Z
OBSAHU:
Poznámky k událostem
1—
Články
6—36
Den v čínské komuně (Karel Stránecký)
5
6
Angličan v Moskvě (Andrew Boyd)
28
Tribuna Svědectví
37—42
Literatura a umění
43—80
Básně Jurije Zivaga (Boris Pasternak)
43
Zbabělci
45
(Josef
Škvorccký)
Policie (Slawomir Mrozek)
64
Z
79
mrtvých vstání (Stephen Spender)
Svědectví, čtvrtletník pro politiku a kulturu Redakční rada: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Josef Ševčík, Pavel Tigrid. Redaktor:
Pavel
Tigrid
Administrátor: Josef Ševčík, Grafická úprava:
Ladislav Sutnar.
Vychází čtvrtletně. Vydávají: Jiří Horák a Radomír Luža, Box 1181, Grand Central Station, New York, 17, N. Y., USA. Na tulo adresu řid'te všechnu korespondenci. Možno také psát na adresu vídeňské redakce: Josef Jonáš, Margeretenplatz 7, Wien V. Rakousko, nebo na Adresu: A. Novák, 46, rue Pergolese, Paris 16e, Francie. Roční předplatné i s poštovným Kčs 12,-. Cena jednotlivého čísla Kčs 3.-. V cizině $5.00, jednotlivě $1.50. Vzhledem
k valutovým předpisům
koslovensku, zali
jako
aby
dar
nechť posílají
obnos
prosíme příjemce
za předplatné
československému
časopisu v Čes-
nebo jednotlivá
Červenému
kříži.
předplatné mezinárodní poštovní
čísla
Čtenáři
v
poukácizině
poukázkou nebo
še-
kem na adresu vydavatele. Podepsané
poznámky a články nevyjadřují
ra nebo redakční rady.
nutně stanovisko redakto-
čtvrtletník p r o politiku a kulturu — r o č n í k III — číslo
poznámky
LÉTO 1959 N e c h c e m e hovořit o politickém létu — odvíjí se zdlouhavě a nedramaticky. patrně ochablé vlastním žárem i spletitostí zájmů a problémů u jezer Ženevy a strohých stolů zahraničně-politických úřadoven. M á m e na mysli léto o b e c n í , turistické, koupací, rybářské, houbařské — krátce, léto obyčejného člověka. Proč psát o létě obyčejného člověka? Poněvadž toto obyčejné léto, jako tolik jiných obyčejných věcí V našem pokrokovém moderním věku, už není obyčej e m , který se rozumí sám sebou. Bývaly časy (a dosud leckde j s o u ) , kdy léto se spojovalo s představou dovolené a dovolená s čirou leností, zábavou a sporty, které neměly ani společenského, ani výchovného, ani pracovního poslání; co víc, často neměly poslání jiného, než: lenošit na břehu jezera, d o něhož se opíralo slunce a smažit se pěkně do hnědá . . . chytat ryby v tůni hlubší a tajemnější a moudřejší, než všechny ideologie světa . . . jít procházkou mechovou lesní cestou a dýchat tu svěží
k
9—1959
událostem
vůni a nemyslet na nic, kromě snad na to, kdo tenhle pěkný les tak pěkně vymyslel . . . zajet si do Tater a číst tam na Štrbském plese detektivku, která sice nevstoupí do dějin světové literatury, ale která, smí-li se to říci, j e n pobaví . . . Léto člověka 1959, zejména mladého člověka a zejména tam, kde se stále buduje a šturmuje, nesmí ovšem mít nic společného s takovouto dekadentní představou obyčejného léta. A když snad někdo opravdu lenoší nebo si pro sebe chytá ryby či máčí nohy v potoku — budiž to aspoň statisticky zachyceno, teoreticky zpracováno a vědecky změřen o ! Prokažme a slibme si, že p o kolektivním odpočinku se kolektivně vypneme k ještě větším výkonům — Možná, že to všechno souvisí s neblahým zvykem pokrokové sémantiky docela přesné pojmy znepřesňovat kvalifikujícími d o datky: demokracie musí být lidová, spravedlnost třídní, původ proletářský, tábor mírový a dovolená " č i n o r o d o u vzpruhou k další p r á c i " .
Ale nechtějme toho příliš najednou. U p ř í m n ě se téšíme z každé podařené a dobrým počasím požehnané dovolené obyčejného člověka. Těšíme se i z toho, že pár tisíc mladých československých lidí se v červenci podívá na nekolik dní d o V í d n ě u příležitosti V I I . Mezinárodního festivalu mládeže: jistě si každý z nich nalezne chvilku., aby se prošel ulicemi hlavního města demokratického a neutrálního Rakouska, prohlédl si výklady, porovnal cenyy prolistoval několik rakouských novin a časopisu, podíval se n a knížky ve vídeňských knihkupectvích. Přejeme ze srdce pěkné užití všem těm, kteří úspěšně překonali všechny byrokratická překážky a vydají se s Č e d o k e m na cestu d o Varny či k severnímu moři.
zabaleno a nastoupenou dovolenou, jsem dostal telegram: " V á š zájezd do Ř e c k a nemožný — Čedok." Tak a c o t e ď ! Jsem celkem povaha mírná, ale uznáte, že p o tak sprostém j e d nání by se pěnil vzteky i beránek boží. Letel jsem na Č e d o k a žádal vysvětlením jenomže se zlou se potáže obyčejný smrtelník, který by si dovolil zaprotestovat proti této vrchnosti; n i k d o se se m n o u kloudně ani nebavil — dostal jste přece, člověče, telegram, tak c o ještě chcete; ale nikdo se nezeptá, c o t e ď j á s tou nastoupenou dovolenou . . .
Jenomže j á jsem taky povaha urputná — to tehdy, když to vyžadují okolnosti. A tak, když viděli, že c o nevidět vybuchnu, Re nasadili jiný tón, omlouvavý, že z a to nemohou a kdesi cosi a tak mi h o n e m alespoň nabídli, abych jel d o Rumunska, S Č E D O K E M K MOŘI že je tam taky pěkně. A tak, poněvadž jsem se m o c těšil na moře, jel jsem Tak vám to musím popsat; začíná to aspoň tam. K d y ž tedy konečně nadešel jako pohádka, ale bohužel není: byla jednou jedna cestovní kancelář, která se den odjezdu a šťastně jsem i přejel čsl.zvala Čedok. T e n t o podnik (jakožto j e maďarské hraníce, už jsem si oddech! — diný v Č S R)každé jaro začíná hýřit t e ď snad už nepřijde nikdo a neřekne: plakáty a různými provoláními, j a k o : člověče: co to tu děláte, to je omyl — j e ď t e na dovolenou k mořil N e b o : memařš d o m ů ! Až do té chvíle jsem tomu zí množstvím zájezdů, které pořádáme, pořád nevěřil. Jenomže když jsme si o d si jistě i vy vyberete takový, který by byli celní prohlídku (která m i m o c h o d e m se vám líbil. T a k j á , duše důvěřivá, budila dojem, že mají podezření, že vyjsem podlehl těmto svodům a maje něvážíme aspoň korunovační klenoty), najaké ty našetřené grešle v tobolce, přistala starost, jak se tam v tom kupátku hlásil jsem se ke skutečné krásnému záuložíme ke spaní. Bylo nás tam totiž šest jezdu d o Řecka. T o bylo loni tak nekdy - tři muži a tři starší dámy. Z á j e z d 10 začátkem března. Pak jsem skoro p o dva byl laciný a tak o lůžkových vozech jsme měsíce vyplňoval všelijaké dotazníky. M u si museli nechat zdát. N o jo, ale znáte sel mě doporučit závod (jako že si to za naše rychlíkové kupé: jak to udelat, aby svoje peníze skutečně zasloužím) atd. Pak se tam taková hromada lidí vyspala. M ě l jsem se oddal blahému čekání věcí příjsem sebou takovou g u m o v o u nafukovací štích. Věcippříští skutečné přišly: další matraci, kterou tak porůznu sebou tahám dotazníky, potvrzení, musel jsem odevzdat na výlety — ono se to hodí na lecos — 1 4 ( ! ) fotografií a ověření totožnosti, že a tak mně to bylo j e d n o , protože jsem já jsem skutečně já, že nejsem třeba veděl: j á to nafouknu a vyspím se dobře Karel V I . No, a pak už zbývalo j e t : aha, všude. A jak tak tam dumám, povídám, zdá se to j e d n o d u c h é že, ale k d e ž ; dva takhle nějaký provaz k d y b y c h o m měli, tak dny před o d j e z d e m , když už jsem měl se vyspíme všichni. A teď si představte,
2
že jedna z těch d a m beze slova š i b n e do kufru a vyndá klubko šňůry na p r á d l o ! N a c o to ta ženská nešťastná sebou vláčela k moři, to v životě n e p o c h o p í m , jestli se tam chtěla oběsit, či si vyprat velké prádlo, to nevím, ale nakonec d ů ležité bylo, že provaz byl. T a k jsem h o namotal křižem krážem mezi nosiči zavazadel, na to jsem hodil tu nafukovačku, dva páni si lehli na nosiče kufrů, já se houpal uprostřed v e vzduchu a dámy ulehly dvě na sedadla a jedna do uličky na zem. Proč to píšu? — abyste viděli, jak pěkně se cestuje s naši cestovní kanceláří. Jinak cesta uběhla pokojně a z a dva dny a dvě noci jsme konečně vylezli.Čekaly na nás autobusy a j e l o se. A pak už za pár hodin se objevilo Černé m o ře. Já nevím, jak na vás to působilo, když jste moře viděli poprvé, ale j á jsem cítil v tu chvíli potřebu mít vedle sebe packu, kterou by bylo možno stisknout — prostě nebýt na tolik krásy sám. — T a k jsem j e n o m nadšeně tisknul u c h o své cestovní tašky — které p o c h o p i telně stisk neopětovalo. Z.S.J.
(Ostrava)
MLADÍ V SOVĚTECH Náš londýnský dopisovatel A n d r e w Doyd popisuje v tomto čísle své zážitky z moskevské cesty a v podstatě potvrzuje, co je už známo z jiných zpráv a pramen ů : Moskva — a nejenom Moskva — z roku 1959 je jiným městem, než Moskva před deseti lety. Nová, mladší generace proniká d o těžkopádného aparátu sovětské státní moci, d o hospodářství, d o vědy, literatury a umění, často i d o rozhodujících posic. A tito mladí a mladší sovětští lidé odmítají rozhodným způsobem jednu z nepříčetností stalinské é r y : doktrinářský, zkušenostem a poznání o d porující výklad všeho na světě, o d zákonů, jimiž se údajně řídí dějiny, až p o letošní m ó d u v dámské obuvi.
M l a d ý sovětský člověk c h c e poznat svět a c o se v něm děje, sám posoudit a sám zhodnotit. O d m í t á takřka totální isolaci Sovětského srazu od západních zemí. jež byla rovněž produktem stalinské cry. Je-li dobrým komunistou, dodá k tomu, že marxismus-leninismus — a ť v teorii, a ť v praksi — nemohou ohrozit či p o d l o m i t žádné ideje, myšlenky, žádné západnické -ismy, tím méně moderní hudba či a b straktní umění. Naopak, toto všechno spadá p o chruščovovské heslo mírové k o existence mezi V ý c h o d e m a Z á p a d e m : mohou-li mezi sebou soutěžit vědci a technici a fysikové, p r o č toto zdravé napínání svalů nerozšířit také na básníky, filosofy, umělce a ostatní tvůrčí lidi? Sovětská výstava v N e w Y o r k u a letní americká výstava v Moskvě jsou slibnějším počátkem. Ještě zajímavější j e zpráva, že se v Leningradě připravuje výstava ruských impresionistů, a d o k o n c e i abstraktních malířů světového j m é n a — Chagalla, Kandinského a Maleviče. Rassadiniho abstraktní choreografie na impresionistické scéně leningradského divadla, k hudbě Rachmaninově, fascinuje už měsíce mladé lidi v Leningradě. Jedna vlašťovka jaro nedělá: jazzoví nadšenci dosud musí přehrával oblíbené melodie zz pašovaných gramofonových desek a malíři opatrně ukrývat reprodukce děl francouzských impresinistů. Ale i to samo o sobě j e potěšující úkaz, svědčící o tom, že ani desetiletí sterilních stalinských rozmarů nezabilo v mladých lidech to nejzákladnější: touhu po poznání. T i t o lidé tedy — V l a d i m í r T . , s nímž nás seznamuje Boyd, nebo třicetiletý p r o fesor moskevské university, který ještě nedávno seděl za drátem Vorkuty, nebo dvacetipětiletý vysoký úředník sovětského ministerstva těžkého průmyslu, který nedvojsmyslně odsuzuje přehmaty stalinskéh o dogmatismu — tito lidé tedy nastupují k moci a k práci v sovětském Rusku.
3
Nelze odhadnout ani jejich počty, ani rozsah jejich dnešního vlivu. Ale na tom, jak si budou počínat, záleží do jisté míry budoucnost celých nových sovětských generací a — vzhledem k mocenskému rozložení sil v dnešním světě — snad i budoucnost mladých v těch zemích, které leží v oblasti sovětského vlivu a zájmu, tedy také v Československu.
STRAŠÁK K d o j e odkázán na výlučnou četbu českých a slovenských novin, musí v těchto týdnech nabýt dojmu, že v sousední Německé spolkové republice vládnou nacisté nejhoržího ražení a že jejich jedinou starostí je, jak napadnout mírumilovné sousedy na východě. Protestní noty pražské vlády o údajném německém nebezpečí byly o to početnější, čím déle trvala ženevská konference zahraničních ministrů. A z hysterických stranických schůzí a hrůzostrašných reportáží v tisku by se mohlo zdál, že nová Wehrmacht stojí na západní československé hranici, připravena už zítra časně ráno vmašírovat do země a nezastavit se, dokud všichni Č e choslováci bez rozdílu stranické příslušnosti, nelehnou popelem.
strany, jež tak ve j m é n u tohoto "ohrožení" může vybičovávat lidi k ještě větším obětem. A konečně — a to je velmi závažné — " n ě m e c k é nebezpečí" j e j e diným, aspoň zčásti úspěšným poplašným pokřikem, který strana vydává, využívajíc tak cynicky vzpomínek na hrůzné zkušenosti milionů z doby válečné nacistické okupace. T a k zvaná německá otázka ovšem existuj e a je třeba ji studovat. N e b o ť j e nepoměrně složitější — než nám vedení K S C předstírá v p o d o b ě barvotiskových hrůz. Sluší podotknout, že na př. Francouzi, kteří maji za sebou téměř sto let trpkých zkušeností s německou výbojností, se necítí ohroženi existencí či politikou Německé spolkové republiky. N a opak, v tomto století nebyla dosud francouzsko-německá spolupráce, zejména v oblasti hospodářské, tak úzká a účinná, a totožnost zájmů tak očividná, jako právě dnes. P. T. (New York)
Bezpodstatnosl a nesmyslnost této divoké kampaně je zřejmá právě tak, jako důvody, které vedení KSČ k tomuto masovému strašení vede. Především Moskva potřebovala v Ženevě i v neutrálním světě "důkazy" o tom, že slovanské národy na východ od Německa opravdu žijí v každodenní hrůze před novou německou agresí. Za druhé bylo nutno, opět pro potřeby sovětské diplomacie, prokazovat, že západní Berlin je "hnízdem nepřátelské činnosti", namířené zejména proti východnímu Německu a Československu. Z a třetí — vyvolávat hysterii a strach z války a tak vykreslovat lidové kracie ve stavu trvalého ohrožení, patří už po leta do propagačního arsenálu
4
T R Á V I Č Í STUDNÍ K d y ž v roce 1945 evropské oběti hitlerovské agrese začaly odstraňovat zbytky válečné litice a obnovovat zpustošenou zem, osud nacismu se zdál býti neodvratně naplněn. Odsun veliké většiny bývalých československých N ě m c ů — kteří se ve svobodných volbách v roce 1938 n a d šeně přihlásili k nacismu — byl pochopitelnou odpovědí národa, jemuž hrozilo úplné vyhlazení. T a k dalekosáhlé řešení jako odsun jistě přineslo s sebou mnohé osobní oběti a individuální křivdy, ale natrvalo upevnilo evropský mír a odstranilo největší bariéru k upřímnému ně-
demo-
mecko-československému přátelství. N ě kteří z Č e c h o s l o v á k ů se oddávali n a d ě j i , že t o u h a p o m í r u a postupná d e m o k r a tisace v ř a d á c h bývalých československých N ě m c ů vytvoří e m o c i o n á l n í a intelektuální ovzduší, které d o v o l í o b j e k tivněji posuzovat n e d á v n é události. B o h u žel pravý o p a k se stal p r a v d o u . V y s í d l e ní N ě m c i — až na malé výjimky — nep o u č e n i svým o s u d e m a nepochopivše, že nenávratně minuly d o b y , kdy bylo m o ž n o h o v o ř i t i o Češích či Polácích j a k o o m é něcenných n á r o d e c h , se z n o v u přihlásili k svým pan-germánskýna cílům. Fašisté j a k o Karmasim, Franzel. Staffen, Sebekowsky či Brand a revanšisté typu Raitznera, Schuetze či Jaksche se sešli na společné p l a t f o r m ě : rozbít Československo a o b n o v i t hitlerovský Sudetengau. Jejich V ů d c e (Der Sprecher) Dr. R u d o l f L o d g m a n rytíř von A u e n , který v roce 1938 poslal Hitlerovi b l a h o p ř e j n ý tlegram k mnichovskému lupu, nepokrytě naznačil, c o mají naši Jakschové a K a r m a s i n o v é za lubem: " D n e s už nejde o právní, ale mocenské problémy. O t á z k a p o dnešní platnosti mnichovské d o h o d y (za níž se neskrývá nic j i n é h o než otázka zda sudetoněmecké území m á či nemá zase patřili k nově vytvořené N ě m e c k é Ř í š i ; b u d e stejně rozh o d n u t a m o c í , jež samozřejmě nemusí spočívat v použití zbraní." 1) T e n t o rok česko-němečtí p ř e d á c i rozvíjeli svoje velkoněmecké vize ve V í d n i dne 16. a 17. května, kde se sešlo přes 250,000 vysídlenců n a desátém tak zvaném s u d e t o n ě m e c k é m dnu. Rakouská vlád a p ř e d e m ujistila veřejnost, že n e p ů j d e o nic j i n é h o než o slavnost s vysloveně krajinsko kulturním charakterem, která za žádných okolnosti není namířena proti Československé republice. 2 ) T o ovšem za-
p o m e n u l a . že každý s u d e ť á c k ý sjezd j e dostaveníčkem evropského fašismu a ultra-reakce, kde si slovenští nacisté p o d á vají ruce s charvátskými fašisty a arciv é v o d o v é " v o n u n d z u " napomínají elegicky ve společnosti p a n a R e i t z n e r a na staré d o b r é časy f e u d á l n í h o R a k o u s k o Uherska, R y t í ř L o d g m a n ve svém slavnostním p r o j e v u znovu připomenul, že ne Hitler, ale versailleská smlouva z r. 1919 přivedla E v r o p u k M n i c h o v u a zavinila d r u h o u světovou válku. Českoslovenští N ě m c i prý o d 1919 byli obětí nucené o d n á r o d ň o vací politiky československé republiky a celý dějinný vývoj o d 1919 d o 1945-46 byl j e d n o u křížovou cestou p r o celou sudetskou národní skupinu. U k l i d n ě n i ve střední E v r o p ě j e pak p o d m í n ě n o návratem německých vysídlenců d o bývalých sídlišť v Čechách, na M o r a v ě a Slezsku, kde uplatní svůj nárok na sebeurčení. 3) Vytvoření Sudetenlandu p o d protektorátem Říše či návrat d o lůna Říše b u d e logickým výsledkem. L o d g m a n n ú v revanšistický projev s nacistickými argumenty jen vystihl henleinovský ráz sjezdu, kde s vířením b u b n ň se českoslovenští N ě m c i znovu přihlásili k nacistickým cílům. I když není d ů v o d u k přílišným obavám — každým rokem n o v é generace bývalých čs. Němců se v í c a více sžívají s n o v ý m rakouským či německým prostředím — a s u d e t á c k é aspirace jsou kritisovány stále rostoucími řadami německých demokratů, není m o ž no lhostejně přijímat existenci těchto neonacistických a revanšistických bojůvek zjevně p o d p o r o v a n ý c h určitými vlivnými kruhy. Bud' jak b u ď , jakýkoli pokus neohenleinovců o znovuuspořádání střední E v r o p y ve smyslu j e j i c h cílů narazí na jednomyslný rozhodný o d p o r c e l é h o československého lidu., Radomír
1) Sudetendeutsche 1950. 2) Arbeiter
Zeitung,
Zeitung,
30.
22. duben
Luža
(New
York)
duben 1959.
3) Sudetendeutsche 1959.
Zeilung,
23.
květen
5
DEN V Č Í N S K E K O M U N Ě Karel Stránecký (Paříž) "Za svítání zázněly údery zvonu a zvuky píšťal. T o byl signál k nástupu do práce. Během patnácti minut se rolníci seřadili, a na povel skupinových a úsekových velitelů s vlajkami v čele odpochodovali na pole. Zda už člověk neuvidí rolníky, jak si ve skupinách po dvou či p o třech, pokuřujíce své dýmky, pomalu vykračují na pole. Zde je slyšet zvuk odměřených kroků a p o c h o d o v ý c h písní." Těmito slovy popsal reportér ústředního deníku čínské komunistické mládeže, jak vypadá zahájení pracovního dne v lidové komuně. Není to nikterak ojedinělá zpráva; podobných líčení je možno nalézt v čínském tisku libovolné množství. Práce na vojenský povel, úplná militarizace denního života — to je život v komunách, jak j e j oficielní Čína nikterak nezakrývá ani neomlouvá, nýbrž naopak veřejně vyzdvihuje na důkaz politické vyspělosti čínského lidu. Jak to začalo Komuny vznikly v roce 1957. Několik jich bylo založeno na pokusném základě v jarních měsících toho roku v pšeničné provincii Honanu; koncem srpna byla zahájena celostátní kampaň na zakládání komun u na konci roku bylo oznámeno, že 99 procent všeho venkovského obyvatelstva do nich vstoupilo. 1) T o znamená, že v průběhů pouhých čtyř měsíců zhruba 500 miliónů lidí podstoupilo tuto radikální změnu ve svém denním životě. Než si blíže všimneme této neuvěřitelné revoluce, je nutno si uvědomit aspoň v hrubých rysech její pozadí a širší rámec. Na rozdíl od komu1) V y ň a t y byly dočasně u r č i t í oblasti, které b u ď p r o řídkost svého osídlení n e b o z j i n ý c h d ů v o d ů ( n a příklad T i b e t ) nedovolují provedení této akce. Je v plánu zřídit k o m u n y i ve městech, ale jejich uskutečnění bylo prozatím odloženo.
6
nistického nástupu k moci ve všech jiných zemích, opírala se čínská KS především o venkovské masy; města ovládla až v poslední fázi svého vítězství. R e v o l u č n í materiál v Číně byly miliony sedláku, kteří se od nepaměti pohybovali na tenké hranici mezi živořením a hladem. Pro tyto lidi, pokud došli k přesvědčení, že vlastním úsilím si m o h o u v y d o b ý t dvě misky rýže místo jedné anebo žádné, není žádná cena příliš vysoká za jistotu, že už nebudou trpět hlad. Pak je tu ovšem silný patriotismus Číňanu, který se projevuje také odhodlaností vybudovat Čínu co nejrychleji j a k o mocný průmyslový stát. Je tu i j e j i c h tradiční konfuciánská filosofie, která po tisíciletí učila Číňany podřídit se a přijímat doktrínu státu. T y l o a mnohé jiné okolnosti, vlastní Číně jako zaostalé asijské zemi i j a k o odlišné kulturní jednotce, by patrně posílily každou vládu, která by dovedla dát směr a vedení. R o z h o d n ě p o m o h l y i vládě komunistické při uskutečňování j e j í h o programu na modernizaci a industriulisaci Číny. Avšak program komunistické vlády v Pekinu není jenom hospodářnký. Je také — a především — politický. Vedení komunistické strany neopomíná zdůrazňovat, žc hospodářská revoluce — t. j. zprůmyslnění a přeměna Číny na hospodářskou v e l m o c — je jenom část většího úkolu, revoluce politické. Systém lidových k o m u n , který intenzitou kapitálové akumulace předstihuje všechny dosavadní metody (včetně sovětské), nebyl odůvodněn j e n o m jako zkratka k hospodářskému cíli industrializace, ale zejména i j a k o metoda, vedoucí n e j k a t š í cestou k cíli politickému: k uskutečnění komunistické společnosti. P o d l e čínských teoretiků komuna není jen dočasnou organizační formou, která má u m o ž n i t nejrychlejší tempo hospodářského p o k r o k u na účet současné generace. Je to "základní jednotka společnosti", organizační jednotka trval — a konečný cíl komunismu. I když Číňané ustoupili od svých původních tvrzení, že prostřednictvím komuny vstupují rovnou do komunistické společnosti (což vzbudilo značnou nelibost v Moskvě j a k o popření sovětského p r v e n s t v í ) , odložili jen datum Lohoto vstupu na d o b u o něco pozdější. Neuchýlili se však v n e j m e n š í m od svého p ů v o d n í h o programu p o k u d j d e o politickou náplň lidových komun, ani od svého tvrzení, že komuna j e a zůstane konečnou formou společenské organizace v komunismu. Pokusím-li se tedy v tomto článku soustředit informace o tom, jak podle úředních čínských pramenů vypadá denní život v komuně, není
7
to proto, abych oplakával výši nadhodnoty, kterou miliónovým masám čínského zemědělského obyvatelstva odebírá komunistický stát. Bude-li dnešní generace Číňanů obětována na oltář industrialisace, kolik Číňanů příští generace, a vůbec kolik lidí na světě bude tvrdit, že se tak nemělo stát, a že Čína měla setrvat ve své zaostalosti? Není snad mocenského faktu ve světě, který by nebyl výsledkem lidských tragedií v minulosti. Jestliže se domnívám, že komuny j e třeba studovat a znát jejich důsledky pro individuální lidský život, j e to z důvodů celkem jiných. Rozhodně stojí za povšimnutí, že čínské vedení se nikterak neostýchá popisovat komuny ve všech detailech (a že tisk ostatních komunistických zemí, zejména Sovětského svazu, se tomuto thematu nápadně vyhýbá). Při líčení některých rysů komuny j a k o na příklad vojenského komanda při práci a bezpodmínečné poslušnosti politickému vedení, čínští komunisté dodávají, že to všechno j e znakem vyššího politického řádu, součástí budoucí komunistické společnosti. A tak pochodují-li dnes obyvatelé komuny Wej-šin v provincii Honanu vojenským krokem a p o d vedením stranických kádrů do práce, praví k tomu čínské vedení nejenom, že takto b u d o u pochodovat nadále kamkoli j e strana pošle, ale také že každý komunista má jednoho dne takto pochodovat. Nikdo nedovede říci, jakou m o c bude mít čínská vláda v budoucnosti. S úvahami o tom, že do dvaceti let vzroste počet Číňanů na 1000 miliónů,, nelze dospět k žádným závěrům. Avšak j e známo, že uvnitř komunistického bloku za posledních několik let mocenská váha Číny podstatně vzrostla. A tak nelze-li dnes mluvit o tom, že čínské komuny jsou aktuální pro vesnici Woodstock v americkém státě Vermont, není možné se stejnou jistotou vyloučit jejich aktuálnost pro Viceovo v Bulharsku, nebo Bezděčín u nás. T u j e možná hlavní důvod, proč se v jiných komunistických zemích tak málo píše o čínských komunách. Práce v komuně "Výhodnost lidových komun spočívá v tom, že umožňují přidělování a disponování pracovními silami ve větším měřítku a pohodlněji než dosud." "Pracovní doba není osm hodin, ale deset, nebo i dvanáct hodin. Je-li zapotřebí, pracuje se přes n o c . " ''Lidé si musí osvojit komunistický poměr k práci, což znamená praco-
8
vat p o d l e p o t ř e b společnosti, bez omezení, neklást si žádné p o d m í n k y , a neohlížet se na o d m ě n u . " " J e samozřejmé, že při stanovení množství pracovních sil, p o t ř e b n ý c h k provedení úkolů, se nikterak nemáme ohlížet na zastaralé představy. M u s í m e si uvědomit, že neexistuje pevná hranice pro množství práce, kterou může vykonat pracovní j e d n o t k a . " " R e a k c i o n á ř i lživé tvrdí, že honíme lidi do práce po celý den a n o c bez o d p o č i n k u , Něco takového by přece b y l o proti r o z u m n ý m zásadám fyziologie." " I b ě h e m údernické práce, která nemá trvat déle než dva dny a dvě n o c i , šest h o d i n spánku má být všeobecné zaručeno," " P o d l e statistických výkazů utvořilo 10.000 žen z různých okresů Honanské provincie m o b i l n í jednotky k práci v j i n ý c h k o m u n á c h . Často pracují ženy po b o k u mužů nepřetržíte tři dny a tři noci beze spánku . . . V e l k ý počet žen p r a c u j e na drcení r u d y . " T o jsou úryvky z čínských p r a m e n ů : z úvodníků a článků orgánu strany Ženminžibao, z rozhlasových přednášek pekinského radia, z ústředního listu mládeže. Poslední z nich, který zní p o n ě k u d neuvěřitelně, j e z pekinského listu Čunkuo-kunžen. Je Iřcba opět p ř i p o m e n o u t , že t o nejsou izolované citáty; tak se dnes v Čině mluví a píše o práci a pracovní morálce. Jediným hlediskem při jejich výběru zde byla snaha uvést aspoň hlavní aspekty pracovního poměru v k o m u n ě . Pracovní den čínských sedláků, kteří za úsvitu p o c h o d u j í p o d vedením stranických kádrů na určená pracoviště, není omezen ničím j i n ý m než o h l e d e m na j e j i c h základní fyzické potřeby. Ve vzorných stanovách, které vyšly z pionýrské k o m u n y Wej-šin (t. j. " S p u t n í k " ) v Honamu, je j e j i c h pracovní p o m ě r popsán prostou větou: "Členové uposlechnou rozkazů a p ř i j m o u nasazení k d e k o l i v . " T o znamená především, že jednotlivé skupiny m o h o u být přiděleny k j a k é k o l i práci. V e d l e zemědělství p r o v o z u j e komuna i průmyslovou č i n n o s t ; zavedení průmyslové v ý r o b y na vesnici bylo n e s p o r n ě j e d n í m z hlavních hospodářských motivů pro zřízení k o m u n . U m o ž ň u j e využití venkovských pracovních sil i m i m o zemědělskou sezónu, b e z kapitálově nákladného přesídlení do městských průmyslových c e n t e r ; u m o ž ň u j e rovněž placení minimálních mezd bez sociálně nežádoucích následků — to jest, každý má zaručeno základní živobytí. Průmysl v k o m u n á c h p ř e d s t a v u j í v tomto stadiu z e j m é n a
primitivní
9
pece na výrobu železa. Jejich výrobek, patrně špatné jakosti, přece jen postačí na řadu zemědělských "účelů a současně uvolňuje kvalitní výrobky zavedeného průmyslu pro účele jiné. Je-li na území komuny výskyt uhlí nebo rudy, patří jeho využití a přeprava rovněž k úkolům komuny. Velké množství pracovních sil bývá vyhrazeno pro rozsáhlé práce zavodňovací a zalesňovací, stavbu silnic, a podobně. Strojové zařízení j e nesmírně vzácné; rozsáhlé projekty vznikají takřka holýma rukama, bez kapitálových investic. V provincii Sečuan, jak se dočítáme v tísku, utvořily ženy "prapor železa a oceli": odpochodovaly do hor, kde byl hlášen výskyt rudy, a na místě zahájily nejen dobývání, ale i tavení.
O prioritě úkolů rozhoduje vedení komuny; a úkoly jsou rozpracovány směrem dolů až k píšťale skupinového vedoucího. Vedení je pevně v rukou strany; hned při zahájení kampaně na zřizování komun bylo stanoveno, že "každé rozhodnutí je přijato na půdě stranických organizací a vykonáváno jejich prostřednictvím." V podrobné rezoluci ústředního výboru z loňského prosince, která odsoudila některé výstřelky, vzniklé přílišnou horlivostí stranických funkcionářů, se opět praví: "Lidové komuny jsou pod vedením strany; po stránce ideologické se zakládají na komunistické uvědomělosti venkovských mas." Ústřední vedení strany přiděluje vedoucí kádry jednotlivým komunám, kde je nutno posílit stranické vedení. Ředitelem komuny je zpravidla hlava někdejší politické správy oblasti. Ústřední místa však varují před tím, aby se stranická organizace v komuně nestala totožnou s jejím hospodářským vedením — to jest, aby se nezatížila denní prací komuny do té míry, že by přestala být nositelem státní a politické vůle v komuně. Proto činnost strany musí být oddělena od činnosti komuny a opírat se o svůj neodvislý aparát. (Jednou z funkcí tohoto apará nad lidovou milicí, zřízenou v každé komuně). Požadavek naprosté n neomezené poslušnosti, který j e jedním z hlavních příkazu pro denní život v komuně, připadá tedy zcela ve prospěch politického, to jest stranického vedení. Každé porušení discipliny, každé selhání i pokud je čistě ekonomického rázu (na příklad nesplnění pracovního úkolu), není-li hodnoceno přísněji, platí za známku ideologické zaostalosti a podléhá korektuře prostředky politické výchovy. V těchto situacích stranické kádry vždy představují vyšší politickou zralost. Má-li někdo podat důkaz o tom, že jeho ideologická úroveň nezaostává, očekává se od něho především věrné plnění příkazů stranických kádrů. Tylo kádry, až na několik nejvyšších funkcionářů
10
k o m u n y , nesmějí být ''odtrženy o d v ý r o b y " — to jest žijí v k o m u n ě v neustálé a těsné blízkosti svých svěřenců, v e d o u j e v práci i m i m o ni na p o l i t i c k é m školení, b y d l í s nimi a mezi nimi. P s y c h o l o g i c k ý tlak, který tímto způsobem vzniká a vynucuje k o n f o r m i t u s politickou vůlí strany, j e jistě maximální. Pracovní p o m ě r člena komuny je v tomto rámci zcela b e z p o d m í n e č n ý . N e n í založen na hospodářských, n ý b r ž v daleko větší míře na politických principech. "Komunistický poměr k p r á c i " vyžaduje vzdát se j a k ý c h k o l i nároků, vyplývajících z pracovního nasazení: neexistují na příklad hranice p o k u d jde o délku pracovní d o b y , ani nárok na mzdu m i m o záruky, že fysické potřeby pracovníka budou uspokojeny. Čínský stát prostřednictvím k o m u n y neuzavírá pracovní smlouvu s jednotlivým dělníkem — místo toho dělí j e h o den na část, kterou nemůže o d e j m o u t p ř í r o d ě , a ostatní část, p o kterou člen zůstává k disposici vedení komuny. Za j e d i n o u hranici se uznávají fyzická o m e z e n í : na příklad, že člověk musí spát, že žena musí menstruovat. T y t o věci jsou ve stanovách specificky uvedeny j a k o " z á r u k y " ; zaručuje se minimální doba spánku a p r o ženu v menstruaci lehčí práce, " p ř i níž nemusí stát ve studené v o d ě " (to má význam při kultivaci rýže). V ů b e c fakt, že namísto určení pracovní d o b y komuna " z a r u č u j e " dobu spánku j e nejvýmluvnější charakteristikou tohoto systému. Členové k o m u n y , kteří ráno nastupují k práci, obdrží a p ř i j m o u své úkoly bez o d p o r u ; stanovy komuny mluví jen o uposlechnutí rozkazů, ale neříkají n i c o opravných prostředcích proti rozhodnutí vedoucích. V některých k o m u n á c h j e zavedena ranní rozcvička v souhlase s vládním důrazem na fyzickou zdatnost. P o č í n a j e snídaní, k jídlu se c h o d í v útvaru do společných stravoven. P o o b ě d ě je hodina o d p o č i n k u . V e č e ř e se podává p o práci — obvykle v šest hodin. Není-Ii nařízena údernická práce, může být p o večeří vojenský výcvik, častěji však politické školení — dvě hodiny a n ě k d y i více. Některé komuny d o v o l u j í , aby si rodiče p o večeři vzali na chvíli k sobě děli ze školky, ale vrátili j e zpět n a n o c . V e všech těchto věcech se prakse jednotlivých k o m u n od sebe značně liší: některé d o v o l u j í aspoň m i n i m u m s o u k r o m é h o života, j i n é zas vybudovaly společné noclehárny pro muže a ženy. T a k o v é extrémy však ústřední místa neschvalují, i když je pravda, že strana raději přimhouří oči nad přemírou horlivosti u svých funkcionářů než nad j e j í m nedostatkem (vede-li přehnaná horlivost k špatným výsledkům,
11
j e možno obvinit jednotlivé funkcionáře a strana pří tom získá na autoritě jako ochránkyně l i d u ) . Rodinný život "Kolektivizace denního života a socialisace domácích prací jednak osvobodí pracovní síly a zvýší j e j i c h produktivitu, j e d n a k postupně rozbije staré a úzké hranice rodinného života. Kolektivizace umožní, aby se lidé dívali na k o m u n u a společnost jako na svou rodinu, aby se opírali o společnost a celek, aby j i m přinesli svou důvěru v e všech věcech, počínaje výrobou a životními problémy konče. T o usnadní univerzální přijetí komunistické ideologie. V lidových komunách tyto prvky komunismu se už začínají uskutečňovat." " A ž budou denní život a domácí práce zkolektizovány, dosáhnou ženy emancipace, protože už nebudou záviset na manželech nebo dospělých dětech . . . Lidé touží po vyšších ideálech a větších problémech, než jsou malichernosti rodinného života." "Jesle budou fungovat 24 hodin denně; musíme se snažit o to, aby žáci základních škol byli ubytováni ve školních domovech, aby výchova byla soustředěna na společenském a nikoli rodinném základě." "Děti budou žit kolektivně a samozřejmě se j i m dostane kolektivní a sociální výchovy. Od nejranějšílio dětství si tak budou moci osvojit pevné kolektivní a socialistické návyky; až dospějí, stanou se novými socialistickými l i d m i . " " R e n Dzu-tun řekl: 'Ačkoli děti musejí být odevzdány do školky, pořád j e možno je pravidelně navštěvovat. Tak se nemůže stát, že až dorostou, nebudou znát svého otce.' Čao Fan-lu to vyjádřil přesvědčivěji: 'Když kráva nevidí své tele p o delší dobu p o svém boku, začne bučet. T a k h l e se chovají zvířata; jako lidé se jistě budeme umět chovat lépe.' Nakonec se všichni dohodli, že na děti je nutno pohlížet jak očima rodičů, tak očima společnosti, a že tedy není správné, aby se rodiče dívali na děti juko na svůj soukromý majetek." T o jsou hlasy čínských vedoucích a čínského tisku na téma rodinného života; poslední ukázka j e záznam Ženminžibao o j e d n é z debat, která struna vedla mezi venkovským obyvatelstvem, aby j e přesvědčila o správnosti své politiky. Předpokladem radikální revoluce, jakou představují komuny, j e rozbití 12
tradiční čínské rodiny, Byla to rodina patriarchální, v níž ženy měly malá práva, ale byla to jednotka nesmírně soudržná a byla takřka nepřekonatelnou překážkou mocenským nárokům státu, území odňaté jeho kontrole. Od prvopočátků komunistické vlády byly tu pokusy o rozbití této pevnosti. Protináboženská propaganda, podněcování mladých proti autoritě starších a zejména pěstování udavačství mezi dětmi, které byly veřejně odměňovány za odhalování "kontrarevolučního smýšleni" svých rodičů a příbuzných — to všechno do značné míry narušilo tradiční rodinnou loyalitu. Ale teprve komuna dokončuje toto dílo: efektivně ruší rodinu jako soukromí, do něhož se může jednotlivec uchýlit, ruší její výchovný vliv na děti, ruší rodinu jako výrobní i spotřební jednotku. Příbuzenské svazky a loyalita mají být nahrazeny komunou a loyalitou ke komuně; při tom je nutno připomenout, že průměrná komuna slučuje přibližně 20.000-50.000 lidí, nebo více. Děti v jeslích a školkách mají říkat každému návštěvníku "strýčku" nebo "tetičko". Je snadné si představit, co zůstalo z tradiční autority mužské hlavy rodiny: už nerozhoduje o rodinných financích ( n e b o ť je-li vůbec vyplácena mzda, je to pro osobní potřebu jednotlivce; rodinné investice odpadají, n e b o ť základní potřeby opatřuje a spravuje komuna a jiné opatřit nelze), nerozhoduje ani o tom, zda a kde členové jeho rodiny budou pracovat. Musí se podřídit rozkazům stejně jako každý jiný a jeho vlastní děti, které vidí nanejvýš zřídka a na chvíli, ho začínají oslovovat "strýčku". Dovolená pro nastávající matky se poskytuje v komunách na 30 dnů (během nichž j e vyplácena poloviční m z d a ) . T o znamená, že nejpozději ve stáří jednoho měsíce dítě přichází do jeslí; po nějakou dobu však kojící matky dostávají zvláštní volno od práce, aby mohly nakrmit děti, V jeslích zůstane dítě do věku 3 let a postupuje pak do mateřské školy; v 7 letech jde do školního domova. Poslechněme si, jak orgán Ženminžibao popisuje zvlášť vynikající mateřskou školku v komuně Šien-fandzun: "Patnáct dětí spí na dlouhé posteli. Hoši jsou všichni oblečeni v modrých kalhotkách a bílých kabátcích s rudými květy. Děvčata nosí bílé blůzky a modré sukně s barevnými květy, vyšitými na blůzách. Každé dítě má vlastní umyvadlo a ručník a vyšitým číslem." Líčení pokračuje o výchově: když skončí čas hraní "učitelé vedou děti ven k vytahování plevele. Tak se děti začínají učit rozumět práci." (To jest, počínaje věkem tří let). "Zpěv je nejdůlezitejší součástí jejich
13
studia"; z jiných pramenů se dovídáme titulky písní pro mateřské školy: "Komuna je výborná věc", "Komunismus j e d o b r ý " , a podobně. "Dětí drží návštěvníky za ruce, nazývají j e strýčky a tetičkami a vyprovázejí j e až k bráně. Děti, které žijí v lidových komunách, spějících vstříc komunismu, jsou jako ranní rosa, třpytící se nádherným světlem. Každý, kdo má před očima obraz života v ráji, má přijít na návštěvu sem: bude tak dojat, že se jeho oči naplní slzami." Není třeba zdůrazňovat, že učitelkami v těchto školkách se m o h o u stát jen osoby, které "dokončily základní školu, jsou politicky spolehlivé a mají potřebnou znalost hygieny." Emancipace žen v Číně znamená, že nahrazení domácí práce (a rodinného života) kolektivně organizovanými službami, jakož i odevzdání dětí do školek zcela uvolňuje ženy k práci za stejných podmínek jako muže. Fyzická konstituce žen však vyžaduje určitá ulehčení, která jsou vepsána do pravidel komuny, jako na příklad menstruace. Znamená to ovšem, že i tyto soukromé záležitosti jsou předmětem zájmu "společnosti"; fakt menstruace musí pracovnice hlásit funkcionářce strany, která je vedoucí její pracovní čety. Stejně j a k o kázeň v práci a vůbec všechny funkce denního života, tak i otázky rodiny jsou překládány do politické terminologie. Na příklad, žádá-li se, aby se ženy nezabývaly vařením jídel doma a místo toho šly do práce, není to jen opatření k získání dalších pracovních sil; j e to výraz jejich politické zralosti. "Příprava jídel doma j e nerozlučnou součástí zaostalého společenského řádu," zdůrazňoval čínský tisk v době, kdy byl vydán povel k zřizování hromadných stravoven. (Pisatelé patrně nikdy neslyšeli o praktičnosti konzervovaných potravin a nesčetných kuchyňských vymožeností, které redukují pracovní dobu na př. americké hospodyně na minimum, aniž j e třeba j i posílat kopat rudu do hor.) P o d o b n ě jsou obviňovány z ideologické zaostalosti matky, které se domnívají, že by rodiče měli věnovat více času výchově dětí. "Věnuješ příliš mnoho času výchově dětí, jako buržoazní matka", byl nápis na plakátu, který jistý " p o k r o k o v ý " manžel v Šanhaji vylepil v bytě za její nepřítomnosti. ( K tomu j e nutno poznamenat, že kritika členů rodiny pomocí takovýchto plakátů je v Číně běžná záležitost a stranické orgány j i všemožně podporují.) Normálnímu rodinnému životu byla odňata i poslední základna, kterou představuje vlastnictví určitých předmětů. Nádobí a kuchyňské potřeby byly ve většině případů odevzdány do společných kantin; neexistují
14
záhumenky, o kterých se říká, že by byly jen nepohodlným zatížením; šicí stroje se staly základnou textilních továren" v komunách. I když prosincová rezoluce ústředního výboru strany vrátila některé drobné předměty zpět individuálnímu vlastnictví (na př, termosky, baterky, dokonce i jednotlivé ovocné stromy kolem usedlostí, malá užitková zvířata a ruční zemědělské nářadí, " p o d podmínkou, že tím nevznikne újma na účasti členů na kolektivní p r á c i " ) , zůstává v soukromém domě málo, na čem by se dalo užitečně pracovat v rodinném kruhu. K r o m ě toho pracovní únava a nedostatek času redukují domov prakticky na noclehárnu. (Komuna dává jen jeden půlden volna za týden). Mzdy "Hmotná zainteresovanost" je v Číně nepřípustná buržoasní úchylka — místo ní se žádá zcela opačný postoj k materiální odměna, ne-li dokonce pohrdání světskými statky. Několik citátů osvětlí hlavní zásady "komunistického smýšlení" ve věcech odměny za práci: " V ozbrojených jednotkách naši někdejší revoluční armády jsme pracovali těžce pro vítězství revoluce a věnovali jsme pramalou pozornost otázkám odměny. T o bylo opravdu komunistické smyšlení. Počínaje loňskou zimou (1957-1958), miliony venkovských pracovníků se účastnily zavodňovacích prací a dolování uhlí, ale nikdo netrval na tom, aby jeho práce byla zaplacena. M n o h o sedláků si dokonce přineslo své vlastni j í d l o do práce. Také ve městech se ani jediný dělník nedomáhá dnes vyššího platu za to, že víc pracuje." "Pokud jde o odměňování práce, politická odměna je na prvním místě a teprve potom následuje vhodná odměna materiální." " V naší továrně, textilce v Pekinu, se dnes pracuje 12 hodin denně; dělníci se dobrovolně vzdávají svého volného času, aby pokračovali v práci zdarma." " L i d é nepracují pro peníze, ale pro komunismus." "Pracovní den trvá v zásadě deset hodin. Podle potřeby může být stanoven den delší anebo kratší, avšak za přesčasovou práci se žádná odměna nevyplácí." Některé z těchto citátů pocházejí z doby před zřízením komun a popisují situaci v městských továrnách. Kampaň s cílem vychovat dělníky k práci bez ohledu na hodiny a plat totiž pokračuje už od počátku
roku 1958; teprve zřízení k o m u n umožnilo rozšířit tu kampaň také na venkov a vynutit si tento systém p o celé zemi. Číňané mívali pověst lidí, kteří znali cenu peněz a dovedli k nim přijít. K a ž d ý , kdo na vlastní oči poznal pracovní a obchodní zdatnost Číňanu, si musí protírat oči nad tvrzením, že nyní jsou zcela upsáni práci zadarmo a že dokonce dospěli k pohrdání pozemskými statky. Je tedy nutno předeslat několik slov o vývoji mzdové politiky v Číně. V souhlase a obecnou linií v komunistických zemích, také v Číně byly zavedeny ( b y ť i relativně později, vzhledem k malému rozsahu průmyslové výroby) pracovní normy a mzdy od kusu. V zemědělských družstvech, která předcházela komunám, byla odměna odstupňována rovněž, podle pracovního výkonu. Jak dělníci, tak sedláci se chovali tak, jak se chovali ve všech jiných zemích: před vstupem do družstev se snažili zpeněžit dobytek, místo družstevní práce se věnovali záhumenkům, z nichž měli lepší výtěžek. Dělníci podváděli normy, fixlovali prémie, anebo opravdu tvrdě pracovali, šetřili a za své výdělky si pořizovali věci, které j e přiváděly na "buržoasní myšlenky". Proto na začátku roku 1958 (kdy zřejmě padlo rozhodnutí o k o m u n á c h ) , pekinská vláda úplně zvrátila svou mzdovou politiku. Normy a odměna podle vykonané práce byly najednou prohlášeny za nepokrokové; a noviny začaly psát o tom, jak " p o k r o k o v í dělníci" se začali dobrovolně vzdával: zvláštních odměn. Otázka odměny byla opět formulována politicky: " P r á c e v akordu vedla k přílišnému důrazu na materiální odměnu a to vedlo dělníky k osvojení hospodářské ideologie, která se příčí zásadě, že politické ohledy musí být rozhodující. Dělníci, placeni od kusu, si neustále vymýšleli nové způsoby, jak doslat vyšší mzdy . . . přeli se o každé rozumné zvýšení norem . . ." "Dělníci, placem od kusu, se dali vést peněžními motivy místo motivy politickými . . ." "Zaměstnanci elektrárny v Čenčou užili melody 'sto květů, sto škol', aby odhalili systém nerozumně vysokých odměn. Během této debaty, m a j í c e na mysli zájmy 600 milionů lidí po celé vlasli, dělníci dobrovolně navrhli zrušení odměn za překročení norem. Velký počet dělníků nabídl vzdát se všech prémií." "Na diskusních schůzích dělnictva se mnoho zaměstnanců podrobilo dobrovolné sebekritice. Výsledkem bylo, že dělníci, kteří až dosud zastávali zpátečnické názory, dobrovolně přispěli k debatě a iniciativně žádali vyšší pracovní normy a odstranění nerozumných prémií." "Šanhajské továrny podnikly kroky k překonání slabin mzdového
16
systému pomocí politické výchovy . . . Pokusy upravovat normy jsou nyní zbytečné, protože dělníci zvyšují výrobu tak rychle, že nové normy zastarávají tak tychle, jak jsou oznamovány. V míře, jak stoupala politická uvědomělost dělníků, zlepšoval se jejich poměr k práci a rostla jejich ochota vzdát se peněz jako jediné odměny za práci." Metoda "sebekritiky", ke které se ještě vrátím, a cíl odstranit každou bázi, s níž dělník může vznést požadavek proti státu, jsou zřejmě patrné z těchto úryvků. Jinými slovy, zeptá-li se dnes někdo po odměně za svou práci, vystaví se okamžitě obvinění, že je ideologický zpátečník. Takovýto návrat k "buržoasní žoldnéřské ideologii", jak to nazývá teoretický orgán strany Hunči, se musí "rozhodně potírat". Prakticky to znamená politickou výchovu, která se provádí — neplacenou prací "'pod d o z o r e m " (na tento trest je zvláštní paragraf i ve vzorných stanovách komuny Wej-šin). Volba je tedy v podstatě mezi dobrovolnou prací a prací nikoli dobrovolnou, pod dozorem. Odměna je v obou případech zhruba stejná. Ve městech j e třeba ještě platit peněžní mzdy aspoň tak dlouho, dokud nebudou zřízeny komuny. V e venkovských komunách hlavní formou
L i d o v é k o m u n y jsou
ráj.
P r a c o v n í c h sil a surovin j e více než v nebi. Průmysl a zemědělství j d o u kupředu společným krokem, j e d e n rok j e roven tisíci minulých. V ý r o b n í úkoly vzrůstají sedmimílovými skoky a různé
druhy sputniků stoupají k obloze.
M e c h a n i z a c i uskutečníme rychleji než žádá plán čeká nás šťastný život (Z
na milióny
lidové poesie v
roků.
komimě
Čenčou)
D ě k u j e m e Komunistické straně, že nás postavila na nohy, c h u d é vesnice přeměnila na bohaté statky. V
minulosti
jsme
trpěli
hlad a zimu
ale nyní dobře jíme, a m á m e zrní v zásobě. Vyšší kádry nás vedly k zavádění
komun
každého naplnila tato zpráva neskonalým štěstím. Jsme o d h o d l á n i
zmnohonásobit
výnosy
a mít dobytek a ovce p o všech pastvištích. (Z
poezie o
lidových komunách,
Ženminžibao,
5. září
1958)
17
odměňování jsou " z á r u k y " základních potřeb, to jest služby a naturálie. Kontrola spotřeby j e tu prakticky úplná; komuna určuje, kolik a co představuje " p o t ř e b a " člena. V této věci, stejně jako utvořením " p r ů myslových armád v zemědělství", čínští komunisté p o p r v é dali náplň některým výrazům Karla Marxe z Komunistického manifestu; výsledek je p ř i n e j m e n s í m znepokojivý. Marx psal, že komunismus přinese uskutečnění zásady " o d každého dle jeho schopností, každému dle j e h o potřeb." Teoretikové čínské komuny b e r o u od každého tolik práce, kolik je j í fyzicky schopen dát; za odměnu mu dávají tolik, na k o l i k oni stanoví jeho potřeby. Článek 16 vzorných stanov komuny Wej-šin praví: "Komuna zavede komunistickou pracovní soutěž a hodnocení, takže zásada 'od každého podle jeho schopností' bude postupně uplatněna členy na základě jejich vlastního úsilí." O druhé půlce Marxova výroku se stanovy nezmiňují.
Je nesporné, že "záruky", poskytované komunami, 2) postačí k živobytí, což samo o sobě znamená v Číně pokrok pro miliony lidí. Poněkud spornějští už je, zda kdekoli na světě lidé zůstanou natrvalo spokojeni s tím, aby někdo jiný určoval jejich potřebu, a zda tohle je opra ona ideální společnost, o níž komunisté prý usilují. V první době po založení komun převládala tendence vyloučit peněžní mzdu úplně a "zespolečenštit" téměř veškerý majetek až po ty termosky. Tyto extremní tendence však vláda brzo korigovala prosincovou rezolucí, v níž přiznala užitečnost hmotných pobídek a doporučila, aby aspoň část mzdy byla vyplácena v penězích. Ale z rezoluce vyplývá jasně, žc toto je jen přechodná úleva, a že cílem zůstává " o d m ě n a podle potřeb" jako komunistický princip. S hospodářského hlediska, tento mzdový systém umožňuje placení minimální odměny (podle Marxe jen tolik, kolik je zapotřebí na obnovu pracovní síly) : veškerou nadhodnotu, ještě zvětšenou prodloužením
2) Počet "záruk" je v jednotlivých komunách různý. Nejvíce,, totiž 16, jich poskytuje komuna v Čenčou. která ovšem zase vyplácí ncjmenší peněžní mzdy. T y t o záruky představují bezplatné poskytnutí jídla, oblečení, bydlení, dopravy d o práce a zpět,dovolenépro nastávající matky a zvláštního přídělu cukru, lékařské péče, pé o přestárlé, pohřbu a místa pro hrob (tři metry pod zemí, takže půda není odňata komuně pro hospodářské účele), školení, daru novomanželům, dvanácti poukázek k holiči a dvaceti poukázek na horkou lázeň na rok, výchovy pro děti, zábavy, krejčovských prací a otopu. O množství a kvalitě oblečení, zábavy, nebo lékařské péče panují ovšem v čínské koimuně velmi spartanské představy (méně "Freizeit", ale o to více "Gestaltung").
18
pracovního dne, odvádí plně státu, případně komuně pro investiční účele. '"Akumulace" kapitálu v komuně j e přímo fantastická: u srovnání s ní bledne všechno, co kdy dokázali kapitalisté za dob Marxových nebo sovětští komunisté za dob Stalinových. Několik čísel z úředních pramenů postačí k ilustraci. Tak na příklad komuna Hosan-čiau v Honanu si spočítala, kam šly příjmy 32 družstev před tím, než byly sloučeny do komuny, a jak byly příjmy rozděleny v komuně. Je nutno mít na paměti, že tato komuna byla založena až 27. srpna 1958, a že tedy čísla za rok 1958 zrcadlí jen zčásti změny, které nastaly zřízením komuny. Účel
Podíl Výrobní náklady včetně administrace Daně Akumulace kapitálu Sociální fond komuny Rozděleno členům
na příjmech, v procentech 1957 15.6 10.3 8.3 2.0 63.8
1958 7.1 3.6 58.0 ( ! ) 2.0 29.3 ( ! )
100.0% 100.0% I když se příjmy komuny v roce 1958 ztrojnásobily ve srovnání příjmy někdejších družstev (nepochybně díky intenzivnějšímu využití pracovních sil), absolutní přírůstek v částce, rozdělené členům, byl velmi malý. Položka akumulací šla na investice v komunč ( 3 8 % ) , investice mimo komunu (státní — 3 0 % ) , obilné rezervy komuny ( 2 6 % ) , a na splátku státního dluhu ( 6 % ) . Z částky, rozdělené členům, 6 6 % bylo ve formě naturálií, a 3 4 % ve mzdách a prémiích. Nejzajímavější j e stabilní položka 2 % na sociální fondy. Z těchto prostředků platí komuna lékařskou péči, vydržuje nemocnici, platí pohřby, poskytuje dary novomanželům, udržuje "domy štěstí" pro přestárlé, a navíc platí ještě veškeré náklady na školy a školní domovy, jesle, atd. Jinými slovy, na tyto všechny účele jde jenom jedna padesátina příjmu komuny — vskutku výmluvný komentář o tom, jak kvalitní j e sociální zabezpečení v komuně a jak draho za ně členové musí platit svou prací. Ve "vzorné" komuně Wej-šin se během jediného roku akumulace kapitálu zvýšila pětinásobně na 69.4% celkových příjmů. Článek 22 v
19
jejích stanovách však určuje, že "sociálního fondu, který obecně nesmí překročit 5 % celkových příjmu, se užívá k uhrazení nákladu na výchovu, zdravotnická zařízení a služby, kulturu a ostatní veřejné služby." 69.4% tedy připadá na akumulaci, 5 % na sociální fond a ze zbývajících 25.6% se uhrazují: ''výrobní náklady," odpisy na veřejném majetku, státní daně, potraviny pro členy komuny a posléze i ''základní mzdy a odměny pro členstvo". Nezbude-li nic na mzdy jako poslední položku, také se nic nestane, n e b o ť služby a náklad na stravování byly již zahrnuty předtím; je-li neúroda nebo poklesne-li příjem komuny, není tedy třeba vyplácet peněžní mzdy vůbec žádné. Obecně se v čínských pramenech uvádí, že z příjmů komuny jde 70 nebo více procent na akumulaci; zbytek jde členům (to znamená, že z toho ještě členové platí všechny náklady na školství, veřejné služby, zdravotnictví, atd.) T o však ještě není všechno. Na příklad komuna Šian-san v provincii Anwej žádá, aby část mezd, vyplácených členům v hotovosti, byla deponována u komuny, odkud může být vybrána jen s jejím schválením. Na jaře 1959 se rozšířila kampaň, podporovaná ústředními místy, za účelem úspornosti v hromadných stravovnách. Řada komun přijala tzv. "plánovanou spotřebu jídla," což znamená, že v době, kdy je méně práce, dávky jídla jsou nižší, a že každý člen komuny před tím než zasedne k jídlu, musí ohlásit, jak velkou porci si přeje. Podle pekinského rozhlasu tento systém "pomáhá vypěstovat u členů komuny návyk šetrnosti a píle", a " o d ledna do března mají být dávky jídla úměrně sníženy, protože zemědělské práce jsou po tuto dobu poměrně lehčího rázu." Komuna ovšem také platí ze svých prostředků náklady na udržování milic a vojenský výcvik členů. Není jasné z dostupných pramenů, kdo platí aparát komunistické strany v komuně; avšak je pozoruhodné, že platy vyšších stranických kádrů jsou stanoveny ústředně a nikoli podle systému, platného pro členy komuny. Špatná práce může být trestána srážkami ze mzdy, proti nimž není odvolání, a vážnější provinění proti disciplině může vést k trestu "práce pod dozorem" (tato ustanovení jsou ve stanovách komuny Wejšin) 3). Podohné předpisy platí i mimo komuny, pro městské dělnictvo. 3) Na druhá straně, podmínky pro obdržení peměžní prémie jsou pro člena komuny výslovně stanoveny v tomto pořadí: 1. musí prokázat poslušnost vedení, 2. splnit výrobní úkoly, 3, "vždycky bojovat proti nepřátelům a škodlivému j e d n á n í " , 4. zvyšovat svou ideologickou úroveň, 5. "pracovat pilně nejméně 28 dnu v měsíci."
20
Lékařská p é č e j e organizována " n a výrobní rovině, což j e nejúčinnější způsob, j a k sloužit výrobě a zdraví současně." Lékaři jsou vyzýváni, aby p o k u d možno ošetřovali své pacienty na poli, při práci. Mimo komuny j e snižování nemocnosti prostřednictvím lékařského personálu předmětem "socialistického soutěžení" a nemocnost nemá přesahovat 3 procenta. O bezpečnosti v práci platí, že j e j í m účelem je "sloužit výr o b ě " — o dělníku se tu nemluví. Utrpí-li dělník úraz mimo práci nebo onemocní-li jinak než v důsledku práce, jeho mzda se okamžitě zastaví a dělník má nárok j e n na minimální příspěvek "na j í d l o " . Je zřejmé, že čínský komunistický stát je tvrdý a sociálně bezohledný zaměstnavatel. Avšak toto zjištění nepostihuje celý význam čínské politiky. Jsou to politické důsledky tohoto mzdového a pracovního systému, které pekinští komunisté označují za "pokrokovou ideologii" a " k o m u nistické smýšlení" — to jest za permanentní zásady, platné pro komunistickou společnost. Jak napsal orgán strany Ženminžibao: "V systému, k d e jednotlivce zaopatřuje společnost, nikdo nemusí usilovat o více peněz za více práce, nebo si stěžovat, že dostává méně peněz za více práce."" A v jiném článku : " K a ž d ý z nás musí bojovat proti zaostalým p o j m ů m ve svém subjektivním světě — proti ideologii, která j e založena na osobních zájmech jednotlivce." Jinými slovy: komunistický systém p o d l e čínského vzoru pokládá za nutné odstranit vše, co by umožňovalo jednotlivci trvat na svých právech a dovolávat se jich, a nahradit j e absolutní závislosti na kolektivitě. Podobně jako komuna činí vlastnictví záhumenků nebo i osobních potřeb, rodinný život a soukromé zájmy ''zbytečnou přítěží", učinil by tento systém, provedený d o důsledků, i každou individuální lidskou svobodu "zbytečnou". Militarizace a systém sebekritiky "Zřízení komun, organizace podle vojenského vzoru, práce vojenským stylem, zavedení kolektivního života, a výchova jednotlivce na vojáka vylučují j a k nutnost odvodů do armády, tak jakékoli donucování; právě tímto způsobem lze docílit nejvysšího stupně demokracie. Prostřednictvím vojenské organisace, vojenského stylu při práci a kolektivního života se změní životní styl lidí a zvýší se j e j i c h komunistická uvědomělost; tisíciletý styl práce, individualistický a neorganizovaný, bude přeměněn v pracovní postoj disciplinovaných dělníků v továrně, nebo vojáků na frontě. Tak b u d o u vznikat podmínky pro přechod ke komunismu."
21
Militarizace, jak ji chápou autoři komuny, není tedy jenom vojenský výcvik každého dospělého občana. Je to v podstatě udržování celé společnosti v permanentním stavu vojenské pohotovosti. Čínští komunisté tomu říkají "permanentní revoluce" a míní tímto výrazem něco docela jiného než kdysi Trocký. Stejně jako velitelé musí udržovat morálku svých oddílů i v míru vhodným zaměstnáním, pečují čínští komunisté o to, aby nikdo nehyl ani chvilku nečinný. Všecko v Číně se děje "'za p o c h o d u " ; nikdo se nemá ani na chvíli zastavit, aby se neprohřešil proti "permanentní revoluci". Na kongresu komunistické strany v květnu 1958, tedy před založením komun, poznamenal dnešní president Číny Liu Sao Či, že j e zapotřebí nové revoluční kampaně, "aby revoluční horlivost lidových mas neopadla". Kampaně proti mouchám, Čankajškovi, krysám, americkým imperialistům, indickým expansionistům, buržoasním pozůstatkům v myšlení a tisíci jiných věcí doplňují větší akce a nedovolují, aby se mezi lidem rozšířila "letargie v důsledku klidného života". O vojenském komandu při práci a tvorbě " n a d h o d n o t y " jsem se už zmínil. Zbývá dotknout se jeho důsledků politických. Komuna totiž znamená soustředění a trvalou institucionalizaci specificky čínských způsobů myšlenkové kontroly a psychologického nátlaku na jednotlivce. Komuna dovoluje, aby tento nátlak a kontrola byly všudypřítomné, a podstatně redukuje oblasti jim dosud nepřístupné, jako je soukromí rodiny a vůbec každá chvíle, kdy j e člověk sám se svými myšlenkami. P o d vojenskou kontrolou — to jest, p o d stálým velením při práci i mimo ni — bylo možné zdokonalit mašinérii vzájemné politické kontroly, při níž stranické vedení pouze určuje směr, ale nechává užití nátlaku jiným." Jak se praví úředně, "každý má odpovědnost za dozor nad špatnými lidmi a za fungování státní bezpečnosti". Pomocné výbory státní bezpečnosti jsou zřízeny všude ze stranických aktivistů; "tyto kádry vykonávají vůli strany a mas. V minulosti byly oprávněny zabývat se jen malichernými přestupky trestní povahy; nyní byla jejich pravomoc rozšířenu i na vážnější zločiny politického rázu." Tito aktivisté fungují jako katalyzátor, jímž se sociální hladina neustále uvádí do pohybu. V "sebekritických debatách" podle vzoru "sto květů, sto škol" dodávají ony květy, které straně voní, a odhalují "zaostalost" jiných. Protože každý dává pozor na všechny ostatní, komukoli může být kýmkoli jiným veřejně položena otázka p o jeho ideologické pevnosti. Výsledek tohoto systému je, že každý j e do určité míry zapleten
22
do záležitostí jiných lidí a jiní do záležitosti jeho. Člověk nikdy neví, kdy mu někdo nabídne "ideologickou pomoc při překonávání j e h o skrytých buržoasních myšlenek". Veřejnost této ' ' p o m o c i " (místo přátelského upozornění mezi čtyřma očima) je vymáhána stranou tím, že se má psát "velkými literami" na veřejně vylepený plakát; při každé kampani jsou lidé vyzváni, aby psali takové plakáty. Když přijde taková výzva, jak se praví v ústřední správě o kampani za "zlepšení pracovního stylu", ''každý má příležitost projevit své názory, Odmítne-li to učinit, začne politicky zaostávat. Tehdy, týká-li se zjištěné provinění proti zákonu a kázni soukromého života, musí být veřejně odhaleno. Při psaní plakátů není třeba s nikým diskutovat. Když je plakát vyvěšen, člověk, kterého se týká, má na výběr, zda s jeho obsahem souhlasí či nikoliv, a zda tento plakát chce vidět. T o podtrhuje demokratičnost života, který vedeme, a který se zakládá na neustálé kritice a sebekritice. Kritiku, vyslovenou vůči jednotlivci, lze zodpovědět tím, že kritisovaný vyhledá autora plakátu a projeví ochotu pohovořit s ním o kritických připomínkách." Je těžko si představit tuto atmosféru. Avšak její důsledky představitelné jsou: neustálá vzájemná interference, praktická nemožnost skrýt se se svými myšlenkami, rozbití všech vzájemných vztahů pokud nejsou založeny na stranickém fanatismu. Vzniká stav trvalé sebehypnosy; a přináší-li čínský tisk zprávy o tom, jak se kde lidé "sebekritisovali", má člověk někdy dojem, že přestává i racionální myšlení (viz na příklad hořejší citát, v němž se dokazuje "demokratičnost" čínského systému). Militarizace v komunách je tedy rámec; náplní je psychologický nátlak, který má za zřejmý cíl vychovat člověka bez jakýchkoli loyalit jiných než loyalita k straně, bez jakýchkoli nároků kromě těch, které mu stát dovolí — zkrátka jako věrný a poslušný nástroj státní politické vůle. Je sotva uvěřitelné, že komuna je v podstatě založena na experimentech, které se konaly s trestanci na nucených pracích. Toto přiznání se ovšem neobjeví v čínském tisku, ale nicméně je doložitelné. Srovnejme na příklad systém a řády komuny, v níž jsou pracovní síly údajně svobodné, se studiemi o převýchově politických provinilců pomocí nucených prací. Zde je jeden příklad, z odborného juristického časopisu, který vychází v Pekinu:
23
''Naše cíle v reformě trestanců, jsou: vymýtit jejich reakční postoj, a přeměnit j e v dobromyslné dělníky, kteří přijali cestu socialismu a účastní se jeho budování. Dosavadní zkušenost nás učí, že prvním předpokladem k tomu, aby se trestanci ideologicky odzbrojili a projevili ochotu se podřídit, j e umožnit jim podat obsáhlé přiznáni . . . Plně využíváme 'aktivních živlů' mezi trestanci k tomu, aby kritizovali a obviňovali zaostalé živly a vedli živly střední . . . Zkušenost ukazuje, že máme-li účinně zreformovat trestance, musíme jim nabídnout dobrovolnou reformu za předpokladu, že jinak budou zdeformováni donucením. Jejich práce není odměněna, avšak dáváme j i m záruku fysické existence. (V kampani za zlepšení práce) určité tvrdošíjně zaostávající živly, které se chovaly pasivně a dokonce předstíraly nemoc za účelem vyhnutí se práci . . . dobrovolně zavedly vzájemné záruky v pěti ohledech: každý ručí za to, že ostatní splní úkoly, nebudou pasivní, nebudou odporovat reformám, budou dobře studovat, a nebudou mít úrazy. V některých místech bylo docíleno dalších úspěchů v odhalováni zlých myšlenek trestanců. Strojírna v Julinu mobilizovala trestance, aby se plné doznali; a výsledkem bylo, že 284 trestanců doufalo ve změnu režimu, 34 mysleli na útěk, 261 mělo pochybnosti o politice vlády, 299 váhalo přiznat své zločiny, a 22 bylo nepřátelsky založeno vůči kádrům strany . . . Při dozoru a kontrole trestanců a organizací pracovní převýchovy se vyškolily velké počty kádrů, které jsou experty ve věcech třídního hoje a rovněž ovládají technologii výroby." Není možné citovat zde více z této neuvěřitelné studie (která vyšla v říjnu 1958) a z podobných článků. Avšak vyvstává zřejmě, že na trestancích se čínské " k á d r y " učily technikám, které nyní uplatňují v lidových komunách. Můžeme tedy lépe rozumět slovům, která pronesl loni Liu Šao Či: "Lidé jsou vždycky ochotni pracovat více a lépe bez ohledu na to, jaké jsou platy a zda j s o u platy. Až společnost jako celek přijme tento postoj k práci, jednotlivý lenoch bude zcela izolován, odhalen jako nemravný a odsouzen všemi ostatními. Jeho převýchova bude nevyhnutelná, a povede k jeho účasti na kolektivní práci." Zde je také vysvětlení, proč zakládání komun proběhlo tak rychle, a tak hladce. Také o komunách se mezi sedláky "debatovalo" podle osvědčeného vzoru "sto květů, sto škol", při čemž být proti komuně znamenalo projev ideologického zpátečnictví a odmítnutí provést reformu dobrovolně mělo za následek reformu nikoli dobrovolnou. " P o dvou nocích debaty", psal list Ženminžibao o jedné komuně, sedláci dospěli k názoru, že komuna " j e výhodná, a dožadovali se j e j í h o založení co nejdříve."
24
Náznakem toho, jaké jsou skutečné cíle komuny, j e snaha zřídit je i pro městské obyvatelstvo. Hospodářské důvody tu vcelku odpadají: tvrdí-li se, že na venkově komuna umožňuje zavést průmyslovou výrobu, byla by snaha zavádět v průmyslových městech zemědělskou výrobu zcela absurdní. Argument ve prospěch městských komun je následkem toho čistě politický: j e zapotřebí kontrolovat sociální život dělnictva. Pionýrská komuna pro městské okresy byla zřízena v uhelné oblasti kolem města Jančuan v provincii Šensi. Dělníci tam vedli normální život, s normálními svobodami průmyslového dělnictva v komunistické zemi. "Strana je vedla během osmi hodin jejich pracovního dno, ale po zbývajících 16 hodin byli ponecháni sami sobě", psal Ženminžibao. V důsledku toho se dělníci považovali "za dělnickou třídu jen pokud byli v továrně, ale po zbytek času se chovali jako nezávislí lidé." Odvážili se dokonce projevovat svá přání, když šlo o určení práce, a chtěli diskutovat s řízením podniku o mzdách. Také absence byla poměrně vysoká. List strany tudíž uzavřel: "Je třeba zorganizovat dělníky nejen po d o b u práce, ale během veškerého sociálního života." Provedení? Na iniciativu strany byli dělníci přestěhováni tak, aby bydleli v blízkosti svých pracovišť. Do činžáků S nimi a meziněse nastěhovaly stranické kádry. I uvnitř bydlišť j e provedeno rozmístění podle pracovních čet; stranický důvěrník pracoviště je totožný a blockleiterem dělnického domu. Byly zorganizovány společné stravovny a jesle pro děti, což uvolnilo ženy pro tovární práci. Do práce se chodí kolektivně, podle výrobních čet a pluků, veškerý život je na vojenském základě. Výsledkem bylo, že "vznikl užší kontakt mezi politickým vedením a dělnictvem, a byla usnadněnu výchovná práce mezi dělníky a jejich rodinami. Dělníci mají lepší příležitost účastnit se školení jak technického, tak i politického." Absence se podstatně snížila, a celý projekt byl stranou doporučen jako vzor k napodobení jinde. Komuna sama má 150.000 členů, a zahrnuje i venkovské obyvatelstvo z okolí, které občas doplňuje pracovní stav uhelných dolů. Závěrem Je možné se zeptat, zda se tento fantastický režim změní, až se jednou materiální situace v Číně zlepší. Není možné prorokovat; každá revoluce měla svou puritánskou fázi. A l e komunisté jsou u vlády v Číně už deset let; kromě toho, podaří-li se j i m uplatnit systém komun v celé šíři jejich politických cílů, dostane se jim takové plnosti moci, jaké se netěšil snad žádný jiný systém v lidských dějinách.
25
Čínské vedení oznamuje již předem, že bude-li možné zkrátit pracovní dobu, hodiny volna opět připadnou straně a zůstanou p o d j e j í kontrolou. Článek 9 ve stanovách komuny Wej-šin praví jasně, že " j a k poroste výroba, zkrátí se pracovní doba členů a vzroste počet hodin, které věnují politickému studiu". Čínští komunisté neprojevují nejmenší úmysl povolit řetěz, na který připoutávají každého jednotlivce p o d jejich kontrolou. Vědomě směšují morálku a politikou, obětavost se službou státu, nesvobodu s ideologickou vyspělostí, aby vypěstovali trvalou psychosu. Všechno je dovoleno z milosti strany a j e j í c h nástrojů: " K o m u n y nejenom zaručují, že členové jsou teple oblečeni a slušně jedí, ale dokonce se starají o to, aby dobře spali. Suančuanská komuna na předměstí Pekinu nedávno vyhlásila nový systém, podle něhož členové mají zaručeno 8 hodin spánku. Komuna v Tunšen v provincii H o p e j rozhodla, že členové budou mít volný den jednou za dva týdny, a že o tomto dnu přece jen obdrží jídlo ve společné stravovně". "Určitý rozsah osobní volby v jednotlivostech má být poskytnut členům komuny, aby rozvinuli svoje nadšení. Členové přijímají s nadšením drobné osobní svobody, které jim dává komunistická strana." Za to, že člověk smí spát, že dostane jídlo jednou za čtrnáct dnů, kdy má volný den, že vůbec ještě má možnost projevit svou vůli v maličkostech — na to vše má obyvatel komuny děkovat komunistické straně (a musí se smířit s tím, když mu strana nedá ani t o l i k ) . S takovým řetězem na krku už má být vychována celá příští generace, tisíc milionů členů lidské rasy. Drží-li tento řetěz Číňany dnes k práci, může je později přidržet i k j i n ý m úkolům, politickým úkolům, které vláda považuje za hlavní: "Ačkoli organisace mas na základě vojenské kázně nyní slouží boji proti přírodě a nikoli boji proti lidským nepřátelům, nebude nikterak těžké přeměnit jednu formu b o j e na druhou." Jinými slovy, bude stačit, oby se při ranním nástupu změnil povel . . . Aldous Huxley, autor pesimistických utopií o budoucnosti lidské společnosti připomíná, že moc, založená na fyzickém násilí, má své hranice, kdežto moc, opírající se o reflexy, vštěpené do každého jednotlivého mozku, o psychologii lidských slabostí, může být neomezená a v daleko větší míře trvalá. Snad není třeba sdílet plně Huxleyův pesimismus, ale existence čínských komun přece jen nabádá k tomu, abychom si jeho varování promysleli. Dnes už to nejsou Sověty, které představují krajní alternativu k demokritickému způsobu životu; jsou to Číňané, kteří uvedli v život alter-
26
nativu daleko extrémnější. Jak prořekl Tito, čínští vedoucí nemají strach z atomové války; jsou přesvědčeni o tom, že by j i nejméně 300 milionů Čínanů přežilo. Komuny rozhodí čínský průmysl po celé obrovské rozloze z e m ě ; zprůmysloví-li Čína tímto způsobem, bude to jediná velmoc na světě, která nebude zranitelná v atomové válce vzhledem k menší koncentraci svého průmyslu. A také: už dnes jsou více než dvě třetiny obyvatelstva komunistického b l o k u pod kontrolou čínské vlády. Jak dlouho bude trvat převaha Moskvy v tomto b l o k u ? Jsou jistě dobré důvody, abychom se zabývali čínským komunismem o j e h o metodami.
I k d y ž j e dnes už zcela jasné, že revisionismus zkrachoval a j e h o nositelé byli odhaleni a isolováni, nemůže to znamenat nějakou demobilisaci. Náš společenský řád, socialismus, poskytuje všem dostatek místa a prostoru, aby se mohli všichni zařadit do aktivní práce našeho lidu na dovršení výstavby socialismu. Nezavíráme dveře nikomu, kdo skutečně a upřímně usiluje, aby se v procesu činorodé práce opravdové převychoval. Takovým lidem podáme ruku u pomůžeme jim. Avšak těm, kteří se k našemu úsilí stavějí licoměrně, ale přitom ve svém nitru si uchovávají svůj starý postoj, říkáme otevřeně, k d o nechceš jít s námi, jdi z cesty. Lidi dvou tváří v naší společnosti a zvlášť v naší kultuře trpět nebudeme. Černá barva, soudruzi, není barvou našeho života. T í m nechci říci, že by v naší společnosti nebylo rozporů, obtíží a překážek, vidět však především nebo pouze stíny a přehlížet, že překonává jasné světlo naší doby, znamená nutné v umělecké tvorbě, stejně jako v životě, zabloudit. Držet krok s krokem dělníků, jít v jedné frontě ruku v ruce s lidem, v tom je základní zdroj síly i tvůrci energie každého socialistického umělce. Jiří Hendrych na sjezdu v červnu 1959 v Praze
Socialistické
kultury
27
ANGLIČAN V MOSKVĚ Andrew Boyd
(Londýn)
Už p o n i e k o ľ k o d ň o v o m p o b y t e v M o s k v ě začal som chápat', prečo n o v ý telefonný zoznam města má na v o ľ n o m liste vytlačené v e ľ k ý m i čiernymi literami číslo pohotovostnej služby, ktoré třeba v y t o č i ť , ak chcete "psychiatra, ktorý m á službu". (Je to, ak b y raz dakto potřeboval, I. I. 42. 91.) Niekedy to musí b y ť i pre nejzatvrdlejších Moskovčanov město neznesiteľného utrpenia, rovnako vo v e ľ k ý c h , ako i nepatrných veciach, a sily, ktoré vyvolávajú akútnu schyzofréniu sú naozaj obrovité. Samotné telefonovanie j e u t r p e n í m : bez telefonných zoznamov, bez telefonistiek a domácích telefonných centrál, kde viacerí ľudia, prac u j ú c i v tej istej kancelárii, či úrade, musia m a ť svoje separátne čísla. Musíte ich vsetky m a ť , pravdaže, najprv si ich musíte od j e d n é h o k druhému í s ť posbierať. Noviny s n á h u b k o m považujú svoju normu za splnenú tým, že vám priniesli posledmi Ckruščovovu reč, " d v o r n ý cirkulár", ktorý zachycuje j e h o spoločenskú aktivitu, dva, či tri články teoretického, či vyzývajúceho charakteru a n a p o k o n je aktuálne zprávy záměrně zastrčené na poslednej straně. Nieto preto divu, že toto vedie k tomu, že nejeden Moskovčan cíti p o v ď a č n o s ť už dokonca i za exemplár londýnského Daily Worker, či ľHumanité, z ktorých predsa len može v y ž m ý k a ť aspoň trošku viac informácií. T e m p o obsluhy v o b c h o d o c h , ktoré sa p o d o b á j a z d e saní v lete, núti m n o h é " l o p š i e " rodiny k tomu, aby zaměstnávali staré " b a b u š k y " — ani nie tak na v ý p o m o c v domácnosti ako skór na každodenné nekonečné vyčerpávajúce nákupy. Väčšinu, ako sa mi vidí, musí privádzať d o šialenstva najviac to, že sa musia d e l i ť dve, tri rodiny o kuchynu, ktorá je i tak neprimerane zariadená. Oddělené kuchyne sa považujú za vymoženost', ktorou sa b u d e moct' popýšit tisíce j e d n o i z b o v ý c h bytov, ktoré sa stavajú von v Čeremuškách a inde. Všetkým, s výnimkou tých, čo sú h o r e — len že možno i tým, aspoň niekedy — musí b y ť do zbláznenia, i keď lento strach je p o c h o p i t e ľ n ý , v z i a ť na seba zodpovědnost'. T ý m t o strachom j e posadlá byrokracia a tak všetko j e brzděné. Celu polovicu života zožerie čakanie: č a k a ť třeba v o b c h o d e a v restauraciach, č a k a ť sa musí na prídel auta, motorky, televizoru rok, i dva roky, č a k a ť treba na pridel trochu lepšieho bytu (dnes už m o ž n o ko-
28
nečne v i d i e ť , že sa urychlene stavujú, lenže potrvá roky, k ý m sa podarí nahradit' moskovské činžáky a chatrče) ; č a k a ť sa musí na zobrané diela, ktoré máte predplatené; č a k a ť na povolenie, č a k a ť na noviny, ktoré sa doručujú pomaly. Rusi sú trpezliví ľudia, lenže neraz badáte, že niekedy to i v nich vrie. K schizoidným tendenciám: Rusi sú pyšní na to, co dosiahli. Lenže toto vedomie zápasí s p o d v ě d o m ý m presvedčením, že všetko cudzie je lepšie. Je tu vrelý pohostinný cit, ktorý však i dnes musí zápasiť s viditcľnou nervózou pri styku so všetkými cudzincami. Moskovčania, ktorých som predtým nikdy nevidel, b e h o m p o l hodiny mi vyjavili všetky svoje myšlienky. Dvaja Rusi, s ktorými som sa zoznámil na Západe a ktorí vel'mi ochotne hovorili so mnou v Londýne, či New Y o r k u , v Moskve ma vítali bojazlivou otázkou: " A k o ste zistili m o j u adresu?" 1 Cudzí návštevník j e ešte náchylnější k duševnej rozpoltenosti ako Moskovčan. Rozladění hneď na začiatku neogabaným oficiálom, ktorý chce o m e d z i ť vaše zorné pole na miesta, ktoré slúžia jedine za sovietske výkladné skrine, p o l ' a h k y možete skončiť osobnou zul'ubou v zatuchlých knihkupectvách Kuzneckého mostu a v tichých, zapadlých uličkách severne a južne o d Arbatu. Rozzurení "činovničeskou" zdržovacou taktik o u byrokratov možete sa znova ukl'udniť v priaťelskom zástupe v autobuse. S k ľ ú č e n ý vonkajším v z h ľ a d o m " m o n o l i l i c k e j " konformity, primerane si vydýchnete, keď tie dlhé, nesúvislé konverzácie, trvajúce do dlhých moskovských nocí vyjavia vám tol'ko tvrdohlavej individuality. Sovietsky člověk, k e ď som ho stretol v zahraničí v úradnom postavení, ma vždy odbl svojim chvastúňskym manerizmom, svojou neuveriteľnou neznalosťou vonkajšieho sveta, ulitou dogmatismu, nedostatkom zvědavosti a zaujmu pri výmene myšlienok. Prienierný Moskovčan doma na vlastnej pode sa mi zdal zázračné i n ý : skromný, zvědavý, ľudský, hovorný, otvorený novým myslienkam. A nečakal som, že mi vezme tol'ko času v Moskvě u i s ť o v a ť ludí , že niektoré aspekty ich spósobu života "nie sů tak zlé" p o d ľ a západného standardu. Na druhej strane, nikdy som nerátal so skutočne skľučujúcim pocitom, že b y som m o h o l b y ť odřezaný o d vonkajšicho sveta. Týždeň na parníku, s tými malými lodnými novinami, ktoré dostáváte k raňajkám, nemáte ani zďaleka taký pocit, že stej odrezaný od sveta, ako h o máte p o týždňovom pobyte v Moskvě — hoc sa prí tom vážné usilujete neprehliadnuť nič, čo by vám b o l o aspoň náznakom toho, čo sa skutečne
29
deje. Rusi, ktorí nepoznali len toto, možno necítia n a t o ľ k o svoju tibetskú izoláciu. Rusi, čo poznali i iné, však, j u cítia a pře tých neexistuje blažené vedomie, aké má cudzinec, že skoro bude zas v lietadle, ktoré ho odnesie tam, kde najde slobodnú tlač. Obrazy za dverami Je to zarážajúci zážitok, k e ď človek vstúpi do jednoizbového bytu v Moskvě a najde stenu — stenu, ktorú nevidno od dvier — vyvešanú ukážkami "utajeného" moderného umenia, ktorému dnes holdujú mladí ruskí maliari navzdory oficiálnej anatéme. M o j hostitel', Vladimír T. (poznali sme sa, k e ď sme čakali na autobus číslo 107 na Herzenovej ulici), nebol sám maliarom, dokonca ani sviatočným. B o l lektorom na staršej moskovskej univerzite založenej v 18. storočí Michajlom Lomonosovom, ktorý b o l synom rybára a po ktorom — m i m o iných — pomenovaný je i jeden podmořský hrebeň v Arktickom oceáne. Vladimírov vkus b o l podďa západného štandardu skór konzervatívny, kdežto na sovietske ortodoxné nazieranie j e h o vášeň pre pašované dlho hrajúce gramafónové platne s americkou hudbou, kolekcia ktorých zahrnovala i najposlednejšie vydania (zahrňujúc do toho " M y Fair L a d y " ) , představovala nesporné riziko. Lenže moderné mal'by, jedno, či západných umelcov, alebo tajné diela ruských súčastnikov, vzbudili j e h o vášnivý záujem. " V i d e l i ste poľské o b r a z y ? " T o bola skoro jeho prvá otázka; střetali ste sa s ňou v Moskvě znova a znova v rozhovoroch. Dozvěděl som sa o spoločnej umeleckej výstave všetkých satelilných štátov. Poliaci, pravděpodobně v snahe ukázať svoju nezávislost' i v pigmente, poslali najextrémnejšie diela z periody p o 1956. Pour épater le proletariat ("Na ohromenie proletariátu"), poznamenal jeden, z ruských priatel'ov za Štatného svazu pre kultýrny styk s cudzinou, a blaženým úsmevom. Pravdaže, nehovoril to vo svojej úradnej funkcii; sláli sme v bezpečnej vzdialenosti od budovy naproti VOKS v Kalininovej ulici, kde si Juri Žukov vybudoval svoje byrokratické kráľovstvo. P o ľ s k é po-októbrové obrazy spósobili, že sa pravovernejší Moskovčania odvracala v hrúze, presnej tak, ako sa na to ešte predtým pripravili; lenže samotná výstava sa stala predmetom rozhovoru po celom meste.
30
Iba v súkromných bytoch, ako vo Vladimírovom, móžete sa stretnúť s m o d e r n ý m obrazom od ruského maliara, ktorý rebeluje proti hrozivému zákonu "socialistického realizmu". Tieto "súkromné h ľ a d i s k á " prezrádzaju nielen silnú impresionistickú školu (koniec koncov, impresionizmus sa v Rusku uchytil ešte pred 1917), ale i odvážné a prieb o j n é abstraktně diela a bezstarostné ventúry do D u f y h o krajín. " Č i toto všetko skrslo v i z o l a c i o n i z m e ? " spýtal som sa jedného umelca. " A l e b o sa viete dostat' do kontaktu s vývojom vo vonkajšom svete?" " N u ž , o n o sú cesty a spósoby, kanečno . . . Nedá sa k ú p i ť ani len o b y č a j n á malá knižočka reprodukcii, ktorá sa vydává k d e k o ľ v e k , len nie v "socialistickom tábore" — nie oficielne, nedostanete ju. Lenže m y si veci vieme obstarat' cez Poliakov a z Berlína. A potom univerzitní predstavitelia a ľudia v p o d o b n o m postavení, prinášajú zo Západu a z Ázie knihy, časopisy. V knihovniach j e n i e k o ľ k o osožných diel, lenže nemóžete si ich p o ž i č a ť , iba vyvolení sa k ním dostanú. A k čomu sa dostaneme, s tým sa vzájomne delíme. Boli by ste překvapení, koľkí z nás vedia všetko o Klée-ovi a A r p o v i a Legérovi a Miró-ovi. Ešte i o tých naničhodných emigrantoch ako je Kandinský a Chagall." " A či oficiálne umelecké časopisy neprinášajú reprodukcie moderných západných diel aspoň na to, aby ich kritizovali?" " R o z h o d n e nie ti seriózne. V obyčajných týždenníkoch, ako je Krokodíl, alebo Ogonek, stretnete sa s kresbami, ktoré si robia posměch z opíc, ktoré maľujú, a pod. Lenže taký Chudožnik", na príklad, by nikdy neuverejnil váš moderný obraz. Je to pririskantné. Mohli by zisliť, že sa im z takého čísla predá rekordné množstvo.'" V l a d i m í r mi ukázal posledné číslo Chudožnika, Mrtvá ruka '"socialistic k é h o realizmu" plní j e h o strany ako vyschlé, vypresované květy. A k o budiť dojem cudcinca Dnes už možete k u p i ť celkom dobrý plán Moskvy i v samotnej Moskve; ako sa zdá, existujú nové zjavenia. A tak už dnes nebudí podezřenie nik, čo na ulici študuje mapu, určite nie v centrálnej Moskve. Okrem t o h o , mapa j e dobrý prostriedkom na to, aby vás považovali za cudzinca a preto i za zaujímavého. Pravdaže, musíte sa pri tom striasť pár chytrákov, ktorí sa usiluju k ú p i ť o d vás šatstvo a p o d . ; lenže i napriek takýmto nepríjemnostiam to stojí za to, pretože okrem toho sa zoznámite s milými ľudmi. Dotieraví a úseční jeden k druhému,
31
ako konečne obyvatelia nejedného veľkomesta, Moskovčania, ako sa zdá, reagujú rychle na každý priateľský úsměv cudzinca. Policajt mi vždy ochotne ukázal smer a úctive ma pozdravil. Možno každého cudzinca treba normálně považovať za příslušníka dákej významnej delegácie; dokonca raz, čí dva razy mi zasalutovali i policajní poručíci. Lenže nikdy som si nebol na čistom so svojim výzorom cudzinca. Bola zima a ja som neznal baranicu, lenže tú nenosí ani mnoho Moskovanov. Šúpajúc sa po klzkých chodníkoch, skoro som zbadal, že dostávám tie pre Rusov také charakteristické hranaté ramená, čisto ako súčasť balancovania; a vešiaky na kabáty v nespočetných čakárňach, kde sa člověk musí zakaždým postaviť do radu, aby si mohol odložit' na vešiak kabát a potom znova do radu, aby si ho m o h o l zobrať, a to i vtedy, ak prichádzate za niekym do jeho kancelárie, prispěli v nemaiej miere k tomu, že sa m o j e ramená na kabáte zremodelovali. Príslušník privilegovanej sovietskej kasty, ako sa zdá, je teraz o mnoho lepšie oblečený ako bývám obyčajne ja (v zime každopádne). Tretí deň pobytu v Moskvě som už očivodne vyzeral ako doma v autobusoch a v podzemnej železnici, pretože ľudia sa ma začali vypytovať ako sa dostať do parku Sokolniki, alebo do Arbatu. Plukovník Strašak Traja pohostinní sovietski žurnalisti ma vzali na večeru do resštaurantu "Uzbekistan'' na Neglinaja ulici, kde j e život čulejší ako kdek o ľ v e k inde, kadiaľ vodia cudzincov, kde je skutočná uzbecká kuchyňa (pravdu povediac, nie podl'a m o j e j chuti, lenže predsa to bol pamätihodný zážitok) a kde sedia ozajstní Uzbeci s čapičkami na hlavě a zabávajú sa od duše. Najväčšiu atrakciu pre nich představovala džezová kapela a potom trocha prizhrdzavá blondýna v bielom organdíne, ktorá prehrávala populárně zapadne slgre (včítane " V o l a r e " , ktorý, ako sa pamätám, vystrájal pred dákymi siestimi mesiacmi na Manhattane; tu očividne kampaň " d o h n a ť A m e r i k u " mala úspěch.) Návštěvníci z Taškentu seděli očarení, skúmajúc toto zjavenie zblízka, s napnutým p o h ľ a d o m , zatinľ čo im sašlík chladol na ražňoch. O pár dní som strávil znova jeden večer v "Uzbekistáne", debatujúc o predvádzaných moskovských filmoch s Vasilom M., příjemným mladým učiteľom na Gneissenovej hudobnej kole vo Vorovského ulici, ktorá patrí k významným moskovským školám a bola založená ešte pred revolúciou.
32
" T o t o vás bude určité zaujímat', Bolo rozhodnuté, že "Most na rieke Kwai' sa tu nebude predvádzať. "Prečo? "Preto, lebo priatel'om."
líči
britského
zajatého
dostojníka
kolaborovat'
s ne-
" T o j e divné. T o potom nerozumejú zápletke. Lenže určite, ak v plukovníkovi vidia kolaboranta, máli by b y ť rádi, že film ukáže ničotu naších imperialisticko-militaristických d ó s t o j n í k o v ? " Vasil pokrčil ramenami, "Viete, boja sa, že by takýto príklad mal zhubný vplyv na morálku sovietskeho vojaka. Tak som to ja počul." S překvapením som vztal ma vedomie, že by britský plukovník, hoc ho představuje Sir A l e c Guinness, mal by m a ť taký vplyv na morálku Červenej armády. Pravdaže, neboli možnosti vypátrat', či sa tieto pověsti zakládajú na pravde. V Moskvě to už tak ide, že inteligentí ľudia prijímajů skepticky všetko, čo sa im předkládá oficiálně, naproti tomu všetko, čo sa šíři od ucha k uchu, ako sa zdá, považujú za verohodnejšie. Dve sochy Divadlá, ako sa zdá, sa zhruba delia zpolovice na tie, čohrajúprerevolučných klasikov a moderně západne hry. Bolo mi povedoné, že j e to teraz normálny úkaz. Popři " T r o c h sestrách" a dramatizácii "Mrtvých duší" hrali Croninov "Jupiterov smiech", Sartra (ktorý j e znova přijatý na milost') a "Pohl'ad s mostu" od Arthura Millera. Majakovský je v e ľ k o u výnimkou. Jeho " K l o p " (Ploštica), táto kúsavá satyra na bezduchosť kolektivizovanej spoločnosti, bol povolený pred niekoľkými rokmi po dlhom zákaze a je stálým favoritem a to napriek tomu, že sovietskí cenzori sa usilovali znivočiť ho ako sa len dalo. Pohl'ad do kníhkupectiev naznačuje, že Majakovský teraz vedie lined za Leninom ako osobnost, ktorá sa odporúča na študium. Dnes sa otvorenejšie hovorí o jeho sklamaniach a sebavražde, lenže nie celkom úprimne; všetkými prostriedkami sa ho usilujú zaškatuľkovať do oficiálnej priehradky, jednotlivosti, ktoré sem nezapadajú, sa jednoducho uhladia, alebo odstránia z dohl'adu. Čudné, že rovnaký osud stihol i Gogola. Dókaz na to je osud, aký stihol obdivuhodnú sochu Gogola od Andrejeva, ktorá stála na Arbatovskom náměstí od 1909.
33
Lenže pár rok o v už nestojí. Socha prezrádza všetku melanchóliu, ktorá Gogola trvale zahalovala a ktorá zvrátila j e h o hlboké náboženské presvedčenie v mániu. T o t o z r e j m e nevyhovovalo. Sochy na verejných miestach sovietskeho hlavného města musia b y t ' heroické, veselé, alebo " p o z i t i v n e " v dákom i n o m smere. A tak miesto Gogola objavilo sa na náměstí dielo, ktoré vyžaruje viac spokojnosti. Lenže melancholická socha nebola zničená. Instalovali j u na nádvorí nedalekého d o m u , v k t o r o m Gogol strávil posledně r o k y svojho života: číslo ( Suvarovov Bulevard, skoro p r i a m o o p r o t i Centrálnemu d o m u žurnalistov.) V o ľ a k o mi to přišlo ako symbol súčasného stavu vecí v Moskvě — najma, k e ď som tadiaľ prechádzal raz v noci s n i e k o ľ k ý m i ruskými p r i a t e l m i , s k t o r ý m i sme sa zabávali v " P r a g e " a viděli sme d v o c h m l a d ý c h mužov stať v sněhu s p o h ľ a d o m n e m o u p ř e n ý m na sochu. P o h l ' a d na nich m i okamžité vyvolal v myšlienkách případ " n e d o v o leného"' sochařského diela od ruského umelca, ktorého fotografickú snímku mi ukázal Vasil — desive p r i e b o j n ý básrelief, nzvaný " M o l č a n i j e " : masívna ruka zakrývá ústa tvrdej, schýlenej tváři. Výherný lístok Blížil sa doň volieb — do miestnych a okresných v ý b o r o v , nie d o Najvyššieho sovietu. Moskovská tlač začala chrlit' články, dokazujúce, že sovietsky v o l e b n ý systém j e demokratickejší ako západný. P o t o m následoval članok p o d nadpisem, ako " V předvečer'', v y c h v a ľ u j ú c i prácu partajníkov v miestnych agitačných strediskách a výborových miestnostiach — a n a p o k o n prvé strany novin sa zaskveli výzvou " V š e t c i k u r n á m ! " Ťažko p o v e d a ť , či toto všetko b o l o naozaj třeba, alebo, či to malo vóbec dáky význam. N i k d y som nevidel Rusa v autobuse, alebo v p o d z e m n e j železnici čítať noviny, s výnimkou pár ľudí, ktorí čítali magazíny, alebo sa dívali na zábavnú časť večerníkov, alebo študovali programy f i l m o v , či divadiel. Ľudia predsa vedia, že musia tak, alebo onak isť k urnám a že musia voliť ak si nemajú pokazit' kádrový posudok, — a vo v o l e b n ý deň záplava červených zástav im musíp ř i p o m e n ú ťich povinnost' rovnako ako štandardy s heslami ako " N e c h žije komunizmus, budúcnosť celého ľudstva" a hudba, zaplavujúca ulice z ampliónov pri volebnýcli míestnostiach. Moskovčania volia zavčasu, alebo ešte před nastupením do práce ( a c k o ľ v e k bola n e d e ľ a ) ,alebo, aby to máli za sebou čím skór a mali potom ostatok
34
dňa p o k o j . A n i nerátajúc, mal som celý rad príležitostných rozhovorov okolo tejto t é m y : "Ešte ste n e v o l i l i ? " " Ó , áno —
(s nádychom p ý c h y ) — ešte pred siedmou."
"Máte dobrého kandidáta?" " Á n o , " alebo "Pravdaže," či " D ú f a m . " " A k o sa v o l á ? " " N o . . . h'm . . . Michaljov (či Kuznecov, alebo P o p o v , myslím." Pravděpodobně, to j e dóvod, že sú Rusi ako diví za lotériou, pretože neprežívajú rozčúlenie očakávania volebných výsledkov. V Rusku sú najróznejšie loterie a stále hrajú. Sú to výherné losy, či výherné póžičky. Tlač prináša pravidelne "tiráž" — výhernú listinu. T o je štátna lotéria. Lenže stretnete ľudí, ktorí trpezlivo strihajú z kotúča papieru improvizované výherné lístky k dákej skromnej súkromnoj loterii. Ruský priatel' m i povedal, že výherný lístok móže m a ť väčšiu cenu, ako si to niekdo myslí. A k ste si tiž vybrali výhru, stálo ešte móžeto výherný lístok predať druhému Rusovi za slušné peniaze. Tou totiž chce takýto lístok jednoducho ukázať svojim p r i a t e ľ o m ; nielen, aby im zaimponoval, ale najmä preto, že zarobil dáky groš pochybným spósobom. A , ak b y sa raz úrady začali pýtat' ako k ním prišiel, jednoducho im ukáže výherný lístok a za svedkov bude volať všetkých známých a priatel'ov. " J a propal . . Meno Borisa Pastenaka sa stále objavuje v rozhovoroch. Každý Rus chce o ňom hovorit'. Niektorí čítali Dr. Živago z úradnej povinnosti ako členovia vládnúcej literárnej, či partajnej kliky; iní ho dostali od priatel'ov, alebo příbuzných, ktorí sú v partaji, podaktorí videli zas výtlačky, prepašované zo zahraničia; jedni sa vystatovali, že ho čítali, lenže týchto upodozrievam, že sa nechceli priznať, že sa im nepodařilo dostať ho do rúk. Druhí zas hovořili, že o d Pasternáka čítali všetko ostatně a recitovali úryvky " D v o j č a ť o m v oblakách" počínajúc a "Na včasných vlakoch" končiac, a to s vel'mi dojemným zametením, dojemnějším, k e ď sa ešte k tomu prepašovala báseň o d Pasternaka. Živý záujem b o l o báseň, ktorá začínala "Ja propal, kak zver v zag o n j e . . . " ( " S o m stratený, ako divé zviera v ohradě" — lenže "zagon"
35
znamená i "prenasledovanie', či " ú t l a k " ) , ktorú Pasternak napísal v záchvate zúfalstva, k e ď b o l donútený o d m i e t n u ť N o b e l o v u cenu. A k o sa zdálo, všetci b o l i toho názoru, že ak j u nemienil uveřejnit', p o t o m zahraniční novináři, ktorí prezradili j e j existenciu, jednali zle a bezcitne. K a ž d ý j u chcel v i d i e ť ; m n o h í nevedeli o v l é d a ť svoje rozochvenie, k e ď j u dostali. A k o jeden z tých vlakov, ktoré Pasternak tak miloval, tieto rozhovory v ň o m nemali konca-kraja a pokračovali dlho do noci, večer čo večer, vášnivo, hádavo, náruživo, filozoficky, ironicky. Presným kontrastem tohoto boli pripravené prednášky, ktoré som musel p o č ú v a ť , k e ď sa na túto tému narazilo na oficiálnej recepci i v hoteli "Sovietskaja". " V i d í t e , gospodin B o y d , " začal jeden z redaktorov Literarnej gazety. " N a j p r v tvrdili, že sovielsky hospodársky systém j e odsúdený k zániku . . ." N a p a d l o ma, že asi si to rozmyslel a že o Pasternakovi nebude v ó b e c hovorit'. Lenže n i c ; za dákych dvanásť minút j e h o monolog, v ktorom vychrlil celý rad najróznejších urážlivých obvinění na nepritel'ov Sovietskeho sväzu, došiel n a p o k o n k literature. " A teraz, kak izvestno, musia sa v r a c a ť k pomluvě, že o m e d z u j e m e slobodu myslenia. T o je, pravdaže, rovnako lživé." P r i večeri v ten istý deň spomenul som tento incident niektorým o m n o h o ľudskejším novinárom a pýtal som sa, čo si myslia o tomto m o j o m literárnom velikášovi. "Starý v e r g l í k ! " T e n t o výrok schválili všetci dookola. A nešlo len o mladých mužov, ktorí b y sa chceli vysmievať zo staršieho, čo už dosiahol Perkinsonovho "veku obštrukci". Sú to ľudia, ktorí majů úprimný záujem na d o b r o m písanom slove a ktorí sú sýti starnúcou klikou písalkov tretej triedy, vynášajúcich moskovské literárne zákony. Přeložil J. B.
T í m t o číslem zahájilo
Svědectví
svůj
třetí ročník. Vydavatelé by rádi
aspoň touto cestou poděkovali několika dárcům, kteří nechtějí být j m e nováni
a kleří velkorysým způsobem
umožnili
plynulé
vydávání
této
nezávislé revue: J. P. za příspěvky, celkem 1.600 d o l a r ů ; G . W . v Belgii na dar
36
1.000 dolarů
a
dalšímu
dárci ve Spojených státech, který při-
Přátelé! Číslo tři Vašeho skvělého časopisu mi půjčil náš . . . . (šest slov vynecháno, poz. red.) ; chci V á m sdělit, že kulturní pracovníci, sdružení kolem Vašeho listu rozumějí situaci u nás doma, zejména právě na kulturní frontě. Nevěřili byste, jak nás těší, že vy za hranicemi se pokoušíte p o m o c i spisovatelům a umělcům informacemi,, které nám jsou nedostupné. Vychází Váš časopis také anglicky a francouzsky? Jestliže ano, zmiňte se o tom, také zda překládáte československé autory . . . XYZ
(ČSR)
Pozdrav z výletu do "zpřátelených" lidových demokracií. Dělá to dobře, ale bude lepší posílat jednotlivá čísla na úřední, nikoli soukromé adresy příjemců. Zaujala m ě v č. 3 poznámka o čínských, lidových komunách, nic o tom doma nevíme, ale každý má z toho hrůzu. Bylo by d o b ř e uveřejnit objektivní studii o čínském komunismu a zda opravdu j e napětí mezi Pekinem a Moskvou. — Hodné zdaru, napíši Vám zase, dá-li Pán Bůh, a zase nás pustí ven . . . ABC (Praha) Vážená
redakce!
Čím více se vzdalujeme od komunistického převratu v Československu, t í m více věcí se nám objasňuje. Rozčilení exulantů prvních let (asi 19481953) ne bez opodstatnění věřících v brzký válečný konflikt, který by nám "zase daroval svobodu' bez vlastního přičinění a vyvolávající trapné b o j e o to, kdo "první přijede na osvoboditelských tancích Západu" p o m i n u l o . P o potlačení maďarské revoluce a " o d t á n í " období "tání" let 1953-1956, u nás vrcholícího na II. sjezdu čs. spisovatelů, vstoupili j s m e do dalšího, rozpačitého, období a otázek: jaký vývoj další? Zůstane jistě trvalou zásluhou Tigridova článku (Marx na Hradčanech, Svědectví 4/1959), že s velkou objektivitou a pečlivostí vyhmátl
37
tato tři o b d o b í domácího i exilového vývoje československého a největší j e h o zásluhou zůstane, že tak pravdivě řekl, že "osud exulanta j e také částí národního osudu." Rozumím-li mu dobře, říká, že národ doma i národ v exilu jsou j e d n o a totéž. "Jsme jedné krve, ty a j á , " říká v Knize Džunglí Bagyra Mauglimu. Čím dříve si to uvědomíme, my v exilu i naši doma, tím lépe pro všechny. Přestane zbytečné a nejapné mluvení o "poslání exilu" osvobozovat domov a "vyhlašovat program za umlčený domov a přestane "zapomínání domova na exil" a trpné očekávání domova na " d a r svobody od hranic západních přinesený." V čem nesouhlasím s Tigridem j e to, že už dnes, p o deseti krátkých letech, uplynulých od únorového převratu, se pokouší o závěry, které nemohou být ještě platné a přesvědčivé. Už proto, že dosud nejsou známy všechny předpoklady k závěrům a soudům o minulosti a historický vývoj od roku 1948 probíhající není uzavřen a jakýkoli zvrat není vyloučen. Pochopitelně přívrženec gradualismu, k němuž se Tigrid hlásí, raději by už viděl tečku za desetiletým vývojem porážky demokracie v Československu, než přívrženec linie "neúprosné", kterého desetiletá "realita" ještě nepřesvědčila a ke gradualistické koncepci nezlákala. Hitler se kdysi chvástal vidinami, tisícileté říše, kterou roku 1933 založil a roku 1945 rozložil. Proč tedy tolik pospíchat s historickými a politickými závěry? Víra Komenského se splnila až po tři sta letech. Snad by proto naši graduatisté mohli být trochu poklidnější, aby se při nejmenším vyvarovali, patrně ne vždy spravedlivé výtce, že našli jen modernější slovíčko pro starý oportunismus.
Přiznám pro svou osobu, že nijak nepospíchám na uskutečnění gradualistického ideálu, posedět a pokecat si (promiňte ten výraz) v kavárně s nějakým tím duchovně spřízněným komunistickým literátem či u cem, který není v srdci svém spokojen se vším, co se doma děje, ovšem jen v důvěrném rozhovoru a v bezpečí svobodné ciziny, na výletu za peníze komunistického režimu umožněném. Nechtěl bych rozpatlávat některé ukvapené úsudky, bohužel příliš často slyšené, jako na příklad, že " n á r o d náš j e povahy nebojovné". Bojovnost našeho národa mohl poznat přítel Tigrid z vyprávění a z literatury legionářské a z vlastních zkušeností mezi našimi letci nad Londýnem a u Tobruku. Na válečný konflikt (nikoli k vůli nám) se počítalo asi do roku 1953 (netoliko mezi exulanty, nýbrž i doma) i ve
38
svobodném světě a ne tak docela neprávem. Situace se změnila smrtí Stalinovou, když mocní tohoto světa mylně usoudili, že vnitřní síly v Sovětském svazu b u d o u pracovat za ně bez boje. P r o charakter česk é h o a slovenského národa spíše příznačné b y l o jeho chování p o smrti Stalinově; avšak k d o by chtěl p o něm házet kamenem po zkušenostech s potlačením plzeňské vzpoury, východoněmeckého povstání, polského povstání, zručně komunistou Gomulkou usměrněného se vzácným realismem, kdysi jen Čechům přičítaným a pak, definitivně, po krvavém potlačení revoluce maďarské, tragické ve své opuštěnosti světem západním ! Laciné moralisování stejně jako surové anekdoty o M a ď a r e c h , Polácích a Češích z té doby, nepřesvědčují a pobuřují. Pravda, nelze nikom u bránit, aby se rozhodl pro gradualismus nebo pro neúprosnost. Soudcem bude historie, patrně delší desetileté zkušenosti. Bude to naše historie a naše, československé svědomí a nikoli povrchní sondy amerických žurnalistických turistů. Už dnes b y c h o m ovšem mohli žádat od našich gradualistů, aby místo žalného naříkání, toužícího po příjemném besedování s komunisty řekli raději sami a na plno, o čem by tedy chtěli s našimi komunisty mluvit a jaký mají program vlastní, mají-li jaký. N e c h ť nečekají na sjednocený program exilu či domova. Takový nikdy nebyl, není a nebude. A ť raději polemisují s konkrétním režimem, který namlouvá lidu, že exulanti se touží vrátit do svých pensí, velkostatků a velkopodniků, místo aby tepali exil, že snad on si toho přeje. A ť mluví o tom, o čem režim nemluví: o svobodě. Tigrid začal čtyřmi osobními vzpomínkami. Chtěl bych jimi skončit. Pro Tigrida tyto čtyři vzpomínky snad také oddůvodnily titul jeho článku: "Marx na Hradčanech." No zcela právem, n e b o ť : 1) Tigridův společník v baru, z Československa přišlý, řekl Tigridovi krutá slova: "Vaše velká nevýhoda j e v tom, že jste emigranti . . . Nemůžete prostě rozumět tomu, co se doma děje." Desítky ba tisíce návštěvníků svobodného světa z Polska však otevřeně vyhledávají exulanty polské a poctivě s nimi diskutují; nedistancují národ doma od národa v exilu, společná nenávist k Rusům (komunistům i nekomunistům) a k Němcům všem, j e spojuje ve společné lásce k vlasti a k Odersko-Nišské hranici. Na 300.000 exemplářů polských knih, asi 700 titulů bylo vysláno do
39
svobodného světa a na 300.000 exemplářů, knih a časopisů na 700 titulů ze svobodného světa b y l o povoleno k distribuci do Polska. P o l ský časopis Kultura ve svobodném světě vydávaný cirkuluje v Polsku a j e pýchou exilového tisku polského a nadšeně hltán polskými čtenáři doma. O této rozdílnosti b y bylo třeba rozjímat. 2 ) Jako Tigrid i já jsem se účastnil drásavých debat v K l u b u spisovatelů v exilu. Nevím dosud, měla-li pravdu vyloučená, l é p e řečeno vystoupivší polská spisovatelka K., avšak j e j í kniha vyšla v Polsku, byla napsána ve svobodném světě, beze škrtů a beze změn. Debata malého kroužku spisovatelů byla vášnivá a těžká, hlubiny svědomí drásající — ale v Polsku — kniha exulantky vyšla. Jak dlouho ještě b u d e m e čekat na vydání knihy českého či slovenského exulanta v Československu? 0 této rozdílnosti b y Bylo také třeba rozjímat. 3 ) T a k é m n e upozorňovali nahodilí a velmi, velmi opatrní návštěvníci z Československa, že ten či onen člen j e j i c h delegace či uměleckého souboru j e fanatický komunista, před kterým j e třeba se mít na pozoru. Slyšel jsem ovšem i o výroku jakéhosi komunisty, že s ním j e možno hovořit otevřeně, protože on, j a k o komunista, se n e b o j í ; ti nekomunističtí členové delegace že se b o j í a nemají co říci. Neslyšel jsem, že b y polští návštěvníci tajemně varovali před komunistickými tajnými slídiči mezi sebou a vím, že generála Anderse v Londýně navštěvovali docela veřejně velmi mnozí. I
o této rozdílnosti by bylo třeba rozjímat.
4 ) Také já jsem dostal z Varšavy pozvání, ne sice do Varšavy, avšak aspoň k tomu, abych se nebál použít j e d n o h o moderního vynálezu: pošty. Nebál jsem se psát, a korespondence běží docela pozoruhodná, aspoň pro mne. Polští odesilatelé a příjemci m ý c h dopisů se nebojí též. Tigrid se bál přijmout pozvání do Varšavy (a já m u to nezazlívám) a ani Tigrida ani mne nenapadne psát do Prahy, tím méně tam jet na návštěvu.
O tomhle rozdílu by bylo záhodno rozjímat. Patrně b y se potvrdila správnost mého tvrzení, že Marx nebydlí na Wawelu. Ale b y d l í v Praze a možná i v československém exilu, n e b o ť , jsme jedné krve ty a j a k říká Bagyra Mauglimu. Vratislav Bušek (New Y o r k )
40
Vážený pane redaktore,
či spíše vážená redakční
rado,
jářku, tentokráte jste s tím ale opravdu zamávali, totiž abyste mi rozuměli, pohnuli jste trochu českou kolonií zde i za hranicemi svými články v posledním čísle (4) Svědectví. Navrhuji Vám, abyste celé číslo páté věnovali plně dopisům čtenářů, reagujících na Vaše číslo 4, budete-li mít dosti místa. Jsem opravdu rád, že se to konečně trochu rozhoupává a že bude nějaká lekrace, čili výměna názorů. Už nám to tak trochu začínalo všechno zasmradávat; tak gratuluji. R á d b y c h se jako jeden z prvních vyjádřil a si zareagoval: Re:
Diplomatická
předehra
Bílé
Hory
Jistě byste byli posloužili nám čtenářům neodborným, k d y b y celý článek nebyl psán jako kritika knihy, kterou asi málokdo z nás bude mít příležitost čisti, ale spíše j a k o úvaha o České minulosti, která v ledačem připomíná živou minulost jak si j i osobně pamatujeme, jak sám profesor Odložilík podotýká. R e : Marx na
Hradčanech
Jedna velmi důležitá věc byla opomenuta v úvahách o čeaké emigraci. Celý ten článek přivede velkou bouři, už to cejtím ve vzduchu, vlašťovky už lítají strašně nízko, bude velká bouřka. Nu dobře, konec konců to myslíme všichni dobře, ale pan Tigrid zapoměl na to nejdůležitější. Zdá se mi, že nejlepší způsob, j a k ý m můžeme daleko od vlasti ukázat všem doma, co jsme zač a i ovlivnit myšlení a získat úctu všech, j e , když se budeme snažit vyniknouti v oborech, které jsme si vyvolili za svá povolání, nad ostatní. A když taková polská spisovatelka dá svolení k publikaci svého románu v Polsku, myslím, že to j e v určitém smyslu triumf pro všechny Poláky v exilu. Skoro jako b y řekli: " T a k vidíte, co jsme zač a lidé našeho kalibru, který vy sami musíte uznat, se staví proti vašemu systému a nesouhlasí s n í m . " Jářku, nemyslíte, že b y to těšilo, kdyby na nějaké mezinárodní soutěži, d e j m e tomu architektů, vyhrál první cenu j e d e n z nás, českých emigrantů a teprve dejme t o m u třetí cena připadla někomu z ČSR? Já
41
osobně myslím, že to má větší význam než jakákoliv politická řeč, sebe lépe napsaná. Úspěch ve vlastním oboru, m i m o c h o d e m , dělá dobře samému autorovi také, j e to positivní úspěch a není založený na nenávisti. Re: Tomu
tenorákovi
v bílým, saku, co to tak slavně proslovil
Jářku, jednak b y bylo mnohem lepší, přetisknout nám kousek aspoň toho románu a nepředpokládat, že jsme j e j všichni četli, poněvadž to my ne. My b y c h o m si pak názory utvořili p o d l e svého, takto však musím říci panu T u m l í ř o v i : " H e l e j t e se, pane, mluvte za sebe". A p o k u d se toho stylu, týká, já myslím, že pan Škvorecký si stylu ani nebyl vědom, prostě psal, co mu slina na jazyk přinesla, poněvadž, j a k sami píšete na jiném místě: "Člověk se narodil, aby žil a nikoli, aby se chystal žít." (Boris Pasternak) T a k to j e asi tak všechno, vážená redakční rado, jinak jsem si m o c početl a přišel si na své a jestli zas budete někdy něco vydávat, tak mi to určitě pošlete. S pozdravem František Herman (New Y o r k )
Žít kolektivně, to znamená žít bohatým kulturně-společenským životem. Kolektivnost umožňuje člověku nalézat v životě mezi lidmi své osobní štěstí. Umožňuje také nalézat toto štěstí v práci s ostatními. Pražský
42
rozhlas,
26. června 1959
BÁSNĚ J U R I J E ŽIVAGA Boris Pasternak
(Moskva)
HAMLET Ztichl šumot, vcházím. Na jevišti naslouchám a stoje ve dveřích zachycuji z ozvěn, jaké příští děje přihodí se v časech mých. Z očí v hledišti se na mě valí tisíckráte zvětšované tmy. Abba, otče, tento hořký kalich, možno-li, ode mne odejmi. Miluji tvé nevyhnutelnosti, roli ze tvých rukou přijmu rád. Tentokrát však úlohy mě zprosti, jiné drama začíná se hrát. Ale už jsou rozvržena dějství, konec cesty nelze odvrátit. Sám jsem — kolem mne jen farizejství. Dvojí věc j e : polem jít — a žít.
43
L É T O V MĚSTĚ Je slyšet přidušený hlas a p o h y b náruživý laská a rozčesává vlas do rozevláté hřívy. O hřeben vlasy o v í j í a j a k o z p o d přílbice dívá se žena. Chrání ji zvlněný pancíř kštice. Je věštba b o u ř e v hořící, nedychatelné noci. Šátravé kroky v ulici — rozcházejí se chodci. A náhle ticho vyděsí úsečný úder hromu a vítr čeří závěsy na oknech mokrých domů. Vrací se bezjazyčná tiš a dusno j a k o dříve. Blesk znova sune v noční skrýš své prsty žádostivé. A když pak mokrých ulic lem v sálavém jitru vzlíná n vysouší se p o d sluncem půlnoční kalužina, tu probouzí se hartusíc lípa, už mnohoruká. K a b o n í vonnou, vzkvetlou líc spala jen na půl oka. Z ruštiny přeložil
44
— Jiří Kovtun
(Mnichov)
ZBABĚLCI Josef Škvorecký (Praha)
R o m á n Zbabělci, který vyšel v Praze roku 1958 nákladem Čs. spisovatele, způsobil takový rozruch a zájem mezi čtenáři v Československu i v cizině, že je takřka nemožné opatřit si i j e n jeden výtisk prvního v y dání. K druhému vydání, aspoň v české řeči, sotva d o j d e vzhledem k hysterickým výbuchům pražských literárních stalinců proti románu, i osobě autorově. Otiskujeme proto aspoň závěrečnou kapitolu p r o ty čtenáře doma i v cizině, kteří si nemohou opatřit celé dílo. Zbabělci jsou historií osmi dnů v malém východočeském městě: osmi " d n ů revoluce" od 4. do 11. května 1945, kdy prchající jednotky hitlerovské armády ustupovaly městečkem dál na západ a první útvary R u d é armády dorazily až na rynk, vyzdobený slavobránami. Danny Smiřický, místní středoškolák, líčí v první osobě tyto převratné událostí a také to, jak působily na něho, jeho kamarády a místní lidi i lidičky v tom osudném jarním týdnu. Poslední kapitola je nadepsána: pátek, 11. V . 1945:
V pátek jsem se táhl ke spořitelně už v devět hodin. Zase se rozsvěcoval teplý jarní den a na oknech byly vlajky a v oknech peřiny. Praporu visela všude záplava. Obchody měly zavřeno jako v neděli a ve výkladech všelijaké skupinky z Masaryků a Benešů a vlaječek a barevných hadrů a kytek. T e ď už skončila revoluce definitivně a já se loudal pomalu k náměstí. Knihkupec Dluhoň slál před otevřeným výkladem a šťoural se v něm prašákem ze slepičích per. Zastavil jsem se za jeho shrbenými zády v černém plášti a lesklou pleší s věnečkem vlasů kolem. Chudák, ničila ho konkurence firmy Knihy Kulas Kostelec, to byl takový žravý podnikatel, který zabíral svými výklady celé přízemí činžáku, takže se vedle nich krámeček pana Dluhoně úplně ztrácel. Pan Dluhoň žil s rodinou v opuštěné garáži, protože před válkou neměli na b y t a ve válce žádný nedostali. Podíval jsem se do jeho pečlivého výkladu, a nemoh jsem uvěřit svým očím. Mezi květináči s pelargóniemi stála na československé vlajce busta doktora Kramáře. Já jsem sice o politice za první republiky mnoho nevěděl, ale to jsem
45
věděl, že tenhle pán nebude t e ď populární. Pan Dluhoň mu zrovna pucoval tvář peříčkama. Rozhod jsem se, že ho zachráním. "Dobré jitro," řekl jsem. Pan Dluhoň se uctivě otočil a uklonil se. "Dobrý den přeju, pane Smiřický." "Pane Dluhoň," řekl jsem. "Já nevím, ale toho Kramáře byste tam snad neměl dávat." Usmál se nervosně a řekl: "Ne, myslíte že ne, pane Smiřický?" "No, já myslím," řekl jsem. Pan Dluhoň se zas nervosně zasmál. " A l e váš pan otec byl taky vždycky u národní demokracie, jen se ho zeptejte." "Já vim, ale teď sou tu bolševici," řekl jsem. Pan Dluhoň se ke mně důvěrně nahnul. " I jen počkejte, až se to přežene," zabručel. '"Až se to uklidní, zase příde doktor Kramář ke cti." "Já nevim," řekl jsem. "Uvidíte, pane Smiřický. Vy ste ještě mladý a nepamatujete se na to. Ale zeptejte se pana otce." Nevěděl jsem sice, na co se ptát a proč tam cpe toho Kramáře zrovna teď, když se to ještě ani pořádně nerozbouřilo. "Nojo, snad byste tam ale teď moh dát Beneše, než se to teda uklidní." "Ne, pane Smiřický, snad ne," řekl pan Dluhoň, "Já jsem byl vždycky kramářovec a zůstanu až do smrti." Napadlo mě, že to teda už možná dlouho nezůstane, ale neřekl jsem to. Místo toho jsem povídal: "Jak myslíte. Já bych tam ale vrazil Beneše, bejt váma." Trochu mu zacukalo kolem očí, asi jsem se mu nezdál dost uctivý k státníkům, i když to byl Beneš. Pak se zas servilně zasmál a řekl: "Děkuju vám, pane Smiřický, že — že to, ale já tam nechám doktora Kramáře."
46
Nebylo mu pomoci. Rozhodl jsem se zlomit nad ním hůl a radši se jít dívat na náměstí. Třeba už tam budou kluci. A holky. A čekat tam na Irenu. " N o , snad vám to projde," zasmál jsem se na něho. " T a k já pudu. Na shledanou." "Má poklona, pane Smiřický," zazpíval a znova se uklonil. Nechal jsem ho být. K náměstí se už trousili lidi v nedělních šatech. Před Moutelíkovic výkladem se tlačila menší skupinka. Fotky, napadlo ně a zamířil jsem tam. Byly to fotky. Protlačil jsem se k nim a zjistil jsem, že blbec Berta mě umístil do čela tabla a napsal pode mě "Obránci vlasti". Sakra! Tohle jsem nechtěl. Já jsem se chtěl s tou fotkou vytahovat, ale ne být vystavený za výkladem jak idiot. Už jsem viděl, jak mě budou kluci shazovat. Sakra. Díval jsem se na sebe. Copak, fotka šla. Ale ten hnusný nápis pod ní. Obránce vlasti. Byl bych Bertovi s chutí dal přes hubu. A pak mi to přišlo k smíchu, co jsem vlastně bránil a kdyby to lidi věděli, ti, co mačkali nosy na sklo. K d y b y věděli, jak mně záleželo na vlasti. A na čem mně záleželo. Kdyby věděli, co jsem dělal v předvečer událostí a na co jsem myslel a jak jsem se strachoval o obránce vlasti Zdeňka Pivoňku. A jak se mi hodilo, že při obraně vlasti zmizel. A jak se mi hodila jeho válečná vdova, ach Bože. Vzpomněl jsem si na Irenu a kouknul jsem se na hodinky. Ještě bylo mnoho času, začal jsem si tedy prohlížet ostatní fotky. U všech byly nápisy, přesně jak jsem to předvídal. Pod opáskovanou skupinkou složenou z pana Flinty, pana Jungwirtha, pana Linharta a pana Wolfa, stojící na pivovarském dvoře a zubící se do Bertový leicy, stálo:: "Všichni se hlásili dobrovolně", a pod portrétem pana doktora Bohadla, štrádujícího v pumpkách a s loveckou ručnicí po mostě, Berla napsal " D o b o j e ! " . Tak a podobně to komentoval. Nejasný obrázek německých tanků, plazících se od celnice, nesl nápis "Nepřítel na obzoru" a pod momentkou chudáka Hroba, klečícího za rozbitým bunkrem s panzerfaustem v roce, vymyslela nepochopitelná Bertíkova fantasie motto: "Ni zisk, ni slávu — nic než N á r o d ! " Bylo vidět, že Berta byl syn svého otce. A l e fotka Hroba vypadala dojemně. Vzpomněl jsem si na tu scénu včera a vstoupily mi slzy do očí. Viděl jsem v duchu tu lesklou silnici v dešti a Hrobovu zrzavou hlavu, a t e ď tady na věčné časy klečel na fotce, která se Bertovi mimořádně povedla, celý nadšený, v dřepu u šedivé stěny bunkru a pod ním lesklý pás silnice a černý tank, se sosákem obráceným k němu. A v pozadí lehká zvlněná krajina a roztrhané mráčky na obloze. Bylo to mistrovské dílo, jenže Berta za
47
to nemoh. Byla to nanejvýš zásluha jeho táty, že mu moh koupit tu leicu. Vzpomněl jsem si zas na chudáka Hraba, jak stál poslušný a nadšený ve frontě k zápisu do armády a jak pak zůstal nehybně ležet v trávě. Jestli někdo, tak tenhle za něco stál. Ale nechtělo se mi říct o něm, třeba jen v duchu, vlastenec. T o si nezasloužil. Vlastenci byli pan Jungwirth a Macháček a Kaldoun a ti. Ti na to měli patent a docela jsem jim ho schvaloval. Ale Hrob nebyl, Hrob byl něco lepšího. Vzpomínal jsem na dobu, kdy za mnou ve škole při čtení jídával chleba a z huby mu vonělo, kdy chodil v kalhotách sešitých ze záplat a kdy se hladově díval, jak Berta v deset hodin požírá dva párky. Bylo mi ho lito, že skončil tak bídně a brzy, a myslel jsem na jeho matku, teď asi ječící a uslzenou a uřvanou, a pak mi najednou přišli směšní a pitomí, pan Kaldoun a Moutelík a ti, a já sám tam mezi nima jako vůl! Hrůza. Ale nechtěl jsem se s tím už patlat. Rozhod jsem se, že Bertovi nic neřeknu, a ť si to tam nechá, nebudu se o to starat. Odlepil jsemseod skříně a šel jsem pomalu k náměstí. Standarty a prápory pleskaly v chladném větříku a slunce jasně svítilo. Došel jsem ke spořitelně a postavil jsem se na roh. Z kostela visely dlouhé prápory, z divadla taky a radnice: byla vyzdobená celou sbírkou vlajek. Po ulici a kolem náměstí proudilo úplně nedělní korso. Na betonovém plác před radnicí stála řečnická tribuna, potažená červenou látkou, s uřezanýma břízkama po stranách. Svažující se plocha náměstí, ještě včera posázená ranci uprchlíků, svítila teď prázdná a vyčištěná. Uprchlíci někam zmizeli. Byl jarní den a byl mír — uvědomil jsem si to, a že za pár dnuí pojedu do Prahy. Bože, nebyl jsem tam už rok, od té doby, co jsme tam hráli na posledním grandiosním podniku válečné éry. Na přehlídce amatérského jazzu v Lucerně. Přišel do toho tenkrát zrovna poplach a koncert v polovině přerušili. Hráli jsme "Dallas Blues", vzpomínal jsem, a "Solitude", jenže jsme tomu říkali "Die schöne Stadt im Suden", a "Liebling mein Liebling" a p o d těmito hnusnými slovy se skrývala ta krása. Lucerna tonula ve světle a všechny galerie byly nabity, dupalo se a řvalo a tleskalo a v porotě zasedal Emil Ludvík a mluvil s námi po koncertě, kluci v publiku zvedali po každém čísle bengál a táhlo se to až pozdě do noci. Potom jsme jeli ranním rychlíkem domu, ospalí a otrávení, zaplatili jsme v továrně pokutu za zmeškané půldne a mě chtěli předat pracáku, že jsem už těch půldnů měl zameškaných moc. Ale bylo to skvělé. Byla to nejkrásnější doba našeho života. A teď byl mír a všude bude plno jazzu a baru a všeho. Zadíval jsem se na ulici a myslel jsem na to. Myslel jsem a najednou se z dálky ozval divný rámus. Znělo to jako
48
hrčení mnoha kol a přibližovalo se to. Ozvalo se nějaké švihání bičem a pak se v otvoru protitankového náspu objevili dva odření prérijní koníci a za nimi bryčka s Rusákem na kozlíku. Rusák švihal bičem nad hlavou a zpíval, koníci pádili tryskem a kola bryčky brčela po dláždění. Díval jsem se na Rusáka, pak se objevila druhá bryčka a pak už vyskakovaly jedna za druhou z protitankové překážky a valily se ulicí přes náměstí na západ. Všechno se naplnilo j e jich brčením a šviháním dlouhých bičů. Drkotaly jedna za druhou, v pohyblivém páchnoucím procesí, v divokém úprku, s červenolícíma Rusákama, vznášejícíma se nad odřenými zadky koní, zpívajícíma rusácké písně. Lidi s chodníků na to čuměli. Bryčky se řítily šíleným letem a drobní koníci pohazovali hlavama. Jela jich nekonečná řada. Vzduch sc naplnil jejich zápachem, zápachem nějaké tundry nebo tajgy, a já ho začal do sebe sát a koukal jsem p o těch ošlehaných tvářích a připadalo mi neuvěřitelné, že opravdu existují, tihle lidé, kteří nevěděli nic o jazzu a asi ani o dívkách, jen se valili s revolvery na zamaštěných zadnicích, zarostlí, s lahvema vodky v kalhotech, rozjaření, opilí, vítězní, nemyslící na věci, na které jsem myslel já, úplně jiní než já a strašně cizí, a přece přitažliví, obdivoval jsem se jim, tak tohle byla Rudá armáda, hnala se vpřed, zaprášená, divoká bez zastavení, smradlavá, barbarská a já na ni čuměl a nevěděl jsem, jestli tady opravdu něco nezačíná, nějaká revoluce, a jestli tohle má co dělat se mnou a s mým světem. A l e ne. Nic tu nezačínalo. Pro mě asi nic. T o h l e všechno se hnalo m i m o mě a já jsem byl pro to ztracen. Věděl jsem, že je budou vítat a řečnil a že budou lidé nadšení d o komunismu a já že budu loyální. Neměl jsem nic proti komunismu. Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem moli hrát v jazzu na saxofon a díval se na holky. Věděl jsem, že v těchhle lidech, co sedí na bryčkách, a v těch, co led' začnou zakládat stranu a studovat Marxe a Engelse a Lenina a to všechno, je hlad. Prahli po vědění. Znal jsem j e už z továrny, z debat na záchodě, napínaly j e m o j e kecy o sluneční soustavě a o galaxiích a o A p o l l i nairovi a amerických dějinách. Byl v nich hlad p o věcech, kterými já byl přejedený. V e mně bylo něco jiného. Minulost a předkové a samozřejmá gramotnost už p o mnoho generací a celkem pohodlí a luxus. Bylo to zajímavé, číst o nich. O černoších v Americe a o mužících v Rusku a o střílení do dělníků a tak. O hladu po vzdělání a o b o j i za lepší život. Nakonec to bylo jen zajímavé a bylo to mimo. Já měl vzdělání a všichni j e tu měli, a pohodlí a civilisaci. K o n e c konců vzdělání bylo jen nedůležitá samozřejmost jako třeba železnice a aspirin. A důležité byly holky a muzika. A myšlení na ně, A docela nakonec,
49
konec konců, nebylo důležité nic. Všechno bylo nic a na nic a k ničemu. Jenom animální strach ze smrti, protože to byla jediná věc, o které se nic nevědělo, držel člověka v tom ničem. Byl jsem zvědav, jestli i tenhle strach pozbyde jednou u mě důležitosti. Bryčky hrčely pořád a pořád, a mně bylo najednou těžko a smutně. Obrátil jsem se uviděl jsem, jak proti proudu bryček se od kostela táhne Harýk s Lucií a Benno s Helenou. Lucie měla na sobě něco, co vypadalo jako nějaký podkarpatoruský kroj, mělo to na lemu sukně třásně jako na kalhotech sokolských dorostenců a bylo to divné, ale Lucie v tom vypadala hezky. Zastavovala se každou chvilku a nadšeně pozdravovala jedoucí Rusáky a házela jim růžičky z ohromného pugétu, který držela v náručí. Benno, Helena a Harýk šli mlčky s ní a nevítali je. Počkal jsem na ně a Benno řekl hned, co jsem věděl, že řekne: " T ě Bůh, obránče vlasti." "Hlásil ses d o b r o v o l n ě ? " dodal Harýk. "Držte hubu," řekl jsem. " A ty si dej rači pozor na Lucii, a ť se ti ze samýlio nadšení nenalepí na nějakýho osvoboditele." "Slyšíš?" obrátil se Harýk na Lucii, ale ta ho neposlouchala. "Zdravstvujtě!" řvala jak pominutá a Harýk ji znechuceně nechal. "Káča sc zbláznila," řekl. "Jo, abych nezapomněl," řekl Benno. " V o d p o l e d n e ve dvě je v Portu zkouška. A večer v šest hrajem tady na náměstí." " V á ž n ě ? " řekl jsem s radostí. "Jo. Bude se voslavovat mír." " A bude se smět tancovat?" " J o , " řekl Benno. Bryčky projely. Kolem betonového plácku začli houstnout lidi a vedle tribuny se řadila kutálka pana kapelníka Petrboka. Hodiny na věži ukazovaly tři čtvrtě na deset. " D e m si tam stoupnout," řekl Harýk. " D e m , " řekl Benno. "Já tu musim počkat," řekl jsem, "Na k o h o ? " řekl Benno.
50
" N a Irenu," řekl jsem chladně. Benno se na mě podíval jako na blázna a zavrtěl hlavou. " T y seš stejně vůl, chlape," řekl. " N o j o , " řekl jsem. ''Tak ahoj," řekl Benno. " A h o j , " řekl jsem. Odtáhli pryč. Osaměl jsem zase na rohu. P o d tribunou na plácku se začly scházet veličiny. Bývalý pan starosta Prudivý, který se zřejmě zas ujal úřadu po panu Reichskommissaru Kuhlovi, pan Kaldoun a pan Krocan a pan Macháček, všichni tam byli, pan ředitel Otonius, pan doktor Šabata, pan primář Hubáček, stáli pod rudou tribunou v černých šatech a radili se. Lidé se kupili kolem a policajti dělali pořádek. Viděl jsem pana policejního ředitele Řimbálníka v bílém kabátě a v šněrovačce, jak majestátně udílí rozkazy. Odvrátil jsem se od toho. Irena nešla. Nepřekvapovalo mě to, a jak minuty ubíhaly, začlo mě to otravovat a měl jsem na ni vztek. Jenže vždycky, když jsem na ni dostal vztek, že nejde, uvědomil jsem si, že ji miluju, a začal jsem toužit, aby přišla. Myslel jsem znova na všechno, co bylo včera, a úplně jsem se do toho potopil. Když jsem se probral, bylo už náměstí plné a na hodinách půl jedenácté. Stoupnul jsem si na špičky a koukal jsem, jestli Irena někde nejde. Nešla. Ani jsem ji nemoh vidět, poněvadž chodníky byly po obou stranách zuplěné. Nechala mě. Tohle byly vždycky ty její sliby. Nechala mě a bůhví, co dělá. Třeba se mezitím Zdeněk vrátil. T o asi. Bylo mi smutno. Sebral jsem se a mačkal jsem se davem k tribuně. Ohlíželi se po mně vztekle, ale já jsem tvrdil, že jsem ve vítacím výboru. Byl jsem úplně drze drzý a bylo mně to jedno. Promačkal jsem se až dopředu, odkud jsem krásně viděl na tribunu. Irena byla potvora. Pod tribunou stála zvedací holčička s pugétem a v národním kroji a chvěla se trémou. Byla to Mánička Kaldounovic, znal jsem ji a bylo mi jí trochu líto, ale ne moc. Pánové z vítacího komité pokukovali na hodinky a nervosně přešlapovali. Vycíděná kukátka s heligóny na ramenou čekala připravena. K o l e m m ě lidi nadávali. Bylo horko a už půl jedenácté. Každou chvíli se z ulice ozvalo nějaké šumění a lidé zmlkli, ale nebylo to nikdy nic. Už jsem se strašně potil, až konečně se ozvalo vzdálené volání a potlesk a to jsem věděl, že generál Jablonkovskij vjíždí do města. Všichni se otočili k rohu spořitelny, a dívali se. Tleskání rostlo a blížilo se a pak najednou kolem rohu ulice zahnulo otevřené auto a p o něm druhé a projelo pomalu dvojitým špalírem lidí k tribuně. Vítací výbor se
51
roztřásl a seřadil. Někdo postrčil zvedací holčičku dopředu. Dveře automobilu se otevřely a z nich vypadl tlouštík v červených rajtkách s dvojitými lampasy, s hrudí plnou metálů a s rudým obličejem. Holčička začala něco kvikat a generál ji zdvořile poslouchal. P a k se sehnul, zvedl ji do výšky a chvíli ji tam držel, poněvadž k o l e m se rozhýbali a rozklekali fotografové. Zablíd jsem obligátního Bertu, jak bere generála z nemožného podhledu, a najednou do toho vpadla kutálka. Generál honem postavil holčičku na zem a zasalutoval, páni z výboru se postavili do pozoru a lidi začali sundávat klobouky. Hráli ruskou hymnu. Koukal jsem, jak všichni stojí jako strnulí, a uviděl jsem mezi vítacími pány taky pana děkana. Krčil se vzadu, s fialovým výstřihem pod kolárkem, a vypadal starostlivě. Kutálka dohřímala ruskou h y m n u a dala se do Kdedomovu. Potom zabřinkala Nad Tatrou sa blýská a lidi si začali nasazovat klobouky. A l e pan kapelník Petrbok se rozehrál. Náměstím se rozlehly hluboké tóny bastrombónů a já jsem poznal, že to j e God Save the King. Kolem mě na sebe nejisté pokukovali, ale sundali zase klobouky. A pak se kapela pustila do Hvězdnatého praporu a zakončila koncert Marseillaisou. Čínskou nehráli. Asi ji neměli v notách. Trvalo to čtvrt hodiny. Generálu Jablonkovskému umdlévala ruka a páni v černých šatech se potili. Kapelník Petrbok taky. K o n e č n ě skončil majestátním mávnutím a podíval se vítězně na generála. Generál sundal ruku od čepice a vrhl zdrcující pohled na pana doktora Šabatu, který sek němu přiblížil a papírem. Pan Šabata si nasadil cvikr a začal něco koktat. Generál stál opět v uctivém pozoru, do rudé tváře se m u opíralo slunce a veliká lesklá kapka mu stékala po nose. Za ním se nudil jeho ometálovaný štáb.
". . a přinášíte nám svobodu na svých chrabrých bedrech . . ." donesl ke mně závan větříku Šabatův hlas. Lidi z toho neměli nic. A l e ti by z toho neměli nic, i kdyby pan doktor koktal do mikrofonu. V z p o mněl jsem si, že bych mu vlastně měl být vděčný, když mně před několika dny skoro zachránil život. A l e co. Stejně by b y l přišel Přema se svým gangem. Š přešlápl z nohy na nohu. Potom konečně Šabata řekl několik slov bez koukání do papíru a podal generálovi ruku. Generál j i nadšeně stiskl a Šabata trochu poklesl v kolenou. Lidé začli plácat, p o t o m páni a všelijakým upažováním a ustupováním z cesty vystrčili generála na schůdky k tribuně. Potlesk a volání vzrostlo. Generál těžce vystoupil nahoru a opřel se rukama o zábradlí. Byla to nádherná postava. Uniformu měl trochu zaprášenou a metály mu zazářily ve slunci. V spařené tváři se mu rozevřel bělostný úsměv a ruce s tlustými prsty kynuly na
52
p o z d r a v . Nadšení davu se vystupňovalo a pak pomalu opadlo. Lidé ztichli a začali poslouchat. Generál přejížděl očima po zástupu a dělal ř e č n i c k o u pausu. A pak ztichlým náměstím sařměl jeho vypitý hlas: '"Tavárišči! — " a vtom se odněkud z okna rozštěkal automat. Příšerně r y c h l e se z b ě h l o m o c věcí. Někdo m ě zezadu strčil a já se poroučel na b e t o n . Zahlédl jsem ještě generála, jak se jedním skokem snáší s t r i b u n y a j a k se na stěně radnice za ním dělá řada bílých direk v omítce. Zůstal jsem ležet. Viděl jsem pány z výboru, cpoucí se jeden p ř e s druhého do podloubí radnice. Kutálka se zdekovala za roh a zůstalo p o ní jen pár bílých čepic a vozejček s bubnem. Za mnou byl zmatek a náměstí se rychle prázdnilo všemi směry. Automat se zase rozštěkal. V i d ě l jsem, jak lidi padají na zem, a ti, co byli trochu dál, s e p l a z i l i k domům. Bylo ticho, jen slunce pálilo. Rozhlédl jsem se, o d k u d to je. Za rusáckými auty vykukovaly hlavy důstojníků a generál stál b e z čepice za sloupem podloubí a měl nazrzlé vlasy. V ruce držel revolver. Automat začal zas štěkat a ozvaly se praskavé údery kulek, z a r ý v a j í c í c h se do plechu. Zřejmě střílel na důstojníky. Ohlédl jsem se a uviděl jsem záblesk ve vikýři domu vedle radnice. Pak se ozval slabší výstřel. Zase jsem se obrátil a viděl jsem, že generál střílí na ten v i k ý ř z revolveru a kryje se za sloupem. Od ruského automobilu se rozštěkal j i n ý automat a bylo slyšet řinkot skla. Břidlice kolem vikýře lítala na všechny strany. P o t o m pár Rusáků vyskočilo přes vůz a utíkali r y c h l e s napřaženými pistolemi k domu. Automat je krátkými sériemi kryl. D o b ě h l i ke dveřím a zmizeli vevnitř. Bylo ticho. Rozhlédl jsem se z n o v u po náměstí. Lidi v nedělních šatech leželi nataženi na dláždění, c e l é náměstí b y l o ležícími těly poseto a za kostelem, za kašnou a za s o c h o u svatého Jana Nepomuckého vykukovaly hlavy. Do ticha se náhle ozvaly dva slabé výstřely, generál se odlepil od sloupu, vyšel volným k r o k e m na plácek a zastrčil si pistoli do pouzdra. Zrzavá hlavu se mu r o z h o ř e l a na slunci. Z vikýře vystrčil hlavu jeden z Rusáků a zvolal n ě c o na generála. "Charašó," řekl generál a rozhlédl se po náměstí. Z v e d l jsem se rychle se země a oprášil jsem si kolena. Generál se rozhlížel. L i d i začali vstávat a pomalu přicházeli k tribuně. Generál se zasmál a zamával rukama, aby šli blíž. Pak sebral se země čepici a vylezl na tribunu. " É t o germaňskij barbar," zavolal na lidi se smíchem a mávl rukou. D a v se rozesmál a začal tleskat. Ve vikýři se objevila jiná hlava, pak se z n ě h o vysunul trup a bezvládně vypadla jedna ruka. Poznal jsem h o . B y l to K u r t Schnobel. Jeho otec měl v tom domě obchod. Bylo
53
mu čtrnáct, když přišel Hitler, a tak se z něho stal prvotřídní nácek. Tak ten to spáchal. Visel bezvládně z vikýře a Rusáci ho vystrkovali ven. Náměstím se rozlehlo mručení a pískání. Rusáci strčili do Kurta a on sletěl dolů na chodník. Letěl jako hadrový panák, s roztaženýma nohama a rukama, a dopadl s žuchnutím. Viděl jsem, že lidi k němu běží a kopají do něho, ale byl už stejně mrtvý. Pak generál znovu zahřměl: "Továrišči!" a začal mluvit. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Za chvíli mě to znudilo a okouněl jsem po lidech. Z napjatých obličejů se zdálo, že mu taky většinou nerozumí. A pak jsem si všiml, že se vítací výbor pomalu vplížil na svoje místo vedle tribuny. Ustrašeně se rozhlíželi, ale když viděli, že je po všem, začli zuřivě tleskat. Generál významně vylezl hlasem až nahoru a pak se začalo tleskat. " D e mu to," ozvalo se za mnou. Byl to Harýk. " T o ti řeknu," řekl jsem a poslouchal jsem dál. Asi po čtvrt hodině generál skončil. Po potlesku vylezl na tribunu pan starosta Prudivý, vytáhl papír a začal říkat, že děkuje generálovi Jablonkovskému za jeho řeč. " P o šesti letech nevýslovného strádání," mluvil, ''přináší nám konečně bratrská Rudá armáda opět svobodu. Opět můžeme volně dýchat a naše matky se již nemusí chvěl o svoje dítka. Nenáviděný německý vetřelec je potřen hrdinnými zbraněmi slovanských bratrů a ostatních spojenců." Tuk mluvil a vydržel to půl hodiny. Konečně odložil papír a zavolal: " A ť žije svobodná Československá republika!" Ozval se divoký potlesk. Prudivý počkal a pak zavolal: " A ť žije president Beneš a maršál Stalin!" Potlesk trval ještě déle. Když se uklidnil, nasadil Prudivý nejvyšší tón a zařval: " A ť žije náš veliký slovanský spojenec Eseseser!" "Jen se neposer," řekl Harýk tlumeně za mnou, "ty pupkoune pupkounoviči!" Náměstí se rozbouřilo nadšením a pan Prudivý skončil. Generál se hnul a znovu si se všema potřásl ruce. Kutálka spustila pochod. Bylo po slávě. Páni obklopili generála a zatáhli ho do radnice. Oločil jsem se na Harýka. " T a k ve dvě v Porlu," řekl jsem.
54
" J o , " řekl Harýk. " D e š d o m u ? " řekl jsem " A a . D u vyprovodit Lucii." "Tak ahoj." "Ahoj." Obrátil jsem se pustil jsem se s davem. Šel jsem domů. Šel jsem a myslel jsem na Irenu, proč nepřišla. V hlavě mi začalo divně hučet a marná záda davu se houpala na slunci přede mnou. Všechno začalo vypadat neskutečně. Sláva, generál, Němčík terorista a Irena, která mi včera byla tak blízko, že byla smyslem života. Věděl jsem, že je pitomá, ale potřeboval jsem j i i její nesmyslné žvanění. Bože, nevěděla nic o životě a marnosti a nevěděla, že j e všechno nakonec nesmysl, měla svoje h l o u p é neurčité představy o nějaké nádheře a šťastnosti a hřejivosti života a já cítil j e n o m mráz, ale potřeboval jsem ji. Miloval jsem ji. A n e b o jsem byl jen sám a trpěl jsem depresivní melancholií, jak tomu říkali, a život měl nějaký smysl, jenže já jsem byl jen. živoucí mrtvola. Všichni jsme byli živoucí mrtvoly. Já, pan Kaldoun, pan Moutelík. Udělali ze m ě živoucí mrtvolu, a bůhví, nevěděl jsem, jestli j e někde nějaká živá voda, která mě vrátí životu. Přešel jsem náš dům a zamířil jsem k pivováru. Vylezl jsem po schodech k Ireninu bytu a zazvonil jsem. Přišla mi otevřít j e j í matka. ' ' R u k u l í b á m , milostivá paní. Je Irena d o m a ? " zeptal jsem se. " N e , není, pane Smiřický, odešla někam ráno a ještě se nevrálila." " A h a . N o tak já se stavím odpoledne," řekl jsem. "Přijďte, obědu."
pane Smiřický. A l e ona už musí každou chvíli přijít k
" N o , já přídu o d p o l e d n e . " " M á m něco v y ř í d i t ? " " N e , děkuju, milostivá paní. Já se stavim. Rukulíbám." " N a shledanou, pane Smiřický." Milostivá zavřela dveře a já se sesul se schodů. Všechno bylo odporné. A věděl jsem, kam šla Irena. Vzpomněl jsem si na tu plyšovou pohovku a hnědé rolety v oknech a udělalo se mi špatně ze žárlivosti. Zatřásl
55
jsem hlavou a zasyčel jsem mezi zuby. T r o c h u se mi ulevilo. Šel jsem domu. Maminka mi otevřela a řekla: " D o b ř e , že deš, Danny. Amgličani odjíždějí." " J o ? " řekl jsem. "Jak t o ? " "Vypraví pro ně zvláštní vlak." "Jotak," řekl jsem a šel jsem do pokoje. Za stolem seděl otec a ten mladší Angličan, Siddell. Před nirna stála načatá láhev od Silvestra a Siddellovi svítily oči, vypadal svěží a byl čerstvě oholen. " H a l l o , " řekl jsem. "Hallo, Danny," řekl Siddell. " K d e j e seržant?" zeptal jsem se. " U ž na nádraží," řekl Sidell. Sedl jsem si. " T a k vy jedete d o m ů , " řekl jsem. " Y e s , " řekl Siddell. " T o jste rádi, ž e ? " "Sure. P o pěti letech," řekl S i d d e l l . Začal jsem jíst. Otec něco lámanou němčinou klábosil s Angličanem. Na stole ležel bílý ubrus a sváteční talíře. Myslel jsem na Irenu. P o obědě otec všem nalil. Povstali jsme. " S o , " řekl otec. " A u f gluckliche Reise nach H a u s e ! " " Y o u r health," řekl Siddell. Vypili jsme víno. Bylo půl druhé. "Musím jít," řekl Siddell. Všichni jsme se zdvihli od slolu a začalo loučení. Angličan děkoval, otec mu potřásal rukou a zubil se. Vytáhl jsem saxofon z pod postele a postavil jsem se ke dveřím. "I'll go with y o u , " řekl jsem. Ulice byla ve stínu a lidé byli veětšinou u oběda. Od nádraží se ozval zpěv a blížil se a pak kolem Granady vpochodovala kolona Rusáků v uválených uniformách a zpívali. Měli zase prsa popíchaná metály a automaty na zádech a řvali zvláštní píseň. V ní bylo to, co ráno v tom průvodu bryěček. Jejich hlasy zněly plně, divoce a živelně a mně
56
se v té chvíli p o něčem hrozně zastesklo, nevěděl jsem p o čem, po životě snad, čert ví, nebo po Ireně, p o životě nějak jiném, než b y l tenhle, a já se zastavil, úplně očarovaný tím vojáckým řvaním, a civěl jsem na j e j i c h zasviněné pochodující řady a na huby, které se rytmicky otvíraly a zavíraly a z nichž to vycházelo. Ulice se tím rozléhala, bylo to krásné a sláblo to, až to zmizelo. " T h e y l o o k w i l d , " řekl Siddell. " T h e y d o , " řekl jsem. " T e l l me, Danny," řekl Siddell. "Jste rád, že tu jsou Rusové, nebo byste měl radši A n g l i č a n y ? " " T o víte, že bych měl radši Angličany," řekl jsem, ale najednou jsem nevěděl, jak byl Bůh nade mnou, najednou jsem nevěděl. " A l e oni jsou tu. T o se nedá změnit," řekl jsem. " I guess you're right. It can't be changed," řekl Siddell. Vešli jsme do nádražní budovy a na perón. Tam stály řady Angličanů a Francouzů a čekaly na vlak. Šli jsme ke skupince Angličanů. Děda seržant šmajdal kolem nich a rozhlížel se. Jak mě spatřil, hned se rozšklebil a zasalutoval. " W e l l , " řekl jsem. " T a k jedete domů. Po pěti letech." " Y e s sir," řekl seržant. "That's nice," řekl jsem. "Doufám, že jste tu byli spokojeni." " Y e s sir. A děkuju vám velice za všechno, co jste pro chlapce udělal." "Oh never mind," řekl jsem. Neměl jsem náladu o tom t e ď mluvit. Věděl jsem, že s nima odjíždí m ů j svět, ale nebyl jsem si jist, jestli je to opravdu ještě pořád m ů j svět. Do nádraží pomalu vjel vlak s průvodčími, drželi červené praporky, píšťalky měli v ústech a stáli na stupníkách. V o j á c i začali vstávat a hrnuli se k vlaku. Seržant zařval nějaký povel a seřadil svoje lidi. Vedle se hemžili Francouzi, bylo jich mnohem víc než mých Angličanů. A l e ještě než vlak zastavil, vzali ho Angličani jak rugbyové mužstvo útokem. Za chvíli se na mě zubili z okna. Stál jsem pod vagónem a rozhlížel jsem se. " A ž přijedete do Anglie," zavolal na mě Siddell, "nezapomeňte přijet do Liverpoolu." " A do West E n d u ! " zařval seržant.
57
" I won't," řekl jsem. Všechno to byla fraška. Vlak pomalu spolykal přívaly uniforem a výpravčí v červené čepici zapískal. Hnuli se. ''Farewell!" řekl jsem oknům a stiskl jsem několik rukou, které se ke mně vztáhly. " G o o d bye, D a n n y ! " slyšel jsem volat hlasy, ale dobře jsem neviděl, protože se mi do očí naplavily slzy. Brečel jsem jak kurva. A nebyl jsem lepší, byl jsem vůl, pitomec, zničený, rozbitý, ztracený robinsón. Rozklepala m ě lítost. A l e ne zrovna nad tím odjezdem. Nad vším. Nad vším na světě. Vlak se vzdaloval a slyšel jsem hlasy Angličanů, zpívající Tipperary na m o j i počest. T i si jedou, napadlo mi, ti si jedou t e ď domů a budou se líbat s manželkama a vykládat o svých dobrodružstvích a pít pivo se sousedy, kteří zůstali doma. Pro ty začíná zas život. Pro m ě taky začínal. Zase nová kapitola věčně stejného života. A co. Sebral jsem kufr se saxofonem a vypadl jsem z nádraží, kufr mě tížil a táhl k zemi a já šel kolem rozehřátého západního průčelí Irenina domu, přes most s vytrženým zábradlím a pod smutečníma vrbama nahoru k Port Arthuru. Z něho už byla slyšet muzika. Šel jsem pozdě. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem j e všechny. Seděli v řadě, bez kabátů a s popuštěnýma kravatama a slunce na ně dopadalo oknem. Benno s uslintanou trumpetou u huby, Lexa s bledými prsty na klapkách klarinetu, Venca nafukující tváře a pohybující pístem, Harýk se zkříženýma nohama s gibsonkou v klíně, Jindra s kloboukem na hlavě a basou v objetí a za baterií bubnů myší pihovatá tvář Brynychova. Vyluzovali zrovna ensemble z W h e n T h e Saints Go Marchin' In. Vencův tailgate trombón rytmicky praskal a nad ním Beno hrál škádlivou melodii, prostě a dojemně. Za stolem u okna dopadalo slunce na Luciiny zlaté vlasy a na namalovanou pusu Bennovy Heleny. Sundal jsem kabát a otevřel kufr. Tóny z orchestru na mě padaly jako uzdravující lázeň. Honem jsem vyndal saxofon, sestrčil jsem oba kusy dohromady, dal jsem si kšandičku kolem krku a pověsil jsem saxofon na ni. Pak, tak jak jsem byl, vpadl jsem jim do toho a šel jsem pomalu ke své židli. Při chůzi jsem hrál. Prsty mi šly samy a vůbec jsem nemyslel. Bylo to tak přesné a svobodné, byl to život. Tohle byl život. Sedl jsem si a dohrál jsem s nimi skvělý a úchvatný foxtrot jedním dechem. K d y ž jsme skončili, řekl Benno: " K d e s byl, v o l e ? " "Vodesílal sem Angličany," řekl jsem. P o t o m o jsem se rozhlédl. " K d o je F o n d a ? "
58
" M á smutek," řekl Harýk. "Hrajem bez klimpru." " C h a p i jedem," řekl Benno. " A ť to přetáhnem." " T a k co si d á m e ? " řekl Harýk. "Rent Party," navrhl Venca. " D o b ř e , " řekl Benno a spustili jsme. " V kolik se z a č n e ? " zeptal jsem se potom. " V šest," řekl Benno. "Cos dělal včera celej d e n ? " " P r o č ? " řekl jsem. "Žes nebyl na hlídce." "Včera byly eště hlídky ? " "Samo, ty vole," řekl Benno. "Čistili jsme les," řekl Harýk. '"Jo?" řekl jsem. "No. Málem sme mohli připravit vo život pana Petrboka." " T a k proč ste to neudělali?" řekl jsem. "Ponivač sou volové," řekl Benno. " H o v n o , " řekl Venca. " A l e byla to prdel, páni." " A jak to b y l o ? " zeptal jsem se. " A l e , " řekl Venca. " D e m lesem na pět metrů vod sebe s automatama, a najednou se v křoví něco hne, tak Harýk zařval Halt ver dá a von to byl Petrbok a zaječel, jako dyby ho vraždili, Nestřílet!! Já jsem Č e c h ! ! ! tak Harýk — " " T a k já sem zařval," řekl Harýk "Ááá — ajn Čechel Raus!! a Petrbok se posral strachem a začal Najn, najn, ich bin frajnd, ich bin dajčfrajndlich, tak sme ho vyndali a poslali sme ho domu." " A co tam vůbec dělal?" řekl jsem. "Vracel se z Černý hory. V o n se tam předevčírem večer zdejchnul k tchánovi, dyž se začalo střílet." "Chlapi, jedem," řekl Benno netrpělivě. Pustili jsme se do St. Louis
59
Bluesu. Hrál jsem zuřivě a zápasil jsem s myšlenkama. Pak bylo půl šesté a Benno řekl, že p ů j d e m . Složili jsme instrumenty a vyšli jsme ven. Slunce se zatím sklonilo k západu a rozsvítilo první okna. Krásné marné město leželo p o d náma, v jarních barvách bezu na zámeckém k o p c i a třešní v zahradách a s vypranými vlajkami v oknech. "Nažerem se tam," řekl Benno. " P r u d i v e j řek, že nám tam žrádlo d a j . " Táhli jsme s vozíkem, na kterém byly naloženy nástroje. Všechno b y l o skončené a jeli jsme tomu zahrát na rozloučenou. Tisíckrát jsme takhle táhli. V z p o m n ě l jsem si na ty zimní odpoledne v třiačtyřicátém roce, kdy jsme dělali koncerty v okolních městech a pořádali jsme j a m sessions pro fanatiky na Černé hoře a v Provodově a na Heřmanovici a p o všech těch zapadlých horských vesničkách a vlekli jsme se v mrazu a sněhu s bubnem a basou a s procesím věrných pásků za náma, myslel jsem na zaváté lokály s rozviklanými židlemi a na hostinské, kteří se na nás dívali jako na šílence, na venkovské dědky, kteří s odporem poslouchali naše řádění a vytráceli se jeden p o druhém ven. V i d ě l jsem kluky z města tančit v Provodově pod nízkým stropem s petrolejkama, pásky, potápějící se na surové gumě, a holky, které sem přišly ve válenkách a s polobotkama v kapsách, ty stíny jsem viděl, j a k se kroutily p o obílených stěnách a tančily tam pokřivený swing, a Benna v zeleném svetru, lijícího do sebe šípkový čaj, a Lexu v lyžařských kalhotách a cítil jsem třtinový plátek v puse a vůni náhražkového čaje a myslel jsem na ty jízdy na sáňkách v noci, pod měsícem, s černým kufrem saxofonu na klíně, s temnou kulovitou postavou Bennovou, svištící přede mnou dolů do údolí, kde leželo spící město bez světel, jenom s tiše hučícími továrnami, a tím vším mi zaznívala nesčetná blues, která jsme tam všude hráli, vzpomínal jsem na silvestrovské půlnoční blues na lyžařském můstku na Černé hoře v čtyřiačtyřicátém roce, před čtyřmi měsíci, v mrazu a ve tmě a s temným půlkruhem věrných pásků dole, kdy s každým nadýchnutím se vléval do plic mrazivý vzduch a Lexa kiksal na klarinet, protože mu mrzly prsty, a na svoje ruce v pletených rukavicích s konečky prstů odstřiženýma, na West End Blues, které se vznášelo nad údolím a teklo p o zasněžených stráních dolů s větrem a vločkami a znělo tak podivně nově a krásně absurdně v německé okupaci na Černé hoře, třicátého prvního prosince roku devatenáct set čtyřicet čtyři. A na bitvy s polkaři jsem myslel, na ohryzky, kterými nás zasypávali, a na věrné pásky, peroucí se s kluky z Malína, zatím co my s nástrojema jsme mizeli zadem ze sálu. T a k jsem myslel na to všechno a přešli jsme most a drkotali jsme s vozíkem p o
60
ulici vítězně k náměstí. A h o j , páni, zdravili nás s chodníku známí kluci, navlečení v saka a s tatrama na hlavách, a hezké mladé holky se po mně koukaly a mně to dělalo dobře. Nakonec to všechno přece jen nebylo tak špatné. T a d y , v tomhle houfu s inštrumentama, jsem se cítil nejlíp. Skoro dobře. Šel jsem s rukou v kapse a druhou jsem nonšalantně strkal do vozíku. Vlajky s domů vlály na pozdrav, rudé vlajky s kladivama a srpy, a přede mnou se zase houpala Bennovova zadnice a jeho tlustá záda v kostkovaném kabátě. Kluci o něčem mluvili, Harýk se hádal s Lucií, ale já mlčel a šel jsem za vozíkem mlčky a v myšlenkách. Od Moutelíků vyšla Helenka Reimanová a nalepila se na nás a já myslel na Irenu, na to blaho večera, které mělo hned pominout a už se nevrátit, a položil jsem ruku na kufr se saxofonem a cítil jsem, že h o miluju, tu živou, stříbrnou, utěšující hmotu v pouzdře. A l e jak jsme se blížili k náměstí a na chodnících se začaly rozsvěcovat barevné holkovskéšaty a já viděl všechny ty pusy červeně napajcované a vykartáčované vlasy a nohy v punčochách a všechno, začalo se mi zase stýskat p o Ireně. Jenže to bylo marné. Přišli jsme na náměstí a zahnuli jsme k radnici. U betonového plácku postavili malé pódium a ověnčili ho zelenýma girlandama. Na něm stálo několik židlí. Zastavili jsme s vozíkem. K o l e m nás už byl zástup pásků a kristýnek. Starší lidi tu nebyli. Věděl jsem, že jsou na zahradě v sokolovně, kde měl vyhrávat pan kapelník Petrbok.Byli jsme tu sami. Benno odešel dovnitř a vrátil se s panem Pázlerem. Přinesli nám ještě několik židlí a my jsme složili násroje na pódium. Potom jsme dostali talíře s polívkou a s bramborama. Usadili jsme se s tím vedle nástrojů, a jak jsme jedli, rozhlíželi jsme se. K o l e m kostela chodili lidé sem a tam a směrem k pódiu zhoustl zástup. Mezi známýma lidma bylo ještě hodně uprchlíků a vojáků v uniformách a docela vpředu nás očumovali nějací Rusáčci s metálkama. Olávovaná spořitelna žlutě svítila a veselý dav se vlnil p o náměstí. Všichni se smáli a kecali. Celnice, tanky, střílení, to všechn o bylo už dávno pryč. V z p o m n ě l jsem si na Hroba a na toho mrtvého šoféra v budce náklaďáku a na esesáky v pivovaře a na ty dva mrtvé ve skladišti. Ale to už b y l o pryč. Vzal jsem saxofon a zakroutil jsem dolaďovačem. Pozornost pásků a holek se soustředila na mě, přejel jsem několikrát p o klapkách nahoru a dolů, vyloudil jsem pár glissand a smearů a pak jsem vyndal saxofon z pusy a usmál jsem se na pěknou mladou holku dole u pódia. Neznal jsem ji, ale byla mi povědomá. Měla na sobě hladké rudé šaty k tělu a to tělo měla m o c hezké a holkovské. Usmála se na mě taky a zůstala mi koukat do očí. Čuměli jsme na sebe. K d o to m o h l být? P o t o m sklopila oči a začala něco rychle
61
jakoby nic vykládat holce, s kterou se vedla p o d paží. V t o m jsem si vzpomněl: bylo to jedno z těch dvojčat starého Dvořáka, co měl autodílnu. Znal jsem j e odedávna, ale teprve t e ď jsem si všimnul, že j e tahle už tak pěkná. Nevěděl jsem, jak se jmenuje, ale umínil jsem si, že si s ní něco začnu, ještě než odjedu do Prahy. Ještě než tam potkám tu holku. Připadal jsem si proti tomu dvojčeti starý a jako z jiné generace a hřála mě ta hezká mladá holka u srdce. Byla to příští nositelka toho, co my jsme tu udělali. T o h o páskovství a jazzu, toho našeho způsobu života. Troubové jako Petrbok a Macháček a ti, ti to nechápali. Pro ně jsme byli flákači a jazz byla výstřednost a bláznivina. A l e pro nás ne. Pro nás to byl jiný život. A pro mě jedině život. Jediný možný a nejlepší. Dojeli jsme a začali jsme ladit. Dav pod pódiem zpozorněl. Benno dnes poroučel místo osiřevšího Fondy a Venca měl jako obvykle potíže s trombónem. A potom se všechna srdce zastavila, náměstí kolem nás ztichlo, povstali jsme jako při pozdvihování, nasadili jsme nástroje k hubám a do slunečních paprsků a stínu a do prostorného, teplého, slavnostního náměstí jsme spustili odsekávané a drze znělku, kterou jsme ukradli Casa Lomovi, a řvali jsme fortissimo, až se kráčející občané u kostela ohlíželi, a viděl jsem, jak vrtí hlavama a huby jim povídají: Že to může někdo poslouchat! ale ti pod náma to poslouchali, a neposlouchali to, polykali to, vstřebávali to do sebe a náš orchestr se v tom vzpínal a řičel, až jsme dohráli a pak jsme si sedli a hned jsme spustili Organ Grindera, dav pod pódiem se pohnul a v minutě byl beton přeplněn potápějícími se párky. Seděl jsem pohodlně na židli a rozhlížel jsem se po nich a holkám vlály sukně a postavy pásků s vycpanými rameny se kymácely na slunci. Bennova trumpeta byla napřažena rovně nad tancujícími a slunce se třpitilo v jejím korpusu, nad vlasatýma hlavama se vytahoval a zatahoval Vencův trombón jako čarodějná hůlka boha jazzu a já jsem jen skromně bzučel pod ostrými výlevy Bennovy trubky a bylo mi dobře. Slunce se dotklo střech domů na západě a v j e h o útěšných paprscích jsme seděli a leskli jsme se a skvostná muzika mu prskala do tváře. Slunce bylo s náma. Nahoře na kopci, šikmo proti modrému nebi, trčel zámek a krásná královna wirtemberská ujížděla někde v kočáře, ospalá a zachumlaná do dek, někam do Německa, pryč. Dole v davu jsem viděl Mici tancovat s králem pásků Prdlasem a Evku Mánesovou s básníkem Vorlem a u chodníku se zabělala světlá hlava R o s ť o v a a růžový obličej Dagmary Dresslerové, kterou si K o s ť a držel v náručí. Já byl sám a seděl jsem na pódiu se saxofonem v puse. A pak se najednou dole u pódia objevila Irena ve světlemodrýcli šatech
62
a usmála se na mě. Její úsměv mně projel celým tělem a zamrazil mě u srdce. Houpala se půvabně na svých hezkých nohách a držela se daleko od těla se Zdeňkem, který se na mě pitomě šklebil a klátil se po betonu jako slon. A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. A l e kdepak. M o h l se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za nim. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké b y to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem, pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvzlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil, a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde, nad večery, kdy jsme hráli p o d petrolejkama a mysleli na svět, který přijde, nad všemi těmi krásnými dívkami, které jsem miloval, a miloval jsem jich mnoho, snad všechny, a nad sluncem, a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu, že ho přijímám a že přijímám všechno, cokoliv přijde, protože nemohu nic dělat, a odněkud z té záplavy zlata a slunce se ke mně zase naklonila ta holka, co ji teprve potkám, a pohladila mě po tváři. Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít někam jinam, zase někam, a já j i m hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.
63
POLICIE (Komedie o třech dějstvích) Slawomir Mrožek (Varšava)
Hra, kterou tu otiskujeme v českém překladu a j e n nepodstatně zkrácenu, měla úspěšnou premiéru ve Varšavě 27. června 1958. Ačkoli se odehrává v romantické minulosti, divákům neušlo, že j e to ostrá satira na policejní stát stalinského typu. Skutečnost, že Policie se p o řadu m ě síců hrála před vyprodaným hledištěm a že autor dnes patří k n e j p o p u lárnějším mladým polským autorům, svědčí o míře volnosti, jíž se dosud těší psané i mluvené slovo v G o m u l k o v ě Polsku.
I. JEDNÁNÍ Kancelář komisaře. Nezbytné zařízení: psací stůl a židle; dveře na nápadném místě. Dva portréty: portrét Následníka (děcko v starodávném kolárku anebo děcko, namalované v buržoasním stylu devatenáctého století) a portrét Regenta (starší ponuré individuum s plnovousem). Všechen policejní personál má plnovous. Vízeii má kozí bradku, módy pokrokářů z devatenáctého století. Policajti mají kožené holinky a šavle, vysoké tvrdé límce na tmavomodrých uniformách a blýskavé knoflíky. Vězňův civilní kabát je krátký a těsný. K O M I S A Ř : (stojí, právě končí čtení z papíru, který drží v ruce) A , odsoudiv s hlubokým opovržením své bývalé zločiny, chci od nynějška věrně a s láskou sloužiti vládě až navěky . . . (Komisař usedne a složí papír.) V Ě Z E Ň : Nedávejte to pryč, j á to chci podepsat.
64
K O M I S A Ř : Jak prosím? V . : Já to chci podepsat KOM.: proč?
Vy
to
chcete
podepsat?
A
V . : Jak t o : p r o č ? Deset let jste m ě vyslýchal. Deset let jste mi to nabízel k podpisu, a kdykoliv jsem odmítl, hrozil jste mi těmi nejstrašnějšími a p o dobnými následky. A nyní, když konečně chci podepsat, opustit vězení a sloužit vládě, nyní jste překvapen a tážete se p r o č ? K O M . : T o t i ž . . . přišlo to tak náhle. Aniž jste nás předem upozornil . . . V . : Já jsem se změnil. KOM.:
Jak
změnil?
V . : Uvnitř. vládě.
Nechci
K O M . : C o tím te? Proč n e ? V.:
již
bojovat
chcete říci, že
proti
nechce-
Znavilo mě to. N e c h ť se toho zase
ba zvědové některé cizí mocnosti. Agenti. Já toho tiž m á m dost. U č i n i l jsem všechno, c o bylo v m ý c h silách. K O M . : (smutně) M u s í m přiznat, že toho jsem se o d vás nenadál. V y vskutku již nehodláte nadále b o j o v a t proti vlád ě ? A to říkáte v y ? Nejúhlavnější vězeň v naší zemi? V . : T a k jest, komisaři. A propos. j e to pravda, že jsem posledním vězněm ve státě? KOM.:
(váhavě)
Ano
T o říkáte t e ď . A l e kdo tu pumu na Generála?
KOM.: V.:
. . .
V . : Nuže, vidíte sám: kdekdo už j e přesvědčen, že náš režim j e nejlepší na světě. M o j i kolegové se již dávno vyznali ze svých zločinů, bylo j i m p r o minuto a byli propuštění d o m ů . Není již třeba bojovat. Já jsem, lze říci, poslední spiklenec. Avšak jaký j á jsem vlastně spiklenec? Popravdě řečeno, jsem vlastně filatelista. KOM.: tenkrát
sledníka a j e h o strýce R e g e n t a , když myslím n a to, že všecky žaláře j s o u prázdné a že j á jsem posledním vězněm, který . . . N e , komisaři, zcela upřímně ř e č e n o : j á jsem poznal svoje omyly. Jestliže veškeré naše obyvatelstvo p o d p o r u j e vládu proti mně, tedy z toho plyne jen jediný závěr: naše vláda musí být dobrá, velmi dobrá vskutku, a c o já tvrdím, na tom nic nezmění.
hodil
V . : O h , to j e už dávno. A ta p u m a stejně nevybuchla. Není nutno o tom zas znovu začínat. K O M . : Já vás nepoznávám. Deset let jste se odmítal doznat. Zhostil jste se všech výslechů tak znamenitě, s takovou důstojností! V z p o m í n á m si, kolikrát místo c o byste se dal zlomit a přiznal se, jste hrdě plivl na portréty (vstane a postaví se do pozoru) našeho nezletilého Následníka a j e h o strýce R e genta. (Posadí se) Z n á m e se navzájem zevrubně. V š e c k o šlo znamenitě. A naj e d n o u , zčista jasna, vy si usmyslíte to vše zničit. V . : A n o , protože to nemá smyslu. K d y bych se necítil tak ideologicky osamocen, uvažoval bych eventuelně o tom, že bych pokračoval. A l e když myslím na naši bohatou, šťastnou, mírumilovnou otčinu, oslavující našeho (vstane) Ná-
Hm
Prosím,
. . . hm
. . .
komisaři?
K O M . : (vstane; oficiálním tónem) S pocitem hlubokého zadostiučinění přijímám vaše doznání, jež svědčí o vaší vnitřní proměně, jakož i o v ý c h o v n é m vlivu vězení. Nicméně považuji za svou povinnost zjistit, zdali tyto nové, nadějné a nesporně vědecké názory jsou upřímné a trvalé. (Posadí se. Neoficiálním tónem): Nuže, vysvětlil byste mi laskavě, proč máte zato, že naše vláda j e d o b r á ? V . : M ů j drahý komisaři! K d o jste nechal o č i ? Nevidíte sám? K d y ž si ve své cele přitáhnu kavalec k oknu a po-
OSOBY: Komisař Vězeň — dříve spiklenec, později generálův pobočník Inspektor — agent provokatér Paní Provokatérová — va žena
inspektoro-
Generál Strážník I. a I I I . jednání se odehrává kanceláři komisaře, I I . j e d n á n í bytě inspektora-provokatéra.
v v
65
stavím naň kýbl, obrácený d n e m vzhůru a stoupnu si na špičky, c o v i d í m ? V i d í m luzný luh, kvetoucí tisíci jarními květy, a na n ě m pilně se hemžící naše venkovany. I na dálku vidím, jak j e j i c h tváře p ř í m o září štěstím — a září každoročně víc! K O M . : Je v á m z n á m o , že leno vyhlížet z o k e n ?
není
dovo-
V.: Jistě však se to nevztahuje na koukání z oken za účelem ideologickosebe vzdělávacím? K O M . : Jsem ve službě a tudíž n e m o h u brát své povinnosti lehkovážně. C h c i říci, že n e m o h u p ř i j m o u t vaši p r o m ě n u bez dalšího vyšetřování. M u s í m si být zcela jist, že nekolísáte mezí tím a o n í m názorovým odstínem. Je vskutku pravda, že vše, c o kolem zříte, vás naplňuje nadějemi a nadšením? N e m o h u přehlédnout sebemenší detail. V e z m ě t e na příklad železnice . . . V . : A n i nejúhlavnější nepřítel našeho řádu nemůže popřít, že u nás existují. (Pausa. K o m i s a ř a vězeň se na sebe chvíli dívají, pak K o m i s a ř vstane a přejde sem tam po místnosti, zastaví se, beze slova pohlédne na portréty nezletilého Následníka a jeho strýce Regenta. Vězeň ho sleduje očima jako p i n g - p o n g o vý míček při matchi.) V . : Prosím, věřte mi, pane komisaři! Zřekl jsem se zcela svých bývalých p o chybených názorů. M o j e p r o m ě n a byla vskutku d v o j í h o rázu: rázu vnějšího a rázu vnitřního; a díky této d v o j í motivaci j e hluboká, upřímná a trvalá. Vnější d ů v o d y jsem vám právě řekl: j e to všeo b e c n ý rozvoj našeho státu, j e j ž si lze lehce ověřit již i j e n p o u h ý m čtením denních listů. (Posadí se na židli, kterou přitáhl těsněji ke komisařovu stolu. Důvěrněji): Jestliže však nevěříte, že d ů v o d y tak všeobecné by m o h l y vést k mé proměně, p o v í m v á m také o jiných,
66
které bych si dovolil nazvat vnitřními, osobními. O d útlého dětství j s e m slyšel o pořádku, disciplině, kráse a vznešených cílech. A tudíž vše, p o čem j s e m toužil a n a c o j s e m myslel, byla svob o d a a p o ř á d víc svobody. O v š e m j e d notvárnost této duševní potravy — d o volíte-li, a b y c h se tak vyjádřil — uspokojovala p o u z e část m é h o já. V z p o u r a proti autoritám a pravidlům, a n o , takov ý c h citů j s e m plně vychutnal. Avšak celou tu d o b u jsem cítil, že mi n ě c o chybí. Postupně j s e m dospěl k názoru, že jsem člověkem neúplným. A tak jsem j á , s v o b o d n ý rebel, vzor spiklence a tak dál, propadl p o d i v n é nostalgii. C o mi c h y b í ? , ptal jsem se sám sebe. P r o č jsem tak krutě zkoušen o s u d e m ? P r o č mi byla o d e p ř e n a slast p o v a ž o v a t se za součást o b e c n é harmonie, p o k o r y a loyálnosti? T e n úchvatný p o c i t být zaj e d n o s v l á d o u ? V e l k o l e p ý pocit politické nevyhnutelnosti, tím velkolepější, že jsem tu nevyhnutelnost nemusel sám vytvořit? A tak přišel čas, kdy m o j e buřičské j á zemřelo na vzpouru a zrodilo se nové já, hrdě volající p o š ť a s t n é m souladu, p o nadšení a p o klidu, j e n ž pramení z toho, když se plave s p r o u d e m . T e p r v e nyní, pane komisaři, se cítím skutečně naplněn. A zde stojím — p o slední vězeň ve státě, poslední černá vrána, jejíž špinavá křídla zastiňují průzračnou duhu režimu. K v ů l i m n ě — j e n kvůli m n ě j e d i n é m u — musí existovat policie, j e n kvůli m n ě soudci a dozorci n e m o h o u být propuštěni a vězení proměněna v dětské školky. Ale dnes p o depíši doznání, o j e h o ž podpis jste usiloval deset let. Budu volný a b u d e mi konečně d o p ř á n o sloužit naší vládě . . . K O M . : V y jste se, tuším, zmínil o tom, že jste filatelista? V.: (s ptáte?
údivem)
Zajisté,
ale
proč
se
K O M . : R á d bych, abyste si vše důkladně rozvážil, než se rozhodnete opustit
nás n a d o b r o . Je d o b ř e si vše p r o m y slet, v í t e ? N e b o ť člověk o b y č e j n ě lituje toho, c o učinil p o d vlivem chvilkového rozmaru. A zatím b y c h o m v á m m o h l i být n á p o m o c n i při sbírání známek. Mám e ť agenty v m n o h a interesantních a exotických zemích, kteřížto agenti n á m posílají hlášení. Bylo by n á m lze s c h o vávat známky p r o vás. V ě ř t e mi, že byste nesnadno sehnal p o d o b n é známky venku n a svobodě. STRÁŽNÍK: zde. KOM.:
(vstoupí)
Uveďte
Inspektor
je
ho.
(Vstoupl Inspektor. Je to zavalitý chlapík s růžovými tvářemi a s knírem dvakrát delším než má kdokoli jiný. Kulhá a Strážník ho podpírá. Má modřinu na oku. Postaví se do pozoru před portréty vladařů a pak pomalu klesne na židli. Má na sobě kabát do deště a zelený klobouček s úzkým okrajem) K O M . : N u ž e ? Jak to šlo? M ě l jste ú s p ě c h ? (Podívá se pozorněji na Inspektora) A l e c o se stalo? Je n a vás hrozný pohled! INSPEKTOR KOM.:
Máte
(zanaříká) bolesti?
I N S P . : (přikývne, vyháhne kapesník a přidržuje si jej na oku. Komisař pokyne strážníkovi, aby oděšel) K O M . : Nyní můžete mluvit. I N S P . : Zbili mne, když j s e m se j e pokoušel vyprovokovat k protistátním výrokům. KOM.: Kdo že . . .
vás
zbil?
Neříkejte
mi.
I N S P . : A n o , lid. K O M . (s pochmurným výrazem): kal jsem n ě c o takového . . . V . : V i d í t e , p a n e komisaři? potvrzuje m o u thesi!
To
Čezcela
K O M . (ostře): Prosím, nepřerušujte nás. (K inspektorovi) Vyprávějte, jak to bylo. I N S P . : V y d a l j s e m se na p o c h ů z k u h n e d , jakmile jsem obdržel vaše instrukce a postavil jsem se d o fronty p ř e d o b c h o dem, kde prodávali pivo. R o z h l é d l j s e m se — o b č a n é kolem vypadali j a k o prostí pracující lidé. Ř e k l jsem si: dobře! Fronta se hnula a já začal uvažovat, jak na to. A zrovna když přišla řada na m ě , dostal jsem n á p a d . Povídám o b c h o d n í k o v i — nevinně, v í m e — " H r o m aby d o toho, dejte mi d v ě m a l ý ! " Slyšíte, komisaři? Řekl jsem výslovně: h r o m aby d o t o h o ! Čímž j s e m myslel — malé pivo. T o j e vše, c o n á m vláda d o p ř e j e a n ě c o by se proti t o m u m ě l o dělat. Avšak ten m u ž mi nerozuměl, anebo se aspoň tak tvářil. Ř e k l p o u z e : "Světlý n e b o č e r n ý ? " A tudíž jsem m u to j a k náleží objasnil: " H r o m d o toho'' p o v í d á m , " t o j e fuk. Zemědělství jde k šípku a když j e d e n nekrade, tak nev y j d e s p l a t e m ! " — A tu o b č a n é přistoupili blíž a j e d e n z nich se otázal výhružně, zdali snad m á m na mysli naši skutečnost. Byl to, račte vědět, státní úředník a nedovolil by nikomu si tropit žerty z našeho státu. A tak jsem mu dal c o p r o t o : o dobytkářství a z a hraničním o b c h o d u a pak také sem tam narážku na tajnou policii. Ale viděl jsem, že se nedá nic dělat. A l e znáte m ě , p a n e komisaři: jsem ve službě prakticky o d útlého dětství a m o j e provokatérské úkoly, b y ť někdy nesnadné, j s o u p r o m n e posvátnou povinností. I když j a k jsem řekl, se m i i j e n z pomyšlení n a civil dělá nanic. Nuže, vzmužil jsem se a pokračoval jsem. Prohodil jsem pár slov o daních, pár o p o m ě r e c h v n e m o c n i c í c h a posléze j s e m přešel n a našeho následníka a j e h o strýce R e g e n ta. (Vstane) " A tak v y t a k h l e ! " vzkřikn o u h n e d všichni. " V y si chcete tropit o h a v n é žerty z našich milovaných vládc ů ? ! A už se n a m n e vrhli!
67
V . : Náš dobrý, bodrý l i d ! KOM.: zelí.
Zkuste si na to oko dát kyselé
V . : K o m i s a ř i ! M i l ý příteli! Z p r á v a inspektora ve m n ě rozptýlila poslední zbytky p o c h y b . C h c i se zříci svých nepřátelských názorů bezprodlení. N e m o h u na ně jinak myslet, než s nevolí. Podepíši doznání okamžité! Prosím, dejte mi ten papír, pero a inkoust. K O M . (resignovaně): hodláte rozvážit?
V y si to tedy n e -
V . : N i c a nikdo mě nemůže zviklat v m é m rozhodnutí! K O M . : N u dobrá, když myslíte, nebudu naléhat. T a d y je papír — a pero a i n koust. Jste si tím sám vinen, víte? (Zlostně vytrhne vězni podepsané lejstro, zamává jim, zafouká na ní a zastrčí je do stolu. Pak zazvoní a vstoupí Strážník. Nese vězňovy svršky: plášť s kapucí, masku a pumu. K vězni): Příteli, vy jste mě zklamal. M ě l jsem zato, že budete tvrdším oříškem. T a k o v ý nadaný mladý člověk . . . Jste oprávněn k navrácení předmětů, které jste měl, když jste byl zatčen. V . : A c h , ty přízraky minulosti! (Přehodí si kabát a zastrčí masku do kapsy. Strážník mu podává pumu) O nikoli! S tím jsem skoncoval. Komisaři, m o h u vám ji nabídnout j a k o milou památku na dobu, kterou jsme trávili pospolu? A masku také? (Vytáhne masku z kapsy a podá ji komisaři) K O M . : Jak j e vám vezme masku i pumu zásuvky)
libo. (Lhostejně a schová je do
V . : Blahopřeji, komisaři. Poslední spiklenec j e mrtev. Zrodil se nový občan. Být vámi, dal bych vypálit několik salv a poskytl personálu třídenní d o v o l e n o u . C o jsou to tři dny proti tomu, že o d e dneška nebudou mít tak j a k o tak c o
68
dělat? Sbohem, komisaři, a děkuji v á m za všechno! K O M . : R á d o se stalo. (Vězeň si potřese rukou s komisařem, s inspektorem i se strážníkem a odejde. Strážník zasalutuje a vyjde za ním. Komisař a inspektor sedí chvíli mlčky. Náhle se zvenčí ozve děsivý řev) V . : křičí ze všech, sil): A ť žije Následník a j e h o strýc R e g e n t ! K O M . (zakloní vu v dlaních):
se na židli a skryje hlaA c h Bože, ach Bože!
I N S P . (pro sebe, zasněně): Snad jsem se h o měl snažit vyprovokovat . . .
II. J E D N A N Í Byt inspektora-provokatéra. Na stěně už známé portréty Následníka a jeho strýce Regenta. Též svatební fotografie inspektora a jeho ženy. Dveře, okno, stůl a dvě židle. Na dřevěné krejčovské panně je Inspektorova sváteční uniforma, pokrytá prýmky a řády. Vedle je malá plenta, zpod niž v y č u h u j í holinky. Kořenáč s rozložitou rostlinou, eventuelně s palmou. Stoleček s činkou. Pani Provokatérová a komisař jsou v pokoji. Komisařův obličej je zakryt kapucou svrchníku, přehozeného přes uniformu. Je, samozřejmě, ozbrojen šavlí. K O M . : D o b r ý večer. Je váš manžel d o ma? PANI P R O V O K A T É R O V A : se nevrátil ze služby.
Ne.
Ještě
K O M . : N e ? A l e dnes j e přece j e h o volný den? P A N I : M a n ž e l nerad zahálí. Musíte s ním mluvit osobně . . . ? ( K o m i s a ř jde do středu pokoje a odhalí tvář): Pane komisaři!
K O M . : Pst! N e tak nahlas! Ř e k l , kdy se vrátí?
a mír. M i m o c h o d e m , jak jste se seznámila se svým manželem?
P A N Í : Ne. O n šel trochu provokovat z pilnosti. Nelze přesně říci, jak d l o u h o m u to bude trvat.
P A N Í : A c h , to už j e dávno. O n m ě j e d n o u udal — a j á udala j e h o — a prostě, slovo dalo slovo, tak jsme se vzali. — M o ž n á , že manžel už j e zpátky. O n totiž, když se vrací d o m ů . vždycky nejdřív rád chvilku naslouchá u klíč o v é dírky. Já se p o d í v á m .
K O M . : Prosím, nedejte se C o p a k to děláte? Šijete?
vyrušovat.
P A N Í (nesměle, odklízí šití): A . . ano . . . T o víte, jak to bývá . . . (Náhlá změna hlasu) Pane komisaři! KOM.:
Prosím?
P A N Í : Pane komisaři, nemohl byste m u svěřit nějaký jiný úkol? N ě j a k ý úkol, při němž by ve službě nemusel nosit civilní o d ě v ? KOM.:
A
proč?
P A N l : A c h , kdybyste j e n věděl, jak se zhubl a jak j e nešťasten o d té doby, c o c h o d í v civilu. O n prostě bez unif o r m y nemůže žít. O n bez ní chřadne. K O M . : Lituji, hu vyhovět.
ale v
tom v á m
nemo-
P A N l : N e m o h l by aspoň nosit policejní čepici? K O M . : Nikoli. T o pozornost.
by budilo
přílišnou
P A N Í (důvěrněji): K d y ž nelze, pak se ovšem nedá nic dělat. A c h , víte, je to již tak dávno, c o naposledy někoho zatknul! M o ž n á , že když j e s vámi, nedá na sobě znát, jak se rmoutí. Avšak d o m a se trápi tak, že j e někdy nesnadno s ním žít. Jedno jediné zatknutíčko a hned by zas byl jak rybička! K O M . (jakoby citoval staré Není zatčení bez provokace.
přísloví):
P A N l : Já se někdy o b á v á m , že už žádná zatčení nebudou. Dneska jsou všichni o b č a n é tak věrní vládě, že j e to úplně beznadějné. KOM.:
T a k , tak! Bohužel. V š u d e
klid
(Pani Provokatérová odchází. Našlapuje neslyšně. Otevře se okno a inspektor vleze do pokoje. Je v civilu. Kabát má přes ruku a klobouk drží v ruce.) I N S P . : V y zde, komisaři! Jaká čest! KOM.: Psst! Jsem zde neoficiálně! V š e c h n o vám vysvětlím, ale nejprve vysvětlete, prosím, vy mně, proč p r o b o h a vstupujete d o vlastního apartmá o k n e m ? I N S P . : Přišel jsem p o střechách, n e b o ť jsem se domníval, že tam možná objevím něco ilegálního. Musel jsem jít zpět tak jako tak, a tak jsem si řekl: Nuže, proč ne p o střechách? Je to stejná vzdálenost, a člověk nikdy neví. M o ž n á , že se tam najde něco zajímavého. U l i c e jsou tak spořádané! K O M . : Nu a ? I N S P . : N i c . V ů b e c nic . . . ptactva. M o j e c h o ť zde n e n í ?
kromě
K O M . : Právě vyšla ven. M ě l a zato, že jste m o ž n á na schodech. I N S P . : T o ona vždycky tajně naslouchá na schodech. T a k j í to patrně bude chvilku trvat. Dovolíte, abych se převlékl d o uniformy, komisaři? Připadám si bez ní j a k o v negližé. K O M . : Prosím, p r o s í m : jste doma. kromě toho máte volno. (Inspektor se převléká za plentou)
A
I N S P . : T a k , tak. N i c m é n ě jsem se šel podívat, c o by se dalo dělat. Cosi mi říkalo, že dnes b u d e m ů j den.
69
K O M . : K d y b y každý p r a c o v a l tak, j a k o vy, inspektore, nemuseli j s m e se dožít takové strašidelné oddanosti vládě. C h c i ř í c i : tak znamenitého p o ř á d k u v e státě. Zasloužil byste si být povýšen. I N S P . : T o v ů b e c nestojí z a ř e č , k o m i saři. T o byla p r o m n e j e n m a l á p r o cházka. J á to rád dělám. (Pausa. Inspektor vyjde převlečen do sváteční uniformy, se šavlí, medály a se vším všudy. Protáhne se se zřejmým požitkem): A c h , to j e úleva přijít d o m ů a p ř e vléct' se! A n i nevíte, jaká j e to slast! T o pohodlí! Totiž . . . pardon, komisaři. (Uvědomí si, že byl přílš důvěrný a rychle se postaví do pozoru): To ten proklatý civil, ten m ě tak dernoralisuje! Ž á d á m vás snažně za p r o m i n u tí, komisaři. M u s í m se m í t v í c n a p o zoru. K O M . : N i c se nestalo, inspektore. Jsou důležitější věci, j e ž spolu m u s í m e p r o diskutovat. A l e nejprve, prosím, pošlete svou c h o ť někam p r y č , n e b o ť b y c h s vámi rád hovořil osamotě. buji, žc je to žena počestná, avšak náš rozhovor j e důvěrný. O n a je patrně ještě na schodech. I N S P . : Podle rozkazu, komisaři. (Odejde. Komisař si svlíkne kabát a posadí se. Je slyšet kroky. Inspektor se vrátí) Poslal jsem j i p r o lepidlo. K O M . : N e m o h l jste vhodnější z á m i n k u ?
si
najít
nějakou
I N S P . : T o nebyla záminka. M ů j n e p r o mokavý p l á š ť mi potrhali, když m ě p o sledně zmlátili. K O M . : A tak! . . . Inspektore, sledoval j s e m vás d l o u h o a dospěl j s e m k závěru, žc vaše horlivost, vaše o c h o t a a vaše věrnost si zaslouží n ě č e h o lepšího než nynějších úkolů, které — m i m o c h o d e m — plníte znamenitě, v z d o r j e j i c h n e snadnosti. Avšak v e vás j e síla, inspektor! Síla v tomto okamžiku j e n n e d o -
70
statečně zužitkovaná . . . V y jste m n o h e m v í c e než p o u h ý v y k o n a v a č r o z kazů . . . V y jste člověk, inspirovaný ideou p o ř á d k u a universální kázně. V y jste mystik p o l i c e j n í h o d u c h a , inspekt o r e ! V y jste policajt-světec. P o z o r u j i , že poslední d o b o u chřadnete, není-liž pravda? I N S P . : N e s p í m příliš d o b ř e . . . K O M . : A není divu. Okamžik, j e h o ž jsme se tak d l o u h o obávali, nyní n a d e šel. Náš poslední vězeň podepsal d o znání a, propuštěn na s v o b o d u , o d chází sloužit našemu Následníku a j e h o strýci R e g e n t u . Snažil j s e m se z e všech sil h o zadržet, nabízel j s e m m u z n á m ky, leč bez úspěchu. V í t e , inspektore, c o to z n a m e n á ? T o znamená, že máme překrásná, velkým nákladem v y b u d o v a n á vězení, o d d a n ý , d o b ř e v y c v i č e n ý personál, soudy, úřady — n e m l u v ě ani o znamenité kartotéce — a ani j e d n o h o j e d i n k é h o vězně. Ba, c o d i m , ani j e d n o h o podezřelého n e m á m e , ani stín p o N edezření p o c h y - na sebemenší delikt. Naši o b č a n é jsou krutě, nelidsky, bestiálně oddáni vládě. INSP.: ukázal,
A n o , komisaři. A kdyby . . .
já
bych
jim
K O M . : Brzy p ř i j d e den, kdy b u d e m e nuceni svléci své u n i f o r m y n a d o b r o . I N S P . : Zadržte! K O M . : T a k jest. O d e b e r o u v á m unif o r m u , dají v á m civilní svrchník a p u m p k y a pošlou vás pryč. I N S P . : A n e m ů ž e m e n ě c o udělat, k o m i saři? K O M . : Poslouchejte dobře. Člověk, který nás může zachránit — jste vy. INSP.: Já? K O M . : A n o , vy. Podívejte se: c o p o t ř e b u j e m e ? Potřebujeme j e d n o h o č l o v ě ka, j e d n o h o j e d i n é h o člověka, j e h o ž b y -
c h o m mohli zatknout a uvrhnout d o žaláře za n ě c o , c o aspoň trošičku zavání ilegalitou. P o všech těch bezvýsledných pokusech, které j s m e učinili, j e jasné, že takového člověka n á m nelze získat obvyklým postupem, tedy — abych tak řekl — přirozenou cestou. M u s í m e si h o tudíž — abych tak řekl — v y tvořit. A k tomu j s e m zvolil vás. INSP.:
Já .
. . dobře
nechápu?
KOM.:
Co
nechápete?
INSP.:
C o se p o m n ě ž á d á ?
Mě!
K O M . : Já vás u j i š ť u j i , že úkol. j e j ž v á m nyní svěřuji, j e se stanoviska p o l i c e j n í morálky úkol vyšší a vznešenější, než zatknout o b č a n a p r o o b y č e j n o u p r o v o kaci. Zatknout j i n é h o — t o ť j e n prosté konání povinnosti. A l e to, c o na vás ž á d á m , j e akt víry, v němž je i jistá poesie, čin, který muže vykonat j e n vyvolený, inspirovaný a v p r a v d ě policajtský policajt. N a to j s e m myslel, když jsem v á m řekl. že v e vás tuším žár p o l i c e j n í h o světce, žár, který j e v z á c ný i v nejlepších z nás. Z ř e l j s e m v e vás n ě c o , c o se d l o u h o dralo na p o vrch, volalo p o vyjádření, p o tom p o slání, jež v á m nyní svěřuji. V y , inspektore, budete naším spasitelem. INSP.: Komisaři . . . j á jsem vždy . . . s veškerou horlivostí . . . M ě bolí hlava. K O M . : T o j e v p o ř á d k u , inspektore! N e b o j t e se, všecko b u d e v pořádku. A nyní se, prosím, o p ě t převlecte d o civilu. INSP.: D o KOM.:
civilu?
Nemůžete
A proč, se přece
K O M . : P o d á m Generálovi bez prodlení hlášení, a n o , h n e d dnes. A zítra b u d e o z n á m e n o našemu Následníku a j e h o strýci R e g e n t u , že byl d o p a d e n a příslušně zajištěn n e b e z p e č n ý spiklencc. B u d e m e zachráněni. I N S P . (zapíná vykřikovat?
K O M . : Jen to, c o jste dělal až d o s u d : abyste vykřikoval protistátní hesla. A rozdíl j e j e n v t o m , že o d nynějška vaše p r o v o k a c e n e b u d e m e trpět a zavřeme vás. INSP.:
vat, když jste v u n i f o r m ě , neni-liž p r a v d a ? (Inspektor s pláčem a vzdechy odejde za plentu a převlekne se do civilu. Plenta je tak malá, že lýtka a hlava jsou vidět)
komisaři? vyprovoko-
No, a co mám
si kabát):
K O M . : V z p o m í n á t e si na n ě c o v h o d n é h o ze svého obvyklého repertoiru? I N S P . : C o ž třeba: R e g e n t , strýc našeh o Následníka (postaví se do pozoru) je svině? K O M . : N e , t o ť příliš dvojsmyslné. M u síte řici n ě c o silného, prostého a jasnéh o , a b y c h vás mohl bez okolků zatknout. INSP.: KOM.: (Otevřou tři!
Tak
co:
stará svině.
T o zni lépe. okno) Jedna
.
Otevřme okno. . . dvě . . .
I N S P . (zařve): Náš R e g e n t , strýc našeho Následníka, j e stará svině I K O M . (vytasí šavli, energicky): kám vás j m é n e m Následníka strýce R e g e n t a .
a
Zatýjeho
P A N Í (vběhne do pokoje): Probůh! O n si nedá chvilky p o k o j e ! T e ď snad bysis mohl trochu o d p o č i n o u t ! K O M . : Uklidněte se, m á d r a h á ! tokrát se mu to p o v e d l o .
III.
Ten-
JEDNANÍ
Kancelář prvním
policejního komisaře, jednání. Očekává se
jako v příchod
71
Generála. Strážník zdobí zeď věnci z chvojí. K o m i s a ř sedí za stolem a inspektor proti němu, tam, kde dříve seděl vězeň. K O M . : T o j e , milý příteli, již p o druhé, c o jste se pokusil přepilovat mříž, b a c o dím, tentokráte jste i zkopal d o zorce! I N S P . : A n o . . . n e v í m vskutku, pane komisaři, c o se to se m n o u poslední d o b o u děje. KOM.:
Chybí
vám
I N S P . (netečně):
něco?
D ě k u j i , nechybí.
K O M . : M n ě se přesto zdá, j a k o by v á m n ě c o chybělo. Jste tak nemluvný, tak bledý . . . I N S P . : T o j e možná tím, že j s e m vězení, pane komisaři.
ve
K O M . : Já o vás dennodenně posílám hlášení generálovi. D í k y v á m se nám dostalo finančních prostředků na rozšíření věznic, na výcvik nového personálu, jakož i na zesílení stráží. (Inspektor se ušklíbne) Sám generál osobně projevil zájem o vás a váš případ. R á č í tvrdit, že jste velmi nebezpečný a že j e to neobyčejně šťastná okolnost, žc jste byl včas zneškodněn. (Inspektor pokrčí rameny) K d o vás nezná, by vskutku m o h l myslet, že vás to mrzí. Generál n á m dal vědět, že dnes bude ráčit být osobně přítomen při výslechu. INSP.:
Aách
.
. .
K O M . : Jste n e m o c e n ? Spíte d o b ř e ? INSP.:
Nijak
zvlášť.
KOM.:
Máte
INSP.:
Poněkud.
nějaké nezvyklé
sny?
K O M . : C o sc v á m z d á ? I N S P . : Že j d u p o širém poli . . . KOM.:
72
A
slyšíte zpěv ptactva, že?
I N S P . : Jak to víte, pane komisaři? KOM.:
Jste v uniformě n e b o v civilu?
INSP.: V pumpky. KOM.:
civilu.
Nu —
Mám
svrchník
a
a?
I N S P . : Jdu tedy a náhle před sebou spatřím strom. Podívám se nahoru a tam, pane komisaři, sedíte vy a p o j í dáte sýr. KOM.: sýr?
Sedím
na
stromě
a
pojídám
I N S P . : A n o , prosím. A zrovna, jak stoj í m p o d tím stromem a vy náhle otevřete ústa, abyste mě zatkl, tak v á m ten sýr spadne na zem. KOM.: pravda?
A
vy
ho
INSP.: nerad.
Nikoli,
KOM.
(nespokojeně):
zvednete,
protože
já
není-liž
goudský
Idiotský
sýr
sen!
I N S P . : Není-liž p r a v d a ? ! K O M . : C o takhle trochu p i v a ? (Nečeká na odpověď a spěchá, aby se dostal z trapné situace. Otevře zásuvku, postaví na stůl láhev piva a dvě sklenice; naleje pivo.) I N S P . : Děkuji. (Začne pít, pak se náhle zarazí a postaví sklenici zpátky na stůl.) Jenže . . . víte, pane komisaři, j á bych správně s vámi neměl pít. KOM.:
A
proč
ne?
I N S P . : Protože j á jsem jen pouhý . . . pane komisaři . . . p o u h é h o c o j á t e ď vlastně j s e m ? KOM.:
Jaká otázka! V y
jste přece vy.
I N S P . : Zajisté, ale který j á jsem j á , pane komisaři? Já sám nevím, c o j s e m : jsem policista anebo vězeň? Jsem sám sebou, když jsem policistou anebo když
jsem v ě z n ě m ? A n e b , jinými slovy, když jsem sám sebou, tak c o j s e m : policista či vězeň ? K O M . : T o jsem v á m již vše zevrubně vysvětlil, když jsem vás zatýkal. N e z a čínejte zas o d začátku.
to mluvil? A n o , jsem pouhý . . . KOM.:
chtěl
jsem
říci.
že
Pouhý co, p r o pána krále?
I N S P . : Pouhý policista anebo p o u h ý vězeň, ale a ť pouhý ten či pouhý onen . . onen . . .
I N S P . : A tenkrát také, pane komisaři, to bylo vskutku zcela jasné, protože to byl j e n začátek a j á jsem tehdy přesně věděl, kým j s e m : vzorným tajným policistou. N i k o l i ! P o pravdě řečeno, n ě c o začalo být v nepořádku už když jsem byl provokatérem. Nehněvejte se. prosím, pane komisaři, ale opravdu, t e ď mi připadá, že to začalo už tehdy. A kdybych byl tehdy věděl, c o v í m nyní, byl bych vás patrně c o nejzdvořileji požádal, abyste učinil provokatérem někoho jiného. Nyní v í m , p r o č se mi tak protivil civil. Policista nemá nikdy vysvléci uniformu. Víte, jistota je jistota.
K O M . : V a š e uvažováni j e primitivní, inspektore. T a k j e to, když lidem, p o strádajícím vyššího vzdělání, jsou svěřeny z o d p o v ě d n é úkoly Vzdělaný člověk na vašem místě by . . .
K O M . : N i c m é n ě vás nikdy nenapadlo si stěžovat, že? Naopak, pracoval jste z pilnosti i když jste měl volno.
KOM.:
I N S P . : A n o . Protože, jak říkám, tenkrát jsem na tom nebyl ještě tak špatně j a k o t e ď . V š e c k o se nějak zmátlo teprve, když jste m ě zatkl a uvrhl d o žaláře. KOM.:
M l u v t e jasně, příteli!
I N S P . : Z p o č á t k u jsem si ještě jakž takž pamatoval, kvůli č e m u to vlastně je, pane komisaři. A l e pak se m i p a m ě ť začala zamlžovat, začínal jsem mít okénka a tak p o d o b n ě . Polekal j s e m se a o p a k o val jsem si: jsem tajný policista, j s e m inspektor v tajné službě, ba c o dím, v přísně tajné službě. A přesto později . . . KOM.:
Později?
I N S P . : Později jsem si to přestal o p a kovat. protože jsem prostě přestal rozumět, o c o vlastně j d e . Ale o č e m jsem
I N S P . : Já jsem j e n o m chtěl říci, pane komisaři, že a ť jsem to či ono, neměl bych s vámi takhle pít. Protože jestliže jsem policistou — pak nemohu schvalovat to, že zde popíjíte se m n o u — s vězněm tedy. A naopak, zas jako vězeň a spiklenec, obávaný i samotným generálem, musím zachovávat vězeňskou m o rálku a nemohu zde tudíž sedět a p o píjet s rukou zákona, se samotným p o licejním komisařem. Člověče, zbláznil jste
se?
I N S P . : N e , pane komisaři, ale j e to silnější než já. Vité, že od té doby, c o jsem za mřížemi, mi napadají všelijaké nové, prazvláštní myšlenky? K O M , : M ě l byste na sebe dávat pozor, milý příteli! I N S P . : T o si také říkám, pane komisaři. N a příklad, když j e člověk zavřen, začne být poněkud kritický, aby se tak řeklo. Z nudy, čistě z nudy, začne vzpomínat, uvažovat . . . A víte, k jakému závěru jsem tím dospěl a konto naší železniční sítě? KOM.:
N u ž e : V y j á d ř e t e se!
I N S P . : Že j e
mizerná!
K O M . : Jste si v ě d o m závažnosti svého výroku? M u s í m vás varovat: budu n u cen si dělat poznámky. INSP.:
Ó,
prosím,
račte.
Zajisté.
To
73
totiž j e d n o h o tak dopálí, p a n e komisaři, když o tom uvažuje, že si to prostě n e může nechat p r o sebe! N e b o si, prosím vás, vemte u m ě n í a kulturu, třeba. A řekněte mi, p a n e komisaři, p r o č jsme ty chudáky u m ě l c e tak týrali a p r o následovali, c o . . . ?
Není c o dělat, tak čtu. A víte, že když o tom tak člověk uvažuje, některé ty nápisy vskutku nejsou h l o u p é ?
K O M . (dělá si rychle poznámky): Pomaleji, prosím. C o to bylo, ta poslední slova?
K O M . : D o s t ! D o s t ! Nuže, tak j e to tedy: tak hluboko jste klesl! M o ž n á , že si d o k o n c e i myslíte, že (postaví se do pozoru) R e g e n t , strýc našeho Následtak níka, j e idiot?
INSP.: . . . ty chudáky týrali a pronásledovali.
umělce
K O M . : Jaké nápisy? INSP.: klad.
K O M . : . . vali. T a k . Vzhlédne od notesu a přestane psát) N e , není m o ž n á ! V e jménu vaší dlouholeté věrné služby, inspektore: máte či nemáte vskutku takovéto názory? Myslíte opravdu, že j e to u nás tak špatné? Uvažujte o tom přece trochu, inspektore! I N S P . : Proč bych měl? K d y ž si přistrčím kavalec k oknu cely a postavím naň kýbl dnem nahoru a stoupnu si na to, vidím louku. T a m právě v tuto roční d o b u pracují naši venkované a když j e chvíli pozoruji, hned začnu uvažovat. Pane komisaři, kdybyste viděl ty ksichty, c o dělají! T a k o v á zatrpklost a nespokojenost! K O M . : Ale to j c čirý Subjektivismus, příteli! Nehledě na závěry, ke kterým vede, a ť již konstruktivní nebo de - - , suběktivismus sám o sobě j a k o je methoda, jež se neshoduje s naším programem. Bylo by mi vás potrestat i kdybyste se byl nezmínil o těch zatrpklých obličejích. N e m l u v ě už ani o tom, že hleděti z oken je zcela proti vězeňskému řádu! I N S P . : Zajisté, ale ten se nevztahuje na ty, kteří bojují proti vládě. T a k o v í lidé si samozřejmě neodřeknou sem tam nějaký ten drobný přestupek navíc, p r o zpestření své kriminální kariéry. Ale i kdybych se nedíval z okna, stejně bych nemohl nečíst aspoň nápisy na zdi cely.
74
Ať
zhyne
I N S P . (smutně): K O M . (v hle tedy!
tyranie!
—
na
pří-
A n o , p a n e komisaři.
záchvatu
vzteku):
T a k , tak-
(Strážník, který celou tu dobu rozvěšoval věnce po stěnách, na okamžik zmizí a hned se vrátí.) S T R . : R á č í zde být generál. (Komisař vyskočí, schová láhev a uhladí si uniformu. První, kdo vstoupí je bývalý spiklenec-vězeň, nyní generálův pobočník. Nemá již kozí bradku. Nyní nosí policejní knír. Postaví se do pozoru, čelem k obecenstvu, u dveří, jimiž generál má vstoupit. Komisař a strážník se rovněž postaví do pozoru. Inspektor neochotně vstane se židle. Řády ověšený generál vstoupí. Jde k inspektorovi, zastaví se a prohlíží si ho.) G E N E R Á : T a k . . . T o je o n . . . takový KOM.:
Ano,
to
je
on.
G E N . : V y p a d á bezesporu na v e d o u c í h o skupiny. Zatkli jste ty ostatní? K O M . : D o p o s u d nikoli, avšak p o d r o b u j e m e h o systematickému výslechu. G E N . : Nebezpečný typ, zdá se. Našli jste u něho výbušniny? KOM.: naději. GEN.
Doposud (hvízdne):
nikoli, ale Je
tedy
neztrácíme nebezpeč-
nější, zřejmě, než jsem očekával. Uskočný. Obyčejný spiklenec m á vždycky pár kilo výbušnin u sebe. Z d á se, že jsme chytili vzácného ptáčka! C o vy o tom soudíte, poručíku? P O B O Č N Í K : M á t e zcela pravdu, pane generále. Jestliže u něho nebylo nic nalezeno, pak to ovšem znamená. Že to jde hlouběji, než to vypadá. G E N . : Dovolte, abych vám představil svého pobočníka, komisaři. Právě nedávno jsem ho jmenoval zvláštním poradcem pro spiknutí a protistátní činnost. Je na tomto poli odborníkem. K O M . : Není možná, pane generále! T o ť zcela nemožné! G E N . : Je vám snad
nevolno?
K O M . : Promiňte, prosím, Vaše Excelence, jestliže se osměluji, avšak . . . Stal jste se obětí omylu, ba snad intriky. Tento muž . . . GEN.:
Pokračujte!
K O M . : Ale ovšem: to je ten. který si K O M . : Promiňte, prosím, Vaše excelence. GEN.: Kdo? K O M . : Váš toho času bývalý vězeň!
pobočník,
můj
G E N . : Pokračujte, prosím, klidně pokračujte. K O M . : Přísahám, že se nemýlím! G E N . : Nuže, a co vy na to, poručíku? P O B O Č . : Pan komisař má zajisté pravdu. Já jsem jeho bývalý vězeň. A to, že mě poznal v této uniformě a při m é m změněném zevnějšku, svědčí o jeho znamenitých, vskutku znamenitých pozorovacích schopnostech a o jeho odborné kvalifikaci všeobecně. K O M . : N e b u ď t e drzý, chlape! P O B O Č . : Ano, já jsem vskutku komisa-
řův bývalý vězeň.
Avšak
on,
zdá ,se,
zapomněl, že jsem podepsal své doznání a
že
jsem byl
(Ke komisaři):
propuštěn
na
svobodu.
Jeho Excelence ovšem by-
la o celém tomto případu patřičně informována. G E N . : Ano. j á jsem byl patřičně informován a tudíž se zbytečně nerozčilujte, komisaři. Nevidíte, že jsem musel mít dobrý důvod k tomu, abych poručíka jmenoval odborníkem na protistátní činnost? K O M . : Ale ta bomba . . . ta bomba . . . Já ji mám ještě v šupleti! G E N . : M ů j milý komisaři: každý z nás někdy v životě hodil pumu na nějakého generála. T o je jenom lidské. A čím dřív si to člověk odbude, tím líp. Já osobně svému pobočníku naprosto důvěřuji, a to právě proto, žc už to má za sebou. Je stále příliš mnoho lidí, kteří tuto přirozenou potřebu nikdy neukojili. Prosím, abyste se necítil uražen, komisaři, ale smím se vás zeptat, zda vy už jste hodil někdy pumu na generála? K O M . : Vaše Excelence! G E N . : Vidíte? Já také ne. A tudíž, s vaším prominutím, musím konstatovat, že v této věci důvěřuji svému pobočníku víc než vám, ba i, když na to přijde, víc než sobě. Přitom bych si vás hned dovolil upozornit, abyste do svého celkového plánu preventivních opatření proti zločinu pojal také opatření, které by mi zabránilo hodit pumu sám na sebe . . . jestliže chcete být vzorným náčelníkem policie. Pomyslel jste už na to někdy? K O M . : Ne, Vaše
Excelence.
G E N . : Na vašem místě bych o tom uvažoval. Generál je společenské vlastnictví a ne pouhé individuum, které náhodou má tuto hodnost. Jakýkoli pokus v tomto směru — b y ť i učiněný mnou
75
— j e zločin proti a r m á d ě a tudíž proti státu. Jestliže v á m kdy b u d e nutno m ě zatknout, komisaři, prosím, berte zřetel n a to, že j s e m v á m to včas hlásil a poskytl v á m důvěrnou informaci, c o ž j e zajisté p o l e h č u j í c í okolnost. T o ovšem u v á d í m j e n p r o případ, kdyby n á h o d o u . KOM.
(se
postaví
do
pozoru)
G E N . : P o k u d se zde našeho poručíka týče, d o u f á m , že už n e p o c h y b u j e t e , že j e zkušenějším o d b o r n í k e m na poli p r o tistátní činnosti, než kdokoliv jiný. A p r o t o se svým poněkud nepřátelským postojem k němu vystavujete podezření — n e p o c h y b n ě zcela neopodstatněnému — že m u pouze závidíte j e h o úspěšnou kariéru. K O M . : Pane řekl . . .
generále,
dovolte,
abych
G E N . : T o j e v pořádku, to j e v pořádku . . . Přivedl jsem h o s sebou, protože jsem si v ě d o m , že nás z d e čeká nesnadná práce s tímto (ukáže na inspektora) nepřítelem (postaví se do pozoru) našeho Následníka a j e h o strýce R e g e n t a . U v i díte, jaký to bude spektákl! M á m e zač í t ? (Chviličku ruch jako před začátkem divadelního představení. Konečně se všichni p o h o d l n ě usadí.) Pane poručíku, začněte, prosím.
m u , vzhledem k j e h o zrádné lstivosti, a č ovšem j e h o příslušnost k p o d z e m n í m u hnutí byla zcela jasně prokázána tím, že vykřikoval urážky našeho d r a h é h o (všichni vstanou) R e g e n t a , strýce našeho Následníka. P O B O Č . : Pokud j e mi známo, žalovaný započal svou neobyčejně energickou p r o tistátní činnost p o m n o h a letech loyálnosti, b a d o k o n c e spolupráce s v l á d o u ? KOM.:
Přesně tak.
P O B O Č . : Pak z d e ovšem m á m e typ m i mořádně nebezpečný. Obžalovaný j e č l o věk, který až v p o m ě r n ě zralém věku poprvé poznal, jakým požitkem j e být pronásledován. Jak známo, persekuce dává člověku ilusi nadřazenosti a důstojnosti stejně, j a k o m u j i může dát harm o n i c k é splynuti se současnými názory společnosti. A l e pocit pronásledování j e pravým o p a k e m pocitu splývání a tudíž velmi lákavý pro člověka, který j e j ještě neokusil. K O M . : Nesouhlasím! Obžalovaný velmi nebezpečný zločinec, ale říci, že nevidím d ů v o d u , p r o č být horší než ti, kteří . . . házejí na generály.
j e jistě musím by měl bomby
na
G E N . : T a k tedy vy už zas začínáte, komisaři? (Ohromení, šum, komisař zlost ně bručí do vousů)
G E N . : U ž zase, komisaři? V a š e nepřátelství vůči mladším lidem začíná být opravdu podezřelé!
P O B O Č . : U j i š ť u j i vás, komisaři, že tento člověk j e schopen hodit tři p u m y na tři generály, aniž o k e m m r k n e !
P O B O Č . : O b á v á m se, pane generále, že budete zklamán. A komisař rovněž. P o kud vidím, tento případ b u d e patrně krátký a příjemný.
K O M . (bezděky osloví inspektora tónem nadřízeného k podřízenému): Pózzorr! (Inspektor stejně bezděčně vyskočí a postaví se do pozoru) Řekněte mi bez prodlení: H o d i l byste p u m u na generála?
KOM.: to . . .
Já
bych
jen
K O M . : Myslíte, mladý
rád
poukázal
muži?
G E N . : Já bych řekl, že také poněkud přeháníte, milý p o r u č í k u ! N e b o ť nemáme, bohužel, důkazů proti obžalované-
76
G E N . : Prosím, neupejpejte sel I N S P . : Nikdy, komisaři. N i k d y !
K O M . : T a k prosím, pánové. D o u f á m , že to j e dostatečný důkaz.
nou zavrhnout a zabránit tak mu vyvrcholení výslechu.
G E N . : Ale víte, komisaři, m n ě začíná být s podivem, p r o č kladete našemu výslechu tolikeré překážky?
P O B O Č . : A n o ! A zdůrazňuji z n o v u : ta bomba nefunguje.
K O M . : Překážky? G E N . : T a k se mi zdá, m ů j drahý misaři.
ko-
P O B O Č . : M o h l byste požádat, aby v ě z e ň byl na okamžik o d v e d e n ?
G E N . (zřejmě pumu!
úspěšné-
Ukažte mi
rozěilen):
(Komisař vezme bombu ze zásuvky, podá generálovi, který ji pak podá pobočníkovi) POBOČ.:
Ano, je
to ona.
G E N . : Zajisté. Komisaři, mohl byste . . .
G E N . : Jste si tím jist?
K O M . : (zazvoní a strážník vejde) Odv e ď t e ho na chodbu a až zazvoním, tak h o p ř i v e ď t e zpátky. (Strážník odvede vězně)
P O B O C . : N a d e vší pochybnost.
P O B O Č . : T v r d í m , že obžalovaný, vzdor všemu, j e v podstatě vinen hozením p u m y na generála. A m á m plán. jímž mi to bude snadno dokázat. G E N . : Prosím, pokračujte!
G E N . : T o j e šílenství! díte, komisaři?
Co
K O M . : Nuže, generále? V y váháte? G E N . : Z č e h o mě chcete Učiňte potřebná opatření! (Komisař zazvoní, ně a odejde)
o tom sou-
K O M . : Soudím, že váš pobočník, vynikající odborník na tyto problémy a nadějný mladý důstojník, m á zcela pravdu. Nemůžete, myslím, tento pokus rov-
strážník
nařknout?
přivede
věz-
K O M . : Bude vaším úkolem hodit bu na generála, milý příteli.
bom-
INSP.:
P O B O Č . : Z d e přítomný komisař má d o sud v šupleti b o m b u , kterou jsem měl tu čest na vás kdysi hodit, pane generále. Zmínéná puma samozřejmě nefunguje, čehož svědectvím je vaše dnešní přítomnost zde. Navrhuji tudíž, abychom zavolali obžalovaného a dali m u pumu do ruky. V y , pane generále, se ráčíte postavit na c h o d b u a dveře budou otevřeny. R u č í m za to, že až obžalovaný bude třímat p u m u v ruce, neodolá svým anarchistickým a svobodářským instinktům — a b o m b u prostě hodí. T a k získáme nejspolehlivější důkaz j e h o nepřátelských úmyslů.
tu
Jen tak —
K O M . : Generál c h o d b ě a vy zde.
z ničeho bude
stát
nic? venku
na
G E N . : Snad bychom to mohli odložit na zítřek? K O M . : Jak si přejete, generále. Ale o tom odkladu bude ovšem třeba informovat vládu. G E N . : Ne, chodbu)
ne!
Jedeme!
(Odejde
na
P O B O Č . : D o b r á , dejte mu masku, k o misaři. Iluse musí být dokonalá. T a maska j e patrně také ještě u vás v zásuvce. (Nasadí inspektorovi masku) K O M . : V š e připraveno! Nuže, poručíku, ujměte se režie. P O B O Č . : D o b r á . Z a č n e m . (K vězni): T a k tedy . . . jdete p o ulici . . . vžude kolem krásné ženy . . . odtud, c o stojí
77
komisař, září slunce . . . a tam (ukáže do chodby) j e generál. J e h o řády se třpytí, j e h o boty se blýskají a v y si začínáte u v ě d o m o v a t , že t e ď , t e ď k o n e č n ě m u můžete všecko oplatit. R o z u m í t e ? V š e c k o oplatit g e n e r á l o v i !
jste se dal v ě z n ě m obelstít? Budete-li tvrdit, že jste m ě propustil, protože j s e m se stal vskutku ř á d n ý m o b č a n e m , pak ovšem zas v nynější aféře s b o m b o u se ocitnete v situaci nízkého intríkána. A l e m l u v m e k věci. C o byste řekl tomu, kdybych vás zatkl j á ? !
(Inspektor hodí pumu.) Světla na okamžik zhasnou. Explose, oslňující záblesk, rachot, pak tma. Světla se znovu rozsvítí. K o m i s a ř a pobočník na sebe chvíli mlčky pohlížejí)
K O M . : Prosím, nemyslete si, ž e snad policista nemůže být zatčen. N a o p a k . Zatčení j e nad policistou. Z a t č e n í j e nade vším. A j á jsem staromódní p o l i cista. Prosím, račte . . . K d y ž to m ů žete odůvodnit.
K O M . : M ě l j s e m zato, že jste měl g e nerála rád. Jako váš nadřízený se k v á m zajisté choval velmi pěkně. Nuže, c o byste t e ď řekl tomu, kdybych vás zalkl? T e n t o případ, jak sám zajisté uznáváte, je poněkud nejasný! P O B O Č . : Ovšem, nejasný, p o k u d se týče role, kterou jste v něm hrál vy, komisaři. M o h l o by z d e tudíž dojít k interesantní situaci: k v z á j e m n é m u zatčení. K O M . : V y to dotáhnete daleko, mladý muži, avšak o p a č n ý m směrem než já, policejní šéf. A n o , právě o p a č n ý m směrem, n e b o ť já vás zatýkám! (Vytáhne šavli a zatkne pobočníka)
P O B O Č . : O v š e m , že m o h u . Podle m é h o názoru totiž základní povinností p o l i c e j n í h o šéfa je bdít nad tím, aby b o m b y nebyly házeny na generály. A v y ? C o jste učinil? Sám jste vložil p u m u d o rukou spiklencových a ukázal jste m u , jak ji používat. K O M . : A l e ta p u m a údajně nefungovala. V y sám jste to tvrdil! P O B O C . : O tom není nutno se šířit: vy jste mi neměl věřit. K O M . : Ale v ž d y ť vy sám jste m ě ještě před chviličkou u j i š ť o v a l , ž c jste věrný vládě.
P O B O C . : Z n a m e n i t ě ! O b á v á m se však, že jste tím vyčerpal své možnosti. V a š e snahy svalit na mě o d p o v ě d n o s t za v ý buch jsou - - d o v o l u j i si vás upozornit - - komické a nakonec se obrátí proti vám.
P O B O C . : Já jsem věrný vládě. A l e vy, j a k o policejní šéf, jste měl vědět, že to není nijak zvláště důležité, protože to může znamenat všecko možné, podle okolností.
K O M . : A prosím vás! Jak si představuj e t e , že by se to m o h l o stát, mladý muži?!
KOM. (resignovaně): Dobrá, zatkněmež se tedy navzájem. ník vytasí šavli a zatkne komisaře. zí generál.)
P O B O Č . : V e l m i snadno, drahý příteli. V y mě obžalujete z protistátní činnosti a z atentátu na generála. A samozřejmě budete tázán, kde jste byl, když ten poručík — to jest j á — podepsal své doznání a byl propuštěn z vězení. Jaký jste to byl policejní komisař a jaká byla vaše bdělost, b u d e v á m řečeno, když
78
KOM.:
Ne! Vy —
a na
dobrá, (PobočVchá-
živu?
G E N . : N e j s e m tak hloupý. Schoval j s e m se na záchodě. P O B O Č . : Chtěl bych upozornit n a to, že komisařův výkřik překvapení j e p r o n ě h o přitěžující okolnosti. J e h o překvapeni, v y j á d ř e n é v ě t o u : " V y — a n a ž i v u ? , " na-
značuje. že komisař najisto počítal s n ě - G E N . : M ě ? A p r o č ? č í m jiným. K O M . : Z a lehkovážné vystaveni generála nebezpečí atentátu. Jste obviněn z neG E N . : Jsem nucen zatknout vás oba, přímého napomáhání rozvratně činnosti. pánové. Jsou zde totiž j e n dvě m o ž nosti: b u ď t o byla n á h o d a anebo j e d e n V y sám jste m ě v tomto směru nabáz vás to schválně narafičil. A protože dal k bdělosti. Bude to p r o vás jistě jsme se ještě nenaučili zatýkat náhody, polehčující okolnost. zbývá j e n ta druhá možnost. V ě z n ě n e P O B O Č . : Jediné, c o nám ještě zbývá beru v úvahu, protože ten už j e zatčen rozřešit, j e otázka, zda policista, který tak j a k o tak. zatkl osobu, která h o zatkla, j e oprávněn zatknout osobu třetí, kterou byl K O M . : M á t e zcela pravdu. Poručíkova předběžně sám zatčen a která j e s poliminulost před soudem m n o h é osvětlí v cistou ve stavu vzájemného zatčení. této spletité záležitosti. P O B O Č . : A komisařovy motivy b u d o u pro vyslýchající klasickým příkladem. Je zcela možné, že kromě jiného chtěl také kompromitovat generálova pobočníka. M o t i v pochopitelný a ovšem zcela osobní, nemající ničeho společného se službou vládě. K O M . : Já však vám musím oznámit, a to s lítostí, generále, že j e mou povinností zatknout j m é n e m vlády také vás.
Z MRTVÝCH VSTÁNÍ T i , k d o se obávají, že pravda nezvítězí, by měli číst p o z o r u h o d n o u antologii z poesie, 1) která vznikla za železnou o p o nou p o X X . sjezdu sovětské strany, d o b ř e přeloženou d o angličtiny a opatřenou ú v o d e m Roberta Conquesta, m l a d é h o básníka, s p o l i t i c k ý m r o z h l e d e m n e p o m ě r n ě širším, než většina básníků z let třicátých. Básníci, j e j i c h ž verše jsou tu přeloženy, znají j e n j e d e n námět — úzkost o osud Pravdy v tyranii; a znají j e n j e d n o vzrušení — když se Pravda náhle p r o j e v í . Jsou ovšem různé druhy útisku i v y s v o b o zení. Ruští básníci p o smrti Stalinově 1)
Back
1958.
to
Life,
Hutchinson,
Londýn
K O M . : Jakožto osoba zatčená se k tomu nemohu vyjádřit. G E N . : Myslím, pánové, že policie bude nyní mít plné ruce práce. INSP. (který až doposud stál stranou a mlčel, náhle rozpřáhne ruce a vykřikne, nyní již zcela přemožen duchem rebelie): Ať
žije
svoboda! Přeložila
B. J.
ztotožňuji svou zeni a komunismem. V j e j i c h cítění j e X X . sjezd j o n částí celk o v é h o vývoje, komunistického etiítu, 8 nímž se stotožňují. U v ě d o m u j í ai však, že v letech, která náftlodovala p o smrti Leninově se děly křivdy, triumfovali lháři, pokrytci a muřitcló a v ů b e c so děly hrozné věci. V této antologii j e n o m j e d na báseň, " N e d o k o n č e n á p í s e ň " z peru Harijs Heislersc, j e pesimisticky laděna a není tu ani stopy p o výbuchu leninskéh o optimismu, který p o Stalinově smrti nalezl ohlas inezi sovětskými básníky. A l e i v této básni j o tragedie o s o b n í h o rázu, n e b o ť líčí rodinný život d o k o n a l e rozbitý p o d tlakem tyranie. Polští, maďarští i čeští básníci j s o u duchem svého díla i nadále Evropany. T í m chci říci, žc j s o u to básně lidí, kteří patří k evropské tradici a kteří p r o ž í v a j í
79
komunismus j a k o jakýsi druh okupace, asi j a k o když Francie byla okupována nacisty. Ba d o k o n c e j e j i c h p o e s i e p ř í m o navazuje na tu, j e ž se psala za španělské občanské války, j e ž měla své pokračování za nacistů v p o d z e m í a která opět kvete dnes zejména v Polsku. Dokument
a v t o m j e tyranie . . . v tom j a k náhle ztuhne m i l e n c ů v o b l i č e j p o n ě v a d ž tyranie j e i v p r v n í m zamilování,
doby
My, s o u d o b í diváci, j s m e patrně tak zaujati politickými p r o m ě n a m i a jednotlivými j e j i c h fúzemi, že nám docela uniká j e d n a skutečnost: že totiž literární historikové b u d o u j e d n o u poukazovat na poesii, j e ž se dnes píše ve v ý c h o d n í Evropě, j a k o na j e d i n o u alternativní tradici (nezávisle na i d e o l o g i í c h ) ve srovnání s krajně zintelektualisovanou p o e s i í A m e r i k y a A n g l i e — poesií, zabarikádovanou na universitách a chráněnou c l o n o u výlučně literární kritiky. Charakteristickou p r o tu první alternativu — pro poesii, j a k j i píše Miguel Hernández, Alberti, Neruda, Aragon, Wažyk u Illyés — je vášnivý individualismus, který ho kryje S neméně vášnivým p o c i t e m sociálního společenství s ostatními utiskovanými, p o n i ž o v a n ý m i , žalářovanými jednotlivci. Tato poesie — j e ž je v postatě poesií z l o m e n é a pronásledované opozice — se ovšem pronikavě liší od nemastného-neslanného pokrytectví socialistického realismu a také od ledové, odsuzující nadřazenosti akademické poesie v dnešní A m e r i c e a Anglii, Básníci s druhého břehu navazují na předcházející západní básnickou generaci, j e ž podala svědectví o pádu své společnosti. Eliotova The Waste Land se čte a j e j í vliv je patrný — na příklad ve W a ž y k o v ě "Básni p r o d o s p ě l é " . Ale to je vše, co zbývá z Eliota. Surrealismus rozhodně ovlivňuje dnešní básníky s druhého břehu, zčásti proto, p o n ě v a d ž je individualistický a přece prodchnut ironickým sociálním p o v ě d o m í m , zčásti proto, p o n ě v a d ž poskytuje rozsáhlý poetic-
80
ký slovník p o j m ů a představ j e ž j s o u zároveň tajným k ó d e m p r o p o e t i c k é " p o s l á n í " : k o d , který j e patrně nesrozumitelný těm, k d o ž n e r o z u m ě j í poesii, ale k ř i š ť á l o v ě jasný p r o ty, k d o poesii milují.
i v první nezbytné otázce i v o d p o v ě d i , j e ž zní ano ve sladkém opilství lásky j a k o m o u c h a ve víně. Eluard byl komunista a Illyés píše o životě v p o d m í n k á c h , vytvořených komunismem. Tento zdánlivý protiklad nás nemusí příliš mást. N e b o ť — odmyslíme-li si nálepky přináležitosti, j e ž si básníci p ř i p í n a j í na k l o p u — Illyés vlastně líčí lidskou p o d m í n k u za tyranie, tak j a k o ji vystihl Eduard v roce 1943. Poesie
zoufalství
A ty nálepky opravdu m o h o u mýlit. M n o z í z básníků, j e j i c h ž verše čteme ve zmíněné antologii byli — n e b o ještě j s o u — komunisty. Důležitější, než za c o se vydávají, j e skutečnost, že všichni píší básně b e z n a d ě j e , ale beznaděje nesoucí nezfalšovatelné znaky vzkazů narychlo načmáraných na zdi věznic. Jej i c h jazyk j e směsí temnoty vězeňské cely a oslňující b ě l o b y vyvržených, toužících p o světle. V j e j i c h poesii s o u d o b á historie se stává legendární a zmínky o straně či tajné p o l i c i i , o Huesce, Madridu či V í d n i , nevyvolávají v čtenáři nepříj e m n é rozpaky. M a j í v této poesii své místo, j a k o k d y b y patřily d o b á m dávno m i n u l ý m : m o h l y b y se číst j a k o narážky na vládce, město, bitvu či myslitele ve staré čínské básni. M y na západě ovšem nasloucháme ver-
nebo Wyatt. Poesie z druhého břehu šům pronásledovaných s jistou blahopatrně přetrvá, zatím co akademická, unisklonnou sympatii. Pro nás j s o u episoversitní poesie bude připomínat tvorbu dou prostě tvorbou nešťastného bás-kdo ví - šlechticů a mnichů. Možníka, j e h o ž osudem j e žít v nepříznivých ná, že to zní j a k o provokace přiznám-li okolnostech. My píšeme svou vlastni poese, že svým způsobem závidím těm, kdo zii a věříme, že ( j s o u c plna odkazů, vlivů a mythů) okouzlí přiští generace,dnes ve východní Evropě píší poesii tak jak ji píší: a to m o h u soudit na j e j í kleré ( d o u f e j m e ) b u d o u pilně odhalokvalitu j e n z překladů. vat tyto odkazy, vlivy a mythy. I.iteraratura francouzské resistence j e dnes už Před vice než dvaceti lety mě v Madrizapomenuta. dě pronásledovaly verše mladého básníka Miguel Hernándeza, psané ve stejMám však pochyby o t o m , zda j e správném, zoufalém, obžalovávajicím t ó n u : né naše přesvědčeni, že intensivním intelektuálním úsilím můžeme se zmocnit T o t o j e m ů j hlas tak vášnivý Musy. Naopak j e možné, že za sto let T o t o j e můj život, bouřící a rozhněvaný, čtenáři, ohlížející se zpět na naši neklidToto j e mě poslání, můj život, nou d o b u , naleznou ve vyhraněně lyriAquítengouna voz eenardecida, ce s druhého břehu něco z té bezprosAquítengouna vida romliatida y airada, třednosti, j e ž nás uchvacuje > poesii IruAquítengounrumor, aquí lengo una vida. hadotirii, nebo ve verších alžbětinských vojáků a zajatců, jakými jsou Raleigh Stephen Spender (Londýn)
O AUTORECH ČLÁNKŮ V T O M T O ČÍSLE: Karel Stránecký je pseudonym mladého čs. novináře, žijícího v zahraničí. — Andrew Boyd se proslavil za druhé světové války jako válečný dopisovatel. Později procestoval jako nezávislý novinář celý svět a jeho znalost ruských lidí i ruského jazyka mu přišla vhod za častých návštěv Sovětského svazu. — Stephen Spender je anglický básník a esejista.
