© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 79 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/03
Veselé Velikonoce v Novém Světě
Ř
íkával kdysi starý Augustin Bienert, onen tyranský mlynář z Nového Světa a horský kouzelník, kterého se tady na konci údolí každý bál, svoji oblíbenou větu: „Novej Svět je jen kousíček nad Peklem!“ No ano, těžko přesně říci, co tím jinotajem myslel. Mohl v tom být i jen jednoduchý srovnávací význam, kdy protější Peklo – jižním sluníčkem mnohem více prohřívané – bývalo místem, na které kdysi Novosvětští ze svých chladných strání hleděli hodně z výšky. Jenže já si spíše myslím, že Bienert to mínil úplně jinak: ještě na počátku 19. století totiž býval Nový Svět jednou z nejzapadlejších a nejchudších osad v údolí řeky. Děly se zde věci namnoze podivuhodné, tajemné a překvapivé Dnes se nám to zdá zvláštní – Nový Svět je vlastně jednou dlouhou a klikatou ulicí končící na jedné straně u tramvajových kolejí a na druhé pak nahoře v hustém lese. Dokonce má i svoji zvláštní, stejnojmennou tramvajovou zastávku, byť na místě ne zcela odpovídajícím starému místopisu. Je tady blíže k nebi než do pekla. A jakápak bída – mezi Vratislavice a Proseč rozdělené chaloupky v prudkých svazích působí tak přívětivě a romanticky. Zdá se, že se sem dnes stále více uchylují citlivé duše, které hledají ve stínu velkoměsta poslední zbytky starodávného vesnického klidu pro život mezi jabloněmi, slepicemi a malými potůčky. Cesty se zde kroutí ve svazích, mezi nimi se pak ještě plíží blátivé pěšinky a chodníčky spojující jednotlivé usedlosti. Ještě je tu mnoho krásných starých domů – u nich tlusté javory, ony moudré stromy. Potůčky se řítí ze strání, často uměle rozdělené na několik stružek, které kdysi plnily malé rybníčky. Voda vytékající z nich poháněla nejrůznější domácká zařízení, nejčastěji snad sklářské brusy. Dnes padá bez užitku dolů do Nisy a dávno zašlé časy tu stále připomínají pečlivě sestřižené hlavičky vrbiček košíkářských na březích jednotlivých stružek. Dříve, než byla po polovině 19. století postavena ve složitém kopcovitém a skalnatém terénu silnice vedoucí z Proseče nahoru na jablonecký Brandl, býval Nový Svět doslova poslední štací. Tady v hustých jizerskohorských lesích končila civilizace. Dál byly jen stěží prostupné porosty, jimiž se nahoru svahem klikatila bídná cesta do Milířů a Rádla. Hodně lidí asi dnes překvapí, že Nový Svět, coby luční enkláva v lesích, ještě v první polovině 19. století z větší části administrativně nepatřil k osídlení údolí Nisy, ale náležel k Rádlu a s ním i ke svijanskému panství. Tato osada proto bývala světem, který byl hodně sám pro sebe. V zimě, když zapadla do závějí, tu bývalo notně daleko od chalupy k chalupě, natož do zámku ve Svijanech. Namísto kostelíku zde zbožní horalé měli jen malou zvoničku. Chudoba
625
cti netratí: snad proto se v ní zrodilo něco, co ji mělo trochu zmírňovat – lidové divadlo! Na pašijové scény specializované. Několik desetiletí spojovalo obyvatele novosvětských chaloupek v jejich ustálených hereckých rolích, a přestože zaniklo již před půldruhým stoletím, bývalo považováno za jednu z nejhezčích připomínek osobité lidové kultury v celém údolí řeky Nisy.
O
pašijovém divadle v Novém Světě se zmiňují všechny opravdové vlastivědy Liberecka i Jablonecka. Rozepsal se o něm ve své Vesnické kronice z roku 1865 prosečský mlynář a písmák Franz Jäger (1817–1882), který prý ještě znal očité svědky toho jedinečného představení. A na něj pak navázal i jablonecký kronikář Adolf Lilie (1851–1912), jenž fenomén novosvětských pašijových her podrobně zachytil ve své vlastivědě jabloneckého okresu z roku 1895, byť je jasné, že víceméně opisoval od Jägera. V české literatuře se o novosvětském pašijovém divadle ale ještě podrobněji nepsalo. Snad proto, že vlastivědci měli problém nejen s těžkou uchopitelností tohoto folklórního tématu, ale i těžkosti s přesnějším určením jednotlivých lokalit. Navzdory poměrně přesnému popisu her a jednotlivých míst, které v Novém Světě s pašijovým divadlem souvisely, se totiž jednotlivé lokality velmi těžko určují. Osada historicky patřící zčásti Rádlu a zčásti Vratislavicím byla později dílem přičleněna k Proseči a pokaždé bylo výsledkem těchto změn i to, že domy byly přečíslovány. Navíc zde historicky existovaly dvě řady číslování domů. Určení, ve kterých domech se kdysi zkoušelo, kde byly kostýmy a kde bydleli významní herci, tak není nic lehkého a k výsledkům je třeba přistupovat s určitou rezervou. Ale začněme od začátku. Pašijové divadlo bylo v Novém Světě a jeho okolí spojováno zejména s časem přípravy na Velikonoce. Ty bývaly v údolí pod Císařským kamenem slaveny jako svátek zvláštně spojující křesťanské tradice s pohanskými zvyky. Ostatně tomu tak je dodnes – jenže s dnešní představou svátků jara, s barvením vajíček a chozením s pomlázkou oceněnou tu sladkostmi, jinde stužkou či kořalkou, měly kdysi jen pramálo společného. Velikonoce byly až do poloviny 20. století vnímány jako svátek vzkříšení Ježíše Krista. Příprava na ně byla dlouhá a pečlivá; začínala již téměř půldruhého měsíce dopředu. Nejprve byl uspořádán masopust. V poledne bylo na stůl nošeno běžné jídlo z prosa; zvečera vsí procházel vesele oblečený průvod postav, motajících se v převlecích na cestě od domu k domu a vyžadujících dárečky. A když je nedostaly, tak alespoň hospodyni vyplundrovaly troubu či skříňku na chleba. Hodovalo se; pojídány byly obětní koláče, připomínající dnešní palačinky či koblihy, které měly být připomínkou pohanského boha Donara, vládce nad hromy a blesky.
626
Údolíčko v Novém Světě, okolo kterého bylo nejvíce míst kdysi spojovaných se zdejším pašijovým divadlem. V domě nahoře měl snad žít dlouholetý představitel role Piláta.
627
Stráně s chalupami v Novém Světě si dodnes udržely velkou část z nálady, jakou měly před dvěma sty lety, kdy se zde o Velikonocích hrálo pašijové divadlo
628
Ještě v 19. století chodívaly vesnicí v tento čas dvě hádající se postavy – Léto a Zima. Léto v lehkém bílém oblečení, nesoucí v jedné ruce stromek ozdobený ovocem a pentlemi a ve druhé ruce silnou hůl. Zima vousatá, na sobě teplé, smůlou pokydané šaty; v jedné ruce cep a ve druhé taktéž hůl. Postavy se hádaly, každá sebe sama vychvalovala a posmívala se té druhé. Nakonec se ovšem Zima prohlásila za vítěze – její vláda nad krajinou totiž ještě zdaleka nebyla u konce. Masopustem začalo čtyřicetidenní postní období, v němž lidé omezili nejen jídlo, ale i světské radovánky. Na Květnou neděli si horalé nechávali světit dlouhé větve, kterým se přezdívalo palmy. Z těchto palem musel každý dospělý sníst tři pupeny – to pro ochranu proti nemocem. Větve pak čekaly zastrčeny v chalupě za zrcadlem a obrazem, a to až do doby setby, kdy byly odnášeny na pole, aby ochránily úrodu před bouřkami. Část byla i poté uschovávána, a když se blížila bouřka, pálili je horalé v kamnech, neboť věřili, že to má moc ochránit dům před úderem blesku. Na Zelený čtvrtek se před snídaní pojídal jeden jidáš, houstička potřená medem nebo sirupem, známá také z českého lidového prostředí. Pekly se pokroucené jako připomínka Jidášova charakteru. A kdo jidáše snědl, byl prý chráněn po celý rok před zradou. Lidé si tento den také myli obličej vodou nabranou ještě před východem slunce, to aby měli oči stále svěží a jasné. Děti chodívaly ke svým kmotrům na návštěvu a odnášely si malé dárečky. Velký pátek byl dnem neštěstí. O tomto dni se nemělo prát, nepodávalo se máslo ani mléko. Velikonoční neděle pak naopak přinesla den radosti spojené se zmrtvýchvstáním Ježíše, byl to čas štěstí pramenícího i z pocitu, že zima je už konečně u konce. Vsí táhly noční průvody s ohni, muzikou a střílením; děti navštěvovaly své příbuzné a dostávaly vajíčka, někdy skrytá v zahradách. Velikonoční pondělí poté přineslo po veselí zasloužený klid a zajímavé je, že pomlázka se neobjevovala vůbec. Neodmyslitelnou součástí velikonočního času bývaly v údolí Nisy novosvětské pašijové hry. Jejich zvláštní název pochází z latinského passio, což značí utrpení a váže se k hlavnímu tématu her – popisu trápení a smrti Ježíše Krista. Podobná představení se v evropském prostoru objevují již ve 14. století. Z měst však tato osobitá divadelní forma vesměs postupně vymizela a v 19. století byla udržována jen ve venkovském prostředí. Proslulé jsou například pašijové hry v bavorském Oberammergau, jejichž tradice – nepřerušená od 17. století – žije dodnes a láká spousty turistů. Na českém území bývaly hry známy z Hořic na Šumavě. Novější pašijová tradice je zase spojena se Žďárem nad Sázavou, kde se každý rok v úterý svatého týdnu hraje kus nazvaný: Co se stalo s Ježíšem.
629
Jizerské podhůří se mohlo v tomto ohledu pochlubit jen proslulou Železnobrodskou pašijovou hrou, kterou v 18. století vytvořil Jan Jáchym Tepr. O její objevení a „znovuvstoupení“ na jeviště se nedávno zasloužil Vojtěch Ron, bývalý herec Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Přestože tato hra byla publiku kdysi představována nějakých pár kilometrů za jazykovou hranicí – již v českém jazykovém prostředí Pojizeří, je možné, že právě ona byla inspirací pro vznik pašijového divadla v tehdy německy hovořícím Novém Světě. Že by ji někdo z Novosvětských v Železném Brodě kdysi uviděl? U příležitosti nějakého trhu nebo návštěvy příbuzných? Nemusí to být nepravděpodobné: ostatně – v té době se české a německé prostředí v Čechách odlišovalo mnohem méně než později v národnostně vyhraněném 19. století… Každopádně se nedochovala žádná zpráva, kdo z Nového Světa s myšlenkou hraní pašijových scén přišel. Ani literatura, ani vzpomínky pamětníků zachycené kronikáři zde nevydaly žádnou informaci. Poválečné změny poměrů překryly i ty poslední zmínky a vzpomínky, které z celé té slávy zbyly. Jen kronikář Jäger zavzpomínal, že to muselo být také někdy ve druhé polovině 18. století, kdy někdo z chudičkých Novosvětských pašijovou hru v jedné ze zdejších chalup sepsal a následně přiměl nadšené sousedy, aby ji začali hrát. Nejprve přímo doma, později s ní amatérští herci chodívali i po okolních vsích a za drobnou výslužku ji hrávali v domech s velkými světnicemi, kde vznikala improvizovaná jeviště. Herecká skupina, složená z horalů v Nového Světa, tak táhla od vsi do vsi se svojí šmírou, jakousi kočovnou divadelní společností, složenou z amatérů. Přestože nikdo z těch herců neměl žádnou divadelní průpravu, hrálo se od srdce a vřele; kronikář Jäger uváděl, že se zázračnou šikovností a mimořádným zápalem. Četné kusy té tragédie byly zpívány podle způsobu pašijí v kostele. Úvodem byl však patetický prolog, v němž se hovořilo o Juliu Cézarovi a jeho úkladném zapíchnutí. Zavraždění Cézara Brutem bylo přitom jaksi porovnáváno s pozdějším významem utrpení Ježíše Krista. Bylo to vpravdě dramatické, neboť při této scéně s příchodem Marka Antonia byla před diváky pozdvihována zakrvácená tóga, kterou císař ukazoval všem okolo. Po tomto prologu začala předehra, představující hřích prvních lidí v ráji. Následoval spor mezi boží spravedlností a milosrdenstvím, zosobněný Bohem otcem a jeho synem. Poté, co v tomto sporu zvítězí spravedlnost, přichází dílo spasení. Po obrazech ze života Ježíše začala historie utrpení s finále Poslední večeře Páně, končící smrtí Krista na kříži. Dopad na diváky byl prý opravdu veliký: pohnutí bylo všeobecné a často provázené hlasitým pláčem v domě, v němž se zrovna hrálo. Ale vážný až tragický děj doplňovaly i komické meziscény a náhodné improvizace s aktuálními tématy. Pašijové
630
Starý statek v ulici Za Říčkou býval místem zkoušek pašijových ochotníků
631
hry tak měly dopad i do celoročního vesnického života. Traduje se, že různé lehkovážné osoby celé kusy hry parodovaly po hospodách. Ze starých vlastivěd dodnes víme leccos o organizaci pašijového divadla v Novém Světě. Působí to tak, že se jeho aktéři a důležitá místa soustředila zejména v údolíčku nad dnešní tramvajovou zastávkou Proseč nad Nisou – výhybna. Zde žil například Michael Wenzel z čísla 11 (dnes patrně ulice Za Tratí č. p. 411), který dlouho patřil k aktérům her a míval důležitou roli Piláta. Představitelem Ježíše byl Christian Jäger z č. 38 (dnes snad č. p. 438 v ulici Za Tratí), kterému proto lidé říkávali až do smrti Herrgott čili Pánbůh. A jeho dům býval označován přezdívkou Beim Herrgott čili U Pánaboha. Jäger byl prý pro svoji roli mimořádně talentovaný a hrál s mistrovskou přirozeností. Jednou se mu ale při představení stala nehoda, kdy jej římští vojáci v dusném, lidmi přeplněném představení, vláčeli po sále tak mocně, že upadl do bezvědomí a divadlo tak muselo skončit předčasně spuštěnou oponou. Hlavní budovou novosvětského pašijového divadla býval patrně objekt č. 1 (dnes snad dům v ulici Za Říčkou č. p. 261), zde byl umístěn sklad kulis a kostýmů. Podle některých zpráv zde byl opatrován i ručně psaný text celé hry. Zkoušky se konaly ve velkém domě č. 8 (dnes v ulici Za Říčkou č. p. 268). Na těchto místech se ovšem již nic ze starého divadla nedochovalo, vše zaniklo někdy v prvních desetiletích společně s tradicí pašijových her, která skončila, aniž by někdo věděl proč. V Jägerových časech byl v Novém Světě z celých pašijí opatrován už jen kousíček textu role Máří Magdaleny. Listy starého rukopisu prý předtím sloužily jako utěrky při křtech dětí, tóga římského piláta a purpurový kabát krále Heroda i nařasené taláry velekněží byly užívány k vystýlání postelí či jako podložky či pracovní obleky. Vše se tak postupně zničilo. Nejdéle se prý uchovaly čepice biskupů a koruna Herodova, která byla ale nakonec používána jen pro maškarády a masopustní průvody. To se jim stalo osudným – jistá Alte Juljanne čili Stará Juliana, zbožná babička z domu, kde byly kostýmy kdysi uchovávány – nechtěla trpět znesvěcení těchto starých pašijových rekvizit a raději je proto spálila. A to byl definitivní konec starého divadla v Novém Světě. Jakkoliv se pak ještě bezpočtukrát objevily pokusy novosvětské pašijové hry obnovit, nikdy se to již nepodařilo a zůstala po nich jen vzpomínka ve vlastivědách.
632
