INKHEART
luartrie.
INKHEART
0
INKHEART
luartrie.
ý ý
ý
1
INKHEART
luartrie.
PROLOG Chtěli po mně, abych to sepsal. Kdežto já to chtěl vyprávět. Bál jsem se však, že to nedokážu. Bál jsem se, že nenaleznu ta vhodná slova, nevystihnu ten správný tón v hlase a nakonec převyprávím svůj podivný příběh tak, že nikoho nezaujme. Má vás vlastně zaujmout? A tak jsem přistoupil na to, že to celé sepíšu. Prsty se mi chvějí a vibrují, jsou nervózní jako prsty pianisty před koncertem, a já ani touto formou nenacházím ona vhodná slova. Nebo spíše slovo, kterým bych začal. Vždyť první slovo každého příběhu je to nejdůležitější. První a poslední. Vždyť první a poslední slova jsou ta, která si každý pamatuje. Vždyť první a poslední slova rozhodují o tom, co si z toho odneseme, o tom, jak to budeme hodnotit. Nebudu nad tím tedy dál přemýšlet a prostě začnu. Nebudu se dál děsit té kostrbatosti, která má postihnout a poškodit má slova, stejně jako inkoustová kaňka, jež se rozpije skrze papír a vytvoří tak pozoruhodnou mapu. Mapu v níž se člověk snadno ztratí, protože se tváří, že je cestou někam, a zatím je to jen propast. Nicotná, hluboká propast, která nikam nevede. Propast, do které od stolu hledím a snažím se z ní vyloudit ono první slovo. Slovo. Na úplném počátku bylo slovo. Mé vyprávění bude obyčejné a chaotické. Vlastně jsem jej poskládal ze starých dopisů. Z korespondence, jež se stala územím prachu a pavučin, zemí nikoho, kdesi na dně samotného šuplíku. Myslel jsem, že už ty dopisy nemám. Že jsem je tehdy spálil, aby se mi podařilo zapomenout. Zapomenout na to, jak jsem ztratil sám sebe, jak jsem se stal někým jiným a jak jsem se po letech znovu našel. Ačkoliv už jsem to dávno nebyl já. Ten stejný, já. Skrze uměle poslepované řádky, jejichž inkoust už dávno vybledl, se vám nyní pokusím převyprávět příběh. Dosti nepravděpodobný příběh. Byla to zdánlivě nevinná událost, kterážto navždy ovlivnila můj život a která nezačíná a nekončí ani dobře, ani špatně. Zůstane však po ní ve vás takový ten nepříjemný pocit nejistoty. Nevíte, čemu máte věřit. Netušíte, co je ještě skutečné a co vám nalhává vaše léty pokřivená fantazie. Slovo. Na úplném počátku bylo slovo…
2
INKHEART
luartrie.
KAPITOLA PRVNÍ: SLOVO Slovo. Strůjce všeho. Slovem vše začíná. Slovo je největší a nejmocnější zbraň. To jste jistě už mohli někde slyšet a leckde číst. Často přemýšlím, jestli jsem jediný, kdo má tenhle problém, kdo v sobě tenhle vskutku nadpřirozený, chápejte špatně popsatelný, pocit; dokáže vyvolat. Myslím, že se tomu říká ztráta autority nebo tak nějak. Ztráta sebe sama. Je to stav, který v sobě dokážu aktivovat jediným slovem. Vlastně třemi: „Kdo vlastně jsem?“. K téhle otázce si jistě domyslíte několik podobných, kteréžto požadovaný efekt ještě umocní. Prázdno. Najednou se vás zmocní takové prázdno, jako byste vystoupili ze svého těla a hleděli na sebe z úplně jiné perspektivy. Je to víc než nepříjemné, je to hrůzné, děsivé a způsobuje to silné panické stavy, jenž mohou vést k záchvatům. Najednou ztratíte sebe sama. Najednou je vše pryč a vaše veškeré bytí, celé vaše já, se rozplyne. Zmizí jako pára nad hrncem. I tohle dokáže pouhé slovo. Slovo, které vás dokáže zbavit života. Slovo, které z vás učiní prázdnou nádobu. Nádobu tápající v nicotné prázdnotě, hledající něco. Smysl. Sebe. Něco, čeho se chytíte a vrátíte se nohama pevně na zem. Čím častěji přemýšlíte, kdo vlastně jste a kým vlastně jste, tím více pak sníte o tom, jací byste měli být, jací byste chtěli být. Vzniká vaše nové já. Vysněné já. Vaše alter ego. Je to vaše lepší, dokonalé já a přesto jste to vy. Tohle já, má tolik střípků z nás, že možná právě proto pak tápeme v té prokleté prázdnotě, neschopni tyhle odevzdané střípky znovu nalézt. A znovu poslepovat v jasný obraz. Čím více jsem se v těchto stavech tísnil, tím více jsem se potřeboval definovat. Ukotvit sám sebe. Pevně se držet toho našeho světa a nikdy se nepustit. Ale i to vám přestane, dříve či později, stačit. Potřebujete víc. Chcete prožívat víc než jen svůj vlastní život. Chcete se vymezovat a ukotvovat ve více vrstvách. Máte sny, touhy a neustále – leč si to mnozí z vás nepřiznají – prahnete po tom nejen estetickém ideálu. Po té dokonalé bytosti, která bude vaším odrazem. Budete to lepší vy. Budete prožívat příběh, budete prožívat život, budete prožívat události někoho jiného, protože to chcete. Protože to vyžadujete. Celý svět to vyžaduje. Každý z nás. Už celé věky. A máte k tomu tisíc důvodů. Proto autoři nikdy nepřijdou o práci. Lidé nepřestanou číst. Nebudou totiž ochotní ztratit tyhle paralelní světy. Své další a další životy, které jim pomáhají určit sebe sama a nemuset se tak bát toho, že se rozplynou jako obláček falešných nadějí. Nechci však psát o něčem, čemu nerozumím a co sotva dokážu popsat. 3
INKHEART
luartrie.
Chci pro vás psát o něčem, co jsem prožil. Začal jsem tvořit a psát. Krátké novely, romány. Vytvořil jsem si svůj vlastní svět – svět, díky němuž jsem se už neztrácel v té abstraktní rovině, ale právě v něm – v mém vysněném světě. Vytvořil jsem svět, vlastně různé světy, a snad tisícero postav. Jednu jedinou, po dlouhých peripetiích mezi stovkou dalších, jsem si však oblíbil natolik, že se mi později vkradla do každého dalšího románu. Do každé další novely a posléze už protkávala, jako ta nejvzácnější niť, každé mé dílo. Nemohl a především jsem nechtěl, se jí vzdát. Byl to můj ideál, byl to Někdo, za koho bych byl položil svůj skutečný život. Čím dál tím více se do něho začala promítat má skutečná osobnost. Byl jsem to já, a přesto jsem žil jiným a mnohem lepším životem než tím, který jsem doposud vedl. Stal se mou nedílnou součástí. Ovšemže stal, byl v něm kus mě samotného! Jako bych byl Dorian Gray1, hledící na svůj obraz, který žije stejným životem. Byl to můj Mr. Hyde2. Byl jsem jako Viktor Frankenstein3, který dal život bytosti, stvořené dle svých niterných představ z mnoha, mnoha jednotlivých dílků a kousků. Přestal jsem vycházet z domu, vídat se s lidmi. Nebylo potřeba, neměl jsem čas, protože On mě potřeboval. Usínal jsem mezi poznámkami o jeho charakteru, na tváři obtisklé náčrty jeho šatů nebo jeho podobizen a portrétů. Věřil jsem mu, stal se mým nejlepším a jediným přítelem. Mohl jsem mu říct cokoliv. Když já byl smutný, On byl veselý. Když On prožíval své první splíny, já mu byl oporou. Vychoval jsem ho. Naučil jsem ho všemu, co jsem sám uměl. Nechal jsem jej se rozvíjet za hranice možností. Za hranice, které já nikdy nepřekročil. A pak jsem byl zase já jeho žákem. Byl jsem poprvé za celý život šťastný. Tak šťastný, že jsem si tím byl dokonce jistý. Nebyl to klam. Byla to čirá radost. Z každého nového řádku, každé maličkosti, která se nás – jeho a mě – nějak dotýkala. Nemělo by smysl vypisovat, co všechno jsem s ním prožil. Deset let a deset románů – tedy z těch větších celků, jinak to byly hromady papírů. Stohy, kteréžto by hořely od jara do zimy a jejich plamen, zdánlivě připomínající černý inkoust, by nikdy nepolevil, naopak: neustále by sílil. Málo jsem spal. Často jsem dlouho do noci přemýšlel, jak se své postavě odvděčit. Jak jí skrze své řádky a nové zápletky učinit šťastnou, obohatit jí, splnit jí její sny. Chtěl jsem pro svou postavu udělat všechno. Proč, ptáte se? Protože ona dělala všechno pro mě. Dávala smysl mému životu, dokazovala mi, že žiju! 1
Oscar Wilde: The Picture of Dorian Gray (1891). Robert L. Stevenson: The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde (1886). 3 Mary W. Shelley: Frankenstein (1818). 2
4
INKHEART
luartrie.
Ach, kéž bych byl Faustem4, kterému jeho Mefistofeles splní, co mu na očích vidí. Jen se s ním setkat. Vstoupit do jeho světa, který jsem já vytvořil. Potřást mu rukou, smeknout před ním klobouk, složit mu poklonu a stát se jeho skutečným přítelem. Život bych za to tenkrát dal! Dnes už ne. Dnes už si dokážu uvědomit, jak velká je jeho cena. Je zlomyslnou skutečností, že si začneme vážit něčeho, až když to ztratíme. V jednom z mnoha dlouhých, pochmurných večerů – z těch, které máme my autoři nejraději – kdy má ruka tančila po papíře a inkoust vpíjel nové příběhy mé postavy; kdy inkoust oživoval další z příhod viktoriánského Londýna, se stalo něco, co Nikdo z nás nečekal. A kéž bych tenkrát mohl jen tušit, že to bude prvním krůčkem k mé vlastní záhubě. Muž potkal ženu. V mrazivém, deštivém a typicky anglickém počasí koně rytmicky klopýtali po nepravidelně rozmístěných dlažebních kostkách a oni tam jen tak stáli. Byl to ten nejsilnější okamžik, jaký jsem kdy zažil. Byl perfektní. Ona byla perfektní a On stál jako přikovaný. Mlčky jsem seděl ve svém opotřebovaném křesle, hleděl do svých řádků, na svá slova, a nemohl se toho momentu nabažit. Inkoust, odkapávající z brku, jenž právě opustil můj několikrát převrhnutý kalamář, udával tempo mému srdci. To bušilo klidně – i ten nejlepší doktor by mne jistojistě prohlásil za mrtvého – snad aby dívku nevyplašilo. Zvláštní, že? Mé srdce bylo klidné, tlouklo v tempu inkoustových kapek, kap-kap-kap, a srdce mého nejlepšího přítele zase bušilo jako o závod v rytmu mohutných dešťových kapek dopadajících na rozpadlé londýnské střechy. Slyšel jsem to. Bylo to jako dusot koní. Opatrně, abych nezničil magii vzácného okamžiku, jsem opřel brk o papír. Už si ani nevzpomínám, jestli jsem ji popsal jako krásnou či jako dokonalou bytost. Ničím takovým ale ve skutečnosti nebyla. Byla naprosto obyčejná. Každou její malinkatou vadu vyvažoval nějaký klad a činil ji tak úchvatnou, jakoby ani nebyla z našeho světa. Z mého světa. Stvořena z mých slov… Usnul jsem.
4
Johann W. Goethe: Faust (1808 – I. díl, 1832 – II. díl).
5
INKHEART
luartrie.
Když jsem se později ráno probudil, nevědomky jak se to celé seběhlo, stáli už oba blízko u sebe. Z pohledu jejich očí by se dal napsat ten nejlepší milostný román. Bylo v nich všechno. To všechno, co každý autor hledá, aby jej mohl extrahovat a vtisknout, vtěsnat a napasovat, do svých líbivých, poetických a patetických slov. A já si znovu přál, abych tam mohl být s ním. S mým přítelem. Být po jeho boku. Přistoupili k sobě ještě o kousek blíže, oba již na kost promočení. Zjevně, stejně jako já minulého večera, nechtěli zmařit to nekonečné kouzlo okamžiku. To, kdy se jejich oči poprvé střetly a od té doby si nedaly pokoje. Když došlo k políbení ruky, prvnímu dotyku, na který oba čekali celý svůj život, věděl jsem; a oni to museli vědět také: že je to láska. Můj přítel se zamiloval do Hekaté.
6
INKHEART
luartrie.
KAPITOLA DRUHÁ: ZA ZRCADLEM Hekaté je zvláštní jméno. Kdysi patřilo řecké bohyni, dceři titána Persea a jisté Asterii, dle několika pověstí matce Skylly a též a především patronce cest, křižovatek, vládkyni tajemných sil, měsíce, noci a podsvětí. To vše byla Hekaté. Stál jsem tam naproti ní a věděl, že je mi souzena. Že to není náhoda. Snad ten prokletý Osud nebo ta obávaná Štěstěna? Ten první okamžik si pamatuji živě i po těch letech. Je to již sedm let od doby, kdy jsme si přísahali svou věrnost. Sedm let od deštivého večera, který změnil a převrátil naruby celý můj život. A nejen ten můj. Hekaté byla mým naprostým opakem. Protikladem, kterým bych za jiných okolností jistě pohrdal. Zatímco já byl rozvážnější a poznamenaný vším možným i nemožným z předchozích příběhů, ona byla vášnivě energická, spontánní a dívenkovsky naivní, tak čistá. Její duše byla blažená a nevinná, ne jako ta moje, neustále ustrašená a nejistá. Zamilovaní jsme byli oba stejně. Často jsem jí citoval Shakespeara nebo Lermontova a ona mi zase velmi ráda čítala ze starých antických mýtů – milovala je právě kvůli svému jménu – či prokletých básníků. Říkáte si, jak je tohle možné: nejprve viktoriánská Anglie a náhle tohle všechno. Nezapomínejte, že jsme postavy. Tak jako lidé cestují mezi městy a zeměmi, cestujeme my mezi příběhy a epochami. Jsme všude a nikde. Ale jsme spolu. Nebyla to spřízněnost duší, miloval jsem ji víc než sám sebe, než cokoliv, co se dá takto vroucně a opravdově milovat. Někdy v téhle době to celé začalo. Na vlnách kladných, milostných emocí, v bárce z líbivých slov a klišé frází, jsem se přepravil na druhý břeh. Měl bych napsat na pomyslný druhý břeh, ale když on byl tak skutečný! Ocitl jsem se v Zemi za zrcadlem. V zemi, kterou jsem dobře znal, a přesto se děsil každého koutu, každičkého odrazu. Stal jsem se jím. Už jsem nebyl já, Autor a On, má postava, můj nejbližší přítel. Byli jsme jeden. A čím více existoval a sílil tento můj svět, tento fiktivní svět, tím více mizel a strádal můj skutečný svět, ten reálný. Pohltilo mě to. Zpočátku jsem byl neustále vyděšený a snažil se nadvládě své postavy, svému ideálu, bránit. Ale svým snům – tomu, co nejvroucněji žádáte – těm se bránit nelze. Najednou zjistíte, jak pošetilí jste byli. A že už byste nikdy za nic na světě neměnili. Zvykl jsem si. Později jsem se snažil klást odpor a následně nadšeně rezignoval. Byl to nikdy nekončící sen, bylo to lucidní snění a já byl jeho pánem. 7
INKHEART
luartrie.
To já rozhodoval, co se stane a nestane, a přesto jsem se mnohdy přistihl, jak jsem ve víru událostí – v době nikoho, jak jsem ji později sám nazýval – zmítán životem. Jako kterákoliv jiná postava. Postava, nad níž má moc pouze Autor, kterého ona však nezná. Nedokázal jsem si vybavit, jaké to bylo, když jsem psal. Ten pocit, tu představu o tom, jak tvořím příběhy pro svého přítele a naši společnou lásku Hekaté, to všechno zmizelo. V jakémsi nenávratnu, za červenými dveřmi, které střežila má vlastní fantazie. Fantazie, jež už dávno nespadala do mé moci. Naopak. Zradila mne. Já byl jejím otrokem. Já? Kdo vlastně jsem? Nemyslel jsem na to. Stal jsem se otrokem příběhu, který už dávno nepatřil mně. Znal jsem ho, každé jeho slovo, každičké písmenko, každou chybu v něm. Ale i tak jsem nevěděl, co mě vlastně čeká. S Hekaté jsem prožíval krásné chvíle. Jako vystřižené z plakátu, dokonalé, jako z nějaké knihy. Stejně jako s ním, mým nejlepším přítelem, tak i s Hekaté jsme prožili všechno. Každou emoci, všechny momenty světa. Prošli jsme snad každým stoletím, stali se součástí každého příběhu. Mnohé z nich jistě budete znát. Tu jsme si vybírali dle chuti a našich tajných přání, tu jsme se nechali zavát, dechem neznámého autora, někam, kde jsme to neznali. Jednou jsme se měli jako v pohádce, jindy jsme prchali – před čímkoliv se dá jen prchat, před dobou, před člověkem, před sebou samým – a bojovali o své holé životy. Holé životy. To je zvláštní básnický obrat. Život přec nikdy nemůže být holý. Ať už jej píše Kdokoliv. Každý život je bohatý, pln zvratů, opředen pocity a vším, co si s ním jen dokážete vybavit a spojit. Slůvkem, jehož skutečný význam jsem už dávno zapomněl. Ztratil a odhodil, jako věc přebytečnou, zcela nedůležitou. Stalo se mi prázdnou otřepanou frází, jež se do mých příběhů nijak nehodila. Hekaté ležela na zaprášeném divanu, kdesi v potemnělé ložnici a já ji pozoroval, jak spí. Připadal jsem si jako hrabě Drákula5, užívající si své nadvlády nad svou kořistí. Jako kdyby Hekaté byla panna, jednou z nich, jejichž nešťastným údělem je obšťastnit nestvůru, monstrum, jakým je upír. Udělalo se mi mdlo. Zle ze sebe samého. Odvrátil jsem pohled a poprvé za spoustu let – těch, kdy jsem se potuloval svými příběhy, já, postava, někdo totožný s ním – jsem pocítil strach.
5
Bram Stoker: Dracula (1897).
8
INKHEART
luartrie.
Pravý, nefalšovaný strach, který prostupoval celé mé tělo, palčivě vystupoval ze všech pórů na kůži a následně se toutéž cestou vracel zpět, aby se mi náhodou neulevilo. Byl to strach o ní. Strach z toho, že už nejsem tím, kdo drží brk. Tím, kdo vládne inkoustu. V tentýž okamžik, ve vteřině či dvou, jsem si také uvědomil, že už vlastně vůbec netuším, co bude dál. Že nevím, jak tenhle podivný příběh, který někdo Neznámý vykreslil všemi možnými barvami s tisícerem odstínů, vlastně skončí. Bylo to skličující. Autor zmizel a byl tu jen On. On, kterým jsem se stal. On, který nezná svého Autora. Autoři přece své postavy znají dokonale, ale postavy svého Boha nikoliv. Neznal Mě. Nevěděl o mně nic a přesto všechno. Jak se mu vlastně podařilo se mě zmocnit? Matně si vzpomínám, že se zamiloval. Že jsme se zamilovali. Bylo to tak silné, že to dokázalo zpřetrhat všechna pouta a rozbořit hranici mezi skutečností a tím, co jsem si vymyslil? Který z těch okamžiků mi umožnil vstoupit do jeho těla, stát se jím, nechat sebou vláčet mezi stránkami a ztratit sám sebe? Toho starého autora, který se po večerech smál nebo plakal nad svým dokonalým dílem? Upsal jsem se snad jako ten Faust svou nedůležitou krví? Jak jsem se zde ocitl? Co zde vlastně dělám a proč tu jsem? Kdo vlastně jsem? Zase ta otázka. Královna těch ostatních, které se mne snažily rozervat zevnitř. Roztříštit mě na kusy. Na kusy myšlenek, které se zase jednou spojí v jiný příběh, ve kterém budu stejně tak uvězněn. Sebral jsem všechnu odvahu – svou i jeho – a rozhodl se bojovat. Inkoust mi však nechtěl napovědět. Co udělat, kde začít, kde vzít zbraň. Po mnoha, mnoha dalších ztracených letech a prožitých kapitolách, těch dobrých i těch zlých, jsem si konečně uvědomil, že nepotřebuji nic jiného nežli příležitost. Příležitost převrhnout kalamář, zastavit se na chvíli, a začít psát od začátku. Jinak. Něco škrtnout. Slovo. To byla ta příležitost. Uvědomit si, že je tohle sen, leč silný a nanejvýš skutečný. A pokud, alespoň z té nejmenší části, patří tento sen stále mně, mně skutečnému, pak jsem stále ten, kdo jej může změnit. Kdo se z něho může probudit. Vymanit z jeho pevného sevření, kterého jsem si sám tolik žádal. Příležitost… stačilo jen to první slovo. První slovo vedoucí k poslednímu a vytvářející tak to, co si budeme pamatovat, co budeme hodnotit. To nejdůležitější. Stačilo jen to slovo… Hekaté se probudila. A já se stal zase jím. Nikým. 9
INKHEART
luartrie.
KAPITOLA TŘETÍ: MEZI SVĚTY Stál jsem u zrcadla. A hleděl na sebe, na něho. Po mnoha našich neshodách a hádkách jsem už věděl, jak se s ním, uvnitř mě samotného, spojit. Stačilo pohlédnout do zrcadla. Už to nebyl ten, kterého jsem kdysi stvořil. Byl mi mnohem více podobný a jeho rysy byly skutečnější, živější. A vskutku, vždyť už dávno žil – teda já žil nebo my, on, jsme žili – vlastním životem, nad kterým, jako každý obyčejný Člověk – zcela záměrně si netroufám napsat postava – nemá žádnou moc. Nebo se mýlím? Byla to další z mnoha výměn pokřivených názorů. Další z těch nepříjemných, schizofrenických situací, které nikam nevedou. Snažil jsem se mu rozmlouvat, ponoukat ho, aby mě nechal jít. A on se mi jen vysmíval. Tvrdil, že mě nikdo nedrží. Nikdo, kromě mě samotného. To já mu dal tolik svých vlastností, to já začal porušovat tolik pravidel, kterých by se autoři měli držet. To já si s ním, a ještě rád, vyměnil život. Já si ho nechal přerůst přes hlavu. Já mu vdechl svůj vlastní život. Já naplnil tu prázdnou nádobu, která bloudila ve světě ztracených a hledala své střípky. Byla to moje vina. Náramně se tím bavil a já náramně trpěl. Také, když už se konečně osmělil, mi mnohé vyčítal. Jak špatně jsem zacházel s jeho osudem, kolik nástrah jsem mu připravil, jak nevděčně jsem se k němu zachoval. Jak jsem jej nutil prožívat ty známé, staré a ohrané příběhy, říkat ta stará, známá a ohraná slova a nepřišel s něčím, co nikdo ještě neprožil, nikdo ještě nikdy neřekl… S tím jsem nesouhlasil. Nelze vyčítat básníkům, že zpracovávají náměty staré jako svět sám – to svět se stále opakuje, to člověk se pohybuje v pomyslném kruhu. A ptáme-li se: Což není už nic nového?, mě-li bychom se spíše tázat: Což není už nic starého?6 Hleděli jsme si do očí. Bylo to jako byste měli jedinečnou možnost nahlédnout do své vlastní duše. Uvidět sebe sama zevnitř. „Převraťte mne naruby, abych mohl vidět svou duši!“7, pomyslel jsem si vždy při této příležitosti a chtěl na toto téma napsat svůj nový román. Nebo novelu, povídku, cokoliv. Cokoliv, kde nebude On. Už ho nenechám vplížit se do mých dalších řádků, kde bude ledabyle poskakovat na mých slovech tak, jak to má ve zvyku. Skoncuju s ním jednou provždy. Je na čase tuhle nekonečnou kapitolu uzavřít. A on se pořád smál. 6
7
L‘Artiste, 7. dubna 1844; Nerval 1984: 119. Parafráze. Sarah Kane: 4.48 Psychosis (1998-2000).
10
INKHEART
luartrie.
Byl si tak jistý, jako kdyby nikdy nepoznal strach, jako kdyby nikdy nezakusil pochybnosti. Ještě dlouho jsme hovořili. Nevím, jestli za to mohl Autor, který nás psal, ten neznámý Nikdo, ale nakonec jsem prozřel. Leč prozření nebylo nijak příjemné a děsivější bylo víc než sám křik a nářek Erínyí8, byla to má jediná možnost. Naděje. Zavřít tuhle knihu, uložit ji do staré, zaprášené police a odpočinout si od příběhů tohoto muže. Musel jsem však vyrvat kus sebe sama. Byli jsme už tak stejní!
8
Erínye jsou postavy řecké mytologie, bohyně pomsty a kletby, služebnice boha podsvětí Háda a jeho manželky Persefony. V římské mytologii jim odpovídají Furie. Říká se jim též Lítice. Vypadaly hrůzně – ohyzdný obličej, oči podlité krví, kolem nich kroutící se zmije. Místo prstů měly ostré drápy. Ovšem jejich popis se – dílo od díla a básník od básníka – liší. Pobývaly v hrobech. Většinou bývají uvedeny tři: Alléktó – bohyně nesmiřitelného hněvu, Tísifoné – mstitelka vražd a Megaira – závist. Nejznámější obětí jejich pronásledování je Orestés (viz Aischylova trilogie Oresteia), který zabil svou matku Klytaimnéstru. Erínye ho štvaly nelítostně, žádnou polehčující okolnost neuznávaly. Uklidnily se teprve po soudu, který nad Orestem vedla bohyně Athéna. Ta na Areopagu rozhodla o jeho osvobození. Erínyím slíbila i poskytla velké pocty, což je zklidnilo. V takovém rozpoložení se jim říkalo někdy Eumenidy (Laskavé či Blahovolné). I tak prý není radno nahlas vyslovovat jejich jméno.
11
INKHEART
luartrie.
EPILOG Došel jsem až k němu. Krčil se v zapadlém koutě, kdesi na okraji všech těch světů. Skomíral a přežíval jen díky mé naději na záchranu. Byl to ten pocit autora, ten tvůrčí cit, který jsem kdysi dávno ztratil. Třásl se jako malá dušička, která omylem vyskočila z těla a již nenašla cesty zpět. Když jsem se na to stvořeníčko díval, měl jsem nutkání ho pojmenovat Fantazie, ale to bych zradil sám sebe. Tak nevyzpytatelné jméno přec nemohu dát něčemu tak bezbrannému. Něčemu, co má být mou záchranou. Mým klíčem, díky kterému se před ním – před tím odrazem v zrcadle – navždy uzamknu. Malá autorská dušička zůstala bezejmennou. Věřím, že by si jí beztak každý z vás pojmenoval jinak. Představte si, že listujete knihou. Váš palec zběsile pročísne stránky a rozvíří tak vůni starých či nových listů. Z příběhu, který kniha ukrývá, nepochytíte nic. Máte jen mžitky před očima a pár slovních záblesků. Dokud se nepřehmátnete a oči vám nespočinou na libovolném místě, které již další stránka nestačila překrýt. Dlouho na ta písmena hledíte a máte pocit, že nemají, že pozbývají významu. Nedávají smysl. To proto, že jste nečetli od začátku. A ani zdaleka nemůžete tušit, jaký bude konec. Přesto si však ten kousek, tak abyste si nepokazili budoucí četbu, a nezjistili něco dříve nežli je nutné, přečtete. Pomalu, letmo a přesto pečlivě… Stejně tak jsem prožil a vnímal své poslední dny v příběhu. Poslední dny jako On, než jsem se s ním nadobro rozloučil a zaklapl knihu, kterou jsem miloval ze všech nejvíce. Která byla mým životem. Do které jsem vložil část své Duše a celé své Srdce. Knihu, díky níž jsem prožil spoustu let bez přátel, nikdy nepoznal skutečnou lásku a nikdy se neoženil. Nezaložil rodinu. To vše jsem teď, ve svých jednašedesáti letech, chtěl bláhově dohánět. Nic však není nemožné – to vám řekne každý autor. S ním jsem se na několika dlouhých a opravdu krásných stránkách rozloučil, potřásl mu rukou, smekl před ním klobouk, složil mu poklonu a na následující stránce jsem ho, bez mrknutí oka, zabil. Od té doby jsme se už nikdy neviděli. Ale rád na něho vzpomínám a jistě i on na mě. A pokud se někdy, v jiném světě, opět setkáme, přivítáme se jako staří přátelé, jako bratři, kterými jsme vždy byli. Jako dva lidé, kdy jeden nemůže existovat bez toho druhého. Abych nezapomněl, krásná Hekaté mne chodí často navštěvovat. Je milá, ráda si se mnou povídá. A stále tak krásně obyčejná – on i já jsme se změnili – ale ona zůstala stejná. Tak dokonale čistá a nevinná. 12
INKHEART
luartrie.
Na příště ji budu od vás pozdravovat. Mám ji moc rád. Možná ji miluji. Měl bych ji milovat. A proto stále přemýšlím, jestli si mám vyčítat to, co bylo pro mě nutné, ale co mi ona sama nikdy neodpustí. Že jsem ho zabil. Při každé návštěvě mi to vyčítá a já jí na to vždy jen hloupě a bláhově odvětím: „Máš přece mě“.
…Ten kousek se pak snažíte zapomenout. Abyste, až na něho znovu narazíte, byli překvapení a užili si jej do sytosti. Abyste zažili to nesmrtelné kouzlo okamžiku, tu první lásku, jež vytvoří silné pouto mezi vaší myšlenkou a slovem, které vepsal Neznámý do své knihy. A jsme zpátky u téhož pocitu, stále stejných důvodů. Proč čteme, proč pronikáme do paralelních světů a proč žijeme se svými oblíbenými i méně oblíbenými postavami stejné životy. Od myšlenky ke slovu. K tomu poslednímu slovu, ke kterému vede spletitá a trnitá cesta. K tomu poslednímu slovu, které je stejně důležité jako to první a přesto si jej nemůžete přečíst dříve. Nemůžete, nechcete, bráníte se ze všech sil, svým rozumem i citem. Nedovolíte si nahlédnout, jak příběh skončí, dokud jej neprožijete. Jinak by to nemělo smysl. Na úplném počátku bylo slovo. Mocné slovo, kterým to i celé končí. To jest I N K O U S T O V É S R D C E . Vaše. Moje. Kohokoliv.
Někdy rudé a hlasitě bijící. Jindy nasáklé inkoustem, to jak bije životem cizího.
Kohokoliv. Jeho. Vaše. To jest I N K O U S T O V É S R D C E .
17. června 2015, 21:51. luartrie. 13
