čtvrtletník
ročník
pro politiku u kulturu
III,
číslo II
Západ a střední Evropa Program SPD Mirové
soužití:
stanovisko
Západu
Dopis z Berlína Marx na Hradčanech Francouzský román českého autora O
nosorožcích
den hertwig kennan pistorius tigrid
I960
Z OBSAHU 173 — 180
Poznámky k událostem
181 — 270
Čánky Mírové soužití: stanovisko Západu (G.Kennan)
181
Dopis z Berlína (M. Hertwig)
199
Marx na Hradčanech - II
203 271 — 280
Literatura a umění Francouzský román Českého autora (J.Pistorius)
271
O nosorožcích (P. Den)
277 280
Hrubín a Lustig (P. Den)
Svědectví, čtvrtletník pro
politiku a kulturu
Redakční rada: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Josef Ševčík, Pavel Tigrid. Redaktor: Pavel Tigrid Administrátor: Josef Ševčík. Grafická úprava: Ladislav Sutnar. Vychází čtvrtletně. Vydávají: Jiří Horák a Radomír Luža, Box 1181, Grand Central Station, New York, 17, N.Y., USA. Na tuto adresu řiďte všechnu korespondenci. Možno také psát na adresu vídeňské redakce: Josef Jonáš, Margaretenplatz 7, Wien V. Rakousko, nebo na adresu A. Novák, 46, rue Pergolese, Paris 16e, Francie. Roční předplatné i s poštovným Kčs 12,-. Cena jednotlivého čísla Kčs. 3,-. V cizině $ 5.00, jednotlivé $ 1.50. Vzhledem k valutovým předpisům prosíme příjemce časopisu v Československu, aby obnos za předplatné nebo jednotlivá čísla poukázali jako dar československému Červenému křiži. Čtenáři v cizině nechť posílají předplatné mezinárodní poštovní poukázkou nebo šekem na adresu vydavatele. Podepsané poznámky a články nevyjadřují nutné stanovisko redaktora nebo redakční rady.
čtvrtletník pro politiku
a kulturu — ročník III — číslo 11—1960
poznámky
ZÁPAD A STŘEDNÍ EVROPA Jako už několikrát, i ve své nejnovější studii (jejíž české znění uveřejňujeme v tomto čísle), historik a diplomat George Kennan tlumočí názory, sdílené i Svědectvím, na soudobé i budoucí vztahy mezi Západem a Východem. Jasně a nezaujatě vytyčuje zásady realistické koncepce mírového spolužití, tedy koncepce, jež právě v těchto týdnech prochází další závažnou zkouškou v Ženevě. A je pozoruhodné, že takový vážný rozbor složité otázky, jíž mírové spolužití nesporně je, se znovu a důkladně musí vracet k tomu, co se stalo ve střední a jihovýchodní Evropě po roce 1945.
k
událostem
ka Západu zkoumá Kennan především ty rysy soudobé politiky a propagandy v Moskvě, které spíše podlamují než posilují důvěru západních mocností v cíle této politiky. V Moskvě pak je už dávno zdrojem podezření t. zv. "politika osvobození" zemí střední a jihovýchodní Evropy. Vznik, formulace a aplikace této politiky si žádá delšího a doloženého studia; pro tuto chvíli snad postačí krátká poznámka z hlediska těch, jejichž zemí a zájmů se bezprostředné týká. Ideologický
boj
pokračuje
O možnosti osvobození národů a zemí, které po válce se postupně dostaly pod rozhodující mocenský a politický vliv v Sovětském svazu, se na Západě hovořilo, Neboť konec konců problém koexistence více nebo méně odpovědně, od roku 1948. mezi Východem a Západem je otázkou důVýchozím bodem těchto rozprav byla skuvěry, nebo aspoň míry této důvěry, již tečnost, že ani jedna z vlád, jež se dostaly velmocenské bloky mohou k sobě navzák moci v této oblasti, nebyla výsledkem jem chovat. Kennan se netají tím, že obě demokratického procesu, jak se mu v listrany mohou poukázat na řadu událostí, berálním parlamentním systému rozumí, okolností a projevů od skončení války, kteani neobrážela skutečné snahy a tužby ré živí a posilují nedůvěru ve skutečné většiny lidu (nehovoře už ani o slibech, úmysly jednoho či druhého světa, ať už které v této souvislosti dal Stalin v Tejde o oblast vojenskou, ideologickou, diplomatickou nebo hospodářskou. Z hledis-heránu a na Jaltě). Ostatně národní a
173
dokonce dělnické bouře, k nimž v posledním desetiletí došlo v řadě těchto zemí, jsou jedním z důkazů, že komunistické strany, jediné to nositelky moci, nepožívají důvěry a podpory většiny (natož rozhodné většiny) všeho lidu. Neboť, jak zdůrazňuje Kennan, nešlo ani tak o to, že v zemích lidové demokracie vládnou komunisté, ale o to, jak se k moci dostali a jakým způsobem zásady "vůdčí role ve státě" uplatňují. Nešlo také, a dosud neběží, o neobvyklý nebo nepřípustný postup západních velmocí v mocensky i ideologicky složité situaci, "o vměšování se" do vnitřních záležitostí svéprávných států: vždyť Sovětský svaz už drahně let vyzývá celé národy v Asii či v Africe k revoluci proti vládám a systémům těchto zemí, k rozdrcení "imperialismu, "kolonialismu", a ovšem také,šířeji, "kapitalismu" na celém světě. Sovětští státníci stále zdůrazňují, že mírové soužití ve světě neznamená konec ideologického boje; a představitelé KSČ k tomu dodávají, že tento boj se nezmírní, nýbrž naopak zostří. Jestliže tedy Moskva vyhlašuje ideolocký boj za slučitelný se zásadami mírového soužití, ba dokonce za jeho součást, pak stejné právo se musí přiznat i Washingtonu, Londýnu a Paříži. A jestliže Moskva chce ovlivnit smýšlení a dokonce i společenské uspořádání Indonésie nebo Kuby, mají západní partneři plné právo všemi způsoby diplomacie, propagandy! kulturní výměny, působit na smýšlení lidí v téže Indonésii nebo třeba v Polsku. V zásadě tedy nemůže ani Sovětský svaz mít námitek proti takto pojímané "politice osvobození" států střední a jihovýchodní Evropy. "Policy of Liberation" Jinou otázkou ovšem je, zda "politika osvobození" má smysl, zda je opravdu politikou, či jen politickým heslem. Ve své nejbojovnější podobě se objevila v roce 1952 jako část zahraničně politického pro-
174
gramu americké republikánské strany, jež tehdy ve volebním roce usilovala o návrat k moci. Zavazovala tuto stranu a její představitele k neutuchajícímu úsilí (mírovými prostředky) o obnovu občanských práv a demokratických svobod ve střední a jihovýchodní Evropě, o "osvobození porobených národů". Nesčetné projevy a deklarace republikánských politiků z té doby (citované cizojazyčným rozhlasem) sotva nechávaly pochyb o tom, že v případě ozbrojeného povstání nebo lidové revolty v některé ze zemí této oblasti, americká velmoc tyto revoluční síly podpoří nejen mravně, ale i hmotně a snad i vojensky. Ale brzo po té, co republikánská strana presidentské volby vyhrála, "politika osvobození" byla postupně modifikována a vláda Spojených států při různých příležitostech už jenom konstatovala, že nepřijímá uspořádání střední a jihovýchodní Evropy, jak se vytvořilo po druhé světové válce, za konečné, neměnné a mezinárodně závazné. Ukázalo se totiž, že mezinárodně politický vývoj, mocenské rozložení sil a na neposledním místě veřejné mínění v Americe samotné, nedovolují provádění této politiky. Ironií historického osudu to byla právě lidová revoluce v Maďarsku, která zasadila smrtelnou ránu "politice osvobození". Neboť — přes všechna tvrzení komunistické propagandy, že "síly reakce" přispěchaly na pomoc maďarským revoluoionářům — holou pravdou je, že žádné síly zvenčí maďarské povstání nepodpořily, ačkoli tu opravdu byla optimální situace, o níž se nejzarytějším stoupencům "politiky osvobození" ani nesnilo. Dnes odpovědní lidé ve Spojených státech uznávají, že "politika osvobození" byla sotva víc než volebním heslem, že jako politický a mezinárodně politický nástroj je zkompromitovaná, krátce, že tato politiko je mrtva.
Otázka zásad To ovšem neznamená, že je také mrtva zásada, z níž původně tato politika vyšla. Je to v podstatě zásada, že každý národ má právo na to, aby si určil svůj způsob života, svou formu vlády, bez cizích zásahů a v souladu s míněním a cítěním většiny. Tato zásada, k níž se hlásí obě strany v případě Ghany nebo Guineje, by jistě měla platit také v případě Berlína nebo Německa a východní Evropy. Tady ovšem se už střetají mocenské zájmy, dobrá zásada bledne a chřadne, rizika jejího uplatnění jsou příliš velká. Názor odpovědných Američanů, kteří dnes formulují politiku Spojených států vůči zemím střední a jihovýchodní Evropy, a tedy také vůči Československu, se v podstatě opírá o pět specifických zásad; tři z nich jsou neměnné: ( l ) svoboda jednotlivce, (2) politická demokracie, ( 3 ) státní nezávislost. Budou-li tyto tři zásady respektovány, pak dvě zbývající jsou pružné a otevřeny rozpravě: ( 4 ) t. zv. "volné hospodářství"1 a (5) "západně orientovaná" zahraniční politika. Není nepřekonatelných překážek, proč by Československo nemohlo splnit první tři předpoklady a při tom si podržet skutečné výhody socialistického hospodářského systému; hlásit se k zásadám politické demokracie a při tom neopustit spojenectví a hospodářské styky se Sovětským svazem a ostatními zeměmi sovětského bloku, a ovšem šíře i se všemi zeměmi na světě. V této chvíli ovšem Moskva a s ní Praha usilují o to, aby západní velmoci uznaly status quo ve střední jihovýchodní Evropě — dokonce to pokládají za předpoklad trvalého mírového soužití. Vedení KSČ volá po "neměnnosti dnešních společenských poměrů v socialistických zemích" (Rudé Právo, 10. ledna 1960) ; západní velmoci mají tuto neměnnost závazně přijmout jako "reálný fakt". Jaká jsou ta "reálná fakta"? Jde snad o mezinárodní
záruky československých hranic? O uznání Československa jako svéprávného státu? O jeho spojenectví se Sovětským svazem? O mezinárodně zaručenou smlouvu, chránící před další německou agresí? O záruku "neměnnosti" socialistického hospodářství v zemi nebo o nepřípustnosti nastolení "kapitalismu"? O vytvoření "bezatomového pásma" ve střední Evropě? O tom všem a jiných otázkách lze jednat na mezinárodních konferencích, jednat specificky, s opravdovým úmyslem se dohodnout, nikoli diktovat, nikoli žádat nemožné. Chtít po parlamentních demokraciích, aby se vzdaly (nebo dokonco zradily) pro vzdušné zámky mírového spolužití stěžejní zásady práva člověka na svobodnou volbu v životě i společnosti, je stejně nepřijatelné, jako žádat po marxistovi, aby se vzdal Marxe. Ale — jak přesvědčivě ukazuje Kennan — celá škála dosud vůbec nediskutovaných otázek, ležících mezi těmito krajními alternativami, se tu přímo nabízí. Dohoda o nich je možná, myslí-li se to s mírovou koexistencí doopravdy. Příšera obchází Budiž řečeno ještě jednou jasně na adresu těch ve vedení KSČ, kteří den po dni vyvolávají hrůzné příšery t. zv. "imperialiatických intrik": nikdo rozumný na Západě, ani nikdo mezi odpovědnými Čechoslováky, žijícími v cizině, neklade abnovu"kapitalismu" v ČSR jako podmínku mírového soužití; nikdo ncpodceňuje mezinárodně politické zájmy, které sovětská velmoc má v oblasti střední a jihovýchodní Evropy; nikdo nežádá, aby ČSR se stalo členem NATO. Nikdo nevolá po nástupu revanšistického, fašistického Německa. Volá se však po tom, aby jako první a nezbytný krok, Československo důsledně a konkrétně uskutečňovalo vyhlášenou koexistenční politiku Sovětského svazu, aby propustilo politické vězně, aby se neuzavíralo ostatnímu světu, abysene-
175
bálo jít do volné soutěže s tímto světem, aby nesabotovalo kulturní a jiné styky se Západem, aby rozšířilo osobní svobody v zemi, aby bylo opravdu svéprávným spojencem, nikoli satelitem sovětského státu! Málo, podmíněně a na příděl? Ano. Ale splnění i tohoto skromného programu bude jedním z důkazu, že mírové spolužití není jen vábničkou, že i Československo chce přispět ke zmírnění mezinárodního napětí a že sleduje svou vlastní cestu k socialismu. Re AMNESTIE Na letošní květen připadá 15, výročí osvobození Československa z nacistické nadvlády. Oslavy tohoto významného výročí jsou okázalé a rozsáhlé. Jak bývá zvykem při podobných příležitostech, hlava státu uděluje amnestii vězňům a jiným osobám, které byly lidově demokratickými soudy odsouzeny k trestům na svobodě. Redakce, vydavatelé a celá čtenářská obec tohoto časopisu si připomene v této chvíli osud politických vězňů v Československu a vysloví naději, že president republiky pojme i tuto kategorii do květnové amnestie. Máme tu zejména na mysli ty politické vězně, kteří jsou staří a nemocní; ty spisovatele, básníky n novináře, kteří jsou v žaláři či v nápravných a pracovních táborech osm, deset i více let; ty, odsouzené k dlouhým letům trestů. Amnestie je akt milosrdenství. Maďarská vláda Jánoše Kadára při stejné příležitosti udělila milost i těm svým politickým odpůrcům, kteří bojovali za revolučního povstání v roce 1956. Tento čin měl ohlas po celém světě a je nepochybné, že byl přijat s pocity zadost učinění a radosti veřejným míněním. Je stejně nepochybné, že podobná amnestie v Československu, pamatující na snad nejnešťastnější lidi v této zemi, na politické vězně, bude mít podobný ohlas ve světě, bude
176
projevem dobré vůle československé vlády a svým způsobem i výrazem víry této vlády v zásady mírového soužití a příspěvkem ke zmírnění mezinárodního napětí. Redakce ČSR V ASII V Československu se hodně hovoří o tom, že pověst pražského režimu je ta nejlepší ve světě, zejména pak v neutrálních zemích Asie a Afriky. Rozhodně se to vláda pokouší, a nelituje výloh — hemží se to u nás delegacemi z těchto zemí, které přijíždějí dát se hostit, přejmout československé zboží, či vyjednat nové levné úvěry. Asiaté v skutku neodmítají čs. zboží. Zda však s ním kupují i politickou a pro KSČ hlavní část tohoto vývozu je dost pochybné. V Praze vcelku podceňují vnímavost Asiatů, tak citlivých ve věcech týkajících se národní hrdosti. Musí být pro KSČ nemilé dovědět se, že i v očích některých asijských komunistů platí strana za prototyp národní bezpáteřnosti. Tak na příklad vůdce indonéských komunistů D.N. Aidit, jehož spisy se u nás překládají, nedávno poznamenal v rozpravě se zahraničním novinářem, že "my jsme Indonésané a nic takového, jako jsou na příklad Čechoslováci . . . U nás může jenom zrádce vlastního národa pomýšlet na to, aby se stal loutkou • rukou Moskvy nebo Pekinu." Ani jinde nejsou Asiaté tak prostoduší, aby šli na pražský špek. Když v Barmě hostoval čs. cirkus, poznamenal jeden rangúnský list s neskrývaným posměchem, že když se v Praze rokovalo na sjezdu socialistické kultury o pronikání buržoasních idejí, "nebyla tam řeč o takovém pronikání do myslí cirkusových akrobatů. Proto asi jim teď vláda dovolila, aby si šli loknout neutrálního vzduchu." Čs. účast na Vídeňském festivalu mládeže rovněž měla na Asiaty poněkud jiný úči-
nek než se v Praze očekávalo. Účastník festivalu, který popsal své dojmy v indickém socialistickém časopise, o tom napsal: "Delegáti z východní Evropy byli pod kontrolou tak, aby se nenakazili západní atmosférou. Nejdůkladnější v tomto ohledu byli Čechoslováci. Tvrdilo se o nich, že mají jednoho 'skupinového vedoucího' na každé čtyři delegáty, a každých 10 skupin podléhalo ještě 'organizačnímu vedoucímu', což je zřejmě eufemistické označení pro člena tajné státní policie." Nedůstojné služebníčkování Moskvě, obava ukázat víc z čs. kultury než jenom cirkus, důkladnost pražského špiclovství — to jsou tedy věci, které neušly Asiatům. V. K. (New
York)
NOVÁ KNIHA O ČSR(1) Autor této nejnovější anglicky psané studie o soudobém Československu přiznává, že po deseti letech nelze ještě vyslovit konečný úsudek o roli zúčastněných osob nebo o událostech, které přivodily konec parlamentní demokracie v Československu. Právem také poukazuje na to, že pro takové dílo chybí dnes v cizině nezbytná dokumentace. Ospravedlňuje sepsání své knihy tím, že KSČ uveřejnila v posledních letech četné nové prameny. V další částí předmluvy praví, že mu někteří českoslovenští vůdcové "v exilu" dali k disposici své dosud ne uveřejněné záznamy i korespondence a poskytli mu informace ve formě rozhovorů. Čtenář novějších komunistických publikací, který prožil vývoj v rozhodujícím období, ví dobře, že tyto publikace zkreslují skutečnost. Dr. Korbel často nekri-
ticky cituje z těchto publikací, jako kdyby šlo o objetivní prameny. Také materiál politických exulantů přejímá dr. Korbel v podstatě bez kritického hodnocení a nutno říci, dost bez ladu a skladu. Podle toho, co o tomto materiálu uvádí, je zřejmé, že byl s několika málo výjimkami čerpán z paměti informátorů Jejich pamětní zápisy, dopisy, rukopisy a ústní podaní se přirozeně rozcházejí. Nelze také očekávat, že lidé, kteří za události, o nichž svědčí, mají větší nebo menší odpovědnost, mohli by vypovídat s žádoucí objektivitou. Bylo by tedy třeba, aby i tato složka nového materiálu byla kriticky zkoumána a zhodnocena. Ale k tomu se autor neodhodlal; naopak píše o svých informátorech takřka vesměs v superlativech a v některých případech dokonce jim přisuzuje větší účast na historickém dění, než jakou opravdu měli. přehledné. Druhá a třetí kapitola nesouvisí vlastně s předmětem knihy, která podle titulu má objímat období 1938—1948. Obě kapitoly jsou značně povrchní a jsou v nich větší i menší nepřesnosti a nesprávnosti. Tam, kde autor líčí poměry v První republice, dopouští se stejné chyby jako u popisu svých informátorů — příliš idealizuje. Nelze přece popřít, ž e v československu začala v roce 1929 těžká hospodářská krize, z níž se republika do Mnichova plně ncezotavila, u že tato krize přivodila značnou bídu u rozsáhlou nezaměstnanost. Nelze také tvrdil, že nebylo sociálnínespravedlivosti. V Československu byla poměrně silnákomunistickástrana právě proto, že po první světové válce a v druhém desetiletí samostatného hospodářské a sociální poměry nebyly tak růžové, jak je líčí autor.
Kapitola čtvrtá by podle titulu měla končit uzavřením sovětsko-německé smlouvy, 1) Josef Korbel: The Communist Sub- kterou autor z důvodů ne dost jasných nazývá "nad-Mnichovem". Ve skutečnoversion of Czechoslovakia 1938 —1948. sti líčí dobu do nacistického útoku na The Failure of Coexistence. (Princeton Sovětský svaz. Ostatní kapitoly pak a jeUniversity Press, 1959.)
177
státu
jích jednotlivé části jsou opatřeny střídavě věcnými a melodramatickými titulky, které ovšem nemohou nahradit důkladné vědecké a o spolehlivý dokumentární materiál opřené zhodnocení. Korbel nevynáší konečný soud nad nikým a nekritizuje také žádného ze svých informátorů; tvrdí však, že cesta presidenta Beneše do Moskvy v prosinci 1943 byla "osudná pro něho i pro jeho zemi"; president tím, že se přímo nezúčastnil politických jednání v Moskvě v březnu 1954 způsobil "nenahraditelnou škodu československé demokracii". Bohužel ani tyto své závěry autor řádné neodůvodňuje. Není tudíž dost jasné, jak se uzavření čs.-sovětské smlouvy z 12. prosince 1943, v níž Sovětský svaz výslovně uznal samostatnost a svrchovanost Československa a zavázal se je respektovat, mohlo stát osudným. Naproti tomu je celkem jasné, že v březnu 1945 byla politická a vojenská situace ve střední Evropě v důsledku strategie západních spojenců už taková, že Beneš neměl v Moskvě možnost "vykonávat nejvyšší moc a mít rozhodující vliv". V Moskvě platilo to, co řekl Fierlinger a co autor knihy sám cituje na str. 120: "Kdyby požadavky moskevské skupiny nebývaly byly přijaty, pak by nebyl ani přistaven vlak, který by (Benešovu) delegací odvezl domů." Nelze tedy hodnotit knihu dr. Korbela jako nový cenný přínos k nejnovější historii Československa. Rozhodně to není dílo, které podává objektivní a náležitě analyzovaná a zhodnocenná fakta o tomto osudovém údobí československých dějin. B. (New York) PROGRAM SPD Mimořádná konference německé sociální demokracie schválila změněný program strany na schůzi konané ve dnech 13.—15. lístopudu 1959 v Bad Godesberg. Program odpovídá vývoji a změnám, jimiž prošla moderní průmyslová společnost. Základním pilířem je myšlenka trvalého míru,
178
uskutečnitelného jen v takovém řádu, který umožní život ve svobodě bez vykořistování nejen člověka člověkem, ale také státem. Člověk, jeho svědomí a důstojnost, je těžištěm programu. Cílem socialismu je vytvoření společnosti, v níž každý jednotlivec může plně rozvinout svou osobnost. Demokratický socialismus se nesnaží vynucovat jednou provždy platnou doktrínu, poněvadž soudí, že žádný stát ani politická strana nemají práva se vměšovat do oblastí, kde svobodná vůle jednotlivce je rozhodující. Strana se tak stává společenstvím, založeném na svobodném vyznání základních morálních zásad a politických cílů. Toto společenství si stanovilo několik směrnic a požadavků. Válka jako prostředek politiky musí být odstraněna a všechny národy se musí podrobit vládě mezinárodního řádu, vybaveného příslušnou výkonnou mocí. Každý národ musí mít stejné možnosti se podílet na světovém bonatství. Pomoc a podpora nově se rozvíjejícím národům stojí v popředí úsilí strany. Demokracie se musí stát universální formou státní organisace a současně způsobem života založeném na úctě k člověku a jeho nejvlastnějsím právům. Sosialismus lze uskutečnit pouze cestou demokracie a důsledná demokracie může být vybudována pouze socialismem. Proto se sociální demokracie staví ostře proti každé formě totality a diktatury. Představitel levého křídla a místopředseda strany Herbert Wehner zdůraznil, že základním problémem moderního dělnického hnutí je uskutečnit nový řád v rámci demokratického státu a těmi prostředky, které tento stát poskytuje. Demokratický stát není tedy jen podmínkou pro vybudování socialismu, ale přímo státní formou socialistického zřízení. Znárodnění Sociální demokracie se rozhodně staví proti výrobě a užití atomických zbraní
tického světa nemohou splnili tento vespolkovou republikou. Usiluje o zapojení liký úkol a jsou neschopny čeliti komusjednoceného Německa do pásma, v němž nismu lepším programem nové společbude zbrojení omezeno a kontrolováno a které vyklidí cizí branné síly. V hosnosti, v níž politické a osobní svobody podářské části programu, jenž byl střebudou rozšířeny a hospodářská bezpečdem dlouhé debaty, strana vyhlásila, že nost a sociální spravedlnost zajištěny. zespolečenštění majetku je pouze prostřed Komunisté se omezují na budování hospokem, nikoli cílem. Nacionalisace výrobdářské a vojenské moci představující stále ních prostředků bude sloužit ne jako uni- rostoucí nebezpečí zásadám svobody. versální všelék, ale jako páka k odstranění vlády technokratů a fabrikantů tam, Sjednocení kde tito brání uskutečnění nového hosPotud program SPD. Je zajímavé, že propodářského a sociálního řádu. Upuštění gram je kusý v otázce sjednocení Něod jednorázového i ůplného znárodnění mecka, ač tento problém stojí v popředí všech výrobních prostředků je výrazem zájmu strany. Herbert Wehner zdůrazpřesvědčení, že základním problémem nil, že nově přijatý program se zabývá průmyslové společnosti není otázka vlast jen poměry ve spolkové republice. "Přednictví, ale kontroly hospodářské moci. pokladem sjednocení německého lidu zůHlavním důvodem, který vedl stranu k stává vítězství sociální demokracie v přípřijetí tohoto názoru, jsou neúspěchy soštích volbách. V době sjednocení bude ciální demokracie v posledních volbách. muset strana vypracovat nový základní Strana si uvědomila, že musí získat středprogram ke spolupráci s přáteli, žijícími ní vrstvy a že bez jejich podpory nemá ve východní časti Německa." naděje vyhrát volby. Radomír Luža (New York) Socialistické hnutí je výrazem historického úkolu, který vznikl jako živelný morální protest pracujících proti kapitalistickému systému. Odstranění výsad vládnoucích vrstev a vytvoření sociálního řadu v němž bude vládnout svoboda, spravedlnost a blahobyt, zůstává jádrem socialistického úsilí. Dělnická třída dosáhla velikých úspěchů při uskutečňování svých požadavků. V několika evropských zemích byly položeny základy nové společnosti za vedení sociálně demokratických vlád. Tyto úspěchy představují významné milníky ve vývoji dělnického hnutí. Emancipace dělnické třídy přispěla k rozšíření svobody všech pracujících. Sociálně demokratická strana tak přestala být hnutím čistě dělnickým a stala se stranou všech pracujících. Je rozhodnuta postavit všechny nové síly uvolněné průmyslovou revolucí a rozvojem technologie do služeb ideálům svobody a spravedlnosti. Síly kapitalis-
ČASY SE MĚNI Celkem nepovšimnuto zůstalo nedávné oznámení newyorské cestovní kanceláře Cosmos, (specialisující se na zájezdy do S S S R ) , že sovětské velvyslanectví ve Washingtoně uděluje nyní turistická a návštěvní visa i bývalým sovětským občanům. Ti z ruských emigrantů, kteří chtějí navštívil své příbuzné v sovětském Rusku, mohou postupovat dvojím způsobem: buď — jestliže už přijali jiné státní občanství — zažádat o uvolnění z občanské příslušnosti sovětské a cestoval pak na pas země, jejíž je nyní žadatel občanem; nebo — jde-li o osobu bez státní příslušnosti — požádat o sovětské cestovní papíry, umožňující vjezd do SSSR i výjezd ze země. Z jiných zpráv vyplývá, že vláda SSSR úmyslně takto zkusmo a bez hluku změnila pronikavě svůj dosavadní postup v udělování vis. Různými cestami dala na
179
srozuměnou, že to je její příspěvek k lepšímu dorozumění mezi Východem a Západem. Kromě toho převládl prý v Moskvě názor, že ruské emigranty nelze vždy a v každém případě pokládat za nepřátele sovětského režimu. Sovětské ministerstvo zahraničí vydalo 100.000 formulářů, jež musí vyplnit ti bývalí sovětští občané, kteří nabyli cizího státního občanství a chtějí navštívit Rusko, jiný formulář pak je žádostí o udělení sovětských cestovních papírů. Bude zajímavé sledovat, kolik ruských emigrantu využije této příležitosti a jaké budou jejich zkušenosti. JÁ RÁD JÁTRA . . . Ať už přístí historik bude československému komunismu vyčítat jakékoli nedostatky, nedostatek plánování, plánování tvrdošíjného, složitého, důsledného a zpitomujícího mezi nimi jistě nebude. List pracujících Práce (z 11. prosince 1959)
uvedl ve známost dávnou známost: v "Restauracích a jídelnách", národní podnik, se krade! Krade se z norem, zejména v případě hovězího vývaru. Tak k přístavní restauraci na Kníničské přehradě u Brna servírují hovězí polévku s masem: z deseti porcí, jak zjistil pohotový lidový inspektor, ve třech nebylo ni kousku hověziny, v sedmi pak plavaly sirotčí kousky zvící leštěných perel. A víte, kolik hověziny podle normy tam mělo plavat? 13 gramů už uvařeného masa (nikoli syrového, uzeného nebo spáleného — na to viz jiné normy !) A co teprve v případě hovězích jater, jež rovněž mají býti surovinou podle normy do hovězího vývaru přidávanou. O tom hovoří jasně, jak nás informuje list Práce, norma číslo 0309. Kdyby jen kuchaři normu číslo 0309 řádně znali, mohlo by dodnes být v polévce na Kníničské přehradě jatýrek, až by srdce plesalo. Práce (Praha)
JSTE I VY MEZI NIMI? Už třetí rok umožňují pravidelné vydávání tohoto čtvrtletníku jednotlivci, kteří si časopis řádně předplácejí, přispívají do jeho tiskového fondu a většími peněžitými dary podporují publikační činnost Svědectví. Ale několik set čtenářů na celém světě pravidelně dostává tento časopis, čte jej, hovoří o jeho obsahu a — neplatí. Máme-li pokračovat jako dosud, je nezbytně nutné, aby vzrostly řady pravidelných předplatitelů a aby těch, kdož čtou a neplatí, bylo co nejméně. Vždyť každé nové předplatné nám umožňuje poslat další výtisk knihovnám, redakcím, školám v Československu, rozšířit publikační činnost, vydat nové svazky v Edici Svědectví. Prosíme ty, kdož dosud neplatili a žijí mimo Československo: vyplňte přiložený subskripční list, přiložte šek nebo mezinárodní poštovní poukázku v hodnotě 5.00 amerických dolarů a poukažte na naši newyorskou nebo vídeňskou adresu. Anebo — vraťte nám toto číslo s poznámkou, že si nepřejete další zasílání tohoto časopisu. Děkujeme Vám. Vydavatelé
180
MÍROVÉ SOUŽITÍ: STANOVISKO ZÁPADU George Kennan [Princeton University) V rozsáhlé rozpravě, která provázela celý vývoj tak zvané studené války, nebylo snad pojmu, s nímž se lehkomyslněji — a občas zcela neodpovědně — zacházelo, než s pojmem "koexistence." Nikita S. Chruščov v článku nadepsaném "Mírové soutěžení" (a uveřejněném v prvním čísle 38. ročníku čtvrtletníku Foreign Affairs (1) zajímavým způsobem definoval, co si představuje pod tímto pojmem. Mírové soutěžení, praví, v podstatě znamená zavrhnout válku jako spůsob řešení sporných otázek. Předpokládá závazek odmítnout jakoukoliv formu porušení územní nedotknutelnosti a svéprávnosti jiného státu. Obsahuje závazek nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí. Znamená, že politické a hospodářské vztahy musí spočívat na základě naprosté rovnosti a vzájemného prospěchu. Mírové soutěžení, říká Chruščov, vylučuje i jen nebezpečí války. Je to něco co by "se mělo vyvinout v mírové soutěžení tak, aby byly co nejlépe ukojeny potřeby člověka." Ve svém článku Chruščov nám nejenom dal tuto definici, ale také zcela jasně naznačil, že podle jeho soudu Sovětský svaz se řídí těmito zásadami, vždycky se jimi řídil od chvíle revoluce z podzimu 1917, a nemůže než se řídit těmito zásadami vzhledem k společenskému řádu, na němž země sovětů spočívá. Naproti tomu v západních zemích je dosud mnoho významných sil, které způsobují, že tyto země se neřídí zásadami mírového soutěžení, naopak "jsou přesvědčeny, že mohou na válce vydělat", chtějí nastolit "kapitalismus" a to násilím a proti vůli lidu; tyto síly musí býti zneškodněny, máli mírové soutěžení opravdu zvítězit. Domnívám se, že zřídka kdy byl vysloven fantastičtější názor nad tvrzení Chruščovovo, že sovětský stát "od svých prvopočátků . . . vyhlásil mírové soutěžení za stěžejní zásadu své zahraniční politiky", že od počátku komunističtí vůdcové v sovětském Rusku byli oddanými přívrženci zásady, že mírové soutěžení by mělo a také mohlo převládnout ve vztázích mezi státy s různými společenskými systémy. Tato studie byla přeložena se zvláštním svolením časopisu Foreign Affairs, na jehož stránkách vyšla v lednu 1960. Všechna práva jsou vyhrazena Council of Foreign Relations, Inc New York. (*) Viz také Rudé Právo, 6. září 1959., str. 5.
181
Jenom po jistém váhání se dnes člověk vrací k historii prvních let sovětské moci. Je jen pochopitelné, že vládnoucí kruhy v Moskvě hodnotí dnes trochu jinak možnosti násilných sociálních revolucí v důležitých průmyslových zemích Západu, ba že dokonce pochybují o nezbytnosti takovýchto povstání. Lze si představit, že tyto kruhy mají jistou koncepci závazků ruských komunistů k dělníkům v těchto západních zemích a že tato koncepce se rovněž poněkud liší od té, jež převládala v Moskvě v letech 1917—1918. Je-li tomu tak, pak by jistě bylo lepší zapomenout na to co bylo a nekomplikovat celou otázku koexistence v dnešní době hádkami o minulosti. Konec konců léta 1917 a 1918 byla dobou obrovských zmatků a tragedií na světovém dějišti. Lidé všude na světě podlehli duchu násilí a vášně. Komunisté i nekomunisté se dopustili mnoha věcí, které dnes, v perspektivě čtyřiceti let, se jasně jeví jako politováníhodné. A je jistě jenom hrstka lidí v nekomunistickém světe, která by chtěla obnovit spory z té doby před první světovou válkou a z let, která ji následovala. Jestliže však se komunisté budou příliš často odvolávat na postoj sovětkých vůdců v roce 1917, aby tak dokázali, že ruský komunismus vždycky, bezvýhradně a samořejme vyznával takové zásady, jako zavržení násilí jako prostředku k řešení sporných politických otázek, zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí a zásady mírového soutěžení jako nejlepšího způsobu spolužití mezi státy s různými společenskými systémy — pak západnímu historikovi nezbývá, než vyslovit svůj podiv a protestovat. Ostatně překvapuje, že je tak málo těch, kdo se dnes představují jako nositelé a představitelé tohoto hnutí; že právě tito lidé jsou ochotni tuto historii falšovat pro potřeby vlastní taktiky. Mráz jde po zádech při pomyšlení, co by asi Lenin řekl o tomto nemyslném překrucování. Copak dnešní vůdcové ruské komunistické strany opravdu chtějí předstírat, že zapoměli, že Lenin sám se vždycky pokládal za mezinárodního socialistického vůdce? Kdo to byl, kdo napsal 3. října 1918: "Bolševická dělnická třída Ruska byla vždycky mezinárodní nejenom slovy, ale také činy, na rozdíl od těch černokněžníků-hrdinů a vůdců Druhé Internacionály. . . " ? Kdo to byl, kdo řekl v témže dokumentu: "Ruský proletariat pochopí, že už brzo bude muset podstoupit nejvyšší oběti v zájmu věci internacionalismu . . . Připravme se na to bezodkladně. Dokažme, že ruský dělník dovede pracovat mnohem usilovněji, bojovat a umírat ještě obětavěji, když nejde jen o ruskou revoluci samotnou, ale o mezinárodní dělnickou revoluci . .." ? (2) 2) V. T. Lenin: Sočiněnija,
182
IV. vydání.
(Moskva, 1952, díl 28, str. 83.)
Jak každý dobrý ruský komunista ví, toto je jenom jeden z doslova tisíců výroků, které svědčí o oddanosti bolševiků leninské doby socialismu jako mezinárodnímu hnutí — tedy, přesně řečeno, oddanosti k povinnosti vměšovati se do vnitřních záležitostí jiných zemí s cílem změniti systém vlády i způsob života v těchto zemích. Kromě toho, máme-li přijmout za svou teorii, že politické síly, jež byly u moci v Sovětském svazu, byly vždycky na straně mírového soužití, jak je definuje Chruščov, pak je nezbytné, abychom z paměti vymazali dlouhou a temnou historii vztahů mezi Moskvou a zahraničními komunistickými stranami v době Stalinovy vlády. Je nepřeberně dokladů o tom, jakým cílům zahraniční komunistické strany v těch letech sloužily, komu sloužily a jakým způsobem. Jsou mezi námi na Západě mnozí, kdož jsou ochotni zapomenout na tyto události kdykoli se jedná o politických záležitostech dneška. Ale je zase docela něco jiného nechat se dobrovolně vodit za nos; jestliže lidé v Moskvě si přejí, aby tyto nešťastné události upadly v zapomenutí za hranicemi Ruska, pak první podmínkou je, aby dějinné skutečnosti nestavěli vzhůru nohama a pak žádali, aby výsledek těchto kouzel byl přijat ostatním světem jako důkaz toho, že ruský komunismus je logicky svázán se zásadami mírového soutěžení. Před více než sto lety poučený západní návštěvník, Markýz de Custine, napsal z Petrohradu: "Ruský despotismus nejenom že neuznává sílu myšlenek nebo citů, ale překrucuje fakta, popírá co je zcela zřejmé a nakonec v tomto úsilí triumfuje." Nuže, dnes lidé v takovémto úsilí zvítězit nemohou. Neboť už samo užívání těchto překroucených fakt, jehož cílem je znesnadnit obecné pochopení dějinného vývoje vztahů mezi Sovětským svazem a Západem, je velmi špatnou službou jakékoli formě opravdu účinné koexistence. Nerad bych, kdyby tyto moje poznámky se vykládaly jako výraz pochyb o tom, že snad víra předsedy Chruščova a některých jeho druhů v zásady koexistence, tak jak je sovětský státník nyní definoval, je neupřímná a že se za ní skrývají temné úmysly. To z toho nutně nevyplývá. Chtěl jsem jenom zdůraznit, že moskevští státníci sotva posílí za hranicemi Ruska víru v upřímnost své oddanosti liberálním a tolerantním zásadám v mezinárodním životě tím, že překroutí historií leninské nebo stalinské éry, či tvrzením, že oddanost principům koexistence prostě a nevyhnutelně pramení ze samy podstaty sociálního a politického řádu SSSR. Je možno přijmout názor, že sovětské stanovisko k těmto otázkám se změnilo; není však možno přijmout
183
argumentaci, že toto stanovisko není nutno měnit, když se jedná o podmínkách nezbytných k nastolení politiky mírového soutěžení, jak ji definoval Chruščov. Ve výkladu sovětského názoru na koexistenci se hodně zdůrazňovala oddanost západních lidí ke kapitalismu a jejich údajné úsilí o to, aby kapitalismus zvítězil jako světový řád. Nuže, západní člověk pociťuje jistý zmatek, kdykoli se dnes setká s pojmem "kapitalismus", užívaným v této souvislosti. Co se vlastně myslí slovem "kapitalismus"? Brzo je zřejmé, že ať už skutečnost, kterou má zrcadlit je jakákoliv, v očích ruského komunisty se nijak podstatně nezměnila od doby, kdy ruská sociálně demokratická strana vešla v život na přechodu tohoto století. A jestli snad v úředním sovětském stanovisku se někde obráží fakt, že změny v hospodářském životě a v institucích nekomunistických zemí v posledním půlstoletí byly takového druhu, že bylo třeba revidovat základní články klasického marxistického názoru na západní kapitalismus, — pak opravdu nevím, kdy a kde se tato korektura projevila. Současná sovětská ideologická literatura prostě tvrdí, že vně komunistického světa existuje jen jedna základní a neměnná lidská podmínka — systém a způsob života známý pod jménem "kapitalismus", jehož základem je soukromé vlastnictví výrobních prostřeků — a že se na tomto systému nezměnilo nic podstatného v posledních 50 letech, či dokonce od života Karla Marxe. Tvrdí se dále, že tato situace jest dominantní skutečností v západním světě; v teorii pak základním článkem vší nekomunistické politické filosofie; a západní vlády, zejména "vládnoucí kruhy", jsou na život a na smrt spjaty s tímto systémem v zájmu vlastní sebezáchovy a ideologické urputnosti. Byla to patrně tato představa "kapitalismu", již měl předseda Chruščov na mysli, když napsal, že mnozí čtenáři čtvrtletníku Foreign Affairs patrně věří, že nakonec kapitalismus zvítězí. Pro nás, kdo žijeme mimo sovětskou oblast, jest zbytečné zdůrazňovat, jak je toto pojetí vzdáleno skutečnosti našeho každodenního života. Je pravda, žc zásady volného hospodářského podnikání a soukromého vlastnictví výrobních prostředků opravdu sehrály významnou úlohu v hospodářství všech nekomunistických zemí v posledních padesáti letech. Avšak ani v jedné z těchto zemí nebyla tato úloha stejně důležitá. Za to ve všech se účinně projevily zásady veřejné a společenské kontroly, zásady, které usměrnily a ovlivnily celý hospodářský a sociální proces.
184
Z toho pramenící rovnováha mezi soukromnýni vlastnictvím na straně jedné a státní nebo veřejnou kontrolou na straně druhé, je různá v různých zemích. Dnes neexistuje mimo komunistický svět jen jeden společenský nebo hospodářský řád, který by převládal: je téměř tolik systémů, kolik existuje zemí; a mnohé z nich mají mnohem blíže k tomu, co Marx pokládal za socialismus, než k tomu, co byl laisez faire kapitalismus za Marxova života. Kromě toho v každé z těchto zemí poměr mezi soukromými a veřejnými vlivy je proměnný a evoluční proces znemožňuje předpovídat z forem, které má dnes, na formy, jichž nabude zítra. To všechno znamená, že v nekomunistickém světě, kde je zvykem se aspoň pokoušet o to, aby smysl slov měl vztah k objektivním skutečnostem, pojem "kapitalismus" přestal mít jakýkoliv obecný a praktický smysl. Jenom v Rusku, kde teoretické koncepce jsou dosud chráněny před střetnutím s objektivní skutečností, žije dosud jakási představa o tomto pojmu. Ale nejenom to: v nekomunistickém světě existuje nespočet otázek ve veřejním životě, které se lidem zdají mnohem důležitější — s hlediska jejich celkového vlivu na lidskou podmínku — než jsou otázky vlastnictví výrobních prostředků a rozdělení statků, tedy otázky, jimiž se marxistické učení zabývalo takřka výlučně. Jakým absurdním počinem je tedy, ve světle těchto skutečností, líčit západní nekomunisty jako oddané stoupence a zastánce něčeho, čemu se říká "kapitalismus", a dodávat k tomu, že na Západě existují vlivní lidé, jejichž jedinou touhou je uvrhnout svět do katasrofy nové světové valky v naději, že tímto způsobem bude možno vnutit kapitalistický systém širokým masám lidí, proti jejich vůli. Otázka po vlastnictví strojů nesoutřeďuje na sebe hlavní pozornost v myšlení a rozpravách západní společnosti a západních "vládnoucích kruhů"; otázka, která tu dominuje, se týká svobody člověka — práva lidí zvolit si (a případně změnit) vlastní společenské a politické systémy tak, jak si to přeje většina, vyhledat si ty, kdož mají vládnout v rámci těchto systémů a (opět v rozpětí těchto systémů), plně užívat všech občanských svobod, jež je chrání před strachem z bezpráví proti němuž není odvolání, těšit se plné svobodě mysli a jít životem s hlavou vztyčenou. Jsem si vědom toho, že komunisté donedávna neměli žádné úcty ani k parlamentnímu ani k právnímu systému liberálního Západu. Klasický komunistický názor tyto systémy prostě odmítá jako podvod, jehož se dopouštějí monopolisté na bezbranných, vykořisťovaných dělnících. Je tedy snad příliš bláhovou naděje, že lidé v komunistickém světě projeví svůj zájem na mírovém spolužití také tím, že zavrhnou tento cynický směšný exter-
185
mismus, v jehož pokřivení se celý vývoj britské a americké společnosti posledních století stává historicky nesrozumitelným? Většina Angličanů nebo Američanů, jak se domnívám, by bez váhání přiznala, že tyto liberální systémy jsou nedokonalé; avšak obrovská většina nás věří, že spočívají na základech, jež mají blízko k samotnému zdroji lidské důstojnosti, jak aspoň my lidskou důstojnost chápeme, a že v sobě skrývají cosi, co je nejvzácnější v úsilí civilisovaných lidí o lepší život člověka. Těmto ideálům a nikoli způsobu, jímž se řídí vlastnictví a kontrola průmyslu v západních zemích, patří naše nejhlubší loyalita a naše nezlomná věrnost. A zároveň, kdyby v rámci parlamentního systému a jeho vývoje a při zachování všech základních občanských práv, byl způsob vlastnictví nebo kontroly výrobních prostředků od základů změněn (a v některých úsecích už se tak stalo), pak většina z nás by v tom neviděla žádnou tragedii či národní katastrofu. Ale kdyby tomu bylo naopak, kdybychom za tyto změny měli zaplatit svobodami a právy, jež americký parlamentní a právní řád nám dnes generelně — i když nedokonale zaručuje — pak, a jenom pak, bychom se klonili k názoru, že jsme utrpěli nenapravitelnou porážku, jenom pak by se nám zdálo, že jsme ztratili to nejpodstatnější. Z toho důvodu my na Západe odmítáme, aby se nás líčilo jako vášnivé stoupence něčeho, co se nazývá "kapitalismus", jako lidi, kteří ideologicky soutěží s jinými stoupenci, propagujícími cosi, co se nazývá "socialismus". My v Americe zejména pak odmítáme obvinění, že chceme vnutit kapitalismus jiným národům. Řada evropských států v posledních desetiletích změnila svůj společenský a hospodářský řád tak pronikavě, že se jejich systém na hony liší od společenského řádu ve Spojených státech. A v průběhu tohoto procesu nenarazily tyto státy ani v nejmenším na odpor nebo projevy nevůle se strany Ameriky. Viděno ze Spojených států, základní ideologickou otázkou dneška není problém kapitalismus versus socialismus, ale svoboda. Spor mezi Moskvou a "vládnoucími kruhy" v nekomunistickém světě není sporem o to, který společenský řád je produktivnější; je spíše sporem o to, co je nejdůležitejsí, co je nejpodstatnější, v životě člověka a národa. Skutečnost, že ideologické rozpory tohoto druhu existují, nejsou samy o sobě překážkou k nastolení mírového soutěžení v tom smyslu, jak je Nikita Chruščov definuje. Vždyť není nic nového v tom, když dva ideologicky antagonistické systémy žijí po dlouhou dobu bok po boku v mírovém soužití. Mimo komunistický svět existuje řada zemí, jejichž dnešní mírové spolunažívání v mezinárodních stycích vyrostlo z původního vztahu ostrých
186
ideologických protichůdností. Tak na příklad jistě nebylo žádné ideologické afinity, ale spíše tu byl ostrý ideelogický konflikt, mezi carským systémem v Rusku a světem amerického politického myšlení. A přece tato situace nezabránila tomu, aby tyto dvě mocnosti nežily ve stejném světě a bez válečného střetnutí po více než sto let. Je pravda, že v západních zemích jsou tu i tam jednotlivci, kteří pokládají dnešní ideologický rozpor mezi sovětskou vládou a západními národy za nepřeklenutelný a kteří si prostě nedovedou představit, že by tento rozpor mohl býti řešen, (nebo i jen na delší dobu tolerován) bez války. Při jisté námaze je možno nalézt veřejné projevy nesoucí se v tomto duchu, a je možno z nich citovat. Podle mého názoru lze se však shodnout na tom, že těchto lidí je málo a že nejsou příliš vlivní. A je nesporné, že obecný názor na tuto otázku v celém západním světě — a to platí jak o vládách, tak o jednotlivcích — zní asi takto; společenský a politický řád, který dnes převládá v sovětském Rusku je systémem, který nám nevyhovuje, ale jehož existence a přetrvání není naší odpovědností; není také naším úkolem usilovat o to, aby se tento systém změnil; sám o sobě, tento systém není překážkou k nastolení mírového soužití mezi národy. Budiž tu řečeno co nejdůrazněji, že studená válka nevznikla proto, poněvadž lidé na Západě si nepřejí, aby sovětský licl žil v socialismu nebo v kterémkoli jiném systému, který si zvolí. Naopak, kdyby celá záležitost byla jen otázkou ideologií, jen otázkou vztahu mezi Západem a vlastním Ruskem, pak by nebylo důvodů proč by sovětské volání po "mírovém soutěžení" nemohlo být přijato bez výhrad. Ale Sovětský svaz není jen záležitost ideologická. Sovětský svaz je také velkou mocností, a to fysicky i vojensky. I kdyby ideologie převládající v Rusku nebyla v protikladu ke koncepcím, které se uplatnily jinde, postup sovětské vlády v mezinárodních vztazích — a zejména pak jakákoli rozsáhlejší expanse její moci na úkor svobody jiných národů — by samy o sobě na sebe soustředily vážnou pozornost všeho ostatního světa. Dodejme, že v posledních letech jsme byly svědky právě takové expanse. Pokud jde o Evropu, tato expanse začala s postupem sovětských armád do východní a střední Evropy v roce 1943. V té době Západ tento postup nejenom uznal, ale v podstatě vítal jako velmi důležitou část poslední fáze války proti Hitlerovi. Avšak tento postup do srdce Evropy přivodil něco, co jenom málo lidí na Západe v roce 1945 předvídalo a ještě méně lidí si skutečně přálo: více nebo méně trvalé posunutí skutečných hranic politického a vojenského vlivu Moskvy do vlastního srdce Evropy.
187
Rozprava o otázce koexistence se vede s komunistické strany v pojmech, které tuto situaci vůbec neberou v úvahu; komunisté naopak žádají po Západu, b y ť jen nepřímo, aby b u ď tuto situaci ignoroval anebo předstíral, že neexistuje. Říkají, že v podstatě jde o to, aby se "likvidovaly důsledky druhé světové války"; avšak o tomto základním důsledku se naznačuje, že nemá být likvidován nebo aspoň že se o něm nemá hovořit Je to realistický pořadavek? Sotva. Není žádným tajemstvím, že Sovětský svaz má výsadní postavení mezi zeměmi komunistického bloku. Komunističtí předáci v různých zemích uznávají toto výsadní postavení, kdykoli se sejdou k poradám o mezinárodních událostech. Co státníci na západě mají (nebo nemají) dělat, aby změnili nebo ovlivnili tuto situaci, je jiná otázka; ale není ani rozumné, ani užitečné po nich žádat, aby v každé rozpravě o mírovém soužití mezi Východem a Západem prostě ignorovali skutečnost, která se uvnitř komunistického světa uznává jako významný činitel v mezinárodních stycích. Je totiž nesporné, že toto rozšíření sovětské politické a vojenské moci do srdce Evropy se rovná podstatné změně ve strategické a politické rovnováze světa, a že to je změna, o níž se nikdy přímo nejednalo se západními státníky a která také nikdy nebyla s nimi dohodnuta.
Ale není to jen skutečnost této změny, která je významná pro národy na Západě; je to také otázka jak k této skutečnosti došlo a jakým spůsobem se tato situace udržuje. Pravdou je, že se to všechno stalo nikoli proto, poněvadž většina lidí v této oblasti dospěla k názoru, že komunismus (jak tvrdí Chruščov) "je pokrokovějším a spravedlivějším řádem." Toto mírové soutěžení o získání myslí lidí, tedy soutěžení, které dnes máme přijmout z ruku komunistů jako předpoklad a podmínku mezinárodní mírové koexistence, má jen velmi málo společného se způsoby, jimiž se socialistické vlády, uzpůsobené k obrazu Moskvy, dostaly k moci v zemích východní Evropy v roce 1944 a 1945, tím méně pak se způsoby, jimiž se postupně jejich moc upevňovala. Stanovisko Západu, založené na podkladě nesporných dokladů je, že tyto režimy se dostaly k moci zručnými manipulacemi krajně ukázněných komunistických menšin, vyškolených a inspirovaných Moskvou a podporovaných přítomností nebo fysickou blízkosti jetnotek sovětsk branných sil. A tyto režimy se podobným způsobem také udržely u moci. Není mým úmyslem v těchto kapitolách hodnotit tyto události z hlediska mravního. Nechci polemisovat s názorem, že Rusko má své politické zájmy ve východní Evropě a že tyto zájmy si zasluhují porozumění západních vlád už jen jako věc základního politického realismu. Nechci tu také polemisovat s názorem, že dnešní situace, a ť už k ní došlo jakkoli, velmi vážným způ-
188
sobem zavazuje sovětskou vládu, a že se na této vládě nemůže dost dobře žádat aby ze dne na den či nějakým drastickým způsobem změnila svou politiku a ohrozila tak politickou bezpečnost sovětského státu. Nikita S. Chruščov ví, že na Západě existuji odpovědní lidé, kteří se nikdy nevzdali naděje na takové řešení této otázky, které by smířilo sovětské zájmy v této oblasti jak se zájmy západních mocností, tak se zájmy jednotlivých národů, a kteří už udělali co bylo v jejich silách, aby připravili cestu vedoucí k rozumnému a smírnému řešení těchto nesnází. Avšak úsilí těchto lidí musí nutně být bezvýsledné, pokud sovětská vláda, která si napřed potichoučku přisvojila celou tuto oblast, zdá se dnes říkat směrem na Západ: 'Mírové soutěžení začíná teď a tady a jakýkoli zájem na vaší straně o osud těchto národů se pokládá za narušování koexistence.' Jak už jsem naznačil, existenci sovětského socialismu v Rusku samotném může Západ opravdu pokládat za vnitřní sovětskou záležitost a sama skutečnost sovětského systému nemusí být na překážku mírovému soužití. Konec konců sovětský systém je řád, který vyrostl z domácích podmínek téměř na celém území Sovětského svazu. Proces, kterým se dostal k moci, nebyl ovšem demokratický v západním smyslu toho slova, ale zároveň to byl proces hluboce ruský, zrcadlící některé naprosto základní skutečnosti ruského politického života té doby. A opravdu není věcí Američanů, aby se jakkoli vměšovali do záležitostí tohoto režimu. Ale jakmile se jedná o vlády komunistického bloku států ve východní a střední Evropě, pak je celá otázka nepoměrně složitější. Neboť v podstatě tyto vlády nejsou vládami, vyrostlými z domácích poměrů. Toto všechno je ovšem relativní; neboť jen zřídka, jestli vůbec kdy, není naprosto žádné shody mezi zájmy a cítěním lidu, a režimem (jakkoli despotickým), který mu vládne. V očích Západu však tyto režimy jsou produktem různých druhů podmanění, jejichž nespornost nijak není zlehčena skutečností, že k nim zhusta nedošlo prostým nepřátelským vojenským vpádem. A samořejmě, že se hned vkrádá tato myšlenka: když se to mohlo stát těmto národům, a to jinými způsoby než hrubým vojenským výbojem, a když se po nás nyní žádá abychom to přijali jako něco, o čem se prostě nesmí mluvit v souvislosti s mírovým spolužitím — kolik dalších národů by mohl postihnout stejný osud a to právě v rámci koexistence, kterou nyní máme přijmout? Neboť faktem je (a je to fakt, s nímž jsme se tolikrát a bolestně setkali v posledních čtyřech desítkách let), že malé národy mohou být drženy v područí a v závislosti i na větších národech i jiným způsobem, než jen
189
přímým vojenským vpádem či formální politickou intervencí; že existuje mnoho jiných způsobů podmanění než ty, které známe z klasického kolonialismu 19. století a které udržovaly národy v závislosti na mocnějších. Je tu například taková věc jako povstání — umění zmocnit se moci revoltou. Tedy způsob, jímž konspirující menšina se zmocní vlády, ovládne ohniska moci, zrevolucionisuje ulicí, rozpoutá občanskou válku. Kdo by mohl popřít, že tato manipulace moci sehrála svou úlohu, svou velmi podstatnou úlohu, v komunistické průpravě a v komunistické praksi minulých dob? Je dobře možné, že revoluce se "nedělají na objednávku". Ale komunistické učení by se sotva mohlo smířit s tvrzením, že revoluce obvykle vznikají jen z bezprostředních nálad mas a nikdy nejsou ovlivněny organisační a vojenskou činností politické avantgardy; proto je také nesmyslné žádat po Západu, aby sám přijal toto stanovisko, zejména ve světle nedávných historických zkušeností. Předseda Chruščov naznačuje, že toto všechno je vlastně nedůležité pokud jde o jeho dnešní myšlení. Bylo by nesprávné automaticky mít za to, že to je zcela neupřímný postoj. (Ostatně něco na tom je, když Chruščov říká, že není třeba, abychom hledali dvojité dno v každém zavazadle.) Ale i kdyby to byla pravda v jeho osobním případě, sotva to bude platit o všech jeho dnešních soudruzích v sekretariátu a v předsednictvu Komunistické strany Sovětského svazu; a není také důvod věřit, že by to platilo o představitelích hlavního sovětského spojence v rodině národů, o komunistické Číně. Znovu je třeba zdůraznit, že dějinná zkušenost nemůže být jen tak přes noc zapomenuta. Jestliže, podle N. Chruščova, kapitalistické země musí ještě leccos vysvětlit ze své minulosti (Chruščov na příklad obviňuje Ameriku z "nesmyslných křižáckých výprav" proti sovětskému Rusku), pak totéž platí o Sovětském svazu. Zejména potrvá ještě dlouho, než přestane být rohodujícím činitelem v povědomí Západu. V jistém smyslu jsme my všichni, podobně jako předseda Chruščov, Stalinovými žáky. Neboť právě od Stalina jsme se naučili mnohému z toho, co dnes víme o takových věcech jako je krutost, neoblomnost a klam v mezinárodní politice. Bylo by snad dobře, kdyby Chruščov po nás nežádal, abychom příliš rychle — rozhodně ne rychleji než někteří z jeho vlastních ruských a čínských druhů — zapomněli na lekce, jichž se nám dostalo od tohoto vynikající politického učitele. Tyto úvahy jsou v přímém a významném vztahu ke slovům " m í r " a "mírový", jichž dnes komunisté tak často užívají, kdykoli hovoří o otázkách koexistence. Co se myslí těmito pojmy?
190
Slovo "mír" nemá žádný význam jakmile se octne mimo rámec konkrétních podmínek, v nichž se má uplatnit. Mír, to není jen klid zbraní. V tomto smyslu přece máme dnes na světě mír. Vždyť konec konců v dobře zorganisovaném vězení je také "mír". Mír není také žádná abstrakce. To velmi dobře pochopil na příklad Lenin, který napsal v roce 1915: "Mírová hesla možno propagovat buď v souvislosti se specifickými podmínkami míru anebo naopak, bez jakýchkoliv podmínek — to jest v zápase nikoli o nějaký specifický mír, ale o mír jako takový (Frieden ohne weiteres). Je jasné, že v druhém případě běží o heslo, které není socialistické, ale v podstatě nesmyslné, bezobsažné." (3) Jak tedy máme rozumět slovu "mír" v komunistickém názvosloví? Bylo by snad příliš mnoho žádat po Leninových žácích, aby vysvětlili a specifikovali tento pojem, kdykoli jej užívají, aby řekli přesně o jakém míru vlastně hovoří: mír v zájmu koho? za jakých podmínek? za jakou cenu? Existuje jeden druh míru, který se srovnává se skutečným zubezpečením národů: je to mír založený na zásadách opravdové národní svobody. Pak je ještě jiný druh míru, přestavovaný klidem, který vládne všude tam, kde nástroje útisku jsou prostě příliš mocné, než aby jim mohli odolávat ti, proti nimž jsou namířeny. A tak neustálý povyk o světovém míru, který není ničím jiným než abstrakcí, rovněž zastiňuje skutečnost, že existuje mnoho způsobů, jimiž národy mohou být utiskovány a které v dané chvíli se nemusí projevit jako očividné užití síly napříč mezinárodních hranic, ba že dokonce někdy stačí pouhá hrozba silou. Kromě toho jsme byli svědky situací, na příklad v Maďarsku v roce 1956, kdy sovětská oddanost "míru" nikterak nezabránila sovětům užít ozbrojených sil a rozhodnout tak o politické situaci v sousední zemi. Je opravdu rozumné se domnívat, že lidé v mimoruském světě mohou prostě přehlédnout tyto skutečnosti kdykoli se hovoří o "mírovém" soužití? V komunistických rozpravách o koexistenci se hodně zdůrazňuje vojenské připravenost západních zemí, zejména Spojených států. Vládě Spojených států se vytýká, že udržuje vojenské základny v různých státech světa; že není ochotna přistoupit na úplné zničení atomových zbraní a na definitivní zákaz pokusů s nukleárními zbraněmi; že odmítá následovat SSSR v jednostranném snižování počtů pozemních armád, snižování, a němž sovětská ( 3 ) 0 p . cit., sv. 21, str. 262
191
vláda tvrdí (aniž o tom podala příliš přesvědčivé důkazy), že se stalo skutkem v sovětském Rusku: že vyzbrojuje Němce v rámci Severoatlantického paktu; a podobně. Všechny tyto kroky vlády Spojených států se vykládají jako neslučitelné s duchem, na němž spočívají zásady mírového soužití. Pisatel těchto řádků v lecčems v posledních letech nesouhlasil s vojenskou politikou západní koalice. Měl za to, že tato politika trpěla několika nesprávnostmi. Zrcadlila často nesprávné ocenění vlastní podstaty problému, s nímž se měla potýkat. Občas se zdálo, že byla ovlivněna, pokud šlo o sovětské úmysly názorem, který se nutně jevil jako povrchní a jednostranný každému, kdo zná historii a psychologii sovětské moci; zdálo se, že toto hodnocení vyvěralo spíše ze znalosti minulých odpůrců než z uváženého studia ruských a komunistických zásad a taktik. Byla to politika, která čas od času jednostranně a nezdravě viděla spásu v některých kategoriích zbraní. Jindy zas obrážela přílišné spoléhání na systém vojenských aliancí jako na jakýsi druh všeléku na všechny politické neduhy, jakoby ani nehrozila jiná nebezpečí než nebezpečí přímé vojenské agrese. Kromě toho tato politika nejednou vyvolala v život vojenské přípravy, které — jakkoli motivované potřebami obrany — mohly se potenciálnímu odpůrci jevit jako výraz úmyslu v tu či onu chvíli zahájit nepřátelství. Toto všechno je pravda; ale žádná z těchto událostí, ani všechny dohromady neopravňují ke krajní interpretaci, kterou z nich Moskva vyvodila. Sovštští vůdcové, jak se zdá, nemohou nebo nechtějí vzít na vědomí otřes, jímž prošlo veřejné mínění na Západě, otřes, způsobený zneužitím sovětské vojenské moci ve východní a střední Evropě v letech 1945—1948 k účelům rozšíření politického vlivu Moskvy v této oblasti; otřes, způsobený sovětskou neochotou demobilisovat vlastní branné síly po příkladu branné moci Západu, dále politickou ofensivou zahájenou komunisty v západní Evropě v roce 1947—1948, berlínskou blokádou, a konečně — či především — zahájením korejské války. Toto všechno se jevilo západním národům jako nepřátelská ofensiva neméně hrozivá ve svých cílech, než by bývaly byly hrozby přímým vojenským výbojem na čele se sovětskou armádou. Ke všem těmto událostem došlo hned po skončení druhé světové války a vyvolalo to zkoušku nervů už i tak otřesených a stav myslí už i tak otevřených obavám po nedávných hrůzných zkušenostech: jaký div, že ve veřejném míněni Západu převládlo přesvědčení, že bezpečnost západní Evropy—tedy oblasti která právě přestála jedno strašlivé ohrožení — je opět ohrožena a to nebezpečím nemenších rozměrů. Jaký div, že reakce na toto všechno
192
se projevila intensivním úsilím o vybudování těch branných sil, které byly hned po válce tak rychle a tak důvěřivě demobilisovány. Historický vývoj Evropy byl takový, že nebezpečí hrozící nějaké zemi — pokud vůbec sahá historická paměť — se vždy ztotožňovalo s představou postupu armád přes hranice této země. Je proto patrně jen přirozené, že národy žijící na evropském světadílu jsou posedlé jakousi mánie ďinvasion a spatřují ve vybudování obranné vojenské síly ochranu i před těmi tlaky, které jsou nepoměrně jemnější a rafinovanější, než strohá vojenská akce. V celé otázce vojenských příprav, jak ji vidí Sovětský svaz, je dosti možností k rozpravě a ke kompromisu. Ale rozhodně není účelné vědomě nesprávně vykládat a překrucovat celou tuto otázku, jak se to dnes děje v Moskvě s vytrvalostí, hodnou lepších věcí. Názor, že na Západe existují početné nebo vlivné skupiny lidí, kteří po hrůzných zkušenostech z let 1939—1945, touží po novém divokém krveprolití a masakru, je příliš směšný, než aby se o něm vůbec mohlo vážně hovořit. Zejména pak tvrzení, že kancléř Adenauer patří k těmto lidem, jest tak prokazatelně absurdní, tak dokonale vzdáleno celé sruktuře politického života v dnešním Německu a tak proradné ve svých průzračných cílech a implikacích, že jeho neustálé šíření Moskvou může jenom odrazovat ty, kdož věří v lepší dorozumnění mezi Západem a Východem. Předseda Chruščov má pravdu když říká, že dnešní závody ve zbrojení jsou neslučitelné s jakoukoli uspokojivou formou mírového soužití. Avšak naděje na změnu v této situaci nebudou příliš růžové pokud Moskva bude i nadále líčit vojenskou politiku západní koalice z posledních let výlučně jako plod krvežíznivosti západních bankéřů a magnátů, toužících po nové válce a po větších ziscích; bude třeba, aby Moskva uznala, že tato politika — jakkoli špatně plánovaná nebo přehnaná — do značné míry představuje jen přirozené a ostatně předpověditelné reakce velkých národů na situaci, k jejím už vytvoření Moskva sama tolik přispěla. Jiná část požadavku, který komunisté kladou ve jménu mírového soužití se vztahuje k tomu, co Chruščov nazývá "rozšíření rozsáhlého a neomezeného mezinárodního obchodu." Praví se v této souvislosti, že ideologické rozdíly nemají být překážkou v obchodních stycích. Bez takovýchto styků se mezinárodní život nemůže normálně vyvíjet. Z hlediska Západu je to poněkud divný a poněkud záhadný požadavek. Kdyby obchod mezi Sovětským svazem a nekomunistickými zeměmi byl takového druhu, že by sebou nesl obvyklé výhody hospodářských styků —
193
to znamená rozsáhlé cestování a případně pobyt obchodníků v zemích, podílejících se na zahraničním obchodě, vytvoření úzkých osobních vztahů a zájmových skupin, volný osobní styk — krátce, kdyby jeho důsledkem nebyly jen ekonomické vztahy, ale také bezprostřední a intimní vztahy mezi lidmi obou oblastí, byť i jen v omezeném rozsahu, pak by bylo možno s jistou mírou přesností spojovat otázku zahraničního obchodu s otázkou mírového soužití. Ale jak známo, sovětská vláda má monopol na zahraniční obchod, většinu svých transakcí provádí v cizině, v zásadě odmítá zahraničním obchodníkům právo žít a obchodovat na sovětské půdě a nešetří ani úsilím ani námahou, jen aby znemožnila sovětským občanům vejít v trvalý styk, založený na osobní důvěře nebo přátelství s jakýmkoli cizincem, ať už v obchodním prostředí nebo jakémkoli jiném. Za těchto okolností je možno se domnívat, že zvýšený mezinárodní obchod by v podstatě vyústil jenom ve výhody, z nichž by mělo prospěch hospodářství jednotlivých partnerů. Je nesporné, že takovéto výhody existují, aspoň v jisté míře, pro obě strany. Avšak Chruščov sám popřel, že by tyto výhody byly životního významu pro Sovětský svaz. "V našem hospodářském vývoji," píše, "se spoléháme výlučně na vnitřní síly naší země, na naše vlastní zdroje a možnosti... Bez ohledu na to, zda budeme nebo nebudeme obchodovat se západními zeměmi... uskutečnění našich hospodářských plánů . . . nebude tím v nejmenším ovlivněno . . V případě Spojených států se sotva lze domnívat, že by obchod s Ruskem měl pro ně větší hospodářský význam. S výjimkou válečných dob, zahraniční obchod mezi Ruskem a Spojenými státy nikdy nebyl příliš velký, ať už za carismu nebo za sovětů. Zboží, které Rusko obvykle má na prodej, nenalézá příliš velký trh v americkém hospodářství; totéž platí o dosavadním nákupním plánu sovětského ministerstva zahraničního obchodu. Kromě toho západní vlády musí uvažovat nejen o možných výhodách obchodu se zahraničním obchodním monopolem, ale také o jeho nebezpečí. Takovýto obchod totiž je řízen a určován na straně sovětů mocnou vládou, která sleduje nejenom hospodářské, ale také politické zájmy. V takovém případě ovšem není dobře možno přihlížet jenom k vzájemným hospodářským výhodám, jako se to děje v případě obchodu mezi zeměmi s volným podnikatelským systémem, zaručujícím jistou stabilitu. Zejména to pak platí, jestliže země s monopolním systémem neopomíná stále zdůrazňovat, že je takřka zcela nezávislou na těchto obchodních stycích, že jí vlastně na nich nezáleží. Nekomunistické vlády musí vždycky počítat s možností, že zahraniční obchod budovaný v průběhu řady let a objímající důležité
194
závazky se strany západních firem, může býti kdykoli vypovězen prostou změnou v nákupní politice druhé strany, změnou, vyvolanu okolnostmi a důvody, které nemají nic společného s hospodářským prospěchem. Tohle všechno se už v minulosti stalo. A i kdyby se to nestalo, nikde není záruky, že by se tak nemohlo stát v budoucnosti. Toto risiko, které má svůj zdroj v tom, že na komunistické straně chybí jedna složka, jež je obvykle neoddělitelnou částí zahraničního obchodu — totiž nejvlastnější obchodní zájem — neznamená, že obchodování se Sovětským svazem nikdy nebude ani bezpečné, ani žádoucí; ukládá však jistá trvalá omezení možnostem tohoto obchodu. Je pravděpodobné, že důraz, který Chruščov a jiní sovětští mluvčí kladou na tuto otázku, vyplývá z faktu, že úsilí o rozšíření obchodních styků často bylo úvodem (zejména v historii sovětské diplomacie) k politickému dorozumění nebo spojenectví mezi dvěma mocnostmi. Bude však nesnadné přesvědčit Američany o této náplni obchodní politiky. V americké tradici obchod jen splňuje skutečné hospodářské potřeby a není výrazem politických pocitů. V posledních letech se v americkém názoru na otázky obchodu mezi Východem a Západem objevily jisté rysy, které se mnoha lidem ve spojeneckých zemích Ameriky, a také některým Američanům, jevily jako nedostatky; jevily se jim jako výraz zbytečné bázlivosti tváří v tvář domácím kritikům nebo jako zbytečné obavy před vlivem, který by takovýto obchod měl na sovětské vojenské přípravy. Jestliže snad přezkoumání těchto obav by v sovětských očích nabylo jistého významu, přispívajícího ke zmírnění mezinárodního napětí, pak by se o takovéto revisi mělo ve Washingtone vážně uvažovat. Ale i kdyby došlo k takovéto revisi, Spojené státy by se v každém případě musely potýkal s faktem, že Moskva má vládní monopol na zahraniční obchod a vytváří tak systém podmínek a okolnoslí, za nichž se zahraniční obchod rozvíjí, zcela rozdílný od toho, na nějž byl Západ dosud zvyklý. To nevylučuje možnost obchodních styků; dokonce to ani nevylučuje možnost podstatného zvýšení objemu sovětsko-amerického obchodu v poměru k dnešnímu stavu. Ale diktuje to jistá omezení v tom, co Západ v tomto směru může očekávat. Vzhledem k těmto omezením je opravdu nesnadné si představit kde a jak by mohl zahraniční obchod opravdu podstatně ovlivnit otázku mírového soužití. A nakonec ještě jednu poznámku. Znovu zdůrazňuji, že hodnoty, k nimž se vztahuje, jsou relativní; ale nesnáze, které leží v samotném ohnisku napětí 195
mezi světem komunistickým a nekomunistickým se nikdy nepřeklenou, pokud i tyto relativní rozdíly se budou přehlížet. Mám zde na mysli pojetí pravdy, jak se jeví v Moskvě (o Pekingu ani nemluvě), a pojetí pravdy, které je domovem ve většině ostatního světa. Všichni jsme si už zvykli slyšet z úst nejen komunistických propagátorů, ale i vynikajících sovětských státníků názory a tvrzení, která jsou buď tak absurdní anebo tak zoufale na štíru se známými skutečnostmi, že jim neuvěří ani malé dítě. Kdybychom brali vážně všechno, co přichází se sovětské strany, pak bychom museli uvěřit — na příklad — že sovětskému Rusku po čtyřicet let vládla skupina lidí, jež se pronikavě lišila od všech ostatních smrtelníků, kteří kdy žili na této zemi; lidí, kteří po celou tuto dobu se nikdy nezmýlili, nikdy nesprávně pochopili daný problém, nikdy nebyli vedeni jinými úmysly než nezměrně nesobeckou oddaností, s níž sloužili zájmům jiných. Tomu všemu máme uvěřit přes to, že v průběhu téhož čtyřicetiletí řada těchto lidí, kteří až dotud byli součástí tohoto údajně neomylného vedení, byla náhle vlastními druhy vyhlášena za zrádné zločince a bylo s nimi podle toho naloženo. Zároveň se po nás žádá, abychom přijali thesí, že až na jednu či dvě výjimky západní země měly na svém čele — rovněž podivuhodnou a pozoruhodnou shodou okolností — výlučně jen lidi, kteří byli nenapravitelnými zločinci: bud' krvežíznivé, chamtivé kapitalisty nebo bezpáteřné loutky těchto kapitalistů. Bylo by tu možno citovat takřka nekonečnou řadu příkladů. Uveďme jen jednoznačné falšování historických skutečností, jak se objevuje znovu a znovu v sovětských projevech o zahraniční politice; nebo tvrzení o takových událostech, jako vypuknutí korejské války, podstata nesnází v jiho-východní Asii, smysl sovětské akce v Maďarsku a podobně. Charakteristickou a neobyčejně vážnou ukázkou tohoto nezodpovědného poměru k objektivním faktům je protiamerická kampaň z posledních let. Tato kampaň nabyla obludných rozměrů před Stalinovou smrtí, bohužel však zcela neustala ani po té, když Stalin zemřel. Ve svém celku veřejné mínění na Západě je si jen málo vědomo tohoto fantastického zkreslování tváře Spojených států, jemuž je vystavena sovětská veřejnost — a zejména sovětská inteligence — v posledních deseti letech, výlučně vinou těch, kdo vládnou informačními prostředky Komunistické strany Sovětského svazu. Je to takový obraz Ameriky, že by svou zem nepoznali ani ti Američané, kteří kritizují mnoho projevů amerického života — obraz, v němž skutečné nedostatky americké civilisace jsou právě tak nepřesně vykresleny, jako její přednosti.
196
Propaganda je propaganda; ale i ta snad, jako všechno na světě, má svoje meze. Co si máme myslet o tomto šíření fantastických nepravd o Spojených státech? — že jim opravdu věří i sovětští vůdcové? anebo, ačkoli vědí, že to jsou nepravdy, přesto mají zájem na tom, aby sovětští občané jim uvěřili? Obě možnosti nesou sebou vážné důsledky z hlediska vyhlídek na opravdové mírové spolužití. Není také příliš povzbuzující, když je Západ ujišťován, že jakmile se mezinárodní napětí zmenší a vojenské přípravy zvolní, tento proud úmyslného překrucování vyschne stejně náhle a stejně zázračně, jako kdysi vytryskl. Lid Spojených států má mnoho co napravovat ve svém životě, ale velmi málo co skrývat. Nemá zájem na tom, aby cizí vlády a národy vnějšími zásahy byly brzděny v kritickém hodnocení amerického života; a právě tak nemá zájem na tom, aby tento život byl umělým způsobem zlehčován. Nechť toto hodnocení je jakkoli kritické a jakkoli skeptické — jen když bude poctivé. Je opravdu možno v průběhu rozpravy o mírovém soužití přehlížet důsledky tohoto poměru k objektivní skutečnosti — poměru, který je příznačný nejenom pro profesionální sovětské propagandisty, ale pro celou Komunistickou stranu Sovětského svazu a pro ideje, jimiž se toto hnutí inspiruje? Bude vždycky nesnadé odhadnout, na kolik se může důvěřovat lidem, kteří se zdají úmyslně obelhávat buď sebe nebo jiné. Je to snad příliš mnoho žádat po sovětských vůdcích, aby bezodkladně dali padnout tomuto byzantskému dogmatismu v politickém myšlení a propagandě, který možná měl své poslání v ranných dobách revoluční strany, kdy toto hnutí dosud zápasilo o převzetí moci v Rusku, ale které se naproto nesrovnává s posláním mocné vlády, jež žádá, aby byla přijata jako zralá a odpovědná mocnost v mezinárodním životě? Vždyť přece dnes už sotva kdo může býti svedem tímto absurdním extremismem. Je však mnoho lidí v nekomunistickém světě, pro které tento opětovný důkaz neodpovědnosti v poměru k pravdě je neustálým zdrojem pochyb o vyhlídkách na skutečně zdravé a trvalé soužití mezi komunistickým a nekomunistickým světem Jaká může být cena konkrétních dohod, táží se tito lidé, když předpoklady a představy, na nichž spočívají, jsou tak hrůzně rozdílné? Jestliže sovětští vůdcové se opravdu domnívají, že Západ je tak ďábelsky špatný, jak jej líčí vlastnímu lidu, jak mohou věřit, že s takovýmto světem je možno žít v míru a shodě? Jestliže na druhé straně titíž vůdcové úmyslně matou svůj vlastní lid, jak potom my na Západě jim můžeme věřit?
197
Rozhodně nelze na Moskvě žádat, aby přijala nekriticky stanoviska Západu. Ale bylo by užitečné postupně objevovat v projevech sovětských státníků a v propagačním materiálu, produkovaném pod jejich vedením, aspoň rozumný pokus o to vyrovnat obraz, vykreslující skutečnosti ve světě s objektivními důkazy, které jsou k disposici. Pokud vedení komunistické strany SSSR bude zastávat přesvědčení, že pravdou je to, co je v zájmu strany, aby lidé věřili, bez ohledu na to, jak do nebe volající nebo směšná je tato "pravda" ve světle objektivních důkazů — pokud budou i nadále popírat samu existenci objektivní skutečnosti a tudíž i jakýkoli závazek chápat a respektovat ji — potud lidé v ostatních částech světa, kteří opravdu upřímně si přejí takovou koexistenci, jak ji předseda Chruščov definoval, budou opatrní ve svých nadějích a ve svém očekávání. Je nesporné, že cesty k mírovému soužití vedou různými branami; ale jednou z nich je, že se sovětští komunisté vzdají směšného tvrzení, že jejich strana je hnutím, které vždycky dokonale rozumělo všem nesnázím lidstva a nikdy se v ničem nemýlilo. Jestliže Moskva je opravdu upřímná ve svém úsilí o mírové spolužití a jestliže v zájmu tohoto soužití je ochotna ke generální revisi — ostatně splatnou pro obě strany — stanovisek a činů, které vedly (nebo byly plodem) dnešního nebezpečného stavu světových záležitostí, stavu, jemuž se říká studená válka, pak se věru nalezne nemálo lidí v zemích mimo komunistickou oblast, kteří svým vlivem tento proces podpoří, v případě nutnosti i za cenu nemalé osobní oběti. Neboť není to jen v Rusku, kde si lidé uvědomují rozsah nebezpečí, které hrozí nám všem. Jestliže však Moskva má za to, že touto revisí má projít jenom Západ, pak zbude jen málo užitečného, co se v nekomunistickcm světe dá udělat k podpoře koexistence, jež by byla pevnější než ta, kterou máme dnes. Cožpak je nemožné, abychom přestali předstírat, že jsme všichni naprosto v právu a naopak si přiznali, že všichni máme svůj podíl odpovědnosti za složité procesy historie, které nás uvedly do dnešního nebezpečného stavu? A nemohli bychom, jakmile si toto přiznáme, zastavit spor o to, kdo je více a kdo méně zodpověděn za tento stav věcí, a konečně zasadit všechny své síly, vážně a bez rekriminací, do úsilí o zneškodnění ústředních a nejnesnesitelnějších nebezpečí, jež nám hrozí?
198
DOPIS Z B E R L Í N A Manfred Hertwig (Berlín)
Toto je první authentické vylíčeni tak zvaného "Harichova spiknutí", k němuž došlo ve Východním Německu v době revolty v Maďarsku a v Polsku. Manfred Hertwig, mladý docent filosofie, byl zatčen a odsouzen spolu s Wolfgangem Harichem a teprve nedávno uprchl na Západ.
Byl jsem zatčen spolu s Wolfgangem Harichem a Bernhardem Steinbergerem jednoho nevlídného listopadového večera v roce 1956; a za jiného, stejně nevlídného listopadového večera (23. listopadu 1958), jsem opouštěl budišínskou (Bautzen) věznici ve Východním Německu. Ale na mé radosti z propuštění ležel stín. Nevěděl jsem, zdali jsem skutečně na svobodě, protože mé propuštěni se neudálo obvyklým způsobem. Dva dni před skončením mé doby trestu, odpoledne ( a ne ráno), jsem z ničeho nic dostal své civilní šaty a vězeňský holič mě narychlo oholil. Celá ta procedura byla velmi podivná. V kanceláři velitele věznice jsem dostal nazpět svůj snubní prsten a hodinky, ale žádné propouštěcí papíry. Ptal jsem se po nich, ale "nedostal jsem odpověď; a tak jsem začal mít zlé předtuchy. Pouštějí mě skutečně na svobodu? Jedno bylo jasné: moje propuštění je rozhodně příliš časné soudě podle vkusu WalteraUlbrichtaa jeho státního návladního Melsheimera. Odsoudili mě "jen" na dva roky. Litují teď toho? Vím toho snad příliš mnoho, než aby si mohli dovolit dát mi příležitost k útěku na Západ? Deutsche Demokratische Republik by se jistě nerozhroutila, kdybych tam řekl vše, co vím. Ale přesto: mohl bych vyprávět o stalinském procesu, který se konal v ruské zóne v době, kdy v Moskvě již takové procesy přestaly existovat. Mohl bych potvrdit, že odsouzená "Harichova skupina" nebyla skupina spiklenců a agentů, dirigovaných ze Západu, nýbrž skupina intelektuálů, kteří se prostě snažili vnést ducha Chruščovovy nové linie do východoněmecké strany, do S. E. D., v době, kdy Ulbricht, Melsheimer a jiní ještě počítali s vítězstvím Molotova nad Chruščovem. A opravdu, jak jsem se obával, u brány trestnice mě nečekala moje žena, nýbrž příslušník Staatssiecherheitsdienstu (S. S. D.), jehož jsem znal pod
199
jménem Franke. Tři týdny předtím mě Franke navštívil ve vězení, aby si se mnou pohovořil o mé budoucnosti. Chtěl mi, jak pravil, pomoci znovu zakotvit. Bude mi prý dopřáno, abych se znovu mohl "osvědčit". Na mou minulost se prý zapomene. Franke se snažil vylíčit státní policii strašně humánně, ale to vše mělo svůj účel a bylo to chladně vypočítáno. Nabízeli mi dobře placené místo v Afbau Verlag (středisku proti-ulbrichtovské oposice v roce 1956), anebo místo v jiné podobné kulturní instituci pod podmínkou, že se stanu donašečem. Nadhodili dokonce, že místo hlavního lektora s platem 1,500 východních marek měsíčně), bylo jen provisorně obsazeno. Toto místo ve Verlagu měl dřív Wolfgang Harich, odsouzený na deset let. Já, "agent", "spiklenec", "nepřítel dělnické třídy", jsem se měl najednou stát konfidentem ministerstva vnitra. Měl jsem donášet na své kolegy z Aufbau Verlagu a na své ostatní známé. Pan Franke z S. S. D. mi dal překvapivě upřímný důvod pro to náhlé povýšení: "Lidi s vámi budou mluvit otevřeně — budou se vám svěřovat . . V té větě je celá tragedie Východního Německa. Nechlubí se snad Ulbricht "velkou důvěrou" dělníků a intelektuálů, projevovanou jemu a jeho politice? A nelíčili nás jen dva roky předtím jako" "bídné tvory, odtržené od lidu?"
U brány věznice tedy byl Franke a ne moje žena. Byl jsem velmi rozrušen, ale dával jsem si pozor, aby to na mně nebylo vidět. Určitou úlevou bylo, že na nás nečekal "zelený Anton", ale zbrusu nová limusina Wartburg. Nasedl jsem a Franke s šoférem následovali. Franke chtěl koupit květiny, ale obchody byly již zavřené. Zastavili jsme na starobylém, historickém náměstí v Budišíně, jež jsem tenkrát viděl po prvé. Franke a šofér mě zavedli do restaurace — a tam seděla moje žena. Ty květiny chtěl Franke koupit pro ni. Byl jsem tedy přece jen na svobodě. Měla být i malá oslava, znamenitá večeře na účet S. S. D., ale na neštěstí jsem šel z vězení tak nemocný, že jsem z jídla ani pití nic neměl. Pak mou ženu a mne odvezli do Berlína, kde jsem dostal propouštěcí dokumenty. Byl jsem jako "budoucí konfident" propuštěn dva dny před skončením trestu, abych mohl slavit desáté výročí svého sňatku doma s manželkou. Teď jsem čelil otázce — co dál? Moje nemoci se zhoršily; a tak jsem řekl S.S.D., že se nejdřív musím dostat dopořádku a pak teprv, někdy na podzim, uvažovat o nějakém stálém místě. Mezitím jsem dostával občasnou
200
práci od Aufbau. S. S. D. slibovala kařkou v nemocnici Charité. Dostali domek za "mírný poplatek" — dva hovali, nařídili mi, abych představil Jeně.
také hory doly mé ženě, která je léjsme také neobyčejně pohodlný nový roky kriminálu. Když jsme se nastěS. S. D. také svou sestru, studující v
Měl jsem dobrý důvod k tomu, abych setrval ve východním Berlíně po celé léto roku 1959 a to přesto, že nátlak S. S. D. na mne rostl. Věděl jsem, že příbuzní jiných obětí Harichovy aféry žádali o prominutí trestu pro některé odsouzené a doufal jsem, že fakt, že jsem po propuštění zůstal ve východním Berlíně bude mluvit pro kladné vyřízení. Ale byla to planá naděje: všecky žádosti byly zamítnuty. Mezi nimi byly dva zvláště tragické případy, na nichž je vidět, co je to východoněmecká spravedlnost pod vládou Hilde Benjamin a Melsheimera. Walter Janka, bývalý ředitel nakladatelství Aufbau, (proti němuž zněla hlavní obžaloba v druhem harichovském procesu v roce 1957), je nyní tak nemocen, že lékaři ve vězení neočekávají, že by mohl přežít ještě ty tři roky, které mu zbývají do konce trestu. Druhý případ je případ Bernharda Steinbergera, jehož S. S. D. po prvé zatkla v roce 1948, (když ještě byla pod kontrolou Berii). Steinberger byl odsouzen na patnáct let nucených prací za to, že "byl ve styku s maďarským zrádcem Rájkem." Sedm let trestu ztrávil v sibiřském táboře Vorkuta. Jeho žena, Maďarka, byla po tu dobu vězněna v Maďarsku. Ústřední výbor přiznal, že Rajk — a Steinberger — byli odsouzeni neprávem. Ale přesto, když brzy po svém návratu byl Steinberger znovu zatčen, jeho odsouzení v předešlém procesu se mu počítalo za přitěžující okolnost. Když jsem se doslechl, že žádosti ostatních za prominutí trestu byly zamítnuty, neměl jsem už důvod zůstat ve Východním Německu.
Události, které v listopadu 1956 vedly k zatčení "intelekluálských spiklenců", byly vyvolány kritikou Stalina na XX. sjezdu strany. Není třeba podotýkat, že ve všech vrstvách existovala skrytá oposice proti politice stalinistů, oposice tak stará jako režim sám. Ale vzpoura inteligence a mas východního bloku v roce 1956 šla v patách zprávám z Moskvy. V únoru 1956, několik dní před začátkem Sjezdu, jsem mluvil s vedoucími činiteli Institutu sociálních věd Ústředního výboru S. E. D. "Čekají se velká překvapení z Moskvy", říkali. "Dojde k základním změnám v politice. Takhle to nemůže pokračovat." To říkali jinak velmi orthodoxní straničtí ideologové, svá poroctví vyvozovali z textů vnitrostranických moskev-
201
ských publikací, které připravovaly půdu. Ale když jsme spolu s ostatními čekali na zprávy ze Sovětského svazu, nedozvěděli jsme se je z východoněmeckého tisku; bylo to po prvé, co jsme museli v západním tisku shánět informace o důležitých událostech na sjezdu strany v Moskvě. Východoněmecké noviny otiskly jen všeobecné části projevu Chruščova a ostatních řečníků. Chruščovova kritika Stalinových teroristických method se k nám dostala jen ze západoevropského radia a tisku. A tu se volná diskuse rozbujela v Ulbrichtově státě jako nikdy předtím. Mluvil jsem se studenty, s učiteli, s vědci, s intelektuály ve straně i mimo stranu, a slyšel jsem jen jedno: "Ulbricht muss weg!" Ulbricht byl jedním z nejdogmatičtějších Stalinových přívrženců ve východním bloku. Pro mne, jako pro mnoho jiných, jeho jméno bylo synonymem pro německý stalinismus. A když jsme říkali Ulbricht, mínili jsme tím také Melsheimera, Hildu Benjamin, S. S. D. a všecka zla režimu, předstírajícího budování socialistické, humanistické společnosti. S Wolfgangem Harichem jsme se znal dobře. Byl šéfredaktorem filosofické revue, pro niž jsem pracoval, učil také na východo-berlínské universitě; tak jsme se zpřátelili. Oba jsme byli z těch, kdož se neshodovali se stranou v mnoha theoretických otázkách. Již dlouho jsme se "odchydovali od linie". V květnu 1956 byl Harich deset dní v Polsku a tam se setkal s velmi aktivním, demokraticky orientovaným, protistalinovským hnutím. Vrátil se do Berlína nadšen. "Manfrede", řekl, "my tady musíme opravdu také něco dělat, abychom pomohli straně k nové, demokratické reformní politice. Naši polští přátelé už jsou daleko před námi a jsou zklamáni, že Ulbrichta se nikdo netkne . . ." Viděli jsme ovšem v reformě především také novou vyhlídku na sjednocení Německa. Bylo nám jasné, že ten problém bude neřešitelný, dokud S. E. D. nebude zdemokratisována. Co se tedy dalo dělat? Oposice byla všude, i otevřená oposice. Až do podzimu 1956 bylo vedení S. E. D. jakoby ochromené. Ulbricht zřejmě čekal na výsledky frakčního boje v Moskvě. Cílil se sám nejistý. Bylo teď ve východním Německu možné beztrestně vyjadřovat názor, že se dosavadní Ulbrichtova linie musí změnit. Proti-ulbrichtovská oposice se projevila již dříve (17. června 1953) spontánním dělnickým povstáním; na rozdíl od něho, nová oposice byla především oposicí pochybujících, zoufalých intelektuálů. Červnové povstání se neslo hlavně proti nesnesitelným hospodářským poměrům, jimiž široké masy
202
nejvíc trpěly. V roce 1956 se hospodářská situace už poněkud zlepšila, ale teď zase intelektuálové se bouřili proti diktatuře ducha v oblasti ducha. Až do podzimu 1956 byly Ulbrichtovy veřejné projevy velmi umírněné. Ulbricht se obyčejně spokojil formální zmínkou o kritice Stalina; v několika případech se snažil vyvrátit výtku, že i on pro sebe vyžadoval "kult osobnosti": poukazoval na to, že pravidelně svolával schůze Ústředního výboru. — Ale kdo mohl být Ulbrichtovým nástupcem? Existoval snad nějaký "německý Gomulka"? Někteří mysleli na Schirdewana, který pronesl několik neorthodoxních řečí a platil za chytrého, nadaného, důmyslného taktika. Harich a já jsme však pochybovali o jeho skutečném stanovisku. Snažili jsme se získat jako vůdce oposice Franze von Dahlema, Paula Merk era (oba vyloučené členy Politbyra), a také stranického ideologa-v-nemilosti Freda Oelssnera. Pro tu chvíli se diskutovalo bez vůdců. Oposiční hnutí postupně proniklo i do tisku, počítaje v to zejména kulturní týdeník Sontag, jehož redaktoři Zoger a Just také už prošli vězením. V létě 1956 se Harich pokusil formulovat platformu oposice a napsal svou "Thesi pro další vývoj marxismu," v níž se vyslovil pro rozsáhlou demokratisaci v politice, v kultuře a hospodářství sovětské zóny Německa.
S jakou závistí jsme vzhlíželi k Polsku! Tam šlo zřejmě všecko lépe než u nás. Georgi Lukacz nám podával zprávy o situaci v Maďarsku. (Harich byl jeho dobrým přítelem a považoval se ideologicky za jeho žáka.) Často jsme mluvili o Jugoslávii. Tita jsme si vážili proto, že statečně vzdoroval Stalinovi a odmítl mu prostě vydat národ napospas. Ulbrichta jsme nenáviděli, protože Moskva pro něho znamenala víc než naše vlastní národní problémy. Gomulka se dostal k moci bez násilí. Stalinisté kolem Molotova nebyli s to tomu zabránit. V Maďarsku naopak se demokratické, protistalinské hnutí pomalu měnilo v občanskou válku. Obávali jsme se, že taktomu bude i u nás, jestliže Ulbricht nebude včas odstraněn. Harich přednesl své názory stranické skupině a ta ho pověřila, aby formuloval konkrétní návrhy. Řeklo se, že by mohly sloužit jako resoluce, která by byla přijata a pak uveřejněna ve stranickém měsíčníku Einheit. Jednou v listopadu jsem navštívil Haricha a ptal jsem se: "Co bude? Vidíš nějakou možnost, že bychom se zbavili Ulbrichta?" Harich byl optimistický. Sdělil mi důvěrně, že hovořil dlouze o celé situaci s vlivným a vysoce postaveným člověkem a že doufá v jeho pomoc. Později jsem se dozvěděl, že ten člověk byl sovětský vyslanec Puškin, jehož Harich z před-
203
chozích rozhovorů považoval za "politického přítele" a velmi mu důvěřoval. Pokud vím, Puškin se nijak nepřičinil o to, aby linii XX. sjezdu prosazoval také v D. D. R. Zato informoval Ulbrichta o Harichových ideách a plánech. Podle mého názoru byl Puškin dogmatický stalinista. 7. listopadu Ulbricht pozval Haricha k sobě, aby si s ním pohovořil. Byl zřejmě již zpraven Puškinem a snažil se vytáhnout z Haricha víc informací. Jak mi Harich potom řekl: "Ulbricht chtěl hlavně vědět, kdo ještě sdílí naše názory. Pod záminkou, že chce možná svolat nějakou konferenci o ideologických otázkách, ze mne tahal jména lidí, kteří jakoby měli být pozváni. Já jsem mlčel. . . Harich mi také řekl, že "Ulbricht přirovnával naši skupinu k Petoefiho kroužku v Maďarsku, o němž prohlásil, že je kontra-revoluční. Sdílí také mylný názor, že všechen neklid v komunistickém táboře, zvlášť v Polsku a v Maďarsku, je dílo popletených intelektuálů." Haricha zvláště rozzlobil Ulbrichtův argument, že kritika linie vyslovená na X X . sjezdu se netýká Východního Německa, protože prý omyly, které na sjezdu byly kritisovány, se tu nestaly. "Ulbricht nemá s X X . sjezdem nic společného." Po tomto rozhovoru s prvým sekretářem S. E. D. Harich prohlásil, že "teď nesmíme kapitulovat a musíme jít dál za svým cílem." Než Harich předložil své návrhy kolegům v Afbau, chtěl si je prohovořit se mnou a s národohospodářem Steinbergerein, s nímž jsem ho seznámil. Sešli jsme se u Haricha v bytě 22. listopadu a diskutovali jsme o reformních návrzích které byly sepsány jako resoluce, jež měla být předložena ke schválení naší stranické organisaci. (V rozsudku byl 22. listopad označen za den spiknutí.) Považovali jsme za nutné okamžité řešení těchto problémů: okamžité zbavení funkcí těch členů vedení strany a vlády, kteří jsou odpovědni za uplatňování stalinské linie v Německé Demokratické Republice; obnovení vnitrostranické demokracie; přeměnu t. zv. Volkskammer v demokratický parlament; znovunastolení právního řádu; zrušení státní tajné policie; demokratisaci kulturního života; decentralisaci hospodářství; zrušení přebytečných ministerstev; reorganisaci plánovacího aparátu; nový postoj vůči střednímu stavu; zastavení nucené kolektivisace. Tehdy jsme věřili, že je možná legální oposice proti Ulbrichtovi, aniž bychom se dostali do konflikLt se stranou. Za několik dní, když se Molotov stal ministrem Státní kontroly, jsme se však začali obávat opaku.
204
Steinberger, který se zrovna vrátil ze Sibiře, nás upozorňoval, že policejní zákrok není vyloučen a doporučoval, abychom nemluvili "příliš otevřeně". Harichův telefon už byl odposloucháván. V obžalobě toto preventivní opatření, zcela přirozené v každé diktatuře, bylo uvedeno na důkaz "důležitosti spiknutí". A Melsheimer křičel v soudní síni: "Tyto Steinbergerovy návrhy, přijaté Harichem a Hertwigem, jasně ukazují, že obžalovaní jsou spiklenci!" Týden nato Ulbricht nařídil zatčení Haricha, mé a ještě několika našich přátel. Proč byli intelektuálové vyvoleni jako oběti? Vždyť i v Politbyru naše názory sdíleli lidé jako Schirdewan, Ooelssner, Selbmann, Wollweber a jiní. Důvodem byl boj o moc, který toho času zuřil v Moskvě. Ulbrichtovi nebylo jasné, kdo zvítězí, i když doufal, že to bude Molotov. Prozatím byl velmi opatrný. Melsheimer byl otevřenější. Když mě vyslýchal o samotě, krátce před procesem, řekl cynicky: "Vy jste spoléhal na Chruščova a příliš pozdě jste si uvědomil, že jste měl počítat s Molotovem . . ." Na podzim 1956 se Ulbricht ještě neodvážil postupovat proti členům Politbyra. Poněvadž jsem věděl, že někteří členové stranického aparátu se mnohem víc exponovali než my, usoudil jsem, že Ulbricht se rozhodl nezatýkat nikoho z vedení. Harich byl ideální terč. Jeho jméno a intelektuální činnost byly známé, ale neměl žádnou vlivnou posici ve straně, Teprve za rok, když jsem se ve vězení dozvěděl o likvidaci "Schirdewanovy skupiny", jsem si domyslel, že Ulbricht se teď už cítí dost silný k likvidovaci nejnebezpečnější pro něho oposice v Politbyru.
Co se mého procesu týče, obávám se, že na něm nebylo nic pozoruhodného. Všecky procesy pod Ulbrichtovou diktaturou postrádají sensačnosti. Vina obžalovaných se předpokládá dávno před téím, než proces začne, a celá věc je Theater, a to schlechtes Theater. Celé ty tři dny před zahájením procesu nás policie poučovala, že samozřejmě můžeme říci "co chceme", ale když řekneme přesně to, co je ve výpovědích, bude rozsudek "daleko méně přísný . Do soudní síně nás vedli hustým policejním kordonem. Publikum se vyznačovalo hlavně nepřítomností. Viděl jsem všecky hodnostáře S. S . D . , s nimiž jsem přišel do styku od té doby, co jsem byl zatčen, počítaje v to i holiče, pak několik komunistických žurnalistů a několik funkcionářů strany. Zahlédl jsem také tři dobře známé osobnosti: herečku Helen Weigel
205
(vdovu po Bert BrechtoviJ, spisovatelku Annu Seghers a spisovatele Williho Bredela. Ti tam nebyli náhodou, nýbrž proto, aby si jménem intelektuálů uvědomili, jakým nebezpečím jsme pro stát. Hlavním účelem procesu vskutku bylo zastrašit bouřící se inteligenci. Soud měl před sebou naše výpovědi a jiné dokumenty, jež jsme už dřív museli odezdat policií; a celý proces spočíval v tom, že jsme prostě museli opakovat všecko, co stálo na papíře. Jakmile jsme se od toho odchýlili anebo se odmlčeli; předseda zakročil. Melsheimer už přečetl celou obžalobu, ale ta se celá nicméně zas opakovala v rozsudku. A tak hrstka "pozorovatelů" byla zajisté "zcela přesvědčena" o naší vině. Pomáhají Ulbrichtovi procesy tohoto druhu? Jisté je, že Ulbricht dosud musí bojovat proti našim ideám demokratické cesty k socialismu. Když jsem se vrátil z vězení, většina mých přátel mi zvlášť srdečně tiskla ruku a vyjadřovala lítost nad osudem Harichovy skupiny. Ulbricht si od roku 1956 upevnil posici; ale názory východoněmeckého lidu se nezměnily: touha po demokratických reformách je větší, než kdy byla. Od té doby, co jsem na Západě, jsem neustále dotazován na "situaci intelektuálů v ruské zoně". Mnozí z těch, co se ptají, se zdají mít na to značně pochybené názory. Na příklad: "Intelektuálové se prodávají komunistům za vysoké platy." To se mi zdá nesprávné. Může si patnáct milionů Němců ve Východním Německu prostě zabalit zavazadla a odstěhovat se na Západ? Ne, to není možné. Vždyť i "normální" příliv lidí, bezprostředně ohrožených Ulbrichtovým režimem, je velkým problémem pro západoněmeckou Spolkovou republikou. Je snad možné, aby celá inteligence uprchla? Chci prostě řici, že masy obyvatelstva, počítaje v to inteligenci, se prostě musí nějak přizpůsobit systému. Musí s ním — a v něm — žít. f
Dva příklady z mé osobní zkušenosti snad mohou ilustrovat situaci intelektuálů v roce 1959, po čtrnácti letech komunistické diktatury. Čtrnáct dní po návratu z vězeni mě navštívil starý známý z Lipska. Studoval jazyky a filosofii, má doktorát, a zvolil si akademickou dráhu. Nějaký čas byl členem strany, ale "nevyhovoval požadavkům". Nesouhlasil bezvýhradně s politikou a ideologií Ulbrichtovy strany a měl odvahu resignovat. Ale jednou ze zvláštností S. E. D. je, že lze do ní vstoupit, ale nelze z ní vystoupit. Proto byl vyloučen. To byl konec jeho akademické dráhy. Teď je bez zaměstnání. Jeho žena pracuje a on doma uklízí a vaří. Tento přítel mi řekl: "Manfrede, dva roky ve vězení, nemluvě o samovazbě, to je zlé, ale já bych to ochotně přijal." Ptal jsem se proč. "Ne106
chápeš? Ty můžeš jít na Západ a budou ti věřit, budeš mít příležitost prácovat ve svém oboru, žít, držet se nad vodou. Já bych se spokojil s učitelským místem v nejzapadlejší západoněmecké vesnici, ale já bych je nedostal. Já nejsem pronásledován policií. Můj život není v nebezpečí. Já nemám důvod žádat o asyl. A přesto . . . já tady už nemohu dál žít. . Tak k tomu to dospělo, myslel jsem si; lidé mi pomalu závidí, že jsem byl ve vězení. V Duryňsku jsem se setkal s bývalým spolužákem své ženy. dr. B. Je teď šéflékařem v jednom oddělení universitní nemocnice. Je nadaný a pilný, ale není členem strany. Po mnoho let byl jen Assistententarzt. Jednou na 1. máje se rozhodl pochodovat s průvodem za mír a socialismus. Jeho přítomnost neušla kádrovému oddělení. Bezpartijní lékař v májovém průvodu — to se zpozoruje. Bod k jeho dobru. Dr. B. také pracuje v odborové organisaci. Ten průvod a ta odborářská práce mu pomohly k místu šéflékaře. Od té doby se Dr. B. snažil udělat další "pokroky". Jeho pohnutky jsou smíšené — zasluhuje povýšení, má rád svou práci, také je tu jistě trochu ješitnosti. Chce v "životě něco dokázat" — a kdo by ho za to mohl odsuzovat? Místo Šéflékaře je již dlouho neobsazené. Ale on je nikdy nedostane. Kádrové oddělení si je reservovalo pro člena strany. "Mám vstoupit do strany?" ptal se mě. Myslel jsem na velký nedostatek lékařů, jenž vznikl tím, že jich tolik uprchlo z východní zony, a řekl jsem: "Snad se ti poštěstí se tomu kroku vyhnout." Kdyby šlo jen o to, odložit naděje a tužby a plány na dva, tři roky . . . ale je to již čtrnáct let, co ve východním Německu nová diktatura vystřídala starou. Kdo ví, kdy se tam znovu demokracie dostane ke slovu? Může to trvat dlouho — deset let, dvacet let. Do té doby budou všecka místa obsazována mladými komunisty z Freie Deutsche Jugend. A co lékaři jako dr. B.? Jinými slovy: jaká se platí cena za lidskou integritu? Přeložila M. R. V příštím čísle Svědectví vyjde — kromě obvyklých poznámek k situaci, článků, kulturních informací a knižníhi recensí—studie Bohuslava Brouka "Problém svobody v lidské kultuře", a překlad novely soudobého sovětského autora Abrama Tertze "Soud začíná". Autor, skrývající se pod tímto pseudonymem; poslal své rusky psané dílo prostřednictvím svých přátel do Paříže, kde bylo přeloženo a vyšlo už v několika jazycích.
207
M A R X NA HRADČANECH - II (Pokus o pohled na československou otázku deset let p o únoru) Pavel Tigrid
(New Y o r k )
31 V předchozích kapitolách této studie jsem se pokusil vylíčit, jak Komunistická strana Československa postupovala od svého nástupu k moci v únoru 1948 až do léta 1956. Viděli jsme jak zpočátku jen zvolna upevňovala svou moc, jak j e j í politika byla až do Stalinovy smrti určována jasnou politickou direktivou z Moskvy a jak tuto direktivu ústřední výbor strany splňoval přesně a důsledně. Sledovali jsme, jak ve straně probíhal vnitřní b o j o moc a jak skončil rozhodným vítězstvím přívrženců centralistické, neoblomně dogmatické a při tom ideologicky bezvýrazné a intelektuálně mdlé skupiny v ústředním výboru. Tato skupina, vedená duchem opatrnictví a váhavosti v dobách, kdy v Moskvě, ve Varšavě či Budapešti docházelo ke změnám politickým a ideologickým i osobním, stála aspoň jednou na pokraji rozkladu stranického aparátu a stranické discipliny a několikrát byla vystavena náporu kritiky a pokusům o ideologickou revizi uvnitř svých řad. Moc strany ve státě, či přesněji rozhodující moc jejího politického vedení byla opravdu ohrožena jen jednou v celém údobí deseti let vlády KSČ; byla ohrožena jen na několik dní; byla ohrožena výlučně revolučními událostmi, k nimž došlo mimo hranice Československa. Hovořímo tu ovšem o událostech, které otřásly "zeměmi socialismu" a Sovětským svazem samotným na podzim 1956. Zatím není možno doložit, jak pronikavě obě revoluce, maďarská a polská, ohrozily komunismus, jeho ideologii, jeho přitažlivost ve světě, jeho vnitřní i mezinárodní soudržnost. Literatura o obou těchto událostech, rozdílných ve svém průběhu i vyvrcholení, ale pramenících ze stejných zdrojů intelektuálního kvasu, revizionistických sil uvnitř hnutí, lidové nespokojenosti a hmotného nedostatku (a patrně i z přetlaku národního sebevědomí) — je dnes bohatá. Jejich mezinárodní dosah však dosud zhodnocen není a být nemůže. Sotva však
208
bude sporu o tom, že obě události zaujmou významné místo v dějinách 20. století. Z hlediska komunistického hnutí se patrně ukáže, že nejtrvalejší, snad nezhojitelnou, ranou bylo, že široké lidové masy ("dělnická třída") povstaly proti "dělnické straně", dovedly formulovat demokratický socialistický program a prosazovat jej za pomoci celých skupin ve vedení strany i ve stranických organizacích. Stojí za povšimnutí, že komunističtí teoretikové se dodnes nedovedli vyrovnat s touto novou "revoluční skutečností", pro níž není ani příkladu, ani vysvětlení v klasicích marxismu-leninismu či v dějinách komunistického hnutí. Oficiální vysvětlení maďarské revoluce, aspoň bezprostředně po roce 1956, poukazovalo na " c h y b y " a "omyly" Rákošiho "kliky" a na nedostatek "vnitrostranické demokracie", Později však přijalo pro běžné propagační potřeby zcela zdiskreditovanou tezi, že maďarské povstání bylo dílem "reakce" domácí i zahraniční, podporované zrádnými komunisty typu Nagyho. Pokud jde o marxismus-leninismus, maďarská i polská revolta posílila tendence, patrné v komunistickém hnutí už po smrti Stalinovi a které straničtí ideologové nazvali sumárně "revizionismem". Jednotlivá politbyra označila revizioniamus za "největší nebezpečí", které v přítomné době hrozí "dělnickému hnutí", a b o j proti této rakovině nikdy neustal. I zde je třeba si počkat na další vývoj, než bude možno zhodnotit míru vlivu revizionistického myšlení na mezinárodní komunismus. Pro Československo jedna okolnost byla rozhodující: žádný z revizionistických názorů, jakkoli opatrných, nenalezl svého zastánce a podporovatele v politickém byru strany, 34) pokud j e snad jednou neodhalí dosud nedostupné prameny. Je známo, že ve vedení strany byly rozpravy o tom, jak postupovat dále, a že se názory různily. 35) V kritickém roce 1956 nedošlo však k žádným změnám ve vedení strany, jež 34) Ani v jiných vyšších politických orgánech, na př. v parlamentě. Polští komunističtí poslanci na příklad žádali na svém zasedální 5 . z á ř í 1 9 5 6 aktivní a kritickou účast v politickém životě. Dožadovali se práva kontrolovat a kritisovat politiku strany, práva vznášet z plena sněmovny dotazy na členy vlády a zejména práva na "řádně volený Sejm." (Varšavský rozhlas, 8. září 1956.) 35) V červnu 1958 Novotný doznal, že už na březnovém plénu ÚV došlo "k ideovému kolísání", projevila se v debatě "desorientace", "panika", náznaky "odtrženosti od života", "oportunismus". Vedení strany, podle Novotného, si s těmito kritickými projevy dovedlo poradit: "Boj za upevňování jednoty strany je neustálým procesem překonávání jednostranných a nesprávných názorů . . . strana nemůže a nebude trpět šíření nepřátelských buržoasních názorů." (Rudé Právo, 12. června 1956.)
209
by svědčily o existenci revizionistické opozice, která svou pří ve straně prohrála a jejíž mocenské pozice byly likvidovány. Pád prvního náměstka předsedy vlády a člena politbyra A. Čepičky ( v dubnu 1956) byl vším jiným, jen ne důsledkem nějakých revizionistických úchylek tohoto samolibého vyznavače sebe sama. Zdá se tedy, že i nesmělé pokusy o formulaci československého revizionismu nikdy nedosáhly stadia politické, organizační nebo dokonce mocenské roviny; zůstaly anonymní, s výjimkou několika jednotlivců ve filosofii, v literatuře a umění. Bude o nich ještě řeč. Pro doklady o " o p o z i c i " ve straně i mimo ni nutno tedy jít k jediným pramenům, které jsou k mání, k stranickým publikacím a k projevům stranických vůdců. Tam také nutno hledat náznaky toho, do jaké míry a na jak dlouho byla opravdu ohrožena moc strany událostmi v Polsku a zejména v Maďarsku. Důkazy lze však nalézt jen pro způsob, jímž vedení strany krizi usměrňovalo, řešilo a nakonec zvládlo. Není to bez poučení pro obdobné situace v budoucnosti.
32 Ve dnech 14. - 25. února 1956 zasedal X X . sjezd Komunistické strany SSSR, na němž byl odsouzen "kult osobnosti" a odhalena aspoň část Stalinových zločinu. 29. a 30. března téhož roku zasedalo v Praze plenum Ústředního výboru KSČ; jediným bodem pořadu byla rozprava o "výsledcích X X . sjezdu KSSS". Rezoluce, jež vyšla z plena je poměrně krátká a skoupá na informace o tom, co se vlastně v Moskvě v únoru událo. Praví se v ní, že moskevský sjezd měl "nesmírný význam" pro cclé mezinárodní dělnické hnutí, že posílil politiku koexistence mezi světem socialismu a kapitalismu, že se prokázala správnost "leninské poučky" o různých cestách k socialismu. ÚV KSČ "vyslovuje jednomyslný souhlas s výsledky X X . sjezdu KSSS, ve kterém vidíme nejvýznamnější sjezd KSSS od doby Lenina," sjezd, jehož závěry "vyžadují důkladného kritického pohledu na problémy naší vlastní práce." 36) Rezoluce sama je v kritice dosavadní politiky KSČ jen heslovitá a přikazuje politickému byru strany, aby "připravil a propracoval" zásadní otázky této rezoluce, spočívající na plenárním referátu Anto36) Rudé Právo,
210
4. dubna
1956.
nína Novotného. Materiál takto vypracovaný měl pak být předmětem rozsáhlé celostátní rozpravy ve všech, i nejnišších složkách strany. Upravená a v podrobnostech jistě zkrácená verze Novotného referátu na březnovém plénu vyšla 10. dubna 1956. Je dobrou ukázkou toho, jak politbyro se dovedně pokoušelo zlehčit jak zločiny Stalinovy, které sjezd zčásti odhalil, tak i ideologické a politické důsledky těchto odhalení. Podle Novotného spočíval "mimořádný hluboce revoluční význam" X X . sjezdu především v tom, že "probudí nové tvořivé síly v celém mezinárodním revolučním hnutí." Pokud jde o vedení KSČ, to vidělo "správně" mezinárodní vývoj, "správně" už v roco 1945 odhadlo, v čem tkví "zvláštnosti" československé cesty k socialismu (na př. v pozvolném a nenásilném, "přísně parlamentním'' nástupu k m o c i ) , a v celku "správně" plánovalo a řídilo hospodářský život země. Pravda, vedení strany se také dopustilo chyb. Novotný nikoho nejmenuje (aspoň nikoho z živých), nikoho specificky neobviňuje. Zřejmě poklesky a omyly strany od roku 1953 byly takového rázu, že si nežádaly změn ve složení politického byru, sekretariátu, ÚV, či vlády. Novotný doznává, že " i v naší straně jsme kultu osobnosti všichni bez výjimky nejen podléhali, že jsme ho také šířili zejména od doby, kdy se naše strana stala plně vládnoucí stranou ve státě." K chybám, k nimž v tomto údobí došlo čítá Novotný také porušování "socialistické zákonitosti" a to, mezi "pracovníky bezpečnosti i justice . . . (kteří) jsou hlavní silou třídního boje". Sotva která z komunistických stran ve světě i v sovětském bloku vzala si tak drobná poučení z odhalení X X . sjezdu mateřské strany. Zřejmě stačilo, aby titíž soudruzi, kteří "kultu osobnosti" zcela propadli v záchvatech hysterického patolízalství, si poněkud upravili účes a oprášili se z prachu ponížení, a nastoupili v novém, poněkud skromnějším úboru konzulů lidu. Stejně svérázně si Novotný, přímý účastník X X . sjezdu, počíná v referátě o tomto sjezdu samotném. Je pravděpodobné, že původní text Novótného referátu před plenem ÚV byl podrobnější; publikovaná verze zrcadlí přeopatrné úsilí vedení KSČ říci o zločinech J. V. Stalina co nejméně a v nejasných obrysech. Nejen proto, že chtělo zmírnit otřes, který tato odhalení způsobila mezi věrnými, ale také proto, poněvadž vedení strany se dopustilo podobných zločinů, na př. právě v justici. Novotný ve svém referátě také zcela pominul vření ve straně i mimo ni, mnohostranné, i když roztříštěné pokusy aspoň o dílčí revizi ideologie i prakse čs. komunismu. Toto úsilí nabylo v Československu zřídka vídané síly právě 211
po X X . sjezdu a situaci, jež vznikla v KSČ po odsouzení "kultu osobnosti". 37) Doufalo-li vedení strany, že březnovou plenárkou zametlo liščím ocasem před vlastním prahem, pak se šeredně zmýlilo; a domnívalo-li se, že jeho výzva k "široké rozpravě" o důsledcích X X . sjezdu bude mít mdlý ráz nudných a formálních stranických schůzí a "debat" minulých let, mýlilo se ještě hůře. Někteří pozorovatelé tvrdí, že tu politické byro vzalo na sebe předem vypočtené riziko a že celou rozpravu, čítaje v to dubnový sjezd spisovatelů, kontrolovalo a usměrňovalo. Tak, aniž se kdy tato debata vymkla z rukou, stranické vedení manipulovalo příklopy na hrnci lidové i stranické nespokojenosti, takže nikdy nedošlo k přetlaku, který by vyústil ve výbuch. Tato teorie je obhajitelná jen potud, že v systému totální stranické kontroly, jaký byl nastolen v Československu, jednotné vedení vždycky do jisté míry ovládá nástroje a tak zčásti i průběh rozpravy, jejíž vznik je ostatně podmíněn stranickým placet. Tato zásada platí ovšem i o debatách v Polsku a v Maďarsku, které však přece vedly k pronikavé změně stranických garnitur a — v maďarském případě — k lidovému povstání. Jedním z technických důkazů o tom, že politické byro bylo zaskočeno bouří, kterou zasilo je fakt, že stranický tisk, zpočátku plný výzev ke kritice a revizím jistých rysů dosavadní prakse, počal zamlčovat ideologickou a politickou část této debaty. Literární noviny, které j í propůjčily celé strany svých vydání z jara a léta 1956, si už v červnu vysložily jmenovitou důtku Ú V ; jiné literární časopisy, jako Květen a Nový život, které v rozpravě v té či oné formě pokračovaly, byly z moci úřední v roce 1959 zastaveny. Jiným náznakem toho, že v nižších stranických složkách probíhala kritika a podávaly se návrhy, z nichž šel vedení mráz po zádech, byla tendence vykreslit některé účastníky debaty jako "třídní nepřátele, proniknuvší do orgánů strany", jako kverulanty, anarchisty, zrádce. "Některé neodpovědné živly", píše Mladá fronta (17. dubna 1956) "využívají otevřené kritiky a boje proti kultu osobnosti k neuznávání jakýchkoli ( ! ) pokynů vedoucích . . . vede to ke zbytečným hrubým útokům na ty vedoucí, kteří zvůli a anarchii nechtějí připustit." Rudé Právo znovu a znovu varuje, že bude nutno skoncovat se "záměrnými 37) Chruščov vc svém projevu na V I I . sjezdu komunistické strany Maďarska v prosinci 1959 potvrdil, že p o X X . sjezdu KSSS "mnohé strany, včetně strany naší, prošly jistými obtižemi, jakousi horečkou . . ." Tass, 1. prosince 1959.)
212
provokacemi" k nimž v průhěhu stranické debaty neustále dochází. Poslanci strany zjišťují, že v diskusi k výsledkům X X , sjezdu se vyskytly hlasy, namířené proti "základům naší strany a našeho zřízení", hlasy, o nichž Novotný prohlašuje, že je jim třeba věnovat "trojnásobnou pozornost . ..zvláště objeví-li se ve straně." 38) Dále je známo, že aspoň v některých organizacích strany a dokonce i v několika ústředních státních úřadech rozprava vyústila v konkrétní požadavky, jejichž cílem byly změny ve vedení strany: 235 stranických (ale jen pražských) organizací vzneslo žádost na ÚV KSČ, aby byl svolán mimořádný sjezd strany, který by podrobil kritice generální linii celého hnutí a zabýval se takovými zásadními otázkami, jakými jsou vedoucí úloha strany ve státě, svoboda tisku, rušení cizího rozhlasu, existence lidových milic a podobně. Takovýto požadavek, známe-li vývoj a složení KSČ, j e vpravdě nevídaný, i když j e j není možno srovnávat s událostmi, které probíhaly ve stranách v sousedních zemích. Svědci také o tom, že tlak prostých členů strany i nestraníků na stranické funkcionáře v místních, okresních i podnikových organizacích a Národních výborech byl asi značný. 39) Vedení strany mimořádný sjezd však nesvolalo — byl by to patrně počátek jeho konce. Ale opět podle už tolikrát se osvědčivší zásady — a ť se vlk nažere a koza zůstane celá — svolává ÚV cosi, co se nazývá "Celostátní konference Komunistické strany Československa". Konala se v Praze ve dnech 11. - 15. června 1956. Konference se účastnilo 694 "delegátů" z celé republiky. Sekretariát strany, prostřednictvím věrného aparátu krajských organizací, dal příkaz k "volbám" delegátů-funkcionářů a suchou cestou si tak zajistil klidný průběh konference. 40) Ta kromě různých rezo38) Rudé Právo,
12. června 1956.
39) Dokladů o tomto "tlaku ze zdola", o rozsáhlé občanské kritice, je nepřeberné množství i jen v režimníni tisku z jara 1956, prokazujícím nade vší pochybnost, ze její kvalita i kvantita podstatně přesáhla rámec, který se jí strana snažila dát. Přehledné zprávy o tomto vývoji viz Československý přehled, New York, Č. 2, 3, 4, 5, únor — červen 1956. 40) O způsobu, jakým byli vybráni delegáti na "celostátní konferenci" poučuje sjezdová zpráva mandátové komise, zveřejněná v Rudém Právu až 16. června 1956. Podle ní komise zjistila, že "delegáti byli řádně zvoleni podle ustanovení stanov strany na plenárních zasedáních krajských výborů". Těch je celkem 19.
213
lucí, ( z nichž některé ještě více upevnily organizační kontrolu stranické mašinerie), přijala i ambiciósní směrnice k sestavení druhého pětiletého plánu. Není známo, že by se ozvaly jiné stranické složky, nebo snad i některé z těch 235 organizací, které se na jaře dožadovaly svolání mimořádného sjezdu. Všechno šlo v pečlivé režii jako na drátku a podařilo se hned několik věcí najednou: vyhovět volání straníků po nějakém veřejném fóru, na němž by bylo možno debatovat o '''generální linii" vedení KSČ; vyvolat dojem v nepartajní veřejnosti, že strana není docela hluchá k "občanské" kritice, jež v posledních měsících pronikla do všech škvír denního života; a konečně (a hlavně! prokázat, že vedení má zase stranu pevně v rukou a že nadchází konec debaty — "ve straně nelze věčně jen diskutovat." (Novotný). Nebyl to malý výkon. Od X. sjezdu bylo vedení strany v nezáviděníhodné situaci, jež se od týdne k týdnu zhoršovala. Krize ve straně se projevovala lavinou pochyb i o nejzákladnějšícli tezích učení, o poslání KSČ, o celém údobí komunistické vlády od roku 1948. Spisovatelský sjezd a studentské demonstrace z jara 1956 prokázaly, že dosavadní politika politického byra j e ostře kritisována a postavení strany nadmíru vratké mezi inteligencí — i stranickou. A krize vrcholila zmíněnými apely o svolání mimořádného sjezdu, voláním po systému tajných voleb do všech stranických organizací a po osobních změnách v ÚV. S tím vším muselo se tedy vedení strany nějak vyrovnat a rozkladný proces zastavit. Tento úkol připadl Antonínu Novotnému, prvnímu tajemníku ÚV KSČ, odpovědnému za politiku strany v posledních letech. Novotného referát z 11. června nazvaný "Současná situace a úkoly strany" uveřejněný v Rudém Právu 12. června 1956), je dokument, z něhož je možno čerpat nejedno poučení o taktice československého politbyra. Hned na počátku svého dlouhého projevu klade Novotný delegátům otázku všech otázek, jež by na řádně svolaném sjezdu musela okamžitě vyvolat hotovou vřavu: a podléhají bezprostřední kontrole aparátu politického byra strany. Volby zástupců do krajů se nekonaly v nižších organisačních složkách, okresních a místních organizacích, jejichž počet v roce 1956 odhadl Novotný na více než 47.000. Kromě toho konstatovala mandátová komise, že na zasedání těch 19 krajských výborů byli zvoleni jen ti, kteří se "osvědčili v bojích dělnické třídy proti buržoasii a v bojích za vybudování nového společenského řádu v naší vlasti." Způsob těchto "voleb" je zřejmě dobře znám nižším stranickým složkám. Proto některé z organizací, které na jaře žádaly mimořádný sjezd strany se domáhaly toho, aby za sjezdové delegáty nemohli být voleni "členové ÚV K S Č , členové vlády, nebo pracovníci stranického aparátu." (Život strany, červenec 1956.)
214
Generální linii strany, zaměřenou na dobudováni socialismu v naší vlasti, vypracoval právě před dvěma lety X . sjezd KSČ. C o ukázaly dva roky plnění této linie? Je třeba ji ve světle výsledků X X . sjezdu KSSS měnit? D o jaké míry byla její správnost potvrzena životem a fakty?
A
odpovídá: Fakta svědčí jasně o tom, že tato linie byla a je správná, že na ni nemusíme nic měnit, že jsme ji v podstatě správně a s úspěchem prováděli.
A tato skutečnost, dovozuje dále Novotný, činí zbytečným svolání mimořádného sjezdu strany. N e b o ť takový požadavek by byl oprávněný, kdyby bylo linii strany, kdyby ÚV nechtěl nebo nebyl problémy země . . . Ale jak dokazuji fakta, tak ÚV vyvodil v zásadě správné důsledky z X X . v tomto směru pokračovat.
třeba změnit generální schopen řešit závažné tomu není. V ž d y ť . . . sjezdu a j e odhodlán
ÚV (rozuměj politické b y r o ) také sám rozhodne o tom, jak zdárně v tom směru pokračuje; místo slibovaného návratu k "leninské vnitrostranické demokracii" organizační komise konference navrhuje jednomyslně "zpřesnit znění stanov o vnitrostranické demokracii" v tom smyslu, aby soudruzi nemohli nadále zneužívat diskuse "proti straně". 41) Kromě toho organizační komise doznala, že některé organizace žádaly o systém tajných voleb všech Orgánů strany. Referent Bruno Koehler k tomu na celostátní konferenci poznamenal, že "tento návrh vychází z aplikace stanov KSSS.'" T o znamená, že revizionisté v KSČ se obratným způsobem kryli poukazem na stanovy sovětské strany. Koehler však zdůraznil, že "v KSSS byla tato zásada uplatněna až po úplné likvidaci vykořisťovatelských tříd" ( ! ) ažeunásse "zavedení této zásady ještě nedoporučuje". Kromě toho by tajných voleb " v četných ( ! ) organizacích mohlo být zneužito k prosazení takových kandidátů do stranických výborů, kteří nedávajízáruku,že budou probojovávat správnou politiku strany." 42) 41) Doplněný článek 27. stanov zní takto: "Široká vnitrostranická demokracie včetně diskuse (tato dvě slova v předchozí verzi nebyla, P. T . ) ve straně musí být uplatňována tak, aby nemohla vést k pokusům o rozšíření cizí nepřátelské ideologie . . ." Rudé Právo, 16. června 1956.) 42)
Rudé
Právo,
16. června
1956.
215
33 Méně sebevědomý, chvílemi dokonce defensivní tón, nasazuje politbyro v otázce bezpečnosti a policejního režimu. Už na květnovém zasedání ÚV Komunistické strany Slovenska (10. května 1956) bylo řečeno, že ÚV měl už v roce 1954 oznámit veřejnosti "rozhodnutí politického byra o provedení revize některých trestních případů . . . že došlo k zajištění a trestnímu stihání bývalých vedoucích pracovníků příslušných útvarů ministerstva vnitra a že došlo i k odvolání náměstků ministra, odpovědných za příslušné úseky . . . " 4 3 ) Široký na temže zasedání doznává, že u nás "docházelo po určitou dobu, hlavně v období mezi léty 1949-1952, k vážným případům porušování socialistické zákonitosti." Vedení strany se snaží na jaře a v létě 1956 předstírat, ostatně dosti neobratně, že o mučení vyslýchaných a o jiných zvěrstvech nic nevědělo, a že všechny spadají výhradně na vrub Slánského a jeho kliky. Není bez zajímavosti, jednak jako doslov k "případu Slánský", jednak jako další kamének v mosaice profilu čs. komunismu, že na červnové konferenci Novotný dosti podrobně hovořil o této odporné éře KSČ. K prověrce politických procesů v ČSR byla "ihned po X . sjezdu strany" ustavena komise ÚV KSČ, jejímiž členy byli Barák, Hruška, Bakula, Innemann a Mlejnek. V době červnového zasedání tato komise prý ještě pokračovala ve své práci, ale už předběžným prověřováním spisového materiálu (čítajícího "150.000 stran dokumentačního materiál u " ) a týkajícího se Slánského činnosti bylo zjištěno, že " j e nutno z procesu vyloučit vše, co se týká Jugoslávie a jugoslávských soudruhů."' (Novotný.) Kromě toho byly v procesu jmenovány "některé osoby, které fakticky neměly se Slánským a j e h o nepřátelskou činností nic společného. Jde zejména o bratry Fieldy, ale také o úlohu Koni Zilliaca v procesu." 44) Naproti tomu Novotný oznamuje ("aniž bychom předcházeli závěrečné zprávě, 45) a návrhům na příslušná opatření") že " b y l o dosavadní prověrkou faktů zjištěno, že není důvodů k rehabilitaci Slánského." Naopak, prověřování zjistilo, že "Slánský se dopustil ještě celé řady dalších trestných činů, které v žalobě nebyly. T o se týká na příklad "používání nezákonných method při vyšetřování." Podle Novotného tato obvinění v původní žalobě nebyla 43) Rudé Právo, 12. května 1956. 44) 30. října 1956 oznámilo Rudé Právo, že Zilliacus je návštěvou v Praze. 45) Tato zpráva nebyla nikdy publikována.
216
proto, poněvadž tyto skutečnosti "se týkaly nejen jeho, ale i lidí, kteří se na jeho činnosti podíleli." Prověrka procesu Slánský a spol. ukazuje, že celá činnost Slánského byla zločinná. Ze strany chtěl vytvořit bezduchý nástroj, který by sloužil jeho kariéristickým zájmům. V podstatě celá činnost Slánského jasně směřovala proti zájmům našeho lidu, proti zájmům lidově demokratického řádu. Kdyby se Slánskému podařilo uskutečnit jeho cíle, znamenalo by to opuštění zásad i cílů politiky naší strany, přípravu zvratu v naší zemi. (Rudé Právo, 12. června 1956.)
Stačí porovnat způsob, jímž se vedení strany "vyrovnalo" s justičními vraždami, čistkami a lámáním údů ve vlastních komunistických řadách v nejtemnějším údobí stalinismu s postupem, který zvolily komunistické strany v SSSR, Maďarsku, v Polsku, v Bulharsku, aby vynikly hluboké stalinské kořeny politického byra KSČ. A dodejme hned, že tak tehdy mohlo postupovat jen vedení jednotné, jisté si věrností placeného stranického aparátu a v celku imunní k tlakům n kritice "ze zdola". Nejinak to dopadlo i s pokusy, které se silně projevily v orgánech KSS, o revizi procesů se slovenskými "buržoasními nacionalisty". Rezoluce ÚV KSS, uveřejněná v bratislavské Pravdě. 15. května 1956 doznává, že stranické organizace se tázaly, zda "buržoazní nacionalisti Husák a spol neboli súdení pre svoje nesprávne názory a či teda ich odsúdenie bolo správné . . ." Viliam Široký to za vedení KSS jednoznačně rozhodl: No třeba otvorene povedať, že sa ozvali tiež kritické a rozličné iné hlasy. Hovorí sa o tom, že slovenská otázka vraj nebola uspokojivo vyriešená, ba šíria sa aj také názory, že v boji proti buržoáznonacionalistickej úchylke a skupine v našej strane nemala pravdu strana, ale buržoáznonacionalistická skupina . . . Súdruh Lenin kladie otázku: 'Čo stojí vyššie - - právo národov na samourčenie, a či socializmus?' Aodpovedá: 'Socializmus stojí vyššie' . . . V našich sporochsburžoáznonacionalistickou skupinou neišlo o to, aká má byť právomoc slovenských národných orgánov zásadne, ale so zretel'om na danú situáciu. Splnit' v období pred februárom 1940 požiadavky buržoazných nacionalistov, znamenalo významné posilnit pozície buržoáznych nacionalistov . . . (Pravda, 12. května 1956.)
Na tuto notu tedy končí v KSČ vývoj, který v Maďarsku a Polsku otřásl celou stavbou komunismu v těchto zemích. Zatím co v Maďarsku půl milionu lidí sleduje "opravený" pohřeb rehabilitovaného Rajka, čs. politbyro nejenom vůbec vážně neuvažuje o solidnější revizi procesu se Slánským a druhy, ale dokonce nenachází ani slovíčka od-
217
sudku pro podvodný, fašistický, antisemitský ráz tohoto procesu. Dokonce i rehabilitace těch živých, tedy i těch, kteří podle Novotného byli obětmi Slánského "protizákonných method", mají přísně nepolitický ráz; pro širokou veřejnost i stranické kádry to vypadá tak, že se v civilním životě a na třetiřadých místech objevují lidé jako Hajdú, London, Bareš, Lašťovička, Goldstuecker, Pavel Reimann, Spitzer, Šafránek. Nedostává se jim ani stínu zadostiučinění, stranického či občanského. Ve stranických análech i na židlích úřadů, v nichž usedli, jsou to lidé bez minulosti. Ani jeden člen politbyra v roce 1956 (aspoň podle dosud dostupných pramenů) neprovedl účinnou, bolševickou kritiku dosavadní politiky strany právě v otázce porušování tak zvané "socialistické zákonitosti 1 '. Pravda, padlo mnoho kulatých slov o "nepřípustných vyšetřovacích methodách" — patrně proto, aby se řeklo aspoň něco na adresu těch funkcionářů a členů strany, kteří byli opravdu omráčeni odhaleními Chruščovovými, a některých maďarských a polských soudruhů. 46) Občas převládal pustý cynismus. Člen politbyra Barák na červnové konferenci s vážnou tváří tvrdil, že zatím co v První republice b y l o " 425 kriminálů", má lidově-demokratické Československo jen "23 nápravných zařízení". A na tiskové konferenci se zahraničními novináři v Praze odpověděl Široký na otázku, zda ČSR vyhlásí všeobecnou amnestii jako Polsko: "Formálně bychom také mohli vyhlásit amnestii, ale nemáme koho propustit." 47) Když se zamyslíme nad postupem vedení strany v nesnadném prvním půlletí roku 1956, půlroce, kdy v řadě zemí sovětského bloku a v SSSR samotném se projevovalo silné úsilí o revizi teorie i prakse komunismu, dospějeme k závěru, že toto vedení nemohlo postupovat jinak. A to ze tří důvodů, z nichž první j e zásadního rázu. X X . sjezdu KSSS předcházela výměna stráží a b o j o moc ve straně, který aspoň zčásti byl ukončen vítězstvím jedné frakce. V Polsku i v Maďarsku soudilistalinismusu jeho zvěrstva aspoň zčásti ti komunisté, kteří v posledních letech byli více nebo méně vyřazeni z vlivných stranických pozic, nebo dokonce se stali přímými obětmi stalinské perzekuce. V Československu — pod tlakem vnějších událostí — hodnotili "výstřelk y " stalinismu výlučně ti, kdo po stalinsku vládli, nebo dokonce ti, kdo 46) ÚV KSČ však hned po skončení celostátní konference "odvolal z funkce ministra spravedlnosti Jana Bartušku a z funkce generálního prokurátora Václava Aleše. Novým ministrem spravedlnosti byl jmenován Václav Škoda. 47) Rudé Právo
218
25. května 1956.
se stalinskými methodami doslali k moci v politbyru — to jest především původně jednolitá skupina Novotný-Siroký. Je jen logické, že z těchto rukou nebylo možno očekávat účinnou revizi programu i prakse strany. Tato revize — a to je druhý důvod pro specificky československou tvář destalinisace — by totiž odhalila právě špičkové členy politického byra strany, jak bylo složeno roku 1956, jako bezprostředně odpovědné za všechno, co se dělo ve straně a ve státě mezi lety 1950-1953, tedy v údobí nejtvrdšího stalinského teroru. A za třetí — proč by mělo odsoudit násilí, teror a čistou sílu moci právě to stranické vedení, které vyznává moc a sílu moci? Vždycky se mu osvědčila, vždycky se k ní vrátilo v kritických nebo nejistých chvílích. Postup ve "stranické rozpravě" z roku 1956 o "přehmatech proti spravedlnosti" a při přešetřování procesu se Slánským a druhy jen ztvrdil tuto zlatou zásadu. 34 Konference strany se také vyrovnala s dubnovým sjezdem Svazu čs. spisovatelů. Politické byro se cítilo natolik pevně v sedle, že přešlo do protiútoku a neváhalo povolat do boje na kulturní frontě právě ty literární stalince, které sjezd odsoudil a odmítl: Štolla, 48) Drdu, Taufra, Skálu, a ostatní agitpropčíky. Velícím důstojníkem protiofensivy proti spisovatelům byl Václav Kopecký. Podle Kopeckého strana původně očekávala, že "sjezd spisovatelů bude s hlubokou vážností projednávat otázky slovesné umělecké tvorby . . . že usnesení X X . Sjezdu KSSS přispějí k tomu, aby se spisovatelé na svém sjezdu mohli v novém optimistickém duchu v nové bohatosti obírat thematikou slovesné tvorby . . . Věci se vyvinuly tak, že otázky slovesné umělecké tvorby byly na sjezdu spisovatelů najednou zatlačovány do pozadí . . . (Sjezd) nabýval často takového politického rázu, že se k němu nemůžeme nevyslovit . . . - . . . . někteří spisovatelé použili sjezdu k tomu, aby s jeho tribuny veřejně rozvinuli otázky naší vnitrostranické diskuse (podtrhuje P. T.) a aby se i obořili na naše lidově demokratické zřízení." 49) Někteří spisovatelé, dokládal Kopecký, nepochopili výzvu strany k diskusi o stalinské éře čs. komunismu, ba dokonce ji politicky zneužili. Někteří z nich měli zcela 48) Štoll byl sice z příkazu ÚV odvolán z funkce ministra kultury, ale byl hned jmenován rektorem "Institutu společenských věd" při ÚV K S Č . " 49) Kopeckého projev vyšel v Rudém
Právu 15. června 1956.
219
mylnou představu " o svém poslání v souvislosti s kritikou v naší straně a této představě na sjezdu holdovali, neslyšíce, nevidíce . . Jinými slovy, "někteří" — mezi nimi i význační komunističtí spisovatelé — vzali výzvu strany k diskusi vážně, odsoudili kulturní politiku strany a volali po nezávislosti na propagačních potřebách strany. Na to všechno Kopecký odpovídá prostě a po česku: pánové, nechte si zajít chutě. Ne my, členové politického byra, ale i lid, dělníci, takovéhle intelektuální táčky prostě nestrpí! Ale těm, kdož opět srovnají krok s vedením strany slibujeme "všechnu podporu (tomuto) úsilí o správné usměrnění ( ! ) další činnosti Svazu československých spisovatelů . . . (Strana) vyhrazuje si i mezi spisovateli možnost výchovného vlivu v duchu socialismu." Kopeckému připadl také úkol se vypořádat s jiným projevem ducha odboje, který zpestřil československé jaro 1956, totiž se studentskými vysokoškolskými rezolucemi. Z jednání celostátní konference je zřejmé, že vedení strany bylo překvapeno rozsahem a snad i dobrou organizací studentské kampaně. Kopecký na konferenci neváhá označit studentské rezoluce za "důmyslně politicky formulované", a Novotný jmenuje studenty (nikoli spisovatele) na prvním místě mezi těmi společenskými skupinami, které projevily nedostatečnou "třídní zralost" a přejaly "cizí názory". Je důležité pro další činnost strany zjistit, dokládá Novotný, " u koho se nesprávné názory projevily". Ministr školství Kahuda přiznává ještě závažnější okolnost, že totiž vysokoškolští profesoři "až na čestné výjimky" ( ! ) "mlčeli, a ť už izolováni a překvapeni, či pod vlivem pozůstatků buržoasní ideologie sami rozkolísáni . . . Katedry marxismu leninismu . . . jejich pracovníci . . . se měli jako první postavit proti oportunistickým a bezzásadovým liberalistickým tendencím některých vysokoškoláků. Avšak ani tito učitelé mnohdy tak neučinili." 50) Je pravděpodobné, že tyto skutečnosti, neméně než studentské požadavky samy, vedly politické byro k tomu, aby už v dubnu zahájilo rozpravu o celém školském systému a provedlo aspoň dočasný, taktický ústup. O této rozpravě, pokud se vůbec konala, není zpráv. Ale Kopecký důrazně zjišťuje na celostátní konferenci, že právě v době vystoupení vysokoškolských studentů v dubnu 1956, "vcházelo ve známost důležité usnesení ÚV KSČ o zvýšení úrovně a o dalším rozvoji vysokých škol . . . (které) řeší i řadu otázek, v nichž se určitá část vysokoškolských studentů dala svést k politováníhodným akcím," 50)
220
Literární
noviny,
23. června
1956.
Ve skutečnosti vedení strany v ničem nevyhovělo studentským požadavkům z jara 1956; naopak zostřilo třídní numerus clausus. Ještě přísnější výběr vysokoškoláků podle třídního původu a zintensivnění marxisticko-leninské výuky — to byla pravá o d p o v ě ď politbyra i na tuto fázi výbuchu nespokojenosti z bouřného jara 1956. 35 (Nikdy jsem se nedivil tomu, že komunistická strana upevňuje svou moc v zemi, kde tuto moc uchvátila, že socialisuje, pokouší se uskutečňovat svůj program. Cokoli jiného by bylo v protikladu s historickou znalostí hnutí spiklenců i vladařů, kteří zmocnivše se moci zčásti přejímali, zčásti zavrhli odkaz svých předchůdců. Vždycky jsem se pobavil zprávami amerických novinářů, kteří přijeli do Moskvy a zjistili, že V SSSR není svoboda tisku. — Pak je tu ovšem otázka method, zásada, že cíl světí všechny, i ty nejnelidštější prostředky — ale i ta patří do kategorie mravních hodnot, které stalinští komunisté neuznávají. Co se mi vždycky zdálo zvlášť nepěkné na československém komunismu po roce 1948 byla nikoli oddanost jeho představitelů komunistickým zásadám, ale oportunistická, amorfní, dvojaká kvalita této oddanosti. Tak dvanáct let strana buduje a dovršuje socialismus ve státě, jehož ústava, kterou si KSČ sama dala, zaručuje právo na soukromé vlastnictví živností a podniků, zaměstnávajících až 50 lidí, právo na soukromé vlastničtí půdy do výměry 50 hektarů a dokonce, i rovná práva všem občanům bez rozdílu. Proč tyhle kejkle v zemi, kde soukromé podnikání bylo zlikvidováno, téměř 90 procent půdy zkolektivisováno a kde ostrý třídní boj je na denním pořádku stranické propagandy i prakse? Na mezinárodních festivalech, kongresech a kulturních podnicích v západních či neutrálních státech jen českoslovenští účastnici se tají tím, že jsou komunisté (nebo po straně vykládají, "to víte . . . musíme . . . jinak bych nemohl cestovat . . . no, něco na té myšlence je . . ."), ale v Bukurešti nebo Pekingu se titíž soudruzi bijí v bolševická prsa! Proč se plně neztotožnit se zásadami třídního boje a bolševické bdělosti spíše než potutelně hovořit o tom, že každou svobodu nutno "regulovat", všechna práva občanů omezovat, jinak, by došlo k "anarchii" ? Československá komunistická skutečnost nejsou jen zestátněné fabriky, čisťoučké nemocnice a bezplatné lékařské ošetření, ale také třídní diskriminace, administrativní a ideologické zásahy do všech oblastí 221
lidové tvorby, závislost na Sovětském svazu. Rosenthal z New York Times to vystihl ve zkratce: viděl v Praze zbrusu novou, moderní školní budovu — radost pohleděl; ale později se náhodou setkal s lékařem, jehož dvanáctiletá dcera na téže škole cosi poznamenala o revoluci v Maďarsku, už nikdy se nedostane na universitu, otec už nikdy se nebude moci vrátit do nemocnice, z níž byl propuštěn, a celá rodina už se nikdy nezbaví nepříznivého kádrového posudku. Co je skutečnější skutečnost — nová škola nebo zničený život? Čeští komunisté jen zřídka jsou natolik marxistickými komunisty, aby se dovedli znát k oběma skutečnostem, přijímat je a být připraveni na jejich důsledky.) 36 Celostátní konference KSČ z června 1956 značí rozhodný přelom v postalinském vývoji v Československu. Věnoval jsem ji proto v těchto kapitolách obšírnější pozornost. Tato konference, jež byla výsledkem předchozích příprav ve stranickém aparátě a rozprav v soudržném politickém byru strany, je počátkem konce údobí "tání" v lidovědemokratickém Československu. Je počátkem rozhodné protiofenzivy stranického vedení. Je signálem, hlásícím konec rozpravy i jen o možnostech specificky československé cesty k socialismu. 51) Komunistická strana Československa je tak první ze všech stran komunistického bloku (s výjimkou albánské, ale včetně sovětské a čínské), které se podařilo suchou cestou překonat následky bouře, kterou zasil b o j o nástupnictví v Kremlu a X X . sjezd KSSS. D o protiofenzivy nastoupila strana na čele s nezměněným vedením úzce spjatým s výkyvy a zločiny stalinské éry; toto vedení neodvolalo prakticky nic z politických procesů i justičních omylů a vražd, jichž se dopustilo; nepravdami a půl tuctem "odvolání'' z funkcí předstíralo nesouhlas s porušováním "socialistické legality" v minulosti. Toto všechno čtyři měsíce před převratnými událostmi v sousedním Polsku a Maďarsku a v době, kdy v řadě ostatních zemí bloku liberalizující tendence ve straně i mimo stranu sílily, burcovaly masy, přispívaly k formulaci nových tezí a dokonce připravovaly půdu k politickým akcím. Polské a maďarské události z podzimu 1956 za51) Potvrdil to otevřeně o dva roky později Ladislav Štoll, který prohlásil, že červnová jednání znemožnilo, aby "se u nás projevilo vážnější nebezpečí revizionismu." ( R u d é Právo, 7. července 1958.)
222
stihly vedení strany pevně v sedle, jednotné, bez náznaku "národně komunistické" frakce, plně ovládající stranický aparát. Ale politbyru KSČ se podařilo víc, než jenom v krátkém dobovém úseku postupně zneškodnit skupiny lidí, především straníky, kteří usilovali o revizi programu i politiky strany. Podařilo se mu výlučně administrativními zásahy zlikvidovat také ducha odporu, i naději na trvalou změnu některých zásad a většiny method československého komunismu. Nejen to; vedení strany se cítilo natolik silné, že už v červnu 1956 formulovalo základní ideologickou linii své nezreformované politiky. Jedna ze stěžejních částí Novotného projevu na červnové konferenci zní takto: Existují falešné a nesprávné názory, které i u nás pramení z pochybených iluzí, že zmírnění mezinárodního napětí znamená i zmírnění ideového boje. Jsou názory, požadující jakési zmírnění nebo soulad na poli ideologie vůči kapitalistům. Ze skutečnosti, že jsme pro mírové soužití a soutěžení s kapitalismem a že oceňujeme i některé technické a kulturní výsledky, dosažené v kapitalistických zemích, nelze však nikterak vyvozovat, že by bylo možno polevit v boji proti buržoazní ideologii, proti názorům, založeným na kapitalistických vztazích mezi lidmi. Naopak, širší styk s kapitalistickým světem, s různými směry socialistického hnutí a zesílení výchovné funkce našeho státu vyžadují daleko většího ideologického, marxisticko-leninského zakalení, daleko větší ideové pevnosti. (Rudé Právo, 12. června 1956.)
Po červnové konferenci aparát strany opravdu kalil ocel kázně bez únavy ve všech složkách, masových organizacích i v zájmových svazech. Červenec byl měsícem další konsolidace stranických pozic; ze tří stran vedlo politbyro svou protiofenzivu: ve dnech 12.-13. července zasedal ÚV KSS v Bralislavě; 24. července sněmovala vláda na zvláštním zasedání v Praze; a 30. července se sešlo Národní shromáždění. Všechna tři zasedání jen důrazně a do únavy opakovala to, co bylo řečeno na červnové konferenci KSČ. Za červencového zasedání vlády vyšlo několik usnesení, která měla vzbudit dojem, že strana myslí vážně aspoň něco z toho, co sebekriticky označila za škodlivé nebo zanedbané. Vláda rozhodla zvýšit odpovědnost národních výborů, pravomoc hospodářských ministrů, jejich náměstků, ředitelů hlavních správ a podniků, jakož i pravomoc krajských národních výborů v otázkách zemědělských. Zrušila několik poverenictev, pokusila se zredukovat papírovou válku v administrativě a konečně také doplnila (ale v podstatě nijak nezměnila) — zákon o vysokých školách. V oblasti zahraničně politické a propagační vláda
223
znovu vyhlašuje své odhodlání upevňovat a rozvíjet československopolské přátelství; snížila také stav armády o dalších 10,000 mužů " j a k o příspěvek k úsílí národů o odzbrojení." 52) A tak Široký před Národním shromážděním vyhlašuje jako skutečnost to, o co vedení strany nejvíce usilovalo po X X . sjezdu: že existuje "naprostá jednota" lidu, strany a vlády. Mezitím však se stahovaly temné mraky nad Poznaní a polskou komunistickou stranou, 37 Ze způsobu, jímž sekretariát KSČ interpretoval poznaňské události lze důvodně soudit, že je nebral na lehkou váhu. 53) Zprávy z Maďarska z téhož údobí rovněž vzbuzovaly nejistotu o tom, co se vlastně děje v sousedních stranách. Tím spíše, že zejména v pozdním létě 1956 zřejmě chyběla jasná sovětská direktiva. A přicházely ty zneklidňující zprávy právě v době, kdy se Novotnému a druhům podařilo zdolat domácí nesnáze. První zpráva o poznaňských dělnických bouřích (které vypukly 28. června) se objevuje v Rudém Právu 30. června a to na poslední straně ve varšavském hlášení ČTK. Praví se v ní, že "imperialističtí agenti" a "reakční podzemí" se pokoušeli "vyprovokovat akce proti lidové moci." O den později ČTK k tomu dodává, opět nenápadně, že se "provokatérům podařilo . . . vyvést část dělníků do ulic." Úvodník Rudého Práva z 2. července nabádá důtklivě členy KSČ k bdělosti a ostražitosti. 5. července odjela do Varšavy Čs. vládní delegace, složená většinou z hospodářských ministrů a činitelů a na čele se Širokým. Tisk věnuje 52) Kromě toho vedení strany se odhodlalo k několika gestům, živícím naděje, že snad přece jen ruská vlna "tání" hned tak nezamrzne v Čs. politbyru. Tak se zjednodušuje řízení o vydávání cestovních pasů, liberalizuje se dopisový styk s cizinou, začíná vycházet měsíčník Světová literatura; zárove s československou hymnou už není povinností hrát hymnu sovětskou a kdo chce může si vsadit ve "Stazce": Andula Sedláčková se po deseti letech znovu objevuje na jevišti, lidé "zprava" i "zleva'', jako František Langer a Bohuslav Lašťovička, zase mohou publikovat, Švermová a několik jiných "účastníků Slánského spiknuti" je propuštěno z vězení. A Čedok slibuje pěkné zájezdy do "spřátelené" ciziny. 33) Neue Zuercher Zeitung (9. července) hlásila z "věrohodných pramenů", že ministerstvo vnitra odvolalo 3. července dovolené členů bezpečnostní služby a že závodní milice dostaly čerstvý příděl zbraní a střeliva.
224
bedlivou pozornost průběhu této návštěvy a cituje obšírně z projevů Širokého i polských hostitelů ty pasáže, zdůrazňující "nerozbornou jednotu" československo-polského spojenectví a šíře i jednotu celého socialistického tábora, jednotu, jíž se "nikomu a ničemu" nepodaří rozdrtit. Cesta vládní delegace tak svým způsobem splňuje nejnaléhavější požadavek sovětské politiky té chvíle — prokázat, že X X . sjezd a pozdější události jednotou bloku a jednotlivých stran neotřásly, a že žádná z těchto stran nehodlá snad jít vlastní cestou k socialismu po vzoru jugoslávském. Stejnému cíli zřejmě slouží obsáhlé prohlášení ÚV KSČ (uveřejněné v tisku 11. července), v němž se rekapituluje správnost "leninské'' linie strany v posledních pěti měsících a varuje se před nebezpečím pokusů o " p o d k o p á n í mezinárodní jednoty našeho revolučního hnutí." KSČ vyslovuje názor, že "postup každé jednotlivé strany i soudružskou výměnu názorů mezi stranami je třeba posuzovat z toho hlediska, jak vyjadřuje (tuto) principiální marxisticko-leninskou jednotu, jak upevňuje mezinárodní komunistickou solidaritu . . . A vládní prohlášení z 31. července, přednesené Širokým, říká doslova: Imperialistické kruhy na Západě, jak jsem se už zmínil, ve dne v noci sní o tom, rozdělit nějak socialistický tábor, zejména uvolnit vztahy lidově demokratických států k Sovětskému svazu. Jak víme, přání bývá otcem myšlenky. Jakkoli je to podivné, i naše cesta do Polska vyvolala v těchto kruzích naději, zdali snad polsko-československá spolupráce nemohla v sobě skrývat podobné tendence. Rádi ujišťujeme tyto kruhy, že se katastrofálně mýlí. Upřímné přátelství a bratrská spolupráce Československa s Polskem i s ostatními státy tábora socialismu je a vždy bude činitelem dále upevňujícím a posilujícím jednotu tohoto tábora, dále posilujícím naši společnou lásku k Sovětskému svazu. ( R u d é Právo, 31. července 1956.)
Ale krize v polské straně se prohlubovala. Kromě toho strana a vláda ve Varšavě odhalovaly pravou příčinu poznaňských bouří a postupně opustily nedoložitelné obvinění, že poznaňská revolta byla dílem zahraniční a domácí "reakce". Výsledky šetření zvláštní komise polské strany prokazovaly nade vší pochybnost, že v Poznani došlo k dělnické vzpouře, k protestu i ve straně organizovaných "pracujících" proti vykořisťování stranickou byrokracií, proti celé atmosféře fízlovství, popohaněčství a věčného nedostatku, jež byla po léta údělem polského dělníka. Rozkol mezi masami a stranou — i jen možnost takového rozkolu — KSČ vždycky popírala. Tato situace — a patrně i nedostatečná specifičnost moskevských direktiv — si vynutily se strany KSČ postup, který, hned tak nemá obdoby: politbyro censuro225
valo situační zprávy i průběh vnitrostranických debat, publikovaných v tisku soudružské polské strany. Především — až na drobné korektury — nikdy neopustilo svou tezi o reakčně-konspirátorském vzniku, rázu, i průběhu poznaňských demonstrací, dokonce ani tehdy, když řádné polské soudy osvobodily většinu obžalovaných z účasti na těchto bouřích a kdy polská strana uznala sociální a politický ráz vzpoury. Za druhé — a to je pikantní — jak přikázalo všemu československému tisku a rozhlasu referovat o průběhu červencového zasedání ÚV polské komunistické strany. Bylo to zasedání, které tři dny po Poznani položilo základ "polského října" v hlavách strany a odhalilo prohnilé základy, na nichž spočíval polský režim stalinské éry. Obžalovací spis proti dosavadní politice strany přednesl — k jistotné hrůze pražských soudruhů — sám první tajemník KSP, Edward Ocháb. Byla to obsáhlá zpráva, čítající 37 na stroji hustě psaných stran, vyčíslující omyly, nedostatky a prohry polské strany, vykreslující zoufalý obraz polského hospodářství, propast mezi stranou a lidem, naprostý nedostatek demokratického postupu ve vedení strany, zločiny proti lidskosti, po léta páchané tajnou policií a bezpečnostními orgány. 54) Zpráva ČTK z 22. července, uveřejněná v denním tisku, stěsnala Ochábův referát do čtyř nevinných sloupků; střední část projevu, obsahující zmínky o oprávněnosti požadavků demonstrujících poznaňských dělníků byla vůbec vynechána: ČTK také opomenula citovat Ochábova slova o tom, jak polská strana falšovala data o životní úrovni, jak se vedení vzpupně a povýšeně chovalo vůči dělnictvu. Podle československé verze Ocháb poukázal na to, že ochabla "revoluční bdělost" strany, že ve stranických organizacích došlo k "politické demobilizaci" a že nesnáze polského hospodářství pramení" z odkazu kapitalistického hospodářství". A tak to šlo napořád. Důležitý projev Cyrankiewiczův z téhož zasedání ÚV KSP stěsnalo Rudé Právo do několika bezvýznamných řádku a rozsáhlou rozpravu v ÚV polské strany se mu podařilo shrnout do jakýchsi vět o "mobilizaci polského lidu v boji za socialismus." Pro československého občana, odkázaného na domácí zpravodajské zdroje se tedy Polsku v létě 1956 nic nestalo kromě toho, že se záludní imperialisté a zahraniční diverzanti v Poznani pokusili o provokační demonstrace a polská "lidová m o c " jim usekla obě ruce. A aby nebylo snad pochyb o tom, co tomu všemu říká svět, tisk se jen hemžil "dů54) Text Ochábova projevu lze nalézt v polském denním tisku z 21. července 1956.
226
kazy" o tom, jak slušní lidé všude odsuzuji poznaňskou provokaci: "Téměř celý světový tisk odsuzuje akce provokatérů proti polskému lidu a polské vládě." 55) 38 A ť už jakkoli účinný byl tento censurní zátah na zprávy z Polska a proměnil československé léto 1956 v líné údobí stranické i propagační činnosti, události ve dvou sousedních zemích nabývaly na spádu i dramatičnosti. Vedení strany šlo vstříc dnům, kdy neznalo ani dne ani hodiny, ani stanoviska Moskvy. Revoluce v Mad'arsku a vnitrostranická revolta v Polsku (včetně střetnutí sovětsko-polského za návštěvy Chruščova a spol. ve Varšavě 19. října), probíhaly nejdramatičtěji v údobí mezi 19. říjnem a 8. listopadem. Obě události jsou i ve své širší vývojové souvislosti zachyceny v řadě publikací o jejich vylíčení i hodnocení se vymyká z rámce této studie. Postup vedení KSČ z těch dob j e zpracován podrobnou analýzou veřejných projevů členů politického byra, zveřejněných direktiv strany, zpráv stranického tisku a rozhlasu v neuveřejněné studijní práci Václava Karlíka Report on Czechoslovakia, (New York, listopad 1956). Podle této studie postup KSČ v celém údobí krize prošel několika fázemi. V případě polského vnitrostranického zápasu se vedení KSČ nejprve pokusilo opakovat censurní kouzlo z června a července: tak historický projev Gomulkův na plenu ÚV KSP z 19. říjnu si nevysloužil ani zmínky v čs. informačních orgánech. 19. října se v tisku a rozhlase o Polsku vůbec nehovoří. 20. října oznamuje Rudé Právo, že ve Varšavě zasedá plenum polské strany, které řeší "aktuální politické a hospodářské problémy, personální a organizační otázky, A jakoby šlo o nedůležitou změnu, praví se také, že bylo rozhodnulo kooptovat za člena ÚV "také Wladyslava Gomulku". Celá zprávo čítá 15 řádek. 21. října překládá ČTK zprávu sovětské agentury TASS o návštěvě členů předsednictva ÚV sovětské strany ve Varšavě. Rozpravy, jichž "se také účastnil W . Gomulka", se vedly " v ovzduší stranické a přátelské upřímnosti." Tuto nevídaně lakonickou zprávu na třetí straně listu doplňuje jiný sovětský přetisk, tentokráte z moskevské Pravdy o "protisocialistických projevech" v polském tisku. — 22. říjnu přináší tisk a rozhlas stručnou zprávu o zasedání polského plena a rozpravě, jež se rozvinula. Ani slova o podstatě rozpravy, ani slova o Gomulkově 35) Rolnické
noviny, 4. července 1956.
227
zásadním příspěvku k této rozpravě. Rudě Právo to všechno obsáhlo zjištěním, že "jako první promluvil soudruh Gomulka." 23. října se čs. veřejnost dověděla, že polské plenum skončilo a že W . Gomulka byl zvolen prvním tajemníkem strany. O tom, kdo Gomulka je, o tom, že seděl v kriminále v době nejtužší vlády polského stalinismu, o jeho rehabilitací, o střetnutí s Chruščovem, o mohutné revizionistické vlně ve straně samotné — o tom všem ani slova. Teprve postupně — hlavně po zneškodnění maďarského povstání sovětskými brannými silami — přináší čs. tisk a rozhlas trochu podrobnější zprávy o vnitřní situaci v Polsku. Ale i pak jsou zprávy z Polska jednosměrně přičesány: vybírají se totiž, jak hrozinky z koláče, takřka výlučně ty pasáže z projevů polských komunistických předáků, které zdůrazňují "nerozlučné spojenectví polsko-sovětské", "semknutost lidu a strany", "prohloubení socialistické demokracie." Tisk také falšoval stanovisko polské komunistické strany k ranným událostem v Maďarsku. Jaký div, že varšavský rozhlas z 30. října si postěžoval doslova takto: "Československý čtenář nedostává od svých novin pravdivý obraz toho, co se stalo v Polsku . . . československé noviny jsou v rozporu s naším názorem na povahu maďarského povstání." 55) Pokud jde o nebezpečnější, složitější a rychleji se měnící situaci maďarskou, Karlíkova analýza postupu ÚV KSČ a daného údobí odhaluje tři na sebe navazující fáze: první spadá do údobí od 24. do 30. října. Začíná hlášením pražského rozhlasu 24. října v 19 hodin: v Maďarsku "vznikly nepokoje . . . inspirované kontrarevolučními živly." O den později Rudé Právo označuje události v Maďarsku za " v á ž n é " ; ČTK hlásí změny v ÚV komunistické strany Maďarska a jmenování Imre Nagyho předsedou vlády. Vedení strany v tisku, v rozhlase i v příkazech funkcionářům rýsuje už svůj obranný, československý postup hned v prvních dnech událostí, které vypadaly hrozivě. Zní to asi takto: podívejte se, soudruzi, co so děje v Maďarsku pramení z neutěšené (a třídním nepřítelem zneužité) situace, která u nás nikdy neexistovala. U nás je dobře, řešíme si své nesnáze, pokud jaké jsou, po svém a pro sebe. Naše hospodářství rozkvétá, lidem se dobře daří a povede se jim ještě líp . . . Kromě toho v této první fázi svého postupu, politické byro přikazuje tisku, aby poukazoval na jednu základní skutečnost (neodpovídající 55) Podle zahraničních zpráv rušila Praha po nějakou 1956 polské rozhlasové vysílání, slyšitelní v ČSR.
228
dobu v říjnu a listopadu
pravdě) : že totiž maďarská KS má situaci pevně v rukou, že existuje jedno jediné možné rozdělení front v takové chvíli — strana a pracující lid versus reakce, zbytky buržoasie a diverzanti, že "kontrarevoluce" byla hned v zárodku rozdrcena, že "situace se konsoliduje". Toto vydělení front podle marxistického receptu ovšem způsobilo, že KSČ automaticky musela tehdy uznat Nagyho vládu za vládu legální, požívající důvěry strany i dělnictva (tu bylo třeba zapřít, že dělnictvo stávkovalo) 56) a ústředním výborem maďarské strany jmenovanou a schválenou. Práce z 30. října dokonce napsala, že kdyby Spojené národy opravdu chtěly prospět maďarskému lidu, pak by poskytly "morální podporu vládě, která j e legální a s níž, jak dosvědčují zprávy i západních agentur, drtivá většina maďarského lidu vyslovuje souhlas." — " K d o útočí na vládu Imré Nagyho," citovala souhlasně Práce z téhož dne z maďarského vládního prohlášení, " . . . toho považujeme za temný živel kontrarevolučních sil." Tak také KSČ nepřímo přiznala, že reforma ve vedení maďarské strany byla nutná; nic takového ovšem nebylo třeba u nás doma, vždyť politbyro už na jaře a v létě toho roku si vzalo poučení z minulých chyb. Pro jistotu však, aby snad některé skupiny ve straně i mimo ni nebyly na pochybách, ÚV KSČ se zabezpečuje hned v prvních týdnech maďarského lidového povstání: úředně nepotvrzené, ale věrohodné zprávy z té doby hovoří o vojenských přesunech a pohotovosti v bezpečnostních sborech a závodních milicích, zejména na jižním Slovensku. 57) A ovšem mobilizuje se i ochotný placený aparát strany, pokud možno jen v krajských organizacích a ve velkých závodech. Z tučných titulků a rozechvěných hlasatelských slov se čs. veřejnost dovídala už 24. října o "rozhořčených rezolucích stranických aktivů", po desítkách plynoucích do rukou Ústředního výboru KSČ, odsuzujících "zločinné útoky kontrarevolučních živlů v Maďarsku" a vyjadřujících "pevné odhodlání zmařit jakékoli pokusy reakce o narušování výstavby socialismu v naší z e m i ! " Téměř 17.000 rezolucí si aparát strany zorganizoval a propagačně vy56) Po potlačení revoluce propaganda KSČ tvrdila, že stávka byla — dokonce generální — rozhlasu z 10. listopadu "budapeštský rozhlas Vyhrožoval jim, ale marně. Stávka se šířila Dělníci prostě Nagyově vládě nevěřili . . ."
obrátila jako na obrtlíku a naopak proti Nagyho vládě. Podle pražského vyzýval dělníky, aby přerušili stávku. a dosáhla rozměrů generální stávky.
57) Drobnější zprávy a poznámky tisku to potvrzují: tak očitý svědek, který připlul přes Dunaj do Štúrova si v Rudém Právu (5. listopadu) pochvaluje "pohotovost lidových milicí a příslušníků SNB." Podle Mladé fronty (15. listopadu), v době revoluce i pražští dělníci "stojí po nocích hlídky v lijáku na ulicích."
229
užil. K e konci října se mění tón celého pokřiku. Nadcházejí nejkritičtější dny, plné nebezpečí pro ÚV KSČ, dny hrůzných pochybností zásadního taktického rázu. Základní nejistota měla ovšem, i svůj zdroj v Moskvě: od 30. října do 3. listopadu se v Kremlu váhalo o dalším postupu v maďarské krisi; 58) a když ani sovětské velvyslanectví v Praze nevědělo, co bude dál, kdo v Budapešti je přítel a kdo kontrarevolucionář, jak to měli vědět členové politického byra KSČ? V čs. tisku, zejména krajském, v rozhlase, na schůzích — všude je slyšet stejné heslo: lid a strana jedno jest, či spíše lid a ÚV KSČ: "Naši pracující", praví se v jednom z mnoha provolání (ÚRO,) "vyjadřují své odhodlání neustoupit ani o krok z cesty, kterou jsme nastoupili pod vedením Ústředního výboru Komunistické strany Československa." 59) Předsednictvo ústředního výboru Národní fronty téhož dne vyzývá k "nerozborné jednotě, kupředu, k socialismu . . . bděle čelit všem pokusům nepřátel!" Což nejsme snad na správné cestě, táže se Rudé Právo v úvodníku z 28. října? Jsou v našem veřejném životě, v hospodářství, ve správě nedostatky a chyby? Nesporně jsou, odpovídá hlavní orgán strany s důrazem. Jak by nebyly! Ale cožpak strana sebekriticky už na jaře tyto chyby neuznala, copak se neobrátila k lidu a s ním společně tyto nedostatky jala se překonávat? Ale je patrna i jiná nota, jež má charakter výhružný: stále znovu opakovaný poukaz na "nerozborné spojenectví" se Sovětským svazem. "Náš lid ví", ujišťuje strana ke konci října, "jakou sílu čerpá ze spojenectví se Sovětským svazem . . . směšný je každý, kdo by si myslel, že bratrským svazkem Československa a Sovětského svazu lze otřást."60) A v den, kdy i stranický tisk doznává, že "kontrarevoluce v Maďarsku nabírá na síle" (31. ř í j n a ) , vedení strany hrozí skrytému "vnitřnímu nepříteli" naplno: "Kdykoli se obrátíme na naše sovětské bratry, vždy nacházíme porozumění a podporu." Špatné zprávy o rozkladu maďarského režimu a aparátu strany, jež tisk a rozhlas v Praze už ani příliš nepřikrašluje, musely být v hodno50) Teprve na podzim 1959 potvrdil Nikita Chruščov na sjezdu maďarské komunistické strany, že tehdy v předsednictvu Ü V KSSS, byl spor o to, jak postupovat dál v maďarské situaci. Podle Chrusčova někteří (nejmenovaní) členové se obávali následků přímé sovětské intervence pro věc komunismu v celém světě. Chruščov prý toto stanovisko nesdílel. 59) Práce, 27. října. 60) Rudé Právo, 27. října.
230
cení politbyra KSČ daleko zastíněny prohlášením sovětské vlády z 30. října, uveřejněném v plném zněni v čs. tisku o den později. V této deklaraci, jak známo, sovětská vláda právě v nejkritičtejší chvíli maďarského lidového povstání oznámila odvolání sovětských vojenských jednotek z Budapešti. Maďarské rozhlasové stanice potvrdily, že sovětské tanky opravdu opouštějí Budapešť. Co víc, sovětská vláda projevila v deklaraci ochotu "zahájit příslušná jednání s vládou maďarské lidové republiky a ostatními účastníky varšavské smlouvy" o otázce pobytu sovětských vojsk na území Maďarska. "Sovětská vláda je si dále vědoma toho," praví se dále v deklaraci, že v lidově demokratických zemích vyrostly "vlastní kvalifikované národní kádry" ( ! ) a že proto pokládá za nutné "neodkladně" projednat otázku "účelnosti dalšího setrvání poradců SSSR v těchto zemích." V oblasti vojenské pak sovětská vláda vychází ze zásady, že pobyt sovětských jednotek v lidově demokratických zemích musí spočívat na "souhlasu toho státu, na jehož území . . . tato vojska jsou nebo mají být rozmístěna ." Z celého čs. tisku jen Rudé Právo, zveřejnilo na druhý den úvodník, který patrně byl kolektivním dílem členů politického byra strany a jistotně výsledkem porad toho nejvážnějšího rázu, k jakým došlo od doby Slánského aféry. Jaké je československé stanovisko komunistů k sovětské deklaraci, k tomuto "dokumentu zásadního významu", táže se úvodní článek hned v prvním odstavci. Především, zní o d p o v ě ď , deklarace jen znovu ztvrzuje platnost leninské zásady o rovnoprávnosti národů, o "respektování územní celistvosti, státní nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí." Nelze ovšem popírat, že význam uveřejnění deklarace "právě v tomto okamžiku" je "obrovský, a tento význam postupem času ještě poroste." Kromě toho z deklarace vyznívá ještě jedna "velmi závažná skutečnost — Sovětský svaz nikdy nevnucoval a nikdy nebude vnucovat své přátelství a svou pomoc národům, které si toho nebudou přát." Tak tomu je i případě Maďarska. Situace v této zemi je na počátku listopadu taková, že je třeba mít "nejvážnejší obavy" o samu další existenci maďarské lidové demokracie. Kromě toho "maďarská vláda . . . se postupně stále více distancovala od pomoci Sovětského svazu." Další setrvání sovětských vojsk v Maďarsku by mohlo jen ještě zhoršit situaci v zemi, kde "došlo k otřesení maďarské lidové demokracie v samých základech . ." Jaká je naše, československá, komunistická o d p o v ě ď na tragické události, které se odvíjejí v sousedním Maďarsku?, táže se dále úvodník a formuluje stanovisko ÚV KSČ v těchto odstavcích: 231
Naše odpověď je jasná: Semkneme ještě těsněji své rady, upevníme ještě vice své přátelství a svazky se všemi zeměmi socialistického tábora, se Sovětským svazem, se všemi silami demokracie a míru na celém světě . . . Tak smýšlí drtivá většina našich národů, komunisté i bezpartajni, dělníci, rolnici i inteligence, většinou poctiví vlastenci. Jsme bdělí, ostražití, ale zároveň klidní, plni důvěry ve své síly. Víme, jaké je naše místo v Evropě. Sledujeme pozorně události, které se odehrávají jižně od naší republiky. A již z toho jednoznačně vyplývá náš jasný a jednoznačný postoj k Sovětskému svazu, k jednotě zemí socialistického tábora. Není to pro nás jen otázka citu — i když vřelost citů přátelství a solidarity neskrýváme — nýbrž zároveň otázka bytí a nebytí našeho národa, naší svobodné vlasti. Naše přátelství k Sovětskému svazu je neotřesitelné. A to si, pánové na Západě, zapište dobře za uši. Říkáme jasně a zřetelně všem nepřátelům: Nepokoušejte se sáhnout na naše vymoženosti lidově demokratického řádu, na naše přátelství se Sovětským svazem. Přiskřípli bychom vám ruce po husitsku tak, že by vás nadobro přešly podobné chutě . . . Dnes budoucnost se stala skutečností. Po našem boku kráčejí národy Sovětského svazu a lidových demokracií . . . Nepřehledné zástupy, miliony. A my jdeme s nimi. Nic nezadrží náš pochod. (Rudé Právo, 1. listopadu 1956.)
Tady si očividně dodávalo kuráže hnutí, které stálo na samém kraji propásti. Vážnějších slov, úpěnlivě volajících po vojenské i mocenské ochraně z ciziny při prvních náznacích národní vzpoury, nebylo slyšet z ústředí strany od února 1948. Jen pár hodin před vpádem sovětských intervenčních oddílů do Maďarska připravují soudruzi v ústředním deníku strany nejúzkosllivější text, jaký se po válce objevil na stránkách komunistického tisku: Nechcem tě nikdy mít nešťastnou, Praho! Nechcem, aby se pokojný úl pracovitých včel změnil v sídliště trubců a jedovatých sršňů, nechceme, aby medové plástve tvé nádhery lehly popelem. Jen barbar ničí krásu, kterou mu zanechali předkové, a kletba potomků ho za to nemine. Přežila jsi statečně zamořená léta, bojovou slávu sis připjala v květnových dnech na svou hruď, chorálem rozhodnutí rozduněla jsi svoje ulice v Únoru. Jsi naše drahá matka měst. — Že pláče tvá zkrvavená sestra na Dunaji? Zalykáš se smutkem nad sežehlými budovami, nad stopami střel v budapeštských ulicích? Litujeme s tebou výstavného města. Litujeme prolité čestné krve. Ale tím více budeme tebe střežit v zkušebních dobách naši věrnosti. — "A vůbec, co na tom, že existuje
232
jestě svět licoměrný a žravý, aspoň nezlenivíme cestou za naším velkým snem" — to řekl veliký básník a jeho slova neklamou. Ano, aspoň nezlenivíme . . . Huč si jen, bzuč si, ty město-úle. Střeží tě naše láska. A není města ani vesničky v Československu, kde by to bylo jinak. (Rudé Právo, 4. listopadu 1956.)
Necelých, devět let po dobytí moci, československá komunistická strana poprvé čelí bezprostřední možnosti, že tato moc by mohla být ztracena nebo podstatně omezena. 39 A zde je třeba se zastavit ve výčtu tehdejších událostí, obhlédnout československou situaci a pokusit se ji zhodnotit. Ve dvou lidově-demokratických zemích bezprostředně sousedících s Československem, probíhaly takřka ve stejném časovém údobí dvě revoluce. V Polsku komunistická strana se zreforinovala zevnitř, odrazila sovětský diktát a natolik veřejně doznala své minulé chyby a omyly i oprávněnost lidových požadavků, že s novým vedením se jí podařilo usměrnit síly lidové revolty. Do jisté míry se postavila do čela této revolty. Národní komunista se stal přes noc národním hrdinou a jménem polského národa odmítl diktát cizí, b y ť i komunistické velmoci. Na jih od československých hranic lidová revolta teoreticky připravená a formulovaná hlavně komunistickými intelektuály, uskutečněná dělnictvem, studenty, podporovaná rolnictvem, těšíci se podpoře zdrcující většiny národa, a politicky řízená až do konce především elitou maďarských bolševiků rozložila starou stranu a celý její mocenský i organizační aparát. Československý výklad maďarských událostí jde dokonce dál: vedení strany k 1. listopadu se smiřuje nejen s tím, že maďarská komunistická strana se rozpadla, ale přijímá jako skutečnost, že Maďarsko přestalo být lidově-demokratickým státem, a že Sovětský svaz tuto skutečnost rovněž přijímá a vyvozuje z ní politické, vojenské i mezinárodní důsledky. Z hlediska bezprostředních zájmů vedení československé strany vyvolávaly nejčernější obavy právě ty části sovětské deklarace, které hovoří o nutnosti revize dosavadních vztahů mezi státy socialistické struktury ve střední a jihovýchodní Evropě, které si od roku 1945 vybudovaly "vlastní kvalifikované národní kádry": jestliže v okamžiku krajní krize v jedné "zemi socialismu" vedení sovětské strany nechává zvítězit "kontrarevoluci" a (z mezinárodně politických důvodů) stahuje svá vojska ze země, bylo by totéž vedení
233
ochotno poslat své jednotky do Československa, i kdyby o to čs. vláda přímo požádala? V e světle deklarace a dané situace v Maďarsku, v Polsku, v Jugoslávii i v ostatních komunistických stranách, bylo to při nejmenším velmi nejisté. A co kdyby nějaká frakce v ÚV KSČ nebo i v nižších složkách veřejně odmítla případnou žádost byra o vojenskou intervenci sovětů? Pak přece by bylo možno — právě v nejkritičtějších chvílích — pochybovat o jednomyslnosti tohoto požadavku, vzneseného na velmoc, která přece "nikdy a nikomu" svou pomoc nevnucuje? Nepadla by tak hlavní premisa strategie čs. politbyra k obraně své moci ve státě — že totiž "v nejtěžších chvílích nás vždy podepřela bratrská pomoc sovětského lidu"? 61) Co kdyby dělnické demonstrace v jednom, ve dvou velkých průmyslových závodech byly jen ještě podpáleny žádostí o sovětskou vojenskou pomoc a vznikl rozkol mezi lidem a stranou? Žádnou z těchto možností nemohlo vedení strany v těch dnech ze svých úvah vyloučit, mohlo se jen pokusit jim předejít. A obhlédněme situaci z 31. října z hlediska lidu, z hlediska dělnictva, stranického aparátu a konečně i potenciálních českých nebo slovenských revizionistů, jakož i případných nespokojených, mocichtivých soudruhů v ÚV strany. Byla-li kdy od února 1948 příznivá situace k národní revoltě, k lidové vzpouře, k dělnickým demonstracím, pak to bylo 31. října 1956. Jestli kdy dělníci v kterémkoli závodě od Aše až po Košice chtěli jít do ulic a vyhlásit svou solidaritu s maďarským lidem či svou nespokojenost s tvrdými normami, pak se to muselo stát 31. října. Politicky vždy bystrému českému dělníku muselo být zřejmé z vývoje událostí, z defenzivního postoje strany a z celkové atmosféry v zemi, že takřka není politického či hospodářského požadavku, který by strana, vystavená 31. října tlaku ze zdola, aspoň neslíbila splnit. A bylo možno důvodně pochybovat o tom, že v kolenou už i tak roztřesené závodní milice jaly by se střílet do houfu svých soudruhů, zejména tehdy, kdyby nebylo jasného příkazu "ze shora". V situaci, jaká se vytvořila pro satelitní stalinský komunismus koncem října ve střední Evropě, by vedení KSČ sotva vydalo rozkaz: střílejte do dělníků! Exisloval-li mezi Čechy a Slováky opravdu výrazný pocit solidarity s lidovou maďarskou revoltou, pak se musel projevit nejpozději 31. října. A dál: byla-li v politbyru, v ÚV KSČ nebo důležité krajské organizaci 61) Rudé Právo,
234
31. října 1956,
strany skupina lidí, kritická k dosavadní politice a odhodlaná reformovat tuto politiku třeba po vzoru polském, pak chvíle k nástupu byla 31. října. Vyskytovali-li se ve vedení strany nebo v jejích vyšších složkách lidé, kteří chtěli pro sebe urvat více moci, kteří se domnívali, že jim bylo ukřivděno, jejich vůdcovské schopnosti zneuznávány, pak 31. října přišla jejich chvíle. Byl-li někdo ve vedení KSS, kdo chtěl více práv a více moci pro slovenský "národní komunismus", pak musel předložit svůj program lidu a straně 31. října. N e b o ť 31. říjen 1956 byl dnem, kdy se v komunistickém světě rozpadla zásada proletářského internacionalismu. Byl to den, kdy se prakticky rozpadl Varšavský pakt. Byl to den, kdy v Československu lid, delnictvo, armáda, odbory, mocichtiví, ctižádostiví či reformám oddaní soudruzi ve špičkových postaveních mohli provést svou revoluci, uskutečnit své tužby, odstranit odpůrce či rozplést své intriky bez obav, že sovětská armáda vpochoduje do země. Byla to jediná reálná a zvlášť příhodná příležitost pro hrdiny i kariéristy, pro bojovníky i oportunisty, nespokojence i revizionisty. Byla to chvíle k nástupu lidu, který by se chtěl pokusit o změnu svého bezprostředního osudu. 40 (31. října 1956 sešlo se na tři a půl tisíce lidí na bratislavském stadiónu nedaleko maďarských hranic a sledovalo s napětím hokejový zápas Spartak, Královo Pole — Slovan, Bratislava. Po zásluze vyhráli bratislavští. Rovněž 31. října sešlo se přes 20.000 diváku na stadionu Spartak v Praze a fandilo domácím, kteří v pěkném fotbalovém zápase, zvítězili nad Slovanem, Bratislava 4:0. Téhož dne 31. října 1956 ve Vítkovicích, průmyslovém kraji ostravském, na 4,000 diváků, sledovalo hokejový zápas vítkovických s teamem brněnských, zatím co téhož večera v Brně přes 4,000 diváků nebylo valně spokojeno s rozhodčími Adamcem a Pochopem, kteří soudcovali hokejový ligový zápas Spartak Sokolovo proti Spartak, Motorlet. O den později oznámila Sazka, že na zápasy stanovené na 3. až 4. listopadu, bylo podáno u poštovních úřadů 1,094.450 tipovacích lístků-sázenek.) 41 (Přijel Jan Tumlíř a přeli jsme se celou noc — bylo to den nebo rok nebo tři roky poté, co národní maďarský rozhlas z Dunapentele vysílal
235
jménem maďarského národa své poslední "SOS . . . podejte nám pomocnou ruku . . . lidé dobré vůle . . . jednejte . . ."? — celou noc jsme se přeli o to, co měli, směli, mohli udělat nebo neudělat Čechoslováci ve dnech maďarského lidového povstání. A přijel Karry Fischer, který ve své funkci dopisovatele anglických novin byl v Budapešti toho rána, kdy ocelové pásy sovětských tanku se řítily po dláždění ulic v posledním aktu této tragedie, a zase se nakonec hovořilo o Čechoslovácích ... ani se nehnuli . . . v komunistickém Polsku lidé sbírali peníze na léky a plasma pro maďarské revolucionáře, Češi sázeli v Sazce a v Bratislavě šli na hokej . . . Československo se stalo bariérou mezi revolucemi na severu a na jihu . . . vždyť nešlo o povstání ve zbrani, spíše o výraz národní a lidské sympatie k ideálům, které přece nikdy nebyly Čechům a Slovákům lhostejné . . . ale vždyť tenhle lid byl svými vůdci pořád veden ke kompromisům, k bedlivému srovnání všech rizik . . . Palacký . . . Beneš . . . Mnichov . . . válka . . . a tak dokola, nechtělo se nám už o tom mluvit, ale zase o tom bude řeč, nechce se mi o tom psát, ale zase se k tomu vracím, poněvadž . . .
Poněvadž ta celá otázka leží hrozně blízko hranic, kde věci časné a politické se dotýkají postulátů mravních a než se naděješ, mluvíš jako kazatel a karatel — o solidaritě, hrdinství, svobodě, mravní povinnosti, pokroku — zní to dobře a máš pocity že jsi na to jednou provždy odpověděl. A za pár dní pozoruješ své děti (pozor, není to sentimetalita?!), vracíš se ke svým vzletným argumentům a ptáš se: obětoval bys z vlastního rozhodnutí také své děti . . . a začínáš chápat obludné rozměry takového rozhodnutí . . . a jak se vůbec začíná revolta ve státě, kde mocným nic neujde . . . kam jdeš ...co uděláš nejdřív . . . skýmse spojíš . . . kde vyhlásíš své sympatie . . . Ale Poláci to do vedli . . . když ale v Polsku byla jiná situace . . . a proč tam byla jiná situace . . . A pak se trochu stydíš, poněvadž v těch dnech jsi také šel do divadla, (nechtěl jsi nechat propadnout zakoupené vstupenky) a víš, že se nestydíš sám, poněvadž v Praze lidé mezi sebou a cizincům z pocitu viny opakují hnusnou anekdotu o tom, že Maďaři se chovají jako Poláci, Poláci jako Maďaři a Češi jako prasata, a pokyvují přitom smutně hlavou, ano je to tak . . . Ale hned tě napadne . . . stydí se snad také Američané a Angličané a východní Němci a politikové ve Spojených národech, co mají plnou hubu pokryteckých frází, nad nimiž se obrací žaludek . . . a vyhledáš si ve Škvoreckého románu tu pasáž, která s tím nějak bezprostředně souvisí ("a vzlykal jsem nad tím vším, nad esesáky,
236
které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad . . . a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký, a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu, že ho přijímám a že přijímám všechno, cokoli přijde, protože nemohu nic dělat . . .") . . . a víš, že tu Škvorecký naznačil lidsky a pokorně, co Camus formuloval svou teorií o absurdnu . . . Ale hned zas se ti zdá, že člověk nemůže a nesmí být jen hračkou v rukou dějinných sil, že je možno věřit a vědět a oddělovat a rozlišovat a hodnotit, a napadá tě hned několik dobrých argumentů pro příští debatu, až zase přijede Honza a Karry a ti ostatní a bude se hovořit o tom, proč tehdy na podzim 1956 Čechoslováci . . .) 42 Třetí fáze v postupu vedení KSČ v době maďarské krize začíná 4. listopadu 1956 a je už jen dovětkem k tragickému vývoji tehdejších událostí: časně ráno 4. listopadu sovětské jednotky vyrazily na revoluční Budapešt a čerstvé tankové oddíly proudily do země od sovětských hranic. Lidová vzpoura byla v několika hodinách potlačena v krvi. P o několikadenním rokování a otálení předsednictvo ÚV sovětské strany rozhodlo pro vojenskou intervenci. 62) Třináct dnů, které otřásly komunistickým světem, se skončilo. Z dosažitelných dokumentů vysvítá, že politické byro KSČ do poslední chvíle žilo v nejistotě nikoli už jen o osud lidové demokracie v Maďarsku, ale v Československu samotném. Toto údobí druhé vývojové fáze, vyznačující se černými obavami a defenzivními úhyby strany, vlastně trvá ještě 3. listopadu večer, kdy Zápotocký oslovuje lid rozhlasem. Ve chvíli, kdy sovětská vojska měla už rozkaz k nástupu, Zápotocký jménem KSČ ještě jednou tlumočí názor strany, že lidově-demokratický režim v sousedním Maďarsku byl rozdrcen a vyslovuje skromnou naději, že tam "dělníci nevrátí továrny fabrikantům a rolníci půdu velkostatkářům." A zatím co prý třídní nepřítel v Maďarsku už zvítězil, v Československu dosud si "dělá naději" na to, že "i u nás k porušení klidu dojde." Zápotocký pak znovu vyčísluje hospodářské úspěchy lidově-demokratického Československa ("Jen letos . . . bylo 62) V citovaném projevu Chruščovově v Budapešti na sjezdu maďarské strany zdůvodnil sovětský vůdce tehdejší rozhodnutí krátkou větou: "Sovětský svaz by se nemohl podívat dějinám přímo do očí, kdyby byl nepostkytl pomoc (Maďarsku)."
237
možno uvolnit již čtyři a půl miliardy korun na snížení cen, mzdové úpravy a velké zlepšení národního pojištění") a zapřísahá neviditelného nepřítele, že "všichni narušitelé narazí na pevnou hráz a jednotu naší komunistické strany, našeho pracujícího lidu ve městech i na venkově . . . Naše jednota — to je žulový základ naší cesty kupředu . . . ! " 63) Ze Zápotockého projevu je však také patrna větší jistota právě pokud jde o jednotu strany, o nebojovnou náladu širokých vrstev, o pacifikaci slovenského nacionalismu. Vedení strany překonalo své tři kritické dny a právem si oddechlo. Ale to byl jen lehounký závan proti osvobozujícímu vydechnutí, které vypustil ze svých plic stísněný aparát strany po 4. listopadu. Kdyby byl sestrojen seismograf, který by dovedl zaznamenávat nejen sopečné erupce, ale i erupce úlevy, provázející každý totalitní režim, který právě překonal smrtelné ohrožení vlastní moci, pak v případě československém v listopadu 1956 by ručička přístroje zaznamenala odfouknutí vpravdě gargantuovské: Maďarská kontrarevoluce byla rozdrcena, vláda je opět v rukou dělníků a rolníků. Útok na socialistické vymoženosti pracujícího lidu byl odražen. — Tato zpráva, která se v neděli roznesla rychlostí blesku po celé naší republice a stejně tak po celém světě, naplnila hlubokou radostí všechen náš pracující lid, jakož i pokrokové, mírumilovné lidi ve všech zemích. V Košicích se lidé z radosti objímali na ulicích, když slyšeli o posledních událostech v Maďarsku z tlampačů místního rozhlasu, v závodech celé naší země, v nichž je nedělní provoz, i na ulicích měst a vesnic vládla radostná, bojovná nálada. Nevyšly plány mezinárodní reakce, která doufala, že se jí podaří vrazit klín do socialistického tábora, ohrozit jeho bezpečnost a vystavit hrozbě hranice Československa, Rumunska a dalších států. Fašistické irredentistické živly v Maďarsku, které již v prvních dnech nástupu kontrarevoluce v zemi znovu vystoupily také se starými horthyovskými územními požadavky vůči Československu, byly smeteny. (Zvláštní vydání Rudého Práva 5. listopadu 1956.) S jakými obavami, účastí a odhodláním jsme se dívali v minulých dobách k jižnímu sousedu, k bratrské zemi uchvácené požárem kontrarevolučního řádění. Nikdo z nás nechtěl a nemohl uvěřit tomu, že po letech socialistického budování by byl maďarský lid ochoten vzdáti se toho, čeho dosáhl. Oddechli jsme si i my v Československu . . . (Zvláštní vydání Mladé fronty 5. listopadu 1956.) 63) Pražský rozhlas 3. listopadu
238
1956.
S nesmírným nadšením přijali naši pracující v celé republice vítězství maďarského lidu nad kontrarevolucí. (Mladá Fronta, 7. listopadu 1956.) Československý lid přijal v neděli 4. listopadu s nadšením zprávu o vytvoření maďarské revoluční dělnicko-rolnické vlády a o potlačení kontrarevoluce v Maďarsku. Vítězství věci maďarského lidu má obrovský význam i pro bezpečnost Československa.(!) Ani na okamžik jsme nepřestali věřit v revoluční sílu maďarského lidu a jeho předvoje . , . základem naší zahraniční politiky, základem svrchovanosti a nezávislosti lidově demokratického Československa je: "Se Sovětským svazem na věčné časy!" (Ministr zahraničních věcí Václav David v zahraničním výboru Národního shromáždění 6. listopadu 1956 ( Č T K , Praha, téhož dne.)
Zvláštní vydání denních novin se objevila v ulicích měst dopoledne 5. listopadu (tedy v pondělí, kdy obvykle denní tisk nevychází) a hlásala obrovitými titulky, vyhrazenými obyčejně jen nejdůležitějším událostem v SSSR, že "Maďarský pracující lid zvítězil nad kontrarevolucí", že "Československý lid v krizi obstál." Vnější úprava novin z toho dne vyvolává vzpomínky na tisk KSČ z února 1948 z těch chvil, kdy president měl schválit složení nové vlády. Po 4. listopadu 1956 strana organizuje (nyní už masově) celozávodní schůze, na nichž desetisíce dělníků vítá porážku "kontrarevoluce" a zavazuje se ke zvýšeným pracovním výkonům na pomoc Maďarsku. Československý rozhlas zvláštními "vítěznými" bulletiny přerušuje pořady řízné pochodové hudby. N e b o ť opravdu "kdyby byla zvítězila kontrarevoluce v Maďarsku, ani my bychom si nemohli být jisti klidnými zítřky." 64) Místopředseda vlády Václav Kopecký to říká naplno: "Všechna ta nebezpečí, hrozící naší republice, byla odvrácena vítězným uhájením lidové demokracie a socialismu v Maďarsku, k němuž tak významně přispěla svou pomocí vojska Sovětského svazu. Po zkoušce posledních dní se přesvědčujeme ještě více o tom, jak jsou spolu spjaty osudy a zájmy lidových demokratických zemí a jak jsou spjaty se Sovětským svazem. Přesvědčujeme se ještě více o tom, že na mohutné síle Sovětského svazu závisí naše bezpečnost, že s oporou Sovětského svazu máme zajištěnou naši lidově demokratickou republiku." 65) Nepříliš často v lidových demokraciích, kde "vůle lidu" má být rozhodující, 64)
Pražský rozhlas,
11. listopadu
1956,
65) Rudé Právo, 7. listopadu 1956.
239
ba vládnoucí silou, byl tak přesně definován skutečný zdroj moci ve státě. T o je ostatně hlavní a trvalé poučení, které si politické byro KSČ vzalo z podzimních událostí v Maďarsku i v Polsku. V tomto sboru sotva kdy byly pochyby o správnosti a závaznosti mezinárodní a mezisatelitní politiky SSSR; po roce 1956 se bez výhrad přijímá zásada, jež se na trvalo uplatňuje takřka ve všech oblastech československého života: i vnitřní moc, i realizace zásady "vůdčího postavení strany" ve státě jsou bezprostředně závislé na síle a vlivu Sovětského svazu ve světě a v "táboře míru". Proto také zásada "vedoucí r o l e " SSSR v rodině "socialistických států" musí být vždy a plně respektována. Proto také co nejužší spolupráce se sovětským Ruskem v oblasti ideologie, stranické práce, hospodářství, vojenství, je v přímém zájmu vedení strany. Proto také j e nutno střežit jednotu tohoto vedení a nedovolit, aby jednotliví členové politického byra nebo sekretariátu získali si neúměrnou osobní oblibu mezi členy předsednictva ústředního výboru sovětské strany.
43 Z bohatého materiálu, jež poskytuje stranický tisk a vnitrostranická diskuse o příčinách maďarské revoluce, lze dosti přesně usoudit na poučení, jež si KSČ vzala z maďarské tragedie. 66) Jak mohlo vůbec k povstání dojít, táže se strana a odpovídá asi takto: 1) Zásada plné důvěry a naprosté poslušnosti straně a vládě Sovětského svazu byla porušena a dokonce i opuštěna. 2) Jednota uvnitř strany byla narušena . . . " A n i samotná strana nebyla jednotná." (Rudé Právo, 14. listopadu.) 3) Stranický aparát a stranické kádry, dlouho ideologicky zanedbávané, selhaly. Strana v rozhodné chvíli nedokázala "zmobilizovat po celé zemi komunisty a dělnickou třídu." (Rudé Právo, 1. listopadu.) 4) Strana příliš dlouho a příliš blahovolně trpěla diskusi, jež byla nezodpovědnou, mířila proti pilířům marxismu-leninismu a proti zá66) Tento materiál byl aspoň zčásti zpracován v Československém přehledu č. 11, 12, New York, 1956. Viz také Central European Newsletter, News from Behind the Iron Curtain, čísla z konce roku 1956. Rovněž Svědectví roč. I., č. 2 a 3.
240
sadě vůdčí role strany ve státě a nakonec "ovládla masy". 16. listopadu.)
(Pravda,
5) Nedostatečná bezpečnostní opatření. Policejní sbory, závodní milice a i jisté armádní jednotky "byly zmateny", ne-li demoralizovány. Došlo k "neuváženému odstranění bezpečnostních opatření na západních maďarských hranicích . . (Pražský rozhlas, 5, listopadu.) Co bylo "teoretickou průpravou kontrarevoluce" a připravilo pro ni půdu, táže se KSČ, a odpovídá zhruba takto: 1) Národní komunismus, v podstatě Titova koncepce různých cest k socialismu, znevažující "principiální zkušenosti první socialistické země světa" jakož i "rozhodující úlohu Sovětského svazu . . ." (Rudé Právo, 13. ledna 1957.) 2) Revizionismus,který j e ideologickou zbraní národního komunismu, vnitřního nepřítele a šířeji ovšem i ideologickou zbraní kapitalismu. 3) Nacionalismus, šovinismus, reformismus, "sociál-demokratismus", liberalismus, pozitivismus a všechny podobné -ismy, nemluvě ovšem o pojmech jako svoboda a parlamentní demokracie, které nejsou ničím jiným, než "trumfy ve hře kontrarevoluce. A že jimi lze zmást i poctivé dělníky, že jimi je možno svádět je po jistý čas se správné cesty — i to nám říkají maďarské události . . ." (Rudé Právo, 22. listopadu.)
A konečně, ptá se KSČ, které společenské vrstvy jsou nejméně imu k této nákaze, kdo jsou povolnými nositeli bacilů ideologické korupce, jež nakonec může ohrozit moc strany ve státě? Tři roky politiky vedení strany po roce 1956 potvrzuje, že politbyro soustředilo svůj nápor na tři skupiny: A)
Inteligenci, především spisovatele.
B ) Mládež, především studenty. C)
Nacionálně aspirující národy — Slováky.
Vedení strany nejenom vyvodilo praktické důsledky z těchto závěrů, ale krok za krokem je vtělilo ve svůj vnitřní i zahraničně-politický, ideově-propagační a i hospodářský program. Strana a postupně i všechen veřejný život v Československu vstupuje tak na počátku roku 1957 do dalšího stadia vývoje, v jehož znamení se uzavírá první desetiletí vlády KSČ ve státě a který s jistými obměnami v důraze a prioritách pokračuje i v roce šedesátém. 241
Prosincové zasedání ústředních výboru československé i slovenské strany je signálem k soustředěnému,široce založenému ideologicko-propagačnímu náporu proti Titově pojetí a uskutečňování komunismu v Jugoslávii. Tato kampaň probíhala různými fázemi intenzity podle toho, jak se vyvíjel vztah mezi Moskvou a Bělehradem. V roce 1957 slovník pražské propagandy ve vztahu k Titovi byl umírněný a omezoval se na kritiku jistých odlišností v hospodářském a sociálním systému Titově. A je to ovšem v Praze, kde Chruščov za své letní návštěvy (1957) si neodpouští nějaký ten vtip na účet "našich jugoslávských soudruhů". Napětí se stupňuje, když jugoslávská strana jako jediná nepodpisuje v Moskvě deklaraci sesterských komunistických stran (listopad 1957), a vrcholí na jaře 1958 publikací návrhu nového programu Svazu komunistů Jugoslávie, schváleného VII. sjezdem SJK v Lublani. 67) Hříchy titovského národního komunismu prošly v ČSR sítem nesčíslných rozborů a palbou nesčetných útoků stranické propagandy, staly se významnou částí jednání XI. sjezdu KSČ (v červnu 1958) a pronikly i do tak závažného dokumentu, jakým je sjezdové usnesení. Argumentace KSČ proti titovskému komunismu vychází z těchto základních poznatků: v theoretickém i akčním programu jugoslávské strany "převažují nemarxistické názory a stanoviska, takže celkový charakter . . . programu je revizionistický." 68) Revizionismus se v Jugoslávii stal "oficiální státní a stranickou ideologií a podporou oportunismu v mezinárodním dělnickém hnutí." 69) Základní, obludný omyl jugoslávského revizionismu je, že "snaží se narušit jednotu a semknutost komunistického revolučního hnutí." 70) Jugoslávští komunisté zastírají obrovský rozdíl "mezi agresivními bloky organizovanými americkým imperialismem a obranným seskupením socialistických zemí . . . považují i obranný socialistický blok za neslučitelný s plnou suverenitou a nezávislostí. 71) Z toho plyne, že SKJ odmítá "podřizovat se mezinárodní disciplině", 72) a co hůř, tvrdí, že prolelářský internacionalismus je spojen s "hegemonismem . . . pojem . . . kterým se chce naznačit, že vedoucí úloha v SSSR v socialistickém táboře je vynucena ze strany 67) Z komunistických stran sovětského bloku účastnilo se sjezdu — jako pozorovatel — jen Polsko. 60) Nová Mysl, č. 6, červen 1958. 69)
Rudé
Právo,
2. prosince
1958.
70) Z usnesení X I . sjezdu KSČ, Rudé Právo, 23. června 1958. 71)
Nová
Mysl,
č. 6, červen
72) Práce, 4. října 1958.
242
1958.
SSSR, že je v ní něco škodlivého, co poškozuje ostatní socialistické země." 73) Stranický tisk ěasto poukazuje na úchylkářské prvky titovského komunismu i v jiných oblastech, především v organizaci průmyslu, zemědělství, v odborech, z ideologických otázek pak v poměru mezi stranou a státem, kapitalismem a socialismem a podobně. Ale kardinálním hříchem jugoslávské strany, braniěícím se zradou je, že hlásá politiku nezávislosti na SSSR a sovětské straně a neuznává " v e d o u c í " lilohu obou činitelů ve světovém komunistickém hnutí. Představa, že by tato myšlenka nalezla úrodnou půdu i jinde, že by došlo k její aplikaci ve vnitřní i zahraniční politice sesterských stran, se v pražském sekretariátu kryje s nej černější představou rozkladu stalinského systému vlády. Jen tak lze vysvětlit takřka hysterické nápory členů čs. politbyra na jugoslávský komunismus a neustálé poukaz)- 11a nutnost jeho rozdrcení. Jiří Hendrych na X I . sjezdu dokonce znovu potvrdil správnost původního odsouzení Titovy Jugoslávie v podobě rezoluce Kominformy z roku 1948, "s jejíž podstatou se naše strana vždy (podtrhuje P. T.) ztotožňovala." 74) A strana má za to, že "vítězný boj s (jugoslávským) revizionismem je nezbytným předpokladem dalších vítězství revolučních sil nad impcrialistickou reakcí." 75) Vzhledem k tomu, že toto vítězství nad jugoslávským komunismem se jaksi nedostavuje, KSČ aspoú poukazuje na "izolaci", v níž se prý Jugoslávie nachází a z níž se už nikdy nevzpamatuje: "Naprostá izolace jugoslávských rozbíječů je očividná . . . jugoslávští rovizionieité zůstali uboze sami. B o j s nimi ovšem nekončí, ale . . . máme všechny předpoklady dosáhnout naprostého vítězství . . . 7 6 ) V závěru k této poznámce o poměru vedení KSČ k tilovskému komunismu je snad účelné si všimnout jedné, víc než jen sémantické přesmyěky: pojmu "národní komunismus" se v prvních měsících obnoveného náporu na Jugoslávii (po říjnových událostech 1956) užívá k označení "národní" cesty k socialismu a komunismu jediné země, jež se jí v komunistickém světě odvážila, Jugoslávie. Dochází tu očividně k jistému zmatku, n e b o ť zatím co někteří propagandist užívají pojmu "národní komunismus" lc označení Titova režimu, jiní popírají vůbec samu existenci takového systému: "Slyšeli jste o 'národním komunis73) Rudé Právo, 13. srpna 1958. 74) Rudé Právo, 21. června 1958. 75) Nová Mysl, č. 7, červenec 1958. 76) Rudé Právo, 3. února 1959.
243
mu'? Americké noviny jsou plné povídání o tomto podivném a neexistujícím směru . . . " 7 7 ) Postupně pojem "národní komunismus" mizí z ideologického slovníku strany a je nahrazen pojmem objímajícím liberalizující a reformistické pokusy ve všech oblastech ideologického, stranického, státního, hospodářského i kulturního života, pojmem "revizionizmus". Představitelé komunistických stran, kteří se v listopadu 1957 sešli v Moskvě, vyhlásili revizionismus za "největší nebezpečí", které dnes hrozí komunistickému hnutí. KSČ, jak jsme viděli, spatřovala v revizinonistickém hnutí odrazový můstek maďarské revoluce, ideologickou bázi Titovy zrady a pro sebe zdroj možného oslabení rozhodující moci ve státě. Je proto třeba zaznamenat, jak se s tímto úkazem vedení KSČ po roce 1956 vyrovnávalo 44 Historii a osudy maďarského a polského revizionismu lze sledovat nepoměrně přesněji a doloženěji, než historii revizionismu československého. T o proto, poněvadž i v Maďarsku i v Polsku, zčásti i ve východním Německu, mělo úsilí o revizi teorie i prakse komunismu své politické i ideové představitele, (kteří měli jméno i tvář) svou literaturu, své organizační bašty, své publikace. Revizionistická literatura je dokumentem prvořadého významu; studie Djilasovy, Kolakowského, Lukasze, Lefebvra, Haricha a jiných jsou kritickým, moderním zhodnocením ideologie i prakse komunismu a zároveň pozoruhodným pokusem vyoperovat z Marxe, Engelse i Lenina zaostalé nebo prostě falešné poučky a aplikace. A ť už osobní osud těchto revizionistů (či osud jejich díla) je jakýkoli, jisté je, že šest let po smrti Stalinově a tři roky po maďarských a polských událostech revizionistický odkaz žije ve většině zemí sovětského bloku a s ním i převážná většina jeho autorů. Diskriminovaní, zhusta vyloučení z účasti na veřejném životě, pronásledovaní a ostracizovaní, tito lidé nicméně jsou v záloze — podobně jako nezjistitelný (a nepostižitelný) počet jejich žáků a následovníků. A bylo by jen v linii dosavadních zkušeností, kdyby tito reformisté se znovu a výrazně projevili 77) Mladá fronta, 9. prosince 1956. Propaganda KSČ se vyhýbala pojmu "národní komunismus" také kdykoli šlo o revizionistické tendence v jiných zemích, než v Jugoslávii. Hovoří pak o "maďarských zkušenostech", "polských změnách" a podobně.
244
v nejbližší mocensko-ideologické krizi nebo i j e n zásadnější rozpravě o marxismu-leninismu a jeho aplikaci v podmínkách člověka 20. věku. Revizionismus v Československu (jak strana mnohokráte zdůraznila) nikdy nezesílil v politické nebo ideové hnutí, jež nalezlo ohlas v masách a cílevědomě se projevovalo i ve vyšších orgánech strany. Ostatně j e možno se tázat, zda pokusy jednotlivců o ideologickou a organizační korekturu stranické teorie a prakse lze vůbec označit za revizionismus. Všimněme si: spisovatelský sjezd z roku 1956 v podstatě požaduje větší tvůrčí svobodu pro spisovatele, méně stranického šikanování a svobodu pro vězněné, spravedlnost pro umlčené spisovatele. Studentské manifestace z května 1956 zůstávají kolektivní politickou akcí, jejíž hesla jsou především praktická, bez teoretického podkladu či širší ideologické formulace. A zůstávají bez ohlasu mezi dělnictvem. Pokud jde o organizace strany samotné, hlasy volající po mimořádném sjezdu, po revizi dosavadní prakse, po decentralizaci, jsoti rovněž po výtce anonymní a rozptýlené. Pokusy o revizi marxismu-leninismu se omezují na rozpravu o vůdčí úloze strany ve státě, na otázky "objektivity" ve společenských i exaktních vědách, na vzájemný poměr ideologie a propagandy. Ideologické revize byly vždy opatrně formulovány a všechny byly odleskem názorů francouzských, polských a jiných zahraničních revizionistů. Jedna z prvních autentických zmínek o existenci revizionistických tendencí v KSČ se objevila ve zprávě Novotného před celostátní konferencí strany v červnu 1956: Strana (přitom) bojovala proti názorům, jež oportunisticky vykládaly zvláštnosti, specifičnost Československé cesty k socialismu. Je třeba říci, že nesprávnost těchto názorů nebyla v tom, že se mluvilo o československé cestě k socialismu, ale v tom, že tato specifičnost byla některými pracovníky vykládána chybně, revizionisticky . . . V čem byly revizionistické prvky v chápání československé cesty k socialismu, s nimiž se strana musela v y p o ř á d a t ? Bylo to: a) Přelidnění národních zvláštností, popírání obecných zákonitostí cesty k socialismu. b) Snaha o zadržení revoluce na jednom místě, ztráta perspektivy, vedoucí ke konservování kapitalistického a malovýrobního sektoru, k zamítání socialistické přestavby vesnice. c) S mezinárodně politické stránky vedly tyto názory k přezírání úlohy SSSR, významu naši spolupráce s ním, k teorii o tom, že ČSR má být mostem mezi Východem a Západem. (Rudé Právo, 12. června 1956)
Je zajímavé, že to byly právě nejranější revizionistické tendence v Československu, které měly také nejvýraznější politický ráz. Tak na
245
podzim 1956 došlo k pokusu o spolupráci mezi revizionisty v maďarských a československých odborech. Poslankyně Marie Trojanová doznala na zasedání ÚV KSČ, že "někteří maďarští odboráři nám navrhovali, aby prý se organizovala zvlášť úzká spolupráce mezi polskými, maďarskými a čs. odbory. Tento návrh zdůvodňovali tím, že máme přibližně stejné podmínky a že Sovětský svaz je mnohem dále v budování socialismu . . ." 78) Život strany z listopadu 1956 prozradil, že v komunistické straně Slovenska se vyskytli soudruzi, kteří "chceli do radov našej strany zanášat názory o tom, či je správné riadiť sa príkladom Sovietského svazu . . . diskutovat' o otázke, či je u nás dostatek demokracie." Stranický teoretik Jaromír Sedlák napsal v Rudém Právu (10. června 1958), že sice v Československu revizionizmus nevytvořil "systém názorů", ale "kdyby se sebraly a vytáhly na světlo boží nesprávné názory, které porůznu vegetují, bylo by možno sestavit z nich i onen marně hledaný systém . . ." — Všechen politický tisk zaznamenal také šíření revizionistických tezí tam, kde je politbyro patrně nejméně očekávalo, totiž na katedrách marxismu-leninismu. Soudruzi lektoři Kuehnl a Kusý na Vysoké škole ekonomické v Praze a asistent katedry marxismuleninismu na Vysoké škole báňské v Ostravě - Zdeněk Dubský, od X X . sjezdu hlásali "revizionistické názory . . bludné theorie o 'byrokratickém stalinismu' nebo o 'liberalizovaném stalinismu' ". 79) Profesor Ladislav Tondl, který byl až do roku 1958 vedoucím dvou kateder marxistickoleninské filosofie a měl "poměrně značný vliv na výchovu našeho filosofického dorostu" se provinil "chybnými názory", které "nebyly ojedinělé." 80) Profesor Ondřej Pavlík, předseda Slovenské akademie věd a od roku 1950 člen ÚV KSS, byl na sjezdu slovenské strany v dubnu 1957 vyloučen z jejích řad pro revizionistickou, "protistranickou" činnost. Pavlík v zásadě nesouhlasil se školským systémem, který po sovětském vzoru byl zaveden v r. 1953, odhalil v celém systému "centralismus, byrokratismus, dogmatismus, nedostatek kritiky" (viz Kulturny život, č. 26, červen 1956) a označil názory ministra Kopeckého na školské otázky za nesprávné. Podle Pravdy (z 27. dubna 1957) Pavlík " o d mietol predniest akúkolvek sebakritiku a vyhlásil, že na svojich názoroch trvá." 70) Rudé Právo, 11. prosince 1956. 79) Život strany, č. 22, listopad 1957 . 110) Nová mysl, č. 4, duben 1959.
246
Jiní vynikající teoretikové strany jako Ivan Sviták, Karel Kosík, Ivan Dubský, se provinili nejenom tím, že už v roce 1956 zahájili revizionistickou rozpravu na široké thema "ideologie a dnešek", ale podle Kouckého "dodnes ((říjen 1958) zůstali dlužni své vyjádření ke kritice, což j e i jednou z příčin, že se dodnes objevují recidivy těchto názorů." 81) Toto všechno je zajímavé a závažné, ale nevysvětluje dostatečně ani houževnatost, ani rozsáhlost protirevizionistické kampaně. Konec konců "trockisté" a úchylkáři ve stranických funkcích — pokud jací byli — byli odhaleni, marxističtí profesoři byli administrativními zásahy zbaveni svých míst i možnosti své názory dále šířit, někteří byli vyloučeni ze strany. — Důvody byly jiné: Novotného vedení ještě po celé dva roky po maďarské revoltě a polském experimentu bylo vyděšeno tím, co se stalo; odhadlo v celku přesně, jak jsme viděli, hlavní nositele reformistické a revizionistické nákazy a pozorovalo s neklidem, jakých sympatií reformní snahy si v těchto kruzích získaly; bylo třeba zlikvidovat tyto tendence, jednou provždy a zneškodnit jejich zastánce, otevřené i skryté. Mohutná, přes dva roky trvající protirevizionistická kampaň zřejmě splňuje hned několik důležitých požadavků strany v daném údobí: dává vedení možnost nastolit znovu zásadu naprosté poslušnosti tomuto vedení v kruzích lidí a v oblastech práce, kde se kontrola politbyra nejvíce vymkla z ruky, tedy v literatuře, filosofii a ideologii, v umění, ve studentstvu — v českých zemích i na Slovensku; rozšířit působnost této kontroly také na ostatní oblasti, čítaje v to oblast hospodářskou; sledovat důsledně politickou direktivu Moskvy, jež vyhlásila revizonismus za největší soudobé nebezpečí pro komunismus, i když z odlišných důvodů mezinárodně politických u mezisatelitních; a konečně "mít nepřítele", vnitřního i vnějšího, bez něhož se dosud neobešel žádný moderní totalitní režim, bojující o zachování či rozšíření své moci. V zásadě obává se tedy KSČ revizonistických myšlenek v Československu jen v jednom směru: jejich formulace a propagace těchto názorů ve vzdělaneckých a vedoucích hospodářských vrstvách uvnitř strany, kde by kdykoli mohly přeskočit do nižších, nebo také vyšších orgánů strany a do masových organizací a ohrozit moc tohoto vedení. Jinými slovy, kampaň proti revizionismu v ČSR je především bojem dnešního vedení strany o zachování vládnoucího, rozhodujícího, stra81) Život
strany, č. 12, prosinec 1958.
247
nickými organizacemi nekontrolovaného postavení; neběží snad o posílení "vůdčí úlohy strany" ve státě, ale o posílení rozhodující moci Novotného politického byra. 45 Opodstatněnost těchto závěru o nejvlastnějších důvodech a cílech československé kampaně proti revizonismu lze doložit z bohatého materiálu, který v průběhu let se nashromáždil ve stranickém tisku a který v rámci této studie není možno ani v hrubých rysech obsáhnout. 82) Je patrna nejenom z ideologické argumentace, ale i z praktických administrativních opatření, které vedení strany po roce 1956 provedlo, i z oblastí veřejné činnosti, na něž svou kampaň soustředilo. Kromě toho na všech vrcholných zasedáních od roku 1956 strana a masové organizace věnovaly aspoň část svého programu otázkám domácího i zahraničního revizionismu. Zasedání ÚV obou stran v prosinci 1956 byla plně zasvěcena kampani proti titovskému revizionismu a jeho ohlasu v Československu; "Soudobé otázky ideologické práce K S Č " byly výlučným námětem plenárního zasedání ÚV KSČ v červnu 1957; útoky na revizionismus a jeho specificky československé rysy se vinuly jako červená nit referáty a diskusními příspěvky na X I . sjezdu KSČ v červnu 1958, jakož i v publikovaných předsjezdových "tezích"; v říjnu téhož roku se konal v Praze celostátní ideologický seminář, věnovaný výlučně "aktuálním problémům boje proti soudobému revizionismu"; semináře se účastnili takřka všichni význační teoretikové strany a uveřejněné referáty a diskusní příspěvky jsou důkladným zdrojem našich znalostí o obsahu, rozsahu a pronikání revizonistických tendencí v ČSR; a konečně celostátní spisovatelská konference z března 1959 a Sjezd socialistické kultury v červnu 1959 byly vyvrcholením dlouholeté kampaně proti tomu, co vedení strany pokládalo za revizionistické tendence v české a slovenské literatuře a šíře i ve vědě a v umění. 83) 82) Dokladový materiál je zčásti zpracován v Československém přehledu, New York, 1957 a 1958, a v mé anglické práci Political Information Report on Czechoslovakia, January-December, 1957. (U. S. Joint Publications Research Service, New York 1957.) 83) Vyšly také dva sborníky věnované revizionistickým sklonům v zahraničních komunistických stranách: Jednotně proti soudobému revizionismu, (SNPL, Praha 1958) a Proti revizionismu, (SNPL, Praha 1959.)
248
Pokusme se na podkladě tohoto materiálu vykreslit aspoň ty rysy revizionismu, které vedení KSČ představuje jako zvlášť nebezpečné v československách podmínkách. Soudobý revizonismus chce oddělit marxistickou ideologii, politiku a propagandu od marxistické vědy o společnosti. Podle tohoto názoru ideologie, politika a propaganda "nepodléhají hodnocení měřidlem pravdy", jsou nevědecké. T o se rovná pokusům "odtrhnout marxismus od života"; straničtí teoretikové jako Kosík, Sviták a jiní se provinili tímto úsilím" stavět vědecký marxismus proti politice a revolučním úkolům proletariátu", 84) (rozuměj uplatnit marxistickou kritiku také na vedení strany, P. T . ) . T o ovšem přímo vede k další stěžejní tezi revizonistů, že totiž dochází k "odcizení" mezi socialismus budujícím státem, v němž vládne byrokracie, a lidem, jemuž je vládnuto. Z tohoto odcizení pramení také, tvrdí revizionisté, "časté prohřešky této byrokracie proti lidskosti". 85) Revizionisté pokládají třídní b o j za naprosto neslučitelný s demokracií, dospívají k "abstraktnímu pojetí demokracie". 86) Někteří čeští marxističtí filosofové (Tondl) nesprávně formulovali otázku svobody, což vedlo k "jednostrannému zdůrazňování subjektivních stránek problému svobody" a revizionistickému podceňování "protikladností dvou ideologií." 87) Někteří právníci (jako člen Čs. akademie věd profesor Lakatoš) ztotožňují se v názoru na funkci státní moci s jugoslávským revizionistickým právníkem Lukičem, který tvrdí, že "funkce státu je zabezpečování daného způsobu výroby cestou násilí." 88) Od počátku celé československé kampaně proti revizionismu
straničtí
84) Koucký na ideologickém semináři, Nová Mysl, č. 12, prosinec 1958. Základní myšlenkou Kosíkových a Svitákových tezí (viz Literární noviny č. 16, 48, 54, 1956) je, že marxistická teorie se přestala vyvíjet, nemá řádnou methodologii a ustrnula v heslech. Vzniklo to mimo jiné tím, že jistá fakta se nesměla zkoumat ve světle objektivních skutečností, že politika diktovala vědě. Podle Svitáka "theorie a propaganda jsou dvě různé věci" a "filosofie musí být oddělena od nesprávné prakse." Oba teoretikové zastávají názor, že ideologické a propagační úkoly nesmí stát v cestě objektivnímu rozvíjení marxistické vědy; pochopit společenskou realitu předpokládá nepřekrucovat "realistické pojetí světa různými ideologickými žvásty." (Kosík, Literární noviny, č. 10, únor 1957.) Redakce Literárních novin musela se v listopadu 1958 veřejně kát ze "základních opomenutí", jež způsobila, že kritické statě Kosíkovy a Svitákovy mohly vyjít tiskem bez redakčního závěru "z důsledných marxistických pozic." 85) Koucký, 1. c. 86) Koucký, 1. c. 87) Ruml a Srovnal, Nová mysl, č. 4, duben 1959. 88) Rattinger, Rudé Právo, 2. prosince 1958
249
činitelé i stranická propaganda opětovně zdůrazňují, že dík bdělé politice KSČ československý revizonismus se nemohl projevit naplno, politicky, jako ideologické, politické a mocenské nebezpečí per se. René Rohan v Nové mysli (č. 9, září 1959) to vidí tak, že v zemi jakou j e Československo, kde "komunistická strana získala . . . obrovskou autoritu . . kde prostě bylo beznadějné "stavění (sic!) dělnických mas proti straně", v takové zemi revizionismus mohl zapustit kořeny jen ve vrstvách inteligence, mezi lidmi "poměrně vzdálených výrobní činnosti", především mezi filosofy a spisovateli. Proč právě v těchto vrstvách? Především proto, dokládá Koucký a ostatní, poněvadž inteligence pracuje s idejemi a otázky jako svoboda, svědomí, humanismus, spravedlnost a podobné se v různých obměnách stále vracejí. Na příklad kritika komunismu " z pozic abstraktního humanismu hledá velmi často svůj výraz v oblasti estetiky a literární kritiky a proniká i do nejrozmanitějších jevů v samotné umělecké tvorbě." 89) Spisovatelé, filosofové a umělci ne vždycky, ne lined a ne snadno přijímají jediný marxistický správný názor na poměr filosofie, literatury a umění k ideologii a ke straně. Revizionismus vnáší zmatek do otázky vztahu ideologie k tvůrčí činnosti, umělecké i vědecké: " . . Hlavní obsah revizionistické linie v kultuře je ve snaze popřít vznešené poslání literatury a umění, které spočívá ve službě pracujícímu lidu a revoluční politice strany, ve snaze popřít třídní povahu literatury a umění, ve snaze popřít nebo překroutit lidové kulturní tradice, popřít ideologickou převýchovu spisovatelů a vedoucí úlohu strany v literatuře a umění." 90) Popření těchto principů by vedlo k tomu, že by "naše kultura ztratila svůj socialistický charakter." Tendencemi k negaci těchto principů se provinili "mnozí soudruzi". 91) Literatůra a umění, stipuluje Novotný, je zvlášť vhodná k rozšiřování revizionistických myšlenek: "Ideově pochybnými, skrytými, útočnými narážkami na dělnickou třídu a stranu pokoušejí se někteří lidé ve svých článcích, knihách, filmech, divadelních hrách působit na vědomí lidí a obracet je proti politice strany." 92) Tato dvojtvářnost, "skrytost", nepostižitelnost revizonistických myšlenek, vznikajících a působících především v soudružských řadách, je v hodnocení Novotného politbyra zvlášť nebezpečná — v českém pro89) 90) 91) 92)
250
Koucký, I. c. Štoll, Rudé Právo, 7. července 1958. Parolek na ideologickém semináři, Nová mysl, č. 12, prosinec 1958. Rudé Právo, 14. února 1959.
středí pak dvojnásob. Revisionismus j e u tože vystupuje v marxistickém rouše." 93) venská odrůda se často halí " d o roucha uchopitelných formulací." 94) A nezřídka základů marxismu "nebyly řešeny zásadně skupinách zpřízněných lidí." 95)
nás "nejnebezpečnější, proK r o m ě toho j e h o českoslomarxistické litery a těžko otázky týkající se samých na stranickém fóru, ale ve
46 Z tohoto stalinskými soudruhy načrtnutého p r o f i l u československého revizionismu, j e h o náplně a f o r e m j e jasné, že hlavní nápor vedení KSČ v b o j i proti reformním tendencím musel jít především proti spisovatelům. Vedení strany hned tak nezapomělo, co se stalo na II. sjezdu spisovatelů a jaká nebezpečí z toho hrozila. Pokoušelo se několikrát administrativními zásahy i všelijakými konferencemi zlikvidovat ideové tendence sjezdu. Ukázalo se, že to nebylo tak snadné. Až do konce roku 1958 (a i p o z d ě j i ) se literární i odborné časopisy hemží kdejakou ideologickou úchylkou. Vycházejí sbírky veršů (např. Monology Milana K u n d e r y ) , které svým celkovým laděním nemají opravdu nic společného ani s "žhavou skutečností dneška", ani se socialistickým realismem, a sotva slouží "revoluční politice strany". Jaromír Sedlák si stěžuje na zasedání pléna Ú V Svazu čs. spisovatelů ještě v prosinci 1958, že vliv názorů vyslovených na II. sjezdu spisovatelů " j e možno . . . dodnes pozorovat v některých kruzích inteligence . . Týž pozorovatel tvrdí, že hrozí nebezpečí vytváření "neutralismu v každém z nás", že j e nyní m ó d o u "heroizovat a obdivovat bloudění některých u m ě l c ů " a tak zvanou "světovost" v literatuře. 96) V roce (1958) kdy Štoll volá po literatuře "vyjadřující vedoucí postavení vítězné dělnické třídy" vycházejí romány jako Ptáčníkovo Město na hranici a — především — Škvoreckého Zbabělci. Orokpozději se přeloží román, k t e r ý si vyslouží oficiální kritickou pochvalu jako " p o k r o k o v ý " (Greene: Tichý American, 1959), a o pár měsíců později p o d záminkou původní ideové aprobace vyjde jiné dílo téhož autora (Konec dobrodružství, 1959), j e h o ž " p o k r o k o v o s t " už ovšem naprosto neobstojí. Pár měsíců poté, co nakladatelství Československý 93) 94) 95) 96)
Koucký, I. c. Štoll na ideologickém semináři, Rudé Právo, Štoll, I. c. Literární noviny, č. 51-52, prosinec 1958,
251
21. listopadu 1958.
spisovatel se ostře kritizuje za to, že vydalo knihy s " i d e o v ě m y l n ý m i předmluvami a doslovy", vycházejí v témže nakladatelství krajně neortodoxní Zbabělci. A filosof Kosík, j e h o ž články z roku 1956 prošly tak krutou palbou stranické kritiky, publikuje své neméně nekonformni teze ve Filozofickém časopise ještě v červnu 1958.
V letech 1957 a 1958 to vypadá tak, jakoby kulturní a zejména literární život v Československu probíhal na dvou rovinách: na jedné se odvíjela nekonečná a neutuchající ideologická a propagační ofenziva strany, na druhé rovině literární a umělecká produkce, ač přiškrcena a hlídána, se co chvíli projevila dílem, j e ž bylo důkladným popřením ideologických direktiv strany. B y l o jasné, že tato situace nemůže dlouho trvat. V březnu 1959 za povinné účasti každého, k d o si napříště chtěl říkat spisovatel a p o d dohledem odborníků na ideologii a kulturu v čs. politbyru, Jiřího Hendrycha a Vladimíra K o u c k é h o , se sešla v Praze celostátní konference čs. spisovatelů. Hlavní referát Štollův a následující diskuse (jak plánováno) se manifestačně odkazu II. sjezdu z jara 1956, všech revizionistických, liberalizujících, humanistických a jiných tendencí., jež se projevily na sjezdu a p o něm. N e b o ť " d u c h II. sjezdu" musel být oficiálně a provždy pohřben. Musel být pohřben, poněvadž (podleŠtolla) na tomto sjezdu došlo k falešnému obvinění "naší mladé socialistické literatury" a z otázek literárních se stala otázka "morální a charakterová." Z " d u c h a II. sjezdu "přetrvávala" smířlivost vůči revizionismu, pramenící z " i d e o v é a politické nezralosti." Na sjezdu se také "zrodilo heslo spisovatelů — svědomí národa, heslo politické: " Z a č a l o se hovořit o spisovatelích jakožto nevolených zástupcích lidu, j e j i c h ž politický a sociální úkol je burcovat lid k tomu, aby řekl 'těm nahoře', co si o nich myslí." 97) šlo tu zřejmě o pozůstatky "masarykovsko-benešovské ideolog "se začala kamuflovat a splývat s revisionistickými tendencemi." 98) T y t o tendence se pokoušejí "podrýt stěžejní princip nového socialistického umění, zásadu komunistické stranickosti". A j e s podivem, praví Štoll, že " m n o z í z našich pracovníků, dokonce marxistů . . . se zastavili na jakémsi podivném hledisku domnělé neutrality mezi dogmatismem Ía revizionismem." T o t o všechno musí přestat. Strana prostě "nikdy nepřipustí", volá ke konci svého dlouhého referátu Štoll, " a b y na př. vlivem uměleckého působení byla podrývána víra v uskutečnitelnost socialistických cílů . . ." Proto " v e n z ovzduší věčně sterilních inte97) Štoll na konferenci spisovatelů, Literární noviny č. 10, březen 1959. 98) Štoll, I. c.
252
lektuálských diskusí, směrem k životu, k aktivní účasti na n ě m ! " 99) Stalo se. V poselství ÚV KSČ účastníci konference slibují, že budou pracovat " p o d vedením naší komunistické strany." V rezoluci spisovatelé "rozhodně odmítli za souhlasu pléna ideologické pozůstatky škodlivých názorů a nálad, jež se projevily na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů a po něm ještě přežívaly . . . všechny tyto cizí a revizionismu nahrávající a ve svých konečných důsledcích nepřátelské vlivy byly . . . odmítnuty." 100) Rezoluce pamatuje také na praktická opatření, směřující k rozvinutí "takové formy svazové práce, která by pomohla upevňovat zásadní ideovou jednotu spisovatelů", k zajištění " o d p o vědné (ho) ideové(ho) řízení svazového tisku a nakladatelské činnosti" 101) a k posílení ideové práce sekretariátu svazu. Restalinizace v oblasti literární tvorby a nakladatelské činnosti pokračovala pak už rychle. V létě 1959 bylo zastaveno vydávání literárních časopisů Květen a Nový život, na jejichž stránkách se občas objevily nekonformní literárně kritické a estetické názory, jakož i ukázky z děl mladších spisovatelů a básníků. V červnu se vítězství vedení strany nad Československou literaturou a celou kulturou dovršuje Sjezdem socialistické kultury, (z něhož později vzniká " V ý b o r socialistické kultury"), očividný nástroj, jímž strana hodlá manipulovat, usměrňovat a hlídat všechen literární, umělecký a vědecký život ve státě. Listina jmen členů tohoto stálého "Výboru socialistické kultur y " 102) mluví za celé strany: s výjimkami je to přehlídka stranických funkcionářů nebo stoupenců stalinských a ždanovovských tezí o kultuře a jejích společenských a ideologických funkcích. V lednu 1960 došlo také na Kruh překladatelů při Svazu čs. spisovatelů, který na své celostátní konferenci v Praze upozornil na "nebývalé nároky na ideovou a politickou vyspělost překladatelů . . ." 103) Mírové soužití a kulturní spolupráce "naprosto neznamenají příměří v ideologickém boji, nekritické přijímání ideových a uměleckých názorů nám cizích . . ." 104) Konference také odmítla v literárním překladatelství se projevující "rafinované tendence zdůrazňovat prvenství 99) Štoll, I. c. 100) Literární noviny, č. 10, březen 1959. 101)
Tamtéž.
102) Literární
noviny, č. 6, únor 1960,
103) Rudé Právo3 26. ledna 1960, 104)
Tamtéž.
253
čistě estetických, odborně řemeslných kvalit mi . . . " 1 0 5 )
nad kvalitami ideový-
Na počátku roku 1960 by takřka všechno nasvědčovalo tomu, že "duch II. sjezdu" j e skutečně mrtev a že "kulturní revoluce" Hendrycha, Kouckého a Štolla se opravdu dovršuje. 106) 47 (Bůh ví jak se stalo, že Škvoreckého román Zbabělci vyšel v Praze a vyšel až na sklonku roku 1958, jakou hrou a shodou okolností se objevilo dílo, jež téměř deset let leželo v zásuvce tohoto začínajícího autora mladší české generace, překladatele z anglosaské literatury a občanským povoláním zástupce Šéfredaktora měsíčníku Mezinárodní literatura. 107) Úmyslně tu pomíjím ryze literární hodnoty Škvoreckého románu. Jako dokument doby, jako sociologie českého člověka, který bez vlastního přičinění byl přiskřípnut mlýnskými kameny dějinných přelomů. jako nádherně nepatetická oslava zdravého rozumu a lidského soucitu (nebo aspoň co z nich v člověku zbylo), se Zbabělci staví po bok Dobrého vojáka Švejka. Co víc, troufám, že od Haškových dob nevyšlo v české literatuře dílo, jež by významněji a poctivěji přispělo k pochopení dnešního českého člověka. Literárnímu historikovi se tu 105) Tamtéž. 106) Dlouhá řada sjezdů a konferencí, svolaných z popudu strany v roce 1958 a v první polovině 1959, zabývá se ve světle stejné ideologické argumentace situaci v architektuře, divadle, filmu, hudbě a lidové tvorbě. V e vseth oblastech se zvyšuje kontrolní pravomoc jednotlivých Svazů jako přímých nástrojů strany, a kulturní stalinci se dostávají do popředí. Straničtí předáci vytýkají umělcům sklony k revizionismu, liberalismu, "objektivitě" a podobně. Tito umělci "hlásají, že umění má být pouze svědectvím doby . . . pasivním, objektivistickým obrazem našeho života . . . Tyto teorie . . . jsou zjevnou revizí základních principů leninského pojetí úlohy umění ve společnosti. (Ministr Školství Fr. Kahuda na konferenci filmařů v Banské Bystrici, Mladá fronta, 24. února 1959.) 107) Stranická propagační mašinérie přivítala Zbabělce pravým uragánem zuřivosti. Hlavy a postavení padaly; recenzent Večerní Prahy, který román pochválil, byl nejen zbaven svého místa, ale celá redakce se musela omluvit za takovéto trestuhodné "přehlédnutí". Autor sám ztratil místo a musel se zodpovídat na zvláštní sebekritické schůzi Svazu spisovatelů. V cizině požádala o práva překladu nakladatelství americká, francouzská, západoněmecká a polská. Autor na tyto nabídky vůbec neodpověděl, nebo je odmítl.
254
nabízí vděčné pole ke zkoumání, proč se oba tyto literární příspěvky k poznání o tom, jací jsme, objevily v podobě humoristického románu, proč řeč, jíž oba autoři užívají, je nespisovná, sytě lidová a obhroublá, proč jejich hrdinové se rekrutují z maloměšťáckého českého prostředí — živnostníci, učitelé, oficiálové, místní veličiny — proč Hašek i Škvorecký jen nepřímo, jakoby neuctivě a s opravdovou hrůzou před i jen stínem sentimentality, ba dokonce soucitu, odhaluji humanistické, nefanatické, nezaangažované, realistické jádro svých postav. 108) Nejenom komunistická kritika, ale i někteří recenzenti na Západě vykládají Zbabělce jako román o mladých českých lidech dnešní doby. Myslím, že Škvoreckého dílo mimo jiné také nastavuje zrcadlo české generaci, která vyrůstala za protektorátu a vstupovala do života za nástupu komunismu; a je pravdou, že v autorově záměru jen věkem mladí hrdinové románu nosí v sobě pod nánosem lhostejnosti, povrchnosti a cynismu nesporné prvky mravního i intelektuálního zdraví a tím i naděje. Ale základním záměrem díla je ohledání českého člověka vůbec a společenské podmínky, v níž se po válce octnul a jež ho přinutila k jistým krokům a projevům, konkrétním i myšlenkovým postupům, k neoddalitelné odpovědi na otázku 'občánku, a co teď?', a tak říkajíc svlékla ho do naha. Škvoreckého román, rozumím-li mu správně, je vylíčením osudu českého občánka v dehumanizované, mravně i intelektuálně indiferentní chvíli, osudu, zkomplikovaném ne zcela jednoznačnou českou národní tradicí, k níž by se bylo možno uchýlit. Krátce, je to pokus o vykreslení českého typu v náporu (dravě, všeobjímající, vítězně) komunistické ideologie, vyplňující vakuum zbylé po (dravé, všeobjímající, rozdrcené) moci nacistické. Jinde ve světě vyšly po válce romány o generaci lidí, kterým se protiví velká, ošoupaná slova a A existuje ovšem literatura o kolaborantech, tech, zbabělcích a kulantních šiřitelích tučných co společného, pak je to asi nedostatek lásky
rozhněvaných mladých všelijaké "boje za věc". poválečných oportunishesel. Mají-li tato díla k člověku, nedostatek
108) Jsou tu i jiné, bezprostřední podobnosti mezi Švejkem a Zbabělci. Tak obě díla začínají na stejnou notu strohým záznamem o bezprostřednosti valících se "historických událostí" a obě je okamžité zredukují na jejich nejvlastnější nicotnost v osvědčené české lučavce skepse. Hašek: ' " T a k nám zabili Ferdinanda', řekla posluhovačka panu Švejkovi . . . " — " Kerýho Ferdinanda, paní Muellerová?' otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena . . . " — Škvorecký: "Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: 'Tak revoluce se vodkládá na neurčito.' 'Jo, 'řekl jsem a strčil jsem si plátek do úst."
255
pochopení s jeho osudem. Škvorecký neobžalovává nikoho, na nikoho neukazuje obvinujícím prstem. Jeho dílo je románem českým tak jistotně, jako řeč, jíž je napsáno. Škvorecký je nádherně česky nerozhněvaný, realistický, věčný a — něžný, soucitný. Hlavní postava románu, student Danny Smiřický má sprosté slovo vždycky na špičce jazyka, ale před maminkou by je nevyslovili raději by držel pár facek, než by svému otci přiznal, že prohlédl jeho česky maloméšťanskou nerozhodnost a kondelíkovství. Dovede s kamarády partyzánsky zničit německý tank, ale když se ho sovětčíci ptají na jméno, aby mu mohli udělit medajli, řekne jim jméno smyšlené. ("Najednou jsem viděl, střelba a tanky a Rusáci, jevy a články v místních kého povstání, ne, to ne.
že takhle to bylo všechno moc prima, noc a ale potom, že by z toho byly slavnostní pronovinách a pan Macháček a Dějiny kostelecZatoužil jsem, aby to zůstalo jen pro mě")
Medajle ty jsou pro pana Kalhouna a Bohadla a Macháčka anebo pana Petrboka., jehož kluci zaskočili v lese, udělali si z něho legraci předstírajíce napřed, že jsou Rusové ("Nestřílet, já jsem Čech," volal pan Petrbok), a pak že jsou Němci ("Najn, rrajn ich bin frajnd, ich bin dajčfrajndlichzanotoval pan Petrbok.) Škvoreckého nehynoucí zásluha je v tom, že nalézá výraz pro projevy českého realismu, solidnostif opatrnictví, aniž uráží a aniž přepíná. Ukazuje přesvědčivě, že hrdinství nebo zbabělost jsou často otázkou bezprostředních okolností a konec konců ohromně soukromou záležitostí; povyšovat je do kategorie národních vlastností a mythů je pohybovat se v oblasti, k níž autor románu i jeho mladí hrdinové cítí živelný odpor — do oblasti předstírání, frází, oportunistických keců. Pan doktor Bohadlo, který v pumkách bezúčelně poklusem honí kluky kolem města ve hře na vojáčky, a pan plukovník Čemelík, jehož raní mrtvice jakmile se začne střílet, jsou Češi; ale Hrob, kterého pan plukovník Čemelík dá zavřít, poněvadž se vzpouzí vlasteneckému komandu a který padne v boji proti Němcům, nebo Přema, který od mobilizace schovává a v pořádku udržuje kulomet — to jsou také Češi. Danny Smiřický a Harýk (který byl v koncentráku) a Přema a ti ostatní nejsou proti jistým ideálům a cílům jako takovým, ale proti fanglím, jimiž se to všechno ještě vždycky ověnčilo, proti lžím a frázím a heslům, do nichž se obalily i nejpěknější věci života a které se pak vydárujíza "národní programy,za ideologie, světové názory, myšlenkové systémy. Nemít s tím nic společného, to je jediný' "ideologický"
256
příkaz těchto mladých lidí. " . . . a přinášíte nám svobodu na svých chrabrých bedrech . . donesl ke mně závan větříku Šabatuv hlas. Lidi z toho neměli nic. Ale ti by z toho neměli nic, i kdyby pan doktor koktal do mikrofonu.") V Kostelci vytahovali nebo zase stahovali rudé prapory podle toho, zda se blížila sovětská armáda nebo N e m c i Škvorecký nemoralizuje, neříká zda to bylo dobré nebo podlé; takové to bylo, poněvadž takové to muselo být, poněvadž takové to vždycky bylo za války a před válkou a možná již v době Bílé Hory, je to jedno, poněvadž to nemá nic společného se skutečností života, (". . . . všechno bylo nic a na nic a k ničemu. Jenom animální strach ze smrti, protože to byla jediná věc, o které se nic nevědělo, držel člověka v tom ničem.") A přece právě ten hladý muž, který toto vyslovil, dovedl hladce překonat strach ze smrti, když jeho nejosobnější, nejsoukromější já mu říkalo, že je správné, že je nutné "do toho j í ť " . Ale byla to jen chvilka proti věčnosti, již potřeboval pan starosta, aby to všechno na rynku na veřejném shromáždění pokálel a potřísnil . . . ("Opět můžeme volně dýchat a naše matky se již nemusí chvět o svoje dítka , . . nenáviděný vetřelec . . . potřen . . , hrdinnými zbraněmi . . .") Pod tribunou se řadila kutálka pana kapelníka Petrboka a začaly se scházet veličiny (" . . . pan starosta Prudivý . . . pan Kaldoun . . . pan Krocan a pan Macháček, všichni tam byli . . . stáli pod rudou tribunou v černých šatech a radili se . . . Obrátil jsem se od toho.") A Danny Smiřický říká za sebe a jaksi mimochodem, ale možná, že se jen zdá, že to říká jenom mimochodem a jenom za sebe: "Věděl jsem, že je budou vítat a řečnit a že budou lidé nadšení do komunismu a já že budu loyální . . .") 48 Mládež, zejména studentská a vysokoškolská, hned po cechu spisovatelském, tvořila další frontu, již měla zdolat stranická protirevizionistická ofenziva. I zde maďarská a polská zkušenost z roku 1956 nezůstala zapomenuta. "Velký nápor revizionistů," píše Mladá fronta (21. června 1958) "patří mládeži. Je to pochopitelné. Mladá generace . , . nemá zkušenosti s nepřáteli socialismu . . . a dá se proto snadno nalákat na vějičku 'demokratických', laciných hesel. Ne náhodou spoléhají revizionisté na to, že se jim podaří vytvořit základnu pro svou činnost ve studenstvu."
257
Pres všechny reformní pokusy situace v čs. školství až do roku 1957 nebyla z hlediska strany příliš dobrá. Tak na příklad pokud šlo o sociální rozvrstvení dokonce ještě v roce 1959 jen něco přes 40 procent studentů na vysokých školách pocházelo z dělnických a rolnických rodin. 109) Na jaře 1957 na filosofické fakultě v Praze pocházelo jen 23.71 procent studentů z dělnických rodin, 5.71 z rolnických, 70.48 procent z ostatních vrstev. 110) Pokud jde o názory, politickou a třídní uvědomělost, bylo to podle nespočetných zpráv a úvah stranického tisku mezi mládeží a studentstvem po roce 1956 neobyčejně zlé. Z jara 1957 byl uspořádán mezi posluchači — studenty medicíny na Komenského universitě v Bratislavě — anonymní výzkum jejich ideologických nákloností. Asi 40 procent "se klonilo k marxistické interpretaci světa", 17 procent se přihlásilo k "idealistickému" světovému názoru, a přes 40 procent "dosud váhá mezi těmito zcela antagonistickými světovými názory." 111) Československý svaz mládeže, jeden z hlavních nástrojů strany k ovládání a ideologické indoktrinaci mladých lidí ze všech masových organizací patrně nejvíce zklamal. Strana a její tisk se po leta vrací k zřejmému faktu, že totiž ČSM neuspěl v ideovém uvědomování mládeže v závodech i na školách, že je mezi mladými lidmi nezájem o činnost Svazu, že tato činnost je nudná, bez pestrosti a iniciativy, že mladí vstupují do Svazu často jen proto, aby mohli studovat, že se nepodařilo překonat vlivy západního myšlení a vkusu, projevující se přehnaným zájmem o všechno ze Západu, ideologickou zmaleností, indiferencí, páskovstvím. V usnesení X I . sjezdu KSČ z roku 1958 se nepřímo doznávají neúspěchy Svazu rozhodnutím, že "Svaz mládeže a jeho organizace na všech stupních budou postaveny pod přímé vedení stranických organizací a orgánů." 112) Hendrych zjišťuje na III. sjezdu ČSM v prosinci 1958, že "s dosavadní úrovní práce Svazu mládeže nemůžeme nadále vystačit. V práci Svazu je potřebí dosáhnout kvalitativního obratu." 113) Prohlášení a opatření tohoto rázu jen zrcadlí z hlediska strany neutě109) Rudé Právo, 34. února 1959. Novotný rok předtím mluvil o 48 procentech. 110) Tvorba, č. 15, duben 1957. 111) Tvorba, 112) Rudé
č. 23. červen 1957. Právo, 23. červen
113) Rudé Právo,
258
1958.
14. prosince 1958.
senou situaci, i když se zdůrazňuje, že jen "celkem u velmi malého procenta mládeže se setkáváme s existencionalistickou a fatalistickou skepsí . . . P r o tuto uzounkou vrstvu mládeže j e typickým cynismus a ironický, individualistický postoj v myšlení i životě." 114) Ovšem "veliký zájem o kulturní otázky zdaleka neznamená, že j e naše mládež všestranně kulturní, a vzdělaná a přitom politicky a ideově orientována." 115) Na vysokých školách podle všech náznaků se celkové prostředí mezi studenty příliš nezměnilo od doby vysokoškolských politických demonstrací z jara 1956. Časopis V y s o k á škola (ě. 4, duben 1958) zjišťuje, že "naši posluchači mají mnoho velmi nejasných, někdy zmatených názorů na řadu otázek. Podstatou těchto zmatků jsou ideové nedostatky nebo chyby." Profesor M. K a l á b sdělil aspoň odborným kruhům výsledky zkoumání světového názoru vysokoškolských studentů. Tři roky po politickém majales je "světový názor studentů přicházejících na university nevyrovnaný . . . na lékařské fakultě Karlovy university . . . neméně než 81.3 procent všech studentů dosud přináleží k církvi a 48,7 procent j e jich opravdu nábožensky založeno . . . — . . . Politické názory studentů podléhají dosud značnému vlivu ideologie buržoasního liberalismu, zejména v pojetí demokracie, svobody a státu." 116) Jak se vedení strany vypořádalo s úkazy, které v sousedních zemích nabyly tak nebezpečných forem a v Československu ohrožovaly plynulé splývání mladé inteligence s idejemi a intencemi komunismu? Po několika neúspěšných pokusech jak v systému školství, tak v ČSM, politické byro si na jaře 1958 vyhrnuje rukávy, aby i v této oblasti vyrovnalo řadů v celkové ofenzivě na kulturní frontě. Především se dekretuje tvrdý numerus clausus podle hledisek třídního původu. Novotný v dubnu 1958 poukazuje na to, že strana nemůže být lhostejnou k sociální struktuře vysokoškolského studentstva; na školách jiných stupňů pak musí učitelé přihlížet k tomu, že děti dělníků a rolníků jsou " v určité nevýhodě vůči dětem z rodin naší inteligence", kterýžto nepoměr má být vyrovnán "zvýšenou péčí učitelů". 114) J . Kladiva na zasedání )ÚV KSČ, Rudé Právo, 29. dubna 1959. 115. Kladiva, 116) Z 1959.
tamtéž.
publikace "Universita Karlova"
přetiskly
Učitelské
noviny,
č.
14,
duben
259
Pokud jde o děti z rodin bývalých příslušníku vykořisťovatelských tříd, ani zde nejsme v našem odmítavém postoji vůči jejich studiu na vyšších školách vedeni pocity nějaké msty. Víme, že za své rodiče Jsme však ke svému stanovisku nuceni
právě nenávistným,
nemohou. mnohdy
pokryteckým postojem jejich rodičů, kteří je často vedou od mladých let k nepřátelství k socialismu. Tito lidé mají dnes plnou možnost pracovat a poctivé se živit tak, jako pracují statisíce a miliony jiných lidí. Věříme, že náš socialistický řád a společnost jsou tak silné, že v budoucnosti budou tyto děti schopny překonat návyky a morálku svého bývalého
rodinného prostředí.
v Praze, Rudé
Právo,
(Novotný na městské konferenci KSČ
16. dubna 1958.)
Hlediska třídního výběru vysokoškolských studentů zpřesňuje ÚV strany na svém zasedání v dubnu 1959 (věnovaném výlučně Školské reformě) nařízením, že při přijímání na vysoké školy budou mít přednost studenti s "výrobní p r a k s í " 117) Na tomto zasedání ÚV vycházel z názoru, že "nezdravé úkazy" na čs.školách byly do značné míry zaviněny "odtržeností školy od života." Z rozhodnutí ÚV se proto zavádí do škol vyšších stupňů "polytechnická výchova", spočívající v "organickém spojení vyučování a výchovy s výrobní prací." Žáci, i studenti vysokoškolští, musí mít přímou účast na práci v průmyslových podnicích a v zemědělství. Účast na této práci a poměr k ní může být rozhodujícím činitelem při posuzování toho, zda absolvent střední školy bude moci studovat na škole vysoké. Tak si strana vyhrazuje další neomezenou pravomoc určovat výběr studentů na vysoké školy i mezi těmi kandidáty, kteří prošli sítem třídní diskriminace. Usnesení ÚV zvlášť zdůrazňuje význam ideologické průpravy na školách všech stupňů, jež na vysokých školách " j e věcí všech profesoru, doocentů, asistentů, stranických a všech společenských organizací." "Učitelé musí být vybíráni nejen z hledisek odborných, ale také z hledisek jejich oddanosti marxismu-leninismu, zatím co vedení vysokých škol musí věnovat maximální pozornost a stálou péči ideové a morální politické výchově všech pedagogických pracovníků . . ." Vzhledem k novým formám vyučování prodloužil ÚV povinnou školní docházku z osmi na devět let a rozšířil podstatně možnosti "dálkového" a večerního studia vyššího stupně pro "pracující". Tak si strana za117) Texty usnesení nové školské reformy a hlavního projevu Hendrychova byly uveřejněny v Rudém Právu 24. dubna 1959.
260
jisťuje pro budoucnost větší sociální mobilitu a možnost nahradit "čistou" inteligenci třídami "sebevzdělaných" pracujících. Zda se vedení strany podaří přímou kontrolou ČSM, rozsáhlou školskou reformou a řadou jiných opatření získat mládež, zejména studentstkou, pro věc komunismu, je otázkou budoucnosti. 118) Jisté je, že toto vedení učinilo co bylo v jeho silách, aby pohřbilo také " d u c h a " studentského akčního programu z května 1956, 49 Vliv a síla nacionalismu, z něhož tak podstatným způsobeni čerpala maďarská i polská revolta v roce 1956, obrátila pozornost vedení KSČ na národ, v němž odedávna nacionální myšlenka byla velmi silná — na Slováky — a na stranu, v níž od konce války se periodicky objevovaly prvky "buržoasního nacionalismu" — na Komunistickou stranu Slovenska. Nápor na zdroje potencionálního odporu proti pražskému ústředí KSČ by nebyl úplný, kdyby opominul tuto důležitou složku. Stranický tisk je velmi skoupý na celistvější zprávy o tom, co se dělo na Slovensku v době maďarské revolty a po ní a v době tažení proti revizionismu. Z kusých a často nepřímých informací a zpráv se zdá, že liberalizační tendence mezi slovenskými spisovateli, umělci, studenty a dokonce i funkcionáři strany (bránícími se t. zv. pražskému centralismu) , měly političtější ráz, než podobné tendence v historických zemích. V červnu 1957 Václav Kopecký hovoří rozhořčeno o intelektuálech na Slovensku, kteří mluví " o našich dělnických funkcionářích, vedoucích stranu a státní správu na Slovensku, jako o polovzdělancích, a když při pomlouvání našeho režimu na Slovensku . . . a při pomlouvání velikého revolučního díla slovenské dělnické třídy používají urážek, jako buržoasie a reakční měšťáctvo, když bojovaly proti snaze dělnické třídy o dobytí moci." 119) Bacílek nepřímo potvrdil různé zprávy o vzniku opozičních skupin ve slovenské straně na jaře 1956. Slo prý tehdy o "různé trockistické elementy, ktoré sa zaktivizovali 118) Nezávislé informace i zprávy stranického tisku z nejnovější doby tomu nenasvědčují. Pedagogika ze srpna 1959 na příklad zjišťuje: "Část naší mládeže jeví nezájem o společenské otázky v podnicích, tíhne k individualismu, k egoistickému pojetí povinností na svých pracovištích . - . . projevuje falešný obdiv k západnímu způsobu života." 119) Rudé
Právo, 20. června 1957.
261
najmä po X X . sjazde." 120) Tito prý malodušní kolísavci "chceli do radov našej strany zanášat názory o tom, či j e správné, riadit sa príkladom Sovietskeho sväzu . . . " 1 2 1 ) Na zasedání ÚV KSS v Bratislavě v lednu 1953 bylo řečeno, že "s vlivy ľuďáctví, a buržoasně nacionalistickými, separatistickými tendencemi se dnes střetáváme na různých úsecích našeho kulturního, politického a vědeckého života, ve sportu, ve státním aparátě, v hospodářských orgánech a pod. Těchto vlivů není ušetřena ani propaganda, ( ! ) film, tisk a televise." 122) Na sjezdu KSČ v červnu 1958 útočí Kopecký na "chuligánské výstřelky ve slovenské literatuře," zatím co ÚV KSČ opětovně o sobě zdůrazňuje, že je "strážcem celostátních zájmů." Z vývoje událostí v Československu po roce 1956 lze usoudit, že pražské ústředí strany aspoň dočasně zvládlo situaci na Slovensku v rámci celostátních opatření a kampaní v oblasti ideologie, kultury, školství, mládeže a opatrným postupem v hospodářské i správní decentralizaci. V Bacílkovi a Pavlu Davidovi, zastupujících Slovensko v politickém byru, nalezlo spolehlivé vykonavatele této politiky. I tak to nebylo bez nesnází v KSS. 30. července 1956 oznámil Fierlinger v Národním shromáždění bez jakéhokoli odůvodnění, že tři slovenští poslanci "se vzdali mandátu". Byl mezi nimi Marek Šmída, po několik let ministr státních statků, který byl z této funkce odvolán v červnu téhož roku. Ondřej Pavlík, člen ÚV KSS a předseda Slovenské akademie věd, obviněn z revizionismu, a vyloučen z KSS na sjezdu strany v dubnu 1957. Štefan Šebesta, místopředseda sboru pověřenců, byl zproštěn svého úřadu v lednu 1958. Ernest Sýkora, ministr a později pověřenec školství a kultury byl odvolán v prosinci; Michal Bakula byl zbaven křesla ministra zemědělství v březnu 1959 a poslán do Banské Bystrice ve funkci předsedy krajského národního výboru. Územní reorganizace, postihující také Slovensko, rychle postupující industrializace a kolektivizace země, i rostoucí závislost slovenských stranických funkcionářů na ÚV KSČ pravděpodobně posílí kontrolu Novotného politického byra a pražského ústředního sekretariátu i v tomto "měkkém klínu" Československé lidové demokracie.
120) Pravda, 14. prosince 1956. 121) Život strany, č. 22, listopad 1956. 122) Rudé Právo, 12. ledna 1958.
262
50 Podařilo se tedy KSČ, jen tři roky po výbuchu, který s větší ci menší silou otřásl všemi komunistickými stranami, nejenom překonat všechna bezprostřední nebezpečí a zvládnout všechny důsledky této krize, ale dokonce posílit moc nezměněného vedení celého hnutí? Podařilo se tomuto vedení opravdu natrvalo zneškodnit liberalizační, reformní, nacionální, mravní a humanistické vlivy právě v těchto oblastech života, kde se projevily nejbouřlivěji a ve vrstvách, v nichž nejdéle přetrvávaly? Co bylo řečeno na těchto stránkách, podloženo zhodnocením režimem publikovaného i jiného dostupného materiálu, sotva dovoluje jinou, než kladnou odpověď na první otázku. Třeba znovu zdůraznit, že v roce 1960 vládne v Československu politické byro strany, jež až na nedůležitou korekturu (a změny vynucené smrtí) je v podstatě stejného složení, v jakém vládlo před X X . sjezdem moskevským a před východoevropskými revoltami. Spolu s mocným sekretariátem vládne bez stínu kritického, natož kontrolního vlivu strany a jejích složek, bez Národního shromáždění, vlády, Národní fronty, masových organizací, národních výborů a zhusta i ústředních výborů obou komunistických stran. Je to politické byro ideologicky jednotné: od likvidace aféry Slánského nelze nalézt dokladů pro ideologické rozpory v hlavách hnutí. Osobní rivalita, ambice, trpkost jistě byly a jsou: nenarušily však (a patrně nelze očekávat, že v budoucnosti naruší) plynulé přesuny v odpovědnosti či hladkou spolupráci mezi jednotlivými členy. V ž d y ť jakékoli zásadnější rozbroje, vnitřní b o j o pozice by mohl oslabit to, co je nejpodstatnější pro všechny, totiž totální moc této elity a zásadu, jíž se tato moc ideologicky kryje — zásadu vůdčí úlohy strany ve státě. Pohled zpět na události minulých let dokonce naznačuje, že zvýšené ohrožení, jemuž vedení strany bylo vystaveno, umožnilo plánoval a realizovat změny, kampaně a ofenzivy (často v širším rámci obdobných akcí v ostatním komunistickém světě), které vedly k posílení ústřední moci strany. Tyto úspěchy pak zvýšily prestyž vedení v Moskvě a v rodině lidově demokratických států, což se zpětně projevilo vnitřním i mezinárodním posílením KSČ. Výroční rok 1960 je rokem příležitostí k pokračování a případnému zintenzivnění celého procesu. To nijak nevylučuje, aby stále větší počty příslušníků "nové třídy" neměly hmotný i prestyžní prospěch z upevnění pozice tohoto mocenského centra. 263
Nemůže také ujít naší pozorností, že muži odpovědní za osudy československého komunismu zvládli celou krizi, jak se od Stalinovy smrti vyvíjela v SSSR a v řadě sesterských zemí způsobem, který svědčí o plánovací i taktické dovednosti. Je možno mít pochyby o intelektuální skvělosti mnoha členů pražského politbyra; nelze však pochybovat o tom, že jako typ jsou to nesporně čeští komunisté, prošlí předválečnou školou československé parlamentní a stranické politiky, (jejíž heslem nejednou bylo "dohodli jsme se, že se d o h o d n e m e " ) ; že to jsou komunisté, kteří své hlavní hoje svedli na řečnické a parlamentní tribuně či za války u zeleného stolu v Moskvě při jednání s demokratickými politiky o budoucnost státu; muži, jejichž světem byl krajský sekretariát strany s každodenní zkušeností v jednání s lidmi, v taktice, ústupcích, čekání na vhodnou příležitost, nutných kompromisech, stálého přizpůsobování se situaci a změnám. Čeští i slovenští komunisté, straničtí aparátčíci, kteří dnes stojí na čele strany, se mnohému naučili — realistickému odhadnutí situace i umění čekat. Tyto zkušenosti se nadmíru osvědčily právě v údobí po smrti Stalinově; pražské vedení strany si počkalo, až jak to dopadne v Moskvě i jinde, neangažovalo se nikdy příliš, ani v boji proti kultu osobnosti, ani pro Malenkova, Bulganiria či Chruščova, ani pro reformy Gomulkovy či pro smír s Titem — dokud všechno nebylo jasné a pokud možno definitivní. Jedna z nových studií o situaci ve střední a východní Evropě to vystihuje takto: "Lidé, kteří požívali důvěry Stalinovy a později se těšili přízni Malenkově, mají zřejmě také plnou důvěru Chruščova a Mikojana ve svém úsilí vésti komunistické Československo střední cestou mezi krajnostmi stalinské minulosti na straně jedné a maďarskými či jugoslávskými výkyvy na straně druhé." 123 Na Novotného politbyro je jako šitá Djilasova charakteristika soudobých komunistických vůdců: "Heroická éra komunismu patří minulosti. Epocha jejích velkých vůdců se skončila. Nadešla doba praktických mužů . . ,"(Nová třída.) O d p o v ě ď na druhou otázku je mnohem nesnadnější. Kdyby otázka zněla, zda první vlna vnitrostranického i mimostranického pokusu o revizi některých rysů československého komunismu byla odražena, pak o d p o v ě ď by rovněž byla kladná. Kdyby šlo o zjištění, zda se vedení KSČ podařilo — v údobí mezi X X . sjezdem sovětské strany v Moskvě v únoru 1956 a sjezdem socialistické kultury v Praze v červnu 1959 123) Ivo Ducháček, "Czechoslovakia", ve sborníku East Central Europe and the World: Developments in the Post-Stalin Era (Notre Dame University Press, 1960).
264
zmařit snahy o zmírnění třídního boje, o méně dogmatické pojetí ideologie, filosofie, literatury, umění, výchovy (a postihnout jejich nositele), pak by rovněž bylo třebo říci — ano. Jakmile však se tážeme, zda se čs. politbyru podařilo definitivně zdolat revizionistické a liberalizační síly ve straně i mimo ni, odpověd" není ani jednoduchá, ani jednoznačná. Z řady důvodů uveďme aspoň ty nejpodstatnější. Uskutečňování i tak sterilního komunismu, jakým je v dnešní představě komunismus československý, předpokládá stálou mobilitu ve všech oblastech života, tedy také v oblastech myšlení, tvorby, vědy a — nikoli na posledním místě — v oblasti ideologické a politické. Tato mobilita sama o sobě vytváří oblasti ideových i politických třenic, výměny názorů a hledisk, odhaluje nové situace a skutečnosti, pro něž je nutno hledat nové teoretické zdůvodnění; dochází k omylům a chybám, které nutno vysvětlit a napravit, vytváří se nová lidská podmínka, jež volá po pravdivém ztvárnění v literární a umělecké tvorbě. Život sám (a ovšem i komunismus), má-li se rozvíjet, je jedním nekonečným polem pro růst "revizonisinu". Dobrým dokladem toho je čtyřicet let vývoje v Sovětském svazu — zemi nepoměrně déle a těsněji izolované od života a myšlení ostatního světa, než kdy bylo a může být Československo. Pak je tu otázka centralizace, centralizace moci i kontroly. Budování komunismu v Československu i jen podle představ dnešního vedení strany vyžaduje rostoucí míru decentralizace, delegování moci i kontroly nižším stranickým, hospodářským, odborovým a jiným složkám. Vedení strany se potýká — bez velkého úspěchu — s tímto zásadním problémem už po leta. Elitní manažerské, technické a vědecké vrstvy ( a právě ty, které prošly stranou reformovanými učilišti a jejichž třídní původ je "správný"), budou se právem domáhat větší pravomoci a nezávislosti na stranických sekretářích a jiných odborně nevzdělaných aparátčících. Budou žádat revizi stranické teorie i prakse ve světle konkrétních zkušeností a potřeb. Mnoho bude záležet na tom, jaký bude vývoj — ve směru k liberalizaci nebo ztrnulosti v oblasti ideologie, myšlení a tvorby — v Sovětském svazu a v ostatních lidově demokratických zemích. "Praktičtí mužové" typu Chruščova a Mikojana dovedou být pozoruhodně pružní v otázkách marxistické teorie a opatrně smířliví k vědcům, spisovatelům, umělcům. Stále více potřebují jejich práci, jejich poctivou,
265
nikoli předstíranou podporu. Získat je znamená aspoň tolerovat jejich odlišný , často kritický pohled na svět komunismu, jejich "revizionistické tendence". Půjde-li vývoj v těchto zemích aspoň v celkovém směru k decentralisaci, k omezení bezprostředního stranického diktátu, ke zdolání hysterické xenofobie, pak Praha nebude nadlouho moci zůstat pozadu. Očekávat s její strany iniciativu by bylo nerealistické; ale řídit se příkladem a příkazy Moskvy je neodolatelnou, druhou přirozeností Novotného a druhů. Mezinárodní situace rovněž přímo i nepřímo ovlivní základní podmínky v zemi. Zmírnění napětí mezi Východem a Západem, postupné odzbrojování a jeho kontrola, rozšiřování vědeckých, kulturních a obchodních styků, mezinárodní turistický ruch nejenom samy o sobě mohly by prolomit izolaci a myšlenkovou karanténu, jež vždycky byla na programu KSČ, ale vytvořit uvnitř země neodolatelné podmínky ke kritickému zkoumání, hodnocení, porovnávání — tedy opět ke kritické revizi jistých skutečností a hodnot. Je nesporné, že koexistenční hesla sovětské politiky a program kulturních a jiných styků se západním světem, představují pro konservativní politbyro KSČ prvořadý problém tehdy, jakmile se tato hesla a tento program opravdu uskutečňují. I v tom musí Praha následovat Moskvu; ale tyto styky a zájezdy ochromují opatrnické, restrikční, chorobně dogmatické zásady a zásahy stranické politiky, jež je s to pokládat nevinný rozhovor občana se západním cizincem v kavárně téměř za velezradu. Tyto kontradikce jsou patrny již dnes a za příznivého mezinárodního vývoje budou ještě posíleny: strana musí sledovat mezinárodně platnou direktivu Moskvy, musí se hlásit k mírovému soutěžení se Západem, ale zároveň v praksi izolacionistický dogmatismus ji nutí tuto soutěž omezovat na minimum; plánuje vědecké a kulturní styky s nekomunistickými zeměmi, ale zároveň se jich obává a pod nejrůznějšími záminkami je sabotuje. 124) 124) Zpráva amerického státního departmentu z konce roku 1959 hlásí, že kulturní a vědecké styky mezi Československem a Spojenými státy se nijak nerozšířily v roce 1959 u srovnání s rokem 1956 a 1957. Za to se hodně o těchto stycích a jejich prospěšnosti mluvilo a psalo. Světový sjezd mládeže ve Vídni v létě 1959 byl dobrým příkladem vnitřních rozporu, do nichž se KSČ v tomto ohledu dostává: rozhodnutí uspořádat tuto manifestaci v hlavním městě demokratického státu bylo výrazem soudobých zahraničně-politických a propagačních potřeb sovětské politiky; KSČ neměla na vybranou, než v zájmu mezinárodních cílů sovětského komunismu účastnit se tohoto podniku a udělat tak něco, k čemu by se z vlastního rozhodnutí nikdy neodhodlala: vystavit 3,500
266
Vedení KSČ si uvědomuje tyto nebezpečné kontradikce. K e sklonku roku 1959 je patrna změna v důrazu, který se klade na jednotlivé složky stranických kampaní a aktivit. Ideologie a teoretické spory o dogmatický chlup ustupují otázkám a úkolům výlučně hospodářským, "Dovršením socialismu" v Československu rozumí se dnes především zmnohonásobení průmyslové výroby, socializace zemědělství, industrializace Slovenska, vytvoření hospodářské základny, která by nejen splnila potřeby zemí sovětského bloku a podporovala cíle sovětské hospodářské politiky ve světě, ale produkovala i dostatek spotřebních statků pro domácí spotřebu. Dva dobré důvody vedou politické byro KSČ k této pozvolné změně: prvním je, že Československo má všechny hospodářské předpoklady stát se po Sovětském svazu první zemí bloku, v níž bude "dobudován socialismus" a nastoupí se cesta ke komunismu. Jako pionýr ideologické invence a šiřitel závratných myšlenek komunismu v ostatním světě KSČ se sotva proslaví: ale sláva její bude nepomíjivá uskutečněním socialistického hospodářství, které nejenom zaručí prosperitu lidu, " p ř e d h o n í " Ameriku, ale proslaví také jméno československého socialismu elektrárnami v Číně, přehradami v Egyptě, zbraněmi na Kubě. Sovětům tato koncepce čs. komunismu plně vyhovuje: KSČ je odpovědným správcem velké hospodářské podstaty; mezinárodní a ideologické otázky n e c h ť nechá na starost jiným. A druhý důvod je tento: vedení KSČ věří v prioritu hospodářských úkolů a je přesvědčeno o tom, že klíč téměř ke všem nesnázím dnešním i minulým je v hospodářské prosperitě. Domnívá se, aspoň pokud jde o českého člověka, že zná jeho mentalitu a že s rostoucí životní úrovní, lepším bydlením a nakonec autem v každé rodině poroste i lidové sžívání s komunismem Československé provenience. A ť už tato argumentace je správná či nikoli, nemůže být v zásadě námitek ani proti rozšiřování a modernizování československé průmyslové základny (na rozdíl od platných námitek proti způsobu, jímž se tak děje, a ceně, jež se za to platí), ani proti trvalému, n nujícímu zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Dnešní průmyslové demokracie usilují o rostoucí národní výrobu, o vyšší produktivitu, o modernizaci své výrobní základny, o nové methody práce, o kratší pracovní dobu. A je možno souhlasit s nedávným výrokem amerického mladých komunistu (či aspoň příštího mládí strany) nebezpečí přímého střetnutí s životem, lidmi a myšlenkami nekomunistického světa. Při všem hlídání a šikanování vybraných účastníků se ukázalo, že tyto obavy byly opodstatněné.
267
novináře, že totiž není žádných ethických důvodů k tomu, aby " o b c h o d y plné šlehané smetany a vuřtů se pokládaly za obdivuhodné ve Vídni a za odsouzeníhodné v Praze." Hospodářský rozvoj a široká prosperita nevede ovšem k trpnému přijímání idejí a fikcí, ale naopak k přemýšlení o těchto idejích a porovnání skutečností s fikcí, tedy — k "revizionismu". A tak právě prioritou, jíž dnešní vedení strany dává úkolům hospodářským před otázkami ideologickými, či jak se praví "metafysickými", si připravuje další nebezpečnou situaci v oblasti pro militantní komunismus nejcitlivější, kterou už třeba nebude možno zvládnout dobrým taktickým postupem a administrativními zásahy, jako tomu bylo v údobí po Stalinově smrti. Moderní revizionismus j e ve svém jádře hnutí komunistů uvnitř strany, hnutí, které může získat podporu širokých lidových vrstev a sympatie v někomunistickém světě, které však — pokud jde o zdroj vlastní dynamiky a vlivu — j e nerozlučně spjato s životností nebo úpadkem komunistické ideje. Ne zcela paradoxně, tam kde tato idea zkornatěla, revizionismus sílí a j e pronásledován; kde j e částí této ideje, kde se vyvíjí a přizpůsobuje vývoji a skutečnostem, tam revizionismus splývá s ní, j e pozitivním kritickým korektivem. Cílem revizionismu není zničení komunismu, ale jeho přestavba. Proto také j e j nelze zaměňovat s demokracií, j e nepřijatelný liberálním demokratům jako politický cíl a bezcenný jako "nástroj imperialismu" k obnovení kapitalismu. Skutečný revizionista nemůže být ani renegát, ani placený agent cizí mocnosti. Leží mu na srdci reforma hnutí, k němuž zhusta po celý život náležel a který dospěl k formulaci těchto reforem (či úsilí o jejich uskutečnění) nepřikrášleným promítnutím marxistické teorie na pozadí dějinného vývoje i zkušeností, a porovnáním této teorie s praksí všude tam, kde se komunistické strany dostaly k moci a dokonce už zlikvidovaly třídní rozdíly a "vykořisťování člověka člověkem". Zkušenost ovšem prokázala, že v kritických situacích, ohrožujících vedení, obvykle (ne vždycky) rozhoduje mocenský potenciál strany. A je nesporné, že revizionismus se pohybuje v jakémsi bludném kruhu všude tam, kde je strana už u moci: nakonec totiž pokusy o revizi i v oblastech ideologii a politice odlehlých nutně ohrožují vlastní sídlo moci strany. Úsilí, jež se zdálo takřka nepolitickým a neškodným, se stává nebezpečným pro monopo] stranické moci. Tak se vysvětluje,
268
že i ty vedoucí skupiny ve straně (na př. polské), které vlna revizionismu vynesla k moci a které dokonce jsou přesvědčeny o nutnosti postupné revize teorie i prakse marxismu-leninismu, nakonec se obracejí proti příliš radikálním revizionistickým snahám a jejich představitelům. Ale nemělo by být nesnadné postupem doby naučit se ovládat rytmus a ohledat hranice daných možností revizonistického hnutí tak, aby se m o c strany jako masové organizace, nejenom necítila ohrožena, ale ani nebyla ohrožena. V Československu není důvodu, proč by se při generačním střídání k němuž musí dojít i v politickém byru KSČ — nedostali k moci také ti soudruzi, kteří v revizionistických tendencích nevidí síly ohrožující, ale naopak posilující vliv, oblíbenost, dělnost a dynamiku vedení. Pak také bude zlomen bludný kruh dosavadních revizonistických snah. Další paradox, zvlášť zajímavý pro specifické klima československého komunismu: nikoli v pokračující ideové sterilitě, nikoli v posílení oportunistických, švejkovských , cynických elementů v KSČ, ale v jejich zneškodnění, v růstu a nástupu ideově, poctivých, myšlence humanistického socialismu skutečně oddaných, překonanými názory i omyly v minulosti neposkvrněných soudruhů by měla být naděje československého komunismu. Každý ví, že příliš mnoho lidí ve straně i mimo ni se naučilo žít s dvojí tváří; každý ví, že přesvědčeného zásadového, necynického, oportunismem či hladem po moci nedotknutého českého komunistu se pomalu už musí hledal s lucernou; každý ví, že tento poměr sil se musí revidovat, má-li z československého komunismu zbýt víc, než znárodněný průmysl, zkolektivizované zemědělství a Stalinova socha na Letné. Řekli jsme na počátku této studie, že revizionistické tendence v KSČ, "opozice straníků", je nejreálnější nadějí na to, že i KSČ se jednou zbaví svých fosilních stalinců a vydá se "vlastní cestou k socialismu". Řekli jsme také, že tuto opozici možno likvidovat, ale nikdy zlikvidovat. Dodejme k tomu, že průběh i rychlost celého procesu uvnitř strany b u d o u rozhodným způsobem ovlivněny účastí nebo pasivitou, pochopením nebo lhostejností, nadějí nebo rezignací lidu, českého a slovenského národa. Z toho vyplývá, že zájmy lidu a zájmy revizionistu v určitých chvílích a situacích splývají, kryjí a doplňují se. Československá zkušenost z postalinské éry ukázala, že lidové masy bud' zůstaly hluché k volání revizionistických sil a nepodpořily jejich akce správně časovanou akcí
269
vlastní, nebo naopak k projevům lidové nespokojenosti došlo ve chvílích, kdy uvnitř strany revizionisté byli slabí nebo v defenzivě. Je nepochybné, že obdobné situace se budou opakovat. Půjde pak o to, zda dojde k souladu, ke koordinaci reformních sil ve straně i mimo ni. Tím okamžikem také revizionismus nabude plné funkce společenské i národní síly. Je nadobyčej důležité, aby se tomu rozumělo, u nás i v širším světě.
Strážní domek a v něm železničářská rodina daleko od jiných lidí . . . Dny, které tu řadí čas na této neprostupné jižní hranici pod Znojmem od roku 1945, jsou bohaté na události v rodině Amálie a Antonína Pížových. . . . Antonín Píža, který pracuje jako železničář, se vrací z doprovodu vlaků přečasto, když už svítá. Žena mnohdy koná službu hradlařky. Sedíme s Pížou, který vzpomíná na ty 'všivé doby'. Pašeráci se tu střídali díky . . . Takových případů bylo víc. Děly se i v noci a nikdo si toho skoro ani nevšiml. Jen Rolf, divoce pobíhající po dvoře u strážního domku, se často rozštěkal. Také v noci s neděle na pondělí. Pížová otevřela a u dveří stáli dva ozbrojení chlapci. Chtěli jídlo a ukázat směr ke státní hranici. Další dva stáli vedle. Široce rozkročeni, aby nemohla zaběhnout do strážní budky a přivolat pomoc. Když už to nešlo dál, zavedli Pížové alespoň telefon. Pak už se pracovalo lépe. Jednou Píža vlákal dva podezřelé chlapíky do strážního domku, zavřel je tam a dobře je hlídal . . . Častokrát byla do akce zapojena celá Pížova rodina. I rodina 'Zelených' Rodína pohraničníků. Chytali přeběhlíky i špióny společně. Tady vlastně už dávno odsloužil vojenskou službu Pížův Toník a luk ho ani nevzali k zeleným, což je na pováženou, a narukoval jinam. Často ho táta posílal tajně stopovat prchající, mladšího Pavla zase vyhnal na strom, aby z jeho koruny sledoval cestu, kterou se dali přeběhlíci a podezřelí. Sám pak nabíral stovku na motorce silnicí i po kolejích železničářskou drezinou. Hradlařka nedočkavě vyhlížela / okna a čekala na pohraničníky. Na tři sta lidí už zadrželi od roku 1945. A jejich kluci dostávali ve škole knižní dary, hvězdičky od důstojníků Pohraniční stráže i pochvalu. Nedávno se jí dostalo i Antonínu a Amálii Plžovým přímo z rukou presidenta republiky. Dostali vyznamenání "Za službu vlasti". Obrana lidu, 13. ledna 1960.
270
FRANCOUZSKÝ
ROMÁN
ČESKÉHO A U T O R A Jiří Pistorius
(Paříž)
O románu bylo již řečeno a napsáno příliš mnoho, než aby nebylo dost jasno, čím má býti. Román, který na jaře 1958 vydal francouzsky v Paříži český esejista a spisovatel Jan Kolár, je zároveň dokumentem, vyváženým z horké aktuality dnešní rovníkové Afriky, zároveň dokumentem o kusu českého osudu let padesátých tohoto století, a zároveň — především snad příběhem zrady a nevěry, manželského rozvratu a životního ztroskotání, příběhem evropanské nostalgie po rodné cívilisaci. Ovšem, že tato tři pásma jsou v něm spojena v organickém stmelení belestritické komposice; ztrojnásobují však tím náš zájem, jako zmožnovaly zájem čtenářů a kritiky ve Francii. Kolárův román s francouzským titulem La monnaie de retour (1) — jen přibližně přeložitelným jako Peníz návratu — je vskutku datem v dějinách literární symbiosy česko-francouzské. Je to první francouzsky napsaný, a francouzsky také myšlený a postavený román českého autora. V Janu Kolárovi přijímá francouzská literatura prvního Čecha — když už dávno před tím asimilovala autory jiných národností; Anglosasy jako Julien Green nebo Samuel Beckett; Němce jako Manés Sperber, Ivan Goll (abychom nebrali nadarmo jména Rilkova, autora jedné celé francouzské knihy lyriky); Rumuny jako jsou E . M . Cioranu nebo proslulý Joneseo; Maďary jako je Christina Arnothy; Jihoameričany jako jest jeden z nejzajímavěších autorů pařížské divadelní scény dnes Costa du Reis. Dostředivá síla universalismu francouzského jazyka je taková, že ze spisovatelů evropského kontinentu dosud jen Češi ji odolávali. S Janem Kolárem tedy i tato umíněná česká "soběvěrnost" byla protržena. Jestliže byla již řada českých autorů (Hanuš Jelínek mezi prvními), kteří, předstupujíce před francouzskou čte(1) Julliard (Paříž), 1958.
271
nářskou veřejnost, nedávali se překládat a psali rovnou francouzsky, neznamenalo to totéž; je něco jiného používat cizí řeci k výrazu písemnictví naukového a něco jiného zvolit ji za nástroj tvorby umělecké, básnické, beletristické. Jan Kolár dokázal hned napoprvé tolik, že chybělo jen málo, pramálo vskutku — jen jeden jediný hlas sedmičlenné poroty, — aby se stal laureátem Rivarolovy ceny na rok 53. Rivarolovou cenou, založenou před deseti lety, odměňují Francouzi každoročně cizího spisovatele, jenž píše francouzsky, přesto že francouzština není jeho rodným jazykem. Přes osmdesát rukopisů a vydaných knih došlo na jaře 1958 do této soutěže: český autor v ní skončil jako druhý (třemi hlasy) proti laureátu Španělu de Villalongovi, pro něhož hlasovali čtyři členové jury. My však, kteří čteme a oceňujeme Kolárův román v jiné souvislosti, než je úspěch na knižním trhu, ponechme stranou rozhodnutí o tom, zda otázky literární mohou být vskutku otázkou hlasování. Spisovatel a jazyk Před 69 lety, v květnu, napsal Jan Neruda do Národních listů feuilleton a dal mu titul: "Jazyk mateřský". Byla tehdy jiná doba — skoro se zdá, že od nás vzdálená sedm set a nikoli sedmdesát let — a jinak to vypadalo s českou svobodou materielní i intelektuální. Všechno se jevilo v jiných perspektivách, a platily jiné pověry. Jednou z nich byl onen emocionelní nacionalisnius původu germánsko-slovanského, a celý komplex mythů s ním spojený. I duchové tak nadprůměrní a nepoplatní strhujícímu proudu masového myšlení — jako byl Jan Neruda — mu podléhali. Neruda věřil nejenom na bojovnou sílu mateřského jazyka v rovině politické; věřil na mateřský jazyk jako na téměř samospasitelnou, vrcholnou hodnotu kulturní, na její nedotknutelnou "svatost". V rovině praktické pak prohlašoval nevyměnitelnost mateřštiny, jakožto jazyka literárního, s níž stojí a padá jednotlivá tvůrčí osobnost. Napsal: "Bez mateřštiny není myšlenek, není rozvoje duševního. Jen v té řeči, ve které člověk myslet začal, může duch jeho zdárně se vyvinovat také dal. Cizí řeč je duchu závorou, je hrází nepřestupnou. Člověk v ní se může stát třeba obratným špačkem, přestane ale být člověkem. Nemyslí v ní samostatně, myšlenková práce jeho není proniknuta živnou mízou, cízí floskule, hotová fráze osedlává mu každé myšlenky ihned počátek, vše je opět tak hluché, vyšeptalé, prázdné."(2) (2)
272
Národní Listy, 18. května 1890. Vybránu spisy Jana Nerudy (vydal Arne Novák), díl IV, 1927, 8tr. 27.
Nerudovo stanovisko, typické pro český poměr k jazyku jako nástroji myšlení a tvorby, není však definitivní stanovisko. Už proto ne, že je postaveno na kategorickém a takměř irracionálním argumentu. Už proto, že Neruda nikdy nevytržený z českého literárního kontextu, neprožil tuto otázku volby jako svou vlastní zkušenost (Patrně si také nedovedl představit situaci, kdy "není myšlenek a není rozvoje duševního" ani s mateřštinou, kdy literaturu, aby nemírnila "hluše, vyšeptale a prázdné", nezachrání ani rodný jazyk.) Před dvěma roky jiný český spisovatel, jemuž už vůbec nikdo neupře zásluhy o obohacení mateřské češtiny, položil otázku znovu. Byt' nepodal k ní uplnou ještě odpověď, přesto Jan Čep (žijící dnes v Paříži) v článku publikovaném v prosinci 1957 francouzsky ("Un écrivain doit-il s'exprimer necessairement dans sa langue maternelle") uvědomil si složitost problému. Jan Čep, který před lety francouzsky napsal a uveřejnil delší prózu, byl zřejmě inspirován vlastní zkušeností. Vlastní zkušeností natolik také ovlivněn, že se neodvážil závěrů obecnějších. Z jeho stati však vane duch přesvěčení, že třebas je možno, je jen velmi nesnadno vytvořit vyšší, složitější básnický sloh v jiném než v mateřském jazyku. (Neboť konec konců i on, podobně jako Neruda, nepřekračuje rámec jakési metafystické koncepce mateřského jazyka, když v uvedené stati píše:(3) "Každý ví — alespoň ti, kdož se kdy pokusili cosi vytvořit, dát tvar vnitřnímu světu, — že v jistém smyslu slovo se rodí zároveň s tím, čemu říkáme myšlenka, jestliže ji vůbec snad nepředchází. A slovo — toť to, co jste pili s mateřským mlékem — slovo jedinečné, nepřeložitelné, nabité hodnotami melodickými, citovými, metafysickými." Proto snad především zdálo se Čepovi nesnadným tvořit v jiném jazyku než mateřském, že cizí — nebo druhý — jazyk jaksi "zrazuje" Tvé myšlenky. Jako by je vychyloval o nějaký sebenepatrnější, ale přesto důležitý, úhel; jako by jim dával sklouzávat do paralelní, ale přece už jiné roviny; jako by je proti Tvé vůli poBiinovul do jiného světla. To skoro jistě měl na mysli Čep, když v závěru svéhu zajímavého eseje vyznal se z osobního pocitu, který měl při zpětném překládání své francouzské povídky do češtiny: "Píši-li francouzsky — nikoliv píši-li článek či informativní stať — ale píši-li skutečně, abych se vyslovil jako básník — může se mi stát, že řeknu věci jinak, či dokonce, že řeknu něco jiného, — než kdybych psal ve svém vlastním mateřském jazyku." Škoda, že tehdy autor citovaných řádků, jeden z velmi mála českých spisovatelů s autentickou zkušeností tvorby ve dvou jazycích, položil tato slova teprve
(3)
Přeloženo z francouzského textu. Bulletin franco-tchécoslovaques, No. 2, str. 56.
du
Comilc
ďétudes
culturelles
273
na závěr, a nevěnoval jim hlubší pozornost. Neboť se nám zdá, že zde problém teprve začíná. Ovšem, že spisovatel vyměňující nástroj svého uměleckého výrazu říka véci "jinak" a dokonce že říká jiné věci! Právě proto, že jazyk je pro spisovatele něčím víc než nástrojem, že je samou látkou jeho díla. (City, zážitky, myšlenky, smyslové osobní jeho vnímání látkou nejsou — máme-li použít přirovnání obrazového, nýbrž jsou spíše surovinami a chemikáliemi potřebnými k výrobě této látky.) Jen spisovatel odhodlaný tedy vyslovovat jiné věci, jen spisovatel, který je odhodlán a schopen bez úrazu vyměnit svou osobnost, může se odvážit tohoto vykročení. Avšak vnitřní potřeba výměny sama o sobě není ješte negativním zjevem. Potřeba "výměny" vlastní osobnosti není nic jiného než potřeba volit v sobě další, potencielně dávno již připravenou osobnost, jednu z nekonečna možných. Často se taková změna odehraje, aniž se přitom vymění jazyk, ovšem; jestliže spisovatel, na př. náhle promění svůj styl, "zapomene" svou methodu starou a začne říkat "věci jinak", po zákonech nějaké jiné a zcela nové methody, i on se odvážil obdobné vnitřní volby; i on "vyměnil" svou osobnost. Jen jediná je při tom podmínka a ta musí být splněna nemilosrdně: aby onen nový rámec — a ť jazykový, a ť jen stylistický — který spisovatel volí a pro nějž opustil starý, intimněji odpovídal jeho přerozujícímu se vnitnímu světu; aby byl novému jeho vidění a novým postojům příbuznější než byl předchozí! Styl a jazyk Příbuzenství řeči není tedy příbuzenstvím nejpokrevnějším. Jestliže takto a podrobněj i o tom mluvíme nad Kolárovou knihu, vycházející francouzsky, tedy proto především, že k tomu ospravedlnění nacházíme v Janu Kolárovi samotném. Když před pěti lety vydal svou první knihu českou (jednu z nejlepších, která v této řeči v zahraničí vyšla za posledních 11 let), Listy němému příteli, vysvětlil tam lapidárně důvody svého odchodu z domova r. 1948. A vysvětlil je větou, kterou pociťuji jako klasickou — neboť bylo nás tuším tehdy hodně, jeho čtenářů, kteří jsme ji v duchu podepisovali jako lucidní definici vlastních pocitů: "Odchodem za hranice", napsal tehdy Kolár, "jsem nešel do ciziny — šel jsme ke svým: cizina byla za mnou." Je příznačné nejenom pro jeho osobní životní postoj, nýbrž patrně vůbec celé jeho generace a snad dokonce i ještě něčeho víc: naši nedokvašené přítomnosti vůbec — že "civilisační příslušnost" (jak on říká v Listech) jest organičtější a vyšší a závaznější souvislostí než příslušnost jazyková. Na dvou místech své opravdové a vzrušené české knížky to říká:
274
"Tehdy jsem objevil příbuzenství, které je silnější než krev a významnější než řeč: příbuzenství kultury, civilisace a životního slohu." A po druhé; "Příbuzenství životních slohů a názorů na život a na svět, . . . se ve světovém a všelidském měřítku ukazuje silnější, než svazky pokrevní a řečové; civilisační a kulturní ideál je silnější, než ideál národní." (4) Jestiže skutečně první český spisovatel, rozhodnuvší se psát francouzsky místo česky, je událostí v příběhu moderní české kultury (už proto, že je první), pak je nutno podrobněji hledat vnitřní příčiny, i onu proti minulosti změněnou souvislost tohoto gesta. Jan Kolár, chtěl-li se svou pětiletou africkou zkušeností sdělit s francouzským čtenářem, mohl svůj román napsat česky a dát svůj rukopis přeložit. Mohl — ale zamítl tuto možnost. (Do konce je příznačné, že ji — pokud' vím — opustil až uprostřed díla. Dokázal tím, že své dávné rozhodnutí mezi příbuzenstvím kultury a životního stylu a svazky jazykovými zažil opravdově. Česká literatura ztrácí v něm možná "'svého" autora (bude-li i nadále Kolár psát jen francouzsky), ale zároveň jeho případ sehrál v ní a pro ni roli dosud v této literatuře neexistující: totiž právě tuto situaci vykonané volby, v níž jazykové pouto po prve pocítěno bylo jako méně důležité. Není bochyby o tom, že Kolár zvládl svůj nový — již druhý literární jazyk. Jestliže francouzský kritik Emile Henriot, jeden ze 40 Nesmrtelných, člen právě té Akademie, která jest strážkyní čistoty a autentičnosti nejdokonalejšího jazyka na světě, vydává Kolárovi vysvědčení "mimořádné čistoty dikce" (5), na níž se prý Nefracouž téměř nepozná, pak to něco znamená! Velikost takové poklony může změřil jen ten, kdo dobře zná žárlivost Francouzů na vlastní jazyk a jejich apriorní nedůvěru k cizincům v tomto punktu. Domnívám se, že Kolár vskutku j e s t dobrým francouzským spisovatelem proto, že před tím osvědčil se již jako autor vysokého napětí stylového a mimořádného stupně stylistické originality ve své mateřštině. Ona vzrušená a intensivně obrazová dikce, již si vytvořil pro pathos svých Listu němému, příteli (a opakoval pak jen s nevelkými odchylkami ve své druhé knížce, Otázky české tradice), která jej od počátku odlišovala a vyvyšovala nad ostatní české slovesné pracovníky v zahraničí, mu nesporně pomohla. Kolár nám tím dokazuje — pokládejtež to za paradox (4)
Listy němému příteli. Úvod (Lund), 1955, str. 19 a 21.
(5)
"Ce trés bon roman, qui semble, á un mot ou á un tour prés avoir été ecrit par un Francais, Ce premier livre est liors de pair par la franchise et lu netteté de la diction." (V deníku, Le Monde.)
k dialogu
s domovem.
Sklizeň
Svobodné
tvorby
275
nevysvětlitelný, nemůžete-li jinak — že stylistická zkušenost j e přenosná: alespoň do určité, ale značné, míry. Ta celá otázka není tak jednoduchá a tímto nekončí. K tomu, aby se někdo stal spisovatelem v jiném jazyku, nestačí jen předchozí zkušenost spisovatelská v jazyku mateřském. A jiný jazyk není pouze nástrojem jiného myšlení. Jiný jazyk je také (ne-li významněji) pevným rámcem jiného literárního kontextu. Kontextu ve smyslu zabírajícím do značné šířky i hloubky; kontextu, který je jakýmsi součtem sil obecné tradice kulturní, pak konkrétní tradice literární, pak historické zkušenosti a sociální struktury toho kterého národa. Napíše-li na příklad — česky — slovo "smrt" Vladislav Vančura, pak toto slovo neotvírá tytéž obsahy, nerozeznívá tytéž polohy myšlenkové nebo citové jako slovo "la mort" u některého moderního (Vančurovi třeba současného) autora francouzského. Neboť ona překomplikovaná vnitřní logika tohoto zapeklitého literárního kontextu, je složitým mechanismem. V literární struktuře není totiž slova, či obrazu, který by byl nositelem konceptu jednou provždy neproměnného. Naopak, každé slovo, či obraz, obsahují v sobě potencielně všechny významové odstíny, které jim byly posloupně — v průběhu věku — propůjčovány. Kdybychom jimi mohli vésti vnitřní řez, spatřili bychom je asi jako souřadné geologické vrstevnice. Vyslovví-li Vančura slovo "smrt", tu funguje tento obraz jako složitý akkord, v němž je přítomen i tón lidových českých balad, v nichž smrt sehrála úlohu motivické důležitosti, i tón lidové poesie vůbec; je v onom akkordu přítomen i odraz tohoto pojmu, jak jej koncipovala na př. česká filosofie; českobratrská; je v onom akkordu přítomen tón každodenní zkušenost se smrtí, tak jak byla typická v důležitých momentech českého osudu. Obecně lidská, a tutíž také literární, zkušenost se smrtí ve Francii na př. je velmi odlišná. Za jiných okolností umíralo se pod guillotinou na náměstí Svornosti, ne zcela úplně totéž byla smrt Pascalovi co Komenskému. To všechno obráží se složitými pochody psychologickými, i tvarově literárními, v onom komplikovaném systému, jenž slove literární kontext. Moderní literární věda leccos o tom může možná povědět. Avšak zkušenost takového spisovatele, jenž jako Jan Kolár, v čerstvé paměti nosí zážitek přechodu z jednoho takového kontextu do druhého, mohla by nám vrhnout na otázku světlo mnohem prudší než jaké může spekulativní theorie. Bude-li Kolár psát další a po něm třetí, a snad další, romány francouzské (a co jiného zbývá autoru, který se octl v péči nakladatele, o němž je známo, že nenechá své úspěšné spisovatele odpočívat), pak jsem přesvědčen, že bude čím dále vzrůstat dovnitř tohoto nového, francouzského, kontextu. Ne proto, že by tomu tak chtěl, nýbrž proto, že jej dostředivá jeho síla nevyhnutel-
276
ným automatismem ponese. — Tato síla bude polarisovat, usměrňovat; —proměňovat krátce—jeho spisovatelsku osobnost. — Zejména až spisovatel, který prozatím tvořil tak převážně z látky vlastního, osobního osudu, bude — jak přirozený vývoj bývá — čím dál víc asi objektivisovat svou spisovatelskou techniku. Aby bylo jasno: tyto věty v zrádném futuru nesměřují nikterak k proroctví o Janu Kolárovi budoucím: nýbrž mají být jen pomůckou k popsání procesu velmi nepostižitelného, jímž jest přerod (a o nic menšího nejde než o nové, opakované zrození spisovatelské osobnosti) autora, vyměňujícího jeden jazykový rámec za druhý. Dosud není žádné takové monografie, která by — opírajíc se o materiál všech již v literárních dějinách známých takových přerodů osvětlila tuto složitou otázku. (Bude-li kdy a podaří-li se ji napsat úspěšně, bude to patrně četba jedna z nejnapínavěších ve smyslu intelektuálního dobrodružství.) My jsme se u ni zastavili podrobněji, protože nám k ní nabízí lákavý přístup Kolárův případ, odehrávající se tak blízko nás, a nadto důležitý pro nás, české čtenáře právě tím, že je, jak řečeno, případem dosud bez obdoby v našem písemnictví. Dovoluje nám nyní tento úvod srozumitelněji podat popis a na objektivnější základně postavit také zhodnocení Kolárova pozoruhodného a neobvykle vnitřně vyváženého románu. (Pokračování) O NOSOROŽCÍCH Recensentovo srdce plesá, smí-li psát o Nosorožci*, to je o nové tříaktové hře Eugéna Jonesca, který se proslavil už aspoň tuctem rozčilujících her kratších. Děj je jednoduchý: hrdina hry pan Bérenger žije či spíše živoří v malém francouzském městečku, jehož obyvatelé se postupně mění v nosorožce. Jeho nejlepší přítel, přednosta úřadu, v němž pracuje, a nakonec jeho milá, všichni jsou postiženi touto hroznou epidemií, s níž náš pan Bérenger heoricky bojuje. Hra končí otazníkem, takže divák neví, zda tento boj posledního člověka proti nosorožcům bude vítězný — Jonesco patrně chce, aby se každý na rozuzlení hry dotázal svého nitra.
Jonescuv Nosorožec je zatím tou nejsrozumitelnější hrou, kterou jsem od něho četl. Jako třeba Camus i náš autor se vypracovává k jasnému myšlení. Tak to ostatně má být: nejasnost je předností jen pro snoby a konec konců racionalita má být konečným darem úspěšného přemýšlení. Spisovatel (podobně jako vědec) je přece v podstatě krotitelem chaosu. Nedospeje-li nikdy k zkrocení, podobá se oném cirkusáckým krolitelům šelem, kteří uměle dráždí svá polochcíplá zvířata, aby občas zavrčela nebo se ohnala prackou pro potěšení diváků. Říkám-li, že Jonescova hra není žádná tajenka, neříkám, že nevybičovává diváka nebo čtenáře k přemýšlení, ba k údivu. Už proto, že její ovzduší se kmitá hned v několika různých polohách, které jsou s velikým uměleckým úspěchem skloubeny v jediný celek.
*Le rhinocéros, Gallimard, Paříž 1959.
277
Kafkovský
motiv
tiž jen další proměnou Swiftových koní a matematiků, Čapkových mloků a mravenců nebo Orwellových prasat ze Zvířecí Ve hře jde předně o fakt, že podle vývofarmy, jsou jen další metamorfózou lidí jových teorií člověk povstal ze zvířete v v nelidském věku mechanismu a průmydobě poměrně nedávné, a že je stálé neslové standardizace, v němž Člověk-robot bezpečí, aby do zvířecího stavu znova neztrácí svou lidskou podobU. Jonescovi noupadl. Takový je vlastní smysl starých sorožci jsou obrazem moderního stádního mýtů i lidových bájí a pohádek, zpracočlověka, obrazem konformistů, jak je navaných na příklad v Ovidiových Metamorfózách, v nichž se tolik mluví o hrdin- lézáme v tak zvaném organizačním člověku, o němž se tak mnoho píše v Americe, ském boji člověka, toužícího se vysvobonebo v organizacích fašistických a komudit z kůže koní, havranů, žabáků i jiné zvěře. Lidstvo podvědomě stále žije v této nistických. Autor naší satirické hry příromytické či pohádkové době a opětovná dovědecky probírá všecky fáze proměny, hrůza jeho snů se navenek jeví například činící z individua konformistu. Líčí, jak příkrým odsouzením pohlavních styků člose zaměstnanci proměňují v nosorožce převěka se zvířetem. Ve své první poloze Josně dvacet čtyři hodiny po té, kdy se jím nescova hra výborně líčí tuto pravěkou stal přednosta jejich úřadu; jak tento úzkost člověka, zejména dobře v oné své přednosta se stává zuřivým nosorožcem scéně kdy Bérenger vidí svého nejlepšího hned, jakmile vidí, že mocným tohoto svěpřítele se měnit v nosorožce. Je to scéna, ta na čele počíná růst roh; jak každý, jež svou existencialistickou hrůzou se velkdo nechce hrát s nosorožci jejich zvími podobá podobné scéně známé povídky, řecí hru je nařčen z netolerantnosti a asov níž Franz Kafka líčí své pocity při své ciálnosti; jak všichni lidé, protože se neproměně ve hnusného švába. A je velikou chtějí stát nosorožci, stále doufají, že předností Jonescovy hry, že dovede po ce"příslušné úřady" proti zvířatům zakročí, lou dobu udržovat na jevišti tuto atmossami však proti nim nedělají naprosto nic; féru úzkosti z neznámé minulosti, která jak postupně samo nosorožství, zprvu nase stále vrací do našeho světa a do naší zývané hroznou nemocí rhinoricitidou, se doby, a to už proto, že "mrtví jsou o tostává přijatelnější, což Jonesco dramaticky lik početnější než živí", jak se ve hře dokresluje tím, že ohavné masky nosoříká. Jonescovi nosorožci, honící se se rožcích hlav se pomalu stávají krásnějstrašlivým rykem a hýkáním v oblacích šími — zatím co lidská tvář nabývá větší prachu po ulicích francouzského městečohyzdnosti; nebo jak zapřísahlí odpůrci ka, jsou sice starým mytem, mytem však nosorožství se mění v nosorožce s odůvodhrůzně životným, přítomným. Uvědomujeněním, že je musí zneškodnit přistupováme si, že zvířata dosud chodí mezi námi, ním za členy jejich zvířecího spolku; či s námi si hrají, s námi se milují a nad konečně jak místní spolek pro ochranu námi často panují. Jonesco svou hrou řízvířat — Jonescovo pojmenování všech ká, že bohužel nemáme kouzelného proutspolků za lidská práva a všech sebevražedku z pohádek, aby se ze zvířat zas stali ných liberálů — žádá jménem humanilidé. Říká ještě víc: že je třeba hrdinty, aby se proti nosorožcům nezakročilo a ství pana Bérengera, abychom se ze své bylo jim dovoleno demokraticky a svobodzvířeckosti nakonec dokonce neradovali. ně vyhubit lidi. Jak tohle všecko známe. Jak to dobře Jonesco obkoukal! I místní Tato první poloha bázně z minulosti je ve hasiči nakonec nosorožcům pomáhají. hře umně skloubena s naší bázní před budoucností. Jonescovi nosorožci jsou to-
278
Nosorožci s posláním Na své třetí rovině hra zasazuje prudký úder rousseauvskému učení o žádoucnosti návratu člověka k přírodě. Nemoc rhinoceritis přichází z kolonií, z Afriky, z džunglí. Lidé jí postižení několik minut před svou proměnou ve zvířata učeně vykládají, že "morálka je nepřirozená", že není rozdílu mezi dobrem a zlem, že celá nemoc je výmysl lékařů, kteří rozeznávají lidi normální od nenormálních, ačkoliv tento rozdíl neexistuje. Jonesco ukazuje, že nejdůležitějším symptomem rhinorecitidy je živelný odpor proti absolutnu. "Quoi de plus naturel qu'un rhinoscéros?", volá příznačně Bérengerův přítel v okamžiku, když již kůže jeho obličeje hrubne a se krabatí. A jako své poslední slovo metá Bérengerovi do tváře výtku, že se drží se svým člověčenstvím stanoviska překonaného a reacionářského . . . Jonesco na několika místech své hry skvěle typisuje lidi, kteří mají jak satiricky říká — "poslání" se stát nosorožci. Takové "poslání" má napříkald vyžehlený chlapík s bezvadným slamáčkem na hlavě, jehož Jonesco přímo nazývá Logikem a který je ztělesněnou dialektikou. Tento Logik je vynikající divadelní postavou, satirizující formalistickou marxistickou filozofii; scéna, v níž nakonec vidíme hlavu nosorožce s nasazeným kastrólkem, kterým prorážejí zvířecí uši, patří k nejzábavnějším celé hry. "Vidíte", říká jedna ulekená osobička, ukazujíc na jeho slaměný klobouček, "vidíte, že si přece něco zachoval ze své bývalé osobnosti!" Mistrně je podána postava hrdiny celé hry, postava Bérengera — posledního nekonformisty. Je samořejmě bohémem, hledajícím útěchu v pití. Alkohol je desinfekčním prostředkem proti upadnutí do zvířecího stavu. Jak je to všecko pravdivě viděno! Bérenger je ovšem příznačně člověkem bez ambicí, který se spokojuje být tím, čím je — rozumějme člověkem.
Podle Jonesca totiž každé šplhání po společenském žebříku nutně vede k nosorožství, neboť úspěch je vždy darem konformismu. Nositelé největších úspěchů jsou lidé či spíše zvířata s největším rohem na čele. Proti nosorožství nic nesvede statečnost, protože stateční lidé se stávají jen zas statečnými nosorožci. Ne pouhá statečnost, nýbrž jen hrdinství, heroismus může člověka zachránit. Proto hrdina hry, aby byl hrdinou, musí projit nejtěžší zkouškou, musí si v zoufalé poslendí scéně skoro zoufat nad tím, že není "povolán", aby se stal nosorožcem, že promeškal svůj poslední čas k zapojeni se k nosorožčí tlupě, a že patrno navždy musí zůstat ubohým člověkem... Umění býti sám Poučení, které Jonesco svou hrou dává světu, je přísné a kruté: neochceš-li se stát nosorožcem, musíš umět být sám. Sám proti všem. Sám proti přirozenosti, proti minulosti a proti budoucnosti, Sám proti celé společnosti, proti svým přátelům a láskám, proti svému národu, proti lidstvu, které, aby lidstvem mohlo zůstat, muselo by se skládat, z nerealistických a naivně idealistických beatniků. Toto Joneacovo poučení ovšem není nové: lze je nalézt už ve spisech středověkových mystiků, v Pascalovi i v Kierkegaardovi, je k nalezení ve všech spisech francouzské i světové literatury existentialistického směru. Nové je jen vtipné, d r a m a t i c k é zpravování tohoto odvěkého tématu. "Il faut suivre son temps !", to jsou poslední lidská slova, která poprvé zahýknou bytosti, měnící se ve zvířata. Jonesco jimi hlásá křižácké tažení lidí proti své době. Až se tato hra bude dávat v Národním divadle v Praze, bude stát za to se jet na ni podívat. Premiéra by byla důkazem, že náš pan Bérenger svou nerealistickou a naivní vzpouru proti nosorožcům nakonec přecc jen vyhrál. Petr Den (New York)
279
HRUBÍN A LUSTIG František Hrubín: Srpnová neděle (Orbis, Praha 1959). — Arnošt Lustig: Démanty noci (Mladá Fronta, Praha 1959), Hra Srpnová neděle, kterou jako svou první divadelní práci napsal František Hrubín a jejíž děj je vzat ze současné doby z letního pobytu Pražanů u jihočeského rybníku, a sedm povídek poměrného začátečníka Arnošta Lustiga z knihy Démanty noci, v níž autor nás provádí peklem polských židovských ghett, koncentračních táboru a pražské revoluce z května 1945, nemají jistě mnoho společného. Avšak přece mne láká říci o obou několik slov v jediném článku. Hrubínová hra, ač je v ní několik básnických okamžiků, je jako dramatické dílo práce špatná. A když jsem našel na vnitřní straně její obálky upozornění na nové vydané dvě aktovky Jaroslava Vrchlického (V nudě Diogenové a Pomsta Catullova), byl jsem v pokušení opakovat starou pravdu, že velicí básníci nebývají vždy dobrými dramatiky. Zde však jde o něco jiného. Domnívám se, že za svou slabou hru nemůže jen autor. Doslov Miluše Smetany srovnává Hrubínovou dramatickou prvotinu s hry Čechovovými, v nichž prý také nad hladinu vyčuhuje jen část ostrůvku skutečnosti, kterou nutno hledat v nitru postav, uváděných na scénu. Mezi postavami Hrubínovými a Čechovými je však veliký rozdíl: v Čechovových hrách je vždycky vzpoura proti současné společnosti a současnému pořádku; Čechovovi hrdinové ještě něco chlějí, ještě se — a obyčejně marně — pokoušejí vylézt jinam a výš. V diktátorském carském Rusku neměl totiž dramatik zakázáno postavit na jeviště lidi z masa a krve, toužící po svobodě a po vymanění se ze svého ubohého prostředí. Hrubín o tuto problematiku však nemíní ani zavadit. Proto jeho hra, stavící proti sobě tak zvané lidi "byvší" a nové mládí, je tak bezkrevná. Hrdina
280
dramatu se vždycky přece musí prát a hrdinové dramatu ze současné doby se musí prát s ní. Nesmějí-lí se prát, není možno napsat drama — jako není možno napsat drama z ovzduší způsobné nedělní školy. Proto Hrubín mohl napsat jen nedělní idylickou selanku. A ť vás ani na okamžik nemýlí, že na konci hry jedna nešťastná ženská skočí do vody! Nové komunistické mládí ji z vody — pardon, chtěl jsem říci "z bahna" — vytáhne snadno a rychle. Arnošt Lustig na náš problém šel jinak: sáhl do hlubin noci nacistického řádění a mohl z ní vytáhnout pravé démanty živého lidství a vzdorného mládí, jemuž se aspoň fysicky nechtělo umírat. Lustigovy povídky jsou vlastně černým růžencem scén opravdu dramatických, mnohem dramatičtějších než celá Hrubínová hra. Když na příklad Lustig končí scénu, líčící prapodivnou posunčinu mezi chlapcem na svobodě a děvčetem zavřeným za zamřížovaným oknem blázince, děvčetem určeným umřít v plynu, slovy "Krásně se pobavili", máme dojem, že jsme byli obdařeni otřesnou dramatickou skutečností, psanou s velikou hospodárností uměleckého projevu. A podobných scén je v oněch sedmi povídkách mnoho. Zaklínadlo mládí Neříkám, že Hruhín je špatný autor a Lustig dobrý. Říkám jen, že v Československu lze psát slušná dramata jen o minulosti. Odtud tolik volání, aby někdo dobré d o m a ze současnosti už konečně napsal. Volání přirozeně marné. Hrubín se dopustil chyby, že mu podlehl. Měl vědět, že podstatou každé dramatické hry je — naděje. Není-li naděje, nemůže být ani její zklamání. I u Čechova jsou vpravdě dramatické jen tyto zklamané naděje. V Lustigově noci ghett, mrazu, zimy, hladu a obecného vraždění ještě lidé nějakou naději měli a proto je lze postavit na jeviště. Při tancovačce s lampióny v srp-
nové noci u rybníka Hrubínovi hrdinové žádnou nadějí nemají, žádnou mít nesmí, leda by chtěl Hrubín psát do zásuvky. Autor Srpnové neděle umí napsat krásnou báseň, utkanou z noci, vodních par, měsíce a z pohybujících se sosen, neumí vsak z těchto rekvisit udělat kloudné drama. Doufám, že si z toho nic nedělá: neuměl by to ani Shakespeare. I v Hrubínově hře i v Lusligových povídkách nacházíme opětovně zaklínadlo, které je dnes už běžnou pomůckou k řešení všech situací ve stalinském písemnictví v Československu. Čeští autoři jím jako staré báby-bylinárky musí zaříkávat devatero nemocí a všecky zlořády minulé i přítomné doby. Toto tajemné zaklinadlo se jmenuje — mládí. Mládí je v Lustigovi ručním granátem, házeným do nejzamotanejsích a bezvýchodných situací, mládí je Hrubínovi prázdným sudem, z něhož všec-
O AUTORECH ČLÁNKŮ Gregorge
ko víno bylo vylito, k němuž se však lidé ve svém nestěští stále obracej i jako k záchraně. Mládí je u nás nic míň a nic víc než jméno pro eskejpismus. Ovzduší je prosáknuto starostí, úzkostí, strachem a hladem po něčem jiném a dokonalejším avšak na konci hry se hoch s holkou vezmou z.a ruce a hned vše je vyřešeno. Už není třeba přemýšlet, zaříkadlo mládí vše uzdraví. Mládí jako deus ex machna je na konci životního dramatu spouštěno na jeviště současného československého světa. Když se tak stalo, opona padá. Nikdo se dál neptá, jaký svět to mládí stvoří. Lustigovi mladí, výjimečné se vrátivší ze svého pekla, ráj na zemi nestvořili, Hrubínovi mladí jej také nestvoří, protože si ráj už ani představit neumějí. Přiblíží se k němu až ti mladí, kteří odmítnou hrát roli mytických božstev a sami si stoupnou s taseným mečem Petr na jcviště. Den (New York)
V TOMTO
ČÍSLE
F. Kennan, bývalý americký velvyslanec v Moskvě, je autorem
četných historických studií o Rusku a Sovětském svazu. —
Manfred
Hertwig jc komunista, východoněmecký filosof, který nyní žije v Anglii. — Jiří Pistorius studoval literaturu a estetiku na Karlově universitě v Praze. Je autorem v Paříži vydané studie o vlivu francouzské kultury na duchovní život československý.
Petr Den, autor řady filosofických
a literárně-kritických studií, žije nyní v New Yorku. Jeho nejnovější prací je sbírka esejí Rub a líc našeho národního programu v atomovém věku, která vyšla v Římě.
Tiskem Victoria Printing Co., 126 W . 22nd St., New York, N.Y., U.S.A.
