září 2013 Věrný je Hospodin; podpírá klesající a pozvedá sklíčené, dává pokrm v pravý čas, je spravedlivý ve svých cestách. Je blízko těm, kdo ho vzývají upřímně; vyplní vůli svých ctitelů, slyší jejich volání a zachrání je... (ze Žl 145,13-21) „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl." Sv. Augustin Moji milí, začátek nového školního roku se týká poměrně malého počtu našich farníků. Nicméně člověk se učí celý život, ať tomu říká jak chce, nebo nad tím ani nepřemýšlí. Pak je samozřejmě ještě otázka učí -li se kdo dobré nebo špatné.... Nebudu směřovat tuto úvahu do oblastí jednání na podkladě informací z oborů náboženství nepříslušných. Jen k tomu, co se týká našeho společného života. Začnu konstatováním skutečnosti, že po změnách života církve zpravidla nejvíce touží ti, kdo pro ni udělali nejméně, jestli vůbec něco. Jejich zviditelňujícím „darem“ je pak jedině tendence něco změnit. To pak samozřejmě prospívá církvi k vytvoření zmatků, neshod a rozdělení....o němž víme, že jeho otcem je ďábel. Tak se někomu zdá nutné do „zkostnatělého“ prostředí církve zavést místo klečení stání, občanské pozdravy, zbořit oltáře, otevřít posvátný prostor presbytáře komukoli kdo vstoupí do kostela, utrhnout kazatelny a nahradit je pištící elektronikou zavést schůze a usilovat o bavení pohanů na posvátném (ještě?) místě. Děkuji všem těm, kdo místo takto „přínosných“ reforem (které by pro nás ochotně stejně učinil každý kolem jdoucí atheista) vytvářejí prostor společné modlitby - např. Svatý růženec před mší svatou a modlitby po mši. Kdo obětují čas a síly ve chrámovém sboru, kdo přispívají do „adopce na dálku“, pečují o čistotu a výzdobu kostela. Kdo přispívají charitativním pracem a kdo je realizují...Ti vytvářejí opravdový život církve. Z jejich řad se za 30 let mých zkušeností žádný „reformátor“ nevynořil. Od těch se je co učit. S lítostí pozoruji, čas od času, že se někdo naučil něco jinde a zřejmě se domnívá, že jeho vyčnívání je inspirujícím obohacením našeho společného života. Od těch se, prosím neučte, ale zahrňte je do svých modliteb, aby trvale reformovali sami sebe k obrazu láskyplné služby a oběti. Jen tak se může naplnit jejich zamýšlený cíl změnit tam kam patří něco opravdu k lepšímu. Děkuji za pochopení a všem žehnám. P. Jan Pražan
návštěva ze Soulu Milí čtenáři SML, ani ve snu by mě nenapadlo, že si někdy budu povídat s knězem z Jižní Koreje a to dokonce v našem Nejdeckém kostele sv. Martina, ale stalo se to. A nepovídal jsem si s ním jen já, ale i někteří z vás a to hlavně ti, kteří umí nějaký cizí jazyk, a všichni jsme měli možnost ho vidět i slyšet při bohoslužbách v našem kostele. Na druhou stranu, když už k nám na návštěvu na štědrý večer chodí kázat Keňan, tak proč by u nás nemohl v létě koncelebrovat mši svatou Korejec. Neumím si představit ještě exotičtějšího návštěvníka našeho kostela, ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné a tak je možné, že k nám zavítá po čase zase někdo z daleka a nebo, že nikdo další už nepřijede. V každém případě jsme se mohli přesvědčit, že nás víra spojuje i s lidmi z takové dálky. Já sám jsem si s otcem Minkyun Imem mnoho neřekl, moje znalosti cizích jazyků jsou velmi malé, takže jsem byl vděčný za tlumočení otce Pavla Frývaldského, ale ostatní ministranti, především ti mladí, kteří cizími jazyky vládnou lépe, s hostem ze Soulu strávili mnohem víc času než já a proto jsem je poprosil o sepsání všech vzpomínek na jeho návštěvu a tady vám je nabízím k přečtení. Minkyun Im, korejský kněz studující v Římě, vystudovaný jaderný fyzik, přiletěl za svým přítelem otcem Frývaldským do Nejdku, aby zde v tichu a pohodě mohl napsat doktorandskou práci. Velmi nadaný na cizí jazyky. Hovořil italsky, anglicky, německy a samozřejmě korejsky, učil se i velmi rychle česky, viz jeho čtení z misálu při mši svaté. Vypravoval nám o svých cestách po světě, byl v USA, Austrálii, Africe a Evropě. Nejvíce se mu líbilo na Islandu. Také vyprávěl, že se mu velká evropská města nelíbí, protože je v nich oproti Koreji velký nepořádek, například odhazování nedopalků od cigaret se v Koreji trestá pokutou. Uvařil nám typické korejské jídlo BUL-GOGY z hovězího masa, zeleniny a výborné korejské omáčky. Při našich rozpravách jsme se dověděli mnoho zajímavých informací, například o vztazích mezi Jižní a Severní Koreou, o tom, že Korea nemá žádné historické památky, protože všechno stavěli ze dřeva. Korejci se podle něho nepodobají žádnému z ostatních asijských národů, mají zcela odlišnou řeč i písmo. Naše jména nám přeložil do korejštiny a také napsal korejským písmem. Říkal, že v Nejdku se mu moc líbí a rad by se sem ještě jednou podíval. s přispěním ministrantů z našeho kostela napsal Benedikt Jelínek
Milí čtenáři SML, přiznám se, že začít psát SML ještě před koncem prázdnin vyžaduje jistou dávku přemáhání. Naštěstí je psát o čem, tedy pokud si mohu opět dovolit vás seznámit se svými zážitky z cest, především těmi z návštěv kostelů a poutních míst. I letos jsem navštívil řadu kostelů sv. Martina, ale o nich vám začnu vyprávět nejspíš zase až v listopadu.
Během dovolené jsem se zúčastnil mimo neděli dvou bohoslužeb na dvou různých místech a také v kostelech velice rozdílných. V obou mě mile překvapil lidový liturgický zpěv právě ve všední den. Prvním místem, o kterém vám budu povídat je Vysoké Mýto. Ve Vysokém Mýtě jsem spal a na mši svatou šel ráno. Kostel ve Vysokém Mýtě se mi líbil jednak zvenčí, prohlížel jsem si jej již večer, ale i uvnitř. Nemohl jsem chvíli najít dveře, kterými věřící chodí na bohoslužby. Důvod byl jednoduchý, otevřeli je až po té, co jsem okolo nich prošel a měl je tedy za zavřené. Účast věřících odpovídala
denní době, úterý ráno v osm, jen několik málo zbožných žen a mimo mě nejspíš ještě jeden turista. V průběhu příprav na bohoslužbu mě zaujal mladý muž, který si přinesl elektrické varhany, postavil je na dvě židle malý kousek od presbytáře a usedl na třetí židli, aby hrál. Přitom ještě před začátkem mše svaté volal na mě skrytou osobu na kůru, ale nerozuměl jsem, co volá. Mši svatou celebroval velmi starý pan farář, šedivý a o holi, ministranti nebyli, asistenci jen okrajově zastávala jedna ze zbožných žen, která před mší také vše připravovala. A byla to mše svatá s liturgickým zpěvem, ale nepamatuji si jakou jsme zpívali. V průběhu prvního čtení přišel k improvizovanému varhannímu stanovišti nějaký muž, něco si s varhaníkem šeptal, načež varhaník popadl své noty a spolu odešli směrem k východu, tedy nejspíš ke schodům na kůr, a když skončilo první čtení ozvaly se varhany i zpěv žalmu z kůru. Elektronická improvizace skončila a chrámem zněly skutečné varhany. Pochopil jsem, že šlo o odstranění nějaké nejspíš banální závady, kterou odborník na něco, nevím co, odstranil v krátkém čase na začátku bohoslužby a varhaník si pak moc rád zahrál na svůj obvyklý nástroj. To se potvrdilo i na konci mše svaté, neboť po odchodu kněze a dozpívání závěrečné sloky liturgické písně se varhaník opřel o pedály i klávesy a varhany burácely prostorem v plné síle. I to je důvod proč nespěchat z kostela, takže jsem stál a díval se a poslouchal tak dlouho, dokud nepřišla paní s klíči, že zavírá vchodové dveře. A ještě se mě zeptala: „Vy asi nejste Mejtskej?“ „Ne nejsem,“ řekl jsem s úsměvem. A paní dodala: „To máme hezkej kostel, že ano!“ S tím jsem souhlasil a řekl, že mají i velmi nadaného varhaníka, že moc pěkně hraje. Načež paní povídá: „Tak to mu musím říct, bude mít velkou radost. Není sice studovanej, ale je hodně hudební, moc rád hraje.“ A pak už jsem vykročil z kostela a moje cesta pokračovala. Již z dálky při příjezdu k Vysokému Mýtu poutají naši pozornost 67 m vysoké věže kostela sv. Vavřince. Kostel na tomto místě byl součástí města od jeho založení v 60. letech 13. století. Tento původní kamenný kostel však zanikl. Nová monumentální gotická trojlodní stavba (výška hlavní lodi je 21,3 m) byla budována od poloviny 14. století. Tato podoba z doby Karla IV. byla kostelu opět navrácena i po požáru r. 1461, vyhořela polovina města i s chrámem. Současně s trojlodím byla v poslední čtvrtině 15. století stavěna také severní obdélná předsíň, na níž je zřetelná inspirace parléřovskou jižní předsíní katedrály a také předsíní maltézského kostela na Malé Straně. Po dalším velkém požáru v r. 1774 se opravy omezily hlavně na vytvoření podmínek pro provoz kostela. Také bylo třeba nahradit požárem zničené bohaté barokní vnitřní vybavení. Například byly koupeny vysloužilé varhany z kostela v Litomyšli, původně postavené v roce 1638, tedy více než sto let staré.
Vzácnými památkami jsou: - barokní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie (6,85 x 3 m) zakoupen v dražbě v roce 1787 spolu s ostatním vybavením včetně oltářů, které byly později přeneseny do kostela Nejsvětější Trojice a kostelů okolních obcí. Obraz na hlavním oltáři je vrcholné dílo Petra Brandla z r. 1728 a byl namalován pro cisterciácký klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory.
- cínová křtitelnice z roku 1499 vyrobená Ondřejem Ptáčkem z Kutné Hory - dřevěná polychromovaná socha P. Marie Vysokomýtské z počátku 16. století, která je dnes umístěna v novogotickém oltáři v kapli sv. Jana Křtitele na levé straně kostela. - zvon sv. Vavřinec menší, který byl odlit v r. 1466 místním zvonařem Petrem Konvářem. Tento zvon jako jediný pro svoji historickou hodnotu přečkal rekvírování v obou světových válkách. Teprve v roce 2003 ožila jižní věž znovu hlasem zvonu sv. Jiří o hmotnosti 2.080 kg, který byl pořízen veřejnou sbírkou: Zvon pro město, zvon pro nové tisíciletí. Kostel prošel celkovou rekonstrukcí v letech 1875 – 1904, kterou vedl architekt F. Schmoranz , od roku 1892 věhlasný stavitel chrámu Svatovítského Josef Mocker. Další etapa (1902-1905) je spojena se jménem pražského secesního malíře prof. K.V. Maška. Jeho žáci z Uměleckoprůmyslové školy podle jeho návrhů ozdobili stěny kostela freskovou malbou. Návštěvník může v chrámu pozorovat jedinečné a zároveň harmonické spojení tří stavebních slohů – gotiky, baroka a secese. Trojlodní gotická stavba s dlouhým kněžištěm se třemi klenebními poli a pětibokým závěrem s vnějšími opěráky, na jižní straně přiléhá sakristie o třech křížově klenutých polích. V průčelí má kostel dvě věže a otevřenou předsíň s trojúhelným štítem mezi nimi. Loď má tři klenební pole, v hlavní a jižní lodi sklenutá křížovou klenbou, v severní lodi hvězdovou klenbou. V západní předsíni s obkročnou klenbou na příporách je bohatě profilovaný gotický portál. Jižně od kostela stojí mohutná renesanční zvonice z roku 1583, dnes nepoužívaná. Chrámový kůr se může pochlubit největšími varhanami J. Kobrleho z dílny v Lomnici nad Popelkou. V průběhu pátrání po informacích o kostele ve Vysokém Mýtě, jsem na stránkách královéhradecké diecéze objevil sérii článků s názvem Poklady farních archívů od autorek Jany Oppeltové a Věry Slavíkové, které rozdělily dostupné farní archivní záznamy do skupin podle druhu záznamů s příklady z různých míst královéhradecké diecéze. Vysokého Mýta se zde týkají informace o zbožných nadacích.
Představa očistce, v němž své viny budou po různě dlouhou dobu odpykávat téměř všichni zemřelí, spolu s myšlenkou, že živí mohou účinně pomoci mrtvým modlitbami, skutky pokání i mešními intencemi, byly bezprostředním podnětem obrovského zájmu o zřizování celé škály nadací od 17. do počátku 20. století. A zatímco chudší obyvatelé města nechávali za spásu své duše sloužit jen několik mší a věnovali pár zlatých žebrákům, kteří se za ně modlili, bohatší měšťané královského věnného města Vysokého Mýta měli celou řadu možností, jak zabezpečit vzpomínku na zemřelou duši i v budoucnosti. Základem mešní nadace – tedy povinnosti duchovního správce odsloužit určitý počet mší svatých na úmysl zakladatele – mohly být jak pravidelné platy, tak také přímo odkázané nemovitosti (pole, rybníky, lesy, domy), ojediněle též cenný movitý majetek. Tak například nadační listina z 30. března 1695 pan Jana Aleše Čapka počítá s tím, že „Jan Aleš Čapek (jmenovec a příbuzný fundátora), dědici a budoucí jeho povinni budou na časy budoucí a věčné každého roku osm mší svatých za mý rodiče
a všechny v Pánu odpočívající přátele v chrámu Páně sv. Vavřince u oltáře svaté Panny Barbory sloužiti dáti, a za sloužení jich každý rok čtyři zlatý rejnský pánům děkanům vysokomejtským odvozovati.“ Druhý dědic zůstavitelových polností Jiří František Bridelius (příbuzný slavného básníka českého baroka a autora skladby Co Bůh? Člověk? Bedřicha Bridela, byl Janem Alešem Čapkem zavázán, aby „za mé rodiče, též kdyby mne Pán Bůh z tohoto světa povolovati ráčil, za mou milou duši a za jiné všechny přátele každoročně dvanácte mší svatých v chrámě Páně pod titulem svatého Vavřince na časy budoucí a věčné sloužiti dávati a za ně šest zlatých rejnských, též dotčenému chrámu Páně na světlo dva zlatý rejnský odvozovati povinen byl.“ Odkaz rozsáhlého pozemkového majetku byl však podmíněn splněním těchto povinností a v případě, že by někdo ustanovení nadační listiny neplnil, měly odkazované pole, louky a dvorec nazývaný Samkovský, připadnout jinému příbuznému. V krajní situaci pak měly všechny nemovitosti přejít přímo na duchovní správce vysokomýtského děkanství – samozřejmě se všemi citovanými povinnostmi.
Specifický problém byl svázán s nadacemi, jejichž základem byly přesně určené peněžité platy, neboť ty postupně ztrácely na své hodnotě. S nárůstem mešních nadací (některé větší farnosti jich měly i několik set) se tak neúměrně zvyšovalo zatížení kněží, kteří byli za stále klesající reálný příjem nuceni sloužit v nadačních listinách také pevně stanovený počet mší. Proto dochází úřední cestou k tzv. redukci nadačních povinností, kdy podle návrhu duchovního správce, byly některé nadační závazky rozhodnutím nadřízených duchovních orgánů spojeny, sníženy či omezeny ovšem tak, aby zbožný úmysl fundátora byl v principu zachován. Požitky plynoucí z mešních nadací se postupně – vedle štolových poplatků a desátků – staly jednou z důležitých součástí příjmů duchovního správce. Protože se však na splnění mešních povinností podílelo více osob – kostelník, ministranti, zvoník a u zpívaných mší také varhaník, kalkant (měchošlap) a další zpěváci a hudebníci, bylo třeba rozdělit příjem – ať již podle schématu určeného přímo nadační listinou, či podle obvyklého klíče. Zkrátka nepřišel ani kostel – určitý díl peněz plynul také do prostředků určených na nákup liturgických potřeb či na opravy. Protože však bylo potřeba jasně evidovat a rozdělovat příjmy plynoucí z nadací a také splnění nadačních povinností vzniká rozsáhlá spisová agenda a také několik úředních knih, které slouží tomuto účelu. Dochovány jsou často nadační listiny – dokumenty, zřizující fundaci, opatřené podpisy zřizovatele, svědků, občas také duchovního správce a disponující schvalující doložkou od konzistoře. Pro rychlejší a přehlednější orientaci v nadačních povinnostech sloužily farářům zejména knihy nadací, kontrolovatelný přehled o plnění nadačních povinností ze strany duchovní správy pak přinášely persoluční knihy.
Mimo mešních nadací role duchovního správce byla nezastupitelná i u dalších zbožných fundací, jejichž účel byl sice stejný jako u mešních nadací, ovšem jimi podporovaný zbožný skutek míval nejrůznější podobu. Zatímco se v literatuře potkáváme nejčastěji s velkými a nákladnými nadacemi oltářů, kaplí, kostelů, klášterů, seminářů, misijních ústavů, zbožných bratrstev, ve fondech městských a venkovských farností jsou to nejčastěji drobná nadání na udržování věčného světla, na rozšiřování farní knihovny, na pořizování a opravy parament, udržování soch a křížů či
konečně na nějaký jiný lidumilný účel (příkladně nadace na podporu chudých studentů, polévková nadace pro chudé děti, nadace na věno chudých a počestných dívek atd.)
Příklady takovýchto fundací můžeme nalézt v agendě vysokomýtského děkanství. Kromě již citované mešní nadace složil o tři roky dříve, 18. září 1692, zdejší rodák a probošt staroboleslavské kapituly Jan Aleš Čapek nemalý kapitál 2000 zl., z jehož úroků měli být podporováni gymnazisté i bohoslovci studující v pražském konviktu u sv. Bartoloměje. Také další dva příslušníci rodu Čapků věnovali na přelomu 17. a 18. století nadační kapitály (vždy 1000 zl.) určené pro podporu studentů. Přednost při udělování těchto studijních stipendií měli tradičně členové zakladatelského rodu, proto jedním z prvních fundatistů byl Vojtěch Čapek, který byl za svých studií postižen zimnicí, posléze ale zázračně uzdraven ve vraclavských lázních, o jejichž budování se zasloužil a o nichž napsal knížku „Starobylá lázeň Mikulášská blíž vsi Vratslavi u Vysokýho Mejta“ (Litomyšl 1730). Stejný princip – totiž skutečnost, že odkazující mysleli nejen na rodáky, ale především na budoucí členy své rodiny, je nadace, kterou založili manželé Jan a Eva Josefiovi ze starobylého vysokomýtského mlynářského rodu. V roce 1755 odkázali kapitál na zřízení kaplanského místa při poutním kostele v Knířově, kde měli být přednostně investováni Vysokomýtští. Mezi nimi měla být dána preference příslušníkům rodu, což ilustruje P. František Xaverius Josefi (* 1783 + 1839), který po kaplanském místě v Žamberku a po administrování ve Slatině nad Zdobnicí získal nejprve místo v Knířově a později se stal děkanem vysokomýtským. Na další skupinu obyvatel se zaměřila nadace Kateřiny Zajíčkové ve druhé polovině 18. století. Díky ní se třikrát do roka – na Velký pátek, na sv. Vavřince a na Dušičky – podělilo almužnou vždy 80 chudých. Ovšem nejpopulárnější byla pravděpodobně „preclíková“ nadace Samuela Václava Hataše, v letech 1660 – 1666 děkana ve Vysokém Mýtě a budovatele poutních míst na Vraclavi i v Knířově. Už jako děkan chrudimský 3. února 1678 odkázal nájem ze svého pole (zvaného Bořičky a ležícího u vraclavské cesty), činící v té době 7 zlatých ve prospěch dětí, které navštěvovaly vysokomýtskou školu. Každý den v období čtyřicetidenního postu před velikonocemi se tyto děti měly modlit před milostnou sochou Panny Marie bolestný růženec ke cti 5 ran Krista Pána. Za to jim byly denně rozdány preclíky v celkové ceně 7 krejcarů, což za celý půst činilo cca 5 zlatých. Zbývající 2 zlaté z nájmu pole pak měli dostat učitelé, kteří „dotčené dítky k ... vykonání vedli a přidržovali.“ I když o popularitě fundace, zamýšlené zakladatelem „až do skonání světa“, svědčí i pozdější pojmenování zmíněné sochy P. Marie jako „preclíkové Madony“, pojistil Samuel Václav Hataš své nadání i závěrečným ustanovením. Podle něj měl chrudimský děkan a městská rada dávat „bedlivý pozor“ na to, aby se účel nadace vyplnil. Pokud by se po tři roky „z ouplna obmeškala a nevykonávala, neb nějaký jiný způsob (byť se i lepší zdáti chtěl) změnila“, měl chrudimský děkan právo vysokomýtské nadační pole děkan a městská rada dávat „bedlivý pozor“ na to, aby se účel nadace vyplnil. Pokud by se po tři roky „z ouplna obmeškala a nevykonávala, neb nějaký jiný způsob (byť se i lepší zdáti chtěl) změnila“, měl chrudimský děkan právo vysokomýtské nadační pole prodati a stržené peníze použít ve prospěch kostela
Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi, za to však měl za zůstavitele dvanáctkrát do roka sloužit mši. Na závěrečné ustanovení „Fundatio Hattašiana“ nikdy nedošlo. Tradice postního modlení dětí z Vysokého Mýta před sochou Panny Marie skončila patrně stejně jako tisíce dalších fundací zabavením nadačního kapitálu v polovině 20. století. Následkem faktického zrušení všech nadací však nebylo jen přerušení staletých tradic a historické paměti. Vymizela zodpovědnost, s níž ti, kteří žijí dnes, myslí na budoucí obyvatele svého města, vesnice či farnosti, a věnují část svého majetku tam, kde bude podle jejich přesvědčení potřeba. A někde stále narůstá dluh vděčnosti a modliteb za ty, kteří před desetiletími a staletími takto mysleli na nás. Poklady farních archivů - 9. Zbožná nadání a knihy kolem nich Jana Oppeltová, Věra Slavíková
1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5 1 2 3 4 5
Radostný růženec p. Jaroslav Bíba Jakub Páleník Martin Pánek Šárka Gregorová Mirka Gederová p. Hrachovcová p. Bedlivá p. Jelínek p. Frývaldská p. Wünscherová Růženec světla p. Vlková Antonín Sterzik p. Koubová p. Pidrmanová p. Riššová Lucie Daňková p. Krafčíková p. Nevečeřal p. Matějková p. Částková p. Kočová p. V. Gejgušová p.Tyrmerová Bolestný růženec p. Křížová p. Graseová Mudr. Fibich p. Jakubesová p. Čihák Josef Sterzik Helenka Křížová p. Sterzik p. Sterziková p. Pečenková p. Pavel Netáhlo manž. Kolenovi p. Sedláková MUDr. Pavel Kříž p. Pavel Vincůrek Slavný růženec p. Páleníková p. Petr Zettl Šimon Sterzik p. Tararik p. Petr Frývaldský Matouš Sterzik p. Dagmar Matysová p. Petr Netáhlo B. Sterziková p. Gederová p. Hiklová p. Růžičková p. Rychtářová p. Vincůrková p. Zettlová
Modlitby za nejmenší září 2013 za církví provozované školy a nemocnice – aby v nich vládl Duch Kristův Liturgický kalendář na ZÁŘÍ 2013
neděle úterý neděle sobota neděle sobota neděle sobota neděle
1. září 3. září 8. září 14. září 15. září 21. září 22. září 28. září 29. září
22. neděle v mezidobí svatý Řehoř Veliký 23. neděle v mezidobí ( svátek Narození Panny Marie) svátek Povýšení Svatého Kříže 24. neděle v mezidobí ( Panny Marie Bolestné) svatého Matouše, apoštola a evangelisty 25. neděle v mezidobí Slavnost sv. Václava 26. neděle v mezidobí (svátek svatých archandělů)
Narozeniny ve farnosti ZÁŘÍ 2013
3. září 4. září 7. září 8. září 12. září
Isabela Lucie Štefanová Lenka Hardgraewes paní Marie Čiháková paní Ludmila Pospíšilová pan Antonín Klíma
14. září 16. září 18. září 20. září 21. září 22. září
Matouš Sterzik pater Jan Pražan Zdeněk Matys paní Blaženka Pečenková pan Libor Čihák Jan Petr
Blahopřejeme a vyprošujeme Boží požehnání
Panna Maria Bolestná (P. Maria Virgo, Perdolens) 15. září, památka Nejstarší zmínky o bolestné Panně Marii a úctě k ní jsou v asketické literatuře z 12. století. O bolestech, které prožívala, rozjímal údajně ve IV. století na př. sv. Efrém. Téma Mariina utrpení začalo být připomínáno místním svátkem v roce 1423 v Kolíně nad Rýnem. Podle sv. Ludvíka M. Grignona se mariánská úcta začala rozvíjet až později, aby lidé, nedostatečně znalí Krista, nebyli od něj odváděni zaměřením se na Mariinu oslavu, aby se nerozptylovali od toho, co je prvořadé. Na cestě ke Kristu je P. Maria naší starostlivou Matkou a průvodkyní, jejíž význam, úlohu a postavení zjevuje Duch svatý postupně, jak uzná za vhodné. S tím souvisí i růst mariánských svátků a titulů sv. Panny a Matky. První svátek P.M. Bolestné byl ustanoven na odčinění svatokrádeží, kterých od r. 1419, ve spojení s husitskými válkami, velmi přibývalo a slavil se v pátek po 5. postní neděli. V řádu servitů byl držen od r. 1627 třetí neděli v září a se slavením votivní mše sv. od r. 1668. Na stejné datum potvrdil slavení památky papež Inocenc XII. Ustanovení závazné památky pro celou církev zavedl až papež Benedikt XIII. v r. 1727 a s jeho souhlasem byla P.M. Sedmibolestná prohlášena za patronku Slovenska. Jako hlavní patronku ji pak potvrdil r. 1966 s oficiálním vyhlášením papež Pavel VI. Od roku 1913 bylo pro slavení závazné památky stanoveno datum 15. září. Památka Panny Marie Bolestné nás zve k rozjímání o událostech, kterými bylo zraněno její neposkvrněné srdce. (Sedm bolestí: 7 pro izraelity byla číslem „plnosti“) Svatomartinské Listy – vydává římskokatolická farnost v Nejdku jen pro vnitřní potřebu. Neprodejné!
