ŘÍMSKÁ LITERATURA Je psána latinsky. Není původní, Římané napodobili literaturu řeckou, převzali její témata i způsob zpracování, ale přizpůsobili ji svým potřebám. Např. epos – výchova k národní hrdosti (Vergilius) historická próza – zachycení úspěchů římského národa řečnictví – politické zápasy za republiky filozofie – soustředěna na člověka, praktický život (etika) Přínos Římanů: satira, milostná poezie. Vrcholu dosáhla v desetiletích kolem přelomu letopočtu (doba Augustova). Později do sebe přijímala prvky z dalších oblastí rozsáhlé římské říše. Nový obsah jí dalo křesťanství. Význam římské literatury: uchovala hodnoty literatury řecké, tvůrčím způsobem je rozpracovala a zprostředkovala jejich znalost literaturám evropským. (Zvláštní význam měla pro tuto skutečnost renesance.)
Periodizace: 1) archaické období (asi 250 př. n. l. – asi 100 př. n. l.) 2) Ciceronovo období = zlatý věk římské prózy (asi 100 př. n. l. – asi 30 př. n. l.) 3) Augustovo období = zlatý věk římské poezie (asi 30 př. n. l. – 14 n. l.) 4) stříbrné období (14 n. l. – asi 117 n. l. – nástup Hadriana) 5) úpadkové období (117 n. l. – asi 476 n. l.)
1) archaické období (asi 250 př. n. l. – asi 100 př. n. l.) 2) klasické období (konec republiky a počátek císařství (asi 100 př. n. l. – 14 n. l.) a) Ciceronovo období = zlatý věk římské prózy (asi 100 př. n. l. – asi 30 př. n. l.) b) Augustovo období = zlatý věk římské poezie (asi 30 př. n. l. – 14 n. l.) 3) poklasické období (14 n. l. – asi 476 n. l.)
Poznámka k pojmenování římských autorů: Římská mužská jména obvykle sestávala ze tří jmen. První bylo obdobou našeho křestního jména a běžně se psalo jen iniciálou (C. = Gaius, M. = Marcus, P. = Publius, T. = Titus). Druhé bylo jméno rodové, tedy obdoba našeho příjmení (Cornelius, Horatius, Iulius, Livius, Petronius, Tullius, Valerius, Vergilius). Od 1. st. př. n. l. se začalo užívat ještě třetí jméno, jakási osobní přezdívka, často podle typické vlastnosti či podoby nositele (Catullus = štěňátko, Cicero = hrášek, Naso = nosatý). Někteří autoři vstoupili do dějin literatury pod rodovým jménem, jiní pod přídomkem. V následujícím textu je toto rozhodující jméno napsáno velkými písmeny a vy byste si autora právě pod tímto jménem měli zapamatovat.
1) ARCHAICKĚ OBDOBÍ (asi 250 n. l. – asi 100 př. n. l.) Jako jiné národy měli Římané ústní slovesnost (písně uctívající bohy, písně slavnostní či pracovní). Za projevy původní prózy lze pokládat např. úřední záznamy, pohřební řeči. Počátky divadla představuje primitivní pantomimos spojený s náboženskými obřady nebo slavnostmi. Tyto zárodky se však dále nerozvíjely, Římané totiž kulturně zcela podlehli Řekům a převzali řeckou vzdělanost, tedy i literaturu. Římská literatura pak začíná náhle na konci 3. st. př. n. l. překládáním a napodobováním řeckých děl. Livius Andronicus (propuštěný otrok – Řek) přeložil kolem 250 př. n. l. Odysseiu; tento překlad byl povinnou školní četbou až do konce republiky.
DRAMA - KOMEDIE Ze všech literárních žánrů se v tomto období komedie prosadila nejvíce. Římští autoři navázali na novou attickou komedii (na Menandra), zobrazovali běžný život, v námětech řeckých nebo římských. (Tragédie se v této době příliš neuplatnila, Římané neměli pochopení pro vysokou úroveň řeckých látek, dávali přednost násilným scénám, zápasům atp.). Název pro herce – histrio – byl do latiny přejat z etruštiny. Pod vlivem etruských tradic hráli herci zprvu bez masek a bohatě oblečeni, později se užívaly masky, koturny, v komediích bujné deformace.
Titus Maccius PLAUTUS (asi 250 – 184 př. n. l.) Byl nízkého původu. Pracoval v Římě u divadla, zažil zbohatnutí, zchudnutí (živil se jako nádeník ve mlýně) a nový vzestup. Z díla je patrné, že ovládal dobře řeckou komedii, možná z vlastní zkušenosti z cest. Znal život lidových vrstev a uměl zobrazit výrazné lidové typy (lakomec, zamilovaný mladík, vychytralý otrok). Jeho komedie byly hrubší, aby vyhovovaly vkusu římského lidového publika. Psal pouze komedie, vytvořil jich prý asi 130, dochováno 21. Vychloubačný voják / Chlubný vojín /Miles gloriosus Komedie o hrnci / Aulularia Podkladem byla dnes nám neznámá komedie Menandrova Obsah: Lakomý Euclio najde poklad ukrytý v hrnci (aula), ve strachu, že o něj přijde, jej neustále přemisťuje. Bohatý soused Megadorus ho chce zbavit domnělé chudoby a chce si vzít bez věna jeho dceru, tu ale svedl Megadorův synovec a chce si ji vzít. Mezitím sluha ukradl poklad a lakomec je zdrcen, nikomu nevěří. KONEC NEZNÁME Asi lakomec dostal poklad zpět a uskutečnila se svatba. novodobé zpracování: Moliere, Lakomec (Harpagon -z řec. harpadzó = uchvacuji) (Lišák) Pseudolus otrok, který si vždy ví rady; autorovy sympatie jsou na jeho straně
Publius TERENTIUS Afer (195-159 př. n. l.) Přídomek Afer (= Afričan) připomíná, že do Říma přišel jako otrok z Karthága, jeho majitel (senátor) jej pak propustil. Hry připomínají salonní komedie, zobrazují vyšší společnost, jsou elegantnější a umělecky lepší než Plautovy, ale neměly takový úspěch. Napsal 6 her, např. Dívka z Andru, Kleštěnec.
2) KLASICKÉ OBDOBÍ (konec republiky a počátek císařství (asi 100 př. n. l. – 14 n. l.) A) PRÓZA Marcus Tullius CICERO (106-43 př. n. l.) Věnoval se řečnictví (praxi i teorii) a praktické filozofii; jazyk jeho děl se stal vzorem dokonalé latinské prózy. Studia řečnictví, práv, filozofie a literatury doplnil dvouletým pobytem v Řecku a Malé Asii. Po návratu se věnoval hlavně politické činnosti. Dosáhl vysokého postavení, ač nepocházel ze staré šlechty, ale z vrstvy tzv. jezdců (byl tedy „homo novus“), stal se i konzulem. Necelé 2 roky strávil ve vyhnanství (msta za odhalení Katilinova spiknutí). Jako řečník byl neohrožený ve výběru témat a skvělý formou (každá řeč je umělecké dílo) a psychologickým dopadem. Proti Verrovi – 7 obžalovacích řečí proti vysokému státnímu úředníkovi, který zneužíval své pravomoci; ještě před koncem soudního procesu Verro odešel dobrovolně do vyhnanství. Proti Katilinovi – 4 dochované řeči, jimiž Cicero r. 63 př. n. l. oslovil a usvědčil Catilinu z chystaného spiknutí proti římské republice O řečníkovi – teorie řečnictví, navázal na klasické řečnictví řecké O povinnostech – systematický výklad praktické filozofie pro každý den na základě znalosti různých filozofických škol korespondence – cenné svědectví Ciceronových myšlenek i osobního života
Gaius Iulius CAESAR (100 - 15. 3. 44 př. n. l.) Pocházel z roku Iuliů, který odvozoval svůj původ od Aeneova syna Iulia. Zastával postupně všechny hlavní republikánské úřady. Na základě dohody triumvirátu (60 př. n. l., s Pompejem a Crassem) byl správcem Galie, kde nakonec pobyl 9 let. Po občanské válce s Pompejem (49 – 45 př. n. l.) se stal samovládcem. Zavražděn v senátu Díla se řadí do dějepisecké prózy, i když obsahují řadu informací vojenských, zeměpisných a národopisných a jsou spíše obhajobou jeho činů; dojem objektivity zvyšuje er-forma. Zápisky o válce galské Zápisky o válce občanské
Titus LIVIUS (59 př. n. l. – 17 n. l.) Od založení města / Ab Urbe condita -rozsáhlé (142 knih, zachováno 35 ze začátku) dějiny římského národa od založení Říma 753 př. n. l. do roku 9 n. l.; v další práci mu zabránila smrt. Chtěl být objektivní, ale vlastenectví ho svádělo k idealizaci Římanů a dopouštěl se nepřesností. Jako historický pramen je nutno dílo brát s rezervou, umělecky je na výši (výstižné charakteristiky osob, živé, napínavé vyprávění).
B) POEZIE Rozvinula se hlavně za vlády Augusta, kdy básníky podporoval sám panovník a po jeho vzoru také bohatí Římané; podle jména jednoho z nich (Maecenas) vzniklo označení mecenáš.
Gaius Valerius CATULLUS (87 – 54 př. n. l.) Narozen ve Veroně, žil v Římě, hodně cestoval, aby zapomněl na nešťastnou lásku k ženě, kterou v básních nazývá Lesbia (ve skutečnosti se jmenovala Clodia a byla starší než básník). Jeho 116 dochovaných básní je odrazem skutečně prožité lásky, pohybující se mezi láskou a nenávistí (Odi et amo = Nenávidím a miluji). Některé básně jsou napodobením veršů Sapfy.
Publius VERGILIUS Maro (70 –19 př. n. l.) Římský národní básník. Žil v Římě, společnosti se spíše vyhýbal. Neměl příliš pevné zdraví. V souvislosti s psaním Aeneidy se vydal poznat místa, o nichž psal, a kraje známé z řecké mytologie. Na zpáteční cestě onemocněl, do Říma už nedorazil; zemřel v jihoitalském přístavu Brundisium (dnešní Brindisi). Psal velmi odpovědně, verše často přepracovával; Aeneidu pokládal na nehotovou a přál si, aby byla po jeho smrti spálena, ale Augustus nařídil epos vydat. Aeneis – 12 zpěvů, 10 000 veršů, psán daktylským hexametrem; římský národní epos, inspirovaný homérskými eposy (Odyssee odpovídá bloudění Aeneovo, Ílliadě boje, které Aeneas vedl v Itálii, než se mu podařilo založit město Lavinium). Jde o oslavu Římanů, hlásících se k Trójanům jako svým předkům, a především o oslavu Augustova rodu, který se vztahoval k Aeneovi. Bucolica – Zpěvy pastýřské Georgica – Zpěvy rolnické v obou si idealizuje venkov a práci zemědělců
Quintus HORATIUS Flaccus (65-8 př. n. l.) Současník a přítel Vergiliův. Autor formálně dokonalých veršů, čtenářsky nejúspěšnější jsou verše satirické sbírky: Iamby Satiry Ódy Ars poetica – Umění básnické – teoretický spis, zakladatelské dílo teorie verše
3) POKLASICKÉ OBDOBÍ (50 n. l. – asi 476 n. l.) S upevňováním císařské moci postupně zmizely republikánské ideály, na trůn se dostávají krutovládci (Caligula, Nero); uklidnění nastává s nástupem Flaviovské dynastie, kdy za vlády Traiana dosahuje římská říše největšího územního rozmachu. Přes hmotný blahobyt a kulturní tradice Římané pozvolna upadají (udavačství, sebevraždy, neřesti, krvavá divadla). Lidé hledají mravní oporu v orientálních kultech a filozofii (stoicismus). Od 2. pol. 1. st. n. l. se začíná šířit křesťanství (zprvu pronásledováno, za státní náboženství uznáno 313 n. l. za vlády Konstantina). Od 2. st. n. l. sílí vliv provincií, západní se romanizovaly, ale Řím pozbývá významu, východní se ubírají vlastní cestou, centrem se stává Konstantinopol. Literatura mohla zprvu navazovat na klasické hodnoty a spoléhat na vytříbený vkus římského vzdělaného publika, postupně se omezovala svoboda tvorby – dopad na životy autorů.
Gaius PETRONIUS Arbiter (? – 65 n. l.) Jeden z oblíbených dvořanů císaře Nerona, svou elegancí a vytříbeným vkusem ovlivňoval celý Řím (arbiter elegantiae = rozhodčí vkusu - odtud přezdívka). Velmi nadaný až geniální autor, širokého vzdělání, uhlazených způsobů; žil okázale výstředně a neřestně. Byl nařčen ze spiknutí proti císaři a ten mu nařídil sebevraždu. Autor prvního antického románu. Satyrikon - satirický román (psán kombinací prózy a verše) o dvou bohémsky žijících mladých lidech. Dílo patrně obsahovalo i vážnější úvahy etické a literární. Z 20 knih se zachovaly výtahy ze 14. – 16. knihy (kritika různých vrstev římské společnosti, korupce, příživnictví, perverzních erotických praktik, obžerství – nejzachovanější úryvek Trimalchionova hostina je o „žranici“ u zbohatlého propuštěného otroka a jeho ženy). On totiž den prospával, noc pak trávil v povinnostech a radovánkách; a jako jiné přičinlivost, tak jej nečinnost proslavila, i byl pokládán nikoli za hýřila a marnotratníka jako mnozí z lidí utrácejících své jmění, nýbrž za vzdělaného světáka. A čím nevázanější byly jeho řeči i činy a čím více stavěly na odiv jakousi lhostejnost k sobě, tím byly vítanější jako domnělá prostoduchost. Přesto jako správce Bithýnie a pak jako konzul osvědčil své síly a schopnost k veřejné činnosti. Potom zase zabředl do neřestí nebo se jen tak stavěl, i byl přijat mezi nemnohé důvěrníky Neronovy jako rozhodčí ve věcech vkusu, poněvadž Nero pokládal za půvabné a jemné v přepychu jen to, co mu Petronius schválil. - Tacitus [cit. 2014-01-22 podle: http://rim.me.cz/osobnosti/literatura/petronius.php]
Obraz Petronia v další literatuře: - hlavní hrdina románu Jarmily Loukotkové Není římského lidu - vystupuje v románu Henryka Sienkiewicze Quo vadis? - jako postava ve filmu Satyrikon (režie Federico Fellini, 1969) nese rysy ideálního stoického filozofa – ač jím nebyl (celý film v italském originále je možné shlédnout na: http://www.youtube.com/watch?v=7i-4sckKTDA, totéž se španělskými titulky pak na: http://www.youtube.com/watch?v=xH6JDj3Ovtc [obojí cit. 2014-01-22] -
Lucius Annaeus SENECA (asi 4 př. n. l. – 65 n. l.) Filozof a spisovatel. Pocházel z Hispánie. V Římě byl vychovatelem císaře Nerona (dařilo se mu zpočátku zvládat jeho krutost a pěstovat v něm vztah k umění), a podílel se tak na vládě. Později byl od císaře vykázán, a když se zúčastnil spiknutí proti němu, byla mu nařízena sebevražda. Z filozofických směrů jej nejvíce zaujal stoicismus, díky tomu byl přijímán i ve středověku. Dramata (tragédie) nebyla určena pro jevištní předvádění (tzv. knižní drama). Zpracovávala řecké látky (Faidra, Zuřící Herkules), ale řeckých klasických tragédií se odchylovala uváděním hrůzostrašných scén, předváděním krutostí), přesto se stala vzorem antické tragédie pro pozdější dobu (hlavně klasicismus).
Publius Cornelius TACITUS (55 n. l. - ?) Nejlepší římský historik poklasického období (velmi přesný, snažil se psát „bez hněvu a zaujatosti“), náročný jazykově; díla se nezachovala v úplnosti. O životě známo velmi málo. Letopisy (Anály) – římské dějiny 1. poloviny 1. st. n. l. (od smrti Augusta do smrti Nerona) Dějiny (Historie) – římské dějiny 2. poloviny 1. st. n. l. (od smrti Nerona do smrti Domitiana)
Lucius APULEIUS (asi 125 – asi 180 n. l.) Pocházel ze severní Afriky, studoval v Athénách, psal latinsky i řecky. Zlatý osel (Proměny, Methamorphoses) – satirický román, realisticky předvádí soudobou společnost. Hlavní děj (hrdina je nešťastnou náhodou proměněn v osla a v této podobě vystřídá řadu pánů a zažije mnoho příhod) je protkán řadou odboček (samostatných povídek a novel). Toto dílo zábavné prózy se stalo vzorem např. pro Boccacciův Dekameron. Ukázku a bližší informace o díle Zlatý osel (z pera profesora Ferdinanda Stiebitze) najdete na https://sites.google.com/site/misantropovacitarna/apuleius-zlaty-osel [cit.2014-01-22]
Literatura: Prokop, V. Dějiny literatury od počátku do 19. století. Sokolov. O.K. – Soft 2008 Stiebitz, F. Stručné dějiny římské literatury. Praha. Státní pedagogické nakladatelství (pro FF UJEP Brno) 1977 Slovník latinských spisovatelů. Praha. Odeon 1984 Internetové zdroje jsou citovány v textu. Vlastní archiv
