čtvrtletník pro politiku a kulturu
ročník I, číslo 2.
Maďarský deník Polsko Vladislava Gomulky Marxismus a předpoklady moderního myšlení Plánované hospodářství a krise Čs. legie a sověty v roce 1918 Problém intelektuální elity Sovětští umělci a svoboda tvorby Poesie Františka Hrubína
Jaro 1957
OBSAH: Poznámky k událostem53—67 Čánky 68 — 111 Maďarský deník 68 Maďarské události vOSN83 L'art de bien mourir 87 Polsko Vladislava Gomulky 90 Marxismus a předpoklady moderního myšlení 95 Problém intelektuální elity 99 Německá otázka a marxismus 101 Čs. legie a sověty v roce 1918 107 Tribuna Svědectví112—118 Literatura a umění119—140 Karel Čapek: Poslední období 1935-1938 Sovětští umělci a svoboda tvorby 123 Literatura a společnost 130 Poesie Františka Hrubína 134 O svobodě slova 136 Kulturní poznámky138—140 Svědectví, čtvrtletník pro politiku a kulturu Redakční rada: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Emil Kovtun, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Josef Ševčík, Pavel Tigrid. Redaktor: Pavel Tigrid Administrátor: Josef Ševčík. Grafická úprava: Ladislav Sutnar. Vychází čtvrtletně. Vydavatel: Jiří Horák, Box 1181, Grand Central Station, New York, 17, N. Y., USA. Na tuto adresu řiďte všechnu korespondenci. Možno také psát na adresu vídeňské redakce: Josef Jonáš, Margaretenplatz 7, Wien V. Rakousko. Roční předplatné i s poštovným Kčs 12,-. Cena jednotlivého čísla Kčs 2,-. V cizině $5.00, jednotlivě $1.50. Vzhledem k valutovým předpisům prosíme příjemce časopisu v československu, aby obnos za předplatné nebo jednotlivá čísla poukázali jako dar československému Červenému kříži, č t e n á ř i v cizině nechť posílají předplatné medzinárodní pošštovní poukázkou nebo šekem na adresu vydavatele. Podepsané poznámky a články nevyjadřují n u t n ě stanovisko redaktora nebo redakční rady. Tiskne Tiskárna Slovenský Sokol, Perth Amboy, N. J., USA.
119
čtvrtletník pro politiku a kulturu — ročník I — číslo 2 — jaro 1957
STRAŠIDLO OBCHÁZÍ Po osamostatnění Polska a revoluci v Maďarsku, kde nacionalismus se ukázal být nejsilnějším politickým faktorem a skutečně revoluční silou, vede KSČ urputný ideologický boj proti všem projevům nacionalismu. Soustavná kampaň proti "národnímu komunismu" a "vlastní cestě k socialismu" se v podstatě projevuje trojím způsobem: (1) quasi — ideologickými články o národním komunismu jako ideové zbrani Západu (2) Polemikou s Titovou Jugoslávií a s gomulkovci (3) Zdůrazňováním sovětské pomoci československu, při čemž se nápadně rozmnožily výklady o výhodnosti vývozu čs. uranu do SSSR. Standartní figurky třídního nepřítele, kulak a bývalý fabrikant, maskovaný "modráky", ustoupily v tomto období do pozadí a úlohu strašidla h r a j e abstraktní "národní komunismus". Aby KSČ tento abstraktní pojem trochu personifikovala, vymyslila si historku o spiknutí západních imperialistů, kteří prý propagují "národní komunismus" jen proto, aby po odtržení lidových
demokracií od Sovětů mohli všude obnovit kapitalismus. Hlavním hříchem "národního komunismu" je, že byl "Made in USA", že je ideologickou zbraní Západu. Existenci samorostlého národního komunismu v Jugoslávii a v Polsku odmítá KSČ vzít na vědomí. Pokud je nucena kvalifikovat nějak rozdíly mezi Jugoslávií á Polskem na jedné straně a ČSR na straně druhé, vyhýbá se pojmu '"národního komunismu" a mluví o "jugoslávských zkušenostech", o "změnách v polském hospodářství" a "odstraňováni chyb polskými soudruhy". Rudé právo (z 13. ledna) doznalo, že i mezi komunistickými theoretiky se šíří titoistické koncepce: " . . . Je pravda, že v minulosti došlo ve vztazích některých zemí pod vlivem kultu osobnosti k porušování (ušlechtilých ideí proletářského internacionalismu). Třebaže tyto chyby a nedostatky byly již od r. 1953 důsledně odstraňovány, snaží se nepřátelé dělnické třídy a socialistického hnutí zneužívat jich ještě nyní k rozněcování nacionalistických a šovinistických 53
tendencí, k oslabení jednoty a spolupráce socialistických zemí. Našli se pohříchu i 'theoretikové', kteří v zajetí podobných nálad snaží se znevážit principielní zkušenosti první socialistické země světa pro výstavbu socialismu a nechápou, či nechtějí chápat rozhodující úlohu Sovětského svazu v mohutném h n u tí národů za pokrok, demokracii, socialismus a mír . . . " Na Slovensku je problém nacionalismu pro režim ještě komplikovanější než v historických zemích. Vedle tendencí protisovětských existují i proudy protičeské, a existence početné maďarské menšiny vede i k místním konfliktům mezi Slováky a Maďary. Na zasedání ÚV KSS prohlásil Bacílek, že mezí aktivními nepřáteli režimu kromě ľudáků a "masarykovsky orientované zahraniční emigrace" Jsou také "rózne trockistické elementy, ktoré sa zaktivizovali n a j ma po XX. sjazde". A na zasedání ÚV KSČ přinesla Marie Trojanová zajímavý doklad o tom, jak reformní snahy uvnitř komunistického impéria prolínají z jedné země do druhé, jak antistalinští komunisté navazují kontakty a snaží se — zatím ovšem marně — získat oporu i v KSČ: "Někteří maďarští odboráři nám navigovali, aby prý se organisovala zvlášť úzká spolupráce mezi polskými, maďarskými a čs. odbory. Tento návrh zdůvodňovali tím, že máme přibližně stejné podmínky a že Sovětský svaz je mnohem dále v budování socialismu, a proto prý se nemůžeme dost učit z práce sovětských odborů. Odmítli jsme tento návrh. Řekli jsme, že od sovětských odborů jsme se vždy učili a právě proto, že mají tak bohaté zkušenosti z výstavby socialismu, mo54
hou a budou nám tyto zkušenosti pomáhat i nadále . . . " Na jaře 1957 je tedy zřejmé, že stalinská klika uvnitř KSČ je odhodlána, v zájmu sebezáchovy, jít starou a otrockou cestou pod vedením Moskvy a KSSS, která prý "byla a je střediskem mezinárodního komunistického hnutí, bohatým zdrojem společných zkušeností všech revolučních proletářských stran." L. D. NÁRODNÍ KOMUNISMUS
Zvýšená ideologická propagační činnost KSČ se nyní soustřeďuje na boj proti "revisionistickým tendencím'', jejichž ztělesněním se stal pojem národního komunismu. Uplynulo půl roku od doby, kdy polští komunisté a socialisté rozhodně odsoudili stalinismus, který přivedl Polsko na okraj hospodářské záhuby. Ale náš tisk nedovede než rozpačitě přešlapovat a přemílat kožené deklamace, opakovat prázdné floskule a vyhýbat se živým problémům doby, jež přinesl v minulém roce revoluční zvrat uvnitř stalinského monolitu. Víme, že mezi čs. komunisty jsou i tací, kteří dobře vědí, že ani frázemi, ani nadávkami nelze zakrýt či dokonce sprovoditl se světa hluboké změny jimiž prošla východní Evropa za poslední rok. Prostý rozbor historické situace vede k poznání, že tyto převratné přeměny — vynucené tlakem širokých lidových mas — jsou také výrazem nové struktury společnosti, jejíž růst nutně provázejí. Národní komunismus v různých obměnách je tak jednou z historických forem, odpovídajících této nové vývojové fázi. V rámci dnešní hospodářské a sociální struktury států střední a jihovýchodní Evropy, národní komunismus představuje pozoruhodný
politický a ideologický akční i myšlenkový program, zvýrazňující růst nových revolučních sil uvnitř s t a linského hnutí. Snaží se navázat na původní ideály socialismu usilující o vznik nových lidských vztahů a úctu k lidské osobnosti. V tomto smyslu je pokusem o východisko z dnešní slepé uličky, kam byl komunismus zaveden obludnou a ohlupující stalinskou realitou. Nové objektivní podmínky si tu razí cestu k nové ideologii, která alespoň v základních principech vyslovuje aspirace pracujících po národní a státní nezávislosti a po větší míře svobod. Je či není? Nazývat tuto formu komunismu "balíkem jedu" (1) nebo tvrdit, jako Mladá Fronta (2), že nikdo u nás stalinismus nezná — "Znáte stalinismus? Nikdo v československu ho nezná". — "Slyšeli jste o 'národním komunismu'? Americké noviny jsou plné povídání o tomto podivném a neexistujícím směru" — to svědčí pouze o tom, jak ubohé mínění mají naši stalinci o inteligenci československého člověka. A tak zatím co Polsko si buduje svůj vlastní systém, v Rudém Právu (3) se čtenář dočítá, že komunistické strany pojem národního komunismu vůbec neznají, neboť idea národního komunismu prý vznikla "v kruzích, jimž je komunismus při nejmenším cizí."
(4)
Trybuna Ludu, 21. října 1956. Trybuna Ludu, 5. listopadu 1956. (6) Trybuna Ludu, 2. listopadu 1956. (7) Trybuna Ludu, 21. října 1956 (8) Trybuna Ludu, 5. listopadu 1956. (9) KSČ stále ještě reguluje disk i ve vlastních řadách. Stejně tak jen krajské výbory mohou vybírati delegáty n a sjezd. B. (1) Rudé Právo, 25. prosince 1956.Köhler musel veřejně vysvět9. prosince 1956. lovat, proč v KSČ nejsou tajné 22. února 1957. volby.
Nevíme, jak dlouho ještě chce Rudé Právo tvrdit, že Gomulka či Lukacz, staří polští a maďarští komunisté, vlastně žádnými komunisty nejsou. Opusťme však ideology Rudého Práva a Mladé Fronty a všimněme si (2) (3)
podrobněji programu W. Gomulky, generálního tajemníka polských komunistů. Osvětlí n á m totiž, jak polští soudruzi rozumějí národnímu komunismu. W. Gomulka definoval socialismus jako "socialistický system, který odstranil vykořisťování a útlak člověka člověkem" (4), a zdůraznil, že jedinou cestou vedoucí k vybudování socialismu (komunismu) je demokratisace jak uvnitř strany tak i státu. Vodítkem nového programu polské komunistické strany se tak stala "demokratisace našeho života v duchu základních zásad socialismu, v duchu sociální spravedlivosti a vlády lidu". (5) Základnou pro posílení polsko-sovětského spojenectví je uznání principu suverenity, stejných práv a vzájemného přátelství". (6) Vztahy mezi socialistickými státy "maji býti založeny na vzájemné důvěře a rovnoprávnosti, n a vzájemné pomoci, vzájemné kritice" . . . . . . "V rámci těchto vztahů každá země musí požívat plné samostatnosti a nezávislosti a právo každého národa na nezávislou vládu v samostatném státě musí býti vzájemně respektováno". (7) Široký proces demokratisace musí zasáhnout i komunistickou stranu. Gomulka výslovně zdůrazňuje, že "všechny orgány strany musí býti (5)
55
demokraticky zvoleny", (8) (9) Soudruzi se starými, fosilními názory či konservativními tendencemi musí býti odstraněni ze stranických, organisací. "Celá strana musí nyní platit za chyby minulosti, nyní platit za chyby minulosti, za systém, jenž se nazývá stalinismus". (10) Resoluce 8. plenární schůze ústředního výboru polské komunistické strany (19.—21. října 1956) vyzývá stranu k "překonání konservatismu, bázně a strachu před novými řešeními''. Strana musí přestat "lpět na zastaralých doktrínách a vzorech" a musí odmítnout snahy o návrat ke starým metodám. (11) Národní komunismus, tak jak je formulován polskými komunisty a socialisty, je tedy beze sporu závažným pokusem o oživení dosavadního komunistického hnutí proti všem oportunistickým a socialismu nepřátelským živlům starého stalinismu. Polští stalinci se dokonce nezalekli ani zneužití šovinismu a anti- semitlsmu k podrytí důvěry v nové vedení polské komunistické strany. (12)
šení. Nástup mladých generací nutně vyvolává nové problémy, jež si vyžadují jiných forem myšlení a jednám, než jakých užíval stalinismus. Žádný společenský systém není natrvalo možný bez svobody. Národní komunismus — jako jedna z vývojových forem komunismu ukazuje, že uvnitř komunistických stran nabývá síly přesvědčení, že je nutno střežit vzácný plamínek svobody a rovnosti, který vyšlehl po roce 1953. Současně je také klasickým příkladem těžké krise, kterou procházejí stalinské režimy. Národní komunismus je nesporně pozoruhodným pokusem v dějinách komunistického hnutí. Jenom budoucnost ukáže, zda je v něm dostatek síly a dynamiky, aby dovedl uplatnit a rozvíjet reformy polské říjnové revoluce. Radomír Luža (New
York)
POLSKÁ REVOLUCE A KATOLÍCI
Vývoj nynějšího polského úsilí o vnitřní osvobození od diktatury a od největších omylů komunismu, jakož i o změnu satelitního poměru k Moskvě ve spojenecký poměr rovných smluvních stran, má pro nás Přechodné údobí na česté k zvlášt velký význam. socialismu? V této poznámce chceme si všimVývoj se nedá zastavit polovičatý- nout jednoho z nejdůležitějších a mi zásahy ani taktisováním. Nikdo nejzajímavějších zjevů úspěšné polnemůže předpovědět, kam dnešní ské akce, totiž postoje katolíků ke vládcové SSSR zavedou komunis- Gomulkově úsilí a režimu. tický režim. Debakl v Maďarsku V revolučním vzepjetí prvních dnů ukázal, že nemohou nebo nedovedou stál nepochybně celý národ bez rozdát postalinské éře novou tvářnost dílu v jediném šiku. Spontánní vůa aspoň přizpůsobit svou politiku le všeho lidu byla tak silná, že tužbám lidových mas. Nové histo- Moskvě nezbylo, než ji respektovat. rické podmínky si žádají nových řeDobýt úspěchu v prvním mohut——— ném revolučním rozběhu je jistě (10) Trybuna Ludu, 5. listopadu 1956. znamenitá věc, těžší je již vítězství udržet, prohloubit a upevnit. (12) Např.resoluce 8. schůze ÚVV Polský převrat proběhl bez krvepolské komunistické strany, prolití — a Gomulkův režim se upevTrybuna Ludu, 25. října 1956; a ňuje. Velmi důležitou roli v tomto Gomullcův projev, Trybuna Lu- konsolidačním procesu měly volby du, 5. listopadu 1956. 56
20. ledna t. r. Nebyly to ještě demokratické volby. "Volila se" jednotná kandidátní listina Fronty Národní Jednoty, avšak voliči měli právo jistého výběru kandidátů uvedených na této listině a mohli tak nepochybně přivodit značná překvapení a přesuny. Zdá se, že možnost t a kových překvapení byla velmi pravděpodobná, neboť ještě v předvečer voleb Gomulka naléhavě varoval rozhlasem, že vyškrtáváni komunistických kandidátů by znamenalo konec nezávislosti Polska, vymazání Polska z mapy evropských států. Gomulkovo varování zapůsobilo. Celkem volilo 94.14% oprávněných voličů, z nichž 98.49c odevzdalo hlasy kandidátům jednotné listiny Fronty Národní Jednoty. Moskva i Praha se pak musely tvářiť, jakoby byly potěšeny výsledkem polských voleb. Podpora těchto voleb duchovními představiteli katolíků v Polsku byla taková, že se jí přičítá hlavní zásluha na volebním výsledku. Katoličtí biskupové Polska vyzvali 14. ledna věřící k účasti na volbách a žádali duchovenstvo, aby v den voleb zařídilo bohoslužby tak, aby věřící byli s to splnit jak svou náboženskou, tak i volební povinnost. V den voleb pak biskupové i jiní významní duchovní odevzdávali téměř ostentativně své hlasovací listiny neškrtané. Kladný postoj polských katolíků k nynějšímu Gomulkovu režimu není vysvětlitelný jen vlasteneckým cítěním a obavou ze sovětské intervence. I dnešní Polska je stále ještě "lidově demokratická" a její vláda je v rukou komunistů. Ať to zní sebeparadoxněji, možná že to byla právě hluboká víra a naděj e polských katolíků, která j im velela tento postoj.
Církev a stát v Polsku Již předrevoluční polští vládní činitelé se pokušeli navázati styky s katolickou církví, aby si tak zajistili nutný předpoklad k získání mas věřícího polského národa. Vládnout n a trvalo proti nim se ukázalo nemožným. Je známo, že ministerský předseda Cyrankiewicz se již v té době pokoušel o obnoveni styků s Vatikánem a že došlo k rozhovoru polského vyslance v Paříži Gajewskiho s papežským nunciem Msgr. Morella. Msgr. Morella tehdy oznámil, že je nutné předběžně splnit tyto podmínky: propustit na svobodu kardinála Wyszynského a všechny svobody zbavené biskupy a duchovní, aby se tito zase mohli ujmout dřívějších funkcí; obnovit všechny rozehnané církevní řády a kongregace, dovolit svobodný styk biskupů se Sv. Stolicí, vrátit zabraný církevní majetek, zavést vyučování náboženství ve školách, upustit od atheistlcké propagandy mezi mládeží, obnovit svobodnou činnost Katolické Akce a respektovat všechna práva církve při jmenování církevních funkcionářů. Po říjnové revoluci Gomulka a Cyrankievicz počali jednat s Msgr. Klepaczem, biskupem v Lodži, jako tehdejším mluvčím katolického episkopátu. Na to byli rychle propuštěni na svobodu kardinál Wyszynski, všichni uvěznění biskupové a většina kněží. Ti se znovu ujali svých církevních funkcí a vstoupili svobodně v hierarchický styk s Římem. Cyrankiewiczova vláda slíbila vrátit všechen církevní majetek a respektovat jmenování církevních funkcionářů církevní a u toritou. Hnutí t. zv. pokrokových katolíků, t. j. těch, kteří kolaborovali s dřivěj ším stalinským režimem, bylo zbaveno vládní podpo57
ry. Vyučování náboženství na školách bylo obnoveno. Byla také obnovena místa duchovních v nemocnicích, ve věznicích i v polské armádě. Kardinál Wyszynski Kardinál Wyszynski je nesporně velká osobnost. Ve svém prvním kázání — hned po propuštění n a svobodu — formuloval Wyszynski povinností člověka dneška, cituje při tom list sv. Pavla o lásce k lidstvu, blížnímu a o křesťanské ochotě a vůli pomáhat jeden druhému. Pravil: "Můžeme vydávat dekrety, můžeme jejich plnění i vynucovat, ale není-li tu lásky, není porozumění, není harmonie, a není proto zákona." Wyszynski pak rozváděl tuto theorii dále: "Láska musí být doplňkem, oporou zákona, musí zvítězit i v organisaci hospodářského života. Láska k lidské osobnosti musí mít přednost nad láskou k hmotě. Musíme milovat člověka více než stroj, traktor, továrnu, víc než n a hromadění zboží. Je třeba si uvědomit, že katolická sociální nauka podporuje dnešní společnost, aby i v právu triumfovala láska; neboť jen tak bude dosaženo sociálního míru. Nelze přece mluvit o sociálním míru, jsou-li zde hory zákonů a dekretů o práci, ale sociální láska, tato znamenitá síla nevstupuje také do našeho sociálního života, do dílen, do života hospodářského." Pokud jde o dnešní polské úsilí o svobodu člověka a národa Wyszynski praví: "Ptáte-li se mne, jaký druh vlastenecké lásky dnes potřebujeme, říkám, že nepotřebujeme heroickou smrt z lásky, ale heroickou práci pro lásku k vlasti." Katolíci a národní komunismus Takticky postupuje kardinál Wyszynski s největší opatrností. Soustavně nabádá věřící k mírnosti a 68
píli, naléhá, aby se nic nepodnikalo proti Gomulkově politice a aby se představitelům této politiky důvěřovalo. Jak může kardinál Wysznyski a s ním polští katolíci tolerovat režim, který — i když je protimoskevský — je přece komunistický? Kardinál Wyszynski má nesporně mimořádnou autoritu u mas polského národa. Rozumí bolestem prostého člověka, mluví jeho řečí, bojuje i pracuje s ním. Je respektován vládními představiteli nejen pro svoji vysokou funkci, ale i pro svou skvělou národní a sociální minulost. Svým postupem může zajistit církvi plnou svobodu. A spása duší je církvi konečným cílem. Dosavadní výsledky jednání s nynějším varšavským režimem jsou slibné, poněvadž splnily dva základní předpoklady: svobodu člověka ctít legitimně Boha; a svobodu lidské důstojnosti i podstatné rovnosti v zákonech respektujících lidskou přirozenost, jak ji Bůh stvořil. Uskuteční-li se v plném rozsahu dohoda katolické církve a režimu v Polsku, není pochyby o tom, že Polsko půjde mírovou cestou k plně svobodnému a sociálně spravedlivému řádu již logikou uvedených principů. Bude to radostný a pro československo významný vývoj. Podobnosti jsou mnohé. I v Československu jsou biskupové z lidu vyšlí, cítící s ním, žijící s ním a mluvící jeho jazykem, t. j. jazykem blízkým srdci a mysli lidu. I v československu Sv. Hostýn, posvátný Velehrad a jiná národní posvátná křesťanská místa dovedla shromažďovat masy věřícího křesťanského lidu. Dnes už není pravda, že by spontánní vůle křesťanského lidu po osvobození církve mohla
být komunisty v československu natrvalo přezírána. A svoboda víry, církve, je jedním z předpokladů svobodného a sociálně spravedlivého řádu. Adolf Klimek (Washington, D. C.) POL'SKA E M I G R Á C I A ZA G O M U L K U
Od poľskej októbrovej revolúcie, ktorá skončila víťazstvom Gomulkovho národného komunizmu, sa vzťahy medzi varšavskou vládou a početnou pol'skou emigráciou prenikavo zlepšili. Prispěl k tomu nielen Gomulkov liberálny politický program, vyhlášený v októbri minulého roku, ale hlavně jeho konkrétné plnenie v rade dóležitých bodov. Dohoda s katolickou cirkvou a podstatné uvol'nenie v oblasti hospodárskéj i v oblasti slobody slova boli miliónom zahraničných Poliakov dókazom toho, že to Gomulka myslí úprimne. Desaťtisíce Poliakov dostalo cestovné pasy a navštívilo svojich příbuzných v západně Europe. V j a n u á r i a februári vydali len francúzske konzuláty v Pol'sku n a dvadsaťtisíc návštevných víz. Členovia pol'skeho baletu, hosťujúci v Londýne, navštívili veliteľa poľských zahraničných jednotiek z druhej světovej vojny, generála Andersa a vyslovili presvedčenie, že Varšava už čoskoro privita tohto zaslúžilého poľského vlastenca a exulanta. Pol'ská vláda přestala rušiť zahraničný rozhlas, vrátane Hlasu Ameriky a rozhlasovavej s t a nice Slobodná Európa. Niekol'ko poľských novin, vychádzajúcich n a Západe, dostalo príslušné povolenie vol'nej distribúcie v Pol'sku. Toto všetko malo vplyv n a mienku zahraničných Poliakov. Keď pol'ská vládna delegácia přišla vo februári do Washingtonu, aby vyjednávala o americkej požičke a hospodárskej pomoci, prevážná
väčšina Poliakov, usadených v Amerike, a tiež podstatná časť p o ľ ského politického exilu, sa vyslovila za poskytnutie póžičky Gomulkovmu Pol'sku. Poľská "Rada Národnej Jednoty" so sídlem v New Yorku poslala telegram š t á t n e m u tajomníkovi Dullesovi, v ktorom sa prihovárala za to, aby sa žiadosti Poliakov vyhovělo v plnej miere. Medzinárodná federácia novinárov z k r a j i n za železnou oponou rozposlala všetkým významným politickým a veřejným osobnostiam v Spojených štátoch list, v ktorom sa poukazuje n a medzinárodne-politický význam toho, aby sa Gomulkov režim udržal tiež hospodárky. Novinári-exulanti (medzi nimi tiež niekoľkosto Poliakov) sa prihovárajú za poskytnutie rozsiahlej pomoci novému Pol'sku a za rozšírenie kultúrnych stykov medzi Pol' skom a ostatným svetom.
P Ř Í P A D M. DŽILASA
V novembri minulého roku napísal Milovan Džilas, bývalý spolupracovník maršála Tita a vynikajúci člen juhoslovanskej komunistickej strany, pozoruhodný článok, ktorý m a l ohlas v celom svete. Poslal ho z Belehradu n a uverejnenie v liberálnom americkom týždenníku The New Leader. V článku sa mimo iného uvádzalo, že "víťazstvom n á rodného komunizmu v Pol'sku začala nová kapitola dejín komunizmu a porobených národov východnej Európy. Maďarskou národnou revolúciou začala nová kapitola dejín ľudstva", Pokial' ide o juhoslovanský typ národného komunizmu Džilas vyslovil názor, že tento typ komunizmu "vo svojej zahraničnej politike nevedel sa odkloniť od svojich úzkých a byrokraticky-tried59
kladě rovnosti a že zvýšená spolupráce přispěje k lepšímu využití průmyslových kapacit pro výrobu strojního zařízení a jiných výrobků, potřebných pro národní hospodářství obou zemí. — Dále se oznamuje, že Sovětský Svaz bude platit za uranovou rudu "ceny k oboustrannému prospěchu" a poskytne československu pomoc při stavbě zařízení pro výrobu jaderné energie. V této souvislosti se praví doslova: "Ale není to jen otázka hospodářských výhod; československý lid ví velmi dobře, že jaderná energie v rukou Sovětského Svazu představuje mocnou zbraň n a obran u míru a zabezpečení lidu proti všem atomickým hrozbám a provokacím mezinárodních agresivních sil." Zřejmě toto ú d a j n é zabezpečení je pro KSČ důležitější a zásadnějTento zásah vyvolal vlnu odporu v celom západom svete a Belehrad šího rázu, než všechny hospodářské ohledy dohromady. To znamená, bol zaplavený protestnými telegramami. Na štyridsať p a ť osob- že všechny "lidové demokracie" — ností kultúrneho a politického ži- a n a prvním místě průmyslové vota z niemenej než siedmich kra- československo — m a j í posilovat jin poslalo maršálovi Titovi list, v Sovětský Svaz, či spíše jeho dnešní představitele, bez ohledu n a hosktorom žiadali okamžité prepustenie Džilasa; podpísali ho popri podářské důsledky, jež z této podiných tiež Albert Camus a André pory plynou. Každá úvaha, všímaPhilip (Francúzsko), T. S. Eliot a jící si hospodářství zemí takto spoNorman Angel (Anglicko)), Karl jených "bratrským svazkem" se Jaspers a Max Bauer (Nemecko), Sovětským Svazem, musí přihlédPablo Casals (Španielsko), Ignazio nout k této skutečnosti, jež je rázu výlučně politického a mocenskéSilone (Taliansko), Gudahrin Datta a M. R. Msaani (India), Rein- ho. Pojem "rovnosti" ve vzájemhold Niebuhr, Sidney Hook, Archi- ných hospodářských vztazích, jak bald McLeish a Norman Thomas se o něm mluví v prohlášení z 19. ledna, musí být rovněž vážen jen v (USA). rámci všechno převažujících mocenských zájmů Kremlu. PLÁNOVANÉ H O S P O D Á Ř S T V Í Jedním z důležitých argumentů ve A KRISE prospěch plánovaného hospodářství V prohlášení, vydaném v Moskvě a hospodářské intengrace lidových 10. ledna 1957 o hospodářských sty- demokracií mezi sebou a se Sovětcích mezi československem a So- ským Svazem bylo tvrzení, že se větským Svazem se mimo jiné p r a - zabrání cyklickým krisovým výví, že tyto styky se vyvíjejí n a zá- kyvům, které čas od času paraly-
nych záujmov" a že "bol ochotný k ústupkom i v zásadách rovoprávnosti a nevmiešovania, n a ktorých boli založené všetky jeho úspechy". Z tohoto poznatku Džilas vyvodil, že "národný komunizmus sa móže len odtrhnúť od Moskvy, ale potom vybudovať v podstatě totožný komunistický systém, s rozdielmi len v národnom tempe a ceste". P r a v da, dodává Džilas, "nebolo by vačšej chyby než aplikovat' tieto juhoslovanské skúsenosti n a všetky k r a jiny východnej Európy". Zatíal' čo n a Západe vzbudil Džilasov prenikavo analytický článok vel'kú pozornost, v Juhoslávii vyvolal pobúrenie v straníckom aparáte a podl'a všetkého tiež hnev maršála Tita. Krátko nato bol Milovan Džilas zatknutý a uvaznený.
60
s u j í nekomuntetické země. Pravilo se, že komunistický systém, p r o j e hož označení se často užívá výrazu socialistický, nezná hospodářské krise a nezaměstnanosti a je bezpečnou cestou k trvalému zvyšování blahobytu obyvatelstva. Vývoj minulého roku t u t o thesi n e potvrdil. Události v Maďarsku a Polsku porušily integrační hospodářské plány a Sovětský svaz se svými hospodářskými a politickými obtížemi uvnitř země i v zahraničí přispěl k popření optimistické doktríny o eliminaci hospodářských krisí. A v této době, kdy komunistické země z a č í n a j í zdůrazňovat samostatnou hospodářskou politiku, československo se hodlá úžeji připoutat k Moskvě. Během roku 1957 se m á vypracovat nová smlouva, upravující sovětskočeskoslovenské hospodářské styky n a novém základě. Bude to bilaterální smlouva a bude vypracována se zřetelem n a novou situaci, v níž československo a Rusko nemohou dále spoléhat n a užší spolupráci lidových demokracií. Plány dvacátého sjezdu komunistické s t r a n y SSSR a Rady vzájemné hospodářské pomoci se nesplnily. Proto se odkládá uveřejnění pětiletých plánů, p ř e dělávají se, nebo se od nich upouští, a vlády čekají, co zrychlený vývoj přinese v blízké budoucnosti, aby mohly plány přizpůsobit, nikoli aby se jimi budoucnost formulovala. Proto bylo oznámeno, že vypracování nové smlouvy se Sovětským svazem potrvá celý rok. Situace v Sovětském svazu Otto Grotewohl, východoněmecký ministerský předseda pravil v rozhlase koncem ledna, že nebylo lehké pro Sovětský svaz poskytnout Východnímu Německu 350 milionů rublů, j a k bylo v Moskvě dohodnu-
to. Grotewohl řekl, že Sovětský svaz "musí z e j m é n a dostát svým závazkům, vzniklým z p ř e v r a t n ý c h u d á lostí v některých socialistických zemích." Sovětská pomoc Východním u Německu byla omezena proto, aby přílišné odssání kapitálu n e ohrozilo sovětské hospodářství. V téže době Michaj1 G. Pěrvuchin oznámil n a schůzi Nejvyššího sovět u v Moskvě, že plánovaný r ů s t průmyslové výroby bude v roce 1957 j e n 7 procent, to jest menší než v kterémkoli předešlém poválečném roce. Cíle šesté sovětské pětiletky, oznámené v prosinci 1955, budou se revidovat směrem dolů. I v Sovětském svazu p a n u j e ú n a v a z ujišťování, že přítomné s t r á d á n í je nutné, aby nedefinovaná budoucnost přinesla zlatý věk. Vzrůstající tlak sovětského obyvatelstva a nedořešené otázky ve vedení s t r a n y i s t á t u způsobují, že vláda musí b r á t větší zřetel n a soukromé potřeby jednotlivců, zejména také n a zanedbanou bytovou kulturu. Důsledky v československu Pražští vyjednavači si z Moskvy n e přivezli půjčku. Rusko bylo n u c e no zvýšit do československa dodávky barevných kovů, zejména h l i n í ku, a musí dodat více obilí. Dokonce vyveze do československa uhlí, což je nouzové opatření, p r o tože vzhledem k vzdálenosti a dopravním možnostem je to k r a j n ě nehospodárné. Zápotocký p r o h l á sil, že nová sovětská pomoc "zmenší, ale n e o d s t r a n í " potíže, jež byly také zvýšeny uzavřením Suezskéh o průplavu. "Musíme počítat s obtížemi v dovozu n e j e n uhlí, jež je p r o n á s nejdůležitější základní s u rovinou, ale i u dalších surovin a materiálů, s nimiž jsme ve svých bilancích počítali," napsal Zupka koncem ledna. 61
československo, vedle Východního 1,240,000, Západní Německo 909,000, Německa, je "lidovou demokracií" Francie 725,000, Kanada 450,000, s nejvyšším životním standartem. Itálie 280,000, zatím co SSSR jich (při obyvatelstvu Když se argumentuje, že SSSR je vyrobil 445,000 přes 200 milionů) a československo zatížen neblahým dědictvím carismu a proto nemohl v krátké době vyrobilo automobilů v roce 1955 dohnat v životní úrovni vyspělé zá- 24,782 a v roce 1956 37,329 (z nich padní země, je možno mutatis mu- značnou část pro export). tandis říci o československu, že Bratislavská Práca napsala 3. únovzdor tomu, že je již po deset let r a : "čím je stát priemyslove vyspenapojeno n a Sovětský svaz, stále lejší, čím viac životná úroveň jeho ještě je jeho hospodářská úroveň obyvateľov závisí od priemyslovej vyšší než v Rusku. Podle pražské výroby, od zahraničného obchodu, Nové mysli (č. 7, 1956), je celková tým viac je citlivý n a rozličné výčeskoslovenská produkce na hlavu kyvy, tým viac prirodzene, túži po asi 40-45 procent výroby v západ- stabilite. Ako ide o malý štát, je to ních zemích. V některých základ- ešte naliehavejšie . . ." Podíl SSSR ních výrobách je příznivější poměr. a ostatních komunisty ovládaných Tak v roce 1955 podle téhož časo- zemí n a československém zahraničpisu vyrobilo československo ocele ním obchodu činí, podle oficielních na hlavu 341,7 kg, zatím co Spojené zpráv, asi 75 procent celkového státy 642 kg, Anglie 392 kg, Západní obratu (oproti deseti procentům Německo 425 kg, a Francie 290 kg. před druhou světovou válkou). CelKamenného uhlí se v českosloven- kový obrat zahraničního obchodu v sku vytěžilo n a hlavu 1,691 kg, za- roce 1937 byl asi 23 miliard tehtím co ve Spojených státech 3.366 dejších korun. V roce 1945 klesl n a kg, v Anglii 4.388 kg, Západním miliardu, stoupl n a 75 miliard předNěmecku 2.614 kg, ve Francii 1.302 reformních korun v roce 1948 a byl kg. Ve spotřebních statcích jsou 19 miliard dnešních korun v roce však rozdíly větší, i když srovnává- 1956, což by bylo 95 miliard předme jen klasické zboží a nebereme reformních korun. Když bychom v úvahu vpravdě revoluční změny velmi arbitrárně a konservatívně na př. v užívání umělých hmot v počítali, že proti roku 1937 stouply západních zemích. Zmenšená vý- ceny tři a půl krát, byl by dnešní roba klasických tkanin v česko- obrat československého zahraničníslovensku v roce 1956 o 2 až 10 ho obchodu asi 27 miliard. V době procent (podle druhu), nebyla vy- od roku 1937 se však hodnota svěvážena zvětšenou výrobou vláken, stavebníumělých hmoty nesplnily tového zahraničního obchodu zvětšila o více než 30 procent, což je v roce 1956 plán a naléhavost byto- určitě více než percentuální vzrůst vé otázky je ilustrována nejlépe československého zahraničního obskutečností, že v Praze leží 10,000 chodu. Struktura československého bytových žádostí a jen 4 procenta zahraničního obchodu se velmi změdomů je mladších deseti let, za- nila. Zatím co v roce 1937 potravitím co 7 procent je starých sto a ny představovaly 10.9 procent dovíce. Když však srovnáme výrobu vozu a 8.3 procenta vývozu, dovezlo osobních automobilů, vidíme, že se se jich v roce 1955 v hodnotě, předčeskoslovensko přizpůsobuje výcho- stavující 29 procent celkového dodu: v roce 1955 vyrobily Spojené vozu a vyvezlo se v hodnotě jen 6 státy 9,187,000 automobilů, Anglie procent. Ve vývozu hotových vý62
robků nastal přesun od lehkého k těžkému průmyslu, což částečně znamená, že se dnes vyváží vice materiálu a méně práce, než tomu bývalo. Pokud jde o dovoz surovin, stalo se československo závislé na Sovětském svazu. Během první pětiletky činil dovoz z Ruska (v procentech celkového čs. dovozu — podle čs. pramenů) železné ruky 80 procent, mědi 70, hliníku 50, n a f t y 80, kyseliny sírové 100, synthetického kaučuku 80, asbestu 100 a fosfátu 60, kromě značného dovozu potravin. I když uvážíme, že sovětské statistiky jsou nespolehlivé, čísla často nadsazená a jejich snížení snad jen oznámením již existujícího stavu, přece jen ohlášené změny v hospodářství n u t n o vykládat jako ústupek lidovému požadavku za lepší život. J e pravděpodobné, že střízlivé výpočty amerického národohospodáře Colin Clarka, týkající se sovětské ekonomie, odpovídají spíše pravdě, než optimismus dosavadních ruských statistik i některých západních Clarkových kritiků. Clark předložil na Kongresu pro kulturní svobodu v Miláně, v září 1955, studii, podle které sovětský národní produkt roste pomaleji, než jak udávají oficielní čísla. Podle těch by Rusko výrobně předhonilo brzy západní země. Avšak Clark odhaduje, že mezi lety 1927 a 1938 skutečná výroba v Rusku na osobu a hodinu rostla ročně o 1.6 procent a v období 1938-1953 o 2 procenta, což lze označit za dobrý průměr. Spojené státy americké měly od devadesátých let minulého století do dneška průměrný přírůstek 2.3 procenta ročně. Proto rozdíl mezi sovětskou a americkou produktivitou se zvětšuje, nikoli zmenšuje. Protože dosavadní militantní komunismus je ve svém charakteru třídní a nepřátelský k ostatnímu
světu, pokračuje Rusko v budování vojenské moci — dnes již nejen proti západu, ale také k udrženi pořádku ve svých evropských a asijských koloniích. Zbrojení je nutností a m á přednost před ohledy hospodářskými. Vliv Polska a
Maďarska
V Polsku to bylo veřejně přiznáno, když na příklad Oskar Lange, známý národohospodář pravil, že jedním z důvodů krise polského hospodářství a chudnutl obyvatel'stva byly neúměrně vysoké náklady n a zbrojení a náklady na sovětskou armádu, umístěnou na polském území. Kritická situace polského hospodářství byla jednou z příčin, proč si lid vynutil změny. Letos 9. února Varšava oznámila snížení hodnoty zlotého v poměru 1:0 k západním měnám. Nová hodnota bude realističtěji odpovídat skutečnosti a usnadní hospodářské styky Polska s nekomunistickými zeměmi. Samostatná polská devalvace je dalším krokem Polska v jeho hospodářském odpoutávání od sovětského bloku. Polský hospodářský plán se rekonstruuje a bude přihlížet více k vlastním zájmům než k zájmům moskevsky řízené Rady vzájemné hospodářské pomocí. Projeví se to v menších dodávkách uhlí a koksu do Východního Německa a také do Československa. Podobnénásledky bude mít stagnace hospodářské činnosti v Maďarsku na plány ostatních komunistických zemí. Slovenská továrna n a aluminium nedostane v dohledné době maďarský bauxit v plánovaném množství. Všechny tyto změny, v Rusku i v jiných komunistických zemích, porušily integrační hospodářské snahy a musí se s nimi počítat i v plánování československého hospodářství. 63
Je spojení
se SSSR
výhodné?
Zprůmyslovění Ruska a jiných východních zemí by bylo i za norm á n í c h okolností přineslo zvětšení objemu výměny statků s touto částí světa. Není sporu o tom, že československo se může v mnohých p ř í padech výhodně doplňovat s těmito zeměmi. Avšak předpokladem zdravé výměny statků je svobodná volba trhů. Kdyby ji československo mělo, byl by se obrat s Ruskem a ostatními východními zeměmi zvětšil a to n a d obvyklý obrat s tradičními československými trhy, nikoliv výměnou za ně. Mezinárodní výměna zboží se řídí určitými zákony, jež existují bez ohledu n a politickou ideologii, panující ve s t á tě. Když se t a t o pravidla nerespektují, zahraniční obchod, místo aby byl nástrojem blahobytu, se může s t á t příčinou chudnutí národa. Protože si dnešní československo n e může svobodně volit své trhy, n e může zahraniční obchod plnit svou funkci dobře, československo se stalo závislým n a Sovětském svazu. Je to jeden z důvodů dnešních hospodářských obtíží a nastávající revise hospodářských plánů. Sovětský svaz, který doma ustupuje tlaku obyvatelstva a p l á n u j e rozsáhlou decentralisaci svého hospodářství, nechce z politických důvodů dobrovolně ustoupit od centralisovaného řízení hospodářských styků lidových demokracií mezi sebou a s ním samotným. Platí zde, co v jiné souvislosti řekl indický ministerský předseda Nehru: "V dnešním světě je konflikt mezi rostoucí centralisací a individuální svobodou. Dáváme přednost zachování individuální svobody, i s risikem pomalejšího hospodářského vývoje." V poměru československa k Rusku to platí tím více, protože decentralisace styků se Sovětským svazem 64
by hospodářský vývoj v československu nezpomalila. Ukázali jsme n a počátku, že komunistické hospodářství není imuní proti krisím. Užší spjetí se Sovětským svazem zat a h u j e československo do budoucích obtíží komunistických sousedů, pokud se spolupráce s nimi n e bude vyvíjet n a podkladě politické rovnoprávnosti a svobodné volby hospodářských zahraniních styků v celém světě. Tvoření velkých hospodářských prostorů se může dít jen n a těchto zásadách. Dočasně může československo získat určité výhody z nové úpravy hospodářských styků se Sovětským svazem i za dosavadních podmínek. Takové výhody však vyplývají z nadřazenosti z á j m ů Moskvy a jsou podloženy více politickými úvahami, než hospodářskými. Sovětský svaz m á v tomto okamžiku zájem n a tom, aby se československo stalo výkladní skříni, kde by se ukázaly ostatnímu světu úspěchy, z velké části založené n a jiných f a k torech, než n a tom, že v československu vládne komunistická strana. Mezi ně patří stará p r ů m y slová tradice, pracovitost a inteligence obyvatelstva. Se sovětskými výhodami nelze počítat natrvalo — tím spíše, v Praze nevědí, jakým směrem půjdesovětská vnitřní a zahraniční politika i v nejbližší budoucnosti. Nelze se proto ubránit dojmu, že vedení komunistické strany u n á s si je vědomo možných hospodářských n e výhod nové úpravy styků s Ruskem. Avšak zabezpečení moci dnešních vládnoucích kruhů uvnitř strany je možné jen s podporou Moskvy; zdá se, že t a t o skutečnost do značné míry diktuje i dnešní hospodářskou politiku strany i vlády. Vilém Brzorád (Washington,
D. C.)
žili za morální vzor stejně jako dnes komunisté jsou dáváni za vzor ostatním v zemích kontrolovaných koReinhard Bendix, profesor sociolo- munisty. gie n a kalifornské universitě (USA) , proslulý znalec třídní struktury Vývoj posledního půlstoletí jde od Ve americké společnosti, vydal nedávno "podnikatelů k manažerům." všech průmyslových zemích lze po(1) knihu , jež by si zasluhovala překladu do češtiny. Už proto, že zorovat vzrůst byrokracie. Ameritato moderní studie užívá srovnáva- čané se dostali od individualistickécí methody při rozboru základní ho taylorismu k dnešním "lidským marxistické these o závislosti ideolo- vztahům", které vidí pracujícího v gie n a organisaci výroby; a doka- rámci malé skupiny spolupracovnízuje, že vývoj ani zdaleka nešel ků. Jestliže Anglie 19. století moralisovala n a d dělníkem, moderní tak, jak si to Marx představoval. americké industriální myšlení se V této knize Dr. Bendix analysuje snaží studovat a měnit pracovní čtyři společnosti: je to předně Ang- podmínky, úloha průmyslu je ve lie 19. století. Jako paralelu studuje zvýšené míře definována jako služindustrialisaci carské společnosti v ba společnosti. Vedení podniku neRusku. Pak Ameriku v první polo- m á dohlížet n a dělníky, ale inspivině tohoto století. A za čtvrté sou- rovat je. časné východní Německo, které Na rozdíl od anglosaských zemí, slouží jako příklad quasi komunis- podnikatelé v Rusku byli podřízeni tické společnosti. Ideologii pak a u - autoritě carově. Z této carské t r a tor definuje jako souhrn hodnot a dice Bendix odvozuje i dnešní "popojmů, jimiž určitá elita společnosti licejní socialismus" v komunisticospravedlňuje své výhodné místo ve kých zemích. Komunistická ideolospolečenské struktuře. Toto pojetí gie ospravedlňuje elitní posici straideologie připomíná Karla Mannny v pojmech avant-gardy nutného heima. společenského vývoje. Zajímavý je Bendix zjišťuje, že průmyslový pro- autorův postřeh o tak zvaném totaletariát byl charakterisován svou litárním paradoxu. Strana má vždy isolovaností od národní společnosti. vést, být "příkladem lidu," ale zároV anglosaském světě vývoj ideolo- veň i jeho částí. Jak vysoko má gie šel od původního pesimistického však být "nad lidem" je často nepojetí dělnictva a jeho úlohy ve snadná otázka; tak vzniká problém společnosti až k jeho dnešní in- tak zvaných pravých či levých tegraci do národní společnosti. Před úchylek. Dělnická povstání v saterokem 1840 chudoba se vysvětlovala litních zemích ukázala, že s t r a n a jako nutný úděl méně schopných se často isoluje od lidu. Naopak lídí. Později "ideologie podnikatelů" západ dokázal, že kompromisem a začala zdůrazňovat, že každý m á přizpůsobením se dělnickým h n u možnost zlepšit svou společenskou tím, rozdíl mezi podnikateli a dělposici, jestliže bude následovat pří- nictvem se zmenšuje. Sociologa bukladu úspěšných podnikatelů. Ben- de zajímat také these, že komunisté dix zjišťuje, že podnikatelé zde slou- záměrně ničí tvoření spontáních skupin při pracovním procesu, a to (1) Reinhard Bendix: Work andsoustavným zveřejňováním indiviAuthority in Industry (John Wiley duálních výkonů a veřejnou sebekritikou. Naopak pod vlivem Elto& Son, New York, 1956). IDEOLOGIE A ORGANISACE V Ý R O B Y
65
n a Mayo moderní americká industriální theorie usiluje čím dál tím víc o to, aby se průmysl přizpůsobil této obecné lidské touze — pracovat ve skupinách přátel. Bendix také zjišťuje, že skupina m a n a ž e r ů není ideologicky jednotná, takže se snáze mohou uplatnit nové myšlenky. Autor vidí budoucnost v programu, který by spojoval indívidualistickou tradici s kolektivistickými zásahy státu. Tomáš Eliáš (Talladega College, Alabama) PROBLÉMY STŘEDNÍ EVROPY
Událostí v Polsku a v Maďarsku z podzimu minulého roku odhalily před celým světem nejisté základy, n a nichž stalinismus budoval své větrné zámky. Ukázaly mimo jiné, že rozkladný vnitřní proces, který se projevoval už delší dobu, šel m n o hem hlouběji, než se většina z a h r a ničních pozorovatelů domnívala. Zároveň však potlačení m a ď a r s k é revolty prokázalo, že kremelští vládci jsou rozhodnuti užít tolika sovětských divisí, kolik jich bude třeba k likvidaci j akékoli vzpoury uvnitř zemí "tábora míru". Naproti tomu gomulkovský experiment s n á r o d ním komunismem v Polsku je n e obyčejně výmluvným dokladem toho, že Sověty dovedou spolknout pro n ě nechutné sousto jisté neodvislosti komunistických zemí, když prostě není jiné možnosti. Gradualistický postup Polský případ (mnohém pozoruhodnější, než jugoslávský) nastolil t a k znovu složitou a pro střední Evropu důležitou otázku t. zv. gradualistického postupu v zemích této oblasti, otázku postupného dobývání větších svobod a práv v rámci v podstatě jednostranického, nedemokratického systému. 66
Mnohým se tento způsob bude zdát příliš pomalým. Jiní budou p a t r n ě n a m í t a t , že je nemravné a cynické dělat kompromisy tohoto druhu. A budou i ti, kdo budou takovýto postup pokládat za ilusorní, dokazujíce, že komunističtí vládci sice b u dou ochotni k jistým ústupkům, ale nikdy natolik, aby to ohrozilo jejich výlučné postavení. Všechny tyto námitky jsou do jisté míry opodstatněné: ale je třeba je vidět ve světle reálných skutečností. Maďarská revoluce ukázala, jaké jsou možnosti povstání, jakmile se překročí jistá hranice revolučních požadavků, vnitřně i mezinárodněpolitických; je to hranice, jež dělí sovětskou nehybnost od rozhodnutí k vojenské intervenci. Průběh m a ďarské revolty a polského říjnového zvratu, jakož i výsledky obou těchto revolucí, mluví za celé knihy. A druhé základní poučení z m a ďarské revoluce pro všechny n á r o dy střední a východní Evropy je toto: i v optimální situaci, ani západní velmoci, ani Spojené národy pravděpodobně nezasáhnou do revoluční situace rozhodným způsobem ve prospěch bojovníků za svobodu. Obecný mezinárodně-politický vývoj může změnit předpoklady k takovémuto zásahu (na př. v případě východního Německa); zatím však tyto předpoklady neexistují. Jediná cesta k větším svobodám a právům národů střední a východní Evropy, vede úsilím širokých lidových m a s o vydobytí a zajištění těchto práv a svobod. Lid sám m u sí vyvíjet trvalý a stupňovaný tlak n a vládu a s t r a n u a v rámci daných organisací se d o m á h a t svého. "Salámová taktika" Když v minulosti komunisté prosazovali proti svým politickým odpůrcům svůj program, užívali t a k tiky, kterou Rákoši kedysi nazval
"salámovou taktikou": ukrajovali totiž kousek po kousku z bochníku demokratických svobod, až z něho nic nezbylo. Tomuto úspěchu vděčili z velké míry podpoře zvenčí, to jest podpoře Moskvy. Sami to doznávají. V obráceném smyslu mohou dnes demokraté i členové strany, kteří pochopili katastrofální důsledky stalinismu, užívat "salámové taktiky", postupujíce zvolna od požadavku k požadavku; a to tím spíše, že mají za sebou sympatie a podporu obrovské většiny národa. I to ukázal nad slunce jasně případ polský i maďarský. Vždyť nebýt té "podpory zvenčí", nebýt sovětských tanků a posádek uvnitř obou těchto zemí a na jejich hranicích, Maďarsko by dnes už nebylo "v táboře míru" a Polsko by bylo na cestě k plné nezávislosti a svobodě jako demokratický (a při tom socialistický) stát. Proto je mezinárodně-politicky tak důležité, aby byly vytvořeny takové podmínky ve vztazích mezi velmocemi a uvnitř Spojených národů, že možnost vojenského zásahu do zápasu s reakčními silami stalinistů uvnitř "lidových demokracií" by byla ztenčena na nejmenší možnou míru. Rusko a střední Evropa Je omylem se domnívat, že konečná porážka stalinismu (který je popřením demokratického socialismu), by ohrozila Rusko a jeho legitimní zájmy. Naopak, postupné obnovovaní svobod a demokratických práv v zemích za železnou oponou by přispělo k řešení řady problémů, jež za daného stavu jsou neřešitelné a zneklidňují Moskvu. Je tu n a př. otázka poměru sovětů k celé střední Evropě. Ať už půjde vývoj jakkoli, sovětské Rusko zůstane velmocí, již státy střední a východní Evropy nemohou ignorovat ani po-
liticky, ani hospodářsky. Půjde tu v podstatě o to, aby se vytvořila politická rovnováha ve střední a jihovýchodní Evropě. J e tu dále t. zv. otázka německá. A jsou tu složité problémy hospodářské. Za stalinské nadvlády se vytvořila mezi Ruskem a střední Evropou hluboce členěná hospodářská závislost. Mnoho je na ní špatného, umělého a pro střední Evropu škodlivého. Ale leccos z těchto hospodářských vztahů se dá změnit k lepšímu, zamění-li se dnešní diskriminující prvek sovětské nadřazenosti opravdovou rovností. Poláci učinili v tem směru už první kroky. Pro československo a Polsko bude dobrý poměr k nevýbojnému, mezinárodní právo respektujícímu Rusku, téměř životni nezbytností. Dokud Spojené národy nebudou s to opravdu účinně chránit a bránit nezávislost svých členských států, mezistátní smlouvy se zdají být jedinou reálnou náhradou. A pak ovšem neustálé úsilí o vybudování evropské, nebo aspoň středoevropské unie. Pro její vznik jsou předpoklady lepší, než byly v poválečných letech; snahy o hospodářskou spolupráci zemí západní Evropy se konkretisují; počíná se vytvářet jeden obrovský jednotný hospodářský trh; nacionalismus evropských národů, touha po hospodářské autarchii, pomalu odumírají; povědomí, že evropské státy musí v každém ohledu spoléhat především na sebe, stále sílí. Takovýto svazek, těsný v oblasti vojenské, diplomatické a hospodářské by zároveň ponechával širokou volnost ve všech ostatních oblastech lidské i národní činnosti a vedl by k rozkvětu, spokojenosti (a tím i k posílení míru) v celé evropské oblasti. (University
Eduard Táborský of Texas, Austin, USA) 67
Maďarský deník Viktor Woroszylski (Varšava) Důvody, jež nás vedou k uveřejnění tohoto pozoruhodného svědectví o podzimních událostech v Maďarsku, jsou dva: prvním důvodem je ovšem snaha přispět k poznání pravdy o maďarském povstání. Druhým, neméně závažným důvodem, je osobnost autora, který toto svědectví podává. Domníváme se totiž, že právě postřehy a reakce člověka, který — sám komunista — ještě před několika lety skandoval jméno Stalin na zasedání v budapeštském parlamentě, ukazují možná víc, než episody, které zachytil: ukazují, jakým pronikavým vývojem prošlo smýšlení všech lidí v zemích sovětského bloku. pro nedostatek místa jsme museli Woroszyského deník podstatně zkrátit. Věříme, že není třeba zdůrazňovat, že jsme se při tom vždy řídili zásadou nezměnit v ničem smysl jeho výpovědi. J. K.
ÚTERÝ 30. ŘÍJNA Sedm let po festivalu A tak po mnoha změnách plánů, nesnázích a překážkách konečně sedím v letadle, které míři do Budapeště s další zásilkou krve a léčiv. Pod křídly nekonečná sibérie mračen. A pak se mraky protrhnou a vidíme nazrzlá políčka a mrtvé tratě a silnice: Maďarsko. Pokusím se vybavit si v paměti tuto zem jak jsem ji znal před sedmi lety za onoho sluncem zalitého září, v době sjezdu světové federace demokratické mládeže a Rajkovy aféry. Hlučné, zalidněné ulice; malý sklípek, kde tekl přímo ze sudu levný, sladký muškát; stařena, jež nás zdravila zaťatou pěstí. Ale zarytě se mi vrací na mysl stále tentýž obraz, který mě pronásledoval po celých těch sedm let a který jsem se marně pokoušel vyhladit z paměti. Vysoký, starší muž se ke mně naklání, jeho huňaté ObOČÍ se dotýká téměř mé tváře a jeho pronikavý šepot zmáhá m ů j odpor: "Já nejsem ve straně od včerejška. Znám Lazslo Rajka ze španělska a z tábora. To co se dnes děje je zločin a podvod." 68
"Proč mi to říkáš? Neznám tě a nemám proč bych ti věřil." "Právě proto, že tě neznám ti to povídám. Protože dnes může člověk svobodně mluvit v Budapešti jen s cizincem jako jsi ty." Přistáváme n a poloprázdném letišti, kde nás obklopí skupina vojáků s trikolorami s černou smuteční páskou. Raději se jich neptáme, co to znamená. Marian tu je několik dní. Vypadá jakoby prodělal velký otřes. Jen s námahou z něho páčím popis toho co dnes zažil. Byli s Kryzstofem svědky útoku na sídlo Federace strany, kde se bránilo asi dvě stě členů A. V. H. — A. V. H. je maďarská politická policie, elitní sbor, který pobíral tučné platy (funkcionář A. V. H. — avohista dostával desetinásobek průměrné dělnické mzdy), a který byl na život a na smrt spřažen s krvavým režimem Rákošiho, jemuž do poslední chvíle pomáhal udržovat zem v železných kleštích teroru, o jakém my v Polsku neměli ani ponětí. A když pak dvacátého třetího října A. V. H. zahájila palbu n a bezbrannou lidovou manifestaci, míra trpělivosti přetekla. Vypuklo povstání, k němuž se ihned připojila armáda a dělnická milice. A. V. H., jež byla oficielně rozpuštěna dekretem Nagyho vlády, se rozhodnutí nepodrobila a začala rozsévat smrt a zkázu. Tehdy vzkypěl hněv lidu a vysokou vlnou zaplavil Budapešť. Marian vypráví o zuřivé obraně avhoistů, jejichž salvy kosily zástupy. Ale pak. . . . Rty se mu chvějí a je bledý jako stěna. Jdeme ponurou, vylidněnou ulicí, kde se v šeru rýsují silhuety tanků. "Stoj, kto iďot!" Malý vojáček, celý zkřehlý zimou a strachem, s vyděšenýma očima, nechápavě listuje nemotornými prsty v našich pasech. Nechápe proč chceme jít v tuto hodinu do parlamentu, ale nakonec mávne rukou: "Prochodi!" Kráčíme širokou hlavní třídou s poškrabanými pouličními tabulkami. Jen s námahou čteme jméno: Josef Stalin. Potkáváme málo chodců, ale zato co chvíli nás předjíždějí hermeticky uzavřené tanky. Zdá se, že jsou prázdné a že jediným dorozumívacím prostředkem mezi nimi a světem jsou otevřené tlamy jejich děl. Bezděky se tiskneme ke zdi. Pojednou kolem nás rychle projede motocykl s dvěma maďarskými důstojníky. Něčí ruka rychle rozhodí hrst letáků a motocykl mizí v zatáčce. Přistupujem k hloučku mladíků, z nichž někteří drží letáky v rukou. "Sprechen sie deutsch?—Parlez-vous francais? — Do you speak English?" Několik jich umí rusky a zvou nás do malého bytu s rodinými fotografiemi n a stěnách. Náš hostitel je zavalitý dělník s kníry. Vyměňujem si cigarety a jeden z mladíků překládá leták. Je to leták oddílu protileteckého dělostřelectva a obsahuje zejména požadavek, aby Rusové vyklidili do zítřka Budapešt. Náš překladatel dodává: "To chceme všichni, to je to hlavní." Všichni přítomní pokyvují, zatím co náš hostitel se váhavé vyptává, jaké to je u nás v Polsku a hledí n a nás s nadějí v očích. Konečně stojíme n a rozhlehlém liduprázdném náměstí, kde se v pozadí tyčí massiv parlamentu. Pamatuji se dosud na nádherný hlavní vchod, kterým jsem před sedmi lety procházel dvakrát denně n a zasedání 69
světového kongresu mládeže. P a m a t u j i se, jak když tehdy někdo vyslovil jméno Stalin, jsme pokaždé všichni povstali a skandovali ty dvě slabiky a tleskali svému vlastnímu nadšení až nás pálily dlaně. Po svém návratu jsem o tom napsal báseň. Hlavní vchod je teď uzamčen a my marně hledáme jiný, když v tom nás předjíždí auto. Kryzstof je dobíhá a začína francouzsky vysvětlovat, že chceme v parlamentu mluvit s některým členem vlády. Malý muž, který vypadá velmi mladě se usměje: "Na příklad se mnou?" V příští chvílí vcházíme do budovy. Parlament Naším průvodcem je Geza Losonczi, známý člen levého křídla strany, který byl po léta persekvován. Teprve teď se stal ministrem a členem užšího kabinetu. Ironicky poznamenává, že dosud nemá ani kancelář ani sekretářku. Ocitáme se ve velké, zakouřené místnosti. Ve dvou přilehlých kancelářích pracují členové vlády a s nimi několik spisovatelů a novinářů. Do místností vchází nepřetržitý proud lidí: dělníků s požadavky napsanými na stránkách vytržených ze sešitů, neoholených studentů. . . Nikdo se n a nic neptá a každý jde přímo k tomu, s kým si přál mluvit. Soudruzi, kteří přijímají delegace m a j í unavené oči, ale tisknou delegátům pevně ruce, aby v zápětí uvítali delegace další. . . Náš interview se dotýká všech možných otázek. Mluvíme o programu maďarské revoluce, o požadavcích revolučních výboru. Vláda dosud není definitivně ustavena, ale její základna se rozšiřuje od hodiny k hodině. Hlavní požadavky jsou: vyklizení Maďarska sovětskou armádou, uznání politických stran a svobodné volby. To jsou také přibližně požadavky, které právě předložil revoluční výbor osmého a devátého budapeštského okresu, který tvoří dva důstojníci, několik dělníků a studentů, jeden spisovatel a jeden holič. Marian se ještě zalyká tím, čeho byl dnes ráno svědkem a hledá vysvětlení u soudruhů komunistů. Po chvíli ticha jeden z nich odpoví: "Věř nám, že nejsme sadisti. Ale tyhle lidi nedokážeme litovat." Soudruh Zoltan Szanto, člen presidia Strany maďarských pracujících (KSM) a bývalý velvyslanec ve Varšavě nám říká: "Prožíváme nesmírnou tragedii. Tragedii národa a tragedii strany. Na lidu se páchaly zločiny. Komunisté se provinili a lid se od nich odvrátil. Lid má pravdu. My musíme jít konečně s lidem. Je už velmi pozdě; jako strana jsme ztratili skoro všechno; ale přes to musíme jít s lidem a nemáme práva dále rozmnožovat hanbu, kterou jsme se pokryli." Jak strašné je utrpení muže, který zasvětil celý svůj život věci strany, aby teď, na prahu stáři, pochopil, že napomáhal zločincům. "A co oni?" "Gerö, Hegedus, Piros? Ti už nejsou v Maďarsku. Ti ujeli!" Odcházíme z parlamentu. V přízemí omylem vejdeme do místnosti, kde se chystá nocovat oddíl maďarských vojáků. Uvědomuji si, jak je tak vidím pohromadě, podobnost mezi maďarskou a sovětskou uniformou. 70
Ale podobnost nebyla k ničemu. Revoluce servala s límců hvězdy a připíchla n a ně trojbarevné kokardy; dvě sesterské armády stanuly tváří v tvář. . . Na ulici potkáváme dva maďarské důstojníky: "Tak co říká vláda? "Odtáhnou Rusové?" "Říkaj, že odtáhnou. . . " Naši průvodci n á m zastavuji vůz červeného kříže. Jedeme zvolna prázdnými ulicemi a omylem se ocitáme několik set metrů od sovětských posic. Tentokrát kontroluje naše doklady hovorný mladík s kavkazským přízvukem: "Začem luďěj bjom? Ně rozbiroš kto prav, kto vinivat. Vernutsa by živým v Arméniju!" S T Ř E D A 31. Ř Í J N A
Přišla Hanka, unavená a nevyspalá. Marian se do ní pustí: "Holka, co to provádíš?" Hanka se brání. Byla v budově bývalého Szabad Nep a chtěla poslat dálnopisem článek do Varšavy a bylo už pozdě. Povstalci se jí ujali a nechali jim tam přespat. Hanka je nenapravitelný nadšenec. Bez lidí jejího typu, kteří se dovedou zapálit pro spravedlivou věc, by revoluce byly nemožné. Po Budapešti dnes běhá hezkých pár maďarských Hanek. Nedivím se jí, že s nimi je celým srdcem a pyšně nosí na hrudi maďarskou trikoloru. . . Tanky odjíždějí. . . . Poledne. Poslední sovětské tanky opouštějí Budapešt. Na ulicích jsou davy. Po zdích jsou nápisy: "Nevěřte Nagymu!" — "Rusové, táhněte domů." — "Vyhlašujem generální stávku dokud Rusové nevyklidí celé Maďarsko." Ve výkladních skříních, z nichž se vysypalo sklo na chodník, leží boty, hračky, láhev vína. . . Nikdo se jich ani nedotkne. . . Před demolovaným výkladem knihkupectví Svazu maďarsko-sovětského přátelství doutná hromada papírů. . . Po zemi jsou roztroušeny letáky. Na některým čteme jméno Mindszentyho. Někdo na ně načmáral červenou tužkou: Nem kel komunismus! Starší pán v ošumělém svrchníku ochotně překládá do němčiny: "To znamená: Pryč s komunismem. Od dětí v kolébce až po starce na hrobem ho máme všichni po krk. A navždycky!" V jeho hlase zní zášť a uspokojení. Je mi smutno a nemám co bych mu řekl. . . V bývalé budově Szabad Nepu potkáváme několik členů redakce listu maďarské mládeže. "Co se stalo?" "Svaz mládeže byl rozpuštěn. Přestali jsme vydávat noviny!", říká jeden z nich hořce. "Naše redakce byla v čele boje za svobodu a teď nás vyhodili na ulici." Malá Zsuzsa se nabízí, že nás zavede do Výboru revoluční inteligence. "Tak revoluce vám vlastně ukřivdila?" — "Každý, kdo chce, si v revoluci najde své místo", odpovídá Szuzsa vážně. 71
Kameloti prodávají noviny různých, politických stran. Zdá se, že n e j víc jde n a odbyt sociálně demokratický list Nepszava, Nějací mladíci rozdávají letáky. Zsuzsa překládá: "Vyslovujeme důvěru Nagyho vládě. . . Imre Nagy byl ve skutečnosti zajatcem Geröho kliky. . . Dnes, kdy je Nagy skutečnou hlavou vlády a vyslovuje spravedlivé požadavky lidu, dáváme mu svou důvěru a podporu. . . " Revoluční výbor maďarské inteligence Výbor revoluční inteligence, který hlídají ozbrojení studenti, je umístěn v právnické fakultě. Výbor, který se původně utvořil v prvních dnech povstání z malé skupiny levicových intelektuálů, se stále rozrůstal a připojovaly se k němu postupně zástupci osazenstva továren, představitelé mládeže a vojenských jednotek, až se z něho stal revoluční výbor města Budapeště. Ve chvílí kdy Zsuzsa marně hledá někoho, kdo by se s námi mohl domluvit v jedné z řečí, které známe, k nám přistupuje drobná žena: "Ja gavarju pa ruski." Jak to? . , . žila několik let v Moskvě. Hovoříme s ní a za chvíli zjišťu(1) žádáme nezávislou státní politiku, založenou na zásadách socialismu. Naše vztahy k ostatním zemím, zejména k Sovětskému Svazu a zemím lidových demokracií, se budou řídit zásadami rovnosti. . . (2) žádáme, aby se změnila nostním menšinám. (3) žádáme, země. . . .
dosavadní
politika
aby se řekla pravda o hospodářské
k situaci
národnaší
(4) Továrny nechť spravují dělníci a odborníci. . . Odborové organisace nechť hájí skutečné zájmy maďarské dělnické třídy. (5) Zemědělská politika nechť se reviduje; zemědělci mají právo svobodně se rozhodovat. . . . (6) Rákošiho klika, jež se znovu chce uchopit zmizet z našeho politického života. . . .
moci,
nechť musí
(7) Vývoj situace vyžaduje, aby Vlastenecká Národní Fronta politicky představovala pracující třídy v maďarské společnosti. Náš volební systém musí odpovídat požadavkům socialistické demokracie. Lid má volit, v tajných volbách, své zástupce do parlamentu a do všech autonomních orgánů naší správy. Z resoluce předsednictva Svazu maďarských spisovatelů z 23. října 1956. 72
jeme, že před sebou máme dceru Gyorgy Lukacse, (1) Annu. Usedáme ve velkém, ponurém amfiteatru, kde n á m soudruzi podávají podrobnou zprávu o událostech z 23. října. Účastnili se manifestací a tento mladý muž se srostlým obočím se pokoušel přečíst do rozhlasu resoluci demonstrujících. Vyprávějí o revolučních socialistických heslech a o masakru bezbranných lidí, který byl odpovědí stalinců. Líčí podrobně průběh revoluce a stalinské kontrarevoluce: znovu vidím, že jsem se nemýlil, když jsem ještě ve Varšavě rozpoznal ušlechtilý obsah maďarského povstání, který nám byl tak blízky. Moji přátele mě ujišťují, že v chaosu revoluce se již počínají rýsovat nové formy sociálního hnutí a jednota revolucionářů. Začíná se již také tvořit nová strana, revoluční strana mládeže, která je pevně odhodlána bojovat za lidskou tvář socialismu. "V naší zemi jsme nikdy socialismus neměli. Měli jsme jen policejní rejstřík jednoho a půl milionu špiclů A. V. H. Ale je tohle socialismus?" "Jaké j e stanovisko vaší strany ke komunistům ?'' "Nezávislost a upřímná spolupráce. Ovšem s tou podmínkou, že se zbaví stalinismu. Jestliže ne. . . " "Komunisté se taky reorganisují. Má se ustavit nová strana, s novým jménem a vedením. Nagy, Losonczy a Lukacs o tom už jednaj." "A co Kadár?" Mladík se srostlým obočím mávne rukou: "Chcete navštívit Lukacse? Ten vám o tom poví víc." Když odcházíme, potkáváme n a chodbě rozčilenou Zsuzsu: "Víte, že zase začnem vydávat noviny? Orgán revoluční strany mládeže!" Profesor Netušil jsem, že se seznámím s profesorem Lukacsem za tak dramatických okolností a že první slova, která uslyším z jeho úst, budou: "Tož kulturu necháme tentokrát stranou, že ano? Máme teď důležitější starosti. . . " Dovídám se, že profesor Lukacs je členem Nagyho vlády. Rozhovor se stáčí na problém strany. Zdá se, že v dnešním vedení Strany m a ď a r ských pracujících probíhá boj mezi dvěma skupinami. Jedna chce sledovat poněkud pozměněnou, ale v podstatě stejnou linii jako dříve, zatím co druhá, revoluční, chce radikálně skoncovat se stalinskými tradicemi a vytvořit od základu novou marxistickou stranu. Profesor Lukacs patří ovšem do druhé skupiny. "A kdo ještě?" "Nagy, Losonczy, Szanto, Donath, Kadár. " "Kadár?" ptám se ho. Profesor nechápe proč by toto jméno mělo vzbuzovat pochybnosti. "Nová strana nebude moci počítat s rychlým úspěchem — komunismus je v Maďarsku úplně kompromitován. Bude pravděpodobně sdružovat sku(1)
Gyorgy Lukacs, proslulý marxistický spisovatel, člen vlády Bely Kuna v roce 1919, ministr kultury ve vládě Nagyho (poznámka překladatele). 73
piny pokrokových intelektuálů, spisovatelů a část mládeže. Dělnická třída p ů j d e p a t r n ě spíše za sociální demokracií. Ve svobodných volbách komunisté nedostanou více než pět, deset procent hlasů. Je možné, že nezůstanou ve vládě a přejdou do oposice. Ale s t r a n a bude existovat, zachrání ideu a bude intelektuálním střediskem a za několik let, za několik desítek let — kdo ví . . . " Č T V R T E K , 1. L I S T O P A D U
Opuštěné holínky Přecházím náměstí, kde v prvních dnech strhli Stalinovu sochu s podstavce. Vlastně ji přeřízli asi t a k ve výši kolen acetylenovou lampou. Vznikl tak pomník, který je jediný svého d r u h u : dvě obrovské holinky n a vysokém podstavci. Z prvé holinky ještě legračně čouhá chumáč slámy, který jakoby vybízel nového uchazeče, aby se nazul do opušěných bot. . . Socha, která holinky nosila, byla odvlečena z náměstí, jež neslo její jméno, a pohozena n a dlažbu. Pokaždé, když do ní někdo udeří kladivem, rozlehne se dutá r á n a . Obr se pomalu rozpadá n a malé odštěpky. Každý chce kousek Stalina domů n a p a m á t k u . Telefonuji, jak bylo domluveno, profesoru Lukacsovi, který mi už může říci leccos určitého. S t r a n a už byla založena a j m e n u j e se Maďarská socialistická s t r a n a dělnická. Dnes má rozhlas vysílat její program a zítra vyjde první číslo nového deníku Nep Szabadsag, což znamená "Svobodný lid". Byl ustaven sedmičlený organisační výbor. P r o f e sor mi diktuje j m é n a : Imre Nagy, Geza Losonczi, Zoltan Szanto, Jánoš Kadár, Ferenc Donath, Gyorgy Kopacsi, Gyorgy Lukacs. Ano, je to od základu nová s t r a n a a žádný z bývalých příslušníků S t r a ny maďarských pracujících (2) se nestává automaticky členem. Pokládám sluchátko a myslím v duchu na odvahu těchto mužů, kteří se rozhodil vytrvat na svém místé. Může se zdát paradoksní, že tito rebelové, které bývalá s t r a n a odsoudila pro všechny možné úchylky, zah n a l a je do ústraní a zavřela do vězení, že tito lidé dnes, v tak těžké a svízelné situaci, zvedají prapor komunismu, zatím co ortodoksní křiklouni se zmohli jen n a to, že útěkem přes hranice zachránili své vzácné osůbky a lidu poslali n a rozloučenou salvu z kulometů. Ale možná, že to není ani takový paradoks, nýbrž pravidlo. . . "Vy, soudruzi, jste připravili povstání. . . " Mezitím přicházejí do Budapešti zneklidňující zprávy. Říkají, že se sovětské a rumunské strany hranic neustále proudí do země nové útvary sovětské armády, které obsazují letiště, železniční uzly a všechny s t r a tegické body. Na oficlálni dotaz Nagyho sovětský velvyslanec Antrepov odpověděl, že tyto pověsti nejsou opodstatněny a že žádné nové jednotky na maďarskou půdu nevstoupily. (2)
Komunistická s t r a n a Maďarska, pozn. překl. 74
Večer svolal I m r e Nagy tiskovou konferenci. J e n o m my novináři jsme uhodli proč. Věděli jsme totiž o m a r n ý c h diplomatických pokusech zachránit situaci. Věděli jsme, že Imre Nagy vyčerpal všechny možnosti dřív, než se odhodlal k poslednímu kroku. Tisková konference stále nezačínala a nakonec n á m přečetli krátké prohlášení, v němž m a ď a r s k á vláda protestovala proti pohybům nových sovětských divisí a žádala stažení všech sovětských jednotek. Zároveň m a ď a r s k á vláda vypověděla varšavský p a k t a vyhlásila maďarskou neutralitu. . . Na první stránce listu Nepszabadsag vyšlo prohlášení m a ď a r s k é socialistické strany dělnické, které K a d á r přečetl včera v rozhlase: " . . .Rákošiho klika učinila ze strany n á s t r o j tyranie a p r o m r h a l a jej i mravní kapitál. Lidové povstání t u t o kliku svrhlo. Prohlašujeme: byli jste to vy, soudruzi, kdo připravili povstání, komunističtí spisovatelé, k o m u nističtí novináři, tisíce komunistických dělníků a zemědělců. Staří komunističtí pracovníci, kteří byli neprávem vězněni, bojovali v prvních řadách. Jsme hrdi n a vaši účast v ozbrojeném povstání. . . V této obtížné hodině komunisté, kteří bojovali proti Rákošiho klice společně s četnými vlastenci a socialisty, se rozhodli vytvořit novu stranu, k t e r á chce jednou provždy skoncovat se zlořády uplynulých l e t S t r a n a je založena n a základě národní nezávislosti a přátelství se všemi zeměmi, zejména zeměmi socialistickými. S t r a n a brání a bude b r á n i t socialistické vymoženosti: pozemkovou reformu, socalisaci továren, dolů a bank, a sociální a kulturní vymoženosti lidu. S t r a n a bojuje a bude bojovat za demokracii a socialismus, ne tím, že by otrocky napodobovala cizi vzory, nýbrž tím, že se bude opírat o pokrokové tradice naší vlasti, o marxismus-leninismus, zbavený stalinismu a všeho dogmatismu. . . " Večerní zprávy Odpoledne jsem se vrátil z města do hotelu, abych napsal článek pro Cztandar Mlodych. Spíše než článek to je dopis přátelům o všem, co jsem viděl, zažil a pochopil: o lidu, který chtěl socialismus, jenž by nebyl zohaven zločiny a lžemi, o lidu, který byl z a h n á n n a okraj utrpení a zoufalství. O hlavních děl, k t e r á buší do srdce Maďarska. O tragedii armády, vybudované k tomu, aby osvobozovala a nikoli, aby rdousila. O straně, která již neexistuje, a o nové, která se rodí. O krvavé pěně, která n á m však nesmí zastírat hluboký a čistý pramen. . . O tom, že naše solidarita s M a ď a r y není potřebná jenom jim, ale i n á m . . . Při večeři vypráví R o m a n o návštěvě v táboře, kde jsou internováni avhoisté. Mluvil s několika z nich: jsou klidní a nechovají žádné záští vůči povstalcům. Naopak několik internovaných jim vděčí za to, že jsou naživu. R o m a n sám viděl jednoho člena AVH, n a něhož se dav sápal a který byl z a c h r á n ě n doslova v poslední chvíli. Byl obviněn, že se zmocnil kolem jedoucího a u t a a pak zavraždil všechny cestující, vyhodil jejich těla z vozu a pokoušel se u j e t . Tvrdí však, že to není pravda, že těm lidem n i j a k neublížil a že vystoupili dobrovolně z auta. Milice případ vyšetřuje. Ukáže-li se, že je vinen, bude postaven před soud. V opačném případě bude propuštěn. Už teď bylo mnoho lidí propuštěno n a svobodu. 75
Jdeme s Hankou n a vyslanectví — chceme mluvit telefonicky s Varšavou. Na cestě potkáváme Kryzsztofa, "Slyšeli jste to? Kadár utek! Dovídáme se, že včera večer, h n e d po pracovním zasedání nové strany, n a kterém ještě mluvil jménem organisačního výboru, nastoupil K a d á r s Münnichem do auta, které je odvezlo n a jisté velvyslanectví. Od té chvíle zmizeli oba beze stopy. Ferenz Münnich, bývalý velvyslanec v Moskvě, řekl před několika dny: "Jediná věc, která n á m zbývá, je čestně umřít". Zřejmě si to rozmyslel. Ale co Kadár, který utíká doslova několik m i n u t po svém veřejném prohlášení, v němž se postavil za novou linii? "Co chceš? Měl toho dost, tak toho prostě nechal." "Jen jestli naopak nezačal nanovo!" Mluvíme s Varšavou. Nejprve diktujeme všechny novinky: o nepřetržit é m proudu sovětských vojsk do Maďarska, o evakuaci sovětských civilistů, o Kadárově útěku. Pak diktuji svůj článek. Soudruzi n a druh é m konci mě upozorňují, že článek určitě nebude moci vyjít z důvodů, jež nezávisejí n a redakci. Pak n á m kladou podivné otázky: zda jsme v bezpečí v hotelu strany, jestli jsme viděli "alej oběšených" (?) a podobně. Když jím popisuji, jak se věci opravdu mají, rozpoznávám v jejich hlasech nedůvěru. S O B O T A 3. L I S T O P A D U
V trochu pošramocené Warszawe vyjíždíme časně r á n o směrem na severo-západ. Naši skupinku tvoří tři novináři: Hanka, Zygmunt a já. Brzy se nás zmocňuje neočekávané veselí. Máme pocit, jakobychom za sebou nechali n e j e n město, ale zároveň i nesnesitelné napětí, v němž jsme žili. Zygmunt začína zpívat hloupou odrhovačku: "Ó mamba, m a m b a Italiana. . . " Neznáme sice slova, ale to n á m nevadí a vpadáme sborem: "Oh mamba. . . " Pojednou zmlkáme jako n a povel. Po silnici se k n á m blíží povědomý rachot. Vyklizujeme prostředek vozovky, zajíždíme pod balkon venkovské hospůdky a hledíme n a zelené tanky, které míjejí podle nás a mizí za obzorem. . . Hospůdka v Acsi V hostinci m a j í jen chléb a víno. J e to však hostinec, kam chodí sedláci a dělníci z továren v Komárnu, kteří bydlí n a venkově. Jíme chléb, pijem víno a hovoříme. "Jakpak vypadá revoluce v Acsi?" " J e d n a radost. Šli jsme manifestovat a zorganisovali jsme výbor. Nepadla ani r á n a . Všechno v pořádku." Vyptáváme se n a komunisty. Ano, bylo jich tady hezkých pár, dobrá stovka. Ale málo z nich bylo slušných. J e n několik. Ty jsme vzali do výboru. A ti ostatní? Nic, ty jsme nechali n a pokoji. J e tu kolchoz? "Ano, m á m e t a d y ve vsi kolchoz. Ne, nebyl rozpuštěn, ale sedláci ho nechtějí, čekají, až jim vláda dovolí jej rozpustit." 76
A komu patřila půda dřiv? "Pánům. Ale ty se už nevrátěj. To nikdo nedovolí." Ale když se o to přece jen pokusí? Podseditý, svalnatý sedlák zvedne pěst: "V tom pádě uděláme druhé povstání." Györ O tomto velkém průmyslovém středisku v severo-západní části země jsme slyšeli ty nejfantastičtější zprávy, když jsme byli ještě v Polsku. Říkalo se, že horthyovské bandy, které přišly z Rakouska, se zmocnily města a ustavily autonomní, krajně pravicovou vládu, které předsedá fanatický mnich. Pátrali jsme po těch horthyovcích a po tom mnichovi po celém městě, ale nikde jsme je nenašli. Předseda městského výboru se jmenuje Attila Szigeti a je to známý levicový novinář, který po léta spolupracuje s komunisty. Ptáme se ho, jaký je jeho poměr k Nagyho vládě. "Právě dnes jsme ji definitivně uznali", odpovídá Szigeti. "Úkolem všech revolučních sil dnes je seskupit se kolem Nagyho a jeho vlády." "Proč právě dnes?" "Protože dnes už konečně má vláda takové složení, jaké můžeme podporovat s čistým svědomím." Dívám se na mladého důstojníčka s dětskou, růžovou tváří, který překládá a najednou k svému vlastnímu údivu se ho zeptám: "Vy jste byl členem strany, že ano?" Mladík je překvapen, ale ne tak, jak jsem očekával. "Jak to myslíte: byl? Já jsem členem strany!" "Ale strana už přece neexistuje. V téhle budově bylo sídlo městské organisace, kterou jste vyhnali." "Co na tom? Vyhnali jsme špatné vedení strany, ale komunisti zůstali. Podívejte se. . . " Mladík nám ukazuje svou stranickou legitimaci. "Až se obnoví normální poměry, půjdu si koupit nové členské známky. Já jsem byl komunista a komunistou zůstanu." Musíme si uvědomit, že v naši zemí se zdvihlo velké, národní a demokratické hnutí . . . Toto hnuti žádá, aby dělníci se opravdu stali pány v továrnách, aby spravedlivé nároky zemědělců na nezávislost. . . byly splněny, aby mohli pracovat jako samostatní zemědělci nebo v kolektivech. Boj, vedený komunistickými i nekomunistíckými intelektuály za svobodnou práci a za mravní čistotu našeho systému, neobyčejně posílil toto hnutí. Byla to láska k vlasti, jez propůjčila lidu tak velkou sílu a nadšení a jež jej vedla v jeho odhodlání čelit i smrti. "Szabad Nep", ústřední orgán maďarské komunistické strany, 28. října 1956. 77
Leták Dostali jsme jej n a památku od mladého důstojníčka. Je psán špatnou ruštinou, ale jeho obsah je jasný: "Sovětští vojáci! My dělnici z vagónky v Györ prohlašujeme, že v n á rodním demokratickém státě dělníci stojí pevně za vymoženostmi socialismu a že se ze všech sil staví proti obnově velkostatkářů a panství, proti navrácení továren a bank kapitalistům. Zároveň se stavíme se stejnou rozhodností proti jakékoli obnově rákošismu a stalinismu. Příchod nových sovětských oddílů n a naše území nás naplňuje neklidem. Proto jsme vyhlásili v O. S. N. svou neutalitu, kterou jsme odhodlání bránit, aniž se dopustíme provokací vůči členům sovětské armády nebo jejich rodinám. Sovětští vojáci, nestřílejte na vojáky Maďarska. Györ, 2. listopadu 1956." Co bude jednou historie spatřovat v tomto dokumentu z maďarské revoluce? Její oprávněný optimismus anebo její tragiku? Sovětští tankisté Na křižovatce stojí tank. Na něm jako na tribuně je rozkročen sovětský voják s tváří sedláka, s automatem v ruce. Kolem tanku stojí několik desítek maďarských rolníků a voják k ním řeční: "A proč pomníky bourat? A proč knihy pálit? To je kultura?" "A proč kvůli pomníkům zabíjet lidí," ozve se hlas ze zástupu. Vojáček zaváhá, "Já vím, že kámen není tolik jako člověk, ale proč bourat pomníky hrdinů? Těch, co umřeli za svatou věc?" "Na začátku jsme zbourali jen Stalinův pomník." "My taky už neuznáváme Stalina", říká vojáček smutně. Jiný voják vykřikne: "Dost řečí!" První vojáček mávne rukou a říká rychle: "Rozejděte se! Rozejděte se!" a zalézá zpátky do tanku. Na hranicích Blížíme se k rakouské hranici. Chceme se přesvědčit, jak to zde vypadá. Jedeme po lesní cestě v úplné tmě. Pojednou bleskne světlo a před námi stojí sovětský voják s namířeným automatem. "Smíme překročit hranice?" "Nielzja". "A smí se přejet hranice s druhé strany směrem do Maďarska?" "Kdepak. Už dva dni tam stojí nákladní auta Červeného kříže a já je nesmím pustit." A pojednou, k našemu překvapení, voják dodává rozpačitým hlasem: "Soudruzi, já jsem s vámi celým srdcem, ale co dělat? Rozkaz je rozkaz!" Noční cesta nazpět do Budapeště je nekonečná. Každých deset minut nás zastavuje hlídka. Vypadá to, jakoby celá země byla ponořena do 78
tmy, kterou hlídají tisíce maďarských revolucionářů. Jsou klidní, ale zároveň jsou pevně odhodláni zastavit každého, kdo n e m á v zemi co hledat. . . J e d n a prohlídka blízko K o m á r n a je ozvláště důkladná. Velitel hlídky vysvětluje: projela t u auta, která rozhazovala letáky podepsané Komunistickou stranou československa. "Odporné letáky. Podívejte se sami." Z maďarského textu rozumíme je jedné větě: "Proletáři všech zemi spojte se", ale karikatura n a letáku je výmluvnější. Představuje maďarskou hranici. S jedné strany, rakouské, stojí tlusťoch, kapitalista, muž s velkým knírem, velkostatkář, a třetí muž v pomyslné uniformě, horthyovec. S druhé strany jim podávají ruce m a ď a r š t í revolucionáři. . . Jakmile se vysvětli, že nejsme češi, kteří rozhazuji protirevoluční letáky, tištěné n a hedvábném papíře, hlídka nás nechává projet . . . Před usnutím přemýšlím o vyhlídkách maďarské revoluce, tak jak se mi jeví v této chvíli poměrné stabilisace: nevím ovšem, jaký bude konečný charakter maďarské republiky; zdá se, že tu vidíme zvlštní syntézu základních rysů lidové demokracie podle hesel: všechna půda patří zemědělcům, socialisace bank a továren. . . a zároveň systém několika stran, svobody tisku a všech ostatních svobod liberální demokracie. Není t a kový systém jednou z možných, i když třebas pozvolných, cest k socialismu? Netroufám si to tvrdit; ale tolik vím, že cesta lidí typu Rákošiho může končit jen v úplném úpadku a otroctví. Tak či onak, zde vidím počátky procesu, který se neskončí v těchto několika dnech či týdnech. . . NEDĚLE, 4. LISTOPADU (5 h o d i n
ráno)
Tragické probuzení Něco zvenčí proniklo do mého spánku. Nemohu si přesně uvědomit, co to je, snažím se neotevřít oči a ponořit se opět do oné propasti, kde není myšlenek; ale něco mě systematicky ruší s čím dál tím větší naléhavostí. Jen velmi nerad se vzdávám a začínám obnovovat svůj styk se světem. A náhle si uvědomuji co rušilo m ů j spánek: rytmická střelba dělostřelectva! V téže chvíli někdo vbíhá do mého pokoje: "Vstávej! V Budapešti se bojuje!" Dopoledne ještě pronikají duněním dělostřelectva, h ř m ě n í m tanků a t r havým sykotem tryskových letadel výzvy a protesty Nagyho vlády, vysíSoudruzi, krev opět teče v naší nešťastné zemi. Vůdcové Sovětského Svazu obnovili teroristickou koloniální politiku Stalinovu a Rákošiho. Zradili nás ve chvíli, kdy jsme s nimi vedli přátelská jednáni a jejich tanky a děla opět zabíjejí ve velkém rozsahu. Sovětská děla ničí demokracii a komunismus v Maďarsku. . . Sovětští vůdci si musí uvědomit, že opravdoví maďarští komunisté se nikdy nepodrobí vládě ruského teroru. Soudruzi, místo každého čestného maďarského komunisty je na barikádách! Z vysílání
svobodného
rozhlasu
Rajk
5. listopadu
1956. 79
lané rozhlasem. V rozhlase také čtou v několika řečech krátký a zdrcující apel maďarských spisovatelů a intelektuálů k národům celého světa, který končí trojím výkřikem: "Pomoc! Pomoc! Pomoc!" Potom radio umlká a slyšíme je až zase večer, kdy se z něj ozve hlas Jánoše Kadára. Pokoušíme se opatrně navázat telefonický styk s maďarskými přáteli. Co se stalo? Zdá se, že komunističtí vůdci povstání našli útulek n a j u goslávském velvyslanectví. Naši přátelé jmenují Imre Nagyho, Losonczyho, Szanta, Lukacse, Donatha, Belu Kovacse. Předseda strany malozemědělců prý uprchl n a západ. Kardinál Mindszenty je n a americkém velvyslanectví. Generálové Maleter a Istvan Kovacs se dosud nevrátili z jednání se Sověty a pravděpodobně se již nevrátí. P O N D Ě L Í , 5. L I S T O P A D U
Obránci města nemají plánu ani velení. Nemají zbraní, kromě lehkých kulometů, granátů a Molotovových koktailů. Je možné ubránit město s takovými silami? Útočník má dělostřelectvo, tanky a obrněná auta. Nad jeho oddíly bdí eskadry tryskových letadel. Ale útočník nemá v Budapešti žádnou pěchotu, anebo ji z nějakých důvodů nechce zasadit do boje. Tanky a obrněné vozy projíždějí ulicemi — hlavně tam, kde nejsou barikády. Střílejí na všechny strany. Dělostřelectvo zakládá požáry zápalnými bombami. Ale je možné zmocnit se města výhradně těmito prostředky? Se sovětské strany nastupují do boje úplně čerstvě oddíly, které sem byly přivezeny v posledních dnech z velké dálky. Jsou to mladí lidé, ročník 1937, kteří ještě stále nevědí, kde se to vlastně octli, mluví chatrnou ruštinou, ale jsou ještě stále přesvědčeni, že bojují proti odporným zrádcům a fašistům. A na druhé straně? Vcelku to jsou zase ti, kdo manifestovali 23. ř í j n a před parlamentem a odrazili pak první útok a zorganisovali národní gardy. Je jich však více než předtím: k dělnické mládeži a studentům se teď připojili starší dělníci, kteří až dosud podporovali revoluci jen p a sivně. Dnes nastudují se zbraní v ruce n a barikády v Czepelu a v Kobanyi. Radio Budapešť vysílá nepřetržitě veselé operetní potpouri. Ale hotelový personál poslouchá se zasmužilou tváří. Zygmunt se je pokouší uklidnit a říká, že střelba skončí a zas bude klid. Ale ukazuje se, že se bojí toho, co přijde potom. Všichni totiž' v revolučních dnech spálili před demolovaným Stalinovým pomníkem své členské legitimace. V ulicích Budapešti jsou nejhlasitěji provolávána hesla demokratického socialismu — nikoli hesla reakce nebo protirevoluce. Bouřící se lid Pešti a Budy chce svobodu a život. . . bez strachu, a bez teroru. Chce více chleba a chce národní nezávislost. A tomu snad říká moskevská "Pravda" maďarské dobrodružství? Spisovatel Ferenc Molnar v listu "Szabad Nep" 29. října 1956. 80
Zpravte nás o tom, co se děje! Obecně i v podrobnostech! Čekáme na vaše zprávy! Tak řekněte přece něco! Z cizojazyčného vysílání neznámé maďarské stanice 9. listopadu 1956.
"Co s námi teď udělají?" Starší žena, uklizečka pokojů, říká s povzdechem: "Ať si ta strana teda je, ale ať aspoň nikomu nenutěj, aby do ní vstoupil. . . " Vystupujeme na střechu a pozorujeme požáry, které záři všude, kam se podíváš, zatím co dělostřelectvo nepřestává pálit na město. Situace vypadá podle kusých zpráv takto: Sovětská armáda útočí na Budapešť a snaží se zmocnit těch čtvrti, které Maďaři hájí. Střediska nejzuřivějšího odporu jsou dělnické čtvrti Kobanya a Czepel. "Rudý Czepel" se mu říkalo. V Czepelu jsou, kromě jiného průmyslu, zbrojovky, kde prý vyráběli protitanková děla. V těchto čtvrtích, jichž dobyla sovětská armáda, začíná AVH dělat prohlídky a zatýkat. V ostatních částech země se dosud brání Györ a bojuje se o Sztalinvaros. Vysílačka komunistických povstalců. Radio Rajk, rovněž dosud vysílá. Rusové vrhají do bitvy nové a nové vlny tanku. ČTVRTEK, 8. LISTOPADU Každým dnem se odvažujeme o kousek dál na svých výpravách do Budapeště. Dnes jsme se odvážili přes Dunaj do předměstí Buda a křivolakými uličkami stoupáme až k slavné Rybné věži. Všude vidíme sovětské tanky, které teď odpočívají jako nasycená zvířata uprostřed spouště, kterou způsobily. Hledíme na Budapest pod námi. Tváří se nepřátelsky a není si ani trochu podobná. Dunaj zvolna proudí. Vypadá to jakoby měl husí kůži. Domy na protějším nábřeží se zhroutily na všechny strany, jakoby chtěly utéci z tohoto na smrt odsouzeného města. Ale požáry jim jsou v patách a zabraňují jim v útěku. PÁTEK
9. LISTOPADU
Nemůžeme se dlouho rozhodnout: máme nebo nemáme jít do parlamentu? Nakonec naše zvědavost zvítězí nad našimi rozpaky a odjíždíme v autě, které patří velvyslanectví. Na náměstí před parlamentem je plno tanků a všechna nároží se proměnila v dělostřelecké posice. Na trávnících zapálili vojáci ohně a vaří si večeři. Vysvětlujeme sovětskému důstojníkovi, kdo jsme a co si přejeme. "Tak vy chcete mluvit se soudruhy z maďarské vlády?", zeptá se ještě jednou a zajde za skleněnou přepážku, kde ho vidíme vyjednávat s jiným sovětským důstojníkem. Za chvíli se vrací a říká: "Maďarská vláda má bohužel příliš mnoho práce a nemůže vás přijmout. Doufám, že chápete: soudruzi ve vládě musí vyřešit tolik důležitých problémů." 81
NEDĚLE, 11. LISTOPADU Poslední procházka Budapeští Czepel je stejně ošklivý a ponurý, jako kterékoli dělnické předměstí v evropských velkoměstech. Byl by takový, i kdyby j e j nikdy nezválcovala válka. Válka však prošla Czepelem. J e to čtvrť, která se nejdéle bránila z celé Budapeště. Ješte dnes t u doutnají ohniska odporu. V té části Czepelu, kterou teď procházíme, však už byl všechen odpor udušen. Prázdné, vylidněné ulice se táhnou po celé kilometry. Rozhlížíme se kolem sebe. Ani jeden dum nebyl ušetřen. Ve všech zejí obrovské trhliny, nejčastěji ve výši prvního nebo druhého patra. Vypadá to, jakoby se byla do nich zakousla n ě j a k á předpotopní nestvůra, která chňapala napravo i n a levo jakoby chtěla všude zanechat otisky svých tesáků. Na silnici jsou trochu jiné stopy. Každých dvacet kroků n a j d e š hromadu zkroucené oceli: mršiny tanků. Na zpáteční cestě se zastavujeme v ulici Herenc korut, téměř ve středu města. Pohled, který tu spatřujeme je ještě děsivější. Každý dům do jednoho je spálen nebo demolován, dláždění je úplně vytrháno a uprostřed trosek se klikatí široké pěšiny. Známe ten pohled. Je to Varšava z roku 1944: dobyté město. Přeložil Jiří Kárnet (Vyšlo původně v časopise "Nowa Kultura", Varšava, č. 29, 1956.)
Drazí posluchači mezi našimi slovenskými a českými přáteli! Bolí nás, že nám dosud nerozumíte a že nás nepodporujete po vzoru polských soudruhů. . . Je nám líto, že váš tisk píše o nás tak příkrými slovy. . . Nepřejeme si návratu ani kapitalistů, ani velkostatkářů. Nevoláme také po návratu býválé maďarské šlechty. Chceme žit jako právoplatný člen společností. Chceme svobodně nakládat s výsledky své práce a chceme svobodné, demokratické volby. Podporujeme drobné a střední zemědělce a ta družstvat která byla nebo budou založena na dobrovolném podkladě. Chceme strany . . . které by se už nikdy nepostavily proti požadavkům lidu. . . Věříme, že sami takto smýšlíte a že nevěříte pomluvám, které o nás šíří československý rozhlas. Svobodné
82
vysílání
z Miškolce 1. listopadu
1956.
Maďarské události v OSN Ján Papánek (New York) Spojené národy sú postupné přinucované zaoberať sa každým štátom, ktorý sa v tej či onej forme dostane do oblasti vplyvu Sovietskeho sväzu. V roku 1945 sme boli svedkami, ako Sovietsky sväz vynucoval uznanie komunistického režimu v Pol'sku, ako odopieral uznat' londýnsku vládu, a ako dal pozatvárať vyjednávačov predstavujúcich pol'ské demokratické sily. V roku 1946 nasledoval boj o Irán, ktorého časť chceli Sovieti držať obsadenú červenou armádou a v tej súvislosti pověstný odchod Gromyka zo zasadnutia Bezpečnostnej rady; tlak na Turecko a Grécko vyvolal Trumanovu doktrínu v roku 1947 a viac rokov trvajúci zásah Spojených národov n a ochranu týchto štátov proti sovietskemu náporu. Koncom r. 1947 a začiatkom r. 1948 to bola sovietska intervencia v československu, ktorá mala za následok zásah Spojených národov v marci a v máji 1948 — posledná kapitola tejto intervencie nebola v Spojených národoch ešte skončená (hoci generálny tajomník Hammarskjold sa pokusil ju uzavreť v dobe politických úsmevov r. 1955). Potom sa Sovietsky sväz usiloval o vytlačenie západných mocností z Berlína; útok na Kóreu v r. 1950; zásahy na Blízkom Východe, ktoré potvrdily plánovité uplatňovanie sovietskej politiky výboja. Najnovší a vari najbezohl'adnejši sovietsky zásah do vnútorných vecí druhého státu sa odohral koncom októbra a začiatkom novembra 1956 v Maďarsku. Po skúsenostiach, ktoré Spojené národy so Sovietmi majú, je pochopiteľné, že pristupujú k rokovaniam o sovietskych násilenstvách len s verkou nechuťou a s opatrnosťou. V Spojených národoch si uvědomujú, že každé usnesenie alebo odporúčanie proti Sovietskemu sväzu a jeho taktike výboja, je iba papierovým úsilím a diskredituje to Spojené národy. Októbrové povstanie v Maďarsku (proti komunistom a proti Sovietom) potlačil Sovietsky sväz s takou bezohľadnosťou, že Anglia, Francúzsko a Spojené státy boly pod tlakom světovej verejnej mienky konečne prinútené u j a ť sa iniciativy a "Situáciu v Maďarsku" dať na program Bezpečnostnej rady. Okrem toho Imre Nagy požiadal generálneho tajomníka Spojených národov, aby maďarskú vec vyzdvihol na Valnom shromáždení. Po jednaniach v Bezpečnostnej rade, v ktorých sa pokračovalo od 28. októbra do 4. novembra 1956, a pri ktorých došlo k ostrej výmene názorov i k útokom členských štátov proti Sovietskemu sväzu, bolo rokovanie presunuté do Valného shromaždenia, kde Spojené štáty předložily rezolúciu s požiadavkami, aby Sovietsky sväz zastavil zasahovanie do vnútorných vecí Maďarska a přísuny ďalších oddielov červenej armády; aby maďarskému ľudu bola daná možnosť si vytvorit' vládu podľa vlastnej vole a potřeby; aby generálny tajomník Spojených národov bol poverený v dohode so špecializovanými organizáciami zistiť potřeby m a ďarského obyvatelstva s ohľadom na potraviny a lieky. Rezolúcia táto bola Sovietskym sväzom vetovaná. Valné shromaždenie Spojených ná83
rodov n e m á takú právomoc ako Bezpečnostná r a d a a móže iba odpor ú č a ť určité spósoby riešenia, avšak n a d r u h e j s t r a n e Sovietsky svaz t a m nemóže uplatniť svoje veto a veřejná mienka 80. členských štátov, ktoré p r i j í m a j u rezolúcie dvojtretinovou vačšinou, zaváži v e l m i mnoho. Zrejme sa to prejavilo v suezskej otázke, keď sa pred světovou verejnou mienkou sklonily i Anglia, Francúzsko a Izrael. Bezmocné komisie OSN Valné shromaždenie Spojených národov začalo hned' rokovať o maďarskej otázke vo zvláštnom zasadnutí a po otvoreni XI. riadneho zas a d n u t i a j u přesunulo do tohoto. Boly p ř i j a t é viaceré rezolúcie, v ktorých bola sovietska agresia ostro odsúdená, a v ktorých, okrem už vyše uvedených bodov, boly vyslovené požiadavky, aby Sovietsky sväz zastavil deportácie m a ď a r s k é h o obyvatel'stva a dovolil v Maďarsku slobodné volby pod záštitou Spojených národov. Poniektoré z rezolúcií boly vel'mi ostro formulované, ako npr. rezolúcia s požiadavkou, aby "Sovietsky sväz ihneď zastavil útoky proti m a ď a r skému obyvatel'stvu, lebo je to porušovanie prijatých štandardov a zásad medzinárodného práva, spravodlivosti a medzinárodnej morálky." V inej rezolúcii bol Sovietsky sväz odsúdený za "porušenie charty Spojených národov," za znásilnenie politickej neodvislosti Maďarska a základných práv m a ď a r s k é h o 1'udu; Sovietsky sväz bol vyzvaný, aby ihneď zastavil zásahy do vnútorných vecí Maďarska." Generáiny t a j o m n í k Hammarskjold bol poverený vymáhat' požiadavky v rezolúciach uvedené. Ako bolo už spomenuté, mal zistiť potřeby m a ďarského obyvatel'stva s ohl'adom n a potraviny, šatstvo a lieky. H a m marskjold sa sice pokúsii naviazať styky s Budapešťou, ale bez výsledku. Sovietmi dosadený režim Jánoša K a d á r a však odmietol akýkol'vek zás a h do vnútorných vecí Maďarska. Generálny tajomník vymenoval komisiu z troch neutrálov, aby zistila skutočnosti, ale i tej bol pristup do Maďarska odopretý. Potom sa pokúsil o pripustenie členov tejto komisie do súsedných štátov Maďarska, odkiaľ mali zistiť, čo sa v Maďarsku odohráva. Avšak i tieto štáty, až n a Rakúsko, žiadosť generálneho t a j o m n í k a odmietly. V dóslodku vraždenia m a ď a r s k é h o obyvatel'stva a ničenia jeho m a jetku červenou armádou, a skoro úplného zastavenia hospodárského života, vznikla potřeba okamžitej pomoci zvonka. Medzinárodný červený kříž v obmedzenej miere bol konečne připuštený, aby p o m á h a l trpiacemu obyvatel'stvu. Začlatkom j a n u á r a t a m boli t a j n é připuštění i zástupcovia Spojených národov a Organizácie pre výživu a poľnohospodárstvo, ktorých úlohou bolo zistiť hospodárské a sociálne potřeby m a ď a r s k é h o 1'udu. Pravda, z toho zas vznikol nový problém — h r o m a d n ý útek Maďarov do Rakúska a Jugoslávie. Týmto bolo treba pom á h a t ' . Aspoň v tomto případe Spojené národy a jednotlivé štáty slobodného světa — akoby n a uspokojenie vlastného svedomia — vykonaly pri riešení tohto problému v niekoľkých týždňoch viac, než v minulosti u iných ubehlíkov za celé roky. 84
Inak v Sueze, inak v Budapešti Nálada při rokovaniach n a Valnom shromáždeni bola vystupňovaná proti režimu Sovietmi dosadeného Jánoša K a d á r a , ktorý si dodatočne ešte pozval červenu a r m á d u k o c h r a n ě svojho režimu proti vlastnému m a ď a r s k é m u ľudu. Rezolúcie Spojených národov boly však ignorované a keď s a zdálo, že představiteľ tohto režimu bude z Valného s h r o máždeni a vylúčený, radšej sám odišiel a robil přitom urazeného. Spojené národy sa potom prestaly s otázkou vylúčenla m a ď a r s k é h o delegáta zaoberať. Toto polovičaté riešenie umožnilo Kadárovmu režim u n á v r a t do Spojených národov, kedykoľvek to uzná za potrebné a výhodné. Tlak v e r e j n e j mienky, k t o r á bola vyprovokovaná vyvraždením asi 25,000 Maďarov červenou armádou, bol tak silný, že Spojené národy sa znova musely k m a ď a r s k e j veci vracať. Avšak ani t e n t o morálny t l a k nemal valného účinku n a Sovietsky sväz a režim J á n o š a K a d á r a . Spojené národy nemalý a n i vóľu, ani dostatok m r a v n ý c h sil, aby v m a ď a r s k e j veci vykonaly aspoň tol'ko, koľko vykonaly v suezskej otázke — aby pohrozily co len sankciami a vynutily si ich uplatnenie. Otázka sankcií voči Sovietskemu svazu nebola n a Valnom shromáždění ani len f o r m á l n e nastolena. Sovietsky sväz bol však prinútený reagovať n a tlak medzinárodnej ver e j n e j mienky aspoň tým, že dna 13. decembra 1956 podal návrh, aby sa Valné shromáždenie zaoberalo otázkou zasahovania Spojených štátov do vnútorných veci satelitov. Návrh tento však bol po dlhej a ostrej debate odmietnutý. D ň a 10. j a n u á r a 1957, po prerokovaní zprávy generálneho t a j o m n í k a z 5. j a n u á r a — v ktorej tento musel priznať neúspech svojho úsilia o riešenie m a ď a r s k e j otázky v smysle přijatých rezolúcií — schválilo Valné shromaždenie ďalšiu rezolúciu, ktorá požadovala vytvorenie zvláštneho 51členového výboru zo zástupcov Austrálie, Cejlonu, Dánska, Tunisu a Uruguaje, ktorý by bol zodpovedný Valnému shromaždeniu. T e n t o výbor dostal za úlohu: vyšetriť a vytvoriť priame možností pozorovania v Maďarsku a inde; výsluchy, sbieranie dokladov, prijímanie informácií, a předložit' svoje zprávy Valnému shromaždeniu ešte pred skončením terajšieho zasadnutia; Sovietsky sväz a maďarský komunistický režim bol v rezolúcii vyzvaný, aby členov tohto výboru a jeho úradníkov n a m a ď a r s k é územie připustil a bola im d a n á možnosť voľného pohybu. Ostatné členské š t á t y boly požiadané, aby výboru poskytly všetky informácie, svedectvá a dokumenty, ktoré m a j ú k dispozícii. Tento zvláštny výbor bol formálne ustavený dňa 17. j a n u á r a 1957 a zvolil si Dána, Alsinga Andersena, za svojho předsedu. Výbor z a h á j i l svoju činnost' verejným výsluchom Anny Kéthly, ktorá bola š t á t n y m ministrom v revolučnej vláde Imre Nagya; generála Bélu Királyho ř vojenského veliteľa v Budapešti a hlavného veliteľa maďarských národných gárd v dobe povstania; Jozsefa Kovágó, ktorý bol starostom Budapešti v rokoch 1945-47 a od 31. októbra do 4. novembra 1956. Okrem toho sa 85
přihlásili ďalší svedkovia, ale všetci boli alebo sú vypočúvani len v doverných zasadnutiach výboru. Na výzvu výboru k spolupráci odpovedalo zatial' len 16 štátov. Výsledky týchto výsluchov, iných informacií a dokladov boly shrnuté v prvej 22-stranovej zprávě Valnému shromaždeniu s 22. februára 1957. Zpráva obsahuje zistenie, ako sovietske vojsko vyvrazd'ovalo 1'udí a znásilnilo l'udské slobody v Maďarsku. Keď sa skončia výsluchy v New Yorku, výbor bude v svojej činnosti pokračovat' v Ženeve alebo podl'a potřeby v inom europskom meste. Slabiny Spojených národov Pri týchto rokovaniach v Spojených národoch sa znova potvrdilo niekol'ko skutočností: jednak, že na Sovietsky sväz a ostatných komunistov neplatí nijaký morálny tlak; jednak, že v OSN zatial' niet ani odvahy, ani odhodlania premeniť morálny tlak n a diplomaticko-politický, právny, hospodársko-finančný, a připadne i tlak fyzický. Mašinéria Spojených národov, podl'a charty povolaná k riešeniu maďarského problému (Bezpečnostná rada), pre sovietske veto sa ukázala byť neúčinnou. Avšak Valné shromaždenie, ktoré podl'a charty malo byť iba medzinárodným debatným krúžkom, postupné zvyšuje svoju právomoc. Suverenita š t á tov, s tým spojená i otázka prestiže a nezasahovania do ich vnútorných vecí, však stále strašia — pod tieto dva pojmy sa dá skryť každý medzinárodný zločin. Znova sa ukázalo, že neutráli jednajú iba v záujme svojich (často len fiktívnych) výsostných záujmov. Preto krajiny, ktoré sú pod priamym tlakom Sovietskeho svazu, alebo komunistickej Číny, a ktoré očakávajú od nich nějaké výhody, zdržaly sa zpravidla hlasovania. Boly to hlavně arabské a poniektoré ázijské krajiny. Rezolúcie však boly schval'ovane 50. až 56. hlasmi v celkového počtu 80 hlasov. Ďalej sa ukázalo, že mašinéria Spojených národov, pokial' sa to týka jej hlavných orgánov, až na koloniálně otázky, nie je pripravená pripustit' ani len k výsluchu, tobóž k jednaniam osoby, často predstavujúce verejnú mienku svojich krajin, ale dočasné neuznávané Spojenými národami. Od roku 1948, keď bola prejednávaná československá otázka, nastal určitý vývin v tom smere, že sa Sovietom nepodařilo maďarský problém vetom uspat' a že bola ustanovená komisia — pred rokmi bola v československom případe znemožněná sovietskym vetom — ktorá i keď nemá inej právomoci než zisťovať skutočnosti, predsa bude držať maďarsku vec stále otvorenú pred očami medzinárodnej veřejnosti. Dóležité ďalej je, že sovietska propaganda, ktorá plnou silou začala prenikať do Ázie a do Afriky, v dósledku sovietskych masakrov v Maďarsku sa rozsypala. Nikto už viac sovietskej propagandě a sl'ubom neverí a potrvá to vel'mi dlho, kým si znova získá stratené pozície. Zároveň sa ukázalo, že sovietska moc nie je tak mohutná ako sa zdálo. Je to přelom v nazeraní na Sovietov a komunistov — mizí strach a začína sa reálné odhadovať a vážiť ich sila. Súčasne si musia porobené národy uvědomiť, že len vlastnou silou budú mocť sovietsky diktát zlomiť a že takáto možnost' jestvuje. 86
L'art de bien mourir A. William Salomone (New York University) Na podzim rohu 1956 bylo lidství svědkem neobyčejné události; bylo svědkem spontáního výbuchu lidového odporu proti moct; svědkem hrdinné výzvy, zrodivší se z naděje a udušené v krvi; svědkem události, jež nemá příkladu v naší době. Tragický osud maďarského národa z nás učinil privilegované, i když vzdálené svědky aktu velkého dramatu, obsahujícího krisi, agónii a vzkříšení evropské generace, jež zatlačuje do bezvýznamnosti vyumělkovaného duševního tělocviku historii literární "ztracené generace" Byla to pro nás nezvyklá zkušenost pozorovat drama odehrávající se za geopolitickou i duchovní bariérou. Pozorovali jsme je nejprve udiveně, potom zděšeně pro vlastni bezmocnost prorazit oponu, utkanou z úřední opatrnosti, a konečně bezmocně až do chvíle, kdy bylo pozdě na vše mimo planý soucit, dobročinnost, zakrývající špatně svědomí, a nejasný pocit viny. Snad se jednou najde nový genius, jakým byl Dostojevsky, který vystihne hlubiny tohoto západního dilematu. Snad onen genius dokáže vystihnout spodní proudy strachu a zklamáni v jeho n e j temnějsích koutech a najde jeho smysl pro každého, kdo se bude chtít poučit. Zatím toto dilema nelze analysovat a je slabou útěchou a planým intelektuálním zadostiučiněním, že jsme byli svědky "anachronistického". a elementárního zápasu, před nímž blednou umělé studie ponuré "vědy o životě" a její ubohé filosofie dekadence. Vznešené a staré lidské umění totiž opět triumfovalo. Bylo dáno za pravdu těm, kteří (jako Ortega y Gaset) tvrdili, že dvacáté století se rozloučilo s revolucí; je to pravda jen z části. Snad se vskutku rozloučilo s "jarním rašením roku 1848" a s dychtivými výkřiky nadějí na vítězství lidu nad vládami, idee nad mocí a ideálu nad idoly. Ale cesty dějin, jako cesty Prozřetelnosti jsou nekonečné a čas i lidské úsilí, jež jsou jejich tresti, si pohrávají s ironickým osudem, nepostižitelným i nejproročtějšími duchy. Elementární síly nalíčí občas past dějinám, buď tím, že jim připraví "recídivu barbarství" nebo je donutí, aby si znovu vybojovaly ztracené a zničené lidské hodnoty i sám smysl cívilisace. Maďarská revolta nepochybně působila v tomto smyslu. Ostatní svět snad mohl zaujmout postoj osamoceného ostrova; avšak celé lidstvo, i když bez vlastní zásluhy a nechtěně, bylo opět posvěceno překypujícím hrdinným vzdorem, spontánní obětí a tragickou smrtí tisíců, bojujících proti obludným silám organisované moci. "Bojujeme na barikádách za svobodu země, za svobodu Evropy a za lidskou důstojnost!", tak volali do světa budapeštským rádiem. "Zemřeme; žádáme však, aby naše obět nebyla marná " Bojovali a zemřeli. Na barikádách Evropy, svobody a lidské důstojnosti. Zase jednou předvedli světu posvátná mystéria: transmutaci slov — slov, která byla zlehčena a zba87
vena významu opakujícím se politickým a ideologickým tlacháním — v heroický, téměř prometheovský akt. Tak dosáhli mistrovství osmého umění: dosáhli dokonalosti v umění bien mourir. Útlý svazek, do něhož jsou vepsána pravidla tohoto těžkého umění, dostal nový a slavný list. Čteme-li jej v šeru índiference naší doby, ztvrdlé brutalitou a krutostí, nový list ve starém svazku přináší poselství temné beznaděje. Avšak pročítáme-li listy předcházející, zjevují se nám fascinující obrazy v análech osmého umění. Poselství muže zvolna nabýt nového významu pro ty, kteří mají odvahu číst je bez bázně. Těm se snad zjeví jako naděje a zvěstuje jim jeho smysl, jemuž někteří lidé nechtějí porozumět. Zjeví se jim jako poselství lidského života opět posvěceného způsobem a ideálem lidské smrti a převtělení. To je pravidlo osmého umění, to nejtěžší a nejsubtilnější, jež se dá těžko předepsat. Ve světle tohoto umění jsou zkostnatělá trivium a quadrivium pouhá školní cvičení a všech "sedmero svobodných umění" se scvrkne v dočasný učební předmět a v předehru osmého, nejvyššího umění. Osmé umění bylo realitou od nepaměti, nemělo však názvu. Lidstvo odedávna tajně snilo o jeho prvenství; někteří lidé čas od času dosáhli koruny jeho slávy. Avšak teprve ve čtrnáctém až šestnáctém století západních dějin toto umění dostalo právé jméno: 1'arte del ben morire; l'art de blien mourir; ars moriendi. Je podivnou pravdou, že to byla právě ta staletí, později nazvaná renesancí, jež byla zřejmě antithesí doby, kdy pevná představa o problému smrti byla zlehčena quasi oficielní definicí. Avšak Alberto Tenenti, francouzsko-italský učenec ukázal v objevné studii, nazvané La vie et la mort a travers l'art du XXe siecle (Paříž, 1952), že v základních tónech nového způsobu zobrazování ponurých věci, jak to vidíme v umění těchto století, můžeme zjistit mocné zdůraznění víry v život, tak jako v příčinách oslavy lidské důstojnosti, mythu slávy a světského renesančního pojetí ctnosti můžeme objevit potřebu tvořit hodnoty, schopné transcendentnosti ve významu vnitřího vědomí člověka o své přechodnosti. Leonardo da Vinci jasně rozpoznal, že smysl lidské "naděje a touhy" po obnově — mohli bychom říci po převtělení — projevující se dychtěním po "každém novém jaru a každém novém letu" a po "nových měsících a nových rocích", představuje "podstatu srdce přírody a člověk je modelem světa": . . . E vo' che sappi che questo desiderio e'n quella quinta essenza compagnia della natura, e 1'omo e modello dello mondo." (Leonardo omo sanza lettere, vyd. G. Fumagallim, Florencie, 1952). V baroku byl afirmativní prvek v arte del ben morire, ve smyslu, jakým výraz užíváme, zatemněn mnohostraným uměleckým vyjadřováním svého negativního aspektu, jak ukazují v celé složitosti problému Aldous Huxley v knize "Smrt a baroko" (Death and the Baroque, 1949) a André Chastel ve stati "Baroko a smrt" (Le Baroque et la Mort, v knize E. Castelliho Retorica e Barocco, Řím, 1952). Ať je tomu jakkoli, od Pas88
cala po Baudelaira našla smrt, jako úkaz jedinečně lidský, jiné zvýraznění, jdoucí často za pouhou literární a básnickou i metafysickou formulaci. V danteovských rytinách Goyových Hrůzách války, člověk je představován jako mučená a beztvará karikatura leonardovského "modelu světa". Avšak vlastní umělcův komentář, obsažený ve vnitřním smyslu obrazu spíše než tituly rytiny samé, nás nenechává v pochybnostech, že vzdor ponížení, násilí a nepopsatelnému t r ý z n ě n í člověka člověk pouze v leonardovském pohledu na lidský život můžeme hledat smysl a ospravedlnění — ovšem kromě čistě náboženského učeni o povaze zla, vykoupení a nesmrtelnosti. Marnost stále se opakujících porážek a častá smrt evropské mládeže v revolučních neúspěších první poloviny devatenáctého století — jmenujme zde oběti španělských, italských a německých "liberálů" v letech 1815-21, ruských děkabristů v roce 1825, polských a italských "nacionalistů" v letech 1830-33, spiklenců "Mladé Evropy" v letech 1835-48, a opět francouzských, italských, německých, českých a mad'arských rebelů let 184849 — jen potvrdila, že stará pravidla 1'arte de bien mourir jsou schopna nových interpretací a aplikací. V následujících dvou evropských generacích, až do roku 1914, se osmé umění zdálo zcela ztraceno, všechna jeho pravidla opuštěna, s výjimkou ojedinělých případů nezodpovědných rebelantů (v některých částech západní a slovanské Evropy), v nichž se vzdouvaly nové politické vášně. Jinde vlna za vlnou triumfující "realistické vědeckosti" téměř zdolaly jakoukoli pravou inspiraci a oloupily o důslednost samy základy osmého umění. Až konečně osmé umění bylo obnoveno ve své prapůvodní skvělosti hrdinnou kronikou evropských odbových hnutí proti nacisticko-fašistickým totalitním vládcům; jejich důsledným protisovětským a protitotalitnim dědicem byla maďarská revolta v listopadu 1956. Do jaké míry, a s jakou vnitřní konečnou platností evropská odbojová hnutí před druhou světovou válkou a během ni uspěla v záchráně osmého umění, bude možno říci až se jejich iedály, tužby a příslib evropské obnovy budou posuzovat u srovnání s nekonečnými diplomatickými tahačkami a politikařením posledních deseti let. Skutečný význam odbojových hnuti, často dodatečně užitých v politická a ideologická instrumenta regni stranických ctižádostí, nelze nalézt ve formálních historických dílech, nýbrž ve společném poselství neoficielních, intimních vyznání bezejmenných a už mrtvých hrdinů. Neznám jiného podobného "pomníku", který by byl postaven bez malicherné ctižádosti a plané slávy tak opravdově jedinečného, jakým je společný duchovní odkaz téměř prometheovské evropské generace, jejíž příslušníci napsali, naškrabali na útržcích papíru či nadiktovali své "příspěvky" do jedné z nejneobvyklejších antologií dvacátého století, patří mezi ně poslední dopisy, poznámky a vzkazy napsané muži a ženami, příslušníky odbojových hnutí šestnácti evropských národů. Tato poslední slova odsouzených na smrt jsou uchována v cenném svazku, vydaném P. Malvezzim a G. Pirellim a nazvaném Lettere di condamnati a morte della. 89
Polsko Vladislava Gomulky Juliusz Mieroszewski (Paříž) 1. Situace vzniknuvši Gomulkovým návratem k moci má tři aspekty: (1) domáci, (2) mezinárodní, (3) exilový. Proberme po řadě tyto body. Gomulka řekl, že Polsko má právo na nezávislost a suverenitu a že jeho nezávislost musí být plně respektována. Problém nezávislosti se stal po desítce let sovětské okupace, či polokupace, polskou otázkou číslo jedna. Je to otázka vážnější než všechny, bohužel nebetyčné, těžkosti vnitřní. Stavě tento bod do čela svého programu, Gomulka si zajistil podporu celého národa. Za komunismus je menšina — za nezávislost všichni. Politický vůdce, jenž zdůrazňuje požadavek nezávislosti a suverenity bez ohledu na svou stranickou legitimaci, může počítat se živelnou, masovou podporou lidu. Gomulka ve svém projevu potvrdil, že v socialismu existuje jenom jedna zásada nepodléhající změnám, a to likvidace vykořisťování člověka člověkem. Jestliže jen tento jeden požadavek je nezměnitelný, všecko ostatní změnám a přizpůsobení podléhá. Jinými slovy, cesta k evoluci je otevřena. Lze se domnívat, že o všem bude rozhodovat vůle většiny a zkušenost, nikoli dogma. Jak se stalo, ptá se Gomulka, že se naše strana dopustila v tak poměrně nedávné minulostí tolika chyb a omylů? Kde jsou — ptáme se my (Poláci v exilu, E. K.) — záruky, že za rok nebo za dvě léta nebude třeba zdůrazňovat stejné námitky na adresu Gomulky a jeho politiky? Uchování svobody není možné v rámci systému jedné strany. Jednostranická "demokracie" není a nemůže být demokracií. Jak nedávné zkušenosti ukazují, jednostranický systém vede nezadržitelně k diktatuře jedné skupiny. Ba více — jednostranický systém funguje hladce jenom dočasně, pokud se opírá o autoritu velkého vůdca. O kolektivním vedení se mluví jen tehdy, když vynikající vůdce chybí.
Resistenza europea, vydaném v Turině v roce 1954. Je to jedna z n e j krásnějších, skutečně i symbolicky životodárných knih tragické doby. V těchto poznámkách, útržcích a dopisech, psaných na rozloučenou a častopropašovaných z vězení knězem, vězeňským hlídačem nebo i nevědomostí kata samotného, muži a ženy všech společenských odstínů — bohatí i chudí, mladí i staří, studenti, sedláci, dělníci, knězi i bezvěrci — zastupující různé politické i ideologické názory, jsou podivuhodně a nevědomky jednotní v jednom mimořádném bodě, jen v jedné věci, v té n e j základnější: v smrti, kterou podstoupili v Evropě, drcené válkou, z rukou společného nepřítele. Smrt byla jedinou a skutečnou cenou, kterou platili za svůj odpor proti nihilistické moci, založené na nespravedlnosti a nelidskosti. Smrt, jejich smrt, je vrcholným důkazem skutečného živo svobody člověka a lidské důstojnosti. 90
Vedle m n o h a pravd, které Polákům pověděl ve své známé řeči, Gomulka správně poznamenal, že ti, kteří ztratili důvěru mas, n e m a j í p r á v a vládnout. Historické dilemma Gomulkovo záleží v tom, že bude muset uskutečnit, chce-li si udržet podporu, nejširších polských mas, program nezávislosti n a Sovětech, vzdor tomu, že udržet p r i m á t komunistické strany je možno jen s podporou Sovětů. Tohle je něco víc než dialektický protiklad. Až opadne vzruch, Gomulka bude muset volit: buď komunismus a aktivní podpora Sovětů anebo důvěra širokých mas, skutečná nezávislost a pravdivá demokratisace. Jestliže opravdu chce učinit Polsko nezávislé n a Rusku v rámci našich geopolitických možností, v takovém případě je třeba předpokládat, že se již rozhodl k dalekosáhlým r e f o r m á m společenského zřízeni. Neboť si jako politik s dlouholetou a bohatou zkušeností musí uvědomovat, že jsou-li pro socialismus, doufejme, miliony, tak za komunismem je pouhých několik tisíc. Není si možno dělat n á roky n a representaci širokých mas, hlásáme-li mínění n e p a t r n é menšiny. Osud gomulkovštiny záleží ve velmi značném stupni n a politickém postoji Poláků doma. Veřejnost se především nesmí dožadovat příliš radikálních reforem. Tlak veřejného mínění je třeba n a počátku soustředit n a požadavek maximálního osamostatnění od Ruska. Teprve až se osamostatnění stane nerozbornou skutečností, přijde čas vznést podrobné požadavky n a zásadní reformy . . . V Polsku vidím zvláště možnost zrodu dvou masových politických h n u t í : demokratického socialismu a autentického h n u t í katolického. Mladí dělníci doma neví prakticky nic o demokratickém socialismu a odborářství, o syndikalismu, o mezinárodním h n u t í dělnických odborů. Neví nic, protože veliké agentury, které působí n a domov propagačně, se věnují téměř výlučně negativní kritice komunismu. To jsou problémy, k nimž se budeme muset n e j e d e n k r á t vrátit. Tady bych chtěl jenom zdůraznit, že t. zv. llberalisace nevede k demokracii. Vede jenom k rozšíření svobod v rámci jednostranického systému. Prozatím n á t l a k širokých mas společenských jde směrem k liberalisaci a nikoli k n á v r a t u k opravdové demokracii. Když tedy doma manifestovali a demonstrovali, žádalo se odstranění Rokosowského, propuštění kardinála Vyszynského, evakuace Rusů — nikde sa však neozval hlas: "My chceme svobodné volby a demokratický p a r l a m e n t ! " Demokracie západního typu dostala doma přídomek buržoasní a mnozí lidé (nekomunisté) slučují tento termín s kapitalismem, vykořisťováním a zpátečnictvím. Budování demokracie doma, t o ť proces zaměřený n a daleký cíl. 2.
Domnívám se, že se Gomulkovi podařilo přesvědčit členy sovětského politbyra o tom, že jak on sám, tak jeho přívrženci, chtějí rozhodně provádět politiku přátelství vůči Sovětskému svazu. Gomulka ani nemůže v nynějších podmínkách dělat jinou politiku a ani by zajisté nechtěl jinou dělat. Pro m a r š á l a Žukova však problém nepochybně leží někde jinde. Těm, kteří p l á n u j í a nesou zodpovědnost za bezpečnost Sovětského svazu, otáz91
ka zní: je "lidové" Polsko spojencem, n a nějž je možno spoléhat? Odpověď na tuto otázku je záporná! Bez ohledu n a prohlašovanou politiku a podepsané pakty, Rusko nemůže považovat ani Polsko ani Maďarsko za spolehlivého spojence. Jinými slovy, stalinská politika pásma nárazníkových států leží v troskách. Ukazuje se, že satelitní armády, vychované a školené v duchu přátelství k Sovětům, vedené do nedávná sovětskými důstojníky, nejsou s hlediska Moskvy hodny důvěry. Shroutila se nejenom strategická koncepce pásu nárazníkových států, ale co vážnějšího, i politická koncepce "koncertu" satelitních států. Podle stalinského chápání byly satelitní státy kandidáty do budoucího světového Sovětského svazu. Stalinisté stavěli solidaritu se sovětskou "vlastí proletariátu" n a d city (a zájmy) národně-státní. Národní komunismy tomu všemu činí přítrž. Solidatrita ustupuje suverenitě a nezávislosti a stalinský internacionalismus vlastní čili národní cestě k socialismu. To všechno není dilemma Titovo, ale dilemma Gomulkovo. Rusko totiž přistoupilo na odlišný status Jugoslávie. Do 19. října 1956 se v Moskvě doufalo, že jugoslávská záležitost nebude osudná koncepci satelitních států. Chruščevuv dopis komunistickým stranám satelitních států s napomenutím, aby šly cestou Sovětů a nikoli Jugoslávie, byl toho nejlepším dokladem. Moskevské politbyro se domnívalo, že se podaří lokalisovat speciální jugoslávský status na Jugoslávii. Dramatický let Chruščeva, Molotova, Kaganoviče, Mikojana, Koněva, spolu s tuctem generálů, do Varšavy byl posledním pokusem o zachování stalinské koncepce satelitního systému. Tento pokus selhal. Gomulka toho dne dal příklad veliké síly charakteru a nezlomné občanské odvahy. Chruščevovo prohlášení, oznámené 26. října m. r. — a tedy ve chvíli, kdy Budapešť a Maďarsko stály v ohni povstání — že Rusko je ochotno anulovat tzv. Varšavskou dohodu výměnou za likvidaci základen Atlantického společenství, je dokladem, že si Rusko uvědomuje pochybnou hodnotu tohoto paktu a projevuje ochotu ho s výhodou zpeněžit. Kultura (1) po tři léta vyzdvihuje koncepci neutrálního a demilitarisovaného pásma, jež by zahrnovalo východní a střední Evropu. Sověty se dívají na celou svoji posici v Evropě výlučně s hlediska bezpečnosti. Je možno mít za bezmála jisté, že Moskva by dnes souhlasila s likvidací Varšavské dohody, a dokonce se stažením vojska a zrušením základen ve východní Evropě, výměnou za likvidaci základen NATO. Za tu cenu by souhlasila rovněž — můžeme usuzovat — s neutralisací a demilitarisací celé satelitní oblasti a s jejím odevzdáním mezinárodní kontrole. Neboť nelze pochybovat o tom, že by neutrální pásmo isolovalo Sověty od Západu vydatněji než východo-evropská satelitní bečka prachu. Možno se rovněž s jistotou domnívat, že neutralisace, a následkem toho i uklidnění celé středo-východoevropské oblasti, by nepoměrně zvýšilo bezpečnost Evropy západní. Za dnešních podmínek a za dnešní mezinárodní situace je to jediná cesta k uskutečnění — bez války a vyprovokování Sovětů — dynamických tužeb (1)
Měsíčník polské inteligence v exilu. 92
po nezávislosti národů středo-východoevropských, jakož i sjednoceni Německa. j e třeba, aby vyjednáváni o tomto problému předcházela deklarace západních mocností v otázce hranic n a Odře a Nise. Dnes už není na Západě žádného významnějšího politika, jenž by choval v tomto směru jakékoliv pochybnosti. Bez toho, abychom se utíkali k nějakému falešnému optimismu, možno uznat, že se tato věc kloní v náš prospěch. Nicméně, to, že dosud neexistuje formální deklarace západních mocnosti, hraje bezprostředně do rukou těch, kteří by rádi viděli Rusko jako jedinou záruku hranic (a nejenom hranic) Polska. Posice Západu, a zvláště Ameriky, ve východní Evropě je otřesena. Touhu po svobodě bychom neměli vykládat jako nadšení pro Západ. Lidé ve východní a střední Evropě zajisté nemají důvodu k nadšeným sympatiím pro západní mocnosti. Dnes by se slušelo obnovit onen — ve značné míře devalvovaný — kapitál důvěry, kdyby západní mocnosti, ve svém vlastním dobře míněném zájmu, navrhly Rusku konečnou úpravou velikého problému východní Evropy. 3. Pohleďme nyní n a Gomulkovo dilemma s perspektivy exilové. Cílem (polské) politické emigrace je návrat nezávislosti do Polska. Jestliže však nikoli my emigranti, ale Gomulka a jeho vláda, uskuteční tento požadavek — co pak? Titoistický či národně-komunistický stát může být plně nezávislý a suverénní. Jugoslávie, i když není demokratickým státem, je nepochybně státem suverénním. Kdyby se Gomulkovi podařilo, čehož mu všichni Poláci přejí — dovést ke konečnému vítězství věc nezávislosti a plné suverenity státní, bude se muset hned změnit úloha politické emigrace. Naším cílem nebude již nezávislost a suverenita, nýbrž obnovení svobody a demokratického zřízení v novém Polsku.
Na první pohled se ve Varšavě nic nezměnilo. . . A přece jsem dosud nikdy nebyl vystaven tolika polemikám a kritickým výtkám, které se týkaly našeho hodnocení polského vývoje, polských literárních diskusí a společenských změn. Byť to byli většinou moji staří přátelé, neuzavřeli jsme zdaleka tento dialog. Jsem přesvědčen, že i polští soudruzi po čase poznají, že jejich resoluce k maďarským událostem a zejména k sovětské pomoci nepomáhala v té chvíli socialistickému internacionalismu, ale zůstala jen ve sféře jejich subjektivismu. Setkal jsem se i s jinými otázkami, kde se naše názory různí a kde mocný vichr letošních událostí zpřevracel pojmy, odkryl stará teritoria, ale objevil i nové pevniny a nové myšlenky. Jan Pilař v "Literárních
novinách",
29. prosince
1956. 93
Jestliže komunistická strana doma půjde po linii nezávislosti, přestane být agenturou cizí mocnosti a komunisté se stanou z nepřátel našimi politickými soupeři. Nesmíme odsuzovat události, nýbrž je třeba objektivně přiznat, že vývoj v tomto směru je jak možný, tak žádoucí. Komunismus se lišil od všech ostatních politických stran tím, že jeho disposiční ústředí bylo v Moskvě. Tento fakt rozhodoval o agenturálnosti tohoto hnutí. V té chvíli však, kdy se stane jediným řídícím centrem polského komunismu Varšava, toto hnutí ztrácí svůj agenturální charakter a dostane se mu charakteru polského politického hnutí. S této roviny se musíme dívat na srvůj vztah ke Gomulkovi. Agenty cizí mocnosti, bez ohledu n a jejich ideologii a náhledy, považujeme za nepřátele. Avšak lidi, kteří stojí na půdě samostatnosti a nezávislosti polského státu, bez ohledu n a jejich náhledy a ideologie, považujeme za dobré Poláky. V tom okamžiku, kdy polští komunisté zavrhnou všechny agenturální závazky a postaví se nekompromisně na stanovisko nezávislosti, ideové a politické rozpory mezi nimi a námi přesunou se do kategorie rozporů vnitřně-polských. Zda se tak stane — ukáže čas. Uvědomujeme si, že Gomulkovo nastoupení vlády způsobilo v Polsku převrat, který hraničí s chaosem. Uvědomujeme si rovněž, že uskutečnění konečných reforem si vyžádá času a pevné stabilisace; nicméně si myslíme, že Gomulka dluží již dnes prohlášení o dalších reformách. Slušelo by se taktéž zlikvidovat propagandistický aparát, hovořící k emigrantům. Nikdo v cizině neuvěří ujištěním o nezávislosti a patriotismu, která jsou vyhlašována těmiže politruky, kteří celá léta přisluhovali stalincům. A konečně, je třeba pustit domů periodika a publikace emigrační. Byl by to doklad toho, že se nové vedení rozhodlo skončit "studenou válkou" mezi emigrací a domovem. Otázka zrušení na př. cla na balíčky a základní reformy v P. K. O. (t. j. v polském "Darexu", E. K.) může být též přípravou na zapojení emigračních mas do hospodářské výstavby domova. Stává se to možné a aktuální na základě Gomulkova prohlášení v otázce reprivatisace rolnictva a řemesla. Úhrnem: dáváme Gomulkovi kredit. Doufáme, že jeho cílem je úplná nezávislost Polska na Rusku. Doufáme, že vyvodí závěry z podpory, již mu udělil polský lid a že dá hlas a representaci nekomunistům, o něž se chce opřít. Protože jak Polsko, tak celá východní Evropa je v kritické situaci, stavíme se za to, že zpevnění nezávislosti zevně, uchování klidu a zároveň zvýšení životní úrovně obyvatelstva uvnitř, jsou v této chvíli základními požadavky. Vyhrazujeme si naopak plné právo na konečné ocenění Gomulky ve světle jeho budoucí politiky a skutků. Přeložil Emil Kovtun Pište nám na naši vídeňskou adresu: Josef Jonáš, Margaretenplatz 7 Wien V. Rakousko 94
Marxismus a předpoklady moderního myšlení Radomír Luža (New York)
Poslední dobou probíhá Literárními novinami diskuse o filosofických problémech dneška. Diskuse a polemiky jsou projevem životnosti naší mladé inteligence, která dokazuje, že stalinská leta nezahubila její touhu dopátrat se podstaty věcí bez ohledu n a prázdná schemata. Jsou výmluvným protestem proti tomu, aby život "byl objasňován pouhou spekulativní dedukcí z nejobecnějších thesí". (1) Poněvadž "znásilňovat f a k t a trvale není možné" a "rozpor ideologického a vědeckého myšlení se musí nakonec projevit", (2) respekt před fakty je opět nastolen jako předpoklad rozvoje myšleni. Tato podnětná s n a h a o obrodu theoretického myšlení u nás vyžaduje obeznámení se se stavem moderního myšlení, které prošlo hlubokým přerodem v době, kdy se u nás opakovaly obecné poučky, zakrývající neznalost skutečného života našeho lidu a kdy kriteriem pravdy nebyl poměr názoru ke skutečnosti, ale vztah mezi různými citáty. Následující úvahy se vědomě omezují n a nadhození několika problémů a nečiní si nároku ani n a úplnost ani definitivnost. Splní svůj úkol, podnítí-li k přemýšlení. Úhelným kamenem marxistické filosofie je materialismus, chápající hmotu jako objektivní skutečnost, existující nezávisle n a vědomí, subjektu. Věda hovoří o světě neodvislém n a nás a vědecká tvrzení mohou obsahovat jen ty pojmy, jež se objevují v soudech o pozorovaných skutečnostech. Jinými slovy: jen vývojem vědy můžeme postupně poznat všechny vlastnosti hmoty; filosofie se v tomto rámci stala jen obecnou theorii o vědeckém poznání. Podstata marxismu spočívá v tom, že chce být universální a objektivní. Poznání — a zákony — jsou odrazem objektivních procesů dění, a každý poznatek nabývá pravého smyslu až položením do roviny dialektického materialismu. Každá událost je tak zařazena do všeobecného vývoje a stává se v tomto smyslu vědeckým poznatkem. Věda je součástí dějin, které se stávají konečným měřítkem a výrazem lidského snažení. Sociální děje jsou podle marxismu jen výsekem přírodních procesů. Není rozdílu mezi zákony přírodními a společenskými, člověk je částí přírody. (3) Kapitalismus je tak poslední etapou odcizení člověka a přírody; beztřídní společnost toto odcizení překoná a smíří tak kulturu s přírodou. Základem marxistické filosofie je tvrzení, že svět a jeho zákony jsou poznatelné, že naše poznání představuje objektivní pravdu, že prostě (1) (2) (3)
— Jaroslav Klofáč, Literární noviny, 12. ledna 1957. — Ivan Sviták, Literární noviny, 29. prosince 1956. — Marxismus staví soustavu, synthesi, proti analysující moderní vědě. 95
není n a světě skutečností nepoznatelných, ale jen nepoznaných. Objektivní pravdou je takový obraz vnějšího světa v našem vědomí, který je nezávislý n a subjektivním poznání. Měřítkem pravdivosti je život a praxe. Základní omyly marxismu Dnes však většinu problémů vidíme zcela jinak. Skutečnost odpovídá jen n a otázky, které ji klademe. Mnohé z nich nebylo možno zodpovědět, poněvadž byly nesprávně položeny, nebo vůbec neexistovaly. Marxismus je pln těchto omylů. Soudobé myšlení se vrací ke konkrétnu, k bezprostřednímu, více popisuje než konstruuje. Zdůrazňuje, že každý jev m á určitý smysl a že jen jako takový je přímo dán vědomí. Smysl — a poznání — je n á m dáno vjemy, které nejsou obrazem (a také ne odrazem, jak učí leninská theorie odrazu) předmětu, ale jejich přímým uchopením. (4) Naše století již opustilo neplodnou Leibnizovu fikci uzavřeného vědomí: vědomí je chápáno jako paprsek směřující k předmětu. Dnešní filosofie postoupila moderní psychologii značnou část noetických problémů a tak původně základní otázka o poměru subjektu a objektu ztratila v této rovině vůbec smyslu. Atomické rozdělování n a vjemy a počitky, jež bylo výplodem klasické psychologie, jak ji znali Marx a Lenin, je dávno zastaralé, člověk vnímá struktury, formy, celky. Celistvost je nejen znakem vnímaného, ale i vlastností vnímání, vyjadřující jednotu vnímaného a vnímajícího, subjektu a objektu. Celek je něčím více než pouhým souhrnem částí. Věda překonala protiklad noetického realismu a idealismu. Subjekt a objekt poznání tvoří nerozdělitelný dialektický celek. Poznání vychází ze zážitku, který je stále přítomným a živým základem, od něhož se odlupuje všechno ostatní. Je rovinou, kde n á m již unikla část hloubky a bohatství skutečnosti. Poznání světa kolem nás musí proto zjednodušovat a abstrahovat. Věda pak je systematisací, rozumovým seřazením, jež lze kontrolovat. Převádíme tu naše soudy n a typ vztahů námi vytvořených a přezkoumaných. Tak stále svět jevů zůstává naším východiskem a závěrem; ale abychom jej mohli vůbec popsat, nahrazujeme jej systémem pojmu, který nám dovolí jej co nejvýstižněji vysvětlit. Nepochopení dialektických kořenů marxismu, jako methodologického východiska, vedlo ke vzniku vulgárního materialismu s jeho jednostranným příčinným vysvětlením prvenství hospodářské složky, určující společenský systém. Tak nahrazení soukromého vlastnictví, praví se, vlastnictvím kolektivním je podmínkou nového společenského uspořádání. Dialektika však nezná příčinu, jež by nebyla současně účinkem, a příčina vyplývá z akce všech činitelů, nikoli jen z nezávislé hospodářské základny. Příčinná souvislost jdoucí jen jedním směrem je antidia(4)
— Moderní psychologie si uvědomila, že složkou vnímání je promítnutí osobnosti. Neexistuje vnímání zcela objektivní. Vjem je interpretací: člověk promítá do skutečnosti svoje potřeby, hodnoty, přání, vědomosti. 96
lektická a opuštěna vědou pracující s přičinností vzájemnou. Ale t a m , kde j e v z á j e m n é působeni všech složek, nelze mluvit jednoznačně o p ř e vládnuti hospodářského faktoru. Důležitost hospodářského m o m e n t u a t ř í d n í h o boje je dnes všeobecně uznaná > a historický materialismus se nemůže omezit n a t u t o jednoduchou poučku. Zde j e nesmírné důležité pole pro pracovníky v oboru historického materialismu, aby vytvořili nový pojmový a p a r á t , který dovolí lépe vystihnout společenskou s k u tečnost. Dotkli jsme se dialektiky. Marxistické theorii o společnosti náleží z á sluha, že p r v n í prakticky užila této objevné metody. Svět je složitým procesem, stálou změnou, trvalým pohybem. Vzájemná souvislost vztahů působí jejich napětí, rozpory, protivy a vyrovnání, které je východiskem k novému vývoji. Naši pracovníci nevědí — či s n a d j e n tuší, že marxisticky dialektický rozbor společnosti byl moderní vědou p ř e j a t , upřesněn, překonán a propracován. Společenská skutečnost je viděna v m n o h a rozměrech, rozložena v n e j r ů z n ě j š í vrstvy, jež se v z á j e m n ě prolín a j í a jež jsou zároveň v rozporu a napětí. Každý okamžik j e z a s t i h u j e v jedinečné, nerozložitelné a stále se měnící jednotě. Jedinečnost člověka Pružinou marxismu j e až mystická víra v lidstvo a v proveditelnost j e h o konečné regenerace. Jenže v tomto rámci n ě j a k unikl člověk. Dění přecházející z přírody k člověku m ě n í svou povahu. Sociální d ě n í n e n í j e n d ě n í m přírodním a objektivní metody moderní vědy jsou n e d o statečné, m á m e - l i co činit s člověkem, který myslí a j e d n á a jehož každé j e d n á n í m á s v ů j smysl. Člověk nemůže být a n i pochopen a n i vysvětlen pouhým sečtením přičiň, poněvadž člověk je v podstatě tvor nedefinovatelný a neuchopitelný. (5) Marxistická theorie hovoří o vývoji lidské společností od nižšího k vyššímu. Nezastře t a k dobu svého vzniku, kdy ještě vládl m y t h u s pokroku a nadřazenosti západní technické civilisace, Dnes nelze vážně hovořit o pravidelném, stupňovitém vývoji společnosti "k lepšímu". Diskontinuita n a h r a d i l a p o j e m souvislého vývoje. S t e j n ě t a k není všem nadřazené Společnosti. Existují stovky a tisíce kultur a společnosti, odlišných svými vlastnostmi. Není kultury skutečně a a b solutně primitivní. K u l t u r a nesprávně nazývaná primitivní může v jistém smyslu vynikat n a d kulturu západní, k t e r á n e n í absolutním m ě řítkem, poněvadž ž á d n á k u l t u r a nemůže býti normou. Pohodlný scientismus je dávno překonán, člověk je člověkem tím, že pociťuje určité duchovní potřeby. Člověk existuje jinak než věc. Ani nejobyčejnější z věcí okolo n á s nemůže býti zcela pochopena a úplně vysvětlena vědou. Věda je pouze jedním ze způsobů projevu člověka. Prožité nelze úplně převésti n a myšlené. Relativní nedokonalost rozumu ukazuje transcendenci prožitku vzhledem k myšlenému. Různé směry moderní filosofie se spojují ve snaze o smíření myšlenky a exis(5)
— Tak n a př. m n o h é nemoci m a j í psychické příčiny a s m r t může býti důsledkem dobrovolné abdikace nemocného. Stejně t a k děti, které n e nalezly prostředí lásky a zájmu, u m í r a j í snadněji: instinkt sebezáchovy existuje až když byl společností vyvolán. 97
tence. Filosofie přijímá stejně tak rozumového hledače záhadného osvětlení jsoucna jako toho, kdo v dané situaci dovede naslouchat mluvě tajemství. Mythus o proletariátu a pokroku Marxistická filosofická základna zůstala osamocena a opuštěna vývojem filosofie, epistemologie a vědy. Na rovině politiky se marxismus projevil jako ideologie, jež se prodloužila v mythus, osobující si charakter vědeckosti a snažící se ztělesniti Dějiny. Mythus proletariátu, pokroku, přirozené dobroty člověka či všemocné vědy je jen symbolickým překladem skutečností, jejž naše logika nemůže přímo postihnout. Marx studoval společnost své doby a výstižně ji rozebral. Svůj rozbor spojil s určitým filosofickým názorem a vírou, že proletariát představuje určující sílu budoucího vývoje společnosti. Marx tak naštěpoval n a vědu mythus a vytvořil předpoklady k působení historického materialismu na masy. V tomto smyslu je marxismus církví svého druhu, která má své vykladače, frazeologii, ritus a theologii, kacíře, proroky i mučedníky. Spisy zakladatelů jsou dostatečně mnohosmyslné, aby v nich byly nalezeny odpovědi protichůdné a aby v nich mohli vyznavači hledati všechno. Než to, co bylo a je v marxismu živé — hlavně jeho metoda, sociologie a některé pojmové kategorie — bylo postupně převzato vědou, která ztlumila jeho jednostrannosti a skloubila různé jeho prvky v novou strukturu. To, co se dnes nazývá marxismem — a strnulo ve stalinských schematech — je nepohodlnou, poněvadž nedosti plodnou pracovní hypothesou, komunistickou — a ne socialistickou — ideologií a zčásti zastaralou filosofií. Pojmy jsou zjednodušením skutečnosti. Právě proto je musíme přestat užívat, když ji už plně nevystihují. Někteří pracovníci v oboru historického materialismu jsou si dobře vědomi, že doba atomické energie, penicillinu a tryskových letadel vyžaduje poněkud jiný a přesnější pojmový a p a r á t než jaký mohl poskytnout marxismus, ustrnulý v několika thesích. Scholastickou theorli společnosti je třeba překonati theorií živou, konkrétní, praktickou, a v tomto smyslu skutečně socialistickou, která nám ukáže nové perspektivy a poskytne spolehlivější návod v sledování socialistického cíle, jímž je plné rozvinutí lidské osobnosti ve svobodných společnostech.
Omylem komunismu na všechno.
je, že chce — i násilím Barbara
98
— dát
Ward, britská
odpověď novinářka.
Problém intelektuální elity Jan Čep (Pařiž) Mluvíme-li o intelektuálních a společenských elitách, narážíme od začátku na problém tak zvaných přirozených darů. Lidé se nerodí se stejným nadáním a se stejnými schopnostmi, ani se s t e j n ý m i náklonnostmi mravními. I když se na tom dá leccos — a někdy hodně — změnit výchovou, silou vůle, pracovní kázní, skutečnost sama zůstává. Známe sice příklady toho — (nemusíme chodit daleko: stačí se často podívat do vlastního života) — že se vrozené nadáni může promrhat, zčásti nebo i docela; že lidé upadnou ze slabosti a neukázněnosti vůle do nejhorších mravních nepořádků. A na druhé straně příklady, že vůle a pracovní kázeň jsou schopny vykřesat pozoruhodné dilo i z ducha od přirozenosti pomalého a z nadáni menších rozměrů. Buď jak buď, nestane se velkým, ba ani dobrým hudebníkem, matematikem nebo spisovatelem ten, komu nebylo dáno něco do začátku, něco nezávislého na naši vůli, nevysvětlitelného z našich osobních zásluh. Problém elit, jak duchovních, intelektuálních a mravních, tak odborně technických a čistě řemeslných, se bude klást v každé společnosti, i v tak zvaných společnostech kolektivních, budou-li do větší nebo menši miry uskutečněny. Massy samy nemohou být tvůrčí; žádný vědecký vynález, žádné umělecké dílo se nezrodilo z kolektivní činnosti davů. Tady se nám může hned namítnout, že to není pravda; může se hned poukázat na to, že při dnešní specialisaci ve vědě nelze pracovat jinak než ve skupinách, a že na příklad nejenom dnešní fysika, ale i dnešní historie je dílem kolektivním. Žádný dnešní fysik ani historik nemůže objevovat všecko znovu a na vlastní vrub; všichni jsou nuceni spoléhat se do značné míry na výsledky práce druhých. Dobrá; to však ještě neznamená, že bychom měli považovat takovou skupinu vědců, pracujících v nějaké moderní fysikální laboratoři, nebo nějaký historický seminář, za jediný veliký mozek. Kolektiva f y s i k á l ních laboratoří zužitkovávají technicky objevy, vzešlé z geniální intuice jednotlivců, ať už se jmenovali Albert Einstein nebo Oppenheimer nebo jinak. Historik, který píše třeba jenom dílo monografické, si musí přezkoušet některé výsledky práce druhých, a činí z nich často docela jiné závěry než jeho předchůdci. V jakém smyslu mohou být považovány tak zvané "massy" kteréhokoliv historického období za tvůrce, nebo jenom inspiratory velikých uměleckých děl? Do jaké míry je odpovědna společnost, vzatá jako kolektivní celek, za drama Caldérónovo nebo Shakespearovo, za hudbu Mozartovu nebo Beethovenovu, za román Dostojevského? Neřekneme zajisté, že není žádného vztahu mezi těmito velikými tvůrci a mezi dobou, v které žili, mezi lidmi, uprostřed kterých žili. Je to však vztah vzájemnosti mezi jednotlivými osobnostmi, které vystupují z ko99
lektiva, z nichž má každá svou zvláštní tvář, nezaměnitelnou s žádnou jinou tváří; svůj zvláštní osud, do kterého sice zasahují osudy druhých, ale za který nese mravní odpovědnost každý sám. Kdyby nebylo toho a vzájemného vztahu, nebylo by dramatu ani románu; ale nemohlo by vzniknout drama ani román, kdyby nebylo jednotlivých osobností, kdyby nežilo každé lidské vědomí uprostřed skrytého vnitřního vesmíru, který je druhým přístupný jenom zčásti, ne-li docela uzavřený a neprostupný. Jakákoliv duchovní tvorba je možná jenom tam, kde se tvůrčí jednotlivec oddělí od tak zvané massy, kde se jí postaví tváří v tvář, ať už s gestem vzpoury, nebo s touhou, navázat s ní dorozumívací styk. Ale to už jsme zašli daleko: nelze navázat v tom smyslu dorozumívací styk s beztvárnou lidskou massou, nýbrž jenom s jednotlivými lidmi, jejichž tváře v ní rozeznáme. Touha po pouhém splynutí v kolektivu by byla útokem před vlastním vědomím a osudem, před vlastní odpovědnosti mravní. Ostatně takové splynutí je nemožné, leda za cenu kapitulace, která by sice zabila osobnost, ale nepřinesla by nic ani ostatním. Něco docela jiného je tak zvaná "vůle mass", o které mluví moderní totalitní tyrani, a ideál bratrského lidského společenství, jaký je vyjádřen na příklad v závěru Fidelia nebo Deváté symfonie. Takové společenství předpokládá, že bude především připuštěno k plné a odpovědné existencí moje já v celé a úplné svobodě a že to moje já vyjde vstříc ve svobodě a v lásce druhému já, stejně svobodnému. V takovém skutečném lidském společenství nese především každý břemeno svoje, a potom na sebe bere z lásky břemena druhých. Víme však, kolik přehrad a překážek, nedorozumění a omylů je na této cestě od jednoho k druhému; překážek, které jsou především v nás samých, a kterými se zahrazuje druhý, ať už z nedostatku vnitřní štědrosti, nebo často ze studu. Naše vědomí nám nemohou být nikdy vzájemně docela průhledná v nynějším stavu naší přirozenosti; naše vůle k společenství záleží právě v tom, že jsme ochotni přijmout druhého i s tím, čemu u něho nerozumíme, co s námi odpírá sdělit, nebo co je neschopen s námi sdělit. Jak mohou marxističtí materialisté tvrdit, že na vytvoření skutečného lidského společenství stačí, aby byly tisíce a miliony lidí připoutány k stejnému pracovnímu úkolu a jeden k druhému; jako by byl člověkův vnitřní svět, člověkovo myšlení a cítění opravdu jenom funkcí jeho hmotných gest, kolektivní fysické práce! Nám se tu spíše vnucuje představa galeje a nešťastných otroků, přivázaných jednak k lodi, jednak jeden k druhému. Přes toto nucené fysické sousedství rozprostírají se mezi galejniky větší vzdálenosti než od jedné hvězdy ke druhé.
Je pravděpodobné, že v jakékoliv budoucí společnosti, ať totalitní nebo demokraticky svobodné, bude čím dál tím méně lidí, kteří by si mohli dělat, "co by chtěli", to jest, že bude čím dál tím méně lidí, kteří by byli úplně pány svého času, a kteří by mohli třeba "nedělat nic", nechtějí-li. Toto "nedělat nic" je ostatně termín zcela povrchní, nemající smyslu. Říkají-li někdy lidé v mém dětství, že páni "nic nedělají", znamena to jenom, že nepracují rukama a že chodí oblečeni ve všední den jako ve svátek. Těch, kteří opravdu nic nedělali, nebo nemusili dělat, bylo 100
Německá otázka a marxismus Karel Sova (Paříž) O Německu a německém národě bylo v posledních desetiletích napsáno mnoho knih. Je to pochopitelné, vzhledem k úloze, kterou Německo v moderních dějinách hrálo. Politiku určitého státu není však možno abstrahovat od společenského celku, jehož je stát jen vnějším vyjádřením. Je tedy přirozené, že autoři, kteří chtěli proniknout k podstatě věci, museli zkoumat celou německou společnost. A poněvadž je téměř nemožné osvětlit přítomnost bez znalosti minulosti, dostávala se tak pod lupu celá sociálně-politická historie německého národa jako celku. Československo — a zvláště historické země — jsou přímým sousedem Německa. Byly tudíž bezprostředním svědkem a nezřídka i předmětem jeho zahraniční politiky. Dále zde žila početná německá menšina, jež už sama svou existencí vzájemný poměr silně ovlivňovala a zintensivňovala. A konečně bylo československé území po několik století součástí rakouské monarchie, státu, v němž německé vládnoucí třídy byly hegemonem a jehož sociálně-politickou náplň určovaly. Už tyto skutečnosti vysvětlují, proč zájem o Německo a jeho problematiku byl vždy jednou z konstant československého veřejného života. Býti plně práv historickému průřezu a soudobému stavu československoněmeckého poměru předpokládá, že se vyrovnáme se shora uvedenými rámcovými činiteli, že přesně zvážíme jejich obsah a koeficient jejich působení v daných etapách. Většina československých publikací, uveřejněných v cizině, zůstává tomuto požadavku hodně dlužna, poněvadž vždycky méně, než si představovali venkované mého dětsfví. Člověk, který nic nedělá, skončí v mravní katastrofě a často sebevraždou. Je možné, že v budoucích společnostech bude časem mizet i příkrá hranice mezi prací duševní a prací tělesnou, že její břemeno bude rozděleno mezi všechny ve větší míře, než tomu bylo v minulosti. Avšak ani v minulosti neexistovala tato hranice nikdy tak ostře, jak by nám chtěli někteří namluvit. Mezi dělníkem nebo řemeslníkem, který rozuměl své práci, a na příklad mezí básníkem, který odměřoval a potěžkával slova, určoval jejích misto v architektuře celku, byl rozdíl jenom stupňovaný. Jeden i druhý mohli dospět k moudrosti, byť každý po jiných cestách a jinými prostředky. Aby k ní dospěli, bylo oběma třeba duchovního principu, vnitřní kázně. Marxističtí theoretikové neuznávají naléhavou a tvůrčí existencí tohoto vnitřního principu, z kterého čerpají všichni. Jejích společenství je společenství mechanické, řízené domnělými zákony výroby a distribuce. Co zbude na okraji, má být věnováno ideovému a vědeckému poznávání; ale není vidět, k čemu má toto poznávání sloužit. Je to právě marxistická společnost, která zavádí a uzákoňuje hranici mezi privilegovanými a vyděděnými, která často krmí svoje poddajné intelektuály jako zvěř za mřížemi. Otázka je, zda tito intelektuálové se dosud mohou pokládat za duchovní elity společností. 101
zúžuje jádro otázky do antagonismu Češi — sudetští Němci a vidí tak nutně budoucí perspektivy pod zorným úhlem násilně aktualisovaných historických jednotlivostí a reminiscencí. Nedostatek publikací komunistických pak je v tom, že význam řady činitelů buď bagatelisují, nebo jednostranně interpretují. A tyto deformace, jak vyplyne z dalšího, nejsou snad jen odrazem taktických požadavků současné komunistické politiky, jak by se na první pohled mohlo zdát. Před časem vyšla u nás kniha Německá otázka a československá politika (Praha, 1954). J e j í m autorem je J. S. Hájek, bývalý sociální demokrat a pracovník Dělnické akademie, který po únoru 1948 byl po nějakou dobu činný v aparátu zahraničního oddělení ÚV KSČ. Kniha je důležitá proto, že uceleně shrnuje a systematisuje současné názory KSČ (a do značné míry tedy i mezinárodního komunistického hnutí) na německou otázku. Je tudíž na místě se jí blíže zabývat. Tím spíše, že vlastní thema je nerozlučně spojeno s některými otázkami aplikace historického materialismu jako vědecké historiografické a sociologické methody. Kořeny německého imperialismu
V úvodní kapitole Hájek vychází ze dvou thesí. Odmítá tvrzení valné části měšťáckých autorů, kteří expansivní agresi, rasismus a i hitlerovský fašismus chápou jako něco vrozeného, "trvalou disposici německé národní povahy", odpůrce fašismu pak jako "spravedlivé a osamělé". Podstatu německé otázky formuluje Hájek jako boj sil reakce a pokroku v lůně německého národa samého; boj, pro který je velmi důležitá pomoc, jíž se těmto silám dostane zvenčí. Říká, že své cíle musel německý imperialismus vždy nejdříve probojovávat na domácí půdě. V zásadě možno tyto these přijmout. Působí však málo přesvědčivě, nevypořádáme-li se současně s faktem, že cílům německého imperialismu, od Bismarka po Hitlera, se dostalo — alespoň po určitou dobu — téměř bezvyjímečného souhlasu mas. A to i těch, které prošly organisačním podchycením stran dělnického hnutí. S hlediska marxistické methody je Hájkova fráze, že "hitlerovský fašismus naočkoval rasové theorie do německých mas," neudržitelná, poněvadž vyvolává představu, že vědomí jednotlivce a třídy je jakási tabula rasa, do níž možno podle libosti očkovat různé theorie. Specifičnost agresivního charakteru německého imperialismu a jeho ideologií možno celostně definovat jen v rámci historického kontekstu, v němž se formoval. Osvětlí to i některé z příčin, jež podmiňovaly jeho vliv n a masy. Německo neprošlo v 19. století buržoasní revolucí, jež by plně rozmetala strukturální a ideové rekvisity pozdního feudalismu. Ekonomická, sociální a politická stavba jednotného císařského státu vznikala tedy v procesu postupného srůstáni stále mohutnící buržoasie se starou společností. Feudální respekt k vrchnosti nabyl formy moderního kastovnictví. Tituly, šlechtickými počínaje a akademickými konče, byly opřádány svatozáří a společenskou výlučností. Národní masy pokládala ně102
mecká vládnoucí třída za bezprávnou láju, jež je předurčena k tomu, aby pracovala a vykonávala rozkazy. Hierarchismus vnitřní šel ruku v ruce s rasistickými theoriemi v poměru k druhým národům a s pokusy o jejich uplatnění. Měly mimo jiné dát německým masám jakousi ideovou a hospodářskou protihodnotu za jejich parijské postavení doma. Objektivně řečeno, tyto pokusy působily jako stabilisační element panství německé buržoasie. Německý jednotný stát vznikl poměrně pozdě a dostal se tak jako de jure plnoprávný člen do "koncertu" imperialistických velmoci až když většina míst byla obsazena. Rovněž převážně vnitrozemská poloha bránila tomu, aby mohl plně uplatňovat všechny prerogativy, jež tehdy koloniálním velmocem příslušely. Součásti jeho Ideologie se tedy dost nutně stal jakýsi pocit křivdy, zhrzenosti, podobný pocitu člověka, který soudí, že je mu odpíráno něco, co mu po právu náleží. Nabýval, úměrně době a konkrétní situaci různě intensity a formulace. Zůstal však důležitým rysem ideologie německé vládnoucí třídy dodnes. Daleko lepší předpoklady pro velmocenské aspirace byly ve východní Evropě, kde se Prusko již před rokem 1871 zmocnilo značných území a kde existoval druhý stát, ovládaný německou buržoasii, Rakousko-Uhersko. Vyhrabávaly se staré romantické zkazky o středověké kolonisaci a aktivoval se styk s menšinami. Pro politiku východní expanse mohly ovšem vyčistit terén zase jen theorie o rasové méněcennosti tam žijících národů, ideologická to průprava a ospravedlnění každého kolonialismu. Masová účinnost ideologie německého imperialismu byla samozřejmě vedlejším produktem těchto skutečnosti. Jen tak možno vysvětlit, že určité dílčí složky této ideologie, byť i zředěné a zbavené výbojnosti a systematisace pronikaly do německých mas a jejich organisací, kde byly často chápány jako součást jakési "objektivní, nadčasové pravdy". Struktura selské války V další části své knihy Hájek vymezuje periodisaci německých dějin. Jda cestou staré marxistické literatury, vidí v selské válce, v roce 1848 a v roce 1918 předělné mezníky, kdy došlo k otevřenému střetnutí mezi silami reakce a pokroku a kde se určoval osud německého národa pro celou další historickou etapu. Tento postup, jako každá schematisace, má četné methodologické slabiny. Vytrhává věci z historické souvislosti a tím je deformuje a zplošťuje. Jejich historické proporce pak unikají. Stalo se ustáleným zvykem hodnotit německou Selskou válkou jako mohutný, třídně a ideově nejvíc vyhraněný otřes středověké fáze feudální společnosti. Jako východisko sloužila zde autorita Marxova, Engelsovva, Kautského a dalších, kteří Selskou válku takto chápali. Objektivní zkoumání dějin středověkého feudalismu jako celku a podrobná analysa všech tehdejších revolt a revolučních výbuchů, musí nutně vésti k revisi takového hodnocení. Husitská revoluce vybuchla n a vrcholu středověkého feudalismu a otřásla do základů jeho soudržností a ideovou jednotností v měřítku evropském. Nebyla lokální revoltou určitých nehistorických skupin obyvatelstva, nýbrž postavila do boje proti stávajícímu řádu a jeho domácím a 103
zahraničním představitelům celou národně-státní jednotku tehdejší společnosti . Chtěla přenésti své idee do celé Evropy a nabývala tak logiku svého vývoje charakteru, který v moderních revolucích nazývame revoluční válkou. Vytvořila nový, středověku cizí typ armády a vojenské strategie, příznačný rys každé velké revoluce. Podobně jako francouzská revoluce, husitství, nebyl poraženo a smeteno se světa. A to posuzováno jak bezprostředně — lipanská restaurace naprosto neznamenala n á v r a t k předrevoluční minulosti — tak historicky. Tradice husitské revoluce překonala staletí a zasadila středověkému feudalismu t u s m r telnou ránu, kterou francouzská revoluce zasadila feudalismu pozdnímu. To dnes uznává i reakční historiografie. Hugo Hantsch, profesor historie n a vídeňské universitě, m á svým způsobem pravdu, píše-li, že h u sitská revoluce "otřásla jednotou západu a středověkou ideou řádu", a charakterisuje-li ji jako "boj proti Evropě". Většina těchto rysů chybí německé Selské válce, k níž došlo o sto let později za Lutherovy reformace. Posuzována isolovaně, je Selská válka přechodným stadiem mezí středověkými otřesy a selskými revoltami r a n ného novověku. A to jak svou vnější formou, tak i sociálním obsahem. Nestačí však jí hodnotit jen isolovaně. Selská válka byla součástí německé reformace, v níž h r á l a podobnou úlohu — a sdílela i podobný osud — jako táborští radikálové za revoluce husitské. A německá reformace stojí k husitské revoluci zhruba ve stejném poměru jako revolučí otřesy a přeměny evropské společnosti v 19. století k revoluci francouzské. Marx a rok 1948 Rok 1848 a německou revoluci není možno plně vymezit, ulpíváme-li u různých deklarací, jež tehdy byly pronášeny a nevezmeme-li v počet jak to, co předcházelo, tak i to, co následovalo. Německá buržoasie, přes svou tehdejší formální porážku, prosadila v průběhu dalších desetiletí v císařském Německu a Rakousko-Uhersku většinu svých cílů a konec konců i základní body své ideologie. Promítneme-li tuto realitu do r. 1848, pak musí působit jak lučavka různých ílusí. Ostatně již r. 1848 dovedli četní současníci rozlišovat mezi podstatou tehdejších revolucí a jejich romanticky dvojakou terminologií. Nacionálně-agresivní charakter n ě mecké revoluce viděli nejen čeští předáci, ale i Bakunin, Herzen a konec konců i Marx. Je znám výrok Herzenův: "Všichni němečtí revolucionáři jsou velcí kosmopolité a ochotně přijímají světovou republiku. Terst a Gdansk musí však patřit k Německu." V této souvislosti je n u t n o se zmínit o zakladatelích vědeckého socialismu, Marxovi a Engelsovi, a o některých problémech marxismu samého. Tím spíše, že postoj Marxův za revoluce 1848 se jako červená nit t á h n e celou pozdější literaturou a stále silně ovlivňuje theoretické práce. Měl i nemalý dosah pro praktickou politiku dělnických stran. Marx r. 1848 viděl nacionální ráz německé revoluce. Viděl i ideologické potáceni a politickou zbahnělost f r a n k f u r t s k ý c h předáků. Pokládal však tyto věci za něco druhotného. Stál za německou revolucí, poněvadž v n í spatřoval oheň, který v krátké době prešlehne do celé Evropy a n a bude v procesu svého rozrůstání socialistického charakteru — s prole104
tariátem jako vedoucí třídou. Tím byl poplaten theoriím utopistického socialismu, které socialistickou evropskou revoluci chápaly jako jednorázový akt blízké budoucnosti. Marxův tehdejší postoj bývá charakterisován jako postoj důsledného revolucionáře. Budiž! Být však tehdy důsledným revolucionářem znamenalo klásti historii nesplnitelné požadavky, předběhnout vývoj o celá desetiletí. Je naivní mluvit o Marxovi a Engelsovi jako o německých šovinistech. Je však třeba se vyrovnat s faktem, že vyrostli v německé společnosti, byli odchováni její kulturou a její dějinnou problematikou. Je přirozené, že určitě jejich výchozí posice a přístupy k daným soudobým otázkám byly podmiňovány nadstavbou a tradiční rutinou této společnosti. To se projevovalo zvláště v revolučních letech n a přelomu minulého století, kdy proces ideového zrání nebyl u Marxe a Engelse zdaleka ještě uzavřen. Theorii o nerevolučních národech slovanských, které jsou určeny k pohlcení národy revolučními, nestačí vysvětlovat jen revoluční účelností okamžiku, jak to u nás po vzoru sovětských publikací dělal J a n Šverma (česká otázka ve světle marxismu), či nevyzrálostí tehdejších názorů. Je také přirozené, že Thomas Münzer a německá Selská válka musela být Marxovi bližší než husitství. Nebylo to za daného stavu historického badání ani jinak možné. Je méně omluvitelné, že pozdější literatura ulpívala na této nepřesnosti a že je tomu tak dodnes. V Marxovi r. 1848 je však ještě jeden důležitý rys, který možno ve zkratce nazvat revolučním optimismem. Byl jistě odrazem theorií utopistického socialismu a anarchismu a dynamičnosti doby. Je v něm však i něco těžko definovatelného, snad touha každého revolucionáře bezprostředně uplatňovat a uvádět v život závěry svých revolučních theorií. J e n tak možno vysvětlit, že Marx již v polovině minulého století mluvil o proletariátu, který tehdy sotva svlékal cechařské dřeváky, jako o historicky téměř zralé a hotové třídě, že revoluční vývoj schematisoval a že socialistickou revoluci chápal jako krátkodobý akt blízké, ba bezprostřední budoucnosti. Tyto výstřelky byly později zakladateli vědeckého socialismu téměř plně korigovány. Je tedy tím spíše neudržitelné, používá-li dnes komunistická literatura "revolučního optimismu" jako historiografické methody. Pochopitelně, vidím-1i vítězství táborských radikálů v pozdním středověku, Babeufových rovnostářů v počátcích kapitalismu a proletářské revoluce v polovině 19. století jako reálnou perspektivu dané doby, pak všechny ostatní společenské síly a jejich představitelé se musí více méně jevit jako výlupek subjektivní špatnosti a reakce. V tomto světle pak historie nemůže být funkcí postupného objektivního vývoje výrobních sil, nýbrž jen snůškou tragických náhod. Není divu, že práce užívající této methody narážejí n a nedůvěru čtenářů. Historický materialismus vymezuje postavení a úlohu osobnosti v dějinách. Určuje hranici poznání a omezenost analysy daných dílčích společenských f a k t ů a procesů, mimo jiné i funkci existence lidského jedince v daném času, prostoru, sociální třídě. Všeobecně formulovat zákony, jimiž se řídí lidská společnost, staví sice výhybku lidského myšlení n a správnou kolej, nenese a nemůže však nésti s sebou to, co dává n a př. mikroskop přírodním vědám. 105
J e skutečností, že mezi jednotlivými výroky a stanovisky zakladatelů vědeckého socialismu k určitým f a k t ů m a jevům, a mezi hodnocením a historickou lokalisací, k nimž musíme dojít dnes, jsou hluboké a četné protiklady. Tyto protiklady můžeme definovat jako diskrepanci mezi vědeckým marxismem a mezi Marxem-politickým publicistou, komentátorem a aktivním účastníkem tehdejšího dění. Je třeba, aby poučky o roli osobnosti v dějinách byly aplikovány i při klasifikaci a třídění písemného odkazu zakladatelů vědeckého socialismu. Komunistická lit e r a t u r a to sice zásadně uznává; v praxi však je marxismus chápán jako skloubený kánon všech Marxových a Engelsových výroků, které pak jako takové slouží za výchozí a závazné posice při zkoumání jednotlivých jevů a problémů. Je kuriosní, že většina citací v této literatuře jsou právě Marxovy a Engelsovy dobově subjektivní výroky. A to často v knihách, kde v úvodě se říká, že písemný odkaz otců marxismu nemůže být brán jako universální klíč, který . . . Hájek chápe českou národní politiku v r. 1848 a v pozdějších desetiletích jako odraz a výslednici konkurenčního boje mezi německou a českou buržoasií. Pro boj českého národa byly však rozhodující masy, jejích každodenní zkušenosti a aspirace. Jinak, jak ostatně různé výroky měšťanských publicistů a politiků, které Hájek cituje, dokazují, sotva by byl vznikl samostatný československý stát. Je rovněž nesprávné klásti rovnítko mezi českou a německou buržoasii. Za podmínek imperialismu, tedy již v druhé polovině minulého století, je třeba rozlišovat mezi buržoasií potlačovaných národů a národní buržoasií imperialistických států. Buržoasie potlačovaných národů logikou vývoje hrály objektivně pokrokovou úlohu. V daném případě stačí konfrontovat historii českého a německého národa za poslední století. A důkazem jsou i dnešní h n u t í koloniálních národů. Přistupovat k analyse boje českého národa z jiných výchozích posic musí i přes správnost dílčích závěrů vésti ke zkreslování skutečnosti. (Pokračování)
OSLOBOĎTE SPISOVATEĽOV!
Redakcia Svědectví, v súlade s radom iných revuí, spisovatelských a kultúrnych organizácií, rozhodne protestuje proti nezákonnému rozpustenlu Sväzu maďarských novinárov a Sväzu maďarských spisovatel'ov. K tomuto zákroku došlo v januári z příkazu maďarského ministra vnútornej bezpečnosti Ferenca Muennicha. Okrem toho bolo zatknutých — a doteraz neodsúdených — aspoň p ä t n á s ť vynikajúcich maďarských spisovatel'ov a novinárov; sú medzi nimi Zoltán Zelk a Gyula Háy, nositelia Kos106
suthovej ceny za literatúru, ďalej Domobas Varga, Tibor Kardos, Balaza Lengyel, Sándor Novovaczky, Pál Loecsei a Gábor Folly. Redakcia tohto časopisu je si vedomá toho, že tiež pražská vláda drží vo väzeniach niekol'ko vynikajúcich československých spisovatel'ov, básnikov a novinárov, z ktorých mnohí vóbec neboli súdení a upadli do nemilosti v dobe n a j s u rovejšieho zúrenia stalinistov. Ich okamžité prepustenie a rehabilitácia bude len činom základnej spravodlivosti voči týmto ľuďom.. Ře
Čs. legie a sověty v roce 1918 Jiří Horák (New York) Komunistická propaganda a historiografie po leta představují československé legie v Rusku po bolševické revoluci jako pomocníka ruských protirevolučních sil a později jako nástroj spojenců v jejich intervenčních snahách. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že podobná tvrzeni byla dávno odmítnuta řadou objektivních pozorovatelů a že nesnesou srovnání s uveřejněnými dokumenty a s výčty zážitků řady zahraničních novinářů, kteří doprovázeli legie při jejich anabasl. Tyto poznámky se pokušejí shrnout historii styků čs. armády v Rusku s bolševiky, příčiny jejich vzájemného sporu a pozdějšího otevřeného boje. Dohoda o neutralitě Bolševická revoluce v březnu 1918 postavila Masaryka, který v té době byl ještě v Rusku, před nový problém: definovat poměr Čechoslováků v Rusku k novému režimu. Masaryk rozhodl pro nevměšování se do ruských vnitřních záležitostí a již 7. listopadu nařídil čs. legiím, aby dodržovaly přísnou neutralitu v labyrintu ruské politiky (1) a zvýšil své snahy směřující k převezení armády do Francie. Čechoslováci to mínili s neutralitu vážně. Generál Alexejev se marně pokoušel zapojit je do bitvy na Donu. Když obdržel odmítavé odpovědi na svoji žádost, Alexejev si stěžoval představiteli francouzské vojenské mise v Kijevě v dopise z 9. února, že Čechoslováci "stojí nečinně u Kijeva a Poltavy zatím co my ztrácíme Don." (2) Stejně odmítavé stanovisko k spolupráci zaujaly čs. legie k sovětským nabídkám, i když při jedné příležitosti čs. armáda bojovala po boku ukrajinských bolševiků při pokusu zastavit německý postup na Ukrajině. (3) K prvnímu oficielnímu styku mezi legiemi a sověty došlo koncem ledna, kdy bolševický velitel Muravjev, postupující proti ukrajinské vládě, podepsal dohou o neutralitě se zástupci druhé čs. divise jež se vztahovala n a všechny čs. jednotky v Rusku. (4) Muravjev také oznámil 16. února Masarykovi, že se strany sovětské vlády nejsou žádné námitky proti převezení čs. armády do Francie přes Vladivostok. Týden předtím, aby posice čs. armády byla posílena, prohlásil ji Masaryk po dohodě s francouzskou misí, za část francouzské armády. Otázka, mnohokráte vznesená n a západě, zejména v pozdějších letech, o správnosti čs. neutrality, byla výborně zodpovězena Masarykem, který napsal: "Vyhlásili jsme spočátku, že naši nepřátelé jsou Rakousko a Německo a že proti nim chceme bojovat i v Rusku. . . Když ale Rusko nemohlo již (1)
(2) (3)
T. G. Masaryk: The Making of a State, London, 1927, str. 162. James Bunyan a Harold H. Fisher: The Bolshevik Revolution, Stanford, 1934, str. 426. Masaryk, str. 184. (4) Eduard Beneš: My War Memoirs, Londýn, 1928, str. 353. 107
déle válčit, když bolševické Rusko a Ukrajina zahájily mírová vyjednávaní . . . nemohli jsme již pokračovat v boji proti našim nepřátelům v Rusku. . . Proto všechny naše snahy směřovaly dostat armádu do Francie, kde mohla sloužit svému účelu . . . Političtí a vojenští představitelé carského a před-bolševického Ruska nesouhlasili s naším odchodem. Kornilov, Alexejev i Mikuljov mě vyzývali k spojení s nimi proti bolševikům; ale i bolševici a Ukrajinci byli spočátku proti našemu odjezdu a snažili se nás získat pro sebe. Odmítl jsem všechny tyto návrhy. Byl jsem přesvedčen, že ruští představitelé špatně zhodnotili všeobecnou situaci v zemi a neměl jsem důvěru v jejich vedení a schopnosti. . . Navíc, naše armáda nebyla připravena na nový druh boje a chyběly jí zbraně a munice. Neměli jsme těžké dělostřelectvo a bez něho vedení řádné války bylo nemyslitelné . . . Kromě toho ruský lid by nám nerozuměl. Nechtěl pokračovat ve válce a považoval by nás za cizí vetřelce a odřízl by dodávky našich zásob . . . Navíc, ruský lid tehdy chtěl jedinou věc kromě míru — půdu, a tu jsme mu nemohli dát . . . Naneštěstí, spojenci neměli řádnou ruskou politiku a jejich akce proti bolševikům nebyly jednotné . . . . Pro nás, v naší isolaci, neutralita byla nutností již z důvodů politické situace v armádě. Vážná změna našeho postoje k ruským poměrům by porušila její jed(5) notu, protože bychom bojovali pro příliš negativní cíl". Trocký vyjednával počátkem března s neoficielnimi zástupci spojenců (Sadoulem, Lockhartem a Robinsem) a schválil plán na zasazení Čechoslováků v archandělské a murmanské oblasti jako základ navržené spojenecké armády, která měla spolupracovat s bolševickými jednotkami v boji proti Němcům a Finům — plán, který přes doporučení britského ministerstva války, aby s ohledem na potíže s převezením Čechoslováků do Evropy byli tito "použiti v evropském Rusku či Sibiři, byl zamítnut jak francouzskou vládou tak Benešem. Lenin však byl rozhodně proti dalšímu prodlužování pobytu Čechoslováků na sovětském území a 15. března prosadil v Sovnarkomu rozhodnutí, jimž se legiím dovolovalo opustit Rusko cestou přes Sibiř. Bolševici však vyslovili požadavek — z části motivovaný obavou ze síly čs. armády — aby výměnou za bezpečný průjezd Sibiří Čechoslováci složili své zbraně. Odbočka pařížského národního výboru, která od sedmnáctého roku byla politickým mluvčím čs. armády, tento požadavek přijala, aby se tak dokázalo, že legie stále míní svoje prohlášení o neutralitě vážně. Penzská dohoda stanovila, že Čechoslováci si ponechají 108 ručnic a jednu strojní pušku pro každý vlak, což znamenalo jednu pušku pro deset mužů. Podle zprávy kapitána Hurbana z léta 1918 byl materiál, odevzdaný bolševikům, a obsahující zbraně, mimici, koně, automobily, letadla atd. oceněn na vice než jeden bilion rublů. Styky mezi legiemi a sověty byly v té době, t. j. v prvních měsících 1918 velmi korektní. Bolševici dokonce neváhali poděkovat Čechoslovákům, (5) Masaryk, str. 181-184. (6) James Bunyan: Intervention, Civil War and Communism, Baltimore, 1936, str. 77. (7) Z rozkazu sovětského vrchního velitele Antonova ze dne 16. března. 108
za odevzdáni zbraní, které p ř i j a l i "pouze jako důkaz přátelství" (7) a poděkovat za jejich boj p r o t i Němcům u B a c h m a č e a Žitomíru. (8) Stalin, tehdy komisař pro národnosti, sdělil ve svém telegramu místnímu sovětu v Omsku 26. března, že čs. jednotky ''projedou Sibiří n e jako bojující a r m á d a , ale jako svobodní občané . . . k t e r é Sovnarkom u j i š ť u j e plnou podporu". (9) Napětí se stupňuje Naděje n a rychlý a snadný převoz čs. a r m á d y neměly však dlouhého trvání. Penzská dohoda obsahovala kromě jiného i ujištění místního sovětu, že každý ešelon bude doprovázen do Vladivostoku spolehlivým komisařem, který bude d b á t o to, aby průjezd vlaků byl rychlý a nerušený. Stížnosti legionářů, že sovět v Penze ustanovil pouze jednoho komisaře, jenž odejel do Vladivostoku s prvou výpravou a zůstal t a m sedět nečině, byly oprávněné. Situaci pak zhoršila skutečnost, že místní sověty n a Sibiři nerozuměly dobře existenci čs. a r m á d y a j e j í m u p r ů j e z d u zemí. Jejich č e t n á vyšetřování a dotazy v Moskvě měly za následek zdržování vlaku a nepřispěly k zlepšení č s . s o v ě t s k é h o poměru. Bolševická prop a g a n d a mezi československými legiemi, plně podporovaná moskevskou vládou, byla dalším vážným důvodem k ochlazení vzájemných styků. (10) Je j e n pochopitelné, že Čechoslováci reagovali n a všechny tyto události ú m ě r n ě a t a k se stalo, že během d u b n a přátelské ovzduší dohody v Penze patřilo již minulosti. Beneš připouští, že velitelé legií od začátku nedůvěřovali sovětským orgánům a že se rozhodli podržet daleko větší počet zbraní, než bylo dohodnuto. (11) Budoucnost ukázala, že předvídali dobře. Uprostřed d u b n a nařídil Čičerin, bolševický komisař pro zahraniční věci, z a h á j e n í převozu německých válečných z a j a t c ů z východní Sibiře do evropského Ruska. To z n a m e n a l o v praksi zastavit pohyb čs. legií východním směrem. Telegram, obsahující tento příkaz, byl zachycen legiemi, kde vzbudil velké vzrušení. Všeobecně se věřilo, že byl vydán pod německým tlakem, a že sovětská vláda se stala n á s t r o j e m v německých rukou. Š p a t n á situace se ještě zhoršila oznámením plánu, se kterým 7. května (z nepochopitelných důvodu) souhlasili i spojenci: poslat část čs. a r m á dy do Evropy cestou přes Archandělsk. Čechoslováci tento plán odmítli a někteří v n ě m viděli dokonce pokus "rozdělit čs. jednotky, část z nichž byla již daleko n a cestě do Vladivostoku, t a k aby zahynuly v tundře." Napětí mezi čs. a r m á d o u a bolševiky bylo velké. Jako již m n o h o k r á t v historii, i v tomto p ř í p a d ě bylo potřebí jen jiskry, aby došlo k výbuchu. A touto jiskrou se ukázalo být čeljabinský incident; československý legionář byl n a stanici v č e l j a b i n s k u zabit m a ď a r s k ý m zajatcem, jedním z těch, kteří podle zmíněného rozkazu Čičerina byli přepravováni n a zá(8)
Bunyan, str. 80.
(9)
(10) (12)
Ibid.,str. 81. Carl W. Ackerman: Trailing the Bolsheviki, New York, 1919, str. 113. (11) Beneš, str. 365. Rudolf G a j d a : Moje p a m ě t i , P r a h a , 1924, str. 21. 109
pad. Legionářská deputace, vyslaná do čeljabinsku se žádostí, aby bolševické orgány případ vyšetřily, byla místním sovětem uvězněna. (13) Nyní měly události rychlý spád: legionáři z ešelonů osvobodili uvězněné druhy a n a třetí týden v květnu byla svolána konference, n a níž podle generála Medka se legionáři "rozhodli probojovat si cestu n a východ i proti přání sovětské vlády a za cenu vojenského sporu s Rudou armádou, neboť nemohli dovolit, aby jejich armáda byla zničena t a j n ý m spojencem centrálních mocností." (14) Boj Úřední výhlášení výsledku zmíněné konference v Čeljabinsku, na kterou všechny čs. pluky vyslaly své zástupce, bylo mnohem mírnější ve stylisaci. Vyjádřilo své "sympatie s ruským revolučním lidem v jeho těžkém boji o konsolidaci revoluce" a došlo k závěru, že "sovětská vláda není s to zaručit svobodný a bezpečný priůjezd čs. jednotek do Vladivostoku; bylo proto jednomyslně rozhodnuto nesložit zbraně čs. armády dokud neodbrží záruky . . . " (15) V odpovědi na toto rozhodnutí nařídil Trocký 25. května násilně odzbrojit čs. armádu a zastřelit každého, kdo by vzdoroval; zbytek měl být internován v zajateckých táborech. Tento rozkaz vyústil v napadeni čs. oddílů rudou armádou u Zlatoúst na Urale, u Marianovky nedaleko Omsku a v okolí Irkutska. (17) Špatné vyzbrojená, ale výborně vycvičená čs. armáda odrazila sovětský výpad a sama přešla k protiútoku. Tak začala československá akce na Sibiři. 27. května dobyli legionáři čeljabinsku, 30. Penzy, 31. Tomsku, 7. června padl Omsk, 8. Samara a 19. Krasnojarsk. Sovětská vláda odpověděla rozpuštěním odbočky čs. n á rodního výboru v Rusku a všech organisací s ní spolupracujících. Podle E. Beneše, francouzská vojenská mise v Rusku spočátku nesouhlasila s touto československou akcí z obavy, že spor s bolševiky znemožní převoz armády do Francie. (18) Američtí vojenští zástupci v Rusku pokusili se koncem května prostředkovat mezi oběma stranami. Když však bolševici trvali na požadavku odzbrojení čs. legií, byla další jednání definitivně přerušena. Nyní spojenci nemohli už události v Rusku přehlížet. Počali považovat obsazení translbiřské magistrály a přítomnost čs. jednotek u Volhy za vhodnou příležitost vybudovat východní frontu. (19) spočátku slíbili pomoc čs. vojskům; jejich námořní sily se zúčastnily obsazení Vladivostoku a menší oddíly pěchoty různých spojeneckých armád byly (13)
Ernest Dupy: Perish by the Sword, Harrison, 1929, str. 51. Rudolf Medek: The Czechoslovak Anabasis Across Siberia, Londýn, 1929, str. 14. (15) Bunyan, str. 489. (16) Ibid., str. 91. (17) Medek, str. 13. (18) Beneš, str. 367. (19) Beneš, str. 367. (14)
110
poslány n a Sibiř. (20) Československá akce n a Sibiři rázem vzbudila ohromný zájem o československou věc v celém světě, zejména ve Spojených státech. Vedla však také k některým prohlášením, jež později byly příčinou komunistických útoků, n a čs. a r m á d u . Tak n a př. podle Lloyda George "posice čs. legií byla rozhodujícím činitelem pro naši (rozuměj spojeneckou) sibiřskou intervenci." (21) Tato a další podobná prohlášení byla důvodem bolševických tvrzeni, že existovala dohoda mezi spojenci a Čechoslováky použít legii proti sovětské vládě, obsadit magistrálu a vytvořit f r o n t u proti sovětům n a Volze, Všechny dostupné doklady však nasvědčují, že tento případ neexistoval a autor souhlasí se závěrem jenž napsal J o h n A. White, že "zatím co Čechoslováci dali svou akcí příležitost k z a h á j e n í intervence a vzdor tomu, že Francouzové a další spojenci si této intervence velmi přáli, vlastni boj nebyl výsledkem žádného předem připraveného plánu mezi Čechy a spojeneckými vládami." (22) Boj s bolševiky, který neodpovídal původním p ř á n í m československých legionářů, měl dlouhotrvající následky pro vývoj ruské revoluce. Myšlenka intervence, dříve několikrát p r o j e d n á v a n á spojenci, musela být nyní uskutečněna, kdyby už jen pro z á c h r a n u československých legií. Východní f r o n t a , o kterou několikráte spojenci bezvýsledně jednali se sověty, existovala — i když proti p ř á n í vlády. Naneštěstí, celá otázka nebyla spojenci vyřešena tak, jak situace vyžadovala, V říjnu, po čtyřměsíních bojích n a volžské frontě, kterou legie držely z hlavní části samy, počaly čs. oddíly cítit únavu. Tato byla psychologicky zvýšena skutečností, že ti, kteří v prvé řadě měli s t á t na prvním místě fronty — Rusové — nebyli sjednoceni a vnitřní spory znemožnili téměř úplně jejich bojové možnosti. Během celé doby, od konce května, Čechoslováci nepřestali požadovat sjednocení různých ruských vlád n a Sibiři, aby tak mohli obdržet větší politickou a vojenskou podporu pro boj n a Volze. Když jistili, že není naděje n a podporu, ani s ruské či spojenecké strany počali přemisťování svých sil, doprovázené všeobecným rozčarováním n a d dosavadními spojenci. Za těchto okolností počal československý ústup východním směrem. Kolčakův převrat v listopadu byl pak příčinou skončení vojenské spolupráce legií s Rusy. Převzetí moci Kolčákem nebylo očekáváno a odbočka pařížského výboru v Rusku vydala prohlášení, ve kterém odsoudila dikt a t u r u Kolčakova režimu. (23) Pravda, general G a j d a zkomplikoval situaci slíbením své podpory Kolčakově vládě, již vyhlásil před prohlášením odbočky, ale t í m nebylo změněno nic n a oficiálním postoji čs. armády. V této době již legionáři věděli, že válka skončila a chtěli se dostat domů. (24) (20) (21) (22) (23)
Medek, str. 20. D. L. George, War Memoirs of David Llyod George, Boston, 1930, VI. str. 169. J o h n Albert White, The Siberian Intervention, Princeton, 1950, str. 257. Graves, America's Siberian A d v e n t u r , New York, 1931. (24) Beneš, str. 371. 111
Milý redaktore! Mám-li napsat své vysvětlení, proč jsem vystoupil z redakční rady SVĚDECTVÍ — bude to vlastně jakási stručná politická profession de foi. Náš osobní přátelský vztah nemá nic společného s rozdílností duchovních koncepcí; byli-li jsme si velmi blízcí v analyse — naše závěry směřují jinudy a jinam. Je to snad podivné, ale je to zároveň možné: tato doba je příliš dramaticky složitá a kontroversní — a jsou-li naše přání v mnohém společná, mohou být otcem třebas i protichůdných myšlenek, protože šlo v zásadě o neshodu ve volbě cest k jednomu cíli. Uznal-li jsem však za nutné otevřeně vystoupit z redakčních rady SVĚDECTVÍ — bylo to proto, že se mi zdá, že cesta, kterou jsi v redakčních poznámkách a ve většinovém ladění celého obsahu zvolil, Tě neodvratně zavede k jinému cíli, než k jakému se domníváš jít a který by nám všem měl být společným. Jde v podstatě o rozdíl mezi ethosem našich dějin a reál-politikou. Vyčetl jsi ze současné světové situacie jedinou možnost v cestě k osvobození satelitních národů — a touto možností vidíš postupnou desatelisaci, postupnou demokratisaci, most národního komunismu a la Tito nebo Gomulka — slovem: levicovou sebereformu. A Tvá teorie má mocné "spojence": především vodíkovou pumu, pak západní slabost — a konečně a hlavně katastrofální cynismus americké politiky. Všechny US volební a propagandistické slogany spadly pod stůl: Spojené státy nemají zájem na osvobozování satelitů, nýbrž mají zájem na uklidnění Moskvy. Svoboda národů a jejich právo na prohlášení vlastní vůle se náhle ukázaly být nadpočetným miligramem, který je nepřípustný, jakmile jde o udržení rovnováhy. Opravdu, Orwell narůstá do rozměrů Jeremiášových. Uznávám, že Tvá koncepce je pragmaticky schůdná a že může přinést positivní výsledky — možná, že celkem brzo. Otázka je, bude-li pak čemu tleskat, protože dosažený výsledek bude bez mravní hodnoty. Tak jako komunisté n a jedné straně viní československé legie z účasti na občanské válce a intervenci, tak na druhé straně byli Čechoslováci kritisováni proto, že se nezúčastnili spojeneckých pokusů pomoci kontrarevoluclonářům. (25) Je ovšem nutno vzít v úvahu, že každý boj, má-li být úspěšný, musí mít vůdčí motiv. Vlastním důvodem dřívějšího boje československých legii proti bolševikům bylo odhodlání nedovolit Němcům vykořistění Ruska a jeho zneužití proti československé armádě, tedy v podstatě pokračováni boje proti Němcům a za samostatnost své země. Po přiměří v listopadu 1918 nebylo důvodů v tomto boji pokračovat, protože stanovené cíle byly dosaženy. Nebylo československou věcí vměšovat se do ruských záležitostí. Byla možnost podporovat morálně protibolševické síly nebo dokonce zůstat za frontou a čekat až tyto síly se zorganisují. Ale, jak správně píše Jaroslav Papoušek, "nebylo možno ospravedlnit boj proti bolševikům, když ani spojenecké státy nebyly ve 112
Ponechám zatím stranou největší slabinu Tvé koncepce — a připustím pro okamžik, že cesta k n á r o d n í m u komunismu a tudíž k prekérnímu ztenčení satelitní závislosti n a SSSR je u n á s možná. Za tím účelem jsi byl nucen — a asi jsi nemohl učinit jinak — apelovat nikoliv n a český n á r o d a n a jeho demokratické svědomí, j a k by se bylo slušelo, nýbrž n a "čs. komunisty a socialisty, kteří v Praze budou následovat své polské soudruhy." To byl a jest jeden z důvodů m é h o nesouhlasu: popírám n á m všem právo n a takovou prospěchářskou taktiku skrýváni se za cizí záda — a odmítám pokusy o dialog s dnešním pražským r e žimem. J e snad pragmatické a vychytralé, mluvit přes hlavy n á r o d a s tímto režimem a c h t í t jej překotit n a stravitelnější s t r a n u Tita nebo Gomulky — ale pak by ses zavlekl do vztahu vděčného souputníka za jejich eventuelní uposlechnuti. Odmítám tleskat usurpátorům za to, že se oni sami osvobodí od svých feudálních vladařů; tleskal bych jim, kdyby osvobodili národ, který drží pod zámkem. Neboť desatelisace režimu a la Gomulka nebo Tito ničeho nezmění na jeho inherentní nemravnosti, nedemokratičnosti a nesvobodě; v Polsku a v Jugoslávii nejsou svobodnější lidé, ale vlády. Jakkoli může být teror a bezpráví děleno dvěma nebo čtyřmi nebo i stem — nestane se nikdy svobodou a p r á v n í m řádem. Obávám se, že velká část našeho exilu a i Západu propadá nakažlivé krátkozraké psychose: jásá se n a d tím, co zdánlivě oslabuje Sověty, ale zapomíná se, že tím není obnovena vnitřní svoboda lidí a národů, s nimiž si gomulkovští žongléři pohazují, bez ohledu n a jejich duchovní blaho a štěstí. A nikdo nechce vidět pravdu, před níž Maďaři a Milovan Džilas pozvedli oponu intelektuálního zaslepení: svoboda v marxistickém režimu, byť by byl sebenárodnější a sebenezávislejší n a Moskvě, je něčím nemožným — neboť pojmy a obsahy svobody a marxismu se nevzájem vylučují. "Národní komunismus se může toliko odtrhnout od Moskvy, ale pak vybudovat v podstatě totožný komunistický řád jen s rozdíly v národním tempu a cestě." (Džilas). Toto je premissa; následek zní takto: udržení k o m u nistického monopolu vnitřní moci je neodmyslitelné od trvalosti úzkých pout k Moskvě. Jinými slovy — národní komunismus a jeho režim n a stavu války se sovětskou vládou." (26) Po m n o h a měsících přerušení vzájemných styků vstoupili Čechoslováci a bolševici opět v kontakt 21. ledna 1919. V t é době již čs. a r m á d a byla ztažena z f r o n t y a toužila dostat se v nejkratší době do Vladivostoku a odtud domů. V jednáních o průjezd Sibiří opakovali bolševici stejné požadavky jako předešlého roku. Tentokráte však legionáři, majíce v dobré paměti poučení z minulosti, příkře odmítli tyto sovětské požadavky a bolševická vláda nakonec musela souhlasit s povolením průjezdu za daleko lepších podmínek než z předešlého roku. (25)
(26)
p o uzavření příměří n a západě rozhodli spojenci, po určitém váhání, poskytnout morální a hmotnou pomoc t ě m ruským skupinám, jež vedly boj proti sovětům. J. Papoušek, Rusko a čs. legie v letech 1914—1918, P r a h a , 1932, str. 18. 113
straně jedné — a Moskva na straně druhé se nepřestávají navzájem potřebovat a podmiňovat. Nacionální komunismus tedy může být dvojakým trojským koněm: může také sloužit Moskvě, resp. bolševickému dogmatu o světové revoluci. Dullesův nedávný cynismus pak potvrdil, že tomu tak jest, protože USA prý nemají zájem na podporování n á rodních osvobozovacích snah, ale uznají národní komunistické režimy. Moskva by mohla být klidná a Gomulkové též. Říkám "mohla by", nikoliv "může": jsou zde totiž ještě národy a lidské bytosti, jež chtějí nejen nezávislost, ale především svobodu. Vztlak národních elánů ke svobodě, jak se projevil v Poznani a pak hlavně v Maďarsku, se nemůže a nechce zastavovat na poloviční cestě; boj o nezávislost je v porovnání s bojem za svobodu naprosto nicotný. Gomulka a Tito ještě nevyhráli, protože nemohou vyhrát: jejich potíže teprve začínají a jejich konec je už vepsán do blízkých zítřků, protože hlad východoevropských národů po svobodě se stal nepotlačitelným. Odpovíš mi: Souhlasím. Můj apel na čs. vlastenecké komunisty je pouze taktickou přípravou k dosažení prvního stupně desatelisace; teprve pak zahájíme rozpravu o tom, co dál. Svržení režimu pak bude mnohem snazší. Nesouhlasím z několika důvodů. Slibuješ čs. vlasteneckým komunistům (ale může být komunista vlastenec?), že "mohou počítat s podporou celého národa." Já odmítám zapřahat národ do sebevražedné vděčnosti jakémukoliv komunistovi, byť by měl padnout na bojišti. Znamenalo by to, že by se rozšířila v národní duši základna pro toleranci marxismu pro domo sua. Znamenalo by to vyhánět čerta ďáblem. Znamenalo by to ještě babylonštější zmatení českých mysli. Národ nemůže spět ke své svobodě ve šlépějích a s praporem toho, co je popřením této svobody a co mu ji vzalo; nemůže a nesmí tak činit ani přechodně, ani z vychytralosti, ani z postrašenosti. Národ musí režim svrhnout rovnou, nikoli ho využít, musí ho odmítnout, nikoli jen převléci, musí se mu vysmát, nikoli se za ním schovat. Nechci tu opakovat, co jsem napsal v Listech němému příteli a i jinde — a co se týká ethosu naší národní minulosti a našeho dluhu vlastním dějinám — ačkoliv je v tom snad hlavní argument mého rozchodu se SVĚDECTVÍM. Píšu toto s ohledem na budoucnost: není důležité, aby byl náš národ nezávislý, ale je důležité, aby byl vnitřně svoboden. A dosažení vnější nezávislosti na Moskvě není cestou k obnovení této vnitřní svobody — nýbrž je cestou k duchovnímu a mravnímu sebeklamu. To je druhý důvod mého nesouhlasu. Třetím je fakt, že jsi napsal, že "jen tak se uvolní cesty k budování státu na podkladě zásad neodvislosti, svobody a spravedlnosti". Tedy "jen tak": popírám, že by skrze gomulkovštinu byla cesta ke svobodě jedině schůdná, neuznávám, že by to mohla být cesta mravná a mravně závazná a už vůbec popírám, že by mohla být v linii české křesťanské tradice, bez jejíhož oživení národ definitivně zkamení. Popírám, že by jakýkoli komunista nebo sociální demokrat mohl uvést národ na cestu ke svobodě — protože ani jeden z nich, byť sebevětší "vlastenec," neví a nemůže s ohledem na svoji dogmatickou ideologii vědět, co to vlastně svoboda, spravedlnost a nezávislost. Popírám, že tyto tři hod114
noty mohou být uvedeny v život jejich původními a dosavadními h r o baři, popírám, že by národ potřeboval takových neblahých chův — n e boť měl-li by čekat n a spasení z těchto rukou, pak nebude spasen nikdy. A čtvrtým důvodem mého nesouhlasu je skutečnost, že Gomulkové b u dou o svá křesla a o své životy bojovat ještě houževnatěli a bezohledněji a záludněji, než stalinci — protože budou věřit svému nároku n a prvotní podporu lidu, kterou jim Ty slibuješ. S Titem bude rozhodně těžší práce, než byla s Rákošim, tím si b u ď m e jisti (a osud Džilase o tom m n o h o napovídá) — už z důvodů nečekaných lhostejností nebo dokonce neuvěřitelné komplicity Spojených států. Ne — uhodiľs n a špatnou strunu, n e j e n takticky, ale hlavně mravně. Cesta ke gomulkovštině je v podstatě cestou k jakési restauraci košického režimu: my dva, příteli, zvlášť dobře víme, jak těsný plůtek měla tehdy zahrádka naší svobody slova, o ostatních svobodách nemluvě. Co by snad bylo výhrou pro nedočkavé tesknivce, co by přineslo úlevu roztouženým vězňům — to by neosvobodilo duši, neosvobodilo člověka ani národ, neotevřelo ústa, nepřineslo spravedlnost, neodhalilo pravdu. J e mi milejší teror úplný, než teror poloviční, za nějž se m a j i líbat ruce a který by se vydával za lživou svobodu. A konečně —: důvod, proč je Tvoje koncepce neschůdná; "těch dvanáct odvážných a svobodymilovných" komunistů není a nikdy nebude. Ti naši jsou obzvláště zbabělou raritou kremelských dveřníků, od těch se mužnosti a vlastenectví nedočkáš — protože jejich vlastenectví se vyj a d ř u j e pouze zběsilou vůlí po prodloužení pobytu v zabraných vilách a v ježdění úředními Pobědami. Tito lidé nedělají revoluce — tito lidé jsou pouze politickými keťasy. Toto jsou hlavní důvody mého rozchodu se SVĚDECTVÍM, protože ono staví svou osvobozovací teorii n a komplicitě s dvojakými režimisty, s nacionálkomunistickou ideologii a s americkou politikou koncepcí, k t e ré jsou všechny pro n á š národ nepřijatelné, protože morbidní. Vnější osvobození satelitních národů je především duchovní otázkou evropského ethosu; vnitřní osvobození je především otázkou nekompromisní m r a v ní sebeobrody. Osvobozeni našich národů nesmí a nemůže být vedlejší složkou p l a n e t á r n í h o k u h h a n d i u USA-SSSR, nýbrž základní součásti nového evropského vlastenectví a "sebeurčení". Abychom mohli účinně a mravně závazně pracovat pro osvobození našeho národa, musíme tak činit cestou evropských tradičních postulátů mocenských i mravních, nikoli cestou materialistického pragmatismu sovětského nebo amerického. Nezabývám se úmyslně určitou levicovou tendencí, jež vysvítá z několika ostatních článků: nebyly pro m n e důvodem k rozchodu, nýbrž pouze d ů vodem k politování, že ještě mezi n á m i mohou být lidé, kteří c h t ě j í žít anachronisticky. Důvodem mého odchodu jsou Tvá dvě redakční p r o hlášení — neboť podpisem "redakce" jsi zavazoval také mne. A s n a d jsem Ti tímto dopisem dostatečně vysvětlil, proč tento závazek za žádnou cenu nemohu přijmout. Toto není žádná osobní otázka nebo spor; jde o zásadní konflikt dvou koncepcí, které nás přesahují. Zůstávám proto i nadále Tvým oddaným přítelem Tvůj V únoru 1957 Jan M. Kolár (Paříž) 115
(Důvody, jež vedly J a n a M. Kolára k vystoupení z redakční rady tohoto časopisu a jež ve svém dopise shrnul, si zasluhují pozornosti našich čtenářů: jsou totiž částí složité otázky, n a niž jednou budou muset odpovědět snad všichni českoslovenští vzdělanci, kteří dříve nebo později budou postaveni před podobnou volbu, jako nedávno inteligence polská. Tato otázka také — jež zdaleka není jen otázkou po volbě cest, jež vedou k jednomu cílí — už rozhodným způsobem rozdělila politický exil maďarský a polský a povede patrně k prvnímu, politicky opravdu zásadnímu rozporu v demokratickém exilu československém. Několik tvrzení k Kolárově dopise nutno uvést na pravou míru. Tento časopis není pokusem o dialog s dnešním pražským režimem, tím méně pak o dialog, který by šel "přes hlavy národa"; je pokusem o rozhovor s těmi Čechy a Slováky, kteří chtějí usilovat o obnovu československé nezávislosti, svobody a spravedlnosti. Domníváme se, že z tohoto mravně, národně i politicky zcela nesporného úsilí nemá nikdo práva kohokoli vylučovat — byl by to filosofický a historický nesmysl. Vždyť je dnes jasnou (a pro budoucnost nedozírně významnou) skutečností, že i maďarská i polská revoluce byla dílem také komunistů a ovšem také demokratických socialistů. Naše slova tedy — ve vší pokoře — jsou určena všem těm, kdo u nás "hloubí co největší prostor pro svobodu." (Hrubín). Tak také nikdy nemůže dojít k tomu, co Kolár nazývá "vztahem vděčného souputníka". Komunista, jenž bojuje proti totalitě a jenž v tomto zápase dokonce "padne n a bojišti", je jistě dramatickým dokladem toho, že po celou dobu měli až krvavou pravdu ti nekomunisté, kteří tvrdili, co dnes za všechny zklamané a svedené říka polský komunistický spisovatel M. Jastrun: "Dosud nikdy nebyli lidé tak obludně podvedeni a dosud nikdy tolik slov nebylo zbaveno svého mravního významu . . . V poslední době slovo 'svovoda' znamenalo otroctví, 'suverenita' závislost, 'spravedlnost' proradnost." — Pochybujeme také, že prvek "sebevražedné vděčnosti" nebo nutnost' našeho "potlesku" budou jakkoli významné v dějinném procesu, jehož jsme svědky: avšak maďarský dělník-komunista, jehož tělo leželo bezvládně na barikádě revoluce proti komunismu, je v tomto procesu činitelem stejně nepopiratelným, jako politicky revolučním a mravně závazným. On totiž bojoval a zemřel nikoli jako komunista (nesvobodný člověk), ale jako jedinec, o němž platí biblické: "A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (Jan, 8-32). Kolár tvrdí, že v Gomulkově Polsku "nejsou svobodnější lidé, ale vlády"; skutečnosti — jen několik z mnohých — jsou tyto: 80% všech zemědělských družstev bylo rozpuštěno; došlo ke změnám zásadního rázu v průmyslu, ve struktuře strany, ve školní výuce; církev je prakticky svobodná a nezávislá; kázání kardinála Wyszynského se vysílají každý týden varšavským rozhlasem; zahraniční rozhlas není rušen; lidé mohou volně číst zahraniční tisk; míra volnosti v oblasti filosofie, literatury, umění a veřejné rozpravy je takřka neomezená: komunistický novinář uvažoval v liste Po prostu o tom, zda by nebylo užitečnější místo reformovat stranu ji rovnou rozpustit a začít znovu; polští spisovatelé žádají nejen svobodu slova, ale i "právo soudit svou dobu" a nebýt při 116
tom "vystrašen h l u k e m ř í t í c í c h se t a n k u " ; v ú n o r u 1957 n a 12,000 P o l á k u si zažádalo o (a dostalo) f r a n c o u z s k á n á v š t ě v n í visa; polští spisovatelé — protikomunisté, žijící v exilu v y d á v a j í s v á díla v Polsku a v á ž n á rozprava o z á k l a d n í c h problémech n a š i doby se vede mezi polskými vzdělanci d o m a a v exilu. Tvrdíme, že co se stalo v ř í j n u 1956 v Polsku je a z ů s t á v á části n á r o d ních zápasů za svobodu s t ř e d n í Evropy a j e j í nezávislost n a Sovětském svazu; osud tohoto zápasu, jakkoli nejistý a podmíněný, n e m ů ž e n á m být lhostejný. Domníváme se dále. že nelze položit rovnítko — j a k o to činí a u t o r dopisu — mezi marxistického k o m u n i s t u a d e m o k r a t i c k é h o socialistu, t í m m é n ě p a k tvrdit, že socialisté nevědí "co to vlastně je svoboda, spravedlnost a nezávislost"'. Nespočet jich obětoval všechno v zoufalé o b r a n ě t ě c h t o ideálů. A konečně: k podpoře své these o omezených vývojových možnostech n á r o d n í h o k o m u n i s m u Kolár cituje Milovana Džilase, který byl a dosud je komunistou, a který je přesvědčen o tom, že jak m a ď a r s k á revoluce, tak zrod n á r o d n í h o k o m u n i s m u " z n a m e n á počátek obecného konce kom u n i s m u " . Podle Džilase byla tak n a s t o l e n a " o t á z k a svobody v k o m u nismu, či spiše n a h r a z e n i komunistického systému novým sociálním ř á d e m " , který by ovšem v pojetí Džilasově byl ř á d e m socialistickým. J e tedy vidět, že Kolár uznává jisté vývojové možnosti i komunistů, když je c i t u j e j a k o autority dokonce v otázce p ř í š t í h o společenského u s p o ř á dání. Tím spiše, m á m e za to my, je t ř e b a u z n a t dějinnou jedinečnost a revoluční závaznost úkazů, jichž j s m e n e d á v n o byli svědky ve s t ř e d n í Evropě; n a př. toho, že komunističtí spisovatelé v d n e š n í m Polsku až se sebevražednou odhodlaností n e ž á d a j í nic, než právo mluvit p r a v d u ; nebo toho, že osmnáctiletý m a ď a r s k ý chlapec, který nikdy nepoznal nic j i n é ho, než stalinský typ k o m u n i s m u , jehož jedinou dietou byla " d o g m a t i c k á ideologie", který patřil v rámci své organlsace mládeže k " h r o b a ř ů m demokracie", že t e n t o chlapec nabízí ze svých m r t v ý c h rukou revolucionáře "spásu svému n á r o d u " . M á m e za to, že t a k t o p o d a n á s p á s a m á být p ř i j a t a a že ji nelze klasifikovat j a k o " v y h á n ě n í č e r t a ď á b l e m " , ale j a k o zázrak, který přichází z rukou, jejichž vztažení k n e b e s ů m jsme n e j m é n ě očekávali. Neboť historie m á j e d n u p ř e d n o s t : je nevypočitatelná a j e j í cesty jsou složité, jako osudy člověka. P r o t o t a k é jsme p o n ě k u d zdrženlivější, než a u t o r h o ř e j š í h o dopisu, ve svých soudech n a d dějinami, n á r o d y i "morbiditou" té či oné politiky. A proto také si n e j s m e t a k zcela jisti, že u n á s " n e n í a nikdy n e b u d e " d v a n á c t odvážn ý c h a svobodymilovných — komunistů.) — Re.
Milý p a n e H o r á k u ! Přečetla j s e m S. j e d n í m dechem a j s e m o h r o m n ě p ř e k v a p e n a . J e n do toho! To je t a p r a v á zbraň, kterou Vy v cizině m á t e bojovat. My d o m a od vás nic j i n é h o nechceme. B u ď t e svorní, dělejte své vlasti čest každý n a svém pracovišti. My už si pomůžeme, věřte, že pomůžeme. čtenářka
v
Praze 117
Vážená redakce! Ve výzvě, kterou uvádíte svůj nový časopis, říkáte: "Tento časopis vychází v době revoluce ve střední Evropě (28. října). Je to svým způsobem revoluce jedinečná: není namířena proti socialismu, ale proti zemí, jež skutečný socialismus zradila, Sovětskému Svazu." Domnívám se, ŽE tato věta je pravdivá pouze částečně. Polská a m a ď a r ská revoluce byla skutečně namířena proti sovětskému imperialismu a kolonialismu. Nelze však tvrdit, že nebyla namířena proti socialismu. Přítomnost sovětských armád v Polsku a na hranicích polských nedovolila polskému lidu se plně vyslovit. Polský lid zpočátku podporoval nesporně Gomulku v naději, že odchod sovětských vojsk z Polska bude prvním krokem k dosažení svobody a demokracie plné. Dnes se v Polsku uplatnila zdravá rozvaha, kterou dokonale vyjádřil kardinál Vyšinský — o němž jistě nebude nikdo tvrdit, že je socialista — výzvou, že "Polsko potřebuje spíše dělníky živé než mrtvé hrdiny." Zdrcující většina polského lidu jistě dnes poslouchá spíše kardinála Vyšinského než Gomulku. Na vůli maďarského lidu možno usuzovat daleko bezpečněji, třebaže ani tu nebyla maďarskému lidu v prvních dnech revoluce dána příležitost plně se vyslovit. Imre Nagy byl donucen přibrat do své vlády nejen sociální demokraty, nýbrž také zástupce strany malých zemědělců, což je mi dokladem, že v maďarské revoluci se silně uplatnily také živly nesocialistické. Kdyby tato revoluce byla bývala dovedena až do úspěšného konce, patrně by skončila uplatněním se živlů nejen protikomunistických, nýbrž i protisocialistických. Při té příležitosti bych chtěl varovat, aby se nesměšoval komunismus a socialismus, aby odsuzováním sovětského imperialismu a kolonialismu se jaksi mlčky nekryl komunismus. Ve své výzvě vyzýváte československé "komunisty, kteří se v budoucnosti chtějí ještě nazývat čechoslováky", aby rovněž vznesli požadavek plné nezávislosti n a sovětském Rusku a aby se postarali o to, aby tento požadavek byl v plné míře splněn: v tomto úsilí — podle Vaší výzvy — prý mohou "počítat s podporou všeho lidu." Patrně doporučujete československým komunistům cestu Gomulkovu a nikoli cestu maďarského lidu. Po rozdrcení maďarské revoluce je už nepochybné, že cesta Gomulkova nemůže být nic jiného než národní komunismus v mezích povolených Moskvou. Nechci tu proto uvažovat o tom, zda gomulkovština a titovština by byly lepší než stalinismus. Pro mne nebyl rozdíl mezi nimi ani v době, než krutý zásah Sovětů v Maďarsku ukázal zbytečnost podobných úvah. Sovětská cibulička nikdy nebyla ochotna nechat se loupat lístek po lístku a postoj Titův k událostem v Maďarsku neukazuje, že by to byl komunista lidštější a slušnější než Stalin nebo Chruščev. Nesouhlasím však rozhodně s Vaším názorem, že československý lid, kdyby se mohl plně svobodně vyjádřit, by se vyslovil "nikoli protisocialisticky". Nevyjádřil se tak ani lid polský ani maďarský, proč tedy předpokládáte, že by se tak vyjádřil lid československý? (Dokončeni na str. 140) 118
Karel Čapek: poslední období 1 9 3 5 - 1 9 3 8 William E. Harkins (Columbia University, New York) Česká kritika toho vykonala málo na zhodnocení Čapkova díla z posledních tří let jeho života, totiž těch románů a her, jež následovaly po třech dílech Trilogie. Monografie Černého, Mukařovského studie o Čapkově próze, jakož i výborná anglická stať René Wellka, všechny vyšly před tímto posledním obdobím Čapkova života a tvorby. Příčina pozdějšího zaostání je najevě: nacistická okupace, válka a komunistická tyranie nedovolily, aby se Čapkovu dílu dostalo té kritické pozornosti, jíž si po právu zasluhuje. Tytéž tragické události nejspíš zabránily českým literárním historikům i v tom, aby nám dali Čapkovu biografii. Nedostatek určitých životopisných zpráv je obzvláště vážný pro kritika, jenž se zabývá Čapkovým závěrečným dílem. Otázka subjektivních autorských záměrů — ne příliš snad významná k pochopení či zhodnocení jeho dřívějšího díla — je velice důležitá pro kritické posouzení posledních románů: Války s mloky (1936), První party (1937) a zvláště nedokončeného Života a díla skladatele Foltýna, vydaného posmrtně v roce 1939. Historické události měly rychlý spád v oněch třech posledních letech Čapkova života. Ke každému z těchto tří románů musíme položit otázku: do jaké míry se v nich obráží Hitlerův vzestup a hrozba nacistického výboje proti československé republice? Víme ovšem dobře, jak se čapek ve svém soukromém životě starostlivě obíral fašistickou hrozbou, jak se usilovně snažil posílit československé veřejné mínění, aby vzdorovalo n a cistickému náporu. Svádí to pak velmi silně k tomu, že se v románu jako je První parta vidí alegorie o nacistické agresi a o potřebě hrdinného odporu. V retrospektivě jsou takové průhledy snadné — snad až přespříliš. Bez definitivních dokladů o Čapkových subjektivních záměrech je svízelné rozhodnout takové otázky ať tak či onak. Může se n á m namítnout, že autorovy subjektivní záměry nepatří k věci: literární dílo existuje nezávisle na nich a odděleno od nich. Spisovatel může zamýšlet věc jednu a dosáhnout právě jiné. Případným, třeba trochu povrchním příkladem je román Američana Uptona Sinclaira The Jungle (Džungle), jímž autor zamýšlel vzbudit obecnou sympatii k dělníkům, který však ve skutečnosti vyvolal jen zájem o špatné zdravotní podmínky, panující v americkém konservářském průmyslu, a nakonec vedl k reformě zákonodárství v oblasti zdravotních opatření, 119
nikoli však k úlevě v pracovních podmínkách. Sinclair později říkal, že se chtěl dotknout srdce národa a dostal se jen k jeho žaludku. Je zajisté pravda, že umělecká díla mohou — a v jistém smyslu musí — být hodnocena nezávisle n a subjektivním záměru autorů; autor není nutně nejlepším soudcem svého vlastního díla. O Čapkových uměleckých záměrech během tohoto závěrečného životního období je však přece jen nutno vědět. Potřebujeme to především proto, že v tomto období je v jeho díle vidět významný přesun, který je možno co do dosahu srovnat s dřívějšími přesuny, jež se udály, na příklad, mezi knihou Boži muka a Továrnou na absolutno nebo mezi Krakatitem a Hordubalem. Potřebujeme to, protože v jeho posledním díle se tento přesun nezakončil zcela (zrovna tak jako konečný produkt tohoto přesunu, život a dílo skladatele Foltýna, zůstal nehotov) a nemůžeme si být úplně jisti, jakým směrem by se byl ten přesun bral, neznáme-li jak se skončil. Potřebujeme to, protože díla tohoto závěrečného období jsou n a znatelně nižší úrovni než předcházející romány Trilogie, a poněvadž by toho bylo třeba vědět víc o Čapkových záměrech v těchto dílech, aby se dal odhadnout celkový stupeň jeho nezdaru nebo zdaru. Dva činitelé měli co činit s uzpůsobením Čapkova díla v závěrečném období. První byl vnější: hrozící německá agrese, vrcholící mnichovskou dohodou a též čapkovou předčasnou smrtí. Druhý byl vnitřní: Čapek dosáhl zralé noetické filosofie, jež došla výrazu v románech Trilogie. V Povětroni se Čapkův noetický relativismu vytříbil do zaostřenějšího učení perspektivismu: relativismus je ve značné míře překonán. A na tomto základě čapek rozvíjí učení o lidské obci, jehož nebyl s to dosáhnout předtím, člověk může poznat pravdu jiných lidí, dovídáme se, protože všichni lidé jsou z téže lidské podstaty. Lidé se mohou lišit, člověk však je jeden a tentýž. Z toho pak plyne, že člověk může zřejmě poznat pravdu o sobě samém. To se potvrzuje v Obyčejném životě, kde se praví, že člověk je mnohotná pluralita a že tato pluralita je aspektem lidské podstaty, člověk může poznat své bližní právě proto, že sám v sobě chová možnost jimi být. V těchto románech Čapek poprvé prohlašuje svou víru v lidstvo absolutní, neboť lidstvo samo (nehledě k individuálním lidem) tu existuje jakožto esence. To však neznamená, že se z Čapka stává absolutista. Přešel jen se své někdejší posice krajního relativismu k relativismu umírněnému. A vyjadřuje tuto novou posici, Čapek tvoří své největší dílo — a tři z nejlepších románů našich dní. Avšak přesné vyhlášení filosofické posice připravilo Čapka, filosofického romanopisce par excellence, o jeho hlavní námět. Aby se pouze neopakoval, musí si n a j í t novou látku. Léta, jež následovala, svědčí o pokusech probrat se novými thematy: sociálními a ekonomickými problémy v První partě; filosofií umění v Životě a díle skladatele Foltýna. Tyto pokusy se však zcela nepodařily: Prvni parta připadá příliš povrchně optimistická, zatím co Foltýnovi se dokonale nepodařilo vyrovnat se s problémem umění (až n a esej o umění, kterou čapek vkládá do románu jako neorganickou část), protože jeho hrdinou není umělec, dokonce ani špatný, nýbrž paranoický pozér. 120
Válka s m l o k y je n a p r o t i tomu ú s t u p e m k dřívějšímu t h e m a t u R. U. R. Technicky n a d t u t o dřívější h r u vyniká, n i k t e r a k však nerazí Čapkovu dílu cestu vpřed. Válka se často považovala za útok n a nacisty, symbolisované ve své nelidskosti a n e k u l t u r n o s t i mloky. Ukazuje se však, že si ve skutečnosti rozličné části r o m á n u odporují. Individualisovaní a docela snesitelní mloci z K n i h y I. se sotva podobají kolektivisovaným nacistům a lidské vykořisťování mloků j a k o otroků stěží, byť i jen zdaleka, upomene n a něco z dějin německé politiky nebo z r ů s t u nacistické strany. Teprve až v Knize II. a III. nacházíme j a s n é narážky n a nacistické nebezpečí, když t ř e b a čteme, že Chief Salamander, mločí diktátor, je ve skutečnosti muž, který se j m e n u j e Andreas Schultze a který sloužival j a k o šikovatel v první světové válce. Takové poukazy jsou však rozptýleny a někdy nejsou dost jasné a Čapkova poznámka o tom, j a k došlo k n a p s á n í knihy, sotva n a z n a č u j e k n ě j a k é m u specificky protinacistickému výkladu, Čapek z ř e j m ě změnil běh r o m á n u uprostřed práce, aby do n ě h o zahrnul protinacistické motivy tohoto d r u h u a román, který měl být původně, jako R. U. R. satirou n a lidskou lenost, chtivost a žízeň po moci (dosažitelné u j a ř m e n í m laciných otroků: robotů či mloků), se stal skrytým útokem n a nacismus. Avšak toto dilčí porušení symbolického významu knihy kazí jinak téměř dokonalý r o m á n . V Bílé nemoci (1937) je, zajisté, jasný a nedvojsmyslný útok na nacisty, v Matce jsou pak narážky n a španělskou občanskou válku. Dá se předpokládat, že Čapek zaútočil n a fašismus jako n a d r u h absolutismu, v n u cujícího svou tyranii lidstvu, jež se cítí š ť a s t n o v j i n a k relativistickém světě. A fašistický m a r š á l v Bílé nemocí vskutku prohlašuje, že ho i n spiruje "vyšší moc." č a p e k však urazil dlouhou cestu od Továrny na absolutno a již se nyní intelektuálně nespokojí s p o u h ý m protikladem diktátorského absolutismu a demokratického relativismu, bud'si zprvu sebesvůdnější. Relativistická filosofie s a m a by totiž m o h l a s n a d n o n a j í t omluvu pro totalitu, ne-li už konečné ospravedlnění. Musely se n a j í t důkladnější zbraně, z b r a n ě m é n ě sporné. A ve svém posledním díle, v Životě a díle skladatele Foltýna, Čapek opouští svou někdejší posici noetického relativismu načisto. V tomto příběhu o uměleckém podvodníkovi užívá své oblíbené techniky, popisu událostí viděných očima několika svědků. Zde se však jejich svědectví s k l á d a j í v jediný a soudržný obraz a nikdo z nich se nestaví slepě k základní šalbě Foltýnova života, Čapek opustil noetický relativismus aby se vyvaroval n á s t r a h ethického relativismu; a t í m se filosoficky připravil k h r o m a d n é m u útoku n a totalitní ř á d ve j m é n u pevného ethického principu. Musel však v y h r á t ještě j e d n u bitvu a stopy onoho boje lze také vidět v Čapkově posledním díle. Čapek pesimista, anarchický individualista, spoluautor Krakonošovy zahrady a Ze života h m y z u autor Božích muk, Trapných povídek a Hordubala, musel dojít smíru s ideou demokratické společnosti, jíž se individuum m u s í podřídit. Už v Krakatitu j e j vidíme, jak káže o morálce sebezapírání ve prospěch lidského kolektiva. A v Povětroni i v Obyčejném životě si vytvořil pevnou z á k l a d n u p r o optimistickou demokratickou filosofii. Avšak Čapek se nemohl, přes všechn o své zalíbení v malém člověku, zbavit s t r a c h u z kolektiva j e n t a k lehce. 121
Býváme k sebe často d r s n í . . . Milan Ferko Býváme k sebe často drsní, nevážíme si človek človeka ani ten láskyplný prsník, ktorým nás rodná matka odpleká. Náš cit má a vše sme aj keď sa keď jedno
občas meno zrada nevýslovné zbabelí, iba pohl'ad žiada, slovo ranu zacelí. . .
život mój! Nech sa čo chce stane — či budeš radostný, či plný múk — splň mi len toto jedno prianie, skromné sťa margarétka z našich luk: aby mi nevychladli dlaně od pevných stiskov kamarátskych
rúk.
Není-li snad člověk v hromadě nedbalejší, bezcitnější, sobečtější než člověk jakožto individuum? O tom se zdají jasně poučovat R. U. R, Adam stvořitel, Válka s mloky — všechna protiutopistická díla. Čapek jasně vidí podstatnou ambiguitu kolektiva a obtíže s pěstěním svobodné demokratické společnosti v protikladu k otročímu řádu totality. Ještě v Bílé nemoci líčí lidskou společnost jako slabou, kolísající, snadno oklamatelnou a kaženou bezohlednými demagogy. Zároveň však cítí potřebu definovat povahu jiného druhu kolektiva: dobrovolného sdružení svobodných lidí v sebeobraně. Kdyby takové sdružení nebylo možné, demokracie je odsouzena k zániku. K tomuto cíli je zaměřena První parta a není náhodou, že se Čapkovi havíři hrdinně obětují jako členové skupiny, která je spirituálně větší než jeden každý z nich o sobě. A v životě a díle skladatele Foltýna Čapek zaútočil n e j mohutněji na individualistický egoismus, representovaný zde anarchickoromantickou theorií umění jakožto "sebevýrazu." Vybavuje se nám tedy alespoň podstatný směr Čapkova myšlení za těchto posledních let: od noetického relativismu k perspektivismu; od ethického relativismu k jistému utilitarismu; od estetického subjektivismu k objektivlsmu; od pesimistického individualismu k hledání optimistického kolektivismu demokratické společnosti. To ovšem neznamená, že se Čapkovi podařilo, ať umělecky či filosoficky, definovat povahu ideálního společenského řádu. Sotva bychom mohli od něho čekat rozřešení problému vztahu jednotlivce ke společnosti, problému, s nímž se hmoždilocelé naše století. Vidíme však přece, že se tímto důležitým a současným thematem vážně zabývá a vidíme, že k němu přistupuje v duchu v podstatě konstruktivním a positivním. Učinit víc mu odepřel osud. 122
Přeložil ek
Sovětští umělci a svoboda tvorby Jiřina Hálková (Londýn) Od doby, kdy v Moskvě skončil 20. sjezd KSSS, vládne v sovětských literárních, vědeckých a uměleckých kruzích neklid a ideologický kvas, jaký nemá pamětníka od dob revoluce. Reakce na politické odsouzení stalinismu vypukla v dlouho se tvořící bouři kritiky a vysvobodila tvůrčí síly, jež byly tak dlouho spoutány tvrdou dogmatickou kontrolou. Sovětské literární časopisy uveřejnily romány, které byly zakázány od let třicátých. Nové romány a divadelní hry často líčí (jako typy sovětské společnosti) ambiciosní, ješitné partajní funkcionáře, přežvykující fráze z úvodníku Pravdy a zajimající se jen o vlastní prospěch. Hrdiny těchto nových děl jsou prostí lidé, často i nečlenové strany, kteří n a vlastní pěst bojují proti byrokratickému stranickému či státnímu aparátu; nebo jsou hrdiny osamělí, tvůrčí jednotlivci, stojící z těch či oněch důvodů stranou společenského kolektiva. Jedním z těchto děl je román mladého sovětského romanopisce Vsevoloda Dudinceva Nejen chlebem: vydání tohoto románu vzbudilo obrovský rozruch a dlouhé fronty lidí se domáhaly přístupu do sálu moskevského Klubu spisovatelů, kde se loni 22. října konala veřejná debata o literární tvorbě tohoto autora. Dudincev ji sám uvedl poznámkou, že tak velká účast na literární rozpravě mu připomíná dobu jeho mládí, kdy "sovětská literatura vznikala v tvůrčím procesu a kdy Polytechnické museum bylo forem pro tuto novou literaturu." Ve výtvarném umění se hovoří sotva o čem jiném, než o impresionismu a výstavní síně v Moskvě a v Leningradě jsou svědky neobyčejně živých rozprav o tomto nově objeveném -ismu. Studenti, kteří navštívili nedávnou výstavu soudobého francouzského malířství v Moskvě se seskupili kolem přítomných francouzských umělců a ptali se jich, proč je sovětské umění padesát let za svou dobou. Divadelní hry ze Západu — zcela nepolitické a některé z nich průměrné detektivky — slaví hotové triumfy na jevištích v Moskvě a v Leningradě, zatim co obecenstvo v obou těchto městech bojkotuje nudné agitky stalinské éry. Zápas sovětských umělců o svobodu tvorby lze v posledních měsících sledovat v řadě literárnich časopisů a revuí. Je pravda, že mnoho těchto diskusí se dosud vede podle starých zásad — jinými slovy, že se analysuje a zpřesňuje obrat ve stranické linii; odtud obvyklá odvolání, "sebekritka", hledání obětních beránků a opakování základního hesla dne: 'Pryč s kultem osobnosti'. Ale zároveň mnoho sovětských vzdělanců se odvážilo pohledět hluboko pod povrch věcí a hledat pravdu s upřímnosti a otevřeností, v sovětském duchovním životě nebývalých. Úpadek sovětského divadla V ilustraci tohoto tvrzeni jsme vybrali ukázky ze dvou zásadních statí, jež se zabývaji současnou situací sovětského divadla. Autory první z nich jsou B. A. Nazarov a A. V. Gridněvová, kteří v dlouhém článku "K otázce 123
stagnace dramaturgie a divadla", (1) si kladou tuto otázku: proč v letech dvacátých a na počátku let třicátých se v Sovětském Svazu psaly hry, které se staly téměř klasickými; a proč později nastala stagnace. — V historickém přehledu autoři nejprve dokazují, že rozkvět divadla v prvním údobí sovětského státu byl v přímé souvislosti s kladným a ideově pružným poměrem strany k svobodě tvorby. Lze to doložit dekretem z roku 1919, v němž komisaři osvěty se přesně vytyčují jeho práva v poměru k divadlům, a řadou stranických resolucí z dvacátých let, v nichž se strana vyslovuje za volnou soutěž literárních a uměleckých forem, za spravedlnost v poměru k umělcům z doby předrevoluční a (slovy resoluce z roku 1917) za "pozvolné a nenásilné řízení divadel tak, aby toto umění sloužilo cílům diktatury proletariátu". Dále autoři konstatují, že tehdejší rozvoj sovětského divadla byl spjat s "širokou demokracií", jež vládla ve věcech umělecké tvorby a v určování jejího směru. O úspěchu her a divadel rozhodovalo obecenstvo a nikoli názory vedoucích osobností. Autoři článku pak srovnávají tuto situaci s vývojem sovětského divadla po roce 1936, kdy kontrola kulturního života byla soustředěna v rukou Všesvazového výboru umění. Všímají si zejména tří neutěšných let předcházejících druhé světové válce, kdy neméně než devět velkých divadel (a několik menších) bylo z úřední moci zavřeno v Moskvě samotné a kdy v průběhu jedné sezóny (1936-37) bylo na úřední příkaz vzato s repertoiru celkem deset her z celkového počtu devatenácti inscenací. Mnoho článků vycházelo tehdy v sovětském tisku o "skličující jednotvárnosti" divadelného repertoiru, o plytkých hrách s papírovými h r diny, o jednotvárnosti režie a výpravy. Vyskytly se tehdy pokusy svést vinu za tento úpadek na několik jednotlivců, na př. n a předsedu Výboru pro umění P. Kerženceva. Autoři článku odmítají takovéto jednoduché vysvětlení, už proto, že situace sovětských divadel se nikterak nezměnila ani po Keržencevově resignaci. A píší doslova: "Příčiny úpadku našeho divadla byly hlubší: odrážely totiž jisté změny, k nimž došlo ve způsobu řízení sovětských uměleckých záležitostí. Až do roku 1936 nebylo úředních zákroku proti hrám klasiků, ani proti hrám, které, jak se pravilo 'nesprávně hodnotily' přítomnost. Ale po roku 1936 začala hotová orgie v zakazování her — klasických, časových, historických — a to pod různými záminkami nebo prostě pro osobní záliby jednotlivců. Tento způsob úředních zákroků, o němž se ještě v roce 1929 hovořilo jako o 'nejsnadnějším', nikoli 'nej lepším', se stal hlavním nástrojem úředního dohledu nad divadly po roce 1936." Autoři pak píší o "překotnosti," s níž se v předválečných letech" až z kořenů vytrhávaly škodlivé zbytky formalismu", a jak kontrola tvorby pronikala i do "vlastního tvůrčího procesu"; a píší: "Volná soutěž je (však) projevem svobody tvořivosti; úřední dozor a znemožnění volné soutěže vytvářejí tvořivost závislou . . . Je pravda, že široké lidové vrstvy se jednoznačně vyslovily pro realismus. Ale realismus je rámcový, široký pojem, který nabývá konkrétního tvaru (1) Voprosy filosofii, Moskva, č. 5, 1956, str. 85-94 124
teprve v jednotlivých uměleckých dílech. A jestliže masy vyjádřily svou zálibu v realismu, pak to ještě zdaleka neznamená, že se zároveň vzdaly práva 'mít vlastni úsudek o všem ostatním' (Lenin) a těšit se ze všech plodů umělecké práce, nejenom z těch, které kdosi uznal za vhodné ke spotřebě. "Argument A. S. Ščerbakova, že totiž n u t n o s t 'očistit ' unění sílila úměrně s rostoucí kulturní úrovní širokých vrstev, je naprosto bezdůvodný. Právě naopak: čím vyšší kulturní úroveň lidu, tím víc bude lid se zasazovat o své právo 'mít vlastní úsudek o všem' . . . . Skutečnost, že lid byl zbaven práva 'mít vlastní úsudek o všem', a že vkus jednotlivce byl povýšen n a řídíci princip, byla v přímém rozporu s Leninovým vztahem k lidu a vzala lidu možnost ovlivňovat tvůrčí proces sovětského divadelního umění. Přísná kontrola jak už hotových děl, tak vlastního tvůrčího procesu, byla projevem ztráty důvěry v tvořivou inteligenci. Otázka důvěry v sovětskou inteligenci "Strana důvěřovala tvůrčí inteligenci v letech, kdy tuto inteligenci výlučně tvořili vzdělanci předrevoluční a kdy její ideje se nemohly n a zývat proletářskými. A tato inteligence dokázala, že si zasloužila důvěry strany. Ale přestalo se důvěřovat tvůrčí inteligenci právě tehdy, kdy vznikla početná nová sovětská třída vzdělanců, vyšlých už z řad dělnictva, rolnictva a sovětského úřednictva, tedy z těla a krve sovětského lidu. Tehdy také počali mít důvěru strany jen ti příslušníci sovětské inteligence, kteří měli úřední postavení: mezi nimi ovšem bylo mnoho strašpytlů nebo prostě lidi nedostatečně vzdělaných. . . . "Ani dnes není důvěra v naši tvůrčí inteligenci plně obnovena. . . Dosud jen lidé v úřadech a v kancelářích — mezi nimiž je mnoho přeopatrných lidí — se těší plné důvěře. Je třeba dokazovat, že V roce 1956 naše tvůrčí inteligence má větší právo n a takovouto důvěru, než měla v roce 1930? Pravda, v poslední době lze pozorovat jisté zlepšení: divadla zase mohou samostatně určovat svůj repertoir a výběr her Je nyní pestřejší, i když to je zásluhou spíše inscenací klasických děl než her se soudobými náměty. Ale toto všechno nestačí k plné obnově důvěry, takové, jíž se umělci těšili v době, kdy ve straně ještě vládly leninské názory n a umění. Co potřebujeme, je pronikavá reorganisace celého dosavadního systému v řízení našeho uměleckého života. . . "Náš stát je státem nového typu. Je tu proto, aby s pomocí lidu budoval obecný blahobyt pro lid. Proto v naší vlasti nemůže vzniknout situace, kdy by se stát vzdal vedení či dohledu nad kteroukoli oblastí veřejného života. Ale formy státního vedení nebo dohledu mohou býti bezprostředně svěřeny státním úřadům a institucím, nebo mohou být v rukou veřejných organisací. Od roku 1936 určoval linii sovětského divadla stát. Naproti tomu literatura je pod kontrolou veřejné organisace — Svazu spisovatelů. Zkušenost dokazuje, že v oblasti literatury a umění způsob 'sebekontroly' nejlépe zajišťuje praktické uplatňování leninské zásady 'méně direktiv a více praktické činnosti'. V divadle je třeba se odpoutat od bezprostředního, každodenního dozoru a ponechat širokou volnost v rámci 'sebekontroly'. Forma této kontroly by měla být 125
předmětem rozpravy. Zdá se, že nejúčelnější by bylo vzít všechno, co se týká umění, z pravomoci ministerstva kultury a založit Akademii umění nebo Akademii literatury a umění. Tato forma organisace, jak ukázala zkušenost s Akademií věd, dobře spojuje obecné vedení s metodou 'sebekontroly'. Jedno je jisté: bez uvolnění dozoru v oblasti divadelní tvorby není možno uplaťnovat v praxi názory V. I. Lenina a tak i nový, mocný rozkvět divadla." Tyto citáty z článku o situaci sovětského divadla dokazují, že Nazarov i Gridněvová jsou si vědomi toho, že nemá smyslu — po vzoru tak časté "sebekritiky" různých sovětských umělců — volat po "živém" umění, dokud neexistují aspoň základní objektivní předpoklady pro růst takovéhoto umění, totiž autonomie umělecké tvorby, osvobozená z pout dozoru totalitního státu. Avšak ani toto odstranění vnější kontroly by nestačilo k renesanci sovětského umění: muselo by být provázeno i vnitřní obrodou umělců samotných. Dlouhá leta stalinského útisku ohnula mnoho páteří a zakřikla nejednu duší: potrvá dlouhou dobu, než se sovětští umělci naučí samostatně chodit a bez obav dýchat. Tento psychologicky zajímavý zákon o "setrvačnosti strachu" je předmětem pozoruhodného článku "Nové obzory" (2) z pera šéfrežiséra stavropolského krajového divadla G. Georgijevského. "Po návštěvě hlavního města" Goorgijevský popisuje nejprve své dojmy z několika konferencí sovětských divadelních pracovníků, které se konaly v první polovině roku 1956 v Moskvě. Byla to prý schůze "podle plánu", na chlup stejná, jako všechny předešlé, neboť "setrvačnost v myšlení", "myslet po staru" je snadnější, než "držet krok s životem". A autor píše: "Samozřejmě, náš úkol (poctivě a přísně analysovat nedostatky sovětského umění v posledních letech) je nad síly jednotlivce i nás všech dohromady, jestliže se domníváme, že můžeme dát všechno do pořádku jen tak přes noc obvyklým 'kampaňovým způsobem'. Bylo už dost spěchu a zbrklosti. Tolik už je zkaženo, tolik špatných tradic se už vžilo, naše hlavy jsou přecpány tolika zbytečnými teoriemi, zvyk dívat se zcela jednostranně na umění i na život je už tak zakořeněn, že úkol, který je před námi je vpravdě obrovský: potrvá doluho, než vyčistíme půdu znovu tak, aby mohla nést úrodu." Z referátů na konferencích, v nichž se mluvilo o "následcích, nikoli příčinách" mnohých nedostatku v sovětském umění, Georgijevský věuje zvláštní pozornost referátu N. Akimova: nelíbilo se mu, že Akimov se pokoušel "vyrovnávat si účty" a "hledat obětní beránky". Píše: "Tohle jsme už viděli, tohle všechno jsme už jednou prožili: kdejaká změna v idologické koncepci strany byla ještě donedávna provázena nesmyslným ničením pověsti, výtkami, zatracením nadaných umělců, kteří pak na dlouhou dobu ztratili právo na tvůrčí práci a na důvěru veřejnosti. Bili jsme se s formalismem v hudbě, odhalili jsme omezenost buržoasní estetiky, stranický tisk nám objasňoval škodlivost pato(2)
Těatr, Moskva, č. 8. 1956, str. 46-56. 126
lízalství, objektivismu, 'novorappismu' (sic) v umění, falešného pojetí skutečné podstaty sporu v soudobém dramatu. Při tom všem se ovšem našli lidé, kteří se snažili proměnit užitečnou debatu v "kampaň", pokládali ji za signál k litému vyřizování účtů, k veřejnému diskreditování chybujících, ale poctivých umělců. Dělalo se to bez patřičného rozlišováni, v z á j m u zajištění vlastního postavení, což v této souvislosti bylo zvlášt nebezpečnou pohnutkou. Zároveň mnohé umělecké organisace pokládaly za svou povinnost mít 'svého formalistu', 'svého estéta': krátce někoho, jehož by bylo možno jak se patří s pompou 'odmaskovat'. . . . "Po dlouhou dobu jsme zaměňovali omyly umělecké s chybami politickými. Chybující umělci byli často pronásledováni, hledělo se n a ně jako n a nepřátele; kdekdo se bál s nimi mluvit a lepili se n a ně kdejaké nálepky. . . . Ležérnost, s níž se umělci obviňovali z formalismu vedla k tomu, že jsme se obávali inscenovat hry opravdu výraznými scénickými prostředky, řešit směle rostoucí problémy naší společnosti: psali jsme h r y neslané, nemastné, bez konfliktů. Z tvůrčí práce stále víc se ztrácelo experimentování, smělá řešení, originalita uměleckého pojetí. Tvořili jsme umění obezřelé, ostražité, bojácné. . . Dogmatismus je neslučitelný s tvořivostí "Jistě, nejde tu o prominutí skutečných ideologických omylů, ani o prosazení bezzásadovitého hlediska 'vše je dovoleno'. Ideový boj v umění je, byl a bude veden proti všemu, co je nepřátelské sovětské ideologii a politice naší strany. Běží o právo umělce přiznat se k omylu, snažit se mu porozumět, aniž při tom byl okřikován nebo bit rákoskou přes prsty. Jde o to, aby místo úředního zákroku nastoupila metoda přesvědčování. Jde o to — jak to výborně řekl Akimo v témže referátě — aby v umění byly obnoveny 'demokratické záruky', které v poslední době úplně zmizely nebo byly redukovány n a kruté minimum. "Každý umělec riskuje. Tak to musí být, to je naše povolání. Ale poctivý umělec musí mít jistotu, že při výkonu svého povolání neriskuje svou pověst jako občan, že neupadne v politické podezření, že i když úplně neuspěje, přece neztratí možnost další práce v oblasti umělecké tvorby. . . "Pro tvůrčí úsilí není nic zhoubnějšího, než postupovat tak, jak to kdysi vyjádřil Majakovský, ostatně citovaný n a sjezdu N. S. Chruščevem: 'Tobě a mně není třeba myslet, myslí-li za nás vůdcové.' — Umění slouží národu j e n tehdy, m á - l i tvůrčí charakter, nikoli úřední. Dogmatismus a n e kritický postoj, který vznikl vlivem kultu osobnosti ve vědě a v našem veřejném životě, se obrážel v naší práci ilustrativností, podřízením se celému potoku direktiv, které se vydávaly způsobem, nesnášejícím odmluvy a které byly závazné p r o celý rozsáhlý svět umění. Na štěstí se už situace trochu zlepšila; ale ještě nedávno orgány ministerstva kultury, místní stranické a správní orgány i tisk si osobovaly právo diktovat: repertoir, hranici 'dovolených' tvůrčích metod, kategoricky formulovaná měřítka 'co je dobré a co je špatné' v umění. Ale umění, stejně jako každá jiná, ideologicky významná oblast, potřebuje ideologického vedení strany, ale zároveň i nezávislost tvůrčí práce; nesnáší 127
regimentací a vztýčený ukazováček. Leninským způsobem je třeba nesměšovat politické a umělecké hodnocení děl a jejich místa v ideovém zápase s malicherným dozorem a úředním poručnictvím. "Hodně se mluví o škodách, které způsobil našemu umění systém každoročního udílení Stalinových cen. Potíž je v tom, že tyto ceny byly čas od času udělovány za díla, jež sotva dosahovala průměru. Přes to však, jakmile cena byla udělena, tato díla se stala vzorem, n a jejich nedostatky se jaksi zapomnělo a jejich klady byly do krajnosti vychvalovány. Tak vznikla lživá kriteria umění . . . "Nebude snadné vymýtit z našeho povědomí zvyk se p t á t : 'A co se teď chválí? Co se teď strhává?', zvyk podrobovat se zálibám měnivé módy, obětovat jí i vlastní přesvědčení. . . Nikoli proto, že by n á m to někdo zakazoval. Naopak, s t r a n a nás naléhavě vyzývá, abychom byli n a prosto upřímní, abychom byli přímí ve svém myšlení. Ale my jsme příliš dlouho v zajetí 'autorit', příliš dlouho jsme věřili, že 'slova nabývají n a významu a dosahu podle toho, kdo je vyslovil', jako to výborně vystihli Nazym Cikmet ve své nové h ř e 'A byl t a m Ivan Ivanovič?' . . . " 'V ministerstvu kultury zvonili na poplach' "V těchto dnech se v hledišti našich divadel dějí věci, které zasluhují naší bdělé pozornosti. Je tomu rok, co jsme byli všichni dokonale ohromeni 'neočekáváným' aktivním postojem diváka k divadlu. Donedávna ochotný a důvěřivý, chodil se dívat n a všechno, co jsme m u předložili, svědomitě platil za špatné hry, soudil nás milosrdně a shovívavě. Donedávna n á m štědře dával n a dluh — a pak jednoho krásného dne tomu všemu byl konec. Divák začal stávkovat — energicky a rozhodně. Ve všech městech lidé, jakoby se byli smluvili, přestali chodit do divadla jen tak, a ť se hrálo cokoli. "V ministerstvu kultury h n e d zvonili n a poplach, rozesílaly se výhrůžné rozkazy, od divadel se žádalo, aby se ihned učinily 'příslušné kroky', jež by zastavily pokles p ř í j m ů u divadelních pokladen. Ale v tomto případě nepomůže ani zvýšení cen vstupného, ani nelze hledat lék v lepší reklamě nebo dokonce v k r a j n í c h případech nalézat čas od času spásu v 'tanci o přestávkách a po představení'. Pomůže jen reorganisace naší práce a zvýšení její úrovně. "Do divadel chodí dnes titíž lidé, jejichž kus jsme svého času zkazili a kteří n á m teď vracejí jen to, čím jsme je kdysi krmili. I zde, jako v tolika jiných oblastech, platí zákon setrvačnosti. . . . Bude ještě dlouho trvat, než nový životadárný vítr, dnes tak horoucně přijímaný lidem, nabude opravdového tvaru v umění, než zcela zmizí obecenstvo, které jsme naučili spokojovat se s nahrážkami v umění." 'O tak zvané krisi divadla' "Tenhle problém je prostě vycucán z malíčku. Je třeba se o něm zmínit už jen proto, poněvadž mezi našimi tvůrčími umělci stále ještě kolují historky plné obdivu o našem divadle z let dvacátých a o jeho téměř nedostižném rozkvětu. "Nemám ilusí o dnešním stavu našeho divadla. J e opravdu neutěšený. . . Nicméně pokládám za plané a škodlivé všechny řeči o tom, že ideál 128
dobrého divadla leží kdesi v minulosti, všechno to lyrické vzdychání o divadle let dvacátých, t u jasnou tendenci zapomenout n a všechno špatné, co jsme už tehdy právem odsoudili. . . Myslím, že kdybychom mohli jen n a okamžik se přenést do doby, kdy se natáčel 'Potěmkin', nebo kdybychom se dívali n a hry, které se n á m tehdy zdály dokonalé, že bychom se neubránili pocitu mírného zklamání. Zpátečnické heslo zpět k letem dvacátým' budiž tedy zavrhnuto. "Zamysleme se nad tím, kdy bylo h ů ř : zda tehdy, kdy mnozí z nás dostávali ceny za podprůměrná díla, blahosklonně naslouchali pochvalným ódám, uveřejňovaným v novinách a nepochybovali vůbec o tom, že naše divadlo rozkvétá; kdy řemeslní malíři, režiséři bez invence a divadelníci bez vlastní tváře se ve světě umění cítili jako doma; nebo nyní, kdy jsme tak očividně nespokojeni sami se sebou, kdy znovu začínáme klást vysoké požadavky pro sebe i pro jiné? "Myslím, že to bylo horší tehdy, že tehdy jsme stáli tváři v tvář rostoucí krisi divadla. Jejími hlavními příznaky byla mizerná umělecká měřítka a zásada spokojit se s málem. Ale jakmile jsme si řekli, že v mnohém směru žijeme nesprávně, pak vznikla naděje, že se dostaneme z této krise, že naše divadlo vstoupí do nového údobí rozvoje, ne-li dnes, tedy zítra. . . Důležité je, abychom správně rozpoznali druh nemoci, abychom si uvědomili, že je třeba radikálního léčení, že musíme nemilosrdně odříznout všechno shnilé a mrtvé v organismu, nedat celé nemoci možnost se ukrýt, zatím co se budou hledat všelijací 'nositelé bacilů'. Když se zamyslím nad dnešním stavem (sovětského) umění, s radostí v něm nalézám nové, svěží výhonky. . . " Strana se brání Tyto řádky vyšly v Rusku loni v létě. Od té doby KSSS přešla po jistém váhání do ofensivy proti jasným pokusům části sovětské inteligence a sovětské studentské mládeže (jež navázala styky s komunistickou mládeží polskou a maďarskou) omezit rigorosní dozor strany a státu n a d sovětským uměním, časopis Novyj Mir hned n a podzim rozhodně odmítl stanoviska, vyslovená v článku Nazarova a Gridněvové; a Pravda z 26. listopadu 1956 o něm napsala: "Nedostatky minulých let se zneužívají k směšnému pokusu dokázat, že vedení strany a státu v oblasti umění není nutné. Je snadné si představit, kam by vedla anarchie, o níž autoři článku tak úsilovně bojují. Znamenala by ústup z ideologických posic socialistického realismu a otevřela by naše umění cizím vlivům." Vydání Dudincevova románu Nejen chlebem v knižní formě bylo odloženo n a neurčitou dobu; anglickému nakladatelství, které požádalo sovětské velvyslanectví v Londýně o text románu, bylo sděleno, že vydání této knihy by nebylo možno považovat za "přátelský čin". — Na sjezdu sovětských výtvarných umělců, který se konal počátkem března letošního roku v Moskvě, sovětští umělci, malíři a sochaři se jednomyslně zavázali zobrazovat ve svých dílech "krásu a velkolepost komunistických ideálů", vymycovat "cizí vlivy", čelit "pronikání politické lhostejnosti, esteticismu, formalismu a naturalismu". Novým, svěžím výhonkům sovětského umění tedy znovu hrozí mráz, aspoň n a čas; doufejme, že ne věčná zima. 129
Literatura a společnost
(2)
René Wellek (Yale University, New Haven, U. S. A.) Povšechný obrys této historie vystupuje již nyní celkem jasně. V lidové ústní literatuře lze studovat úlohu zpěváka nebo vyprávěče, jenž bude úzce záviset n a přízni svého posluchačstva: t a k bard ve s t a r é m Řecku a scop v germánském pravěku, tak profesionální vyprávěč pověstí a pohádek v Orientě a v Rusku. V městských státech starého Řecka měli tragédové, a skladatelé dithyrambů a h y m e n jako třeba Pindar, zvláštní, polonáboženské postavení, které se pozvolna sekularisovalo, jak p a t r n o srovnáme-1i Euripida s Aeschylem. U panovnických dvorů římského impéria, Vergil, Horác a Ovidius bezpochyby záviseli n a štědrosti a blahovůli césarů a mecenášů. Ve středověku vidíme zas m n i c h a v jeho cele, t r u b a d u r a a Minnesaengera při vladařském dvoře nebo n a rytířském hradě, potulné žáky n a cestách. Spisovatel je buď klerik nebo učenec, anebo je zpěvák, člověk, jenž baví jiné, je minstrel. Ale i králové, jako český Václav II a skotský J a k u b I., se nyní s t á v a j í básnickými amatéry, diletanty. V německém Meistersangu se řemeslníci sdružují do básnických cechů, m ě š ť a n é provozují poesii jako řemeslo. Za renesance vznikla poměrně neodvislá skupina spisovatelů, humanisté, kteří se toulali mnohdy z jedné země do druhé a nabízeli své služby rozličným ochráncům. Petrarca, který m á grandiosní představu o svém poslání, je první moderní poeta laureatus, zatím co Aretino je prototyp literárního žurnalisty — živ z vydírání, spíš obáván než ctěn a vážen. V pozdější historii dochází, zhruba řečeno, k přechodu od podpory urozenými či méně urozenými příznivci k podpoře poskytované nakladateli, kteří vystupují jako předvídaví zástupci čtenářské veřejnosti. Systém aristokratické patronace ovšem nebyl předtím universální. Církev, a brzo n a t o i divadlo, podporovala zvláštní druhy literatury. V Anglii začal p a t r o n a č n í systém u p a d a t p a t r n ě již v začátcích osmnáctého století. Zbavena svých někdejších podporovatelů a dosud ne zcela podporována čtenářskou veřejností, literatura se n a čas dostala do h o r šího hospodářského postavení. Počátky dr. Johnsona v Grub Street a odpor, s nímž se postavil v slavném dopise proti lordu Chesterfieldovi, symbolisují tyto změny. A přece jen o generaci předtím si Pope našetřil jmění z překladu Homéra, který byl bohatě subskribován šlechtou a lidmi z universit. Velké f i n a n č n í odměny přišly však až v devatenáctém století, kdy Scott a Byron vykonávali obrovský vliv n a vkus a veřejné mínění. S Voltairem a Goethem vzrostla prestiž a nezávislost spisovatele v kontinentální Evropě velmi značně. S rozmnožením čtenářské veřejnosti, se zakládáním velkých revuí jako Edinburgh a Quarterly, se z literatury stávala ve stále rostoucí míře ona bezmála nezávislá "instituce," o níž psal Prosper de B a r a n t e v r. 1822, když tvrdil, že taková byla literatura v osmnáctém století. 130
Ashley Thorndike upozorňoval s důrazem, že "literaturu v devatenáctém století výrazně charakterisuje nikoli její vulgarisace, ani prostřednost, nýbrž spíše její specialisace. Tato literatura se již neobrací k uniformnímu nebo homogennímu publiku: dělí se o n i několikeré obecenstvo a literatura se tak rozpadá n a mnohé náměty, zájmy a účely." Mrs. Q. D. Leavis zdůrazňuje v knize Fiction and the Reading Public, jež se věru může považovat za kázání n a Thorndikův text, že sedlák z osmnáctého století, který se naučil číst, musel číst to, co četla šlechta a vzdělanci z universit; že má-li se však správně mluvit o čtenářích z devatenáctého století, pak nikoli jako o "obecenstvu," nýbrž jako o "obecenstvech." V naší vlastní době se seznamy vydávaných knih a časopisy n a stáncích rozhojňují ještě více: najdeme tu knihy pro devíti až desetileté, knížky pro hochy středoškolského věku, knihy pro "'samotáře"; obchodní žurnály, nakladatelské časopisy, týdeníky náboženských spolků, příběhy z Divokého západu, románky ze skutečného života. Vydavatelé, časopisy i spisovatelé — všichni se specialisují. Studium hospodářských základů literatury a společenského statusu spisovatelova je tedy nerozlučně spjato se studiem posluchačstva, k němuž se spisovatel obrací a n a němž závisí finančně. I aristokratický patron je takovým posluchačem, a často náročným k tomu, vyžadujícím nejen, aby se mu pochlebovalo, nýbrž též, aby se spisovatel přizpůsobil konvencím jeho třídy. V ještě ranější společnosti, ve skupině, kde se daří lidové poesii, je závislost autora na posluchačstvu ještě větší: jeho dílo se nerozšíří, nezalíbi-li se okamžitě, úloha posluchačstva v divadle je při nejmenším stejně rozhodná. Dály se dokonce pokusy vysledovat změny v Shakespearových obdobích a stylech ze změny mezi posluchačstvem v divadle Globe n a South Bank, kde se hrálo pod širým nebem a kde posluchačstvo bylo smíšené, a v Blackfriars, kryté hale, kam chodily vyšší vrstvy. Méně snadné již je sledovat specifický vztah autora k obecenstvu v pozdější době, kdy se čtenářstvo rychle rozmnožilo, rozptýlilo a promísilo, a kdy se vztahy autora k obecenstvu stávají nepřímějšími a neprůhlednějšími. Zvyšuje se počet prostředníků mezi spisovateli a obecenstvem. Můžeme studovat roli takových společenských Institucí a sdružení jako salon, kavárna, klub, akademie a universita. Lze sledovat historii literárních časopisů, jakož i nakladatelství. Kritik se stává důležitým prostředníkem; jistá skupina znalců, bibliofllů a sběratelů může podporovat jisté literární druhy; a literární spolky samy mohou přispět k vytvoření zvláštního publika spisovatelů nebo rádoby spisovatelů. Obzvláště v Americe, kde se, podle Veblena, unavený "businessman" baví a konsumuje umění prostřednictvím své ženy, se ženy staly aktivními určovatelkami literárního vkusu. Nicméně, staré zvyky patronace nezmizely úplně. Všechny moderní vlády nějak literaturu podporují a různě si ji vychovávají, a patronace ovšem znamená kontrolu a dohled. Vědomý vliv totalitního státu za posledních desetiletí se snad ani nedá přecenit. Byl jak negativní — pokud se týče potlačování, pálení knih, censury, umlčování a udílení důtek, tak positivní — pokud stál za regionalismem "krve a půdy" nebo za sovětským "socialistickým realismem." A nepodařilo-li se státu vytvořit literaturu, která by vyhověla ideologickým specifikacím a byla při131
tom velkým uměním, to samo nemůže vyvrátit náhled, že vláda, usměrňující literaturu, se zdarem umožňuje tvorbu lidem, kteří s ochotou či bez ochoty přijmou oficiální předpisy za své. Tak se v sovětském Rusku literatura stává, aspoň v teorii, opět komunálním uměním a umělec byl znovu včleněn do společnosti. Křivka, zachycující jak úspěšná byla, jak dlouho se četla a kdy zapadla nějaká kniha, nebo pověst a sláva jistého spisovatele, jsou především jevem společenským. Zčásti patří ovšem do literární "historie," neboť sláva a pověst se měří podle toho, jak velký vliv má spisovatel na jiné spisovatele, jak se celkově pod jeho vlivem přetváří a mění literární tradice. Zčásti je pověst záležitostí kritického ohlasu: dosud byla zkoumána hlavně n a základě více méně formálních posudků, o nichž se předpokládalo, že představují "průměrného čtenáře" toho kterého období. Jelikož tato celá otázka "kolotoče vkusu" je "sociální," může se nyní položit na pevnější sociologickou základnu: podrobné zkoumání může osvětlit skutečný soulad mezi jistým dílem a určitým publikem, které mu pomohlo k úspěchu; doklady se dají snést podle počtu vydání a prodaných výtisků. Rozvrstvení každé společnosti se obráží v rozvrstvení jejího vkusu. Třebaže normy vyšších vrstev obyčejně sestupují k vrstvám nižším, tento pohyb bývá někdy opačný: názorným příkladem je zájem o folklor a primitivní umění. Politický a sociální pokrok nejde nutně ruku v ruce s pokrokem v estetice: měšťanstvo se ujalo vedení v literatuře dlouho před tím než nabylo politického prvenství. Do společenského rozvrstvení v otázkách vkusu mohou rušivě zasáhnout, a dokonce je i setřít, rozdíly ve věku a pohlaví, vlivy jistých skupin a sdružení. Rovněž móda je důležitým jevem v moderní literatuře, protože normy vyšších tříd, které jsou okamžitě napodobovány, je nutno v soutěžící proměnlivé společnosti neustále obnovovat. V dnešních rychlých proměnách vkusu se zajisté také obrážejí rychlé společenské proměny posledních desetiletí i celkové uvolnění vztahu mezi umělcem a posluchačstvem. Samota, v niž moderní spisovatel žije vzdálen od společnosti, jak ji znázorňuje Grub Street, Bohéma, Greenwich Village či američtí expatrianti, vybízí k sociologickému studiu. Ruský socialista Georgij Plechanov se domníval, že doktrína "umění pro umění" vzniká tehdy, když umělci tuší "nesmiřitelný protiklad mezi svým cílem a cílem společnosti, k níž patří. Když se umělci staví velmi nepřátelsky vůči společnosti a není-li v dohledu žádná naděje na změnu." Levin L. Schücking se dotkl některých z těchto problémů ve své Soziologie der literarischen Geschmacksbildung; při jiné příležitosti pak podrobně studoval úlohu rodiny a žen jakožto posluchačstva v osmnáctém století. Ačkoli bylo nashromážděno hodně dokladů, zřídka se došlo k dobře podloženým závěrům o přesných vztazích mezi literární produkcí a jejími hospodářskými základy anebo i o přesném vlivu obecenstva na spisovatele. Tento vztah se zřejmě nekryje s pouhou závislostí nebo s trpným vykonáváním patronových směrnic či směrnic společnosti. Vždyť spisovatelé si mohou bezpochyby vytvořit své vlastní obecenstvo; a vskutku, 132
jak věděl Coleridge, každý nový spisovatel si musí vytvořit vkus podle něhož se bude líbit. Spisovatel není jen ovlivňován společností: on sám ji ovlivňuje. Umění život nejen pouze reprodukuje, nýbrž jej také formuje. Lidé mohou modelovat svůj život podle vzoru literárních hrdinů a hrdinek. Milovali, páchali zločiny a sebevraždy podle knih, a ť to bylo Goethovo Utrpění mladého Werthera nebo Dumasovi Mušketyři. Můžeme však přesně definovat vliv nějaké knihy na čtenáře? Bude kdy vůbec možno popsat vliv satiry? Změnil Addison opravdu mravy tehdejší společnosti, přispěl Dickens k reformám věznic pro dlužníky, chlapeckých škol a chudobinců? Byla Mrs. Stowe opravdu onou "malou ženou, která způsobila velkou válku?" Pozměnil Jih proti Severu pí Mitchellové postoj čtenářů ze severních států k válce Mrs. Stowe? Jak účinkoval Hemingway a Faulkner na čtenáře? Jak mohutný byl vliv literatury n a vznik moderního nacionalismu? Historické romány Waltera Scotta ve Skotsku, Henryka Sienkiewicze v Polsku, Aloise Jiráska v československu zajisté přispěly rozhodně ke zvýšení národní hrdosti a obecné úctě k vlastni minulosti. Můžeme bezpochyby předpokládat, že mladí bývají pod bezprostřednějším a mocnějším vlivem četby než staří, že nezkušení čtenáři jsou naivnější a pokládají literaturu spíš za přepis než interpretaci života, a že ti, kdo se dostali jen k několika knihám, je berou daleko vážněji než zběhli a profesionální čtenáři. Můžeme postoupit za takové dohady? Můžeme se řídit dotazníky a jinými podobnými pomůckami sociologického výzkumu? Přísné objektivity však nelze dosáhnout, protože pokus o vylíčení jednotlivých případů bude záležet na vzpomínkách a n a analytických schopnostech dotazovaných lidí a jejich výpovědi budou vyžadovat, aby je soustavně zpracoval a zhodnotil někdo, kdo se může mýlit. Ale otázka "Jak působí literatura na čtenáře?" je empirickou otázkou, na niž musíme odpovědět, lze-li ji vůbec zodpovědět, odvoláním na zkušenost; a protože máme na mysli literaturu v nejširším smyslu i společnost co nejširší, nesmíme se odvolat jen ke zkušeností znalce, nýbrž ke zkušenosti celého lidstva. A takové otázky jsme teprve začali studovat. Zcela nejběžnějším přístupem ke vztahům literatury a společnosti je studium literárních děl jakožto sociálních dokumentů, jakožto údajných obrazů společenské skutečnosti. Není třeba ovšem pochybovat, že z literatury lze abstrahovat jistý druh sociálního obrazu. Právě s tímto zřetelem přistupovali k literatuře už její první systematičtí studenti. Thomas Warton, první opravdový historik anglické poesie, tvrdil, že v literatuře je "zvlášť jedna výborná věc, zachycuje věrně rysy doby a uchovává nejmalebnější a nejvýraznější představu o jejích mravech"; Wartonovi, a mnohému z jeho učených nástupců, literatura byla především pokladnicí dobových zvláštností a mravů, knižním pramenem ke kulturním dějinám, obzvláště kultury rytířské a jejího úpadku. Pokud se týče moderních čtenářů, mnozí z nich si tvoří své největší dojmy o cizích společnostech z četby románů, ze Sinclaira Lewise a Galsworthyho, z Balzaca a Turgeněva. Použijeme-li literaturu jako sociální dokument, může z ní ovšem vystoupit obrys společenských dějin. V Chaucerovi a Langlandovi se uchovaly 133
Poesie Františka Hrubína Po ubohé češtině a po "básních", kterými nás krmí domácí tisk komunistický a někdy také exulantský, je četba veršů Františka Hrubína s názvem Můj zpěv (1) jakoby vykoupáním v živé vodě čisté radosti. Komu vroucněji než právě k n á m v cizině dlícím může mluvit Hrubínova Noc přede žněmi, ta noc, jež potmě napouští nebem chrpy, ta noc, jež potmě napájí krví mák a bleskem v dálce pradávné brousí srpy, jejíž hlas v hrdle drží si spící pták, ta noc, jež očím odkryla hvězdné témě a v sobě střežíc každičký lidský hlas, milencům vonnou mateřídouškou jemně kolena, lokty obkládá zas a zas? Komu než právě nám, kteří již již vidí ranní zoru končit vládu pohrobního měsíce, jsou určena tato slova: Měsíc, jenž troufá si zvednout přemocná moře, z Čech mdlý a bezjasý zmizí za ranní zoře, Země má větší moc než ten mrtvý svět tam, oceán budoucna zvedá v přílivu k nám, slyším-li jeho šum, ztratím únavu všechnu a širokou volnost svých dětí zhluboka vdechnu?
dva pohledy na anglickou společnost čtrnáctého století. Záhy se postřehlo, že se v Prologu k Povídkám canterburským vyskytuje téměř úplný přehled společenských typů. Shakespeare ve Veselých ženách windsorských, Ben Jonson v některých hrách a Thomas Deloney n á m patrně řík a j í něco o střední vrstvě z alžbětinské doby. Addison, Fielding a Smollett líčí nové měšťanstvo osmnáctého století; Jane Austenová venkovskou šlechtu a venkovské duchovenstvo počátku devatenáctého století; Trollope, Thackeray a Dickens, viktoriánský svět. Na obrátce století n á m Galsworthy ukazuje anglické vyšší střední vrstvy; Wells nižší střední vrstvy; Bennett provinční města. Podobnou řadu společenských obrazů bychom mohli sestavit i pro americký život od románů Mrs. Stowe a románů Howellsových až k románům Farrellovým a Steinbeckovým. Pařížský a francouzský život v době porestaurační jakoby byl zachován ve stovkách charakterů, míhajících se n a stránkách Balzacovy Lidské komedie; a Proust prozkoumal do nejmenších podrobností společenské rozvrstvení upadající francouzské aristokracie. Statkářské Rusko devatenácteho století vystupuje z románů Turgeněvových a Tolstého; v Čechovových povídkách a hrách nahlédneme do života kupců a intelektuálů, v Šolochovovi do kolektivisovaných družstevníků. (Pokračování) Přeložil Emil Kovtun 134
Mám v ruce text kritiky Hrubínovy sbírky od Ivana Skály, jež vyšla před časem v Rudém právu. Komunistický kritik vidí v Hrubínově sbírce "monumentální hymnus na nezničitelnost života", "materialistickou polyfonii životního běhu a obnovováni" a "vybojování pevniny, po niž půjde další básníkova cesta k dnešním lidem". Nu, na první pohled se vidi, že tyto chvalozpěvy jsou zakrýváním rozpaků a zhola nic neříkají o Hrubínových básních, které naštěstí nejsou tak jednoduché, aby jim komunistický kritik mohl rozumět. Baudelaire ve své kritice pařížského Salonu z roku 1846 napsal o umění něco, co bychom si měli připomínat stále a stále: že každé umělecké dílo má v sobě prvek časný, "partikulární", vzatý obyčejně z prostředí, v němž umělec žije; a prvek nadčasový, absolutní, který představuje ideál, za který básník bojuje. Umělecké dílo je pak ovšem sloučenina oněch dvou prvků, amalgam více nebo méně dokonalý, podle toho jak dobře se umělci podařilo tyto dva prvky zharmonizovat a utlumit jejich přirozený protiklad. Tisíckráte se již napsalo, že v baroku jsou oba tyto prvky výraznější než jinde a že právě v něm jejich boj je nejokatějši. Proč to zde říkám? Proto, že F. X. Šalda vliv českého literárního baroka kdysi našel i v ranných básních Hrubinových, v nichž bojovala láska k barokní smyslnosti i smyslovosti a láska k plnosti života s barokním idealismem a metafysičností. Říkám to zde proto, že se domnívám, že lidem takto založeným, založeným jako Hrubín, by v jejich básnickém snažení nejlépe vyhovovalo ovzduší životní radosti ze světla, vůni a barev, spojené s asketickou vírou v metafysickou nesmrtelnost ražení přímo náboženského. Nuže, Hrubín bohužel nemá k disposici ani časnou rozkoš života, ani supranaturalistickou moudrost! Nemá je k disposici, ač v jeho povaze tento dualismus zůstává nezměněn a silnější než kdykoliv dříve. Hrubín jím trpí, a je dost statečný, aby nám o své bolesti, o svých bojích, ve svých básních vypravoval. Hrubín nám předně říká, jak velice trpí v prostředí, v kterém žije, v ovzduší, které dýchá. Na příklad v básni To ještě není s podzimem n a chází zoufalce ve svém těle (jak tohle je barokní!), a resignovaně se spokojuje, že se smí držet země "třeba schromlý". Déšť, déšť pro Verlaina, o němž Hrubín ví, že nepadá jen na město, nýbrž do srdce, "jako z řeky vytažený sebevrah" mu myje prach na rumišti. . . Na nebi jeho poesie jdou mu vstříc Nerudův Měsíc a Máchova Luna, a celá naše vlast je mu zemí měsíčních nocí, v nichž "na šumné moře vyplouvá za vsí ves" v očekáváni východu slunce. Stejně Hrubín trpí i nedostatkem víry v nesmrtelnost člověka; totiž trpí tím, že nesmí otevřeně přiznat, že je mučen tímto nedostatkem. Proto znovu a znovu se obírá tragedií své smrti, ač takové nesocialistické myšlení bylo dlouho tabu v komunistickém básnění. "Vše jednou opustím, smutku, opojný blude, kraj všecek zpívá však, vždy že sladko žít bude". Zde znova Hrubín musí vědět, že cituje — metafysika Březinu! Proto Hrubín nazývá Halase "zkoumače nicot", který nakonec nechal spustit svou rakev k jejich ohledání. (1)
František Hrubín: Můj zpěv (Československý Spisovatel, Praha 1956 135
I Hrubín sám se spouští v rakvi svých pochyb k ohledání nicot, ve kterých žije. A co nalézá? Málo, velmi málo! V podstatě jen Bergsonův élan vital, život s velikým "Ž", který se mi vždycky zdá menší než prostý život s "ž" malým. "Hřejme dále!" křičí Hrubín nervosně s Halasem, dělejme jakoby smrt nebyla! Básník Hrubín je v zajetí velikého dilemna: snaží se mastičkářskou náplastí přikrýt velikou ránu svého nitra, rozpoltěného dichotomií smyslnosti a metafysičnosti, smyslnosti a metafysičnosti neukojené. Odtud ovšem "ty velké bitvy v člověku" Hrubínovi. Velké bitvy, protože náš básník není tak naivní, aby dovedl věřit svému zbožnění života. "Dost blázna v sobě ještě mám, abych se střemhlav pustil žitím", přiznává otevřeně. Hrubín — a v tom je možnost jeho faustovské spásy — však nechce "v otravném pohodlí dojít zmaru". Chce sílit vítězstvími i prohrami. "Kdybychom jednou polevili, čas by se navždy zavřel nad námi". Měsíční stesk, který polévá Hrubínovu a naši vlast může skončit buď jen nocí bez měsíce nebo východem slunce. Výsledek bude u nás záviset na výsledku boje v naších básnících. Hrubín bojuje, a poněvadž není m a lým básníkem, zaslouží si, abychom jeho boj sledovali. Ano, i Hrubín může Kolumbem být "jen co se odváží vyrvat temným dnům jas", "jen co, pro volnost zrozen, volnosti příval ze sebe rozlije" a konečně "jenom co nebude hlasem polnice cizí." P. T.
0 svobodě slova MieczysIaw
Jastrun (Varšava)
Chci říci několik slov o tom, co je pro nás, pro spisovatele, nejváznější, totiž o svobodě slova. Neboť svoboda slova toť zároveň i svoboda svědomí, neboť svoboda slova toť zároveň i první podmínka umění, literární tvorby. Běží o to, aby se slovům navrátila jednoznačnost. Jak známo, život národa dává slovům smysl. Fikce, zdání života, slova zabíjí. V nedávné době svoboda znamenala ve skutečnosti — otroctví, suverenita — poddanství, pravost — ničemnost. Totalita, ať vystupovala v jakékoli podobě, slovo kazila. Na nás, na spisovatelích, záleží očista mateřské řeči od monstrósní dvojznačnosti. Běží tu nejen o základní pojmy morální, ale též o rozmanité odstíny, o celé bohatství duchovního života. Nevím, zda si všichni uvědomujeme v dostatečném stupni zmatek i v takových pojmech jako síla a násilí, ušlechtilost, slabost a dekadence. Dokud se ethická universalia neobjeví v plném světle jednoznačnosti, nemůže se seriosně mluvit o spisovatelství. Běží tu o něco víc než o svobodu slova, běží o to, navrátit důstojnost práci spisovatelově. Je třeba říci, že o hlubokém úpadku humanistických mravů v naši epoše svědčí to, že spisovatelé ve státech s totalitní vládou se stavěli nikoli na stranu ukřivděných a slabých, nýbrž na stranu silných, vítězů. Děje se to ještě dnes. Je to pohled k nesnesení. 136
Totalitní způsob myšlení se udržuje ještě do dneška a ztěžuje především vysvobození slova z útlaku moci, třeba to byla moc osvíceného absolutismu. Po dnešní den se neliší — dokonce i v povědomí společnosti — to, co říká občan, spisovatel, od toho, co vyhlašuje vláda. Unifikace tohoto druhu musí vést k přísné censuře. A t a do nedávná konfiskovala n e j e n to, co se v díle četlo, ale také to, co v něm nebylo. Byla to u n á s zcela neznámá f o r m a kontroly slova; i v tom, jak se mlčelo o jistých věcech. Mickiewicz vzpomíná v Trybuně Ludów, jak po povstání děkabristů " . . v den, kdy byl popraven plukovník Pestěl, odsouzený za spiknutí, jeho otec, senátor Pestěl, se musel dostavit ke dvoru, a to n e j e n dostavit, ale i tvářit se jak se sluší, účastnit se rozhovorů. Ruské právo m u zabraňovalo mlčet." Tohle byla v našem století novota. O účincích této kontroly slova, příčící se jakékoli chartě svobod, nemusím mluvit. Známe ji všichni dobře. Censura zasahovala ještě hlouběji, jakoby do čtvrtého rozměru: rozšiřovala svou moc n a minulost. Pokažená věda, jež n a sebe vzala díl z břemene kontroly slova, vydala interdikt k některým dílům minulosti. Nejenom to. Jako ve f a n t a s t i c kém románu Orwellově, zvláštní ministerstvo vědy se snažilo pozměnit minulost, vztahujíc k dílům polské literatury historickou periodisaci vzatou z jiné země. Censura rozličného druhu konfiskovala nejen minulost, ale zasahovala rovněž do intimní oblastí citů, konfiskujíc pesimism, smutek, tvrdíc, že tyto city m a j í buržoasně-liberální rub. Ba i smrt bylo možno konfiskovat. Podle takové zásady boje se smrtí zkonfiskoval redaktor literárního týdeníku povídku jednoho spisovatele, když hrdina oné novely zemřel. "Kladný hrdina umřít nemůže" — pravil tehdy redaktor. Neběží n á m ovšem pouze o svobodu vyjadřovat celé stupnice lidských citů v různorodých formách. To by možná vystačilo básníku lyrikovi; běží však o něco víc — o právo na soud o epoše. Musíme odstranit n e dotknutelná místa, tzv. "tabu." Tabu působí na všechny ostatní jovy vždy ničivě. Ohradí-li se zakázané místo jako místo, kde p a n u j e nákaza, pocit strachu vede pak k podlosti, demoralisaci, nevíře v možnost řídit se pravdou. Dík tabu mohli se totalitní diktátoři vrátit ve dvacátém století k systému středověkových trýznění. Tabu pomáhá zločinu. Najdou se dnes, a to i mezi spisovateli, lidé, kteří nevěří ve smysl boje o pravdu, o svobodné slovo, lidé vyděšení zahřměním t a n k ů a tím, že exist u j í thermonukleární zbraně. Říkají, vyděšeni rivalitou velmocí, jež v této chvíli v r h á obří stín n a zemi: ''Nestojí to za to." J á však odpovídám: "To není pravda. Stojí. Stojí to za to, věřím-1i, že historie není jen j a t k a m i a blázincem." Stojí to za to, protože spravedlnost nakonec triumfovat musí, i kdyby její triumf byl krátký; a jak je lidský život krátký, stálo by přece žít pro tuto chvíli. Po prostu, Varšava, č. 50 (412), 9. XII. 1956, str. 8. 137
SPOUTANÉ UMĚNÍ V Evropě jsou dvě metropole u m ě ní kolem nichž se celý t e n kumšt, jako okolo dvou polů p o h y b u j e : Paříž a Benátky. Paříž to je to semeniště, v kterém se každý u m ě lec aspoň jednou v životě musí konf r o n t o v a t s obecným děním v u m ě n í a n a l o k a t se toho "malířského planktonu", který je t a m ve vzduchu. B e n á t k y jsou výstavní síní umění. Ve dvouletých rytmech se zde k o n c e n t r u j e vše, co svět v u m ě n í tvoří. Biennale. Už jich bylo osmadvacet a ta loňská byla velmi poučná, aspoň pro n á s Čechoslováky. Byloť t a m velmi m a r k a n t n ě zřejmo — jaký je rozdíl mezi zeměmi, které tvoří svobodně — a zeměmi, n a kterých je vidět, že již dlouho "nebyly v Paříži". Tvořivý p l a n k t o n může existovat jen v zemích, kde je úplná volnost výrazu. Od roku 1920 co Biennale existuje, se československo ú č a s t n i lo j e d e n á c t k r á t — ale nikdy t a k slabě jako loni. O p a t r n á čs. jury vybrala loni pro B e n á t k y jen knižní ilustrace a t r o chu sochařství "jako doprovod". V úvodním slově v katalogu se uvádí, že ilustrace m á nejlepší tradici — j a k n a př. Mánes a Aleš. Tito n a š i dva velcí umělci tvořili sice ještě za Rakouska, ale n a jejich tvorbě je vidět, že byla svobodná — dýše z ní životní radost a u p ř í m n á prostota. Na Tittelbachovi — který t u loni vystavoval ilustrace k proletářským r o m á n ů m Marie M a jerové — je však vidět, co to je "ouředně předepsaná inšpirace": bezduchý barevný gips. Josef Lada, švejkovec, Vlastimil Rada, Cyril Bouda, Karel Svolinský, J i ř í T r n k a — kdysi naši n e j lepší ilustrátoři — ukazují zde jen to co kdysi uměli: šikovné, ale paseistické grafické pojetí, kreslířství 138
— které pro domácí potřebu knižní kdysi vyráběli — ale které dnes n e přináší zhola nic nového a n a m e zinárodním foru nemůže z n a m e n a t nic, než lokální reminiscenci. Ze sochařství nevynikal také nikdo z těch sedmi vystavujících. Makovský n a p j a l duševní svaly v bronzové skupině nazvané "Vítězství" — asi Stalinovo (!). V pomačkané f o r mě, jakoby n a ni často bylo usednuto, vítězství pramalé, ba n e p a t r né nad hmotou. A to je ten Makovský z Nového Města n a Moravě, rodiště štursova, který se kdysi s takovými n a d ě j e m i vrátil v Paříže, aby vytvořil novou českou skulpturu a — neměl k tomu již daleko. Dnes p á c h n e Invalidovnou. Karel Hladík hledá útočiště v Jiráskovi, v jeho n e n á v r a t n ě ztraceném světě: melancholicky a ovšem, že věrně naturalisticky, tvoří figury k J i ráskovým románům. To je to naše — české: tichá hořkost a t a j n ě z a ť a t é pěstě. Josef Wagner ukazuje n á v r h k m o n u m e n t u — v bronzu. Pak dva slovenští realisté — a konec! J s m e venku z čs. pavilonu a lokáme čerstvý vzduch benátský n a d Z a h r a d n í m k a n á l e m a je n á m , jako bychom vypadli od výslechu n a policejním komisařství. Z a c h r a ň u j e m e se až n a náměstí sv. Marka, kde v jedné uličce v malém výstavním lokále ukazuje vitráže svobodný český umělec J a n Brázda. J e h o okna jsou okny budoucnosti — vidíme jimi sytě barevné světlo v jeho zrození — ve f o r m á c h komponovaných jistou rukou v olovu a inspirovaných architekturou italských k a t e d r á l a katedrál v ů bec. Pomyslných staveb v dlouhých perspektivách oblouků a velebných vchodů do životů věčně zářících — světlem zevním i vnitřním. To je jiné Vítězství! Však si ho Brázda také vydobyl svými dekoracemi
Prodané nevěsty a Jenufy v Covent Garden v Londýně A tak si jen zbožně přejem, aby t a příští Biennale v roce 1958 ukázala světu zas jednou československé umění tvořené ve svobodě. Vladimír Vaněk, (Rim)
žil Jakobson Pražský linguistický kroužek, který dik Jakobsonovu vedeni dosáhl světového ohlasu a vlivu; teorie a vědecké publikace Kroužku jsou nesporně nejzávažnějším přínosem české kultury ke světové vědě mezi oběma světovými válkami.
SBORNÍK K ŠEDESÁTINÁM ROMANA JAKOBSONA 11. ř í j n a 1956 se dožil šedesáti let Roman Jakobson, řádný profesor slovanských jazyků a literatur n a Harvardské universitě v Cambridge, ve Spojených státech, a jeden z předních světových linguistů. Jakobson-šedesátník a jeho rozsáhlé vědecké dílo z a u j í m a j í dnes jedinečné místo ve všeobecné jazykovědě a ve slavistice svobodného světa. S hlediska československého má však Jakobsonovo dílo obzvláštní důležitost z několika specifických důvodů, řada Jakobsonových prací se zabývá problémy českého jazyka, literatury a kulturní historie a celá třetina jeho prací je psána česky. Neméně závažná je Jakobsonova učitelská a vědecká činnost v československu před druhou světovou válkou a jeho vliv na českou slavistiku i všeobecnou linguistiku a literární teorii tohoto období. Roman Jakobson, rodem z Moskvy, přišel do P r a h y krátce po první světové válce a žil v československu devatenáct let. Po získání doktorátu filosofie n a Karlově universitě, habilitoval se a byl j m e nován profesorem n a Masarykově universitě v Brně, kde přednášel až do roku 1939. Po celou dobu svého pobytu v československu byl J a kobson hybnou silou české strukturální linguistiky a moderní liter á r n í kritické školy, která se zabývala hlavně zkoumáním funkce jazyka básnického. V roce 1926, spolu s Vilémem Mathesiem, zalo-
Jakobsonův zájem o věci české byl vždy mnohostranný, j a k i jeho publikace ukazují, a z a h r n u j e nejen českou jazykovědu a literaturu — hlavně problémy českého verše a písemnictví staročeského — ale i současný kulturní a veřejný život. Z jeho mnoha českých publikací jsou snad nejdůležitějši Základy českého verše (1926) dodnes jedno ze základních děl nové poetiky. Po okupaci československa německou armádou Jakobson žil krátce v Norsku a ve švédsku a později odejel do Spojených států, kde byl profesorem na Ecole Libro des Hautes Etudes a na kolumbijské universitě v New Yorku. Později byl jmenován profesorem Harvardské university. Ani po odchodu z československa neztratil Jakobson zájem o českou problematiku: jeho kniha Moudrost starých Čechů, studie české kulturní historie, vyšla za války v New Yorku. Všude, kde Jakobson působil jako profesor, a ť to bylo v československu, ve skandinávských zemích či ve Spojených státech, získal si genialitou a přesvědčivostí svých j a zykových a literárných teorií řadu oddaných žáků a stoupenců. K Jeho šedesátinám tito Jakobsonovi žáci, kolegové a přátelé z různých zemí připravili sborník prací na j e ho počest. Sborník s anglickým titulem For Roman Jakobson, Essays on the Occasion of His Sixtieth Birthday, vyšel v holandském n a kladatelství Mouton v Haagu, na podzim 1956. Tato rozsáhlá kni139
ha, z a u j í m a j í c í téměř 700 s t r a n velkého f o r m á t u , obsahuje — k r o m ě úplné bibliografie Jakobsonových prací — příspěvky 95 autorů. Tyto příspěvky s p a d a j í zhruba do t ř í kategorií: studie z všeobecné jazykovědy, slavistiky a z oborů neslovanských jazyků a literatur. V k r á t k é recensi tohoto d r u h u n e n í bohužel možné se zabývat j e d n o t livými články, které jsou p s á n y n a n e j r ů z n ě j š í t é m a t a : fonologie, f o netika, problémy historické linguistiky, s t r u k t u r á l n í jazykové i n t e r pretace synchronické i diachronické, deskriptivní studie ruštiny a jiných slovanských jazyků, literární studie srovnávací i z literatur slovanských i ř a d a prací týkajících se neindoevropských jazykových
skupin i jazyků evropských. Mnoho článků obsahuje reference k dřívějším Jakobsonovým p r a c e m v těchto oborech a to, jakož i různost t é m a t , ukazuje n a rozsáhlost z á j m ů a vědecké činnosti šedesátníka, k jehož poctě byl sborník vydán. Autoři, kteří do sborníku přispěli, jsou předními představiteli všeobecné linguistiky a slavistiky n a vedoucích universitách Severní i Jižní Ameriky, Evropy i Asie. Sborník obsahuje jen dva příspěvky ze zemí za železnou oponou — skličující důkaz isolace, kterou věda v těchto zemích trpí i v oborech, ve kterých by slovanské země měly přirozeně m í t jedno z vedoucích postavení. H. Kučera (Brown University Providence, USA.)
(Pokračování se str. 118) českoslovenští komunisté sotva by se kdy dali n a cestu protisovětskou, která by vedla k jejích pádu. A jistě by se také nedali n a cestu protikomunistického socialismu. Vy jim však slibujete podporu všeho československého lidu, jestliže by se vydali n a tuto sebevražednou cestu. Nad to říkáte, že teprve až se t a k stane, z a h á j í t e rozpravu o tom, co dále? Proč nenapíšete rovně a jasně hned, j a k si představujete aspoň vy, nikoli československý lid, vývoj ve svobodném československu? P a t r n ě proto, že byste se o tom nedohodli ani ve vlastní redakci. Nepochybuji o tom, že československý lid, až bude osvobozen, neodmítne m n o h á socialistická zařízení, k t e r á se osvědčila a že odmítne komunismus jako systém v celku. Co si však podrží a co odmítne, nevíme. H á dat se už dnes o to, zda se tomu, co bude po osvobození, bude říkat socialismus, nemá smysl. Angličané na příklad si dnes podrželi různá zařízení, která jim zavedla socialistická vláda a nebudeme je proto ještě nazývat socialisty. Je jistě vaše nesporné právo hlásit se dnes do tábora socialistického. Neoddávejte se však ilusi, že mluvíte j m é n e m všeho československého lidu. A neslibujte komunistům podporu všeho československého lidu, ba ani podporu československého lidu socialistického. Osobně věřím, že socialismus je dnes mrtev. To co z něho zbude, n e bude zasluhovat jméno socialismu. Jistě zůstane m n o h o lidí, kteří si budou ř í k a t dále socialisté, jednak ze sentimentality a jednak proto, že staré nálepky drží často velmi dlouho, než odpadnou. Nevěřím, že k socialismu se bude hlásit československý lid všechen a doufám, že socialistů po osvobození nebude u n á s většina. V lednu 1957. Vratislav Bušek (New York) 140
KNIHY A POLITIKA Polští spisovatelé v z a h r a n i č í z a h á j i l i d e b a t u o tom, zda m a j í své k n i h y v y d á v a t v Polsku. "Svaz polských spisovatelů za h r a n i c e m i " odhlasoval 21. listopadu resoluci, ve k t e r é se vyslovili proti "spolupráci s d n e š n í m polským režimem". Prosincové číslo pařížské Kultury však přineslo p r o h l á š e n í m n o h a jin ý c h polských spisovatelů za h r a nicemi, kteří jsou proti resoluci. Vynikající polský spisovatel Czeslaw
Milosz n a p ř í k l a d píše: " N e p a t ř í m d o Svazu. T a k é dobře nerozumím, o co vlastně j d e v oné resoluci. J e v n a p r o s t é m rozporu s tím, co se d ě j e v Polsku a ve světě. Ztotožň u j i se s p r o g r a m e m Kultury ve v ě ci vydávání k n i h v Polsku." S t a n o visko Kultury, v y j á d ř e n é již dříve, zní, aby exiloví a u t o ř i dávali své věci tisknout v Polsku. J e d i n á p o d m í n k a je, ze h o n o r á ř e za knihy m a ji být odevzdány polskému Č e r v e n é m u Kříži. J. J. ( V í d e ň )
O AUTORECH V TOMTO ČÍSLE: Viktor Woroszylski je mladý polský básník a novinář, činný po druhé světové válce ve Svazu polské komunistické mládeže a později v různých kulturních organisacích strany. Dnes je šéfredaktorem kulturně-politického varšavského týdeníku "Nowa Kultura" — Dr. Ján Papánek, bývalý stálý čs. delegát při Spojených Národech, je nyní ředitelem Amerického fondu pro pomoc uprchlíkům z Československa. — Dr. A. William Salomone je profesorem dějin na Newyorské universitě. — Dr. Radomír Luža studoval na Masarykově universitě v B r n ě a skládá nyni doktorát z oboru evropských dějin na Newyorské universitě. — Jan Čep je autorem řady románů, povídek a eseji, mezi nimi "Hranice stínu", "Letnice", "Děravý plášť" a j. — Karel Sova, mladý pražský historik, studoval na Sorbonně. — Jiří Horák studuje politické vědy na Kolumbijské universitě v New Yorku. Jan M. Kolár je mladý československý novinář a e s e j i s t a , autor úvah "Listy němému příteli". — Dr. William S Harkins, profesor slovanských literatur na Kolumbijské universitě, se zabývá především českou a ruskou literaturou. Vydal m e z i jiným v angličtině "Antologii české l i t e r a t u r y " , "Ruské lidové epos v české literatuře 1300-1900" a "Moderní českou gramatiku". — Dr. Jiřina Hálková se specialisuje na sovětské hospodářství a sociologií. — Dr. René Wellek, bývalý docent Karlovy university a člen Pražského linguistického kroužku, je profesorem srovnávací literatury a literatur slovanských na Yaleské universitě v New Haven. — Mieczyslaw Jastrun je nejvýznačnější komunistický básník soudobého Polska, autor překladů z moderní ruské poesie a vynikající člen polského Svazu spisovatelů.
