…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
…Chebsko… …Regio Egrensis… (latinsky)
…Egerland… (německy)
…Eghaland … (sudetoněmecky)
(2. – 5. 7. 2011)
Banda: Pavel, Ivča, Honza a Rada Šlézovi, Travex.
Sobota, 2. 7. píše Pavel Ráno s Ivou rychle vstát tak, abychom kolem šesté ranní usedli do EC směr Praha, kde jsme měli sraz s klukama, kteří startovali z Adamova. V Praze na hlaváku rychle dokoupit zásoby, vyhledat rychlík na Cheb a zabrat prázdné kupéčko. To jsme nezabrali, protože vlak byl hodně natřískanej. Takže jsme seděli v kupéčku s mladýma holčičkama, co jely někam na tábor, pili jsme pivo z PET flašky a vedli oplzlé řeči. Také jsme pili štrúdl – symbol tohoto čundru.
Čundrácký štrúdl: vezmi dvoulitrovku PET, nalij do ní flašku vodky, dořeď jablečným džusem, dochuť mletou skořicí, pij.
Po osmi hodinách nudy jsme nakonec úspěšně vystoupili v Chebu. Přes cikánské předměstí sme se dopracovali na hlavní náměstí, které vypadalo hodně pěkně, vše opravené, jde vidět, že sem tečou peníze. Turistů hodně, především německy mluvících zájezdů tu bylo několik.
1
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
Po prohlídce centra města nás přepadl hlad. Nechtěli jsme riskovat hospodu na náměstí, protože to zde bylo hodně germanizováno a my jsme se obávali i adekvátních cen za jídlo. Další důvod taky byl to, že jsme si chtěli zahrát v klidu kočku. Volba padla na hospodu u nádraží se zajímavým názvem: „Večerka Cheb“. Název byl ověřen u obsluhy. Krásná zakouřená čtyřka, dokonce zde i vařili, volba byla jasná. Po chvilce přišla pinglice a že prý jestli neumíme německy, u baru je nějakej Němčour a cosi po ní chce, Tak ho poslala za náma. Trošku jsme pokecali, docela fajn týpek Sep, asi čtyřicet let. Vykládal, že si přijel do Čech jen tak zapařit, že to tu má rád a ať vysvětlíme barmance, že dává tisícovku na bar a ať ti krásní milí lidi z Česka za to pijí a veselí se s ním. To nebyl problém, protože krom dvou somráků v hospodě nikdo jiný nebyl. Tak si tak sedíme, popíjíme piva, hrajem karty, kecáme se Sepem a je to náramná pohoda. Venku prší, není kam spěchat. Sep sem tam odběhne pokecat za někým novým na bar a začíná se nám nějak přiopíjet. Barmanka hlásí, že tisícovka je již téměř vyčerpána. Tlumočíme to Sepovi a ten plynule navyšuje bank a o dalších pět set korun. Sep je fajn skopčáckej kámoš, ale začíná být jemně dotěrný. Po dalším alkoholu začíná být značně na obtíž, takže ho začínáme ignorovat. Odchází otravovat někam jinam. Sep jde ze záchodu a vypadá to, že šel na malou. Není potřeba být Sherlock Holmes, Sep si totiž při této činnosti zapomněl sundat kalhoty. Všímá si toho, evidentně je světaznalý a ví, že nejlepší obrana je útok. Hnedka začne u barmanky reklamovat rozbitý záchod. Gestikuluje poněmecky: já šel na malou, já to provedl, já jsem spláchl a máte to rozbitý, protože ta voda ze záchoda vystříkla ven a takhle mě 2
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
zamokřila. Sep již není fajn skopčácký kámoš, Sep je skopčácký trágoš. Ještě ke všemu začíná projevovat svoji sexuální orientaci, kupuje cigára chlapům na baru a pak jim šahá na zadky, za což si vysluhuje velice ostrou kritiku, ba téměř nakládačku. A jejda, kdopak to ještě sedí v putyce? A už ho tady máme. Otáčím se bokem a Sep mi žužlá ucho. Zprudka se otáčím zpět, protože jsem taky trošku vypil a taky že poměr sil je na naší straně 5 + Iva ku jednomu, rozhodně si toto nenechám líbit a jdu po něm. Sep to přehraje na srandu, hahathat´sfun, isn´tit? No jo, necháváme ho být svýmu osudu, co taky s ním? Mimoto díky němu máme hospodskou konzumaci zadara. Když se balíme k odchodu Sep to ještě jednou zkusí, jestli nepotřebujeme peníze, nebo se u něho na pokoji vyspat, panečku tam je místa, všichni byste se tam pěkně vlezli. Sepe, my víme, my víme a kráčíme na vlak směr Františkovy Lázně, neboli taky Frantovy, jak se tady říká. Po výstupu z vlaku na zastávce Aquaforum míříme ochutnat místní prameny, i když pravda, po těch pivech, co máme v sobě, nejsme si jisti, zda oceníme chuť a také jak dopadneme ráno. První pramen, který ochutnáváme, je Železnatý pramen. Jméno mu bylo dáno zcela po právu, napájíme se hodně, je velice chutný. Další prameny jsou již uzavřeny, pavilony se zavírají v pět odpoledne. Míjíme tedy prameny Luční a Nový, procházíme po Izabelině promenádě, koukáme na honosné lázeňské domy, nikde nikdo. Je pod mrakem, sem tam sprchne. Přicházíme k hlavnímu nádraží, kde bychom měli navázat na červenou turistickou a pokračovat k rezervaci SOOS, kterou máme naplánovanou na příští den. Protože cesta vede cca 7 km po silnici, je už hodně pozdě a taky hlavně protože pořád upršává, jsem přehlasovanej a měníme plán. K rezervaci SOOS je možné dojet vlakem. Tedy zpět do Chebu a poté motoráčkem se sympatickou průvodčí, se kterou jsme už dneska jednou jeli, popojíždíme na zastávku Nový Drahov. Zastávka u lesa, nikde nic, tma. Jediné na co se po dnešku zmůžeme je vybalit spacáky, zabrat místo pod střechou na zastávce a jít spát.
Neděle, 3. 7. píše Pavel a Honza Šléza
Pohled Pavla Ráno jsem se probudil jako první, není se čemu divit. Ten debilní letní spacák si na čundry brat nebudu, je v něm kosa. Zatímco ostatní spokojeně podřimovali ve vlakové zastávce Nový Drahov, vydal jsem se prozkoumat okolí. Moc to nešlo, po včerejších deštích všude mokro a boty jsem nechtěl moc dráždit, aby vydržely suchý co nejdýl. Po hodině mě to přestalo bavit, tak jsem nenápadně začal cinkat ešusem, abych u ostatních navodil pocit hladu a tím pádem je vykopal ze spacáků. I když ono asi nebylo moc kam spěchat, počasí opět pod psa, jemně mžilo, mlha, nevlídno a teplota slabých 7 stupňů. Pomalu jsme posnídali, zamávali včerejší fajnové průvodčí, která nás minula ve vlaku, pokecali jsme s čundrákama, kteří přišli na vlak. Nakonec se nám podařilo se odpíchnout z prvního nocležního místa kolem 11:20. Pokaždé na čundru jsme horší a horší. Kafíčka, zákusky, čajíčky... Cíl byl jasný - přírodní rezervace SOOS, rozlehlé slatiny a rašeliniště, rezervace od roku 1964, rozloha 221 ha. Po zaplacení nijak dramatického vstupu jsme se dostali na dřevěný 3
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
chodníček, dlouhý cca 1,5 km, kde byly různý zastávky s informačníma cedulema. Docela hodně zajímavá lokalita, netušil jsem, že u nás v ČR vůbec něco takovýho je. Určitě to stojí za podívání. Je zde potom muzeum s expozicí „Příroda Chebska“ a „Příroda SOOSu“, pavilon s expozicí „Dějiny Země“, stanice pro záchranu živočichů. Zdrželi jsme se tu docela dlouho. A stále nebylo kam spěchat – počasí už bylo pod dva psy. Dále jsme pokračovali po červené, přes vesnici Vonšov do obce Starý Rybník. Zde jsme mrkli na zříceninu vodního hradu a zámku, který je dnes v podstatě taky zřícenina. Docela zajímavé info o hradu se dá najít na internetu.
V obci Skalná jsme se štěstím našli hospodu, která není orientovaná na Němčoury, ale na český dělňase, a dokonce zde i vaří. Takže jsme pojedli, pokočkovali, pokecali se starší vyžilou pinglicí. Čepovali tam dvě pivka, Hradní z Chebu a klasicky Géčko. Pinglica říkala, že Hradní nikdo nepije, že se to nedá pít. Nezalekli sme se a šli sme do něj. Ze začátku brutálně železitá chuť, otázka je, jestli to byla vlastnost piva nebo trubek v hospodě. Po třetím pivku už to bylo dobrý a nakonec to neodnesly trenky žádného z nás. Potom jsme ještě dokoupili suroviny na štrúdl – tj. flaška vodky a džus, koření zůstalo na dně flašky. Na skok na hrad Vildštejn, kde také byla hospoda, ale to už byla ta špatná, ta německá. Dále stále po červené, směrem na Velký Luh, kde měl být další záchytný bod – čtenáři rozuměj – hospoda. Pořád poprchávalo, počasí nevlídný. První rána pod pás – hospoda zavřená. Naštěstí sme chytli místního jazyka a ten nás navedl cca 100m vedle. Perfektní maličká hospůdka U Hobitů, dle sdělení pinglice – všichni maj chlupatý nohy, tak proto ten název. Krásně útulno, teploučko, za zádama vařící radiátor, museli jsme na kočku zůstat. Rada byl trošku nervózní, protože se už smrákalo a my neměli bivak a venku pod celtou se nám spát nechtělo. Šel tedy prozkoumat nedaleký nádraží, jestli by se tam dalo přespat. No a stejně si asi spíš chtěl v klidu zatelefonovat Hance. Sundal jsem promočený boty a ponožky, dal je na rozpálený topení a hnedka se z nich uvolnila domácká atmosféra, která rychle naplnila hospodu. Od místních sme se dozvěděli, že na nádraží není problém v suchu přespat, Radkova mise byla tedy zbytečná. Kdyby nás nevyhodili, že zavírají, asi by se nás jen tak nezbavili. 4
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
V noci jsme dorazili na nádraží, který vypadlo úplně stejně jek to, na kterým sme trávili noc minulý den, stejný projekt. Pro jistotu jsme ještě zaklepali na okénko, aby o nás místní věděli a neposlali na nás v noci policajty. Spalo se velice dobře. Pohled Honzy Šlézy Noc ve vlakové zastávce proběhla kupodivu dobře, žádní lidé, psi, ani medvědi nás nenavštívili, takže vše zůstalo na svém místě. Klidné spaní nám akorát nad ránem několikrát zkazil škodolibý strojvedoucí, který při každém průjezdu stanicí nezapomněl pořádně zatroubit. Naštěstí přestalo souvisle pršet a jen občas přišla nějaká přeháňka. Vstávání probíhalo jako obvykle - 1. se probudil Travex, pak Pavel, já, pak hodně dlouho nic a nakonec Rada s Ivou. Proběhla snídaně a v klasický čas - cca 11.30 - jsme vyrazili na hlavní atrakci dne - přírodní rezervaci SOOS. Jedná se o veliké rašeliniště, kde vyvěrá ze země oxid uhličitý v tzv. Mofetách - bahenních sopkách. V celé rezervaci se chodí jen po dřevěných chodnících, všude jinde je blato a smrad z plynů. SOOS bych hodnotil velice kladně, zajímavá lokalita, kterou doporučuji k návštěvě. Jen je škoda, že ten okruh nebyl delší. V ceně vstupenky byla i návštěva muzea, zabývajícího se okolní přírodou a dinosaury. Spíš nás zajímalo, jestli tam je WC.
Ze SOOSu jsme pokračovali dál po červené směr Skalná. Celou cestu jsme obdivovali plantáže bolševníku a přemýšleli, jak se toho humusu zbavit, protože něco takovýho jsme nikdy neviděli. Po cestě jsme se zastavili na zřícenině hradu Starý rybník. Hrad byl v minulosti několikrát přestavován, až ho v roce 1792 zapálil blesk. Došli jsme do Skalné 5
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
a v tu chvíli už opět pršelo, takže jsme se zaměřili na hledání hospody s jídlem a pivkem. Po jednom neúspěšném pokusu, kdy jsme sice našli hospodu, akorát že bez jídla, jsme zalezli do Staročeské restaurace. Název restaurace byl sice trochu nadnesený, ale ve skoro prázdné hospodě se místo ještě našlo. V hospodě byla jen banda vožungrů, kteří v jednom kuse nadávali na to, jak je všichni okrádají a jak mají málo peněz na pivo. Paní hospodská nám všem velice připomínala adamovskou kadeřnici Dulinu, takže tohoto jména se už do konce naší návštěvy nezbavila. Objednali jsme si k jídlu guláš, na chudáka Travexa nevyšlo maso, tak místo toho dostal játra, na který musel čekat, zatímco my jsme se cpali - fakt jsem mu to nezáviděl. Záviděl jsem mu až ve chvíli, kdy můj talíř byl dávno pryč a on začal jíst. Chtěli jsme ochutnat místní hradní pivko, ale Dulina nám je důrazně nedoporučovala. Na její varování jsme nedali, a tak každému přistavila půllitr železitého piva. Chutnalo, jakoby v něm byla rozpuštěná dvacetikoruna. Nenechali jsme se ale odradit a další pivo už bylo dobrý. Za příčinu pachuti jsme tedy označili nečištěný trubky. Samozřejmě proběhla tradičně kočka a vyrazilo se dál, směrem Velký Luh s mezi zastávkou v místním obchůdku kvůli nákupu ingrediencí do štrúdlu. V Luhu bylo opět naplánované spaní v zastávce. Předtím jsme se ale zastavili v občerstvení U hobita. Zajímavý podnik, nejdřív jsem si myslel, že název získal podle toho, že je z větší části zahrabaný pod zemí, ale obsluha mě vyvedla z omylu, když mi řekla, že se to tak jmenuje kvůli jejím chlupatým nohám. Zahráli jsme kočku na dobrou noc a přesunuli se na zastávku. Byli jsme mile překvapení, když byla stejná jako ta z předchozí noci. Luxusní spaní tedy bylo zajištěno. Dali jsme něco k večeři a šlo se spát. Pondělí, 4. 7. 2011 píše Travex Ranní…tedy lépe řečeno dopolední…start byl opět pohodový. Postupně jsme se zmátořili ze spacáků. Vyčistit zuby…a taky vstávací rozcvička ve spartakiádním stylu. Protože i čundráci se starají o své tělesné zdraví, což je málo známý fakt…ano je to tak, čundráci volný čas netráví pouze duševní rozcvičkou v podobě hraní sofistikované karetní hry zvanou Kočka (v mezičase prokládanou panáky), nýbrž pravý čundrák se stará i o své tělo. Pro pochybovače byla vytvořena i série fotek (…aneb tělo jako důkaz).
6
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
Nažhavení z rozcvičky jsme vyrazili do terénu. Všude mokrá tráva, ke všemu začíná opět trochu poprchávat. Nic, co by nás mohlo už rozházet. Šli jsme dále po červené přes usedlost Lomnička, přes Vackov do městečka zvaného Luby. Už je skoro poledne. Takže je třeba hledat tavernu, kterou nalézáme kousek za náměstíčkem. Před tím ještě opět doplňujeme materiál na štrúdl ve vietnamských potravinách. Dáme pivko, jídlo a vyrážíme dál. Omrkneme ještě zříceninu lubského zámku, která je mimo značenou stezku. Zbyly prakticky jen obvodové zdi a zbytky propadlých stropů. Všude bohužel bahno a vysoká tráva. Škoda, kdyby se tráva posekala a nepořádek ze zámku vyvezl, vypadala by zřícenina pěkně. Další štace je rozhledna, která je umístěna na okraji golfového hřiště. Výšlap na rozhlednu pěkný, výhled špatný. Vidíme pěkně městečko Luby, dál už kvůli mrakům skoro nic. Sejdeme z rozhledny a pokračujeme dále po červené až na hřeb naší výpravy – Vysoký kámen, což je skalisko prakticky na hranici s Německem. Opět jsme nadržení na výhled, opět výhled nula. Ještě větší marast než ten, který jsme viděli z rozhledny. Viditelnost asi tak na špičku nosu. Mě osobně to docela mrzelo, mohl být odtud krásný výhled.
A stále mrholí. Už je k večeru. Bylo by dobré najít něco ke spaní. Nejblíže odtud je vesnička Kostelní. Bohužel koleje sem nevedou, takže luxusní nádražíčka už nás nečekají. Třeba budeme mít ale štěstí na nějaký přístřešek. A skutečně. Podaří se nám najít starou autobusovou zastávku. Nic moc, ale je zde hlavně sucho. Mrkneme ještě na autobusy a zjišťujeme, že spoje do Kraslic jsou odtud opravdu hodně marný. Zítra každopádně budeme muset jít po svých. Padá zde i rozhodnutí, že zítra pojedeme předčasně domů, už nám začínají vlhnout spacáky a je to čím dál nepříjemnější. Takže zde bude poslední noc v Podkrušnohoří. Tak dobrou noc.
7
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
…Eghaland …
Úterý, 5. 7. 2011 píše Travex Dnes ráno se udála věc, která na našich čundrech nemá obdoby. Vstávali jsme na budík. Musím říct, že vstávání to nebylo nijak zábavný. Ale nějak jsme se zmátořili a z tý zastávkový boudy jsme se vypotáceli. Museli jsme stihnout vlak v Kraslicích, který vyjížděl v 9:50. Podle všeho času bylo dost, ale nechtělo se nám riskovat, tak jsme se do Kraslic vydali po silnici, což je cesta kratší, než kdybychom to vzali po červený. Navíc se nemusíme brouzdat tou odporně mokrou trávou…vody už bylo dost. Nejdřív procházíme vesničkou Počátky. Vesnice Počátky jsou ale konec světa. Nic tu není, dokonce ani lidi ne. I když je tu pár domů, člověka jsme vůbec žádnýho neviděli. Za Počátkama už jdeme z kopce až do Kraslic. Jsou zde krásný výhledy do okolí. Bohužel je stále jaksi pošmourno, takže moc toho nevidíme. Ale tam, kam dohlídneme, je moc pěkná krajina. Čas se nám krátí a trochu nám začne cvakat zadek, že vlak nestiháme. Rychle se v Kraslicích doptáme, kde je nádraží a chůze se postupně přetaví do klusu. Když dobíháme na nádr, už nám vlak hlásí. Rychle dokoupíme lístky a sedneme na vlak do Sokolova. V Sokolově máme ještě malý prostoj a potom sedneme na rychlík až do Prahy. Jakmile vyjedeme ze Sokolova, rožne slunce a začne být docela pěkně – klasika. Nicméně když jsme koukli zpět do Krušek, tak bylo zatažýno až běda. Všechny ty mraky se zachytly právě tam. Vlakem míjíme města Chomutov, Most, Bílina, Duchcov a pozorujeme zrekultivovanou krajinu po těžbě. Působí na nás dost uměle, jaksi nepřirozeně. Myslím, že bude potřeba ještě tak 100 let, než to začne opravdu vypadat jak krajina, v které lidé budou chtít žít. Teď je to takový smutný. V Praze na hlaváku jsme zhruba v půl jedný. Přesedneme do écéčka, kde se nám podaří zabrat celý kupéčko. Jsme docela unavení, tak si tak různě podřimujeme – štrúdl je bohužel už dávno vypitý. Pavel s Ivčou vystupují v České Třebové, odkud dál odjíždí do Ostravy. Bratři Šlézovi a já pokračujeme vlakem do Brna, odkud zdárně dojedeme do Adamova. Zde na mě čeká již tradiční domovský průjem, který ovšem již zvládám brilantně a žádná část oděvu tuto peripetii neodnesla.
8
…Chebsko…
…Regio Egrensis…
…Egerland…
9
…Eghaland …
