Hra, průpravné hry a cvičení Hra patří k tomu typu činností, které mají místo ve všech kulturách světa a má naprosto dominantní zakotvení v dětství, které tvoří základní kámen i osu vývoje dítěte. Tak, jak se dítě proměňuje, proměňuje se i jeho hra. Hledá si místo vedle dalších činností a povinností kladených na dítě, později na dospělého. Hra se však nevytrácí. Učinila základ určitému senzomotorickému, rozumovému, řečovému a tvůrčímu naplnění, ze kterého dále člověk čerpá. Dále pak nachází nové formy existence vedle “vážné a zodpovědné“ pracovní činnosti. Čím je život složitější a inteligentnější, tím delší čas potřebuje mládě ( i dítě), aby mohlo hrou a nápodobou získat praktické dovednosti. Hra je podle Groose chápána jako obecní impuls k procvičování instinktů potřebných pro současný stav a budoucí život a ten je úzce spojený s napodobováním. Ve hře, snech a fantazijních představách není lidské chování a myšlení podřízeno nejrůznějším vnějším omezením, jsou tedy určovány přáním a stavem jedince. Dítě sice odlišuje realitu od hry, ovšem pomocí objektů a situací převzatých z reálného světa si vytváří svůj vlastní svět, v němž může zcela libovolně znovu prožívat příjemné zážitky nebo spojovat a měnit události způsobem, který mu přináší největší potěšení. Dítě touží vykonávat, co vidí kolem sebe, a ve hře je to možné realizovat. V podmínkách obklopujících dítě a na jeho úrovni. Charakteristickým rysem hry je její otevřenost. „Hře musíme přiznat otevřenost pro celek světa… je touto otevřeností formována… ve hře rozumíme vládnoucímu veškerenstvu jinak – jinak než práci, boji, lásce… ukazují se nám jiné stránky, jiné dimenze“ (Fink,E. 1993 s.246) Hra má základ v reálných prvcích (situace, spoluhráči, předměty) a má schopnost měnit skutečnost, vytvářet prostor pro nové naplnění a tvůrčí a originální změnu. Plně ji nelze pochopit, protože je silně individualizovaná předpoklady člověka. „lidskou hrou vniká do celkové skutečnosti reálných věcí a dějů i reálna sféra smyslu, která je zde, a přece zde není, je teď, a přece není teď“ (Fink E. 1993 s.250) Ke každé hře patří hráč, který vstupuje do imaginárního světa hry, sebe sama převléká do hrané role. Člověk – jako hráč – existuje nejvíce otevřen pro svět právě tehdy, kdy se rozejde se všemi měřítky a vkročí do toho, co je bezmezné. V lidské hře vycházejí najevo momenty světa avšak v nalomené podobě, protože jsou zkresleny rozporem skutečností a neskutečností, která se ve hře kříží. Lidská hra je tedy symbol světa“ Fink E.1993 s.261.
1
Průpravné hry a cvičení Sám název naznačuje, že jde o metody vedoucí k rozvíjení složek psychiky a procvičování určitých dovedností prostřednictvím her a cvičení, které ve svém výsledku napomáhá k rozvoji všestranné tvořivosti. Hry a cvičení jsou v tomto případě „technikami“ této metody. Cílem této kapitoly není podat vyčerpávající výčet průpravných her a cvičení, ale spíše jejich ilustrativní přehled, řazený podle jejich vztahu k psychickým funkcím a dovednostem, které rozvíjejí. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Seznámení a uvolnění Soustředění Rytmus Smyslové vnímání Prostorové cítění Představivost a fantazie Partnerské vztahy a skupinová činnost
1. Seznámení a uvolnění Cílem těchto her je vytvořit přátelskou atmosféru mezi dětmi, uvolnit jejich napětí, zbavit je ostychu, a připravit tak podmínky pro další společnou práci.
Co rád dělám Děti se v kruhu představují svým křestním jménem a k němu přidávají činnost, která začíná stejným písmenem jako jméno: „Jmenuji se Zdena a ráda zpívám, jmenuji se Petr a rád počítám.“
Jaký jsem Spojením vhodného přívlastku se svým jménem se děti snaží vyjádřit svou momentální náladu: „Jsem ospalá Martina, smutná Petra, veselý Tomáš…“ Jinou variantou je vyjádření své nálady určitým postojem a gestem.
Co máme společného Úkolem dětí je najít toho, s kým mají alespoň tři věci společné, např.: stejnou barvu očí, jsou stejně velcí a oba mají rádi vanilkovou zmrzlinu. V jiné variantě mohou hledat společné zájmy, názory, přání apod.
Společné zájmy Obdobou předchozí hry je tato její varianta, v níž „předmět“ zájmu navrhuje (např. „moje oblíbená barva“). Hráči chodí volně prostorem a každý polohlasně sděluje ostatním svou 2
oblíbenou barvu, přitom poslouchá své spoluhráče a hledá mezi nimi toho, kdo si vybral stejně. S ním pak vytvoří dvojici, k níž se postupně přidávají další, takže se postupně vytvářejí množiny hráčů podle volby.
Pavoučí honička Koho se honič – pavouček dotkne, stane se pavučinou – zůstane na místě a rozpaží ruce. Stává se jakousi „nástrahou“ pavoučka a z místa mu pomáhá chytat ostatní. Dotkne-li se někoho, promění ho také v pavučinu. Chytnou se spolu za ruce, a tak se postupně pavučiny zvětšují. (Platí pravidlo, že se pavučina nesmí podlézt.)
Honička se záchranou Nejprve si určíme, jakým způsobem se bude možné zachránit před babou. Variant se tu nabízí velice mnoho: mohou to být předměty, kterých se musíme dotknout, spoluhráč s nímž se chytíme za ruce, či vyslovení podstatného jména začínajícího určeným písmenem atd. „Baba“ může být předávaná: kdo ji dostane, honí, nebo vyřazovací s jedním honičem: komu dá babu, toho vyřadí ze hry.
Honička peříčková Každé z dětí má za pasem zastrčenou stužku, která představuje peříčko. Na dané znamení se všichni snaží získat co nejvíce peříček svých spoluhráčů. Platí pravidlo, že se peříčko nesmí žádným způsobem bránit (např. držením ruky, uvazováním k pásku apod). Kdo nemá žádné peříčko, vypadává ze hry. Naopak vítězí ten, komu se jich podařilo získat nejvíce.
Na pérka Každé z dětí si vybere v prostoru místo. Cvičení rozehrává „pérko“, které snožmo doskáče ke komukoliv z hráčů. Dotkne se ho a postaví se na jeho místo. „Pérkem“ zůstává dál, poskakuje však pouze na místě. Spoluhráč, který se stal dalším „pérkem“, pokračuje snožmo k dalšímu, až posléze poskakuje celá třída. Stejným způsobem je možné i cvičení ukončit. Poslední opět snožmo doskáče ke komukoliv ze spoluhráčů a tím, že se ho dotkne, současně sám sebe vysvobozuje, přestává být „pérkem“ a může se posadit. Cvičení pak pokračuje až do vysvobození toho posledního.
Ping-pong Děti se postaví po obvodu místnosti a každé z nich si určí přímku – cestu, po níž se bude pohybovat prostorem tam a zpět. Podmínkou je, že se žádný pingpongový míček nesmí s jiným srazit. Hrozí-li toto nebezpečí, musí počkat, až ho druhý míček mine. Rytmický pohyb je veden bubínkem, doprovodem klavíru, vhodnou rytmickou říkankou či písničkou.
3
Na hastrmana Inspiraci pro pohybově rytmické hry můžeme najít v lidových hrách s říkadly. Příkladem je hra Na hastrmana. Uprostřed místnosti si hastrman vyznačí ze švihadel svůj rybník. Ostatní děti si vy značné vzdálenosti od něho vytvoří pomocí švihadel své záchranné domovy. Hastrman spí v rybníce, ostatní se shromáždí okolo a v rytmickém pohybu ho škádlí: Hastrmane – tatrmane/ dej nám kůži na buben/ my ti budem bubnovat/ až polezeš z vody ven/. Hastrman vyběhne z rybníka a snaží se některé z dětí chytit. Ty se zachraňují útěkem do kteréhokoliv domova. Komu se to nepovede a je chycen, stává se zajatcem – dušičkou. Dušička může být vysvobozena tak, že ve chvíli, kdy hastrman není v rybníce, jí někdo ze spoluhráčů podá ruku a vytáhne ven. Děti motivujeme k volbě různých způsobů interpretace říkanky s odpovídajícím rytmickým pohybem (např. smutně, rozzlobeně, vesele, tajemně apod).
Psychofyzické uvolnění Děti leží uvolněně na zemi, mají zavřené oči, nohy volně položené, ruce dlaněmi obrácené vzhůru. Cvičení motivujeme představou malého, teplého paprsku, který pohladí a uvolní. V průběhu relaxace se snažíme, aby děti dýchaly zhluboka a zvolna. Nádech při představě pohlazení, výdech (asi dvojnásobně pomalejší než vdech) při uvolnění. Vedení klidným a tichým hlasem přizpůsobíme rytmu dýchání. Začínáme u palce pravé nohy, který paprsek pohladí, uvolní. Dále pokračujeme přes další prsty ke kotníku, koleni a kyčli. Pak stejným způsobem přejdeme na levou nohu. Bříško uvolňujeme ve směru hodinových ručiček – od celé do čtvrti (uvolní, pohladí), od čtvrt do půli atd. Z bříška přejdeme na pravou, pak levou polovinu hrudníku, z pravého ramene k lokti, zápěstí a prstům, stejně na levé ruce. Dále pokračujeme přes krk, pravou a levou část obličeje, čelo, až k temeni hlavy. V naprosté tichosti necháme děti relaxovat. Po chvíli je klidným způsobem opět postupně „probouzíme“. Začínáme zase od prstů pravé nohy a pokračujeme přes jednotlivé části těla až k hlavě. Opět je to paprsek, který probouzí, avšak s tím rozdílem, že nehladí, ale lehounce šimrá. Každá část těla se po jeho doteku lehce protřepává. Závěrem se děti protáhnou a pomalu posadí.
2. Soustředění pozornosti Hry a cvičení podporující schopnost soustředění jako základního předpokladu každé tvořivé práce patří k nejvýznamnějším.
Na levharta Děti sedí v kruhu (8 – 10 hráčů), ruce mají obráceně dlaněmi vzhůru. Uprostřed je levhart, který se snaží rychlým pohybem někoho plesknout přes dlaně. Podaří-li se mu to, vymění si s ním místo. 4
Na bystrozrakého krále Motivací ke hře může být pohádka o volbě krále, kterým se mohl stát pouze ten „nejbystrozračejší“ z celého království. Jeho úkolem bylo najít „vzácné předměty z královské klenotnice“. Nesměl se jich dotknout, pouze si zapamatovat, kde byly uloženy. Kdo první je všechny nalezl, měl právo si sednout na královský trůn. Pro ostatní pak byly připraveny další důležité role – členů královské rodiny, a královského personálu (rádcové, kuchaři, zahradníci…). Na důkaz své pravosti pak musel nový král všechny předměty přinést.
3. Rytmus V dramatické výchově se rytmus procvičuje s důrazem na rytmus slova, pohybu a jednání jako důležitého předpokladu přirozené a srozumitelné komunikace. Čert a bába: Kolíbala se bába čerta/ na pařeze vrbovým:/ Hajej, dajej, můj čertíku!/ však já na tě nepovím. a) Říkejte a vytleskávejte rytmus tohoto popěvku. b) Vyjádřete libovolným způsobem pouze jeho rytmus. c) Vedoucí (později i někdo z dětí) vytleskává krátké rytmické celky, ostatní k nim hledají slova se stejným rytmem. d) Podobně vymýšlejí k rytmickým celkům jednoduché kratičké věty. (Podle J. Mlejnka)
Siouxové Indiánský náčelník se postupně ptal příslušníků svého kmene: „Jak se jmenuješ?“ Odpověď museli Siouxové „vyhrávat“ na tělo. Rytmus svého jména vyjadřovali tleskáním, dupáním, pleskáním, luskáním prstů anebo kombinacemi těchto zvuků. (Podle J. Mlejnka)
Vytleskávání situace Vhodnou pomůckou k procvičování temporytmu je vytleskávání určité situace, kterou však musíme nejen „vnitřně vidět“, ale i prožít. To znamená, že bychom měli vytleskáváním vyjádřit naši představu situace i s prožitkem, který nám poskytuje (co vidíme, slyšíme a cítíme. Není důležité, jak tleskáme, ale co sdělujeme. Častou chybou bývá, že více než na sdělení obsahu se soustředíme na vlastní tleskání. Důležitou podmínkou těchto cvičení je, aby všichni byli nejprve seznámeni s obsahem vytleskávané situace. Jinak by se mohlo stát, zejména těm méně zkušeným, že se v příběhu „ztratí“. Vytleskej např. etudu:
5
Zkoušíš si tajně před zrcadlem maminčiny korále, vtom někdo odemyká dveře. Rychle chceš korále odepnout, ale nějak to nejde, snažíš se je přetáhnout přes hlavu a korále se přetrhly. Tak a je to! Rychle se je snažíš posbírat a schovat, kde se dá. Maminka vstupuje do pokoje a samozřejmě, že se zeptá: „Stalo se něco?“ Závěr etudy už vytleskej podle svého, ale měli bychom poznat, jak budeš tuto situaci řešit.
Hoř, ohýnku, hoř, přijde na tě tchoř! (S temporytmem úzce souvisí i smysl pro gradaci.) Každý hráč postupně rozdmýchává oheň čarovným zaklínadlem „Hoř, ohýnku, hoř, přijde na tě tchoř!“ Ostatní po něm opakují (včetně výrazu, pohybu a dikce). Ohýnek se pomalu rozhořívá. Čím razantnější je čarování, tím mohutněji plápolá – až do úplného maxima („hoří strop“), pak naopak je třeba ho čarováním zase zklidnit, až úplně zhasne. (Podle Soni Pavelkové)
4. Smyslové vnímání Zrak Kimovy hry Hráčům předložíme určitý počet předmětu. Po časově omezené expozici je zakryjeme. Jejich úkolem je všechny tyto předměty vyjmenovat. Jinou variantou je odebrání či přidání určitého předmětu (co chybí, co přibylo?)
Co se změnilo? Základ těchto her je obdobný: provedení změny v uspořádání věcí v místnosti – jejich přemístění, úprava, přidání, odebrání apod.
Hra na dirigenta Děti sedí v kruhu a jedno z nich převezme roli „dirigenta“, tedy toho, kdo určuje společný pohyb. Úkolem pozorovatele je odhalit, kdo z dětí tuto roli převzal. Hra by neměla být pouhým bezduchým opakováním určitého pohybu (hraji na housle, tahám se za ucho), ale pokud možno přesným opakováním jednoduchého plynulého pohybu – např. pomalé zvedání dlaní od země, jejich překřížení, kroužení, zvedání a opět pomalé klesání až na podlahu. Dirigent musí nejen velice citlivě řídit pohyb ve skupině, ale měl by se umět i vcítit do myšlení a uvažování ostatních (rozumí mi, tuší jaký pohyb chci udělat?).
Sluch Sluchová kimovka Hra je kombinací zrakové a sluchové Kimovy hry. Nejprve dětem velice krátce ukážeme několik předmětů a ty v zápětí znovu zakryjeme. Úkolem všech je společně vyjmenovat 6
co nejvíce předmětů, které si zapamatovali. Pak předměty odkryjeme a přesvědčíme se, jak se nám to povedlo. V druhé části hry tytéž předměty nejprve jednotlivě, později i ve dvojicích, pouštíme na zem. Úkolem dětí, které k nám sedí zády, je určit, o jaké předměty se jedná.
Hra s Orffovými nástroji Nejprve si děti vyzkouší jednotlivé nástroje a zkusí ke každému zvuku přidat asociaci. Pak se ve zvukových hádankách snaží jednotlivé nástroje rozeznat a pojmenovat.
Kdo nezpívá? Na začátku hry, která je současně výborným artikulačním cvičením, se tajně domluvíme, že při společné písničce, budou některé děti zpěv pouze předstírat. Úkolem hráče, který naši domluvu neslyšel, je určit, kdo nezpívá.
Hmat Co mám v ruce? Děti si poslepu vyberou z připravených předmětů jeden a hmatem poznávají jeho vlastnosti, aby podle nich mohly určit, o který předmět se jedná. V jiné variantě slovně popisují svůj hmatový vjem a ostatní se snaží určit jejich předmět.
Hra s knoflíky Vděčným materiálem pro posilování a rozvíjení hmatového vnímání jsou různé knoflíky. Jednoduchým cvičením je popisování knoflíku, který si poslepu vybereme, ukryjeme za zády a hmatem zjišťujeme jeho velikost, tvar, materiál a počet dírek. Snažíme se také určit barvu knoflíku a zvolíme oděv, na který bychom ho použili. V jiné variantě, při níž jsou zbývající knoflíky odkryté, se snažíme hmatem najít k vybranému knoflíku jeho dvojníka.
Slepá cesta Děti hmatem a poslepu prozkoumávají určitou část místnosti. Nabízí se mnoho variant: hledají určitý předmět, nebo naopak ho mají umístit do určitého místa či hledat v místnosti předměty na dotek příjemné i nepříjemné apod.
Čich Princip těchto cvičení je velmi jednoduchý, většinou jsou založeny na hledání určitého předmětu čichem či rozlišování různých pachů a vůní. Vhodným materiálem mohou být sáčky s kořením, obaly od kosmetických přípravků, různé druhy ovoce a zeleniny. Důležité je spíše to, abychom cvičení uměli přitažlivě motivovat.
7
Chuť Kouzelná hostina Při této imaginární hostině děti popisují chuť vybraného pokrmu. Většinou je to ten, který mají rády a jehož chuť si dokáží dobře vybavit. V jiné variantě to naopak může být nedobrá hostina, sestavená z jídel, která jim vůbec nechutnají.
Pytlík dobrot Děti sedí v kruhu, zády ke středu a mají zavřené oči. Postupně je obcházíme a každému nabídneme, aby si ze sáčku, ve kterém máme různé druhy zabalených bonbónů, vybral to, co se mu zlíbí. Podmínkou je, že v tuto chvíli nesmí nikdo promluvit. S vybranou sladkostí si pak každý udělá to, co se s ní udělat má – jen obal, který mu zůstane v ruce, zmuchlá a schová v dlani. V jiné variantě mohou obaly sloužit i jako „poznávací znamení“. Když všichni popsali chuť svého bonbónu, hledají ty, kteří měli stejný druh jako oni. V takto vzniklých skupinách si děti ještě jednou upřesní svou chuť jsou-li přesvědčeni, že k sobě patří, porovnají si své obaly. (Podle Jany Vobrubové)
5. Prostorové cítění Cílem těchto her a cvičení je naučit se vnímat a zvládat nejen prostor, ve kterém pracujeme – tedy skutečný prostor, ale také prostor imaginární, to je ten, který si pro danou situaci představujeme. K tomu se úzce váže i schopnost v těchto prostorech komunikovat – vnímat a oslovovat partnera.
Hry a cvičení ve skutečném prostoru Slepá cesta Pracujeme ve dvojicích. Jeden má zavřené oči a druhý ho opatrně za ruku provádí prostorem. Zastavují se u různých předmětů, které si „slepec“ ohmatá a vracejí se zpět na místo, odkud vyšli. Úkolem „slepce“ je určit trasu, po které se pohybovali.
Oslovení v prostoru Děti se postupně oslovují tak, že nesmějí použít jméno toho, komu něco sdělují. Oslovený odpoví a vybere si někoho dalšího. Stane-li se, že odpoví současně více dětí, pak sdělení nebylo adresné.
8
Hry a cvičení v imaginárním prostoru Cílem všech těchto her a cvičení je naučit děti vnímat prostor aktivně celým tělem. Je důležité si uvědomit, že pohyb v imaginárním prostoru, je-li opřen o konkrétní představu (víme, kde jsme, proč a kam jdeme, co chceme udělat), vyvolává stejnou pohybovou a svalovou reakci jako v reálném prostoru. Přiměřenost svalového napětí také úzce souvisí s přiměřeností nádechu, např. chystám-li se otevřít těžkou imaginární bránu, musí tomuto pohybu odpovídat i přiměřeně hluboký nádech, tzn.: představa brány, kterou chci otevřít (je velká, železná a zarezlá) + představa síly, kterou budu k tomu muset vynaložit + odpovídající hluboký nádech + přiměřené svalové napětí = pravdivý pohyb.
Překonávání překážky Před námi je vysoký, hustě zarostlý plot, který nemůžeme přelézt. Je v něm ale někde ukryt malý otvor, kterým se můžeme protáhnout… Jsme uvězněni v koši s těžkým víkem a snažíme se dostat ven…
Motivovaná chůze Lesem: po měkkém mechu, v hustém porostu, mezi polomy, v dešti… V zimě: ve vánici, ve vysokém sněhu, na náledí… Ve vodě: brouzdáme se mělčinou, bahnem, bráníme se dravému proudu…
6. Představivost a fantazie Vedle soustředění patří představivost a fantazie nejen k nejvýznamnějším složkám průpravných her, ale dramatické výchovy vůbec. Je nezbytným předpokladem každého tvořivého jednání a myšlení.
Představivost a fantazie pohybová a pantomimická Honička strašidel Uvolňovací hra, při níž honič v roli strašidla předává babu spolu s přídavným jménem určujícím prostředí, ze kterého hráč, který babu dostal, bude pocházet: strašidlo – půdní,
9
lesní, sklepní, vodní, větrné, ohnivé… a podle toho by měl také volit způsob svého pohybu a ozvučení.
Roční období Skupiny si formou hádanky předvádějí činnosti typické pro určité roční období (jaro – rytí záhonů, práce na zahrádce, hraní kuliček, pomlázka… atd.).
Hra na sochy Základem těchto cvičení je vytvoření určitého postoje, který vzniká buď z vnitřní představy (jsem veselá socha, smutná, rozčílená, uražená…, jsem socha generála, klauna, žebráka…), nebo náhodně, zastavením ve štrasu. I v tomto případě je však nutné hledat nějakou vnitřní souvislost. Můžeme toho například dosáhnout tím, že takto vzniklou sochu na okamžik oživíme a necháme promluvit nebo oživíme a necháme ji dokončit pohyb v nějakou smysluplnou činnost.
Sousoší Jeden z hráčů vytvoří sochu, kterou jeho spoluhráč doplní tak, aby vzniklo sousoší dávající smysl. Přidat se může postupně i celá skupina.
Hry s předměty Proměna věcí Dětem nabídneme různé předměty (např. švihadlo, klobouk, míč…), které podle své fantazie přeměňují v jiné, zástupné předměty (šátek se může proměnit v panenku, motýla, květinu…). Předávání imaginárního předmětu, který se v rukou dětí může různě proměňovat v živé zvířátko, těžký kámen, lehké peříčko…
Představivost a fantazie slovesná Asociační kruh Podstatou je vytvoření asociace k předchozímu slovu, většinou podstatnému jménu: jablko – strom – dřevo – most – řeka… nebo řetězce asociací k určitému slovu: škola – učitel, prázdniny, družina, křída…
Dokonči větu Pro cvičení si připravíme útržky vět, které je třeba dokončit. Např.: „Já mu říkám, nechoď tam, nebude…“, „Podle toho, jak se tvářila, si myslím…“, „Viděl mě, ale…“
Složit příběh 10
Každou větu z krátkého příběhu napíšeme na zvláštní kus papíru a ty pak promícháme. Úkolem dětí je z vybraných vět složit příběh tak, aby dával smysl.
Rozvíjení fabulačních schopností Děti si vybírají z různých předmětů jeden, který je nějakým způsobem zaujal a snaží se vymyslet jeho příběh.
Co se stalo? Podle různě položených osobních (nebo jiných) předmětů se děti snaží vymyslet situaci, která se tu odehrála, určit osoby, které se tu pohybovaly atd.
7. Partnerské vztahy a skupinová citlivost Hry a cvičení vedoucí k překonávání ostychu a posilování vzájemné důvěry založené na porozumění a pocitu vzájemné sounáležitosti.
Kontakt očima Při těchto cvičeních spolu děti navazují různě motivované kontakty očima: setkání s dobrým kamarádem, s přítelem, kterého jsme dlouho neviděli, s někým, koho jsme nechtěli potkat, komu nedůvěřujeme apod.
Zrcadla Cvičení je založeno na vzájemné pohybové souhře dvojice, v níž jeden určuje pohyb a druhý ho opakuje. Smyslem není pouhé mechanické opakování pohybu, ale schopnost neverbální komunikace a vzájemného porozumění.
Skupinová citlivost Cílem těchto cvičení je posilování vnitřní sounáležitosti skupiny, vzájemné důvěry a pochopení jeden druhého, ale i vědomí společné zodpovědnosti.
Pohybová souhra skupiny Všichni vytvoří kruh a každý si zvolí určitý rytmický pohyb. Úkolem skupiny je sjednotit se v jednom společném pohybu bez možnosti jakékoliv domluvy. Skupina se pohybuje prostorem jako jeden velký celek – jedno tělo. Opět bez možnosti jakékoliv domluvy se např. dá do pohybu, zastaví se, změní směr, zvedne ruce atd.
Bažina
11
Hraje se v několika skupinách. Každá z nich má svůj ohraničený prostor, v němž jsou pomocí papíru nebo stočených švihadel vyznačeny zrádné bažiny. Úkolem každé skupiny je převést postupně všechny své členy přes toto území. Podmínkou je, že každý hráč ho přechází pozpátku, veden signály své skupiny (mlaskáním, tleskáním, luskáním, bzučením). Takto ho skupina upozorňuje na možná nebezpečí, nebo naopak dává najevo, že postupuje správně. Každou skupinu hlídá „hejkal“, který sleduje, zda hráč nešlápl do „bažiny“. Komu se to povede, stává se jeho zajatcem. Průpravné hry a cvičení lze zařazovat v hodinách dramatické samostatně, ale mnohem efektivnější je jejich využití v blocích her a v zaměstnáních, v nichž jsou propojeny nejen společným výukovým cílem ale i určitou dějovou návazností.
zdroj: Soňa Koťátková a kolektiv, Vybrané kapitoly z dramatické výchovy (1998)
12
