Integrační procesy v Evropě (Evropská unie I)

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“

Anna Václavíková

Integrační procesy v Evropě (Evropská unie I)

Opava 2011

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Integrační procesy v Evropě

Autor:

Anna Václavíková

Vydání:

první, 2011

(Evropská unie I)

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

70

© Anna Václavíková © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem ......................................................................................................................................................... 4

2

Rychlý náhled studijního materiálu .............................................................................................................. 5

3

Úvod, vstup do problematiky studia integrace ............................................................................................ 7

4

3.1

Základní pojmy.......................................................................................................................................... 8

3.2

Formy integrace ........................................................................................................................................ 9

3.3

Stupně ekonomické integrace ................................................................................................................. 10

3.4

Teoretické přístupy k integraci ................................................................................................................ 12

Geneze evropské integrace a formování EU .............................................................................................. 14 4.1 Historie evropské integrace .................................................................................................................... 15 4.1.1 Historie evropské integrace – její kořeny ...................................................................................... 15 4.1.2 Evropská integrace ve 20. století .................................................................................................. 17 4.2 První rozšíření ES (severní) v roce 1973 ................................................................................................... 22 4.2.1 Další rozšíření ES (jižní, druhé a třetí) 1981, 1986 ......................................................................... 24 4.2.2 Jednotný vnitřní trh, Jednotný evropský akt ................................................................................. 24 4.3 Na cestě k Evropské unii.......................................................................................................................... 26 4.3.1 Smlouva o Evropské unii – Maastrichtská smlouva ....................................................................... 27 4.3.2 Čtvrté rozšíření Evropského společenství – 1995 .......................................................................... 29 4.3.3 Amsterodamská smlouva .............................................................................................................. 29

5

Právní základy, orgány a instituce Evropské unie ...................................................................................... 32 5.1

Právo Evropských společenství................................................................................................................ 33

5.2 Orgány a instituce Evropské unie ............................................................................................................ 35 5.2.1 Rozhodovací instituce ................................................................................................................... 36 5.2.2 Poradní orgány EU ......................................................................................................................... 44 6

Střední a východní Evropa, integrace a instituce ....................................................................................... 46 6.1 Integrační „vlnobití“ ................................................................................................................................ 47 6.1.1 Marshallův plán a programy (organizace) evropské obnovy a integrace ...................................... 48 6.2

Integrace po roce 1989 ve střední a východní Evropě ............................................................................ 51

6.3 CEFTA – Středoevropská dohoda o volném obchodu, CEI – Středoevropská iniciativa, Visegrádská skupina a její vývoj............................................................................................................................................ 54 6.3.1 Nové vize Visegrádské skupiny po roce 1995 (–2004) .................................................................. 60 7

Další integrační uskupení ............................................................................................................................ 64 7.1

Východ Evropy a jeho integrace .............................................................................................................. 65

7.2

Integrační procesy mimo Evropu ............................................................................................................ 65

8

Závěr, shrnutí .............................................................................................................................................. 69

9

Použitá literatura a prameny ...................................................................................................................... 70

3/70

1

Úvodem

Studijní opora je především určena studentům kombinované bakalářské formy studia programu Sociální politika a sociální práce oboru Veřejná správa a regionální politika Fakulty veřejných politik Slezské univerzity v Opavě, případně dalším studijním oborům vyučovaným na SU v Opavě. Kurz Integrační procesy v Evropě a na něj navazující kurz Evropská unie jsou povinnou součástí bakalářského studijního programu Sociální politika a sociální práce, oboru Veřejná správa a regionální politika. Integrační procesy v Evropě jsou do studijního programu zařazeny do pátého semestru a navazuje na ně kurz Evropská unie, který je vyučován v šestém semestru v kombinované, ale i denní formě studia. Kurz Integrační procesy v Evropě spolu s kurzem Evropská unie vytvářejí ucelenou podobu o změnách v procesu integrace Evropy před a po druhé světové válce až do současnosti. Kurz je rozdělen do tematických kapitol, které postupně mapují problematiku evropské integrace. Vzhledem k vzájemné provázanosti jednotlivých tematických celků není text členěn do mnoha menších a malých kapitol, ale ponechán v obsahově objemnějších blocích (kapitolách). Skripta proto netvoří 10 a více kapitol, ale zhruba polovinu, přičemž každá je přibližně na úrovni 2 i více tematických celků (přednášek). Studium jednoho tematického celku proto vyžaduje dvojnásobné množství času.

4/70

2

Rychlý náhled studijního materiálu

Cíle studijního materiálu: Cílem kurzu je charakteristika integračních procesů se zvláštním zřetelem na rozvoj evropské integrace, s důrazem na Evropskou unii. Důležitým úkolem je postihnout politické, hospodářské a sociální změny v Evropě po 2. světové válce, které vyústily mj. i v dnešní podobu EU jako jednoho z největších evropských integračních seskupení, seznámit s teoretickými přístupy k integračním tendencím a s integračními teoriemi, s klady a zápory (výhodami i nevýhodami) ekonomické integrace, s integračními procesy v období mezi dvěma válkami, s obnovou válkou zničené Evropy (Marshallův plán, NATO, RVHP, Varšavská smlouva atd.). Cílem kurzu je také uvést příklady fungujících integračních seskupení ve světě a v Evropě (ekonomická, vojenská), zachytit genezi Evropských společenství (1950 Montánní unie, 1957 Euratom, EHS atd.), podat charakteristiku institucí ES/EU a zachytit integrační tendence v Evropě po rozpadu socialistického bloku a rozpadu RVHP, formování Visegrádské skupiny, vznik CEFTA, seznámit s asociačními dohodami, Kodaňskými kritérii, sledovat proces přípravné fáze ČR a některé z kandidátských zemí na vstup do EU, včetně situace po vstupu. Na kurz navazuje v následujícím semestru kurz Evropská unie. Získáte: Informace o historii integračních procesů v Evropě před a po druhé světové válce, tzn. v průběhu celého 20. století až do dnešních dnů. Seznámíte se s názory a koncepcemi na proces integrace, se vznikem integračních uskupení, jejich fungováním a působením v Evropě, jejich dopadem na ekonomické a politické uspořádání Evropy. Budete schopni: Vysvětlit proces integrace Evropy po druhé světové válce a interpretovat rozdělení Evropy na dva pomyslné integrační bloky, včetně vzniku několika integračních uskupení západního i východního bloku. Budete také schopni fundovaného hodnocení politické, ekonomické, sociální a společenské přeměny společnosti v polovině 20. století až k současnosti.

5/70

Průvodce studiem: Cílem a záměrem studijní opory je podat charakteristiku integračních procesů probíhajících v Evropě po druhé světové válce a procesu změn, vyvolaného rozpadem východního bloku koncem 20. století. Závěrečná kapitola bude také věnována vzniku integračních uskupení mimo Evropu, která jsou dokladem neustále probíhající ekonomické, politické i společenské proměny světa.

6/70

3

Úvod, vstup do problematiky studia integrace

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Záměrem kapitoly je seznámit studenty s integračními snahami, které se objevily v závěru 2. světové války, s pokusy integrovat Evropu – ekonomicky, politicky, …, soustředí se především na teoretickou bázi, snahou nevysvětlit některé pojmy, představit stupně integrace a rozličné integrační teorie, jejich odlišnosti, vzájemné souvislosti a návaznosti. Účelem je najít nejen odlišnosti v chápání integrace, ale i sjednocující prvky a cíle, proč k integračním snahám docházelo a stále jsou podporovány. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Objasnit pojmy, které jsou spojeny s procesem integrace. Určit rozdíly mezi jednotlivými formami integrace. Určit rozdíly mezi jednotlivými stupni integrace. Získáte: Lepší teoretické znalosti o procesu integrace. Budete schopni: Vysvětlit motivace jednotlivých ekonomik k aktivním či negativním snahám integrovat Evropu. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Integrace, stupně integrace, spolupráce, nadnárodní integrace, mezivládní integrace.

7/70

PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se ve stručném přehledu setkáte se základními pojmy, se kterými budete pracovat po celou dobu studia problematiky integrace a vzniku EU, získáte přehled o základních časových posloupnostech postupně se integrující Evropy, ale i světa. 3.1

Základní pojmy

Různé integrační teorie i procesy mají z hlediska vývoje ekonomik i společnosti svůj význam a své postavení. Přestože se s integračními snahami, projevy a především dopady v současném globalizovaném světě stále setkáváme a žijeme v nich, mnozí z nás si je nedovedou vysvětlit, zdůvodnit, a ani mnohdy postřehnout. Na straně druhé však, i přes dlouhodobý proces postupující integrace v různých podobách a formách, nemůžeme konstatovat, že současná ekonomická integrace již tvoří celkový obraz mozaiky všech integračních procesů. A to je dokladem variability integrace – její šíře i hloubky. Na základě tohoto pojetí můžeme uvažovat ve zjednodušené interpretaci chápání integrace jako o tzv. globálním rozměru (ekonomické) integrace (nedokončený proces integrace, založený především na globalizaci a liberalizaci světového obchodu a ekonomiky) a o tzv. regionálním procesu (ekonomické) integrace (zde např. na úrovni Evropy, pozvolné a postupné spojování již existujících celků – národních ekonomik – v celky větší, jejich vzájemné propojování, dané souhlasem těchto celků – zemí). Mezinárodní ekonomická integrace je obrazem (výsledkem) procesu již zmíněného propojování národních ekonomik v nadnárodní ekonomický (hospodářský) prostor s těsnějšími vztahy a vazbami. Světová ekonomika je za těchto okolností interpretována jako ekonomický a sociální systém, vytvořený národními státy, které se vzájemně propojily mezinárodními ekonomickými vazbami. A právě vývoj národních ekonomik spolu se světovou ekonomikou dohromady je ovlivněn stále více se prohlubujícími procesy internacionalizace a interdependence ekonomiky.

8/70

Internacionalizace je vysvětlována jako proces „postupného a vzájemného prorůstání národních ekonomik ve světové ekonomice“, přičemž jejím působením dochází k dalšímu procesu, a to interdependenci – k „vzájemné závislosti národních ekonomik na sobě“. Integrace – pojem, který se objevuje hlavně po druhé světové válce, v případě evropského sjednocování je pojem chápán jako sjednocování některých evropských zemí (např. EU/ES). Státy se vzdávají své suverenity (části) v prospěch nadnárodních orgánů a institucí, a to postupně (viz stupně integrace), dochází k posilování nadnárodních kompetencí. Naproti tomu kooperace je chápána jako spolupráce států na základě mezivládní dohody, na úrovni mezivládní při posilování suverenity národního státu. Stupně spolupráce – kontakty, kooperace, integrace.

3.2

Formy integrace

Text v předchozí podkapitole již naznačil, že proces integrace je dlouhodobý a náročný a doposud také není zcela jednoznačně interpretován a vymezen. Pokusíme se proto zhruba vymezit některé jeho formy, bez nároku na úplnost. Počátky integračních pokusů na počátku 50. let a vznik některých integračních uskupení preferuje odvětvové hledisko, hovoříme o sektorové integraci (vertikální), týká se jen jednoho, případně několika odvětví, příkladem je Evropské sdružení uhlí a oceli nebo Euratom. Další formou je celková integrace (horizontální) – příkl. Evropské hospodářské společenství. Tomuto členění je hodně „blízko“ další forma integrace, která může být chápána jako její další varianta, a to integrace částečná, která se týká jen části národního hospodářství, nebo všeobecná (celková) integrace celé ekonomiky země.

Jinou formou je hledisko institucionální, spojeno se vznikem a fungováním institucí, které přebírají vedení. Mezivládní (intergovernmentální), mezistátní – preferuje především národní suverenitu jednotlivých států, rozhodování respektuje postoj každého národního státu, jednání se vede na základě vzájemné dohody, např. Evropské sdružení volného obchodu. Nadnárodní hledisko (supranacionální), nadstátní – znamená přenesení některých svých kompetencí ze strany státu na nadnárodní orgány a instituce. Tyto rozhodují. Děje se 9/70

tak na základě předchozího souhlasu daných zemí (např. Evropská společenství, v některých případech EU).

Již dříve jsme hovořili o tzv. globální integraci – v rámci celosvětové ekonomiky a regionální integraci – v rámci jednoho regionu (např. vznik EU). Výčet není pochopitelně úplný, ale naznačuje základní linie postupu integrace a s ní prohlubujících se forem a integračních stupňů.

3.3

Stupně ekonomické integrace

V dané části představíme 2 modely ekonomické integrace, které odrážejí stav a vývoj integračních procesů v Evropě po druhé světové válce. První – pětistupňový – je odrazem skutečnosti integrace Evropy na přelomu 50. a 60. let 20. století, představuje tradiční model. Každý z následujících integračních stupňů má v sobě obsažené vlastnosti nižšího stupně.

1. Pásmo volného obchodu (FTA – Free Trade Area) – charakterizuje ho nejnižší stupeň integrace, odstranění cel a kvót u členských zemí uvnitř FTA, autonomie v oblasti celní a obchodní politiky vůči třetím zemím, identifikace původu zboží. 2. Celní unie (CU – Customs Union) – celní území je tvořeno z členských zemí, společná celní a obchodní politika vůči třetím zemím, odstranění cel a necelních bariér mezi členskými státy, není nutné prokazovat původ zboží. 3. Společný trh (CM – Common Market) – ruší se omezení pro pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu (4 svobody), nic nebrání překračování hranic jednotlivých členských států, možnost převodů finančních prostředků atd., zavedení některých společných politik, zahrnuje období 60.–90. let. 4. Hospodářská unie, Hospodářská a měnová unie (EU – Economic Union, EMU – Economic and Monetary Union) – hospodářská unie již obsahuje aspekty společného trhu, zájmem není pouze obchodní politika, ale další hospodářské politiky, dochází k rozšiřování koordinovaných politik, státy předávají své pravomoci v prospěch celku v oblasti monetární a měnové politiky, 90. léta.

10/70

5. Politická unie (PU – Political Union) – má znamenat ukončení procesu ekonomické integrace, vytvoření unie suverénních států, konfederativní uspořádání, vytvoření federace až po případně unitární stát.

Druhý model – sedmistupňový – je již odrazem integrace ve skutečné, reálné, současné Evropě. Vícestupňový model lépe vystihuje drobné rozdíly v postupu ekonomické integrace a mnohem precizněji zachycuje kroky směrem k závěrečné fázi. I zde platí již zmíněná slova, že „každý z následujících integračních stupňů má v sobě obsažené vlastnosti nižšího stupně“.

1. Pásmo (zóna) volného obchodu (FTA – Free Trade Area) – viz charakteristika tradičního modelu. 2. Celní unie (CU – Customs Union) – viz charakteristika tradičního modelu. 3. Primární hospodářská unie – postupně zaváděny některé společné politiky, např. zemědělská, obchodní, postupně jsou odstraňovány překážky (normy, předpisy, daně atd.) pro volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil, s tím souvisí současně postupná

koordinace

dalších

politik

–

soutěžní,

sociální,

zákonodárství,

pracovněprávní předpisy). 4. Rozvinutá hospodářská unie – v této souvislosti se hovoří o „odstranění překážek neviditelného charakteru“ – v období od pol. 80. let do zavedení jednotného vnitřního trhu k 1. 1. 1993 (SEM – Single European Market). 5. Formativní hospodářská a měnová unie – zavedení jednotné měny, implementace společné monetární politiky, měnová stabilita, vytvoření nadstátní centrální banky, ztráta autonomie členských zemí v monetární politice, centrální banka určuje principy měnové politiky. V případě Evropské unie zaveden symetrický model – vytvoření eurozóny – Evropská měnová unie (EMU – European Monetary Union). 6. Komplexní (úplná) hospodářská a měnová unie – vysoký stupeň ekonomické integrace, zavádění dalších společných politik (např. společná fiskální), další harmonizace

dílčích

politik,

existence

EMU,

posilování

nadnárodního

(supranacionálního) politického principu. V dané časové etapě se země EU v této fázi doposud nenacházejí.

11/70

7. Hospodářská a politická unie – politická unie, vysoká míra ekonomické integrace, institucionalizované formy viz 5. stupeň tradičního modelu. 3.4

Teoretické přístupy k integraci

Chápání integrace je natolik odlišné, nakolik autorů přistupuje k jejich hodnocení. V celkové sumě různých názorů a přístupů přece jen „vykrystalizovaly“ některé teoretické přístupy, o kterých lze hovořit jako o nejvíce přijatelných. Škála integračních metod a teoretických přístupů je ovlivněna „zachováním či překročením meze národního státu“. Jsou to přístupy, které posilují úlohu (kompetence) nadnárodních institucí na úkor národních zemí a přístupy, které naopak posilují suverenitu národních států. Nadnárodní princip (supranacionální) zastává názor, že pouze nadnárodní instituce, postoj, postup usměrní různé odlišné názory jednotlivých států v integračním postupu. Cílem je politická nebo federální unie, nebo federace. Cíl je stejný, jen cesty (nástroje a prostředky) k cíli se mohou lišit.

V nadnárodním principu se uplatňuje přístup federalismu – stát není schopen zabránit střetům a konfliktům, proto podporováno vytvoření nadnárodních center, vybudování federálního právního rámce (Altiero Spinelli), přednost je dána integraci zahraniční a obranné politiky. Jsou zastánci vytvoření Evropské ústavy, která vymezí kompetence v rámci federace.

Funkcionalismus – integrace států je „praktická, pragmatická, spontánní“, vychází ze situace, kdy je integrace pro země praktická a výhodná. Primárně zde nemají rozhodující roli instituce, ale řídí se např. potřebami a zájmy určitých zájmových skupin – podnikatelů. Stát ovšem není schopen tyto cíle realizovat.

Neofunkcionalismus – naopak klade důraz na význam přesun kompetencí od národní k nadnárodní centrální struktuře, naopak oblast zahraniční politiky a obrany států vyjímají z nadnárodního vlivu.

12/70

Národní princip – národní vlády mezi sebou spolupracují na základě vzájemných dohod, smluv nebo mezinárodních organizací, snahou je omezovat vliv nadnárodních organizací, ale naopak prioritně posilovat vliv jednotlivých členských zemí. Důraz je položen na vzájemná diplomatická jednání, při zachování suverenity zemí (prezident de Gaulle v 60. letech). Intergovernmentalismus – cílem je konfederace, kde mezi sebou spolupracují národní státy v určitých oblastech nebo odvětvích.

Evropská unie dnes – vezmeme-li v úvahu předchozí teorie, je zde v současné době uplatňován obojí princip – nadnárodní (1. pilíř) i národní (2. a 3. pilíř). Ani Lisabonská smlouva (Ústava o EU) ještě nedovede odstranit jakousi dvojkolejnost unijní integrace.

SHRNUTÍ KAPITOLY První kapitola se soustředí především na teoretickou bázi, snahou je představit rozličné integrační teorie, jejich odlišnosti, vzájemné souvislosti a návaznosti. Účelem je najít nejen odlišnosti v chápání integrace, ale i sjednocující prvky a cíle, proč k integračním snahám docházelo a stále jsou podporovány. KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaký typ integrace je v současné době charakteristický pro Evropskou unii? 2. Co je typické pro tzv. supranacionální integraci?

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Jaké teoretické přístupy integrace nyní nacházíme při fungování EU? PRO ZÁJEMCE Úkol – Pokuste se sepsat některá integrační uskupení a určit jejich stupeň a formu (princip) integrace.

13/70

4

Geneze evropské integrace a formování EU

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Obsahem daného modulu je vytvoření časové posloupnosti procesu integrace od jeho kořenů hluboko v minulosti až k dnešnímu dni. Nejde o podrobný rozbor, ale o vytvoření jakési osnovy jednotlivých kroků, kterými je proces integrace a rozšiřování Evropy utvářen a doprovázen. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat, jak probíhal proces postupného vývoje myšlenky integrovat Evropu již hluboko v historii, jak se tato myšlenka ve vývoji dějin měnila, ale její cíl zůstával stejný. Budete znát vznik a formování prvních integračních uskupení po 2. světové válce, vědět o rozmachu i stagnaci integrace a o jejich nových vlnách v 80. letech 20. stol. Získáte: Dobrý přehled o historii vzniku myšlenky sjednotit Evropu v minulosti i v současnosti. Budete schopni: Vysvětlit

rozdílné

přístupy

k

sjednocení

Evropy,

motivované

mírovými,

ekonomickými, politickými i společenskými důvody. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Evropská společenství, rozšíření ES, stupně evropské integrace, Akt o jednotné Evropě, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva.

14/70

PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY V následujícím textu jsou uvedeny informace o vzniku a formování evropských společenství po druhé světové válce, která stála na počátku cesty postupného formování Evropského společenství a poté Evropské unie. Jsou zde zachyceny politické, ekonomické i legislativní kroky, vznik institucí podporujících všechna tato rozhodnutí, včetně integrace regionální. Vstupem do celého bloku je stručný historický exkurz do minulosti názorů a forem na integraci, na její význam, kvalitu a vliv na rozvoj evropské i světové společnosti.

4.1

Historie evropské integrace

Vývoj lidské společnosti byl, je a bude stále spojován se snahami některých zemí i jedinců získat výsadní postavení a uchopit moc. Bylo tomu i v hluboké minulosti i v nedávné současnosti. I přes tyto skutečnosti se vždy objevovaly myšlenky na sjednocení Evropy, s cílem dosáhnout míru, klidu a pokoje, s cílem dosáhnout hospodářský rozkvět zemí a celé lidské společnosti. Stojí proto za pozornost zmínit některé významné osobnosti a jejich názory na sjednocení Evropy (pozn. pojem integrace se objevuje především po druhé světové válce). Pokusíme-li se o vytvoření časové řady, je potřeba začít již zhruba od 9. století.

4.1.1 Historie evropské integrace – její kořeny Zhruba v 9. století – Karel Veliký – snaha o vytvoření Římské říše, zavedení jednotné měny 1306 – Pierre Dubois – pokusy o vytvoření jakési křesťanské federace, vedené shromážděním evropských panovníků, cílem mír v Evropě, obrana proti muslimům 1310 – Dante Alighieri (dílo Monarcha) – snaha o monarchii, evropský svazek národů, zabránit válkám v Evropě 1462 – Jiří z Poděbrad – „Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“ – název Charty pro Evropu, návrh na uzavření unie rovnoprávných států, koordinace politiky za pomoci

15/70

společných orgánů, rady panovníků, mezinárodního soudu, právní normy, valné shromáždění zástupců stavů, finanční zajištění apod. William Penn – předložil návrh na vytvoření evropského parlamentu, který by řešil spory mezi státy, počet hlasů by se odvíjel od hospodářské úrovně jednotlivých zemí 18. stol. – Jean Jacques Rousseau – prosazoval názor na vytvoření federativní unie 1795 – Immanuel Kant – taktéž pro federativní uspořádání Evropy, návrh na vytvoření ústavy Napoleon Bonaparte – spojení jednotlivých evropských zemí např. společnou měnou, legislativou atp. 1814 – Henri de Saint-Simon – návrh na zřízení „Velkého parlamentu“, který by byl postaven nad národní vlády všech zemí, udržení míru, vytvoření hospodářské infrastruktury 1848 – Viktor Hugo – spojení některých zemí společnou měnou, politikou atd., jakési spojené státy evropské 1921 – BLEU (Belgicko-lucemburská ekonomická unie) 1923 – Richard hrabě Coudenhove-Kalergi – založil Panevropskou unii (také kniha Pan-Evropa), získal spojence v řadě významných politických osobností té doby (Aristide Briand, E. Beneš, Édouard Herriot, Konrad Adenauer, Georges Pompidou, Carlo Sforza atd., cílem politická unie – sjednocení, zdůraznil, že vznik Pan-Evropy má jít cestou zdola, nikoli pouze z vůle politiků, měl představu o postupném, 4stupňovém přechodu k vytvoření evropské unie, úředním jazykem angličtina, vedle národních jazyků. Do Pan-Evropy nezařazoval Sovětský svaz pro jeho odlišnosti. Plán na federalistický charakter Evropy předložil v roce 1930 jako „Návrh Panevropského paktu“. Vzhledem k tomu, že to bylo období hospodářské krize, návrhy byly přijaty poněkud vlažněji. Přesto na jeho myšlenky navazovala evropská integrační aktivita poč. 50 let. 1944 (resp. 1948) – Benelux – vytvoření celní unie Belgie, Lucemburska a Nizozemska 1944 – Altiero Spinelli – federalistické uspořádání, politická unie evropských zemí, soudnictví, ústava, armáda, vláda zodpovědná obyvatelům

16/70

1946 – Unie evropských federalistů – spojení zástupců organizací jednotlivých zemí 1946 – Winston Churchill – 1946 v Curychu projev, podnět evropským zemím k vytvoření „Spojených států evropských“, ovšem bez Velké Británie, cestou také vytvoření Evropské rady 1947–1948 – Marshallův plán – plán hospodářské pomoci evropským zemím postiženým následky druhé světové války (Evropský plán obnovy), podrobněji v dalším textu (viz kap. 6)

4.1.2 Evropská integrace ve 20. století Pokud nebudeme brát v úvahu předstupeň v podobě Rady Evropy z roku 1949 (Rada Evropy – mezinárodní organizace, vznikla jako reakce na poválečnou situaci, s cílem spolupracovat při budování Evropy, při ochraně sociálních a lidských práv a svobod, při podpoře demokratických struktur a v mnoha dalších oblastech. Je také reakcí na projev britského politika W. Churchilla v Curychu v roce 1949, v němž vyzýval k vytvoření Spojených států Evropy. Důležitým dokumentem v historii Rady Evropy je Evropská sociální charta z roku 196l. Česká republika je členem Rady Evropy od roku 1993, Parlament ČR ratifikoval „Chartu“ až v roce 2000), začátek procesu evropské integrace lze datovat podpisem Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951. Podpisu smlouvy předcházelo složité období, jehož klima utvářely ekonomické, politické i sociální podmínky poválečné Evropy (po první i druhé světové válce). Cesta k evropské integraci proto nebyla a není jednoznačná a přímočará. Jestliže její tvůrci na samém počátku hovořili především o ekonomické integraci, její dnešní cesta má také podobu politické integrace. A právě tento vývoj znamenal a znamená kvalitativní změnu procesu integrace. Dalším předstupněm na cestě k Evropským společenstvím je reakce USA v roce 1947 na hospodářskou a politickou situaci v Evropě. USA vyhlašují Marshallův plán, který je zaměřený na obnovu válkou zničené Evropy. Příprava a realizace plánu vyvolala první otevřené politické dělení Evropy, které znamenalo dvojakost ve vývoji ekonomik i politik států Evropy. Obavy z politického vývoje a situace, která nastala krátce po skončení 2. světové války, vedlo některé země k aktivitám, směřujícím k vzájemné spolupráci. Příkladem je smlouva,

17/70

kterou podepsaly Francie, Velká Británie a státy Beneluxu (dohoda o celní unii z roku 1944, v platnost 1948) v Bruselu v roce 1948. Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně, jak se nazývala, dala vznik Západní unii – v roce 1954 se po rozšíření přejmenovala na Západoevropskou unii (ZEU).

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (1951) – Montánní unie Právní principy Evropských společenství určují, že smlouvy ES mají nejvyšší platnost (doposud, kdy není přijata ústava EU) a nic s nimi nesmí být v rozporu.

Podpisem Pařížské smlouvy 18. dubna 1951 bylo vytvořeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), smlouva po ratifikaci všemi členy (Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu – tzv. Šestka) vstoupila v platnost 25. července v roce 1952. Cíle tohoto společenství byly politické i ekonomické, ale především velmi moderní a odvážné. Směřovaly k vytvoření společného trhu s mnoha surovinami, přičemž zájmem bylo dosáhnout rovnoměrného ekonomického vývoje zainteresovaných zemí. Dalším krokem byla kontrola německého průmyslu, která měla zabránit militarizaci Německa, jako tomu bylo v letech před válkou. Součástí dohody byly také náměty pro další oblasti integrace – pro dopravu, zdravotnictví a zemědělství. ESUO bylo na svou dobu moderní způsobem integrace. Nešlo jen o pouhé seskupení států, důležitá byla forma a hloubka integrace. Smlouva dala vznik centrálním nadnárodním institucím, které přebíraly část pravomocí a kompetencí od jednotlivých členských států s právem za ně jednat a rozhodovat.

Vysoký úřad – výkonný orgán ESUO – měl na svou dobu veliké pravomoci, vydával rozhodnutí, která byla závazná pro všechny členské státy ESUO. Rada ministrů – instituce, která kontrolovala činnost Vysokého úřadu. Její vznik byl motivován obavami států Beneluxu z mocenského působení Německa a Francie v ESUO. Snažila se někdy poněkud oslabit příliš silný nadnárodní vliv Vysokého úřadu. Společné shromáždění – mělo sice úlohu demokratické instituce, ale v dané době nemělo příliš veliké pravomoci, jeho role byla pouze poradní, s možností vyjádřit nedůvěru Vysokému úřadu, jeho členové nebyli voleni, ale pouze kooptováni národními parlamenty. 18/70

Soudní dvůr – řešil spory mezi členskými státy ESUO, mezi orgány Společenství a mezi členy a orgány ESUO.

Evropské společenství uhlí a oceli představovalo integrační seskupení států s tzv. sektorovou integrací, která nezahrnovala veškerá odvětví hospodářství. Přestože se zpočátku zdálo, že tento typ integrace je pro všechny zainteresované státy výhodný, koncem 50. let začaly členské státy prosazovat více své národní zájmy nad zájmy Společenství. ESUO i tak představovalo významný politický úspěch, který se v několika dalších měsících nedařilo opakovat. Příkladem je neúspěšný pokus vytvořit tzv. Evropské obranné společenství (1954), jehož cílem byla snaha získat kontrolu nad obnovenou vojenskou silou Německa. Selhal také pokus o vytvoření Evropského politického společenství, ačkoli za jeho existenci se zasazoval také R. Schuman. Přes oba nezdařené pokusy o vytvoření obou společenství přetrvávala myšlenka na postup v integraci, odlišnost bylo možné zaznamenávat pouze v pojetí způsobu integrace – střetávala se koncepce národní s koncepcí nadnárodní, koncepce ekonomická s koncepcí prosazují zájmy politické. Krokem vpřed byla mezivládní konference v Messině v červnu v roce 1955, na níž se ministři zahraničních věcí ESUO vyjádřili pro ekonomickou formu integrace ve směru postupného budování celní unie, vnitřního trhu, ve využití atomové energie a uchování, či spíše posilování existence společných institucí. V následujících dvou letech se podařilo uvedené myšlenky postupně naplňovat, což přispělo v roce 1957 k uzavření dvou významných smluv – Smlouvy o Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom) a Smlouvy o Evropském hospodářském společenství. Obě smlouvy byly podepsány 25. března v roce 1957, následně ratifikovány parlamenty Šestky a 1. ledna 1958 vstoupily v platnost. Obě smlouvy jsou také označovány podle místa podpisu jako Římské smlouvy.

Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS) (znění smlouvy bylo v roce 1993 změněno na Smlouvu o založení Evropského společenství) Byla postavena na nadnárodních principech jako ESUO, rozdíl spočíval v tom, že zahrnovala v procesu integrace všechny ekonomické oblasti, všechny principy integrace, směřovala k vytvoření společného trhu, což znamenalo postupné odstraňování cel. Smlouva usilovala o harmonizaci ekonomik členských států s cílem zlepšit životní úroveň obyvatel Společenství. 19/70

Větší pozornost byla věnována společným politikám (obchodní, zemědělské, dopravní), na straně druhé se např. sociální oblasti věnovala v mnohem menším rozsahu. Naproti tomu však zřizovala Evropský sociální fond, jehož cílem bylo pečovat o zaměstnanost a sociální politiku členských zemí, a Evropskou investiční banku, která měla členským státům pomáhat financovat projekty a investiční akce. Smlouva také přijala řadu zásad, které měly dopomoci k vytvoření společného trhu (umožnění volného pohybu zboží, zavedení společné obchodní politiky, vytvoření celní unie, vytvoření společného vnitřního trhu – tzv. čtyři svobody – nejen volný pohyb zboží, ale i osob, služeb a kapitálu, uvést v život společnou zemědělskou politiku, připravit legislativu tak, aby bylo zajištěno řádné fungování společného trhu, koordinovat hospodářské politiky členských států atd.). Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) Účelem smlouvy bylo koordinovat výzkum atomové energie, hospodaření s atomovou energií, ochrana před zneužitím atomového jádra. Významnou roli si ve společenství prosazovala především Francie, která rozvíjela program mírového využití atomové energie. Její představy však narážely na individuální zájmy jednotlivých členských států Společenství.

Slučovací smlouva (1965) Pro úspěšné fungování obou nových nadnárodních „Společenství“ bylo nutné vytvořit také institucionální rámec, podobný tomu, který již fungoval v rámci ESUO. Jednalo se o Komisi, nadnárodní instituci, která svými pravomocemi byla obdobou Vysokého úřadu ESUO, dále o Shromáždění, Radu ministrů a Soudní dvůr. Vzniklá tři evropská společenství byla řízená samostatnými orgány a institucemi. Pouze Soudní dvůr a Shromáždění byla společná. Za těchto okolností jednání členských států (stejných u všech Společenství) byla složitá. Proto se členské státy dohodly na sloučení všech tří Komisí a Rad do jediné Komise ES a jediné Rady ES, Shromáždění a Soudní dvůr zůstával společný. Slučovací smlouva z 8. dubna 1965 sice sjednotila instituce a tím výrazně zjednodušila byrokratický aparát, ale neznamenala automaticky sloučení Společenství v jedno. Z mezinárodněprávního hlediska zůstávají jednotlivá společenství na základě svých smluv samostatná. Smlouva vstoupila v platnost 1. července 1967.

20/70

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO/EFTA) – Stockholmská smlouva (1960) Vytvoření EHS se stalo předmětem zájmu některých zemí, které se nemohly anebo nechtěly připojit k filozofii stávajícího integračního procesu. Jedna z nich – Velká Británie – např. odmítala nadnárodní charakter integrace a nadále zůstávala na své pozici národní ekonomiky a uchování si své nezávislosti a samostatnosti. Odlišnost se také projevovala v navrhované koncepci zóny volného obchodu, která se měla týkat pouze průmyslových výrobků, ale nikoli zemědělských. Návrh byl vcelku akceptován např. Německem, Belgií a Lucemburskem, ale tvrdě odmítnut Francií. Velká Británie se snažila svůj návrh na vytvoření zóny volného obchodu prosadit u zemí ESUO v letech 1956–1958. Návrh však v době, kdy se připravovaly země Šestky na vytvoření celní unie, nenašel ohlas. V. Británie získala na svou stranu Dánsko, Švédsko, Norsko, Portugalsko, Švýcarsko a Rakousko, později také Island, Lichtenštejnsko a Finsko. Vzhledem k hodně odlišné skupině zemí bylo sdružení možné budovat jen na principu mezivládní spolupráce. Dohoda byla podepsána 4. ledna 1960 a ještě v témže roce všemi zainteresovanými zeměmi ratifikována. Ačkoli Velká Británie s několika dalšími státy uvedla v život ESVO, již v následujícím roce podává spolu s Dánskem a Irskem žádost o vstup do EHS. Vede ji k tomu několik důvodů – dekolonizační proces oslabil mocenské pozice VB, tlak USA na VB, aby vstoupila do evropských struktur, a nakonec také hospodářské úspěchy zemí EHS. Proti vstupu Velké Británie se však postavila Francie v čele s francouzským prezidentem generálem de Gaullem. K tzv. prvnímu odmítnutí došlo v roce 1963, druhé odmítnutí vyjádřila Francie v roce 1967. Navíc se počátkem 60. let začal měnit postoj Francie ke způsobu integrace, začala měnit názor na přínos nadnárodní integrace v prospěch mezivládního postupu, což prezentovala v návrhu na vytvoření „Evropy států“. Prezident de Gaulle prosazoval nedotknutelnost a nedělitelnost suverenity země, ale přitom využíval výhod společné zemědělské politiky. Francie také odmítala hlasovat o některých otázkách tzv. kvalifikovanou většinou, protože se obávala, že bude v některých otázkách přehlasována, a trvala při hlasování na principu jednomyslnosti. Odmítla v červnu 1965 jednání o zemědělské politice, odvolala svého ministra zahraničí ze zasedání Rady ministrů. Kroky Francie vyvolaly v EHS krizi, jednání nemohla pokračovat. Bojkot Francie byl nazván jako „politika prázdné židle“ a trval sedm měsíců. Francie nakonec prosadila při jednáních právo veta (dohodu o nedohodě), což umožnilo nepřijmout žádné rozhodnutí, pokud nějaká země cítila ohrožení svých zájmů.

21/70

Výsledkem tohoto kompromisu bylo dosažení dohody, která se zapsala do historie EHS jako tzv. Lucemburský kompromis (29. ledna 1966) – v podstatě státy jednají tak dlouho, až se dohodnou. Přijetí Lucemburského kompromisu znamenalo i změny ve fungování nadnárodních institucí, změnilo postavení Komise a Rady ministrů. Komise ztratila své dosavadní postavení jakési evropské vlády a nejprve, před jednáním Rady, musela konzultovat veškeré návrhy, aby zabránila jejich zablokování. Tím se také celý integrační proces značně zpomaloval a komplikoval, krize v ES se tak prohlubovala. V sedmdesátých letech a počátkem osmdesátých let 20. století byla navíc situace v ES ještě více poznamenána hospodářskou krizí, ropnými šoky (1973,1980), stagnací – období tohoto stavu ekonomiky bylo charakterizováno jako období tzv. eurosklerózy.

4.2

První rozšíření ES (severní) v roce 1973

Vraťme se o několik let zpět. Smlouva o EHS počítala s vytvořením celní unie nejpozději v roce 1970. Podmínky ovšem byly splněny o několik měsíců dříve a již v červenci v roce 1968 byla celní unie dokončena. V praxi to znamenalo, že se zde obchodovalo mimo ES podle společného celního sazebníku, cla a kvóty mezi členskými státy byly zrušeny. V roce 1969 po rezignaci generála de Gaulla, který byl hlavním odpůrcem dalšího rozšiřování ES, se úřadu prezidenta ve Francii ujal Georges Pompidou. Jeho postoj k další integraci Evropy byl naprosto opačný, svůj souhlas s přistoupením Velké Británie a Severního Irska, Dánského království, Irské republiky a Norska vyjádřil podpisem přístupové smlouvy 22. ledna v roce 1972. V následujícím roce se ES rozšířila vstupem tří zemí, Norsko v referendu nakonec vstup odmítlo z obavy o rybářství a zemědělství. Své kontakty s ES však v květnu 1973 upravilo podpisem dohody o volném obchodu. Rok 1973 se tak stal rokem prvního rozšíření ES – z Šestky se tak stala Devítka. Přes řadu problémů, kterými integrační proces procházel, podařilo se v rámci ES dosáhnout dohody o posílení vlivu některých institucí ES, byla zavedena společná obchodní politika, začátkem 60. let se podařilo zavést společnou zemědělskou politiku a na summitu v Haagu v prosinci 1969 byly znovu stanoveny priority v podobě budování měnové unie, v zahraniční politice a v otázkách finančních. V roce 1970 byla podepsána tzv. Lucemburská dohoda

22/70

o finanční soběstačnosti Společenství (přechod na financování z vlastních zdrojů) a posílení rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu, na tuto dohodu navázala tzv. Bruselská smlouva z července 1975, která potvrdila finanční vliv Evropského parlamentu a vytvoření Účetního dvora ES (pro kontrolu příjmu a výdajů). Veškeré tyto iniciativy lze shrnout pod společného jmenovatele – aktivity ES.

Členské státy ES svůj zájem soustředily na měnovou integraci, mj. i pro zajištění fungování společné zemědělské politiky. Na jaře roku 1970 se sešla Rada ministrů ES, která dále rozpracovala závěry haagského summitu a vyzvala k dalším aktivitám ve směru rozvoje a prohloubení integrace. V této souvislosti vznikla zpráva (jejímž autorem byl lucemburský ministr financí P. Werner), týkající se možností zavedení společné měny. Zpráva byla přednesena v říjnu 1970 a počítala s několika etapami budování měnové unie. Z principů postupného přechodu na společnou měnu nebyly členské státy ES nadšeny, nakonec státy od projektu ustoupily. Příčinu tehdejšího odmítnutí lze spatřovat hned v několika bodech: zpráva byla na svou dobu až příliš ambiciózní, především Společenství na přechod na společnou měnu nebylo zdaleka připraveno, státy neměly stabilizované směnné kurzy, a nemalý podíl na hospodářské situaci měly dopady ropné krize.

Další část haagského summitu v otázce zahraničně-politické spolupráce rozpracovala druhá zpráva zvaná lucemburská nebo také Davignonova zpráva (podle jejího autora), přijatá na summitu v říjnu 1970. Její snahou bylo posílit vzájemnou spolupráci členských států ES v oblasti zahraniční politiky, součástí materiálu byl také návrh na vytvoření Evropské politické spolupráce, která měla vést k četnějšímu setkávání ministrů zahraničí, případně šéfů vlád a států. Vzhledem k pozitivnímu přínosu setkání šéfů států a vlád v roce 1969 bylo svoláno jejich setkání znovu na rok 1972 do Paříže, další na rok 1974. Výsledkem těchto aktivit bylo založení tradice a vytvoření institutu těchto summitů – Evropské rady.

Pro další institucionální vývoj ES měl veliký význam červen 1979, kdy se konaly první přímé volby do Evropského parlamentu, které znamenaly odstranění tzv. demokratického deficitu.

23/70

4.2.1 Další rozšíření ES (jižní, druhé a třetí) 1981, 1986 Krátce po tzv. prvním rozšíření ES v roce 1973 se o členství v Evropském společenství opakovaně začalo ucházet Řecko, později také Španělsko a Portugalsko. Řecko podalo přihlášku v červnu 1975, v březnu 1977 Portugalsko a v červenci 1977 Španělsko. Přístupová smlouva o vstupu Řecka byla podepsána v roce 1979, na jejím základě se Řecko stalo v pořadí již desátým členem v lednu 1981. Španělsko a Portugalsko se staly členy ES od ledna 1986. Evropské společenství tak změnilo počet svých členů z deseti na dvanáct. Vstup nových tří členů a rozšíření ES směrem jižním neznamenalo pouhé rozšíření teritoria ES, ale také řadu nových kroků a rozhodnutí. Tři nové členské země svou hospodářskou úrovní daleko zaostávaly za stávajícími zeměmi. Jejich vstup znamenal zvýšené finanční nároky na fondy ES – na Evropský sociální fond a na Evropský fond regionálního rozvoje, jejichž cílem bylo alespoň částečně odbourat velké rozdíly v hospodářské a sociální úrovni stávajících a nových zemí ES. Jižní rozšíření však také přineslo ES mnoho pozitivního, především nové obchodní vazby a kontakty na země Afriky a Latinské Ameriky.

4.2.2 Jednotný vnitřní trh, Jednotný evropský akt

Společný trh, který podle zadání Římské smlouvy měl být výsledkem postupujícího integračního procesu, v podstatě neexistoval. Rozhodnutí ukončit tento stav bylo přijato v roce 1985 v podobě doporučení Evropské rady dokončit do konce roku 1992 vnitřní trh a vytvořit prostor bez vnitřních hranic – tzn. docílit volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Pro nového předsedu Evropské komise J. Delorse se tato záležitost stala prvořadou. Snahou J. Delorse bylo „ozdravit“ ES, posílit jeho nadnárodní charakter, zlepšit pozici Komise, rozšířit spektrum integrace i do dalších oblastí a především posunout integrační proces k dalšímu stupni – Hospodářské a měnové unii.

Pod vedením místopředsedy Evropské komise a také britského komisaře pro obchod lorda Arthura Cockfielda vypracovala a předložila Komise 14. června 1985 dokument – Bílou knihu nazvanou „Dokončení vnitřního trhu“ (někdy také nazývána Cockfieldova bílá kniha).

24/70

V předložené zprávě byly analyzovány příčiny pomalého postupu při budování společného trhu, vypracován program dalšího postupu, uveden seznam téměř 300 legislativních opatření (překážky materiální, technické a daňové), která musely všechny členské státy přijmout, aby mohl být splněn konečný termín dokončení společného trhu bez hranic, a to leden 1993. Ve stejnou dobu, kdy byla podepsána Bílá kniha o vnitřním trhu, byla také v Schengenu podepsána Schengenská dohoda (1985) o vytvoření tzv. schengenského prostoru. Státy, které ji tehdy podepsaly (Německo, Belgie, Francie, Lucembursko a Nizozemí), se mezi sebou dohodly na zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích, sladění vízové a azylové politiky a dalších podmínkách, které měly zjednodušit pohyb osob na hranicích (pozn.: o dohodě podrobněji v dalších částech materiálu). Pro realizaci celé koncepce jednotného vnitřního trhu bylo nutné vytvořit tolik potřebný právní rámec. Vyžádal si mj. i zásah do znění stávajících zakladatelských smluv ES. Přetrvávající nesoulad mezi jednotlivými členskými státy si vynutil svolání mezivládní konference na úrovni ministrů zahraničních věcí, která zahájila jednání v Lucemburku v září 1985 a ukončila na summitu v Bruselu 16.–17. prosince 1985. Výsledkem summitu se stal dokument nazvaný Jednotný evropský akt (JEA), někdy také uváděný jako Akt o jednotné Evropě. Dokument byl podepsán 7. února 1986 a po ratifikaci členskými zeměmi ES vstoupil platnost 1. července 1987.

Jednotný evropský akt – materiál obsahoval řadu článků, které pozměňovaly dosavadní znění Smluv o ESUO, EHS a EURATOMU, a formuloval úkoly ES pro další integrační období: hovoří se zde o přetvoření Evropských společenství na Evropskou unii, oficiálně vzniká instituce Evropská rada, která se stává součástí primárního práva, jako vrcholného orgánu ES/EU, zdůrazňuje se význam summitů, posiluje se funkce Evropského parlamentu, rozšiřuje se o tzv. proceduru spolupráce, spolupodílí se na přípravě legislativy, smlouva podporuje hlasování kvalifikovanou většinou (vzhledem k počtu členů je to cesta k jednoduššímu schvalování) na úkor jednomyslnosti (i ta je v určitých případech zachována),

25/70

v zájmu urychlení legislativního procesu v otázkách tzv. volného pohybu čtyř svobod bylo rozhodnuto hlasovat v Radě na základě kvalifikované většiny, členské státy se také přihlásily ke sbližování hospodářských a měnových politik (poprvé se hovoří o hospodářské a měnové unii), JEA také oficiálně zařadil do smlouvy rozšíření dosavadního pojetí sociální politiky a zavedení politiky směřující k posilování ekonomické a sociální soudržnosti, zaměřil se takto na zmenšování nerovnoměrností mezi regiony prostřednictvím tzv. Strukturálních fondů, doplňuje hospodářské politiky o nové obory – podporu výzkumu a technického vývoje a o ochranu životního prostředí, nově formuluje úkoly zahraniční politiky s cílem hájit společné zájmy, JEA také zřídil Evropský soudní dvůr prvního stupně (Soud první instance) a rozšířil tím působnost Evropského soudního dvora, směřuje k vytvoření jednotného vnitřního trhu – rozsáhlého ekonomického prostoru bez vnitřních hranic – do konce roku 1992, tím se také po roce 1995 vytvořil trh s 15 zeměmi a s více než 370 mil. obyvatel, Aktem o jednotné Evropě byla také právně zakotvena idea Evropské politické spolupráce – později základ druhého pilíře Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.

4.3

Na cestě k Evropské unii

Přijetí Aktu o jednotné Evropě vyřešilo řadu problémů při budování jednotného trhu, otevřeným problémem nadále zůstávala reforma financí. Komise, kterou v dané době vedl J. Delors, přijala v Bruselu v roce 1988 opatření, která měla pomoci při reformě financí, mj. také docílit snížení nákladů na společnou zemědělskou politiku. Materiál je znám jako Delorsův balík I. Dalším aktem bylo přijetí Charty základních sociálních práv pracujících v roce 1989 (kromě Velké Británie).

26/70

Kroky k vytvoření hospodářské a měnové unie a stanovení časového harmonogramu představovala Delorsova zpráva z roku 1989. Pád berlínské zdi (1989) a sjednocení Německa v roce 1990 (3. října). Evropské asociační dohody mezi ES a ČSFR, Maďarskem a Polskem (16. prosince 1991). Jednání mezi ES a zeměmi EFTA vyústila v navázání užší spolupráce a vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP), a to od 1. ledna 1994. Předsednická země, Nizozemsko předložilo v červnu 1991 předběžný návrh a poté Návrh smlouvy o Evropské unii, v níž vytvářelo systém tzv. pilířů. V listopadu 1991 předložila Komise na mezivládní konferenci tzv. Delorsův balík II, v němž se opět hovoří o podpoře finanční reformy ES, zvýšení významu strukturálních fondů. Jednání mezivládní konference ukončilo zasedání Evropské rady v nizozemském Maastrichtu v prosinci 1991. Materiál vešel ve všeobecnou známost jako tzv. Maastrichtská smlouva. Celý text byl podepsán v únoru v roce 1992 a vstoupil v platnost v listopadu 1993.

4.3.1 Smlouva o Evropské unii – Maastrichtská smlouva

Smlouva se stala právním základem fungování dnešní Evropské unie, jejíž součástí jsou všechna Společenství (ESUO, EHS a EURATOM), která tvoří tzv. první pilíř ze tří pilířů EU, a další dva mezivládní pilíře – Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) a Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí (JaV) – dohromady tato struktura tří pilířů vytvořila tzv. Maastrichtský chrám. Smlouva o EU prvním pilířem podtrhuje supranacionální (nadnárodní) charakter Společenství, přičemž druhý a třetí pilíř EU, navazující na Schengenskou dohodu, si zachovaly mezivládní princip rozhodování.

27/70

Politika Evropské unie – „tři pilíře“ Evropské společenství

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Policejní a justiční spolupráce

Společná zemědělská politika Hospodářská a měnová unie Celní unie a Společný trh Společná obchodní politika Regionální a strukturální politika Dopravní politika Sociální politika Schengenský prostor Občanství EU Vědecko-výzkumná politika Politika hospodářské soutěže Ekologická politika Politika ochrany spotřebitele Vzdělání a kultura Společná rybolovná politika Azylová a přistěhovalecká politika

Zahraniční politika:

Pašování drog a obchod se zbraněmi Obchod s lidmi Terorismus Zločiny proti dětem Organizovaný zločin Korupce

Spolupráce v zahraniční politice Dodržování míru Volební pozorovatelé Lidská práva Demokracie Rozvojová pomoc Bezpečnostní politika: Evropská bezpečnostní politika Evropské síly rychlé reakce Odzbrojování

Zdroj:http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/179942-tri-pilire-evropske-unie

První část Maastrichtské smlouvy rozšířila právo a kompetence Společenství, posílila také pravomoci některých institucí, především Evropského parlamentu, název smlouvy o založení EHS byl změněn na Smlouvu o založení Evropského společenství (SES). Nový název měl více a lépe odpovídat nově pojatému charakteru smlouvy. Další část smlouvy zahájila další etapu budování Hospodářské a měnové unie – HMU, přičemž zavázala tehdejší členy EU, aby země zahájily práce na projektu společné měny, s platností od ledna 1999. Smlouva také definovala pojem občanství EU – vycházelo se z koncepce volného pohybu osob, z možnosti zachování si či potvrzení práv – hledání si práce na území EU, volného usazování se tam, kde mám práci, zachování si sociálních výhod, možnosti být zvolen a volit do EP a orgánů místní samosprávy atd.

28/70

Druhá část Maastrichtské smlouvy má politický akcent. Doplňuje dosavadní systém smluv Společenství dotvořením dvou mezivládních politických pilířů – SZBP (druhý pilíř) a JaV (třetí pilíř). Smlouva byla poprvé rozšířena Protokolem o sociální politice, jehož cílem bylo a je zvýšit ochranu pracujících. Protokol odmítla Velká Británie, která si vynutila udělení výjimky, kterou změnila až v roce 1998, kdy se k Protokolu přihlásila. Smlouva o Evropské unii – Maastrichtská smlouva – nabyla účinnosti 1. listopadu 1993, a to po komplikovaných rozhovorech ve Francii, Dánsku, Německu a ve Velké Británii.

4.3.2 Čtvrté rozšíření Evropského společenství – 1995

Evropská unie v době svého vzniku sdružovala dvanáct členů. Počet zemí, které se ucházely o členství, byl poměrně rozsáhlý, ovšem podmínky splňovalo jen několik. Opět se opakovala situace s Norskem. To sice znovu projevilo zájem o vstup do EU, referendum v roce 1994 však vyznělo negativně a Norsko se k EU nepřipojilo. V roce 1995 se tak Evropská unie rozšířila jen o tři nové členy – Finskou republiku, Švédské království a Rakouskou republiku. Z dvanáctky se stala „jen Patnáctka“.

4.3.3 Amsterodamská smlouva

Mezivládní konference (1996–1997), která vyústila v tzv. Amsterodamskou smlouvu, se zaměřila na revizi Maastrichtské smlouvy – Smlouvy o EU, Smlouvy o ES a dalších aktech. Již při podpisu „Maastrichtu“ se členské státy dohodly na úpravě a doplnění dosavadního textu. Při přípravě mezivládní konference se počítalo se zařazením těchto bodů – příprava států na přijetí jednotné měny, příprava na rozšíření EU a na otázky rozpočtové. Smlouva také rozšířila dosavadní text smlouvy o EU o další dva významné body:

chápání Unie jako prostoru svobody, bezpečnosti a práva, postupné vymezování společné obranné politiky.

29/70

Jednání konference bylo zahájeno v březnu v roce 1996 v Turíně, pokračovalo v prosinci v roce 1996 v Dublinu až po závěrečný summit v Amsterodamu ve dnech 16.–17. června 1997. Smlouva byla podepsána zástupci jednotlivých zemí v říjnu 1997, v platnost vstoupila 1. 5. 1999 po ratifikaci jednotlivými členskými zeměmi.

Amsterodamská smlouva reagovala na změny, ke kterým v Evropě docházelo. Proto do dosavadního textu vnesla některé úpravy, doplňky, ale i změny. Provedla přečíslování jednotlivých kapitol Smlouvy o ES, naopak ponechala členění do tří pilířů. K významné změně patřilo převedení vízové, azylové a přistěhovalecké politiky z třetího pilíře do prvního. Do textu smlouvy byla začleněna Sociální charta, kterou přijala také Velká Británie. Ve „Smlouvě“ byla také provedena řada opatření v oblasti zaměstnanosti, sociální politiky, politiky ochrany životního prostředí aj. Velmi zajímavou inovací bylo zavedení tzv. konstruktivní neúčasti – v praxi to znamená, že členský stát, který při jednomyslném hlasování nesouhlasí s určitým návrhem v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, se zdrží hlasování, tím neblokuje ostatní státy v hlasování a jednání se stává průchodnějším. Amsterodamská dohoda zavedla novou funkci Vysokého zmocněnce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, spojila tuto funkci s funkcí Generálního tajemníka Rady s cílem dodat této politice vyšší důležitosti. Předpokládaná a požadovaná reforma institucí EU v reakci na připravované rozšíření se však nekonala. Tento problém vyřešila až Smlouva z Nice. V průběhu příprav Amsterodamské smlouvy byl také přijat dokument nazvaný Agenda 2000, který obsahoval formulace o připravovaném rozšíření Unie o země střední a východní Evropy a Středomoří, zahrnoval program reforem jednotlivých politik (zvláště oblast společné zemědělské politiky, politiky hospodářské a sociální soudržnosti) a stanovení finančního rámce na období let 2005–2006.

30/70

SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola se zaměřila na genezi vzniku jednotlivých integračních seskupení, která stála na počátku celého procesu vzniku a formování dnešní podoby Evropské unie. Seznamuje také s okolnostmi, které vedly ke vzniku Společenství, s formami integrace, s podmínkami, které si jednotlivé země kladly při postupu integrace, s osobnostmi, které měly zásluhu na vzniku integračních uskupení, až po vznik Evropské unie. Zároveň se zde čtenář dovídá o mnoha problémech a komplikacích, které poválečný proces doprovázely a zpomalovaly. Závěrečný oddíl kapitoly ukazuje na nutnost přestavby institucí i změn v celkové filozofii integrace na konci 20. století. KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Pařížská smlouva (Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli) – kdy byla podepsána a kdy vstoupila v platnost? 2. Které země podepsaly dohodu o ESUO? 3. Kdy vznikl Euratom a jaká byla jeho úloha? 4. Co přinesla Slučovací dohoda? 5. Smlouva o Evropské unii – kdy vznikla a co znamenala pro integrační proces v Evropě? 6. V čem lze spatřovat přínos Amsterodamské smlouvy?

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad tím, jaký význam a přínos mělo v procesu integrace přijetí Aktu o jednotné Evropě? PRO ZÁJEMCE Text

31/70

5

Právní základy, orgány a instituce Evropské unie

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Obsahem kapitoly je snaha přiblížit základní principy právního fungování ES/EU, seznámit s kompetencemi institucí EU a podat jejich charakteristiku, objasnit jejich význam, způsob jejich činnosti a jejich úlohu v systému EU. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit pojem komunitárního práva. Objasnit rozhodovací proces v EU. Objasnit fungování institucí EU a vymezit jejich kompetence. Získáte: Znalosti o primárním a sekundárním právu EU. Informace o základních principech rozhodovacího procesu. Znalosti o institucionálním složení EU. Budete schopni: Aplikovat získané informace při vysvětlování rozhodovacího procesu v EU. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Komunitární právo, Právo primární a sekundární, instituce EU, Rada EU, Evropská rada, Komise EU, Parlament EU, Evropský soudní dvůr, Evropský účetní dvůr, Evropská centrální banka, Evropská investiční banka, princip subsidiarity. PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Získáte informace o právním systému EU a o fungování jejích jednotlivých institucí. 32/70

Právo Evropských společenství

5.1

V právní terminologii ES/EU se setkáváme s pojmem acquis communautaire (akí), pojem je širší a zahrnuje dva právní systémy – právo komunitární (právo Evropského společenství) a právo unijní. Pojem „acquis“ zahrnuje dosaženou míru politické, ekonomické, právní a sociální integrace, je výsledkem dosaženého stupně vývoje práva ES a dosažené míry sociální soudržnosti a solidarity. Zahrnuje právo Evropského společenství – prvního pilíře Evropské unie, a také všechny právní akty přijaté v rámci druhého a třetího pilíře. Každý nový členský stát se zavazuje zcela přijmout „acquis“, a to v plném rozsahu. Výjimky se udělují jen zřídka. Unijní právo tvoří hlavně právo druhého a třetího pilíře EU, tzn. právní akty společné zahraniční a bezpečnostní politiky a oblast justice. Právo Evropských společenství, nazývané také komunitární právo, je systémem nadstátního práva. Jedná se o právo respektované všemi členskými státy Evropské unie, které je nadřazené jejich právním systémům. V praxi to znamená, že žádná národní právní norma nemůže být v rozporu s právní normou Evropských společenství. Evropská společenství získala od členských států pravomoc vytvářet právní normy platné nejen pro tyto státy, ale i pro vnitrostátní subjekty těchto států – fyzické a právnické osoby. Komunitární právo je proto zcela zvláštním právním systémem, není právem mezinárodním ani národním – je právem nadnárodním. Aplikaci práva ES může jako jediný posuzovat v přímém nebo nepřímém řízení pouze Evropský soudní dvůr.

Komunitární právo je tvořeno především: primárním právem, sekundárním (odvozeným) právem, rozsudky (rozhodnutí) Soudního dvora, zvykovým právem.

Primární právo: je tvořeno členskými státy a vychází z pravidel mezinárodního práva veřejného. Zahrnuje všechny zakládací smlouvy, především zakladatelské smlouvy o Evropských společenstvích,

33/70

dále smlouvy, které zakladatelské smlouvy doplňují nebo upravují – Slučovací smlouva, Akt o jednotné Evropě, Smlouva o EU, Amsterodamská atd., dále přístupové smlouvy, ostatní smlouvy, deklarace a protokoly. Primární právo je nadřazeno právu sekundárnímu.

Sekundární (odvozené) právo: je odvozeno od primárního práva, primární právo přesně definuje podmínky, za nichž může sekundární právo vznikat – členské státy při tvorbě primárního práva přesně určily působnost institucí při tvorbě sekundárního práva. Postavení sekundárního práva je definováno v článcích zakládajících smluv. Jedná se o následující druhy aktů: 1. právně závazné: nařízení – zavazuje jak členské státy, tak i jejich subjekty (fyzické i právnické osoby), směrnice – zavazuje pouze členské státy, určuje, čeho má být dosaženo, ale formy a metody již ponechává na členských státech, rozhodnutí – zavazuje pouze subjekty, kterých se týká, mohou to být jak členské státy, tak i jiné subjekty (osoby). 2. právně nezávazné: stanoviska a doporučení – pouze nezávazné návody, jak postupovat, vyjádření postoje k určité situaci. Právní akty EU vstupují v platnost po zveřejnění v Úředním věstníku EU.

Rozsudky (rozhodnutí) Soudního dvora: jsou závazné pro soudy, právnické i fyzické osoby ve všech členských státech ES, rozhodnutí ESD mají přednost před rozhodnutím národních soudů členských států, pokud tato nejsou v souladu se smlouvami o ES.

34/70

Zvykové právo: počítá se k právu Společenství platnému v ES, nepsané zásady, které byly převzaty a dále rozvinuty. Všechny normy komunitárního práva jsou podle rozhodnutí Evropského soudního dvora právně vynutitelné.

Princip subsidiarity: z tohoto principu vycházejí při rozhodování orgány Evropské unie. Rozhodnutí v rámci EU jsou přijímána co nejblíže k subjektu. Znamená to omezení činnosti Společenství pouze na oblasti, ve kterých na ně členské státy přenesly svoji pravomoc a část národní suverenity. Článek, který definuje subsidiaritu, je od roku 1993 součástí smlouvy o Evropském společenství (čl. 5) a stanoví, že Společenství bude v oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, podnikat kroky jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést navrhovaná opatření, jež by z důvodů rozsahu nebo účinků mohlo lépe dosáhnout Společenství. Další úpravy principu subsidiarity provedla Amsterodamská smlouva. Důležitý je ten fakt, že v současné době Evropská unie stále nemá právní subjektivitu, tu má ES. Proto je dnes na programu dne jednání o přijetí dokumentu, který by byl v podstatě ústavní smlouvou a Evropskou unii přetransformoval z organizace na podobu státního celku.

5.2

Orgány a instituce Evropské unie

Rozhodování orgánů Evropské unie je odlišné od rozhodovacích procesů v jednotlivých členských státech EU. Je to způsobeno několika důvody – Evropská unie není národním státem, ale mezinárodní organizací sui generis, která sdružuje 27 států – je s podivem, ale stále ještě není jasné, co je konečným cílem procesu evropské integrace (federální nebo čistě mezivládní pojetí integračního procesu) – stále mezi členskými státy nepanuje shoda, jakým směrem se bude Unie dále ubírat.

35/70

Unie je řízena, jak již bylo v úvodní kapitole uvedeno, dvěma základními přístupy – mezivládním (ponechává členským státům plnou pravomoc) a nadnárodním přístupem (sdílená suverenita, nadnárodní organizace).

Instituce EU tvoří – Rada EU (někdy také zvaná Rada ministrů), Evropská rada, Evropská komise, Evropský parlament, Evropský soudní dvůr, Evropský účetní dvůr, Evropská centrální banka spolu s Evropským systémem centrálních bank, Evropská investiční banka, Evropská banka pro obnovu a rozvoj a Evropský ombudsman. Poradními orgány EU jsou Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.

5.2.1 Rozhodovací instituce Hlavními aktéry rozhodovacího procesu jsou v současné době v Evropské unii: Rada Evropské unie + Evropská komise + Evropský parlament + případně Evropská rada Rada Evropské unie: (dříve zvaná Rada ministrů), je nejdůležitějším rozhodovacím orgánem Evropské unie, sídlí v Bruselu, v měsících dubnu, červnu a říjnu se zasedání Rady konají v Lucemburku. Má výkonnou a legislativní pravomoc. Rada je složena ze zástupců vlád (ministrů) jednotlivých členských států (27), kteří se scházejí k projednávání podle charakteru problematiky, jednání se zúčastňují také zástupci Evropské komise. Rada je orgánem, který má rysy nadstátní a i mezivládní organizace. Rada má pravomoc vydávat akty, jež jsou odvozenými prameny práva ES (nařízení, směrnice, rozhodnutí), koordinovat politiky. Rada přijímá většinou rozhodnutí na návrh Evropské komise. Radě pomáhá v její činnosti Výbor stálých zástupců (složeno z velvyslanců členských států) – Coreper. Rozhodování a jednání Rady je významně ovlivňováno předsednickým státem. Státy se střídají v předsednictví každých šest měsíců, a to ve stanoveném pořadí. Pro zvýšení efektivnosti řízení EU v současné době spolupracují tři po sobě jdoucí předsednické státy. Viz tabulka na následující straně.

36/70

Rada plní šest hlavních funkcí: schvaluje právní akty, a to v součinnosti s Evropským parlamentem, koordinuje hospodářskou politiku členů EU, jménem Evropské unie uzavírá smlouvy s jednotlivými státy nebo mezinárodními organizacemi, společně s Parlamentem schvaluje rozpočet EU, formuluje a provádí Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, koordinuje spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí. Rada dle podmínek primárního práva hlasuje buď prostou většinou (tam, kde smlouva nepožaduje jiný způsob hlasování, jedná se jen o jednoduché záležitosti), nebo kvalifikovanou většinou (znamená to zhruba dvoutřetinový počet hlasů z celkového objemu hlasů, rozhodnutí musí schválit většina členských států, hlasy musí reprezentovat přinejmenším 62 % z celkového počtu obyvatel EU; hlasuje se např. v otázkách společné zemědělské politiky), nebo jednomyslným hlasováním (rozhodnutí o přijetí nových členů EU). Počet hlasů jednotlivých zemí se odvíjí od počtu obyvatel. V současné době má Rada celkový počet hlasů – viz následující přehled.

Počet hlasů přidělených jednotlivým zemím v Radě

Francie, Itálie, Německo a Spojené království

29

Polsko a Španělsko

27

Rumunsko

14

Nizozemsko

13

Belgie, Česká republika, Maďarsko, Portugalsko a Řecko

12

Bulharsko, Rakousko a Švédsko

10

Dánsko, Finsko, Irsko, Litva a Slovensko

7

Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko a Slovinsko

4

Malta

3

Celkem:

345

37/70

Pro dosažení kvalifikované většiny je potřeba minimálně 255 hlasů (73,9 %) z celkového počtu 345 hlasů. Kromě toho: rozhodnutí musí schválit většina členských států (v některých případech dvě třetiny) a kterýkoli člen může požádat o potvrzení, že hlasy pro rozhodnutí reprezentují přinejmenším 62 % z celkového počtu obyvatel EU.

Předsednictví EU v letech 2008–2014

Francie

červenec–prosinec 2008

Česká republika

leden–červen 2009

Švédsko

červenec–prosinec 2009

Španělsko

leden–červen 2010

Belgie

červenec–prosinec 2010

Maďarsko

leden–červen 2011

Polsko

červenec–prosinec 2011

Dánsko

leden–červen 2012

Kypr

červenec–prosinec 2012

Irsko

leden–červen 2013

Litva

červenec–prosinec 2013

Řecko

leden–červen 2014

Evropská rada: je nejdůležitějším politickým orgánem EU, má zcela zvláštní místo ve složení Rady EU i mezi dalšími orgány EU. Dnes již představuje samostatnou instituci, od 1. 11. 1993 se o ní hovoří de iure v Maastrichtské smlouvě. Tvoří ji hlavy států, předsedové vlád a předseda Evropské komise. Evropská rada je nejvyšším orgánem EU. Obsahem jejího jednání jsou 38/70

otázky dalšího vývoje Evropské unie, stanovuje priority v dalších perspektivách EU. Dává také impulzy k další integraci, řeší sporné otázky, které nedovedli vyřešit ministři v Radě EU. Evropská rada má také na svých bedrech otázky, které spadají do druhého (Společná zahraniční a bezpečnostní politika) a třetího (policejní a soudní spolupráce v trestních věcech) pilíře EU. POZOR! Instituce nazvaná Rada Evropy – není institucí Evropské unie, vznikla v roce 1949 jako mezivládní organizace evropských zemí.

Evropská komise: sídlí v Bruselu, je nadnárodní institucí, je klíčová při rozhodování v EU. Komise má výlučné právo navrhovat a předkládat Radě EU texty právních norem týkajících se rozvoje tří ES. Je výkonnou institucí, prosazuje zájmy celé EU, je a musí být nezávislá na jednotlivých vládách členských států. V současné době má 27 členů (jako členů EU), za každý členský stát jeden zástupce. Každý „komisař“ je zodpovědný za určitou oblast. Funkční období členů komise je pětileté (současné do r. 2009). Předseda komise má rozsáhlé pravomoci, je jmenován Evropskou radou po předchozím schválení Evropským parlamentem (nyní opakovaně předseda Komise José Manuel Barroso), za Českou republiku – Štefan Fűlle (komisař pro rozšíření a evropskou politiku sousedství. Uvnitř Komise se hovoří třemi jazyky – anglicky, německy a francouzsky. Komise jako tzv. „strážkyně smluv“ zajišťuje uplatnění legislativy, kterou přijala Rada a Parlament. Pro svou práci využívá rozsáhlý úřednický aparát, který čítá více než 24 000 úředníků. Zaměstnanci komise pracují v 37 odděleních nazvaných Generální ředitelství a služby, každé z nich je zaměřeno na určitou problémovou oblast a odtud také vycházejí návrhy právních norem. Komise plní tyto hlavní úkoly: právo na zákonodárnou iniciativu, předkládá legislativní návrhy Radě a EP, dozoruje plnění smluv EU, spolu s ESD zajišťuje správnou aplikaci legislativy ES jednotlivými členskými státy,

39/70

výkonný orgán EU, iniciuje a řídí jednotlivé politiky, odpovídá za plnění rozpočtu EU, řídí a vyjednává mezinárodní smlouvy jménem členských států (např. při jednání WTO), zároveň vystupuje jménem EU, je povinna zajistit realizaci čtyř svobod – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Vzhledem k tomu, že EU není doposud státem, nemá také vládu.

Evropský parlament (EP): je institucí, kde jsou poslanci voleni v jednotlivých členských státech na období pěti let. První volby se konaly v roce 1979, poslední v roce 2009. Počet poslanců je odvozen od počtu obyvatel členských států EU, malé a střední státy jsou zvýhodněny oproti velkým zemím. Poslanec EP má imunitu podobně jako poslanci národních parlamentů. Plenární zasedání EP se koná ve Štrasburku, ostatní v Bruselu, Generální sekretariát sídlí v Lucemburku. Hlavní práce EP probíhá ve 20 stálých výborech, které mají odborné zaměření – např. rozpočet, regionální rozvoj, zahraniční obchod, životní prostředí aj. Výbory se scházejí zhruba 1–2x měsíčně v Bruselu. Evropský parlament plní legislativní, rozpočtové a politické funkce. Členové parlamentu zasedají podle politické příslušnosti a nikoli podle členského státu. Od posledních voleb v roce 2009 je v EP 8 politických skupin. Nejpočetnější politickou skupinou je Evropská lidová strana, další tvoří Progresivní aliance evropských socialistů a demokratů, skupina Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, následuje skupina Zelení-Evropská svobodná aliance. Jednání mohou probíhat v národním jazyku (dnes je to více než 20 oficiálních jazyků). EP má hájit zájmy občanů EU. EP má tyto kompetence:  spolu s Radou má legislativní pravomoci, tzn., že se podílí na vydávání evropských zákonů,  spolu s Radou má rozpočtové pravomoci,

40/70

 dohlíží na práci Evropské komise, schvaluje jmenování předsedy a členů Komise, může také Komisi vyslovit nedůvěru, má politický dohled nad všemi institucemi EU,  může přijímat petice a jmenovat ombudsmana,  diskutuje Všeobecnou roční zprávu předloženou Komisí,  zúčastňuje se dalších aktivit Společenství, schvaluje žádosti o členství, dohody o rozšíření, asociační dohody, obchodní dohody. Akt o jednotné Evropě zavedl tzv. schvalovací proceduru, která byla rozšířena Maastrichtskou smlouvou na další případy rozhodování. Tato procedura umožňuje EP v některých případech vetovat návrh. Maastrichtská smlouva o EU pak zavedla tzv. Spolurozhodovací proceduru (viz článek 251 Smlouvy o ES – ex 189b).

Počet členů Evropského parlamentu po volbách v roce 2009 do roku 2014 Belgie

22

Německo

99

Bulharsko

17

Nizozemsko

25

Česká republika

22

Polsko

50

Dánsko

13

Portugalsko

22

Estonsko

6

Rakousko

17

Finsko

13

Rumunsko

33

Francie

72

Řecko

22

Irsko

12

Slovensko

13

Itálie

72

Slovinsko

7

Kypr

6

Spojené království

72

Litva

8

Španělsko

50

Lotyšsko

12

Švédsko

18

Lucembursko

6

Maďarsko

22

Celkem

736

Malta

5

41/70

Evropský soudní dvůr (ESD): sídlí v Lucemburku (Haag – Soudní dvůr OSN, Štrasburk – Soudní dvůr Rady Evropy), je nejvyšší soudní instancí v oblasti sdílené suverenity v rámci EU, tj. tam, kde jsou zákony ES/EU nadřazeny zákonům národním. Má 27 soudců, 8 generálních advokátů, je nezávislou institucí, zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva Společenství ve všech členských zemích. ESD řeší spory mezi jednotlivými členskými státy, mezi státy a EU, mezi instituce ES/EU a mezi právnickými a fyzickými osobami. Členské státy musí respektovat výklad ESD a jeho rozhodnutí a nemohou si vykládat zákony po svém. Evropský soudní dvůr se skládá ze Soudního dvora a ze Soudu první instance. Od 1. září 1989 je součástí ESD také Evropský soud prvního stupně, nemá pevně stanovený počet soudců, má za cíl zlepšit soudní ochranu jednotlivce a ulehčit ESD. Soud prvního stupně má ve své působnosti všechna podání jednotlivců a firem proti rozhodnutí institucí a agentur Společenství. Proti jeho rozsudku je možno se odvolat k Soudnímu dvoru ES. Posledním soudem je Soud pro veřejnou službu, který rokem 2005 začal rozhodovat o sporných věcech veřejné služby Evropské unie. Proti jeho rozhodnutí bude možné podat opravný prostředek omezený na právní otázky k Soudu prvního stupně.

Evropský účetní dvůr (EÚD): sídlí v Lucemburku, má 27 členů, kteří jsou jmenováni členskými státy na dobu 6 let, zastupuje zájmy daňových poplatníků, kontroluje hospodaření, zda byly prostředky využity podle rozpočtových pravidel a předpisů a na účely, pro které byly určeny, zjištění o hospodaření uveřejňuje EÚD ve výročních zprávách.

Evropská centrální banka (ECB): byla založena 30. března 1998, od 1. ledna 1999 zahájila oficiálně svou činnost ve Frankfurtu nad Mohanem, má právní subjektivitu a její vznik byl motivován vytvořením Hospodářské a měnové unie, převzala zodpovědnost za zavádění a prosazování jednotné evropské měnové politiky, je jádrem hospodářské a měnové unie, má povinnost zajistit stabilitu evropské měny euro, kontroluje množství eura v oběhu. Spolu s národními centrálními bankami členských států tvoří tzv. Evropský systém centrálních bank. 42/70

Evropská centrální banka s bankami zemí, které přijaly společnou měnu euro, tvoří tzv. eurozónu. ECB odpovídá za:  dodržování měnové politiky „eurosystémů“,  provádění operací v cizích měnách, udržování a řízení oficiálních měnových rezerv států zapojených do „eurosystémů“,  vydávání bankovek,  stanovení úrokové sazby,  zajištění bezporuchového fungování platebních systémů. Řídící orgány ECB jsou Rada guvernérů (členové výkonného výboru a guvernéři centrálních bank měnové unie), Výkonný výbor (předseda, místopředseda a 4 další členové z řad finančních osobností), Generální rada (předseda, místopředseda a guvernéři centrálních bank ze všech členských zemí EU). Prezident ECB a dalších pět členů Výkonného výboru jsou jmenováni členskými státy na dobu 8 let.

Evropský systém centrálních bank (ESCB): Skládá se z ECB a všech centrálních národních bank všech 27 členských zemí EU, nemá právní subjektivitu. Uskutečňuje měnovou politiku ES, dozoruje. Centrální banky zemí, které nejsou v eurozóně, mají zvláštní status, mohou provádět vlastní národní měnové politiky, nepodílejí se na rozhodování o jednotné měnové politice.

Evropská investiční banka (EIB): sídlí v Lucemburku, vznikla v roce 1958, je největší mezinárodní úvěrovou institucí na světě, je poskytovatelem půjček (se sníženou úrokovou sazbou) a záruk, především pro zlepšení hospodářské a sociální situace regionů, pro modernizaci a restrukturalizaci podniků, slouží na pomoc při vytváření nových pracovních míst, podporuje investiční akce apod. EIB je nezisková finanční instituce a není bankou, kam občané EU ukládají peníze. EIB poskytuje půjčky především členským zemím EU, ale také kandidátským, případně i nečlenským zemím.

43/70

Evropská banka pro obnovu a rozvoj: má sídlo v Londýně, je financována z rozpočtu EU, vznikla v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Poskytuje finance (půjčky) na projekty, které jsou realizovány ve střední a východní Evropě a také v bývalém SSSR. Evropská unie má kromě hlavních institucí také poradní orgány, sem patří Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.

5.2.2 Poradní orgány EU

Hospodářský a sociální výbor: byl zřízen již v roce 1958, jedná se o poradní orgán Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu, početní zastoupení se odvíjí od počtu obyvatel každé členské země, celkem má 344 členů, zastoupení zde mají zaměstnavatelé, zaměstnanci a zástupci různých zájmových skupin, žádný významný evropský právní akt nebyl přijat bez předchozí konzultace s „Výborem“. Výboru to nařizuje charakter smlouvy. Výbor jmenuje Rada EU na 4leté období jednomyslným rozhodnutím.

Výbor regionů: je poradní orgán Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu v oblastech, byl ustanoven 1. 11. 1993 de iure, složení výboru je početně totožné jako u HSV (344 členů), je složený ze zástupců regionálních a místních orgánů, usiluje o prosazování principu subsidiarity a prosazování regionálních zájmů v členských zemích EU. Rada a Komise EU mají povinnost konzultovat, pokud to stanoví smlouva nebo pokud to jeden z těchto dvou orgánu považuje za vhodné, zejména však v otázkách přeshraniční spolupráce. Členy výboru jmenuje Rada na doporučení členských států na 4leté období.

44/70

SHRNUTÍ KAPITOLY Pátá kapitola měla za úkol stručně představit právní systém, který je zcela specifický a ojedinělý pro fungování Evropské unie. Následující část představuje jednotlivé instituce, které zajišťují chod a činnost ES/EU i ve spolupráci s jednotlivými národními institucemi na principu subsidiarity. KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Vysvětlete princip subsidiarity. 2. Jaké je postavení Rady EU a Evropské rady? 3. Vysvětlete princip fungování komunitárního práva EU. 4. Jmenujte některé poradní výbory EU a uveďte stručně jejich úkoly. 5. Jaké je postavení Rady EU a Evropské rady? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Pokuste se zamyslet nad tím, zda způsob organizace a vedení EU je efektivní a přínosný a zda neomezuje činnost národních institucí. Poznačte si důvody pro a proti.

45/70

6

Střední a východní Evropa, integrace a instituce

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Cílem kapitoly je popsat integrační aktivity nejen v rámci ES/EU, ale i mimo tento prostor, ovšem na úrovni evropského kontinentu. Integrační proces se neodehrával pouze jako předstupeň vzniku ES/EU, ale také na úrovni jiných institucí, které ovšem stály na druhé straně – jako protipól západních integračních uskupení. Studená válka rozdělila Evropu na dva politické i ekonomické celky – Západ x Východ – a takto na několik nadcházejících let předurčila vývoj integračního procesu v Evropě. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Popsat a charakterizovat vývoj evropské integrace, proces přistupování zemí střední a východní Evropy do EU. Získáte: Solidní přehled o vývoji integračního procesu na evropském prostoru. Budete schopni: Vysvětlit proces integrace v kontextu středoevropského prostoru. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Středoevropský prostor, integrace, Marshallův plán, RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci,

NATO,

Varšavská

smlouva,

asociační

Středoevropská iniciativa – CEI.

46/70

dohody,

Visegrádská 3, 4,

CEFTA,

PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Tato kapitola je tematicky rozdělena do dvou celků, první popisuje vznik integračních uskupení, která předcházela vzniku ES, případně vznikala v Evropě jako pokusy sjednotit země s cílem zlepšit politické, hospodářské i sociální postavení zemí po válce. Druhý celek již sleduje znovuobnovené integrační snahy v 80. letech 20. století a především po rozpadu socialistického bloku v roce 1989. 6.1

Integrační „vlnobití“

Druhá světová válka zasáhla celý evropský kontinent a na jejím závěru se očekávalo, že Československo zaujme opět pozici demokratické země a stane se spojovacím mostem mezi znovuobnovovaným Západem a nově se tvořícím Východem. Tak o tom alespoň uvažoval i tehdejší prezident Československé republiky Edvard Beneš. Situace však vykrystalizovala poněkud jinak. Deklarace o osvobozené Evropě, přijatá v únoru v roce 1945 na Jaltě, ukázala zcela jiný směr politiky Západu a Východu a představy Československa a dalších středoevropských a východoevropských zemí do něj nezapadaly. Sověti sice naoko s návrhy amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta na právo na sebeurčení středoevropských zemí souhlasili, ale v praxi jednali zcela opačně. Evropská integrace se tak od této doby do zhruba 90. let 20. století ubírala dvěma směry – západním, který především představovalo ES a následně EU, a východním, který představovalo hospodářské seskupení států střední a východní Evropy RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci a Sovětský svaz jako představitel moci. Česká republika se tak také dostala pod vliv Sovětů, zvláště po volbách v roce 1946, a stejně tak její zahraniční politika. Dalším projevem vlivu Sovětského svazu na státy střední a východní Evropy byla přítomnost sovětských vojsk v těchto zemích ještě několik měsíců po druhé světové válce. A už také v roce 1946 se stále více projevoval nesoulad mezi státy vítězné koalice USA, Velkou Británií a SSSR. Důvodem narůstajícího rozporu se stal Marshallův plán a postoj Sovětů k němu. Poválečná hospodářská situace byla velmi složitá pro všechny evropské země, které se ocitly ve stavu naprostého hospodářského vyčerpání. A právě pomoc v podobě Marshallova hospodářského plánu měla být nástrojem americké hospodářské pomoci Evropě. Plán odmítl Sovětský svaz, poté se, po Stalinově

47/70

nátlaku, přidalo Československo, Maďarsko, Polsko a další země, které později tvořily základ RVHP. Další problém – osud do 4 okupačních zón rozděleného Německa – cesta k budoucímu uspořádání vztahů v Evropě i vztahů mezi velmocemi. Rozpory v názorech na vývoj Německa, jeho sjednocení a zapojení do hospodářské obnovy válkou zničeného hospodářství. 6.1.1 Marshallův plán a programy (organizace) evropské obnovy a integrace Harvardská univerzita 5. června 1947 – zde přednesl ministr zahraničí George C. Marshall plán americké pomoci válkou zničené a hospodářsky zdevastované Evropě. Plán evropské obnovy (European Recovery Program), tzv. Marshallův plán směřoval k odvrácení ekonomického, sociálního i politického úpadku Evropy. Pomoc byla nabídnuta řadě evropských zemí, Sověti odmítli a přinutili další země k témuž kroku ve snaze získat politický vliv. Bylo jasné, že ten, kdo poskytne pomoc, posílí si svůj vliv v Evropě, zájem měly Spojené státy americké i Sovětský svaz. V tomto ohledu lze vnímat pomoc prostřednictvím Marshallova plánu jako nástroj USA k tzv. zadržování komunismu (Harry S. Truman a jeho projev v americkém Kongresu 12. 3. 1947). Polovina července 1947 – o pomoc z Marshallova plánu se přihlásilo 16 evropských zemí, které na období 1948–1951, resp. 1952 získaly zhruba 13,3 miliardy dolarů. Pomoc obsahovala půjčky, dotace a konkrétní věci – výrobky, suroviny, nástroje i průmyslové výrobky atd. Státy, které byly rozhodnuty pomoc přijmout, se sjednotily a vytvořily nejprve Výbor a za rok (1948) Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC – Organisation for European Economic Cooperation), která měla zajistit vypracování konkrétních plánů rozdělení finančních prostředků a zajistit jejich realizaci. Navíc to byla první evropská organizace, která deklarovala, jak si evropské státy představují myšlenku evropské jednoty a spolupráce. Tyto státy musely také akceptovat skutečnost, že se Německo (od roku 1949 členem OEEC) zapojí do normálních ekonomických vztahů. Hospodářská pomoc Západu ukázala Stalinovi, že Západ se stabilizuje a ekonomicky roste, proto Moskva zaměřila svou sféru vlivu na východní země a zahájila tzv. sovětizaci východní Evropy. Vytvoření dvou německých států v roce 1949 (7. září 1949 vzniká Spolková republika Německo, Západní Berlín získal status přidruženého spolkového státu, 7. října 1949 vzniká NDR) určilo hranice obou mocenských bloků.

48/70

Pozn. Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci se v roce 1961 přetvořila v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Česká republika se stala jejím členem v roce 1995.

Vznik RVHP – Rady vzájemné hospodářské pomoci (Council for Mutual Economic Assistance – COMECON) – leden 1949 – ustavující konference v Moskvě, posílení sovětské kontroly nad střední a východní Evropou, ekonomická spolupráce lidově demokratických států, zakládající členové – Československo, SSSR, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, později také Albánie, NDR, Mongolsko, Kuba a Vietnam. Neúčast na Marshallově plánu přiměla některé země hledat alternativní pomoc, ale ze strany Sovětského svazu. Za jakousi formu spolupráce bylo považováno vytvoření organizace pro hospodářskou spolupráci, jako důvod – úspěšná obchodní spolupráce a řešení problémů, které byly vyvolány přerušením hospodářských vztahů se Západem. Koncem 80. let 20. století byly postupně realizovány pokusy o navázání styků mezi zeměmi RVHP a ES, později již byly uzavírány dohody o vzájemném obchodu a hospodářské spolupráci. Konec RVHP se váže k rozpadu socialistického bloku, a to konkrétně v roce 1991. Rozpad RVHP urychlil vznik nových integračních uskupení a orientaci států střední a východní Evropy nově na ES/EU. Po roce 1989 se tak otevírá cesta např. ke smlouvě ve Visegrádu a k Středoevropské dohodě o volném obchodu (podrobněji v následujících kapitolách).

Vznik Organizace spojených národů – konferenci Spojených národů (konala se z podnětu USA, SSSR, Velké Británie a Číny a za účasti 39 dalších zemí) zahájil v San Francisku 25. dubna 1945 americký prezident Harry Truman; hlavní úkol – vypracování důležitého dokumentu – Charty Organizace spojených národů. Základem jednání se stala Deklarace Spojených národů z ledna 1942 na Jaltě. Charta OSN byla nakonec podepsána 26. 6. 1945 a první zasedání Valného shromáždění OSN se konalo v lednu 1946. Centrem OSN je New York.

Mezinárodní výbor Hnutí za sjednocenou Evropu svolal 7.–10. května 1948 tzv. Haagský kongres, jehož účastníci, zastánci evropské integrace, se vyjádřili pro nutnost vytvořit jednotnou Evropu, ve které by státy mezi sebou spolupracovaly. Jednání předsedal Winston Churchill. Diskutované otázky a návrhy byly kongresem přijaty a realizovány. Kongres v Haagu lze považovat za významný akt na cestě ke spolupráci v Evropě. Iniciativy tohoto 49/70

kongresu se staly motivací, která dostala konkrétní podobu ve vytvoření Rady Evropy (5. 5. 1949 v Londýně). Statut podepsaly tyto země – V. Británie, Francie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Itálie, Irsko, Dánsko, Norsko a Švédsko. Úkolem a cílem Rady Evropy – ochrana demokratických principů, ochrana lidských práv a svobod. Přes veškeré snahy zůstala RE na úrovni instituce s mezivládním charakterem, její význam však spočívá v tom, že představovala významnou aktivitu v rámci poválečného evropského integračního hnutí.

V souvislosti s evropskou bezpečností a řešením německé otázky byla 17. března 1948 podepsána Bruselská smlouva – Smlouva o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně, vznikla tak Západní unie. Státy, které ji podepsaly (Francie, Británie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), se zavázaly k prohloubení spolupráce a, v případě napadení, také vojenské pomoci – mj. také reakce na nedořešenou otázku německého uspořádání. Ke změně Bruselské dohody došlo po neúspěšném pokusu Francie vytvořit Evropské obranné společenství v roce 1954. Otevřela se možnost zapojení SRN do postupně se rodící obranné struktury západní Evropy a NATO. Velká Británie navrhla proto rozšířit Západní unii. Jednání za účasti SRN, Itálie a 7 členských států NATO – Francie, V. Británie, USA, Kanada, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko – 23. 10. 1954 podepsány tzv. Pařížské dohody. V rámci těchto dohod podepsán také protokol s úpravami v Bruselské smlouvě z roku 1948. Výsledkem tak byla změna Západní unie na Západoevropskou unii (Western European Union). Protokol vstoupil v platnost 6. 5. 1955, dal vznik Západoevropské unii a umožnil také vstup SRN do NATO.

Negativní postoj několika západoevropských zemí, dřívějších členů Organizace pro ekonomickou spolupráci v Evropě, k projektu na vytvoření EHS a Euratomu nakonec z iniciativy Velké Británie vyústil ve vytvoření protiváhy v podobě tzv. Stockholmské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství volného obchodu (ESVO), podepsané 4. 1. 1962. Cílem dohody byla liberalizace obchodu s průmyslovými výrobky a vytvoření zóny volného obchodu mezi členskými státy, vyňaty byly zemědělské produkty a nedošlo ani na celní unii. Státy, které přistoupily na koncepci mezivládní formy spolupráce, byly vedle tzv. vnitřní šestky (Německo, Itálie, Francie a Benelux) označovány jako tzv. vnější sedmička – jednalo se o V. Británii, Rakousko, Švýcarsko, Portugalsko, Norsko, Švédsko a Dánsko. 50/70

Intenzita jejich obchodních styků ovšem nedosahovala rozsahu obchodní bilance v rámci EHS. Evropské sdružení volného obchodu však umožnilo liberalizaci obchodu mezi západoevropskými zeměmi, které odmítaly nadnárodní charakter EHS.

Hospodářská stabilita západní Evropy posílená Marshallovým plánem a smlouva o vzájemné pomoci v podobě Bruselské smlouvy posílily pozice západní Evropy. Červenec 1948 – zahájeno jednání mezi Kanadou, USA a státy Bruselské smlouvy o možnosti vytvoření atlantické organizace s cílem dosáhnout kolektivní bezpečnosti a společného postupu v případě ohrožení. Severoatlantická smlouva o tzv. kolektivní sebeobraně podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu – podepsaly tyto země: Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie.

6.2

Integrace po roce 1989 ve střední a východní Evropě

Počátkem roku 1990, krátce po událostech v listopadu 1989, prakticky po zastavení činnosti RVHP, se objevila myšlenka na středoevropskou spolupráci, založenou na jiných principech, než tomu bylo v období před rokem 1989. Svou první konkrétní podobu získává už v roce 1991 v maďarském Visegrádu, další představy následují. Polovina 80. let 20. století – zesiluje tlak členských států RVHP na mnohem větší rozšíření vzájemných vztahů RVHP se státy ES, doposud pouze na úrovni sektorálních dohod. Změna postoje RVHP ve vztahu k Evropskému společenství byla způsobena nastoupením M. Gorbačova do čela sovětské vlády a především jeho zcela inovativním vedením (zahraniční, obchodní) politiky. Kromě toho si členské státy RVHP jasně uvědomovaly pokles ekonomické spolupráce, zaostávání technologií, pokles vývozu. Podpis Deklarace – na jedné straně členské země RVHP, na straně druhé Rada ministrů a Evropský parlament – 25. 6. 1988 v Lucemburku – jsou zde obsaženy principy (5) pro hledání společného jmenovatele pro vzájemnou spolupráci. Deklarace urychlila jednání o obchodních dohodách. První dvě byly uzavřeny už v září v roce 1988 s Maďarskem – Dohoda o obchodu a spolupráci, v prosinci 1988 s Československem – Dohoda o obchodu s průmyslovými výrobky, v září 1989 se také přidalo Polsko a SSSR.

51/70

Země, které již byly součástí ES, vykazovaly dobré hospodářské výsledky, měly fungující tržní ekonomiky, jejich politický systém zastupovaly stabilní instituce a společnost po právní stránce zaručovala dodržování lidských práv. Předpokladem pro přijetí nových zemí do řad ES (EU) bylo splnění mnoha podmínek, především radikální reforma politického, ekonomického i právního systému každé země. Na pomoc k těmto krokům byl v roce 1989 vytvořen program PHARE, sice původně pouze pro Maďarsko a Polsko, ale později se k jeho aktivitám připojily další země, Československo v roce 1990. Cílem programu byla nenávratná pomoc, která měla zemím bývalého socialistického bloku pomoci přestavět ekonomiku na tržní, ale nejen to. Mezi ES a jednotlivými státy byly uzavírány bilaterální dohody – nejprve o obchodní spolupráci, později byl obsah dohod rozšiřován na další aktivity. V polovině roku 1990 bylo na summitu v Dublinu rozhodnuto, že s Československem, Maďarskem a Polskem budou zahájena přípravná jednání s cílem podepsat tzv. asociační dohody (také Evropské dohody). Jejich uzavření již vypovídalo o tom, že tyto 3 země mají nejen aktivní zájem o spolupráci, ale především o přijetí do ES. K podpisu dohody došlo 16. 12. 1991 (po rozdělení Československa v roce 1993 znovu s Českem a Slovenskem), v platnost vstoupily dohody v roce 1995. S Tureckem již od roku 1963, 1995 celní unie. Asociační dohody obsahovaly řadu kritérií, z nichž vyplývalo, že jsou zde zahrnuty nástroje k harmonizaci obchodu, ekonomiky, legislativy, k odstraňování celních bariér, k řešení politických rozporů atd. Jistým problémovým místem se stalo zemědělství a některá odvětví průmyslu (textil, strojírenství a ocelářství), které si země ES chránily. Také zcela jednoznačný vstup zemí střední a východní Evropy do ES nebyl deklarován v Evropských dohodách, hovořilo se zde sice o možnosti členství, ale za určitých podmínek. Všechny následující aktivity Komise ES, které vedly k prosazování další strategie evropské integrace, vyústily k vytvoření materiálu nazvaného Směrem k užší spolupráci se zeměmi střední a východní Evropy. Tento byl předložen ve dnech 21.–22. 6. 1993 na summitu Evropské rady v Kodani. Výsledkem summitu, zaměřeného na další rozšiřování ES/EU, bylo vytvoření tzv. Kodaňských kritérií, která definovala podmínky, jejichž splněním byl podmíněn vstup do EU.

52/70

Přijatá kritéria lze rozdělit na: Politická – určují kandidátským zemím nutnost zajistit stabilitu institucí, které garantují demokracii a právní stát, ale také dodržování lidských práv a ochranu menšin. Ekonomická

– zajistit fungování tržní ekonomiky v zemi, odolávat

konkurenčním tlakům a vyrovnat se s tržními silami v EU. Právní – (kritérium acquis) – tzn. převzít celou platnou legislativu ES/EU a plnit závazky, které z tohoto členství vyplývají, mj. i cíle politické, hospodářské a měnové unie. Později byla kritéria ještě doplněna tzv. madridským kritériem o reformu administrativních a právních struktur budoucích členských zemí.

V souvislosti s rozhodnutím zahájit proces postupné integrace do EU byla navržena tzv. předvstupní strategie, k jejímž nástrojům patřil tzv. strukturovaný dialog, naplňování asociačních dohod, respektování pravidel při přijímání finanční pomoci z předvstupních fondů PHARE, ISPA a SAPARD a postupné kroky na vstup (integraci) do jednotného vnitřního trhu EU. V této souvislosti sehrála významnou roli tzv. Bílá kniha – Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie (Cannes, 1995), která sice neobsahovala veškeré podmínky (acquis communautaire) k dosažení plného členství, uváděla jen některé, ale přece jen deklarovala aktivní snahu o sblížení a uvedení na společný trh (4 svobody) EU. Přes všechny snahy ze strany kandidátských zemí o vstup do EU se stále objevovaly některé překážky – např. rozdílný názor na pořadí vstupu zemí do EU, na nepružnost jednání, také Amsterodamská konference nesplnila očekávání – nepřijala řadu reforem institucí EU apod. Proto Evropská rada v prosinci 1997 na summitu v Lucemburku zhodnotila kandidátské země a přijala rozhodnutí o přehodnocení tzv. předvstupní strategie na tzv. zesílenou předvstupní strategii, která se stala součástí materiálu nazvaného Agenda 2000 (zveřejněna Komisí již v červnu 1997). Výsledkem (zesílené předvstupní strategie) byly tyto změny – odstranění strukturovaného dialogu, přijetí tzv. přístupového partnerství, což mj. umožňovalo uzavírání dohod o financování programů z předvstupních fondů na období let 2000–2006, vytváření tzv. Národních programů kandidátských zemí. Kromě toho Evropská rada prosadila, počínaje rokem 1998, každoroční vypracování pravidelných hodnotících zpráv 53/70

Komisí EU na všechny kandidátské země, v duchu všech zásad, které byly projednány v Lucemburku v prosinci 1997. Lucemburská skupina (Česko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko a Kypr) – skupina států, s nimiž byly, na základě rozhodnutí v Lucemburku, zahájeny v březnu 1998 pravidelné přístupové rozhovory. V prosinci 1999 byla k tzv. lucemburské skupině připojena další skupina kandidátských zemí tzv. helsinská (Rumunsko, Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Malta), společná přístupová jednání pak pro všechny země pokračovala od roku 2000 až do 13. 12. 2002, kdy na summitu v Kodani byla ukončena a 16. 4. 2003 na summitu EU v Aténách 10 kandidátských zemí (bez Bulharska a Rumunska) podepsalo Smlouvu o přistoupení k Evropské unii. Česká republika (a zbývajících 9 států) se tak od 1. 5. 2004 stala součástí integrované Evropy – Evropské unie. Další státy ucházející se o vstup do EU – Rumunsko a Bulharsko – se však součástí integrované skupiny států EU staly až v lednu 2007.

6.3

CEFTA – Středoevropská dohoda o volném obchodu, CEI – Středoevropská iniciativa, Visegrádská skupina a její vývoj

Rok 1989 přinesl mnohé změny a mnohá očekávání. Rozpad Sovětského svazu a celého sovětského bloku sice vyvolal nadšení, ale také pro tyto ekonomiky nemalé problémy, především obchodního charakteru – spolu s rozpadem (zpočátku nefunkčností) RVHP a pak celého politického systému těchto zemí se zcela přerušily či silně omezily obchodní kontakty. Proto na sebe dlouho nenechávají čekat myšlenky k vytvoření nových integračních uskupení, zvláště ekonomického zaměření. První idea pochází již z roku 1990, k její realizaci dochází v Krakově v roce 1992, kdy je podepsána dohoda o hospodářské spolupráci (s platností od roku 1993) – ta znamená zrod Středoevropské dohody o volném obchodu – (Central European Free Trade Agreement – CEFTA. Sdružovala jihovýchodoevropské země, které nebyly členy Evropské unie, ale o členství v EU usilovaly. Zakládajícími členy v roce 1992 bylo Polsko, Maďarsko a tehdejší Československo.

54/70

Podmínky pro přijetí nových členských států byly: členství ve Světové obchodní organizaci (WTO), podepsané tzv. asociační dohody s ES/EU, také nezbytný souhlas stávajících členů CEFTA se vstupem nového člena.

Cílem CEFTA také bylo vyřešit problémy, které nastaly po rozpadu socialistického bloku: 1. Vytvoření zóny volného obchodu v rámci CEFTA (nejpozději do roku 2001) – mělo pomoci řešit nepříznivé obchodní podmínky po rozpadu RVHP. Zóna volného obchodu vznikla mezi Českou a Slovenskou republikou. 2. V ekonomické oblasti CEFTA měla pomoci usnadnit přípravu na vstup do EU. 3. Zóna volného obchodu měla pomoci zlepšit podmínky hospodářského růstu, konkurenceschopnosti, ekonomických ukazatelů atp. 4. Země, které se ucházejí o členství v ES/EU mají prokázat schopnost vzájemné spolupráce, komunikace…

V roce 1996 přistoupilo do CEFTA Slovinsko, v roce 1997 Rumunsko, o rok později Bulharsko a v roce 2002 Chorvatsko. Zakládající členové CEFTA spolu se Slovinskem odstoupili od dohody o volném obchodu po svém vstupu do Evropské unie, tedy v roce 2004. O dva roky později, 19. prosince 2006 v Bukurešti, byla premiéry Albánie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska, Moldavska, Srbska a představitelem UNMIKu (pro Kosovo) podepsána zmodernizovaná Smlouva o volném obchodu v jihovýchodní Evropě, tzv. CEFTA 2006. Smlouvu podepsali také premiéři Bulharska a Rumunska, ovšem vstupem do EU v roce 2007 z CEFTA tyto státy vystoupily. Ratifikace uvedené smlouvy národními parlamenty proběhla v průběhu roku 2007 a byla tím prakticky zahájena liberalizace obchodu v regionálním měřítku. V době vzniku CEFTA se ze států bývalého Sovětského svazu v Pobaltí zformovala obdobná organizace, BAFTA (Baltic Free Trade Area). Přestala existovat 1. května 2004, kdy její členské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) rovněž vstoupily do EU. Současná kritéria pro členství v CEFTA 2006: člen Světové obchodní organizace nebo závazek respektování všech jejích předpisů, jakákoli asociační smlouva s EU, Sdružení volného obchodu se současnými členskými státy CEFTA.

55/70

Probíhající spolupráce zemí CEFTA s Evropskou unií může nejen pomoci při stabilizaci jednotlivých evropských regionů, ale zejména může přispět k vytvoření ekonomických a politických standardů. Cílem CEFTA je nejen spolupráce, ale vytvoření jakéhosi přípravného kroku států na vstup do Evropské unie. Zvláště důležité pro Evropu je rozšíření volného evropského trhu o tyto země a pozitivní ekonomické důsledky z uplatňování ekonomických svobod, na kterých se myšlenky evropské integrace formovaly.

Středoevropská iniciativa – Central European Initiative (CEI): Podobu získala ještě v době existence sovětského bloku, kdy se spojily 4 státy s rozdílnými ekonomickými, politickými, sociálními i bezpečnostními podmínkami v celek – orgán „…mezinárodní spolupráce, jehož strategickou funkcí je podpora ekonomického rozvoje střední Evropy … a příprava nečlenů EU na budoucí členství v Unii“ (viz Central European Initiative, April 1997). Vznik CEI se datuje 12. 11. 1989 v Budapešti, kde podepsali premiéři a ministři zahraničních věcí Itálie, Jugoslávie, Rakouska a Maďarska dohodu o vytvoření tzv. Iniciativy 4, (také Dunajsko-adriatická skupina nebo Kvadragonála). „Předností CEI je, že se zaměřuje na vzájemnou spolupráci zemí EU, asociovaných zemí i zemí, které teprve usilují o pevné zakotvení v evropské spolupráci, a může proto být konkrétním příspěvkem pro posilování soudržnosti v duchu jednotné a bezpečné Evropy.“ (MZV ČR o CEI, http://www.mzv.cz). K rozšíření stávající „4“ došlo již 20. května 1990, kdy se ve Vídni novým členem stalo Československo, a od srpna se název Kvadragonály změnil na Pentagonálu. Hned v následujícím roce požádalo o přijetí Polsko a na summitu v Dubrovníku 27. 7. 1991 bylo přijato, přičemž došlo opět ke změně názvu na Hexagonálu. Postupně se organizace rozšiřovala o další země střední, východní a jihovýchodní Evropy. Po přistoupení Bulharska a Rumunska do EU v roce 2007 je v současné době z celkového počtu 18 členských zemí CEI již 9 států členy EU.

Členské země CEI: Albánie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Makedonie/FYROM, Moldavsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Ukrajina. Předsednictví v CEI je rotující, s roční funkční 56/70

periodou. Česká republika předsedala CEI v r. 1999. V roce 2010 byla předsednickou zemí Černá Hora, v roce 2011 Srbsko, v roce 2012 CEI předsedá Ukrajina. Středoevropská iniciativa, jak dokládá složení jednotlivých členských států, představuje velmi zajímavé seskupení zemí a jejich regionů, čímž se zde otevírá prostor pro spolupráci na řešení projektů k odstranění společných problémů – např. dopravní propojenost, ochrana životního prostředí, financování rozvoje regionů, rozvoj informačních technologií apod. Spolupracuje s řadou mezinárodních i evropských institucí.

Visegrádská skupina, vznik a vývoj: Po pádu socialistického bloku se zcela radikálně změnila geopolitická situace střední Evropy. Na jedné straně došlo k politickému uvolnění a možnosti jednotlivých zemí k seberealizaci v rámci zahraniční politiky, na straně druhé zde však nadále panovala obava ze stále existujícího mocenského svazku Sovětského svazu (SSSR) a jeho vlivu spolu s doposud působící Varšavskou smlouvou (1955) a Radou vzájemné hospodářské pomoci (RVHP – 1949). Obavy středoevropských států z dalšího vývoje v prostoru mezi Německem a postupně se rozpadajícím Sovětským svazem vedla tyto země k úvahám o novém mocenském, politickém, hospodářském a zahraničněpolitickém uspořádání. Opět se znovu oživovaly již zapomenuté koncepce o různých formách uspořádání (Zbigniew Brzezinski – československo-polská federace). Havlovy představy spíše směrovaly k vytvoření volného seskupení středoevropských zemí, které se postupně připojí k zemím západní Evropy. Centrem dění se staly státy bývalého socialistického bloku – Maďarsko, Polsko a Československo, jejichž cílem bylo především podporovat proces postupného odstraňování socialismu – ekonomickou transformaci v jednotlivých zemích a likvidaci institucionální závislosti na Moskvě. V praxi to znamenalo rozpustit Radu vzájemné hospodářské pomoci, instituci s jasným cílem kontrolovat ekonomiky členských zemí, a Varšavskou smlouvu, mocenský vojenskopolitický orgán kontroly. Spolu s výše uvedenými požadavky se objevil také jeden velmi důležitý požadavek, a to tlak na co nejrychlejší odsun sovětských vojsk z území jednotlivých zemí socialistického bloku.

57/70

Bratislava 9. 4. 1990 byla místem prvního setkání čelních představitelů Československa (Václav Havel), Maďarska (předseda parlamentu a úřadující prezident Matyás Szürös) a Polska (Wojciech Jaruzelski), kteří se sešli z podnětu prezidenta Václava Havla. Kromě těchto čelních představitelů tří zemí, jejich předsedů vlád a ministrů zahraničních věcí přizvalo Československo (jako pozorovatel Kvadragonály) také další země v úloze pozorovatelů – jednalo se o Itálii, Rakousko a bývalou Jugoslávii. Termín schůzky byl pro maďarskou stranu nevýhodný, neboť se v Maďarsku konaly parlamentní volby, připravovalo se sestavování nové vlády a předpokládaly se zde změny. Zástupci všech tří zemí měli jasný cíl, který byl společný, jen cesty, nástroje a prostředky, jak ho docílit, se lišily. Záštitu nad jednáním převzal V. Havel, který také přednesl ve své úvodní řeči deset okruhů, které česká delegace pokládala za nutné řešit ve společné diskusi. Jednání nedošla k závěrům, které česká delegace předpokládala, ale přece jen se potvrdila shoda přítomných na výhodnosti budoucí spolupráce a institucionálního uspořádání. Situace v jednotlivých zemích dozrála v další, a tentokráte již přelomovou, schůzku představitelů Československa, Polska a Maďarska (prezidentů, předsedů vlád a ministrů zahraničních věcí), která se uskutečnila 15. února 1991 v Budapešti a poté ve Visegrádu. Prezidenti V. Havel, L. Walesa a premiér J. Antall po jednání v Budapešti pokračovali ve starobylém Visegrádu – zde podepsali jednak „Slavnostní prohlášení“ a na něj navazoval podpis historicky významné „Deklarace o spolupráci České a Slovenské Federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě k evropské integraci“ (dále „Visegrádská deklarace“ – podle místa podpisu). Deklarace obsahovala několik společných cílů, postavených na dvou rovinách – politické a hospodářské spolupráce. V praxi to znamenalo obnovení státní nezávislosti, demokracie a svobody, odstranění všech přežívajících projevů zbytků totalitního zřízení, budování parlamentní demokracie, budování právního státu, ochranu lidských práv a svobod, vytvoření tržního hospodářství a zapojení se do evropského politického, právního, hospodářského i bezpečnostního systému.

Před další, v pořadí již třetí schůzkou „Visegrádské trojky“ 5.–6. 10. 1991 v Krakově se podařilo ukončit činnost Varšavské smlouvy v červenci 1991 a v létě došlo také k rozpuštění RVHP, v květnu 1990 proběhl odsun Sovětských vojsk z Československa, do poloviny roku

58/70

1991 z Maďarska, Polsko uzavřelo „pobyt“ vojsk v září 1993. Krakovská schůzka Visegrádské skupiny vyústila v podpis dvou dokumentů – „Krakovské prohlášení ministrů zahraničních věcí o vztazích s Organizací Severoatlantické smlouvy“ a „Krakovská deklarace“. Schůzka se zaměřila jednak na ekonomickou oblast (hospodářská kooperace, zamezení dvojího zdanění, liberalizace vzájemného obchodu, podpora ekonomické transformace, projekty v oblasti dopravy a spojů atp.), a jednak na oblast zahraničněpolitickou – dosažení plné integrace s evropskými bezpečnostními, politickými a ekonomickými strukturami, získání statusu přidruženého členství s EHS s výhledem plného členství a prohloubení spolupráce s NATO a Západoevropskou unií (ZEU). Tlak na dosažení vyšší úrovně spolupráce s NATO vycházel ze vzrůstající obavy ze situace v Rusku (v Moskvě). Celá situace nakonec dospěla 16. prosince 1991 v podpis tzv. Evropských dohod o přidružení, které již byly chápány jako předstupeň plného členství. Krakovská schůzka tak výraznou měrou přispěla k prohloubení spolupráce mezi státy Visegrádské trojky a potvrdila snahu a možnosti států postupovat v dalším integračním procesu. Praha 6. května 1992 byla místem v pořadí již čtvrtého setkání představitelů Visegrádské trojky před jejím útlumem v následujících několika měsících. Setkání se zúčastnili Walesa, Havel a premiér Antall. Cílem setkání bylo zhodnocení několika témat – dosavadní spolupráce, mezinárodněpolitické situace, ale také ekonomických aspektů budoucího vývoje v oblasti. Státy se také dohodly na vytvoření zóny volného obchodu a posílení vzájemné spolupráce, tím se přiblížily k formě integrace Evropského společenství. Oblast bezpečnosti těchto zemí již byla vnímána přes přípravné a postupnými kroky směřujíc k členství v NATO a ZEU. Další kroky… Na základě Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) z 21. 12. 1992 (Krakov) se členské státy – Česká republika, Maďarská republika, Polská republika a Slovenská republika – shodly na tom, že nejpozději do 1. ledna 2001 vytvoří zónu volného obchodu (pozn.: od 1. ledna 1993 již hovoříme o Visegrádské čtyřce – a to po rozpadu federální ČSFR). Činnost Visegrádské skupiny rokem 1993 začala pomalu slábnout, a to v důsledku některých odlišných názorů na zahraniční politiku. Přesto se sešla 11.–12. 1. 1994 v Praze schůzka Visegrádské čtyřky, podnětem k jejímu svolání byla návštěva prezidenta Billa Clintona, který

59/70

do Evropy přicestoval proto, aby představil program „Partnerství pro mír“ (Partnership for Peace – PfP), projekt budování regionální spolupráce a bezpečnosti v Evropě, a získal pro tento projekt také státy Visegrádské skupiny. Jednání ovšem nebylo uzavřeno nějakým společným protokolem, a to především z důvodu postoje České republiky a jejího premiéra V. Klause. Kritiku vyjádřil polský prezident Lech Walesa, umírněnější také Maďarsko, kritika proti české zahraniční politice šla i z řad domácích – negativně se k postoji české vlády postavil Jiří Dienstbier, bývalý předseda vlády Petr Pithart i český prezident Václav Havel. Rozkol v politickém postoji se objevil uvnitř všech zemí Visegrádské skupiny i navzájem mezi jednotlivými zeměmi. V období let 1993–1995 lze konstatovat, že činnost Visegrádské skupiny byla nulová, dokonce se hovořilo o faktickém konci. V tomto období skupina nevykazovala žádné společné integrační kroky a postoje. K určité změně přece jen došlo, a to v průběhu roku 1995, hlavně snahou Maďarska a Polska, kdy se obě země chopily iniciativy pro jednání o vstupu do NATO.

6.3.1 Nové vize Visegrádské skupiny po roce 1995 (–2004)

V letech 1996–1998 dochází ve Visegrádské skupině k „pohybu“, který v praxi znamenal znovuobnovená jednání česko-maďarsko-polská, ovšem bez aktivní účasti Slovenska. Hlavním obsahem jednání byly otázky bezpečnosti a zahraniční politiky. Proč taková změna? Především proto, že závěr madridského summitu NATO v červenci roku 1997 přijal rozhodnutí o zahájení tzv. vstupních rozhovorů s Maďarskem, Polskem a Českou republikou. Pro toto období je nyní charakteristické jednání ve dvou rovinách – hovoří se o tzv. dvourychlostním Visegrádu. Jedná se s již uvedenými zeměmi o vstupu do NATO, na straně druhé jsou vedena jednání k dalším otázkám, při nichž je již Slovensko účastno – V3+1. Další období let 1998–2004 je již spojeno s aktivními přípravami na vstup do NATO, ale také do řad zemí EU. Konkrétním příkladem znovuobnovené činnosti „Visegrádu“ bylo setkání premiérů 3 členských zemí – Miloše Zemana (ČR), Jerzyho Buzka (PL) a Viktora Orbána (Maď.). Kromě toho byl také zesílen tlak na znovuobnovení spolupráce se Slovenskem a pokračování ve společném jednání o vstupu všech 4 zemí Visegrádské skupiny do NATO. Významným krokem bylo rozhodnutí o pravidelných schůzkách k vybraným a důležitým 60/70

tématům – prezidenti 1x do roka, předsedové vlád 2x do roka (půlroční summity) a stejně tak ministři vlád členských zemí. Ke znovuobnovení účasti Slovenska na jednání Visegrádské skupiny došlo 14. 5. 1999, tato schůzka se konala v Bratislavě (Viktor Orbán, Jerzy Buzek, Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda). Celá schůzka se vedla v duchu snahy další vzájemné spolupráce, účastníci odsoudili jednání Slobodana Miloševiče. Kromě toho byl příznivě zhodnocen význam členství nově přijatých zemí – Maďarska, Polska a České republiky – do NATO (březen 1999). V této souvislosti byla vyslovena podpora Slovensku v jeho snaze docílit členství v NATO. Schůzka přinesla i další pozitivní rozhodnutí – přijetí dokumentu Obsah visegrádské spolupráce (Contents of Visegrád Cooperation), který vedle již uvedených návrhů na pravidelná setkání na různých úrovních navrhoval zavedení systému předsednických zemí, na rozdíl od EU (předsednictví na ½ rok) každá ze zemí měla předsedat na dobu jednoho roku, ale nedojde k žádné institucionalizaci celého uskupení. Činnost Visegrádské skupiny se odehrává na úrovni spolupráce jednotlivých ministerstev či ve formě práce společných expertních skupin. Jednotlivé resorty si samy organizují setkání visegrádské skupiny podle svých aktuálních potřeb. Tématy znovuobnovené spolupráce měly být pro příští období – přeshraniční spolupráce, zahraniční politika, vnitřní vztahy, ochrana životního prostředí, rozvoj infrastruktury, podpora vědy a technologického rozvoje a v oblasti společenského vývoje školství, kultura, sport a mládež. Jedinou

pevnou

organizační

strukturou

V4

je

Mezinárodní

visegrádský

fond

(http://visegradfund.org/), který byl založen v roce 2000 s cílem napomáhat rozvoji kulturní spolupráce, vědecké výměně, výzkumu a spolupráci v oblasti školství, výměně mládeže a rozvoji přeshraniční spolupráce. Kromě stipendijních programů financuje fond v naprosté většině případů aktivity nevládních subjektů, což podporuje občanskou dimenzi visegrádské spolupráce. http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/visegrad/index.html

61/70

Program českého předsednictví ve Visegrádské skupině – červenec 2011 – červen 2012 (Položeny priority do všech sektorů, podpora polského předsednictví v EU…) setkání ministrů životního prostředí, jaro 2012, setkání ministrů zemědělství v rozšířeném formátu V4+2 (Bulharsko, Rumunsko) v rámci veletrhu SALIMA v Brně, březen 2012, jednání náčelníků generálních štábů, duben 2012, setkání ministrů zahraničních věcí se zeměmi Východního partnerství, jaro 2012, konzultace na úrovni náměstků / vrchních ředitelů / st. tajemníků pro EU zemí V4 + Friends of Cohesion Policy, jaro 2012, neformální setkání ministrů zdravotnictví, 2. čtvrtletí 2012, zasedání ministrů obrany, květen 2012, 22. zasedání ministrů kultury, květen 2012, konzultace náměstků ministrů zahraničních věcí a státních tajemníků pro EU nebo relevantních zástupců států – příprava oficiálního summitu premiérů, květen 2012, oficiální summit premiérů, červen 2012.

SHRNUTÍ KAPITOLY V úvodu této kapitoly již bylo uvedeno, že studená válka rozdělila Evropu na dva politické i ekonomické celky Západ x Východ a takto na několik nadcházejících let předurčila vývoj integračního procesu v Evropě. Poválečná éra je charakterizována vznikem mnoha integračních uskupení, která výrazně zasáhla do vzniku a formování nové Evropy. Vznik některých integračních uskupení v západní Evropě již byl popsán, zde jsme se seznámili se vznikem jejich „středoevropských a východoevropských“ variant – Radou vzájemné hospodářské

pomoci,

Středoevropskou

iniciativou

Středoevropskou dohodou volného obchodu – CEFTA.

62/70

CEI,

Visegrádským

uskupením,

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Popište stručně poválečný proces integrace ve střední Evropě, vyjmenujte integrační uskupení, která měla významný vliv na změny politické a ekonomické situace v daném regionu. 2. CEFTA a Visegrádská skupina – uveďte, co je (bylo) pro tato uskupení rozhodující, jaký vliv mají na integrační snahy Evropy. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad budoucností Visegrádské skupiny. Jaké jsou možné další alternativy vývoje tohoto seskupení zemí a jejich vlivu v integrované Evropě (EU) dnes.

63/70

7

Další integrační uskupení

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola sleduje další varianty integrace probíhající v Evropě, zaměřuje se na oblasti východní Evropy, ale i mimo Evropu. Cílem je ukázat, že snahy o ekonomickou i politickou integraci neutuchají. Oblast východní Evropy po rozpadu socialistického bloku prošla změnami, které nejen vyvolaly rozpad stávajících seskupení, ale přinesly vznik nových integračních bloků, které již dokumentují přerod společnosti. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vyjmenovat a stručně charakterizovat další integrační uskupení, která vznikla v Evropě i mimo evropské regiony. Získáte: Přehled o vývoji integračních procesu v dalších evropských regionech, ale i mimo Evropu. Budete schopni: Zhodnotit kvalitu a dopad integrace na vývoj ekonomiky sledovaných regionů. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Společenství nezávislých států – SNS, NAFTA, MERCOSUR, APEC, ANCOM, ASEAN, CACM, IOR-ARC. PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Kapitola přináší informace o stavu a vývoji některých integračních uskupení, některá vznikla po roce 1989, po rozpadu bloku států ve východní Evropě, zároveň zde jsou uvedena (jen několik) integrační seskupení, která sice vznikla mimo evropský kontinent, ale udržují s Evropou ekonomickou vazbu a spolupráci. Svým charakterem mohou být příkladem ekonomické integrace a snahou o zvládnutí celosvětové konkurence. 64/70

7.1

Východ Evropy a jeho integrace

Rozpad sovětského bloku nepřinesl pouze svobodu státům střední Evropy, ale vyvolal také změny v samotném Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Rozpad tohoto „impéria“ byl velmi významný jak pro samotné aktéry, tak i pro sousedy směrem na západ. Vznik nového uskupení je výrazem specifické situace, která po roce 1989 nastala. V situaci, která v SSSR nastala v druhé polovině roku 1991, byl už zánik Sovětského svazu nevyhnutelný. Nastaly zde natolik významné změny, že podpis nové svazové smlouvy neměl šanci na úspěch – proběhly odstředivé procesy v Pobaltí, změny na Ukrajině, Svaz suverénních států by nebyl životaschopný bez společné hospodářské spolupráce a brzy by se rozpadl. Vzniklo tak 15 nových samostatných zemí. Počátkem 90. let minulého století (1991) se z tohoto „rozpadlého“ svazku vytvořilo nové integrační uskupení – Společenství nezávislých států – SNS.

Společenství nezávislých států – SNS (Commonwealth of Independent States – CIS), kde se spojily zájmy politické, ekonomické, tradiční i obranné. Na počátku zrodu nového uskupení stály tři země – Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Dalšími členy se později staly země bývalého Sovětského svazu – Ázerbájdžán, Arménie, Moldavsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán, v roce 1993 se připojila Gruzie. Mimo zůstaly pobaltské republiky, které jsou již dnes součástí Evropské unie. Přestože SNS tvoří celek, jedná se o seskupení států, které jsou nejednotné, politicky, vojensky a ekonomicky odlišné, což mělo za následek další vnitřní členění, tzv. subregionální integraci – např. GUAM Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán a Moldavsko, další Svaz Ruska a Běloruska aj.

7.2

Integrační procesy mimo Evropu

V následující podkapitole je cílem alespoň stručně informovat o integračních uskupeních, která existují i mimo evropský region, a ukázat na jejich různé formy, stupně integrace i specifické zaměření. Vzhledem k tomu, že počet těchto uskupení je opravdu veliký a výčet by byl obsáhlý, pozornost je zaměřena na ty stěžejní.

65/70

Příklady některých amerických integračních uskupení V případě Ameriky je vcelku složité vypsat jen ty stěžejní. Americký kontinent svou rozlohou vytváří řadu regionů, které se liší svými politickými, ekonomickými i společenskými podmínkami, což se následně projevuje i na formách integrace. Americký systém integrace se především vyznačoval nejnižšími formami integrace – charakterem zóny volného obchodu – příkladem je: NAFTA – Severoamerická dohoda o volném obchodu (North American Free Trade Area), vznikla v roce 1993, platná od 1994 mezi USA a Kanadou (dříve tzv. CUSFTA – Dohoda o volném ochodu mezi Kanadou a Spojenými státy americkými 1989) a nově také Mexikem. Toto seskupení základem pro další formu – celoamerické zóny volného obchodu (FTAA), v roce 1994 přizváno také Chile, aby se stalo součástí NAFTA. Vznik NAFTA vedl k vytvoření zóny volného obchodu, zrušení celních bariér, usnadnil se příliv kapitálu, volný pohyb služeb, zjednodušený přístup k americkému zboží apod. Obchod mezi tímto seskupením a EU vykazuje velmi příznivá čísla. MERCOSUR – Společný trh jihu (Mercado Commún del Sur) založen v roce 1991, signatáři smlouvy Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay, v roce 1996 se připojily Bolívie a Chile, v roce 2006 Venezuela. Na rozdíl od EU se neřídí nadnárodními institucemi, ale pracuje na bázi volného – společného trhu. ANCOM – Andské hospodářské společenství (Andean Community), cílem je vytvoření společného trhu a volný pohyb zboží, příprava na přechod k dalšímu stupni, a to k celní unii. Členské země – zakládající – Bolívie, Chile, Ekvádor, Kolumbie, Peru, od roku 1973 Venezuela, která však po Chile má záměr vystoupit. CACM – Středoamerický společný trh (Central American Common Market), je na úrovni celní unie, členskými zeměmi Honduras, Guatemala, Salvador, později také Kostarika a Nikaragua.

Další integrační uskupení: APEC – Asijsko-pacifická ekonomická spolupráce (Asia-Pacific Economic Cooperation) – zakládajících členů bylo v roce 1989 dvanáct: Austrálie, Brunej, Filipíny, Indonésie, Japonsko,

66/70

Jižní Korea, Kanada, Malajsie, Nový Zéland, Thajsko, Singapur, USA. V roce 1991 přistoupily ČLR, Hongkong a Tchaj-wan, v roce 1993 Mexiko a Papua Nová Guinea, v roce 1994 Chile a v roce 1998 Peru, Rusko a Vietnam (nyní 21 členů). APEC – původní cíl zemí – řešit ekonomické problémy regionu, po celou dobu své existence sleduje následující cíle: - růst a rozvoj regionu, - zvýšení efektů regionu plynoucích z větší ekonomické spolupráce, - rozvoj a posilování otevřeného multiliberálního systému obchodu, - odstranění bariér obchodu se zbožím, službami a investicemi. Sledování těchto cílů vedlo ke vzniku regionálního seskupení s obrovskou ekonomickou silou. Státy sdružené v APEC tvoří zhruba třetinu rozlohy světa, žije v nich přibližně 40 % obyvatelstva, podílejí se na více než polovině světového HDP a přibližně 45 % světového obchodu. ASEAN – Sdružení zemí jihovýchodní Asie (Association of South East Asian Nations) a na něj navazující Zóna volného obchodu ASEAN AFTA (ASEAN Free Trade Area) – Sdružení zemí jihovýchodní Asie tvoří celkem deset států – Indonésie (hl. m. Jakarta), Malajsie (Kuala Lumpur), Filipínská republika (Manila), Singapur (Singapur) a Thajsko (Bangkok) jsou zakládajícími členy ASEAN (již od roku 1967). V roce 1984 přistoupila Brunej (Bandar Seri Begawan), v roce 1995 Vietnam (Hanoj). Státy Laos (Vientiane) a Barma (Yangon) přistoupily zároveň, a to v roce 1997. Zatím posledním státem, který se stal členem ASEAN, je Kambodža (Phnom Penh). Vznik byl zpočátku motivován bojem proti hladu, chudobě, negramotnosti a za zachování stability, v současné době je především prosazováno mírové řešení sporů, spolupráce, politická, kulturní a další integrace. Veškeré spory mají být řešeny tak, aby neporušovaly Chartu OSN.

IOR-ARC – Indicko-oceánský okruh pro regionální spolupráci (Indian Ocean Rim Association for Regional Cooperation), mezikontinentální integrační seskupení vytvořeno v roce 1997 ze zemí Indického oceánu, cílem je rozšiřovat hospodářskou spolupráci a obchod na bázi pásma volného obchodu. Bylo založeno na Mauriciu v březnu 1997, je seskupením devatenácti států, jejichž cílem je usnadnit obchod a investice v regionu. Členskými státy jsou Austrálie,

67/70

Bangladéš, Indie, Indonésie, Írán, Keňa, Madagaskar, Malajsie, Mauricius, Mosambik, Omán, Seychely, Singapur, Jihoafrická republika, Srí Lanka, Tanzanie, Thajsko, Spojené arabské emiráty a Jemen. Čína, Egypt, Francie, Japonsko a Spojené království.

Se státy (integrační uskupení) tzv. mezikontinentální spolupráce se setkáváme hlavně v 80. letech minulého století, charakteristické pro ně je, že překračují hranice několika kontinentů. Mezi významné představitele patří právě APEC a IOR-ARC.

Jen malý nástin (výběr) z velkého množství (zhruba 60) různorodých integračních uskupení, existujících v současném světě, je dokladem dynamiky integračních procesů a zároveň snahy obstát v náročné konkurenci.

SHRNUTÍ KAPITOLY Jen stručný a obsahově omezený náhled na vnější vztahy Evropské unie ukazuje na jejich šíři a rozmanitost. Počátky této rozmanitosti lze hledat hluboko v minulosti, kdy řada evropských států vlastnila rozsáhlá koloniální panství v zemích, kde nyní volně navazují na tradiční spolupráci za již nových, rovnoprávných a demokratických podmínek. Výsledkem je vznik integračních uskupení různých forem i směrů, jejichž hlavním cílem je obstát v konkurenci při zachování mírových podmínek.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Vysvětlete pojem mezikontinentální integrace, kdy se objevuje a co zahrnuje? 2. Vyjmenujte některá integrační uskupení z mimoevropského prostoru.

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Pokuste se hledat společné a rozdílné rysy v evropské a mimoevropské formě integračních procesů.

68/70

8

Závěr, shrnutí

Cílem předložené studijní opory bylo podat stručnou genezi integračních procesů, kterými svět procházel od nepaměti a prochází jimi doposud. Významnou integrační vlnou bylo období po druhé světové válce, které dalo vznik řadě významných integračních seskupení, které přetrvávají dodnes, či byly základním kamenem na cestě k prohlubující se integraci. V textu se čtenář seznámil s teorií integrace, s pojmy a jejich významem, formami integrace. Další část textu zachycuje geneze postupného formování integračních seskupení, která dala později vznik Evropské unii. Dnešní podoba Evropské unie se formovala od počátku 50. let, kdy vznikla první evropská společenství – Evropské sdružení uhlí a oceli, později Euratom a Evropské hospodářské společenství. Nemalý podíl na proměně Společenství mělo postupné rozšiřování Společenství o nové členské státy a především prohlubující integrační proces. Evropská společenství prošla etapou pásma volného obchodu, celní unie, vytvořila pásmo volného obchodu, budují měnovou unii a otevírají své brány politické unii. Evropská společenství si vytvořila zcela specifický institucionální i právní systém, který umožňuje jejich fungování na principu subsidiarity a který rovněž umožňuje jednotlivým státům zapojit se do procesu dalšího budování EU, a to jak na pozici národní, tak nadnárodní. Také právní systém tzv. komunitárního práva je zcela specifickou formou legislativy, která v prohlubující se integraci spojuje právo národní s právem nadnárodním. Postupná integrace neustala ani na konci 20. století a jejím výsledkem jsou nová seskupení, která jsou „produktem“ změn, a to politických i hospodářských. Další kapitoly tak již sledují znovuobnovené integrační snahy v Evropě v 80. letech 20. století a především po rozpadu socialistického bloku v roce 1989. K doplnění přehledu o postupně se sjednocující Evropě je závěrečný blok krátkým a stručným vstupem do tzv. mezikontinentální integrace, která dokumentuje význam, který je integraci připisován nejen v Evropě, ale ve světě vůbec. Studijní oporu uzavírá výběr literatury a pramenů, který je opravdu jen malým náhledem do obsáhlých informačních zdrojů ke studiu sledované problematiky.

69/70

9

Použitá literatura a prameny

Baar, V. Vnější vztahy Evropské unie. Ostrava: Ostravská univerzita. 2006. 197 s. ISBN 807368-142-0 Fiala, P., Pitrová, M. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 1. vydání. 2003. 743 s. ISBN 80-7325-015-2 Had, M., Urban, L. Evropská společenství. První pilíř Evropské unie. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. 2. rozšířené vydání. 2000. 165 s. Had, M., Stach, S., Urban, L. Česká republika v Evropské unii: členství, přínosy, výzvy. Praha: Linde. 2006. 200 s. ISBN 80-7201-611-3 Hořčička, V., Kovář, M. Dějiny evropské integrace I. Praha: TRITON 2005. 151 s. ISBN 807254-731-3 Hořčička, V., Kovář, M. Dějiny evropské integrace II. Praha: TRITON 2006. 151 s. ISBN 807254-741-0 Jakš, J. Quo vadis Evropská unie. 1. vydání. Praha: ETC Publishing s.r.o. 1998. 236 s. ISBN 8086006-57-3 Janíček, L., Drdla, M., Rais, K. Evropská unie. Instituce, ekonomická, bezpečnostní a sociální politika. Praha: Computer Press. 2002. 294 s. ISBN 80-7226-819-8 König, P., Lacina, L., Přenosil, J. Učebnice evropské integrace. Brno: Barrister&Principal. 1. vydání. 2006. 416 s. ISBN 80-7364-022-8 Lacina, L. a kol. Měnová integrace. Náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 538 s. ISBN 978-80-7179-560-5 Rumpel, P. a kol. Geografické aspekty evropské integrace. Ostrava: Universitas Ostraviensis. 2007. 262 s. ISBN 978-80-7368-264-4 www.mpsv.cz www.mmr.cz www.mzv.cz www.euroskop.cz

70/70