ISE. Problémy demokracie v dnešním světě Politika, ekonomika a ideje Rozumět dějinám INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

129

Ročník 21. říjen 2007

Problémy demokracie v dnešním světě Politika, ekonomika a ideje Rozumět dějinám

ISE

INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

OBSAH

SE 129/2007

Úvodní slovo Kontinuita mezi smlouvou o ústavě a reformní smlouvou Rudolf Kučera

5

strana

Problémy demokracie v dnešním světě strana

11

strana

19

Demokracie, demokratizace a hospodářský rozvoj Jörg Faust

strana

37

Soutěž ve světovém hospodářství Oskar Weggel

strana

50

Mezi Evropou a Ruskem Thomas Kunze, Henri Bohnert

strana

57

„Hodně mlhavý projekt“ Beate Neussová

strana

76

Politické vzdělávání je nepostradatelné Lothar Frick

strana

84

Celosvětová regulace biologických věd Rudolf Dolzer

strana

92

Americký neokonzervatismus Pascal Fischer

strana

101

Jaký konec dějin? Karlfriedrich Herb Proč má demokracie klíčový význam pro blahobyt a mír Joseph Siegle

Politika, ekonomika a ideje

OBSAH

SE 129/2007

Rozumět dějinám Pátý plán prezidenta Beneše Milan Churaň

strana

119

Rozumět dějinám – opožděná kritická poznámka Václav Chyský

strana

124

strana

129

Recenze a polemika Richard Sennetts Analyse des neuen Kapitalismus Helmut Kohlenberger

4

Úvodní slovo

SE 129/2007

Kontinuita mezi smlouvou o ústavě a reformní smlouvou Obecně lze říci, že každá ústava má rozhodující význam při institucionalizaci politického řádu a je současně rámcem, v němž se odehrává politické sebe-pochopení společnosti, vymezuje komunikativní a deliberativní prostor pro hledání norem a konstitutivních hodnot. V Evropě máme sice zatím zkušenost hlavně s ústavami národních států, ale řada procesů politické nebo hospodářské povahy jejich rámce už dlouho výrazně překračují. Členské země Evropské unie byly v posledních letech postaveny před rozhodnutí: na jedné straně si musely zachovat svou státní a teritoriální suverenitu ve smyslu určitých rozhodovacích kompetencí, aby si ostatně zachovaly svou legitimitu, a z druhé strany musely pod věcným tlakem zvládání řady nadnárodních procesů, ať již povahy politické nebo hospodářské, delegovat další řídící a rozhodovací kompetence na společné nadnárodní orgány a vymezit způsob jejich rozhodování. Problémem, který bylo nutné naléhavě řešit, byla vůbec schopnost Evropské unie se rozhodovat i při stále narůstajícím počtu členů. Odtud pak vzešla idea vytvoření evropské ústavy, která by dala evropskému společenství nový pevný politický a hodnotový řád a současně otevřela cestu k jeho dalšímu rozšiřování. Pojem ústava byl zvolen proto, aby se dalo najevo, že se nejedná jenom o další navazující zakládající smlouvu, ale začátek nové etapy integrace. Sama idea evropské ústavy nebyla přitom nová, první s ní přišel již v třicátých letech tvůrce ideje Pan-Evropy Richard Coudenhove-Kalergi a po válce se pravidelně objevovala, například během diskuse o Evropském obranném společenství v roce 1954 nebo v roce 1984 v institucionálním výboru Evropského parlamentu. Dynamiku ovšem získala až po Maastrichtské smlouvě, kdy vznikla Evropská unie a celý proces integrace dostal výraznější politické zaměření. Rozhodujícím impulsem pak bylo plánované přijetí deseti nových členských států v roce 2004. Proto začal v roce 2002 pracovat Evropský konvent o budoucnosti Evropy, který měl připravit návrh ústavy a o rok později ho skutečně předložil. Návrh především vymezoval politický řád Unie a stanovoval, kdo a jak bude v Unii rozhodovat. Vymezoval základní principy a cíle evropského politického společenství a nově určoval rozdělení úloh a kompetencí mezi jeho jednotlivými rovinami. Jestliže právní základ Unie spočíval a stále ještě spočívá na řadě zakládajících smluv, (o nichž se stejně někdy mluvilo jako o ústavních smlouvách) a na kánonu celoevropského práva, který ovšem není kodifikován, ale rozvíjen soudci Evropského soudního dvora jako precedenční proces, pak je zjevné, že Unie vlastně ústavu měla, ale ne v podobě jednoho písemného dokumentu. To měla nová ústavní smlouva odstranit, měla všechny smlou5

Úvodní slovo

RUDOLF KUČERA

vy shrnout dohromady v jeden dokument na základě principu nástupnictví a právní kontinuity. Pojem smlouva o ústavě odpovídal skutečnosti, že v Evropské unii jako společenství členských států je nutné všechny právní akty uzavírat jako smlouvy mezi těmito státy a současně takto smluvně vzniklá ústava by dala vznik novému právnímu subjektu – jak je uvedeno v článku I-7 smlouvy o ústavě: „Unie má právní subjektivitu“. Ústavodárnou silou by ovšem i nadále zůstaly jednotlivé členské státy, jak uvádí Hans Vorländer ve své práci Die Verfassung Idee und Geschichte. Znovu se tak potvrdila stará dualita nadnárodních a mezivládních principů, z níž nebylo a není možné se zatím dostat a je dokonce otázkou, zda by to bylo z hlediska řady členských států žádoucí. Situaci popisuje článek I-5 smlouvy o ústavě: „Unie ctí rovnost členských států před Ústavou a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti.“ Je pochopitelné, že z tohoto dualismu vzniká výtka jisté nedemokratičnosti Unie. Smlouva o ústavě byla postupně ratifikována většinou členských států Unie, ve dvou ale neprošla v referendech, ve Francii 29.května 2005 a v Holandsku 1.června 2005. Nebudu se zde zabývat důvody těchto odmítnutí, protože byly již dostatečně popsány, důležité je jenom konstatovat, že si Evropská unie poté uložila přestávku na přemýšlení, ale samotný ratifikační proces se nezastavil, jak se u nás velmi často mylně uvádělo. Smlouvu o ústavě poté ratifikovaly tyto státy: Lotyšsko, Kypr a Malta ve svých parlamentech v roce 2005, Lucembursko dokonce v referendu, v následujícím roce pak Estonsko a Finsko a v únoru 2006 vlámský parlament, čímž byla dokončena ratifikace v Belgii. V případě Bulharska a Rumunska byla smlouva ratifikována současně se vstupem. V červnu tohoto roku se pak sešel summit Evropské rady v Bruselu, na němž bylo nejdříve rozhodnuto, že se nová zakládající smlouva mezi členskými zeměmi Unie nebude jmenovat „ústava“, či přesněji řečeno Smlouva o Ústavě pro Evropu, což byl dokument podepsaný v Římě dne 29.října 2004, ale jenom smlouva, protože se někteří obávali, že slovo ústava otevírá cestu k federální Evropě, k jakémusi velkému evropskému superstátu. Ve skutečnosti, z hlediska formálně-právního, se nic na platnosti evropského práva nemění, ať se příslušný právní dokument jmenuje smlouva nebo ústava. Summit v Bruselu v červnu 2007 vypracoval a schválil mandát pro mezivládní konferenci, aby připravila „reformní smlouvu“. Letos v červenci, před zahájením této konference, Komise schválila své oficiální stanovisko „Reformovat Evropu pro 21. století“, v němž objasňuje, jak bude 6

Úvodní slovo

SE 129/2007

reformní smlouva na základě mandátu schváleného na posledním zasedaní Evropské rady reagovat na strategické politické požadavky, se kterými je Evropa v dnešní době konfrontována. Komise vyjmenovává výhody, které reformní smlouva přinese občanům EU, vítá svolání mezivládní konference a zdůrazňuje, že Evropa potřebuje reformní smlouvu, která by byla schválena a ratifikována ještě před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil: „Dohoda, které bylo dosaženo na posledním zasedání Evropské rady, obsahuje jasný a přesný mandát k naší práci. Mandát ovšem není smlouva. Nyní musíme udržet současnou dynamiku a zajistit, abychom měli reformní smlouvu co nejdříve. Musíme uchopit příležitost a uskutečnit změny. Musíme rovněž dohlédnout na to, aby všechny změny a přínosy obsažené v mandátu mezivládní konference byly převedeny také do reformní smlouvy. Existuje silná politická shoda, že rozsah a obsah pověření mezivládní konference by měl být dodržen a neměl by být znovu otevírán k diskusi. To je jasné stanovisko Komise“. Co se změní a co zůstane z projektované ústavy? Především získá Unie již výše uvedenou právní subjektivitu. Ta bude samozřejmě závislá ve svém jednání na vůli členských států, ale protože zůstane z ústavy další důležitý prvek a sice přednost unijního práva před právem členských států, budou přece jenom oslabeny pravomoci členských států. Stejně tak zůstane jako právně závazná Charta základních práv a z této závaznosti bude vyňata pouze Velká Británie. Chtěl bych připomenout, že v případě Charty nejde jen o svobodná práva občanů Unie, ale také o nároková práva, která umožní, aby se jich občané domáhali v rámci Unie a vyžadovali podporu Evropského soudního dvora. Stejně tak zůstane z ústavy projektovaný Evropský úřad pro zahraniční záležitosti, jenž bude veden ministrem zahraničí Unie, místopředsedou Evropské komise, jenž má být volen Evropským parlamentem (na rozdíl od návrhu ústavy, kde měl být jmenován Evropskou radou) a bude ve své osobě slučovat pravomoci dosavadních nejvyšších úředníků Unie pro zahraniční záležitosti, Vysokého pověřence a komisaře pro zahraniční záležitosti a navíc bude trvale předsedat Radě ministrů zahraničí členských států. V otázkách zahraniční a obranné politiky a vnitřní bezpečnosti bude také existovat možnost posílené spolupráce, (v oblasti obranné politiky se jí říká strukturovaná spolupráce), aby některé státy – musí jich být alespoň jedna třetina - společně postupovaly rychleji než jiné, což umožní Unii, aby se v těchto oblastech vyvíjela rychleji. Co se týká oblasti institucí, bylo z ústavy převzato téměř vše. V Čechách tuto skutečnost z politiků plně pochopil pouze prezident 7

Úvodní slovo

RUDOLF KUČERA

Václav Klaus. Není tedy pravda, že na summitu bylo dosaženo velmi důležitého obratu ve vývoji Unie. Prezident naopak poukázal na to, že se vlastně nová smlouva odvíjí od ústavní smlouvy a uchovává její podstatu. Je to hlavně patrné na funkci prezidenta Rady, který bude Radou volen na dva a půl roku a nesmí to být člen vlády nějaké členské země. Evropská unie tak bude mít ministra zahraničí, prezidenta a Charta lidských práv se stane vymahatelnou součástí unijního práva, stejně jako Konvence o lidských právech Rady Evropy, k níž Unie přistoupí. Tím se nejen o trochu přiblíží ke své federální budoucnosti, ale také se vrátí ke svému původnímu účelu, který byl vytyčen v poválečné době, k ochraně lidských a občanských práv svobodných obyvatel Evropy. Když byla Konvence Rady Evropy v v listopadu 1950 schválena, řekl Robert Schuman, že je to základ, na kterém bude chráněna lidská bytost proti všem tyraniím a totalitám. A tak když slyším, že jeden český politolog nazval ve své vědecké publikaci Unii „Kafkovým zámkem“, mám pocit, že se mnozí natolik vzdálili vlastnímu poslání evropské integrace, že by jim bylo jedno, kdyby přestala existovat. Naštěstí si podle posledních průzkumů velká většina dnešních občanů Unie uvědomuje její smysl a přeje si další její posilování. Navzdory mnohým vědeckým zkoumáním. Na posledním summitu Evropské rady v Bruselu se největší zápas svedl okolo způsobu hlasování a tedy rozhodování v orgánech Unie. Problém byl poměrně jednoduchý. Šlo o to, rozšířit způsob rozhodování kvalifikovanou většinou a nově určit tuto většinu, protože při stále se rozšiřující Unii již není možné zachovat jednomyslné rozhodování v dosavadním rozsahu. Smlouva o ústavě redukovala možnost uplatnit právo veta z 84 případů na 47 a rozšířila rozhodování většinou ze 137 na 177 případů. Dosavadní systém kvalifikované většiny podle smlouvy z Nice (většina byla dosažena, jestliže pro rozhodnutí byla nejméně polovina států, které současně reprezentovaly 72% hlasů v Radě a 62% obyvatel Unie) byl nahrazen systémem tzv.dvojí většiny, jaký existuje například ve Švýcarsku při nejzávažnějších referendech. Při rozhodování v Unii musí být dosaženo většiny členských států, ale i většiny obyvatel, zatímco ve Švýcarsku nejen většiny obyvatel, ale i většiny kantonů. Ve smlouvě o ústavě byla kvalifikovaná většina v Evropské radě a Radě vymezena takto: „Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55% členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie. .... Odchylně od odstavce 1, pokud Rada nerozhoduje na návrh Komise nebo ministra zahraničních věcí Unie, je kvalifikovanou většina vymezena jako nejméně 72% členů Rady zastupujících členské stá8

SE 129/2007

ty, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie.“ (Článek I-25) Proti tomuto systému se především ohradilo Polsko a na posledním summitu v Bruselu nejprve navrhlo jiný systém hlasování. K jeho hlavním autorům patří německý matematik Werner Kirsch, který pracuje na universitě v Bochumu. Ten vypracoval se dvěma polskými a jedním britským kolegou návrh hlasování, který se jmenuje „model hlasování podle odmocniny na druhou“ a zaslali ho vládám evropských států, avšak až donedávna bez úspěchu. Pak se ho chopila polská vláda a prosazovala ho v Bruselu na summitu. Podle tohoto modelu se z každého množství obyvatel, například z 81 milionů Němců nebo 36 milionů Poláků, udělá odmocnina na druhou a vznikne 9 německých hlasů a 6 polských. Pro rozhodnutí kvalifikovanou většinou v Radě bylo pak ještě třeba stanovit potřebnou, tedy kvalifikovanou většinu. Prof.Kirsch ji vypočítal na 61,4 procent hlasů, stanovených podle odmocniny na druhou. Podle poslední smlouvy z Nice, která je nyní platná, byly nejlidnatější státy Evropské unie poškozeny, například Polsko mělo 27 hlasů a Německo, s více než dvojnásobným počtem obyvatel, jen 29 hlasů. Podle polského návrhu, vypracovaného prof.Kirschem, by rozhodnutí sice více odpovídalo většinám obyvatel než většinám států, ale opět by získalo Polsko a ztratilo Německo, i když ne tak jako podle Nice. Z politického hlediska je to však jinak než z hlediska matematického, které navrhuje prof.Kirsch. Politika se nemůže řídit podle matematiky, i když jí matematika může velice napomoci. Smlouva v Nice byla například vyjednávána spíše pod politickým tlakem z polské strany. Návrh ze smlouvy o ústavě byl vyjednáván dlouho a jeho cílem byla vyváženost s ohledem na počet obyvatel. Samozřejmě, že polský návrh ze summitu byl lepší než smlouva z Nice, ale horší než z ústavní smlouvy. A to především z jednoho zásadního důvodu. Ústavní smlouva umožňovala skutečně politické jednání, to znamená jednání založené na pružném vytváření kompromisů a koalic hlavně velkých a malých států podle problémů, o nichž by bylo třeba rozhodovat. Sám profesor Kirsch přiznával, že ústavní smlouva byla výhodná hlavně pro velké a pro malé státy, ne pro státy střední velikosti. Vlastní problém pak vidím v tom, že se podstatnou měrou ztížila možnost zablokovat nějaké rozhodnutí. Podle smlouvy z Nice je nutné pro blokaci mít jen 28% hlasů, přičemž jenom Španělsko a Polsko jich mají dohromady téměř 17%, podle smlouvy o ústavě by bylo potřeba buď třináct zemí nebo zemí, které mají dohromady 225 milionů obyvatel, přičemž výše uvedené dvě země mají dohromady jen 78 milionů. Výsledek z Bruselu pak byl ten, že systém hlasování a rozhodování podle ústavní smlouvy vstoupí v platnost až v roce 2014, s možností prodloužení až do roku 2017. Polský podíl na rozhodování bude tedy až do této doby nad-proporční, ale výh9

SE 129/2007

ra pro Polsko to není, protože ztratilo na politické váze. Nyní je tedy na řadě dokončení nové reformní smlouvy podle dohod z Bruselu, přičemž, jak konstatoval předseda Komise, neočekává se, že by někdo znovu zpochybňoval dohodnuté a znovu otevíral uzavřené debaty. Nová smlouva by měla vstoupit v platnost v roce 2009 a na jejím základě by pak bylo možné pokračovat v rychlejší politické integraci Evropské unie. Vzhledem k tématu této konference by bylo možné závěrem ještě říci něco o střední Evropě. Střední Evropa není ve svých postojích k Evropské unii jednotná, což názorně ukázal summit v Bruselu. Hlavní stát, který vytrvale požadoval změny v systému hlasování i ve jménu pochybných historických argumentů, bylo Polsko, podporované Českou republikou. Naopak Slovensko (slovenský parlament ratifikoval ústavu velkou většinou – 116 pro, 27 proti –již v dubnu 2005), Slovinsko (parlament ratifikoval již v únoru 2005) a především Rakousko patřily mezi státy, které přispěly ke zdaru summitu nejvíce vedle Francie, Německa, Lucemburska a Španělska, které přímo na summitu přicházely s konkrétními návrhy na řešení patové situace. Polsko a Česko navíc dávají najevo i řadu dalších výhrad vůči Evropské unii, přičemž tyto výhrady jsou hlavně politické povahy, i když se často halí do vědeckého zkoumání. Z hlediska Středoevropana je ale snad nejtrapnější polská a česká podpora návrhu, který pak byl přijat, že ze smlouvy zmizí Symboly unie, vlajka, hymna a heslo Unie a svátek Den Evropy 9.května. Všichni vrcholní představitelé Unie ze západních zemí na to reagovali ujištěním, že všechny tyto symboly budou o to více oficiálně používány. Ukázalo se, že některým národním státům silně vadí postupně vytvářená identita Unie ve smyslu Hobsbawmových „vynalezených tradic“ (invented traditions) či ve smyslu Renanova či Andersonova pojetí národního společenství jako duchovního společenství (imagined community). Jsem toho názoru, že nakonec ovšem politika identit uspěje a symboly se příště zase do zakládajících smluv EU vrátí. Jde o přednášku, přednesenou na konferenci Střední Evropa v Evropské unii a Evropská unie ve střední Evropě, pořádanou ve dnech 20.-21.září 2007 na Fakultě sociálních věd v rámci Výzkumného záměru UK FSV.

10

Problémy demokracie v dnešním světě

SE 129/2007

Jaký konec dějin? Karlfriedrich Herb Má demokracie budoucnost? Může se udržet se svými skromnými pravdami v boji světových názorů? Hrozí, že dnes nechá své občany na holičkách nebo ji opustili všichni dobří duchové? Jaký prostor v obecných záležitostech může demokracie přenechat náboženství? Je sama odkázána na náboženské vazby? Hrozí demokracii v době globalizace těžké časy? Ještě nedávno zněly takové otázky méně naléhavě. Tehdy demokracie překypovala sebevědomím a její budoucnost se zdála být jistá. Ve šťastnějších dnech roku 1989 vyhlásil Francis Fukuyma s nastávající vládou demokracie konec dějin. Po pádu berlínské zdi a zhroucení komunistické světové říše se tento konec zdál být neodvratný. Z desetiletí trvajícího konfliktu mezi Východem a Západem vyšla demokracie jako vítěz – a daleko široko nebyla patrná alternativa. Co nového mohlo ještě vzniknout vedle její bezkonkurenční nadvlády? Byla však situace opravdu tak příznivá? V každém případě nadšená nálada roku 1989 rychle ustoupila všeobecnému vystřízlivění. Po vlně demokratizací, které slibovaly právní stát, lidská práva a tržní hospodářství, nás dějiny opět dohonily a na mnoha místech dokonce poučily o horších věcech. Tak rychle, jak se tehdy doufalo, se demokracie na zeměkouli neusídlila – a už vůbec ne mírově a bez boje. Sotva radostná zvěst o demokratickém konci dějin dozněla, objevilo se heslo o boji kultur. Je lhostejné, zda tento konflikt sídlí v trhlinách mezi kulturami nebo v nich samých. V každém případě se nyní budoucnost demokracie jeví ve zcela jiném světle. Pokud skutečně žijeme v epoše demokracie, pak jejím znamením je konflikt. Tehdy se zmýlili mnozí, ať již viděli přicházet blízký konec z Nového světa nebo ze staré Evropy. Ve Francii ohlásil François Furet – přesně v době oslav jejího dvoustého výročí – konec revoluce a obohatil současnost o jednu iluzi: Mitterandova éra označovala vstup do konečného období demokracie a lidských práv. V navyklém smyslu, podle něhož se francouzská vnitřní politika rovná dějinám světa, měl světový duch nalézt své poslední sídlo v Paříži. Liberální eschatologie Fukuyama vlastní jinou mapu: definitivní podobu demokracie vidí v Ame11


Karlfriedrich Herb

rican way of life vidí. Přesvědčen o jejím konečném vítězství – přinejmenším nad jejími vnějšími nepřáteli – se v roce 1989 obával, že v důsledku chybějících alternativ vznikne mezi vítězi dokonce dlouhá chvíle. Spojené státy by takovou starost dnes měly rády. O zbytku světa ani nemluvě. Posuzují-li se Fukuyamovy analýzy z hlediska dějin idejí, ukáží se jako směs skotského osvícenství a pruské filozofie dějin. Vláda neviditelné ruky v tržní společnosti na jedné straně a šťastný konec boje o uznání na straně druhé. To jsou úspěšní garanti demokratického vítězství. Adam Smith v pozadí, v popředí však Hegel jako hlasatel konce dějin. Může udivovat, že právě Hegel pronikl do šéfovských poschodí amerického State Departementu. Není to ovšem Hegel sám, kdo zde má slovo, ale také dobrodružný interpret Hegelovy Fenomenologie ducha Alexandre Kojève. Tento pařížský hegelovec je kmotrem Fukuyamovy liberální eschatologie. Existencialistické čtení Hegela Kojève přišel ve třicátých letech 20. století do Francie jako ruský emigrant, aby pařížským intelektuálům zprostředkoval Hegelovu filozofii a hegelovce naučil strachu. Patrně si obě skupiny lekce zasloužily. Kojève se zabýval starou otázkou všech Hegelových žáků od leva do prava: jaký bude obsah dějin světa? V tom se vyznal nejlépe: ve jménu Mistra ohlásil konec dějin. Přesně jej také datoval: rok 1806 – Napoleonovo vítězství nad Pruskem v bitvě u Jeny. Bitva zpečeťuje konec národních států a na jeviště světových dějin nechává vstoupit světový stát. Světový duch odvedl své poslední dílo. Zbývá dobýt provincie, což je pro světového ducha obtížná trestná práce. Jinak platí: na Východě nic nového. Kojève čte Hegela existencialisticky s krkolomným odstupem od textu. Boj mezi pánem a rabem končí ve společnosti svobodných občanů, kteří si navzájem poskytují uznání. Francouzská revoluce a Napoleonovo císařství činí z individuální svobody princip sebeuvědomění. Po Napoleonově vítězném tažení nevidí Kojève pod sluncem nic nového: Stalin a Hitler jsou pouzí epigoni; čínská revoluce není nic jiného než opožděné zavedení Code Napoleon na druhém konci světa. Ale jak je konec dějin jistý, tak zamlžená je jeho konkrétní podoba. Na rozdíl od Fukuyamy, proroka zpětného pohledu, Kojève si rozhodně není jistý, kdo ve dvacátém století vyjde z konkurence velmocí jako vítěz. Zjevně přisuzuje konečné vítězství jak kapitalismu, tak komunismu. V pošetilých srovnáních ztrácejí oba systémy známé kontury. Nejdříve Kojève klade 12

Jaký konec dějin?

SE 129/2007

konec časů do Sovětského svazu a Stalina uznává jako legitimního dědice Napoleona. Po druhé světové válce spatřuje marxistické poslední stadium dějin za již dosažené ve Spojených státech – a v Henry Fordovi jediného významného autentického nebo ortodoxního marxistu dvacátého století. Cesta do Japonska v padesátých letech poskytuje Kojèvovi novou vizi konce dějin: demokratický snobismus, který v Japonsku vzniká ze setkání tradičního a elitářského způsobu života s American way of life. Čajový obřad a MacDonaldův fastfood jako poslední výkřiky konzumní společnosti. V každém případě je si Kojèv jist, že s příchodem homogenního světového státu dosloužila nejen každá politika, ale nastává i konec člověka. Konec dějin je smrtí člověka ve vlastním smyslu. Ale Kojève umí současníky posthistorie také hned utěšit. Člověk zůstává živý jako zvíře a zůstává všechno, co činí člověka šťastným, umění, láska, hra a tak dále. Zda to všechno je pouze intelektuální hra nebo je to míněno smrtelně vážně, lze těžko rozhodnout. Rozhodně se to těžko snáší. U Kojèva se nakonec největší vrazi světových dějin mění na loutky jeho filozofického umělkování. Tady končí všechny žerty. Že se Kojève cítí být na výši se Stalinem a chce tím tvořit podobné spřežení jako Napoleon a Hegel, mluví za celé svazky. Kant kdysi psal o teroristické představě světových dějin. Kojève jí dává podobu. Od kruhového k lineárnímu běhu dějin Že není možný žádný pokrok, že změna nepřináší nic nového a nakonec zůstane vše při starém – tento scénář konce časů určuje paradoxně i počátky filozofie dějin. I staří uměli jistě zpívat píseň o konci dějin. Nevěřili však, že by tomuto konci předcházel nějaký pokrok. Změna se děje bez nám tak známé ideje pokroku. Vstoupit do dějin chce teprve moderní člověk, antický se cítí být svázán teleologickým řádem světa. Není tu žádný prostor pro pokrok z vlastního popudu. Všechny dějinně filozofické spekulace ovládá tvar kruhu a v antické politice stojí změna ústav ve znamení opakování. Plus ça change plus, ça reste la même chose. Lidské řády přicházejí a odcházejí. Tam, kde naleznou svůj konec, následuje začátek, jenž neslibuje nic nového. Prvního průlomu z kruhu vznikání a zanikání se člověk odvažuje u Augustina. Idea lineárního průběhu dějin je poprvé myslitelná až s příchodem Ježíše Krista. Člověk se chápe jako občan dvou světů, přičemž ten zdej13


Karlfriedrich Herb

ší stojí zcela pod zákonem nebeského. Augustin neprozrazuje, jaký konec budou mít profánní dějiny člověka. V teologické perspektivě však dějiny končí s vystoupením Krista. Křesťanské dějiny spásy a moderna Je těžké oceňovat význam křesťanské eschatologie pro novodobou filozofii dějin. Snad každý pokrok je také kusem poutnické cesty – a moderna není tak moderní, z tohoto světa a uvnitř světa, jak se sama chápe. Je sporné, zda se modernisté kdy mohli zcela osvobodit od myšlenkového vzoru křesťanských dějin spásy. V každém případě se o to pokusili. Osvícenští filozofové psali dějiny, které měly být zcela z tohoto světa. Na místo transcendentního Boha, který řídí osudy světa podle svých představ, vstupuje člověk jako nový subjekt dějin. Rozum, svoboda a dokonalost se nyní jmenují řídící pojmy dějin, které se utvářejí samy a v důsledku toho jsou samy odpovědné. Když idea takových dějin byla ještě mladá a nevinná, pokrok sotva budil podezření. Sice také víra v pokrok zná svou hodinu osvědčení, jako třeba zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, které přineslo palčivé otázky o spoluodpovědnosti a theodiceji. Avšak u mnoha lidí nemůže žádné zemětřesení otřást zásadní důvěrou v pokrok. Condorcet, jeden z apoštolů nového učení, nazývá svou bibli Nástin historického přehledu vývoje lidského ducha. Důvěra je tu přímo bez hranic. Condorcet vidí přicházet dobu, kdy slunce bude na zemi svítit jen svobodným lidem, kteří o sobě vědí jen to, že mají svůj rozum. V tak dobrém rozpoložení se v osmnáctém století necítili být všichni. Condorcetovy sny jsou pro Rousseaua noční můra. Zatímco Condorcet vidí v perfectibilité, lidské schopnosti zdokonalování, spolehlivou vůdkyni k pokroku, Rousseau jí odnímá zář. Perfektibilita se stává novým znakem pro ambivalenci člověka přírody a jeho dějin. Tím se moderní myšlenka pokroku ocitá v těžké krizi. Odvrat od přírodního stavu Také Rousseau umí zpívat píseň o konci dějin – s úpadkem ancien régime se ostatně stala smutnou skutečností. Z mizérie současnosti vede Rousseau zpět na počátek dějin. Odtud vypráví dějiny člověka ještě jednou nově. Jsou to dějiny pokroku, který neslibuje nic dobrého. Rousseau se snaží vidět v tomto bezdějinném počátku dějin jejich předčas14

Jaký konec dějin?

SE 129/2007

né naplnění, tedy v přirozeném člověku, který nezná nic a nikoho – a nejméně sebe sama – a právě proto je šťastný. Rousseau podrobně popisuje, jak se z toho šťastného jedince stává smutný současník. V jeho trapných dějinách druhu se ukazuje, jak velice nedůvěřuje pokroku a jak velice odsuzuje jeho učedníky. Když Zelení byli ještě zelení, měli v Rousseauovi svého předchůdce. Rozhodného kritika společnosti, jenž ve zpomalení pokroku hledal slabou útěchu nad současným zlem. Zpomalení ale neznamená cestu zpět. Zpět k přírodě nechtěl Rousseau nikdy. Při všem patosu pro začátek je návrat – také zde – dětinský. Když Rousseau sní o budoucnosti, nevzpomíná na přírodní stav, ale suverénně určuje nový začátek. Navrhuje občanský stav, v němž budou zapomenuty všechny bludné cesty civilizace. Republika zní to kouzelné slovo – a společenská smlouva je k ní klíč. Radostnější konec dějin z toho však nevyplývá, platónský sen o republice nese sám do hrobu. To sice nezpečeťuje konec člověka, ale konec občana. Proto lze pojem občana škrtnout ze slovní zásoby moderních jazyků. Podpora praktického rozumu Kant, samozvaný žák Rousseaua, se s tak smutným koncem dějin nechce smířit. Rousseauovým jménem navrhuje novou republiku, která se vyrovnává se současností a slibuje lepší konec. Kant jako vždy chce zpočátku vědět všechno. Táže se po konci všech věcí a pátrá po pravděpodobném počátku lidských dějin. Nepovažuje se za proroka nebo archeologa. Jako politický filozof se zajímá o počátek, který určili sami lidé. Spolu s Rousseauem nazývá tento spekulativní začátek vně dějin smlouvou. Ta je přirozeně umělou konstrukcí. Přesto obsahuje praktickou reálnost – je jako norma pro každou politiku. Je rádce praktiků – vládnoucích suverénů – a spolehlivé vodítko teoretiků. Od smlouvy lze psát dějiny ze světoobčanského hlediska. Neslibují tragický konec. Kant na rozdíl od Rousseaua svěřuje člověku, onomu křivému dřevu, z něhož nemůže vzniknout nic rovného, republikánské dějiny světa. Republika se má hodit dokonce i národu ďáblů – a postupně dobýt svět. Kant se směle staví za projekt věčného míru. Tento projekt je přímo povinností pro každého. Každý jednotlivý stát se má reformou změnit v republiku lidských práv a všechny dohromady se mají zorganizovat v republikánský spolek národů. Kant od počátku uvažuje o demokracii v globální perspek15


Karlfriedrich Herb

tivě. Teprve demokratický globus zajistí lidská práva. Avšak lze Kantovu důvěru sdílet? Nakonec by u něj museli mnozí a mnohé spolupůsobit, aby se svět –peu à peu – stal republikánský. Politická reforma shora, filozofická osvěta zdola, obchodní duch měšťanské společnosti a v neposlední řadě velká umělkyně příroda, která mění nesvornost ve svornost – to vše by muselo táhnout za jeden provaz a starat se o republikanizaci. Kant na úspěch takového podniku věří. Jeho republikánské dějiny spásy jsou parusie bez velkého prodlení. Dějinné znamení roku 1789 posiluje důvěru. Ne aktéři v Paříži, nýbrž nezúčastnění diváci se svým entuziasmem pro novou republiku prozrazují morální založení člověka – a dokazují tím pokrok k lepšímu. Avšak Kant skromně jako vždy nechce dokázat pokrok teoreticky, je to požadavek praktického rozumu. Zavazuje nás vykládat dějiny ze světoobčanského hlediska. Tohle Hegelovi nestačilo, ví o dějinách víc Rozum a svoboda se neodkládají do vzdálené budoucnosti a jsou chápány jako morální pobídka pro současnost. Ve Francouzské revoluci se princip sebeurčení jednotlivce stal skutečností. Přitom Hegel zná až příliš přesně okliky světového ducha. Zná cenu za pokrok ve vědomí svobody –, a že dějiny ponechávají málo prostoru pro poezii jednotlivce. Avšak konec dějin, jejž mu Kojève přibásnil, se u Hegela hledá marně – stejně jako homogenní světový stát jako jeho politická podoba. Hegel proti Kantovu kosmopolitismu staví národní stát jako protagonistu dějin. Tocquevilleova nejistá budoucnost To, co v devatenáctém století následovalo po Kantovi a Hegelovi, nazval jednou Julius Ebbinghaus zle teror světonázorového diletantismu. Ze správy budoucnosti činí filozofickou vášeň. Muži jako François Guizot, Karel Marx a Auguste Comt vědí přesně, kam vede pokrok a dějiny, zda dějiny skončí panstvím buržoazie, diktaturou proletariátu či expertokracií pozitivistů. V této pestré společnosti prognostiků a proroků působí přímo skromně francouzský šlechtic Tocqueville se svou knihou Demokracie v Americe. Přitom i on předkládá odvážnou tezi. Dějiny staví pod zákon rovnosti – égalité des conditions (rovnost podmínek). Tocqueville je také sekulárním učitelem spásy. Rovnost podmínek, železný zákon moderny, je dílem Boží prozřetelnosti. Pozoruhodné je však, že Tocquevilleova eschatologie ponechává konec dějin otevřený. Místo sázky na demokratické řízení Boží, navrhuje Tocqueville dramatické alternativy – svobodu nebo barbarství, 16

Jaký konec dějin?

SE 129/2007

liberální demokracii nebo moderní despocii. To jsou vyhlídky v Prozřetelností negarantované éře rovnosti. Budoucnost demokracie je nejistá. Tocqueville nepochybně prohlašuje demokracii za schopnou modernity. Rovnost práv a ekonomických šancí, suverenita lidu, reprezentace, dělba moci a politická rovnost občanů – to jsou nezadatelné podstatné prvky demokracie jako společenského a politického řádu. Zároveň se Tocqueville netají skepsí vůči demokratické éře rovnosti. Seismograficky zaznamenává její slabosti a nedostatky. Ví, že demokratické instituce a práva budou postačovat jen tak dlouho, pokud je bude nést živá politická kultura. Odchod občana z veřejné sféry ho děsí. Tam, kde se setkávají materiální nárokové myšlení a neschopnost politického jednání, vyvolává to přepínání nároků na stát, které Niklas Luhmann vyzdvihuje jako podstatný znak dnešních demokracií. Místo aby jednotlivci ponechával lamentování nad vlastní bezmocností, Tocqueville propaguje vlastní odpovědnost a politickou angažovanost. Přesto pochybuje, zda smysl pro celek a účastenství občana může demokracii natrvalo vyzbrojit proti jejím vlastním slabostem. Již Tocqueville si byl vědom, že demokracie žije z podmínek, které sama nemůže zaručit. Bezohledně tím odhaluje nezakotvenost demokratické společnosti a v neschopnosti získat jistotu o sobě samé odhaluje její největší slabinu. Z tohoto důvodu pokládá za nutné jít za pouhou světskou diagnózu a terapii demokracie. Koneckonců politická dogmata demokracie – suverenita lidu, většinový princip, lidská a občanská práva – neposkytují jednotlivci ani vnitřní stabilitu, ani mravní jistotu. Demokracie nakonec vyžaduje pravidla a hranice, která se do ní vnášejí zvenčí. Nemůže se může rozvíjet a působit proti přechodu k sametovému despotismu demokratické masové společnosti. Teprve na základě transcendentního řádu Tocquevilleova analýza ukazuje, že demokracie je ve své podstatě odkázána na náboženské zakotvení. Tocquevilleovi se zdá, že taková symbióza politiky a náboženství se příkladně vydařila v americké demokracii – zejména ve srovnání s francouzskými poměry. Jiná věc je, že se mu americký způsob života v záležitostech náboženství jeví stále pochybněji, ba že politické požehnání náboženství ničí právě světské zacházení s ním. Jisté je, že nešťastný agnostik nechtěl postrádat religiozitu demokratického občana ani ve starém, ani v Novém světě. Na pozadí dnešních výzev demokracii ze strany náboženských nároků se může Tocquevilleova náboženská terapie nemocí demokracie jevit pochybná. Ale i ten, kdo Tocquevilleovy odpovědi odmítá, by měl jeho diagnózu brát v budoucnu na radu – neboť jeho 17


Karlfriedrich Herb

otázky jsou i naše vlastní. Die politische Meinung, březen 2007, číslo 448, s.44-53, přeložil Milan Churaň

18


Joseph Siegle

Proč má demokracie klíčový význam pro blahobyt a mír Joseph Siegle Pokroky demokratické transformace Žijeme v pozoruhodné době. V průběhu našeho života došlo k tomu, že většina obyvatelstva na světě žije v té či oné podobě demokracie. Ještě v roce 1988 žily dvě třetiny světového obyvatelstva v autokraticky spravovaných zemích. Tato celosvětová transformace způsobu vlády překračuje jednotlivé země a regiony. Počínaje pozdními sedmdesátými lety udělalo více než 90 zemí pokrok v otázce demokracie. I když v jednotlivých případech nastal zvrat, ukazuje křivka – jak o tom svědčí nejnovější vývoj na Ukrajině, v Libanonu, v Gruzii a Kirgízii - celkově směrem nahoru. Navzdory významným proměnám jsme svědky jistého paradoxu. Uvnitř vůdčích demokracií a mezinárodních organizací je hluboce usazená ambivalence ve vztahu k otázce, zda je moudré podporovat demokracii zhruba ve 45 zemích – zejména v arabském světě, v centrální Asii a Africe, které jsou dosud spravovány autokraticky. Výhody autoritativních režimů Takové výhrady nejsou ničím novým, protože ovládly v posledních 50 letech konvenční uvažování o demokracii. Teze o výhodě autoritativních režimů, která se nejprve rozšířila v průběhu studené války, prokázala od té doby překvapivou výdrž. Teze se opírá o tři základní tvrzení: zaprvé, chudé země mohou za pomoci autoritativního režimu dosáhnout výraznějšího hospodářského růstu. Znamená to, že autoritativní vlády mohou ve společnosti se skromnými finančními, personálními a institucionálními výkonnostními schopnostmi lépe směrovat své omezené zdroje na jasné, definovatelné cíle. Ušetřeny ohledů na pravidelně se opakující volby se mohou autokratické vlády trvale soustředit na klíčové, dlouhodobě založené vize vývoje. Mohou být stanoveny priority, uskutečněny investice, vybudována potřebná infrastruktura. Není nezbytné vést nekonečné debaty a dosahovat sdíleného souhlasu a účasti. Mzdy mohou být udržovány na nízké úrovni, tím jsou dosahovány úspory a vytvořeno atraktivní investiční klima. Podle druhé části této teze umožňuje přechod k demokracii teprve hospodářský růst. Zejména zlepšení v gramotnosti, vzdělanosti, ve zdravotnické péči, v urbanizaci a v budování rozsáhlé střední třídy – tedy proměny, které 19


Joseph Siegle

přicházejí spolu s hospodářským rozvojem – vytvářejí sociální předpoklady pro demokracii, jak známým způsobem doložil Seymour Lipset. Podle této argumentace vyžaduje stále bohatší a vzdělanější společnost neodvratně stále více právo mluvit do řízení země – a to velmi účinným způsobem. Relativní blahobyt a výkonnostní schopnost společnosti spolu se střední úrovní příjmů vytvářejí nadto silné popudy dosáhnout stabilního přechodu. Relativní přístup ke zdrojům v rostoucím hospodářství usnadňuje kompromisy mezi konkurujícími si skupinami a umožňuje tak podílet se na politice. A za třetí, autokracie jsou schopné udržet stabilitu často za velice nestabilních poměrů. Rozvojové země jsou mimořádně obtížně řiditelné klasickým způsobem. Jen železná pěst autoritativního režimu je schopna udržet pohromadě protichůdné skupiny a společenství. Za takových okolností mají přechody k demokracii tendenci působit polarizačně – zostřují etnická, hospodářská, geografická nebo náboženská napětí – a zvyšují tak riziko konfliktů a jejich radikalizaci. Demokracie může být žádoucím dlouhodobým cílem, ale cesta k ní je problematická. Viděno z geostrategické perspektivy, byly autoritativní vlády stabilnějším partnerem v boji proti velkým bezpečnostním ohrožením v době po druhé světové válce – komunismu a mezinárodnímu terorismu. Politickým důsledkem uvedených závěrů je ospravedlnění kroků, vedoucích k odložení demokratizace tak dlouho, dokud země nedosáhnou určité střední příjmové úrovně. Předčasně podporovat demokracii v rozvojových zemích je spojeno s velkými riziky. V následujícím textu prověříme empirické podklady pro tyto názory. Nejprve bychom ale měli mít jasno v určitých předpokladech. Debatu o demokracii vztahujeme na chudé země. Všeobecně se uznává, že v bohatých zemích je demokracie podstatně úspěšnější než jiné vládnoucí systémy ve schopnosti po delší časové údobí vytvářet blahobyt a stabilitu. Jsme zajedno, že bohaté demokracie by měly být po celém světě, jde však o to, jak nejlépe překročí tento práh chudé země. Značná část debaty je bohužel založena na jednotlivých případech. Proto spíš hledáme trvalejší zkušenostní vzor, který vyjadřuje vztah mezi způsobem vlády a vývojem. Vyžaduje to přístup k co nejširší bázi dat. Pro zde uvažovanou analýzu jsou zohledněny zkušenosti rozvojových zemí (to znamená těch, které dosahují na hlavu příjmu pod 2 tisíce dolarů) od roku 1969 za použití světových rozvojových indikátorů, obsažených v databan20

Proč má demokracie klíčový význam pro blahobyt a mír

SE 129/2007

ce Světové banky. Kategorizace typů režimů v sobě skrývá určité problémy. Pro naše účely je demokracie definována jako politický systém, který obsahuje mechanismy dělení moci a mechanismy kontroly vrcholné exekutivy, pevně stanovená pravidla výběru politického vedení země skrze lid a chrání možnost veřejně se podílet na politických procesech. Zpětně od roku 1800 přiděluje známý index Polity IV Governance každému státu světa (s obyvatelstvem přesahujícím 500 tisíc) na základě těchto kriterií roční zhodnocení demokracie na škále od 0 do 10 bodů. Země, které dosahují nejvyššího indexu polity od 8 do 10, jsou považovány za demokracie. Země s nejnižší úrovní od 0 do 2 jsou chápany jako autokracie. Pro označení nějaké země jako demokracie jsou především hodnocena základní politická práva a občanské svobody, které jsou v ní zaručeny. Politické systémy, které pořádají volby, ale nepřipouštějí ustavení opozičních stran nebo zakazují nezávislé mediální zpravodajství o protichůdných politických postojích, nejsou demokraciemi. Koncept „neliberální demokracie“ je oxymóron. Nyní bychom si měli připomenout jednotlivé argumenty, o něž se opírá teze o výhodách autoritativních systémů. Autoritářské režimy vyvolají v rozvojích zemích rychlejší hospodářský růst Pohled na růstová hospodářská data všech rozvojových zemí, počínaje rokem 1960, dokládá, že demokracie v průměru dosáhly stejného růstu hrubého domácího produktu na hlavu jako autokraticky spravované země. Platí to pro jednotlivá desetiletí stejně, jako pro celou dobu dohromady. Krátce řečeno, vzdor rozšířené představě nemluví žádný empirický doklad pro to, že by autoritativní režimy měly po ruce nějakou růstovou výhodu. Sedí to, i když nám chybělo 25 procent dat z autokracií. Tempa růstu států jako Afghánistán, Kambodža, Kuba, Irák, Severní Korea a Somálsko byla pro tato srovnání ve valné většině vynechána. Volila se tak nejjednodušší cesta. Nemáme totiž o nich po ruce žádná spolehlivá data. A protože jsme tyto hospodářsky podprůměrné země vynechali, můžeme mít za to, že tempa růstu autokraticky řízených zemí jsou obecně stanovena příliš vysoko. Je to proto, že ve značné míře omezuje naši schopnost dosáhnout přesné analýzy působení typů vlády na schopnost rozvoje rozhodující charakteristika autoritativních systémů – nedostatečná transparence. Skutečnost, že postrádáme jakékoli systematické doklady o růstové výhodnosti autoritativně spravovaných zemí je daleko pozoruhodnější než data, 21


Joseph Siegle

dokládající mimořádný růst autokratických východoasijských zemí, jako jsou Čína, Singapur, Indonésie, Jižní Korea a Taiwan. Mimo východní Asii dosahují demokratické rozvojové země na hlavu tempo růstu, které je v průměru o 50 procent vyšší než v autokraciích. Jinak řečeno: demokratické rozvojové země jako Botswana, Kostarika, Dominikánská republika, Ghana, Lotyšsko, Litva, Mauritius a Senegal rostou zásadně rychleji než rozvojové země, kde vládne autoritativní režim jako v Bělorusku, Kamerunu, Kongu, Kubě, Sýrii, Togu, Uzbekistánu a v Zimbabwe. Počínaje rokem 1990 a koncem rivality mezi supervelmocemi, o něž se mnohá autoritativní národní hospodářství opírala, se průměrné rozdíly mezi tempy růstu zvětšily. Dosud jsme se soustředili jen na hospodářský růst. Mnozí odborníci z oblasti rozvojové pomoci však dávají přednost antropometrickým indikátorům, pokud chtějí posuzovat úroveň blahobytu. Obsahují otázky přerozdělování, opírají se průzkumy úrovně domácností a mají všeobecně větší záběr. Použijeme-li antropometrická měřítka, potom mají ve skutečnosti demokracie v rozvojových zemích před svými autoritativními souputníky značný náskok. Vyjdeme-li z příjmové analýzy, potom bezmála každé použitelné měřítko sociálního zajištění vykazuje, že demokracie mezi rozvojovými zeměmi mají o 15 až 45 procent větší rozvojovou výkonnost. V průměru platí: v demokratických rozvojových zemích je doba dožití například o 9 let vyšší, dětská úmrtnost o 20 procent nižší, návštěvnost škol vyššího typu je vyšší o 40 procent a výnosy obilí o 25 procent vyšší než v autoritativních zemích se srovnatelným příjmem. Poslední údaj je zvlášť významný. Ve většině rozvojových zemích představuje venkovské obyvatelstvo 70 procent veškeré populace. Vyšší zemědělská produktivita neznamená jen více potravin, ale také více pracovních příležitostí, větší hodnotu majetku a investičního kapitálu. Takových vynikajících výsledků nelze dosáhnout bez masivních sociálních výdajů. Navzdory všeobecnému názoru, že demokracie plýtvají pod tlakem veřejnosti daňovými výnosy, nevydávají demokracie s nižším průměrným příjmem nějaký vyšší podíl z hrubého domácího produktu na školství a zdravotnictví, než autokracie s nižší příjmovou hladinou. Rovněž nevykazují vyšší srovnatelné rozpočtové deficity nebo zadlužení. Většinou překvapuje skutečnost, že demokratické rozvojové země nedostávají vyšší rozvojovou pomoc. Ve skutečnosti získávají autokracie s nižší příjmovou hladinou, vztaženou k hrubému domácímu produktu, přesně stejné 22


SE 129/2007

množství rozvojové pomoci jako demokracie s nízkými příjmy. Což nelze připisovat tomu, že by měly po ruce větší zdroje, ale spíše určitým charakteristikám vnitřních procesů demokratických systémů. Jedním z takových okamžiků je schopnost demokracií mírnit dopady katastrof. Velmi zřídka nechají demokracie svá hospodářství zbankrotovat. Pokud vezmeme v potaz 80 zaznamenaných nejhorších ročních hospodářských výsledků od roku 1960, najdeme mezi nimi jen pět, které vykázala nějaká demokracie. Pravděpodobnost silného propadu v ročním hospodářském výkonu (tzn. pokles hrubého domácího produktu o 10 procent) je v demokratických rozvojových zemích o 70 procent menší než v rozvojových zemích s autokratickým režimem. Mezi demokraciemi, které takovou hospodářskou krizi prožily, jsou dvě třetiny zemí, které v devadesátých letech prožily transformaci z komunistického způsobu hospodaření. Volatilita autokratických národních hospodářství dovoluje nahlédnout podstatu určitých spektakulárních úspěchů růstu. Chile je dobrým příkladem: během 17 let panování generála Augusta Pinocheta dosahovala země 14 let hospodářského růstu. Byla předváděná jako model účinné autokracie, přitom ale unikalo pozornosti, že během Pinochetovy vlády prožilo Chile dva silné propady. Během recese v roce 1975 došlo k propadu hrubého domácího produktu o 13 procent. V letech 1982 a 1983 se hospodářství propadlo opět o 17 procent. Navzdory tomu, že Pinochetovo Chile tolik let vykazovalo kladný hospodářský růst, teprve v posledních letech jeho panování dosáhlo úrovně hrubého hospodářského produktu na hlavu srovnatelné s rokem 1973, kdy se Pinochet chopil moci. Náchylnost autokratických systémů ke katastrofám je ještě výraznější v humanitární oblasti. Bezmála všichni uprchlíci a vyhnanci po celém světě pocházejí z autoritativně spravovaných zemí. Pokud bychom sestavili přehled nejhorších uprchlických krizí na světě od roku 1980, měřených jejich rozsahem, najdeme až na 88. místě případ země, která nebyla autokraticky spravována - Sierru Leone v roce 1997. Úzké spojitosti mezi katastrofou a autokratickou vládou si ve svých pozorováních všiml nositel Nobelovy ceny Amartya Sen a potvrdil, že v zemi s demokracií a svobodou slova nikdy nedošlo k významnějšímu hladomoru. Hlavní „tajemství“ úspěšného rozvoje demokracií spočívá v jejich schopnosti zabraňovat katastrofám. Vzhledem ke křehké existenci většiny společenství, pohybujících se na okraji chudoby, představuje systém, který umí redukovat nedostatečnou stabilitu země, velikou výhodu. Navíc mohou 23


Joseph Siegle

demokracie lépe rok za rokem zvyšovat hodnoty svého majetku, protože nejsou nuceny se neustále dostávat z propastí silných hospodářských propadů. Stejně jako v případě nějakého spořícího konta, jsou to postupné zisky, které dohromady vytvářejí blahobyt. Hospodářský růst vede k demokracii Druhým důvodem pro odložení zavedení demokracie na pozdější dobu je přesvědčení, že až hospodářský vede k demokracii. Jakmile země jednou dosáhnou průměrnou příjmovou hladinu a spolu s tím omezí chudobu, jakmile posílí střední třída, pokročí alfabetizace, urbanizace a rozmohou se kosmopolitické názory, společnost se sama od sebe začne demokratizovat. Jižní Korea, Taiwan, Portugalsko a Španělsko představují příklady naznačeného a neodvratitelného vývoje. Uvedené tvrzení však obsahuje jeden praktický problém, který nám stěžuje možnost prověření. Jen málo autokracií je totiž schopno dosahovat trvale udržitelného hospodářského růstu. Tomu pak odpovídá, že jen málo z nich dosahuje středního příjmového postavení. Přesněji řečeno: kdysi pouze 16 autokracií dosáhlo příjmu na hlavu ve výši přes 2 tisíce dolarů. Pravděpodobnost jejich demokratizace, přestože se něčeho domohly, nebyla konec konců nijak vyšší než u autokracií s nižší příjmovou úrovní. Ve skutečnosti předchozímu vzorci odpovídají jen čtyři země a možná Mexiko. Přitom počet úspěšných demokratizací v případě zemí, které odstartovaly přechod k demokracii od dosažení zmíněného středního příjmového postavení, není o nic vyšší, než u zemí, které se do demokratizace pustily na daleko nižší příjmové úrovni. I když teze, že růst vede k demokracii, je tak často opakovaná, až se mezitím začala jevit jako pravda, zůstává skutečností, že takovému předpokladu chybí odpovídající empirická základna. Výzkum prokazuje naprostý opak. Jako silný popud k přechodu k demokracii častěji funguje hospodářský úpadek než hospodářský růst. Je to intuitivní směřování. Když se životní podmínky zhoršují, vyžadují občané všude na světě daleko silněji změny. Hospodářský úpadek navíc autokraciím odebírá část jejich nároku na legitimitu – totiž hospodářskou kompetenci. Na druhé straně je pravděpodobnější, že růst v autoritativním systému spíš posiluje jeho finanční, vojenské a byrokratické postavení, než aby byl podnětem k urychlenému přechodu k demokracii. Mimoto mají politické systémy sklon k tomu, že jsou závislé na nastoupené cestě. Jednou už nastolené, jsou očekávání, podněty 24


SE 129/2007

a mocenské poměry opakovaně udržovány. Přechod k demokracii může být v pozdější vývojové fázi mnohem obtížnější, než kdyby byl započat a uskutečněn včas. Nemusí totiž překonávat mezitím hluboce zakořeněnou autoritativní infrastrukturu a politickou kulturu. Jiný problém, který tato teze o souvislosti mezi hospodářským růstem a demokracií vyvolává je, že většinou její stoupenci nemají po ruce žádné údaje ke střední příjmové úrovni, které země musejí dosáhnout, aby platily za připravené pro demokracii. Prominentní zastánce této teze Fareed Zakaria, který se o to pokusil, dosáhl následující úrovně: stanovil 6 tisíc dolarů na hlavu jako příjmový cíl, kterého je třeba dosáhnout, aby mělo smysl usilovat o demokracii. Vzhledem ke skutečnosti, že 80 procent zemí napříč celým světem dosahují nižšího příjmu na hlavu, než je 6 tisíc dolarů, nepřímo dokládá pravdivost Zakariova názoru, že demokracie je něco, co si mohou dovolit jen relativně bohaté země. Z 87 zemí po celém světě, v nichž se demokracie konsolidovala, by byly připraveny pro demokracii podle tohoto měřítka nanejvýš čtyři. Polsko, Brazílie, Chile, Jižní Afrika, Indie a baltské státy by se přiřadily k těm zemím, které jsou nezpůsobilé. Strategie, která prosazuje, aby se počkalo, dokud autoritativní režimy nedosáhnou střední příjmové hladiny a teprve pak se začalo s prosazováním demokracie, představuje nekonečný běh v kruhu. Ve světle podprůměrných, nedostatečných rozvojových výkonů většiny autoritativních režimů by praktický výsledek trvání na tomto postupu znamenal propadání se do pasti chudoby, v níž se i tak mnohé země už ocitají. Narušené vládnoucí a motivační struktury, které brání rozvoji země, se pak posíleny natrvalo usadí. Země tak dlouhou dobu ponesou znamínko neschopných demokratického vývoje. Demokracie destabilizuje Třetí bod teze, že autoritativní systémy mají přednost, je postaven na názoru, že i když se demokracie může stát dlouhodobým cílem, o nějž stojí za to usilovat, proces demokratizace v chudých a obtížně řiditelných zemích vyvolává nakonec destabilizační účinky. Rizika uspěchané demokratizace jsou proto větší než její případné přednosti. Obava, že politická soutěž může ve společnosti prohloubit trhliny a povede k vnitřním nepokojům, je oprávněná. Celkem snadno si umíme představit, že oportunističtí politici zneužijí etnické rozdíly a dostanou situaci mimo kontrolu. Dějiny nás ovšem učí, že demokratizující se státy nejsou 25


Joseph Siegle

o nic méně náchylné ke konfliktům než ostatní rozvojové země. Rozbor příjmů představuje klíč - chudoba je nejsilnějším jednotlivým faktorem, který naznačuje konflikt (dnes znamená takřka vždy vnitřní nepokoje). Od roku 1980 se země s příjmem na hlavu pod 2 tisíce dolarů ocitly v ozbrojeném konfliktu jednou za pět let. Země s příjmem 4 tisíce dolarů na hlavu zažily v posledních 33 letech pouze jediný konflikt. Podle analýzy příjmů mají demokratizující se země skutečně o něco méně konfliktů, než ostatní rozvojové země. Od konce studené války se propast mezi demokraciemi a autokraciemi ještě více rozevřela. Podle všeobecného přesvědčení se stal svět od konce studené války s jejími „stabilizujícími“ účinky nejistější, a přece tomu tak není. Počet rozsáhlých ozbrojených konfliktů, probíhajících po celém světě v polovině osmdesátých let, klesl dnes o šedesát procent na 18, z nichž je možné osm označit za velmi vážné. Fáze největšího rozsahu demokratizací v dějinách se shoduje s dramatickým ústupem ozbrojených konfliktů. Tendence demokratizujících se zemí vyhýbat se konfliktům má přímý vliv na regionální nestabilitu. Třicet procent vnitřních nepokojů se přelévá na sousední státy. Kromě toho je velmi obtížné ztišit vnitřní nepokoje, které už jednou propukly. V téměř polovině všech případů, kdy rozpory byly ukončeny, došlo v průběhu následujících pěti let k jejich recidivě. V době mezinárodního terorismu má absence zákonů v rozsáhlých oblastech, které jsou charakteristické pro vnitřní nepokoje, velký vliv na mezinárodní bezpečnost. Demokratizace není prosta rizik. A přece tato rizika mají menší váhu ve srovnání s větším nebezpečím, plynoucím z konfliktů, které mají souvislost s vládami, neochotnými přistoupit na politické reformy a závislými na útlaku, pokud chtějí zůstat u moci. Autokratické výjimky Jedno musí být jasné. Smyslem této analýzy není jednoznačné tvrzení, že demokratické rozvojové země se vyvíjejí úspěšněji, než všechny autokratické rozvojové země. Najdeme i výjimečné případy. Výjimečnost je přitom rozhodujícím bodem. Pokud přemýšlíme o rozvojových modelech, je potřebné, abychom se soustředili na rozsáhlý vzorec získaných zkušeností a nechali se jím vést. Případy růstu v autokraciích by měly být nazírány jako výjimky a ne je předkládat jako návod, který by měly následovat ostatní rozvojové země. 26


SE 129/2007

Přesněji řečeno – najdeme devět autoritativních vlád, jejichž národní hospodářství od roku 1980 déle než jedno desetiletí rostlo – Bhútán, Čína, Egypt, Indonésie, Singapur, Jižní Korea, Tajwan, Tunis a Vietnam. Z těchto zemí jen východoasijské dosáhly i v oblasti sociálního vývoje odpovídajících pokroků. Pokud budeme mít zájem pochopit roli, kterou autokratické vládní vedení hraje ve vztahu k růstu, musíme srovnat zkušenosti těchto devíti zemí s ostatními zhruba 85 autoritativními vládami, které v průběhu stejného období dosahovaly přiměřeně malého, v některých případech slabého růstu. (Ve skutečnosti prožilo finanční krizi nejméně od roku 1990 45 autokracií– dosahovaly tedy desetiprocentní roční ztráty hrubého domácího produktu.) Toto srovnání nás nutí, abychom tezi o rozvojové výhodnosti autoritativních vlád odmítli. Čína dnes představuje vývěsní štít teze, že lze dosáhnout silného růstu v zemi autoritativně řízené a proto si zasluhuje dodatečnou pozornost. Čína v průběhu posledních dvou desetiletí zcela určitě dosáhla pozoruhodného růstu. To vedlo k tomu, že přehlížíme celou řadu jejích výjimečných pozic a docházíme ke všeobecnému závěru, že čínský autoritativní systém umožnil dosahovat takových temp růstu. Zmíněné závěry však neberou zcela v potaz, že Čína po dobu tří desetiletí prožívala hospodářskou stagnaci, než zavedla tržně orientovanou hospodářskou politiku. Během té doby prožila trauma Velkého skoku, kulturní revoluci a velké hladomory v letech 1959 až 1961, které stály 30 miliónů životů. V pozdější době byla Čína náchylná ke krizím, ať už jde o nesolventní banky, SARS, povstání rolníků, konflikty se sousedními zeměmi, ptačí chřipku nebo ekologické katastrofy a i dnes vidíme varující příznaky velmi křehkého růstu. Pokud bychom chtěli parafrázovat nositele Nobelovy ceny Amartya Sena: nic z nejnovější čínské expanse nemůže být připsáno ve prospěch jejího nepostradatelného autoritativního systému. V dřívějších dobách byly stejně tak vynášeny Sovětský svaz v průběhu padesátých a šedesátých let, Rumunsko a Jugoslávie v sedmdesátých letech a Indonésie v osmdesátých a devadesátých - jako příklady růstu v autokratických zemích. Rovněž jako pro její předchůdce platí i pro Čínu výzva svoji hospodářskou expansi udržet díky zvyšující se produktivitě, inovační podnětům, ochraně vlastnických práv, právnímu státu, potlačení korupce a volnému toku informací. Ve vztahu k Číně zní rozhodující otázka: bude sledovat rozvojovou křivku Suhartovy Indonésie nebo Jižní Koreje, které prostřednictvím pragmatické politické liberalizace vybudovaly instituce, 27


Joseph Siegle

nezbytné pro to, aby byla zachována hospodářská dynamika? Proč mají demokracie předstih Jak si můžeme vysvětlit imponující bilanci demokracií ve vztahu k trvalému a doširoka založenému rozvoji? Zřejmě tu půjde o řadu vzájemně spolu souvisejících příčin. Pojmově je lze uspořádat do tří kategorií: odpovědnost, otevřenost a schopnost přizpůsobit se. Klíčový a poznávací základní rys demokracií představuje jejich respekt k rozdělení mocí. Prezidentovi nebo hlavě státu se musí dostat podpory od klíčových subjektů jeho, případně jiných stran, kabinetu, legislativy a někdy i soudnictví před tím, než může či mohou být přijata politická opatření. Spolu s tímto institucionalizovaným kontrolním systémem spolupůsobí na celkový výsledek navíc i občanská společnost. Tyto mechanismy horizontální odpovědnosti společně moderují přijatá rozhodnutí v demokracii. Pravidelně konané volby pak představují silný podnět pro demokratická vedení, aby brala v potaz zájmy veřejnosti a dosáhla tak znovuzvolení. Odpovědnost je tedy to, co představuje vývojovou nadřazenost demokracií. Demokracie mají sklon rozvíjet silné kontrolní systémy, nezávislá média a více právního státu v porovnání s jinými vládnoucími systémy. To jsou ony instituce, které průběžně dospívají k pozitivním výsledkům v demokraciích. Demokracie s nízkou příjmovou hladinou, vybavené silnějšími systémy odpovědnosti, dosahují o 60 procent vyššího ročního hospodářského růstu než demokracie s nízkou mírou odpovědnosti. Stejně tak autokracie, jejichž instituce ve srovnání s jinými autokraciemi zajišťují silnější odpovědnost, mají tendenci hospodářsky růst o 30 procent rychleji. Otevřenost demokracie je další důvod pro její silnou rozvojovou bilanci. Svobodnější přístup k informacím v otevřené společnosti zvýhodňuje poučené politické debaty a analýzy ještě předtím, než jsou přijata rozhodnutí. Politické vedení je nuceno k tomu, aby reagovalo na informace a názory, které by byly v jiných případech zcela pomíjeny. Takový proces se přinejmenším stává sítem pro nejhorší aspekty politických opatření ještě předtím, než jsou uvedena v život. Tak se dá zabránit vzniku některých problémů, které jinak nastávají v případě izolovaných rozhodovacích procesů. Proces debaty obsahuje navíc výchovný účel. Občané si tak rozvíjejí schopnost lépe chápat nalezené kompromisy a jsou spíš ochotni opatření podpořit, jakmile je přijato. V průběhu uvádění v život je vliv takového 28


SE 128/2007

politického opatření co nejpřesněji přezkoumáváno opozičními stranami, médii, expertními komisemi a nezávislými pozorovateli. Pokud by se mělo ukázat jako neúčinné, občané se to záhy dozví – a politické vedení je tak nuceno přijmout potřebné korektury. V krizových okamžicích poslouží schopnost tisku zpravovat o zhoršující se situaci a působit tak jako systém včasné výstrahy. Odtud je vyvíjen tlak na vládu, aby uvedla v život okamžitá opatření. Ve společnostech, kde chybí mechanismus zpětné vazby, se mohou krize vyhrotit, aniž o tom občané mají ponětí. Na vládu tak není vyvíjen potřebný tlak, aby jednala. Otevřenost demokracie obsahuje nadto bezprostřední výhody hospodářské účinnosti. Trhy, na nichž kupující mají přístup k nezávislým informačním zdrojům, vyvolávají daleko větší důvěru a vytvářejí konkurence schopné ceny. Trhy, na nichž je velmi obtížné vytvářet objektivní analýzy, podporují nedůvěru. Výsledkem je potom zdrženlivá investiční činnost. Větší transparence otevřené společnosti je rovněž nepominutelným faktorem v boji proti korupci. Ta představuje ohromnou překážku v rozvoji. Korupce se může vyskytovat dokonce i při větší míře transparence, je ale těžké ji skrýt a pravděpodobnost, že bude odhalena, je podstatně větší. Demokracie jsou stavěny tak, aby byly schopny přizpůsobit se. Politická soutěž nabízí všem politickým vedením průběžně podněty k tomu, aby nastolovala nová témata, které berou v potaz veřejné priority. Pokud se změní okolnosti, jsou politická opatření příslušným způsobem upravena. Demokracie se tak nacházejí v trvale probíhajícím procesu sebeobnovy. Jestliže se politickému vedení nepodaří nastoupit správnou cestu, postará se sebekorigující charakter demokracie o to, že je odstraněno jiným vedení, které přišlo s novými postoji a strategiemi. Stručně řečeno – demokracie nejsou bezchybné. Přesto zaručují právo na změnu, která se nachází blíže správnému řešení. Neúčinná vedení tak nestahují pod vodu na neurčitou dobu celou zemi. Schopnost demokracie systematicky měnit vedoucí personál bychom skutečně mohli označit za nejdůležitější důvod její stability. O moc usilující politická vedení chápou, že se k úřadům musejí dopracovávat jen prostřednictvím pevně daných procesů, pokud chtějí být vnímána jako vedení legitimní. V důsledku toho jsou násilná opatření vedoucí k uchopení moci omezena a konkurující si zájmy se střetávají v politické aréně. Nejistota, poruchy a konflikty, které ztěžují proces následnictví v autoritativních systémech a brání procesu rozvoje, jsou tímto způsobem postaveny na vedlejší kolej. 29


Joseph Siegle

Politické vlivy Demokracie všech příjmových hladin rozvinuly uvnitř širokého spektra vývojových opatření v delším časovém horizontu lepší výkony v porovnání s jinými formami vládnutí. Rozvojové modely, které dávají přednost „odstavení demokracie“, nevědomky propagují vyšší míru zaostávání, finanční a humanitární krize a konflikty. Demokracie má pro rozvoj a zmírňování konfliktů natolik ústřední význam, že by měla být systematicky přiváděna v život, jakmile je stanovována a uskutečňována rozvojová politika. Co je vláda nakonec jiného než systém, skrze nějž jsou rozpoznávány společenské priority a přiřazovány k nim zdroje? Cesta, po které se politické vedení dostává k moci, má přímý vliv na stanovené politické priority – a na ty, kteří z nich mají prospěch. Dárcovské země, které mají zájem na tom, aby se zvyšovala efektivita rozvoje, jsou povinovány, aby kladly nepohodlné otázky, týkající se legitimity a odpovědnosti vlády. Jejich strategický cíl by měl být dostat co možná největší část rozvojových zdrojů do rukou odpovědných demokratických společností. Tak se zpětně vytvoří dodatečné a smysluplné pobídky pro demokratické reformy jak pro země k demokracii směřující, tak i pro autoritativní vlády. Zde několik návrhů: Demokratická selektivita. Rozvojové země, které se „samy rozhodly“ angažovat se ve věci budování transparentní a odpovědné vlády, by měly dostávat větší pomoc. A to se právě v současnosti neděje. Oficiální rozvojová pomoc, která je poskytována autokratickým rozvojovým zemím podle hrubého domácího produktu, odpovídá té, která putuje k demokraciím. Zde nejde jen o samotný reflex dynamiky studené války, kdy měl Západ potřebu podporovat určité, jemu přátelsky nakloněné autoritativní režimy. Zkoumáme-li dobu po roce 1990, tento vzorec zůstává,. Přitom tu není v úplnosti zachycena vyšší podpora v nouzi, která plyne do autokracií díky pro ně tak charakteristické náchylnosti ke krizím. Dokonce ani mezi státy s nižší nebo střední příjmovou úrovní nejsou demokracie při předělování pomoci zvýhodňovány. To by se ale mělo změnit. Bilaterální dárci kriterium demokracie stanoví explicitně a systematicky jako míru pro svá finanční rozhodování. Některé rozvojové iniciativy, včetně U.S. Millenium Challenge Corporation se už touto cestou vydaly. Tento model by měl být vytvořen. Jeho cílem by měl být systém, který by odpovídajícím způsobem pomoc progresivně zvyšoval v závislosti na úsilí o rozvoj odpovědné a demokratické vlády v dané 30


SE 129/2007

zemi. Země, které se už na cestu demokracie vydaly, by měly dostávat průběžně pobídky, vedoucí k prohlubování a upevňování demokratických praktik. Takové nasazení by mělo být umožněno i autokraciím, které se demokracii už otevřely, vyjádřit tak uznání a oddělit je od autokracií, které tak dosud neučinily. Některé dárcovské země v posledních letech zvýšily důraz na hodnotu good governance (dobré vlády). Tento pojem je však často vykládán jen ve smyslu hospodářské politiky, právního státu a boje proti korupci. Všechny tyto věci jsou důležité. Přesto ale nepatří mezi ústřední organizační rámce, které nabízí demokratický politický systém. Demokracie jsou vybaveny mechanismy, které umožňuje politickému vedení, aby se soustředila na priority, formulované veřejností – aby tak iniciativně na tyto preference reagovaly. Dohled ze strany občanské společnosti představuje pak zásadní prvek takového rámce a je nápomocen, aby zátěž regulace dodávek pomoci byla přesunuta z mezinárodních organizací na místní společenství, která by měla být konečným adresátem takových prostředků. Podobným způsobem je zapojen i právní stát, i když často představuje souběžný koncept k demokracii a je závislý na legitimitě a její zákonné autoritě, jejímž prostřednictvím se právo prosazuje. Jak spolehlivý může být „právní stát“, jestliže je závislý na uvážení politických vedení, která sama stojí nad zákonem? To nemá znamenat, že autokratické rozvojové země nemají dostávat žádnou rozvojovou pomoc. Přidělování humanitární pomoci a pomoc proti nadnárodním hrozbám jako HIV/AIDS, ptačí chřipka, dětská obrna musí být i nadále zachovány. Přesto by tu byl žádoucí dodatečný dozor, který by se ujistil, že poskytované zdroje jsou užity pro předkládaný účel a ne proto, aby si s jejich pomocí režim posílil svoji moc. Rozbory ukazují, že autokracie pomoc dostávají v povážlivé výši. Vede to spíš k silnějšímu zaostávání, ke konfliktům a k rozsáhlému útlaku, a to ještě 15 let poté, co k pomoci došlo. Jinak řečeno, nemůžeme jednoduše předpokládat, že pomoc je využita výlučně k pozitivním účelům. Užití potravinové pomoci režimu ZANU-PF k odměňování stoupenců a k trestání protivníků představuje nejmladší zřetelný příklad, který se odehrál v Zimbabwe. Někteří se vyslovují pro to, aby byly činěny výjimky vůči těm autokraciím, které udělaly chvályhodné rozvojové pokroky a tak doložily, že prostředky pomoci lze užít efektivně. Zpravidla jsou v rámci této kategorie jmenovány Uganda a Vietnam. Argument ale ignoruje, jakým způsobem jsou 31


Joseph Siegle

vytvořeny a udržovány odpovědné struktury. V autoritativních systémech najdeme velmi málo institucionálních ochranných opatření, které mohou mít kontrolní vliv na užití zdrojů, plynoucích z pomoci. Spíš se stává to, že se setkáme s pochopením a spoluprací, vyvolanými dobrou vůlí a závislými na konkrétním politickém vedení. Bezbřehá korupce jak v Ugandě, tak i ve Vietnamu je vždy po ruce, takže i v případě „dobrých“ autokratických činovníků není nikdy jisté, zda dojde k udržitelnému pokroku. Dárcovské země se proto musejí ptát, zda přispěly k řešení, anebo naopak problém ještě zvětšily, takže může v průběhu času explodovat. Suhartova Indonésie v tomto ohledu představuje plně vypovídající příklad. Dárci si pospíšili, aby zdroje byly připraveny k použití k něčemu, co vypadalo jako příklad překvapivého úspěchu a nezadržitelného budoucího růstu – a náhle zažili, jak bublina praskla. Indonéský zázrak byl zevnitř vyprázdněný, vyžraný všudypřítomnou korupcí v systému, který neobsahoval žádnou vnitřní kontrolu. Doplnit Chartu IFI. Mezinárodní finanční instituce (IFI) – Světová banka, IMF (Mezinárodní měnový fond) a regionální banky rozvojové pomoci čelí určitým výzvám, jakmile demokracii integrují do poskytování úvěrů. Jejich charty jim výslovně zakazují, vedou-li úvahy nad možným finančním rozhodnutím, brát v potaz politický systém žádající země. Tento zákaz byl přijat v rámci nepodařeného pokusu přesvědčit Sovětský svaz na konci druhé světové války, aby se práce institucí účastnil. Vzdor konci studené války, mocného přesunu vládnoucí režimů napříč celým světem směrem k demokracii v průběhu posledních 15 let a při rostoucím uznávání významu způsobu vlády pro rozvoj, zůstává klausule zákazu stále platná. V důsledku toho nejsou IFI schopny uchopit jeden ze zásadních faktorů, který pohřbívá žádoucí rozvojovou účinnost. IFI by měly své charty rozšířit o výslovný požadavek potvrdit způsob demokratické vlády v zemi. Země, které se vyznačují transparentními, participačními politickými systémy, které pociťují odpovědnost vůči prioritám veřejnosti, by měly být při finančním rozhodování obslouženy přednostně. Mimoto mohou IFI ve spolupráci s demokraticky volenými vládami dosáhnout větší pružnosti při stanovování priorit a rozvojových strategií. Nevzdaly by se přitom svých povinností, vyžadovaných daňovou a monetární obezřetností. Nahlédly by ale, že v rámci nespočetných výzev, které před společností stojí, existují různorodé cesty rozvoje. Díky tomu by nahlédly i to, že určitá politická rozhodnutí vyvolávají i sociální náklady. 32


SE 129/2007

Při udržitelné hospodářské reformě jde i o to, aby se vyrovnávaly konkurující se zájmy a podporoval co nejširší sociální vzestup. Z definice tu jde o politický proces. Demokratická vedení, volení reprezentanti veřejnosti, logicky představují ohnisko takových kompromisních řešení, představujících klíčové body pro žádoucí hospodářsko politická směřování. Nemá to znamenat, že by IFI měly být činné vnitropoliticky. Spíš jde o to, že vezmou v potaz konání politických institucí ve společnosti a otázku, jak mohou zapůsobit na výhledy rozvoje. Jedna regionální rozvojová banka už tento způsob uvažování praktikuje. Evropská banka pro hospodářskou obnovu a rozvoj má demokratickou vládou v zemi jako jeden ze svých dvou hlavních cílů (spolu s rozšířením tržního hospodářství). Demokracie je tu považována za svébytný žádoucí cíl stejně jako za nepominutelný prostředek, jak institucionalizovat mechanismy transparence, právního státu, ochranu investorů, opírající se o dynamické tržní hospodářství. Evropská banka spolupracuje se širokým spektrem politických režimů, přesto demokracie zůstává pevným a výrazným prvkem takového dialogu. Prostředky jsou dávány k ruce cíleně tak, aby posilovaly nezávislost soukromého sektoru, drobných podnikatelů a středního stavu, hospodářská sdružení a svobodný tisk, v neposlední řadě dynamický hospodářský rozvoj a demokratizaci země. Není to nijak náhoda, že Evropská banka je jedinou regionální rozvojovou bankou, která vznikla po konci studené války. Ve světle proměn v posledních 60 letech je na čase, aby i ostatní finanční instituce následovaly tento příklad. Cesty pomoci doširoka rozložit. Stejně jako jiné politické cíle reaguje rozvojová pomoc na podněty. Podněty, které vznikají díky dnešním finančním praktikám rozvojové pomoci, jsou ale mimořádně nejasné. Třiadevadesát procent celkové rozvojové pomoci, včetně bezmála všech multilaterálních zdrojů, prochází přes národní vlády. V případech, kdy jsou národní vlády součástí problému, nepředstavuje průtok bezmála veškerých rozvojových zdrojů, které jsou určeny pro danou zemi, prostřednictvím její vlády nijaké řešení. V případech, kdy jsou u moci nikým nevolené, klientelistické vlády, slouží tento postup především k jejich udržení u moci. Může zde velmi snadno vzniknou začarovaný kruh. Zesilování chudoby vyvolává zesilování vnější pomoci, chudoba se ale přesto prohlubuje. Pomoc probíhá prostřednictvím nezodpovědné vlády, sledující výhradně vliv na zásadní mocenské struktury, o něž se její moc opírá. Hospodářský rozvoj stagnuje a chudoba nabývá stále obludnějších podob. 33


Joseph Siegle

Dokonce i v případě relativně zodpovědných národních vlád se děje to, že hrdlo, jímž protéká veškerá rozvojová pomoc, je natolik úzké, že omezuje rozsah potřebných inovací. Je lepší prostředky rozprostřít hodně doširoka a zprostředkovat je skrze různé aktéry s rozdílnými pohnutkami. Mohou to být regionální vlády, soukromý sektor a nevládní organizace. Dosáhne se tak vícero cílů.: mohou-li zdroje prostředkovat skrze různé organizace, získají dárci větší možnosti v úsilí dosahovat zřetelných pokroků v boji proti chudobě. Nakonec začnou trvale nabývat na síle i pohnutky národních vlád svoji rozvojovou pomoc zlepšovat. Velký počet aktérů rozvojové pomoci s rozdílným nasazením k tomu navíc nabízí četné experimentální metody, které mohou inovace urychlit. Není pak potřeba po desetiletí sledovat neefektivní postupy, než jsou odvrženy. Nové myšlenky a organizační metody mohou být průběžně zapojovány. A ty, které jsou obzvlášť slibné, mohou být rozšířeny i na národní úrovni. V mezidobí se mohou rozvojové strategie přizpůsobovat a podporovat zvláštnosti regionálních nebo lokálních úrovní. Široké rozprostření rozvojové pomoci samozřejmě nemůže jít proti kapacitám a autoritě národních vlád. Ty jsou přirozeně neodmyslitelné, jde-li o koordinaci veškerých rozvojových opatření s cílem zabránit duplicitám a pokrýt zatím pomíjené oblasti. Politika, národní standardy, sběr dat, výzkum a šíření zkušeností jsou funkce, v nichž mají národní vlády jednoznačnou výhodu. Přitom jsou často kroky při budování vládních kapacit uváděny na vysvětlenou, proč rozvojové výkony ochabují. Mnohé národní vlády, u nichž je moc v nejvyšší možné míře centralizována, se totiž spíš soustřeďují na kontrolu než na koordinaci zdrojů a nezávislých organizací. Podporovat demokratické prostory. Poukazujeme často na vnitřní faktory, abychom vysvětlili demokratické průlomy. Vedle jiných faktorů jsou to politické vedení, politické dějiny, hospodářské krize a uzavřenost opozice, které přímo ovlivňují čas a úspěch přechodu k demokracii. Během takového procesu přehlížíme rozhodující roli, kterou sehrává mezinárodní působení, sledující vytvoření příležitostí k demokratické proměně. Konec studené války, vstup východoevropských zemí do Evropské unie, příklad latinskoamerických generálů, kteří se vzdali moci a afrických společností, které sestavily zákonodárné sbory, soustavný tlak Spojených států na Jižní Koreu a na Taiwan a mezinárodní sankce, uplatněné vůči Jižní Africe jsou všechno příklady, jak mezinárodní tlak přispěl k tomu, že se země otevřely 34


SE 129/2007

demokracii. Mezinárodní aktéři by měli odpovídajícím způsobem promýšlet ústřední roli, kterou sehrávají mezinárodní očekávání v demokratických vývojích. Dokonce i autokratickými vládami jsou brána v potaz a má pro ně význam fakt, že plní mezinárodní normy. Zřetelné signály etablujících se demokracií, tkvící v úctě k legitimitě, mají magnetizující vliv a podporují vznik prostor, v nichž zaznívají nezávislé hlasy. Jinak řečeno: mezinárodní aktéři by měli používat hospodářské a diplomatické podněty k prosazení demokratických reforem. Místní reformátoři se potom v takovém prostoru mohou pustit do obtížné výstavby demokratických institucí. Nástup nezávislých médií, přijatá práva hospodářských sdružení a veřejná dokumentace prostředků pomoci, které tečou do země, podporují vývoj a současně vytvářejí demokratický prostor. Úzká spolupráce s regionálními organizacemi s cílem institucionalizovat normy demokratického vládnutí může přispět k tomu, že se posílí standardy legitimizace. Dobrý příklad je demokratická Charta Organizace amerických států, který výslovně uvádí, že demokracie je v regionu jediným způsobem vládnutí, které lze uznat za legitimní. Máme-li po ruce takové standardy, jde o nezanedbatelný příspěvek, kterým lze dosáhnout společné akce sousedních států v případě, že takové normy někdo narušuje. Democracy Response Accounts. První měsíce a roky po demokratickém otevření jsou rozhodující pro změnu politických pravidel hry, které historicky zvýhodňovaly něco málo privilegovaných lidí. V takové chvíli dárcovské země potřebují nějakou dobu, aby si na nový vývoj zvykly. Mezinárodní společenství není všemocné, aby si zajistilo demokratickou dividendu. Proto by měli mezinárodní aktéři vytvořit democracy response accounts podle vzoru fondů pro humanitární krize. Tam mají ihned po ruce použitelné finanční zdroje, které mohou být použity pro hospodářský rozvoj a vytvoření politických institucí v ranné fázi přechodu k demokracii. Tedy v okamžiku, kdy se nabízí ona velkolepá příležitost rozvinout reformní dynamiku. Taková schopnost reagovat současně stejným způsobem naznačí všem vnitrostátním politickým aktérům hmatatelné výhody respektu k transparentním, zodpovědným a demokratickým politickým normám. Žijeme v historické a nadějeplné době. Globální rozšiřování demokracie v sobě obsahuje potenciál širokého působení na rozvoj a bezpečnost po celém světě. Přesto ale nic zatím není jisté. Pokud tuto historickou pří35


Joseph Siegle

ležitost využijeme, máme současně povinnost, ti, kteří rozhodují o rozvojové pomoci, stejně jako ti, kteří rozvojovou pomoc poskytují, abychom dospěli k poznání, jakou roli hraje odpovědná a demokratická vláda, a tomu bychom měli své usilování v odpovídající míře přizpůsobit. Pokud chápeme demokracii jako druhořadý cíl, činíme tak na vlastní nebezpečí KAS/ Auslandsinformationen, 1/06, s.23-49, přeložil Ivan Štern

36


Jörg Faust

Demokracie, demokratizace a hospodářský rozvoj Jörg Faust Mezi vědeckými odborníky a v praxi politického poradenství tak či onak vládne často skepse ve vztahu k socioekonomickým možnostem a potenciálu demokratické vlády v rozvojových zemích. Teze, že společnosti musejí nejprve dosáhnout určitého rozvojového stupně, v němž se „demokracii bude dařit “, má stále silné zastoupení. Teprve od určité, většinou nijak blíže neurčené socioekonomické modernizační etapy, zní argumentace, jsou společnosti schopné vybavit se demokratickými procedurami a naplnit je životem. Příčinný mechanismus probíhá odpovídajícím způsobem: od socioekonomického rozvoje až k politicko-konstitučnímu uspořádání společnosti. Autoři, jako je Robert Wade (1990), dokonce zastávají názor, že autokratické vlády jsou za určitých okolností lépe vybaveny k tomu, aby sehrály roli modernizačních činitelů a díky svému výlučnému postavení překonaly rozvojové bariéry. Jako doklad této teze s oblibou uvádějí autoritativní režimy v Asii, popřípadě labilní a defektní demokracie Subsaharské Afriky a Latinské Ameriky. Tento příspěvek se obrací proti takovým domněnkám a přináší argumentaci, podle níž právě demokratická vláda sebou přináší rozvojové dividendy. Nejprve v první kapitole uvedeme argumenty a poukazy empirického ražení. Dokládají, že rostoucí socioekonomický rozvoj daleko nejvíce vykazují právě rozvojové země, sázející na demokracii, skloubenou s právním státem. Demokracie jako dovnitř obrácený (inklusivní) proces politické soutěže má v porovnání s autokratickou vládou výhodu v tom, že většina jejích občanů může své socioekonomické zájmy vnést do politického procesu. Vlády se tak mohou jen v nepatrné míře dostat do situace, kdy sebe nebo svoji klientelu vybaví ekonomickými privilegii, což zmenšuje nebezpečí možné ekonomické stagnace. Současně se příspěvek pokouší na základě ekonomických předností demokratické vlády nastínit ohromné výzvy, které vedou k úspěšné demokratizaci. Pokud demokratizaci chápeme jako institucionální proces změn, v jehož rámci musejí být odpovídajícím způsobem ovlivňována i hospodářsko politická pravidla, potom probíhající demokratické procesy provázejí konflikty v oblasti přerozdělování a problémy koordinační. Pokud se nepodaří politickým aktérům zvládnout tyto výzvy, hrozí politická nestabilita, 37


Jörg Faust

dokonce rozpad státu, přinejmenším propad do defektních forem demokracie. V rámci takových negativních scénářů se v odpovídající míře zmenšuje rozvojová dividenda demokratické vlády, případně zcela zaniká. Z toho plyne také cíl dalšího argumentu. Skutečnost, že liberálně demokratickou vládu provází rozvojová dividenda, neznamená ještě automatický úspěch demokratizačních procesů. O to více platí argumenty, že právě autokratické dědictví a požadavky na koordinaci při výstavbě nových demokracií mohou lehce vést k tomu, že takové procesy nakonec selžou anebo proběhnou vadným způsobem. Projednávanou tematiku přitom nelze chápat jen jako od skutečnosti odtrženou akademickou debatu. Naopak, má značný význam pro zahraniční rozvojově-politické utváření vztahů k rozvojovým zemím a zemím stojícím na prahu proměny. Když nebudeme hovořit jen o normativně etických důvodech, vedoucích k etablování demokratické vlády v zemích Jihu, ale i o ekonomických důvodech, potom odpadá jeden velmi významný důvod pro přednostní vztahy k autoritativním „rozvojovým diktaturám“. A pokud jsou jejich socioekonomické utlačování a rozdávání privilegií přinejmenším ve vysoké míře spoluodpovědné za výzvy k úspěšné demokratizaci, pak je tu o důvod méně podporovat ve jménu stability autokratické vlády. Rozvojová dividenda demokracie právního státu V posledních letech se ve vědeckých společnostech projevuje rozsáhlý konsensus nad tím, že na socioekonomický rozvoj společností mají rozhodující vliv politicko-institucionální rámcové podmínky. Instituce, ať už představují formálně kodifikované právo, anebo neformální společensko kulturní „zvyklosti“, se zaměřují na zmenšení nejistot a mohou zúžit rozsah transakčních nákladů. Přitom přispívají i ke zvyšování odhadnutelnosti sociálních interakcí. To také představuje rozhodující příčinu, proč právní a smluvní jistota přispívají k podpoře ekonomického rozvoje společnosti (srovnej mezi jiným Knack/Keefer 1995). Politická stabilita a smluvní jistota přinášejí výhodu i do jistoty plánování hospodářských subjektů. Zpětně se to potom odráží i ve vyšší připravenosti investovat. Takové podmínky nadto přitahují i dlouhodobé podnikatelské investice, směrované do vzdělávání a výzkumu. Zpětně se to pak promítá i do rychlejšího technologického pokroku. A proto není divu, že je často připisována role podpory rozvoje stabilním autokraciím ve srovnání s častou politickou nestálostí demokratických vlád v zemích Jihu. Robert Wade argumentuje tím, že se právě 38

Demokracie, demokratizace a hospodářský rozvoj

SE 129/2007

dlouhodobě plánujícím autokratickým režimům východní a jihovýchodní Asie často daří nasměrovat investice do zvlášť produktivních oblastí a tak přispívají ke zrychlení vývoje svých států (Wade 1990). Politická stabilita a jistota vlastnických práv jsou bezpochyby ústředním faktorem, který přináší výhody pro hospodářský rozvoj. A přece právě pohled na asijské státy svědčí o tom, že teze o produktivní výhodě autokratických vlád je neudržitelná. Ukázal to například americký ekonom Paul Krugman (1994) ještě před vypuknutím asijské hospodářské krize. Růstový boom v regionu podle něj nesla mnohem víc akumulace produkčních faktorů a daleko méně zisk z produktivity. Pokud srovnáme silné období růstu v demokratické západní Evropě v padesátých a šedesátých letech s hospodářským boomem v autoritářských státech východní a jihovýchodní Asie v sedmdesátých, osmdesátých a na počátku devadesátých let, zcela zřetelně se ukáže, že v prvním případě byla dosahována míra rozvoje především díky ziskům, plynoucím z růstu produktivity práce (srovnej Crafts 1998). Dokonce i průřezové srovnání 80 rozvojových a průmyslových zemí dokladuje, že spolu s rostoucí úrovní demokracie se projevuje i rostoucí produktivita (srovnej Faust, 2005). Demokratická vláda nezvýhodňuje jen celkový hospodářský rozvoj produktivity. Thomas Plümper dochází na základě statistického srovnání 50 rozvojových zemí, které mají zkušenost s autoritativní vládou, k závěru, že za jinak stejných rámcových podmínek se existence nebo zavedení demokratických postupů projeví pozitivně v hospodářském rozvoji. Rovněž Morton Halperin, Joseph Siegle a Michael Weinstein (2004) dokládají na základě celé řady ekonomických indikátorů hospodářskou nadřazenost demokracie v rozvojových zemích. Díky existenci demokratické vlády je, jak dokládají empirická zjištění, odpovídajícím způsobem podporován nejen hospodářský rozvoj. V demokraticky řízených rozvojových zemích se pravidelně projevují také další socioekonomické rozvojové indikátory. Například zásobování vodou nebo kvalitou zdravotního zabezpečení. Citovaná zjištění přitom platí pro skupiny zemí se zcela různými výchozími podmínkami, což odporuje tradiční tezi teorie modernizace. Podle ní musí socioekonomický rozvoj předcházet zavedení demokracie do země. Spíše tedy platí institucionalistická teze, že ústavně ukotvený právní systém má vliv na hospodářskou politiku vlády a tím i na hospodářský rozvoj. Zdůvodnění ekonomické dividendy demokratické vlády můžeme hledat v participativním a inklusivním charakteru soutěže, příznačné pro demo39


Jörg Faust

kracii. Postupy demokracie se vždy orientují na pravidla neprotivící se soutěži a v tom duchu i na odpovídající regulaci mocenského a silového monopolu státu. Prominentní definice demokracie od Roberta Dahla (1971), která označuje za demokratický postup inklusivní a participativní soutěž o veřejné úřady, to potvrzuje. Svobodné a poctivé volby, organizační a tisková svoboda, stejně jako z toho plynoucí soutěž mezi politickými stranami představují klíčové znaky demokratické vlády, která podporuje pravidla přístupu k politické moci, postavená na soutěži. Demokratické vlády tak vyvolávají silné podněty, jejich hospodářská politika není jen agentem specifických zvláštních zájmů, ale jedná se tu o zohlednění blahobytu rozhodující většiny občanů, případně spotřebitelů. Přirozeně, že i v demokraciích najdeme malé zájmové skupiny , ať už jde o části podnikatelské vrstvy, odbory, profesní svazy nebo o úředníky, které mají vliv na hospodářskou politiku (Olson 1982). I v demokraciích se promítají náklady rent-seeking do hospodářského vývoje. Na rozdíl od autokratického systému vládnutí je ale zde vliv malých přerozdělovacích koalic silně omezen díky neustálému procesu soutěže, jenž je pro demokracii charakteristický. Demokratické systémy proto zvýhodňují orientaci hospodářské politiky na kolektivní rozvojové zájmy společnosti. Zcela jinak vypadá obdobná situace v autokratických systémech. Zde se autokratické mocenské koalice represivním způsobem zmocnily přirozeného mocenského monopolu státu a nejsou v důsledku toho vystavovány trvalé, transparentní a mírovým způsobem pořádané soutěži. Stejně jako monopolní podnikatel jsou schopné si zajistit díky své exponované pozici na trhu ekonomická privilegia. Autokratické vlády mají možnost díky utajeným zásahům přesměrovat hospodářsko politická pravidla ve svůj prospěch, případně v prospěch některých zájmových skupin, jaké tvoří podnikatelské oligarchie nebo armáda. Tahání nitek za scénou umožňuje autokratické vládě využívat pro sebe hospodářská privilegia, případně vytvořené výnosy. Spousta rozborů autokratických režimů také ukazuje, že hospodářsko-politická opatření jako jsou daňová politika, přidělování monopolních práv a vývozních licencí anebo rychlé vyvlastňování, se děje ve prospěch zájmových skupin, úzce propojených s vládou. Korektiv, který přináší soutěž a který slouží ve prospěch zájmů většiny občanů, je v autokratických režimech odstaven na vedlejší kolej. Díky tomu trpí celková hospodářská produktivita. Násilná monopolizace nakonec způsobuje škody v ekonomické politice, závislé na konkurenci, soutěži. Autokratic40


SE 129/2007

ké systémy nejsou proto ve srovnání s demokraciemi – podle politického vědce Wolfganga Merkela (1999) – jen nepřátelské k participačnímu pojetí a exkluzivní, ale také „nepružné, neschopné přizpůsobení se a neinovativní“. Poslední zmíněný argument neznamená, že autokratické režimy při srovnatelně vyšší stabilitě nemají zájem na hospodářském růstu. Roste tu přece absolutní suma národního důchodu, která může být „zdaněna“ s cílem vytvořit ekonomickou rentu (Olson 1993). Nicméně růstu ve srovnatelně stabilních autokratických systémech se dosahuje daleko méně díky produktivitě jako spíše mobilizací zdrojů. Dlouhodobě to sebou nese problém trvalé udržitelnosti. Navíc vysoká politická stabilita v autokraciích je spíš výjimkou, než pravidlem. Autokratické režimy jsou díky svému represivnímu a výlučnému charakteru neustále konfrontovány s endogenními problémy stability.(Merkel, 1999). Zjevná a latentní politická nestabilita u většiny autokracií souvisí s kratšími horizonty očekávání ze strany autoritativních vládců a svádí spíš ke krátkozraké politice usilovného vykořisťování. Tam, kde se autokraté musejí obávat ztráty svých pozic, využívají čas, který jim zbývá, k tomu obstarat pro sebe a svoji klientelu prostřednictvím skrytých opatření co možná nejvíce ekonomické renty. I když v demokratických systémech narazíme na podobné fenomény u právě odstupující vlády, je prostor pro utajená konání výrazně omezen. Ostatně autokraticky panující koalice pociťují menší potřebu se orientovat podle zájmů většiny obyvatelstva. To také vysvětluje, proč se tu setkáváme ve porovnání s demokratickými systémy s horší zdravotní péčí a s horším vzdělávacím systémem. Křivolaká stezka úspěšné demokratizace Funkční deficity mladých demokracií Předchozí kapitola měla zdůraznit, že dobré argumenty stejně jako empirická pozorování potvrzují, že právní stát, včetně demokratických struktur v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky, přináší výhody socioekonomickému vývoji. Na základě toho poznání nelze než uvítat demokratizační posun v těchto oblastech v posledních desetiletích. Ačkoli z obecného úhlu pohledu demokratizace slibují celkové hospodářské výhody, jsou současně spojeny v nesmírnými nároky, má-li být demokratická vláda stabilní. Tak nejnovější bádání v oblasti transformace dospělo k poznání, že celá řada mladých demokracií vykazuje proměnlivé funkční defekty. (Croissant/Merkel 2004). Spolu s demokratizačním trendem posledních tří let se ve světě 41


Jörg Faust

usadily rozdílné podtypy defektních demokracií, jejichž schopnost fungovat ve srovnání s demokraciemi, opírajícími se o právní stát, je omezena. Mezi nimi jde hlavně o neliberální demokracie, jako nejvíce vyskytující se variantu defektní demokracie. Neliberální demokracie můžeme především charakterizovat jejich netransparentností, vysokou úrovní korupce a omezeným právní státem (srovnej Zakaria 1997). Krátce: zatímco se v Africe, Latinské Americe nebo ve východní Evropě rozjely široce založené demokratizační procesy, mnohé z rodících se demokracií se vyznačují významnými funkčními defekty. Nadto vzrostlo v některých zemích nebezpečí rozpadu státu v důsledku zavedení demokratické soutěže. Přinejmenším tu můžeme pozorovat politickou nestabilitu jako často objevující se fenomén v průběhu politických transformačních procesů. Na tomto pozadí není proto udivující, že se v mnoha transformačních procesech rozvojová dividenda demokratického vládnutí objevuje skromně, anebo vůbec ne. Makroekonomická nestabilita a finanční krize v mnoha mladých demokraciích představují prominentní příklad (Faust 2004). A přece tato neuspokojující ekonomická bilance v zásadě nemluví proti rozvojové dividendě demokratické vlády. Pokud nefungují bezproblémově ani svobodné a férové volby, případně jsou omezena menšinová práva nebo se určité politické oblasti brání demokratickým přístupům, pak musí být samotná demokratická úroveň systému hodnocena velmi nízko. Jestliže jsou vnitřní postupy demokratické soutěže funkční jen v omezené míře, naplňují se ekonomické výhody demokratické vlády také jen částečným způsobem. Pokud se demokracie v rozvojových zemích vyznačují vysokým stupněm korupce a právní nejistoty, pak dojde k uplatnění ekonomické výhody, plynoucí z právní jistoty a politické stability, také je částečné. Rozlišovat politické vládnoucí systémy lze proto za pomoci kriterií, jakými jsou právní jistota, politická stabilita a demokratická soutěž.. A teprve takové vymezení rozdílných projevů vlády umožňuje, abychom přesněji vysvětlili příčiny hospodářského rozvoje. Koordinační problémy a přerozdělovací konflikty během transformačních procesů Uvedené rozlišování dává smysl v souvislosti s vysvětlením socioekonomického vývoje, ale nedává odpověď na otázku, proč demokratizační procesy jsou tak často právě s takovými požadavky konfrontovány. Proč stezka od autokracie k demokracii právního státu je tak křivolaká, když 42


SE 129/2007

právě demokracie právního státu je tak silně zaměřena na dobro společenství a slibuje rozvojovou dividendu? Abychom nalezli odpověď na tuto otázku, musíme nejprve chápat politické transformační procesy směrem k demokracii jako do hloubky zasahující, institucionální proměny. Sledují sice cíle všeobecného blaha, ale současně nastolují ohromné koordinační problémy a konflikty v přerozdělování. Pokud se mají pohybovat směrem k demokracii, orientované na obecné blaho, musejí se v rámci reformního procesu, jakmile jde o ustálení nových pravidel, všichni aktéři, ať už to jsou podnikatelé, odboráři stejně jako ostatní aktéři z občanské společnosti a zájmových skupin, dorozumívat koordinovaně a kooperativně,. Celé to je ale znesnadněno tím, že se v rámci demokratických procesů konstituují noví političtí aktéři a zpravidla pod velkou časovou tísní buď reformují komplexní systémy pravidel nebo je musí vytvářet. Například jde o reformu soudnictví, ochranu menšin, zákonodárství, týkající se politických stran nebo o postupy při administrativní, fiskální a politické decentralizaci. Počet zájmový skupin, které na tento koordinační proces spolupůsobí, případně se ho účastní, se ještě navýší, pokud společnost musí současně s politickou transformací zvládnout do hloubky jdoucí ekonomické reformy, jak například privatizaci nebo otevření trhu vnějším vlivům. Rostoucím počtem institucionálních „reformních procesů“ vyvolaný nárůst počtu zájmových skupin proto ztěžuje koherentní koordinaci reformního úsilí. Koordinační problém se však prohlubuje především díky vnitřním přerozdělovacím konfliktům, příznačným pro každý demokratizační proces. Do hloubky jdoucí institucionální reformy vedou k přerozdělovacím konfliktům proto, že jejich účastníci se štěpí na ty, kteří jsou vítězi, a ty kteří naopak prohrávají (srovnej Faust 2004). Už z těchto argumentů je zřejmé, že pokusy usadit demokracii a právní stát nevyvolávají jen základní politické konflikty mezi privilegovanými v autokratických systémech a potlačovanou většinou. Můžeme vysledovat úzkou souvislost mezi politicko-konstitučním uspořádáním státu a jeho hospodářskou politikou. Demokratické procesy rovněž vyvolávají přerozdělovací konflikty (srovnej Haggard Kauf mann 1995, Faust 2001), když se kdysi autokracií znevýhodněné skupiny pokusí díky přiznaným politickým právům prosadit se i v přerozdělovacích procesech. Naproti tomu zkoušejí dosavadní klienti autokracie ubránit svá dosavadní hospodářská privilegia. Hospodářské reformní úsilí, soustředěné kolem demokratizačních procesů, přitom nevede automaticky ke dvě43


Jörg Faust

ma protichůdným blokům. Privatizační a deregulační procesy, stejně jako vnější hospodářské reformy, probouzejí další přerozdělovací konflikty mezi novými vítězi tržně hospodářského uspořádání a potenciálními poraženými státně intervenčních hospodářských politik. Jako výsledek tu před námi stojí mnoho zájmových skupin, které se vyznačují vzájemně si konkurujícími hospodářsko-politickými zaměřeními v rámci jedné situace, v níž tyto konflikty není možné dostat zpátky do vyhrazeného prostoru jen s pomocí stabilních rámcových podmínek. Pokud se současně s demokratizací odehrává reforma státních struktur cestou decentralizace, pak se na pořad dne dostávají přerozdělovací konflikty mezi ústřední vládou a podřízenou územní správou. Projevuje se tu i sílící konkurenční boj mezi územními správami navzájem o omezené zdroje. A nakonec mohou demokratizační procesy vyvolat hospodářsko- politické požadavky ze strany do té doby potlačovaných etnických nebo náboženských menšin. Souhrnně tak politická transformace směrem k demokracii produkuje masivní problém kolektivního jednání, jež se objevilo v souvislosti s pluralistickou artikulací zájmů, které byly do té doby autokraticky potlačovány. Pokud není po ruce stabilní řád, pak jsou zvýhodňovány skupiny, soustředěné na dílčí společenské zájmy. Zároveň dochází k prohloubení přerozdělovacích konfliktů. Touto cestou pak narůstá nebezpečí, že účastníci přestanou být schopni chovat se kooperativně s cílem se sjednotit nad postupy a pravidly, vedoucími ke společnému blahu. Naopak se vydají cestou krátkodobých a partikulárních strategií. Korupce, netransparentnost a právní nejistota se pak stanou kolektivními důsledky špatně nastavených koordinačních pokusů. V extrémním případě může dojít k rozpadu státních struktur. Odpovídajícím způsobem jsou neliberální a defektní demokracie symptomy selhání politických účastníků při pokusech své konkurující zájmy natolik zkoordinovat, aby se nakonec z transformačního procesu zrodil kolektivně přijatelný soubor pravidel. Znovu se naopak etablují neformální neliberální struktury, které poskytují výhody malým výlučným přerozdělovacím koalicím, složeným ze státních a soukromých činitelů, které většinu zas vyloučí. Rozvojová dividenda demokratické vlády, opírající se o právní stát, tím odpadá. Výrazem naznačených problémů jsou často nedostatečně funkční politické strany. V oblasti komunikace mezi státem a společenskými zájmovými skupinami přísluší politickým stranám významná úloha: programově agregovat rozdílné zájmy. Jak Juan Linz a Alfred Stepan (1996,274) trefně 44


SE 129/2007

poznamenali: úspěšná demokratizace vyžaduje zavedení takových politických stran, které nezastupují jen zvláštní zájmy specifických skupin, ale jsou daleko více schopny dostat do svých koherentních a velkým záběrem se vyznačujících programů široké spektrum společenských zájmů. Nicméně s rostoucí intenzitou přerozdělovacích konfliktů a prohlubující se heterogenitou těch, kteří se na nich účastní, je právě toto čím dál obtížnější. Těžko pak může překvapit, že se právě defektní demokracie vyznačují více populistickými, popřípadě programaticky vysoce volatilními hnutími a (nebo) do vysokého stupně fragmentovanými stranickými systémy, které svoji agregační funkci mohou sotva naplnit. Funkční deficity v komunikačním prostoru mezi státem a společností vyvolávají pak nekoherentní a volatilní politické reformy, které jsou pro legitimitu nového vládnoucího systému doslova škodlivé. Rozdílné vzorce průběhu demokratizačních procesů Předchozí argumenty byly příznačné pro srovnatelný temný obraz transformačních procesů minulých desetiletí. Realita je ale stejně diferencovanější a ne každý transformační proces musí ústit do varianty defektní demokracie či dokonce v rozpad státu. Země jako Uruguay, Chile, Botswana, Mauritius nebo Taiwan dokládají, že demokratizační procesy mohou také probíhat velmi úspěšně a přinášejí posléze plně socioekonomické výhody demokratické vlády. Nakonec i většina zbývajících mladých demokracií se ještě zřetelně odlišuje při pohledu na úspěchy a výzvy nastoupené cesty k demokracii. Abychom zmíněnou rozličnost demokratizačních transformačních procesů a jejich ekonomické důsledky byli schopni vysvětlit, musíme připomenout tři zvlášť vlivné faktory. Za prvé: rozsah vykořisťování a hospodářství, založeného na privilegiích předchozích autokracií ovlivňuje v rámci demokratizačního procesu intenzitu předpokládaných přerozdělovacích konfliktů. Tam, kde se autokratické režimy vyznačovaly jistým rozsahem právních jistot, tržně orientované hospodářské politiky a omezovaly rozsah klientelistické ekonomiky, nemusí být přerozdělovací konflikty, nutně obsažené v demokratizaci, tak velké a mohou příznivě ovlivňovat kompromisně orientované transformační procesy. Tyto procesy ovšem, pokud jsou naopak konfrontovány s projevy sultánského nebo kleptokratického panování nebo musejí kompenzovat rozsáhlá etnická nebo náboženská znevýhodnění, zažívají intenzivní přerozdělovací konflikty. Rozdílnost autokratických forem vládnutí ve smyslu 45


Jörg Faust

historické podmíněnosti proto rovněž představuje faktor, kterým lze odůvodnit rozličnou úspěšnost demokratizačních procesů. Za druhé, na úspěšnost transformačních procesů působí paralelnost reformních kroků. Jestliže v souvislosti s politickou liberalizací a demokratizací probíhá současně privatizace, zahraničně obchodní liberalizace a decentralizace, pak nabývá tendence k fragmentizaci aktérů na síle a může posílit problémy s koordinací při dotváření všeobecně prospěšného uspořádání. Díky mnohosti paralelních reformních kroků se nezvyšuje jen počet zapojených účastníků, ale současně i počet přerozdělovacích konfliktů, které je třeba zvládnout. Současně tak vzrůstá nejistota v důsledku proměnlivého institucionálního kontextu. Na jedné straně to přináší výhody při orientaci na krátkodobé dílčí zájmy. Na straně druhé sklon k dlouhodobě orientovaným kompromisním řešením to naopak umenšuje. Naproti tomu tam, kde jsou demokratizace, hospodářská liberalizace a decentralizace stejnoměrně „popořadě“ zpracovávány, může být koordinace mezi účastníky posílena. Za třetí bychom měli zmínit jako významné vlivové faktory externí vlivy na demokratizační procesy. Zde se můžeme ze strany mezinárodního systému nadít jak pozitivních, tak i negativních podnětů. Příkladné tu jsou pozitivní podněty ze strany Evropské unie. Projevovaly se u mladých demokracií v průběhu jejich přístupových jednání. V jižní Evropě, ale také v některých východoevropských transformačních státech vnitropolitické účastníky sjednotily ekonomické a politické zájmy, spojené s členstvím v Unii. Evropská unie tak získala velmi účinnou páku. Propojila členství a s ním související ekonomické výhody s určitými žádoucími úspěchy v rámci politické a hospodářské transformace. Pokud ovšem nejsou posice mezinárodních účastníků s ohledem na demokratizační procesy jednoznačné a nemohou vyvolat žádné důvěryhodné pozitivní nebo negativní sankce v souvislosti s demokratizačními úspěchy, popřípadě neúspěchy, pak je zmíněný vliv nepatrný. Nakonec i mezinárodní rozvojové spolupráci patří významná role při posilování demokracie a právního státu. Aby mohla opravdu efektivně působit, musí být za prvé důvěryhodná a důsledně odměňovat politická zlepšení, případně sankcionovat jejich zhoršení. I zde platí, dokud nepůsobí mezinárodní rozvojová spolupráce průchodně a důvěryhodně ve vazbě na své pozitivní nebo negativní sankce, nepředstavuje nijak velký podnět pro úspěšnou transformaci. Za druhé musí mezinárodní rozvojová spolupráce vzít na vědomí, že většina reformních procesů v rozvojových zemích je vysoce politická. To vyžaduje zaměřit se vedle 46


SE 129/2007

tradičních nástrojů finanční a technické spolupráce na doplnění o politické poradenství s cílem překonat koordinační problémy a nastolit únosné kompromisy. A nakonec, rozvojová spolupráce úspěšně působí a podporuje demokracii a právní stát jen tehdy, jestliže dostane pod kontrolu vlastní problém koordinace. V současné době totiž vyostřují mnohočetné a nekoordinované aktivity účastníků mezinárodní rozvojové spolupráce v oblasti „dobré“ schopnosti vládnout problémy koordinace a problémy spojení s fragmentací v mladých demokraciích namísto toho, aby je mírnily. Shrnutí Demokratický způsob vlády podporuje socioekonomický rozvoj i v zemích Jihu. Ve světle novějších empirických poznatků tradicionalistická modernizační teorie, podle níž mají demokracie následovat a konsolidovat se až po dosažení určitého modernizačního stupně, nenachází příliš velkou oporu. Daleko silnější vliv na socioekonomický rozvoj má politicko- konstituční struktura příslušných států. V porovnání s demokraciemi mají autokracie obecně vnitřní problémy se stabilitou a z hospodářsko-politického hlediska jsou spíš lenivé a nepřátelské k inovacím. Přesto můžeme u srovnatelně stabilních autokratických režimů pozorovat, že dosahují pozoruhodných měr růstu, i když jsou spíše důsledkem akumulačních faktorů a mnohem méně důsledkem efektivnosti. Nakonec se hospodářské politiky v autokraciích v daleko menší míře trápí dosaženou životní úrovní potlačované většiny, než tak činí demokracie. Jsou to ale právě kolektivní výhody demokracie, které přechod od autokracie k demokracii dělají tak obtížný. Vybavení občanů politickými právy je má k tomu, aby v rámci procesu institucionální proměny vyjadřovali daleko silněji své ekonomické zájmy. Demokratizace potom vede k tomu, že ústřední roli v rámci politického procesu začnou hrát konflikty v přerozdělování, vnitřně obsažené ve vlastní demokratizaci. Vedle toho demokratická transformace umožňuje pluralizaci politických zájmů, což ovšem nakonec znesnadňuje jejich koordinaci, jejíž cílem by bylo nastolení uspořádání, vedoucí k všeobecnému blahobytu. Kombinace problémů koordinace a konfliktů z přerozdělování ve chvíli nepřítomnosti stabilního uspořádání může lehce vést k tomu, že demokratické procesy vyústí v defektní formy demokracie a (nebo) politická nestabilita získá na síle. To má pak za důsledek, že se socioekonomické výhody demokracie projeví neznatelně, anebo odpadnou vůbec. 47


Jörg Faust

Úspěch demokratizačních procesů a touto cestou zavedených socioekonomických výhod demokratické vlády, stejně jako ohromné nároky na politické transformační procesy, nabízejí také některé zajímavé závěry pro formulaci zahraničně politických vztahů k vyspělým zemím či zemím, které mají k vyspělým blízko. Pokud stupeň autokratického klientelistického hospodářství a ekonomiky, založené na privilegiích, ovlivňuje šance demokratizace, pak je na pováženou, pokud autoritativní režimy podporujeme s odkazem na argumenty o stabilitě. Neboť tak prohlubujeme jak politické, tak ekonomické propasti mezi státy, kterých se to týká. Trváním na vztazích k autoritativním režimům jednoduše odsouváme zostřující se problémy demokratické transformace do budoucnosti. Efektivní podpora demokracie musí být navíc natolik důvěryhodná, že se opravdu zaměřuje na negativní nebo pozitivní sankce politického vývoje, a ne primárně na zahraničně politické a (nebo) krátkodobé diplomatické zájmy. Nakonec se podpora demokracie musí zaměřit na požadavky koordinace a přerozdělování, což vyžaduje zřetelně vyšší míru koordinovaného úsilí mezinárodní rozvojové spolupráce. Literatura Crafts, Nicholas (1998): East Asian Growth Before and After the Crisis, IMF Working Paper 98/137, Washington Croissant, Aurel/Merkel, Wolfgang (2004): Embedded and Defective Democracies, in: Democratization 11:5, s.33-58 Dahl, Robert (1971): Polyarchy-Participation and Opposition, New Haven, Yale University Press Faust, Jörg (2000): Informelle Politik und ökonomische Krisen in jungen Demokratien, in: Aus Politik und Zeitgeschichte B21/2000, s.3-9 Faust, Jörg ( 2004): Finanzkrisen in jungen Demokratien, in: Zeitschrift für Politikwissenchaft 14:3, 853-880 Faust, Jörg (2005): Die Dividende der Demokratie: politische Herrschaft und gesamtwirtschaftliche Produktivitätsentwicklung, in: Politische Vierteljahresschrift, 1/2006 (i.E.) Haggard, Stephen/ Kaufman, Robert (1995): The Political Economy of Democratic Transition, Princeton University Press Krugman, Paul (1994): The Myth of Asia´s Miracle, in: Foreign Affairs 75:6, s.62-78 Knack, Stephen/ Philip Keefer (1955): Institutions and Economic Performance: Cross-Country Tests Using Alternative Institutional Measures, in: Economics and Politics 7:3, s.207-27 Merkel, Wolfgang (1999): Systemtransformation, Leske-Budrich, Opladen Olson, Mancur (1982): The Rice and Decline of Nations. Economic Growth, Stagflation and Social Rigidies, Yale University Press Olson, Mancur (1993): Dictatorship, Democracy and Development, in: American Political Science Review 87:3, 567-576 Plümper, Thomas (2001): Die Politik wirtschaftlichen Wachstums in autoritären Staaten, in: Politische Vierteljahresschrift 42:1, 79-100 Halperin, Morton/Joseph Siegle/ Michael M.Weinstein (2004): The Democracy Advantage:

48


SE 129/2007

How Democracies Promote Prosperity and Peace, London, Routledge Wade, Robert (1990): Governing the Market. Ecomic Theory and the Role of Governance in East Asian. Industrialization; Priceton University Press Zakaria, Fareed (1997): The Rise of Illiberal Democracy, in: Foreign Affairs 76:6, s.22-43

KAS/ Auslandsinformationen, 1/06, s.4-23, přeložil Ivan Štern

49


Oskar Weggel

Soutěž ve světovém hospodářství Oskar Weggel „Globalizace“ ve smyslu srůstání lidstva začala před půl tisíciletím portugalskými objevy a obeplutím zeměkoule. V nejrannější fázi spočívala dlouhou dobu v jejím „měření“ a kartografickém zachycování. V druhém dějství probíhala především jako „europeizace“ světa a vedla ve dvou stoletích, mezi rokem 1750 a 1950, ke kolonizaci a podřízení si zbytku světa. Kartograficky představoval eurostřednost světa poledník v Greenwichi. Šlo o vítězné tažení evropské politiky, evropských věd a „západního“ vidění světa napříč celým glóbem. Teprve v druhé polovině dvacátého století se nečekaně vynořila otázka ruku v ruce s vítězným tažením některých zvláště dynamických asijských národních hospodářství, zda mezitím náhodou nezačala třetí fáze globalizace. Tentokrát ale s jiným razítkem, kterým svou cestu značila zmíněná Asie. Zvlášť naléhavě se vnucuje otázka v souvislosti s Čínou a Indií, které se mezitím vydaly na cestu stát se velmocemi. Dlouhou dobu se nalézaly technicko- ekonomicky v útlumu, nyní se ale za překvapivě krátkou dobu staly hnacími motory světového hospodářství. Obě země se odvrátily od svého dosavadního „autocentrismu“: Čína v roce 1978 pod vedením Teng Siao Penga, který ještě krátce předtím byl pronásledován maoisty jako revizionista, Indie v roce 1991 pod vedením Manmohana Singha, jenž studoval v Oxfordu. Už jako ministr financí nedělal žádné tajnosti se svou kritikou Néhruovy rozvojové strategie, opírající se o plánovaní hospodářství. Obě země začaly růst počínaje svým „velkým skokem“ do tržního hospodářství – a do globalizace – a to rekordním tempem šest až osm procent ročně (nominálního HDP). Obě už před dlouhou dobou opustily své původní tradicionalistické zemědělské hospodářské struktury. Jen jedna pětina jejich HDP pocházela například v roce 2005 z primárního sektoru (Čína 20 procent, Indie 22 procenta). Sekundární sektor dodal v tomto roce 53 procent HDP (v Číně) a dokonce 55 procenty byl zastoupen terciární sektor (v Indii). Mezi léty 1986 až 2005 si obě země na vzestupu dovolily investice, které v Číně představovaly kolem 40 procent a v Indii kolem 30 procent celkových výdajů, zatímco Evropská unie se musela spokojit s 22 procenty 50

Soutěž ve světovém hospodářství

SE 129/2007

a Spojené státy dokonce 19 procenty. Z těchto výdajů neměl profit jen strojový park, ale i vzdělávání, i když je zde obtížné provést srovnání východ – západ vzhledem k málo transparentní vzdělávací úrovni jak v Číně, tak v Indii. Avšak tvrzení, že v Číně a Indii ročně opouští školy 950 tisíc inženýrů, zatímco ve stejné době je to ve Spojených státech jen 70 tisíc a v Německu dokonce 36 tisíc (2002), je míchání hrušek s jablky a jde spíš o provokaci, než o vážně míněný příspěvek do diskuse. Nicméně je to šarm velkých čísel, v nějž mnoho Asiatů věří a doufá, že právě on jim umožní zmenšit západní náskok. Oba „útočící státy“ (tak je označuje Gabor Steingarts ve Spiegelu) mají své specifické silné stránky: Čína dosáhla dokonalosti v hromadné výrobě textilií, bot, televizních přijímačů, domácích spotřebičů, rádií nebo přehrávačů DVD a mezitím velmi silně vstupuje – jako ten, kdo zlepšuje mzdy ve spolupráci s mnoha asijskými národními hospodářstvími a nákupčí počítačového hardware od IBM – i do IT oblasti. Viděno sociálně politicky, má ve srovnání s Indií značný náskok jak v délce dožití, tak v alfabetizaci, v boji proti dětské úmrtnosti a dosahování HDP na hlavu. Ta zas může vynášet hospodářské trumfy farmaceutického průmyslu, v biotechnologiích a v chemii, v oblasti počítačového softwaru a v neposlední řadě ve filmovém průmyslu („Bollywood“). Její společenské přednosti v porovnání s Čínou můžeme vyjádřit hesly demokracie, zanedbatelné vměšování se byrokracie do života lidí, kvalifikace pracovních sil a znalost angličtiny. Ovládání angličtiny se projevuje jako výhoda především tam, kde jde o mezinárodní klientelu, například ve schopnostech pro ni vyplnit daňové přiznání, dodat právnické dobrozdání anebo přizpůsobit software potřebám zákazníka. V obou zemích v průběhu doby sílí střední třída (kriteriem je roční výdělek 5 tisíc US dolarů). V Číně se v roce 2004 počet takových lidí pohyboval okolo 79 miliónů, v Indii 12 miliónů. Odhaduje se, že v Číně jich bude v roce 2020 až 650 miliónů a v Indii 350 miliónů. Vytváření střední třídy zpětně posiluje připravenost k alfabetizaci, vzdělání, urbanizaci a nabývá na síle i vztah k demokratizaci. V neposlední řadě tu sílí konkurenceschopnost a roste i chuť dosahovat dalších „hospodářských zázraků“. Nakonec je tu třeba počítat i s neomezenou sebedůvěrou, která především v Indii bezmála hraničí s přeháněním – což může sice posloužit jako podnětná síla, současně i jako brzdící faktor. Obě národní hospodářství se bezpochyby stala respektovanými konkuren51


Oskar Weggel

ty. Mají ale po ruce i nástroj v dohledné době, to znamená do poloviny století, Západ předstihnout a tak proces globalizace „odzápadnit“? Pokud by chtěly zavést globalizaci s asijskou tváří, musely by Čína a Indie překonat přinejmenším jeden trojitý náskok, vyjádřený heslovitě: více synergie, kvalitativní nadřazenost a kvantitativní předstih. Při všech výhledech se s tím budou obtížně potýkat. Proti sobě, namísto pospolu Především v politické oblasti vyrostla od doby himalájské války v roce 1962 mezi oběma sousedními státy silná konfliktní zeď, která se projevuje propakistánským postojem Pekingu v otázce Kašmíru, čínskou útočnou strategií v Indickém oceáně a v neposlední řadě v úsilí Číny, které se po léta daří Indii držet stranou všech pacifických a panasijských nových seskupení (APEC, ASEAN, ASEM). Dosud panoval dojem, jakoby Indie vůbec nepatřila do Asie. Teprve v nejnovější době se Indie silněji integrovala do svého asijského okolí, kdy jí více než protitlak Číny pomáhal strach mnoha asijských zemí z jednostranného připoutání se k Číně. I vzájemná dobrá předsevzetí a ujištění („strategické partnerství“, nárůst vzájemného zahraničního obchodu až na 40 miliard amerických dolarů do roku 2010), jaká dal na pořad dne v Dillí v listopadu 2006 během své návštěvy Indie státní prezident Hu Jintao, těžko mohou oba asijské obry zásadně proměnit v jejich vzájemném vztahu. Nakonec bezprostředně po skončení indické návštěvy cestoval Hu do Pakistánu, úhlavního indického rivala. Ono Hindi chini bhai bhai („Indové a Číňané jsou bratři“) se už jednou na konci padesátých let projevilo jako tragický omyl! Není právě tajemstvím, že obě mocnosti svoje geostrategické postavení odvíjejí od vzájemné rivality. Na tom těžko něco změní, přinejmenším ne v krátké nebo střední době, dobré předsevzetí, nejprve rozpohybovat vzájemný obchod a v důsledku toho moci následně odsunout stranou politické konflikty - kvůli zásadním a protikladným zájmům. Překážky v soutěži Nakonec i virtuálnímu pokusu dostihnout hospodářsky co možná nejrychleji Západ brání na cestě velké překážky. Zejména zde vystupují do popředí problémy sociálně-ekologické a s nimi částečně související tlak na růst nákladů, které se dříve nebo později stanou konkurenční nevýhodu. Klíčové sociální hypotéky představují propastné rozdíly ve vzdělání (například 52


SE 129/2007

mezi Šanghají a Guizhou nebo mezi Bombají a Bihárem), nezaměstnanost (u venkovského obyvatelstva) a v neposlední řadě chybějící zajištění životních rizik (například zajištění ve stáří). Rodinná politika jednoho dítěte podvazuje tradiční zajišťovací systém uvnitř vlastní rodiny. Katastrofální je i stav životního prostředí, na jehož účet se tu po desetiletí hospodařilo – a nyní se dosahuje mimořádného hospodářského růstu. Obě národní hospodářství budou dříve nebo později dohnána dosud zadržovanými záplavami problémů. Ať už jde o stav společenských, kriticky zostřených vztahů anebo o ekologické problémy. Nebo pokud jde o tlak na růst nákladů, který tu působí současně ze tří stran.a vyžaduje zvyšující se daně. Na prvém místě se můžeme obávat působení trhu jako takového, a to v podobě růstu nákladů na energii, dopravu a pitnou vodu. Na druhém místě vyvolají obavy pracující, kteří si už příliš dlouho nenechají líbit zavedené čínské nebo indické mzdy a nebudou mít zájem pokračovat v dřině, například v notoricky životu nebezpečných hlubinných dolech. Za třetí mohou problémy vyvolat obyvatelé, kteří budou požadovat změny. Zejména nevládní organizace, které budou usilovat o regeneraci poškozené přírody cestou dostatečných veřejných výdajů, které budou trvat na pokračujícím boji s chudobou, na rozvoji hospodářsky zaostalejších oblastí tak, aby srovnaly s vyspělejšími krok, a které budou požadovat dodatečné zlepšení infrastruktury stejně úporně jako účinnější vzdělávací a zdravotní systém. Protože nemůžeme čekat, že by z nebe padal zlatý déšť a ani hospodářský vzestup nevydrží navěky, a protože ne všechno lze zařídit prostřednictvím neustálého zadlužování se, musejí se nakonec vznikající náklady promítnout do zvýšených cen. Tím však dostanou západní konkurenti opět lepší soutěžní šance. Budoucí hospodářský vývoj Kvantitativní odstup od Západu je stále patrný. Pokud srovnáme celkový hospodářský výkon v roce 2005 mezi Čínou a Indií na jedné straně a Evropu a Spojenými státy na straně druhé, pak se poměr (jak plyne i z obou přiložených tabulek) v oblasti nominálních HDP pohybuje zhruba kolem jedné ku osmi, při reálně vyjádřených HDP (ale pro mezinárodní srovnání méně vhodné „kupní síle“) naproti tomu přibližně jedna ku dvěma. Co můžeme v dané chvíli očekávat od budoucího vývoje? Abychom to mohli zjistit, musíme se pustit do výpočtů, které vycházejí z hodnot roku 53


Oskar Weggel

2005 a porovnají je s očekávanými výsledky k roku 2050. Prostřednictvím tohoto prognostického propočtu sledujeme záměr, který je v západních zobrazeních velmi často bezmyšlenkovitě opakovaných tvrzeních opatřen otazníkem, že totiž Čína a Indie do roku 2050 mohou bez větší námaha poměrně snadno Západ předehnat. Metodicky je tento výpočet opřen o tři předpoklady. Zaprvé výpočet modelu pracuje s růstovou mírou sedmi procent jako se základní konstantou. Přírůstkové sazby jsou v těchto rozměrech u obou zemí zvoleny proto, že jsou u obou i tak na denním pořádku, tak řečeno vytvářejí „domácí tarif“. Protože jsou takto důsledně zachovávány, znamenají, že se každých deset let zdvojnásobí HDP. Dalšími stavebními kameny modelového výpočtu se staly poloviční hodnota (+3,5 procenta HDP jako přírůstek za rok) a čtvrthodnota (+1,75 procenta). Při rozdílných rychlostech vytváří výpočet u obou zemí zadruhé velkorysý patnáctiletý náskok (pro období mezi rokem 2005 až 2020) ve výši sedmi procent. Růst ve Spojených státech a v Evropské unii ve stejné době předpokládá sazbu pouhých 3,5 procenta. (Z hlediska srůstání Evropské unie – a z hlediska dlouhého prognózovaného času – jsou zde evropská hospodářství zahrnuta jen ještě in toto, a už než každé za sebe.) Teprve v období 2020 až 2040 model přisoudil všem čtyřem konkurentům stejně vysoký růst ve výši „poloviční hodnoty“ 3,5 procenta a v období mezi rokem 2040 až 2050 ještě přírůstek v velikosti „čtvrtiny hodnoty“, oněch 1,75 procenta. Rychlostní náskok ve prospěch obou asijských zemí tu musel být „velkoryse“ nasazen. Jen tak, pokud jej skutečně udrží, mají šanci dosáhnout v roce 2050 opravdového předstihu. V případě menšího růstového tempa by v žádném případě – dokonce ani při srovnání kupní parity (Purchasing Power Parity) – by vyhlídku na předehnání obou hlavních konkurentů rozhodně neměly. Zatřetí musíme rozlišovat mezi nominálním a reálným (kupní síla) HDP. Jak je z výpočtu číslo jedna zřejmé, směřuje podle předpokladů nominální HDP, které je pro mezinárodní srovnání daleko vhodnější, u zemí Evropské unie v roce 2050 k hodnotě asi 60 biliónů amerických dolarů, u Spojených států k hodnotě 54 biliónů amerických dolarů. Čína se musí spokojit s 21 biliónem amerických dolarů a HDP u Indie se zastavilo na 6 biliónech amerických dolarů. Pokud vezmeme v potaz HDP podle kupní síly, pak Čína proráží výrazně na špici se svými 71 biliónů amerických dollarů. Evropské unii (62) a Spojeným státům (60) ukazuje záda. Následuje Indie (s 28 bilió54

SE 129/2007


ny) a i zde dosahuje až na čtvrté místo. Při srovnání nominálně pojímaného HDP musejí Čína a Indie oběma svým hlavním konkurentům i v roce 2050 dát přednost. Zatímco díky celkové kupní síle může Čína zaujmout první místo. To však za předpokladu, že modelový výpočet pracuje se správným odhadem zvolených temp růstu. Období Čína Indie EU USA

2005 2,3 0,775 13,4 12,4

2005 až 2020 7 2 20 18

2020 až 2040 14 4 40 36

2040 až 2050 21 6 60 54

Výpočet číslo jedna: Čína a Indie ve srovnání s EU a USA v roce 2050 podle nominálního HDP (údaje v biliónech amerických dolarů. Období Čína Indie EU USA

2005 9,5 3,6 12,4 12,2

2005 až 2020 28,5 11 25 24

2030 až 2040 57 22 50 48

2040 až 2050 71 28 62 60

Výpočet číslo dvě: Čína a Indie ve srovnání s EU a USA v roce 2050 podle HDP, vyjádřeného kupní silou (ppp) – (údaje v biliónech amerických dolarů. Pokud se budoucí hlavní konkurenti proti sobě navzájem postaví s oněmi přidanými celkovými výkony, působí vývojová křivka – stále ještě ze západního úhlu pohledu – takřka uklidňujícím dojmem. Evropská unie spolu se Spojenými státy potom totiž ve srovnání s Čínou a Indií pracují se 114 bilióny amerických dolarů k 27 při nominálním pojetí HDP a s 122 bilióny amerických dolarů proti 99 v pojetí kupní síly HDP. V obou případech jde o zřejmý náskok. V každém případě nenacházíme tu pro Evropany nebo Američany dlouho žádný důvod, aby setrvali v pohodlné nečinnosti. Zaprvé zpoza obou asijských protagonistů budoucnosti vykukují další stejně vitální národní hospodářství jako Japonsko, Jižní Korea, Taiwan nebo Malajsie. Ty si sice mezi sebou v Asie tvrdě navzájem konkurují, současně ale mohou i ony Západu způsobit další bolení hlavy. Zadruhé, dál trvá přesun ze západu na východ jak technologií, tak i vědeckého bádání . A za třetí se uprostřed 55


Oskar Weggel

století otevřou horizonty, které zpočátku nikdo nebude s to přehlédnout. Uvedený odhad může u obyvatel Západu vyvolat určitou nechuť. Západní lidstvo představuje se svými 1,1 miliardy (včetně Ruska a východní Evropy) pouhou jednu devítinu v té době rekordního počtu lidí na světě ve výši devíti miliard. Z nich Čína a Indie budou mít nejméně jednu třetinu (Čína 1,6 miliardy a Indie 1,4 miliardy). Die politische Meinung, č.446, leden 2007, s.5-10, přeložil Ivan Štern

56


T. Kunze, H. Bohnert

Mezi Evropou a Ruskem Thomas Kunze, Henri Bohnert Tři případy odtržení Kdyby bylo po vůli obyvatel, stalo by se kavkazské Jižní Osetinsko, které se odtrhlo od Gruzie, co možná nejrychleji nezávislé a podalo si žádost o členství v OSN. Stalo by se tak stodevadesátou třetí a nejmladší členskou zemí organizace. Další žádostí o členství v pořadí 194. a 195. by přišly od sousední Abcházie a Podněstersko. Na těchto územích také lidé v roce 2006 většinově v referendu souhlasili, – i když hlasování není mezinárodně uznané – s plnou nezávislostí. Kdybychom v duchu těchto úvah pokračovali dál, měla by Evropská unie v bezprostředním sousedství tři „zamrzlé konflikty“, které nenašly své řešení už od rozpadu Sovětského svazu. Podněstersko, odpadlé od Moldávie a secesionistické částečné republiky Abcházie a Jižní Osetinsko v Gruzii. V čase mezinárodní teroristické hrozby a rostoucí polarizace mezi Východem a Západem vzniká nebezpečí, že tyto spory znovu vypuknou plnou silou a mohou se tak stát zdrojem nestability. Autoři tohoto příspěvku jsou proto stoupenci myšlenky, podle níž mají Evropská unie a Rusko, bezprostřední sousedé odpadlých území, usilovat - a spolu s nimi i mezinárodní společenství - o nalezení nových podnětů pro řešení každého z těchto případů. Z hlediska kriteria „schopnost přežití“ by bylo z pohledu autorů smysluplné mít za cíl dosáhnout pro Podněstersko plnou autonomii v rámci Moldávie. Naproti tomu u Abcházie mají za to, že je možné dosažení nezávislosti, přičemž šanci vidí v propojení s Ruskem. Pro Jižní Osetinsko nemají žádnou prognózu. Nelze ale přehlédnout, že Severní Osetinsko je jeden ze států Ruské federace a Jižní Osetinsko má k němu etnické vazby. V Evropské unii se osudy těchto republik, spolu s jejich odpadlickými konflikty, umístily na dlouho na nejnižší možné úrovni politického povědomí. Naproti tomu téma separatismu je uvnitř ruské společnosti nanejvýš aktuální. Průzkum veřejného mínění, uskutečněný v říjnu 2006 Všeruským centrem výzkumu veřejného mínění ukázal, že většina ruského obyvatelstva je pro mezinárodní uznání těchto republik (35 procent). V druhé otázce většina (39 procent) usoudila, že by měla Abcházie požádat o členství v Ruské federaci. V listopadu téhož roku na prvním kanále státní televize apelovali 57



„šéfové“ těchto tří „států“, aby se Rusko stalo obhájcem jejich „států“ na mezinárodní scéně. Případ Podněsterska a Moldávie V průběhu lidového hlasování 17. září 2006 se na celém podněsterském území vyslovilo 97 procent obyvatelstva pro nezávislost Podněsterska na Moldávii a pro „volnou asociaci“ s Ruskem. Krátce na to ruská Státní duma přijala resoluci, kterou referendum uznala jako legitimní a vyzvala mezinárodní společenství, aby tento výsledek také uznalo. Událost odráží důležitou – a často velmi protichůdnou – roli Ruska při urovnávání tohoto konfliktu. Rusko vzdor své politické a hospodářské podpoře Podněsterska ho dosud oficiálně neuznalo. Jako bývalá součást Osmanské říše připadla Moldávie (část historického území Besarábie) na základě smlouvy s Bukureští v roce 1812 Rusku. Po Říjnové revoluci vyhlásila západní část země (bez Podněsterska) nezávislost a v roce 1918 se obyvatelstvo rozhodlo připojit své území k Rumunsku. V roce 1924 instaloval Stalin na východním břehu Dněstru Moldavskou autonomní socialistickou sovětskou republiku (Moldavskou ASSR). Není identická s pozdější Moldavskou SSR. Obsáhla Podněstersko a část Ukrajiny. Původně Rumunsku patřící území Besarábie padlo do klína Sovětskému svazu v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop. V roce 1940 byla založena Moldavská socialistická sovětská republika s hlavním městem Chisinau (Kišiněv). Tuto část Besarábie potom spojili s částí autonomní Moldavské SSR. Zbytek připadnul Ukrajinské SSR. Obavy východní, podněsterské a převážně slovansky osídlené části země, že po nezávislosti Moldávie, vyhlášené v roce 1991 nacionalistickými moldavskými hnutími, se stane obětí rodící se snahy znovu se spojit s Rumunskem, vedly k vyhlášení vlastní nezávislosti a ke krátkému ozbrojenému konfliktu v roce 1992, v němž zahynulo 1500 lidí. Status quo byl zachován již ve stejném roce díky zásahu v zemi rozmístěné 14. ruské armády, která tu dodnes působí jako síla udržující mír z pověření Ruska. Od té doby trvá opakovaná snaha západní (EU včetně Rumunska a USA) a východní strany (Rusko a Ukrajina), včetně Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OBSE), přimět oba partnery začít vést konstruktivní dialog. Nicméně iniciativy pro řešení konfliktu se omezují na několik málo dokumentů, které 58

Mezi Evropou a Ruskem

SE 129/2007

jsou buď jedním, nebo druhým nebo oba partnery v konfliktu odmítány. Podněstersko má i po rozpadu Sovětského svazu stále převážně ruský ráz. Postupná rusifikace už od dob Sovětského svazu v části na východ od Dněstru, této vnitřní hranice uprostřed Moldávie, dodnes pokračuje díky úřední řeči mezinárodně neuznané republiky. Prostřednictvím ruských obchodních zájmů, investic a v neposlední řadě díky závislosti na Rusku. Etnicky se obyvatelstvo skládá zhruba ve stejném poměru z obyvatel rumunského původu, Rusů a Ukrajinců. Zatímco v (západní) Moldávii pod dnešním prezidentem Vladimírem Voroninem jsou podnikány kroky k demokratizaci, v Podněstersku zesiluje autoritářská vláda prezidenta Igora Smirnova. Kromě exportu oceli ze starých sovětských fabrik a alkoholu jsou zdrojem příjmů Smirnovovy vlády ve značné míře nezákonné machinace – re-export zemědělských produktů a možná obchod s drogami. V souvislosti se svou novou sousedskou politikou (European Neighbourhood Policy – ENP) přijala Evropská unie v roce 2005 nejprve tříletý akční plán pro Moldávii, který zemi přivede do evropských struktur, zejména na evropský trh a má vytvořit předpoklady pro urovnání vnitrostátních konfliktů. V listopadu roku 2005 zahájila činnost unijní Hraniční asistenční mise (EU Border Assistance Mission – EUBAM), která má postupovat proti nezákonným hraničním aktivitám Smirnovových úřadů a vytvořit transparentní a jednotný moldavský hraniční režim. V rámci EUBAM probíhá i spolupráce s ukrajinskou pohraniční policií. EUBAM úspěšně zahájila činnost a dosáhla už snížení počtu nezákonných hraničních aktivit. Díky vzniku společného celního úřadu mezi Chisinau (Kišiněvem) a Kyjevem v roce 2006 bylo podněsterské vedení oslabeno i politicky: dosud totiž mohlo při svých pašeráckých aktivitách počítat s pasivitou kyjevských úředníků na společných hranicích. „Hlavní město“ Tiraspol je nejen politicky, ale ještě více hospodářsky závislé na Moskvě: plyn dostává – vzdor již nahromaděným miliardovým dluhům – za výhodné ceny. Od doby, kdy Ukrajina zavedla nový celní režim, poskytla Moskva Podněstersku jako přímou pomoc 50 miliónů euro a dalších 150 miliónů euro dodala formou půjček. Je také patrná zesílená účast ruských podniků uvnitř podněsterského hospodářství – a jejich nezakrytý politický vliv. Nadto velvyslanec Ruské federace Rjabov oznámil v Kišiněvu, že v krátkosti zavedou urychlený postup při udělování ruských pasů – jako promyšlený šachový tah na cestě k získání vlivu Ruska na 59



celou Moldávii. Cesty ze slepé uličky Navzdory zdání pokračují. rozhovory se železnou pravidelností. Zdomácnily v rámci jednání, které má už od devadesátých let formát 5 plus 2 (Moldávie, Podněstersko, Rusko, Ukrajina, OBSE, EU a USA). Strategie řešení musí být vypracována na rozdílných úrovních. Na jedné straně by měly být vtaženy do hry společenské síly cestou posilování vzájemné důvěry. Dosud bylo nezávislým a nevládním kontaktům mezi Moldavany a obyvateli Podněsterska spíš bráněno. Měla by zesílit podpora kontaktům společenských sdružení a nevládních organizací na obou stranách, s cílem přispět vzájemnému porozumění. Měly by být podporovány školní výměny a organizace společných kulturních podniků. Na druhé straně by měla být hospodářská sdružení povzbuzována k tomu, aby působila nad-regionálně. Vtažení hospodářských elit do hry se může stát klíčem k propojení obou částí země. V důsledku stále pevnějšího hospodářského provázání se v Evropě uplatňují i podněsterští podnikatelé, jako kupříkladu vedoucí lihovarnický koncern Kvint, kteří poznávají, že umělé rozdělení země a omezení exportu díky hraničním opatřením je špatné pro obchod. Aby bylo možné probudit zájem vedoucích hospodářských sil Podněsterska na užší spolupráci, musí být garantováno, vedle vyhlídek na dobrý zisk, především vlastnictví podnikatelů. Podobně jako v jiných postkomunistických státech i zde probíhal proces privatizace chaoticky, neprůhledně a ne vždy podle práva. Přezkum privatizace a nové přerozdělení by postavení mnohých vedoucích podnikatelů ohrozily. Stejně tak důležitá se jeví i podpora nezávislých médií v Moldávii, které by vysílaly i pro Podněstersko. Moldávie potřebuje svoji veřejnou diplomacii přenést do Podněsterska, řekl jeden z jejích politických představitelů. Mezinárodní iniciativy by mohly přispět k uskutečnění tohoto cíle. Síla přitažlivosti demokratické a hospodářsky úspěšné Moldávie pro obyvatelstvo Podněsterska by ovšem neměla být přeceňována. Vzdor průměrnému hospodářskému růstu ve výši sedmi procent v posledních letech zůstává Moldávie dosud nejchudší evropskou zemí a nachází se – měřeno příjmem na hlavu (88 euro) – v mezinárodním porovnání na stejné příčce jako Súdán. Politicky je země už léta řízena komunistickou stranou, která ale od roku 2005 v zahraniční politice udělala obrat o 180 stupňů směrem na Západ. Vnitropoliticky je tamější reformní úsilí zcela neznatelné. 60


SE 129/2007

Korupce se objevuje ve všech společenských vrstvách a zvláště v hospodářství představuje zničující zlo. Evropská unie zjistila díky antipatii mezi stávající vládou v Kišiněvě a Kremlem, že tu má příležitost být výrazněji na očích, uplatnit se v rámci evropské sousedské politiky, bilaterálního akčního plánu a zesílit činnost ve prospěch demokratických a hospodářských reforem. Taková politika, včetně pozdějšího výhledu na členství v Unii pro sjednocenou zemi - což se dříve nebo později v důsledku přijetí Rumunska dostane na pořad dne – může střednědobě dosáhnout úspěchů. Nedávné referendum v Tiraspolu a 20. listopadu moldavským premiérem vyslovená hrozba blokády jednání WTO v Moskvě, podtrhují ještě více, že Rusko musí být znovu vtaženo do přemýšlení o statusu Podněsterska, pokud má mezinárodní společenství v úmyslu zabránit konfrontačnímu kursu mezi Moldávií na jedné straně, Ruskem a Podněsterskem na straně druhé. To je jeví jako zcela nezbytné i kvůli trvající přítomnosti ruských jednotek na území Podněsterska. Sud s prachem na Kavkaze Podobný faktor nestability před branami Evropy představuje situace na opačné straně Černého moře, na svazích Jižního Kavkazu. Dějiny dnešního konfliktu na Kavkaze sahají hodně do minulosti. Rozdíly mezi jednotlivými kavkazskými státy jsou výrazné. Zatímco první formy státnosti vznikaly v jihokavkazských státech, v Arménii a Gruzii, už v předkřesťanské době, severokavkazské národy jako Čečenci, Dagestánci, Čerkesové a Inguši dodnes nemají vlastní státnost. Národy Kavkazu se navíc od sebe odlišují jak nábožensky, tak i etnicky, sociální skladbou a sociálně kulturně. Válečně rozpory v průběhu dějin vždy vedly ke stěhování lidí. Etnická a náboženská různost těchto osmi republik v sobě skrývá ohromný konfliktní potenciál. Po první světové válce a Říjnové revoluci se oblast Kavkazu dostala pod sovětskou kontrolu. V roce 1942 část oblasti dlouhé měsíce ovládal německý Wehrmacht. V roce 1991 se Sovětský svaz rozpadl na 15 menších republik, mezi nimiž byla Ruská federace bezkonkurenčně největší. Na jihu Kavkazu se staly nezávislými Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie. V těchto třech státech žije zhruba 16 miliónů lidí. Na Kavkaze se odehrává řada konfliktů. Vedle konfliktu o Abcházii a Jižní Osetinsko existuje na území Gruzie ještě „zamrzlý konflikt“ o Náhorní Karabach: „Situace v jižním Kavkaze se zhoršuje. Konflikty v této oblas61



ti zdaleka nezamrzly. Co tu zamrzlo, jsou mírové procesy,“ napsal ruský deník Kommersant. Přitom se statusem quo obou odštěpených oblastí na území Gruzie – se zřejmou výjimkou Ruska – není nikdo spokojen. Gruzínská vláda usiluje o urychlené řešení sporu, vycházející z orientace směrem na Západ a modernizace vojenských sil. V Gruzii vzbuzuje obavy dlouhodobá ruská vojenská přítomnost – a to i navzdory tomu a poté, co se Rusko smluvně zavázalo, že svoji armádu stáhne ze sovětských základen na území Gruzie. Obě odštěpenecké částečné republiky Abcházie a Jižní Osetinsko si prosadily v roce 2006 všelidové hlasování, které rozhodlo o jejich nezávislosti. Usilují o mezinárodní uznání, aby se mohly s konečnou platností oddělit od Gruzie. Vzdělané vrstvy se ale už nyní z důvodu ekonomické bezvýchodnosti vystěhovávají z Abcházie a Jižního Osetinska do Ruska. Hospodářství stagnuje. Obě soupeřící strany staví na podpoře zahraničních mocností – Gruzie od Evropské unie, NATO a zejména Spojených států, zatímco Abcházie a Jižní Osetinsko podporu hledají u Ruska. Evropská komisařka pro zahraniční záležitosti Benita Ferrero-Waldnerová podepsala 15. listopadu 2006 v rámci evropské sousedské politiky tak zvanou individuální sousedskou smlouvu se státy jižního Kavkazu – s Arménií, Ázerbajdžánem a Gruzií. Podobně jako v případě Moldávie chce Evropská unie těmto sousedním státům zjednodušit přístup na evropský vnitřní trh. Výměnou za to se smluvní partneři zavazují k politickým a hospodářským reformám. Brusel do takového kroku vkládá naději, že mu podaří vytvořit kolem sebe „prsten přátel“, který má pro Evropu velký význam nejen z bezpečnostního, ale i energetického hlediska. Mimo to chce Evropská unie prostřednictvím sousedských smluv a s jednotlivými zeměmi uzavřených akčních plánů dát podnět k řešení teritoriálních konfliktů v oblasti. Rusko jako regionální hegemon tu ale hraje klíčovou roli. A nejen to: vazby obyvatel Abcházie a Jižního Osetinska na Rusko jsou mimořádně těsné. Podle odhadu odborníků má kolem 85 procent obyvatel těchto oblastí už dnes ruské pasy. Studená válka mezi Ruskem a Gruzií K dnešnímu dni se jeví řešení konfliktů na pozadí velmi zhoršených vztahů mezi oběma bývalými blízkými spojenci, Ruskem a Gruzií, jako značně 62


SE 129/2007

vzdálené a nedostupné. Po „růžové revoluci“ v Gruzii v zimě 2003/2004, v jejímž důsledku se k moci dostalo prozápadní vedení pod mladým prezidentem Saakašvilim, absolventem amerického Harvardu, proběhla změna v gruzínské zahraniční politice – směrem k členství v NATO a Evropské unii. Za následek to mělo i trvalé ochlazení vztahů s Ruskem. Začalo krátkodobým vysazením dodávek plynu do Gruzie v zimě roku 2004 a následně výrazným zvýšením jeho cen. Pokračovalo na jaře v roce 2006 zákazem dovozu alkoholu a gruzínské minerální vody do Ruska. Údajně z důvodu ochrany spotřebitelů. Konflikt vyvrcholil úplnou ruskou dopravní, vývozní a dovozní blokádou vůči Gruzii 2. října 2006. Krátce předtím gruzínská policie zatkla čtyři ruské důstojníky, podezřelé ze špionáže. V poutech a před běžícími kamerami v nejlepším vysílacím čase jim bylo přečteno rozhodnutí o vyhoštění. V Moskvě si to vysvětlili jako veřejné zneuctění a v důsledku toho začal proces vyhošťování všech Gruzínců, dosud usídlených v Rusku. „Lidé se ani nemusí podílet se na svém procesu vystěhování, jsou postaveni na chodbu, aby tam čekali,“ zpravuje Světlana Ganuškina, jedna z vůdčích postav obhájců lidských práv v zemi a předsedkyně organizace„Občanská pomoc“, pomáhající vystěhovaným. „Rozkaz k této kampani přichází z nejvyšších míst,“ vysvětluje. Po systematickém prohledávání gruzínských podniků musela většina gruzínských kaváren a restaurací v ruském městě v průběhu několika dní zavřít. Školy byly donuceny sepsat pro policii seznamy se jmény svých gruzínských žáků. Mezitím se obávají o svoji práci všichni v Rusku žijící Gruzínci. Některé kliniky a lékaři se zdráhají ošetřit gruzínské pacienty. Většina ruského obyvatelstva podporuje opatření své vlády proti svému někdejšímu „bratrskému národu“. V říjnu roku 2006 podle průzkumu považovalo 40 procent dotázaných opatření proti gruzínským občanům za „dostačující a účinná“, dalších 27 procent mělo opatření naopak „za nedostatečná a neúčinná“ a jen 13 procent je mělo za přehnaná. V listopadu 2006 předsedkyně gruzínského parlamentu Burdžanadze pohrozila gruzínským vetem během jednání zástupců parlamentů bývalých států Sovětského svazu (SNS – Společenství nezávislých států) v Petrohradě, které by Gruzie vyslovila v rámci dohadování o vstupu Ruska do WTO (World Trade Organisation): „WTO je postavena na zásadách svobodného obchodu a volného pohybu zboží mezi členskými státy. Rusko tyto principy v současné době porušuje 63



ve vztahu ke Gruzii. Ve skutečnosti zavedlo hospodářské sankce a faktickou blokádu.“ Oficiální vyhlášení blokády ovšem Kreml nikdy nevydal. Na Západě postup Ruska vůči Gruzii tvrdě kritizoval Evropský parlament ve Štrasburku. Poslanci ruské vládě vytýkali, že podporuje odštěpenecká hnutí v Gruzii a Moldávii. Současně evropská komisařka Ferrero-Waldnerová nabídla novou pomoc s cílem vyřešit konflikty na Kavkaze. V reakci na ruské sankce přijal americký kongres v září resoluci, která doporučuje přijmout co možná nejrychleji Gruzii do Severoatlantického spojenectví a poskytuje dodatečné peníze, potřebné na takovou integraci. „Vstup /…/ Gruzie do NATO je v zájmu Evropy, USA a samotné NATO. Rozšíří se takto naše oblast míru a bezpečnosti,“ vysvětluje republikánský kongresman Lugar. Nadto tu hrají významnou roli úvahy energeticko-politické: Gruzie představuje důležitou transitní zemi pro kaspickou ropu od té doby, co byl v červenci 2006 otevřen ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, alternativní energetický koridor. Jenže: Gruzie by byla prvním členem NATO, který by byl současně členem i SNS. Takový krok by mohl vyvolat další výraznou konfrontaci s Ruskem. V souvislosti s německým sjednocením daný slib Sovětskému svazu/Rusku, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, by tak byl zjevně porušen. Rozšíření NATO do prostoru SNS by představovalo bezpečnostní riziko. Ve světle nového asymetrického ohrožení neuniknou členské státy NATO tomu, aby v následujících letech nezačaly přemýšlet o nové definici transatlantických vztahů, která by měla do hry vtáhnout i Rusko a SNS. Nezávislá Abcházie? Od poloviny 19. století byla Abcházie pod ruskou kontrolou. V důsledku Říjnové revoluce se stala jako část Gruzie na krátkou dobu nezávislou, než se v roce 1921 opět ocitla pod sovětským panstvím. V roce 1931 se za Stalina stala autonomní republikou uvnitř Gruzínské sovětské republiky. Po Stalinově smrti přiznala do té doby rusifikační moskevská politika etnickým Abcházcům, kteří jsou v protikladu ke křesťanským Gruzínům převážně muslimové, místo v jejich domově. Po vyhlášení nezávislosti Gruzie v dubnu 1991 a ve vazbě na sílící nacionalizaci země pod prezidentem Gamsachurdiou vyhlásila v červenci 1992 Abcházie jednostranně svoji nezávislost na Gruzii. Bezprostředním důsledkem bylo vypuknutí občanské války, která skončila na podzim 1993 klidem zbraní. Dozor nad ním až 64


SE 129/2007

do dnešních dnů převzala mírová mise OSN (UNOMIG). De facto, i když ne de iure, to vedlo k nezávislosti Abcházie. Během válečných akcí většina etnických Gruzínců opustila oblast. Odhaduje se, že během bojů přišlo o život 20 tisíc lidí a zhruba 300 tisíc uprchlíků opustilo svoje domovy. Drtivá většina Abcházců se 15. října 2006 vyjádřila v lidovém hlasování pro nezávislost na Gruzii. Tři dny na to poslal parlament odštěpenecké republiky oficiální provolání ruské Dumě a prezidentovi Vladimíru Putinovi, aby referendum uznali. Nejčtenější ruský list to pochopil jako podnět vyslovit se pro vstup do Ruské federace: „Je přirozeně drahé integrovat nové teritorium: Rusko by muselo financovat obnovu abchazského hospodářství, tamější lázně, infrastrukturu a sociální síť. Rusko už vyplácí penze Abcházcům. Už obnovuje silnice a železniční síť. Už dnes investuje do lázní a turismu a nadto poskytuje vojenskou pomoc.“ Pro abcházské vedení v hlavním městě Suchumi je pomoc ze strany Ruska vítaná. Vstup do Ruské federace ale ne. Demografický problém Abcházie a odchod duchovní elity ze země by se v abchazských očích jen urychlil – a po dlouhém snu o nezávislosti by byla brzo veta. Uvnitř federace by náhražkou za ni byla autonomie. Hned po skončení bojů zkoušela Moskva na jedné straně uplatnit politiku plíživé anexe cestou velkorysé nabídky ruských pasů pro obyvatele Abcházie a Jižního Osetinska. Na druhé straně do Ruska uprchlým Abcházcům v devadesátých letech nebyl dodnes ještě přiznán status uprchlíka. Mnozí z nich se mezitím ocitli bez státní příslušnosti. Na gruzínské straně se po růžové revoluci stala obnova územní integrity země politickou prioritou Saakašviliho vlády. Vláda v Tbilisi přitom má za to, že je v časové tísni. V poslední době zesilující ruská podpora odštěpeneckým územím a postupující propojení nutí vládu k jednání. V této souvislosti sledují v odštěpeneckých hlavních městech Abcházie a Jižního Osetinska, stejně jako v Moskvě, s velkou obavou výrazně pokračující proces vyzbrojování a modernizace gruzínských vojsk za americké pomoci Postup gruzínské vlády je vykládán tak, že se rozhodla dát přednost vojenskému řešení před dalším diplomatickým vyjednáváním. Nadto je americká přítomnost bezprostředně v sousedství Ruska vnímána Kremlem jako ohrožení v souvislosti s novým geostrategickým významem Gruzie. Na pozadí rostoucí rivality mezi Moskvou a Washingtonem na Kavkaze a zpřetrhání vztahů mezi Ruskem a Gruzií se jako jediné možné řešení 65



územních konfliktů jeví cesta mezinárodního zprostředkování. Evropská unie by tu mohla nabídnout dobré služby a v oblasti převzít silnější zahraničně politickou odpovědnost. Potencionální forum pro dialog představuje na prvém místě mandát v říjnu 2006 prodloužené mise UNOMIG. Její sídlo se nachází v Suchumi. UNOMIG jako pozorovací mise má dohlížet nad dodržením klidu zbraní. Představuje spojovací článek mezi ruskými mírovými sbory v Abcházii, opírající se o mandát SNS, a zprostředkovací snahou „pěti přátel generálního tajemníka OSN v Gruzii“ (Německo, Francie, Rusko, Velká Británie a Spojené státy), kteří se opírají o moskevskou smlouvu z roku 1994. Na druhém místě by měl být co možná nejrychleji uvedena v život odsouhlasená smlouva mezi Evropskou unií a Gruzií. Zde může přispět s nabízenou pomocí Evropská komise. Silnějším evropským nasazením pomocí sousedské výpomoci a vysláním zvláštních představitelů Unie by mělo být možné strany konfliktu postupně přimět k tomu, aby se posadily za jednací stůl. Zda dojde nakonec k uznání nezávislosti Abcházie, závisí na jedné straně na konkrétních opatřeních mezi Moskvou, Tbilisi a Suchumi, umožňujících postupně budovat vzájemnou důvěru. Na druhé straně musí být vedení v Suchumi dostatečně legitimní. Sporné volby na přelomu let 2004 a 2005 a referendum, které neproběhlo pod mezinárodní kontrolou, mu zatím tuto legitimitu neposkytly. Znovusjednocení se severem? Případ Jižního Osetinska. Podle oficiálních údajů z jihoosetinského „hlavního města“ Cchinvali hlasovalo 12. listopadu 2006 99 procent voličů v lidovém hlasování pro „udržení nezávislosti Jižního Osetinska a za požadavek jeho mezinárodního uznání“. V té samé době hlasovali obyvatelé části Jižního Osetinska, kontrolované Gruzií, v protireferendu pro započetí jednání s Tbilisi o status autonomie uvnitř federalizované Gruzie. Jižní Osetinsko, které má sotva 80 tisíc obyvatel, tak díky dvěma na sobě nezávislými lidovými hlasováními získalo ve stejném dni dva vůči sobě stojící prezidenty: v hlasování ve Cchinvali – k němuž nebyli připuštěni jižní Osetinci s gruzínským pasem – shromáždil dosavadní „prezident“ Eduard Kokoity podle oficiální údajů 95 procent hlasů. Ve volbách, které byly zřejmě nepřímo organizovány v Tbilisi, zvítězil Dimitrij Sanakojev, dřívější „premiér“ Jižního Osetinska s dobrými kontakty na gruzínské vedení. Pro odštěpeneckého „prezidenta“ Kokoity zůstává vedle meziná66


SE 129/2007

rodního uznání Jižní Osetinska ke splnění ještě jeden politický cíl – spojení s Ruskou federací. Západ rázně odmítl obě referenda. Evropská rada je označila jako „unfair, unnecessary and unhelpful,“ (nepoctivá, zbytečná, neužitečná). „Referendum je v rozporu s gruzínskou suverenitou a územní integritou v rámci mezinárodně uznávaných hranic. Evropská unie má za to, že situace v Jižním Osetinsku nedovoluje, aby lidé mohli svobodně vyjádřit svoji vůli“ - tak zní stanovisko finského předsednictví EU z 13. listopadu 2006. Gruzie označila lidové hlasování o nezávislosti jako „farce“ (frašku). Naproti tomu ruské ministerstvo zahraniční vydalo toto stanovisko: „Ať se nám líbí, nebo ne, máme tu co do činění se svobodnou vůlí lidu Jižního Osetinska, která byla vyjádřena demokratickými postupy.“ Vůdčí separatisté Jižní Osetinska vedle nezávislosti požadují znovusjednocení se Severním Osetinskem, které je členským státem Ruské federace a sousedí s Čečenskem. Osetinci nejsou etnicky příbuzní s kavkazským lidem Gruzie. Odvozují se od indogermánských Alanů. Ruský vliv sahá až do roku 1774, kdy bylo celé Osetinsko vtěleno do carské říše. Po vyhlášení nezávislosti Gruzie v roce 1918 se Jižní Osetinsko v roce 1920 marně pokoušelo oddělit se od Tbilisi. Gruzínské jednotky vtáhly do Cchinvali. Stalo se tak v roce 1921 krátce předtím, než byla Gruzie jako republika, a Jižní Osetinsko jako její autonomní území, včleněny do Sovětského svazu. Ještě před vyhlášením nezávislosti Gruzie vyhlásilo Jižní Osetinsko Jihoosetinskou demokratickou sovětskou republiku a pokoušelo se o uznání ze strany Moskvy. Druhá občanská válka na území Gruzie (vedle té v Abcházii) vypukla poté, co se v roce 1992 Gamsachurdia v Tbilisi zmocnil vlády. Podle odhadů 1500 lidí ztratilo život. Desítky tisíc musely sdílet osud utečenců. Válka skončila teprve na základě smlouvy o klidu zbraní v rámci SNS ve stejném roce, kdy bylo dohodnuté vyslání ruských, gruzínských a jihoosetinských jednotek v roli mírových sborů. Od uzavření klidu zbraní hraje Rusko – podobně jako v Abcházii – ústřední roli v politice Cchinvali. Moskva Jihoosetincům nabízí bezplatnou lékařskou péči a školní vzděláni. Obyvatelům umožňuje pomocí mobilů telefonovat prostřednictvím ruských sítí. Velkoryse vystavuje ruské pasy. Financuje výstavbu silnic a další infrastrukturní projekty. Nedávno byla oznámena stavba plynovodu ze severu do Jižního Osetinska – krátce po tom, co vešlo ve známost zdvojnásobení cen plynu pro Gruzii. 67



Nejen od počátku první čečenské války v roce 1994 platí Jižní Osetinsko za království pašeráctví. Jeho zeměpisná blízkost k údolí Pankisi, kde se nejen Tbilisi domnívá, že slouží jako týl pro čečenské rebely, byla jedním z důvodů, proč se gruzínské ozbrojené síly v oblasti přezbrojily a proč dochází k opakovaným střetům mezi nimi a jihoosetinskými skupinami. Kosovo a Černá Hora jako vzor pro nezávislost? Úspěšná snaha o získání nezávislosti Černé Hory (po mezinárodně uznaném lidovém hlasování v květnu 2006) a zatím neúspěšná snaha Kosova jsou dávány za vzor jak ruským prezidentem Putinem, tak i šéfy odštěpeneckých území pro jejich úsilí o nezávislost a pro jeho legitimitu. „Pokud věříme, že Kosované mají získat plnou nezávislost,“ vyslovil se Putin v lednu 2006, „proč bychom měli totéž odpírat Abcházcům a Jihoosetincům?“ Na první pohled se skutečně jeví jako pochybné, proč mezinárodní společenství některé snahy o nezávislost podporuje, ale v případě Moldávie a Gruzie dává přednost „územní integritě“ těchto států. Javier Solana, Vysoký představitel zahraniční a bezpečnostní politiky Unie přiznal, že srovnání takového druhu, vzdor tomu, že jde o nestejné případy, má něco do sebe: Uvízli jsme tu /…/ v dvojím mechanismu, který má dobré důsledky pro jednoho, ale ne pro druhého. Nesmí tu vzniknout situace vítězství za každou cenu. Měli bychom měli hledat a nalézat výhodná řešení pro obě strany, řešení win-win. To ale není tak jednoduché. Tak reagoval Solana na Putinovu rétorickou otázku. Vzdor mnohým podobnostem nalezneme tu i významné rozdíly. Černé Hoře bylo právo na sebeurčení přiznáno Srbskem a Spojenými národy podle mezinárodního práva. To ale není případ ani Abcházie, ani Jižního Osetinska, ani Podněsterska. Žádné z těchto území není uznáno jako nezávislé ani podle mezinárodního práva, ani jednotlivými státy – dokonce ani ze strany Ruska, vzdor jeho slovní podpoře. Ústředním kriteriem je také otázka, zda republiky, usilující o nezávislost, jsou „schopny přežít“. To se v případě Kosova jeví jako zjevné na rozdíl od Jižního Osetinska, zcela závislého na Rusku. Nadto podle názoru autorů v případě Jižní Osetinska existuje vedle dosažení nezávislosti ještě jeden zřejmý cíl, znovusjednocení se Severním Osetinskem a tím dosažení integrace s Ruskou federací (a to právě z důvodu „neschopnosti přežít“). Paralelu s Kosovem tu rozhodně nenajdeme. Spojení Kosova s Albánií se v dnešním mezinárodním kontextu jeví střednědobě jako nerealistické. 68


SE 129/2007

„Separatismus je jedna věc, iredentismus věc druhá.“ V každém případě přiměřená debata o statusu jednotlivých území ukazuje na to, že tu nejde jen o samotné dodržení mezinárodně právních pravidel hry, ale že musí být poctivě vtaženy do možných řešení konfliktu také geopolitické úvahy – počínaje novým energetickým koridorem mimo Rusko, až po případ Čečenska. Je nutná změna myšlení Mezitím rozpoznal prezident Saakašvili v souvislosti s diplomatickým a hospodářským embargem Moskvy, že svým dosavadním konfrontačním postupem nedosáhne ani řešení jihosetinského, ani abcházského problému. Propustil začátkem listopadu 2006 ministra obrany Okruašviliho, známého nacionalistického stoupence tvrdé linie, přitom původem z Jižního Osetinska. V projevu před Evropským parlamentem ve Štrasburku 14. listopadu 2006 opakoval svoji připravenost vyjednávat s Ruskem „kdykoli a kdekoli“. Znovu zdůraznil úmysl Gruzie neřešit věc vojenskými prostředky. Už počátkem roku 2006 nabídla Gruzie oběma územím rozsáhlý autonomní status v rámci území republiky. Současně existuje naděje, že po mezinárodní dárcovské konferenci, konající se v červnu v Bruselu a dotované třemi miliony euro, se budou moci naplnit nové podněty. Prostředky byly dány dohromady mezi 17 evropskými státy, USA a Tureckem s cílem, uvést do chodu obnovu jihoosetinského hospodářství a vytvořit tak podmínky pro zrod nové důvěry. Moskvou zesílená podpora tří odštěpeneckých území se jeví paradoxní na pozadí skutečnosti, že dosud jejich nezávislost – i po uskutečnění referend – dosud neuznala. Stejně tak nemohou být brány vážně hlasy z vysokých politických kruhů v Rusku, aby byla do Ruské federace integrována ta území, jejichž obyvatelé ve většině vlastní ruský pas a jejichž vedení dalo více či méně najevo svoji vazbu na Moskvu: ruský právní systém sice předpokládá možnost vstupu nějakého území do Ruské federace, nicméně jen v případě jeho legitimity v duchu mezinárodního práva. Takový krok se Kreml zdráhá udělat z obavy před mezinárodní kritikou, kterou lze očekávat. Stávající otevřenou situaci využívá Moskva vědomě proti obávanému rozšíření NATO směrem k jižnímu Kavkazu. Je jisté, že Západ nemá zájem na tom, aby své spojenecké svazky zatížil novými členy, jakými je kupříkladu Gruzie, kteří mají neřešené teritoriální problémy.

69



Mezi zájmy Moskvy a Západu Ruské zájmy ve vztahu ke sporným územím jsou jasné: Moskva si chce udržet a posilovat vliv v „blízkém zahraničí“ , a to i po stažení vojenských sil, rozmístěných zde v sovětských dobách. Jako prostředek jí slouží „ruští státní občané“, žijící ve zdejších republikách. Jejich elitě poskytuje morální a politickou podporu, přímou finanční pomoc a hospodářské investice. Události minulého roku svědčí o tom, že Rusko může vyvíjet na své sousedy výrazný tlak cestou podvazování energetických dodávek a hospodářských sankcí. Z pohledu Kremlu byla od doby rozpadu Sovětského svazu učiněna na mezinárodní scéně vůči Západu celá řada ústupků. Počínaje znovusjednocením Německa přes rozšíření NATO a Evropské unie na východ, v mezinárodním boji proti terorismu až po podepsání protokolu z Kjóta a úsilí stát se členem WTO. Posílená přítomnost Spojených států na Kavkaze, v dané chvíli i na Ukrajině, se v této souvislosti nejeví jen jako konkurence, ale i jako nebezpečí. Rozhodující činitelé si v Rusku kladou otázku, s jakou vstřícností může počítat jejich země ze strany Západu – jak velký hrací prostor bude poskytnut znovu probuzené velmoci. Mají toho už dost, být neustále vnímáni jako mladší partner Západu, a požadují dialog jako rovný s rovným. Pokud sledujeme stav v jednotlivých odštěpeneckých oblastech, jeví se jako nezbytné vtažení Ruska jako elementárního prvku každého nového nasazení věc řešit, pokud má být cílem zklidnění momentálně „procitajících“ konfliktů. Vyostření napětí mezi Ruskem a Gruzií, hrozby vetem ze strany Kišiněva a Tbilisi v rámci vyjednávání WTO o členství Ruska nasvědčují, že Západ sám nemůže vzít v ochranu jednu, nebo druhou svářící se stranu. Přitom je jasné a nepominutelné, že Evropská unie má v těchto oblastech i vlastní zájmy, o kterých diskutuje a zřetelně je formuluje. Jde o politickou stabilitu, demokratické uspořádání společnosti a rozvoj tržního hospodářství - a o alternativní energetický koridor. Unie za pomoci nástroje evropské sousedské politiky a individuálních akčních plánů mezi smluvními partnery vykročila správným směrem. Debata o evropské energetické závislosti na Rusku přinesla poznání, že nelze jednostranně argumentovat v duchu: „jestli se chcete přiblížit evropským strukturám, musíte uskutečnit následující reformy“. Strategický způsob uvažování, obsahující odpovídající plánování a prosazování jednotlivých kroků je dosud v Bruselu, ale i v jednotlivých hlavních městech Unie vel70


SE 129/2007

kou neznámou. Pokud by si Evropa měla zajistit své zájmy, je závislá na ochotě spolupracovat ze strany sousedů. Nejen v oblasti energie, ale také v otázkách bezpečnosti (viz Blízký Východ a Irán) a při řešení stále naléhavějších problémů životního prostředí. V tomto duchu by mělo být v rámci dialogu s Ruskem jasně poukázáno na neřešené odštěpenecké konflikty, dialogu vedeném nad formulací smlouvy o partnerství a spolupráci. Evropská unie má v souvislosti s nedávným rozšířením šanci předvést ve strategicky důležitých oblastech svůj zahraničně politický profil. Díky přijetí Rumunska a Bulharska se stala sousedem Ruska nejen v prostoru Černého moře. Stala se, ať se jí to líbí, nebo ne, nejdůležitějším partnerem Ruska při řešení „zamrzlých“ konfliktů Podněsterska, Abcházie a Jižního Osetinska. KAS/Auslandsinformationen, 1/07, přeložil Ivan Štern

71


Tilman Mayer

Evropa a patriotismus Tilman Mayer Pokud by evropské ústavní vlastenectví představovalo rozumné, logicky nutné uvažování, pak by v Evropě muselo už dávno vzniknout odpovídající hnutí a evropská ústava, kterou prominentní politici – navzdory pochybám mnoha občanů významných národů – mají v úmyslu dál prosazovat bez zásadních korektur, mohla už dávno vyvolat nadnárodní patriotismus. Integrativní evropský konstitucionalismus, který by probíhal analogicky k cestám národního ústavního vývoje, dosud neexistuje a vytvářet ideje, které nemají vazbu k reálně existujícímu politickému základu, se přece jen nezdá být správné. Zatím Evropská unie vyvinula jistý supranacionalismus, který se opírá na jedné straně o eurokratické struktury a na straně druhé o nedostatečnou demokratickou zakotvenost. O patriotické vazbě tu není možné příliš mluvit. Evropský nacionalismus ve srovnání s národně státním vlastně neexistuje. Oproti myšlence sjednocené Evropy, která po celé Evropě představuje obecné dobro, vyvolává evropská praxe, která není ani politicko-kulturně, ani emocionálně ukotvena, otázku, zda její cesta stále užšího propojování není už jen výrazem ideologie. Přitom navržená smlouva, která měla tak prominentní podporu, byla odmítnuta občany dvou evropských zakládajících států. Těžko tuto symboliku podcenit. Smlouva v každém případě není schopna držet krok s nacionálně státními patriotickými úvahami. Mluvit o patriotismu ale neznamená, že musíme mlčet o Evropě. V protikladu k evropsky nadšeneckému konceptu staví evropsky realistický koncept na solidnějších, demokraticky legitimních národních státech a rozvíjí se v duchu západoevropské tradice právního státu. Odtud má být Evropa stavěna a má vytvářet nad evropskými národními státy sjednocující klenbu. Úkolem suverenity je dát vhodný výraz této nacionálně státní službě Evropě. Takto smýšleli jak v minulosti, tak v současnosti mnozí patrioti z evropských národů, které se chtěly integrovat. Z tohoto mimořádně potěšujícího proevpropského postoje – „německý patriotismus v Evropě“ – chtít udělat akt založení státnosti, znamená dobře míněný patriotismus zneužít. Když použijeme ostřejší výraz, mohli bychom říci, že pokud by v Evropě supraracionalismus nastoupil na místo nacionalismů, pak s podobně negativními důsledky. Je téměř jisté, že budeme-li 72

Evropa a patriotismus

SE 129/2007

opomíjet rozvinuté národně státní struktury cestou centralizace legislativního procesu v Evropě, mimo dosah národních států, případně je mít jen takříkajíc v pořadí, bude to znamenat, že národní státy plíživým způsobem zbavíme možnosti do věci mluvit. Evropská unie nesmí být v žádném případě zaměňována se státem, kterým s konečnou platností není. Mnohé evropské patriotismy jsou orientovány proevropsky a v tom spočívá sama podstata evropského kapitálu. Mělo by se s ním ale zacházet mnohem odpovědněji. Národně státní patriotismy představují základnu, na které je posilována vzájemná odkázanost států a jejich národních hospodářství. Europeizace je totiž lepší, než jít po cestě osaměle. Proto představuje Rada minstrů Evropské unie rozumný orgán pro spolupráci národních států mezi sebou v rámci pevného institucionálního rámce. Thatcherismus naproti tomu nepředstavoval žádnou vhodnou platformu, protože byl zaměřen výlučně na britské vlastní zájmy. Jeho euroskepticismus nepředstavuje uskutečnitelnou cestu. Realistická je oproti tomu německá a evropská politika, která se opírá o princip subsidiarity a je blíž reálně existující Evropě. Dnes je nejdůležitější soustředit se na klíčové úlohy Evropské unie, ty jsou však diametrálně v rozporu s tím, co označují přímluvci jádra EU za její základní koncept. Požadavek zformovat z Evropy jeden stát je jednoznačně v rozporu s možnými konfederativními strukturami, které mohou být legitimovány pouze na národně státní úrovni. A je také z hlediska patriotického nazírání nanejvýš sporný. Tato forma integrace navíc vůbec nepředstavuje demokratický postup. Jde tu o variantu imperiálního mocenského vývoje. Mezivládní rozdělení působností evropských aktivit nepostačuje, pokud se sleduje vytvoření supranacionálního jádra Evropy. Bohužel se na toto téma, nad vývojem tohoto druhu a nad konečnou podobou evropských procesů, nevede žádná nedogmatická diskuse. Bylo by potřeba, aby osobnosti jako kupříkladu „kancléř sjednotitel“, odpověděly do jaké míry se jejich patriotismus snoubí s mezivládní Evropou, v níž se například Německo nerozpustilo, ani se neredukovalo na kulturní otázky, jakou je třeba péče o jazyk. Dnešní voluntaristická cesta „stále dál“, „stále blíž k sobě“ vede totiž stejně jako všechny voluntarismy na scestí. „Kohlisté“ jsou tuto objasňující odpověď ovšem dlužní. Abychom mohli například nabídnout Turecku nebo Ukrajině perspektivu připojení nebo – skutečně – privilegované partnerství, nemůžeme se už dávno dívat na proces neprůhledného prohlubování Unie jako na rozumný. Evropa, která se stále úžeji k sobě přimyká není v takovém rozsahu reálná; 73


Tilman Mayer

je třeba víc odstupu, víc národní odpovědnosti v subsidiárním smyslu, krátce, měli bychom mnohem více klást důraz na mezivládní spolupráci, namísto abychom dávali rigorózně přednost sjednocování nesjednotitelného. Více různorodosti, to by byla evropská odvaha. Opakem už jednou kriticky posouzeného supraracionalismu je pak názor, že bychom měli větší Evropu odmítnout, což by znamenalo, že zamýšlíme národní patriotismy přetvořit v sobecké postoje, dokonce v populismus. Nebezpečí renacionalizace nastává tehdy, když se míří nad cíl rozumné evropské sounáležitosti. Onen poněkud starosvětsky znějící, ale ve skutečnosti reality se držící koncept „Evropy vlastí“ (Charles de Gaulle) by možná předešel nebezpečí rozpadu národních státností v Evropě. Belgie třeba nebo Velká Británie předvedly v roce 1989 jistý neklid, když ve východní Evropě probíhalo dokončení národně státních revolucí. Dospělé národní státy v Evropě by byly ohroženy ve své podstatě, kdyby tehdy praktikované právo na sebeurčení – v podobě národně státní – mělo být náhle volně po ruce a naplňovalo se díky konstrukci evropského lidu (demos). Už sám poukaz na tuto perspektivu svědčí o tom, jaký potenciál ohrožení tu existuje. O to naléhavější se jeví požadavek nesnažit se zbytečně solidní patriotické povinnosti vytlačovat na okraj. Dnes by už mělo být zřejmé, jaký integrativní potenciál patriotismy dodávají a kam to můžeme dopracovat s postojem, že s další integrací je všechno v pořádku. Pokud mají argumenty něco znamenat, pak existuje jeden důležitý proto, abychom debatu v Evropě zklidnili. Říká, že bychom měli začít brát vážně proevropský potenciál patriotismu. Předběžný závěr by mohl znít: musíme uznat základní souvislost mezi národem, demokracií a patriotismem ve smyslu práva na sebeurčení národů. Otázka po směru evropské integrace se ukazuje jako nanejvýš naléhavá. O tom je potřeba vést nedogmatický diskurs. Mezivládně orientovaná Evropa vyžaduje například něco jako evropskou Leitkultur. Přičemž právě v této souvislosti zbrkle nastoupené cesty evropského ústavního patriotismu byly už zpochybněny, popřípadě se ukázaly jako neprůchodné. Práce evropských národních patriotů – Evropa vlastí – vypadá přirozeně zcela jinak, než jak vypadá reálně existující evropská byrokracie. Euro(byro)kracie je proto nazírána kriticky. Nevtělila se do legitimního systému národních států, naopak se už dlouho vymezuje anti-subsidiárně, vztahuje na sebe další kompetence, nebržděna politiky, kteří nejsou vůči ní nejen kritičtí, ale také neschopní jakéhokoli konání a naopak jsou tlačeni neustále uveřejňovanými průzkumy veřejného mínění ke stále novému 74

Evropa a patriotismus

SE 129/2007

integračnímu úsilí. Na závěr k evropské otázce zmiňme, že ve srovnání s vývojem nacionalismu, patriotismus může s patriotismy jiných národů docela dobře žít. V jisté míře existuje solidarita patriotů podobně, jako v ranných dobách ještě demokratického nacionalismu v Evropě v roce 1850. Právě tato spojitost v sobě nese nejen evropskou myšlenku, ale také smysluplnou vzájemnou závislost evropských národů a jejich hospodářských systémů. Mělo by být jasné, že má rozhodující význam z jaké pozice začneme rozvíjet evropskou myšlenku. Patriotismus představuje v každém případě solidní základ. Představuje ve společnosti soudržný sociální kapitál, který je zřetelně nadřazen ideologickým konstrukcím evropských nadšenců. (Plné znění tohoto příspěvku pod názvem „Patriotismus – nové občanské hnutí“ vyšlo v „Aus Politik und Zeitgeschichte“ 01-02/2007 – jde o přílohu k týdeníku Das Parlament, vydávaném Spolkovým sněmem.) Die politische Meinung, č.447, únor 2007, s.17-19, přeložil Ivan Štern

75


Beate Neussová

„Hodně mlhavý projekt“ Beate Neussová „Kéž bychom žili tak dlouho, abychom mohli Francii odpustit,“ vzdychal pracovník amerického ministerstva zahraničí 30. srpna 1954, kdy francouzské Národní shromáždění pohřbilo Evropské obranné společenství (EOS). Šance na rozšíření evropské integrace se nyní posuzovala velice skepticky a panovala dokonce obava o budoucnost politicky plodného, ale hospodářsky churavějícího Evropského společenství pro uhlí a ocel (ESUO). Cílem Spojených států od skončení druhé světové války bylo dosáhnout nového uspořádání Evropy. Jediným prostředkem, jak zabránit opakování krvavých „evropských občanských válek“ – tak se posuzovaly obě světové války – se zdálo být propojení národních hospodářství při otevřených trzích a úzká, přednostně nadnárodní integrace. Vládlo přesvědčení, že spojení amerických států do jednoho spolkového státu může pro Evropany představovat model pro vystoupení z jejich dějin násilných válek a vytvoření kontinentu blahobytu. V systémovém konfliktu se Sovětským svazem, studené válce, byl tento cíl ještě naléhavější. Integrace Evropy nabízela dále výhodu, jak umožnit nový vzestup Německa, aniž by to vyvolávalo strach a rušilo evropskou rovnováhu. Nyní byl ale Washington bezradný. Britové uvedli rychle v chod náhradní řešení za EOS, vstup Spolkové republiky Německo do NATO – ale co dále? Vzniklo přesvědčení, že především by se nemělo na Evropany spěchat s vlastními americkými plány. Intenzivní naléhání, doslova každodenní tlak „blahovolného hegemona“ na Evropany, aby ratifikovali smlouvu o EOS, se dodatečně posuzoval jako kontraproduktivní. Washington byl po trvajícím odporu Francie skeptický, zda Paříž bude v dohledné době ochotná podílet se na integračních projektech. Nic se také nezměnilo, když Jean Monet hovořil s americkým zástupcem, akreditovaným u Vysokého úřadu ESUO, o ideji použít model Schumanova plánu v oblasti atomové energie. Francouz prosil velmi naléhavě, aby Washington zachovával mlčení a držel se zpátky. Když Britové nakonec chtěli jednání šestky přivést ke krachu konkurenčním návrhem nukleární spolupráce v rámci Organization of European Economic Cooperation (OEEC), zůstal Washington zprvu neutrální. Když Evropané na jednání v Messině od 1. do 3. června 1955 zahájili nový 76

„Hodně mlhavý projekt“

SE 129/2007

rozběh a chtěli přezkoumat možnosti atomového společenství a společného trhu, byl Eisenberg, washingtonský zástupce u ESUO více než skeptický. Ve své zprávě napsal, že společný trh je „hodně mlhavý projekt“ a že po ztroskotání EOS nelze očekávat, že Francie bude ratifikovat smlouvu o vnitřním trhu. Pokud vůbec, pak lze ve směru integrace očekávat pokrok jen ve spolupráci v oblasti jaderné energie. State Departement to neviděl jinak také proto, že Jean Monnet, jehož byla idea atomového společenství dítětem, využíval svých úzkých vztahů k americké vládě k tomu, aby tento názor posiloval. Takže jednání o hospodářském společenství nebyla zpočátku zajímavá. Důvody pro Euratom Prezident Dwight D. Eisenhower a John Foster Dulles byli vehementními obhájci evropské integrace a plány evropského atomového společenství přišly oběma vysloveně vhod. Zdálo se, že toto společenství obsahuje možnost, jak Německu, které obnovilo nukleární bádání, znemožnit přístup k atomové bombě, a zároveň jak Francii, která se v roce 1954 zásadně rozhodla jít cestou k atomové mocnosti, učinit zřeknutí se této cesty přijatelnějším, když německý potenciál bude pod společnou kontrolou. Dále by všeobecně euforicky posuzovaná nová jaderná energie zbavila Evropany závislosti na ropě z Blízkého východu; to byl argument, který o rok později v souvislosti se Suezskou krizí získal zvláště na pádnosti. USA mohly také doufat, že se díky své vedoucí jaderné technologii mohou stát dodavatelem na evropském trhu. Jedno však bylo od počátku jasné: Euratom může vstoupit v život a stát se existence schopným jen tehdy, bude-li zaručena kooperace s USA. A tak se všechen zájem Washingtonu upíral k rozhovorům o Euratomu. Snahy o společný trh (EHS) nebyly hodné pozornosti už kvůli chybějícím vyhlídkám na úspěch. Washington se však zprvu držel striktně zpět a nevystupoval v pozadí jako zprostředkovatel, jak tomu bylo v zápolení o ESUO a EHS. Ostatně americké ministerstvo zahraničí a Komise pro atomovou energii se přely o to, zda a v jaké míře by měly USA vůbec podporovat evropskou atomovou spolupráci. Komise se obávala, že předání know-how by učinilo šest evropských států nezávislými na USA a zlomilo americký monopol na obohacený uran. Vedoucímu atomového úřadu se také zdálo být nepředstavitelné uzavírat kooperační smlouvy s mezinárodní organizací. Všechny dosavadní smlouvy se přece vždycky projednávaly bilaterálně 77


Beate Neussová

a byly vybaveny speciálními kontrolními mechanismy. Dulles argumentoval Eisenhowerovi tím, že atomová spolupráce pomůže zapojit Německo pevněji do západního společenství. Kromě toho integrace šestky vytvoří možnost srůstání ve Spojené státy evropské. To bylo zřejmé, takže se ministr zahraničí prosadil s prezidentskou podporou proti americkému úřadu pro atomovou energii. Spolupráce při mírovém využívání jaderné energie se nyní měla systematicky používat jako odměna za evropské integrační kroky. Avšak stále ještě probíhala bilaterální jednání s americkým průmyslem a kolovaly pověsti, že tyto smlouvy dopadnou příznivěji než se společenstvím šesti. Otázka spolupráce technologicky vedoucích USA s Euratomem byla pro evropské státy ústřední. Kongo patřící dosud Belgii představovalo padesát procent světové produkce uranu. USA držely nákupní právo na devadesát procent tohoto množství. Francie brzy vyhlásila, že Spojené státy se musí těchto smluv vzdát. Na přelomu let 1956/57 jednání v zásadě uvízla, mimo jiné proto, že zájmy šesti partnerů byly protichůdné. Francie odmítala EHS, Německo nechtělo Euratom. Adenauer, Hallstein a pracovníci ministerstva hospodářství podporovali hospodářské integrační kroky, ale ministr Erhard je odmítal, protože se obával ztráty německého postavení na světovém trhu. Podporoval ho ministr Franz Josef Strauß, který atomové společenství nechtěl. Místo toho usiloval o bilaterální dohody s USA, což jednání o Euratomu významně ztěžovalo. Kromě toho se nechtěl zcela vzdát vojenských opcí. Monnet a Paul-Henri Spaak nyní na USA naléhali, že musí intervenovat a zvláště že musí zastavit bilaterální jednání Evropanů s USA o nukleární spolupráci, protože to podkopává jakýkoli zájem o evropskou spolupráci. Také státní tajemník Hallstein, ministr zahraničí von Brentano a Carl-Friedrich Ophüls z ministerstva hospodářství žádali USA o jasný postoj, aby se jednání dále neblokovala. Tak byli Evropané opět odkázáni na americkou podporu z pozadí. Adenauerova iniciativa Když Dulles vyjádřil v Bonnu své znepokojení nad chybějící německou integrační ochotou a kursem obou německých ministrů, dospěl Adenauer v lednu 1956 k názoru, že je na čase, aby ministry povolal k pořádku s odkazem na svou kompetenci dávat směrnice. Konstatoval: „Politická povaha tohoto usnesení /o integraci/ se musí dodržovat silněji než dosud,“ neboť jen nadnárodní organizace slouží cíli evropské integrace. 78


SE 129/2007

Washington začal nakonec zdržovat bilaterální jednání o nukleární spolupráci a dále byly stanoveny lepší podmínky pro spolupráci s Euratomem. Nyní bylo třeba přimět Francii, aby se vzdala zařízení na odlučování izotopu pro Euratom. Paříž doufala, že pomocí atomového společenství dosáhne obohaceného uranu. Avšak USA vehementně odmítaly evropské isotopové zařízení. Washington nakonec stanovil podmínky pro dodávky obohaceného uranu tak příznivě, že Euratom se jeho výroby vzdal. Ale další cíl nemohl Washington prosadit. Euratom se měl vzdát účasti na vojenském využívání atomu, ale Paříž dala jasně najevo, že Národní shromáždění by nikdy neratifikovalo smlouvu, která by předepisovala signatářům vzdát se vojenského jaderného programu. Aby se zvláštní postavení Francie udělalo přijatelné pro Německo, přijala Paříž moratorium na atomové testy – což nebyla těžká oběť, protože výzkum stejně ještě tak daleko nedospěl. Dohoda mezi Evropany a USA se ještě jednou obtížně utvářela při konkrétních podmínkách jaderné spolupráce. Především šlo o plnou kontrolu štěpného materiálu dodávaného USA. Musel zůstat vlastnictvím Euratomu. To se mělo týkat i kanadských a jihoafrických dodávek. Kontrolu zařízení měli vykonávat američtí specialisté. O tomto návrhu se však v Evropě nedosáhlo kompromisu. Nakonec bylo dohodnuto, že těžká voda, obohacený uran a uran 235 dodávané z USA, zůstanou navždy vlastnictvím Euratomu. Společenství přijalo americká bezpečnostní pravidla, neposkytlo však přístup americkým inspektorům. Při podezření ze zneužití se Washington mohl ze spolupráce stáhnout. Dále se vzdal smluv s Belgií o uranu z Konga. Podpisem smlouvy o Euratomu dosáhl Washington podstatné cíle. Jednoho však ne – znemožnění „Force de Frappe“. Naopak dosáhlo se sjednocení šesti států v jednom společenství. Zdálo se, že nová technologie působí jako katalyzátor pro další integraci. Německo a další čtyři členové byli ve svém nukleárním výzkumu svázáni a podléhali tak úzké vzájemné kontrole, že se nebylo třeba obávat zneužití pro vojenské účely. Hospodářská a politická závislost na energii z problematické oblasti Blízkého východu se zdála být snížena. Technologicky vedoucí mocnost mohla zaznamenat také hospodářské výhody: Washington financoval Evropanům zkušební reaktory a poskytoval vysoké částky na subvencování reaktorů a palivových článků. Nepřekonatelnými podmínkami se podařilo dobýt evropský trh. Britský reaktor provozovaný s přírodním uranem zůstal bez šance. Evropa se stala zkušební laboratoří a odbytištěm Spojených států.

79


Beate Neussová

Pochybnosti o EHS Stejně jako většina Evropanů se také americká vláda mýlila v posuzování toho, které z obou nových společenství má větší integrační potenciál. „Skutečnost, že v usnesení z Mesiny jsou volnost pohybu pracovních sil, harmonizace finanční a sociální politiky uvedeny spolu s dalšími prvky společného evropského trhu, ukazuje, jak málo realistické je očekávat, že messinský program ponese ovoce,“ soudil tehdy americký diplomat Eisenberg. Dulles proto varoval zastánce EHS Německo a země Beneluxu, aby nevytvářely junktim mezi oběma jednáními. Euratom se neměl ohrožovat bezvýhledným projektem. Lepší je přivést nejdříve k úspěchu Euratom. To však byla jediná námitka, kterou Eisenhower a jeho ministr zahraničí měli. State Departement ihned rozhodně vystoupil proti britskému zájmu, aby EHS ztroskotalo: „Společný trh lidi povzbudí a vytvoří ve světě novou velkou sílu. Ospravedlní to obětování některých tradičních amerických a britských zájmů.“ V případě nutnosti, sdělil Dulles v roce 1957 britskému premiérovi Macmillanovi, k tomu patří protekcionistická opatření. Tento postoj nebyl v žádném případě samozřejmý. Washington zastával liberální obchodní politiku ve světě, podporoval pokles cel a odmítal preferenční smlouvy. Avšak pro EHS chtěl udělat výjimku. Washington přijímal preferenční dohody EHS s jeho bývalými koloniemi, nikoli však zařazení britských kolonií do zóny volného obchodu, tedy do londýnského konkurenčního projektu. Zde z hospodářské škody nevyplýval politický užitek. Když v roce 1956 stouply vyhlídky na úspěch, zabýval se Washington intenzivněji hospodářskými záměry Evropanů. Dulles informoval své evropské vyslance o amerických přáních, která měli sdělit svým partnerům v rozhovorech. Měl být zdůrazňován zájem Washingtonu na zdaru jednání. Kromě toho si Washington přál: Za prvé co nejvíce nadnárodně vytvořené instituce; smluvní pravidla, která by umožňovala automatické vytváření společného trhu bez stále nových politických rozhodnutí; spojení musí být nezvratné. Za druhé vyloučení netarifních obchodních zábran ve styku s třetími státy. Za třetí žádnou diskriminaci nečlenských států na agrárním trhu. Ohledně agrárního trhu převládaly obavy. Kdyby do společných pravidel byla převzata jen část národních subvencí, musela produkce stoupnout a dalo se očekávat zhoršení amerického exportu. Poradní orgán vlády, Council on Foreign Economic Policy, dospěl ke smíšené bilanci, která 80


SE 129/2007

odrážela i názorové rozdíly ve vládě. Ministerstva zahraničí a obchodu evropské plány vítala, ministerstvo financí a centrální banka byly spíše odmítavé. Banka mimo jiné očekávala, že kvůli přizpůsobování se společnému trhu se bude muset odsunout konvertibilita evropských měn. Council předpověděl vzpouru amerického průmyslu proti EHS. Ta však nenastala. Business Round Table International sice vycházel z toho, že exporty do Evropy se budou snižovat, protože členské státy EHS budou konkurence schopnější a společný trh bude diskriminovat zboží z třetích států, ale stejně jednoznačně byl přesvědčen, že EHS posílí trend k přímým investicím v Evropě. Vyhlídka na trh s 250 miliony spotřebitelů s vysokými příjmy, který nebude rozdělen obchodními bariérami, představuje „šťavnatou příležitost“ (juicy oportunity) pro usídlení amerických podniků v EHS. Eisenhowerova podpora Ještě než skončila výměna názorů v hospodářských poradních grémiích, zařadil prezident Eisenhower osobně do jedné řeči pasáž, která bezvýhradně vítala integrační kroky a končila větou: „V každém ohledu získáme, když bude Evropa hospodářsky silnější.“ Ministerstvo zahraničí také naléhalo na to, aby diplomaté nepředkládali partnerům jednání přání na změny ve smlouvě. Nejlepší doba pro to je po ratifikaci, a to v rámci GATT, Všeobecné dohodě o clech a obchodu. Washington doufal, že se tam budou moci projednat i bolestné důsledky evropského agrárního trhu. Ale tam narazil na posílené jednací pozice Evropanů, kteří nyní mluvili jedním hlasem. Dalo se prosadit pouze snížení celní hladiny u průmyslového zboží, což ostatně odpovídalo zájmům některých členů, v neposlední řadě Německa. Evropský agrární trh je dodnes látkou pro transatlantický konflikt. Dne 25. března 1955 mohly být smlouvy o založení EHS a Euratomu podepsány. Bylo to hospodářské společenství, které se nakonec vyvinulo v katalyzátor pro „stále užší spolupráci národů Evropy“, ne Euratom, jehož význam trpěl levnou naftou a atomovou bezpečnostní problematikou. Washington dělal vše, aby podpořil plynulé uzavření jednání a nechal stranou dílčí vlastní zájmy. Velice napomohlo odmítnutí britského zájmu na ztroskotání nadnárodního společenství. Londýn maloval Washingtonu temnými barvami nebezpečí přicházejícího evropského protekcionismu a zpracovával Spolkovou republiku Německo, kde v ministrovi hospodářství Erhardovi vidělo vehementního odpůrce EHS. Londýn také varovně předpovídal, že Německo bude 81


Beate Neussová

v EHS dominovat, protože Němci dostali společenstvím do ruky nástroj k ovládnutí Evropy. Britský premiér na rozdíl od Washingtonu nerozpoznal, že integrace představuje šanci na podvázání hegemoniálních snah. Dulles po výslovné podpoře od Eisenhowera napsal, že britská obstrukční politika poškodí bilaterální vztahy. A protože byla šestka zároveň posílena ve svém nadnárodním kurzu, neměla britská politika žádný účinek. Bezpečnostně politické zájmy na stabilní, prosperující Evropě jednoznačně převážily všechnu hospodářsko politickou nespokojenost s pravidly EHS. Priorita bezpečnostní politiky v první řadě znamenala nalézt pro Německo přiměřené místo a účinné začlenění. Ale šlo o více než o roli Německa. Měly být zlomeny politické struktury Evropy chápané jako zastaralé. O cíli, kterého se mělo dosáhnout sjednocením Evropy, panovaly rozdílné představy. Uvnitř americké administrativy se objevovaly stále hlasy, které varovaly před samostatnou „třetí sílou“. Politické vedení tyto obavy nesdílelo. Eisenhower se vehementně vyslovoval pro Evropu jako samostatnou sílu, ovšem na straně USA. Americká evropská politika v období studené války se právem označuje jako „blahovolný hegemon“ (Nye/Haftendorn). Jednání o ESUO, Euratomu a EHS tuto roli dokládají. Washington osvědčil svou vůdčí roli tím, že bral v úvahu a podporoval zájmy svých spojenců – i když musel přizpůsobovat svou politiku a nést hospodářské náklady. Bez podpory a zákulisního zprostředkovávání obou přesvědčených „Evropanů“ Eisenhowera a Dullese by jednání o obou smlouvách byla asi ještě komplikovanější. Eisenhower mohl ještě bez potíží vyslovovat své přání o stejně silném evropském partnerovi na straně USA. EHS/EU se však brzy projevilo jako silný jednací partner v GATT, později ve Světové obchodní organizaci (WTO), kde stále znovu vyvolávalo obchodní konflikty. Když se EHS změnilo v Evropské společenství (ES), pojal ministr zahraničí Henry Kissinger nedůvěru. Měl obavu, že se první náběhy k evropské zahraničně politické spolupráci v rámci Evropské politické spolupráce (EPS) budou pohybovat proti americkým záměrům. Ambivalence vzájemného vztahu se s rostoucí vahou a rostoucí nezávislostí EU na USA spíše zvětšila. Obě strany se vzájemně potřebují, dnes jako tehdy. Spojené státy občas zapomínají, že také supermocnost potřebuje partnera, jehož zájmy musí brát v ohled. Evropská unie zase zapomíná, že je sice hospodářský obr, ale politický trpaslík, a nyní se učí, že právě v krizových oblastech je její „soft power“ sice vítaný, ale nikoli jediný 82


SE 129/2007

prostředek. Aby se stala „partner in leadership“, potřebuje další integrační kroky. Die politische Meinung, č.448, březen 2007, s. 5-11, přeložil Milan Churaň

83


Lothar Frick

Politické vzdělávání je nepostradatelné Lothar Frick V létě 2004 požádal sněm Svazu obcí Bádenska-Württenberska o uzavření bádensko-württenberské Zemské centrály pro politické vzdělávání. Její tehdejší ředitel Siegfried Schiele proti tomu veřejně protestoval a navázal na chladný dopis hlavního jednatele uvedeného Svazu, že s ohledem na nutnost šetřit veřejnými prostředky se nyní musí rozlišovat mezi užitečnými a nezbytnými institucemi. Tím se zavedlo nové kritérium pro přežití a smrt v době poloprázdných pokladen a osvědčené zařízení pro politické vzdělávání se náhle ocitlo na seznamu samozvaných úsporných komisařů. Je sice velmi nezvyklé muset hledat argumenty, že politické vzdělávání je něco nejen užitečného, ale také naléhavě nutného, ale nezbývá jiná cesta. Mnozí lidé totiž zjevně demokracii pokládají za zařízení, které se obnovuje samo. V údajně nebo skutečně tak vlhkých bádensko-württenberských komunách se zřizují pěšiny pro brodění v bahně, budují se za miliony zastávky městské dráhy pro sotva dvacet pasažérů denně nebo se na stromy u nákupních středisek zavěšují míče jako reklama na mistrovství světa. Volný čas výletních skupin se z peněz daňových poplatníků podporuje vysoce subvencovanými lístky na vlak. Tisíce finančních úředníků placených zeměmi musí kontrolovat miliony dokladů, jež miliony plátců daní povinně a zároveň rozzlobeně shromažďují, aby dostáli daňovým předpisům, které přímo křičí po zjednodušení a odbyrokratizování. Tisíce veřejných zaměstnanců na radnicích a úřadech zápasí s občanským a pracovním právem, jehož tisíce předpisů a zvláštních předpisů se už nedají jednoduše přehlédnout, nemluvě o jejich zvládnutelnosti. Pro takovýto nesmysl na kvadrát – kde zůstávají účetní dvory ? – jsou k dispozici miliardy, ale několik milionů na politické vzdělávání považují mnozí za zbytečnost. Často vzniká otázka, komu se to vlastně stále více pletou měřítka hodnot. Péče o demokracii Jeden z důvodů, kterými se dnes zpochybňuje politické vzdělávání, zní: demokracie je stabilní, takže už politické vzdělávání není zapotřebí. Tomu odpovídá tvrzení: kdo je sytý, může přestat jíst. Co ale, když dostane znovu hlad? 84

Politické vzdělávání je nepostradatelné

SE 129/2007

Je to opravdu pokroucený pohled, když se zpochybňují instituce a úkoly, které splnily svůj účel. Lze se vzdát ochrany ústavy, protože ji obrovská většina obyvatel Německa respektuje? Lze se vzdát policie, protože většina obyvatel dodržuje právo? Proč udržujeme účetní dvory, když přece všichni veřejní zaměstnanci měli ve škole matematiku? K čemu jsou autoškoly, když léta klesá počet nehod a mrtvých? Preventivní péče, jak dokládají uvedené příklady, je podstatným znakem pokročilých a osvícených společností. Politické vzdělávání v takové společnosti neznamená nic jiného než péči o stabilitu demokracie, na níž by přece mělo záležet nám všem. Co by se vlastně stalo, kdyby demokracie nebyla stabilní? Pak by se plným právem mohlo říci, že politické vzdělávání nesplnilo svůj úkol a že se ho lze vzdát. Je to právě stabilita demokracie, která dokládá úspěch politického vzdělávání. Samozřejmě politické vzdělávání samo nemůže zabezpečit udržení demokracie. K tomu jsou zapotřebí demokratické politické strany, parlamenty, nezávislá justice, osvětová činnost médií a politicky angažovaných občanů. A k tomu je zapotřebí především orientace na hodnoty naší ústavy – prostřednictvím občanské výchovy a dějepisu ve školách, seminářů, přednášek, knih a jiných tiskovin, moderních médií, internetu, vhodných fór pro výměnu názorů a dialog. Jak jinak, když ne politickým vzděláváním, by se daly zprostředkovávat hodnoty naší ústavy? Kdo pochybuje o nutnosti politického vzdělávání, musí na tyto otázky dát odpověď. Úplné vzdělání, o němž se mnoho mluví a bylo prohlášeno za velký cíl vzdělávací politiky, je bez politického vzdělávání jednoduše nemyslitelné. Pohled na souvislosti Vzdělávání, také o tom panuje shoda, musí být více než pouhé zprostředkovávání vědění, „mnoho vědět nenaučí mít rozum,“ řekl Herakleitos před 2500 lety. Přeloženo do dnešní doby to znamená, že nejde jen o „fakta, fakta, fakta,“ jak se uvádí v reklamě jednoho známého mnichovského týdeníku. Jde totiž jak o fakta, tak o souvislosti a hodnoty. Proto je politické vzdělávání něco jiného než pouhé zprostředkovávání znalostí nebo novinaření s pestrými obrázky a malými rámečky se „základními informacemi“. Školí specialisty pro chápání souvislostí a také to jej činí nutným a nepostradatelným, protože takové chápání je například zapotřebí, když jde nejen o to přijmout správná rozhodnutí, ale také, aby je ti, jichž se týkají, správně posoudili. 85


Lothar Frick

Mladí lidé jsou dnes vystavení takovému množství vlivů jako žádná jiná generace před nimi. Proto je důležité nejen vzdělání, ale také výchova, a naléhavý je živý vzor rodičů, učitelů, nadřízených, politiků a tvůrců mínění. Mladí lidé musí mít možnost slyšet a na příkladech vidět, že cena a hodnota nejsou totéž. Musí mít možnost poznat, že bohatství v životě člověka a společnosti se neměří pouze penězi a majetkem. Mladí lidé musí mít možnost poznat, že jsou hodnoty, které jsou pro všechny závazné a které nesmí nikdo překročit. A musí poznat, jak důležité je rozlišovat a volit nejen mezi tisíci hudebními tóny, ale také mezi čtyřmi, šesti nebo osmi demokratickými stranami. Takovou orientaci může dát jen vzdělání  jehož součástí je také politické vzdělání. Politické vzdělávání je elementární součástí obsáhlého a jednotného vzdělání. Proto také potřebuje lobby, jaké mají téměř všechny obory. Sportovní spolky a lékaři právem požadují pro děti více tělesné výchovy a sportovních možností. Ekologické svazy a ochránci přírody požadují více ekologického vzdělávání. Nejen odbory a dobročinné spolky požadují zesílené zaměření vzdělávání na sociální záležitosti. Hospodářství a jeho svazy požadují více ekonomického vzdělávání, více přírodovědecko-technické výuky a včasnou výuku cizích jazyků. Všechny tyto požadavky mají samozřejmě souvislost s jejich užitečností, to je v pořádku. Kdo však  kromě příslušných zařízení  požaduje více politického vzdělávání? Politika snad? To instituce pro politické vzdělávání v posledních letech příliš nezaznamenaly, především ne na své finanční situaci. Hurá – ještě žijeme. Ale jak dlouho ještě? K vegetování není příliš daleko. Nezávislost místo „tržnost“ Přitom je v nejvlastnějším zájmu politiky umožnit více politického vzdělávání. Je dokonce na čase vytvářet pevnější spojení mezi politikou a politickým vzděláváním. To je přirozeným spojencem politiky, parlamentů a demokratických politických stran. Ne snad tím, že by bylo nekritické  kdyby takové bylo, bylo by nevěrohodné  nýbrž proto, že nezištně a bez tlaku kvót a nákladů informuje o politice a politických souvislostech. Taková nezávislost je však možná jen tehdy, když je politické vzdělávání hrazeno z veřejných prostředků; „tržní“ je v každém případě jen v malé části své nabídky. Stát tedy musí rozhodnout, zda nezávislé politické vzdělávání je v zájmu společnosti. To je bod, který nelze pominout. V každém případě vztah mezi politikou a politickým vzděláváním by 86


SE 129/2007

neměl být takový jako mezi Winstonem Churchillem a mezi labouristickou poslankyní Bessy Smithovou, která byla známá svým rezolutním vystupováním. Ta při jedné Churchillově řeči v britské Dolní sněmovně na něj zvolala: „Kdybyste byl můj manžel, dala bych vám do čaje jed.“ Churchill jí odpověděl: „A kdybyste byla mou ženou, tak bych ten čaj vypil.“ Rozporné požadavky Politické vzdělávání je již proto přirozeným spojencem demokratických politiků, protože pomáhá korigovat zkreslené obrazy ve společnosti nebo je alespoň přiblížit skutečnosti. Požadavky, které mnozí lidé kladou na političky a politiky, představují obraz plný rozporů: poslanci mají být finančně nezávislí a nezkorumpovatelní velkými penězi, ale nemají vydělávat více, než je průměrný příjem, aby neztratili vztah k realitě. V parlamentě mají sedět nejlepší lidé země, ale současně představovat průměr obyvatelstva. Politik má vědět a umět vysvětlit, co se děje ve světě, ale ať se prosím nezúčastňuje zahraničních cest placených z peněz daňových poplatníků. Podle obecného přesvědčení jsou v politice zapotřebí vůdci, kteří dokáží dělat i nepopulární rozhodnutí, ale kteří se podle stejně rozšířeného názoru nemají stavět nad převládající většinu obyvatelstva. Tam, kde jsou požadavky na nositele rozhodování v politice v takovém konfliktu, je nutně zapotřebí informací. Také k tomu je třeba politické vzdělávání. Bez něho by demokratické politice a demokratickým politikům chyběla důležitá podpora. Symptomy krize Ale je možné uvést také méně pragmatické důvody pro nutnost politického vzdělávání, je třeba jen trochu otevřít oči. Neboť tak neohrožené a megastabilní demokracie v tomto světě už nejsou. Symptomů krize je dost. Jsme svědky nejnižších volebních účastí všech dob. V mnoha demokratických státech na celém světě zažíváme volební výsledky, které naznačují rozštěpení voličů na přibližně dva stejně velké tábory. V USA v roce 2000 rozhodl volby soudní výrok, v roce 2004 vznikly v Rakousku a Německu dva téměř stejně silné tábory a došlo k těsným volebním výsledkům ve Francii, Itálii a Česku a stejně tak v Latinské Americe, jako například v Mexiku a Kostarice. Mnoho dosud mladých demokracií ve východní Evropě se stále více vyznačuje autokratickými a autoritářskými rysy. Prožíváme ztrátu orientace v období globalizace, 87


Lothar Frick

kdy vlastně není nic důležitější než právě orientovanost. Zažíváme nespokojenost s demokracií, která je i v Německu tak vysoká jako nikdy předtím, protože se zdá, že rovnice „demokracie = stále více blahobytu“ už neplatí. Nejvyšší čísla růstu se mezitím hlásí ze států, kde to s dodržováním lidských práv není nejlepší. Prožíváme dramaticky stoupající vliv médií, které jsou často soustředěny v několika málo rukou, na mínění celých společností, na otázky dne, na klesání priority politiky. A zažíváme, že až příliš mnoho lidí se už neorientuje v celosvětové informační džungli a kvůli stromům nevidí les. Přání spoluúčasti Zároveň vidíme také pravý opak toho, co svědčí o odvracení se lidí od politiky a demokracie a stahování se do soukromí. Projevuje se vysoké přání účastnit se rozhodování a jejich uskutečňování. Vzniká mnoho soukromých aktivit pro „malé“ cíle a projekty, velmi často ve vlastní obci. Také v období masových médií se projevuje potřeba přímého styku s politiky a vhodných fór pro něj. A šíří se volání po tom, aby se lidé v mnohotvárné mediální krajině mohli pohybovat jistěji a správněji, aby mohli rozlišovat důležité informace od nedůležitých a nepotřebných. Lidmi stále více požadované efektivní myšlení se u nich projevuje prakticky každý den. Naléhavé úkoly Po politickém vzdělávání by tedy vlastně měla vznikat poptávka jako nikdy předtím. V každém případě je jisté, že se vyžaduje jako nikdy předtím; ne snad silněji, ale jinak. Od politického vzdělávání se vyžaduje, aby se „vzdělání vzdálené vrstvy“ přitáhly opět k demokracii a jejím institucím. Neboť v těchto vrstvách jsou neúčast ve volbách, politická apatie a bohužel i protidemokratické resentimenty rozšířeny nejvíce. Ale my si jednoduše nemůžeme dovolit ztratit pro demokracii velkou část společnosti  jinak přijdou velmi rychle jiní a tyto lidi odvedou. Pojem „vrstvy vzdálené vzdělání“ patří ostatně k těm, které celý problém staví do falešného světla  jako by tito lidé v zástupech utíkali před vzděláním. Jenže spíše vzniká dojem, že ne tyto vrstvy jsou vzdálené vzdělání, ale že spíše vzdělávací zařízení a zprostředkovatelé vzdělání jsou vzdáleni těmto vrstvám. Politické vzdělávání přitom netvoří výjimku. Politické vzdělávání je nutné k tomu, aby přistěhovalcům ulehčilo integraci 88


SE 129/2007

a také v tomto smyslu posílilo soudržnost naší společnosti. Integrační testy sem nebo tam  jak lze v pluralistické společnosti dosáhnout integrace bez minima politického vzdělání a základních znalostí o společnosti a jejích dějinách, o státnosti a o ústavě, na jejíchž základech spočívá? To ostatně platí i pro německé státní občany. Jak lze bez minima politického vzdělání zamezit rostoucímu odcizování i mnoha Němců, především v příjmově slabých vrstvách od naší společnosti a její demokracie? Dlouhodobá orientace Politika a politické vzdělávání mají právě na pozadí popsaných jevů další společný problém: stále komplexnější a obtížnější úkoly a výzvy se musí podávat stále jednodušeji, pokud velké části obyvatelstva, které se nezabývají téměř denně politikou jako profesionálové, nemají zůstat vyloučené ze zprostředkovávání politických témat. Útěk do inscenování a symbolické politiky, v níž je směrodatný způsob vystupování osob a ne již obsah, nahrazuje bohužel stále více věcné posuzování. Za tím se skrývá naděje, že voliči mají přinejmenším správný dojem, když už neznají fakta a souvislosti. Ale dojmy jsou prchavé a do jejich zániku to netrvá dlouho. Lidé s politickým vzděláním se naopak orientují dlouhodoběji a nedají se jednoduše ovlivnit každou inscenovanou mediální událostí. Kvalifikace pomocí expertních znalostí Politické vzdělání je požadované a nutné proto, aby v době rostoucí nespokojenosti s demokracií lidi získávalo a staralo se, aby vzdálenost mezi „těmi nahoře“ a „námi dole“ nerostla, ale zmenšovala se. Proto budou i v budoucnosti zapotřebí lidé ochotní dobrovolně, dlouhodobě a bezplatně sloužit politickým úkolům, například obecních radních, členů demokratických politických stran, účastníků občanských iniciativ a spolků všeho druhu. Bez nich by chyběl spojovací článek mezi profesionální politikou a společností. Ale angažovaní dobrovolníci jsou dnes vystaveni stejným mnohotvárným situacím, v nichž zdravý lidský rozum již nepostačuje k posouzení věci a vyžaduje odborné znalosti. Také zde je politické vzdělání nutné a požadované. Nabídky kvalifikace mají přispět k tomu, aby občanky a občané v demokraticky zvolených grémiích mohli podržet kontrolu na vlastními životními situacemi a nemuseli ji úplně delegovat na úřední profesionály, jejich štáby a aparáty, s nimiž beznadějně prohrávají. Také to spolurozho89


Lothar Frick

duje o kvalitě a hodnocení demokracie v očích občanek a občanů, a tím o její legitimitě. Profesionalizace politiky nesmí znamenat odchod amatérů. Demokracii nelze redukovat na profesionály politické třídy v parlamentech, politických stranách, lobbyistických skupinách a médiích. Dnešní „politici ve volném čase“ nepředstavují jen životní pojištění profesionálních politiků, spojovací článek mezi „těmi nahoře“ a „námi dole“, ale také zítřejších profesionálních politiků. K tomu je nutné politické vzdělávání, protože také pro to dává kvalifikaci. Ne všem, ale všem, kdo to chtějí. Je žádoucí, aby co nejvíce profesionálních politiků prostudovalo jednou svou životní dráhu. Pak by zjistili, že bez politického vzdělání by se pravděpodobně nikdy nedostali tak snadno do úřadů, kde dnes sedí. Většina z nich si jistě přeje, aby přišli do svých funkcí na základě volebního rozhodnutí informovaných, zainteresovaných, zdravým lidským rozumem vybavených a věcně posuzujících občanek a občanů. Tak jistý si tím však člověk nemůže být, jak lze ilustrovat osobním zážitkem. Koncem roku 2005 se v mé domovské obci konala volba starosty. V druhém kole voleb stáli proti sobě držitel úřadu a jedna obecní radní. V místním hostinci studovala žena středního věku starostovu volební výzvu, ukázala na podobiznu a řekla své sousedce: „To je můj poklad. Má modré oči jako můj Roland. Toho budu volit.“ Starosta se v užší volbě prosadil rozdílem zhruba 140 hlasů, tedy 51 proti 48 procentům. Je žádoucí, aby napříště „Rolandovy modré oči“ a podobné zcela nepolitické úvahy rozhodovaly stále větší měrou o výsledku voleb? Existují již studie, které dokládají významnou souvislost mezi optickou atraktivitou uchazečů o veřejné funkce a jejich volebními šancemi. Žádný demokrat na tom nemůže mít zájem, zejména ne v dobách, kdy volby často vycházejí jen o vlas. Tím se neříká, že volby v budoucnosti budou méně těsné nebo že se lidé při volebním rozhodování neřídí vlastními zájmy. Tomu se však politické strany a kandidáti mohou přizpůsobit a měnit případně své pozice. Ale „modré oči“ a podobné věci nelze zařídit. Pro to, aby bylo co nejvíce politicky informovaných občanů, jimž demokracie a demokraticky zvolení lidé nakonec vděčí za svou legitimaci, lze něco udělat – například podporovat politické vzdělávání. Informovaní občané mohou být kritičtější než druzí, možná že také budou klást více otázek, a tím se mnohým budou dokonce jevit jako obtížní lidé  ale jsou to oni, kteří udržují stabilitu demokracie. Občany státu s infor90


SE 129/2007

mačním deficitem lze svést, a tím jsou pro demokracii nebezpeční. Ideál informovaného, osvíceného, věcně uvažujícího, souvislosti znajícího a demokracii přispívajícího občana státu je a zůstane nepostradatelný. Také k tomu je politické vzdělávání nezbytné. To neznamená, že k němu není žádná alternativa. Ale každá myslitelná alternativa je horší. Demokracie bez politického vzdělávání je jako moře, do něhož již nepřitéká žádná voda. Die politische Meinung, 447, únor 2007, s.45-55, přeložil Milan Churaň

91


Rudolf Dolzer

Celosvětová regulace biologických věd Rudolf Dolzer

Mezinárodní právo zásadně přenechává suverénnímu rozhodnutí každého státu, jakým způsobem bude regulovat své bádání a svou vědu. To platí i pro management rizik, pokud nejsou zřetelně a prokazatelně spojena s riziky pro sousední státy. V těchto mezích je na každém státě, zda biologické vědy dovoluje, zakazuje, reguluje nebo podporuje. Toto právo na suverénní rozhodování státy dosud plně využívaly. Velká Británie nežádala žádný stát o dovolení klonovat ovce a žádný stát, jak je známo, proti tomu neprotestoval. Vysoký hospodářský potenciál biologický věd, jejich rizikovost, ale také jejich vztah k zásadním vědecko-politickým otázkám a společenské etice ukazují jednotlivě i v kombinaci na obrovský politický dosah, který při současném stavu bádání nutí v zásadě každý stát k tomu, aby jeho vlastní legislativa a exekutiva stanovily rámcové podmínky pro genovou techniku. K rozdílným regulačním přístupům pak vedou rozdílné hospodářské zájmy a jejich oceňování, stejně jako posuzování výhod a rizik, jakož i základní hodnotové představy každé společnosti Z dnešního hlediska je třeba v každém případě trvat na tom, že stav mezistátní debaty o biologických vědách téměř ve všech státech jasně ukazuje, že rozdílná stanoviska rozhodně nevyplývají v první řadě z nějakých zabetonovaných zájmů různých států. Spíše je to tak, že debata se dnes vede především uvnitř států, takže při celkovém pozorování vidíme, že velké linie rozporů probíhají vnitrostátně a ne mezistátně, i když mezinárodně právní debata je již také v plném proudu. O možnostech celosvětového řešení lze tedy uvažovat jen na tomto pozadí zásadní národní rozhodovací kompetence, jakož i zčásti chybějícího konsensu o otázkách biologických věd v rámci národního politického rozhodování. V USA například vyžaduje uzavření každé mezinárodní smlouvy souhlas dvoutřetinové většiny Senátu, s níž dnes prezident s ohledem na otevřené debaty může jen velmi těžko počítat pro centrální otázky biologických věd. Obvyklé prioritě tvorby vnitrostátní vůle před mezinárodně právními ujednáními odpovídá, že mezinárodní dohoda vzniká až v době, kdy vnitrostátní debata vedla k dostatečnému vyjasnění stanovisek vlády a volených zástupců. 92

Celosvětová regulace biologických věd

SE 129/2007

Pokrok vědy Jestliže tedy z hlediska tvorby národní politické vůle vyplývají omezení pro rychlé dosažení nových mezinárodních úmluv o důležitých oblastech, závisí to přirozeně také na stavu vědy a zejména vědeckém odhadování rizik. Z hlediska politiky převládá dojem, že stav vědeckého poznání je toho času pro dlouhodobé politické rozhodování ještě příliš neustálený. Přirozeně lze s pomocí scénáře ohrožení argumentovat, že právě v této době je ještě možné zamezit dalšímu bádání, tím vzniku nových nebezpečí a vznést požadavek mezinárodní úpravy, která stanoví status quo. Je však velice pochybné, zda toto stanovisko získá většinový souhlas jako obecná maxima mezinárodní vědecké politiky. To zřetelně naznačuje rozdílná regulační filozofie ve Spojených státech a v Evropě. Zásada předcházet především nejistotě ohledně důsledků může platit jako diskusní podnět v částech německé politiky v Berlíně, ne však v dalších světových hlavních městech, otevřenějších novému bádání. V budoucnosti bude na mezinárodní úrovni stát v popředí vůle k diferencování a vážení zájmů, tedy vůle a schopnost zvažovat možnosti a rizika. K tomu navíc přistoupí stejně skutečnost, že všechny substanciální dohody – ať budou vypadat jakkoli – by musely obsahovat klauzuli o možné revizi dohody, protože je třeba zachovat princip kontinuálního institucionalizovaného přizpůsobování dohodnutého práva pokroku vědy. K zajištění tvorby politické vůle by pak musela být zřízena rovněž institucionalizovaná vědecko-technická grémia, která se již osvědčila také v jiných moderních smluvních dílech. Taková institucionalizovaná opatření pro vědeckou analýzu jak užitku, tak nebezpečí biologických věd jsou důležitá, přesto však toho času převládá v jednotlivých hlavních městech zásadní otázka, zda a za jakých okolností a pro které specifické aspekty je vůbec žádoucí a smysluplná mezinárodně právní vazba, a tím omezení národní svobody jednání. Zvažování nákladů a užitků takové vazby může dopadnout různě podle situace v jednotlivých zemích. Stav bádání ve vlastní zemi, odhad užitků a nebezpečí a stupnice národních hodnot mohou hrát roli právě tak jako zajištění nebo omezení patentových práv. Jestliže v popředí stojí rizika genové techniky, mohly by z národního hlediska vyznít výhody mezinárodně zakotveného managementu rizik ve srovnání s bilaterálními jednáními jednotlivých států ve prospěch multilaterálních závazných úmluv. Myslitelné je přirozeně také to, že by se jeden stát mohl pokusit uplatnit mezinárodně svou vlastní stupnici hodnot dohodami 93


Rudolf Dolzer

se stejně smýšlejícími třetími státy a tímto způsobem ustavit mezinárodní alianci k posílení vlastních hodnotových představ. V této souvislosti je zjevné, v čem lze dosahovat regionálních úmluv, jak se například v Evropě stalo zákazem reprodukčního klonování. Pro všechna smluvní díla vznikne stejně obecná otázka, zda nějaká smlouva může vytvořit speciální ratifikační podněty pro určité skupiny zemí, zejména rozvojové, například ve smyslu finančních výhod nebo vědecko-technických podnětů k podpoře vzdělávání a příslušných institucí, či za určitých okolností transferu technologií. S tím je úzce spojena otázka vyrovnávání výhod, které vzniknou přístupem ke zdrojům na území rozvojových států. Mezinárodní spolupráce Zcela obecně jedním z vrcholů budoucí mezinárodní politiky na podporu biologických věd a omezování jejich rizik bude, že výlučně národně zaměřená politika, třeba i velmoci, může při prosazování hodnotových představ na jedné straně a odvracení nebezpečí na druhé straně zaručit střednědobě z věci samé jen omezený úspěch, protože nebezpečí v technické oblasti a v prvé řadě pro obranu hodnot mohou vycházet také z území třetích států. Zde stejně jako v ostatních oblastech mezinárodní politiky se ukazuje, že dnes obranu národních hodnot a priorit nelze efektivně dosáhnout trváním na vlastní suverenitě, nýbrž jen účastí na mezinárodním managementu. Tato metamorfóza národní suverenity v kontextu s rostoucí mezinárodní závislostí se může na první pohled jevit jako paradox, ale právě v politice biologických věd bude stát stále více v popředí. Když se bilancuje otázka možností nové mezinárodní regulace genové techniky a její žádoucnosti, ukazují se zcela protikladné vývojové linie. Proti silným argumentům pro zachování národní svobody jednání stojí úvahy, jejichž cílem je plynulá mezinárodní kooperace. Otázka budoucího zajišťování přiměřené výživy stále rostoucího počtu obyvatel ve třetím světě by mohla střednědobě přinést silněji než dnes na mezinárodní pořad dne politický význam genové techniky. Ale mnohé zřejmě mluví pro to, že se střednědobě ani možnosti, ani nebezpečí genové technologie nebudou moci dostatečně kontrolovat bez mezinárodní regulace, i když se s ní budou paralelně uskutečňovat i bilaterální úmluvy.

94


SE 129/2007

Projednání směrnic První krok by mohla tvořit jednání o nezávazných směrnicích a rezolucích, jak se o to například v mnohem mírnější formě pokusila Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) k budoucímu zacházení s lidským geonomem (Universal Declaration on the Human Geonome and Human Rights z 11. listopadu 1997). Generální shromáždění Spojených národů vydalo v březnu 2005 prohlášení ke klonování. Toto prohlášení je ovšem v rozhodujícím bodě mimořádně otevřené interpretaci, protože nijak nedefinuje odsuzovaný útok na důstojnost. Takové deklarace však mohou být velmi užitečné jako předstupně pro hutnější a závaznější úmluvy. Další podnět může spočívat v tom, že se budou uzavírat zásadní závazné úmluvy ve smyslu všeobecných principů, k nimž se později mohou doplňovat v protokolech konkretizace dílčích úmluv. V mezinárodním právu o životním prostředí smluvní praxe ukázala, že takové dvojstupňové nebo vícestupňové oddělování zásadních cílů, principů a institucí od pozdějších konkrétních dohod uzavřených na základě dosaženého konsensu může být zcela smysluplné. Tímto způsobem například vznikl protokol z Cartageny o biologické jistotě, totiž jako dodatečná dohoda k všeobecné rámcové smlouvě o mezinárodní spolupráci k udržení rozmanitosti druhů (Protokol z Cartageny z 29. ledna 2000 o biologické jistotě k dohodě o biologické rozmanitosti, BGBl, 2003 II, 1506). Cartagenský protokol představuje dosud jedinou celosvětovou dohodu o důležitém aspektu genové technologie. Zde se vyplatí pohlédnout na to, jaké zájmy a motivace byly dotčeny, jaké kompromisy byly potřebné a zda z úspěšného uzavření těchto jednání nelze vyvodit závěry o tom, jak by se v budoucnosti mohly uzavírat jiné dohody týkající se genové techniky. Žádné jednoznačné fronty V jednáních proti sobě stály primárně velcí agrární exportéři (Miami-Group) a velká skupina rozvojových zemí (Like-Minded-Group) bez vlastní zkušenosti a s obavou před negativními účinky genové techniky. Zatímco Miami-Group se zasazovala o značně neomezený režim mezinárodního užívání geneticky změněných substancí, Like-Minded-Group usilovala o regulace s co nejvíce opatřeními proti možným nebezpečím. Evropská unie usilovala v první řadě o kompatibilitu jejích vlastních norem s budoucí smlouvou a o spíše široké stanovení zásad péče a stála se svým stanoviskem, které bylo částečně blíže rozvojovým zemím než skupině 95


Rudolf Dolzer

Miami-Group. Mezi nimi se nacházela Compromise Group se státy jako Japonsko, Mexiko a Švýcarsko. Zvláštnost jednání spočívala v tom, že k Miami-Group patřily nejen USA, Kanada a Austrálie, nýbrž třeba také Argentina a Chile. Nehledě k speciální otázce capacity-building při jednáních nedošlo k rozdělení na klasické fronty severu a jihu, nýbrž na hospodářské zájmy exportérů a bezpečnostní zájmy technologicky méně pokročilých importérů. Zcela jinak probíhaly fronty při jednáních o smlouvě Spojených národů proti klonování lidí, kde USA a Austrálie stojí na stejné straně jako většina rozvojových zemí a jež chtějí, na rozdíl od evropských zemí, zakázat nejen reprodukční, ale i terapeutické klonování. Zde se tedy mísí fronty technologicky pokročilých a méně pokročilých zemí. Srovnání ukazuje, že vůbec nelze státy nebo skupiny států generalizujícím způsobem zařazovat podle nějakého všeobecného odmítání nebo schvalování dalšího bádání a využívání biologických věd. To platí zejména o státech třetího světa, jejichž případný postoj a zájem se může významně lišit od druhých států ve stejné oblasti. Čína například na rozdíl od druhých rozvojových zemí v praxi systematicky využívá genově modifikované rostliny, zejména rýži. Nízké srovnávací hodnoty Celkově se ukazuje, že Cartagenský protokol upravil jen malou výseč ze specifického problémového okruhu a že dohodu usnadnila zvláštní vyjednávací konstelace a stav zájmů. Analýza protokolu se tedy hodí jen omezeně pro prognózu možností další celosvětové regulace v oblasti biologických věd. Chybějící skutečný pokrok při uplatňování dohody o ochraně rozmanitosti druhů – přestože ji mezitím formálně ratifikovalo 188 států – lze pokládat za potvrzení obecné teze, že zacházení s biodiverzitou dosud mezinárodně na politické úrovni nalezlo opravdu jen omezenou pozornost. Lze k tomu přihlížet při zkoumání, zda a v jakém rozsahu se v minulosti dosáhlo celosvětové jednoty v regulaci srovnatelných problémů v jiných oblastech, než jsou biologické vědy. Zde se však ukáže, že stejný mezinárodní okruh témat daný příslušnými zájmy a hodnotami s odpovídající rozmanitostí vůbec neexistuje a že také nelze mluvit o funkci příkladu u existujících regulačních smluv. Pokud se má však přesto provést srovnání v analogických dílčích oblastech, lze navázat na mezinárodní zkušenosti v oblasti využívání atomové 96


SE 129/2007

energie, na jednání o ochraně ozónové vrstvy a na debaty o skleníkovém efektu. Pokud jde o atomovou energii, lze zde vést paralelu potud, že ze zacházení s ní vyplývají možnosti a nebezpečí jiným způsobem než u biologických věd. Většina států, které skutečně disponují schopností využívat ji k vojenským účelům, se nerozhodla vzdát se tohoto vědění a nukleárního potenciálu. Vysoký počet smluvních států smlouvy o zákazu jaderných zbraní mate. Méně ji ratifikovaly státy s vlastními schopnostmi a zájmy než ty, které ani bez smlouvy nemají žádné jaderné vojenské ambice. Japonsko a Německo představují zvláštní případy v důsledku jejich dějinné zátěže. K zamyšlení tu je, že mezinárodnímu společenství se dosud navzdory stále novým pokusům nepodařilo přimět stát, jako je Severní Korea, k tomu, aby se atomových zbraní vzdal. Obecně zvláštnost smlouvy o zákazu jaderných zbraní spočívá v tom, že rozlišuje mezi nukleárními mocnostmi a nenukleárními státy a že toto rozlišování předepisuje pro budoucnost. Při pohledu na další oblasti globálního regulování se jako zcela nedostatečné jeví srovnávání ochrany ozónové vrstvy a biologických věd. Látky narušující ozónovou vrstvu nemají žádné významné výhody a lze je bez velkých důsledků nahradit jinými látkami. Kdo chce vést paralelu k problémům skleníkového efektu, dospěje k závěru, že zde lze spíše nalézt srovnávací body. Jistým způsobem podobně jako v oblasti biologických věd zde proti sobě stojí na jedné straně krátkodobá omezení, případně škody v případě vzdání se národní svobody jednání a na druhé straně krátkodobá nebo dlouhodobá rizika obtížně kvantifikovatelného druhu. Příslušný Kjótský protokol o ochraně klimatu ratifikovalo mnoho států a 16. února 2005 vstoupil v platnost. Na druhé straně je známo, že právě USA trvají na tom, že nejistota dosavadní vědecké analýzy je dostatečným důvodem, aby se odsunula mezinárodně právní povinnost boje proti skleníkovému efektu. Zdrženlivá prognóza Chceme-li z tohoto hrubého přehledu chování států předpovědět šanci celosvětové regulace biologických věd, vyplyne z toho spíše zdrženlivá prognóza. Obecně jsou státy – v každém případě ty důležité – ochotny jen v omezené míře určovat vědě mezinárodně právní meze. V zásadě se zde přirozený sklon vědy k poznávání a stálému pokroku spojuje s mocensky orientovanou vůlí státu k rozšiřování jeho opcí a jeho tvořivé síly. Etické meze bádání uznává stát zpravidla jen tehdy, jestliže nebezpečí – ať jsou interní nebo externí povahy – zřetelně převažují nad možnými užitky. 97


Rudolf Dolzer

Dosavadní dějiny atomového bádání mohou být sotva jednoznačnější. Z tohoto empirického hlediska však nelze beze všeho odvodit, že úvahy a snahy o mezinárodní rámec biologických věd nemá smysl. Kdo posuzuje evropskou váhavost při přijímání genově modifikovaných potravin a zároveň odmítání státní podpory bádání o kmenových buňkách Bushovou administrativou, nebude moci dospět k závěru o chybějící mezinárodní vůli k regulaci rámcových podmínek pro biovědecké bádání. Na druhé straně diskuse o finanční podpoře bádání o kmenových buňkách v Sedmém rámcovém programu Evropského společenství ukazuje, že také Evropa je dům s mnoha byty. Z hlediska možného politického příspěvku zelené genové techniky k boji proti bídě a hladu je myslitelná podpora tohoto badatelského odvětví ze strany společenství států. Tam směřuje také závěr Smlouvy o rostlinných genetických zdrojích pro výživu a zemědělství z března 2004. Širší hledisko bude tedy stát před otázkou, zda se má usilovat o mezinárodní regulaci, jež by zvyšovala šanci biologických věd na podporu blahobytu a současně snižovala rizika této podpory. Přitom mnohé mluví pro to, aby se všechny kroky v tomto směru zakládaly sektorově specificky. Jednotlivá pole témat jsou příliš rozdílná, než aby se dala umístit pod jednu politickou nebo právní střechu. Pokud jde o sektorovou regulaci biologických věd, bude mít rámcová regulace mnohem větší vyhlídku na úspěch než pokus o okamžité konkrétně věcné dohody. První mezinárodní kroky budou tedy muset být skromnější v tom smyslu, že vědu a politiku vůbec svedou dohromady, aby mezi nimi umožnily styk s cílem vytvořit stále společnější vědeckou základnu pro vytváření politické vůle k podpoře a vymezování biovědeckého bádání. Na tento na první pohled skromný cíl by se tedy mělo zaměřovat regulační dílo. K tomu na prvním místě patří dohoda o institucionalizaci stálé přeshraniční výměny názorů na obsah, stav a cíle bádání, kterou lze zahrnout do všeobecné regulační smlouvy s obecně formulovanými principy, zásadami a cíli. Byrokraté a politikové chránící moc jednotlivých států budou i proti těmto skromným mezinárodním regulačním podnětům namítat, že tímto způsobem lze ohrozit vlastní výhody a vlastní postavení. Nakonec se však proti tomuto teritoriálně omezenému chápání vědy postaví povaha vědy jako nekončící zájem o rozšíření lidského vědění a konání. Také povaha biologického bádání s bezpočtem implikací pro blaho všech lidí a pokrok mluví v každém případě střednědobě pro zajištěný rámec mezinárodní koo98


SE 129/2007

perace. Světová obchodní oganizace (WTO), pokud jde o obchod s výrobky, bude v každém případě i v budoucnosti dbát na dodržování pravidel volného obchodu a stanovených omezení (viz zvláště článek XX General Agreement on Tarifs and Trade, GATT, který zní: „S výhradou, že následující opatření nejsou prováděna způsobem, že představují prostředek k svévolné nebo nespravedlivé diskriminaci mezi zeměmi, u nichž existují stejné poměry, nebo zahalenému omezování mezinárodního obchodu, nesmí být žádné ustanovení této dohody vykládáno tak, aby smluvnímu partnerovi bránilo přijímat nebo provádět následující opatření: /…/ b. Opatření potřebná pro ochranu života a zdraví osob a zvířat nebo zachování rostlinstva; /…/ g. Opatření na ochranu přírodních zdrojů, u nichž hrozí nebezpečí vyčerpání, pokud jsou taková opatření prováděna zároveň s omezením domácí produkce nebo domácí spotřeby; /…/).“ Tím však není v žádném případě řečeno, že komplex biologických věd spadá pod mandát WTO jako předmět mezinárodního projednávání. Mnohotvárné implikace, Z dosud řečeného obecně vyplývá, že čas ještě nedozrál pro mezinárodně právně závaznou dohodu o regulaci biologických věd. To platí nejen pro dohodu o obsáhlé regulaci, nýbrž také pro další sektorové dohody. Na pořadu dne nejsou toho času ani obecné rámcové úmluvy toho druhu, jaké v uplynulých desetiletích určovaly praxi globální ochrany životního prostředí. Také ony předpokládaly vůli k závazné spolupráci a dohodu o obecných cílech. Stav bádání a s ním spojené nejistoty, otevřená debata o možnostech a rizicích biologických věd, rozdílnost národních regulačních filozofií při zacházení s moderní technikou, současná rozdílnost v badatelských kapacitách a technologiích v různých státech a regionech, jakož i s tím spojené otázky equity, přiměřeného přístupu k využívání biovědeckých technologií stojí proti krátkodobé mezinárodní dohodě a stanovení obsahu, cílů a mezí praktického využívání biologických věd. Nejasné s ohledem na mnohostrannost zájmů také zůstává, které mezinárodní instituce jakými aspekty biologických věd se mají zabývat. Tento závěr se nesmí pokládat za výrok, že v současné době je ještě příliš brzy, aby se společenství států na politické úrovni – paralelně s intenzivním bádáním – zabývalo politicky relevantními aspekty biologických věd. Z dnešního hlediska je důležité, aby co nejdále pokročil mezinárodní kon99


Rudolf Dolzer

sensus na vědecké úrovni nebo aby byl nyní identifikován. Zásadní pokrok na politické a právní úrovni nebude možný bez širšího a pevnějšího, mezinárodně silněji přijímaného vědecké základu užitečnosti biologických věd. Zřízení vhodného vědeckého grémia na mezinárodní úrovni a pokus o nalezení mezinárodního vědeckého konsensu se proto jeví jako správný příští krok k přípravě budoucích politických a právních ujednání. Je sice pravda, že iniciativa v tomto směru v minulosti ztroskotala, ale důvody přednesené proti tomuto záměru nejsou přesvědčivé. Vzhledem k významu biologických věd pro lidstvo je argument o nákladech na takovou iniciativu jen málo přijatelný. Také strach některých států z politicky nežádoucích důsledků prohloubeného vědeckého konsensu je třeba znovu uvážit. Každý by měl být připraven vyrovnat se otevřeně s vědeckým poznáním. Už v roce 1990 se G7 zabývala zvláštním aspektem ochrany různosti druhů, totiž udržením tropických pralesů. Mnoho mluví pro to, aby se v dohledné době staly možnosti a rizika biologických věd předmětem politických jednání na vysoké úrovni, aby se daly kontrolovat a řídit národní deficity, které jsou z mezinárodního hlediska nepřijatelné a nežádoucí. Očekávaný rychlý vědecko-technologický pokrok na poli biologických věd by mohl snadno vést k vývoji, kdy jeho užitky a nebezpečí by rychle vyžadovaly mezinárodně dohodnutý rámec. Die politische Meinung, únor 2007, číslo 447, s.55-63, přeložil Milan Churaň

100


Pascal Fischer

Americký neokonzervatismus Pascal Fischer Pojem a politické pojetí Po druhé volbě Bushe prezidentem se to stalo otřepaností konstatování, že neokonzervatismus získal moc nad Amerikou. Takový dojem vás ovládne pokaždé, když čtete německý tisk – Stern, Spiegel nebo Focus, Süddeutsche Zeitung a Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kdykoli mají v Německu referovat o událostech v Americe, naši žurnalisté okamžitě sahají s velkou lehkostí a kompetencí po pojmu neokonzervatismus. Zvlášť často tento pojem používají tam, kde prstem ukazují na negativní aspekty americké politiky. Řada článků, které si berou na mušku americké agresivní chování, které pranýřují unilateralismus americké vlády nebo s odporem poukazují na sociální výstřelky „kovbojského kapitalismu“, nachází společného jmenovatele v neokonzervatismu. Stručně řečeno: neocons můžeme poděkovat za všechno. Neokonzervatismus se stal obrazem nepřítele, šifrou pro všechno to, co „my, Evropané“ nechceme. A nadto: sklony k neokonzervatismu jsou účelově citovány i v rámci vnitřní politiky. Mají za cíl poukázat na sociální chlad určité politiky. Kupříkladu se tak během volební kampaně do Spolkového sněmu v roce 2005 vyjádřil tehdejší místopředseda sociálně demokratického klubu, Michael Müller v rozhovoru pro Die Welt o finančním odborníkovi Unie: „Kirchhof je německým představitelem amerického neokonzervatismu kolem Cheneyho a Wolfowitze, také zodpovědných za válku v Iráku.“ 1) Stejně jako neokonzervativci v Americe představoval Kirchhof arcireakční společenskou ideologii. Pro předsedu Německého odborového svazu, Michaela Sommera nebyl neokonzervativní jen Kirchhof, ale CDU a FDP dohromady. To, že ve spolkových volbách byla „černo – žlutá koalice odmítnuta“, zřetelně ukázalo na to, že „neokonzervativní politika v Německu nemá šanci získat většinu.“ 2) Sommer ovšem nechává otevřené, zda své výroky vztahuje k neokonzervatismu americkému a co vůbec pod tímto pojmem rozumí. Nemám přirozeně v zásadě nic proti tomu, pokud se tento výraz používá v běžné mluvě a dostává se mu určitého posunu ve významu, který neodpovídá vědeckému, přesně vymezenému odbornému termínu. Termín neokonzervatismus má u nás ale tak inflační použití a užívá se už s takovou zvůlí, že se jeho obsah jednoduše zcela vyprázdnil. Zvůle přitom nepřed101


Pascal Fischer

stavuje nic nového. V žádném případě se neomezuje jen na běžnou mluvu. Jedna z prvních politologických knih v německém jazyce nese výraz neokonzervatismus ve svém názvu. Jakob Schissler v publikaci Neokonzervatismus v USA z roku 1983 píše v úvodu, že výraz neokonzervatismus se obecně užívá pro „popis současného konzervatismu v Americe“. 3) Proč se tedy autor nerozhodl pro název Konzervatismus v USA, zůstává utajeno. Mnozí s takovým významovým rozšířením výrazu nebudou nepochybně souhlasit. Řadě z nich je zřejmé, že neokonzervativci jsou malou klikou, která z pozadí uzurpovala kontrolu nad americkou politikou. Kupříkladu týdeník Spiegel se v rozhovoru s historikem Paulem Kennedym takto dohaduje: „Takže souhlasí, že neokonzervativní ideologové si americkou vládu vzali za rukojmí, jak se domnívají kritici USA,“ 4) zní otázka redaktora. Jeho dohad zůstává bez kritické poznámky a Spiegel jej v několika podobách vícekrát opakuje.5) Díky poznámkám, které neokonzervatismus proměnily ve strašidlo, nahánějící hrůzu, zůstává jeho tvář neustále v temnotách. Navzdory zdánlivé jistotě, se kterou u nás mnozí opakovaně ukazují prstem na neokonzervatismus, nemá řada z nich, kteří ten pojem tak rádi berou do úst, zřejmě nijak zvlášť přesné ponětí, o co se vlastně jedná. Lord Weidenfeld v rozhovoru pro Spiegel-online v roce 2005 poznamenal: „Neocons jsou popisováni podobně, jako v bývalém NDR popisovali jakéhokoli protivníka. Vždy se jednalo o „buržoasní“ nebo „fašistické elementy“. Každý, kdo má jiný názor, je neocon. Přitom většina komentátorů vůbec netuší, kdo takový neocon opravdu je.“ 6) Postupující démonizace neokonzervatismu stojí nakonec v cestě bezpředsudečnému poznání, které je ovšem předpokladem, abychom mohli fenomén nekonzervatismu opravdu kriticky rozebrat. Ve tomto článku se pokusím o příspěvek k věcnému pochopení neokonzervatismu. Nejprve předložím několik možností, jak ho můžeme definovat. Z nich pak vyjdeme při posouzení postojů nekonzervativních politiků a intelektuálů. Abychom je dobře pochopili, včlením neokonzervatismus nejprve do americké politické krajiny. Tak získáme srovnání s ostatními politickými směry. Co tedy pod neokonzervatismem rozumíme? I když samotný pojem není v Americe, odkud přichází, používán s takovou lehkomyslností, přesto ani zde nenajdeme jeho chirurgicky přesnou definici. Budu-li přemýšlet o možnostech, jak neokonzervatismus definovat, už tím poukazuji na skutečnost, že to není nijak jednoduché, máme-li v úmyslu dojít k vymeze102

Americký neokonzervatismus

SE 129/2007

ní pojmu tak, aby nás zcela uspokojilo. Stejně jako jiné politické směry – třeba liberalismus nebo socialismus – se i neokonzervatismus vyznačuje určitou heterogenitou. V dnešním významu se pojem neoconservatism objevuje v největším historickém slovníku anglického jazyka, v Oxford English Dictionary poprvé v roce 1960. Širší použití nalezl až na konci šedesátých let minulého století. 7) Pokud vyjdeme z částí slova, které pojem vytváří, dojdeme k výkladu poměrně rychle: „Neo“ znamená přirozeně „nový“. „Neo-konzervatismus“ by měl podle toho znamenat nový druh konzervatismu. Avšak neo-konzervativcem může být i ten, kdo do tábora konzervativců nově přišel. Ale ani pro tuto interpretaci bychom s předponou „neo“ patrně nevystačili. „Neo“ je přesné jen v jistém smyslu. Jeden výklad dokonce má za to, že neokonzervatismus žádný konzervatismus vůbec nepředstavuje. Noví jsou jen lidé, kteří se k němu uchýlili. Zmíněný aspekt postihuje výklad Nathana Glazera: „Pojem neokonzervativní platí pro toho, kdo nebyl konzervativcem.“ 8) A skutečně, v šedesátých letech pojem neoconservative charakterizoval všechny ty, kteří předtím patřili k jinému politickému směru a „nově“ se začali ke konzervativním hodnotám a ideálům hlásit. Z jakých politických směrů ranní neokonzervativci přicházeli, ilustruje Irving Kristol výrokem, že neokonzervativec je liberál, kterého zaskočila skutečnost („a liberal, who has been mugged by reality“). 9) Tak jako tolik jiných anglických politických termínů, – třeba whigové nebo toryové – představoval pojem neoconservative zpočátku posměšný výraz, kterým se volalo na ty, kdo zdánlivě opustili tábor liberálů a přeběhli ke konzervativcům. Pojem liberalism, jak je užíván ve Spojených státech, nemá s německým pojetím liberalismu mnoho společného. Zjednodušeně vyjádřeno: americký liberalismus, který zdůrazňuje osobní svobodu a rovněž klade důraz na zaopatřovací povinnost státu, se nachází od německého liberalismu, zastoupeného například svobodnými demokraty, značně daleko nalevo. Norman Podhoretz, který byl jednou označen za „dirigenta neokonzervativního orchestru“ 10) a obvykle bývá jmenován jedním dechem s Irvingem Kristolem, oponuje definici svého souputníka. Někteří z nejdůležitějších neokonzervativců nebyli ve svých mladých letech liberály, ale radikály, levicovými radikály. Podhoretz proto poukazuje na to, že on i Kristol prošli trockistickou fází. 11) Můžeme ovšem vyjmenovat i další 12), kteří se rych103


Pascal Fischer

le zbavili radikalismu, aby se upsali liberalismu a mohli ho zastávat.13) Raní neokonzervativci zpočátku nesouhlasili ani s nálepkou ex-liberal, ani s nálepkou neoconservative. Sami se měli nadále za liberály, za stoupence liberálně svobodomyslných ideálů. Existuje určitá část levice – častokrát označovaná jako Nová levice –, která opustila původní pozice a uzavřela kompromis s totalitními ideologiemi, konkrétně s komunismem. 14) Předvedla to mezi jiným cestou protestů proti vietnamské válce na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Mnoho levičáků v té době vsadilo na izolacionismus. Odmítali být připraveni nadále bránit americké hodnoty, jako jsou demokracie a svoboda. Podle Franka Riegera se máme na neokonzervatismus dívat jako „na jeden z výrazů fragmentace liberalismu“. 15) Irving Kristol byl prvním, který pro sebe přijal označení neokonservative. 16) Mnoho dalších ho potom následovalo. Nebo jak to formulovali další intelektuální nositelé neokonzervatismu, třeba senátor Daniel Patrick Moynihan: „Neokonservativci jsou jako dobří katolíci, které exkomunikovali a kteří si nakonec řekli: dobrá, tak jsme protestanty.“ 17) Zcela jistě by bylo chybné tvrdit, že neokonzervativci, kteří si dříve říkali liberálové, své původní postoje prostě zastávají pod jiným pojmenováním. Nepochybně se většina z nich současně politicky silně proměnila. Kupříkladu na státní zásahy do tržní ekonomiky a na prvky sociálního státu nyní pohlížejí zřetelně skeptičtěji, než tomu bylo dříve. Více se tím přiblížili ke konzervativcům a přívlastek konzervativní přijímají s mnohem silnějším přesvědčením. Definice neokonzervativců jako exliberálů a „nových“ konzervativců přirozeně není s to zcela vysvětlit, proč se spisovatelé, novináři a politici mladší generace, kteří nikdy nebyli nositeli levicově orientované ideologie, označují také za neokonzervativce. Jejich volba dokládá, že se člověk může stát neokonzervativcem od samého počátku – tedy od počátku vlastního uvědomělého politického myšlení. Mnozí dnešní nejvýraznější představitelé neokonzervatismu, mezi nimi James Q. Wilson, William Kristol (syn Irwinga Kristola), John Podhoretz (syn Normana Podhoretze), Robert Kagan nebo Paul Wolfowitz nikdy nepatřili k politické levici. Ač nám tedy celý tento jev může pomoci pochopit neokonzervativce jako bývalé liberály, neokonzervatismus jenom takto popsat nelze. Židovští neokonzervativci Druhá definice neokonzervatismus vychází, stejně jako předchozí, na 104


SE 128/2007

prvém místě z jeho nositelů. Vztahuje se k jejich náboženskému, případně etnickému – a s tím spojenému – sociálnímu původu. Rozšířené mínění, že většina neokonzervativců jsou Židé, přináší David Brooks, sám neokonzervativní Žid, za pomoci výrazu, který v následující poznámce bije přímo do očí: „Con´ is short for ćonservativeánd neo is short for ´Jewish´.“ (¨“Con“ je zkratka pro „konzervativní“ a „neo“ je zkratka pro „židovský“.) 18) Židovský charakter tohoto politického směřování podtrhl nedávno Gal Beckermann v liberálním židovském týdeníku Forvard: „Pokud v Americe existuje intelektuální hnutí, jehož obsahem se Židé mohou pyšnit, pak je to neokonzervatismus. Jde o myšlení blízké představám většiny amerických Židů, překonávající liberalismus, který považují za strašlivý.“19) Ačkoli definice neokonzervatismu jako židovského konzervatismu není zcela správná, přece je velice nápadné, že mnozí neokonzervativci pocházejí z židovských rodin, které přišly do Ameriky kolem roku 1900 z východní Evropy a usadily se v přistěhovaleckých čtvrtích New Yorku. Neokonzervatismus ovlivnili podstatnou měrou židovští intelektuálové – také označováni jako „New York Jewish Intellectuals“ (newyorkští židovští intelektuálové) – jako Irving Kristol, Norman Podhoretz, Nathan Glazer nebo Daniel Bell, kteří zčásti vyrostli v chudých poměrech židovské přistěhovalecké čtvrti. 20) Židovským prostředím jsou stejně tak ovlivněni neokonzervativci mladší generace, jako Robert Kagan, Richard Perle a Paul Wolfowitz. Jejich biografie se ale zásadně liší nejen od již jmenovaných neokonzervativců, ale i od starých, původních konzervativců, paleokonzervativců, pocházejících zpravidla z rodin bílé protestantské střední třídy, anglosaského původu, známých také jako WASP – White Anglo-Saxon Protestants (Bílí anglosaští protestanté). Proto mají slova Dana Himmelfarba určité opodstatnění: „Paleokonzervatismus je konzervatismem křesťanů, neokonzervatismus konzervatismem Židů.“ 21) Vezmeme-li v potaz, že mezi starými konzervativci ještě do druhé světové války natrefíme na projevy antisemitismu a přinejmenším na velký odstup vůči „etnickým“ přistěhovalcům, pak je naprosto jasné, proč vztah obou těchto způsobů konzervatismu není prostý určitých vzájemných výhrad. 22) Židovský původ mnoha neokonzervativců současně vysvětluje jejich odklon od někdejších odpadlíků na levici: počínaje šedesátými lety můžeme v táboře liberálů vysledovat zesílené antisemitské tendence, které se nakonec u celé řady levičáků proměňují v nenávist vůči státu Izrael. Svoji roli sehrálo i opovržení, které levičáci vyjadřovali vůči amerických ideálům a vlastenectví. Bylo ale sotva 105


Pascal Fischer

přijatelné pro ty, jejichž rodiče utíkali z carského Ruska nebo ze Sovětského svazu do „země zaslíbené“, do Ameriky. A tak není divu, že životní cesty židovských neokonzervativců byly vytvářeny vztahem ke specifickým politickým oblastem. Kupříkladu židovští intelektuálové, kterým bychom později měli říkat neokonzervativci, vyjadřovali velký respekt vůči hnutí za občanská práva a vůči Martinu Lutherovi Kingovi junioru. To bylo v době, kdy byli paleokonzervativci označováni za nebezpečného revolucionáře. Jako děti přistěhovalců byly odkázáni na požehnání New Dealu, na sociální politiku za F.D. Roosevelta. Není pak divu, že se daleko více přimknuli k sociálnímu státu než paleokonzervativci. Pro ně New Deal ještě dlouho potom platil za druh socialismu. Současně životní zkušenosti vedly židovské intelektuály k určitému odcizení od pozdějšího hnutí za občanská práva a od levice. Spor vypukl především o affirmative action. 23) Pod ní rozumíme zavedení kvót na univerzitách a v rámci určitý druhů zaměstnání ve prospěch znevýhodněných skupin, především Afroameričanů nebo Hispánců. Stoupenci akce prosazovali affirmative action ve vztahu k černochům bez ohledu na dosahované studijní výsledky. I horší výsledky měly umožnit přístup na univerzity. Měli tak být odškodněni za utrpěné znevýhodnění. Počet černochů, kteří školu nakonec vystudovali, se měl touto cestou zvýšit. Umíme si asi představit, jak zněla tato argumentace těm, kteří jako Židé sami byli vystavováni bezpočetnému množství diskriminací, a přesto patřili k americké „etnické“ skupině, která se vyznačuje největším podílem vystudovaných. Vysvětlení politického postoje mnoha neokonzervativců jejich židovským původem můžeme použít i na jejich odsouzení jakéhokoli druhu apeacementu vůči totalitám a genocidě. To na prvém místě. Přesto bychom ani zde neměli přehánět. Nakonec nemůžeme přehlédnout, že mezi neocons existovala a existuje dál řada křesťanů: už jsem zmínil Daniela Patricka Moynihana jako jednu z nejvlivnějších hlav. Také musím připomenout Michaela Novaka (který Spojené státy zastupoval v komisích OSN), Williama Benneta (ministra školství za Ronalda Reagana), Jeane Kirkpatrickovou (dřívější velvyslankyni Spojených států u OSN). Všechny vyjmenované počítáme mezi neokonzervativce. Přitom to žádní Židé nejsou. Nápadné ale je, že většina křesťanských neokonzervativců jsou katolíci, tedy skupina, kterou bychom sotva mohli kmenově přiřadit ke starým konzervativcům. Pokud naše média rostoucí vliv puritanismu a „zbožné konání“ George W. Bushe spojují s neokonzervatismem, tak se na hony vzdalují od skutečnosti. Neo106


SE 128/2007

konzervativci jsou známi náboženskou vlažností a s protestantismem, nebo dokonce puritanismem nemají skutečně nic společného. 24) Pokud někdy vstupují s evangelikálními skupinami do strategických spojenectví, má to zcela jiné důvody. Dosud popsané pokusy o definici – neokonzervativci jako ex-liberals a neokonzervativci jako židovští konzervativci – se soustředily především na jejich biografické pozadí. V jednotlivostech jsem se už ale pustil na tematická pole, kterými se odlišuje neokonzervatismus od ostatních politických směrů obecně. Za nejvíce smysluplné – tím také přicházím ke svému třetímu pokusu věc vysvětlit – považuji uchopit neokonzervatismus jako politický směr, který vytvořil své vlastní obsahové postoje. Neokonzervativní stanoviska Chci-li vymezit neokonzervativní stanoviska, musím se vedle badatelské literatury v první řadě orientovat podle publikací, jimiž je připisováno neokonzervativní směřování. V Americe je to běžné i pro ostatní politické proudy. Najdeme tu několik časopisů, které můžeme mít za původem za neokonzervativní. Na prvém místě jmenujme už delší dobu Normanem Podhoretzem vydávaný Commentary. Jde o měsíčník, který se zamýšlí nad otázkami kulturními a zahraničně politickými. Čtvrtletník The Public Interest, založený Irvingem Kristolem, je silněji zaměřen na otázky sociologické. V roce 2005 bylo jeho vydávání ale zastaveno. Irving Kristol byl rovněž u zrodu časopisu The National Interest. Ten se zaměřil především na zahraniční politiku, představuje velké forum konzervativní diskuse a neomezuje se jen na neokonzervativismus. The Weekly Standard, vydávaný synem Williamem Kristolem, se už od svého založení v roce 1995 rozvinul v nejrozšířenější neokonzervativní list. Zabývá se jak zahraničními, tak i domácími tématy. Dál jsem sledoval výstupy nekonzervativních think-tanků, především American Enterprise Institute a Projektu pro nové americké století (Project for New American Century). Pokus umístit neokonzervatismus na jedno místo politického spektra na základě jeho vlastních vyjádření není jednoduché. Pokaždé záleží na politické oblasti, ke které se vyjadřuje. Dlouhou dobu neokonzervativci – už kvůli své minulosti liberálů – byli umisťováni nalevo od konzervativců a označováni jako pravice směřující ke středu. Jak už jednou bylo řečeno, neokonzervatismus usiluje - ve srovnání s jinými větvemi konzervatismu - o trvání sociálního státu. Pro Nathana Glazera sociální stát představu107


Pascal Fischer

je rozhodující odlišný prvek, srovná-li se s klasickým konzervatismem: „Kdybychom nebránili většinu sociálních programů, od sociální péče až po péči zdravotní, neměli bychom žádnou potřebu dát před konzervatismus předponu neo.“ 25) Neokonzervativci zaujímají i vůči dělnickému hnutí a odborům podstatně přátelštější postoje, zatímco starokonzervativci je nahlíželi vždy nepřátelsky. Velice často jsou neokonzervativci označováni starokonzervavci za sociální demokraty, kteří se za konzervativce jen vydávají. 26) Norman Podhoretz už v polovině devadesátých let poukázal na to, že tento rozdíl mezi různými druhy konzervatismu by byl odstraněn, pokud by se většina neokonzervativců vzdala sociálního státu. 27) V oblasti společenské a kulturní se neokonzervativci pohybují podstatně více nalevo než jejich tradiční souputníci. Na prvém místě se zdá, že metodické nasazení mnoha neokonzervativců - někteří z nich jsou sociologové – je silněji sociálně badatelsky orientované než u tradicionalistů. Navíc se v konkrétních postojích vyznačují velkým liberalismem. Jejich vazba na hnutí občanských práv byla zmíněna. Vzdor tomu, že i neocons odmítali counterculture šedesátých a sedmdesátých let, 28) modernu líčí v podstatně vlídnějších obrazech. Zatímco paleokonzervativci pranýřují morální propad jako produkt pokročilé sekularizace, hodnotí neokonzervativci sociální a kulturní proměny v zásadě s optimismem. Pokud jejich optimismus přeneseme na ještě obecnější rovinu, můžeme zahlédnout rozhodující rys neokonzervatismu. Jím se od klasického konzervatismu liší stejně jako od liberalismu: takřka všechny neokonzervativní publikace vyslovují plnou důvěru v americké ideály a hodnoty, v americkou společnost a kapitalismus, v americkou demokracii a s ní spojené instituce. Tam, kde tradiční konzervativci vidí zkázu bezbožné společnosti, považují neokonzervativci některé společenské problémy, jako kupříkladu vysokou míru zločinnosti, za drobné problémy. Jsou přesvědčeni, že i takový problém bude umět americký duch – can-do-spirit (všechno lze zvládnout) – nakonec vyřešit. Tam, kde paleokonzervativci mají ambivalentní pocity vůči řadě aspektů americké demokracie, tam se neokonzervativci v žádném případě netrápí pochybnostmi o tomto systému vládnutí. Kde konzervativní regionalisté pozorují s nelibostí moc Washingtonu v rámci spolkového státu, poukazují neokonzervativci naopak s hrdostí na efektivitu politického aparátu. V článku „The Neoconservative Persuasion“ z roku 2003 soudí Irving Kristol na základě zmíněné skutečnosti, že tato velká 108


SE 129/2007

a typicky americká sebedůvěra neokonzervatismu z něj dělá ten opravdový americký konzervatismus: „Neokonzervatismus je první varianta amerického konzervatismu minulého století, který odpovídá „americké povaze“. Je nadějeplný, není lítostný, dívá se kupředu, bez nostalgie a jeho obecný tón zní radostně, a ne zlostně a pochmurně. 29) Tón sebevědomí, věřícího ve vlastní sílu, odlišuje neokonzervatismus i od liberalismu: tam, kde levicoví liberálové nacházejí jako příčinu zla sociální mizérie americký hospodářský systém, oslavují neokonzervativci svobodný trh jako předpoklad k naplnění individuální svobody. Tam, kde ekologická hnutí pranýřují ničení životního prostředí, neokonzervativci mluví o zhysterizovaných tématech. A tam, kde Nová levice s nedůvěrou pozoruje rostoucí moc Ameriky, spatřují neokonzervativci americkou sílu, tvořící základ stabilního světového uspořádání. Zahraniční politika představuje nepochybně oblast, jíž se dnešní neokonzervativci jednoznačně pyšní jako svou obchodní známkou. V protikladu k sociální, společenské a kulturní politice není možné v této oblasti neokonzervativce umístit nalevo od paleokonzervativců: ti zde představují naopak umírněnější stranu. Nejprve se neokonzervativci chovali jako jestřábi ve sporu se Sovětským svazem a s ostatními komunistickými státy. Tradiční konzervativci byli sice také založením antikomunisty, komunistické ohrožení ale na prvém místě vnímali spíš jako ohrožení vnitřní. Ostatně to dokazoval „hon na čarodějnice“ Josepha McCarthyho. Pro neokozervativce bylo nade vší pochybnost, že Sovětský svaz je podobným totalitním režimem, jaký vládl v nacistickém Německu, a proto musí být s veškerou silou udržen ve svých hranicích. Dan Himmelfarb pak rozlišuje mezi neokonzervatismem a tradičním konzervatismem v motivech jejich antikomunismu: „Neokonzervativci jsou antikomunisty proto, že komunismus je nepřítelem svobody a demokracie, paleokonzervativci proto, že je nepřítelem náboženství, tradice a řádu. 30) V konfliktu s komunistickým Ruskem jako strategii doporučovali vlastní masivní vojenskou sílu a podporu všech odstředivých hnutí a hnutí odporu ve východním bloku. V téže době se konzervativci naopak smířili s daným stavem. Sovětský svaz vnímali jako určitý stabilizační faktor. 31) Nepřekvapí proto, že se Ronald Reagan stal ikonou neokonzervativního hnutí, jakmile Sovětský svaz označil za „Evil Empire“ (říši zla), zvýšil výdaje na zbrojení a usiloval o jeho zhroucení. 109


Pascal Fischer

Zhroucení komunismu nevnímali neokonzervativci jen jako potvrzení vlastní politické strategie, získávající tak na působivé podobě. Rozpoznali v ní samotný světodějný princip. Politický vědec a filosof Francis Fukuyama v té souvislosti dočasně vyrostl v nového nekonzervativního hrdinu, když označil za cíl světových dějin vítězství liberální západní demokracie nad ostatními vládnoucími a společenskými formami. 32) Na neokonzervativce nepůsobila jen přitažlivá síla teleologie této teorie, ale i v jejích základech uložená představa o univerzalitě na Západě naplňovaných liberálních hodnot. 33) Tam, kde se demokracie a svobodný řád nerozvinou samy od sebe, je třeba ze všech sil – v krajním případě i vojenských – tomu napomoci. Izolacionismus, stažení Ameriky z mezinárodních krizových situací, jež má svůj význam jak pro části konzervativců, tak pro části levice, je striktně odmítáno právě neokonzervativci. Je v národním zájmu krizové oblasti – i třeba za použití síly – přivést ke klidu a začít v nich pracovat na budování stabilní demokracie. Jen svobodně organizované státy jsou dlouhodobě přijatelnými partnery Ameriky. Uvedené pojetí v žádném případě nesdílejí všichni republikáni. To je také důvod, proč se neokonzervativci uvnitř této strany netěší jednoznačným sympatiím, jak se nám zdá v Evropě. 34) V Republikánské straně existuje dlouhodobá tradice izolacionismu. Opakovaně vzlíná na hladinu. Robert Kagan si všiml, že on sám a jeho souputníci v neokonzervativním Weekly Standard v devadesátých letech převážně útočili na republikány.35) Když například vypukly počátkem devadesátých let boje v Bosně, prezident Bush starší se tvářil, jakoby šlo jen o takovou lapálii a jeho republikánský souputník a ministr zahraničí James Baker vysvětloval: „We have no dog in that figur.“ (Na tento závod jsme nevsadili.) Mnozí neokonzervativci proto tehdy, přinejmenším přechodně, podporovali Billa Clintona, protože budil dojem, že chce na straně Bosňáků intervenovat. 36) Politici a intelektuálové jako Richard Perle, Paul Wolfowitz, Jeane Kirkpatricková a Joshua Muravchik nehodlali nečinně přihlížet k pronásledování bosenského muslimského obyvatelstva: soudili, že tu je v ohrožení sama bezpečnost Ameriky, bude-li mít diktátor a masový vrah Slobodan Miloševič volnou ruku. Neokonzervativní zahraniční politika není namířena jen proti izolacionistické větvi konzervatismu. Má na mušce stejně tak školu americké zahraniční politiky, kterou političtí vědci označují jako realistickou. 37) Realisté odmítají dalekosáhlou odpovědnost Spojených států za mezinárodní politiku. Ale ne ze stejných důvodů jako izolacionisté. Chtějí prosadit 110


SE 129/2007

odpovědnost zprostředkovanou především aliancemi a usazenou v mezinárodních institucích. Stabilní základ mezinárodních vztahů pro ně představuje vyčerpávající balance of power, rovnováha sil mezi státy nebo bloky. Neokonzervativní politika má větší ambice: v opozici k realistické strategii klade model benevolent global hegemony (vlídné globální hegemonie) tak, jak ji formulovali William Kristol a Robert Kagan. 38) Vzhledem k tomu, že se v případě Spojených států jedná o hegemona, který rozšiřuje oblast míru, a ne vlastní území, je taková hegemonie i v zájmu ostatních států. Mezinárodní instituce, na prvém místě OSN, brání pak Spojeným státům zajišťovat mír a bezpečnost. V nich mají totiž i lotrovské režimy svůj hlas. Díky němu mohou blokovat nezbytná politická opatření. Mezi taková opatření neokozervativci řadí boj proti šíření zbraní hromadného ničení. 39) Mezinárodní právo a mezinárodní instituce nejsou s to čelit nebezpečí, které vychází z lotrovských států a od teroristů. Irák se stal tak řečeno prototypem nového strategického ohrožení. To je důvod, proč neokonzervativci už dříve, v devadesátých letech, tlačili na změnu tamního režimu. Události 11. září 2001 neokonzervativcům posloužily jako potvrzení toho, že na nová ohrožení je nezbytné hledat také nové odpovědi, a ne se spoléhat jen na ty tradiční, nabízené realisty. Rovnováha sil uvnitř regionu už dlouhou dobu nezaručuje, že z něj neplynou pro Spojené státy žádná nebezpečí. Relativní stabilita – jak se zdánlivě projevuje na Blízkém Východě – sama o sobě nemá smysl. Všechny zmíněné body – usilování o světovou hegemonii, skepse vůči mezinárodním institucím, citlivost na ohrožení zbraněmi hromadného ničení a terorismem – neokonzervativce navíc odlišují od dalšího pojetí konzervativní zahraniční politiky, konkrétně představovanou tak zvanými konzervativními nacionalisty. 40) Především se ale neokonzervativní publikace vyznačují – a tím představují podstatně odlišné hledisko neokonzervativní zahraniční politiky – silným vědomím vlastního poselství. Principy svobody a demokracie, jak jsou naplňovány v Americe, jsou nejen všude ve světě prosaditelné, ale musejí být i aktivně šířeny. Formulace George W. Bushe „The defense of freedom requires the advance of freedom.“ (Obrana svobody vyžaduje pokrok svobody) je podle Charlese Krauthammera z Commentary synonymem neokonzervativní zahraniční politiky. 41) Zatímco Krauthammer a další neokonzervativci, stejně jako mnozí jejich kritici, pokládají za nové exponenty neokonzervativní zahraniční politiky George W. Bushe, Dicka Cheneyho, Condoleezzu Rice a Donalda Rums111


Pascal Fischer

felda, 42) jiní naopak s takovým hodnocením nesouhlasí. Steven Hurst například ukázal na skutečnosti, že Američané v Afganistánu velice rychle své kompetence předaly jiným státům a mezinárodním institucím, že sama Bushova vláda i po 11. září zůstala zajatcem tradičního konzervativního chápání politiky. 43) Nakonec i zdůvodnění války v Iráku zbraněmi hromadného ničení zastínilo budování demokracie na Blízkém Východě. To samo hrálo pouze podřadnou roli a svědčilo o tom, že za vším stojí spíš teorie, opírající se o konzervativně nacionalistické myšlení, než o neokonzervatismus. Chtěl bych ukázat rozdílnost mezi Bushovou zahraniční politikou a neokonzervativním nasazením na vztahu k ostatním státům Blízkého Východu. Zatímco Bushova vláda nadále udržuje skutečně přátelské vztahy se Saudskou Arábií, projevuje se neokonzervativní postoj menší smířlivostí. V červenci 2002 uveřejnil Victor Davis Hanson v Commentary článek nazvaný „Our Enemies, the Saudis“ (Naši nepřátelé, Saúdové). 44) Se státem, který podporuje teror a hrozí Izraeli, nemohou existovat přátelské vztahy. V další stati „The Bush Doctrine´s Next Test“ (Další test Bushovy doktríny) požaduje Hanson „demokratický idealismus“, který se jako podstatný prvek významně podílí na tvorbě aktuální americké zahraniční politiky a jenž by měl působit i na vztah k domnělým partnerům, Saudské Arábii, Pákistánu a Egyptu. 45) Patří k základnímu přesvědčení neokonzervativců, že Izrael jako jediná demokracie v regionu musí být chráněn a že silný Izrael je rovněž v zájmu Spojených států. Fakt, že této oblasti zahraniční politiky neokonzervativci věnují tolik pozornosti, určitě souvisí i s židovským profilem hnutí. Například Commentary není jen jednoznačně neokonzervativním časopisem, ale současně oficiálním tiskovým orgánem Amerického židovského výboru (The American Jewish Commitee). Musí jako takový ve svém zpravodajství o arabsko-izraelském konfliktu vycházet z potřeb židovského čtenářstva. 46) Commentary vždy opakovaně varoval před prostoduchým postojem vůči Palestincům a před příliš rozsáhlými dohodami, ke kterým dospěl mírový proces v Oslu. Opakovaně důrazně obhajoval právo Židů usídlit ve sporných oblastech. 47) V poslední době a zvláště po smrti Arafata můžeme pozorovat – tak řečeno ve shodě s politikou vlády Likudu a Ariela Sharona – jistou korekturu politického zaměření. Tak například dokonce sami někteří autoři Commentary, kteří dosud velmi usilovně obhajovali zachování osad, vyjadřují svoji podporu stažení se z pásma Gazy. 48)

112


SE 129/2007

Význam idejí Americký neokonzervatismus získává svoji podobu spíš v programových spisech a článcích než díky konkrétním politickým aktivitám. A tak chceme-li jej v této zvláštní podobě pochopit, musíme se věnovat jeho diskursivnímu rozměru, tedy osvětlit konkrétní slovní vyjádření. Často se uvádí, že tento politický směr věří mimořádně síle politických myšlenek (a s tím úzce související význam jazyka). 49) Neokonzervativci nevěří, jako mnozí levicoví politici, v to, že rámcové materiální podmínky nebo výrobní poměry mohou zároveň nenásilně přivodit i politické změny. Nesdílejí ani postoje některých paleokonzervativců, kteří tvrdí, že chod dějin není možné ovlivnit, popřípadě že všechno nakonec zůstane při starém. Pro neokonzervativce je chod dějin určován idejemi. Proto je pro ně důležité o svých představách přesvědčovat. Ačkoli vycházejí z dějinné proměny směrem ke svobodě a demokracii, zastávají názor, že taková proměna nenastane, aniž jsou šířeny určité ideje, a proto přikládají síle slova vysokou hodnotu. Je to patrné mezi jiným v metajazykových poznámkách o použití jednotlivých výrazů. Zvláště usilují o to, aby vlastní koncepty byly pojaty co nejsrozumitelněji a aby u čtenáře vyvolaly žádoucí koncepční proměnu. Kupříkladu Daniel Pipes, jeden z vůdčích neokonzervativců krátce po 11. září varoval předtím, označovat stávající zahraničně politické rozpory jako „war on terrorism“ (válka proti terorismu) nebo „war on terrorism and evil“ (válka proti terorismu a zlu) – jak to činil Bush – a mluvit o nepříteli jen jako o „tvůrci zla.“ 50) Pokud by měl být nepřítel identifikovatelný pro všechny, musí být pojmenován vlastním jménem: „militant Islam“ (militantní islám). Norman Podhoretz se nedávno stavěl za to, aby byl nepřítel označován pojmem „islamofašismus.“51) Monstrum, které se staví vůči Západu, má dvě hlavy – islamistickou a sekulárně fašistickou. Tou jednou je Taliban a Al-Kajda, druhou Saddam Husajn a jeho stoupenci. Je to obraz dvouhlavého monstra, které stejně jako výraz islamofašismus vyjadřuje, že obě totalitní ideologie jsou součástí jedné hrozby. Pojem fašismus nezaměřuje pozornost jen na kořeny islamistické a velkoararabské ideologie v evropském fašismu, ale vytváří i spojení mezi současnými rozpory a bojem proti evropskému fašismu za druhé světové války. I jinak se Podhoretz pokouší dostat do souvislostí dnešní boj se světodějnými rozpory 20. století. Nejnápadněji tak činí prostřednictvím označení, které zvolil pro současný konflikt: neustále mluví o čtvrté světové válce (World War IV), v níž se nyní nacházíme. 52) Podle jeho počítání byla 113


Pascal Fischer

studená válka třetí světovou válkou, která byla vyhrána, stejně jako už dvě předtím, jen díky americké rozhodnosti a schopnosti se obětovat. Výraz čtvrtá světová válka má vyjádřit velikost a rozsah boje proti islamofašismu a apelovat na rodáky, na jejich připravenost k oběti. Pokud srovnáme počet padlých amerických vojáků v irácké válce s počty z obou světových válek, nejeví se nám náhle čísla, která dnes media denně zmiňují, tak dramatická.53) Závěr Můj stručný přehled neokonzervatismu měl ukázat, že tento politický směr je uchopitelný jako obsahově, tak osobnostně. Že si dokonce vlastní vytvořil jazykové znaky. Proto je zcela možné neokonzervatismus oddělit od všech druhů konzervatismu a vyhnout se označování všech konzervativců ve Spojených státech za neokonzervativce. Kritický rozbor tohoto fenoménu – stejně jako kritika jiných politických hnutí – by se měl v prvé řadě zabývat obsahy. Je rozšiřování demokracie po světě proveditelný projekt nebo spíš přání, které je otcem myšlenky? Existují rozpory mezi cílem – svobodou a demokracií – na straně jedné a prostředky – nasazením vojenské moci? Je vize rozšíření demokracie tak veliká, že zakrývá pohled na problémy její proveditelnosti? Všechno to jsou oprávněné otázky, které se mezitím vynořily ze samotného hnutí. Například Francis Fukuyama začal v souvislosti s vývojem v Iráku publikovat opravdu opatrné úvahy. 54) A i další problémy by se mohly ukazovat jako otázky k diskusi. Třeba zacházení se sociálně slabými, s životním prostředím a podobně. Paušální odsuzování a stigmatizace ovšem neokonzervativce nepřesvědčí, ještě více budou tlačit na diskusi o budoucích strategiích, která je naléhavě nezbytná ve vztahu k radikálně měnícímu se světu po 9. listopadu 1989 a 11. září 2001. Považuji například za nepatřičné neokonzervativcům předhazovat, že chtěli své strategie a ideje prodat na trhu a že výrazně usilovali o vliv na Bushovu vládu, jak jim nepřímo vyčítá Clemens Verenkotte ve své knize Die Herren der Welt (Vládci světa) z roku 2003. 55) Ostatní politické proudy v USA jako liberálové nebo paleokonzervativci se pokoušejí ovlivnit veřejné mínění prostřednictvím vlastních novin a časopisů a v neposlední přesvědčit o svých postojích i vládu. Také další politické proudy provozují vlastní thik tanks a nadace. Jsou zpravidla finančně mnohem vybavenější než ty, patřící neokonzervativcům. To vše je součástí demokratické diskus114


SE 129/2007

ní kultury. Právě v souvislosti se zahraniční politikou je to třeba uvítat. Pro Ameriku jsou strategické otázky výrazně naléhavější, než by byly pro nás. Jako střední velmoc se vždycky můžeme zdánlivě stáhnout s tím, že to ten druhý už nějak zařídí. Jediná supervelmoc, která zbyla, tak učinit nemůže. Ona musí na otázky nacházet odpovědi. Činit neokonzervativce odpovědné za všechno, co se nám na Americe nelíbí, počínaje náboženským fundamentalismem a provincionalismem přes rasovou diskriminaci až po obchod s ropou se míjí se skutečností. To je jedna věc. Opravdu na pováženou jsou ale teorie spiknutí, které mnozí spřádají kolem neokonzervativců. Obvinění, jaké neokonzervativcům podsouvá Spiegel, že americkou vládu drží jako rukojmí, a že mají sílu mít vládu pod kontrolou i proti její vůli. V některých publikacích je prezident líčen jako loutka neokonzervativních mužů, stojících v pozadí. Clemens Verenkotte mluví o „programování“ Bushe neokonzervativci. 56) Varovné jsou takové teorie nejen proto, že jsou věcně mylné a vliv neokonzervativců silně přehánějí, ale také proto, že propadají do argumentačního schématu, který nelze označit jinak než jako antisemitský. 57) Představa, že jsou to Židé, kteří z pozadí představují jednající sílu, která je s to kontrolovat stejně média jako vládu, by nám v Německu měla být ještě důvěrně známá. To, že u dnešních obvinění proti „intelektuální klice“, údajně usilující na sebe stáhnout světovládu, můžeme místo slova Žid použít slovo neokonzervativec, věc nijak nevylepšuje. Obvinění, kterých se u Verenkotta můžeme mimo jiné nadít, 58) ze „soustavného klamání“ a lží, které mají být částí nekonzervativního chápání politiky, nás rozhodně v klidu nechat nemohou. Obraz o prolhané podstatě Židů patří přece k základnímu repertoáru antisemitismu. V rámci volebního boje v Německu se ze všech stran na nás valily nepravdy. Nikoho přesto nenapadlo, že rozšiřování lží je součástí chápání politiky v CDU, CSU, SPD, u Zelených, v FDP nebo u levice. V USA je tato výtka stále častěji formulována následovně: neokonzervativci se o zbraních hromadného ničení v Iráku zmiňovali jen proto, aby mohli americkou politiku instrumentalizovat a nakonec prosadit své sionistické cíle. Všichni zázračně zapomněli, že prakticky všechny velké světové tajné služby varovaly, že Saddám Husajn je krůček od dokončení vývoje zbraní hromadného ničení. Navíc před tímto nebezpečím varovala nemalá část demokratické opozice, mezi nimi Hillary Clintonová, Al Gore a John Kerry. 59) Podle vlivného paleokonzervativce Patricka J. Buchanana si neocons v této souvislosti posloužili americkou krví s cílem svět zajistit pro 115


Pascal Fischer

Izrael. 60) To, že se neokonzervativci například zasazovali za muslimské obyvatelstvo v Bosně, spadlo stejně tak pod stůl jako skutečnost, že válka proti Iránu by zájmům Izraele vyhovovala podstatně víc než proti Iráku. Naštěstí se podobné antisemitské výrony u nás vyskytují zřídka. Přesto při kritice Ameriky obecně a zejména v souvislosti s neokonzervativci zaznívají antisemitské podtóny A to by nás v klidu nemělo nechávat. Poznámky: 1) Die Welt, 30.8.2005, s.2 2) Süddeutsche Zeitung, 11.10.2005 3) Jakob Schissler (vydal.), Neokonservatismus in den USA. Opladen 1983, s.10 4) Der Spiegel, 5.1.2004, s.95 5) Srovnej např.Der Spiegel, 4.8.2003, s.142 6) Spiegel Online, 22.3.2005 7) Podle Kristola byl pojem uveden Michaelem Harringtonem, dřívějším vydavatelem levicového časopisu Dissent. Irving Kristol, Reflections of a Neoconservatismus, New York 1983. Tomu odporuje Norman Podhoretz ve své práci „Neoconservativism: A Eulogy“, in: Commentary, březen 1996, s.20 8) Citováno podle Kevin Phillips, Post-Conservative America: People, Politics and Ideology in a Time of Crisis, New York 1982, s.44 9) Citováno podle Podhoretz, „Eulogy“, s.20 10) Joshua Muravchik, „The Neoconservative Cabal“, in: Commentary, září 2003, s.26 11) Podhoretz, „Eulogy“, s.20 12) Jacob Heilbrunn, „The Neoconservative Journey“, in: Peter Berkowitz (vydal), Varieties of Conservatism in America. Stanford 2004, s.110-115 13) Frank Rieger, Der Amerikanische Neokonservatismus: Analyse und Kritik eines postliberalen Politikkonzept, Wiesbaden 1989, s.134 14) John Ehrman, The Rise of Neoconservatism. Intellectuals and Foreign Affairs 19451994, New Haven 1995, s.35 15) Rieger, tamtéž, s.133 16) Irving Kristol, „Confessions of a True, Self-Confessed-Perhaps the Only-,Neoconservative“, in Kristol, Reflections, s.74 17) Citováno podle Podhoretz, „Eulogy“, s.21 18) David Brooks, „The Neocon Cabal and Other Fantasies“, in Irwin Stelzer (vydal), The Neocon Reader, New York 2004, s.41 19) Gal Beckerman, „The Neoconservative Persuasion: Examining the Jewish Roots of an Intellectual Movement“, in: Forward, 6.1.2006 20) Rush R.Wisse, „The New York (Jewish) Intellectuals“, in: Commentary, listopad 1987, s.28-38 21) Dan Himmelfarb, „Conservative Splits“, in.Commentary, květen 1988, s.55 22) Heilbrunn, tamtéž, s.115 23) Edward S.Shapiro, „Jews and the Conservative Rift“, in:American Jewish History, 87.23, 1999, s.198 24) Tamtéž, s.202 25) Nathan Glazer, „Neoconservative from the Start“, in: The Public Interest, jaro 2005, s.15 26) Shapiro, tamtéž, s.206 27) Podhoretz, „Eulogy“, s.23

116


SE 129/2007

28) John Guelke, „The Political Morality of the Neo-conservatives: An Analysis“, in: International Politics 42, 2005, s.98-101 29) Irving Kristol, „The Neoconservative Persuasion“, in: The Weekly Standard, 25.srpna 2003 30) Himmelfarb, tamtéž, s.57 31) Ehrman, tamtéž, s.54 32) Francis Fukuyama, „The End of History“, in: The National Interest, léto 1989, s.3-18 a „The End of History and the Last Man“, New York 1992 33) Srovnej např.N.Podhoretz, „Word War IV.: How It Started, What It means, and Why We Have to Win“, in: Commentary, září 2004, s.28 34) Srovnej k tomu F.Fukuyamy příspěvek na semináři Commentary „American Power-For What?“, in: Commentary, leden 2000, s.25-26 35) Clemens Verenkotte, Die Herren der Welt, München 2003, s.80 36) Muravchik, tamtéž, s.32 37) Gary Rosen, „Bush and the Realists“, in: Commentary, září 2005, s.31-37 38) William Kristol; Robert Kagan „Toward a Neoco-Reaganite Foreing Policy“, in: Foreign Affairs 75, 1996, s.18-32 39) Steven Hurst, „Myths of Neoconservatism: Georg Bush ´s Neo-conservative Foreing Policy Revisited, in:International Politics 42, 2005, s.80 40) K paralelám a rozdílům mezi oběma směry viz Hurst, tamtéž, s.81 41) Charles Krauthammer, „The Neoconservative Convergence“, in: Commentary, červenecsrpen 2005, s.22 42) Tamtéž s.26, Daniel Casse, „Is Bush a Conservative?“, in: Commentary, únor 2004, s.22 43) Hurst, tamtéž, s.88-92 44) Victor Davis Hanson, „Our Enemies, the Saudis“, in: Commentary, květen 2002, s.2332 45) Victor Davis Hanson, „The Bush Doctrine´s Next Test“, in: Commentary, květen 2005, s.21-26 46) Jak poznamenal John Ehrman, je Commentary jediný konzervativní časopis v USA, který se specielně obrací na Židy. 47) Např.Hillel Halkin, „Why the Settlement Should Stay“, in: Commentary, červen 2002, s.21-27 48) Např.Hillel Halkin, „The SettlersĆrisis, and Israel ´s“, in: Commentary, březen 2005, s.34-43, Norman Podhoretz, „Bush, Sharon, My Daughter, and Me“, in: Commentary, duben 2005, s.38-49 49) James Piereson, „Investing in Conservative Ideas“, in:Commentary, květen 2005, s.4653 50) Daniel Pipes, „Who is the Enemy?“, in: Commentary, leden 2002, s.21 51) Norman Podhoretz na semináři Commentary „Defending and Advancing Freedom“, in: Commentary, listopad 2005, s.56 52) N.Podhoretz, „Word War IV.“ 53) Toto srovnání provedl Podhoretz explicitně ve „Word War IV.“, s.45 54) Francis Fukuyama, „The Neoconservative Moment“, in: The National Interest, léto 2004, s.57-68 55) Verenkotte, tamtéž, s.68 56) Tamtéž, s.82 57) Srovnej k tomu Muravchik, Podhoretz a další v Irwin Stelzer (vydal) The Neocon Reader, New York 2004, s.6 58) Verenkotte, tamtéž, s.69 59) Norman Podhoretz, „Who Is Lying About Iraq?“, in: Commentary, prosinec 2005, s.30

117


Pascal Fischer

60) Patrick J.Buchanan, „Whose War? A Neoconservative Clique Seeks to Ensnare Our Country in a Series of Wars that Are not in America ´s Interest“, in: The American Conservative, 24.3.2003

KAS/Auslandsinformationen 4/06, s.4-27, přeložil Ivan Štern

118

Rozumět dějinám

Milan Churaň

Pátý plán prezidenta Beneše Milan Churaň Šlo o plán z dramatického roku 1938, jenž měl přinést východisko ze stále rostoucího mezinárodního i domácího tlaku na Československo kvůli postavení německého obyvatelstva v republice. V státní publikaci Rozumět dějinám o něm historik Robert Kvaček píše takto: „Edvard Beneš se ještě 17. září 1938 pokusil o nalezení východiska. Vyslal do Paříže s přísně tajným poselstvím ministra Jaromíra Nečase. Ministr s sebou vezl tzv. pátý plán, který vešel ve známost až na počátku následujícího roku. Jeho podstatou bylo možné odstoupení československého území, ležícího před hlavní linií vojenského opevnění. Byla to rezignace na princip historických hranic, vycházející ale z poznání, že s ohledem na bezpečnost státu je nutné snížit počet Němců v ČSR. Zároveň se ale v Benešově hlavě rodil i plán kombinace vnějšího (tzv. kompenzačního) odsunu části německé menšiny za hranice státu a vnitřního transferu, tedy vytvoření uzavřených německých oblastí uvnitř Československa.“1) Tyto věty jsou příkladnou ukázkou české státní historiografie. Čtenáři, který má rozumět dějinám, o Benešově plánu neříká autor vůbec nic konkrétního, a navíc o jeho osudu mlží. Plán nevešel „ve známost až na počátku následujícího roku“, neboť Beneš měl veliký zájem na tom, aby nevešel „ve známost“, a nikdy o něm nepodal veřejně ani ústní, ani písemnou zprávu. To Robert Kvaček dobře ví. Když v roce 1958 vstupoval jako šestadvacetiletý do české historiografie publikací o Runcimanově misi, plán v ní otiskl a posoudil takto: „Šlo vlastně o poslední pokus československých buržoasních vládních kruhů ‚zachránit‘ nějakým způsobem stát. Je nutno říci, že to byl pokus nejen nereálný, ale i hluboce protiústavní, k jehož realisaci bylo nutno parlamentem schválené změny ústavy, a jenž v situaci, kdy byl navržen, se vlastně pohyboval na hranicích zrady státu. V jak slepé uličce však už československá zahraniční politika byla – a dohnala ji do ní egoistická třídní politika západní i naší velkoburžoasie a pak stále ještě vehementně zastávaná orientace na západ – když bylo nutné nabídnout část československého území, za nějž v těch dnech s henleinovskými tlupami bojovali a umírali prostí čeští vlastenci, jako ‚řešení‘ sudetoněmecké otázky!“2) Je pozoruhodné, jak jeden a týž historik při posuzování Benešova plánu přešel od tvrzení „o hranicích zrady státu“ na začátku své profesio119

Rozumět dějinám

Milan Churaň

nální kariéry k výroku o „kombinaci vnějšího odsunu a vnitřního transferu“ Němců s „ohledem na bezpečnost státu“ na jejím konci. Objevila se k této věci za oněch čtyřicet čtyři let nějaká nová převratná fakta a dokumenty? Nikoliv. Změnil se pouze režim a státní ideologie, jíž se historik přizpůsobuje a současně ji spoluvytváří. Tak vzniká dnes tak populární „paměť národa“. Benešův „pátý plán“ – pátý proto, že mu v roce 1938 předcházely čtyři jiné – nebývá již dlouho zvykem publikovat v úplnosti. Historikům se to asi zdá být zbytečné, protože „konečné řešení německé otázky u nás“, jak to prezident Beneš vyjádřil v projevu k 28. říjnu 1945, se uskutečnilo podstatně jinak. Ale k takovému opomíjení jsou i jiné důvody. Abychom je poznali, je třeba plán znovu otisknout (zdůrazněná slova a pasáže podtrhl Beneš): I. min. Nečas: 1.)Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Českosl. 2.) Musí být krajně tajně držen, nesmí být nic publikováno. 3.) Musí býti umluven tajně mezi Francií a Anglií po přesném našem vymezení rozsahu území, které bychom my postoupit mohli, neboť je nebezpečí, že ve chvíli, kdy připustíme princip, na konec oni ustoupí Hitlerovi a dají všecko. 4.) Pak by musel býti celý plán už hotový Hitlerovi jako poslední koncese s jinými koncesemi vnucen. 5.) Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 (já sám nevím, ale bylo by to asi 4–6000 km2 – v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva. Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, při čemž by demokraté, social. židi zůstali u nás. 6.) Jiné řešení by nebylo možné, poněvadž by jinak se postavila otázka prostého dělení republiky. Proto celá myšlenka je krajně nebezpečná a kdyby se ležérně pustila, byla by to katastrofa. 7.) Dejte také pozor – mohli by Vám provést s tím nějakou neloyálnost – člověk nikdy neví. 8.) Při plebiscitu uveďte, že nás chtějí dostat do situace, aby President Beneš vydal několik set tisíc demokratů, social. židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitického vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on neudělá. A kdyby je chtěli přece jen nějak zachránit, že tvoří nový problém národnostní. Jakmile by totiž bylo známo, že bude plebiscit, tož všichni demokraté, social. židi atd. z území toho utečou, my budeme míti vnitřní emigraci a nad to problém národnostní řešen nebude. – Plebiscit je prostě technicky a právně nemožný. Ukázat také na mapě, jak by po plebiscitu náš stát svou formou a posicí Německa vypadal. 1.) Neříci, že to pochází ode mne. 2.) Neříci nic Osus. a žádat, aby s ním nebylo o tom mluveno. 3.) Tyto papíry zničit.3)

Benešův plán vznikl asi 15. září 1938 a sociálně demokratický ministr Jaromír Nečas obdržel Benešovy instrukce před svým odjezdem do Paříže a Londýna 17. září 1938. V hlavních městech Francie a Velké Británie měl 120

Pátý plán prezidenta Beneše

SE 129/2007

návrhy projednat neoficiálně s tamními socialistickými a labouristickými politiky. Československé politiky tehdy obzvláště znepokojovaly návrhy v zahraničí, aby se problém postavení Němců v Československu vyřešil plebiscitem, v němž by se němečtí obyvatelé Československa vyjádřili, zda chtějí, aby území, jež obývají, zůstalo v Československu nebo se připojilo k Německu. Tento problém se týkal především českých zemí. Ty obývalo na 10 milionů obyvatel a měly rozlohu téměř 79 tisíc km2. Benešův plán rozhodně odmítal plebiscit – nelze vůbec pochybovat o tom, jak by v roce 1938 dopadl – a navrhoval, aby Německo bylo mezinárodně donuceno přijmout od Československa zhruba 5 až 7,5 % území českých zemí, ale 15 až 20 % jejich obyvatel. Pokud šlo o území, bylo to – jak je známo z jiných dokumentů, neboť mapa zmíněná v bodě 8 se nezachovala – především Chebsko, severočeské výběžky a Bruntálsko a Krnovsko – pokud šlo o obyvatele, byli to výlučně Němci. Kvaček měl v roce 1958 sice pravdu, když napsal, že to byl v té době plán „nereálný“, ale zbytečně se rozhořčoval nad jeho „hlubokou protiústavností“. Kdyby se pod mezinárodním tlakem na Německo uskutečnil, československý parlament by nepochybně rád schválil řešení, jež by sice Československo připravovalo o malou část státu, ale o polovinu až dvě třetiny jeho německého obyvatelstva. Kvaček se jinak věcně plánem nijak nezabýval, ale byl patrně vůbec první, kdo špatně interpretoval Benešova slova, které Němce by Československo bylo ochotno z odstoupených území přijmout. V bodě 5 plánu stojí, že by to byli „demokraté, social. židi“. K tomu však Kvaček v poznámce pod čarou napsal, že mezi slovy „social. židi“ „v originálu zřejmě chybí čárka“4). Od té doby kdekterý český i zahraniční historik tuto pasáž interpretuje jako „demokraté, socialisté a Židé“. Kvaček ovšem svou poznámku o chybějící čárce mohl napsat jen proto, že – bez jakéhokoli upozornění na vynechávku – vypustil v jím publikovaném Benešově plánu bod 8, kde se formulace „demokraté, social. židi“ vyskytuje ještě dvakrát. Ponechme stranou historikovo zacházení s dokumentem a také otázku, koho Beneš pokládal za německé „demokraty“, zda skutečně rozlišoval mezi „social. židy“ a „nesocial. židy“ a co to vypovídá o jeho myšlení. . Vraťme se k německému obyvatelstvu Československa. To na jeho území žilo mnoho set let a významně přispělo k hospodářskému, sociálnímu, kulturnímu a politickému rozvoji českého státu. Benešův plán ovšem vycházel ze stanoviska, že tento stát patří jeho česky mluvícím obyvatelům, kteří na 121

Rozumět dějinám

Milan Churaň

něj mají privilegovaný nárok, a že ostatní se tomu musí podrobit. Československo od svého vzniku nebylo budováno jako národnostní stát, v němž všechny národnosti mají stejné postavení a stejná práva, ale jako národní stát „československého„ národa, v němž ostatní mají jen postavení menšin. Proto si ani Beneš a od té doby ani žádný český státní historik nelámal a neláme hlavu otázkou, jak by vlastně bez závažného porušení lidských a občanských práv, ústavy a mezinárodních závazků bylo možné donutit patnáct až dvacet procent obyvatel českých zemí, aby opustili své staleté domovy a vystěhovali se do sousedního státu. Benešovo základní východisko při formulaci jeho plánu ze září 1938 se mezitím stalo doma všeobecně přijímaným hlediskem a představuje již součást české národní identity. Je to identita založená na nacionalistických ideologiích 19. století a v současnosti ji utvrzuje skutečnost, že po „radikálním očištění našeho státního území od německého živlu“ v letech 1945– 1946 etničtí Češi skutečně tvoří naprosto převážnou část obyvatel České republiky. Přesto by o své minulosti měli uvažovat nenacionalisticky. Poté, co bez velkého odporu prožili svůj vlastní totalitní systém, by mohli lépe chápat motivy, které jejich bývalé spoluobčany přivedly k jinému totalitnímu systému. A také by měli vědět, že když se nějaký totalitní systém chopí někde moci, je velmi obtížné se jej zbavit. Češi a sudetští Němci mají v tomto ohledu velmi podobnou historickou zkušenost. Benešův plán ze září 1945 se po druhé světové válce uskutečnil v mnohem horší podobě – z českých zemí nebyla násilně vysídlena polovina až dvě třetiny německých obyvatel, ale jejich drtivá část včetně „několika set tisíc demokratů a social. Židů“, pokud ovšem přežili holocaust. Nynější česká státní ideologie to vykládá kauzálně, jako důsledek událostí za druhé světové války. Tento výklad se zrodil již v době komunistického režimu, ale je to výklad nepravdivý jako skoro všechny komunistické interpretace dějin. Z nepravdivosti jej usvědčuje také Benešův „pátý plán“, a to z těchto důvodů: 1. Plán nebyl důsledkem krachu československé zahraniční politiky a orientace na Západ, jak psal v roce 1958 Robert Kvaček, ale dlouholeté neschopnosti Československa řešit vnitropoliticky národnostní poměry ve státu. 2. Plán na vnitropolitické řešení již zcela rezignoval a spoléhal se – zcela nereálně v té době – na nátlak cizích mocností na Německo. 3. Plán předpokládal nucené vysídlení velké části německého obyvatelstva z Československa do Německa a jeho povinnost vysídlence přijmout. 122

Pátý plán prezidenta Beneše

SE 129/2007

4. Plán neměl absolutně žádnou souvislost s druhou světovou válkou – byl vypracován dokonce ještě před Mnichovem. 5. Za druhé světové války se stal východiskem řešení, na němž se Beneš jako představitel londýnského nekomunistického exilu dohodl s vedoucími činiteli československých komunistů v Moskvě v prosinci 1943. Beneš k nim nemluvil o válce jako o „příčině“, ale jako o „příležitosti“. Celá výše citovaná pasáž z jeho proslovu zní takto: „Porážka Německa bude takovou, že to skýtá jedinečnou historickou příležitost k radikálnímu očištění našeho státního území od německého živlu. Budoucí republika bude státem Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců.“5) Zápis Benešova jednání s československými komunisty v Moskvě byl v Praze publikován již před více než čtyřiceti lety. Dnes se k němu žádný státní historik nevrací. Bylo by ovšem velmi zajímavé vědět, jak by vysvětloval, že slova „příčina“ a „příležitost“ znamenají obsahově totéž. Jaromír Nečas, člen odbojového Politického ústředí, který uprchl z Protektorátu a stal se ministrem československé exilové vlády v Londýně, nesplnil Benešův pokyn a jeho instrukce ze září 1938 nezničil. Od roku 1942 přestal členem vlády být a zemřel ve Velké Británii v lednu 1945. Štefan Osuský, který se o Benešově plánu neměl nic dozvědět, byl od roku 1921 nepřetržitě československým vyslancem v Paříži a za války v exilu velkým Benešovým oponentem a kritikem. Po válce v exilu zůstal a zemřel v roce 1973. Jeho žena Pavla Osuská byla zasvěcená do exilové politiky a později vysvětlila, proč J. Nečas nebyl v roce 1942 jmenován do nové exilové vlády. Prý odmítl Benešovo přání, „aby prohlásil, že jel do Paříže a Londýna v září 1938 ze své vlastní iniciativy a bez vědomí prezidenta“.6) Nečas v každém případě Benešovy instrukce zanechal v Československu a po válce se dostaly do rukou komunistů. Ti je zveřejnili právě před padesáti lety. Poznámky: Robert Kvaček: Evropa a ČSR ve třicátých letech. In: Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha 2002, s. 107 2) Robert Kvaček: Osudná mise. Praha, Naše vojsko 1958, s. 191 3) Jan Pachta, Pavel Reiman: O nových dokumentech k otázce Mnichova. In: Příspěvky k dějinám KSČ, 1957, 1, S. 104–133; v stati kromě přepisu instrukcí ministru Nečasovi je publikováno také faksimile jejich znění napsaného vlastnoručně Benešem 4) Kvaček, Osudná mise, s. 188 5) Ze zápisu jednání E. Beneše s vedením československých komunistů v Moskvě 18. prosince 1943. In: Cesta ke Květnu. Vznik lidové demokracie v Československu. Vyd. Miloš Klimeš, Petr Lesjuk, Irena Malá a Vilém Prečan. Díl 1. Praha 1965, s. 55 6) Josef Kalvoda: Případ ing. Jaromíra Nečase. In: Nedělní hlasatel, 17. června 1984. Přetištěno in: Josef Kalvoda: Z bojů o zítřek. II. díl. Toronto 1996, s. 154 1)

123

Rozumět dějinám

Václav Chyský

Rozumět dějinám – opožděná kritická poznámka Václav Chyský Když jsem kolem roku 2002 sbíral dokumentaci ke svému eseji „Doktrína etnických čistek - snaha po národnostně homogenních státech“, (1), se zájmem jsem sáhl po tehdy čerstvě vydané knize „Rozumět dějinám“, publikované z iniciativy Ministerstva kultury, jmenovitě tehdejšího ministra Pavla Dostála (2). Jednou z hlavních intencí vydavatelů této knihy bylo zamezení vzniku tak zvaných flagelantských pocitů v českém povědomí v souvislosti s vyhnáním Němců a též obava z pronikání německé dějinné a politické interpretace transferu pod vlivem českých medií, údajně poplatných německým tiskovým koncernům. Téma knihy „ Rozumět dějinám“ se plně krylo s mým zamýšleným publikačním projektem, totiž zasazením problematiky vyhnání Němců do evropského dějinného kontextu a vystopovat vznik doktriny etnických čistek v Evropě a v jejím předoázijském předpolí. Není proto divu, že jsem text pozorně pročítal. Zvláštností knihy “Rozumět dějinám“, vydané v češtině v nákladu 25.000 exemplářů byla její bezplatná distribuce ve vybraných knihkupectvích. Já jsem ji obdržel v nakladatelství Karlovy university v Celetné ulici. Pult byl pokryt těmito brožurami a nikdo se nepozastavil nad tím, že jsem si vzal tři exempláře, maje na paměti na mé historicky zainteresované přátele. Jsou dva důvody, proč se po několika letech vracím k vydání této brožury. Jedním je přednáška švýcarského historika Adriana von Arburga, již jsem objevil na stránkách internetu “ Breiter Diskurs auf dünnem Eis: tschechi sche Historiker und die Vertreibung der Deutschen seit 1990“ (Široká diskuse na tenkém ledě : čeští historikové a vyhnání Němců počínaje rokem 1990), přednesená v prosinci 2004 na setkání Arbeitsgemeinschaft außeruniversitärer historischer Forschungseinrichtungen in der Bundesrepublik Deutschland e.V. ( Pracovní společenství mimouniversitních historických výzkumných zařízení Spolkové Republiky Německo).(2) Adrian von Arburg ve své mnichovské přednášce analyzuje způsob vedení diskuse a přístup jednotlivých českých vědeckých pracovišt k základnímu výzkumu transferů, t.j. ke studiu archivů a poukazuje na skutečnost, „že se základní výzkum soustředuje na provinčních, tedy mimopražských 124

Rozumět dějinám – opožděná kritická poznámka

SE 129/2007

akademických pracovištích, zatímco podle tradičně pragocentristických struktur českého vědeckého provozu, se může říci – silně přehnáno – že se v provincii pracuje, zatímco si Praha může dovolit luxus diskuse a určování linie“. Jinými slovy, v Praze sídlí manažeři historie (Geschichtsmanager), nebo též politici historie (Geschichtspolitiker) a na mimopražských učilištích pracují lidé, kteří se zabývají vlastní historickou činností, to jest studiem primárních pramenů. Třísetstránková publikace „ Rozumět dějinám“ ,na níž se podílelo jedenáct historiků a právníků, sledující česko-německý vztah počínaje rokem 1848 a konče rokem 1948 byla zpracována v rekordním čase šesti týdnů. Ministerstvem kultury zadané dílo nebylo zřejmě pro nedostatek času předloženo k expertize nezávislým odborníkům, kteří by vychytali faktografické chyby a naopak doplnili (záměrně?) vynechaná fakta. Pro dílo, které si klade nároky na vědeckost, je neomluvitelná absence jmenného a věcného rejstříku. Čeští recenzenti, převážně z řad publicistů (4,5,6), se pozastavují nad lehkovážností s jakou jsou rozšiřovány vědecky nedoložené události, které neobstojí před důkladným faktografickým pohledem. Profesionální historikové se s kritikou drželi nápadně zpátky. A právě na takovou faktografickou lehkovážnost jsem narazil v kapitole 5, Mezinárodní rámec odsunu sudetských Němců (české vydání strana 182), jejímž autorem je Jiří Pešek, opinion leader ve věci česko-německých vztahů. To je druhý důvod, proč se k vydání knihy vracím. Jde o transfér trentinských Italů v roce 1915, organizovaný rakouským generálním štábem jako reakce na rakousko-uherský válečný konflikt s Itálií. Jiří Pešek píše: „Ještě brutálněji se však Vídeň roku 1915 po vstupu Itálie do války po boku Dohody zachovala k trentinskýn Italům. Opět s odůvodněním, že jde o agenty nepřítele, bylo 130 000 Italů transferováno do koncentračních táborů v uherské pustě, kde jich v úděsných podmínkách bez náležitého zásobování a hygienické, resp. lékařské péče zahynulo na 40 000, tedy bezmála třetina internovaných“. 40 000 v pustě hladem a žízní zemřelých transferovaných Italů neni jen ledajaká “ bevölkerungspolitische Schweinerei“, ale masová politická vražda, která mi ve střední Evropě z první světové války nebyla známa. Ti italští přesídlenci museli být přeci někde pohřbeni a někdo, at již příbuzní a známí, jakož i italská oficiální místa by musela na takovýto zločin vzpo125

Rozumět dějinám

Václav Chyský

mínat. Bylo mi nevysvětlitelné, proč takový závažný a ve střední Evropě do té doby nebývalý zločin není nikde dokumentován. Protože Jiří Pešek neuvádí pramen, hledal jsem dokumentaci této masové vraždy v německém, rakouském, italském a českém internetu. Nikde nic. E- mailem jsem se dotázal autora dotyčné kapitoly Jiřího Peška. Neobdržel jsem žádnou odpověd. Ani profesor Hans Lemberg z göttingské university mi nemohl s hlédáním pramenů pomoci. Konečně jsem zastihl profesora Jiřího Peška na telefonu a sdělil mu svoji bezradnost při hledání dokumentace k jím líčenému etnickému zločinu a vyslovil podivení nad tím, že on jako autor svoji výpověd nedokumentuje příslušným pramenem. Z rozpačitité odpovědi jsem vyrozuměl, že profesor Pešek zprávu o 40 000 v pustě hladem utrápených trentinských Italů četl za svého studijního pobytu v Göttingen, ale že dotyčný pramen již přesně citovat nemůže. Brožura „Rozumět dějinám“ prý byla psána pod časovým stresem. Pátral jsem dále a dotázal se profesora Rudolfa Lilla, specialisty pro novodobé italské dějiny na Rheinisch Friedrich – Wilhelms – Universität v Bonnu, co je mu o tridentských transferech do maďarské pusty známo. . Podle ústního sdělení Rudolfa Lilla a jeho italské kolegině profesorky Marie Garbari, prezidentky „ Societa di Studi trentini di Scienze storiche“.(7) žilo v tridentské oblasti začátkem 20. století 350 000 převážně italsky mluvících obyvatel. 60 000 tridentských mužů sloužilo v rakousko – uherské armádě. Italští Tyrolané byli vůči Rakousko-uherské monarchii vcelku loajální, protože dávali přednost rakouské státní administrativě před italskou a jako vinaři si cenili výhodnější podmínky pro své vinařské produkty na rakousko-uherském trhu (10).. Ke konci 19.století a začátkem století 20. se počalo v oblastech italskorakouského pomezí s výstavbou mohutných železobetonových pevností v předtuše rakousko - italského vojenského konfliktu. (8), přestože oba státní celky patřily od roku 1878 k tak zvanému Trojspolku tvořenému Německou říší, Rakouskem – Uherskem a Italským královstvím V době vypuknutí rakousko – italských válečných akcí v roce 1915 bylo z ohledu na ohrožené životy civilistů, ale též z obavy nelojálnosti italského etnika rakousko – uherským vojenským štábem staženo z frontových linií do Předlitavska kolem 70 000 (v literatuře je též uváděn počet 113 000) Italů s úmyslem, že se po předpokládaném vítězství Centrálních mocností 126

Rozumět dějinám – opožděná kritická poznámka

SE 129/2007

do své alpské domoviny opět navrátí. Nejednalo se tudíž o trvalé vysídlení a není opodstatněné tento transfer řadit do kategorie etnických čistek. Rakouské vrchní velení ovšem svým svévolným chováním zatížilo vztah tridentských Italů k rakouské vrchnosti a jejímu vrchnímu velteli svobodnému pánovi Conradu von Hölzendorf, který zneužíval vakum, vyvstalé mezi civilní administrativou a rakouskou válečnou mašinerií. Je zaznamenán jazykový imperialismus, totiž výlučné užívání německých označení osad, ulic, obchodů a veřejných budov, což odporovalo duchu rakouské ústavy z roku 1867.(10) 3000 politicky nespolehlivých tridentských občanů bylo koncentrováno v internačních táborech. Internetové články o transferu tridentských Italů informují o tom, jakým způsobem a kam byli vysídlenci v Předlitavsku rozmístěni. Konkrétně je uváděno město Braunau na řece Innu (rodiště Adolfa Hitlera) , kde byl vybudován tábor s kapacitou pro 10 500 přesídlenců, což byl nejvyšší stav koncem roku 1915. Město Braunau samo mělo tehdy jen 4074 občanů(9). V Čechách, kam byli Italové také vystěhováni, je uváděno město Broumov (shodou okolností německý název také Braunau). Ve Štýrsku to byl tábor Wagna, ve kterém bylo internováno 12 934 Italů, 911 Slovinců a 24 Poláků (10). Pobyt v lágrech byl zajisté těžký zásah do života transferovaných. Dnes však existují mezi oběma městy Braunau am Inn a Trentinem živé kontakty. 2. července 1997 bylo jedno náměstí v Braunau am Inn přejmenováno na Trentinerplatz (9). O masových hrobech v maďarské pustě však nikde ani zmínka. Po válce se většina tridentských přesídlenců vrátila do své alpské domoviny. Tímto konkrétním poukazem na nedostatečně faktograficky doložené výpovědi chci doplnit kritické hlasy o neprofesionálním přístupu některých českých managerů historie k otázce etnických čistek ve střední Evropě. Pozastavuji se nad tím, že zde líčený politicky brizantní „Kunstfehler“ projde bez odborných komentářů historického cechu. Je pozoruhodné, že se k této zde líčené historické fantazii o madarské pustě nevyjádřili ani zahraniční historici. Kniha Rozumět dějinám byla přeložena do němčiny po titulem Geschichte verstehen a do angličtiny pod titulem Facing history. I v překladech byla pasáž o masovém mření Italů ponechána. V němčině na stránce 197, v anglickém překladu na stránce 194-195. Kompletní překlady lze vyhledat pod zmíněnými tituly i na internetu. 127

Rozumět dějinám

Václav Chyský

Jestliže Jiří Pešek dodatečně doloží svoji výpověd o masových úmrtích transferovaných Italů v madarské pustě, prosím čtenáře i jej , aby moji opožděnou kritickou poznámku považovali za bezpředmětnou. Poznámky: 1. Chyský Václav: Doktrína etnických čistek – snaha po národnostně homogenních státech, Střední Evropa, Revue pro středoevropskou kulturu a politiku č. 123, leden 2006 Britské listy 7. březen 2007. 2. Rozumět dějinám, Pro ministerstvo kultury České republiky vydala 2002 Gallery s.r.o. ISBN 80-86010-55-4 V němčině “Geschichte verstehen“, v angličtině „Facing history“ 3. AHF-Information Nr.012 vom 08.02. 2005 Arbeitsgemeinschaft außeruniversitärer historischer Forschungseinrichtungen in der Bundesrepublik Deutschland Multiples Erinnern. Zwangsemigration als Objekt einer Streitgeschichte im erweiterten Europa, München, 6.bis 7. Dezember 2004. Beitrag von Adrian von Arburg“ Breiter Diskurs auf dünnem Eis“ 4. Jiří Loewy: „Osvětimská lež“ po česku“ , Lidové noviny 26.7. 2002 5. Jiří Hanák: „Neúplný obraz české historie“, BBC Czech.com 6.8.2002 česká redakce BBC World Service 6. Bohumil Doležal: „Kříž smíření“, Události, politický zápisník Bohumila Doležala 30.95.10 2002 7. ústní sdělení - Prof. Dr. Rudolf Lill, Rheinisch Friedrich-Wilhelms -Universität Bonn, pracovní specializace: Dějiny Německa a Italie a německo-italské vztahy počínaje 18. stoletím : Koautor knihy“ Německé menšiny v právních normách 1938-1949. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi.“ Příspěvek Rudolfa Lilla: Itálie a německá menšina v jižním Tyrolsku. Eds: Jiří Pešek, Oldřich Tůma, Manfred Kittel, Horst Möller, Ústav pro soudobé děliny AV ČR, Praha 2006, ISBN 80-7285-076-8 Maria Garbari, prezidentka „ Societa di Studi trentini di Scienza storiche“ 8. Die Festungen und Sperranlagen der Hochebenen Lavarone und der Dolomiten: Der Weltkrieg vor 92 Jahren, Internet, text internetového článku částečně převzat z knihy Wilhelm Nußstein: Militärgeschichtlicher Reiseführer, Dolomiten, Verlag Mittler& Sohn, 1997, ISBN10 3813204964 9. Internet RiS – Kommunal Trentinerplatz. Quelle Mag. Florian Kotanko 10. Das Deutschendbild Alcide De Gasperis (1881-1954), Ein Beitrag zur Geschichte der italienischen Deutschenwahrnehmung, Inauguraldissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophie an der Ludwig Maximilians – Universität München, vorgelegt von Michael Völkl, 2004. Kompletní text disertační práce je v internetu

128

Recenze A POLEMIKA

SE 129/2007

Richard Sennetts Analyse des neuen Kapitalismus. Von Helmut Kohlenberger Der „neue Kapitalismus“ hat mit der computerisierten Kommunikationstechnologie, den Medien und Finanzdienstleistungen nicht nur die zunehmend globalisierte Wirtschaft, darüber hinaus weite Bereiche des Gesellschaftlichen verändert. Im Gegenzug zu dem von Max Weber diagnostizierten „stahlharten Gehäuse“ der ans Militär erinnernden disziplinierenden und zugleich in hohem Maße soziale Sicherheit gewährenden Unternehmensführung alten Stils treten die neue Anforderungen einer sich beschleunigenden „flüchtigen Moderne“ (Z. Baumann). Diese dienen den Wertsteigerungserwartungen des beschleunigten Geldtransfers. An die Stelle althergebrachter grundlegender Erwartungen und Voraussetzungen der am Arbeitsprozeß Beteiligten (Lebenszeitperspektive, Zugehörig keit, Erfahrung und Professionalität) tritt der offene Horizont unbegrenzt erscheinender Chancen und Wünsche, die keinen sachlichen Bezug zur gegebenen Lebenswelt haben, aber blitzschnelles Agieren in informellen sozialen Netzwerken, damit gesteigerte emotionale Intelligenz erfordern. Die erodierenden Institutionen stürzen nicht wenige Menschen in diffuse Angstzustände. Es liegt auf der Hand, dass diesem Horizont vorwiegend junge dynamische und flexible Menschen entsprechen können. Sennett zeigt die nunmehr erforderte Qualifikation an Hand des engen Schemas der Fähigkeitspotentialtests, die auf operationales und informelles Agieren abstellen. Managementberater ohne sach- und institutionenbezogene Autorität treffen einschneidende schematische organisatorische Entscheidungen - und ziehen weiter. Diese neue Lage macht sprachlos - ein Sieg der Achtundsechziger - ein Pyrrhussieg aber, denn die neue Freiheit ist imaginär, eine Funktion neuartiger zentralistischer (strukturell totalitären) Führung, die jeden direkt von oben und außen – ohne vermittelnde Instanzen – erfassen kann. Ab stumpfung und Ressentiments bleiben zurück. Auch die Politik ist in den Bann dieser imaginären Welt geraten und hat vielfach ihre Legitimation in der Bevölkerung verloren. Die eingetretene Lage ist nicht haltbar, da sie den fundamentalen Lebens bedingungen des gesellschaftlichen Friedens und der begrenzten Ressour129

Recenze A POLEMIKA

SE 129/2007

cen zuwiderläuft. Die gesamte Modernisierung steht unter dem Verlust von Ort („Kein Ort, nirgends“, Buchtitel von Christa Wolf) und Zeit („Keine Zeit“, „Zeit ist Geld“). „Es ist nicht auszuschließen, dass bei einer weiteren Evolution der Technik das Chaos die Technik einholen wird. Deshalb führen Technikbegriffe, die im Gegenbegriff auf Natur oder auf Geist oder Mensch abstellen, heute nicht weiter “ (N.Luhmann). Eine Neusituierung des Verhältnisses der (strukturell nicht konsenspflichtigen) technischen Entwicklung, die vielfach am Bedarf vorbei produziert, und breiter Bevölkerungsgruppen, deren Fähigkeiten und Können brach liegt, ist dringend erforderlich. An die Stelle der Automatisierung imaginärer Welten muß eine aktive Gestaltung der veränderten Arbeitswelt treten, die sich von einer vergangenheitsorientierten Bestandssicherung absetzt. Die Arbeit selbst als Selbstzweck und Quelle von Selbstwertgefühl gilt es neu zu entdecken. Gesellschaftliche Erwartungen müssen im Horizont der Abhängigkeit vom Funktionieren der Technik gesehen werden. Angesichts des hohen Risikos unerwarteter Störanfälligkeit kommt es auf technische Präzisionssteigerung an, ebenso auf Solidarität und Loyalität im Alltag und in der Arbeitswelt. Dazu ist die Dezentralisierung von Kommunikation erforderlich – Probleme, Fehlentwicklungen müssen gesehen werden, kommunizierbar sein, da viele Fragen nicht mehr hierarchisch und nach vorgegebenen Regeln geklärt werden können - Probleme finden, dann lösen. Dafür ist in der Tat hohe Sensibilität und eine Kultur der Achtsamkeit auf allen Ebenen der Gesellschaft erforderlich. Literatur: Richard Sennett, Die Kultur des neuen Kapitalismus (Berliner Taschenbuchverlag, Berlin 2005)

130

Portréty jednotlivých autorů / Porträts einzelner Autoren

Rudolf Kučera, Politologe und Historiker, nach der Samtener Revolution war Gründer des Lehrstuhles der Politologie an der Fakultät für soziale Wissenschaften der Karlsuniversität in Prag. Seit 22 Jahren Chefredakteur der Revue Mitteleuropa / politolog a historik, po sametové revoluci založil katedru politologie na Fakultě sociálních věd Karlovy university v Praze. Již 22 let je šéfredaktorem revue Střední Evropa Karlfriedrich Herb, hat den Lehrstuhl für Politische Philosophie und Ideengeschichte der Universität Regensburg inne / je vedoucím katedry politické filosofie a dějin myšlení na universitě v Řeznu. Joseph Siegle, ist leitender Berater für demokratische Regierungsführung bei Development Alternatives Inc. / je vedoucím poradcem pro demokratické vládnutí při korporaci Rozvojové alternativy. Jörg Faust, ist Politikwissenschaftler. Er ist am Deutschen Institut für Entwicklungspolitik in Bonn tätig / je politolog. Působí na Německém institutu pro rozvojovou politiku v Bonnu. Oskar Weggel, war Referent am Institut für Asienkunde Hamburg ( jetzt German Institute of Global Area Studies – GIGA), für das er heute freiberuflich arbeitet / byl referentem na Institutu pro asijská studia v Hamburku (nyní Německý institut pro globální mezinárodní studia – GIGA), pro nějž nyní pracuje bez úvazku. Thomas Kunze, ist Historiker, Leiter der Aussenstelle Moskau und Landesbeauftragter der Konrad-Adenauer-Stiftung für die Russische Föderation / je historik, vedoucí zahraničního zastoupení Nadace Konráda Adenau era v Moskvě a pověřenec této Nadace pro Ruskou federaci. Henri Bohnet, ist Politikwissenschaftler und zur Zeit Trainee an der Aussenstelle Moskau der Konrad-Adenauer Stiftung. Davor war er Anti-Terror-Referent an der deutschen Botschaft in Kiew und OSZE-Wahlbeobachter in Georgien und der Ukraine / je politolog a v současné době působí na zahraničním zastoupení Nadace Konráda Adenauera v Moskvě. Předtím byl referentem pro boj s terorismem na německém vyslanectví v Kyjevě a volební pozorovatel OBSE v Gruzii a na Ukrajině. 131

SE 129/2007

Beate Neuss, ist Professorin für Internationale Politik an der Technischen Universität Chemnitz und stellvertretende Vorsitzende der Konrad-Adenauer-Stiftung e.V. / je profesorkou mezinárodní politiky na Technické universitě v Chemnitz a zastupující předsedkyní Nadace Konráda Adenauera Lothar Frick, Politikwissenschaftler, ist Direktor der Landeszentrale für Politische Bildung Baden-Württemberg / je politolog a ředitel Zemské centrály pro politické vzdělávání v Bádensku-Württenbersku. Rudolf Dolzer, ist Direktor des Instituts für Völkerrecht an der Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn / je ředitelem Institutu pro mezinárodní právo na Rýnské universitě Friedricha Wilhelma v Bonnu. Tilman Mayer, ist Stellvertretender Geschätsführender Direktor des Seminars für Politische Wissenschaft an der Rheinischen Friedrich-WilhelmUniversität Bonn / je zastupující ředitel semináře politické vědy na Rýnské universitě Friedricha-Wilhelma v Bonnu. Pascal Fischer, wissenschaftlicher Assistent am Institut für Anglistik und Amerikanistik der Universität Würzburg / je vědecký asistent Institutu pro anglistiku a amerikanistiku University ve Würzburgu. Milan Churaň, Historiker, langjähriges Mitglied des Redaktionsrates der Revue Mitteleuropa / historik, dlouholetý člen redakční rady revue Střední Evropa. Václav Chyský, er lebt in Deutschland, ist langjähriges Mitarbeiter der Revue Mitteleuropa / žije v Německu, je dlouholetým spolupracovníkem revue Střední Evropa.

Korrektur: im Editorial SE 128, Seite198: Der Fall János Esterházy Herr János Esterházy, ehemaliger Abgeordneter des slowakischen Parlaments, hat natürlich als einziger gegen die antijüdischen Gesetze gestimmt. Dennoch wurde er nach dem Kriegsende ungerecht zum Tode verurteilt.

132

ISE. Problémy demokracie v dnešním světě Politika, ekonomika a ideje Rozumět dějinám INSTITUT PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU

Recommend Documents