16
SVĚDECTVÍ čtvrtletník pro politiku a kulturu
ročník IV, číslo 16
Polycentrismus Jak se destalinizuje Poznámky k novému programu KSSS Jak tomu opravdu bylo se Slánským a druhy Jevtušenko, enfant terrible sovětské literatury Mlčení Ernest Hemingway
brandstaetter
čep
karlík
tigrid
tomáš zima 1962
Z
OBSAHU:
Poznámky k událostem
259 -274
Články
275 -313
Poznámky k novému programu KSSS (V. Karlík) Jak tomu opravdu bylo se Slánským a druhy (P. Tigrid) Trampem být či nebýt
314 -354
Literatura a umění
Jevgenij Jevtušenko, enfant terrible sovětské literatury (F. Tomáš Setkání (J. Čep) Mlčení (R. Brandstaetter)
Svědectví, čtvrtletník
275 285 308
316 319 327
pro politiku a kulturu
Redakční rada : Vilém Brzorád, Jan Čep, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Pavel Tigrid. Redaktor:
Pavel
Tigrid
Grafická úprava : Ladislav Sutnar. Vychází čtvrtletně. Vydávají : Jiří Horák a Radomír Luža. Roční předplatné i s poštovným : U S dolarů 5.00 (švýc. franků 21.—, franc, franků 25.—, angl. liber 1.15.—, rakous. šilinků 120.—, něm. marek 21.—). Cena jednotlivého čísla U S dolarů 1.50. Předplatné lze platit mezinárodní poštovní poukázkou, šekem (znějícím na Jiří Horák) nebo mezinárodními poštovními odpovědkami na kteroukoli z těchto tří adres : Box 1181, Grand Central Station, N e w York 17, N.Y., U.S.A. 6, rue du Pont de Lodi, Paris-6 e , Francie. Josef Jonáš, Wien V, Margaretenplatz 7, Rakousko. Redakční sdělení, dopisy čtenářů, příspěvky posílejte na pařížskou adresu. Vzhledem k platným valutovým předpisům čtenáři v ČSSR dostávají časopis zdarma. Podepsané poznámky a články nevyjadřují nutně stanovisko redaktora nebo redakční rady. Tiskem Imprimerie Sainte-Catherine S.A., Bruges, Belgie. Printed in Belgium
SVĚDECTVÍ čtvrletník pro politiku a kulturu - ročník IV - číslo 16 - z i m a 1962
poznámky k událostem
Polycentrismus Nestává se často, že hlavní tiskový orgán K o m u n i s t i c k é s t r a n y Československa se čte jako detektivka, a že lidé se rvou o své číslo Rudého práva: a přece t o m u tak bylo ve d n e c h zasedání v p r a v d ě historického X X I I . sjezdu komunistické strany sovětské, na němž byly k o n e č n ě veřejně a p o d r o b n ě odhaleny zcela nevšední zločiny muže, který byl třicet let n e o m e z e n ý m a opěvovaným p á n e m sovětské socialistické země. Pravda, krvavá historie této vlády byla vzrušující a novou č e t b o u jen p r o řadové čtenáře Rudého práva: všechno p o d s t a t n é bylo totiž z n á m o o s t a t n í m u světu a špičkovým p ř e d s t a v i t e l ů m všech k o m u n i s tických stran už od ú n o r a 1956. T e h d y na d ů v ě r n é m zasedání X X . sjezdu K S S S Nikita S. C h r u š č o v odhalil Stalinovy zločiny v d l o u h é m projevu, jehož text je od té d o b y z n á m v celém nekomunistickém světě. U nás se existence tohoto projevu tajila, útočilo se na „ h a n e b n é p o m l u v y i m p e r i a l i s t ů " a Rudé právo taktně i takticky vynechávalo Stalinovo j m é n o kdykoli se hovořilo o „ k u l t u o s o b n o s t i " . Je jisté, že N o v o t n é h o vedení s t r a n y b y i nadále dávalo p ř e d n o s t tichošlápkovství v celé té t e m n é záležitosti. Sovětská strana však
rozhodla jinak — z d ů v o d ů , o nichž ještě b u d e řeč — a přikázala ostatním sesterským stranám, aby rázně a n e ú p r o s n ě zlikvidovaly třicet let budovanou legendu o největším geniovi všech dob. T o h o t o příkazu bylo uposlechnuto s tvrdou neúprosností především v zemi, jež nesporně za svou dnešní sílu a průmyslový rozmach vděčí Stalinovi, a v řadě ostatních zemí socialistického táboru. Padaly n e j e n o m pomníky, busty, jména měst, továren, dolů, názvy ulic a sportovních klubu, ale pod pláštěm noci se hýbaly i náhrobní k a m e n y a h r o b y . Řekněme hned, že tenhle hrůzostrašný tanec kostlivců je snad srozumitelný v Rusku (v mysli se vybavují p o d o b n é scény z velké ruské literatury), ale zbytečný a formální v Československu. Souhlasíme s Togliattim, který doznal, že prostě nechápe na př. přejmenování Stalingradu, města, jehož j m é n o je spojeno se slavným vítězstvím ve válce proti hitlerismu spíše než s osobností pološíleného diktátora. A rozhodně souhlasíme s těmi čelnými f u n k cionáři K S Č , kteří se p ů v o d n ě vyslovili proti posmrtné degradaci tělesných ostatků Gottwaldových; souhlasíme, že to byl hanebný a kromě toho také zbytečný čin a projev udýchaného patolízalství.
Otázka
nástupnictví
Ale vratme se k sjezdu samotnému. V záplavě programových prohlášení, zdravic, projevů delegátů a podrobností o intrikách a vraždách stalinské éry by se mohlo snadno ztratit hlavní odhalení moskevského sněmování : že totiž trvalo přes osm let, než se skončil zápas o Stalinovo nástupnictví plným vítězstvím Nikity S. Chruščova. Teprve X X I I . sjezdem bylo toto vítězství zpečetěno, kodifikováno, programově, organizačně i ideologicky formulováno a vyhlášeno. Nebo obráceně : smyslem a účelem sjezdu bylo vyhlášení a stvrzení tohoto vítěsztví. Jen tak zapadá do sebe všechno, co se řeklo a stalo, jako útržky rébusu, k n ě m u ž byl nalezen klíč: od znovu vybičovaného tažení proti zločinům stalinské éry až po vyloučení albánských soud r u h ů z rodiny ,,leninských" stran, od (zcela neočekávaně) nově zvednutého boje s protistranickou skupinou až p o kult celin v sibiřských oblastech. Zopakujme si stručně dlouhou historii boje o Stalinův plášt. Sovětský diktátor zemřel 5. března 1953. N a jeho místo nastoupilo „kolektivní vedení" předsednictva ústředního výboru strany; ve skutečnosti vládla „silná trojka" tohoto předsednictva: Malenkov, Molotov a Berija. Zásada kolektivního vedení byla tehdy heslem do únavy opakovaným a zdůrazňovaným. U ž to naznačovalo, že všechno není v pořádku v direktorské trojce, že boj o moc pokračuje. Malenkov, který jako důvěrný spolupracovník Stalinův a první tajemník strany přirozeně chtěl strhnout všechnu moc na sebe, se k t o m u účelu spojil se svým zástupcem ve stranické funkci, Chruščovem. Dopustil se však té chyby, že se vzdal funkce prvního tajemníka ve prospěch Chruščova a spokojil se úřadem ministerského předsedy, tedy funkcí vládní. T a k poskytl Chruščovovi možnost vybudovat si loyální ústřední výbor, dosadit do významných tajemnických funkcí po celé zemi své lidi : v roce 1956 z 225 členů ústředního výboru sovětské strany 102 členové byli noví a poprvé vůbec se zúčastnili jako delegáti X X .
260
sjezdu strany. T a k si Chruščov zajistil p o d p o r u ústředního výboru, ale neměl dosud většinu v předsednictvu. Proto se nejprve spojil s Malenkovem, Molotovem a Bulganinem k likvidaci Beriji, později s Žukovem k boji proti Malenkovovi, Molotovovi, Bulganinovi a Kaganovičovi. Po úspěšném „ o d h a l e n í " této „protistranické skupiny", za pomoci nově j m e n o vaných členů předsednictva do tří měsíců odstranil maršála Žukova, a konečně na X X I I . sjezdu strany zasadil poslední r á n u všem svým bývalým spojencům a kandidátům na moc, včetně Saburova, Pervuchina a stařičkého Vorošilova. Z deseti členů, kteří po Stalinově smrti tvořili předsednictvo ústředního výboru K o m u nistické strany SSSR, zbývají dnes v tomto řídícím orgánu strany a státu jen dva: Chruščov a Mikojan.
Socialistické
společenství
národů ?
Sjezd sovětské strany z října 1961 vstoupí tedy do historie komunismu především proto — dlužno opakovat — že ideologicky, programově i organizačně proklamuje a kodifikuje konečné vítězství Chruščovova „leninského" vedení strany a státu. Ideologickou chartou tohoto vítězství je pořadím třetí Program. KSSS, tento „velký politický a teoretický dokument současné epochy.... (který) je významaným přínosem do pokladnice marxisticko-leninské vědy a skutečným vědeckým vítězstvím naší strany a jejího ústředního výboru v čele se s o u d r u h e m N . S. C h r u š č o v e m . " (Suslov.) Program obsahuje hlavní články chruščovovských tézí, mezi nimi teorie o vyhnutelnosti války, o existující a stále rostoucí převaze „socialistických z e m í " nad zeměmi kapitalistickými, o mírovém soužití mocností s r ů z n ý m společenským uspořádáním, o vzniku „světové socialistické soustavy.'' Programově se sovětská strana a její obrozené „leninské" vedení zavazuje k vybudování materiálně-technické základny komunismu, jež umožní přechod ze
socialismu do komunismu ještě za života této generace. (Viz článek Václava Karlíka v tomto čísle Svědectví.) Organizačně pak nové stanovy strany zrcadlí Chruščovem propagované zásady o vnitrostranické demokracii, decentralizaci stranické činnosti a (důvtipně limitované) výměny funkcionářů stranických orgánů. Klade se otázka, zda X X I I . sjezd mohl vyhlásit tento program a s ním i definitivní a neotřesitelné vítězství Chruščova a druhů, aniž dramatickým způsobem odhalil oběti i důsledky „kultu osobnosti" a spiklenecké rejdy zasloužilých soudruhů Molotova, Žukova, Kaganoviče, Vorošilova a ostatních. Zdá se, že nikoli, a to z vážných důvodů jak vnitřních, sovětských, tak s ohledem na existující stav vzájemných vztahů v,,socialistickém táboře" samotném. Bylo-li v roce 1956 příliš brzo, v roce 1961 naopak (z hlediska Chruščovova definitivního uchopení moci) už byl nejvyšší čas, aby se masy sovětského lidu přímo surovým způsobem dozvěděly pravdu i o těch nejtemnějších, zvrácených intrikách, a vraždách Stalinových. Neboť úcta a obdiv k Stalinovi, po tři desetiletí hystericky živená, přežívala i po XX. sjezdu v řadě sovětských republik a v celé jedné generaci sovětských lidí. T o t é ž platilo téměř všech o ostatních 81 komunistických stranách ve světě. Jen rázný zákrok, mohl tuto situaci zvrátit. A splňoval zároveň další podmínku, takřka nezbytnou k vytvoření trvalé a nesporné autority Chruščovovy v mezmárodním komunistickém hnutí, totiž závazné a veřejné přiznání se představitelů ostatních stran k programu destalinizace a všech důsledků i nových výhledů s s tím spojených. Albánská aféra, už léta zralá k likvidaci, výborně posloužila. Jednak jako varování, co se stane vedení těch stran, které se nepodrobí moskevské mocenské a ideologické maršrůtě; jednak jako důkaz síly a moci sovětské strany, jež stála a stojí na čele mezinárodního komunistického hnutí. T o všechno ovšem na adresu důležitější, než jakou představují Hodža a Šehu:
na adresu čínských a ostatních, asijských soudružských stran.
Rozehraná
hlavně
partie
Každé vítězství něco stojí. Vítězství Chruščova a d r u h ů bude rovněž něco stát — a m ů ž e to být cena dosti vysoká z hlediska dlouhodobých cílů mezinárodního komunism u . Na počátku roku 1962 je to zřetelně rozehraná partie, do níž mohou zasáhnout nepředvítalné události, od hubených úspěchů chruščovovské zahraniční politiky až po hladovou úrodu sibiřských celin. X X I I . sjezd sovětské strany zřejmě bude předělem, značícím konec monolitičnosti a monofoničnosti komunistické ideologie a komunistické soustavy; a naopak počátkem polycentrického rozvrstvování, a pozvolného soustřeďování kolem tří ideologických a mocenských ohnisek: nejmocnějšího, svým způsobem reformistického moskevského, charakterisovaného spíše než přechodem ke komunismu velmi pozvolným přechodem do hospodářského stadia masové výroby a spotřeby a zvyšující se životní úrovně (viz teorie amerického národohospodáře W . W. Rostova); militantního, vpravdě „leninského"ohniska Čínského, přitahujícího hospodářsky i mocensky „nenasycené" socialistické země typu Lidové republiky korejské nebo Albánie; a konečně kolem neutralistického a mezinárodně-politicky ctižádostivého ohniska jugoslávského, k němuž už dnes lnou země, pokoušející se o vybudování státu „sociálního zabezpečení", jako Indie nebo Egypt. Sjezd sovětské komunistické strany z října 1961 nesporně přispěl k urychlení tohoto polycentrického procesu, který ovšem může několikerým způsobem jednotlivá centra sbližovat nebo oddalovat, spojovat nebo dále štěpit. Započatý vývoj však může pronikavě, i když ne náhle, ovlivnit jak situaci uvnitř jednotlivých socialistických zemí, tedy i v ČSSR, tak i oblast mezi národních vztahů samotných. Red.
261
Dialektika dýky Divné véci se děly v K r e m l u v posledních i nedávnych dobách, divné, temné, strašid e l n é . . . Všechny byly v přímém či nepřímém spojení s otázkou příštího nesporného obyvatele této citadely komunismu, tedy otázkou, kterou nezodpověděla ani leninská, ani chruščovovská interpretace marxismu. Jen Stalin řešil problém boje o moc s neúchylnou logikou, jež zřejmě ještě zcela neztratila svou přitažlivost, jak je patrno z následujících dosud neznámých hrůzostrašných podrobností.
Jak zemřel
Stalin
Polští komunisté přivezli do Varšavy dosti barvité vylíčení okolností smrti sovětského diktátora, jak je vyslechli v d ů v ě r n é m kruhu z Chrusčovových úst loni v říjnu v Moskvě. Po záchvatu mrtvice Stalin zůstal bez lékařské pomoci celé tři hodiny, což dozajista nepřispělo k zlepšení jeho stavu. Sovětská tajná policie nikoho k umírajícímu nepustila, dokonce ani členy předsednictva ÚV. Stalinův osobní lékař pak odmítal prohlédnout těžce nemocného sám a trval na tom, aby byl doprovázen jinými věrohodnými lékaři, kteří by potvrdili, že Stalinův zdravotní stav je kritický. K osudnému záchvatu došlo po vzrušené výměně názorů mezi Stalinem, Molotovem a zejména Vorošilovem, který prý před očima Josefa Visanonoviče roztrhal svou stranickou legitimaci a prohlásil: „ T y , soudruhu Staline, už dávno nejsi komunista Jsi sprostý lhář a vrah!"
Revolver v ubrousku Chruščov vyprávěl s o u d r u h ů m také o tom, jak došlo k likvidaci Beriji. Brzo po p o h ř b u Stalinově jeho nástupci pozorovali, že jsou sledováni tajnou policií a že Berija dosazuje na důležitá místa své důvěrníky. Bylo brzy jasné, že dříve nebo později Berija
262
zatkne a zlikviduje své o d p ů r c e v p ř e d sednictvu. T é t o nepříjemnosti bylo n u t n o předejít. T e c h n i c k á nesnáz byla v tom, že N . K . V . D . dbalo o to, aby žádný účastník p o r a d v K r e m l u neměl u sebe z b r a ň — s výjimkou Beriji, o n ě m ž bylo známo, že je vždy ozbrojen. P r o t o se C h r u š č o v dohodl s Molotovem, M a l e n k o v e m a Bulganinem, že svolají schůzi předsednictva, na níž se údajně b u d e rokovat o vojenských záležitostech.Povolali proto do místnosti, sousedící s jednací síní, několik vojenských o d b o r n í k ů , mezi nimi maršály Žukova a Malinovského, a tehdejšího velitele moskevské posádky generála Moskalenku. Moskalenko p r o p a šoval d o K r e m l u malý kulomet. V p r ů b ě h u ostré debaty s Chruščovem, Berija poznal, že jde d o t u h é h o a znenadání sáhl po ubrousku, v n ě m ž měl ukrytý revolver. C h r u š č o v m u zkroutil r u k u a potýkal se s ním, zatím co Malenkov o d hodlaně šlapal na skrytou spoušt elektrického zvonku. T a k t o přivolaný generál Moskalenko s k u l o m e t e m v ruce zakončil dramatické zasedání. Podle prohlášení hlavy švédských komunistů Hageberga, Berija nebyl na místě skolen, jak se proslýchalo ve Varšavě, ale zatčen, souzen a zastřelen. Jak se nevyplácí brány
nehlídati...
Vůbec se zdá, že nejnovější dějiny sovětské vlády a osudy jejích členů jsou úzce spojeny s kremelskou b r a n o u , s tím, kdo jí projde a kdo ji hlídá bděle n e b o lajdácky. T a k na příklad v červnu 1957, když plně dozrála spolupráce hlavních o d p ů r c ů Chruščovových, stalinistů Molotova a Kaganoviče a „revizionisty" Malenkova: opět bylo narychlo svoláno předsednictvo strany do zasedací síně za vysokými zdmi K r e m l u , a zase pod záminkou, kterou si tentokráte vymysleli „frakcionáři". Na tomto zasedání, jak známo, byla chruščovovská skupina přehlasována — jak se dnes praví „jakousi" či „aritmetickou" většinou: podle dosavadních pravidel by t o měl být konec vysoké hry Nikity Sergejeviče. T e n však obezřetně povolal už do Moskvy řadu členů „svého"
ústředního výboru a trval n a svolání pléna, aby ono s konečnou platností rozhodlo. Zároveň však klika MolotovKaganovič-Malenkov se osudově provinila na zásadě bolševické bdělosti: zapomněla dát p o ř á d n ě hlídat kremelské brány. Poutavě o t o m hovořil na X X I I . sjezdu N . G . Ignatov : I G N A T O V : Členové ú s t ř e d n í h o výboru poslali na schůzi předsednictva své zástupce, aby tam učinili prohlášení o nutnosti svolat p l é n u m ústředního výboru... — Když byla tato žádost tlumočena předsednictvu, spustili frakcionáři strašlivý povyk. Nechci z této vysoké tribuny vyprávět, jaké o d p o r n é věci říkali tehdy členům ústředního výboru... A tehdy tato tzv. aritmetická většina — frakcionáři — navrhla, aby členy ústředního výboru přijalo nikoli předsednictvo, ale jeden z jejich stoupenců — Bulganin nebo Vorošilov. Když Nikita Sergejevič Chruščov viděl, co má tato skupina za lubem, prohlásil, že se s členy ú s t ř e d n í h o výboru setká také on a trval na svém. A to bylo velké štěstí p r o osudy naší strany... A tehdy předsednictvo zmocnilo s o u d r u h y Chruščova a Mikojana a také Vorošilova a Bulganina, aby se sešli s členy ústředního výboru. C H R U Š Č O V : Jak vidíte, dva na dva. I G N A T O V : Jak vidíte, frakcionáři se nechtěli sejít se členy ú s t ř e d n í h o výboru, jak to pravdivě a výrazně vylíčil Nikita Sergejevič. A nejen to. Byl vydán pokyn nepustit členy ústředního výboru do K r e m lu a mnozí z nich se na zasedání p r e d s e d níctva ú s t ř e d n í h o výboru dostávali doslova ilegálně. T o je něco neslýchaného, soudruzi, to je hanba! HLASY Z M Í S T : Hanba!*
V čí rukou mír ? Další eufemismus, voláme skromně m y , poučivše se v K u b i š t y - R e j m a n o v ě „Slovníku cizích slov", že e u f e m i s m u s „ j e
* Podle Rudého práva z 25. října 1961.
zjemnění výrazu, n a h r a z e n í drsného, n e p ř í j e m n é h o výrazu j e m n ě j š í m " ( n a př. „ k u l t osobnosti" m í s t o vraždění). Ale bez žertů a i bez d l o u h ý c h mravoličných řečí; není to ani povzbuzující, ani d ů v ě r u budící pohled na způsoby, provázející už desítky let střídání moci v S o v ě t s k é m svazu. Stačí si u v ě d o m i t , v jakých r u k o u by se ocitlo rozhodování o válce či m í r u , k d y b y Berija byl sáhnul po u b r o u s k u s revolverem o pár vteřin dřív, n e b o k d y b y Malenkov s M o l o t o v e m byli dali lépe hlídat kremelskou bránu. Hle, co r o z h o d u j e o b u d o u c nosti socialismu v zemi, kde je všechno vědecky p ř e d e m p r o p o č t e n o a vykalkulováno! Hle, proč dosud nikdo uspokojivě neodpověděl na otázku, d n e s tak často a právem kladenou: jak zaručit, aby tragedie, vraždy a intriky stalinské i post-stalinské éry se nemohly opakovat ? Jak si být jist, že o d n e š n í m stranickém vedení j e h o nástupci znovu nepotvrdí Havlíčkovo „dneska ctí tě za svatého, zejtra b u d e š sviňák" ? J. S.
(Vídeň)
Jak se destalinizuje Vlna destalinizace proběhla v řadě zemí socialistického tábora brzo p o návratu delegátů-hostí z X X I I . sjezdu sovětské strany. Všude p o světě zasedaly ústřední výbory stran, na nichž se j e d n a l o o d ů s ledcích moskevských „ o d h a l e n í " p r o j e d notlivé země tábora a pro příští politiku komunistických stran v zemích kapitalistických. Svědčí o rychle se rozvinující polycentričnosti ideologické i prakticky politické, jak jednotlivé strany vyvodily různé — a často p r o t i c h ů d n é — závěry z moskevského sjezdu: od r o z h o d n é h o o d mítnutí destalinizovat, přes formální a bezvýznamná gesta odstraňování Stalinových p o m n í k u , až k úsilí o dalekosáhlé reformy v politické praksi, n a v r h o v a n é italskými k o m u n i s t y . N e n í nezajímavé projít touto škálou, a b e c e d n é sestavenou:
263
Albánie
Hodži proti neo-revizionismu..." U ž d n e s je nesporné, že H o d ž a a Š e h u spoléhají n a politickou i hospodářskou p o m o c lidové Číny, bez níž by sotva m o h l i přežít. O d h a d u j e se, že v posledních měsících 1961 vzrostl počet čínských o d b o r n í k ů v Albánii na dva tisíce.
Vedení albánské strany nejenom odmítlo destalinizaci, ale označilo všechny soudruhy na čele s Chruščovem, kteří přijali ,,teorii kultu osobnosti" a jejích důsledků, za zrádce marxisrnu-leninismu a revizionisty. V Tiráně obrovský dav, demonstrující proti Moskvě, nesl v průvodu obrovské Bulharsko obrazy Stalina a Lenina, Enver Hodža také obvinil Chruščova z politiky ústupků Vedení bulharské komunistické strany se v jednání s „imperialisty", zejména v stále s „důsledky kultu o s o b n o s t i " ve své zemi oddalovaném uzavření separátní mírové vypořádalo zatím dosti formálně. Několik smlouvy s Ulbrichtovým Německem. A tříd, zasvěcených Stalinovi, bylo p ř e j pro dobrou míru uvěřejnilo vedení albánské m e n o v á n o a Stalinův p o m n í k ve V a r n ě byl strany text Chruščovova dopisu Titovi, v o d s t r a n ě n . Je ovšem n u t n o d o d a t , že němž první tajemník sovětské komunistické většina obětí stalinské perzekuce v Bulstrany potvrzuje — několik měsíců před harsku byla rehabilitována už po X X . maďarskou revoluci — že mezi ním a sjezdu a hlavní oběti, T r a j č o Kostovovi, Titem panuje „naprostá shoda" o tom, se dostalo aspoň p o s m r t n é h o zadostže Jánoš Kadár má být dosazen na místo učinění. Rákošiho.Hodža z těchto a jiných okolA zřejmě nezůstane jen u toho: p r v n í ností dovozuje jak „vměšování se " Jugotajemník Ú V K S B T o d o r Živkov o z n á m i l slávců do maďarských záležitostí z té koncem listopadu loňského roku, že „ j e doby, tak i „spoluvinu" Chruščova a Tita, n u t n é plně objasnit a odstranit kult osobza maďarské události z podzimu 1956 nosti V. Červenkova, který byl kdysi v Ale nezůstalo jen u toho: albánské zastuBulharsku vytvořen". K r o m ě Červenkova, pitelské úřady v zemích socialistického který se lvím dílem zasloužil o likvidaci bloku, zejména v Sovětském svazu, rozesKostova (aby pak nastoupil na jeho místo), laly koncem listopadu loňského roku byli zbaveni všech svých dosavadních vyslanectvím a velvyslanectvím ostatních funkcí také stalinisté Čankov, T e r t e č e v mocností texty divoce proti-chrusčovova Panov. ských projevů Hodžových a rezoluci ústředního výboru albánské strany. V Československo důsledku toho většina albánských velvyslanců, včetně pražského, opustila hlavní města socialistických zemí. SSSR přerušil Na první pohled by se m o h l o zdát, že diplomatické styky s Tiránou, politické byro strany, po Albáncích nejvíce Albánci tvrdí, že z 81 komunistických stran zatížené stalinismem a j e h o důsledky, neméně než 34 podporují stanovisko (čítaje v to h r u b é a soustavné porušování Tirány, nebo aspoň jsou neutrální. T o t o socialistické zákonnosti), to vzalo s destatvrzení není zatím možno ověřit; jisté je, linizací doopravdy. Ve skutečnosti šlo jen že Albánci se těší otevřené či skryté podpoře o ú h y b n o u taktiku, jež má zakrýt skutečn řady asijských strun, především ovšem a žijící nositele stalinismu v zemi, v níž komunistické strany čínské. Sám Mao se ve j m é n u a d u c h u zavrženého sovětského Ce-tun poslal 29. listopadu 1961 Hodžovi diktátora po léta pronásledovalo nevinné telegram, v němž se znovu zdůrazňuje lidi a popravovalo s o u d r u h y — a d o s u d se „nerozborné přátelství" čínsko-albánské, odmítá jejich veřejná rehabilitace občanská a vzdává se hold „boji, který vede albánská i stranická. Píšeme o t o m zevrubněji n dělnická strana za vedení soudruha Envera j i n é m místě tohoto časopisu.
264
Jinak Antonín N o v o t n ý okopíroval z moskevského vzoru co se dalo, s d ů s l e d ností, jež vyvolala nevůli a s p o ň j e d n o h o člena politického byra strany a ledové mlčení řady s o u d r u h ů v ústředním výboru: t o nebyl jen (na československé p o m ě r y nelogicky přenesený) případ druhého p o h ř b u otce československého k o m u n i s m u Klementa Gottwalda: jak známo, přesídlení Stalinovy m u m i e předcházelo ú ř e d n í oznámení, že moskevské mausoleum se na několik dní uzavírá pro „ n e o d k l a d n é o p r a v y " . V Praze proto vyhlásili tři d n y před uveřejněním výsledků zasedání ú s t ř e d ního výboru K S Č , že „ m a u s o l e u m Klemen ta Gottwalda b u d e po dokončení technických úprav opět otevřeno..." Lidé se oprávněně ptají, ve j m é n u jakého kultu nenapravitelní dogmatikové ve vedení K S Č
d o s u d otvírají deštník v Praze, kdykoli v Moskvě prší ? Čína Představitelé čínské komunistické strany p o d p o r u j í albánské proti-chruščovoské stanovisko o p a t r n ě , často n e p ř í m o , ale za t o d ů s l e d n ě . T o t o tiché našlapování je p a t r n ě diktováno velmi n e s n a d n o u hospodářskou situací země, jež se prostě neobejde — n e b o jen za cenu i v Číně nevídaných obětí — bez sovětské pomoci. Ale i tak čínský tisk a rozhlas citoval věrně všechno — i to nejostřejší — co bylo v T i r á n ě řečeno na adresu Moskvy; m é n ě věrně, a rozhodně m é n ě často, co se řeklo z Moskvy d o T i r á n y . K r o m ě toho vyšel v Pekingu v p o d o b ě knihy, vydané státním nakladatelstvím,
(DaesindeSennep) S e n n e p v pařížském
Figaru
265
celý projev Hodžův k výročí říjnové revoluce, v némž albánský vůdce osočuje C h r u š čova a druhy ze všech úchylek, přečinů a „pučistických m e t h o d " vjednání s čínskými i albánskými soudruhy. Francie Dva dny ostrých debat v ústředním výboru francouzské komunistické strany vyvolala zevrubná zpráva Maurice Thoreze o X X I I . sjezdu. „Stalinismus", prohlásil Thorez, „nejenom pěstoval kult osobnosti, porušoval socialistickou zákonnost, dopustil se nejen chyb a přehmatů, ale — žel — i zločinů." Pod náporem mladších členů výboru, Thorez se pokoušel dokázat, že dávno před XX. kongresem sovětské strany, už před druhou světovou válku, francouzští komunisté prakticky vyznávali zásadu „různých cest k socialismu": vytvořili lidovou frontu, po válce pak národní frontu s „buržoasními" stranami.* Už v roce 49. Thorez prý hájil dnes plně přijatou zásadu o tom, že válka není nevyhnutelná. Člen ústředního výboru Waldeck Rochet zvedl kritický palcát proti soudružské straně italské, jejíž vedení prý ve svém lůnu dosud chová „jisté oportunistické a revizionistické elementy." Ústřední orgán italské strany obratem odmítl tuto „neávistnou kampaň" francouzských soudruhů a označil ji za zcela bezpodstatnou. Itálie Poučení, jež si ze sjezdu vzala Komunistická strana Itálie, formulované ve zvláštním „ D o k u m e n t u KSI k X X I I . sjezdu K o m u nistické strany Sovětského svazu",** jde * Přijme-li se tato Thorezova téze, pak Gottwald a Slánský skvěle anticipovali ideologický vývoj vytvořením Národní fronty v letech 1945-1948, a vedli tudíž stranu po správných a teprve dnes plně uznaných cestách. **Viz Unita, ústřední orgán KSI, 28. listopadu 1961.
266
dosud nejdále ze všech s o u d r u ž s k ý c h stran. Vpravdě revoluční v t o m t o d o k u m e n t u je zásada, že „neexistuje a n e m ů ž e existovat ani strana ani stát .vedoucí', p o d o b n ě jako neexistuje j e d n o nebo několik středisek centralizovaného v e d e n í mezinárodního komunistického h n u t í . " Sovětská strana, praví se v d o k u m e n t u , může být „ p ř í k l a d e m " , ale nikoli p ř í k l a d e m j e d i n ý m nebo povinným: „ D n e š n í situace odpovídá, a vždycky m u s í o d p o v í d a t , n u t nosti hlubokého členění k o m u n i s t i c k é h o hnutí a volá po plné nezávislosti j e d n o t livých stran." T y t o zásady italských k o m u n i s t ů jsou zatírn prvními teoretickými výboji zastánců m y š lenky polycentrismu světového k o m u n i s t i c kého hnutí, myšlenky ostře kritizované jinými stranickými p ř e d á k y . * V italské straně k n i m patří T o g l i a t t i , L o n g o , Scoccinoro, d ' O n o f r i o a jiní. Výše citované zásady, přijaté p o těžkém boji jako základ k široké rozpravě všech stranických organizací jsou v ý z n a m n ý m vítězstvím „ m l a d é g a r d y " v K S I , vedené k o m u n i s t y jako Amendola, I n g r a o a Berlinguer. Amendola se d o ž a d u j e skoncování s „mythem jednomyslnosti" a okamžitého svolání zvláštního sjezdu s t r a n y , který by potvrdil, že „leninská koncepce d e m o kratického centralismu o b j í m á také m o ž n o s t vytváření většiny a m e n š i n y (ve s t r a n ě ) . Na této základně bude třeba vytvořit a rozvinout d e m o k r a t i c k é p o v ě d o m í , k t e r é zaručí možnost střídání ve v e d e n í (strany)." D o k u m e n t italské strany žádá také „ d a l š í vysvětlující p o d r o b n o s t i " o k u l t u o s o b n o s t i v SSSR, p o n ě v a d ž " o d s o u z e n í stalinské éry p r o h l u b u j e otázku o d p o v ě d n o s t i italské komunistické strany a stran o s t a t n í c h . " J e n o m tak, praví se v z á v ě r u , „ b u d e konečně m o ž n o p l n ě d o s á h n o u t cílu, vytčených M a r x e m a E n g e l s e m . "
* Viz na př. V l a d i m í r K o u c k ý n a zasedání ÚV K S Č , Rudé právo, 24. listopadu 1961.
Maďarsko J á n o š K a d á r , p o d o b n ě jako G o m u l k a , seděl za éry stalinisty Rákošiho v kriminále. P o n á v r a t u z M o s k v y první t a j e m n í k Ú V K S M referoval s v é m u ú s t ř e d n í m u v ý b o r u v p o d s t a t ě v t o m smyslu, že sjezd vlastně p o t v r d i l s p r á v n o s t linie m a d a r s k é s t r a n y . N e z m í n i l se ovšem o t o m , že o n s á m zradil t u maďarskou vládu, kterou vynesla k m o c i revoluce z r o k u 1956, jež sama zrcadlila lidovou interpretaci p r v n í destalisační vlny p o X X . sjezdu sovětské strany. K a d á r byl zpočátku členem revoluční vlády I m r é N a g y h o . D o g m a t i s m u s a „sektářská p o l i t i k a " Rákošiho a d r u h ů přivodila v z p o u r u , kterou d n e s K a d á r h o d n o t í j a k o "revizionistickou z r a d u " , již se však v posledních pěti letech p o d a ř i l o p ř e k o n a t a „ s t r a n a i lid... spějí k vítězství socialismu." O t o m však, že , r e v i z i o n i s m u s " v maďarské s t r a n ě n e n í m r t v o u záležitostí svědčí ten odstavec rezoluce Ú V K S M , v n ě m ž se praví, že „revizionisté se ani n a chvíli n e s m ě j í d o m n í v a t , že se n y n í otevřelo volnější pole p r o jejich č i n n o s t . "
Německo W a l t e r U l b r i c h t , stalinista, d o g m a t i k a d e m a g o g , j e m u ž se prokazatelně vyrovná j e n E n v e r H o d ž a , se pustil cestou, k t e r o u si zvolil i A n t o n í n N o v o t n ý : j a k o o n , i U l b r i c h t p o n á v r a t u z Moskvy vyložil č l e n ů m ú s t ř e d n í h o v ý b o r u (z nichž většina zasedá v t o m t o s b o r u u ž p r ů m ě r n ě deset let), že X X I I . sjezd jen vyhlásil, co S . E . D . pod jeho bdělým vedením už dávno dělá; kult o s o b n o s t i ve v ý c h o d n í m N ě m e c k u n i k d y nekvetl (velké fotografie U l b r i c h t a zmizely z ú ř a d ů a ze škol zároveň s t a b u l k a m i se j m é n e m Stalinovým teprve k o n c e m listopadu), k p o r u š o v á n í zákonnosti n i k d y n e d o š l o , stalinsů ve s t r a n ě není a p o k u d d o s u d nějací j s o u , b u d o u p o h n á n i k o d povědnosti. V té souvislosti se m l u v í o „ s t a r ý c h k o m u n i s t e c h " , kteří d o s u d stojí U l b r i c h t o v i v
cestě, H e r r n s t a d t o v i — b ý v a l é m š é f r e d a k toru s t r a n i c k é h o listu Neues Deutschland — Ackermanovi, J e n d r e t z k i m a několika jiných. U l b r i c h t tak d ů s l e d n ě p o k r a č u j e ve stalinské politice t e r o r u a d i k t á t u . J e j í m s y m b o l e m zůstává berlínská zeď, j e j í m n á s t r o j e m t a j n á policie, u m l č u j í c í ostatní k o m u nisty, její zálohou tanky cizí m o c n o s t i v ulicích h l a v n í h o m ě s t a N ě m e c k é d e m o kratické republiky.
Polsko J e d i n á z e m ě socialistického tábora, o níž platí prohlášení G o m u l k o v o , že totiž k u l t osobnosti byl zlikvidován v roce 1956, beze zbytků a natrvalo. Jaký div, že po-kongresové zasedání ú s t ř e n í h o výb o r u polské strany se odbývalo v prostředí uspokojení a d o b r é nálady, což nelze t v r d i t o ž á d n é m z četných ostatních listopadových rokování představitelů světového k o m u n i s t i c k é h o h n u t í . G o m u l k o v s k é ved e n í , k t e r é právě p ř e d pěti lety statečně čelilo v y h r ů ž k á m z úst C h r u š č o v a a Bulganina, nepokrytě říká, že m u vývoj u d á l o s t í dal za p r a v d u b r z o a v m í ř e nečekané. O t o m sotva b u d e s p o r u . Ale to není v š e c h n o : ve varšavských stranických k r u zích se hovoří o t o m , že G o m u l k a je d n e s důvěrníkem a poradcem Chruščovovým, že ideologické f o r m u l a c e polské strany byly v zásadě přijaty , . l e n i n s k ý m " sovětsk ý m v e d e n í m , a že polští teoretikové p ř i p r a v u j í materiály k o č e k á v á n e m u ideologickému s t ř e t n u t í s čínskou s t r a n o u . V t o m s m ě r u je h o d n ý p o z o r u článek, u v e ř e j n ě n ý v sovětské teoretické revue Komunist, v n ě m ž se schvaluje zvláštní „polská cesta k socialismu", čítaje v to i skutečnost, že v Polsku je d o s u d 80 p r o c e n t p ů d y v r u k o u s a m o s t a t n ě hospodařících zemědělců. K r o m ě t o h o „ d r u h á v l n a " destalinizace nese s e b o u i v Polsku nové p o k u s y o další liberalizaci, p ř e d e v š í m o větší vliv parlam e n t u a poslanců na práci strany a vlády. N a zahajovacím zasedání S e j m u prohlásil
267
katolický poslanec Stefan Kisielewski, že j e n a čase, a b y p a r l a m e n t opustil své d o s a v a d n í z p ů s o b y m e c h a n i c k é h o hlasováni a zabýval se d e n n í m i otázkami politickými, ať už v p o d o b ě interpelací na členy vlády, n e b o v otevřené rozpravě. T o jsou vážné věci i v socialistickém Polsku, jež se těší daleko největší svobodě slova a právní jistotě občanů ze všech zemí socialistického tábora. Další krok k u p ř e d u m u s í vážit i ti vedoucí polští k o m u n i s t é , kteří se těší z n o v é h o vývoje a přejí dalším liberalizačním r e f o r m á m , j e d e n z nich formuloval v rozhovoru s dopisovatelem pařížského list Le Monde „polské d i l e m n a " t a k t o : „ A ž si v Moskvě lidé b u d o u moci volně kupovat noviny jako Monde n e b o New York Times, až sovětská divadla b u d o u h r á t Jonesca, a až se v galeriích b u d e vystavovat abstraktní umění, pak zase m y Poláci b u d e m e plánovat další krok v p ř e d . "
Závěr Moskevské „ d r u h é o d h a l e n í " r o z s a h u a důsledků tyranské vlády K o m u n i s t i c k é strany Sovětského svazu v t é m ě ř tři desítky let trvajícím ú d o b í h r ů z o v l á d y J. V. Stalina, d o kořenů otřáslo jak t á b o r e m zemí, v nichž komunistické strany jsou u moci, tak i jednotlivými k o m u n i s t i c k ý m i stranami. Z á k l a d n í m d ů s l e d k e m tohoto otřesu, který m ů ž e přivodit pronikavé z m ě n y ve vývoji světového komunistického h n u t í , j s o u dnea už p a t r n é t e n d e n c e k ideologické i m o c e n s k é decentralizaci v d o s u d (s výjimkou J u g o slávie) m o n o l i t n í m systému. J i n ý m , m é n ě očividným, ale stejně d ů l e ž i t ý m d ů s l e d k e m je d n e s už rovněž p a t r n é úsilí o demokratizaci života ve s t r a n ě i ve veřejném životě, o pevnější o c h r a n u občana před zvůlí nezákonnosti a policie, o přesnější diferenciaci mezi „ t ř í d n í m n e p ř í t e l e m " a p o c t i v ý m stranickým kritikem a r e f o r m i s t o u , o rozšíření d ů v ě r y a p r a v o moci na řadové straníky o bezpartijní. Je ovšem také p r a v d a , že pozice stalinců a d o g m a t i s t ů v řadě komunistických
268
stran, n e j e n v kritizované s t r a n ě a l b á n s k é , j s o u h l u b o k é ; jejich p ř e d s t a v i t e l é z h u s t a j s o u d o s u d v čele. T e p r v e sjezdy j e d n o t livých stran (stalinci takticky o d k l á d a n é n a d o b u co n e j p o z d ě j š í , až p o m i n e p r v n í v l n a šoku z m o s k e v s k ý c h o d h a l e n í ) , z e j m é n a pak volby d o ú s t ř e d n í c h s t r a n i c k ý c h o r g á n ů ukáží, d o j a k é m í r y se t ě m t o z k o s t natělým stranickým byrokratům podařilo u d r ž e t si pozice. Jsou to — historicky m l u v e n o — p o z i c e n e u d r ž i t e l n é . Je na m l a d š í c h a m l a d ý c h stranických k á d r e c h , a b y t e n t o h i s t o r i c k ý proces urychlily. (Paříž) -kat -ský, -tg
Kterou z e m i popisují? V programu KSSS nacházíme „hlubokou analýzu" poměru v „imperialistických" zemích. Praví se t a m n a p ř í k l a d , že v těchto z e m í c h „lidé mají nedostatek materiálních statků, ale imperialismus jimi plýtvá na přípravu válek". Dochází tam k „ p r o v ě ř o v á n í lojálnosti zaměstnanců, policejnímu teroru vůli demokratickému tisku, potlačování stávek pomocí ozbrojených sil". V l á d n o u c í k r u h y „ m a j í ve svých rukou tak mocné prostředky jako kapitál, tisk, rozhlas, film a televizi, mají své chráněnce v odborech a jiných masových organizacích, klamou lidové masy a vnucují voličům své kandidátky". P o k u d j d e o sociální s y s t é m , „závody a továrny řídí najatí ředitelé, inženýři a technici," kdežto příslušníci vládnoucí třídy „vedou příživnický život a pohlcuji spolu se svou čeládkou značnou část národního důchodu, který vytváří práce proletářů a rolníků Jsou to o p r a v d u h r o z n é p o m ě r y a s o u h l a síme, že s nimi se „ l i d s t v o nechce smířit a nesmíří." Václav Karlík (New York)
Ohlasy d o m a P o d n ě t n á rozprava, která se r o z v i n u l a v evropských k o m u n i s t i c k ý c h s t r a n á c h p o
X X I I . s j e z d u K S S S , nezůstává bez jistého, jakkoli česky s t ř í d m é h o ohlasu také mezi československými komunisty. D ů l e ž i t é je, že některé závěry a poznatky ovlivňují myšlení i členů ústředního výboru KSČ. Z d á se, že p ř e c e j e n d o j d e i u nás k pokračování d e b a t y o s k u t e č n é m profilu československého socialismu, debaty násilně p ř e r u š e n é v roce 1956 p o II. sjezdu spisovatelů. P o n ě v a d ž některé závažnější hlasy, které až d o s u d se ozvaly v této rozpravě by m o h l y z a n i k n o u t v záplavě slov, jimiž d o g m a t i c k é křídlo strany se snaží zatemnit pravý smysl moskevských odhalení, uveřeň u j e m e níže několik zajímavých příspěvků.
Všichni za všechny R e d a k t o r Práce, v y z n a m e n a n ý I. cenou za zásluhy o tisk, napsal v t o m t o listě 22. listopadu 1961:* Právo i p o v i n n o s t . J e d n o nelze oddělit od d r u h é h o . Zkušenosti z minulého období, mnohé chyby, omyly, ba i tragické přehmaty, k nimž i u nás docházelo, vlivem celého systému kultu osobnosti, to všechno nás již mohlo dostatečné poučit, že našim největším nepřítelem a škůdcem, je vedle třídních nepřátel vlastní lhostejnost. T a lhostejnost, která u m o ž ň u j e , že n e k o n trolovaný vedoucí pracovník m ů ž e svévolně j e d n a t v r o z p o r u s linií strany, se zákony a n o r m a m i n a š e h o veřejného života. A právě zasedání ú s t ř e d n í h o výboru naší strany n á m ukažuje, kde jsou záruky, že se škodlivé d ů s l e d k y kultu osobnosti n e b u d o u opakovat. Kultu osobnosti se nezbavíme tím, že zbouráme pomníky, a přejmenujeme ulice a závody. Ano, je nezbytné odstranit vnější znaky kultu. Vždyř je to o p r a v d u jako pěst na oko — pěstovat kult, čilizbožštění n ě k t e r é h o člověka — ve společnosti, j e j í m ž cílem je naprostá společenská rovnost a rozvoj každé osobnosti. Což je * Z d ů r a z n ě n í j s o u redakční. T e x t y jsou zkráceny o citáty z n á m ý c h stranických usnesení či p o d ř a d n é p o d r o b n o s t i .
možné říkat: všichni lidé jsou si rovni, a někteří jsou si rovnější. M u s í m e přece vidět nejen vnější znaky, ale i jejich p o d s t a t u . A tou byl celý systém protileninských m e t o d , diktování a poručníkování, podezírání, neúcta k lidskému životu, porušování práv o b č a n ů atd. Tedy nejen pomníky a názvy ulic, ale také a především nekomunistické metody je třeba vytrhat z naši společnosti od kořene. Aby již nikdy n e m o h l y vydat své jedovaté býlí! [...] Proti rušitelům našich socialistických zásad namířit ostrou zbraň kritiky. Kritika a sebekritika, jdoucí jak shora d o l ů , tak i zdola nahoru, to jsou, jak vyplývá z usnesení ÚV K S Č , nezbytné podmínky k tomu abychom se dostali vpřed. Avšak ani kritika a sebekritika, ani p r o h l u bování socialistické, vnitrostranické a vnitroodborové demokracie, ani kontrola práce volených orgánů, není myslitelná bez široké účasti lidí. M u s í n á m vejít do krve, která obíhá v našem společenském ústrojí, že strana, to jsou všichni komunisté, spojení se zástupy pracujících, že o d b o r y , to není jen závodní výbor, a závodní výbor není jen předseda, že vláda nesídlí jenom na břehu Vltavy, ale všude, kde žijí a tvoří občané naší socialistické republiky. Prostě, socialismus, to j s m e my, to je naše věc, naše právo i odpovědnost. Pavel Vranovský (Praha)
Čelem k světu V úvodníku Literárních novin ze 4. listopadu 1961 se čte m i m o jiné : Názory, v nichž se vývoz revoluce hlásá nebo naznačuje n e b o i jen mlčky připouští, nejsou dnes méně škodlivé než kdykoli dříve. Ne, spíš bude pravda, že by poškozovaly mezinárodní dělnické h n u t í tím víc, čím budou socialistické země silnější Konzervativní dogmata, ať se sebevíc dovolávají proletářského internacionalismu, by právě j e m u ve skutečnosti kopala h r o b . Avšak proto také m ů ž e být jednota k o m u nistických stran j e n o m j e d n o t o u zásad, které jsou pro jejích praxi s k u t e č n ý m zá-
269
konem. Jaká by to byla jednota, kdybychom si ji měli kupovat za cenu mlčení o činech, které hrubě porušují základní politické principy marxisrnu-leninismu ? T o by byla j e n o m iluze jednoty, iluze, kterou nikdo nepotřebuje. Právem tedy řekli sovětští soudruzi na adresu Albánské strany práce : Vůdcové, kteří se drží u moci jenom násilím a zvůlí, škodí celému mezinárodnímu dělnickému hnutí, ať je jejich země velká nebo malá. Zůstává faktem, že i část dělnické třídy v průmyslově vyspělých státech Západu si uchovala jakési iluze o buržoázni demokracií. V bývalých koloniích a jinak závislých zemích je jich méně, tam se vývoj socialistické demokracie sleduje zase z jiných důvodů : mohli bychom říci, že s pozorností tím větší, čím jasnější j i m je, že klasický kapitalismus ani západní Parlamentarismus jejich problémy nevyřeší T a k se i pro značnou část světa mimo socialistický tábor stávají třeba stanovy KSSS v jistém, a nejen výlučně historickém či perspektivním smyslu dokumentem pracovním a pojmy jako kolektivnost, periodická výměna, posloupnost vedení jsou probírány, zkoumány a přcméřovány lidmi, kteří hledají v socialismu věci velice různé. Proto je dvojnásob důležité, že ustanovení jsou přesná a fakta konkrétní. N o r m o u stranického života, řekl soudruh F. R. Kozlov, je svoboda názorů, svoboda projednávat jakékoli otázky politické a praktické činnosti strany; právě v p r ů b ě h u výměny názorů vzniká jednotné a správné stanovisko závazné pro všechny. Kolektivnost vedení hyla obnovena a s o u d r u h N. S. Chruščov řekl raději několikrát než jenom jednou, že by bylo nesprávné, ba urážlivé zvláště vyzdvihovat toho či onoho vedoucího pracovníka a tím ho oddělovat od kolektivu. Výměna členů stranických výborů se už vžila : při posledních volbách vstoupilo d o vedoucích orgánů strany 40—45 % nových funkcionářů. Základní organizace dostaly právo jednat i o případech, kdy je pohnán ke stranické odpovědnosti člen vyšších stranických výborů. T a t o praktická opatření k rozvoji vnitros-
270
tranické demokracie a n e ú p r o s n á kritika všech, kdo se proti ní provinili — to j s o u dvě nezbytné, n a v z á j e m se d o p l ň u j í c í stránky j e d n o h o procesu, dvě k o m p l e m e n tární barvy j e d n o h o politického s p e k t r a . Dělníci, inteligence, všichni myslící lidé na d r u h é straně rozděleného světa v n i c h n a j d o u n e j e n o m odpověď na o t á z k u : jak se to m o h l o tehdy stát ?, n ý b r ž i na která je zaměstnává n e m é n ě : co bylo nyní učiněno, aby se to už nikdy n e m o h l o opakovat ? Dušan Pokorný
(Praha)
Zhodnotit a objasnit K a n d i d á t ÚV KSČ Oleg H o m o l a , a B o h u s lav Laštovička (za Slánského aféry vyloučený a nyní zase přijatý k a n d i d á t ú s t ř e d n í h o výboru) v rozpravě o výsledcích moskevského sjezdu zdůraznili mezinárodní v ý z n a m odsouzení politiky ,,kultu osobnosti". Homola řekl, že je t ř e b a přivítat „ p e v n é provádění leninské generální linie X X I I . sjezdu i v boji proti škodlivým d ů s l e d k ů m kultu osobnosti a činnosti protistranické skupiny. Likvidace c h y b a vytváření opatření a záruk, aby se již nikdy n e m o h l y opakovat, pomáhají vytvářet p e v n é základy socialistické demokracie. Masová znalost chyb pomůže vytvořit p o d m í n k y p r o jejich neopakovatelnost." Laštovička zdůraznil, že „ s výsledky X X . sjezdu nesouhlasili pouze revizionisté a sektářsko-dogmatické živly, které nebyly s to oprostit se od svých přežitých n á z o r ů a zastaralé prakse. Vedoucí činitelé Albánské strany práce se nedovedli smířit s o d s o u zením kultu osobnosti. Počínání albánských vedoucích je j e d n í m z dalších d o k l a d ů krajní škodlivosti kultu osobnosti, j e h o ž důsledné odhalení bylo naléhavé, n e b o ť kult osobnosti přinesl neblahé důsledky a je nad slunce jasnější, že d n e s by přišel ještě dráže, a to nejen sovětskému lidu, ale i j i n ý m n á r o d ů m . O d s t r a n ě n í kultu osobnosti patří p r o t o k největším z á s l u h á m XX. a XXII. sjezdu."
Mythus a skutečnost Nejnovější kniha G . F . K e n n a n a * je m i m o řádně v ý z n a m n ý m příspěvkem k naší znalosti vývoje vztahů mezi SSSR a západním světem, zejména Spojenými státy. Autor je také m i m o ř á d n ě kvalifikován. Jako bývalý velvyslanec U S A v Moskvě (a nynější v Bělehradě), a jako profesor princetonské university spojuje v sobě zkušenosti diplomata s erudicí a vědeckou kázní profesionálního historika. Jeho kniha, založená na přednáškách na universitách v Oxforde a H a r v a r d u , vychází v okamžiku, kdy dogmata a sebeklamy jsou d e n n í m chlebem našeho současného mezinárodněpolitického života. Kennanova práce je historická v t o m smyslu, že se zabývá ú d o b í m již uzavřeným, rusko-západními vztahy do konce Stalinovy éry. Je však zároveň aktuální, poněvadž autorovy závěry o povaze a zdrojích konfliktu mají bezprostřední platnost pro dnešní jeho hrozivé zauzlení. K e n n a n o v y poznatky jsou kriticky přímé k iluzím na obou stranách : k těm, jež se pokoušejí vysvětlit sovětskou politiku západními „provokacemi", i k těm, jež se zabarikádovaly do formulace o sovětských světovládných plánech. Pro zastánce prvního pojetí je světové napětí d ů s l e d k e m Stalinovy násilné komunizace východní a střední Evropy; pro d r u h é důsledkem pověstného fultonského projevu Winstona Churchilla. Společným p r a m e n e m obou těchto tézí je přesvědčení, že studená válka je výjimečn ý m a nepřirozeným stavem : cílem politiky je proto nějakým způsobem ji zlikvidovat — at už tím, že b u d o u rozdrceny komunistické plány na dobytí světa, ať tím, že se uznají jisté výsady a mocenské zájmy SSSR. Studená válka však není — a to je základní poučka Kennanova rozboru — odchylkou od „ n o r m á l n í h o " vztahu mezi komunistickým a nekomunistickým
* George F. K e n n a n , Russia and the West Under Lenin and Stalin. Hutchinson, Londýn 1961.
světem, ale patrně jeho konstantou. „ M í r o v á koexistence" není žádnou alternativou, je to jen jiný název pro stejnou věc. Podstata věci tkví v okolnostmi vynuceném soužití dvou vzájemně neslučitelných společenských soustav. Naše představy a výklady tuto realitu mohou zkreslovat, n e m o h o u ji však změnit nebo odstranit.
Počátky
sovětské moci
Vlastním t é m a t e m K e n n a n o v y knihy je vývoj tohoto soužití. Střízlivě a realisticke sleduje historii sovětsko-západních vztahů od jejich počátků a osvětluje m n o h o zjevů, jejichž výklad se stal již takřka kanonický. Z nejzajímavějších stránek knihy jsou ty, jež autor věnuje počátkům sovětské moci (stejným t é m a t e m se už zabývala hlavní vědecká práce Kennanova, dousvazkové dílo Soviet-American Relations, 19171922). Sovětský stát nebyl plodem ani Leninova genia, ani nebyl „historickou n u t n o s t í " ; byl plodem historických náhod a souher, důsledkem válečné politiky západních spojenců, kteří se k o m u n i s m e m vůbec nezabývali a nerozuměli m u . Jejich záměrem bylo udržovat Rusko ve válce proti N ě m e c k u , čímž n e p ř í m o přispěli k p á d u Kerenského Prozatímní vlády a poskytli malé skupině bolševiků příležitost k palácovému převratu. Ruský společenský systém spojence nezajímal, šlo jim o východní f r o n t u proti N ě m e c k u . Lenina považovali spíše za německého agenta než za revolucionáře. V době občanské války nešlo západním vládám o zničení sovětů, ale o záchranu západních válečných skladů ve Vladivostoku. Za m y t h e m intervence se skrývá prostá skutečnost, že spojenci si neuvědomili politický dosah svých akcí. „Intervenční oddíly" zdaleka nestačily na skutečnou intervenci (i když byla p o vojenské stránce zcela v rámci možností). Výsledkem tohoto neštastného tažení byla podstatná konzolidace sovětské moci. „ J e p o c h y b n é " , píše Kennan, „zda by se byl bolševismus udržel v Rusku u
271
vlády, nebýt toho, že západní mocnosti tímto nesmyslným zásahem přispěly k jeho nástupu k moci." A nejenom to. Intervenční legenda dala vyrůst o něco později (za Stalina) doktríně o kapitalistickém obklíčení, této konstanty stalinské i chruščovovské politiky. T a d y také lze hledat počátky studené války.
sáhli, je třeba vzdát se moralizujícího přístupu k politickým otázkám. Z á p a d musí bojovat proti sklonu sama sebe idealizovat a v mocenské politice hledat „ a b s o lutní hodnoty". Naprostá bezpečnost a dokonalá harmonie jsou v naší době n e d o sažitelné : „Nedopouštějme se znovu omylu, že v mezinárodních vztazích existuje absolutní dobro či absolutní zlo." -osv
( Kodaň )
Moskva a zájmové sféry Dalších dvacet let ukázalo, že západní vlády se jen málo poučily z vlastních chyb. Politika Západu vůči výmarské republice znemožnila rozvoj německé demokracie; připravila půdu pro sovětsko-německou smlouvu v Rapallu a pro nástup Hitlera; a konečně přispěla k vytvoření situace, jež vedla k sovětsko-německé dohodě z r. 1939. T e h d y Stalin věřil, že dosáhl svého cíle : rozdělení Evropy mezi Rusko a Německo. Znovu, a s mnohem větším úspéchem, usiloval Stalin o vymezení zájmových sfér v r. 1945. O podobný cíl usiluje dnes i Chruščov, i když jinými prostředky. Pro Kennanův přístup k látce je příznačné zdůraznění objektivního řetězení událostí. Přibližuje se tak historickému materialismu více než marxistická historiografie sama. K ideologiím je však Kennan důsledně skeptický. Doktrína události pouze komentuje, není jejich zdrojem. Platí to především pro učení o světové revoluci, které ostatně, jak ukazuje, nikdy nemělo místa v praktické sovětské politice.
Konstanta studené války Ve skutečnosti nelze studenou válku ničím „odstranit", nejméně pak zbožným přáním. Kennanova kniha ohledává nejslabší místa v západním politickém myšlení, zejména americkém : ukazuje na klamnou víru v jnkýsi spásný recept, jehož pomocí bychom se studené války bezbolestně zbavili. Naším prvotním úkolem však je udržet svět „v jednom kuse"; abychom toho do-
272
První mezi prvními Podle švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung se ČSSR stala po boku Sovětského svazu největším a nejvýznamnějším činitelem v nezištné hospodářské pomoci méně vyvinutým zemím. Dokonce roku 1960 věnovalo Československo (se zahraniční pomocí v hodnotě 660 milionů dolarů) asi 19 % sovětských nákladů na hospodářskou pomoc (3,5 m i liard dolarů), čili tolik, jako všechny ostatní země komunistického bloku dohromady. Pokud jde o výkon na hlavu, překonalo Československo Sovětský svaz asi o trojnásobek. Sovětský svaz svěřil Československu důležitou úlohu jako pomocníkovi zejména v jižní Americe. Zatím co obchodní styky mezi Československen a K u b o u byly před druhou světovou válkou nepatrné, změnila se situace potom, co Fidel Castro přišel k moci. V červnu 1960 poskytlo Československo Kubě úvěr ve výši 20 mil. dolarů který měl sloužit k zakoupení celých továren a strojů v Československu. Další úvěr ve stejné výši následoval v říjnu téhož roku; měl „zmírnit následky americké hospodářské blokády proti K u b ě " . V obchodním ujednání mezi Československem a Kubou, které bylo podepsáno v červnu 1961, předpokládá se výměna zboží ve výši 80 mil. dolarů.
Spisovatel hledá své svědomí Ilja E h r e n b u r g dopsal své paměti, jež b u d o u vycházet na pokračování v sovětských literárních časopisech od dubna letošního roku. Intelektuální — a zejména mladá Moskva — zvučí dohady o tom, co všechno v těch memoárech bude. Autor sám ještě přispěl k zvýšení této horečky, když 6. ledna svolal jakousi tiskovou konferenci, na níž jednak četl ukázky ze svých pamětí, jednak odpovídal na dotazy obecenstva. Zahraniční dopisovatelé hlásili, že síň byla nabita do posledního místa a m n o h o zájemců se vůbec nedostalo dovnitř. T i , co tam byli nešetřili hlasitými projevy netrpělivosti při čtení memoárů a dožadovali se odpovědí na otázky, které se po stovkách kupily v podobě lístků na stole přednášejícího. E h r e n b u r g nezklamal. Oznámil, že bude bojovat za plnou rehabilitaci, za ,,občanskou i stranickou čest" těch sovětských básníků, spisovatelů, umělců, režisérů, herců, kteří za tři desítky let Stalinovy
hrůzovlády byli popraveni, žalářováni n e b o dohnáni k sebevraždě. Sovětští generálové byli už rehabilitováni, prohlásil E h r e n b u r g ; totéž je teď třeba učinit se sovětskými spisovateli a umělci. A z úst zasloužilého spisovatele plynula dlouhá řada jmen ... až se někdo v sále zeptal : „ A jak to, soudruhu, žejste přežil v y ? " „ N a to je těžko odpovědět," řekl E h r e n b u r g p o okamžiku váhání. „ P a t r n ě to všechno byla jedna velká loterie. Náhodou jsem si vytáhl šťastné číslo." „ C o soudíte o Pasternakovi", zněla další otázka, „Říká se, že je mrtev, ale dosud nikde nebyla oznámena jeho smrt ? !" Ehrenburg doznal, že Pasternakova smrt zůstala v Sovětech zcela nepovšimnuta, že to byla hanebnost a že „vynikající sovětští spisovatelé" se k Pasternakovi obrátili zády. A dodal : „ T o jsou způsoby, které naštěstí už patří minulosti. V Pasternakovi zemřel velký ruský básník." T a t o poslední věta vyvolala v sále m a n i festační bouři potlesku, která zřejmě Ehrenburga rozlobila : „ P r o č tleskáte t e j ? , " tázal se. „Měli jste projevit s v ů j
Jsou nedostatky v respektování základních hygienických požadavků. Na mnohých odděleních je značný nepořádek a nečistota, a to jak na pokojích nemocných tak v koupelnách, čajových kuchyňkách, vyšetřovnách, klozetech i v nočních stolcích nemocných. Neudržitelný stav je někde i v uložení, údržbě a čistotě podložních mís, gumových podložek atd. Vyskytují se základní nedostatky v dodržování sterilnosti. T e n t o stav je zaviněn především opomíjením kontroly a nezájmem lékařů o dodržování hygienických a protiepiedemických zásad a přenášením odpovědnosti i starosti o tyto základní požadavky lůžkové péče na střední zdravotnické pracovníky, Areály lůžkových částí a bezprostřední okolí vistavů neposkytují m n o h d y příznivé prostředí k léčbě. Nevěnuje se péče úpravě okolí, nečiní se opatření proti zbytečnému hluku a prašnosti. Leckde se vyskytuje hmyz, popř. hlodavci, čemuž napomáhá ponechávání odpadků jídel přes noc na odděleních v otevřených nádobách, nepravidelný odvoz odpadků z prostranství kolem kuchyní, nedostatečná čistící zařízení odpadních vod a nesoustavná údržba nemocniční kanalizace. V dnešní péči o stravování nemocných jeví se nedostatky v několika směrech... Československé zdravotnictví, č. 4, duben 1961*
273
jejího liberálního, revizionistického k ř í d l a . O dva d n y později doprovodila policie Hollanda d o j e h o b y t u a provedla d o m o v n í prohlídku : v n e s t ř e ž e n é m o k a m ž i k u zatčený novinář se vrhl z okna a byl na m í s t ě m r t e v . ... a své následovníkyO s u d polského k o m u n i s t y vyvolal r o z r u c h v polském hlavním městě. K u s p o k u s e Bude třeba počkat, zda z těchto blesků na pronikala na veřejnost p r a v d a o p o z a d í časy b u d e také hřmít, a zda očistná sprška celého p ř í p a d u : sovětské ú ř a d y p o ž á d a l y d o p a d n e na dogmatický Svaz sovětských polskou vládu, aby vyšetřila, k d o ve Varšavě spisovatelů, řízených stalincem Surkovem. rozšířil obsah d ů v ě r n é h o r o z h o v o r u , který Ale buď jak buď, odvážný a chvály h o d n ý měl Nikita S. C h r u š č o v loni v ř í j n u se počinek byl u č i n ě n ; Ilja E h r e n b u r g hledá zahraničními k o m u n i s t y , a v n ě m ž vylíčil, své svědomí, a obecné svědomí své nás- jak došlo k likvidaci Berijově. M o s k v a se ledovníky. E h r e n b u r g o v y styky s českonetajila svým r o z h o ř č e n í m n a d touto slovenskými levicovými spisovateli byly indiskrecí. Všechno n a s v ě d č u j e t o m u , že vždy přátelské a srdečné : ž á d n ý jiný H e n r y k Holland, který pracoval v redakci sovětský spisovatel p o čtyřicet let neměl polské tiskové kanceláře ( P A P ) , u p a d l v tolik osobních přátel a obdivovatelů mezi podezření, a policie p r o t i n ě m u nalezla komunisty-intelektuály, jako právě autor průkazní materiál. , , T á n í " . N u ž e , ozvou se t e d a p o d p o ř í Počátkem ledna byl z Varšavy v y p o v ě z e n umělce a soudruha v jeho odhodláni mluvit dopisovatel pařížského listu Le Monde, M. pravdu kumštýřskou i politickou tím, že Jean W e t z , který jako p r v n í z a h r a n i č n í také oni ve svém prostředí řeknou, co se u novinář přinesl p o d r o b n o s t i C h r u š č o v o v a nás dělo v literatuře a umění po roce 1948 ? vylíčení Berijova konce. Že také oni se zasadí o pravdu básníků -Li (Paříž) dohnaných k sebevraždě n e b o d o h r o b u zvrácenou nekulturností stalinské kulturní politiky — pravdu o Františku Halasovi, Konstantinu Bieblovi, J a n u Zahradníčkovi Je to jasné! — abychom jmenovali j e n o m tři z největších ? Ani řádkou se nikdo a nikde nezmínil o smrti (loni v létě) největšího Čte se v časopise naší armády Československý m o d e r n í h o českého lyrika, p o celé roky voják ze 14. října 1961 : žalářovaného, Jana Zahradníčka ! Takové Sedíme s pohraničníky. mlčení v případě Pasternakově označil Hovoříme s vojáky. Z oken je vidét blízký E h r e n b u r g za hanebnost. Čím je v případě bavorský Eisenstein. Zuhradníčkově ? — Hlas, který uslyšíme — Tak co, Soudruzi ? Jak se díváte na z Prahy, bude a musí být hlasem k o m u otázku Německa ? Podepíšeme smlouvu ? nistického spisovatele; jakkoli tlumený, Mladí chlapci kolem dvaceti i jejich o něco jakkoli umlčovaný, b u d e slyšet kolem starší velitelé přikyvují. Dnešní generace světa. toho moc nenamluví. Nesnáší nabubřelá slova. Red. — To je jasný, říká jeden za všechny, — A co kdyby si něco zkusili ? Pohraničníci se netrpělivě šklebí a pokukují Dialektika dýky: epilog po velitelích. Co nás vyslýchají? — To je přece jasný, řekne pro změnu zase Devatenáctého prosince byl ve Varšavě někdo jiný. zntčen Henryk Holland, vynikající polský Ostatní přikyvují. Už se raději na nic nepnovinář a člen Komunistické strany Polska, táme. Je to jasné. souhlas tehdy, k d y b y t o o p r a v d u bývalo bylo d ů s t o j n é !"
274
POZNÁMKY K NOVÉMU PROGRAMU KSSS Václav Karlík (New York) Chruščovovo vedení sovětské komunistické strany vydalo programový dokument, jemuž vskutku nelze upřít historický význam — třebaže ve smyslu poněkud jiném než jak jej komunisté sami vykládají. Vydání programu právě nyní si vynutila nová historická situace, v níž se Sověty nacházejí jak ve vztahu k ostatním komunistům, tak i vůči nekomunistickému světu. Základním prvkem této nové situace je podstatné zvětšení sovětské vojenské moci, k němuž došlo v posledních několika letech. Relativně lepší mocenské postavení bloku vedlo podle komunistické logiky nutně k otázce, zda je již doba zralá na to, aby byl učiněn pokus o světové vítězství. Je jistě paradoxní, že právě nově nabytá vojenská síla SSSR vedla k interním rozporům o tom, zda a jak jí má být užito, a v důsledku odlišných názorů nakonec vedla k popření sovětského nároku na ideologický primát a bezvýhradnou věrnost všech komunistů. V této věci je třeba spatřovat hlavní „historický" kontext nového programu. Stačí jeho hlavní linii porovnat s prohlášením, přijatým v prosinci 1960 na moskevské konferenci komunistických stran, abychom viděli, do jaké míry se čistě sovětské stanovisko liší od stanoviska dosaženého dohodou všech komunistů. Nový program se o něm dokonce ani jednou nezmiňuje; naznačuje tím dost jasně, že se jím Sověty necítí vázány — a také skutečnost, že se Moskvě nepodařilo nadiktovat své hledisko všem ostatním. Ačkoli jedním z hlavních cílů sledovaných vydáním nového programu je odstranit nejednotnost v ideologických otázkách a stanovit linii závaznou pro všechny komunisty, program bezpochyby přispěje k dalšímu zostření ideologických diferencí. Představuje vlastně úřední přiznání „polycentrického" stavu uvnitř bloku : o Číňanech, kteří s programen nesouhlasí, mluví jen nepřímo a jejich úchylkářství nepostihuje trestem vyvržení z lůna komunistického hnutí, který už postihl soudruhy albánské. 275 2
Program je vyhlášením sovětské „zvláštní cesty" ke komunismu; jeho platnost pro nesovětské komunisty je v podstatě dána očekáváním, že tyto komunisty bude lze zesovětizovat (t.j. poruštit) a vstřebat do jednotné, Rusy určené kultury podobně jako neruské národnosti v SSSR. Podrobné čtení statí týkajících se nacionalismu a kultury odhalí fakt, nikoliv zcela překvapující, že totiž podle Moskvy nejdůležitějším projevem ideologické pravověrnosti je podrobit se ruské nadvládě politické i kulturní. Nejsouce s to vnutit své ideologické vedení na příklad Číně, Sověty přizpůsobují doktrínu svým vlastním zájmům, místy neomaleně šovinistickým. Tím se program stává dalším příspěvkem do sbírky „revizionismu"; po jeho přečtení se člověk musí ptát, jaké oprávnění ještě existuje pro to, aby sovětští komunisté označovali kohokoli jiného za „revizionistu". Jinými slovy, vydáním sovětského programu se stává „revizionismus" v komunistickém hnutí namísto úchylky — pravidlem. Pokud jde o Číňany, těm dosud (najak dlouho ještě?) chybí mocenské prostředky k tomu, aby podkopali Chruščevovu roli mluvčího za komunisty na mezinárodním poli. Ale komunistický blok funguje současně jako impérium a jako církev, a vedoucí úloha v něm je odvozena nejenom z čistě mocenských prostředků, ale i z ideologické autority a pravověrnosti. T u už Číňané Chruščovovi jasně a veřejně upřeli. Na moskevské konferenci v r. 1960 si vyhradili právo „zachránit" světové komunistické hnutí před Chruščovovým revizionismem organisováním vlastní frakce uvnitř hnutí právě tak, jak to učinil Lenin rozštěpením ruské sociální demokracie na bolševiky a menševiky. Případ Albánie ukazuje, že to Číňané s organizováním protichruščovovské frakce myslí zcela vážně. Nový program KSSS jim je rukavicí vhozenou do tváře — a také dalším důkazem, jak daleko se Sověty odchýlily od komunistické doktríny, jak jí rozumí Číňané.
Přechod ke komunismu Program praví, že již dnešní generace sovětských občanů se dožije komunismu, a pomíjí jakoukoli zásluhu nebo ideový příspěvek Číňanů při řešení problémů přechodu ke komunismu (o čínských komunách v něm není ani zmínka — dokonce ani záporná). Téze, že vstup do této bájné společnosti bude pro všechny komunistické země „více méně současný", jak to tvrdil Chruščov na XXI. sjezdu KSSS v lednu 1959 ve snaze uchlácholit Číňany, byla nyní opuštěna ve prospěch téze zcela opačné : že všechny ostatní země musí počkat na SSSR a navíc přispět k tomu, aby tam SSSR dorazil co nejdříve. 276
Na této arogantní teorii je vidět, jak daleko už dospěla rusifikace marxismu. Podle Chruščova je správný komunista ten, kdo zpomaluje příchod hmotného blahobytu pro své vlastní spoluobčany za tím účelem, aby se sovětsky občan mohl nazývat předvojem lidstva. T o prý odpovídá „zájmům mezinárodního proletariátu a všeho lidstva"; kromě toho se tím povznese „mohutnost, čest a sláva sovětské vlasti". Je příznačné, že si KSČ tuto poslední větu poněkud upravila v českém překladě; podle úředního sovětského textu jde o povznesení „moci, prestyže, a slávy Sovětského svazu". Nicméně požadavek, aby Češi, Slováci, a všichni ostatní pracovali pro větší slávu Sovětského svazu neodradil soudruhy v KSČ od přijetí „strhujících perspektiv" programu za svoje vlastní. Znamená to, že odsoudili československého dělníka, aby i nadále byl zatěžován několikanásobně větším břemenem než sovětský občan na pomoc Kubě, Guinei, a tuctům jiných zemí pro „moc, prestyž, a slávu SSSR". Novotného „dovršení socialismu" u nás tu je odhaleno v pozoruhodném světle. Nejenom nepokládali sovětští soudruzi ani za vhodné, aby se o této tvrdě zaplacené vymoženosti vůbec zmínili, ale vrazili jí hlučný políček tím, že jmenovali Mongolsko jako první nesovětskou zemi, která nastoupila cestu k socialismu.
Bída na Západě, blahobyt v Sovětech Prohlášení sovětské společnosti za vrcholné vítězství lidstva v celých jeho dějinách má ovšem zákonitý následek v tom, že popis společnosti nesovětské je snůškou nehorázných lží. Analýza současné situace na Západě je tak nepravdivá, že nestojí za to ji vyvracet. Že pochází od lidí, za jejichž života ještě neexistovalo všeobecné hlasovací právo, zřejmě sovětským myslitelům nevadí; že „nadstavba" demokratického zřízení se skutečným parlamentem (v němž — jak říkával Aneurin Bevan — dělník může napadnout každou výsadu bohatých), se stala silou schopnou řešit sociální problémy, o tom zprávy asi ještě nedorazily do země Sovětů. Stát všeobecného zabezpečení („welfare state"), který vybudovali demokratičtí socialisté v řadě zemí podle vůle a se souhlasem většiny lidí, prý je „historicky" bezvýznamný trik. Jako se bez cara nemohl konat žádný pokrok ve starém Rusku (a proto se ho tam také konalo tak málo), nemůže se prý bez sovětské strany konat žádný pokrok nikde ve světě. Jaká to omšelá, reakční teorie ! Program tvrdí, že se na Západě „relativně a někdy i absolutně zhoršuje situace dělnické třídy". Důkazy o tom však neuvádí; tzv. vědečtí socialisté v Moskvě dodnes věří, že kde se dělníci mají dobře, je to 277
jedině díky vykořisťování (dnes už svobodných) kolonií. Jak si to třebas Švédové mohli zařídit, že se jim dnes daří tak, jak se to Sovětům slibuje p o mnoha letech a za „pomoci" přifařených menších národů, to je podle sovětské vědy hlubokým tajemstvím. Také prý na Západě někde „podplácejí" dělníky. T o je ovšem hřích, z něhož žádný komunistický stát rozhodně nemůže být obžalován. Snad ještě je třeba dodat, že „bezplatné služby" jako vymoženost komunismu patří do stejné říše potěmkinských vesnic. Naši lidé se ještě pamatují třebas na lékařské pojištění, které o mnoho let předcházelo vládu K S Č ; zavedl to už Bismarck v Německu. Svět v téhle věci — j a k o ve všech jiných — nestojí na místě; socializované lékařství si zavedli i v Anglii a ledaskde jinde (v Americe nikoli, protože si tam lidé myslí, že americká medicína tak jak je převyšuje svou kvalitou všechny jiné). Pokud jde o veřejnou dopravu a činže, ty už v řadě zemí nejsou kalkulovány na čistě ekonomické základně, ale dostávají subvence z veřejných peněz. Sovětský pokrok by tedy byl v nejlepším případě relativní, odhlížejíce ovšem od toho, že se u komunistů nikdo neptá, zda si lidé přejí dostávat slušné platy a být s to si z nich platit slušné bydlení, anebo dostávat platy poloviční a být odkázáni na stát pro mizerné bydlení. Zažloutlá analýza nekomunistické společnosti je v programu korunována prohlášením, které bezděčně přiznává sociální povahu komunistického systému. Praví se tam totiž, že „státně monopolistický kapitalismus je úplnou materiální přípravou socialismu". Je pochybné, zda „státně monopolitický kapitalismus" opravdu někde existuje na Západě (soudruzi tu jsou poněkud nekonkrétní). Ale není pochyby, že takový systém by aparátčíci z KSSS dovedli převzít bez mrknutí okem a hlavně bez jakékoli změny v postavení dělníka. Byla by to, jak se říká, pouhá změna panstva.
P ř e h r a d y , úly a taxíky Tolik ke ,,grandiózním" perspektivám programu ve srovnání s ostatním světem. Zbývá pohlédnout na pasáže, která se zabývají domácí politikou a tudíž mají pro naše lidi daleko bezprostřednější význam. Nelze upřít, že tyto pasáže lze číst s větším zájmem než pohádky o bídě na Západě nebo o historii KSSS (která mimo jiné husarské kousky prý dokázala i to, že „miliony drobných samostatných hospodářství se dobrovolně spojily v kolchozy"). Nový program je první dokument sovětské strany, který neklade výslovný důraz na přednostní postavení těžkého průmyslu. Na druhé straně neobsahuje kategorický příslib „spotřebitelské ekonomie", která je 278
pravidlem v průmyslově vyspělých zemích Západu (kde v důsledku toho někteří lidé tvrdí, že přílišný důraz na osobní spotřebu vede k mocenskému zaostávání za SSSR). V této věci jistě nadále panují neshody uvnitř sovětského vedení. V roce 1955 se stala stejná otázka důvodem pro svržení Malenkova; Chruščov byl tehdy ve prospěch těžkého průmyslu a proti Malenkovově „novému kursu". V programu K S S S „nový k u r s " není. Jeho spotřebitelské sliby připomínají naše staré kalendáře, v nichž jsme čítávali, že dá-li Pánbůh, bude srpen deštivý. Každému vzdělanci bylo tehdy ihned jasno, že nedá-li Pánbůh, bude sucho. Nedá-li sovětské Politbyro — na příklad zachce-li se mu pustit se d o válečných dobrodružství — spotřebitelská ekonomie se ani v Sovětech konat nebude, a klauzule vyprostující sovětské vedení z jakékoli odpovědnosti je v programu černě na bílém. Praví se tam však, že těžký průmysl má — vedle zbrojních účelů — také „plněji uspokojovat životní potřeby člověka sovětské společnosti", a že „nyní máme všechny předpoklady pro rychlý vzestup životní úrovně všeho obyvatelstva". Ale ve výčtu věcí, které tento rychlý vzestup přinese pro sovětského občana za dalších dvacet let, program ukazuje, jak je SSSR dnes pozadu za průmyslově vyspělými zeměmi Západu — i za námi. Tak například se pokládá za vymoženost, že se bude „ve větším rozsahu používat elektrické energie a plynu v domácnostech", a že do roku 1980 bude mít „každá rodina, včetně novomanželů, byt s veškerým příslušenstvím". Je třeba hodně dialektiky k porozumění, proč vláda, která má dost peněz na sputníky a superbomby, musí nechat novomanžele čekat dalších dvacet let na byt. Na druhé straně je v tomto příslibu aspoň nepřímé odmítnutí komunistického společenského ideálu, hlásaného Číňany. T i by chtěli odstranit „buržoázni" soukromí vůbec a spotřebu omezit v zájmu kázně a morálky jen na nejnutnější osobní nezbytnosti. T y t o názory jsou ostatně sdíleny aspoň zčásti některými sovětskými teoretiky. Mezi ně patří na př, profesor S. G . Strumilin, který se přimlouvá za komunální bydlení v obrovských úlech, kde je co nejvíc zařízení společných. Vzato striktně podle teorie, Číňané kritizují sovětskou zálibu v „buržoazních" statcích (která je mimochodem také na jejich účet) celkem oprávněně : nač chce revolucionář osobní automobil, když úkol světové revoluce nebyl dosud splněn ? Na d r u h é straně je tento puritánský komunismus nejenom propagandisticky málo přitažlivý, ale pro sovětského občana po čtyřiceti letech slibů patrně i nepřijatelný. Co víc, čínský nárok na ideologické vedení může KSSS nejsnáze popřít důrazem na budování „materiální základny" jako nutné podmínky pro vstup do komunistické společnosti. Je ještě v dobré paměti, že Číňané při zřízení komun tvrdili, že mohou vybudovat komunismus bez ohledu na 279
úroveň průmyslu a množství spotřebních statků — jen na základě „správné teorie" a ideologické uvědomělosti lidí, zapomínajících na svou vychrtlost. D o stejné kategorie ideologických protikladů patří také důraz programu na „zvyšování individuálního odměňování pracujících" (který je vzápětí omezen ohlášením, že v budoucnu polovina reálných mezd individuálně vyplácena nebude), a povinnost pro KSSS vycházet z „leninské poučky, že výstavba komunismu se má opírat o zásadu hmotné zainteresovanosti" (když o kus dále se praví, že komunistický člověk se má řídit morálkou a ne penězi). Je těžko říci, kolik z tohoto zmatku pochází ze sovětské skutečnosti (bez peněz ani KSSS ještě nedokázala dělat muziku), kolik z interních rozporů komunistické nauky samotné, a kolik z potřeby vyvracet čínské teorie. Vezměme na příklad otázku osobního vlastnictví automobilů. V říjnu 1960 měl o tom Chruščov delší řeč, ve které tvrdil, že SSSR se nebude řídit kapitalistickou zásadou : „jen ať malé auto, hlavně když je moje". Místo toho SSSR „vybuduje veřejný systém taxíků, odkud každý bude moci dostat vůz na potřebné cesty". Prominentní teoretik strany profesor Stěpanjan už dlouho prorokuje, že v komunistické budoucnosti „osobní vlastnictví na př. letních chat, automobilů a spořitelních knížek úplně zmizí". T o v programu není; naopak, ujištuje se, že osobních aut bude víc pro soukromé zákazníky. Otázka, o kterou v této věci jde, není jen teoretická; v dnešní sovětské společnosti je velmi praktická a akutní. Jde o výsady „nové třídy", která je s to svoje už vysoké platy dále zvyšovat pronajímáním osobních aut jako taxíky nebo pobíráním činže v přepychových dačách. Sovětský proletář už dávno poznal tento třídní charakter režimu, a v tisku každou chvíli nacházíme zprávy o tom, jak „chuligáni" (kdo jiný ?) malují potupná hesla na soukromé vozy aparátčíků a na zdi jejich soukromých vil. Jestliže program je tak nejasný v otázce snižování rozdílu mezi vysokými platy aparátčíků a nízkými platy dělníků, a jestliže dále mluví o autech pro soukromou potřebu, zdá se, že „nová třída" opět zvítězila : svoje auta do společného užívání rozhodně dát nechce. Nové stanovy KSSS popisují situaci zcela výmluvně, když důraz na „ovládnutí zásad marxismu-leninismu" ze stanov vydaných v r. 1939 přesunují na povinnost člena „bojovat proti zbytkům soukromovlastnické psychologie" — a to, prosím, po 43 letech režimu. Sovětští teoretici, ač snad znepokojeni vyloženě prachařskou morálkou aparátčíků, pořád ještě nemohou přiznat, že kořenem zla je sám systém, který dává členům aparátu výsady a práva, o jakých se ani starým kapitalistům nesnilo. V této souvislosti je nutno zmínit se o službách (nikoli bezplatných, protože jsou financovány sociálně nespravedlivou nepřímou daní), 280
které mají v budoucnosti nahradit polovinu reálných příjmů. Naskýtá se ihned otázka, zda tato polovina bude úměrně platit pro dělníka i pro krajského tajemníka strany (který by pak musei mít o hodně větší žaludek ve veřejné stravovně). Další otázka je, zda primát strany ve všech věcech (který podle programu má být ještě dále upevněn), je slučitelný s tak rozsáhlými veřejnými službami. Dává-li „společnost" (rozuměj : stranický aparát) rodině byt, stravu, plyn, a další nezbytné potřeby, bude je dávat i tomu, u koho nenajde „klapoklidez" ? Jinými slovy, nemá tu aparátčík příliš mnoho moci, aby mohl manipulovat člověka podle své vůle, tak jako mají kádry v čínských komunách moc snížit dávky jídla komukoli, kdo nemá „positivní" poměr k režimu ? Rozšíření veřejných služeb v podmínkách stranické diktatury je věc nebezpečná; může vést jenom ke společnosti čínské, orientální, a nikoli k socialismu podle Marxova pojetí. Původní myšlenka socialismu jistě nebyla budována na tézi, že o potřebách druhých mají rozhodovat ti, kteří sami už jsou nasyceni.
Spravedlnost a strana Pohrůžka odmítnutí veřejných služeb a požitků těm, kteří se znelíbili straně, existuje i u nás. Proto bylo přeneseno rozhodnutí o sociálních dávkách na orgány, která se řídí stranickými příkazy. V sovětské společnosti, stále ještě primitivnější než naše, jsou uzákoněna opatření daleko drastičtější. V řadě republik mohou být „příživnické živly" souzeny shromážděním alespoň 100 občanů, jejichž prostá většina stačí vynést rozsudek dvou- až pětiletého vyhnanství „se společensky užitečnou prací". Rozsudek, který může být vynesen i v nepřítomnosti obžalovaného, nabývá platnosti schválením místního sovětu, a odvolání proti němu se nepřipouští. Svou povahou je tato prakse namířena proti obyčejným lidem; „proletářský" režim sotva může dovolit, aby se sešlo 100 občanů a odhlasovalo deportaci předsedy kolchozu či funkcionáře strany, kteří tyli z jejich práce a způsobili svou neschopností nebo osobním kořistnictvím daleko větší škody. Trestání takových případů je vyhrazeno straně, nikoli lidu. Jak vidět, Sovětský svaz musí urazit ještě dalekou cestu, než se propracuje k základnímu sociálnímu pokroku. Vůbec z programu není patrno, jak se sovětská společnost má vyvíjet k sociální rovnoprávnosti. Rozdíl mezi dělníkem a stranickým funkcionářem není jen v platu, ale i ve výsadách; pokud existuje monopolizace veškeré moci stranou, zůstává nevyhnutelná nerovnost. Diktatura strany je neslučitelná nejen se sociální rovnoprávností a uskutečněním cílů „spotřebitelské ekonomie", ale především také s tím, 281
co program nazývá „prohlubování demokratičnosti". Funkce státu se mají postupně přenášet na tzv. „veřejné" nebo „společenské" organizace, čímž se vytvoří „komunistická samospráva". Hierarchie samosprávných jednotek byla dávným snem sociálních myslitelů, jenomže ti si ji představovali bez existence strany. Se stranou, jak ukazuje program, „veřejné organizace" mají účel zcela jiný. Založeny na stejné myšlence jako stachanovština a soutěžení, mají za úkol zaplést občana do záležitostí a konání jiných tak, aby vznikl mechanismus vzájemné kontroly a popohaněčství. Zatím co státní aparát musí kontrolovat a donucovat hrubými mocenskými prostředky, komunistický systém chce vychovat občany k tomu, aby to pod dozorem strany prováděli sami. Důsledkem takového systému — j a k už potvrdily jeho začátky i u nás — je slídičství a nedůstojné vynášení nejdůvěrnějších lidských vztahů, narušení normální lidské solidarity a interpolace strany do nejvnitřnějšího soukromí. Podle programu se mají stát tyto věci nejenom trvalým rysem komunistické společnosti, ale dokonce i dovršením její „demokratičnosti". T u opět ruští komunisté sahají k orientálním metodám. V Číně na příklad je už dávno zakořeněn systém „bao čia" — podle něhož určitá skupina zavazuje každého člena k odpovědnosti za činy ostatních a k povinnosti hlásit je úřadům. Tato prakse, podstatně rozšířena včetně myšlenkové kontroly, je organizačním principem čínské komuny. V Rusku, které naneštěstí přešlo z carismu rovnou do komunismu, je patrně možno psát bez uzardění, že pokrok znamená „postupné nahrazování přímého administrativního donucování jinými formami hospodářské, politické, a morální akce", čímž vznikne „mašinerie schopná vykonávat tlak" na občana (jak to nedávno napsal sovětský teoretik). Ba Rusko už pokročilo natolik, že s „hlediska vnitřních podmínek armádu už nepotřebuje". Tolik aspoň hlásí nový program po 43 letech... Program KSSS se zmiňuje o opatření, jak vyloučit „možnost zneužívání moci" funkcionáři strany. Dokonce i do nejvyšších orgánů bude možné volit stejného člověka nejvýše na tři období za sebou. Než se člověk vzpamatuje k zjištění, že to by vyloučilo Chruščova, Mikojana, Suslova a řadu jiných známých tváří ještě letos z politbyra, už je schlazen klauzulí, že omezení neplatí pro „pracovníky strany, jejichž autorita, vysoké politické, organizační a jiné vlastnosti jsou uznávány 14 . S takovou demokratizací by byl souhlasil i nebožtík Stalin, který přece své vlastní schopnosti vždycky vysoko uznával. I zde kráčí program KSSS nikoli kupředu, ale zpět k ruské minulosti. Dopisy redakci jsou vítány. Anonymita odesilatelů je na jejich přání přísně respektována.
282
Mír v rukou lidu? Ještě jedna pasáž programu zasluhuje zvláštního povšimnutí, poněvadž se dnes těsně dotýká života lidí v Sovětech a všude jinde. Je to pasáž o míru a válce, v níž je příliš mnoho ponecháno volnému uvážení sovětských vládců. Její hlavní téze spočívá v tom, že jenom soustředění všech válečných prostředků v rukou Sovětů přinese konec všech válek. Podle toho kdysi také Hitler mohl obvinit z rozpoutání války ty, kdo odmítli na jeho rozkaz složit zbraně. Program KSSS se uchyluje k manévru, jímž chce sovětský lid zainteresovat na plodech zahraniční agrese. Zvyšování životní úrovně lidu, tvrdí program, závisí na tom, zda se ostatní svět vzdá bez boje. Tu opět zaletí vzpomínka k Třetí Říši, která bohužel musela odložit výrobu levných Volkswagenů pro německý lid, protože se západní plutokrati rozhodli k obraně. A co říci o tvrzení programu, že ,,národy stále aktivněji berou otázku války či míru do svých rukou" ? Program totiž upírá stejné právo ruskému národu, který si jistě války nepřeje. Nad jeho hlavami sovětské vedení vybuchovalo velké bomby a šířilo smrtelný radioaktivní odpad, aniž mu tuto maličkost uznalo za vhodné po celé týdny vůbec oznámit. Tak aktivně má věc míru a války ve svých rukou sovětský lid !
Program bez univerzální platnosti Ve svém celku je tedy nový program KSSS velkým zklamáním. Obsahuje mnoho slibů, ale pramálo skutečného sociálního pokroku. Snad nejlepší komentář k němu je známý dopis, uveřejněný už před časem v Komsomolské pravdě — přesné datum je 11. června 1960. Píše tam mladý Alexěj N. o rozporu, který v SSSR existuje mezi technickým pokrokem a životem prostých lidí. „Rakety, samé rakety ! K čemu nám jsou? Na nejbližší léta ať jdou výlety na Měsíc k čertu; starejme se místo toho, aby bylo dost jídla na stole. Potom, až potom, samozřejmě — proč neletět na Měsíc?" Mladý Alexěj, jehož dopis Komsomolská pravda jistě uveřejnila hlavně proto, aby se „vypořádala" ne s netypickým názorem jednotlivce, ale s názorem zhusta vyslovovaným, uhodil hřebík na hlavičku. Sovětský svaz je země, kde lidé ještě nejedí dobře, ale která už dobývá světa, a Měsíce k tomu. Je to země, která ještě nedovedla vyřešit základní problémy sociální rovnoprávnosti a politické demokracie, která však už se prohlašuje za vrchol všeho úsilí lidstva, za „největší vítězství, jehož lidstvo dosáhlo v celých svých dějinách". 283
Po 43 letech neomezené vlády v jedné z nejbohatších zemí světa se bolševici málu naučili a málo zapomněli. Jejich představa světlých zítřků je více zakotvena v ruské minulosti než světové přítomnosti. Slíbený ráj se nápadné podobá starému samoděržaví, vybavenému tentokrát ledničkou a televizní anténou (pokud ovšem Politbyro dovolí je vyrábět). Novým programem KSSS ztrácí komunismus definitivně svůj nárok na univerzální platnost. Má teď dva společenské ideály, z nichž jeden j e právě tak specificky ruský, jako je druhý specificky čínský. Přijetí programu KSSS neruskými komunisty se může rovnat jenom veřejnému vyhlášení, že i oni spatřují svou budoucnost v poruštění. Stejně jako vznikla ruská říše, tak má nyní vzniknout i „jednotná, všelidská kultura komunistické společnosti". Program je důkazem, jak málo byl odstraněn historický handicap Ruska; snad proto se sovětští teoretici tak křečovitě drží téze, že ostatní svět nepokročil a že na něj tudíž platí padesát i sto let stará analýza. Snad je dovoleno připomenout na tomto místě Lenina, jehož světový rozhled daleko převyšoval dnešní vládce Kremlu. V dubnu 1914 Lenin napsal, že „Rusko je ze všech kapitalistických zemí nejvíc poznamenáno maloměšťáctvím a filištínstvím, a teprve teď stojí na prahu buržoázní revoluce, která v Anglii proběhla už v 17. a ve Francii v 18. a na začátku 19. století". A na smrtelném loži Lenin doznal, že komunistická revoluce tuto historickou zaostalost Ruska odstranit nedovedla. Jeho poslední diktovaná slova zní jako prorocký komentář k novému programu KSSS : „Ačkoli máme všechny politické podmínky, chybí nám potřebný stupeň civilizace k tomu, abychom přešli přímo k socialismu."
A právě čínská strana zahrála na sjezdě neuvěřitelně pomlouvačný a ostrý kurs proti naší straně a naší zemi. Současně také předáci Albánské strany práce vytrubují d o světa nepravdy o nás. Nedávný projev Envera Hodži u příležitosti 20. výročí založení ASP je takového rázu, že se člověk musi nad ním pozastavit a zeptat se, zda se tím nechystá nějaká provokace proti naší zemi, poněvadž se podobně dělo i za Stalina. Albánské vedení je velkou hrozbou míru v této části světa a čínští předáci prokazují lidstvu špatné služby, když prostřednictvím bezohledných živlů, jako jsou Enver Hodža, Šehu a jiní, chtějí zakalit poměry a vytvořit nové ohnisko válečného nebezpečí a přes naše záda se hádat s předáky Sovětského svazu, bojujíce proti tamějšímu progresivnímu kursu. Maršál T i t o v projevu z 13. listopadu 1961
284
JAK TOMU OPRAVDU BYLO SE SLÁNSKÝM A DRUHY Pavel Tigrid (Paříž)
V rozpravě na zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa 15.-17. listopadu 1961 prohlásil Vladimír Koucký, člen sekretariátu ÚV a člen československé stranické delegace na XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, mimo jiné toto : Tisíckrát pravdu má soudruh Chruščov, když zdůrazňuje, že je třeba, aby celá strana do všech důsledků znala fakta o napáchané zvůli a bezpráví, že je nutné je plně ukázat synům a vnukům, aby na ně nikdy nezapomněli a aby nikdy nedopustili jejich opakování. Má tisíckrát pravdu, když říká, že zklamání velike důvěry lidu, hrubé zneužívání moci, jakého se dopouštěl Stalin, lid neodpouští — a možno dodat stranu neodpouští — ani po smrti. A vřelý potlesk, s nímž byl na XXII. sjezdu přijat návrh, aby byl v Moskvě postaven památník významným komunistům, kteří se stali obětmi represí a zvůle, byl především výrazem této hluboké lidové a stranické spravedlnosti, která se nakonec vždycky prosadí a zvítězí. Není jistě jediného čestného komunisty, kterého by výklad obsažený v referátu soudruha Novotného neburcoval dát všechny síly k tomu, aby k podobným věcem nemohlo ani u nás už nikdy dojít. Všichni budeme důsledně bránit stranu proti všem pokusům očernit ji a otřást autoritou, nebudeme nikdy liberální vůči nájezdům nepřátel ani vůči maloměšťácké hysterii. Ovšem zároveň budeme pečlivě a spravedlivě zkoumat všechna nová fakta a dělat z nich vždy jasné stranické závěry, všude prosazovat správné leninské metody. 1
To jsou vesměs rozumná slova, od nichž nutno přejít k činům. Co následuje, nespadá ani do kategorie „nájezdů nepřátel", ani není projevem „maloměšťácké hysterie : jsou to jen seřazená fakta, vzatá téměř výlučně ze stranických materiálů, ta fakta, která se mají „pečlivě a spravedlivě zkoumat", aby i u nás byl dán průchod té „hluboké a lidové spravedlnosti", o níž hovoří Kouchý v souvislosti s prokázaným porušováním zákonnosti v Sovětském svazu, aby „k podobným věcem nemohlo ani u nás už nikdy dojít". Nikdo dnes už v KSČ nepopírá, co jsme dávno tvrdili a dokazovali — že totiž v lidově-demokratickém Českoslovesnku po roce 1948 docházelo k častému porušování zákonnosti, že komunisté i nekomunisté byli souzeni, 1
Podle Rudého práva, 24.11.1961
285
žalářováni a popravováni na podkladě falešných udání a dat, že přiznání obžalovaných k fantastickým a nikdy nespáchaným zločinům byla zhusta vynucena při výsleších, že v politických procesech se výše trestů často určovala na pokyn a podle potřeb stranického vedení. Toto vše a mnohé jiné je dnes jasné a nesporné. Ze správy prvního tajemníka ÚV KSČ a z usnesení tohoto stranického orgánu ze 17. listopadu 1961 však vyplývá, že ve vedení strany — aspoň zatím — se prosadily hlasy těch, kdo to nemyslí s destalinizací a zejména s nápravou justičních vražd a přehmatů, k nimž u nás došlo, ani poctivě, ani důsledně. Nejvýrazněji je to patrné ze způsobu, j i m i politické byro strany interpretuje události, které vedly k procesu s Rudolfem Slánským a druhy, a k vlně poprav, žalářování a pronásledování, jíž u nás porušování socialistické zákonnosti vrcholilo. Tato interpretace, jež tvoří důležitou část zprávy prvního tajemníka ÚV KSČ z 15. listopadu 1961, prokazatelně • falšuje nebo zatajuje historické skutečnosti a data z let 1948-1953, týkající se porušování socialistické zákonnosti u nás a v ostatních lidově demokratických zemích; • falšuje data o procesu se Slánským a druhy, jakož i o tehdejším vnitrostranickém boji; • přesunuje odpovědnost za zločiny a přehmaty, k nimž došlo u nás v údobí stalinismu tam, kam nepatří, především na Gottwalda; • umlčuje a opomíjí svědectví těch komunistů, kteří o událostech z let 1948-1953 vypovídají dnes pravdivě a dožadují se rehabilitace nevinně odsouzených nebo popravených lidí. Všechny tyto okolnosti, svědčící o tom, že destalinizace v ČSSR se zatím nedostala ani do prvního stadia pravdivého rozboru údobí „kultu osobnosti" u nás — natož k nástupu k nápravě — jsou v přímé souvislosti s aférou Slánského a druhů. Je tomu tak proto, poněvadž likvidace důsledků stalinismu u nás musí začít likvidací tohoto procesu a veřejnou rehabilitací popravených a odsouzených komunistů. Jen tak bude možno přistoupit k důsledné likvidaci všech ostatních justičních omylů a přehmatů z té doby.
Může být položena otázka, zda Slánský stojí za to. Bylo jasné před deseti lety, jako je jasné dnes, že patřil k tomu typu fanatiků, dogmatiků a karieristu, slepě oddaných myšlence jakkoli zvrácené, a její aplikaci jakkoli nelidské, kteří v dějinách lidstva už napáchali tolik zla. Říká se, 286
že ve straně nebyl oblíben; netajili jsme se nikdy tím, že byl ještě méně oblíben mimo stranu. Nebylo by proto snad taktičtější nechat mrtvé mrtvými, nebo — j a k říká první tajemník ÚV KSČ — prostě vzít na vědomí, že Slánský a druzi ,,byli v tom mlýně, který sami pomáhali roztáčet" ? Odpověd zní, že nikoli. Poněvadž nejde o Slánského, ale o to, že proces s ním byl nejreakčnějším, antisemitským, mravně i právně nejzvrácenějším soudním řízením k jakému došlo od pádu nacismu ! Popravou jedenácti komunistů, oblíbených či méně oblíbených, byly spáchány justiční vraždy. Příprava a provedení procesu nesly všechny znaky nejhorší stalinské zvůle — od mučení v léta trvající vazbě až po přiznání se k neexistujícím zločinům. Pražský proces z listopadu 1952 vešel do literatury nekomunistického světa — a brzo vejde i do literatury světa komunistického — jako doklad pathologie stalinismu a rituálu justiční vraždy jako nástroje boje o moc. Dobré jméno československého lidu utrpělo i tam, kde přátelství s tímto lidem bylo upřímné a starého d a t a : milióny lidí si dodnes pamatují hanebné podrobnosti tohoto procesu, zachycené v novinách, časopisech, rozhlasových a televizních hrách, románech, v posudcích mezinárodních právních organizací, ve svědectví cizinců, uměle zapletených do procesu, v parlamentních interpelacích. Proces se Slánským a druhy žije v povědomí světa i v análech politických pseudoprocesů jako svědectví a jako obžaloba nejenom stalinismu, nejenom tehdejšího vedení KSČ, ale — do jisté míry — i všeho Československého lidu — a tato obžaloba trvá.
V listopadu 1961 tomu bylo deset let, co byl zatčen Rudolf Slánský, bývalý ústřední tajemník KSČ, a devět roků uplynulo od procesu s ním a třinácti dalšími vysokými stranickými funkcionáři. Jedenáct z nich bylo odsouzeno k smrti a 3. prosince 1952 popraveno. Po odstupu této doby je nutno si přiblížit organizaci a ráz tehdejšího procesu, aby byla potvrzena správnost našeho tvrzení, že to byl reakční a po všech stránkách nejzběsilejší proces poválečné doby. Obžalovaní se dělí, po nacisticku, na „Čechy", „Slováky" a „židovského původu"; předseda soudu a prokurátor označují obviněné střídavě za „židy" a „židovské konspirátory"; celým přelíčením jako červená nit se vinou antisemitské poznámky a posměšky; zcela po hitlerovskú pak se prokazuje, že právě vlastnosti obžalovaných „jako židů" vylučují předem jakoukoli loyalitu kromě k „židovství" a „sionismu"; na stránkách stranického tisku se objevují karikatury, jaké se neviděly od dob okupace : 287
semitské tváře s orlím nosem, řídkými zuby v rozšklebené tváři, s dravčím spárem supů; postavy hlavních obžalovaných, chycených za chřtán čistě árijskou, dělnou rukou stalinské spravedlnosti ! Tisk a rozhlas v té době vybičovávají antisemitskou, pogromovou náladu způsobem, který si nezadá se stürmerovskými akcemi. Tak Rudé právo v redakčním úvodníku z 21. listopadu 1952 píše o jedenácti židovských obžalovaných, že to je „odporná banda imperialistických zaprodanců, stvůr bez národa, morálky a svědomí". Miloš Vacík, dodnes přední komentátor ústředního listu strany je označuje za „bandu zlotřilců, nevyrostlých z kořene našeho lidu, cizích jeho zájmům, kupčících s jeho budoucností..." 1 , zatím co jiný úvodníkář téhož listu se ptá „ j m é n e m národa" : „Což toto všechno mohli dělat lidé vyrostlí z jádra našeho lidu, naší vlasti ? Což to mohl být někdo jiný než beznárodní, cyničtí, k citu hluší a slepí sionističtí a kosmopolitní 2 zaprodanci dolaru?" 3 — Karol Bacílek, člen politického byra strany měl za to, že „v bandě Slánského rozdrtili jsme hnízdo jedovatých hadů" 4 , a dokonce i národní umělec Ivan Olbracht napsal, že z čtrnácti obžalovaných před Státním soudem bylo „jedenáct typických kosmopolitů, lidí bez cti, bez charakteru, bez vlasti..." 5 S divokostí fašistického bojůvkáře si počínal český spisovatel Ivan Skála, tajemník Svazu československých spisovatelů, poslanec a předesda kulturního výboru Národního shromáždění. Z jeho reportáží ze soudní síně vyjměme několik citátů z té, kterou nadepsal : „Zrádce a špión nemá vlasti" : Podivná sebranka se to sešla před Státním soudem na Pankráci. Jako by ji vítr svál z nejruznějňích koutů a nyní obžaloba strhává s její tváře masku za maskou až na holou dřeň : prosím — podívejte se na ně. ... Dnes tu sedí kosmopolitismus a šklebí se na nás ze zmačkané tváře Bedřicha Gemindera, v níž jako by všechna podlost ustrnula v masku nekonečného údivu.... Obžalovaný Gemindere, táže se státní prokurátor, jaké jste národnosti ? V Čechách se narodil, chodil do německých škol v Ostravě a v Berlíně, byl jako zakuklený trockista v Sovětském svazu, vypovídá G e m i n d e r pokroucenou haťmatilkou, která má jen vzdálenou podobnost s češtinou. A který jazyk umíte dokonale, ptá se prokurátor. No, německý, odpovídá Geminder.
1
Rudé právo, 30.11.1952 „Kosmopolitní", ,,sionističtí", „kosmopolita", „židovský nacionalista" — to byla tehdy běžná eufemistická označení pro židy. 3 Rudé právo, 24.11.1952 4 N o v á mysl, leden 1953 5 Rudé právo, 28.11.1952 2
288
Skutečně umíte dobře německy ? — a na tuto otázku prokurátora Geminder odpovídá, že umí německy asi tak jako česky. T a k vy vlastně neumíte žádný jazyk pořádně — typický kosmopolita, praví prokurátor. A Geminder přikyvuje : Ano. 1 Je to neuvěřitelné, ale je tomu tak. Tento kosmopolita na rozdíl od ostatní kosmopolitní sebranky, která se objevuje před soudem, od těch André Simonů a Goldstückenů, kteří znají řadu jazyků stejně dokonale a národnost si vybírají podle potřeby, nezná ani jeden jazyk. D n e s tu sedí sionistický zločinec, nejhorší výlupek kosmopolitismu, sedí a natahuje krk po každém vypovídajícím... sedí tu kosmopolita, který kdyby si stokrát dal změnit své jidášské jméno, jak mu to radil Slánský, neztratil by nic ze své kosmopolitní podstaty."
Nebo o Slánském z pera téhož spisovatele: Ryšavá hlava se pokyvuje v rytmu řeči a stovky očí v soudní síni, milióny očí v naší vlasti, oči všech čestných lidí na světě propalují žhavou nenávistí tuto hlavu spiklence proti míru. Do této ryšavé hlavy s jidášsky nasupeným obočím a uhýbavýma očima se sbíhají všechny nitky široce rozvětveného spiknutí. A dnes, dnes tedy můžeme říci : Je rozdrceno špinavé klubko zmijí. Svijí se zde v poslední křeči před soudem lidu. Vyhubíme toto plemeno do posledního háděte. Prohledáme všechny škvíry a do každé se podíváme raději dvakrát... Jaká služba, taková výslužba. Psovi psí smrti! 2
Nebo z výslechu André Simona : Přísedící : Závěrem byste měl říci, jak ještě hodnotíte sám sebe. Obviněný : Já sebe hodnotím jako zločince, který zasluhuje nejpřísnější trest. Jako spiklenec jsem odpověden za každý čin a zločin každého člena našeho spikleneckého centra. Jsem židovského původu. 3
Je nutno IIIpokračovat ? Mohlo by se, ale je to příliš trapné.
Kromě fašistického měl také proces se Slánským rovnou měrou ráz stalinský. Objevily se v něm doslova a do písmene hrůzy a zvrácenosti 1
Skála tu falšuje výslech. Na otázku prokurátorovu Geminder odpovídá, že už dlouho německy nemluvil, ale že ovládá „tento jazyk dokonale". Prokurátor není spokojen a klade proto vyhrocenou otázku : „Umíte německy asi tak dobře jako česky ?" Čeština na př. Goldstückerova patří k nejlepším, kterou lze dnes číst na stránkách Literárních novin a jiných svazových a stranických publikací. 1 Rudé právo, 24.11.1952 2 Rudé právo, 28.11.1952 3 Práce, 23.11.1952
289
sovětských procesů z třicátých let, X X I I . sjezdem oficiálně odsouzené a zatracené. Na př.: zatčení na podkladě tajnou policií fabrikovaných dat a souvislostí; několik let trvající vazba, nutná k „oblomení" zatčených; mučení a jiné „nepřípustné vyšetřovací methody", abychom užili dnes běžné sovětské terminologie; zaujatost soudu, postupujícího podle předem připravených směrnic vedení strany; zaujatost obhájců, kteří žádají nejvyšší tresty pro své klienty; organizovaná celonárodní hysterická štvanice v tisku a rozhlase; přiznání viny se strany obžalovaných v plném rozsahu žaloby; žádost obžalovaných o nejvyšší výměru trestu; jednomyslné odmítnutí obviněných užít práva odvolání proti rozsudku. Kromě toho ovšem všechny ostatní parafernálie stalinských procesů : obžalovaní odříkávají mechanicky a zpaměti celé pasáže obžaloby; vynechají-li nějakou podrobnost, státní prokurátor jim osvěžuje pamět otázkami, jež vrátí výpovědí do správných textových kolejí; obžalovaní inkriminují sebe i druhy tak, aby koncepce obžaloby zůstala v jednom kuse; sami klasifikují jako „zločinnou činnost" to, co jasně dělali z příkazu strany při výkonu svých funkcí; obžalovaní mluví o sobě v nejpříkřejších pojmech, označují se za zločince, sabotéry, agenty, vrahy, špióny, za lidi bez cti a svědomí, kteří „nikdy nebyli opravdovými komunisty", za lidi bez vlasti, židy, důvěrníky gestapa, fízly, donašeče, valutové šíbry, nenávistníky českého a slovenského lidu. 1 Proces byl důsledně organizován po vzoru Ježovových method : sestavit proti obžalovaným širokou škálu i těch nejnepravděpodobnějších zločinů, jichž se „dopustili", a zorganizovat tak zběsilou kampaň proti nim, že tato akumulace jako elektrický šok ohromí a ochromí stranické kádry a všechen lid. V Praze k tomu všemu přidali ještě jednu hrůzu, na kterou nepřišli ani Jagoda nebo Ježov : žena obžalovaného žádá nejvyšší trest pro svého manžela-zrádce, 2 syn jiného obžalo1
Z výpovědi André Simona : „Byl jsem spisovatelem. Krásná formulace říká o spisovateli, že je inženýrem lidských duší. Jakým inženýrem duší jsem byl, když jsem duše otravoval ? Takový inženýr duši jako já patři na šibenici. Jedinou dobrou službu, kterou m o h u ještě prokázat, je, být výstrahou všem těm, kterým snad jejich původem, jejich povahou a jinými charakterovými vlastnostmi h r o z í n e b e z p e č í , že se dají stejnou pekelnou cestou jako já. Čím přísnější bude trest, tím větší b u d e výstraha." {Práce,23,11.1952) 2 Londonová zaslala předsedovi Státního soudu v Praze tento dopis : Po zajištěni m é h o manžela domnívala jsem se na základě toho, co jsem znala o j e h o životě a činnosti, že se stal obětí zrádců, kteří chtěli zakrýti případem „ L o n d o n " svou zrádcovskou činnost. Až do posledního okamžiku, t. j. d o 20. listopadu t. r. jsem doufala, že chyby, kterých se mohl dopustit, jsou napravitelné a že se za ně b u d e odpovídat straně a lidovému s o u d u a že p o odpykání bude mít pak opět možnost včlenit se d o komunistické rodiny. Bohužel po čtení obžaloby se moje naděje zhroutily : m ů j manžel nebyl obětí, ale zrádcem své strany, zrádcem své vlasti. Je to těžká rána. Se m n o u a s m o u rodinou — j s m e všichni
290
váného žádá smrt pro svého otce — tvora, „kterého nelze člověkem". 1
nazvat
IV Tolik k rázu pražského procesu z listopadu 1952. Popravou jedenácti ze čtrnácti obžalovaných však vlna stalinské zvůle v justici neopadla. Procesy s kádry stranických a jiných funkcionářů, některé veřejné a jiné tajné, probíhaly před Nejvyšším soudem v Praze ještě několik měsíců po Stalinově smrti. „Pomahači zrádné kliky Slánského" putovali do žalářů po stovkách. Byli mezi nimi osvědčení, „staří" bolševici Švermová, Goldstücker, Laštovička, Landa, Hájek, Lomský, Taussigová, Fuchs, Dufek, Richard Slánský. Stovky dalších soudruhů putovaly do zapomnění a stranické potupy, zbaveni funkcí, vyloučeni ze strany, živořící v pracovních táborech. Mezitím vystřídal na pražském Hradě Gottwalda Antonín Zápotocký. Od té doby antisemitická kampaň, rozpoutaná s takovou nenávistnou dravostí koncem roku 1952, utichá a pojmy jako „kosmopolité", „sionisté", „lidé bez vlasti" mizí z propagačního slovníku strany. Důvody této změny kursu byly nasnadě : v Moskvě bylo u vesla vratké „kolektivní vedení" a boj o nástupnictví byl v plném proudu; 3. dubna 1953 přišla z Moskvy pro vedení KSČ otřásající úřední zpráva, že patnáct lékařů židovského původu, za Stalina obviněných z vražd a úkladů, bylo propuštěno na svobodu, neboť jejich „dozkomunisty — Žil zrádce. V době okupace říkával m ů j otec : ,,Jsem hrdý, že moje děti jsou ve vězení p r o svou věrnost ke komunistické straně. Raději bych je viděl mrtvé, než aby zradily." A nyní vidíme otce mých tří dětí před lidovým soudem jako zrádce. Nastala pro mne bolestná povinnost informovat své dvě starší děti o stavu věci. Slíbily mi, že se budou celý svůj život chovat jako opravdoví komunisté. Jako komunistka a matka jsem v zájmu československého lidu a světového míru šťastna, že zrádcovská banda byla odhalena a zneškodněna a mohu se jen připojit ke všem čestným lidem a žádat o spravedlivé potrestání zrádců." Všechen čs. tisk a rozhlas 24.11.1952 1
„Syn obviněného Frejky, T o m á š Frejka, poslal předsedovi Státního soudu v Praze tento dopis : Vážený s o u d r u h u , žádám pro svého otce nejtěžší trest — trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl m ý m největším a nejzavilejším nepřítelem. Slibuji, že ať b u d u pracovat kdekoliv, budu vždy pracovat jako oddaný komunista, a vím, že moje nenávist ke všem našim nepřátelům, zvláště pak těm, kteří přímo chtěli zničit náš stále bohatší a radostnější život, a hlavně nenávist k mému otci, mě bude vždy posilovat v m é m boji za komunistickou budoucnost našeho lidu. Žádám, aby tento dopis byl předložen m é m u otci a případně také, abych mu to sám mohl říci." Všechen čs. tisk a rozhlas 25.11.1952
291 2
nání" byla vynucena. T o byl vážná nesnáz : pogromovým rázem procesu se Slánským a druhy tehdejší vedení strany totiž anticipovalo podobné „protikosmopolitní" monstreprocesy sovětské; bylo by k nim ostatné jistě došlo, kdyby do řádění pološíleného diktátora nezasáhla smrt. Byly to tehdy takřka po celý rok 1953 doby nejistoty o tom, co se stane v Moskvě, a doby zmatků a změn v celém komunistickém světě. Praha proto — jako vždy v takových situacích — snížila hlas a čekala, jak to všechno dopadne. 1
Proces se Slánským a druhy z hlediska právního, z hlediska obžaloby, průkazního materiálu, svědeckých výpovědí, věcných i časových souvislostí, byl už podrobně zpracován v několika v cizině vydaných publikacích. 2 Už i v těch, které vyšly nedlouho po skončení procesu, nezůstal z obžaloby kámen na kameni; od té doby vývoj událostí v zemích lidových demokracií a ovšem i odhalení XX. a X X I I . sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 3 ještě dosvětlily podvodnost a podvrženost obžaloby v celém jejím rozsahu. Poukažme aspoň na některé z těchto novějších okolností. Jedenáct obžalovaných bylo obviněno přímo, a tři nepřímo, ze špionáže. 4 Vyzvědačství je první a hlavní trestní čin, pro který obvinění 1
Pěkně vystihl tehdejší ovzduší nejistoty ve vedení K S Č Zdeněk Nejedlý : „Napětí, očekáváni. Ano, čekáme ... Umírá Stalin a několik málo dní p o něm i náš soudruh Gottwald... Imperialisté Západu se škodolibou radostí přijali zprávu o smrti největšího muže dneška. A v bláhovém domnění, že s ním poklesla i síla světa jím vybudovaného, stali se ještě smělejšími a hrubšími v svých útocích. Zmýlili se ovšem velice. V Sovětském svazu to jen tím více ještě srazilo k sobě nejlepší přátele a žáky Stalina. První v čele s Molotovem a Vorošilovem a druhé v čele s Malenkovem... Odtud také to napětí ve světě i v každém z nás, odtud i to čekání, co a jak bude dál. Rozhodně jsme na to v předešlých etapách nebyli zvyklí, lidi to mate, víc než deset let byli jsme přímo větrem hnáni vpřed... T e ď se tempo zpomalilo, změnila se situace, je třeba znovu nabrat síly i vše uvážit ... Ano, není lehké žít tuto dobu, jako vůbec není lehké čekat, jak celý svět a my s ním čekáme, co nám přinese zítřek. (Pražský rozhlas z 18. října 1953) 2 Zejména v pečlivě dokumentované knize Paul Bartona Prague a ľheure de Mosc Analyse d'une democratic populaire, Editions Pierre Moray, Paříž 1954. Viz také Nathan Leiten a Elsa Hernaut, Ritual of Liquidationt T h e Free Press, Glencoe, III., 1954; Mordekhai Oren, Prisonier politique á Prague, Julliard, Paříž 1960; Eduard Táborský, Communism in Czechoslovakia, Princeton University Press, Princeton, N.J., 1961 ; Zbigniew K. Brzezinski, The Soviet Blac, Unity and Conflict, Harvard University Press, Cambridge, Mass., I960. 3 Profesor Brzezinski ve své výše jmenované knize zdůrazňuje, že ministerstvo sprave nosti, zpracovávající žalobu proti Slánskému a společníkům, výslovně připomíná, že proces se řídí „sovětskými zkušenostmi" z procesů a čistek z třicátých let /str. 94/. 4 Viz „Žalobu proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským" v publikaci Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, nákladem ministerstva spravedlnosti, Praha 1953.
292
jsou souzeni a k nejvyšším trestům odsouzeni. Zločin vyzvědačství byl „prokázán" spoluprací jedenácti obviněných s několika „nepřátelskými západními rozvědkami ve službách amerických imperialistů", v čele „s americkým vyzvědačem Noelem Havilandem 1 " Fieldem, dále „s nejzkušenějším agentem britské rozvědky »Intelligence Service' Koni Zillacusem", a s úředníky londýnského „ T r u s t F u n d u " , „významné organisace americko-anglických výzvědných služeb". Noel Field, americký občan žijící v Evropě a člen švýcarské komunistické strany, byl souzen v září 1949 ve známém procesu s Lazslo Rájkem — maďarské to obdobě procesu se Slánským. Podstatná část obžaloby státního prokurátora, vinící jedenáct obviněných ze zločinu vyzvědačství, spočívá přímo na výpovědích a „důkazech" o spolupráci, přijímání a odevzdávání špionážních zpráv, stycích a pod. mezi obžalovanými a Noelem Fieldem, „nejbližším spolupracovníkem Allana Dullese, vedoucího americké špionážní služby." 2 Noel Field, jak známo, byl po revizi Rajkova procesu propuštěn na svobodu (podobně jako v Polsku jeho bratr Herman) a žaloba proti němu byla v plném rozsahu odvolána. Po svém propuštění se Field vzdal amerického občanství a požádal maďarskou vládu, aby i se svou ženou mohl nadále v Madarsku zůstat. T a m také dodnes žije a pracuje tento „nejbližší spolupracovník Allana Dullese". Jak se z této kličky dostalo vedení KSČ ? Jednoduše : stranická komise, jež byla tři roky po popravě Slánského a druhů ustavena, aby „přezkoumala" celý listopadový proces, po liknavém šetření prostě vyhlásila, že bratří Fieldové „neměli se Slánským nic společného". 3 Plná pravda ovšem je, že bratří Fieldové také „neměli nic společného" s Rájkem a celým tím konspiračním řetězem, který tvořil samo jádro procesu se Slánským a druhy. Logicky by tedy mělo být plně (i když posmrtně) rehabilitováno jedenáct soudruhů, popravených pro spolupráci „s americkým vyzvědačem Noelem Havilandem Fieldem". Britský „ T r u s t F u n d " se sídlem v Londýně byla před válkou a za války 1
Někteří z obžalovaných, na př. Clementis si při výpovědích pletou (úmyslně?) Noela Havilanda Fielda s jeho bratrem H e r m a n e m Fieldem, který byl rovněž v roce 1949 zatčen v Polsku a jehož obžalovaní neznali. 2 J m é n o Noela H. Fielda se objevilo v New Yorku v prosinci 1949 v souvislosti s procesem s Alger Hissem. Svědkyně Hede Massing vypověděla, že ve třicátých letech poznala N. Fielda jako spojku sovětské zpravodajské služby. Viz Barton, Prague, etc. 3 Komise, složená ze soudruhů Baráka, Hrušky, Bakuly, I n n e m a n n a a Mlejnka, nikdy nevydala závěřečnou zprávu o svém šetření. Novotný na celostátní konferenci KSČ v červnu 1956 to omlouval tím, že bylo třeba prozkoumat "150.000 stran dokumentačního materiálu", ale "aniž bychom předcházeli závěrečné zprávě a n á v r h ů m na příslušná opatření, bylo dosavadní prověrkou faktů zjištěno, že není d ů v o d ů k rehabilitaci Slánského". Podle Rudého práva z 11. června 1956.
293
sociálně-podpůrná organizace, z jejíchž podpor žili po celá léta p ř e d e v ším ti emigranti-komunisté, které nacismus postupně a zhusta nejdříve vyhnal z různých evropských zemí. Nikdy nebyl a nemohl být ničím jiným, vzhledem ke svému složení, poslání a vnitřní samosprávě j e d n o t livých skupin; záslužná práce ,,Trust F u n d u " byla vždy veřejná a veřejné kontrolovaná; a bylo by věru špatným vysvědčením britské zpravodajské služby za druhé světové války, kdyby , , T r u s t F u n d " — jak tvrdí Urválkova obžaloba na podkladě výpovědí Šlinga a Frejky — opravdu byl býval „významnou organizací americko-anglických výzvědných služeb". Záležitost má ještě ten ironický háček, že funkcionáři „ T r u s t F u n d u " nebyli jen Šling a Frejka, ale i jiní významní pracovníci K S Č , na příklad dnešní předsedkyně Výboru čs. žen, členka ÚV K S Č a nositelka „ Ř á d u Republiky" Anežka-Hodinová-Spurná, její manžel, donedávna čs. velvyslanec v Sofii Gříša Spurný a jiní, jejichž j m é n a se nikdy neobjevila v procesu „s protistátní skupinou ?" Jak to, že funkce j e d n ě c h v této organizaci byla sama o sobě důkazem vyzvědačské činnosti proti Československu, a u jiných nikoli ? I na tyto otázku vedení K S Č dosud dluží odpovědí. Případ s Koni Zilliacem, členem britského parlamentu za dělnickou stranu, je zvlášt pikantní. Na podkladě „prokázané" spolupráce s tímto „mistrem klamu a provokací, jedním z nejzkušenějších agentů britské rozvědky intelligence ,Service'... (od roku 1918) plnícího nepřetržitě nejšpinavější a nejhnusnější úkoly svých pánů, americko-anglických monopolistů"; 1 byli odsouzeni pro „zločin vyzvědačství" Slánský, Geminder, London, Šváb, Löbl, Clementisa později Goldstücker a Kavan. Podobné hodnotila žaloba styky Slánského a Simona s j i n ý m poslancem levého křídla Labour Party Crossmanem, „židovským nacionalistou", který rovněž „pracoval pro britskou tajnou s l u ž b u " . Ponecháme stranou tehdejší dementi obou Britů, i když zejména Zilliacovo j e velmi zajímavé 2 . Zaznamejme jen, že zmíněná už zvláštní stranická komise vedená Rudolfem Barákem, výslovně dává zadostučinění Zilliacovi, který od té doby (podobně jako Crossman) byl v Československu na pozvání (nebo aspoň se souhlasem) politického byra K S Č 3 . A 1
Státní prokurátor v ,, Žalobě proti..., Rudé právo, 20.11.1952. 2 Zilliacusuž 22. listopadu 1952 popřel, že by měl jakékoli styky s britskou z p r a v o d a j s k o u službou, a vysvětlil, že se Slánským mluvil déle jen j e d n o u v roce 1946. S l á n s k ý se m u nelíbil — „byl to stalinista na 150 p r o c e n t " . Naproti t o m u se Zilliaus několikrát sešel s K l e m e n t e m G o t t w a l d e m : ,,Gottwald se mi líbil, rozuměli j s m e si d o b ř e . M ě l j s e m h o rád a myslím, že ji já jsem m u byl sympatický." (Viz Barton, Prague, etc., str. 214.) 3 V říjnu 1956.
294
přece dosud platí rozsudky, vynesené 27. listopadu 1952 na podkladě „prokázané" spolupráce obviněných se špiónem a „mistrem klamu a provokací" Konni Zilliacem.
Obviněními z vyzvědačství, zakládajícími se na stycích na př. pařížského dopisovatele Rudého práva André Simona s pařížskými dopisovateli západních novin, nebo zahraničního ministra Clementise se západními diplomatyy akreditovanými v Praze, je snad zbytečné se vůbec vážně zabývat. Spadají přesně do pathologie sovětských procesů z třicátých l e t : označit za zradu a zločin činnost, přímo vyplývající z výkonu funkce, jíž byl v minulosti obviněný stranou pověřen a z jejíhož příkazu a v jejich intencích tuto funkci vykonával. Nebo kvalifikovat jako vlastizradu a špionáž tu spolupráci s „třídním nepřítelem", jež v daném údobí (na př. za druhé světové války) byla jedním ze základních článků akčního programu strany. V souvislosti s údajnou vyzvědačskou činností Slánského a druhů je však důležitá jiná okolnost, už dříve známá, ale ve světle X X I I . sjezdu sovětské strany znovu aktuální. Žaloba proti Slánskému a druhům důsledně spojuje pražský proces z listopadu 1952 s předchozími obdobnými procesy s Rájkem v Madarsku, Kostovem v Bulharsku, Koči Dzodzem v Albánii a dokonce i se ,.zločincem", který tehdy ve vězení čekal na svůj soud — Gomulkou v Polskou. Jen tímto spojením nabyl pražský proces žádaných politických rozměrů, jen tak mohla být vytvořena „ideologická nadstavba" zvlčilého mezinárodního spiknutí proti stalinské koncepci komunismu, a prokázána spojitost mezi úklady „mezinárodního imperialismu" a „zločinecké, trockistické bandy Titovy". Dokladů o tomto křečovitém úsilí (nejen v Praze) prokázat tuto spojitost nadevší pochybnost je z toho údobí bezpočet. Uvedme jich aspoň několik. Po vyhlášení rozsudku nad Slánským a druhy vysvětlil ústřední orgán K S Č v obsáhlém úvodníku, že je „vstkutku dějinnou zásluhou a nedocenitelným vítězstvím bdělosti a ostražitosti Komunistické strany Sovětského svazu a soudruha Stalina, že fašistická Titova smečka byla... odhalena... dík nesmírnému poučení a velké zkušenosti z odhalení Titovy smečky se podařilo včas strhnout masku s tváří Titovských agentů v zemích lidové demokracie. Byl odhalen Gomulka v Polsku, Rajk v Maďarsku, Kostov v Bulharsku, Koči Dzodze v Albánii. A posléze, dík tomu, dík bdělosti komunistické strany a soudruha Gottwalda, bylo u 295
nás na prach rozdrceno rozsáhlé protistátní spiklenecké centrum v čele se Slánským." 1 Státní prokurátor v závěrečné řeči přímo spojuje „odporný řetěz lotrovství a zločinů" Slánského a druhů s činností jiných agentur, které „se usadily přímo ve vládnoucích komunistických a dělnických stranách lidovědemokratických zemí. Díky bdělosti pracujícího lidu a komunistických stran byla odhalena a zneškodněna zrádcovská banda Lászlo Rajka v Maďarsku, Trajčo Kostova v Bulgarsku, Koči Dzodzeho v Albánii, Patrascana v Rumunsku, Gomulky v Polsku." 2 Při výslechu Slánský sám přiznává, že po odhalení Rajka, Kostova, Gomulky a Dzodze úmyslně šířil názor, že „u nás něco podobného není možné", poněvadž K S Č neprošla dlouhými lety ilegality a „podobní zrádci nemohli tudíž do strany proniknout." 3 Z celé knihy, věnované tomuto „mezinárodnímu spiknutí" v čele (střídavě) s Titem nebo západními imperialisty, se mimo jiné dovídáme, že „...Rajk, Kostov a Slánský se nakonec společně ocitli na smetišti dějin". 4 Orgán ÚV Polské sjednocené dělnické strany zjistil neodvolatelně, že „Gomulkovština v Polsku měla hrát stejnou roli, jakou hrál v Maďarsku Rajk, v Bulharsku Kostov a v Československu Slánský." 5 A ústřední list sovětské strany napsal r „ O d (těchto) zločinných spiknutí zrádců Kostova, Rajka, Slánského, od spiknutí špionážní organisace která působila v polské armádě, od spiknutí záškodnických organizací a skupin, vytvořených na území Čínské lidové republiky a jiných spikleneckých center v lidově demokratických zemích se všechny nitky vždy sbíhaly — do Washingtonu." 6 Ironii osudu tři roky po smrti sovětského diktátora se stalo, že tytéž bdělé a ostražité komunistické a dělnické strany vyhlásily, že to všechno byla lež a podvod. Rozsudky nad Rájkem a Kostovem byly prohlášeny za neplatné, ostatky Rajkovy a tří jeho soudruhů byly přeneseny do řádně označených hrobů — za účasti nejvyšších funkcionářů maďarské komunistické strany a dalších 250.000 lidí (6. října 1956); „zločinec" Gomulka vůbec nebyl souzen a místo oprátky, kterou mu slibovalo vedení KSČ, dostal funcki prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Polska; v případě „albánského Slánského" Koči Dzodze dozvěděli j s m e se z povolaných úst N.S. Chruščova na XXII. sjezdu sovětské 1
Rudé právo, 29.1 1.1952 2 Práce, 27.11.1952 3 Práce, 29.11.1952 4 L . T a r a n t o v á , Zrada sídlí v Bělehradě, Praha 1952 5 Trybuna Ludu, Varšava, 25.11.1952 6 Pravda, Moskva, 25.1 1.1952
296
strany toho tolik o tom, jak soudruzi Hodža a š e h u aplikovali a dosud aplikují zásady socialistické zákonnosti proti svým odpůrcům, 1 že věc je zcela jasná; a koněčně pokud běží o „titovské bandity", Bárakova stranická komise sama už dávno musela doznat — volky nevolky — že jugoslávské stranické a vládní osobnosti nebyly „ve spojení" se Slánským a druhy. A poněvadž opravdu už nezbyl ani jeden „zrádce", „špión" nebo „bandita", s nímž by tehdejší obžalovaní vůbec mohli „spolupracovat", Bárakova komise pohotově dosazuje na místo Tita jiného, čerstvě objeveného zločince sovětského — Beriju!
A tak z rozsáhlé, mezinárodní konspirace titovců, kosmopolitů, špionů, sionistů, rozvratníků, zrádců strany, národa a lidstva, konspirace stalinským vedením v Moskvě tak široce založené a stalinčíky v Budapešti, v Sofii, v Tiráně, ve Varšavě tak pečlivě rozpracované — z toho všeho nezbyla než pachuť po nehorázné lži. A ještě něco zůstalo: proces se Slánským a druhy, obžaloba, svědecké výpovědi, výpovědi „znalců", rozsudky a vlna propagační zvlčilosti strany, jež celý ten podvod provázela. Z evropských komunistických stran, které se v údobí „kultu osobnosti" provinily na „socialistické zákonnosti", zrežírovaly stalinské monstreprocesy a poslaly řadu vynikajících pracovníků strany na smrt, jenom dvě nic z toho neodvolaly, nikoho veřejně nerehabilitovaly : Albánská strana práce a Komunistická strana Československa.
Ve stanovisku obou stran k destalinizaci, k níž prvním krokem, je „rehabilitace bezdůvodně odsouzených komunistů", 2 je však podstatný rozdíl : dlužno dodat, že stanovisko albánské strany je logičtější a rozhodně důslednější, než vedení KSČ. Jak známo, Enver Hodža, první tajemník albánské komunistické strany, jejím jménem odmítá destalinizaci, hlásí se manifestačně k odkazu „geniálního marxisty-leninisty" J.V. Stalina a obviňuje jiné bratrské strany z úchylkářství a revizionismu. Vysloužilo to jemu i straně vyloučení z „tábora socialismu", a ostré hospodářské sankce. 1
„ D n e s už není pro nikoho tajemstvím, že se albánští vedoucí činitelé drží u moci jen násilím a zvůlí... Kde jsou dnes albánští komunisté, kteří zakládali stranu a bojovali proti italským a německým fašistickým okupantům ? T é m ě ř všichni se stali obětí krvavých zločinů M e h m e t a Šehu a Envera H o d ž i . " N. S. Chruščov v závěrečném projevu na X X I I . sjezdu KSSS, citováno z Rudého práva z 29.10.1961. 2 N . M . Švernik, člen předsednictva ÚV KSSS na X X I I 27.10.1961.
297
Naproti tomu Antonín Novotný, první tajemník československé komunistické strany, jejím jménem zásady destalinizace v plné šíři přijal, hlásí se manifestačné k „leninským n o r m á m " a odsuzuje „škodlivé následky kultu osobnosti u nás". Nemůže být sporu o tom, že monstreproces proti Slánskému a druhům — a řetěz přelíčení a procesů, který následoval — patří k těmto ,,škodlivým důsledkům" : svým rázem, svou organizací, svým údobím, svou nomenklaturou, svou „ideologií". Bylo to ztělesnění stalinského běsnění v kádrech KSČ. Po všem, co se od té doby stalo v mezinárodním komunistickém hnutí, ani dnešní vedení KSČ nepopírá — nemůže popřít — tuto skutečnost, ani to, že původní žaloba byla fabrikace. Ale po nevalném zvyku, který se však několikrát osvědčil v politickém byru KSČ, v otázce destalinizace i v případě Slánského a druhů se podstata věci zamlžuje, mnoho se mluví a nic se nedělá, fouká se studené i horké najednou. Krátce a po česku, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
VII Jak viděl první tajemník ÚV KSČ aféru Slánský a spol. po změně kursu, dané XX. sjezdem KSSS v roce 1956? Na zasedání ÚV KSČ, svolaného na počest 40. výročí založení strany, Antonín Novotný v obsáhlém projevu vykreslil historickou fresku bojů a vítězství KSČ. Věnoval také celkem čtyři věty „Slánskému a společníkům". Řekl : Úspěšný proces uskutečňování výstavby socialismu zvyšoval vážnost a autoritu strany v masách, jejich důvěru ve stranu, upevňoval vedoucí úlohu strany v celém životě naší společnosti. Přispěla k tomu i skutečnost, že strana za pochodu k socialistické výstavbě dovedla včas zúčtovat s nesprávnými metodami Slánského a jeho společníků. Slánský zaváděl do práce strany škodlivé protileninské metody, které v podstatě spočívaly v nesprávných administrativně byrokratických formách práce, v umrtvování vnitrostranické demokracie, ve vytváření ovzduší vzájemného podezřívání a špiclování a v nesprávné kádrové politice. T a t o jeho činnost vytvářela hráz mezi nejvyššími stranickými orgány, stranickými organizacemi a lidem. T a t o jeho činnost byla škodlivá, ve své podstatě nepřátelská. T í m , že strana skoncovala s touto škůdcovskou činností, byly vytvořeny předpoklady pro uplatnění leninských norem v životě a práci strany, předpoklady pro upevnění jednoty strany a lidu i pro všestranné prohlubování socialistické demokracie v celé naší společnosti. 1
Není třeba pochybovat o pravdivosti tohoto dílčího zhodnocení. Háček j e v tom, že Rudolf Slánský nebyl souzen, odsouzen a popraven proto, 1
Podle Rudého práva,
298
14.5.1961
že „zaváděl do strany škodlivé protileninské m e t o d y " ; ani proto, že „ j e h o činnost vytvářela hráz mezi nejvyššími stranickými orgány, stranickými organizemi a lidem"; ba ani proto, že jeho metody práce spočívaly „ v umrtvování vnitrostranické demokracie". Slánský byl souzen, odsouzen a popraven proto, poněvadž spáchal „trestný čin velezrady", „trestný čin vyzvědačství", „trestný čin sabotáže" a „trestný čin vojenské zrady". 1 P o d o b n ě Geminder, Frejka, Frank, Clementis, Reicin, Šváb, Margolius, Fischl, Šling a Simone nebyli 3. prosince 1952 popraveni snad proto, že jako „slánského společníci" prováděli činnost, jež „byla škodlivá, ve své podstatě (!) nepřátelská", ale proto, že byli uznáni vinými ze zločinu velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady! Podobně soudruzi Švermová, H a j d u , Loebl, London, Goldstücker, Nový, Kavan, Landa, Taussigová, Lomský, Polák, Hájek a nespočet dalších soudruhů a soudružek byl dříve nebo později odsouzen pro účast na těchto zločinech, šli do kriminálů jako „pomahači protistátního spikleneckého centra, vedeného Rudolfem Slánským". 2 Zbývá se tázat, do jakých černých tůní zapomnění se propadl celý ten „řetěz zrady, škůdnictví a zaprodávání vlasti, odporný řetěz lotrovství a zločinů, nad něž nebylo ohavnějších v dějinách naší zemč", o němž mluvil j m é n e m strany státní prokurátor ve své závěrečné řeči proti Slánskému a stovkám jiných československých komunistů ? I na tuto otázku VIII chybí odpovědí.
Pět let po zasedání XX. sjezdu KSSS, Nikita S. Chruščov ve své závérečné zprávě X X I I . sjezdu téže strany dobře upřesnil dotud velmi neurčitý pojem „kult osobnosti". Řekl : Z d e mezi delegáty jsou soudruzi — nechci jejich jména uvádět, abych jim nepůsobil zármutek — kteří strávili řadu let v žálářích. „Přesvědčovali" je, a to velmi d ů r a z n ý m způsobem, o tom, že jsou němečtí, britští nebo nějací jiní špióni. A někteří z nich učinili „ p ř i z n á n í " . I tehdy, když těmto lidem oznámili, že obžaloba ze špionáže byla odvolána, sami už trvali na svých dřívějších výpovědích, protože soudili, že je to lepší, že alespoň rychleji skončí mučení, že rychleji zemřou. 3 Hle, co je kult osobnosti ! 1
Viz „ R o z s u d e k nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským," Rudé právo, 28.11.1952. 2 Viz na př. text zveřejněných rozsudků (z m n o h a tajných), Č T K 26. května 1953. 3 TASS, 2 7 . 1 9 6 1
299
Politické byro K S Č v čele s Antonínem Novotným správně rozpoznalo, že tato definice kultu osobnosti se vztahuje na proces se Slánským a druhy. Ve světle podrobných údajů o porušování socialistické zákonnosti v SSSR, jak je v bohaté míře přinesl moskevský sjezd z října 1961, tento případ — rovněž správně — musel být znovu dán na pořad jednání ÚV KSČ — v přímé a bezprostřední souvislosti s porušováním socialistické zákonnosti u nás. Jak vidí první tajemník K S Č aféru Slánský a spol. po odhaleních X X I I . sjezdu? T a k t o : Strana (však) měla vždy na mysli plné obnovení d ů s l e d n é socialistické zákonnosti, vskutku lidové spravedlnosti. T a m , kde byli za S l á n s k é h o n e b o v důsledku jiných nezákonných činů postiženi n e v i n n i lidé, kteří se n i č e h o nedopustili proti straně ani proti republice, zjednali j s m e n á p r a v u . Byli zcela rehabilitováni a odškodněni, vráceno j i m členství ve straně, m a j í plnou důvěru a pracují opět ve stranických, státních, společenských o r ganizacích, nebo ve vědeckých institucích. K ř i v d y byly o d s t r a n ě n y a t i t o soudruzi maji plnou možnost uplatnit se v práci a dát své s c h o p n o s t i ve prospěch naši socialistické společnosti. 1
Stručné, ale za to nepřesné a neadresné. Ve zprávě není ani slůvkem naznačeno, kteří to „postižení nevinní lidé" byli zcela rehabilitováni a odškodněni: z čeho byli neprávem obviněni; kdy; v jaké souvislosti. Ú d o b í , kdy byli pronásledováni lidé, kteří se „ničeho nedopustili" je určeno s důmyslnou nejasností : „...za Slánského nebo v důsleku jiných nezákonných činů...". Slánský byl odvolán z funkce ústředního tajemníka strany v září 1951; tím taky končila éra, kdy Slánský mohl porušovat socialistickou zákonnost, tedy slovy Novotného „éra za Slánského". Je zřejmé, že lidé (v daném případě komunisté) protiprávně žalářovaní a pronásledování „za Slánského" museli být propuštěni na svobodu nebo rehabilitováni takřka automaticky zároveň s odvoláním Slánského ze stranické funkce, nebo — nejpozději — po soudu s ním. Ale i kdyby tyto blíže neurčené oběti Slánského justiční zvůle seděly v kriminále do dnešního dne (a to by bylo opravdu ostudně pomalé obnovování socialistické zákonnosti), pořád by tu byla stejná záhada, o koho vlastně jde. Neboť stranický tisk a zveřejněná jednání ÚV K S Č , ať už „za Slánského" v letech 1948-1951, nebo „za N o v o t n é h o " v letech 1951-1961, nikde a nikdy nehovoří o komunistech kteří putovali na šibenici, do žaláře nebo stranické nemilosti jako oběti „zvrhlých m e t h o d " Slánského a druhů. 2 Proč ta diskrétnost ? Což nepatří veřejná a osobitá 1
Antonín Novotný na zasedání ÚV KSČ, dne 15.11.1961, podle Rudého práva z 21.11. 1961, 2 j e d i n o u z n á m o u a ú d a j n o u výjimkou je případ bývalého poručíka čs. a r m á d y Vladimíra H o ř k é h o , j e h o ž dal Reicin v r. 1949 zatknout jako jugoslávského špiona, j í m ž prý nebyl.
300
rehabilitace nespravedlivě pronásledovaných soudruhů do kategorie „důsledné likvidace kultu osobnosti u nás" ? N a tyto otázky odpověď nechybí, i když ji dosud nedalo samo politické byro K S Č , Je tato : mnozí soudruzi, o nichž je řeč v citováné zprávě Antonína Novotného z 15. listopadu 1961, opravdu byli „zcela rehabilitováni a odškodněni, vráceno jim členství ve straně, mají plnou důvěru..." atd. Co se už neříká je, že tito komunisté byli „nevinně postiženi" nikoli „za Slánského" ale se Slánským! Jejich jména — abychom uvedli aspoň několik ze stovek : Vávro Hajdu, odsouzený v procesu se Slánským na doživotí pro „velezradu" a „vyzvědačství" — dnes opět člen strany a spolupracovník měsíčníku Mezinárodní politika , Eduard Goldstucker, odsouzený na doživotí pro „velezr a d u " , „vyzvědačství" (prováděl „podle směrnic Slánského, Gemindera a Clementise rozsáhlou záškodníckou činnost v ministerstvu zahraničních věcí") — dnes opět člen strany, stálý spolupracovník Literárních novin; Bohuslav Laštovička, upadnuvší v nemilost za Slánského aféry, žalářovaný jako „trockistický" interbrigadista — dnes člen ÚV KSČ a vedoucí mezinárodního oddělení ÚV strany. Toto jsou dobré zprávy, kdyby... kdyby nevedly k dalším otázkám : jestliže se konečně dostalo plné a zasloužené rehabilitace těm, kteří Slánského přežili a kteří byli s ním — nebo pro přímou spolupráci s nim — souzeni a odsouzeni, proč nebylo posmrtně rehabilitováno jejich jedenáct popravených „spoluviníků" ? Jestliže byla prokázana naprostá nevina těchto komunistů na všech zločinech, které údajně spáchali, jak je možné, že tato nevina se nevztahuje na ostatní, stejně falešně obviněné ve stejných procesech ? Jestliže jedněm bylo vráceno členství ve straně a možnost odpovědné práce i v nejvyšších orgánech strany, proč se stejným dechem odpírá občanská i stranická rehabilitace čestným a komunismu oddaným soudruhům, jakými vždy byli Clementis nebo Margolius ? Jak lze rozumět — po všem, co se u nás i jinde odhalilo — kategorickému prohlášení z konce roku 1961, že jako zcela neopodstatněné odmítáme neodpovědné volání po rehabilitaci těch lidí, kteří se sami provinili svým h r u b ý m porušováním socialistické zákonnosti v éře Slánského... 1
Tohle je pozoruhodná dialektika. Poněvadž — kdybychom to vzali vážně a doslova — pak Slánský a jeho společnici se tak dlouho proviňovali ve vlastní „éře" vlastním porušováním socialistické zákonnosti, až se sami obvinili, soudili, odsoudili a popravili. Ti pak, kdo spolu s nimi rovněž porušovali socialistickou 1
Z projevu Antonína Novotného na zasedání ÚV KSČ, podle Rudého práva z 21.11.1961.
301
zákonnost, sami se obvinili, soudili, odsoudili, ale nepopravili v éře Slánského, byli rehabilitováni těmi, kdož odmítají rehabilitovat ty, kteří se provinili hrubým porušováním socialistické zákonnosti v éře Slánského.... Jak na první pohled zřejmé, tato poučka j e příliš složitá, než aby jí někdo uvěřil. A je dále zřejmé, že hlavní klíč ke skrývačce nalezne ten, kdo správné odpoví na otázku, kdo se opravdu provinil , , h r u b ý m p o r u šováním socialistické zákonnosti" v lidově-demokratickém Československu.
IX První tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný se o tom rozhovořil po návratu z X X I I . sjezdu dosti zevrubně. Řekl : Ani u nás prosazování leninských n o r e m d o života n e b y l o lehké, v z h l e d e m k širokým možnostem, v nichž se kult osobností p r o j e v u j e . I u nás se za velikou autoritou strany snažily skrývat protistranické m e t o d y , p o v y š o v á n í bezpečnostních orgánů nad stranu a p o d o b n ě . I u nás se p o r u š o v a l a a byla zneužívána zákonnost. [...] Stojí otázka (sic!) proč ? Kult osobnosti b e z e s p o r u působil i v č i n n o t i K l e m e n ta Gottwalda a projevoval se i v jeho j e d n á n í a rozhodování. T e n t o kult osobnosti byl přenášen i do celé naší strany a z á m ě r n ě prosazován k u m ě l é m u zvyšování autority stranických funkcionářů. [...] T i t o lidé — zvláště Slánský toho plně využíval — říkali s t r a n i c k ý m f u n k cionářům, že nemohou soudruha G o t t w a l d a z a n e p r a z d ň o v a t , že m u s í m í t klid, a tak dále. T a k se vytvářela kolem K l e m e n t a G o t t w a l d a gloriola n e dostupnosti a nadřazenosti a j e h o vůli ve straně j s m e znali nejvýše p r o s t ř e d nictvím Slánského nebo Gottwaldovy sekretářky. S á m ze svých z k u š e n o s t i z roku 1952, neboť v té době jsem přicházel d o styku se s o u d r u h e m G o t t waldem, mohu potvrdit, že odhalení Slánského, k t e r é m u s o u d r u h G o t t w a l d velmi věřil, na něj silně působilo a přivádělo j e j do určitých d e p r e s i v n í c h nálad. Soudruh Gottwald si také přiznával vinu za to, že to m o h l o tak daleko ve straně dojít, on se cítíl odpovědným vůči straně a velmi těžko t u t o situaci nesl. T o pochopitelně nepřispívalo ani j e h o z d r a v o t n í m u stavu, naopak, j e h o stav se rychle horšil. 1
Ale za procesu se Slánským — a celé roky po jeho skončení — K S Č a její propagační aparát líčily situaci právě opačně: Gottwald — a nikdo jiný, než Gottwald — se zasloužil o odhalení Slánského. Je o t o m z té doby tisíc a jeden záznam. Státní prokurátor ve své závěrečné řeči v procesu se Slánským a druhy prohlásil: „ N á š lid n e m ů ž e být dosti vděčen soudruhu Gottwaldovi za to, že s bolševickou prozíravostí a 1
N a zasedání ÚV KSČ 15.11.1961, podle Rudého práva z 21.11.1961.
302
rozhodností soustavně mařil zločinné úklady spiklenců o osudy republiky..." 1 V týdnu, kdy proces probíhal, neminulo dne, aby ústřední orgán strany znovu a znovu nepoukazoval na slavnou skutečnost, že to byla „bdělost soudruha Gottwalda" 2 , jež odhalila spiklenecké centrum Slánského; že „bez soudruha Gottwalda, bez jeho ostražitosti a bdělosti by nebyli škůdci odhaleni a pochytáni. Soudruhovu Gottwaldovi se to proto podařilo... že se řídil radami soudruha Stalina... Proto soudruh Gottwald na základě sovětských zkušeností mohl postupně odhalit celé spiklenecké centrum Slánského a spol. 3 ; že „soudruh Gottwald, věrný žák Stalinův, rozpoznal, že se za chybami a úchylkami tají škůdcovské dílo, a zasáhl pevnou rukou." 4 Co tedy je pravda ? Byl Gottwald tím bdělým, ostražitým vůdcem, který soustavně a postupně odhaloval pikle Slánského a nakonec železnou rukou rozdrtil tuto „hlízu zrady" ? Nebo byl tím nerozhodným, od života lidu i strany izolovaným, trochu samolibým hradním pánem, jak ho v roce 1961 vykresluje Novotný? Dostupné doklady o posledních letech života Klementa Gottwalda potvrzují verzi Antonína Novotného spíše než verzi vedení strany z roku 1952. Gottwald neměl přímou účast na vyšetřování Slánského případu, ani k němu nedal popud. Naopak, měl vážné pochyby o postupu a způsobech tohoto vyšetřování, „ d ů k a z ů m " o zločinech obviněných dlouho neveřil a je otázka, zda jim vůbec kdy uvěřil. Spíše si uvědomoval, že byly spáchány justiční vraždy — odtud ony „určité depresivní nálady", o nichž hovoří Novotný. Ostatně Gottwald sám své stanovisko k „odhalování zrádců" jasně, a na tu dobu odvážně, osvětlil na zasedání ÚV K S Č 6. září 1951 : „ M y theoreticky sice známe, že nepřítel proniká do strany... ale jedná-li se o konkrétní osobu, kterou třeba dlouho známe, váháme věřit na první pohled, že je to nepřátelský agent, kolísáme sami, uvažujeme, uvádíme všechny možné důvody pro a proti atd." 5 — Takto sotva m u d r u j e bdělý, ostražitý, „železnou pěstí" nadaný revolucionář. Pak ovšem vedení strany v roce 1952 lhalo, když šířilo legendu o Gottwaldovi jako iniciátoru zfalšovaného tažení proti „spiklenecké bandě Slánského", jako hlavním organizátoru nejstalinštějšího procesu, k jakému po válce došlo v zemích socialistického tábora. Jestliže to nebyl 1
Práce,
27.11.1952 2
Rudé právo, 26.11.1952 Úvodník Rudého práva, 30.11.1952 4 Úvodník Rudého práva, 28.11.1952 5 Podle Práce z 8.9.1951. — Jak Gottwald přípravu procesu zpomaloval je v toho, že od zatčení p r v n í h o „spiklence" (Löbla) v listopadu 1949 až do inscenace přelíčení uplynuly plné dva roky. 3
303
Gottwald, kdo tedy ? A jestliže to nebyl Gottwald sám, kdo byli jeho společníci ? Lze deset let po zatčeni Slánského a druhů po pravdě zjistit, kdo zavinil, že tak hrůzným způsobem „i u nás se porušovala a byla zneužívána zákonnost" ?
Na svém zasedání 6. prosince 1951 vyzvalo předsednictvo ÚV KSČ, aby členové a funkcionáři strany dali ,,své konkrétní poznatky o dřívější činnosti Slánského k disposici ustřednímu výboru." 1 T e n t o ústřední výbor prošel v letech 1951-1954 podstatnými, osobními změnami : vyměnilo se celkem 63 členů, z nichž 4 byli popraveni, 7 odsouzeno k dlouholetým žalářům, 10 veřejné označeno za úchylkáře, pět jich zemřelo přirozenou smrtí, zbytek z těch či oněch důvodů upadl v nemilost. Kdo nastoupil na místo těcho soudruhů ? Takřka výlučně funkcionáři aparátu strany, především fukncionáří krajských organizací; členství v nejvyšších orgánech strany, předsednictvu a (tehdy) politickém sekretariátu strany, bylo přiznáno těm, kdo nejrozhodněji vedli boj proti „slánštině" a zároveň proti gottwaldovské „nerozhodnosti". V jejich čele byl v roce 1951 tehdejší první tajemník pražského výboru K S Č Antonín Novotný. Právě tato krajská organizace už od roku 1949 sabotovala nebo přehlížela některé direktivy vedení strany z té doby, 2 a byla v celku ve výhodné pozici pro skrytý boj a intriky přímo v Praze. Po pádu Slánského jako ústředního tajemníka strany, a později po rozdrcení a odsouzení jeho „bandy", palma vítězství šla tam, kam právem patřila. Téhož dne, kdy Slánský je zbaven své stranické funkce a jmenován náměstkem předsedy vlády, (6. září 1951) děje se toto : funkce ústředního tajemníka a jeho šesti zástupců se ruší; na jejich místo nastupuje nové mužstvo dosavadních krajských funkcionářů v čele s Novotným, Davidem a Baštovanským. V den, kdy ústřední výbor vylučuje Slánského ze strany (6. prosince 1951), oznamuje se jen jedno povýšení: Antonín Novotný je jednomyslně zvolen za člena předsednictva ÚV KSČ. Po Gottwaldově smrti ujímá se Antoním Novotný plně řízení stranického aparátu, a od září 1953 mu stojí v čele i formálně jako první tajemník ÚV strany. Závratně rychlý postup Novotného ve straně se dovršuje v 1
Rudé právo, 8.12.1951 Ve zmíněné už zprávě Ú V z 15. listopadu 1961, Novotný vzpomíná na t u t u éru svého zápasu uvnitř strany a tvrdí, že tehdy ,,vedení Pražského kraje bylo obviňováno z dělnické úchylky" (?). 2
304
roce 1957 kombinací nejvyšší stranické funkce s funkcí hlavy státu, 1 O čtyři roky později, po návratu z XXII. sjezdu v Moskvě, Antonín Novotný — mluvě o údobí „kultu osobnosti" a „porušování socialistické zákonnosti u nás" — poznamenal : „ J á jsem v těchto dobách v nejužším vedení strany nebyl..." 2 . Skutečnosti jsou však tyto : proces se Slánským, jímž porušvání zákonnosti u nás vyvrcholilo, se konal v listopadu 1952; ostatní procesy s „pomahači Slánského bandy" se konaly na jaře a v létě 1953; a ještě v v květnu 1954 byl „dáván průchod stranické spravedlnosti" tím, že straničtí pracovníci byli zbavováni svých funkcí, vylučováni ze strany a jinak šikanováni jako příslušníci „zrádné kliky" Slánského a druhů. T o znamená, že „socialistická zákonnost" a „stranická spravedlnost" byly prušovány na běžícím pásu v době, kdy Antonín Novotný byl postupně tajemníkem ÚV strany, členem předsednictva ÚV strany a dokonce už i prvním tajemníkem ÚV KSČ. Zastávat všechny tyto funkce a zároveň o sobě tvrdit „já sám jsem v těchto dobách v nejužším vedení strany nebyl", je asi tolik, jako dokazovat dnes, že soudruzi Bacílek, David nebo Hendrych, členové politického byra, vlastně nejsou v nejužším vedení strany.
XI T í m také končí náš výčet skutečností a okolností, souvisejících s aférou Slánského a druhů. Odpověď na četné otázky, které si tento výčet vynutil — zejména na otázku odpovědnosti za podvrženost materiálů, na nichž spočívalo obvinění Slánského a jiných funkcionářů strany, za stalinskofašistický ráz procesu, za důsledné porušování „socialistické zákonnosti", s tímto monstreprocesem spojené, až do poloviny roku 1954 — na všechny tyto otázky musí odpovědět Komunistická strana Československa sama. Konec konců, je to její aféra, její justiční vraždy, její synové. Jenom ona také může zjednat nápravu a uskutečnit plnou, veřejnou a účinnou rehabilitaci popravených i těch, kteří přežili : nezapomínejme, že ti nezabití byli rehabilitováni jenom de facto, nikoli de ture, jak by velelo nové pojetí socialistické spravedlnosti; že jim bylo dovoleno vklouznout do života jaksi zádními vrátky, pracovat a — mlčet. Likvidovat veřejně a důsledně tuto aféru musí K S Č také proto, aby byl podán nezbytný důkaz, že českoslovenští komunisté přijali zásady zákonnosti a spravedlnosti za své nikoli formálně, nikoli jen v podobě mecha1
Podrobnější analýzu vývoje a politiky KSČ z těchto let lze nalézt v mé knížce Marx Hradčanech, Edice Svědectví, New York I960. 2 Ze zprávy ÚV KSC 15.11.1961, podle Rudého práva, 21.11.1961.
na
305
nického odstraňování Stalinových pomníků, ale že je opravdu uvádějí v život: že také pro ně platí slova N. S. Chruščova : Dnes, jak se říká, mrtvé už životu nevrátíme. Je však třeba, aby v dějinách strany o tom byla řečena pravda. Musíme to učinit proto, aby se p o d o b n é zjevy už nikdy neopakovaly. 1
T o vše je věcí československých komunistů a těch funkcionářů strany, kteří se po XXII. sjezdu rozhodli, že tento důkaz musí být podán, nemá-li být jednou KSČ postavena po bok Albánské strany Envera Hodži a Mehmeta Šehu. Ostatní Čechoslováky, doma i v cizině, spojuje s nimi dvojí zájem : první je, aby v historickém hodnocení procesu se Slánským a druhy nemohlo být nejmenší souvislosti mezi cítěním a smýšlením československého lidu a vlnou stalinské nenávisti, bezpráví a antisemitismu, jíž byl tento proces nesen. Za druhé, aby důkazy o podvodnosti tohoto soudu a důsledná likvidace jeho následků, otevřely brány k revizi ostatních politických procesů, k nimž v Československu po roce 1948 došlo, procesů podložených stejně podvrženými dokumenty a mučením vynucenými „doznáními", jako v procesu se Slánským a druhy. Došlo by tak konečně k lidské a občanské rehabilitaci těch, kteří byli odsouzeni pro „vyzvědačství", „zradu", „sabotáž" v důsledku porušování té zákonnosti, kterou si komunisté sami dali.
XII Toto všechno nebude snadné, ani k tomu nedojde přes noc. Nasvědčuje tomu ta část projevu Antonína Novotného na zasedání ÚV KSČ, kterou tu znovu citujeme a v níž se říká : Nepřipustíme (ovšem) v žádném případě, aby někdo zneužíval věcí již dříve vyřešených k demagogickým výpadům proti naší straně. A jako zcela neodpodstatněné odmítáme neodpovědné volání po rehabilitaci těch lidí, kteří se sami provinili svým hrubým porušováním socialistické zákonnosti v éře Slánského nebo kteří byli inicátory protileninských metod, zanášených kdysi do stranického i státního života a byli za to po právu potrestáni podle zákona nebo podle stanov strany. Musí vzít na vědomí mnozí z nich, že byli v tom mlýně, který sami pomáhali roztáčet. 2
Je neoddělitelnou částí historických fakt, v materiálech KSČ zveřejněných, že v případě Slánského a ostatních komunistů není žádných „už dříve vyřešených věcí". Je dále faktem, že Slánský a druhové „v éře Slánského" 1
T A S S . 27.10.1961 2 Rudé právo.
306
21.11.1961
neporušovali hrubě socialistickou zákonnost (vůči jiným komunistům), ale byli obětí „hrubého porušování socialistické zákonnosti", j e také faktem, že Slánský a druhové nebyli souzeni a odsouzeni proto, že „byli iniciátory protileninských metod... a byli za to po právu potrestáni", ale proto, že byli stalinskými metodami, vlastními těm, kdo je postavili před soud, uznáni vinými ze zločinů vyzvědačství, velezrady, sabotáže, ze zločinů, které nikdy nespáchali. A konečně je faktem, že Slánský a stovky jiných komunistů se neoctli „v tom mlýně, který sami pomáhali roztáčet", ale ocitli se na šibenici a v kriminálech zásluhou těch, kdo tento mlýn roztočili s dravostí, krutosí a podlostí, jež si nezadá s odhalenými zločiny stalinské éry v Sovětském svazu. XIII „Nevidíme důvodů, proč by v těchto případech naše strana... měla měnit své stanovisko," prohlásil Antonín Novotný před ústředním výborem strany. Je známo že tato téze není sdílena jinými stranickými pracovníky a členy ústředního výboru, jejichž volání po rehabilitaci nevině pronásledovaných soudruhů označil první tajemník za „zcela neodpodstatněné, neodpovědné volání." Skutečnost je i tentokráte jiná : je to volání opodstatněné povinností i právem komunistů, kteří chtějí dát průchod socialistické spravedlnosti důslednou likvidací všeho, co u nás souviselo se stalinskou zvůlí v justici, povinností i právem Čechoslováků, kteří devět let po činu chtějí smýt potupu, jež byla československému lidu před celým světem vržena do tváře inscenací jednoho z neprolhanějších monstreprocesů naší doby.
JEDNO PŘEDPLATNÉ na pátý ročník Svědectví, poukázané bez prodlení československým čtenářem kdekoli ve světě umožňuje vydavatelům poslat DVA VÝTISKY tohoto čísla zdarma do Československé socialistické republiky knihovnám a čítárnám, funkcionářům komunistické strany, členům vlády a parlamentu, novinářům, spisovatelům, umělcům. Podrobné informace o zasílání předplatného na druhé straně obálky.
307 4
TRAMPEM BÝT ČI NEBÝT? ( a n e b příspěvek k p ř í š t í m u j a r n í m u potlachu v Pikovicích a okolí) T a k zní otázka, debatováná často, ale za to bez účasti trampské i prostě výletnické mládeže Československé socialistické republiky. Celý rok si už „příslušní činitelé", čtyři aktivisté z Č S M a redakce časopisu Za krásami domova lámou hlavu s tou naší mládeží. Není pochyb: je v těch mladých lidech „cosi zmateného, cosi vyšinutého, k čemu těžko najít motiv. Je to útěk z určitého pořádku a řádu věcí. Ale kam ?" Do trampingu, zní jednohlasně mdlá odpovědí „příslušných činitelů", čtyř aktivistů z ČSM a redakce časopisu Za krásami domova. A pokuste se čůrat proti větru, dokládá třetí ze čtyř aktivistů. Na podkladě tohoto poznání se úřední stanovisko rozvrstvilo takto : j e lépe nebýt trampem, než být trampem. Poněvadž většina zájemců se stala trampy, trampové jsou. V takovém případě není tramp jako tramp. Je tramp slušný a tramp méně slušný. Nutno podporovat slušné trampy. Aby bylo možno podporovat slušné trampy, je nutno, aby aktivní členové ČSM se stali trampy (podle zásady ,,if you can't beat them, join them !"). Tak se stalo, že nejprve v Pikovicích, později na ostrově v Zadní Třebáni (fakt, bez poznámek, prosím !) čtyři otrlí aktivisté-trampové z okresní organizace ČSM, oblečení v starší, však nedělní šat, jali se studovat otázku československých trampů a našeho, vlastním podmínkám odpovídajícího, z domácích kořenů vyrůstajícího trampingu. Poznatky a závěry, s níž tu širší i trampskou, domácí i zahraniční veřejnost rádi seznamujeme, byly zachyceny v časopisech Mladý svět, Mladá fronta, Práce a výše už zmíněné publikaci Za krásami domova.
Jaci vlastně jsou? Strakaté celťáky nebo khaki bundy, texasky, manšestráky, staré vojenské „pulitráky", kanady, plátěné čepice, lodičky (také jeden cylindr). Několik postav s vlasy téměř žensky dlouhými. Torny (tak zvané „uzdy"), kytary a opasky, Často vyletí slovo,jež by vehnalo červeň do tváře i hospodskému ,,U kalicha" blahé paměti. A na „slezině" jsem zahlédl v osadní kronice: ... na nádraží jsme potkali neznámou partu. Byli už notně opivněni a podle toho to taky vypadalo. Začali se hádat a jednoho bodli nožem do čela. Hoch byl děsně zřízený, proražená lebeční kost, otřes mozku... Jak to jde 308
dohromady?
Nejde to vůbec dohromady. Jsou totiž dva druhy trampů. Jedni — a to jsou ti skuteční, praví trampovi — touží po lesích, po vodě, po romantice samostatného otužilého života, po pevném, kamarádském citu. S bezvýjimečnou pravidelnosti — omlouvá jen vážná nemoc nebo „šichta" — j e z d í týden co týden, v zimě v létě s batohem a několika korunami v kapse na „čundr". Spí pod širým nebem, v seníku, výjimečně pod stanem nebo v chatě. Projdou desitky kilometrů. Než odejdou z tábořiště, spálí poslední papírek, zakopou konzervy a zasypou ohniště. M a j í osady Netopýr, Ontario, Hadí skála, po třech osmi lidech. Zajímavé je, že se takřka neznají podle vlastních jmen. Znají jen své přezdívky. Pořádá-li však některá osada „potlach" na oslavu výročí svého založeni, rozletí se tato zpráva neuvěřitelně rychle. Trampovi i z nejvzdálenějšich míst se sjedou a za svitu planoucí hranice soutěží ve hře na kytaru, ve zpěvu, ve zvedání prázdného soudku od piva. A pak jsou ještě jiné party. Mezi trampy se jim říká „kovbojíčkové". Vypadají na první pohled stejně. Správný tramp nosí však starou vojenskou výstroj především proto, že si ji opatřil levně, že si šetří dobré šaty, že je pohodlná a účelná. Snad je v tom i kus romantiky, ale nikdy ne ona provokativní okázalost s jakou kovbojičkové odívají své třásně a širáky. Kovbojíčkové nemají také onen dobrý vztah k přírodě, ani po ní dvakrát netouží. Chtějí prostě jen „vypadnout z dohledu". Chtějí si přihnout z láhve, a užít se svými squaw. Chtějí se pobavit za cenu jakoukoli a na účet kohokoli. Skuteční trampovi jsou v převážné většině slušní lidé. „Kovbojíčkové" nejsou reakcí na nic. Je to jen jiná odrůda těch, kteří postávají v pražských pasážích, vymetají kavárny a opíjejí se na mejdanech. Mezi nimi a dobrými trampy nevede zřejmě tlustá dělící čára. Přesto je však dobře rozlišovat. Házi-li se lumpové do jednoho pytle se slušnými lidmi, jak se to mnohdy dosud dělá, mohou mít z toho prospěch jen lumpové.
Jejich den Bránické nádraží stálo ve výhni poledního slunce. Na peron se valily v rytmu příboje přeplněných tramvají chomáče propocených víkendových cestovatelů v neynutnějším oblečení. Hledali jsme „své" lidi. Nebylo jich mnoho, ale byli lehko k rozpoznání. Podlouhlé americké torny na zádech, teplé košile výrazných barev, někde i kožišinová vesta, a to vše bez vlivu pohlaví na oděv. Tvořili malé ostrůvky v moři normálnosti. 309
Nejmenší ostrůvek byl tříhlavý — dvě zelenobíle kostkované košile patřily stavebním klempířům Jardovi a Jirkovi, věk 16 a 17 let. Modrá, bíle žíhaná košile kouřila cigaretu a bylo jí 17 let a jmenovala se stavební zámečník Pepík. Cíl jejich cesty — Mníšek „ale sem bliž kVltavě".A co tam ? „No přece stanovat, to je jasný /" „A kde máte děvčata?" Zdá se, že jsme touto otázkou hochy urazili. „S těma nic není,, my ujdem za neděli třeba 30 kilometrů a kdo má pak poslouchat jejich fňukání." Jirka je vlažným svazákem — jinak organizován není žádný. „Protože bychom museli chodit na schůze a jezdit tam, kam chce klub, a to by byla otrava." Vtom byl rozhovor přerušen příjezdem vlaku a snahou trojlístku probojovat se alespoň na plošinu. Před nádražní restaurací se usídlila skupina početnější — tři děvčata, čtyři chlapci, z nichž jeden má battledresss a na hlavě c.k. vojenskou čepici i s orlíčkem. Kromě toren mají dvě kytary a před sebou pytel jablek a sklenice s pivem. Přicházejí tři děvčata. „Čau, Kukaračo!" „Čau, pardi — tohle je Čárlí a tohle Méry z Brna. Pojedou s náma oznamuje Kukarača. Trochu vyděšeni z uvítání sledujeme, jak si podávají ruce — sepnou pravice, sesmeknou vzájemně dlaně kolem palců a důrazně potřepou. Prý pozdrav zálesáků. Zdá se, že jsem na správné adrese. Kukarača nám nabízí jablko. Využíváme toho k bližšímu seznámení. Je jí 19 let a je prodavačkou. Jo, ostatní z party jsou — úřednice, řemeslníci, učednice, jeden student jedenáctiletky. „Jedeme na Sázavu na potlach". A na základě této odpovědi se dovídáme důležité věci. Že přezdívky si dávají, poněvadž se to tak vždycky dělalo, že jsou osada, což není shluk chat kolem volejbalového hřiště, ale volná skupina lidí, kteří trampují — a to daleko. Minulo neděli byli na potlachu za Plzní. Že potlach je večerní sezení, které pořádá jedna osada a na které pozve jiné osady. Viděli jsme i natištěnou pozvánku na potlach v Jižních Čechách. Že na potlachu jsou soutěže pěvecké, vyprávěčské i hudební. Že potlach je přístupný jen pro zvané osady. Že osada se „slézá" vždy ve stejném hostinci, kde obyčejně hrají při pivě na kytaru a umlouvají nedělní zájezdy. 310
Že na trampu spí ,,pod širákem", což znamená bez stanu na holé zemi. Jiným druhem spánku opovrhují. Že osada nemá ráda kovboje — což jsou ti, kteří maji kolty jako morálku — velmi nízko. Těch „že" bylo ještě mnoho. Jejich součet ukazoval na to, že „divoké trampství" je u nás široce rozvětvené a jeho příslušnici tvoři velké neorganizované bratrstvo bez myšlenkové náplně. Že romantika písní a táborových ohňů láká mládež obého pohlaví do přírody.
Pikovický expres Jen je nechte, at si užijou přírody, dokud jsou mladý... mávly rukou matičky a pokračovaly na chodníku v přerušeném důležitém rozhovoru. Otcové pak mají rádi klid. A oni si jedou užít přírody. Manesmanky s blýskavými cvoky — sváteční postroj s třásněmi. Na širák je horko. Pět neuvěřitelně úzkých a dlouhých ,,uesek" půlí zarostlou hlavu, kostkovanou košili i kus černých kalhot přesně vedví. U pasu visí kytary. Nelidský ryk na nádraží znamená, že se k nim přidruží dvě tříčtvrteční girls. Pět býků prérie si prostřílelo krky kytar cestu na plošinu expresu. Z útrob torby vybalují tradiční křídlovku a za vlakem se nese vřiskavý tón, který s nimi patří k vladu jako saze a čmoud. Každý skřek doprovázejí exploze smíchu a podobně. Na chatě si odkládají. Jako zázrakem Tesavely. „Čije sobota?" „Naššéé!"
vyskakují na stůl láhev za lahví.
Čarovné ticho se vkrádá do údolí řeky. Slunce klesá za lesy, voda šumí. Chata se chvěje v základech. Ke slovu přicházejí mutující hlasy, tvrdošíjně doprovázené C-dur akordem. Písně se táhnou hustou atmosférou jako asfalty hodiny dělají kotrmelce. Dlouho po půlnoci usíná jeden přes druhého vysíleně mezi lahvemi... Marně se dopoledne dobývá sluneční paprsek do zavřených okenic. Nadarmo šplouchá řeka pod olšemi. „Vole, vole, tam nelez, sou tam trópy... De se na pokera Texaské růže hopsly pro cigára a bylo až do večera o čem povídat, včera měl Ferry senza vrchovatýho špičouna...
protože 311
Křídlovka pronikavě vřískla, vlak mizí za stanicí. Ať každý vracejí... „ Jen je nechte, ať si užijou přírody, dokud jsou
ví, že se
mladý...".
Šestnáctiletá Mabel (z deníku, zapůjčeného redakci) Pondělí : Jedeme domů. Hroznej stop. Bary se nalil. Chce se mi brečet. Úterý: Kovboj je sprosťák. Mex je nalitej. Doma zase řvu. Středa: Kluci se nalili, řvou a nezpívají. Jana je jak bombička. Čtvrtek: V práci mě to nebaví. Smutná. Na čundr nepojedu ! Pátek: Prší. Scény v partě. Brečím. Šery je nalitej. Mám horečku. Sobota: Balím, jedu ven. Vypijendo grando. Demižon. Kluci jak pumy. Neděle: Mestik zatím nepřijel. Z Kocáby do Davle. Rozbalili jsme to v hospodě. Z kroniky ,,Osady pivních skautů" Bylo hezky, počasí nám přálo, tak jsme šli do hospody. Urazili jsme několik desítek a juchajdá do boudy. Když jsme se zabydleli, šli jsme opět na pivko. Ráno — pardón — v poledne jsme se probudili, po obědě na pivo, potom nahoru na verandu, mazat filky, řvát, sbalit pingle, jít na pivo a jet domů — to byl náš program. A také jsme se ho drželi s přesností až neuvěřitelnou!
Olga Vítová hodnotí Nejen citovaný deníček, ale i některé z trampských kronik a památníkůy které se nám dostaly do rukou, měly společné moto: Co je přirozené, je správné! Snad je to základem (a ospravedlněním) jakési trampské filosofie. Připusťme, že je toto heslo pravdivé. Ptejme se tedy: Je přirozené měřit úspěšnost každého dne řádkou vypitých piv, je přirozené, aby byla špatně vykládaná romantika odkázána na cvočky na nohavicích, totemy, osady se šerifem a na pochybné napodobeniny dobrodružství? Je přirozené, aby ani ne dvacetiletému člověku a to jak „střelci" tak trampovi nahradila hrst melodií a přezdívek jakékoliv ostatní zájmy ? Jasné je, že nikoliv. Ovšem potom nemůže být cokoliv z toho ani správné. Smysl života, to správné v něm, si musí každý mladý člověk najít také jinde. V tvůrčí snaze něco dokázat. Ať to zni jakkoliv moralisticky, tedy v práci, kterou si vybral. V opravdovém pochopení svých kamarádů i všeho dění okolo sebe.Není přece možné, aby měl každý pro sebe svou vlastní planetu. Ostatně — ani na té by nestačilo vzít kytaru a zpívat.... 312
O palmách, mrakodrapu a taky domovnici Přijeli jsme do Pikovic v sobotu .... Jako správni tábornici jsme nejdřív zamířili k rozlehlému stavení nesoucímu na štítě tabulku: Výčep piva. Už z dálky nás uvítal halas. Uvnitř doslova našlapáno. Kytary drnčí jedna přes druhého. Protože taková opravdová trampská písnička má třeba taky osmadvacet slok a než se přezpívá, klidně se při ní vytáhnou tři piva. Ovšem tím myslím písničku, kde je o hasičích a o palmách a o domovnici a o divnejch skalách a o pražský tramvaji a o pardálech a četnikách a o velkejch hicech a o hnědých očích a o mrakodrapu a o bachratém bacilu a o ledovcích a o Korzice — zkrátka písničku, ve které je všecko.
Kdo to ví Všecko. Ale vlastně co? Doopravdy... Ani odborně školená Mladá fronta neví, neboť na straně třetí 24. srpna roku 1961, lze čísti řadu otázek a žádnou odpověď : „Je v těch mladých lidech zde cosi zmateného, cosi vysunutého, k čemu těžko najít motiv. Je to útěk z určitého pořádku a řádu věcí. Ale kam? A proč? Parta za partou odchází do noci. Kde přenocuje? Bude vůbec spát? A když ne, co podnikne? Kdo to ví?" Podle dokumentárního materiálu zpracoval Čárlí Medvědí Tlapa
(Londýn)
Do denního studia v prvních ročnících vysokých škol má být letos přijato přes 19.000 nových posluchačů. Přes prodloužení terminu k podávání přihlášek až do konce dubna došla zatím asi polovinu stanoveného počtu... Mladá fronta, 7. dubna 1961. Tato situace se opakuje již po několik let a přes dílčí opatřeni M Š K nejsou zřejmé pokroky... Jedním z vážných problémů, s nímž se při výběru uchazečů naše vysoké školy setkávají, je to, že značná část absolventů středních škol nemá vypěstovány návyky ani touhu po dalším vzdělání. Jsou jakoby uspokojeni s dosaženým vzděláním, nemaji před sebou velké cíle a zdálo by se, že snad naplňuje jejich tužby jen okamžité zaměstnání a možnost výdělku. Rudé Právo, 14. dubna 1961.
313
literatura a u m ě n í
BABÍ ROKLE Jevgenij Jevtušenko (Moskva) Zde je ta strmá rokle, Babí Jar, která se n e p o d o b á hrobce skvělé. Jsem plný úzkosti a jsem tak stár jak celý národ Izraele. Z d á se mi d n e s — a vím to — že jsem Ž i d . Ó Egypte, ó zaslíbená zemi, rozpjatý na kříži jsem musil m ř í t a jizvy s dlaní nikdo n e s m y j e m i . Zdá se mi, že jsem D r e y f u s ; měšťáci našli svou oběť, uštvali ji a v b a h n ě skandálu ji převrací, spílají jí a do tváře jí plijí. Apartní d á m y s hysterickým k ř i k e m ukazují si na m ě slunečníkem. Jsem chlapec — v Bělostoku při p o g r o m u krvavé potoky se řinuly a po hospodách zpívala si k t o m u opilá lůza čpící cibulí. K o p a n c e zkroušenému neviňátku. Prosit a škemrat, jen si zkus! Chechtají se : Bij Židy, zachraň Rus! Vidím, jak právě ztýrali m o u m a t k u . O ruský národe, já vím, jsi internacionální bytost, ale t v ý m j m é n e m čistotným se často maskovala nečistá příležitost. Vím, zemi má, nic nezkalí tvou d o b r o t u — a proto nenávidím antisemity, kteří se nazvali „Svaz ruských lidí".
314
Zdá se mi, že jsem A n n a Franková, průzračná jako jarní ratolístka. Miluji — nestojím však o slova, postačí, vidí-li d r u h d r u h a zblízka. C h y b í n á m svět, tvárný a vonící, nevidíme vás, větve, listy, nebe, m á m e však více — samy sebe, objímáme se v tmavé světnici. Přicházejí ? N e b o j se, to je š u m jara, které se blíží, to je láska. I ty se rychle příblížíš k m ý m r t ů m . L á m a j í dveře ? Ne, led v řece praská. Nad Babí roklí tráva ševelí, Stromy se staví d o soudcovské pózy. Kolem mé obnažené hlavy ticho hrozí, m é vlasy náhle zešedivěly. A sám jsem jako vzlyk, jenž kvílí bezhlučně kolem mohyly. Jsem stařec, kterého zde zastřelili, jsem chlapec, kterého zde ubili. Vše ve m n ě brojí proti zapomnění! Internacionála musí h ř m ě t , až antisemité, vyděděni, opustí navždy tento svět. Ne, n e m á m židovskou krev v těle, však v m n o h ý c h b u d í m stejný hnus, jako kdybych byl z Izraele. Proto jsem tedy — pravý Rus! Přeložil Jiří Kovtun
*
*
(Mnichov)
*
Jevgenij Jevtušenko (Moskva) Bojte se o m é srdce, ano, poctivě, vážně bojte se. A nestávejte nikdy stranou, k d y ž samotou se roztřese. A nekřičte hned v horlivosti chudé p r o každý stín a každou šeď. P r o všechno to, co j e d n o u ve m n ě bude, m i l u j t e to, co ve m n ě teď. K d y ž spěchám na své dlouhé cestě, n e h n ě v e j t e se —
prosím vás, a když vám píši, odpovězte, udělejte si na to čas. Říkejte s klidnou, dobrou tváří, že třeba času člověku. A přejte mi, ať se mi daří blízko i v daleku. A srdce vaše kéž se dívá vždy výš, než zrak se osmělí ... Děkuji, lidé, děkuji vám, že budete mi přáteli. Přeložil Karel
Šiktanc
(Praha)
315
JEVGENIJ JEVTUŠENKO, E N F A N T TERRIBLE SOVĚTSKÉ LITERATURY František Tomáš (Mnichov) N a říjnovém setkání mladých ruských básníků v moskevském D o m ě Komsomolu, jehož se zúčastnilo 140 sovětských poetů, byl opětně terčem hořkých kritik a výtek 28. letý básník Jevgenij Jevtušenko. Hlavně jeho starší druhové mu sypali na hlavu popel výtek, že jeho úchylky v dřívější i nedávné tvorbě jsou těžkými prohřešky proti stranickosti v literatuře. V případě Jevgenije Jevtušenka jde jistotně o nejoblíbenějšího básníka dnešní mladé ruské generace. Jevtušenkova básnická sláva se už dávno rozšířila téměř ve všech socialistických zemích. Jevtušenko se dnes čte s velkými sympatiemi v Polsku a v Maďarsku. A dokonce jedna jeho sbírka křehkých a humanitně laděných veršů vyšla pod názvem Zelené víno (překlad : Šiktanc) i v Praze. V Jevtušenkových verších fascinuje — hlavně mladé čtenáře — nejenom básníkův myšlenkový pochod, ale i jeho strhující přednes, dikce, která v mnohém připomíná Majakovského z jeho nejlepších dob. Jevtušenko začal psát, když mu bylo osmnáct, tedy na samém vrcholku stalinistického údobí, ale po prvé na sebe výrazně upozornil rebelujícími verši v době tání, kdy se téměř přes noc vyšvihl mezi představitele mladé ruské lyriky. Jeho nebojácné a otevřené vystoupení v údobí tání ho však zapletlo do vážného konfliktu s Komsomolem, který ho vyloučil ze svých řad. Prý proto, že ,,trestuhodně zanedbával povinnosti mladého komunisty". Komsomolská Pravda nemohla spolknout především jeho báseň „Stanice Zima", v níž Jevtušenko bez obalu vylíčil náladu a otřesy doby tání a v níž žaloval na bohy i bůžky v sovětském veřejném životě, na pokračující znehodnocování hodnot, na poskvrňování ideálů socialistického humanismu i na senilitu starších generací a jejích obav z mladé generace, pídící se stůj co stůj po pravdě. Z té doby jsou jeho verše, které znějí jako hlas polnice ; Strano, proč mlčíš? Strano, proč nám nedovoluješ milovat ? Strano, proč jsi nám vzala svobodu slova ? A také verše : Lokajové, vaše osobní moc je vám než moc sovětů! 316
důležitější
Jevtušenko se však s vyloučením z Komsomolu nesmířil. Se vztyčenou hlavou se troufale ospravedlňoval v nové sbírce veršů, které dal skoro symbolický titul: Básně zítřků. V této sbírce se mladý básník obracel hořce a opovážlivě proti všem padělatelům a hanobitelům spravedlnosti i proti těm, kteří se sice ničemu nenaučili, ale zato zasedají na soudnou stolici nad jinými. V této sbírce najdeme i zvolání: Ne, slabost ode mne Rusko neočekává ! Nikdy nebudu jako mnozí padouši a lokajové moci kam vítr tam plást Jevtušenko se také v „Básních zítřků" nebál vyjádřit touhu ruské mládeže po ničím neomezeném cestování po světě : Znepokojuje mě, že neznám ani Buenos Aires ani New York Chci vidět všechno, co mě dráždí Mluvit v Londýně a držet se s kamarády kluky na stupínku autobusu ujíždějícího ulicemi probouzející se Paříže Roku 1959 na schůzi Svazu sovětských spisovatelů, na které došlo k vyloučení Borise Pasternaka z řad spisovatelů, byl Jevtušenko jedním z mála těch, kteří povstali a hlásili se k Pasternakovi. Jevtušenko se k Pasternakovi přiznal jako ke svému učiteli i velkému mistru ruské poesie. Roku 1959 a I960 boural mladý ruský lyrik další tabu v sovětské poesii. V nejlepší tradici dvacátých let, v tradici Jesenina, Pasternaka, Bloka i Majakovského, zveřejňoval hlavně v časopise Junost (náklad : 500.000 výtisků) křehké milostné verše, jež propaloval silný, až naturalistický žár emoce. Z té doby je i jeho báseň o chlapci, jenž nasákl „západním" způsobem života, rád nosí blue-jeansky, čte Hemingwaye a miluje Picassa. Ale v jeho básních nechyběla ani silná erotická nota, ke které se literatura za stalinismu obracela povýšenecky zády jako k něčemu nemorálnímu a dávno zapomenutému. Už tehdá napsal jeden moskevský literární časopis, že Jevtušenko vyniká ,,praním svého špinavého ložního prádla před očima veřejnosti". Jevtušenko se však nepodvolil výtkám oficiální kritiky. — Loni na podzim se znovu octl v ohni výtek sovětských kritiků, protože se v nejnovější básni dotkl choulostivého thematu, latentního antisemitismu v dnešním Rusku. Nová Jevtušenkova báseň se jmenuje ,,Babí rokle" a uveřejnila ji 19. září 1961 Literaturnaja Gazeta. 317
Brzo po té nazvala Literatura a život Jevtušenka „trpaslíkem" a „kosmopolitou". Mladý básník prý sestoupil se stanoviska komunistické ideologie na stanovisko ryze buržoázni. Zastřelení židé jsou mu prý důležitější, kdežto o fašistické vetřelce a jiné jejich oběti se nezajímá. I z kritiky básně při setkání mladých básníků v moskevském Domě Komsomolu vyplynulo, že sovětští kulturníci pokládají Jevtušenkovo odhalení skrytého antisemitismu v dnešním Rusku za cosi „nekulturního". Jevtušenko prý rozhoupal nesprávný zvon. I na této schůzi se básník nebojácně a otevřeně hájil. Do tváře svých druhů vmetl obžalobu : „ J e mi nepochopitelné, že nemohu proniknout se zásadou, že člověk má vyzařovat dobro." První říjnovou nedělí odpověděla ruská mládež sama, co si myslí o obžalobách, vznášených sovětskými kulturníky proti Jevtušenkovi. Ke Dni poesie se v Moskvě konala slavnost pod širým nebem, nedaleko Majakovského sochy. „Když se u její paty náhodně mladý básník objevil, vyvolala jeho přítomnost takové srocení mladých přívrženců poesie, že bylo nutno přerušit dopravu na nejfrekventovanější moskevské ulici." (Dopisovatel Le Mondu.) — Jevtušenko nebyl veden v seznamu autorů, kteří měli na moskevském Dni poesie vystoupit, ale skandující dav si nakonec vynutil, že pořadatelé pozvali Jevtušenka na podium. Na podiu stál stiljaga — jako vystřižený z karikatury Krokodýla —, chlapík obrovské postavy, ale s andělským výrazem ve tváři a s účesem á la Marlon Brando. Na podiu se tenhle obr ukázal jako ve svém živlu. Recitoval hlubokým basem dvě básně. V první tepal všechny lokaje strany, lokaje života i lokaje moci. V druhé básni, plné humoru, oslavoval studenty, kteří si v socialismu musí vyjet na moskevské nádraží vykládat zeleninu, aby si mohli koupit vstupenku na večerní koncert. Jakmile skončil, posluchači ho zahrnuli takovými ovacemi, že pořadatelé museli oficiální program zkrátit. Několik stovek nadšenců se pak zmocnilo Jevtušenka. Mladí lidé si ho posadili na ramena a za provolávání slávy ho nesli k soše Majakovského. Mezinárodní srovnání v tabulce „Výstavba nových bytů v letech 1949-1959 v poměru k počtu obyvatelstva" dopadá pro Československo nepříznivě. Československo je na posledním místě, neboť v roce 1959 na 1.000 obyvatel bylo postaveno jen 5 nových bytů, kdežto např. v U S A 9, v Německé spolkové republice 10,7. ve Francii 7,1, Nizozemsku 7,4, ve Švédsku 9,4 nových bytů. Pokud se týče počtu osob na jednu místnost je Československo ve srovnání s uvedenými západními zeměmi na posledním místě. Na jednu místnost připadalo 1,53 osob, zatím co např. v USA 0,72, Belgii 0,74, ve Velké Británii 0,78 v Rakousku 0,93 atd. Statistický obzor, č. 6, červen 1961.
318
SETKÁNÍ Jan Čep (Paříž) Teprve v pozdějším věku se nám začnou řadit do jistých perspektiv naše minulá setkání. V mládí přijímáme věci, události a lidi tak, jak přicházejí ; jako by se to rozumělo samo sebou, jako by nám to patřilo. S mnoha lidmi se setkáváme jenom tak, protože nám přišli do cesty nebo protože nás s nimi svedl někdo třetí; zdá se nám přirozené, ze se s nimi už víckrát neuvidíme, a nebo setkáme-li se s nimi opět, bude to zase jenom tak, že to mohlo být a ne musilo. Jenom s některými se toužíme setkat opět, a zůstanou přítomni v našem životě, i když jsou potom naše setkání řídká. Jenom někteří z těch, které jsme pojmenovali nejenom ústy, ale řečí celé své bytosti svými přáteli, k nám přišli z nejbližšího fysického okolí, z denního nebo častého styku. Můžeme si ovšem volit přátele jenom z lidí, které známe nebo o kterých aspoň víme. Lidé, kteří takřka nevyšli celý život ze své vsi nebo ze svého kraje, byli po této stránce v jiné situaci než třeba tovaryši, kteří prošli aspoň v mládí kus světa, anebo studenti, kteří se rodnému kraji více méně odcizili. Myslím na přiklad na svého otce, který byl jako stolařský tovaryš až v Praze, potom za tříleté vojenské služby v Krakově, a nakonec se usadil opět mezi těmi, které znal z dětství, kteří byli jeho kamarády na obecné škole. Ještě jednou byl potom vytržen ze svého prostředí, za první světové války, kdy uzavřel nová přátelství za okolností mimořádných, tváři v tvář smrti. Vracela se mu potom občas některá jména a některé podoby, zejména podoby těch, kteří udeřili čelem vedle něho, a nebylo ani kdy je zahrabat. Sám se mohl zase vrátit mezi své, ale o onu zkušenost se nemohl podělit s nikým. Když ležel na smrtelné posteli, přišel se s ním rozloučit jeden, s kterým vyrůstal od dětství, ale s kterým se krátce předtím nějak nepohodli. — Vidím stále otcovu ruku, jak klesla bez vlády, když ji ten druhý stiskl a potom pustil. Zdá se mi ještě, jako by mě ten umírající v čase předcházel, ačkoli jsem už o několik let starší, než byl tehdy on. Z druhů mého vlastního dětství, — z těch, kteří si přicházeli hrát k nám na dvůr nebo do zahrady — stačilo přeskočit nízkou zídku — nebo z těch, s kterými jsem si hrával na návsi, — stačilo vyjít před chalupu — se mnou později seděli jenom někteří na lavicích obecné školy v sousední vsi, a ještě méně na lavicích reálného gymnasia v blízkém okresním městě. Už tam se začala tvořit přátelství nová, která se vymykala hranicím společenského původu. Důležitější bylo brzy, jaké knížky jsme si vypůjčovali a jak jsme se dorozumívali ve světě, který se nám z nich otvíral. 319
Byli to nejprve kolem čtrnáctého a patnáctého roku Třebízský, Jirásek a Němcová, Svatopluk Čech a J. V. Sládek, a později Julius Zeyer, Mácha a první Březina. Zároveň nám už zůstává v paměti melodie a rytmy O v i diovy, Virgiliovy a Horatiovy, ačkoli jsme ještě nevěděli, do jaké hloubky jsme jimi poznamenáni. Uvědomovali jsme si to teprve, když jsme poznávali Homéra a Sofokla jenom z překladů, Zato nám záhy zněl v uších Heine a Lenau, Lamartine, Musset a Alfred de Vigny. Ale i přátelství let chlapeckých a jinošských se většinou rozptýlila a vybledla. Teprve během let universitních, v Praze i mimo Prahu, se navázaly svazky, které měly přetrvat všecky zkoušky, vzdálenosti vnější i vnitřní ; v kterých se vyjadřoval nejenom hluboký soulady ale i rozpor dočasný a někdy trvalý. S jistými lidmi nás navždy spojuje nejenom to, co s nimi máme společného, v čem vzájemně poznáváme poslední úběžníky svého vnitřního světa, ale i to, o čem si musíme jednoho dne přiznat, že nás od nich dělí bez návratu. I nenapravitelné a neřešitelné rozpory se mohou stát mezi lidmi poutem, které přetrvá všecky vzdálenosti, ba i tělesnou smrt. Ještě jeden činitel rytmoval tyto osobní životní vztahy: perspektiva zkušenosti věkové. Přátelské vztahy se přirozeně navazují nejprve mezi lidmi přibližně stejného věku, aspoň v mládí. Sympatie mladých k starším se tvoří především z úcty k dílu už vykonanému, k jejich vítězstvím i porážkám. Cítí jistou příbuznost mezi tím, co vytvořili starší, a mezi tím, co chtěli vytvořit samiy i když se tato příbuznost jeví často po stránce jaksi záporné. Vědí, že starší neudělali nic jednou provždy: že všecko musí být ustavičně vytvářeno znovu, dokud trvá čas, který má být proměněn v látku lidské věčnosti. Pozornost starších k mladším může sahat od pouhé zvědavosti, s příměsí ironie trochu trpké nebo pobavené, až k napětí skoro úzkostnému: v ž d y ť je tu v sázce osud a smysl jejich vlastního díla a všeho, na čem jim záleží nejvíc, na čem závisí vůbec všecko. Dějinné údobí mezi dvěma posledními válkami mělo v povědomí mnohých spíše povahu vratkého příměří nežli harmonického proudu, mířícího v nedozírnou pokojnou budoucnost. Bylo někdy těžko řici, opoždují-li se v lidské citovosti a paměti stíny úzkosti a hrůz právě přestálých, anebo zachvívá-li se už půda předtuchou nových pohrom. Literární tvorba skoro všech zemí byla vědomým nebo bezděčným výrazem tohoto úzkostného stavu, i když se často zdálo, že jde jenom o formální schválnost nebo frivolní hru. Psalo se u nás a v y d á v a l o více knih než kdykoliv jindy — a nejenom u nás. Jezdili jsme do všech zemí, které nám byly otevřeny, a hledali všude, a často nalézali, duchovní příbuzenstva i skutečná osobni přátelství. Jako bychom tušili, že se blíží chvíle, kdy budeme obklopeni se všech stran samotou dotud nepoznanou, dušení úzkostí a nejistotou trvající léta. Byly chvíle, že se malá světnička v které si moravské vsi zdála nepatrným 320
ostrůvkem v moři temnot. Přítomnost širého světa, kterým kdysi probíhaly svobodné cesty, ztroskotala v řadách knih od podlahy do stropu, a pronikala potají a zajíkavě z malé rozhlasové skřínky. Okno bylo večer ucpáno zatemňovacím ramen, a když jim pronikl ze tmy zlověstný zvuk auta, tajil se dech, dokud zase nevyjelo ze vsi. — Konečně přišel květnový večer, svíticí rozkvetlými jabloněmi. Mohlo se zdát, žejekonec zlého snu, že se opět vrací život zrychlenými údery srdce. A během příštího dne šly ode vsi ke vsi divné řeči o jakýchsi nevítaných návštěvách, ke kterým se lidé přiznávali jenom s rozpaky a se zámlkami. Zdálo se, že nebezpečí změnilo jenom povahu s příchodem osvoboditelů. Docházelo spontánně k jakýmsi obranným opatřením. Na výzvu nového předsedy místního národního výboru a jednoho bývalého důstojníka, který zase oblékl uniformu, měli několik příštích nocí pohotovost všichni mužští, všelijak ozbrojení a neozbrojení, a hlídkovali u obou s jezdů do vsi. Někdy už zatáčelo se silnice veliké auto plné uniforem, ale předtím shlukem měnilo váhavě směr... Nebylo ty první dny ještě oficiálních výzev, programů a směrnic, veřejné mínění nebylo ještě roztříděno. Byli jsme zase pohromadě všichni, starší i mladší, učení a neučení, bývalí synkové sedláků, chalupníků, domkářů i podruhů, tak jak jsme spolu sedávali kdysi v školních lavicích v sousední vsi, Zdálo se nám, že se okolo nás shromáždila stejná pole, přiblížily se v teplé květnové noci stejné cesty zvlhlé rosou. Stejné hvězdy stály nad střechami; některé jenom měnily trochu místo od večera do svítání. Měli jsme opět blízko jeden k druhému; ačkoli jsme byli mnozí uprostřed života, a mnozí už na jeho druhém svahu, nacházeli jsme slova, kterým jsme rozuměli všichni. Cítili jsme, že spolu mluvíme o stejných věcech, a že pravda je možná blízko. Stranické programy a ideologie neměly ještě kdy, aby ji zatemnily a znetvořily. Zdálo se, že vychází prostá a očištěná z přestálých zkoušek. Netrvalo to dlouho. Rozešli jsme se zase po svých, a už jsme se víckrát nesetkali. Je tomu něco přes 16 let. Jsem však přesvědčen, že ona společná řeč dosud existuje a že bychom ji zase našli, kdybychom mohli být vskutku opět každý sám sebou.
Myslíme jinak na nepřítomné, od kterých nás dělí jenom vzdálenost fysická, a jinak na ty, od kterých nás dělí tělesná smrt. Uvědomíme si tento rozdíl, dovíme-li se najednou, že někdo, o kom jsme se domnívali, že je od nás vzdálen jenom v prostoru, už před časem umřel. Skoro všichni, které jsme v životě poznali trochu blíž, jsou nějak přítomni v našem vědomí, byť způsobem velmi nestejným. Známe a milujeme každého 321
jinak, a to nejenom své přátelé, ale i své rodiče, bratry a sestry. K a ž d ý z nich má nejenom svou vlastní tvář, svůj pohled, svůj klas, ale i svou vlastní vnitřní podobu. J a k o by se v nás rozeznívaly ve styku s nimi po každé jiné struny — a jim se děje bezpochyby stejně. Kdyby tomu nebylo tak, bylo by v našem vědomi a v našem srdci místo jenom pro jednoho, anebo by naopak do něho vcházeli jako bytosti nebo předměty zaměnitelné — které by bylo nutno označovat číslicemi, abychom j e od sebe rozeznali. K a ž d ý náš vztah příbuzenský nebo přátelský j e jakýmsi vnitřním dobrodružstvím, zasluhuje-li si svého jména. J i n a k vidíme svého otce a svou matku, dokud jsme dětmi; objevujeme je v jistém smyslu znovu, když se s nimi potom setkáme — možná po letech domnělého nebo skutečného oddáleni a odcizení — jako rovní s rovnými, jako dospěli lidé s dospělými. Také v svých mladších sourozencích objevíme jednu chvíli s úžasem lidi dospělé, kteří u ž mají své zkušenosti, své vlastní názory o věcech a o lidech — i o nás samých. Nechce se nám věřit, že jsme j e — není tomu tak dávno — vozili v kočárku a umývali jim večer nohy, a je nám do smíchu, když si vzpomeneme, j a k se nám to často zdálo málo zábavné. Jeden z nich odešel dřív, než jsme si v něm zvykli vidět nástupce otcova. Věděli jsme už několik let, že to skončí takto, a po každé, když jsem přijel domů, jsem musil čelit jeho pohledu, který se pokoušel přistihnout v mé tváři první dojem. K d y ž ležel v rakvi, a okolo něho stáli jeho vrstevníci se slzami v očích, uvědomil jsem si, j a k jsem ho málo z n a l ; že tihle všichni vědí o mém bratrovi víc než j á . Vracejí se občas také vzpomínky na ty tři, docela malé, u kterých se poslední vydechnuti takřka smísilo s prvním úsměvem. ( C o na tom, že v něm chtěli někteří vidět jenom jakousi smrtelnou křeč nevědomých svalů ! ) Jejich hrobečky zarostlé travou se pomalu propadaly, ale jejich místo v paměti živých zůstalo obydleno ; jako by dorůstali do své podoby v nějakém jiném prostoru — jako by jich bylo potřebí k jakési tajemné úplnosti věci právě tak j a k o těch, kteří dospěli k užívání rozumu v tomto čase a zanechali po sobě dílo. Ty, které jsme znali dost dlouho a dost dobře, nosíme stále s sebou, a náš vztah k nim se vzdáleností a časem prohlubuje, byl-li od začátku upřímný a pravý. V čem vlastně záleží jeho změna, dovíme-li se jednoho dne, že se na nás už dívají odjinud, s druhé strany viditelného prostoru, nedovedeme říci bez obtíží: jako by byla přehozena nějaká výhybka, která způsobila přesunutí vnitřní perspektivy. Ti, kteří nevěří jako my, mohou ovšem namítnout, že tu jde o čirý přelud ; že tato druhá existence nebožtíků j e jaksi jednostranná ; že potrvá jenom tak dlouho, dokud potrvá pamět, v které žiji. Lidé, kteří po sobě zanechali nějaké dílo, jejichž jména jsou zapsána v dějinách, by měli jediní naději, že tato existence bude prodloužena i tímto jednostranným způsobem. — Jsme-li vsak důslední, musili bychom říci, že všecky věci mohou existovat jenom do té míry a jenom tak dlouho, pokud se obrážejí v něčím vědomí a v něčí paměti. Kdyby jednou vymizelo z 322
pozemského povrchu nebo třeba z celého vesmíru poslední vědomí živé bytosti, propadl by se rázem v nicotu i vesmír sám ... Položila by se dalsi neřešitelná otázka, jak může přestat být něco, co jednou bylo ; a máme-li za to, že všechno, co kdy bylo a co jest, má svou příčinu a svůj ustavičný živý zdroj v B y t í absolutním a věčném, nemůžeme připustit takový všeobecný a definitivní pád do nicoty. I když bychom se pokusili představit si něco takového, uvědomili bychom si, že to přesahuje naše schopnosti, naši vnitřní strukturu. Tato nesnáz, ba nemožnost je protiváhou nejistoty, která nás někdy nahlodáva tváří v tvář osobní smrti. I v mysli těch, kteří věří, že všemu, co mělo jenom jaksi částečné bytí v čase, je slíbena účast na bytí plném a věčném, existuje jakási přerývka mezi jednotlivou smrti tělesnou a oním stavem konečného sjednocení a shromáždění všech ve všem. Jakým způsobem přetrvává jednotlivé osobní vědomí nebožtíků, a jaký je jeho vztah k těm, kteří ještě podléhají zákonům těla a času ? Vědí toho patrně víc než my, o sobě i o nás samých, ale vědí to zejména jinak. Není jim bezpochyby odhaleno všechno hned a naráz, ani ne všem stejně. Vědí už, v čem se sami mýlili, a jsou schopni odpouštět nám omyly naše. Jsou-li ještě schopni nějakého utrpení, pramení z poznání jejich minulé nedostatečnosti, z poznáni, které by jim bránilo přijmout stav vyšší plnosti a slávy, i kdyby jim byla nabídnuta. Zbývá-li jim však ještě trpět nějakým způsobem, trpí s vděčnosti a láskou. Nám se zdá, že nás provází ustavičně jejich záhadný pohled, že se s ním setkáváme na všech věcech, na které sami pohlédneme, ve všech situacích svého života. Jako bychom byli před nimi odhaleni. Zároveň však máme pocit, že tyto dva pohledy zcela nesplývají, že jsou jejich zorná pole navzájem jakoby vychýlena ; jako by nám říkali: Tohleto ještě nevíš a nemůžeš vědět, ale dovíš se později; my jsme si také musili opravovat svoje omyly... Tito nebožtíci jsou také našim spojovacím článkem s těmi, od kterých nás děli zatím vzdálenost jenom prostorová, a jejichž jména třeba váháme vyslovovat nahlas. Víme však, kdo nám odpoví na dálku, vyslovíme-li na přiklad jméno Františka Halase a Jana Zahradníčka. Přátelé každého z nich nebyli vždycky přáteli obou ; oni sami byli v málo věcech podobni jeden druhému, a šli v životě i v poezii cestami velmi rozdílnými. Sbližovala je však látka a chuť slova a to „cosi", co je v něm a za ním, co se zdá ustavičně nevyčerpáno a — nedosaženo. Oba měli zkušenost vnitřní tmy ; jednomu však bylo dáno, aby uviděl, jak tryská z jejího lůna sláva konečného nanebevzetí, kdežto druhý byl jednoho dne zasažen až u samých kořenů, když byla znovu utopena v krvi spravedlnost chudých... „Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci / Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i po slepu vrátím !" 323 s
Splnili Halasovo poslední přání, s úlevou, že umřel včas ; mohl se vrátit do svého Kunštátu, byl jen pro hrob. Vídali se poslední čas v Brně se Z a h r a d níčkem, a možná, že nám někdo jednou prozradí něco z jejich rozhovorů. Čas Zahradníčkovy poslední zkoušky teprve nastával, a byli si toho patrně vědomi oba. Zbývala mu ještě lhůta dvou nebo tři let, a potom dlouhých osm let vězení. Zahradníček býval za války v Kunštátě, Halas nebyl myslím nikdy ani v Mastníku ani v Uhřínově. Pro nás, kteří jsme se rozloučili s jedním i s druhým před třinácti lety, jsou teď oba stejně vzdáleni i stejně přítomni, jako by byl dohonil jeden druhého, jako by se byli mohli podělit o své zkušenosti osobní a zvláštní. Spojují nás těsněji i s těmi, kteří s námi ještě dýchají vzduch této země, ale jejichž jména nemůžeme vyslovovat nahlas. Utváří se tak už od tého chvíle skrytá síť vnitřních souvislostí, která může být znetvořována křivým výkladem nebo uloženým mlčením. Budoucnost možná ne tak příliš daleká rozezná její řeč a naváže na ni.
Nikdy mi nepřišlo na mysl, abych se pokusil setkat osobně s Paulem Claudelem. V mé představě to byl někdo nedostupný, obklopený slávou, nemající času nezbyt. Jako diplomat trávil většinu života mimo Francii, na Dálném východě, v Americe Severní a Jižní. Ve střední Evropě, v Praze a v Německu, pobyl jenom několik málo let, před samou první světovou válkou, a teprve na konci své úřední dráhy byl jmenován do Belgie. Znal jsem ovšem jeho korespondenci s mladým Jacquem Riviérem a věděl jsem, že odpovídal skoro v stejné době na dopisy, které mu psal Čech Miloš Marten. Tenkrát však bylo samému Claudelovi teprve kolem čtyřicítky a jeho dílo, byť už dosáhlo několika svých vrcholků — Zlatohlav, Město, Pět velikých ód — bylo ještě známo jenom čtenářům zasvěceným. Z lidí, kteří se stýkali s Claudelem za jeho pražského pobytu v letech 1909-11, jsem znal jenom Zdenku Braunerovou, a to až dvě tři léta před její smrtí. Je pravda, že se Zdenka mohla počítat mezi blízké Claudelovy přátele: byla za kmotru Claudetově dceři, která se narodila v Praze, a báseň o svatém Václavori ze Svatých obrázků českých je věnována jí. Její byt, jehož okna hleděla na Čertovku, byl plný vzpomínek na Claudela, jako ostatně na Chitussiho, Julia Zeyera a jiné. Claudelovo vrcholné dílo, Atlasový střevíc, jsem četl teprve nějakých deset let po tom, co bylo napsáno — právě v době, kdy jsem poznal Zdenku Braunerovou. Claudel se v něm opět vrací do Čech, v jedné scéně v kostele svatého Mikuláše na Malé straně, v které defilují před doňou Musique, ženou jakéhosi španělského generála, hovořící sochy svatých, a první z nich sám patron kostela. Je to několik let po Bílé hoře, krátce po popravě na Staroměstském náměstí: 324
Mé dítě je v mém životě, a my jsme všichni s vámi. A modlíme se všichni zároveň za tento lid vyděšený a raněný a zakřiknutý, který mě obklopuje, aby se dal ovázat a porozumněl radám zimy a sněhu a noci... věcem, které bych nebyla sama slyšela, dokud nebylo ve mně to dítě, když byla moje radost jenom zvenči. Ať ustoupí hněv a strach a bolest a pomsta zahalujícím rukám sněhu a noci. — Ach vidím stále ty zakrvácené hlavy, mezi kterými jsem musila projít a které byly zatknuty po obou stranách Karlova mostu na rozkaz mého muže ! Neodhodlal jsem se napsat Claudelovi ani tehdy. Měla však brzo nastat situace, která se v leččems podobala situaci pobělohorské, byť jsme si ještě tenkrát nebyli vědomi všech jejích důsledků. Když mě po Mnichově požádali z redakce Revue Francaise de Prague, vydávané Francouzským ústavem, abych jim napsal něco k historii česko-francouzských kulturních styků, udělal jsem to ve formě otevřeného dopisu Paulu Claudelovi. Článek vyšel v prosinci 1938, zároveň s Duhamelovým textem „Linie Maginotova a linie Descartova". Claudel mi odpověděl velmi srdečným dopisem, vybízejícím k odvaze a naději. Po březnu 1939 přišel ještě jeden dopis, psaný tónem velmi vážným, ale plným přátelské účasti. — Byly potom zakopány až do konce války na jedné venkovské zahradě, zároveň s dopisy Bernanosovými. Přesto jsme nenavázali po válce osobní styk. Viděl jsem se s Claudelem jenom jednou, až někdy v červnu 1954, půl roku před jeho smrti, v jeho pařížském bytě na bulváru Launes. Od stolu vstal stařec prostřední postavy a šel mi vstříc. Vyslovil moje jméno po česku, i s tím háčkem nad začáteční písmenou, s kterým si neví většina Francouzů rady. Napadlo mě kterési místo z Deníku Andrého Gida, které zní asi takto: „Když jsem viděl Claudela po prvé, podobal se hřebíku : byl tenký, ostrý, pevně zaražený. Potom jsem ho neviděl několik let: byl mezitím v Číně, v Japonsku, bůhví kde ještě. Když jsme se zase sešli, byl pořád stejně ostrý, pevně zaražený, ale zaujímal mnohem víc prostoru: nevypadal už jako hřebík, nýbrž spíše jako řípa" Stařec, který mi podával ruku, se už nepodobal ani hřebíku ani řípě. Držel se zpříma a pevně, ale v jeho postavě bylo cosi křehkého ; jeho lebka jako by se stravovala zevnitř, a jeho oči v černé obrubě brejlí byly ku podivu modré : oči starého člověka, který toho na světě mnoho viděl, oči, jejichž barva vybledla a byla vypita sluncem obou zeměkoulí. Přistrčil dvě židle k vedlejšímu stolu a řekl: „Sedněte si hodně blízko ; já jsem starý a hluchý Začali jsme mým otevřeným dopisem z roku 1938, na který mi odpovídal ujištěním, že budeme opět svobodni. „Řekněme, že jsem se tenkrát zmýlil v čase: člověk by rád, aby se ještě 325
za jeho života splnilo to, več doufá a več věří. Ale události se často ubírají obklikami, nebot čas ještě neuzrál. Vzpomínáte si na ono portugalské přísloví, které jsem napsal na první stránku ,,Atlasového střevíce" : ,,Deus esecreve direito por linhas tortas" —Bůh píše přímo čarami křivými." — A po chvilce dodal: „Všecko, co se děje dnes, je jenom začátkem něčeko jiného. Ruka Boží se ještě nezastavila v svém pohybu, píše s námi na plátno věčnosti řádky krátké a dlouhé, píše knihu, která nebude mít smyslu, dokud nebude dokončena. Všechny ty rozptýlené čáry se sbíhají k jakémusi souladu ; už tím, že se rozbíhají, jsou nuceny, aby se jednou sešly." Byl to skoro citát ze zmíněné scény v kostele svatého Mikuláše. Odhodlal jsem se namítnout, že situace dnešního světa se zdá odporovat tomuto optimismu paní Hudby, jak mu ostatně odporovala i historická situace století sedmnáctého. — On připustil, že je nám těžko zaujmout stanovisko božské — nebo i básnické — prozřetelnosti, která se dívá na věci s veliké výšky. Řekl, že je smrtelný tvor jako já a že trpí stejnými úzkostmi. Ale prorok Isaiáš také nevěděl, vyplní-li se jeho předpovědi hned druhý den, anebo až za dva tisíce let po jeho smrti. Jsme svědky velkého sjednocování světa, i když jsou třeba některé země tu chvíli uzavřenější a osamocenější než kdy jindy. Všichni nynější dravci jistě nevědí, co dělají: že uskutečňuji boží záměry i proti své vůli. Je to někdy nesmírně těžké, ale opouštět naději by bylo nejenom šílenství, ale hřích.
Na rozloučenou mi dal Claudel text své Písně naděje, tehdy ještě netištěné. Složil na ni hudbu Paul Hindemith, a dávali to rok předtím v Bruselu. Četljsemsi ještě na schodech poslední strofu : T y , jež smrt jsi zahubila, T v ů j zpěv zní za svítání. slepeno času rozhod veřeje ! Přijď, zářící a zlatem oděná, opilá světlem, jež tryská za svítání ! Přijď, lidská nemožnosti čirá, Naděje všemohoucí, s křídly vítězně rozpjatými !
326
MLČENÍ R o m a n Brandstaetter (Varšava)
T a t o hra proslulého soudobého polského dramatika, kterou tu v překladu Franka Oswalda uveřejňujeme nezkrácenu, byla inscenována v Polsku po roce 1956 ve dvou mimovaršavských divadlech. Od té doby se hrála ve Francii, v Holandsku, Švédsku, Norsku, v západním Némecku, v Rakousku, v Jugoslávii a nejnověji v Austrálii. AMlčenízrcadlí polskou situaci na počátku padesátých let, tedy v údobí nejtužsího stalinismu. T a t o atmosféra patří v Polsku k nenávratné (doufejme) minulosti; jsou však ještě země, kde dosud se lidé bojí jeden druhého a kde Brandstaetterova dramatická obžaloba může zaznít nejedním aktuálním tónem.
OSOBY:
Xaver Ponilowski, dvaačtyřicetiletý, spiaovatel Irena, jeho žena, třiadvacetiletá Wanda, jeho dcera z prvního manželství, sedmnáctiletá Felix Witowicz, státní prokurátor, čtyřicetiletý Petr Niedzicki, dvaačtyřicetiletý Úředník státní bezpečnosti Děje se ve Varšavě v roce 1951.
První dějství Jednopokojový byt rodiny Ponilowských. Uprostřed dveře do kuchyní, vpravo do malé předsíňky. Okno vlevo s výhledem na sousedící budovy. Je podzimní odpoledne. Nad pohovkou obraz Naší Paní z Czestochowé.
(vchází, položí tašku s nákupem na židli, svléká si kabát a pověsí jej do skříně. Dívá se ke stolu) : W a n d o ! W A N D A (vchází z kuchyně) : Ano ? I R E N A : Vrátil se tvůj otec? W A N D A : Vrátil, ale ... IRENA
IRENA : K d y ? WANDA
: Jen co jsi odešla.
327
Neobědval ? Vždyť j s e m to všecko připravila ! W A N D A : N e , nejedl. I R E N A : Proč ? W A N D A : Zdržel se jen chvilku. Měl v ú ř a d ě schůzi a nechtěl příjít pozdě. Sebral nějaké papíry a šel. P r ý jedl ve městě. I R E N A : Proč nezavolal, že nepřijde k obědu ? W A N D A : T o nevím. IRENA (odklízí talíř, ubrousek, nůž a vidličku se stolu): Nechal nějaký vzkaz? W A N D A : Ano, že prý přijde k večeři. I R E N A : O d n e s to do kuchyně, prosím tě. M a s o dej do špíže. Stála j s e m dvě hodiny ve f r o n t ě , málem m ě utlačili. M u s í m si na chvíli sednout (zapálí si cigaretu). C o to děláš ? W A N D A : Píšu úkol. I R E N A : Budeš s tím brzy hotova? W A N D A : U ž toho moc n e m á m . I R E N A : Co jsi chtěla dělat potom ? W A N D A : D n e s už toho víc neudělám. Zítra je neděle. I R E N A : Pojď se m n o u do města ! W A N D A : Proč ? I R E N A : Uvidíš. W A N D A : Překvapení ? I R E N A : Možná. W A N D A : Jaké, Irenko, jaké ? IRENA:
: Vsak uvidíš. W A N D A : Jsi hodná, I R E N A : Myslíš ? (Wanda mlčí. Irena uhasí cigaretu.) Otevři tu skříň. T a m vespod je oblek, podej mi ho. W A N D A (vyndá oblek a prohlíží jej) ; T y to páráš? (Podává oblek Ireně.) I R E N A : Ano. Nůžky jsou na okně ( Wanda jí podává nůžky, Irena se dává do práce.) Říkáš, že jsem h o d n á (Wanda mlčí). T o se málokdy stává, že m i říkáš něco p ř í j e m n é h o . Někdy si myslím, že nemáš srdce. W A N D A : Křivdíš mi. Ovšem, že m á m , jenže jiné. Neříkám, že je lepší, n e b o horší, prostě jinačí. I R E N A : Snad máš p r a v d u . Ale zdá se m i , že se tu všichni navzájem trápíme. Já tebe, ty m n e , tvůj otec nás oba. W A N D A (s opovržením) : O t e c ... IRENA : Wando ! W A N D A : Řekla jsem snad něco ? ( m l č í ) Otec je velmi hezký m u ž , má krásné šikmé oči, zelené, a husté prošedivělé vlasy. T a k y je děsně chytrý. Co dál ? Povaleč a ochlasta, který utrácí své nadání. S t e j n ě to všecko víš tak dobře jako já. I R E N A : Wando, to stačí ! W A N D A : Jedno bych ráda v ě d ě l a ; p r o č sis ho vzala ? I R E N A (šeptem): Nech mne, prosím tě. IRENA
Klade se otázka : jak se m o h l o vůbec stát, že k těmto Stalinovým zločinům došlo ? A jaké jsou záruky, že se tyto zločiny nebudou opakovat ? — D o z n á vám, že j s e m dosud neobjevil zcela uspokojující odpověď, poněvadž nelze všechno svést jen na záporné vlastnosti Stalinovy osobnosti. Palmiro
Togliatti
Koncepce demokratického centralismu objímá také možnost vytváření většiny a menšiny ve straně. N a této základně bude třeba vytvořit a rozvinout demokratické povědomí, které zaručí možnost střídání ve vedení strany. Giorgio Amendola, funkcionář Komunistické strany Itálie
328
W A N D A : Vždyť j s m e skoro stejně staré. M ů ž e m e si říci pravdu. I R E N A : Dodělej ten úkol, W a n d o ! W A N D A : T y ses zamilovala d o otce a on d o tebe. Opustil moji matku. Myslím, že to byla jeho třetí žena. Počkej ... jedna ... dvě ... ano, třetí. T r o c h u se to plete. T y jsi čtvrtá. Myslíš, že budeš poslední? Ale t o vlastně není důležité. Co nechápu je, že jsi se rozhodla si ho vzít jen proto, že jsi byla do něho zamilovaná (Irena se na ni divá). Já jsem četla hodně o lásce. Werther ... Gustav ... Romeo a Julie ... Proč ti všichni z lásky umřeli ? (Irena stále mlčí.) Pamatuji si jednou, jak otec nepřišel v noci d o m ů . Teď už vím, že byl s tebou. Matka plakala a pak šla spat. Přišel až ráno a celý byl cítit nějakou cizí vůní. Sklonil se nad spící matku a políbil ji na čelo. Vždycky byl tak jemný. Velmi jemný (Irena skloní hlavu, mlčí). Proč páráš ten oblek, Irenko ? Je to hezká látka. I R E N A (šeptem) : Párám švy. W A N D A : Chceš ho dát předělat ? I R E N A : Ano. Pro tebe. Takhle už nemůžeš chodit, ze všeho jsi vyrostla, švadlena teď toho tolik nemá, tak ti to brzy udělá. W A N D A : Myslíš pořád na mne. I R E N A (usmívá se smutně) : Ano. W A N D A : Děkuju. I R E N A : Dodělej ten úkol (někdo klepe na dveře). Dále ! (dveře se pomalu otvírají). W I T O W I C Z : Mohu jít dál ? I R E N A : Prosím. W I T O W I C Z (vchází): Myslel jsem, že už b u d e zpátky. W A N D A : Irenko ... IRENA : C o ?
: Kdy půjdeme za tou švadlenou ? : Ještě musím tohle dodělat. Pak půjdeme. W A N D A : T e n oblek se mi moc líbí (vezme brašnu a odchází do kuchyně). W I T O W I C Z : Wanda je hezká holka (kašle). I R E N A : Mluvil jste s lékařem ? WANDA IRENA
WITOWICZ : A n o . IRENA
: C o říkal ?
: Musí vyřadit jednu I R E N A : A už to šlo tak dobře ! Až jste se na jaře nachladil a teď jste na tom zase stejně. WITOWICZ
: N o ... ale o to nejde. I R E N A : O co tedy je ? W I T O W I C Z : O původ. I R E N A : O původ ? W I T O W I C Z : Proletářský, IRENA : Tukerkuloza není třídní výsadou. pane Witowicz. Xaver měl také něco s plícemi, ještě na universitě. W I T O W I C Z : Musíte však uznat, že se léčí lépe, když je člověk bohatý, než když je chudý. I R E N A ; T o je pravda. W I T O W I C Z : A pak, Xaver a já jsme měli různé začátky. O n nikdy nic nepostrádal. Byl jediný syn zámožného lékaře, otec m u každý měsíc posílal stovku zlotých, když byl v Krakově na škole. M ů j otec byl nádeník a tu tuberu mám po něm. Matka byla pradlena s nemocnými klouby a rukama rozežranýma od stálého vlhka. Rodina bydlela v jedné místnosti. Starý dělal děti rok co rok protože to byl jediný požitek, který si mohl dovolit. Moje souchotiny, drahá pani Ireno, jsou jediným kapitálem, který mi rodina zanechala. S léty se kapitál akumuloval, rostl a sílil, až mi vynesl dividendu čtyřletého kriminálu v předválečném Polsku (vytahuje balíček cigaret). Vezmete si? IRENA : Děkuji. W I T O W I C Z (nabízí ji cigaretu, zapaluje jí a sobě) : Kdy se Xaver vrátí ? IRENA : Má schůzi. Řekl, že přijde k večeři, ale kdo ví ? Znáte ho přece. Někdy řekne, že se vrátí večer a nepřijde do rána. W I T O W I C Z : Rád bych s ním mluvil. I R E N A : O čem? (Witowicz zakašle .) T y vaše debaty nemám ráda, trvají moc dlouho do noci. Povídáte a povídáte, hádáte se o kozí chlup, a pak Xaver propije celý příští den. W I T O W I C Z : Snad je lepší, že tu není. Rád si povídám s vámi. I R E N A : Nevadí vám, že při tom pracuji ? W I T O W I C Z : Ne, to mi nevadí (Irena se na něho dívá s úsměvem). Hezky se usmíváte (Irena mlčí). A vaše ruce (dotkne se její ruky, již ona stáhne zpět). Snad bych o plíci. tom neměl m l u v i t . . . (Irena chce něco říci) Ne ... ne ... o to nejde ... Jak to mám říci ... WITOWICZ
329
N I E D Z I C X I (zapaluje si cigaretu) : Kolik t u : Je m o ž n é , že by prokurátor m á t e místností ? n e m ě l slov, aby vyjádřil své myšlenky ? I R E N A : T u t o a kuchyň, to j e vše. W I T O W I C Z : N e n í to tak snadné, jak si N I E M I C K I : Kolik vás tu j e ? myslíte. Víte ... (mlží). N e j s e m zdráv a i I R E N A : M ů j m u ž a já, a j e h o dcera. když jsem, řekněme, p o m ě r n ě mlád, nebaví N I E D Z I C K I : Dcera ? m n e už žít. Vězení a práce a vzpomínky z IRENA : A n o . války, to všechno udělalo svoje. Taková N I E D Z I C K I : Vaše ? slova jako jarost, naplnění mi nic neříkají. Ale vy, vy jste zdráví samo. Jste mladá, I R E N A : Manžela. Z dřívějšího manželství. silná, m á t e rty růžové a plné. Jste z těch, NIEDZICKI : A k d o b y l t e n p á n ? kteří vždycky měli všechno, byli rádi na I R E N A : T o byl soused, bydlí vedle. Vy živu (chce ji obejmout). jste asi z bytového úřadu ? IRENA : Prosím vás, ne. W a n d a je v N I E D Z I C K I : N e . kuchyni. M ů ž e přijít každou chvíli.Pane I R E N A (jako by pochopila) : A tak ! (proWitowicz chází pokojem ). X A V E R (vchází) : Dobrý večer (hodí p l á š ť W I T O W I C Z : D o b ř e , dobře ... na pohovku). Jak je, I r e n k o ? IRENA : ... nezapomínejte, že Xaver je a klobouk (políbí ji na č e l o ) . Jsem strašně utahaný. vaším přítelem. T y h l e nekonečné schůze taková n u d a . WITOWICZ : V í m ! (obrací se k Niedzickému). Čekáte na m n e ? IRENA : Chcete vzít příteli ženu ? (dívá se na něho pozorně) Petře ! W I T O W I C Z : Xaver ví, že vás miluji. N I E D Z I C K I : Xaveři ! IRENA : V í t o ? X A V E R : Ale bože ... (obejmou se). WITOWICZ N I E D Z I C K I : Jsem rád, že se zase vidíme. Ano. X A V E R : Tolik let ! Tolik let ! T o jsem IRENA : A ? nečekal ! T o bylo ale ... Proč ses tak d l o u h o WITOWICZ : A nic. neozval ? Takové překvapení ! Představil IRENA: Co tím myslíte, nic? (venku ses m é paní ? zvoní). WITOWICZ : Já otevřu (odchází. Niedzicki N I E D Z I C K I : Vlastně ne. X A V E R : M ů j dobrý přítel z mládí, P e t r . přichází s aktovkou, Witowicz za ním.) P e t r Niedzicki. NIEDZICKI : Bydlí tu Ponilowski ? IRENA : A n o . I R E N A : Těší mě ! (podává mu ruku, kterou NIEDZICKI : Vy jste paní Ponilowská ? Niedzicki políbí). IRENA : A n o . X A V E R : Přece jsem ti o Petrovi tolikrát NIEDZICKI: Rád bych mluvil svyprávěl. vaším T á t a byl rodinným lékařem a manželem. přítelem Petrova otce. Měli statek, PolesIRENA : Není doma. Měl by se vrátit zowo. kuždou chvíli. I R E N A : Zděděné přátelství... NIEDZICKI : Dovolíte, abych počkal ? X A V E R : Přesně tak. Posaď se, Petře, posaď IRENA : Ovšem. PosaJte se. se ! Irenka nás pohostí. Snad černou kávu ? NIEDZICKI : D ě k u j i (posadí se). Co říkáš, Irenko? W I T O W I C Z : T a k já p ů j d u . Sbohem, paní I R E N A : H n e d to b u d e (odchází dveřmi do Ireno. kuchyně). IRENA: Sbohem (Witoivicz odchází. Irena X A V E R : T o je ale setkání ! A vypadalo to, uklízí se stolu, chodí po pokoji. Niedzicki se jako bychom se v tomto životě už neměli dívá kolem, po zdech, po nábytku a nakonec sejít, co, Petře? na Irenu. Wanda nahlíží do pokoje dveřmi NIEDZICKI : Nevypadalo to m o c nadějně. z kuchyně, Irena jde k ní). X A V E R : K d e to bylo naposled ? Počkej — v W A N D A (šeptem) : K d o to je ? Lublině. Za okupace. P a m a t u j e š se ? IRENA (šeptem ) : Nevím (Wanda zmizí za NIEDZICKI : A j a k ! kuchyňskými dveřmi). IRENA
330
: C o se s t e b o u p o t o m stalo ? NIEDZICKI : Vcelku se m é zkušenosti nevychýlily z n o r m á l u — byl j s e m z r a n ě n , p a k j s e m se z t o h o vylízal ... X A V E R : T o u ž je odchylka z n o r m y . N I E D Z I C K I : M á š p r a v d u . Vyvázl j s e m taky j e n o c h l u p . Pak j s e m byl v povstání a p o t o m d ů s t o j n í c k ý zajatecký t á b o r . X A V E R : K d y ses vrátil d o Polska ? N I E D Z I C K I : V pětačtyřicátém. X A V E R : A tvá žena — vyvázla také ? XAVER
NIEDZICKI : A n o .
: Jak se jí daří ? N I E D Z I C K I : J e š t ě to u j d e — r e v m a a tak. XAVER ; Děti ?
XAVER
NIEDZICKI
NIEDZICKI
kloubové
: J e d n o , jsou m u čtyři roky.
NIEDZICKI A
: T a k to j e š p a t n é . : Proč ? : Stále trpíš b u j n o u p ř e d s t a v i -
XAVER : A
co na t o m
?
( v c h á z í , staví konvici na stůl): W a n d a j d e se m n o u k švadleně. T y u ž dnes n e p ů j d e š ven, co ? X A V E R : Měl bych na tu schůzi rady ... (zarazí se). Ale raději z ů s t a n u d o m a a P e t r e m . Ještě n e v í m . Jdi k u c h y n í a n e c h mi tu klíče, k d y b y c h přece j e n odešel. I R E N A (obrací se Niedzickému ) : Doufám, že se u v i d í m e , až se vrátím. T a k se ani n e b u d u loučit. (Irena odchází. Xaver a Niedzicki pijí kávuamlčí.) N I E D Z I C K I : M á š hezkou paní. K d y j s t e se vzali ? X A V E R : P ř e d třemi lety. N I E D Z I C K I : Děti máš u sebe? X A V E R : D c e r u . Kluk je u matky. N I E D Z I C K I : T v á žena — je ve straně ? X A V E R : C o tě n a p a d á ! Podívej se na ten obraz. N I E D Z I C K I (S úsměvem) : Myslel j s e m , že je to alibi. X A V E R : Jaké alibi ? N I E D Z I C K I : Žertoval j s e m (ticho). Je t u ještě n ě k d o v t o m h l e bytě k r o m ě nás d v o u ? X A V E R : P r o č se ptáš ? N I E D Z I C K I : C h t ě l b y c h s tebou o n ě č e m m l u v i t a nechci, aby nás n ě k d o slyšel. X A V E R : Irena s W a n d o u šly do města. N I E D Z I C K I : K d o bydlí za touto zdí ? X A V E R : Witowicz. P r o k u r á t o r . N I E D Z I C K I : V y b r a l sis p ě k n é h o souseda. M ů ž e slyšet co se tady m l u v í ? IRENA
: K d y ž j s m e se rozešli v L u b l i n ě , vrátil j s e m se d o Varšavy, d o p o d z e m n í h o h n u t í . Pak m n e zavřeli, a n a k o n e c j s e m byl dva roky v O s v ě n č í m u . P o osvobození chvilku j s e m dělal osvětového důstojníka u vojska. A pak j s e m se vrátil ke spisování. K d e t e d bydlíš ? N I E D Z I C K I : V Krakově. XAVER : Pracuješ ? NIEDZICKI : V družstvu. XAVER : V jakém ? N I E D Z I C K I : Ševců.
XAVER
XAVER : K d e ?
: V ševcovském d r u ž s t v u . X A V E R : C o ? D ě l á š ú č e t n í h o v ševcovském družstvu ? NIEDZICKI
NIEDZICKI : T a k .
: T y , zemědělský třídní odborník ?
XAVER
NIEDZICKI :
inženýr ? Prvo-
Jo.
: C o se stalo, P e t ř e ? : T o až za chvíli. Ale jak si žiješ
NIEDZICKI
ty? : D ř u se jako k ů ň . O d rána d o večera. S c h ů z e , p ř e d n á š k y , projevy, k u l t u r n í brigády. N I E D Z I C K I : Napsal jsi něco ? XAVER
XAVER :
Nic.
: A proč ? : N e n í to d n e s s n a d n é ... psát. N I E D Z I C K I : Č e t j s e m p á r tvých povídek v časopisech.
NIEDZICKI XAVER
XAVER
vostí.
co ty ?
XAVER
: T o nestojí za řeč (poplácá N i e d z i c kého po z á d e c h ) . Ale m á m radost, že t ě v i d í m , P e t ř e . J e š t ě p a m a t u j u naše d e b a t y . V z p o m í n á š si, tenkrát, jak j s m e se m á l e m porvali ? K vůli č e m u to j e n bylo ? Ale, k č e r t u . H l a v n í je, že j s m e zase spolu. S n a d se n á m p o d a ř í , aby se n á m n a okamžik navrátila m i n u l o s t . N I E D Z I C K I : Stýská se ti ? X A V E R : S t á r n e m e , příteli. Stesk p o m l á d í , p o n e n á v r a t n ě z t r a c e n é m , to j e n o r m á l n í příznak. XAVER
XAVER :
Ne.
331
když jsem se vrátil ze zajteckého t á b o r a , : Určité ? pracoval jsem dva roky na státním statku v X A V E R : O č e m chceš mluvit ? NIEDZICKI (šeptem): Jsem ve velmi poznaňském kraji. Řeknu ti, sešedivěl j s e m zoufalstvím z toho, jak to t a m dělali a jak obtížné situaci. dokázali zničit statek v r e k o r d n í m čase. X A V E R : C o se stalo ? Hlásil jsem to — okresnímu v ý b o r u , N I E D Z I C K I : Véř mi, příteli, nechtél jsem krajskému v ý b o r u , m ě s t s k é m u výboru, d o tě obtěžovat svými problémy, ale ... Varšavy. A pak ... ale vynechám p r o d r o b X A V E R : Potřebuješ peníze ? nosti. Krátce, j e d n o h o dne si m n e zavolali N I E D Z I C K I : Ne, ne. Nic takového. do osobního oddělení, na výslech. Ptali se X A V E R : Myslím, Petře, že naše dlouholeté přátelství nám dává oběma právo na důvěru m n e kdy jsem se vrátil do Polska, co j s e m a upřímnost. Nezapomněl jsem, co se stalo dělal v K r a j o v é armádě, jestli j s e m měl tehdy, před léty — však j e snad zbytečné o nějaké styky v cizině, a taky jestli p o s l o u c h á m londýnský rozhlas. Až j s e m ztratil tom hovořit ... trpělivost. M ě l jsem t o h o po krk — policie, N I E D Z I C K I : O to právě jde. Bylo by to snadnější se na tebe obrátít, kdyby ta kádrového, otázek, všeho. Zdvořile j s e m vzpomínka tu nebyla. Proto je mi tak poděkoval, dal j s e m výpověd, a zapřísahal trapně. Nechci, aby sis myslel, že na tobě jsem se, že nikdy už n e b u d u pracovat p r o stát. Prodal j s e m něco zlata, co jsem ješte vymáhám dluh. měl po otci, a založil j s e m podniček na X A V E R : Neblázni. Jednal jsi tehdy jako skutečný přítel. Mezi námi by ani nemělo o b n o v u p n e u m a t i k , spolu s j e d n í m kamapadnout slovo o vděčnosti nebo dluzích. r á d e m - i n ž e n ý r e m . Šlo to zprvu dobře, ale Byli jsme přátelé tolik let — to přece už pak nás začali tlačit ke zdi, d a n ě m i a tak, a něco znamená. T e h d y na tvém místě bych tlačili tak dlouho, až j s m e museli zavřít byl jednal stejně. T a k é na to nikdy nezapo- krám. Pak přišlo víc obtíží a b o j ů a p r o menu — bylo to asi čtrnáct dní před tím, b l é m ů ; nakonec, no Maryša byla v poslednež vypukla válka, co? když jsem přišel do n í m měsíci a já jsem byl na d n ě , tak j s e m Poleszova a policie mě honila — jako ko- vzal to místo ú č e t n í h o v t o m ševcovském munistu, pamatuješ? (vstává). Mnohokrát družstvu v Krakově. Dostával j s e m šest jsem o tom mluvil s přáteli, abych jim set zlotých na měsíc, sotva j s m e se drželi dokázal, že i tehdy existovali dobří lidé, nad vodou. T r o c h u jsem si přivydělal překlady ruských brožurek o Lysenkovi. kteří... NIKDZICKI : Tak už d o s t ! Nech těch Pak j e d n o h o d n e ředitel si m n e pozval d o velkých slov. Mluvíš o ušlechtilosti — měl kanceláře a po d l o u h é m povídání m i bys vědět, že jsem tehdy sváděl tuhý boj nabídl podíl na „ p o d n i k u " . C o to byl za sám u sebe, než jsem se rozhodl, že ti p o d n i k ? (Xaver mlčí). K r a d l i v d r u ž s t v u p o m o h u . Naše názory byly docela roz- kůži a prodávali ji na černo. Báli se odhalení, až by n ě k d o zkontroloval k n i h y , dílné ... tak m n ě nabídli účast na zisku, jako a b y c h X A V E R : O to nejde. zahladil stopy. O d m í t l j s e m . N a to ředitel NIEDZICKII : Nevykládej si m ů j čin s takoz n o v u začal s t o u prokletou otázkou : C o vým nadšením. T o neříkám z falešné j s t e dělal za války, p a n e Niedzicki ? Bojoval skromnosti, ale ... N ě m c ů m , řekl j s e m . V lidové XAVER : Nač ty úvody ? K věci I proti a r m á d ě NIEDZICKI (sotva slySitelným hlasem) : ? Ne, p r o s í m , v K r a j o v é a r m á d ě , Xaveři, jsem teď skoro ve stejné situaci nemáte-li nic p r o t i t o m u . T o byl k o n e c h o v o r u . P o u č e n zkušeností, neřekl j s e m už juko tehdy ty ... nic. Ani o těch zlodějnách. N a s t á t n í m XAVER : J n k t o ? statku j s e m si otevřel h u b u — a p r o h r á l Milice mě hledá. N I K D Z I C K I (šeptá): j s e m . T e ď j s e m ji držel — a p r o h r á l j s e m XAVER : Proč ? zase. NIEDZICKI (stále š e p t e m ) : Bylo to tak V : ř e d k o n e č n ě praskl. Z n e n a d á n í se NIEDZICKI
332
objevila komise a prohlížela sklady. Zjistili m a n k o . Ředitel byl zatčen. Aby byl případ jak se říká s p r á v n ě postaven, musel v t o m o v š e m také b ý t třídní nepřítel — a každý ví, že třídní nepřítel n e m ů ž e být nikdo jiný než inteligent s minulostí — a jakou ! M i l i c e na řídila, abych byl zatčen také, ačkoli knihy byly v pořádku. Dozvěděl j s e m se o t o m včas a utek jsem. Provedli d o m o v n í p r o h l í d k u , nic nenašli. Pak vyslýchali M a r y š u — po dvanácti hodinách ji propustili. T e ď hledají mě... X A V E R : K d e jsi se schovával ? NIEDZICKI : ... N a r ů z n ý c h místech, n a k o n e c v Z a k o p a n é m (Xaver si prohlíží Niedzického, je nervózní, prochází se místností. Niedzicki ho sleduje očima. Xaver se posadí, vstává, jde k oknu ; Niedzicki ho stále sleduje). XAVER : V NIEDZICKI
č e m ti m á m pomocí ? : Chci t u p á r dní zůstat, než se
zařídím ... X A V E R : Jak to — zařídím ? N I E D Z I C K I : U ž n e m á m sil takhle žít dál ! Z a o k u p a c e j s e m byl tři roky v lesích. Pak povstání. Pak rok jako zajatec. Pak jsem se v r á t i l ; věděl j s e m , že m é místo j e zde, ne v emigraci. Stýskalo se m i také — n e m o h u b e z Polska žít, pod jiným nebem. Prožil jsem šest let pekla. Nechci do kriminálu, n e m á m u ž síly. R o z u m í š t o m u ? U ž n e m o h u . N e m á m na to nervy. P ř e d půl rokem jsem měl srdeční záchvat. Prožil jsem okupaci, přežil j s e m nacisty. Nechci shnít v polském žaláři. Asi jsem se neměl vrátit. Ale už se stalo. M a r y š a a dítě tu zůstanou a já ... XAVER : A
ty ?
: Já uteču. U ž jsem si všechno zařídil. Chci t u u tebe zůstat j e n p á r dní — než p ů j d u ven. D o hotelu n e m o h u , n e m o h u se zapsat. N e m á m t u nikoho. T y jsi jediný člověk, j e m u ž m o h u důvěřovat... (Ticho, Xaver chodí dál po pokoj. Niedzicki ho sleduje.) X A V E R : P o t o m , co jsi se vrátil do Polska — dělal jsi d o politiky ? NIEDZICKI : Nerozumím. X A V E R : Byl jsi nějak politicky činný ? (Niedzicki mlčí). Chci znát p r a v d u ! Chci vědět, jestli t ě hledá milice j e n kvůli t ě m NIEDZICKI
ševcům, n e b o jestli jsi byl zapleten d o něčeho politického ? ! NIEDZICKI : Tak s b o h e m , Xaveři (bere aktovku a jde ke dveřím). XAVER : Počkej, Petře, počkej přece (Niedzicki otvírá dveře, Xaver utíká za ním). P e t ř e ! K a m j d e š ? T y s m i n e r o z u m ě l ! N I E D Z I C K I : Nevyčítám ti to. XAVER (bere ho za paži); Vrať se (Niedzicki jde pomalu zpět, Xaver se posadí do lenošky a t u p ě hledí před sebe.) Irena se trápí, protože chlastám. M u s í m pít. M u s í m , Petře. T a k y j s e m unaven. Strašně u n a v e n (Niedzicki mlčí). Posaď se ! N I K D Z I C K I (stojí) : N e m ě l jsem přijít. X A V E R : C o to povídáš! Sedni si. N I E D Z I C K I : M ě l jsi mi říci h n e d , že m ě tu nemůžeš nechat, protože — no — nevím — protože se bojíš, protože ... u p ř í m n o s t také patří k charakteru (stmívá se). X A V E R : T y m n ě křivdíš. Jak si můžeš myslet, že tě tu nechci nechat ? Jak to m ů ž e š říct ? T o je jako facka (trpce se usmívá). Charakter ... stále ještě mluvíš patheticky, stále miluješ velká slova. A přece naše doba nás měla naučit už jednou provždy prostotě a střídmosti. C h a r a k t e r ... (vyskočí z židle). K d o říká, že charakter u r č u j e h o d n o t u člověka ? K d o si vymyslel tuhle potvornou lež? K d o ? Život začíná teprve když se člověk zbaví té železné šneřovačky charakteru, když se vyprostí z krunýře, přizpůsobí oko nostem, a tak žije, slepě podřízen vnějším z á k o n ů m ! C h a rakter je metlou člověka, Petře, z n e m o ž n u j e n o r m á l n ě žít, ničí nás ! N I E D Z I C K I : C o se to s tebou stalo, Xaveři ? XAVER : M á m jen j e d n u t o u h u , j e d n u myšlenku. Nechci psát. Nechci tvořit. Chci zabít nadání v sobě. Nikdy neprojevit co je m o u podstatou a s m y s l e m . Události m n e unášejí, nechávám se vléci, bez rozmýšlení, bez o d p o r u ; tak žiju, vegetuju, jako řeka, teču s m ě r e m n e j m e n š í h o o d p o r u . A tak to m u s í být. N I E D Z I C K I : N e p o z n á v á m tě. X A V E R ; N e m l u v m e už o t o m . Přišel jsi z Krakova ... N I E D Z I C K I (šeptá, zamyšleně) : A n o ...
333
!
: Jsi tu jen na několik dní a pak se vrátíš d o K r a k o v a ...
XAVER
NIEDZICKI : A n o .
: Jinak o tobě nevím nic, r o z u m í š ? : Rozumím. X A V E R : M ů ž e š spát v kuchyni. W a n d a si lehne na rozkládací postel v předsíni. N I E D Z I C K I : D ě k u j í ti, Xaveri. X A V E R (podává mu ruku): Chtěl by sis odpočinout ? U m ý t ? N I E D Z I C K I : P ů j d u d o města. Č í m dřív to zařídím, tím rychleji o d s u d p ů j d u . X A V E R : T a d y j e klíč d o dvora. A tenhle j e od d o m o v n í c h dveří. K d y ž se vrátíš brzy, m ů ž e m e spolu večeřet. N I E D Z I C K I : D ě k u j i ti, Xaveri, Děkuji. Nashledanou. X A V E R : N a s h l e d a n o u ! (Niedzicki odejde. XAVER
NIEDZICKI
Xaver si pouští radio. Poslouchá diskuzi o veřejných čítárnách, netrpělivě otáčí knoflíkem. Slyší italskou lidovou píseň, Posadí se do lenošky, zapálí cigaretu a soustředěně poslouchá.) W A N D A (vchází z kuchyně) : T o je hezká melodie. XAVER: C o tu děláš ? (Wanda mlčí). Nesla jsi k švadleně ? W A N D A : N e . Pohádaly j s m e se s I r e n o u a já j s e m se vrátila. X A V E R (vstává) : C o jsi dělala v k u c h y n i ? WANDA : N i c .
; C o to z n a m e n á , nic ? (usmívá se) : N o , nic. N i c . X A V E R : W a n d o ! (Wanda mlčí). T y jsi poslouchala ! Ze jsi poslouchala ! ? W A N D A : T o j e m o c hezká melodie. XAVER
WANDA
Druhé dějství I R E N A : N a procházce. Daleko. Za m ě s t e m . O den později. Stejný pokoj, poledne. Xaver X A V E R : A proč ? spí oblečen na pohovce. Probouzí se, protaI R E N A : Chtělo se mi b ý t o s a m o t ě . Chtěla huje se. Posadí se na pohovce, zapálí si jsem z a p o m e n o u t na tenhle b y t a tenhle cigaretu a zůstává bez hnutí. d ů m , a ... (zarazí se). IRENA (vchází) : D o b r é jitro. X A V E R : A že jsem tu já. Že v ů b e c existuji. X A V E R (chladně) : D o b r é jitro. Že je IRENA (svléká si kabát a věsí jej do skříni) : to tak ? (Irena mlčí). M á m kocovinu. Co se to včera stalo mezi t e b o u a W a n d o u ? Z r o v n a ses p r o b u d i l ? I R E N A : Rozpárala j s e m t v ů j starý oblek a X A V E R : Ano. Spal j s e m v šatech. Proč jsem šly j s m e k švadleně. Měly se z t o h o udělat spal v š a t e c h ? ... Kolik je h o d i n ? p r o ni šaty. Po cestě W a n d a zase začala o I R E N A : Poledne. tobě nepěkně mluvit. N i k d y n e p o c h o p í m , X A V E R : U ž ? ! K d e jsi byla ? jak jsi mohl vlastní d c e r u takhle vychovat. I R E N A : V kostele. Vynadala j s e m ji. Urazila se a šla d o m ů . XAVER D n e s j e neděle ? X A V E R : C o o m n ě říkala ? IRENA : A n o . I R E N A : Přece nechceš, abych ti to všechno X A V E R : K d e je W a n d a ? opakovala ? I R E N A : V kostele určitě ne. X A V E R : K a m šla ? X A V E R : Asi měla ve všem p r a v d u (Irena D o školy. Nějaká přednáška IRENA : vzdychá, Xaver se zvedá s pohovky). Kde (Xaver zívá). Zase jsi včera pil. Podívej je Petr ? se na sebe d o zrcadla. (Xaver mlží.) I R E N A : Ve městě. K d y ž včera přišel, ani se N e m o h l a jsem tě p r o b u d i t . Ani t v ů j přítel. nepředstavil. Choval se jako od státní Vrátil se dřív než já. bezpečnosti. XAVER : N i c si n e p a m a t u j i . X A V E R : T y tu bezpečnost taky vidíš v š u d e . I R E N A : Divila bych se, kdyby sis něco I R E N A : Protože všude je. pamatoval. X A V E R (po chvilce přemýšlení): Možná. X A V E R : K d e jsi byla včera tak d l o u h o ? I R E N A : Bude tu d l o u h o ?
334
: Několik dní. I R E N A : Nevypadá špatně (dívá se na Xavera). M o c se mi líbí (Xaver mlčí). N ě k d y m á m dojem, že se ani nemůžeš dočkat, abych se d o někoho zamilovala a odešla od tebe. X A V E R : Nech toho t e ď ! I R E N A : Ani trochu nežárlíš ! Byl bys asi docela spokojen, kdybych měla milence. Pak bys mohl ještě víc pít — ze žalu ! X A V E R : Mluvíš nesmysly. I R E N A : Víš velmi dobře, že Witowicz je d o m n e zamilován. XAVER
XAVER : A
co má
být ?
: A ty to trpíš ? X A V E R : M á m m u to zakázat, či co ? I R E N A : Ale necháváš m n e s ním o samotě. Ztratíš se z domova na celou noc a vůbec nejevíš starost o to, jestli jsem ti věrná. J s e m přesvědčena, že kdybys m n e našel s n ě k ý m v posteli, pozval bys ho na vodku a plakal bys m u na rameni a proklínal svůj s m u t n ý osud. Celé měsíce pro m n e nemáš vlídného slova. Myslíš si, že v takovém ovzduší m o h u žít ? Že jsem na světě jen pro to, abych tě svlékala a uložila, když přijdeš d o m ů opilý ? Abych poslouchala tvé monology o n u d ě a světabolu, o tom jak nemáš inspiraci a jak nemůžeš psát ? A b y c h tu ležela sama v noci a trápila se, kde asi jsi a co děláš ? X A V E R : Přestaň, přestaň už, prosím tě ! I R E N A : Xaveri ! Co se s tebou děje ? Lekám se toho, jaký jsi, co děláš a co myslíš. Co vlastně chceš od života a od sebe a ode m n e ? Mezi tebou a světem je bouře. Strašná bouře. Řekni mi, co mohu udělat abych ti ji pomohla uklidnit a zkrotit. Xaveri ! neodstrkávej m n e ! Nenajdeš někoho tak oddaného. Xaveri ! ... X A V E R : M u s í m s tebou mluvit o něčem důležitějším než jsou tyhle výmysly. I R E N A : Cokoli řeknu, vždycky to jsou výmysly. X A V E R : Podívej se jestli se vrátila Wanda. I R E N A : K d y b y se vrátila, byli bychom to slyšeli. X A V E R : N e v í m (dívá se do kuchyně). Ne, není tady. Poslouchej, Ireno, m á m takový problém s Niedzickým. IRENA
: Jaký p r o b l é m ? : N e p ř í j e m n o u věc. I R E N A : Jakou věc ? X A V E R : Hrozí m u zatčení. I R E N A : C o provedl ? X A V E R : Něco v nějakém družstvu. IRENA
XAVER
IRENA : C o ?
: Neprovedl nic. Dostal se do toho nevinně. Aspoň říká, že je nevinný. P o osvobození měl všelijaké nepříjemnosti v různých zaměstnáních. Zdá se, že ho pronásledovali p r o jeho minulost. Teď ho hledá milice (Irena mlčí). Rozhodl se, že p ů j d e za hranice.
XAVER
IRENA ; K a m ?
: Nevím. I R E N A : C o dělá ve Varšavě ? X A V E R : Zařizuje si útěk. I R E N A : Kdy chce utéct ? X A V E R : Za pár dní. Do té doby bude u nás bydlet. Ireno, přechováváme člověka, kterého hledají ... (Irena se na něj dívá). Taková věc znamená ... (sahá si rukou na krk). Ale nedá se nic dělát. Jsem m u povinován. Před válkou jsem byl v podobné situaci a Petr m n e zachránil. T o něco znamená, ne ? I R E N A : Jistě. X A V E R : Ale to ještě není všechno. I R E N A : Co ještě ? X A V E R : Když se Wanda včera vrátila d o m ů po té vaší hádce, přišla kuchyní a poslouchala co jsme si tu s Niedzickým povídali. Ví všechno. I R E N A : Řekla ti to ? X A V E R : Vyhnula se přímé odpovědi. Ale poznal jsem to podle jejího výrazu a chování. Znáš W a n d u . Bojím se, že ... XAVER
IRENA : Ž e c o ? XAVER
:
Nevím.
Snad
už
to
někde
řekla. : Komu ? : T o jsou hloupé otázky. Jak to m á m vědět ? Půjde a vykecá to. I R E N A : Myslím, že by to neudělala. X A V E R : Myslíš, že n e ? I R E N A : T y o tom pochybuješ ? X A V E R : M n ě se zdá ... možná ... že to nebyl tak dobrý nápad ... dovolit Petrovi, aby se tu u nás schoval. IRENA
XAVER
335
: Zrovna jsi říkal něco o tom, že to bylo tvou mravní povinností. X A V E R : Ano. Ale rozumíš, m á drahá, ani m n e nenapadne, abych shnil v base za omyly někoho jiného. I R E N A : N e r o z u m í m t o m u . N a p ř e d mluvíš o mravnosti a pak... X A V E R : Chci slyšet tvůj názor. I R E N A : Nejdřív bys o tom měl mluvit s Wandou. X A V E R : A potom ? I R E N A : Pak poznáš, jestli poslouchala n e b o ne. (Ticho.) X A V E R ; Bojíš se ? I R E N A : Čeho ? X A V E R : Ze se tu u nás schoval.
IRENA
IRENA : N e .
: Předstíráš nebo más tak železné nervy ? I R E N A : Nic nepředstírám, ani n e m á m železné nervy. Prostě se nebojím. X A V E R : V Polsku není nikoho, kdo se nebojí. Patrně se nechceš přiznat. Myslíš si, že strach je něco, zač se m á m e stydět. N e m á š pravdu. Ostatně, vůbec si nejsem jist, jestli mi Petr řekl celou pravdu. T ř e b a přece dělal nějaký odboj ... Z n á m e případy, které začaly v hokynářství a skončily na cizích velvyslanectvích. K d o to může vědět ? I R E N A : Ř t e k n i mi pravdu : proč jsi se rozhodl ho tady u k r ý t ? X A V E R : U ž jsem ti to řek. Nemohl jsem odmítnout. I R E N A : Nemohl jsi o d m í t n o u t ? Mravní povinnost ? ! Výborně ! A teď chceš, abych já se bála a donutila tě, abys ho vyhodil? Není to tak ? Chceš mě přesvědčit, že se bojím ! Já si m á m vzít tvou hanebnost na svědomí ! Není to tak ? Nemáš odvahu ho o d m í t n o u t a nemáš odvahu m u pomoci, tak já si m á m vzít tvou zbabělost na svědomí ? Xaveri ! Řekni mi — jak jsi bojoval před válkou, proti nacistům, byl jsi vůbec kdy za N ě m c ů ve vězení ? Riskoval jsi vůbec někdy život ? X A V E R (šeptem): T e h d y jsem bojoval za budoucnost. I R E N A : A teď? (Xaver mlčí). Co se to s tebou děje ? N e r o z u m í m ti, Xaveri. XAVER
336
N e v í m , co ode m n e chceš, co chceš od světa, od sebe. K a m máš n a m í ř e n o ? X A V E R : Nikam. I R E N A : A do té propasti m ě chceš vzít sebou. Proto jsi m n e připravil o vnitřní klid ? Proto jsi m n e odcizil Bohu ? Připravil jsi m ě o největsí štěstí, o Milost Boží. Souhlasila jsem s civilním sňatkem. N e m o h u ke zpovědi. T ř i roky jsem nebyla u svatého příjímání. A teď p o m n ě chceš, abych si zatížila svědomí tvou darebností vůči člověku, j e m u ž jsi závázán ! M o d l í m se, aby jsi nebyl potrestán. (Xaver mlčí). K d y ž klečím v kostele, cítím, že mezi Bohem a m n o u vyrostla k a m m e n á zeď. Volám, aby m n e vyslyšel. Ale vím, že vyslyšena n e b u d u . M é modlitby n e z n a m e nají už vůbec nic. (Wanda vchází, Irena se ji však nevšímá.) M é modlitby jsou těžké a chladné, jako mrtví ptáci (otočí se). T o jsi ty ? T v ů j otec chce s t e b o u mluvit (odejde). WANDA
(Xaver
: Já také chci s tebou m l u v i t sedí nehybně v lenošce). C o se stalo ?
XAVER : N i c ! W A N D A : Teď to vím (Xaver kabát ze skříně). Odcházíš ?
vstává a bere
XAVER : A n o . WANDA
: Zůstaň ještě chvilku (bere ho za
ruku). XAVER : Ne ... ne ... m u s í m už ... : Víš, že v téhle domácnosti j e n o m my dva m á m e k sobě blízko (Xaver se zastavuje). A ty jsi má největší starost. X A V E R : T o ti ovšem nebrání, abys m ě ve svých debatách s Irenou nezahrnovala urážkami. W A N D A : Souhlasí. X A V E R : T a k proč to děláš ? WANDA (bere ho kolem krku): Táto, mluvme upřímně ! X A V E R (vyhýbá se jejímu objetí) : M y dva si nerozumíme. W A N D A : Jsem ti příliš m n o h o dlužna, než abychom si nerozuměli. I kdyby se ukázalo že nás rozděluje celý svět. Pamatuješ si ještě, jak jsi m n ě pomáhal s problémy, které m n e trápily ? Pamatuješ, jak jsi m n e vzal na klín a trpělivě vysvětloval všechny ty věci, které se mi tehdy ve dvanácti WANDA
letech zdály obtížné a neřešitelné ? Krok za krokem jsi ve m n ě ničil klíčící předsudky, až j s e m poznala, k a m se m á m obrátit ? V z p o m í n á m si, jak jsi se jednou hádal s babičkou, když mě chtěla posílat do kostela. Za to tě m á m ráda, moc ráda. A p r o t o se n e m o h u jen tak dívat, jak se teď ničíš. Jsi na nesprávné cestě, táto. T v ů j stav m ě trápí. Musíš se z toho dostat musíš najít důvěru v budoucnost. Musí, zase bojovat s překážkami a zdolávat ješ jako jsi to uměl dřív. Máš tak nádhernou, m i n u l o s t ! N e m ů ž e š přece zůstat pozadu a m i m o řady těch, kteří budují naši lidovou vlast ! A zvláště dnes, kdy se uskutečňují tvé ideály ... X A V E R : M é ideály ... W A N D A : Dívám se na tebe a vidím, jak se n á m vzdaluješ, jak ztrácíš bdělost vůči sobě a jiným, a každým krokem se blížíš k nepřátelským pozicím ! X A V E R : W a n d o , ty už nemyslíš. T y jen papouškuješ ! W A N D A : T o není pravda ! Není to tak Říkám, co cítím. Je to opravdu tak. Necítím nic, co by bylo v rozporu s mými ideály. Nic není v rozporu s tím, co říkám. Ale ty — v tobě je tolik sporů, tolik neklidu, že t r n u hrůzou, co si asi opravdu myslíš a co cítíš. Proč se nám vzdaluješ ? Proč je celý t v ů j způsob života v rozporu s ideou socialismu? Proč jsi si vzal Irenu? O n a je pramenem tvé mizérie. Irena je cizinka. Roztahuje se nám tu s těmi svými pánbíčkářskými obrázky. Nerozumí ti ! N e m ů ž e ti pomoct ! Ona jen prohlubuje tvé vnitřní rozpory ! Nech ji, táto, prosím tě, rozejdi se s ní ! (líbá mu ruce.) Prosím tě, nedělej nic, čím bys vyvrátil celou svou minulost ! T á t o (líbá mu ruce) prosím tě, prosím tě ! X A V E R : Dost ! (Ticho.) Někdy se mi zdá, W a n d o , že pravda, která zabíjí není vůbec pravdou... W A N D A : O jaké... pravdě mluvíš? X A V E R : Podívej se, Wando, co udělali ze m n e . Zničili mé nadání. Mou fantazii. M ů j básnický pohled na život. Na lidi. Rozdrtili m é schopnosti. Chtějí, abych psal tak, jak n e u m í m psát. Abych se díval na svět, jak
se n e u m í m dívat na svět. Abych byl, jako stovky jiných pisálků, bez charakteru a slohu. Napsal jsem pitomý román, jeden ... druhý ... třetí ... V těch věcech nebylo ani za mák čehokoli, krátce nic. Šedivé, tupé, nudné, prázdné domácí úkoly. Ale kritika předstírá, že podávají důkaz m é h o zření reality, a čtenáři předstírají, že je čtou a já předstírám, že jsem se nimi spokojen ... Lži, lži, všecko lži ! Zavřeli m n e d o čtyř stěn našeho Polska a chtějí, abych p ř e d stíral, že jsem králem nekonečného prostoru ! Abych prý „tvořil" — ale čím mám tvořit, z čeho, to se neptají ! Mašiny dostávají olej, ale kde já najdu tu zázračnou pohonnou směs ? Kdo mi navrátí ztracená léta ? K d o mi vrátí ty bezesné noci, ty boje — víš za co jsem bojoval ? Abych se stal tím, o čem vím, že nejsem. K d o mi zaplatí tu hrůzu sebeklamu ? K d o mi zaplatí vraždu mé podstaty ? W ANDA : Dostal jsi se do slepé uličky, táto. X A V E R : Ano. Ale aspoň tam jsem štastný, ! protože tam jsem sám se sebou. Chci mlčet. Nechci vidět, nechci slyšet ! Žádám právo na smutek, na samotu, na pochybnosti, na černou propast alkoholu, žádám právo na strach, strach z každého a ze všeho. Čtvrtka vodky stačí, abych se přenesl do jiné skutečnosti a jiné dimenze, kde všechna je jiné, něžnější, vlídnější a krásné. Čtvrtka vodky, to je m ů j pas a visum do vytoužené krajiny — a proto piju, a budu pít až padnu mrtev. Až padnu mrtev ! W A N D A : Je mi tě líto. XAVER : Nechme už toho žvanění. Slyšela jsi včera všechno ? W A N D A ; Slyšela. X A V E R : Poslouchala jsi za dveřmi ?! W A N D A : Ano. Nemohla jsem kvůli tomu spát. Nevěděla jsem, co mám dělat. Měla jsem všelijaké nápady. Myslela jsem, že mám horečku. Ale věděla jsem, že tě musím varovat. Táto, ať se stane cokoliv, kamkoliv půjdeš a jakkoliv se rozhodneš, nesmíš udělat nic, co by ohrozilo naší revoluci. X A V E R : Například ? W A N D A : Co zamýšlíš s Niedzickým ?
337
: Nevím. : Víš určitě, že Niedzicki nepracuje v p o d z e m n í m hnutí ? Víš určitě, že vše, co říká, j e pravda ? Víš stoprocentně, že není naším nepřítelem ? XAVER : Nekompromisní. Závidím ti, W a n d o . Ale nechtěl bych být tebou. Řeknu Niedzickému, aby odešel z bytu. W A N D A ; Bude to řešení ? X A V E R : Každopádně je to jen poloviční špinavost. W A N D A : Dobrá (bere si kabát). X A V E R : Kam jdeš ? Za chvíli b u d e m e jíst. W A N D A : Jsem pozvaná na oběd k přítelkyni (odchází kuchyňskými dveřmi). I R E N A (vchází) : O čem jste mluvili ? X A V E R : O ničem. I R E N A : M l u v pravdu ! O čem jste mluvili ? X A V E R : O pitomostech. I R E N A : Ví o Niedzickém? XAVER
WANDA
XAVER : V í .
: A co teď? : Chceš debatovat s gramofonovou deskou? (zvoní) T o je on. Otevři mu (Irena jde do předsíně). N I E D Z I C K I (vchází) : Nazdar, Xaveri (Irena za ním). Vše je zařízeno. Jsem velmi spokojen. IRENA : Tak budeme obědvat... (prostírá k obědu, pak jde do kuchyně). X A V E R : M á m radost, že to jde. N I E D Z I C K I : Proč ten kyselý výraz ? IRENA (vchází s podnosem, talíři a polévkou) : Posaďte se (sednou si a jedí mlčky. Zaklepání). X A V E R : T o musí být Witowicz. T e n tu ještě scházel. I R E N A : Dále. W I T O W I C Z (vchází) : Vyrušuji ? XAVER : Ano (Niedzicki se dívá na Witowicze ). W I T O W I C Z : Tak ani nepůjdu dál. I R E N A : Prosím, pojďte dále, pane Witowicz. Xaver má hnusnou náladu. Kocovina. W I T O W I C Z : Aha. Přišel jsem včera odpoledne, ale nebyl jsi doma. Chtěl jsem ti něco říct. M á m báječný nápad na povídku. XAVKR : Proč mi pořád nosíš nápady ? W I T O W I C Z : Jestli z toho nic neuděláš ... IRENA
XAVER
338
: Dej mi pokoj s tvými nápady ! (Klidně) Posaď se ! WITOWICZ (k Niedzickému): Dovolte, abych se představil (Niedzicki vstává). Witowicz (Niedzicki mumlá nesrozumitelné). Těší mě. Otevřel jsem vám včera vrata, že ? ne ? Nevyrušujte se, prosím (Niedzicki se posadí. Jedí). IRENA : Poobědváte s námi ? W I T O W I C Z : Ne, děkuji. U ž j s e m jedl. Ale vzal bych si šálek čaje (sedí, dívá se na Niedzického). X A V E R : Co to byl za nápad ? W I T O W I C Z : Aha, přece jsi zvědav. X A V E R : Jsem zvědav, zda zase budeš hlavní osobou (obrací se k Niedzickému). Felix m n ě stále nosí nápady na díla, v nichž on je hrdinou. W I T O W I C Z : Nechce se ti někdy psát o sobě ? X A V E R : Stojí to za to psát o vlastních vředech? (Witowicz se znovu dívá na Niedzického). Nemám hlad (odstrkává talíř). XAVER
WITOWICZ : M o c jsi
pil.
: Asi. Revma mě zase trápí. T o je podzim (k Witowiczovi). Proč tak na n ě j koukáš ? I R E N A : Pan Niedzicki a Xaver jsou přátelé z dětství. W I T O W I C Z : Neviděli jsme se m y dva už někde ? N I E D Z I C K I : M á m hodně běžný obličej, proto lidé často ... W I T O W I C Z : Ale ne, vůbec ne. Prošedivělé vlasy, pečlivý knírek, citlivá ústa, podlouhlá tvář, nervózní pohled, trochu smutný a trochu ironický. Ze statkářské rodiny, že ?
XAVER
NIEDZICKI :
Ano.
: Vybral jste si příliš výraznou tvář na dnešní dobu. X A V E R : Nikdy jsem netušil, že jsi také odborníkem na fysiognomii. (vstává od stolu) IRENA : Kam j d e š ? X A V E R : Do skříně. WITOWICZ
IRENA: P r o
co?
: Je tam ještě... IRENA : Posaď se. X A V E R (sedne si, zapálí cigaretu): Felixi, měl jsem včera sen. XAVER
Víš,
: P o každé, když j e opilý, tak m á p o t o m sen. X A V E R : Zdálo se m i , že m é nervy byly části všech věcí a všech lidí; že m é b u ň k y a svaly a cévy byly tak nějak společné celému světu. K d y ž kočí šlehl koně bičem, projela m n o u bolest. K d y ž jel vůz p o dláždění, přejel m n e . K d y ž d ř e v o r u b e c zaťal sekeru d o kmene, ťal do m ý c h n o h o u . A p ř e d s t a v si, když j s e m si sedl na židli — stále ještě ve s n u — vyskočil jsem, protože j s e m si sedl na sebe. T o byl přece sen, co? ( Niedzicki a Irena se usmívají. Witowicz mlčí). T e ď se pokouším vyšpekulovat, jak lze žít a necítit, jak přerušit všecky svazky se světem, jak se odpoutat o d lidí, věcí a událostí a zůstat úplně, úpluě sám. N I E D Z I C K I : Človek j e sám víc, než si myslí. W I T O W I C Z : T a k , konečně to m á m ! T o bylo trápení! I R E N A : C o vás trápilo ? W I T O W I C Z : Ze j s e m si n e m o h ' v z p o m e n o u t kde jsem se setkal s Xaverovým přítelem. Ale už to m á m (obrací se k Niedzickému). Pracoval jste někdy na státním statku, v poznaňském kraji ? Bylo to v roce... čtyřicet ... s e d m (Niedzicki mlčí). J m e n u jete se ... N i e ... Niedzicki. IRENA
NIEDZICKI :
Ano.
: T o byl ten případ ... p a m a t u j e t e toho bezpečnostního důstojníka, který vás vyslýchal ? T o j s e m byl já. N I E D Z I C K I : Ano, teď si vzpomínám. W I T O W I C Z : Chtěli vás tehdy utopit. N e bylo obtížné poznat, že jste byl nevinen. Jestlipak víte, že celá ta b a n d a šla o půl roku později d o kriminálu ? N I E D Z I C K I : Banda šla to kriminálu, ale s m r a d se táhl za m n o u ... W I T O W I C Z : Jaký s m r a d ? N I E D Z I C K I : N e u r č i t ý — pohledy ... W I T O W I C Z : Jaké p o h l e d y ? N I E D Z I C K I : T a k o v á nedůvěra, podezření, neklid ... W I T O W I C Z : Nerozumím. N I E D Z I C K I : N e n í to nic konkrétního ... W I T O W I C Z : K d y ž to není nic konkrétníh o ... WITOWICZ
: J e t o těžké definovat. Ale ten s m r a d p ů s o b í velmi účinně. W I T O W I C Z : Zajímavé. N I E D Z I C K I : Člověk ani neví, a n a j e d n o u je ú p l n ě sám, n e m ů ž e dostat místo ve svém povolání ... u kolem něho, jako svatozář, m l h a nevyřčených slov a nejistých p o h l e d ů . T e ď jste p r o k u r á t o r ? NIEDZICKI
WITOWICZ
:
Ano.
: Ještě j s t e se nikdy nesetkal s p ř í p a d e m člověka c h y c e n é h o v síti ... v pavučině nevyřčených slov a falešných úsměvů ? Nelze toho člověka n a ř k n o u t ze žádného zločinu, nijak se neprovinil proti zákonům, ale sama j e h o existence volá k bdělosti. T a pavučina z ticha je tak silná, že kdo se d o ní chytne, přeje si, aby měl myší, šedou, neviditelnou tvář, aby h o země spolkla, aby tu n e b y l ; n e b o m á t o u h u k a ž d é m u se omluvit za to, že je na světě. A vy, pane prokurátore, mluvíte o nevině. Nezlobte se, ale co říkáte o m é nevině je vlastně velmi komické. M á nevina je naprosto abstraktní a nikoho se netýká. Podstatné je, že nějak musím být vinen. T o m u všemu přece velmi d o b ř e rozumíte, ne ? NIEDZICKI
: Mohli byste s tím konečně přestat ? : Proč ? IRENA: D á m e si čaj, ano ? W I T O W I C Z : S radostí (Irena odchdzí do kuchyně). Vidím, že Petr — o d p u s ť t e mi tu důvěrnost, ale přiznávám se, že se mi líbíte — zdá se, že Petr prochází ňejakou vnitřní krizí (obrací se ke Xaverovi). Měli b y c h o m mu pomoci. XAVER : Petr není v žádné krizi a naší p o m o c nepotřebuje. (Irena přichází s čajem t postaví konvici na stůl.) W I T O W I C Z : Já si myslím, že P e t r p o m o c potřebuje. I R E N A : Z čeho tak s o u d í t e ? W I T O W I C Z : Petr má oči štvance. (Irena si zapaluje cigaretu). Ovšem tím n e m y s l í m , že milice ho skutečně honí, to ne. Utíkat se m ů ž e tolika způsoby! N ě k d o d o vodky, někdo do knih, jiný d o samoty, n ě k d o d o mlčení a někdo d o snů, a tak dále. Řekněte mi, p a n e Niedzicki, který z těchto z p ů s o b ů jste volil vy ? XAVER
WITOWICZ
339 6
: N e m á m v úmyslu kamkoli utecí, p a n e p r o k u r á t o r e . X A V E R : N e c h t e toho už! IRENA : Čaj bude studený. W I T O W I C Z : Lidská srdce m o h o u p o j m o n t m n o h o trpkostí — n e n í — li p r a v d a ? Vaše, Xaverovo, paní I r e n y . N I E D Z I C K I : A vaše ? W I T O W I C Z : A m o j e ... Na příklad, vezm ě m e tento byt. K a ž d ý z j e h o obyvatel prožívá revoluci po svém. X a v e r o ni p o c h y b u j e ; p r o vás, jak se m i zdá, je j á m o u divokých p s ů ; p r o paní I r e n u živel, který o h r o ž u j e s a m o t n o u existenci B o h a ; p r o W a n d u je jako první láska, velmi bouřlivá a nekritická. A p r o m n e ? M ů ž e t e milovat n e b o nenávidět kyslík ? D ý c h á m kyslík. K d y ž n e b u d e , u d u s í m se. Proto má t r p k o s t nezabíjí m o u víru a má víra nezabíjí mou trpkost. Posledních p á r d n í j s e m byl žalobcem při procesu se skupinou K r a j o v é a r m á d y . Za m é h o závěrečného p r o j e v u se ozval výkřik z obecenstva : ,,Lež! A r m á d a Krajová je a r m á d o u Polska!" , , K d o to ř e k l ? " p t á m se. A vidím jen z v e d n u t é paže milicionářů a záda n ě k o h o jehož vyvádějí ze s o u d n í síně. Chci na n ě h o zavolat, aby se otočil a podíval se na m n e , ale n e m á m hlas. Vím, že od tohoto okamžiku ten m u ž b u d e v propasti, odkud nikdy už neuvidím j e h o tvář. Ale mlčím. Neklid projel síní. M l č í m , p r o t o ž e nevím, jestli to, co jsem viděl a slyšel, se skutečně stalo, n e b o jestli to byl přelud — zavolal někdo, n e b o to zařvalo ve m n ě ? vyvedli někoho ze síně, n e b o se mi jen zdálo, že se něco takového stalo, jen ve m n ě se něco stalo, jakoby m é svědomí bylo vyvedeno někam, kam n e d o h l é d n u ... (obrací se k Niedzickému ). Ale m á trpkost nezabíjí mou víru, a m á víra n e o d s t r a ň u j e mou trpkost. (Niedzicki mlčí. Irena se smutně usmívá. Xaver má skloněnou hlavu). Poslouchal j s i ? Není to špatný nápad na r o m á n , co ? T a k já p ů j d u . S b o h e m (odchází. Xaver přechází místností. Niedzicki mlčí. Irena se dívá na ubrus). NIEDZICKI
: Proč ? : Provokatér! I R E N A : P r o č ho urážíš ? (Xaver mlčí). N I E D Z I C K I : T u š í něco ? IRENA : Nevím. X A V E R : A když, tak co ? Bojíš se, h r d i n o ? M y se také bojíme! T a k co m á b ý t ? N I E D Z I C K I : Nechtěl bych o h r o z i t p a n í I r e n u , tebe ... X A V E R : T e ď jsi chytrý, teď! N a to jsi m ě l myslet včera, než jsi s e m přišel! ( k l e p á n í na dveře). I R E N A : Jdi otevřít. X A V E R : (jde směrem k předsíni) : Teď o t o m přemýšlíš ? I R E N A : K a m jdeš ? T o bylo z k u c h y n ě . (Xaver jde do kuchyní a zavírá za sebou dveře. Irena si zapálí cigaretu). NIEDZICKI (zapaluje si cigaretu) : J e m i velmi líto ... I R E N A : Nevšímejte si toho, co X a v e r říka. Je rozčilen. XAVER (vchází z kuchyně. Je smrtelně bledý. Zavírá za sebou dveře. Sotva mluví) : Petře ... NIEDZICKI : Ano? XAVER (s neupřímným úsměvem) : P e t ř e , prosím tě ... N I E D Z I C K I : Co se stalo ? XAVER (stále se usmívaje) : Pojď na o k a m žik do k u c h y n ě (Irena se divá zaraženě na Xavera). N I E D Z I C K I : P r o m i ň t e (odchod. Xaver stojí jako zkamenělý). I R E N A : C o se stalo ? (Xaver mlčí, jeho ruce se viditelně třesou). K d o to byl ? C o se děje ? (Xaver mlčí. Irena jde směrem ke kuchyni). X A V E R (zastaví ji cestu): N e c h o ď t a m . I R E N A : C o se stalo! ? B E Z P E Č N O S T N Í Ú Ř E D N Í K (vchází z kuchyně, obrací se k Ireně) : Dobrý den ( ke Xaverovi ). Přijdete zítra k vyšetřujícímu důstojníkovi, s o u d r u h u . Jako svědek. Z d e je p ř e d v o l á n í . K d y by vám to nejlépe vyhovovalo ? (Xaver mlčí). Snad v p o l e d n e ? H o d í se vám to ? IRENA
XAVER
XAVER :
: D i v n ý člověk. XAVER : Darebák!
NIKDZICKI
340
Ano.
: Výborně.Vpoled(píše datum a čas na
BEZPEČNOSTNÍ ÚŘEDNÍK
ne, dvanáct hodin
předvolání). Prosím, podepište to (Xaver podepíše. Irena stojí v rohu jako zkamenělá) . Zachoval jste se vzorně, s o u d r u h u . Projevil jste příkladnou bdělost. D o b r ý den, soudruhu (podává mu ruku. Xaver podává svou ). Dobrý den (odchod kuchyní).
( s t o j í stále nehybně, dívá se na Xavera ) : Co jsi to udělal ? C o jsi to udělal ? X A V E R (je sotva schopen slova) : ... Já ... já ne ... já ... ne ... I R E N A : M ů j Bože ... m ů j Bože ... ! IRENA
Dějství třetí Večer téhož o dne. Místnost je v polotmě. Irena sedí v lenošce. Xaver leží na pohovce. I R E N A : Je to jenom pár hodin, ale m n ě se to zdá jako věčnost (Xaver mlčí). S n a d to byl sen? (Xaver mlčí.) Dotýkám se svých rukou, kolenou, hlavy, abych si ověřila, že jsem to skutečně prožila (Xaver mlčí). Ano, stalo se to. Je to hrůza. X A V E R : O jaké skutečnosti mluvíš? I R E N A : O té, která přivodila tvůj pád. XAVER (usmívá se): Nesmysl. Je tolik skutečností, kolik je vteřin, a každá je jiná. Skutečnost utrpení je jiná než skutečnost štěstí (zvedá se. Sedí). Skutečnost vítěze je jiná než skutečnost poraženého. Skutečnost dne je jiná než skutečnost noci. I R E N A : Kde to jsem ? Co se se mnou stalo ? Je to možné ? je to možné ? (Xaver jde k radiu a zapíná je. Ozve se diskuze o žňových pracích. Otáčí knoflíkem ; přestane, k d y ž se ozve Ravelovo Bolero). Rozsvit! X A V E R (zase si sedne) : Chci sedět potmě. I R E N A : Bojíš se. Nechceš se mi dívat d o očí. X A V E R : Chci sedět potmě, to je vše. Pomáhá mi to cítit, že nejsem. I R E N A (zakrýva si tvář rukama) : Jidáši! (pláče). X A V E R : Já jsem ho neudal (Irena pláče. Xaver opakuje prudce:) Já jsem ho neudali Neudal! Neudal! I R E N A (vzlyká) : Lžeš. Lžeš. X A V E R : Už hodinu ti tu povídám znovu a znovu, že jsem ho neudal. I R E N A (vzlyká) : Lžeš! X A V E R : Neudal jsem ho, povídám ti! W a n d a tam šla.
: T y s ji poslal. : Neposlal. Ireno, prosím tě ... I R E N A : T y s ji poslal. Ze zbabělosti. Ze strachu. V tobě není nic než strach. Nic než strach. Každá kost, každá kapka krve, každé tvé slovo, každé h n u t í je strach. Jsi celý ze strachu. XAVER : Přísahám při všem, co je mi životě svaté, že jsem W a n d u neposlal. I R E N A : Co je v tvém životě svaté ? Co ? B ů h ? S t r a n a ? Vlast? T v é děti? J á ? V Boha nevěříš. V stranu nevěříš. T v é děti ti jsou stejně lhostejné jako Polsko. A já ? M ů j drahý, já už s tebou dál nemohu žít (Xaver vypne radio). Proč bych měla skrývat věci, které musí na světlo, abychom oba získali klid ? Asi už jeden d r u h é h o nemilujeme. T y nemáš odvahu to přiznat. A já pro tebe necítím nic, než soucit. Lásku jsi ve mně zabil. Když sedím vedle tebe, cítím jak temnota světa se nade mnou svírá. T v á slova a tvé myšlenky jsou v bezedných temnotách. Je to trest, Xaveri. Vím, že je to trest! X A V E R (šeptá): T r e s t za co? I R E N A : Opustil jsi kvůli m n ě ženu, zničila jsem tvé manželství, vzala jsem si tě bez Boha. Byla jsem hloupá a naivní. Myslela jsem, že tě zachráním, že pod m ý m vlivem se změníš, že se staneš novým člověkem. Že přestaneš pít. Že b u d e š psát. Mýlila jsem se. (Xaver mlčí). Moje láska byla prokletí, i když m ů j záměr byl ten nejlepší. T e ď je konec, šidila jsem své svědomí. Myslela jsem, že existuje prostá a správná cesta. Není jí. (Xaver mlčí). Zasloužila jsem si to. Za bezesných nocí prosím Boha, aby m ý m modlitbám vrátil sílu.
IRENA
XAVER
341
v
Irenou a Niedzíckým. M ě l a j s e m se snad klidně dívat na všechno, co se tu dělo ? Uvědomila jsem si, že tvá cesta vede p ř í m o d o nepřátelského tábora ... neodvolatelně. IRENA : A n o . Věděla jsem, že co nevidět se r o z h o d n e X A V E R (šeptá) : K a m p ů j d e š ? tvůj osud. N e m o h l a j sem dále mlčet. I R E N A : K sestře. Potom, později, se rozVěděla jsem : ještě krok a budeš na d r u h é m hodnu. břehu, odkud není návratu. X A V E R : T a k jdi. Jdi. Dělej si co chceš. X A V E R : A p r o t o jsi šla tam ... O p u s ť mne, proklínej mne. Žádám jen W A N D A : Ano. Šla jsem a řekla jsem, že j e d n o : prosím tě, nevěř, že jsem udal jsi m n e poslal. N e m o h l a j s e m říct n i c Petra. Poslouchej, Ireno ... nebyl jsem jiného. Věřím, že tím, co jsem udělala, to já ... přísahám, že j s e m to nebyl ... jak sis mohfa myslet, Ireno! ... W a n d a se j s e m tě znovu přivedla k naší věci. X A V E R : A p r o t o jsi lhala a řekla Ireně, že co chvíli vrátí a řekne ti to. Ireno ... j s e m tě poslal já ? ( Wanda vchází. Irena jde k oknu a obrátí se W A N D A : Chci, aby ses zbavil Ireny. zády k ostatním. Xaver jde k W a n d ě , N e r o z u m í ti, nerozumí t v é m u boji, n e r o třesou se mu rty, bere ji prudce za ruku.) zumí skutečnosti. Žije v jine době. Stačí X A V E R ; M l u v , ty děvko! W A N D A : Zbláznil ses ? C o ode m n e se na ni dívat, když poslouchá L o n d ý n , chceš ? abys pochopil, jakými nesmysly žije. Myslí si, že j e d n o h o d n e se podívá z okna X A V E R : Mluví (strká do ní. Irena se a rytíři z pohádky na bílých koních b u d o u otočí. Wanda padá do židle. Xaver zvedá cválat ulicemi. T o je to její Polsko. C o ona ruku jako by ji chtěl udeřit.) Kurvo! ví o boji proti negramotnosti ? C o jí říká WANDA (kryje si oběma rukama tvář) : zapálení nové pece v c e m e n t á r n ě ? N a š e Táto ! Táto ! tužby a starosti jsou jí lhostejné. N a š e I R E N A : C o to děláš ? Vždyť jí biješ ! vymoženosti jí nejsou ničím. T á t o , Irena X A V E R : Jdi s cesty (prudce odstrkává se s tebou m u s í rozejít ! Proto jsem tě Irenu. Uchopí Wandu za rameno, cloumá tak ! pomlouvala, kdykoliv j s m e spolu o ní a řve) : M l u v ! Poslal jsem tě ? Povídej Řekni pravdu ! Ať to Irena slyší ! (Wanda tobě mluvili.Chtěla jsem, aby tě nenáviděla. Chci, aby j s t e se s Irenou rozešli. M u s í š mlčí.) Mluv! (Wanda mlčí.) Chci, aby se vrátit k matce. Opustil jsi statečnou, Irena slyšela pravdu ! Celou pravdu ! skvělou ženu, s o u d r u ž k u , která s tebou W A N D A : Poslal jsi mne. trpěla a bojovala. C o jen prožila, když X A V E R (se zarazí. Škrceným hlasem) : Já ? jsi byl v nacistickém vězení ! Nikdy nezaJá jsem tě poslal ? p o m e n u na to, jak plakala. W A N D A Ty. (vstává a klidným hlasem) ; Ano. XAVER : A ty si o p r a v d u myslíš, že m ů ž e š předělat člověka jen tak, jak si vzpomeneš ? XAVER (bezmocně): Ireno ... Ireno ... W A N D A : K d y b y m é m a t c e hrozilo nebeznení to pravda. Nebyl jsem to ... byla to ona ... nebyl ... (zvedá ruce k Ireně) pečí — varovala bych ji, chránila p ř e d Ireno ... jak ti m á m dokázat, že lže? nepřítelem. A není na světě moci, která J a k ? ... (sedne si. Irena si obléká kabát) by mi v t o m mohla zabránit ! M a t k a — Nebyl jsem to já ... Nebyl ... (Irena to je strana ! Má její oči, její hlas. M i l u j i odchází. Ticho. Xaver zírá před sebe. ji ! A ty po m n ě chceš, abych mlčela, když Wanda stojí u zdi se skloněnou hlavou.) vidím ruku, jež se sápe po j e j í m h r d l e ? Cos to udělala ? (Wanda mlčí) Cos to T y chceš, abych odvrátila hlavu a p ř e d udělala? Jak jsi mohla ... Já ... (Wanda stírala, že nevidím ? ! mlčí) Ale to přece ... Wando, pověz mi ... X A V E R : V tobě už nezůstal kousíček citu, W A N D A : N e m o h l a jsem dovolit, aby ses W a n d o . A proto asi jsi šťastná. A to je octl na d r u h é straně barikády, tam ... s dobře, to je dobře, že jsi šťastná (klade
Xaveri, chci se smířit s Bohem. Stojíš m n ě v cestě. X A V E R : T y m ě chceš opustit ?
342
ji ruku na rameno. Jsi mladá, ještě jsi t o h o m o c nepoznala. Je moc věcí, k t e r ý m d o s u d nerozumíš. Nevíš, co je zklamání. Nevíš, co to je, když se na sebe podíváš d o zrcadla a — nepoznáváš se. Jsi to ty — n e b o je to maska ? A najednou začneš pochybovat o tom, jestli máš vůbec nějakou tvář. Z d a ty vrásky a šklebící se ústa a lesklé oči ... zda to neni jen jedna z tisící tváří, které si člověk nasazuje. Jaká vlastně je ta moje, ta pravá tvář ? Maska mi sedí na obličeji tak pevně, že už nevím, co je ve m n ě pravda a co lež. Až trochu zmoudříš, W a n d o , pak tohle pochopíš. Vzpomeneš si na m o j e slova a pochopíš. Teď si dělěj co chceš. W A N D A (bere ho za ruku) : Zítra p ů j d e š a b u d e š svědčit, že? (Xaver se vyprostí z jejího objetí) Zítra půjdeš svědčit ! X A V E R : K d y ž p ů j d u , b u d u muset lhát, že j s e m tě poslal. K d y ž řeknu, že jsem tě neposlal, o d s o u d í m sebe. Když n e p ů j d u v ů b e c ... Bludiště ! Bludiště a žádný východ ! A tys m n e tam dostala, W a n d o . T y ! Rozbíjím si hlavu o ty zdi, kvůli t o b ě ! Ale hlavou je nerozbiju. N e m o h u ! W a n d o ! Z t r á t se mi s očí ! zmiz z d o m u , ztrať se ! Nechci tě tu už vidět. Jdi ! jdi ! jdi I U d ě l e j co chceš, ale j d i odsud ! W A N D A : T o je tvé poslední slovo ? X A V E R : Poslední ! Poslední ! Poslední ! W A N D A : P a m a t u j si, že ať se stane cokoliv, vždycky můžeš spoléhat na m o u pomoc. (Odejde). X A V E R (jde k oknu, otevře je, dýcha zhluboka. Zdálky je slyšet klavír. Někdo hraje Chopina. Xaver jde ke kredenci, hledá něco, marně. Jde ke skříni a hledá dál. Vytáhne láhev vodky zpoza šatů. Přinese si sklenici. Sedne si ke stolu a pije, jednu, druhou, třetí. Usmívá se) : Alkoholik jako já se m ů ž e opít d v ě m a vodkami. T o je výhoda. U š e t ř í m . Irena říká, že všechno prochlast á m . Vždycky přehání. (Vypije další. Skloní hlavu a zůstává bez hnutí, jen čas od času sinaleje vodku a v y p i j e . Zdálky je dosud slyšet Chopina.) T o h o Chopina u ž hrají bůhví od kdy, ale Polsku pořád n e r o z u m ě j ' . Možná, že v tom ani Polsko není. M o ž n á , že v té muzice je s m r t . K d o
ví ? ! K a ž d o p á d n ě , jestli je tak krásná, jako C h o p i n , p a k n e m ů ž e byt ani tak zlá (směje se). K čertu s takovou h u d b o u ! (Ticho. Vy pije další sklenici a dívá se znechuceně na láhev. Pustí ji na zem.) N u d a . Strašná n u d a . Vlastně j s e m nikdy neužil, jak se říká, p l o d ů své práce. W a n d a : to je m ů j plod. M o ž n á , že n u d a začíná tehdy, když člověk přijde o plody své práce ? Celý život je j e n p ř e l u d , k d o ví ? Jenže teď utíká tak rychle. D o n e d á v n a se mi zdálo, že když chci, tak se m o h u zastavit: aspoň na chvíli. A měl j s e m dojem, že něco vlastním, že j e něco stálého, že něco trvá. Ale teď ? Není — není současnosti (směje se). M i n u l o s t splývá s b u d o u c ností. A hotovo ... a basta ! Nic víc ! (zírá před sebe). Podzim. K o u ř se válí nad m r t v ý m polem. Krávy se vracejí z pastvy a jdou mlhou a deštěm. Pastýř zabalený do pytle hraje na píštalu svou smutnou písničku... Vlast... M o j e vlast... Proč byla vždycky tak s m u t n á , ta m o j e vlast ? Vždycky tolik zatraceného, beznadějného s m u t k u ? — Polská cesta... Jdu a j d u a vím, že nikam n e d o j d u . Bez cíle, vždycky bez cíle. Kdesi mi obzoru nízká mračna, zvedá se vítr, hvízdá v rákosí, pláče v keřích, rozfoukává kouř, stoupající v p r ů h l e d n ý c h obláčcích z nízkých chatrčí. Bouřlivá podzimní noc. Proč je v Polsku tolik p o d m r a č n ý c h n o c í ? A tak málo jasných d n ů ? Proč lidé v Polsku tolik pláčou ? Už pláčou celá století... pláčou... pláčou. T o tedy snad je Polsko — slzy a pláč ? Polská cesta... (vchází Witowicz) Tak přece jsi přišel. T o je d o b ř e , že jsi přišel. W I T O W I C Z : Už zase jsi pil ? I XAVER : Uhoďs, kamaráde, uhoďs. Občas je třeba si přihnout. Někde hrajou... jestlipak víš, co hrajou ? W I T O W I C Z : Chopina. X A V E R : A víš-li pak, kdo to byl, C h o p i n ? WITOWICZ :
Kdo ?
: Nevíš ? T a k ti to povím. T u b e r á k . Jako ty. Ale tehdy neměli potuchy o streptomycínu a p n e u m a t h o r a x u . Jinak ho asi zachránili. Zdraví. Hygiéna. Z d a t nost ! N a d ě j národa. K u l t u r u dělali sy-
XAVER
343
filitikové, tuberáci, schizoidní povahy. A c o na tom ? Jak se dostat z bludiště ven, Felixi ? Není cesty ven, není cesty, cesty není ... (hudba přestala. Witozvicz mlčí). Pozoroval jsem tě při obědě. WITOWICZ : T a k ?
: Viděl jsem tvou zessutou tvář, těkavé očí, roztřesené ruce. W I T O W I C Z : T o b ě se taky třásly ruce. X A V E R : Viděls ? W I T O W I C Z : Viděl. X A V E R : Naučili nás dívat se jeden druhému na ruce, co ? W I T O W I C Z ? O čem mluvíš ? XAVER : O tom, na co ty teď myslíš. W I T O W I C Z : Myslím na Irenu. A ty? X A V E R : Na tu štěnici, Niedzického (Witowicz pokrčí lhostejně rameny. Xaver ho poplácá po zádech.) Co jsi to povídal o tom soudu — skutečně se to stalo? XAVER
WITOWICZ;
Co?
: Je nevinen. : Jak to ? (Witowicz se Myslíš, že je nevinen? (Witowicz A co já, jsem já vinen ?
WITOWICZ XAVER
WITOWICZ :
usmívá). mlčí).
Ne.
: Je W a n d a vinna ? : T a k y ne. X A V E R : A Irena? XAVER
WITOWICZ
WITOWICZ :
Ne.
T a k kdo je vinen? mlčí). Někdo musí být vinen ! mlčí) Strana?
XAVER:
WITOWICZ : XAVER
(Witowicz (Witowicz
Ne.
: Režim ?
WITOWICZ ;
Ne.
L i d é ? (Witowicz mlčí) Kdo? (Witowicz mlčí) Kdo, Felixi? W I T O W I C Z : Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou bohové (Ticho). X A V E R : Felixi, rád bych tě o něco poprosil. Je to důležité. W I T O W I C Z : Poslouchám. X A V E R : Řekni Ireně, že jsem Niedzického neudal. Přesvědč ji o tom. T y to svedeš ! Jen ty ji to můžeš vysvětlit. Rozumíš ... nemohu se smířit s myšlenkou, že Irena mě má za darebáka. T o bolí, užírá mi to srdce. Je to ponižující, no ! W I T O W I C Z : Pokusím se ji o tom přesvědčit. X A V E R : Přísaháš ? W I T O W I C Z : Přísahám. X A V E R : Felixi ... (Witowicz zvedá hlavu a dívá se na Xavera). T y Irenu miluješ? XAVER:
: No, co jsi povídal při obědě ? ! : Byľ s opilý. Nic jsem o soudu nevyprávěl. T o se ti asi zdálo. X A V E R : Děláš si ze mne blázny? (Witowicz mlčí. Ticho.) Mluvil jsi s Irenou? W I T O W I C Z : Mluvil. X A V E R : Řekla ti všechno? W I T O W I C Z : Chtěl prý utéct za h r a n i c e ? ! X A V E R : Snad. W I T O W I C Z : Snad ?! X A V E R : Jak to mám vědět? W I T O W I C Z : Neřek ti to? XAVER : Víc mi neřek ... WITOWICZ : A n o . W I T O W I C Z : T y se mě bojíš ? XAVER : Jen tolik, kolik ty se bojíš mě.X A V E R : M o c ? (Witowicz mlčí. Ticho.) Wanda poslouWITOWICZ : A n o . chala za dveřmi když jsem mluvil s Niedabys mohl dál X A V E R : Potřebuješ jí, zickým. Šla na milici a udala, že Niedzicki žít? chce sea hranice. Chtěla mne zachránit. WITOWICZ : A n o . Prima léčba, co ? Irena mi nevěří. Je (Witowicz XAVER : Nemůžeš bez ní žít ? přesvědčena, o tom, že jsem Wandu poslal mlčí). Také jsem si to kdysi myslel. já. Ty mi věříš? Vezmi si ji. Dávám ti ji. (Witowicz se dívá na Xavera. Vchází Irena) Vrátila ses? W I T O W I C Z : Já ti věřím. XAVER : T o je dobře, že aspoň ty miPrávě j s m e o tobě hovořili (Irena si svléká kabát). Nechceš vědět o čem jsme mluvili ? věříš. Kolik let asi Niedzický dostane? M I T O W I C Z : Nevím. I R E N A : Proč jsi nejdeš lehnout? XAVER : Chtěl za hranice. X A V E R : P ů j d u . P ů j d u si lehnout do kuchyně, do Wandiny postele. Vyhodil jsem ji. WITOWICZ : H m . Nač je mi taková dcera? Buď klidná, XAVER : N o — a ? ! XAVER
WITOWICZ
344
Irenko — ty také, Felixi. S b o h e m (odchází do kuchyně. Ticho). I R E N A : U ž zase pil. Ú p l n ě se zničí. Je to pravda, že vyhodil W a n d u ? W I T O W I C Z : Myslím, že ano. I R E N A : Všechno co dělá je tak nesmyslné. Holka b u d e chodit po městě teď v noci ! W I T O W I C Z : Nic se jí nestane. Přespí u přítelkyně a zítra se vrátí. Mezitím se Xaver vyspí a ráno b u d e všechno v pořádku. ( Ticho ). I R E N A : N e m á m s kým se poradit, pane Witowiczi. Nevím, co m á m dělat. W I T O W I C Z : Milerád vám poradím. I R E N A : Rozhodla j s e m se, že se s n í m rozejdu (Witowicz mlčí). U ž s n í m n e m o h u žít. N e m o h u . N e m á m sil. W I T O W I C Z : Myslím, že uděláte dobře, když se rozejdete. I R E N A : Proč ? W I T O W I C Z : Xaver vás vlastně už nepotřebuje, M u s í m e se dívat na věci realisticky. Xaver je vaše zkáza. N e m ů ž e vám poskytnout žádné hodnoty — a ty vaše mu nejsou nic platné. Jsou okamžiky, kdy člověk musí začít znovu. M u s í si přiznat, že jeho ideály a tužby ztroskotaly. I R E N A : Nevím, zda j e d n á m správně, jestliže ho opustím zrovna v takové chvíli. Snad j e d n á m nepěkně. Snad bych s n í m měla zůstat a pomoci m u , aby se dostal z té pasti. Měla bych se snažit ho zachránit. W I T O W I C Z : Chcete si ješte víc zničit život ? Nestačí to u ž ? Paní Ireno, nelamte si hlavu s Xaverem. Nejlepší j e nechat ho o samotě, i s jeho osudem. Vy ho nezachráníte, vy se jen utopíte v t o m rozkladu, jenž ho obklopuje. I R E N A : Jsou povinnosti, pane Felixi, jež musíme nésti i proti své vůli. (Ticho) W I T O W I C Z : Pamatuji se, jak j s e m jednou přišel do tohoto pokoje. Ještě jste spala. Zastavil jsem se ve dveřích. Slyšel j s e m vás oddychovat tak klidně a pravidelně — vzpomínám si, jak jsem si tehdy řekl : j e n člověk s d o b r ý m svědomím m ů ž e tak klidně spát. I R E N A : Já a dobré ! svědomí ? ! (trpce se usmívá.) W I T O W I C Z : Vaším hříchem je civilní
sňatek. A že jste nechodila k zpovědi! Je to tak ? — Ano, takové jsou vaše hříchy. Pitomé pověry ! Vy vůbec nevíte, co to je — hřích. V m ý c h snech lidé křičí, volají po spravedlnosti, p o radosti, po štěstí, po důvěře. V m ý c h snech, paní Ireno, jsou nekonečné řady zřícenin, zřícenin strašnějších, než ruiny d o m ů a továren : trosky lidí, doutnající ssutiny lidských osudů. — K d y ž se p r o b u d í m , mlčím. M u s í m mlčet. Co bych totiž m o h l říct? A jak ? Jak m o h u křičet, jak m o h u dát hlas své bolesti a svému zoufalství ? K d e n a j d u zvon, z něhož u ž neukradli srdce ? Jak tedy zvonit na poplach ? Ne, m u s í m mlčet. A tohle mlčení, to je hřích. N e na t o m vašem Pánu Bohu, ale na lidech ! N a těch, co chtějí život bez strachu, pořádný domov, radost z práce, uskutečnění ideálů p r o které trpěli v kriminálech a v lágrech, pro které vykašlali své plíce, jako já ! Jako já ! Jako já ! (kašle). V m é m pokoji je horko k udušení. Povlaky pálí. Snad jsou to plíce, snad jsou to m é myšlenky. Pak vás hledám po svém boku. Xaver vás nepotřebuje. Já vás potřebuji. I R E N A : Snad m ě skutečně nepotřebuje. Možná, že u ž t u n e m á m co dělat. Jak m u m o h u pomoci, když on sám nechce ? (přikrývá si tvář dlaněmi). Jak m o h u žít s Jidášem ? Jak m o h u žít s Jidášem ? (Witowicz se na ni dívá). N e m á m u ž sil (ticho ). W I T O W I C Z : Paní I r e n o (Irena zvedá hlavu) — chci v á m položit otázku. A rád bych, abyste na ni odpověděla u p ř í m n ě . I R E N A : Ptejte se ! W I T O W I C Z : Zůstala byste s ním, kdyby se ukázalo, že ... I R E N A : Proč jste se zarazil ? W I T O W I C Z : Že Xaver není Jidáš ? I R E N A : K d y b y se ukázalo, že Xaver ... WITOWICZ :
Ano.
: K d y b y se ukázalo ? : D á t e m i u p ř í m n o u odpověď ? I R E N A : Snažila bych se m u pomoci. W I T O W I C Z : A vrátila byste se k n ě m u ? I R E N A : Jsou povinnosti, pane Felixi, jež třeba splnit, třeba i proti vlastnímu přesvědčení. (Dlouhé ticho) IRENA
WITOWICZ
345
(zapaluje si cigaretu, přechází pokojem, zastaví se před Irenou, váhá, pak věcně) : Váš m u ž W a n d u na policii neposlal. I R E N A : Nerozumím. W I T O W I C Z : Mluvím přece jasně. WITOWICZ
IRENA : C o ?
: T o , co říkám. I R E N A : Jak to víte ? W I T O W I C Z ; Nevěříte ani m n ě ? I R E N A : Počkejte ... W I T O W I C Z : Po t o m všem, co jsme si tu řekli, byste už neměla pochybovat o m é upřímnosti. Xaver W a n d u neposlal.Wanda lhala. Měla ty nejlepší úmysly. Chtěla zachránit svého otce. A v ů b e c — kdo Xavera jen trochu zná, t e n ví, že není schopen žádného rozhodnutí — ani dobrého, ani špatného. Dovede se j e n trápit a bloudit v té své osobní vyjeté brázdě, vyčerpávat sebe i ostatní nesmysln ý m zápasem... I R E N A : Pane Witowiczi ! W I T O W I C Z : T o nic, paní Ireno. T o nic... I R E N A : Pane Witowiczi ! WITOWICZ
: Jděte ho probudit. Jděte m u říct, že jste uvěřila v jeho nevinu. I R E N A (Váhá. Ticho): T a k dobře. P r o b u d í m h o (odejde do kuchyně a nechá dveře pootevřeny. Witowicz si sedne do lenošky, zapálí si cigaretu. Z kuchyně je slyšet Irenu, jak mluví k sobě) Praskla žárovka... Kdepak jsou ty zápalky... T a d y jsou (škrtá. Witowicz mlčí. Irena zvyšuje hlas) Xaveri... probuď se... chci ti něco říct... (Witowicz sedí nehybně, s výrazem naprosté neúčasti) Xaveri ! Xaveri ! Co je s tebou... Co se stalo... (Ticho. Pak divoký výkřik) Pane Bože ! Pane Bože ! (Witowicz vyskočí a běží ke kuchyňským dveřím. Irena vchází, je smrtelně bledá. Sotva se drží na nohou, chraptivé šeptá, na její tváři je výraz nejkrutější bolesti) Cos to udělal, Xaveri ? Cos to udělal ? (vzlyká. Witowicz běží do kuchyně. Irena pláče) Proč... proč j e n o m , proč ? WITOWICZ (vyjde z kuchyňských dveří, tichým hlasem): A b y m o h l dál mlčet, paní Ireno. Aby mohl mlčet. WITOWICZ
Je vskutku paradoxní, že v některých technicky dobře vybavených závodech nemají dělníci k dispozici ani teplou vodu, nebo že se ještě dnes ... v našem kraji jsme na t o m ještě hůře..., velmi dlouho dobu nedostaneme ani ty nejobyčejnější obálky tzv. obchodní, tedy bez okénka. Ve zdejší prodejně v Srní na ně čekáme už půl roku, ale pravděpodobně nejsou na skladě již m n o h e m déle. Ale i v Sušici (bývalém okresním městě) již přes rok nejsou vůbec... Poslední přípis národního výboru j s e m dostal v jakémsi sáčku, zřejmě n e o d b o r n ě zhotoveném doma ručně. N e m í to p ř í m o trapné ? K d e je chyba — ve výrobě nebo v distribuci. N e b o se vracíme do doby, kdy se dopisy jen skládaly a přelepovaly oplatkou ? Práce, 11. d u b n a 1961. Čepelky vám přebrousíme v době co nejkratší k plné vaší spokojenosti ! Lidová demokracie, 31. března 1961.
346
Ještě jednou Biebl Po jarním spisovatelském sjezdu z roku 1956 — a i na něm — se vášnivě debatovalo o tom, kdo dohnal básníka Konstantina Biebla k sebevraždě. Z dokladů, publikovaných svého času v Literárních novinách bylo zjevné, že Bieblovi nesnesitelně ztrpčovalo a otravovalo život několik tupých partajních funkcionářů, zejména duchem chudý soudruh, který měl na starosti Bieblovo „ideologické zdraví" a kádrový posudek tohoto z největších moderních českých básníků. Ale netrvalo to dlouho a straničtí literární komisaři znovu začali vystrkovat svou dogmatickou hlavu a veřejně tvrdit, že Bieblovi nikdo ne ukřivdil; naznačovali, že Biebl se pomátl na rozumu, že měl chatrné zdraví a že postup stranických dohližitelů byl v zásadě správný a neměl nic společného s tím, že si básník vzal život. Přítel básníkův Jiří Täufer udělal nyní konec všem dohadům : ve vzpomínkovém seriálu ,,Strana, lidé, pokolení" tento jubilující komunista píše mezi jiným toto : „Arivismus
mnohých..."
„Vulgarizující tendence projevující se na umělecké frontě v druhé polovině čtyřicátých let a po zásluze odsouzené na IX. sjezdu strany bývají šmahem označovány za jakousi odrůdu rappismu. Dnes se mi zdá, že byly spíše odrazem prvotního naivního a polovzdělaného proletkultismu pletněvovské ražby, který na počátku dvacátých let zničil svým sarkasmem V. I. Lenin. T e n t o radikalistický teoretický zmatek, smíšen s dobovým a zákonitě se objevujícím arivismem mnohých, kteří se snažili potlačit komplex nevolnosti z šera vlastní své politické minulosti, působil Kosťovi pravá muka. Biebl nevýslovně trpěl i tím, když tu a tam pozoroval, jak bývali ostouzeni lidé revoluční generace, k níž patřil, za to, že tak či onak ve své velmi aktivní minulosti učinili chybný krok. Ctil zásadu Gorkého
padajícího podepřít, aby neupadl a hnusil si dravčí princip Nietzschův — postrčit toho, kdo klopýtl. Na světlém pozadí obzorů, vymýcených pro výstavbu socialismu, se ostřeji a prudčeji než kdykoli předtím odrážely všechny stíny táhnoucí se z minula za ohrožující se lidskou společností. Biebl byl člověk s příliš obnaženými nervy. Gorkého výrok o jistých stránkách působení Rappu jako o sypání písku do strojního mechanismu dal by se v Bieblově případě doplnit i obrazem hrstí písku, vrhaných občas do široce otevřených očí." Biebl a
Majakovský
„Erenburg kdesi napsal, že veřejný, „sebejistý" Majakovskij, který uměl z pódií odrážet vtipem ty nejsurovější útoky, je dostatečně popularizován; že však je málo známo, že prochodil noci po svém pokojíku, příliš malém pro jeho dlouhé nohy, a soužil se, když někdo pohaněl jeho verše. Biebl neměl tak dlouhé nohy, ale pro zneuctěný verš trpěl nespavostí. Nebál se smrti, ale bál se zneuctění, které je horší než smrt. Já nesrovnávám Biebla a Majakovským. Jsou přiliš velké rozdíly v životních osudech obou básníků, v mentální tkáni a ve způsobu nazírání světa. Ale je fakt, že konec Vladimíra Vladimíroviče trčel v povědomí Kosťově jako fantom, a když m u bylo hodně zle, vždy se zlověstným úsměvem začínal o tom řeč. Dal se rozrušovat lidmi temné minulosti, povahy a úmyslů. Bál se jich, ale jako hypnotizovaný vyhledával místa, kde je mohl potkat. Byl jako člověk, který trpí strachem z hloubky a je přitahován k srázům. Tak se na balkóně Nezvalova bytu nejednou blížil k zábradlí, nakláněje se zděšeně nad soutěskou Baranový ulice jako tvor ochromovaný pohledem hroznýše." Sebevražda
bez obav
„Mnozí, kteří mu nejvíc ublížili, trhajíce jemné struny v nástroji poezie, jímž byl,
347
se p o j e h o skonu počali hlučně vydávat za nadšené obdivovatele jeho talentu. P o smrti Majakovského t o m u bylo zrovna tak. Často se mluvívá o „nelogičnosti" toho, proč se zabil básník, který nazval svou poslední knihu právě ,,Bez o b a v " . Lze nekonečně m u d r o v a t nad p o d o b n o u nelogičností smrti Majakovského p o jeho básni „Sergeji Jeseninovi" a zejména po slavném prologu k básni o pětiletce, znám é m pod titulem ,.Plným hlasem". Kdykoli si vzpomenu na Konstantina Biebla, vidím černého, snědého chlapce, jímž zůstal přes svou padesátku, v romantické póze Doriana Graye nebo Narcise s orientálními rysy, který se občas díval do studánek Středohoří na s v ů j obraz a mrskal hladinu proutkem, chtěje spatřit grimasu, kterou neměl. A myslím s láskou na přítele básníka, j e m u ž komunismus a poezie byly jen dvěma krásnými názvy pro j e d n u a touž věc : štěstí člověka." Jiří
Taufer
(Praha)
Hemingway Nekrolog není kritické zhodnocení, a tohle je bohužel nekrolog; poslední pozdrav Ernestu Hemingwayovi, který v neděli 2. července 1961 skončil svůj život. Nezachytil ve svých románech a povídkách široké souvislosti doby, neanalyzoval složitou strukturu společnosti, v níž žil. Ale jako všichni lidé i spisovatelé jsou různí, nemohou všichni všechno — a conditio sine qua non literatury je něco zcela j i n é h o než schopnost malovat rozlehlá plátna společenského života. H e n r y James kdysi napsal : Je nutno být úzký, chce-li člověk proniknout. A takový byl Hemingway. Nedovedl vytvářet m o n u m e n t á l n í obrazy, ale pronikl k několika zcela základním věcem, v literatuře i v životě, a sugestivněji než jiní osvětlil ohniskem svého úzkého záběru, co to znamená, být člověkem v této době, v tomto světě, v kapitalistické společnosti. O to m u šlo. O j e h o vlastní život, o jasno o sobě samém především — a to zajisté
348
n e n í d e k a d e n t n í s u b j e k t i v i s m u s ; příliš m n o h o n e b e z p e č n ý c h j e d i n c ů ve světě, k d e žil, pohotově soudí i r o z h o d u j e o j i n ý c h s onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti, protože j i m to d o v o l u j e vlastní omezenost. O j a s n o v s o b ě s a m é m , aby porozuměl j i n ý m a poznal, co skutečně cítí, spíše než to, co se předpokládá, že cítí, nebo co se myslí, že by měli cítit, a aby tak získal morální právo o nich psát, a pak je třeba i s o u d i t ; aby v ů b e c m o h l provozovat milované spisovatelské řemeslo — mluvit pravdu, neboť jestliže spisovatel někdy napíše něco, o čem ve svém n e j v n i t ř nějším svědomí ví, že to není pravda... pak je vyřízen... lidé o něm nebudou chtít ani slyšet, protože on, jehož povinností je říkat jim pravdu, jim lhal. A on sám nikdy nedojde vnitřního klidu, protože zradil svou jedinou zásadní povinnost. Ovšem, zeptáte se : O jakou p r a v d u šlo Hemingwayovi ? Řekl bych to tak : Šlo m u j e d n a k o p r a v d u těch, kdož mají pravdu v d r a m a t u zápasů naší doby, jednak o pravdu o základních věcech člověka vůbec. K t o m u p r v n í m u : nikdy se neptal a nikoho nepoučoval, na čí straně je pravda ve velkých politických zápasech naší d o b y — ve španělské při nebo v boji o kubánské plantáže a o všechno, co s nimi souvisí. T o m u bylo evidentní, stejně jako j e to evidentní k a ž d é m u jen trochu u v ě d o m ě lému dělníkovi, jen trochu osvícenému intelektuálovi. Hledal však p r a v d u o lidech, kteří — jak on sám — opustili teplé závětří městeček na a m e r i c k é m středozápadě a odešli hasit požár, který j e osobně věru nepálil; tedy o h r d i n e c h , kteří nemohli nic získat, ale zato vše ztratit, o hrdinech v nejvznešenějším smyslu t o h o nadužívaného slova. Básník
lásky a
statečnosti
K t o m u d r u h é m u : hledal to základní, to zcela obecné v člověku, to, co o n ě m platí vždycky a všude. Nevolejte, že nic tako-
vého neexistuje, neboť pak nevycházíte z naší vědy, ale ze špatně pochopené formulky. Zajisté existují vlastnosti a situace, které jsou společné lidem všech dob a všech společností, alespoň pokud se povznesly nad úroveň poloanimálního barbarství. Vždyť sedmnáctiletá manželka Tutanchamónova položila svému muži do rakve, mezi diamantovou nádheru faraónské pompy, kytičku polních květů už před třemi a pul tisíci léty, A Hemingway byl velkým básníkem právě těchto základních věcí v člověku, především lidské lásky a lidské statečnosti. T o bylo také vlastně jeho hlavní, ne-li jediné téma : osud člověka, jehož je sám strůjcem do té míry, jak je schopen lásky a jak dovede byt statečný. Lidský život, jeho radosti smyslů i myšlenek, tragická krása člověkova boje, v němž se jedinec zasvěcuje povinnosti vůči všem utlačovaným světa a stává se součástí ničeho, v čem cítí absolutní bratrství s jinými, kteří jsou rovněž součástí té věci, tragický smutek z toho, že život končí, že nemilosrdně zabíjí i — a právě — ty velmi dobré a ty velmi jemné. "Miluju
tě, jako miluju svobodu"
Někdy se říkává, že to byl individualista, hlasatel marného boje proti osudu. Myslím, že takové jednoznačné tvrzení je příliš absurdní, přílš vychází z obecných schémat. Vždyť právě on vytáhl z šera zapomenuté literární historie nádherná slova barokního básníka Johna Donna, nad něž neznám krásnějšího vyjádření pospolitosti lidského údělu, nad něž není rozumnější výzvy k solidaritě : Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý tvoří kus pevniny, část souše ... smrt každého člověka mne umenší, neboť jsem části lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Tobě zvoní. Vždyť právě on dovedl n a p s a t : Miluju tě, Marie, jako miluju všechno, za co jsme bojovali. Miluju tě, jako miluju svobodu a lidskou důstojnost a právo všech lidímít práci a nemít hlad. Miluju tě, jako miluju Madrid, který jsme bránili, a jako miluju všechny soudruhy, kteří zemřeli.
A proto co na tom, byl-li to individualista, jestliže dovedl bojovat v řadě s jinými, třebaže si přitom neustále uvědomoval, že nikdo není majitelem jeho mysli, dovedl-li vyjádřit nejsoukromější pocity člověka tak, že je nad jeho slovy, jako své vlastní, znovu prožívá čtenář v Tokiu stejně jako v Moskvě. Sám napsal, že všechny dobré knihy jsou si navzájem potobné tím, že ... když je přečteš, citíš, že se to všechno dělo s tebou samým ... Jsi-li s to přenést toto do vědomí druhých lidi, pak jsi spisovatel, Ale to všechno je a bude předmětem sporů kritiků. Doufejme, že o Hemingwaye se nebudou přít ti kritikové, které on sám označoval za vši, lezoucí po literatuře a vyjadřující se odmítavě o všem, čemu nerozumují nebo co se jim zdá příliš odlišné od jejich morálních představ, ale kritikové dychtící mu porozumět a přiblížit jej prostému čtenáři. Tohle je, bohužel, nekrolog. Nemá smyslu psát, Že ,,Hemingway bude žít ve svém díle". Hemingway je mrtev, a to je konec, jak kategoricky řekla Catherine Barkleyová. Doufejme však, že ještě dlouho budou žít lidé, kteří budou číst jeho knihy. A pokud jde o něho ? Odpovězme slovy jednoho z jeho hrdinů : Na mou duši, nestarám se o to; člověk může zemřít jen jednou. Každý dlužíme jednu smrt ... a až přijde jak chce, ten, kdo zemře letos, má to z krku pro příští rok. Josef Skvorecký
( Praha)
Návrat intelektuálů Dramatik Arthur Miller hovořil nedávno v New Yorku o úkazu, který lze v posledních měsících pozorovat ve Spojených státech : intelektuálové opět nabývají na společenské vážnosti a důstojnosti. President Kennedy se jimi obklopil do té míry, že profesorské sbory několika vysokých amerických učilišť jsou vypleněny; na stopadesát spisovatelů, vědců a umělců se účastnilo jako čestní hosté slavnostního uvedení v úřad nového presidenta —
349
počet t o nevídaný. Krátce, říká Miller, intelektuálové se vracejí do života americké společnosti, která je znovu volá na pomoc, když je byla všelijak ponižovala za intermezza M c C a r t h y h o , a zhusta přehlížela za administrativy Eisenhowerovy. Vláda totiž potřebuje vědců pro jejich znalosti, spisovatelů a umělců pak pro jejich chápání člověka a interpretací j e h o motivů a reakcí. Podobně v Sovětském svazu vláda už leta protěžuje své vědce, spisovatele a umělce, z nichž mnozí (bohužel) slouží jen jako okrasa státu a j e h o mocí. Pomoc a podpora, již intelektuál m ů ž e poskytnout státu nebo vládě, b u d e vždy nutně limitovaná. Miller se pokusil stanovit definici intelektuála tím, že zdůraznil to, co vzdělanec není ; není to jen člověk, který čte knihy, studuje, zná fakta; není to člověk, který má své ustálené názory; není to nutně také člověk tvůrčí. Intelektuál je především člověk, který dovede nezávisle myslet a své myšlenky f o r m u l o vat; který dovede sloučit vědomosti v moudrost a nalézat spojitosti mezi (na první pohled) zcela rozdílnými úkazy; který se snaží lidské zkušenosti spojovat spíše než izolovat. Proto musí být osobně co nejsvobodnějším jedincem.... V této souvislosti vyprávěl Miller o své nedávné schůzce se skupinou sovětských spisovatelů, kteří byli na oficiální návštěvě v Americe a zastavili se také v Millerově venkovském d o m ě : " D o b ř e j s m e se bavili. Zeptal jsem se jich, zda americká skutečnost se příliš liší od představ, které spisovatelé měli o této zemi před tím, než ji poznali. — Nastalo dlouhé ticho. Jeden z účastníku konečně řekl : 'Je to velká země!' A zase po chvíli ticha prohlásil jeden z romanopisců : ' T o t i ž , u p ř í m n ě řečeno, neměli jsme dosud čas se sejít a dospět k společnému rozhodnutí.' — Nuže, položil jsem svou otázku j e d n o m u ze spisovatelů, nikoli celé skupině. A přece všem bylo očividně naprosto samozřejmé, že jedinec nemůže mít žádný názor, pokud se všichni nesešli a nerozhodli o t o m , jaký ten názor má být. I toto ovšem je jistá forma uznání, jíž se dostává vzdělan-
350
ci se strany vlády. Uznání, jež roste ú m ě r n ě se schopností mlčet a sloužit,.." k.d.
(New
York)
Hodinu od Prahy Po více než deseti letech navštívil A. J . Liehm Francii. T a k to sám připomíná v jedné z několika tisíc řádek, jež napsal po svém návratu ze země, k níž kulturně a umělecky přilnul, a jež uveřejnil na dvou stranách Literárních novin. Liehm taktně pomlčel o důvodech tak dlouhé separace od Paříže, která — jak poznamenává hned v titulu — je od Prahy vzdálena j e d n u leteckou hodinu — ,,asi jako rychlíkem do P a r d u b i c " : filmový kritik Liehm upadl totiž v politickou nemilost nedlouho p o roce 1948, spolu s řadou „levých" intelektálů, kteří se po válce sdružili kolem časopisu Kulturní politika. Trvalo plných deset let, než se Liehmovi a d r u h ů m dostalo tichého zadostučinění tím, že je jim opět dovoleno psát a publikovat, Liehmovi dokonce cestovat. Liehmova kulturně-politická reportáž z Francie patří k nejobsáhlejším a vpravdě informativním, které se v poslední době objevily v čs. tisku. Pravda, těch deset let izolace zanechalo své stopy; L i e h m sám přiznává, že si musel doplňovat „mezery ve vzdělání" : nepodařilo se m u je překlenout napoprvé, m n o h é nepochopil z kulturního klimatu soudobé Francie, m n o h é se m u prostě nevešlo do ideologických přihrádek marxismu-leninismu, dělej co dělej. Ale je jasné z toho co napsal, že pochopil víc a hlouběji, než přiznává, že to byla pro něho i čtenáře Literárních novin cesta, která stála za to. Proto lze jen souhlasit s Liehmovým voláním po častějším a volnějším cestování, j e m u ž se n e b u d o u klást oficiální překážky všeho d r u h u . Liehm píše na závěr své reportáže : „ V našem věku je z Prahy do Paříže jen o několik m i n u t více než hodina cesty... Zároveň však leží mezi oběma městy
vzdálenost, kterou nezměříš patnácti lety. T o j e především třeba vědět, protože to, co se žije, myslí a cítí hodinu od Prahy, silně vyzývá k umělecké polemice, která m ů ž e b ý t i velkou pomocí ... J d e především o t o p o z n a t , pochopit, odpovídat tvůrčími činy n a kladené otázky navázat dialog, který b u d e bez naivity ukazovat východiska t ě m , kteří je zatím nevidí..." D o b r á myšlenka v zásadě; v Paříži jistě n e b u d e ani překážek, ani nedostatek dobré vůle. Je tedy na oficiální Praze, aby rozhodla ve prospěch takového dialogu, i když (jak bývá v každém dialogu), jistá východiska navrhovaná P r a h o u b u d o u v Paříži pokládana spíše za slepé uličky. vpa
(Paříž)
Kultura 61 O p r a v d u nevím, mám-li tuto p o z n á m k u napsat a poslat redakci Svědectví. Chci totiž něco pochválit, něco co dělají lidé v Československu a dělají to dobře. Vysvětlím h n e d své pochyby : čtenáři, žijící v d e m o kratické cizině mi nadají v dopisech redakci asi v t o m smyslu, že chválím bolševické zboží, což j e věc demokrata a masarykovce n e h o d n á , ba zrádná. D o m a pak čilí aparátčíci si řeknou : a hele, zahraniční zrádci něco u nás chválí, to si na to h n e d m u s í m e posvítit ... a protikomunisté či „ n e z a p o j e n í " si v šeru svého soukromí p o v z d e c h n o u : kdyby raděj' mlčeli, ještě n á m strana k vůli n i m zakáže nebo okleští, co se u nás vůbec ještě dá číst. N a t o m p r v n í m hlasu m i zdaleka tolik nelázeží, jako na t o m d r u h é m . A proto spěchám, abych vyhlásil, že týdeník Kultura 61, vycházející v Praze (a časopis, o n ě m ž tu chci hovořit pochvalně), je tiskovina dozajista nesená d u c h e m strany a vlády, věrná úsilí i p r o g r a m u K S Č , k u l t u r u a u m ě n í S S S R a ostatních socialistických zemí zhusta kladně, t v o r b u zemí z á p a d n í c h vždy nejvýš kriticky hodnotící. Jinak také b y sotva Kultura 61 mohla vycházet už pět let a čítat mezi své přispě-
vatele k o m u n i s t y tak o d d a n é , j a k ý m i jsou Jiří T a u f e r , L u d v í k S v o b o d a , Lumír Čivrný, Adolf Hoflfmeister, Ivan D u b s k ý a m n o z í jiní. T o t o všechno z a z n a m e n á n o (a t í m n a z načena i oblast nedostatků a kritické s p o u t a nosti tohoto časopisu),. zjištěme, Že Kultura 61 j e nejlepší a nejzajímavější týdeník, vycházející v této d o b ě v Č S S R . Především přináší víc informací, jakkoli v interpretaci ideologicky t e n d e n č n í c h , o literární a umělecké t v o r b ě ve světě, tedy i na západě. J e h o divadelní, h u d e b n í a výtvarní kritikové jsou vzdělaní, k u m š t e m posedlí a dovedou psát. Reprodukce výtvarné tvorby jsou pečlivě a bez zaujetí vybírány. Last but not least — ideologické poučky a ostatním tiskem už m n o h o k r á t přežvýkané fráze se tu objevují ve snesitelných a povinných dávkách. Kultura 61 vyhnala n u d u ze svých stránek, dala výpověd učitelskému kárání a řekla si, že skromnost v pojetí i podání se vyplácí. T o všechno, aniž podlomila režim, nahlodala inteligenci, dala ožít hydře reakce či revizionismu : krátce, j d e to, když se chce, když se naleznou mladí lidé, k o m u n i s t é i nekomunisté, kteří nemají v hlavě slámu a v těle malou dušičku, že snad se nakazí, podívají-li se na k u l t u r u a u m ě n í světa i vlastní země aspoň občas rovně a jasně. Mas.
(Londýn)
Čistka v České literatuře? Nikoli v české literatuře — tu už, t r o u f á m e , m á m e za sebou, ale v České literatuře, časopisu p r o literární vědu, vycházející péčí Ústavu pro českou literaturu při Čs. akademii věd. T a t o o d b o r n á periodická publikace, jež zahájila vydávání v roce 1953, si zachovala v posledních letech j a k o u s takous literárně-vědnou nezávislost; s d r u žovala odborníky většinou se rekrutující z o k r u h u profesora M u k a ř o v s k é h o , který sice už d á v n o oficiálně zatratil s t r u k t u r a lismus, ale přece jen se zcela nezpronevěřil solidnější vědecké práci. T e n t o p o s t o j vynesl teď České literatuře výtky " a k a d e -
351
ku
m i s m u " , " o d l o u č e n o s t i od společnosti," " n e d o s t a t e č n é p o z o r n o s t i sovětské v ě d ě " "literárního historicismu", "estétství" a p o d o b n ý c h , v socialistické společnosti n e p ř í p u s t n ý c h zlořádů. T a k aspoň soudí (v Nové mysli, Praha, září 1961) s o u d r u z i Vladimír Forst a Jiří Honzík, mluvčí k o n k u r e n č n í skupiny " m l a d š í literárněvědné a kritické marxistické g e n e r a c e " , jež se hlásí " k odkazu Z d e ň k a N e j e d l é h o a St. K . N e u m a n n a " . F o r s t i H o n z í k , jasně se souhlasem strany, obviňují M u k a ř o v s k é h o , j e h o s k u p i n u a časopisČeská literatura z "historizujícího, spekulativního a silně apolitického akadem i s m u " , n e d u h y to prý " r o z š í ř e n é na celé naší lirerárněvědné f r o n t ě " . O b a autoři r e z u m u j í pak své poznatky takto : " N a stránkách České literatury se tyto ned u h y projevují hlavně tím, že t u t é m ě ř všude p o s t r á d á m e živější kontakt s praxí, těsnější sepětí se současností i vůli řešit historické p r o b l é m y p o d z o r n ý m ú h l e m především p o t ř e b p ř í t o m n o s t i . O v š e m i v t o m , že takřka všude je cítit starší p ř e d ú n o rovou (potom sice velmi energicky jejími vlastními nositeli p o p ř e n o u , ale ve skutečnosti zřejmě nikdy n e p ř e k o n a n o u , po roce 1956 dokonce velmi n á p a d n ě oživlou) iluzi, že marxistická věda m ů ž e u nás vzniknout sloučením o b e c n ě gnoseologických a apolečenskohistorických zásad m a r x i s m u s estetickými a literárněvědnými (a možná snad i noetickými) principy a poetikou s t r u k t u r a l i s m u pražské školy. S t r u k t u r a l i s m u s sice nelze — už v z h l e d e m ke společensky i občansky p o k r o k o v é m u postoji jeho m n o h ý c h n e j v ý z n a m n ě j š í c h představitelů za první republiky a zejména p o roce 1945 — klást d o j e d n é roviny s otevřeně měšťáckými (a m n o h d y i jako celek reakci s e k u n d u j í c í m i ) l i t e r á r n ě v ě d n ý m i p r o u d y iracionalistického a krajně individualistického ražení. N e l z e však také přehlížet j e h o n e p o k r y t ě idealistická filosofická východiska, j e h o sociální agnosticismus ani j e h o s t u d e n ě katedrový, živému smyslu p r o u m ě n i vzdálený c h a r a k t e r " .
352
Nepříznivě
a
beztrestně?
P ř e l o ž e n o d o řeči s r o z u m i t e l n é t o z n a m e n á , že stalinská literárněvědná s k u p i n a , v j e j í m ž j m é n u F o r s t a H o n z í k mluví, volá p o oficiální politické holi, jíž b y m o h l a mlátit p o hlavě M u k a ř o v s k é h o s p o l u p r a covníky a žáky. Říkají to ostatně zcela bez obalu, k d y ž žádají diskusi, " j e ž b y se zaměřila k postižení a hlavně p e r s p e k t i v n í m u o d s t r a n ě n í stěžejních n e d o s t a t k ů a zábran v práci č a s o p i s u " . Bylo by zbytečné p o c h y b o v a t o t o m , že F o r s t , Honzík a ostatní t o myslí se svou h r o z b o u s m r t e l n ě vážně. C h t ě j í si tak vyrovnat účty s M u k a ř o v s k ý m a d r u h y , s p l a t n ý m i od roku 1956, (z ú d o b í uvolnění dogmatické interpretace a aplikace jistých marxistických pouček), kdy p r ý bylo m o ž n o uveřejnit " p ř í k r o u k r i t i k u " b e z t r e s t n ě , p o n ě v a d ž p r ý se t e h d y zdálo, že takové kritice " n i c nestojí v c e s t ě " . T e n t o závěrečný citát snad s á m o s o b ě postačí k dokreslení vědeckého profilu Forsta, H o n z í k a a s o u d r u h ů . N u t n o jen d o u f a t , že s k u p i n a M u k a ř o v s k h o n a l e z n e dostatek o c h r a n y u v n i t ř s t r a n y , aby útok odrazila a Českou literaturu zachránila p ř e d revolverovými vědci t y p u F o r s t a a H o n zíka.
Česká vesnice dnes H n e d k y d o trilogie o " s o u d o b é české v e s n i c i " pustil se Pavel Bojar, spisovatel, který vždycky věděl, jaký vítr vane nikoli na r o d n ý c h rolích, ale na polích marxistické literární kritiky. P r v n í dva svazky " S l u n e č n ý širý s v ě t " vyšly v letech 1952 a 1953, tedy v d o b ě v r c h o l n é h o " l a k ý r n i c t v í " n a růžovo v b e z c h a r a k t e r n í české p r ó z e té d o b y . Ah, jak se to t e h d y h e m ž i l o na s t r á n kách Bojarova r o m á n u lidmi n a d š e n é b u d u j í c í m i socialistickou vesnici, lidmi jarými a kladnými ! T a k o v ý s o u d r u h Dolista, h r d i n a trilogie, v p a d e s á t ý c h letech věci o d d a n ý kovář, p ř e d s e d a stranické organizace v Rosnově ! Jak s m ě š n é byly intriky a podlé p o č í n á n í t ř í d n í c h nepřátel !
I tehdejší dogmatická kritika přijala vlažně a s v ý h r a d a m i první d v ě části Bojarovy trilogie. A u t o r se poučil z výtek " s c h e m a t i č n o s t i " a pochopil, že p o roce 1956 se žádá jemnější stínování h r d i n ů a společensky p o d m í n ě n á dušekresba. K r o m ě toho se tvář české vesnice o p r a v d u z m ě nila k h o r š í m u , k tragedii. I dal se Bojar s m a n ž e l k o u Olgou do práce a po osmi letech vyšla teď v Čs. spisovateli třetí a závěrečná část trilogie pod názvem Úroda. H r d i n o v é Rosnova i Klínkova jsou tu zas, ale vlastní matka by je nepoznala ! N e c h m e o t o m hovořit Milana J u n g m a n n a , přísně d o g m a tického kritika Literárních novin; Kyselé zelí a pleny " H n e d prvni kapitola nasvědčuje, že autoři se nezalekli rizika : bez slůvka vysvětlení n á m stavějí před oči vnitřní p r o m ě n u , jíž prošel za pět let od chvíle, kdy j s m e h o opustili na konci H o r k ý c h d n ů , kovář Dolista, předseda stranické organizace a nyní i ředitel strojní a traktorové stanice,
ten v n i t ř n ě jednolitý nadšenec stojící v čele nového života v Rosnově. A j e to p r o m ě n a , nad níž člověk trochu s t r n e ; někdejší šťastný otec a manžel teď uléhá vedle své ženy Ž o f k y — která m u s pláčem o z n a m u j e , že čeká třetí dítě — a zoufale zavírá oči, aby spatřil jinou ženu, j i n o u tvář, tvář učitelky Mileny Málkové, která — j a k v í m e — ho milovala už v dívčích letech. N y n ě j š í D o l i s t ů v stav j e charakterizován takto : Vlekl se d o m ů . Jasně si představoval p a c h k u c h y n ě . Kyselé zelí a v y p r a n é plenky. Už p ř e d e m věděl, že Žofina b u d e m í t u p l a k a n é oči. Babička b u d e nazlobeně rachtat s nádob i m a děda m u něco z m a t e n ě vypoví o novém panu faráři... H n u s i l o se m u to všechno — a nejvíc ze všeho si hnusil sám sebe. Hle, tak vypadá teď ten kladný hrdina p ř e dešlých dílů, tak ho změnilo pět let b u d o vání socialismu na vesnici ! A to je konec konců obraz celého Rosnova : v š u d e je rozklad, nespokojenost, živoření. Kdesi daleko zůstal boj, v n ě m ž z rosnovských rolníků a dělníků vyrůstali energičtí
Oživit nebožtíka z doby před takovými patnácti lety a dát m u d o ruky dnešní noviny by jistě bylo dost drastickým pokusem. Době, jak vidno, nelze upřít smysl pro ironii. Oživování nebožtíků je bohužel dosud v plenkách. Medicína zatím dovoluje — a to ještě pouze ve zvláštních případech — umírat jenom na p á r m i n u t . Situaci proto musejí strávit žijící pamětníci, kteří naštěstí m e z i t í m prošli dost krušnou p r ů p r a v o u . Přesto však není lehké se smířit s některými skutečnostmi, nalézt p r o ně uspokojivé, přijatelné vysvětlení. Jiří H o c h m a n v Rudém
právu
15. listopadu 1961 (o Francii!)
M y , kteří jsme více než čtyři desítky let prožili jako aktivní účastnící boje za vítězství socialistických idejí, p a m a t u j e m e , že v dřívějších letech nebylo lidem u nás m n o h é ještě tak z ř e j m é a jasné, jako je již dnes, neboť p o vzniku p r v n í h o dělnicko-rolnického státu zároveň s vojenskou intervencí byla proti n ě m u puštěna d o c h o d u i intervence klevet a lží. Komunista-bolševik, to byla nadávka. R ů z n í „očití svědkové" otiskovali v tisku líčení neuvěřitelných „ h r ů z " z „bolševického pekla". Vojtěch Dolejší v Tvorbě,
26. října I961
353
představitelé lidové moci, v čemsi se rozp l y n u l o politické nadšení, j í m ž planuli k o m u n i s t é ještě před pěti lety. Ú s t ř e d n í m konfliktem, jenž má sevřít všechny syžetové linie r o m á n u , se stal nyní boj proti novému předsedovi J Z D , bývalému důstojníkovi Pyšvejcovi, který vede družstvo od deseti k pěti." " A n i m ě n e n a p a d á popírat, že by se Dolista n e m o h l dostat do situace, v níž h o teď potkáváme. Ale p r o člověka jeho charakteru je to tragédie, v níž jde o všechno. Mám-li uvěřit Dolistovi a Mileně, potřebuji do této tragédie vidět, m u s í m být svědkem jejich vnitřního zápasu. Ale Bojarovým se p ř í m o osudově nedostává schopnosti psychologicky věrohodně vidět do takových z m a t k ů v lidech, chápat vnitřní život a vysvětlit čtenáři lidské činy jako odraz složitého psychologického procesu. Jsou bezmocní před tím, co se děje v člověku, jen registrují, popisují, nejsou s to se svým h r d i n o u trpět či ho vášnivě obvinit a soudit.
Květa
předsedkyní
N e d o s t a t e k p o n o r u d o citových složitostí, s nimiž si pohrávají, se p r o j e v u j e v š u d e , zvlášť výrazně také u K v ě t y Vykusové, jejíž celá bytost se n a j e d n o u upjala ke k u l a c k é m u synkovi Mildovi Loubalovi, který se jí stal před celou vesnicí m i l e n c e m , třebas j e z n á m jako sukničkář a m e h k o m y s l n ý člověk. A tahle Květa se nakonec stane p ř e d s e d k y n í družstva, ta je m á zachránit ! D o b r á . C h c i věřit. Ale co tvoři spojnici m e z i její citovou p r á z d n o t o u a její společenskou aktivitou, kde je příčina její manželské nevěry, k d e je vysvětlení, jež mi p o m ů ž e p o c h o p i t její čin, byť sebenepochopitelnější lidem kolem ní ? Autoři k t o m u neřeknou j e d i n é slovo... Všechny tyhle milostné krize nejsou totiž p r o p a s t n o u hlubinou, kterou autoři otevřeli do člověka, abych m u víc r o z u m ě l , jsou to jen a jen vnější efekty, které m a j í učinit zajímavějším jinak nezajímavý ú s t ř e d n í konflikt a románový d ě j . " Milan Jungmann
Uvést tvůrčí myšlenky sjezdu KSSS d o života, to je veliká konkrétní p r á c e , jak v Sovětském svazu, tak u nás. T a d y nestačí jen říci několik n e z v r a t n ý c h pravd a slov, tady je n u t n o uplatnit základní smělý a tvůrčí p ř í s t u p sovětských komunistu i na naše problémy. — V jednotlivých oborech společenské činnosti, v jednotlivých krajích n e b o místech se podle ,,nejvyššího v z o r u " rodily n e d o t k n u t e l n é , „ n e o m y l n é " autority, ony známé „ k u l t í k y " , často kolem j e d i n c ů , j i m ž v ů b e c lze těžko dávat označení „ o s o b n o s t i " . A všichni nositelé kultu d o h r o m a d y a každý zvlášť vytvářeli pak onu atmosféru s t r a c h u z kritiky; obklopeni každý svou klikou nejrůznějších patolízalů a kariéristů, všichni podle svých m o ž n o s t í chtěli potlačovat své „ o d p ů r c e " , „ v y ř í d i t " je politicky, sesadit z f u n k c í , poškodit h m o t n ě atd. A tohle všechno musí do důsledků pryč, na každém pracovišti, v každé oblasti naší práce. Kultura,
354
23. listopadu 1961
(Praha)
Všimněte si laskavě tří různých adres Svědectví: V Evropě: 6, rue du Pont de Lodi, Paris-6 e , Francie Josef Jonáš, Wien V, Margaretenplatz 7, Rakousko, V U.S.A.: Box 1181, G r a n d Central Station, New York 17, N.Y., U.S.A. Na dopisech zasílaných ze zemí, kde existuje poštovní cenzura, není třeba uvádět jméno časopisu či vydavatelů.
Jak prosím? Věra Macháčková, mladý plod praiské marxistické literárně-historické výuky, uveřejnila medávno (v 9. čísle N o v é mysli) recenzi knížky Pavla Reimana Literární podobizny. V recenzi se praví, že tato nejnovější knížka se liší od předchozí Reimanovy práce... a teď to přijde..."kde souvislé vylíčení stoleté epochy německých literárních dějin přímo vyžadovalo diskusi o tak závažných otázkách, jako je periodizace, výběr látky z daného množství fakt a způsob jejího traktování, kvantitativní vyváženost
kapitol, metodika hodnocení vzájemných souvislostí, důraz na umělecká specifika jevů, žánrů a děl v obsahu i ve formě a v jejich vzájemném vztahu, vyhmátnutí závislosti literárního projevu na společenské předmatérii, zařazeni jevů d o pokrokové literární tradice aj. Tyto otázky, které byly v diskusích o předešlé knize kritizovány, ponechává Reiman tentokrát s t r a n o u " . Ať už výše zmíněná ukázka lidu přístupné marxistické literární kritiky znamená cokoli, jisté je, že Věra Macháčková nestudovala nadarmo. A.H. (Kalifornie)
Dopisy redakci jsou vítány. Anonymita odesilatelů je na jejich přáni přísně respektována.
O autorech článků v tomto čísle: Václav Karlík je zahraničně politický komentátor a dopisovatel několika amerických a asijských časopisů. — Jiří Kovtun, básník a překladatel z ruštiny, žije v Mnichově. — František Tomáš je mladý československý novinář, rovněž žijící v Mnichově. — Jan Čep, jehož jméno má pevné místo v české literatuře mezi dvěma světovými válkami, žije nyní v Paříži. — Roman Brandstaetter se narodil v roce 1906. Ve varšavských literárněkritických kruzích se pokládá za předního dramatika a básníka střední polské generace. — Většina jeho her jsou historická dramata; k nejznámnějším z nich patří — Návrat ztraceného syna, Cesta vzhůru a Království boží. — Vzpomínka Josefa Škvoreckého, romanopisce, překladatele a kritika, vyšla původně v Literárních novinách. Printéd in Belgium
