čtvrtletník pro politiku a kulturu
ročník I, číslo 3-4
Krise marxismu Člověk bez hodnot Jean-Paul Sarte a komunisté Tvářsovětskégeografie
Benešovymoskevskécesty Ctnosti inženýra Lopatkina Diogenes odmítá audienci
léto-podzim
1957
OBSAH: Poznámky k
událostem
141 — 152
Články
153 — 214
Člověk bez hodnot Jean-Paul Sartre a komunisté Smrt bohů Perspektivy socialismu Tvář sovětské geografie Bol som na moskovskom festivale . . . Benešovy moskevské cesty Literatura
153 162 169 178 181 185 193
a
umění
Ctnosti inženýra Nejenom Východ a Západ Vrátit důstojnost dílu Diogenes odmítá audienci Literatura a společnost Zemřel Zdeněk Němeček Francouzská kronika
215 — 248
Loputkina
217 223 230 232 234 240 245 247
chlebem
Svědectví, čtvrtletník pro politiku a kulturu Redukční ruda: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Emil Kovtun Radomír Luža, Mojmír Povolný, Josef Ševčík, Pavel Tigrid. Redaktor: Administrátor: Vychází
Station, New korespondenci. Jonáš,
Josef
čtvrtletně.
Ševčík,
Grafická
Vydavatel: Jiří
York,
17, N.
Y.,
Možno
také psát
Margeretenplatz
7, Wien
Roční
Pavel
předplatné
zali nechť
jako
dar
posílají
úprava:
Horák,
na adresu V.
Central
adresu řiďte
všechnu
vídeňské
Kčs
redakce:
Josef
12,-. Cenu jednotlivého
prosíme příjemce
za předplatné
československému
Sutnar.
1181, Grand
Rakousko.
i s poštovným
obnos
Ladislav
Bos
USA. Nu tuto
Vzhledem k valutovým předpisům koslovensku:, aby
Tigrid
nebo
Červenému
časopisu v Čes-
jednotlivá kříži.
předplatné mezinárodní poštovní
čísla
Čtenáři
pouká-
v cizině
poukázkou nebo
še-
kem nu adresu vydavatele. Podepsané
poznámky a články nevyjadřuji
ra nebo redakční rady.
čísla
nutně stanovisko
redakto-
čtvrtletník pro politiku a kulturu - ročník I - číslo 3 - 4 lélo-podzim 1957
p o z n á m k y
HOVOŘME
TEDY!
Bylo řečeno, že my Čechoslováci žijící v cizině nerozumíme dobře vnitřnímu vývoji doma; že jsmo příliš netrpěliví; žc prostředí, v němž žijeme, tak pronikavě odlišné od životního osudu našeho národa, nás činí necitlivými k tomu dennímu, těžkému a šedivému údělu československého člověka. Je to pravda jen zčásti. Prostředí, v němž po leta žijeme má na nás vliv, srůstáme s ním, ať chceme nebo nechceme. Jsme chudí, ale nemáme strach, poněvadž se vždycky nakonec dovoláme spravedlnosti ; doma se chudí vyučili v umění každodenně postřehnout, co je už dovoleno a co se dosud nesmí: j e nám často zatěžko postihnout jemné tragické situaci lidí, žijících v obavách. A ovšem tendence vidět situaci a vývoj jen ve dvou barvách, černé a bílé, se neomezují jen na pražské propagační kanceláře; studená válka, vedená zhusta na vlnách etheru, vycvičila leckterou prázdnou hlavu mezi námi, aby zachytila kdejakou cihlu frází nebo invektiv, vrženou z Prahy na západ a ruče j í hodila zpět. Bylo z toho hodně dunění, ale málo prospěchu. Je snad na čase, aby se s tím přestalo.
k
u d á l o s t o s t e m
Toto všechno j o pravda. A l e je také pravdu, že my vzdálení a ne přímo začleněni do denních osudů svého národa, nesporně vidíme s větší přesností a v celistvější perspektivě jeho mravní a duchovní situaci, nlépejimůžeme porovnal se situací ostatních. A ť jakkoli neduživý je život nás, Čechoslováků žijících v cizině, jedním neduhem netrpí: izolací od lidí, myšlenek, a tisicerých dobrodružství nespoutaného ducha, jimiž je posvěcen každý nefalšovaný civilisační a kulturní vývoj. Unikli jsme nejen stalinskému teroru, ale také stalinskéisolaci.Je nám přáno rozumět i hlasu představitele poválečné "rozhněvané generace" britské ("Není na světě ideje, pro níž by stálo za to se obětovat"), i výkřiku mladého polského koodstíny v munisty (". . . čemu se dnes říká socialismus institucionalisuje podmínky, za nichž ponižování lidské důstojnosti je na denním pořádku" Domníváme se proto, že s jistým oprávněním, jež propůjčuje poznání a intelektuální zvídavost, můžeme podávat svědectví o mravní a duchovní situaci národa stejně, jako o jeho situaci mezinárodně-politické, jeho účasti (nebo neúčasti) na velké rozpravě, jež j d e světem.
A znovu: "česká otázka"
vidí v české bezpáteřné "reálpolitice" jednu z hlavních příčin našich mravních pádů a sledují je až ke kořenům české náboženské rozpolcenosti. (1)
Čtenáře sotva překvapí, řekneme-li, že už od roku 1938 je mravní a duchovní situace Čechoslováků po výtce situací krise a objektivně změřitelného úpadRevoluce a fronty na mléko ku, do jisté míry přímo souvisejícího s katastrofální neúčastí Československa na myšlenkovém a kulturním dění svě- Vlna kritiky, pokud jde o české opatrnictví a sebezáchovnou prikrčenost, se ta v posledním desetiletí. zvlášť mohutně vzdula za lidového poO Čechoslovácích se praví — a šeptají vstání v Maďarsku a dorážela na nás po celých dvanáct měsíců, jež uplynuly si to i soudruzi ve vedení spřátelených od jeho vypuknutí. Dorážela i tam, kde stran v sousedních zemích — že jsou nebylo bezprostředního politického nebo nestateční, neupřímní, neslaní-nemastní a že otvírají deštník, kdykoli v Moskvě "třídního" zájmu — ve Varšavě, v Bězačne pršet. Pozorovatelé, jejichž citli- lehradě, ve východním Berlíně, v Pekinvost stejně jako nezaujatost je dána je- gu, v Delhi. Bylo vysloveno mnoho příjích profesí spisovatelskou, vědeckou ne- krých slov. Český přítel, který z bezbo uměleckou, toto všechno a mnohé prostřední blízkosti sledoval nádhernou vzpouru Maďarů, si trpce ztěžoval: "A jiné potvrzují; přátelé se dotazují, co že se to děje s Čechoslováky, nepřátelé co udělali čeští mužové, jakmile se dotrochu povýšeně, trochu posměšně uka- zvěděli, že v Maďarsku je revoluce? Poslali své ženy dolů do ulice, aby tam zují prstem. stály ve frontě na mléko a na maso." Ale týž český přítel, mluvě zahraničním Tato krise a její průvodní zjevy jsou rozhlasem domů v té kritické době o ovšem úzce spjaty s vládou teroru a postavení Československa a jeho možmyšlenkového i tvůrčího zglajchšaltování v naších zemích od roku 1948, taknostech, to všelijak kroutil a točil a přikrašloval, dokazuje tak, že i on je výrazně a autoritativně vylíčené už celou částí české krise. plejádou komunistických svědků, Nikitu Chruščevem v to počítaje. Nesporná a přece nikoli celá pravda. Neboť prv- Uvědomuji si platnost a naléhavost mnohého z toho, co bylo a ještě bude řeky duchovní málátnosti a mravní rozteno o duchovní a mravní krisi našeho kolísanosti lze vystopovat s jasnou zřenároda. Vím také, že rozprava o ní, telností v dějinném vývoji českém i v věcná analysa a hledání cest, jež vedou obavách či kritice těch, kdož tento výk jejímu řešení jsou předpokladem dalvoj sledovali a hodnotili. V devadesášího, smysl i směr určujícího národnítých letech minulého století Masaryk v ho vývoje. Ale vím také, že ve stejné "české otázce" viděl tuto krisi v zamlsituaci bych svou ženu rovněž poslal do ženosti, povrchnosti kusosti českého náfronty na mléko a na maso. Ne pro rodního programu. Palacký se donmíval, sebe, ale pro své děti. A pranic bych že kompromis a vyčkávací politika je se za to nestyděl. Může se říci, inu, lepší, než utonutí v německém moři", bez ohledu na mravní úhony, jež tako(I) Jan Kolár: Listy němému příteli vý postup sebou nese. Obdobně soudil (Sklizeň svobodné tvorby, Stockholm, Beneš a šel v tom do důsledků za mni1955); Otázky české tradice (tamtéž, chovské krise u v době svých moskev1957). ských cest. Naopak, mladší pozorovatelé 142
svůj k svému. Ale může se také říci, že těžký život diktuje své těžké podmínky; a že od národa zrazeného politiky a svedeného inteligencí lze očekávat sobecké, sebezáchovné, švejkovské pohyby a úhyby, téměř automaticky prováděné; vyvedou-li vězně z cely, nemá valného smyslu lomit rukama nad tím, že je neoholen a nemá puky na kalhotech. Události posledních let, osamostatnění Polska a revoluce v Maďarsku, dramaticky osvětlily jisté nesporné pravdy naší doby: že touhu člověka po svobodě a spravedlnosti nelze ani uspat, ani ubít; že mocenské a ideologické spory nelze řešit totální válkou; že jsme všichni ohroženi nejen možností války, ale i přípravami k ní; že v jedné části světa vládla stalinská zvůle, ohrožující mír světa a životy nekomunistů i zasloužilých bolševiku; že socialismus je nemyslitelný bez humanismu; žc jazyky po obou stranách barikád byly babylonsky zmateny a že je nejprve třeba je zbavit jejich dvojznačností; a pak že je třeba hovořit. Hovořme tedy. Neboť i když se nedomluvíme, co bude následovat bude tak strašlivé, že i tento nezdařený pokus nám bude ke cti. Pavel Tigrid (New York) MARXISTICKÁ
POLEMIKA
S KOMUNISMEM Kniha Milovana Džilase Nová třída, (1) je patrně nejkritičtějším protikomunistickým dokumentem, jaký kdy napsal komunista. V historické perspektivě se možná ukáže, že tento na Západ propašovaný manuskript z pera zklamaného komunisty, bude mít stejně pronikavý vliv na komunisty a levicové intelektu. (1) Milovan Džilas: The New Class (Praeger, New York, 1957.)
ály, jako mělo hrdinství maďarských bojovníků za svobodu. Je to obdivuhodnější tím spíše, že autor této obžaloby leží v polotemné jugoslávská cele, odsouzen jsa právě pro své názory, vyslovené v Nové třidě, k devítiletému žaláři. Džilusova kniha je dějinně významným dokumentem proto, poněvadž na jejích stránkách autor poprvé vyslovuje takřka s horečnou upřímností, tvrdou logiku a jasným stylem, strašlivé a konečné zklamání, které jako těžký sen leží nad všemi komunistickými stranami v Evropě. Neboť Džilas není sám ve svém odcizení se řádu, který sám pomáhal budovat. Je mnoho členů a funkcionářů strany ve všech lidových demokraciích střední o jihovýchodní Evropy, a ovšem také v Jugoslávii — a možná, že mezi nimi je i maršál Tito — kteří sdílejí Džilasovo zhodnocení skutečné podstaty komunistického systému. Ale tito soudruzi stále ještě doufají, že bude možno aspoň něco zachránit z trosek jejich vlastních ideálů. Džilas byl zatčen a odsouzen nikoli proto, co řikal, alo proto, poněvadž odpověděl na všechny otázky takovým způsobem, že jeho staří soudruzi už prostě nemohli a neměli co dodat. A Džilas se neomlouvá. V úvodu ke své knize píše: "Tento výklad může připadat divný lidem, kteří žijí ve světě komunistickém. Nepožaduji zvláštní pochvalu či uznání za to, že podávám obraz tohoto světa, ani za postřehy o tomto světě. Je to svět v němž žiji. Jsem jeho produktem. Sám jsem k jeho bytí přispěl. Nyní jsem jedním z jeho kritiků." Nová třída byrokratů Základní thesí Džilasovy knihy je, že vedení komunistické strany, které se dostalo k moci, vytváří prostě novou třídu vykořisťovatelů, a že si jako takováto nová kořistící třída počíná, ve všem a všudy; že je to "třída, kteránasebe
143
srhla tak absolutní moc, jaké není příkladu v dějinách." Tato skutečnost je všelijak zakrývána, na příklad ílusorní koncepcí "kolektivního vedení"; podle Džilasei se tak strana jenom snaží skrývat skutečnost, že komunistická byrokracie sama je pánem všeho ve státě. "Komunistická politická byrokracie", pí-. še Džilas, "užívá, těží a disponuje vším ve státě, tedy veškerým znárodněným majetkem. Moc, výhody, ideologie a zvyky,z nichž nová třída čerpá svou moc, prameni z jedné specifické formy vlastnictví — kolektivního vlastnictví — které tato třída spravuje a rozděluje ve jménu národa a společnosti." Ale nejenom to: komunistická byrokracie představuje dnes jedinou třídu na světě, které se podařilo dosáhnouti absolutního monopolu moci. V dějinách existovaly systémy, které měly mocné vlastnické a kořistící třídy; jiné zas měly mocné, centralisovnné byrokratické správy; a ovšem byly tu systémy s totalitní, tyranskou vládou. Ale jenom v systémech, které jsou "na cestě k socialismm", dokládá Džilas, "se podařilo sjednotit ve stejných rukou vládní a výkonnou moc a zároveň vlastnictví a výlučné užívání všeho, co národ má a co vyrobí."
mi třídami, které se v dějinném vývoji rozpadly. Neboť tato nová třída, které nezáleželo na ničem, než na vlastním prospěchu, tato třída vyšlá z revoluce, se sama odsoudila k neúspěchu a hanebnému zániku." E. C. (Londýn) KRISE MARXISMU Soudobá krise marxismu-leninismu, nejenom zjevná, ale i konstatovaná a analysovaná marxistickými theoretiky téměř ve všech lidově-demokratických zemích, se ukáže být dějinně významnou událostí našeho století. K Džilasově dravé kritice marxismu-leninismu v praksi se druží teoretické rozbory vynikajících komunistických intelektuálů polských, jako Leška Kolakowského nebo Jiřího Szackého, maďarských, jako spisovatele Laszla Nemetha, který přerušil své porevoluční odmlčení, a mnoha jiných komunistických teoretiků, kteří více nebo méně otevřeně odkrývají smrtelné rány, jež vývoj ve světě a stalinská prakse zasadily marxismu-leninismu.
Citujme aspoň několik řádek z obsažné studie polského marxistického theoretika Jiřího Szarkého, uveřejněné ve varDžilas dokládá, že vznik této nové třídy šavském Przegladu Kulturalnym (číslo byl historicky podmíněn nevyhnutelnou nutností industrialisovat zaostalé a ze- 16/242) pod názvem "Problémy soudobéhomarxismu" : "Lidé už nevěří v marmědělské země. To se také skutečně poxismus a zdá se, že nikdo nebudesto dařilo. Ale to je také všechno, co se tuto důvěru obnovit. Jediné, čeho lze podařilo. Neboť, uzavírá Džilas, "nová dosáhnout je patrně to, aby lidé opět třída, jakmile v té které zemi skončiln vážně začali o marxismu uvazovat. Je s induslrialisací, musela i nadále posiloovšem zbytečné oprašovat staré ukazavali sebe samu, musela krutým násilím tele cesty . . . Potřebujeme věcné disupevňoval svou moc nad lidem a tento lid odírat. Nová třída, která má tak ab- kuse a nikoli výzev, varování, výstrah. Dnešní marxisté jsou vědci s komplexy, solutní mor, přestala tvořit. Její ideové neboť soudobý marxismus nemůže prodědictví se ztratilo v temnotách . . .Až kázal žádný výsledek v konkrétních sojednou tato nová třída opustí jeviště ciálních studiích prostě proto, poněvadž dějin — a to je vývoj zcela nevyhnutakové studie neprováděl a dokonce si telný — bude lítost nad jejím zánikem podstatně menší, než nad všemi ostatní- ani nepřipravil potřebnou výzkumnou
144
techniku . . . Tragedie je v tom, že mnohde mezi marxisty namísto inspirace nastoupil příkaz, namísto studia reálného sociálního procesu nastoupila hesla. Zdá se mi, že v nejbližší budoucnosti prostě nebude možné, aby se sociální vědy plně vysvobodily z vlivů ideologie. Ale už i vytvořeni podmínek pro nerušenou vědeckou práci snad zamezí největším zlům . . . Přináležitost k marxismu by neměla znamenat povinnost solidarity se vším, co říkají ostatní, neměla by zavazovat ke společným obecným principům. To se vztahuje jak na theorii, tak — a to zvláště — na denní politiku. Co víc, může se stát, že v názorech na jisté problémy se marxista spiše shodne s vědcem jiné školy než s vědcem školy vlastní. S hlediska vývoje vědy rozdělení na marxisty a nemarxisty je rozděleni zásadního významu jenom tehdy, jestliže přijmeme za svůj předpoklad, že marxismus má monopol. Tento předpoklad však nelze hájit." Pokrytectví marxismu A Laszlo Nemeth píše: "Nový způsob života musí být v souladu s nejčistšími tužbami duše. To znamená, že lidé musí nalézt a musí pochopit ducha, který je za všemi našimi úspěchy. Musíme bojovat za socialismus, ale musíme také bojovat za to, aby v duších lidí bylo kladné rozpoložení, positivní vztah k socialismu. Musíme dosáhnout spojeného vítězství duše a ducha." Lešek Kolakowski nadto popírá platnost historického determinismu a také to, že komunistický cíl světí všechny, i ty nejpodlejší prostředky. Jenom společnost, založená na mravních zásadách, může přetrvat; silný nános pokrytectví a cynismu, který dnes obaluje marxismusleninismus, znemožňuje vítězství socialistické společnosti.
K tomu všemu poznamenává dopisovatel New York Times Harrison E. Salisbury, který se nedávno vrátil z delší cesty po všech lidových demokraciích, že "tito kritikové marxismu nezavrhuji socialismus nebo socialistickou společnost. Pro většinu z nich tato společnost je dosud cílem a ideálem. Volají však po socialismu, spočívajícím na demokracii, mravnosti, zásadovosti a skutečném zájmu o člověka." — "Nejpozoruhodnějiší na této rozpravě", poznamenává dále Salisbury, "je to, že celý tento složitý kritický proces začal uvnitř komunistické strany a že nejostřejšími kritiky jsou komunisté anebo lidé úzce s komunismem spojení . . . A pozoruhodné je také, že tato kritika marxismu stále více je vedena s posic demokratických zásad a často nabývá forem a polemické vášně, které charakterisovaly velké rozpravy o lidských právech z konce 18. století." Je možné, uzavírá Salisbury, pro tenkou vrstvu stalinců ve straně uvrhnout Džilase do vězení, znemožnit Kolakovskému psát zastavením Po Prostu, nebo přinutit spisovatele, aby veřejně odvolali nesporné a každému zřejmé pravdy, které teprve včera vyslovili. Alo tyto policejní methody se vůbec nedotknou jádra věci. Nezcelí porušenou tkáň vzdělancova přesvědčení. Neobnoví básníkovu víru v komunismus a jeho budoucnost. Re PO
PROSTU
Zákaz varšavského studentského týdeníku Po prostu v říjnu letošního roku byl bolestnou ranou protistalinským a liberálním silám v polské komunistické straně. Byl také výrazem krajně obtížné situace Gomulkovy. Stranický polský tisk nepropadl natolik starým nešvarům, aby se pokusil zlehčovat případ Po prostu, Trybuna Ludu z 11. října uveřejnila rozsáhlý výklad,
145
pokoušející se ospravedlnit tento zásah kud šlo o skutečné úmysly Sovětského strany do organisace po-říjnového pol- svazu. Stalin si zvykl uchylovat se k ského tisku; praví se v něm, že redakce hrozbám a k násilným činům, jež ovšem studentského listu byla kritickou ke stra- měly právě opačný účinek než jaký se ně i po změnách, osobních a programo- očekával v zemích, jichž se to týkalo. vých, k nimž došlo na podzim roku Vzpomeňme jen, že užil kdejakého tla1956, že zlehčovala jejích význam, že ku proto Jugoslávii . . . a Jugoslávie sc obracela přímo k veřejnému mínění byla spojencem a socialistickou zemí. místo ke straně samotné. Trybuna Ludu Co si myslel o ostatních zemích, maa ostatní polské listy několikrát opako- lých či velkých, bych tu nerad opakovaly, že zákrok proti Po Prostu si nelze val. Ostatně by zabralo příliš mnoho vykládat jako pokus o umlčení kritiky místa, kdybych tu měl vyjmenovat všech, a dokonce ani "o znemožnění propagany záporné rysy Stalinovy politiky, jež ce rozdílných názorů." Varšavská Poli zavedla Sovětský svaz do stavu isolace tyka přisoudila nespornou zásluhu Po a vedla ke ztrátě té velké prestyže, již Prostu na "vyvolání situace", jež vy- tato země požívala pro obět milionů vrcholila loňským říjnovým plenem stra- svých synů ve druhé světové válce." ny a ujistila polskou veřejnost, že zákaz Po Prostu "neznamená, že strana Tito pak poznamenává, že ovšem nechánebo soudruh Gomulka se vzdávají po- pe, proč západní mocnosti, ještě čtyři roky po smrti Stalinově, setrvávají ve litiky demokratisace." své nedůvěře k SSSR, když prý "dnešTohle všechno je lkavá hudbu k ošid- ní sovětští vůdcové se snaží napravit né hře, plné stalinského pokrytectví. Čle- Stalinovy chyby." Naproti tomu Tito otevřeně zdůrazňuje, že Jugoslavia bunové redakce Po prostu jistě přenesou de i nadále spolupracovat se Západem, přes srdce své vyloučení ze strany; podstatné je, zda jim bude umožněno psát, nejenom proto, že takováto spolupráce a také kde a jak. Re je pro Jugoslávii výhodnou, ale také proto, poněvadž "přispívá k zmírnění mezinárodního napětí a k posílení míru." JINAK Z M O S K V Y , JINAK Navázání diplomatických styků mezi BěZ BĚLEHRADU lehradem a východoněmeckou vládou a Maršál Josip Brož-Tilo napsal do podzim- — patrně jen dočasné — přerušení voního čísla čtvrtletníku Foreign Affairs jenských dodávek z USA, nepochybně "Několik poznámek k soudobým mezi- podrobí styky mezi Jugoslávii a Zápanárodním otázkám", jež jsou pozoruhoddem novým a nesnadným zkouškám. né svou uvážeností u úsilím o objektiv— ak (Montreal) ní pohled na dnešní svět. Tito nezprošťuje Západ z viny na tom, že v TeheráJEN M O L O T O V JE V I N E N ? ně a na Jaltě svět byl rozdělen na velmocenské "sféry zájmů", ale zároveň píV usnesení Ústředního výboru Komunisše doslova: tické strany SSSR o "protistranické sku"Příčiny dnešního mezinárodního napětí je však třeba také hledat v mylné politice Stalinově a rigidnosti Molotovově; jejich útočný a agresivní postoj v pováločné mezinárodní politice vyvolal stále sílící podezření a obavy, po-
146
pině" Malenkova, Kaganoviče a Molotova se praví mimo jiné, žc soudruh Molotov "po dlouhou dobu . . . všemožně mařil uskutečňování naléhavých nových opatření, jež měla zmírnit mezinárodni napětí a upevnit mír na ce-
lém světě . . . mnohokrát se postavil proti nutným novým krokům sovětské vlády na obranu míru a bezpečnosti národů."
nance. Toto užiti zisku nepodléhá zdanění. Zcela podobně si počínají podniky ve státech, kde panuje soukromohospodářský systém. Rozdíl spořívá v tom, že v Jugoslávii je toto jednání Máme-li věřit těmto obviněním z míst podloženo záměrem vlády, která tímto nejpovolanějších, znamená to, že soudruh způsobem dosahuje zvýšení produktiviMolotov přispíval nikoli k zmírnění, ty ve výrobě. Jedním z následků tohonýbrž k zvýšeni mezinárodního napětí, to zařízeni, jímž se dává jednotlivým že tedy přispíval k růstu válečného ne- podnikům možnost vlastního obohacení, bezpečí. Vzhledem tomu, že po dlou- je nově vytvořená soutěživost, klerá až há desetiletí týž soudruh Molotov do dosud byla pokládána za známku kapilitery vykonával příkazy strany a vlády talistického plýtvání. V obchodech je SSSR, nutno dospět k závěru, že strana vidět více a rozmanitějšího zboží a záa vláda SSSR po leta přispívala k zvý- káznici jsou lákáni reklamou, aby kušení mezinárodního napětí a k růstu povali výrobky určitého podniku. Platy válečného nebezpečí. dělníků, srovnány se západní úrovni, Toto sebekritické přiznání ÚV Komunis- jsou sice stále nízké, ale možnost výtické strany SSSR, je-li míněno oprav- běru zboží podporuje touhu po větším dově, nutno přivítat jako potvrzení prav- výdělku, který je možný při zvýšeném dy, již jsme tu často opakovali. A vy- zisku továrny. Nákup spotřebních statků je také usnadňován tím, že konsuslovit naději, že sovětská komunistická menti si mohou u banky vypůjčit pestrana, odstranivši provinilého Molotova, odstraní také nejvlastnější příčiny, níze podle předem stanoveného dlouhojež Mololovovi umožňovaly "mařit usku- dobého splátkového plánu, podobně jatečňování naléhavých nových opatření, ko tomu je v Americe a jiných zemích. jež měla zmírnit mezinárodní napětí a Zlepšenou hospodářskou situaci pociťují nejméně sedláci. Důvodem je technická upevnit mír na celém světě . . zaostalost, nedostatek strojů a hluboká nedůvěra v komunistický režim, maDĚLNICKÉ R A D Y V jící své kořeny ve vzpomínkách na dobu kolektivisace. Vláda v Bělehradě JUGOSLÁVII se snaží učinil vše, aby zvýšila zeměHospodářské zřízení v Jugoslávii umož- dělskou výrobu a snaží se ji postavit nilo dělníkům, aby pomocí dělnických na družstevni bási, podobnou té, jaká rad řídili továrny, ve kterých pracují. je na příklad v Holandsku nebo DánVláda dovoluje radám, aby si ponecha- sku, kde — podobně jako tomu bylo ly podíl na zisku, jehož velikost je ur- v Československu před válkou — sedláčena úspěšným hospodařením podniku. ci nakupují a prodávají prostřednictví Tento podíl může rada použít dle svésvých hospodářských družstev. Jugosla ho uznání, buď k investičním účelům ká vláda při tom doufá, že se tímto nebo jej může rozdělit mezi dělníky. způsobem podaři, aby v budoucnu zeAvšak daňová progrese je velká a pro- mědělci opět se vrátili do výrobních to se dělníkům nevyplatí přijmout z družstev. Doufá při tom, že vyšší životpodílu více než equivalent jejich mzdy. ní standard utlumí touhu po politické Výsledkem je, že továrny užívají části demokracii. Jen budoucí vývoj ukáže, tohoto podílu na zisku k tomu, aby na- zda je to možné. koupily nové stroje nebo aby stavěly družstevní obytné domy pro své zamést-
147
A V POLSKU Podobnost mezi jugoslávským a polským výkladem "socialismu" přesahuje přijetí zásady "různých cest vedoucích k socialismu v různých zemích." Jakmile se Gomulkova skupina Polské sjednocené dělnické strany dostala v říjnu 1956 k moci, ihned se objevila snaha přebudovat polskou hospodářskou stavbu na základech podobných jugoslávskému vzoru. Tato snaha byla nejlépe vyjádřena tím, když se v znárodněných podnicích ustavily dělnické rady. Stojí za zmínku, že v srpnu a v září 1956 několik polských oficielních delegací navštívilo Jugoslávii. Vedle formální delegace Polské dělnické strany a skupiny poslanců Sejmu navštívilo Jugoslávií několik delegací odborářů, kooperativ, vědeckých a technických odborníků u dokonce i skupina mladých dělníků z průmyslového střediska Nová Huť. Některé z těchto delegací ztrávily v Jugoslávii řadu týdnů, cestovaly po celé zemi a seznámily se podrobně se systémem dělnických rad ve státních podnicích. Nabyté zkušenosti byly bez pochyby užity v organizování dělnických rad v Polsku. Návrh dekretu rady ministrů týkající se povahy, organisace a rozsahu činnosti dělnických rad, uveřejněný 1. listopadu 1956 ukazuje naprosto jistě na jugoslávský vliv (1) Ve skutečnosti se lišil od jugoslávského zákona z roku 1950 o řízení podniků dělnickými kolektivy (2) jen v malých podrobnostech. Podle zmí(1) "Projekty Rady Ministrow — W spravie powolyvania, organizacji i zakresu dzialania rad robotniczych." — Trybuna Ludu, Varšava, 1. listopadu 1956 (2) "Munagoment of Enterprises by Workers" — Yugoslav Review, NEw York, Sept. 1956.
148
něného návrhu dělnická samospráva měla být složena z dělnického kolektivu, dělnické rady a ředitelství podniku. Práva rady a jejího vedení a jejich vztah k řediteli podniku jmenovaného státem byly téměř stejné jako v jugoslávském případě. Zmíněný návrh dekretu rady ministrů byl po svém publikování předložen k veřejné diskusi. Téméř ve všech státních podnicích, včetně státních zemědělských statků se konaly schůze zaměstnanců, na nichž byl silně kritisován dosavadní systém vedení podniků a kde byly předloženy různé zlepšovací návrhy pro budoucnost. V mnohých továrnách byly zvoleny dělnické rady či vykonány přípravy pro jejich ustavení. Před uzákoněním návrhu Sejmem dne 19. listopadu 1956 byl tento podstatně změněn ve srovnání s původním návrhem. V hlavních zásadách polský zákon o dělnických radách je podobný svému jugoslávskému vzoru. Zákon se zabývá hlavně poměrem dělnických rad k státní správě. Popisuje podrobně rozsah činnosti rad v národním hospodářství. Pojednává také o poměru rad k ředitelům podniků, kteří jsou jmenováni státem. V těchto naznačených směrech se polský zákon velmi přibližuje zákonu jugoslávskému. V některých ohledech je však polský zákon odlišný od jugoslávského vzoru: počet členů rady, délka funkčního období, způsob voleb a podmínky o rozpuštění rady před skončením funkčního období nejsou specifikovány a nechávají se k rozhodnutí dělnickému kolektivu. Hnutí pro dělnické rady v Polsku je presentováno vládními a stranickými činiteli jako spontánní reakce dělnické třídy proti centralizaci a byrokracii stalinského období. Úkoly dělnických rad v Polsku se zdají
být jak hospodářského tak politického charakteru. Ustavení dělnické samosprávy je nutno považovat za pokus se strany a vlády nalézt nové hospodářské podněty, jež by zvýšily výkonnost dělnictva. Rady mají ovšem také politický účel: získat pracující třídu pro podporu vlády. Hnutí pro dělnické rady v Polsku je stále ještě v počátečním stavu. Jeho příští vývoj si pravděpodobně ještě vyžádá četné vnitřní a vnější zkoušky. A zejména nutno podtrhnout, žc sama existence rad závisí na pokračování dosavadního politického směru v zemi. Z čistě hospodářských stanovisek je možno uvést řadu argumentů pro a proti přímé účasti dělníků v řízení podniků v nichž pracují. Poměr dělnických rad k státním úřadům, odborům a i k jednotlivým dělníkům musí být vyzkoušen v praxi. Není pochyby o tom, že tento systém je mnohem prospěšnější pro pracující třídu než stalinské metody centralizované správy neboť zajišťuje alespoň částečně účast dělnictva vc státním hospodářském plánování. Bez ohledu na výsledek politického vývoje v Polsku možno očekávat, že pokus s dělnickými radami bude mít určitý trvalý účinek. Jakmile se jednou dovolí dělníkům mít hlas při rozhodování v továrnách, dělníci jistě budou se snažit o uchování tohoto práva i v budoucnosti. Adam Bromke (Montreal) AMERICKÝ KAPITALISMUS John Kenneth Galbraith, profesor národního hospodářství na Harvardské universitě analysuje vývoj národního hospodářství Spojených států a dochází (1) John Kenneth Galbraith: American Capitalism, (Boston, Houghton, Mifflin & Co., 1956)
k závěru, že dnešní struktura amerického hospodářství neodpovídá klasickým představám národohospodářské vědy a že se podstatně liší od situace, která existovala ještě v prvních desetiletích našeho století. "Národní hospodářství — podobně jako teologie — jedná o věcech, které člověk pokládá za velmi blízké svému životu. Vždy byla tendence, aby se hospodářské poučky krystalisovaly v dogma. Je jednou z nejvážnějších odpovědností národohospodáře, aby odporoval autoritě dogmat, "píše Galbraith na začátku studie. Hospodářská věda se počala pěstovat v osmnáctém a devatenáctém století. Tehdy Malthus a Ricardo pokládali chudobu za permanentní zjev. Lidská hospodářská činnost se v představách klasické školy řídila neosobními zákony nabídky a poptávky, volné soutěže. V tomto myšlenkovém prostředí napsal také Marx svůj Kapitál. Avšak moderní člověk unikl začarovanému kruhu chudoby. Dnešní věda a technologie překonává malthusiánský pesimismus. Zcela v souladu s Marxovým učením došlo ve Spojených státátech k velké koncentraci výrobních prostředků.Podleklasické liberální školy se tím porušila rovnováha hospodářství, protože monopolní tendence omezují či vylučují volnou soutěž a funkci zákona nabídky a poptávky. Podle ní mělo dojít k velkému stoupnutí cen, poklesu reálné mzdy, zhoršení kvality zboží a k zmenšení jeho druhů. Podle marxismu mělo dojít k zbídačení mas. Ale reálná mzda stoupla právě tak jako vzrostlo množství a rozmanitost spotřebních statků. Nesplnily se ani obavy Iconscrvativních liberálů, ani očekávání marxistů. Galbraith se pokouší ve své studii dokázat, že vyrostly nové společenské síly, které i bez volné soutěže a přílišných státních zásahů vyvažují soukromou ho-
149
spodářskou moc, nahromaděnou v jednom místě. Tylo síly se vyvolaly v život stejným procesem, který způsobilo soustředění ve výrobě. Objevily se jako protiklad výrobců a zákazníků, zaměstnanců a zaměstnavatelů, nikoli jako síla, fungující v soutěží mezi výrobci nebo mezi prodávajícími zboží či nabízejícími svou práci. Tuto sílu autor pojmenoval countervervailing power, prolivážnou silou. Ve společnosti s demokratickým zřízením, kde není podvázána svoboda jednotlivce, svoboda spolčovací a ostatní politické svobody, u kde se vytvoří neúměrně veliká prvotní (t. j. u držitele výrobních prostředků) hospodářská moc, rušící zákon volné soutěže, vzniká obranná protivážná síla, aby primární moc neutralisovala a zamezila jejím škodlivým účinkům. Koncentrace ve výrobě nevytvořila jen silné výrobce, jak se domnívali kritikové, ale dala vznik také silnému zákazníkovi a mocným nezávislým dělnickým uniím. Největší odborářské svazy ve Spojených státech vyrosily ve výrobě automobilů, oceli, zemědělských strojů, energetiky, gumy a v metalurgií barevných kovů. V těchto výrobních odvětvích jsou nejvyšší mzdy i největši koncentrace výrobních prostředků. — Naproti tomu tam, kde se hospodářská moc nezcentralisovala, nevznikla protivážná síla, jako je tomu na příklad v zcmědělsví — kde není velkých podniků a není také odborových unií či jsou velmi slabé. Zemědělští dělníci jsou z nejhůře placených v Americe. Jiný přiklad protivážné síly najdeme v americké distribuci konsumního zboží. I v jeho výrobě došlo k značnému soustředění. V evropských státech se konsumenti organisují ve spotřebních družstvech. Ve Spojených státech vyrostly velké obchodní podniky, které prodávají spotřební statky ve filiálkách po celé zemi. Podobně evropská spotřební družstvu vytvořila protiviážnou sílu, která umožňuje spotřebi-
150
teli výhodnější náknp. V zemědělství, kde velkých podniků není, farmáři organísuji prodejní a nákupní družstva, podobná evropským. Podle Galbraitha hospodářská struktura Spojených států již neodpovídá klasickému modelu kapitalistického hospodářství. Proti monopolistickým tendencím ve výrobě vzniká protivážná síla, složená ze zaměstnanců a zákazníků. Komplexní struktura moderního hospodářství může těžko vystačit s klasickou představou, podle které stát nemá zasahovat do automaticky hospodářských zákonů. Avšak druhý extrém, centrálně řízené hospodářství s dokonalým soustředěním hospodářské moci v rukou státu, vede — jak ukazují příklady — k odbourávání politických svobod občana. Úkolem moderního státu je dohlížet, aby se udržela zdravá rovnováha sil v hospodářství. Není třeba státního zásahu, kde fungují protivážné síly. Tam, kde jich není nebo jsou nedostatečné, má stát svým zásahem nedostatek nahradit. Tak je tomu v zemědělství, kde pomocí řízených cen a jiných opatření stát zabraňuje nezdravému poklesu cen zemědělských produktů nebo zabraňuje nežádoucí nadvýrobě. Podobně zasáhne stát ve sporech zaměstnanců se zaměstnavateli, pokud nejsou spory vyřízeny přímým jednáním, do jehož mechaniky nutno počítat i stávku. Galbraithova studie je pragmatickým pokusem analysovat a řešit moderní hospodářskou strukturou tak, aby se nevyvíjelo ani ve směru "svobody", eufemismu to pro hospodářskou džungli, ani ve směru "socialismu", eufemismu pro diktaturu státního kapitalismu. Lze kriticky měřit Galbraithovy dedukce. Je však jasné, že přílišná koncentrace hospodářské moci ať už ve formě hromadění soukromých výrobních prostředků či ve formě centralisace znárodněného majetku ve státích rukou vede k omezování politic-
ké svobody. Protivážné sily, mohou-li se svobodně vyvinovat, mohou být odpovědí či ukazatelem nových cest v hledání optimální synthesy politické svobody a hospodářské i sociální bezpečnosti. Je jasné, že se nelze vraceti do minulosti s formální politickou demokracií bez zábran periodických hospodářských krisí, ale ani nelze pokračovat v dogmatické centralisaci hospodářské moci v rukou státu, jejímž důsledkem je naprostá ztráta politických práv člověka. V. Brzorád (Washington, D. C.) VÝCHODNÍ
SOUSEDÉ
NÉMECKA Historicky snad nejvýznamnější změnou poválečné Evropy je posunutí Polska na Odru a Nisu a soustředění německého národa uvnitř nových hranic. Váha sovětské přítomnosti ve východní Evropě a nutnost jejího vyrovnání výslavbou Atlantického paktu často jen zahalovaly tuto pronikavou přeměnu evropské mapy řadou schémat a tužeb, jež byly často jen výrazem dané fáze studené války. Předpokladem trvalého řešení politických problémů je jejich co nejpodrobnější studium. Teprve podrobná znalost a zralé uvážení všech složek tak důležité otázky jako jsou vzájemné vztahy Československa, Polska a Německa umožní nalézt správnou perspektivu pro posouzení celého problému. Studie E. Wiskemannové 1) o východních sousedech Německa: splňuje tento naléhavý úkol. E. Wiskemannová je známá anglicky mluvící veřejnosti svou prací o česko-německém poměru a studiemi 1) Elizabeth Wiskemann, Germany's Eastern Neighbours, (Oxford, the Royal Institute of International Affairs, 1956.)
zabývajícími se problematikou současné Evropy. 2) Pisatelka si položila za úkol přispěti k diskusi o budoucích německých východních hranicích rozborem sporných otázek mezi Západním Německem a Polskem a Československem. Správně pochopila, že dnešní neshody jsou nesrozumitelny, pokud se nevystopuje nános dějinných zkušenosti plný emocionálních zábran. Po krátkém historickém úvodu autorka rozebrala v chronologickém pořadí celý soubor problémů od mnichovské zrady až k integraci vysídlenců v Německu. Ve druhé části so Wiskemannová zabývá začleněním a politikou vysídlenců v Západním Německu a situací v Polsku a Československu. Zajímavě poukazuje na často zapomínanou skutečnost, že totiž dnešní hospodářský pokrok Západního Německa byl umožněn prací milionů vysídlených Němců. Nové západní hranice přinesly Polsku nesmírné průmyslové možnosti, jež pomohly proměnit jeho hospodářskou a sociální skladbu. 3) Postupimské ujednání umožnilo urychliti vyřešení sociálního problému také na Slovensku, 4) Fiasko zemědělské politiky je nutno přičísti ne odsunu, ale katastrofální stalinské politice, jež obětovala zemědělství těžkému průmyslu. Pisatelka tak dospěla k závěru, v němž 2) E. Wiakcmannová jo autorkou mnoha prací, na př. Czechs and Germans (1938), Undeclared War (1939), Italy (1947), The Rome-Berlin Axis (1949), a přispěvalelkou do známé britské sbírky The Survey of International Affairs. 3) V dnešním Polsku přes 60% obyvatelstva žije v městech oproti méně než 40% před válkou. 4) Na Slovensku 56% obyvatelstva pracuje v průmyslu oproti 18.8% před válkou.
151
doporučuje ponechání dnešní oderskonišské hranice a se staví proti revisi odsunu. Spolupráce s Polskem Kniha je doposud nejpodrobnější studií daného problému. Velkou přednosti je seřazení bohatého materiálu v řadu popisných kategorií, jež jsou spolehlivým průvodcem čtenáře, který hledá rychlou informaci. Studie je cenným inventářem základních událostí, jež jsou ovšem jen částečně vysvětleny a jejichž úplné rozvinutí musí býti ponecháno budoucím monografickým pracem, jež by plně využily cenný dokumentární materiál většinou skrytý v nedostupných archivech V. Britanie, Československa, Polska, Sovětského svazu a Spojených států. — Wiskemannová nevytrhla nedávné události z dějinného kontextu — jak s oblibou činívají někteří prostodušní kritikové, kteří se dívají na odsun bez ohledu na realitu a objektivní podmínky — ale postavila je do správné historické perspektivy, kde nabývají svého skutečného smyslu.
ných omylů, na příklad hlášení generála Fridericiho pochází z 15. října 1940, a ne z podzimu 1939. Pozornosti československého čtenáře si zaslouží bystré konstatování, že dvouletka a později pětiletky svým důrazem na energetiku a těžký průmysl by stejně ruinovaly značnou část českých Němců. I kdyby byli čeští Němci zůstali v republice byli by jako skupina odsouzeni ke zkáze a němečtí textiláci, skláři atd. by dnes pracovali na Slovensku nebo hluboko v českém území. Stejně tak je třeba znovu zdůrazniti, že industrialisace Slovenska byla do značné míry podmíněna přemístěním závodů a strojů ze zabraného území.
Snad největší přednosti knihy je, že se Wiskemannová neomezila jen na minulost — jakkoli důležitou — ale se zabývá přítomnosti s podněty pro budoucnost. Na rozdíl od Poláků si naše veřejnost plně neuvědomuje všechny důsledky gigantické výstavby čs. - polského kombinátu v Slezsku, který poskytuje oběma státům hospodářskou základnu umožňující vytvoření trvalých předpokladů pro čs.-polskou alianci, Stalinci Žádná studie tohoto druhu se neobejde se snažili v zárodcích zabránil čs. - polbez nepřcsností a nedostatku, poněvadž ské spolupráci zřízením Rady pro vzáskoro na každém kroku přichází ve styk jemnou hospodářskou pomoc v lednu se skutečnostmi, jež jsou jen nedosta1949, která podřídila čs. - polské zájmy tečné osvětleny, nebo nedokonale ověpřáním Kremlu. V tomto smyslu oderřeny, či kde historik nebude asi nikdy sko-nišská hranice nejen znamená komoci dojiti k přesným údajům. Tak nec německého Drang nach Osten, ale autorka nepodložila svůj dohad o ztrátaké vytvoření objektivních podmínek tách československých Němců. Stejné tak pro společnou politiku, jež by postavila odhad, že 700.000 Čechů bylo posláno korektní a loyální vztah k Sovětskému do koncentračních táborů je příliš vysvazu na novou základnu rovnocenných soký a neodpovídá odhadům čs. vlády. partnerů. Studíe je tak současně živou Pohybujeme se tu ovšem ve sféře, kde připomínkou, jak málo bylo doposud úřední odhady si odporují, a kde v nejvykonáno pro úzkou československo-pollepším případě důvod pro konečné číslo skou spolupráci. bude jen větší pravděpodobnost. Místy se pak pisatelka dopustila malých věcRadomír Luža (New York)
152
ČLOVĚK BEZ HODNOT Erich Kahler
(Princeton)
Pocit lidské pospolitosti, zvyk žít společně a pracovat společně jakožto lidské bytosti, to obojí se ztrácí — alespoň v podmínkách velkoměstského života — a obojí je nahrazováno čistě funkční, mechanickou solidaritou. Soused je zřídka tím, kdo je vám nejblíž. Mnohem blíž než soused je vám váš kolega v práci, a družba je založena právě na tom, že je to váš spolupracovník. Většina lidí žije jen právě v onom dílčím úseku, jímž j e jejich zaměstnání, se všemi jeho úzkými standardy a organisačními schématy. Prakticky a technicky se lidstvo stalo jediným celkem, ale v stejné míře se přitom s humánního stanoviska jaksi rozkouskovalo a rozškatulkovalo. Zajisté, dokonalá lidská pospolitost, a ť pospolitost národa či lidstva, dosud nikdy nebyla uskutečněna. Nebyla ještě realitou žádná opravdová sociální demokracie, žádné sjednocené lidstvo. Ale vlivem náboženství a tradic přece jen nastala určitá vnitřní koherence, pocit lidské pospolitosti skutečně existoval mezi lidskými bytostmi, existovalo určité společenství postojů, určitý počet všem společných zálibanechutí, společných " a n o " a " n e " vzhledem k faktům života, jedním slovem určité společenství tak zvaných hodnot. Existovaly hodnoty, lidské hodnoty, které buď kladně nebo záporně určovaly lidské chování, a jejichž působení bylo velmi silné v každodenním životě. Co jsou hodnoty? Hodnota, řekl bych, je základní význam, který člověk přikládá věcem života a jímž orientuje sebe a své jednání, Říkám základní význam. To je podstatné. T o znamená význam, který je do určité míry trvalý a který je — nebo si dělá nárok být — platný pro celé lidské společenství. Je to význam, který se vynořil z nějaké větší hloubky než z lidského jednotlivce. Kantův známý kategorický imperativ to vyjadřuje: "Jednej tak, aby tvoje vůle byla platnou zásadou pro obecné zákonodárství." Hodnoty mají ještě jinou základní charakteristiku: hodnota předpokládá volbu. Staré indické mudrosloví říká: "Svět byl stvořen pro volbu a pro toho, kdo volí." A v biblickém příběhu o Adamovi člověk se stal skutečně člověkem tím, že zvolil. Těmito dvěma rysy — základním významem a volbou — se hodnota odlišuje od významu, který přikládáme pouhým smyslovým vjevům
153
n e b o praktickým prostředkům. Smyslový v j e m má rovněž b u ď positivní nebo negativní zabarvení, ale toto zabarvení může být jen osobn í a dočasné; může se změnit podle nálady a rozmaru vnímajícího člověka. Určitý automobil se vám bude zamlouvat víc, když kvůli ničemu jinému, tedy proto, že j e to zas něco nového. Určité šaty se vám m o h o u dnes líbit, ale zítra se o b j e v í na trhu jiné, které se vám zalíbí ještě víc a vedle nichž ty dnešní vám b u d o u připadat nezajímavé a fádní. A jak se mění pocity, které ve vás ten či onen předmět vzbuzuje, tak se také mění význam, j e j ž m u přikládáte. Totéž platí o účelu. Osoba, postoj může být n ě k o m u učitečný pro dosažení určitého cíle. K d y ž tato osoba n e b o předmět přestane být k užitku, ztrácí význam. Všechny tyto osobní a dočasné významy bychom nemohli nazvat hodnotami. Zajisté i v čistě osobní sféře j e druh významu, který j e trvalý. Určitého člověka milujeme n e j e n o m pro výhody nebo požitek, který nám dává, n e pro j e h o všeobecně " d o b r é vlastnosti" — ve skutečnosti ženy o b y č e j n ě milujeme spíše pro jejich špatné vlastnosti než pro ty d o b r é ; mezi námi a člověkem, kterého milujeme, j e nějaký hluboký vztah, jiskra vzájemného pochopení a inspirace, něco, c o nemůže být nikdy plně vysvětleno. Milujete a jste milován, protože, jak se říká "jste si určeni". Skutečně, neexistují žádné p o j m o v é kategorie, p o m o c í nichž b y c h o m m o h l i vysvětlit, proč milujeme určitou ženu n e b o muže. K d y ž se tázali Michela Montaigne na j e h o výjimečný vztah k j e d n o m u j e h o příteli, dal j i m tuto nepřekonatelnou o d p o v ě ď : " P a r c e que c'etait lui et parce que c'était m o i " . (Poněvadž to byl on a poněvadž jsem to b y l já.) A tak i vrcholný význam, který pro nás nějaká lidská bytost může mít, nemůže být považován za hodnotu, n e b o ť j e právě tak ryze, nevyjádřitelně osobní. Na druhé straně existuji předměty, které mají obecný význam pro všecky lidské bytosti: potrava, šatstvo, příbytek atd., předměty, které odpovídají základním lidským potřebám a pudům. C o věci rozlišuje od hodnot, je to, že nepředpokládají volbu. K d y ž máme hlad n e b o j e nám zima, jakákoliv potrava a jakékoliv šaty nám p ř i j d o u v h o d . Nemáme volbu. Teprve když j e třeba rozhodnout, zdali určitý předmět je dobrý nebo špatný, krásný n e b o ošklivý, teprve, k d y ž j e třeba volit a když jsou nás úsudek a naše volba založeny na více méně obecných, kategorických, a do určité míry trvalých p o j m e c h , p o j mech víc než jen osobních a dočasných, jedině pak jejich význam může být nazýván hodnotou. Hodnotu ovšem nemůžeme považovat za isolovanou, oddělenou entitu. Každá jednotlivá hodnota j e součástí většího systému hodnot. Patří k určitému konsistentnímu světovému názoru, k určité organické koncepci a stylu života dané lidské pospolitosti. Každá skutečná lidská pospolitost, a ť vyspělá či primitivní — starořecké, římská, indická, islámská, hebrejská i křesťanská — každá tato společnost měla svůj vlastní koncept člověka a života, s v ů j vlastní systém hodnot. Takový systém j e vlastně jen racionalisace, sublimace a pragmatické
154
propracování základního světového názoru. Je to systém odvozený ze základního postoje dané lidské společnosti vzhledem k vnějšímu a k vnitřnímu světu. A poněvadž jsou zde důkazy, že ty nejvyspělejší a nejvlivnější civilisace — čínská, indická, hellénská a židovsko-křesťanská — ačkoliv se vyvinuly nezávisle, dospěly k určitým p o d o b ným zásadám, můžeme předpokládat, že určitý základní směr v hodnocení j e lidskému tvoru vrozený, že určité hodnoty jsou člověku dany j e h o konstitucí a že se projevují na nejvyšších kulturních stupních. Hodnoty byly vytvořeny a pěstovány zpočátku náboženstvím a tradicí. Náboženství a tradice hodnoty nejen pěstovaly, nýbrž také lidi učily, j a k dosahovat vlastností a postojů, j e j i c h ž význam přesahuje význam osobních pocitů a cílů. Podporovaly v člověku schopnost pro rozeznávání jemných odstínů, smysl p r o propracovávání a třídění hodnot. Takovýto tvůrčí smysl p r o odstiňování hodnot vidíme u velkých náboženských postav, u čínských a indických mudrců, u Budhy, u israelských proroků a u Ježíše, v Platonových dialozích a v meditacích stoiků, u básníků a myslitelů od Danta a mystiků až k Pascalovy a Vauvenarguovi. Všichni mají vášnivý zájem o hodnoty, smysl pro hodnoty, a skutečně přímo požitek z hodnot a z hodnocení. Nic takového nenajdeme v naší nynější společnosti, výjimečně snad jen jako luxus soukromníka. Jak by se takový činorodý smysl pro hodnoty mohl udržet ve víru pracovního dne moderních lidí, p o d stálým tlakem kolektivních požadavků? Nám zůstaly jedině akademické theorie hodnot, pouhé popisy n e b o abstraktní rozbory složitostí moderní existence, vzdálené skutečnému životu. Čím víc se lidské vědomí začalo zabývat tím, co j e " v ý h o d n é " , tím, co je pouze prakticky užitečné, tím víc byly hodnoty vytlačovány ze skutečného života d o nedělních kázání a slavnostních proslovů. Ale j e také pravda, že věci jsou dnes složitější než byly v době Menciově. Za prvé, j e tady sekularisace, proces, který j e p o d l e mého názoru neodvolatelný a neodvratný, vzdor všem nedávným pokusům o oživení náboženských proudů. Dlouhá údobí racionalismu a empiricismu zanechávala věci Boha stále dál a dál pozadu za světským, vědeckým, technologickým a ekonomickým materiálnem. A n o , Bůh byl zastrčen až někam za celý ten obrovský proces neustálého tvoření, který p o číná "roztažitým" vesmírem plynových hvězd a nukleárních přeměn, a pokračuje přes přirozený výběr při vývoji živých bytostí až k dokonale prozkoumanému historickému vývoji lidské společnosti, Nežijeme už nablízku božskému. Necítíme stálou přítomnost něčeho božského v celé přírodě, jako cítili lidé v antice anebo středověký člověk ve svém dogmatickém kosmu. Božské bylo vyhnáno z našeho života do neurčitosti a mlčení. Takové mlčení a takovou nepřítomnost Boha trpce pociťovali moderní myslitelé jako Rilke a Simone Weil, kteří byli jen příliš ochotni naslouchat a odpovídat hlasu božského.
155
Naprosté znehodnocení osobnosti v naší době, zvyk myslet v p o j m e c h kolektivních a technických motivů a převážná světskost našeho života, to vše muselo uvolnit náboženská pouta. Jistě náboženské sklony v mnoha lidech existují, ale j s o u b u d ' potlačeny nebo svedeny s cesty převládajícími kulturními proudy. Osobní B ů h promlouvá k duši jednotlivce, jednotlivce, o němž se předpokládá, že má dostatečnou svobodu rozhodovat o svém jednání, alespoň vnitřním. A l e neustále kolektivní tlaky a překážky v osobní volbě, které jednotlivec cítí ve svém sociálním a hospodářském životě, nepozorovaně umrtvují pocit osobního Boha. Nadosobní, nadlidské síly jiného řádu nahradily vedení osobního Boha. Náš nynější život se řídí vědou, což znamená stále větší převahu determinismu. A l e věda se všemi svými poučkami nedává úplný obraz. V o l b a ještě existuje. Naše základní, možno říci bezprostřední, existenční zkušenost, nám říká, že v myšlenkách a činech děláme rozhodnutí, a to znamená svobodu vůle. Samotný proces myšlení znamená, že hledáme, co je správné a pravdivé, a zavrhujeme, co j e nesprávné a špatné. Parafrází k známému cartesiánskému axiomu bychom mohli říci: 'Cogito ergo volo'. Můžeme dokonce říci, že v člověku rozhodnutí, determinace, bere na sebe p o d o b u svobodné v ů l e ; determinace používá svobodné vůle. Právě tak jako biologické dilemna mezi mechanismem a vitalisinem, problém svobodné vůle patrně vyžaduje použití Niels Bohrova principu komplementarity. Tento princip se zakládá na zkušenosti, že jeden a týž systém může vykazovat rysy a děje, kleré se zdají inkompatibilní nebo dokonce i navzájem se vylučující. Proto povaha takového systému muže být pochopena jedině tak, že se díváme na j e h o navzájem si o d p o r u j í c í složky jako na jeden celek, jako na komplementární. T ý ž princip můžeme použít při řešení prastarého sporu mezi idealistickou a materialistickou školou historiků. Jsou historické události určovány jedině sociálními a hospodářskými poměry, jak říká Marx, anebo jedině vůlí j e d i n c ů , ideami a velkými osobnostmi, j a k tvrdí německý historik L e o p o l d von R a n k e ? Tady máme ve větším měřítku stejnou dichotomii j a k o v životě jedince. V historii, to jest v životě ethnických skupin, je svobodná vůle představována velkými osobnostmi. Právě tak j a k o jednotlivec, který užívá rozumu a svobodné vůle, j e také zároveň ovliněn dědičností a prostředím, tak jsou historické události, které se zdají být jen výsledkem myšlenek a rozhodnutí velkých lidí, podmíněny národními tradicemi a sociálními proudy epochy.
Když se nyní zahledíme na celkovou situaci člověka, můžeme předpokládat, že svobodná vůle a iniciativa jedince jsou stejně skutečné j a k o objektivní determinace. A l e v naší přítomné konkrétní situaci mají deterministické tendence vědy převahu a jsou ovšem ještě podporovány
156
společenskými p o m ě r y , v nichž dnešní j e d i n e c žije. Jeho svobodná volba j e ohrožena zcela zvláštním způsobem. Svobodná volba předpokládá určité volné prostředí, určitou škálu rozhodování, p o níž se naše vůle m ů ž e pohybovat. A l e tato škála rozhodování se stále víc s m r š ť u j e v přímém p o m ě r u k tomu, j a k se těžiště událostí a akcí přesunuje z individuální sféry do sféry kolektiva, ze sféry subjektivní do sféry objektivní. T a k kolektiv vykonává stále větší tlak na jednotlivce, neodolatelné působení nadosobních funkčních sil omezuje rozsah rozhodování a individuum ztrácí směr v příliš rozsáhlém, příliš lidnatém, příliš k o m p l i k o v a n é m světě. T o t o mnohonásobné omezení jedincovy volby j e třetí hlavní determinantou znehodnocení hodnot., A konečně j e zde jetě čtvrtý činitel, o němž se nutno zmínit v této souvislosti j a k o o zvláště důležitém: to jsou následky analysy, umělecké i vědecké, pronikavého zkoumání naší lidské situace. Taková analysa j e samozřejmě následkem skutečné situace. Je to uznání, konstatování skutečnosti. Psychoanalysa v různých svých f o r m á c h setřela rozdělovači čáru mezi n o r m á l n í m a abnormálním. Ba d o k o n c e zrušila samotný p o j e m naprosté normálnosti. Poučila nás, že není nic takového j a k o zcela normální člověk, a že naopak každý z nás má v sobě sklony k některému typu neurosy. Psychiatr Ernst Kretschmer první rozlišoval osobnosti p o d l e typu duševní c h o r o b y , k níž b y mohly mít disposice. Na j i n é frontě zase spisovatelé naší d o b y dokázali vratkost všech norem. H o d n o t y pro ně už nejsou jasně vyhraněné a imunní. Jsou j a k o b y nakaženy jedna d r u h o u : d o b r o a zlo se mísí a splývají. Faustovský motiv, v h o d n ý pro exposici tohoto druhu, se v poslední d o b ě těšil pozornosti mnoha význačných spisovatelů: T h o m a s Mann h o užil ve svém " D o k t o r u Faustovi", Valéry ve svém díle " M ů j Faust" a Sartre ve své hře " Ď á b e l a Pán B ů h " . K a ž d ý z nich svým vlastním postupem došel ke stejnému výsledku. Thomas Mann ilustroval ono splývání hodnot na příkladu moderního umělce, duchovního člověka dnešní doby. Ukázal nám, že B ů h a ď á bel o b ý v a j í totéž tělo, že si někdy p r o m ě ň u j í význam a že v našich moderních poměrech j e to právě ta nejčistší, nejcudnější duše, která v hledání neposkvrněné sublimity se musí odcizit svým bližním, musí hřešit. Ve Valéryho existencialistické frašce j e čert zastaralý. Zmrzne až do úplné neexistence v ledovém vzduchu výšin, kde sídlí absolutně osamělý jedinec, "Solitaire", který ď á b l a už dávno překonal. P r o Fausta "Il n'est ni chaud ni f r o i d . . . i1 n'y a ni haut ni b a s " a " i l y énormément de rien dans le T o u t " (Není ani h o r k o ani zima, ani nahoře ani dole. A : Je spousta ničeho ve všem.) V Sartrově skvělé hře Goetz, j e h o Faust, nejprve páchá jen zlo, pak zkusí konat jen d o b r o pro lidi, a nakonec shledává, že: " L e s homes ď a u j o u r ď h u i naissent criminels, il faut que j e revendique ma part de leurs crimes si j e veux ma part de leur amour et de leur vertus." (Dnešní lidé se rodí j a k o zločinci. Musím žádat svůj p o d í l na j e j i c h zločinech, abych se mohl podílet na j e j i c h lásce a ctnostech.) " N a této zemi", říká dále Sartrův hrdina, " d o b r o a zlo jsou neodělitelné; stanu se dobrovolně
157
z l ý m , abych se m o h l stát d o b r ý m . " Extrémní případ, ale p o d i v n ě charakteristický pro situaci, kterou rozebíráme, j e postava a d í l o Jean Geneta, zloděje, který jakožto 'Saint Genet' aspiruje na prazvláštního světce, dobrovolným vzetím na se stavu zločince postaveného m i m o zák o n ; tudíž stavu největší morální osamělosti, tudíž asketismu. A l e ne v t o m smyslu, v j a k é m vidí zločin Dostojevský, totiž ve smyslu katharse, katalysátoru křesťanské sublimity, nýbrž jedině jako nástroj naprosto ne křesťanské zoufalé výjimečnosti. Genetova svatost, j a k Sartre správn ě poznamenává, j e sestup, j e to v podstatě paralela k existencialistick é transcendenci směrem dolů. Jaký j e výsledek toho všeho? Není to jen znehodnocení některých specifických h o d n o t n e b o j e n zneplatnění celého světa hodnot. Je to zakrnění samotné schopnosti hodnotit. Je to znehodnocení hodnocení j a k o takového.
Albert Camus nám dal ve svém románě " C i z i n e c " příklad člověka bez hodnot, člověka zcela zbaveného i schopnosti hodnotit. L í č í drobn é h o úředníka, který beze smutku a bez radosti, bez imaginace a bez nadějí, p l u j e s p r o u d e m denního života. Na všecky pocity reaguje s naivní, téměř nevinnou upřímností, která však j e důsledkem naprosté lhostejnosti. Zase j e to případ odcizení — odtud titul: " C i z i n e c . " A l e v Camusově knize toto odcizení není způsobeno vzrušující zkušeností vědomě hledanou, jako j e tomu v Sortrově "Nausée". T o t o j e vrozené odcizení, vyplývající z člověkovy naprosté nezapojenosti na ostatní lidské bytosti, n e b o vůbec na něco. V tomto vzorném případě, který nám Camus demonstruje, hrdinovo odcizení nám tak ostře vyvstává před očima proto, že j e tak upřímný a že se neohlíží na konvenční dekorum, j e m u ž se mnozí lidé poddávají jen z p o u h é lenosti a zbabělosti, protože vzdorovat mu by bylo příliš namahavé. D í k y své naprosté nezapojenosti, Camusův hrdina může snadno vzdorovat. Pošle svou matku d o starobince, protože j e j í společnost ho nudí, právě tak j a k o j e h o společnost nudí ji, a protože tam j e h o matka b u d e víc d o m a mezi lidmi svého věku. Její smrt j e pro něho zcela přirozenou věcí a nijak se ho nedotkne. V p o h ř e b n í m průvodu necítí nic než h o r k o , únavu, nudu a c h u ť si zakouřit, a nenamáhá se příliš zakrýt své p o city. O d p o l e d n e si j d e zaplavat se svým děvčetem a večer j d e do kina, aby viděl něco veselého. K d y ž se ho j e h o děvče ptá, jestli se vezmou, odpoví " P r o č n e ? " protože nevidí žádného důvodu proti. A l e když se h o dál ptá, jestli ji miluje, o d p o v í s toutéž netečnou u p ř í m ností, asi ne. Svou lhostejnou přizpůsobivostí se dostane do přátelství s gangsterem, zaplete se nechtě do všemožných svárů a rvaček a nakonec v automatickém sledu událostí, p o d účinkem vína a alžírského slunce, zavraždí člověka, do kterého mu vůbec nic není. I to — a všecko, co se s ním pak d ě j e následkem j e h o činu — přijímá nezúčastněně a bez emocí. Při přelíčení u soudu podepíše, co se stalo, suchým a věcným z p ů s o b e m ; odmítne předstírat city, které nemá, ač-
158
koliv b y se tím j e h o situace zlepšila. A l e k tomu ho nenabádá nějaká positivní poctivost. Nechá prostě věcem volný p r ů c h o d z naprosté pasivnosti. N e p o h o d l í m ve vězení j e ovšem trochu rozmrzelý, ale necítí ani vinu, ani vzdor. Pro něho j e všecko právě j e n to, co to j e : vypráhla, nesmyslná, neutříděná fakta. Soudcům, návladnímu, porotě, o b h á j c i i kaplanovi, který m u přijde dát útěchu, všem těmto lidem připadá jako netvor. A netvor určitým způsobem také je, ale ne z důvodů, pro něž h o oni za netvora p o v a ž u j í : poněvadž nesplňuje jejich představu milujícího syna, kajícího ae zločince, křesťanského hříšníka. Je netvorem, protože j e to karikatura absurdní normálnosti našeho světa, nesmyslného světa, zbaveného hodnot, v němž vše jsou jen holá fakta, holá j a k o b y příroda, ale příroda, zbavená nevinnosti. Podobá se typu hocha, který Juenger nazval " t y p e m naprosto barvoslepým k h o d n o t á m " , chlapce, pro něhož "technika a ethika jsou podivným způsobem synonymní." Nakonec, když b y l vynesen rozsudek smrti, v Camusově hrdinovi přece j e n p r o p u k n e lidský cit, výbuch, namířený proti kaplanovi, který mu přinese útěchu náboženství. Z d e j a k o b y Camus postavil sebe na místo svého hrdiny, a to proto, aby osvětlil smysl příběhu. Camus interpretuje svého člověka-bez-hodnot p o existencialisticku. " K a p l a n " , říká Cizinec, "si b y l vším tak jist, že? A přesto žádná z j e h o jistot nestojí za j e d e n ženský vlásek. M o h l o to vypadat, jako bych tam byl stál s prázdnýma rukama. A l e ve skutečnosti jsem si byl sebou jist, byl jsem si jist vším, mnohem víc jist než on, byl jsem si jist svým životem a jist tou smrtí, která má přijít. T o nepochybně bylo vše, co jsem měl. A l e ta jistota, to bylo něco, do čeho jsem se aspoň mohl zakousnout, právě tak jako ona se zakousla do mne. Jednal jsem tak a ne jinak. Udělal jsem toto a ne ono. Nic, nic nemělo nejmenší význam a věděl jsem dobře, proč . . Z hlubin mé budoucnosti k e mně po všecka ta léta m é h o absurdního života vanul chmurný, vytrvalý vítr, vítr směrem od let, která teprve měla přijít. A cestou ten vítr neutralisoval, znehodnocoval, nivelisoval všecko, co mi nabízely roky, kdy jsem žil, které nebyly o nic skutečnější než roky mé budoucnosti . . . " A p o této katharsi v cele smrti p ř i j d e i dokonce jakýsi happy e n d : "Jako k d y b y m ě ten výbuch očistil ode všeho zla (praví Cizinec), jako kdyby m ě byl zprostil vší naděje, po prvé tváří v tvář té noci, dívaje se na temné nebe, poseté hvězdami, po prvé jsem otevřel své srdce blahodárné lhostejnosti vesmíru. K d y ž jsem cítil to podivné bratrství s ním, nakonec jsem si uvědomil, že jsem byl šťasten a že ještě j s e m . " " C i z i n e c " j e podobenství, které nám staví před oči čistý p o j m o v ý typ, jaký se zřídkakdy vyskytne ve skutečnosti. A l e jak se odhodnocení hodnot p r o j e v u j e v našem životě? Jaké má důsledky na naší civilisaci? Jedním z neklamných
symptomů j e náš nedostatek vyhraněného ži-
159
votního stylu. Dnes j e život lidí p o p r v é na p o k r a j i hranice, k d e se počíná řídit universální šablonou. Dnešní f o r m y života j s o u abstraktní n o r m y , určené objektivně vyzkoušenou zkušeností, v ě d e c k ý m i a technologickými recepty, průmyslovou v ý r o b o u a bezzásadovou, o b c h o d n ě tvořenou m ó d o u . T o , co dnes u r č u j e chování člověka, není vkus a přednostní rozlišování, nýbrž stále více faktické a praktické nutnosti kolektivní práce a kolektivní prostředky, prací vyráběné. Druhým symptomem odhodnocení hodnot, související s prvním, změna v našem postoji k zločinu a morálnímu provinění.
je
A ž d o devatenáctého století křesťanství, v základech dosud neporušené, zahrnovalo v sobě platnost svých morálních principů, o nichž nikdo nepochyboval. Neznamená to ovšem, že v té době l i d é vedli neposkvrněný život. Zločinec však věděl, že j e zločincem a za takového se pokládal. Julien Benda napsal správně v e své knize "Zrada v z d ě l a n c ů " : "Státníci dříve praktikovali realismus, avšak neslavili j e j ; Ludvík X I , španělský král Karel V , R i c h e l i e u a Ludvík X I V netvrdili, že j e j i c h činy byly morální . . . T ě m i t o činy se porušovala morálka, ale p o j e m morálnosti zůstal nedotčen; a proto, v z d o r všemu, j e j i c h násilí, nerozrušili civilisaci . . . L i d e m byla až do naší d o b y předkládána dvě učení o vztahu politiky a morálky. Jedno, P l a t o n o v o , prav i l o : "Morálka určuje p o l i t i k u " ; druhé, Machiavelliho p r a v i l o : " P o litika nemá n i c společného s m o r á l k o u . " N y n í dostali lidé třetí učení. M. Maurras (vůdce francouzských royaliatů) u č í : "Politika určuje morálku." Heslo francouzského royalisty se stalo deklarovaným maximem cistického státu: " P r á v o a zákon j e to, co j e užitečné státu."
na-
Přímým důsledkem nového směru bylo zpolitisování zákonodárství. V posledních desetiletích bylo v m n o h a zemích více lidí uvězněno, postaveno na roven zločincům, odsouzeno k smrti zákonem i jinak, než tomu k d y bylo v d o b ě feudálních režimů; a to vše se děje ve jménu lidu. V naší d o b ě i diktátorské vlády jsou nuceny brát ohled na principy demokracie, i když jen z demagogických důvodů. T í m činí každého občana dobrovolným či nuceným spoluviníkem svých činů. Očekávají, že každý j e j i c h zločin b u d e schválen l i d e m ve falešných volbách nebo mlčky. A nesmíme podceňovat zpětný vliv na mysl lidí, způsobený touto spoluzodpovědností za zjevné zločiny n e b o činy vlád, jemuž mohou odolat jen silné povahy. Průměrný člověk se snaží vyhnout neúnosnému dilema tím, že potlačí výčitky nebo, což je horší, začne brát věci na lehkou váhu a sám sebe přesvědčí o tom, že činy schvaluje. Nose představa, co j e zločin, prodělala fundamendální změnu. Psychologické a sociologické poznatky nám zabránily, abychom dále ztotožňovali zločin s hříchem, to znamená, abychom vinu přisuzovali výhradně či převážně svobodnému, individuálnímu rozhodování. Naučili jsme se dívat se příliš na vinu v determinujících faktorech dědičnosti,
160
v ý c h o v y , s o c i á l n í h o a h i s t o r i c k é h o p r o s t ř e d í , než a b y c h o m měli j a s n o u představu o smyslu trestních zákoníků. D ů l e ž i t é j e v ě d o m í l i d s k é o d p o v ě d n o s t i j a k u těch, kteří se d o p o u š t ě j í p r o v i n ě n í , tak u celého národa. T u t o o d p o v ě d n o s t n e m ů ž e d o d a t neb o n a h r a d i t z á k o n a trestní z á k o n í k ; tato o d p o v ě d n o s t musí b ý t cítěna svazkem l i d s k é společnosti. T u d o c h á z í m e k n e j d ů l e ž i t ě j š í m u b o d u . D o k u d lidé b y l i s t o , a b y upravovali styk m e z i s e b o u na z á k l a d e c h lidskosti, s p o l e č n ý m j a z y k e m h o d n o t , v ě d o m í vnitřní sounáležitosti lidské společnosti a spol e č n ý c h h o d n o t vytvářelo v k a ž d é m j e d n o t l i v c i jasně o h r a n i č e n o u lids k o u o d p o v ě d n o s t . Existovala i tam, k d e se n ě k d o proti n í p r o v i n i l . A v š a k v n a š e m století, j a k o důsledek p ř e v a h y f u n k c i o n á l n í c h k o l e k t i vů, se vytvořila celá řada r ů z n ý c h f u n k c i o n á l n í c h o d p o v ě d n o s t í . T y t o f u n k c i o n á l n í o d p o v ě d n o s t i se o b y č e j n ě vyznačují o b j e k t i v n í m i , n e o s o b n í m i závazky, které j s o u j e d n o t l i v c i v n u c e n y přesilou mechanismu a které j s o u m i m o dosah j e h o r o z h o d o v á n í . K d y ž se j i m nep o d r o b í , n e n í to j e n n e ú s p ě c h j e h o , p r o t o ž e se t ý k a j í a porušují celý k o m p l i k o v a n ý systém. N a p r o t i t o m u j e j e d n o t l i v e c chráněn anonymitou. Je p o u z e n e p a t r n o u součástí n ě j a k é o h r o m n é organiance. Nemůžem e p r o t o více u r č i t skutečný z d r o j o d p o v ě d n o s t i . K a ž d ý j e d n o t l i v e c j e d n á v r á m c i určitého ř á d u , v r á m c i určité limitovanéautoritya m o c r o z h o d o v á n í j e p o u h o u k o m b i n a c í t a k o v ý c h o m e z e n ý c h autorit, a k o m p e t e n c í . V e l m i často j e téměř n e m o ž n o zjistit, k d e r o z h o d n u t í skutečně v z n i k l o . P r o b l é m j e zajisté v e l m i složitý. V ě d c e nelze činit o d p o v ě d n ý m i . Je v r c h o l e m absurdnosti, k d y ž se n ě k d y m o d e r n í fysika o d s u z u j e , že způsobila situaci, za které se stalo možnými v y r o b i t takové o b l u d n o s t i j a k o atomové a v o d í k o v é p u m y . A v š a k zůstává o t á z k o u , která naštěstí dosud z n e p o k o j u j e osoby s živou l i d s k o u citlivostí, zda v ě d e c n e m á c í t i t o d p o v ě d n o s t za neslýchané o h a v n é výsledky n e j n o v ě j š í c h o b j e v ů . O d m í t n u t í technické spol u p r á c e v ý z n a m n ý m i v ě d c i , z e j m é n a , k d y b y b y l o vyhlášeno celou m e z i n á r o d n í s k u p i n o u , b y d a l o p ř í k l a d a z p ů s o b i l o větší tlak na vlády a světové m í n ě n í , než j a k ý m ů ž e dát o b y č e j n ý o b č a n . Nejstrašnější aspekt n y n ě j š í h o světa n e j s o u samy o s o b ě j e h o h r ů z y , nelidskost a masové vraždění, n ý b r ž fakt, který j e na k o ř e n i t o h o všeh o : mlhavost všech l i d s k ý c h kriterií, rozvrat obsahu l i d s k é o d p o v ě d nosti. Je osudová souvislost, b l u d n ý k r u h , v n ě m ž j s m e se o c t l i : b e z l i d s k é h o společenství n e n í l i d s k é o d p o v ě d n o s t i j e d n o t l i v c e , a b e z této o d p o v ě d n o s t i , b e z skutečné m o r á l k y v čistě lidském slova smyslu, žádné l i d s k é společenství se n e m ů ž e udržet. Výtah z šesté kapitoly knihy The Tower and the Abyss (New York, George Braziller, Inc., 1957. 327 str.) Otištěno se svolením autora.
161
JEAN-PAUL SARTRE A KOMUNISTÉ Walter Heist
(Frankfurt)
"Není možné a nikdy nebude možné opět navázat spojení s muži, kteří dnes stojí v čele francouzské komunistické strany. Každá jejich věta, každé jejich gesto je výsledek třiceti let lži a kornatění." "Nestojím v protikladu k upřímným a poctivým mužům levice, ani k těm, kteří nadále zůstávají v řadách komunistické strany. Prohlašuji, že jsem s nimi solidární." Jean Paul Sartre v interviewu s časopisem ĽExpress, listopad 1956. V čísle 127/128 svého časopisu Les Temps modernes (září-říjen 1956) ohlásil Jean-Paul Sartre, že vyjde článek "Odpověď Pierre Hervému a několika jiným." Kdo znal předešlá publicistická střetnutí mezi Pierre Hervem a Sartrem, hlavně Sartrovu kritiku knihy Hervého a Hervého odpověď "Dopis Sartrovi a několika jiným z téhož důvodu", věděl, co lento článek má obsahovat: útok na komunistického odpadlíka Hervého, za jeho "heresi vůči komunistické straně", jak Maurice Nadeau označil smysl Sartrovy kritiky. Ve sporu kolem Sartrovy kritiky Hervého, který několik měsíců zaměstnával různé orgány francouzské levice, vystupoval existencialislický spisovatel jako věrný paladin komunistické strany; potvrzoval, že její politická linie je v zásadě správná, i když jí vyčítal těžkopádnost a jiné taktické vady. Příští číslo časopisu Les Temps modernes vyšlo až za tři měsíce. Bylo to trojčíslo (129-130 -131) a bylo věnováno povstání v Maďarsku. Nebyla v něm ani zmínka o ohlašované "odpovědi Hervému". Pod stůl neslavně padl také závěrečný článek Sartrovy serie "Komunisté a mír", který byl rovněž po půldruhého roku neustále ohlašován. Namísto toho bylo lze číst na sto dvaceti stránkách Sartrův úvodní článek "Stalinův fantom", v němž byl obrat o 180 stupňů; útok proti stranicko-politicky nerozhodné levici se zde nevede sc stanoviska komunistů, nýbrž naopak, jde o důkladné súčtování s komunistickou stranou se stanoviska nezávislé lovice. Je to zase jeden z oněch proslulých Sartrových "obratů", na které jsme si už zvykli od skončeni války? Dvojí t o u h a : svoboda a přece komunistická strana NU počátku byly Hnus a Mouchy, po nich teoretické dílo Jsoucno a nicota. V těchto prvních pracích objevil Sartre svobodu, která měla všechny jiné znaky kromě revolučních. Marxistický kritik charakterisoval postoj těchto raných spisů taklo: "Zůstává při ujištění, stále opakovaném, že člověk je svobodný, ale žádný svobodný, konkrétní postoj přitom nezaujímá." Také v prvních svazcích rovněž neukončené románové řady Cesty k svobodě se projednávají mnohé problémy, i problémy velice aktuální, ale revoluční nebo dokonce komunistické rysy v nich marně hledáme.
162
Potom je zde Sartre dramatik. Zpracovává brilantně všechna možná témata, a v každém je vyhmátnuta problematika našeho času, a připomíná velké scéniky doznívajícího 19. století, Sardoua a Dumase-syna. Všechno žije ve světě myšlenek a postav, v němž se i nejaktuálnější časový problém jeví jako podivuhodné nezávazná abstrakce. Teprve poslední z virtuosnich her, Špinavé ruce, ztvárňuje časovou otázku konkrétně; komunisté v této hře mají problémy skutečných komunistů: najít v přítomném politickém zmatku obtížné těžiště mezi zásadou a taktikou. Sartrúv úmysl přesto skončil debaklem, právě proto, že hra měla mezinárodní úspěch. Můžeme věřit, že to myslil upřímně, když od prvního dne protestoval proti údajně chybným interpretacím. Okamžitě vznesl námitky hlavně proti americkému výkladu. Ve Špinavých rukou, jak prohlásil, prý mu nešlo o konkrétní politiku a tím méně o diskusi komunistické taktiky; jinak by býval napsal hru o thesích. Chtěl prý pouze rozvinout dva politické typy, Huga a Hooderera, z nichž jeden cítí, že je puzen ke komunistické straně, ale nemůže v ní zakotvit přes všechny své city a akce, zatím co druhý je tak jistý a přesvědčený komunista, že se dokonce ani neostýchá na čas vystupovat s dvěma tvářemi. Je také zcela zřejmé, že Sartrova láska patří Hoedererovi, skutečnému komunistovi, a že Huga skutečně — nejen pro komunistickou stranu — považuje za "neupotřebitelného". Přesto nelze popřít, že se celá hra smísením politických point se scénickými efekty obrací proti komunistické straně: Sartrova sardouovská technika, s jejíž pomocí by se dalo hravě manipulovat s lehčími problémy, prokázala osudovou záludnost vůči realitám; divadelní umělec Sartre vytřel zrak politikovi Sartrovi. Brzo po Špinavých rukou uveřejnil Sartre velký článek "Malerialismus a revoluce", který se přímo dotýká komunismu, marxismu a dělnického hnutí. Když vyšlo toto pojednáni, bylo přivítáno jako filosofický mistrovský kousek existencialismu proti komunismu, a mnozí jej: ještě dnes tak hodnotí. Ovšem, Sartre zde používá hodně ducha a námahy, aby dal najevo, že dialektický materialismus je velice inferiorní záležitost, "metafysika, která je maskovaná jako positivismus a sama sebe ničí." Neostýchá se také poukazovat na "obojakost marxistického pojmu pravdy", dokazuje ji dokonce na případě trockismu; píše: "Tak věta "Trocký je špicl" vypadá jednou jako potřebný názor, jednou jako objektivní pravda". Ale i zde se zdá, že jeho slova nakonec uhýbají před tím, co měl článkem na mysli. Pojednání je napsáno, jak se na začátku říká, pro mladé Francouze, "kteří stojí přede dveřmi a neodvažují se ani vstoupit ani odejít". Jim chce vyložit, že je třeba přiznat materialismu jistě přechodné právo filosofie revoluce, i když mu chybí důstojnost pravdy. "Je jisté", vyvozuje, "že materialismus je dnes filosofií proletariatu, právě tak ako je jisté, že je tento proletariat revoluční. Toto přísné klamné učení je nositelem nejvroucnějších, nejčistších nadějí..." A dochází k závěru, že je třeba za jistých předpokladů rozhodnout se pro "materialismus" — tedy pro komunismus a marxismus. "Poklekni a uvěříš, říká Pascal, něco podobného činí materialista. Kdyby šlo jen o to, abych jako jediný poklekl, a kdybych touto obětí mohl zajistit štěstí lidí, musil bych s tím samozřejmě souhlasil." Ale hned naráží na pochyby: "Ale jde o to, že se mám zříci práva svobodného vyjadřování mínění a konec konců pravdy". Přesto při pozornějším pročtení zjistíme, že Sartrovi nejde v tomto článku především o po-
163
pření komunismu, nýbrž o to, aby zjistil, jakou schůdnou cestu k němu může najít filosof existencialismu, aniž se jako svobodný intelektuál vzdal své duchovní a společenské posice. Přibližně ve stejné době jako tento článek vyšla kniha Entretiens sur la Politique, napsaná společně s Davidem Roussetem a Gérardem Rosenthalem. Je to rozhovor ve třech o hnutí Rassemblement Démocratique Révolutionnaire, které Sartre s několika jinými levičáky tehdy založil a které — samozřejmé — ztroskotalo. Je příznačné, že všechny přímé útoky v této knize proti komunismu vedou Rousset a Rosenthal; Sartre k tomu mlčí. Slyšíme od něho naopak pohnutou stížnost na to, jak s ním komunisté špatně zacházejí, že k němu nemohou najít žádný správný poměr, což by s jeho strany bylo možné: "Právě tak jako komunisté jsou proti kapitalismu, proti fašismu, proti RPF (de Gaule). Podle mého názoru by mohla být uzavřena aspoň přechodná aliance mezi mnou a komunistickými intelektuály". O smyslu svého prakticko-polilického hnuti říká: "Slyšel jsem stokrát, jak komunističtí intelektuálové říkají: Odmítáme politiku strany, ale když ji opustíme, ocitneme se v prázdnu. Chceme jim ukázat, že i v tomto případě tady ještě něco je". Hledání nové f o r m u l e Nemůže tedy být řeči o Sartrovvě protikomunistickém postoji v době těsně po válce. Kdybychom chtěli to, oč mu šlo, shrnout do jedné věty, mohli bychom říci: V oněch letech se Sartre pokoušel dostat se s komunisty do rozhovoru a přiblížit se jejich hnutí, aniž by přitom ohrozit svá privilegia svobodného intelektuálu u obětoval svou filosofickou nezávislost. Nepodařilo se mu to. Francouzští komunisté namířili útoky proti levici hlavně na něho a k spojení, které hledal, nedošlo. To ho přivedlo k přesvědčeni, že on sám má jisté manko, které je nejdříve nutno odstranit. Ve dvou literárních pracích můžeme vývoj tohoto uvažování sledovat. Je zde nejdříve třetí svazek románové řady Cesty ke svobodě nazvaný La Mart dans ľAme. V druhé části tohoto románu se mluví o francouzských vojácích na cestě do zajetí. Dva z nich nás zajímají: především Brunet, komunista a člen strany, orthodoxní funkcionář, jak ho všichni známe, ve Francii nebo kdekoliv jinde. Dále Schneider, přívrženec nezávislé levice, který odporuje Brunetovi všemi argumenty, kterých se dá proti komunistické politice použít, a které také Sartre ve svých dosavadních spisech přednesl — od německo-sovětského přátelského paktu až po nedostatek lásky vůči masám trpících. Nyní se stane něco podivuhodného: Brunet, jak se na komunistu sluší, začne okamžitě mezi zajatci rozvíjet "politickou práci", tvoří kádry, a Schneider se mu dá nejen k disposici, nýbrž se mu i podřídí. Neboť Schneider přiznává, že na straně Brunetově je jakási pravda, která jemu samotnému chybí a před kterou všechny jeho argumenty ustupují do pozadí. Kdybychom chtěli vyjádřit v jediné formuli schneiderovské facit, které vyplývá z tohoto postoje, zněl by závěr takto: Jsou argumenty, jsou důkazy, je filosofie a je pravda, ale kromě toho je a k c e , a ta je zřejmě rozhodující tvůrčí silou. Schneider se tedy podrobuje onomu pascalovskému "Poklekni!", o němž Sartre ve svém článku o materialismu hovořil jako o možnosti, která ho zatím ještě odstrašovala.
164
Dva roky po La Mart dans l'Ame napsal Sartre novou divadelní hru, drama o německých reformačních bouří, Le Diablo et le bon Dieu. Hrdina dramatu Götz, personifikující zlo jako hebbelovský Holofernes, přichází k poznání, že ho jeho špatnost nepřivádí ani o krůček blíže k pravdě, a rozhodne so pro dobro. Když ani s dobrem, nic nepořídí, zkouší to opět se zlem. Přidá se k rozhořčeným sedlákům a je ochoten je vést do války, třebaže si je vědom, jak pochybné je štvaní Nastyho, který sedláky pobuřuje. Mezi oběma dojdo k takovéto rozmluvě: Nasty: Ty chceš s námi bojovat. Proč? Götz: Chci být člověk mezi lidmi. Nasty: Nic víc? Götz: Já vím, to je to nejtěžší. Proto musím začínat od začátku. Nasty: A co je na začátku? Götz: Zločin. Dnešní lidé přicházejí na svět jako zločinci; já se tedy musím účastnit jejich zločinů, jestliže se chci podílet na jejich lásce a na jejich ctnostech. Chtěl jsem čistou lásku: Nesmysl! Navzájem se milovat znamená: nenávidět téhož nepřítele; musím si jejich nenávist v celéhloubcepřivlastnit. Chtěl jsem dobro: Bláznovství! Na tomto světě a v této době je zlo a dobro navzájem propleteno; musím se smířit s tím, že budu zlý abych se mohl stát dobrý. Přeložíme-li poslední Götzova slova do politicko-filosofické terminologie našich dní, zní takto: Chci-li se podílet na pravdě lidí, musím být také ochoten podílet se na jejich lži. Chtít pravdu — bláznovství! Důležitější jet být člověkem mezi lidmi, účastnit se jejich omylu a jejich boje. Jistě se na konci jednou dojde k pravdě. V mezidobí, když napsal špinavé ruce a článek o materialismu a než napsal drama Le Diable et le bon Dieu, učinil Sartre politický objev. Nezměnil se, neboť jsme viděli, že byl vždycky protikomunistický a ne antikomunistický, pokud jde o politiku, a že pouze nemohl najít cestu, která by mu umožnila připojit se ke komunistickému hnutí a přitom si udržet filosofickou svobodu, právo kritiky a nezávislost rozhodování. Celá jeho duchovní a sociální minulost mu zbraňovala podřídit se stranické linii, nenašel doposud zkrátka formuli, která by mu to dovolovala. Nuže, v těchto letech ji našel, a předchozí citáty ji prozrazují: je to bezpodmínečná přednost akce před všemi ostatními hodnotami, i před pravdou. Nová shoda
a starý
spor
První oficiální kroky na nové cestě učinil Sartre prvním článkem serie "Komunisté a mír" v červencovém čísle časopisu Les Temps modernes v roce 1952. Smysl a účel serie vyjádřil ve větě: "Cílem tohoto článku je konstatovat mou shodu s komunisty v jistých, omezených otázkách". Pozadím tohoto prvního článku byly komunisticky inspirované demonstrace proti veliteli NATO gen. Ridgwayovi, které skončily neúspěchem; francouzský tisk vypukl v jásot nad údajným ubýváním komunistického vlivu na dělnictvo. Sartre vyložil, že o ubývání komunistického vlivu nelze mluvit a že výzva k demonstracím, třebaže měla nedostatečný ohlas,
165
byla správná, protože: "Strana j e akce. Strana j e síla dělníků, když jsou u konce sil, a jejích naděje, když si zoufají. Zřeknout se manifestací 28. května by bylo znamenalo učinit krok zpátky. Brát ohled na únavu dělníků by bylo znamenalo tuto únavu zvětšovat". Sartrfiv dvojí objev, jednak že akce j e rozhodujícím momentem, a jednak že komunistická strana je živým výrazem této akce, určoval jeho politickou a literární aktivitu ve stále větší míře. Na základě těchto poznatků dochází k stále konkrétnějším formulacím. V druhém článku serie "Komunisté a mír" píše: "Ztratí-li dělníci důvěru v komunistickou stranu, znamená to, že se vůbec vzdávají politiky, že kapitulují jako třída". V polemice proti hlasům z "nezávislé levice", které se proti němu ozvaly po této "proměně", říká ještě ostřeji: "Třída bez komunistů, to je příroda bez lidí . . . Dnes ve stalinismu, včera v reformismu poznává dělnická třída své zrcadlení jako své dílo, jinými slovy: provisorní výraz své suverenity''. Schvaluje i taktiku komunistů, jednostraně orientovanou na potřeby ruské politiky, odmítá pouze argumentací, a jakou se to děje: "Místo toho, aby se dělníkům objasňovaly reálné a nerozboné svazky, které je poutají na strunu Sovětského svazu, prohlašuje se Rusko za socialistickou vlast a z dělníka se dělá jakýsi voják Sovětského svazu, bojující v jistém slova smyslu za liniemi". Praktické výsledky tohoto nového Sarlrova postoje jsou známy: jeho účast na světovém mírovém kongresu ve Vídni, jeho zákaz nového provedení Špinavých rukou, přátelské cesty do Polska, do SSSR, do komunistické Číny, přečetná prohlášení loyalily. Vrcholem tohoto vývoje byla bezpochyby aféra kolem Hervého: Na počátku roku 1956 vyšla v nakladatelství "La table ronde" kniha Revoluce a fetiše, jejímž autorem byl Pierre Hervé, v této době člen francouzské komunistické strany, jeden z jejích hlavních teoretiků, který v době "revolučně-demokratického hnutí" vedl hlavní útoky proti Sartrovi. Tato kniha je súčtováním s komunistickou stranou, třebaže výtky jsou formulovány spíše v nepřímých obratech než v konkrétních faktech. Směr kritiky naznačuje na příklad věta: "Nelze vyhradit privilegium myšlení tuctu vyvolených a ostatní zaklít v ideologii, aniž tím byl ohrožen celek." Je to stejná tendence, jaká je vyjádřena v různých řečech na 20. sjezdu bolševiků — k němuž ovšem došlo několik týdnů později. Na toto vystoupení Hervého odpověděl komunistický tisk zběsilými útoky; obvinění, že je "Dullesův agent", na sebe nedalo dlouho čekat a bylo dekretováno jeho vyloučeni ze strany, ačkoli pařížská sekce byla proti tomu. Ještě než bylo o vyloučení rozhodnuto, zaujal Sartre k Hervého knize stanovisko v Les Temps modernes, v článku nadepsaném "Reformismus a fetiše". Toto kritika byla pravým tancem mezi vejci a ukázala všechnu problematiku Sartrova nového postoje. Sartre se v ní obrací proti primitivitě oficiální komunistické reakce na Hervého krok a varuje před vyloučením Hervého ze strany, avšak argumenty, kterých užívá, jsou pochybnější než souhlas; vydávají svědectví o takovém poměru ke komunistické straně, který je skoro mystický a s politickým postřehem má už sotva co společného. Sartre na příklad píše: "Komunistická strana, nesena dějinami, zosobňuje objektivně mimořádnou inteligenci: zřídka kdy se mýlí a dělá to, co se musí stát". Polemisuje proti sterilitě komunistických doktrinářů, kteří se obracejí proti Horvému, ale v jejich postoji nevidí nic, co by bylo typické pro stranu, nýbrž spíše náhodnou pomýlenost, z níž je možno při dobré vůli se vyprostit: w Kdyby se komunistická idea rozhodla, že se bude rozvíjet, nic by ji nemohlo
166
zastavit. Neočekáváme od ni nic jiného, než že konečně začne žít, setřese se sebe zločinnou duchovní ztrnulost a začne dávat, co může dávat". Neudivuje, jestliže se potom na Sarlrovu adresu ozvaly námitky, že má "náboženský komplex vůči komunistické straně" a jestliže Hervé ve své knižni odpovědi (Dopis Sartovi . . .) konstatoval: "Jako intelektuál, který pociťuje prázdnotu abstraktní politiky a touží po teple živého společenství, volil jste, abyste se přiblížil komunistické straně, stejnou cestou, jakou volil Barrés, aby došel k církvi." Zklamání
intelektuální
lásky
Potom přišlo Maďarsko a Sartrovo hořké probuzení. Tento článek je předznamenán dvěma citáty z jeho interviewu v Expressu, které jeho "proměnu" potvrzují. Ukazuji ve své protikladnosti, že se Sartre ani nyní nezměnil ve svém základním poměru ke komunismu — jako se nikdy neměnil od svých prvních politických manifestací — že se však domnívá, že se stranou nelze dosáhnout jeho — komunistického — cíle. Přece však se mnozí Sartrovi čtenáři nepochybně podivovali ostrosti jeho útoku proti sovětskému postupu v Maďarsku a náhlému odmítnutí komunistické politiky vůbec, a naši západní dokrináři, jimž se každý politický postoj zjednodušuje na otázku "Pro nebo proti komunistům", se ptali, proč právě nyní toto odmítnuti, proč ne při nějaké dřívější podobné příležitosti; bylo jich zajisté dost. Vysvětlení najdeme na jiném místě interviewu. "Zločin pro mne nespočívá jen v obrněném útoku na Budupešť, nýbrž také v tom, že tento útok byl možný nebo dokonce (se sovětského stanoviska) potřebný po dvanácti letech hrůzy a hlouposti." Touto formulací Sartre ukazuje, že ho k jeho námitce nepřiměla brutalita potlačení a zákeřnost ruského postupu — nebo aspoň ne samy tyto skutečnosti — nýbrž něco obecnějšího, ano zásadnějšího. Za nejpozoruhodnější a nejnebezpečnější výsledek maďarského povstání považuje toto: "Po prvé vidíme, že se politická revoluce rozvíjí doprava. Proč? Protože se lidu nedalo nic, ani hmotné uspokojení ani socialistická víra, dokonce ani jasné poznání situace." Tato zkušenost, která Sartra — jak se zdá — udeřila silou blesku, že totiž komunistické strany a Sovětské Rusko nezosobňují revoluční akci, nýbrž za jistých okolnosti mohou být i promotory jejího pravého opaku, tato zkušenost mu otevřela oči a ukázala mu základní politicko-ideologické chyby komunistů, jejich byrokratickou korupci, a jejich osudnou nelidskost. Protože důsledky komunistické politiky musí být konec konců antirevoluční, tedy protikomunistické, proto dochází k roztržce se stranou, ale Sartre se přitom nechce vzdát spojení s revolučním členstvem. "Není možno beztrestně vychovávat generaci tím, že se učí omylům, které v některém okamžiku mají úspěch. Co se stane, když jednoho dne materialismus udusí revoluční záměr?" Tímto varováním Sartre před deseti roky zakončil svůj článek "Materialismus a revoluce". Přechodně věřil, že v zájmu socialistické revoluce musí ustoupit do pozadí jeho pochyby vůči metodám stranické byrokracie. Maďarsko mu naráz ukázalo, že od stranické byrokracie nelze pro revoluci nic kladného očekávat. Vyvodil z toho důsledky. Protože navzdory všem taktickým proměnám zůstal stále stejný, rozešel se s komunistickou stranou. Je nutná ještě další vysvětlivka k Sartrově případu. Čím to je, žc právě jeho různá stanoviska ke komunistické straně způsobují lakový rozruch v publicistice
167
když nelze mluvit o zásadních změnách v jeho postoji? Když zůstává stále stejný, ať už se rozhodne pro jakýkoliv taktický postoj? Důvod je zřejmě v tom, že se po celý život vždycky jen teoreticky rozhodoval mezi různými postoji, nikdy však pro žádnou věc neangažoval celou svou osobnost. Podle původu je Sartre měšťák, jako třeba hrdina jeho povídky Ľenfemce ďun chef. Studoval a stal se docela normálním způsobem proferorem filosofie u zůstal tak dlouho ve službě, dokud mu spisovatelské příjmy nedovolily bez risika se zřeknout povolání profesora: a ani tehdy toto místo neopustil, nýbrž — jeho biografie dokazuje — odešel na dovolenou. Zcela jisté v něm bylo rozhořčení proti měšťáckému světu, jinak by nevznikl Hnus. Ale nepřekonal toto rozhořčení revolučním aktem, nýbrž onou zvláštní teorií svobody, která v podstatě ústí v tom, že člověk přijímá za vlastní a posléze neguje to, čemu nelze zabránit — ať už je to čin nebo možnost činu. Když objevil nutnost sociální revoluce, chtěl nejdříve i nadále pečlivě dělit čin od myšlení. Koncedoval komunistům, že jsou nositeli revoluční akce, ale vyhradil si pro sebe správnou teorii — a byl krutě zklamán, že komunistická strana nepovažovala jeho literární dílo za nutný teoretický doplněk své aktivity, nýbrž k tomuto účelu dávala přednost druhořadým myslitelům. Také později, když uznal přednostní význam akce a hledal užší spojení s komunisty, pozorně dbal, aby se sám nepodřizoval akci (komunismu) ; naopak spíše zdůrazňoval svou zásadní nezávislost, zato však tím slyšitelněji změnil tenor svých literárních projevů, cestoval ostatně po nových zemích a přednášel také na jiných shromážděních. Aby nebylo mýlky: tato konstatování nemají za účel hanět Sartrův postoj, ale jsou nutná, aby se vysvětlilo, proč právě jeho výroky jsou předmětem větší kritické pozornosti, než slova mnoha jiných, třeba častějšími změnami procházejících politiků. Jeho "omyly" nepatří nikdy do kategorie odpustitelných omylů, jakých se mohou dopustit muži činu; jsou to neodpustitelné omyly myšlení. Abychom uvedli příklad: Dnes je zřejmé, že se Karl Liebknecht dopustil mnoha, a dokonce mnoha osudných omylů — ve smyslu svých revolučních cílů — přesto však nezatěžují jeho osobnost ani zdaleka tolik, jako méně důležité omyly, kterými je zatížen píšící Sartre; k akci patří totiž risiko omylu. Nebo jiný příklad: Malraux také zajisté prošel mnoha proměnami; ale lze se s nimi lehce smířit, neboť každá proměna se dotýkala celé osobnosti Malrauxovy, nejen autora, nejen teoretika. Risiko omylu je v akci větší než u psacího stolu, ale zato omyl dostupuje u psacího stolu dimensí, které jsou skoro nedohledné — aspoň v případě Sartrově: Sartre je skutečně spisovatel velkého formátu, a mnozí intelektuálovu naší doby ztratili vnitřní jistotu; proto na ně omyl působí přitažlivě, i když s ním vedou polemiku. P ř e l o ž i l I. V každé zeermi vynese komunistické vítězství k moci a vládě novou třídu. Tato třída neprojevuje nejmenší chuti vzdát se svých těžce vybojovaných privilegií, byť i byla ochotna je podřídit ve jménu ideologické solidarity zájmům podobné třídy v jiné zemi. Milovan Džilas v knize "Nová třída"
168
K.
S M R T BOHŮ (Úvaha mladého
komunisty
k 40. výročí
ruské
bolševické
revoluce)
X. Y . ( V a r š a v a ) * K d y ž se č l o v ě k v osmnácti l e t e c h stane k o m u n i s t o u , m á n e o b y č e j n o u víru ve svou m o u d r o s t a v hrstku svých n e p r o m y š l e n ý c h a p ř e c e ň o vaných zkušeností, které p o s b í r a l v p e k l e V á l k y . V takovém okamžiku m á l o p ř e m ý š l í m e o t o m , ž e p o t ř e b u j e m e k o m u n i s m u s p r o t o , abyc h o m p ř i z p ů s o b i l i v ý r o b n í p o d m í n k y hladině v ý r o b n í c h sil. Z ř í d k a nás v té chvíli n a p a d n e , že v P o l s k u z r o k u 1945 b y l o třeba znárodnit všechny v ý r o b n í prostředky. K r á t c e — n e j s m e d o b r ý m i marxisty. Socialismus, j a k j e j b r á n í m e v teoretických p o t y č k á c h , znamená p r o nás vše; socialismus však n e n í p r o nás v ý s l e d k e m zákona o n a d h o d n o t ě . Na základě r y c h l e zhltaných, a l e n e zcela ztrávených svazků Marxe, Kautského či Lenina, socialismus j e p r o nás skutečně m y t h e m L e p š í h o Světa, nejasnou nostalgií p o l i d s k é m životě, p o p ř e n í m zla a p o n í ž e n í ; na místo t o h o všeho nastupuje království rovnosti a s v o b o d y , zvěstování velké o b n o v y , smysl bytí. Jsme bratry pařížské k o m u n y , ruských dělníků z e d n ů revoluce, v o j á k ů o b č a n s k é války. M á m e p ř e d sebou c í l , který p r ý o s p r a v e d l ň u j e vše. Nesnášíme nacionalistickou frazeologii, která zaplavuje život v naší straně a j i ž p o j í m á m e j a k o n e p ř í j e m n o u masku p ř e c h o d n é taktiky, v e d o u c í k e společném u , všelidskému světu, v n ě m ž není ani b a r i k á d , ani hranic. Jak o tom mluví b á s n í k : Na ten dzien krasnolicy i gwarny Zwiastowany przez grad i szkwal Zasiadziemy, czenvony i czarny, Zmywac barwy z sztandarów iz cial. K d y ž dnes, v d o b ě katastrofální krise k o m u n i s t i c k é h o v ě d o m í , krise, o j e j í ž h l o u b c e a r o z m ě r u někteří z nás n e m a j í ani p o t u c h y , přehlížím e n e u s p o k o j e n ě cestu a d í l o , j e h o ž z b u d o v á n í j s m e věnovali tolik síly i srdce, o b j e v u j e se n á m p ř e d o č i m a tento o b r a z : V ě ř i l i jsme slepě, ž e socialismus automaticky odstraní společenskou nerovnost, ž e vytvoří takový systém, v n ě m ž j e d i n é práce a individuální schopnost b u d o u určovat společenskou posici a poslání č l o v ě k a ; ukázalo se však, ž e ten p r o c e s , který n a z ý v á m e b u d o v á n í m socialismu, vytvořil své vlastní f o r m y společenských tříd, vlastní systémy privilegií, které j s o u v drastickém p r o t i k l a d u k tradičním heslům rovnosti, vytvořil si vlastní uzavřené elity a m e c h a n i s m y , které systém u d r ž u j í a chrání. Socialismus vytvořil n o v ý konservatismus, který se usilovně maskuje f r a s e o l o g i í o rovnosti lidí. * Jméno autora, varšavského studenta, musí zůstat utajeno. Psáno pro Svědectví — všechna práva přetisku vyhrazena, s výjimkou citátů v publikacích, vycházejících v Československu.
169
Věřili jsme, že přirozeným následkem socialistického zřízení b u d e vymýcení národnostních nepřátelství a rasových k o n f l i k t ů ; ukázalo se, že v politice socialismu lze zneužívat a využívat těch nejnesmyslnějších národních šovinismů, slepé megalomanie, p r o j e v u j í c í se v p o d o b ě naivních p o d v r h ů a dětinské sofistiky, j e ž se v politice stonásobně zvětšuje, zakrývajíc svůj kolonialismus fasádou mezinárodně politických hesel. Věřili jsme, že socialismus bezohledně vymýtí m o r našich dnů — rasismus; a zatím v tak zvané socialistické politice a ideologii zlý stín Stuermera ležel nad téměř každým vlasteneckým heslem. Pamatovali jsme si dobře známé heslo Engelsovo o socialismu, p o d l e něhož jsme měli vstoupit do království volnosti; ale ukázalo se, že socialistická industrialisace se může rozvíjet j e n za p o m o c i masového nevolnictví a nadstavba socialistického státu obvykle vyústí v systém totálního policejního teroru, v diktaturu bezpráví a strachu. B y l i jsme přesvědčení, že j e d e n z hlavních v ý d o b y t k ů revoluce j e obecná spoluúčast lidí na vládě, autentická lidová vláda, opírající se o proletářské uvědomění; a hle, systém, který se nazývá socialismus, se před našima očima měnil v karikaturu vlastních hesel, v přehnaný autokratický a oligarchický centralismus, který podlamoval společenskou iniciutivu více, než kterákoliv forma buržoasní demokracie. Naučili jsme se od Marxe, žc socialismus umožňuje společnosti kontrolu nad výrobou statků, odstraňuje tak ideologické mystifikace. Vztahy mezi lidmi se stávají jasné, člověk se zbavuje společenského odcizení, které vytváří fetyše a mythy. Ukázalo se však, že mystifikace o společenských vztazích za socialismu dosáhla svého vrcholu, že nové způsoby mystického zkreslování potlačují p o c h o p e n í společenské skutečnosti, že ještě nikdy se společenský život tak zpitvořeně a falešně nepopisoval. Věřili jsmo, že socialismus znamená konec v ý b o j ů a válek; ve skutečnosti byla politika aspoň j e d n o h o socialistického státu b u ď balancováním nad propastí války, nebo prostě agresí a intervencí. V naší naivní představivosti se nám socialismus jevil jako velké ú d o b í v historii lidského ducha, který konečně j e plně svobodným a ničím nespoután. A l e ve j m é n u rozkvětu socialistické kultury b y l o m o ž n o ohněm i mečem t e p a t a ničit nejlepší tradice, zplošťovat literaturu a umění v trapné pochlebnictví, filosofii a sociologii snižovat na úroveň mdlého doktrinářství, které se řídí potřebami politické taktiky, odměňovat suchary a zabíjet umělce, krátce, udržovat při životě systém, v němž velký ničitel kultury A n d r e j Ž ď a n o v den p o dni ohlašoval své zastrašující triumfy. Věřili jsme, žc socialismus osvobodí člověka od ponižování, dá m u vědomí vlastní ceny a pocit spoluúčasti ve společnosti volných a rovných l i d í ; j e těžko přiznat, že to, čemu se dnes říká socialismus, in-
170
stitucionalisuje p o d m í n k y , za nichž ponižování lidské důstojnosti je na denním pořádku. Iluse a mythy A tak b y c h o m m o h l i pokračovat ve vyjmenování ztracených ilusí. A l e tato listina není stížností těch, kteří b y l i oklamáni a podvedeni. Jsme si d o b ř e vědomi své situace: není omluvy p r o to, že jsme se dali oklamat. N e m ů ž e m e také tvrdit, že situace nás zbavila odvahy hlasitě mluvit, k d y ž j s m e b y l i svědky zločinů. I když se nedostatek odvahy dá historicky vysvětlit, není to o m l u v a ; člověk j e nakonec o d p o v ě d n ý za všechno, co dělá, n e b o nedělá. N e ř í k e j m e také, že jsme nevěděli, co se děje. Přes to, že jsme tehdy nevěděli, co víme dnes, měli jsme přece dost i n f o r m a c í , a b y c h o m si uvědomili tu velkou propast mezi naší představou socialismu a socialistickou skutečností, a ť j i ž sovětskou či naši vlastní. Navíc — nebyli jsme slepí: tisice faktů p r o b o u zelo v nás strach n e b o smích, ale j e n platonicky, nevýhružně, bez ostří. Nenamlouvejme si p r o t o , že teprve na základě nově nabytých vědomostí jsme v j e d n o m daném okamžiku protrhli clonu mlčení v zemi, jež byla opuštěna b o h y . Nedostatek faktů nebyl j e d i n ý m z d r o j e m našich omylů. Naše omyly rostly z myšlenkového a mravního systému, v němž každý n e p ř í j e m n ý fakt se snadno vysvětlil za p o m o c i ideologických mythů, které sloužily k d o b r o v o l n é m u sebeoslepování. Krise komunistického vědomí nevzniká tím, že jsme se dozvěděli nová fakta o světě, ale tím, že uvadá mythologie, která tato fakta vykládala. U v e ď m e několik mythů, v nichž zrnko pravdy vyrostlo ve fetyš: M Y T H U S O B L E Ž E N É P E V N O S T I . Komunisté jsou v neusálem b o j i s celým ostatním světem, brání tvrz, na kterou bez ustání útočí síly starého společenského systému. V obležené pevnosti nemůže být jiného úkolu než t o h o t o : ubránit se! Vše, c o slouží obraně, je dobré. V obležené pevnosti každá neshoda j e porážkou, každý úkaz slabosti j e triumfem nepřítele, každé uvolnění discipliny hrozí katastrofou. Armáda nesnáší demokratisaci, ve vojsku j e lepší poslouchat tupého nadřízeného než rozsévat anarchii, i k d y b y tato bylu výrazem pronikavé inteligence. Jestliže víme, že Josef Stalin j e primitivní filosof, pak se raději snažme dokazovat n ě c o průměrného, než a b y c h o m i na tomto poli podryli autoritu, na níž odvisí vítžzství. Jestliže víme, že André G i d e j e velký spisovatel, pak j e l é p e , aby střelec v pevnosti raději nikdy neslyšel j e h o jména, než aby — p o d vlivem j e h o spisů — někdy n e m í ř i l dobře. Jestliže velitel pevnosti j e zločinec, j e lépe o tom mlčet, poněvadž jinak b y se podřízení o celé věci m o h l i bavit a při tom z a p o m e n o u t střežit bránu. Mythus obležené pevnosti j e , d o jisté míry, oprávněný. A l e zároveň nejvícpřispívá k z h o u b ě komunismu. V obležené tvrzi se komunisté
171
musí isolovat o d ostatních, n e m o h o u získat s p o j e n c e v nepřátelské armádě. Z tohoto p o c i t u p r a m e n í c í taktika m á p a k tragické n á s l e d k y : předně všechno, co j e m i m o pevnost, j e třeba vidět j a k o cosi nepřátelského; to z n e m o ž ň u j e rozšíření vlastních sil, isoluje tvrz o d j i n ý c h h o d n o t a možností. V pevnosti samé p a k vytváří v o j e n s k o u hierarchii, o p í r a j í c í se o b e z m y š l e n k o v i t o u a n e k r i t i c k o u poslušnost. A c o když střelec, ještě začerněný d ý m e m , v y j d e do ulice p l n é lidí, přátel i nepřátel, do nichž střílel p o d l e r o z k a z u ? A co k d y ž se doví, že brutální kaprál, j e h o ž poslouchal bez o d m l u v y , raději klamal střelce h r o z b o u obklíčení, než aby připustil uvolnění, v n ě m ž b y kaprálská m o c odp a d l a ? Je to z ř e j m ě hrůzná v ě c — vládnout. A p o n ě v a d ž m o c sama nemá naděje na přetrvání, tím h o r e č n ě j i u k o j u j e svou žízeň. P r o t o vláda, která má n e j e n subjektivní aspirace, ale také se spoléhá na historický mechanismus, nutně vytváří své vlastní mythy. Nejvyšší c í l :
vládnout
Mythus v l á d y . M á l o k d o si p r ý u v ě d o m u j e rozdíl mezi p o j e t í m M a r x o v ý m a p o j e t í m L e n i n o v ý m , který prý b y l o výsledkem t o h o , že oba muži žili v r ů z n ý c h historických p o d m í n k á c h . P o d l e Marxe socialisinus byl výsledkem hospodářské zralosti. Vyvlastnění v ý r o b n í c h prostředků je prostě reakce na společenskou explosi, z p ů s o b e n o u chemií hospodářského života. P o d l e Lenina, socialismus b y l p r o b l é m e m vlády, m o c i , o níž b y l o třeba usilovat při každé příležitosti. K d y k o l i v se taková příležitost naskytne, j e třeba j i využít do krajnosti. K d y ž však mluvíme o v h o d n ý c h p o d m í n k á c h , m á m e vždy na mysli p o d m í n ky v j e n j e d n é určité zemi. P r o t o n i k d o n e m ů ž e b ý t expert na revoluci kdekoli. Jedině expert na kontrarevoluci m ů ž e existovat, a ť už se kryje j a k ý m k o l i v j m é n e m a j a k o u k o l i v frazeologii. Je přirozené, že příznivé p o d m í n k y k d o b y t í vlády lze nalézt n e j l é p e v zaostalých zem í c h , v nichž socialistická i národně-osvobozenecká hesla j s o u ještě přitažlivá, k d e revoluce zachvátí i ty vrstvy n á r o d a , které nejsou socialistické; především zemědělce. A l e zároveň tyto v ý h o d n é p o d m í n ky k d o b y t í vlády znesnadňují i j e j í udržení. Jestliže vláda j e o h r o žena, celé j e j í úsilí se soustředí na to, aby se udržela u m o c i . Udržení m o c i j e nejvlastnějším cílem vlády. K o m u n i s t é teoreticky vědí, že vláda má sloužit jen j a k o prostředek a že má j e d n o u odumřít. A l e vláda má své vlastní, nelítostné zákony. Čím obtížnější j e udržet se u m o c i , tím křečovitěji se zahaluje do n i m b u sebechvály a sebezbožnění. Nejsnadnější j e , k d y ž se z a p o m e n e , že vláda j e nástrojem třídy a j e j í c h zájmů. Přesněji řečeno: to, č e m u dnešní vláda slouží, se j e d n o u uskuteční. Za " d a n é situace" j e nejdůležitější, aby se vláda udržela. A jestliže " d a n á situace" trvá léta, pak se ukáže, že už j e p o z d ě . V l á da se stala sama sobě cílem. Není už nástrojem třídy, která d o b y l a m o ci. Patří těm, k d o vládu tvoří. R o z b u j e l ý vládní aparát existuje také proto, p o n ě v a d ž p o t ř e b u j e sám sebe. Má své vlastní z á j m y kasty, která se bez ustání maskuje fasádou V e l k é h o Hesla. A i d e o l o g i e té sku-
172
piny, která vládne, se stane ideologií celé společnosti. Za tento postřeh vděčíme Marxovi. Mythus vlády j a k o výraz nejvyšší účelnosti proniká do v ě d o m í těch, kteří vládnou, i k d y ž se j i m občas zdá, že t o m u tak není. A tak se zakořeňuje víra, ž e nejvyšším cílem j e — vládnout. N i c není cennějšího než vláda. Udržení vlády u m o c i opravňuje agresi, zničení či vyhubení národa, lidská neštěstí, mravní zhanobení, zamítnutí vlastních prvotních hesel, vystavení se opovržení. A to se také již stalo. A i k d y ž se j e d n o u ukáže, že vláda loká cizí krev jen proto, aby se udržela, ž e se před n i č í m nezastaví, že má přirozenou tendenci bezmezně se rozrůstat, pak mythus vlády stydlivě odhaluje svou tvář, kterou tak d l o u h o zakrýval úvodníkem v novinách. Jednou odhalen, mythus zaniká v mysli těch, kteří j e j prohlédli. Je ovšem pravda, že společenské mystifikace m a j í d o b r ý k o ř e n : masová smrt mythů vzniká j e n za určitých p o d m í n e k . Nejhorší j e první krok, ty ostatní j i ž tak nebolí. A mythologie musí být integrální, má-li mít skutečný a trvalý vliv. Smrt bohů je totiž řetězovou reakcí. Jeden stahuje druhého za sebou d o propasti. Abysus abyssum invocat. Proto zásada, která je známa theologům, že každý detail v systému má svůj význam a svou svatost. T o j e logika v í r y : " D n e s přestaneš chodit na mši, zitra se odcizíš B o h u , pozítří se staneš bolševikem." Proto jedině stalinismus byl mythus, který byl života schopný — pro svou integrálnost. Dnes se ti zalíbí obraz Paula Klee, zítra se ti přestane líbit architektura socrealismu, pozítří budeš p o c h y b o v a t o tom, že kvalita se mění v kvalitu, a nakonec odepřeš poslušnost césarovi. A j e l i k o ž vláda césarova j o vládou lidu, stane se z tebe nepřítel lidu. Proto, jestliže se ti líbí obraz Paula Klee, jsi j i ž potencionální nepřítel lidu, objektivním nepřítelem lidu, objektivním špehem a diversantem. Je třeba přiznat, že takové myšlení má svou logiku a že se zakládá na historické z k u š e n o s t i mnoha věků. A proto také úpadek tohoto myšleni musí být totální, tak j a k o j e totální j e h o vláda. Řetěz lží s p o j u j e bůžky, kteří padají naráz j a k o d o m e k z karet. Ó lehkomyslnosti, která chceš odstranit jen jednu kartu! Orwellovské zmateni jazyků A l e j e třeba povědět, že se stávaly věci, které se nedaly vysvětlit ani mythem obležené pevnosti, ani mythem vlády. T a k o v é skutečnosti se musely vtlačovat d o p o m o c n ý c h mythů, k d e j e j i c h vysvětlení bývalo často iracionální a ne zcela uspokojující. Stačilo to však k tomu, aby člověk přežil na rovině intelektuální vegetace. Byl to zvláště mythus dvojího významu věci, mythus slov j a k o ''přežitek" a " ú c h y l k y " , a konečně král všech mythů, "mythus j e d n o t y " . M Y T H U S D V O J Í P O V A H Y V Ě C I se opírá o p r o s ť o u č k o u dialektiku, s p o j e n o u se zamilovaným slůvkem stalinské filosofie, slůvkem " k o n k r é t n í " . T o znamená, že každý fakt j e třeba chápat " k o n k r é t n ě " , to jest ve vztahu k celku podmínek, v nichž vzniká a existuje. Nelze j e j chápat obecně, m i m o určitý čas a prostor. Tatáž věc m ů ž e tedy m í t různý, někdy i protikladný význam. Nejvyšším cílem proletariátu j e komunistická společ-
173
nost; nejvyšším cílem buržoasie j e udržet vládu, která se opírá o souk r o m ý zisk. " K o n k r é t n ě " hodnotit cokoli, znamená hodnotit s tohoto zásadního hlediska. T a k se stane, že v socialistické zemi lež není lží, j a k m i l e slouží "nejvyšsímu c í l i " , n e b o ť t í m okamžitě slouží pravdě. V socialismu vražda není vraždou, agrese není agresí, nesvoboda není nesvobodou, p o k u d slouží "vyšší" svobodě. K o n c e n t r á k y nejsou koncentráky, mučení není mučení, šovinismus není šovinismus. "Nejvyšší" cíl p r o p ů j č u j e všemu svou svatozář. Buržoasie klame l i d p r o t o , aby nad lidem panovala. Socialistický stát však svou p o v a h o u l i d klamat nemůže, n e b o ť úhledné lži slouží b u d o u c í m t r i u m f ů m pravdy. V kapitalistickém státě bída tvoří podstatu režimu a občasný blahobyt slouží j e n k tomu, a b y se masy u p o k o j i l y , j e to trik vládnoucích. V socialismu bída j e j e n prostředek k b u d o u c í m u b l a h o b y t u ; nouze j e potencionální blahobyt, tak j a k o lež j e potencionální pravdou a tyranie potencionální svobodou. Úpadek životní úrovně j e vlastně nejlepsím příslibem do budoucnosti, díváme-li se na to s hlediska nejvyšší ho cíle. Naopak zvýšení životní úrovně v kapitalistickém státě j e vlastně prohra, n e b o ť slouží k prodloužení vlády buržoasie. " J e třeba oceňovat věci konkrétně soudruhu, konkrétně. Říkáš, že školní poplatky v socialistické zemi znesnadňují dětem dělníků přístup do škol. Naopak, to slouží k zlepšení socialistických škol, a tudíž — v historické perspektivě — n e p o c h y b n ě v podstatě j e prospěšné. — Říkáš, že násilné vystěhování celého národa j e v protikladu se zásadou sebeurčen í ? Rozumuješ metafysicky, soudruhu, n e b o ť vystěhování slouží obraně socialistické země, která h á j í zásadu sebeurčení n á r o d ů a "v p o d statě" t e d y nenarušuje tuto zásadu, nýbrž naopak j i u p e v ň u j e . " Nuže, toto j e mythus d v o j í povahy věci. Jinak působí mythus slov " p ř e ž i t e k " a " ú c h y l k a " . Jestliže první slovo ospravedlňuje zločin, druhé má za úkol najít autentického zločince, který působí za zády vykonavatele. V království dánském j e někdy zle, či přesně řečeno — p o k u d se ještě nedosáhlo dokonalosti — ukazují se přechodné těžkosti. Situace někdy vyžaduje náhlé změny politiky a zřeknutí se hesel, které jsme hlásali ještě před h o d i n o u . A zároveň j e třeba zdůraznit, že se vlastně nic nezměnilo, že v podstatě politika j e tatáž. P r o t o j e tu slůvko " ú c h y l k a " . V předhistorických dobách, to je před rokem, vedl se ve Varšavě spor o to, zda existuje "imanentní zlo socialismu", které j e výsledkem nových p o m ě r ů , n e b o zda toto zlo je j e n zůstatkem z kapitalistických dob. Dnes se tento spor zdá anuchronickým. P ř e d p o k l á d a l totiž, že dnešek j e j i ž autentický příklad socialismu. A l e vliv m y t h ů oněch dvou slov ještě nevyhasl. Žádné existující zlo se nemá pokládat za výtvor existující společnosti, ale za dědictví minulosti, které lze nazývat třeba " p ř e ž i t k e m " nebo " ú c h y l k o u " . K d o pak by bránil b y r o k r a c i i ? K d e k d o si na ni stěžuje. A l e byrokracie nemá nic společného s dnešním systémem vlády, je to jen " ú c h y l k a " . Podstata dnešní vlády j e zdravá, křepká a neměnitelná. Jestliže to pozorovatel nevidí, j e to proto, poněvadž se dívá ploše, " k l o u ž e jen p o povrchu jevů a neproniká d o j e j i c h
174
podstaty". T e o r i e dále učí, že " p o d s t a t u " nelze odhalit o b y č e j n ý m pozorováním, nýbrž j e n p o m o c í pronikavě silné abstrakce, která ukáže, že za fenomenálním terorem existuje největší možná svoboda společnosti, za byrokracií právo a řád, za hierarchií rovnost. V š e se dá vysvětlit f i l o s o f i c k y p o m o c í kategorií "podstaty" a " j e v ů " . P o v r c h n í pozorovatel, či lehkomyslný novinář nevidí n i c jiného než " ú c h y l k y " a "přežitky". A l e zrak filosofa i politika odhaluje vnitřní j e v věcí, p o j í m á j e v j e j i c h podstatě: a tou j e nenarušený kořen socialismu. Proto politikové potřebují filosofů. Za p o m o c í slov j a k o " p ř e ž i t e k " a " ú c h y l k a " udržují víru v nedotknutelnou, neviditelnou, ale vždy živou postatu socialismu. " P ř e ž i t k y " a " ú c h y l k y " osvobozují nás o d povinnosti analysovat společenské jevy, vysvětlují vše, co je třeba vysvětlit, a d o k o n c e p r o p ů j č u j í příjemný p r o f i l zločinci, který je o d p o vědný za všechno zlo, které se v socialismu — vždy vítězném — událo. Chvála filosofům! Mythus jednoty M Y T H U S J E D N O T Y , král všech mythů! Zásada jednoty má dlouhou historii v dělnickém hnutí, historii, na niž si všichni už dobřo nepamatují. Nepamatujeme si dokonce, že bolševismus vznikl j a k o rozbiječská frakce. Stalinismus užil hesla jednoty j a k o nástroje k stálému ubíj e n í hnutí, které nakonec muselo ztratit svou organickou povahu a stát se zatomisovanou masou, která nemá vlastního politického života a která podléhá nekontrolovatelným rozhodnutím vládnouox o l i g a r chie. Vznikla t í n jednota byrokracie, jednota kupy kamení v pytli uzavřeném šňůrou vojenské discipliny. Taková jednota má také své výhody, aspoň pro ty, kteří šňůru drží v r u c e ; pytlem kamení m o ž n o rozbíjet hlavy. A jestliže kameny jsou přesvědčeny o tom, že jednají z vlastní vůle a k uskutečnění šlechetných cílů, pak účelu "mythu jednoty" j e dosaženo. Takovýto typ jednoty, vznikající ubíjením politického života, přirozeně znemožňuje výměnu názorů uvnitř strany. K o n č í to tím, že nejsou žádné názory. Politický život se pak soustředí jen v ohnisku, čím dál tím užším, ve vedení. Je tu ještě jiný druh jednoty, který vzniká v byrokratické a zatomisované straně; to tehdy, když vnější nebo vnitřní úder obnoví autentický politický život, k d y kameny v pytli začínají mluvit lidským hlasem, k d y strana čelí rozkolu. R o z k o l v mezinárodním komunistickém hnutí byl ještě nedávno jen otázkou času. B y l zažehnán methodami, při nichž člověku vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Ale tam, kde j e n o m m o c násilně mává heslem jednoty, tam j e hnutí ve stavu zahnívající vegetace. V i d í m e souvislost mezi gangrenou a organismem. Tolerance se uplatňuje vůči nejreakčnějšjím živlům ve straně, které p o d hrozbou smrti celku udržují své posice v celém hnutí. Umělé udržovaná fasáda jednoty se však nemůže udržet, jestliže j e na bíledni mravní a politická krise. Je to prostě nezměnitelný, fakt. Dnes již nikdo nedokáže znovu nastolit jednotu pytle kamení. Lahodná jednota připomíná spíše stoh slá-
175
m y , který u ž doutná a za chvíli b u d e celý v p l a m e n e c h . H e s l o jednoty j i ž n e m á s v é h o p ů v o d n í h o p a r a l y s u j í c í h o a h y p n o t i z u j í c í h o vlivu. N u ž e , p o n ě k o l i k let j s m e p r a c o v a l i usilovně na t o m , a b y i d e a socialismu b y l a d o k o n a l e z k o m p r o m i t o v á n a . T o t o úsilí se zcela n e v y d a ř i l o , a č k o l i v dnes j e d o s u d h o d n ě l i d í , kteří v této p r á c i p o k r a č u j í s důsledností, j e ž m ů ž e vzbudit o b d i v . Socialismus b y l d l o u h o s p o j o v á n s n e j n e š ť a s t n ě j š í m i f o r m a m i j e h o realisace. M u s í m e si u v ě d o m i t , že nik d e na světě socialismus ještě n e b y l skutečně v y b u d o v á n . J e d n í m z našich ú k o l ů j e p r á v ě toto si u v ě d o m i t . Myšlenka b u d o v a t socialismus v j e d n é zaostalé zemi j e snad n e j n á k l a d n ě j š í u t o p i e j a k o u historie lidstva zná. V í r a v tuto u t o p i i a p o k u s j i uskutečnit j e h l a v n í m z d r o j e m m y t h o l o g i e , j e j í ž f r a g m e n t y j s m e z d e analysovali. P ř i s l u h u j e m e p ř i p o h ř b u o n é m y t h o l o g i e a zároveň p ř i m r a v n í m p o h ř b u u r č i t ý c h f o r e m r e v o l u č n í h o hnutí, které se ukázaly zcela n e p o t ř e b n ý m i a škodlivými. J e t o však n e o b y č e j n ý p o h ř e b , p o h ř e b n í groteska. M r t v o l a si n e u v ě d o m u j e , že j e mrtva a stále ještě v y k ř i k u j e různá hesla v přesvědčení, že s t o j í v č e l e radostné manifestace, p o p l á c á v á p o zádech účastníky p o h ř b u a s m ě j e se na všechny strany. A l e zánik b o h ů m á zvláštní znaky, které se o b y č e j n ě n e v y s k y t u j í v d e n n í m životě. Rozl o u č e n í s u m í r a j í c í m n e n e c h á v á nás na p o c h y b á c h o t o m , ž e j e j už víckrát nespatříme. R o z l o u č e n í s b o h y j e n e b e z p e č n é , n e b o ť n e m á m e n i k d y jistoty, že se j i ž o p r a v d u nevrátí, třeba v j i n é p o d o b ě . R e v o l u c e p o p r a v u j í císaře, ale často ten n e j v ě r n ě j š í syn r e v o l u c e si sám klad e císařskou k o r u n u na hlavu a zakazuje l i d u zpívat " C a i r a ! " P r o t o zánik b o h ů má svou z n e p o k o j u j í c í a strašnou p o d o b u . A l e m á také svou o p t i m i s t i c k o u stránku. Smrt b o h ů j e o s v o b o z e n í m č l o v ě k a , o s v o b o z e n í m v ž d y částečným, v ž d y n e d o k o n a l ý m , často b o lestným, brutálním a d r a m a t i c k ý m , ale v ž d y h o d n ý m přivítání. Krise socialismu A tak j s m e se o p ě t vrátili na počátek. T e o r e t i c k á a p o l i t i c k á práce, která b y vedla k o b n o v e n í d ě l n i c k é h o hnutí, se m u s í začít o d začátku. Je třeba, a b y c h o m z n o v u od základu analysovali současnou lidskou společnost, a b y c h o m otevřeli p e r s p e k t i v u n o v é h o r e v o l u č n í h o humanismu, který b y se o p í r a l o sílu d ě l n i c k é třídy a o v ý s l e d k y současné vědy. M u s í m e začít tak, j a k o t o m m l u v í z n á m á francouzská dětská písnička: Si cette histoire Nous allons la Si au contraire, Nous allons la
vous amuse recommencer elle vous ennuie répéter.
Jsme v situaci, v níž j e třeba p r o h l é d n o u t i dědictví dřívější d o b y a d r o b n o u p r a c í z n ě h o v y d o b ý v a t vše, c o stojí za to, aby b y l o zachráněno. Ovšem, n i k d o dnes neví, c o m á na mysli, k d y ž v y s l o v u j e slo-
176
v o socialismus. V í m e toho o o socialismu vlastně tolik, k o l i k j s m e t o h o věděli v e svých z e l e n ý c h l e t e c h : j e to společnost, v níž z a n i k n e útisk a v y k o ř i s ť o v á n í č l o v ě k a č l o v ě k e m a z á r o v e ň i vláda č l o v ě k a n a d člověkem. P ř e s v ě d č e n í , ž e taková s p o l e č n o s t j e m o ž n á , to j e ten hlavní p o d k l a d , který z a c h r a ň u j e m e z h o ř í c í h o n o v é h o Jerusalema. N e n í t o h o málo, a n e n í snadné to zachránit. M ů ž e m e se tázat, zda-li se z n o v u n e o k l a m á v á m e , j s o u c e oslepeni m y t h e m , k t e r é h o se n i k d y d o k o n a l e n e z b a v í m e . Naše o d p o v ě ď j e : j s o u m y t h y , které m ě l y o h r o m n ý vliv v d ě j i n á c h lidstva a které v í c přispěly k l i d s k é m u p o k r o k u , n e ž přesvědčeni, že j e třeba v ž d y žít na j a l o v é zemi. N i k d o s a m o z ř e j m ě n e v í , jestli K o l c h i d a existuje, ale m o ž n o se r o z u m n ě d o m n í v a t , že cestou k e K o l c h i l d ě p ř i j d e m e d o z e m í , které j s o u krásnější a l e p š í n e ž ta v níž dnes ž i j e m e . R o z h o d u j í c í j e , a b y o n y m y t h y n e b y l y hlasem sirény, která nás z m á m í . A b y n e o t u p i l y vnímavost našeho r o z u m u , tu nejlepší věc, k t e r o u j s m e až d o s u d našli na naši smutné m l é č n é dráze. Přeložil T o m á š Eliáš
Pojem "národní komunismus" nabyl svého významu až ke konci druhé světové války, kdy v poměru ke kapitalistickým i komunistickým zemím Sovětský svaz projevil své imperialistické choutky. Zejména se však tento koncept vytříbil na sovětsko-jugoslávském sporu. Od. souzení stalinských method kolektivním vedením Chruščova a Bul ganina může snad změnit vzájemné vztahy mezi Sovětským svazem a ostatními komunistickými zeměmi, nemůže však odstranit všechny nesnáze. Směr sovětské politiky není totiž určován pouze komunis. mem, nýbrž také imperialismem velkoruského — sovětského — státu. Tento imperialismus může měnil svou podobu a methody; nezmizí však docela — stejně jako se nerozplynou tužby komunistů po nezávislosti v jiných zemích. Po dlouhém váhání a nerozhodném dohadování musila sovětská vláda přiznat, že jugoslávští vůdcové byli za hitlerčíky a americké špiony označeni neprávem a jenom proto, že hájili své právo upevňovat a vybudovat komunistický systém vlastní cestou. Tito se stal nejvý znamnější osobností soudobého komunismu a zásada národního komunismu byla formálně přijata. Tím okamžikem však Jugoslávie přestala být jediným tvůrcem novot v komunismu. Milovan Džilas v knize "Nová třída" (Praeger, Now York, 1957)
177
PERSPEKTIVY SOCIALISMU R a d o m í r Luža (New Y o r k ) Dnešní d o b a převratných z m ě n musí najít o d p o v í d a j í c í politickou ideologii, která si u v ě d o m í danou problematiku. T e c h n i c k ý v ý v o j přináší k a ž d ý m dnem netušené možnosti, ale současně staví p ř e d politické hnutí nesmírně obtížné a zcela n o v é otázky. Z r y c h l e n í dějin, j e h o ž jsme v takové m í ř e svědky, není v dostatečné m í ř e provázeno p o l i t i c k ý m uvědoměním. Naše politická prespektiva patří z části nenávratné minulosti. P o u ž í v á m e většinou tytéž p o j m y j a k o p ř e d sto lety a zapomínáme, že se j e j i c h obsah změnil. Správně p o u k á z a l Ivan Sviták ( 1 ) že " m u s í m e prostě přestat pracovat s p o j m y , j e ž neznáme, j e ž b y l y kdysi jasné, ale j e ž p r ů b ě h e m d o b y změnily svůj obsah". Stavíme otázky tak, j a k j s m e b y l i zvyklí p ř e d padesáti léty, a l e tyto j i ž ztratily smysl, poněvadž jsou dnes postaveny ú p l n ě jinak. M o d e r n í technika dala člověku prostředky, které dovolí, aby h m o t n ý nedostatek zmizel z našeho světa. Politická theorie ale nejen že nesleduje technický v ý v o j , ale ani si n e u v ě d o m u j e , že společenské vědy j i poskytly nej e d e n prostředek k ú č i n n é m u působení. Proto ještě často v i d í m e p r o blémy atomové d o b y očima a v terminologii X I X . století. Naši mladí marxističtí theoretikové si začínají uvědomovat, že " j s o u určité společenské skutečnosti, které dnešní marxistická theorie o p o m í j í nebo na n ě ž dává o d p o v ě d i velmi strohé a p o v r c h n í " . ( 2 ) Socialismus dnes stojí na k o n c i j e d n o h o o b d o b í . Socialistické strany jsou politickými nositeli socialistické tradice, která spočívá právě v p o c h o p e n í , ž e naše společnost p o t ř e b u j e n o v ý c h perspektiv a nových řešení. Nesmějí zapomenouti, že název neznamená n i c , a ž e strana dle j m é n a socialistická m ů ž e dál j e n živořit v n e m o h o u c n o s t i a nehybnosti, p o k u d ztratí se zřetele, že představuje laboratoř n o v ý c h myšlenek, vzešlých z nedávných zkušeností a že j e j e j í m cílem prinesti člověku svobodu a hmotné zabezpečení z m ě n o u společenských vazeb a vztahů mezi lidmi. Socialistické zásady nabývají různých f o r e m dle historického v ý v o j e a daného stavu společnosti. T y t o f o r m y jsou v stálém p o h y b u , aby odpovídaly požadavkům společenského prostředí. Socialismus není statickým, prochází řadou fází, j e ž se postupně překonávají. Jeho cesta j e znamenána zastávkami, o k l i k a m i i ústupy. A l e celkový v ý v o j socialistických zásad v různých historických f o r m á c h j d e o d abstraktních p o u č e k směrem k e stále konkrétnějšímu poznávání skutečného života společnosti a člověka. Ž i j e m e v o b d o b í p ř e c h o d u západní civilisace, k d y n á m nastává úkol 1) Literární Noviny, 29. XII. 1956. 2) Jaroslav Klofáš v Literárních Novinách ze 12. ledna 1957.
178
dáti socialistické t h e o r i i j a z y k s o u č a s n é s p o l e č n o s t i . O . B a u e r p o l o ž i l některé z e z á k l a d n í c h o t á z e k dneška v ř á d c í c h n a p s a n ý c h p r o t i f a šismu, p l a t í c í c h b e z e z m ě n y d o d n e s : Náš dnešní boj bude nesen převážně mladými lidmi. Jenom z této mladé generace může přijití přírůstek bojujícím kádrům doma. V každé revoluci je elán mládí hnací silou. Strana n e b u de schopna vésti dnešní zápas, pokud se ji nepodaří ovlivnit a strhnout nyní vyrůstající generaci. Zde n á m a l e nastávají n o v é úkoly. Naše hesla patří představám, jež byly přizpůsobeny mas á m , žijícím v legalitě. Mládež ale může býti stržena jen hesly, která jsou upravena podle zcela jiných zážitků a cítěni. Socialismus potřebuje naléhavě nového postoje, nových aby mohl mladou generaci zanítiti a vésti . . . 3)
řešení,
N u t n o p o c h o p i t , že socialismus j e s t e j n ě tak m o r á l k o u j a k o p o l i t i c k o u n a u k o u . S o c i a l i s m u s v z n i k l z r e v o l t y l i d s k é soudržnosti, z p o c i t u spravedlnosti, z v ě d o m í důstojnosti l i d s k é osobnosti. L . B l u m p o z n a menal : Nechci říci, že všechny šlechetné city lidské duše se objevily na světě až se socialistickými naukami. Jsou starší, né-li věčné. Spravedlnost, solidarita, humanita nalézají dnes výraz v socialismu, ale existovaly již dříve v jiných formách a pod jinými jmény . . . Socialistická víra je ale jedinou formou tohoto obecného instiktu, jenž odpovídá daným podmínkám sociálního a hospodářského života. 4) V e společnosti, k d e vedle ošacených a nasycených nalézáme hladové a trpící násilím a n e s p r a v e d l n o s t i , j e naše místo n a straně v y k o ř i s ť o vaných. Ž i j e m e stále ve světě, k d e j s o u b o h a t í n c h u d í , a k d e t ř í d n í r o z p o r y j s o u d e n n í m p r o b l é m e m . Z d á se, ž e i ve s p o l e č n o s t i s v e l i k o u sociální m o b i l i t o u tato p r o s p í v á s t ř e d n í m a vyšším t ř í d á m , k d e ž t o u n i ž š í c h vrstev p ů s o b í spíše z g e n e r a c e na generaci. T ř í d n í r o z p o r y se n u t n ě p o h y b u j í v h r a n i c í c h u r č i t é k u l t u r y , která j e p s y c h o l o g i c k y a s o c i á l n ě p ř e s a h u j e . K a ž d á k u l t u r a j e n u t n ě universální i v e stylu života, k t e r ý j e s p o l e č n ý r o z d í l n ý m třídám. T ř í d n í c h a r a k t e r se n e d o t ý k á tak p o d s t a t y k u l t u r y — o p a k j e spíše p r a v d o u — j a k o j e j í h o r o z d ě l e n í , r o z v r ž e n í a u s p o ř á d á n í . Socialisté m u s í tedy s o u č a s n ě h l e d ě t odstranit t ř í d n í p r o t i k l a d y a rozšířit a p r o h l o u b i t m o ž n o s t i c o nejširší účasti k a ž d é h o j e d n o t l i v c e na ž i v o t ě a t v o r b ě určité k u l t u r y . D e m o k r a c i e j e z á k l a d n o u , která u m o ž ň u j e s v o b o d n ě ž i t i , klásti a o d p o v í d a t i n a v š e c h n y otázky. S o c i a l i s m u s j e taková soustava, která v 3) Otto Bauer: Die Illegale Partei (Z neuveřejněné závěti, Paříž, 1939) 4) Leon Blum: Pour étre socialiste (Paříž, 1945)
179
d e m o k r a c i i uskutečňuje p o l i t i c k é , h o s p o d á ř s k é člověka.
a sociální
osvobození
Z p ů s o b , j a k v y b u d o v a t tuto soustavu n e n í a n e m ů ž e býti stanoven dan ý m p ř e d p i s e m . T h e o r i e socialismu přináší n o v o u m e t o d u a n ě k o l i k vodítek, v j e j i c h ž rovině t e p r v e b u d e e m p i r i c k y hledat, zkoušet a řešit. K a ž d ý společenský ř á d j e historickým p r o d u k t e m . Jen život a zkušenosti ukáží další p o s t u p , p o u č í z c h y b a p o m o h o u nalézti v h o d n á řešení. Socialismus se nedá vytvořit o k t r o j e m , ale zkušeností, poněvadž život si n e d á nařizovat. P r o t o j e naším p r v n í m ú k o l e m poznávat skutečný stav b e z ilusi, f i k c í , schémat a p r á z d n ý c h p o u č e k . Nehled e j m e v t h e o r i i solialismu h o t o v é p ř e d p i s y , ale spíše n á v o d j a k dáti dané kultuře lepší p ř e d p o k l a d y k dalšímu vývoji. Úkolem člověka n e n í b ý t i divákem, ale s p o l u t v ů r c e m dějin. Jsou okamžiky kdy j e nutno j e d n a t a k d y stihne zatracení a z a p o m e n u t í všechny, k d o propásli a zmeškali. C h y b y n e z n a m e n a j í tolik, dovedeme-li se z n i c h poučití. V ě ř í m e pevně, ž e socialismus . . . potřebuje obrození, které nevzejde z otrockých duchů poslušně se podřizujících, ale jedině ze společenství, které je schopné si určiti svobodným duchovním bojem cíl a cestu
Musíme spojit nebo aspoň skližit, co bylo roztrženo, postarat se o to, aby spravedlnost byla myslitelná ve světě tak očividně nespravedlivém, aby štětstí nabylo opět smyslu pro lidi, kteří byli otráveni je dem zoufalství naši doby. Samozřejmě, je to nadlidské úsilí. Ale co nazýváme nadlidsftým úkolem není než úkolem, k jehož splnění potřebuje lidstvo velmi dlouhé doby. Albert Camus Stvoření světa, praví Plato, je vítězstvím přesvědčování nad silou. Nesporný klad člověka je v tom, že se dá přesvědčit. Lidé jsou přesvědčovaní a mohou přesvědčovat jiné prostým objevením alternativ, ať už k lepšímu nebo k horšímu. Civilisace jest úsilí o zachování společenského řádu a to vahou inherentních dokladů toho, že tento řád ztělesňuje ušlechtilejší alternativu.. Užití síly, jakkoli nevyhnu telné, je výrazem neúspěchu civilisace, ať už jejího obecného uspo. řádání, nebo zbytku jedinců. A tak v živě společnosti je vždycky prvek neklidu. Neboť citlivý zájem o ideje vždy vyvolává zvídavost, dobrodružství, změnu. Civilisovaný řád se uchovává vlastními zásluhami a mámí se vlastní schopností poznávat své nedostatky. Alfred North Whitehead v knize "Adventures of Ideas" (Macmillan, New York, 1955)
180
TVÁŘ SOVĚTSKÉ GEOGRAFIE Miloš Šebor (Spring Hill, A l a b a m a ) V roce 1956 se užší výměnu myšlenek mezi západem a východom zřetelně projevila téměř ve všech oborech vědy; geografie nemohla být výjimkou. Zoměpiscům na západě se dostalo příležitostí, po prvé za rusko komunistická ery, srovnávat a hodnotit práci sovětské kartografie a užitého zeměpisu vo všech odvětvích na širokém základě a pokusit se proniknout do myšlenkového světa, jenž za Stalinova panství byl uzavřen. Ledacos se postupně oceňuje. S pochvalou byla přijata, klasická díla nový světový atlas, Atlas Miera, a Morskoj Atlas, základní třísvazkové dílo sovětské oceánografie v přepychovém vydání; hodnotí se nejen technická stránka obou prací, ale i jejich uspořádání zaméření a úroveň. Tak Atlas Miera vzbudil pozornost přesností a dokonalým provedením map geomorfologických představujících krajinné formy, jako na příklad prostoru kavkazského, jenž je znázorněn na listech vskutku jedinečných. V atlasech západních zemí se totiž geomorfologii dostávalo až dosud jen malého místa na úkor tohoto oboru; větší pozornosti se těšila geologie a hospodářský, politický a regionální zeměpis. Zájem však vzbudily i odorné ruské časopisy, počínaje sborníky Sovětské akademie nauk, ovšem i souborná vydání prací ruských geografů v čele s N. N. Baranským a P. N. Stěpanovem z poválečné doby, v původním a nezkráceném znění. Na neposledním místě se zájem upíná k výsledkům mapovacích prací v Sovětském svazu, zejména v odlehlých končinách Střední Asie o Východní Sibiře, jež tvrdě vzdorovaly mezinárodnímu úsilí o kartografické znázornění světa v jednotné mapě. (1) Kromě toho je ruská kartografie dobrým měřítkem pro posouzení tamního zájmu o fysické, hospodářské a kulturní formy svobodného světa. Tento zájem je nemalý a ostatně neskrývaný; svědči o tom technicky dokonalé a přesné mapy Severní a jižní Ameriky v Atlasu Miera. Ale konečný soud o hodnotě těchto speciálních stránek dnešní sovětské geografie bude patrně vyhrazen delšímu studiu, jež při nesmírné rozsáhlosti věd zeměpisných si vyžádá značné energie odborníků a snad i dlouhé doby. Mnohem působivější a obecně zajímavější je však otázka, jaké jsou vlastně filosofické základy (1) Toto úsilí není nového data. Na kongresech v Bernu r. 1891 a v Paříží r. 1913 byla přijata myšlenka německého zeměpisce Alberta Pencka, aby spoluprací všech států byla postupně vydána mapa světa, v jednotné úpravě a v jednotném měřítku, 1 : 1,000,000, s francouzským textem vedle státního jazyka. Projekt přes dvojí zdržení za obou světových válek pokračoval úspěšně, takže dnes, kromě stále očekávaných příspěvků Sovětského svazu a Číny, je velká část suché země zmapována v uvedeném měřítku.
181
sovětské geografie, jaký je její myšlenkový podklad a oč se opírá celý systém tamního zeměpisného studia. (2) Odpovědět na tuto otázka není snadné, protože sovětské teorie jsou zatemňovány častými citacemi z Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Přesné určení metodologie, ba i předmětů vědeckého oboru bývá proto obtížné. Tvrzení, že "metodologickou základnou je přirozeně dialektický materialismus" se stalo povinným úvodem do všeho, co se lidé učí, ať je to technologie, paleo-zoologie, umělecké vyšívání, ciselérství, fílatelie čí deskriptivní geometrie nebo soudní lékařství. Háček je ovšem v tom, že ústřední dogma, dialekticko materialistická základna, se v praxi nebere doslova; ba stává se, že se tu a tam ozývají i projevy nechápavosti a pochybností. Výmluvným příkladem je právě geografie. Studium sovětských autorů je zajímavé a pro specialisty ne nesnadné v konkrétních úsecích, jako v geomorfologii, oceánografii, glaciologii nebo v zeměpise rostlinstva. Je však obtižné v metodologii. (3) Čestnou výjimkou je Baranski se svým zjištěním, že "pro žádnou vědu nemá dialektická pravda o spojitosti jevů tak rozhodující význam jako pro zeměpis". (4) S geografií "lidově-demokratických" zemí je jinak; polští, maďarští a českoslovenští zeměpisci jsou dnes méně originální ve vlastním bádání, dovedou však, když chtějí a když mohou, osvětlit mnohé stránky metodologické a usnadnit tak studium svým kolegům na západě. V říjnu 1953 se v Liblicích konala pracovní konference vědeckých pracovniků zeměpisu, na níž referát podal Dr. Jaromír Korčák, profesor geografie na Karlově universitě; zabýval se všeobecnou metodologií zeměpisu přesto, že název jeho (2) Zeměpis či geografie už dávno není pouhým katalogem známých míst na zeměkouli, jak se většinou psalo v někdejších středoškolských učebnicích. Dnes jde spíše o studium rozdílů zemského prostoru a o shledávání souvislostí mezi přírodním a lidským prostředím. Tak na příklad otázka, proč ukrajinský immigrační prvek v Kanadě se zvláště osvědčil v prérijních provinciích, je problém výlučně geografický; jen zeměpisec, shledávaje souvislost mezi zemědělskou povahou Ukrajinců, klimatickými poměry v Kanadě a na Ukrajině, a hlavně zabývaje se příbuzností půdy v kanadských preriích a zemědělskými oblastmi Ukrajiny je s to věc vysvětlit a odhadnout možnosti budoucího vývoje. Dodejme, že geografie se obecně dělí na zeměpis fysický, to jest, studium přírodních poměrů, a na zeměpis člověka, jenž se zabývá formami lidského života; oba dva obory tvoří systematickou geografii. Naproti tomu je zeměpis oblastní, regionální geografie, jež studuje jednotlivé oblastní celky, to jest, všechny zeměpisné prvky přítomné v určitém prostoru, jak přírodní, tak lidské. Jo pozoruhodné, že sovětská věda nepřijímá označeni "zeměpis člověka", které je přeložitelné do všech jazyků, jako Hitman Geography, Geographie Humaine; na místo toho se v Rusku užívá praktičtějšího, jak se zdá, názvu "zeměpis hospodářský". Hmotná stránka se tedy shledává za vhodnější než ústřední postava vědeckého oboru — člověk. (3) Mohli bychom citovat desítky sovětských autorů, kteří se na západě hodnotí velmi kladně; tak na př. stěžejní dílo z geografie rostlinstva, V. V. AIechin, Geografia rasteníj, Moskva, 1944, se právě překládá do angličtiny. Velký zájem je o sovětské autory v glaciologii, s nimiž se očekává užší spolupráce v rámci Mezinárodního geofysického roku. (4) N. N. Baranski Stranovedenie i geografia fizičeskaja i ekonomičeskaja, 1946. Baranski je znám svými, spisy z hospodářského zeměpisu.
182
Moskva
přednášky byl "Regionální zeměpis". Jeho výklad se nesetkal S pochopením; jeden z přítomných zeměpisců, M. Šebor (5) Korčakovi vytkl, že jeho referát byl příliš teoretický, ale věc přešla bez diskuse. Jen profesor Korčák vedl svou, že marxistická teorie zeměpisu musí vyrůstat z vlastní geografické práce s konkrétním zeměpisným prostředím, a ne jen z literatury. Korčák naznačil mnohé a zjednodušil svým kolegům na západě studium podstaty sovětského zeměpisu. Zájem geografie, v Korčákově podání, se má soustřeďovat k těm zeměpisným činitelům, které nejvíce představují funkcí spojení, čili konjukci. Zeměpisných činitelů je podle sovětské teorie devět, a maji své pořadí: 1. ovzduší a podnebí, 2. zemský povrch ve svém složení, 3. výškové rozdíly povrchu, 4. vodstvo, 5. živočistvo a rostlinstvo, 6. přírodní zdroje, 7. obyvatelstvo, 8. výroba, 9. doprava. Sovětská these klade tyto činitele za sebou podle časového trvání, to jest, ovzduší a podnebí jsou nejstarší, avšak změnila se nejméně; dopravnictví je nejmladší, ale změnilo se nejvíce. Každý z právě uvedených činitelů má však nestejnou "jednotící schopnost", to jest, způsobilost spojovat složky lidské společnosti. Hory, na příklad, společnost spíše rozdělují, znemožňují styk mezi sidlištěmi; vodstvo naopak jednotky lidské společnosti spíše spojuje. Jednoduchý rozbor situace stačí, abychom dospěli k závěru, že v soustavě zeměpisných činitelů jsou právě tři, které se vyznačují mimořádně silnou "jednotící schopností"; ve fysickém zeměpisu je to vodstvo, v zeměpise hospodářském je to doprava a v zeměpise oblastním výroba. — Geografia,podlekomunistické these, se pak sousřeďuje především nasludiumposlézezmíněných tří prvků, totiž vodstva, dopravy a výroby; ostatní je druhořadé. Zdá se, že Korčák má skutečně pravdu, neboť ve spisech ruských autorů z posledních let převládají práce z oboru hydrografie, dopravnictví a produkce. A co je snad ještě zajímavější, sovětská geografická díla zabývající se cizími zeměmi jsou stejně zaměřena; jsou to hlavně cizí vodstva, cizí doprava a cizí výroba, jež, zajímají sovětské autory. Portrét ruské geografie by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o její zásadní a vskutku metodologické základně, zbavené všech politických pouček. Zeměpis, ať je jeho oficiální orientace jakákoli, jo ve své podstatě studium jednoho jediného vztahu, člověka k přírodě. V poměru tom jsou možnosti dvě; buď nadřaděnost přírody vůči člověku anebo svrchovanost člověka nad přírodou. Důsledkem toho jsou dvě protichůdná určení. Podle prvního z nich (environmentalismus) je člověk nucen se zařídit podle přírody, která nakonec určuje způsob jeho života. Americký geograf Tatham vyjadřuje toto učení jednoduchým zjištěním: "Nemůžete pěstovat banány na polích, ani ananasy v Grónsku", (6) (5) Není totožný ani příbuzný s autorem tohoto článku. — I dnes má československá geografie dobrý zvuk ve světě; Václav Švambera, její zakladatel, zemřelý za války, má jméno světové, stejně tak jako nedávno zemřelý Stanislav Hanzlík, meteorolog, avšak i geograf svými pracemi v oboru klimatologie; dobře je znám i plukovník Dr. Jiří Čermák, bývalý velitel vojenského zeměpisného ústavu. Velkou autoritou je profesor František Vitásek, vynikající geomorfolog, dobře známý zejména ve Velké Britanii a v Kanadě. (6) George Tatham, "Environmentalism and Possibilism", Geography in the Twentieth Century, vyd. Griffith Taylor (New York: Phil. Lib., 1951). Kniha přináší stručné informace o československé geografii od Dr. Jiřího Krále.'
183
prostě proto, že to příroda nedovolí. Druhý směr, posibilismus, se naopak domnívá, že člověk je s to přetvořit přírodu podle svého přání a cílů; celá tvář obydlených zemských prostorů je prý toho dokladem. Spor má ovšem povahu hlavně akademickou, protože nakonec se vytvoří vždy jakási rovnováha sil; věc je však zajímavá potud, že sovětská geografie se bezvýhradně hlásí k myšlence posibilismu. Ba nejen to; sovětský geograf má pomáhat straně přetvářet přírodu. To je nejpodstatnější myšlenka sovětského zeměpisu, která se zračí v celém jeho vývoji. Jak se neustále opakuje v organisačních normách pětiletých plánů, geograf-komunisla se tím úředně podílí na zásluhách strany. Příkladů je v Rusku bezpočet. Hlavním projektem byla přeměna jihoruských stepních pásem na zemědělské oblasti cestou operací biologických a hydraulických, na jichž přípravě se účastnili sovětští geografové. Vnucuje se otázka, jak je tomu s odpovědností zeměpisců tam, kde "úsilí strany" mělo neúspěchy nebo kde se fiasko ukáže v příštích letech. V prostoru Kaspického jezera byla v nedávných letech uvedena v chod soustava průplavů spojujících tuto vnitrozemskou nádrž cestou Volhy s Černým mořem. Vynaložený náklad byl gigantický a o způsobu mobilisace statisíců pracovních sil se většině u nás ani nezdá. Systém kanálu s umělým jezerem u obce Cimlinskaja ("Cimlinské moře"1) však nesplnil očekávání, nemluvě o jeho honosné zevní konstrukci, jež neušla ani pozornosti Chruščevově. Věc je však vážnější, neboť kaspickočernomořské průplavy, jak se obecně uznává, patrně urychlí pokles hladiny Kaspického jezera, které je na prudkém ústupu od r. 1886. Bude to znamenat zkázu rybářství v severním kaspickém prostoru. Jiným projektem byl velký průplav na řece Amu-Darja v ruském Turkestanu. I na něm se podíleli sovětští geografové. Plán se ukazuje v praxi neuskutečnitelný, a to z příčiny, která měla být předvídána; je to nedostatek vody v řece Amu-Darja, jež na devíti stech kilometrech svého toku suchým pásmem nemá přítoků, a její zdroje v Himalájích prostě nestačí, aby řeka "uživila" průplav. Celý podnik, jak se zdá, nepokračuje. A tak s otázkou položenou v předchozím odstavci se rýsuje chmurný závěr, že sovětští geografové, přes podíl na úspěších strany, se patrně nevyhnou jistě odpovědnosti.
Zdůrazňujeme stále, že musíme lidi učit myslet, učit je užívat rozumu — ostatně nikoli vždy účinně — postavit je oběma nohama na cestu, jež vede k pozínání. Ale tato cesta je nepovede ani ke konci, ani k nejdůležitějšimu z cílů. Aby lidé dospěli až tak daleko, k tomu je třeba, aby se naučili něčemu, co není racionální — i když to není proti rozumu — chápání hodnot, citu pro smysl věcí. Sir Richard Livingstone ve sborníku "The Unity of (Doubleday, New York, 1955)
184
Knowledge"
B O L
S O M
N A
M O S K O V S K O M
f e s t i v a l e . . . Maurice Pelter
(Londýn)
skej komunistickej strany od svojich osemnáctich rokov až do lanskej jesene, kedy vrátil svoju členskú legitimáciu, lebo nesúhlasil s nekritickým stanoviskom strany k udalostiam v Mad'arsku. Peterova účasť na moskovskom festivale mládeže v lete tohoto roku vzbudila pozornost" sovietskych študentov a intelektuálov práve preto, že tento mladý komunista z vlastného rozhodnutia opustil hnutie, pro ktoré desať rokov obětave pracoval.
Všetky vlády majú oprávnený dóvod na mimoriadny rozruch nad vysledkami šiesteho festivalu mládeže, ktorý sa konal v Moskve. Mládež nejróznejších vrstiev sa zišla tak, ako to jej vyhovovalo a z kvasu, ktorý z toho vznikol, nevestí pre oficiálne kruhy nič dobrého. Istý úradník z britského vyslanectva na bankete povedal, že každý delegát stretol viac Rusov za jeden deň a mal s nimi viac — a otvorenejších — rozhovorov než ktorykol'vek úradník vyslanectva za celých päť rokov! Z otvorených rozhovorov, ktoré som mal s mnohými Rusmi, došiel som k presvedčeniu, že títo rozdělili cudzozeimské delegácie na tri prirodzené skupiny a pre každů z nich mali inú tvár. Prvá, otvorene protisovietska skupina nedostala žiadne, či skoro žiadne inforniácie. Druhů skupinu tvořili zaslepení "komunisti", ktorí nemohli zbadat nič závadné a ktorí nič nekritizovali. Týmto sa dostalo do sýta "oficiálnych" iniformácií a tí odcházeli skrznaskrz uspokojení. Tretiu skupinu tvořili 1'udia, klorí mali vážný a úprímný záujem dopátrat' sa "sovietskej skutočnosti". Tito naväzovali styk s Rusmi a dávali im vážne otázky. Odpovedalo so im — na veľké prekvapenie — priamo, uprímno a otvorene. Fakt, že som nedávno vystúpil z komunistickej strany a nemal som preto stranicku legitimáciu ma zpočialku privadzalo do rozpalcov. Lenže už v prvom rozhovore som prišiel na to, že moje nové postavenie "bývalého člena strany" bolo kúzelným kl'účom k mysliam a srdciam mnohých sovietskych členov strany. To tak sa náš rozhovor začal vytvárať do šablony. Najprv prišiel úvod : "mier a družpreto, lebo sledovali nedávne spory v komunistických stranách mimo Ruska a ba". Potom nasledovala generálna rozprava o našej práci a o dojmoch z feslivalu a o Moskve. Na to mi nieklo dal otázku: "Aká je vaša politická příslušnost'? Ste členom strany?" — "Som komunista, lenže zo strany som vyystúpil před niekol'kými mesiacmi". Úctivé ticho, — potom: "Boli ste vylúčení? Bolí ste pod nátlakom? Možno to boli osobné dóvody?"
185
"Vystúpil som zo strany z politických dóvodov — v dosledku Dvadsiateho kongresu a událostí v Maďarsku . ." Znova ticho. Potom jeden z Rusov povedal: "Vystúpiť zo strany je přepych. U nás je to nemožné. Nejeden z nás má svoj vlastný názor. Pozrite, našli by ste si trocha času a přišli by ste do mojej izby? Vel'mi rád by som si s Vami porozprával." Pri iných príležitostoch rozhovor — až na malé odchylky — sa vyvíjal obdobne. Skutočne, že som nemal stranickej legitimácie, v Moskvě u obyčajného člena strany představovalo moju přednost v putování za "sovietskou realitou". Všetci, s ktorými som hovoril — s mnohými z nich som naviazal vel'mi dobré osobné printeľstvo — ma ubezpečovali, že možem slobodne použit' všetko, čo mi povedali. Iba jednu výhradu mali: aby som neuviedol žiadne podrobnosti, z ktorých by sa dalo vypátrat', kto to povedal. Všetci tito sovietski občania boli členmi strany. Bez výnimky, všetci hovořili o byrokracii ako o "mocipánoch". Ako sa zdá, to je všeobecne prijatý termín, ktorý zahrnuje vedúcich politikov, nejvyšších stranických představitel'ov, vedúcich Komsomolu, prakticky všetky stupně byrokracie, zahrnujúc do toho direktorov bank, kultúrnych predstavitľov; všetci sú zahrnutí pod opovržlivý epiteton "mocipáni". Sám festival bol veľkolepým úspechom. Moskva bola veselá, šťastná a malebná. Bola skutočne radost' brúsiť po preplnených uliciach, dívať sa po obchodech, byť přistavovaný ľud'mi, hovotiť, jesť, chutnať zmrzlinu, piť limonádu a ovocné šťávy, veľmi populárne v Moskve. Skutočne, Moskva je príjemné mesto, krásné svojim spósobom. Mali by sme si vziať príklad z hygieny, ktorá je markantným rysom moskovského života. Lenže najpozurohodnejšou skutočnosťou, na ktorej sa zhodli všetci britskí delegáti, bola neuveriteľná priateľskosť, ktorú ruski ľudia preukazovali zahraničným návštěvníkom. Toto bolo badateľné hněď, len čo sme vkročili ma pódu Sovietskeho sväzu, na želeničnej stanici v Brest Litevsku. Odtiaľ na každej stanici až po Moskvu vyčkávali davy ľudí náš prichod. Zasýpali nás kvetami, zahrnuli nás karótkami s textom na privitanie, lištami, krasopisné napisanými v angličtine, v klorých nám núkali vzájomné dopisovanie; keby som chcel, mohol by som si dopisovať s občanmi Brestu, Minska, Baranoviči, Smolenska, — všetko vďaka týmto kartičkám a lístkom. Krátke rozhovory na najróznejšie témy začínali v angličtině, francúzštine, nemčine. Toto ako keby malo určovat' i smer celého festivalu. Ľudia dychtili, aby nás viděli, aby s nami rozprávali, preukazovali nám pohostinstvo najróznejšim spósobom, a to s takým zápalom a tak spontánne! Počas celého festivalu, ale najmä prvý týždeň, autobusy, na ktorých nás rozvážali, boli obkľúčené davami kde sme sa len pohli. Kedykol'vek autobus zastal pred dopravnými signálmi, l'udia sa k nemu nahrnuli, aby nám mohli podat' ruku, prehodiť nejaků vetu, podať nám darčok, ba dokonca, aby nám mohli strčiť do ruky peniaze. Toto posledné nás privádzalo trochu do rozpakov. A nič nebolo ľahšie, ako hovorit' s ľudmi. Ak sme sa zavčasu ráno vracali domov, do
186
hotelu, zistili sme, že stovky Rusov čakajú na anglicky hovoriacich návštovníkov, aby mohli s nimi debatovat', rozprávať. Kol'ko Rusov vystúpilo předčasné, alebo neskoro z autobusu, len aby mohli pokračovať v rozhovore s námi! . . . " V e r í t e na diskusiu, alebo na
úchylku?"
Len čo som dorazil do Moskvy, vyvinula sa v našej skupine debata o vnútrostraníckom zápase a o úchylkárstve. Istý tlmočnik, mladý člověk, povadal len kdo-tu slovo, ale o to pozornejšie načúval. Na obranu oficiálnoho stanoviska vyskočil naraz jeden z delegátov, ktorý násilné presadzoval názor, klorým súčasno hájil i tlmočníka. Po hodinovom hádáni tlmočnik mi dal iba jednu otázku: "Veríte v slobodnú výměnu názorov, alebo v úchylkárslvo?" Potom nám povedal: "Bolo mimoriadne zaujímavé dívať sa na dvoch komunistov, ako zastávajú dve odporujíce si stanoviská. Ja som to vo svojom živote ešte nikdy nezažil." Hneď sa mu vysvětlilo, že v pravde ja som už nie viac členom strany. Nepovodal na to nič a napokon odišiel na noc domov. Nasledujúce ráno vzal si ma stranou a povedal mi: "Plno sa stotožňujem s Vaším stanoviskom, a to natol'ko, že som vo včerajšej diskusii vóbec neuviedol oficiálne stanovisko, ktorému neverím." "Viem", — pokračoval — "že riskujem krk, ale predsa len by som Vám rád dal niekol'ko otázok". A skutočne mi ich dal. Tak som získal priatela v mladom členovi ruskej komunistickej strany, ktorý je v prudkej opozícii voči celému byrokratickému uparátu, čo ovládá Soviotsky sväz. Najviac ho zaujímal nedostatok marxistických názorov na vývoj kupitalistických šlátov za posledných 15 rokov, a preto sa dopodrobna informoval na hospodársku štruktúru Vcl'kej Británie. Zápas odohrávajúci sa v britskej komunistickej strane sledoval na stl'pcoch "Daily Worker" a začal znova listovat' v histórii vlastnej strany, najmä z rokov Dvadsiatich. Zobral si niekol'ko časopisov, čo som mal na debaty a pre priateľov. Vyzýval ma, aby som čítal Dudincevovu knihu "Nielen chlebom", pretože tá prináša skutočný obraz súčasného sovietského života. Povedal mi, že najviec ho rozzúril spösob, akým sa ku knihe a jej autorovi zachovala partajná tlač. Svoje stanovisko tlmočil i listom redakcii, list však nebol uveřejněný a tak jeho kópie rozposlal svojim priatel'om. V krúžku priateľov mal i debaty o marxizme a o politickej ekonomii, a to nie na stranických schódzkach. S niekoľkými tlmočníkmi som hodno debatoval o Desiatom a Dvadsiatom kongrese strany. Nech sme začali kde sme chceli — literaturou, históriou, umením — nakoniec sme skončili diskusiou o dějinách strany, o zápase z rokov dvadsiatich, o ľavičiarskej opozícii, o potrebe nového nazierania na vnútrostranícke zápasy. Jeden z týchto mládencov povědal: "Bol by som rád, keby ste sa mohli střetnút' s mojim otcom. Súhlasí s vámi, ja tiež. Je to starý bolševik. V roku 1936 spálil celú svoju knihovnu, držal jazyk za zubami a nepovedal ani slovo. Proto dnes žije. Chápete? Lenže učil ma starej bolševíckej tradicii". Pri inej príležitosti išiel som na koncert s iným ťlmočnikom, okolo 30 ročnou že-
187
nou. Rozprávali sme. Pýtala sa ma na dojmy. Povedal som jej ich — vel'mi precízne. Bola vel'mi překvapená a spýtala sa ma priamo: "Toto vám povedali sovietski ľudia? . . ." "Áno." "Lenže naši ľudia takto hovoria sotva sami medzi sebou! Prečo máte záujem o to, ako skutočne žijeme?" A tak začala ďalšia nová debata, ktorá trvala niekol'ko dní. Rozhovor bol čoraz otvorenejší a nakoniec moja tlmočníčka sa přiznala, že přestala veriť v ľud, i v stranu. Jeden z jej najlepších priatel'ov prišiel o život zradou druhého priatel'a, ktorý ho udal tajnej policii. Nikdy mi nevysvětlila, prečo myslí, že byrokracia strany nemá záujem o nič iné ako o seba. "Hovoria o rozmachu komunizmu, lenže všetko, čo robia, slúži len ich vlastným záujmom. Obracia sa z toho žaludok . . ." A tak hovořil jeden tlmočnik za druhým. Všetci deklamujú oficiálné frázy, ale pri tom majú svoju vlastnú mienku. A začínajú ju — i ked' len v omedzenej miere — prejavovať. Jeden z nich vyjádřil pozíciu mladých sovietskych intelektuúlov lakto: "Sme komunisti, ktorí žiadame viac osobnej slobody. Náš sovietsky systém vychoval masy novej inteligencie, ktorá bola učená, ako má sama za seba myslieť. Táto inteligencia už samostatne myslí, samostatné koná, — lenže nemá smeru. Sme v slepej uličke. Pred námi sú nové cesty. Ktorou sa máme pustiť? Ktorá je správná? Nemáme tlmočníkov. Roztratení sme v malých krúžkoch osobných priatel'ov. Jednotlivé skupiny nemajú medzi sebou kontaktu. Nevidím z tohoto východiska. Možno, že riešenie prinesie čas . . ." Myslím, z tohoto je vidieť, ako ďaleko sa dostala mladá inteligencia strany. Kvasí to v nej diskusiami, ale sama nevidí reálne riešenic svojich problémov . .
Ivan,
Saša a Šura
Jedného večera ma pozvali na posedenie. Nakoniec som zostal v dome hostilol'ov dva dni o jednu noc, — a skoro cclý čas zabraly do debaty! Znova som stretol poctivých členov komunistickej strany. Večierok bol v jedinej izbe — v podnájme — v ktorej Ivan u jeho žena Šura bývali, jedli i spali. Úradne nájomné zn izbu a za užívanie vonkajšieho záchodu nemá byť vyššie ako 20 rublov mesačne. Lenže v pravdě, Ivan platil 200 rublov mesačne! Ako mi bolo povedané, toto je bežná prax všade v Moskve. Mnoho iných l'udí, s ktorými som sa zoznámil, bolo takto vykorisťované. Vítali ma srdočne vodkou n koniakom a vol'akto začal hrať z magnetofonu jazz, zachytený z cudzozemského rozhlasu. Akýsi hromotlk ma doslovu pritisol do kúta u zúfalo sa pokúšal hovoriť so mnou lámanou angličtinou. Ivan, ktorý hovori plyne anglicky, nám robil obom tlmočníka po celý čas debaty. Trvala 8 hodín . . . Volal sa Saša a bol strojným inžinierom. Vraj, aký osoh by mohol priniesť festi-
188
val, ak by mladí ľudia nemohli otvorene hovořit' jeden, a druhým . . . "Mier a družba". " V poriadku "—hovořil — ''ale čo ďalej?" Znova mi bola položená otázka, či som č l e n o m strany. Znova ten istý priebeh debaty. Napokon niekoho napadlo, že by som hádám mohol ísť do Sašovho bytu, ktorý je vzdialený pár kilometrov. Odišiel som teda so Sašm a jeho ženou. Zbytok noci sme strávili znova — v debate. Vel'mi podrobné sa ma vypytovali ma moje stanovisko k vnútorným rozporom v strane. Saša čoskoro ukázal, že jasné chape históriu sovietskej komunisťickej strany. Čítal niektoré Trockého řeči z prvých rokov. Dychtivo sa interesoval o trockistické spisy, ktoré vyšli za hranicemi. Vyťahali zo mňa všetko, čo som vedel o marxistickom myslení mimo rámec komunistických strán v západnom svete. Koncepcia byrokracie a jej úloha (v komunistickom štáte) bola touto malou skupinou kompletně akceptovaná. Saša vyložil zoširoka, prečo sa, — podl'a jeho názoru — v Sovietskom sväze nevytvořila sovietska moc, a prečo v skutočnosti, namiesto toho v rokoch dvadsiatich strana použila bývalý buržoázny štátny aparát. Podl'a jeho názoru posledných 30 rokov tvoří nevyhnutnú historickú periódu, ktorá právo skončila. "Zmena je potřebná, — a změnu predstavuje návrat, — návrat k leninizmu, zpläť k starým tradíciam strany .. . ." To bol Sašov argument. Potom si vytvoril zaujimavú teóriu. Začal hovorit' o novej industriálnej robotníckej triede v Sovietskom sviäze — "ktorá — citujem — "už nemá sedliacke korene nie je skutočnou robotníckou triedou priamyslového veku s industriálnymi tradíciami. Vylíčil, ako se táto trieda vyvíjalu a tvrdil, že toto je najvýznamnější faktor, ktorý sa změnil v Sovietskom sväze za posledných 20 rokov. "Tito ľudia nie sú politicky uvědomělí" — hovoril. "Lenže robia "mocipánom" plno starostí. Predstavujú tichý tlak zdola. Nemajú ešte politického vedenia, ale už prichádzajú s hospodárskými požiadavkami." "Znížte normy, 'kričia'; 'zvýšte mzdy' — žiadajú. 'Zlepšte obydlia, postavte viac domov, dajte nám viac chleba, lacnejšie potraviny . . ." Saša si myslí, že intlektuáli, študenti a inteligencia budú schopni stať sa ideologickou hybnou silou, pri tom však skutočne vedenie vyrástie z novej triedy priemyselných robotníkov. Povedal som mu, že sám dúfam, že takýto zápas sa odohrá v rámci strany, protože v opačnom prípade by došlo k chaosu. Saša súhlasil a znova opakoval, že to je hlavně otázka vnútrostaníckeho boja. Sura pláče n a d o s u d o m m a ď a r s k e j
revolúcie
Ivanovým povoláním je prekladanie cudzích noviel do ruštiny. Ivan má okolo 30 rokov. Je to příjemný a inteligentný muž. Vel'mi kritizoval partajných "mocipánov" za ich postup v Maďarsku. Prezradil mi, že na moskevskej univerzite prepukla do určitej miery organizovaná rebélia, keď prvé zprávy o Maďarsku prenikli do Moskvy.
189
Na niektorých fakultách študenti odmietli sa po nějaký čas zúčastniť prednášok, v dósledku čoho určitý počet študentov bol vylúčený z Komsomolu i z univerzity. Ivanova žena Šura bola tiež vylúčená. Po dlhom boji s univerzitnými úradmi, najmä však s organizáciou Komsomolu, bola znova přijatá. V tomto čase ťažko ochorela a nevedela nájsť zamestananie. Rozumom a srdcom naďalej komunistka, překonala samozrejmú změnu, čo zpočiatku sama pred sebou ospravedlňovala "hierarchiou hodnót." Vyjadríla to takto: ''Maurice, víem, že můj manžel nesúhlasí so mnou, — a možno, že uvažujem naozaj ako hlúpa žena, — lenže tu máte, čo si myslím. "Predovšetkým, muž musí byť mužom. Nič viac. Musí sa prechádzať po ulici a musí budit' rešpekt. Nesmie sa báť svojich počinov, svojej vlastnej tóne. Musí v e d i e t, že jeho politické ideály a realita jeho spoločnosti sú v súlade, že sú jedno a to isté. "Ciel'om komunizmu j c úplné rozvinutie ľudskej osobnosti a obohatenie ľudského ducha. A pozriete sa na nás: zvadnuté květy, pretože — napriek naším možnostiam, v našom zriadeni nemajú výživy. "Požadujem pre seba určitú mieru osobnej slobody, slobody, aby som sa mohla sama vyvíjať. To je všetko, čo žiadam. Lenže to je živelná potřeba, pretože bez nei v tomto znetvorenom, neprirodzenom živote zahyniem." Pokial' som si to zapamatoval, takto hovořila ku mne. Kým bol Ivan v robote, celý den sme so Šurou strávili v debate o živote v Rusku a u nás. Počas rozhovoru nadhodila otázku Maďarska. Vraj počula, žc sovietska armáda striel'ala do robotníkov a študentov. Je to pravda? Přisvědčil som jej, že to boli pri tom ešte i komunisti, ako ona sama, ako jej manžel, inžinieri ako Saša, ktorí viedli povstanie a boli postriľaní. Na krátko zavládlo ticho, po ktorom Šuru zalial prúd sl'z. Bol som v pomykove a ncvedel som, ako sa mám zachovat'. K o m s o m o l v kabriolete Pri návrate do Moskvy som stretol příjemné anglické dievča zo strednej vrstvy, ktoré posudzovalo život v Moskvě vel'mi cynicky. Bolo to pekné, elegantne vyobliekané přepych milujúce dievča, ktoré akosí nezapadalo dobre medzi nás. Málokedy som ju zazrel v Moskve, — lenže pri spoločnej ceste mi prezradila niečo zo svojich zážitkov. Cítil som, že to, čo sa od nej dozvedám, vrhá svetlo na tú časť moskovského života, ktorú sotva kto z ostatných nás mal možnosť zažiť. "Viete" — povedala mi — "prvé dni som sa hrozne nudila. Moskva mi připadala vel'mi nudným mestom. Lenže nie je. Na konci prvého týždňa som stretla štramáka, ktorý mal svoje vlastné auto — Buick 1954, ktorý ho stál 30.000 rublov — a to bol skutočný začiatok mojich prázdnin. Bol to skúšebný pilot vo
190
vysokej pozícii, ktorý má hrozne cynický názor na život, v nič neveri, — a, právdaže, je členom strany. Túlali sme sa po odľahlých cestách ďaleko za Moskvou a počúvali sme luxemhurgskú vysielačku na rádiu v aute. "Má päť izbový byt s barom, l'adničkou, televíziou, veľkým fonorádiom, — skutočný prepych. Večere sme trávievali v najlepších reštauráciach, — na kaviár a vodku sme chodili do "Prahy", na večeru do ''Nacionálu" a na kávu do "Metropolu". A tie jedlá! A tie ceny! Ako v Paříži." Vracajúc sa raz nad ránom domov s priateľom Johnom, poznali sme sa pred hotelom s dvoma mladíkmi, Michalom a Gregorom. Ohaja boli inžinieri a členovia strany. Vraj, či by sme si chceli s nimi porozprávať. Úvod sa skoro odbavil a mladíci nás požiadali, či vraj máme anglické knihy a časopisy a či by sme boli ochotní im ich dať? Slúbil som, že sa pokúsim niečo pre nich posháňať.
Lidé dnešní doby chtějí naléhavěji než kdy dříve poznat, co jsou a proč jsou, jaký je smysl jejich existence a nit jejich budoucích osudů. V hloubi této otázky není malicherné intelektuálské pochybovačství ani útěk před aktuálními společenskými problémy. Tato "nadčasová" otázka se dnes prostě stala otázkou časovou. Promítají se do ní zážitky obou světových válek, výbuchy atomových pum, světová politická atmosféra posledních let. U nás se v ní po 20. sjezdu a po událostech, které následovaly, odráží i poznání, že vytvoření socialistické a komunistické společnosti, zejména její morálky, vybudování společenství socialistických států a jejich soužití je věc daleko složitější, než jsme ještě před třemi lety byli ochotni připustit. Všechny hodnoty, které se lidé učili ctít, dostávají se do stále rychlejšího a nepřehlednějšího pekelného tance. Svoboda, spravedlnost, socialismus, humanita, pravda, charakter — tím vším se oháněla stejně hitlerovská propaganda a suezští agresoři, jako za ně bojují a umírají antifašističtí a protikoloniální bojovníci. Nebylo snad doby, kdy se s tak děsivým cynismem a tak hromadně užívalo těchto nejlidštějších slov k zastírání nejhoršího barbarstva, čímž ovšem sám jejich obsah se v myslích lidí chtě nechtě stává neurčitým. Ale lidé touží po hodnotách alespoň relativně pevných, chtějí se něčeho zachytit a ukončit zneklidňující morální provisorium. Jan Trefulka v "Hostu do domu", č. 4, duben 1957
191
Netrvalo dlho, čo nám položili obligátnu otázku: "Ste členmi strany?" John je ešte a tak im přisvědčil. Znova rozhovor sa začal vyvíjať v známom smere a znova som sa zoznámil s dvoma ďalšími odporcami "mocipánov", členov komunistickej strany. Obaja boli zatrpklí nad udalosťamí, ktoré sa přihodili v minulosti, přitom obaja boli nanajvyš opatrní v úsudku, prečo k týmto udalostiam došlo. Tito dvaja mladíci zúfalo tužili poznat' život za hranicami Sovietskeho sväzu a ochotné by boli prijali hoc i "comic books", len, keby sme im ich dali . . . Závery
britského
komunistu
Po prvé: ani v jednom zo svojich rozhovorov a debát som nestretol antisovietskeho člověka. Nemóžem to ani dostatočne zdórazniť. Napriek všetkému kriticizmu, napriek všetkým hrozným omylom, všetci moji moskovskí priatelia sú stále za sovietske zriadenie. Sú a zostanú komunistami. Po druhé: stretol som iba jednu osobu, ktorú úprímne a bez kritiky akceptovala vo všetkom oficiálne stanovisko. Lenže ešte i tento bol proti stalinským metodám. Po tretie: nekritické schval'ovanie všetkých počinov Sovitskeho sväzu sa teraz stalo najstupídnejším protisocialistickým stanoviskom. Členovia sovietskej komunistickej strany poznajú celkom dobré chyby svojho zriadenia a začínajú zápas, aby ich překonali. Akékol'vek zotrvávanie takzvaných "komunistov" v zahraničí na stanovisku, že neexistujú žiadne nedostatky, nepomóže ruským komunistom, naopak, bude im na překážku. Sovietsky sväz má socialistické hospodárstvo. Masy obyvatel'stva, straníkov i nestraníkov, sú za dnešný sociálny systém — jedni s nadšením, iní s kriticizmom. Mladí intelektuáli hl'adujú pevnú pódu pod svojimi nohami a s otvorenou hlavou chcú sa dostat' pod fasádu oficiálnych rozprávok. Skumajú štruktúru byrokratického aparátu, ktorý diriguje život v Sovietskom svaze, robiac si vlastné uzávěry a volaju špecificky po čestnejšom a kritickejšom přistupovaní k intelektuálnym problémom. Uznávajú, že byrokracia je príťažou na ceste ich společenského zriadenia ku komunistickej budúcnosti a pracujú na metodách zápasu, ktorý ich oslobodí od bahna minulosti. Lenže ešte nemajú dóvery vo vlastné schopnosti a dívajú sa trocha pesimisticky na svoje možnosti. Nový priemyselný robotník zdá sa o vel'a menej uvědomelý, menej priebojný a menej politický. Skutočnosti priemyslového života doliehajú a nevyhnutné hospodářské požiaduvky začínajú sa krištalizovať. Sovietsky robotník sám nemá prostriedkov pre tento zápas a musí si ich vybudovať. — Vo vnútri sumotnej strany, zdá sa, nastáva podzemný boj. To súvisí s otázkami vnútrostraníckeho zápasu a s otázkou, čo si třeba představovat' pod dojmom "komunistické vedenie." Existuje živelný záujem o polemiky z rokov dvadsiatich a o ich súvislosť s problémami strany v terajšom období. V celku sovietska komunistická strana odzrkadluje všeobecnú krízu vedenia, ktorá je ústredným problémom všetkých komunistických hnutí vo svete. Přeložila J.
192
P.
BENEŠOVY M O S K E V S K É CESTY Eduard Táborský
( U n i v e r s i t y of T e x a s , A u s t i n , U S A )
Touto studií bývalého osobního tajemníka druhého presidenta Československé republiky, Edvarda Beneše, zahajuje redakce Svědectví sérii historických rozborů události z let 1943 až 1948, jež v dějinné perspektivě se jeví jako kritické roky pro budoucnost Československa. Ostatně údobí, v němž tato serie bude vycházet, je bohaté na výročí — čtyřicáté od ruské říjnové revoluce, desáté od únorového převratu v ČSR, čtyřicáté od založení Československé republiky. A výročí bývají popudem k zamýšleni nad cestami, jimiž se ubírá život národů i lidstva. Názory a závěry, vyslovené v těchto studiích, nevyjadřují nutně stanovisko redaktora nebo redakční rady.
1 D o p r o v á z e l j s e m p r e s i d e n t a B e n e š e na o b o u j e h o c e s t á c h d o M o s k v y a j a k o j e h o osobní tajemník jsem s n í m b y l nepřetržitě p o celou d o b u války. M o h l j s e m tak p l n ě n a h l é d n o u t d o Benešovy p r á c e a tudíž také d o v š e h o , c o se v té d o b ě u d á l o m e z i n í m a S t a l i n e m . P o v a ž u j i p r o t o za s v o u p o v i n n o s t , a b y c h o t o m p o d a l své o s o b n í s v ě d e c t v í a v y p s a l , j a k t o t e h d y s k u t e č n ě b y l o . V y m e z e n ý r o z s a h této p r á c e n e d o v o l í p o jednat o československé politice vůči Sovětům p o celou d o b u války. D o v o l u j e však p o h l e d na ú d o b í v y v r c h o l e n í této p o l i t i k y , p o č í n a j í c í s l a v n ý m p ř i v í t á n í m , j e h o ž se d o s t a l o p r e s i d e n t u , p l n é m u n e j r ů ž o v ě j ších n a d ě j í , v h l a v n í m m ě s t ě S o v ě t ů v p r o s i n c i 1 9 4 3 , a k o n č í c í m r a z i v ý m r o z l o u č e n í m , j e ž d o p r o v á z e l o trpce z k l a m a n é h o Beneše na j e h o cestě z M o s k v y d o K o š i c v d u b n u 1 9 4 5 . Dr. Beneš p o j a l myšlenku j e t d o Moskvy brzy poté, c o N ě m c i v červ n u 1941 n a p a d l i S o v ě t s k ý svaz a R u s o v é se t a k stali s p o j e n c e m z á p a d n í c h v e l m o c í a tak také s p o j e n c e m naším. V té d o b ě Beneš věřil v m o ž n o s t p o k o j n é h o s o u ž i t í V ý c h o d u se Z á p a d e m , v i d ě l v n ě m n e j l e p ší, a v p r a v d ě j e d i n o u , z á r u k u s v ě t o v é h o m í r u , z e j m é n a p r o s t ř e d n í E v r o p u , a p r a c o v a l p r o t o z e v š e c h sil k t o m u , a b y se d o s á h l o r o z u m n é d o h o d y m e z i S o v ě t y a z á p a d n í m i v e l m o c e m i . D o m n í v a l se t a k é , ž e p o válce musí b ý t r e p u b l i k a p l n ě z a b e z p e č e n a p ř e d n o v o u n ě m e c k o u agresí. M a j e z a s e b o u n e d á v n é t ě ž k é z k l a m á n í z d o b y m n i c h o v s k é , s n a ž i l se d o s á h n o u t s v é h o c í l e j a k u ž š í m s v a z k e m s P o l s k e m , t a k i s p o j e n e c t v í m se S o v ě t s k ý m s v a z e m . A k o n e č n ě — p o ř a d ě t r p k ý c h z k u š e n o s t í
193
s d ř í v ě j š í p o s t u p e m č e s k o s l o v e n s k ý c h k o m u n i s t ů , z e j m é n a z l e t 1939 a 1940, B e n e š p o v a ž o v a l za u ž i t e č n é získat si p ř í m o v j e d n á n í c h se S t a l i n e m j i s t é z á v a z n é p ř í s l i b y , p o k u d se t ý č e p o s t u p u S o v ě t ů vůči Československu. N u t n o t a k é d o d a t , ž e u ž p ř e d n ě m e c k ý m ú t o k e m n a R u s k o dostával B e n e š o d č e s k o s l o v e n s k é h o nekomunistického p o d z e m í v z k a z y naléh a j í c í na t o , a b y j e l d o M o s k v y co n e j d ř í v e . " B y l j i ž B e n e š v M o s k v ě ? " , zněl j e d e n t a k o v ý t y p i c k ý v z k a z , k t e r ý došel p o č á t k e m ú n o r a 1940. " P r o č n e ? Jste si j i s t i , ž e m á A n g l i e t o l i k t r u m f ů v r u c e , že j e j í vliv stačí n a ú p r a v u střední E v r o p y ? " T o byly hlavní c i 1943.
d ů v o d y , j e ž p ř i v e d l y dr. B e n e š e d o M o s k v y v prosin-
2 N e ž se však p u s t í m e d o l í č e n í B e n e š o v ý c h m o s k e v s k ý c h j e d n á n í , třeba se z m í n i t o n e p ř í j e m n é p ř e d e h ř e , j e ž v r h l a p o d i v n é světlo n a sovětské z p ů s o b y v m e z i n á r o d n í c h j e d n á n í c h . P o svém návratu z cesty d o S p o j e n ý c h států — v l é t ě 1943 — oznámil dr. Beneš britskému ministru zahraničních věcí E d e n o v i , že hodlá b r z o navštívit M o s k v u a p o d e p s a t p ř i t é p ř í l e ž i t o s t í sovětsko-českoslov e n s k o u s m l o u v u o přátelství a s p o j e n e c t v í . E d e n p r o h l á s i l , ž e britská vláda n e p o v a ž u j e d o b u p r o to za v h o d n o u . P o u k a z o v a l z e j m é n a na t o , že t a k o v á s m l o u v a m e z i R u s k e m a Č e s k o s l o v e n s k e m b y j e š t ě v í c e i s o l o v a l a P o l s k o a tak se z t í ž í už i t a k n e s n a d n é p o s t a v e n í p o l s k é vlád y v exilu. B e n e š b y l t í m t o E d e n o v ý m s t a n o v i s k e m p ř e k v a p e n . P o k o u š e l se E d e n o v y n á m i t k y vyvrátit z e j m é n a p o u k a z e m n a t o , že u z a v ř e n í č e s k o slovensko-sovětské s m l o u v y b y m o h l b ý t v h o d n ý p r e c e d e n t , k t e r ý b y m o h l vest k s j e d n á n í p o d o b n é s m l o u v y p o l s k o - s o v ě t s k é . P ř i j e d n é tak o v é v ý m ě n ě n á z o r ů — b y l o to 1. č e r v e n c e 1943 — u k á z a l n á h l e E d e n B e n e š o v i p r o t o k o l , sepsaný p ř e d r o k e m za M o l o t o v o v y n á v š t ě v y v L o n d ý n ě , j a k o ž i n ě k o l i k j i n ý c h d o k u m e n t ů , z n i c h ž b y l o p a t r n o , že se V e l k á B r i t a n i e a S o v ě t s k ý svaz d o h o d l y n e u z a v í r a t b ě h e m v á l k y s m a l ý m i národy žádné bilaterální smlouvy. P o c e l o u d o b u s v é h o j e d n á n í s B e n e š e m se R u s o v é ani j e d n o u n e z m í nili o těchto d o k u m e n t e c h a n a o p a k vybízeli ke smlouvě, kterou p o d l e d o h o d y s Britanií neměly práva uzavřít! K d y ž to Beneš m í r n ě vytkl sovětskému velvyslanci, B o g o m o l o v n e j p r v e v ě c Benešovi d o o č í pop ř e l . A l e o n ě k o l i k t ý d n ů p o z d ě j i , v y ž á d a v si z ř e j m ě i n s t r u k c e z M o skvy, přišel s n e j a p n o u v ý m l u v o u , ž e sovětská v l á d a s v é h o času s b r i t s k ý m d o k u m e n t e m vyslovila souhlas, ale k d y ž p r ý E d e n n e p o s l a l v té věci p o d r o b n ý n á v r h , n e c í t í se S o v ě t y n i j a k v á z á n y . Dr. B e n e š b y l t í m t o v ý v o j e m silně r o z l a d ě n . J e h o h l a v n i s n a h o u b y l o p ř i s p ě t k zlepšeni v z t a h ů m e z i R u s k e m a a n g l o s a s k ý m i v e l m o c e m i ,
194
neboť věděl, že jen tak bylo možno zabezpečit v budoucnu mír. Místo toho se stalo Československo jablkem sváru a Beneš si byl plně vědom toho, že se tu Sověty pokusily zneužít Československa k tomu, aby se zbavily závazku, jenž se jim stal nepříjemným. A č poctivě usiloval o dobrý poměr k Rusku, nicméně nehodlal mu obětovat přátelství s Anglií. Přes urputné naléhání Bogomolovo a telegrafické urgence Fierlingerovy, který už tehdy byl zřejmě spíše ve službách Moskvy a Gottwalda, než zástupcem československé vlády, rozhodl se Beneš podpis smlouvy odložit až do doby, kdy se Sověty a Anglie o svém rozporu dohodnou. Vzhledem k tomu, že sovětská vláda trvala na tom, aby smlouva byla podepsána za Benešovy návštěvy v Moskvě, znamenalo to, že Benešova cesta byla odložena. A vypadalo to, jako by to měl být odsun na delší dobu. O věci se mělo jednati, jak o to dr. Beneš žádal, na moskevské konferenci tří zahraničních ministrů — Edena, Hulla a Molotova — k níž došlo v říjnu 1943. Avšak jak oznámil 19. října oficielně Janu Masarykovi zahraniční podtajemník Sir Alexander Cadogan, odjel Eden na moskevská jednání s rozhodnutím, že se před koncem války žádná sovětsko-československá smlouva podepisovat nemá. Ale už o týden později navštívil Beneše sovětský chargé d'affaires v Londýně Orlov a triumfálně oznámil, že Eden v Moskvě upustil od svých námitek a že tedy nic nestojí v cestě Benešovu zájezdu do Moskvy a podpisu smlouvy. Byla to pravda. Přes ono kategorické prohlášení Cadoganovo, Britové náhle a z nejasných důvodů od svého odporu upustili. A tak v noci z 22. na 23. listopadu 1943 — po desetidenním zpoždění, zaviněném špatným počasím, nastoupil dr. Beneš onu osudovou cestu, v níž tehdy spatřoval, jak sám řekl, mluvě k československému lidu v moskevském rozhlase (21. prosince 1943), "samozřejmý důsledek, logický závěr a vývojové dokončení naší politiky celého století". 3 Benešova cesta do Moskvy spadala do doby, kdy se poměr mezi Sověty a Západem jevil v nejlepším světle. Shodou okolností dorazil Beneš do Moskvy těsně po teheránské konferenci, jež se tehdy zdála být příslibem rozumného soužití mezi Východem a Západem. Však také Stalin nevynechal žádné příležitosti, aby se před Benešem nerozplýval uspokojením nad výsledkem konference. S pohnutím v hlase vyprávěl, jak mu "Vinston", jak nazýval Winstona Churchilla, odevzdal symbolický meč pro Stalingrad, jak se vzájemně objali a políbili na obě tváře; jak si vyměňovali "šutky", jak si on, Stalin, Churchilla i Roosevelta váží a tak dale a tak dále. Nedlouho předtím — právě když měl Beneš jednání s Rooseveltem ve Washingtonu — rozpustil Stalin Kominternu. A za Benešova pobytu v Moskvě bylo oznámeno, že Internacionálu vystřídá nová vlastenecká sovětská hymna, poněvadž Internacionála nevyjadřuje "základní změny, k nimž v zemi Sovětů došlo".
195
K d y ž britský L i b e r á t o r , k t e r ý dr. B e n e š o v i z a p ů j č i l i B r i t o v é , přistál n a b r i t s k é m letišti v H a b b a n y i a h v i r á c k é p o u š t i n e d a l e k o B a g d a d u , u ž tam č e k a l ( s p o l u s F i e r l i n g e r e m ) zástupce sovětského ministra zah r a n i č n í c h věcí A l e x a n d e r K o r n e j č u k . Stalin vskutku n e m o h l v y b r a t v h o d n ě j š í h o ú ř e d n í k a p r o d a n ý ú k o l . Na r o z d í l o d většiny b o l š e v i c k ý c h d i p l o m a t ů b y l K o r n e j č u k m u ž neo b y č e j n ě p ř í j e m n é h o c h o v á n i . U k r a j i n e c , spisovatel, v y p r a v ě č zábavn ý c h historek, m u ž , j e h o ž b o d r o u tvář ú s m ě v n i k d y n e o p u s t i l . P r o n e p ř í z e ň p o č a s í — a také p r o z a n e p r á z d ě n í S t a l i n o v o v T e h e r á n u — zůstali j s m e trčet n a t o m t o letišti deset d n í , a na k o n e c j s m e museli j e t čtyři dny a n o c i v l a k e m z B a k u d o M o s k v y . A t a k d l o u h é h o d i n y a d n y trávil B e n e š diskusemi s t í m t o h l a ď o u č k ý m u k r a j i n s k ý m literátem. D r . B e n e š n e b y l m u ž , k t e r ý se dal o k l a m a t l í b i v o u řečí n e b o u h l a z e n ý m v y s t o u p e n í m . A l e otevřenost, s n í ž se tento z m o c n ě n e c Stalinův v y j a d ř o v a l i o n e j d e l i k á t n ě j š í c h p o l i t i c k ý c h otázkách, silně na B e n e š e zapůsobila. K o r n e j č u k zaníceně o d m í t a l , c o sám n a z ý v a l " s t a r o u i d e o l o g i í levějších p r o u d ů a ú c h y l e k , které b y l y často abstraktně internacionální a n e m ě l y n i c s p o l e č n é h o se s k u t e č n o u t r a d i c í r u s k é h o a u k r a j i n s k é h o n á r o d a " . H o r o v a l , aniž b r v o u h n u l , p r o b r a t r s k o u spolupráci, z a l o ž e n o u na rovnosti a v z á j e m n é nezávislosti. D o z n a l , že m e z i r u s k ý m i k o m u n i s t y j s o u ještě l i d é o n o h o starého e x t r é m n í h o b o l š e v i c k é h o t y p u , ale u j i š ť o v a l , že všichni o p r a v d u r o z h o d u j í c í činitelé se Stalinem v čele h á j í n á z o r y j a k o j e r o z v á d í o n , K o r n e j č u k . T y t o d l o u h é r o z h o v o r y se S t a l i n o v ý m e m i s a r e m v y v o l a l y u Beneše, jak to sám přiznává ve svých Pamětech, d o j e m , že v M o s k v ě d o s p ě j e k snadné a o p r a v d o v ě m í n ě n é d o h o d ě . T a k K o r n e j č u k , a ť v ě d o m ě či n e v ě d o m ě , přispěl svou h ř i v n o u k Stalinově hře. 4 K d y ž d n e 11. p r o s i n c e 1943 dorazil dr. Beneš d o M o s k v y , n a p l n ě n ještě h l u b o k ý m d o j m e m , který v n ě m zanechala d o b ř e inscenovaná n o č n í zastávka v r o z b i t é m Stalingradu, dostalo se m u vskutku slavn o s t n í h o přivítání. K u r s k é nádraží, b o h a t ě v y z d o b e n é československými a sovětskými v l a j k a m i , b y l o n a p ě c h o v á n o v y s o k ý m i h o d n o s t á ř i s M o l o t o v e m a V o r o š i l o v e m v čele. R u s o v é d o k o n c e oprášili c h u z a p o m ě n í i starého Litvinova a M a j s k é h o , s n i m i ž , j a k se kremelští m u ž o v é správně d o m n í v a l i , b ý v a l B e n e š ve v e l m i d o b r é m o s o b n í m styku. A o v š e m v y r u k o v a l a i o b v y k l á čestná rota v d u n i v é slavnostní p ř e h l í d c e . H l a v n í událostí d n e b y l však o f i c i e l n í b a n k e t v K r e m l u , p ř i n ě m ž se Beneš p o p r v é p o osmi letech sešel o p ě t s J o s e f e m Stalinem. Stalin p ř i c u p i t a l d r o b n ý m i , stařeckými k r ů č k y p ř e s d l o u h o u p ř i j í m a c í dvor a n u v K r e m l u ; n a vrásčité tváři m u zářil d o b r á c k ý úsměv, o č i m ě l čtverácky přivřené, a h n e d začal se s v ý m i o b v y k l ý m i " š u t k a m i " . V ě r u p r a n i c n e b y l o v j e h o c h o v á n í , c o b y u k a z o v a l o na k r u t é h o diktátora.
196
Tento vnější d o j e m b y l p o d e p ř e n i způsobem, j a k ý m Stalin tebdy j e d n a l . Z d á l se p o s t u p o v a t v e s k r z e p r a k t i c k y a realisticky, j e h o m y s l zdála se b ý t z c e l a z a n e p r á z d n ě n a j e n t í m , j a k p o r a z i t N ě m c e , j a k z l i k vidovat fašismus a v y t v o ř i t p ř e d p o k l a d y p r o t o , a b y se n ě m e c k á agrese n e m o h l a o p a k o v a t . N e j e v i l ž á d n é h o smyslu p r o d i p l o m a t i c k é j e mnosti — a t o d o d á v a l o j e h o p o s t u p u r á z u p ř í m o s t i a o t e v ř e n o s t i , k t e rá b y l a m í s t y až drsná, avšak b u d i l a d o j e m u p ř í m n o s t i . Dr. B e n e š p o c í t i l t u t o S t a l i n o v u b e z p r o s t ř e d n o s t na s o b ě s a m é m h n e d při p r v n í m b a n k e t u v K r e m l u . J a k tak s e d ě l i p r o t i s o b ě u d l o u h é k r e m e l s k é t a b u l e , p r o h ý b a j í c í se p o d t í h o u n e j v y b r a n ě j š í c h l a h ů d e k , vyrazil Stalin z n i č e h o n i c na B e n e š e se s y r o v ě p ř í m o u o t á z k o u : " A p r o č jste v r o c e 1938 n e b o j o v a l i ? " Jinou t y p i c k o u u k á z k u Stalinova p o s t u p u zažil dr. B e n e š p ř i slavnostním p ř e d s t a v e n í S n ě g u r o č k y v m o s k e v s k é m V e l k é m d i v a d l e . H n e d p o přestávce si vzal Stalin, k t e r ý p ř i š e l d o d i v a d l a i n k o g n i t o , B e n e š e d o salonu u své l o ž e a začal s n í m r o z h o v o r o p o l s k é m p r o b l é m u . Poměr polsko-sovětský b y l tehdy už velice špatný, a to b y l o snad největší B e n e š o v o u b o l e s t í v té d o b ě . J e h o i d e á l e m b y l a přátelská s p o l u p r á c e , a m o ž n o - l i i těsný s v a z e k k o n f e d e r a č n í , s P o l s k e m , o p í r a j í c í se o s p o j e n e c t v í se S o v ě t s k ý m svazem. V t o m v i d ě l n e j l e p š í záruku s v o b o d y j a k Československa, t a k i P o l s k a a s o u d i l , ž e t a k o v á t o d o h o d a tří s l o v a n s k ý c h států n a v ý c h o d n í h r a n i c i N ě m e c k a b y m ě l a být i v z á j m u S o v ě t s k é h o svazu. Jak o t o m píše i ve s v ý c h Pamtětech, měl dr. B e n e š těsně p ř e d svým o d j e z d e m d o M o s k v y d l o u h ý r o z h o vor s p o l s k ý m m i n i s t e r s k ý m p ř e d s e d o u M i k o l a j c z y k e m , který h o z m o c nil, a b y v M o s k v ě vysvětlil M i k o l a j c z y k o v u o c h o t u z n o v u se u p ř í m n ě pokusit o d o h o d u se S o v ě t y — i za c e n u j i s t ý c h ú z e m n í c h ú s t u p k ů . Stalin b y l o t o m i n f o r m o v á n už K o r n e j č u k e m , j e m u ž to vše B e n e š vyložil za p o b y t u n a h a b b a n y i s k é m letišti, avšak chtěl t o slyšet p ř í m o od Beneše. P o z o r n ě v y s l e c h l B e n e š ů v r e f e r á t , p ř e r u š o v a l j e j častými dotazy, c h t ě j e z e j m é n a slyšet, c o s o u d í o M i k o l a j c z y k o v i . B e n e š , ktetý si p o l s k é h o m i n i s t e r s k é h o p ř e d s e d y u p ř í m n ě vážil, m l u v i l o n ě m se s k u t e č n ý m n a d š e n í m . Stalin n a k o n e c p r o h l á s i l , že j e m u M i k o l a j czyk j a k o m i n i s t e r s k ý p ř e d s e d a p ř i j a t e l n ý , p r o j e v i l i o c h o t u vrátit P o l s k u n ě k o l i k m e n š í c h ú z e m í , j i c h ž se R u s o v é z m o c n i l i v r o c e 1939, vyslovil r o z h o d n é u j i š t ě n í , že se S o v ě t s k ý svaz n e h o d l á v m ě š o v a t d o p o l s k ý c h v n i t ř n í c h v ě c í , a z m o c n i l B e n e š e , a b y t o M i k o l a j c z y k o v i takto t l u m o č i l . Stalin a M o l o t o v n e o p o m i n u l i ž á d n é p ř í l e ž i t o s t i , a b y dali B e n e š o v i n a j e v o , že n i k d y a n i č í m n e h o d l a j í o v l i v ň o v a t v ý v o j v ě c í československých. S m l o u v a , k t e r o u B e n e š p o d e p s a l za p o b y t u v M o s k v ě , o b sahovala o v s e m v ý s l o v n ý závazek n e v m ě š o v á n í se d o v n i t ř n í c h věcí d r u h é h o státu. A l e j a k o b y n a t o m n e b y l o dost, Stalin, M o l o t o v i ostatní se p ř e d s t i h o v a l i v t o m , a b y t o B e n e š o v i a j e h o d r u ž i n ě z n o v u a z n o v u z d ů r a z ň o v a l i j a k o z á k l a d n í p r i n c i p sovětské p o l i t i k y . " V ce-
197
l é m j e d n á n í z d e " , psal o t o m Beneš Janu Masarykovi do L o n d ý n a , " n e b y l o j e d i n é příležitosti, k d y b y naši partneři nezdůraznili, k d y ž t o b y l o v b o d n é , že naše vnitřní věci se j i c h n e t ý k a j í a ž e n e b u d o u v n i c h z a k r o č o v a t . " K této větě třeba dodat, že Stalin a M o l o t o v n e j e n , že slovo nevměšování m ě l i stále na j a z y k u , ale doslova si ucpávali uši a o d m í t a l i p o s l o u c h a t , k d y k o l i j i m B e n e š c h t ě l vysvětlit, j a k si představuje v ý v o j v ě c í v Československu p o válce. D o stejné kategorie p o l i t i c k é nevinnosti vtěsnal t e h d y Stalin i vztahy sovětských bolševiků k československým k o m u n i s t ů m . G o t t w a l d , Šverm a , Slánský, K o p e c k ý p r o Stalina j a k o b y neexistovali! I to posílilo B e n e š o v o přesvědčení, že to Stalin s n e v m ě š o v á n í m myslí d o o p r a v d y ,
Závazek o nevměšování, obsažený v sovětsko-československé smlouvě o přátelství, v z á j e m n é p o m o c i a p o v á l e č n é s p o l u p r á c i , platil všeobecně, a vztahoval se tudíž i na p ř í p a d n ý p o b y t sovětské armády na československém území. A l e u v ě d o m í složitých p r o b l é m ů , které se vždy o b j e v u j í , k d y ž d o j d e k e střetnutí vojenské p r a v o m o c i cizí a r m á d y s civilní p r a v o m o c í hostitelského státu, c h t ě l se dr. Beneš zvláště pojistit dalšími z á r u k a m i proti m o ž n ý m p ř e h m a t ů m se strany sovětské. P r o t o d o j e d n a l za své návštěvy v Moskvě, že s R u d o u a r m á d o u b u d o u na československé ú z e m í všude postupovat j e d n o t k y armády československé a osvobozená ú z e m í b u d o u b e z p r o d l e n í odevzdána d o čs. civilní správy. T o t o d o j e d n á n í b y l o p o z d ě j i — v květnu 1944 — vtěleno do d o d a t e č n é zvláštní ú m l u v y o vstupu R u d é armády d o Československa. V této souvislosti b y c h chtěl p o z n a m e n a t , že dr. Beneš se p o k o u š e l sjednat p o d o b n o u d o h o d u i s V e l k o u Britanií a S p o j e n ý m i státy. Avšak z á p a d n í s p o j e n c i nejevili z á j m u , d o m n í v a j í c e se, že j e j i c h arm á d y se d o Československa stejně nedostanou. Další věcí, kterou chtěl Beneš vyřídit za své návštěvy v M o s k v ě , b y l o poválečné v y b u d o v á n í československé b r a n n é m o c i . Stalin b y l tehdy i v t o m t o o h l e d u velkorysý. P o z o r n ě vyslechl B e n e šův plán a o k a m ž i t ě přislíbil v ý z b r o j p r o b u d o u c í československou armádu, jak o to Beneš žádal. Stejné p o r o z u m ě n í p r o j e v i l j a k Stalin, tak i M o l o t o v , p r o Benešův plán odsunu sudetských N ě m c ů . V j e d n o m z m e m o r a n d , která Beneš odevzdal v Moskvě, president zaznamenal stručně, j a k si c e l o u věc představuje. Československá vláda si vyhradila p r á v o stanovit, k o m u ze sudetských N ě m c ů b u d e či n e b u d e u z n á n o československé státní občanství. T i , j i m ž uznáno n e b u d e , m ě l i opustit Československo d o p ě l i let p o d l e p o d r o b n é h o p l á n u odsunu, při č e m ž hlavní část transferu m ě l a skončit d o d v o u let p o osvobození. I k d y ž m e m o r a n d u m n e m l u v i l o o tom, k o l i k N ě m c ů má b ý t odsunu-
198
to, n e b y l o p o c h y b y , ž e se j e d n a l o o p ř e v á ž n o u většinu. A k d y ž se B e neš n a M o l o t o v ů v d o t a z z m í n i l o d v o u m i l i o n e c h , " m o ž n á i v í c e " , m á v l M o l o t o v r u k o u a p r o h l á s i l : " T o j e m a l i č k o s t , to j e s n a d n é " . Neméně velkorysí byli tehdy kremelští mužové v otázkách územních. Nejvýrazněji se t o projevilo p ř i poslední dlouhé konferenci, kterou m ě l B e n e š se S t a l i n e m p o z d ě v e č e r 18. p r o s i n c e 1943 v m a r š á l o v ě p r a c o v n ě v K r e m l u . N a j e d n é stěně p r a c o v n y visela v e l k á m a p a E v r o py, n a n í ž si Stalin už zakreslil, j a k si t o p o válce představoval. D o Sovětského svazu o v š e m p o j a l n e j e n o n y v ý c h o d n í části p o l s k a , j e ž uchvátil v r. 1939, ale t a k é j i ž i část v ý c h o d n í c h P r u s s K r á l o v c e m . N o v é z á p a d n í h r a n í c e P o l s k a t a m m ě l zakresleny p o d é l O d r y . N a B e nešovu p o z n á m k u , že P o l á c i snad p o č í t a j í n a j i h u s h r a n i c i p o d é l řeky N i s y , c h o p i l se Stalin t u ž k y a p ř i z n a č i l p o h o t o v ě d o t y č n o u o b last p r o P o l s k o . T ř í m a j e stále t u ž k u v r u c e , p t a l se B e n e š e , c o b y c h t ě l o n . A k d y ž B e n e š n a z n a č i l , že n e m á z á j m u o n ě m e c k é ú z e m í , že m u n e j v ý š e p ů j d e o v z á j e m n é v y r o v n á m v ý b ě ž k ů , j a k o n a p ř í k l a d u K l a d s k a , Stalin r u č e zaškrtl k l a d s k o u oblast k Československu. A neskrýval p ř i t o m s v ů j p o d i v a o č i v i d n o u n e s p o k o j e n o s t n a d t í m , že Beneš n i c n e c h c e . Už v létě 1942 d o s t a l o se B e n e š o v i o d M o l o t o v a u j i š t ě n í , že S o v ě t s k ý svaz uznává p l n ě n a š e p ř e d m n i c h o v s k é h r a n i c e . A souhlas sovětské vlády s tím, a b y rusínští zajatci b y l i zařazeni d o československé b r i g á d y na sovětské f r o n t e , b y l a p r o B e n e š e dalším d o k l a d e m t o h o , že S o v ě t y uznávají P o d k a r p a t s k o u R u s za součást Československa. S o u d i l p r o t o , že n e b u d e m í t se S o v ě t y ve v ě c i n á v r a t u P o d k a r p a t s k é R u s i p o d Česk o s l o v e n s k o u p r a v o m o c ž á d n ý c h p o t í ž í . V t o m směru i n f o r m o v a l také své s p o l u p r a c o v n í k y z d o m á c í h o o d b o j e . " M á m e s R u s k e m o své samostatnosti a j e d n o t n o s t i s v é h o ú z e m í p e v n o u d o h o d u " , vzkázal na p ř í k l a d na S l o v e n s k o p o č á t k e m b ř e z n a 1943, r e a g u j e na tehdejší p r o j e v F r a n k ů v o b o l š e v i c k é m n e b e z p e č í . " R u s k o prostě uznává p ř e d m n i c h o v s k o u r e p u b l i k u a p o m ů ž e n á m j i o b n o v i t v dřívější f o r m ě . N ě j a k é z a p o j e n í naší r e p u b l i k y d o S o v ě t s k é h o svazu je směšností, p r o t o že ani Svaz si t o h o n e p ř e j e a ví, že t o n e n í j e h o z á j e m , že b y j e j to přivedlo d o s p o r ů , j i c h ž si n e p ř e j e , z e j m é n a i se z á p a d n í E v r o p o u . . S p o j e n í Slovenska a P o d k a r p a t s k é R u s i s č e s k ý m i z e m ě m i j e v ě c h o tová a n i c na světě j í n e z a b r á n í . . N i c m é n ě p o v a ž o v a l B e n e š za u ž i t e č n é m í t to v ý s l o v n ě p o t v r z e n o i p ř í m o o d Stalina o s o b n ě . H n e d p ř i svém p r v é m r o z h o v o r u s M o l o t o v e m , d n e 16. p r o s i n c e 1943, o d e v z d a l B e n e š sovětskému ministru zahraničních věcí písemné m e m o r a n d u m , jež sebou přivezl z L o n d ý n a v č e s k é m z n ě n í a dal j e j p a k p ř e l o ž i t v M o s k v ě d o ruštiny. M e m o r a n d u m o b s a h o v a l o d o s l o v n ě tuto v ě t u : " Č e s k o s l o v e n s k o se m e z i n á r o d n ě uznává za n á r o d n í stát č e s k o s l o v e n s k ý , t. j . stát Čechů a Slováků, k n ě m u ž j e p ř i p o j e n a Z a k a r p a t s k á U k r a j i n a se zvláštním auton o m n í m r e ž i m e m . " K d y ž se p a k o dva d n y p o z d ě j i d o t k l věci v r o z m l u v ě se Stalinem, maršál b e z v á h á n í p r o h l á s i l : " Z a k a r p a t s k á U k r a j i -
199
na b u d e vrácena Československu. Uznali j s m e m n i c h o v s k é h r a n i c e — a t í m j e ta v ě c j e d n o u
československé předa provždy vyřízena."
Z k r á t k a ř e č e n o , n e b y l o t e h d y za t é p r v é n á v š t ě v y B e n e š o v y v M o s k v ě otázky, o níž by n e b y l o mezi Benešem a Stalinem dohody. " O všem j s m e se d o h o d l i , "ale o v š e m " , r a d o s t n ě o h l á s i l d r . B e n e š své d r u ž i n ě , k d y ž se v r á t i l z e s c h ů z k y se S t a l i n e m d o s v é h o m o s k e v s k é h o " o s o b ň á k u " p o z d ě v e č e r 18. p r o s i n c e 1943. T o t o své u p ř í m n é p ř e s v ě d č e n í v y jádřil tehdy n e j e n v rozhlasovém p r o j e v u do Československa, v n ě m ž rovnou z Moskvy zhodnotil výsledky svého jednání, ale i v řadě projevů pozdějších a v důvěrných politických vzkazech československému domácímu odboji. V j e d n o m z nich, poslaném d o m ů přes Ženevu k r á t c e p o n á v r a t u z M o s k v y , se n a p ř í k l a d v y s l o v i l t a k t o : "Jednání v Moskvě, podpis smlouvy a rozhovory se všemi vedoucími sovětskými činiteli mne naplno uspokojily. Ve všech zásadních otázkách, týkajících se zabezpečení republiky, Rusové nás budou podporovati, a pokud se jich samých týče, zaujímají v našich mezinárodních věcech stanovisko naprosto kladné. Týká se to plného uznání samostatné předmnichovské republiky, t. j. našich předmnichovských hranic, uskutečnění společné hranice čs.-sovětské na Podkarpatské Rusi, provedení transferu provinilého menšinového obyvatelstva z republiky v největším možném rozsahu, plný respekt naší suverenity a žádné vměšování se do úpravy vnitřních našich poměrů . . . Pro spolupráci s námi neklade SSSR žádných podmínek. Uznává loyálnost politiky republiky vůči němu v celé době předválečné a věří, že náš národ se staví cele a upřímně za politiku dohody, která j e vyslovena v naší smlouvě. Je to ostatně vyvrcholení snah, které buditelé v českých a slovenských zemích v největších dobách naší historie pěstovali. Sovětský věří, že republika zůstane demokratickou, pokrokovou, sociálně spravedlivou a proto má jediný zájem: aby republika v jednotě a klidu co nejrychleji provedla nezbytné reformy ústavní, správní, hospodářské a sociální, jichž budou vyžadovat nové poválečné životní podmínky, a mohla zase být prvním, dobře organisovaným a prosperujícím státním celkem ve střední Evropě. Jakého dosahu tyto reformy hudou, bude záležet výlučně od vůle většiny národa a celkových poměrů evropských: nejedná se o žádné zkomunisování státu, nýbrž o pokrokovou úpravu poměrů hospodářských a sociálních. Sovětský svaz od nás nežádá ničeho zvláštního. Naěe politika bude prostě politikou naší demokratické většiny."
6 D o té " d e m o k r a t i c k é v ě t š i n y " m u s e l o v š e m B e n e š p o č í t a t i č e s k o s l o venské k o m u n i s t y . A v z h l e d e m k t o m u , že všichni hlavní p ř e d á c i K S Č b y l i za v á l k y v M o s k v ě , v y u ž i l p r e s i d e n t B e n e š s v é h o z á j e z d u d o S o v ě t s k é h o s v a z u t a k é k t o m u , a b y se v r o z h o v o r e c h s G o t t w a l d e m a soudruhy pokusil nalézt přijatelnou základnu p r o poválečnou spolupráci. P ř e d e v š í m n u t n o ř í c i , ž e B e n e š svá j e d n á n í s n a š i m i k o m u n i s t y m í n i l p r á v ě t a k p o c t i v ě a u p ř í m n ě , j a k o j e d n á n í se s o v ě t s k o u v l á d o u . B y l si p l n ě v ě d o m r i s i k a , j e ž t í m na s e b e b e r e . V i d ě l u ž t e h d y , ž e komu-
200
nisté p o p l a v o u na v l n ě p o v á l e č n é h o r a d i k a l i s m u , j a k se c h y s t a j í z n e užít v e s v ů j p r o s p ě c h v y h r a n ě n í p o m ě r u č e s k o - s l o v e n s k é h o a z e j m é n a o v š e m o č e k á v a n é h o p o v á l e č n é h o v l i v u S o v ě t s k é h o svazu v e s t ř e d n í E v r o p ě . A v š a k s o u d i l , ž e j e n z a č l e n ě n í m k o m u n i s t ů k p l n o p r á v n é účasti ve v l á d ě m ů ž e u c h r á n i t r e p u b l i k u p ř e d v á ž n ý m n e b e z p e č í m r o z v r a t u a snad i o b č a n s k é v á l k y . D o u f a l , ž e v l á d n í s p o l u o d p o v ě d n o s t z t l u m í j e j i c h o p o s i č n í r a d i k a l i s m u s a ž e , b u ď j a k b u d ' , se m u p o d a ř í situaci lépe zvládnout, budou-li komunisté ve vládě a nikoli v oposici; to v š e c h n o o v š e m z a j e d n o h o p ř e d p o k l a d u , k t e r ý t e h d y p o v a ž o v a l za dan ý : ž e t o t i ž Sovětský svaz a s p o ň z h r u b a s p l n í s v ů j závazek n e v m ě š o vat se d o n a š i c h v n i t ř n í c h v ě c í . P r o t o B e n e š h n e d p o p ř í j e z d u d o M o s k v y n a b í d l k o m u n i s t ů m zastoup e n í v e v l á d ě . T o však v r. 1943 k o m u n i s t é o d m í t l i . B y l i už t e h d y r o z h o d n u t i , a ani t o n i j a k n e s k r ý v a l i , n e d o v o l i t , aby se t. zv. l o n d ý n ská B e n e š o v a v l á d a vrátila d o m ů , a t o , j a k p r o h l á s i l G o t t w a l d , ani v e stavu d e m i s e . C h t ě l i n a o p a k , a b y d o m ů šla v l á d a j i n á , jejímiž p ř e d sedou b y b y l , j a k říkali, " č l e n l e v i c e " . O d ů v o d ň o v a l i t o t í m , že u nás p o v á l c e p ů j d e v ý v o j silně d o leva. P r o s e b e však, a t o b y l o p ř í z n a č né, m i n i s t e r s k é p ř e d s e d n i c t v í n e r e k l a m o v a l i , n ý b r ž j e n n a z n a č i l i , že musí dostat v n o v é v l á d ě p o s t a v e n í , k t e r é b y j i m u m o ž ň o v a l o n á l e ž i t ě se u p l a t n i t . T a k é za m y š l e n k u p o v á l e č n é t. zv. n á r o d n í f r o n t y všech d e m o k r a t i c k ý c h stran se G o t t w a l d a s o u d r u z i zasazovali, avšak j e š t ě n e o d h a l i l i své p l á n y n a r o z b i t í a zákaz strany agrární. U ž t e h d y t a k é u p l a t ň o v a l i i d e u b l o k u tří s o c i a l i s t i c k ý c h stran, j e ž p o d l e n i c h m ě l y b ý t h y b n o u p á k o u příští vlády. Nadšeně h o r o v a l i u ž v r. 1943 p r o j e d n o t u , z e j m é n a na p o l i o d b o r á ř ském. K d y ž však dr. B e n e š , u s i l u j í c í o z j e d n o d u š e n í n a š e h o p o l i t i c k é h o stranictví, n a d h o d i l o t á z k u j e d n o t n é d ě l n i c k é strany s l u č u j í c í k o m u n i s t y , s o c i á l n í d e m o k r a t y a n á r o d n í socialisty, j e d n o t á ř s k é h o r o vání n á h l e o c h l a d l o . G o t t w a l d se z t o h o v y k r o u t i l s p o u k a z e m na to, že o t a k o v é v ě c i lze u v a ž o v a t až p o návratu d o m ů . Jiným varovným signálem b y l o komunistické nadšení p r o národní výbory. Gottwald a j e h o druhové opětovně naléhali, aby všechna správa b y l a p o v á l c e o d e v z d á n a d o r u k o u n á r o d n í c h v ý b o r ů , k t e r é b y vznikaly u ž v p o d z e m í za n a c i s t i c k é o k u p a c e a p o o s v o b o z e n í b y l y jakousi aklamační v o l b o u potvrzeny a doplněny. Beneš si b y l v ě d o m n e b e z p e č í , j e ž s t í m b y l o s p o j e n o . Nestavěl se p r o ti sebe r á z n ě j š í r e f o r m ě v e ř e j n é správy, n a o p a k si j i p ř á l a p ř i m l o u val se za p o d s t a t n é z v ý š e n í p r a v o m o c i v o l e n ý c h o r g á n ů m í s t n í s a m o správy. A l e b y l p ř e s v ě d č e n o t o m , ž e p r o v e d e n í t a k o v é d a l e k o s á h l é z m ě n y v o k a m ž i k u p á d u N ě m e c k a b y z n a m e n a l o chaos. A č tedy v prosinci 1943 v M o s k v ě zásadně souhlasil s m y š l e n k o u n á r o d n í c h v ý b o r ů , z d ů v o d n i l j i t í m , ž e se tak m á z a b r á n i t c h a o s u . A k d y ž p o z d ě j i , p o návratu d o L o n d ý n a , p o d e p s a l p ř í s l u š n ý d e k r e t o t v o ř e n í n á r o d n í c h v ý b o r ů , m ě l na m y s l i , a v y j á d ř i l to v d o p r o v o d n é m d o p i s e m i n i -
201
sterskému p ř e d s e d o v i Š r á m k o v i , a b y n á r o d n í v ý b o r y v y k o n á v a l y svou p r a v o m o c skrze e x i s t u j í c í j i ž ú ř e d n í o r g á n y , totiž z e m s k é , o k r e s n í a o b e c n í či magistrátní ú ř a d y . B o h u ž e l p o z d ě j š í v ý v o j se ú p l n ě v y m k l z B e n e š o v ý c h r u k o u . D ř í v e n e ž se m o h l v ů b e c vrátit d o m ů , k o m u n i s t é za p o m o c i R u d é a r m á d y a N K V D p r o v e d l i svou. K r o m ě diskusí o p o v á l e č n é m u s p o ř á d á n í pustili se G o t t w a l d a soud r u z i s dr. B e n e š e m d o s p o r ů o p o s t u p za M n i c h o v a a za v á l k y . Z e j m é n a p r u d k ý b y l s p o r o M n i c h o v . N e j e d n o u se k o m u n i s t i č t í p ř e d á c i tak r o z l o b i l i , že na pressidenta k l u k o v s k y h u l á k a l i . Z e j m é n a c h r a p l a v ý hlas K o p e c k é h o se r o z l é h a l p o c e l é m " o s o b ň á k u " , k t e r ý d a l Stalin Benešovi k disposici p o d o b u presidentova p o b y t u v Moskvě. Vinili B e n e š e z kapitulantství, vytýkali m u , že v m n i c h o v s k é k r i s i o d m í t l sovětskou p o m o c , v y č í t a l i m u , ž e ani t e ď za v á l k y n e v y z ý v á naše l i d i d o m a k sabotáži a k a k t i v n ě j š í m u o d p o r u a d o k o n c e v y s l o v i l i p o d e zření, ž e snad m á n ě j a k o u t a j n o u d o h o d u s H á c h o u a s p r o t e k t o r á t n í vládou. Stanovisko k H á c h o v i a p r o t e k t o r á t n í v l á d ě b y l o také a t o j e z a j í m a v é , j e d i n ý m b o d e m , v n ě m ž se K r e m l a naši k o m u n i s t é v r o c e 1943 t r o c h u lišili. Z a t í m c o G o t t w a l d a j e h o d r u h o v é c h r l i l i o h e ň a l á v u , k d y k o l i se o H á c h o v i z m í n i l i , Stalin b y l realisticky c y n i c k ý . " A c o ten H á c h a ? " , zeptal se dr. Beneše v j e d n o m z p o s l e d n í c h r o z h o v o r ů . A k d y ž m u B e n e š r o z v e d l své o d m í t a v é stanovisko k H á c h o v i , p ř e k v a p i l h o maršál p o z n á m k o u : " A h , m ů ž e - l i b ý t k u ž i t k u , a ť ještě zůstane!" A č k o l i p r ů b ě h B e n e š o v ý c h r o z h o v o r ů s G o t t w a l d e m , S l á n s k ý m , Šverm i o u a K o p e c k ý m n e b y l z d a l e k a tak h l a d k ý , j a k o j e d n á n í s Stal i n e m a M o l o t o v e m , B e n e š tvrdil, že v z á k l a d n í c h o t á z k á c h v n i t r o p o l i t i c k é h o p o s t u p u v p r v ý c h l e t e c h p o v á l e č n ý c h b y l o zásadní s h o d y . N a p s a l o t o m p o návratu z M o s k v y d o L o n d ý n a svým s p o l u p r a c o v n í kům v domácím odboji toto: "Jcdnul jsem velmi podrobně se zástupci našich komunistů v Moskvě a jsem ovšem ve stálém styku a spolupráci s našimi komunisty zde v Anglii. Všichni stojí na půdě republiky, jdou s presidentem a vládou a vlastenecky spolupracuji. Jakmile ve chvíli pádu Německa bude lze jmenovati novou vládu v dohodě s našimi lidmi doma v republice, vstoupí do ní i komunisté. Jsme za jedno i s komunisty, že počet stran doma se zredukuje na tři, na levici, střed a konservativce, a že na řadu let bude v republice po válce zachována národní fronta, ovšem bez všech fašistů a všech českých a slovenských provinilců. Žádám proto naléhavě komunisty na Slovensku i v českých zemích, aby v tomtéž duchu se účastnili domácích osvobozeneckých prací společně s ostatními skupinami a připravovali společně s nimi jednotný převrat. Je nutno připravit harmonické soustředění všech složek národa pro nejtěžší dobu konečných bojů pro přechodnou periodu poválečnou a pro kladení základů nové republiky. Pro tyto těžké a složité úkoly je třeba jednoty, neboť jenom tak je zmůžeme k dobru všech občanů republiky."
202
7 D r . B e n e š se t u d í ž v r á t i l z e své p r v é n á v š t ě v y v M o s k v ě z p ě t d o L o n d ý n a v p ř e s v ě d č e n í , že s v ý m z á j e z d e m p o d s t a t n ě p ř i s p ě l k z a b e z p e č e n í vlasti j a k p r o t i h r o z b ě , j e ž b y j e d n o u m o h l a zase v z e j í t se strany N ě m e c k a , tak i proti n e b e z p e č í násilné komunistické revoluce. B y l o to s n a d n e j š ť a s t n ě j š í ú d o b í j e h o ž i v o t a . M n i c h o v s k á p o h a n a b y l a o d činěna. Nacistická Třetí říše byla na p o k r a j i neslavného p á d u a j e j í fašistický p ř i s l u h o v a č u ž b y l n a k o l e n o u . B e n e š ů v sen s p o l u p r á c e Z á p a d u s V ý c h o d e m se z d á l b ý t b l í ž e s k u t e č n o s t i n e ž k d y k o l i p ř e d t í m . Ještě 16. č e r v e n c e 1944 hlásil B e n e š d o m ů s v ý m s p o l u p r a c o v n í k ů m : "Sovětské Rusko bude mít zajem na tom udržet tuto slibně se rozvíjející spolupráci s angloamerickými demokraciemi i po válce a jeho zpustošení jest nepředstavitelné a sovětská vláda je vedena snahou o co nejrychlejší rekonstrukci země. To jest také zárukou, která naši spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem činí tak reální a pro nás životně hodnotnou. Proto se Sověty nebudou vměšovat do našich vnitřních poměrů více nežli u států jiných, a to, jak si svůj nový život a pořádek budeme chtíti zařídit, rozhodneme sami". A l e j e n o m ě s í c p o z d ě j i , v s r p n u 1944, b y l p e v n é v í ř e B e n e š o v ě v b u d o u c n o s t d o b r ý c h v z t a h ů č e s k o s l o v e n s k o - s o v ě t s k ý c h zasazen p r v ý ú d e r . N e b o ť t e h d y se B e n e š d o v ě d ě l , ž e S o v ě t y z a č a l y za j e h o z á d y j e d n a t s t i s o v s k ý m g e n e r á l e m Č a t l o š e m , k t e r ý c h t ě l z a c h r á n i t vlastní k ů ž i p r o d e j e m S l o v e n s k a S o v ě t s k é m u svazu. V i d a , ž e se t o s N ě m e c k e m r y c h l e c h ý l í k e k o n c i , n a b í d l Čatloš S o v ě t ů m , že v y h l á s í n a S l o v e n s k u vojenskou diktaturu, začlení slovenské j e d n o t k y d o R u d é armády a z a h á j í b o j p r o t i N ě m c ů m . Čatloš vyslal za tím ú č e l e m p o č á t k e m srpna do Ruska emisary s p ř í m o u n a b í d k o u , a b y "řešení vnitropolit i c k ý c h v ě c í b y l o v s o u l a d ě se z á j m y S o v ě t s k é h o s v a z u " . Č a t l o š o v a delegace, provázená slovenským komunistickým předákem Šmidkem, o d l e t ě l a z e S l o v e n s k a 2. s r p n a 1944 n a s o v ě t s k o u v o j e n s k o u z á k l a d n u ve V i n i c i a byla odtamtud odeslána d o M o s k v y . S o v ě t y z a h á j i l y j e d n á n í s Č a t l o š o v ý m i e m i s a r y za B e n e š o v ý m i z á d y . B e n e š se o t o m d o z v ě d ě l , n e b o ť m u j e h o s p o l u p r a c o v n í c i ze S l o v e n ska o t o m p o s l a l i b e z p r o d l e n í r a d i o t e l e g r a f i c k o u z p r á v u a dr. F e r j e n čik, kterého vyslali s delegací j a k o pozorovatele, zpravil o t o m p o p ř í l e t u d o M o s k v y čs. v o j e n s k é h o p ř i d ě l e n c e , p l u k o v n í k a P i k u . P r e s i d e n t si z a v o l a l s o v ě t s k é h o v e l v y s l a n c e L e b e d ' e v a a o s t ř e p r o t i sovětskému postupu protestoval. Lebeděv, který o věci očividně neměl a n i t u š e n í , s l í b i l , ž e se n a v ě c d o t á ž e v M o s k v ě , A v s k u t k u se za n ě kolik dní přihlásil s odpovědí. "Jednání vedla komunistická strana", v y s v ě t l o v a l L e b e d ě v , m í r n ě se p ř i t o m č e r v e n e a j e , " s o v ě t s k á v l á d a s tím neměla nic s p o l e č n é h o . " Sotva b y l a t a t o z á l e ž i t o s t " v y s v ě t l e n a " , d o š l o k n o v é u k á z c e t o h o , j a k m á l o l z e spoléhat n a sovětské s l i b y ; šlo tentokráte o sovětskou p o m o c za s l o v e n s k é h o p o v s t á n í v p o z d n í m l é t ě 1944.
203
P ř i r o z h o v o r e c h , k t e r é m ě l B e n e š se sovětskými činiteli v M o s k v ě v p r o s i n c i 1943, j a k Stalin tak i M o l o t o v vyslovili v y č í t a v ý m t ó n e m p o div n a d t í m , že v Československu n e n í dost sabotáže. " C o ž snad u vás n e n í r o z s á h l ý c h lesů.?", z e p t a l se Stalin p ř i své p o s l e d n í k o n f e r e n c i s B e n e š e m . A M o l o t o v v e svých j e d n á n í c h s B e n e š e m se z n o v u vracel k s t e j n é m u t h e m a t u a z d ů r a z ň o v a l , ž e P o l á c i p r o v á d ě j í sabotáž za sab o t á ž í , v y h a z u j í m o s t y , v y k o l e j u j í vlaky, a d o k o n c e i p o přerušení d i p l o m a t i c k ý c h styků d o d á v a j í R u s ů m seznamy těchto akcí, zatím c o o s a b o t á ž í c h v Československu n e n í n i c slyšet. Stalin n a b í d l Benešovi v t o m s m ě r u v e š k e r o u p o m o c , p r o j e v i l o c h o t u dát n á m p r o sabotážní v ý z v y zvláštní r o z h l a s o v o u stanici u S m o l e n s k a , d o p r a v i t n a naše územ í z p r a v o d a j c e — a p r o s t ě u d ě l a t vše, c o by p o m o h l o z d v i h n o u t v Československu v l n u a k t i v n ě j š í h o o d p o r u . K d y ž však přišla d o b a , a b y sliby ty b y l y s p l n ě n y , zase — skutek utek´. Slováci, s p o l é h a j í c e se n a s l í b e n o u v y d a t n o u s o v ě t s k o u p o m o c , zorganisovaliv d o h o d ě s B e n e š e m v srpnu 1944 povstání v n ě m e c k é m týlu. M í s t o ú č i n n é p o m o c i vyslali R u s o v é d n e 6. září 1944 dva d ů s t o j n í k y z K o n ě v o v a štábu, aby situaci o b h l é d l i . P a k s h o d i l i z letadel n ě c o m u n i c e a k u l o m e t ů . T e p r v e p o o p ě t o v n ý c h z o u f a l ý c h B e n e š o v ý c h urg c n c í c h dal Stalin k o n e č n ě souhlas k t o m u , a b y na S l o v e n s k o odletěl československý stihací p l u k a a b y tam b y l a vysazena československá p a r a b r i g á d a . A v š a k R u d á a r m á d a , která až d o té d o b y p o s t u p o v a l a r y c h l e d o p ř e d u a b y l a r o z l o ž e n a na široké f r o n t ě p o d é l h r a n i c Slovenska, se n e h ý b a l a a ani sovětské letectvo n e j e v i l o snahu v y d a t n ě j i p o m o c i ú t o k y na p o s t u p u j í c í n ě m e c k é t a n k y , j a k o to slovenští vlastenci o p ě t o v n ě žádali. V i d a sovětskou liknavost, obrátil se B e n e š p o p o č á t k u s l o v e n s k é h o povstání s n a l é h a v o u žádostí o p o m o c n a v r c h n í v e l e n í anglo-americk ý c h a r m á d . A vskutku a m e r i c k á letadla z e z á k l a d e n v j i ž n í Itálii začala p o m á h a t nálety na N ě m c e v oblasti povstání a p ř í m ý m shazov á n í m zbraní. B e n e š o v a radost b y l a však k r á t k é h o trvání. P o n ě k o l i ka t u k o v ý c h náletech A m e r i č a n é n á h l e ustali, a k d y ž j s m e se dotazovali n a d ů v o d , o d v o l a l i se v y h ý b a v ě n a "vyšší r o z k a z y " . T a k j s m e se vlastně p o p r v é a ještě j e n n e p ř í m o d o z v ě d ě l i , č i l é p e ř e č e n o j s m e d o spěli k závěru, že se z á p a d n í s p o j e n c i s R u s y d o h o d l i o j a k é m s i rozd ě l e n í pásem v o j e n s k ý c h o p e r a c í — a že Československo b y l o zařazen o do pásma o p e r a c í sovětských. A č k o l i dr. B e n e š neskrýval své z k l a m á n í n a d sovětským p o s t u p e m v p ř í p a d ě Čatlošově a v otázce p o m o c i za s l o v e n s k é h o povstání, n i k t e r a k z t o h o ještě n e v y v o z o v a l , že se Sověty daly na cestu soustavného lám á n í d a n é h o slova. P a k t o v á n í s Čatlošem p o B e n e š o v ě protestu ustal o . A p ř i troše d o b r é v ů l e — k níž b y l dr. B e n e š v ž d y c k y p ř i p r a v e n — n e b y l o n e z b y t n ě n u t n o v i d ě t v té d o b ě v sovětském c h o v á n í za slovens k é h o povstání zlý úmysl. Zasazeno d o r á m c e c e l é v á l k y j e v i l o se slovenské povstání S o v ě t ů m p o c h o p i t e l n ě j a k o d r o b n á e p i s o d a třetího řádu, n e o s p r a v e d l ň u j í c í z m ě n u sovětských o f e n s i v n í c h p l á n ů . Ostatně
204
těžkopádnost r o z h o d o v á n í v l á d n í h o systému.
byla
vždy
typickým
znakem
stalinského
Benešův h o u ž e v n a t ý o p t i m i s m u s b y l z n o v u posílen p r v ý m i z p r á v a m i , j e ž začaly d o c h á z e t na p o d z i m 1944 z P o d k a r p a t s k é Rusi. V ř í j n u 1944 vkročila R u d á armáda na ú z e m í P o d k a r p a t s k é R u s i a 27. října d o b y l a U ž h o r o d u . P o d l e sovětsko-československé d o h o d y z 8. května 1944 měla b ý t civilní správa nad československým ú z e m í m , j e ž b y l o osvob o z e n o o d n e p ř í t e l e a přestalo b ý t p á s m e m v á l e č n ý c h o p e r a c í , o d e vzdáno d o r u k o u československých. Beneš očekával, že p ř í t o m n o s t Rudé a r m á d y na našem ú z e m í vyvolá jisté p o t í ž e a p r o b l é m y . A z e j m é n a p ř e d p o k l á d a l , že sovětští vojenští velitelé b u d o u mít snahu p o d r ž e t p l n o u k o n t r o l u n a d o s v o b o z e n ý m i oblastmi déle, n e ž to b u d e nezbytně třeba s o h l e d e m na v á l e č n é o p e r a c e . B y l p r o t o p ř í j e m n ě p ř e k v a p e n a n a d m í r u u s p o k o j e n , k d y ž krátce p o vstupu sovětských vojsk na území P o d k a r p a t s k é Rusi, československá v l á d n í delegace, vedená ministrem Františkem N ě m c e m , p ř i b y l a d o U ž h o r o d u a v y p a d a l o to, j a k o by se už byla ujala civilní správy. J e h o víra v sovětskou k o r e k t n o s t b y l a ještě utvrzena z p r á v a m i o c h o v á n í sovětských partyzánů, vysazených na Slovensku. Část slovenských k o munistů p ř i p r a v o v a l a v té d o b ě v y t v o ř e n í slovenské sovětské r e p u b l i ky, j e ž b y se p ř i p o j i l a k Sovětskému svazu. A l e partizáni o d m í t l i jak o u k o l i součinnost v t o m směru a důsledně mluvili o Československé r e p u b l i c e a o n ě j a k é r e p u b l i c e slovenské nechtěli ani slyšet. T í m t v r d ě j i zasáhly presidenta zvěsti, které začaly b r z o přicházet o d v l á d n í delegace a o d ostatních našich s p o j e k na P o d k a r p a t s k é Rusi. Sovětské velení n e j e n o m že n e o d e v z d a l o P o d k a r p a t s k o u R u s d o r u k o u naší civilní správy, n ý b r ž c e l o u naši v l á d n í delegaci vlastně internovalo. Místo, aby p o m o h l o v y b u d o v a t na P o d k a r p a t s k é Rusi českoslov e n s k o u a r m á d u , j a k to b y l o d o j e d n á n o m e z i B e n e š e m a Stalinem v prosinci 1943, začalo velení R u d é a r m á d y o d v á d ě t R u s í n y násilím d o a r m á d y sovětské. N e č i n n ě p ř i h l í ž e l o k t o m u , j a k k o m u n i s t i c k é živly z n e m o ž ň o v a l y , a n a k o n e c p ř í m o zakázaly delegaci j a k o u k o l i činnost, a d o k o n c e s t r p ě l o , a b y samozvaní místní " m i l i c i o n á ř i " zabavili (a v n ě k o l i k a p y t l e c h odnesli) vládní peníze, j e ž měla delegace k d i s p o sici. Sovětské v e l e n í také ani n e h n u l o prstem p r o t i k o m u n i s t i c k é agitaci, usilující o p ř i p o j e n í P o d k a r p a t s k é Rusi k Sovětskému svazu; nao p a k této agitaci n a d r ž o v a l o . P r o p u s t i l o telegramy poslané B e n e š o v i a Stalinovi j m é n e m n ě k o l i k a p o d k a r p a t s k ý c h o b c í , ž á d a j í c í c h , aby j i m b y l o d o v o l e n o " ž í t v j e d n é a společné r o d i n ě s l i d e m u k r a j i n s k ý m " . A p o d l e t a j n ý c h z p r á v našich s p o l u p r a c o v n í k ů na P o d k a r p a t s k é R u s i o b c h á z e l i sovětští d ů s t o j n í c i ( n e b aspoň o s o b y o b l e č e n é v s t e j n o k r o j i sovětských d ů s t o j n í k ů ) místní starosty a nutili j e , aby p o d p i s o v a l i p o d o b n é petice. T e n t o p o s t u p se tak p ř í k ř e r o z c h á z e l se vším, o č e m se Beneš se Stalinem d o h o d l i , a b y l o t o v tak z j e v n é m r o z p o r u s československo-sovětskými s m l o u v a m i n e d á v n o u z a v ř e n ý m i , že Beneš s p o čátku n e m o h l ani uvěřit, že t o h l e všechno M o s k v a schvaluje. " Z d á se
205
m i " , n a p s a l 12. p r o s i n c e 1944 v l á d n í m u d e l e g á t u N ě m c o v i , " ž e v l á d a ukrajinská, v o j d c i ukrajinští a zejména také ukrajinská komunistická strana z á m ě r n ě p o s t u p u j í j i n a k , c h t ě j í i M o s k v u i nás p o s t a v i t p ř e d h o t o v é v ě c i a n e o h l í ž e j í se na n i k o h o , j d o u c e b e z o h l e d n ě za s v ý m c í l e m . Nemyslím, že j e v t o m d v o j í hra M o s k v y a m á m d o j e m , že t o začíná jít přes hlavu a proti vládě centrální. B y l b y to ovšem zjev v á ž n ý . " V t o m t o d u c h u psal B e n e š v l á d n í d e l e g a c i spíše p r o t o , a b y j í d o d a l odvahy, než z vlastního vnitřního přesvědčení. N e b o ť v r o z h o v o r e c h se m n o u b y l v té d o b ě už p l n skepse. " B u ď M o s k v a n e m á t o l i k v l i v u na v o j á k y , k o l i k si m y s l í m e , a n e c h c e j e d e s a v u o v a t " , u v a ž o v a l j e d n o u nahlas v m é p ř í t o m n o s t i , j a k t o m í v a l v e z v y k u , p r o c h á z e j e se r y c h l ý m i k r o k y p o své p r a c o v n ě . A p o k r a t i č k é p ř e s t á v c e d o d a l : " N e b o j s o u to p o d v o d n í c i . " V n ě k o l i k a m á l o t ý d n e c h m u však b y l o z c e l a j a s n o , ž e j d e o d r u h o u alternativu. O p ě t o v n é p r o t e s t y , k t e r é vznášel p r o t i c h o v á n í s o v ě t s k é h o a r m á d n í h o v e l e n í na P o d k a r p a t s k é R u s i j e d n a k v r o z h o v o r e c h s v e l vyslancem L e b e d ě v e m a j e d n a l přes Fierlingera, P i k u a N ě m c e , zůstávaly b e z v ý s l e d k u . A k d y ž n a k o n e c došla o d p o v ě ď z M o s k v y , b y l a z d r c u j í c í . M o l o t o v sice o m l o u v a l n ě k t e r é p ř e h m a t y , k n i m ž d o š l o , " ú n a v o u z v á l k y a h o r e č k o u p r v ý c h d n ů s v o b o d y " , ale v e v ě c i s a m é b y l n e ú s t u p n ý . T r v a l na o d v á d ě n í R u s í n ů d o R u d é a r m á d y a h n u t í za p ř i p o j e n í P o d k a r p a t s k é R u s i k U k r a j i n ě o z n a č i l za " l i d o v é a ž i v e l n é " a za " v ý r a z n á r o d n í v ů l e " . A j a k b y se p r ý S o v ě t s k ý svaz m o h l stavět p r o t i " v ů l i z a k a r p a t o u k r a j i n s k é h o l i d u ? " K d y b y sovětská v l á d a nařídila R u d é a r m á d ě , a b y o n y p r o j e v y " s v o b o d n é v ů l e " p o t l a č i l a , p ř e c e b y se tím dopustila v m ě š o v á n í se d o v n i t ř n í c h v ě c í č e s k o s l o v e n s k ý c h — a tak b y p o r u š i l a č e s k o s l o v e n s k o - s o v ě t s k o u s m l o u v u o p ř á t e l s t v í ! V l o m smyslu m l u v i l p o d l e d e p e š í N ě m c o v ý c h a F i e r l i n g e r o v ý c h j a k M o l o t o v , tak i V y š i n s k ý a Z o r i n , k d y ž j i m b y l y p ř e d n e s e n y B e n e š o v y p r o t e s t y . A n a k o n e c se o z v a l i sám Stalin. D n e 25. l e d n a 1945 o d e v z d a l sovětský c h a r g e d ' a f f a i r e s Č i č a j e v dr. B e n e š o v i Stalinův d o p i s t o h o to z n ě n í : ( 1 ) Osobní Vážený pane presidente Beneši, dnes jsem se dozvěděl od soudruha Gottwalda, že československá vláda pociťuje neklid v souvislosti s událostmi na Zakarpatské Ukrajině, domnívajíc se, že sovětská vláda zamýšlí jednostranně řešit otázku Zakarpatské Ukrajiny, navzdory dohodám mezi našimi státy. Musím Vám říci, že nabyl-li jste takového domnění, zakládá se na nedorozumnění. Sovětská vláda nezakazovala a nemohla zakázat obyvatelstvu Zakarpatské Ukrajiny, aby nevyjádřilo svou národní vůli. Je to tím pochopitelnější, že Vy sám jste mi v Moskvě říkal, že jste ochoten odevzdat Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu. Při tom, jak si jistě vzpomenete, jsem k tomu tehdy nedal svůj souhlas.
206
Avšak z toho, že sovětská vláda nezakázala zakarpatským Ukrajincům vyslovit svou vůli, nijak nevyplývá, že by sovětská vláda měla v úmyslu porušit dohodu mezi našimi státy a jednostranně řešit otázku Zakarpatské Ukrajiny. Takové domnění by bylo urážlivým pro sovětskou vládu. Jelikož otázka Zakarpatské Ukrajiny byla postavena samotným obyvatelstvem Zakarpatské Ukrajiny, bude ji ovšem třeba řešit. Ale tato otázka může být řešena jen dohodou mezi Československem a Sovětským svazem ještě před ukončením války s Německem nebo po skončení války, jakmilo to uznají za vhodné obě vlády. Prosím, abyste věřil, že sovětská vláda nemá v úmyslu jakkoli poškodit zájmy Československé republiky nebo její prestyž. Naopak sovětská vláda je plna odhodlání poskytnout Československé republice veškerou pomoc při jejím osvobození a vybudování. V plné úctě I. Stalin 23. ledna 1945. (1) Český překlad ruského
originálu
J a k m o h l Stalin m l u v i t o B e n e š o v ě o c h o t ě v z d á t se P o d k a r p a t s k é R u s i ve prospěch Sovětského svazu? D l u ž n o d o z n a t , že Stalin si tu v ě c d o c e l a n e v y m y s l e l . K d y k o l i totiž B e n e š h o v o ř i l se s o v ě t s k ý m i d i p l o m a t y v l e t e c h 1939-1941 o P o d k a r p a t s k é R u s i , o b y č e j n ě z a h a j o v a l své v ý v o d y p r o h l á š e n í m , že P o d k a r p a t s k á R u s n e m ů ž e zůstat v m a ď a r s k ý c h r u k o u , n ý b r ž že m ů ž e náležet t o l i k o k Č e s k o s l o v e n s k u n e b o k S o v ě t s k é m u svazu. V t o m s m y s l u m l u v i l z e j m é n a s v e l v y s l a n c e m M a j s k ý m , s n í m ž se o b č a s s c h á z e l i v d o b ě p ř e d n ě m e c k ý m p ř e p a d e m S o v ě t s k é h o svazu. P o u ž í v a l t é t o f o r m u l e hlavně proto, aby vysondoval, zda Rusové h o d l a j í n e b o nehodlaj í j e d n o u u p l a t ň o v a t p r á v o n a P o d k a r p a t s k o u R u s . A j a k k o l i si B e neš přál, aby P o d k a r p a t s k á R u s byla opět československou, r o z h o d n ě n e b y l p ř i p r a v e n v y n u c o v a t si t o za c e n u s o v ě t s k é h o p ř á t e l s t v í . Z m í n ě n é f o r m u l e p o u ž i l B e n e š t a k é p ř i své r o z m l u v ě se S t a l i n e m v M o s k v ě v r. 1943. N a z ý v a t j i o v š e m " o c h o t o u " v z d á t se P o d k a r p a t s k é R u s i — z e j m é n a k d y ž v té d o b ě S t a l i n m ě l u ž v r u k o u B e n e š o v o m e morandum, v n ě m ž president výslovně uvedl Podkarpatskou Rus j a k o součást p o v á l e č n é h o Československa — j e p o n ě k u d v o l n o u interpretací. Stalinův dopis Beneše nepotěšil, to netřeba zdůrazňovat. Spíše překvap í , ř e k n u - l i , ž e ta snůška n e p r a v d , p o l o p r a v d a p ř e k r o u c e n ý c h s k u t e č ností v j e d n o m směru d o k o n c e Beneše p o n ě k u d uklidnila. T e n t o zdánl i v ý p a r a d o x m ů ž e č t e n á ř p o c h o p i t j e n t e h d y , p o d a ř í - l i se m u v ž í t se d o t e h d e j š í h o B e n e š o v a r o z p o l o ž e n í m y s l i .
207
V d o b ě , k d y Stalinův dopis došel, p o k l á d a l Beneš P o d k a r p a t s k o u R u s už t a k j a k o t a k z a z t r a c e n u . O d p o v ě d i , j i c h ž se m u d o s t a l o o d M o l o tova a Vyšinského na protesty t l u m o č e n é N ě m c e m a Fierlingerem v p r o s i n c i 1944, n e d o v o l o v a l y o t o m ž á d n ý c h p o c h y b . D e f i n i t i v n í p e č e ť , k t e r o u k t o m u p ř i l o ž i l S t a l i n ů v d o p i s se p r o t o m o h l a B e n e š e u ž j e n m á l o d o t k n o u t . A l e p o t r p k ý c h z k u š e n o s t e c h na P o d k a r p a t s k é R u si o b á v a l se B e n e š n ě č e h o j e š t ě h o r š í h o . C o k d y b y R u s o v é z a č a l i t r o pit stejné věci n a Slovensku? V té d o b ě p r o n i k l a R u d á armáda už h l u b o k o na Slovensko a byla absolutním p á n e m situace. V y v o l a t i n a Slovensku "spontání projevy národní vůle" pro vytvoření Slovenské slovanské r e p u b l i k y a p ř i p o j e n í k S o v ě t s k é m u svazu p o v z o r u p o d k a r patskoruském b y n e b y l o b ý v a l o p r o sovětské agenty a N K V D pražádným problémem. P r o t o se m u p o n ě k u d ulehčilo, když z tónu Stalinova dopisu vyroz u m ě l , že j d e j e n o P o d k a r p a t s k o u R u s a ž e n a d t o t a t o o t á z k a n e m u sí b ý t řešena h n e d ( j a k n a l é h a l n e j e n F i e r l i n g e r , a l e i s á m N ě m e c ) , n ý b r ž ž e t o m ů ž e p o č k a t až n a k o n e c v á l k y . V t o m d u c h u t ř e b a r o z u mět dopisu, který tehdy Beneš poslal Stalinovi: (1) V Londýně, dno 29. ledna 1945. Vážený pane předsedo Rady lidových komisařů,
obdržel jsem Vaše osobní poselství ze dne 23. ledna a upřímně Vám za ně děkuji. Děkuji Vám zejména za to, žo jste své stanovisko tak jasně a jednoznačně formuloval a že mi dáváte příležitost, abych já se své strany stejně jasně formuloval stanovisko své. Odpovídá to upřímně přátelským vztahům mezi našimi zeměmi a národy. (1) Definitivní české znění, jež bylo přeloženo do ruštiny a posláno jako ruský originál. Potvrzuji Vám, že v některých našich kruzích vznikl opravdu neklid v souvislosti s událostmi na Zakarpatské Ukrajině; bylo tomu tak následkem událostí ryze lokálního rázu a vzhledem k účasti v nich ryze lokálních činitelů. K tomu se připojily některé projevy kijevského rozhlasu, které pak byly mezinárodním tiskem zneužity odpůrci Sovětského svazu i Československa. Naproti tomu Vás, pane předsedo, ujišťuji co nejrozhodněji, že ani já osobně, ani vláda československá se ani na okamžik nedomnívala, že by sovětská vláda zamýšlela jednostranně řešit otázku Zakarpatské Ukrajiny nebo měla v úmyslu porušil dohodu mezi našimi státy. Znám dobře zásady politiky Sovětského svazu u vím, že je to naprosto vyloučeno. A prosím Vás, abyste těmto mým slovům plně věřil. (1) Jak o tom Beneš píše ve svých Pamětech (str. 207), řekl tehdy Majskému: "Otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme".
208
Dále plně souhlasím s Vámi, aby otázka tato byla řešena jen dohodou mezi Československem a Sovětským svazem a "jakmile to uznají za vhodné obě vlády", jak sám to formulujete ve svém vzkazu. A přáli bychom si, aby to bylo po skončení války s Německem, t. j. jakmile obnovení našich předmnichovských hranic a Německem a Polskem bude zajištěno a až já budu moci o věci mluvit s našimi činiteli v Praze. Dodal bych k tomu jen dvě připomínky: 1. Nezměnil jsem svého stanoviska o této otázce od chvíle, kdy jsem poprvé o tom mluvil s Vaším velvyslancem I. Majským v Londýně v září 1939 (1) a ani v budoucnosti ho nezměním. V tom smyslu také budu své stanovisko formulovat v Praze. 2. Otázka tato nebude s naší strany učiněna předmětem žádných diskusí nebo intervenci s jinými mocnostmi a na eventuelní konferenci mírovou chceme přijíti, majíce ji již zcela v plném přátelství s Vámi vyřešenu. Jak já a vláda věc sami vidíme, nebude tato otázka mezi námi nikdy předmětem nějakého sporu. Na konci svého vzkazu mi sdělujete, že sovětská vláda nejen nemá v úmyslu jakkoli poškodit zájmy Československé republiky, nýbrž naopak je plně odhodlána poskytnout jí veškerou pomoc při jejím osvobození a vybudování. Jsem Vám opravdu vděčen za tato slova. A chtěl bych zdůraznit, že tato slova už řadu měsíců Sovětský svaz uvádí ve skutek svými ohromnými a obdivuhodnými výkony své Rudé armády a politickou podporou, kterou nám při různých důležitých příležitostech (jako na př. posledně při jednání o příměří s Maďarskem) (2) vždycky tak ochotně poskytoval. Československý lid je si toho dobře vědom. A dovolíte mi, pane předsedo, abych při této příležitosti zdůraznil, že neni druhého státu a národa, který by si toho vážil více nežli lid československý, a není druhého státu, který by choval tak upřímné city opravdového přátelství k Sovětskému svazu jako je to u Republiky československé. V plné úctě Dr. Edvard Beneš Panu I. V. Stalinovi, Maršálu Sovětského svazu a předsedovi Rady lidových komisařů, v Moskvě. T ó n t o h o t o B e n e š o v a d o p i s u j e snad n e j v ý m l u v n ě j š í m h i s t o r i c k ý m d o k l a d e m drastické z m ě n y , k n í ž d o š l o v sovětsko-československýeh vztazích v k r á t k é d o b ě n ě k o l i k a měsíců, p o d z i m u a z i m y 1944. A ž d o té d o b y j e d n a l i Stalin a B e n e š m e z i s e b o u j a k o v e d o u c í m u ž o v é d v o u s a m o s t a t n ý c h států a B e n e š ů v p o m ě r k Stalinovi b y l s h l e d i s k a státně-politického o b d o b n ý j e h o vztahu k Churchillovi a Rooseveltovi. O d l e d n a 1945 m o ž n o říci, že B e n e š ů v v z t a h k Stalinovi n a b y l p o v a h y satelitní. V z h l e d e m k t o m u , že Z á p a d p o n e c h a l S o v ě t ů m v o l n o u r u k u v u t v á ř e n í p o m ě r ů v oblasti, d o n í ž p a t ř i l o i Č e s k o s l o v e n s k o , b y l o (2) Sověty tehdy nabídly Československu podíl na maďarských reparacích.
209
zřejmé, že osud r e p u b l i k y b y l vydán na milost a nemilost svazu.
Sovětskému
P o v š e m t o m , c o se u d á l o m e z i S o v ě t y a Č e s k o s l o v e n s k e m n a p ř e d ě l u o s u d o v ý c h l e t 1944 a 1945, n e n í d i v u , ž e p r e s i d e n t B e n e š b y l p l n v á ž n ý c h starostí o další b u d o c n o s t své vlasti, k d y ž 11. b ř e z n a 1945 nasedal s p a n í B e n e š o v o u a se svou d r u ž i n o u d o d v o u m o t o r o v é D a k o t y k prvé etapě návratu d o m ů přes Moskvu. A l e přes všechna zklamání Beneš i n a d á l e d o u f a l , ž e se m u p o d a ř í z a b r á n i t n e j h o r š í m u a u d r ž e t a s p o ň n e j z á k l a d n ě j š í p r v k y d e m o k r a c i e , n a n i c h ž b y se d a l o b u d o v a t dále, j a k m i l e b y polevil první úder komunistického náporu. T y p i c k ý m p r o B e n e š o v u n á l a d u v d o b ě , k d y se chystal k o d j e z d u d o m ů , j e tento j e h o v l a s t n o r u č n í z á z n a m r o z h o v o r u n a r o z l o u č e n o u , k t e rý m ě l k e k o n c i ú n o r a 1945 s W i n s t o n e m C h u r c h i l l e m n a j e h o venk o v s k é m sídle v C h e q u e r s : "Před obědem jsme byli chvíli sami. Churchill začal, že slyšel, že mám některé obavy z toho, co u nás budou dělat Sověty a Rudá armáda. Potvrdil jsem mu, že mám jisté starosti, ne obavy. Udělal jsem maximum toho, co bylo možno, uzavřel jsem smlouvu s Moskvou, dělal vnitropolicky politiku demokratickou — více nebylo možno. Doufám, že věci bude možno zvládnout." K e všem t ě m v á ž n ý m starostem se p ř i d r u ž i l a j e š t ě další v ě c , k t e r á , j a k se u k á z a l o t e p r v e m n o h e m p o z d ě j i , p o d s t a t n ě u l e h č i l a k o m u n i s tům j e j i c h p r á c i v r o z h o d u j í c í m ú d o b í b o j e . V p ř e d v e č e r o d l e t u z A n g l i e , či p ř e s n ě j i ř e č e n o p ů v o d n ě s t a n o v e n é h o d n e o d l e t u , b y l dr. B e n e š stižen z á c h v a t e m a o m d l e l . V n o c i se p a k z á c h v a t o p a k o v a l . B y l k n ě m u z a v o l á n b r i t s k ý o d b o r n í k — k a r d i o l o g , k t e r ý však t e h d y nezjistil n i c v á ž n é h o . A tak dr. B e n e š o d l e t ě l se s v o u d r u ž i n o u o něk o l i k d n í p o z d ě j i , d n e 11. b ř e z n a 1945. T o b y l p o č á t e k c h o r o b y , které n a k o n e c B e n e š p o d l e h l v září 1948. A č t e h d y , v r o c e 1945, p r v n í z á c h v a t l e h c e p ř e k o n a l a p ř e c h o d n é něk o l i k a d e n n í o s l a b e n í hlasivek ú p l n ě z m i z e l o , t ě m , k d o b y l i v j e h o b e z prostřední blízkosti, n e m o h l o uniknout, že Beneš o d těch d o b nebyl z d r a v o t n ě plně n a výši. T a k se n e p ř í z n í o s u d u k e v š e m o s t a t n í m n e snázím, j e ž provázely československou politiku právě v nejkritičtějších c h v í l í c h , p ř i d r u ž i l o i o s l a b e n í f y s i c k é h o stavu h l a v n í h o p ř e d s t a v i tele této p o l i t i k y . K d y ž d n e 17. b ř e z n a 1945 B e n e š d o r a z i l d o M o s k v y , d o s t a l o se m u p ř i vítání s k o r o stejně s l a v n o s t n í h o , j a k o za návštěvy v r o c e 1945. N a letišti se dostavila p o č e t n á s k u p i n a v y s o k ý c h s o v ě t s k ý c h h o d n o s t á ř ů v čele s M o l o t o v e m , zase tu b y l a o b v y k l á čestná r o t a a v o j e n s k á p ř e h l í d k a , h r á l y se n á r o d n í h y m n y a tak dále. I t e n t ý ž " o s o b ň á k " n a ulici O s t r o v s k é h o b y l o p ě t k d i s p o s i c i , j a k o za p r v é návštěvy. Z k r á t ka — v n ě j š í r á m e c b y l t e n t ý ž , č í t a j e v to i b o h a t ý b a n k e t v K r e m l u a tentokráte na S p i r i d i n o v c e , i o b v y k l é p ř e d s t a v e n í v e V e l k é m d i v a d le. Ale tato vnější p o d o b n o s t j e n t í m v ý r a z n ě j i n á m dala p o c í t i t dus-
210
n o u a n a p j a t o u a t m o s f é r u , v n í ž se t e n t o k r á t e j e d n á n í k o n a l a . I Stalinovy "šutky" působily neupřímně. V l a s t n í j e d n á n í s k r e m e l s k ý m i m u ž i začala B e n e š o v o u n á v š t ě v o u u Stalina v e č e r 19. b ř e z n a 1945. M a r š á l b y l p l n o p t i m i s m u . P o č í t a l s p o rážkou Německa do několika měsíců a byl očividně spokojen. Jak by n e ! A č se c h o v a l z d v o ř i l e a k o r e k t n ě , a i b l a h o s k l o n n ě svolil, a b y si dr. B e n e š na tu návštěvu vzal s s e b o u M o n s i g n o r a Š r á m k a , b y l o z cel é h o j e h o p o s t u p u v i d ě t , že u ž n e m ě l s B e n e š e m vlastně o n i č e m p o d statném c o j e d n a t . N a s c h ů z c e se h o v o ř i l o o p o v š e c h n ý c h v ě c e c h . J e d i n o u v ě c í , k t e r o u B e n e š se S t a l i n e m d o j e d n a l , b y l o v y z b r o j e n í naší a r m á d y . Stalin slíb i l dát v ý z b r o j p r o deset divisí a p r o j e v i l o c h o t u p ř i d ě l i t n á m i ú s e k f r o n t y p r o t i N ě m c ů m . P o k u d b y l o c o k o n k r é t n í h o ještě p r o j e d n á v a t , p ř e n e c h a l t o t e n t o k r á t e Stalin M o l o t o v o v i . I to b y l o z ř e t e l n ý m u k a z a t e l e m t o h o , j a k se situace z m ě n i l a o d r. 1943. D v o u h o d i n o v á s c h ů z k a s M o l o t o v e m v e č e r 21. b ř e z n a a další k o n f e r e n c e 24. b ř e z n a se tak staly h l a v n í m p o l i t i c k ý m j e d n á n í m , které dr. B e n e š m ě l t e n t o k r á t v M o s k v ě . H l a v n í v ě c í , na niž n e j v í c e M o l o t o v o v i z á l e ž e l o , b y l o dát si o d B e n e š e p o t v r d i t , že se skutečně vzdává P o d k a r p a t s k é R u s i . N e s t a č i l o , že už R u d á a r m á d a j i m ě l a p e v n ě v hrsti. N e s t a č i l o ani, že dr. B e n e š u ž v l e d n u 1945 n a p s a l S t a l i n o v i , že souhlasí s t í m , a b y o t á z k a P o d k a r p a t s k é R u s i b y l a vyřízena p o s k o n č e n í v á l k y . B a n e s t a č i l o ani o p ě t n é ústní ujištění, k t e r é dal B e n e š M o l o t o v o v i na j e h o n a l é h á n í h n e d p ř i p r v n í m setkání 21. b ř e z n a , že skutečně p o n á v r a t u d o P r a h y h o d l á d o p o r u č i t o d s t o u p e n í P o d k a r p a t s k é R u s i S o v ě t ů m . N e b o ť tři d n y p o t é M o l o t o v p o ž á d a l B e n e š e o n o v o u s c h ů z k u , aby se p r o j e d n a l o , j a k m i to t e h d y f o r m u l o v a l d o t e l e f o n u M o l o t o v o v ů v t a j e m n í k , " p e r e p i s k o S t a l i n - B e n e š " , č í m ž myslil o n u l e d n o v o u v ý m ě n u d o p i s ů o P o d k a r p a t s k é Rusi. K d y ž se ten v e č e r dr. B e n e š p o d l e p ř á n í dostavil k M o l o t o v o v i , m ě l sovětský m i n i s t r z a h r a n i č í p ř e d s e b o u na stole dossier, o b s a h u j í c í m i m o j i n é i v š e c h n y z á z n a m y o r o z h o v o r e c h , k t e r é měl B e n e š od r. 1939 se s o v ě t s k ý m i č i n i t e l i , m i m o j i n é také s v e l v y s l a n c e m M a j s k ý m v L o n d ý n ě . M ě l a to b ý t z ř e j m ě jakási t i c h á h r o z b a , k d y b y snad B e n e š neb y l dosti p o v o l n ý m . N e b o ť v t ě c h p a p í r e c h b y l také z á z n a m o r o z h o v o r u , k t e r ý m ě l B e n e š s M a j s k ý m 28. s r p n a 1941 a z n ě h o ž se Sověty p o k o u š e l y d o v o d i t , ž e vlastně u ž t e h d y b y l p r e s i d e n t o c h o t e n se vzdát Podkarpatské Rusi v jejich prospěch. P o d a ř i l o se m i z a c h o v a t z á z n a m , k t e r ý dr. B e n e š o t o m t o v l a s t n o r u č n ě sepsal, j a k t o m ě l v e z v y k u , h n e d p o o d c h o d u
rozhovoru Majského.
". . v podstatě chceme si reetablovat stát jako byl dříve . . . To znamená: české země i s německými kraji, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Nevylučujeme, že v detailech budou menší změny, ale v podstatě republika bude sestávat z týchž částí. Dle toho, jak sledujeme moskevské radio, vidíme, že tam dělají tutéž po-
211
litiku a mají tutéž linii." A aby bylo naprosto jasno, dodal k tomu dr. Beneš, jak dále zaznamenal: "Podkarpatská Rus bude zase naše — dle toho, jak se my na to díváme, Slovensko samo sebou a německé kraje musí se nám zase vrátit." K d y ž o v š e m o n o h o v e č e r a , 24. b ř e z n a 1945, M o l o t o v o p ě t n ě n a l é h a l , a b y B e n e š s v o u " o c h o t u " ještě p í s e m n ě p o t v r d i l , slíbil t o p r e s i d e n t B e n e š u d ě l a t . P o u ž i l té příležitosti a s p o ň k t o m u , a b y se p o k u s i l zab r á n i t p ř í p a d n é další sovětské h r a b i v o s t i . D a l š í m n e p ř í j e m n ý m b o d e m B e n e š o v a j e d n á n í s M o l o t o v e m b y l a otázka t. zv. v á l e č n é kořisti. K d y ž R u d á a r m á d a v k r o č i l a d o Československa, j a l a se z a b í r a t j a k o v á l e č n o u k o ř i s t v š e c h n o m o ž n é . N e j e n n ě m e c k é v o j e n s k é instalace, z b r a n ě a p o d o b n ě , n ý b r ž v š e c h n y p r ů m y s l o v é z á v o d y , i t a k o v é , k t e r é sotva m ě l y c o s p o l e č n é h o s v e d e n í m v á l k y . D r . B e n e š se m a r n ě p o k o u š e l tu praksi z m ě n i t . A n i F i e r l i n g e r ani G o t t w a l d , k t e r ý v té d o b ě u ž p l n ě v y s t o u p i l d o p o p ř e d í j a k o h l a v n í československý m l u v č í v M o s k v ě , n e j e v i l i ž á d n é s n a h y n ě j a k d ů r a z n ě se o to zasazovat. A t a k to zase zůstalo na b e d r e c h B e n e š o v ý c h , k t e r ý tuto o t á z k u nastoli h n e d v p r v n í m r o z h o v o r u s M o l o t o v e m . M o l o t o v p ř i s l í b i l , že S o v ě t y n a v r h n o u n o v ý text u j e d n á n í . S k u t e č n ě , j e š t ě v noci před Benešovým odjezdem z Moskvy byla podepsána dohoda o t o m , že s o v ě t s k o u v á l e č n o u kořistí b u d o u j e n z á v o d y v o j e n s k é p o v a h y , které N ě m c i p ř e n e s l i d o Československa n e b o j e tam v y b u d o v a l i o d p o č á t k u o k u p a c e . B y l o t o n e p a t r n é z l e p š e n í a t r o c h u t o snad skutečně pomohlo. K r o m ě t ě c h t o vesměs c h m u r n ý c h j e d n á n í s M o l o t o v e m v y s k y t l o se za této d r u h é B e n e š o v y návštěvy v M o s k v ě i n ě k o l i k m á l o p ř í j e m n ě j ších zážitků, k t e r é v z b u z o v a l y j e š t ě i v b ř e z n u 1945 v dr. B e n e š o v i jisté n a d ě j e , že to Stalin u nás snad p ř e c e j e n o m n e p o ž e n e d o k r a j nosti. T a k Stalin i M o l o t o v m l u v i l i i n a d á l e s v e l k ý m u z n á n í m o p o m o c i , k t e r é se j i m dostalo o d Z á p a d u . P ř i o f i c i e l n í m o b ě d ě p o ř á d a n é m na B e n e š o v u p o č e s t m í s t o p ř e d s e d o u N e j v y š š í h o S o v ě t u Šverník e m , p r o n e s l M o l o t o v obzvláště v ř e l ý p ř í p i t e k C h u r c h i l l o v i o R o o s e v e l t o v i . A na o b v y k l é m b a n k e t u v K r e m l u p r o n e s l sám Stalin dva zajímavé politické přípitky. V j e d n o m z n i c h se Stalin v e ř e j n ě o m l u v i l za p ř e h m a t y , j i c h ž se v Československu d o p u s t i l a R u d á a r m á d a : ( 1 ) "Připíjeli jste na zdraví chrabré, slavné, heroické Rudé armády. A každý takto oslavuje Rudou armádu, když se mluví o jejích bojích. Ale ona to není armáda samých andělů. Jako každá armáda, tak i Rudá armáda se dopouští svévole. Ale je třeba to chápat. My jsme zmobilisovali celkem již přes 12 milonů lidí, t. j. jak na frontě, tak zde v týlu, kteří ji doplňují. Tito lidé vykonali jistě veliké, heroické činy. Ale je třeba si uvědomit, že pochodovali od Stalingradu až do okolí Berlína,ževojna ještě není u konce — a mnohý z nich vidí před sebou smrt. Nemůžeme se proto nikdo divit, když po tom všem, co zakusil, se dopouští pře-
212
hmatů a nepořádků. Každý o něm říká, že je hrdina a on se skutečně hrdinou cítí. Myslí si tedy, že se mu to jako hrdinovi musí prominout. Mnozí tyhle věci viděli a nemůže se jich to dotknout. Ale také se to všelijak komentovalo. Je to však třeba pochopit a dívat se na to shovívavě. Já vím, že ještě dojde k četným nedorozuměním a že Rudá armáda se ještě na vašem území dopustí svévolí. Vždyť v té armádě je mnoho lidí, a to právě ti nevzdělaní, kteří si příliš o sobě myslí, že jsou hrdiny a nadužívají toho. Nejsou všichni v armádě andělé. Je třeba vidět, jak tomu je, aby to zbytečně nerušilo naše přátelství. Pochopte je — a promiňte jim." V d r u h é m p ř í p i t k u p a k d e f i n o v a l Stalin svůj p o j e m
"novoslovanství":
"Pozvedám svou číši, abych připil novoslovanům. A já zvlášť zdůrazňuji n o v o s l o v a n ů m — na rozdíl od starého pojetí slovanství, jak je hlásal Aksakov, ruský průkopník carského slovanství. Je známo, že podstatou tohoto slovanství bylo sloučit všechny Slovany pod carským vedením. To znamenalo, aby každý ze slovanských národů přijal státní zřízení ruské a celkový život státní se přizpůsobil ústrojí ruskému a nehledělo se na jeho osobitost a svéráznost. My, bolšovici, nebo můžete říci komunisti, máme jiný názor na slovanství. My si přejeme, aby všichni byli spojenci bez ohledu na to, zda malý či velký, a aby si při tom každý zachoval svoji nezávislost a vnitřní život si upravil podle svých ideologií a tradicí, ať už dobře nebo špatně". A k d y ž byl prohlásil, jak nenávidí N ě m c e a jak j e rozpráší, aby uchránil Slovany, zakončil Stalin těmito slovy: "Sovětský svaz nechce nic jiného, než mít spojence, kteří by byli ochotni vždy se proti tomu německému nebezpečí postavit. Sovětský svaz se nebudo viměšovat do vnitřních věcí svých spojenců. Já vím, že i mezi vámi jsou tací, kdo o tom mají pochybnosti. Snad i Vy trochu pochybujete", dodal, obraceje se k Benešovi. "Ale já Vás ujišťuji, že se nikdy nebudeme vměšovat do vnitřních věcí svých spojenců. Takové je leninské novoslovanství, které sledujeme my, bolševici. Nemůže být řeči o žádné hegemonii Sovětského svazu." V r o c e 1943 ním. V roce i tak t r o c h u nom vědom
by takové p r o j e v y naplnily Beneše v r c h o l n ý m 1945, p o t r p k ý c h z k u š e n o s t e c h , m u z n ě l y h l u š e . p o s í l i l y j e h o s l a b o u n a d ě j i , ž e s n a d si j e Stalin jistých mezí, jež b y ve vlastním z á j m u n e m ě l
uspokojeNicméně přece jepřekročit.
9 J e d n á n í se S o v ě t y t v o ř i l o j e n část B e n e š o v a p r o g r a m u za p r e s i d e n t o vy d r u h é v á l e č n é n á v š t ě v y v M o s k v ě . H l a v n í m ú č e l e m z á j e z d u b y l o v y t v o ř i t n o v o u č e s k o s l o v e n s k o u v l á d u , j e ž b y se u j a l a m o c i v o s v o b o z e n ý c h o b l a s t e c h č e s k o s l o v e n s k ý c h . Jak b y l o p ř e d e m dohodnuto, (1) Oba přípitky byly zaznamenány účastníky banketu a jsou zde citovány podle těchto záznamů.
213
m ě l i se j e d n á n í ú č a s t n i t z á s t u p c i č t y ř p o l i t i c k ý c h stran v e x i l u — k o munistické, sociálně demokratické, n á r o d n ě socialistické a l i d o v é — j a k o ž i z á s t u p c i stran d e m o k r a t i c k é a k o m u n i s t i c k é z e S l o v e n s k a . J i n é strany, j a k b y l o t ě m i t o č t y ř m i s t r a n a m i v e x i l u u ž p ř e d e m d o h o d nuto, neměly být v n o v é m Československu povoleny. (1) K č e m u t e h d y v M o s k v ě d o š l o m e z i k o m u n i s t y a stranami d r u h ý m i , n e b y l o ovšem j e d n á n í v d e m o k r a t i c k é m slova smyslu: byl t o k o m u n i s t i c k ý d i k t á t . K d y ž v y j e d n a v a č i o s t a t n í c h stran d o r a z i l i d o M o s k v y , už p r o n ě m ě l i G o t t w a l d , S l á n s k ý a s o u d r u z i p ř i p r a v e n l i t o g r a f o v a n ý d v a a t ř i c e t i s t r á n k o v ý p r o g r a m n o v é č e s k o s l o v e n s k é v l á d y , t. zv. N á r o d ní fronty Č e c h ů a Slováků. A b y l to tento p r o g r a m , který j e n s několika nepodstatnými změnami byl vyhlášen v K o š i c í c h a j e znám j a k o tak z v a n ý k o š i c k ý p r o g r a m . G o t t w a l d m ě l už t a k é p ř i p r a v e n o p e r s o n á l n í s l o ž e n í n o v é v l á d y . všechny vládní resorty b y l y už rozvrženy.
Také
A t a k se p r e s i d e n t B e n e š v r a c e l z M o s k v y d o m ů s v l á d o u o b s a z e n o u k o m u n i s t y a j e j i c h s o u p u t n í k y , v l á d o u v e d e n o u G o t t w a l d e m za p o m o c i Fierlingera, vládou, v níž všechny skutečné mocenské posice byly v komunistických rukou. 10 P o k u s i l j s e m se n a p ř e d c h o z í c h s t r á n k á c h s h r n o u t vše p o d s t a t n é , c o se u d á l o v e v z t a z í c h č e s k o s l o v e n s k o - s o v ě t s k ý c h v ú d o b í o h r a n i č e n é m o b ě m a B e n e š o v ý m i c e s t a m i d o M o s k v y v l e t e c h 1943 a 1945. O m e z e n ý r o z s a h t é t o s t u d i e n e d o v o l i l v y p s a t vše t a k z e v r u b n ě , j a k b y c h si b y l p ř á l a j a k b y t o v y ž a d o v a l v ý z n a m t o h o t o úseku č e s k o s l o v e n s k é p o l i tiky. I k d y ž j s e m p r o t o musel vypustit řadu p o d r o b n o s t í a citací, nev y n e c h a l j s e m ani n e p ř i d a l n i c , c o b y o b r a z z k r e s l i l o . N e d o s t a t e k místa t a k é n e d o v o l u j e , a b y c h se tu p u s t i l d o r o z b o r u B e n e š o v y p o l i t i k y té d o b y . O s t a t n ě to a n i n e b y l ú č e l t é t o stati, j e ž m ě la z a r e g i s t r o v a t h l a v n í f a k t a ; j e n a č t e n á ř i , a b y si v y v o d i l v l a s t n í z á v ě r y . L é t o , 1957
(1) Beneš se bránil proti tomu, aby strana agrární, jež byla v exilu také zastoupena, byla z jednání v Moskvě vyloučena. Nakonec ustoupil, nedlouho před odjezdem do Moskvy, společnému tlaku komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů u lidovců.
214
VERŠE Josef
Hora
Po verši abstraktním, jenž myšlenkou se leskne a temným obrazem promítá vnitřní děj, zatoužila má duše v chvíli teskné, kdy příliš hlasitě vír ulice jí kroužil a v zraků studánku jak drzý norec hroužil své ruce nečisté dní obžíravý rej. Což nic se neděje než divá špína spěchu, překotné supění stroje, v nějž vkládáme útrapu vůle své a bílý zázrak dechu? Nad hrůzu časnosti se klene věčná hrůza: jí poplít nemůže
vlastníků ryčná lůza,
v ní, bratře, jenom v ni tvá skrytá krása je. Nad prapor červený výš prapor věčna vlaje. Nad skutečnosti zmar sen promítnutý v hloub. Přítomnost železná, budoucnost duchová je, čistotě živlů věř, věř sněhu, v nějž jsi stoup, věř hvězdám nad sebou, věr hvězdě v nitru svém. Já nejen oběť jsem. Já také člověk jsem . . . (Sbírka "Hvězda 1956. R e d i g o v a l
v nitru". V y d á n o A.
M.
jako
zkušební
tisk
Píša).
215
CHABZDA J á n S m r e k (Bratislava, 1956) Nie, nemóžem ho obísť, tento ker. Musím byť chvil'ku kňazom pod jeho Bo právě rozvoňal sa, snehobiely. A práve hovorí mi:
baldachýnom.
Synu, kam krok tvoj cieli? Nenáhli sa. Núkam ti dar svoj. Ber. Pozři, jak rozkvitám! Podobu slnka mám. Ulicu túto strážím pred zlom a před zločinom! Ja počúvam a stojím, a čelo obnažené svieti mierom. Okoloidúci však mohli by sa spýtať: Čo je to za člověka, čo zhovára sa s kerom? Aký som rád, že málokto ma pozná v tejto štvrti! Čo dbám, ak robím dojem idiota? Ulica riekou mi je. po nej si kormidlujem samoty svojej prúdmi do života, som pánom svojej plti. Dám keru hovoriť a motýľovi. Dám slovo oblakom, i keď sú nemé. Myšlienku vysajem zo stebiel trávy, ako z úst samej zeme. Hlaholit' musí všetko, každá hmota, keď básnik nahmatá ten tajný hlas, čo zaklial do skál, bylin a stromoradí miliónročný čas. Znám zákony. Jar, léto, jeseň, zima, Kto zničit' móže ma, kým žijem svoje Keď kera chytím sa, jak rohu oltára, nedotknuteľný som.
216
leto?
CTNOSTI INŽENÝRA LOPATKINA Ivan K o r d a
(Brusel)
(Poznámky k románu Vladimíra
Dudinceva)
(1)
S p o l e č n o s t — k d e k o l i v a v k t e r é k o l i v e p o š e — se j e n p o t u d m ů ž e oddávat h r d é m u sebezalíbení, p o k u d není konfrontována s velkým a k t e m k r i t i k y . Sovětská s p o l e č n o s t p r á v o n a s a m o l i b o s t ztrácí. M á svůj první velký sociálně-kritický román. Společnost m á j e n potud p r á v o p ě s t o v a t svou vlastní v ý l u č n o u a p o u z e d e k l a r o v a n ý m c í l ů m vyhovující morálku, p o k u d není velkým morálně-kritickým aktem upozorněna, že j e j í konvence o p o m í j e j í nejzákladnější potřebu prakt i k o v á n í d o b r a . I t o t o p r á v o — m í t svou vlastní, s p e c i f i c k o u m o r á l k u — sovětská s p o l e č n o s t ztrácí. M á s v ů j p r v n í v e l k ý r o m á n , k t e r ý d o k a z u j e , ž e se p r a x e j e j í v ý l u č n é m o r á l k y n e k r y j e s p o j m y m o r á l k y čisté a e l e m e n t á r n í . D í l o Vladimíra Dudinceva j e sociálně-kritické a morální. Není filosofické. Politické j e j e n v mimoliterárních důsledcích. Beletristicky j e t o d í l o chudší, b e z barvitosti líčení, b e z figurální virtuosity, b e z p s y c h o l o g i c k é h o stínování, j a k ý m nás hýčkali velké ruské romány. A p ř e c e j e t o k n i h a p o d i v u h o d n á a v ý b o r n á . V e d e n a k o n e c až k f i losofické otázce, i k d y ž zatím nedává o d p o v ě ď . Její moralisování p ů s o b í j a k o d o u š e k z o s v ě ž i v é h o p r a m e n e ctnosti. K j e j í m u p o l i t i c k é m u v ý z n a m u se d á p ř i r o v n a t s o t v a k t e r ý j i n ý č i n v S o v ě t s k é m svazu. J e j í v ý z n a m v oblasti m i m o l i t e r a t u r u j e n a k o n e c větší n e ž j e j í s k u t e č n ý v ý z n a m u m ě l e c k ý . J a k o traktát v e f o r m ě r o m á n u a j a k o p o l i t i c k é gesto v l i t e r á r n í p o d o b ě p ř e r ů s t á b e z p o c h y b y i p ů v o d n í ú m y s l a u t o rův. N e b o ť v situaci, k d y za m r a v n í c í t ě n í se s o u s t a v n ě v y d á v á strohá m o r á l k a ú č e l u , p ů s o b í k a ž d é v y z n á v á n í nahé m r a v n o s t i , p o d r o b o vané j e n bezprostřední kontrole m o z k u a srdce, n e n a d á l ý m d o j m e m a m u s í m í t n e d o h l e d n é d ů s l e d k y . N e b o ť — d á l e — v situaci, k d y v ě t šina k r i t i c k ý c h t r i b u n j e z b o ř e n a , literatura se čte s ostřejší p o z o r n o s t í a n e n a s y t n ý čtenář si v n í n e u t i š u j e j e n e s t e t i c k ý h l a d ; č e k á o d n í ú č i n e k p o l i t i c k ý , v š e o b e c n ě v z d ě l á v a c í a m r a v n ě v ý c h o v n ý . Dudincevova kniha j e tedy významná díky mimořádným okolnostem. A l e j e významná i sama o s o b ě : j a k o odvážná satisfakce m n o h a tužeb. První základní touha, kterou Dudincevova kniha uspokojuje — a s p o n t á n n í r e a k c e v S o v ě t s k é m svazu t o p o t v r z u j e — j e t o u h a s p o l e č e n s k é k r i t i k y . D ů l e ž i t é j e , a b y k r i t i k a vzešla p ř í m o z e s p o l e č n o s t i , j e ž se m á stát o b ě t í p o c h y b . C i z í k r i t i k a a cizí p o c h y b n o s t i b y b y l y m é n ě ú č i n n é ; k d y k o l i b y j e m o h l a stihnout výtka n e p o c h o p e n í . K r i tika z v e n č í často p r á v ě n a o p a k u t v r z u j e s p o l e č n o s t v e v í ř e v n e z á v a d -
(1) Vladimír Dudincev: Ne chlebom edinym, "Novyj Mir", Moskva, srp říjen 1956 Vyšlo také v knižní formě francouzsky, anglicky a německy. Ukázka v české řeči vyšla jako třetí svazek Edice Svědectví v New Yorku.
217
nost j e j í h o v n i t ř n í h o z á k o n o d á r s t v í a v n e d o t k n u t e l n o s t i j e h o f o r e m . N u ž e , i n ž e n ý r L o p a t k i n — to j e j m é n o h r d i n y r o m á n u a spíše citliv é h o svědka než kritika sociálních nepravostí — d o této společnosti patří. N e c h c e j i b o ř i t . A n i není zřetelné, ž e b y j i chtěl r e f o r m o v a t energií v z b o u ř e n e c k é v ů l e n e b o silou r o z h o ř č e n í . N i k d y ani na chvíli, ani k d y ž j e odsunut na nejzazší p e r i f e r i i této společnosti, n e n í v p o kušení vzdálit se o d n í na t a k o v o u vnitřní distanci, která b y z n ě h o učinila d o b r o v o l n é h o v y d ě d ě n c e . J e h o o s u d e m j e k o n f l i k t se společností, v níž ž i j e . N e p o v a ž u j e za své p o s l á n í b o j o v a t proti této společnosti. J e h o boj j e positivní. B o j u j e za u p l a t n ě n í sebe sama, za svob o d u své tvůrčí osobnosti v s o c i á l n í m o k o l í , j e h o ž se nezříká a s j e h o ž cíli — třeba j e n k příštímu, d o s u d n e z n á m é m u p o z n á n í — se identif i k u j e . N e u č i n i l ž á d n o u v ě d o m o u p ř í p r a v u p r o z k á z u této společnosti. K d y ž se j e d n o h o d n e z k o u m á , doznává si, že p o u z e " d ě l a l to, co m u s i l " . J e h o j e d i n á v z p o u r a j e v t o m , že n e n í o c h o t n ý v z d á t se závazků k s o b ě samému. A musil b ý t sám p ř e k v a p e n a zděšen, k d y ž zjistil, k e k o l i k a střetnutím se společností vedla tato p r i o r i t a , k t e r o u v ž d y c k y přičítal svému vlastnímu p ř e s v ě d č e n í a své vlastní k o n c e p c i d o b r a . N e n í b o j o v n í k v agresivním smyslu, j e v o j á k s e b e o b r a n y . N e n í kritik ve smyslu kazatelství s d r u h é h o b ř e h u . Je zúčastněný, p ř e m ý šlející a h o v o ř í c í svědek. A l e j e h o p o z n a t k y j s o u strašlivé, a ú t o č n í k , o d d ě l e n ý f r o n t o v n í čarou, kritik, o d d ě l e n ý distancí stanoviska, b y j e n e m o h l i l é p e potvrdit. Jeho zkušenosti j s o u v ě r o h o d n é . V y p o v í d á o společnosti, v níž ž i j e , v podstatě t o t o : k d o j e m o r á l n ě b e z ú h o n n ý , nese členství v této společnosti s úskostmi a ú t r a p a m i . S p r a v e d l i v ý m l i d e m je tato společnost m á l o n a k l o n ě n a . N a j e j i c h cestu k ú s p ě c h u k l a d e p ř e k á ž k y , které zdolá j e n elita n a d p r ů m ě r n ě o d o l n ý c h . Čirá morálka
jako
asociálnost
D u d i n c e o v a kniha není protisovětská. Je m é n ě i více. Je nesovětská. S a m o t n é h o hrdinu r o m á n u vybral autor p o d l e hledisek, j e ž n a p r o s t o n e j s o u sovětskými hledisky o c e ň o v á n í osobnosti. D u d i n c e v v r o m á n u sám píše, j a k p o s t u p o v a l : " J e n m á l o l i d e m se p o d a ř í b ý t svědky skut e č n é h o hrdinství. N e snad p r o t o , že b y b y l o m á l o h r d i n ů , ne, ze zcela j i n é h o d ů v o d u . K d y ž d o s á h n e pravý hrdina v r c h o l u své slávy, většinou nenosí žádný o d z n a k na prsou. M o ž n á že j e právě p r o t o skut e č n ý m h r d i n o u . " A pak i ctnosti t o h o t o h r d i n y , p r o n ě h o ž D u d i n c e v ostentativně o d m í t á státni p u n c a o d z n a k , j s o u ctnosti příliš banální, než aby se staly kořistí p o z o r n o s t i , k t e r o u sovětská v e ř e j n o s t o b r a c í na k v a l i f i k o v a n é " h r d i n y " . T a k o v é j s o u j e h o ctnosti: j e p o c t i v ý , o d ř í k a v ý , p r a v d o m l u v n ý , n e p r o d e j n ý , vytrvalý, trpělivý, p r a c o v i t ý , c h u d ý . M á další ctnost: neustupovat s cesty, k t e r o u mu souhrn všech j e h o ctností p ř i k a z u j e . Všech svých ctností p o u ž i j e , všechny si j e p r o v ě ř í a ve všech se utvrdí v zápase o uskutečnění k o n k r é t n í h o úmyslu. Připraví
218
nákres stroje na v ý r o b u l i t i n o v ý c h
trubek.
Opustí své
pů-
v o d n í p o v o l á n í a r a d ě j i ž i j e v b í d ě , j e n aby všechen čas m o h l v ě n o v a t t o m u t o p r o j e k t u . J e h o stroj j e d o b r ý a ú č e l n ý , ale p r o t i v y n á l e z c i stojí intrikánská společnost a k a d e m i k ů , ministrů, p r ů m y s l o v ý c h ředitelů a t e c h n i k ů , která z j i š ť u j e , že L o p a t k i n o v a o r i g i n á l n í myšlenka o d h a l u j e slabiny a n e h o s p o d á r n o s t j e j í c h vlastních k o l e k t i v n í c h p r o j e k t ů . L o p a t k i n trpělivě čeká na sebemenší příležitost p r o k á z a t techn i c k o u d o k o n a l o s t svého stroje. Je m u dána. Je m u p ř i d ě l e n štáb s p o l u p r a c o v n í k ů a L o p a t k i n p ř e d k l á d á svůj návrh k o l e g i u o d b o r n í k ů — j e n p r o t o , a b y b y l p o v ý š e n e c k y zamítnut. L o p a t k i n o v i j e p o v o l e n a j e n z d l o u h a v á e x p e r i m e n t á l n í p r á c e , ale p r i n c i p j e h o vynálezu si k o l e g i u m o d b o r n í k ů a b y r o k r a t ů samo přivlastní a postaví na n ě m vlastní stroj. L o p a t k i n svou neústupností a neúnavností ruší p l á n y t e c h n o kratů a z n e p ř í j e m ň u j e život kariéristům. S p o l e č n o s t " o d b o r n í k ů " h o z n e m o ž n í . Je v y d á n soudu, o b ž a l o v á n , že v y z r a d i l státní tajemství, a o d s o u z e n na osm let p o b y t u v p r a c o v n í m táboře. Kariéristická s p o l e č nost p o u ž i j e při j e h o o b v i n ě n í i nečistých p r o s t ř e d k ů a p r o f a n u j e j e h o náklonost k r o z v e d e n é ženě j e d n o h o z ředitelů průmyslových trustů. M e z i t í m však j e d e n z p r ů m y s l o v ý c h f u n k c i o n á ř ů dá ve svém p o d n i k u postavit na vlastní o d p o v ě d n o s t stroj p o d l e L o p a t k i n o v a proj e k t u . L o p a t k i n ů v stroj f u n g u j e d o b ř e a m n o h e m h o s p o d á r n ě j i n e ž s t r o j o d b o r n i c k é h o kolegia. P r o k á ž e se L o p a t k i n o v a nevina a L o p a t k i n se vrací z vězení. V y b o j o v a l si místo ve společnosti. N ě k o l i k subalterních postaviček, které p o d l e příkazů shora v y p r a c o v á v a l y plány " p r o t i l o p a t k i n o v s k é h o " stroje, j e p o t i c h u odstraněno. Ministři, akad e m i c i a ředitelé zůstávají na svých místech. T a k o v ý j e , v krátkosti, p ř í b ě h inženýra L o p a t k i n a . K d y k o l i v chtěl v p r a k t i c k é činnosti a p l i k o v a t n ě k t e r o u ze svých ctností, narazil na p ř e k á ž k y . J e h o vítězství n e n í vítězství ctností; p o t u d r o m á n k o n č í pesimisticky. Zvítězila j e n o m praktická p ř e d n o s t j e h o p r o j e k t u . T o t o vítězství n e d á v á společnosti m o r á l n í zadostiučinění. S p o l e č n o s t nevyvrací a n e n a p r a v u j e h o ř k é L o p a t k i u o v o p o z n á n í : člověk s čirou m o r á l k o u , n e u r č o v a n o u n o r m a m i účelnosti a k o n f o r m i t y , takový č l o v ě k a tato s p o l e č n o s t si n e r o z u m ě j í . T o h o t o č l o v ě k a s p o l e č n o s t p o v a ž u j e za a s o c i á l n í h o . T e n t o č l o v ě k s p o l e č n o s t o d h a l u j e j a k o nelítostnou. Sociální spiklenectví Jaká j e sovětská s p o l e č n o s t ? " Č l o v ě k o b c h á z í j a k o h o s p o d á ř svou nek o n e č n o u vlastí", říká známá sovětská píseň. Je to zároveň známá sociální d e f i n i c e p r o p a g a n d y : sovětská s p o l e č n o s t j e společenství milionů s e b e v ě d o m ý c h , r o v n o c e n ý c h a o d p o v ě d n ý c h h o s p o d á ř ů . Zkušenosti inženýra L o p a t k i n a p o t v r z u j í o p a k . Sovětská společnost m á o d p o v ě d n é h o s p o d á ř e a vedle nich n e o d p o v ě d n é , f l e g m a t i c k é v y k o n a vatele příkazů. M á kastu šéfů, ředitelů a administrátorů, kteří nechávají stát p o d ř í z e n é p o k o l e n a v l o u ž í c h a m l u v í s n i m i z m ě k k é h o sedadla auta, a vedle n i c h třídu d ě l n í k ů , které n i k d o n e z a s v ě c u j e d o otázek vedení a o d p o v ě d n o s t i . T a t o společnost j e e k o n o m i c k y nerov-
219
noprávná. T e c h n o k r a t é ve v e d o u c í c h p o s i c í c h m a j í n e v í d a n o u h o s p o dářskou m o c : m o h o u člověka z d a r m a ošatit, m o h o u n a b í d n o u t souk r o m o u zásilku uhlí z v e ř e j n ý c h skladů, z e součástek v továrně d a j í zdarma v y h o t o v i t k o č á r e k p r o ředitelské dítě. L i d é v nižších posicích se m a r n ě d o ž a d u j í n ě k o l i k a archů " s t á t n í h o " p a p í r u . Jsou t e d y " h o s p o d á ř i " r ů z n é h o v ý z n a m u a r o z d í l n é sociální důležitosti. Zkušenosti inženýra L o p a t k i n a dále p o t v r z u j í , že sovětská společnost není sebevládná. Jedna j e j í část administrativně a h o s p o d á ř s k y o v l á d á d r u h o u . V l á d n e kasta vyšší t e c h n o k r a c i e a b y r o k r a c i e a j e j í vláda j e zaslepená, primitivní a krutá. Jsou c e r e m o n i á l n í a vnější o d z n a k y této vlády. L i d é s kravatami v l á d n o u n a d l i d m i b e z kravat. Zvláště třídu šéfů, ředitelů a v y s o k ý c h f u n k c i o n á ř ů p o d r o b i l L o p a t k i n studiu. Je solidární, j a k o j e solidární s p o l e k p o d n i k a t e l ů . D r ž í j i p o h r o m a d ě smysl p r o prosperitu o b r o v s k é h o státního trustu, který j e v j e j í správě. A l e j e j í č l e n o v é j s o u n a v z á j e m isolováni egoistickými z á j m y vlastních kariér. Ředitel sibiřského k o m b i n á t u D r o z d o v přehlíží své známé a ř í k á : " N e m ů ž e m e mít přátele. P ř í t e l musí b ý t nezávislý, ale všichni ti z d e j s o u n ě j a k na m n ě závislí. Jeden m i závidí, d r u h ý se m n e b o j í , třetí nastražuje uši, čtvrtý si h l e d í svého p r o s p ě c h u . . . T o j e isolace . . . isolace nejčistšího r a ž e n í ! " Solidarita této společnosti j e solidarita spiklenců, j e j í soudržnost j e p u d smečky. T a t o část společnosti j e ve svých zálibách m a l o m ě š ť á c k á : k o ž i c h y , zahraniční p a r f u m y , siesty, večírky, a l k o h o l , f o o t b a l , auta, luxus — takový j e rejstřík p ř í j e m n o s t í , j i c h ž si dopřává. V e svých m r a v e c h j e tato společnost p o k r y t e c k á ; navenek se p r o k l a m u j e rovnocennost všech " h o s p o d á ř ů " , ale ve skutečnosti si kasta administrátorů o b l í b i l a privilegia. D u d i n c e v j e n e m i l o s r d n ě l í č í : lepší p o k o j e v n e m o c n i c i p r o manželky šéfů, p o m e r a n č e p r o břicha ředitelů, k o b e r c e p o d n o h y manažerů. Jeden z L o p a t k i n o v ý c h přátel p o p i s u j e , j a k é z p ů s o b y chování si tato společnost v y n u c u j e : " N e k ř i č , narazíš-li na nespravedlnosti. I k d y ž jsi r o z h o ř č e n , nemluv o tom nahlas. Ž á d n ý sarkastický úsměšek n e b o skládání r u k o u k ř í ž e m přes prsa! J e d n e j p o u z e , je-li úspěch v d o h l e d u . Jen j í t najisto a m l č e t ! " C e l o u škálou k o r u p č n í c h vlastností, které se přičítají kapitalistické společnosti, n a j d e m e p r á v ě u těchto lidí. Jsou krutí v persekuci cizích e l e m e n t ů : n e z d r á h a j í se k ř i v ě ohžalovávat a u v r h n o u t nevinné d o vězení. A m a j í známý žoviální návyk n a f o u k a n c ů : p ó z u shovívavé přezíravosti. T a t o společnost p a k musí mít i své vyvržence, zneuznávané genie a outsidery. J e d n í m z n i c h j e L o p a t k i n . P o v a ž u j í h o za samotáře, ale p r o t o ž e jsou pokrytečtí, j e i j e j i c h teorie c e l k u a k o l e k tivu pokrytecká. O d m í t a j í h o ne p o l i t i c k y — že b y j e h o víra v deklarovanou f u n k c i společnosti b y l a jiná, neúnosná — n ý b r ž instinktivně: j a k o b a n d a falešných h r á č ů o d m í t á p o c t i v c e , j a k o měšťáci m a j í o d p o r k e x p e r i m e n t u j í c í m u d o b r o d r u h o v i . Jeho e x p e r i m e n t p o važují za n e b e z p e č n ý ne p r o t o , že b y b y l i přesvědčeni o j e h o pošetilosti, n ý b r ž p r o t o , že se j e h o autor n e p o d ř i z u j e hierarchii kvalifik o v a n é zasloužilosti. P o v a ž u j í h o n e j d ř í v e za enfant terrible, které
220
j i m d r z o u o r i g i n á l n o s t i z n e p ř í j e m ň u j e život v s i n e k u r á c h . K d y ž L o patkin m i m o d ě č n ě odhalí některé jejich chyby, považují h o p ř í m o za n e p ř í t e l e . Je m e z i n i m i takový r o z d í l , j a k ý j e m e z i č l o v ě k e m b e z ú h o n n ý m a l i d m i z a t í ž e n ý m i h ř í c h y a neřestmi. Svoboda přemýšlet —
o čem?
I n ž e n ý r L o p a t k i n z j i š ť u j e , že s t o u t o s p o l e č n o s t í s p i k l e n c ů a m o n o p o l i s t ů j e n u t n o n e j d ř í v e vést b o j o p r á v o samoty a vlastní cesty. D o ž a d u j e se v p o d s t a t ě — a n e z d r á h á se ani verbis e x p r e s s i s takto s v ů j p o ž a d a v e k p o s t a v i t — práva na svobodu myšlení. J e h o " v l a s t n í c e s t a " a j e h o ' " s v o b o d a m y š l e n í " j e však v r o m á n u vázána na j e d i n ý o b j e k t : inženýr Lopatkin nechce víc než právo svobodného přemýšlení o jed i n é m k o n k r é t n í m n á v r h u j e d i n é h o k o n k r é t n í h o stroje. Jedna z postav r o m á n u ve stejné situaci j a k o L o p a t k i n ř í k á : " R o z u m í t e u ž m é útrap ě ? M y s l i t e l , který n e s m í m y s l i t ! " — O čem? O o r i g i n a l i t ě j a k ý c h s i t e c h n i c k ý c h výkresů. P o p ř í c h o d u z v ě z e n í i n ž e n ý r L o p a t k i n sám ř í k á : " S l o v o o d n ě t í s v o b o d y n e n í zcela správné. K d o se naučil myslit, t o h o n e n í m o ž n o ú p l n ě z b a v i t s v o b o d y . " — N a č tedy v p r a c o v n í m t á b o ř e m y s l i l ? N a p l á n y dalších s t r o j ů ! — T o t o ani n e n í h i e r o g l y f , v n ě m ž b y sovětský autor ú n o s n ý m p a r c i á l n í m p o ž a d a v k e m zakrýval p ř e d c e n s u r o u resistenční p o ž a d a v e k s v o b o d y p l n é a s v o b o d y v e všech m y š l e n k o v ý c h o b l a s t e c h . D u d i n c e v p o p s a l inženýra L o p a t k i n a u p ř í m n ě a b y l o b y n a i v n í h l e d a t v n ě m n e d o ř e č e n ý , skrývaný p a t h o s b o j o v n í k a , k t e r ý ví, j a k chutná o v o c e " d e m o k r a t i c k ý c h s v o b o d " a sahá p o n ě m . T o t o n e j p o h o d l n ě j š í — a sensační — vysvětlení b y b y l o falešné. V tak t y p i c k y sovětském o b č a n u , j a k ý m b e z p o c h y b y i n ž e n ý r L o p a t k i n j e — i přes j a s n ě nesovětský m o r á l n í p o v a h o p i s — n e l z e v m ž i k u o č e k á v a t p r o b u z e n í všech p o l i t i c k ý c h instiktů, j e ž j i n d e b y l y v y p ě s t o v á n y z d l o u h a v ý m p r o c e s e m v g e n e r a c í c h . M ů ž e m e uvěřit, že dnes, včera, šlo L o p a t k i n o v i o stroj. A l e , a ť se j a k k o l i v v z p í r á m e příliš l e g e n d á r n í m u v ý k l a d u j e h o tužeb — n e m ů ž e m e uvěřit, že z t o h o t o p o ž a d a v k u — a tak v e h e m e n t n ě p r o s a z o v a n é h o — nevyústí p o z n á n í , že s v o b o d a m y š l e n í j e n e d í l n á . K d o v ů b e c p o z n a l , j a k nutná j e s v o b o d a m y š l e n í v j e d n o m p ř í p a d ě , b r z o ze svého u v a ž o v á n í vyl o u č í p ř e d m ě t , n a n ě m ž si nutnost s v o b o d y o v ě ř i l , a r o z p o z n á , že m u j d e o č i r o u p o t ř e b u volnosti. P r o tuto c h v í l i stačí, že i n ž e n ý r L o p a t kin s t o j í na p o č á t k u t o h o t o o b j e v u . T u š í m e v n ě m č l o v ě k a , j e h o ž ř e č b u d e b r z o srozumitelná k o m u k o l i v . I n ž e n ý r L o p a t k i n j e u z r á v a j í c í postava. J e h o p o l i t i c k é v ě d o m í a j e h o s p o l e č e n s k o - p o l i t i c k á představa n e m a j í p e v n é o b r y s y . N e m a j í t e d y ani o n y p e v n é o b r y s y , k t e r é p r o k l a m o v a l a a v y ž a d u j e k o m u n i s t i c k á s p o l e č e n s k á v ě d a . J e h o p o l i t i c k á víra — p o k u d o ní o s t ý c h a v ě m l u ví — n e n í závislost n a d o k t r í n ě . J e h o p o l i t i c k é v y z n á n í j e , zcela j e d n o d u š e , v y z n á n í m o r á l n í . V e f u n k c i s p o l e č n o s t i n e v ě ř í abstraktní věr o u , p ř i k t e r é m á č l o v ě k na m y s l i n e j d ř í v e t e o r e t i c k o u s o e i á l n ě - p o l i t i c k o u stavbu, d o j e j í h o ž h o t o v é h o s c h é m a t u se v t ě l u j í n o r m y společ e n s k ý c h vztahů. L o p a t k i n o v i " n a j e d n o u b y l o z ř e j m é , že k o m u n i s -
221
mus n e n í b u d o v a postavená f i l o s o f y " . ( F i l o s o f o v é — c o j i n é h o j e to, n e ž e u f e m i s t i c k é o z n a č e n í v u l g á r n ě j š í c h s t r a n i c k ý c h t e o r e t i k ů . ) Lop a t k i n ů v k o m u n i s m u s j e " s í l a , která u ž d l o u h o e x i s t u j e a p o s t u p n ě t v o ř í k á d r y , z k t e r ý c h se v y v í j í b u d o u c í s p o l e č n o s t . " T o j e víra ve s p o n t a n e i t u s p o l e č e n s k é h o v ý v o j e — a to j e n ě c o j i n é h o n e ž p ř i k a z o v a n á víra v násilné f o r m o v á n í s p o l e č n o s t i p o d l e z á k o n a t ř í d n í h o b o j e , p o d l e a u t o r a t i v n í h o n á v o d u teorií, p ř í r u č e k a sekretariátů. Lopatkinovy " k á d r y " jsou něco jiného než kádry vyhlášených průkopník ů v š é f o v s k ý c h k a n c e l á ř í c h a s m e d a i l e m i na prsou. L o p a t k i n o v i p r o t i v n í c i sedí v n e j d ů l e ž i t ě j š í c h p o s i c í c h ; j e h o p ř á t e l é se d a j í spočítat na prstech j e d n é r u k y , j s o u většinou c h u d í a s j e d i n o u v ý j i m k o u b e z m o c n í . Na k á d r y L o p a t k i n o v y představy, j a k s h l e d á v á m e , j e sovětská s p o l e č n o s t v p r a v d ě c h u d á . L o p a t k i n sám j e asi v ů b e c p r v n í člen těchto kádrů spravedlivých lidí. L o p a t k i n o v a víra v elitu s p r a v e d l i v ý c h m á tak v š e o b e c n o u platnost, že b y b y l o m o ž n o s u ž i t k e m j i a p l i k o v a t n a k t e r o u k o l i v s p o l e č n o s t , i na s p o l e č n o s t b e z u z á k o n ě n é i d e o l o g i c k é v a z b y . T e n t o L o p a t k i n b y se v š u d e cítil d o b ř e m e z i slušnými l i d m i . M á m n o h o o b e c n ý c h vlastností č l o v ě k a n e z a t í ž e n é h o p ř e d s u d k y . J e h o k o m u n i s m u s b y jistě neb y l světu n e b e z p e č n ý , j e totiž nevášnivý a s á m v s o b ě h l e d á smysl, j a k o j e nevášnivá a j a k o sama v s o b ě h l e d á smysl prostá víra v nutnost sloužit lidu. Filosofické
klopýtnutí
J e d n é věci j e třeba litovat. Ž e v ž i v o t ě , k t e r ý L o p a t k i n ž i j e , a v zápase, který v e d e , n e m á čas myslit sám na sebe. U m í se d e f i n o v a t j e n p o d l e s v é h o v n ě j š í h o s p o l e č e n s k é h o ú k o l u . J e h o i n d e n t i f i k a c e s vlastn í m d í l e m j e tak ú p l n á , že n e l z e rozeznat, k d o j e k o m u p o d r o b e n , d í l o č l o v ě k u n e b o č l o v ě k d í l u , a k d o j e č í m stvořen, d í l o č l o v ě k e m , n e b o č l o v ě k d í l e m . N e v í m e — a i n ž e n ý r L o p a t k i n sám n e v í — z j a ké smyslové h l o u b k y se z r o d i l a j e h o p o s e d l o s t m y š l e n k o v é h o díla. Zap o m n ě l , " c o j s o u lidská h n u t í " a n a d s v ý m štěstím j e v r o z p a c í c h . " N e j s o u snad p ř e c e j e n lidská h n u t í , zelené lesy, l á k a v é v o l á n í topolů . . . cennější než všechno ostatní?" T a t o p o c h y b a j e první filo-
(Naše umění) prošlo érou, kdy nejbezprostřednější projevy lidskosti byly považovány . . . za cosi okrajového, nedůležitého, ' ú n i k o v é h o ' : lásku k žené, k dítěti, k rodině, k přírodč, k rodnému kraji. Nelze přehlížet, že tento odvrat umění o d nitra človka, od j e h o individuálních problémů, o d problémů individuální morálky, odvrat o d soukromí přivodil vážné úhony zejména v citové a morální oblasti našeho života. Václav Stejskal v červnovém čísle Nového Života
222
s o f i c k é k l o p ý t n u t í , p o n ě m ž m ů ž e n á s l e d o v a t p á d d o m e d i t a c í , přes které z a t í m staví m o s t a k t e r ý m se v y h ý b á . " A n y n í ? A d á l . . . a n o , co d á l ? " D m i t r i j A l e x e j e v i č n e m o h l t u t o o t á z k u z o d p o v ě d ě t . " Š k o d a , že h o a u t o r n e n a p l n i l s k o r o ž á d n ý m i city, j e h o s v ě d e c t v í b y b y l o ú p l n ě j š í . A l e asi n e j d ř í v e m u s i l o b ý t v y b o j o v á n o j e d n o d u š š í vítězství; p ř e d složitější f i l o s o f i c k o u žízní m u s i l b ý t utišen h l a d p o s p r a v e d l nosti v e v z t a z í c h m e z i l i d m i . A r s e n á l , k t e r ý si L o p a t k i n nesl d o t o h o t o zápasu — j e h o zdravá m o r á l k a — na t o p o s t a č u j e . J e h o k r i t i c k ý výsledek b y b y l rozmanitější a j e h o rozsudek nad společností b y byl ještě l e g i t i m n ě j š í , k d y b y s o u d i l n e j e n p o d l e p ř í k a z u r o z u m u , n ý b r ž i p r o s t ř e d k y duše a srdce. A l e i tak — v í t o sám i n ž e n ý r L o p a t k i n ? — p r o š e l d l o u h o u cestou, a b y n a k o n e c s p o l e č n o s t , j e ž h o o b k l o p u j e , o d s o u d i l k smrti. " B o j í se k a ž d é diskuse a k a ž d é h o e x p e r i m e n t u . N e b o ť t o j e j e j i c h s m r t " , říká. A l e c h c e diskusi a p r á v o e x p e r i m e n t u , o b a dva d r u h y s m r t e l n ý c h j e d ů . M ů ž e m e nazvat zápas i n ž e n ý r a L o p a t k i n a b o j e m p r v n í fáze. K n i h a , j e ž o n ě m b y l a napsána, k o n č í š i r o k o u p e r s p e k t i v o u , cestou " v e d o u c í d o d á l k y a b e z k o n c e . " J a k v i d í m e , na j e j í m k o n c i je začátek. Č l o v ě k n a d a n ý tolika c t n o s t m i se b r z o n a u č í p o v a ž o v a t p ř í l i š n o u s k r o m n o s t — p o l i t i c k o u , f i l o s o f i c k o u , j a k o u k o l i v — za nectnost. I n ž e n ý r L o p a t k i n stojí n a p r a h u n e s m í r n ý c h o b z o r ů . D n e s v í , žo č l o v ě k není živ j e n c h l e b e m . O d m í t á věřit, že síla, která p o h á n í s p o l e č n o s t k v ý v o j i , je p o u z e p e r f e k t n o s t m e c h a n i s m u z r u k y d o úst. J e d n o h o dno. b u d e také jasně v ě d ě t , č í m vším j e č l o v ě k živ.
NEJENOM CHLEBEM V l a d i m í r Dudincev
(Úryvek
z
románu)
(Moskva)
Začátkem listopadu převezli Lopatkina z vězení d o dvora onoho známého, světlezeleného domu, kde bylo sídlo tribunálu. Zatčeného uvedli do soudní síně, jež se mu t e ď zdála neobyčejně světlou. Hlavu mu ve vězení ostříhali d o hola, vypadala bílá s dětsky vystupujícími hrboly. Lopatkin usedl, zrakem obešel sál a uviděl N a ď u , jak sedí na židli nedaleko dveří. Celá její bytost mu patřila. Pak postranním vchodem vešli tři muži ve stejnokroji. Soud zasedl za dlouhým stolem. Uprostřed starý podplukovník otevřel desky. Vlas šedý, vyhublé tváře hladce vyholeny, hlava přísně vzhůru. Od něho nalevo usedl tlustý kapitán s pleší na temeni, vlevo pak mladý major nezajímavé tváře, nazrzlý ruský chlapík s velikými pěstmi. Odděleně, na konci stolu, zasedl tajemník tribunálu, poručík, jenž ihned začal c o s i psát, při čemž násadku držel jako cigaretu, mezi ukazováčkem a středním prstem. Předseda nasadil brýle a zahájil zasedání. Začal výslech obžalovaného, jméno, rodiště, kdy . . . Potom položil předseda své brýle na otevřený spis: "Svědek Maxjutěnko?" "Přítomen," odpověděl z hloubi téměř prázdného sálu nezcela klidný hlas. Soudce vyzval svědky, aby vstali. Upozornil je na odpovědnost před zákonem
223
za všechny výpovědi. Naděžda i Maxjutěnko se podepsali, ani na sebe nepohlédli a pak odešli ze síně na chodbu. Pak už všechno plynulo svým pořádkem. Předseda se tázal obžalovaného, přejeli si mít obhájce. Dmitrij pokrčil rameny a odpověděl záporně, poněvadž věc je přece jasná. Poté předseda přečetl obžalobu. Lopatkinovi se klade za vinu, že jakožto vedoucí konstruktérské skupiny dovolil, aby k dokumentům klasifikovaným jako tajné měla přístup Naděžda Sergějevna Drozdová, osoba nezasvědcená, a že formálně z ní učinil spoluautorku předstíraje její účast; společenství vynálezu nebylo. T í m se dopustil zločinu po rozumu zákona číslo to a to ze dne toho a toho. Pak vyzval Dmitrije Lopatkina, aby povstal. Tázal se ho, zdali uznává svou vinu. Obžalovaný zdvihl vzdorovitě hlavu a odpověděl : "Neuznávám!" "Povězte soudu po pořádku všechno, co je vám o věci známo." Dmitrij obšírně vyprávěl o těžkostech, na které narazil, když se nečekaně stal vynálezcem. Potom chtěl vysvětlit, že ustavičná pomoc Naděždy Sergějevny jistě stačila k tomu, aby jí přiznal společné právo původkyně návrhu. Předseda ho mírně přerušil. "Uchylujete se od podstaty věci." "Naopak! Chci vám postupně ukázat skutečnou podstatu věci." N a t o předseda, aniž změnil přísnou posici v držení těla, řekl: "Odpovídejte na otázky . . . Je práce, kterou jste provozovali ve své skupině — státním tajemstvím?" "Ovšem že ano," odpověděl Dmitrij a pokrčil rameny. "Nahlédněme do opisu ministrova rozkazu — příloha 28; týká se zvláštní důvěrnosti těch prací, které byly vyzrazeny obžalovaným." Stůl ztichl a soudcové rychle prohlédli zmíněnou přílohu. " N a kom spočívala hlavní odpovědnost za zachování státního tajemství?" " Z d á se — na mně." " Z d á se? — A kde přesně?" "Já jsem nesl odpovědnost." "Byla Drozdovová zasvěcena do důvěrného projektu?" "Byla." " T e d y byla zasvěcena," zvolna opakoval předseda a díval se na tajemníka, zdali stačí zapisovat. " K d o ji zasvětil, kdo jí řekl, že projekt má přísně důvěrnou kvalifikaci, kdo ji seznámil s dalšími změnami v zařízení stroje?" "Já. Ona přece je spoluautorkou! I na toto faktum je ministerský výnos." "Zjistíme, zda tu byly předpoklady, jež vynos určuje." " D o b r á ! A l e řekněte co jsem vyzradil. Je-li tajemství vyzrazeno, pak musíte vědět, jaké to je tajemství." " N e k l a ď t e otázky soudu!' "Prosím, nebudu. A l e ohlašuji žádost: Prosím tribunál, aby zjistil, c o jsem vyzradil." "Soud žádost odmítá. Naším úkolem není zjistit podstatu důvěrnosti — právě proto, že je důvěrná. Z úředního pramene je známo, že běží o přísně důvěrný projekt. T o stačí. Odpovězte na otázku soudu: Kdo je autorem, tvůrcem původního principu vašeho stroje?"
224
"Já. Při variantě dvojvrstvých rour — společně my oba, Drozdovová a já. Ona mě přivedla na tu myšlenku." " M o h l a tak učinit vědomě? M á k tomu potřebné znalosti?" Dmitrij se hluboce zamyslil. Pojednou z tohoto řízení vyplývalo, že nějaké tajemství skutečně prozradil. Proč vlastně tenkrát cítil potřebu zapsat její jméno vedle svého? Jaká otázka! Jistě by to učinil i nyní. A l e jak to vysvětlit soudu? "Povězte, obžalovaný," řekl náhle ryšavý major venkovským, rozvláčným přízvukem, "pročpak jste se snažil při vyšetřování skrýt, zatajit svůj osobní poměr k . . . " "Poměr — ke komu?" " K Drozdovové," zabručel major s dialektickým přízvukem. Dmitrij se snažil pochopit otázku, ale nepochopil ji. "Chtěl jsem ji zbavit nepříjemností. Je to — žena," řekl. Tentokrát zaskočil předseda: " A ne proto, že jste spojil intimní stránku svého života s pracovní? Tajnou státní objednávku s domácí záležitostí — a že jste ji chtěl při výslechu zatajit?" " N e , ne — proto ne! Tímto podávám žádost, aby jako svědek byl předvolán zástupce úřadu, jenž dal objednávku a také generál . . . " Předseda pohleděl na kapitána, pak na majora. "Žádost se zamítá. T y osoby jste uvedl d o bludu. Tento aspekt věci je jasný. "Ještě jednu otázku," zvolna řekl major. "Podle vašeho názoru, obžalovaný, jak by se dalo dokázat, že Drozdovová vás skutečně přivedla na tu konstrukční myšlenku?" " V ž d y ť říkám . . ." "Počkejte, nespěchejte, okamžik! Dalo by se to dokázat expertisou?" " M ů j stroj právě proto začali vážně projektovat, že se chtěli zbavit posudku odborníků. Obešli ony šlechtice vědy. Obešli je a hle — tady se odpovídám ze zločinu. Kdybyste prolistovali mou šestiletou korespondenci, zjistili byste, jak moji žalobci, lidé, kteří mi házeli klacky pod nohy . . . " "Korespondence s tím nemá c o dělat," přerušil ho předseda. Oni jen prokázali svoji bdělost! A n o , bdělost, která vám chybí. Tak . . . Ještě nějaké otázky?" Otázek nebylo. Předseda vyzval svědka Maxjutěnka. Svědek, drže ruce vojensky svisle, vyprávěl, jak s podivem zjistil, že Naděžda Sergějevna Drozdovová podpisuje plány jako spoluautorka. Inženýr Urjupin se pokusil ji zkoušet, p o první otázce se však zarazila. Zachránil ji jeden z Lopatkinových spolupracovníků, Antonovič, který donutil Urjupina, aby opustil místnost. Lopatkina zná již dávno a ví, že vždycky pracoval sám. V š e bylo jasné. Soud svědka propustil bez dalších otázek. Když vstoupila Naděžda Sergějevna, předseda tribunálu si ji pozorně prohlédl. Pak ji vyzval, aby pověděla všechno, co ví o věci. Nastalo tíživé ticho. Nad'a mlčela. "Posloucháme," řekl předseda. Z n o v u mlčení. Nakonec její tichý hlas: " N e v í m . N i c nevím." " M ů ž e t e potvrdit to, co jste prohlásila vyšetřujícímu soudci?" "Ano."
225
"List číslo 3 2 , " řekl předseda směrem k tajemníkovi, jenž potom četl otázky a odpovědi, jak je zapsal kapitán Abrosimov. P o každé otázce se předseda podíval na N a ď u , jež odpovídala stále tišeji: ' A n o . ' "Prohlašujete tedy, že Lopatkin je samojediným tvůrcem svého stroje. A n i vy jste nepřinesla závažnou myšlenku k jeho principu?" "Ovšem že n e ! " Nad'a laskavě pohlédla na Dmitrije, jako by mu dodávala odvahy. " T o je přece zásadní v ě c ! " náhle hlasitě řekl Dmitrij. "Spoluautor může i jen napovědět použití nového principu!" "Desorganizujete soudní řízení!" prohlásil předseda a povstal. "Promiňte . . . Smím ještě jednu otázku?" Podplukovník listoval ve spise, chvíli mlčel a pak pohybem obočí dal souhlas. Dmitrij se obrátil k Nadě. "Znáte základní, původní rysy návrhu? Víte, kde je uložena původní korespondence? Myslím tu nikoli důvěrnou, tu, kterou jste sama sešila?" " A n o , vím." "Tažte se k věci," nařídil předseda. " V í t e , " pokračoval Dmitrij směrem k Nadě, " ž e budu-li odsouzen, bude nutno ji zachránit?" " A n o , rozumím," zašeptala N á ď a a několikrát kývla hlavou. Se strachem v očích pohleděla na něho, pak na soudce. Předseda znovu listoval ve spise a zřejmě usoudil, že teď je všechno vyjasněno. Kapitán kývl hlavou, zato major mu cosi šeptal a mával rukou, jako by ho chtěl o něčem přesvědčit. Předseda pokrčil rameny, a major se obrátil k Nadě: " V y jste tak pěkně přesvědčivě charakterisovala práci obžalovaného. Řekněte " A n o , v něčem jsem mu pomáhala." " C o je to — v něčem?" "Chodila jsem do knihovny, četla cizí technické knihy. Psala jsem na stroji jeho dopisy. Někdy v domácnosti pomohla . . . " " K d y ž mi bylo krušno," doplnil Dmitrij, "neznámý mecenáš mi poslal šest tisíc — a u svědkyně Drozdovové najednou nebylo kožichu. B u ď m e upřímní! Naděždo Sergějevno, přece jste podepsala soudu, že nic, nic než pravdu . . . " Dmitrij žertoval, ale jeho oči byly nadále přísné, jako by se byl odučil umění úsměvu. " B y l o to tak?" tázal se major. " B y l o , " tiše potvrdila N á ď a . " A jednou přišla z knihovny a říká: "Přezajímavou věc jsem našla!" " T o jsou podrobnosti soukromého poměru," zasáhl předseda. " K d y b y nebylo Drozdovové, nebyl by tento vynález!" vykřikl Dmitrij. " V o l á m vás k pořádku!" Předseda zaklepal tužkou. "Svědkyně, otázky jsme vyčerpali. Obžalovaný, můžete něčím doplnit v ý p o v ě ď ? " " N i c už neřeknu." Dmitrij pohodil bělavou ostříhanou hlavou a usedl. " V š e c h n o bylo řečeno." " D á v á m vám poslední slovo." "Odmítám." " S o u d odchází na poradu."
226
— po
Soudcové odešli postranními dveřmi. Sekretář podepsal N a d ě i Maxjutěnkovi propustky a přísně je vyzval, aby opustili soudní síň. V sousední síni byly dva stoly, židle a divan potažený voskovým plátnem. Předseda tribunálu se ihned na něj vrhl. " M o l o d ě c A b r o s i m o v , " prohlásil a zapálil si cigaretu. " N e j d ř í v vyšetřoval a zadržel Lopatkina. K d y b y to bylo naopak, byla by Drozdovová přiběhla, Lopatkin by ji zpracoval a u soudu by byla velká tahanice. T e ď je její v ý p o v ě ď pěkná, čistá jako svěcená voda. Žádné zájmy, nic — nic než pravda, jako dvě nevinná holátka." " T á - á k , " broukl major, jenž kouřil stoje u okna. "Ostatně jsem byl přesvědčen, že náhle vstane a prohlásí, že je spoluautorkou plánu," pokračoval předseda. "Ech, ano — pak by šel spis zpátky k Abrosimovi. Cha! Dáme mu jedničku do kvartálního výkazu jeho činnosti. Posudek znalců, to tak! A pak posudek posudku. T o známe. M l h a ! " " A jak to t e ď je, prosím tě, to není mlha?" prohodil major. "Jak to? Především nutno zjistit," pokračoval předseda, "zda skutečně došlo k inkriminovanému činu. Ovšem, Lopatkin svěřil tajemství. Ukázal rysy, podal ústní vysvětlivky, špatná ochrana — to přece všechno sedí. Všimni si dobře, c o praví zákonodárce: 'Fakt prozrazení není nutný.. Stačí 'reálná možnost získání tajemství' cizí osobou." " T á h n i za řemen, chceš-li." Předseda na majora vážně pohlédl. "Viděls, jak se choval ke konci? T o ucítil — tebe! Jenom žádná ústupky! Zástupce zakázkového ústavu, říkáš? Zacharova? I kdyby to potvrdil, tak co? Lopatkin neměl práva tu ženu navrhovat za spolupracovnici." " A l e ona znala už dřív konstrukci i myšlenku . . ." " V rámci veřejném! Potom přišly dvojité roury a objevilo se znamení 'důvěrné'. Situace se zajisté změnila." " A l e ona byla při zrození té věci!" odpověděl major vzrušeně. "Idea řekněme číslo 2 — patří Drozdovové! Znamení 'důvěrné', ano, hm, ale copak ona může ten princip zapomenout? Vymazat z hlavy, zříci se svých práv? K čemu znalci? Stačil svědek, Zacharov. N e b o starý Busko. A za třetí — proč jsme si, prosím tě, nedali předložit ty cizí časopisy? Podívat se na půjčovní lístek v knihovně — a co kdybychom tam našli jenom její jméno? T o by bylo za čtvrté. N u ž e , to tedy už vidíme . . ." "Podívej se, já jsem se nenarodil včera. Drozdovová dělala technickou práci a o n — on je ti prostě sympatický. Jistě nevyhlížel jako zločinec. A l e copak na lavici obžalovaných sedávají jenom banditi s nožem v zubech? N e , ne, také tichošlapové, kteří rádi spojují užitečné s příjemným. A ještě jak sedávají! Chacha!" Předseda se zasmál chlapecky. " N i č e v o ! V y b r a l si pěknou spoluautorku!" " N o pánbů s nimi, a ť si pracují ve dvou. Dějiny znají případy společné práce učence a jeho ženy. Kromě jich dvou nikdo nezná tajemství jejich práce. Soudruhu podplukovníku! T e ď ho nespravedlivě odsoudíme, to znamená, že ho nejenom zbavíme svobody, ale také zbavíme stát užitečného vynálezce!" "Jakýpak vynálezce! K d y b y ho skutečně potřebovali, nikdy by ho přece nepustili. Poprali by se o něho. Poustevník je to, a celý svět proti sobě poštval.
227
Jaká to byla žaloba, kterou poslali prokuratuře ti doktoři věd? N a p o m l u v u ! " " E c h , viděl jsem," unaveně odpověděl major. " T a k m ě napadlo — asi sežrat h o chtějí! T e n vztah b y se měl zjistit. P r o č A b r o s i m o v nepřiložil t o udání ke spisu?" " C o p a k to je v ě c nutná k zjištění pravdy? Není. Tahanice b y z ní byla, tahanice plný vagón. Chceme-1i, můžeme ovšem každý případ protahovat. V í š , soudce musí vidět dál než na špičku svého nosu. Musíš cítit ostří případu, jeho puls. Rozsudek se vynáší nikoli jménem majora Badjina, nýbrž jménem státu. Proto důležité jsou státní zájmy, že ano, nikoli tvoje nervy." Předseda vstal s divanu. "Kapitáne, ty máš pěkný rukopis. Piš t e d y : R o k u 1949, dne 1. listopadu . . . T a k . P o d předsednictvím . . . " Podplukovník začal chodit p o místnosti a přemýšlel o popisné části soudního rozsudku. " A já napíšu zvláštní posudek," řekl náhle major. " T o jsem věděl," odpověděl předseda. " C o p a k nevidíš, Badjine? M y přece nejsme učenci a dosah tohoto procesu těžko můžeme pochopit. Nevidíš, že tuhle věc sleduje vědecká společnost, veřejnost, ústavy nauk a všichni až p o ministry? Prokuratura i tribunál musí ukázat rychlost, pohotovost a operativnost — a my se tu máme bavit mikroskopickou analysou?" " M u s í m e chápat, soudruhu podplukovníku, pochopit vážnost případu až na d n o , " zvolna řekl major. " P r o č mají takový zájem učenci, p r o č ministři a proč jejich zástupci? D o k u d to nepochopíme, nelze vynést rozsudek. Soudce nesmí být zajatcem nějakých ustálených názorů. C o — veřejnost se dívá? T y se zase dívej, kdo to je ta 'veřejnost', má-li vůbec právo se zvát veřejností. Státní zájem? T o ž se podíváme, je-li tu zájem státu. Ořední osoba není ještě stát a učený pán, třeba tři učení páni — to není věda! Soudce si musí ověřit všechno. Toť jeho povinnost. K d y ž soudce podlehne nějakému proudu, není již soudcem. Je to pouhý nástroj. U ž o tom nechci mluvit, soudruhu podplukovníku, jinak bychom se ještě pohádali. V ě c je jistě zásadní. Slepým vykonavatelem, zvlášť v takovém procesu jako je tento, být nemohu. H o ď t e na papír rozsudek, já si sednu tady ke stolu a napíšu své zvláštní mínění. A ť to jde k vyšší instanci!" Dmitrij Alexějevič ovšem neměl ponětí o tomto sporu, který se odehrával v poradní síni. O n jenom vyslechl rozsudek, podle něhož byl zbaven svobody na osm let a odvezen d o převýchovného pracovního tábora. Rozsudek byl přečten. Soudcové se vrátili do poradní síně. Jakmile se za nimi zavřely dveře, předseda i major, zapomněvše na svůj spor, vzájemně si přiznali, že sotvakdy se setkali s lidmi, kteří by — tak jako Dmitrij Lopatkin — přijali tak klidně osm let pracovního tábora. K d y ž četli rozsudek, Dmitrij Alexějevič stál a díval se na stranu, d o stěny, jako by byla průzračná a za ní se rozkládaly nezměrné, d o hloubky se stupňující dálky. Jako by v tu chvíli vážil, kolik mu zbývá času a sil, než odejde na novou, dalekou cestu. Přeložil Z d e n ě k
228
Němeček
NAMÍSTO NÁKUPU J a n T u m l í ř (Mnichov) Síťovku na ruce zmoklý klín střechy před očima tolikrát sama v obloze jež dneska je jak cín měla bych se přec citit jako já . . . Ale od čtvrtka se stalo těžké poznat kdo je kdo Na obou koncích deště jsi to ty Na obou koncích deště jsem to já Nabodnut (Nabodnuta?) na déšť a na tebe: a tento okamžik sahá až za hranice světa, spolknul dějiny Ode dna deště si tě prohlížím Už dávno nejhlouběji, docela dole jsem a ještě na dotek Ještě mne pronikáš jak déšť jak bílá tráva, paprsky hnití co hlinou jde A vysoko kam nedosáhne déšť — anténa ze všech nejvyšší schytávám z prostoru tvé teplé záření na které od hvězd zaútočil mráz (Neboť jsme v okamžiku kdy se máš narodit) Zevnitř mne líbáš na ústa pracuješ ve mně jako smrt jak světlo temnotou, když žene ji až na hranice Nic Ale jsme pořád v dějinách: na konci poslední ulice plynových luceren svítí ze tmy výklad řeznictví Prší až se odlepují plakáty Ze všech svých černých žil město teď okolo mne pumpuje kouř, třpytný prach a nové životy večeře, žravou věčnost. Kdo z nás je já, kdo když lásku jako cizí kufr stěhujem se zmoklých parkovišť?
VÝCHOD A ZÁPAD Antonín Slonimski
(Tokio) *
Pronésti ř e č p ř e d veřejností n e n í snadné p o cestě l e t a d l e m , d l o u h é d e s í t k y tisíc k i l o m e t r ů . O d p o v ě d n o s t , k t e r á l e ž í n a k a ž d é m s l o v ě , se z v ě t š u j e , j a k se z d á ú m ě r n ě p r o l é t n u t é v z d á l e n o s t i . T á ž i s e s á m s e b e : j e o s p r a v e d l n ě n a cesta z V a r š a v y d o T o k i a n ě j a k o u v š e d n í m a l i č k o s t í ? Z d á s e m n ě , ž e t a t o d l o u h á cesta stála z a n á m a h u , j e s t l i ž e z v l á š t n í p o d m í n k y naší d o b y v r á t í č a s t o o p a k o v a n ý m p r a v d á m j e j i c h vlastní v ý z n a m , a jestliže m y b u d e m e m í t o d v a h u a cítit nutn o s t p ř i h l á s i t se o s l o v o k j a s n ý m p r o b l é m ů m b e z d v o j z n a č n o s t i — k n e d ě l i t e l n o s t i p r o b l é m ů č l o v ě k a v š u d e n a světě, k b r a t r s k o s t i a k n u t n o s t i s v o b o d y . T a t o cesta d o T o k i a p o d l e m é h o m í n ě n í stála z a n á m a h u , jestliže m á m e možnost shlédnout tento krásný kraj, potkat s p i s o v a t e l e a i n t e l e k t u á l y D á l n é h o V ý c h o d u a p o t o m s d ě l i t i v e své vlasti t o , c o se z d e d o v í m e . V z á j e m n é prolínání mezi kulturami Z á p a d u a V ý c h o d u se uskutečňuj e o d úsvitu h i s t o r i e . J o h n S t . L e o S t r a c h e y v e s v é k n i z e The River of Life ( Ř e k a ž i v o t a ) p r a v í : " P o k a ž d é , k d y ž se v y s t o u p í n a v r c h o lek n ě j a k é hory n o v ě dobyté v oblasti d u c h o v n í , l z e zpozorovat, ž e Ř e k o v év r h l i s v ě t l o t í m t o s m ě r e m j i ž p ř e d t i s í c o v k a m i l e t . " K těmto slovům vynikající anglický b i o l o g Joseph N e e d h a m připsal: " T i z nás, kteří j s o u o b e z n á m e n i s k u l t u r o u čínskou, b y řekli, že lze n a l é z t i také č í n s k é s v ě t l o , j e s t l i ž e s e t o p o z o r u j e p o d r u h é . " B y l o b y lze p o u ž í t této m e t a f o r y n a c e l o u k u l t u r u D á l n é h o V ý c h o d u . Pocit, naprosto neopodstatněný, nadřazenosti k lidem Dálného V ý c h o d u , j e charakteristickým p r o o b d o b í industrialisace a kolonialism u ; j i ž v 16. s t o l e t í A n d r e a C o r s a l i s , k d y ž p s a l L o r e n z o d e M e d i c i , p r a v i l , ž e l i d é O r i e n t u j s o u " d i n o s t r a q u a l i t a " (naší j a k o s t i ) . K o l o nizátoři potřebovali filosofii rasové nadřazenosti. J e j i c h domýšlivost p ř e v y š o v a l a vše a s p o č í v a l a n a u s k u t e č ň o v á n í t e c h n i c k é c i v i l i s a c e . A l e p ř e c e b y l o J a p o n s k o první, které se p ř i z p ů s o b i l o s p ř e k v a p i v o u ryc h l o s t í z á p a d n í m v y m o ž e n o s t e m a stalo se ú s p ě š n ý m a s t e j n ě m o c n ý m j a k o n o př. carské R u s k o . N e c h y b í příklady o v z á j e m n é m vlivu těchto d v o u kultur, zvláště v o b o r u filosofie a výtvarných umění. A l e největší nesnáz, p o d l e m é h o mínění, spočívá v oblasti literatury, k d e j e obtíž s překladem. Tisk, f i l m y a televise i n f o r m u j í d n e s v z á j e m n ě n á r o d y . A l e s p o e s i í j i ž t o m u tak n e n í , a č k o l i p r á v ě p o e s i e j e u m ě n í m n e j i n t i m n ě j š í m a n e j v í c e n á r o d n í m . M o c n é n á r o d y p o b ř e ž n í b y l y v e styku s k u l t u r o u D á l n é h o * Část projevu polského básníka na 29. kongresu mezinárodního P. E. N. v Tokiu (1.-10. září 1957).
230
V ý c h o d u p o staletí. A l e m a l é n á r o d y e v r o p s k é , j a k o c h y t i l y š e p o t a s i j s k é l i t e r a t u r y až z d r u h é r u k y .
je Polsko,
za-
T h e m a naší s c h ů z k y , t o j e p r o h l é m k u l t u r n í b u d o u c n o s t i V ý c h o d u a Z á p a d u , s o h l e d e m n a z p ů s o b ž i v o t a i s o h l e d e m n a h o d n o t y estet i c k é . Z d á se m i , ž e n e j e n o m z p ů s o b ž i v o t a , n ý b r ž ž i v o t s á m v naší gen e r a c i závisí v e l k o u m ě r o u n a t ě c h t o v z t a z í c h . M o j i k o l e g o v é z e v š e c h k o n č i n b u d o u n a l é h a t na t e n t o b o d . D o v o l t e , a b y c h u p o z o r n i l n a j e diný aspekt takových v ý m ě n a takových vztahů, aspekt, který p r o m o u vlast m á o b z v l á š t ě d r a m a t i c k ý v ý z n a m . M y s l í m n a v l i v k o m u nistického Ruska na Čínu a na vliv čínské f i l o s o f i c k é tradice na k o munismus. Stalinský k o m u n i s m vytvořil četné mythy. Současné o b d o b í vidí život sám a osobní s v o b o d u p o d ř í z e n o u v š e m o c n é m u b o ž stvu a r o z m a r ů m r o j e p ř í z r a č n ý c h d é m o n ů . N e j s e m si t a k j i s t , ž e se tato é r a n e v r á t í . J a k t e d y se b u d e m e b r á n i t p o d o b n ý m démonům, k d y ž se z n o v u z j e v í ? Z d e j e v h o d n á slavná o d p o v ě ď K o n f u c i a ž á k ů m , k t e ř í se h o tázali na ú l o h u b o ž s t v a a d é m o n ů : " M ě j m e s n i m i c o n e j m é n ě s p o l e č n é h o . Snažte se p ř e d e v š í m o to, j a k b y s t e m o h l i ž i t i s l i d m i v m í r u , s p r a v e d l n o s t i a v l á s c e . " K d y ž se h o tázali, c o b y p ř e devším učinil p r o lidské bytosti, o d p o v ě d ě l : "Živit j e a o b o h a c o v a t j e ; p o t o m j e poučovat." Tento racionalistický program, který m ě l v e l k ý v l i v n a E v r o p u 18. století, m á d n e s k a n o v o u d ů l e ž i t o s t . N a vítězství n a d s t a r ý m i d é m o n y n e b o na vítězství s v o b o d y a r a c i o n á l n í l i d ské m y š l e n k y b u d e záviset n e j e n o m b e z p r o s t ř e d n í o s u d n e s p o č e t n ý c h intelektuálů čínských či polských, nýbrž i ideologie socialistického humanismu v budoucnosti. B y l o b y zbytečné, zde b l í z k o Hirošimi, mluvit o hrůzách války a zkázy. C o m ů ž e m e d ě l a t — s p i s o v a t e l é a i n t e l e k t u á l o v é Z á p a d u a D á l n é h o V ý c h o d u v úsilí o n o v é p o d m í n k y lidského života. T o j e p r o b l é m o i k o l o g i c k ý . B u ď se p o k o l e n í l i d s k é p ř i z p ů s o b í n o v ý m p o d m í n k á m ž i v o t a , n e b o z a h y n e . J e d i n á spása j e v e s j e d n o c e n í světa, a zdá se m n ě , ž e n a š e p o v i n n o s t j e p o d p o r o v a t vše, c o m ů ž e p o h n a l i v ý v o j k s j e d n o c e n í lidských zájmů. K o n g r e s v T o k i u j e p r o j e v e m této j e d n o t y . A l e n e j e n o m p r o s t ý m p r o j e v e m : n e b o ť j s e m p ř e s v ě d č e n , že n a l e z n e m e dostatek i p r a k t i c k ý c h p r o s t ř e d k ů k z d o l á n í p ř e k á ž e k , k t e r é staví v cestu v z á j e m n á n e v ě d o m o s t , a k u s p í š e n í h a r m o n i c k é h o s o u l a d u m e z i kulturou Západu a Východu. Lodivodové naší literatury nám v uplynulých letech namluvili, že generace není ani marxistický termín, vhodný pro socialistickou kulturu. Je prý tu otcovská náruč socialistického realismu, který nás staví pěkně všecky do jednoho bojového šiku, který poskytuje zaručeně spolehlivou oporu v úředně vybraném a schváleném kulturním dědictví a v jiných vzorech a vůbec zahání nemístné a znepokojující myšlenky . . . Václav Stejskal v Novém Životě, červen 1957
231
V R Á T I T DŮSTOJNOST DÍLU. . . Pavel Tigrid
(Tokio) *
Jestliže si d o v o l u j i o s l o v i t d n e s d o p o l e d n e t o t o s h r o m á ž d ě n í j a k o český autor a redaktor žijící v N e w Y o r k u , není to proto, abych hovořil o politice. Naopak, v posledních dvanácti měsících j s m e byli svědky — v Sovětském svazu, na čínské p e v n i n ě a v z e m í c h střední a j i h o v ý c h o d n í E v r o p y — řady n a d ě j e p l n ý c h událostí, úzce s p j a t ý c h s otázkou, j e ž j e n e j b l í ž e cítění a svědomí k a ž d é h o spisovatele — s o t á z k o u svob o d y m y š l e n í a t v ů r č í p r á c e . A tak se n ě k d y p t á m s e b e s a m a , z d a o p r a v d u m y spisovatelé a novináři v exilu o p r a v d u ještě j s m e v exilu. Opustili jsme své r o d n é z e m ě , p o n ě v a d ž j s m e dospěli k závěru, že existující objektivní p o d m í n k y b y n á m prostě nedovolily pokračovat v p r á c i a s p o ň s j i s t o u m í r o u t v ů r č í nezávislosti, j e ž o v š e m o b j í m á i nezávislost s v ě d o m í a nezávislost výběru. M n o z í z československých s p i s o v a t e l ů , k t e ř í zůstali d o m a , z v o l i l i z a s v ů j e x i l m l č e n í ; j i n í zas se stali s p i s o v a t e l i a t v ů r č í m i p r a c o v n í k y m i m o s v o u vlast, v e x i l u . A j e š t ě j i n í se r o z h o d l i p r o r o l i b u b e n í k ů p r o v ě c , v n i ž v ě ř i l i , a t ě š i l o je p o m y š l e n í , ž e j s o u s p i s o v a t e l i s p o l e č e n s k y a n g a ž o v a n ý m i . A l e asi p ř e d r o k e m v í ř e n í b u b n ů n á h l e u s t a l o , m l č e n í , v e l i k é m l č e n í m o ř e , b y l o p r o l o m e n o a o p ě t b y l o m o ž n o slyšet j e d n o t l i v é h l a s y . A c o jsme slyšeli? Z V a r š a v y j s m e slyšeli z p o d z i m n í h o s j e z d u S v a z u p o l s k ý c h s p i s o v a telů, ž c " s v o b o d a p s a n é h o slova j e n e r o z l u č n ě s p o j e n a se s v o b o d o u svědomí", že v Polsku v posledních letech "censura, j a k o v románě Orwellově . . . nabyla jakéhosi čtvrtého rozměru — vylepšovala a o p r a v o v a l a d o k o n c e i m i n u l o s t " , a ř í d i l a se z á s a d o u , ž e " v d o b r é m románu kladný hrdina nesmí zemřít". S p i s o v a t e l , k t e r ý p r o n e s l tato s l o v a , se j m e n u j e M i e c z y s l a w J a s t r u n — jeden z nejvýznačnějších komunistických básníků dnešního Polska. A Jastrun d o d a l : " N a š í m ú k o l e m j e u s i l o v a t o t o , a b y d í l u s p i s o v a t e l o v u byla navrácena důstojnost." Z B u d a p e š t ě j s m e slyšeli v y z n á n í G y u l y H a y e , r o m a n o p i s c e , d r a m a t i k a a d l o u h o d o b é h o člena m a ď a r s k é komunistické strany: " J á Gyula H a y , spisovatel, jsem b o j o v a l p o b o k u m a ď a r s k é h o l i d u p o celá d l o u h á léta za n o v o u , m l a d o u l i t e r a t u r u , za čest, z a b u d o u c n o s t m l a d ý c h , z a p r a v d u a z a l i d . . . D n e s , v d o b ě naší l i d o v é r e v o l u c e , v í m . . . že k a ž d é naše v d e c h n u t í , m l a d í m u ž i a ž e n y , a t a k é m é j a k o s p i s o v a t e l e , je opravdové, poctivé a svobodné . . . " Z P r a h y j s m e slyšeli h l a s č e s k é h o b á s n í k a J a r o s l a v a S e i f e r t a , j e h o ž p o * Předneseno na 29. sjezdu mezinárodního P. E. N. Klubu v Tokiu, 1. -10. září, 1957
232
d l o u h á léta k o m u n i s t i c k á strana p o k l á d a l a za s v é h o , p r o h l á s i t n a sjezd u Svazu s p i s o v a t e l ů : " M y s p i s o v a t e l é b y c h o m m ě l i b ý t s v ě d o m í m n á r o d a . . . o b á v á m se, ž e j s m e ani n e b y l i s v ě d o m í m sebe s a m ý c h . " Slyšeli j s m e , j a k b á s n í k František H r u b í n p o r o v n a l s o u d o b o u č e s k o u p o e s i i k l a b u t i , u m í r a j í c í p o m a l o u smrtí n a z a m r z l é m j e z e r u k r u t é skutečnosti, a j a k p r a v i l : " B á s n í k v s o b ě h l o u b í c o největší p r o s t o r p r o svobodu. Čím více prostoru p r o s v o b o d u v y h l o u b í v sobě, tím v í c e p r o s t o r u p r o ni d o b u d e i v n ě , s v é m u n á r o d u , s v é m u l i d s t v u . " Slyšeli j s m e m n o h o p o d o b n ý c h h l a s ů v n e d á v n é m i n u l o s t i , n ě k t e r é z n i c h p ř i c h á z e j í c í ze zcela n e č e k a n ý c h úst. A k a ž d ý t a k o v ý hlas p ř i spěl a s p o ň k částečné o b n o v ě t ě c h m y š l e n e k a zásad ( n e b o a s p o ň ú c t ě k n i m ) , bez nichž tvůrčí práce j e nemyslitelná. A n y n í t a d y v T o k i u j s e m m ě l m o ž n o s t slyšet n o v é a p ř e s v ě d č i v é hlasy. N a s l o u c h a l j s e m s h l u b o k ý m p o r o z u m ě n í m s l o v ů m v e l k é h o p o l s k é h o b á s n í k a S l o n i m s k é h o , k t e r ý s e m vážil d l o u h o u cestu až z V a r š a v y ; ztrávil j s e m d l o u h é h o d i n y v e v z r u š u j í c í c h r o z p r a v á c h se spisovateli z c e l é h o světa, i s t ě m i , s n i m i ž j s m e d l o u h o u d o b u n e m o h l i h o v o ř i t p r o p ř í k r o s t p o l i t i c k ý c h p ř e h r a d p o s l e d n í c h l e t ; zjistili j s m e , že o p ě t h o v o ř í m e j e d n í m , s p o l e č n ý m l i d s k ý m j a z y k e m ; že naše h l u b o c e cítěná hrůza n a d r e g i m e n t a c í spisovatelů s i l a m i , j e ž n e m a j í p r a n i c s p o l e č n é h o s t v ů r č í m u m ě n í m , j e h r ů z o u všestranně s d í l e n o u . I p t á m se sebe sama p o t o m všem, z d a o p r a v d u se m á m p o k l á d a t ještě za č l o v ě k a , k t e r ý ž i j e v e x i l u . N e b o ť náš f y s i c k ý návrat d o z e m í n a š e h o z r o d u j e j e n d r u h o ř a d é h o v ý z n a m u : na čem opravdu záleží, to je návrat svobody tvořil a psát, soudit naši epochu a zhodnotit situaci člověka. O p r a v d u , j e d i n é na č e m záleží, j e návrat důstojnosti psanému slovu. H o v o ř i l i j s m e na t o m t o k o n g r e s u m e z i j i n ý m také o otázce, j a k p ř e klenout průrvu odcizení mezi literaturou Z á p a d u a V ý c h o d u . D o m n í vám se, že nadešel o k a m ž i k — n e b o aspoň n a d e j d e v e l m i b r z o — k d y b u d e třeba v ě n o v a t p o z o r n o s t z p ů s o b ů m , j a k ý m i b y b y l o m o ž n o p ř e k l e n o u t h l u b o k o u p r o p a s t , která b y l a v y t v o ř e n a i v literatuře a u m ě n í t r a g i c k ý m v ý b u c h e m i d e o l o g i c k ý c h a m o c e n s k ý c h s p o r ů naší d o b y . D o m n í v á m se, ž e nadešla c h v í l e k d i a l o g u , n e b o ť už l e c k d e , j a k t o f o r m u l o v a l s o u d o b ý p o l s k ý r o m a n o p i s e c , " j a z y k nás spisovatelů b y l už očištěn o d své m o n s t r ó s n í d v o j j a k o s t i . " M u s í m však p ř i č l e n i t a s p o ň s l o v o , j e ž se t a k ř k a rovná v ý z v ě . D i a l o g , o n ě m ž h o v o ř í m , n e m ů ž e b ý t v e d e n ve stínu j e d n é h r ů z n é s k u t e č n o s t i : d o s u d j s o u b á s n í c i a spisovatelé v e v ě z e n í c h . S d í l í m s v á m i n e s p o r n é p ř e s v ě d č e n í , že b á s n í c i a spisovatelé n e p a t ř í d o k r i m i n á l u . Sotva m ů ž e b ý t i t r a g i č t ě j š í h o p o h l e d u n e ž j a k ý skýtá b á s n í k v e vězeňské cele. B u d i ž t e d y s v ě t l o ! Svaz p o l s k ý c h spisovatelů p o z v e d l u ž s v ů j hlas a p ř i č i n i l se o t o , že v této c h v í l i n e n í j e d i n é h o p o l s k é h o spisovatele v e vězení. N e v o l á t e n t o čin p o l s k ý c h spisovatelů p o "socialistickém soutěžení?" Neměly b y svazy spisovatelů v Maďarsku, v Československu, v e V ý c h o d n í m N ě m e c k u a ovšem
233
všude, k d e takové p o d m í n k y existují, vyvinout k r a j n í úsilí a pracovat k p r o p u š t ě n í t ě c h t o l i d í — n i k o l i j a k o č i n p o l i t i c k ý , a l e j a k o v ě c l i d s k o s t i , j a k o úsilí d i k t o v a n é s v ě d o m í m t v ů r č í h o č l o v ě k a ? N e z b a v i l i b y c h o m t a k v š e c h n a svá j e d n á n í , v š e c h n u s v o u p r á c i v b u d o u c n o s t i , dusného pocitu zoufalství a beznaděje, k d y b y c h o m najisto věděli, že n i k d e n a světě b á s n í k n e p r o v o z u j e o s m é u m ě n í — u m ě n í o d v á ž n ě umírat?
DIOGENES ODMÍTÁ AUDIENCI B l a n k a Jičínská
(New York)
Soudobí romanopisci si zřejmě rádi čas od času promítají problémy moderního člověka do vzdálené minulosti o pozorují je s nové, širší a patrně obecně platnější perspektivy, do níž je staví vzdálenost času i prostoru. Nu rozdíl od D'Artagnanů, a Pánů Wolodyjowskich minulého století, jejichž romantické kouzlo bylo právě v tom, že se tak ostře lišilo od čtenářů doby, Antigony, Elektry a Sisyfové současných románů a divadelních her jsou vlastně jen dnešní lidé v chlamydách a v Togách. Tak je tomu i s filosofem, hrdinou románu Diogenes, díla, jež vzniklo v mladé exilové generaci a z něhož zde otiskujeme krátký úryvek. Diogenes, zakladatel školy cyniků, žil v Athénách pravděpodobně ve IV. století před Kristem. To je také čas a místo, v němž se odehrává Diogenův imaginární život v románě. Diogenes proměnil svůj život v experiment, který má odpovědět na otázku, k čemu je vlastně morálka, nebo jak antika říkala "ctnost". Na rozdíl od sokratiků, podle nichž morální život byl jediný rozumný a šťastný způsob života, Diogenes v praksi dospívá k ironickému závěru, že žít morálně je největší nesmysl, jehož se člověk může dopustit; že je to ten nejnevýhodnější u nejabsurdnější způsob života, který neprospívá ani jemu, ani společnosti. A přesto na něm trvá. Trvá na něm, jak říká, z jakési "zavilé hrdosti". Trvá na něm snad proto, že je to jediný výraz svobody lidské osobnosti, jediný protest jedince proti tlaku všemožných nutností dělat kompromisy. Ačkoli se Athéňané chystají prodat tohoto filosofa do otroctví, Diogenes odmítá pozvání ke králi Filipovi so slovy: "Když se mnou chce makedonský tyran mluvit, musí přijít ke mně. Já mu nic nechci." Později se do Filipova paláce dostane nedobrovolně jako otrok. Ale přesto odmítá audienci.
"Pamatuj si, že jsi krále Filipa sám žádal o slyšení, a že tam půjdeš", opakoval trpělivě Python z Byzance, jako kdyby učil Diogena nazpaměť verš z Homéra. "Pamatuješ so, že jsem vašeho prašivého Filipa žádal jedině o to, aby táhl ke krkavcům", opakoval zas vytrvale Diogenes.
234
"Nerad s tebou zacházím jako s neposlušným otrokem, Diogene. Ale sám to asi chceš." Python si Diogena koupil a dělalo mu nesmírně dobře, že je teď naprostým pánem nad jeho osudem. Diogenes nevěděl, jak se ho dopátral na Thetidě. Python mu řekl jen tolik, že se " o něm doslechl" a že "si pospíšil, aby mu přispěl na pomoc." Pythonova pomoc spočívala v tom, že Diogena zavřel v komnatě paláce a jednou za den mu zpravidla dal nabít, aby ho donutil k audienci u Filipa. "Řekl jsem, že Filip musí přijít ke mně, když se mnou chce mluvit. Já jsem nepřišel sem do paláce dobrovolně a k Filipovi nepůjdu. Můžeš mne tam dát odnést, ale tím mne nedonutíš, abych s ním mluvil." Python dal znamení otrokům a bití pokračovalo. Filipův mladý důstojník Perdikkas mlčky přihlížel. Najednou se prudce obrátil a šel ke dveřím. "Tak už dost, Pythone, To by stačilo", hodil za sebou přes rameno. Python a otroci vyšli za Perdikkem a zamkli dveře. Diogenes vyplivl trochu krve, sedl si na zem a díval se nevraživě na vázy, na divany a na fresky na stěnách. Znal už to všecko k zešílení dobře, protože z té místnosti se nehnul ani krok celý ten měsíc, co byl v paláci. Zařízení nebylo ani hellénské, ani perské: taková barbarská všehochuť. Ten nevkus nakonec Diogena dopaloval víc než bití a někdy potřeboval hodně filosofického sebeovládání, aby to všecko neroztřiskal na kusy. Python k němu obyčejně chodil jednou za den a Pedikkas někdy s ním. Ale tu noc přišel Filipův důstojník sám, pozdě k ránu, po hostině. Dlouho bloudil klíčem v zámku, než se mu podařilo odemknout. Z toho Diogenes usoudil, že je jak se patří opilý. A také byl. Přišel bez přílby, rozcuchaný a jenom v chitonu. Povolený opasek s krátkým mečem a s dýkou mu sotva visel na bocích. Na každém kroku si zakopával o ostruhy na jezdeckých botách. Bez své naučené vojenské pózy vypadal ještě nějak chlapecky. "Proč si nelehneš na podušky? Co ležíš na zemi?" zeptal se Diogena udiveně. "Na tom neřádu bych se vůbec nevyspal." "Tak já si tam lehnu", usoudil Perdikkas a svalil se na pohovku. " U Dia, mně je z l e ! " "Vypadá to, že tobě je hůř po hostině než mně po výprasku." "Tak vidíš: po výprasku. Co sis' moh' všechno ušetřit, ty tatrmane!" Perdikkovi se pletl jazyk a zapomínal mluvit pěstěnou attičtinou, kterou hovořil, když byl střízlivý. "Mohl jsem si ušetřit dva zuby, to je
pravda."
" C o nechceš jít k tomu Filipovi? Ty seš přece takovej sofista zabedněnej . . . a to. Ty seš zaujatej. My vážně nic proti Athéňanům nemáme, protože to jsou
235
zbabělý panenky a s těma přece tak zatočíme, to uvidíš! A s tebou taky. Moh' bych tě docela klidně zabít, tě upozorňuju!" "Jedovatý pavouk nebo tarantula taky může zabít. Tím bych se nevytahoval." " T o by ti nevadilo, kdybych tě zabil?" " T o by mi dost vadilo. Ale co se dá dělat?" "Tak se mnou zítra půjdeš k Filipovi. Vid', že půjdeš? Diogene, máš mně rád?" " M o c ne." "Dobře, tak půjdeš, vid'? Podívej se, já už jsem mu řek', že . . " . . . zase jeden athénský filosof k němu přišel žebrat o slyšení, c o ? " přerušil ho Diogenes. " T o je tvoje věc, že mu lžeš." "Já neříkal žebrat. Já říkal něco to . . . já už nevím." "Dobře, ale já říkal, že nepůjdu. Už tenkrát v Athénách!" "Ty se děláš schválně lakovej neúprosnej a to . . . statečnej, abych tě obdivoval, ale abys věděl, já jsem zrovna šel schválně pryč." "Dneska
odpoledne?"
"Dneska. Ale počkej, Python si na tebe něco vymyslel. Ten, co jste mu vy pitomí Athénuné dali státní občanství pro tyranovraždu, a on se pak přidal k nám. Když chceš dělat pyšnýho, — dělej. Jestli se ten Pythonův nápad povede, tak na sebe moc pyšnej nebudeš!" Ráno byl Pcrdikkas už zas učesaný, opásaný a vojensky odměřený. Přišel s Pythonem a zeptali se Diogena znovu, jestli chce jít k Filipovi. Ale když odmítl, vůbec nenaléhali, a hned odešli. Den se vlekl jako všecky ostatní a zpestřila ho jen ta nepříjemnost, že spravovali přívod vody do paláce a Diogenes nedostal celý den nic k pití. Jídlo bylo ještě ke všemu kořeněné a pálilo po něm v ústech. Žízní v noci sotva spal. Venku bylo vedro, rozbité dásně se zanítily a dostal horečku. Mosaika na podlaze znázorňovala Achillův souboj s Hektorem. Diogenes ze zoufalství napočítal, že plocha Achillova obličeje obsahuje 569 kamínků, kdežto plocha Rektorova obličeje jenom 411. Otrok s jídlem přišel v tutéž hodinu jako obvykle, ale Diogenovi se zdálo, že se zpozdil aspoň o dva dny. Zaharašení klíče, jedno cvaknutí, druhé cvaknutí, zaskřípání. Otrok stál ve dveřích se zlatým podnosem. Chleba na něm byl jako vždycky, ale pohár s vodou nikde. Diogenes vyskočil z podlahy. "Co je s vodou, ty zlosyne?" "Porouchaný přívod", odpověděl lhostejně otrok a obrátil se k odchodu. Diogenes chtěl namítnout, že přece celý palác nebude kdovíjak dlouho bez vody a od čeho jsou studně, ale najednou si vzpomněl na Perdikkovo: "Python na tebe něco vymyslel." Tak tohle tedy: žízeň. Překousl načatou větu a resignovaně si sedl zpátky na zem. Nemělo vůbec smysl, aby se dohadoval s otrokem. Ten měl rozkazy. A jak mu ještě drze lžou! Porouchaný přívod vody. Do očí mu klidně tvrdl nesmysl a když nám nevěříš, oběš se! Jak nad tím v duchu zuřil, rozbolela
236
ho hlava. Nejprve myslel, že je to vztekem. Ale během žízní.
odpoledne poznal, že
K večeru ho Python zase navštívil. Diogenes se zvedl a přitom měl pocit, že se mu hlava rozpukne jako kameninová amfora. "Necháváte mne bez vody a říkáte, že není. Proč mi tedy nepřinesou místo vody třeba meloun, c o ? " "Všecky melouny jsou na královské tabuli. Jestli chceš, můžeš tam jít." "Podívej se, tímhle stejně nedocílíš, abych šel k Filipovi. Zabít mě může i vzteklý pes, to už jsem ti řekl. Nebuď zvíře a dej mi přinést vodu!" Diogenes se snažil, aby to znělo klidně, ale do posledních slov se přece jen vloudilo něco naléhavého. Python to postřehl a oči se mu rozjasnily. "Ale, ale, snad přece bez ní chvilku vydržíš. Vždyť se o tobě vypravuje, jak obdivuhodně snášíš hlad, žízeň, horko a zimu. Tak se nám pochlub. Ale je to docela hezký pohled, když pyšný Diogenes takhle pěkně žadoní." "Nežadoní. Jenom tě žádá, aby ses nechoval jako idiot." "Tak co? Ještě pořád nevíš, jestli půjdeš ke králi?" "Vím už tři roky, že ne. A budu to vědět, dokud nczdechnu." Python si pohrával s přeskou opasku, jako by neposlouchal. "Můžeš jit", řekl Diogenes tónem pána, který vykazuje otroka z místnosti. Python bezděky poslechl, ale ve dveřích poznamenal: "Nech si ještě trochu té hrdosti na zítřek. Zítra ji budeš potřebovat víc." Brzy na to přišla Leiana a nesla na hlavě amforu s vodou. "Ty jsi jediný, kdo dostane napít, protože jinak není voda", prohlásila. "Spravují přivoď'. Diogenes před ní nechtěl vypadat, jako by nevydržel trochu žízně. Věděl, že je to nemístná hrdost, protože pak už žádnou vodu nedostane, ale přesto řekl: "Vím už tři roky, že od tebe žádnou vodu nechci! "Meidias stál u toho a poznamenal: "Diogene, ty nemáš rozum." Potom chtěl, aby mu Diogenes recitoval Homéra pozpátku. Diogenes se snažil. Nevěděl, proč mu tak záleží, aby to dokázal, ale záleželo mu na tom smrtelně. Meidias mu stále naléval vodu z měchu a Diogenes pil pohárek za pohárkem vždycky jedním douškem, ale přitom měl pořád tak vyschlo v krku a hlava ho strašlivě bolela. Nemohl si za živý svět vzpomenout, jak začíná konec Illiady. "U Dia, tak si přece vzpomeň, za chvilku tě přijde navštívit král", říkal Medias nebo někdo. Diogenes najednou věděl, že ne Meidias. Někdo s ním mluví, ne Meidias, ne Meidias, kdo . . .? Nemohl se probrat, ale Python jím vytrvale třásl. "Král sem za tebou přijde, slyšíš? A dostaneš napít!" T e ď už slyšel docela jasně. Slovo "napít" mu vracelo život. S Pythonem tentokráte nepřišel otrok, který obyčejně Diogenovi nosil jídlo, ale polovysvlečená mladá otrokyně. Ta podala Diogenovi velký pohár. "Učeš ho a přehoď mu slavnostní roucho", nařizoval'jí Python. "Za chvílí tu bude Filip s družinou."
237
Diogenes to všecko slyšel, ale ani si neuvědomoval, že vlastně zvítězil: Filip musel přijít za ním. Jeho teď zajímal jen pohár s vodou. Chvíli už pil, když si najednou uvědomil, že to není voda, nýbrž víno, a řekl nahlas: "To j e v í n o ? " "A sicilské k tomu", přisvěděoval Python. "Za svou ctnost si zasloužíš něco lepšího než vodu." Diogenovi nezáleželo na tom, zda j e to sicilské nebo jaké, ani zda je to víno nebo voda. Hlavně, že to bylo k pití. Vypil pohár naráz a skoro okamžitě začal zvracet. Otrokyně mu rychle podložila několik podušek pod hlavu a přitom se k němu důvěrně přitiskla. V té chvíli otrok ohlásil Filipův příchod. Pythonova režie byla dokonalá. Filip Makedonský vstoupil v doprovodu cizích vyslanců, trojských hrdinů a Minotaura, vojevůdců, umělců, Erinyí, obrů, athénských zrádců a příšer z podsvětí. Diogcna ta divná sebranka trochu překvapovala, ale nepřipadalo mu to nijak zvlášť nadpřirozené. Společnost se sem zřejmě obtěžovala z nějaké pitky. Python předstíral zděšení. "Obávám se, ó králi, že jsme přišli v nevhodný okamžik. Zdá se, že jsme našeho přítele Diogena vyrušili z příjemné zábavy. Soudím aspoň podle té polonahé společnice." Vojevůdcové, Erinye, athénští zrádci a Homérovi hrdinové se dali do smíchu. Diogenes je vnímal i nevnímal a díval se na ně jako by z nějaké nekonečné lhostejnosti. "Nevím také", pokračoval Python, "jestli Připadá mně, že je úplně opilý."
s námi vůbec
bude
schopen
mluvit.
"Opilý jako bakchantka na slavnosti Dionysově", poznamenal kdosi a nějaký thébský vojevůdce řekl: "Tak o tomhle filosofovi jsem slyšel, že je to nejcnostnčjší muž v Helladě. A tady se opilý válí na poduškách se ženskou. Ó Die, těch zklamání, jichž se my smrtelníci d o ž i j e m " Diogenes se mezitím zase probral k vědomí a slyšel, co se mluví. "Athénští filosofové totiž jsou ctnostní hlavně z bídy. Nic lepšího si nemohou dovolit", odpověděl Thébanovi Python. "Athéňané si jich nedovedou vážit a nechali by je klidně umřít hlady. Proto, když ti ubožáci přijdou sem ke dvoru, jsou obyčejně jako lidé, vysvobození z obležené pevnosti: vrhnou se na víno a na jídlo a přejídají se, už zvracejí. Našeho ubohého Diogena Athéňané ve své kramářské špinavosti dokonce pro pár drachem prodali do otroctví. Člověka svobodného a filosofa!" " T o nepřekvapuje", poznamenal spartský vyslanec", u lidí, kteří krata a vyhnuli Anaxagora!"
odsoudili
So-
"Národ, který si říká nejlidštější v Helladě", zasmál se někdo z Makedonců a celá společnost dala brumláním najevo spravedlivé rozhořčení nad chováním Athéňanů. "Samozřejmě", pokračoval Python, "jakmile jsem se doslechl, že můj starý přítel
238
Diogenes úpí přikován k veslům, hned jsem ho vykoupil a pozval sem ke dvoru. Pozval jsem ho, poněvadž znám šlechetnost našeho krále a jeho přízoň k filosofům. A nedivte se, ó mužové, že i ctnostný Diogenes po takových útrapách s radosti užívá velkorysého makedonského pohostinství." Diogenes teď pochopil, co znamenala ta obratná inscenace. Pythonovi se podařily současně dvě věci: zničit jeho dobrou pověst a z jeho osoby udělat živou obžalobu Athéňanů. Ale bylo mu to jedno. Trochu se nadzvedl a řekl naprosto lhostejně: "Blahopřeju. Ta komedie se ti dost povedla." Python se usmál: "Ale teď ó Diogene . . ." Diogenovi klesla h l a v a . . . "aspoň vidíš, co jsi dokázal tím, že jsi chtěl být lepší, než si člověk může dovolit", pokračoval někdo v jeho polobezvědomí. Někdo z prázdna, kdo mluvil nezvučně, jako by si to jen myslel a přesto to bylo slyšet: Řád Věcí nebo Osud. "Ty sis definoval přirozenost člověka podlo svého vkusu: moc vysoko nad lidskou míru. Nic ti nebylo dost dobré. Všecko bylo pod tvou důstojnost. Ale já se mstím, Diogene. Já se mstím! Nesl jsi hlavu moc vysoko: tak teď ji máš až u země. Ležíš tady s hubou plnou hnisu, zvracíš krvavé hleny, třeseš se a skytáš a fantasíruješ. Z tělíčka zbyly jen otekliuy a kosti a z dušičky jen pár nesouvislých myšlenek. Tak se to dělá. Takovýmhle nóbl duchům namočím čumák do toho, co sami nazvraceli. Ani chcípnout je nenechám aspoň tak důstojně jako piráty, kteří jdou zpříma na šibenici. Hezky v zemi, ve vlastní špíně, hezky odporně, hezky potupně. A jak málo mi stačí: trochu žízně, trochu prášku pro zvracení, pár vyražených zubů — a je po parádě. Je . . ." ". . . mým hostem a lituji, že se Python dopustil té netaktnosti." Diogenes se zase probral a viděl, žc mluví Filip. Později se na něho pamatoval jen nejasně. Vzpomínal si, že byl ve vojenském a že vypudal dost sympaticky. "Diogenes se může těšit našemu pohostinství, jak dlouho se mu bude líbit", pokračoval Filip a přitom zpražil Pythona pohledem. "Ovšem pochybuji, že po této nepříjemné příhodě tady zůstane o mnoho déle." Když spatřil, že Diogenes zvedl hlavu a poslouchá, oslovil ho přímo: " A ž se tě budou v Athénách ptát, jak to, že už nejsi v otroctví, můžeš říci každému podle pravdy, že ti makedonuký král vrátil svobodu." Diogenes okamžitě pochopil, jaký politický trik je v té velkomyslnosti: Filip chce mít mezi athénskými vzdělanci o jednu vděčnou dušičku víc. A ještě přitom dává dva morální kopance jednou ranou: první Athéňanům a druhý Diogenovi, protože athénský filosof mu tady vděčí za svobodu. Ta milost nebyla o nic lepší ani horší než kopanec nebo rána bičem. Jenom obratnější. Diogenes zase položil hlavu a zavřel oči. Filip zvýšil hlas: "Ještě slovo, Diogene! Je to otázka, kterou zpravidla dávám všem svým athénským hostům. Přeji si, aby naše přátelství s Athéňany bylo upřímné, a proto bych se tě rád zeptal, čím bych podle t v é h o názoru mohl Athéňanům prospět?" Diogenes nepatrně pootevřel oči a poznamenal: "Kdyby ses oběsil."
239
LITERATURA A SPOLEČNOST René Wellek
( Y a l e University, N e w H a v e n )
(Dokončení) Mohli bychom příklady množit do nekonečna. V každém z nich můžeme a vysvětlit jeho vlastní "svět", podíl, jaký v každém z nich dostává láska želství, obchod, duševní povolání, jaké se v něm vyskytuje kněžstvo, bud'si či chytré, ctnosté či licoměrné; nebo se lze specialisovat na námořníky Austenové, na Proustovy arrivistes, na Howellsovy vdané ženy. Z tohoto specialisace vznikají pak monografie jako "Vztah statkáře k nájemníkovi rických románech devatenáctého století", "Námořník v anglickém románu matě" nebo "Američané irského původu v próze devatenáctého století".
sestavit a manhloupé v Jane druhu v amea dra-
Avšak takové studie se nezdají mít valnou cenu pokud se v nich samo sebou rozumí, že literatura je jednoduše zrcadlem života, reprodukcí, a tudíž ničím jiným než společenským dokumentem. Podobné studie mají smysl jen tehdy, známe-li uměleckou metodu studovaného romanopisce, můžeme-li říci — nikoli jen v obecných termínech, nýbrž konkrétně — v jakém poměru j e takový obraz ke společenské skutečnosti. Je úmyslně realistický? Nebo je to v některém ohledu satira a karikatura či romantická idealisace? Kohn-Bramstedt nás právem varuje ve své obdivuhodně střízlivé práci Aristocracy and the Middle Classes in Germany: "jen ten, kdo zná strukturu jisté společnosti z pramenů jiných než čistě literárních, je s to zjistit zda a pokud jsou jisté společenské typy a jejich způsoby v románu věrně zachyceny . . . V každém jednotlivém případě se musí od sebe důmyslně oddělit to, co je čirá fantasie, co realistické pozorování a co je pouhým výrazem autorových přání." Tentýž vědec studuje některé společenské jevy, jako třídní nenávist, parvenu a jeho chování, snobství, poměr k židům, a používá přitom Weberova učení o ideálních "společenských typech"; dokazuje pak, že tyto jevy nejsou ani tak objektivními fakty a příznačnými způsoby chováni, jako spíš složitými duševními postoji, které byly doposud znázorněny daleko lépe v románové literatuře než kde jinde. Studenti společenských postojů a snah mohou užívat literárního materiálu, vědí-li jak je náležitě vykládat. A pro starší období budou vlastně nuceni sáhnout po literárním či pololiterárním materiálu, protože nemáme dokladů od sociologů z oné doby: od spisovatelů píšících o politice, hospodářství a povšechných veřejných otázkách. Z literárních hrdinů a hrdinek, ničemů a dobrodružek, vysvítají zajímavé údaje o takových společenských postojích. Podobné studie zavádějí neustále do dějin mravních a náboženských idejí. Víme, jak se ve středověku posuzoval zrádce a jaký byl středověký vztah k lichvč, vztah, jenž vytrvávaje až do renesance, nám dává Shylocka a později Molierova Lakomce. Který ze "smrtelných hříchů" byl v pozdějších stoletích zejména ztotožňován s literárním ničemou; a je jeho ničemnost pojata jako porušení osobní či společenské morálky? Je to, dejme tomu, umělec v unášení dívek nebo vydírá vdoví úspory? Klasický je případ anglické komedie z doby znovunastolení monarchie po roce 1660. Byla to prostě říše, v níž se manželům nasazovaly parohy, pohádkové země
240
nevěr a manželství na oko, jak se domníval L a m b ? N e b o to byl, jak nás o tom přesvědčoval Macaulay, přesný obraz úpadkové, frivolní a brutální aristokracie? Nebo bychom měli spíš zjistit, zavrhnuvše obě alternativy, která společenská skupina vlastně vytvořila toto uměni a pro jaké posluchačstvo? A neměli bychom uvážit, bylo-li to naturalistické nebo stylisované umění? Neměli bychom pamatovat na satiru a ironii, sebevýsměch a fantasii? Jako literatura vůbec, ani tyto hry nejsou jednoduše dokumenty; jsou to hry s konvenčním reportoárem postav a situací, s divadelními sňatky a divadelními okolnostmi manželských vyrovnání. E. E. Stoll říká na závěr svých úvah o těchto otázkách: "Tohle samozřejmě není 'skutečná společnost', není to dokonce ani přesný obraz 'mondéního života": není to samozřejmě Anglie, ba ani Anglie 'za Stuartovců', a ť už po nebo před Revolucí nebo Velkým povstáním." A přece tento blahodárný důraz na konvenci a tradici, j e j ž najdete v pracích jako jsou Stollovy, nemůže zcela popřít vztahy mezi literaturou a společností. I ta nejnesrozumitelnější alegorie, ta nejnepravděpodobnější pastorála, ta nejpřehnanější fraška nám může povědět, zpytujeme-li ji náležitě, o společnosti a době. Literatura existuje vždy jen v nějakém společenském kontextu, jako součást nějaké kultury, v nějakém prostředí. Tainova proslulá triada race, milieu a moment v praxi dovedla k výhradnímu studiu prostředí. Rasa je neznámá veličina, s níž Taine nakládá velmi libovolně. Neznamená to často nic jiného, než "národní charukter" nebo "národní duch", anglický nebo francouzský. Moment se dá rozložit na pojem prostředí. Rozdil v čase znamená prostě jiné pozadí, ale před skutečnou otázku jsme při rozboru postaveni až když se pokoušíme dále dělit termín "milieu". Poznáme totiž, že nejbezprostřednějším pozadím literárního díla j e jeho jazyková a literární tradice a že tato tradice je dále zasazena do celkového kulturního "klimatu". Jen v daleko menší míře lze literaturu spojovat přímo s konkrétními ekonomicko-politickými a společenskými situacemi. Všechny oblasti lidské činnosti jsou ovšem proniknuty vzájemnými vztahy. Nakonec můžeme dokázat jisté spojení mezi výrobními způsoby a literaturou, protože z hospodářského systému obyčejně vyplývá jistý systém mocenský a tedy kontrola forem rodinného života. A rodina hraje důležitou úlohu ve výchově, v pojetí sexuality a lásky, v celé konvenci a tradici lidského myšlení n cítění. A tak je možno spojit i lyrickou poesii s konvencemi lásky, náboženskými představami a chápáním přírody. Avšak tyto vztahy mohou být vzdálené a nepřímé. Zdá se však, že není možno přijmout názor, který pokládá některou z lidských činností za "východisko" všech ostatních, a ť už to je teorie Tainova, který podřizuje všechnu tvorbu jakémusi záhadnému biologickému činiteli, "rase", nebo učení marxistických teoretiků, kteří všechno odvozují ze způsobu výroby. V oné řadě století mezi časným středověkem a nástupem kapitalismu se neudály žádné radikální technologické změny, zatím co v kulturním životě a v literatuře, a v literatuře především, nastaly nejdalekosáhlejší proměny. V literatuře se také neprojeví vždycky, aspoň ne okamžitě, že si je jasněji vědoma technologických změn v jisté epoše: průmyslová revoluce pronikla do anglického románu teprve ve čtyřicátých letech devatenáctého století (s Mrs. Gaskell, Kingsleym a Charlottou Brontěovou), dlouho po tom, co národohospodáři a sociální myslitelé jasně postřehli její příznaky. Je třeba připustit, že patrně společenská
situace rozhoduje
o
možnosti uskutoč-
241
ní-lí se jisté estetické hodnoty, ale neurčuje tyto hodnoty samy. V širším obrysu můžeme stanovit, které umělecké formy jsou možné v dané společnosti a které nejsou, není však možno předpovědět, že se tyto formy skutečně objeví. Mnozí marxisté — a nejen marxisté — se snaží zkrátit si až příliš neuváženě cestu z ekonomiky do literatury. John Maynard Keynes, člověk nikoli bez znalosti literatury, na příklad přičítá existenci Shakespeara tomu, že " v té chvíli, kdy se Shakespeare objevil na scéně, Anglie byla právě finančně s to si ho dovolit. Velicí spisovatelé prospívali v rušném, rozjařeném ovzduší, které se rodí z nadměrných zisků." Ale nadměrné zisky nevyvolaly velké básníky v jiných zemích — na příklad ve Spojených státech za nebývalého hospodářského rozkvětu v dvacátých letech — kromě toho, že tento názor o optimistickém Shakespearovi není zcela nad všechny pochyby. O nic víc nám nepomůže opačná formule, pocházející od ruského marxisty A. Lunačarského: "Shakespearův tragický světový názor vyplývá z toho, že Shakespeare byl dramatickým výrazem feudální aristokracie, která v alžbětinské době ztratila svoje dřívější vládnouci postaveni." Takové navzájem si odporující úsudky, spočívající na mlhavých kategoriích jako optimism a pesimism, se bohužel nezabývají konkrétně ani s prokazatelným společenským obsahem Shakespearových her, s jeho výslovnými názory o politických otázkách (patrnými v kronikářských hrách), ani s jeho společenským postavením jako spisovatele. Musíme však být na pozoru, abychom pomocí podobných citátů nezavrhli hospodářský přístup k literatuře. Sám Marx, třebaže občas pronášel fantastické soudy, v podstatě pronikavě chápal, jak zapletené jsou vztahy mezi literaturou a společností. Přiznává v Kritice politické ekonomie, že "některá období vrcholného rozvoje umění nejsou v přímé souvislosti s obecným rozvojem společnosti, ani s materiální základnou, která je jakoby kostrou její organisace. Pohleďme na příklad Řeků ve srovnáni s moderními národy nebo i se Shakespearem." Chápal rovněž, že moderní dělba práce vede k jasnému protikladu mezi třemi činiteli ("momenty", v jeho hegeliánské terminologii) ve společenském procesu — "produktivními silami", "společenskými vztahy" a "vědomím." Očekával, po způsobu, jenž se nezdá mít daleko k utopii, že v budoucí beztřídní společnosti tato dělba práce znovu zmizí a že umělec bude opět začleněn do společnosti. Domníval se,
(Mladá generace) začala však už tušit, že nelze jen přejímat moudré recepty, ale že je nezbytné hledat si své vlastní, aby v nich cítila průtok své živé krve, svého vlastního postoje k životu, který nemůže být nikdy předepsán ani naučen, nýbrž jen dobyt, zasloužen a vysloužen, má-li se stát inspirací k tvorbě. Generace přesycená jistotami a směrnicemi, přesycená rozumem a často jen rozumovou šablonou, ale nedosycená v srdci, generace zdánlivých vševědoucích, kteří byli zkráceni o naivitu a strázeň názorového tápání, touží i odmítat a vrhnout se na vlastní pěst do života, postavit se mu tváři v tvář a zkoumat, prověřovat si v něm, co je z naučeného pravda a co jen zdání. Jaroslav Janů v Novém Životě, červen 1957
242
že bude možno, aby každý byl výborným, ba i originálním malířem. " V komunistické společnosti nebudou malíři, nýbrž nanejvýše lidé, kteří mezi jiným také malují." (Jako Churchill a Eisenhower?) "Vulgární marxista" nám říká, že ten či onen spisovatel byl měšťák, který pronášel reakční nebo pokrokové názory o církvi a státu. Mezi tímto základním determinismem, který předpokládá, že " v ě d o m í " musí vycházet z existence", že měšťák nemůže než být měšťákem a obvyklým ethickým soudem, podle něhož je odsuzován právě za tyto názory, j e zvláštní rozpor. Vidíme, že v Rusku se co chvíli pochybuje o upřímnosti spisovatelů měšťáckého původu, kteří se připojili k proletariátu, a že každý umělecký nebo občanský poklesek se přičítá jejich třídnímu původu. Vede-li však pokrok, v marxistickém smyslu, rovnou od feudalismu přes měšťácký kapitalismus k diktatuře proletariátu, bylo by logické a důsledné, uby marxista chválil "pokrokáře" v každé době. Měl by chválit měšťáka za to, že bojoval v prvních obdobích kapitalismu proti dožívajícímu feudalismu. Marxisté však často kritisují spisovatele s hlediska dvacátého století, nebo, jako Smirnov a Grib, dva marxisté přísně kritisující "vulgární sociologii", j d o u na p o m o c měšťáckému spisovateli tím, že uznávají jeho universální humanitu. Tak Smirnov dochází k závěru, že Shakespeare byl "humanistický ideolog buržoasie, exponent programu, který vyhlásila, když se poprvé, ve jménu humanity, postavila proti feudálnímu řádu". Ale pojem humanismu, universality umění, úplně popírá centrální učení marxismu, který je v základě relativistické. Marxistická kritika j e nejlepší, když odhaluje v díle zahrnuté, či skryté, společenské důsledky spisovatelova díla. V tomto ohledu je to výkladová technika obdobná technikám, jež se zakládají na postřezích Freudových nebo Nietzschových nebo Paretových, anebo Scheler-Mannheimově "sociologii poznáni." Všichni tito intelektuálové jsou podezřívaví vůči intelektu, vyznávanému učení, pouhému vyhlašování víry. Zásadní rozdíl j e ten, že Nietzschova a Freudova metoda jsou psychologické, kdežto Paretova analysa "ssedlin" a "odvozenin" a Schellcr-Mannheimova technika rozboru " i d e o l o g i e " jsou sociologické.
Nemístné a znepokojující myšlenky třeba o tom, že pokolení mladých vstupujících zároveň do života a do literatury přináší si jakýsi společný vklad, utvořený o b d o b n o u myšlenkovou a citovou reakcí na tytéž společenské, ekonomické a politické poměry a problémy, na všichni musí obdobně s počátku přistoupit na pravidla hry, která jim vládnoucí umění vnucuje, která vznikla bez nich, nepostačují jim a proti nimž se proto společné bouří. Že všichni trpí obdobnými bolestmi ducha a srdce, naprosto odlišnými o d jejich předchůdců i od pokolení, která přijdou p o nich . . . Že musí světu říci, co oni (a právě jen oni) si o něm myslí, co j e na něm trápí, a jak si s ním chtějí poradit. Jaroslav Janů v červnovém Novém
Životě
243
"Sociologie poznání", jak ji podávají spisy Maxe Schelera, Maxe Webera a Karla Mannheima, byla podrobně vypracována a má některé rozhodné výhody proti svým soupeřům. Obrací totiž pozornost nejen k předpokladům a důsledkům dané ideologické posice, nýbrž zdůrazňuje i skryté zaujetí a předsudky samotného badatele. Je proto sebekritická a sebeuvědomělá, někdy dokonce až morbidně. Není rovněž tak unáhlená jako marxismus nebo psychoanalysa, aby isolovala jednoho jediného činitele jakožto výlučného určovatele změny. A ť už se v nich isolace náboženského činitele zdařila či nezdařila, studie Maxe Webera v sociologii náboženství jsou cenné, protože se pokoušejí popsat vliv ideologických činitelů na hospodářské dění a hospodářské instituce — kdežto předtím se výhradně zdůrazňoval vliv hospodářství na ideologii. Podobné zkoumání literárních vlivů na změnu společnosti by přišlo velmi vhod, třebaže by narazilo na obdobné potíže. Isolovat přísně literárního činitele a odpovědět na otázku zda vliv vyplývá právě z něho sama anebo z jiných sil, jimž je tento činitel pouhou "schránkou" či "vodičem", se zdá zrovna tak nesnadné jako isolace činitele náboženského. "Sociologie poznání" však trpí přílišným historismem; došla nakonec ke skeptickým závěrům vzdor své thesi, že "objektivity" lze dosáhnout synthesou, a tedy neutralisací, protikladných perspektiv. Při aplikaci na literaturu jí je rovněž na škodu, že není s to spojit "obsah" s " f o r m o u " . Zaujata cele, podobně jako marxismus, iracionalistickým vysvětlováním, nemůže postavit racionální základ k estetice a tudíž i kritice a hodnocení. To ovšem platí o všech přístupech, které nazírají na literaturu z vnějšku. Žádná kausální studie nemůže nahradit rozbor, popis a hodnocení literárního díla. Ale problém "literatura a společnost" se může, jak zřejmo, položit i v jiných termínech, v termínech symbolických nebo významových vztahů: soudržnosti, harmonie, souvislosti, shody, struktuální indentity, stylistické analogie nebo ať už nazvemu jakýmkoli termínem scelení nějaké kultury a souvztažnosti mezi rozličnými lidskými činnostmi. Sorokin, který názorně rozebral tyto různé možnosti, došel k závěru, že stupeň scelení se liší od společnosti ke společnosti. Marxismus nikdy neodpovídá na otázku v jakém stupni literatura závisí na společnosti. A tak se mnohé ze základních problémů sotva začaly studovat. Občas se n a p ř i k l a d setkáme se snahou dokázat, že žánry jsou tak determinovány i podrobnosti jejich zaměření a jejich formy, jako v E. B . B u r g u m o v ě nepříliš přesvědčivém názoru, že tragikomedie "vzniká ze střetnutí středostavovské vážnosti s aristokratickou frivolitou." Má tak široký literární sloh jako romantismus, který ač spojen s měšťanstvem, byl, alespoň v Německu, protiměšťanský ve své ideologii od samých svých začátků, svoje jasné společenské příčiny? Ačkoli jistý druh závislosti literárních ideologií a themat na společenských okolnostech se zdá samozřejmý, málokdy bylo dokázáno, že formy a styly, žánry a čistě literární normy jsou společenského původu. Nejkonkrétnější pokusy o důkaz se vyskytly ve studiích o původu literatury v lidském pravěku: v Bücherově jednostranné teorii o vzniku poesie z pracovních rytmů; v četných anthropologických studiích o magické úloze prvotního umění; ve velmi učeném pokusu George Thomsona postavit řeckou tragedii do konkrétního vztahu ke kultu a rituálu a k určité, demokratickosociální revoluci v době Aeschylově; v trochu naivním pokusu Christophera Caudwella studovat zdroje poesie v kmenových emocích a v měšťanské "ilusi" o svobodě jednotlivce.
244
Teprve až se nezvratně dokáže, že literární formy jsou determinovány společností, bude se moci položit otázka, zda se společenské postoje nemohou stát prvky "konstitutivními" a nemohou-li se účinně podílet na umělecké hodnotě literárního díla. Může se namítnout, že "společenská pravda", třeba ne sama o sobě umělecká hodnota, přispívá k takovým uměleckým hodnotám jako složitost a soudržnost. Ale tomu tak nemusí hýt. Existuje velká literatura, která má velmi malý nebo nemá vůbec žádný význam společenský; společenská literatura je pouze jedním druhem literatury a nemá ústředního místa v literární teorii, jesliže ovšem netvrdíme, že literatura je především "napodobením" života takového jaký je a společenského života zvláště. Literatura však není náhražkou za sociologii či politiku. Literatura má své vlastní oprávnění a cíl. Přeložil
ZEMŘEL ZDENĚK NĚMEČEK Dne 5. července 1957 zemřel náhle na své evropské cestě Zdeněk Němeček, český romanopisec, dramatik, básník a esejista. Na smuteční tryzně promluvil mimo jiné mladý český básník Jan Tumlíř o díle a literárním významu Zdeňka Němečka, jehož zpopelněné tělo bylo uloženo v urnovém háji ve Forest Hills blízko New Yorku. Z Tumlířova projevu vyjímáme tyto části: Jak charakteristicky český nám připadá (Němečkův) realismus, vyrostlý z potřeby dokonalého, podrobného poznání! Ale pak si uvědomíme, že Zdeněk Němeček vyrůstal v době, kdy duchovnímu životu u nás vládla generacc velkých realistů. Zde je první styčný bod s literární tradicí českou: Zdeněk Němeček patří k té dlouhé řadě našich spisovatelů, kteří "otevírali okna". Představte si tu situaci tehdy: malý stát, který nedávno vznikl de facto z touhy náležet světu bezprostředněji, než mu to dovolovala zastaralá, ve svých principech přežilá říše: při tom stát, který je zatížen svou maloměstskou minulostí v oné říši. Literatura, veřejný život i společenská konversace doby usilují o zdání světovosti —
Emil Kovtun
ale s malým úspěchem. Právě ona úsilovnost je příliš patrná. Jo to jen rádoby světovost, povrchní nátěr, nepodložený znalostí, zkušeností, zážitkem. Stálo by za podrobnou studii zjistit, jak zrcadlila cizinu naše tehdejší literatura: byly to jakési oslněné a přitom svévolné představy o světě, v nejlepších přípudech sugestivně vyjádřené. Onen svět, jemuž jsme se tehdy zaslibovali, jsme si nejen v literutuře, alo i v politice stavěli jako romantickou kulisu do pozadí svých snů — o sobě samých. Do tohoto ovzduší přinášel Zdeněk Němeček věcné, konkrétní poznatky, atmosféru zahraniční skutečnosti, onen kultivovaný tón skutečného světoobčanství, které lze získat jen vzděláním, které je pravým opakem sebelibosti. Kdyby jeho dílo nebylo ničím víc, než tímto korektivem dobových tendencí, bylo by záslužné. Mluvili jsme o zvídavosti, která ho charukterisovala jako spisovatele: ale to je charakteristika příliš povrchní. Nebyla to jen zvídavost, ale — k stáru stále uvědomělejší — hledání. Je totiž nápadné, jak je tento realismus české ražby nepředpojatý a neprogramový, jak ochotně se otevírá všem novým poznatkům. Jeho hnací silou je skutečně hledání. Nechce čtenáře a společnost ovlivňovat thesemi: přináší jim konkrétní poznatky — důsledky z nich ať si dovodí
245
sami. Spisovatel se tu chová zodpovědnárod — není ostrov sám pro sebe, ale ně, ví o své lidské omylnosti: i když že každý zodpovídá za všechny ostatní. citem musí zaujmout stanovisko, nechce A to je také vnitřní smysl, jakási filoz něho vyvozovat závazné these. Vzpo- sofická summa díla Němečkova. On, ktemeňme jen na román Ďábel mluví šparý začal jako spisovatel legionářský a n ě l s k y : onen malíř, který ve zmatku žil svůj mužný věk jako diplomat, mohl občanské války hledá pravdu o španělpodrobně nahlédnout do onoho přediva sku . . . a současně pravdu pro svůjsil, které zpoza hranic spolupracují osunárod. Jak víte, kniha nemá politického dy národů. stanoviska. Hledající hrdina Roušar umíAle je tu jetě něco víc. Nechceme vidět rá, více méně náhodou. Není v tom jen náhodu v tom, že jeho smrt spadá opět cosi charakteristicky českého? Větdo těsné souvislosti tří jiných dat, výšina evropských vzdělanců tehdy zaujaznamných pro českou kultura. Na jaře, la jednoznačné stanovisko a skoro všichsotva pár měsíců, jsme vzpomínali tříni, a ť pro Franca a ť pro lidovou fronstého výročí vydání hlavních spisů Kotu, toho dnes litují. Tehdy se na přímenského; 13. července před 350-ti lety klad zlomil osud Aragonův: tehdejší rozse narodil Václav Hollar; 24. června lehodnutí udělalo z avantgardního básnítos zemřel v Paříži průkopník moderní ka-surrealisty funkcionáře stalinismu; naopak tehdy frankističti básníci španělštíabstraktní malby, světově snad nejznámější český malíř František Kupka. Židnes organisují odboj u prchají před voty všech těchto čtyř mrtvých opakují policií Falangy. Ona až úzkostlivá injedno důvěrné známé české théma: to telektuální poctivost Němečkova, ona sloo nadaném muži, který odchází do světa vansky přecitlivělá schopnost vidět dalproniknut dvojí věrností — svému uměší problémy za problémy vede někdy ní a národu, který nechává za sebou. ke ztrátě stanoviska, k pasivitě — ale kdo z nás může dnes rozsoudit, zda to Pohleďme v jaké době všichni odcháv onom konkrétním historickém případě zeli: a ť ve třicetileté válce, a ť před bylo dobré či zlé? Je to věčné dilemma, první světovou či dnes, byla to doba vidět současně všechny stránky, nezjedrozkotaných jistot, kdy se státy, tranodušovat si věci a přesto si zachovat dice, náboženství i národnost stávaly neschopnost rozhodování. I tento ústřední jistými, pochybnými, kdy byly vystaveproblém vší vzdělanosti nám Zdeněk Něny zmatku a nestálosti. V takové době meček svým dílem zpřítomnil. mohla duchovní jistotu a útěchu poskytnout jen ona vyšší, nadnárodní a nadAle zde jsme již u vlastnosti, která pro časová obec umění a vzdělanosti, toletoto dílo znamená navázání na nejmorantního svěloobčanství, onen slunný hedernější proud literatury světové a soulenský sen, který již třetí tisíciletí začasně na nejvznešenější a nejstarší duchraňuje svět. Ale u žádného z nich tenchovní tradici naší. Vidím ji v oné myto krok k universalismu, k světoobčanslitelské snaze hledat rozhodnutí svého ství, ke kosmopolitismu v nejlepším sloosobního osudu i osudu svého národa va smyslu neznamenal úplné rozloučení: na jevištích svělových. Stačí pár současvždy zde byla vůle sloužit národu, náných jmen: Malraux, Hemingway, Koastrodní vzdělanosti právě svou existencí ler, Orwell, Sartre. Tito autoři, na rozza hranicemi. Byl zde, řekl bych, ještě díl od spisovatelských obrů-nacionalistů osobnější motiv: odcházíme, abychom neminulého století, literárně uskutečnili museli přestat milovat. poznatek, že žádný člověk — a žádný
246
FRANCOUZSKÁ
KRONIKA
Francouzská literární tvorba po druhé světové válce je bohatá počtem i talenty; avšak na rozdíl od meziválečného období nelze snadno rozeznat mezi stovkami knih, které vycházejí skoro denně, díla nadprůměrná nebo dokonce geniální. Literární kritikové, píšící do denních nebo týdenních listů, nebo do měsíčních revuí, si vybírají z tohoto množství podle svých zvláštních sklonů, na svou osobní odpovědnost. Nejlepším a nejspravedlnějším soudcem se ukáže bezpochyby čas. André Gide, Paul Claudel, Georges Bernanos, Colette umřeli v několika posledních letech; Maurice Barrés a Marcel Proust brzo po první světové válce. Ze starších generací zbývá ještě Georges Duhamel, Francois Mauriac, Jules Romains, Jacques Chardonne. Duhamel vydal v posledních letech pozoruhodné romány "Cesta Patrika Périota" (Le voyage de Patrice Périot) a "Druhové Apokalypsy" (Les compagnons de VApocalypse). Obě díla se thematicky soustřeďují na náboženské problémy moderní doby. Mauriac téměř přestal psát romány (jeho zájem se v posledních letech obrátil skoro výlučně k politice) — ačkoli jeho "Beránek" (L'Agneau) uveřejněný před několika roky, si podržel všechny charakteristické vlastnosti dřívější autorovy tvorby: sugestivní výraz, duchovní svěžest a mravní odvahu. Z poněkud mladší generace píši dále mezi jinými, Jean Giono, Henry de Montherlant, Julien Green, André Malraux, André Chamson. Montherlant se obrací k divadlu; jeho poslední hra, "Port Royal", vyvolala mnoho diskusí. Julien Green je také pokoušen divadlem, ale nepřestává psát romány; poslední dva, vyšlé ve velkých časových intervalech, "Moira" a "Zločinec", patří k jeho nejlepším dílům. (Souběžně se svým dílem dramatickým a románovým
píše Green "Deník", z něhož vyšlo dosud šest svazků; autor sám říká, že je to jenom výbor ze skutečného deníku, který ve své celistvosti bude moci vyjít teprve po autorově smrti). I Gionovi se podařilo obnovit a osvěžit svou literární metodu ("Husar nad střechami"); zůstává však autorem, který píše příliš mnoho a příliš snadno. André Malraux nevydal nový román od doby svých "Ořechů Altenburských" (Les Noyers ďAltenburg), které byly napsány ještě za války a jejichž rukopis zničili z největší části nacisté. Uveřejnil za to důležité texty o lidských civilisacích a umělecké tvorbě malířské a sochařské, jíž se vyjadřují. Camus a Sartre Albert Camus vydal nedávno po dlouhé přestávce novelu "Pád" (La chute), která je po slovesné stránce dílem mistrovským, ale v které sestupuje autor "Moru" a "Kamene Sisyfova" až na dno lidského zoufalství. A letos v březnu se objevila nová kniha Camusových novel "Vyhnanství a království" (L'Exil el la Royaume), jež byla kritikou přijuta nadmíru příznivě. Ještě před podzimními událostmi v Maďarsku se Camus rozešel — v prudké, veřejné výměně dopisů — se svým přítelem Jean Paul Surtrein, kterému vyčítal přílišnou shovívavost ke zločinům stalinských režimů. (1) V říjnu letošního roku byl Cumus poctěn Nobelovou cenou za literaturu pro rok 1957. V oficielním zdůvodnění této (1) Od té doby Sartre sám odsoudil tyto režimy a rozešel se jak s francouzskou komunistickou stranou, tak se sovětskými a režimními spisovateli v obsáhlém článku Apres Budapest — Sartra parle v pařížském týdenníku L'Expres z 9. listopadu 1956.
247
vysoké pocty se praví, že Camusovo dílo je inspirováno zápasem člověka "se zlem všemocné autority" a že "s pronikavou jasností osvětluje problémy svědomí člověka naší doby." Sartre nenapsal už dlouho román; jeho posledním literárním dílem je útočně atheistická hra "Nekrasov". Na počátku letošního roku zemřel ve věku šestasedmdesáti let jeden z jeho nejzajímavějších a nejvzdělanějších moderních francouzských spisovatelů, Valery-Larboud, autor "Deníku Barnaboothova", a "Ferminy Márquezové", jukož i novel "Dětské příběhy (Enjantines), "Kráso", nesoucí charakteristické vlastnosti dřívější autorovy tvorby. Vulery Larbaud byl už dvacet let ochromen, mohl namáhavě vyslovit jenom několik slov; ale jeho inteligence zůstala netknuta. Ještě loni vydal kritik Robert Mullet jeho "Deník", který se zastavuje v rocc 1935. Není nejmenším paradoxem tragického osudu tohoto velkého cestov t e l e a kosmopolily, že poslední zápis z jeho "Deníku" je datován — z Tirány. Měli bychom si za zlé, kdybychom nevyslovili v tomto až příliš zběžném úvodu k francouzské literární kronice, (v níž tu budeme pokračovat), jedno jméno ze starších uutorů" (to jest z tčch, kterým je něco přes padesát) : jméno Marcelu Arlanda. Arland byl u nás méně znám než ostatní, a neprávem. Je jedním z málu francouzských autorů, který píše povídky a novely, a lze bez nadsázky říci, žo je opravdovým mistrem této literární formy, zároveň přisné a pružné. Ocitá se v sousedství nejlepích povídkářů moderní světové literatury, ťČechova a Catherine Mansfieldové. Loni vyšel nový svazek jeho novel, který se jmenuje " V o d a a oheň". Autor mu dal motto z Villona: "Umírám žízní u studánky, oheň mnou prolíná, a cvakám zubem o zub".
248
Mladá
generace
Zbývá nám tentokrát už sotva místo, abychom řekli něco podrobnějšího o autorech mladších a v cizině méně známých. Řekněme aspoň tolik: nová literární francouzská tvorba je vezkrze nekonformní a svobodná, kromě několika autorů-žurnalistů, přijímajících bez odmluvy ideovou a politickou kázeň francouzské komunistické strany. To lze říci jak o mladších autorech inspirace katolické, jejichž dílo se rozvinulo teprve po druhé světové válce — (vyslovme aspoň jména Luc Estang, Jean Cayrol, P. A. Lesort, Roger Bésus) — tak o agnosticích jako Blanchot, Ninier, Dutourd, Romain Gary (autor "Kořenů nebes", které dostaly poslední cenu Goncourtů) — něho o tak zvaných nezávislých marxistech jako Hervé Bazin, autor románů "Zmije v pěsti", "Hlavou proti zdi", "Oleje do ohně" atd. Všichni hledí skutečnostem tváří v tvář; a všem jde především o jednotlivý lidský osud, bez zřetele na společenskou nebo politickou užitečnost jejich díla. Je to úsilí po naprosté vnitřní svobodě a upřímnosti, doprovázené často přízvukem vzpoury; vzpoury proti společnosti a temným silám lidského osudu. Tato vzpoura a hořkost, ba často zoufalství, jsou však ideově i politicky zcela nezužitkovatelné u neupotřebitelné pro jakýkoli vládnoucí režim, nejméně ovšem pro totalitní režim stalinského typu. Snad bychom měli, pro úplnost, vyslovit ještě jméno jednoho literárního fenoménu: Francoise Sagan. Této mimořádně nadané a kupodivu cynické dívce je 22 let. Vydala dosud tři krátké romány, z nichž zejména "Jistý úsměv" měl světový úspěch. Měli jsme odvahu číst jen tento jeden román. Je to beze vší pochyby výraz duchovního ovzduší, v kterém žije část nynější francouzské mládeže a které nelze brát na lehkou váhu. Jan Čep (Paříž)
Redakce Svědectví vitá příspěvky, zejména původní literární tvorbu, od autorů v Československu. Anonymita autorů j e zaručena.
REDAKČNÍ Čtenáři z Moravské Ostravy děkuje redakce za dopis a kritické oceněni prvních čísel této revui. Děkuje také za výstřižky z polských literárních a kulturn ě - p o l i t i c k j c h časopisů; redakce sleduje tyto časopisy pravidelně. — Čtenářce z: Prahy dík za pozdrav z výletu do Rakouska. - Brněnskému autorovi, který nám poslal svůj literárně-kritický příspěvek, upřímné díky. Bude uveřejněn pod určeným j m é n e m .
Na tiskový f o n d Svědectví přispěli v tomto r o c e : JV ( N e w Y o r k ) $ 750.00; K Z ( C h i c a g o ) $ 400.00; TW ( B e l g i e ) $ 100.00. Unožnili tak plynulé vydávání nezávislé československé revui v cizině. Příští číslo Svědectví vyjde jako první svazek 11. ročníku (zima 1957) v lednu příštího roku. Re
O AUTORECH ČLÁNKŮ V TOMTO DVOJČÍSLE: Erich Kahler musel
se narodil
uprchnout
přednášel
před
v Praze, žil a studoval
nacistickou
na amerických
versitě
v
Princetonu.
Walter
Heist
je
persekucí.
universitách
Je
autorem
Šebor
profesorem
donedávna
a přednášel
na
universitní
knih
a studií
texaské universitě a
publicista. —
o
koleji
Jičínská
nyní pracuje na novinářské Yorku.
—
srovnávací
na
René
Wellek,
literatury
a
ve
Spring
často
do
ústavě kanadské
fe-
Hillu
docent
v
Alabamě.
Boneše
demokracii, přednáší
studovala
na pařížské
Karlovy
nyní na
na
básník
Sorbonně
a
universitě v New
university, j c
slovanských
-
a autor
je mladý český
škole při K o l u m b i j s k é
literatur
v Ottavě. Nyní je
tajemník presidenta Ivan Korda
uni-
děl.
—
v zeměpisném
československé
v Austinu. — Blanka
Monat".
odkud Kahler
sociologických
geografii na universitě
Eduard Táborský, bývalý osobní řady
l938
známý západoněmecký publicista, přispívá
pracoval
derální vlády
roku
a j e nyní profesorem
několika
revui j a k o "Frankfurter H e f t e " a " D e r Miloš
v Německu,
Od
Yaleské
profesorem univorsitě
v New Haven. — Jan Čep j e autorem řady románů, p o v í d e k a esejí, mezi n i m i '"Hranice
stínu", "Letnice", " D ě r a v ý
plát"
a j.
