Ročník 27. listopad STŘEDNÍ EVROPA REVUE PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU UKRAJINA A RUSKO TŘICÁTÉ VÝROČÍ REVUE STŘEDNÍ EVROPA

Ročník 27. listopad 2014

STŘEDNÍ EVROPA REVUE PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

UKRAJINA A RUSKO TŘICÁTÉ VÝROČÍ REVUE STŘEDNÍ EVROPA

139

Ročník 27. listopad 2014

139

STŘEDNÍ EVROPA REVUE PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

Šéfredaktor: Rudolf Kučera Zástupce šéfredaktora: Ivan Štern Redakční rada: Petr Andrle, Alexander Fried (Praha), Helmuth Kohlenberger (Salzburg), Milan Kubes †, Bernd Posselt (Mnichov) Tisk a sazba: René Daubner - APRO, Ruská 10, 792 01 Bruntál, [email protected] Korespondenční adresa redakce: Žerotínova 47. 130 00 Praha 3-Žižkov. Na tuto adresu je možné zasílat objednávky předplatného e-mail: [email protected] ISSN 0862-691 X INDEX 47 407 Vydává: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku IČO 499676

Bankovní spojení: Česká spořitelna číslo účtu: 000000-2843557359/ 0800 IBAN: CZ97 0800 0000 0028 4355 7359 Předplatné 90 Kč, zasílání předplatitelům zajišťuje firma SEND. Předplatné s.r.o a další distribuční firmy. Prodej v knihkupectvích byl od roku 2012 ukončen. Publikovaná stanoviska nevyjadřují nutně názor redakce

Revue Střední Evropa je podporována švýcarskou organizací Association Paneurope Russie

OBSAH

SE 139/2014

Třicáté výročí revue Střední Evropa Rudolf Kučera Jak vznikala Střední Evropa Alena Hromádková v rozhovoru s Rudolfem Kučerou o britské Nadaci Jana Husa Britové ve střední Evropě

strana

6

strana

11

strana

22

strana

25

strana

62

Ukrajina a Rusko Dmitryij Travin Ruská politika vůči Ukrajině: příčiny a důsledky Martin Solik, spoluautor Vladimír Baar Krymská anexia a destabilizácia Ukrajiny ako demonštrácia hegemonistického postavenia Ruska? Andrej Zubov Ruský národ a jeho dějiny. Mezi identitou a univerzálností

Z vědeckého hlediska byl prý komunistický režim normální Jan Cholínský Československý „normalizační“ režim nebyl společenským konsenzem, ale znásilněním společnosti – komentář k jedné přednášce

strana

70

Různé Ivan Štern Sociální demokraté a křesťanství (nejen ti čeští). í Historický exkurs strana Petr Sedlák Poté. Postoj a přístup k Židům v Českých zemích po druhé světové válce (1945-1953) strana

90

104

3

SE 139/2014

Třicáté výročí revue Střední Evropa

5

JAK VZNIKALA STŘEDNÍ EVROPA

RUDOLF KUČERA

Jak vznikala Střední Evropa Rudolf Kučera Revue Střední Evropa je nejdéle vycházející politicko-kulturní časopis nejen v Čechách, ale v celém regionu střední Evropy. Vznikla v samizdatu na konci roku 1984 a vychází dodnes, i když s menší periodicitou. Bylo o ní hodně napsáno v zahraničí i doma. Ocenili ji svého času prezident Havel nebo ministři Tigrid či Schwarzenberg. Má stále svůj okruh čtenářů, především mezi studenty, ale také na celé řadě ministerstev či například Ústavním soudu České republiky. Hodně jsou navštěvovány její webové stránky (www.revuestrednievropa.cz), kde je publikováno každé číslo Střední Evropy. Máme řadu indicií, že zvláště v zahraničí je to často zdroj informací o Střední Evropě. Střední Evropa měla od převratu v roce 1989 mezinárodní redakční radu, z níž zůstali dodnes hlavně tři osobnosti, rakouský filosof a někdejší spolupracovník filosofa Jana Patočky Helmuth Kohlenberger, Bernd Posselt, dlouholetý člen Evropského parlamentu a předseda Panevropské unie Německo, a Alexandr Fried, mezinárodně známý historik židovského myšlení. Všichni tři různým způsobem aktivně podporují revue Střední Evropa v její další existenci. Máme stálý okruh přispěvatelů a čtenářů, což nám dává naději do budoucnosti. V Čechách není snad nikdo, kdo by tuto dnes již 30 let existující revue neznal. Samozřejmě víme, že máme mnoho nepřátel. Důvodů je celá řada. Ten nejdůležitější je v tom, že v regionu střední Evropy se nesnáší nezávislé a kritické myšlení. Přežívají především ty časopisy, které mají nějaký stranicko-politický profil. Jsou zřetelně levicové nebo liberálně-levicové, konzervativní časopisy jako je Střední Evropa jsou ale odsouvány na okraj dění. Disponují totiž něčím, co ostatní nemají, vizí budoucnosti, schopností předvídat a inspirovat k nějakému jednání. Pro revue Střední Evropa to byla nejprve vize odstranění železné opony ve středu Evropy, návrat k historickým kořenům a tradicím, které byly sovětizací východní a střední Evropy zničeny nebo zakryty. Vize Pan-Evropy nám pomáhala hledat cesty, jak překonat situaci na okraji sovětského impéria. Proto nás nyní tak zneklidňují snahy o jeho znovuobnovení, které přicházejí z Kremlu. V poslední době se v určitých kruzích šíří různé příběhy o vzniku Střední Evropy. Jejich podstata spočívá v tom, že jistí lidé, kteří hráli při vzniku Střední Evropy okrajovou roli, se nyní předvádějí jako její zakladatelské postavy. Jako její skutečný zakladatel cítím povinnost k tomu něco říci, protože především pro mladší generaci je to opravdu již vzdálenější minulost. Revue Střední Evropa založili na konci roku 1984 dva pražští intelektuálové, kteří spolupracovali jako pomocníci zedníků na rekonstrukci 6

SE 139/2014

zámku v pražské Troji. Byli to Jan Vít a Rudolf Kučera. Vedli spolu dlouhé debaty o pojmu střední Evropa a jeho vymezení. Do přípravy revue Střední Evropa se od počátku zapojili britští autoři. Britská historička českého samizdatu Barbara Day o tom píše ve své knize Sametoví filosofové: „Myšlenka na vydávání časopisu napadla Kučeru poprvé v roce 1983 a debatoval o ní s Rogerem Scrutonem, jenž napsal ve zprávě návštěvníka z října 1983 : Stručně řečeno, idea zní takto: shromažďovat materiály o historii a kulturně-politické identitě střední Evropy a založit časopis, který bude vydávat samizdatové příspěvky na toto téma, k čemuž budou patřit i diskuse a pravidelné semináře. Tolik Roger Scruton, jenž pak o prvním čísle napsal členům správní rady Nadace Jana Husa: Jde o skvělou práci, mnohem odbornější, než jsem se odvážil doufat, s jednotným zaměřením, kterým se očividně pokouší říct něco jiného než běžná opoziční literatura. Primární pro nás nebylo tedy politické vymezení, ale kulturní. Proto se také až dodnes jmenuje revue Střední Evropa, revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Jenže, jak to tak bývá mezi pražskými intelektuály, spolupráce jim dlouho nevydržela a převážily rozdílnosti. Proto se poměrně rychle rozešli a od roku 1985 začala revue Střední Evropa v samizdatu vycházet pouze pod mým vedením. Pak se připojili Ludva Bednář, skvělý organizátor s rozsáhlými kontakty, a jeho manželka Petruška Šustrová. Oni přivedli Zbyňka Hejdu, básníka, jenž moudře usměrňoval debaty redakční rady a řídil ediční činnost, kde se především zasloužil o vydání knihy U Bernátů a dalších publikací. Velmi důležité byly také některé jeho články o tabu v české historiografii, které publikoval dávno před založením Střední Evropy. Výtvarníkem ediční činnosti byl Zdeněk Ballák, jehož humor konvenoval s duchem středoevropského regionu, jak jsme ho tehdy vnímali. Musím ostatně říci, že v době normalizace jsme měli větší smysl pro humor než později v duchaprázdné partajní demokracii. Pak přišli Josef Mlejnek, Andrej Stankovič a další. Činnost Střední Evropy byla neodlučně spjata s bytovými semináři, které se konaly v bytě šéfredaktora na Valdštejnském náměstí na Malé Straně. Byla to série návštěv předních britských a francouzských filosofů a politických vědců, jejichž návštěvy organizovala Nadace Jana Husa, a o nichž souhrnně informujebritská autorka Barbara Day ve své knize Sametoví filosofové. Bez této intelektuální a materiální pomoci by samizdatová Střední Evropa nepřežila. Na bytových seminářích na Valdštejnském náměstí přednášely osobnosti, od nichž vycházely rozhodující impulzy pro další vydávání Střední Evropy. Byly to osobnosti pravicově, levicově či liberálně orientované. Přinášely přehled o hlavních tématech západního politického myšlení, přivážely novější literaturu a další pomoc pro výrobu samizdatu. 7


RUDOLF KUČERA

Vím, že když uvedu nějaké jméno, určitě na někoho zapomenu. Ale i s tímto rizikem se odvažuji uvést pár jmen, které mě byly nejbližší názorově, nebo mravně. Nebyli to pouze aktivní účastníci seminářů, ale také ti, kdo přijížděli, vedli debaty, přiváželi pomoc a povzbuzovali do další práce. Tři jména tedy: Steven Lukes, Timothy Garton Ash a Roger Scruton. Steven Lukes je levicový oxfordský filosof, jenž byl pro nás nesmírně důležitý především tím, že jako jeden z mála Britů pochopil, že v Čechách existují zárodky občanské společnosti, která není nacionalistická a ani šovinistická, což bylo pro něj, stejně jako pro Ernesta Gellnera, důležité vzhledem k jejich židovským kořenům. A že je třeba tyto zárodky chránit a pěstovat. Nacionalismus totiž představuje stálé nebezpečí dnes především pro střední a východní Evropu. Timothy Garton Ash byl vnímavý pozorovatel regionu střední Evropy, sám napsal malou knížku Středoevropan volbou, jenž podrobně sledoval hlavně Polsko, Čechy a tehdejší NDR. Jeho liberální smýšlení bylo pro nás inspirativní, protože je zjevné, že v Čechách žádné takové neexistuje. Roger Scruton je výrazný konzervativní myslitel, jenž se u nás snažil podpořit konzervativní osobnosti a konzervativní prostředí. Všem třem český disent vděčí za mnoho, protože otevírali okno do světa západního politického myšlení. Trochu se mýlili v tom, že si mysleli, že jim v Čechách plně rozumíme. Jenže vzhledem k tomu, že všechny tři proudy, levicový, liberální i konzervativní byly v Čechách totalitním režimem dokonale odsunuty do zapomnění, převládá do dneška na politické scéně jenom hra na tyto směry. Hra na konzervativismus, jak ji hlavně rozehrával Václav Klaus, a když toho nechal, vyklubal se z něj nejvlivnější zastánce prezidenta Putina u nás. Tedy člověka, jenž se nedávno vyjádřil, že má pochopení pro někdejší pakt Stalina s Hitlerem, v jehož důsledku zmizelo z mapy nezávislé Polsko a spolu s ním statisíce jeho obyvatel. V Čechách musíme dodnes hledat autentické české konzervativní tradice. Hra na liberalismus byla hra na něco, co v Čechách už téměř nepamatujeme. Hra na levicovost, která měla sice v Čechách dlouhou sociálně demokratickou tradici, je stále ještě hrou, protože má zatím smůlu na autentické osobnosti. Například prezident Zeman je spíše pragmatický populista, ale rozhodně ne levicový politik. Co se týká samotné tvorby samizdatové Střední Evropy, je třeba říci, že v ní nevyšel ani jeden článek bez schválení šéfredaktora, ale na druhé straně většina článků procházela recenzním řízením jednotlivých členů redakční rady. Samotní členové redakční rady příliš do revue nepsali, určitou výjimkou byl šéfredaktor, jenž na pokračování uveřejňoval svou práci Kapitoly z dějin střední Evropy, která krátce před sametovou revolucí vyšla knižně v Mnichově, a po sametové revoluci v Praze. Ke stálým rubrikám patřila rubrika Zecher, zabývající se problematikou holocaustu. 8

SE 139/2014

V samizdatu brzy také vznikla Střední Evropa, moravská verze. Vznikla díky mé známosti se sochařem Otmarem Olivou z Velehradu. Studoval v Praze, kde jsme se seznámili a pak odešel na vojnu do Krumlova. Měli jsme domluveno místo, kam jsem mu z Prahy vozil samizdat, ale nakonec byl udán jedním vojákem a dostal se před vojenský soud, když na něm vyšetřovatelé především chtěli, aby udal toho, kdo mu vozil zakázanou literaturu. Nikdy mu nezapomenu, že tak neudělal, protože trestné bylo šíření samizdatu. Otmar Oliva spolu se svými kolegy výtvarníky zásoboval Střední Evropu reprodukcemi různých výtvarných děl, čímž skvěle naplňoval ideu, že střední Evropa je hlavně kulturní fenomén. Byli to fotograf Vážan, sochaři Vochta, Jemelka a další. Střední Evropu, moravskou verzi, vedl František Rychlík, nadšený organizátor kulturního života. Na tyto kořeny moravské Střední Evropy by se nemělo zapomínat, protože Velehrad byl místem našich pracovních setkání a hlavně místem slavných poutí. Zde se rodil disidentský duch katolické orientace, který měl obrovský význam. Vzpomeňme na petici Augustina Navrátila, požadující osobní svobody, která měla zdaleka nejvíce podpisů ze všech protivládních peticí. Tento katolicismus přispěl k pádu komunismu podobnou, i když mnohem menší měrou jako polský katolicismus. Vzpomínám si, jak jsme se v roce 1977 marně pokoušeli dostat do Prachatic na svatořečení Jana Nepomuka Neumanna, který byl komunistickým režimem označen za sudetského svatého. Režim měl z něj takový strach, že nasadil polici a armádu, která téměř obklíčila Prachatice, předělala na všech silnicích dopravní značky, školní děti vyvezla do Budějovic na nějakou výstavu atd. Po pádu komunismu u nás byl ovšem systematicky jakýkoli katolický disent marginalizován a vyzvedávána pouze tzv. liberální opozice vůči režimu. Tak se tvořil mýtus sametové revoluce. Češi ale nikdy nebyli a nejsou ateistickým národem. Nejsou nábožensky jednotní, část je protestantská, část katolická, ale ateisté jsou menšinou. Jiná věc je, jakého ducha mají věřící. Tady jsou největší rozdíly. Dovolte mě položit otázku: v jaké zemi by kandidát na prezidenta řekl ve státní televizi, že dnes by Edvard Beneš skončil před mezinárodním soudním dvorem v Haagu? To je vyjádření, které vyrůstá z katolické morálky a tu u nás sdílí mnoho našich spoluobčanů. Schwarzenberga v prezidentské volbě volila téměř polovina voličů. Střední Evropa vždy tematizovala dvě zásadní události historie 20.století. Byl to holokaust a vyhnání sudetských Němců, které jsme považovali a považujeme za zločin, s nímž se především my Češi musíme vyrovnat. Zatěžuje naše svědomí a svazuje nám ruce. Toto téma se pak stalo důvodem, pro nějž nás pronásledovali a pomlouvali různá čeští nacionalisté a šovinisté. Kryli se přitom často za pozitivisticky pojatou vědu či jakési bezhod9


RUDOLF KUČERA

notové principy vědeckého poznání, jenže při identifikaci zla a dobra nám věda pomůže jen málo. Revue Střední Evropa není čistě vědeckou revue, je kulturním a politickým časopisem, který má inspirovat ke kritickému myšlení, kladení si znepokojivých otázek, jít proti mainstreamu. Nejsme staromilci, kteří by usilovali o obnovu dávno zašlého. Na druhou stranu nevidíme nic špatného na tom, obnovit staré dobré, ale české konzervativní tradice, v politice, hospodářství, ale i v morálním jednání ve všech oblastech života. V současném kontextu a v současných podmínkách. A k tomu nám může revue Střední Evropa ještě dlouho dobře sloužit. Ještě na závěr bych chtěl podotknout, že revue Střední Evropa vycházela od roku 1990 ve vydavatelství Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, především proto, abychom nebyli na nikom závislí, protože svoboda vyjadřování většinovou společností odmítaných názorů není u nás ještě dostatečně zajištěna. Vzpomínka na vznik revue Střední Evropa se zakládá na referátu doc. Rudolfa Kučery, který byl přednesen 4. října 2014 na kongresu Panevropské unie Česko v Praze.

10

SE 139/2014

Rozhovor k 30. výročí založení kulturně-politické revue Střední Evropa a britskému angažmá v regionu. Alenu Hromádkovou zpovídá R. Kučera 1. Co by měl dnešní čtenář vědět o společenském klimatu druhé poloviny sedmdesátých let a morálně-duchovních resp. intelektuálních aktivitách lidí, kteří byli režimem vyloučeni na okraj společnosti? Jak s tím vším souvisel vznik britské Vzdělávací nadace Jana Husa? Povaha a rozsah činností Vzdělávací nadace Jana Husa (byla založena v r. 1980) je i po téměř třiceti pěti letech zdrojem zájmu mladší generace zahraničních filozofů a historiků, zabývajících se dynamikou vnitřního rozkladu komunistického systému v jeho původní podobě. Lidské i profesionální zaujetí a vklad desítek vynikajících a obětavých představitelů univerzitních, církevních, uměleckých a ekologicky zaměřených kruhů stále vyvolává uznání. Ostatně řada osobních vztahů a spolupráce pokračovaly dlouho po r. 1989 a má následníky mezi mladšími zájemci jak o veřejné dění, tak o náročné akademické disciplíny.Svědčí o tom i ohlas na výborně napsanou knihu Angličanky Barbary Dayové Sametoví filozofové (české vydání Doplněk, Brno 1999). Její výklad organizačních principů a osobního nasazení britských a později dalších filozofů na čistě dobrovolnickém základu je přesný a střízlivý. Tyto aktivity přinesly u nás mnoha lidem mladší a střední generace naději a obnovenou touhu po rozvoji osobnosti v nepříznivých podmínkách normalizační diskriminace či perzekuce. Myslím, že atmosféra tehdejšího existenciálně motivovaného úsilí a studijního vzepětí je dodnes bezpříkladná…Nadace obezřetně koordinovala součinnost asi sto padesáti většinou humanitně vzdělaných a křesťansky orientovaných Britů, Francouzů, Holanďanů, Američanů a také Němců, kteří přijížděli do bytových seminářů a přiváželi sebou knihy, časopisy a nové kontakty. I pro ně byl celkový stav naší společnosti šokující novou zkušeností, kterou mnozí z nich později využili ve své akademické činnosti. Nejprve je ale nutné krátce připomenout tísnivou šeď doby po šedesátém osmém roce. Vedle reformních komunistů, kteří byli hromadně vylučováni z KSČ, byli opět postihováni tzv. nestraníci. Mnozí z nich se pokoušeli obnovit tradiční instituce a spolky, jako byl Junák či se nově organizovat v Klubu angažovaných nestraníků, v K231 (bývalí političtí vězni), svobodných odborech a podobně. Mnohé spolky měly diskusní charakter, některé se zabývaly produkcí samizdatu, který měl buď směr literární anebo společensko-vědní. Po tvrdých sankcích ale mnozí odešli do emigrace a dále 11

ROZHOVOR K 30. VÝROČÍ ZALOŽENÍ KULTURNĚ POLITICKÉ REVUE STŘEDNÍ EVROPA A BRITSKÉMU ANGAŽMÁ V REGIONU

pokračovali v úsilí o znovuzískání občanských svobod doma.Spojenou iniciativou různých skupin a osobností z tzv. disentu vznikla na přelomu roku 1976/1977 Charta 77. Reakce na vyprahlost „dějinného bezčasí“ – jak to ve svých Kacířských esejích nazval profesor Patočka – narůstala a mladší a střední generace stále aktivněji odmítala vnucovanou duševní temnotu a nehorázné lži každodenní indoktrinace. Nekomunisté, hlavně křesťané, měli v naší velmi rozdělené společnosti perspektivu delší a hlubší. Civilizační propad pro ně nezačal okupací armád Varšavského paktu, ale událostmi roku 1948 resp. 1938 a dříve. Teprve letos, kdy se poprvé v našich dějinách širší veřejnost soustavněji seznamuje s příčinami, průběhem i následky1. světové války lze bez obav z většího nedorozumění a propagandistických útoků, hovořit o geopolitické pohromě, která střední Evropu ovlivňuje dodnes. Habsburkové po staletí organizovali středoevropský prostor jako hraniční soustátí proti turecké expanzi a později jako nárazníkový systém oddělující samoděržavné Rusko od Německa a západní Evropy. Se zničením Rakousko-Uherské monarchie vzniklo mocenské vakuum, které jednou obsadili němečtí nacisté a podruhé sovětští komunisté. Nově založené demokracie nebyly schopny se samy ubránit a evidentně to platí dodnes. Přitom geopoliticky pojaté debaty o konceptu Mitteleuropy proběhly již před první světovou válkou a v jejím průběhu. Nemožnost samostatné existence převážně politicky i ekonomicky nestabilních národních států bez hlouběji cílené liberálně hospodářské provázanosti byla trvalým pokušením pro expanzi na straně obou velkých, válkou a revolucemi rozvrácených mocností. V sedmdesátých letech dožívala generace, která se první světové války účastnila a v produktivním věku působila střední generace, která znala fungování právního státu a instituce soukromého vlastnictví hlavně z druhé ruky. Mnoha lidem proto bylo jasné, co a jak bylo zničeno – netušili ale jak to jednou napravit. To tedy byla ona příslovečná mlčící vrstva společnosti, která s ustrnutím sledovala ničení životů, zdraví a profesního potenciálu nejproduktivnějších občanů, kteří byli oddáni zájmům naší vlasti. U lidí schopných elementární reflexe pravého stavu společnosti proto nemohlo reformní úsilí vyvolat příliš velké iluze o nějaké zásadní změně. Během tzv. Pražského jara šlo jasně o nutnost transformace uvnitř mocenské elity, vyvolané nástupem a stranickými aspiracemi mladších informovanějších kádrů, které byly schopny si aspoň částečně uvědomit zaostalost naší kdysi vyspělé země. Časopis Střední Evropa, který vznikl s morální a praktickou podporou Vzdělávací nadace Jana Husa v r. 1984, představoval jeden z prvních 12

SE 139/2014

„veřejných“ prostorů otevírajících cestu ke staronovým debatám o těchto a dalších zásadních problémech naší země i střední Evropy jako celku. 2. Jak tedy dnes vysvětlit skutečnost, že sem začali jezdit právě Angličané? A jaká v tom vlastně byla tvoje účast? Zde se, bohužel, musím zmínit o osobních zkušenostech z mládí poznamenaných nemožností studovat na Karlově univerzitě z tzv. kádrových důvodů. Shodou neuvěřitelných náhod a okolností jsem se počátkem šedesátých let dostala na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde katedra tělesné výchovy potřebovala do basketbalového družstva třetí pivotmanku – tedy mne.Tam se, u pramene realitou již poněkud otřesené marxistické utopie o kvalitativně vyšším společenském řádu, založeném na centrálně-direktivním řízení celé společnosti, se zformoval můj celoživotní zájem o fungování liberálně demokratických a totalitních systémů. Sám život mne vedl k zaměření na problém rekrutování morálně a intelektuálně nezpůsobilých lidí do mocenských pozic a k důsledkům, které to mělo v podobě ovládnutí státu jednou stranou, ke všemu sloužící dlouhodobě pojatým strategickým zájmům „spřátelené“ cizí velmoci. Uvolnění poměrů v druhé polovině 60. let mi umožnilo zanechat ekonomie a přejít na nově konstituovaný obor sociologie. Zvolila jsem si specializaci sociologie výchovy a vzdělávání se zaměřením na modernizaci vysokoškolských soustav v západní Evropě. Disertační práci jsem pak napsala o expanzi vysokého školství ve V. Británii, kdy toto téma umožňovalo dotknout se problému kvality obsahů nejvyššího vzdělávání.Na závěr svého studia ve Skotsku a Anglii jsem se v devětašedesátém setkala v Oxfordu se Stevem Lukesem, aktivním členem britské levice. Chtěl se prostřednictvím Britské rady (British Council), jejíž stipendistkou jsem tehdy byla, setkat s někým z Československa. Steven dostal ode mne plnou dávku zkušeností občanů druhé kategorie a tomu odpovídající interpretaci dějin a přínosu Komunistické strany Československa. V diskusi jsme pokračovali po deseti letech, kdy přijel do Prahy v roli „emisara“ svých oxfordských kolegů. Jenže to už bylo v pohybu mnoho dalších záležitostí a událostí. 3. Co tedy bylo na samém počátku oněch rozsáhlých přednáškových aktivit a dalších činností? V květnu 1978 filozof Julius Tomin, signatář CH77, manuálně pracující a organizátor seminářů o antické filozofii, poslal anglicky a německy psané pozvání do Oxfordu, na Harvard, do Heidelbergu a na Svobodnou univerzitu v Berlíně. Výstižně popsal dusivou atmosféru života v naší zemi, kde si nebylo možné koupit noviny či časopisy vycházející ve svobodných 13


zemích, kde nadaní a motivovaní žáci nemohli pokračovat na vyšších stupních vzdělávací soustavy, kde byli kompetentní a produktivní lidé pro své názory vyhazováni ze zaměstnání atd. „Chtěli bychom porozumět vývoji lidstva – a tak uvítáme antropology, historiky, futurology, ekology“, uvedl mimo jiné. Na jeho dopis zareagovala v lednu 1979 pouze filozofická sekce Oxfordské univerzity, která během několika minut projednala a schválila pravidelné vysílání svých členů do Prahy. Rovněž zajistila první finanční podporu tohoto naléhavého pozvání kolegy filozofa, jehož práce se evidentně odehrávala v nějakých jim ne zcela jasných podmínkách. Jako první měla přijet mladá filozofka Kathy Wilkesová, která dorazila po zmíněné přípravné návštěvě Steva Lukese před Velikonocemi roku 1979. Setkala jsem se s ní před Staroměstskou radnicí během polední přestávky a domluvila s ní detaily jejího působení – tak byla na dva-tři roky zahájena praxe navazování prvního kontaktu zahraničních návštěvníků mým prostřednictvím.Nicméně snad nejčinorodějším organizátorem všech plánovacích a koordinačních postupů se stal vedle Kathy později u nás dobře známý Roger Scruton, kterému se do Prahy původně nikterak nechtělo. Poprvé se se mnou setkal na podzim 1979, když se vracel domů přes Prahu z nějaké konference konané v Krakově. O jeho přínosu se v tomto krátkém bilancování i po letech těžko hovoří – jestli někdo dostal znalost a pochopení poměrů u nás do oběhu, byl to nepochybně on. Na podzim roku 1979 bylo rozhodnuto o vzniku nadační struktury a v lednu 1980 byla ustavena Vzdělávací nadace Jana Husa. Kathy Wilkesová a kanadský filozof logiky Bill Newton-Smith požádali o její oficiální registraci ve V. Británii. Se získáním tohoto legálního statutu došlo k další strukturaci a k rozšíření do Francie, Kanady a USA. Velmi se začali angažovat Holanďané, i když později volili vlastní cesty a způsoby, ale i několik Belgičanů a Němců - finanční příspěvky dorazily až z Austrálie. S institucionálně a právně definovaným základem pak bylo možné se obracet na československé úřady v případě zadržení, výslechů a vyhošťování členů a spolupracovníků Nadace. Brzy následovala první řada příchozích s prestiží a vlivem. Na příklad Alan Montefiore, P. Ricoeur, J. P. Vernant, Ernest Gellner (byl českého původu) a Charles Taylor z Kanady. Oba naposled jmenovaní ztratili vstupní víza do ČSSR hned po své první návštěvě (např. prof. Taylor kvůli svému vystoupení v kanadské televizi, kde zřejmě až příliš působivě popsal své pražské zážitky). V této souvislosti považuji za vhodné zmínit skutečnost, že v r. 1978 byla ve Švédsku z iniciativy několika mladých aktivistů založena Nadace Charty 77. Bylo a je poučné sledovat vývoj cílů a způsobů práce obou těchto institucí, které byly zhruba do 1988 - než začalo vznikat velké množ14

SE 139/2014

ství nových narychlo vzniklých seskupení – doma i v zahraničí nejznámější (Stranou ponechávám specificky zaměřené kulturní spolky, jako byla např. Jazzová sekce a jednotlivé literární edice). 4. Jak by bylo možné charakterizovat první desetiletí činnosti Nadace u nás z hlediska organizačního a konceptuálního při časovém odstupu jedné generace? Především šlo o zkušenost s rychlým, snadným a na přátelské dohodě založeném vzniku kulturně-společenské instituce, kterou britský právní stát akceptoval, ideologicky nekontroloval a samozřejmě nepronásledoval. Dnes to zní téměř směšně, ale tento reálný zážitek něčeho naprosto normálního, co jsme u nás také kdysi měli, byl velmi povzbudivý. Byl to také důkaz nadčasové hodnoty staré univerzity, její absolutní důvěryhodnosti a schopnosti chovat se nekonvenčně a přitom být nejen strážcem a nositelem starých tradic ale i jejich tvůrčím obnovovatelem. Zároveň šlo o iniciování nových forem prosazování intelektuální poctivosti a odvahy. Proto byla tak důležitá mnohaletá setkávání se s představiteli „velkého světa“. Hlavně každému imponovala samozřejmá, skromná a přátelská ochota všech návštěvníků podstupovat osobní časové a finanční oběti v nepřehledném, těžko pochopitelném a často tísnivě či přímo depresivně působícím prostředí. Později, když k nám začali jezdit hudebníci, výtvarníci, architekti, lidé se zkušenostmi z místní samosprávy či médií, se tato prožitková, čistě psychologická stránka událostí začala dostávat do povědomí stále širších evropských odborných kruhů i jinak kulturně a politicky indiferentní veřejnosti. Velkou zásluhu však měla i naše StB, když například v prosinci 1984 zatkla světově proslulého francouzského levicového filozofa J. Derridu a obvinila ho z pašování drog… Touha po etických konceptech a vysvětleních byla u mladých lidí zvláště silná – já sama jsem podepsala CH77 v lednu 1977 pod dojmem Patočkova tázání, jak žít lidsky v nelidských podmínkách. Jak těžce museli hledat životní orientaci mladí lidé kolem dvaceti, když to nebylo a nemohlo být zcela jasné nám starším a nejstarším? Tyto skryté pocity a myšlenky byly sdíleny všemi našimi návštěvníky, protože většina z nich byla univerzitními učiteli a hlavně také rodiči. Barbara Dayová ve své knize uvádí, že v srpnu 1984 napsal Jiří Müller Rogeru Scrutonovi žádost o přednášky týkajících se etiky: „…rád bych zdůraznil, že organizace přednášek bude jiná a s jinými cíli než v Praze. Přednáška se bude konat výhradně pro lidi zaměstnané v institucích, jako jsou univerzita, střední školy, divadlo, výzkumné ústavy a podobně. Disidenti musí zůstat zcela stranou … disidenti žijí v ghettu. Podporovat život v ghet15


tu je důležité, ale mnohem důležitější je hledat mosty z ghetta ke společnosti. Organizace přednášek, jak ji navrhuji, je jedním z potenciálních mostů…“ (podrobně cit. Dílo, str. 135-136, kapitola Brněnské akce). Nechci toto tvrzení komentovat, pouze podotknout, že nebylo v zásadě pravdivé. V Praze disidenti v ghettu nežili, byli propojeni s veřejností. Například seminářů Rudolfa Kučery se mnohdy účastnili lidé ze „struktur“ – lze jmenovat třeba prof. Milana Sobotku z FFUK . Soustavné rozšiřování existujících skupin o nejvýše patnácti dvaceti lidech o další desítky zájemců zaměstnaných ve výzkumných ústavech, školách, divadlech a podobně však nebylo pro důsledné sledování a perzekuování hlavních organizátorů, kteří svoji činnost netajili, možné. V Brně ale bylo vše zřejmě jinak.V každém případě díky odlišnostem mezi situací tam a v Praze došlo k rozšíření o další témata z oblasti literatury, hudby, divadla, výtvarného umění. Důležitá byla i nově používaná cesta z Vídně autobusem do Brna přes Bratislavu, kde kontroly nebyly tak přísné jako na ruzyňském letišti. Ale i Rudolf Kučera jezdil s přáteli pravidelně například do Budapešti, kde se setkával s maďarskými disidenty, ale i Jiřím Grušou, který žil v exilu. Nebo jezdil do východního Berlína, kde se setkával nejen s disidenty, ale i lidmi z veřejných struktur. Žádné ghetto tedy. V Praze dále pokračovala orientace hlavně na filozofické otázky (např. P. Rezek, který spolupracoval s odborníkem na Kanta R. Walkerem z Oxfordu), teologická studia (M. Balabán, L. Hejdánek, J. Trojan, kteří zvali nejčastěji holandské teology), historicko-filozoficky pojatá konceptualizace a reflexe politického jednání (R. Kučera) a mnoho dalších, jejichž přínos byl nesmírný, protože šlo o svébytné badatelské přínosy (to zvlášť platí např. o K. Palkovi a jeho studii o totalitním jazyku a vydávání Kritického sborníku, o P. Pithartovi a jeho překladu Scrutonovy knihy O smyslu konzervatismu a spoluúčasti na knize o českých dějinách, spolu s P. Příhodou a M. Otáhalem), o M. Balabánovi (dálkové studium religionistiky nabízené Cambridgskou univerzitou zahraničním zájemcům, které československé úřady mohly jen obtížně vydávat za něco ilegálního a podvratného) atd.Působení Nadace začalo mít charakter důležité formativní zkušenosti – všichni příchozí vysoce oceňovali vynakládané úsilí sloužit pravdě v tak těžkých existenčních poměrech. Mnoho rodin s malými či dospívajícími dětmi bylo ohroženo – prohlídky bytů, odvádění rodičů k výslechu, finanční nouze či věznění – tohle začínaly být běžné zprávy o nás i v zahraničních médiích. Rodina Dr. Tomina byla přinucena vycestovat již v polovině roku 1980 a od té doby řada nátlakových akcí ze strany StB narůstala. Roger Scruton byl také vyhoštěn (v roce 1985) a mohl přijet až zhruba po pěti letech. 16

SE 139/2014

Jak vyplynulo z pozdějšího studia svazků StB, byl můj byt několik let „pouze“ odposloucháván, já často celé dny sledována a fotografována. Mí návštěvníci v mnoha případech trpěli skrytým pocitem viny, že odjedou a nic se jim nestane. Proto Nadace dělala, co mohla, aby byla dodržena určitá pravidla, která by zahájení eventuálního soudního řízení komplikovala. A tak se hosté trpělivě učili vše podstatné nazpaměť již doma (nebo si to složitě šifrovali) a u mne a dalších navštívených vše podstatné komunikovali jen písemně. Působilo to kafkovsky, ale tím byla prohlubována jejich poznávací a prožitková zkušenost. Fakt, že lidé nemluví nahlas ani v soukromí, aby neohrozili druhé či věc veřejného zájmu, které se rozhodli sloužit, byla pro každého dobrým vstupem do tuzemské reality. 5. S rozšířením činností Nadace do dalších dvou měst (po Brnu i do Bratislavy) se pro Tebe něco v zaběhaném provozu změnilo? Bylo možné v Praze již zavedenou praxi nějak doplnit či prohloubit? Zcela určitě. Narůstající síť překladatelů a samizdatových nakladatelů dostávala do oběhu potřebné knihy historického, sociologického a filozofického charakteru. Vše se přepisovalo jedna plus devět kopií. To znamenalo stoupající poptávku po papíru a kopírácích v době, kdy tento způsob rozmnožování textů v zahraničí byl již věcí minulosti. Originál, podle něhož by bylo možné identifikovat psací stroj, se buď zničil anebo posílal přes kurýry do archivu Vzdělávací nadace Jana Husa. Kopie byly posílány do regionů a tam se opisovalo a šířilo dále, neznámo přesně jak a komu. Systém vytvořený s podporou Nadace nabral zdárný samovývoj a tak jsem se mohla soustředit více na sledování událostí v zahraničí, i na vlastní odbornou práci. Návštěvy z Nadace mne například zásobovaly novinami Times, – to stačilo pro základní přehled v oblasti mezinárodních vztahů. Nadále jsem občas překládala v průběhu různých skupinových a individuálních setkání. Zde je třeba připomenout, že tehdy příslušníci mé generace, o starší ani nehovoříc, mluvili hlavně německy a francouzsky. Angličtina zdaleka nebyla takovou samozřejmostí, jakou je dnes. Po potlačení odborového hnutí Solidarita v Polsku došlo v r. 1984 po smrti Andropova v Sovětském svazu k přehodnocení situace doma i v satelitních zemích. To vyústilo v politiku glasnosti a později perestrojky. Bylo zřejmé, že i u nás k něčemu takovému dojde, ale jakou to bude mít podobu - a zda bude možné nějak navázat na vlastní osvědčené hodnoty minulosti to nebylo ani v nejmenším jasné. Jestliže se např. časopis Střední Evropa zabýval vytěsněnými resp. tabuizovanými tématy, jako vyhnání německy mluvící části populace z Českých zemí, holocaustem anebo nacionalismem, já hledala další mezery 17


v našem povědomí a způsoby, jak je překlenout. Bylo zde však příliš velké umrtvení morálně-intelektuálních možností většiny společnosti, které nám dodnes škodí. Pozdější narychlo a povrchně přebírané různé politicko-ekonomické teorie a postupy tento stav umocnily. 6. Existovaly ještě další myšlenkové impulzy, které Ti Nadace poskytla? Šlo o dvě roviny – o prohloubení historicko-logického pohledu na hodnotový rámec naší státoprávní minulosti před rokem1918 a na způsoby organického růstu občanské pospolitosti. Tj. o staronový pohled na zvláštnosti společenského a hospodářského vývoje: bylo nutné obnovit pochopení určitých principů konservativní politiky vládnoucích i nastupujících středních vrstev v 19. století. Tohle bylo jádro toho, co přineslo Českým zemím v druhé polovině 19. století nebývalý rozkvět. Při důrazu na jedinečnost hodnoty člověka, na plnění základních lidských povinností s ohledem na dosavadní zvyklosti a tradici, na respekt vůči zákonům a na soustavnou kultivaci nižších společenských vrstev, se ze zaostalého agrárního společenství v Českých zemích v relativně krátkém období stal moderní dynamické útvar. Konservativcům šlo vždy o předcházení nebezpečí bezuzdných bojů o moc a majetky a minimalizaci manipulace mas klamavými hesly o šťastné budoucnosti, jež jim bude zajištěna radikálním zničením všeho dosavadního. Pro konservativce je transcendentální dimenze života ve všech jeho podobách nedílnou součástí péče o spravedlivý a lidské přirozenosti odpovídající řád, pokud možno stabilních a evolučně se vyvíjejících politických a kulturních institucí. Odtud pramení jejich odpor k revolucím, násilnému vykořeňování lidí z místních tradic a zvyklostí, k indoktrinaci, selektivně pojatému vzdělávání, které má pouze produkovat poslušnou pracovní sílu. R. Scruton byl od r. 1982 vydavatelem a šéfredaktorem konservativního časopisu The Salisbury review. Četba prvních čísel byla pro mne a další zájemce velkým probuzením. Krása po staletí kultivovaného jazyka, jasnost a preciznost výkladu jednotlivých vývojových etap historicky vzniklých politických institucí, prosazení principu protivládní opozice jako legitimního základu politiky, vytváření pojistek proti riziku bezohledné vlády jedinců – to vše rezonovalo s tím, co jsme intuitivně tušili a v co už nedoufali. Rozhodla jsem se editovat výbory článků z této revue, které by pojednávaly o životě a díle předních konservativních i levicových myslitelů v kontextu aktuálních problémů západní Evropy. V r. 1984 se objevila první česká verze, jejíž redigování v r. 1986/7 převzal Pavel Bratinka. Tak se snad poprvé od konce 2. světové války aspoň někteří čeští čtenáři dozvěděli o díle klasických konservativních myslitelů jako byli E. Burke, J. de Maistre či soudo18

SE 139/2014

bých autorech jako M. Oakeshott nebo E. Voegelin. Pokud jde o posledního velikána ducha, sehrál zde nezastupitelnou roli David J. Lévy, pravidelný návštěvník, který přednášel v Praze a Brně o podstatě a fungování politického řádu z hlediska filozofické antropologie. Bylo to v době, kdy pracoval na své knize Politický řád d (u nás pak vyšla počátkem devadesátých let). Jeho analýza modernity, založené na nárůstu anti-institucionálních, více či méně revolučních ideologií prosazujících neustálé změny, je vynikající. Jeho stěžejní přednášky spolu s texty dalších autorů pak byly publikovány v novém překladu po r. 1989, stejně jako vyšly výbory úvah o levicových a konservativních filozofech, které již byly redigovány v Brně samotným R. Scrutonem. Takže každý si musel uvědomit, že prioritou je pochopení principů politických řádů, které zde již byly. I kdyby šlo jen o základní a jednoduché zásady, jako je transparentnost a osobní zodpovědnost a posléze nárůst povědomí o problémech budování nezávislé soudní moci, svobodného, technicky regulérního volebního systému, tržních vztahů atd., šlo by v začátku jakéhokoli pokusu o překonávání totality o úspěch. Srovnání se zahraničním vývojem tak nastavilo nový uhel pohledu na dosavadní civilizační vývoj Českých zemí, hlavně na kvalitu státní správy a na bezprecedentní výkony rakouského právního systému, který po generace více méně úspěšně, tj. v míru moderoval soužití více než deseti národů a národností a tak zajišťoval jejich postupný a všestranný rozvoj. Tohle přece nemohlo a nemůže skončit v zapomenutí a troskách, aniž bychom se pokusili či opakovaně pokoušeli o obnovu aspoň étosu onoho směřování. Pro přesnost nutno uvést, že Nadace projekt překladů ze Salisbury review do svých plánů nezahrnula, a že pracovní propojení mezi jejím členem R. Scrutonem, mnou a P. Bratinkou v případě prvních vydání vybraných textů a jejich šíření v letech 1984-1989 bylo záležitostí osobní iniciativy a přátelské dohody obou stran. Cíl ale už byl víceméně jasný - otevřít akademickou i praktickou cestu k sebeuvědomění přirozeného konservativního ladění naší společnosti. V hledání konservativní tradice v domácím prostředí – zprvu inspirované zdroji a příklady zvenčí - nešlo a nemohlo jít o vhodný identifikační symbol pro různé politiky a jejich stoupence, jak se to později objevilo v některých výrocích představitelů mladší generace. Šlo a stále jde o první pokusy porozumět uměle a násilně likvidovanému způsobu myšlení a jednání, po generace se opírajícího o nosné společenské instituce jako jsou rodina, škola, církve, morálka a právo, které podporou organického a pečlivě strukturovaného růstu shora dolů a naopak, vytvářelo předpoklady pro plynulý rozvoj občanské společnosti. Činnost Vzdělávací nadace Jana Husa 19


představovala proto první důležitý průlom do monolitu totalitní ideologie. Zdárně a velkoryse působila ještě deset let po listopadu 1989 a vyváženě poskytovala šance k osobnímu i profesnímu rozvoji mladým lidem nejrůznějšího zaměření a touhy sloužit pravdě a životu v jeho nejrůznějších podobách. Ing. Alena Hromádková, byla jedna z nejaktivnějších osobností českého disentu, jejíž zásluhy v souvislosti s činností Nadací Jana Husa v podmínkách československé demokratické opozice nelze ani docenit. V Anglii a ve Spojených státech dodnes požívá vysokého renomé. V Čechách se opakovaně jisté kruhy snaží její osobnost vytlačit z povědomí veřejnosti, ačkoli byla jistou dobu mluvčí Charty 77 a po tzv. sametové revoluci i předsedkyní DEU, malé pravicové politické strany, která se snažila obnovit autentické pravicové přístupy v politice,s ohledem na domácí, konservativně pojaté principy stimulace hospodářského vývoje garantovaného funkčním právním systémem. Za to ji velké neoliberální pravicové strany nesnášely.

20

SE 139/2014

Ukrajina a Rusko

21

RUSKÁ POLITIKA VŮČI UKRAJINĚ: PŘÍČINY A DŮSLEDKY

DIMITRYIJ TRAVIN

Ruská politika vůči Ukrajině: příčiny a důsledky Dmitryij Travin Pochopit politické události v Rusku v roce 2014 je možné pouze v případě, pokud se zaměříme na ekonomiku. Anexe Krymu a nedostatečně utajená účast v občanské válce, která probíhá na východě Ukrajiny, jsou spojeny s tím, že Vladimir Putin vyčerpal tradiční zdroje získání podpory ze strany ruského lidu, a proto byl nucen použít netradiční prostředky. Během prvních dvou úředních období (2000-2008) se Putin opravdu těšil podpoře většiny ruského obyvatelstva, poněvadž v tomto období došlo k nárůstu reálných příjmů. Tento nárůst nebyl způsoben Putinovou činností jako hlavy státu, ale objektivním růstem cen ropy, kterou Rusko vyváží. Nicméně běžný volič samozřejmě nebyl připraven pochopit tyto složitosti, právě proto, že právě s Putinem většina obyvatelstva spojovala překonání obtíží takzvaných „těžkých devadesátých“ let. Zlom nastal během krize v letech 2008-2009, kdy se ruská ekonomika zhroutila. Poté poklesla podpora Putina. Byl stále populární, ale fanatické uctívání se přetvořilo spíš na podporu ze zoufalství. V podmínkách, kdy skutečná demokracie neexistuje, ruští občané neviděli alternativu k Putinovi, a proto ho ze zvyku stále brali jako nejlepšího lídra ze všech možných. Během masových protestů v zimě 2011-2012 si v Kremlu uvědomili, že se vytvořila hlasitá menšina, která se již zcela záměrně snaží zbavit Rusko Putina. Samy o sobě tyto protesty nebyly nebezpečné pro ruskou vládu, protože v měřítku celé zemi nebyly masové. Kromě toho jejich účastnici byli naladěni výhradně na krátké mírové protesty na rozdíl od ukrajinského Majdanu, který nakonec dokázal svrhnout prezidenta Janukoviče. Nicméně si Putin měl uvědomit, že pokud se v Rusku vytvoří podmínky pro všeobecnou nespokojenost s mocí a jestli na ulici vyjdou agresivně smýšlející lidé z provincie,bude pro něj těžké zachovat stávající politický režim. Podle výsledků z roku 2013 si měl Kreml všimnout znamení vážného nebezpečí. Ruská ekonomika vzrostla o pouhých 1,3%, zatímco před krizí z let 2008-2009 její růst tvořil téměř 8%. Výrazný pokles růstu vznikl v podmínkách relativně vysokých cen ropy. Bylo jasné, že potenciál ruské ekonomiky je zcela vyčerpán. Dokonce i příznivé světové ekonomické podmínky na trhu s energií nejsou schopné zabránit stagnaci, která hrozí v blízkém budoucnu. Na jedné straně tato situace samozřejmě neznamená rychlé zhroucení ruské ekonomiky. Ale na druhé straně bude pro Putina obtížné se v této situaci udržet u moci delší dobu. Obvykle když lidé vidí, že se životní pod22

SE 139/2014

mínky nezlepšují, začnou podporovat opozici. Putin se ale snaží i nadále udržet svou osobní moc. V době prosperity není toho těžké dosáhnout. Ale otázka je jak zůstat u moci v zemi, která padá do stagnace, kde je vysoká míra korupce a kde obrovská diferenciace příjmů mezi bohatými a chudými je příliš zřejmá pro celou veřejnost? Jediným způsobem je povzbuzení lásky lidu k vládě pomocí mimořádných metod. Připojení Krymu k Rusku byl jedním takovým výjimečným způsobem. Malá vítězná válka často pomáhá u lidí probudit pocity vlastenectví a jejich semknutí kolem vládců. A v tomto případě to nebyla vlastně ani válka. Putin připojil zemi, kterou mnozí ruští občané považovali za svou vlastní, aniž by bojoval s ukrajinskou armádou a prakticky bez obětí na životech. Samozřejmě, že takový „úspěch“ byl mnohými interpretován jako příklad moudrosti národního lídra, jak často nazývají Putina představitelé prokremelské strany „Jednotné Rusko“. Podpora Putina byla opět velmi vysoká. Zatímco mnozí v Rusku vyjadřovali pochybnosti o tom, nakolik adekvátně jsou sociologové schopni posoudit postoj lidí k mocným, je těžké pochybovat o reálném růstu sympatií pro Putina. Tímto způsobem Kreml dokázal alespoň na nějaký čas vyřešit svůj hlavní problém - udržet veřejnou podporu v podmínkách rostoucích ekonomických potíží. Je třeba zdůraznit, že se jednalo o velmi pragmatické řešení. Putin byl vždy velmi pragmatickým, a v tomto případě to ukázal naplno.Zároveň se však situace v ekonomice zhoršila kvůli úniku kapitálu z Ruska, stejně jako kvůli přijetí souboru sankcí ze strany západních zemí. Na první pohled se zdá, že to je v rozporu se závěrem o pragmatismu. Je však si třeba uvědomit, že ruská vláda nepřemýšlí o perspektivách rozvoje země, ale o přežití a zachování svých pozic. Z tohoto pohledu Kreml udělal přesně to, co bylo nejlepším způsobem řešení problému, jemuž čelil. Na určitou dobu společnost fakticky zapomněla na hospodářské obtíže a upadla do vlastenecké euforie, velmi výhodné pro Putina. Zároveň je třeba poznamenat, že Putin nezná prakticky žádný způsob, jak napravit kvalitu věcí v ruské ekonomice. Prakticky všichni střízlivě smýšlející ekonomové již dlouho mluví jenom o potřebě významného zlepšení investičního klimatu. Není možné mít vysoké tempo růstu v situaci, když kapitál utíká ze země a produktivita je stále na velmi nízké úrovni. Nicméně zlepšení investičního klimatu je navázáno především na překonání rozsáhlé korupce, zlepšení fungování policie a soudů a na záruky nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Což zase vyžaduje expanzi demokracie. Při tom Kreml není připraven na rozšíření demokracie, protože tím vyjde najevo, že korupce a zneužívání moci v Rusku dosahují extrémně vysoké úrovně. 23

RUSKÁ POLITIKA VŮČI UKRAJINĚ: PŘÍČINY A DŮSLEDKY

DIMITRYIJ TRAVIN

Zdá se, že Putin si je dobře vědom toho, že skutečná práce ve směru ekonomického rozvoje země není možná při zachování stávajícího systému vlády. To znamená, že vytvoření atmosféry vlastenecké euforie je jediným způsobem politického přežití Putina a všech lidí s ním spojených. Myslím si, že je nesmírně důležité se zmínit o svérázném pragmatismu, kterým se řídil Putin v otázce Krymu, protože existuje mnoho komentátorů, kteří se domnívají, že Rusko se zavazuje k provádění rozsáhlých imperiálních úkolů a proto se snaží obnovit kontrolu nad zeměmi bývalého Sovětského svazu a dokonce i ve střední a východní Evropě. V souvislosti s tím vznikají samozřejmě obavy z vypuknutí nové velké evropské války. Ve skutečnosti Rusko nemá dostatečné prostředky k vedení tohoto druhu války. Ekonomika je ve vážném stavu. Armáda ukázala svou slabou bojeschopnost, když měla provádět bojové operace proti čečenským rebelům na severním Kavkazu. Kromě toho stávající vlastenecká euforie mas neznamená, že lidé jsou osobně ochotni jít bojovat za říši nebo přinejmenším nést vážné finanční ztráty, které přináší jakákoliv velká válka. Dokonce na Donbasu, kde došlo bezprostředně k bitvám, místní obyvatelé (z nichž mnozí se chtějí připojit k Rusku), se většinou vyhnuli službě v domobraně, na což si opakovaně stěžovali lídři separatistů. Zvláště nechtějí prolévat krev pro obnovení velké říše ruští občané, kteří jsou zvyklí na blahobytný poklidný život a vysokou spotřební úroveň. Chování Kremlu, pokud jde o Donbas, zcela zapadá do této logiky. Putin se vyhýbal přímé účasti ruské armády v regionu, poněvadž v opačném případě by byla válka s Ukrajinou nevyhnutelná, což by na rozdíl od krymské kauzy mělo za následek významné ztráty na životech a militarizaci ekonomiky s prudkým poklesem úrovně spotřeby. Zdá se, že Putin využívá neformální podporu separatistů spíš pro rozsáhlé vyjednávání se Západem, než pro udržení Donbasu ve svých rukou. Dmitryij Travin, vědecký ředitel Centra pro Modernizaci studií Evropské univerzity v Petrohradu. Autor deseti knih o ruské modernizaci a reformách v Rusku.

24

SE 139/2014

Krymská anexia a destabilizácia Ukrajiny ako demonštrácia hegemonistického postavenia Ruska? Autor: PhDr. Martin Solikk1, spoluautor: Prof. RNDr. Vladimír Baar, CSc2. Rozpad Sovietskeho zväzu a ukončenie studenej vojny predstavovali jednu z najvýznamnejších zmien v geopolitickej realite od konca druhej svetovej vojny, ktorá rozhodujúcou mierou prispela k novému a celkom nepoznanému postaveniu postsovietskych štátov v systéme medzinárodných vzťahov. Bývalé vazalské štáty po zlej historickej skúsenosti s rusko-sovietskou imperiálnou politikou začali hľadať záruky znovunadobudnutej nezávislosti v západných štruktúrach – NATO a EÚ. Začleňovanie bývalých postsovietskych štátov do euroatlantických štruktúr prebiehalo i napriek údajným garanciám, ktoré poskytol H. W. Bush poslednému sovietskemu prezidentovi M. Gorbačovovi počas rokovaní na Malte, kde prehlásil, že NATO sa nebude rozširovať za hranice vtedajšieho západného Nemecka.3 1 Autor pôsobí ako interný doktorand na Katedre sociálnej geografie a regionálneho rozvoja Ostravskej Univerzity. Jeho hlavnou témou dizertačnej práce je geopolitické postavenie Ukrajiny v kontexte vzťahov s Ruskou federáciou a Spojenými štátmi americkými. Touto cestou by sa autor chcel poďakovať svojmu školiteľovi Prof. RNDr. VladimíroviBaarovi, CSc. a takisto odborníkovi na Ukrajinu pánovi Mgr. Davidovi Svobodovi, Ph.D 2 Autor pôsobí ako vedúci Katedre sociálnej geografie a regionálneho rozvoja Ostravskej Univerzity. Medzi jeho hlavné vedecké činnosti patria kultúrna geografia, historická geografia a predovšetkým oblasť Ázie a Ruskej federácie. Je autorom mnohých vedeckých a odborných publikácii 3 Na takéto – podľa Ruska „nesankcionované“ – rozšírenie NATO poukázal aj ruský prezident V. Putin. Ten bol v roku 2007 – počas svojho druhého funkčného obdobia vo funkcii prezidenta – na konferencii o svetovej bezpečnosti v Mníchove mimoriadne kritický najmä voči USA a ďalším západným krajinám. Podľa neho majú ambíciu vnútiť svoju vôľu zvyšku sveta a urobiť ho jednopolárnym. Západných predstaviteľov sa priamo na konferencii spýtal: „Kde sú tie garancie?“ (Watson, 2007). Na druhej strane však len ťažko mohli členské štáty NATO odmietať žiadosti o pripojenie (od demokraticky zvolených vlád, resp. suverénnych štátov v postsovietskom regióne), ktoré po historických skúsenostiach s Ruskom videli práve v integrácii NATO záruky svojej bezpečnosti a svojbytnosti 25

KRYMSKÁ ANEXIA A DESTABILIZÁCIA UKRAJINY...

PhDr. MARTIN SOKLIK Prof. RNDr. VLADIMÍR BAAR, CSc

NATO ako hrozba pre Rusko? Rusko nechcelo a ani nechce pristúpiť na začleňovanie bývalých postsovietskych (ale plne suverénnych) štátov do transatlantických štruktúr. Pre Rusko bolo vôbec ťažké akceptovať skutočnosť, že sa baltské štáty stali členmi NATO v roku 2004. Ruská federácia totiž stále trpí stratou svojho statusu superveľmoci a žije v nostalgickej minulosti veľkého impéria. Obrana voči rozširovaniu NATO na východ je jedna z najdôležitejších téz, ktorú Moskva využila pri násilnej anexii Krymu, a ktorú využíva v súčasnosti v súvislosti so situáciou na Ukrajine. Rozširovanie NATO a budovanie mostov so štátmi, ktoré zatiaľ nepatria do týchto integračných zoskupení je už takmer dve dekády predmetom diskusií a nie je to predmetom tejto štúdie.Faktom však ostáva, že systematické odvolávanie sa Ruska na „garancie“ nerozširovania NATO o štáty strednej a východnej Európy z prelomu 80. a 90. rokov minulého storočia vyznieva prinajmenšom pokrytecky. Ako sa píše v jednej štúdii na toto téma „každý typ integračnej politiky obsahuje novú informáciu, ktorá má dnes už väčšinou globálny charakter. Má vysokú vodivosť a vyvoláva spätnú väzbu. Do systému sa začleňujú nové prvky, v tomto prípade nové štáty, či už ako členovia alebo ako participujúci na iných druhoch spolupráce. Napomáhajú premenám systému, menia najmä jeho evaluačný a asociačný potenciál. Mení sa štruktúra systému, vytvárajú sa nové podsystémy. V prípade NATO je to zmena geopolitického prostredia, ktorá evokuje možnú revíziu niektorých článkov Severoatlantickej zmluvy. Dochádza k prekódovaniu cieľov. Z tohto hľadiska je dialóg so štátmi, ktoré nie sú členmi integračných celkov nevyhnutný, s tým, že rezonancie treba očakávať na oboch stranách. (Lasicová, Húsenicová, Iždinský, 2009, s. 52-53). Nie je to len zmena medzinárodných vzťahov, resp. geopolitického prostredia, ktorá mení tvár integračných zoskupení. Vstup bývalých postsovietskych krajín do Severoatlantickej aliancie bol poznačený i bolestivými spomienkami na spoločnú minulosť pod sovietskym impériom. Krajiny strednej a východnej Európy sa odhodlali budovať svoju novú identitu, mali snahu zdôrazniť svoj návrat do Európy po komunistickom útlaku a usilovali sa o zaistenie bezpečnosti a svojbytnosti, ktorá im bola po desaťročia odopieraná. Konkrétne v prípade Ukrajiny a Gruzínska summit v Bukurešti v apríli 2008 pochoval nádeje na členstvo Ukrajiny a Gruzínska v NATO. Aj napriek podpore amerického prezidenta G. W. Busha narazil na odpor členov aliancie, obzvlášť Francúzska a Nemecka, ktorí sa obávali zhoršenia vzťahov s Ruskom, ktoré bolo kľúčovým dodávateľom energií. Kremeľ krátko pred summitom uzavrel totižto sériu dohôd o ropovodoch, čím zničil nádeje Európy na zníženie energetickej závislosti na Rusku. Ďalšou dilemou boli obavy regionálnych európskych mocností – Francúzska a Nemecka o to, aby nebola 26

SE 139/2014

narušená rovnováha v Európe. Podobný scenár ohľadom Ukrajiny sa dá očakávať i v súčasnosti v prípade otvorenia otázky členstva Ukrajiny v rámci Severoatlantickej aliancii, nakoľko k prijatiu nového člena je nutný jednomyseľný súhlas všetkých členov Aliancie. Naproti tomu v auguste toho istého roku bez problémov prešla Rusku anexia juhoosetského územia a v roku 2009 americký prezident Obama – v záujme zmierňovania napätia a upokojenia vzťahov s Ruskom – vypočul ruské výhrady a rezignoval na rozmiestnenie protiraketového radarového systému v Česku a v Poľsku. Moskva by mala teda najskôr objasniť to náhle vzkriesenie strategickej ofenzívy NATO. Mohlo byť primárnym cieľom anexie Krymu Ruskom predovšetkým úsilie o posilnenie vojensko-strategického postavenie Ruska v Čiernomorí, vrátane kontroly energetických trás, ktoré prechádzajú z východu na západ oblasťou Čierneho mora – ako to prezentujú niektorí bezpečnostní analytici? Aj keď prezident Putin vo svojom televíznom vystúpení emotívne tvrdil, že Rusko nemohol predsa dovoliť, aby „vojenské lode NATO kotvili v meste ruskej vojenskej slávy, v Sevastopoľi. V meste, pri ktorého obrane padlo toľko Rusov. Pád Sevastopoľu (spolu s Krymom) do pazúrov NATO by vlastne znamenal vytesnenie Ruska z Čiernomoria“ (Romancov, 2014), nemožno tento motív považovať za hlavný dôvod intervencie. A Putin samozrejme už dopredu predikoval, že „prozápadná“ ukrajinská vláda by sa pokúšala zrušiť bilaterálne dohody s Ruskom, umožňujúcej zotrvanie ruskej čiernomorskej flotily na Kryme.4 Tézu o tom, že Krym a Sevastopoľ sú oporné body Ruska v Čiernomorí však logicky vyvracia geopolitik Romancov. Ten tvrdí, že Rusko od 18. storočia moc dobre vie, že dokiaľ nemá pod kontrolou turecké úžiny, tak Čierne more nie je ničím významnejším, než rybníkom plným slanej vody. O tom ostatne dosť silne vypovedá i fakt, že ako v sovietskych dobách, tak i v súčasnosti bolo slávne čiernomorské loďstvo v zásade vždy veľmi malé. Tie najdôležitejšie kapacity sovietskeho/ruského námorníctva boli a sú sústredené na severu (Romancov, 2014). Na druhej strane ani pre USA Krym nebol z hľadiska geopolitiky životne dôležitý, navyše je tu Turecko – ako spoľahlivý článok NATO. Ohľadom výpovede bilaterálnej zmluvy s Ruskom umožňujúcej zotrvanie ruskej čiernomorskej flotily na Kryme by bolo absurdné sa domnievať, že nová ukrajinská vláda by sa odhodlala ku takémuto kroku, čo by znamenalo otvorenú provokáciu. Severoatlantická aliancia sa nakoniec v týchto dňoch vyjadrilo v neprospech možnosti ani len zbrojnej pomoci Ukrajiny, tobôž 4 Tieto dohody boli samozrejme promptne zrušené podpisom V. Putina na začiatku apríla 2014. Ukrajina tak prišla o sumu 384 miliónov dolárov, ktoré Rusko platilo Ukrajine ročne za prenájom základne, navyše Kyjev podpisom prišiel i o zľavu na ruský plyn. 27



intervencie. V prípade Krymu argument zdôrazňujúci hrozbu NATO pre Rusko pripomína Hitlerovo zdôvodnenie invázie do Dánska a Nórska v roku 1940 – totiž potenciálnu (špekulatívnu) hrozbu britského a francúzskeho vylodenia, resp. invázie do Škandinávie pred Nemeckom. Aj napriek problémom v 90. rokoch minulého storočia Rusko prestalo geopolitickú krízu a zachovalo si čiastočne svoj svojbytný civilizačný potenciál v regiónoch v Európe i Ázii, nad ktorými dlhý čas panovalo priamo, alebo prostredníctvom integračných a vojenských zoskupení (Baar, Slobodníková, 2010). Od rozpadu ZSSR sa usilovalo vyvrátiť podozrenia, že pretrvávajú jeho mocenské ambície limitované len jeho vlastným záujmom. Stavalo sa do pozície obhajcu medzinárodného práva, rozhodujúcej úlohy BR OSN a podobne. Opak však bol pravdou. Ešte pred ukrajinskou krízou Rusko demonštrovalo status samostatne konajúceho globálneho hráča (sledujúc len vlastne záujmy), napr. vedením vojny s Gruzínskom, vytrvalou podporou sýrskeho vládneho režimu, masívnym zbrojením5 a obviňovaním Západu z „ohrozovania“ ruských hodnôt a záujmov. Napokon vyhlásenie V. Putina vo svojom historickom prejave z 18. 3. 2014 pri príležitosti pripojenia Krymu k Rusku to jasne deklarovalo. V tomto prejave obvinil Západ z toho, že po rozpade Sovietskeho zväzu Rusko podvádzal a ignoroval jeho záujmy: „Sústavne sa nás snažili zahnať do kúta, kritizovali nás za to, že sme mali vlastný názor, že sme si za ním stáli, že sme nazývali veci pravými menami a neboli pokrytci,“ (Full text..., 2014) povedal Putin. Krymský scenár V otázke Krymského polostrova sa Ruskej federácie naskytli dve varianty: 1. Ofenzívna alternatíva – využiť situáciu a moment prekvapenia na zmocnenie sa Krymu, čo – ako sa ukázalo – uľahčilo národnostné zloženie na polostrove (podľa cenzu z roku 2001 obýva Krym až 60,4% etnických Rusov, vrátane Sevastopoľu), prítomnosť silnej ruskej vojenské posádky a použitie nového typu vojenskej operácie 2. Vyčkávacia taktika – snažiť sa postupne zosilňovať politický a ekonomický tlak Ruska na novú, s veľkou pravdepodobnosťou po voľbách prozápadnú vládu v Kyjeve, a zabrániť výraznejšiemu príklonu Ukrajiny k EU a NATO – takáto politika by však do budúcna znamenala definitívnu stratu strategického Krymu pre Rusko (Bäumel, 2014). 5 Ruský prezident V. Putin zvýšil rozpočet v roku 2013 na armádu o 44 % (celkovo 68,9 miliárd dolárov). Rusko tak predbehlo Veľkú Britániu a ocitlo sa na 3. mieste za Spojenými štátmi americkými a Čínou v renkingu armádnych rozpočtov na rok 2014. Pozri viac na: http://www. sme.sk/c/7091384/najviac-zbroja-cina-rusko-ci-saudska-arabia.html 28

SE 139/2014

Ako sme mohli pozorovať, ruské vedenie zvolilo prvú variantu. Ruská vojenská intervencia na Kryme vykazovala podobné črty aké využívalo Rusko pri intervenciách do iných častí bývalého Sovietskeho zväzu nielen v priebehu posledných 25 rokov6, ale aj počas anexie baltských republík vtedajším Sovietskym zväzom v roku 1940.7 Tento model – aj keď sa mierne odlišuje, pokiaľ ide o konkrétne použitie – sa v podstate skladal z troch hlavných kategórii: 1. Taktická príprava v podobe dôkladného organizovani etnických Rusov a proruských sociálnych či politických skupín a hnutí, vytváranie silných proruských nálad v danom teritóriu 2. Rozmiestnenie alebo podpora neformálnych, resp. neoficiálnych bezpečnostných zložiek v kľúčových oblastiach (taktiež infiltrácia ruských agentov ako civilistov) 6 V sledovanom období sme mohli pozorovať sovietske resp. ruské intervencie do: Litvy (1990-1991); intervenciu do Moldavska – „Podnesterská vojna“ (1989-1992); intervencia v Gruzínsku – intervencia v Abcházsku a Južnom Osetsku (1989-1993) a (2008) 7 V tomto kontexte je nutné zmieniť i historický aspekt. Počas Druhej svetovej vojny ZSSR po rozsiahlych, najmä územných a hraničných nezhodách s Fínskom, podniklo otvorený útok na túto krajinu na konci roku 1939. Červená armáda po krátkom období postupu narazila na tvrdý odpor. Vtedy bola vo fínskom mestečku Terijoki (dnes Zelenogorsk) vyhlásená bábková Fínska demokratická republika. Vojna tým dostala iný rozmer. Nešlo už iba o úpravu hraníc, ale o likvidáciu fínskej samostatnosti (Greguš, 2007). Začiatkom marca 1940 bola prelomená Mannerheimova línia a hrozil postup smerom na hlavné mesto Helsinky. Fínsko prostredníctvom Švédska požiadalo o mierové rokovania a 12. 3. 1940 uzavreli ZSSR a Fínsko mierovú zmluvu, v rámci ktorej Fínsko prišlo o viac územia, než ZSSR požadoval predtým a muselo prenajať aj vojenskú základňu na polostrove Hanko. Najťažšou stratou však bolo mesto Viipuri (dnes Vyborg). V lete 1940 si ZSSR pripojil Litvu, Lotyšsko a Estónsko. Najprv však s týmito krajinami uzavrel dohodu o tom, že na ich území sa vytvoria sovietske vojenské základne. O nejaký čas sovietska strana obvinila vlády baltských krajín, že voči sovietskym vojskám na svojom území podnikajú nepretržité provokácie, takže sú potrebné ďalšie vojská na ich ochranu. Nakoniec boli tamojšie vlády zvrhnuté a nahradené takými, ktoré požiadali o začlenenie svojich krajín do ZSSR (Greguš, 2007). Tvrdý odpor Fínska však zhatil pripravený rovnaký sovietsky scenár i v tejto bývalej ruskej krajine. 29



3. Vytvorenie oficiálneho právneho teda legitímneho aktu – referenda, volieb či „oficiálnej“ žiadosti o pripojenie a nakoniec spustenie formálnych, vojenských operácii. Krymský model bol veľmi podobný „baltskej“ anexii ZSSR z roku 1940. V tomto kontexte je zaujímavá paralela. Premiér Medvedev sa vyjadril, že Rusko vonkoncom neporušilo medzinárodne právo, ale Krym „len prejavil svoju vôľu a je vyjadrením ukrajinských vnútroštátnych nálad“. Už v roku 2005 S. Lavrov označil anexiu Pobaltia z roku 1940 za sovietsku podporu legitímnej žiadosti začleniť sa do rodiny sovietskych národov, ktorá vraj bola vyjadrená estónskymi, lotyšskými a litovskými politickými orgánmi (Ambrosio, 2005). Počiatočné kroky umožňujú Rusku najskôr položiť politické základy pre potenciálnu intervenciu, a zároveň ruské vedenie „testuje“ lokálne a zahraničné reakcie, pred tým ako samotná intervencia vôbec prebehne. Konzistentným cieľom každej z ruských intervencií bolo udržať „nezávislo-uvažujúce“, resp. „západno-orientované“ teritória v postsovietskom priestore pod ruskou kontrolou a mimo dosahu západného vplyvu. V prípade ruskej anexii Krymu je nutné dodať, že Rusko malo na území Krymu pred inváziou približne 15 tisíc (legálne pôsobiacich) ruských vojakov a námorníkov v Sevastopoľe, v rámci ruskej čiernomorskej flotily.8 Kľúčové fáze ruskej anexie Krymu Samotná ruská intervencia na Krym prebehla v podstate v niekoľkých dobre pripravených kľúčových fázach: 1. Rusko podniklo niekoľko spoločenských apolitických krokov, ktoré efektívne položili základy pre pripravujúcu vojenskú intervenciu na polostrove. To zahŕňalo napríklad masívnu podporu protestov na Kryme proti novo vytvorenej ukrajinskej vláde a v prospech Ruska na konci februára 8 Problematika Sevastopoľu (podiel etnických Rusov až 72%) a najmä vojenskej základne v tomto meste sa stala významným predmetom sporov po rozpade ZSSR medzi Ruskou federáciou a Ukrajinou. V roku 1997 sa Kyjev a Moskva dohodli: Sevastopoľ bude ukrajinský, no Rusom budú prenajímať vojenskú základňu. Práve čiernomorská flotila je hlavnou črtou mesta. Sevastopoľ nie je sídlom len jednej, ale hneď dvoch: ukrajinskej (ta však už bola po anexii obsadená Ruskom) a ruskej. Po páde Sovietskeho zväzu sa základňa rozdelila v pomere štyri ku jednej v prospech Ruska. Rusi ju pôvodne mali prenajatú do roku 2017, no prezident V. Janukovyč ju v roku 2010 za lacnejší plyn predĺžil až do roku 2042. Práve ruská čiernomorská flotila je jedným z najväčších zamestnávateľov v meste. Pred inváziou tam bolo 15 tisíc ruských námorníkov, podľa zmluvy ich môže byť najviac 25 tisíc (Sevastopoľ má..., 2014) 30

SE 139/2014

2014 – s ruskými vlajkami, hanlivými fašistickými symbolmi (na ktorých sa vyskytovali ukrajinskí politici „proeurópskeho“ zmýšľania) a proruskými sloganmi prostredníctvom rozsiahlych demonštrácii. Okrem toho Moskva spustila realizáciu procesu tzv. pasportizácie9, t. j. masového udelenia ruského občianstva a pasov pre občanov iného štátu. Rusko urýchlilo pasportizáciu na Kryme prijatím nových zákonov, ktoré zjednodušujú proces získania ruského občianstva. Tie umožňujú udeliť občianstvo zrýchleným konaním a bez trvalého pobytu na území Ruska, ak sa žiadateľ vzdá svojho pôvodného občianstva (Artman, 2014). Rusko taktiež uznalo za „legitímneho“ proruského premiéra Krymskej autonómnej republiky S. Aksionova (etnického Rusa), ktorý bol za premiéra vymenovaný krymským parlamentom 27. 2. 2014. 2. Na základe tejto „prípravy“, skupina ozbrojených mužov bez insígnií začala postupne preberať kontrolu nad kľúčovou infraštruktúrou – vrátane regionálnych letísk v Sevastopoľe a Simferopoľe. Podobné bezpečnostné oddiely zriadili kontrolné stanovište na cestách spájajúcich Krym s pevninskou Ukrajinou. Hoci sa títo uniformovaní a ozbrojení muži nápadne podobali na ruskú armádnu posádku – používali vojenskú techniku ruskej armády, ku ktorej by sa dobrovoľníci z krymskej domobrany nemohli dostať – Rusko oficiálne popieralo akékoľvek zapojenie svojich vojakov mimo sevastopoľskú základňu a namiesto toho označili tieto jednotky ako príslušníkov domobrany. Putin sa opieral o spomínaný legalizmus (dodržiavanie právnych noriem a záväzkov) ruského konania. Bez akýchkoľvek pochybností sa všetky ruské opatrenia na Kryme opierali o nejakú formu právneho aktu, ktorého cieľom bolo zakamuflovanie anexie. Právna podstata hrala primárnu úlohu v stratégii Ruskej federácie. Preukázalo sa to tým, že horná komora ruského parlamentu 1. 3. 2014 vyhovela prezidentovi Putinovi a odhlasovala povolenie použitia vojenskej sily v prípade potreby na Kryme. Rusko operovalo s týmto „legálnym aktom“ spolu s argumentom, že nikdy nepoužilo vojenskú silu na polostrove. Na tlačovej konferencii 3. 3. 2014 Putin opätovne uviedol, že Rusko koná legitímne, keďže dostalo od prezidenta Janukovyča – ktorého považoval za jediného legitímneho prezidenta – výzvu o pomoc. Navyše deklaroval, že o pripojenie Krymu k Rusku sa Moskva neusiluje (Vladimir Putin..., 2014). 9 Tzv. „Pasportizáciu“ “ iniciovala Moskva už počas intervencie v Gruzínsku v roku 2008. Analytik Artman naznačil vo svojom článku, že „väčšina z občanov žijúcich v Južnom Osetsku však neboli etnickí Rusi, ruské občianstvo získali len niekoľko mesiacov pred inváziou“ “ (Artman, 2014) 31



3. Až neskôr, po tom čo mnoho z týchto armádnych príslušníkov bolo rozmiestnených po celom polostrove – takmer 22 tisíc ruských vojakov10 – Rusko priznalo nasadenie a rozmiestnenie ozbrojených síl po celom polostrove 13. 3. 2014, ale len v súlade s medzištátnou zmluvou o pobyte Čiernomorskej flotily na Kryme. Bleskové ruské preskupenie vojska na strategické ciele a ich obsadenie znamenalo, že v tejto fáze by Ruská armáda na Kryme mohla poľahky premôcť ukrajinské jednotky na polostrove. Tieto jednotky buď dezertovali do Ruskej armády, alebo boli nútené opustiť Krym. Referendum o odtrhnutí Krymu od Ukrajiny bolo stanovené už na 16. 3. 2014 a Ruská federácia samozrejme vehementne podporovala referendum (a samotné ľudové hlasovanie na Kryme obhajovala precedensom Kosova, ktoré vyhlásilo samostatnosť v roku 2008. Oba prípady je však ťažko možné porovnávať, Rusov na rozdiel od kosovských Albáncov nikto nevyháňal za hranice), čím by definitívne legalizovala anexiu Krymu. Za pripojenie Krymu k Rusku sa vyjadrilo 95,5 % ľudí. Účasť na referende bola 83 % (95 % of Crimeans..., 2014). Účasť na referendu však bojkotovali Krymskí Tatári a väčšina etnických Ukrajincov. Parlament Krymskej autonómnej republiky vyhlásil v 17. 3. 2014 nezávislosť. Formálne tiež požiadal o pripojenie Krymu k Ruskej federácii. Aplikácia sofistikovaného typu vojny na Krymskom polostrove priniesla Rusku úspech v podobe totálneho rozloženia psychiky i morálky ukrajinskej armády, kapitulácie a následného zmocnenia sa všetkých 190 ukrajinských vojenských základní. Okrem toho sa Rusko zmocnilo počas krízy na Kryme prakticky všetkých lodí ukrajinskej námornej flotily. Navyše ma v pláne vojensky posilniť svoju prítomnosť na Kryme. Plán zahŕňa redislokáciu nadzvukových, strategických bombardérov Tupolev Tu-22M3 v roku 2016, ako aj pozorovacích a protiponorkových lietadiel Tu-142 a Il-38 do roku 2017 (Russia Building..., 2014). Tieto kroky majú slúžiť ako efektívny zadržiavací faktor pre aktivity v tomto regióne. Toto všetko sa udialo počas 3 týždňov a bez jediného výstrelu, namiesto spoliehania sa na nasadenie veľkého množstva tankov a delostrelectva. V prípade vojenského ťaženia na Kryme bolo nasadených okolo 10 tisíc útočných jednotiek – zväčša námornej pechoty, už rozmiestnených na Kryme, ktoré boli podporované niekoľkými prápormi výsadkárov a komandami Specnaz – proti približne 16 tisícom ukrajinským vojakom (Berzinš, 2014). 10 Ani v tomto prípade si porušenie bilaterálnej dohody Rusko nepripúšťalo, a prostredníctvom stáleho predstaviteľa Ruska v Bezpečnostnej rade OSN V. Čurkina vyhlásilo, že „v súlade s medzištátnou zmluvou o pobyte Čiernomorskej flotily na Kryme tam Rusko môže navýšiť počet svojich vojakov až na 25 tisíc (Russianforces..., 2014). 32

SE 139/2014

Samozrejme následné propagandistické prehlásenia kremeľských poplatných politických analytikov sa usilovali zmierniť medzinárodné napätie prostredníctvom argumentácii obhajujúcich intervenciu z hľadiska historických väzieb či väčšinového proruského obyvateľstva. Okrem týchto argumentov vo svojich štúdiách analyzovali správnosť ruského prezidenta „posilniť geopolitický vplyv“ v teritóriu. Putin podľa nich len vypočul požiadavky proruskej krymskej elity, ktorá nechcela skončiť v „medzinárodnom vákuu“ ako Abcházsko. (Walker, 2014). Krym by podľa týchto analytikov zostal i naďalej ukrajinský, keby boli Západom rešpektované „kompromisné návrhy“ prezidenta Putina. Medzi takýchto analytikov patria napr. E. Minčenko, S. Markov či G. Pavlovskij. V skutočnosti – z reálneho hľadiska – môžeme predpokladať, že akékoľvek kompromisné návrhy zo strany Západu či Ukrajiny by nemali zmysel. Sledujúc spôsob, akým bola anexia Krymu Ruskom prevedená je len veľmi ťažko uveriť vyhláseniam Markova, že to bol akt náhodný, resp. pripravovaný na poslednú možnú chvíľu. Analytik Nesterenko píše, že naopak „anexia Krymu bola naplánovaná do posledného možného detailu vopred“ (Nesterenko, 2014). Pri svojej analýze sa opiera jednak na nový druh vedenia vojny (psychologickej vojny), ktorá umožnila Rusku získanie polostrova aj bez vedenia boja, a jednak na psychologický formát lídra a jeho detailných rozhodnutí. Anexia Krymu a následné udalosti na východe Ukrajiny sú založené na intelektuálnych a analytických schopnostiach lídra a na dôkladnej práci s informáciami, ktorými V. Putin – ako bývalý agent KGB a dlhoročný vysoký predstaviteľ v spravodajských službách – bez pochýb disponuje. Ako píše ďalej Nesterenko politickí lídri typu V. Putina „nedôverujú možnosti dosiahnuť cieľ bez dôkladného plánu. Nemajú tendenciu konať sporadicky pod vplyvom emócii, majú všetko prepočítané a naplánované dopredu. Navyše v prípade zlyhania plánu „A“ majú nielen podobný plán „B“, ale i „C“ či „D“ . Precedensy vyvolané Ruskou intervenciou na Krym Hlavným ruským argumentom ruskej intervencie na verejnosti bola nutnosť ochrany práv etnických Rusov na Kryme. Táto formulácia sa stáva aj v kontexte nepokojov na východe Ukrajiny čoraz viac frekventovanejšia. Ruské politické vedenie a mnohé ruské (provládne) média dlhodobo poukazujú na údajne hrozby, ktorým čelia etnickí Rusi na Ukrajine, ale aj napr. v Lotyšsku, či Estónsku. Pomoc Rusom žijúcim na území bývalého Sovietskeho zväzu je oficiálnou prioritou zahraničnej politiky Moskvy od Putinovho zvolenia v roku 2000. V prípade Ukrajiny sa Rusko zaviazalo, že je pripravené obhajovať a garantovať práva ruskej menšiny v tejto krajine. „Milióny 33



Rusov a rusky hovoriacich ľudí žijú na Ukrajine a ich počet sa bude zvyšovať. Rusko vždy bude obhajovať ich záujmy pomocou politických, diplomatických a právnych prostriedkov“ (Menkiszak, 2014), uviedol Putin. Nie je žiaden dôvod domnievať sa, že uvedené prehlásenie sa vzťahuje len na Ukrajinu. Niet pochýb o tom, že sa takisto vzťahuje na celý „Ruský svet“ – obzvlášť postsovietsky priestor. O Putinovi je známe, že rozpad Sovietskeho zväzu niesol veľmi ťažko a považoval to za „skutočnú tragédiu.“ Pred siedmimi rokmi uviedol, že „desiatky miliónov našich spoluobčanov sa ocitli za ruskými hranicami“ “ (Krym nebyl...,2014). Putinove snahy či ambície o „znovuusporiadanie“ Európy po rozpade ZSSR siahajú až do roku 1993. V tom čase súčasný ruský prezident pôsobil ako predstaviteľ petrohradskej radnice pre zahraničnú politiku a pomáhal ruskej väčšine v estónskom meste Narva usporiadať referendum o vyhlásení autonómie. Intervencie Putina vtedy skončili fiaskom a všeľudové hlasovanie bolo nakoniec prehlásené ako protiústavne a zamietnuté (Krym nebyl...,2014). Mohlo by sa zdať, že Putinove dôrazné vyhlásenia ohľadom „pomoci“ etnickým Rusom sa spočiatku javili ako politická kalkulácia pre voličov s nacionalistickým cítením, avšak v skutočnosti prostredníctvom tejto „pomoci“ Putin inicioval dve vojenské intervencie. V prípade anexie Krymu Ruskom je však nutné priznať, že novovytvorená ukrajinská vláda zrealizovala unáhlený krok. Takmer ihneď po menovaní chcela potlačiť právo ruskej menšiny11 čím poskytla Moskve „oficiálnu“ zámienku na anexiu. Ruská federácia sa tak chopila príležitosti a ostro napadla Ukrajinu z potlačovania práv etnických Rusov na Kryme a vo východnej časti krajiny. Bolo to samozrejme ničím nepodložené obvinenie, ktoré nepotvrdilo ani OBSE. Rusko však podniklo vlastné kroky, ktoré vyústili až k vyhláseniu referenda o pripojení Krymu k Ruskej federácii.Z hľadiska vtedajšej situácie na Ukrajine je vskutku zaujímavé, že sa vláda vôbec tomuto problému venovala, pretože to nebolo vyvolané aktuálnou potrebou. Je však pravdepodobné, že to bolo vyvolané tlakom extrémne nacionalistických síl, ktoré taktiež boli súčasťou Majdanu. 11 Jazykový zákon na Ukrajine, schválený počas administratívy prezidenta V. Janukovyča v roku 2012 umožňoval úradné používanie iného než len ukrajinského jazyka v miestach so silnou prítomnosťou menšín. Na jeho základe sa stala ruština druhým oficiálnym jazykom v 14 oblastiach a mestách na juhu a východe Ukrajiny. Nové ukrajinské vedenie zákon chcelo zrušit, čo Moskva interpretovala ako zákaz používania ruštiny na Ukrajine. Dočasný ukrajinský prezident O. Turčynov nepodporil a neschválil rozhodnutie parlamentu zrušiť jazykový zákon. Znamenalo to, že bol zachovaný predchádzajúci stav (Ukraine’s 2012…, 2014) 34

SE 139/2014

Vojenské obsadenie Krymu však nebolo vyvolané akútnou hrozbou pre jeho ruskojazyčné obyvateľstvo alebo námornú flotilu. Nová ukrajinská vláda nemala reálne možnosti na poškodenie ruských záujmov na Kryme a Rusko sa týmto krokom dostalo do medzinárodne nevýhodnej situácie. Ruská propaganda a nejednotnosť spočívala aj v tom, že na jednej strane sme počúvali o nespochybniteľnej „ruskosti“ Krymského polostrova. Len veľmi ťažko sa s týmto tvrdením rýmovali deklarované obavy z „banderovských nájazdov“, ktoré by nakoniec dosiahli nejakej závažnejšej miery len za predpokladu armádneho zásahu Kyjeva. Ako však bolo uvedené nová ukrajinská garnitúra na to v skutočnosti nemala reálne prostriedky. Je zaujímavé, že do novembra 2013 nikto z Ruskej federácie nepoukazoval na potláčanie práv ruskej menšiny na Kryme. Odvolaný ruský profesor moskovského Štátneho inštitútu medzinárodných vzťahov (MGIMO) A. Zubov12 vo svojom článku „Už to tu bolo“ rešpektuje majoritnú, ruskú väčšinu na polostrove, ale v článku položil otázku: „utlačoval ich tam niekto, boli tam snáď občanmi druhej kategórie, bez nároku na jazyk a pravoslávnu vieru? Pred kým ich musia chrániť vojaci ruskej armády? Kto ich napadol? Vstup cudzích vojsk na územie iného štátu bez jeho súhlasu – je agresia“ a ďalej uvádza, že Rusko anexiou Krymu spustilo sériu závažných procesov, ktoré by mohli mať ďalekosiahle následky: „sme na pokraji úplného zničenia systému medzinárodných zmlúv, ekonomického chaosu a politickej diktatúry. Sme na pokraji vojny s naším najbližším, spriazneným národom Ukrajinou, prudkého zhoršenia vzťahov s Európou a Amerikou, na pokraji studenej, a možno horúcej vojny s nimi“ (Zubov, 2014). Ukrajinská kríza je bezpochyby jednou z najväčších kríz po druhej svetovej vojne, v ktorej sledujeme destabilizácie celého povojnového systému, pretože to čo sa stalo na Kryme je precedens. Z dvoch nasledujúcich dôvodov: 1. Pokiaľ Putin uspeje v snahe znovu zjednotiť s Ruskom niektoré územia, kde žije rusky hovoriace obyvateľstvo, iné národy si môžu nárokovať to isté, Zubov píše: „Pokiaľ všetko prebehne hladko, potom sa zajtra k Rusku budú chcieť pripojiť oblasti obývané Rusmi v Kazachstanu, hneď potom taktiež Južného Osetska, Abcházska a severného Kirgizska“, 12 V dobe Krymskej kríze v marci 2014 uverejnil v denníku Vedomosti kritický článok, v ktorom vojenské obsadenie Krymu Ruskom odsúdil a prirovnal k rozširovaniu územia nacistickým Nemeckom, k anšlusu Rakúska, pripojenia Sudet k Ríši a obsadenia litovskej Klaipedy. Po tomto článku, ktorý vyvolal vlnu kontroverzie bol odvolaný z MGIMO 35



v tom vidí paralelu s Hitlerovým Nemeckom. „Po Rakúsku nasledovali Sudety, po Sudetoch Klajpeda, potom Poľsko, po Poľsku Francúzsko, po Francúzsku – Rusko“ (Zubov, 2014). Všetko to vzišlo z nepatrných krokov. Každopádne akceptovanie krymského referenda a jeho pričlenenie k Rusku, predstavuje nový precedens, že akýkoľvek región má právo na odštiepenie bez ohľadu na vnútroštátne právo. Avšak tento typ precedensu sa môže v budúcnosti obrátiť práve proti Rusku. Niektoré problematické časti federácie môžu v budúcnosti postupovať obdobne ako Krym (napr. na severnom Kaukaze). Ruská federácia je totiž štát zložený z mnohých národností. Rusko má taktiež nedoriešené územné spory s Japonskom, je možné aj otvorenie územných sporov s Čínou. V budúcnosti môže byť problematickou i Kaliningradská oblasť. V priebehu časového horizontu jednej, alebo dvoch dekád sa môže generácia ľudí v Kalinigrade rozhodnúť, že by jej bolo lepšie byť súčasťou Poľska. Alebo sa bude postupovať podľa Putinom spomenutého „ducha histórie“ a Kaliningrad sa stane súčasťou Nemecka? 2. V roku 1994 sa Ukrajina – pod nátlakom USA a Ruska – zaviazala zničiť svoje zásoby jadrových zbraní. Po rozpade Sovietskeho zväzu totiž zostali na Ukrajine značné zásoby jadrového arzenálu. Tento akt vošiel dodejín ako Budapeštianske memorandum medzi USA, Veľkou Britániou, Ruskom (ako jadrovými mocnosťami) a Ukrajinou. Memorandum vzniklo za účelom rýchlejšieho podpisu NPT (Zmluva o nešírení jadrových zbraní) í 13 Ukrajinou a garantovalo členmi Bezpečnostnej rady OSN – USA, Veľkou Britániou a Ruskom – plné a zásadné záruky národnej bezpečnosti a územnej suverenity Ukrajiny. A dnes, jeden z garantov podnikol intervenciu na územie štátu, ktorému tieto záruky poskytol. To znamená, že každá krajina, 13 Ešte pred Budapeštianskym memorandum bola Likvidácia jadrových zbraní na území ZSSR jedným zo strategických cieľov USA po rozpade bipolarity. V novembri 1991 USA dokonca uvoľnili 400 mil. dolárov ako pomoc ZSSR pri likvidácii, skladovaní a transporte jadrových zbraní s cieľom uľahčiť redukciu jadrových materiálov na jeho území. Komplikácie však nastali po rozpade ZSSR, keď vznikli tri ďalšie nové krajiny s jadrovými zbraňami na svojom území – Ukrajina, Bielorusko a Kazachstan. Túto situáciu riešil Protokol k Zmluve medzi USA a ZSSR o znížení strategických zbraní, známy ako Lisabonský protokol z mája 1992. Protokol uznal RF, Bielorusko, Ukrajinu a Kazachstan za nástupnícke štáty ZSSR v zmysle ich záväzkov vyplývajúcich zo zmluvy START. Tri neruské štáty sa zaviazali v čo najkratšom čase pristúpiť k Zmluve o nešírení jadrových zbraní (Novotný, 2007) 36

SE 139/2014

ktorá je schopná vyvinúť jadrovú zbraň sa o to v budúcnosti pokúsi, pretože len vlastníctvo jadrovej zbrane môže dať štátu možnosť ako uchrániť celistvosť svojho územia.14 Okrem týchto závažných precedensov sa Rusko očividne dopustilo porušenia medzinárodných dohôd jednak tým, že porušilo Zmluvu medzi Ruskom a Ukrajinou o využití čiernomorskej námornej základne z roku 1997, ktorá „explicitne stanovuje, že ruské jednotky musia rešpektovať suverenitu Ukrajiny, jej zákony a nesmú zasahovať do ich vnútorných záležitostí“ (Posner, 2014) a jednak zmluvou, ktorú v roku 1997 podpísalo a v roku 1999 aj ratifikovalo s Ukrajinou – Zmluvu o priateľstve, spolupráci a partnerstve, ktorej súčasťou je aj pasáž o nespochybniteľnosti hraníc Ukrajiny. Ukrajinská kríza jasne demonštruje skutočnosť, že Rusko – nielen v prípade, keď si odmyslíme studenú vojnu – konalo väčšinou vždy v protiklade s hodnotami a usporiadaním, ktoré chcel chrániť Západ. Irán, Gruzínsko, Sýria a teraz Ukrajina sú len posledné príklady. Jeho vytrvalá a systematická kritika postupov Západu a USA v prípade Iraku či Kosova vyznela ako neopodstatnená a politicky účelová. Tieto prípady v medzinárodných vzťahoch sa v súvislosti s Krymom zvyknú porovnávať, ale sú diametrálne odlišné. Intervencia v Iraku stála život mnohých amerických vojakov i civilov, financií, ale predovšetkým zmarených politických nádejí. Vo všeobecnosti každú zahraničnú intervenciu v USA sprevádzajú búrlivé diskusie, ktorých intenzita sa zosilňuje priamo úmerne dĺžke americkej prítomnosti v danom regióne. Iracký príklad však nemôže hovoriť za kurdskú menšinu, ktorá ambíciu zvrhnutia nedemokratického diktátora vítala. Ani americký podiel na objemu ťažby ropy nedáva za pravdu hlasom, ktoré videli v tejto intervencii primárne ekonomické pohnútky. V prípade Kosova by mal Putin pravdu, pokiaľ by 14 V roku 2010 prehlásil bieloruský prezident A. Lukašenko, že vzdanie sa, resp. odstránenie jadrových zbraní z Bieloruska bol „veľký omyl“ (Truchačev, 2010) a bol kritický ku svojmu predchodcovi vo funkcii bieloruského prezidenta S. Šuškievičovi. Počas jeho mandátu (v roku 1994) sa totiž Bielorusko zaviazalo presunúť jadrový arzenál naspäť do Ruska a Lukašenko ako jeho nástupca (v roku 1996) mal podpísať záverečný dokument, týkajúci sa tejto problematiky. Na základe naliehania jednak Ruskej federácie a jednak USA tento dokument podpísal. S odstupom času toto rozhodnutie kritizoval a tvrdil, že bez jadrových zbraní „nie je zaistená bezpečnosť Bieloruska, a že s týmito zbraňami by bol postoj Európy a Spojených štátov amerických voči Bielorusko diametrálne odlišný“ (Truchačev, 2010) 37



nebola predchádzala kosovskej secesii etnická čistka vedená Belehradom a pokiaľ by oblasť anektovalo Albánsko. V tomto prípade ale ide o pokračovanie rozpadu Juhoslávie (predchádzala tomu i Čierna Hora). Naopak ruská podpora krymského separatizmu, podpora proruských politikov na Kryme, ktorí boli v minulosti spájaný s organizovaným zločinom a vydieraním (vrátane samozvaného „premiéra“ Krymu S. Aksionova)15, uznanie krymského separatizmu ako nezávislého štátu a ochota pričleniť ho k svojmu územiu bola výrazným krokom v degradácii medzinárodného práva, aký nemá v povojnovej histórii medzinárodných vzťahov obdobu. Faktom ostáva, že Rusko sa od druhej svetovej vojny stáva prvou mocnosťou, ktorá si pričlenila časť územia iného štátu bez jeho súhlasu. Referendum, vyhlásenie samostatnosti Krymu a jeho okamžité uznanie Ruskom je len utópiou dodržiavania a rešpektovania medzinárodného práva. Rusko týmto postupom jednoznačne deklarovalo skutočnosť, že v prípade potreby jednostranne realizovať svoje záujmy bez ohľadu na medzinárodné právo. Vnútropolitické dôvody anexie Krymu Ruskom Všetky indície však smerujú k tomu, že hlavný Putinov cieľ bolo dosiahnutie väčšinovej podpory domácej verejnosti. Celá anexia Krymu mala vnútropolitické dôvody. Anexia Krymu nebola o Ukrajine, ale o udržaní sa pri moci v Rusku. Prinavrátenie Krymu znamenal zásadný a drvivý dopad na domácu ruskú politickú scénu a spoločnosť ako takú, v pozitívnom slova zmysle. Obyvatelia Ruska totiž vyjadrovali postupne svoj nesúhlas s vedením krajiny. Už ku koncu roku 2011 sa začali vo veľkých mestách vytrvalé protesty po celom Rusku v dôsledku podozrení, že voľby do Štátnej dumy boli na viacerých miestach zmanipulované a sprevádzané volebnými podvodmi a machináciami16 (CIK priznal nesostojateľnymi..., 2012). V roku 2013 bola zaznamenaná dokonca najnižšia úroveň spokojnosti s politikou prezidenta V. Putina za ostatných vyše 15 V článku I. Losieva „Crimean Mafia in Politics“ („Krymská mafia v politike“) autor poukazuje na prepojenie proruských politikov vrátane aktuálneho proruského Krymského premiéra S. Aksionova s organizovaným zločinom (podvodmi, vydieraním i obchodom so zbraňami), (Losiev, 2014). 16 V Moskve a Petrohrade sa začali ešte večer 4. 12. 2011, ale pokračovali aj v priebehu ďalšieho týždňa. Dňa 10. 12. 2011, po týždni malých demonštrácií, Rusko zaznamenalo v Moskve najväčšie protesty od pádu Sovietskeho zväzu. Celkovo protesty prebehli v 99 mestách po celej krajine a v 42 mestách v zahraničí (Russianelectionprotests..., 2011) 38

SE 139/2014

13 rokov. Vyplývalo to z prieskumu verejnej mienky, ktorú v novembri 2013 uskutočnila ruská agentúra Levada. Prieskum nezávislého inštitútu ukázal, že v novembri 2013 vyslovilo spokojnosť s výkonom vlády prezidenta Putina 61 % respondentov, pričom v októbri to bolo 64 % oslovených. Najnižšia spokojnosť s vládou sa v tomto roku ukázala v januári 2013, keď bola na úrovni 62 %. Aj keď sa tieto čísla zdajú byť vysoké, v novembri 2013 bola spokojnosť s Putinom najnižšia od júna 2000, kedy začínal v najvyššej funkcii svoje prvé funkčné obdobie17 (Gutterman, 2013). Tento pokles Putinovej popularity súvisel nielen s úrovňou demokracie v krajine, ale najmä s rastúcimi cenami a celkovým hospodárskym útlmom krajiny. Od zvolenia na šesťročné funkčné obdobie v roku 2012 – po prestávke vo funkcii premiéra v predošlých rokoch – mal prezident Putin problémy oživiť ekonomiku v uplynulom období poháňanú najmä vysokými cenami ropy a zemného plynu. Vnútroštátne politické faktory, ktoré bezpochyby motivovali Putina k anexii posilnili hegemonistické postavenie veľkého prezidenta a pasovali ho do role ruského „ochrancu národa“. Štúdie ruských analytikov to len dokazovali. Podľa ruského analytika E. Birova sa Krym stal „katalyzátorom tektonických zmien vo vzťahoch medzi Východom a Západom a v celom ruskom svete“ nakoľko návrat Krymského polostrova Rusku priviedol „do vytrženia aj tých ruských občanov, ktorí sa o Krym a politiku nikdy nezaujímali“ (Birov, 2014). Jedným z významných faktorov, ktoré Putin docielil anexiou Krymu na domácej scéne bolo väčšinové zjednotenie rozdelenej ruskej spoločnosti a „renesanciu impéria“ v mysliach mnohých Rusov. Imperiálne ruské myslenie je podľa Birova „jedným zo základných prvkov sebauvedomenia Rusov“ a podľa neho „ľudia nielenže vítajú rozhodnutie štátnej moci, ale požadujú ešte tvrdšie odvetné opatrenia na záchranu obyvateľov Krymu a ruskej väčšiny“ (Birov, 2014). Anexia Krymu Ruskom vyvolala vlnu nadšenia u väčšiny Rusov, najmä z jeho konzervatívnej politickej základne. Jeho domáca popularita v júni 2014 presahuje opätovne hranicu 80 % (Pifer, 2014). Ako uvádza analytik N. Petrov v jednom z rozhovorov „Putin musel riešiť politické problémy spojené s legitimitou režimu, ktorý je vo fáze, kedy čelí otázkam týkajúcim sa udržania politického a ekonomického monopolu na úkor hospodárskeho rastu a izolácie Ruska, alebo zmene smeru k liberálnejšie 17 Putinova obľuba prekročila 70 % vo väčšine prieskumov počas sledovaného obdobia jeho prvých dvoch funkčných období v rokoch 20002008, pričom niekedy prekročila dokonca aj 80 % (Gutterman, 2013) 39



orientovanej ekonomike a riziku straty monopolu moci. Ukrajina bola pre Putinov režim dobrou príležitosťou“ (Priknerová, 2014). Prostredníctvom otvorenej intervencie si Putin zachoval tvár, legitimizoval režim v krajine a posilnil „národnú hrdosť“ Rusov na úkor „zabudnutia“ iných podstatných problémov v Rusku – najväčšie masové protesty v Rusku od rozpadu ZSSR v roku 2011 a 2012, či ekonomické problémy v krajine. Ruská intervencia jasne proklamovala nárast nacionalisticko-šovinistických nálad a podľa analytika Kratochvíla anexia Krymu „v rovine ruskej vnútornej politiky znamená obrat k sociálno-konzervatívnemu nacionalizmu, rastu napätia medzi etnickými skupinami, ostrého nástupu neonacistických a iných xenofóbnych skupín a paralelne s tým taktiež nárast rasizmu medzi väčšinovým „slovanským“ obyvateľstvom“ (Kratochvíl, 2014). Ruská expanzia a systematické zasahovanie (na najvyššej úrovni) do záležitostí štátov bývalého sovietskeho zväzu vzbudzuje extrémistické vášne v samotnom Rusku. Ako píše ďalej Kratochvíl„Siliaca rusifikácia získava jednu oficiálnu pečať za druhou, naposledy išlo o zákon, ktorý vyžaduje znalosť ruštiny od žiadateľov o trvalý pobyt, alebo pracovné povolenie v Rusku. Výsledným paradoxom je, že ruský propagandistický boj proti ukrajinskej revolúcii sa niesol v duchu kritiky „fašistov z Euromajdanu“ v čase, keď v Rusku samotnom antisemitské a všeobecne xenofóbne nálady zažívajú ešte úspešnejšie obdobie ako na Ukrajine“(Kratochvíl, 2014). Situácia po anexii Krymu – destabilizácia východnej Ukrajiny V priebehu apríla 2014 sa rozhorela vlna protestov voči novo vyformovanej, centrálnej ukrajinskej vláde na východe Ukrajiny. Protesty vypukli najmä v regiónoch Luhansk a Doneck. V tomto prípade však Rusko rozbehlo ďalšiu fázu ovplyvňovania situácie na Ukrajine. Podľa analytika Jarábika to bola predovšetkým snaha Moskvy „hrať to na taktiku ukrajinských radikálnych demonštrantov z kyjevského Majdanu,“ “ ako tvrdí, rozdiel je v tom, že „že tentoraz nejde o spontánne demonštrácie, ale vopred pripravený plán Kremľa“ “ (Východ Ukrajiny..., 2014). Ruský záujem o Ukrajinu, resp. o zachovanie si vplyvu nad ňou bol očividný i po rozpade ZSSR. V nových podmienkach medzinárodných vzťahov – po páde bipolarity – stratila ruská, ukrajinská či bieloruská spoločnosť ideovú orientáciu a posunula Rusko do protichodnej geopolitickej situácie. Ukrajinci, ako aj Rusi a Bielorusi odvodzujú začiatky svojej kultúry a štátnosti od Kyjevskej Rusi, ktorá vznikla začiatkom 9. storočia zjednotením východoslovanských kmeňov, čiže uvedené štáty majú spoločné historicko-kultúrne a politické rysy a hlavne proruskými 40

SE 139/2014

ideológmi sú charakterizované ako „jednotné bratské štáty“. Aj napriek tejto skutočnosti pri sledovaní geopolitických ambícii a možností jednotlivých štátov v historickom a súčasnom kontexte dochádza medzi týmito štátmi k rozporom. P. Usov argumentuje skutočnosť, že počas Sovietskeho zväzu nebola ani Ukrajina, ani Bielorusko ani ďalší zo strategických štátov bývalého ZSSR „samostatnými geopolitickými subjektmi, boli iba objektmi geopolitických nárokov Ruska, jeho kultúrneho a politického vplyvu, pričom trajektórie uvedených krajín boli vnímané ako neoddeliteľná súčasť samotného Ruska.“ (Usov, 2006). V súvislosti s touto skutočnosťou vznikajú nové geopolitické alternatívy. Rusko, ako nástupnícky štát ZSSR považoval (a stále považuje) tieto krajiny za prvky svojho geopolitického priestoru, svojho životného záujmu z čoho vyplýva, že ich vlastná geopolitická voľba musí byť orientovaná na Veľké Rusko, bez toho, aby s touto filozofiou súhlasili jeho susedné štáty. Rusko sa v prípade Ukrajiny (ale i Bieloruska) opiera o skutočnosť, že Ukrajina a Bielorusko nemali tradície konsenzu, prostredníctvom ktorého by formovali príslušnú a rešpektovanú národnú identitu. A ani jedna z týchto krajín nikdy neexistovala ako štát so súčasnými hranicami pred vznikom samostatnej republiky v roku 1991. V rôznych ruských geopolitických koncepciách v súvislosti s Ukrajinou rezonujú najmä dva významné pojmy: Malá Rus (rusky: Malaja Rus)18 a Novorusko (rusky: Novorossija). Obe použil vo svojich prejavoch aj ruský prezident V. Putin. Názov novovytvoreného subjektu – medzinárodne neuznanej konfederácie s právom secesie, ktorá vznikla 24. 5. 2014 na odtrhnutom území Ukrajiny spojením Doneckej ľudovej republiky a Luhanskej ľudovej republiky19– je oficiálne Zväz ľudových republík (rusky: Sojuz narodnych respublik). k Vo všeobecnosti sa však používa a akceptuje názov Novorusko. Toto označenie odkazuje na historické územie z dôb cárskeho 18 Označenie pre Ukrajinu. Názov Ukrajina bol užívaný skôr v ľudovej reči, zatiaľ čo poľské, resp. ruské úrady používali spravidla označenie Malá Rus, Malorusko (oproti Veľké Rusi, tj. vlastnému Rusku). Obyvatelia Ukrajiny boli označování spravidla ako Malorusi či Rusíni 19 11. 5. 2014 sa konalo v Donecku a Luhansku referendum iniciované proruskými sepratistami a odporcami vlády, ktoré však centrálna vláda spolu s USA označili za protiústavné. Pre samostanosť Doneckej oblasti sa vyslovilo viac ako 89% obyvateľov s volebnou účasťou takmer 75 %. V Luhanskej oblasti hlasovalo pre vlastné sebeurčenie 96 % ľudí. Účasť voličov tam podľa predsedu miestnej volebnej komisie prekročila 80 % (Separatisté v..., 2014) 41



Ruska, vtedy nazývané Nová Rus (Novorusko).20 Tento termín sa opätovne začal používať po páde ZSSR v roku 1991. V roku 1994, moldavské Podnestersko21 deklarovalo, že bolo „neodcudziteľnou časťou Ruského, štátneho južného regiónu, ktorý taktiež zahrňoval Krym, Odeskú oblasťť22, a niekoľko ďalších [ukrajinských] oblastí, ktoré sú známe pod názvom Novorusko“ “ (Kinstler, 2014). Súčasťou tohto územia bolo aj geografický región v južnom Rusku – Kubáň. V roku 2003 počas Kučmovej prezidentskej administratívy – kedy bola presadzovaná dvojvektorová zahraničná politika nielen k Rusku, ale i k Západu – začala Ukrajina inklinovať aj k vyhliadkam k NATO. V tom čase niektorí akademici v Moskve operovali s ideou významnej geopolitickej prestavby severného Čiernomoria, v rámci ktorej by sa Južná Ukrajina (od Krymu po Odesu) odštiepila od Ukrajiny a vytvorila by nárazníkový štát, ktorý by bol spriaznený Moskve, a ktorý by sa nazýval Novorossijačiže Novorusko (Kinstler, 2014). Tento termín použil aj Putin počas televíznej debaty (17. 4. 2014), kedy upozornil, že východná Ukrajina bola v cárskej epoche súčasťou Ruska a nazývala sa Novorusko, ktoré zahŕňalo oblasť Odesy, Mykolajiva, Chersonu, Dnepropetrovska, Záporožia, Charkova, Donecka a Luhanska (Robins-Early, 2014). Rusmi projektovaná vízia Ukrajiny závisí na ideologickej, kultúrnej a geopolitickej koncepcii, na ktorú sa V. Putin a ďalšie kľúčové osoby v jeho prostredí spoliehajú. V súvislosti s Ukrajinou sa zvykne používať aj pojem „Putinova doktrína“ – imperiálna idea Ukrajiny ako „Malého Ruska“, resp. „Malej Rusi“, alebo presnejšie výklad myšlienky interpretovanej A. Deniki20 Novorusko je historické označenie územia (v administratíve používané v období 1764-1872) na severnom pobreží mora, ktoré na konci 18. storočia dobyla, obsadila a následne i kolonizovala ruskými a ukrajinskými osadníkmi Ruská říša. Územie bolo súčasťou Osmanskej ríše a získané bolo počas vlády Kataríny Veľkej v Rusko-tureckých vojnách. Správnym strediskem bol dnešný ukrajinský Dnepropetrovsk (vtedy Novorossijsk, ale jen v období 1797-1802), neskoršie Odesa. Po bolševickom prevratu v Rusku sa názov Nové Rusko prestal používať (Švankmajer, 2010). V rokoch 1919-1920 bola bielogvardejcami vytvorená Novoruská oblasť s centrom v Odese. Trvale názov prežil len prostredníctvom mena prístavu Novorossijsk, založenom roku 1838 na čiernomorskom východnom pobrežiu (historickom Kubáni) 21 Medzinárodne neuznaný, ale inak fakticky samostatný štát vyhlásený začiatkom roku 1992 v Moldavsku na území s ruským obyvateľstvom na ľavom brehu rieky Dnester 22 Administratívna jednotka 42

SE 139/2014

nom23 (Laurinavičius, Kasčiūnas, Kojala, 2014). Putin spomenul po prvý krát túto ideu v máji 2009 počas návštevy Donského kláštora v Moskve, kde je pochovaný ruský generál A. Denikin. V. Putin vyzval novinárov, aby si prečítali monografie Denikina, obzvlášť tie pasáže, ktoré pojednávajú o Ukrajine. „Mali by ste si to prečítať. Sú to reflexie o Veľkej Rusi, Malej Rusi, a Ukrajine. On hovorí, že nikomu nie je dovolené zasahovať do nášho vzťahu. Toto bola vždy výsostne ruská, vlastná záležitosť“ “ (Kaftan, 2009) povedal Putin. Denikin bol kontroverzná ruská osobnosť. Bol významným generálom prvej svetovej vojny, ale zároveň bol aj razantným odporcom komunizmu. Strávil väčšinu svojho života v exile – najskôr vo Francúzsku a nakoniec po druhej svetovej vojne zomrel v Spojených štátov amerických. Jeho telesné pozostatky boli vrátené naspäť do Ruska a pochované v Donskom kláštore na základe požiadavky V. Putina (počas jeho prvého funkčného obdobia v úlohe prezidenta Ruska). Tieto kroky sa vzťahovali na to, že Putin zmenil svoj osobný názor na Denikinove miesto a jeho úlohu v dejinách Ruska. Súviselo to najmä s Denikinovým pohľadom na Ukrajinu, ako na „teritórium, na ktoré si môže nárokovať len Rusko“ “ (Kaftan, 2009). Jednou z najvýznamnejších myšlienok Denikinových diel a politických aktivít bolo práve zabránenie vzájomnému rozkolu medzi Ruskom a jeho „malej ruskej krajiny“ – Ukrajiny. Novodobá ruská politická elita v podstate systematicky prehlbuje „ruskú politiku“ smerom k Ukrajine z obdobia cárskeho Ruska. Cárske Rusko totiž to nikdy neuznávalo Ukrajincov ako samostatný národ, ale iba ako etnickú skupinu „veľkého ruského národa“– za Malorusov. Ruská federácia sa nikdy nezmierila so stratou „svojich“ západných území – Bieloruska a Ukrajiny. Svedčí o tom napríklad i skutočnosť, že pri vytváraní federálnych okruhov v Ruskuu24 výnosom prezidenta V. Putina v máji 2000 bol ten najzápadnejší pomenovaný ako Centrálny, nie Západný. Ak vezmeme do úvahy čoraz častejšie Putinove citácie generála Denikina o „Ruskej Ukrajine“ v kontexte ambícii znovuvytvorenia Ruského impéria je snaha o znovuzískanie Ukrajiny jedným z najdôležitejších cieľov Ruska. V akej podobe, a za aký čas je otázka taktiky ruského vedenia. Zdá sa, že Putin sa usiloval vo zvyšku krajiny zopakovať krymský scenár a Ukrajinu fakticky demontovať a destabilizovať. Podcenil ale mieru stotožnenia obyvateľov „Novoruska“ s ukrajinským celkom. Podpora riadenej 23 A. I. Denikin (1872-1947) - generál ruskej armády a počas občianskej vojny v Rusku jeden z „bielych“ generálov 24 Federálny okruh je názov administratívnej jednotky, na ktoré je rozdelené Rusko. Ich predstaviteľov vymenúva prezident Ruska. V súčasnej dobe má Ruská federácia 9 federálnych okruhov (vrátane Krymského federálneho okruhu – vytvorený 21. 3. 2014) 43



diverzie však takisto plní účel a Ukrajinu to vysiľuje a destabilizuje. Nezamýšľaným dôsledkom však bolo aj posilnenie ukrajinskej identity a bojový krst jej armády obohatený o vlasteneckých dobrovoľníkov. Dokiaľ boje trvajú, je navyše krajina zjednotená za svojou elitou. Ukrajinci majú omnoho viac dôvodov obávať sa mieru, so všetkými jeho zložitosťami a bremenami. V kontexte ukrajinskej kríze sa skloňuje i pojem „federalizácia“ Ukrajiny. Tento plán je však predkladaný Moskvou navonok: má akési demokratické zaobalenie. Plán federalizácie by však bol predzvesťou separácie, tak ako sa to stalo s federalizovaným Krymom. Táto myšlienka sa navyše objavuje až v tieni ruskej agresie, za prezidenta Janukovyča na ňu nikto nárok nevznášal. V podstate môžeme konštatovať, že federalizácia Ukrajiny je Ruskom navrhované „optimálne“ riešenie vždy v situáciách, kedy nemá reálny a mocenský dosah či vplyv na Ukrajinu. Najskôr Rusko navrhlo (17. 3. 2014) vytvoriť „medzinárodnú podpornú, tzv. kompaktnú, skupinu“25 v zložení, ktoré by bolo prijateľné pre všetky politické sily na Ukrajine a neskôr 30. 3. 2014 diskutovali americkí ministri zahraničia J. Kerry a S. Lavrov o budúcnosti Ukrajiny, resp. jej štátnom usporiadaní. Bohužiaľ tieto rokovania, resp. vyjednávania nepriniesli základ pre budúce vyriešenie krízy, z jednoduchého dôvodu. Rusko sa usilovalo prostredníctvom týchto vyjednávaní získať západnú a najmä americkú podporu pre svoje konanie na Ukrajine a na Kryme. Jeho návrhy, aby sa Ukrajina stala „novým Fínskom“, ktoré by sa nepripojilo do žiadnej aliancie (NATO či EU) a aby sa Ukrajina stala silno federalizovaným štátom (podobne ako Švajčiarsko) nemohli byť podľa S. Blanka akceptované z viacerých dôvodov a moskovské požiadavky federalizácie Ukrajiny považuje za „najčistejší druh imperializmu a dvojitého metra“ “ (Blank, 2014). Ak zoberieme do úvahy predchádzajúcu politiku Ruska smerom k Ukrajine, Moskva nebude mať v pláne znižovať napätie v regiónoch na východe Ukrajiny, nebude sa usilovať o zastavenie vojenskej činnosti a destabilizá25 Ako jeden z cieľov podpornej skupiny Rusko navrhuje uznať právo obyvateľov Krymu rozhodovať o svojom ďalšom osude v súlade s výsledkami referenda o štatúte polostrova. Podporná skupina by mala apelovať na Ukrajinu, aby implementovala záväzky zmluvy podpísanej 21. 2. 2014 lídrami vtedajšej opozície a medzičasom zosadeným prezidentom Viktorom Janukovyčom. Skupina by mala naliehať na Ukrajinu, aby prijala novú „federálnu“ ústavu, v ktorej by regiónom udelila široké právomoci a deklarovala vojenskú a politickú neutralitu. Rusko tiež navrhovalo, aby sa po ukrajinčine stala ruština druhým štátnym jazykom Ukrajiny. Ďalšie jazyky národnostných menšín by získali status v súlade s Európskou chartou regionálnych alebo menšinových jazykov (Russiaproposes..., 2014) 44

SE 139/2014

cie ukrajinského územia. Primárnym cieľom Moskvy je územné rozdelenie krajiny, resp. oslabenie krajiny. Vnútorný systém Ukrajiny musí podliehať výhradne vnútornej a slobodnej debate. Putin si uvedomuje, že ruská diverzia fakticky znemožňuje Donbasu formulovať demokraticky svoje požiadavky, vojna totiž to zatemňuje podstatu sporu. Moskva realizuje takýto typ politiky aj prostredníctvom proruských politikov a množstvom lokálnych proruských aktivistov na ukrajinskom juhovýchode. Aktivisti sa tu môžu spoliehať na nevôľu obyvateľov voči novovytvorenej vláde v Kyjeve, ale aj s otvoreným nepriateľstvom smerom k radikálnemu ukrajinskému nacionalizmu, ktorý práve proruskí aktivisti sofistikovane využívajú a podnecujú vzájomnú nevraživosť medzi rusky hovoriacimi obyvateľmi a ukrajinskými obyvateľmi. Niet pochýb o tom, že rozdelením krajiny sa Rusko usiluje o podkopanie stability a štátnej jednoty v inej (západnej) časti krajiny. Hlavným taktickým cieľom je podporovať proces separácie v regiónoch východnej Ukrajiny: Luhansk, Doneck a Charkov. Dôvod je jednoduchý – podiel ruskej populácie je tu vyšší ako v iných regiónoch. Z tohto dôvodu sú aktivity proruského a separatistického hnutia väčšie ako v iných regiónov. Rusko obzvlášť v prvej fáze nepokojov na východe Ukrajiny vo veľkej miere využívalo pasivitu a slabosť ukrajinskej centrálnej vlády a rozbiehalo proces „zmocnenia sa“ miest na východe krajiny, pričom vyvoláva napätie v iných veľkých mestách, ako Odesa. Následne separatisti vyhlásili na základe referend už zmienenú Doneckú a Luhanskú ľudovú republiku, ktoré sa následne formálne zlúčili do Novoruska (25. 5. 2014). Opatrenia Ruskej federácie smerom k Ukrajine: Existuje niekoľko strategických opatrení, ktoré využíva Ruská federácia pri plnení stratégie smerom k Ukrajine: 1. Moskva zahájila masívnu mobilizáciu takmer 8 miliónov etnických Rusov a mnoho ďalších rusky hovoriacich obyvateľov na juhovýchode a východe Ukrajiny. Rusko zároveň podporuje lokálne skupiny požadujúce federálny systém s väčšou autonómiou pre regióny tiahnuce sa od Charkova po Odesu. 2. Ruská federácia systematicky napáda a spochybňuje legitimitu novovytvorených, revolučných, ukrajinských orgánov, upozorňuje na markantný vplyv ultranacionalistických, kvázi-fašistických skupín, ktoré boli v centre demonštrácii na Majdane, ale neboli jej hybnou silou. Kyjevská revolta – na ktorej aktívne participovali i ukrajinskí nacionalisti a neofašisti, však bola v skutočnosti primárne revoltou obyčajných ukrajinských občanov voči skorumpovanému, byrokratickému, klientelistickému, oligarchickému režimu, ktorý bol naviazaný na Rusko – býva Moskvou a niektorými „alternatívnymi“ médiami vykresľovaná ako „fašistický puč“. Takéto nebezpečné vnímanie reality môže 45



do budúcna otvoriť dvere k prípadným anexiám ďalších častí Ukrajiny za účelom ochrany Rusov proti „fašistom“ (Ukrajincom, ktorí nesúhlasia s postupom Ruska) v západnej časti krajiny. Nakoniecako v jednom rozhovore poukázal ukrajinista Svoboda „fašizmus bol v Ruskej federácii vždy zvučnou nadávkou. Ukrajinské snahy o nezávislosť sú odjakživa v kliatbe, takže sú už tradične vnímané ako zrada“ (Gazdík, 2014). Z toho vyplýva, že Rusko využíva v protiukrajinskej propagande celý rad rôznych osobností z histórie, ktoré hanlivo nazýva banditami, teroristami, antisemitami, kriminálnikmi či fašistami. Tieto osobnosti majú spoločnú črtu: emancipačné ambície a odpor voči Kremľu. V 19. storočí to bol napríklad hejtman I. Mazepa (na ktorého je dodnes uvalená cirkevná kliatba – anathema, ktorá je Ruskou pravoslávnou cirkvou Moskovského patriarchátu dôsledne dodnes dodržiavaná), do polovice 20. storočia to bol politický a vojenský exponent S. Petljura – spojenec Poliakov. Po druhej svetovej vojne sa do ruského záberu dostala postava nadovšetko vítaná, kompromitovaná epizodickou spoluprácou s Nemcami – S. Bandera. A v dnešnej dobe je ako fašista vykresľovaný nielen D. Jaroš, ale i dočasný premiér A. Jaceňuk, resp. členovia ukrajinskej vlády. Ako ďalej prezentuje Svoboda „podstata ruskej propagandy sa vôbec nemení, menia sa len terče ich útokov a výbojov a je presvedčený o tom, že „banderizmus a fašizmus sú na Ukrajine celkom okrajové javy“ (Gazdík, 2014). Na margo legitimity ukrajinskej vlády je nutné uviesť to, že sa opiera, resp. bola vytvorená parlamentom, ktorý bol zvolený legálne v riadnych parlamentných voľbách v roku 2012. Značné zastúpenie v ňom majú „rebelujúce“ východné oblasti (aj keď pozorovatelia priebeh volieb kritizovali, vtedajšie machinácie určite neboli v prospech protijanukovyčovej opozície). Prezident Janukovyč navyše utiekol ihneď po podpísaní dohody inšpirovanej EU, čím platnosť tejto dohody fakticky znemožnil. Bol zosadený na základe obvinenia z vlastizrady. Avšak tu by mohol právny purista konštatovať, že v dobe hlasovania sa jej ešte nedopustil – dopustil sa jej až v ďalších dňoch, kedy priamo vyzval Rusko k zásahu a regióny k separatistickým referendám. V prípade ak dá prezident pokyn strieľať do ľudí, sme svedkami zrážky legality a legitimity, v neprospech tej druhej. Hovoriť o junte nejde ani z toho dôvodu, že vláda je pluralitná a partajne fundovaná. Junta znamená výbor, menovaný spravidla armádou. Navyše prebehli riadne prezidentské voľby (znemožnenie hlasovania na východe je mimo zodpovednosť Kyjeva). 3. Moskva vedie proti Kyjevu na východe Ukrajiny taktickú a psychologickú vojnu, Podobnú akú aplikovala v prípade anexie Krymu. Na Kryme sa prejavila dlhodobá ruská skúsenosť, precízna disciplína ruských vojenských jednotiek a psychologická manipulácia, ktorá umožnila získanie polostrova aj bez vedenia boja. Tento typ vojny sa prejavil po zablokovaní ukrajinských vojakov na vojenských základniach a po spustení druhej fázy anexie polos46

SE 139/2014

trova Ruskom. Táto fáza pozostávala z psychologického nátlaku, zastrašovania, podplácania (korupcie) a mediálnej manipulácie za účelom oslabenia odporu „nepriateľa“, a za účelom rezignácie svojich povinnosti. Na základe tohto oslabenia sa docielil stanovený cieľ – vyhnutie sa použitiu palebnej sily a zisk polostrova v extrémne krátkom čase (Berzinš, 2014). Podobná taktika sa neskôr objavila na východe Ukrajiny. Ako píše bezpečnostný analytik Beskid „prítomnosť ruských vojsk na ukrajinských hraniciach je súčasťou psychologickej vojny, ktorej úlohou je donútenie nepriateľa rozrušiť samého seba. V dôsledku stresu sú prijímané unáhlené opatrenia, čo má za následok vytváranie mnohých chýb“ (Beskid, 2014). Takáto situácia nastala v priebehu mája 2014. Pod stresom ukrajinská vláda najprv vyhlásila cvičenie, potom čiastočnú mobilizáciu, následne zvýšila vek mobilizovaných mužov do 55 rokov. Tisícky dobrovoľníkov najmä zo západných regiónov Ukrajiny sa hlásili vojenským správam ako dobrovoľníci. Vláda vytvorila z vojsk ministerstva vnútra Národnú gardu s počtom do 60 tisíc osôb (Nesterenko, 2014). Tento druh vojny je nový a sofistikovaný fenomén vedenia boja, ktorý sa vyznačuje skoordinovaním a využitím všetkých dostupných prostriedkov, vrátane morálnych a fyzických s pomocou ktorých sa ničí vôľa nepriateľa k víťazstvu, podkopávajú sa jeho politické a najmä ekonomické možnosti (vedenie vojny proti proruským separatistom stojí Ukrajinu obrovské finančné prostriedky). V tomto prípade Moskva dostala Ukrajinu „do stavu príprav na konvenčnú vojnu. Dotlačila ju k zbrojeniu, zvyšovaniu počtov príslušníkov silových rezortov a mobilizácii. Rusko pritom nevedie otvorenú, ale skrytú vojnu. Destabilizovaním situácie v juhovýchodných regiónoch zvyšuje počet nespokojných ukrajinských obyvateľov tak s bezpečnostnou ako aj s ekonomickou a sociálnou situáciou. Tým sa nepriamo zvyšuje počet odporcov vlády v Kyjeve a prívržencov Ruska“ (Beskid, 2014). Ruskí vojenskí stratégovia pomenovali tento typ vojny ako „novú generáciu vedenia vojny“ “ (Berzinš, 2014, s. 5). 4. Organizovanie a podpora separatistických hnutí a vyvolávanie chaosu a destabilizácie vo väčšine veľkých miest na východe a juhu Ukrajiny. Aj to je jeden z aspektov psychologickej vojny. Výsledným efektom pred ukrajinským občanmi má byť demonštrácia skutočnosti, že centrálna vláda je slabá a bezmocná. Separatisti budú ničím nelimitovaný vo svojich akciách a bezmocnosť autority adekvátne zasiahnuť prinesie vnútorný konflikt v novovytvorenej vláde, čo môže mať za následok totálny kolaps štátu. Stále väčšie a väčšie nepokoje spôsobujú disperzný stav vládnej moci na Ukrajine, čo samozrejme zabraňuje efektívnym akciám voči separatistom. 5. Posielanie a výcvik špeciálnych jednotiek, resp. skupín na územie Ukrajiny za účelom organizovania provokácii a okupovania vládnych budov. V tomto prípade sa jednalo o sofistikovanú diverznú infiltráciu na vý47



chode Ukrajiny. Takéto akcie sa uskutočňovali najmä v prvej polovici apríla 2014, kedy obsadili proruskí separatisti niekoľko strategických vládnych budov v rôznych mestách na východe krajiny (Slovjansk, Krasnyj Liman, Krasnoarmijsk či Družkivka). V Slovjansku napríklad ozbrojení militanti obsadili budovu Bezpečnostnej ukrajinskej služby SBU a policajnej stanice, kde sa zmocnili vyše 400 ručných strelných zbraní a 20 automatických zbraní. V Kramatorsku došlo k ozbrojenému útoku na policajnú stanicu. Väčšinou sú tieto rezistentné hnutia organizované dôstojníkmi GRU – Hlavnej rozviedkovej správy.26 V priebehu mája 2014 sa na východe Ukrajiny vytvorila špeciálna ozbrojená jednotka Batalion Vostok. Táto jednotka nesie rovnaké meno ako špeciálna jednotka Specnaz – Batalion Vostok, prápor zložený z proruských Čečencov, ktorý operovali v Čečensku v období 2003-2008, a ktorý podliehal priamo veleniu GRU.27 Táto nová brigáda na východe Ukrajiny – zložená z veľkej časti z rovnakých bojovníkov, ktorí bojovali v Čečensku, resp. z bojovníkov z ruských regiónov na Kaukaze – sa objavila na východe Ukrajiny náhle, rovnomerne vyzbrojená a v obrnených transportéroch. Ich prvotným činom bolo vniknutie do budovy doneckého gubernátora, ktorú v marci obsadili separatisti a urobili si z nej centrálu svojej Doneckej ľudovej republiky. Cieľom nasadenia bolo bezpochyby reakcia na skutočnosť, že postupom času jednotlivé separatistické skupiny začali medzi sebou súperiť a často nebolo jasné ani to, kto im velí. Podľa Galeottiho nasadenie práporu Vostokpredstavoval pokus o vytvorenie jednotiek, ktoré sú disciplinovanejšie a predovšetkým počúvajú rozkazy z Moskvy“ (Galeotti, 2014). Postupom času začal Vostok realizovať nábor Ukrajinských dobrovoľníkov, nahrádzajúcich Čečencov, ktorí v tichosti odchádzali domov. Podľa SBU jeden z kľúčových mužov v Slovjansku I. Strelkov28 je v skutočnosti ruským agentom (pracujúcim pod GRU) pod menom I. Girkin, ktorý koordinoval boje proruských 26 Jedná sa o bývalú vplyvnú sovietsku, v súčasnosti ruskú, vojenskú, spravodajskú službu 27 Prápor stal mimo štruktúry Čečenska. Na konci roku 2008 bol prápor, rovnako ako druhý čečenský prápor Batalion Západ, rozpustený. Prápor sa zúčastnil bojov s čečenskými povstalcami, ochraňoval ruských vojakov, ktorí pôsobili po skončení druhej libanonskej vojny v Libanonu, a bojoval vo vojne v Južnom Osetsku 28 I. Strelkov/Girkin bol počas bojov vodcom slovjanských vzbúrencov. 12. 5. 2014 sa Strelkov/Girkin stal „vrchným veliteľom“ Doneckej oblasti. V rozviedke GRU má údajne hodnosť plukovníka, podľa dekrétu z 12. 5. 2014 vyhlásil fakticky vojnu ukrajinskej armáde a požiadal Rusko o vojenskou pomoc (Ukrainecrisis..., 2014) 48

SE 139/2014

separatistov proti centrálnej ukrajinskej vláde (Ukrainecrisis..., 2014). Hnutia majú potrebné vybavenie, zbrane a podporu na ovládnutie vojenských objektov na východe Ukrajiny. Rusko pochopilo, že vedením psychologickej vojny a nasadením príslušníkov špeciálnych jednotiek k destabilizácii situácie dosiahne viac ako v prípade vojenského zásahu s množstvom vojakov a techniky. K tomuto účelu vytvorilo ešte minulý rok (6. 3. 2013) Ministerstvo obrany Ruskej federácie „Sily špeciálnych operácií“ s počtom do 500 osôb. Ide o jednotky, ktoré majú pôsobiť ako v zahraničí, tak aj doma za účelom dosiahnutia politických a ekonomických cieľov v ľubovoľnom mieste sveta, kde bude mať Rusko svoj záujem. „Špeciálne jednotky majú za cieľ vytvárať vnútroštátne problémy, destabilizovať politický systém a situáciu v krajine vrátane vybraných osôb. Avšak Sily špeciálnych operácií Ministerstva obrany Ruskej federácie majú vytvárať, školiť a riadiť zahraničné gerilové hnutia. Sú tiež určené na likvidovanie nepohodlných lídrov na cudzích územiach“ (V RF sozdany sily..., 2014). Vo všeobecnosti môžeme konštatovať, že Hlavná rozviedková správa nemá len funkciu dôležitého zahranično-politického nástroja, ktorý ma za úlohu roztrieštiť krajinu prostredníctvom agentov a ruských zbraní. Prostredníctvom GRU takisto Rusko demonštruje svetu ako plánuje bojovať v budúcich vojnách: kombináciou utajenia, popierania, podvratnej činnostia operatívneho násilia. 6. Poskytnutie podpory – ideologickej a materiálnej – pre separatistov vo významných mestách, najmä v regiónoch Doneck, Charkov a Luhansk. Veľmi slabá kontrola a chaos na hraniciach s Ruskom a vo vnútri juhovýchodných regiónov umožňuje Rusku poskytovať dodávky zbraní prakticky bez problémov. Takisto to vytvára priaznivé podmienky pre prienik ruských „spojok“ a diverzných skupín na Ukrajinu. 7. Moskva sa zamerala na „nejasné“ a „neprehľadné“ prípady násilných udalostí, ako napr. na neznámych ostreľovačov na Majdane vo februári 2014, ktorých počin podnietil demonštrantov ešte k väčším protestom, alebo požiar vo verejnej budove v Odese v máji tohto roka, ktoré sú neobjasnené, a ktoré Moskva interpretuje jednostranne podľa svojich potrieb. U každého ohniska napätia na Ukrajine sa objaví množstvo „zaručených správ“. V tomto smere Moskva organizuje efektívnu, ale zároveň podvratnú informačnú kampaň a obviňuje ukrajinské vedenie a „Pravý sektor“ zo zabíjania ukrajinských civilistov a rusky hovoriacich obyvateľov. Informácie takého typu však vyznievajú prinajmenšom cynicky, keď si spomenieme na spôsob vedenia vojny v Čečensku, kedy si ruská ofenzíva v mnohých prípadoch vyžiadala rozsiahle obeti na životoch civilistov. V nedávnom období sa v masívnej miere v ruských hlavných médiách objavovali nepodložené informácie o zahraničných „žoldnieroch“ z Litvy, Lotyšska, Estónska a Poľska, ktorí bojujú 49



proti „federalizácii“ krajiny. Podľa ruského novinára A. Morozova, ktorý je šéfredaktorom internetového časopisu Russia Journal Magazinesa v ruských médiách objavujú „mechanizmy informačnej vojny. Súčasná situácia môže byť porovnávaná snáď len s obdobím prvej a druhej svetovej vojny, kedy vláda v médiách vytvárala špecifickú atmosféru prostredníctvom negatívneho obrazu nepriateľa. A práve taká atmosféra je v ruských médiách dnes“ (Chňoupková, 2014). Hlavným cieľom informačnej vojny je zapôsobiť nielen na ruskú, ale primárne na západnú spoločnosť. Stupňujúca sa nenávistná kampaň a hystéria voči Ukrajine rastie tak rýchlo v Rusku ako podpora Putinovej politiky. Mnoho Rusov je pripravených ísť bojovať proti ukrajinským nacionalistom – „banderovcom“ – ako dobrovoľníci. To umožňuje ruská mocenská elita, ktorá postupne aplikuje proces obmedzovania demokracie v krajine a rozdúchava šovinistické nálady v spoločnosti. Index demokracie v Rusku (na konci roku 2012) podľa expertov klesol na alarmujúcu hodnotu 3,74.29 Na druhej strane ruské média nevenujú svoju pozornosť narastajúcim ekonomickým a sociálnym problémom v krajine. V tomto prípade pozorujeme proces vytrvalej masovej mobilizácie v Rusku, podobnej ako sme tomu boli svedkami v Sovietskom zväze. Moskva sa snaží presvedčiť spoločnosť a štátnikov v Európe o tom, že ukrajinská vláda je zložená z fašistov a nacionalistov a že tieto skupiny zabíjajú nevinných civilistov a že na Ukrajinenie je ani jeden ruský vojak.30 Cieľ Moskvy je snaha delegitimizovať ukrajinskú vládu na medzinárodnej scéne a podkopať spojenie západného protiruského frontu. To je dôvod prečo sa počet provokácii voči obyčajným Ukrajincom bude neustále zvyšovať. Ruská propaganda sa usilovala o to, aby boli útoky podobné v Odese pripisované „Pravému sektoru“. Je nutné si uvedomiť, že 29 Podobná hodnota je napr. v Bielorusku 3,04, alebo na Kube 3,52. Viac informácii a celý rebríček krajín pozri na: https://portoncv.gov.cv/dhub/ porton.por_global.open_file?p_doc_id=1034 30 Naposledy podal takéto prehlásenie V. Putin 5. 6. 2014 pred svojou cestou do Paríža a Normandie v ruskom Soči. Zúčastnil sa besedy so šéfom spravodajstva rozhlasovej stanice Europa-1 a s hlavným redaktorom večernej spravodajskej relácie televízie TF1. K otázke zámerov Ruska voči svojmu východnému susedovi prezident uviedol, že „na juhovýchodnej Ukrajine nie sú žiadni ruskí vojaci ani inštruktori. Zároveň poprel obvinenia, že Rusko by zamýšľalo “anektovať alebo destabilizovať juhovýchod Ukrajiny” (Putin speaksout..., 2014) Podobné vyhlásenie však opakovane podával v súvislosti s polostrovom Krym. Neskôr po ruskej anexii priznal rozmiestnenie a nasadenie ruských vojakov na polostrove 50

SE 139/2014

veľký podiel na tom majú aj ruské spravodajské agentúry. RIA Novosti, podobne ako väčšina ruských spravodajských kanálov (s výnimkou niekoľkých opozičných, napr. Novaja Gazeta31), sú od nástupu V. Putina pod tesnou kontrolou Kremľa. Obzvlášťdo sveta televízie je plne prenesená Putinova vertikála moci. Šéfovia kanálov sú Putinovi v maximálnej miere oddaní. 8. Rusko bude pripravené na trvalú inváziu do krajiny len v prípade ak bude pokračovať permanentná destabilizácia krajiny, ktorá by priniesla ekonomický a teritoriálny kolaps. Dúfa, že lokálne strety a boje medzi separatistami a unionistami vyčerpá ukrajinské jednotky, čo bude znamenať inváziu (mierovú operáciu či humanitárny kordón) jednoduchším spôsobom bez veľkých strát na strane ruskej armády. Zhrnutie Na základe znakov uvedených vyššie môžeme konštatovať, že už niekoľko mesiacov sme svedkami nového typu asymetrickej vojny na Ukrajine. Je to typ vojny v Európe, kde sa popri obetiach na životoch vyskytuje i obrovské množstvo lží, poloprávd a dezinformácii. Ruská „nová generácia vedenia boja“ nie je žiaden výmysel „proukrajinských“ či „prozápadných“ analytikov. Je to teória či schéma ruských autorov S. Čekinova a S. Bogdanova, ktorá bola uverejnená v časopisu Vojennajamysll v roku 2013. V tejto teórii prezentujú 8 fáz vojny novej generácie a ponúkajú novú veľkolepú a sofistikovanú víziu ruskej vojenskej doktríny.32 Doktrína „namiesto deštrukcie ak31 Ruské liberálne a opozičné noviny. Novinári píšuci pre Novuju Gazetu sú psychicky a fyzicky zastrašovaní a počas uplynulých rokov boli 4 novinári zavraždení. Najznámejšia bola novinárka A. Politkovska, ktorá otvorene vystupovala voči politickým aktivitám V. Putina a kritizovala ruský postup behom čečenskej vojny. V roku 2006 bola zavraždená. NovajaGazeta môže fungovať v Rusku pravdepodobne z dvoch dôvodov: preto, aby Putin demonštroval domnelú „slobodu prejavu“ pred Západom a zrejme z Putinovho pocitu neohrozenia v krajine 32 Okrem fáz popísaných v prípade východnej Ukrajiny a Krymu,teda nevojenského asymetrického boja (využívanie psychológie) a špeciálnych operácii na dezorientovanie politického a vojenského vedenia koordinovanými „únikmi“ falošných údajov je to aj: udržovanie bezletových zón nad krajinou určenej pre útok, blokády, rozsiahle využitie súkromných vojenských oddielov v spolupráci s vojakmi; začiatok vojenských akcií, ktorým bezprostredne predchádza prieskumná a podvratná činnosť; kombinácia cielených informačných opatrení, elektronickej vojny, priebežnej leteckej kampane s použitím vysoko presných zbraní odpaľovaných z mnohých platforiem (Berzins, 2014) 51



centuje vplyv, namiesto fyzického zničení protivníka akcentuje jeho vnútorný rozklad, namiesto vojny zbraní akcentuje vojnu kultúr, namiesto vojny vo fyzickom priestoru akcentuje vojnu v kyberpriestoru a hlavách ľudí, namiesto symetrickej vojny akcentuje asymetrickú kombináciu politických, informačných, ekonomických a ďalších kampaní, namiesto časovo ohraničenej vojny akcentuje permanentný vojnový stav“(Berzins, 2014, s. 5). Veľmi dôležitou súčasťou tohto typu boja je vplyv GRU (ruskej spravodajskej služby). Prostredníctvom aktivít GRU na Kryme a na východe Ukrajiny Rusko demonštruje, že doktrína „nelineárnej vojny“ nie je len schémou pre prípad Ukrajiny, ale je to nový ruský spôsob vedenia boja pre 21. storočie. Je to typ vojny, ktorým chce Moskva uplatňovať a hájiť svoje záujmy v dnešnom svete. Náčelník Generálneho štábu ozbrojených síl Ruskej federácie V. Gerasimov tento spôsob vedeni a boja podrobne analyzoval minulý rok v ruskom odbornom vojenskom časopise. Napísal, že „nový spôsob vojny zahŕňa široké využitie politických, ekonomických informačných, humanitárnych a iných nevojenských opatrení ... doplnený vojenskými opatreniami, ktoré však budú kamuflované a utajované. Tento boj zahŕňa v neposlednom rade i nasadenie špeciálnych síl“ “ (Galeotti, 2014). Nasadenie práporu Vostok na východe to jasne demonštruje. Kremeľ nemá ambíciu priamo vojensky zasiahnuť na Ukrajine. Namiesto toho sme svedkami „nelineárnej“, resp. asymetrickej vojny, ktorá spája viaceré faktory: dokonalú silu, šírenie dezinformácii, politický a ekonomický nátlak a utajené operácie. Toto je druh činností, v ktorých GRU vynikala a vyniká. Aj po tom čo sa väčšina elitných oddielov Specnaz presunula, resp. bola prevelená do regulárnej ruskej armády (v priebehu roku 2008) disponuje GRU elitnými špeciálnymi jednotkami, určenými na vykonávanie atentátov, sabotáži a špeciálnych operácii na dezorientovanie politického a vojenského vedenia protivníka. Okrem toho GRU dlhodobo prejavuje ochotu spolupracovať s rôznymi kriminálnymi živlami. V Čečensku nebol vytvorený len prápor Vostok, ale i iné oddiely dezertérov (prebehlíkov), ktoré boli tvorené partizánmi a zločincami. V sieti žoldnierov ruskej GRU hral primárnu úlohu napr. i odsúdený obchodník so zbraňami V. Bout(Galeotti,2014). To značí, že GRU je omnoho menej náročná na výber svojich agentov (v porovnaní s inými spravodajskými službami) a je extrémne ťažké zistiť, kto pracuje pre GRU. Toto je nová éra vedenia vojny, kde sú staré geopolitické paradigmy neudržateľné. Pre Západ, resp. pre NATO bude fundamentálnou úlohou vedieť reagovať na tieto nové bezpečnostné hrozby a riziká. Varovaním pred samotnou intervenciou na Kryme bol napr. frontálny virtuálny, resp. kybernetický útok na estónske servery a komunikačnú sieť. Oficiálny predstavitelia estónskej vlády obvinili z tohto aktu Ruskú federáciu. Obrodenie 52

SE 139/2014

GRU znamená veľmi vážnu hrozbu pre Západ, znamená nové ruské vedenie vojny pre 21. storočie, ktorým chce hájiť svoje záujmy „vo svojom teritóriu“. Jasne sa do odzrkadlilo poturbulentných udalostiach na kyjevskom Majdane, kedy ukrajinský parlament 27. 2. 2014 schválil zloženie prechodnej vlády na čele s premiérom A. Jaceňukom, šéfom poslaneckého klubu strany Vlasť, ktorý deklaroval jednoznačné proeurópske smerovanie Ukrajiny. Od tohto momentu sa Rusko očividne usiluje o dosiahnutie dvoch kľúčových bodov: 1. Z bezpečnostného hľadiska je pre Putina v súčasnosti životne dôležité vytvoriť podmienky pre postupné obnovenie ruského vplyvu na Ukrajine, a s tým spojené zabránenie Kyjevu vo výraznejšom prehlbovaní vojenskej spolupráce s členskými krajinami NATO. Primárne sa však Rusko usiluje „zabrániť priamemu vstupu Ukrajiny do NATO, a tým obmedziť možnosť výstavby amerických vojenských základní na samotnej hranici Ruska. Je pravdepodobné, že Moskva bude preto udržovať na východe Ukrajiny tak dlho napätie, dokiaľ sa jej nepodarí zmluvne dosiahnuť uvedených cieľov“ “ (Bäumel, 2014). V ruskom ponímaní bude Ukrajina (v dnešných podmienkach jej východná časť) vystupovať ako „kvázi-nezávislý“ štát len za predpokladu, že bude udržovať úzke vzťahy s Ruskom a bude „v rovnakom integračnom priestore“ (Laurinavičius, Kasčiūnas, Kojala, 2014). Avšak akékoľvek iné pokusy Ukrajiny posúvať sa smerom k inému integračnému priestoru (nielen k NATO, ktoré je vo všeobecnosti Ruskom považované za červenú líniu, ale tiež k Európskej únii) sú neprijateľné a odmietané na základe Denikinovej vízii – „nikto nie je oprávnený zasahovať do nášho vzťahu (s Ukrajinou), toto vždy bola ruská vlastná záležitosť“ “ (Laurinavičius, Kasčiūnas, Kojala, 2014). Táto fráza je považovaná za jadro „Putinovej doktríny“ Ukrajiny. Ostatne toto v nedávnom rozhovore pre Českú televíziu uviedol aj analytik J. Eiechler, kde na margo ruského súčasného správania uviedol „Nie je to imperializmus, Putin len povedal, že toto je červená línia, za ktorú už nikoho nepustí. Rusi dnes argumentujú tým, že tam, odkiaľ po konci studenej vojny odišli, tam hneď prišli Američania.“ (Ruský konvoj na Ukrajině..., 2014). 2. Rusko sa usiluje o návrat Ukrajiny pod svoju sféru vplyvu. Avšak situácia na východe Ukrajiny je hrubým zasahovaním do suverenity nezávislého štátu. Rusko masívne podporuje vojensky separatistov na východe Ukrajine, čo je zločin podľa medzinárodného práva. Do tejto doby ide Rusku o destabilizáciu a anexiu ďalších oblastí Ukrajiny. Využíva k tomu ozbrojené zložky ruského alebo čečenského pôvodu, s ktorými sa nedá diplomaticky jednať. Je viac ako zrejmé, že Rusko to v podmienkach ukrajinského unitárneho štátu s prozápadnou vládou (a s prozápadným prezidentom) bude mať extrémne ťažké, preto sa usiluje o proces destabilizácie. 53



Predčasné prezidentské voľby na Ukrajine mali čo to napovedať o ďalšom budúcom vývoji na Ukrajine. Pre novozvoleného prezidenta P. Porošenka bude ukončenie eskalácie veľkou skúškou. Podľa analytikov má totiž to Porošenko len malý manévrovací priestor. Vymedzuje ho z jednej strany neústupnosť separatistov a z druhej strany tlak kyjevského Majdanu (centrá odporu proti zvrhnutému proruskému prezidentovi V. Janukovyčovi) a západoukrajinských regiónov na zachovanie suverenity a teritoriálnej integrity Ukrajiny. Každopádne primárnou úlohou Porošenka je ukončiť boje na východe krajiny a zachovať celistvosť a integritu Ukrajiny. V tom prípade, má krajina príležitosť prelomiť historickú stigmu a posilniť národnú hrdosť ukrajinského národa. Posledné ukrajinské úspechy v boji a ochota prijať značné straty na mužoch a lietadlách mnohých pozorovateľov v Kyjeve po chabom začiatku kampane prekvapili. Tieto posledné úspechy sú však postavené z veľkej časti na dobrovoľníckych práporoch ukrajinských vlastencov. Ukrajinská armáda nie je v najlepšej kondícii, je poznačená rokmi korupcie v armáde a zanedbávaním počas Janukovyčovej éry. Ak chce Kyjev poraziť ozbrojených separatistov, nemá inú voľbu. Ako bolo uvedené, NATO nemá v pláne pomôcť (vojenskou intervenciou, alebo zbrojnou asistenciou) Ukrajine. Porošenko musí využívať i tieto prápory, i keď niektoré z nich sú kontroverzné – ako napr. Azovský prápor. Víťazstvo je možné len prostredníctvom energie, vytrvalosti, vlastenectva a patriotizmu mladých dobrovoľníkov z Ukrajiny (Cheskin, 2014). Proruskí separatisti využívajú proti centrálnej vláde v rámci psychologickej vojny i pokusy o diskreditáciu ukrajinskej armády pred civilným obyvateľstvom tým, že zámerne stupňujú eskaláciu konfliktu a ukrajinská armáda následne ofenzívu (v záujme hájenia územnej celistvosti) opätuje, pri ktorej sú bohužiaľ zasiahnuté i civilné budovy vrátane značného počtu civilistov. Táto eskalácia vlastne vznikla po prezidentských voľbách, kedy Porošenko ponúkol prímerie, aby sa vyjednávalo a dosiahol kompromis medzi znepriatelenými stranami, ale aj napriek tomu povstalci v tej dobe zostrelili armádny vrtuľník (zomrelo pri ňom 9 ľudí) a zintenzívneli paľbu. Následná ukrajinská odpoveď bola taká, že sa prímerie nepredĺžilo, a začala sa používať značná ofenzívna sila. V súčasnej dobe prebiehajú ťažké boje o kľúčové mesto Doneck. Je to kritický bod, ak separatisti stratia Doneck, Rusko stratí rozhodujúci vplyv na dianie na Ukrajine. V Donecku však momentálne žije ešte zhruba 500 tisíc obyvateľov. Je jasné, že v tomto prípade ukrajinská armáda nesmie postupovať unáhlene a boje sa pravdepodobne pretiahnu. Úsilie separatistov totiž smeruje k tomu, aby kroky ukrajinskej armády (pri očistení hniezd separatistov) boli chápané ako útok na vlastných civilistov, resp. na ich likvidáciu, čo samozrejme nie je pravda. Opä54

SE 139/2014

tovné porušovanie prímeria a zostreľovanie vrtuľníkov a stíhačiek jasne demonštruje skutočnosť, že s povstalcami nie je možné jednať diplomaticky. Ukrajinská armáda stratila od apríla 18 lietadiel ako súčasť úsilia vlády zbaviť sa povstalcov, čo má za následok 89 mŕtvych a škody vo výške aspoň 250 miliónov dolárov. Vo vojne hynú civilisti, čo je smutná skutočnosť. Nie sme ale svedkami žiadnych masakrov cielených a plánovaných. Naopak oblasti očistené od povstalcov sa dávajú dohromady – Slovjansk. Optimálnym riešením – z hľadiska zachovania ukrajinskej integrity – by bolo zbavenie sa Ruskom podporovaných separatistov a spustenie politických jednaní, vedených gubernátorov oblastí a ďalšími riadne zvolenými predstaviteľmi miestnych samospráv s novou ústrednou vládou. Teda jednalo by sa o trvalý dialóg. Z hľadiska štátoprávneho usporiadania je potrebné presadiť autonomizáciu a úpravu rozpočtovej distribúcie. Bude to však skutočné víťazstvo pre ukrajinský ľud? Sanácia východu stojí a bude stáť nadmerné náklady a vyvoláva obavy, že naďalej bude prehlbovať mentálnu priepasť medzi Donbasom, Luhanskom a zostatkom krajiny. Pocit, že zvyšok krajiny dopláca na spreneverený a problematický východ nie je ojedinelý. Vojna sa môže pretiahnuť – v prípade, že Rusko zvýši zásobovanie povstalcov. V tomto prípade – teda v prípade, že ozbrojená diverzia vydrží až do zimy – sa môžu pridružiť energetické problémy a Ukrajine sa problém výrazne skomplikuje. Na druhej strane môže ukrajinská armáda postupom časupovstalcov obkľúčiť a poraziť a v súčasnosti priestupná rusko-ukrajinská hranica bude uzatvorená. V tomto prípade sa naskytá otázka: Dovolí toto skutočne prezident Putin? V tomto smere sa Európska únia na čele s Nemeckom obáva, že ponižujúca porážka proruských rebelov môže Putina vyprovokovať k neočakávanej reakcii, čo by mohlo krízu posunúť na novú a nebezpečnejšiu úroveň. Stratenie vplyvu nad východnou časťou Ukrajiny môže predznamenať novú fázu konfliktu. Pokiaľ sa Rusko namiesto posielania stáleho prúdu vojenských vozidiel a zbraní na Ukrajinu rozhodne uskutočniť otvorenú inváziu, potom je naozaj skutočne ťažké si predstaviť, ako tento konflikt skončí (Cheskin, 2014). V súčasnej dobe je každému súdnemu človeku zrejmé, kto sa správa ako agresor a kto nie. Tým že Putin anexiou Krymu zvýšil očakávania ruskej verejnosti a využíva popularity, ktorú ňou získal, sa stáva závislým na podobnom typu úspechu. Ako uvádza Petrov „Putin je závislý na svojej popularite vojenského vodcu, takže sa nemôže vrátiť späť k demokratickej popularite, a mal by ju priživovať ďalšími krokmi, čo môže zahrnovať i ďalšie rozhodné kroky.“ Takýmito krokmi sú napr. cvičenia Kolektívnych síl operatívneho reagovania Organizácie zmluvy o kolektívnej bezpečnosti Vzájomná súčinnosť 2014 v Kazachstane. Cvičenia 55



trvali od 18. do 22. augusta 2014. Je na nich prítomných zhruba 3 tisíc vojakov z Ruska, Bieloruska, Arménska, Kazachstanu, Kirgizska a Tadžikistanu. Pri hraniciach s Ukrajinou bolo rozmiestnených 45 tisíc príslušníkov ozbrojených síl federácie, ktoré sú podporované tankami či raketometmi s cieľom zastrašiť ukrajinskú vládu. Postoj neobmedzeného diktátora bol aj stelesnený prostredníctvom ruského humanitárneho konvoja, ktorý po týždni čakania na rusko-ukrajinských hraniciach prekročili hranice bez súhlasu Ukrajiny. Čo malo toto gesto znamenať? Konvoj bol (a bude) gestom jednak namiereným dovnútra ruskej spoločnosti (ľudomilný prezident, ktorý odpúšťa ukrajinským neverníkom a dbá na priľahlé zahraničie), navonok ako snaha prekryť spoluzodpovednosť za zostrel civilného lietadla v júli 2014, a samozrejme ako súčasť provokačného zámeru – Ukrajinci nedokážu ochrániť humanitárnych pracovníkov, čo umožní legálne zdôvodniť ruský vpád, pre Putina však veľmi riskantný. Túto skutočnosť potvrdzuje M. Karas. „Vladimír Putin je doslova hnaný Rusmi k víťazstvu a obsadzovaniu ďalších území. Je obdivovaný, oslavovaný a doslova hýčkaný. A túto podporu v chrbte cíti. Toľko vojenských cvičení, koľko ich v tomto polroku prebehlo nielen v Rusku, ale i v pre neho v spriatelených krajinách, tu za posledné roky nebolo. Majú predovšetkým posilniť pozíciu Putina a posilniť návrat vnímania Ruska ako svetovej veľmoci“ (Ruský konvoj na Ukrajině..., 2014). Aj to je hlavný dôvod, prečo sa dnes Európa a USA a predovšetkým Ukrajina musí naučiť na nový typ vojny – maskovanú vojnu. Slovami A. Applebaum „Západ naliehavo potrebuje prehodnotiť vojenské, energetické a finančné stratégie voči Rusku. Nutná však bude taktiež konkrétnejšia nová politika boja proti maskovaným inváziám, ktoré môžu neskoršie prísť v Moldavsku, alebo postupom času i v pobaltských štátoch, pokiaľ súčasná invázia uspeje“(Applebaum, 2014). LITERATÚRA: 1. AMBROSIO, T. 2009. Authoritarian Backlash – Russian Resistance to Democratizatian in the Former Soviet Union. Farnham: Ashgate Publishing Limited, 238 s. ISBN 978-0-757546-7350-7. 2. APPLEBAUM, A. 2014. Válka nového věku [online]. In Ihned.cz, 18.4.2014. [cit. 9.6.2014]. Dostupné na: ˂http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-62050800-valka-noveho-veku%20Anne%20Applebaum˃ 3. ARTMAN, M. V. 2014. Annexation by passport [online]. In AlJazeeraAmerica, 14. 3. 2014. [cit. 9. 6. 2014] . Dostupné na: ˂http://america. aljazeera.com/opinions/2014/3/ukraine-russia-crimeapassportizationcitizenship.html˃ 56

SE 139/2014

4. BAAR, V., SLOBODNÍKOVÁ, O. 2010. The Present Geopolitical and Geoeconomic Situation in Russia. In MÁCHA, P., KOPEČEK, V. (ed.) Beyond Globalization: Exploring the Limits of Globalization in the Regional Context. Ostrava: Ostravská Univerzita Ostrava, s. 89-97. ISBN 978-80-7368-717-5. 5. BÄUMEL, V. 2014. Krym jako faktor rovnováhy sil [online]. In Česká pozice, 7. 5. 2014. [cit. 25. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http:// ceskapozice.lidovky.cz/krym-jako-faktor-rovnovahy-sil-dma-/tema. aspx?c=A140506_170910_pozice-tema_paja˃ 6. BESKID, J. 2014. Moskva vedie proti Kyjevu psychologickú vojnu [online]. In DespiteBorders – Spoločnosť pre strednú a východnúEurópu (SSVE), 21. 5. 2014. [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://despiteborders.com/moskva-vedie-proti-kyjevu-psychologicku-vojnu-3/˃ 7. BERZINŠ, J. 2014. Russia’s New GenerationWarfare in Ukraine: ImplicationsforLatvianDefensePolicy. In NationalDefenceAcademyofLatvia Center forSecurity and StrategicResearch, 2. 4. 2014. [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.naa.mil.lv/~/media/NAA/AZPC/Publikacijas/PP%2002-2014.ashx˃ 8. BIROV, E. 2014. Imperskojemyšlenie [online]. In Centrpolitičeskogoanaliza (CPA), 12. 3. 2014. [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http:// tass-analytics.com/positions/1785˃ 9. BLANK, S. 2014. How Not to Negotiate with Vladimir Putin about Ukraine [online]. In TheHuffington Post, 2. 4. 2014. [cit. 22. 5. 2014] . Dostupné na: ˂http://www.huffingtonpost.com/stephen-blank/how-notto-negotiate-with_1_b_5072153.html˃ 10. CHESKIN, A. Konflikt na Ukrajině nemůže skončit vítězstvím [online]. In Britské listy, 18. 8. 2014. [cit. 21. 8. 2014]. Dostupné na: ˂ttp://www. blisty.cz/art/74375.html˃ 11. CIK priznal nesostojateľnymi 90 procentov žalob na dumskije vybory. 2012. [online]. Lenta.ru. [cit. 5. 6. 2014]. Dostupné na internete:


14. GAZDÍK, J. 2014. Jsme svědky nové války a Západ Rusku podléhá, říká expert [online]. InAktuálně.cz n , 7. 7. 2014. [cit. 8. 7. 2014]. Dostupné na: ˂http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/bojim-se-vychodniho-mnichova-rika-historik/r~6a8616d6d44a11e3b26d002590604f2e/˃ 15. GREGUŠ, P. 2007. Zákruty politiky finlandizácie [online]. In Slovo, 14. 2. 2007. [cit. 19. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.noveslovo.sk/ node/14118˃ 16. GUTTERMAN, S. 2013. Approval for Russia‘s Putin lowestsince 2000: opinionpoll [online]. In Reuters, 3. 12. 2013 [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.reuters.com/article/2013/12/03/us-russia-putin-approval-idUSBRE9B212G20131203˃ 17. CHŇOUPKOVÁ, D. 2014. Nezávislé informace v Rusku. Na internetu [online]. In Ústav Mezinárodních vztahů, 29. 7. 2014. [cit. 30. 7. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.iir.cz/article/nezavisle-informace-jsou-v-rusku-na-internetu#˃ 18. KAFTAN, L. 2009. Počemu Putin ljubit Denikina. [online]. In Komsomolskaja Pravda, 25. 6. 2009 [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http:// www.kp.ru/daily/24316.4/508969/˃ 19. KINSTLER, L. 2014. Protesters in Eastern Ukraine Are Chanting „New Russia,“ anOld Term That‘s Back in Vogue [online]. In The New Republic, 7. 4. 2014. [cit. 11. 6. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.newrepublic. com/article/117284/federalized-ukraine-could-mean-return-novorossiya˃ 20. KRATOCHVÍL, P. 2014. Putin sjednotitel. Nacionalismusjako nová imperiální ideologie Ruska [online]. In Novinky.cz, 28. 5. 2014 [cit. 5. 6. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.novinky.cz/kultura/salon/337348-petr-kratochvil-putin-sjednotitel-nacionalismus-jako-nova-imperialni-ideologie-ruska.html˃ 21. Krym nebyl první. Putin chtěl před 21 lety část Estónska. 2014. [online]. Aktuálně.cz. [cit. 10. 07. 2014]. Dostupné na internete: 22. LASICOVÁ, J., HUSENICOVÁ, L., IŽDINSKÝ, D. 2009. Imaginácia rozširovania. In Politické vedy. Roč. 12, č. 2, 2009. ISSN 1338 – 5623, s. 33 – 55. 23. LOSIEV, I. 2014. Crimean Mafia in Politics [online]. In The Ukrainian Week, 23. 4. 2013 [cit. 28. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://ukrainianweek. com/Politics/108311˃ 24. LAURINAVIČIUS, M., KASČIUNAS, L., KOJALA, L. 2014. Whatwilldetermine Ukraine´s futurescenarious. In EasternPulse – Eastern Europe Studies Centre, roč. 7, 2014, č. 3 (58), s. 1-15. 58

SE 139/2014

25. MENKISZAK, M. 2014. The Putin doctrine: The formation of a conceptual framework for Russian dominance in the post-Soviet area [online]. In OśrodekStudiówWschodnich (OSW), 27. 3. 2014. [cit. 6. 6. 2014] . Dostupné na: ˂http://www.osw.waw.pl/en/publikacje/osw-commentary/ 2014-03-27/putin-doctrine-formation-a-conceptual-framework-russian˃ 26. NESTERENKO, S. 2014. Kakchozjain Kremljanameren zavojovyvať Ukrainu? [online]. In Centre forGeopoliticalStudies – Lithuania, 5. 5. 2014. [cit. 19. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.geopolitika. lt/?artc=6666˃ 27. NOVOTNÝ, A. 2009. Obmedzenie a zníženie strategických zbraní [online]. In Mepoforum – Fórum pre medzinárodnúpolitiku, 6. 7. 2009. [cit. 14. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.mepoforum.sk/medzinarodne-vztahy/slovnik-medzinarodnych-vztahov/obmedzenie-a-znizenie-strategickych-zbrani/˃ 28. PIFER, S. 2014. Ukraine, Russia and the U.S. PolicyResponse [online]. In The Brookings Institution, 5. 6. 2014 [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.brookings.edu/research/testimony/2014/06/05-ukrainerussia-us-policy-response-pifer˃ 29. POSNER, E. 2014. The 1997 Black Sea Fleet Agreement Between Russia and Ukraine [online]. In EricPosner.com, 5. 3. 2014. [cit. 29. 5. 2014]. Dostupné na: ˂http://ericposner.com/the-1997-black-seafleet-agreement-between-russia-and-ukraine/˃ 30. PRIKNEROVÁ, L. 2014. Putin řešil Krymem vlastní legitimitu. [online]. In Ústav Mezinárodních vztahů, 25. 7. 2014. [cit. 30. 7. 2014]. Dostupné na: ˂http://www.iir.cz/article/putin-resil-krymem-vlastni-legitimitu#˃ 31. Putin speaksout on Ukraine, Crimea and US relationswith Frenchmedia. 2014. [online]. RT.com. [cit. 10.06.2014]. Dostupné na internete: 32. ROBINS-EARLY, N. 2014. Here‘sWhy Putin CallingEasternUkraine ‚Novorossiya‘ IsImportant [online]. In TheHuffington Post, 18.4.2014. [cit. 3.6.2014] . Dostupné na: ˂http://www.huffingtonpost. com/2014/04/18/putin-novorossiya-ukraine_n_5173559.html˃ 33. ROMANCOV, M.2014. Rusko je velké, větší, největší a osamocené[online]. In Aktuálně.cz, 23.4.2014. [cit. 3.6.2014] . Dostupné na: ˂http:// dialog.ihned.cz/komentare/c1-62074220-rusko-je-velke-vetsi-nejvetsi-a-osamocene˃ 34. Ruský konvoj na Ukrajině. Humanitární pomoc, provokace, či zástěrka? 2014. [online]. CeskaTelevize.cz. [cit. 25. 08. 2014]. Dostupné na in59



ternete: 35. Russian forces build up in Crimea, now number 22,000 - Ukraine defence minister. 36. Russia building up Naval Air Forces in Crimea. 2014. [online]. Global Aviation Report.com. [cit. 11. 04. 2014]. Dostupné na internete: 37. Russia proposes creating international ‘supportgroup’ to resolve Ukrainian crisis. 2014. [online]. RT.com. [cit. 21. 03. 2014]. Dostupné na internete: 38. Russian election protests – Saturday 10 December 2011. 2011. [online]. TheGuardian.com [cit. 12. 06. 2014]. Dostupné na internete: 40. Sevastopoľ má špeciálny status, no aj on chce byť ruský. 2014. [online]. Sme.sk. [cit. 30. 05. 2014]. Dostupné na internete:
SE 139/2014

45. Vladimir Putin answered journalists’ questions on the situation in Ukraine. 2014. [online]. Kremlin.ru. [cit. 11. 4. 2014]. Dostupné na internete: 47. V RF sozdany sily speciaľnych operacij Minoborony dlja raboty za rubežom. 2014. [online]. BlackSeaNews.net. [cit. 17. 06. 2014]. Dostupné na internete:
61

RUSKÝ NÁROD A JEHO DĚJINY MEZI IDENTITOU A UNIVERZÁLNOSTÍ

ANDREJ ZUBOV

Ruský národ a jeho dějiny. Mezi identitou a univerzálností Andrej Zubov Každý národ a ve skutečnosti i každý člověk se nalézá mezi identitou a univerzálností. Na jedné straně je člověk tvořen svou historií, což je souhrn jeho voleb v průběhu času, kterou vnímá nebo nevnímá, a na kterou dávno zapomněl. Na druhé straně je každý člověk zástupce druhu Homo sapiens, a má všechny obecné charakteristiky, které ho definují. Člověk není čistě biologická bytost, je to dech života, Duch Boží. V tom spočívá hlavní rozdíl člověka od ostatních druhů. Jak dobře známo, že Duch Boží se v první řadě projevuje svobodně: „kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ Právě svoboda umožňuje existenci dějin. Zvířata a rostliny nemají historii. Když studujeme jejich existenci v čase, hovoříme o biologickém vývoji rodu, druhu nebo jednotlivce. Člověk má historii, protože vytváří sám sebe svobodně v souladu nebo v nesouladu s vůlí svého Stvořitele. V evangeliu jsou na první pohled divná, ale ve skutečnosti velmi důležitá pro naše téma slova: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ [Lukáš: 22, 31 až 32]. Satan by rád viděl muže, člověka podobného všem ostatním stvořením čistě jako biologickou podstatu, determinovanou dobrem, které Pán seje jako pšenici. Ale Ježíšova modlitba k Otci v nebi není za druh, ale za každého jednotlivce: „Modlil jsem se za tebe, Šimone,“ a za svobodné osobnosti. Ve svobodě člověk chrání svou víru, ve svobodě se otáčí od hříchu ke spravedlnosti, ve svobodě posiluje víru svých bratří. Zápas mezi Bohem a Satanem není jen pro lidi, ale i pro svobodu člověka. Satan chce zbavit člověka jeho obvyklé božské svobody, Bůh se snaží potvrdit lidskou svobodu a nasměrovat tuto svobodu na dobro. A pokud je v lidské svobodě jeho univerzálnost, tak v individuální realizaci svobody je jeho totožnost. Teď se zaměříme na ruský národ, jeho identitu a jeho univerzálnost. Pokud jde o universum, i když poněkud tento termín zkreslujeme, je třeba uvést, že ke každému národu patří více universalit. Všelidské universum, což je samo o sobě v podstatě jediné universum, zahrnuje všechny lidí, ale existují i tak zvané malé universality: universum západní civilizace, universum křesťanství, universum východní postkomunistické Evropy. Nejdřív se podíváme na historickou identitu ruského národa. 62

SE 139/2014

Pokud jde o identitu, většinou vzpomínáme na velká časová období a pradávné události, které ovlivňují duši národa až dodnes. Ale podle mého názoru pro ruský národ to platí jen částečně. Ten obraz ruského národa, který se vyvíjel v průběhu staletí, byl z velké části zničen ve dvacátém století během sedmdesátí let komunistické totalitní tyranie. Rusko a ruský národ, který popisovali Lev Tolstoj, Dostojevskij, Čechov, Bunin, který zrodil hudbu Glinky, Čajkovského, Rachmaninova, už neexistují. Tento svět se utopil v Rusku ve dvacátých a třicátých letech minulého století a postupně se asimiloval u ruské emigrace. Samotnou ruskou revoluci z počátku dvacátého století nepochopíme bez analýzy velkých reforem Alexandra II., bez pochopení role nevolnictví rolníků během 150 let – od Petra I. až po Alexandra II. A tyto jevy zase nepochopíme bez roku 1649, období zmatků počátkem 17. století, moskevské despocie 16. století. A tyto jevy zase – bez analýzy rivality mezi Moskvou a Litvou, bez dobytí Ruska Mongoly, bez byzantského pravoslaví a tak dále, až po přivolání Vikingů v 9. století a pokřtění Rusi v 10. století. To znamená, že historik snadno najde tisíciletou kontinuitu pro předrevoluční Rusko a ruský národ, během které se špatně nebo dobře tvořila ruská duše. Bohužel podle následných událostí se tato duše formovala s největší pravděpodobností špatně, pokud byla schopna spáchat sebevraždu během občanské války 1917–22. Richard Pipes pojmenoval Rusko „za starého režimu“ jako a misdeveloped nation. To je velmi pesimistická, ale bohužel podle mého názoru do značné míry správná definice zmizelého Ruska. Ale když se snažíme pochopit příčiny právě takového a ne jiného vývoje Rusku po roce 1991, nepomáhá nám ani nevolnictví, ani velké reformy, ani dřívější události ruských dějin. Ty všechny jsou velmi důležité pro vysvětlení revoluce a výsledků občanské války, ale jsou prakticky k ničemu, pokud jde o moderní ruské dějiny a současného ruského člověka. Přičemž všechno, co patří k sovětské minulosti, je nesmírně důležité pro pochopení aktuálního stavu duše ruského národa. Toto je to spřízněné, to vlastní i těm, kterým se sovětská minulost líbí, i těm, kteří ji nenávidí. Po desetiletí bolševického režimu s bezprecedentními vraždami v dějinách lidstva, spolu se zuřivou protináboženskou propagandou a třídní nenávisti v podmínkách téměř naprosté izolace od okolního světa zapomněli lidé, žijící v Rusku a mluvící rusky, na svou minulost, přestali cítit sami sebe jako Rusy a začali se vnímat jako sovětský národ. Je pozoruhodné, že tato proměna nenastala u většiny jiných národů. Arméni se nadále považovali za Armény, Gruzínci – za Gruzínce, Ukrajinci, pokud zachovali živý ukrajinský jazyk – za Ukrajince, Tádžici – za Tádžiky, Jakuti – za Jakuty. Znali svou minulost, své kmenové předky, dějiny a kulturu svého národa 63


ANDREJ ZUBOV

a byli na to hrdí. Rusové jako národ ztratili tuto paměť a spolu s ní vlastní identitu. Kulturně byli „příjemně osmahlí“, jakými se lidé podle názoru jednoho z hrdinů románu M. Šolochova „Rozrušená země“ stávají, když se všechny rasy mísí v budoucí komunistické společnosti. Existovali sovětští arménští spisovatelé, sovětští estonští, dokonce i sovětští ukrajinští, ale ne sovětští ruští. Ti, kteří psali v Sovětském svazu v ruštině, se jmenovali prostě sovětští. Sovětští spisovatelé byli Fadějev a Šolochov, sovětští básníci byli Majakovskij a Konstantin Simonov. Totéž lze říci o vědcích a dokonce i o komunistické straně. Ve čtrnácti sovětských republikách existovaly ÚV KSSS, ale v Ruské federaci ruský ústřední výbor nebyl. Federativní výbor bezprostředně sám řídil Ruskou federaci. Ve skutečnosti ve slavném leningradském procesu z let 1949–1950 jedním z hlavních obvinění proti stranickým leningradským funkcionářům A. A. Kuznětsovovi, P. S. Popkovovi, M. I. Rodionovovi, N. A. Vozněsenskému a jiným, byla jejich touha vytvořit komunistickou stranu RSFSR. Jak známo, toto, s největší pravděpodobností, vymyšlené obvinění, je stálo život. Během posledních patnácti let sovětského režimu vznikl v Sovětském svazu nový ruský patriotismus. Za jeho nejvýraznějšího zástupce můžeme označit Alexandra Solženicyna a také vesnické spisovatele, seskupené kolem Všeruské společnosti na ochranu památek historie a kultury (VOOPIK). Od konce 1970 se „dobrým tónem“ stává zdůraznění svého ruského původu nejen v kruzích vědy a kultury, ale také v aparátu komunistické strany. Existují nepřímé důkazy o tom (archivy samozřejmě nejsou k dosažení), že KGB, vedená Jurijem Andropovem v druhé polovině roku 1970, probírala varianty nahrazení zkrachovalé komunistické ideologie komunistickou nacionalistickou ideologií. Je však důležité, že všechny tyto nálady a vývoj za prvé zůstaly jenom jako záležitost mocenské špičky a společnost neovlivnily a za druhé, že zůstaly sovětskými, ne ruskými dle svého ducha, protože v této době živá ruská identita, totiž národní nástupnictví, už bylo zcela zničeno bolševiky. Bylo to komunistické vlastenectví s nahrazením slova „komunistický“ slovem „ruský“. Ale jen záměna slova, ne podstaty věci. Životní styl, národní zbožnost a znalost národních kořenů stejně jako kořenů své „malé vlasti“, svého města, obce, kraje téměř zmizely. To chránili jenom znalci svého kraje a malé seskupení rodin pronásledovaných věřících, často kněžích a také nevelký počet zástupců starých kupců a šlechty, kteří přežili a nesložili se. Jejich sociální vliv byl zanedbatelný. Obrovské vysídlení obyvatelstva, strašné represe, transformování venkovní země na městskou, strach z toho, že jsi potomek „vykořisťovatelské třídy“ vykonali svou práci. Z Rusů se stali „Ivani, nepamatující si svůj původ.“ 64

SE 139/2014

Nový ruský nacionalismus se nestal politickou aktualizací rodové paměti, ale povrchním sekundárním odrazem krátkého pocitu společenství jako protiklad jiným. Ani ne tak láska k rodnému krbu (ve verších Puškina je to spáleniště), která byla dávno předtím pošlapaná botami KGBáků, ale i nepřátelství a dokonce i nenávist vůči těm, kteří dokázali zachránit své rodné krby nebo alespoň zase zapálit uhlíky, které ještě nestihly zhasnout. Jiná otázka je, proč se tato národní kontinuita života, byť s velkým zkreslením a ztrátami zachovala v „národním pohraničí“ – v Pobaltí, na Kavkaze, západní Ukrajině, ve Střední Asii. Navzdory úsilí mnohých badatelů se dodnes nepodařilo toto zajímavé téma jaksepatří vyjasnit. Těžko říct, zda vysvětlení spočívá v lepším původním vzdělání mnoha neruských národů, v jejich náboženské jinakosti, v symbióze národní stranické elity, kulturních činitelů a dokonce i v nacionalistické opozici, kované v lásce k vlasti, jejím tradicím a jazyku. Těžko říct. Možná tady pozitivní roli hrálo to, že moskevští cenzoři prostě nechápali ústní a písemné projevy neruských jazyků. Možná tady pomohla tradice národní konfrontace s ruskou centrální mocí v ruském impériu a během občanské války, kdy se ruská národní idea stala heslem krevních nepřátel bolševiků – generálů Bílé gardy a kdy národní vlády občas vystupovaly jako spojenci bolševiků, protože se báli nebezpečí znovuzrození „jediného a nedělitelného“ Ruska. Tak nebo jinak, ale národní identity mnohých národů v Sovětském svazu přežily, i se značnou příměsí sovětské nicoty, což přispělo k úspěchu národních separatistických tendencí v letech rozpadu Sovětského svazu (1988–1991). Svébytnost ruského národu zmizela a byla téměř úplně nahrazena sovětskou identitou, tzv. „sovkom“, sovětským komunismem, (což se také překládá jako lopatka), totiž v podstatě prázdnotou. Proto po rozpadu SSSR v „sovětských lidech“, kteří mluvili rusky, převládala ne idea národního obrození ruského lidu, ale idea obnovení imperiálního „velkého státu“, totiž SSSR. Není to náhoda, že používám v tomto kontextu slova „nicota“ a „prázdnota“ a definici „sovětský národ“ v uvozovkách. Ve skutečnosti žádný sovětský národ nikdy neexistoval a stále neexistuje, jsou jen lidé, kteří ztratili živou posloupnost svého národního života a nahradili ji ubohým komunistickým artefaktem. Stejně jako slavná teologická definice, že zlo je nepřítomnost dobra a není alternativní objektivní skutečností, sovětská identita je ve skutečnosti jen nedostatek národní identity, je to prázdnota, neexistence, která vznikla místo zmizelého svérázného národního života. Některé náznaky a základy národní existence se zachovaly, ale zpravidla jen v podvědomí, stejně jako ruští nenáboženští lidé říkají „spasibo“ – „spas Bože“ (děkuji) a zapomínají, že ve skutečnosti chtějí, aby Bůh zachránil toho, komu děkují. 65


ANDREJ ZUBOV

Co zůstalo z osobitosti většiny ruských lidí? Podle mého názoru zůstala nejširší, univerzální, lidská úroveň. Když ve 20. století lidé přestali být Rusy a stali se Sověty, přece nepřestali být lidmi, i když je k tomu velmi ponoukala komunistická ideologie a ještě více praxe. Hledají odpovědi na věčné lidské a jenom lidské otázky – kdo jsem, proč jsem? A tyto otázky je přivádí k náboženství. Chtějí domácí pohodu a spolu s nově nalezenou náboženskou zkušeností se tato touha přetváří ve snahu o spravedlivou a společensky užitečnou činnost. Cítí zvědavost, lidskou žízeň poznat a zažít neznámé a to je vede do jiných zemí – do velkých kulturních metropolí světa a do exotických zemí – vysokých hor Tibetu, na ostrovy Oceánie, do ruin měst Inků. Po návratu do Ruska se diví – proč tady v jejich vlasti je všechno tak neupravené a špatné v porovnání s těmi světy, které navštívili? A kladou si jednu prostou lidskou otázku – proč je v našem ruském světě tolik zla a tak málo dobra? A v těchto včerejších sovětských lidech i v jejich dětech se probouzí touha porozumět dříve, než udělají konečné rozhodnutí, zda mají utéct z této neklidné zemi navždy, nebo tady zůstat a starat se o ni. Začínají číst knihy o dějinách Ruska, začínají se zajímat o život velkých ruských osobností, začínají cestovat rozsáhlým ruským územím. Na každém kroku vidí tváří v tvář zlo minulosti („bílé skvrny“, deformace pravdy) a také jejich seznámení se současností (nešťastní drogově závislí lidé, klamání lidí mocnými, lhostejnost rodičů k osudu svých dětí, znečištění přírody, ničení a prodej památek z minulosti) z nich dělají činitele, kteří se pokusí nahradit prázdnotu zla plností dobra. A pak se v mnoha z nich probudí další velký lidský pocit, který „podle vůle samotného Pána“ jak řekl básník Puškin, se drží „vlastního postavení člověka.“ Tento pocit je, samozřejmě, „láska ke hrobům našich otců.“ Tento pocit i po několik generací žije mezi potomky ruských emigrantů, jejichž předci opustili Rusko, když za bolševiků přestalo být Ruskem. Zdálo se, že ten pocit zcela zmizel mezi sovětskými lidmi, kteří koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let chtěli jenom utéct z vlasti a zapomenout na svůj jazyk a „minulý život“. Ale teď se „láska ke hrobům našich otců“, vynásobená nově nalezenou vírou v Boha a zkušeností života v cizině, vrací zpět do srdcí lidí, kteří se tak postupně ze sovětských lidí zase mění v Rusy. Takže v našem případě univerzální podstata, které je teď osvobozena od ideologických překážek účinného komunistického zla, postupně oživuje v lidech, jejichž předkové byli Rusy, a tak je vede do nové nebo spíše oživující ruské identity. Tato anastasis ruské identity není jen reprodukcí starých, předrevolučních, dá se říct přírodních forem ruské identity. Tato nová ruská identita se vrací jen díky jiným zkušenostem, přes seznámení se s celým světem, a to zejména prostřednictvím užšího seznámení se s námi 66

SE 139/2014

příbuznými formy identity. Zkušenosti, jak žijí křesťané a jak žije křesťanství v Řecku nebo ve Francii, pomáhá novému ruskému křesťanství pochopit samo sebe. Zkušenosti, jak se vytvářejí politické a ekonomické vztahy ve Spojených státech nebo v Německu pomáhá vzniku ruského politického a obchodního života. Zkušenosti překonávání komunistického zla v Polsku nebo Česku pomáhají vyrovnat s tímto zlem v našich duších. Šovinistické vlastenectví, na které mnozí ruští lidé hřešili v minulém století starého Ruska a které chtěli oživit ideologové KGB na ústupu Sovětského svazu, je nyní zřejmě slabé a povrchní. Nová ruská identita není v tomto primitivním a nadýchaném protikladu Ruska k „shnilému Západu“, „bezduchým Francouzům a Američanům.“ Rusové poté, co ve 20. století přežili „úplné a vážné zničení“ svého národa a své kultury, teď nemají žádný důvod k sebevyvyšování, ani k narcistickému poučování jiných národů. Oživujeme v sobě univerzální podstatu, učíme se od jiných, jak blízkých tak i vzdálených, odkazujeme se na základy tak bezmyšlenkovitě ztraceného vlastního kmenového života, a začínáme nový a neuvěřitelně obtížný proces obnovy národní identity. Tento proces je nemožný bez ohledu na lidskou, křesťanskou a evropskou zkušenost. Bez toho procesu je naše existence nepředstavitelná. Přeložili: Kateřina Aizpurvit a Marie Chrobáková Andrej Zubov je ruský historik , religionista a politolog. Působil jako profesor Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě, ě ale přišel o místo po přirovnání anexe Krymu Ruskem k anšlusu Rakouska a připojení Sudet k nacistickému Německu. Je hlavním redaktorem monografie Velké dějiny Ruska – 20. století, jejíž 1. díl je přeložen do češtiny. Prof. Zubov je členem Synodní biblické a teologické komise a členem Komise pro interakci církve a státu a členem Kolegia Ruské pravoslavné církve.

67

68

SE 139/2014

Z vědeckého hlediska byl prý komunistický režim normální

69

ČESKOSLOVENSKÝ „NORMALIZAČNÍ “ REŽIM NEBYL SPOLEČENSKÝM KONSENZEM...

JAN CHOLÍNSKÝ

Československý „normalizační“ režim nebyl společenským konsenzem, ale znásilněním společnosti – komentář k jedné přednášce Jan Cholínský Součástí programu Dne vědy pořádaného 17. dubna 2013 Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze (dále jen FF UK) byla přednáška ředitele Ústavu hospodářských a sociálních dějin této fakulty historika a sociologa Michala Pullmanna nazvaná Normalizační ideologie: Mezi rituální a pragmatickou praxí.1 Výklad zaměřený na odraz politické situace v československé společnosti sedmdesátých a osmdesátých let 20. století vyslechlo odhadem 40 návštěvníků, z nichž většina byla ve věku vysokoškolských studentů. Jeho jádrem byla prezentace a obhajoba tezí – volně přeloženo z použitého spíše nevědeckého než vědeckého jazyka: 1). Vláda KSČ v době tzv. normalizace (v důsledku a dokonce prostřednictvím své již značně rozostřené ideologie) de facto umožňovala občanům rozsáhlou seberealizaci – například přijímání západní kultury, prožívání dovolené a ekologickou činnost; 2). Protože KSČ a její ideologie umožňovaly občanům hojné uspokojování jejich individuálních kulturních potřeb, většinová společnost považovala tzv. normalizační režim za svůj a osvojila si také jeho ideologii, s kterou se po svém ztotožnila. Z těchto tezí prezentovaných jako ucelená sociálněvědní či sociálněhistorická hypotéza logicky vyplývá, že podle M. Pullmanna měly vedoucí úloha KSČ ve společnosti a přítomnost sovětských vojsk na území Československa nespornou politickou legitimitu na základě všeobecného společenského konsenzu, což je ovšem nejen historiograficky kontroverzní stanovisko. Jako překvapený účastník přednášky nemohu než uvedené kriticky komentovat. Zároveň využívám příležitost připomenout letošní výročí čtvrtstoletí od pádu komunismu ve střední Evropě a tomuto pádu předcházející dvě desetiletí tzv. normalizace poměrů v československé společnosti zajišťované přítomností sovětské armády (tj. okupační mocí) a gigantickou mašinerií stranického aparátu KSČ a jeho tajné policie – StB (ve službách okupační moci). Rovněž poukázuji na „nekompatibilitu“ přednášky se Zá1 Audiovizuální záznam pětačtyřicetiminutové přednášky a následující pětatřicetiminutové diskuze viz: http://ffms01.ff.cuni.cz/FFUK/Viewer/?peid=2f872a4b87e442ce9b300f26dc7178111d. Není-li uvedeno jinak, všechny další příslušné citace jsou přepisem ze záznamu této přednášky. 70

SE 139/2014

konem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a oprávněnému odporu proti němu, ale i na § 405 Trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Dále nejprve představím argumentační a metodický modus operandi přednášejícího, poukážu na nepravdivost některých jeho formulací a vývodů a závěrem stručně zmíním souvislost přednášky s aktuální fází českého „postkomunismu“. Zmatení pojmů, faktografická nouze a argumentační klam Sledovat obsah přednášky bylo náročné už vzhledem k jazyku (neukotvenému v terminologii, faktografii ani logice, ale připomínajícímu kategorii známou jako „ptydepe“), kterým byla proslovena. Výklad byl ovšem obtížně srozumitelný především v důsledku průběžné argumentace – není podstatné, zda nezáměrně nezpůsobilé či záměrně manipulativní – spočívající zpravidla ve vyvozování nepravdivých závěrů z nepravdivých premis. Zásadním nedostatkem nebylo, že M. Pullmann použil pro dějinný a sociální rámec přednášky pojem státně socialistická diktatura namísto konsenzuálního pojmu totalitní respektive zločinný komunistický režim, ale to, že neuvedl základní znaky této diktatury neboli stručný popis situace, v jaké se společnost nacházela. A podobně, ač se celá přednáška točila kolem ideologie panující v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech, posluchači nebyli seznámeni se základními prvky marxismu-leninismu a jejich systematickou aplikací v právní, ekonomické a vzdělávací soustavě, jakož i dalších oblastech společenského života. Výraznou nepřesností bylo zobecňování, případně zobecňující používání termínu lidé při poukazování na (údajně) většinové postoje, jimiž přednášející argumentoval, přičemž zcela ignoroval reálnou škálu rozdílných postojů lidíí v (k)politickém(u) režimu „normalizačního reálného socialismu“. Poněkud úsměvné bylo zúžení pojmu západní kultura na způsob oblékání a popkulturu, respektive populární hudbu, jakož i redukce pojmu seberealizace (doslovně: vnesení vlastních zájmů, hodnot a představ do reality) na poslech rockové hudby, oblékání, prožívání dovolené a ekologickou činnost. Přednášející M. Pullmann nedostatečně formuloval už sám námět svého výkladu a ani blíže neupřesnil, do jakého oboru sociálních věd jeho úvahy spadají. Lze tedy pouze vyvozovat, že šlo o pokus prezentovat období sedmdesátých a osmdesátých let v Československu z hlediska sociálních dějin a to s (tendenčním) využitím pojmového a teoretického aparátu historiografie, sociologie a politologie. Co se týče reálného charakteru přednášky, šlo o empiricky a faktograficky neukotvené úvahy a spekulativní tvrzení, ovšem se snahou prezentovat je jako soubor vědeckých vývodů a podnětů. Posluchači nebyli seznámeni s obsahem či autorovým chápáním klíčových 71


JAN CHOLÍNSKÝ

užitých pojmů (státně socialistická diktatura, ideologie, marxismus-leninismus, společnost, západní kultura, individuální zájmy a hodnoty), ale namísto toho vyslechli tendenční výklad hypotéz o mocenské a společenské realitě sovětského komunismu, k nimž dospěla západní historiografie. Kvalita přednášky byla dále zásadně ovlivněna neukotvením teoretických úvah o československé „normalizaci“ ve faktografii – nelze totiž prokázat, že lidé přijali „normalizační“ režim za svůj, vše nasvědčuje tomu, že skutečnost byla právě opačná; nelze prokázat, že marxisticko-leninská ideologie umožňovala lidem přijímat západní kulturu, což je především hodnotový systém zcela odlišný od systému sovětského komunismu; nelze prokázat, že lidé měli možnost naplňovat svoje oprávněné kulturní potřeby, mezi něž patří přirozená a občanská práva atd. Argumentace přednášejícího připomínala spíše nasládle štiplavou kouřovou clonu, z níž průběžně vystupuje snaha maskovat skutečnou podstatu režimu a prostřednictvím vyfabulovaného vztahu mezi státem a společností jej legitimizovat. Opakuji: Není pravda, že se lidé ztotožnili s „normalizační“ státně socialistickou diktaturou, ani to, že si lidé osvojili marxisticko-leninskou ideologii, ale ani to, že tato ideologie byla rozvolněná a nekonkrétní, a už vůbec ne to, že lidem vládnoucí diktatura a ideologie umožňovaly realizovat jejich potřeby. Faktem je, že „normalizaci“ a s ní spojený režim většina společnosti odmítala a při první možné příležitosti je odklidila na smetiště dějin. A to mimo jiné i proto, že tento komunistický režim a jeho ideologie neumožňovaly lidem – vyjma menšinu těch, kdo patřili ke komunistické prominentní vrstvě – naplňovat jejich individuální potřeby a zájmy, ba dokonce ani jejich přirozená práva. Bylo tomu právě naopak – v jejich jim naplňování systematicky bránily a programově omezovaly osobnostní rozvoj jednotlivců, jakož i přirozený vývoj společnosti. V komunistické marxisticko-leninské ideologii nedošlo během československé „normalizace“ ze strany režimu k žádné zásadní změně, rozostření nebo dokonce k proměně v oboustranně vstřícný komunikační kanál. Tato ideologie byla neměnná a konkrétní, z hlediska přirozených zájmů lidí i z hlediska tradiční západoevropské (tedy i české) křesťanské a humanistické kultury zcela zvrácená – a to v roce 1989 úplně stejně jako v roce 1948 a dříve. „Normalizační“ komunistický režim nebyl všeobecným společenským konsenzem, protože: s ohledem na nelegitimitu vlády KSČ počínající násilným politickým převratem 25. února 1948 a následující násilnou sovětizaci společnosti, na kontinuální nelegitimitu vlády KSČ dosazené po 21. srpnu 1968 cizí státní mocí a na praktické důsledky výkonu této uzurpované moci žádným konsenzem ani být nemohl. Shrnuto – přednáška vypovídala buď o nedostatečné schopnosti přednášejícího dostát příslušným parametrům 72

SE 139/2014

vědecké diskuse, nebo o jeho záměru rozostřit obraz nedávné tragické minulosti českého národa tak, aby mohl být jeho popis pružnější a ohebnější pro přijetí hypotézy sugerující posluchačům, že zde nešlo o žádnou tragédii či zločinnou totalitu, ale o výsostně legitimní proces, s nímž se ztotožňovala většina společnosti. Jak se žilo občanům „normalizačního“ Československa Úvahy přednášejícího M. Pullmanna o státně socialistické diktatuře a normalizační ideologii vycházely z vyfabulované představy o životě československé společnosti, z níž vyňal matoucí premisy a poté vyvodil neméně matoucí, respektive nepravdivé závěry, jinými slovy svému pojetí teorie přizpůsobil „fakta“. Nejprve tedy k základním znakům státně socialistické diktatury neboli způsobu vlády KSČ v sedmdesátých a osmdesátých letech, o nichž M. Pullmann neřekl nic vyjma následující dvě věty: Je to velice citlivé téma i z toho důvodu, že probouzí nejen zájem akademické obce, a to nejenom historiků, ale i sociologů politologů atd, ale právě v té širší veřejnosti slyšíme často odvážná tvrzení o násilné podstatě komunistického režimu a vlastně úplné ideologické indoktrinaci lidí. Přičemž ne vždycky je úplně specifikováno, co to je ta podstata – je to základ stability, nebo jsou to totalitní nároky komunistického vedení, nebo co to vlastně je? Zmíněná odvážná tvrzeníí poté degradoval opakovaným odmítnutím tzv. totalitně-historického modelu sovětského komunismu a obhajobou vlastní verze modelu tzv. postrevizionistického. Na otázku, co to vlastně je ona podstata sovětského komunismu, lze M. Pullmannovi odpovědět, že je to utopická představa o spravedlivé kolektivisticko-rovnostářské společnosti jakožto vrcholu společenské evoluce a zároveň konkrétní revoluční naplňování této představy za pomoci permanentního fyzického a psychického státem (komunistickou stranou) aplikovaného teroru vůči celé společnosti. Tazatel a všichni potenciální zájemci se o tom mohou dočíst u klasiků marxismu-leninismu. Českou společenskou zkušenost – konsenzuálně deklarovanou v rámci svobodného demokratického legislativního procesu – a základní znaky československé verze sovětského komunismu (vyplývající z výše uvedené podstaty), respektive československého „normalizačního“ komunismu, výstižně formuluje Zákon č. 198/1993, o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Podle jeho znění byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný (§2). A to z těchto důvodů: 1) Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného 73


JAN CHOLÍNSKÝ

vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým, b) systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů, c) porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon, d) používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: – popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám, – zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva, – znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání, a – zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět, – povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu, e) pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli, f) spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk. Odpovědi na důležité otázky: „Co bylo podstatou československého normalizačního režimu?“ a „V jakém rámci se odehrával život československé společnosti?“, které M. Pullmann nezodpověděl, lze najít také v základních „státoprávních“ dobových dokumentech – Ústavě Československé socialistické republiky a Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, jakož i v bezpočtu dokladů o rozsáhlé, systematické a brutální perzekuci oponentů tehdejšího režimu. Ústava platná od roku 1960 deklarovala základní mocensko-politický axiom: Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence (čl. 4). Ten byl „legitimizován“ úvodní pasáží: Před patnácti lety, v roce 1945, se náš pracující lid, osvobozený hrdinnou Sovětskou armádou z pout fašistické okupace, rozhodl po zkušenostech s buržoazní republikou budovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, jejímž posláním bylo zajistit mu pokojný vývoj k socialismu. V čele republiky stanula Komunistická strana Československa, osvědčený předvoj dělnické třídy, zocelený v boji v době buržoazní republiky a za okupace. Poslední široce založený pokus mezinárodní a vnitřní reakce o zvrat tohoto vývoje byl odražen rozhodným 74

SE 139/2014

vystoupením pracujícího lidu v únoru 1948. Náš pracující lid se tak nejprve zbavil cizáckého panství a poté i kapitalistického vykořisťování a stal se hospodářem své země.2 V „normalizačním“ Poučeníí platném a závazném od roku 1970 mimo jiné stálo: Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí. Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války. Ústřední výbor KSČ odmítá abstraktní pojetí suverenity socialistického státu, jaké šíří v zájmu oklamání mas buržoazní propaganda, a stojí na pozicích, které i v otázce suverenity odpovídají třídní a internacionální podstatě socialistického státu. Proto vstup spojeneckých vojsk do ČSSR považuje za bratrskou internacionální pomoc československému lidu. Srpnová internacionální akce na záchranu socialismu v ČSSR vytvořila pevné zázemí pro československé komunisty, kteří díky této pomoci mohli plně rozvinout vlastní politický zápas proti kontrarevolučním, protisocialistickým a pravicově oportunistickým silám a překonat politickými prostředky kontrarevoluční hrozbu věci socialismu v ČSSR.3. Pronásledování oponentů „normalizačního“ režimu bylo bezohledné a kruté. Zde je třeba připomenout: osud disidenta Pavla Wonky, který jako politický vězeň v roce 1988 v důsledku podmínek výkonu trestu zemřel ve vězení; umisťování politických vězňů mezi nejhorší vězně kriminální, o čemž vypovídají případy Petra Cibulky, Jiřího Gruntoráda, Ivana Jirouse a dalších; šikanování, špehování, porušování listovního tajemství a domovní svobody, o kterém za všechny svědčí případ Ziny Freundové přepadené a týrané ve svém vlastním bytě příslušníky tajné policie. O tom, co se stávalo ještě na samém sklonku „normalizačního“ období svědčí případ osmnáctileté prodavačky Renaty Pánové, která během oficiálního prvomájového průvodu v roce 1989 rozvinula transparent s nápisem: Dialog – ne obušky a cely věznic – Havel, Devátý, Jirous. Byla okamžitě zatčena a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody. V srpnu 1989 byla znovu zatčena a odsouzena za roznášení letáků. 2 Ústavní zákon č. 100/1960 z 11. července 1960, úvodní pasáž – Prohlášení. 3 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. SPN, Praha 1972, s. 73–74. 75


JAN CHOLÍNSKÝ

O jejím případu napsala spisovatelka Eva Štolbová: Znovu zdůrazňuji, že dívenku zatkli v noci zhruba pět dní před soudem. Po tuto dobu jí nebylo dovoleno mluvit s jediným člověkem, s nikým z rodiny. Byla uvržena do věznice společně se zlodějkami a prostitutkami. Neměla možnost se vykoupat nebo převléknout. Jednali s ní jako z nejtěžším zločincem. Ani tašku s hygienickými potřebami jí nikdo nesměl přinést. Pět dní doslova jako zvíře. Za dva letáky zastrčené za stěrač. Teprve v den soudu jí byl přidělen advokát ex offo. Starý pán, který neměl ponětí o politické situaci v zemi a o významu Renatiných činů už vůbec ne. Jméno soudce bylo napsáno na cedulce dveří. Jmenoval se Vladimír Melichar. Jednu chvíli už soudce nevydržel: „Slečno, tady u toho soudu vám nevěří ani ta dřevěná lavice, na které sedíte“. Také na ni v průběhu líčení křičel: „Vy jste recidivistka!“ Renata Pánová byla ve vězení ještě 21. listopadu 1989.4 S ohledem na uvedené je třeba připomenout ještě jeden základní znak „normalizačního“ režimu, a to nemožnost domoci se spravedlnosti ve věci ať již těch „normalizačních“ či dřívějších (tj. režimem páchaných od 25. února 1948) státních (tj. komunistických) zločinů a porušování lidských práv – rehabilitací a odškodnění za protiprávní zatčení, týrání, věznění a další perzekuce; restitucí majetku, který KSČ uloupila právoplatným vlastníkům nebo zabavila prostřednictvím tajné policie; nemluvě o základních občanských právech, jako je právo na informace, svobodu projevu, sdružování atd. Výše představený reálný rámec „normalizační“ státně socialistické diktatury M. Pullmann pominul a jako náhradní vysvětlení nabídl tři základní abstraktní přístupy západní historiografie k dějinám sovětského komunismu a studené války, a to ještě se zavádějící rétorikou. Především dostatečně nevysvětlil, za jakých okolností tyto přístupy usilující o pochopení Sovětského svazu a sovětského komunistického režimu vznikly. První tzv. tradicionalistický přístup M. Pullmann představil jako totalitně-historický model, a přestože toto pojetí označující komunistické státy za nebezpečné agresivní tyrany zjevně odráží realitu, opakovaně ho denuncoval jako argumentačně nepřijatelný a nejvíce deficitní. Poukázal přitom s nelibostí na to, že tento model je v českém prostředí nejvlivnější, ale pominul, že je nejvlivnější také ve všech dalších postkomunistických státech našeho geografického prostoru (nepochybně proto, že odpovídá skutečnosti) a že jej přijali i disidenti v sovětském bloku ještě v době studené války. K představení tohoto modelu však připojil zlehčující poznámku: Tady zpravidla se setkáme v těchto líčeních s představou všemocného aparátu nebo velmi významně mocného aparátu, povinné ideologie a potlačení schopnosti lidí rozhodovat se o věcech, které se jich týkají, věcech jejich života 4 76

ŠTOLBOVÁ, Eva: Sametová historie, Vega-L, Praha 2009, s. 63–65.

SE 139/2014

Naopak názorově protipólový přístup a tzv. revizionistický model, který se zformoval v západním akademickém marxisticky orientovaném prostředí (což přednášející neuvedl) a který je po otevření archivů států bývalého sovětského bloku všeobecně považován za jednoznačně mylný, představil jako jeden ze dvou realistických modelů. Jako podpůrný příklad uvedl, že podle jeho vyznavačů je nemyslitelné, aby ten policejní aparát držel v šachu úplně celou společnost po tak dlouhé období, í protože jednak tomu odporuje celá řada dokladů např. o tom, že jak v rámci toho stranického aparátu, tak společnosti panovaly poměrně závažné konflikty, že vlastně ten státněsocialistický systém a to ani v tom stalinském období nepředstavoval nějaký strnulý monolit a dále, že pro revizionistické historiky základem stability nebyla ideologická indoktrinace, ale vytváření právě vazeb závislosti těch velmi hierarchizovaných pyramidálních celků systémů závislosti, kde vlastně patroni měli své funkce a klienti měli své funkce, a že ideologie byla spíše jakási zástěrka, jakýsi soubor principů, který umožňoval těm aktérům dosahovat těch zájmů, které vyplývaly nebo které souvisely s jejich pozicí v tom velice hierarchizovaném politickém a společenském systému státněsocialistických diktatur. Ač se M. Pullmann přihlásil ke třetímu přístupu (modelu) tzv. postrevizionistickému, který představil prostřednictvím názorů zdůrazňujících produktivní funkci, produktivní povahu její ideologie, tedy v tom co [státněsocialistická] diktatura úmyslně nebo bezděčně otevírala, v kontextu jeho názorů vyzníval jeho zdánlivě umírněný postrevizionismus spíše jako mimikry radikálního revizionismu. O revizionistech a postrevizionistech ještě uvedl, že podle nich ideologie se nachází ve společenském kontextu a že nezůstává nezměněna, že tady jsou velice důležité rozdíly v čase a to jaksi platí pro ten sovětský příklad, tak i pro ten náš normalizační. Co se týče ústředního tématu přednášky – komunistické ideologie v „normalizačním“ Československu, M. Pullmann se dopustil dalších dvou podstatných nepřesností. Jednak tím, že podsouval posluchačům tezi o vyprázdněné a nekonkrétní komunistické ideologii v době „normalizace“ ((je důležité si uvědomit, že ten obsah ideologie byl velmi nezakotvený, abstraktní), í jinými slovy tezi o tom, že sami komunisté rezignovali na podstatu své existence, tj. marxisticko-leninský „vědecký světový názor“. A druhou nepřesností bylo, žeza příklady oné nekonkrétní ideologie označil hesla, floskule, slogany, nápisyna památnících či transparentech apod.,tedy nástroje k ovládání společnosti z komunistické ideologie odvozené a pamětníkům dobře známé jako „agitprop“ neboli agitace a propaganda. O skutečné ideologii jako takové – tj. o „vědecké teorii marxismu-leninismu“ – nepadlo ani slovo, stejně jako o jejím systematickém vštěpování občanům nejen pomocí všudypřítomného zkratkovitého „agitpropu“, ale 77


JAN CHOLÍNSKÝ

především působením celého vzdělávacího, právního a ekonomického systému. Přednášející neuvedl filozofická a ekonomická východiska ideologie a z nich vyplývající politické důsledky, ani nepoukázal na to, že byla propracovanou teorií systematicky násilně vnucovanou celé společnosti (tedy všem lidem) nejen ve státních institucích (tj. v politice, na všech stupních škol počínaje školou mateřskou, na všech pracovištích, v armádě a dalších ozbrojených složkách, ve všech médiích) a veřejném prostoru (všudypřítomné transparenty, poutače, nástěnky, plakáty), ale i v soukromí (domovní a uliční výbory, zájmové organizace, kulturní akce). Protože M. Pullmann nepřiblížil posluchačům skutečné základy komunistické ideologie ani náznakem, je na místě udělat to zde stručně za něho. Marxismus-leninismus měl tři součásti – materialistickou filozofii (dialektický a historický materialismus – pro pamětníky „diamat“ a „histomat“), politickou ekonomii a vědecký komunismus. Doktríny „diamat“ a „histomat“ byly založeny na filozofickém materialismu včetně jeho základních „poznatků“, že vědomí je produktem hmoty, že lidská společnost se vyvíjí primárně pod vlivem výrobních vztahů směrem k rovnostářskému kolektivismu, že obě tyto doktríny jsou jediným správným vědeckým názorem, což je třeba politicky prosadit. Politická ekonomie byla založena na teoriích, z nichž vyplývaly tyto postuláty: předpoklad vzájemné nenávisti (tzv. třídní nenávisti) mezi společenskými skupinami definovanými zjednodušeně interpretovaným společenským rozvrstvením – podle druhu vykonávané práce (tzv. výrobních vztahů) a množství majetku; odmítnutí svobodných tržních vztahů a popření z nich vzešlých majetkových práv; nezbytnost revolučního zajištění majetkové rovnosti ve společnosti a centrálního řízení výroby ve státě. Vědecký komunismus byl de facto politologickou a politickou revoluční doktrínou. Rozvíjel sociálně-ekonomickou teorii o třídní nenávisti do teorie třídního boje (strategie a taktiky pro přípravu a realizaci socialistické revoluce v jednotlivých státech potažmo revoluce světové) s cílem nastolit diktaturu proletariátu, tj. komunistické strany označované za předvoj dělnické třídy. Strana měla převzít veškerou moc ve společnosti, zavést tzv. reálný socialismus, respektive budovat rozvinutou socialistickou společnost, vychovat nového socialistického člověka a následně zajistit tzv. přerůstání v beztřídní společnost. Významnými prvky přispěl do doktríny vědeckého komunismu Vladimir Iljič Lenin rozpracováním teorie o revoluční politické straně nového typu (tj. komunistické straně) a státní i celosvětové revoluci dělníků a rolníků (tzv. proletariátu) sdružených v této straně (stranách). Podle Leninových myšlenek tato strana nového typu měla být centralisticky řízena a dbát na maximální semknutost, disciplinovanost a organizovanost 78

SE 139/2014

své členské základny, měla řídit revoluční politický boj – podle dosavadních zkušeností, teoretických základů marxismu-leninismu a analýzy momentální společenské situace stanovovat dlouhodobou strategii a momentální taktiku. Lenin také stanovil pro straníky závazné etické zásady: morální, správné, dobré a pravdivé je to, co slouží komunistické straně. Tyto základy komunistické ideologie platily pro všechny občany a byly jim systematicky vštěpovány po celých 41 let trvání komunistického režimu v Československu tedy včetně „normalizace“, ale i v průběhu tzv. reformního procesu gradujícího v roce 1968. Pro ozřejmění a připomenutí dobových reálií poslouží citát prvního odstavce učebnice pro střední vojenské školy vydané v roce 1988: Marxismus-leninismus představuje vědeckou pokrokovou teorii dělnické třídy, teoretický základ činnosti revolučních dělnických stran. Je vědou o nejobecnějších zákonech vývoje přírody, společnosti a poznání, vědou o zákonech společenské výroby a rozdělování materiálních statků, vědou o budování socialismu a komunismu. Vyjadřuje zájmy dělnické třídy a je důsledně vědeckým výkladem společnosti i návodem k praktickém revolučnímu přetváření vykořisťovatelské třídní společnosti v beztřídní komunistickou společnost.5 Tato údajně nekonkrétní rozostřená ideologie plnila podle M. Pullmanna funkci jakéhosi tmelícího komunikačního kanálu mezi státem a společností, v níž si většina občanů tuto rozostřenou ideologii (v Pullmannově podání zúženou na „agitprop“) osvojila, a dokonce v ní nalézala prostředek k naplňování svých zájmů. Tato ústřední teze celé přednášky měla v postrevizionistickém smyslu ukázat právě i tu míru osvojení toho, že lidé vlastně pod těmi ideologickými floskulemi si představovali svoji verzi toho, co jsou přednosti socialismu, a tak dále, ale že ta ideologická praxe byla natolik formalizovaná, nebo natolik v ní převládala forma nad obsahem, že vlastně mohli vnést do té své reality poměrně vysokou pluralitu těch zájmů a hodnot a představ, které považovali za vlastní za přirozené a tak dále. Naprostým nesmyslem by bylo tvrzení (které nechci přednášejícímu podsouvat, byť hovořil o osvojení ideologie, a ne o utilitaristickém využívání „agitpropu“), že si většinová společnost osvojila komunistickou ideologii, tedy utopický a nefunkční, nicméně složitý a do nejmenších podrobností propracovaný marxisticko-leninský filozoficko-politicko-ekonomický systém. K jeho osvojeníí nepochybně došlo výhradně u stranických ideologů, funkcionářů a fanatiků, případně také u některých nestranických příslušníků intelektuální obce. Většina společnosti však zůstávala osvojením, tedy podrobnou znalostí 5 Základy marxismu-leninismu pro vojenské střední školy s názornými přehledy. Naše vojsko, Praha 1988, s. 15. 79


JAN CHOLÍNSKÝ

ideologie, případně jejím zavedením do svého života, nedotčena – ať již to bylo z důvodů složitosti ideologie, každodenní zkušenosti s ideologií nebo znechucení z ideologie. Na druhou stranu, zevrubná znalost základních postulátů marxismu-leninismu byla s ohledem na systematičnost a důslednost, s jakou komunisté vymýtili tradiční kulturu a nastolili svoji sovětizovanou „pakulturu“, všeobecná, nemluvě o výtečné znalosti „agitpropu“, o níž nepřesně referoval M. Pullmann. „Vymývání mozků“ (brainwashing) a indoktrinace prostřednictvím vštěpování ideologie, „agitpropu“ a cenzury byly prováděny celoplošně, intenzivně a systematicky, ve svých důsledcích proto dodnes zatěžují dvě nejstarší generace české společnosti (tj. lidi starší než čtyřicet let) a nepřímo ovlivňují i generace mladší. To ovšem automaticky neznamená, že většina lidí se pod tímto systematickým tlakem či spíše v důsledku vědomí nabízejících se výhod s ideologií, potažmo režimem ztotožnila. Společenskou imunitu vůči takovémuto ztotožněnízajišťovaly kontinuita s předkomunistickou érou (nositelé jejích hodnot byli režimem označeni a evidováni jako bývalí lidé); protikomunistická rezistence lidí označovaných režimem jako nepřátelské osoby (připomenout lze širokou typologii činností od ozbrojeného boje přes vydávání samizdatu až k veřejným proklamacím); paralelní a navzdory ideologickému brainwashingu udržované hodnotové systémy (křesťanský, humanistický, avantgardní); každodenní životní zkušenost s absurditami a nefunkčností komunistického režimu. Sugestivní tvrzení, že se většina lidíí s režimem a jeho ideologií ztotožnila, zcela pomíjí fakt, že ve společnosti existovala širší škála vůči režimu odstupňovaných postojů – nejen komunisté, konformisté a disidenti. Část postojů byla přitom založena na hodnotových systémech, které jakékoliv ztotožnění s režimem či pozitivní vztah k němu vylučovaly. V této souvislosti je na místě připomenout především postoje založené na křesťanském náboženském vyznání a také petici za náboženskou svobodu, kterou v roce 1988 podepsalo na šest set tisíc signatářů (autorem byl rolník Augustin Navrátil, jehož aktivismus režim zhodnotil umístěním do psychiatrické léčebny). Dále zde bylo velké množství lidí vyznávajících hodnoty západního humanismu včetně disidentů, kteří připomínali „normalizačnímu“ režimu jeho opomíjené mezinárodní závazky o dodržování lidských práv. Na pomezí mezi pololegalitou a ilegalitou působily desítky oddílů a skupin udržujících tradici skautingu, ale také trampské osady jakožto centra trampského neformálního hnutí (jistě ne sovětofilského). Byly zde tisíce mladých lidí z kontrakulturního undergroundového hnutí a představitelé umělecké avantgardy. Kromě toho se bezpočet jednotlivců a rodin distancoval od režimu na základě své životní zkušenosti v soukromí. 80

SE 139/2014

Závěry M. Pullmanna vystavěné na domněnce, že většina lidí přijala režim za svůj na základě jím nabízených možností a výhod, jsou hrubě zjednodušující. Povyšují parazitování na zločinném režimu a kolaborování s ním na jakousi všeobecně sdílenou společenskou normu a nespravedlivě denuncují většinu společnosti. Smýšlení většiny (konformitu či dokonce spoluvinu) ovšem nelze zkoumat a odhalit na základě účasti při režimních rituálech (tj. schůzích, prvomájových oslavách či volbách), jak bylo dokládáno v přednášce, ale pouze odvozovat ze soukromého života jednotlivců a z některých dalších ukazatelů. Z nich nejvýznamnější jsou události na konci roku 1989 a výsledky parlamentních voleb v roce 1990. Skutečnost byla taková, že v důsledku komunistického režimu byla společnost hluboce rozdělena, přičemž – vzhledem k tomu, že „normalizační“ Československo bylo zločinným policejním státem – část tohoto rozdělení zůstávala skryta. Na jedné straně stála kriminální vrstva tvůrců a udržovatelů režimu ve službách cizího státu a nemorální vrstva na tomto režimu bez skrupulí parazitující. Uprostřed se nacházela nepříliš podstatná sociálně apatická vrstva. Na druhé straně stála vrstva režim odmítající (ať již pasivněji či aktivněji) a kriminalizovaná vrstva proti režimu veřejně protestující. Považovat účast na schůzích, prvomájových oslavách a tzv. volbách za osvojení ideologie a za ztotožnění s režimem nelze prostě proto, že pod tlakem „reálného socialismu“ šlo u značné části účastníků o součást strategie přežití v nouzi. A to nehledě na argumentaci M. Pullmanna, podle které tomuto zdůvodnění (v jeho verzi formulované lidé se báli, což není totéž jako strategie přežití, ale smysl je přibližně stejný) odporuje spousta odkazů k tomu, že lidé nevnímali vůbec jaksi svou účast třeba právě na prvomájovém průvodu nebo svou účast nebo svoje členství v SSM jako něco neautentického.Na stejné téma M. Pullmann řekl, že většina obyvatelstva sice nepřestávala věřit v ty obecné v přednost těch obecných principů socialismu jakožto v ideál. A dále uvedl, že nedává smysl se ptát, co je skutečná podpora a co je předstíraná podpora, protoželidédávali najevo svůj souhlas s řádem věcí, tedy s tím, co jim ty poměry znemožňovaly nebo otevíraly. A také: Nebylo to jen kvůli těm mocenským vztahům, kontrole, strachu atd, jako to bylo možná zpočátku,ale postupně ideologie, jak se dá ukázat, získávala funkci, která se prosadila nikoliv ze strachu, ale díky tomu, co těm aktérům přinášela. S ohledem na „přednormalizační“ i „normalizační“ zkušenosti občanů s komunistickým režimem (který hned po svém vítězství v únoru 1948 začal zintenzivňovat třídní boj, tj. teror proti skutečným i domnělým odpůrcům, a do poloviny padesátých let za použití drastických prostředků odhalil a zlikvidoval atomizované ale početné odbojové hnutí), s ohledem na dlouhodobé 81


JAN CHOLÍNSKÝ

postoje Západu (snaha o koexistenci se sovětským blokem a sovětským komunismem) a přítomnost sovětských vojsk lze považovat různě odstupňované strategie přežití (kam ovšem samozřejmě nepatřilo parazitování a udavačství) za zcela legitimní a přirozenou nutnou obranu v krajní nouzi, která nemá nic společného s prorežimní konformitou a ztotožněním. V hypotetické konstrukci přednášejícího navazovala na tezi o ztotožnění většiny společnosti s režimem teze o skvělých možnostech, které za to režim nabízel. „Normalizační“ ideologie totiž podle Pullmannovy verze postrevizionismu neměla jenom ty restriktivní účinky, kde by jenom zakazovala, kde by vymezovala to pole, ale měla i tu produktivní funkci, to znamená, že lidem otevírala možnosti, o nichž si nebyli jisti (sic). A dále: Umožňovala uvést nové významy zájmy a aktivity, které nebyly nutně v souladu s obsahy oficiální doktríny, ať už to byla individuální dovolená, západní hudba a filmy, nové sporty, ochrana přírody, duchovní hudba atd. To byly všechno věci, které se daly právě do toho, které byly součástí té praxe v pozdním socialismu a které se daly těmi příslušnými citáty z Lenina velmi pěkně uvést.Ještě před komentářem ke zmínkám přednášejícího o západní kultuře je na místě připojit několik poznámek k oné výše konkretizované, většinou společnosti údajně vítané nabídce. A také to, že tento výčet vymožeností, byť by mohl být v Pullmannově podání ještě širší, nezahrnoval ty nejpodstatnější předpoklady seberealizace a plnohodnotného života: možnosti spojené s podnikatelstvím, živnostnictvím, samostatným zemědělským hospodařením; s vědeckou a uměleckou svobodou; možnosti sdružování, svobodné komunikace a občanského aktivismu; kvalitní vzdělání a přístup k informacím atd. A nyní k zmíněným vymoženostem. Individuální dovolená jednak nebyla vynálezem sovětského ani „normalizačního“ komunismu, jednak byla v době „normalizace“ standardní součástí zaměstnaneckého poměru nehledě na vztah zaměstnance k ideologii. O tom, jak kdo dovolenou prožije, sice nerozhodoval „normalizační“ režim, nicméně např. její tradičních formy (cestování a zahraniční rekreace) byly režimem podstatně omezeny. Co se týče nových sportů, přednášející neupřesnil, jaké sporty míní, nicméně nelze říci, že by „normalizační“ režim nějak progresivně podporoval zavádění nových sportů, ale ani to, že by nějaké nové formy sportování byly přímo spojeny se vztahem sportovců k marxismu-leninismu. Pokud se týče ochrany přírody, faktem je, že „normalizační“ režim sice povolil některé volnější ochranářské formy (Český svaz ochránců přírody, Hnutí Brontosaurus či vydávání časopisu Nika), ovšem na druhou stranu ochranářům neumožňoval ovlivňovat antiekologickou politiku KSČ a stejně jako v jiných oblastech usiloval i v případě formalizovaných ochranářských struktur o jejich přímou 82

SE 139/2014

kontrolu. Co se týče duchovní hudby, přednášející opět neupřesnil, jakou hudbu konkrétně má na mysli. Pokud by se jednalo o tzv. vážnou hudbu, tak lze říci, že účast na koncertech či dostupnost nahrávek neměly se vztahem posluchačů k „normalizační“ ideologii nic společného. Pokud se tento poukaz vztahoval k hudbě liturgické, pak lze ovšem M. Pullmannovi namítnout, že kdyby například katoličtí kněží přijali výměnou za rekonstrukci varhan ideologické postuláty „normalizačního“ režimu, nebo dokonce z kazatelen před zazněním takto opravených varhan tlumočili věřícím citáty z V. I. Lenina, zásadně by se zpronevěřili svému náboženskému poslání. Nyní ještě k avizované západní kultuře a jejím podání v přednášce, kde byl tento pojem několikrát použit poněkud pitoreskně. Především není pravda, že by „normalizační“ režim občanům, kteří se stavěli konformně k jeho ideologii, umožňoval nějaký širší přístup k západní kultuře. V takovém případě by se totiž octl v podobné situaci, jako výše uvedený kněz citující V. I. Lenina, protože západní kultura sedmdesátých a osmdesátých let byla opakem komunismu – souborem hodnot vzešlých z idejí křesťanství a humanismu, k jejím základům patřily politická pluralita, lidská práva a svobody a svobodná ekonomická soutěž vyvažovaná sociální politikou. Ve všech zmínkách v přednášce ovšem M. Pullmann zaměnil západní kulturu za západní popkulturu (která je v rámci volné ekonomické soutěže její někdy více, jindy méně úpadkovou součástí), konkrétně za populární či rockovou hudbu, film, módu. V té souvislosti dokonce konstatoval, že tradicionalistická historiografie vyznávající tzv. totalitně-historický model (viz výše) považuje západní hudbu (z kontextu vyplývalo, že měl na mysli hudbu rockovou) za pochodeň svobody. y Lze si ovšem jen těžko představit, že by giganti západní historiografie soudobých dějin jako Robert Conquest, Martin Malia, Richard Pipes nebo Adam Ulam zastávali tento názor. Co se týče „západního“ oblečení, lze připomenout alespoň „normalizační“ alternativy nákupu „západních džínsů“ platné až do konce osmdesátých let – Tuzex (za Odběrní poukazy zahraničního obchodu Tuzex neboli tzv. bony, které bylo třeba před návštěvou některého z nemnoha obchodů se zahraničním zbožím nelegálně nakoupit); výjezd do Maďarska nebo Jugoslávie; návštěva podnikavých Vietnamců šijících džínsové kalhoty nelegálně na ubytovnách; dar od příbuzných nebo známých ze Západu. Přednášející dále uvedl, že ona západní populární rocková hudba v „normalizačním“ režimu občanům umožňuje podívat se někam za tu hranici a poznat, co je vlastně to svobodné. Budiž, pro část mladé generace to mohlo platit, rocková hudba byla pro ni skutečně určitým synonymem svobody, ale nutno dodat, že paralelně s nasáváním západní rockové hudby poznávala tato zájmová skupina mladé generace svobodu také v tom, když 83


JAN CHOLÍNSKÝ

západní gramofonové desky směňovala na nelegálních burzách, kde si svůj majetek musela čas od času chránit úprkem před policejním zátahem. Na burzách byly ke směně a ke koupi dostupné tisíce rockových interpretů, z nichž souhrnná produkce – dovoz neexistoval – „normalizačních“ nakladatelství Panton, Supraphon a Opus představila v období „normalizace“ vzorek přibližně odpovídající počtu prstů na rukou. Přednášející dále pokračoval vývodem, že tato hudba nepůsobila vždy jen podvratněě – s tím lze zajisté souhlasit jednak proto, že většina posluchačů nerozuměla zpívané angličtině, jednak proto, že část západní poprockové hudby byla politicky neutrální (to platilo i o jejích českých ekvivalentech), a část dokonce politicky kontrakulturní, tj. protizápadní. Tudíž netřeba nic zásadního namítat ani proti výroku: Tady právě já bych argumentoval, že třeba i ta skutečnost, že třeba lidé artikulovali zájem třeba o západní hudbu, třeba o heavy metal, řekněme, nelze pojímat jako odpor (s ohledem na to, že níže zmíněná rocková odnož patřila právě mezi ty politicky a ideologicky neutrální). Speciální komentář si ale zaslouží tento zábavný názor přednášejícího: Například vlastně ta sovětská recepce západního artrocku, ať to byl Pink Floyd atd. v sedmdesátých letech, je jenom dokladem toho, že ty obecné socialistické ideály a imaginace spojená se západní kulturou nestály v protikladu, ale naopak splývaly v jednotnou estetiku takových těch futuristických vizí toho Mašina Vrémeni, těch Astronautů atd. Tedy popořadě. Britská rocková skupina Pink Floyd patřila (zejména ve druhé polovině sedmdesátých let a v první polovině let osmdesátých) mezi celosvětově známá rocková esa, její tvorba oplývala sugestivní hudební kvalitou a nápaditostí. Při vší úctě k hudebníkům sovětských skupin (v diskurzu sovětského bloku zájmově-uměleckých souborů) Mašina Vrémeni a Astronauti byla jejich hudba nepochybně kvalitativně nesrovnatelná s hudbou Pink Floyd. Zásadní nesouhlas je ovšem třeba vyslovit s takovýmto srovnáváním v souvislosti se zaměřením a texty písní. Zde Pullmannovo splývání v jednotnou estetiku futuristických vizí platit nemůže ani teoreticky, protože západnímu kontrakulturnímu zaměření Pink Floyd nemohli oficiálně působící sovětští umělci vytvářet adekvátní východní paralelu. Ani s největší fantazií si totiž nelze představit, že by tyto soubory v Sovětském svazu za vlády Leonida Iljiče Brežněva hrály písně s texty na motivy knihy Farma zvířatt od spisovatele George Orwella (Pink Floyd: Animals6) rozdělující sovětské občany (jako byli v podání Pink Floyd rozděleni občané britští) na tři kategorie – prasata, psy a ovce... A stejně 6 Pink Floyd: Animals. Harvest/EMI, Velká Británie 1977 (Capitol/Columbia, Spojené státy americké 1977). 84

SE 139/2014

obtížně představitelné je, že by Mašina Vrémeni nebo Astronauti vyjádřily odcizení jednotlivce v sovětské společnosti nebo kritizovaly systém sovětského školství, jako si to „dovolili“ v britském kontextu Pink Floyd ve svém nejproslulejším dvojalbu The Walll a ve filmovém zpracování jeho ústředního hitu Another Brick in the Wall.7 Akademické prostředí, kde zítra znamená včera? Cílem tohoto dlouhého polemického komentáře nebylo jen odmítnutí východisek a závěrů jedné přednášky jakožto nějakého experimentálního „nástřelu“ vypuštěného na návštěvníky Dne vědy FF UK. V širší perspektivě mi jde o to kriticky poukázat na současný trend vycházející z akademického prostředí, který v oblasti sociálních věd popularizuje soubor tezí zaměřený na zpochybnění a přehodnocení konsenzuálního společenského náhledu jednoznačně odmítajícího bývalý komunistický režim. Vše nasvědčuje tomu, že snahou představitelů tohoto českého revizionismu je nejen prosadit se v akademickém prostředí a společenskovědním diskurzu, ale také ovlivňovat veřejné mínění a uplatnit své ideje i v politice.8Vystoupení M. Pullmanna na Dni vědy FF UK, K jakož i šíření revizionistických tezí podobného obsahu v akademickém a veřejném prostředí považuji za výzvu k obhajobě tradičního a dosud také právně kodifikovaného pohledu na vládu komunistické strany a na ideologii marxismu-leninismu v letech 1948– 1989, jako na nelegitimně uzurpovanou a zločinně užívanou moc respektive objektivní společenské zlo. Zpochybňování této kodifikace je evidentní paralelou k revizionistickému náhledu na zločinné užívání moci a tragické důsledky expanze německého nacionálního socialismu v letech 1933–1945, který je ovšem v České republice i v zemích Evropské unie důsledně ostrakizován respektive trestně stíhán. Jaký rozdíl může být z hlediska platného práva mezi revizionismem zpochybňujícím nacistické zločiny a revizionismem zpochybňujícím zločiny komunistické? Na to by měly v konkrétních případech odpovědět příslušné nezávislé soudy a věcí by se měl patrně zabývat také ústavní soud. Vždyť trestní právo v této věci hovoří zcela jasně: Kdo veřejně popírá, 7 Pink Floyd: The Wall. Harvest/EMI, Velká Británie 1979 (Capitol/Columbia, Spojené státy americké 1979); filmové ztvárnění – Pink FloydThe Wall, režie Alan Parker, 1982. 8 Může to být například podpora snah o omezení platnosti či zrušení některých zákonů vztahujících se k době komunismu, o zpochybnění společenské úlohy Ústavu pro studium totalitních režimů, či o znevážení protikomunistického odboje atd. 85


JAN CHOLÍNSKÝ

zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.9 Z hlediska etiky je zpochybňování zločinů komunistického režimu v době „normalizace“ (či dříve) zlehčováním popření práv všech občanů, kteří nemohli svobodně rozvíjet svůj život, zlehčováním křivd vůči těm, kteří byli perzekvováni, vězněni, vyhnáni z vlasti, a zlehčováním obětí těch, kteří v roce 1968 zahynuli v důsledku sovětského vpádu. Z hlediska zdravého rozumu je jasné, že obhajovat „normalizační“ režim založený na vlastizradě, uzurpování moci skupinou obyvatel s pomocí cizího státu, šikanování a terorizování občanů státní mocí, nebo násilné indoktrinaci zvrácenou ideologií, je naprostonepřípustné.Ale co dělat, když je takováto obhajoba maskována akademickým statusem a manipulativním, téměř nesrozumitelným jazykem? V analyzované přednášce byla odmítnuta zásadní jednoznačná kritika komunistického režimu s tím, že je to pouze jeden z možných vědeckých přístupů, a to ten nejméně seriózní. Ideologie byla představena jako víceméně neutrální komunikační kanál, aniž byl vysvětlen rozdíl mezi právní a akademickou pozicí marxismu-leninismu v „normalizačním“ Československu a v současné liberálnědemokratické České republice. Tedy připomínám – „diamat“ bez revoluční politické dimenze je dnes jednou z filozofických hypotéz; „histomat“ a marxistická politická ekonomie jsou dnes díky historické paměti považovány za dějinami potvrzené omyly, z nichž vzešla brutální politická totalita, ač se jejich působení snaží někteří intelektuální a političtí dobrodruzi recyklovat; vědecký komunismus a leninismus jsou extremistické politické doktríny v rozporu s právním řádem, ač při jejich propagaci nedochází k trestnímu postihu. Na podobné téma, jako byla citovaná přednáška, publikoval (dnes již docent) Michal Pullmann také knihu Konec experimentu – přestavba a pád komunismu v Československu10, která je psána stejným jazykem, v jakém byla proslovena přednáška na Dni vědy FF UK, K a obsahuje stejné absurdní vývody a argumentační kotrmelce. Do dalšího rozboru se pouštět nehodlám (ostatně vše podstatné je v článku Petra Placáka – Pullmannův Pán much aneb Historie a svět dětí11), ale závěrem si neodpustím konfrontaci této Pullmannovy knihy s novinovým rozhovorem uvedeným titulkem Tupý jazyk raní víc než 9 Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., § 405. 10 PULLMANN, Michal: Konec experimentu – přestavba a pád komunismu v Československu. Scriptorium, Praha 2011. 11 PLACÁK, Petr: Pullmannův Pán much aneb Historie a svět dětí. Paměť a dějiny 2013, č. 1. 86

SE 139/2014

ostrý meč, který poskytl Lidovým novinám jazykovědec Dušan Šlosar. Hned v první odpovědi se v kontextu mých úvah strefuje do černého, když říká: Jazykem se dnes rozhodují ty největší bitvy o moc a vliv. [...] Ve střetech o moc má rozhodující vliv slovo a to, jak je kdo schopný mu porozumět.12 Dále uvádím bez komentáře několik citací z knihy Konec experimentu. (1): Navíc šabloně o „totálním útlaku“ [„normalizačním“ komunistickým režimem] odporuje velké množství pramenů: zejména dějiny tzv. všedního dne dokládají, že lidé před rokem 1989 nežili jen vyprázdněné životy ve stínu všemocného „režimu“, ale třeba se o tento „režim“ vůbec nezajímali a rozvíjeli ve svých každodenních životech pro ně mnohem důležitější hodnoty – rovnosti, lásky, intimity, nezištné pomoci, rodinné pohody, přátelství, bezpečí, vzdělání, práce, či kreativity.13; (2): Neustálé opakování přepjatého ideologického jazyka nebylo „mlácením prázdné slámy“ [...] Umožňovalo lidem dosahovat nonkonformních cílů (starosti o osobní blahobyt, konzumace západní kultury, realizace volnočasových aktivit) a veřejně přitom deklarovat, že tyto jejich osobní preference nejsou projevem nečistých sil, nýbrž patří ke kvalitnímu životu v socialistické společnosti, za jejíž přirozenou součást se většina lidí považovala [...] sebe sama stále považovali za spořádané socialistické občany.14; (3): Dokud autoritativní diskurs komunistické diktatury fungoval (dokud lidem umožňoval podepřít jejich právo o sobě promlouvat), byl jednak vítaným zdrojem identifikačních vzorců, jednak poskytoval nástroje, jak účinně neutralizovat nespokojenost (a představit kritiku, jako věcnou, systémovou, konstruktivní).15; (4): „Sociální oporou normalizačního režimu“ nebyla úzká vrstva byrokracie, nýbrž drtivá většina společnosti. Její podpora státního socialismu a souhlas s existujícím uspořádáním trval, dokud lidé měli reálnou možnost neutralizovat působení svých potřeb a postojů v každodenním světě a tvářit se přitom, že většina lidí žije spokojené životy.16; (5): Metadiskurs o ideologii, tedy kritické tázání, co je to vlastně socialismus a proč je žádoucí, byl pro stabilitu diktatury zničující. Nebořil sice víru v socialismus jako princip – ostatně i listopadové události roku 1989 probíhaly v duchu lepšího, demokratičtějšího socialismu, který by navázal na pražské jaro.17 12 Tupý jazyk raní víc než ostrý meč. Lidové noviny, 18. ledna 2014, příloha Orientace, s. VII/27. 13 PULLMANN, Michal: Konec experimentu, s. 16. 14 Tamtéž, s. 219. 15 Tamtéž, s. 220. 16 Tamtéž, s. 223. 17 Tamtéž, s. 232. 87


JAN CHOLÍNSKÝ

Uzavírám s tím, že jazyk, který M. Pullmann použil v komentované přednášce i v knize Konec experimentu, není podle mého názoru jazykem vědeckým, ale jazykem ideologickým, „revizionisticko-revolučním“. Jan Cholínský, historik, který byl významně ovlivněn prof. Janem Kalvodou.. Ve Střední Evropě publikoval řadu článků, věnovaných kritické reflexi české historiografie.

88

SE 139/2014

Různé

89

SOCIÁLNÍ DEMOKRATÉ A KŘESŤANSTVÍ (NEJEN TI ČEŠTÍ)

IVAN ŠTERN

Sociální demokraté a křesťanství (nejen ti čeští) (Historický exkurs) Ivan Štern Obecně máme za to, že sociálně demokratické hnutí je hnutí ateistickým. Odkazuje se spíš k Francouzské revoluci, k osvícencům, už méně k myslitelům křesťanským. Tvrzení to nemusí být jednoznačné. Přirozeně i zde existují výjimky. Anglické sociální hnutí nečerpalo jen z učení socialistických myslitelů 19. století, ale přímo z učení reformistů, zejména pak z učení puritánů, nositelů evropské křesťanské reformace. Reformistická duchovní tradice měla na politiku Labour Party (a dodnes má) vliv rozhodující. Není to náhoda, že prvním předsedou Labour Party se v roce 1906 stal laický kazatel evangelikální církve Keir Hardy. Bez reformace, která znamenala návrat k samotným kořenům křesťanství (a k biblické tradici vůbec), bychom si těžko představili pozdější vznik jakéhokoli svobodomyslného hnutí, a sociálně demokratické hnutí mezi taková nesporně patří. Byla to reformace, která prolomila krunýř, jejž kolem řadového křesťana svírala dosud katolická církev, ve snaze jej přesvědčit, že pouze ona mu může prostředkovat dialog s bohem, a která zavedla princip všeobecného kněžství. Reformovanému křesťanovi, jemuž se tak otevřela možnost bezprostředního dialogu s bohem, se tak dopracoval poznání, že si je v očích božích roven se všemi jeho bližními, bez ohledu na konkrétní vyznání1, že z pohledu božího nikdo nemá jakékoli výhradní postavení a že v důsledku toho, má-li být na světě nastolen boží řád, tedy řád spravedlivý, musí být založena na rovnosti mezi lidmi navzájem. Postupně pak dospíval k přesvědčení, že spravedlivá společnost, tedy společnost založená na vzájemné rovnosti mezi lidmi, nemůže být jiná než společnost, opírající se o nezpochybnitelnou svobodu každého jednotlivého jejího člena, a že svoboda jednotlivce je naopak nutnou podmínkou, má-li být spravedlnost mezi lidmi vůbec nastolena. Není od věci, že k tomu poznání v nové době lidé dospívali často navzdory působení církví, zejména pak navzdory církvi katolické. I když i mnohé církve, jež 1 Reformace tak nakročila k dnešní náboženské svobodě, nadřazující rovnost mezi lidmi nad konkrétní náboženskou víru. Křesťanství tedy v duchu reformačním a později i v duchu II. vatikánského koncilu je tak jediným náboženstvím na světě, které výlučnost člověka v jeho nedotknutelné důstojnosti nadřazuje dokonce nad sebe samé. 90

SE 139/2014

se popisovaly jako církve reformované, tu sehrávaly podobnou zničující roli2. Popření kruciální podstaty křesťanství znamenaly náboženské války, počínaje úsilím katolické Evropy potlačit české husitské hnutí, přes šmalklandské války ve století šestnáctém, bartolomějskou noc v Paříži až po válku třicetiletou. Nelze nakonec v této souvislosti nepoznamenat, že církvemi zarputile prosazovaný antijudaismus, nenávist vůči Židům, odůvodňovaný teologicky, rovněž představoval jedno z významných popření podstaty křesťanského učení. Rovněž popíral svobodnou podstatu člověka, nedotknutelného v jeho důstojnosti a ve své podstatě tak urážel samotného boha. Ateismus, zesilující v době osvícenství lze v těchto souvislostech vysvětlit i jako určitou formu protestu humanisticky uvažujících lidí proti překrucování podstaty křesťanství a jeho náhledu na člověka některými náboženskými obcemi. Čtenáře politických programů asi proto nepřekvapí, pokud nahlédne do základních programových zásad německé sociální demokracie (již si zde volím za příklad z toho důvodu, že se česká sociální demokracie tradičně duchovně inspirovala z tohoto zdroje), že zjistí, že celý její program se opírá o nezpochybnitelnou důstojnost člověkovu. Důstojnost člověka jako základní kámen sociálně demokratického hnutí se tu objevuje jako něco, o čem se nepochybuje, o čem se nevede diskuse, co je sdílenou hodnotou, bez níž se celá svobodomyslná konstrukce hnutí zhroutí. Číst zmíněný postulát lze dvojím způsobem: jako dogma, jako politický axiom anebo jako výsledek historické zkušenosti lidí, kteří postupem času přicházeli na to, že ke vzájemnému soužití, opírající se o maximum volnosti v rozhodování každého jedince, se dopracují jedině tak, že jeden druhého respektují v jejich obecné lidské podstatě, ale i v jedinečnosti každého z nich. O něco jednodušší to mají křesťanští demokraté. Odvozují nedotknutelnou důstojnost člověka z jeho obrazu božího, tudíž z jeho ukotvenosti v bohu. Z víry v boha pak pramení jejich neotřesitelné přesvědčení, že člověk je nadán svobodou z vůle boží a že jakékoli jeho ponižování, násilné nucení jednat proti vlastnímu přesvědčení a svědomí, je ve své podstatě nejen urážka jeho jako obrazu božího, ale urážka samotného boha. Hodnoty, na nichž stojí svobodomyslná politika křesťanských demokratů, mají tak zdánlivě daleko pevnější fundamenty. Z dějin však víme, že mnohdy i ten nejpevnější fundament lze nebrat jednoduše na vědomí. 2 Viz čarodějnické procesy ve Švédsku v raném novověku, které za sebou zanechaly mnoho tisíc lidských obětí. 91


IVAN ŠTERN

Skutečnost, že se sociální demokraté vůči křesťanství vymezovali kriticky, že upřednostňovali ateistické nahlížení světa, nelze vysvětlovat tak, že by ve své politice a ve svém usilování o lidský pokrok křesťanské učení popírali či v lepším jeho zásady praktikovali pouze na zapřenou. Zkrátka: podobnost tu není náhodná. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická pro potřeby stranického vzdělávání vydala v roce 1906 brožuru z pera Bohumíra Šmerala „Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté?“. V kapitole o sociální demokracii a náboženství se čtenář dozvídá, v čem je pro politiku sociální demokracie křesťanské učení. Šmeral tu píše: „Jestli sociální demokracie jakožto politická strana nevystupuje proti náboženství, rozumí se samo sebou, že nevystupuje také proti křesťanskému náboženství. Ovšem že máme tu na mysli pravé křesťanství, a nikoliv to zfalšované učení, které káží ti, kteří dnes z Kristovy nauky udělali si výnosný obchod. Proti pravému křesťanství naopak musí mít a má sociální demokracie největší úctu a vážnost. Vždyť vznešené zásady Kristovy tolik mají příbuzného se zásadami socialismu, a třebaže jiným béřou se směrem, stejný jako socialismus sledují cíl, cíl, jímž jest rovnost, bratrství a spravedlnost pro všechny.“3 Zcela záměrně tu Šmeral používá pojem náboženství, avšak ne v té době v běžném slova smyslu jako synonymum ke křesťanství, ale u vědomí, že v Evropě, dokonce v samotném Rakousku, jsou přítomna i jiná náboženství, náboženství židovské a islám. Sociální demokraté byli tehdy nositeli myšlenky náboženské svobody v duchu, v jakém se k náboženské svobodě přihlásil až II. vatikánský koncil z iniciativy nyní už a po právu svatořečeného papeže Jana XXIII. Smysl sociálních demokratů pro náboženskou svobodu lze doložit jejich postojem k aféře Hilsnerově v roce 1899. Jako jediné politické hnutí se vzdor většinovému antisemitskému postoji tehdejší české i německé společnosti, otevřeně postavili na stranu T. G. Masaryka. V české společnosti si dokonce vysloužili odsudek pro údajnou zradu věci národního zájmu. Přestože Masarykův spis „Je třeba revidovati proces Polenský“, jímž dokládal manipulativnost procesu, jenž se odehrál v září 1899 před krajským soudem v Kutné Hoře, byl úředně konfiskován, sociálně demokratické Právo lidu z něho na pokračování uveřejňovalo podstatné výňatky. Byli to sociálně demokratičtí poslanci, kdo okamžitě v rakouském parlamentu interpelovali vládu pro konfiskaci Masarykova spisu. Byl to velký duch tehdejší sociální demokracie František Soukup, který se osobně Masaryka zastal ve vášnivém redakčním článku Práva lidu. 3 ŠMERAL Bohumil, Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, Praha 1906 – strana 47 92

SE 139/2014

Když jsem četl novinářské zprávy o polenském procesu, věřil jsem, že Hilsner je vinen, a v tom smyslu jsem také psal v jednom feuilletonu. Dále jsem se pak o věc nestaral, až se mi dostala do rukou Masarykova brožura. Ne-li již nic jiného, důvody v této brožuře jsou tak silné, že aspoň nutí k přemýšlení, a že se nějakou neomalenou frází odbýt nedají. Ale tak to u nás nechodí; to by nebylo české a tak „čeští lidé“ nejednají. U nás je českým lhát, špinit na cti, utrhat, klacky vytahovat, plivat nebo z textu jednotlivě věci vytrhávat a tím ubíjet. Tak jedná vlastenectví a českost, jak tomu učí Katolické, Radikální a Národní listy. Českým je ukřičet člověka a nevyslechnout ho. Českým je nečíst a nadávat. Českým je podezřívat z úplatnosti a nemít k tomu nejmenších důvodů. A kdo to nedělá, tomu u nás omelou za den tisíckrát židy a židovské peníze kolem úst a plivnou na něj, že stojí v „cizích službách.“ ... 4 O moderní pojetí náboženské svobody opřel svůj výklad možnosti souznění národního uvědomování a internacionalismu jiný významný rakouský sociální demokrat té doby, Karl Renner5. Když ve vídeňském sociálně demokratickém listu Arbeiter Zeitung6 vysvětloval, proč lze skloubit úsilí o národní emancipaci a internacionalismus socialistického hnutí, proč se oba vzájemně nevylučují, naopak se doplňují, přirovnal oba zdánlivě protichůdné pohyby k životu náboženských obcí různých denominací. Psal, že ve všední den, kdy se členové jednotlivých obcí zaměstnávají obecnými činnostmi, jako je obstarávání obživy, činnost hospodářská, nelze mezi nimi najít nijak výrazné rozdíly. Liší se od sebe až v neděli, kdy každý podle obce, k níž náleží, navštíví buď katolický kostel či některou z evangelických modliteben, aby vzápětí v pondělí ruku v ruce spolupracovali na poli hospodářském a společenském. Spolupráci tam, kde se jejich zájmy prolínají a sobě podobají, se bude o to více dařit, míní Renner, o co více se budou vzájemně respektovat ve své náboženské jinakosti. II. vatikánský koncil pak k tomu jen dodal, co je implicitně v Rennerově textu již obsažené. Nelze nikoho nutit násilím, aby vyznával určitou víru. Cena je tu příliš vysoká. Ponížení 4 Právo lidu, 17. listopadu 1899, strana 1 5 Karl Renner byl nejrespektovanějším odborníkem rakouské sociální demokracie na otázku národnostní. Z jeho myšlenek, jež neměly daleko ke konceptu Rakouska z pera Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého, vycházel brněnský sjezd sociální demokracie v září 1899. Sjezd řešil otázku uspořádání Rakouska v duchu rovnosti národů žijících v monarchii. Po první světové válce se stal prvním rakouským kancléřem a tuto funkci z iniciativy Američanů zastával i po roce 1945. 6 Arbeiter Zeitung, 3. prosince 1913, strana 1 93


IVAN ŠTERN

člověka. Přitom nedotknutelnost člověka v jeho důstojnosti a z ní plynoucí náboženská svoboda jsou nadřazeny jakémukoli konkrétnímu způsobu vyznávání víry. Křesťanské pojetí člověka v tomto duchu opravňovalo pak papeže Jana Pavla II., aby svého času prohlásil, že náboženská svoboda je základem všech ostatních lidských svobod. S otázkou náboženské svobody, nahlédneme-li zpět do stranicko-vzdělávacího spisu Bohumíra Šmerala z roku 1906, konkrétně do kapitoly o sociálních demokratech a náboženství, neměli sociální demokraté nikdy problém: „Prostý čtenář bible na první pohled sezná, že prvé křesťanství bylo něčím docela jiným, než zač vydávají dnes učení Kristovo papež, kardinálové, arcibiskupové, biskupové, preláti, kanovníci, faráři a ostatní představitelé oficielní církve. Že bylo v podstatě sociálním učením rovnosti a spravedlnosti. V tomto smyslu jest sociální demokracie Kristu nekonečně bližší než všechny církve, ona po jiných, moderní době uzpůsobených cestách uskutečňuje tentýž ideál, o němž Kristus snil v údolí Jordánu a jejž hlásal tisícům chudého izraelského lidu na březích jezera Getsemanského.“7 A Karl Renner v tomto smyslu v již citovaném článku dodává: „Dokud se náboženská společenství omezují pouze na věci nadpozemské, ctí je každý sociální demokrat. A tu náhle přijde pan farář a řekne: Jste katolíky, tudíž se musíte odlišovat i v životě hospodářském, vaše děti by měly navštěvovat zvláštní katolické školy, neměli byste uzavírat sňatky s žádnými protestanty a v soukromém životě se varujte styků se společenstvími kacířů. Tu se z člověka náboženského stává klerikál a víra se tu mění v mocenský nástroj…“8 Náhled na sociální otázku, jak se objevuje v křesťanském učení a o níž se zmiňuje již citovaný Bohumír Šmeral, rozpracoval v roce 1921 Karel Kautský9 ve svém spisu „Původ křesťanství“10. Rozdíl mezi pojetím sociál7 ŠMERAL Bohumil, Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, Praha 1906 – strana 52. 8 Arbeiter Zeitung, 3. prosince 1913, strana 1 9 Ač je Karel Kautský považován za německého sociálního demokrata, nic nám nebrání, abychom si ho alespoň částečně přivlastnili. Narodil se v roce 1854 v Praze a prvních deset let svého života, než se Kautští přestěhovali do Vídně, žil v Praze. Navíc po rodičích byl napůl Čech. Německý původ měla jeho matka Minna, spisovatelka a herečka, českého původu byl naopak jeho otec Jan Kautský, jevištní výtvarník. 10 KAUTSKÝ Karel, Původ křesťanství, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1961. 94

SE 139/2014

ní otázky tak, jak s ní přišlo křesťanství, a jejím pojetím v podání sociální demokracie vysvětluje Kautský na náhledu křesťanského učení na postavení prolétů (proletářů) v antickém Římu a sociálních demokratů na postavení proletářů v Evropě 19. a 20. století. Rozdíl tu vidí zásadní: Řešení sociální otázky prolétů, podle Kautského velmi často ne příliš vzdálených pokleslé společenské vrstvě lumpenproletářů, spatřovalo křesťanské učení v jejich podílení se na vytvořeném společenském bohatství. Tedy omezovalo se pouze na přiměřenou spotřebu již vytvořených hodnot. Komunismus, o který usilovalo prvotní křesťanství, zcela odpovídal poměrům své doby; byl to komunismus spotřebních prostředků, komunismus jejich rozdělování a společné spotřeby… Ve velkoměstě za tehdejších výrobních vztahů výdělečná činnost, ať již práce nebo žebrota, proletáře rozdělovala. Velkoměstský komunismus nemohl mít jiného cíle než vystupňovat ono vydírání boháčů chudáky, jejž v dřívějších stoletích tak mistrně rozvinul proletariát tam, kde dosáhl politické moci jako v Athénách a v Římě. Společenství, o které proletariát usiloval, mohlo být nanejvýš společnou spotřebou takto získaných spotřebních prostředků komunismem společné domácnosti, rodinného společenství… Kdo má vyrábětt bohatství, které má sloužit společné spotřebě, o to se nestará…11 Podobnou notu v duchu spravedlnosti ve spotřebě (jak píše Kautský – v „komunismu spotřebních předmětů“) lze vysledovat i v pozdějších počinech a výrocích křesťanských myslitelů. Komunismus spotřebních předmětů nacházíme na příklad v počátcích husitského hnutí při pověstných kádích, stojících u brány města, vyrůstajícího na hoře Tábor. Jan Kalvín v roce 1555 ve svém kázání vysvětluje svým věrným, proč je povinností bohatých podílet se o své bohatství s chudými. Vychází z předpokladu, že chudí tu budou vždy. Jejich existence je jednoduše osudová. A protože chudí jsou podle Kalvína vyslanci božími, lze se vůči bohu osvědčit jen tak, že se ti úspěšní vůči nim chovají s odpovídající solidaritou. Změna náhledu i u křesťanských myslitelů na sociální problematiku přineslo až 19. století. Projevuje se tu nepochybně vliv socialistických myšlenek, soustřeďujících se v otázce sociální na práci a její podstatu. Odcizená práce a vlastnictví se stává nejen pro socialisty, inspirované Marxem, ale i pro křesťanské myslitele klíčovou záležitostí. Wilhelm von Ketteler, mohučský biskup, současník Karla Marxe a jeho velký kritik, ve své době zvaný „dělnický biskup“ v jednom ze svých adventních kázání, věnovaných sociální otázce se zabýval pochybnostem 11 KAUTSKÝ Karel, Původ křesťanství, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1961 – strana 200. 95


IVAN ŠTERN

kolem vlastnictví, v té době vyvolaných požadavkem Karla Marxe je zrušit, má-li být odstraněna odcizená práce. Zdůraznil, že skutečným vlastníkem, odkazuje se na Tomáše Akvinského, nemůže být nikdo jiný než bůh, a že člověku je vlastnictví svěřeno jen do užívání. Vykolejení sociální rovnováhy a rozevírání sociálních nůžek v důsledku nástupu kapitalismu laisses faire a rozvoje hromadné průmyslové výroby spatřuje v porušení této zásady, ražené Tomášem Akvinským. Vlastnictví opouští boží řád a vlastníci se tak vyviňují z odpovědnosti, již vlastnictví sebou nese. Zrod neblahého stavu přičítá vítěznému nástupu liberalismu a především v odklonu lidí od víry. Tak v mohučském kostele svatého Petra zněla v neděli 19. listopadu 1848 následující slova: „Zaprvé učení katolické církve o vlastnictví nemá nic společného s pojetím, s nímž se po světě obvykle setkáváme a podle něhož člověk sebe vidí jako neomezeného pána svého majetku. Nikdy nemůže církev člověku přiznat právo se statky světa nakládat a zacházet libovolně, a pokud mluví o člověkově vlastnictví a ochraňuje je, má neustále před očima tři, její pojetí vlastnictví podstatně konstitující momenty. Opravdové a plné vlastnictví přísluší pouze Bohu, pro člověka je vymezeno pouze právo užívací a člověk je povinen Bohem stanovený řád respektovat. Zadruhé z toho vyplývá, že toto učení o právu vlastnit je možné jen tehdy, pokud žije víra v Boha, protože v Bohu, v jeho vůli a v jeho řádu koření a je jimi zdůvodněna. Teprve od té doby, co oni muži, kteří si říkají přátelé lidu, ačkoli pracují pouze na jeho zničení, a jejich duchovní předchůdci otřásli v lidech jejich vírou v Boha, mohlo být rozšiřováno bezbožné učení, jímž se člověk sám prohlašuje za boha svého vlastnictví. Odtrženi od Boha nazírali na sebe tito lidé jako na výlučné pány svého vlastnictví a samo se jim proměnilo jen na prostředek k utišení jejich neustále narůstající žádostivosti. Odtrženi od Boha začali si jen užívat života a jejich smyslná radost se stala cílem jejich bytí a statky prostředkem k tomu, aby takového cíle dosáhli. Tak musela nutně vzniknout a rozšiřovat se propast mezi bohatými a chudými v takové míře, již doposud křesťanský svět ještě nepoznal. Zatímco boháč se utápí v přehnané a rafinované smyslnosti, jež přestala být měřitelná, nechává své chudé spolubratry, aby ve strádání a nouzi trpěli a odepírá jim to, co Bůh určil k obživě člověka. Na tomto zneužitém a proti přirozenému božímu řádu uplatňovaném vlastnictví ulpívá těžké prokletí a hora nespravedlnosti. Není to katolická církev, ale nevíra a bezbožnost, které takový stav vyvolaly a tak jak zničily u chudých chuť pracovat, rozrušily u bohatých ducha účinné lásky.“12 12 Wilhelm Emmanuel Freiherr von Ketteler, Bischof von Mainz, Predigten, Zweiter Band, Verlag von Franz Kirchheim, Mainz 1878 – strana 131 96

SE 139/2014

Ačkoli první sociální encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891 si bere na mušku vedle liberálů i socialisty, zejména pak jejich vztah k vlastnictví, a papež tu naopak hájí nedotknutelnost soukromého vlastnictví a jeho nezpochybnitelnou sociální roli, nachází se socialisty společnou řeč v postavení dělníka v pracovním procesu. Stejně jako socialisté odmítají redukci dělníka na pouhou pracovní sílu, již pronajímá zaměstnavateli a přísluší mu za tento „pronájem“ odměna, umožňující její reprodukci, odmítá nahlížet na dělníka jako na pracovní sílu i autor encykliky. Karel Marx mluví o odcizené práci a v jejím zrodu. Dělníkovi je odnímána možnost spolurozhodovat o vytvořené nadhodnotě, jež vzniká díky jeho živé práci, a Marx právě zde nachází podstatu vykořisťování a základní příčinu narůstajících sociálních rozporů. Papež Lev XIII. nadto zdůrazňuje, že člověk prací sebe potvrzuje jako svébytná lidská bytost. Jakákoli jeho redukce proto vede podobnému odcizení, o němž bezmála padesát let před vznikem encykliky psal ve svých ekonomicko-filosofických rukopisech Karel Marx. Povinnosti týkající se majetných a zaměstnavatelů: nesmějí považovat dělníky za otroky; je spravedlivé, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, která je křesťanstvím povznesena na ještě vyšší stupeň. Výdělečná práce, jak říká přirozený rozum i křesťanská filozofie, není člověku k hanbě, nýbrž ke cti, protože mu poskytuje čestnou možnost opatřit si živobytí. Skutečnou hanbou a nelidskostí však je vykořisťovat lidi kvůli zisku, pokládat je jen za jakési zboží a cenit u nich pouze zdatnost svalů a tělesnou sílu…13 Sociální demokraté, současníci papeže Lva XIII. se ve svém nazírání na soukromé vlastnictví proti původním socialistům značně posunuli. Řešení sociální otázky nespatřovali výlučně ve zrušení soukromého vlastnictví, spíš v nastolování jeho nových, podle nich spravedlivějších forem. Představovat je mělo zejména družstevní hnutí. V té samé době se rodila myšlenka participativní ekonomiky14. Velký důraz kladli na demokratizaci hospodářského života cestou kolektivního vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv a samozřejmě na demokratizaci společnosti vůbec. Boj o všeobecné volební právo zdůvodňovali hledisky sociálními. Byli přesvědčeni, 13 Encyklika papeže Lva XIII. o dělnické otázce z 15. května 1891 (Rerum novarum), Zvon, České katolické nakladatelství, Praha 1996, strana 9 14 Není bez zajímavosti, že nejvýraznější krok v rámci tržní ekonomiky k ekonomice participativní učinili v první polovině 60. let minulého století němečtí křesťanští demokraté, když jejich vláda díky své většině v parlamentu prosadila zákon o podnikových radách, povinných nejen pro veřejné, ale i pro soukromé podniky, a volených z řad zaměstnanců. K této tradici se hlásí dodnes. 97


IVAN ŠTERN

že k odpovídající sociálně spravedlivé společnosti nelze dospět, pokud nenastane rovnost v oblasti politické, pokud o tom, jak bude uspořádán veřejný prostor, nebudou rozhodovat všichni stejným dílem na základě zásady, jeden člověk – jeden hlas. Dokonce sama sociální opatření, jako jsou sociální zákony, povinné zdravotní pojištění, sociální a důchodové pojištění, s nimiž první do parlamentu k překvapení mnoha současníků vstoupil v 70. letech 19. století konzervativní německý kancléř Otto von Bismarck, a jež rakouská monarchie vzápětí napodobila, předseda sudetoněmecké odnože rakouské sociální demokracie Josef Seliger nepovažoval za cíl usilování socialistického hnutí, ale za velmi důležité milníky na cestě, na jejímž konci se nachází opravdový cíl socialistů, svobodný a emancipovaný člověk. Blízkost s myšlenkami encykliky Rerum novarum sociální demokraté nepochybně našli i v řešení si jsou vzájemně rovny a ani jeden z činitelů výrobu se nemůže nadřazovat tomu druhému. …největším zlem (je však) předstírání, že obě třídy jsou k sobě navzájem nutně v nepřátelském poměru, jako by příroda rozhodla, aby se zámožní lidé a dělníci v houževnatém souboji vzájemně potírali. To je úplně v rozporu s rozumem i pravdou. Pravda naopak je, že jako v těle tvoří různé údy shodu a ve složení tělesných funkcí vzniká vyrovnanost a harmonie, právě tak ve státě příroda zařídila, aby ty dvě třídy žily spolu ve svornosti a aby mezi nimi panovala vyrovnanost a rovnováha. Rozhodně potřebuje jedna třída druhou; kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu ...15 Rozdíl tu přece jeden je, a velice patrný. Protiklady mezi kapitálem a prací v té době se obtížně daly vypořádat cestou vyrovnanosti a harmonie, jak radí sociální encyklika. Pozdější papež Jan Pavel II. v sociální encyklice Laborem exercens nadřazuje podobně jako socialisté práci nad kapitálem a kritizuje kapitalismus stejně jako komunismus ze stejných důvodů jako socialisté. Přestože se oba systémy vydávaly za antipody, ve vztahu k práci redukovaly člověka na pouhou pracovní sílu, na zboží, které je předmětem koupě a prodeje. Odcizili tak člověka práci jako takové, v níž se co by lidská bytost jedinečným způsobem potvrzoval a potvrzuje. Skutečnost, jak v době jeho zrodu bylo vnímáno dělnické hnutí, do jisté míry bránila tomu, aby křesťanské a socialistické hnutí daleko více, hlavně však dříve, začala hledat společný jazyk. Stačí si jen otevřít některé občanské listy té doby a začíst se do článků, líčících chmurnou atmosféru ve společnosti v předvečer pověstného prvního máje roku 1890. V mnoha měšťanských domácnostech zavládla stísněnost, očekávaly se krvavé pouliční 15 Encyklika papeže Lva XIII. o dělnické otázce z 15. května 1891 (Rerum novarum), Zvon, České katolické nakladatelství, Praha 1996, strana 9 98

SE 139/2014

boje. Mnozí se na onen čtvrtek 1. května 1890 raději omluvili z práce. Pražský starosta Jaroslav Šolc nařídil všem magistrátním úředníkům pohotovost, již měli držet až do pátku ráno. Vídeňané, mající předplacen liberální list Neue Freie Presse, se ten den hned v úvodu redakčního článku dočetli, že vojáci jsou v pohotovosti. Vrata domů jsou pevně uzamčena. Domácnosti si nanosily potřebný proviant a připravily se, jakoby mělo začít obléhání. Obchody jsou pusté. Ženy a děti se neodvažují vyjít na ulici. Všichni jsou obtíženi velikou starostí.To je fyziognomie našeho města ve sváteční den dělníků.. Redakce vzdor obecně šířené náladě byla názoru, že by se občané za takový postoj měli stydět. Usoudila, že to není stát, ale odhodlanost občanstva, která se může stát potřebnou hrází před nastupujícím socialismem. Napsala v témže úvodníku, že socialismus se může vyšplhat jen po zádech občanstva, jestliže společenský řád už není ochraňován nezlomnou odhodlaností a odvahou národů, ale pouze za pomoci policie a vojska. Pak ale také není hoden toho, aby vůbec trval… Císař František Josef dokonce pro ten den odřekl svoji obvyklou projížďku v kočáře Pratrem. Jaké ale bylo překvapení čtenářů listu, když na druhý den v pátek otevřeli list a četli následující slova: S úzkostným napětím očekávaný svátek dělníků je nyní za námi a jasně ukázal, jak si protiřečila škarohlídská proroctví pesimistů. V tomto okamžiku se nese jen jeden hlas: Dělnictvo se chovalo vzorově. Známe sice řadu lidí, kteří se na proletariát dívají svrchu, a přece se od těchto mužů práce mohou učit, jak provést demonstraci s důstojností, v duchu a s respektem k zákonu… Kdo ve Vídni osobně prožil ten velký den dělníků, musí být naplněn ohromnou úctou před vážností, s níž masy pracujících svoji věc předložily, před disciplínou, s níž dokázaly zabránit střetům nejen s orgány veřejné bezpečnosti, ale uchránit se i před řídkými urážkami či haněními ze strany osob jiných společenských tříd. Táhnoucí se zástupy svátečně oblečených mužů a žen, kteří se neoznačili ničím jiným než zelenou ratolestí za kloboukem, kráčely dnes večer do Prátru přes Okružní třídu klidným krokem a nepůsobili dojmem, že jde o dělnické jednotky, které vyrazily útokem na stávající společenský řád, a ovšem ani dojmem vykořisťovaného proletariátu na těle i na duši. Tito mravní lidé, kteří bez písně, bez jásání, ale také bez jakýchkoli pohrůžek anebo hlasitých vyjádření šli svou cestou. Mezi nimi nebylo lze spatřit jediného podroušeného. Naopak vzbuzovali silné přesvědčení, že vytvářejí nový, zdravý střední stav ve státu a nemají v úmyslu bořit stávající řád… Na rozdíl od Vídně nálada v Praze byla mnohem optimističtější a daleko více vstřícná k chystanému dělnickému svátku. Pražská policie pod vedením ředitele rytmistra Stejskala učinila řadu opatření, aby zabránila ten 99


IVAN ŠTERN

den jakýmkoli provokacím, majícím narušit průběh demonstrací a vyvolat zásah úřední moci. Nejen sociálně demokratické, ale i občanské listy v čele s Národními listy nadšeně líčily přípravy i průběh prvního máje. Národní listy doslova zaznamenaly vystoupení dělnických vůdců na Střeleckém ostrově. Pražští podnikatelé ve snaze předejít jakémukoli násilí a nedorozumění poskytli dělníkům pro ten den pracovní volno. S předstihem více než deseti let tu zazněl vedle obecně sdíleného požadavku osmihodinové pracovní doby i požadavek zavést všeobecné volební právo. Když v neděli 24. listopadu 1912 v Basileji zasedala Socialistická internacionála se záměrem Evropu varovat před rizikem nadcházející světové války a této válce zabránit, v basilejské katedrále Münsteru pronášel farář Täschler ve svém kázání následující slova: Ježíš nikdy neřekl: buďte řezníky! … Nikde Ježíš před nás neklade Kaina jako vzor. Naopak říkal: „Příklad jsem vám poskytl, máte činit tak, jak jsem já činil vůči vám.“ Byl to příklad nesobecké a obětavé lásky. Dobře známe bojovná slova, jež Ježíš vypustil z úst, jež mnozí jako bojovná nazývají a také zneužívají: „Nepřišel jsem, abych přinesl mír, ale meč.“. Jenže ze souvislosti je zřejmé, že Ježíš tomu chtěl a rozuměl následovně: „Jsem si dobře vědom toho, že mé evangelium vyvolá v rodinách a mezi národy zarputilé boje; křesťanství ke vší smůle bude muset čelit krvavému pronásledování, ale jeho cílem je a musí zůstat mír.“16 Dopoledne v katedrále proběhla pravidelná nedělní mše a odpoledne se do těch míst přesunulo jednání kongresu. Přišli i představitelé města a kantonu. Přišel i policejní ředitel, sám sociální demokrat. Přišlo tolik lidí z Basileje a z okolí, že naplnili nejen samotnou katedrálu, ale i prostranství před ní, takže organizátoři pro ty, kteří zůstali venku, museli zřídit další tři tribuny a povolat další řečníky. Skutečnost, že jednání kongresu socialistů pokračuje v katedrále, podtrhl předseda rakouské sociální demokracie Viktor Adler: Všude jsme považováni za nepřátele církve. A dnes otevřely se nám dveře kostela se svolením mužů, jichž slovo křesťanství znamená „mír na zemi“. Dnes sešli se praví „křesťané“ a praví sociální demokraté ve společné lásce k bližnímu, aby protestovali proti hroznému a neslýchanému vraždění lidí… Jsme považováni za nepřátele rodiny, kteří prý podkopávají vše, co lidstvu je svaté. A dnes stojíme zde jako ochránci dětí, které mají být vražděny. Stojíme zde jako ochránci statisíců rodin, které mají být rozvráceny. Jsme pokládáni za nepřátele majetku, tj. soukromého majetku, který je jen loupeží. Dnes však stavíme se na obranu majetku celého lidstva, na obranu kulturního pokladu, který po staletí neúnavnou prací byl nahromaděn… 16 Arbeiter Zeitung, 26. listopadu 1912, strana 2 100

SE 139/2014

Prohlašujeme, že všechny národy Rakouska bez rozdílu nic nemohou válkou získati. Potřebují kulturu, nemocnice, vzdělání, školy, všecko, čeho dosud tak žalostně a poskrovnu měly. Válka, i kdyby byla vítězná, může pro Rakousko znamenati počátek konce, může Rakousko roztříštiti…17 Protiválečný manifest, který následující den, v pondělí 25. listopadu 1912 v Basileji socialisté přijali, zdůrazňuje, že Evropa zabrání rozpoutání světové války jedině tehdy, bude-li se demokratizovat a usmíří-li se Francouzi s Němci. S podobným konceptem o třicet let později přišel v roce 1946 Winston Churchill. Ve svém projevu na curyšské univerzitě vyzval Francouze, aby se usmířili s Němci, a Evropany, aby začali pracovat na konceptu Spojených států evropských. Na podobném podloží začali němečtí, francouzští a italští křesťanští demokraté koncem čtyřicátých let minulého století budovat sjednocenou Evropu. Český sociální demokrat František Soukup je předešel ve svém závěrečném vystoupení v Basileji. Uzavřel je zvoláním: Pryč s válkou!... Svobodnou dráhu pro sociální revoluci! Svobodnou dráhu pro osvobození člověka! Kupředu na pochodu ke Spojeným státům evropským!18 Basilejský manifest byl v Rakousku spolu s celým vydáním vídeňského sociálně demokratického listu Arbeiter Zeitung z úterý 26. listopadu 1912 úředně konfiskován pro velezrádný obsah. Patrně nejvelezrádnější pasáž textu manifestu byla ta, co pojednávala o důsledcích smíření Francouzů s Němci: Překonání protivy mezi Německem na jedné, Francií a Anglií na druhé straně odstranilo by největší nebezpečí pro světový mír, otřáslo by mocenským postavením carismu, který využívá těchto protiv, učinilo by nemožným útok Rakouska-Uherska na Srbsko a zajistilo by světu mír…19 Spor o manifest vnesli sociální demokraté na půdu parlamentu. Zamýšleli interpelovat vládu a v rámci interpelace manifest tak zprostředkovat veřejnosti. Ve snaze vyjít vstříc úřadům rozhodla parlamentní většina, že interpelace bude projednána v utajeném režimu. Hnusným způsobem zachovaly se české strany měšťácké, psala brněnská Rovnost ve čtvrtek 28. listopadu 1912, Mladočeši, agrárníci i klerikálové hlasovali spolu s německými nacionály, antisemity a Poláky pro tajnou schůzi. Proti hlasovali pouze sociální demokraté a moravští lidovci. A tak kromě sociálních demokratů se přece jen mezi křesťanskými politiky našlo alespoň několik, kteří zůstali věrni křesťanskému poslání, a nepovažovali proto na rozdíl od ostatních politických stran úsilí sociálních demokratů o zachování míru 17 Rovnost, 27. listopadu 1912, strana 2 18 Rovnost, 29. listopadu 1912, strana 1 19 Rovnost, 3. ledna 1913, strana 1 101


IVAN ŠTERN

za velezrádnou činnost, jdoucí proti zájmům Rakouska. Jak znělo tehdejší oficiální vysvětlení a jak psala většina tehdejších listů, zejména pak vládě blízký vídeňský Reichspost. Rakouští křesťanští sociálové dokonce vydali prohlášení, v němž označují jednání sociálních demokratů, usilujících o uveřejnění manifestu z Basileje za nepřátelské a samotný text manifestu označili za text vysoce zrádného obsahu. Reichspost 27. listopadu 1912 na 6. straně pokračuje: Křesťansko-sociální sdružení je prostoupeno vědomím vážnosti současné politické situace a uznává a je si plně vědomo nebezpečí, která hrozí říši. A proto požaduje se vší usilovností, aby se všemi elementy, které vždy pod nějakou záminkou páchají velezrádnou činnost, bylo jednáno za užití k tomu účelu vytvořených zákonů na ochranu státu s plnou přísností jako s nepřáteli říše… Ve Vídni se v ono inkriminované úterý 26. listopadu konalo několik shromáždění. Rozhodnutí parlamentu podporující shromáždění křesťanských sociálů a protestní, svolané sociálními demokraty. Křesťansko-sociální poslanec von Baechler svým věrným vyložil, že jsme … také názoru, že politika síly je daleko více politikou míru, než je politika odevzdání se. Socialisté, jak známo, uspořádali mírovou demonstraci … a krátkozrace věřili, že nám svým shromážděním zachrání mír… Takové demonstrace jsou nanejvýš k tomu dobré, aby se na nás zvenku dívali s opovržením, přinejmenším se jimi zesměšňují sami pořadatelé.20 A jeho stranický kolega v parlamentních lavicích Bělohlávek k tomu dodal, že to, co si dovolila sociální demokracie, je otevřenou zradou, je tím nejodpudivějším, čeho se politická strana mohla dopustit. Rakousko má ale silnou a bojeschopnou armádu. Doufejme, že Rusko nebude tak krátkozraké, aby podporovalo Srbsko. Mělo by to za následek evropskou válku21. Šlo vskutku o podivnou logiku. Rakousko podle křesťansko-sociálních politiků mělo plné právo bránit Srbsku v jeho rozvoji, v jeho snaze dosáhnout přístupu k Jaderskému moři, a to i cestou vojenské intervence. Zatímco Rusko, postaví-li se vojensky na stranu Srbska, až ono způsobí vypuknutí světové války. Marně připomínali sociální demokraté rakouským křesťanským politikům duchovní odkaz tvůrce křesťanského učení v otázkách lidského soužití a v otázce míru a války. Válka, již vynášejí, již nazývají ocelovou lázní a sebe vydávají za obnovitele lidstva, je ranou pro lidi, a ti, kteří o válce mluví jako o zábavném podniku, nemají nejmenší tušení, co by pro evropskou kulturu znamenala. Díky hospodářskému rozvoji je dnes vše tak vzájemně propojeno, zhuštěno a provázáno, že úder do některého z míst je zprostředkován nakonec celému 20 Reichspost, 27. listopadu 1912, strana 5 21 Tamtéž 102

SE 139/2014

organismu a ten v důsledku toho vykrvácí, byť jen v jednom místě došlo ke zranění. Ve válce spatřujeme posledního potomka barbarství a v úžasu se stavíme před mnohé zbožné křesťany, kteří slovo zakladatele jejich náboženství o lásce k bližnímu rozcupovali v pravý opak a jako nejnovější křesťanské přikázání hlásají: Zabij jich, co nejvíce můžeš!22 Tak to úterý 26. listopadu 1912 mluvil ke shromážděným vídeňským sociálním demokratůmv lidovém domě na Taboritenstrasse šéfredaktor jejich listu Arbeiter Zeitung Friedrich Austerlitz. Válka nakonec stejně vypukla a ze stejně bizarních důvodů, jako hrozila vypuknout už v roce 1912. Ač se možná mnohý sociální demokrat v té době se prohlašoval za bezvěrce, nelze jim jako celku upřít, že byli, ať politicky vědomě anebo instinktivně, nositeli křesťanského učení a prosazovateli jeho zásad do praktického politického života. Inspirativní byli a jsou dosud stejně, jako je inspirativní i samo křesťanské učení.

22 Arbeiter Zeitung, 29. listopadu 1912, strana 2 103

POTÉ. POSTOJ A PŘÍSTUP K ŽIDŮM V ČESKÝCH ZEMÍCH PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE (1945-1953)

PETR SEDLÁK

Poté. Postoj a přístup k Židům v Českých zemích po druhé světové válce (1945-1953)1 Petr Sedlák Uvedení Postoj Československého státu a přístup české společnosti k židovskému obyvatelstvu v Českých zemích bezprostředně po skončení druhé světové zakládaly rozporuplné skutečnosti. Na jednu stranu o nich vypovídají prameny oficiální povahy. Ty akcentují vztah k přeživším Židům jako vlastně bezpředmětný a zbytečný. Stát se měl postavit k těmto vstřícně a zaručit jim právně a materiálně možnost vřadit se zpět do společnosti. To mělo platit i pro postoj veřejnosti. Na stranu druhou existuje celá řada dobových dokladů o četném příkoří vůči jednotlivým Židům a o sdílení předpojatosti vůči nim jako celku ze strany mnoha lidí. Poválečné dějiny Židů v Českých zemích jsou silným příběh na věčný motiv, že lidé říkají něco jiného, než si doopravdy myslí a jak skutečně jednají. Pozdější dějepisné výklady příliš mnoho světla na obraz rozporuplného poměru Čechů a Slováků k židovskému obyvatelstvu v letech bezprostředně po skončení války nevrhají. Předlistopadové dějepisce zavazoval ideologizovaný narativ antisionismu, tj. aktualizovaný konstrukt marxistického řešení židovské otázky. Zjednodušeně řečeno, o Židech se pokud možno psát nemělo. Vždyť konfliktní postavení židovské menšiny ve společnosti se stalo minulostí, vyřešeno jak demograficky (holocaust), tak národnostně (odněmčení) a sociálně (proletarizace). Přístup k osobám židovského původu jako k Židům a samostatné entitě byl deklarován jako ideologicky neuvědomělý i politicky účelový, jako nástroj prosazování zájmů židovských nacionalistů, sionistů. V tomto pojetí přirozeně neexistoval prostor pro reflexi poválečných osudů přeživších Židů a podob případné protižidovské zášti ze strany české veřejnosti. V souvislosti s obdobím po listopadu 1989 můžeme hovořit o boomu historického a jiného psaní o Židech v Českých zemích.2 Platí to i pro poválečné osudy českých Židů. Avšak ani výklad těchto osudů nezůstal ušetřen 1 Text je upravenou a aktualizovanou verzí závěru dizertační práce stejného jména, obhájené autorem v lednu roku 2009 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 2 K tomu viz rozsáhlý komentář a odkazy: SEDLÁK, Petr: Poté. V tomto časopise srovnej ČIŽINSKÁ, Markéta: Nástin reflexe holocaustu československých židů v politickém myšlení obnovy poválečného Československa. In: Střední Evropa (2006), s. 118–121. 104

SE 139/2014

narativnímu zatížení souvisejícího s teorií totalitarismu, dominující již po dvě desetiletí polistopadové historiografii soudobých dějin v Česku. Svět přeživších Židů proto s mnohými historiky nahlížíme více či méně v zrcadlovém obrácení vůči antisionistickému narativu, to znamená jako historii pokračujícího příkoří vůči všem Židům obecně, tentokrát ze strany komunistů. Výjimkou zde nejsou soudy o (státním) antisemitismu jako integrální součásti ideologie a režimu komunistické strany. Ani jeden ze dvou naznačených přístupů se nezdá být schopen objasnit rozporuplné a mnohdy překvapivě komplikované skutečnosti související s postavením židovského obyvatelstva v poválečném československém státě a české společnosti. Platí to zvláště pro nedostatek porozumění souvislostem mezi smýšlením o Židech přítomným napříč českou veřejností a tím, jak byl formulován ideál jejich dalšího postavení ve státě a společnosti oficiálně a ideologicky, v jazyce židovské otázky. Obojí přitom doznalo během války a po ní, zvláště ve světle masakru evropských Židů a v ovzduší vzepjatého nacionalismu a sociálního radikalismu, značných posunů spíše než proměn. V duchu řešení ,,židovské otázky“ Teoretická východiska toho, jak lidé chápali a vysvětlovali si postavení židovského obyvatelstva v evropské společnosti, jak se s nimi setkáváme od 19. století, lze shrnout dobovým označením ,,židovská otázka“. Právě odlišení oficiálního pojetí ,,židovské otázky“, na němž se shodly politické strany v poválečné vládě od praktického přístupu k přeživším Židům ve všednodenním světě, respektive rozchod s konkrétní praxí, představují klíč k poznávání, co zakládalo a formovalo výsledný postoj státních instrukcí a veřejnosti k židovské menšině po skončení války. Ke zvážení, jak se utvářel výsledný postoj k přeživším, je nutné hledat nejen v prolínání rovin idejí a smýšlení veřejností, ale též v rovině politické, to znamená jak s idejemi a veřejným míněním manipulovaly politické strany, zde zvláště komunistická strana. Oficiální postoj osvobozeného československého státu vůči Židům byl aktualizací dosavadních levicových koncepcí židovské otázky, reakcí na fakt vykořenění a téměř dokonané likvidace Židů během války. Stejně jako i v jiných případech tento postoj explicitně a ideologicky precizovali zvláště komunisté.3 Nosný bod pojetí nacházíme v důrazném odmítnutí přistupovat k židovskému obyvatelstvu dílčím způsobem, jako k jedné a zvláštní skupině obyvatelstva, tedy jako k Židům. Hlavní důvody byly dva. Zaprvé, dosavadní koncept židovské otázky se měl zdiskreditovat. Vždyť nacisté 3 Srovnej zvláště KOPECKÝ, Václav: Antisemitismus poslední zbraní nacismu. Praha 1945. 105


PETR SEDLÁK

vydělili z evropských národů Židy jako jednu skupinu a jejich vraždění posvětili jako ,,konečné řešení židovské otázky“. Zadruhé, přiznání statusu židovskému obyvatelstvu se stalo nereálným. Obnovená republika byla rekonstituována jako národnostní stát Čechů a Slováků, v němž nemají menšiny požívat žádná zvláštní práva. To vše v situaci, kdy se v Českých zemích v letech bezprostředně po skončení války nacházelo sotva třicet tisíc osob židovského původu. Tito Židé navíc představovali vzájemně kulturně rozlišnou, z poloviny ze Slovenska a Podkarpatské Rusi přistěhovanou skupinu. Židé měli všestranně splynout s českou společností. Oficiální poválečný postoj vůči Židům přestal být definován v intencích ,,židovské otázky“, ale přesto z ní vycházel – stejně jako nacionálně-socialistický. Jednalo se totiž o dobový (modernistický) koncept, z jehož myšlenkových schémat se ideoví vůdci a hlasatelé poválečné republiky ani nemohli vymanit, byť se snažili potlačit s ohledem na nacistické ,,konečné řešení“ tradiční terminologii ,,židovské otázky“ a jí samotnou deklarovali jako nadále irelevantní a rozřešenou. Stejně tak jako před válkou, a na rozdíl od nacistů cestou nenásilnou, tito vůdci a hlasatelé spojovali vyřešení ,,židovské otázky“ s fyzickým odstraněním těch skutečností, zakládající problematické postavení Židů ve společnosti: sociální a nacionální odlišnost těchto Židů samotných. To se nyní stalo realitou. Přežila jenom nepatrná část židovského obyvatelstva a ta se měla z přirozených důvodů odvrátit od německé politické a národní orientace, stejně jako se proletarizovat, neboť jejich nepřiměřeně velký majetek byl arizován. ,,Židovská otázka“ ve svém původním pojetí přestala a musela přestat existovat. Příkladně se to projevovalo v tabuizaci samotného označení ,,Židé“. Pokud daný státní úřad či osoba potřebovaly z praktických důvodů označit přeživší jako příslušníky skupiny, kteří byli pronásledováni nacisty pro svůj židovský původ, pak tato souvislost obvykle daly explicitně najevo. Buď hovořily o ,,osobách židovského původu“, nebo užívaly ideologicky (politicky) korektnější obraty jako ,,osoba považována za Žida“ (rozuměj nacisty) či ,,osoba označená nacistickými předpisy za Žida“. Díky nuancím gramatiky českého jazyka ovšem zůstávalo přijatelné také označení ,,židé“, neboť v sobě zahrnuje pojmenování pro osoby hlásící se k židovskému náboženskému vyznání. Nerozlišovat Židy jako takové nařídilo ministerstvo vnitra (MV) oběžníkem ze dne 10. prosince 1945, byť se v tomto případě stalo na základě stížnosti RŽNO na případy užívání ,,nacistické terminologie“.4 4 Oběžník ministerstva vnitra ze dne 10. prosince 1945, č. B–2111– 10/12–45–II/1, o zákazu označování rasového původu v úředním styku. Viz na příklad Archiv města Brna, fond B1/3, sv. 110, karton 2. 106

SE 139/2014

Praxe: pozitivní diskriminace? Avšak praktický přístup k židovskému obyvatelstvu ze strany státních orgánů a politických subjektů, potažmo veřejnosti, oficiálnímu postoji o rozřešené ,,židovské otázce“ neodpovídal. Důkazů pro toto tvrzení existuje poměrně mnoho. Obsahují je zvláště situační zprávy, které začaly dostávat brzy po osvobození ústřední úřady z rozličných míst republiky od správních a bezpečnostních orgánů. Případy odsunu Židů společně s Němci nejsou mýtus a měly oporu u některých úřadů.5 Bezradnými či naopak všeho schopnými se ukázaly být národní výbory či správní komise zejména v případech postupu vůči německy hovořícím Židům, přijde-li na jejich občanská a majetková práva.6 Skutečnost, že zde Židé jsou a že je úřady i lidé jako Židy rozlišují, a to negativně, musela přiznat i vláda. ,,Židovská otázka“ zůstávala v praxi otevřená. Definitivně to stvrdily v celorepublikovém měřítku události na Slovensku, kde vedl odpor vůči Židům k otevřeným násilnostem na podzim roku 1945 (Topoľčany).7 5 Například podle návrhu směrnic pro ,,řízení a provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců“ ze dne 2. června 1945 měli být vysídleni i Židé, kteří pro své smýšlení nebo chování nebyli nacisty pronásledováni.Více vizSTANĚK, Tomáš –ARBURG, Adrian von: Organizované divoké odsuny? 3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení ,,divokého odsunu“. In: Soudobé dějiny, roč. VIII, číslo 3–4 (2006), s. 350. 6 O německých Židech viz především ASSOR, Reuen: Deutsche Juden in der Tschechoslowakei 1945–1948, s. 161–165. STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945–1947, s. 162–165. Srovnej opis dopisu RŽNO (adresovaný Rudolfu Slánskému) ze dne 19. října 1945 pro MV, ve kterém RŽNO protestuje proti diskriminaci židovských občanů německé národnosti ze strany okresní SK v Ústí nad Labem a žádá urychleně o vydávání osvědčení o československém státním občanství obětem rasové persekuce. DUFEK, Jiří – KAPLAN, Karel – ŠLOSAR, Vladimír: Československo a Izrael v letech 1947 – 1953, studie, s. 28–31. 7 Zápis ze schůze vlády dne 2. října 1945. KAPLAN, Karel – BULÍNOVÁ, Marie, s. 25. Závěrem schůze si ostatně ministr Procházka, že vláda jedná o těchto věcech nesoustavně a jde od jednoho bodu k druhému. Myšlenku koordinační ústřední instituce, na kterou by se občané židovského vyznání mohli obraceti, když se jim děje křivda, však připomněl ministr sociální péče s dodatkem, že by mu nebyla cizí a na níž si dle zápisu sám vzpomněl pro mnohé žádosti, s nimiž se na něj se svými stížnosti na diskriminaci obrací občané židovského vyznání. 107


PETR SEDLÁK

Na konci roku 1945 se československá vláda rozhodla uspíšit konečné rozřešení židovské otázky prakticky, se zvláštním ohledem na válečný osud, a tudíž i stávající situaci přeživších Židů. Mělo se tak dít vůči nim vstřícným způsobem, jako k válečným obětem. Tento obrat neznamenal ovšem opuštění dosavadní ideologické linie rozřešené ,,židovské otázky“; měl pouze v jejím duchu a na přechodnou dobu urychlit její výchozí ideji, tj. asimilovat přeživší Židy. O těchto se nehovoří jako o Židech, ale ,,rasově persekvovaných“. Dnes by se takovému přístupu nejspíše řeklo pozitivní diskriminace – tenkrát jej nazývali přiznání přednostních práv a těšili se mu vedle rasově pronásledovaných i jiné skupiny těžce poškozené válkou a reemigranti, neposledně potom aktivní účastníci protinacistického odboje. Tento přístup a pouze zdánlivé odchýlení se od konceptu ,,židovské otázky“ nebylo ale přijato konsensuálně. Akce se stala politikem a neuplynulo mnoho let, kdy se měl tento vůči přeživším Židům vstřícný přístup stát nástrojem závažného obvinění. Pozitivní přístup navrhl a prosadil náměstek vlády Viliam Široký na jednání předsednictva vlády v prosinci 1945. Prakticky se měl přístup naplnit zvláštní úpravou občanských a potažmo majetkových práv těch Židů, v jejichž případě dosud docházelo k záporným verdiktům. Předsednictvo vlády vytvořilo za tímto účelem zvláštní komisi pro úpravu státního občanství osob židovského původu německé nebo židovské národnosti. Výsledkem této iniciativy se staly pokyny ministerstva vnitra ,,pro rozhodování příslušných orgánů o zachování československého státního občanství osobám židovského původu s německou nebo maďarskou národností“ ze dne 13. září 1946.8 Preambule pokynů explicitně deklaruje jejich smysl v umožnění nápravy situace obyvatelstva poškozeného zvláštním a mimořádným způsobem během války nacisty, a sice jako ,,tak zvaných osob židovského původu“. Za další výraz vstřícného přístupu v tomto duchu lze pokládat zákony č. 128/1946 Sb. a č. 255/1946 Sb. První zákon stanovil a upřesnil 8 Pokyny MV ze dne 13. září 1946, pro rozhodování příslušných orgánů o zachování československého státního občanství osobám židovského původu s německou nebo maďarskou národností, Č. Z/S–3559/89–17/946. KAPLAN, Karel – BULÍNOVÁ, Marie: Československo a Izrael 1945–1956, dokumenty, s. 55–59. Originál viz například v NA Praha, fond MV, sl. B 300, č. 12 367, karton 7 641. Viz též: Předpisy z oboru působnosti osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Sv. I: Zákony (dekrety), vládní nařízení, vyhlášky – Sv. II: Zákony (dekrety), vyhlášky, směrnice, pokyny. Praha 1947, s. 315–318. 108

SE 139/2014

možnosti restituce majetku zabaveného nacisty za války. Druhý zaručil rasově pronásledovaným status osvobozených politických vězňů a upřesnil, v jakých praktických oblastech mohou jako takoví uplatnit svá přednostní práva. Upřímně-neupřímný přístup k Židům Za vstřícným postojem k přeživším Židům nestál pouze politický kalkul vlády urychlit rozřešení židovské otázky vzhledem k neočekávané setrvačnosti záporného vnímání Židů napříč veřejností a v konfrontaci s excesy při jejich (ne)přijímání zpět do společnosti. Hovořit lze i o ,,psychologických důvodech“ takového přístupu, tj. humanitární ohledy na jejich válečný osud. Právě tak některé úřady zdůvodňovaly svůj příznivý zásah vůči přeživším v té které věci. Četní lidé se též v přístupu k přeživším Židům upřímně dovolávali nutnosti držet se humanistické tradice vlastní českému národu a konstitující vztah k židovské menšině před válkou. V poválečném Československu bychom uslyšeli názor, že osoby židovského původu je nutné vzít v potaz zvláštním způsobem, jako Židy, jednoduše proto, neboť takovým způsobem, jako Židy, je nacisté pronásledovali. A to je též jediná možnost, jak jim v jejich zvláštní situaci pomoci nyní. Tento postoj se ostatně snažila u úřadů prosadit i tuzemská organizace zastřešující zdejší židovské obce, Rada židovských náboženských obcí, byť tak činila velice diplomaticky a v intencích oficiální pojetí nepojetí ,,židovské otázky“.9 Odvolávání se na humanitární ohledy mělo ovšem i méně upřímný a docela politický důvod: ohledy na veřejné mínění v zahraničí a obava z intervenční činnosti mezinárodně působících židovských organizací. Politické vedení a úřady se proto uchylovaly ke vstřícnému přístupu k židovským záležitostem nejen z čistě altruistických důvodů, ale i proto, že se obávaly toho, ,,co by tomu řekli na Západě“. Palestinský faktor Existoval i další důvod, proč nebrat rozřešení židovské otázky tak doslova a vážně a připustit, že přece jen existují nějací Židé. Tímto důvodem se stala přítomnost osob židovského původu, které se samy jako Židé identifikovaly a přes dennodenní styk s většinovou společností nejevily potřebu s touto zcela splynout kulturně, jak jim přisoudilo pojetí rozřešené židovské otázky. To spíše mnohé z těchto osob žily s vědomím životního provizoria a svůj pobyt v Českých zemích považovaly za pře9 SEDLÁK, Petr: Obnovování a organizace židovských náboženských obcí v českých zemích po skončení druhé světové války, s. 200 a 201. 109


PETR SEDLÁK

chodný a čekaly, až jak se vyvinou příležitosti začít nový život v emigraci či (od května 1948) v židovském státě v Palestině. Československé úřady se k této skutečnosti stavěly pragmaticky a rozřešení židovské otázky si pružně přizpůsobili takto: Židé, kteří se nechtějí asimilovat, dříve či později odejdou do Palestiny a fyzicky tak budou odstraněny poslední zdroje odlišnosti židovské menšiny vzhledem k většinové populaci, tj. židovská otázka přestane existovat s konečnou platností. Příkaz asimilace tak mnohdy přehlušily hlasy, aby osoby, deklarující se jako Židé, nastoupily později cestu do židovského státu. Takové hlasy neměly zdaleka nepřátelský podtón. Vždyť v logice rozřešení židovské otázky se zde národně cítící Židé měli stát příslušníky nového a skutečného židovského národa, byť již nikoliv Židy, ale Izraelci. Československo v duchu vzpomenuté tradice vstřícnosti vůči židovské menšině podporovalo vznik židovského státu, jak diplomaticky tak později materiálně.10 Jako politické, spíše než humanitární můžeme označit důvody pomoci Československa židovským uprchlíkům z Polska, poté, co hromadně vstupovali na jeho území po pogromu v Kielcích v červenci roku 1946 na své pouti do Palestiny. Obdobě pragmaticky zdůvodňovalo MV opakované zastavování a obnovování repatriace takzvaných karpatských Židů do SSSR, odkud tito přešli do Českých zemí po skončení války z Podkarpatské Rusi a do značné míry doplnili zdejší zdecimované židovské společenství. Instrumentalizace ,,židovské otázky“ Pojetí ,,židovské otázky“ se ukázalo jako otevřené aktualizacím. Ve výsledku v sobě umožnilo nastolit přístup k přeživším Židům přece jen vstřícnější. Tato skutečnost ale paradoxně znamenala, že stejně tak výmluvně a na ideologické výši bylo možné vůči přeživším ospravedlnit postoj (o dost) méně vstřícný anebo rovnou diskriminační. Tento postoj zastávali ti, kteří odmítali přistoupit na rozlišování osob židovského původu a zvýhodňovat je jako válečné oběti například poskytnutím přednostních práv. Ideologičtí puristé trvali na původním duchu rozřešené ,,židovské otázky“ a odmítali jej aktualizovat vzhledem k poválečným okolnostem a situaci. Tato otázka pro ně zůstávala konečně rozřešena 10 Srovnej DAGAN, Avigdor: Československá vláda v exilu a Židé. KRATOCHVIL, Michaela: The Jewish Aspects of the Czechoslovak Goverment-in Exile Minority Policy during 1939–1948, s. 10–17. ČIŽINSKÁ, Markéta: Nástin reflexe holocaustu československých židů v politickém myšlení obnovy poválečného Československa, s. 110. 110

SE 139/2014

a varovali před její aktualizaci jako před jejím oživováním. Vstřícný přístup k přeživším Židům podle nich neměl vést k jejich splynutí s většinovou společností, ale představoval riziko: obnovu jejich předválečného, a tudíž nadstandardního (privilegovaného a prominentního) sociálního postavení, tj. postavení odlišného od této společnosti a provokujícího napříč jejími řadami nevraživost, antisemitismus. Oficiální, ale otevřené pojetí rozřešené ,,židovské otázky“ mohlo proto docela dobře posvětit třeba potvrzení občanských práv a restituci majetku některého z přeživších Židů, stejně tak jako se na něj mohl odvolat daný úřad ve zdůvodnění konfiskace tohoto majetku. Z ideologického pohledu se pak v obou případech jednalo o snahu odstranit odlišnost Židů a umožnit jejich společenskou integraci, respektive zamezit odpor veřejnosti vůči jejich sociální exkluzi. V prvním zmiňovaném případě to bylo poskytnutí přiměřené právní a materiální pomoci zbídačené osobě, přirozeně že s ohledem na vlastní a zahraniční humanitární a politické závazky. V druhém případě zde máme snahu zabránit bývalému soukromému vlastníku obnovit jeho výlučnou sociální pozici, a to s odkazem na ideologickou důslednost. Přijde-li na první poválečná léta, nelze přesně říci, zda v praxi převládal spíše pozitivní, nebo negativní postoj. Opatrně lze konstatovat, že se v této době lišil případ od případu odvisle od konkrétního smýšlení a přístupu jednotlivých funkcionářů či úředníků, lidí rozhodujících o záležitostech přeživších Židů samotných. Byli Češi antisemité? Postoj české veřejnosti vůči Židům po skončení války lze interpretovat například využitím sociologických teorií o předpojatosti a předsudcích vůči menšinám, tj. jak se obraz Židů jako těch druhých mohl mezi většinou utvářet, co jej zakládalo. Vhodných pramenů k analýze konkrétních předsudků o Židech v Českých zemích po válce ale není mnoho a jejich výklad je vždy nutný opatrně vážit vzhledem k okolnostem jejich vzniku.11 Proč se postoj k těmto Židům napříč českou veřejností formuloval z pozic my vs. oni? Židé byli vnímáni jako ti druzí jednak kvůli jejich ztotožňování s německým etnikem, jednak pro sociálně odlišné jednání a zájmy y.S nadsázkou lze říci, že předpojatý byl v tomto ohledu vlastně každý Čech, pokud znal nějakého Žida či o něm slyšel. Co však podle sociologa Zygmunta Bauma11 Vzhledem k tomu, že se úřady a vládní orgány obávaly s ohledem na Západ antisemitských projevů, tyto byly poměrně pečlivě monitorovány a informováni o nich nejvyšší političtí představitelé. 111


PETR SEDLÁK

na činilo a činí předpojatý postoj vůči Židům skutečným antisemitismem, tj. nenávistným postojem vůči nim jako takovým, mělo být až něco dalšího: srozumitelná stylizace takové předpojatosti za účelem vysvětlit ji jako oprávněný projev veřejného mínění a jeho následné využití k ospravedlnění nějakého praktického zájmu či činu. Existoval v české společnosti po skončení druhé světové války potenciál k tomuto ,,skutečnému“ antisemitismu? Odpověď je nutné hledat na půli cesty mezi oficiálním pojetím židovské otázky a smýšlením lidí samotných. To znamená zkoumat, nakolik ideje odpovídaly a saturovaly potřeby těchto lidí zaujmout postoj ke skupině osob, považovaných těmito za apriorně cizí, a to vzhledem k jejich zájmům, jak praktických tak názorových. Se skončením války se politická reprezentace a široké masy těšili z pozice na straně vítězů nad fašismem a svoji pozornost zaměřili na praktické ponaučení z konfliktu, tj. budování sociálně spravedlivé a národnostně homogenní společnosti. Tím zároveň rostla poptávka veřejnosti po důsledném odstřihnutí se od traumatických vzpomínek na minulost, respektive její redukci na černobílou heroizaci. Veřejnost lačnila po ideologické revizi toho, co bylo. Mnozí lidí se zajisté ztotožnilo s humanitárním přístupem vůči Židům a kvitovali jej jako výraz demokratické a humanistické povahy obnoveného státu. Zároveň, jak se shodují zasvěcení komentáři poválečné doby, dlouhá léta existencionálního strádání v českých lidech narušilo sousedské vztahy a zaselo mezi ně nedůvěru – nejednou byl stav tehdejší společnosti charakterizován jako demoralizace či dekultivace. Českými zeměmi se valila silná vlna nacionalismu a společnost se politicky radikalizovala. Tím se smýšlení veřejnosti názorově snadno vzdalovalo oficiálním a vznešeným lidově-demokratickým idejím, a lidé se jich chápali spíše jako generálního pardonu za svojí minulost v lepším případě a nástroje k posvěcení svých zištných cílů v případě horším. Důvodů k ideologickému skrývání či omlouvání odporu vůči přeživším Židům mohlo být dost a dost, zvláště přijde-li na případný zájem podržet si jejich majetek; Češi a jejich obce či podniky k němu přicházeli za války podílem na arizaci a po jejím skončení jako k německým konfiskátům. Je možné průběžně shrnout: výsledný přístup k Židům ze strany veřejnosti vycházel spíše z osobních než ideologických pozic a byl spoluutvářen jejich patrně více či méně předpojatým smýšlením o Židech jako o těch druhých. Věrohodně tento postoj dokreslují doklady o chladném přijetí přeživších Židů ze strany některých Čechů, kteří jejich návrat vnímali jako nevítaný, jako oživení starého problému. S přeživšími se měla vrátit i domnělá odlišnost Židů a jejich zištné sklony, například jednání za účelem vlastního zisku na úkor většiny, ,,mít se lépe než ostatní“. Mnozí Češi si tak pro přeživší rezervovali dobré rady, aby se již nepokoušeli získat své 112

SE 139/2014

majetkové a mocenské pozice jako před válkou. ,,Židé, pokud zde chtějí zůstat, nemohou již němčit a být boháči“, dal by se shrnout hlavní postoj široké veřejnosti vůči nim. Tehdejší ideologický korektiv umožňoval lidem zdánlivě logicky oddělovat jejich případnou kritiku toho, jak bylo a je přistupováno k židovskému obyvatelstvu, od nenávisti vůči nim ze strany jiných, tj. distancovat se od antisemitismu. Jistě že stejně jako v případě jiných ideologické argumentace, i představa o tom, co je oprávněná a žádaná kritika a co je už antisemitismus, mohlo docela dobře představovat ze strany mluvčího zastírací manévr, tj. zdánlivě chytrý tah, jak ospravedlnit svůj názor oficiálním světonázorem a následně jim odůvodnit i třeba docela záporný zásah vůči konkrétním přeživším Židům ve vlastním zájmu. Některé záznamy dobové argumentace ovšem dokládají, že lidé se mnohdy ani nesnažili či nebyli schopni ideologicky korektně vyjádřit a svůj odpor a zášť vůči Židům skrýt. Stačilo málo, třeba zpráva z tisku o zadržení šmelinářů a uvedení jejich židovsky znějících jmen, a vyrojila se řada reakcí rozhořčených občanů. Ti pociťovali potřebu poukázat, že Židé jako celek – až na výjimky potvrzující pravidlo – nejsou ochotni nebo rovnou schopni poslechnout dobré a trpělivé rady české veřejnosti a srdečně míněný příkaz asimilovat se. To, že Židé mají nadále společnosti škodit svým sociálně parazitním jednáním, potvrzují dále někteří autoři situačních hlášení; byť o nich informují vyšší instance příznačně a obvykle jako o ,,antisemitských náladách“. O ventilování nesplněného očekávání, že se Židé mezi veřejností jaksi rozpustí a s tím zmizí i jejich provokující odlišnost a chování, přestane se o nich konečně mluvit, nejlépe dosvědčuje stručný, ale vše říkající a rozšířené heslo ,,Židé ven!“, obvykle míněno a uváděno s dovětkem ,,do Palestiny“. Podle všeho tak snadno rozhořčená veřejnost se shodla i na konkrétních důvodech, proč se kýžené začlenění Židů do české společnosti ve většině případů komplikuje. Hlavním z nich byla jejich údajná inklinace ke zneužívání jejich státem uznaného postavení rasově persekvovaných, tedy přednostně uspokojovaných uchazečů, přijde-li například na příděl zboží a služeb, uvedení do národní správy apod. Mnozí přeživší Židé si v tomto ohledu měli v očích příslušníků české veřejnosti počínat agresivně a bezohledně, přičemž případný odpor vůči takovému jednání a nevyhovění jejich žádostem měly vymáhat intervencemi židovské organizace či vyšší místa. To byl již jenom krok od šíření názoru, že Židé negují oprávněnou kritiku svého jednání tím, že obviní kritiky z antisemitismu a rasismu. Nakolik byl napříč českou veřejností rozšířen odpor vůči Židům jako vypočítavým prospěchářům rozšířen, zůstává v práci nerozhodnuto. Jisté je, že lidé se opravdu obávali projevit svůj postoj vůči Židům veřejně a pokud 113


PETR SEDLÁK

cítili nutkání jej formulovat kriticky, záporně, neměli mnoho prostoru jej sdílet prostřednictvím médií. Svědčí o tom zvláště snaha redakcí dobového tisku utlumit a nedávat prostor ventilaci názorů o Židech. Jako důvod zde ale není nutné ihned hledat obavu redaktorů před obviněním z antisemitismu. Nezapomínejme, že vzdělaní lidé či funkcionáři obeznámení s ideologickými liniemi lidově demokratického režimu nereflektovali záležitosti spojené s židovskými záležitostmi jako tabu, ale spíše jako přežité téma, něco, k čemu se není nutné se vracet. Přirozeně, s přihlédnutím k neschopnosti svých čtenářů z řad běžné populace formulovat své názory ideologicky korektně, jako přípustnou kritiku, musela jejich neochota dávat těmto záležitostem prostor ještě posílit. Jakýkoliv odpor vůči Židům, byť jen v náznacích, neměl ve veřejném prostoru místo a priori. Zda odpor vůči poválečné přítomnosti a jednání židovského obyvatelstva jako jedné skupiny obyvatelstva představoval okrajovou záležitost či všeobecnou tendenci nelze rozhodnout. Nelze se opřít o dostatek odpovídajících pramenů. Je však pravděpodobné, že případy vyhroceného a násilného antisemitismu by do tisku přece jenom pronikly, každopádně bychom se o nich dozvěděli z materiálů bezpečnostních orgánů. Svědčí o tom záznamy excesů proti židovskému obyvatelstvu na Slovensku i několika méně drastických případů z českého pohraničí. Srovnání Českých zemí s těmi na východ a sever může být dalším argumentem pro závěr o přece jenom nevyhroceném poměru a vztahu mezi českou většinou a židovskou menšinou – menšinou ostatně historicky podstatně menší než v těchto zemích a v případě českých Židů kulturně příbuznou či stejnou. České bezpečnostní orgány, dobře uvědomělé o významu informovat včas a podrobně o projevech antisemitismu na nejvyšších místech, referují o jediném případu, v němž lze mluvit o přítomnosti vysloveně protižidovské organizace. Pokud je ovšem vůbec možné za takovou organizaci označit několik mladíků ze Slovenska, kteří se měli za účelem blíže neurčité konspirace proti Židům scházet v jednom z bytů. Mělo se tak dít na místě pro vztahy české většiny k menšinám již tradičně žhavém, ve Varnsdorfu.12 Spíše jako kuriozitu můžeme přijmout vůbec jediný záznam o násilnosti v souvislosti s židovským obyvatelstvem v Českých zemích po skončení války. Je tomu tak proto, neboť se jednalo o bitku mezi fotbalovými fanoušky, místní SK Slavie a židovského klubu Hakoah z Vídně. Incident se odehrál 12 Hlášení pro MV a ZNV ve věci příznaků vzrůstajícího antisemitismu v českém pohraničí, příklad z Liberce, Varnsdorfu a Rumburku, 14. prosince 1946, zn. A-UU, OZ-U 359. NA Praha, fond 100/24, sv. 49, a.j. 872, fol. 19 a 20. 114

SE 139/2014

dne 15. srpna 1947 v Rybářích (dnes část Karlových Varů). Charakteristickým způsobem o tom referuje zasahující bezpečnostní orgán: Po skončení fotbalového zápasu zazněl z úst nezjištěného diváka výkřik ,,židé ven“, na který několik přítomných židů reagovalo nadávkami, uráželi přítomné obecenstvo. Jeden z této skupiny vytáhl jezdecký bičík, kterým se počal oháněti. Po této provokaci strhla se na parkovišti aut před vchodem na hřiště všeobecná řež, které se súčastnilo asi 150 osob. Aby bylo zabráněno případnému masakru byl službu konající hlídkou SNB strážm. Františkem Chylem a strážm. Miroslavem Šimákem z klubka zmítajících se lidí, vytažen židovský obchodník Jakub VOGEL, nar. 12. 12. 1901 v Mukačevě, příslušný do Karlových Varů (…) který byl příčinou této demonstrace a proti kterému, pro jim pronesené nadávky, hněv a zloba přítomného obecenstva směřovala.13 klad

filosemitismus

reflexivismus

emoce

racionalita

antisemitismus špatného svědomí

skutečný antisemitismus

zápor

Na závěry o kvantitativním rozšíření záporně založených postojů vůči Židům napříč českou veřejností je patrně nutné rezignovat. Na vyšší úrovni abstrakce si lze pouze představit českou společnost jako prostor, 13 Obdobně příznačná je reakce MV, nařizující zemskému velitelství SNB v Praze, aby zprostředkoval vyšetření, proč nebyli zjištěni původci demonstrace z řad protižidovsky smýšlejícího obyvatelstva a nařídilo, aby se tak stalo dodatečně a neomluvitelnou povrchnost při výkonu služby příslušným orgánům vytkněte. Důvěrný spis MV ve věci protižidovské demonstraci v Rybářích, 19. srpna 1947, Č. IIa–2225/dův.47–Va/3. ABS Praha sign. 304–257–5. 115


PETR SEDLÁK

v němž mimo jiné a více či méně, anebo též vůbec, zaujímali lidé k přeživším Židům rozličné postoje, a to osobní volbou někde na škále mezi soucitem vůči nim a jejich obrazem o nenapravitelných prospěchářích. Východiska pro zaujetí takových postojů je možné zaměřit konkrétně v grafu o dvou zkřížených osách. Horizontální osa zde představuje kontinuum zaujímání těchto východisek mezi emocionální intuicí a racionálním rozhodováním. Vertikální osa je zde míněna jako napnutí východisek mezi protichůdné hodnotové póly, tedy buď se daná osoba přiklonila spíše ke kladnému, nebo spíše zápornému postoji k jednotlivým Židům či těmto jako celku. V kvartálu vymezeném ,,racionálním“ a ,,hodnotově kladným“ vrcholem můžeme následně uvažovat o zaměření takového poměru k Židům napříč českou veřejností, jejíž příslušníci mohli být skutečně kriticky schopni rozlišovat mezi antisemitismem a případně občansky nežádoucím jednáním konkrétních židovských jednotlivců (zde jako reflexivismus). Mezi racionálním a hodnotově záporným pólem se mohly v lidech zhmotňovat takové postoje, prostřednictvím nichž si omlouvali různými způsoby záporně uvědomovaný poměr k Židům (antisemitismus špatného svědomí). Prostor mezi zápornou hodnotou a emotivním východiskem lze rezervovat pro projevy nenávistného postoje (skutečný antisemitismus). Naopak, ve výseči mezi emotivním a kladným pólem lze zaměřit nejvíce soucitu vůči přeživším Židům a vědomě spíše neřešených sympatií vůči nim (filosemitismus). Graf má též zdůraznit, že lidé mohli k Židům zaujímat buď spíše emocionální, nebo racionální postoj bez ohledu na hodnotové stanovisko. To znamená, že buď tento postoj vycházel více či méně ze sympatií k přeživším Židům, nebo naopak z antagonismu vůči nim. Jedinec mohl zaujmout antisemitský či filosemitský postoj intuitivně, stejně jako jej mohl zvolit po zralé úvaze. Zůstává každopádně otázkou, do jaké míry si mohli lidé této doby svůj postoj k přeživším uvědomovat a reflektovat jej, tedy jak mnoho v sobě pociťovali a shledávali tento postoj vyřčeným a vyřčení možným, zda byli ochotni naslouchat těm, kdo by se jej za ně pokusili pojmenovat. Komunisté a ,,židovská otázka“ V letech následujících konec války zůstával výsledný přístup k záležitostem židovského obyvatelstva protichůdný a rozporuplný. Jednou to byl přístup založený spíše humanitárními ohledy rozhodujícího úředníka, jindy byl opřený o rozklad nekompromisního ideologa. Nečetné doklady o neschopnosti a nezájmu koordinovat tyto postoje dokazuje ale především obecný ne116

SE 139/2014

zájem řešit ,,židovské záležitosti“ jako ideologicky citlivé, a to v situaci, kdy byly úřady zavaleny početnější a částečně vážnější agendou. Konečný přístup k přeživšímu židovskému obyvatelstvu tedy nebyl jednotným a podřízeným jedněm směrnicím či jednomu výkladu. Nebyl to tudíž přístup ani kladný, ani záporný a rozhodně nesnese srovnání s realizací konečného řešení židovské otázky ze strany nacistů za války. Ideově konsensuální koncepce rozřešení židovské otázky ve třetí republice zůstávala otevřena různým výkladům zainteresovaných či dotčených subjektů. To samozřejmě nahrávalo k zneužití koncepce k posvěcení vlastních zájmů ze strany některých subjektů. Odpovědná osoba, instituce, organizace či strana mohly kdykoliv zaujmout k přeživším Židům takový postoj, který jim v daný okamžik nejvíce vyhovoval. Na rozdíl od širší veřejnosti, právě tyto subjekty spíše zvládly zdůvodnit a obhájit svůj postoj ideologicky korektně, tj. jako nikoliv antisemitský. A právě zde jsem nalezl doklady o tom, jak se vytvářel prostor pro poptávku a nabídku po účelovém maskování skutečného smýšlení o židovské menšině do ideologicky přijatelného hávu. Skutečnost, že mnozí lidé chtějí anebo jsou připraveni slyšet, jak to s Židy je jakoby ve skutečnosti, totiž aby někdo velkými slovy pojmenoval jejich předpojatost vůči nim jako parazitujícím cizincům, vycítil jako první komunistický ministr Nosek v únoru 1946 v projevu k zástupcům národních výborů v Brně.14 14 Dekretem č. 108/45 Sb. totiž postihujeme i majetek osob, které snad byly za nacistického režimu persekuovány, ale dokud byly na svobodě, využívaly svého postavení a majetku proti našim národům a naší republice. Vyřídíme tudíž při jedné a téže příležitosti nejen nepřítele, který přímo poškozoval a ničil náš národ ve spolupráci s Hitlerem, ale vyřídíme hospodářsky i ty, kteří rozvracovali naši národní existenci germanisací a podobnými činy, třebaže nespolupracovali s nacismem. Zejména, paní a pánové, na Brněnsku i z Brna samotného máme mnoho dokladů o tom, jak tam někteří Němci udržovali germanisaci a také ji podporovali. Někteří pak byli také zavřeni, poněvadž byli židovského původu a tedy trpěli částečně pod nacistickým terorem, ale zde musíme všichni zkoumati, jak se tito jednotlivci chovali ještě za doby republiky, jestliže germanisovali, němčili neb podporovali německé školy, jejich majetek náleží státu a musí býti konfiskován..Noskův projev 20. února 1946 na sjezdu předsedů ONV a OSK, na němž se jednalo o kompetenci NV v otázce konfiskátů. Publikováno jako: Konfiskace nepřátelského majetku (Podle dekretu č. 108). In: Nový domov, svazek 1. Praha 1946, s. 5. Dále srovnejVěstník ŽNO v Praze, VIII/3, č. 3 (20. března 1946), s. 18. 117


PETR SEDLÁK

Také jiní komunističtí funkcionáři se jali jako zběhlí populisté a demagogové ideologizovat a politicky zpracovávat záporné emoce veřejnosti vůči Židům ve svých kampaních zaměřených proti restituci takzvaných zbytkových konfiskátů do rukou soukromých kapitalistů. Nejznámější je v tomto ohledu projev Václava Kopeckého v Teplicích-Šanově v roce 1947.15 Právě pro význam, jaký mělo v propagandistické agendě KSČ téma stupňování znárodnění jako pojištění cesty k další socializaci společnosti, musela z komunistů učinit zásadové nepřátele všestranné občanské a majetkové rehabilitace přeživšího židovského obyvatelstva, jak je en bloc razila domácí židovské organizace. Židovským restituentům nemohli komunisté ve vedení odborářské organizace a národohospodářské komise ustupovat. Zájem získat veřejné mínění byl vyšší než ohledy na majitele poškozené nacisty, majitele často majetné, k nimž široká veřejnost nechovala žádné sympatie. Právě proto nás nemohou překvapovat v této práci citované prameny o denunciační službě odpovídajících stranických orgánů zaměřené proti restituentům.16 V současné odborné literatuře se objevila dokonce zmínka o národnostní a sociální denunciaci židovských restituentů prováděné cíleně a koordino15 Archivní stopy teplické kauzy dokonce umožňují sestoupit až k reakcím běžného obyvatelstva, v tomto případě jistého Josefa Sonnenscheina, který měl oslovit samotného ministra, aby ho upozornil na záporný dopad jeho projevu. Měl být totiž v tramvaji svědkem diskuse o tomto projevu, když se její účastníci měli shodnout, že vlastně Hitler mal pravdu, keď tých Židov vyvraždil, veď aj naše vláda je proti židom a konečně ministr Kopecký ti tu otvorem povedal. A na konec jeden z přítomných vraví: Uvidite ľudia, veď aj naše vláda to s nimi vybaví. Citováno dle PÁVKOVÁ, Jana: Demagog ve službách strany: Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. Praha 2008, s. 78 a 79. Reakce na projev v NA Praha, fond 100/1, sv. 211. a.j. 1315. 16 Národohospodářská komise ÚV KSČ instruovala místní komunistické organizace jak očernit restituenty, pokud žádali o restituci majetku ze skupiny zbytkových konfiskátů. Závodní rady dotčených konfiskátů měly shromažďovat svědectví o údajné protistátní činnosti restituentů a jejich asociálním chování k zaměstnancům. Stanovisko národohospodářské komise ÚV KSČ v otázce přidělení konfiskovaných průmyslových konfiskátů znárodněnému průmyslu, resp. jejich restituci původním majitelům, 10. prosince 1946. NA Praha, fond 100/12, a.j. 47, sv. 6, fol. 32–34. Viz též Zpráva národohospodářské komise ÚV KSČ pro předsedu KSČ Klementa Gottwalda ve věci průmyslových podniků, dosud v národní správě, tzv. zbytkových konfiskátů, 14. leden 1947. NA, f. 100/12, a.j. 47, sv. 6. 118

SE 139/2014

vaně z vyšších míst KSČ.17 Komunistům (v odborech) se každopádně aranžmá údajně spontánní lidové vůle odporu vůči restituentům dařilo: během února a března 1947 došlo kvůli konfiskátům k většímu množství stávek na různých místech v Českých zemích. Vládní výnos ze dne 14. ledna 1947 totiž uznal právo pracujících na stávku, jež bylo původně zatlačeno do ilegality zákonem o ochraně dvouletky.18 Nejznámější případ: Varnsdorfská stávka v březnu 1947.19 Každopádně nás nemůže udivit ani okamžitý zásah akčního výboru v rámci židovské organizace v únorových a březnových dnech roku 1948. Ten byl ostatně připravovaný zevnitř organizace, Židy-komunisty organizovanými v příslušné stranické komisi.20 Všestranně organizovaná rehabilitace židovského společenství otevřená pozitivní diskriminaci v Českých zemích s únorovým pučem skončila.21 17 JANČÍK, Drahomír – KUBŮ, Eduard – KUKLÍK, Jan ml., s. 68. Autoři však neodkazují na konkrétní či odpovídající doklady, když tvrdí: Je na místě připomenout ještě jeden důležitý moment, který vyžaduje speciální bádání a bude nesnadné jej potvrdit. Přesto si však zaslouží, aby byl připomenut. Autoři nalezli řadu dokladů toho, že již předúnorová státní bezpečnost systematicky zpravodajsky pracovala na židovských restituentech, zkoumala jejich činnost před válkou, během ní a po ní. Zpracovala obsáhlé elaboráty o jejich podnicích. Nejednalo se o případy výjimečné a nahodilé. Z elaborátů – autoři jich nalezli desítky – bohužel není znám ani zadavatel, ani konečný uživatel. Stěží ovšem zůstaly nevyužity. Zda výsledky šetření státní bezpečnosti, náležející do resortu komunistou Václavem Noskem řízeného ministerstva vnitra, pronikly do struktur KSČ a jí blízkých odborů a byly využívány při podobných akcích ,demonstrující´ hněv a nespokojenost pracujících jakou byla causa Beer, nemůžeme zatím zcela jistě říci. Také nevíme, zda státní bezpečností šíře získávané informace sloužily jiným úředním místům. Obojí se však zdá značně pravděpodobné. 18 Srovnej ČAPKA, František: Odbory v českých zemích v letech 1918– 1948. Brno 2008, s. 177. 19 Sedlák, Petr: Varnsdorfská stávka 1947 - několik historiografických poznámek. Sedlák, Petr. In: Mandava: Vlastivědné čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku. Ročenka kruhu přátel muzea Varnsdorf Varnsdorf : Kruh přátel muzea Varnsdorf (2004-2005 [vyd. 2005],) s. 35-39. 20 Srovnej protokol výslechu Laury Šimkové, členky komise, dne 6. června 1952. NA, fond Politické procesy, sv. 3/3, a.j. 1480. 21 Zpráva národní správy ŽRS, s. 13. NA Praha, fond MSP 1945–1951, inv.č. 761, sign. 4024, karton 345. 119


PETR SEDLÁK

Po Únoru: revize ,,židovské otázky“ podruhé Komunisté zdůvodnili revizi přístupu k židovským záležitostem po Únoru jako návrat k původnímu, ideologicky čistému pojetí konečného rozřešení židovské otázky. Z těchto pozic měl být podle nich tento přístup vykonáván již od května roku 1945. Že se tak nestalo? Připomeňme, že to podle komunistické argumentace mělo být proto, neboť se měly židovských záležitostí po Květnu do Února chytnout reakčně orientované strany a skupiny. Jejich zájem měl spočívat v jediném: zajistit zvláštní a vstřícný přístup vůči svým příznivcům, něco na způsob sponzorů, tj. vůči těm přeživším Židům, kteří žádali zpět do svého soukromého vlastnictví velký hospodářský majetek. Autoři legendy do omrzení zdůrazňovali to, že nejde v žádném případě o antisemitismus, ale o zcela korektní zásah proti kapitalistickým zájmům. Poúnorový anti-antisemitismus měl zdůraznit, že tentokrát je židovská otázka vyřešena již doopravdy skutečně a jednou provždy. Prakticky však stále komunistům zbývalo postavit se nějakým způsobem k dosavadní podpoře sionistickému hnutí v jeho snahách o založení židovského státu v Palestině a vůči tomuto státu po jeho vzniku v květnu 1948. Podpora Československých politiků a úřadů sionistům se ukázala jako problém. Komunistická reprezentace po únoru 1948 nezvrátila vstřícný přístup státu jako celku vůči levicově orientovanému vedení palestinských a následně izraelských sionistů, a to nejméně následující rok. KSČ měla zájem na této vstřícnosti prakticky a mohla ji snadno vysvětlit ideologicky, v aktualizovaném duchu koncepce rozřešené ,,židovské otázky“. Vzpomeňme, že komunistický tisk líčil události v Palestině jako národně-osvobozenecký boj těch Židů, kteří se sami považovali za příslušníky vlastního, tj. židovského a posléze izraelského národa.22 Únorový převrat neznamenal opuštění této linie. Existenci židovského národa, jemuž měla být umožněna kolektivní a sociální emancipace v rámci vlastního národního tělesa a státu, nikdo veřejně nezpochybňoval. Ostatně, Stát Izrael, se měl podle zahraničně-politických záměrů přidat jako rovnocenný stát k lidově-demokratickému táboru a jeho úsilí o světovou revoluci směřující k socialismu a komunismu. S odvoláním na tento postoj nebránilo československé ve22 Petrolej rozhoduje. Rudé právo (24. března 1948); Nafta cennější než krev. Práce (26. března 1948). Rudé právo to řeklo i verši: Je těžký problém Palestiny - je obracena na ruby- strach o ní život lordům stíná - vždyť je tu nafta potrubí - Ó, páni lordi před očima máte Dachau, Terezín a zářný příklad Osvěčína, což použiti zase plyn? - Proč nelze pustit tam ty lidi - ten zástup sirotků a vdov - vždyť jsou to přece pouze židi - což mají právo na domov? Palestina. Rudé právo (18. února 1947). 120

SE 139/2014

dení zájemcům o vystěhování ze země z řad židovského obyvatelstva. Dohromady jejich počty dosáhly v roce 1949 (zvláště v jeho první části) asi dvaceti tisíc osob, byť většina z nich pocházela z Podkarpatské Rusi a ze Slovenska.23 Jak je dobře známo, Československo pomohlo sionistickému státu též vojensky.24 Antisionismus Předpoklady o politickém uspořádání a orientaci židovského státu se však záhy ukázaly jako liché. Stát Izrael se nestal moskevským satelitem, nýbrž zůstával zahraničně-politicky otevřen též k Washingtonu. KSČ se stále naléhavěji dostávala do pozice, kdy bylo záhodno zaujmout ke stávající podpoře sionistické organizace nový postoj, přehodnotit jej a aktualizovat, a to jak před vlastní veřejností, tak směrem k Sovětskému svazu a lidově-demokratickým spojencům. To byl ale jen jeden z mnoha tlaků na vypořádání se s negativně pociťovanou minulostí. Ještě před rokem 1950 se v KSČ naplno ohlašuje potřeba vysokých stranických funkcionářů upevnit a konsolidovat vlastní moc s ohledem na Stalinovu protizápadní kampaň. Nové verzi vyřešené ,,židovské otázky“ v Československu po druhé světové válce nestálo nic v cestě. Podrobně rozpracovanou koncepci o sionistickém spiknutí dokončil Archivní a studijní ústav Ministerstva národní bezpečnosti v březnu 1952.25 Byl to příběh vskutku velkolepý, propracovaný do všech detailů. Každá příběhová linie musela přesně zapadat do nosné konstrukce o spiknutí sionistů ve státních a stranických strukturách za účelem protěžování přeživších Židů na úkor státu a strany. Název příběhu to odráží zcela jasně: antisionismus. Více srozumitelný výklad, jak to vlastně bylo po celou poválečnou dobu s židovskými záležitostmi, snad již nebyl ze strany komunistických ideologů ani možný. Antisionismus v sobě sjednotil vysvětlení příčin předúnorového údajně vstřícného přístupu k přeživším Židům a pokračování takového přístupu k sionistickému hnutí po Únoru. Nyní již za 23 Samotná vystěhovalecká akce probíhala na hromadné pasy zvláště v měsících březnu a dubnu roku 1949 a skončila v květnu a červnu téhož roku. Celkově během jednoho roku počínaje únorem 1948 opustilo Československo celkem asi dvacet tisíc osob židovského původu. 24 Viz například podrobná zpráva pro ministra zahraničí V. Širokého o emigraci čsl. Židů a materiální pomoci, 9. 2. 1952. KAPLAN, Karel – BULÍNOVÁ, Marie, s. 259–266. 25 ABS Praha, Z–976–1, zpráva Archivního a studijního ústavu MNB, 15. 3. 1952. 121


PETR SEDLÁK

navracením občanských a majetkových práv přeživším nestály pouze soukromě-kapitalistické zájmy domácí reakce, ale vše bylo důmyslnou prací spikleneckého centra ve státním aparátu a KSČ organizovaného Rudolfem Slánským. Právě on a jemu podřízená agenturní síť měli působit na generování vstřícného přístupu k židovskému obyvatelstvu a sionistům mezi nimi. V antisionistické argumentaci, jak ji přednesli před nejvyššími straníky Klement Gottwald a Václav Kopecký, nelze přehlédnout skutečnost velmi závažnou pro poznání vztahu široké veřejnosti vůči Židům jako celku. Byla použita v rámci obvinění Rudolfa Slánského ze sionistického spiknutí, a to na zasedáních ÚV KSČ ve dnech 6. září a 6. prosince 1951 a na celostátní konferenci KSČ ve dnech 16.–18. prosince 1952.26 Není pochyb, že tato argumentace čerpala z předpojatého smýšlení vůči židovské menšině a v hlavní tezi aktualizovala dílčí předsudky o příslušnících této menšiny jako o vypočítavých jedincích, spekulujících pouze ve prospěch svých zájmů. V tezi, v níž je přejmenována motivace takového jednání z dosud oficiálně zavrhované židovské mentality na ideologicky přijatelný kosmopolitismus. Také nyní, v rámci antisionismu, si komunisté nárokovali určení toho, co je možné kritizovat na přístupu vůči všem Židům, co je ještě přijatelné a co je už opravdový antisemitismus – aby se od něho distancovali a případně z něj obvinili své oponenty. Nelze nabídnout definitivní odpověď na otázku, zda se autorům antisionistického narativu podařilo přesvědčit o jeho obsahu veřejnost. Zda lidé uvěřili obviněním Slánského a dalších, ani nelze jednoduše zodpovědět. Můžeme však opatrně uvažovat o tom, že nikoliv, nikoliv zcela a úplně. To spíše antisionismus nabídl některým lidem možnost ventilovat jejich předpojatost vůči Židům jako těm, kteří se mají opět lépe než oni, což dosud nemohli otevřeně kritizovat. Viděli jsme, že pokud bylo záměrem komunistů odvést veřejné mínění od podstaty stranického honu na čarodějnice tímto směrem, přičemž antisionismus byl pouze nutným ideologickým nátěrem, potom se jim to mohlo podařit; soudě alespoň podle vzpomínek literárního kritika Václava Černého, který přijal obvinění Slánského za své. V jeho pamětech se například setkáváme s tvrzením, že to byl Slánský, kdo umožnil vystěhování Židů z Československa v roce 1949, v čemž Černý spatřoval neslýchanou výsadu.27 Zdůvodnění jeho rozhořčení nad vystěhováním je přitom vedeno z antikomunistických pozic. Černý totiž zdůrazňuje, že k němu došlo v době, kdy se to rovnalo rozdílu mezi svobodou a vězením, někdy mezi životem a smrtí. Chytá se přitom dalšího antisionistického ar26 KAPLAN, Karel – BULÍNOVÁ, Marie, s. 245 a 246, 248 a 249, 274–277. 27 ČERNÝ, Václav: Paměti III (1945-1972). Brno 1992, s. 365 - 368. 122

SE 139/2014

gumentu o značné hospodářské újmě státu, když bylo Židům umožněno vyvézt značný majetek. Černý uvěřil, soudě dle jeho vlastních slov, i obviněním Slánského z úmyslného protěžování komunistů židovského původu na vysokých státních a stranických postech, odkud tito měli zajištovat četné výhody nejen pro sionisty, ale i souvěrce mezi Židy jako celkem.28 Závěrem Zbývá uvážit, zda operování politické reprezentace s obrazem sionistického (židovského) spiknutí umožňuje porovnávat a do určité míry i srovnávat přístup k Židům ve stalinském Československu a hitlerovském Německu. Někteří komentátoři procesu se Slánským nepochybují o tom, že jeho iniciátoři stejně jako nacisté radikalizovali předpojatost veřejnosti vůči Židům a umožnili jí praktický průchod, a to mj. s úmyslem odvrátit její pozornost od skutečných společenských problémů, od sebe samotných. Antisionismus zároveň čerpá z předválečného pojetí židovské otázky, jemuž byla jak na politické levici, tak pravici společná výchozí idea: je to odlišnost Židů, která je příčinou odporu veřejnosti vůči nim (antisemitismu). Pro nacisty byla taková odlišnost Židům vrozená, pro antisionisty je třídně podmíněna jako kosmopolitismus – Židé jsou z ní tudíž podezřelí všichni, a priori. Ve stalinském Československu ale nevedl tento přístup k plošnému pronásledování všech Židů a jejich fyzické likvidaci. Anebo to byli jenom výjimky potvrzující pravidlo? Vždyť světu bylo nutné ukázat čas od času příklady, že v Československu antisemitismus není. Zůstává paradoxem, že obětí antisionismu se stávali též samotní Židé-komunisté. Dobře věděli o přítomnosti předpojatosti veřejnosti vůči všem Židům jako prospěchářům a snažili se tak zahnat pochybnosti o čestných motivech svého jednání. Jejich potřeba distancovat se důrazně od svých židovských kořenů jim nepomohla. Mnozí z nich kvůli této předpojatosti zaobalené do antisionistického kosmopolitismu, tj. pro svůj původ, padli, neboť se to jejich nežidovským soudruhům jednoduše hodilo. Přitom 28 Těm Židům co zůstali, Slánský umožnil závratné kariéry pod podmínkou formálního vstupu do KSČ a to jak komunistům tak nekomunistům, kapitalistům nekapitalistům(...) Z celého růžence obžalob, jimiž byl Slánský zahrnut a rozdrcen, zbývá a obstojí jediná, a i v jejím ohledu jednal Slánský v rozhodném souhlase s dobovou stalinskou politikou a se Stalinovým souhlasem, a i v jejím ohledu postupoval beze všeho zřetele k domácímu českému prospěchu: mluvíme o tom, čemu obžaloba říkala Slánského sionismus a co my nazveme politikou internacionální vzájemnosti židovské. ČERNÝ, Václav: Paměti III, I s. 366. 123


PETR SEDLÁK

Viliam Široký, na něhož lze bezpečně ukázat jako na hlavního architekta vstřícného výkladu pojetí rozřešení židovské otázky v roce 1945, se stává v roce 1953 předsedou vlády. Je tudíž vhodné promýšlet tezi, že špičky KSČ se v procesu se Slánským a dalšími komunisty židovského původu zamýšleli zbavit pravděpodobné pověsti organizace, která dosud umožňovala protekci Židů (komplex židokomunismu). Je možné uzavřít: antisionismus se stal poslední a definitivní verzí postoje k židovským záležitostem, měl představovat opravdu už konečné rozřešení ,,židovské otázky“ na území Českých zemí a na Slovensku. Přistupovat nyní k těmto záležitostem jakýmkoliv zvláštním způsobem se rovnalo zařazení se do tábora sionistů, kteří měli na nepřirozeném a zavrženíhodném rasovém základě Židy ze společnosti vyčleňovat za účelem legitimizace svých politických zájmů. Již únorové omezení široké rehabilitační politiky židovské organizace omezilo ohled na situaci přeživších Židů a ochotu vyjít jim vstříc v jejich záležitostech. Antisionismus tento postoj podtrhl. Obraz o osobách židovského původu jako Židech se omezil na obraz o vymřelé a kdysi problematické složce obyvatelstva. Oficiálně zůstaly pouze osoby židovského vyznání. Avšak ty z nich, které by lpěli na svém židovství jiným než náboženským způsobem, znamenaly pro odpovědné funkcionáře a úředníky, a určitou část veřejnosti, něčím cizorodým a odlišným. Nebylo možné to tolerovat. Vždyť Židé představovali potencionální zdroj pochopitelného a oprávněného odporu zglajchšaltované společnosti vůči cizorodosti a její příslušníky bylo nutné před rušivými zjevy chránit. Takovým zůstávalo oficiální východisko přístupu k židovskému obyvatelstvu a jeho záležitostem do listopadu 1989.

124

SE 139/2014

125

126

127

Alena Hromádková Jan Cholínský Andrej Zubov Rudolf Kučera Ivan Štern

Ročník 27. listopad STŘEDNÍ EVROPA REVUE PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU UKRAJINA A RUSKO TŘICÁTÉ VÝROČÍ REVUE STŘEDNÍ EVROPA

Recommend Documents