BĚLA PLECHANOVOVÁ: ÚVOD DO MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. VÝBĚR TEXTŮ Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2003 I. MEZINÁRODNÍ VZTAHY

BĚLA PLECHANOVOVÁ: ÚVOD DO MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. VÝBĚR TEXTŮ Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2003

I.

MEZINÁRODNÍ VZTAHY

-

mezinárodní vztahy  obor zabývající se studiem vztahů různých subjektů, jimţ je společné pouze to, ţe se nacházejí v různých státech či částech světa a jejich interakce mají schopnost ovlivnit politiku na mezinárodní či vnitrostátní úrovni  těmito subjekty mohou být státy, mezinárodní organizace, ekonomické subjekty, různé soukromě subjekty (politické strany, humanitární organizace, církve)  předmětem zkoumání jsou tudíţ i procesy probíhající na územích jednoho státu ovlivňující mezinárodní dění

-

mezinárodní politika  součást mezinárodních vztahů (nejdůleţitější), zabývá se konflikty a spoluprací  jiný význam má světová politika - pojetí, jeţ chápe globální politickou sféru jako objekt, který lze studovat pouze analýzou všech jeho aktérů – ne jen státních

-

mezinárodní právo  součást mezinárodních vztahů, věnuje se zkoumání právních vztahů vzniklých v důsledku interakcí subjektů s právně vymezeným vztahem vůči státům

-

mezinárodní ekonomika  další oblast

-

 mezinárodní vztahy jsou interdisciplinární, bez jednotné metodologie, heterogenní, čerpají z mnoha různých tradic myšlení a pojetí/přístupů k tématům

HISTORIE OBORU - kořeny v Indii, Řecku, Číně - skutečné MV s formulovanou obecnou teorií aţ od 1. světové války  do té doby byly MV předmětem studia různých oborů - historie – dějiny diplomatických vztahů, konflikty mezi státy - právo – dějiny a vývoj mezinárodního práva - filozofie – lidská přirozenost, spravedlnost, řád - politická teorie – studium suverénního státu - na přelomu 19. a 20. století marxismus formuloval teorii imperialismu (zaloţená však pouze na ekonomické stránce) - vznik oboru jako samostatné disciplíny aţ ve 20. století  dvě tradice - historická - Xenofón, Herodotos, Plutarchos (popisovali praktiky politického chování a vyvozovali závěry o povaze politiky) - analytická - od vzniku národních států jako subjektů mezinárodních vztahů (pokoušejí se o konceptualizaci mezinárodních jevů – rovnováhy moci...)

-

-

-

-

-

-

-

1. sv. válka znamenala obrat  snaha o potlačení války jako prostředku politiky, nastolení trvalého míru (W. Wilson) – vznik Společnosti národů v USA a VB příchod MV na akademickou půdu (katedry MV), ústavy  od 1922 Foreign Affairs (am.), International Affairs (brit.) hlavní proud (řešení vztahů mírovou cestou) se stal normativním (idealismus)  snaha zamezit vzniku mezinárodního konfliktu  přesvědčen, ţe mezinárodní společenství můţe fungovat stejně jako stát (na základě práva) – nutnost vzniku mezinárodních institucí  zejména studium příčin 1. sv. války, později nacionalismus, otázky bezpečnosti, války, odzbrojení postupně vývoj druhého směru (realismu)  vidí ve vztazích kauzální procesy, potlačuje morální a právní stránku věci před 2. sv. válku se mezi těmito dvěma směry začala rozvíjet diskuse  tzv. první velká debata (spor mezi idealismem a realismem) - výstiţně ji vymezil E. H. Carr - idealisté (utopisté) vycházejí z předpokladu racionality MV, z mírotvorného potenciálů občanů, z teorie přirozeně dobrých vztahů (podobně jako A. Smithova „volná ruka trhu“) - realisté jsou pesimističtí, skeptičtí, nedůvěřiví k ideálům, hlavním tématem je moc a zájmy, realismus je empirický a konzervativní - Carr se přiklání k realistům (idealisté se svými vizemi odklánějí od vědy)  realismus je však přehnaně skeptický a cynický – tvrdí vlastně, ţe lidské jednání není ovlivněno myšlením  hledá kompromis mezi realismem a idealismem postavený na realistickém analytismu po 2. sv. válce radikální odklon od idealismu (neuspěl)  pragmatismus, realismus (pouze politika moci si můţe činit nárok na moţnost udrţení globální bezpečnosti) - realismus nepostačuje, proto v USA vzniká nový směr - 50. léta vznik behaviorismu  přísná vědeckost, označuje oba starší přístupy za tradicionalistické  sounáleţitost s metodami pouţívanými v sociálních vědách zahájena tzv. druhá velká debata  myšlenky moţnosti kvantifikace aspektů MV – jsou vědecké metody behavioralismu novým přístupem, obohacením, nebo slepou cestou?

-

do poloviny 70. let probíhala polemika všech 3 směrů od 70. let dochází k eklektickému spojování, tlumení konfrontací – postbehaviorismus  odklání se od studia války atd. - studuje globální problémy lidstva jako společenství nuceného bojovat o přeţití (růst populace, ţivotní prostředí, mírová řešení konfliktů)  přesun pozornosti na nové subjekty (korporace, politické strany, mezinárodní org.)  jde spíše o etapu vývoje neţ o směr (obsahuje neoliberální institucionalismus, neorealismus)

-

80. léta probíhá třetí velká debata  vyvolána novými, tzv. postpozitivistickými (postempirickými) směry

-

vycházejí z postmoderní filozofie – odmítají moţnost oddělit v humanitních vědách objekt a subjekt zkoumání v MV jsou dány určité vztahy podřízenosti – ty pak spoluvytvářejí politiku

-

po celou dobu vývoje existuje i teorie marxistická a teorie z ní vycházející  uplatňují se v oborech týkajících se ekonomiky (problémy bohatého Severu a chudého Jihu)  celá teorie je postavena na ekonomických aspektech

-

80. a 90. léta objevuje se fenomén globalizace  nejasnost a nestabilita způsobuje, ţe v oboru neexistuje dominantní teorie a paradigma, ani velká debata - od konce Studené války se obor prudce rozvíjí – rozšíření z anglosaské oblasti do Evropy a Asie - chybí jednotná linie, coţ je způsobeno nejednotou v otázce nastolení zásadních otázek (populace, ţivotní prostředí, přesuny moci?) – budoucí vývoj oboru je nejasný

TEORETICKÉ SMĚRY Tradicionalisté - (idealisté, realisté) předpokládají, ţe MV jsou studiem vzorců jednání mezi státy - realisté  soustředí se na stát (hlavního aktéra)  hlavním úkolem je porozumět střetům zájmů, které mohou vést k válce  hlavním cílem politiků je prosadit své zájmy - idealisté  odstranění války prostřednictvím mezinárodních institucí – snaţí se o budování harmonických vztahů, hledají společné body mezinárodní politiky - oba směry mluví o obrovském mnoţství faktorů ovlivňujících mezinárodní politiku, kvůli nimţ nelze vytvořit neţ velmi chatrné teorie - přínosnější je dosazovat chování států do obecných schémat jednání (rovnováha moci, prosazení vlastních zájmů, nastolení světového řádu) - umoţňují zhruba určovat jednání států v krizových situacích Liberální tradice, idealismus, racionalismus, pluralismus - liberalismus - obecným měřítkem hodnot je člověk jako jedinec schopný mravního úsudku, rozeznání přirozeného práva, rozeznání vlastního dobra - důraz na svobodu osobního rozhodování – spojení s ekonomickou svobodou - úloha státu a institucí je pouze odvozená od potřeb jedince (zajištění bezpečnosti) - v 19. stol. se stal převaţujícím směrem politického myšlení v západní Evropě -

idealismus - vychází z přesvědčení, ţe v lidské povaze je konat dobro, ţe člověk je schopen altruismu (spolupráce a pomoci druhému) - příčinou zla není zlo v člověku, ale špatné instituce nutící člověka ke zlu  snaha instituce změnit - odstranění starých institucí je problém vyţadující spoluprácí celého mezinárodního společenství



-

-

náměty - ustavení světové organizace jako předstupně globální regulace - soustředění se na princip kolektivní bezpečnosti Společnost národů (W. Wilson) - rozvoj mezinárodního práva jako prostředku urovnávání konfliktů - 1928 Briand-Kellogův pakt staví válku mimo zákon - zahájení procesu odzbrojení - vznik specializace v rámci oboru na výzkum míru představitelé: Alfred Zimmern, Norman Angell, Arnold J. Toynbeeh, W. Wilson z idealismu po směry)  protipól  tvrdí ţe k vysoké

válce vznikl neoliberalismus (souhrnný název pro nové neorealismu chaotičnost systému nelze přeceňovat bez přihlédnutí míře kooperace států na různých úrovních

-

pluralismus - chování státu je výslednicí (kompromisem) jednání aktérů na niţších úrovních (občanů) – nutně tedy není racionální - zahraniční politika tedy není projevem racionálního aktéra, jak soudí realisté - přisuzuje velkou roli nestátním aktérům - začal se prosazovat v 70. letech

-

racionalismus - lze oddělit vnitřní a vnější politiku – různé cíle (vnitřní - dobrý ţivot, vnější – přeţití a bezpečnost) - stát jako aktér je racionální - důsledným trváním na řádu zmenšuje stát svá bezpečnostní dilemata - spojen s vývojem tzv. anglické školy - 50.–70. léta

-

neoliberální institucionalismus - širší pojetí bezpečnosti (ţivotní prostředí, sociální stav) - akcentuje absolutní výhody spolupráce oproti relativním výhodám soutěţení

Realismus - zakladatel Hans Morgenthau („Politika mezi státy. Zápas o moc a mír“) - definuje principy realismu  politika se řídí objektivními zákony, které mají původ v lidské přirozenosti, musí tedy existovat moţnost konstruovat racionální teorii  základním konceptem realismu je zájem definovaný jako moc  zájem definovaný jako moc existuje, ale nemusí nutně znamenat vždy a stále to samé – od vojenské převahy po psychologický nátlak  obecné morální zásady nejsou aplikovatelné na mezinárodní jednání, ale musí být viděny v konkrétním kontextu  nelze identifikovat morální aspirace jednoho národa s vesmírnými zákony morálky  politická sféra je autonomní sférou společenských vztahů, která je ostatním vztahům nadřazena  příklad Rusko x Finsko 1939 - představitelé: Hans Morgenthau, Raymond Aron, Reinhold Niebuhr, Kenneth Waltz

-

v 70. letech se realismus transformoval do neorealismu (strukturálního realismu)  klade důraz na struktury v mezinárodním systému, které nutí státy nějak jednat  přejímá od behaviorismu vědecké metody

Behaviorismus - tzv. vědecký přístup - snaha nalézt vzorce a pravidelnosti ve fungování v mezinárodních vztazích - stanovil si poţadavek možnosti verifikace získaných poznatků  nepřináší novou teorii, ale jen nové metody - chápe mezinárodní vztahy pomocí společenských věd – přesah - pouţívají empirické metody, induktivní myšlenkové postupy, ověřování hypotéz (kvantifikace)  sledované jevy je třeba klasifikovat do podoby proměnných - je skeptický k teoriím tradicionalistů (vágní) - omezení behavioristického přístupu  v mezinárodním systému je příliš velké mnoţství proměnných – není moţné je všechny do modelů zahrnout (snaha pomocí menších projektů dosáhnout k projektům větším)  nutnost abstrakce – teorie her, modelování situací - Morton Kaplan se pokusil formulovat obecnou teorii MV na základě systémové analýzy  systémová analýza není teorie, je to přístup k poznání - Morton Kaplan, James Rosenau  teorie mezinárodních vztahů, častěji však pouze dílčí teorie (např. korelace mezi počtem konfliktů a alianční politikou v Evropě) - nemá pevné filozofické zakotvení – uplatňován spíše v USA (50. a 60. léta) Marxistická tradice - podle marxismu jsou politické i mezinárodní vztahy určovány pouze ekonomickou situací - ekonomická situace je dána výrobními prostředky – ty jsou v rukou kapitalistů  kapitalismus je pouze přechodným stavem, jehoţ úkolem je vytvořit dostatek prostředků pro nastolení socialismu - poslední fází kapitalismu je imperialismus (převzato od J. A. Hobsona) - přínos v přístupech  společnost musí být nahlíţena jako komplex vztahů, ne pouze její část – strukturalistický přístup - deklaruje svoji stranickost – na straně proletariátu a vykořisťovaných -

-

vychází z něj teorie závislosti a teorie nedostatečného rozvoje (50. léta) týkající se chudoby některých zemí teorie světového kapitalistického systému  zkoumá dynamiku vývoje světové společnosti jako celku celosvětový systém dělby práce, jednotný ekonomický celek - dělí se na jádro, semiperiferii a periferii v 90. letech se prosazuje neogramsciánský přístup  vychází z konceptu italského marxisty Gramsciho  roste hegemonie mocných, kteří vnucují ovládaným (chudým) svou politiku

Postpozitivistické směry - odmítají pozitivistický předpoklad, ţe subjekt zkoumání lze oddělit od objektu - neexistuje podle nich jednotný základ vědeckých metod (od osvícenství matematika) - nesouhlasí s tím, ţe pomocí vzdělání je moţno dosáhnout úplného vědění -

Kritická teorie - snaha popsat patologii ve společnosti – pomocí toho provést její důslednou racionalizaci - inspirace v tzv. frankfurtská škola – Jurgen Habermas

-

Postmodernismus - Michel Foucault, Pierre Bourdieu - hlavní pozornost je věnována vztahu mezi věděním a mocí  teorie poznání je jednou ze základen politické moci – je výrazem společenského uznání ideologií, idejí atd. při tvorbě reality - genealogický přístup  historické koncepty je třeba zařazovat do kontextu – nepoznáváme pravdu o minulosti, jen různé perspektivy pravdy - textuální strategie  kaţdá společnost je ustavena textem – ten musíme zkoumat

-

Konstruktivismus - vychází z toho, ţe před pozorováním je konceptualizace, neboli ţe naše poznání je ovlivněno strukturami našeho myšlení - světová politika je v zásadě ideální povahy - předmětem studia jsou mezinárodní organizace – určující je však podle nich „idea“, ne „materiál“ - různé metody studia – empirismus, relativistický přístup (postmoderní)

-

Feminismus - feminismus (ideologie), genderová studia (metoda) - nelze určit východiska, je jich mnoho - snaţí se o popření maskulinního pohledu na sociální vědy jako obecně lidského - upozorňuje na dosud přehlíţené problémy, kritizuje tradiční přístupy pro jejich prokázanou neschopnost předvídat dění, přináší zkoumání i femininní zkušenosti při procesu poznání - s postpozitivismem souvisí pouze časově

-

Environmentalismus, „zelená“ politická teorie - s postpozitivismem souvisí opět pouze časově - antropocentrický pohled  povaţuje spokojenost člověka za klíčové – akcentuje problematiku ţivotního prostředí - nejvýraznějším konceptem tohoto přístupu je koncept trvale udržitelného rozvoje (trvalý rozvoj je moţný, pokud budou zaváděny technologie šetřící ţivotní prostředí) -

zelená politická teorie je ekocentrická vnímají člověka pouze jako část systému, prioritou je zachování podoby světa koncepce globální ekologie  povaţuje trvale udrţitelný rozvoj za neekologický – podporuje zahrnování všech aspektů přírody do trţního hospodářství

II.

MEZINÁRODNÍ POLITIKA – POJMY, TÉMATA, TEORETICKÉ KONCEPTY

NÁROD, STÁT, NACIONALISMUS - v politice jednají jedinci v rámci vyšší jednotky, v mezinárodních vztazích je tou jednotkou zejména stát -

Národ - sociální skupina spojovaná určitými vazbami: pocitem společné identity, společnou historií, společným jazykem, etnickým či rasovým původem, náboţenstvím, společným ekonomickým ţivotem, ekonomikou, politickou jednotkou - kritéria bývají přítomna různou měrou - ţádné z těchto kritérií není nutné, ale ani postačující

-

Stát - politická jednotka určená územím, obyvatelstvem a autonomní vládou, která vykonává kontrolu na celém území bez ohledu na eventuální rozdílnosti (rasové, náboţenské) - příslušnost ke státu je vyjádřena občanstvím - národy a státy neexistují nutně v identických hranicích

-

Národní stát - dva významy  pojmenování kladoucí důraz na to, ţe po určité době vlády dochází ke stírání kulturních, etnických atd. rozlišností a vzniká relativně homogenní celek - proces vznikání – 16.–19. století (lid je zdrojem veškeré moci) - národní tedy znamená v tomto státě legitimní  stát etnicky stejnorodý

Nacionalismus - projev politického postoje určovaného příslušností ke územně a demograficky vymezenému celku, zaloţen na prvotním vymezení se na my x oni - příčinou je psychologická potřeba definovat se jako člen určité skupiny (zpravidla jazykové) - působí i negativně – jako vyhrazení se vůči někomu - v uţším smyslu jde o společensko-politický fenomén historicky odpovídající existenci národního státu (politická a národní jednotka musí být totéţ) - jeho podoby jsou závislé na historických podmínkách - není jen negativní – je především formou projevu existence národních států - pojetí  občanské pojetí národa - na základě půdy - prosazuje osobní svobody – vzniklo v hegemonních společnostech jako projev emancipace (VB, Francie, USA)  organické pojetí národa - zákon krve - národ je vrcholem procesu vývoje ţivého organismu se svou historií - vyvinulo se tam, kde byl nástrojem emancipace, expanze nebo ideologie (střední a východní Evropa)

Stát jako hlavní aktér mezinárodní politiky - co charakterizuje stát navenek  suverenita - nejvyšší autorita státu, která nepodléhá ţádnému vnějšímu omezení - zpočátku se týkala monarchie - panovník je neomezený tvůrce a interpretátor práva - T. Hobbes přesouvá suverenitu na stát (obecně) – vládu, panovníka - v přirozeném stavu lidé válčí a pro zachování společnosti je tudíţ třeba předat vládci veškerou moc - VFR a její stěţejní dokument Deklarace práv člověka a občana - přesun nositele suverenity z panovníka na lid - vláda vykonává moc, ale lid ji kontroluje a v případě porušení „společenské smlouvy“ proti ní můţe povstat - Hugo Grotius - suverenita je schopnost státu kontrolovat vnitřní záleţitosti a v mezinárodních vztazích mít moţnost volby - suverenita je jak právním statutem (stát ho má, nebo nemá) a také politickým konceptem (schopnost státu mít pravomoci, umoţňující mu nenechat se ovlivňovat zevnitř ani zvenčí) - v současné době je suverenita států silně omezena (smlouvy, ekonomické vztahy) - v posledních 200 letech - stát získal moc ve všech oblastech ţivota, ztratil suverenitu v oblastech mezinárodních i vnitřních (ochrana lidských práv) Moc státu - cokoliv, co ustavuje a udrţuje kontrolu nad druhým - moc je vztah (relativní) – projevuje se k druhému, není atributem - posun v chápání pojmu moc  potenciál (klasické pojetí – lze ho kvantifikovat pomocí např. velikosti populace, síly armády)  schopnost ovlivnit druhé (těţko kvantifikovatelná, není absolutní – za rozdílných podmínek je její velikost rozdílná) - potenciální schopnosti (atributy) jsou zdroje moci státu  jsou nutné, ale jejich existence nezaručuje úspěch v konkrétní situaci - zdroje moci jsou hmotné a nehmotné Hmotné zdroje moci - Obyvatelstvo - určitá lidnatost je předpokladem moci, ale ani velká lidnatost není zárukou moci (Čína) -

Území - určitá rozloha je předpokladem moci, ale není dostatečnou podmínkou (Kanada) - geopolitika  Halford Mackinder formuloval teorii heartlandu - moc je schopnost kontrolovat velké části pevniny (jádro – střední Evropa)  Alfred T. Mahan formuloval teorii vlivu kontroly moří - zdůrazňuje kontrolu otevřených moří - obecně je nutné, aby stát jednal podle své pozice (vnitrozemský/ostrovní, velký/malý)

-

Přírodní zdroje, průmyslová kapacita - zdroje strategických surovin jsou velkou výhodou – pouze však v případě, ţe je stát dobře vyuţívá - pokud je pouze vyváţí nejde o úplnou realizaci tohoto potencionálu

-

Zemědělská kapacita (potravinová soběstačnost) - schopnost samozásobování základními potravinami je důleţitá zejména v době konfliktu

-

Vojenská síla, její technická kvalita a mobilita - je měřena poměrem finančních prostředků na obranu, početním stavem armády - klíčová je mobilita (schopnost nasadit jednotky rychle na správném místě – dnes prakticky po celém světě)

Nehmotné zdroje moci - Vedení státu - političtí vůdci jsou jednoznačně klíčovým faktorem - vliv na úspěch je vymezen negativně – špatní škodí, ale dobří nemusí být vţdy prospěšní -

Schopnosti a efektivita státní správy - racionalita řízení velkých systémů - opět negativní vymezení – nedostatky ve fungování státní správy oslabují mocenský potenciál země

-

Typ vlády - obecně je demokracie pro zahraniční politiku lepším zřízením, ale např. v době krize jsou totalitní systémy jednoznačně úspěšnější (menší počet osob, které mají pravomoc rozhodovat), demokracie má však v době krize větší legitimitu obyvatelstva

-

Ideologie - je-li ideologie a politika v souladu, je stát silný, jsou-li v rozporu, dochází k oslabení

-

Sociální soudržnost - stabilní a jednotná země je potenciálně ve výhodě oproti zemi rozštěpené

-

Pověst - historicky daná pověst určuje, zda je stát např. důvěryhodný pro partnerům - moc nepramení jen ze schopností, ale i z pověsti o schopnostech a ochotě je vyuţít

-

Zahraniční podpora či závislost - účast v organizacích, spolcích, silní partneři (např. Izrael) - jedním z nejdůleţitějších faktorů při poměřování mocenského potenciálu země

-

Náhoda - přírodní katastrofy, náhlá úmrtí státníků, výpadek komunikace – mohou zvrátit vývoj

ZAHRANIČNÍ POLITIKA, NÁRODNÍ ZÁJMY - specifická forma chování v rámci mezinárodního systému (tj. vůči státům i nestátním aktérům) - cílem je: změnit stav, udrţet stav, změnit pravidla vztahů

-

základní podoba sestává ze dvou prvků  cíle v souladu s národními zájmy  prostředky k dosaţení těchto cílů

Národní zájmy - výsledek procesu formování vnějšího zájmu státu vůči vnějšímu prostředí - objektivní základ – zachování integrity a suverenity státu - subjektivní základ – dán ideologií a názory politické reprezentace - obecná formulace národních zájmů dává státu velké pole působnosti, pouze při radikální změně prostředí je nutno měnit i národní zájmy - vztah národních zájmů a zahraniční politiky se dynamicky mění - existuje hierarchie národních zájmů, kterou musí státy ve svém rozhodování dodrţovat a respektovat, pokud nechtějí ohrozit své postavení v rámci mezinárodního systému  bazální, životní zájmy - zájmy, jejichţ hájení umoţňuje zachování státu jako politického subjektu mezinárodního systému - krátkodobé (rozhoduje se podle nich v kaţdé chvíli), vyjadřují potřebu zachování státu jako suverénního subjektu - zachování autonomie, naplnění základních potřeb obyvatelstva, zachování institucí (náboţenských, politických, ekonomických) - tyto cíle nelze prosazovat samostatně – stát je nucen vstupovat do vztahů s dalšími státy - musí zajistit ze strany ostatních států uznání své autonomie, základní zahraničně politické orientace (izolace, neutralita, aliance), uznání své vlády - základní je zachování kontinuity prosazování těchto zájmů – vše ostatní je tomu podřízeno - i bazální zájmy mají subjektivní část – např. v době dekolonizace se Británie relativně snadno zbavila svých kolonií, zatímco Francie a Nizozemsko musely projít boji - mezi bazální zájmy lze počítat i - snahu o strategicky výhodné hranice (Izrael) - etnické či náboţenské sjednocení (Pákistán a Kašmír) - zajištění hospodářských zájmů 

zájmy omezeného rozsahu - střednědobé, jejich nedosaţení není povaţováno za katastrofu - jejich prosazování není nutné nepřetrţitě, nevztahují se k základním hodnotám společnosti - nejsou ţivotně nutné, stát se můţe rozhodnout - mají různou povahu - hájení zájmů osob (dříve hájení dynastických zájmů panovníka a jeho rodiny, dnes spíše zájmy lobbyistických skupin uvnitř země) - posílení prestiže (dříve vojensky, dnes ekonomické ukazatele) - expanze, imperialismus (misie, ekonomické zájmy, ideologie, náboţenství)



univerzalistické, dlouhodobé zájmy - týkají se konečného politického, ekonomického či ideologického rozvrţení mezinárodního systému - ztotoţňuje-li se stát s těmito cíli, stávají se tyto zájmy bazálními, jejich prosazování je však otázkou volby - dostanou-li se do konfliktu s praktickou politikou, hrozí rozklad politického reţimu státu

státy, které tyto cíle prosazují radikálně vytvářejí v systému napětí a nestabilitu – konflikty (Napoleon, Stalin, Hitler) vyvinutí z raison d’etat – státní zájem, smysl existence státu -

-

Základní zahraničně politická orientace státu - tři základní moţnosti - izolace, nezúčastněnost, koaliční jednání - moţnost této orientace je do značné míry dána prostředím – ochotou sousedů danou volbu respektovat - podstatnou roli hraje zeměpisná poloha -

Izolace - znamená nízkou úroveň účasti státu na řešení mezinárodních problémů, nízkou míru diplomatické komunikace a obchodní výměny s jinými státy - je moţná jen za určitých podmínek – stát je na okraji zájmu velmocí, významným faktorem je geografická poloha (pouště, hory, ostrov) - státy, které volí tuto orientaci, bývají hospodářsky autarkní, nepotřebují měnit vnější prostředí ve svůj prospěch - základním kritériem diplomatických kontaktů je to, ţe nesmí vést ke konfliktu - motivací k zaujetí této pozice je strach z vojenských, ekonomických nebo kulturních vlivů - příklady: Japonsko (17. – 19. století), Albánie, Barma

-

Nezúčastněnost - sát nepropůjčuje své prostředky jiným státům - Neutralita  právní statut země v době válečného konfliktu  během konfliktu má stát specifická práva i povinnosti, nesmí poskytovat válčícím stranám území ani je nijak podporovat, netýkají se ho blokády atd.  nevylučuje alianční vazby k jinému neválčícímu státu - Neutralizace  tatáţ pravidla v době války, ale ani v době míru nesmí uzavírat obranné aliance s ostatními státy  oproti nezúčastněnému státu má záruky – svou orientaci si nezvolil sám, svého postavení dosáhl prostřednictvím jiných států  stát bývá neutralizován smlouvou velmocí – Švýcarsko (1815), Belgie (1831), Rakousko (1955)  státu dohodové mocnosti zaručují jeho statut, on nesmí vstupovat do vztahů, které by tento stav měnily (vpuštění na své území cizích vojenských jednotek, uzavření vojenských dohod)  motivy - snaha vyhnout se konfliktu - území nemá cenu obsazovat a tak se velmoci rozhodnou ho neutralizovat - stát funguje např. jako místo diplomatických setkání (Švýcarsko) - Nezúčastněnost  stát se dobrovolně a nezávazně vzdává své role na jedné straně konfliktu – např. HNS během studené války  nejčastější

-

Koalice (alianční chování) - vládá předpokládá, ţe není schopna své zájmy ochránit sama a sdruţuje se proto se státy, které ociťují stejné nebezpečí - často se spojují země s podobnou úrovní vývoje nebo podobnými zájmy (EU, OPEC)

-

někdy téţ státy, jejichţ pojítkem je politická slabost – socialistické státy (Breţňevova doktrína) aliance vznikají ze pocitu strachu – neutralizace nepřítele (francouzsko-ruská smlouva z roku 1871, Molotov-Ribbentrop) typy vojenských aliancí  Casus foederis (důvod ke spojenectví) - začne platit za určitých okolností – v případě napadení jedné strany - u agresivních paktů typická volná definice – v případě zapletení do válečného konfliktu (německo-italský ocelový pakt 1939)  přijaté závazky - zavázání se např. k okamţité vojenské pomoci, pomoci v souladu s ústavními normami atd. - závazky mohou být i jednostranné (lokarnský garanční pakt 1925)  míra integrace vojenských sil - státy mohou vytvářet společná vojenská uskupení nebo ponechávat vojenská rozhodnutí zcela v kompetenci daného státu  územní vymezení působení aliance - je podstatné, zda je činnost aliance omezena jen hranicemi států nebo zda je její působnost širší (obranný poloměr NATO – státy a Atlantik)

Výkon zahraniční politiky - proces, jehoţ prostřednictvím mají být naplněny národní zájmy - odehrává se na pozadí neustále se proměňujícího okolí, které ovlivňuje rozhodování představitelů a vnáší do procesu nové problémy - mnohem častější jsou střety okolo krátkodobých problémů (cíle zahraniční politiky reflektují problémy mezi státy) - smyslem zahraniční politiky je ovlivnit jednání aktérů tak, aby bylo v soulady s národními zájmy daného státu - stát má několik prostředků -

-

-

-

-

Přesvědčení partnera - stát přesvědčuje partnery o tom, ţe bude výhodné spolupracovat (např. proti terorizmu) Nabídnutí odměny - státy si navzájem vyhoví ve svých potřebách Zaručení odměny - v případech, kdy slib nestačí a v otázkách bezpečnosti státu je poţadována odměna předem Hrozba sankcí - negativní (zavedení bojkotů atd.) - pozitivní (zrušení pomoci) Uvalení nenásilné sankce - v případě, ţe nelze cílů dosáhnout jinak - přerušení diplomacie, bojkot zboţí, uzavření hranic - úspěšné pouze tehdy, jestliţe si stát nemůţe dovolit nést následky sankcí Použití síly - selhávají-li ostatní prostředky - vzhledem k velké finanční náročnosti a velkému riziku vlastních škod relativní poměr řešení konfliktů silou klesá

-

kritika konceptu státu jako jediného relevantního subjektu v MV (ţádný ze směrů však nepokusil o vlastní teorii státu jako subjektu MV)  realismus vychází z přesvědčení, ţe stát je jediným relevantním aktérem – základní pojmy, kterými charakterizujeme stát však mění význam (suverenita, raison d’etat), stát je racionální  behaviorismus započítává i např. vliv jedince a další aspekty, stát není racionální  pluralismus tvrdí, ţe domácí a zahraniční politika jsou úzce spjaty

SVĚTOVÝ POLITICKÝ SYSTÉM - souhrn suverénních států a jejich vztahů tvoří světový politický systém - je zaloţen na existenci samostatných subjektů (států), které neuznávají ţádnou vyšší autoritu, ale zároveň uznávají stejné nároky ostatních států - systém můţe přetrvávat, jelikoţ státy spolu udrţují prakticky stále styky prostřednictvím diplomacie, obchodu atd., respektují mezinárodní právo a uznávají, ţe společným zájmem je udrţení existujícího řádu -

-

kromě tohoto schématu je moţná ještě anarchie a nebo centralistická vláda (impérium, říše) pro charakterizaci je klíčová  struktura (zda je centrum jedno nebo je moc rozdělena rovnoměrně)  proces (typ interakcí, k nimţ dochází, je dán např. podobou jednotek – feudální státy, městské státy, často řešenými problémy – dynastické spory) - struktura a proces se vzájemně ovlivňují - struktura je základní a její změny probíhají pomaleji, proces je druhotný a vyvíjí se dynamičtěji současný systém je globální, proto mluvíme o světovém politickém systému ten se vyvinul aţ na počátku 20. století – do té doby např. systém Číny 12. – 13. stol, systém Evropy třicetileté války

Systémová analýza - umoţňuje popis a následné předvídání chování systému - zavedena behaviorismem - nejvýznamnějším výsledkem jsou modely uspořádání mezinárodního systému - M. Kaplan – nejznámější dělení  analýza musí probíhat u systémů, které jsou v rovnováze – na výkyvech této rovnováhy (stavu ekvilibria) se zkoumá zranitelnost systému 

Oligopolární model - období 1815–1914 – systém rovnováhy sil - systém má minimálně pět velmocí, které spolu uzavírají krátkodobé a čistě pragmatické smlouvy - v systému nejsou ţádné regionální či globální organizace - války jsou malé – není jim dovoleno přerůst, mezinárodní právo je respektováno



Volný bipolární model - 1947–1971 – studená válka - dvě supervelmoci, malé státy se jim plně podřizují - velkému konfliktu brání hrozba jaderné bomby - proti sobě stojí zcela odlišné ekonomické, politické, společenské celky - kromě obou bloků existují nezávislé státy a univerzální organizace (OSN)

-



Těsný bipolární model - neutrální státy se rozdělí mezi bloku – vzniknou dvě říše - funguje buď jako velice konfliktní nebo jako systém, kdy supervelmoci spolupracují v zájmu udrţení stavu



Univerzální mezinárodní model - vyvíjí se z volného bipolárního modelu posílením univerzální organizace - ta funguje jako záruka pro všechny strany - právo je uznáváno, panuje obecná shoda



Hierarchický model (monopolární) - velice stabilní pyramidální systém - vzniká buď z bipolárního systému vítězstvím jednoho bloku (direktivní, autoritářský) nebo z univerzálního modelu prohloubení integrace (nedirektivní, demokratický)



Unit-veto model - předpokládá ţe velké mnoţství států disponuje jadrnými zbraněmi – stabilita - obecně panuje velká nedůvěra, kaţdý stát můţe své poţadavky prosazovat pod hrozbou jaderného útoku

další modely  model kolektivní bezpečnosti - ideální model – v historii neexistuje - situace podle představ tvůrců OSN – je zaloţen na samoregulaci 

multiblokový (interregionální) systém - svět je rozdělen do bloků přináleţejících vţdy k jedné regionální velmoci, ty se dohodnou na systému spolupráce a nevměšování se - druhou moţností je završení procesu integrace ve všech oblastech



multipolární model (model národní fragmentace) - model, kdy dochází k rozkladu jednotlivých států vlivem desintegračních tendencí náboţenských, etnických či rasových skupin



post-nukleární model - představa světa po jaderné válce – tyranie je jedinou moţností vlády

Rovnováha moci - vznik v Itálii – stav mezi městskými státy - společný zájem států zabránit jednotlivému státu, aby mohl získat pozici hegemona, pokud by jeden stát ohroţoval ostatní, ostatní by vytvořili koalici a zabránili mu v tom – plně pragmatické zřízení - v celé Evropě se systém vyvíjí od roku 1648 - charakteristika systému rovnováhy moci  více suverénních aktérů bez jedné autority  státy jsou nestejně silné – vzniká alespoň třístupňový systém velmocí – velmoci, středně velké mocnosti, malé státy  stálé, ale kontrolované soutěžení  souznění velmocí v tom, ţe status quo je vyhovující - postupně se vyvinul jako kompromis mezi řádem a absolutním chaosem - přirozeně vede ke zvýhodnění silnějších - podmínkou fungování je spokojenost velmocí, snaha velmocí stav udrţet

-

nejvýraznějším obdobím je 1648–1789  systém je omezen pouze na Evropu (s koloniemi), ostatní části světa v regionální izolaci  v podstatě homogenní politická a ekonomická struktura kontinentu (podobná struktura – vláda aristokracie, stejné sociální postavení)

-

v tomto období dochází jen k menším konfliktům (o dědictví španělské, rakouské, sedmiletá válka) – bez celosystémového střetu konec nastal během Velké francouzské revoluce a během Napoleonových taţení – porušení stability ostatní velmoci se spojily opětná stabilizace Vídeňským kongresem (1814–1815) - koncert velmocí

-

Koncert - varianta rovnováţného systému, některé aspekty jednání velmocí jsou předem upraveny smlouvami - nástrojem udrţování mezinárodního řádu se stala tzv. kongresová (konferenční) diplomacie - ztrácí určitou část flexibility, coţ ho činí zranitelnějším v případě, ţe dojde k vychýlení rovnováhy - 1815–1854 (Krymská válka)  později systém bipolární - charakteristika  relativně rovnoměrné rozložení sil (VB, Fr., Rusko, Prusko + Itálie, Turecko)  společné přesvědčení, ţe jedině regulovaný systém může zabránit konfrontaci (viz napoleonské války v době rovnováhy moci)  přetrvalo spojení protinapoleonských velmocí jako států se zvláštním postavením a odpovědností  koncert spočívá na výlučném postavení velmocí bez menších států  koncert se není nástrojem změny, naopak udržuje status quo  nesnaží se odstranit konflikt, jen ho drţet v mezích -

kritika  jako popis mezinárodního společenství je velice vágní – nejednoznačnost a obsahová nepřesnost (to dává selský rozum)  počítá s mocí jako měřitelným atributem, ne jako se vztahem  nejde o automatizovaný systém – stát můţe místo vlastního zbrojení se pokusit stát se spojencem silné velmoci

AGENDA MEZINÁRODNÍ POLITIKY - představuje problémy a otázky, které je třeba řešit (2 a více států) - seznam úkolů, pořad jednání - o tom, co je nejakutnější problém (přední hořák) k řešení rozhodují aktéři – záleţí tedy jen na jejich schopnosti prosadit daný problém jako oţehavý - sledujeme  jaké faktory určují povahu a pořadí mezinárodní agendy  jaké otázky charakterizují agendu světové politiky, jak a proč se mění Faktory určující agendu světové politiky - neexistuje autorita rozhodující o podobě agendy, velmoci mají velký vliv na její utváření - záleţí jednak na celkové shodě na tématu, jednak na prioritě určené danému problému jednotlivými státy – někdy se na problému shodují všichni, ale za akutnější povaţují problém jiný

-

otázky  cyklické – o jejich způsobu řešení jiţ bylo rozhodnuto a jsou zařazeny na program nějakého řízeného procesu, který je má řešit (OSN, G8)  neočekávané (důsledek vypuknutí krize)  přednost mají jednoznačně otázky akutní – záleţí také, zda je problém prezentován jako akutní

Sestavení agendy - faktory ovlivňující agendu  Vliv podoby mezinárodního systému - nejdůleţitější – nestabilita systému, špatné vztahy a instituce  stát se snaţí především zajistit svou existenci - např. v 17. století bylo cílem získat území, v 19. století potom získat území v rámci vytvoření národnostního celku 

Vliv aktérů na podobu agendy - schopnost ovlivnit agendu je výrazem moci, jedná se o první krok směrem k řešení těch „správných“ problémů - do těchto procesů vstupují i nestátní aktéři (lobbying) - výsledkem spolupůsobení nestátních aktérů je de facto smíšená agenda



Vliv povahy otázek na vytváření agendy - Rozsah - čím více států se problém týká, tím spíše se stane součástí agendy - není to pravidlo – některé státy ho nemusí povaţovat za prioritní, otázce je vytvořeno fórum, ale její praktické řešení je sloţité - např. ţivotní prostředí - Naléhavost - je-li problém prezentován jako krize, má vetší šanci stát se částí agendy - často jsou i dlouhodobé problémy postupně odsouvány, přestoţe jejich „krizovost“ se nezmenšuje - Viditelnost - klíčový je zájem médií (důsledkem autonomního jednání nebo tlaku vlády na zviditenění) - někdy není ani důleţitým problémům přikládána důleţitost – můţe to být způsobeno i jednáním některých aktérů (Čečensko) - Umístění - větší šanci mají problémy ve strategicky exponovaných oblastech, pokud jsou do nich zainteresovány dominantní mocnosti

-

nejdůleţitějším aspektem je vnitřní hierarchie problémů, na jejímž vrcholu stojí vojenská bezpečnost státu (válka)  samostatným oborem je kontrola zbrojení - snaţí se potírat nevyhnutelnost zbrojení – stát v zájmu posílení své bezpečnosti zbrojí, tím se ovšem sniţuje bezpečnost sousedů, kteří musí zbrojit také - v globálním světě stoupá riziko zneuţití nebo náhody

-

kaţdé období mívá svá témata: lidská práva, ekologie, rozloţení bohatství atd.

VÁLKA - přes mnohé zákazy je válka stále jedním z prostředků vedení politiky - otázky  Co je válka?  Jak je moţné, ţe je stále pouţívána a uznávána?  Jakou funkci plní válka z hlediska mezinárodního systému? Co je to válka? - organizované ozbrojené násilí vedené politickým celkem/celky proti jinému nebo jiným politickým celkům  z toho vyplývá, ţe musí být vedeno ve jménu politického celku, cílem musí být politický celek - válka  v širším smyslu – jakékoliv politické celky (kmeny, státy)  v užším smyslu (ve smyslu mezinárodním, mezistátním) – jen mezi státy - v mezinárodním systému je pouze druhý případ legitimní – státy si uchovávají svůj monopol na pouţití násilí dovnitř i ven - válka můţe být chápána i abstraktně (v právním slova smyslu) – stav vyhlášený vedením státu  nemusí být vţdy v souladu s válkou ve faktickém slova smyslu - v právním smyslu je rozdíl mezi válkou a mírem absolutní  H. Grotius: inter bellum et pacem nihil est medim (mezi válkou a mírem není nic) - v době války se společnost chová specificky – lidé se spojují do politických celků, uznávají adekvátnost změněných způsobů chování atd. Proč lidé války vedou? - příčiny vzniku válek (Kenneth Waltz)  lidská přirozenost  povaha a organizace státu  povaha a organizace mezinárodního systému -

Lidská agresivita  vychází z přeţívajícího křesťanského pohledu na lidskou bytost – není dobrá (prvotní hřích) - válka je projevem základní povahy jedinců, z nichţ se skládá i stát, pouze náprava jedince povede ke změně ve státu  Hobbes (člověk člověku vlkem), Morgenthau (primárním zájmem člověka je moc)  etologie – zabývá se agresivitou jako vlastností všech ţivočišných druhů (Konrad Lorenz) - agresivita umoţňuje, aby se jedinci rozptýlili volně po území – mají potravu - nejsilnější se nejvíce uplatňují při rozmnoţování - silní rodiče lépe chrání své potomky - pozoruje se, ţe druhy vybavené zbraněmi (šelmy, dravci), jsou vybaveny schopností uznat poraţeného (umoţňují mu stáhnout se a přeţít) - člověk nemá přirozené zbraně a nemá tedy tuto pojistku – kdyţ zbraně získá, je nezastavitelný

-

Fatalismus elit či veřejného mínění  vychází z předpokladu, ţe válka je na veřejnosti prezentována jako nevyhnutelná – negativní vykreslení nepřítele  to zpětně zvyšuje šanci, ţe k ní opravdu dojde

-

Konspirativní akce jednotlivce či skupiny  válka je výsledkem paranoidního jednání vůdců  přikládá člověku osobní odpovědnost (viz norinberský proces)

-

Hospodářský imperialismus  určující je motiv zisku  ekonomické zájmy mocných skupin podněcují vznik konfliktu

-

tyto faktory jsou nepochybně podstatné, ale válka nemůţe vzniknout bez  lidské agresivity  existence vojenské výzbroje  legitimního politického vedení schopného sílu pouţít

Funkce války z hlediska mezinárodního systému - nástroj politiky, prostředek, jak dosáhnout svých cílů - můţe však vznikat i souhrou náhod, na základě zájmů jedinců atd. - pro stát představuje nebezpečí – dochází ke změně společenských struktur – nestabilitě - myšlenka, ţe válka můţe slouţit jako účinný prostředek a nástroj politiky, se zrodila spolu se zrodem státu (války vedené s určitým cílem, mohou tento cíl naplnit) - válka je základní determinanta, která určuje stav mezinárodního systému v kaţdém okamţiku – válka nebo hrozba válkou určují v kaţdém okamţiku podobu mezinárodního systému - z hlediska mezinárodního společenství má válka dva aspekty  selhání politiky – snaha se jí vyhnout  způsob prosazení svých poţadavků -

mezinárodní instituce se snaţí omezit právo státu vstupovat do války a to několika způsoby  omezením práva vést válku pouze na suverénní státy  změnou způsobu vedení války – pravidla, válečné právo  omezení šíření války – statut neutrálního státu  snaha omezit počet situací, ve kterých je válka legitimní – ve 20. století pouze na válku „spravedlivou“ – neagresivní

-

mezinárodní společenství má i snahu využít válku jako prostředek udržení mezinárodního řádu  válka je pro mezinárodní společenství prostředkem, kterým se zabraňuje konfliktům nebo se zjednává spravedlnost (Kuvajt 1991)  válka je zdrojem udrţování rovnováhy moci (18., 19. století), ve 20. století vstoupily USA do války jako vyrovnávací faktor  jako prostředku spravedlivé změny není legitimita války jasná – koncem 20. století se uznává v souvislosti s právem státu na nezávislost, humanitární intervence

Vztah války a politiky - Karl von Clausewitz: „O válce“  válka je pokračováním politiky jinými prostředky  armáda (válčení) musí být plně podřízeno politice  válka je tak krajním krokem, ţe by měla být činěna rozhodnutím civilní vlády ve shodě s politickými cíly  válka stojí na třech faktorech - nepřátelství lidu – chuť bojovat proti nepříteli (lid) - válečném umění (armáda) - politickém účelu (politické vedení) - je důleţité, aby tyto tři sféry zůstali oddělené a vzájemně si nezasahovali do svých sfér

lid poskytuje podporu státu, ale nezasahuje do politiky, politické vedení získá odporu lidu a definuje cíle, ale nezasahuje do vedení války, generálové rozhodují o podobě vojenských operací, ale nezasahují do politiky důleţitým prvkem jsou poţadavky, které klademe – např. bezpodmínečná kapitulace apod. jsou nesmyslné a neslučují se s politickými cíli ve 20. století často nedocházelo k dodrţování oddělení těchto aspektů – cílem války nebylo vyhrát mír (jak chce Clausewitz), ale zničit nepřítele -

 

OMEZENÍ VÁLKY, KONTROLA ZBROJENÍ - omezit válku lze několika způsoby, z nichţ ţádný není ideální  rovnováha moci  ustavení světové vlády  kolektivní bezpečnost - v současné době je nejrelevantnější otázka týkající se kolektivní bezpečnosti Kolektivní bezpečnost - nachází se mezi relativní anarchií rovnováhy moci a řádem zaručeným centrální autoritou světové vlády - systém států, které se spojí a  zřeknou se pouţití síly pro řešení sporů mezi sebou  zaváţí se pouţít všech prostředků (včetně síly) proti spolusignatáři, který by porušil pravidlo 1. - je zaloţen na principu odstrašení protivníka vidinou výrazné přesily (popř. jejím vyuţitím) - kolektivní bezpečnost zabraňuje vypuknutí konfliktu jen mezi signatářskými státy – ne proti vnějšímu nepříteli (to je kolektivní obrana) - je zakázána existence vzájemně si konkurujících aliančních vazeb - částečně omezuje suverenitu státu – určuje mu jednání (systém rovnováhy moci předpokládá úplnou suverenitu) - potenciální výhody  nabízí bezpečnost i pro malé státy  odstraňuje nejistotu, zda dojde k účinné reakci na agresi (x rovnováha moci)  je jednoduchý – vojenské řešení je zakázáno  je jasně smluvně formulováno, za jakých okolností bude pouţit -

praktická realizace aţ ve 20. století – SN, OSN  vycházejí z protichůdných předpokladů – idea rovnosti států před těmito organizacemi (mírové projekty) x silná pozice velmocí, prosazujících své zájmy (evropský koncert)

-

Společnost národů  od 1920 (na základě Wilsonových 14 bodů z roku 1918)  první desetiletí proběhlo bez větších krizí, které by prověřili její skutečnou funkčnost  Mandžuská krize 1931 - Mandţusko bylo oficiálně součástí Číny, ale ekonomicky bylo vyuţíváno zejména Japonskem, které okupovalo Koreu (Militaristická strana poţadovala jeho okamţitou anexi) - v letech 1931–33 probíhala postupná anexe čínského území v Mandţusku Japonskem (1932 vytvořen stát Mančukuo) - SN vytvořila komisi, která po roce a půl prohlásila, ţe Japonsko okupuje Mandţusko

-

jelikoţ však nebyla vyhlášena válka, SN nemůţe jednat ţádná země neměla potenciál tomu zabránit (kromě VB – ta měla problémy s nastupujícím nacismem)  nedošlo k řešení



Válka o Gran Chaco - Bolívie a Paraguaj proti sobě bojují o území (1932) - SN uvalila sankce – naprosto neúčinné - mír uzavřen aţ po zprostředkování USA



Válka v Habeši - poslední velká krize, která v podstatě znamenala konec fungování SN - 1935 okupace Habeše (člena SN) Itálií, následovalo uvalení mírných hospodářských sankcí - snaha evropských velmocí řešit problém ve prospěch Itálie! - 1937 sankce zrušeny jako neúčinné

-

globální systém kolektivní bezpečnosti je neúčinný (i OSN) problémy kolektivní bezpečnosti  problémy s definicí agrese (OSN ji přijala aţ 1974 a není nikterak vyčerpávající)  nutná účast všech velmocí i velkého mnoţství malých států na eventuálním potrestání agresora  státy ignorují konflikty jim geograficky vzdálené  systém je zaloţen na konsenzu – pomalá reakce  reaguje pouze na skutečnou agresi – chybí prevence (to se mění v OSN a OBSE prostřednictvím tzv. preventivní diplomacie)  udrţuje status quo – vyhovuje státům, které mají ze současného stavu největší prospěch

-

kolektivní bezpečnost je spojena s principem nedělitelnosti míru  vypukne-li někde válka, je ohroţen celý systém - bráno jako nutný vnitřní předpoklad fungování – v pořádku - bráno jako morální zásada – problém etiky a ne reálné politiky – politika ustupování agresorovi je také velice úspěšná regionální organizace by měly být úspěšné, ale není to úplně pravda (Liga arabských států, Organizace amerických států, OBSE, Organizace africké jednoty)

-

Kontrola zbrojení a odzbrojení - od poloviny 19. století – společně se zprůmyslněním zbrojnictví - argumenty pro  obrovské výdaje by mohly být vyuţity lépe  zbrojení zvyšuje počet obětí v případě konfliktu, psychologický moment zbrojení dělá konflikt pravděpodobnějším  nárůst moci zbrojařsko-průmyslových elit – války mohou být vedeny v zájmu jedinců  moţnost pouţití zbraní náhodou, omylem – Frankensteinův syndrom  válka je z morálního hlediska nesprávná, proto je nesprávná i příprava na ni -

argumenty proti  zbraně nejsou příčinou válek  slabý stát je pokušením pro silné sousedy  válka patří mezi nástroje zahraniční politiky  chceš-li mír, chystej válku – nejefektivnější obrana jak zabránit válce

-

rozsouzení je sporné S. Hunitngton – kvantitativní zbrojení podporuje válku, kvalitativní (technologické) ne

-

Odzbrojení - poţadavek na celosvětové zničení zbraní a rozpuštění armád (utopie)

-

Kontrola zbrojení - je relativní, můţe pod ním být chápáno  sniţování úrovně zbrojení, stavu zbraní – SALT, START, washingtonská smlouva  omezení zbrojení – týká se určitých druhů zbraní (jaderné, chemické), válečné právo, šíření zbraní atd.

III. -

MEZINÁRODNÍ INSTITUCE

institucionalizované nástroje mezinárodní regulace či správy, které si státy vytvářejí

MEZINÁRODNÍ PRÁVO - jeden z nástrojů regulace vztahů, jehoţ cílem je zamezení konfliktu - dělí se na mezinárodní právo veřejné (vztahy mezi státy) a soukromé (přeshraniční komunikace jednotlivců) Co je to právo? - jedna z norem lidského chování – od ostatních (zvyky, morálka) se liší tím, ţe jeho porušení je sankcionováno - aby právo platilo  musí mít zákonodárce legitimitu  stát musí mít nástroje efektivního vymáhání práva  normy vycházejí z obecných zásad platných pro společnost - kromě druhého bodu je výčet v mezinárodních vztazích stejný (mezinárodní systém nemá nástroje, kterými by sankcionoval narušitele) -

Přirozenoprávní pojetí - vychází z předpokladu, ţe existují základní a neměnné zásady řídící ţivot jednotlivce a společnosti a ţe je v moci člověka je rozeznat - Řecko (stoicismus) – člověk je schopen toto právo rozumově rozeznat - křesťanství – je dáno boţím zákonem - v mezinárodních vztazích – od 16. století (Samuel Pufendorf, Hugo Grotius) - problémem je určit, co je přirozené právo a co není

-

Pozitivistické pojetí - právo je jen to, co je předmětem smlouvy, vylučuje vyšší právní princip - Cornelius van Bynkershoek - je kritizováno jako nemorální – na právo můţe být povýšen i nemorální zákon

-

Eklektické pojetí - syntéza nutného práva daného zkušenostmi (přirozenoprávní pojetí) a dobrovolného práva daného smlouvou (pozitivistické pojetí) - Emmerich de Vattel (18. století)

-

v současných mezinárodních vztazích jasně převaţuje pozitivistické právo

Základní principy mezinárodního práva - Suverenita států - státu není nadřazena ţádná autorita mimo tu, které sám dobrovolně předá část své suverenity - Rovnost států - kaţdý stát má plné právo na respekt a ochranu svých práv dalšími státy - Neintervence (nevměšování) - nikdo se nesmí vměšovat do vnitřních záleţitostí státu -

mezinárodní právo zaloţeno na těchto vzájemně souvisejících principech všechny mezinárodní smlouvy jsou rovnocenné – neexistují ţádné „ústavy“

Prameny mezinárodního práva - mezinárodní dohody, smlouvy ustavující pravidla výslovně uznaná státy - mezinárodní obyčeje jako doklad obecně uznané praxe - obecné principy práva uznané civilizovanými státy - soudní rozhodnutí a výroky autorit v oboru Subjekty mezinárodního práva - hlavně státy, méně mezinárodní organizace (jejich suverenita je omezena zakládající smlouvou), národněosvobozenecká hnutí, zvláštní politické jednotky (Gdaňsk mezi válkami, Berlín 1970 – 1990) - jednotlivci jsou aţ na výjimky (Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr Evropské unie) pouze objektem mezinárodního práva -

stát musí podle Úmluvy o povinnostech států (1933) splňovat tyto kritéria  stálé obyvatelstvo  vymezené území  autonomní vláda schopná udrţet kontrolu nad územím i obyvatelstvem  schopnost vstupovat do vztahů s ostatními subjekty

Uznání státu - subjektivita je úzce spojena s aktem uznání státu - kromě kritérií subjektivity bývají kladeny další nároky, většinou subjektivního zaměření - ve výjimečných případech nemusí stát pro uznání své existence splňovat všechna kritéria (Palestina v 80. letech byla uznána některými státy, exilové vlády za války) - uznání není nezvratný proces - procesy uznání  konstitutivní - stát existuje, jestliţe je uznán dostatečným mnoţstvím dalších států - čistě právní pojetí  deklaratorní - stát prokáţe svou schopnost ovládat své území a dává tak najevo svou ochotu a schopnost vstoupit do vztahů s dalšími státy - praktické pojetí -

-

-

dříve rozdělení na uznání de facto a de iure  de facto - uznání faktické existence politické reprezentace, která splňuje kritéria kladená na stát - reflektuje nedůvěru v legitimitu a trvalost reţimu  de iure - uznání ochoty navázat se státem diplomatické vztahy obecně je uznání státu čistě politický krok – můţe k němu dojít i nedojít navzdory zdrcujícím objektivním faktorům (uznání USA vlády Číny a v 70. letech) tato problematika je předmětem smlouvy z Montevidea (1933) – Úmluva o právech a povinnostech států

Smluvní právo - dvě kategorie smluv  specifické smlouvy - často dvoustranné, týkající se konkrétní otázky (např. Mnichov 1938)



smlouvy právo tvořící - většinou multilaterální, upravují chování států za určitých podmínek - Haagská konvence o právu válečném (1907), Ţenevská konvence o právu námořním (1958), Vídeňská konvence o diplomatických vztazích (1961), Vídeňská konvence o smluvním právu (1969)

-

všechny mezinárodní smlouvy jsou konsenzuální – vyţadují souhlas všech typy smluv  smlouva (traité) - důleţitý akt stanovující práva a povinnosti v oblasti politických či hospodářských styků (mírová smlouva, garanční smlouva, smlouva o přátelství...)  úmluva (konvence) - smlouva o jednotlivé právní, správní nebo hospodářské otázce (konzulární, celní, poštovní)  dohoda - netrvalá smlouva o ne příliš důleţitém problému (o vyuţívání pobřeţních vod)  protokol - zachycuje dohodu, jíţ bylo dosaţeni v jednotlivé otázce, nebo slouţí k objasnění některých bodů smluv, je doplňkem ke smlouvě nebo dohodě (paříţské dohody o Západoevropské unii měly podobu 4 protokolů – 1954)  výměna nót - dohoda o jednotlivé otázce, vyměňují se dokumenty stejného obsahu o stejné otázce v jeden den  deklarace - prohlášení několika států o stejném postupu (Deklarace o osvobozené Evropě 1945)

-

v praxi se daná označení zaměňují mezinárodní právo je velice konzervativní – státy se mají chovat tak, jak se předpokládá  společnost však není statická a nehybná  vzniká problém, jakým realizovat změny, které jsou nutným produktem vývoje – mezinárodní právo k tomu prostředky nemá vychází ze dvou zása, které si mohou odporovat  pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodrţovat)  rebus sic stantibus (podmínky se nemění) – druhý princip umoţňuje vznik konfliktu za změněných podmínek

-

Dodržování mezinárodních smluv a závazků - přestoţe neexistuje instituce sankcionující státy, jsou smlouvy většinou dodrţovány – z praktických důvodů  předpoklad, ţe je ostatní státy budou dodrţovat také, hrozba sankcí - většina států smlouvy potřebuje - státy právo ctí (i kdyţ ho někdy porušují) – vţdy se snaţí, aby jejich kroky měly „punc“ mezinárodně právních Válečné právo - patří k nejstarším - současné válečné právo vychází z pozitivistického přístupu – přijetí války jako nutného zla, je tedy alespoň třeba omezit důsledky (od Vídeňského kongresu 1815)

-

Teze o spravedlivé válce - mezinárodní právo je v pohledu na válku nejednoznačné – tato dvojznačnost má kořeny v křesťanské tradici o spravedlivé válce - sv. Augustin (4. stol.)  legitimizace obranného boje - 4. lateránský koncil (13. století)  odepření práva války šlechtě, pouze panovník (válka ve jménu ochrany a šíření náboţenství nadále povaţována za spravedlivou - Hugo Grotius (17. století)  rozlišení ius ad bellum (právo na válku) a ius in bello (právo ve válce)  důvody spravedlivé války: obrana, prosazení práv, náhrada škody, trest pro narušitele  počítá se závazkem odpuštění

-

20. století opuštění teze o spravedlivé válce  válka je protiprávní (Úmluva o Společnosti národů, Briand-Kellogův pakt, Charta OSN) snaha omezit naprosto zničující důsledky války, zůstává jen právo na obranu

-

-

Úmluva o Společnosti národů  zakazuje válku vyjma případ, kdy ani 3 měsíce po arbitráţním řízení nedojde k nápravě  problém přiměřenosti sankcí

-

Briand-Kellogův pakt (Pařížský mírový akt 1928)  odsouzení války jako protiprávní  opět problém sankcí  uplatnění aţ při Norinberských procesech

-

Charta OSN  všichni se zříkají práva vést válku vyjma případu války obranné, a to pouze v okamţiku, kdy RB OSN rozhodne o prostředcích postupu  důleţitá je shoda na definici agrese (1974) - invaze, bombardování, blokáda přístavů, útok na ozbrojené jednotky, vyslání teroristů) - k boji se mohou uchýlit národy bojující za sebeurčení

-

1899, 1907 haagské konvence  o kladení min, o bombardování námořnictvem, o úpravách ţenevské konvence pro boj na moři (1864)... 1949 ženevské konvence  o válečném právu, o zacházení se zajatci (1949, 1977), o statutu uprchlíků (1951), o braní rukojmích (1979) 1963 smlouva o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, vesmíru a pod vodou 1968 smlouva o nešíření jaderných zbraní 1972 konvence o zákazu vývoje, výroby a skladování bakteriologických a chemických zbraní

-

-

-

hlavní principy, kterými se řídí mezinárodní válečné právo  vyhlášení války před započetím bojů  nošení uniforem  ničení a zabíjení jen v nutné míře  cílem bombardování jen vojenské cíle  stanovená pravidla zacházení se zajatci  přístup Červeného kříţe a Červeného půlměsíce na bojiště  ochrana historických památek, muzeí, náboţenských míst

  -

uznání statutu otevřeného města civilní obyvatelé okupovaného území nesmějí být cílem útoků

vhledem k principu konsenzu dochází zřídka ke shodě v mezinárodním právu – princip pomoz si sám – slabina mezinárodního práva je v oblasti dodrţování míru

Ochrana lidských práv - od poloviny 20. století - po druhé světové válce – nutnost deklarovat , ţe lidský ţivot je hodnota, bez jejíhoţ uznání nelze znovu vybudovat civilizovaný svět - preambule Charty OSN - 1948 přijetí Všeobecné deklarace lidských práv VS OSN - 1966 Mezinárodní pakt o lidských a občanských právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech  do konce 90. let přistoupilo k těmto smlouvám více neţ 140 zemí - 1948 Mezinárodní úmluva o prevenci a trestání zločinu genocidy - 1966 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace - 1979 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, atd. -

-

od 70. let kritika porušování lidských práv ve východním bloku – součást ideologického boje i po roce 1989 jsou prostředky donucení států k plnění lidských práv omezené – hospodářské sankce 1993 Akční program pro lidská práva a vytvoření úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (Ţeneva) nejistota ohledně legitimity vojenského zásahu v zemích, kde probíhá genocida – pouze vytvoření mezinárodních trestních tribunálů 1998 Římská smlouva o ustavení Mezinárodního trestního dvora (ustaven 2002) otázka humanitární intervence není vyřešena – je v rozporu se suverenitou států, tento předpoklad se ale stal zdůvodněním intervence během krize v Kosovu 1999

MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE - multilaterální smlouvy, kterými je v zájmu dosaţení stanovených cílů vytvořen institucionalizovaný orgán - několik hledisek obsahu takové smlouvy  podle zamýšlených cílů a činnosti - usměrňování mezinárodních vztahů, prostřednictvím nástrojů mírového řešení problémů - minimalizace a kontrola konfliktů a válek - podpora kooperativních aktivit vedoucích k hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji - kolektivní obrana proti vnějšímu nebezpečí 

typy institucí - mezivládní (IGO) – členy jsou zástupci vlád - mezinárodní nevládní (INGO) – členy nejsou vlády a vlády se ani nepodílejí na činnosti, úzce vymezená oblast činnosti (Mezinárodní červený kříţ)



fungování z hlediska regionálního či globálního předstupně světové vlády - přestoţe se jedná o fikci, někteří autoři se tím zabývají – měl by prudce klesnout počet konfliktů

-

vznik prvních organizací na počátku 19. století hlavní pozornost se věnuje mezivládním organizacím rozdělují se podle kritérií členství a cílů  Univerzální organizace - všeobecné členství, všeobecné cíle (Společnost národů, OSN) - slouţí řadě funkcí: bezpečnosti, ekonomické spolupráci atd.  Funkcionální organizace - všeobecné členství, omezené cíle (IBRD, ILO – Mezinárodní organizace práce, WHO – Světová zdravotnická organizace, UNESCO)  Regionální organizace - omezené členství, všeobecné cíle (OAS, Africká unie, Liga arabských států, Evropská unie) - plní více funkcí v jednom regionu  Regionálně funkcionální organizace - omezené členství, omezené cíle - dělí se na hospodářsko-sociální (EHS, LAFTA – Latinská oblast volného obchodu, NAFTA, ESVO) a vojensko obranné (NATO, Varšavská smlouva, ANZUS)

Historický vývoj - reálně aţ ve 20. století - původně se myšlenky globálního uspořádání objevily vţdy v době vzniku říší – potřeba řešit vztahy mezi více jednotkami - dalším myšlenkovým zdrojem byla snaha zamezit konfliktům – prosazením mezinárodního práva - v rámci diskusí (vliv veřejného mínění na politiku) vznikaly první mezinárodní organizace - v 19. století – stanovení pevných pravidel (vídeňský kongres 1815, Monroeova doktrína 1823, paříţský mír 1856) - haagské konference 1899 a 1907  zapojení nejen velmocí, ale téměř všech tehdejších států  průlom – státy nesvolaly konferenci po konfliktu, ale jako setkání preventivní – zabránění vypuknutí konfliktu  upřesňování pravidel jednání - další inspirací pro vznik mezinárodních organizací byly tzv. veřejné mezinárodní organizace (1. pol. 19. století)  1804 Rýnská komise, 1857 Dunajská komise atd. Společnost národů - první globální bezpečnostní organizace – inspirace ve snahách 19. století, světová válka - nahrazení systému rovnováhy moci systémem kolektivní bezpečnosti - 1919–1946 součástí téměř všechny státy – ale málo velmocí (USA nikdy, SSSR 1934–40, Německo 1926–33) - sdruţovala státy na základě svrchované rovnosti -

Struktura orgánů SN - Rada SN – 8 členů (stálí VB, Francie, Itálie, Japonsko) - Shromáţdění SN - Sekretariát se sídlem v Ţenevě - Stálý mezinárodní soudní dvůr v Haagu - formálně mimo SN

-

Základní principy fungování SN - Rada jako určující orgán musí rozhodnout jednomyslně - prostředky prosazení jsou arbitráţe a sankce uvalované Radou a Shromáţděním - neúspěch odzbrojovací konference v Ţenevě 1932–34 (odchod Německa)

-

Zkušenosti - organizace můţe účinně zasahovat pouze tehdy, jestliţe se strany konfliktu chtějí dohodnout - není moţné něco prosadit proti vůli nějaké velmoci – dokonce je nutné její přispění - bez vojenských jednotek nemá organizace šanci uspět - výhradně právní procedury pro řešení politických sporů nestačí

Organizace spojených národů - při tvoření pouţity zkušenosti SN - Struktura  Valné shromáţdění  Rada bezpečnosti  Hospodářská a sociální rada  Poručenská rada  Mezinárodní soudní dvůr  Sekretariát a přidruţené organizace -

Valné shromáždění - diskusní forum, kaţdý stát má jeden hlas - schází se jednou za rok od září do prosince nebo na popud RB - většina otázek se projednává v šesti hlavních výborech (odzbrojení a mezinárodní bezpečnost, hospodářské a finanční otázky, sociální, humanitární a kulturní otázky, zvláštní výbor pro politické otázky a dekolonizaci, administrativní a rozpočtové otázky, právní otázky) - dává podněty ke studiu a navrhuje podporu programům řešícím politické, ekonomické, kulturní, sociální,... problémy - projednává a přijímá zprávy RB a dalších orgánů OSN - volí nestále členy RB, členy Hospodářské a sociální rady a volené členy Poručenské rady, na doporučení RB jmenuje generálního tajemníka OSN - schvaluje rozpočet - přijímá rozhodnutí většinovým hlasováním (2/3 důleţité otázky, 1/2 normální otázky) – rozhodnutí nejsou právně závazná - otázky míru a bezpečnosti nesmí projednávat, jestliţe je projednává RB  vymanění z tohoto pravidla přinesla rezoluce Sjednoceni pro mír (1950) – umoţňuje jednat v případě bloku RB jednou velmocí

-

Rada bezpečnosti - centrální orgán OSN – má odpovědnost za udrţení míru - přijímá závazná rozhodnutí (VS pouze doporučení) - uvaluje sankce, izolaci, rozhoduje o zapojení vojenských jednotek  ty musejí být poskytnuty zeměmi – je nutná aktivní snaha velmocí řešit problém - její rozhodnutí je nezvratné, nemá soudce - má 15 členů – 5 stálých (USA, VB, Francie, Rusko, Čína) a 10 nestálých (volených na 2 roky VS) - kaţdý člen má 1 hlas  k přijetí procedurální otázky 9 hlasů, v případě předmětných otázek musí být mezi těmito zeměmi všechny velmoci  tzv. dvojí veto – zařazení na program RB není povaţováno za procedurální otázku – návrh je zamítnut ještě před předloţením -

hlasování je zaloţeno na souhlasu všech velmocí – v praxi je ale od roku 1950 (Korejská válka) pouţíván postup, ţe vetován je pouze návrh, který velmoc odmítne, nestačí aby se neúčastnila hlasování  za veto povaţován pouze negativní hlas stálého člena

-

právo veta porušuje princip rovnosti práv, ale zároveň odráţí reálný stav, kdy pouze velmoci jsou schopny realizovat plány

-

Hospodářská a sociální rada - orgán spolupráce v hospodářské a sociální oblasti - z větší části je tvořena přidruţenými organizacemi (WHO, ILO, UNESCO, FAO atd.), jejichţ činnost rada koordinuje - slouţí jako diskusní fórum pro řešení otázek humanitárních, ekonomických, sociálních atd. - navrhuje VS úpravy vztahů z oblasti její kompetence, svolává mezinárodní konference k diskutovaným otázkám - má 54 členů s 3letým funkčním obdobím (kaţdý rok obměňována 1/3) - rozhoduje prostou většinou, kaţdý člen má jeden hlas

-

Poručenská rada - prováděla kontrolu nad svěřenými územími (Togo, Kamerun, Mariany...) - všechny země (mj. Somálsko, Nová Guinea, poslední Palau 1994) byly osamostatněny nebo přičleněny k zemím jiným

-

Mezinárodní soudní dvůr - obrací se na něj státy se ţádostí o vyřešení sporu - mohou se na něj obracet i nečlenské státy - poskytuje informace RB a VS, ostatním orgánům pouze v oblasti jejich zájmů - 15 soudců (voleni RB a VS), nominováni členskými státy na základě kompetencí a kvalifikace  9leté období, moţnost opakování, jeden člen z jedné země - sídlo v Haagu

-

Sekretariát - administrativní orgán OSN - zajišťuje běţný chod organizace, 25 000 úředníků, mají mezinárodní povahu

-

Generální tajemník - stojí v čele sekretariátu - volen VS na doporučení RB - nemá velké kompetence, jeho moc je v osobnosti zastupující mezinárodní společenství - poskytuje tzv. dobré sluţby (zajištění komunikace mezi stranami konfliktu, zprostředkování informací apod.) - Trygve Lie (46–53), Dag Hammarskjold (53–61) U Thant (61–71), Kurt Waldheim (72–81), Javier Perez de Cuellar (82–91), Butrus Butrus Ghálí (91–96), Kofi Annan (97-)

REGIONÁLNÍ INTEGRACE, FUNKCIONALISMUS - snaha dát vzniknout novému řádu (nechaotickému) – popření principu naprosté suverenity států - pokus o vyuţití mírotvorného potenciálu mezinárodních organizací - idealismus  snaţí se zlepšit instituce - funkcionalismus  zaměřuje se na hledání oblastí společných zájmů – spolupráce je výhodná pro všechny – základ evropské integrace  snaha popřít tradicionalistické vidění světa jako biliárového stolu, kde do sebe koule stále naráţejí (realistické pojetí)

mezinárodní systém by neměl být místem neustálých latentních střetů objevuje se od 40. let – David Mitrany vychází z předpokladu, ţe spolupráce států vedoucí ke společnému uţitku můţe prohlubovat spolupráci i v jiných oblastech funkcionalisté chápou politiku jako realisté (boj o moc), volí tedy prostředky realistů k dosažení v zásadě idealistických cílů prosazují postupný přístup k regionální a globální integraci je snazší ustavit úzce vymezené organizace s ekonomickými zájmy, jejichţ kooperace neohroţuje suverenitu státu – na jejich základě je moţné budovat dál válka a konflikty jsou nebezpečnými anachronickými pozůstatky předindustriální éry počítá s tzv. spill-over efektem (přelévání) - úspěch v jedné oblasti (uhlí a ocel) nutí k zavedení podobných postupů i v oblastech jiných prosazuje spolupráci, snaţí se přehlíţet konflikty svět je místo pro rozvoj a racionální kooperaci – ne pro střety předpokládá existenci tří základních oblastí vlivu funkcionálních organizací na mezinárodní systém - řeší základní problémy lidské existence (hlad, nemoci) a sniţuje tak napětí, válka je i důsledkem bídy a utrpení - staví na předpokladu, že suverenita států je překážkou světového míru - sníţení významu suverénních států na úkor mezinárodních organizací, eventuální konflikt by byl obrovsky nevýhodný - podpora spolupráce států na konkrétních problémech - vzniká tak velké mnoţství nadnárodních fór, která vytvářejí potenciál pro další spolupráci -

         

-

postupný příklon politiků k tomuto pohledu (EHS) rozdělení politologů do tří skupin  světoví federalisté - ovlivněni funkcionalistickými myšlenkami, vychází z idealismu - suverenita států má být nahrazena světovou vládou (inspirace Einsteinem) - neodmítají regionální integraci, ale konečným cílem vţdy musí být integrace globální - cesta k naplnění integrace je institucionální - sdruţují se v Unii světových federalistů 

teorie komunikace - měří míru integrace pomocí měření míry komunikace (cestování, konference) - podporuje integraci jako cíl i prostředek (USA, ES) - předpokládá, ţe po dosaţení určitého stupně intenzity vzájemné komunikace vznikne tzv. bezpečné společenství (bez válečných konfliktů)



neofunkcionalismus - zdůrazňuje míru spolupráce při utváření rozhodnutí - integrace je cíl i prostředek - snaţí se o vědomé předkládání citlivých otázek (musí se řešit, ne odkládat) – urychlení procesu integrace – po ekonomické přichází nutně i politická - proces budování ES v 50. a 60. letech

IV.

GLOBÁLNÍ POLITIKA

NESTÁTNÍ AKTÉŘI V MEZINÁRODNÍM SYSTÉMU - v posledních desetiletích roste význam nestátních subjektů mezinárodních vztahů - světová politika, transnacionální politika, globální politika – oblast vztahů nestátních aktérů - není potvrzena korelace mezi rostoucím vlivem nadnárodních organizací a klesajícím vlivem států - nestátní aktéři jsou subjekty mezinárodních vztahů – musejí mít nějaká kritéria  nestátní subjekty neodpovídají základním charakteristikám státu, musíme volit kritéria obecnější -

-

-

Autonomie jednání - míra, do jaké je jednání aktéra suverénní Reprezentativnost - jak velkou skupinu aktér reprezentuje Vliv - jak velký vliv můţe aktér vyuţít k ovlivnění jednání aktérů jiných, jakými prostředky k tomuto účelu disponuje Cíle - široké (obecné)/úzké Rozsah působení - stálé, cílevědomé (státy) / nestálé, občasné, chaotické - transnacionální aktéři nemají zpravidla politické cíle Struktura a zdroje - jakou organizační strukturu aktér vytváří a kde získává zdroje Úrovně působení - subnacionální, transnacionální, vládní, mezivládní, nadnárodní

Mnohonárodní korporace - soukromé společnosti věnující se ekonomickým aktivitám ve více zemích současně - v poslední době se velké korporace (General Motors, Royal Dutch/Shell, Exon, Ford) svým obratem blíţí HDP mnoha rozvinutých států  ČR má srovnatelnou ekonomickou sílu jako Philip Morris - názory na vliv mnohonárodnostních korporací na světovou ekonomiku se liší  Optimisté - nejsilnější motor internacionalizace - mohou vyrábět lepší produkty za niţší ceny – tím uspokojují rostoucí globální poptávku - rozšiřují modernizaci do zemí třetího světa - přispívají k růstu světového obchodu a stimulují tak ekonomický růst - zabraňují konfliktům 

Pesimisté - obava z koncentrace moci v rukou ekonomických elit - zajímají se pouze o zisk – ten je převáděn do domovské země  rozevírání nůţek - likvidace malých podniků, vzniká nepřirozené prostředí – degenerace kultury (reklama) - mají sklon podporovat nedemokratické politické reţimy - z domovské země odvádějí kapitál a výrobu do zahraničí (prohloubení sociální nerovnosti)

-

trendy ve vývoji mnohonárodních korporací  působí v oblasti vyuţití vysokých technologií, komunikací a médií  dávají přednost investicím do stabilních zemí (rozvinuté země)  největší pohyb zahraničních investic je tudíţ mezi rozvinutými ekonomikami navzájem

Národnostní menšiny a hnutí; terorismus - význam těchto aktérů býval nedoceňován - nacionalismus  příčina většiny konfliktů, nezřídka nabývá podoby teroristických organizací (IRA, PLO) - terorismus  pouţití ozbrojeného násilí k prosazení politických cílů  můţe být pouţíván utlačovanými i utlačovateli  jde o strategii slabší strany, která si nemůţe dovolit otevřený konflikt  počty obětí nejsou vysoké, ale teroristé počítají s medializací  má schopnost vyvolat atmosféru strachu  rozvoj mezinárodního terorismu v 70. a 80. letech vyprovokovaly vlády ke koordinaci akcí proti terorismu Náboženská hnutí a organizace - vliv náboţenství, církví a hnutí má zásadní význam na chování jedinců, skupin a někdy i celých států - všechny velké náboţenské směry mají poslání (politické cíle) – udrţení se u moci jako zásadního civilizačního faktoru - od konce 30leté války dochází v západní Evropě k postupné sekularizaci - ve spojení s nacionalismem vznikají neřešitelné problémy (Severní Irsko, izraelsko-palestinský konflikt, Kašmír) - vliv náboţenství je zprostředkovaný (kromě např. Íránu, kde je církev nedílnou součástí státu)  důraz na určité chování věřících, jejichţ naplňování má dopomoci k realizaci cíle - zvláštní postavení má Svatý stolec  vyuţívá svého postavení státu ve prospěch nestátní organizace (katolické církve) SVĚTOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ - od průmyslové revoluce se míra ekonomických vztahů (a tím i jejich důleţitost) zvyšuje - od konce 19. století (období vytváření světového trhu) docházelo k prosazování liberalismu oproti merkantilismu - od 1. sv. války nastal jednoznačný rozvoj protekcionismu (VB aţ na konci 20. stol.) – celní bariéry Liberalismus - uspořádání na základě volného obchodu, coţ vede k výhodnosti pro všechny - Ricardo: zákon komparativní výhody  specializace oblastí na svůj obor – rozvoj všech odvětví - nutné slnit dvě podmínky  skutečně volný trh (volný pohyb zboţí přes státní hranice)  na trzích musí fungovat konkurence – ne monopoly a oligopoly - světové hospodářství by mělo fungovat bez politicky motivovaných kalkulací a nátlaků - volné působení trţních sil vede ke zničení konkurenceneschopných odvětví a k nezaměstnanosti  nutná racionalizace výroby (přesun pracovních sil do efektivních odvětví a rekvalifikace

Protekcionismus - prosazuje hospodářskou autarkii (soběstačnost) – osvobozuje stát od závislosti na ostatních (chrání jeho suverenitu a moc) - liberalismus je podle nich idealistický, nemůţe být uplatněn v reálné ekonomické praxi - argumenty  potřeba udrţovat silné a relativně soběstačné národní hospodářství a národní obranu  dlouhodobé působení trţních sil vede ke specializaci  končí např. strategický průmysl (zemědělství)  dovoz výrobků závislých na levné pracovní síle do vyspělých států napomáhá udrţovat hospodářskou zaostalost ve státech vyváţejících  dovoz levných výrobků – nezaměstnanost -

podle protekcionalistů nemá ekonomika na vztahy mezi státy vliv – můţe pouze posílit moc státu, podle liberálů jsou ekonomické zájmy zdrojem konfliktů  celní války, autarkní hospodářská politika atd. – radikalizují vztahy  konflikty  volný trh minimalizuje riziko války

-

liberalismus je uplatitelný ve stejně vyspělých státech, celosvětově zatím ne liberalismus je reprezentován MMF, IBRD, OECD, G7

-

Vývoj světové ekonomiky po druhé světové válce - krize 30. let ukázala neschopnost systému vyrovnat se s cyklickými krizemi - po 2. světové válce vznik institucí, jejichţ cílem byla stabilizace ekonomiky - 1944 brettwoodské dohody  Mezinárodní měnový fond (MMF), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), Mezinárodní obchodní organizace (ITO)  1948 ITO nahrazena Všeobecnou dohodou o clech a obchodu (GATT)  snaha omezit tendence států k protekcionismu, zajistit podmínky pro co největší rozvoj mezinárodního obchodu - 1994 z GATT vzniká WTO (Světová obchodní organizace) - stanovena cena 35 dolarů za trojskou unci – stabilizace  postupně však reálná cena dolaru klesala  1971 zhroucení brettwoodského systému - Richard Nixon zastavil prodej zlata a uvolnil jeho cenu  v následujícím období zavedeny kontrolované plovoucí kursy („had v tunelu“) – fungují dodnes  úloha MMF roste – stabilizace všech měn Platební bilance - souhrn výměn státu s ostatními státy - stav tohoto ukazatele je povaţován za důleţitou součást charakteristik určujících mezinárodní postavení státu - záporná bilance je znakem nestability (výroby dané země nejsou konkurenceschopné na světových trzích)  nástroje nápravy - měnové (devalvace, floating) - obchodní (cla, kvóty na dovoz) - finanční (zvýšení úroků, omezení zahraniční pomoci) Současný stav světové ekonomiky - od konce 80. let dochází k zapojení i východního vloku do systému – vznik opravdu globální ekonomiky

-

-

-

od 80. let narůstá úloha mnohonárodních korporací, zostření konkurence, nárůst mezinárodního obchodu liberalismus (liberalizovaný obchod, stabilní měna, vyrovnaný rozpočet, privatizace) se stal základním kamenem hospodářské politiky 80. a 90. let  tyto zásady se staly jádrem washingtonského konsensu - závazné normy pro státy spolupracující s MMF a Světovou bankou – musí splňovat tato kritéria (rozvojové, transformující se země) tzv. nová obchodní agenda  snaha rozšířit liberalismus o dobré pracovní podmínky, lidská práva atd. roste moc mnohonárodních korporací  moţnost destabilizovat celé trhy, větší sociální stratifikace (25 – 40% dospělých v OECD je funkčně negramotných)

GLOBÁLNÍ PROBLÉMY SOUČASNÉHO SVĚTA Propast mezi bohatými a chudými tohoto světa - při studiu důvodu nerovnoměrného rozdělení světového bohatství je fenomén chudoby, neschopnost států rozvíjet se - příčiny - koloniální minulost, imperialismus, státy jsou často cílem expanzí sousedů - dělení na nejchudší (méně neţ 600 dolarů na hlavu za rok), velmi chudé (600–1500), chudé (1500–3000) - jde o demokracie, diktatury, trţní i plánované ekonomiky -

-

-

-

-

-

dělení Světové banky  nízkopříjmové (méně neţ 755)  nížestředněpříjmové (75–2995)  výšestředněpříjmové (2995–9265)  vysokopříjmové (nad 9265)  nízko a středněpříjmové jsou rozvojové rozdělení na vysoce zadluţené, umírněně zadluţené a méně zadluţené  vysoce zadlužené překračují alespoň jedno z kritérií - podíl dluhové sluţby (úroků) vůči HNP více neţ 80% - podíl dluhové sluţby vůči exportu více neţ 220%  umírněně zadlužené ekonomiky splňují kritéria z více neţ 60%  méně zadlužené ekonomiky nesplňují kritéria ani z 60% z 207 ekonomik je 155 rozvojových, 52 vysokopříjmových (z toho 36 států, zbytek závislá území)  ve vysokopříjmových zemích ţije jen 13,5% populace tzv. nejméně rozvinuté země - LDCs (čtvrtý svět)  vykazují nejniţší hodnoty hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů  Bangladéš, Somálsko, Eritrea, Afghánistán, Čad, Niger a další (47 států – 11% populace)  33 států v Africe, růst HDP na obyvatele –0,4% trendy v rozdělení bohatství po druhé světové válce  roste absolutní rozdíle mezi bohatými a chudými  roste podíl chudých na celkové populaci svou roli hrají i trendy demografického vývoje, které napomáhají prohlubování rozdílů  bohaté země se dále rozvíjejí (roste jejich absolutní bohatství), chudé státy se rozvíjejí pomalu nebo vůbec (jejich bohatství stagnuje)

-

vymanit se podařilo jen několika zemím v jihovýchodní Asii (Jiţní Korea, Singapur) otázka: Kdy se začne většina lidstva dožadovat radikální změny?  dokud dával rozvinutý svět chudým zemím dostatečnou naději, ţe mohou dosáhnout srovnatelné ekonomické úrovně, většina zemí byla ochotna se snaţit o dosaţení ekonomického růstu  přišla však řada zklamání, která tento vývoj zpochybnila  od 70. let klesá ochota rozvojových států sledovat západní trendy spolu s klesajícím rozvojem (ropné krize)  levné úroky způsobily zadluţenost – neschopnost splácet dluhové služby  země tzv. subsaharského pásu hladu se propadly do absolutní chudoby a často i do politického chaosu  se vzdalováním se reálné moţnosti dosaţení dobrých ekonomických výsledků se tyto země odklánějí i do západních ideálů  relativní úspěch velkých národů (Číny, Japonska, Indie)nabízí alternativní cestu – vrátit se k vlastním kořenům - dochází ke zdomorodnění obyvatel  můţe se naplnit představa globálního apartheidu (1/10 bohatých vládne)

Růst světové populace - od průmyslové revoluce zahájen exponenciální růst (2. pol. 18. stol.) - 1800 – 1 miliarda, 1950 – 2 miliardy, 1999 – 6 miliard - relativně klesají zdroje: voda, obţiva, půda atd., většina z nich je neobnovitelná nebo obnovitelná jen v omezené míře - kolem 2100 by mělo být mezi 3,6 aţ 27 miliardami obyvatel (většina studií se přiklání asi k 12) - populační moment vypovídá o tom, ţe momentální míra porodnosti ovlivňuje zásadně budoucí populační vývoj na minimálně jednu aţ dvě generace - distribuce rostoucí světové populace  drtivá většina růstu je v rozvojových zemích – hlavně v Africe (během 50 let se 800 milionů zvedne počet obyvatel na 2 miliardy)  rozvinuté země nastoupily záporný populační růst -

rozhodně začne docházet ke střetům o zdroje základních potřeb (voda), častějším humanitárním katastrofám a zvýšení migrace – je otázka, zda tyto konflikty společně s dalšími prvky nemohou ohrozit celý systém

VÝBĚR TEXTŮ LIDSKÁ PŘIROZENOST, ROLE ČLOVĚKA JAKO SPOLEČENSKÉHO TVORA - je člověk mírumilovný, nebo mu jde pouze o svůj prospěch?  základní problém, řeší, zda je moţné zabránit válkám - realisté (Sun, Platon: „O obci“)  člověk je zlý, instituce ho tedy musí kontrolovat  pokračovatelem této tradice je Thomas Hobbes - křesťanství (Augustin, Tomáš, Penn)  člověk hřeší, ale je-li mu to umoţněno, snaţí se být spasen prostřednictvím sebezdokonalení - 17. a 18. století (Kant, Paine, Tocqueville)  demokratický mír – člověk nechce bojovat, můţe-li tedy rozhodovat o státu, nebude stát bojovat - 19. století (Mazzini, Fichte)  válka je prostředek národního osvobození a nástroj prosazení zájmů národa vůči ostatním - druhá polovina 19. století (Spencer, Marx, Engels)  snaha vědeckého popsání války - 20. století (Freud, Konrad Lorenz)  zkoumání individua a jeho agresivity jako instinktu (psychologie a etologie) 1 Tomáš Akvinský: Theologická suma (13. století) 1. článek – Zda válčení je vždy hřích - podle všeho by válka měla být vţdy hříchem, ale není tomu tak - tři kritéria spravedlivé války  je vedená autoritou (králem), soukromá osoba se můţe práva domáhat u soudu, král ne  je nutná spravedlivá příčina – napadení si musejí své napadení zaslouţit  cíl války musí být dobrý, buď dobro nebo únik zlu 2. článek – Zda duchovním a biskupům je dovoleno válčit - a) duchovní mohou válčit – pravý ochránce stáda ho přijde chránit vţdy, kdyţ je v nebezpečí - b) smrti nejsou hodni jen ti, co činí, ale i ti, co s činěním souhlasí – duchovní souhlasí tím, ţe navádějí k válce (duchovní musí bojovat) - c) smějí válčit, protoţe kdo padne za víru a lásku, bude vykoupen  odpověď: duchovní se mají věnovat duchovním záleţitostem a spíše darovat svou krev Kristu neţ prolévat krev jiných, válka odvádí od zboţností - ad a) mají bojovat duchovně, ne s mečem v ruce - ad b) mají pouze povzbuzovat - ad c) sice by byla válka dobrá, oni se mají modlit, protoţe rodina je také dobrá, ale oni ji nemají 3. článek – Zda je dovoleno ve válce užívat lsti - ne – spravedlivě provedeš, co je spravedlivé, nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě - Augustin - spravedlivá válka můţe být vedena lstí  odpověď: lsti jsou povoleny, ale nesmí se zrazovat smlouva atd. – i válka má pravidla

2 Thomas Hobbes: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského (17. století) Lidská přirozenost se zřetelem k blahu a bídě lidské - všichni lidé jsou si rovni – i slabý můţe zabít silného - chytří jsou také všichni stejně – moudrost je zkušenost, která je poskytována všem lidem stejně  nejlepší známkou rovného rozdělení nějaké věci je to, ţe je kaţdý spokojen se svým dílem - z rovnosti schopností pramení rovnost nadějí - všichni mají stejné naděje, které se však mohou naplnit jen u někoho - spory  moudří pracují, jejich dílo jim pak však seberou ostatní – lze se jedině bránit potlačením těch ostatních  tři příčiny sporů: soutěţení, nedůvěra, touha po slávě - pro udrţení pořádku je nezbytná pevná moc, která drţí sporu v normě - kdyţ lidé nad sebou nemají tuto moc přichází stav války – válka všech proti všem - válka je i příprava na válku a období, kdy můţeme pochybovat o tom, zda válka bude - mír není jen nepřítomnost války - proč si zamykáme domy? obviňujeme tím všechny ostatní ze zlotřilosti - ve válce všech proti všem není nic nespravedlivé  kde není společné vlády, není zákona a kde není zákona, není spravedlnosti  základními ctnostmi války jsou podvod a násilí - jediný způsob, jak se dostat z tohoto světa (mé je to, co si mohu vzít, a tak dlouho, dokud to udrţím) je rozumem a citem – přirozené zákony 3 William Penn: Evropský mír (17. století) Míru se dosahuje spravedlností, nikoli válkou - spravedlnost poskytuje ochranu a lépe tak dosahuje míru neţ válka - málokdy je však moţné přimět člověka ke vzdaní se války, kdyţ neukojil své poţadavky - jedině spravedlnost můţe zabránit válce – války vznikají z revanšismu 4 Tom Paine: Práva člověka (18. stol.) Práva člověka - lidé se rodí svobodní a rovní ve svých právech, člověk můţe být povýšen nad ostatní pouze na základě společenské prospěšnosti - přirozené a nezadatelné práva (právo na svobodu, majetek, obranu) vedou k míru  národ je zdrojem veškeré svrchovanosti – ţádný jednotlivec ani sdruţení nemají národ na pravomoc, která by nebyla odvozena z národní svrchovanosti  všichni musejí jednat ve prospěch společnosti – měly by zaniknout války - války jsou pro vlády výnosné (nové daně), není tedy moţné skoncovat s válkami, vlády to nedovolí  válka je podstatou státního zřízení starého typu - republiky neválčí, protoţe lidé válčit nechtějí - člověk je nucen dělat zlo kvůli špatným institucím - starý řád není dobrý (odpovídá dřívějším podmínkám) – monarchie upadají, republiky rozkvétají - měli bychom vytvořit společný evropský kongres – republiku  je věk revolucí, kdy je moţné usilovat o vše

5 Johann Gottlieb Fichte: Řeči k německému národu (18./19. století) Láska k vlasti znamená ochotu za ni bojovat - ochota zemřít je projevem pravé lásky – vláda, která je ochotna vsadit vše v zájmu trvání státu, je dobrá - stravující plamen vlastenectví donutí všechny muţe nechat se obětovat ve jménu vyšších krásných principů - lidé musí mít zde příslib vyššího ţivota – to je přiměje bojovat za vlast -

-

Němci bojovali vţdy proti Římanům, přestoţe v Římě by se měli lépe – museli bojovat za svou svobodu, nebo zemřít kaţdé římské poţehnání je uvrhávalo do otroctví musíme Germánům poděkovat, i ostatní národy, které se vyvinuly z Němců, by měli děkovat  kdyby neporazili Řím, vývoj by se ubíral jiným směrem, který by nebyl uspokojivější Němci vyhrávají silou ducha a srdce je třeba nedávat si hranice oběti – musíme se obětovat úplně, pak můţeme vyhrát

6 Konrad Lorenz: Takzvané zlo (1950) - nejdůleţitějším úkolem vnitrodruhové agrese je rozdělení druhu po okolí - agrese rovněţ umoţňuje kvalitní rozmnoţování – výběr nejlepšího (u stádních zvířat) - vnitrodruhová selekce můţe i škodit druhu – paroţí je úplně k ničemu, barevné peří ptáků také (jejich vývoj je ve slepé uličce)  vlohy k vytváření mocných loketních letek (které v jistých ohledech škodí – samec se nemůţe dostatečně bránit) se udrţuje naprosto proti zájmům udrţení druhu  vývoj je v této oblasti hnán jen soutěţí mezi příslušníky stejného druhu - lidé jsou úplně stejní – zbytečně rychle se ţenou dopředu (trpí civilizačními chorobami), i kdyţ by se mohli domluvit a ţít v klidu  v praxi toho však nejsou schopni, stejně jako kohouti arguse se nemohou svobodně rozhodnout, ţe si nechají narůst kratší letky -

-

-

-

kaţdé společenství ţivočichů musí být hierarchizované – „klovací pořádek“  spočívá v tom, ţe kaţdý jedinec ve společnosti ví, který jedinec je silnější a který slabší neţ on – před silnějším můţe bez boje utéct a od slabšího očekává, ţe se mu bez boje vyhne  to zamezuje vnitřnímu boji staří a silní jsou autoritou – utíkají-li oni, utíkají všichni uţitečnost vnitrodruhové agrese pro uchování druhu  ţivotní prostor je mezi příslušníky téhoţ druhu rovnoměrně rozdělen (kaţdý najde obţivu)  pro zdárný vývoj potomků je zvolen nejlepší otec či matka  děti jsou chráněny  několik moudrých samců (senát) mají takovou autoritu, která jim umoţňuje prosazovat rozhodnutí ve prospěch společenství cílem vnitrodruhové agrese není zabít, ale poníţit a získat převahu nad horším jedincem  agrese je tedy v zásadě pozitivní sociální chování člověka není diktováno výhradně rozumem a tradicí, ale i zvířecími instinkty

-

-

-

-

svou nynější situaci na zemi (populační exploze, zbraně hromadného ničení) můţeme přirovnat k situaci několika rozdělených táborů krys na lodi téměř bez zásob - konflikt je téměř nutný jedinou nadějí je rozumová schopnost  jinak je kaţdý klad abstraktního myšlení vyváţen nějakým zlem (pračlověk vyuţíval první zbraně proti lidem) ve volné přírodě nemůţe zabít jedinec jedince stejného druhu – buď to nejde (nemá zbraně) nebo mu v tom brání různé mechanismy  v nepřirozených podmínkách zajetí je to moţné člověk nemá zbraně, a tudíţ mu i chybějí brzdné mechanismy (při dlouhém boji mohl vţdy jeden utéct nebo prosit o slitování)  zbraně zabíjející člověka jednou ranou však tuto rovnováhu porušují  naštěstí se u člověka vyvinuly i zábrany, morální odpovědnost a schopnost klást si otázky  s přibývající vzdáleností účinku zbraní klesá úroveň morálních zábran (nikdo by na lovu nechtěl zajíce ukousat)

POVAHA A CHOVÁNÍ STÁTU V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH - otázka: jaký vliv můţe mít chování jednotlivce na jednání státu? - nelze vše odvozovat z chování lidí – státy jsou zcela specifické - pojem stát se pouţívá aţ od renesance (Machiavelli, Bodin, de Vittoria)  i u starověkých autorů nalezneme uţitečné postřehy o chování států (Thukididés, Kautilya) - určité zpoţdění zájmu o studium vnějšího chování státu oproti ostatním oborům – větší sekularizace -

-

-

kanonické právo  přirozenoprávní pojetí, morální chování státu novověk  stát je vyšší jednotkou a nemůţe být vázán morálními zákony (moţnost intervence) od 19. století  stát jako národní jednotka (národ, jeho zájmy, čest a historické poslání odůvodňují jednání státu) kolonialismus  řešení otázky moţnosti zasáhnout proti domorodým kmenům 20. století  vznik geopolitiky (uvědomění si důleţitosti místa státu ve struktuře vztahů)  rozvíjení realismu, další přístupy zpochybňující výlučnou roli státu v mezinárodních vztazích

7 Thukydides: Dějiny peloponéské války (400 př. n. l.) - peloponéská válka byla nejhrozivější ze všech (mnohem horší neţ řeckoperská) - hlavní příčinou této války byl nárůst moci Athén -

vyprávěním (reálným popisem) popisuje jednání obyvatel malých neutrálních ostrovů s Athénami ukazuje, ţe Athéňané chtěli tyto ostrovy dobýt, jen aby ukázali svou moc Athény jednaly pouze z pozice síly – chtějí, aby Mélští (ostrov) jednali podle toho, co je uţitečné, ne co je spravedlivé Athény ospravedlňují agresi zákonem silnějšího Mélští odmítli návrhy Athén na spojenectví a spoléhali na pomoc Sparty po dlouhých bojích se Mélští Athénám vzdali

8 Hugo Grotius: Tři knihy o právu válečném a mírovém (1620) O právu válečném a mírovém - právo je definováno jako řád a dělí se na právo přirozené a právo volní  v nejširším významu označuje slovo právo zákon – něco, co je správné, tedy i spravedlivé  stejné dělení je i u Aristotela (právo přirozené, zákonné - volní) a Ţidů (přikázání, zákon) -

vymezení přirozeného práva, jeho rozdělení a odlišení od věcí, které se tak nazývají nenáleţitě  je diktováno správným úsudkem – ukazuje, ţe je nějaké jednání zakázané nebo přikázané Bohem  takové jednání je buď správné nebo špatné samo od sebe – odlišuje se tedy o práva lidského (tam je to dáno uměle) i boţského (tam to dává Bůh)  přirozenému právu odpovídá to, co ho nevylučuje  přirozené právo se týká i věcí vytvořených lidskou vůlí (vlastnictví)  přirozené právo nemůţe určovat ani Bůh – jsou věci, které jsou dané (matematika, přirozené právo)

-

rozdělení volního práva na lidské a boţské  volní právo má svůj původ ve vůli  dělí se na lidské a boţské

-

lidské právo se dělí na občanské, širší neţ občanské a uţší neţ občanské  právo občanské platí v obci – je dáno dobrovolnou dohodou lidí - uţší neţ právo občanské – právo otce, pána a podobné příkazy - širší neţ právo občanské – právo mnoha národů (kromě přirozeného práva neexistuje právo společné všem národům)  právo národů je výsledkem zvyků

-

boţské právo se dělí na obecné nebo určené jednomu národu  Bůh si nepřeje něco, protoţe je to podle práva, ale něco je podle práva, protoţe si to přeje Bůh - právo, které má svůj původ v Boţí vůli  některé právo je dáno všem, jiné jen některým národům - lidskému rodu dal Bůh toto právo třikrát (po stvoření člověka, při obnovení lidstva po potopě, v obnovení lidstva skrze Krista)

Zda je vůbec někdy spravedlivé vést válku - válka není v rozporu s přirozeným právem  cílem všech ţivočichů je se bránit (zachovat si tělo)  člověk však má i rozum, který je tělu nadřazen – cílem je usilovat o zachování rozumu (duše)  nejvýše stojí mravní dobro  příroda nutí člověka k boji (válka je v souladu s prvními přírodními principy) – kaţdý si zaopatřuje to, co je mu uţitečné  ve společnosti je však válka přípustná pouze tehdy, nejde-li v ní o krácení svobod jiných (to společnosti škodí)  diskuse je pro člověka, násilí pro zvíře (podle Cicerona) – člověk by se měl k násilí uchylovat jen tehdy, není-li jiné řešení - co dělat proti síle bez síly - není nespravedlivé uţívat síly, která neporušuje práva jiných 

konec násilí musí nastat, kdyţ můţe jiţ být věc řešena soudcem - mezi státy nejsou soudci – státu přináleţí obrana i potrestání

-

válka, jejímţ cílem je jen oslabit moc souseda, nemůţe být povaţována za obrannou (je nespravedlivá)  nemůţu napadnout jiného jen proto, aby on nenapadl mně (to odporuje zásadě spravedlnosti)

-

dá-li stát k válce příčinu, není válka z jeho strany spravedlivá  ten, kdo je původcem násilí, se nemůţe bránit veřejné moci jen proto, ţe se bojí přísnějšího trestu, neţ jaký si zaslouţí  odčiní-li však agresor svou vinu, nemůţe být uţ napadán

9 Friedrich Hegel: Základy filozofie práva (1821) B. Vnější státní právo - je povinností státu ve svůj prospěch - stát má právo vůči jinému existovat – má být uznán druhým státem (pouze formální a abstraktní poţadavek, záleţí na jeho obsahu) - legitimita státu je dovnitř (nemá se vměšovat do vnitřních záleţitostí druhého) i ven (uznání druhých států)  uznání vyţaduje, ţe druhý stát bude zároveň respektovat jeho samostatnost, proto mu nemůţe být lhostejné, co se děje uvnitř (rozpor)

-

důkazem státu není to, ţe je uznán, ale to, ţe opravdu je (Francie za Napoleona) smlouvy dohodnuté mezi státy se musejí dodrţovat – není to vymáháno vyšší mocí, ale obecnou vůlí spor mezi státy, který nemůţe být řešen jinak, musí být řešen válkou ideou kaţdého státu musí být jeho blaho, nemůţe se tedy řídit morálními zákony (to by svědčilo pouze o velice povrchním pojímání morálky) válka je vedena civilizovaně – státy se totiţ navzájem uznávají (velvyslanci atd.) evropské národy jsou si velice blízké – spojuje je obecný duch dějin

10 John Stuart Mill: Několik slov o neintervenci (1860) Právo zasáhnout proti jiné despotické vládě - je neospravedlnitelné útočit ve jménu nějaké idey - přesto jsou případy, kdy můţe stát zaútočit na stát jiný – je nutno rozlišovat, jestli je daný stát vyspělý nebo, zaostalý - stát má právo obsadit zaostalý stát, protoţe ten neuznává pravidla mezinárodních vztahů oboustranně  není moţné se na něj spolehnout  pro takové státy je nezávislost přítěţí (podmanění cizím národem jim můţe být ku prospěchu)  barbaři jako národ nemají nárok na projev své vůle, protoţe nejsou schopni uvaţovat dlouhodobě - je pouze nutno dodrţovat morální pravidla chování člověka ke člověku, ne národu k národu -

otázkou je, jak je tomu mezi vyspělými státy  můţe stát zasahovat do cizí občanské války? zavést konkrétní vládu či instituce?  pomáhat vládě jiné země udrţovat její vlastní národ v područí je nemravné (vláda, která potřebuje pomoc ze zahraničí, aby si vynutila poslušnost svých občanů, by neměla mít právo na existenci)  stát můţe zasáhnout do občanské války pouze, pokud je neřešitelná – pak je v zájmu všech zprostředkovat jednání  problémem je, zda můţe vláda pomáhat národu v boji za sebeurčení - pokud je národ utlačován vlastní vládou (bez cizí pomoci), pak nesmí do problému nikdo zasahovat – národ si musí svou svobodu vybojovat sám, jinak by nebyla opravdová a trvalá - je-li však despocie v zemi drţena pomocí sousedů, pak je intervence pouze navrácením systému do přirozené polohy - základem je, ţe tyto principy musí přijmout všechny státy – ne jen ty dobré

11 -

Kolmar von der Goltz: Národ ve zbrani (1899) nové stroje a věda nám přinášejí nové moţnosti vedení války kaţdá doba má svůj odlišný způsob vedení války války se jiţ nebudou vést na poli, kde proti sobě stojí dvě armády, ale jsou zákopové – kaţdá země se chrání opevněním (to souvisí také s rostoucím bohatstvím národů)

-

války jsou lidským údělem, nevyhnutelným osudem národů  světu není souzen věčný mír – kaţdý národ se musí posilovat, aby byl schopen se bránit (jiţ nestačí, aby se ve válce vyznal jen vladař – Machiavelli)

-

pro kaţdého má znalost války cenu  motivem kaţdého člověka k bojování je zisk nesmrtelnosti



-

mocné   

vyplatí se však, aby masy tolik trpěly jen proto, aby se jen jeden stal nesmrtelným? - i ten největší vojevůdce potřebuje mnoho schopných, věrných a statečných pomocníků a ti se podílejí na jeho slávě a vojensky silné a sjednocené Německo má záruku dlouhého trvání musí se zvyšovat morální síly, které jsou ve válce rozhodující jedinou cestou Německa k záchově je vlastní posilování se jedině neustálým posilováním armády a nacionalismu můţe Německo dojít konečného vítězství

12 Heinrich von Treitschke: Politika (1899) Účel státu - státy jsou stvořeny válkou – bez války by neexistoval vůbec ţádný stát  idea věčného míru je mylná – dokud bude existovat více států, válka přetrvá aţ do konce dějin - idea světového státu je bláznivá – neexistuje všeobecný soud, protoţe státy jsou suverénní - válka je jev, který nejenom odděluje, ale i spojuje (národy se učí vzájemně poznávat a ctít své zvláštnosti) - válka je jedinou záchranou pro churavějící národy - síla je nejsilnějším argumentem – Německo se dokázalo sjednotit aţ válkou - ve válce se rozplývá individualita a zůstává jen národ – je to pročištění společnosti - árijské národy brání mečem to, co dobyly duchem (vţdy byly především udatné) - poţadavek věčného míru je zpátečnický – brání pohybu a dynamice - dějiny musí být vţdy v neustálém pohybu, válku je proto nutné povaţovat za součást řádu stanoveného Bohem - válka je spravedlivá a morální – idea věčného míru je neproveditelná a tudíţ i nemorální 13 John Hobson: Imperialismus (1920) Hospodářský kořen imperialismu - ukazuje se, ţe náročná a drahá anexe tropických zemí je nevýhodná – mnohem více peněz plyne z obchodu se soupeřícími státy Evropy - někteří se tvrdí, ţe nová území jsou potřeba pro naplnění stále rostoucích nároků obyvatelstva Anglie, další státy ohroţují zájmy VB, takţe musíme dobývat území další - zároveň je Anglie pod tlakem kapitálu – obchodníci chtějí, aby Anglie anektovala území, kde mají své rizikové investice  imperiální expanze je nezbytná pro udrţení a pokrok našeho národa (jinak bychom ponechali starost o pokrok ve světě jiným národům) - imperialismus není věcí výběru, ale nutností - příkladem imperialismu určovaného hospodářskými silami jsou USA – během jedné generace se vyšvihly aţ na vrchol produkce  vznikají tam veliké trusty – ty krotí nadvýrobu, protoţe sniţují cenu tak, ţe slabé podniky upadají  majitelé trustů investují své obrovské kapitálové přebytky do dalších odvětví – normální lidé nemají kam investovat a co dělat se svými penězi  za stavu, kdy jiţ není kam investovat jsou dvě moţnosti - nechat upadat domácí podniky, nebo rozšiřovat trh  USA zvolili expanzi na východní trhy - aby však uchránili své výrobky před evropskou konkurencí, jsou nuceny uzavírat s danými státy i spojenectví politická - americký imperialismus byl přirozeným plodem hospodářského tlaku způsobeného náhlým vzestupem

-

-

kapitalismu, který nemohl najít uplatnění doma a potřeboval zahraniční trhy pro zboţí a investice stejnou cestou se musejí vydávat evropské státy – musejí zabránit cyklickým depresím z nadvýroby ekonomika nutí všechny státy obsazovat další území - to je ovšem omyl

řešením je zvýšení spotřebitelské úrovně v Anglii příčinou problémů není velká kapacita výroby, ale špatná distribuce kapitálu v zemi příčinou imperialismu je tedy nadprodukce – tato nadprodukce by mohla být rozdělena chudším vrstvám  původní závěr o nezbytné expanzi se ukázal jako mylný

14 Norman Angell: Velká iluze (1912) Synopse - všechny státy zbrojí, ačkoliv všechny říkají, ţe jen k obraně, jaký je tedy skutečný důvod zbrojení? - tvrdí se, ţe vojenská a politická síla dodává státu prosperitu  to ale není pravda - jakákoliv expanze je ekonomicky nevýhodná – útočící stát buď napadeného ekonomicky potopí (s ním se ale potopí sám), nebo ho nechá (a pak z agrese nic nemá) - anexí Alsaska ţádný Němec nezbohatl - agrese je navíc nevýhodná kvůli obchodu – boří vazby (větší stát zároveň neznamená i bohatší – relativně) -

jaké je vědecké zdůvodnění pro tvrzení, ţe přirozená bojechtivost člověka bude vţdy stát v cestě mezinárodní dohodě?  tento názor zaloţen na nezměnitelnosti lidské přirozenosti - lidská přirozenost však není nezměnitelná a rozhodující – fyzická síla je méně a méně důleţitá, mění se i psychologie - v procesu ekonomické provázanosti spočívá velký mírotvorný potenciál

15 Halford Mackinder: Demokratické ideály a skutečnost (1919) Boj za ovládnutí heartlandu - Evropa je jen součástí světového ostrova (Evropa, Asie, Afrika) - je potřeba si uvědomit, jak obrovský je světový oceán v porovnání se zbytkem světa (rozlohou i populací) - oblast Sibiře je od světa izolována po vodě, ale s rozvojem ţelezniční a letecké dopravy se její význam zvětšuje – heartland (srdce kontinentu)  v budoucnu bude tato oblast znamenat revoluci ve vztazích lidí k širším zeměpisným danostem světa  oblast heartlandu je klíčová – jakákoliv snaha o změnu poměru sil zde je potlačena spojenectvím ostatních  Anglie a Francie vedly v 19. století dobrou politiku, kdyţ důsledně potíraly snahy Německa a Ruska o získání moci ve střední Evropě (získání střední Evropy znamená ovládnutí heartlandu) 16 Reinhold Niebuhr: Morální člověk a nemorální společnost (1932) Amorálnost států - státy uzavírají smlouvy pouze a výhradně kvůli svým zájmům, státník, který podepíše smlouvu z jiného důvody by měl být pověšen (George Washington)  státy jsou sobecké - státy s ostatními v zásadě nejsou v kontaktu – nechápou jejich potřeby atd.  porozumění mezi národy je těţší neţ porozumění mezi jednotlivci

-

-

roste komunikace a obchod  sice se lépe poznáváme, ale roste také počet konfliktů vlastenectví mění individuální nesobectví na nacionální egoismus – člověk neumí kritizovat vlastní národ  nesobeckost jednotlivců přispívá k sobeckosti národa - proto je představa, ţe problémy lidského společenství lze řešit rozšířením osobních sympatií jednotlivců, mylná národy jsou na ústupku např. před třídami (v budoucnu budou lidé loajální v první řadě ke třídě, pak aţ k národu)  přesto je národ na nejvyšším místě, má totiţ v rukou symboly, coţ to je klíčové - vlastenectví je proto stále silné – národ tak dostává volnou ruku k pouţití moci, sestávající z oddaných jednotlivců, aby ji pouţil k jakémukoliv cíli

17 Friedrich Meinecke: Idea státního zájmu (1929) Podstata státního zájmu - státní zájem je zásada, kterou se stát řídí (hlavní zákon státu) - státní zájem musí odráţet růst státu (jinak stát končí) a je specifický pro kaţdý stát - pro kaţdý stát existuje v kaţdém okamţiku ideální státní zájem (ideální způsob jednání) – tomu by s měl státník snaţit přiblíţit - k podstatě státu patří moc  moc je však neustálým pokušením, aby byla zneuţita – jen stát má prostředky (právo), aby tomu zabránil - uvnitř státu panuje právo a mravnost, protoţe stát má prostředky jak to prosadit a nic tomu nebrání  navenek to tak nefunguje, protoţe neexistuje instance, u které vymáhat svá práva - nastává přirozený stav, v němţ se kaţdý snaţí vybudovat své vlastní právo všemi moţnými prostředky - jsou otevřena stavidla touhy po moci - neexistuje racionální důvod pro to, aby se státy nedohodly - je to pouze podezřívavost a egoismus - kaţdý státník musí brát stále na zřetel to, ţe ostatní státy se nemusejí chovat stejně jako on (idealisticky) – jeho odpovědnost ho nutí k opatrnosti - stát i člověk jsou obojţivelníci (ţije zároveň v etickém a přirozeném světě) 18 Hans Morgenthau: Politika mezi státy (1948) Šest zásad politického realismu - politika se řídí objektivními zákony, které mají své kořeny v lidské přirozenosti a jimţ je potřeba porozumět  musí existovat racionální teorie, která by tyto zákony vystihovala, postavená na faktech, ne subjektivních názorech  taková teorie musí být podrobena zkoušce rozumu a zkušenosti - racionálním argumentem není, ţe jde o zastaralou a překonanou teorii, ani to, ţe jde o novou „módu“  cílem je vytvořit takovou teorii a následně ji otestovat -

hlavním ukazatelem je zájem definovaný jako moc (tento pojem je spojnicí mezi rozumem a fakty)  určuje politiku jako svébytnou oblast lidské činnosti  předpoklad, ţe státníci jednají na základě zájmu vymezeného jako moc, nám umoţňuje předvídat politikovy kroky  nestačí studium pohnutek (které je stejně pochybné) - musíme zkoumat činy, ne pohnutky

dobré pohnutky zaručují, ţe nebude vedena záměrně amorální politika, ale nezaručují, ţe ta politika bude dobrá – neexistuje korelace mezi kvalitou pohnutek a kvalitou zahraniční politiky - Chamberlainova politika appeasementu vedena dobrými pohnutkami, přispěla však ke 2. sv. válce, za to pohnutky Churchilla byly vedeny osobní a národní mocí, jeho politika měla vyšší morální kvality realismus nutí důsledně odlišovat to správné a to moţné zahraniční politika není racionální, ale měla by mít alespoň racionální základ politika je ovlivněna psychikou politiků – často se při jednání dopouštějí defektů (představují jakýsi profil patologie mezinárodní politiky) - člověk reaguje na situace ve společnosti podle stále se opakujících vzorců, vzorce se však s postupem doby musejí měnit současný systém MV je špatný – je zaloţený na 19. století, kdy byl kaţdý stát povaţován za svrchovaný (to ovšem neodpovídá realitě, kdy vedle sebe stojí supervelmoci a ministáty) - neodráţí současný svět (terorismus, občanské války) - pozůstatky zastaralého právního a institucionálního řádu znemoţňují racionální politiku politické jednání je často patologické (personifikace zla, zjednodušování problémů) - tuto tendenci posiluje démonologický přístup k zahraniční politice (McCasrthysmus – reálná hrozba vnější ruské moci byla nahrazena falešnou hrozbou domácího rozvrácení) realismus zastává přesvědčením ţe kaţdý problém je řešitelný politický realismus není jen teoretický, ale i normativní – snaţí se o co největší míru racionálního jednání (zdůrazňuje racionální prvky politické reality) dobrá zahraniční politika je racionální - ta minimalizuje rizika a je tudíţ i morální -

  





  

-

pojem moc je objektivní kategorií  je všeobecně platná, ale význam tohoto pojmu se stále mění, ale obecná platnost zůstává - obsah a způsob pouţívání moci jsou určovány politickým a kulturním prostředím  realismus odmítá moţnost vylepšení světa ignorováním faktů – naopak se snaţí toho dosáhnout poznáním současného stavu a přizpůsobením se - přeměny lze dosáhnout jen zvládnutím trvalých sil, které tvořily minulost a budou utvářet i budoucnost

-

nelze aplikovat všeobecné morální zákony na politické jednání – musejí projít filtrem konkrétních okolností  stát nemá právo jednat morálně na úkor svých obyvatel  obecná etika posuzuje jednání podle slučitelnosti s morálními zásadami, politická etika podle politických důsledků

-

realismus odmítá ztotoţňování cílů jednoho státu s cíli vesmírné morálky  ţádný národ nemá nárok na „boţí pravdu“

-

realismus důsledně odděluje politiku od ostatních oblastí  realista si je vědom různých pohledů různých lidí, ale stejně musí trvat na tom, ţe politika je nadřazena všem oborům  příkladem chyby je Finsko 1939 - VB a Francie chtěly bránit Finsko před SSSR

Švédsko jim zabránilo v průchodu – tím je zachránilo před zdrcující válkou s Německem a SSSR - oba státy vzaly v potaz jen právní část problému jednání člověka (stejně tak i státu) má několik sloţek (politickou, obchodní, náboţenskou atd.) - je nutno brát v potaz všechny aspekty, ale při zkoumání můţeme některé aspekty i abstrahovat -



-

politický realismus je proti lidské přirozenosti – pro dělání dobré politiky musí člověk překonat psychologický blok

19 Kenneth N. Waltz: Člověk, stát a válka (1959) - příčinou všeho zla je člověk, je tedy i příčinou války - Thomas Malthus  instituce jsou nepochybně příčinou válek, ale příčinou okrajovou, malichernou oproti lidské přirozenosti - v různé míře závisí výskyt války na typu státního zřízení  obecně je pro udrţení míru demokracie lepším zřízením neţ totalita 20 Thomas Schelling: Strategie konfliktu (1960) Mezinárodní strategie – zaostalý vědní obor - současné teorie vidí válku buď jako patologický jev nebo jako soutěţ  ty se dělí ještě na ty, které ji povaţují za racionální a ty, které je vidí jako iracionální - strategie konfliktu nás zajímá, jelikoţ jsme do konfliktu zapojeni, chceme mu rozumět, chceme ovlivňovat jeho aktéry - teorie strategie nám umoţňuje uchopení konfliktu jako racionální záleţitosti a umoţňuje předvídat oponentovy kroky (vychází z teorie her)  předpokládá racionální chování - válka není čistá  čistá válka by vedla k vyhlazení protivníka  vítězství nemá přísně konkurenční význam – není to vítězství ve vztahu k protivníkovi  moţnost kompromisu je stejně důleţitá jako sama podstata konfliktu - tato teorie se snaţí ukazovat válku jako hru s proměnným součtem (oba na ní mohou vydělat, výhoda jednoho hráče neznamená nutně ztrátu pro druhého)  nezabývá se pouţitím síly, ale vyuţitím potencionální síly - podle teorie strategie je válka vţdy vyjednáváním (můţe mít různé formy) – cílem války nesmí být vyhlazení protivníka - společným zájmem obou protivníků musí být ukončit konflikt tak, aby daný stát nepřišel k příliš velké újmě - strategie hrozby je účinná, předpokládá ovšem racionalitu protivníka  zároveň mu musí být poskytnut prostor pro ústup – nesmí být zničen - cílem je přesvědčit protivníka o tom, ţe naše jednání (hrozba) závisí pouze na jeho jednání  volba „nejlepšího“ postupu závisí na tom, co očekává, ţe budou dělat ostatní 21 Inis Claude: Moc a mezinárodní vztahy (1962) Existuje nějaký železný zákon, že státy usilují o moc? - Morgenthauovi ţelezné zákony nejsou zdaleka tak ţelezné  ukazuje se, ţe rozhodně nemají obecnou platnost – státy se jim v určitých situacích mohou vzpírat  Morgenthau dává za zákony to, jak je moudré jednat, to však neznamená, ţe stát nemá na vybranou - státník musí být schopen zajistit na své straně alespoň tak velkou moc, jako je ta, která by ho mohla ohroţovat

22 Ernst Haas: Nad národním státem: funkcionalismus a mezinárodní organizace (1964) Zpřesnění funkcionalismu - moc je oddělena od prospěchu  není to pravda - snaha (prostřednictvím moci) vţdy vede k něčímu prospěchu – je to velice vágní, ale pravdivé  není pravda, ţe všechny snahy, které nesměrují výhradně k národní bezpečnosti, krachují - úzce zaměřené a konkrétní úkoly se realizují - procesem učení se z jednání vlád zaměřených na moc stávají jednání zaměřená na prospěch  učením se (přehodnocování postupů a konečně i cílů) přetváří pravidla chování  není pravda, ţe úspěch funkcionální organizace zaručuje, ţe úspěšný bude stejný postup i v jiných oblastech - to platí je tehdy, kdyţ se obě strany chtějí dohodnout na širší spolupráci - oddanost zaměření na prospěch se nejlépe dosahuje tím, ţe se fungování mezinárodní integrace přenechá odborníkům nebo dobrovolníkům  lépe se integrují menší skupiny (regionální) nebo skupiny odborně vymezené (universální)  integrující se skupiny musí cítit politickou odpovědnost – pak jsou bráni váţně - loajalita se postupně přesouvá z národní vlády na mezinárodní organizaci  neplatí u totalitních států a států s oligarchickou vládou 23 Harold Sprout, Margaret Sprout: Ekologický přístup ke světovému dění (1965) Vliv okolního prostředí na rozhodování politických činitelů - není zdaleka jasné, jaké vnější faktory ovlivňují jednání státu – suroviny, přístup k moři, jaderný potenciál atd. - schopnosti (potenciál) států jsou ovlivněny: funkcí poskytování informací a funkce vyuţívání informací, funkcí poskytování prostředků a funkce vyuţívání prostředků, funkcí rezistenční  podle těchto funkčních kategorií lze odhadnout a srovnat schopnosti států -

-

nestačí pouze určovat, „kolik“ které proměnné má který stát (přístup k moři, suroviny) – je nutno posoudit, jakou roli daná proměnná v tomto případě hraje obecnější povědomí o racionálně podloţených a morálních a občanských důsledcích ekologických termínů by mělo přispět k přesnějším předpovědím lidského chování a dosahování cílů

24 Graham T. Alison: Podstata rozhodování: vysvětlení kubánské raketové krize (1999) Úvodní obecná diskuse - politický krok není jednáním skupiny jednotlivců, ale výsledkem jednání a zájmů mnoha organizací atd. - základní argumentace  o problémech se přemýšlí v konceptuálních modelech, coţ zkresluje - pro analýzu není moţné pospat celou situaci před jednáním, je nutné důsledně vybírat relevantní informace  většina analytiků posuzuje dění podle RAM modelu (Rational Actro Model, Model I) - všichni analytikové povaţují za výsledek své práce vysvětlení, ukazující racionální příčinu problému



Organizační model chování (Model II) a Model vládní politiky (Model III) poskytují přesnější pohled na věc - Model I zcela pomíjí vnitrostátní mechanismy (např. administrativu státu) – předpokládá, ţe velký krok je reakcí na velký krok, ne reakcí na mnoho nejrůznějších kroků - Model II bere jednání jako výsledek organizační struktury, moţností aktérů atd. (např. Sověti rozmístili rakety na Kubě proto, ţe neměli rakety dlouhého doletu) - Model III sleduje aktéry, jejich zájmy – postoje, výkon

ÚLOHA MEZINÁRODNÍHO SYSTÉMU/SPOLEČENSTVÍ - první konkrétné podoba mezinárodního systému, která se stala předmětem zájmu studia, byl systém rovnováhy moci  vychází z předpokladu, ţe státy primárně válčit nechtějí, proto je logické, ţe chyba není ve státech, ale v systému (mezinárodní společenství) - systém přirozené rovnováhy sil byl zbořen Napoleonem  nastoupila myšlenka nutnosti spolupráce velmocí při udrţení míru (koncert velmocí) - od poloviny 19. století (sjednocení Itálie a Německa) koncert opět střídá rovnováha sil, na konci 19. století nastává bipolární systém (Dohoda x Trojspolek) - od konce 1. světové války snaha o systém kolektivní bezpečnosti (SN) - od 2. světové války systém kolektivní bezpečnosti drasticky spoutaný bipolaritou  výrazným prvek měnícím mezinárodní strategii jsou jaderné zbraně - při neúspěchu kolektivní bezpečnosti nabývá na síle neo/funkcionalismus  snaha o spolupráci na nepolitické bázi (v jednotlivých strukturách)  rozšiřování institucionalizované spolupráce přeroste v systém, kde bude válka nepřijatelným řešením - od 50. let také systémová teorie  mezinárodní společenství je jedním systémem s mnoha podsystémy... - v 2. pol. 20. století se prosazuje příklon ke zkoumání nestátních aktérů 25 William Penn: Evropský mír (1700) O obecném míru čili evropském míru a prostředcích, jak jej dosáhnout - prostředkem dosaţení míru je spravedlnost - stejně jako se lidé sdruţují ve společnost ve snaze nalézt spravedlnost, měly by se i státy sdruţit na mezinárodním shromáţdění, vytvořit pravidla jednání  takový sněm by fungoval jako soudce sporů  v případě neposlušnosti státu by byl tento stát napaden celým společenstvím  byl by tak zajištěn trvalý mír O složení vrcholného sněmu - státy by byly zastoupeny podle své síly (ekonomické)  pouze odhad: Německo 12, Francie 10, Anglie 6 atd. – dohromady 90 zástupců O pravidlech zasedání imperiálních stavů - vše by mělo být schvalováno ¾ + 7 hlasy (proti korupci) - vznikl by úřad schraňující listiny (zápisy a záznamy jednání), kaţdý stát by ale měl kopie - přítomnost státu na zasedání byla nutná nepřítomnost trestána), nikdo by nemohl zaujmout stanovisko nestrannosti - jazykem by byla latina nebo francouzština Námitky, které lze proti návrhu vznést - největší stát na to nepřistoupí, kdyby souhlasil hrozila by spíše úplatnost neţ síla  ostatní státy by ho měly donutit přistoupit, neţ bude příliš silný  cesta k úplatkům je otevřená tak i tak, rozumní zástupci se uplácení vyhnou (fungovaly by mechanismy proti uplácení) - návrh povede ke změkčilosti a přestane fungovat armáda  kaţdý stát si můţe své lidi vychovávat, jak chce  výchova ke vzdělanosti a umění je cennější

-

panovníci se nikdy nevzdají své svrchovanosti  nemusejí se jít vzdávat – doma se budou chovat stejně jako dříve

26 David Hume: Pojednání o lidské přirozenosti (1750) Rovnováha moci - systém rovnováhy moci není nový – moderní je pouze termín, který tuto ideu zachycuje  peloponéský spolek proti Athénám, Athény se přidávaly na slabší stranu ve snaze zachovat rovnováhu  i římští spojenci se snaţili podle situace podporovat např. Kartágo, aby se Řím nestal jejich neomezeným vládcem  příkladem ostatním jde v tomto Anglie, která udrţuje na uzdě Francii, Anglie často chybovala - Angličané jsou aţ moc horliví, přestoţe na války proti Francii mají právo (utrechtský mír roku 1712 mohl být sjednán za stejně dobrých podmínek 1708) - Anglie je automaticky povaţována za vedoucí mocnost proti Francii, ostatní ji vyuţívají, aniţ by chtěli platit - Anglie zbytečně podporuje druhé, přičemţ opomíná své zájmy 27 Abbé de Saint-Pierre: Projekt trvalého míru (1713) Plán na zajištění trvalého míru v Evropě - po návrhu Jindřicha IV. a souhlasu Alţběty je nyní tento plán projednáván Základní články - článek I.  vzniká Unie křesťanských států  státy budou mít stálé vyslance ve svobodném městě, navzájem si poskytnou mírové záruky, aby tak vytvořili trvalý evropský mír - článek II.  Evropské společenství nebude zasahovat do vnitřních záleţitostí států, pouze v případě, ţe by bylo potřeba pomoci některému panovníkovi zachovat řád ve své zemi - článek III.  v případě regentství, neplnoletosti panovníka atd. bude Unie dbát na to, aby nebyla panovnickému rodu učiněna újma  v případě povstání pošle do země své vojsko - článek IV.  hranice zemí jsou pevné a neměnné  panovníci si nesmějí měnit území, dynastie zůstávají stejné - článek V.  nikdo nemůţe drţet více suverénních států  kurfiřti mohou být voleni za císaře -

-

-

článek VIII.  ţádný panovník nesmí bojovat bez souhlasu Unie  pokud někdo odmítne do Unie vstoupit nebo se podřídit jejímu rozhodnutí, bude k tomu donucen násilím článek IX.  v senátu bude 24 zástupců, z nichţ kaţdý bude mít jeden hlas článek X.  kaţdá země přispívá do společného rozpočtu podle své ekonomické síly článek XI.  naléhavé problémy mohou být řešeny i pouhou nadpoloviční většinou, jinak ¾ hlasů

-

článek XII.  těchto 11 článků se můţe změnit pouze konsenzem všech členů  ostatní články ¾ hlasů

-

úředním jazykem bude jazyk v Evropě nejrozšířenější stanovené peněţní kvóty bude platit kaţdý panovník vojsko bude poskytnuto kaţdým státem ve stejné velikosti, v době míru se vojenská moc sníţí panovníci, vládcové, státní úředníci a ministři budou kaţdoročně obnovovat svoji přísahu v případě války bude vrchní velitel zvolen většinou hlasů, bude odvolatelný kdyby byla Unie zaloţena před 200 lety, byla by dnes Evropa 4krát bohatší  výdaje na zaloţení Unie jsou nesrovnatelně niţší neţ výdaje na války  k udrţení míru nestačí ani rovnováha moci, ani smlouvy, je to moţné jen skrze evropskou Unii

-

28 Lord Castlereagh: Memorandum o smlouvách z let 1814 a 1815 (1818) Zásady srozumění (koncertu) - současný stav Evropy je dán dvěma druhy smluv: bilaterálními a multilaterálními - smlouvy z vídeňského kongresu jsou multilaterální (zavazují státy kolektivně) a znovu ustavují v Evropě řád

-

ţádná ze smluv nečinní nikomu záruky na své plnění jakékoliv porušení smluv je bezprávím, proti kterému mohou státy postupovat – smlouvy to však neukládají jako povinnost z tohoto hlediska není ustavena aliance, ale jen všeobecný pakt

-

hlavním předmětem smluv je obnova a uchránění Evropy proti moci Francie

-

chaumontská smlouva (1814) mezi mocnostmi – přesouvá odpovědnost na Čtyřdohodu

-

je otázkou, jestli mohou být takové smlouvy kdy úspěšné úkol vytvořit všeobecnou alianci pravděpodobně nikdy nebude doveden do praxe (pro svou obtíţnost), je nutné se aspoň blíţit jeho řešení vídeňskému jednání se ale podařilo  vytvořit širokou alianci  nabídnout své dobré sluţby a urovnávat spory mezi státy  ujmout se dohledu nad evropským mírem  zabezpečit naplňování smluv mezi státy princip „alliance solidaire“ (vzájemné pomoci panovníků proti vzpourám) bude morální a uskutečnitelný, aţ bude zaručeno, ţe všechny státy jsou svobodné a správné

-

-

-

29 John Hobson: Na cestě k mezinárodní vládě (1915) Potřebujeme nový spolek států - musí vzniknout mezinárodní spolek, jehoţ cílem bude vţdy donutit státy řešit problémy mírem  státy budou muset prokázat ochotu postihovat své členy, kteří porušili smlouvy  to, zda bude taková organizace úspěšná záleţí na tom, kolik v ní bude států, kolik v ní bude mocností a jak se budou vůči ní chovat ostatní státy - dostatečné mnoţství je klíčové – to pak můţe vést k pomalému odzbrojování

  -

země    

uvnitř spolku musí být absolutní vojenská převaha princip kolektivní bezpečnosti – útok na jednoho je útokem na všechny by se zavázaly postupovat spory smírčí arbitráţi a přistupovat na její závěry postupovat všemi prostředky společně proti státu, který odmítne naplňovat bod 1 podniknout všechny kroky k obraně kteréhokoliv člena spolku proti vnějšímu ohroţení podniknout kroky k nápravě ujmy učiněné jednomu ze signatářů

30 Alfred Zimmern: Společnost národů a vláda zákona (1936) - SN metodou počínání mezi státy - cílem SN je poskytnout prostředí pro jednání tak, aby nevypukla další válka Společnost a stará diplomacie - kolem roku 1920 dochází k velkému rozvoji konferenční diplomacie - staré metody se s ţenevskými (SN) prolínají – vznikl nový řád 31 David Mitrany: Fungující mírový systém (1943) Obecné vymezení funkcionální organizace - je potřeba nalézt kompromis mezi propojením všech zájmů a nezasahováním do ničích zájmů (nutná jistá míra centrálního plánování) - není moţné spojovat státy na základě geografickém – některé se odlišují, jiné by do společnosti patřily také - je nutné spojovat státy na základě přirozeného výběru - v těch bodech, kde se jejich zájmy potkávají - soukromé vazby jsou velice prospěšné – na stejném principu by měly být vystavěny i vazby mezi státy - zásady funkcionální organizace mezinárodní činnosti  kaţdá činnost musí být vybírána specificky a musí být organizována odděleně - funkcionální organizace jsou velice flexibilní – jsou apolitické a proto jsou „omezeny“ pouze svou funkcí - ustanovení takových organizací je velice volné – není rigidní Závěr - nelze organizovat svět na základě toho, co jej rozděluje - od pouhé prevence konfliktů by se mělo přejít k řešení skutečných úkolů společnosti - problémů chudoby, gramotnosti atd. - politika nevydrţí dlouho tlak hospodářství, ale hospodářství můţe postavit základy politice - problémem po válce bude určení hranic – měli bychom se tedy snaţit řešit problémy přes hranice - v určitých oblastech by konkurence měla být nahrazena kooperací (napříč státy) - funkcionální přístup je akce sama, která krizi zabrání 31 Hans Morgenthau: Politika mezi státy (1948) Rovnováha moci - systém rovnováhy moci bývá povaţován za jednu za alternativ mezinárodního systému  ve skutečnosti je to alternativa jediná – kaţdý systém musí být nutně zaloţen na tomto principu

Aliance a protialiance - mezinárodní politika (systém rovnováhy moci) se odehrává vesměs jako soupeření dvou mocenských skupin, z nichţ kaţdá se snaţí naplňovat své imperialistické zájmy  je tomu tak od 30leté války (aliance vedené Švédskem a Francií x aliance pod vedením Rakouska)  během 18. století je dotaţena k dokonalosti – jsou popřeny veškeré morální zásady a tím je zvýšena její flexibilita  od 19. století se tato rovnováha uplatňuje globálně (Monroeova doktrína dělí svět na dva bloky)  během 1. světové války se svět rozdělil úplně (dovršení vývoje) - důvod tkvět v obavách z narušení evropské rovnováhy moci, ohroţené v Belgii („nezávislý a trvale neutrální stát“) a na Balkáně - celé 19. století je prostoupeno snahou o udrţení rovnováhy sil (krymská válka, berlínský kongres a balkánské války)  po první světové válce sice teoreticky vzniká systém kolektivní bezpečnosti, ale fakticky se opět jedná o aliance osa x aliance proti ose - systém kolektivní bezpečnosti je slabý – měl by fungovat automaticky (agrese  odpověď), do hry ale vstupují politické zájmy 32 Talcott Parsons: Sociální systém (1952) Interakce uvnitř sociálního systému - svět je sloţen ze tří druhů objektů  sociální (individuální aktér – alter, sám aktér - ego, kolektiv)  hmotné (prostředky a podmínky k činnosti)  kulturní (ideje, přesvědčení, hodnotové vzorce) - aktér jedná v zájmu uspokojení svých zájmů  jednání není sloţenou pouze z ad hoc reakcí, ale aktér si vytváří systém očekávání vůči věcem  jednání aktéra se dá vzhledem k jeho zájmům a dispozicím odhadnout  součástí komunikace se stávají znaky a symboly – počátek „kultury“ - sociální systém spočívá v pluralitě individuí, které spolu jednají za účelem dosaţení maxima svého uspokojení  takto pojatý systém je jedním ze tří aspektů strukturace zcela konkrétního systému sociálního jednání (osobní systémy jednotlivých aktérů, kulturní systém) -

veškeré činění je zařazeno do systému – není náhodné nejjednodušší sloţky kaţdého systému jednání se dají redukovat na aktéra a jeho situaci

34 Albert wohlstetter: Křehká rovnováha strachu (1980) Domnělá automatická rovnováha - podle mnoha lidí je světová rovnováha zaloţena na vzájemném odstrašování se západu a východu jadernými zbraněmi (atomový pat) - odstrašování však není automatické  závody ve zbrojení se staly snahou vytvořit si větší potenciál pro první úder, ve skutečnosti by měla být cílem schopnost zasadit silný druhý úder (odstrašit útočníka znamená být schopen provést odvetný úder i přes obdrţený první úder)  aby mohl systém odstrašování fungovat, musí v něm - být ustálený mírový systém v rámci schůdného rozpočtu - státy musejí mít schopnost přeţít nepřátelské útoky - musejí učinit a předat rozhodnutí o odvetě - musejí dosáhnout území nepřítele s dostatečným mnoţstvím pohonných hmot tak, aby se operace dala splnit





- proniknout aktivní obranou nepřítele - zničit cíle problémy jsou jiţ s moţností ustáleného mírového systému - zbraně stárnou, po dlouhém míru klesá ochota lidí financovat je a omezovat se kvůli nim - pro obranu drahých systémů je třeba mnohem více prostředků neţ pro jejich zničení nepřítelem další překáţky činí částečně nebo velice silně schopnost odstrašení nepřítele nemoţným  zajistit schopnost odpovědi na jaderný útok není jednoduché, přesto je to snad jediná moţnost a musí se na ní pracovat (je to klíčový cíl naší národní politiky)

35 Charles McClelland: Teorie a mezinárodní systém (1966) Použití systémové analýzy - idea mezinárodního systému je abstraktní, deskriptivní a teoretická - stát se chová jako organizmus (vnitřní a vnější činnost národa)  aby přeţil, musí komunikovat s prostředím  mezinárodní chování je obousměrnou činností – příjem od mezinárodního prostředí a výdejem do tohoto prostředí (výdej označujeme jako mezinárodní systém) - otázkou je vţdy: Jak systém funguje?  je třeba systém zastavit - určit, co která sloţka přijímá a vydává - načrtnout konfiguraci systému - sledovat vývoj - získané znalosti poslouţí k regulaci systému  dalším krokem je zkoumání, co dělat, kdyţ dva protichůdné prvky systému touţí po tomtéţ - systémová analýza je kritizována, ţe pomíjí politická jednání a postoje jednotlivých národů  to by mělo být odstraněno analytickým zkoumáním subjektů - kaţdý stav je výsledkem interakce chování všech jeho součástí – smyslem kaţdého aktéra je realisticky určit svou polohu - systémová analýza není teorií – je vţdy přímo aplikovaná Nástroje systémové analýzy - postupy systémové analýzy jsou neomezené – lze pouţívat vše, co je relevantní - systémová analýza je tvořena stálým přesouváním zorného úhlu -

systémový analytik vede systémem řez, přičemţ stále rozmýšlí, kudy ho povede systémová analýza ostře kontrastuje s teorií mezinárodních vztahů systémová analýza má konkrétní cíl a přesně stanovenou metodu

36 Inis Claude: Z mečů radlice (1964) Kolektivní bezpečnost jako prostředek k dosažení míru - systém kolektivní bezpečnosti je prvořadou motivací při zakládání mezinárodní organizace (ideál)  bezpečnost je cíl, kolektivní prostředek, systém vystihuje institucionální povahu - kolektivní bezpečnost je nutná, protoţe mírové řešení konfliktů není vţdy moţné - obecně je kolektivní bezpečnost uprostřed mezi anarchií a světovou vládou  na rozdíl od anarchie je uţitečná, na rozdíl od světové vlády je nyní moţná



-

rozpory panují v tom, zda je cílem, nebo jen přechodným stavem před dosaţením světové vlády jde o odborný koncept, technický termín ze slovníku MV  prostředek k dosaţení národní bezpečnosti po vyloučení izolacionalismu (zastaralý), svépomoci (neuskutečnitelná), spojenectví (léčka a sebeklam), světové vlády (sen)  vychází z teze „jeden za všechny, všichni za jednoho“ – útok na kohokoliv je útokem na všechny  myšlení v oblasti MV je do značné míry zmateno tendencí pouţívat termín kolektivní bezpečnosti pro věcí vzdálené jeho významu

Subjektivní požadavky kolektivní bezpečnosti - předpokladem fungování je zakořenění „nedělitelnosti míru“  musí být uznána Kantova myšlenka: „porušení práva na jednom místě se pociťuje na místech všech“ - nutnost odmítnout izolacionistický ideál lokalizovat války jako něco nemoţného a neţádoucího - státy musejí být loajální vůči světovému systému  co je dobré pro světový mír, je nutně dobré i pro vlastní národ - státy musí být ochotny riskovat hospodářské problémy nebo i války i v situaci, kdy nejsou přímo ohroţeny jejich zájmy (národní zájmy ztotoţnit s globálním zájmem) - tento ideál musí platit vţdy, bez jakýchkoliv ale a kdyby, jinak se systém sám podkopává - státy se musejí zavázat, ţe v určitých situacích budou nějak jednat, ať budou okolnosti jakkoliv nepříznivé - stát se musí vzdát suverenity v mezinárodních vztazích – zříká se pouţití síly bez souhlasu organizace -

-

v principu se systém kolektivní bezpečnosti nestaví jako ochránce statu quo (i kdyţ to tak vypadá), ale naopak podporuje mírové změny směrem k vytvoření takového státu quo, který umoţní funkci SKB SKB se naprosto nestranný jeho cílem je mír prostřednictvím spravedlnosti, ale v současné době funguje jako mír nad spravedlností

Objektivní požadavky kolektivní bezpečnosti - ideálním prostředím pro vznik SKB je stav, kdy jsou všechny státy zhruba stejně silné a moc je tudíţ rozptýlena  špatný je stav soustředění moci v několika centrech - systém je univerzální  jsou v něm všechny státy  není pravdivé, ţe agresivní státy by v něm být neměly - je špatné vyjmout zločince za zákona, jejich jednání musí být kontrolováno právním řádem - SKB je trvalý a všeobecný proto by jako potenciální agresoři museli být vyloučeni všichni  nesmí chybět ţádná velmoc ani stát s kontrolu moří - prvním prostředkem potrestání agresora jsou sankce (ty musejí být všeobecné), jen v krajních případech se pouţívá násilí  v systému by neměla být vojenská moc výrazně koncentrována v jedněch rukou - pokud má např. jeden stát 45% síly celého společenství, je systém narušen - pokud však mají státy max. např. 10% je systém v pořádku -

základním předpokladem je to, ţe stát bude muset čelit menším hrozbám války neţ bez SKB



-

-

cílem SBK není bojovat společně proti agresorovi, ale společnou hrozbou odvrátit agresora od agrese!!! vnitřní nevýhody jsou velké  jedná se vţdy o koalici vojsk – je pomalejší a méně akceschopná neţ samostatná armáda  nemůţe se připravovat na konkrétního agresora systém musí být částečně demilitarizován – jinak je pravděpodobnost války psychologicky vyšší, zároveň však musí systém počítat s moţností vést válku (nebýt pacifistický)  státy jsou ochotné odzbrojit tehdy, aţ uvidí, ţe kolektivní bezpečnost funguje, kolektivní bezpečnost však bude fungovat aţ tehdy, kdy dojde k odzbrojení

-

systém předpokládá ekonomické propojení  státy mají šanci dostát svému závazku uvalením ekonomických sankcí

-

shrnutí  systém musí být takový, aby byl kaţdý stát omezen rozloţením moci, ekonomickou nesoběstačností a vojenskou slabostí (odzbrojením), ţe jakýkoliv potenciálně agresivní stát bude od agrese odstrašen bez pouţití síly  státy přijímají dalekosáhlé závazky k obraně míru jen proto, aby ho vůbec nikdy nemusely bránit  zároveň je nutno vytvořit právní a administrativní prostředí schopné organizovat jednání  ţádný stát nesmí mít právo vzdát se svých závazků ani např. vetovat rozhodnutí systému

37 Robert Keohane, Joseph Nye: Transnacionální vztahy a světová politika (1972) Úvod - tradičně je objektem zkoumání mezinárodních vztahů stát – diplomat a voják - souhra vládních politik vytváří vzorec chování, který se pokoušejí ovládnout nebo kterému se chtějí přizpůsobit - mezinárodní vztahy probíhají v určitém prostředí tvořeném geografií, technikou atd. - velké mnoţství vztahů (i politicky významných) probíhá bez účastí vlád - i nestátní aktéři ovlivňují mezinárodní politiku (např. i Vatikán, OPEC atd.)  lidé své zájmy identifikují i s jinými entitami, neţ jsou národy -

nejobecněji ovlivňují nestátní aktéři (transnacionální vztahy) politiku tím, ţe mění postoje obyvatel k jiným zemím transnacionální vazby bez účasti států mohou způsobovat  změny postojů - působením např. transnacionální komunikace  mezinárodní pluralismus - zapojování skupin spjatých s národními zájmy do transnacionálních struktur  nárůst omezení suverenity v důsledku závislosti a vzájemné závislosti - spojován s mezinárodní dopravou a financemi, síly, které politici nemohou ovládat - stát se můţe stát závislým na transnacionální komunikaci či cestování (udrţení stávající politiky vůči novému transnacionálnímu aktérovi můţe být příliš nákladné) - silnější státy musí při uvaţování o závislosti zvaţovat účinky své politiky na systém transnacionálních vztahů





-

nárůst schopnosti vlád ovlivňovat jiné vlády - mezi stejně silnými státy mohou nové nástroje ovlivňování pouţít úspěšně obě strany - mezi nestejně silnými státy mohou transnacionální vztahy zesílit vliv silnějších států na úkor slabších - často snaha dosáhnout politických výsledků (turisté jako špióni), ovlivňování hospodářských transakcí vznik autonomních aktérů schopných ovlivňovat politiku - revoluční hnutí, odbory, církve, banky

silné je ovlivnění např. západní kulturou – změna postoje rozvíjí se pluralismus – zapojování nevládních organizací do procesu utváření politiky

38 Hedley Bull: Anarchická společnost (1977) Jak je udržován řád ve světové politice? Řád v primitivních společnostech bez státní organizace - řád v moderním státě je výsledkem existence mj. vlády  v mezinárodních vztazích panuje anarchie, protoţe v nich neexistuje vláda (primitivní anarchická společnost se podobá mezinárodní společnosti) - v primitivní společnosti je vláda nahrazena ústavním principem – existují nějaká práva a kaţdý kmen je můţe chránit, stejně funguje i mezinárodní systém - oba systémy jsou navíc doplněny o další faktory: síla zvyku, moţnost neomezeného konfliktu, vzájemné odstrašování, setrvačnost, dlouhodobé zájmy apod. Řád v mezinárodní společnosti - řád je dán pravidly jednání, institucemi ale i náhodou Společné zájmy - národní (státní) zájmy jsou jen pojmem, jestliţe k nim není přímo dodáno, jak budou naplňovány, jaké jsou konkrétní cíle - národní zájmy mohou být v rozporu s dalšími zájmy státu – partikulárními, mezinárodními Pravidla - v mezinárodním systému existují pravidla určující, jaké jednání je v souladu se základními cíly (nejprve funkční pravidlo, pak praxe, morální zásada a nakonec součást práva)  soubor obecných normativním pravidel - stanovuje světovou ideu o fungování mezinárodního systému (např. člověk člověku vlkem, universální říše či kosmopolitní společenství) - některá z těchto zásad musí výrazně převaţovat - tato základní zásada se předpokládá v běţném jednání států, předchází mezinárodnímu právu, projevuje se v zákonech, morálce, obyčejích, neustále se vzvíjí  pravidla koexistence - soubor pravidel, které vymezují roli násilí ve světové politice - legitimní uţití násilí mají v rukou pouze státy - pravidlo pacta sunt servanda (smlouvy se dodrţují) – zásada či předpoklad mezinárodního práva - sekundární pravidla se zabývají tím, zda platí dohody i po změně okolností - pravidlo, ţe kaţdý stát respektuje suverenitu a svrchovanost jurisdikce státu jiného, ale očekává totéţ od něj  pravidla upravující spolupráci mezi státy



- smlouvy upravující jednání nad rámec nutný ke koexistenci - usnadňují hospodářskou, kulturní, vědeckou spolupráci soubor pravidel poskytuje prostředky k přechodu od neurčitého vnímání společného zájmu k jasné představě o druhu jednání směřujícího ke spolupráci