náboženskou svobodu. Stát úmyslně umožňuje náboženským společenstvím působit v co možná největším prostoru a jejich práci podporuje, pokud přirozeně slouží obecnému dobru. V této souvislosti základní zákon v článku 140 odráží odpovídajícím způsobem historické danosti a zkušenosti s existencí církví. Každé církevní společenství může dosáhnout za určitých podmínek postavení veřejnoprávní instituce. Co se týká islámu, nacházíme zde ovšem určité obtíže.Existují zde různé svazky, seskupení a směry, které státu nenabízejí všemi respektovaného partnera k dialogu. Avšak ústavněprávní naplnění „základního statusu“ náboženského společenství nezávisí v žádném případě na míře „institucionální kvality“ Podle naší ústavy je právní postavení islámu ve Spolkové republice bezpochyby daleko zaručenější než ve většině ostatních států světa. V islámském světě mají jiná náboženství mnohem horší postavení. Podle 7 článku, odstavce 3 naší ústavy je pro islámské menšiny zaručena náboženská výchova ve veřejných školách jako samozřejmý učební předmět. Naplňuje se, aniž by došlo k narušení „souladu existence náboženských 25


Gottfried Leder

společenství a ústavy“. Tak vzniká dvojitá vetovací funkce. Náboženské společenství výlučně rozhoduje o „náboženském obsahu učební látky“, zatímco stát si drží právo a povinnost dohlížet na soulad výuky a základních výchovných cílů veřejné školy a na slučitelnost zprostředkovávané víry s ústavou a jejími základními hodnotami. Praktické problémy jsou doslova na dlani. Islámská náboženská výuka musí samozřejmě probíhat v němčině. I tak zůstává problematika obsahová. Léta trvající pokusy ji oficiálně ovlivňovat ze strany turecké vlády za sebou přirozeně zanechávají pochybnost. Nakonec se ani islámské společenství v Německu zřejmě nemůže sjednotit, případně s velkými obtížemi, nad formou a obsahem islámského náboženského vzdělávání. Na druhé straně, kdyby se stát zřekl svého práva na dohled, jednal by v rozporu s vlastní ústavou. Nezávisle na tom musí i tak stát mít zájem o nábožensko etické vzdělávání dětí muslimských rodičů. Takto podpůrně působí na posilování skupin a proudů uvnitř celkového islámského společenství, skupin, připravených k integraci. Jeho působení však naráží na princip ne-identifikace a často také na odpor islámských mluvčí, kteří se stěžují na údajné porušování práva na autonomii jejich náboženských společností. Zřetelné rozdíly Nakonec bychom se měli zmínit o některých bodech, na kterých si můžeme předvést dosud zřetelné rozdíly mezi různými kulturními vůdčími představami. Zmíněné rozdíly nepředstavují jen neuzavřené úlohy pro stát a jeho zacházení s islámem: Dotazována je celá společnost, zda je připravena k dialogu a na možné duchovní spory. Nejprve: věřící muslimové vycházejí z božího uspořádání, zjeveného prorokovi Alláhem. Chápou proto náboženské a politické společenství v jednotě a považují je za identická. V tomto smyslu po staletí podmiňuje nezpochybnitelná etika myšlení ve všech jeho rozměrech a posuzuje a reguluje každé individuální chování ve všech projevech až po ten nejposlednější. Boží vůle je zákon a musí se naplnit. Na myšlenky o lidské autonomii tu sotva najdeme byť sebemenší místečko. To, jak rozumíme osvícenství a jak přijímáme znamení moderny, toho kulturní okruhy islámu dosud ještě nedosáhly, anebo v převážné míře nehodlají akceptovat. Tím, že nerozlišují mezi náboženskou a světskou sférou, způsobují a vyvolávají pro nás nepřijatelný postoj, namířený proti náboženské svobodě. V klasickém islá26


SE 130/2008

mu jsou sice příslušníci takzvaných „náboženství knihy“ trpěni. Přesto ani křesťané, ani Židé nemohou v zemích utvářených islámem mluvit o skutečné náboženské svobodě, jak je samozřejmá v našich podmínkách. Všeobecně je vedena debata spojená s problémy, které vznikají v důsledku nanejvýš rozdílných představ o rovném právu obou pohlaví. Předpisy, které ženám ukládají, jak se mají oblékat, které je omezují, chtějí-li vystupovat samostatně na veřejnosti, nerovnost v manželských vztazích, rozdílné důsledky v případě rozvodu – to všechno lze v prvním plánu připsat spíš středověce působícím tradičním představám. V pozadí můžeme ale nalézt i nábožensko etický impetus. Avšak v případech vynucovaných svateb a vražd pro uraženou čest musí připravenost k politické a společenské toleranci narazit na svoji mez. Důležité jsou přirozeně i další práva, jak vyplývají z velkého článku o rovnosti v naší ústavě. Konkrétní meze ochrany práv končí mezi jiným v každém případě na hraniční čáře, za kterou se vyslovují politické názory, vyzývající a požadující boj proti svobodné a demokratické společnosti. Názorové svobody, svobody tisku a také svobody umělecké tvorby se naše demokracie nezřekne. To se ale mnohým muslimům jeví jako nepřijatelné. Ostatně článek číslo pět v ústavě hranice praktikování těchto práv sám vymezuje. Respekt k důstojnosti druhého a příkaz tolerance už samy o sobě znamenají, že je nepřijatelné, jestliže někdo úmyslně uráží náboženské symboly. Na druhé straně zde nenacházejí ospravedlnění stejně tak násilné protiakce vůči lidem nebo věcem. Svobodný právní stát nehodlá něco takového trpět. Odborníci poukazují na směřování islámu, vedoucí k určitému deficitu v naplňování lidských práv, které se projevuje zejména ve znevýhodňování celých lidských skupin. Naproti tomu individuální případy bývají spíš zanedbávány. To ovšem nijak nemůže vysvětlit některá pro nás nepřijatelná trestněprávní opatření šariji. V cestě univerzálnímu naplnění lidských práv tedy stojí i náboženské rozdíly. Hledání možnosti konvergence se západním pojetím lidských práv má za důsledek pro jeho protagonisty vznik mnohonásobných nezanedbatelných rizik. Drtivá většina muslimů žijících v Německu přijímá s povděkem ochranu, která je jim poskytována díky demokratické státní formě. To, že zásadu národní suverenity nelze dostat snadno do souladu s klasickými strukturami islámského myšlení, sotva lze přehlédnout. Co je západního původu a tím pádem i podezřelé, ve světě islámu naráží zpravidla na velkou nedůvěru. Existuje nakonec souvislost mezi hodnotami svobody a bezpečnosti. Svo27


Gottfried Leder

boda je pro nás vysokým dobrem. Kdo tu s námi chce žít v míru a je připraven, aby ctil ústavní uspořádání naší země, má nám být vítaný a má si užívat po libosti svobod, které si vyhrazujeme i my pro sebe. Hodnota, kterou poměřujeme jistotu takového uspořádání, nás ale vede ke stanovení určitého integračního minima a především k požadavku trvat na tom, aby naše ústavní uspořádání ctil každý a každý se jím řídil. Tolerance ve svobodném demokratickém ústavním státě má neustále po ruce nevyužité možnosti. To, že naopak netolerance nesmí dostat sebemenší šanci, nesmí být tolerována, musí patřit i do budoucna k neodmyslitelným obsahům společenského a politického konsensu. Die politische Meinung, červenec 2007, číslo 452, s.39-44, přeložil Ivan Štern

28

stav politiky ve světěStefan von Kempis

Itálie v přechodné éře Stefan von Kempis Krize a kontinuita Před půldruhým desetiletím se v Itálii rozpadla Demokrazia Cristiana (křesťanská demokracie), která v čtyřicetileté poválečné historii nepřetržitě vtiskávala italské politice svůj charakter. Od té doby se země nachází v přechodu – ve fázi pravidelných střídání od Silvia Berlusconiho k Romano Prodimu, tedy od zeširoka rozkročené středopravé koalice k široce rozkročené středolevé koalici. Za současné Prodiho vlády) se zdá, že se Itálie vrátila k chronické nestabilitě, k nepřetržité a znovu propukající crisi di governo (vládní krizi). Jak se tak často dělo po desetiletí za vlády Democrazia Cristiana. Na počátku června tohoto roku (2007) dokázalo například Prodiho sdružení přežít za velkého úsilí a v krajní nouzi hlasování o jednom vnitropolitickém skandálu (kolem náměstka ministra hospodářství Visca), když se předtím v únoru v senátu dokonce načas rozpadlo díky jednomu zahraničněpolitickému tématu, týkajícího se italských mírových jednotek v Afghánistánu. Opravdu nelze v Itálii zaznamenat žádný pokrok? Trpí „evropská bota“ nadále pod politickým systémem, který někteří pozorovatelé už po prvním ohledání označují za zpátečnický a hodný reformy? Pokud bychom otázku takto postavili, těžko bychom v dostatečné míře dohlédli na zvláštnosti italské situace. Už v dobách Democrazia Cristiana se za fasádou rychle se měnících vládních sestav (i když vytvářených stejnými protagonisty ze stále stejné strany) skrývala podivuhodná kontinuita: křesťanské všelidové straně se dařilo díky stále novým proměnám a nabídkám nových koncesí pokrývat široké voličské spektrum, aby tím v dobách studené války udržovala Komunistickou stranu (v západní Evropě široko daleko největší) mimo účast na vládě. Ta zdánlivě pomýlená Itálie se vyznačovala v těchto desetiletích pozoruhodnou zahraničněpolitickou kontinuitou – jasně orientovanou na Evropu, v rámci kritické solidarity na Spojené státy, od prvního okamžiku byla členem Evropské unie (respektive jejích předchůdců – Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství), členem NATO a G7. „Systém První republiky byl sice blokován, protože se nestřídaly různé politické vlády,“ rozebírá deník La Repubblica, „přesto ale byl schopen vyprodukovat solidní strany, trvalé svazky, kvalifikované vedení a především 29


schopnost politicky rozhodovat na pozoruhodné úrovni kvantitativní, tak i kvalitativní.“ 1) Celé to spočívalo podle názoru listu v jistém nevysloveném konsensu, „dvou premisách“, od nichž se „všechno ostatní odvíjelo: Democrazia Christiana nebude zahánět Partito Comunista (komunistickou stranu) do ilegality, komunistická strana se na oplátku zřekne revolučních projevů a stane se otevřenou pro střední třídy a katolíky.“ Tyto dvě premisy se staly předpokladem proto, aby po všechna ta desetiletí fungovala italská ústava a její politický systém. Vládní změny (které se nesměly odehrávat tak, aby rozostřily hranici studené války) se svým způsobem odehrávaly uvnitř křesťanské demokracie, kde pravidelně docházelo k mocenským posunům mezi vnitrostranickými konzervativci, středovými popřípadě levicovými silami. Několik let po skončení studené války se systém křesťanské demokracie a spolu s ním i „První republika“ rozpadly. Od tohoto okamžiku, pokračuje rozbor listu La Repubblica, je „tehdy vzniklá Druhá republika v krizi a od roku 1994 nefunguje už vůbec.“ Dochází sice k pravidelným obměnám vlády, ale o nějakém zablokovaném systému nemůže být vlastně už žádná řeč. „ Přesto to nefunguje, protože se netvoří žádná kvalitativní politika, respektive strany, neobjevil se žádný vůdce s autoritou a ještě méně se daří, aby se artikuloval v rámci nějakého solidního tábora“. Tentokrát chybí základní konsensus, předcházející ústavě, jenž v časech Democrazia Cristiana existoval – například „o vztazích mezi justiční a politickou sférou, o konfliktu zájmů a nasazení médií, o zásadách volebního zákona.“ Rozmanitost pospojovaná uvnitř křesťanské demokracie explodovala kromě jiného do celé řady menších stran a volební zákon je přinutil vytvářet větší koalice mezi partnery, kteří se ve skutečnosti velmi obtížně na něčem domluví. To například vedlo k tomu, že na pravé straně najdeme alianci mezi křesťansko demokratickou UDC a postfašistickou Alleanza Nazionale, na levé straně zas spojení liberálně katolické Margherity s novou komunistickou stranou. Takováto vládní spojení sil, která mají vzájemně odstředivou tendenci, ničila a dosud ničí politický systém. Seznam důsledků, které z této zábrany vyplývají, je dlouhý. Neuspokojivý stav ulic a silnic a veřejné dopravy. Hromady komunálního odpadu v oblastech Kampánie a Neapole, zdlouhavě pracující justice, chybějící reformy veřejných služeb, v systému vzdělávání, ve zdravotní péči a důchodovém systému, stejně jako neustále trvající střety mezi Severem a Jihem. Ředitel Ústřední banky Mario Draghi vyjmenovává v poslední výroční zprá30

Itálie v přechodné éře

SE 130/2008

vě opravdu alarmující data: italská justice potřebuje na jednoduché řízení v průměru dva roky (v porovnání s rokem ve Francii a šesti měsíci v Německu). Přitom civilní proces v první instanci v severoitalském Turíně trvá v průměru 500 dnů, naproti tomu v sicilské Mesině třikrát tolik. Italské dluhy v zahraničí činí 1575 miliard euro, což na jednoho Itala představuje téměř 27 tisíc euro dluhů. Úroky, které v důsledku toho musí země platit, dosahují výše ročního rozpočtu na výchovu a vzdělávání nebo dvě třetiny rozpočtu na zdravotní péči. V jižní Itálii, alespoň podle Draghisova vyjádření, sedí každý pátý patnáctiletý „v předsálí hospodářské bídy.“ U voličů vyvolala tato zkušenost ochrnutí jen nechuť vůči klasické politice, kterou praktikovala stará křesťanská demokracie, a který vedl nakonec ke nárůstu skutečných nebo zdánlivých antipolitiků. Romano Prodi, bývalý profesor hospodářství z Bologně, se stal kompromisním vůdcem, který rozhádané síly levice jakž takž drží pohromadě. A Silvio Berlusconi se může proto dodnes považovat za vůdce středopravého bloku, protože ztělesňuje někoho, kdo přistoupil zvenčí a je jako podnikatel v médiích důvěryhodnější v porovnání s každým dřívějším křesťansko demokratickým funkcionářem. Ztělesňuje totiž antipolitika. Také v tomto duelu Prodi-Berlusconi se Itálie jeví jakoby zamrzla v době před deseti lety: „Protagonisté jsou titíž, scénář je totožný, ale neobsahuje v sobě žádnou budoucnost. Dosáhli jsme stavu konečného výprodeje,“ Prodimu stejně jako Berlusconimu jde jen o přežití. 2) Významní politici na všech stranách jsou zajedno v tom, že země je „nemocná“, respektive že „dospěla na křižovatku“. Ve společném prohlášení Silvia Berlusconiho a vůdce středopravých opozičních stran, včetně UDC, byla ve spojitosti s Visco skandálem jednoznačná zmínka o tom, že „se demokracie nachází v nouzovém stavu“. Všechny analýzy se shodují v jednom, že největším problémem Itálie je její současný politický systém, který vyžaduje naléhavé reformy. Úspěchy v zahraniční politice, hospodářství a vnitřní sjednocení Naříkání nad záludností vlastního systému a obdivné pohledy na (domněle nebo skutečně) modernější země v Evropě mají v Itálii jistou tradici. Ale i zde bychom měli mít jistou rezervu, protože je třeba vzít v potaz zvláštnosti a pozitivní aspekty politického systému. Především se Itálii v dobách „Druhé republiky“ až dodneška dařilo ukazovat se v zahraniční politice jako velice spolehlivý partner. Země, ať už byla u moci levicová nebo 31


pravicová vláda, udržovala v jistém smyslu stále stejně stabilní vztahy se Spojenými státy, jak ukázala i nedávná návštěva amerického prezidenta George Bushe v Římě. Současně se může cítit jako zprostředkovatel mezi Západem a „obtížnými“ 3) zeměmi, v první řadě arabskými státy. Itálie v době kosovské krize v roce 1999 podporovala bombardování Srbska a v celé řadě důležitých mezinárodních misí dala k dispozici nemalé kontingenty mírových vojáků. Například v Bosně a v Albánii, v Iráku, v Libanonu a v Afghánistánu. Co se týká Evropy a Evropské unie, ocitla se Itálie už za prvního Prodiho kabinetu ve skupině prvních členských zemí, které se přistoupily k hospodářské a měnové unii. Zdařilo se jí za určitého vypětí sil udržet výdaje v odpovídající výši. Evropská ústavní smlouva byla formulována za pomoci italských politiků Guilano Amatiho a Gianfranco Finiho a v průběhu slavnostní ceremonie na římském Kapitolu také podepsána. Romano Prodi se v souladu s evropským předsednictvím Angely Merkelové snažil, aby první část textu byla zachována. Ministr vnitra Giuliano Amato, který „řídí „Akční sdružení za evropskou demokracii“, dokonce nedávno spolu s politiky ze 13 zemí předložil vlastní novou verzi ústavní smlouvy s cílem umožnit konsensus, který se nevzdává „ctižádosti reforem“. Své současné nestálé členství v Radě bezpečnosti OSN se Itálie pokouší proměnit na způsob křesla EU in nuce. Vláda Romano Prodiho, která je u moci už rok, je vlastně natolik přetaženě složená, že lze od ní sotva očekávat rozhodné vládní kroky: nakonec k vládnímu stolu se spolu usadili konzervativní katolíci, laičtí liberálové, sociální demokraté, zelení a komunisté. A přesto při bilanci tohoto politického roku (2006) Prodiho vlády nacházíme veskrze důležité politické úspěchy, které povídačkám o hroucení systému odporují nebo přinejmenším je odkazují do příslušných mezí: vlajka země vlaje nad mírovou misí v Afghánistánu stejně jako v Libanonu. Příjmy z daní se pohybují mnohem výš, než se očekávalo. Zadlužovaní státu se podařilo zbrzdit. Itálie v roce 2006 zaznamenala zhruba dvě procenta hospodářského růstu (jde o největší hodnotu v posledních pěti letech) a vyznačuje se klesající mírou inflace. Začala si dělat pořádek ve svých veřejných rozpočtech a modernizovat vlastní bankovní systém. Byly uvedeny do pohybu mnohé liberalizace a projekt trasy pro vysokorychlostní vlak („TAV“) Turín – Lyon navzdory velkému odporu těch, jichž se týká. Především se ale volbou bývalého komunisty (Giorgio Napolitano) prezidentem země a stávajícího komunisty 32


SE 130/2008

(Fausto Bertinotti) předsedou sněmovny jako výraz usmíření Itálie s její minulostí poštěstilo ještě víc – vtažení důležitého politického faktoru do skladby státních institucí a vlády. Bylo by proto příliš jednoduché redukovat současný politický systém na duel mezi dvěma pravidelně se střídajícími premiéry, Prodim a Berlusconim. Pozoruhodné totiž je i to, co se odehrává v nižších patrech politiky. Na levici se spojují liberálně katolická Margherita, vedená Francesco Rutellim a socialistická DS, řízená Piero Fasinem v jednu Demokratickou stranu podle amerického vzoru a R.Prodi vyhlášením, že v roce 2011 odchází do politického důchodu, vytváří prostor pro objevení se nástupců. Na pravé straně spektra pro změnu tvrdohlavě putují jak postfašistická Alleanza Nazionale, vedená Fininim, tak i křesťansko demokratická UDC na čele s Pierferdinando Casinim do politického středu – a zde by mohla do příštích parlamentních voleb vzniknout všelidová strana „Centrum“, která by vyrostla a zesílila na dnešním těle UDC a levice. Tak jako v epoše křesťanské demokracie bylo určující vnitřní zmítání se mezi krizí a kontinuitou, Itálie „Druhé republiky“ zas zná dialektiku složenou z ochromení a pohybu. Tento náhled bychom neměli ztrácet ze zřetele, když hodnotíme nynější postavení Prodiho vlády v jejím roce číslo II. Prodiho vláda v turbulencích I když Prodiho kabinet do puntíku stále znovu předvádí schopnost jednat, působí to podle názoru médií a politických pozorovatelů opotřebovaně. Premiér ztrácí mnoho síly tím, aby prosadil své zákonodárné záměry a to díky tomu, že vládne za pomoci heterogenního spojenectví v senátu, v němž má nepatrnou většinu. Svoji koalici není s to dostat do sjednocující linie a už vůbec ne, aby se vyjadřovala společným jazykem a stylem. Prodiho lavírování mezi partnery se takřka fyzicky přenáší do jeho málo pochopitelného a roztřeseného způsobu řeči, který předvádí v italském televizním zpravodajství. Různé části vlády narážejí jedna na druhou, když vyjadřují svá přání a svoji kritiku, důležitým skupinám a částem obyvatel na očích, a po každé větší iniciativě působí vláda zdeptaná bojem a vnitřně rozervaná, „ještě slabší, než jak napovídají čísla“. „Prodi je oddělen,“ hodnotí velký magazín, „od voličů na severu, od průmyslového svazu Confindustria, od odborů, od velkého tisku, italské biskupské konference – především ale od vlastních spojenců.“ Nejnovější příklad potíží vlády představuje případ Visco, který začátkem 33


června (2006) přivedl vládu bezmála k pádu. Vincenzo Visco, dřívější ministr financí a nyní náměstek mistra hospodářství se měl pokusit za pomoci překládání důstojníků zabránit finanční policii vyšetřování takzvané aféry Unipol. 4) Spor kolem Visca nabyl na vypjatosti díky tomu, že se jednalo o politika, který se vydával za nekompromisního bojovníka proti daňovým únikům. Díky jeho iniciativám měl výrazně narůst příjem z daní, tak zvaných tessoretto. Skandál nabídl opozici (ale i hlasům ze samotného vládního tábora) příležitost napadnou morální integritu údajně nepodplatitelného Visca a tím nakonec i velký morální image samotného Prodiho. „Kdybych tímto způsobem zasahoval do vyšetřování uvnitř mých koncernů, býval by mě z mého úřad vyhnal lidový hněv,“ usoudil Silvio Berlusconi. Předseda vlády se pokusil škody omezit tím, že Viscovi odebral kompetence ve vztahu k finanční policii a jejího velitele vyměnil. Avšak poté právě tento odvolaný velitel vznesl v jednom rozhovoru další obvinění namířená proti Viscovi a vládě. Prodiho koaliční partner Antonio Di Pietro z malé strany Italia dei Valori 5) požadoval další vyjasnění Prodiho způsobu nakládání s aférou Unipol. Pro případ, že by s vysvětlením ministerského předsedy nebyl spokojen, pohrozil Di Pietro, že mu v senátu nedá důvěru, což by bezprostředně vedlo k pádu středolevé vlády. Když debata konečně 6. června dorazila do senátu, stal se její tón už velmi ostrý. Opozice se pokoušela přimět prezidenta, aby zakročil, hovořila o „politické nestabilitě“ a naříkala, že všechny ústavní orgány v kritické chvíli jsou „v rukou levice, takže se nemůžeme na nikoho obrátit“ (Berlusconi). Senátoři Forza Italia (Vpřed, Itálie) v plénu drželi nad hlavou transparenty, na nichž stálo: „Vraťte nám demokracii“, a ministr hospodářství Tommaso Padoa-Schioppa (alespoň podle tvrzení novin) byl připraven s nimi jednat, aby si tak zajistil rozhodující hlasy senátorů z jižního Tyrolska: „Řekněte mi jednoduše, co to stojí,“ měl říci. Prodiho sdružení sice po jedenácti hodinách horečné debaty těsně dosáhlo potřebného kvóra a odvrátilo crisi di governo, nicméně Prodi následně usoudil: „Takhle dál nemůžeme pokračovat. Nemůžeme si přece nechat diktovat naši agendu od jiných a neustále být v defenzívě.“ Nebylo to poprvé v posledních čtrnácti měsících, kdy maggioranza (většina) těsně přestála v senátu votum – „ale jinak se její trhliny jevily jasně, probíhaly podél vzájemně se střetávajících obsahů /…/. Tentokrát se ukazuje na štěpící se vládní většině, kde se nacházejí hnízda nesouladu a distance, které ovládly všechny politické síly,“ a vyjadřují „tolik ochro34


SE 130/2008

mující nechuti“. „Hlasy, aby nedošlo k zániku“, pocházejí podle odhadu Corriere stále ještě ze „souhry“ mezi „disciplínou a zoufalstvím“: strach z krize je doposud silnější než všechno ostatní. Čas k tomu, aby se vymanila z defenzívy, Prodiho vláda ostatně nedostala žádný. Bezprostředně po hlasování k případu Visco uveřejnily noviny odposlechy telefonních rozhovorů politiků strany DS (mezi jinými i DÁlema a Fassina), kteří chtěli svoji roli v aféře Unipol zamést pod koberec. Mimo jiné je tu řeč o tajných kontech strany DS v Jižní Americe. „Blátivá bitva“ (Fausto Bertinotti) proti levicovým demokratům vedla k neobvyklým slovům solidarity ze strany Berlusconiho a Finiho. Tak velký je dnešní všeobecný pocit politické nejistoty v zemi, že La Repubblica dokonce už mluví o nové P2 6), o „spiklenecké síti“ mezi tajnými službami a finanční policií, kde se už sbírá materiál potřebný k vydírání neoblíbenců. Demokratická strana a komunální volby Aby dodal uměřeným silám uvnitř své vlády více váhy ve vztahu k „vydírání“ ze strany radikální levice, uvedl Prodi do pohybu choulostivou operaci – fúzi dvou nosných sloupů svého sdružení – (totiž Margherity a levicových demokratů) do jedné Demokratické strany (PD). Cílem je, jak to formuloval Franco Marini, politik dřívější křesťanské demokracie, bývalý odborář a dnešní předseda senátu s plnou otevřeností, nová křesťanská demokracie – velká všelidová strana středu, která se dívá doleva. Jak je přitažlivá myšlenka obnoveného vydání křesťanské demokracie v Itálii 21. století, je zřetelně vidět mimo jiné na tom, že členem přípravného výboru Demokratické strany, tak zvaného „Výboru 45“ je i Marco Folini. Nynější senátor byl v letech 2002 až 2005 v době Berlusconiho vlády stranickým tajemníkem UDC ve středopravém bloku a jednou z nejvýraznějších hlav na pravici. Nakonec se ale od Berlusconiho a UDC odvrátil a upsal se úkolu napomoci zrodu politické síly středu mezi levicovým a pravicovým seskupením. Už nějaký měsíc v senátu hlasuje spolu s „Centrosinistra“ (projektem střed/levice – pozn.redakce) a od poloviny června (2006) se stal nominálním členem senátní frakce DS a Margherity. Po počáteční euforii se však mezitím mezi DS a Magheritou rozhořel otevřený boj o vedení a tím i o duši příští strany. Při pohledu na výsledky průzkumů veřejného mínění, které svědčí o klesající podpoře Prodiho vládě, nemá ani jeden z fúzujících partnerů vznikající strany v žádném případě zájem ji úzce spojovat s vládou a to znamená: premiér ve straně nesmí 35


udávat tón, platí pravý opak, „najít východ z Berlusconiho a Prodiho krápníkové jeskyně“. Když premiér na konci května bez okolků ohlásil svoji kandidaturu v případné přímé volbě budoucího předsedy strany, dával tím na každý pád najevo, že si nechce nechat vyrazit z ruku kontrolu nad budoucí stranou. A proto se rozhodly Margherita a DS, že Prodiho sice zvolí (čestným) předsedou Demokratické strany, ale po bok mu postaví stranického tajemníka – tedy model, který existuje jak u DS, tak i u UDC. Tento stranický tajemník (jehož zadání a způsob volby jsou v dané chvíli předmětem vzrušených sporů) má být vlastním politickým obličejem Demokratické strany a přirozeně se bude moci, pokud to bude nutné, vymezit i vůči vládě. Je obtížně představitelné, že by takový politický vůdce Demokratů nebyl současně přirozeným kandidátem na úřad předsedy vlády při následujících parlamentních volbách – zde se bude lámat chleba o budoucím směřování levice/středu. Ke sporu o vedení a směřování, který v dané chvíli v budoucí straně panuje, se vyjádřila jedna novinová karikatura: „PD není je pouhý součet dvou stran – je také součtem štěpení dvou stran.“ Hodně ukazuje na to, že se vůdcem nové strany stane římský starosta Walter Veltroni. Ve všech průzkumech v posledních měsících obsazuje mezi politiky DS jasně přední místo a má také podporu ze strany předsedy strany Margherita Francesca Rutelliho. Je ale také nápadné, že levicoví politici ze severní Itálie, kteří jsou sporadicky zastoupeni v přípravném výboru PD, odhodlaně bojují o vliv v budoucím politickém subjektu. Katoličtí politici zase předvádějí odhodlanost, přimět PD, aby byla sociálně demokratická pokud možno co nejméně. Jeden z těchto katolických politiků je předseda poslaneckého klubu Dario Franceschini.Ten si může dělat určité naděje, že se stane kompromisním kandidátem na stranického tajemníka PD. Prodi se ho nemusí obávat jako přímé konkurence pro úřad předsedy vlády. To je důvod, pro ho může podpořit. Aby tak bránil nástupu silnějších kandidátů. Krátce řečeno: namísto, aby zaznívala snaha po sjednocení, vyvolává vznikající strana PD spíš dojem odstředivé, konfúzní levice, neosvědčuje se však jako to, co by si Prodi přál, totiž pevná opora vlády. K tomu přistupuje další potíž. Radikální levicoví partneři vidí v Prodiho sdružení ve vznikající straně PD škůdce a v žádném případ nechtějí připustit, aby se jakkoli dostala k moci. Spolu se skupinou disidentů z DS, kteří odmítají podílet se na posunu do politického středu, zamýšlejí strany levého koaličního okraje se spolu silněji propojit a ze své strany tak dosáhnout silnějšího vlivu na 36


SE 130/2008

práci vlády. Jedná se především o politiky z Komunistické obnovy, kteří si vždy drželi odstup od Prodiho. Pohoršeni v posledních týdnech nejsou jen kvůli sjednocovacímu úsilí umírněné levice, ale také kvůli absenci na demonstracích proti Bushovi a kvůli srovnatelně špatným výsledkům v komunálních volbách na konci května. Pocit, že se jim zřejmě podíl na vládě nevyplácí, vyvolává citelnou nechuť mezi členy strany. Mnozí z nich mají v paměti scénář z roku 1998, kdy strana způsobila odchodem z koalice pád první Prodiho vlády. Zmíněné komunální volby na konci května (s druhým kolem v polovině června) daly další ránu projektu Centrosinistra. Totiž všude tam, kde Margherita a DS, obě části budoucí Demokratické strany, postavily společného kandidáta, se setkaly se ztrátami. To však především znamená, že volby celkově daly Prodiho vládě špatné vysvědčení. Centrosinitra v severní Itálii neuspěla a tak se prohrála část země, v níž je soustředěno čtyřicet procent voličů a šedesát procent HDP. „Podobně jako se tam v předchozích volbách nezdařilo Berlusconimu, i pro Prodiho může zaznít severoitalský umíráček,“ soudí Panorama. Nicméně tu existuje podstatný rozdíl: Berlusconi byl v době pro něj zničujících regionálních voleb v roce 2005 se svým sdružením už čtyři roky v úřadě; Prodi naproti tomu takový osud sdílí už po jednom roce v Palazzo Chigi, v sídle premiéra. „Komunální volby ukázaly, že naši lidé propadli deziluzi,“ vysvětluje ministr zahraničí DÁlema. „Přesto jsme však podali celkem 100 zákonných předloh, které jsou schopné Itálii z gruntu změnit. Žel bohu trčí v parlamentu, protože je opozice zazdila.“ Opozice (a opoziční síly) „Jsme země bez vlády, ale se dvěma opozicemi . Jednou levicovou a druhou pravicovou.“ Tento bonmot Corriere si vlastně vysloužily spolu zápolící síly uvnitř vlády. Ale už to tak je: i opozice je v Itálii rozdělena. Pracují tu ve skutečnosti dvě opozice: na jedné straně takzvaný „Dům svobod“, skládající se z Forza Italia na čele s Berlusconim, z Finiovy Alleanza Nazionale a Severní ligy Umberta Bossiho. Na druhé straně UDC se stranickým tajemníkem Lorenzo Cesou a dřívějším předsedou parlamentu Pierferdinando Casinim. Obě opozice jsou jednotné v odmítání středolevé vlády, rozcházejí se naproti tomu ve strategii, co ji má nahradit. Řada pozorovatelů si přesto všimla navzdory změněným okolnostem, že existují značné shody mezi dnešní Itálií a koncem První republiky před 15 lety, a to v tom, 37


že i tehdy se vláda i opozice vyznačovaly oslabeným postavením. Berlusconi chce po svržení Prodiho nové volby. Ví, že s tímto požadavkem má na své straně velkou část pravostředového voličstva. Počítá, že šance k návratu do úřadu je o to větší, o co dříve k volbám dojde. Berlusconi je ve svém volání po nových volbách podporován Severní ligou. Ve své netrpělivosti, se kterou očekává konec governo Prodi, hrozil v posledních týdnech dokonce „sciopero fiscale“, bojkotem placení daní. Určitou dobu jeho útok proti vládě byl tak frontální, že přispěl paradoxně k těsnému prohlasování případu aféry Visco v senátu. Vládní blok se tehdy k sobě těsně přimknul. Naproti tomu UDC není přesvědčena o potřebnosti nových voleb, jestliže se naposledy k urnám šlo před rokem. Namísto toho sází na to, že Prodiho vláda bude svržena parlamentem a nahrazena přechodným kabinetem, který by měl pokud možno představovat co možná nejširší konsensus a do příštích evropských voleb by mohl prosadit nezbytné reformy, mezi nimi i nový volební zákon. 7) Úvaha, že má na své straně i prezidenta Giorgia Napolitana, který vládě Prodiho v únoru po jejím selhání v senátu dal druhou šanci především na základě argumentu, že nové volby za současného platného volebního zákona by byly nežádoucí. Vláda stejně jako opozice, tak zní Napolitanův apel, by se měly naléhavě postarat o zpracování nového volebního zákona, který by umožnil jasnější většiny a rozsáhlejší prostor k jednání. Deník La Stampa informuje, že Casini zkouší přesvědčit středolevé politiky jako Fassina, DÁlemu nebo Rutelliho, že nyní nastal ten správný okamžik osvobodit se od Prodiho a vytvořit přechodnou vládu na širším základě. Nějakou dobu byl Casini v tomto smyslu podporován Finim, jemuž je připisována věta: „Abych Itálii osvobodil od Prodiho, přijal bych do vlády třeba i Džingischána.“ Casini má ale při svém nasazení za, jak se v Itálii říká, „institucionální vládu“ (governo instituzionale) také postranní myšlenky. Kdyby se nyní volilo, pak by šlo těžko zabránit Berlusconimu, aby se stal pravostředovým kandidátovi. Pokud naopak nastoupí přechodná vláda, získá se nějaký čas, aby se ukula nová spojení a aliance. Dlouhodobý cíl zní: „budoucí blok musí dostat pod jednu střechu katolíky ze všech táborů,“ jak říká tajemník strany UDC Lorenzo Cesa. Jednalo by se o paralelu k Demokratické straně na levici, stejně tak míří díky zmizení křesťanské demokracie do uvolněného středu – ale přichází zprava. „Katolická osa Mastella – Casini“, označuje Messagero Casiniho rozhovory s Prodiho ministrem spravedlnosti Clementem Mastellou. Vede ma38


SE 130/2008

lou stranu Udeur, která v dané chvíli patří do středo levého bloku. Přesto Mastella už dal najevo, že po Prodiho odchodu se vůči Centrosinitra necítí vázán. Podle novinových zpráv jednají Casini a Mastella o velké katolicky inspirované všelidové straně, která by měla oslovit sdružení a odbory, stojící na křesťanských hodnotách. Messagero má za to, že se už ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 budou patrně nabízet jednotné středové kandidátky. Podle novinového zpravodajství vedle Mastelly jedná Casini i se stranolu Italia dei Valori Di Pietra a s politiky současné Margherity. Zda jeho úsilí má vyhlídku na úspěch, je obtížné předpovědět. Existuje – a to může Casinimu nahrávat – mezi mnoha přesvědčenými katolíky vládního tábora zřetelné znechucení, které souvisí především se zákonodárný záměrem, známým pod zkratkou DICO. Podle DICO bude možné uzavřít manželství bez úředního oddacího listu a umožní i právní spojení homosexuálních partnerů. DICO rozpoutalo vzrušenou, ideologicky zabarvenou diskusi. Na protest proti DICO uspořádaly katolické svazy uprostřed května na římské Piazza San Giovanni family day. Nový předseda italské biskupské konference v důsledku svého nasazení proti zákonodárnému záměru obdržel anonymní výhrůžku, že bude zavražděn. Nemálo pozorovatelů je přesvědčeno, že to nakonec byl spor o DICO, který minulý únor vedl k vládní krizi. Bojovné postoje radikální levice v této věci způsobují, že mnozí katolíci, se kterými Prodi spoluvytváří své sdružení, nakonec umožní Casiniho úmysl vytvořit středový katolický blok. Pod pojmem „opozice“ se může dnešní Itálie vykázat navíc ještě jednou skupinou, která už na konci Berlusconiho vládnutí vydávala ostré tóny a nyní je ji znovu výrazně vidět v odporu proti vládě – podnikatelský svaz Confindustria, vedený Lucou Cordero di Montezemolo. V jedné programové řeči a v útočném interview Montezemolo požadoval pro Itálii potřebnou „silnou politiku“, která je výrazná svými „myšlenkami a projekty“. Dosadil se do role mluvčího dělníků a malých podnikatelů, kteří v evropském srovnání úpí pod ohromnou daňovou zátěží. 8) Volal po ukončení politického levo-pravého schématu a požadoval návrh nového volebního zákona v rámci širokého politického konsensu. Téma je to obsahově pro lidové hlasování a může „explodovat jako tsunami“. Montezemolo vyvolal svými prohlášeními široký souhlasný ohlas v mnoha částech italské společnosti. Některá media upozornila na to, že následující rok končí v Confindustrii a do dvou let u FIATu, a už v něm vidí premiéra na čekací listině. Podni39


katel sice odmítá jakoukoli politickou ambici, skutečností ale zůstává, že osobnosti, jako on nebo dřívější eurounijní komisař Mario Monti, představují novou generaci antipolitiků, kteří s rostoucí naléhavostí tlačí na politickou obnovu. Prezident a volební zákon Slabosti vlády stejně jako opozic vedou k tomu, že nový prezident Napolitano získal klíčovou politickou roli. Poprvé v poválečných italských dějinách se dostává na přetřes „prezidentská demokracie“. Šéf státu, který v letech 1992 až 1994 ve chvíli přechodu z První do Druhé republiky získal důležitý vhled do mechaniky politického systému, a který je jako dřívější předseda ústavní komise Evropského parlamentu přesvědčeným Evropanem, se snaží dát svému úřadu charakter nadstranickosti. Mezi lidmi si díky svému střízlivému stylu získal vysoké uznání, zatímco jeho vztah k Prodimu je zřejmě zatížen. Stále znovu tlačí Napolitano naléhavě varujícími slovy k reformám a svoji zlost je schopen obtížně skrývat, když jeho apely nevedou ke konstruktivní spolupráci mezi vládou a opozicí. To, že po debaklu v senátu v únoru nepřijal Prodiho demisi, nemá podle pozorovatelů příčinu v tom, že by si nějak zvlášť stávající vládu považoval, ale primárně – jak se uvádí – v tom, že si přeje nový účinný volební zákon. Pokud by dospěl k závěru, že s premiérem Prodim není možný nadstranický konsensus o změně volebních pravidel, pak, tak soudí pozorovatelé, bez váhání jmenuje „institucionální vládu“. V ní úřad premiéra může převzít předseda senátu Franco Marini nebo ministr vnitra Giuliano Amato nebo také dřívější přechodný prezident Lamberto Dini. V dané chvíli Prodi sice poslouchá naléhavé výzvy prezidenta a pokouší se o reformu volebního zákona, ale že by se výrazně v této věci angažoval, je pochybné. Konkrétní rozhovory a sondáže svěřil jednomu ze svých ministrů. Jeho tlumené nadšení je i pochopitelné, když vezmeme v potaz, že volební zákon, který by podpořil funkční politický systém, by musel podvázat moc malých stran jako Udeur nebo Italia dei Valori. 9) Na hlasech těchto malých partnerů je premiér při práci vlády rovněž závislý. Opravdová volební reforma, odřezávající malé strany, je proto v dané chvíli obtížně představitelná; Udeur by okamžitě způsobila pád vlády. Široký konsensus proti odporu menších stran by naproti tomu mohly prosadit větší strany, tvořící zleva doprava novou vládu. Má ale pravostředový blok zájem na takové reformě? Není Berlusconi více zainteresován na volbách, které by 40


SE 130/2008

se konaly co nejdříve? I ohlášené referendum k volebnímu zákonu, pro které mnohé síly sbírají podpisy i uvnitř Prodiho sdružení, netlačí premiéra bezpodmínečně ke zdi. Lidová hlasování v posledních deseti letech v Itálii pravidelně selhávají v tom, že nedosáhnou požadované voličské účasti. Volební zákon je zpravidla v rámci italské vnitropolitické debaty považován za nejdůležitější stavební kámen, na kterém se rozhoduje, zda se modernizace politického systému zdaří, anebo ne. Z toho důvodu byl dlouhou dobu předmětem veřejného sporu v takové míře, pro kterou bychom v Německu sotva našli srovnání. „Volební zákon“ je současně šifrou pro „skok Itálie do moderny“ – tak si lze vykládat i pokřik uvnitř levostředového bloku, když Berlusconiho vláda ve své pozdní fázi v prosinci 2005 jednostranně změnila volební právo. Mezitím se ale množí hlasy, které volební zákon nepovažují za všelék na všechny problémy Itálie, ale nanejvýš za východisko a současně věří, že se Itálie, dokud bude Prodi vládnout, propracuje jen k nepostačující mini-reformě, zatížené celou řadou kompromisů. Casini (UDC) si proto výslovně přeje přechodnou vládu, schopnou širokého konsensu, vládu, která nejen reformuje volební zákon a poté odstoupí, ale za zhruba dva roky uvede do pohybu další důležité reformy, mezi nimi i reformu důchodového pojištění. Byla by to velká koalice allítaliana, která by mohla vytvořit klima nové věcnosti a stability. 10) Vyhlídka Prodiho vláda chce ještě před letními prázdninami (2007) vyrazit do politické ofenzívy: plánuje změny v pracovním právu, které by měly posílit práva zaměstnanců, navýšit nejnižší mzdy a přinést vyšší podpory v nezaměstnanosti. Tato opatření, ohlašovaná jako „sociální proměna“ (svolta sociale), představují signál pro radikální levici a mají posílit vnitřní soudržnost vlády. Naproti tomu doufá Prodi, že se podaří prosadit postupný nárůst věku pro odchod do důchodu. Mimo to koalice stojí před stanovením střednědobého státního rozpočtu a finančního plánu. Nečekané nárůsty daňových příjmů, tessoreto (úspory) v ne dosti zřetelné miliardové výši, znamenají ale pro mnohé ve vládě pokušení odklonit se od stávající přísné rozpočtové konsolidace. Především extrémní levice ohlašuje boj o tessoreto a chce s pomocí těchto peněz vytáhnout do boje proti „sociální nouzi“ v zemi. Jak dlouho se ještě středo-levá vláda udrží a co přijde po ní, lze v dané chvíli obtížně odhadnout. Umělec v přežívání Prodi stejně jako stále znovu 41


k smrti odsuzovaný a přesto k životu se probouzející Berlusconi dovedou i v budoucnu překvapit. Je třeba s nimi i nadále počítat. V každém případě pozorovatelé politické situace v Itálii – a zde se vracím k tomu, co bylo řečeno zpočátku –, kteří se v ní dobře vyznají, dělají dobře, když vzdor všem symptomům krize nepodceňují skrytou vitalitu a potenciál italského politického systému. Desetiletí nucených dohod, kompromisů a stále nové vyvažování mocenské rovnováhy v systému křesťanské demokracie vytvořila politickou kulturu, která v Evropě nemá obdoby. Politická debata je bohatá a rozrůzněná. Její úroveň je pozoruhodně vysoká. A když na to přijde (například při zavádění eura), země vždycky znovu dokázala, čeho je schopna. Rukopis byl dokončen 15. června 2007. Na konci ledna 2008 Prodiho vláda padla, protože nedostala důvěru v Senátu – pozn.redakce Poznámky 1) La Repubblica, 3.6.2007 2) La Repubblica, 6.6.2007 3) Ministr zahraničí Massimo DÁlema v Messagero, 11.6.2007 4) Unipol je pojišťovací skupina, blízká levicově demokratické DS Piero Fassina a ministra zahraničí DÁlema, která byla před dvěma lety zapletena do několika bankovních skandálů, což vedlo k vyšetřování Finanční policií 5) Di Pietro je bývalý milánský státní zástupce, jenž svými anti-korupčními procesy před 15 lety podstatně přispěl k zániku Democrazia Cristiana 6) Tajná italská zednářská lóže, která byla v sedmdesátých a osmdesátých letech zapletena do několika politických a finančních skandálů. Zveřejnění údajného seznamu členů P2, na němž bylo přes čtyřicet poslanců a několik ministrů, vedlo v roce 1981 k pádu vlády Arlando Forlaniho 7) Berlusconi je vůči projektu přechodné vlády skeptický, kdyby mu však nemohl zabránit, požaduje, aby se skládala pouze ze sil levice/střed, aby se, jak to formuloval známý politický novinář Bruno Vespa, mohl „prezentovat nepotřísněný u volebních uren.“ 8) V roce 2006 zaplatil každý Ital průměrně 7 422 euro na přímých nebo nepřímých daních – o 1 500 euro víc než Němec a o 3 316 víc než Francouz 9) Mělo by jít především o omezení možnosti malých stran, se před volbami spojit na jedné listině s jinými stranami a tím obejít kvórum pro vstup do parlamentu

42


SE 130/2008

10) V jednom rozhovoru uvedl Casini předsedu Senátu Franco Mariniho jako možného premiéra a bývalého komisaře EU Mario Montiho jako možného ministra této vlády „národní odpovědnosti“. KAS/ Auslandsinformationen 7/07, s.52-74, přeložil Ivan Štern

43

stav politiky ve světěNorbert Wagner, Ursula Carpenter

Minimální mzda ve Spojených státech – náhražka za státní sociální politiku? Norbert Wagner, Ursula Carpenter Rozhodování v Kongresu Několik dní poté, co se nově zvolený americký Kongres poprvé sešel, mohli demokraté 10. ledna 2007 slavit ve sněmovně reprezentantů první úspěch po svém vítězství v posledních volbách v listopadu minulého roku. Přijetím návrhu zákona, podle něhož se zvedla národní minimální mzda, splnila strana svůj volební slib a naplnila jeden z nejdůležitějších bodů „Agendy prvních 100 hodin“ nové předsedky sněmovny, Nancy Pelosiové. Představitelé nového vedení demokratů se sami vychválili jako uskutečňovatele historického dědictví Martina Luthera Kinga, jehož Memorial Day se blížil. Takto promluvil předseda demokratické frakce ve sněmovně, Steny Hoyer: „Doktor King jednou řekl: Rovnost znamená důstojnost. A důstojnost vyžaduje pracovní uplatnění a mzdu, která vystačí na celý týden. Dnes jsme ta slova naplnili.“ I senátu se potom zdařilo 1. února 2007 přijmout návrh zákona, kterým se zvedla minimální mzda, avšak až poté, kdy demokraté přistoupili na dodatek souběžného daňového zvýhodnění, požadovaného republikány pro malé podniky. A tím i senát naplnil „morální imperativ“ Marina Luthera Kinga, který v roce 1966 požadoval, aby „mzda, která umožňuje žít, byla právem každého pracujícího Američana.“ Prezident Bush přislíbil, že zákon podepíše, avšak jen v jeho senátní verzi. Než k tomu dojde, musejí obě komory Kongresu přijmout stejnou verzi. Sněmovna reprezentantů přijala 16. února novou zákonnou předlohu se skromnějším balíčkem daňových zvýhodnění (podle senátní verze jde o 8,3 miliardy dolarů, podle sněmovny reprezentantů o 1,8 miliardy dolarů během desíti let). Další kola v dohadovacích výborech stojí tedy před námi. Vzhledem ke značnému souhlasu mezi lidmi s minimum wage increase (83 procenta Američanů s tím souhlasí) a vhledem k více či méně nadstranické podpoře v Kongresu (91 procento u demokratů a 72 procenta u republikánů) můžeme počítat s brzkým přijetím toho zákona. (Kongres nakonec koncem května 2007 zákon přijal. Demokraté získali podporu republikánů a prezidenta Bushe výměnou za slib, že nebudou bránit navýšení financí, potřebných pro americké zahraniční akce v Iráku a v Afghánistánu – poznámka překladatele.) 44

Minimální mzda ve Spojených státech …

SE 130/2008

Historický vývoj Počínaje prvními pokusy v roce 1912 ve spolkovém státě Massachusetts, kdy byla zavedena nezávazná minimální mzda pro ženy a děti, přišly další spolkové státy v následujících letech s iniciativami minimální mzdy. Ty však tehdejší Nejvyšší soud prohlásil za odporující ústavě. Podle jeho tehdejšího názoru omezovaly svobodný prostor práva zaměstnavatelů o mzdách vyjednávat. Teprve v roce 1938 byla přijata národní minimální mzda v rámci zákona o spravedlivých pracovních standardech. První minimální mzda ve výši 0,22 dolarů za hodinu odpovídala z hlediska kupní síly dnešním 3,22 dolarům (v roce 2005). V roce 1968 minimální mzda představovala 1,60 dolaru. Vyznačovala se vůbec nejvyšší kupní silou, přepočteno na rok 2005 představovala 9,12 dolarů. Dnes se po celé zemi minimální mzda pohybuje na úrovni 5,15 dolarů. Vzhledem k hladině dnešních cen se jedná o nejnižší minimální mzdu od roku 1951. Návrh zákona, který dnes usiluje o její zvýšení, se pohybuje na úrovni 7,25 dolarů. Toto zvýšení by bylo první za posledních deset let a postupně by nabývalo platnosti do roku 2009 (návrh je už v platnosti a podepsán prezidentem – pozn. překl.). Regionální rozdíly Bill Clinton přenesl během svého prezidentského období na jednotlivé spolkové státy pravomoc stanovit vlastní minimální mzdy nad úrovní federální minimální mzdy. K počátku roku 2007 toho využilo 29 spolkových států. V některých z nich najdeme také města nebo městské oblasti, kde se minimální mzda pohybuje nad vlastní státní úrovní. Tak například město Santa Fé ve státě Nové Mexiko má nejvyšší minimální mzdu v celých Spojených státech ve výši 9,50 dolarů. Další metoda, jak zvýšit tuto mzdu spočívá v living wage ordinances – což znamená, že její výše je stanovena místní radnicí a obecně platí pouze pro podnikatele, kteří mají smlouvu s komunální správou. Mnozí „pokrokoví“ politici horují pro propojení minimální mzdy se spotřebitelským indexem a tak ji každoročně automaticky přizpůsobovat. Nominálně se sice bude pohybovat po drobných krůčcích, nebyla by však závislá na opakovaném přijímání nových zákonů. Dosud tento model praktikují čtyři státy – Ohio, Oregon, Missouri a Washington. Pracovní místa, spojená s minimální mzdou, nabízejí zaměstnancům jen zřídkakdy zdravotní pojištění, ačkoli i to se v poslední době mění v některých částech Spojených států, zejména tam, kde náklady na živobytí jsou vysoké (například v Kalifornii). Na druhé straně Kansas je stát s nejnižší 45


minimální mzdou (2,65 dolarů). Cílová skupina Federální ministerstvo práce odhaduje, že v roce 2005 bylo 75,6 miliónů Američanů vypláceno v hodinové mzdě. Jde o bezmála 60 procent všech příjemců mezd a platů. Z nich téměř půl miliónu zaměstnanců vydělávalo přesně tolik, kolik činí minimální mzda, a přibližně 1,4 miliónu dokonce méně, než činí minimální mzda. Viděno socioekonomicky a demograficky můžeme tuto skupinu příjemců minimální mzdy charakterizovat následovně: jsou často mladí a svobodní (asi polovina je ve věku méně než 25 let, přibližně čtvrtina mezi lety 16 až 19) a často jsou zaměstnáni na zkrácenou pracovní dobu, zejména v oblasti poskytování služeb (75 procent). Nejvyšší počet příjemců minimální mzdy najdeme v zábavním průmyslu a v gastronomii (tři pětiny). Pro a proti Převažující většina badatelů ve Spojených státech je názoru, že minimální mzda vede k vyšší nezaměstnanosti. Nad politickými důsledky však mezi národohospodáři nevládne jednota. Bezmála polovina ekonomů se vyslovuje pro úplné odstranění minimální mzdy. Méně než polovina má přitom jiné stanovisko. Minimální mzda podle nich má nejen zůstat, ale má se i zvýšit. V říjnu roku 2006 se vyslovilo 650 vedoucích amerických ekonomů pro zvýšení minimální mzdy. Argumentovali tím, že „by působila pozitivně na pracovní trh, zaměstnance a na celkové hospodářství“. Stoupenci zvýšení minimální mzdy (například Centrum pro americký pokrok – Center for American Progress – stojící blízko Demokratické straně) zdůvodňují svůj postoj tím, že by z toho mělo prospěch 13 miliónů amerických dělníků, to znamená 9,8 procenta všech amerických zaměstnanců. Z toho 10,4 miliónu dospělých, šest miliónů rodin s dětmi, 7,7 miliónů žen (59 procent příjemců minimální mzdy) a 5,2 miliónu „barevných“ příjemců mzdy ( 40 procent příjemců minimální mzdy). Nárůst minimální mzdy by se v rámci roční mzdy zvedl z 10700 dolarů na 15000 dolarů. Bez tohoto zvýšení by tříčlenná rodina, kterou živí jeden příjemce minimální mzdy, žila o 5400 dolarů pod úrovní federální hranice chudoby. Pokud vyjdeme z nejnovějších případových studií, například ve spolkovém státě Arizona, nesouhlasí stoupenci minimum wage increase (navyšování minimální mzdy) s argumentem, že by nárůst minimální mzdy podporoval 46


SE 130/2008

inflaci a tlumil nárůst pracovních příležitostí. Tak například růst pracovních míst v malých podnicích mezi léty 1997 až 2003 ve spolkových státech s vyšší minimální mzdou představuje 9,4 procenta na rozdíl od států, které uplatňují pouze celonárodní minimální mzdu a kde pracovní příležitosti rostly jen o 6,6 procenta. A nakonec by minimální mzda neměla škodit ani malým podnikům. Mezi léty 1998 až 2003 vzrostl počet malých podniků ve spolkových státech s vyšší minimální mzdou o 5,5 procenta na rozdíl od zemí, které uplatňují pouze celonárodní minimální mzdu a kde nárůst počtu malých podniků zaznamenal jen 4,2 procenta. V neposlední řadě je růst minimální mzdy, politicky viděno, populární: převážná většina Američanů je pro a už 29 spolkových států přistoupilo samo k jejímu navýšení. Nakonec zvýšení minimální mzdy nabízí i příležitost k nadstranickému jednání: v posledním roce byly úspěšné volební iniciativy v šesti spolkových státech, které stejně jako v roce 2000, tak i v roce 2004 hlasovaly pro George Bushe. V pozadí hledejme minimální mzdu, která představuje příležitost Ameriku sjednocovat, namísto ji štěpit. Protivníci zvyšování minimální mzdy (například Heritage Foundation, mající blízko k Republikánské straně) argumentují tím, že zvyšování minimální mzdy nepředstavuje vůbec žádný účinný nástroj v boji proti chudobě. Podle nich jednotlivá navýšení minimální mzdy v minulosti nevedla k poklesu míry chudoby, ani k nárůstu příjmů rodin, většinou slabě vydělávajících. Namísto toho zvýšení minimální mzdy povede k tomu, že zaměstnavatelé nabídnou méně pracovních příležitostí a zmenší počet pracovních hodin v týdnu. Tak budou příjemci minimální mzdy jen ztrácet. Při jejím zvýšení na 7,25 dolarů by ztratilo svá místa nejméně 8 procent zaměstnanců, na které se minimální mzda vztahuje. A protože méně než 20 procent příjemců minimální mzdy je chudých a většina chudých Američanů nepracuje za minimální mzdu, nepředstavuje zvýšení minimální mzdy nijak cílenou strategii pro boj s chudobou u málo vydělávajících rodin. Problém totiž tkví v tom, že chudí Američané prakticky nepatří mezi příjemce minimální mzdy. Přes 63 procent chudých dospělých nebylo během roku vůbec zaměstnáno a jen pouhých 11 procent z nich má po celý rok zaměstnání na plný úvazek. Proto prý představuje zvýšení počtu pracovních hodin u příjemců minimální mzdy pro boj s chudobou u málo vydělávajících rodin efektivnější nástroj, než samo zvýšení mzdy a povedlo by k sedmdesáti procentnímu snížení míry chudoby. Ve vztahu k úsilí o zvýšení minimální mzdy apeluje v demokraty ovládaném Kongresu Heritage Foundation na 47


konzervativní politiky, aby se zasadili o to, aby spolkové státy mohly nasazovat své minimální mzdy pod úrovní mzdy celonárodní. Tedy to opt out. Chrání se tak zaměstnanci, jejichž pracovní místa by byla růstem minimální mzdy ohrožována. Smluvní volnost Zastánci svobodného myšlení, jako jistý hospodářský expert z CATO Institutu, volají v současné debatě o minimální mzdě po tom, aby se brala v potaz nástupní Washingtonovu řeč. V ní v roce 1789 označil americkou ústavu jako nástroj, který slouží k tomu, aby ochraňoval „posvátný oheň svobody“ a „republikánský státní model“. Současné snahy v Kongresu by mohly podkopávat v ústavě zakotvené „liberální principy soukromého vlastnictví, smluvní volnosti a omezeného státu“. Ve svobodné společnosti musí mít zaměstnavatelé právo to hire and fire (najmout i vyhodit), stejně jako zaměstnancům platit takovou mzdu, na níž se obě strany shodly. Podobně musejí mít i zaměstnanci právo ucházet se o pracovní příležitosti ve svobodné soutěži. Svévolné zvyšování zákonné minimální mzdy by nakonec zvýšilo cenu práce, aniž by se změnily schopnosti zaměstnanců nebo jiné podmínky, které k nízkým mzdám vedly. Kongres nemůže ovlivňovat poptávku na pracovním trhu prostřednictvím „škrtu politickým perem“. Jestliže by reálná (o inflaci očištěná) minimální mzda měla přesahovat běžnou mzdovou sazbu na trhu pro nejméně kvalifikované zaměstnance, zkrátí zaměstnavatelé počet pracovních hodin, zmenší zaměstnanecké výhody a ve větší míře zavedou výrobní metody, vedoucí k úsporám živé práce. Velcí podnikatelé jako například Wal-Mart zvládnou celonárodní nárůst minimální mzdy o 20 procent, avšak už ne malé podniky, zvláště ve státech, kde se obecně vyplácí nízké mzdy. Podle názorů „klasických tržních národohospodářů“ představuje zákon o navýšení minimální mzdy, přijatý Kongresem a podepsaný prezidentem Bushem, další odklon Ameriky od „liberálních zásad, které právě z Ameriky udělaly zemi neomezených možností“. Nové americké nasměrování by se proto nemělo utápět ve „falešném pokrokovém nadšení“, vzít zpátečku zpět ke skutečnému liberalismu podle motta prezidenta Thomase Jeffersona, nazpět k „moudrému a šetrnému státu, který má lidi k tomu, aby se vzájemně nepoškozovali“, a který jim „nechává na svobodném uvážení, jak si sami budou zařizovat své podnikání a vylepšování svých životních podmínek“.

48


SE 130/2008

Obrat v trendu? V nejnovější době se množí hlasy, které zpochybňují konvenční pro a proti argumenty. Tak například nositel Nobelovy ceny Robert Solow (MIT) razí názor, že od časů průzkumu mezi experty, uskutečněným American Economic Review v roce 1978, v němž 90 procent dotázaných národohospodářů zastávalo stanovisko, že navýšení minimální mzdy povede k růstu nezaměstnanosti mezi málo kvalifikovanými zaměstnanci, se tento počet patrně zmenšil o polovinu. K bodu obratu došlo v rámci debaty o minimální mzdě v roce 1995, vedené na pozadí známé studie ekonomů Davida Carda a Alana Kruegera z Princetonu. Ti zjistili, že ve spolkovém státě New Jersey navzdory vysoké minimální mzdě, ve srovnání se sousedním státem Pennsylvánia, došlo k výraznějšímu růstu pracovních míst. Proto je dodnes studie citována jako důkaz, že vliv minimální mzdy na trh práce je daleko nepatrnější, než se obecně připouští. „Dnes jde v debatě o to, jak malý efekt to je, ne o to, jak je veliký,“ komentuje věc jistý expert na pracovní trh. Na tomto pozadí, tvrdí Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny, dřívější vedoucí ekonom Světové banky, budou společenské důsledky navyšování minimální mzdy stále důležitější. Od posledního jejího zvýšení před deseti lety nezaměstnanost ve Spojených státech nadále klesala. Stiglitz z toho vyvozuje: „Navyšování minimální mzdy je dalšími vlivy na pracovním trhu zcela potlačeno.“ Šéf Wal-Martu a senátor Kennedy si stěžují na menší kupní sílu Sám Lee Scott, výkonný ředitel (CEO – Chief Executive Officer) Wal-Martu, celosvětově největšího podniku s více než 1,3 miliónu zaměstnanců ve Spojených státech, apeloval už na podzim 2005 na Kongres, aby navýšil minimální mzdu. Platy u zaměstnanců Wal-Martu se pohybují v průměru nad minimální mzdou. Podle Wal-Martu vydělávají zaměstnanci na plný úvazek, kteří představují zhruba třetinu všech v podniku zaměstnaných, v průměru 9,69 dolarů na hodinu. Šéf Wal-Martu Lee Scott si ale dělal daleko méně vrásky nad příjmem svých zaměstnanců, než nad podle jeho názoru příliš malou kupní silou příjemců minimální mzdy. „Máme to z první ruky, jak naši zákazníci bojují s tím, aby vyšli. Naši zákazníci jednoduše nemají dost peněz na to, aby si ode dne výplaty k dalšímu mohli nakoupit vše, co je pro ně životně důležité.“ Vůdčím politikům mezi demokraty, zabývajícími se sociálními otázkami, tak dodal Scott další munici v boji o navýšení minimální mzdy. A proto (demokratický) senátor Edward Ken49


nedy nabádal: „Jestliže šéf Wal-Martu volá po navýšení minimální mzdy, měli by si to republikáni vzít k srdci ve jménu miliónů pracujících mužů a žen, kteří žijí v chudobě.“ KAS/ Auslandsinformationen 4/07, s.41-51, přeložil Ivan Štern

50

zápas se změnami klimatu Hartmut Grewe

„Energetický obrat“ jako požadavek a šance Hartmut Grewe Žádné jiné téma v současnosti nehýbá světovým veřejným míněním tak emociálně, jako globální změna klimatu. Nedávno předložená čtvrtá zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC), na níž pracovaly tisíce renomovaných vědců z celého světa, nenechává pochybnosti, že klimatické změny již nastaly a že jejich hlavní příčinou je člověk. Zvláště celosvětově praktikovaný způsob výroby energie spalováním fosilních paliv jako nafty, plynu a uhlí vede k vysokým emisím kysličníku uhličitého (CO2), které vedle dalších plynů jako metan významně přispívají k oteplování země. Zaznamenaný růst extrémních povětrnostních událostí, jako jsou bouře, záplavy, sucha a lesní požáry, ale také tání ledovců a mas ledu na pólech spolu s předvídaným zvýšením hladiny moří, se připisuje oteplování země. Již dnes jsou hmotné škody v důsledku těchto událostí ohromné a budou podle předpovědí ještě přibývat – o ztrátách na lidských životech ani nemluvě –, pokud se proti tomu co nejdříve neuskuteční vhodná opatření. Od zprávy britského ekonoma sira Nicolase Sterna (The Economics of Climate Change, October 2006) roste poznání, že lidstvu se vyplatí více investovat do aktivní ochrany klimatu dnes, než čekat a napravovat důsledky škod způsobených změnou klimatu a povětrnostními katastrofami později. Takový je nynější stav poznání zastávaný převládající většinou vědců, který také rozhodující měrou ovlivňuje veřejné a politické vnímání. Politika ochrany klimatu a životního prostředí, ale také energetická politika mají v celém světě nové hodnotové postavení a určují politickou agendu nejen v Německu a Evropě. Také v USA a velkých rozvojových zemích, Číně a Indii, se začíná uvažovat o tom, jak se má energetika utvářet efektivněji a šetrněji k životnímu prostředí. Ochranu klimatu nelze zajišťovat jen mezinárodními smlouvami, jako je rámcová konvence OSN a kjótský protokol, k tomu je také zásadně nutné přispět inovačními technologiemi, šetrnými k životnímu prostředí. Jde tedy o čas a finance na nutné investice do výzkumu a vývoje nových postupů a technik k efektivní výrobě energie a její úsporné spotřebě. Způsob výroby energie a klimatické změny mají přímou souvislost. Budování obnovitelných zdrojů energie a zvyšování energetické efektivnosti jsou nezbytným kamenem budoucího postfo51

zápas se změnami klimatuHartmut Grewe

silního energetického systému. Tím se míní „globální energetický obrat“, požadovaný významnými experty ve vědeckém poradním sboru německé spolkové vlády pro globální změny životného prostředí, tedy změna myšlení a řízení v otázkách energetiky. Otevřené zůstává, zda se toto poznání neprosadí jen v Německu a Evropě a nalezne také celosvětového uznání u států a podniků. To jsou vlastní aktéři v budoucnosti. Ale také obce mají důležitou roli a odpovědnost. Zvláště města ve světě musí řešit klimatické problémy přednostně, neboť v nich se spotřebovává osmdesát procent energetických zásob. Představitelé čtyřiceti světových metropolí se v květnu setkali na klimatické konferenci v New Yorku, aby si vyměnili své zkušenosti. První kroky v ochraně klimatu První krok k celosvětové ochraně klimatu se uskutečnil v roce 1992 na takzvané vrcholné konferenci Spojených národů v Rio de Janeiru. Tam 154 států podepsalo Rámcovou klimatickou konvenci, celosvětovou mezinárodní smlouvu, jež vstoupila v platnost v roce 1994. Jejím cílem je stabilizovat množství skleníkových plynů na takové úrovni, aby se ještě dalo zabránit poškozování klimatického systému země. Vedle snižování emisí, což je povinností zejména průmyslových zemí, jde také o celosvětovou ochranu lesů zvláště v rozvojových oblastech. Práce zabezpečuje stálý sekretariát se sídlem v Bonnu. Zástupci smluvních států se setkávají jedenkrát ročně na mezinárodní konferenci k poradám o opatřeních k ochraně klimatu. Důležitým datem byla třetí mezinárodní konference, jež se v roce 1997 konala v japonském Kjótu. Kjótský protokol se pokládá za mezník v mezinárodní ochraně klimatu. Po obtížném ratifikačním procesu, zvláště poté, co nová americká vláda odmítla v roce 2001 protokol podepsat, vstoupil po opožděné ruské ratifikaci v platnost v únoru 2005. Zavazuje poprvé průmyslové státy k omezení emisí skleníkových plynů. Celkem se mají v roce 2012 snížit o pět procent oproti stavu z roku 1990. Pro 15 zemí EU je cílem snížení o osm procent. Německo v rámci vnitroevropského rozdělení převzalo v ochraně klimatu přední roli. Zavázalo se, že do roku 2012 sníží emise kysličníku uhličitého o dvacet jedna procent. Na tom, že se cestou povinného snižování emisí má jít i dále, se mezinárodní společenství dohodlo na světové klimatické konferenci v prosinci 2005 v Montrealu. Je třeba vzít na palubu zejména největší emitenty jako USA a Čínu, ale také ostatní velké nerozvinuté a rozvojové státy. 52

„Energetický obrat“ jako požadavek a šance

SE 130/2008

Kjótský protokol je pozoruhodný také v jiném ohledu. Předvídá řadu flexibilních tržních nástrojů k prosazování stanovených cílů: obchod s emisními povolenkami a dobropisy na investice do společných projektů mezi průmyslovými zeměmi (joint implementation), případně v rozvojových zemích (clean development mechanism). Smluvní státy mohou tedy své závazky ke snižování emisí uplatnit zčásti v zahraničí. Jako důležitý prvek se v Evropské unii mezitím vytvořil systém obchodu s emisemi, který brzy vstoupí do druhé obchodní periody (2008 – 2012). Vlády členských států vypracují přidělovací plány pro energetické podniky a těžký průmysl, které musí schválit Evropská komise. Podniky obdrží emisní povolenky obchodovatelné na speciální burze, čímž CO2 získá tržní cenu. Tento cenový mechanismus má podpořit investice do klimaticky šetrného využívání energie. Ovšem bezplatně udělená emisní oprávnění podniky započítávají do nákladů na energii a nesou je koneční spotřebitelé. To vedlo v Německu ke stoupajícím cenám energie a k neoprávněným podnikovým ziskům. Pochopitelná kritika organizací na ochranu spotřebitelů, částí hospodářských podniků a politiků se v první řadě obrátila proti čtyřem velkým energetickým koncernům. Alokační plán schválený Evropskou komisí pro druhou obchodní periodu určuje německému energetickému hospodářství a těžkému průmyslu snížení emisí o 453 milionů tun CO2. To je navzdory intenzivnímu lobování příslušných podniků drastický zásah ve srovnání s první obchodní periodou, kdy byla emisní oprávnění velmi velkorysá, a došlo tak jen k malým úsporám. Tato korektura byla nutná, aby se evropský systém obchodu s emisemi nezdiskreditoval hned na počátku jako neúčinný, což by poškodilo jeho modelové působení na ostatní regiony. Mnozí experti doporučují dokonce globální obchod s emisemi. Evropský průlom Šéfové států a vlád Evropské unie schválili pod německým předsednictvím počátkem března 2007 Komisí vypracovanou předlohu o ochraně klimatu a energetické politice. Emise CO2 se mají v Evropě do roku 2020 snížit proti stavu v roce 1990 nejméně o dvacet procent, aby se neohrozil cíl dvou stupňů, jejž Světová rada pro klima OSN považuje za nutný k omezení oteplování země. Ve stejném období se má dále podíl obnovitelných energií na evropské výrobě energie zvýšit z dnešních 6,5 na 20 procent. V dopravním sektoru se má u pohonných látek usilovat o desetiprocentní podíl bioproduktů. Ústřední místo má také výzva, aby se energetická efektivnost 53


všeobecně zvýšila o dvacet procent. Ačkoli politici a média oslavují usnesení Evropské unie o ochraně klimatu jako historický průlom, je na místě skepse. Zaprvé dohody nejsou právně závazné, za druhé, i kdyby byly dodrženy, snížily by celkové emise kysličníku uhličitého ve světě jen nepatrně. Neboť evropská sedmadvacítka je odpovědná jen za sedminu globálních emisí a Německo jen za 3,2 procent. Dva největší emitentské státy, USA a ČLR, se dohromady podílejí na 40 procentech emisí. Jinými slovy – bez spolupráce těchto dvou klíčových států na mezinárodních opatřeních k ochraně klimatu se všechna dobrá předsevzetí rozplynou. Tímto nedostatkem trpí také propagovaná vedoucí role Německa a EU v záležitostech ochrany klimatu. Jejich opatření mohou být druhým aktérům dobrým příkladem k následování, ale jen tehdy, když budou účinná. V politice je třeba dbát na to, aby při srovnávání propagovaných cílů s dosaženými výsledky nevznikala nevěrohodnost. Pochopitelná kritika ze zahraničí zní pak právem takto: „EU nám udílí chytré rady a přitom sama nedosahuje ani vlastních cílů v ochraně klimatu,“ jak prohlásil australský ministerský předseda John Howard. Vždyť dosud nebyl splněn závazek 15 starých členských států EU snížit do roku 2012 (proti stavu z roku 1990) emise skleníkových plynů o osm procent. Do roku 2005 činil pokles jen 1,6 procenta. Také Německo dosud nesplnilo zcela svůj ctižádostivý cíl snížit emise o dvacet jedna procent. Navíc evropské vlády poskytly podnikům více emisních oprávnění, než skutečně potřebují, a tím ohrozily funkci evropského obchodu s emisemi, neboť ceny příslušných certifikátů v roce 2006 klesly na dno. Rizika energetického obratu Německo bere vážně roli vůdčího státu při podporování a rozvíjení obnovitelných zdrojů energie. Ty mají tvořit základ budoucího postfosilního energetického systému a doplňovat jej mají úspory energie a také vyšší energetická efektivita. Tento směr – pryč od nafty a dalších fosilních zdrojů k obnovitelným energiím a vyšší energetické efektivnosti – se většinou vyjadřuje pojmem „energetický obrat“. Jeho uskutečnění vyžaduje změnu myšlení a řízení energetické politiky a energetického hospodářství. Aby nešlo jen o přání, je třeba pohlédnout do očí realitě různých zájmů v hospodářství a politice nejen na národní úrovni, ale také v evropském a globálním měřítku. Jde o konflikty zejména při využívání biomasy, kterou mnozí experti vychvalují jako energetický zázrak a zemědělství považuje 54


SE 130/2008

za požehnání. Pěstování surovin, jako jsou energetické rostliny, může být často finančně výnosnější než pěstování potravin s malými zisky v důsledku zvyšování cen. Ještě pochybnější však je, když národní strategie pro energetickou bezpečnost vyhlášená americkým prezidentem Bushem pod heslem „Pryč od nafty“ vyvolá boom poptávky po bioetanolu s dalekosáhlými mezinárodními důsledky – od Mexika, kde se kukuřice jako základní potravina stává nedostatkovější a dražší, po Brazílii, kde export bioetanolu do USA slibuje lukrativní obchod a způsobuje pěstování cukrové třtiny na dalších plochách. To jde často na úkor tropických deštných pralesů a vlhkých oblastí, tedy cenných přírodních rezerv pro globální ochranu klimatu. Z hlediska ekobilance jsou stejně málo stálé plantáže olivových palem v Indonésii a Malajsii. Bohaté průmyslové země nesmějí své klimatické svědomí uklidňovat vývojem ve směru obnovitelných energií, které se zavádějí k tíži cenných přírodních rezerv. V této mocenské hře jsou získávající a ztrácející a panují obavy, že šance a rizika se rozdělují nerovnoměrně. Jedná se tedy také o otázky sociální a globální spravedlnosti. Exportní boom v Německu Německo se v tomto hospodářském vývoji pokládá za získávajícího, neboť o technologie na ochranu životního prostředí, které vyvíjí, je ve světě velký zájem. Export má vzrůstající tendenci a v odvětví je již 215 000 pracovních míst. Dřívější stížnosti průmyslu na zátěž způsobovanou přísnými opatřeními na ochranu životního prostředí a vyššími cenami elektrické energie v důsledku podpory obnovitelných energií se změnily na optimismus díky rostoucímu obratu a zakázkám v tomto odvětví budoucnosti. Německá ekonomika poznala, že peníze lze vydělávat také ochranou životního prostředí a klimatu. Ale zahraniční konkurence nespí, protože také ona rozpoznala signály doby. Zákonem o obnovitelných energiích (EEG) dalo Německo světu znamení k tažení za energie budoucnosti. Zákon, jenž garantuje určité úsporné tarify výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, se mezitím stal modelem, který kopírují mnohé další státy. Také Mezinárodní konference na podporu obnovitelných zdrojů energie v roce 2004 v Bonnu sloužila podpoře tohoto odvětví v celém světě. Světový trh s technologiemi šetrnými k životnímu prostředí se již dnes odhaduje na 1000 miliard euro. Tak došlo k tomu, že ekonomie a ekologie se v Německu již nepokládají za protichůdný, nýbrž za doplňující se celek. „Ochrana životního prostředí a ekonomický vývoj si neodporují, nýbrž navzájem se podmiňují,“ říká se 55


například v návrhu základního programu CDU. Ctižádostivé cíle Německá spolková vláda jde ještě o krok dále. Energetickým obratem chce usilovat o „přestavbu průmyslové společnosti“ a z německého hospodářství učinit nejefektivnější a klimaticky nejšetrnější na světě. Mnozí experti v této souvislosti mluví o „třetí průmyslové revoluci“. Německé ministerstvo životního prostředí představilo před krátkou dobou projekt opatření, jimiž se má do roku 2020 dosáhnout ambiciózního cíle čtyřicetiprocentního snížení emisí skleníkových plynů. Jeho hlavními body jsou: snížení spotřeby energie o jedenáct procent, obnova německých elektráren, zdvojnásobení využívání tepláren, zvýšení využívání obnovitelných zdrojů při výrobě elektrické energie a tepla, energetická sanace budov a zvýšené používání biosurovin v dopravním sektoru. Těmito opatřeními se mají snížit emise CO2 celkem o 220 milionů tun. Nejdůležitější otázkou je, zda tímto směrem půjdou ostatní průmyslové státy. Neboť právě ony musí nést hlavní tíhu klimatické politiky. Přitom by se neměla přehlížet reálná propast mezi průmyslovými a rozvojovými státy. Zatímco Německo a Evropa a částečně také Amerika uvažují o přestavbě naší průmyslové společnosti, má v rozvojových státech prioritu výstavba průmyslové společnosti. Nám pak záleží na tom, aby tento energeticky nákladný vývoj probíhal co nejšetrněji ke klimatu. Přitom by měl bohatý sever pomáhat radou a činy chudému jihu. Spolková kancléřka je z různých stran vyzývána, aby se v předvečer vrcholné schůzky G8 veřejně zasadila o iniciativu globálního Marshallova plánu. Čína a Indie – rozvoj za každou cenu? Mohutný hospodářský růst Číny a Indie v posledním desetiletí vyvolal v západním světě údiv a strach. Představa, že by se oba tyto nejlidnatější státy s třetinou obyvatelstva na světě mohly industrializovat a motorizovat podle západních vzorů působí mnoha pozorovatelům starosti. Americký biolog Edward O. Wilson shrnul své obavy takto: „Kdyby se úroveň spotřeby v USA přenesla na celý svět, bylo by zapotřebí nejméně čtyř planet jako Země.“ Zatím produkce emisí na hlavu, což jsou vlastně ukazatele spotřeby energie, činí v Číně a Indii 4 a 1,5 procenta tuny a je daleko za USA a Německem s 20 a 11 tunami. Oba dva asijské státy však vykazují rostoucí tendenci, a to nejen v absolutním, nýbrž i v relativním ohledu. 56


SE 130/2008

Globální zápas o suroviny a zdroje energie již začal a vede k vyšším cenám a rizikům při zásobování energií. Mnohé rozvojové státy již nemohou zaplatit svůj dovoz nafty. Světová poptávka po energii se za několik desetiletí zdvojnásobila v důsledku industrializace a motorizace ve velkých rozvojových státech. Protože se přitom využívají v první řadě fosilní zdroje jako nafta, plyn a uhlí, stouply nutně také emise skleníkových plynů. Tento trend jde jednoznačně proti cílům globální ochrany klimatu. Ale kde jsou priority nerozvinutých a rozvojových zemí, pokud se srovnává hodnota ochrany klimatu a životního prostředí s významem hospodářského růstu pro národní vývoj? Rozvoj a/nebo ochrana klimatu? Zároveň je to také otázka globální spravedlnosti. Konference v Rio de Janeiru v roce 1992 se pokusila obě tato témata spojit: životní prostředí a rozvoj. To se bohužel v dalších letech často přehlíželo. Patnáct let po Riu by se na to mělo vzpomenout a vyvodit nezbytné důsledky. Vedoucí indické delegace na světové klimatické konferenci v Bangkoku, na níž se představovala třetí část zprávy OSN o klimatu, řekl nekompromisně: „Rozvoj má přednost před ochranou klimatu.“ Indie je především dosud rozvojovou zemí, v níž 830 milionů obyvatel žije s příjmem menším než dva americké dolary na hlavu denně. Kromě toho 600 milionů obyvatel žijících na venkově nemá přístup k elektřině. Vedoucí delegace se postavil proti tomu, aby se Indie dávala dohromady s Čínou. Na rozdíl od Číny se jeho zemi podařilo oddělit hospodářský růst od spotřeby energie a zvýšit energetickou produktivitu. Čína v posledních pěti letech spotřebovala jedenáctkrát více energie než Indie. Rozdílná východiska Na Západě je obvyklé jmenovat Čínu a Indii jedním dechem jako takzvané nerozvinuté země s domněle podobnými předpoklady, ambicemi a praktikami. To by mělo ustoupit diferencovanějšímu posuzování. Jednotlivé skupiny zemí se ve využívání energie a emisích skleníkových plynů výrazně liší. V bohatých průmyslových zemích pochází uvolňovaný kysličník uhličitý většinou z fosilních paliv, v chudých rozvojových zemích vzniká především kácením a vypalováním lesů. Nejde jen o palivové dřevo, nýbrž také o speciální způsob využívání půdy. Nerozvinuté země leží mezi oběma extrémy, protože pod jednou národní střechou spojují jak energeticky náročné průmyslové struktury, tak problémy rozvojových zemí. Skupinu rozvojových zemí je třeba chápat odděleně a náležitě uznávat jejich rozdíl57


né výchozí situace a zájmy, jakož i omezené obchodní možnosti. Rozvojové země mají často závažné problémy s životním prostředím, jako jsou nedostatek vody, znečištěná pitná voda, vysoká zdravotní rizika v důsledku znečistění vzduchu, eroze, neúrody, takže důsledky klimatických změn se jeví jako druhořadé. Kromě toho skupině rozvojových zemí jsou viníci „klimatické katastrofy“ již známi. Jsou to totiž průmyslové státy se svou rozmařilou spotřebou energie a jejich spotřebními zvyklostmi. Pomoc ke svépomoci Jak lze tedy řešit energetické a klimatické problémy rozvojových zemí? Kolem dvou miliard lidí, tedy třetina lidstva, nemá přístup k moderním energiím, a tím k modernitě, takže energetická chudoba představuje zpravidla absolutní chudobu a nižší životní a vývojové šance. Proto by měla všechna mezinárodní jednání kromě energetických a klimatických problémů věnovat pozornost také africkému kontinentu a problémům jeho chudoby. Zejména obnovitelné zdroje energie tu nabízejí velkolepou šanci pro programy elektrifikace venkova, které mohou vyvolat impulsy k růstu a k odbourání chudoby. To za předpokladu, že se naleznou inteligentní a trvalá řešení, která přijmou všichni zúčastnění a budou je uskutečňovat vlastními silami. Takže: pomoc k svépomoci. Skupina nerozvinutých zemí má pro řešení globálních problémů zvláštní význam. Potřetí od vrcholné schůzky G8 v Gleneagles před dvěma roky je pozváno pět států jako zástupců této skupiny k účasti na konzultacích G8: Čína, Indie, Brazílie, Mexiko a Jižní Afrika. Až se bude mluvit o společném přístupu k problémům ochrany klimatu a energetické efektivitě, shromáždí se u jednacího stolu třináct států, které odpovídají za tři pětiny globálních emisí. Od tohoto setkání si německá vláda slibuje pozitivní podněty pro klimatickou konferenci OSN, jež se koná v prosinci 2007 na Bali v Indonésii. Snad se tam dosáhne průlomu v otázce vývoje po Kjótském protokolu a USA a velké nerozvinuté země přistoupí po roce 2012 ke společným snahám o ochranu klimatu. Přitom musí jít také o konkrétní projekty – například jak se má uskutečnit a financovat nezbytný transfer klimaticky šetrných technologií pro výrobu a využívání energie v rozvojových zemích. Do politické agendy se musí dostat také globální otázka ochrany biodiverzity, tedy biologické rozmanitosti druhů na naší planetě a její ohrožení využíváním půdy a moří. Ostatně Německo bude v příštím roce hostit konferenci OSN o této důležité otázce. 58


SE 130/2008

Globální tlak na jednání Zpráva IPCC o klimatu a různé mezinárodně rozšířené studie rozpoutaly ve světové veřejnosti bouřlivé debaty. Ale podle všeho tato debata je v každé zemi rozdílná a ovlivňují ji národní stanoviska a zájmy, takže veřejná debata v Německu nemůže být jistě měřítkem pro všechny země. Zdejší vzrušení médií a politiky se nekoná všude. Jinde se o klimatických změnách a jejich důsledcích debatuje uvolněněji a vyvozují se jiné důsledky. To se projevilo také u různých politických představitelů v zákulisí jednání v Gleneagles při schvalování jednotlivých částí zprávy OSN o klimatu. Věda musela své formulace zmírnit, protože odporovaly politickým zájmům mocných států nebo skupině států. Za tím přirozeně stojí vždy také silné hospodářské zájmy. Mnohé státy budou jednat teprve tehdy, až poznají, že škody způsobené životnímu prostředí a klimatu hospodářskými aktivitami jsou tak povážlivé, že ohrožují vlastní hospodářský růst. Toto vědomí se zjevně prosazuje také v čínské stranické elitě. Ve světě se šíří naděje, že také nejlidnatější země bude brzy brát ochranu klimatu vážně, protože ve hře jsou její vlastní životní zájmy. Je otevřenou otázkou, nakolik se politici při svém rozhodování řídí vědeckými studiemi a dobrozdáními nebo jednají na základě tlaku hospodářských zájmů či veřejného mínění. Zprávy médií o přírodních katastrofách s osudovými následky ovlivňují nepochybně veřejné mínění. Tak dramatické reportáže o tornádu Katrina a jeho pustošivém působení v New Orleansu přispělo v USA k vědomí o životním prostředí více než mnohé studie a doporučení expertů. Také dokumentární film Davise Guggenheima Nepohodlná pravda s bývalým prezidentským kandidátem Al Gorem a jeho obrazy vyvolal v roce 2006 veřejnou citlivost pro klimatickou tematiku. Ale co je důležitější: ochrana klimatu, nebo energetická jistota? To je třeba uvážit a stanovit priority. Přitom musí politika zvládnout strukturální deficit, neboť uvažuje a jedná spíše podle volebních cyklů než dlouhodobých perspektiv, které jsou pro řešení globálních problémů nezbytné. Nově utvářené energetické hospodářství v globálním měřítku bude v každém případě existovat v plánech a vizích budoucnosti, ale asi ne v realitě. Energie není jen hospodářský faktor, nýbrž také mocenský faktor a ten rozhoduje v národní a mezinárodní politice o tom, jaké zájmy se nakonec prosadí. Německá vláda je v otázkách klimatu momentálně středem mezinárodní pozornosti, neboť s předsednictvím EU, jež však končí v červnu 2007, 59


a s dalším kolem jednání G8 zaujímá vůdčí roli. Ale tato role musí nalézt aktivní podporu v mezinárodním společenství. Německo a EU by se však měly mít na pozoru před upadnutím do pasti důvěryhodnosti, kdyby jejich vlády slibovaly více, než mohou dodržet. Nebudou se posuzovat podle slov, nýbrž podle činů. Die politische Meinung, červen 2007, číslo 451, s. 9–16, přeložil Milan Churaň

60


Regine Güntherová

Bez trhů není ochrana klimatu Regine Güntherová Z expertních kruhů se do široké veřejnosti katapultují témata změn klimatu a ochrany klimatu. V médiích se mezitím stala všudypřítomnými. Významně k tomu přispěla velmi teplá zima, obavy o špatnou úrodu v důsledku nedostatku vody, bouře Kyrill a nejnovější zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC). Navíc třetí část zprávy IPCC, zveřejněná počátkem května 2007, dospěla k závěru, že světovému společenství zbývá ještě osm let k nastavení výhybek tak, aby se odvrátila nebezpečná změna klimatu. Nejednat ve prospěch ochrany klimatu by bylo dvacetkrát dražší než rozhodné jednání. Pro vývoj ve směru hospodářství šetrného ke klimatu, to jest k zavádění energií chudých na kysličník uhličitý nebo volných energií, se musí použít celá řada nástrojů. Důležitým klíčem k tomu je zavedení účinného trhu s CO2. K tomu není z mnoha důvodů žádná alternativa. Žádný jiný mezinárodně přijatelný nástroj k určení cen tohoto kysličníku není v dohledu. Ani zdanění CO2, ani subvence, ani další nástroje nedosáhly tak širokého souhlasu i u hospodářských aktérů. Stanovení cen skleníkových plynů není pravděpodobně dostatečné, ale v tržním hospodářství je v každém případě nutným předpokladem pro účinnou politiku ochrany klimatu. Ostatní nástroje tím nejsou automaticky zbytečné, ale vyžadují pak explicitní zdůvodnění. Kromě toho trhy s kysličníkem uhličitým umožňují flexibilitu při budování režimu mezinárodní ochrany klimatu. Vytvářet je na všech úrovních je proto jednou z ústředních výzev budoucnosti. Trhy s kysličníkem uhličitým absolutně omezí klimatu škodlivé skleníkové plyny a ty dostanou cenu. Ten, kdo má více emisí, musí také více platit. Ochrana klimatu vstupuje do logiky podnikových vedení. Snižování emisí urychlí investice do nových technologií a jejich výzkum. Avšak zkušenosti z minulosti ukazují, že k zavedení nějakého účinného systému je třeba překonat ohromný politický odpor. Již velmi brzy se rozhodne, zda a jestliže ano, jak účinně budou působit právě vznikající trhy s kysličníkem uhličitým. Nejdůležitějším předpokladem pro to jsou potřebné změny v dosavadních smlouvách, směrnice a zákony s patřičnou dávkou politické vůle a leadership na nejvyšší rozhodovací úrovni. Bez odvážné politiky v mezinárodní, evropské a národní aréně to nepůjde. Oba nastávající roky jsou 61


Regine Güntherová

rozhodující, rok 2007 ukáže směr. Přitom je třeba zvládnout různé výzvy, které je třeba osvětlit. Zaprvé je třeba vytvořit nové struktury pro období po roce 2012, zadruhé je třeba zajistit integritu a přitažlivost evropského obchodu s emisemi a zatřetí se musí hledat nové cesty k integraci stávajících systémů – případně jako mezistupeň k mezinárodnímu režimu. Další vývoj po Kjótu Na politické scéně postavila Angela Merkelová téma „ochrany klimatu“ na vrchol programu německého předsednictví EU a G8. Vyhlášeným cílem je umožnit v prosinci 2007 start oficiálních jednání o následné smlouvě po Kjótu. Mělo by se podařit dosažení dalšího vývoje kjótského protokolu po roce 2012. První důležitá etapa k tomu již začala. Evropa usnesením z 9. března 2007 ukázala, že je ochotna dále působit jako lokomotiva v mezinárodní ochraně klimatu – což je významný signál pro odpůrce jako USA a pochybovače jako Indie. Nyní jde o to absolutně ve světovém měřítku zastavit růst emisí a dosáhnout zlepšení po roce 2012, kdy skončí první etapa kjótského protokolu. Aby se mohla v roce 2009 uzavřít jednání o následné smlouvě, je nutné ihned zahájit o ní porady. Jen tak lze zajistit, že do roku 2012 bude možná její ratifikace všemi státy. V následné smlouvě je nutné nově upravit centrální úkoly. Redukční cíle pro průmyslové země se musí stanovit jednoznačně náročněji než v první fázi kjótského protokolu. Pro průmyslové státy to znamená snížení emisí proti roku 1990 o šedesát až osmdesát procent do roku 2050 a o třicet procent do roku 2020. Každý stát, jenž bude mít více emisí než jemu přidělené množství, bude muset nakupovat emisní oprávnění od států, které jich mají méně. Ale právě tento princip absolutního zastavení emisí a obchodu s nimi (Cap and Trade) nechtějí uznávat USA za Bushovy administrativy. Proto jde velice o to, jak přivést USA a Austrálii mezi ochránce klimatu. Zapojení rozvojových zemí Pro budoucí smlouvu roste role velkých emitentů mezi nerozvinutými státy. Je třeba je přitáhnout na základě „společné, ale diferencované odpovědnosti“ za ochranu klimatu. Musí se nalézt cesta ke stanovení příspěvku těchto zemí k ochraně klimatu, aniž by se postavily na úroveň nároků na velké emitenty posledních desetiletí. Kromě toho by se měly sklady kyslíku, jako jsou například lesy, chránit, měl se zastavit gigantický úbytek lesů tím, že 62

Bez trhů není ochrana klimatu

SE 130/2008

by se jejich udržení honorovalo finančně. Přitom je třeba nalézt pravidla, která zabrání, aby se certifikáty za udržování lesů na jiném místě nevyužily k zvyšování kontingentů emisí. Mělo by se také pomoci zemím, jež samy přispívají málo ke změnám klimatu, ale jsou jimi velmi postiženy. Bez toho bude svět v záležitostech ochrany klimatu stát před rokem 1997, to jest bez mezinárodní povinnosti absolutně snižovat množství emisí. Mezinárodní trhy s emisemi, které právě vznikají, by se zhroutily, protože mohou fungovat jen v důsledku nedostatku emisí. Z tohoto hlediska je jasný význam usnesení Evropské unie snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 o nejméně dvacet procent (za určitých podmínek i o třicet procent): přinejmenším v evropském hospodářském prostoru budou trhy s kysličníkem uhličitým existovat a vznik jeho cen bude vyvíjet tlak na podniky, které produkují zvláště mnoho klimatu škodlivých plynů. Překážkou k takové mezinárodní dohodě je stále postoj vlády USA za prezidentství George Bushe. Pokud USA zůstanou u své blokovací politiky stejně jako na letošní schůzce ministrů G8 k otázkám životního prostředí, dosáhne se kompromisů jen obtížně. Dohoda se pak v prosinci 2007 musí uzavřít bez nich a mezinárodní společenství se tak ocitne v situaci, že bude pokračovat i bez USA. Evropský obchod s emisemi Obchod s emisemi zavedený v Evropě v roce 2005 stojí před první velkou revizí, která má nastartovat v roce 2007 a skončit v roce 2020. Ponaučení z pilotní fáze v letech 2005–2007 se musí uplatnit v nových opatřeních, neboť mnohé neprobíhalo podle očekávání a zkušenosti z této první fáze jsou zdrcující: • Zastavení růstu emisí národními vládami vedlo téměř všude k laxním redukčním cílům u příslušných podniků a odvětví. Hlavní břemeno redukcí bylo přesunuto na jiné sektory jako na dopravu a domácnosti. Velké redukční požadavky na tyto sektory však vlády nepodpořily odpovídajícími politikami a opatřeními, takže je v dohledu nedodržení cílů z Kjóta. • Systém rozdělování emisí byl většinou netransparentní a spojený s ohromnými výjimkami pro některé podniky. • Dokonce i průmyslové podniky, které mohly v systému obchodu s emisemi prokazatelně dosáhnout miliardových zisků, nebyly podníceny 63


Regine Güntherová

k nákupu certifikátů. • Mnohde nebyly vypracovány podněty k vytváření alternativních zdrojů energie šetrných ke klimatu. Namísto zdrojů energie chudých na kysličník uhličitý bylo upřednostňováno zvláště uhlí. • Byla povolována nová zařízení na dlouhá léta bez jakékoli redukční povinnosti. Jestliže se Evropské komisi při její revizi nepodaří odstranit tyto „dětské nemoci“ evropského systému obchodu s emisemi, nedosáhne se ekologicky a ekonomicky efektivního nástroje k ochraně klimatu. To by bylo fatální nejen pro kontrolu budoucích emisí, ale zostudilo by to EU jako čelného ochránce klimatu. Mnohé státy jako Japonsko, Norsko a USA podrobně sledují vývoj a dosažený stav ambiciózních cílů v Evropě. Jen tehdy, když Evropa pokročí se svým náročným systémem kupředu, budou ji druzí následovat. Pro revizi mají proto centrální význam tři úpravy: • Zastavení růstu emisí se musí nasměrovat z hlediska dlouhodobých cílů (snížení o 50 procent skleníkových plynů v roce 2050 proti roku 1990) na evropskou a ne národní úroveň. • Emisní povolenky se smějí jen prodávat a ne darovat. • Vývoj a implementace budoucích technologií, jako je odstraňování a skladování kysličníku uhličitého, se musí stimulovat a honorovat v systému obchodu s emisemi. Právě při obhajobě systémů obchodu s emisemi se často mluví pro jejich budování ve všech sektorech. Před tím je třeba varovat. Jakkoli je systém obchodu s emisemi dobrý a účelný u velkých emitentů, v jiných sektorech, jako třeba v dopravním, nevede k cíli. Spojení různých systémů obchodu s emisemi se může stát doplňujícím prvkem ke Kjótskému protokolu. Trhy s kysličníkem uhličitým v USA V roce 2003 vytvořilo osm severovýchodních spolkových států USA sdružení Regional Greenhouse Gas Initiative (RGGI). Tyto státy stanovily horní hranici pro emise kysličníku uhličitého z elektrárenského sektoru a vydražily přinejmenším 25 procent emisních povolenek. Iniciativu vyvolali v život většinou republikánští guvernéři, což udivuje již proto, že republikáni ve Washingtomu dlouhá léta popírají změny klimatu způsobené člověkem. Iniciativa získává pozvolna na síle. Také Kalifornie projevila zájem k ní přistoupit. Vytvoření sítě s druhými systémy obchodu s emisemi ve světě 64

Bez trhů není ochrana klimatu

SE 130/2008

zvyšuje tlak na vládu ve Washingtonu, aby podpořila Kjótský protokol. K tomu, aby se zastavily změny klimatu, potřebujeme dobře strukturované a efektivní trhy, které by účinně omezily vypouštění klimatu škodlivých skleníkových plynů. Tyto trhy musí být transparentně organizované a kompatibilní. To je jeden z centrálních herkulovských úkolů příštích let v politice ochrany klimatu. Jestliže se vytváření obchodu s kysličníkem uhličitým nezdaří na globální úrovni, není dosud jasné, jak lze dosáhnout omezení zvyšování teploty pod dva stupně hodnot z předindustriální doby. To je představa, kterou si nikdo nemůže přát. Die politische Meinung, červen 2007, číslo 541, s. 23–26, přeložil Milan Churaň

65

slovo do diskuse o nedávné minulostiManfred Kittel

Vyhnání ze vzpomínek? Manfred Kittel Slezané a Východní Prusové jsou „stále více exkomunikováni z německých dějin“ a k územím za Odrou a Nisou neexistuje „už v německém dějinném povědomí vůbec žádný vztah“. Těmito slovy vyjádřil v roce 1982 Herbert Hupka, viceprezident Svazu vyhnanců (BdV), jakousi vzpomínkově politickou bilanci sociálně liberálního vládního období spějícího ke konci. Ale k podobným zjištěním o potlačování vzpomínek nedospěli v žádném případě jen konzervativní politici, nýbrž také vědci různého zaměření. Třeba uznávaný historik Alfred Heuß se o mezerách ve vědomí občanů Spolkové republiky ve vztahu k historickému německému Východu vyjádřil ještě drastičtěji. Sotvakdo si je vědom důsledků vyhnání, jevu, který by se musel „analogicky ke genocidě označit jako ´phylocida´“ – vyhubení kmene. Neboť od té doby nejsou „již žádní Slezané, Pomořané, Východní Prusové, Sudetští Němci“ a jejich „jazyky přestaly existovat“. Také historici blízcí SPD mluvili přinejmenším o tom, že vyhnání se od šedesátých let „stále více vytlačuje z kolektivního vědomí a pokládá se pouze za věc postižených“. Ale lze to skutečně říci? Snad si nejprve položme otázku: jak vůbec vzniká „kolektivní paměť“ národa? Francouzský sociolog a filozof Maurice Halbwachs by odpověděl: každá společnost si konstruuje minulost, kterou potřebuje pro svůj vlastní obraz, a to na základě dobových požadavků různým a podle okolností velmi silně proměnným způsobem, v případě potřeby také „zatemňováním, střihy a projekcemi...“. Vztaženo na vzpomínky na vyhnání to znamená: v průběhu existenčního ohrožení za studené války proti komunistickému bloku – a to také znamenalo: proti hlavním obětem nacistického rasového šílenství a zároveň hlavním uskutečňovatelům vyhnání – vznikla ve Spolkové republice politická tendence podtrhnout (východo)německé oběti a utrpení a naopak nestavět příliš do popředí zločiny, které Němci sami spáchali na „cizincích“ na východě. K tomu též principiálně patřilo uchovávat v kolektivní paměti národa co nejvíce stále nárokovaná východní území Německé říše, Polskem a SSSR jen „spravovaná“. Mezi první fází tohoto „zvládání minulosti“ v nejstudenějším období studené války v padesátých létech a následující fází šedesátých a především sedmdesátých let, stále více ovlivňovaných „politikou uvolňování“, je zjevně kvalitativní rozdíl. 66

Vyhnání ze vzpomínek?

SE 130/2008

Přitom je však třeba více, než se dosud děje, rozlišovat jasně mezi šedesátými a sedmdesátými lety. Z hlediska vzpomínkové kultury (Erinnerungskultur) to byly dva zcela rozdílné komplexy. Pro šedesátá léta lze sotva držet tezi o „vyhnání ze vzpomínek“. Jistě, politické klima v západoněmecké společnosti se tehdy, po stavbě Berlínské zdi, začalo hluboce měnit a mnozí se chystali zařídit se duchovně podle statu quo. Jmenuji jen vydavatele časopisů Zeit a Stern Gerda Buceriuse. Po těžkých neshodách se stárnoucím kancléřem Adenauerem a CDU složil v roce 1962 svůj mandát ve Spolkovém sněmu a odešel z CDU. O tom, co pak následovalo, se lze dočíst v zpětném – velmi vyhroceném – pohledu tiskové služby Deutscher Ostdienst: „On /Bucerius/ a nikdo jiný nařídil v roce 1962 listům ´Stern´ a ´Zeit´ změnu kurzu zprava doleva. To platilo také pro obrat těchto listů v německé a vyhnanecké politice...“ „Hbití učni Nannenovy školy“ spurtovali v oněch létech na východ a přinášeli zvěst, „že vyhnanci by udělali lépe, kdyby se vzdali návratu a zůstali u hrnců s masem ve Spolkové republice“, a uznali linii Odra-Nisa. Nesprávná v tomto pojetí je fixace na rok 1962. Ve skutečnosti změna myšlení, nejen u Buceriuse, nastala již dříve, koncem padesátých let. Správné však je, že vyhnanci se nyní v listech Stern a Zeit, a nejen tam, stali rychle – řekněme to vybraně – jedním druhem oblíbených nepřátel. A pro Spiegel byli takovými již dlouho. Tak třeba „Telemann“, televizní kritik časopisu, po jednom vysílání v květnu 1960 napsal o dlouholetém předsedovi sdružení Deutsch-Baltische Landsmannschaft baronu Manteuffel-Szoegeovi, který v pořadu vystupoval: bylo mu „v Polsku vyvlastněno více hektarů ..., než měli jeho sedláci na hlavě vší“. I další mediální akce za novou východní politiku obsahovaly tento – mnohdy téměř zlomyslně působící – odstup k německým dějinám ve východní Evropě. Lze těžko tvrdit, že by to společensky zůstalo bez důsledků. Mnohý, kdo v těchto letech chodil do školy, si vzpomene na studijního radu, jenž svůj názor na oblasti vyhnání čerpal především z jednoho hamburského zpravodajského magazínu. Ale jistě ještě vlivnější bylo nové fascinující médium – televize. V ní sociálně liberální novináři v desítkách vysílání nejen WDR (Westdeutscher Rundfunk) a HR (Hamburger Rundfunk), ale často také v Bayerischer Rundfunk bojovali vehementně za uznání hranic na Odře a Nise. Jak dobrodružně se přitom argumentovalo, dokumentuje jeden pořad NDR (Norddeutscher Rundfunk) v roce 1968, kdy de Gaulle nazval hornoslezské město Hindenburg „nejpolštějším ze všech polských měst“. NDR k tomu 67


souhlasně poznamenal, že v Hindenburgu Němci skutečně nic neztratili, vždyť město dobylo Prusko teprve v roce 1740. Na druhé straně se jistě musí vidět, že žila také hraběnka Marion Dönhoffová, žena z Východního Pruska, která ještě v roce 1962 vydala pohnutou knihu vzpomínek Namen, die keiner mehr nennt (Jména, která již nikdo neuvádí). V listu Zeit, kde odpovídala za politickou rubriku, se neustále snažila o to, aby v zásadě nutná změna východní politiky nezpůsobila příliš mnoho škod v kultuře vzpomínání. Ve skutečnosti se však právě to často dělo. Jako zvláště důležitý příklad zde buď jmenován alespoň proslulý pamětní spis EKD (Německá evangelická církev) z roku 1965. Jako by nebylo dost jiných argumentů pro respektování hranic na Odře a Nise, namáhal se pamětní spis zastávat historicky kostrbatou tezi o posunutí Polska na západ jako pouhou kompenzaci za ztrátu území na východě. To byl pozdrav Churchillových zápalek z Teheránu. Ve skutečnosti ovšem bylo z německých východních území vyhnáno pětkrát více lidí než z východních území Polska. A jak se vůbec měla – řečeno s vyhnaneckým politikem SPD Wenzelem Jakschem – „učinit věrohodnou nutnost výměny řídce osídlených pripetských bažin za kvetoucí Slezsko?“ Pamětní spis EKD ukazuje stejně jako výše uvedené příklady: lze sotva pochybovat, že důležité části společnosti, médií a intelektuálního prostředí projevovaly již v šedesátých letech tendenci vykládat dějiny „německého Východu“ a jeho zániku v duchu politiky uvolňování a přitom v případě nutnosti jednostranně přijímat polské nebo české argumenty. Přesto byl tehdy celkový obraz vzpomínkové kultury ještě velmi ambivalentní. Jednak v důsledku silného Springerova tisku, který byl jednoznačně proti nové východní politice, především však proto, že se v šedesátých letech obě velké masové strany CDU/CSU i SPD domnívaly, že miliony hlasů vyhnanců mohou získat jen tehdy, budou-li udržovat úzký vztah s jejich organizacemi. Bylo přece zapotřebí zajistit si dědictví strany Block der Heimatvertriebenen und Entrechteten (BHE), která se po nezdaru sloučení s Německou stranou v roce 1961 dále rozpadala. A přitom se zdálo, že SPD – bylo to období po jejím programovém obratu v Bad Godesbergu – chce CDU předhonit v pravé stopě. Avšak jak dalekou cestu pak SPD urazila během dekády přechodu k východní politice, lze ukázat na třech markantních událostech. Uvádím projev k uznání hranic Odra-Nisa na norimberském sjezdu SPD v roce 1968. Pronesl jej právě onen Willy Brandt, který ještě v roce 1961 na Slezském dni uloupil kancléři Adenauerovi představení, 68


SE 130/2008

když s vlajícími prapory vpochodoval v čele berlínské slezské mládeže na dějiště podniku. Nebo proslulý pozdrav SPD z roku 1963, který vyhnaným dramaticky říkal „Zřeknutí se je zrada“ – aniž by se to ovšem tehdy cítilo jako nešťastná asociace ke kampaním ve Výmarské republice proti levicové „politice splácení“. Postoj politických stran, včetně FDP Hornoslezana Ericha Mendeho, zabezpečoval, že se po celá šedesátá léta zachovávala hlavní opatření vzpomínkové kultury, jak byla usnesena v zakladatelském období Spolkové republiky: od kulturních ustanovení zákona o vyhnancích, přes vlastivědná doporučení pro školní výuku po směrnice pro městská a okresní zastupitelstva ohledně patronátů nad bývalými německými regiony na východě. Teprve po roce 1969 byly tyto základy částečně podkopány. Není divu, neboť mezi stranami vládní koalice SDP/FDP a svazy vyhnanců panoval ve sporu o realizaci „nové východní politiky“, především o Moskevskou a Varšavskou smlouvu, dočasný válečný stav. Mnohá hesla z pravé periferie krajanských sdružení – vězení pro politiky zříkání se atd. – dýchala nacionalistickým duchem. Pokud jde o politiku většiny jejich demokraticky zvolených mluvčích, nelze při jejím nepodjatém posuzování přehlédnout jedno: na cestě sociálně liberální východní politiky byli vyhnanci postaveni před extrémní změny postojů. Nejméně do roku 1965 patřilo k společné politické kultuře všech politických stran označovat za zradu rezignaci na východní území a právo na domov. Již o pět let později, v roce 1970, právě tento postoj platil náhle morálně za zcela zavrženíhodný, politicky nekorektní, ba pravicově radikální. Lze obětem vyhnání a jejich demokraticky legitimovaným mluvčím skutečně splétat oprátku z toho, že – takovou otázku si kladu – nedokázali přejít na uvažování ve smyslu politiky uvolňování stejným tempem jako větší část německé společnosti, která byla ušetřena osudu ztráty domova? Že sociálně liberální vláda utáhla vzdorným krajanským sdružením peněžní kohoutek bylo mocensko politicky proveditelné, – ale produktivní to z hlediska vzpomínkové kultury nebylo. Právě naopak: Mnozí, velmi mnozí současníci, nejen v sociálně liberálním prostředí, se nyní domnívali, že dělají něco pro mír a uvolnění napětí, když – řečeno s Hartmutem Bookmanem – „popřou dějiny východního Německa“, Breslau budou nazývat jen Wroclaw, vypovědí, popřípadě nechají usnout patronáty krajanských sdružení nebo v německo-polských doporučeních pro školní učebnice udělají politické ústupky na konto historických fakt. Jak silný tento duch doby 69


byl, vyplývá snad nejlépe z toho, že dokonce i mládežnická organizace vyhnanců, Die deutsche Jugend des Ostens (DJO), pokládala za nutné najít nový název. Nadále se jmenovala DJO – Deutsche Jugend in Europa, aby se zcela do popředí dostaly „nové perspektivy“ znovu setkávání s národy východní Evropy. Pro další vývoj kultury vzpomínání bylo rozhodující, že vyhnanečtí politici trvali principiálně na německých právních pozicích, na hranicích z roku 1937. K tomu byl občan věrný ústavě beztak až do roku 1990 zavázán – v důsledku nálezu Ústavního soudu v Karlsruhe k východním smlouvám. Šéf BdV Herbert Czaja a další z toho však neustále vyvozovali důrazný závěr, že péče o východoněmeckou kulturu nesmí mít jen muzeální kulturně vzpomínkovou povahu, ale že musí ukazovat do budoucnosti, tedy uchovávat kulturní substanci pro dobu, kdy bude možný „návrat do domoviny“. Touto argumentací však krajanská sdružení postavila proti vzpomínání na „německý východ“ mnohého, kdo jeho připomínání pokládal vlastně za žádoucí a jen za tím stojící revizionistické záměry měl za problematické. Z tohoto hlediska nabyla vzpomínková kultura v konstelaci sedmdesátých let – a dál v zásadě až do smlouvy 2+4 z roku 1990 – jisté tragiky. Především však jedno rozhodnutí spolkové vlády dalo vzpomínkové kultuře negativní signál. Mám na mysli její usnesení z roku 1974 nezveřejnit Spolkovým archivem připravenou dokumentaci zločinů vyhnání – v posledku také s ohledem na momentální kurz politiky uvolňování se sovětským blokem. Tím byl učiněn takříkajíc úřední pokus potlačit novou debatu o vyhnání. Signály doby – z velké politiky – byly tak nastaveny na zapomínání a důsledky toho se daly sledovat v celé zemi až do bavorských vesnic, když třeba komunální politik za SPD vášnivě bojoval v nějaké středofrancké obci proti návrhu CSU, aby se postavil symbolický ukazatel cesty do Königsbergu a Štětína, a předsedu místní JU kvůli tomu karikovali s prknem před hlavou. Také výzkumy veřejného mínění neustále ukazovaly, jak velice mezitím vzrostla ochota obyvatelstva ve Spolkové republice takříkajíc odepsat stará východní území, uznat hranice na Odře a Nise nebo oddělit Mnichovskou dohodu od jejích dlouhých předcházejících dějin od roku 1919. Takové jevy však rozhodně nepokládám jen za výsledek momentálních tendencí zapomínat nebo zahraničně politického realismu. Tento postoj měl spíše kořeny ve vývoji, který začal již v padesátých letech, kdy o zapomínání se skutečně nedalo paušálně mluvit, kdy – zcela naopak – stát učinil velmi 70


SE 130/2008

mnoho pro to, aby „německý domov na Východě“ zakotvil v kolektivním vědomí spolkové společnosti, ba dokonce uznáním dědičností statusu vyhnance jako by organizoval pro delší období připravenost vydržet. Zvláštní bylo jen to, že se na všech těchto aktivitách „účastnili brzy jen ti, kdo byli organizování ve svazech vyhnanců“, tedy jen jejich část. Většina vyhnaných se dost často zaměstnávala „znovuvýstavbou“ své osobní existence. A původní západoněmecké obyvatelstvo? To pracovalo – odhlédne-li se od politiků stále citlivých pro zájmy svazů – spíše pro reálný hospodářský zázrak, než aby věřilo na zázrak na Odře a v souladu s tím se zajímalo o stará východní území. Tento faktor zapomínání byl dle mého názoru důležitější než ten, který Czaja uvádí ve svých vzpomínkách. Czaja totiž píše, že se „nemůže zbavit dojmu, že tento odstup západu a středu Německa od východu vznikl již za Výmarské republiky a snad i dříve“. Ale tento Czajův dojem se mi nezdá být prokazatelný vzhledem ke známému významu „německého východního bádání“ a nadstranického revisionismu vůči Polsku ve výmarské době. Naopak jiný bod lze uchopit rukama: kontext mezi „zvládáním“ nacionálního socialismu všeobecně a vyhnáním z Východu speciálně. Co to znamená? Koncem roku 1958 byla v Ludwigsburgu založena Centrála pro stíhání nacistických zločinů (Zentralstelle zur Verfolgung von NS-Verbrechen). V důsledku čmárání hákových křížů o Vánocích 1959 pak masivně zesílila historicko-politická pedagogika a brzy poté došlo k velkým procesům proti Eichmannovi v Jeruzalémě a proti vrahům z Osvětimi (od roku 1963) ve Frankfurtu nad Mohanem. Čím silněji se stávala Třetí říše a její zločiny středem veřejné pozornosti, tím více se německý exodus z východu v roce 1945 vnímal výlučně jako nutný důsledek německé katastrofy – a tedy jako druh quantité négligéable. Dodatečně toto vnímání posílila jedna významná událost – stavba Berlínské zdi v srpnu 1961, asi největší mentální předěl v dějinách staré Spolkové republiky. Nebylo nyní zapotřebí definitivně zapomenout na starý německý Východ a touto obětí dlouhodobě chránit alespoň možnost sjednocení západního a středního Německa za podpory západních mocností? A nebyli Němci z východu beztak největší nacisté a tudíž nehodní zvláštního soucitu? Přehnaný výklad? To asi sotva. Připomeňme si jen staré filmy, třeba Am grünen Strand der Spree (Na zeleném břehu Sprévy), zfilmování úspěšného románu Hanse Scholze, v němž v roce 1960 zase jednou jeden Němec z Východu, bývalý poddůstojník Jaletzki, představoval nejhorší postavu díla. A to navzdory tomu, že Němci 71


z Východu byli v nacistickém vedení skutečně podreprezentováni. K tomu přistoupila ještě jedna okolnost: velké společenské směřování k problematickému uvolnění s komunistickými režimy, jež ale také – popleteně – zahrnovalo žádoucí smíření s národy na východě. Jejich otřesné oběti v době Třetí říše se nyní ocitly ve středu pozornosti tak silně, že stále více začínaly bránit pohledu na pozdější pachatelskou roli Rusů, Poláků nebo Čechů a byly dokonce jako skutková podstata „zúčtování“ zahrnuty pod nejvyšší politický trest. Teprve mnohem, mnohem později, v roce 2002, rozpoznalo literární alter ego Günthera Grasse v novele o zániku lodi Wilhelm Gustolff: „Nikdy by se nemělo o tak velkém utrpení mlčet jen proto, že vlastní vina byla převeliká a vyznávající lítost naléhavá, a opomíjené téma přenechat právnickým tahanicím.“ Že zločiny vyhnání a nacistické zločiny stojí k sobě v jistém napjatém poměru, mělo mnohdy také velmi produktivní důsledky v kultuře vzpomínání. Například když reakce na film o holocaustu v roce 1979 vyvolala konečně trvalý impuls, aby se televize zabývala také zánikem německého Východu. Zatímco do té doby bylo o strašlivém vraždění Židů vysíláno již na 100 televizních pořadů, zločinům vyhnání se věnoval sotva jediný televizní film. Bezděčně vzniká otázka, psalo se v jednom dobrozdání pro bavorskou televizi Bavaria Fernseh GmbH, „proč tak dramatická, významná a tolik lidí postihující historická událost jako ztráta bývalých německých východních území nenalezla během tří poválečných desetiletí“ v žádném německém filmu „nějaký pozoruhodnější a faktům přiměřený ohlas“. Srovnatelný postoj by byl nemyslitelný, psalo se v dobrozdání dále, kdyby „podobný osud ... postihl Francii, Itálii nebo Anglii“. Poučné by také bylo jednou srovnat, jaké místo v soudní praxi a ve veřejné diskusi zaujímaly v šedesátých a sedmdesátých letech otázky trestně právního stíhání nacistických zločinů a zločinů při vyhnání. Nacistické zločiny byly stíhány od roku 1949, a od roku 1958 byly rozhodněji než kdy předtím v desetitisících případech vyšetřovány. Víme, že přitom došlo k celé řadě vysoce problematických opomenutí – výsledek je však jasný: v procesech veřejností nejvíce sledovaných podali státní zástupci a soudci vynikající příspěvek k objasnění dějin Třetí říše. Naopak zločiny při vyhnání nebyly zpravidla ani soudně stíhány, ale rušivěji působí ještě další zjištění: že praktická obtíž zmocnit se pachatelů žijících většinou v komunistických státech nevyvolala ve Spolkové republice ani jednou větší společenskou diskusi. V polovině šedesátých let, kdy zase probíhala prudká debata o promlčení 72


SE 130/2008

nacistických zločinů, podnikla některá krajanská sdružení útok. Navrhla, aby se alespoň zřídila ústředna pro registraci zločinů při vyhnání, obdoba té, jež byla ustavena v roce 1961 v Salzgitteru pro sledování zločinů režimu v NDR. Avšak tento návrh zůstal bez odezvy. Mluvčí vyhnanců se podobali volajícím na poušti, když neustále nabádali spolkovou vládu, aby „při zločinech spáchaných na milionech Němců v souvislosti s vyhnáním“ postupovala právně stejně, jako když „pomáhá pronásledovat ty zločiny, které spáchali Němci“. V roce 1975 vrhlo příznačné ostré světlo na tuto situaci zmizení spisů o polských pachatelích vyhnání. Tento skandál musel přiznat nejvyšší státní zástupce při zemském soudu v Hagenu na dotaz krajanského sdružení Horní Slezsko. To již před deseti lety, v roce 1965, podalo žalobu na sedm dozorců v proslulém táboře Langsdorf u Opole, kde po druhé světové válce přišly za strašných okolností tisíce lidí o život. K pachatelům patřil asi také Czeslaw Geborski, který byl nyní majorem policie v Katovicích. V roce 1975 napsal spolkový nejvyšší státní zástupce, že příslušná akta „se politováníhodným způsobem ocitla mimo kontrolu“ a zatím navzdory horlivému hledání nemohla být nalezena. V září 1979 bylo nakonec řízení zastaveno s odůvodněním, že spolková vláda se nehodlá kvůli pachateli „obrátit na vládu Polské lidové republiky“. I když se bere v úvahu nesrovnatelně větší rozsah nacistických zločinů, je nutné říci: vyhnání Němců, „největší vyhnání v dějinách světa“ (vedle ovšem jinak motivovaného indicko-pakistánského případu) nebylo zase tak nevinné, aby to mohlo zcela vysvětlit obrovskou prázdnotu, která vznikla ve veřejném tematizování obou jevů nejpozději během sedmdesátých let. A to ne snad proto, že se o nacistických zločinech mluvilo příliš mnoho, nýbrž proto, že se o vyhnání mluvilo příliš málo. Přirozeně proces potlačování tohoto tématu nemohl být nakonec v otevřené společnosti totální. Protisíly především v krajanských sdruženích a konzervativním spektru unionistických stran pečují o kulturní dědictví německého východu, ať už z důvodů revizionistických nebo kulturně vzpomínkových. Přesto nelze přehlédnout, že potlačovací impuls v době vrcholu sociálně liberální politiky uvolňování společensky nepochybně dominoval a že bylo pohřbeno mnoho poznatků a zájmů o Východ, které se měly zachovat. Byl to duch času, který vedl k vyhnání historického německého Východu ze vzpomínání. Pojmům „vyhnání“ a „německý Východ“ – to je při pohledu na dospívající evidentní – nepatřila už v této fázi politiky uvolňování jednoduše 73


žádná politická funkce, v každém případě žádná funkce, kterou by nesl consensus omnium. Teprve po roce 1989 se tato konstelace – s rozšířením Evropské unie na východ – znovu rozhodujícím způsobem změnila. Ačkoli „německé dějiny na východě Evropy“ v roce 1945 zcela skončily, hodí se nyní ještě stále jako duchovní pilíře pro stavbu mostů mezi „přístupovými státy“ a Spolkovou republikou Německo. Také proto bychom neměli naše kolektivní vzpomínky soustřeďovat příliš výlučně na hrozný konec, nýbrž také silněji zdůrazňovat to, co Němci po mnohá staletí vykonali s východními sousedy nikoli v permanentním sporu, nýbrž často v produktivní spolupráci. Potud pokládám za jistou škodu, že idea Karla Schlögela zřídit v znovu budovaném Berlíně Muzeum pruských dějin, kde by šlo přirozeně také o pruský Východ, nenalezla větší ohlas. Plánované Centrum proti vyhnáním se snad dočká lepšího přijetí, když se tato hluboká historická dimenze ještě zřetelněji zdůrazní. Ale Němci toto centrum potřebují, to je pro mne zcela mimo pochybnost. A snad by to naši východní sousedé v nových členských zemích EU mohli pochopit o něco lépe, kdyby se jednak vedlo méně řečí o restitučních nárocích a k tomu si silněji uvědomili, jaké deficity – pro ně patrně překvapivé – německá vzpomínková kultura po desetiletí vykazuje. Jsem přesvědčen: ani pro náš národ, ani pro naše východní sousedy by nebylo dobré, kdyby Němci se svými dlouhými dějinami ve východní Evropě zacházeli zhruba tak jako s krátkou epizodou svého koloniálního panství ve východní Africe. Literatura: Tento příspěvek k dosud pozoruhodně špatně probádaném vědeckém předmětu se opírá především o analýzu vedoucích deníků a týdeníků, jakož i o Deutscher Ostdienst vydávaný Svazem vyhnanců. Jednotlivé doklady se nacházejí v autorem připravované studii s pracovním názvem „Die Vertreibung der Vertriebenen? Der historische deutsche Osten und die neue Ostpolitik (1961–1982).“ Hirsch, Helga: Flucht und Vertreibung. Kollektive Erinnerung im Wandel. In: Aus Politik und Zeitgeschichte, B 40–41 (2003), s. 14–26. – Faulenbach, Bernd: Die Vertreibung der Deutschen aus den Gebieten jenseits von Oder und Neiße. Zur wissenschaftlichen und öffentlichen Diskusion in Deutschland. In: Aus Politik und Zeitgeschichte, B. 51–52 (2002), s. 44–54. – Kittel, Manfred: Preußens Osten in der Zeitgeschichte. Nicht nur eine landeshistorische Forschungslücke. In: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 50 (2002), s. 435–463. – Hahn, Eva und Henning,

74


SE 130/2008

Hans: Flucht und Vertreibung. In: François, Etienne – Schulze, Hagen (vyd.): Deutsche Errinerungsorte, Bd. 1, München 2001, s. 335–351. – Stickler, Mathias: „Ostdeutsch heißt gesamtdeutsch“. Organisation, Selbstverständnis und heimatpolitische Zielsetzungen der deutschen Vertriebenenverbände 1949 bis 1972. Düsseldorf 2004. Z hlediska kultury vzpomínání jsou poučné také paměti vedoucích vyhnaneckých politiků jako: Hupka, Herbert: Unruhiges Gewissen. Ein deutscher Lebenslauf. Erinnerungen. München 1994. – Czaja, Herbert: Unterwegs zum kleinsten Deutschland? Mangel an Solidarität mit den Vertriebenen. Marginalien zu 50 Jahren Ostpolitik. Frankfurt a. M. 1966. – Becher, Walter: Zeitzeuge. Ein Lebensbericht. München 1990. Přeložil Milan Churaň Se souhlasem autora převzato z: Jörg-Dieter Gauger – Manfred Kittel (vyd.): Die Vertreibung der Deutschen aus dem Osten in der Erinnerungskultur. Konrad-Adenauer-Stiftung a Institut für Zeitgeschichte, 2004, s. 37–51 Tato publikace obsahuje referáty přednesené na konferenci, kterou 25. listopadu 2004 uspořádaly v Berlíně společně Konrad-Adenauer-Stftung a Institut für Zeigeschichte München–Berlin. Ředitel tohoto ústavu, profesor dr. Hans Möller, v úvodním vystoupení mimo jiné řekl: „K naší historicko-politické kultuře musí samozřejmě patřit také skutečnost vyhnání pro roce 1945, a to z trojí perspektivy: Zaprvé každý národ smí, musí a má vzpomínat také na své vlastní oběti, zadruhé se přirozeně musí ptát po příčinách a zatřetí musí samozřejmě zkoumat otázku, jaký podíl historické odpovědnosti, ba historické viny na tomto vývoji sám nese.“

75

slovo do diskuse o nedávné minulostiVinzenz von Holle

Transformace a privatizace v Čechách Vinzenz von Holle Vytvořit fungující tržní ekonomiku z hospodářství téměř úplně vlastněného a řízeného státem bylo unikátním úkolem. Neexistoval precedens, proto bylo nutno vše vymýšlet takříkajíc „za pochodu“. V podstatě jde o návrat k ekonomické evoluci, ukončené po druhé světové válce nastolením komunistické diktatury. Teprve po pádu komunistického experimentu, který nejenže neuspěl, ale byl ve státech střední Evropy příčinou čtyřicetiletého zpoždění celkového vývoje oproti konkurentům v západní Evropě, se můžeme a musíme vrátit k přirozenému vývoji. Nejde o to, že by zkušenosti s privatizací v západních zemích vůbec neexistovaly. Tam však probíhala privatizace pouze parciální, vztahující se na několik státem vlastněných firem. Transformační privatizace, před níž stály státy bývalého komunistického bloku znamenala změnu celého někdejšího systému. V extrémně krátké lhůtě zde muselo být najednou privatizováno extrémně mnoho podniků pro splnění podmínky, za níž jedině mohl tržní mechanismus začít efektivně působit. Cílem předkládané práce je tedy analyzovat privatizační procesy (které tvoří důležitou část transformace), ukázat jejich totožnost, jejich dopady na jiné obory, a jejich propletení s jinými obory a jejich ovlivňováni různými vnějšími a vnitřními faktory. Privatizace bude také klasifikována do tříd s podobnou charakteristikou. Dále budou definovány privatizační parametry, které pomohou tento fenomén kvantifikovat. Privatizace bude také rozložena do svých základních metod, jež mají svou vlastní specifickou charakteristiku Definice Co je to vlastně privatizace? Pod pojmem privatizace se rozumí přemístění státního vlastnictví a různých státních aktivit do privátního sektoru ekonomiky, aby se přes tržní procesy, považované za efektivnější, dosáhlo lepší alokace zdrojů. Předpokládá se, že k podobnému výsledku vede také deregulace. Různé formy (možnosti) privatizace jsou: formální privatizace, volba speciální organizace k vykonávání veřejného zájmu. Děje se tak při převedení veřejného úkolu do privátní, právně samostatné formy (např. s.r.o. , a.s.), kdy se určitého výsledku dosáhne při vynaložení menších nákladů; privatizace průmyslových podílů, prodej 76

Transformace a privatizace v Čechách

SE 130/2008

státních podílů v právnických osobách (např. prodej akcií státních podniků). V nejširším slova smyslu se všeobecně mluví o privatizaci při převodu státního majetku na majetek vlastněný soukromou osobou. V ČR prosazované pojetí přitom vymezilo privatizaci jako zvyšování podílu soukromého sektoru na fungování společnosti a zařadilo do ní tedy i všechny „bottom up“ privatizace, tj. zejména vznik privátních podniků „na zelené louce“. Jedním z cílů „top down“ privatizace je otevření prostoru právě pro tyto operace. Cílem privatizace je často založení soukromého majetku na co nejširší bázi, např. do rukou zaměstnanců s podílem (nebo rostoucím podílem) na kapitálu privatizujícího se podniku. Očekává se tím větší zodpovědnost vůči podniku a lepší výkony zaměstnanců. Tohoto cíle se má dosáhnout tzv. zaměstnaneckými akciemi. Reprivatizace znamená zpětný převod zestátněných podniků do soukromých rukou. Tento postup bývá liberální ekonomickou politikou často prohlašován za protiklad zestátnění a za zvýšení podnikatelské iniciativy. V SRN byly tímto způsobem privatizovány (před sjednocením Německa) například: 1959 Preussag AG ze 77,6 % , 1961 Volkswagen AG vydáním akcií na zhruba milion akcionářů k 60 %, 1965 Veba AG k 64 %. U tématu privatizace je však důležité rozlišovat mezi privatizací (viz předcházející definice) a transformací. Pojem transformační privatizace označuje klasickou privatizaci v jejím krajním rozsahu. Nelze hovořit o privatizaci jednotlivých podniků nebo průmyslových pracovišť, nýbrž mluvíme o privatizaci velmi vysoké části státního majetku se všemi k němu patřícími objekty a právnickými osobami. Jde zde tedy o velký kvalitativní rozdíl a o použití jiných postupů a metod s rozsáhlejšími následky. Transformace je širší změna státního systému (systémová změna), která zahrnuje změny v rovině ekonomické, právní, politické ale také kulturní. Privatizace je nutnou součástí transformace. Transformace má také určitou časovou stránku svých dimenzí, která se nesmí podcenit: Nejrychleji se dá uskutečnit změna právního rámce. Jedná se o týdny a měsíce. Ekonomická dimenze transformace se dá zhruba vymezit obdobím na 2 až 5 let. Sociologická dimenze transformace probíhá v časovém rámci kolem 10ti 77


let. Nejdelší, ale nejhůře měřitelnou je psychologická dimenze transformace. Ta souvisí se změnami myšlení občanů a jejich názorů. Ví se, že tyto faktory jsou jen těžce změnitelné, proto se v tomto případě hovoří o době trvající jednu generaci. Transformace může technicky probíhat velmi rychlým tempem. Takový případ nastal v bývalé NDR kde se de facto přes noc změnily zákony, předpisy a instituce. Ty se nevytvořily přirozeným způsobem, tedy historickým procesem, ale převzetím jinde vyvinutých a považovaných za správné (nahoře popsané dimenze nebyly brány na vědomí). Obrat a změna nastaly rychleji, než se obyvatelstvo může přeorientovat, což přináší po začátcích určitou míru nejistoty. Taková transformační metoda se dá nazvat jako metoda šoková. Na rozdíl od šokové metody mluvíme o graduální metodě transformace, jestliže nutné změny nastanou evolučním procesem, který se v každé zemi vyznačuje určitými specifiky. Deregulace znamená odbourání, anebo alespoň oslabení různých druhů státních předpisů a zákonů pro určité formy privátních ekonomických a společenských aktivit. Metoda privatizace je konkrétní aktivita, která vede k převodu majetku do soukromých rukou. (např. dražba, prodej, restituce, atd.) Privatizace většinou obsahuje kombinaci několika privatizačních metod, za účelem dosažení daných cílů. Kombinace privatizačních metod se dá nazvat privatizační postup. Další bod, který je třeba objasnit se týká cíle privatizace. Co to znamená, když se řekne, že jeden způsob privatizace je lepší než druhý? Znamená to že privatizace byla rychlejší? Měla menší společenské a ekonomické náklady? Přinesla větší růst nebo byla spravedlivější? A nebo je jejím cílem pouze vytvořit soukromý majetek a tím předpoklady pro rozvoj tržní ekonomiky? Zde se ukazuje, že při porovnání různých druhů privatizace musí být také přesně definován cíl, jehož se chce privatizací dosáhnout a jež se posléze dá měřit. Až potom se také dají odvodit srovnatelné výsledky různých privatizačních druhů a nebo postupů. Transformační privatizace V České republice byly problematika i privatizační cíle zcela jiné než např. ve Velké Británii. Jednalo se o masový transfer značné části stát78


SE 130/2008

ního majetku do soukromých rukou (ne tedy jenom určité malé procento ekonomiky, jak tomu bylo ve Velké Británii), šlo o podíl celého národa na majetku - nejen o jeho pouhý prodej za nejvyšší cenu kapitálovým majitelům - a kapitálová síla v ČR nebyla natolik velká, aby mohla konkurovat se zahraničím. Odbourávání byrokracie a proces deregulace se v ČR během transformace považovalo za něco pozitivního a za důležitý vedlejší efekt stanovených cílů. V etablované kapitalistické ekonomice, jako právě např. ve Velké Británii, jde zpravidla o několik velkých státních firem, které sice v podmínkách tržní ekonomiky už obecně fungují, jsou však málo efektivní. Často se jedná o monopoly (např. Telecom, dráhy...), respektive firmy, kdysi v minulosti převzaté státem (např. ocelářské podniky, hutě apod.). Stát si najímá investiční banky a podnikové poradce, aby pomohl firmám v restrukturalizaci, inkorporaci, uvedení akcií na burzu a v jejich prodeji. V transformačních popřevratových ekonomikách například Polska, České republiky, Maďarska a jiných zemí však tento postup nebyl možný (nebo jen výjimečně a u malého počtu firem). V zemích jako Česká republika, kde bylo téměř 100 % firem vlastněno státem (zde je započítán také družstevní sektor, cca 10 %, kam patří výrobní, spotřební, bytová a zemědělská družstva – de facto se ale jedná o jinou formu státního vlastnictví), není možné opakovat postup zemí, jako je například Velká Británie. Zde bych chtěl ještě jednou zdůraznit a definovat rozdíl mezi klasickou, standardní a transformační privatizací. S popisem nejlépe oba pojmy vyjadřujícím jsem se setkal ve vystoupení Václava Klause na konferenci mladých konzervativců 12. února 2001 v Brně, kde se k uvedenému rozdílu vyjádřil slovy: „Stejně zásadní rozdíl jako je mezi klasickou či standardní privatizací a privatizací transformační, je rozdíl mezi standardní a transformační deregulací a liberalizací. Standardní deregulace a liberalizace je problémem některých specifických sektorů nebo odvětví a provádí se už nad rámec elementárně deregulované a liberalizované ekonomiky. Je zásahem do přirozených či státem vytvořených monopolů a do poskytování některých veřejných statků. Na rozdíl od toho se transformační deregulace a liberalizace týkala ekonomiky jako celku. Je to zásadní systémový řez a jejím cílem nebylo zvyšování efektivnosti toho, či onoho sektoru ekonomiky.“ Z uvedených definic je patrné, že každá forma privatizace je zároveň spojena s určitou mírou deregulace a liberalizace. Takže obě formy privatizace souvisejí s mírou deregulace stanovenou předpisy a zákony. Z toho vyplývá, že v privatizačních záležitostech hraje nezanedbatelnou roli i právní složka. Ústřední 79


otázkou této kapitoly je analýza privatizačních metod, jejichž vhodnost je podmíněna: 1. objemem privatizace; 2. rychlostí privatizace a 3. cílem sledovaným privatizací. Popis použitých metod privatizace Tabulka : Popis jednotlivých metod privatizace

A B

TYP Volný prodej Podmíněný prodej

C

Vertikální dělící prodej

D

Horizontální dělící prodej

E

Restituce

F

Dražba

G

Výhra

H

Kupónová privatizace

I

Klamná Privatizace

J

Zrušení firmy a likvidace majetku

POPIS kdo více zaplatí, stane se vlastníkem Kupec musí splnit určitá daná kritéria Prodej částí, podílů po vertikálním rozdělení podniku (rozdělení na odvětví a jednotky) Prodej částí, podílů po horizontálním rozdělení podniku (např. outsourcing) Původní majitel dostane / koupí zpět majetek na trhu existují různé způsoby dražeb (klasická, holandská, americká...) Např. při losování Převod do soukromého vlastnictví pomocí kupónového systému Přeměna právní formy (např. na a.s.), stát zůstává vlastníkem (např. Deutsche Bahn AG a Deutsche Post AG) při nemožnosti prodeje

Předpoklady, výhody a nevýhody jednotlivých metod A. souvisejí s poptávkou, s rozsahem privatizovaného majetku (když se privatizuje menší množství, dá se očekávat větší poptávka a naopak), s finančními zálohami osob zúčastněných na trhu (občanů), se zájmem cizinců investovat v zemi a se zájmem země prodat majetek cizincům; B. souvisejí s tzv. měkkými faktory a s informovaností obyvatelstva. Za příliš velkých požadavků se stávají obtížnými; C. souvisejí s celkovou atraktivitou firmy a jsou obtížné, jsou-li involvovány neprofitabilní divize, jinak téměř jako u bodu A; D. souvisejí s možností rozdělení podniku a s vnitřní propojeností v souvislosti s organizací. Je tu problém managementu, časově a technicky náročný. Existuje riziko neprodání nezužitkovatelných dílů; E. souvisejí s vůlí, s možnostmi, vědomostmi a finanční silou restituen80


SE 130/2008

tů a s vyrovnávajícími faktory; F. souvisejí s publicitou a s marketingem, s rozsahem privatizace, s nesourodými informacemi a s finančními možnostmi zúčastněných osob, G. souvisejí s vůlí k spoluúčasti a se zájmem o plnění předpokladů; H. souvisejí s osvětou občanů a s informační nesourodostí; I. souvisejí s vůlí státu a jeho rozpočtem; J. souvisejí s poptávkou, s rozložením majetku v zemi a s transakčními náklady. Ve většině případů v praxi se jedná o kombinaci souboru metod vhodných k dosažení optimálního výsledku. Kombinace privatizačních metod se dá označit jako privatizační postup. údaje k jednotlivým metodám: A. nejpříhodnější; v podmínkách velkého zájmu zisková; při malém zájmu nebo nedostatku peněz nevhodná; B. vhodná pouze při velkém zájmu; vykazuje vysoké transakční náklady při stanovení podmínek a výběru vhodného kupce; vyplatí se, má-li podnik plnit určitá důležitá kritéria; C. vhodná při nemožnosti prodeje podniku jako celku, při tvorbě rozrůzněného trhu, při deregulaci a decentralizaci; D. přiměřená v situaci, kdy není možné prodat podnik jako celek, při deregulaci a ukončení monopolu a při vytvoření tržní soutěže; E. vhodná v nutném případě morálního a právního odškodnění, při malém prodejním zájmu a jako motivace zahraničních investorů; F. v případě problematického prodeje, malého nebo žádného zájmu; vykazuje relativně vysoké transakční náklady způsobené nákladnou organizaci; G. v případě možného prodeje jen malých podniků, jejich části nebo pro povzbuzení investičního zájmu; H. v případě masové transformace s nedostatečným kapitálem, je-li nutné dát široké veřejnosti za spravedlivých podmínek podíl na majetku; I. je-li nutná privatizace podniku a je-li vláda nucena vzdát se svého vlivu na podnik; J. jako poslední možnost při nulové perspektivě. 81


Ze studia všech možností a různých kombinací je patrné, že privatizace není triviální záležitostí a vzorové řešení neexistuje. Více jde o uvážení různých výhod a nevýhod, jejich posouzení a prostudování příklad po příkladu. Od počátku musí být jasné, čeho se privatizací chce konkrétně dosáhnout. Jsou-li cíle zřetelné, lze jich dosáhnout (a změřit, do jaké míry se naplnily nebo byly zmařeny). Jak jsme mohli vidět, různý rozsah objemu privatizace souvisí s odlišnými problematikami, dopady a důsledky. Aby mohla být privatizace/transformace úspěšně provedena, je však třeba za určitých podmínek použít různých metod a jejich kombinací- to znamená zvolit správný privatizační postup. K úspěšnému uskutečnění převodu vlastnictví je třeba použít dle potřeby v tabulce popsaných metod a jejich kombinací (postupů). Doporučení jednotlivých postupů Kdy je třeba privatizovat? Jak odpovědět na otázky, kdy a proč je třeba privatizovat? Historie nás učí, jak dopadl rozsáhlý pokus o státní vlastnictví firem a ústřední plánování hospodářství. Není jistě možné v laboratorních podmínkách studovat dvojí totožný vývoj se stejnými předpoklady. Není k tomu však potřeba ani analýzy (byť jen povrchní) předpokladů ekonomiky, růstu, spravedlnosti a výkonu. Už dlouho před revolucí bylo nasnadě, (s koncepcemi prvních monetaristů vznikaly v ekonomické teorii tyto předpoklady už ve 30. letech), že celoekonomický rozvoj spočívá v optimálním, ze všech možností nejpříhodnějším rozmístění zdrojů, za předpokladu, že jsou v osobním vlastnictví podnikatelů a na nejvyšší možné výkonnosti výrobních sil, spočívající na motivaci a na zisku. Je neoddiskutovatelným faktem, že v podmínkách, kdy všichni vyrábějí pro všechny, aniž by se měřil a odměňoval konkrétní individuální výkon, není možné dosáhnout vysokého výkonu. Tento výsledek dokumentují průzkumy státních podniků publikované ve Velké Británii, například v knize Privatization od Johna Vickerse a George Yarrowa. Lépe vždy prosperují podniky v soukromém než ve státním vlastnictví (ve výjimečných situacích – např. při převodu majetku, výměně managementu, při inovačním managementu – výkonnost někdy krátkodobě poněkud klesne a později opět rychle vzroste). Neefektivnost státního řízení nelze odstranit, pouze minimalizovat, a to co nejvyšším podílem soukromého sektoru a nejmenším možným podílem státní regulace. V optimálním případě stát pouze tvoří rámcové podmínky s největší možnou mírou liberali82


SE 130/2008

zace a s efektivním procesem nabývání vlastnických práv. Důkazem této teorie jsou desítky států počínaje USA, Singapurem, Švýcarskem a naopak konče Kubou a Severní Koreou. Privatizace v sobě téměř vždy nese tendenci zvyšování efektivity a většinou prosazování spravedlnosti. Cesta to však není vždy nejsnadnější ani nejrychlejší a skrývá v sobě téměř vždy určité náklady. V této souvislosti chci dodat, že zde není míněná tzv. ” klamná privatizace”, kdy se ze státního podniku privatizací stane a.s., přičemž stát zůstává akcionářem. V dlouhodobé perspektivě mají podobné „privatizace“ jen málo smyslu. Na tomto místě je ale také nutno podotknout, že za určitých negativních podmínek, může teoreticky privatizace vést k opačnému výsledku. Jedná se o podmínky, které zkoumá Monika Schnitzer z Mnichovské univerzity, 1) a o nichž bude dále řeč. Rozlišení mezi privatizací a transformační privatizací s jejich metodami uvedenými v této kapitole nás přivádí k otázce, jakých metod je třeba použít a jakých předpokladů je pro jejich užití třeba. Kritická míra privatizace Ukázalo se, že při privatizačním procesu zpočátku začnou výkony klesat. Až po určité době poklesu se tendence otočí a dojde k růstu výkonů až nad výchozí situaci. V literatuře se tento fenomén nazývá Camel Model, protože křivka zobrazující růst vypadá jako dva velbloudí hrby. V praxi má ale tento vývoj produktivity závažné dosahy. Privatizace musí totiž ve své první fázi (když produkce klesá) dosáhnout dostatečné míry. Není-li míra privatizace v této fázi dostatečně velká, nastane situace, při níž se privatizace zastaví anebo se dokonce úplně reviduje. Stalo se tak konkrétně v devadesátých letech v Bělorusku. Pouze dosáhne-li privatizace určité míry, překoná svou počáteční recesi a dostane se do růstové fáze. Z tohoto důvodu se musí na začátku privatizace používat rychlých privatizačních metod, aby privatizace dosáhla co největší míry ihned po začátku, protože potom je její postup nezastavitelný. Při analýze privatizace v Rusku popisuje tuto problematiku Monika Schnitzer. Ve své práci obhajuje prodej státního majetku tzv. insiderům (kteří jsou považování za méně vhodné majitele než tzv. outsideři) tím, že tento prodej je rychlejší. Privatizace rychleji nabývá na obsahu a tím se zvětšuje pravděpodobnost, že nebude politicky zastavena. Zde chci podotknout, že pro každý podnik nacházející se na trhu - bez ohledu na to, jaký tento trh je (přirozený monopol, umělý monopol, oligopol, 83


polypol) musí být cílem - bez ohledu na jeho velikost a strukturu, nejenom efektivní fungování, ale také eficience. To znamená výkon v relaci s výdaji, input/output (v ekonomické teorii se v této souvislosti také často hovoří o problematice druhé nejlepší volby). Právě tato efektivita či eficience je zajištěna soutěží a požadavkem majitele na zisk. Z toho plyne přirozená výhoda soukromých podniků před státními. Soukromé podniky mívají štíhlejší, rychlejší, průhlednější, flexibilnější, efektivnější a levnější struktury než podniky státní - bez ohledu na další výhody. Protože ale každá privatizace je spojena s určitou mírou restrukturalizace a změn, a ty jsou zase spojeny s určitými náklady, produktivita podniku na počátku privatizace vždy trochu poklesne. Etika, kriminalita a privatizace Při transformační privatizaci existuje vzhledem k jejímu rozsahu a charakteru více příležitostí k nelegálnímu přesunu majetku. Tuto samozřejmou skutečnost je však velmi obtížné obhájit před veřejností. Střet zájmů vlastníka a jeho zástupce může někdy nabýt povahy nepřiměřeného výběru a morálního hazardu. Například půjčuje-li banka peníze svých vkladatelů na projekty příliš riskantního charakteru nebo zadává-li manažer zakázky výhodné pouze pro něj, ne však už pro vlastníka. Něco podobného se může stát, je-li z důvodů vysokých nákladů omezena kontrola vlastníků nad činností jejich zástupců a nad vymáháním smluv mezi vlastníky a jejich zástupci. Nezanedbatelným aspektem privatizace je změna v přístupu managementu k podniku, která nastane automaticky s příchodem privatizace . Podrobné analýzy tohoto hlediska podává ekonomická škola institucionalismu. Jde především o to, oddělit zájmy managementu od zájmů vlastníků firem. Takové oddělování se ukázalo příznačným zejména pro podniky vlastněné státem (tedy všemi a nikým). Při privatizacích se vlastníkem často stává management a převodem vlastnických práv může dojít až k morálnímu hazardu způsobenému jednostrannou převahou informací na straně managementu. Teoreticky popisuje Schnitzer nedostatečné kontroly podniku (corporate governance), které považuje za hlavní nedostatek privatizačních procesů po pádu železné opony. Při kupónové privatizaci se nedospělo k očekávanému výsledku širokého „majitelství“ a následujícímu obchodování na trhu. Většina majitelů kupónů prodala své podíly nově založeným investičním fondům, které nakonec získaly kontrolu nad privatizovanými podniky. 84


SE 130/2008

Proč tomu tak bylo? Schnitzer ve své práci uvádí a dokazuje, že fondy byly nedostatečně regulovány a nutné instituční předpoklady neexistovaly (např. ochrana minoritních akcionářů). John Nellis (pracovník Světové banky) k tomuto uvádí tolik: „This opened the door to a variety of highly dubious and some overtly illegal actions at the expense of minority shareholders and harmed the health of firms.“ 2) Podle Schnitzer se některé z největších privatizačních fondů nacházely v rukou bank, které samy byly ještě ve statním vlastnictví. Pravá privatizace se tedy v těchto případech neuskutečnila a nutná restrukturalizace podniků se nekonala. Proti tomuto tvrzení se ovšem dá oponovat tím, že pokud jde například o vztah fondy – banky, tak banky nebyly vlastníky fondů, založily pouze „správcovské“ investiční společnosti, které zajišťovaly chod fondů. De jure byly fondy vlastněny majiteli kuponů, později akcií, či podílů ve fondech. Fondy díky právním předpisům nemohly koncentrovat vlastnické podíly ve firmách nad stanovený limit (10 % základního jmění firmy) – později se fondy díky tomu transformovaly do dvou typů – první z nich se začaly chovat jako portfoliové fondy, druhé se stáhly z trhu a začaly fungovat jako holdingy, pak pro ně padala omezující hranice 10%. Nenašel se však nikdo, kdo by nelegální operace stíhal – byla to tedy otázka vynucování práva, nikoliv jeho neexistence. Dalším zajímavým a v této souvislosti neopomenutelným aspektem, jež Schnitzer popisuje, se týká problematiky insider a outsider. Za určitých okolností je velmi důležité hromadnou privatizací co nejrychleji odpojit majetek od státní kontroly. V Rusku se tak dělo, aby se nastolila jasná fakta pro případ, kdyby se vrátil komunistický systém zpět k moci (nomenklaturní privatizace). Tímto způsobem byly podniky velmi rychle v rukou a pod kontrolou managementu a zaměstnanců. Předpokládalo se, že hromadná privatizace by nebyla možná při odporu těchto insiderů. Pravidla privatizace tedy preferovala insidery, kteří na jejím konci drželi velké časti privatizovaného majetku. Důležitý volný trh těchto podílů, kdy insideři prodají své podíly strategickým investorům, však po ukončení privatizace nevznikl. Chyběly pro to důležité instituční předpoklady. V tomto případě poukazuje Schnitzer také na fakt, že pro insidery bylo důležitější zaručení svých pracovních míst než maximalizace jejich podnikových podílů. Tím zabránila insiderová privatizace efektivní podnikové kontrole. Jako příklad uvádí Schnitzer ve své práci ziskové podniky ze sektoru energie a surovin (v Rusku), které byly v rámci „loans for shares“ privatizovány. Podmínky jejich privatizace byly takové, že jen některé rus85


ké banky (s dobrými konexemi k prezidentu) se jí mohly zúčastnit. Kdo se tímto způsobem mohl bez jakýchkoliv omezení obohacovat, neměl určitě žádnou motivaci k tomu, aby se uplatňovaly instituční reformy (např. pro ochranu minoritních akcionářských skupin), které by takové výhody omezovaly. Takže poptávka a tlak na ustanovení efektivních institucí scházely. Při analýze privatizačních a transformačních procesů v ČR je pozoruhodný tento fakt:: za insidery se nedají považovat pouze osoby v managementu firem, nýbrž také osoby v politických funkcích, tedy v místech rozhodování. Od počátku privatizace a transformace se na veřejnost dostalo mnoho nepříjemných událostí a incidentů, které zde nebudou podrobněji rozebírány. Mnoho afér se ale řídilo podobným, ne-li stejným vzorem, takže pro ilustraci jsou uvedeny následující příklady. Relativně neznámý František Malata (obchodní rada velvyslanectví ČSSR v Tanzánii, bývalý činovník KSČ a agent STB, dále do roku 2005 zmocněnec vlády ČR pro obnovu Srbska a Iráku na ministerstvu průmyslu a obchodu) získal přes jistého Riga (takzvaný bílý kůň, nyní odsouzen na 12 let vězení) úvěr přes 100 milionů korun. Tento úvěr nebyl nikdy uhrazen. Majetek Františka Malaty se zvětšil, byl vyšetřován a nakonec byl propuštěn z Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Další, prominentnější případy ve zkratce jsou: • Okolí bývalého předsedy vlády, ministra Štefana Rázla, dcera Regina Rázlová (odsouzena) a její syn (hledán Interpolem); privatizace SKLOEXPORTU – Bižuterie Jablonec. • Viktor Kožený (odsouzen, stíhán, uprchl do zahraničí – stíhán také v USA); Harvardské fondy. • František Mrázek (zastřelený v roce 2006); privatizace UNIPETROLU. • Majitel fotbalového klubu Marila Příbram Jaroslav Starka (vazba); privatizace SETUZY a masokombinátů. • Bývalý ministr vlády Václava Klause, Miroslav Macek; pochybná privatizace Knižního velkoobchodu Praha. • Bývalý ministr financí Ivo Svoboda s náměstkyní Boženou Snopkovou (odsouzeni na 5 a 6 let vězení – oba ve výkonu trestu); privatizace továrny dětských kočárků Mělník. • Bývalý ministr zemědělství Jiří Fencl (kauza zneužívání informací veřejného činitele); privatizace v Pozemkovém fondu ČR, v důsledku kauzy byl nahrazen jiným ministrem. 86


SE 130/2008

• Radim Masný (soudní řízení běží); privatizace obchodní sítě Opava. • Generální ředitel Komerční banky Richard Salzmann (byl souzen kvůli poskytování pochybných úvěrů). • Majitel fotbalového klubu Cheb a Sparty Praha Hašek (soudní řízení pro nesplácení bankovních půjček – byl odsouzen na 5 let vězení). • Majitel fotbalového klubu Drnovice Jan Gottwald (odsouzen); aféra topných olejů. • Tomáš Pitr (odsouzen na 5 let vězení); privatizace SETUZY Ústí nad Labem a kauza Biolíh. Nyní na útěku. • Radovan Krejčíř (uprchl mimo republiku, nyní v JAR) – syn člena KV KSČ v Ostravě Lamberta Krejčíře (nezvěstný); privatizační fondy. • Propojení soudců a správců konkurzní podstaty (soudní řízení a vazba probíhá); např. privatizace Zbrojovky Brno. • Vedoucí pracovníci českých bank (vazby a soudní řízení), poskytování nepodložených úvěrů. • Prezident Policie ČR Vladislav Husák (vyšetřován ve vztahu k podávání informací, odvolán ze své funkce); zneužívání pravomocí veřejného činitele v souvislosti s různými privatizačními kauzami – např. UNIPETROL. • Ministr hospodářství ČR Karel Dyba, 1995 (odstoupení z funkce); aféra topných olejů. • Ředitel televize Nova a současný europoslanec za ČR Vladimír Železný (soudní řízení běží); neplacení daní a předtím nevrácení dluhů zahraničním investorům (Ronald Lauder). • Stíhané subjekty jsou někdy dokonce obhajovány advokáty, kteří nedávno byli ministry České republiky: např. bývalý ministr spravedlnosti Tomáš Sokol obhajuje uprchlého Radovana Krejčíře, bývalý ministr spravedlivosti Jan Kalvoda je právním zástupcem odpůrce státu v kauze DIAG HUMAN. Tímto způsobem vzniká časem půda rodící mafiózní struktury, prorostlé do všech vrstev české společnosti. Bohužel privatizace dospěla s početným množstvím skandálů k demoralizujícím příkladům, vyvolávajícím nemalé negativní ekonomické externality. Zde není vhodné místo na spekulace nebo subjektivní posudky o jednání 87


jednotlivých osob. Proto jsou v této práci pouze uváděna fakta, uváděná ve veřejných sdělovacích prostředcích.. Z nich vyplývá následující. 1. Existovalo nemálo osob, které se podílely na plánování a průběhu privatizačních procesů, a které krátce předtím pracovaly v minulém totalitním režimu, například u tajné policie. 2. Mnoho osob svou minulost a spolupráci u těchto orgánu dlouho tajilo. 3. Množství incidentů nezákonného neboli kriminálního jednání v české transformaci a privatizaci indikuje určitou tendenci: a. na řídících místech ekonomické a politické transformace byly upřednostňovány (kvůli svým vědomostem) osoby se sklony k takovému jednání; b. tvář a charakter privatizační a politické transformace natolik změnila a ovlivnila osoby nacházející se ve vedoucích a řídících místech a proměnila jejich osobnost a morální kvality, že nakonec došlo k výše popsané situaci; c. kombinace obou (a + b). Teoreticky se samozřejmě nedá vyloučit případ náhody, – která vedla k tomu, že osoby s určitou minulostí a vědomostmi se dostaly právě na klíčová místa a svou funkci neoprávněně využily ve svůj prospěch – ale při analýze zde vypracovaných výsledků je pravděpodobné, že se jedná o bod c). Tedy o kombinaci postupu osob spolupracujících s dřívějším totalitním režimem na klíčová místa (kvůli svým vědomostem) a slabinu popsaného systému, která účastníkům lehce umožňovala neprávně a nemorálně jednat, a kterou tedy dotyční ani neměli důvod měnit. Tento výsledek vyplývá z kauzální souvislosti uvedených faktů. Jednou z vlastností české privatizace byla popisovaná tendence klíčových osob k podlehnutí morálnímu hazardu. Tato situace, spojená s okolnostmi jako nedokonalý právní systém nebo privatizace do rukou insiderů, které poskytují výhody osobám nacházejícím se na místech s informačním potenciálem (relativně k jiným osobám bez těchto vědomostí a informací), vede nevyhnutelně k celkovému stavu, který byl a je oprávněně na české privatizaci kritizován. Krátce řečeno, došlo k situaci, kdy se osoby s převážně špatným morálním kreditem dostaly na místa, která jim snadno umožňovala, či dokonce je motivovala učinit neprávní a nemorální činy 88


SE 130/2008

k vlastnímu prospěchu. Málokde ve vyspělých společnostech se v tak krátké době odehrálo tolik podvodů, krádeží (tzv. tunelování) či neprávních činů, a tím také tolik skandálů a politických, stejně jako ekonomických afér jako v České republice v letech průběhu privatizačních a transformačních procesů. Z morální a etické perspektivy je nejvíce pozoruhodné, že v české privatizaci a transformaci figurovaly osoby, které před československým politickým obratem pracovaly pro státní bezpečnost (STB) – tedy pro organizaci, která stíhala a bojovala (všemi známými metodami) proti volnému podnikání a proti svobodě. Známým příkladem je Dušan Tříska (STB č. 140 446 7704; krycí jméno Dušan). Tříska ze svým právnickým (ne ekonomickým) vzděláním evidentně patřil v STB k horní a vedoucí vrstvě – tedy k insiderům, a proto právní a instituční souvislosti a interakce znal. Později po převratu fungoval Tříska (díky svým vědomostem) při privatizačním a transformačním procesu jako jeden z poradců Václava Klause pro plánování a průběhu privatizace. A právě ony právní a instituční nedostatky, popsané v této práci, umožnily insiderům jedinečnou šanci, téměř bez rizika při privatizaci ve svůj prospěch využít. Všechna fakta svědčí tedy o tendenci k morálnímu hazardu ze strany insiderů při privatizačním procesu. Ještě jednou chci ale podotknout, že se v tomto případě jedná spíše o právní, respektive institucionální problém, než o ekonomický. Také chci ještě jednou jasně zdůraznit a podtrhnout, že se v této práci nejedná o vyčítání nebo o poukazování na neprávní jednání, nýbrž o analýzu celého procesu, ve kterém se bohužel tato tématika udála a hrála nemalou roli. Proto se také nesmí v analýze ignorovat. Představuje tedy ekonomická etika v časech globalizace rušivou stránku soutěže nebo je základem úspěchu? Podle vyjádření hlavního ekonoma Deutsche Bank profesora Waltera, k moderní podnikatelské kultuře patří v zájmu globalizace základ solidních hodnot. K udržení rodiny a ekologického prostředí jako základních buněk společnosti je nutno dodržet společenskou smlouvu a dlouhodobé hospodaření. Kde tato ekonomická etika chybí, dochází v důsledku právních předpisů a nátlaku ke ztrátám. Médii avizovaný rozpor mezi podnikově orientovaným shareholder value a spokojeností zaměstnanců a zákazníků je pouhým zdáním. Cílem úspěšného vedení podniku je dlouhodobé zvyšo89


vání jeho hodnoty. Takovou strategii nelze uskutečňovat bez motivovaného, odborně a společensky způsobilého personálu. „Jistě i v ekonomii a na finančních trzích existují účastníci, kteří nedohlédnou za obzor jediného dne. Jako investoři jsou však atraktivnější shareholders se svou snahou uložit si kapitál dlouhodoběji, než „sharehoppers“. Toto poznali institucionální investoři už dávno a nenakupují už žádné akcie od podniků, jejichž obchodní politiku a strategii by nemohli ovlivnit. Stejně tak finanční trhy od podniků v případě zanedbání etických norem nepožadují krátkodobé zvýšení výdajů. Důležitějšími jsou pro ně dlouhodobé strategie a zodpovědné jednání”. 3) Dobývání vlastnických práv Coasova práce (R. H. Coase. The Problem of Social Cost, in: Journal of Law and Economics. Vol. 3 1960 , S. 1–44..) se setkala s velkým ohlasem, protože její přínos pro novou institucionální ekonomiku spočívá zejména v demonstraci skutečnosti, že trh neobchoduje se službami, nýbrž v podstatě s vlastnickými právy. To ovšem znamená, že ekonomická efektivita je klíčovým způsobem závislá na právním systému. Z daného souboru jevů jasně vyplývá souvislost objemu privatizace se změnami právních předpisů (zákonů), a kdyby se na straně 32 uvedený diagram rozšířil do třetího a čtvrtého rozměru, šlo by i o souvislost s možným dobýváním vlastnických práv, a tím o efektivnost. Zvláštní oblastí ekonomie transakčních nákladů je teorie zastoupení (Theory of agency). Vztah zastoupení vzniká delegováním určitých vlastnických práv jejich vlastníkem na vlastního zástupce (agenta), vázaného formální či neformální smlouvou k zastupování jeho zájmů. Může jít o vztah vlastníka pozemků k nájemcům jeho půdy, o vztah mezi akcionáři a manažery v akciové společnosti, o vztah vkladatelů k jejich bance nebo o vztah voličů k poslancům jimi zvoleným v demokratickém politickém systému aj. Hlavním problémem zde bude možnost střetu zájmů vlastníka a jeho zástupce (principal – agent problem). Pro tyto situace je totiž typické asymetrické rozdělení informací. O svěřeném majetku a možných způsobech jeho využití bývá zástupce informován více než sám vlastník a může činit pro vlastníka nevýhodná rozhodnutí. Kdyby však chtěl být vlastník o činnosti svého zástupce dokonale informován, musel by vynaložit nemalé náklady. Taková situace často zástupce vede k bezohlednému jednání ve vlastní prospěch a na úkor vlastníka. . 90


SE 130/2008

Produktivita, instituce a organizace Konkrétně v souvislosti privatizace je zde třeba poukázat na práce od M. Boycka, A. Schleifera a R. W. Wishnayho 4) a K. Schmidta,5) kteří poukazují na následující skutečnost: velké podniky nejsou vedeny svými vlastníky, nýbrž najatým managementem. Jaký rozdílný vliv to má na motivaci managementu, jestli je vlastníkem podniku stát a nebo soukromý podnikatel? Mohl by stát teoreticky kopírovat soukromého vlastníka? V moderní podnikové ekonomice existují na tuto otázku dvě odpovědi: politický přístup tvrdí, že politici nechtějí dávat managementu efektivní stimul a druhý, z oblasti teorie vyjednáváni smluv, který tvrdí, že to politici nemohou. V uvedené práci od Boycka, Schleifera a Wishnaye dospívají autoři k prvnímu názoru a argumentují tím, že politici mají vždy tendenci k využití státních podniků k politickým cílům. To znamená, že např. neefektivně vysoká kvóta zaměstnaných může dopomoci k znovuzvolení politika. Na druhé straně argumentuje Schmidt, který zastává pozici z teorie vyjednávání smluv, že stát ztrácí privatizací přímý přístup k podnikovým informacím. To ale může zvětšit produktivitu podniku, protože v takovém případě podnik už dále nemůže počítat se státní pomocí při špatném hospodaření. Tento názor zdůrazňuje, že to závisí na kvalitě institučních rámcových podmínek (např. soudní prosazování smluvních stimulů), jestli vláda vůbec je schopna vést efektivně podniky, i když to zásadně chce (problematika corporate governance). Obě popsané teorie ale také dovozují, že privatizace nemusí vždy vést k očekávanému zvýšení efektivity. Politik, který sleduje při vedení státních podniků své vlastní cíle, bude pravděpodobně tyto cíle také prosazovat při volbě určité privatizační strategie. Tento fakt sám v sobě nese možnosti a tendence politika k využívání jeho pozice a převahy informací pro vlastní prospěch. Tak, jak okolí rozhoduje, jaké stimuly může dávat stát svým manažerům, tak také rozhoduje, jak úspěšně vyřeší jednotlivý podnikatel principal/agent problém ve svém podniku.

91


Privatizační diagram

Privatizační diagram

1.1. Diagram poukazující na souvislost mezi objemem

střední

vysoký

Privatizační diagram CZ DDR

I

H

PL

II

TRANSFORMAČNÍ PRIVATIZACE

KLASICKÁ PRIVATIZACE GB

nízký

rozsah privatizace

privatizace a změnou právního rámce

USA

nízký

IV

střední

III

vysoký

rozsah právních změn

Pokusíme-li se dát do relace rozsah privatizace s rozsahem právních změn v zemi, kde se privatizuje a transformuje, dostaneme diagram, kde na vertikální ose je ilustrován rozsah privatizace (nejlépe se znázorňující procenty podniků v podílu k HDP). Neznamená to totéž, co procento privatizovaných podniků, – protože kdyby nějaký stát vlastnil velmi málo podniků a všechny by privatizoval, znamenalo by to v tomto případě 100 % , což by zkreslilo výsledek. Proto se tato veličina musí měřit ve vztahu k ekonomice celé země, tedy k HDP. Na horizontální ose bude naměřen rozsah právních změn, tedy do jaké míry se musí změnit právní rámec, aby privatizace nebo transformace mohla být provedena. Do diagramu se zanesou reálná data ze zemí uskutečňujících privatizaci a transformaci, následuje oblast, nacházející se v blízkosti přímky procházející nulovým bodem koordinačního a trvale stoupajícího systému. Daný výsledek ukazuje, že určitá míra privatizace/transformace k tomu, aby mohla být provedena, potřebuje určitý rozsah právních změn. Pokusí-li se nějaká vláda tuto oblast optimální 92


SE 130/2008

míry opustit, znamená to zvýšení transakčních nákladů a sociálního napětí v zemi, což privatizační/transformační proces ztěžuje či znemožňuje a nakonec také prodražuje. Čím dále se určitá země nachází od optimální oblasti (přímky), tím větší jsou problémy spojené s privatizačním/transformačním procesem. Tyto výsledky se potvrzují také v uvedené práci Moniky Schnitzerové v oblasti průzkumu privatizace insederům a outsiderům v Rusku. Dokazuje, že privatizace přímo souvisí s restrukturalizací. Každá restrukturalizace je právní záležitost a je v určité míře závislá na právních předpisech. Podstata uvedeného diagramu nám ukazuje, že v prvních dvou kvadrantech se spíše jedná o transformační privatizaci než o klasickou privatizaci (vyšší míra privatizace a vyšší míra právních změn), ve třetím a čtvrtém kvadrantu se jedná spíše o klasickou privatizaci než o transformační privatizaci (nižší míra privatizace a nižší míra právních změn). Z toho se dá dedukovat, že liché kvadranty jsou pro úspěšné provedení privatizačního/ transformačního procesu špatné, a že je na každé vládě, aby se pokoušela provádět změny takovým způsobem, aby se v tomto diagramu nacházely v sudých kvadrantech co nejblíže uvedené přímky (privatizační osy). Konkrétně to znamená, že čím je privatizace (objemově) větší, tím více se musí změnit i právní rámec a naopak. V této souvislosti chci ale také poukázat na fakt, že v praxi existuje mimo skupinu transformačních států a skupinu států provádějících thatcherovskou privatizaci v etablované ekonomice také třetí skupina, která doposud nebyla zmíněna. Jedná se především o státy jižní Ameriky, které se pokouší prodejem státních majetků – tedy privatizací – překonat svou finanční krizi. Pro tuto práci ale tato skupina není zajímavá, protože cílem prodejů majetku je pouze získání co největšího množství finančních prostředků a prodeje se netýkají právních stránek nebo systémových změn. V nové institucionální ekonomii dnes existuje rozsáhlá literatura aplikující transakční náklady na chod různých ekonomických organizací, dokonce i na teorii státu. Jejich studium se doporučuje k lepšímu porozumění shora uvedených souvislostí. S ohledem na rozsah své práce je zde nechci výslovně uvádět. Jak se můžeme dozvědět z Coasovy poučky, externality zřejmě nevznikají proto, že by za jakýchsi nevysvětlitelných okolností selhal trh, ale vyplynou z vysokých, se soukromými jednáními spojených transakčních 93


nákladů. Kdyby například jednací náklady a náklady na uzavírání smluv příliš narůstaly, nedocházelo by k vyjednávání – a nemuseli bychom dojít k optimálnímu řešení. Ekonomové pracující v oboru externalit se nyní rozdělili na zastánce Piguovy teorie a na zastánce teorie Coasovy. První z nich spoléhají v případě nutnosti na zásah státu, jejich protivníci dají spíše na sílu soukromého jednání. Z celého kontextu vyplývá, že na klíčové pozici zůstávají v každém případě transakční náklady. Jsou-li náklady nízké, trhy neselhávají a soukromá jednání působí jako pojistka proti vzniku externalit. Vzrostou-li externality příliš, je nutno je z moci státu odstranit, např. Pigouovými daněmi a subvencemi. Úloha vlády K dobrým rámcovým předpokladům úspěšného podnikání a dobře fungující ekonomiky nedílně patří spolehlivé, to znamená čestné jednání mezi státem (vládou a správou) a občanem. Základem musí být příkladem jdoucí stát (vláda a správa), představující vzor a symbol přirozené autority a spolehlivosti – také při prosazování práva. Jen takový stát (vláda a správa) má právo od občanů očekávat čestné jednání. Začne-li však stát (vláda a správa) používat nemorálních metod, (jak se bohužel v poslední době stále častěji stává), odměňuje-li donašeče, bere-li na zřetel anonymní udání, používá podplacených informátorů a jiných nečistých metod, pokud se nachází mezi řadami jeho zástupců podplacené osoby, anebo chrání takové lidi, odůvodňuje-li například bojem proti terorismu omezování občanských práv pro prosazování vlastních výhod a cílů, které ve skutečnosti slouží často jen k vymáhání financí od občanů a nebo k prosazování politických cílů, vykládá-li stát státní předpisy, zákony a pravidla při sporech vždy ve vlastní prospěch – občané podle tohoto jednání poznají, že nejde o jejich věc, nýbrž např. o nabývání finančních prostředků pro státní pokladnu, vinou špatného hospodaření prázdnou – tím stát automaticky ztrácí právo vyžadovat čestné jednání od druhých. Tím se ale také automaticky negativně mění jednání a morální postoj celé společnosti. V ekonomickém rámci hraje velkou roli tento postoj a způsob myšlení (pokud se to takto dá nazvat). Tímto výrazem vyjadřujeme, jak se v běžném životě uplatňují psané zákony a předpisy. K tomu je třeba, aby státní orgány byly dostatečně flexibilní na to, aby v běžném životě dokázaly rozumně uplatňovat všeobecné právo individuálním způsobem případ od případu. Nikdy se nevyplatí předpisy dogmatizovat a uplatňovat je za každou cenu do poslední čárky se všemi 94


SE 130/2008

důsledky, i s vědomím, že v některých případech věci příliš nedávají smysl. Dobrým příkladem dvojího protikladného způsobu myšlení je například Německo a Anglie. Pro dobře fungující ekonomiku je bezpodmínečně nutná jednoduchost a srozumitelnost ekonomického systému. Toto pravidlo dopadá především na malé a střední podnikatele (tvoří dvě třetiny z HDP a poskytují tři čtvrtiny pracovních míst v zemi!). Důvodem je možnost velkých firem najmout si znalce a odborníky z různých oborů, kteří jim v neprůhledném systému dopomohou k výhodám (např. výjimkami, politickým tlakem, obcházením předpisů, zakládáním dceřiných společností v cizině atd.). Malí a střední podnikatelé tyto možnosti nemají nebo z nich mají obavy. Veškerý informační deficit i s vysokými transakčními náklady je na nich. Právě ty jsou častým důvodem selhání trhu. To potvrzuje skutečnost, že informace představují jistou moc, protože poučený člověk udělá správné rozhodnutí a bude dobře investovat (lépe než člověk nepoučený, např. při kupónové privatizaci nebo na burze /insider trading/). Takto vydělá peníze a roste jeho moc (na trhu i ve společnosti). Neinformovanému člověku se této přednosti nedostane a jen prodělává. Uvedený příklad ukazuje na těsné spojení mezi informacemi, penězi a mocí. Otcem ekonomicky politického konzervativizmu přicházejícího na scénu od 70. let je Milton Friedman (představitel monetarismu). Protože se toto pojetí z největší části zakládá na osobě podnikatele (strana nabídky), může být považováno za supply side-economics a bylo s ním dosaženo pozoruhodných výsledků. Britská premiérka Margret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan prokázali v praxi své ekonomické politiky, jak se tyto myšlenky dají uskutečnit Program Raeganovy administrace známý pod pojmem Reaganomics začal v únoru 1981 a díky svému pozoruhodnému ekonomickému úspěchu našel ve Spojených státech nejen příznivce, ale i své politické napodobitele (např. Helmut Kohl v NSR). Celý program spočívá na čtyřech zásadách: 1) snížení daní 2) krácení státních výdajů 3) deregulace 4) stabilní měnová politika V posledních letech stále více států financovalo své rozpočty státními obligacemi. V dlouhodobé perspektivě to znamená, že se stát zadluží u příští 95


generace. Tento jev však znamená jen přerozdělení finančních zdrojů. Příští generace bude sice povinna dluhy splatit, avšak zároveň se stává držitelem obligačních papírů (jako dědicové dnešní generace). Kromě toho se dnešními investicemi (když se všechno nespotřebuje) vytvoří vyšší standard, zvýší se produktivita a zlepší se předpoklady generaci, která přerozdělení bude vykonávat. Proto v tomto případě můžeme mluvit pouze o přesunu kapitálu. Podobný přerozdělovací efekt má i monetární inflace. Majitelé financí – pravděpodobně bohatší část společnosti – ztratí na hodnotě, čímž dojde také k určitému přerozdělovacímu efektu. Nejvíce při inflaci vydělají zadlužení jedinci, protože jejich dluhy se fakticky vyrovnají samy (tuto formu financovaní svých transformačních procesů zvolilo několik států, například Polsko nebo Sovětský svaz/Rusko. Teorie veřejné regulace Představitelé chicagské školy (Knight, Simons a další) měli před druhou světovou válkou velmi odmítavý postoj k přirozeným soukromým monopolům a doporučovali buď státní vlastnictví přirozených monopolů, nebo alespoň jejich veřejnou regulaci. Toto stanovisko chicagské školy se však zásluhou Friedmana a Stiglera 6) v 50. a 60. letech zásadně změnilo. Tito ekonomové došli k závěru, že veřejně regulovaný monopol nevede k nižším cenám (jak by se od veřejné regulace dalo očekávat) a navíc takový monopol nereaguje na technický vývoj tak pružně jako neregulovaný soukromý monopol. V 60. letech se Stigler zabýval teorií veřejné regulace přirozených monopolů. Ve své první stati mapující tento problém došel k závěru, že regulace elektroenergetiky ve Spojených státech neměla žádný pozitivní vliv na ceny elektrické energie. Stigler to považoval za důkaz, že efektivnost veřejné regulace přirozených monopolů je ve skutečnosti daleko nižší, než se obecně věří. Je tomu tak z toho důvodu, že vládní instituce, které mají přirozené monopoly regulovat a chránit veřejnost před monopolisty, své poslání naplňují velmi neefektivně. Stigler si proto položil následující otázku: pokud regulací nelze dosáhnout stanovených cílů, proč bylo založeno tolik institucí, které se regulací zabývají? Stigler se v práci o teorii ekonomické regulace 7) pokusil analyzovat chování regulátorů. Jejich úkolem je řídit a usměrňovat přirozený monopol ve veřejném zájmu. Obvykle se však sami nechávají ovlivňovat 96


SE 130/2008

regulovaným monopolem, který dokáže vyvíjet značnou politickou aktivitu (neexistuje motivační důvod). Není se tedy čemu divit, když je přijatá regulace nakonec v souladu se zájmy samotných regulovaných. Stigler přichází s konceptem ovládnutého strážce: regulovaný monopol má nakonec z regulace prospěch sám, pokud se mu podaří ovládnout regulátora. Ve svém pojednání Veřejná regulace trhu cenných papírů z roku 1964, na základě empirických údajů z newyorské burzy cenných papírů dokázal, že věhlasná Security Exchange Commission (komise pro cenné papíry) po svém založení nijak významně neovlivnila kvalitu veřejně obchodovatelných cenných papírů. Účel, pro který byla zřízena, tedy nebyl naplněn. Podobný efekt má existence jiných regulačních řádů. 8) Teorie byrokracie Objevné poznatky týkající se byrokracie přinesla teorie veřejné volby. V tradičních rozborech chování byrokracie se vycházelo z předpokladu, že byrokraté sledují přání svých politických vůdců. Teoretikové veřejné volby Gordon Tullock, Anthony Downs a William A. Niskanen však přišli s tím, že tomu ve skutečnosti tak není (připouštějí však, že byrokraté poslušnost vůči svým nadřízeným projevují). Podle nich je byrokracie tvořena úředníky, kteří usilují o posílení vlastního vlivu a o zlepšení svého postavení. 9) S originální myšlenkou, která přispěla k rozvoji teorie vývoje byrokracie, přišel William A. Niskanen. Je postavena na podnikavém duchu výše postavených úředníků zodpovědných za rozpočet úřadů. Do byrokratovy funkce užitečnosti zahrnul: pravidelný plat, možnost vedlejšího příjmu, vliv a moc, společenské postavení a snadnost řízení úřadu. Všechny tyto položky jsou závislé na rozpočtu úřadu. Velikost rozpočtu je proto Niskanenem považována za významný prostředek zvyšování užitečnosti byrokrata. Nakonec došel k závěru, že vyšší úředníci se budou snažit, aby byl rozpočet jejich úřadu co nejvyšší. K tomu využívají své informační výhody a monopolu nabídky (specifických úředních služeb), kterým disponují. Byrokracii však lze jen těžko donutit ke střídmosti. Zvláště složité je to v moderních demokraciích, v nichž zákony o státní či veřejné službě prakticky znemožňují propustit státního úředníka nebo mu snížit plat. Ve většině úřadů je pravomoc politiků vůči úředníkům do značné míry omezena. Byrokraté také bývají daleko lépe než politikové informováni o záležitostech úřadu. Kontrola v byrokratických strukturách tak selhává. Nejúčinnější formou kontroly je účetnictví. Co se týče soukromých firem, jejichž cílem 97


je zisk, tam účetnictví dává přesné informace, jak na zisku participují sami úředníci. V případě vládní byrokracie takovou formu kontroly však použít nemůžeme. Vládní úřady mají totiž cíle neurčité nebo nejasně definované, takže lze jen těžko posuzovat, jak velký má být rozpočet úřadu a jak se s tímto rozpočtem hospodaří. Touha po zvětšení vlastního úřadu je jedním z hlavních soukromých zájmů státních úředníků. Daří-li se jim to, jsou potom ochotni přispět k růstu i jiných úřadů. Touto cestou pak může dojít ke spontánnímu růstu veřejného sektoru. Byrokratické struktury mají sklon růst a mohutnět. S růstem se zvyšuje jejich snaha více se věnovat řešení záležitostí vnitřních než problémům, které byly u jejich vzniku. Politici jsou zavaleni problémy svých úřadů (např. přerozdělováním kompetencí mezi jednotlivými ministerstvy apod.). Dochází tak ke zvláštnímu jevu, kdy se lidé pracující jako podřízení nějakého politika chovají spíše jako jeho nadřízení. Mají dokonce schopnost zbavit se nepohodlného politika jednodušší a rychlejší cestou, než by toho byl schopen on. Teorie byrokracie jasně poukazují na rozpory mezi zájmy úředníků a voličů. V zájmu vládní byrokracie je růst veřejných výdajů. Neboť rostou-li veřejné výdaje, rozšiřuje se veřejný sektor a roste počet jeho zaměstnanců. S růstem vládních institucí roste vliv a moc úřednictva. Proto budou vládní byrokraté podporovat takové politiky a takové politické strany, které dokáží prosadit všeobecný růst veřejného sektoru. Kdybychom chtěli zvýšit efektivitu práce státní byrokracie, bylo by podle teoretiků veřejného výběru nutné vytvořit konkurenční prostředí. V současné době však má většina vládních úřadů v oblasti své činnosti monopolní postavení, což negativně ovlivňuje chování vládních úředníků k občanům. Základ reformy státní správy proto spočívá ve zrušení těchto monopolů. Zkušenosti Nového Zélandu s reformou státní správy z druhé poloviny 80. let jsou následováníhodným příkladem. Opatřením proti mohutnění a rozrůstání byrokratických struktur ve státní správě je privatizace činností (funkcionální privatizace), které mohou být vykonávány soukromými firmami (jako například sociální služby, zdravotnictví, zprostředkovatelny práce atd.). Tento trend se dnes prosazuje v řadě zemí. V souvislosti s privatizací však deregulace hraje krajně důležitou roli. Dokázala to již thatcherovská privatizace ve Velké Británii, kde byly privatizovány monopoly (např. telefonické společnosti). Bylo třeba vytvořit nový 98


SE 130/2008

právní a zákonný regulační rámec (např. Oftel), novou instituci, regulační úřad, který by dohlédl na stanovení tarifu a na kvalitu služeb obyvatelstvu. Toto je jedním z nejdůležitějších úkolů vlády, která privatizaci řídí a provádí. Zde se ukazuje, jak je cesta dobrého managementu privatizačně transformačních procesů úzká – na jedné straně je nutné vytvořit určitý regulační rámec, na druhé straně však tento rámec nesmí negativně ovlivňovat průběh liberalizace a deregulace. Jak bylo předem zdůrazněno: efektivní regulace ano, růst byrokracie však ne! Proto je fáze takříkajíc „pooperační“ pro úspěšné dokončení transformace fází klíčovou. Během ní se v hospodářské politice většinou udělají různé chyby a myslím, že se tehdy opravdu hodně chyb udělalo. Podle mého mínění neleží největší problém do budoucna v oblasti ekonomické, ale nachází se v neekonomické sféře veřejného, penzijního a sociálního sektoru s přílišnou státní regulací na špatných místech atd. Nezaměňujme právo za regulaci. Považuji pro naši dobu za mimořádně příznačný rys, že velmi rychle narůstá podíl regulativní či administrativní legislativy, – což platí všude ve světě, ale o to více u nás – jinými slovy, legislativa vertikálních vztahů povážlivě narůstá oproti legislativě vztahů horizontálních. Řečeno právnickou terminologií: nárůst významu práva veřejného oproti právu soukromému. V ostřejší terminologii by mohlo jít o záměnu rozdílu mezi právním a regulačním systémem nebo v závažnějším případě o spor mezi soukromým zájmem a nějakou veřejnou – všeobecně přijímanou nebo vynucenou – „hodnotou“ či hodnotami, například spor o to, nakolik má právní řád chránit obecné „hodnoty“, má-li je vůbec chránit, nebo zda se má v první řadě zabývat jen ochranou před „poškozením konkrétní osoby“; zda je lépe, aby převládala instituce vlastnictví a svobody smlouvy, nebo raději instituce příkazu, zákazu, regulace. Nebezpečné je vzrůstající přesvědčení veřejnosti, že horizontální vztahy mají slabou působnost, zatímco naopak roste víra, že je nutné je doplňovat působením vztahů vertikálních, to znamená vztahem státu a jednotlivců (osob fyzických i právnických). Politický spor o optimální míru regulace je legitimním politickým sporem všude ve světě. Liberální politikové by si přáli regulaci minimální, socialisté větší. Jde o věčný konflikt, o otázku, zda je důležitější svoboda jednotlivce i za cenu jistého společenského chaosu, nebo naopak pořádek vykoupený jistou mírou nesvobody. Je velmi důležité, aby kritici nezlehčovali spor 99


o to, zda je zdravému vývoji společnosti v konečném důsledku prospěšná větší či menší míra regulace. . Důležitý boj proti vysokým podílům výdajů veřejných rozpočtů na HDP Do útoku vyrazili právě zastánci Reaganomics a Thatcherismu. Jejich zástupci dokazovali, že fixní výdaje (daně, sociální výdaje atd.) pro podnik představují nějaký trestající element, brzdící jejich plynulý chod a ztěžující jejich pozici v mezinárodní soutěživosti. Z této souvislosti lze odvodit jistou nepřímou úměru mezi daňovými sazbami a ekonomickým úspěchem. Rakouský národohospodář Friedrich Hayek (1899–1992, Nobelova cena 1974) už v polovině dvacátého století kritizoval plíživou kolektivizaci jako cestu k otroctví. Dokazoval, že přemíra pevných výdajů povede k přesnému opaku toho, co se očekává. Stejně tak B. Laffer, ekonomický poradce bývalého amerického prezidenta R. Reagana, jehož známá křivka ukazuje, že daňový výnos začne od určité výše daňové sazby zase klesat. Toto pravidlo o příliš vysokých daních „zabíjejících daně“, protože žádný daňový poplatník nadále nemá důvod pracovat, když daňová výše stále roste, začalo ovlivňovat ekonomicko politické myšlení už od 80. let minulého století. V USA a ve Velké Británii se povážlivě snížily sazby daní z příjmů fyzických a právnických osob. Reformy bohužel dodnes nebyly všude uspokojivým způsobem provedeny. Je nutno prosadit je především v zemích, které byly v 70. letech pod sociálně demokratickou vládou. Pozoruhodným příkladem jejich účinnosti je dnešní sociálně demokratická vláda ve Velké Británii, která se svou ekonomickou politikou téměř neliší od politiky konzervativců. Žádná země si nemůže dlouhodobě dovolit, aby se vinou její špatné daňové politiky ztrácely do ciziny její nejvýkonnější síly spolu se společenskou elitou (z oblasti kultury, ekonomiky, sportu, vědy...). O tom, že všechny chyby ještě nejsou napraveny, vím z vlastní zkušenosti a od desítek klientů, jimž poskytuji poradenské služby, a kteří si vinou sebevědomých, často až arogantně vystupujících úřadů s jejich přehnanými požadavky, malou výkonností a s myšlením vzdáleným realitě, masově zařizují své obchodní aktivity přes Velkou Británii, Švýcarsko, USA a jiné země, v nichž se setkávají s příznivějším a vstřícnějším prostředím. Základní otázka se týká daňové politiky. Má se zvýhodňovat spoření, nebo zadlužování? V Německu a Japonsku je spoření záležitostí cti a je daňově zvýhodněno (v Německu tomu tak alespoň donedávna bylo). V USA, kde 100


SE 130/2008

platí symboly osobního bohatství a úspěchu, daňový systém zvýhodňuje zadluženost. Čím více se kdo zadluží, tím menší daně platí. Zde nacházíme důvod, proč se v 80. letech dále snížila měřená průměrná míra úspor na 5 % z příjmů v USA a na 3 % ve Velké Británii. Ukazuje se zde zásadní rozdíl mezi modelem německo-japonským a anglosaským, kde jsou úspory téměř dvojnásobné. K opětovnému vyrovnání státních deficitů a k dlouhodobé rovnováze se však bude muset tato mentalita nutně změnit. Není možné dlouhodobě více spotřebovávat (utrácet) než získávat (vydělávat). Je patrné, že příliš vysoká daňová sazba vede k ekonomickému zbrzdění, nejen proto, že produkty uměle zdražuje a podnikatele i firmy motivuje k obcházení daní – a to legálně (odchodem do zahraničí) nebo ilegálně (pašováním, černou ekonomikou a neplacením daní), což státnímu sektoru způsobuje další náklady na placení a budování státních orgánů na boj proti těmto praktikám (celníci, finanční a daňoví experti), ale také proto, že jsou lidé nuceni, aby si stále větší množství práce a úkolů vykonávali sami nebo za pomoci známých a sousedů, což nevytváří dělbu práce, je to neefektivní a suboptimální alokace zdrojů, narušuje ekonomický princip a vede k plýtvání vzácnými zdroji. Jednoznačně jde o suboptimální řešení, které by lepším daňovým systémem mohlo být zlepšeno. Daňové teorie potvrzují, že nezdaňování výkonu (platu), ale spotřeby (např. DPH) v rozumné výši vede ke zlepšení ekonomické výkonnosti (viz Musgraveova díla). Transformační privatizace v ČR Československé hospodářství na konci 80. letech procházelo v důsledku aplikace principů plánované ekonomiky obdobím dlouhodobého zpomalování růstu životní úrovně a jevilo známky neefektivního fungování. Hlavními problémy byla jeho strukturální deformace, energetická a materiálová náročnost, zaostalost technologických procesů, orientace na nenáročné východní trhy. V porovnání s „Maďarskem a Polskem Česká republika téměř neprošla obdobím reforem ‚perestrojkového typu‛, soukromý sektor prakticky neexistoval, k systémovým změnám v podstatě nedocházelo.“10) Státní sektor v roce 1989 v Československu tvořil téměř 97 % národního produktu a v některých oblastech ekonomiky dosahoval až 100 %.. Navíc neustále klesalo průměrné roční tempo růstu reálného domácího produktu, produktivity práce a průměrných mezd, zvyšovala se skrytá inflace a do101


šlo k výraznému snížení mezinárodní konkurenceschopnosti československých podniků. Za jisté pozitivní faktory československého hospodářství v 80. letech lze považovat tradičně přísnou hospodářskou politiku vlády, která „zabránila vzniku závažných deficitů státního rozpočtu, velkému zahraničnímu zadlužení země a nerovnováze platební bilance“ 11), dosáhla vyššího hrubého domácího produktu na obyvatele než v ostatních postkomunistických státech a relativně vysoce kvalifikované a levné pracovní síly. Všechny výše uvedené ekonomické důvody spolu s důvody politickými, vyplývajícími z nového politického uspořádání po listopadu 1989, vedly k nutnosti uskutečnit rozsáhlé změny československého hospodářství. Ty spočívaly zejména v opuštění systému centrálního plánování, převodu státního majetku do soukromých rukou a nastolení „vlády volného trhu“, spojené se zvýšením efektivnosti alokace zdrojů. Při popisu transformace však nesmíme zapomenout na její hlavní cíl, který v roce 1991 všeobecně definoval americký ekonom a poradce vlády L. Brainard, že to není dosažení hospodářského růstu a vytvoření trhu, ale takového „systému, který by generoval udržitelný hospodářský růst v podmínkách cenové stability“. 12) Proces přeměny státní ekonomiky na soukromou spočíval ve vzniku nových firem a v privatizaci stávajících státních podniků, která byla jediným možným způsobem, jak rychle vytvořit soukromá vlastnická práva, spojená s vlastníkovou aktivní kontrolou hospodaření s jeho majetkem. Nezbytnou podmínkou úspěchu transformace byla existence politického odhodlání provést mnohdy nepopulární, ale nezbytné ekonomické, politické a sociální změny. Odmyslíme-li pochybnosti, zda je převod státního sektoru na soukromý opravdu nezbytný, zůstává základní otázkou rychlost této přeměny. Teoreticky existovaly dvě krajní možnosti.: gradualistická metoda a „šoková terapie“. Zastánci „gradualistické cesty“ – pomalé a postupné změny – argumentovali nebezpečím výrazných sociálních problémů, růstem nezaměstnanosti, nedostatkem kvalifikovaných manažerů, nedostatečnými právními předpisy, nerozvinutým kapitálovým trhem apod. Naopak zastánci „šokové terapie“ tvrdili, že čím dříve bude reforma dokončena, tím nižší budou její náklady a rychleji bude nastartována obnova ekonomiky přinášející výrazný růst efektivnosti a životní úrovně. Rychlost též zamezí případnému zastavení celého procesu. Nebezpečí představovalo zhroucení současných 102


SE 130/2008

zásad ještě před zavedením nových pravidel, tedy stav, kdy příliš rychlé změny de facto zničí platný řád. To mohlo vést až k chaosu, anarchii a neregulérním formám podnikání. V Československu byly na začátku roku 1990 vypracovány dva scénáře ekonomické transformace, jeden na úrovni české vlády a druhý na federálním ministerstvu financí. Oba kladly důraz na liberalizaci cen a zahraničního obchodu a proces privatizace. Strategie navržená místopředsedou české vlády Františkem Vlasákem byla opatrnější, doporučovala pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu a postupné otevírání se zahraniční konkurenci. Privatizace měla spočívat v odstátnění státních podniků (převedení na akciové společnosti se 100% státní účastí), v jejich restrukturalizaci a následném prodeji. Nakonec byla realizována druhá varianta, která vycházela z tradičních neoliberálních a konzervativních přístupů a byla popsána v tzv. „Strategii ekonomické reformy“ z dubna roku 1990. Předpokládala rychlou liberalizaci cen, zahraničního obchodu a privatizaci. V souladu se snahou o minimalizaci role státu v ekonomice byl zvolen prodej podniků bez jejich předchozí restrukturalizace. Ta měla být provedena až novými vlastníky bez zásahů státu. Významná role byla přisouzena kupónové privatizaci. Proces transformace českého hospodářství lze rozdělit do čtyř hlavních období: 13) • 1990–1994, kdy země úspěšně uskutečnila počáteční reformní kroky (1990–1992 první polistopadová vláda – ministrem odpovědným za privatizaci Tomáš Ježek, v roce 1992 nástup další vlády – J. Skalický). • 1994–1997, kdy se reformní úsilí zpomalilo, později téměř zastavilo, a transformace nebyla dosud dokončena. • 1997–1999, kdy došlo v reakci na měnovou krizi v květnu 1997 k rychlé stabilizaci, s negativními důsledky pro růst. • 1999 – obnovení ekonomického růstu, ovšem při vysoké míře nezaměstnanosti. Nejdůležitější a opravdu historický význam při transformaci českého hospodářství měla privatizace. Ta představuje nejobtížnější a nejdůležitější část reforem českého hospodářství. Smyslem privatizace a jejím důsled103


kem by mělo být „vytvoření podnikatelských subjektů, které zabezpečí racionálnější a efektivnější fungování ekonomiky, budou garanty překonávání ekonomické a technologické propasti, jež se vytvořila mezi rozvinutými ekonomikami a centrálně plánovanou ekonomikou, a prosadí se v tvrdém konkurenčním prostředí domácího i mezinárodního trhu“.14) Programy privatizace v ČR byly zejména restituce (malá a velká), malá privatizace a velká privatizace a transformace družstev (zejména zemědělských a spotřebních (ty se zabývaly maloobchodem a velkoobchodem). Převody státního majetku městům a obcím (municipace) se děly v rámci velké privatizace. v roce 1991 tak, že se na šest tisíc obcí a měst jednorázově převedl majetek v odhadované hodnotě 350 miliard korun. K dalším převodům v hodnotě kolem 30 miliard korun docházelo (také v rámci velké privatizace) na města a obce, které navíc dostaly zdarma akcie některých akciových společností (plynárenské, elektrárenské, vodárenské, které byly součástí předem uváděných bezplatných převodů) v nominální hodnotě téměř 50 miliard korun. Koncepce Ekonomická stránka transformace od komunismu ke svobodné společnosti a k tržní ekonomice byla založena na několika zásadních krocích. Po půl století zamrzlých, zmražených, úředně nařizovaných cen a státního monopolu zahraničního obchodu a poloautarktní ekonomiky to byla rozsáhlá a převratná liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu, pro nejrůznější typy podniků to byla liberalizace vstupu na trh, v dané chvíli pro podniky soukromé na straně jedné a zahraniční na straně druhé, byla to samozřejmě privatizace velkého rozsahu a vzrušujícího spádu, protože bylo naprosto jasné, že není možné čekat na postupný, pomalý zrod stovek či tisíců podniků ani na postupný, pomalý zánik a úhyn podniků státních. Přestože byla kupónová privatizace (do tehdejší doby – později byla kopírována například v Moldávii a v dalších státech) převládajícím československým (později už jen českým) jevem a pro celkový výsledek privatizace byla velmi důležitá, je nutno zdůraznit, že nebyla ani převládající privatizační metodou (měřeno počtem podniků či hodnotou privatizovaných aktiv) ani procesem probíhajícím odděleně od jiných privatizačních metod. Byla součástí celé organizace, v níž se kombinovalo mnoho metod. Její význam spočívá hlavně v tom, že právě tato forma byla pro Českou republiku specifická a ve světě ojedinělá. 104


SE 130/2008

Základním stavebním kamenem privatizace byly nejen privatizační projekty předkládané manažery podniků, ale také projekty od externích zájemců o podnik nebo jeho části. Ministerstvo privatizace konkurenční privatizační projekty podle předem stanovených kritérií posuzovalo a vybíralo z nich. Často se stávalo, že podnik byl zčásti privatizován pomocí kupónů a zčásti jinou standardní metodou (veřejnou soutěží nebo předem vybranými zájemci). U některých významných podniků (banky, energetické podniky, telekomunikace) si stát ponechal balík akcií pro pozdější prodej strategickým investorům a jen část byla privatizována přes kupóny. V samotné kupónové privatizaci bylo privatizováno jen 1800 podniků, zatímco standardními metodami bylo privatizováno kolem 14 000 podniků (nepočítaje v to malou privatizaci a restituci). Z celkového majetku v účetní hodnotě 1 000 miliard Kč, který byl v ČR privatizován, bylo jen 333 miliard privatizováno kupónově. Smysl kupónové privatizace byl pak spatřován hlavně v tom, že měla zásadně urychlit proces transformace české ekonomiky. Institucionální a právní stránka Privatizace bank Nebylo možné začínat s masovou privatizací bank, kterou dnes už všichni schvalují. (Až v roce 1992 byly v kupónové privatizaci nabídnuty minoritní balíky akcií Komerční banky a. s., České spořitelny a. s. a 52 % Investiční a poštovní banky a. s.). Byl učiněn pokus zavést do bankovnictví konkurenci – otevřít vstup na trh. (Právě toto dnes doporučuje bývalý viceprezident světové banky Joseph Stiglitz. Říká, že je třeba usilovat o konkurenci, ne o privatizaci.) Je otázkou, vzpomene-li si ještě někdo na monopolní banku zvanou SBČS a její konec. Celkem 56 komerčních bank dostalo v České republice velmi rychle licenci. Je známo, že nezavedly skutečnou konkurenci, protože se nechtěly mísit do probíhající transformace – podobně by se však chovaly i tři čtyři příliš rychle zprivatizované velké domácí banky. Polostátní banky chybovaly ve svém úvěrování pravděpodobně zejména v tom, že poskytovaly úvěry snáze, než by toho byly schopny banky celé v soukromém vlastnictví a s dobrým majitelem. Existovala však obava, že by se soukromé banky chovaly zcela tak, že by úvěr neposkytly nikomu. To by z jejich strany byl racionální risk – aversion strategie, jak ji ostatně v ČR po celou dobu předváděla např. Živnobanka. Jak by v takovém případě dopadla ekonomika jako celek, je snadné si domyslet. Žádná z postkomunistických zemí nezahájila transformaci privatizací 105


bank. Bankovní sektor hraje v transformujících se zemích velkou a důležitou roli. Každá změna, jak v podnikové, tak ve státní ekonomice v sobě nese riziko. Protože se mění předpoklady, mění se automaticky i výsledky. Pro některé ekonomické subjekty to představuje nové vyhlídky a možnosti, pro jiné ztráty a bankroty (když například dostane dosud státní podnik konkurenci v novém, profesionálně vedeném podniku s moderními výrobními procesy a s výrobky zaměřenými na trh). Prvnímu podniku musejí být omezeny subvence, ztráty a kredity, druhému musí být poskytnut kapitál k realizaci jeho výhod. Privatizace bank se v tomto stadiu dá uskutečnit jen s obtížemi, protože každá soukromá banka minimalizuje svá rizika a nedodává proto nově se rozvíjejícímu trhu (který s sebou automaticky nese mnoho riskantních investic – a tedy i riziko konkurzu) dostatek kapitálu. Nedokonalé instituce Součástí institucionálního rámce jsou také zájmové skupiny. Mancur Olson v knize The Rise and Decline of Nations dával do protikladu rychlý poválečný růst poraženého Německa, Japonska a Itálie s pomalým růstem vítězných mocností USA a Anglie. Připisuje tento jev desintegraci zájmových skupin v poražených zemích a naopak konsolidaci zájmových skupin ve vítězných zemích. Mluví o „institucionální skleróze“ stabilizovaných tržních demokracií. 15) Transformace právního řádu Často se říká, že se měly dobré zákony jednoduše přeložit. Jsem toho mínění, že tento názor je zárodkem jednoho z nejvážnějších omylů a je důsledkem nepochopení samotného transformačního problému. Pomineme-li nejednoduchou otázku samotného překladu, respektive nedostatku potřebné terminologie a nemožnost naroubovat jednotlivé výpůjčky zákonů na odlišný základní právní systém, nemůžeme obejít argument nezbytného transformačního aspektu významné části zákona, který se překladem zajistit nedá. Ekonomická, právní i politická transformace probíhala v uplynulých letech nesmírně rychle. Ani tato rychlost však mnoha lidem nestačí. Množí se hlasy volající po okamžitém nadbytku, po okamžitém srovnání kroku s ekonomicky vyspělým světem, po okamžité integraci do právních systémů, které prodělaly mnohasetletý plynulý vývoj. Po průběhu prvních deseti revolučních (transformačních) let můžeme konstatovat, že je nemys106


SE 130/2008

litelné, aby ČR například za několik týdnů dohnala třistaletý vývoj britské demokracie. Netrpělivost převládá nad rozumem. Přesto je třeba připomínat, že transformace od komunismu k tržní ekonomice a pluralistickému politickému režimu je unikátní historický proces, který ještě nikdy nebyl popsán v žádné učebnici. Sociální a právní aspekty a implikace transformační privatizace Tento úkol neměl v celém světě žádný precedens. Privatizační postupy známé na Západě byly téměř nepoužitelné. Zahraniční investoři sem často zaměřují své aktivity jen ve velmi omezené míře, s vědomím všeobecné nejistoty a rizik ekonomiky v absolutním přerodu, odříznuté od tradičních trhů a vyžadující prakticky ve všech oblastech mohutné investice. V zemi je častá absence soukromého kapitálu i dostatečných úspor obyvatelstva využitelných pro tento účel. Přesto není možné, aby bylo občanům, které minulý režim připravil o majetek, upíráno právo podílet se na privatizaci, a zbavit je tak naděje na uplatnění vlastních schopností a nadání i v podnikatelské oblasti. Právě kupónová privatizace se stala metodou, která umožnila obejít omezení a zajistit privatizaci dostatečnou podporu občanů. Transformace nebyla pokusem dostat se do bodu nula a odtud začít znovu. Byla naopak pokusem převést ekonomiku s minimálními náklady z jednoho systému do druhého. Cílem také bylo ekonomiku transformovat, aniž by došlo k její likvidaci. Proto bylo nemožné, aby se někdo vrátil k bodu nula. Při bližším pohledu na další postkomunistické země ostatně shledáme, že ani tam nebyla konkurzní legislativa zpočátku nějak mimořádně tvrdá. V počtu bankrotů stojí ČR mezi tranzitivními ekonomikami na druhém místě hned za Maďarskem. Poláci a Slováci stojí daleko za nimi. Transformace právního řádu – právní stránky Situace české společnosti 90. let je podle mého názoru podstatně jiná. Společenská realita se měnila ve skocích (a stále se rychle mění). Původně byl právní řád připravován pro zcela jinou realitu, a i když mimořádnou intenzitou tvorby nových zákonů dochází k jeho velmi rychlé transformaci, propast mezi realitou a právním řádem zůstává velká. Díky tomu existuje i poměrně velký prostor pro jednání, které není právním řádem postihováno (přitom zde úplně a vědomě opomíjím nedostatečnou kvalitu institucí právo vynucujících) a je jen přirozené, že je tento volný prostor rychle vyplňován aktivitami určitých jedinců, které již lze oprávněně považovat za 107


nepřijatelné, nespravedlivé, nemorální, destruktivní a podobně. Zjevně existují jistá pravidla řízení transformačních kroků. Troufám-li si s odstupem už téměř dvou desetiletí vytvořit jejich základní typologii, zdá se mi, že transformační procesy ve světě probíhaly ve třech základních modelech či typech. První typ se nazývá nepřipravenou liberalizací a deregulací řady ekonomických procesů v tom smyslu, že jde o nepřipravenost v jednom směru – nemá adekvátní makroekonomickou stabilizaci. Prototypem takového přístupu je například Rusko a ruská transformace. Tento způsob transformace vyžaduje enormní politické, sociální a ekonomické náklady. Jeho výsledkem je, že díky nesmírně velkým nákladům jsou obvykle reformní kroky odsouvány a přerušovány. Druhým typem byla transformace typická pro většinu zemí střední Evropy – přes všechny odlišnosti vzhledem k velkým rozdílům v rychlosti institucionálních reforem a privatizace šlo o liberalizační procesy s elementární makroekonomickou kontrolou. A konečně třetí model transformace je gradualistickým modelem, založeným na tvorbě duálního či dualistického systému, v němž vedle sebe existují reformované a nereformované části ekonomiky, silný státní sektor a velmi dynamicky se rodící sektor privátní. Prototypem tohoto typu transformace nebude zřejmě jiná země než Čína. Existence tohoto gradualistického či dualistického modelu je možná jen za předpokladu enormního demokratického deficitu, který jako jediný dovoluje takové fázování a organizování podobných procesů. Český postup měl čtyři základní kroky. Prvním byl rozhodný pokus o makroekonomickou kontrolu neboli uvedení zjevně restriktivní makroekonomické politiky před zahájením liberalizace a deregulace, těsně před liberalizací cen a zahraničního obchodu. To byl krok číslo jedna, éra roku 1990 a 1991 a pokus zabránit tomu, aby se makroekonomická dimenze vymkla z rukou a zavládla hyperinflace neboli velká inflace. Druhým charakteristickým rysem české transformace byl rychlý, přitom však organizovaný průběh privatizace, motivovaný snahou vyhnout se spontánní privatizaci, jejímž prototypem bylo Maďarsko, a která byla trvalou obsesí vlády. Třetím charakteristikou tohoto období byla evoluce institucionálního a legislativního rámce ekonomiky, sice pomalá, určitě nedokonalá, nicméně probíhající demokratickým, nikoli diktátorským způsobem. A konečně čtvrtým významným rysem, nad nímž visí 108


SE 130/2008

nejvíce otazníků, byla raná liberalizace kapitálového účtu platební bilance za existence velmi zranitelného a slabého bankovního a finančního systému. Nebylo možné se zabývat sofistikovaným řazením reformních kroků, všichni si však uvědomovali jedno zásadní pravidlo. A tím byla nezbytná nutnost mít v rukou makroekonomickou situaci v zemi ještě předtím, než budou provedeny základní liberalizační kroky, zejména liberalizace cen a zahraničního obchodu. Mám však obavy, že bylo nedoceněno druhé pravidlo, na něž se v poslední době klade stále větší důraz, totiž mít elementárně stabilizovaný bankovní a finanční systém ještě před započetím liberalizace zahraničních finančních toků, zejména na kapitálovém účtu. První věc vláda viděla dobře, druhou už méně. První pravidlo bylo na všech stranách doporučováno, psalo se o něm ve všech textech týkajících se transformace. Druhé pravidlo vládě nikým příliš doporučováno nebylo. Data Privatizace Českou republiku a později českou ekonomiku očekávala ve větší míře až po roce 1990. Už v roce 1990 (v listopadu byla zahájena restituce) byl zahájen vůbec největší privatizační program mezi všemi transformačními ekonomikami, nepočítaje výjimku v bývalém východním Německu. (Malá privatizace byla zahájena v lednu 1991 a velká privatizace v srpnu 1991). Tento program se skládal ze tří částí: • restituce majetku dřívějším majitelům nebo jejich dědicům, • privatizace menších částí ve veřejných aukcích (malá privatizace) a • privatizace středních a velkých firem (velká privatizace). Je však třeba podotknout, že v rámci malé privatizace byla privatizována pouze aktiva, kdežto v případě velké privatizace jak aktiva, tak i pasiva. Restituce Program restitucí spočíval v návratu majetkových práv bývalým vlastníkům. Oblast působnosti tohoto programu byla značně omezená, oprávněnými osobami byli pouze českoslovenští státní příslušníci a ve specifických případech i církve. Z restitucí byl vyloučen majetek znárodněný před 25. únorem 1948 a majetek korporací, spolků, sdružení, jiných právnických osob a cizích státních příslušníků. Přesto však odhadovaná hodnota převedeného majetku činila okolo 100 miliard korun. 109


Malá privatizace Další z forem přerozdělení státního majetku byla tzv. „malá privatizace“ upravená zákonem č. 427/1990 Sb. o převodu vlastnictví státu k některým věcem na fyzické nebo právnické osoby schváleným v říjnu 1990. Do soukromých rukou se tak formou veřejných aukcí dostalo velké množství drobných provozoven, dílen a menších podniků. Program řídilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR a v praxi prováděly jednotlivé okresní privatizační komise. Pro podniky však malá privatizace představovala značnou ztrátu. Odhadem se jednalo o nezanedbatelných 30 miliard korun. Velká privatizace Nejdůležitější část české privatizace se týkala zejména podniků průmyslových a zemědělských a oborů dopravy a obchodu. Cílem autorů reformy bylo provést co nejrychlejší odstátnění majetku a restrukturalizaci podniků nechat až na jejich nových vlastnících. Do roku 1994 se ve velké privatizaci prodalo přes 4 300 z asi 6 000 velkých podniků a nespočet malých firem, což představovalo téměř 80 % veškerého majetku. Zákon určoval, že management privatizovaného podniku musel předložit tzv. základní privatizační projekt, který byl stavebním kamenem velké privatizace. Dále mohla projekt podat jakákoliv fyzická nebo právnická osoba včetně cizinců, přičemž její návrh se mohl týkat jak celku tak pouze části podniku. Jeho součástí bylo i určení metody privatizace, která předkladateli pro jeho strategii nejvíce vyhovovala. V ČR existovalo pět metod převodu majetku: 16) • transformace na akciovou společnost a její doprivatizování (kupónovou privatizací, veřejnou aukcí a soutěží, převedením na obce apod.); • přímý prodej předem určenému vlastníkovi (menší a střední podniky, ale také velké podniky – zejména zahraničním nabyvatelům,např. Nestlé, Procter and Gamble, Italcementi, Holderbank, Ford aj.; • veřejná aukce (použita v malé privatizaci, ve velké jen zřídka); • veřejná soutěž (při očekávaném zájmu více subjektů a zvýšení ceny); • bezúplatný převod obcím, institucím zdravotní a sociální péče či jiným veřejně prospěšným zařízením. Zákon dával možnost převést akcie společnosti v majetku FNM ve prospěch Restitučního fondu, inves110


SE 130/2008

tičního fondu a fondu zdravotní a sociální péče. Zatímco první dva převody se mohly uskutečnit, protože příslušné fondy byly skutečně založeny, třetí fond se před koncem června 1992 založit z časových důvodů nepodařilo, takže akcie vyčleněné pro účely sociálního a zdravotního zabezpečení vláda vzešlá z voleb v červnu roku 1992 prodala a výnos použila k jiným účelům. Důležitou podmínkou velké privatizace byla povinnost převést určitý podíl z každé privatizované firmy do Restitučního investičního fondu, z jehož výnosů se kompenzovaly zbývající restituční nároky. Proces velké privatizace odstartoval 26. 2. 1991 schválením zákona č. 92/1991 Sb. O podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, neboli zákona o velké privatizaci. Byl organizován ve dvou tzv. privatizačních vlnách. První z nich byla dokončena v polovině roku 1993 a druhá na jaře roku 1995. Po skončení těchto operací však stále zůstala významná část národního bohatství ve vlastnictví státu a obcí . První vlny se účastnily státní podniky, u kterých se nevyskytovaly závažnější problémy v oblasti vlastnických a závazkových vztahů. V jejím rámci se zpracovávaly privatizační záměry, které posuzovalo příslušné zakladatelské ministerstvo. Na návrh těchto ministerstev poté ministerstvo privatizace rozhodlo o osudu projektu. Po schválení projektu byl majetek příslušného podniku převeden na Fond národního majetku. Vláda sestavila seznamy podniků určených k první a druhé vlně privatizace, k likvidaci a tzv. strategických podniků, jejichž majetek do privatizace zařazený nebyl. Důraz byl kladen na rychlost a prodávány byly podniky převážně z odvětví potravinářského, textilního, stavebního a strojírenského. Součástí této etapy byla i první vlna kupónové privatizace. Ve druhé etapě probíhající po roce 1993 se proces privatizace částečně změnil. Po rozdělení Československa se začal nabízet majetek podle určeného poměru, mírně se snížil význam kupónové privatizace a prodávaly se významnější podniky průmyslů farmaceutického, paliv a energetiky, hutnictví, zemědělství, lesnictví a chemie. Důraz již nebyl kladen na rychlost, nýbrž na prioritní zájmy státu a nejčastější metodou privatizace byl přímý prodej. Největší objem majetku však byl privatizován transformací na akciovou společnost – přesněji řečeno, transformace státních podniků na akciové společnosti byla pouhou přípravou na privatizaci akcií, ať za kupónové privatizace, jejich prodejem, bezúplatným převodem, vložením 111


do RIF nebo NIIF apod. Můžeme se setkat i s názory, že existovala ještě „třetí vlna“ privatizace. Lubomír Mlčoch ji spojuje s „koncentrací vlastnictví“, 17) kdy se investiční fondy snažily ovládnout podniky a to na úkor individuálních akcionářů výkupem svých vlastních akcií. Zákon o investičních společnostech sice takové praktiky zakázal, ale nedokázal jim zabránit. Akcie fondů tak i nadále mohly nakupovat jejich zakladatelské společnosti nebo kvůli tomu speciálně založené brokerské firmy a tak fondy ovládnout. Další formu úniku před zákonem představovala změna právní formy podnikání na jinou, na kterou se zákazy nevztahovaly. Kupónová privatizace Důvody volby kupónové privatizace Výběr této nestandardní formy převodu majetku ze státu na soukromé osoby byl motivován několika faktory, ať už oficiálně zveřejněnými nebo neoficiálními, ekonomickými či politickými. Především to byla situace, v jaké se Československo na počátku transformace nacházelo, a rovněž politika, která byla v polistopadovém období vytčena – výše zmíněná Klausova Strategie ekonomické reformy. Tato privatizační metoda se jevila být vyhovující tehdejší situaci hned v několika směrech. Představovala relativně rychlý proces, kdy nebylo třeba pro každý podnik hledat investora a předem ho restrukturalizovat z veřejných prostředků. Umožňovala překlenout nedostatek domácího kapitálu, vzhledem ke stanoveným pravidlům nedovolovala účast zahraničních investorů, což ve značné míře vyhovovalo postojům, které se objevovaly v České republice. Dále pak podporovala masovou účast občanů, kteří tak mohli získat bližší vztah k ekonomické reformě a „volné ruce trhu“. Hlavní ekonomický důvod byl obrovský objem privatizovaného majetku. Vláda nabídla formou kupónů téměř 50 % akcií všech privatizovaných akciových společností o celkové hodnotě základního jmění 679 miliard korun, což představovalo nominální hodnotu 335 miliard. Snaha byla o co nejrychlejší privatizaci s výrazným omezením vlivu státu na ekonomiku. K volbě dopomohl též fakt, že zahraniční zadluženost země byla minimální a nebylo tedy bezpodmínečně nutné zvolit úplatnou formu, jejíž výnos by pomohl snížit státní dluh. Kupónová privatizace sice není klasický příklad rozdávání majetku, neboť každý účastník zaplatil za kupónovou knížku 1 035 korun, ale tato částka 112


SE 130/2008

je oproti objemu privatizovaného majetku téměř zanedbatelná – jednalo se pouze o úhradu nákladů procesu. Dalo se tedy předpokládat, že mohla přenesením obrovského majetku ze státu na občany nahradit sociální transfery z rozpočtu. Podmínkou by ovšem bylo, aby byla přeměna nově získaných podílů v podnicích na hotovost reálná. A to se v českém prostředí ve větší míře nestalo, a tak z kupónové privatizace profitovalo menší množství občanů. Jednou z alternativních možností byla privatizace managementem. Existovalo nebezpečí, že se v období „předprivatizační agónie“, kdy už v podnicích nevládl stát, ale ještě nepřišli noví vlastníci, bude management snažit nejrůznějšími praktikami snížit cenu řízeného podniku a zároveň získat peníze, aby jej mohl levně odkoupit. Kupónová privatizace měla těmto jevům zabránit, ale jak se později ukázalo, nestalo se tak. Vrcholný management podniků v několika případech zakládal dodavatelské firmy, s nimi uzavíral pro podnik výrazně nevýhodné smlouvy a ze zisků svých soukromých firem pak podnik zprivatizoval. Toto přelévání aktiv státních podniků do soukromých rukou nebylo dostatečně potíráno. Vyskytly se dokonce i kritiky v tom smyslu, že se mnohdy jednalo spíše podle názoru, že krádež je „z hlediska čistě instrumentálně racionálního zpravidla tou nejrychlejší cestou privatizace...“ 18) Rozhodnutí o kupónech nebylo dáno pouze faktory ekonomickými, ale zásadně i politickými, neboť takto značný rozsah přerozdělování vlastnických práv nezbytně potřeboval politický konsenzus a vhodnou dobu. A ta právě po politických změnách na přelomu 80. a 90. let minulého století nastala. Zajímavé je, že vlastně neexistovala pravá opozice vůči těmto plánům pánů Tomáše Ježka a Václava Klause. Pravé politické důvody můžeme pouze odhadnout, ale zdá se docela možné, že jednorázovým bezplatným transferem majetku mohlo jít o snahy získat hlasy voličů a naučit občany životu na volném trhu formou metody „learning by doing“. Nezanedbatelným faktem zůstává, že na začátku 90. let nebyl v zemi dostatečný finanční kapitál, ale vůči tomu zahraničnímu existovala značná averze. A to jak na straně vládnoucí elity, tak i obyčejných občanů. Jestliže říkám, že nebyli téměř žádní političtí oponenti, neznamená to, že nebyli vůbec žádní. Zejména mezi zkušenými „hráči“ na zahraničních kapitálových trzích se našli mnozí, kteří před experimentem kupónové privatizace varovali. Byl to například laureát Nobelovy ceny profesor Merton Miller z University of Chicago, který již v říjnu 1991 varoval před přílišnou 113


národní hrdostí a zdůrazňoval nutnost přilákat na kapitálové trhy investory ze zahraničí. Ti by přinesli potřebný kapitál a zkušenosti a vznikl by tak přirozený synergický efekt z propojení zahraničního kapitálu a domácích investičních příležitostí. Dalším, kdo varoval před „opomenutím“ zahraničního kapitálu, byl ekonom Světové banky John Nellis. Ve skutečnosti na ministerstvu privatizace působila početná skupina amerických poradců financovaných US AID, jejichž jediným úkolem bylo pomáhat ministerstvu při organizování účasti zahraničních investorů v privatizaci. Výsledkem toho úsilí byla vlna vstupu zahraničních investorů na český trh. Situace se změnila až po nastoupení nové vlády v roce 1992. Průběh privatizace Pro účely kupónové privatizace byly politickým rozhodnutím (výše uvedenou transformací) vytvořeny stovky veřejných akciových společností. Následně pak v rámci velké privatizace proběhly dvě hlavní etapy. První vlna proběhla v roce 1992 a její součástí byly i slovenské podniky. Nabízelo se v ní téměř tisíc podniků se základním jměním 322 miliard korun, 61 % jejich akcií (200 miliard) bylo určeno na kupóny. V druhé vlně pak počet podniků klesl na 860 a jejich celkové základní jmění na 298 miliard korun. Množství akcií těchto podniků určených na kupóny se snížilo ještě více a dosáhlo 44 % jejich základního jmění. Účast občanů, kteří si za tisíc korun koupili kupónovou knížku a investovali, byla v obou kolech nad očekávání vysoká. Ze 7,4 milionů dospělých občanů ČR se první vlny zúčastnilo 6 milionů a druhé přes 6,1 milionu. V obou vlnách jich velká část využila svého práva a svěřila kupóny investičním fondům (72 % veškerých investičních kupónů), které jim slibovaly několikanásobné zhodnocení jejich základního vkladu. Po špatných zkušenostech s fondy v první vlně se však ve vlně druhé výrazně zvýšil počet občanů investujících přímo do podniků. Privatizační fondy Významnou součástí české privatizace se staly privatizační (investiční) fondy, tedy finanční zprostředkovatelé, kteří měli vést k potlačení problémů zmocnění a kolektivního výběru při správě privatizovaných akciových společností a odstranit obavy z disperze akcionářů. V realizační fázi shromažďovaly nezbytné údaje o podnicích a získávaly odborné zkušenosti v oboru správy portfolia, aby mohly činit kvalifikovaná investiční rozhod114


SE 130/2008

nutí. Důležitá úloha jim připadla také v poprivatizačním rozvoji finančních institucí a kapitálových trhů a ve vytvoření soukromovlastnických práv. První vlny se jich jen v České republice zúčastnilo 264 a jejich prostřednictvím občané – držitelé investičních kupónů investovali 72 % všech investičních bodů registrovaných pro první vlnu. Relativně horší než očekávané zkušenosti s fondy v první vlně a touha „taky si přímo zahrát“ vedly občany ve druhé vlně k většímu zájmu o přímé investování do podniků, a tak toto procento kleslo na 60 %. Naopak množství fondů se ještě zvýšilo, takže se druhé vlny zúčastnilo 195 investičních fondů, 120 uzavřených podílových fondů, a 38 otevřených podílových fondů. Všechny dosáhly mimořádně vysokých relativních podílů na základním jmění privatizovaných společností. Nadpoloviční podíl byl v první vlně privatizován kupónovou metodou u 842 (z 943) společností a z nich u 787 dosáhl součet podílů privatizačních fondů více než 20 %, a u 334 společností dokonce více než 50 %. Zhruba 50 % akcií z kupónové privatizace bylo v majetku 10 největších investičních fondů. Ty tím získaly kontrolu nad značným počtem společností, a odmyslíme-li si hlasy individuálních akcionářů, jediný fond dokázal ovládat 146 společností a pět největších neuvěřitelných 754 společností, tedy plných 76 %. Převzetím investičních kupónů fondy shromáždily masovou privatizací značně rozptýlené vlastnictví individuálních investorů, získaly tak kontrolu nad podniky a zároveň i diverzifikovaly své riziko. Získaný kapitál měl vést ke konsolidaci jejich obchodních podílů a efektivnímu řízení podniků. V důsledku výnosů počátečních investic se očekávalo získání dalšího kapitálu od domácností i z ciziny. Nezanedbatelnou úlohu měly fondy sehrát i ve výchově drobných investorů, jejich seznamování s finančními trhy. S odstupem času však musíme přiznat, že většina fondů bohužel nedostála svým závazkům, fondy své investory zklamaly, ne-li přímo podvedly. Nedošlo tak k zprůhlednění systému a vytvoření prostředí věrohodných informací o atraktivních investičních příležitostech. Přestože měly fondy několik výhod, které jim poskytly větší šanci stát se aktivními akcionáři, – směly nakupovat až 20 procent akcií podniku, insideři neovládali velké podíly apod. – ani to se nepovedlo. Získání značných majetků nevedlo k aktivnímu akcionářskému chování a nezdálo se, že by se vlastnictví fondu a zastoupení v představenstvu a dozorčí radě výrazněji projevilo na restrukturalizacích vlastněných společností. Jedním z nepozoruhodnějších znaků českých investičních fondů byly jejich 115


úzké vazby na bankovní sektor a míra křížového vlastnictví ve finančním sektoru. Největší, tehdy ještě státní banky v zemi, obvykle vlastnily jiné banky a investiční fondy, včetně fondů vytvořených investičními společnostmi založenými právě těmito bankami. Předpisy pro investiční fondy, které mohly a pravděpodobně měly být vykládány tak, že tuto míru křížového vlastnictví zakazovaly, se ukázaly jako neúčinné. Křížové vlastnictví mezi bankami a fondy a mezi fondy a podniky, které vlastnily, dovolovalo účastníkům této sítě chránit se před nepřátelským převzetím a dalšími tržními riziky a v konečném důsledky oddalovalo jejich tak potřebnou restrukturalizaci. Navíc existují důkazy naznačující, že křížové vlastnictví poškozovalo akcionáře fondů vzhledem k vysokému diskontu, s nímž byly akcie obchodovány. Privatizace bank Etapa na sklonku tisíciletí, kdy se prodávaly (a stále ještě prodávají) strategické obří monopolní podniky a kdy se konečně doprivatizovaly největší české banky, bývá nazývána „třetí vlnou“ privatizace. To, že velké státní banky našly své majitele až tak pozdě, se ukázalo jako velká chyba české transformace. Můžeme se pouze dohadovat, co bylo pravou příčinou, jestli obava z vlny bankrotů největších podniků, až by banky (jejich věřitelé) dostaly opravdové vlastníky, či obava z provedení tak náročného procesu nebo neochota rozprodávat „české zlato“ (i když mluvit o českých bankách jako o zlatu by bylo příliš odvážné). Jelikož však sám Václav Klaus přiznává, že odkládání privatizace bank bylo vědomým záměrem jeho vlád, tak se jako nejpřesvědčivější jeví názor, že nebyla politická vůle prodat banky, které poskytovaly domácím nabyvatelům privatizovaných podniků akviziční úvěry za podmínek, za kterých by to učinil jen málokterý kompetentní a nestranný věřitel. Vlivem výše zmíněné křížové provázanosti bank, podniků a fondů tak vlastně docházelo k bankovnímu financování privatizace a nahrazení chybějících cizích či domácích peněz kapitálem bankovním. Následovala pak spirála neschopnosti dlužníků splácet úvěr, expropriace akcionářů a často i věřitelů privatizované společnosti v zoufalé snaze obsloužit akviziční úvěr, hrozivý nárůst klasifikovaných úvěrů bank a nutnost jejich „léčby“ formou státního oddlužení. A přitom již v roce 1991 Lawrence Brainard vyslovil názor na vztah bankovní reformy a privatizace. „Privatizace bez bankovní reformy by nebyla schopna zajistit alokaci kapitálu firmám, které mohou tyto zdroje 116


SE 130/2008

používat nejefektivněji, a firmy navíc nebudou vystaveny účinné finanční disciplíně, dokud banky nebudou schopny odmítnout dodatečné půjčky dosavadním dlužníkům.“ 19) Argumenty pro a proti kupónové privatizaci V této části chci zrekapitulovat alespoň některé argumenty, které v době rozhodování mluvily pro a proti kupónové privatizaci a stručně zhodnotit, jestli byla použitá argumentace správná. Pro: • Rychlost – rychlá privatizace byla nutná z hlediska zkrácení předprivatizační agónie. Stoupenci rychlé privatizace se obávali, že zůstaneli podnik delší dobu v rukou státu a bude-li jen čekat na privatizaci, ztratí vedení zájem o strategické řízení a bude pouze vyčkávat nového vlastníka. V horším případě pak budou manažeři podnik „tunelovat“, tj. rozprodávat levně jeho aktiva svým vlastním nebo spřáteleným soukromým firmám. K tomu docházelo ve všech transformujících se ekonomikách. Svou roli zřejmě sehrál i fakt volebního období, kdy v přechodu do dalšího období by mohla nastat ekonomická a politická nestabilita (ale i případná změna preferencí, která by privatizaci mohla výrazně ovlivnit). Celý proces kuponové privatizace od registrací občanů pro první vlnu v listopadu 1991 až po předání akcií získaných ve druhé vlně v únoru 1995 proběhl v rozmezí 3 let a 4 měsíců. Zprivatizovalo se obrovské množství podniků, jaké by v tak krátké době nebylo pravděpodobně možné žádnou standardní metodou. • Zatímco, jak již bylo uvedeno, v roce 1990 v ČR neexistoval téměř žádný soukromý sektor, dostala se tato země velmi záhy před všechny transformující se země co do podílu soukromého sektoru na HDP. Tato fakta ovšem bývají zpochybňována. „Ačkoliv stát kontroluje zdánlivě nevelkou část společností vzhledem k jejich počtu, účetní hodnota této části již není nepodstatná. Odhadujeme, že podniky, které jsou pod efektivním vlivem státu, přispívají nejméně z 50 % k tvorbě HDP České republiky. Zbývá jen konstatovat, že navzdory kupónové privatizaci si stát udržel svůj vliv na podstatnou část české ekonomiky.“ 20) • Šířka a univerzálnost – každý občan se mohl díky kupónové metodě zúčastnit privatizace a i několik let po jejím ukončení zůstává nebý117


vale vysoký počet lidí, kteří mají registrovaný účet s cennými papíry (téměř každý třetí obyvatel). Přesto nejsme, a ani jsme nikdy nebyli, zemí opravdových akcionářů. Většina lidí totiž akcie pouze v kupónové privatizaci získala a jen minimální počet z nich má představu, co je to akciové investování. Vycházíme-li z toho, že smyslem privatizace je vytvoření efektivnější struktury vlastnických práv, pak kupónová privatizace vede k tomu, že se tento účel privatizace při „bezplatné“ privatizaci v podstatné míře vytrácí. Hlavní výhrady ke kupónové privatizaci se týkaly toho, že bezplatné nabytí akcií nutně oslabuje vlastnický zájem a odpovědnost nabyvatelů, že nadměrný rozptyl znemožňuje akcionářům reálně kontrolovat a ovlivňovat činnost managementu, že volba podniku pro přeměnu kupónů v akcie má povahu sázky do loterie a že zde bude významná motivace chápat výnos z prodeje akcií jako „zdroj přilepšení domácího rozpočtu“ a že nakonec u účastníků převáží „spotřebitelské motivace“. • Nemožnost použití klasické formy privatizace, tedy prodeje podniku až po jeho restrukturalizaci. Touto formou by se sice získalo víc peněz, ale nejde ji použít při absolutní absenci soukromého vlastnictví. • Nedostatek domácího kapitálu – v době, kdy KP probíhala, neexistovali v České republice investoři, kteří by disponovali dostatečným množstvím vlastního kapitálu nutného k odkoupení podniků (jedinými výjimkami byli nomenklaturní komunisté a socialističtí veksláci). Jiní však tvrdili, že kapitálu byl celkem dostatek, a to v bankovním sektoru. Kdyby banky nepůjčovaly peníze všem, ale pouze těm, kteří by poskytli potřebné zajištění, podniky by sice byly prodány za menší cenu, ale zato do rukou schopnějších a motivovanějších lidí. Stát by nezískal tolik peněz, ale v budoucnu by nemusel převádět obrovské množství klasifikovaných úvěrů do konsolidační banky. Navíc ti, kterým byly tyto úvěry poskytovány, nebyli skutečnými zachránci českého průmyslu, nýbrž většina z nich tyto úvěry nesplatila a podniky vytunelovala. • Možnost urychleného vytvoření sekundárního kapitálového trhu – v situaci, kdy miliony občanů vlastnily veřejně obchodovatelné cenné papíry, bylo nezbytné vytvořit instituce (Burza cenných papírů a RMsystém), jejichž prostřednictvím mohli občané své cenné papíry prodat nebo naopak nakoupit jiné. Rychleji se tak díky kupónové privatizaci seznámili s celou řadou pojmů a institucí běžných v tržních 118


SE 130/2008

ekonomikách, např. akcie, podílové listy, kapitálový trh, dividenda, akciová společnost, valná hromada apod. Tyto pojmy se staly součástí běžné mezilidské komunikace. • Lidé dostali možnost projevit svůj investorský talent a odhad, přičemž mohli získat mnoho a ztratit poměrně málo (maximálně 1035 vložených korun). • Podniky privatizované kupónovou metodou nebyly zatíženy úvěrem, narozdíl od podniků privatizovaných standardními metodami, kdy si nový vlastníci museli na nákup půjčit. Samozřejmě, že existovaly i argumenty proti kupónové privatizaci: • Roztříštěné vlastnictví – přestože masová privatizace k němu principielně skutečně vede, tento argument lze snadno zpochybnit. Obava, že kupónová privatizace vytvoří příliš rozptýlené vlastnictví, se totiž nakonec nenaplnila, neboť jakmile skončily privatizační vlny, nastoupil proces rychlé koncentrace vlastnictví. Většina lidí svěřila své kupóny investičním fondům a ti, kteří investovali kupóny přímo do podniku, své akcie brzy prodali. Asi 50 % akcií z kupónové privatizace se dostalo do rukou deseti velkých investičních fondů, většinu z nich kontrolovaly 4 naše velké banky a Česká pojišťovna. Novou vlnu koncentrací vlastnictví zahájila v roce 1996 finanční skupina Motoinvest, která začala skupovat akcie drobných kupónových akcionářů (takzvaná třetí vlna kupónové privatizace). • Lze říci, že naprostá většina kupónově privatizovaných podniků nalezla do roku 1997 své konkrétní a převládající vlastníky (oficiálně získaly své vlastníky podniky ihned po ukončení druhé vlny KP). • Stát nezískal z kupónové privatizace žádné peněžní prostředky, které by pak bylo možno použít k různým účelům (tato částka nesouvisela s nabývaným majetkem, nýbrž byla určena na úhradu nákladů procesu). • Nebezpečí inflačních tlaků v případě hromadného výprodeje akcií ze strany drobných akcionářů a rozsáhlého čerpání úvěrových zdrojů ze strany investičních fondů (použitých na nákup spotřebních statků). Tato obava se ve skutečnosti nenaplnila. 119


• Nepřinesla podnikům žádný kapitál. • Nenalezení vhodného vlastníka – ale to ostatně nebylo jednoduché ani u ostatních forem privatizace. • Špatný institucionální rámec, nefunkční kapitálový trh, nedokonalá legislativa a z toho vyplývající podvody. Kromě toho je nutné si také uvědomit, že se české právní prostředí na začátku 90. let vyznačovalo: • mimořádně stručnou a neúplnou zákonnou úpravou právních vztahů uvnitř akciové společnosti, • naprostou nezkušeností účastníků trhu s touto organizační formou, • absencí smysluplné veřejnoprávní regulace kapitálového trhu (racionálních veřejnoprávních norem či účinného administrativního dohledu nad jejich dodržováním), • zcela nedostatečnou kapacitou soudů (ve smyslu kvantitativním i kvalitativním) a • všeobecnou absencí mimoprávních institucí, na kterých trhy spočívají (respekt k soukromému vlastnictví nebo přesvědčení, že smlouvy mají být plněny). Hodnocení kupónové privatizace V současné době je pravděpodobně ještě brzy na konečné zhodnocení úspěšnosti české cesty privatizace. Názory domácích, ale i mnohých zahraničních ekonomů jsou stále ještě značně ovlivněny emocemi a osobními antipatiemi. Jedni hodnotí splnění cílů kupónové privatizace, jiní zase její vliv na celé hospodářství, jeho výkonnost a efektivnost. Hodnocení kupónové privatizace je spíše problémem politickým než ekonomickým, zdroje se rozcházejí podle svého politického přesvědčení. Zdroje blízké ODS hodnotí KP kladně, zatímco jiní mluví o „podvodu století“. Z mnoha hodnocení jsem vybral několik od zastánců a tvůrců privatizace, ale také od jejich odpůrců z řad českých i zahraničních komentátorů. Václav Klaus samozřejmě „své kupóny“ hájí: „Privatizační postupy známé na Západě byly téměř nepoužitelné. Zahraniční investoři k nám směřovali pouze v míře velmi omezené, vědomi si všeobecné nejistoty a rizik ekonomiky v totálním přerodu. V zemi neexistoval soukromý kapitál ani pro tento účel využitelné úspory obyvatelstva. Metodou, která umožnila obejít tato 120


SE 130/2008

omezení, byla právě kupónová privatizace. Její základní ideou nebylo nalézt pro daný podnik ideální vlastníky, přinést mu kapitál, trhy či nový výrobní program, ale docílit rychlého oddělení podniků od státu, který už neměl mandát, sílu, schopnosti, ale ani finanční prostředky podnikovou sféru řídit. Jejím smyslem bylo nalézt prvního, nikoliv konečného vlastníka, a to způsobem, který bude jasný, transparentní a otevřený... Cíle kupónové privatizace se přes všechny obtíže naplnit podařilo a její logika byla správná. Ekonomika byla rychle odstátněna a v následujícím období většina podniků nalezla své strategické vlastníky. Nevyhnutelné transformační náklady nebyly větší než jinde.“ 21) Pomineme-li tedy myšlenku, že se tento názor týká použití českého kapitálu, a že alespoň některé podniky měly šanci na přežití za podpory kapitálu zahraničního, stále ještě existovala možnost zpeněžení existujících výrobních prostředků například v řádném konkurzním řízení. Zákon o konkurzech však tehdy vlastně neexistoval a podle zastánců české cesty o tyto podniky nikdo v zahraničí skutečný zájem neměl. Nyní už asi těžko zjistíme, jestli tomu tak opravdu bylo, nebo ne. Opačný názor zastávají spíše představitelé levé části našeho politického spektra. Ti s ní v žádném případě nesouhlasí, považují ji za prapůvod všech současných (a asi i budoucích) potíží naší ekonomiky a například bývalý premiér Miloš Zeman ji několikrát označil za podvod století. Bývalý ministr financí ČR Pavel Mertlík zase vidí českou cestu privatizace jako „cestu od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví“. 22) Z významných světových ekonomů se kupónové privatizaci alespoň okrajově věnovali profesor ekonomie na Harvardské univerzitě Jeffrey Sachs a šéf poradců bývalého americké prezidenta Billa Clintona, bývalý viceprezident Světové banky a profesor ekonomie na Kolumbijské a Stanfordské univerzitě Joseph E. Stiglitz a nutno podotknout, že ji hodnotili převážně negativně. Jeffrey Sachs se domnívá, že kupónová privatizace byla chyba, za kterou česká ekonomika bude ještě dlouho platit. Odsuzuje také značně benevolentní přístup vlád k finančnímu sektoru a jejich přesvědčení, že ten se o sebe postará sám. Joseph E. Stiglitz v USA, 11. 6. 2001: „Kupónová privatizace musí být vnímána ne jako právě velký úspěch. To je teď jasné mnoha lidem a myslím, že mnoha lidem to bylo jasné již v roce 1992... Česká cesta pro přechod k tržní ekonomice byla horší než v Polsku, Maďarsku či Slovinsku. Výkon vaší ekonomiky je dnes téměř stejný jako na počátku transformace.“ 23) Stiglitz uvádí i následující, poněkud povrchní přehled důvodů, proč naše 121


transformace (transformační privatizace) zklamala: 1. • „Pacienti neposlouchali rady lékařů“ • „Málo šoků, příliš terapie“ • „Správný záměr, špatné provedení“ • „Nic špatného na zákonech, jen jejich malá vymahatelnost“ • „Nedostatečná rychlost reforem“ • „Implementace je nejdůležitější částí záměru“ 2. Hlubší problémy: • nepochopení současných tržních ekonomik • nepochopení reformních procesů Klíčové ekonomické chyby: • důraz na privatizaci na úkor zvyšování konkurenceschopnosti; • důraz na restrukturalizaci existujících podniků na úkor zakládání nových a vytváření nových pracovních míst; • neadekvátní institucionální rámec (nevyhnutelný následek „bolševického“ přístupu k reformám); • špatná strategie privatizace v kombinaci s liberalizací kapitálových trhů a neúspěšným vytvářením institucionálního rámce vedoucí k vyvádění majetku z aktiv podniků; • nadměrný důraz na zajištění makrostability za cenu nízkého ekonomického růstu. Český ekonom Milan Sojka 24) kritizuje použití neoliberální koncepce jako takové, neboť je příliš úzká a zjednodušená a bezpochyby není schopná si poradit se složitostmi a komplikacemi transformačních procesů. Ekonomie hlavního proudu není vybavena pro plnění úlohy teoretického základu transformační strategie. Pokrývá pouze část transformační problematiky (zejména se jedná o problematiku makroekonomické politiky a i v tomto případě můžeme mít oprávněné pochyby o přijímaných opatřeních), chybí jí adekvátní teorie ekonomického rozvoje a téměř zcela ignoruje institucionální aspekty transformačních procesů, protože postrádá adekvátní teorii evoluce institucí, která je skutečným obsahem transformačních procesů. Příklad české transformace lze použít jako velmi dobrý důkaz celkové zastaralosti neoklasického paradigmatu a jeho neadekvátnosti pro vytváření 122


SE 130/2008

transformační strategie a jejího uplatňování. Neoklasické a neokeynesovské teorie ekonomie hlavního proudu se vyvíjely v kontextu mnohem stabilnějších podmínek rozvinutých tržních ekonomik. To neznamená, že tyto teorie poskytují přesvědčivý výklad chování (či fungování) soudobých tržních ekonomik nebo že jsou tyto teorie schopny poskytovat adekvátní teoretický základ pro tvorbu hospodářské politiky v rozvinutých tržních ekonomikách. V tomto ohledu jsou rovněž předmětem mnoha pochyb a kritických výhrad a přiznávám, že takové názory ve významné míře sdílím. Aniž bychom však vstupovali do této širší problematiky, pokusím se ukázat neadekvátnost těchto teorií pro tvorbu dobrého či dokonce přijatelného teoretického základu transformační strategie minimálně ve dvou velmi významných ohledech. 1. Neoklasické a s jistými výjimkami dokonce i neokeynesovské teorie neberou v úvahu institucionální aspekty ekonomického a společenského rozvoje. Ekonomie hlavního proudu není schopna adekvátně vysvětlit dynamické procesy spojené s kvalitativními změnami. Zejména její neoklasická složka, která není schopna vysvětlovat ekonomické jevy a procesy v reálném historickém čase, který je nevratný, a v tomto smyslu je schopna maximálně pseudodynamiky v podobě kvantitativních změn, postrádá jakoukoli teorii vývoje institucí. Pracuje s implicitním předpokladem nulových transakčních nákladů či s předpokladem, že instituce neovlivňují ekonomickou výkonnost nebo že jsou vždycky „nějak“ schopné vytvořit vhodné podmínky pro efektivní fungování trhů, pokud je zde soukromé vlastnictví a jednotlivci mohou jednat co možno nejvíce podle své vůle. Vláda by měla vytvářet právní rámec, který by umožňoval svobodným trhům dobře fungovat. Vytváření takového právního rámce však již není považováno za záležitost ekonomů. Vezmeme-li v úvahu, jak zásadní význam mají institucionální změny v transformaci, musíme připustit, že je ekonomie hlavního proudu neschopná poskytnout teoretický základ pro zásadní institucionální změny, jež transformace vyžaduje. Někteří z autorů české transformační strategie sice zmiňovali význam ekonomie vlastnických práv a teorie spontánního řádu Friedricha von Hayeka, ve skutečnosti však byly tyto teorie ignorovány nebo zjednodušeny do podoby ideologického klišé obhajujícího přijatou strategii. 2. Neoklasická ekonomie chápe trh a stát jako proti sobě stojící entity, které jsou ve vzájemném konfliktu, a zcela postrádá adekvátní teorii úlohy státu 123


v ekonomickém rozvoji. Pro úspěšný rozvoj a modernizaci je aktivní úloha státu při modernizaci a restrukturalizaci naprosto nezbytná. Všechny procesy dohánění a modernizace od druhé poloviny 19. století byly spojeny s aktivní úlohou státu v ekonomice. Dokonce i neokeynesovská makroekonomie, která se staví k úloze státu v ekonomice pozitivně a která byla autory české transformační strategie považována za zastaralou, spatřuje úlohu státu v „jemném dolaďování“ tržní ekonomiky, což je možné v rozvinuté a poměrně stabilní ekonomice vyspělých kapitalistických zemí, naprosto však ne v post-sovětské ekonomice s deformovanými trhy. M.. Sojka navíc vyčítá, že institucionální a evoluční ekonomické teorie nebyly při vytváření transformační strategie bohužel brány dost vážně. Proto bychom neměli být překvapeni, že jsou naše současné problémy v ekonomickém a společenském rozvoji spojeny ve významné míře s neadekvátním institucionálním prostředím. Po deseti letech cílevědomého budování kapitalismu v českých zemích jsme dospěli k velmi podivnému typu kapitalistické společnosti, v níž práva soukromého vlastnictví nejsou v některých významných ohledech zaručena. Částečně je tomu tak díky neadekvátním zákonům, absenci právní úpravy v některých oblastech a částečně díky nedostatečnému vynucování zákonů. Po deseti letech „cílevědomého budování“ kapitalistické ekonomiky a společnosti v českých zemích musíme přiznat, že soukromé vlastnictví vlastně není v České republice dostatečně garantováno, protože dlužníci jsou často v mnohem výhodnějším postavení než věřitelé a mnoho závažných ekonomických kriminálních činů nelze podle práva zažalovat a jejich pachatele pohnat k trestní odpovědnosti (například případ Viktora Koženého nebo nejrůznější případy „tunelování“ aktiv, jak se to dělo v bankovním sektoru, u řady investičních privatizačních fondů, družstevních záložen či podniků), práva minoritních akcionářů byla dlouhodobě ignorována a ani současná právní úprava nevede k jejich plnému respektování atd. Neuspokojivé výsledky české transformace jsou niterně spjaty rovněž s problematikou kořistnického chování. Konečné hodnocení nemůže být pouze černé nebo bílé, každý má pravděpodobně v něčem pravdu. Samotná metoda kupónové privatizace pravděpodobně nebyla úplně špatnou volbou, měla své opodstatnění a kromě negativních také celou řadu pozitivních důsledků. Navíc: hospodářský pokles a pomalejší růst oproti ostatním zemím střední Evropy nelze vysvětlit pouze volbou privatizační metody. Existovaly další důležité příčiny, jako jsou 124


SE 130/2008

výše uvedená nedostatečná regulace a nedokonalé právní normy vedoucí k tunelování (nekalému obohacování na úkor akcionářů) a tzv. lootingu (vypůjčování peněz s úmyslem jejich nevrácení a používání úvěrů pro své vlastní účely). Kdyby za těchto podmínek byly místo kupónové metody použity standardní metody, dopadlo by to možná úplně stejně, ne-li ještě hůře. Kupónová privatizace také zřejmě splnila své cíle s menšími náklady pro společnost, než by mohl přinést postup, kdy by se stát sám pokoušel vybrat pro stovky podniků optimálního vlastníka. Byl-li by takový postup přijat, znamenalo by to dlouhodobě ponechat většinu ekonomiky v předprivatizační agonii, státem formálně vlastněné, ale nekontrolovatelné podniky vystavit rozsáhlému rozkrádání ze strany jejich dočasného managementu cestou spontánní privatizace, ztratit podporu veřejnosti pro masovou privatizaci a vtáhnout státní aparát do nesmírně složitého vyjednávání s potenciálními investory, které by mohlo trvat celá desetiletí a vytvářet podhoubí pro vznik korupce. Tím se dostávám k důležitému bodu, jímž je ona návazná fáze. Je třeba odlišit řez, systémovou změnu nebo operaci v tomto starém schématu, v němž podle mého mínění existují tři fáze (stále zůstávám u výstižného příměru s nemocničním prostředím): čekárna s předběžnými vyšetřeními, operační sál a poté rekonvalescence či rehabilitace – od hospodářské politiky bezprostředně navazujícím období. Na toto místo by patřila zejména diskuze měnové politiky od poloviny roku 1996 do dnešní doby, kdy dokazuji, že tato politika českou ekonomiku nesmírně poškodila a to především její reálný i finanční sektor. Existence tzv. nesplácených úvěrů je nespornou realitou české ekonomiky, o níž se nikdy s nikým nevedl spor a ani se v současnosti žádný nevede. Předmětem sporu je však otázka, čeho jsou tyto úvěry důsledkem. Nakolik například odrážejí starou zátěž, která v ČR po roce 1989 nebyla zlikvidována ani splácením těchto úvěrů, ani jejich odepsáním či profinancováním státním rozpočtem, ani vysokou inflací (Česká republika měla absolutně nejmenší inflaci ze všech transformujících se zemí, což, jak se ukazuje, je dobré i špatné zároveň. Nízká inflace zachránila úspory veřejnosti, ale zachovala také jak státní, tak i podnikové dluhy. Všechny státy, počínaje Ruskem až po Polsko, které nechaly všechna aktiva i pasiva projít hyperinflací, zlikvidovaly jak úspory veřejnosti, také staré dluhy (viz následující tabulka 4.3.).

125


Tabulka č. 4.3: Míra inflace v letech 1993-2005 (v %) ČR

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

20,8

10,0

9,1

8,8

8,5

10,7

2,1

3,9

4,7

1,8

0,1

2,8

1,9

Maďarsko

22,5

18,8

28,2

23,6

18,3

14,3

10,0

9,8

9,1

5,2

4,7

6,8

3,5

Polsko

35,3

32,2

27,8

19,9

14,9

11,8

7,3

10,1

5,3

1,9

0,7

3,6

2,2

Zdroj: Lebiedzik, M., Postavení české ekonomiky ve vztahu k ekonomice evropské unie v procesu příprav české republiky na vstup do EU (Datum poslední aktualizace 18.4.2006).

Druhou příčinou byla jistě i skutečnost nekvalitního i záměrně špatného úvěrování podniků komerčními bankami. Nepochybně sem patří i krátkozraké chování podnikového managementu, musím však zmínit ještě faktor čtvrtý, jímž je průběh hospodářského cyklu a přitvrzení podmínek fungování komerčních bank ze strany centrální banky. V reálném světě šlo bezesporu o kombinaci všech čtyř vlivů, k nimž je možné jedině dodat, že první tři byly nevyhnutelné – a také existovaly ve všech zemích, že Česká republika jistě nebyla horší než jiné postkomunistické země –, ale čtvrtý faktor byl českou specifikou. O české privatizaci koluje mnoho smyšlenek založených na absenci všeobecně známých a všemi sdílených dat o tom, jaká skutečně byla. Říká se například, že česká privatizace byla privatizací kupónovou. Není to pravda, jak jsem na to již poukázal. Ve skutečnosti byly všechny podniky, které nebyly zařazeny do likvidace a nebyly na seznamu nežádoucích pro privatizaci, zařazeny buď do prvního nebo do druhého seznamu k privatizaci v první či druhé vlně. Zákonitě v seznamech byly tedy všechny podniky – nejlepší i nejhorší. Na všechny podniky z obou seznamů musel být vypracován privatizační projekt, přičemž předkladatelé mohli v projektu navrhovat různé privatizační metody včetně kupónové privatizace. Teprve po schválení projektů ministerstvem bylo možné v případě, že projekt návrh na prodej obsahoval, začít s jejich prodejem (či nabídkou k prodeji, případně zjišťováním zájmu potenciálních kupců). Velká většina projektů navrhovala privatizaci akcií prostřednictvím kupónu metodou 97+3, tj. 97 % akcií přes kupóny a 3 % na RIF (ve druhé vlně ještě 1 % na NIF). Metoda 97+3 byla mohutně propagována federálním ministerstvem financí, které kupónovou privatizaci dokonce považovala za jedinou žádoucí metodu privatizace. Fakt, že kupónová privatizace nakonec nebyla jediným možným řešením, jak si přálo ministerstvo financí, je výsledkem ostrých sporů mezi ministerstvem a tehdejší českou vládou, která zamítla, aby kupónová privatizace byla zahájena již 1. 1. 1992 podle plánu 97+3, a která trvala na tom, 126


SE 130/2008

že musí dostat příležitost ti, kteří si přejí privatizovat majetek státu jinak než prostřednictvím kupónu. Šlo však o privatizaci záměrnou a organizovanou, nebyla živelná. Byla jednou z variant restituční privatizace, nikoli ve smyslu vracení majetku původním vlastníkům, ale ve smyslu jistého odškodnění všech občanů české země za dobu komunismu. Proto byla privatizace prováděna za pouhou symbolickou cenu. Říká se také, že česká vláda vědomě a zásadně brzdila privatizaci do rukou zahraničního kapitálu. Pomineme-li nezanedbatelné připomenutí všem zapomnětlivým, že společenský konsenzus na počátku 90. let zněl „neprivatizujeme rodinné stříbro“, musíme trvat na tom, že došlo k desítkám či přesněji ke stovkám privatizací tohoto typu. Lidé, kteří pracují v takto privatizovaných podnicích nebo bydlí nedaleko nich, o tom vědí své. Média o ničem nevědí, a proto bohužel ani ostatní občané. (Na tomto místě se musí rozlišovat mezi první vládou c 1990–1992, která do rukou zahraničního kapitálu privatizovala a následující, která tento typ privatizace brzdila). Fond národního majetku vydal seznam privatizací podniků do rukou zahraničních investorů (přesně seznam majetkových podílů čili akcií) za celá 90. léta až do roku 2001. Připomene nám, že nebyla privatizována jen mladoboleslavská Škodovka nebo Telecom, ale například i Baťa (za 25 milionů), cementárny Hranice (za 430 milionů), CPC Foods Zábřeh na Moravě (za 1 771 milionů), Cutisin Jilemnice (za 222 milionů), Českomoravský Cement (1 785 milionů), Čokoládovny Praha (za 843 milionů), Kablo Kladno (za 270 milionů), K-mart (za 330 milionů), Plastima (za 650 milionů), Porobeton (za 442 milionů), Silon (za 350 milionů), ale i Vitana, výtahy Schindler, Tabák Kutná Hora, Rakona, pivovary Bohemia, Kovošrot, Danone Benešov, Ferox, Galena a řada dalších.1 Při pohledu na tato čísla padá mýtus o tom, že se v klíčovém počátečním období do rukou zahraničního kapitálu neprivatizovalo.Pro pořádek bych ještě jednou rád připomněl, že privatizace formou nabývání majetkových účastí (akcií) nebyla jedinou privatizační metodou do rukou zahraničního kapitálu, vedle ní byly ještě veřejné soutěže a přímé prodeje. Stejně tak je jasné, že si mnoho zahraničních zájemců koupilo majetkové účasti v další fázi již od soukromých vlastníků, tedy nikoli přímo od státu. To už se však nejedná o privatizaci, proto tato fakta v tomto přehledu neuvádím. Další poznámka se týká privatizace samotné. V prvních letech se v ČR pri1 K l a u s , V. , D e n í k y B o h e m i a , 2 1 . ú n o r a 2 0 0 1, s. 6–8.

127


vatizovaly ne tři, čtyři firmy ročně, ale tři, čtyři firmy za hodinu. V celém roce 2000 byl privatizován jeden jediný podnik, a to Česká spořitelna do rukou Die Erste. Žádná jiná privatizace v tom roce neproběhla. Charakteristickým rysem prvního transformačního období byla rychlá privatizace, a to privatizace organizovaného typu s cílem znemožnit nekontrolované a nekontrolovatelné rozkrádání státního majetku tehdejšími podnikovými managementy. Připomínám, že vláda měla tehdy obavy ze dvou věcí, z neprivatizace jako v té chvíli velmi možného vývoje a z toho, čemu se říká spontánní, živelná privatizace. Václav Klaus řekl: „Pro nás byla noční můrou privatizace maďarského typu, živelná privatizace do rukou podnikových managementů postkádárovského světa.“ 25). Klaus dále uvádí: „Ač jsme se živelné privatizace báli, jednoznačně říkám, že to nebylo stoprocentně úspěšné. Privatizace byla nutně pomalejší, než jak by bylo ideální, a hlavně se nám nepodařilo zabránit přeměně státních podniků ve státní akciové společnosti a zabránit vytvoření instituce zvané Fond národního majetku. Báli jsme se vytvoření státních akciových společností, protože jsme věděli, že tím začíná nebezpečí ‚rozutíkávání‛ se těchto podniků. Přáli jsme si jenom formální mezikrok mezi existujícím stavem a privatizací, aby se v něm, uvnitř něho, nemohlo nic stát. Dobře víte, že se nám to plně nepodařilo, a jakkoliv jsme se snažili do zákonů přidávat různé blokační paragrafy, které by bránily podnikovým managementům ve volném převádění majetku podniků, nebylo to zcela úspěšné. Kompromisní řešení přijaté na podzim 1990 ve scénáři ekonomické reformy pod tlakem právníků se ukázalo jako velmi problematické, ale nám se tehdy zdálo být lepší postupovat tímto způsobem, než nepostupovat vůbec. Takzvaná česká cesta privatizace je nesmírně trivializována. Zužuje se například na kupónovou privatizaci, což je naprostý nesmysl.“ 26) Ve stejné době probíhala také debata o tom, zda mají být podniky nejprve státem restrukturalizovány a následně privatizovány, nebo zda mají být rychle privatizovány a restrukturalizace má být ponechána na nových vlastnících. Privatizace totiž sama o sobě představovala významnou restrukturalizaci podniku. Právě v průběhu privatizace se podniky rozdělovaly na menší samostatné části a vše probíhalo v takovém rozsahu a rychlosti, jaké by státní orgány nikdy nebyly schopny. Ještě v roce 1990 existovala v ČR necelá tisícovka podniků. V průběhu privatizace se jejich počet zvětšil na desetitisíce.

128


SE 130/2008

Situace v České republice před privatizací a po jejím ukončení Jen málokdo se pokouší kupónovou privatizaci hodnotit také z hlediska porozumění problémům doby jejího vzniku a se znalostí skutečné podstaty a smyslu tohoto originálního a neopakovatelného projektu. Federální shromáždění tehdy prohlásilo, že za více než čtyři desetiletí bylo české hospodářství přivedeno k naprosté destrukci. Vláda musí řešit problémy zaviněné vládou komunistického režimu. Nezapomněli jsme na tuto skutečnost? Nevytváří se dnes dojem, jako by problémy české ekonomiky vznikly až v éře devadesátých let? Při čtení dnešních sdělovacích prostředků může člověk takového dojmu snadno nabýt. Kupónová privatizace přitom dala občanům, podnikatelům i státním orgánům jedinečnou příležitost k pochopení zásad fungování tržní ekonomiky, k tomu, aby se učili na již existujících problémech, reagovali na ně a korigovali je. I toto je jejím velkým přínosem a efektem, o němž se málo hovoří. K seriózní analýze prvních desetiletí transformace je také třeba přistupovat s větším politickým odstupem a s možností srovnání s jinými zeměmi. Jedním z nejtěžších problémů je nalézt k tomuto projektu vhodné metody analýzy. Nelze stanovit různé parametry, začít s transformací a po skončení experimentu všechno za jiných podmínek opakovat. Z tohoto důvodu se mi jako nejobjektivnější jeví deduktivní metoda a kvalitativní analýza provádějící srovnání s jinými státy a zahrnující co nejvyšší počet faktorů – i mimoekonomických.

Poznámky 1) Schmitzer, M.,Privatisierung in Osteuropa: Strategie und Ergebnisse. Perspektiven der Wirtschaftspolitik 4, 2003, s.359-377 2) Nellis, J.,The World Bank, Privatization and Enterprise Reform in Transition Economies: A Retrospective Analysis. The World Bank, Washington 2002, .18 3) Walter, Norbert, Rheinischer Merkur, 8.6.1999, s.4 4) Boycko, M., Schleifer,A.,Wishnay, R.W., A Theory of Privatization, Economic Journal 106, 1986, s.309-319 5) Schmidt, K., The Losts and Benefits of a Privatization – An Incomplete Contracts Approach, Journal of Law, Economics and Organization 12, 1996, s.1-24 6) Např. Stigler, G., The Tudory of Economics Regulation. Bell Journal of Economics and Management Science 3, 1971, s.32 7) tamtéž

129


8) Holman, R. a kolektiv, Dějiny ekonomického myšlení, C.H.Beck, Praha 1999 9) tamtéž 10) Kotoučková, A., Ekonomická transformace v České republice, in: Česká ekonomika na přelomu tisíciletí. Sborník referátů z mez.konference, sv.1, MU, Brno 2001, s.389 11) Dobešová, D., Významné aspekty ekonomického růstu ČR, in: Sborník prací katedry ekonomie, MU, Brno 2001, s.40 12) Brainard, L., Reformy ve východní Evropě: vytváření kapitálového trhu, in: Ekonomie reformy, Vybrané stati o teoretických a praktických otázkách přechodu k tržní ekonomice. Management Press, Praha 1995. s.356 13) Kotoučková, A., Ekonomická transformace…, citováno v poznám.34, s.407 14) Lašek, J., Organizační a institucionální aspekty transformace ekonomiky ČR, Politická ekonomie 3, 1998, s.365 15) Olson, M., The Rise and Decline of Nations, Yale University Press, London 1982 16) Kotrba, J., Privatizační proces v České republice: aktéři a vítězové, in: Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě, Akademie věd ČR, Praha 1997, s.137 17) Mlčoch, L., Restrukturalizace vlastnických vztahů, in: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (alternativní pohled), Karolinum, Praha 2000, s.61 18) Mlčoch, L., Zastřená vize ekonomické transformace, Karolinum, Praha 1997, s.70 19) Brainard, L., Reformy ve východní Evropě…, cit. v poznámce.37, s.356 20) Kočenda, E., Stát soukromníkem, Ekonom 46/1999, s.22-23 21) http://mfdnes.newton.cz/tisk.asp?cache=513206 (28.5.2004) 22) Mertlík, P., Privatizace po česku: pět let putování od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví, Politická ekonomie 4, 1996, s.15 23) http://mfdnes.newton.cz/default.asp?cache=203838 (14.5.2004) 24) Sojka, M., Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace,in: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po r.1989 ( alternativní pohled), Karolinum, Praha 2000, s.53 25) Klaus, Václav, Vystoupení na konferenci Mladých konzervativců, Brno 12.2.2001 26) tamtéž Literatura BORENSZTEIN, E. Strategie reforem v bývalých centrálně plánovaných ekono-

130


SE 130/2008

mikách východní Evropy: zkušenosti a výzvy. In Ekonomie reformy: Vybrané stati o teoretických a praktických otázkách přechodu k tržní ekonomice. Management Press, Praha 1995, s. 77–92. Boycko, M., Schleifer, A., Wishnay, R. W., A Theory of Privatization. Economic Journal 106, 1996, s. 309– 319. BRAINARD, L., Reformy ve východní Evropě: vytváření kapitálového trhu. In Ekonomie reformy: Vybrané stati o teoretických a praktických otázkách přechodu k tržní ekonomice. Management Press, Praha 1995, s. 355–369. BUNDESANSTALT FÜR VEREINIGUNGSBEDINGTE SONDERAUFGABEN, Abschlussstatistik der Treuhandanstalt per 31. 12. 1994. Bundesanstalt für vereinigungsbedingte Sonderaufgaben, 31.12.1994. BUNDESMINISTERIUM FÜR FINANZEN, Daten und Zahlen zum Ende der Treuhandanstalt. Bonn 1995. DOBEŠOVÁ, D., Významné aspekty ekonomického růstu ČR. In Sborník prací katedry ekonomie. Masarykova univerzita, Brno 2000. s. 40–58. TÝŽ, Hospodářské noviny, 22. 12. 1992, s. 4. FIALA, P., MIKŠ, F. (ed.), Česká konzervativní a liberální politika. Sborník k desátému výročí založení revue Proglas. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000. Government of Great Britain, National Income and Expenditure. London 1984. HOLDER, S., Privatisation and Competition: the Evidence from Utility and Infrastructure Privatisation in the UK. National research association, London 1998. Holman, R. a kol., Dějiny ekonomického myšlení. C. H. Beck, Praha 1999. TÝŽ, Čím pro nás byla kupónová privatizace. Text určený pro HN. Praha, 1998. HUSÁK P., Budování kapitalismu v Čechách – rozhovor s Tomášem Ježkem. Volvox Globator, Praha 1997, s. 195–196. Klaus, V., K desátému výročí privatizace. Internetové stránky Vaclava Klause. 1.10. 2002. TÝŽ, Deníky Bohemia, 21. února 2001, s. 4. TÝŽ, MF Dnes, 6. 10. 2001, s. 8. KOČENDA, E., Stát soukromníkem. Ekonom 46/1999, roč. 43, s. 22–23. KÖHLER, C., Der Übergang von der Planwirtschaft zur Marktwirtschaft in Ostdeutschland, viereinhalb Jahre Treuhandanstalt. Duncker & Humboldt, Berlin 1995. KOTOUČKOVÁ, A., Ekonomická transformace v České republice. In Česká ekonomika na přelomu tisíciletí. Sborník referátů z mezinárodní konference, sv. 1. Masarykova universita, Brno 2001, s. 399–408.

131


KOTRBA, J., Privatizační proces v České republice: aktéři a vítězové. In Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Akademie věd ČR, Praha 1997, s. 133–168. KUČERA R., Česko-německé pararely. Revue Střední Evropa 72/73, 1997, s. 3. LAŠEK, J., Organizační a institucionální aspekty transformace ekonomiky ČR. Politická ekonomie 3, 1998, s. 10-75. LEBIEDZIK, M., Postavení české ekonomiky ve vztahu k ekonomice evropské unie v procesu příprav české republiky na vstup do EU. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2002. Mertlík, P., Privatizace po česku: pět let putování od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví. Politická ekonomie 4, 1996, roč. 44, s. 499–514. M I L L , John Stuart. Considerations on Representative Government. London 1861. MLČOCH, L., Pirátství české privatizace. Ekonom 6, 1999, roč. 43, s. 12–14. MLČOCH, L., Restrukturalizace vlastnických vztahů. In Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (alternativní pohled). Karolinum, Praha 2000. TÝŽ, Zastřená vize ekonomické transformace. Karolinum, Praha 1997. Moody´s Investor Service. Global Credit Ressearch Banking System Outlook – Czech Republic. Dec. 1998. Moody´s Investor Service1.12.1998. NE L L I S , J . , The World Bank, Privatization and Enterprise Reform in Transition Economies: A Retrospective Analysis. The World Bank, Washington 2002. OL S O N , M., The Rise and Decline of Nations. Yale University Press, London 1982. PRIEWE, J., Die Folgen der schnellen Privatisierung der Treuhandanstalt. In Aus Politik und Zeitgeschichte, Bei-lage zur Wochenzeitung Das Parlament, B 43-44/94, 28.10.1994, s. 21-30. Schmidt, K., The Costs and Benefits of Privatization – An Incomplete Contracts Approach. Journal of Law, Economics and Organization 12, 1996, s. 1–24. Schnitzer, M., Privatisierung in Osteuropa: Strategien und Ergebnisse. Perspektiven der Wirtschaftspolitik 4, 2003, 359–377. SKALICKÝ, J., Zpráva o průběhu privatizace 1989–1992. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Praha 1993. SLANÝ, A, ŽÁK, M., Hospodářská politika II. MU v Brně, Brno 1998. Smith, A., Wealth of Nations. Whitestone, Dublin 1776. SOJKA, M., Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace. In Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (alternativní

132


SE 130/2008

pohled). Karolinum, Praha 2000. STIGLER, G., The Theory of Economic Regulation. Bell Journal of Economics and Management Science 3, 1971. STIGLER, G., Veřejná regulace trhu cenných papírů. Chicago 1984. TALÁBOVÁ, Z., Reforma a transformace: Sociálně tržní reforma v Německu na počátku 50. let a transformace v České republice v letech 1990–1997. Liberální institut, Praha 2003. Vickers, J., YARROW, G., Privatization – An Economic Analysis. MIT Press, Cambridge 1996. Vorstand der Treuhandanstalt,Bericht des Vorstands der Treuhandanstalt über den Abschliß der Arbeiten zum 31. 12. 1994. Berlin 1994. WALTER, Norbert, Rheinischer Merkur, 8. 6. 1999, s. 4. WALTER, Norbert, Deutsche Bank Info-Blitz 18. 3. 1999. Publikace Deutsche Bank, Frankfurt, 18. 3. 1999. Internetové zdroje http://rru.worldbank.org/viewpoint/HTMLNotes/111/111pohl.pdf. Přístup 3. 3. 2004. http://www.law.columbia.edu/center_program/law_economics/wp_listing_1/wp_ listing/151-160?#7099. Přístup 3. 3. 2004. http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/Nepil_priv1.html. Přístup 3. 3. 2004. http://mfdnes.newton.cz/tisk.asp?cache=513206. Přístup 3. 3. 2004. http://www.euro.cz/id/68kwt3ug4k/detail.jsp?id=28486. Přístup 3. 3. 2004. http://mfdnes.newton.cz/default.asp?cache=46672. Přístup 3. 3. 2004. http://mfdnes.newton.cz/default.asp?cache=203838. Přístup 3. 3. 2004. http://mfdnes.newton.cz/tisk.asp?cache=336600. Přístup 3. 3. 2004. http://www.euro.cz/id/68kwt3ug4k/detail.jsp?id=27028. Přístup 3. 3. 2004. http://www.tomasrichter.cz. Přístup 3. 3. 2004. http://www.volny.cz/kvadrous/clanky/kupriv.htm. Přístup 3. 3. 2004. http://www. cnb.cz/pdf/mmf_stiglitze.pdf. Přístup 3. 3. 2004. http://ies.fsv.cuni.cz/files/diploms/_wp21.pdf. Přístup 3. 3. 2004. http://gente.udlap.mx/~oneve/sarasota/privat.htm. Přístup 3. 3. 2004. Další relevantní literatura k tématu Aktuelle Laenderberichte – Osteuropa. Deutsche Bank Research (Jan. 1999). Publikace Deutsche Bank, 31. 1. 1999 Blommestein, H., Marrese, M. (ed.), Transformation of planned economies:

133


property rights reform and macroeconomic stability. OECD Publications and Information Centre, Washington 1991. Central and Eastern European Equities. Deutsche Bank (February 1997). Publikace Deutsche Bank, 27. 2. 1997. Country Briefs, Czech Republic. Deutsche Bank Research (January 1999–July 1999). Publikace Deutsche Bank, 1.10.1999. Csaba, L., Hants, A. (ed.), Privatization, liberalization, and destruction: recreating the market in Central and Eastern Europe. Brookfield, Dartmouth 1994. Djankow, S., Murrell, P., Enterprise Restructuring in Transition: A Quantitative Survey. Journal of Economic Literature 40, 2002, s. 739–792. Fingleton, J., Fox, J., Neven, D., Seabright P., Competition Policy and the Transformation of Central Europe. Centre for Economic Policy Research, London 1996. Frydman, R., Earle, J., The privatization process in Central Europe: economic environment, legal and ownership structures, institutions for state regulation, overview of privatization programs, initial transformation of enterprises. A Central European University Press Book, Budapest 1993. Global emmerging Markets. Deutsche Bank Research ( June 1998). Publikace Deutsche Bank, 1. 6. 1998. Kozminski, A., Catching up? Organizational and management change in the exSocialist block. State University of New York Press, New York 1993. Mejstřík, M., Evoluční proces české privatizace. Politická ekonomie 4, 1997, roč. 45, s. 481–488. Neklid, J., The World Bank, Privatization and Enterprise Reform in Transition Economies: A Retrospective Analysis. Center for Global Development, Washington 2001. Newbery, D. M., Tax and Benefit Reform in Central and Eastern Europe. Centre for Economic Policy Research, London 1995. OECD Publications (ed.), Mass privatization: an initial assessment, Organization for economic co-operation and developement, Paris 1995. Osteuropa, Laenderberichte: Tschechien, Polen, Ungarn. Deutsche Bank Research. (Dec. 1998). Publikace Deutsche Bank, 1. 12. 1998. Patterson, P. L., Capitalist goals, socialist past: the rise of the private sector in commandeconomies. Westview Press, Boulder 1993. Rosami, D. K., The Politics of Economic Reform in Central and Eastern Europe Centre for Economic Policy Research – Occasional Paper Nr. 6, London 1997. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D., Ekonomie. 2. vyd. Svoboda, Praha

134


SE 130/2008

1995. Schindler, E., FES-Analyse. Tschechische Republik – Der Transformationsprozess im Staat und Gesellschaft. Friedrich Ebert Stiftung. 1998. Schleifer, A., Treisman, D., Without a map. Political Tactics and Economic in Reform Russia. MIT Press, Cambridge 2000. Schoepf, A., Vom oekonomischen Denken zum oekologischen Bewusstsein. Wirtschaftsuniversitaet Sien, Sien 1993. SÖSTRA (ed.), Schnell privatisieren, entschlossen sanieren, behutsam stillegen – ein Rückblick auf 13 Jahre Arbeit der Treuhandanstalt. Söstra, Berlin 2003. Statistické ročenky České republiky. Scientia, Praha 2000. Stiglitz, J. E., Whither Reform? Ten Years of Transition. World Bank Annual Conference on Development Economics. In B. Pleskovic, J. E. Stiglitz (ed.), Annual World Bank Conference on Economic Development. World Bank, Washington 2000, s. 27–56. ŠUJAN, I., ŠUJANOVÁ, M., Makroekonomická situace v České republice. In Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Akademie věd ČR, Praha 1997. s. 101–114. Winter, A., Trade Laws and Institutions for Eastern Europe. Foundation of an open Economy. Centre for Economic Policy Research, London 1995.

Redakčně upravené ukázky z disertační práce „Transformační privatizace a komparace jejího průběhu v ČR a v nových zemích SRN,“ předložené na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 2007

135


Vergleich der Privatisierung zwischen den neuen Bundesländern und in der Tschechischen Republik (Zusammenfassung)

Verfasser Mag. rer. soc. oek. Vinzenz von Holle Kern dieser Arbeit ist die Transformation und Privatisierung zu analysieren, und Schlüsse auf die Effektivität zu ziehen. Zuerst wird die klassische Privatisierung, die im stabilen kapitalistischen System schon oft durchgeführt wurde von der transformativen Privatisierung unterschieden. Letztere bringt eine komplette Änderung des wirtschaftlichen Systems des betroffenen Landes mit sich. Sie wurde durchgeführt in den Postkommunistischen Ländern Mittel- und Osteuropas. Der Hauptunterschied der transformativen Privatisierungsform zu der klassischen ist ihre quantitative Komponente. Eine Massenprivatisierung, die einen Großteil des BIP betrifft erfordert immer auch Veränderungen des Rechtsrahmens, und führt somit oft zur Änderung des gesamten ökonomischen Systems. Weiter werden in dieser Arbeit Methoden der Privatisierungen analysiert, in einer Tabelle ausgewertet, und mit den jeweiligen Vor- und Nachteilen, sowie deren Empfehlung für das Erreichen bestimmter Ziele ausgewertet. Ein weiterer Punkt ist die Aufgabe des Staates und dessen Einfluss und Möglichkeiten der Steuerung. Auch darin waren die Prozesse in den beiden verglichenen Ländern äußerst unterschiedlich, auch wenn sich ihre Ausgangsdaten durchaus ähnelten (BIP, kaum vorhandener privater Sektor, Landesgröße, Bevölkerungszahl, Naturressourcen, Topografie, Industrialisierung...). Diese Arbeit stellte eine Analyse der transformativen Privatisierungen dar. Diese sind notwendig um zentrale Planwirtschaften in kapitalistische Marktwirtschaften umzuwandeln. Es ist darauf hinzuweisen, dass eine Transformation und eine Privatisierung zwei unterschiedliche Dinge sind, die jedoch in der Arbeit definiert und beschrieben werden. Jede Privatisierungsart bringt eine bestimmte Form von Restrukturierung der privatisierten Unternehmen mit sich. Jede Umstrukturierung hängt wiederum mit rechtlichen Vorschriften und dem Rechtsrahmen zusammen. Außerdem ist ein bestimmtes Know-how bei Restrukturierungen notwen136

SE 130/2008

Zusammenfassung der Arbeit

dig. Dieses Know-how, und die erwähnte rechtliche Komponente waren bei den beiden durchgeführten Privatisierungen in den beiden untersuchten Ländern sehr unterschiedlich. Daher traten bei den Privatisierungen in diesen beiden Fällen auch verschiedene Probleme auf und sie führten auch zu unterschiedlichen Ergebnissen. Ziele und Methodik der Arbeit Ziel der Arbeit ist nicht nur die Analyse der Privatisierungsprozesse, sondern auch ihre Schnittstellen und Auswirkungen zu anderen Disziplinen und ihre gegenseitige Beeinflussung (Wirtschaft, Rechtssprechung, Exekutive, Kriminalität usw.). Die Privatisierung wurde in verschiedene Klassen mit ähnlichen Voraussetzungen und Charakteristik eingeteilt. Dann wurden die jeweiligen Privatisierungsarten untersucht, durch die man privatisieren kann (Instrumente).

X

Ge-schwindigkeit

klein

Ziele

Vaucher

Los

Auktion

X

X

X X

X X

hoch

X X

niedrig

Schließung

mittel

mittel

Restitutiobn

horizon. Aufteil.

vertik. Aufteil.

X

Formal Priv.

Um-fang

gross

bedingt. Verkauf

freier Verkauf

Matrix zur Analyse der einzelnen Privatisierungsarten

X

X

X

X

X

X X

X

X X

Gewinn

+

0

+

+

-

+

-

-

0

0

Teilen

0

-

0

0

+

+

+

+

-

0

dere-gulieren

+

+

+

+

+

+

+

+

-

-

+ (geeignet)

- (ungeeignet)

0 (neutral)

* (kombiniert)

137


Legende: Freier Verkauf: Bedingter Verkauf:

Öffentlicher Verkauf auf dem freuen Markt Verkauf geknüpft auf bestimmte Bedingungen oder Restriktionen Vertikale Aufteilung: Vertikale Teilung des Betriebs mit anschließendem Verkauf der einzelnen Teile Horizontale Aufteilung: Horizontale Teilung des Betriebs mit anschließendem Verkauf der einzelnen Teile Restitution: Rückgabe der Güter an die ursprünglichen Eigentümer Auktion: Die verschiedensten Arten der Versteigerung Verlosung: Vergabe des Eigentums an diverse Gruppen in Gestalt von Verlosungen Voucher: Vergabe des Eigentums auf Basis von Vouchers Formale Privatisierung: Überführung des Eigentums in eine eigenständige Rechtspersönlichkeit (z.B. GmbH oder AG) und Überlassung der Anteile in der Staatshand (Bei dieser Form handelt es sich also nicht um die Übertragung in das private Eigentum).

Die so genannte Municipation wird in der Tabelle nicht aufgeführt, weil Staats- Bundes- oder Ländereigentum nicht als privatisiert anzusehen ist. MBO a MBI sind spezielle Formen vom freien Verkauf. In diesen Fällen ist es notwendig, vor dem Verkauf zu unterscheiden nach Insidern und Outsidern. Weiterhin wurde die Geschwindigkeit der Privatisierung und der Transformation verglichen. Diese Größen wurden quantitativ untersucht. Mit Hilfe von diesen Daten wurden die Vorgehen in den beiden Länden untersucht. Um einen möglichst objektiven Vergleich zu erzielen, wurde in dieser Arbeit auch eine komparative Methode entwickelt mit deren Hilfe die Effizienz der Privatisierungsprozesse berechnet werden kann. Diese Methode zeigt objektiv die Privatisierungsaufwände in Relation zu dem jeweiligen BIP. Erst diese berechnete Relation wurde dann zum Vergleich herangezogen. Jede Privatisierung besteht aus den einzelnen Privatisierungsarten (siehe Matrix). Um den Erfolg des gesamten Privatisierungsvorhabens zu ge138

SE 130/2008


währleisten ist es wichtig, die richtigen Privatisierungsarten im richtigen Mix anzuwenden. Weiterhin ist es aber von entscheidender Bedeutung, dass das zuvor erwähnte Verhältnis zwischen dem Umfang der Privatisierung und dem Umfang der Gesetzesänderungen stimmig ist. Ein Zusammenhang dieser zwei Größen ist empirisch feststellbar und ist in dieser Arbeit in Form eines Koordinatensystems (Privatisierungsmatrix) quantifiziert und visualisiert Privatizační diagram worden. Dieses Koordinatensystem wurde speziell für dieser Problematik entwickelt, um das richtige Verhältnis zwischen Privatisierungsumfang und Transformationsumfang zu zeigen. 1.1. Diagram poukazující na souvislost mezi objemem privatizace a změnou právního rámce

střední

vysoký

Privatizační diagram CZ DDR

I

H

PL

II

TRANSFORMAČNÍ PRIVATIZACE

KLASICKÁ PRIVATIZACE GB

nízký

rozsah privatizace

Privatisierungsmatrix

USA

nízký

IV

střední

III

vysoký

rozsah právních změn

Die transformative Privatisierung unterscheidet sich von der klassischen Privatisierung nicht nur in der Quantität der zu privatisierenden Güter, sondern auch in dem Spektrum der verwendeten Privatisierungsarten (Techniken), in der Geschwindigkeit, und speziell in der Anzahl, Menge und Intensität der in andere Bereiche reichenden Eingriffe. Hierbei entstehen Externalitäten und Kosten für die Gesellschaft. Weder die Privatisierung noch die Transformation ist zum Nulltarif zu haben. Diese Kosten werden oft unterschätzt und sind nicht zu vernachlässigen. Die gegebenen Voraus139


setzungen und externen Faktoren determinieren dabei die Erfolgsaussichten der Privatisierungs- und Transformationsprozesse. Ein weiteres Unterscheidungsmerkmal, das in der Arbeit beleuchtet wird ist die graduelle und die Schockmethode der Transformation. Als Beispiel für die Schockmethode wurde die Transformation der neuen Bundesländer gezeigt, wobei die damit verglichene Transformation in der Tschechischen Republik eher als graduell einzustufen ist. Struktur und Inhalte der Arbeit Die Arbeit wurde in fünf aufeinander aufbauende Kapitel eingeteilt. Anfangs werden die jeweiligen Problemstellungen erörtert und die Begriffe genau definiert. Weiter sind die Klassifikationen der einzelnen Privatisierungsarten und deren Beschreibungen sowie die Möglichkeiten und Probleme bei der Privatisierung im allgemeinen aufgeführt. Die darauf folgenden Kapitel behandeln dann speziell die Privatisierung in Großbritannien, in der Tschechischen Republik und den neuen Bundesländern. Das Letzte Kapitel beschreibt dann den eigentlichen Vergleich der Privatisierung in der Tschechischen Republik und in den neuen Bundesländern. 1. Transformation und Privatisierung Ökonomische Grundlagen zum Thema Privatisierung, Definitionen und Zusammenhang zwischen Privatisierung, Restrukturalisierung und Transformation. Materielle Privatisierung, funktionale Privatisierung und formale Privatisierung. Rechtliche Komponente und die Rolle der Exekutive. Die Rolle des Staates. Die ethische Komponente. 2. Privatisierung in etablierter kapitastischen Struktur am Beispiel Großbritanniens Unterschiede zu Transformationsprivatisierungen in Quantität und Qualität, Daten, Zahlen, Fakten, Ziele, Vorgehen und Ergebnisse. 3. Transformative Privatisierung in der Tschechischen Republik Analyse, Zahlen, Daten und Fakten der Privatisierung in der Tschechischen Republik. Ihre Eigenarten, Probleme und Unterschiede zu anderen Privatisierungen in Nachbarländern. 4. Transformative Privatisierung in den neuen Bundesländern Gleicher Aufbau wie vorgehendes Kapitel um die Basis für eine objektive Komparation erstellen zu können. 5. Vergleich der Transformation und Privatisierung in den neuen Bundesländern und in der Tschechischen Republik Dieses Kapitel beschreibt die Unterschiede der beiden Privatisierungsvor140


SE 130/2008

haben in den genannten Ländern, sowie ihre Ergebnisse und Problematiken. Die entwickelte Komparationstechnik wird hier erläutert und kommt zugleich zur Anwendung. Schlussfolgerungen Das Thema Privatisierung wurde unterteilt in die klassische Privatisierung und die transformative Privatisierung. Weiter wurden die einzelnen Techniken untersucht und in einer Tabelle zusammengestellt, in der die spezifischen Eigenheiten der jeweiligen Technik mit Vor- und Nachteilen beschrieben, und sichtbar gemacht wurden. Es wurde weiter der direkte Zusammenhang zwischen dem Umfang der Privatisierung und dem Umfang der Transformation gezeigt. Dieses Verhältnis muss stimmen, wenn das Privatisierungsvorhaben erfolgreich sein soll. Die Privatisierungsmatrix die in vier Quadranten eingeteilt ist, zeigt diese Abhängigkeiten sehr deutlich. Zum Schluss wurden die beiden transformativen Privatisierungen in der Tschechischen Republik und in den neuen Bundesländern zahlenmäßig miteinander verglichen. Trotz der sehr ähnlichen Ausgangsvoraussetzungen, ökonomischen und sozialen Daten, war der Vorgang in diesen beiden Ländern sehr unterschiedlich und führte auch zu verschiedenen Problematiken und Ergebnissen. Während in den neuen Bundesländern ein schockartiges Vorgehen bei der Transformation angewandt wurde, hatte man in der Tschechischen Republik eher eine graduelle Methode gewählt. Hier war es weder finanzierbar noch möglich, die Privatisierung durch eine Institution (wie z.B. Treuhandanstalt) abzuwickeln. Stattdessen musste man auf eine breite Palette der verschiedensten Privatisierungsarten (Techniken) zugreifen, und den gesamten Privatisierungs- und Transformationsprozess selbständig finanzieren. Dafür wurden drei „Sicherungen“ eingebaut: Niedrige Löhne, Abwertung der Landeswährung und Aufbau der „Konsolidationsagentur“. In der Tschechischen Republik war auch kein Know-how vorhanden, um die privatisierten Betriebe zu restrukturieren. Daher mussten diese nach ihrer Privatisierung durch die neuen Eigentümer selbst restrukturiert und konkurrenzfähig gemacht werden. In den Neuen Bundesländern war genau das Gegenteil der Fall: Es wurden Spezialisten aus dem Westen geholt, um die Firmen vor der Privatisierung durch die Treuhandanstalt zu restrukturalisieren. Restrukturierung ist ein wichtiger Aspekt, maßgebend für den Erfolg eines Privatisierungsvorhabens. Es kann keine transformative Pri141


vatisierung geben, ohne eine ausreichende Restrukturierung und Deregulierung. Hier wird auch wieder die Schnittstelle zum Staat und zur Gesetzgebung sichtbar. Eine Übernahme von „fremden“ Gesetzen über Nacht- so wie es in den neuen Bundesländern der Fall war- ist nicht optimal, weil hier die Evolutionskomponente fehlt, die die Eigenheiten des Landes und der Bevölkerung berücksichtigt. Dieses Argument wird oft vernachlässigt. Ein weiterer Unterschied bestand darin, dass sich die Treuhandanstalt darum bemühte, die Betriebe möglichst teuer zu verkaufen- während man in der Tschechischen Republik hunderte von Firmen mit Hilfe der Voucherprivatisierung an die eigene Bevölkerung de facto verschenkte. Da die Privatisierungsziele in beiden Ländern sehr unterschiedlich waren und die Kosten in verschiedenen Zeiträumen anfielen, ist es nicht einfach ihre Ergebnisse quantitativ zu vergleichen. Zu diesem Zweck wurde in der Arbeit eine neue komparative Methode entwickelt. Sie zeichnet sich dadurch aus, dass alle durch die Transformation und Privatisierung entstandenen Kosten über einen längeren Zeitraum aufsummiert werden, und anschließend in Relation gesetzt werden zu dem in diesem Zeitraum erwirtschafteten durchschnittlichen BIP des Landes. Die Ergebnisse der zu vergleichenden Länder werden anschließend miteinander verglichen. Bei dem Vergleich der Tschechischen Republik mit den neuen Bundesländern wird deutlich, dass der Prozess in Deutschland ca. achtmal so teuer war als in Tschechien. Eine weitere Erkenntnis der Arbeit ist die Tatsache, dass bei der Privatisierung die zu erzielenden Einnahmen für den Staat ab einem bestimmten Preis (oder zu hohen Anforderungen an die Käufer) wieder anfangen zu sinken. Es liegt die Vermutung nahe, dass genau dies bei der Privatisierung in den neuen Bundesländern eingetreten ist. Wären die Anforderungen der Treuhandanstalt transparent und nicht so hoch, so hätte sie wesentlich größere Einnahmen aus dem Verkauf der Betriebe generieren können, und dadurch die Kosten der Privatisierung reduziert.

142


SE 130/2008

Ein nicht unwesentliches Thema, welches in dieser Analyse deskriptiv behandelt wurde, ist die Kriminalität im Zusammenhang mit der Privatisierung und Transformation. Hier wurden viele Beispiele gezeigt und die Ursachen und Gründe erörtert. Es zeigt sich der klare Zusammenhang zwischen dem jeweiligen rechtlichen System, der Exekutive und Judikative und dem sozialen Umfeld und der politischen Situation. Alle diese Faktoren spielen eine wichtige Rolle bei der Auswahl der richtigen Privatisierungsinstrumente und des Vorgehens bei der Transformation. Ferner wurde gezeigt, wann und wie eine Privatisierung umzusetzen ist, und welche Instrumente zu verwenden sind. Weiter wurde gezeigt welche Größen wie berücksichtigt werden müssen und in welchem Maße sich das Vorhaben steuern lässt. Jedes Steuerungsinstrument hat seine Vor- aber auch Nachteile, und es gibt nicht die optimale Lösungsformel. Vielmehr geht es darum, die Ausgangsbasis mit den gegebenen Rahmenbedingungen (intern und extern) genau zu erfassen, die Ziele genau zu definieren und dann daraus das richtige Privatisierungskonzept und die richtige Pri143


vatisierungsstrategie abzuleiten, um die gegebenen Ziele zu erreichen. Die geeigneten Instrumente mit ihren eigenen Spezifikationen die einzusetzen sind wurden hier auch ausführlich beschrieben. Es gibt keine Privatisierung oder Transformation zum Nulltarif. Man kann aber ihre Aufwende durch die richtige Planung und Steuerung minimieren. Ein besonderes Augenmerk gilt dem Zusammenhang zwischen Privatisierung und Transformation- oder genauer gesagt dem Umfang der Gesetzesänderungen (Deregulation). Hier spielt das Thema Eigentumsrechte und ihre Durchsetzung eine entscheidende Rolle und ist speziell bei der Privatisierung in der Tschechischen Republik zusammen mit dem Thema Wirtschaftskriminalität (Asset-stripping) und Moral ein „wunder Punkt“. Generell gibt es bei jeder transformativen Privatisierung in Anbetracht ihres Umfangs und Charakters viele Gelegenheiten und auch Möglichkeiten zu einer illegalen Eigentumsübertragung- speziell für Insider. Daraus erwächst aber auch die Pflicht des Staates, einen geeigneten Rahmen zu schaffen (Spielregeln) damit die Exekutive und Judikative das Recht durchsetzen kann und somit wirtschaftspolitisch die Effektivität der Privatisierung und Transformation gewährleisten kann. Dadurch werden wieder die nicht ökonomischen Schnittstellen deutlich. Es sind Themen des Rechts, Verwaltung (Bürokratie), Politik, Soziologie, Ethik usw. die bei diesem Thema eine nicht zu unterschätzende Reichweite haben. Diese Arbeit möchte einen Beitrag leisten, die Komplexität der Privatisierung und Transformation besser zu verstehen. Sie möchte die Zusammenhänge und Wichtigkeit mit- und zu anderen Themen und Gebieten aufzeigen und verdeutlichen. Sie möchte darüber hinaus die entwickelten Instrumente und Hilfen bei zukünftigen Privatisierungen und Transformationen darstellen, damit falsche Vorgehensweisen und teuere Fehler (von welchen es sehr viele geben kann) vermieden werden können.

144

Recenze A POLEMIKA

Ján Mlynárik

Mýtus a pravda o Postupimi Ján Mlynárik Je málo tak vyhroceně sporných témat v naší historii 20. století, jako je výklad o konferenci Velké trojky – šéfů vlád USA, Velké Británie a USA – v červenci a srpnu 1945 v Postupimi. Nejde ani tak o rozhodnutí těchto velmocí o poválečném uspořádání Německa, o jeho denacifikaci a nastolení cesty k jeho demokratizaci a včlenění do Evropy jako o vysídlení německého obyvatelstva ze sousedních států do „mateřské země“, kam se jeho představitelé v době nacistického režimu hlásili. Celkem bylo vysídleno na 12 milionů Němců, kteří byli nuceni opustit své staleté domovy a hledat místo v polozničeném Německu. K tomuto násilnému aktu však došlo jenom v zemích, které obsadila Rudá armáda, tedy v zájmové sféře Sovětského svazu. Občané německé národnosti žili ovšem také v jiných sousedních zemích, které nacistická Třetí říše rovněž okupovala, jako bylo Dánsko, Nizozemsko, Belgie, Francie a Itálie. Tyto státy po válce k násilnému vysídlení Němců nepřistoupily. Němečtí obyvatelé v nich zůstali a potrestáni byli pouze nacističtí představitelé podle individuálního provinění. V zemích pod sovětským vlivem byli Němci obviněni kolektivně z viny za německý nacismus a v drtivé většině museli odejít. Ze zemí svých předků tak byly vyhnány miliony lidí, a to za použití nejbrutálnějších metod, v jejichž důsledku zahynul bezpočet osob, které neměly s nacistickou ideologií a praxí nic společného. Jejich hlavní vina spočívala pouze v národnosti. Historiografie dnes zdůrazňuje toto dvojí řešení, jak třeba v tomto časopisu dokládá článek historiků Horsta Möllera a Manfreda Kittela (Benešovy dekrety a vyhnání Němců, SE č. 127), ale zastánci kolektivní viny Němců to nehodlají reflektovat. Stále tvrdí, že vyhnání se uskutečnilo na základě „rozhodnutí“ velmocí na Postupimské konferenci, a zamlčují, že k tomuto aktu došlo jen v zemích, kam vstoupila Rudá armáda, ale ne v zemích osvobozených anglo-americkými vojsky. Postupimská konference slouží jako pádný argument nejen historikům, ale také mnohým politikům a publicistům. Tomuto kanonizování Postupimi přesvědčivě čelí práce Milana Churaně „Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost“. Pražské nakladatelství Libri ji vydalo v roce 2001 a dotisk 1. vydání vyšel v roce 2006. Nyní v německém překladu vychází také ve SRN.*) O tom, jak na práci nahlíží česká 145

Recenze A POLEMIKA

SE 130/2008

historická obec, svědčí skutečnost, že se nenašel žádný aktivní historik, který by ji recenzoval, a žádný historický časopis, který by nějakou recenzi zveřejnil. Jedinou informací pro veřejnost o ní se tak staly publicistické články Jiřího Loewyho (Lidové noviny), Bohumila Doležala (Mladá fronta dnes) a Miroslava Šišky (Právo). Z nich se čtenář dozvěděl, že se nějaký český historik odvážil poukázat na Postupimskou konferenci jinak, než se dosud tradovalo. Naopak Věra Olivová (Národní osvobození) napsala svou informaci pod výmluvným názvem „Zpochybňování příčin a výsledků 2. světové války“. To je podivná charakteristika. Všeobecně dobře známými příčinami této války se autor vůbec nezabývá a naopak – přestože Postupimská konference hraje takovou roli v oficiální české historiografii a politice, za více než 65 let od jejího konání je Churaňova práce jedinou českou monografií, jež se zabývá jejími přípravami, průběhem a výsledky. Tezi o spravedlivosti a oprávněnosti „odsunu“ Němců z Československa po druhé světové válce vytrvale hlásala komunistická historiografie. V době totalitního režimu to byl jediný dovolený výklad. Jestliže se někdo pokusil jej i jen zpochybnit, byl umlčen, a pokud to učinil v zahraničním tisku (Danubius v Tigridově Svědectví, Bohemus v Loewyho exilovém Právu lidu) a byl odhalen, čekala ho represe, věznění a vyhnanství. V německém vydání své knihy M. Churaň komentuje a nově dokumentuje ostrou polemiku probíhající mezi historiky v domácím „exilu“ koncem 70. let. Proti tezi odsuzující poválečné vyhnání 3 milionů Němců z Československa stála tradiční teze, že šlo o naplnění rozhodnutí velmocí v Postupimi, tedy o něco, zač Československo vlastně ani plně nemohlo a muselo jednat, jak mu bylo nařízeno. (Ostatně tento názor, jak Churaň v knize dokládá, ještě v roce 1995 zastával jeden polistopadový diplomat a krátce také český ministr zahraničních věcí.) Někteří historici v diskusi sice připouštěli i domácí podíl na vyhnání, ale diskuse přece jen vyzněla do teze, že šlo o „tragickou nevyhnutelnost“ (Jan Křen). Pomine-li se epiteton „tragická“, šlo prostě o „nutnost“ – a basta. Komunističtí historikové, zahnaní v době normalizace do vnitřního exilu a pronásledovaní, tedy eurokomunisté, se mohli poučit, co znamená pro člověka vyhnání, ale nepoučili se a na „nutnosti“ vysídlení Němců setrvali. V podstatě se ztotožnili s oficiální verzí režimu. Do diskuse se vlastním přínosem zapojila i Státní bezpečnost (StB). Došlo k hromadným výslechům signatářů Charty 77 v důsledku denunciace, že Charta se chystá vydat dokument k vyhnání Němců. Vedoucí chartisté (V. Havel, L. Hejdánek) se obávali diskreditace Charty 77 a vydání takového 146

slovo do diskuse o nedávné minulosti

Ján Mlynárik

dokumentu dementovali. Za celou svou existenci Charta také žádný dokument o vyhnání 3 milionů lidí ze země nevydala. Ačkoli ve svém štítu měla boj proti porušování lidských práv, k jejich masovému porušování po válce mlčela. V nedávno vydaných třech svazcích dokumentů Charty 77 není o tom jediný kritický dokument. Přitom nákladnou edici vydali čeští vydavatelé za peníze nadace Fritz-Thyssen-Stiftung, jejíž finanční pomoc chartistům a odpůrcům režimu od poloviny 70. let zprostředkovával profesor Arnulf Baring. Charta 77 se v několika dokumentech zastala příslušníků maďarské menšiny v Československu, ale o osudu mnohem větší německé menšiny mlčela. M. Churaň v poznámkovém aparátu připomíná, že odpůrci Danubia v uvedené diskusi – zejména Jan Křen a Václav Kural – směli jako jediní signatáři Charty 77 vycestovat oficiálně na stáž do SRN v letech 1983–1984, tedy v době, kdy jiní chartisté byli v akci Asanace nuceni odejít do exilu. Byla to odměna za jejich boj proti Danubiovi a Bohemovi. Polemika eurokomunistických historiků s nimi byla shrnuta v objemném samizdatovém sborníku, který Křen a Kural za svého pobytu v Brémách vydali v němčině. Byla to jediná samizdatová tiskovina, která směla vyjít v zahraničí, aniž by vydavatelé byli po svém návratu do Československa postiženi za „poškozování zájmů státu v cizině“. Ostatně M. Churaň ve své práci cituje z jedné čtvrtletní zprávy StB z roku 1985, jak pozitivně se Křen a Kural z hlediska režimu vyvíjejí. Obhajoba vyhnání je to, co jeho obhájce spojovalo a spojuje s komunistickým režimem. U nás je od sedmdesátých let známa jen edice sovětských zápisů jednání šéfů vlád v Postupimi. Mnohonásobně obsáhlejší dvoudílná americká edice nejrůznějších dokumentů o přípravě a průběhu jednání v Postupimi (z roku 1960) a obdobná edice britská (z roku 1984) nejsou dodnes v českých veřejných knihovnách zastoupeny. M. Churaň ve své práci konfrontuje sovětské dokumenty s americkými a britskými a otiskuje z nich kromě jiného vše, co se týká vysídlení Němců z Československa. Tím čtenář dostává do rukou informace, které nikde jinde v Česku nenalezne. Například se dozví, že neustále citovaný postupimský článek o „transferu německého obyvatelstva“ neformulovali šéfové vlád nebo ministři zahraničí postupimských mocností, ale speciálně k tomu účelu ustavený podvýbor. V něm sovětský zástupce zastával názor, „že přání Polska a Československa vyhnat jejich německé obyvatele je naplněním historického poslání“, kterému sovětská vláda nehodlá bránit, zatímco americký a britský zástupce 147

Mýtus a pravda o Postupimi

SE 130/2008

„se přirozeně stavěli proti tomuto názoru“ a vyslovili se proti masovému vysídlování. Nemohli mu však zabránit, protože vyhánění do sovětského okupačního pásma v Německu již se sovětským souhlasem probíhalo a jak již dnes uznávají i mnozí čeští historici, Československo tímto „divokým odsunem“ vytvářelo „hotové skutečnosti“. Dalším zakořeněným mýtem je tvrzení o „příčinné souvislosti“ mezi válkou a vyhnáním. To sotva platí pro Československo. M. Churaň dokumenty dokládá, že Edvard Beneš chtěl vysídlit velkou část Němců (až dvě třetiny) ze země již v polovině září 1938, tedy ještě před Mnichovem, a že v prosinci 1943 řekl v Moskvě československým komunistům, že porážka Německa ve válce poskytuje „jedinečnou historickou příležitost k očištění našeho státního území od německého živlu“. Příležitost není ani nutnost, ani příčina, jak stále opakuje většina českých oficiálních historiků. Proto české ani německé vydání Churaňovy knihy nenalezlo a nenalezne u nich větší odezvu. Jsem však přesvědčen, že v budoucnosti se práce bude posuzovat jako objevná, průkopnická a také statečná. M. Churaň končí svou knihu výroky, které legenda české demokratické žurnalistiky Pavel Tigrid pronesl pět měsíců před svou smrtí v rozhovoru pro Mladou frontu dnes. O vyhnání mimo jiné prohlásil: „Byl to zločin. A my bychom to měli přiznat.“ Obhájci vyhnání si na Tigridovu autoritu netroufnou, přestože vyslovil velice menšinové stanovisko. Budou o něm mlčet. Je však dobře, že ho M. Churaň zařadil do německého vydání své knihy. Je to stanovisko budoucnosti. Milan Churaň, Potsdam und die Tschechoslowakei. Mythos und Wirklichkeit. Dinkelsbühl 2007, stran 372.

*

148

Portréty jednotlivých autorů / Porträts einzelner Autoren

Thomas Gutschker, ist promovierter Politikwissenschaftler und leitet das Resort Aussenpolitik der Wochenzeitung Rheinischer Merkur in Bonn / je promovaným politickým vědcem a vede rubriku zahraniční politiky v týdeníku Rheinischer Merkur Alice Neuhäuserová, ist am Institut für Sozialforschung, Informatik und Soziale Arbeit tätig, Berlin / pracuje na Institutu pro sociální výzkum, informatiku a sociální práci v Berlíně Gottfried Leder, ist emeritierter Profesor für Politische Wissenschaft an der Universität Hildesheim / je emeritovaným profesorem politických věd na universitě v Hildesheimu Stefan von Kempis, ist zweiter Redaktionsleiter von Radio Vatikan in Rom / je druhým vedoucím Rádia Vatikán v Římě Norbert Wagner, Ursula Carpenter, Dr.Wagner ist Leiter der Aussenstelle Washington der Konrád Adenauer Stiftung a U.Carpenter ist Mitarbeiterin an dieser Stelle / Dr.Wagner je vedoucím Nadace Konráda Adenauera ve Washingtonu a U.Carpenter je spolupracovnicí tamtéž Hartmut Grewe, ist Koordinator für Energie- und Umweltpolitik in der Hauptabteilung und Beratung der Konrad Adenauer Stiftung / je koordinátorem pro energetickou a ekologickou politiku na Hlavním oddělení a poradenství Nadace Konráda Adenauera Regine Güntherová, ist Leiterin Klimaschutz und Energiepolitik WWF Deutschland, Berlin / je vedoucí oddělení ochrany klimatu a energetické politiky WWF v Berlíně Vinzenz von Holle, geboren 1969 in Trebic, hat eigene Kanzlei für Beratungen und Konzultationen im Banksektor in Lugano (Schweiz) / narozen 1969 v Třebíči, má vlastní kancelář pro poradenství a konzultace v bankovním sektoru v Luganu (Švýcarsko) Manfred Kittel, Profesor, Institut für Zeitgeschichte München-Berlin / profesor, Institut pro soudobé dějiny v Mnichově a Berlíně 149

ISE. stav politiky ve světě zápas se změnami klimatu slovo do diskuse o nedávné minulosti INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

Recommend Documents