Is This Love (Bob Marley's song). 1. Před obědem To vedro mě dusí a má dobrá nálada je ta tam. Mám žízeň a děsný vztek. Mámin úžasný přítel vymyslel tuhle stupidní dovolenou. Chtěl se podívat na Rujánu, protože zrovna umřel jeho fotřík a zrovna sem spolu jezdili. Cap Arkona je snad jedno z nejhnusnějších přímořských míst na světě. Navíc to tu děsně smrdí, koho zajímaj nějaký debilní majáky? Já se chtěla válet u moře někde v Itálii. Moře je tu šedivé, chladné a neustále vyplavuje chaluhy, drobné živočichy, kteří tady na přímém slunci rychle uhnívají. Kráčíme po kamenité cestě k rybářskému městečku Witt a já se snažím zabavit se házením vyplavených šutrů zpátky do vody (a nedýchat u toho nosem). Protože kameny jsou tady nejspíš nejzajímavější atrakcí. Mají různé tvary, barvy a dokonce teplotu. Nesnáším to tady! Nesnáším jeho! Za hlasitého rámusení písničky Braking the Habbit skupiny Linkin Park se rozhlížím, čím bych hodila a uvolnila tak napětí v ramenou, které pramení z mého vzteku a beznaděje. Spát sama ve stanu, zatímco oni se budou tiše chichotat a popíjet víno (a bůh ví, co dalšího) v tom vedlejším? Seberu kámen, který je zřejmě nad mé síly a švihnu s ním do vln, které ke mně přicházejí šedivé a chladné v děsivě pravidelném intervalu. Okamžitě mě začne bolet moje levá ruka. Máma se směje, ale ne na mě, chytá Freda za ruku a, a líbá ho! Rozhlížím se po další kamenné oběti. Když ohnutá do vtipné pózy sbírám šedivý kámen se zajímavou prasklinou ve tvaru srdce, všimnu si něčeho zvláštního u písčité části břehu. Pocit, že bych chtěla šutr hodit po Fredovi okamžitě mizí a probouzí se zvědavost. Tam, kde roste pár vysušených stromů a dost vysoká tráva. Zdá se mi to, nebo tam někdo leží? Kdo by ležel v tak vysoké trávě? Při pomyšlení na hmyzí havěť, která tam nejspíše přebývá, se otřesu, přesto pomalu kráčím k tajuplnému objektu, jenž upoutal mou pozornost. Vypadá jako lidské chodidlo. Sundávám si sluchátka, protože ze sledování Kriminálky Las Vegas tuším, že nepůjde o nic pěkného. A mám pravdu! 2. Večeře „Bobby!“ Bobiku, buď hodnej a čekej než se maminka vrátí. Nechám ti zapnutou televizi. Poslední prohlédnutí v zrcadle, našpulené rty a úsměv. Uhlazení světle šedých, decetních šatů. Ještě svůj růžový šátek a můžu jít. Páni, po třech měsících ho konečně uvidím. Mírné mravenčení v žaludku je kupodivu příjemné. Nic podobného necítila už tak dlouho! Mírné vzrušení ze schůzky... V naprostém klidu, deset minut před schůzkou, zaklapne notebook, oblékne si svou šedivou bundu. Stříkne na sebe několikrát z flakonky levné vůně mexx. Aby se neřeklo, že se nepřipravil. Zkontroluje obsah peněženky, protože se dneska budou platit účty a vykročí z bílých dveří hotelu v příjemném městě Sasnitz. Nezastaví se, aby se prohlédl v zrcadle, nemá s kým by se rozloučil. „Pane, můžete jet pomaleji?“ Žádám taxikáře, „Já mám dneska po dlouhé době rande a nechci přijet první“. „Znáte to, bude si myslet, že jsem na něj nedočkavá“. Směju se a nevím, proč se taxikáři svěřuji, lochtání v břiše zesiluje a já cítím, že má nervozita stoupá přímou úměrou. „Ale jistěže, madam“ cení na mně své zažloutlé zuby. Na schůzku nedorazím první. Sedí již na smluveném místě, v rohu jedné rybářské restaurace v Sasnitz, doporučili mi ji moji známí, kteří mi pronajali svůj domov na léto. V módní šedé bundě, v čistě bílém tričku, upíjí ze skleničky vody. Kolem krku, na černé kůži zavěšený dřevěný amulet s tmavou runou. Eva Heisz cítí tentokrát jemné chvění v podbřišku. Zhluboka se nadechne, nasadí úsměv a kráčí vstříc jeho svalům a opálené kůži. On si ji všimne. Kdo by si takové ženy nevšiml? Sleduje ji spousta očí, nenasytné mužské a závistivé ženské pohledy ji doprovází k fešákovi, tak si ho ve svých myšlenkách pojmenovala. Odhalí své krásné bílé zuby, které dodají záři jeho temným
očím. Bože, měla jsem si vzít ty černé krátké šaty, nadávám si, když si všimnu temně rudé růže na stole. Ty s tím výstřihem. Přistoupí ke mně a tiše zašeptá, ahoj krásko. Voní jako mořský vánek. Usměji se. Na to, že jde o první setkání to bere zhurta. Odpovím směleji, než se vůbec cítím: Ne tak rychle, fešáku. Opět ukáže své dokonalé zuby a rukou pokyne, abych se posadila naproti jemu. Vybereme si jídlo a bavíme se o počasí, o Rujáně, ostrově tak zvláštním, chladném a přitom hřejícím. Usmíváme se na sebe. Občas se letmo dotkneme lehounce prsty a já cítím naději, konečně může být dobře. Po třetí sklence vína zjišťuji, že mluvím už jen o sobě, stále se rýpu v mořském úhoři a nemám čas jíst. Vyprávím mu totiž o mém úspěchu coby novinářky, o mém milovaném psu a o všem, co ráda dělám. Taky se dostanu k bývalým přítelům, ale dle jeho výrazu soudě, změním téma na rodinu. Přistihnu se, že si hraji s vlasy a koušu se do rtů. Chovám se jako hlavní hrdinka z toho příšerného románu Padesát odstínu šedi, zkrotím své tělesné choutky a omezím víno. Místo toho si poručím vodu a ptám se fešáka naproti, proč nemluví o sobě. Jsi nádherná. Nezmůžu se ani na slovo. Nelže, když to šeptá do prostoru. Přesto začne vyprávět o své práci pro Microsoft, dostal na starosti divizi mobilních telefonů pro Evropský trh. Vypráví o rodině, o svém psu, který mu před lety zmizel. O tom, jak nevěřil seznamce a jak hloupé mu připadá, že si nedokáže ženu najít jinak. Příliš práce, málo zábavy. Usměje se naposledy. Pro Evu byly poslední roky, roky práce a odříkání. Pracovala na úspěšné knize, která byla dokonce nominovaná na Pulitzerovu cenu. Po dlouhé době si vyšla ven s mužem, který se jí zdál (na seznamce) velice okouzlující. Leč nevěřila, že na internetu může vzniknout přátelství, zdálo se, že ji to tentokrát vyjde. Nebo si to spíše přála. Richard vypadal jako by z oka vypadl australskému herci Mannu Benetovi. Možná ji připomínal ještě někoho naprosto jiného, nebyla si však jistá koho. Byl dost pohledný. Byl milý. Byl inteligentní a byl ftipný. A byl kurva sexy. Richard si užíval pohledu na nádhernou ženu a v hlavě vedl gladiatorský souboj myšlenek. Má zůstávat u původního plánu, nebo ho totálně změnit? Večer se však pomalu měnil v ráno a pohled na hodinky děsil hlavně číšniky. Nejspíš už měli být dávno doma, místo toho tady obsluhují poslední dva zákazníky se skoro uhnilou růží na stole. Byly skoro tři hodiny ráno, když se rozhodli, že se rozloučí a sejdou se příští týden v Londýně. Oba při své práci hodně cestovali a Rujána byla jedna z mála míst, kde se jejich cesty zkřížili v ten správný čas. Ona tu pracovala na jedné reportáži a on tu byl za obchodem. On trval na tom, že ji odveze. Projížděli temnými ulicemi Sasnitzu a chladný vzduch z Baltského moře příjemně oddaloval chuť ke spánku. Když zastavili u malého, bílého domku v s obrovskými hnědými dveřmi, který měla Eva toto léto pronajatý, Richard na ní smutně pohlédl. Velmi lehnouce a jemně se k ženě nahnul a políbil ji na pravé líčko. Dnes naposledy, pomyslel si. Po několika polibcích nenápadně shodil její světle růžový šátek kamsi za sedadlo. Dneska ji musí ještě vidět. Plán nemění. Otevřel ji dveře, doprovodil k rezavé brance a poděkoval za příjemný večer. Eva zabouchla zatuchlé dveře, opřela se o ně, usmívala se. Blaženost červeného vína ji zatemnila mysl a povolila snad všechny svaly její tváře. Fajn, jsou vidět všechny mé vrásky a povadlost líček. Jenže mě je to jedno!. Doufala, přála si, aby se Richard vrátil. Aby zabušil svou silnou rukou s hodinkami Rolex na hnědé dveře. Chvíli čekala. Nestalo se vůbec nic takového. Skousla svůj spodní ret, až ji to zabolelo a rozhodla se podívat na Bobbyho. Asi už spí. Nerada ho budí, to teplo mu dává zabrat, ale mrzí ji, že se nepřišel přivítat.
Než však došla do ložnice ozvalo se vytoužené zabušení na dveře. Evě se štěstím zastavilo srdce. „Ano?“ „Evo“, omlouvám se, „našel jsem v autě tvůj šátek...a napadlo mne, že ho určitě nebudeš potřebovat“. „Šátek?“ Eva se zasmála, podívala ke kabelce, kterou měla stále přes rameno. No jistě, musel mi spadnout v autě. Jak trapné. Vypadá to, že ho tam nechala schválně! Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím v myšlenkách, jestli ji nezbyla v lednici ještě nějaká láhev vína. Jeho temné oči bloudily po štíhlém, téměř nahém těle, jeho prsty se zabořily do mokrých zrzavých vlasů a jeho levá ruka sjížděla po dlouhém krku níže, až k vystouplým, narůžovělým bradavkám. Bylo pět hodin ráno a on byl ještě vzhůru. 3. Snídaně Daniel Plez nesnášel na světě nic víc než vstávání brzy ráno. A dnešní vstávání bylo docela bolestivé. Včera schytal pár dobrých ran na cvičišti od svých žáků, přičemž ty staré o sobě ještě dávaly stále vědět. Navzdory vší bolesti a žaludečního žalozpěvu O hladu se Daniel zvedl, osprchoval a oblékl si svůj tmavý oblek. Předepsaný mondur do práce. Dneska zaučuje pár nováčků, takže parádní nuda. Slunce svítilo na tuhle hodinu velice silně a on se obával toho nejhoršího, bude vedro! Cestou do práce kráčel ulicí hlavního nádraží a před budovou pekárny si dal cigáro. Už jen pár minut než se otevřou dveře a vousatý majitel mu dá jedno z nejlepších káv ve městě. Zadarmo samozřejmě, protože je čtvrtek a ve čtvrtek mají policajti v pekárně u Ulricha kávu a küche zdarma. Danielův příchod změnil v městě lidem život. Zbavil se nebezpečných drogových dealerů a podvodníků s půjčkami přes internet. Daniel byl vysoký, světlovlasý detektiv. Měl malé bříško, ale dobrou fyzičku. Tuze světlé oči, jejichž barvu nebylo lehké identifikovat. Záleželo na světle, buď byly světle modré, nebo šedé. Jeho úzké, přísné rty se neusmívaly jen tak pro nic za nic. Kráčel rázným způsobem a velice rád natahoval prsty na rukou, až klouby praskaly. Nesnášel rockovou muziku a miloval zvuk klavíru. Kouřil, pil alkohol a usínal u televize. Práce policajta si vybrala svou daň v podobě ztráty rodiny. Jak už to u lidí, kteří se stále ohlíží za minulostí, bývá, nezbývalo mu než usínat s lahví při ruce. Tohle léto měla přijet na prázdniny jeho šestnáctiletá dcera. Nemohl se dočkat. Naštěstí práce mu to martyrium čekání zpříjemňovala. Ne že by se na Rujáně řešily závazné zločiny, Daniel byl na vlastní žádost přeložen z hlavního města Německa, Berlína. Chtěl si odpočinout od těch všech krutých masakrů a nevyřešených případů. Měl toho až nad hlavu. V městě Sasnitz vedl oddělení vražd a závažných zločinů pro celý ostrov. Zvykl si na klid, který mu přinášelo začleňovaní nováčků do nově vznikajícího oddělení policie ve městě. Neřešil žádné problémy, vedl porady, při nichž předčítal z učebnic a novinových článků. Ve dne si užíval pracovní pohody, v noci alkoholové svobody. „Vražda na Rujáně se nestala“, počkat, „snad od té doby, co vymřeli poslední Vikingové, za co vás platíme“, žertoval Ulrich, když detektivu podával horkou kávu, bez mléka a cukru. Daniel kývl hlavou a ucukl koutkem v náznaku úsměvu. Rozloučil se s tlouštíkem z pekárny a třikrát, pro jistotu, zaťukal na dřevěnou ceduli s nápisem „Ulrich -Kafee“ a již mizel za rohem světle žluté budovy staré pekárny. Starý Ulrich se poplácal na kulatém břiše a pomyslel si: Příjemný chlapík, ale moc si s ním nepokecáte. Kolem jedenácté začaly drnčet snad všechny telefony na ústředně. Nebo se tak Danielovi alespoň zdálo, sáhl do kapsy saka, které měl pověšené přes židli. Měl v něm svůj starý mobilní telefon. Tlačítkový, těch dotykových se bál. Při telefonování chodil po své kanceláři a nervozně cvakal propiskou. „To snad není možný“, zařval vztekle a hodil telefonem ke stolu. „Skvělé boty. Vážně“, usmíval se Hans Schrobnel.
Byť to byl nejspíš nejbystřejší Danielův podřízený, neváhal by a v tuto chvíli by mu jednu vrazil. Bylo šílené vedro a vzhledem k nepřístupnosti místa činu, museli kráčet pěkný kus pěšky. Witt, městečko starých rybářů ve srandovních čepičkách, páchlo jako vždy rybami a vyplavenými mrtvolkami z moře. Ta obuv vážně nebyla moc vhodná. Zadíval se na stožár s několika barevnými vlajkami, jedna z nich ho zaujala: černá lebka se skříženými hnáty na červeném podkladu. Pomyslel na ženu, která podle prvního ohledání spáchala sebevraždu. Tentokrát nešlo o mrtvolku leklé rybičky. Daniel cítil nepříjemný pocit, těšil se klidu a míru na ostrově, kam se sjížděla smetánka důchodců z celé Evropy. Doufal, že hrůza Berlínských činů ho zde, v ráji u moře mine. Koroner byl již na místě a oznámil přicházejícím policistům, že sebevraždu vyloučil. Oběť zprvu jevila známky utopení. Na druhý pohled byly jasně známy stopy po souboji. „Dámy a Pánové, máme tu vraždičku“, oznámil, skoro zbytečně, Hans. Nehty byly čerstvě odstříhané a vlasy omyté jakýmsi příjemně vonícím šamponem. Tělo bylo ztuhlé, lékař datoval smrt tak 6 hodin zpátky. Při pohledu na ní se Danielovi zamotala hlava z horka. Kdysi krásna zrzavá žena, tu ležela šedivá, nahá, pouze v kalhotkách a bez známky života. „Zřejmě nevíme o koho šlo?!“ „Žádné doklady, jenom ty kalhotky“ Daniel se zamračil, stále nemohl uvěřit tomu, že hrůzy lidské krutosti ho dostihly i na odlehlém místě jako Rujána. V dáli slyšel znít Chopinův Spring Waltz a na chvíli zavřel oči. Odjedu teď na stanici.. Hansi, odvez doktora na pitevnu a počkej si na zprávu. A přiveďte mi dívku, která mrtvou ženu našla, chtěl bych s ní též mluvit. „Bobby, Bobby, noták, sedni!“ Okřikoval štěkajícího labradora March Ound. Projížděli právě jedním z nejzajímavějších a nejkrásnějších mostů Evropy. Vjížděli z Rujány do města slunného Stralsund. March se ubytoval v jednom z těch lepších hotelů blízko moře. Dal si k večeři výborného lososa, zapil ho bílým vínem a šel se s Bobbym projít po přístavišti. Potkával do sebe zamotané páry a vzpomínal na dobu před devíti lety. Tehdy se poprvé a naposledy zamiloval. Dívku tak nádhernou si však nemohl dovolit ani oslovit, natož ji pozvat na rande. Přesto jednou, nečekaně přišla ona za ním. Z prosby o pomoc (výměna kola u auta) se stala doučovací schůzka, (studovala žurnalistiku a neuměla moc na počítači) ze schůzky rande v kině a tak dále, až do chvíle, kdy si po dvou měsíčním společném bydlení pořídili štěňátko labradora. Pro její zelené oči a zrzavé vlasy by udělal všechno na světě. Později si uvědomil, že ona toužila spíše po jeho penězích než po jeho hubené postavě a očky schovanými za brýlemi. Bylo mu to jedno, byl rád, že s ní mohl každý večer usínat a ráno se probouzet. Vždycky se usmívala, ten úsměv ji zůstal do včerejška. 4. Víno Nechal se pozvat na víno a posadil se s ní na pohodlný gauč. Dával si dobrý pozor na to, aby to s vínem nepřehnal. Na rozdíl od ní. Potřeboval, aby se postavila a tak po druhé sklence předstíral odchod. Když ho vyprovázela ke dveřím, chytil ji za loket a přitiskl ji tvrdě ke dveřím. Dlouze ji políbil a v hlavě měl zase šílený bordel. „Tohodle si se zbavil již před léty v tělocvičně“, rozčílil se sám na sebe. Chytil Evu kolem pasu a přitiskl se více. Ona se prohnula v zádech a plně se oddala jeho silným pažím, což potřeboval. Ve chvíli, kdy čekala že opět zaútočí svými vášnivými polibky, začal ji škrtit. Bránila se, co jí síly stačili. Snažila se přivolat Bobbyho. Co však zmůže váha štíhlé ženy proti váze muže, který dvě hodiny denně tráví v posilovně? Když se sesunula bledá, v bezvědomí k zemi, napustil vanu studenou vodou. Svlékl ji do kalhotek, vložil ji do vody a pečlivě ji umyl. Nasadil si rukavice. Našel Bobbyho.
Nevidělo ho devět let, ze štěněte se stal pořádný pes. Počáteční nedůvěru po poznání osoby, která se o něj kdysi starala, změnil v čistou radost. Naložil psa na sedadlo spolujezdce a Evu vláčel vedle sebe, jako by přebrala (což byla pravda) a hodil ji na zadní sedačky. Vzal s sebou i její šátek a skleničku vína, ze které pil. Pak už stačilo jet někam dál, po úzké silnici se dostal až do městečka Witt, kde měl v úmyslu tělo hodit z úzkého mola u té nejvíce smradlavé části moře v celé Rujáně. Před devíti lety zjistil, že nešlo ani o peníze. Pouze o informace. Pracoval tehdy v jedné laboratoři, v oddělení schvalování léků na rakovinu. Prováděli poslední kontroly, než poslali léky do oběhu. Řešili zrovna patovou situaci, kdy distribuovali jeden špatně ozkoušený lék, který nevyšel zrovna v testování dobře. Firma však potřebovala peníze a tak vyslala pilulky do oběhu mnohem dříve, než původně měla. V práci zůstali ten večer déle než obvykle. S kolegy se trochu opil v zápalu debaty, přijel domů pozdě, všechno Evě vyklopil a usnul na gauči. Když se ráno probudil marně hledal svou přítelkyni, marně hledal počítač Apple se všemi svými daty. Chybělo její oblečení, knihy a kosmetika, dokonce jeho tajná schránka s penězi, a ta nejhorší ztráta byl Bobby. Jmenoval se jako jejích oblíbený zpěvák, Bobb Marley. Tehdá ztratil chuť do života. V práci dal výpověď. Firma si jeho mlčení koupila tučným odstupným. A tak se potloukal životem, začal studovat obor informatiky, který ho vždy zajímal, vytvářel pro různé firmy internetové stránky, sledoval seriály, na které dříve neměl čas. Práce a studium ho polapilo a na Evu se snažil nemyslet. Dokud nevyšla její kniha, za kterou byla nominována na Pulitzerovu cenu a firmu. Ta jeho tehdejšího zaměstnavatele dostala k soudu, firma „Stako Pills“ v ten samý měsíc vyhlásila bankrot. Netušil kolik problémů a smutku mu kniha způsobí, když si ji kupoval v jednom Londýnském knihkupectví. Začal dostávat soudní obsílky a volali mu cizí lidé. Nejen schovávání před právníky bývalého zaměstnavatele, ho tehdy donutilo k celkové změně podoby. Začal cvičit, najmul si trenéra, nechal si trošku pozměnit nos a bradu, zahustit vlasy i obočí, zahodil brýle a koupil si čočky, obměnil šatník a začal pravidelně navštěvovat solárko. Jeho vzorem se stal australský herec Mannu Bennet. Když největší část svých peněz utratil za falešné doklady, zrodil se v jeho hlavě ďábelský plán na pomstu. Ne kvůli ukradeným poznámkám, ani kvůli zlomenému srdci. Hlavně proto, že ho v knize uvedla jako nejtupějšího omezence ze všech a naznačila, že veškeré informace a data ji předal osobně. Dovolila si své dílo poslat jeho rodičům, kteří s jeho přístupem nesouhlasily. Zažaluj ji, radili ji. „Tentokrát udělám věci podle sebe“. Věděl, že rybáři vstávají ve tři hodiny ráno. Pozoroval je několik dnů. Navíc, ve Wittu neloví. Berou svoje drahé, i levné loďky a plují až za obzor. Mohl si proto dovolit přehodit její tělo přes molo beze strachu, že ho někdo uvidí. Když její zrzavé vlasy mizely pod temnou hladinou, cítil jakousi prázdnotu. „Tak a co teď?“ zeptal se sám sebe, když kráčel k autu, na jehož postranní okénko se lepil vlhký čumák béžového labradora. 5. Čip Daniel vkročil do bíle vymalovaného pokoje. Na gauči už seděl pár postarších manželů. Žena si utírala slzy. Byli to majitelé domu, kteří ho Evě Heiszové za malou úplatu půjčili na léto. Než se podařilo policistům identifikovat její tělo, uklízecí firma stihla zlikvidovat veškeré důkazy, které mohli nalézt. Někdo si objednal velice důkladný úklid na stejný den, kdy vyplavala mrtvá Eva z moře a platil předem, hotově. Chyběly tam veškeré otisky prstů. Jen ve vaně několik zrzavých vlasů a stopy po gumových rukavicích. Existoval však popis muže, se kterým se Eva večer před tím, než našli její tělo, setkala v restauraci Gastmahl des Meeres. A nejen to. Pohřešoval se pes, vzácné plemeno zlatého labradora, jménem
Bobby. Bobby měl doživotně pod kůží voperovaný čip. Smysl tohoto čipu je zcela analogický s tím, na co mají lide občanské průkazy a pasy. Neznámého psa lze takto identifikovat z důvodu nalezení jeho majitele při zatoulání, určení totožnosti před výstavami, krytím, při prodeji, úhynu, pokousání, ztrátě, odcizení...
