7. TŘÍDA Šimková Hana, Žáčková Gabriela 1996/1997
ÚVOD Tato práce vznikla na základě pozorování her jedné třídy základní školy v Praze. Klade si za cíl předložit přehled her, které tyto děti hrály v době naší přítomnosti či o nichž nám vyprávěly. Dále pak jejich klasifikaci podle různých hledisek a analýzu jedné z nich. V úvodní části se rovněž dotkne hry jako samostatného tématu a otázky vývojového období těchto dětí. ČÍM BY SE MĚLA VYZNAČOVAT HRA, KTERÁ BY ZÁROVEŇ BYLA K UŽITKU VŠEM SPOLUHRÁČŮM Znaky takové hry podle Hermochové: 1. Aktivní spoluúčast Děti samy jsou aktivní a chtějí, aby se kolem nich něco dělo. Škola, v níž hrají o přestávkách hry, jim v hodinách k tomu příliš příležitostí nedává, proto si samy vymýšlejí aktivity, v nichž by se mohly rozvíjet a vybít svou energii. Velmi důležité a užitečné je, že se při hře rozhodují samy za sebe. 2. Zpětná vazba Je velmi důležitá pro proces učení. Děti se ihned při hře dozvídají od svých spoluhráčů, jak se chovají, resp. jakou jejich chování vyvolává u druhé osoby reakci, jak se cítí. Při hře tak experimentují se svým i cizím chováním, uvědomují si, jak situaci vidí oni a jak spoluhráči či protihráči. Uvědomují si v tu chvíli i vlastní zodpovědnost za své chování. 3. Obsahové a časové hranice Každá hra, kterou děti hrají, má svůj obsah, svá vnitřní pravidla, která, i když je hráči mohou měnit, musí platit po dobu hry stále, aby hra byla hrou. Stejně tak je i časově omezená, vždyť jednou z charakteristik hry je právě její odloučení od běžného života. 4. Otevřenost výsledků Každá hra má otevřený konec - není jisté, kdo vyhraje, není jisté, kdo se v ní co naučí, může se také změnit ve hru zcela jinou, to vše záleží na hráčích samotných. 5. Interakce Velmi důležitá je interakce s dalšími dětmi, při níž dochází k sociálnímu učení mnohem více než kdy jindy. Tomu napomáhá i to, že se pozornost dětí nesoustředí k vedoucímu činnosti (učitelka v hodině), ale přesouvá se směrem k dalším dětem. 6. Soutěživost a spolupráce Hry dávají dětem možnost měřit své síly, obratnost, postřeh, ale také je zároveň učí pomáhat si navzájem, jsou-li jeden tým, a spolupracovat v určitém smyslu i s protihráčem, a to minimálně na dodržování pravidel.
7. Rovnoměrný podíl všech hráčů na aktivitách skupiny Hráčská skupina by se měla učit, aby každý z jejích členů měl tu možnost se hry skutečně plně účastnit. Hra dává šanci dětem, které nejsou zas tolik úspěšné ve školních znalostech, aby právě zde mohly vyniknout. Na druhou stranu se právě při hře nejvíc pozná, kdo je přijat a do jaké míry do kolektivu hráčů a kdo je stále vně. (Jak jsme pozorovaly, „naše třída“, stejně asi jako většina skupin, má v tomto co dohánět). 8. Skupinová koheze Dítě se musí učit životu ve skupině, kolektivu, aby bylo schopno za několik let vstoupit do světa dospělých. Je těžké běžnými technikami učení vytvořit skutečně soudržnou skupinu, to se děti učí při hře. Soudržnost je totiž předpokladem spolupráce a spolupráce předpokladem úspěchu. CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÉHO OBDOBÍ (podle Vágnerové) Děti naší 7. třídy můžeme zařadit mezi tzv. pubescenty, jejichž vývojové období se nazývá „puberta“. V odborné literatuře se uvádí její ohraničení věkem 11,12 let až do věku let 15ti. Toto období je z hlediska vývojové psychologie velmi dynamické a bohaté na komplexní proměny osobnosti. Pro pubescenta se stává skupina vrstevníků oporou v hledání vlastní identity. V této době nastává snaha uvolňovat se z rodinných vazeb. Vrstevníci se stávají zdrojem sociálního učení - pozorujeme tendence napodobování druhého, porovnávání zkušeností a chování v různých situacích. Pubescent se řídí hodnotami, normami a ideály své vrstevnické skupiny. Díky snahám odpoutat se a osamostatnit od dospělého světa si vytváří vlastní pravidla, vlastní způsob komunikace. V této době se stává největším zdrojem bezpečí ve škole třída, a ne již učitel, i proto mají na dítě větší vliv jeho vrstevníci než on. Pro sebehodnocení pubescenta je velmi důležitá míra jeho oblíbenosti, která je určována kamarádským chováním, humorem, tolerancí, pozitivním emočním laděním, otevřeností, apod. Nelze opominout ani jev, který se samozřejmě objevoval i v námi pozorované třídě, a to vyhraněnost určitých kompetencí rolí podle pohlaví, nastává první větší experimentování se sexuální rolí, přichází první lásky, pomalu končí oddělenost chlapců a dívek a nastává jejich sbližování. PASPORTIZACE TŘÍDY Ve třídě, v základní škole s rozšířenou výukou jazyků na Praze 3, je 30 žáků, a to 18 dívek a 12 chlapců. Zvláštností je Kevin, který pochází z Kalifornie. Do školy chodí velmi málo, v třídním kolektivu není příliš oblíbený. Učitelé o něm hovoří jako o „dálkovém studentovi“. Škola je se zaměřením na jazyky, takže o ní můžeme říci, že je do jisté míry výběrová. Hodně žáků chce po 7. tř. odejít na gymnázium. Každý předmět je učen v jiné třídě, která je dle toho zařízená i vyzdobená. Hodně času o přestávkách děti musí věnovat přechodu z jedné třídy do druhé. Třídní kolektiv je rozdělený na 2 tábory, tábor chlapců a tábor dívek. Dívky sedí v lavicích na jedné straně učebny, chlapci na druhé. Při přestávce spolu příliš nekomunikují. Pokud hrají společně hru, většinou chlapci proti dívkám a naopak.
Nejprve k nám byly děti velmi nedůvěřivé, postupně začaly dívky s námi komunikovat a nyní jsou již zcela otevřené. Chlapci již hrají své obvyklé hry a neberou nás příliš na vědomí. Třída se nám zdá být velice vzorná. O přestávce není slyšet příšerný řev, který jsme zprvu očekávaly. Žáci jsou klidní, často se učí na „písemku”, která je čeká za několik hodin nebo až druhý den. Jevily se nám jako více zaměřeni na učení než na hry, což nás velmi překvapilo.
SEZNAM HER Na plácanou Akta X Piškvorky Honička Telefonní karty Fotbal Házení míčem na tabuli Vybíjená Tatranka Dopisy Ping-pong
POPIS HER Na plácanou Pomůcky: nejsou potřeba. Hráči: 2 dívky a 2 chlapci. Hrací prostor: celý prostor učebny. Pravidla: Hráči jedné dvojice stojí těsně za sebou. Druhý hráč v pořadí drží prvního za paže a plácá jimi do protihráče (2 dvojice). Druhá dvojice bojuje stejným způsobem. Hra končí, pokud se jedna z dvojic vzdá, a nebo pokud zazvoní - konec přestávky. Hru hrají vždy chlapci proti dívkám a naopak. Cíl hry: udržet se ve hře co nejdéle, tzn. donutit protihráče, aby se vzdali. Strategie:
a/ obranná (uhýbání a vykrytí útoku pažemi), b/ útočná (co nejvíce bít, plácat do protihráče).
Potěšení ze hry: měření sil mezi chlapci a dívkami, tělesný kontakt. Podobné hry: box, judo, karate. Akta X Pomůcky: list papíru, 2 barevné tužky (fixy, pastelky, propisky atd.), 1 obyčejná tužka nebo
černý fix. Hráči: 2 hráči (většinou ti, co spolu sedí v lavici). Hrací prostor: na školní lavici. Pravidla: Na papír hráči společně po domluvě nakreslí cestu - start, cíl. Na cestu nakreslí překážky ve formě ufonů a min. Pro přehlednost hry je nutné, aby každý hráč hrál jinak barevnou tužkou. Hráč se snaží co nejrychleji projít cestu tak, aby se nedotkl ufona či miny (chůze - střely tužkou). Pokud se hráč dotkne překážky - sankce s určitými pravidly: mina - 1x nehraješ, hlava - návrat na start, noha - 2 x nehraješ, ruka - 3 x nehraješ. Cíl hry: co nejrychleji projít trať od startu k cíli. Sporné momenty: přidržení tužky po jejím odstrčení o chvilku déle tak, aby ji hráč mohl lépe navést nebo pře o přesný konec čáry (střely). Potěšení ze hry: zdokonalování vlastní šikovnosti a radost z ní, výhra. Podobné hry: Formule, Autíčka apod. Piškvorky Pomůcky: list čtverečkovaného papíru, 2 tužky (případně stačí pouze jedna). Hráči: 2 hráči (většinou ti, co spolu sedí v lavici). Hrací prostor: na školní lavici. Pravidla: Hráči se snaží znaky (+, o, -, aj.) zaplnit linii 5 čtverečků (vodorovná, svislá, šikmá linie). Zároveň však musí bránit spoluhráči ve vytvoření jeho linie. Každý hráč užívá při hře pouze jeden určitý znak. Komu se podaří vyplnit linii 5 čtverečků, vyhrává. Všechny znaky té hry se potom uzavřou do kruhu a nová hra se začne hrát na jiném konci papíru. Piškvorky se hrají většinou až do zazvonění konce přestávky nebo při hodině (hlavně suplované). Cíl hry: vyhrát co nejvíce jednotlivých her. Strategie: obrana či útok, ale většinou se tyto 2 strategie prolínají. Potěšení ze hry: zvýšení sebevědomí při dokonalé strategii, výhra. Honička Pomůcky: nejsou potřeba. Hráči: hraje ten, kdo chce. Hrací prostor: celý prostor učebny. Pravidla: Jeden hráč (většinou dobrovolník) začíná honit. Koho se dotkne, tomu řekne: „Máš jí“, a ten začíná honit. Hráč se může před honícím zachránit, pokud si sedne na lavici. Na každé lavici může být ukryt pouze jeden hráč. Hra končí se zazvoněním (konec přestávky). Cíl hry: snaha nebýt chycen a nedostat babu. Sporné momenty:
- chycený hráč může prohlásit, že dotek necítil, - hráč může tvrdit, že již seděl na lavici, když byl chycen.
Potěšení ze hry: tělesný kontakt(?), radost z pohybu. Podobné hry: Na babu.
Telefonní karty Pomůcky: libovolný počet telefonních karet (čím více, tím lépe). Hráči: 2 hráči (většinou ti, co spolu sedí v lavici). Hrací prostor: na školní lavici. Pravidla: Jeden z hráčů postaví na lavici z karet domeček. Hráči potom střídavě přidávají, kolmo na domeček, každý jednu kartu. Domeček nesmí spadnout. Pokud spadne, ten kdo přidával onu poslední kartu prohrává. Pokud domeček nespadne, začnou hráči opět střídavě karty z domečku po jedné odebírat. Při spadnutí zde platí stejné pravidlo jako při stavbě. Cíl hry: snaha postavit nebo rozebrat domeček tak, aby nespadl. Potěšení ze hry: cvičení šikovnosti, výhra, napětí. Podobné hry: obdoba s hracími kartami, ale ty se odebírají z pod domečku. Poznámka: karty se využívají také ke sběratelské činnosti a k výměnnému obchodu. Fotbal Pomůcky: tenisák, spodní část tabule. Hráči: nejméně 2, hru hrají zásadně pouze chlapci. Hrací prostor: v přední části třídy před lavicemi. Pravidla: Před deskou klečí brankář (tím hra připomíná hokej) a chytá míč, který se ostatní snaží kopnout do brány. Kdo dá gól, vystřídá brankáře. Hra se hraje o přestávce a většinou, když je třída na matematiku rozdělená na dvě poloviny. Cíl hry: dát gól. Strategie: pokud hraje více hráčů, snaží si nahrávat, a tím zmást brankáře. Sporné momenty: trefa na okraj tabule. Potěšení ze hry: uvolnění, soutěživost, radost z pohybu, trefení branky. Podobné hry: hokej, házení na tabuli. Házení míčem na tabuli Pomůcky: molitanový nebo hadrový míček (průměr asi 10 cm) a zavřená, černá část tabule. Hráči: nejméně dva chlapci (většinou se přidají všichni). Hrací prostor: celý prostor třídy. Pravidla: Před tabulí stojí většinou jeden až dva brankáři a snaží se zabránit házejícím, aby se trefili do černé části tabule. Ostatní chlapci jsou přibližně ve druhé třetině třídy mezi lavicemi. Který chlapec získá míč (většinou si ho vyhádá), ten hází z místa co největší ranou na tabuli. Kdo se trefí, střídá brankáře. Hru hrají vždy pouze chlapci. Končí se zazvoněním. Cíl hry: trefa do černého. Strategie: co největší rána, zmatení brankáře pohybem. Sporné momenty: trefení okraje tabule, četnost hodu na jednoho chlapce není vždy stejná.
Potěšení ze hry: soutěživost, vybití energie. Podobné hry: basketbal, fotbal, házená. Vybíjená Pomůcky: molitanový nebo hadrový míč průměru asi 10 cm. Hráči: nejméně 2 chlapci, ale většinou se zapojí všichni. Hrací prostor: celý prostor třídy. Pravidla: Každý hráč má jeden život. Když získá míč, smí udělat pouze jeden krok, a potom se trefuje do spoluhráče. Nabíjení dotykem neplatí. Když zbudou ve hře poslední dva hráči, hra končí. Každé vybití znamená ztrátu života. Hru hrají jen chlapci. Cíl hry: vydržet až do konce, zlikvidovat co nejvíce spoluhráčů. Strategie: falešnými pohyby zmást spoluhráče. Sporné momenty: kroky navíc, nepřiznaný dotek míče. Potěšení ze hry: vybití energie, radost z pohybu. Podobné hry: Na babu. Tatranka Pomůcky: Tatranka nebo jiná sušenka. Hráči: hoši a dívky dohromady. Hrací prostor: volné prostory třídy. Pravidla: Dívka s Tatrankou v ústech si lehne na záda na zem. Chlapec nad ní dělá kliky, při nichž ukusuje Tatranku. Cíl hry: sníst co největší kus Tatranky x vnitřní cíl. Potěšení ze hry: důkaz vlastní síly, potěšení z tělesného kontaktu. Poznámka: Tuto hru jsme pouze slyšely vyprávět. Dopisy Pomůcky: tužka a papír. Hráči: dopis posílají vždy děvčata chlapcům. Hrací prostor: celá třída. Pravidla: Dívky (většinou 2) posílají chlapcům zašifrované dopisy: - napíší pouze počáteční písmena slov a místo ostatních písmen tečky, - napíší první a poslední písmena slov a místo ostatních písmen tečky, - napíší první a poslední písmena slov a mezi ně napíší číslicí počet ostatních písmen. Hra se hraje vždy při hodině. Cíl hry: zmatení chlapců, neporozumění dopisu, v danou chvíli získání nadřazenosti nad chlapci.
Potěšení ze hry: pocit nadřazenosti nad chlapci, znemožnění jich. Podobné hry: šibenice. Poznámka: dopis je často zmačkaná koule obalená izolepou. Ping-pong Pomůcky: pingpongový míček, 3 lavice. Hráči: 6 chlapců, kteří sedí ve 3 lavicích vedle sebe. Hrací prostor: jedna řada lavic vedle sebe. Pravidla: Chlapci z krajních lavic si hází míček tak, aby se vždy dotkl prostřední lavice. Chlapci, kteří sedí v této prostřední lavici, se snaží míček pokaždé chytit, a tím přerušit hru. Hra se hraje pouze na vyplnění času, než přijde vyučující do třídy. Cíl hry: co nejrychleji a nejprudčeji hodit míček tak, aby nemohl být chycen. Sporné momenty: falše na kraj lavice. Potěšení ze hry: radost ze šikovnosti, pohybu. Podobné hry: Na třetího. Vedlejší hry (tyto hry jsme pouze slyšely vyprávět) 1) Sbírání fotografií neoblíbených lidí (Klaus, Madonna aj.) a jejich následné mučení. 2) Hledání ukrytého špendlíku na těle děvčete. 3) Různé honičky s rozličnými pravidly.
KLASIFIKACE HER Jak jsme u klasifikace usoudily, nic není jednoznačné a lehce definovatelné či zařaditelné, jak se často na první pohled zdá. Z důvodu této relativity jsme se rozhodly pro klasifikaci několik. Jednou z nich je Cailloisova jakožto základní prototyp klasifikací her, ostatní jsme sestavily samy. Při sestavování jsme se nechaly inspirovat společnými semináři, na nichž jsme hledaly cestu k dělení her, poté - při jejich pročítání - seznamy herních aktivit „našich žáků“. Následující roztřídění předkládáme jako nedokonalé s vědomím obtížnosti rozdělování dle kvantitativních měřítek. Klasifikace dle R. Cailloise Caillois vytvořil klasifikaci her podle čtyř principů, které se ve hře skrývají, a to soutěž, náhoda, fyzická závrať a fantazie. Jeho třídění je následující: - agonální hry (boj, soutěž, soupeření), - aleatorické hry (využívají náhodu, osud),
- ilinx (hry vertigonální, kde je snaha o pocit fyzické závrati), - mimikry (duplikace reality, fantazie, nápodoba). Rozdělení her podle těchto kritérií:
AGÓN
ALEA MIMIKRY
Na plácanou
Dopisy
ILINX Honička
Akta X Piškvorky Tatranka Telefonní karty Fotbal Házení na tabuli Vybíjená Ping-pong
Na plácanou
U tohoto rozdělení her nám největší potíže činily hry Telefonní karty, Na plácanou a Dopisy. Nakonec jsme se rozhodly pro výše uvedené rozdělení, s tím, že hru Na plácanou jsme zařadily do dvou míst najednou. Třídění podle seminářů Na našich společných seminářích jsme dospěli k jednomu z možných třídění, podle nějž jsme naše hry rozdělily také: 1 jm Na plácanou Akta X Piškvorky Honička Telefonní karty Fotbal Házení na tabuli Vybíjená Tatranka Dopisy Ping-pong
2 hm X
X ?X
3 lg
4 ag X
X
5 zn
7 kol
8 dk X
X
X
X
X
X X
X X
X X
X X
X
X X
X = jemná motorika = hrubá motorika = logika = agresivita = znalosti = tělesný kontakt
X
10 poh X
11 leg X ?X
?X
X
X X X ?X X
?X
9 poz
X X ?X
X
Legenda: 1 jm 2 hm 3 lg 4 ag 5 zn 6 tk
6 tk X
X X X
X X X X
7 kol 8 dk 9 poz 10 poh 11 leg
= kolektivnost = rivalita mezi dívkami a chlapci = pozornost = pohotovost = legrace
Jelikož jsme definovaly kategorie na seminářích, nebudeme se jejich definicí zde blíže zabývat. Klasifikace podle dalších kritérií Následující klasifikace využívá viditelných rozdílů mezi hrami, a to počtu hráčů, přítomnosti pomůcek pro hru nezbytných a účasti pohlaví při dané hře. Tato kritéria jsou tedy řádu objektivního. Legenda: 2hr 2 a v. více 0p pom 1p obě 1 či 2
= hru hrají dva hráči = hru hraje dva nebo více hráčů = hru hrají vždy nejméně 3 hráči = hra se hraje bez pomůcek = ke hře jsou pomůcky nezbytné = hraje jen jedno pohlaví = hru hrají vždy obě pohlaví společně = hru hraje jedno nebo obě pohlaví 2hr
Na plácanou Akta X Piškvorky Honička x Telefonní karty Fotbal Házení na tabuli Vybíjená x Tatranka Dopisy Ping-pong
2 a v.
více X
0p X
X X X X X X X X X X
pom
1p
X X
X X
X X X X X X X
X X X
obě X
1 či 2
X
X X X
U této klasifikace jsme příliš o zařazení do jednotlivých kategorií nediskutovaly, zařazovaly jsme hry podle toho, jak jsme je viděly hrát, nebo tak, jak nám je děti vyprávěly.
Klasifikace podle potěšení Jako velice zajímavá se nám zdála klasifikace podle potěšení, jelikož v něm vidíme jakýsi cíl hry, tedy to, proč děti hru hrály. Potěšení ze hry jsme pojmenovaly u každé z nich samy. Legenda:
1 boj 2 dk 3 poh 4 nz 5 hm 6 jm
Na plácanou Akta X Piškvorky Honička Telefonní karty Fotbal Házení na tabuli Vybíjená Tatranka Dopisy Ping-pong
= potěšení z boje, soupeření, soutěže = tělesný kontakt chlapci - dívky = radost z pohybu = pocit nadřazenosti, znemožnění druhého = radost z obratnosti (hrubá motorika) = radost ze šikovnosti (jemná motorika) 1 boj X
2 dk X
X X X
3 poh X
4 nz ?X
5 hm
X ?X
?X X
6 jm
X X
X X
X X
X X
X
X
X X
X X X
X
ROZBOR HRY „NA PLÁCANOU” Vybraly jsme si právě tuto hru jako jednu z nejzajímavějších (alespoň z našeho pohledu), s velkou možností interpretace. S touto hrou jsme se setkaly v „naší” 7. třídě a měly jsme i tu čest vidět kousek z jejího provedení. Hru hrají vždy 4 děti jako nejnižší a zároveň nejvyšší počet hráčů. Ti vytvoří dvojice, které proti sobě bojují. Dvojici tvoří vždy dva chlapci a druhou dvě dívky jako protihráči. Hráli ji takto smíšeně i přes to, že jinak byli velmi rozdělenou třídou, hry hráli každá polovina zvlášť a na hry té druhé se dívali s pohrdavým pohledem, jak už jejich věk napovídá. Ale smíšeným hrám s tělesným kontaktem se nevyhýbali, jako je Tatranka, Hledání špendlíku, apod. (viz přehled). Hra Na plácanou není omezena pomůckami ani prostorem. Vždy ji začínají hrát zcela spontánně. Jeden z nich - chlapec nebo děvče - popadne za ruce nejblíže stojícího jedince stejného pohlaví a snaží se jeho rukama, nyní již uvolněnýma jako hadrového panáka, „vytrestat” (jak oni říkají) osobu opačného pohlaví, která si dovolila udělat nějakou nepředloženost, která nebyla přijata s nadšením. Protihráč se ale také nenechá bít jen tak a nastrčí před sebe svou „Loutku”. Hra se hraje na výdrž, tedy dokud se jedna dvojice nevzdá svému přemožiteli či dokud nezazvoní. Obě dvojice se snaží uhýbat ranám a zároveň uplácat protihráče tak, aby se vzdal. Když jsme hru pozorovaly, děcka se při ní výborně bavila, dostala ze sebe přebytečnou energii. Poté se kluci vzdali, ale rozešli se všichni bez další možné části hry, tedy trestu, mučení ze strany vítězů. Očividně se dobře pobavili a neměli
potřebu dále pokračovat. Při pozorování hry se nám asociovaly tyto pojmy: loutka, schovávání se za někoho, resp. svalení viny na druhého, výběr hráčů podle sympatie, násilí, boj mezi pohlavími. Loutka Druhý hráč ve dvojici byl zcela uvolněný a prvý si s ním mohl dělat, co chtěl, proto jsme druhého hráče nazvaly „Loutka“ a prvého „Loutkovodičem“. Loutky provází člověka v jeho kulturním vývoji již odpradávna. Jejich poslání bylo rozmanité - v církvi byly součástí bohoslužebných obřadů, užívali jich potulní komedianti, šarlatáni a mastičkáři, loutky sloužily reklamě, pro pobavení literárních kruhů i znuděné šlechty. Kolébkou loutek byla Indie, kde jejich praotec Vidušaka, přitloustlý, bázlivý, ohyzdný, vtipný a věčně hladový a žíznivý, ukazoval světu, jak se dostat z každé šlamastiky ven. Mezi jeho potomky počítáme italského Pulcinellu, francouzského Polichinellu, anglického Punche, německého Hanswursta, ruského Petrušku, rakouského Kasperla a našeho Kašpárka, kteří převzali jeho vlastnosti, které se prostředím a časem poněkud pozměnily. Loutky pocházející z východu byly poznamenány velkou fantazií. V knize Všeobecných dějin píše starověký dějepisec Herodotos o veselých loutkových hrách, které se o slavnostech provozovaly v Egyptě. Staří Řekové také znali kouzlo loutkového divadla, zachovaly se po nich některé loutky a zmínka o slavném loutkáři Potheinovi, který hrál Euripidovy tragédie. Dnes se z primitivních forem a tradic vyvinulo loutkové divadlo, které si dobylo pozici umělecké inscenace. Loutky kromě jiných dělení můžeme klasifikovat i takto: - loutky závěsné - marionety, které loutkovodič ovládá shora pomocí drátu nebo nití, - loutky spodové - jsou vedeny zespoda, nejrozšířenějším druhem je maňáskové a javajkové divadlo, - loutky stínové - jsou promítané siluety plochých nebo plastických loutek na plátno - stínítko. Zdá se, že naší hře Na plácanou je nejbližší tzv. loutka - maňásek. Je jich mnoho druhů stejně jako způsobů jejich vedení. Domníváme se, že nejlépe odpovídá druh maňáska pro jednu či dvě ruce. U jednoručního je třemi prsty ovládána zvlášť hlavička a pravá a levá ruka, tělo pak pohybem zápěstí. Pro náš účel se ještě lépe hodí tzv. maňásek dvojruční. Tento způsob vedení loutky je velmi podobný vodění „Loutky” při hře Na plácanou, kde ruce „loutky” jsou vedené dvěma rukama loutkovodiče, stejně jako je tomu u dvojručního maňáska. Rozdíl je ale v umístění rukou, kdy maňásek je veden zespoda a „Loutka” z úrovně výše rukou a zvně. Svalení viny na jiného „Loutka” je v tuto chvíli naprosto zbavena života, vlastní vůle a odpovědnosti, tudíž i zodpovědnosti za to, co dělá v tuto chvíli. Naopak vodič může velmi lehce prohlásit, že to není on, kdo někomu ubližuje, že je to druhý, „Loutka”, která rozdává rány. „Loutka” je naopak vedena a svou vinu může svalit zpět na vodiče, který jí udílí pohyb. Člověk má svou vůli a v této hře se vůle obou musí sladit, aby z nich byl dobrý tým, a to
buď skutečnou vůlí (oba chtějí svou agresi vyjádřit na tentýž cíl), nebo zaujetím do hry, kdy odhlédnou od svých sympatií s bitou osobou a v rámci hry plní svou roli Loutky a Vodiče. V případě, že se tedy reakce druhé straně nelíbí, mohou shazovat vinu na tři možnosti - na prvého, na druhého hráče nebo na třetí možnost: pravidla hry, v níž se oni pro danou chvíli pohybují a jež je zbavuje zodpovědnosti za jejich činy. Tento způsob svalování viny na druhého je starý jako lidstvo samo. „To ona mi dala jablko,” říká biblický Adam, tedy první člověk na zemi. „To had mě navedl,” říká Eva. Ani jeden z nich nechce přiznat: ano, jedl jsem. Každý z nás hledá obětního beránka, který by nesl odpovědnost za něj. Sympatie Sympatie se podle nás projevují i v této hře: bijí svého neoblíbeného protihráče, kterému zároveň tímto dávají najevo, že se ho nechtějí ani dotknout, popř. před sebe nastrčí svého neoblíbence, aby to právě on odnesl. Může tu být ale skrytý motiv opačný: dávají tak najevo osobě druhého pohlaví svůj zájem, a to způsobem, který je typický pro jejich věk. Boj mezi pohlavími Ve hře se zcela otevřeně ukazuje boj mezi dvěma pohlavími, mezi chlapci a dívkami. Každá z dvojic reprezentuje svou polovinu lidstva, hájí své zájmy proti protivníkovi, prosazujícímu zájmy své skupiny. Tento boj je zakotven v celé ontogenezi člověka a je rozněcován tradicí. Jen někdo se dokáže smířit sám se sebou, identifikovat se se svou skupinou a zároveň přijímat jedince opačného pohlaví. Tento rozdíl mezi mužem a ženou je často srovnáván s protiklady, s černou a bílou, dobrem a zlem. Muž a žena jsou dva jedinci téhož druhu, rodu Homo sapiens sapiens, jsou oba jedné podstaty, oba spojeni „přes žebro“, přes „kost z mých kostí”. Jsou dva, každý jiný, a to tvoří napětí mezi nimi, ale toto napětí je tvůrčí a může z něho vzejít mnoho dobrého, přesto harmonický vztah jich obou je v našem světě spíše vzácností. V naší hře Na plácanou se boj mezi mužem a ženou ukazuje ve zcela otevřené formě, u které může jejich postoj pro celý další život setrvat (a to nejen ve hře Na plácanou), nebo se změnit a smířit. To vše ukáže další běh jejich života. Agrese V Lorenzově knížce Takzvané zlo je tento fenomén popsán velice zajímavě. Vyvrací představu o násilí mezidruhovém a přináší na základě svých dlouholetých pozorování myšlenku boje uvnitř jednoho druhu. Tak je tomu i zde - souboj příslušníků téhož živočišného druhu. Lorenz ukazuje na mnohých příkladech, jak agrese se vyjadřuje proti jedinci téže skupiny, ve smyslu agrese vůči jedinci téhož pohlaví. Tedy „pan Ryba” bojuje proti jinému samci, který je ve stejném místě (např. v akváriu), ale pokud nemůže tuto agresi vybít na něm, stane se jeho obětí jeho vlastní manželka, „paní Rybová”. Co se stane, když si začneme myslet, že lze vyloučit agresi ze života člověka, ukazuje tento příklad:
„Američtí pedagogové se domnívali, že (...) z dětí by vyrostli méně neurotičtí, vnějšímu prostředí lépe přizpůsobení lidé, kdyby odmalička byli ušetřeni každého zklamání (frustrace) a kdyby se jim ve všem ustoupilo. Jedna americká výchovná metoda řídící se touto zásadou jenom ukázala, že agresivní pud, stejně jako mnoho jiných pudů, vyvěrá „spontánně” z nitra člověka. Tímto způsobem vznikl velký počet nesnesitelně drzých dětí, které byly všechno jiné než neagresivní (...) a byli silně neurotičtí.“ /Lorenz, 1992, s. 50/. Agrese tedy patří do života každého tvora, záleží však na jejím způsobu vyjádření a její kultivaci. Vnitrodruhová agrese je nutná, už proto, aby jedince téhož druhu (třeba lékaře, mechaniky nebo prodavače) rozehnala díky přirozenému odporu vůči jedincům stejného druhu každého do jiného kouta světa, aby se tam uživili a nemuseli se vzájemně ničit na jednom místě. Odpuzování, to je nejdůležitější úkol vnitrodruhové agrese. Člověk nechápající tuto výhodu vidí jen hádky sousedů, boj politiků a války, což jistě není nic příjemného pro nikoho. Naše hra Na plácanou se v tomto světle jeví jako typický příklad agrese jedinců téhož druhu, jako příklad trénování vlastních sil, protivení se jinému bojovníku s cílem získat převahu a vítězství svého místa na slunci, jak o tom mluví Lorenz. ZÁVĚR Této práci jsme se věnovaly po celé 2. pololetí školního roku 1996/97, její závěr nyní předkládáme: Pokusily jsme se o představení herních aktivit třídy 7. C ZŠ, jednu z nich jsme se s vědomím nedokonalosti našich schopností analýzy pokusili rozebrat. Třídění podle kvantitativních měřítek nás naučilo relativnosti hodnocení touto klasifikací. Tato poměrně náročná práce nám přinesla i obohacení, možnost kontaktu přímo se žáky, což velmi oceňujeme. LITERATURA Hermochová, S.: Hry pro život. Portál, Praha 1994; str. 7-12. Lorenz, K.: Takzvané zlo. Mladá Fronta, Praha 1992. Vágnerová, M.: Vývojová psychologie I. Karolinum, Praha 1996; str. 237 a 353.
