8 2012 Informační příloha MO ČR a AČR 8 20 012 12 2012
Připraveno redakcí
Společně do afghánské mise
78 České a chorvatské posádky vrtulníků Mi-17/171 absolvovaly na letecké základně Zemunik Donji společnou přípravu v premiérovém kurzu Air Advisor Team Pre – Deployment Training Course
Společně do afghánské Až doposud byl pro nás chorvatský Zadar pouze vyhlášeným turistickým letoviskem. Kouzlo Jaderského moře a pohoří Velebit si tady ročně užívají stovky Čechů. Od května letošního roku je tento přímořský klenot Dalmácie také hostitelským městem pro příslušníky vrtulníkového letectva vzdušných sil Armády ČR. Na nedaleké letecké základně (Zrakoplovna baza Zadar – Zemunik Donji) absolvují společnou letovou přípravu s Chorvaty před nasazením do jednotky Air Advisor Team (AAT), která cvičí létající a pozemní personál afghánského letectva na kábulském mezinárodním letišti.
„Máme-li společně bojovat, musíme spolu cvičit“ – to je motto česko-chorvatské iniciativy, jejímž cílem je příprava posádek dopravních vrtulníků Mi-17/171 a pozemních specialistů z obou států před vysláním do dalších rotací leteckého poradního týmu AAT, který má na starosti výcvik příslušníků afghánských vzdušných sil (Afghan Air Force – AAF) na letišti v Kábulu. Kvůli sjednocení operačních postupů pro
používání strojů řady Mi a pro vyšší zefektivnění práce instruktorů byla připravena na základě bilaterálních jednání mezi Českou republikou a Chorvatskou republikou série přípravných kurzů pod názvem Air Advisor Team Pre – Deployment Training Course (AAT PTC). Pilotní projekt byl zahájen v dubnu úvodní týdenní teoretickou částí na mošnovském letišti a poté pokračoval čtrnáctidenním praktickým výcvikem z chorvatské letecké základny Zemunik
Donji. Unikátní výcvikový program, prozatím v trvání dvou roků, je rozdělen do šesti kurzů. První byl ukončen v polovině května a absolvovali jej převážně příslušníci jednotky AAT, která převezme operační úkol v Kábulu na přelomu července a srpna. Začátek druhého kurzu se předpokládá na podzim letošního roku. Přípravný kurz je plně koncepčně podporován americkou stranou, která pro společný výcvik česko-chorvatských posádek
8 2012
é mise vrtulníků Mi-17/171 vyčlenila svoje experty a letové instruktory. O finanční náklady, konkrétně 1,56 milionů eur, se podělily Norsko, Dánsko a Nizozemsko (každá země poskytla půl milionu eur), jakožto i Švédsko a Finsko. V dokumentu technického ujednání, takzvaném technical arrangementu, mezi ministerstvy obrany České republiky a Chorvatské republiky byla dohodnuta vzájemná bezplatná podpora a servis poskytovaný hostitelskou zemí. Toto ustanovení výrazně snižuje náklady nutné pro pobyt příslušníků kurzů obou zemí v zahraničí. Pro českou stranu z toho konkrétně vyplývá uhradit týdenní pobyt chorvatské jednotky v ČR po dobu výše uvedených šesti kurzů během dvou let. Pro tyto účely AČR alokuje částku ve výši necelých čtyři sta tisíc korun.
Realita, která těší Charakteristickým znakem, který nově vzniklý projekt od samého počátku provází,
je stálá podpora vrcholných činitelů ozbrojených sil obou států. Na mošnovském letišti ji při zahájení kurzu AAT PTC zřetelně deklaroval první náměstek ministra obrany České republiky Jiří Šedivý: „Afghánce dnes cvičí několik národů a každý má trochu jiné osnovy, což pak dělá potíže při samotném provozu a operačním nasazení. Sjednocení výcvikových postupů, které jednotlivé týmy AAT uplatňují, je třeba provést co nejrychleji. Standardizací norem pro vrtulníky ruské provenience typu Mi-17/171 bezpochyby zvýšíme efektivitu výcviku afghánského pozemního a létajícího personálu vzdušných sil.“ Pozitivní hodnocení společné přípravy českých a chorvatských instruktorů opakovaně zaznělo také při VIP dnu (10. května) na vojenském letišti Zemunik. „To, co společně děláme, je v duchu alianční iniciativy Smart Defence neboli takzvané chytré obrany. Realizujeme něco, co Severoatlantická aliance aktuálně potřebuje. Že jde o správný a efektivní záměr, nás ubezpečuje kladná reakce našich partnerů v NATO. Zájem o výcvikový kurz už projevily další země. Sjednocení výcviku českých a chorvatských posádek vrtulníků považuji za ten nejlepší důkaz alianční spolupráce. Toto je realita, která nás velice těší,“ řekl exkluzivně pro A report chorvatský ministr obrany Ante Kotromanovič, který v doprovodu náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil Chorvatské republiky generálplukovníka Drago Lovriče za cvičícími vojáky na Zrakoplovnu bazu Zadar – Zemunik Donji přijel. Spokojenost byla znát také na české straně. „Společnou přípravu hodnotím velice pozitivně a nemám pochyby o tom, že je dobrým základem pro nadcházející rotaci jednotky AAT. Čeští a chorvatští piloti dopravních vrtulníků Mi-17/171 spolupracují na kábulském mezinárodním letišti KAIA už několik roků a tato iniciativa je tím nejlepším krokem k dalšímu progresu. Dnes jsem viděl piloty v akci a nemám obavy. Budou dobře sehraný tým,“ konstatuje první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka a pochvaluje si skutečnost, že se o přípravný kurz před afghánskou misí zajímají jak členské země NATO, tak partnerské státy. „Nejdále prozatím
pokročila jednání s Maďary a Litevci,“ dodává generál a vyslovuje přesvědčení, že ani po realizaci některých organizačních opatření v AČR nebudou vize AAT PTC utlumeny. „Organizační změny se převážně týkají struktur velení a řízení. Nepředpokládáme omezovat schopnosti transportního vrtulníkového letectva.“ Ze slov ředitele sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany brigádního generála Bohuslava Dvořáka vyplývá, že se s nasazením leteckých poradních týmů Armády ČR v Kábulu počítá minimálně do roku 2014. „Naším společným cílem je připravit afghánské vzdušné síly k převzetí operačních úkolů. Jakmile se nám to podaří, naše mise bude naplněna. Společným úsilím se nám podaří vycvičit afghánské kolegy daleko lépe. O to rychleji budou vytvořeny vhodné podmínky k předání bezpečnosti Afghánistánu do rukou samotných Afghánců,“ argumentuje gen. Dvořák a připomíná, že v jednotce AAT působí dvě mezinárodní expertní skupiny: česko-chorvatská na transportních Mi-17/171 a česko-maďarská na bitevních Mi-24/35. „Naším zájmem samozřejmě je, aby se do přípravných kurzů před nasazením zapojili i příslušníci letky Mi-24/35. Jisté představy máme, některá jednání už proběhla. Situace je však nelehká, a to především z hlediska finančního rámce, který máme v současné době k dispozici,“ říká ředitel SRDS-OS MO. Není tajemstvím, že přípravný kurz AAT PTC je jakousi prvotní fází k daleko vyšším metám resortu obrany České republiky. „Tento česko-chorvatský projekt považujeme za základní stavební kámen k mnohem ambicióznějšímu cíli, kterým je mezinárodní středisko leteckého výcviku pro létající a pozemní personál vrtulníků řady Mi neboli Multinational Aviation Training Centre (MATC),“ dodává generálmajor M. Žižka a doplňuje, že projekt zároveň umožní zúročení všech dílčích aktivit v souladu s plánovanou koncepcí rozvoje vrtulníkového letectva Armády ČR a také mezinárodních iniciativ zaměřených na výcvik létajícího a pozemního personálu, včetně standardizačního výcviku Air Advisor Team Pre – Deployment Training Course.
79
80 V této souvislosti je třeba dodat, že ani tímto unikátním vrtulníkovým projektem český vklad vůči Afgháncům nekončí. „Pokud náš záměr schválí Parlament České republiky, vyšleme příští rok do Afghánistánu opět českou vrtulníkovou jednotku,“ dodává brigádní generál Bohuslav Dvořák.
Taktické mise na simulátoru Třiašedesát hodin. To je teoretická „porce“ premiérového přípravného kurzu českých a chorvatských posádek vrtulníků. Odstartovala drilem ve výcvikovém centru akciové společnosti Helicopter Training Point (HTP) Ostrava CZ na mošnovském letišti. Zpočátku řadou přednášek, ve kterých byly doslova rozpitvány jak specifika nadcházejícího prostoru nasazení, tak profesní zvláštnosti při plnění operačního úkolu. „Teoretické znalosti si posádky vrtulníků ověřovaly na letovém trenažéru, který je vybaven špičkovými simulačními technologiemi pro vrtulníky řady Mi. Dokáže věrně napodobit jakékoliv podmínky letu a činnost stroje, včetně krizových situací nebo zvířeného prachu při vzletu a přistání,“ říká podplukovník Rudolf Straka, pilot-instruktor z 22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, který kábulský vzdušný prostor dobře zná z předcházejících nasazení v českém výcvikovém týmu. V přípravě se postupovalo od zdánlivě jednoduchých až po ta nejsložitější zadání. „Výjimkou nebyly ani taktické mise. Posádky dostaly operační úkol a ten zevrubně rozpracovaly. Poté na simulátoru provedly požadované lety. Vše odpovídalo realitě Afghánistánu, včetně identického pojmenování předsunutých základen v horách. Náročnost výcviku se postupně zvyšovala. Do scénářů se zapracovávala například nečekaná střelba protivníka ze země nebo zvláštní případy za letu,“ upřesňuje pplk. R. Straka. Jeho zkušenosti jsou vítány. I když byli v pilotním kurzu AAT PTC někteří jednotlivci, kteří afghánskou misí již prošli, stále jim má co říct. To proto, že v Afghánistánu nelze nic podcenit. „Létat v krizové oblasti
vyžaduje neustálou maximální soustředěnost a perfektní přípravu. Tam se nerozlišuje, zda se jedná o výcvikový nebo operační úkol. Před každým letem si každá posádka vrtulníku připravuje takzvané vyhodnocení risku. V něm se zvažují všechny faktory daného nasazení, počínaje počasím a konče zpravodajskými informacemi. Je to bodovací systém. V konečném součtu bodů zjistíte, nakolik je váš let riskantní, a podle toho přijímáte konkrétní opatření, aby se sebemenší nebezpečí ještě minimalizovalo. Každý faktor rozhoduje o způsobu provedení letu,“ vysvětluje podplukovník Straka a konstatuje, že stoprocentní bezpečnost však nelze zaručit v žádné bojové operaci. Zajímavým zjištěním je, že obsah přípravných kurzů nebude identický. „Pilotní kurz podrobně vyhodnotíme. Do druhého cyklu, který předpokládáme zahájit v září letošního roku, již zapracuje další aktuální poznatky. Jednotlivé AAT PTC tedy budeme upravovat v závislosti na konkrétní situaci v místě nasazení. Náš společný výcvik musí vést k tomu, aby začlenění do operačního úkolu bylo co nejrychlejší. V Kábulu už jde o velice dynamický proces. Tam už jste konfrontováni s každodenní realitou,“ říká
major Miloslav Synek ze sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany. Škarohlídové mohou namítnout, že význam tréninkových kempů se může míjet účinkem, když se v případě AAT jedná o zkušené vojenské piloty-instruktory. „Tyto společné kurzy považuji za velice přínosné. Je to ten nejlepší systém přípravy. Seznámil jsem se s výukovým plánem a říkám, že je na vysoké profesní úrovni. Z vlastní praxe mohu potvrdit, že jisté rozdíly v poradenství příslušníkům afghánských vzdušných sil existují. Já jsem sloužil v páté jednotce AAT na kábulském letišti a určitě bych obdobnou průpravou před nasazením rád prošel. Dalším benefitem je vzájemné poznání a vědomost o tom, s kým budete čtyři měsíce v leteckém poradním týmu pracovat,“ argumentuje pilot vrtulníku major Peter Smik, který se z Afghánistánu nedávno vrátil.
Věrohodná kopie Afghánistánu Z Ostravy do Zadaru neboli z letového simulátoru do kabiny vrtulníku Mi-171Sh. Po týdenním nácviku na leteckém simulátoru v Česku přichází čtrnáctidenní akademický a letecký výcvik v Chorvatsku. Proč
8 2012
Na květnovém summitu v americkém Chicagu Severoatlantická aliance schválila vznik mezinárodního střediska leteckého výcviku pro létající a pozemní personál vrtulníků řady Mi – Multinational Aviation Training Centre (MATC). Výstavba „českého příspěvku“ do iniciativy označované Smart Defence vzejde z kapacit Centra leteckého výcviku (CLV) v Pardubicích.
právě na letišti Zemunik Donji? „Kvůli jisté podobnosti s prostředím a meteorologickými podmínkami v oblasti nadcházejícího nasazení Air Advisor Teamu. V okolí této letecké základny je dostatečný počet pracovních zón, v nichž lze plnit operační úkoly. Blízkost hor umožňuje intenzivní výcvik v přistávání na plochách omezených rozměrů. Využívat lze i nedalekou leteckou střelnici,“ vyjmenovává některé z důvodů velitel chorvatské vrtulníkové letky podplukovník Michael Križanec a upřesňuje, že plánovaný nálet na pilota je sedm hodin. Jeho další slova přerušuje hluk z roztáčejících se rotorových listů dvou „stosedmdesátjedniček“ na stojánce Zrakoplovne bazy Zadar. Během následujících deseti minut posádky provedou motorovou zkoušku a zkontrolují funkčnost všech systémů na palubě vrtulníků. Po povelu od řídícího létání začínají pojíždět na místo vzletu. Je přesně devět hodin, když se Mi-171 s trupovým číslem 226 a kapitánem Robertem Rajtmajerem a majorem Krešimirem Matanem v kokpitu odpoutá od země a udělá kontrolní zavisení zhruba v pěti metrech nad ranvejí. Vzápětí stroj provede vzlet středem dráhy a po dosažení asi stodvacetikilometrové
rychlosti začíná pozvolna stoupat a provádět zatáčku doleva. O pár minut později se situace opakuje. Jenom s tím rozdílem, že startuje „dvěstědvacetdevítka“ s další česko-chorvatskou posádkou – major Josef Kořínek a kapitán Dalibor Ivelja. Také oni se v nadcházejících dvou hodinách nejprve zaměří na nácviky vzletů a přistávání pod různými úhly při maximální vzletové hmotnosti a potom v pracovních zónách na řešení nouzových situací za letu. Z profesního hlediska sice nejde o těžký úkol, avšak jeho neustálým opakováním se de facto veškeré postupy smíšených posádek v kabině automatizují. Piloti se k sobě navíc chovají tak, jako kdyby v reálu instruovali Afghánce. Každý zdařilý detail je posouvá k cíli jednotky AAT – připravit afghánské posádky vrtulníků na operační let. Netřeba zdůrazňovat, že veškerou činnost příslušníků kurzu pečlivě monitorují američtí instruktoři. Ve skutečnosti současní nebo bývalí vojenští piloti s bohatými zkušenostmi z bojových operací v různých částech světa. Letové úsilí je den ode dne náročnější. Vrcholí operačními misemi s taktickým námětem. Jednoduše řečeno úkoly takřka totožnými s těmi, které je čekají za pár měsíců v Kábulu. „S podplukovníkem Petrem Kratochvílem jsme zahajovali mentorovací činnost na Mi-17 v Kábulu. To bylo v listopadu 2010. Byli jsme tam čtyři a půl měsíce a každý z nás nalétal přibližně sto třicet hodin. Proto jsem si zpočátku kladl otázku, nakolik pro mě může být AAT PTC ještě přínosem. Zdokonalovat se však člověk musí neustále. Piloti nejsou výjimkou. V Afghánistánu je to skutečně létání nadoraz. V horském terénu, za vysokých teplot a prašnosti, s maximální váhou stroje, v krizové oblasti, kde je jistý stupeň ohrožení. Tento společný výcvik
určitě zkvalitní naši připravenost k plnění úkolů,“ říká kpt. R. Rajtmajer. Bezmála tříhodinová letová mise končí a Mi-171Sh postupně přistávají na ploše letiště. „Na předsunuté základně jsme vyzvedli skupinu vojáků a přepravili je do místa určení. Během letu a přistání na ploše nás kryly bitevní vrtulníky,“ vysvětluje při vystupování z kabiny mjr. Kořínek a společně se svým chorvatským kolegou odchází na poletový brífink. A report dostává pár minut od palubního střelce. „Do Afghánistánu půjdu už počtvrté a vždycky jako palubní střelec. Bude to již moje osmá mise v zahraničí,“ šokuje na úvod sympatický profesionál a zdůrazňuje, že ani tato skutečnost jej neopravňuje k sebemenší laxnosti. „Plně koncentrovaný musíte být každou vteřinu a v každé situaci. Já jsem další pár očí pro pilota. Nejsem na palubě jenom proto, abych mačkal spoušť kulometu, ale jako člen posádky vykonávám i jiné činnosti. Střelba, to už je taková ta třešnička na dortu. Trvá pár sekund, navíc v pohybu, a v žádném případě to není o tom, že budu mít třeba dvě minuty cíl na mušce. Můj úspěch ve vzduchu je podmíněn nejen předvídavostí, ale především zkušenostmi, které lze získat jedině dlouhodobou praxí. Musíte dokonale zvládat zbraň a mít toho hodně nastříleno. Tento kurz splňuje přesně to, co je třeba pro nasazení do zahraniční mise.“ K vrtulníkům přicházejí chorvatští a čeští technici, které vede kapitán Ondrej Pecha. Po svých odbornostech začínají připravovat stroje k dalšímu letu. Odpolední mise mají naplánovaný vzlet na třetí hodinu… Pavel Lang Foto: Jan Kouba
81
82
Studenti dosáhli na
„JAGUÁRA“
Každoroční účast dvou studentů – příslušníků skupiny Commandos Univerzity obrany v kurzu přežití v džungli Francouzské Guyany je pro ni prestižní záležitostí. Letos tuto příležitost dostali dokonce čtyři studenti, kteří zde na přelomu března a dubna absolvovali dvoutýdenní výcvik zaměřený na přežití a boj v džungli. Výcvik pořádá 3. pluk pěchoty Cizinecké legie se sídlem v Kourou. Legionářský pluk má vyčleněno třicet instruktorů pro Centrum výcviku v rovníkových oblastech (CEFE) se základnou přímo v amazonském pralese poblíž městečka Regina, odkud se vyráží do náročných terénů. Tam se také prvních deset dnů po příletu účastníci kurzu připravují intenzivním výcvikem, než začne samotný čtyřdenní maraton tropickou džunglí. Výcvik začal ve čtyři hodiny třicet minut budíčkem. Následovalo přezkoušení, které mělo odhalit fyzické schopnosti jednotlivých účastníků kurzu. Poučení o chování v džungli a informace o místní flóře a fauně byly doprovázeny praktickými ukázkami. K tomu účelu existuje na základně malá zoologická zahrada, ve které žije většina místních živočichů, pavouky a hady počínaje a jaguárem konče. V džungli provázelo studenty Univerzity obrany – rotného Daniela Buršíka, četaře Petra Topinku, Jakuba Rozsypala a Lukáše Chroumala – všudypřítomné vlhko, někdy
hlad i žízeň. Největší nebezpečí ovšem představoval hmyz. Komáři zde totiž přenášejí malárii. Nebezpečné bývá uštknutí hadem, kousnutí pavoukem, bodnutí štírem či kontakt s jedovatou žábou. „Po pár dnech přestanete nebezpečí vnímat a soustředíte se jenom na výcvik,“ říká Lukáš Chroumal, který sice v pralese potkal dva jedovaté hady, ale nasˇtěstí se nic nestalo. Praktický výcvik je zaměřen především na osvojení si návyků nezbytných pro přežití v místních nehostinných podmínkách. Ne nadarmo jsou součástí Francouzské Guyany známé Ďábelské ostrovy. Účastníci kurzu se učí orientovat v džungli, plaví se na pirogách, získají základní dovednosti při práci s mačetou, procvičí si budování improvizovaných přístřešků i vorů a naučí se získávat prostředky k obživě z místních zdrojů. Po celou dobu jsou pod neustálým dohledem instruktorů a musí opakovaně zdolávat místní obávanou soustavu čtyř překážkových drah vybudovaných v džungli, které jsou jakousi třešničkou na legionářském dortu. „Stezka sviní“ představuje soustavu překážek vedoucích přes rozbahněné slepé rameno řeky. Vojáci na ní procvičují přelézání, balancování, podlézání, šplhání, skoky, potápění a plavání. „Stezce lián“ se mezi frekventanty kurzu říká opičí. Tvoří ji především lana, sítě, stromy a dřevěné konstrukce. Je zaměřena na šplhání, ručkování, skoky a balancování.
Nejdéle trvá zdolání „týmové stezky“, a to většinou přes dvě hodiny. Jedná se o devět překážek vyžadujících spolupráci celé skupiny, tedy nejméně sedmi lidí. Opět ji tvoří bahno, stromy a obří hladká stěna. Poslední prověrkou je transport „raněného“ skupinou minimálně sedmi lidí. Ten je přivázaný co nejpevněji k dlouhé kládě. Takto ho musí vojáci přepravit přes náročný rozbahněný terén, který střídá značné převýšení. Nekonečné pěší přesuny v pralese a překážkové dráhy ve vodě, v bahně i na stromech, to jsou ty nepříjemné části kurzu přežití, protože jste neustále mokří a od bláta. Jedinou šancí, jak mít alespoň jedno relativně suché oblečení na noc, je přenášet ho v utěsněném barelu. V džungli totiž vlhkost dosahuje až 98 procent. „Drsné byly všechny dny,“ vzpomíná četař Lukáš Chroumal. „Běžné byly odřeniny, opruzeniny, spálené ruce od lan. Spávali jsme ve vlastnoručně zhotovených přístřešcích ze stromů a palmových listů. Ukládali jsme se brzy, protože se stmívalo kolem sedmé a jediným světlem byl oheň. Většinu nocí propršelo. Teploty přes den se pohybovaly od třiceti do pětatřiceti stupňů Celsia.“ Vrcholem náročného kurzu však byla čtyřdenní mise s hlavním cílem přežít. Přežití v džungli předcházela příprava, kterou vedl domorodý indián jménem Narcis, jenž pracuje pro zdejší jednotku Cizinecké legie.
8 2012 Vojákům ukázal, které plody se dají jíst a jak si je mají připravit, jak opatřit stravu lovem, jak zhotovovat vrše na ryby a pasti na zvěř. „Vojenští instruktoři nás vysadili v džungli bez jídla a bez vody. Měli jsme jen brokovnici s deseti náboji na ochranu, tablety na úpravu vody, sůl, jednoduché rybářské náčiní, barely, buzolu a píšťalku. Dokonce nám vzali i trička a tkaničky od bot,“ vypočítávají četaři Jakub Rozsypal a Lukáš Chroumal. Živit se měli tím, co si sami uloví. Tým Jakuba Rozsypala ulovil opici, která se sice kvůli parazitům nesmí jíst, ale vyměnil ji za tři čtvrtě kila rýže pro dvacet lidí! „Nasˇtěstí byl ve skupině jeden kluk, který vyrostl v podobném prostředí a znal plody džungle, a tak nás naučil, co můžeme jíst,“ říká četař Rozsypal. Tým, jehož členem byl Lukáš Chroumal, ulovil jen pár drobných mokřinových krabů. „Uvařili jsme z nich polévku. Byla téměř nepoživatelná. Nebylo v ní snad žádné maso. Bylo to mastné a slané, tak jsme alespoň doplnili minerály,“ popisuje netradiční jídelníček četař Lukáš Chroumal. Ani s vodou to nebylo jednodušší. „Brali jsme ji z řeky, ale i když jsme ji vyčistili tabletama, zůstala zabarvená do hněda. V řece jsme se také koupali, myli samopaly, prali v ní maskáče a holili se,“ vzpomíná četař Rozsypal. Zajímavou zkušeností byl i simulovaný útok na vyzbrojenou základnu ilegálních těžařů zlata či drogové mafie. „Útok jsme pouze simulovali na připravenou imitovanou základnu. Přesto byla celá akce kvůli složitému pohybu v pralese velmi náročná,“ líčí četař Lukáš Chroumal a upřesňuje, že vysekat v džungli kilometr s výstrojí trvá skoro dvě hodiny. Velitel 3. pěšího pluku plukovník Lardet byl s výkony českých vojáků spokojen a ocenil také jejich dobrou fyzickou připravenost a psychickou odolnost. Zároveň vyjádřil přání, aby se studenti brněnské Univerzity obrany kurzu přežití ve Francouzské Guyaně zúčastnili i v příštím roce. Na základně se naši vojáci setkali i s legionáři českého původu, kteří se k nim chovali velice vstřícně a snažili se jim pomáhat. Bohužel četař Petr Topinka kvůli zranění kurz nedokončil. „Při pohybu v džungli je snadné utrpět nějaké zranění a tělo v těch podmínkách reaguje jinak než normálně. V mém případě se tak stalo a zranění nohy spolu s infekcí mě vyřadilo do konce kurzu. I tak mám spoustu cenných zkušeností pro svoji budoucí profesi,“ říká četař Topinka. Studenti Univerzity obrany a kadeti z vojenské školy l’Ecole Spéciale Militaire de Saint-Cyr, kteří kurz dokončili, složili závěrečné zkoušky. Nyní na svých uniformách mohou nosit odznak jaguára, který získali za absolvování kurzu ve Francouzské Guayně. A také vzpomínat na pocity úlevy, sˇtěstí a vítězství, které se u všech dostavily poté, co náročný kurz přežití absolvovali. Pavel Pazdera Foto: archiv CEFE
83
84
K těm, kteří odvádějí v misích nejnebezpečnější práci, patří příslušníci týmů EOD (Explosive Ordnance Disposal). Sešli se u nich nejlepší pyrotechnici naší armády a získávají ocenění i ze strany spojenců.
NEJLEPŠÍ TÝM Afghánská noc prozářená hvězdami. Po nebi se prohánějí létavice a konvoj vyráží ze základny. Američtí řidiči obrněných trucků mají dobrou náladu. Jako doprovod dostali český tým EOD, který je na základně považován za jeden z nejlepších. Nechce se ani věřit, že ještě před několika lety se američtí vojáci zcela vážně vyptávali, zda u nás máme barevné televize. „Většina přesunů se koná v noci, protože tma znesnadňuje míření střelcům z pancéřovek RPG-7 a odhad odpalovačům různých improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device),“ říká rotmistr Václav Auterský. Právě on velel nepočetnému českému týmu na základně u amerického úkolového uskupení Task Force Paladin a pro mimořádné výsledky se stal mimo jiné hrdinou týdne. Někomu by se takové označení mohlo zdát až komické, ovšem v americké armádě je berou velmi vážně. Služební hodnocení je tam cestou k postupu v jednoznačně daném systému kariérního růstu. Základ tam při posuzování vojáků všech hodností tvoří odborné znalosti, založené obvykle na absolvování speciálních kurzů, a především bojová praxe. „Nejčastější problémy vytvářely na komunikacích miny italské a britské výroby, v naší oblasti nejčastěji protitankové Mk.7. Dále se jednalo o improvizované výbušné systémy IED ve formě buď dělostřeleckých granátů, nebo fugasů iniciovaných na dálku nebo tlakovými spínači,“ pokračuje Václav Auterský. Afghánistán, stejně jako Irák a řada dalších zemí v Asii a Africe, je odkázán na zásobování pomocí nákladních automobilů. Důvodů je řada, počínaje obecnou
chudobou země až po následky různých válek, nejčastěji občanských. Železnice byly většinou zničeny, pokud vůbec existovaly, vodní toky mají omezený rozsah a letecký
část tvořily v naší oblasti především americké náklaďáky a tahače s pancéřovanými kabinami a zvýšenou odolností vůči minám a IED. Civilní část se skládala z nejrůznějších
Improvizovaný výbušný systém vyrobený z dělostřeleckých granátů propojených bleskovicí
transport je drahý. V zemi zničené jako Afghánistán se část obyvatel prakticky nedokáže uživit, takže je závislá na potravinové pomoci. Ta se dostává k cíli pouze po nekvalitních komunikacích, jež využívají denně desítky konvojů, ale i samostatně jedoucích automobilů a povozů. „Takový konvoj má zpravidla kolem 60 velkých nákladních automobilů. Vojenskou
nákladních automobilů, které byly naloženy, co to šlo. Ty samozřejmě pancéřovou ochranu postrádaly, takže řidiči vezoucí potraviny nesli pod palbou tálibánců doslova kůži na trh,“ dodává Václav Auterský. Vzhledem k délce konfliktu v Afghánistánu, a rovněž v Iráku, dosáhla ochrana konvojů vysoké úrovně a systémovosti. Různé druhy sil si poskytují vzájemnou podporu.
8 2012 Ke každému konvoji lze přivolat bitevní vrtulníky AH-64 Apache nebo bitevní letouny A-10 Thunderbolt II, případně víceúčelové bojové letouny F-16 Fighting Falcon od letectva USAF. Zde však existuje jeden limit. Z humanitárních důvodů se letci vyhýbají bombardování afghánských osad. „Spolupracovali jsme především s americkými specialisty od US Army. Samostatnou kapitolu tvoří afghánští EOD. V naší oblasti měli dva týmy. Jsou to dobří odborníci a zároveň srdcaři, jdou do toho rukama,“ doplňuje další zajímavosti Václav Auterský. Vývoj na afghánském bojišti lze hodnotit jako neustálé nalézání útočných prostředků a opatření vůči nim. Obdobné to bylo již za druhé světové války. Příslušníci afghánské ozbrojené opozice se učí a dokážou reagovat na různé technologické změny. Používání rušiček koaličními jednotkami je vede k dálkovému odpalování IED kabelem (Command IED) nebo k jednoduchým, mechanickým, ale velmi spolehlivým metodám. Český tým pracoval s velkým nasazením. V některých dnech v letním období prováděl tři až čtyři výjezdy za den, přičemž jeden týden pracoval pro české vojáky a druhý pro americké spojence. „Za dobu naší mise se základna stala terčem raket i minometné munice, případně granátů z bezzákluzových kanonů SPG-9 ruského původu. Jinak se nestalo nic zvláštního,“ končí Václav Auterský.
Cougar JERRV
Martin Koller Foto: Václav Auterský, US Army Cougar vybavený rollerem
Robot Talon
Improvizovaný výbušný systém pod povrchem terénu
Vozidlo JERRV (Joint Engineering Rapid Response Vehicle / Joint EOD Rapid Response Vehicle) Americké jednotky EOD začaly od konce roku 2004 používat nová specializovaná kolová vozidla odvozená od silně odolných typů programu MRAP (Mine Resistant Ambush Protected). Příslušníci EOD používají nejčastěji vozidla Cougar v konfiguraci 4×4 nebo 6×6, která jsou upravena do verze JERRV. Osádku tvoří zpravidla čtyři vojáci. Pátým členem týmu je robot střední velikosti Talon, který se veze na zádi vozidla. V některých případech patří do výstroje i malý přenosný robot typu Packbot. Ke speciální výbavě patří dále ochranný oblek EOD 9. Úspěšnost při vyhledávání různých improvizovaných výbušných systémů, min a všemožné munice, ale i protivníků v okolí vozidla zvyšuje systém, který kombinuje televizní a termovizní kamery, jež pracují v sedmi režimech. Obraz, který získávají z okolí, se promítá na sklopnou plochou obrazovku. Dalším důležitým prostředkem je systém sledování a kontroly okolí a satelitní komunikace BFT (Blue Force Tracking). Ochranu vozidla před výbušnými nástrahami a sytémy odpalovanými bezdrátově na dálku zesiluje speciální rušič. Pro ničení nalezených trhavin a munice má osádka k dispozici trhaviny a iniciátory. Jako první jede obvykle vozidlo s rollerem, což je systém, který tlakově, případně elektronicky iniciuje miny nebo IED pod povrchem komunikace či terénu. Vozidlo JERRV poskytuje vysoký stupeň ochrany a značný uživatelský komfort. Po většinou tvrdém afghánském terénu se může pohybovat i mimo komunikace.
Připravila redakce časopisu A report – měsíčník Ministerstva obrany ČR Adresa: Rooseveltova 23, 160 01 Praha 6 Kontakt: Jan Procházka (šéfredaktor) 973 215 553, 724 033 407, e-mail:
[email protected], www.army.cz Grafická úprava a zlom přílohy atm+: Andrea Bělohlávková (A report) 973 215 786 Titulní foto: Vladimír Marek
85
