O Boží obci. Sv. Augustin. (Výtah z díla) vypracoval Msgre. Emanuel Koráb

Sv. Augustin

O Boží obci (Výtah z díla) vypracoval Msgre. Emanuel Koráb Toto dílo O Boží obci se dělí na prolog a 22 knih a ty se dále člení do 662 kapitol. Bylo napsáno v letech 413-426 po vyplenění Říma od vizigótského vojevůdce Alaricha v r. 410. Pohané v tom viděli trest za přijetí křesťanství, a proto Augustin tímto svým dílem odmítl názor pohanů a obhájil názor křesťanů k jejich útěše: pohanští bohové nejsou dárci pozemského blaha, římská říše trpěla vnitřní nejednotou a krutými válkami už před Kristem a její velikost byla odměnou za starořímské ctnosti. Věčnou blaženost nemůže dát pohanské náboženství, ani pohanská filosofie. Na světě jsou dvě obce, a to obec spravedlivých, kteří věří v jediného pravého Boha, a obec nespravedlivých, kteří v něho nevěří. Toto rozdělení začalo zároveň s pádem do hříchu a obě obce budou žít spolu promíšeně až do soudného dne, kdy dobří dojdou od Boha věčné odměny a zlí věčného trestu. Prvních deset knih díla odpovídá na námitky pohanů, kteří obviňovali křesťany z úpadku římské říše pro opuštění starého pohanského náboženství. Od jedenácté knihy následuje výklad o stvoření andělů a lidí a o dvou obcích (jedné dobrých andělů a lidí a druhé zlých andělů a lidí).

I. kniha (má 36 kapitol) 1.1 O nepřátelích jména Kristova, které barbaři při plenění Města pro toto Jméno ušetřili Nepřátelé Boží obce povstávají ze satanovy obce, jedni však svou bezbožnost odloží a stanou se občany Boží obce, zatímco druzí zůstanou jejími nepřáteli a jsou nevděční Bohu i přes mnohá dobrodiní od něho přijatá, přičemž zkázu Města kladou za vinu Kristu, kdežto vlastní záchranu přičítají osudu. Římské křesťanské baziliky se totiž staly útočištěm nejen křesťanům, ale i pohanům před násilím barbarů, ba někteří pohané se vydávali za křesťany, jen aby unikli smrti, když nestačili doběhnout do baziliky. Týmž jazykem, kterým se

pokrytecky dovolávali jména Kristova pro svou záchranu, pak mluvili proti němu. Boží prozřetelnost dopustila tuto pohromu, aby napravila zlé a nespravedlivé a vyzkoušela dobré a spravedlivé. Kdo v takové zkoušce obstojí, toho buď přenáší do lepšího života, anebo jej ponechává ještě na tomto světě pro jiný užitek. 1.2 O tom, že žádné války nikdy nebyly vedeny tak, aby vítězové ušetřili poražených pro jejich bohy Za tolika válek, vedených před založením Města i po jeho založení a za jeho světovlády, se ještě nestalo, aby barbaři ušetřili ty, kdo se utekli do chrámů svých bohů. Ostatně už trojský král Priamos byl zabit u oltáře a také strážcové Minerviny sochy (paladia) byli pobiti, aby socha mohla být odnesena, jak čteme v Aeneadě, neboť ta socha neochraňovala lidi, nýbrž lidé tu sochu. Minerva byla nejmilejší dcera nejvyššího boha Juppitera a římská bohyně moudrosti a rozvážně vedené vítězné války, jakož i umění a řemesel (techné), totožná s Athénou, ochrannou bohyní Řeků. 1.3 Jak nerozumná byla víra Římanů, že jim pomohou Penáti, kteří nemohli uhlídat Tróju Penáti byli římskými ochrannými bohy domácností a státu, původně ochránci zásobáren potravin, avšak na rozdíl od Lárů neměli vztah k příbytku, nýbrž k lidem. Přemožení bohové z Tróje museli být svěřeni člověku, aby po porážce alespoň nějak vyvázli, jak by se sami mohli stát strážci a obránci Říma? Sami by se nezachránili, kdyby nebyli zachráněni, jak svědčí zápis v Aeneadě (II, 319). 1.4 O Junonině azylu v Tróji, který nezachránil před Řeky nikoho, a o bazilikách apoštolů, které zachránily před barbary všechny, kdo se do nich utekli Trója, matka římského národa, nedovedla ve svatyních svých bohů zachránit svoje občany před Řeky, naopak do Junonina chrámu Řekové snesli naloupenou kořist a střežili tam zajaté ženy a děti. Jaký to rozdíl mezi chrámy pohanů a bazilikami křesťanů. 1.5 Co soudil Cato o obvyklém počínání nepřátel při vyvracení měst Za Catilinova povstání ani vznešený římský občan Catilina a jeho druhové nešetřili římských pohanských chrámů. 1.6 O tom, že ani Římané v žádném z dobytých městech v jeho chrámech nešetřili poražených

Nikde o Římanech nečteme, že by v tolika dobytých městech některým chrámům dávali tu výsadu, aby v nich byl osvobozen každý, kdo by v nich hledal útočiště. V Tarentu byly spíše ušetřeny sochy než lidé. 1.7 O tom, že k ukrutnostem při vyvrácení Města došlo z válečné zvyklosti, avšak skutky milosrdenství vzešly z moci jména Kristova Všechno ničení, loupení, násilnictví, žhářství a vraždění při vyvrácení Města se stalo z válečné zvyklosti; avšak novou zvyklostí se stalo z moci jména Kristova šetření azylu v apoštolských bazilikách od divokých barbarů, což je třeba přičítat nové, křesťanské době. Kdo to nevidí, je slepý; kdo to nechválí, je nevděčný; a kdo tomu odporuje, je blázen. 1.8 O výhodách a nevýhodách, které bývají dobrým i zlým společné Někdo snad namítne: Proč se tedy Božího milosrdenství dostává také bezbožným a nevděčným? Protože je udílí ten, který dává svému slunci vycházet na dobré i zlé a svůj déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé (srov. Mt 5,45). Někteří o tom přemýšlejí a obracejí se od své bezbožnosti pokáním, ale někteří tím pohrdají (srov. Ř 2,4-6). Boží spravedlnost trestá zlé, když je předtím volá ke kajícnosti, a odměňuje dobré, když je předtím vychovává k trpělivosti. Tak Boží prozřetelnost připravuje pro budoucnost dobrý osud pro spravedlivé, na němž nebudou mít podíl nespravedliví, a zlý osud pro nespravedlivé, jenž se vyhne spravedlivým, avšak chce, aby časné štěstí i neštěstí bylo společné těm i oněm, aby tak na jedné straně lidé nevyhledávali štěstí a na druhé straně se nevyhýbali neštěstí. Kdyby každé zlo bylo potrestáno viditelně už nyní, myslelo by se, že se nic nenechává pro poslední soud; a kdyby naopak žádné zlo nebylo potrestáno viditelně už nyní, myslelo by se, že není Boží spravedlnost. A kdyby Bůh vyslýchal prosby všech na požádání, lidé by mu sloužili jen za odměnu (a taková služba by nevedla ke zbožnosti, jako spíše k vypočítavosti), a naopak kdyby Bůh žádné prosby nevyslýchal, lidé by nevěřili, že dobré dary pocházejí od něho (a taková služba by nevedla ke zbožnosti, jako spíše k lhostejnosti). Přesto dobří a zlí nezůstávají ani ve stejném navštívení od Boha mezi sebou nerozlišeni, ani když se navzájem vůbec neliší svým utrpením, protože ctnost a neřest se mezi sebou velice liší. V jednom a témže ohni zlato září a pleva čadí, jeden a týž válec zrní čistí a slámu drtí, v jednom a témže lisu kal s olejem se nemísí, a tak dobří jsou tříbeni, přebíráni a čištěni, zatímco zlí jsou vymítáni, ničeni a vyhlazováni. V jednom a témže utrpení pak dobří Boha vzývají, zatímco zlí se mu rouhají. Spíše záleží na tom, kdo trpí, než na tom, co trpí! Vždyť stejný pohyb způsobí, že z kalu stoupá hrozný zápach a z masti sladká vůně. 1.9 Proč jsou dobří i zlí stejně stíháni tresty

Pohlížejí-li křesťané na tyto události spíše podle víry, pak neutrpěli nic, co by jim nepřineslo užitek. Třebaže se Bůh hněvá na svět pro hříchy lidí neřestných a bezbožných, v pokoře se křesťané nepokládají za tak nevinné, aby za ně a s nimi nevytrpěli alespoň část takových časných trestů, neboť i oni se proviňují hříchy oč menšími, o to četnějšími. To je první příčina toho, proč jsou dobří i zlí stejně stíháni tresty. K tomu nejsou bez viny proto, že nenapravují hříšníky (srov. Ez 33,6). Ačkoli se dobrým život zlých nelíbí, přece se přetvařují, aby je nemuseli poučovat a napomínat či kárat a trestat, protože se nechtějí namáhat, ostýchají se urazit jejich pýchu, chrání se znepřátelit si je, aby neutrpěli časnou škodu; také se dobří obávají, aby se zlí napomínáním a trestáním nestali ještě horšími nebo neopustili víru. A druhá příčina je táž, jaká byla u Jóba: lidský duch musí sám sebe vyzkoušet, jak dovede Boha milovat zadarmo. 1.10 O tom, že svatí při ztrátě časných statků o nic nepřijdou Věřícím a zbožným se nikdy nepřihodilo nic zlého, co by se jim neobrátilo v dobré (srov. Ř 8,28). Před Bohem jsou bohatí statky vnitřního života (srov. 1Tm 6,6-10). Jejich svět je sice zevně chudý, ale vnitřně bohatý. Kdo poslechli radu svého Pána: Neukládejte si poklady na zemi, kde je rez a mol kazí a zloději vykopávají a kradou, ale ukládejte si poklady v nebi, kde je rez ani mol neničí a kam zloděj nepřijde; neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce! (Mt 6,19-21); ti světa užívají, jako by ho neužívali (srov. 1K 7,31), a s Jóbem mohou říci: Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se vrátím do země. Bůh dal a Bůh vzal, a jak se jemu líbilo, tak se stalo. Buď jméno Boží pochváleno! (Jb 1,21). 1.11 O konci časného života, ať už delšího nebo kratšího Křesťany smrt nermoutí, protože jde o společný úděl všech, kdo byli stvořeni pro tento pozemský život. Nezáleží na tom, je-li život dlouhý či krátký, ani na tom, jakým způsobem skončil, nýbrž na tom, aby smrti předcházel dobrý život, pak není zlá. a je lepší jednu smrt podstoupit než všech možných smrtí se bát už zaživa,

Žádná smrt ve skutečnosti nemůže uškodit těm, kdo žili dobře. Lidé jsou syny a dcerami smrti, ale nemají starat o to, co jim způsobí smrt, jako spíše o to, jakou odplatu po smrti přijmou a kam se dostanou. Vždyť smrt zbožného chudáka, jehož rány olizovali psi, byla lepší než smrt bezbožného boháče v purpuru a kmentu (srov. L 16,19nn). 1.12 O pohřbu, jehož odepření křesťany o nic nepřipravilo Křesťané se nebojí těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (srov. Mt 10,28), neboť kdo zabíjejí tělo, pak už nemají, co by ještě učinili (srov. L 12,4). Ani nepohřbená křesťanská těla (srov. Ž 78,2) nejsou přece vyloučena ze zmrtvýchvstání a ten, v jehož očích je drahocenná smrt jeho svatých (srov. Ž 115,15), o nich dobře ví. On jim totiž slíbil vzkříšení těl, a to nejen ze země, ale i z ostatních živlů, do nichž rozpadlá těla přešla, až přijde čas, kdy budou vydána a obnovena. Obstarání pohřbu, zděná hrobka, okázalý průvod jsou útěchou spíše pro živé než pro mrtvé, neboť bezbožnému nákladný pohřeb neprospěje a zbožnému prostý pohřeb neuškodí. Zbožného chudáka doprovodili andělé do lůna Abrahamova, kdežto bezbožného boháče uložili jeho služebníci do mramorové hrobky: který pohřeb byl lepší? 1.13 Proč se těla svatých pohřbívají? Přesto však nemají být těla zemřelých pohazována, především těla spravedlivých věřících, kterých si Duch svatý používal jako svých nádob a nástrojů ke všem dobrým skutkům. Jestliže je pozůstalým dětem drahý otcův prsten, a to tím dražší, čím silnější byl jejich cit k němu, tím spíše nebudou pohrdat jeho tělem, které patří k samé lidské přirozenosti, a s úctou a zbožně je pohřbí. Tobiáš pohřbíval mrtvé (Tob 2,9; 12,12) a Pán pochválil dobrý skutek ženy, která jej poamazala drahocennou mastí k jeho pohřebu (Mt 26,10). V evangeliu se pak s pochvalou připomínají ti, kdo sňali s kříže jeho tělo a s úctou je zahalili a pohřbili. Boží prozřetelnost totiž dbá i o těla mrtvých se zřetelem k víře ve vzkříšení. A nepřichází-li u Boha nazmar ani milosrdný skutek prokázaný mrtvým, oč větší musí být u něho odplata za milosrdný skutek prokázaný živým! A když není možné poskytnout mrtvým křesťanům pohřební průvod a uložení do hrobu, není to ani provinění živých, protože jim to poskytnout nemohli, ani poškození mrtvých, protože to už nevnímají.

1.14 O svatých v zajetí, kde jim nikdy nechyběly božské útěchy Jestliže křesťané padnou do zajetí, pak i tehdy nacházejí božskou útěchu v Písmu svatém, kde se čte o Danielovi a třech mládencích. Bůh, jenž neopustil Jonáše ani v útrobách vorvaně, neopustí své věrné ani v zajetí barbarů. 1.15 O Regulovi, ve kterém máme příklad, jak lze snášet zajetí i dobrovolně pro náboženství, což tomuto ctiteli bohů nemohlo prospět Marcus Attilius Regulus, římský vojevůdce, se dostal do zajetí Karthaginců, kteří se rozhodli, že by raději dostali svoje zajatce zpět, než aby si ponechali římské zajatce, a proto poslali do Říma své vyslance a s nimi onoho Regula. Ten se zavázal přísahou při římských bozích, že se do Karthága vrátí, jestliže nepořídí, avšak v senátu radil k pravému opaku, protože výměna zajatců by byla podle jeho názoru pro Řím nevýhodná. Dobrovolně se pak vrátil do Karthága, kde byl umučen k smrti v dřevěné skříni, jejíž stěny byly pobity velice ostrými hřeby. Neuctíval bohy pro vnější výhody, protože mu bylo milejší toho všeho postrádat nežli bohy urazit křivou přísahou. Proto nelze osočovat křesťanství pro zajetí jeho svatých, kteří v upřímné víře očekávají nebeskou vlast a považují se za cizince ve vlasti pozemské. 1.16 O tom, zda zneuctění, které snad některé zasvěcené panny vytrpěly v zajetí, mohlo bez souhlasu vůle porušit duševní ctnost Pro křesťany není pohanou, jestliže v zajetí nejen provdané ženy a zasnoubené panny, ale i zasvěcené panny vytrpěly zneuctění, protože tělo se posvěcuje užíváním vůle, a dokud ta zůstává pevnou, pak všechno, co s tělem nebo na těle učiní někdo jiný a čemu se člověk nemohl vyhnout, zůstává mimo vinu trpícího. Proto cudnost, uchovávanou houževnatostí ducha, žádný takový zásah neporuší. 1.17 O dobrovolné smrti ze strachu před trestem nebo hanbou A jestliže některé ženy na sebe vztáhly ruku, aby se jim nic takového nestalo, pak je třeba se ptát, který člověk se srdcem v těle by nebyl ochoten jim odpustit? A jestliže naopak některé se zabít nechtěly, aby se cizímu násilí nevyhnuly vlastním zločinem, pak je třeba se ptát, zda ten, kdo by jim to kladl za vinu, není sám vinen nerozumem. Kdo se sám zabije, je vrahem, a tím větší má vinu, čím nevinnější byl v té věci, pro kterou pokládal za nutné se zabít. V Písmu svatém se odsuzuje Jidáš (Mt 26,24), který se oběsil, a tak hřích své zločinné zrady spíše zvětšil nežli zmenšil, a proto se má sebevraždy tím spíše zdržet člověk, který nenese žádnou vinu.

1.18 O cizím a násilném smilstvu, které mysl trpí na znásilněném těle proti své vůli Bude-li smilstvo cizí a násilné, pak se cudnost neposkvrní, protože nikdo nemá moc nad tím, co se děje s jeho tělem proti jeho vůli, nýbrž jenom nad tím, k čemu sám dá svolení. Proto člověk s neporušenou myslí se nesmí domnívat, že ztrácí cudnost, když se někdo cizí násilím zmocní jeho těla a ukojí se na něm. Ctnost přece nemůže v takovém nedobrovolném poskvrnění těla vzít za své, když je ctností ducha. Svatost ducha nepřichází nazmar ani při znásilnění těla, trvá-li svatost duše; a naopak přestane-li trvat svatost duše, zaniká i svatost těla, i kdyby tělo zůstalo nedotčeno. 1.19 O Lukrécii, která spáchala sebevraždu pro svoje zneuctění Lukrécie, vznešená Římanka z dávných časů, byla znásilněna od syna římského krále Lucia Tarquinia Superba; pověděla o tom svému manželu Collatinovi a příbuznému Brutovi a zavázala je k pomstě, sama pak spáchala sebevraždu. Co o ní říci? Souložili dva, ale cizoložství se dopustil jen jeden, protože je třeba hledět k tomu, co se děje v odlišných duších, a nikoli ve spojených údech. Při znásilnění těla jde pouze o skutek násilníka, protože znásilněná s jeho skutkem nesouhlasí. Cizoložník byl se svým otcem vyhnán z vlasti, ona však sama sebe potrestala nejhorším trestem, totiž smrtí, a k tomu ji vedl stud, aby si lidé nemysleli, že podlehla dobrovolně, a nepokládali ji za spoluvinici, a proto její dobrovolná smrt se stala svědkem jejího smýšlení. Křesťanky, které vytrpěly podobnou věc, však žijí dál a netrestají cizí hřích na sobě, aby ke zločinům druhých nepřidávaly svoje vlastní, a svědkem jejich smýšlení je svědomí, jež sice lidem zůstává neviditelné, ale Bůh je vidí a zkoumá. Sebevražda by je sice mohla uchránit od lidského podezření, zato by je však v žádném případě nemohla uchránit před hříchem. 1.20 O tom, že v Písmu svatém není žádné místo, které by v kterékoli věci dávalo křesťanům právo na dobrovolnou smrt Ani pro odvrácení či odstranění nějakého zla nebo pro dosažení nějakého dobra není křesťanům dovoleno, aby si sami způsobili smrt. Naopak je dáno přikázání „Nezabiješ“, které se vztahuje na druhého člověka i na sebe samého. 1.21 V kterých případech není zabití člověka zločinem vraždy Z pravidla, že není dovoleno člověka zabít, učinil Bůh výjimky: boj za války nebo poprava zločinců. Abraham (1M 22) chtěl zabít svého syna, avšak jednal z poslušnosti; Jiftách (Sd 11) chtěl zabít svou dceru, avšak jednal ze zbožnosti; Samson (Sd 16) spolu s nepřáteli pohřbil v troskách domu sám sebe, avšak jednal ze skrytého vnuknutí Ducha svatého, jenž skrze něho konal zázraky. Zabit smí být jenom ten člověk, kde to přikazuje spravedlivý zákon všeobecně

anebo sám božský Pramen spravedlnosti ve zvláštním případě. Jinak je vinen zločinem vraždy každý, kdo úmyslně zabije člověka, ať už sebe nebo někoho jiného. 1.22 O tom, zda sebevražda může být někdy projevem duševní síly A všichni, kdo spáchali sebevraždu, stěží zasluhují obdiv pro svou duševní sílu, a už vůbec nezasluhují chválu za zdravou moudrost. Když člověk nedokáže unést nějakou nepříjemnost a sám se proto zabije, nemůže se to nazvat duševní silou, spíše to sebevraha usvědčuje z duševní slabosti. Silný duch životním obtížím spíše čelí, než aby jim uhýbal. A kdyby někdo namítal, že řada lidí spáchala sebevraždu proto, aby neupadli do rukou nepřátel, pak se to nemělo stát, vždyť nečteme, že by se toho někdy dopustili patriarchové a proroci ani apoštolové: ba naopak, božský Spasitel je vyzval, aby v době pronásledování prchali z jednoho města do jiného (Mt 10,23), ale neradil jim, aby na sebe vztáhli ruku. Rovněž nikde neříká, aby tímto způsobem odešli z tohoto života jeho věrní, jimž při svém odchodu připravil věčné příbytky (J 14,2). Ctitelům jediného pravého Boha sebevražda dovolena není. 1.23 O případu Katona, který se usmrtil, protože nemohl snést Cézarovo vítězství Kromě Lukrécie spáchal sebevraždu ještě Kato (Mladší), a poněvadž platil za člověka vzdělaného a ušlechtilého, někteří by mohli soudit, že jeho skutek je správný. Jeho přátelé však byli také vzdělaní lidé a ti jej z tohoto skutku zrazovali a říkali, že takový skutek by ukazoval spíše na slabost neschopnou snášet obtíže než na počestnost vyhýbající se hanbě. 1.24 O tom, že v té ctnosti, kterou Regulus předčil Katona, mnohem více vynikají křesťané Výše než Kato stojí spravedlivý Jób, který raději na vlastním těle vytrpěl všechny strasti, než aby se jich zbavil sebevraždou. Kato bojoval proti Cézarovi na Pompejově straně a po Cézarově vítězství spáchal sebevraždu, aby se jako přemožený nemusel Cézarovi podrobit; naproti tomu Regulus nad Puny zvítězil, avšak později byl poražen, a přesto se rozhodl raději se jim podrobit jako otrok než se jich zbavit jako sebevrah. V punském zajetí si zachoval trpělivost i oddanost Římu a zvolil si raději smrt z rukou nepřátel než sebevraždu, kterou bezpochyby pokládal za velký zločin. Štěstí jej nezkazilo a neštěstí nezlomilo. Oč raději se takového bezbožného skutku zdrží křesťané, kteří uctívají jediného pravého Boha a touží po nebeské vlasti, i kdyby je božská prozřetelnost vydala pro osvědčení nebo polepšení na čas do rukou nepřátel! Vždyť Nejvyšší, jenž se pro ně ponížil, je nikdy neopustí!

1.25 O tom, že se nemáme vyhýbat hříchu hříchem Ačkoli tělo, vystavené vášni, podléhá lákadlům záludných rozkoší a často souhlasí s hříchem, neznamená to, že by se měl někdo zabít, aby už nehřešil. Lidský duch, který je poddaný spíše Bohu a nebeské žádostivosti než tělu a pozemské žádostivosti, může odepřít souhlas s hříchem. A je lepší nejistý hřích v budoucnosti než jistý hřích v přítomnosti a také je lepší dopustit se hříchu, po němž je možné konat pokání, než hříchu, po němž pokání už není možné. Nikdo si nesmí způsobit smrt, aby se vyhnul časným strastem, vždyť by se nevyhnul strastem věčným; nikdo si nesmí způsobit smrt pro cizí hříchy, aby k nim nepřidal svůj vlastní hřích; nikdo si nesmí způsobit smrt pro vlastní hříchy minulé ani budoucí, aby mu zůstal čas k pokání; a nikdo si nesmí způsobit smrt z touhy po lepším životě, v nějž po smrti doufáme, protože sebevrahy žádná lepší život po smrti nečeká. 1.26 Z jakého asi důvodu došlo podle naší víry ke skutkům nedovoleným, které někteří svatí zřejmě vykonali A třebaže některé svaté ženy v době pronásledování prchaly, aby uchránily svou cudnost, a vrhly se do řeky, aby je strhla a usmrtila, nemůžeme je posuzovat, protože nevíme, zda se Církvi nedostalo božských svědectví, aby jejich památku ctila jako památku mučednic. Nechceme soudit o věcech skrytých. Co když tak učinily z poslušnosti k příkazu Božímu? Ani nesmíme věřit jinak ani o Samsonovi. Ani voják, který na rozkaz zabije člověka, není vinen vraždou, ba mohl by být obžalován z neuposlechnutí rozkazu, kdyby tak neučinil; a naopak by mohl být obžalován, kdyby tak učinil bez rozkazu. 1.27 O tom, zda lze sáhnout k dobrovolné smrti, aby se člověk vyhnul hříchu Vybízet lidi, aby se po křtu nebo po zpovědi raději zabíjeli, neboť tak se vyhnou budoucím hříchům, když minulé jsou zahlazeny a „kdo miluje nebezpečí, upadne do něho“ (Sír 3,27), to by byl nejen blud, ale přímo bláznovství, protože zabít se je hřích. A jestliže ani tenhle důvod není spravedlivý, pak není žádný důvod spravedlivý. 1.28 Proč Bůh dopustil, aby chtíč nepřátel hřešil proti tělům zdrženlivých Hluboká je božská prozřetelnost, neboť je psáno, že nevyzpytatelné jsou Boží soudy a nevystihlé Boží cesty (Ř 11,3). Snad se tak stalo pro pýchu nebo závist některých křesťanek, protože se vynášely pro svůj dar neporušenosti a zdrženlivosti nebo někomu jeho cudnost záviděly. A když s hříchem nesouhlasily, zůstalo jim to, co lidé nevidí, avšak světskou slávu vystřídala hanba před lidmi. V ctnosti se sice osvědčily a byly ospravedlněny, avšak v pýše nebo závisti byly pokárány a napraveny. A ty, které v ctnosti panenství, vdovství

nebo manželské počestnosti zůstaly pokorné a nikomu nezáviděly vyšší stupeň svatosti, snad měly nějakou jinou slabost, která mohla přejít v pyšnou povýšenost, kdyby tomu pokoření unikly. U jedněch tak byla odvrácena domýšlivost stávající, u druhých nastávají. Ale nechť se nedomnívají, že Bůh, když dopouští svou skrytou vůlí takové věci, které si nikdo nemůže dovolit beztrestně, o ně proto už nedbá! 1.29 Co mají následovníci Kristovi odpovídat nevěřícím, když jim předhazují, že je Kristus před zběsilostí nepřátel nezachránil Útěcha křesťanů spočívá v naději ve věci nepomíjející a jejich časný život je přípravou na život věčný, nejsou připoutáni k pozemským věcem, nýbrž k nebeským, a proto je každé neštěstí buď vyzkouší, anebo polepší. Kdo se jich ptají, kde je tvůj Bůh, ať spíše odpovědí, kde jsou jejich bohové, kdykoli sami utrpí nějaké pohromy. Vždyť bohové pohanů jsou zlí duchové, avšak náš Pán stvořil nebesa i zemi (srov. Ž 96,4; 1K 8,4-6). 1.30 Jak nečestným blahobytem by chtěli oplývat lidé, kteří žalují na křesťanské časy Pohané si stýskají na křesťanské časy, protože chtějí mít zajištěn svůj přepych a chtějí hnít ve své zkaženosti beze všech rušivých nepříjemností. Netouží po hlubokém míru ani pevném pořádku, netouží užívat svých statků s mírností a zbožností, spíše chtějí bláznivě rozhazovat a vyhledávat stále nové rozkoše. Jejich nenasytná chtvivost působí války vnější i vnitřní a dochází i k tomu, že jedni se bojí druhých a nikdo si není ničím jist. Jakmile neřesti nabudou převahy u mocných jednotlivců, ovládnou brzy i všechny ostatní. Proto Scipio Nasica požadoval ponechání Karthága, aby Římané byli nuceni být stále ostražití a stále se připravovali k boji. A když bylo Karthágo přece zbořeno, spolu s ním byla zbořena i občanská svornost Římanů a došlo k občanské válce. 1.31 Kterými neřestmi postupně vzrůstala římská touha po moci Ačkoli v zpupných povahách neusíná nikdy, cestou nepřetržitého zastávání úřadů došla až k císařství, avšak nepřetržité zastávání úřadů není možné bez kupování voličů, avšak kupování voličů není možné bez jejich hrabivosti, avšak hrabivost voličů není možná bez jejich rozmařilosti, avšak rozmařilost voličů není možná bez přílišného blahobytu státu. Kromě toho pohanům ještě nebylo dáno nebeské zjevení a zůstávali v područí zlých duchů. 1.32 O zavedení divadelních her Divadelní hry jako výstavy hanebnosti a rejdiště hlouposti byly v Římě z náboženských důvodů, ačkoli pohanští bohové nebyli o nic lepší než jejich

kněží, a tak pro zažehnání tělesného moru byl přivoláván daleko horší mor duševní. 1.33 O neřestech Římanů, které ani vyvrácení rodného Města nenapravilo Po pádu Říma nadále pokračovaly tlačenice v divadlech. Město nemohlo obstát, ani když jeho hradby ještě stály, protože už padly mravy jeho obyvatel. Svod bezbožných duchů u nich platil víc než varování prozíravých lidí. Avšak zlo, které pohané sami spáchali a nyní musejí snášet, nechtějí přičítat sobě, nýbrž křesťanské době. Blahobyt je zkazil a strádání je nedovedlo napravit; ve své lehkomyslnosti netouží po míru pro svou vlast, nýbrž po beztrestnosti pro svou slast. 1.34 O Boží dobrotivosti, která zkázu Města zmírnila Bůh jim však daroval život, aby se pokáním polepšili, když je zachránil z rukou nepřátel, třebaže se vydávali za jeho služebníky nebo se ukrývali v jeho svatyních. 1.35 O dětech Církve, skrytých mezi bezbožníky, a o nepravých křesťanech vnitř Církve Obec krále Krista nemá zapomínat, že i ve středu nepřátel se skrývají její budoucí spoluobčané, a naopak při své pouti světem má ve svých řadách některé, kteří nedosáhnou věčného údělu svatých a kteří jednou plní s pohany divadla, jednou s křesťany pospíchají do kostelů. Obě obce totiž, obec spravedlivých i obec nespravedlivých, se na tomto světě mísí a prostupují, dokud je nerozloučí poslední soud. 1.36 Které věci budou probrány v následující knize Pohané svalují odpovědnost za zhroucení římského státu na křesťanské náboženství, které jim brání v obětech bohům, avšak velké pohromy se objevovaly již před zákazem pohanských obětí. Byl to pravý Bůh, v jehož moci jsou všechna králoství, kdo podporoval vzrůst jejich říše pro jejich ctnosti, zato domnělí bohové jim v ničem neprospěli, spíše jim škodili. A nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že bohové mají být uctíváni nejen pro zdar v tomto časném životě, ale i pro spásu v onom posmrtném životě. Avšak věčná blaženost se neklamně slibuje pouze v pravé víře.

II. kniha (má 29 kapitol)

II.1 O míře, která je při rozpravě nezbytná Kdyby se choré cítění lidského návyku neodvažovalo odpírat jasnému důkazu pravdy, nýbrž spíše se ve své slabosti poddávalo spasitelné nauce jako léku, aby bylo s pomocí Boží uzdraveno zbožnou vírou, nebylo by třeba dlouhého výkladu k vyvrácení jakéhokoli bludu a lichých domněnek. Jen kdyby lidé správně mysleli a výstižně vyjadřovali své myšlenky! Avšak pro svou slepotu nevidí ani věci jasné a pro svou zatvrzelost nepřipouštějí ani věci spatřené na vlastní oči. Proto je nutné mluvit o jasných věcech, jako bychom je nedávali prohlédnout lidem, kteří vidí, nýbrž spíše dávali je ohmatat lidem, kteří tápou se zavřenýma očima. Někteří lidé nejsou schopni porozumět výkladu, jiní jsou nepřístupní, i když výkladu porozumějí, jiní zase mají námitky a donekonečně jen mluví opovážlivě a nesmyslně (srov. Ž 94,4). Bylo by neplodné a nekonečné, kdybychom chtěli jejich námitky vyvracet, protože oni nehledají pravdu a jen chtějí za každou cenu něco namítnout. Takoví se stále učí a nikdy nemohou dojít k poznání pravdy (srov. 2Tm 3,7). II.2 O tom, co bylo vyloženo v prvním svazku V první svazku se píše o Boží obci a proti lidem, kteří vinu za nynější války a především nedávné zpustošení Města svalují na křesťany. Odpovídá se na otázku, proč byli zachráněni i bezbožní a proč trpěli i zbožní. Příčinou vzestupu Města byly ctnosti předků a příčinou pádu Města byly neřesti potomků. II.3 Doklady z dějin ukáží, které útrapy postihly Římany v dobách mnohobožství, dokud se nerozmohlo křesťanské náboženství Nejen lidé prostí a neučení, ale i lidé vzdělaní svalují vinu za pohromy, jimiž lidstvo musí být v určitých dobách a na určitých místech stíháno, na křesťanské náboženství, které se šíří na úkor starého mnohobožství. Avšak četné a rozmanité rány osudu postihly Řím i v době předkřesťanské. Proč tedy pohanští bohové dopouštěli na své ctitele takové rány osudu i v době, dokud hlásání evangelia ještě nebojovalo proti pohanským obětem? II.4 O tom, že polytheisté od svých bohů nikdy nedostali mravní příkazy a že je uctívali ohavnými obřady Proč se bohové pohanů nepostarali o to, aby nepropadly zkáze mravy jejich ctitelů. Vždyť jestliže pohané pečovali o uctívání bohů, pak bohové měli pečovat o jejich jednání. Mravní příkazy neměli skrývat, ale naopak měli je vyhlásit a za špatné skutky pohrozit trestem a za dobré skutky slíbit odměnu. Augustin jako mladík kdysi navštěvoval hnusné hry na počest bohů, plné kluzkých žertů a ohavných výjevů, kde z takových oplzlostí měli požitek zlí duchové a kde se nenašlo nic jiného než znesvěcení a poskvrnění.

II.5 O oplzlostech, jimiž byla uctívána Matka bohů Scipio Nasica přivezl do Města sochu Matky bohů1. Jistě by přál i vlastní matce, aby se jí dostalo božských poct, jakých se dostávalo héroům, ale jistě by nedovolil, aby se k její poctě konaly takové oplzlosti, jaké by ta ctihodná paní nesnesla ani ve slovech. Proto Matka bohů, za jakou by se styděl každý sebepodlejší člověk, ten zlých duch, chtěla ovládnout mysli Římanů skrze nejlepšího muže: vždyt „žena loví drahocenné duše mužů“ (Př 6,26) a vyhlédla si jej ke svému klamu. Ve svém kultu vyhledávala takové věci, za jaké by se řádní lidé styděli a štítili by se jich i při svých hostinách. II.6 O tom, že pohanští bohové nikdy nedali posvátný mravní řád Pohanští bohové se nestarali o mravní život obcí a národů, které je ctily, ba naopak je vydávali do mravní zkázy. Při jejich slavnostech herci provozovali hry s oplzlými vtipy a necudnými pohyby, lidé byli ponecháváni ve svých neřestech všeho druhu a nebyli poučeni, o čem měli být poučeni, a tak byli záměrně odvraceni od hledání pravdy a pravého náboženství. Římský satirik Persius 2 napsal: Učte se, ubožáci, a poznejte příčiny věcí, čím jsme a proč se k životu rodíme, jaký byl určen pořádek, kudy a odkud se zatáčky bezpečně berou, která je majetku míra a co smíme si přát, co trpký peníz má dobrého v sobě a příbuzným drahým i vlasti kolik se věnovat sluší a jakým chtělo tě mít božstvo a jaký úkol ti určilo na tomto světě. II.7 O tom, že objevy filosofů jsou bez božského schválení neužitečné, protože na člověka se sklonem ke zlému působí více skutky bohů než úvahy lidí Filosofické školy a jejich rozpravy nemohou nahradit mravní řád, protože jde o lidské nálezky, a nikoli božské příkazy. Filosofové se sice pokusili zjistit rozumem, co je skryto v přírodě, jaká jsou pravidla myšlení a čeho se máme v životě držet a čeho vyvarovat, a někteří z nich přišli na důležité věci s božskou pomocí; ale byli omezeni lidskou přirozeností a dopouštěli se omylů, zvláště 1

Matka bohů Kybelé (Magna mater deum) byla původně asi bohyní hor a divoké přírody, dárkyně plodnosti a ochránkyně lidstva a měst. Její milenec a zároveň syn Attis ji zradil, a proto jej v návalu vzteku dala vykleštit, načež Attis zemřel. Jeho následné znovuzrození symbolizovalo procitnutí přírody na jaře. Její kult se dostal z Frýgie na Krétu a do Řecka a na konci 3. stol. př. Kr. také do pohanského Říma. Řekové ji ztotožnili s bohyní země Gáiou a s Diovou matkou Rheou (Rheia Kybelé), Římané s bohyní Opou. Její modla z černého kamene, patrně meteoritu, byla uctívána v Pessinúntě ve Frýgii, odkud byla za 2. punské války v r. 204 př. Kr. převezena do Říma. Její výstřední orgiastický kult prováděli vykleštění a zženštilí kněží zvaní galii. V r. 191 př. Kr. byla na její počet zavedena slavnost a hry pod názvem megalésia ve dnech 4.-10. dubna. 2

Auleus Persius Flaccus (+ 62 po Kr.), viz Satiry 3,66nn.

když se božská prozřetelnost postavila do cesty jejich pýchy a domýšlivosti, aby vynikla cesta pokory a prostoty zbožných. Přesto by bylo spravedlivější vzdávat pocty filosofům, kteří něco objevili, co poslouží k vedení dobrého života a k dosažení blaženého života, než aby se vzdávaly pocty zlým duchům v chrámech, kde se šílenci mrzačí a odehrávají se tam ohavné ukrutnosti a kruté ohavnosti. II.8 O divadelních hrách, které bohy neurážejí předváděním jejich neřestí V divadelních hrách se vnímají spíše skutky Jupiterovy než nauky filosofů, tam se dává přednost hrám zavedeným z příkazu bohů před naukami vyhlášenými z podnětu lidí. A třebaže Jupitera básníci vylíčili jako záletníka, on se nehněvá. II.9 Jak staří Římané omezovali básnickou volnost, které Řekové popřávali svobody, držíce se úsudku bohů Komedie by bývaly nikdy nemohly dojít u obecenstva obliby se svými neřestmi, kdyby je nepřipouštěl obvyklý způsob jeho života (Cicero, O státě, IV, 10). Komedii bylo dovoleno cokoli o komkoli říkat včetně bohů. Jestliže tedy bylo dovoleno nešetřit pověsti bohů, pak o to více nebyla ušetřena pověst smrtelníků. Naproti tomu římské zákony dvanácti desek trestaly toho, kdo veřejně zpíval nebo skládal popěvek, který druhému způsobil ostudu, neboť život má podléhat zkoumání úřadů a každý má mít možnost odpovědět a hájit se před soudem. Proto Římané byli proti tomu, aby byl kdokoli zaživa na jevišti chválen nebo tupen. II.10 Jak prohnanými škůdci byli zlí duchové, chtějíce, aby se vyprávěly jejich zlé skutky, ať už skutečné nebo domnělé Odpůrci se brání tím, že zlé skutky bohů se nevypravují po pravdě, nýbrž jsou proti pravdě smyšleny. Ale zlí duchové, které lidé mají za bohy, chtějí, aby se o nich rozšiřovaly i špatnosti, které nespáchali, jen aby tak těmito výmysly mohli ulovit lidskou mysl jako sítěmi a vláčet ji za sebou k budoucímu trestu. Vždyť zlí duchové se těší z lidských bludů a snaží se, aby páchání zločinů a hanebností se zdálo dostatečně odůvodněno nebeským vlivem. Smrtelníci se nesnaží o lepší pověst, než jakou mají nebešťané, aby se tak nad ně nevynášeli, ale naopak se jim přizpůsobují. II.11 U Řeků byli herci přijímáni do státní služby, protože lidé by neprávem pohrdali těmi, kdo usmiřují bohy Proto byli herci u Řeků přijímáni do státní služby a těšili se nemalým občanským poctám, aby tak neplatili za bezectné, když i bohové si oblíbili jejich hry a byly jim příjemné. Vždyť proč by měli ctít kněze, jejichž rukama se

podávaly bohům oběti, a přitom pohrdat herci, jejichž prostřednictvím se poskytovala bohům pocta pro odvrácení jejich hněvu a lidem zábava pro získání jejich přízně? Podle Labeona3 si člověk nakloní dobré bohy veselými obřady, hrami a hostinami, kdežto zlé bohy ponurými obřady a vraždami. II.12 O tom, že Římané měli lepší mínění o sobě než o svých bozích, když odepřeli básníkům takovou volnost vůči lidem, jakou jim dali vůči bohům Římané však nechtěli, aby jejich život a pověst byly vystaveny křivdám a posměškům básníků, a proto trestali toho, kdo by se odvážil posměšnou píseň složit, dokonce smrtí. Přesto během posvátných slavností básníci směli bez omezení přednášet a zpívat o hanebných skutcích bohů. II.13 Římané měli pochopit, že jejich bohové nejsou hodni božské pocty, když si vyžadují nemravné hry Vždyť jak by nemělo zůstat beztrestné to, co podle vůle samých bohů bylo posvátné? Oni takové divadelní hry sami zavedli mezi římské obyčeje a sami poručili jejich provozování ke své cti. Ale právě proto měli Římané pochopit, že to nejsou praví bohové a že vůbec nejsou hodni božské pocty. To zlí duchové si vyžádali, aby mezi obřady k jejich poctě byla přidána i oslava jejich zločinů. Římané však alespoň nectili herce a divadlo považovali za nemrav, ale co to bylo platné, že herci byli vyloučeni z úřadů, když divadelní hry byly součástí bohoslužeb! II.14 Platon, který v dobře řízeném státě nedával místa básníkům, byl lepší než tito bohové, kteří chtěli být uctíváni divadelními hrami Jsou-li pokládáni za bezectné herci, proč nejsou pokládáni za bezectné i básníci takových her? Vždyť sám Platon v úvaze o ideální obci dospěl k názoru, že básníci musejí být vyhnáni z města jako nepřátelé pravdy, aby svými výmysly neotravovaly srdce občanů, a třebaže Řeky nepřesvědčil, alespoň k tomu radil. A jako Platon odsuzuje básnické smyšlenky, tak římské zákony odnímají básníkům volnost urážet lidi. Nemohli se tedy Římané dočkat dobrých zákonů od svých bohů, protože římské zákony znamenají pro bohy usvědčení ze špatnosti: vždyť bohové se dožadují her, ale zákony zbavují herce každé cti; bohové poroučejí vychvalovat své nectné skutky, ale zákony odstrašují troufalé básníky od ostouzení lidí. Dobře se stalo, že Platon nechtěl mít ve své ideální obci básníky, kteří by podle libosti lhali nebo stavěli před očí lidí jako vzor ty nejpodlejší skutky bohů. 3

Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jure pontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana (Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánská právnická škola (právnický směr).

II.15 O tom, že Římané některé kulty nezavedli ze rozumového důvodu, nýbrž ze stranictví Romulus dostal jméno Quirinus a měl svého flamina 4 (flamen Quirinalis), podobně Juppiter (flamen Dialis) a Mars (flamen Martialis). Tak byl Romulus více poctěn než Neptun i Pluto, Juppiterovi bratří, ba více než sám Saturn, jejich otec. Jen Juppiter a Romulův otec Mars měli flaminy jako Romulus. II.16 O tom, že kdyby se bohové nějak starali o spravedlnost, měli Římané dostat mravní předpisy spíše od nich, než si vypůjčit zákony od jiných lidí Kdyby Římané mohli obdržet mravní řád od svých bohů, nebyli by několik let po založení Města převzali od Athéňanů zákony Solónovy 5. Další zákony jim dal král Numa Pompilius6, nástupce Romulův. Kromě toho byly sepsány zákony dvanácti desek7. Tedy bohové se nepostarali o záchranu svých ctitelů před neduhy ducha, před špatným způsobem života a před mravními úhonami. II.17 O únosu Sabinek a o jiných bezprávích, jaká v římské obci bujela i za vychvalovaných časů Sallustius8 napsal, že právo a dobro u Římanů pramenilo spíše z přirozeného smyslu než ze zákonů. Asi na základě tohoto citu pro spravedlnost a dobro byly uneseny Sabinky. A to mohli o jejich ruku požádat, a teprve potom, kdyby byli odmítnuti, by únos odepřených dívek byl menším bezprávím, a tak by nebojovali s těmi, kteří jen chtěli dostat zpátky své unesené dívky, nýbrž jen s těmi, kdo jim odepřel dát své dívky za manželky.

4

Velcí flaminové patricijští (flamines majores) byli tři, později přibyl čtvrtý (flamen Divi Julii) na památku Caesarovu. Kromě nich bylo 12 malých flaminů plebejských (flamines minores): Furrinalis (bohyně Furrina), Carmentalis (bohyně Carmenta), Volcanalis (bůh Vulcanus, tj. Héfaistos), Cerealis (bohyně Ceres, tj. Démétér), Portunalis (bůh přístavů Portunus), Volturnalis (bůh vod a řek Volturnus, snad totožný s Tiberem), Palatualis (bohyně Palatua), Floralis (bohyně jara a květů Flora), Falacer (snad jde o kněze sabinského místa Falacrinae), Pomonalis (bohyně ovoce Pomona), Lucularis a Virbialis. Všichni flaminové patřili do kollegia pontifiků spolu s obětním králem (rex sacrorum) a se šesti pannami vestálkami (virgines Vestales). V čele kollegia stál pontifex maximus. 5 Solón, řecký básník a zákonodárce v Athénách (+ 555 př. Kr.) 6 Numa Pompilius, římský král v letech 716-671 př. Kr. 7 Zákony dvanácti desek (leges duodecim tabularum) byly sepsány v letech 451-450 př. Kr. desetičlennou komisí tzv. decemvirů. 8 Gaius Sallustius Crispus (+ 36-34 př. Kr.), římský politik a historik, viz De coniuratione Catilinae 9

A asi to byl zase cit pro spravedlnost a dobro, že po vyhnání krále Tarquinia Superba9 a jeho synů, z nichž jeden, Sextus Tarquinius, násilně zneuctil Lukrécii, přinutil konzul Junius Brutus svého spolukonzula Lucia Tarquinia Collatina, Lukréciina manžela, člověka řádného a bezúhonného, aby se vzdal úřadu jen proto, že měl totéž jméno i původ jako Tarquiniové, a ani mu nedovolili zůstat v obci. Tentýž cit pro spravedlnost a dobro se uplatnil také v případě Marka Furia Camilla10, druhého zakladatele Říma, jenž porazil Vejany, nejnebezpečnější nepřátele římského národa, a byl pak obžalován od pomlouvačů, kteří mu záviděli jeho statečnost, ze zpronevěry kořisti a z toho, že při svém triumfu táhlo jeho válečný vůz čtyřspřeží, což připomínalo dobu vlády králů, a proto raději dobrovolně odešel do vyhnanství, přičemž za své nepřítomnosti byl odsouzen k pokutě 10 tis. asů. Přesto zakrátko svou nevděčnou vlast osvobodil znovu, tentokrát od Gallů. II.18 Jaké byly podle Sallustiových dějin mravy Římanů, kdykoli je zkrušil strach nebo jim bezpečí dalo volnost Podle Sallustia v době mezi druhou a třetí punskou válkou byl římský národ dokonale ukázněný a úplně svorný, příčinou toho byl strach z Karthága, kdežto po pádu Karthága se rozmohly neřesti, jaké obvykle vznikají za blahobytu. Podobně po vyhnání králů trval strach z Etrusků a potom Římany sužovaly vnitřní rozpory mezi patriciji a plebeji11. II.19 O hnilobě římského státu, dokud Kristus neodstranil uctívání bohů Podle samotných římských spisovatelů „římský stát se stal z nejkrásnějšího a nejlepšího ponenáhlu nejhorším a nejničemnějším, a starobylé mravy klesaly už ne ponenáhlu, ale jako vodopád a mládež propadla rozmařilosti a lakotě“. Římští bohové nejen nedali římskému národu příkazy proti hýření a lakotě a nejen skryli rozumná nařízení, ba dokonce žádali věci hanebné, aby si jimi získali zhoubný vliv prostřednictvím předstíraného božství. Je zajímavé, že nekladou vinu za to, že se římský stát ještě před příchodem Kristovým stal nejhorším a nejničemnějším, zato spílají křesťanskému náboženství pro každou újmu, kterou utrpěli ve své povýšenosti a poživačnosti. Kdyby však příkazů Kristových dbali všichni králové a všechny národy, knížata i soudcové, mladí i staří, muži i ženy, ba i celníci a vojáci, k nimž se obrací Jan Křtitel, stát by našel blaho nejen v přítomném životě, ale jeho obyvatelé by dosáhli i výšin věčného života. Avšak jeden slyší, druhý nedbá, a mnozí mají větší sklon k neblaze lichotivým 9

Lucius Tarquinius Superbus, vládl v letech 534-510 př. Kr. Marcus Furius Camillus (+ 365 př. Kr.), římský politik a vojevůdce 11 V r. 494 př. Kr. vznikl úřad tribuna lidu s právem veta, od r. 366 př. Kr. směli plebejové zastávat konzulský úřad a od r. 300 př. Kr. také kněžské úřady. 10

rozkoším než k užitečně nepohodlným ctnostem. Proto služebníci Kristovi mají přikázáno snášet, bude-li to nutné, i ten nejhorší a nejničemnější stát, aby si v něm svou trpělivostí připravovali slavné místo v nejsvětějším a nejvznešenějším státě, v němž je zákonem vůle Boží, totiž v nebeském království. II.20 Jakému štěstí by se chtěli těšit a v jakých mravech by chtěli žít lidé, kteří žalují na křesťanské časy Ctitelé a milovníci pohanských bohů, kteří si dokonce kladou za čest, jsou-li jejich následovníky ve zločinech a neřestech, se vůbec nestarají o to, aby římský stát přestal být nejhorším a nejničemnějším. Chtějí, aby se věci těžké nepřikazovaly a věci rozkošné nezakazovaly; zajímají se jen o rozhojňování prostředků, které by jim umožnily každodenní rozhazování; a kromě ohrožování cizího majetku a života si má každý dělat, co chce; a komu se taková blaženost nelíbí, stane se veřejným nepřítelem. A kdyby byl jejich králem poživačný Sardanapal12, jenž si dal na svůj náhrobek napsat, že jsa mrtev má jen to, čeho užil zaživa, jistě by mu zasvětili chrám a flamina ochotněji než Romulovi. II.21 Jaké bylo Ciceronovo mínění o římském státě Nebudou-li přát sluchu Sallustiovi, který nazval římský stát nejhorším a nejzkaženějším, pak mohou naslouchat Ciceronovi13, podle jehož slov vzal tehdy římský stát už úplně za své a nezbylo z něho vůbec nic. U něho Scipio14 říká, že jako v hudbě je třeba zachovat harmonii mezi různými tóny, tak i v obci je harmonií svornost, která nemůže existovat bez spravedlnosti. Zásada, že stát nelze řídit bez páchání bezpráví, je nesprávná, naopak zásada, že stát nelze řídit bez zachovávání spravedlnosti, je správná. Stát je věc lidu, ovšem lidem není jakkýkoli sdružený dav, nýbrž společenství spojené stejným právem a společným prospěchem, a stát je dobře veden, ať už králem nebo sborem šlechticů nebo veškerým lidem, jen tehdy, je-li veden spravedlivě. V opačném případě se jeho vedení stává tyranem, ať už individuálním nebo kolektivním. Básník Ennius15 říká, že římský stát stojí na starodávných mravech i mužích, neboť tak velké obci by nemohli dát základy a dlouhé trvání ani muži bez takových mravů, ani mravy bez takových mužů. Naše doba převzala stát jako vybledlý obraz, jemuž se nesnaží vrátit dřívější barvy. Starobylé mravy zašly nedostatkem vynikajících mužů a naopak vynikající muži zašli nedostatkem 12

Jde o posledního mocného assyrského krále Aššurbanipala. Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dále soudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900 dopisů) a několik básní. 14 Snad je myšlen Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantius, dobyvatel Karthága. 15 Quintus Ennius (+ 189 př. Kr.), římský básník epický a tragický, považovaný za otce římské literatury. Jeho hlavním dílem je historický epos Annales, který zůstal nejvýznamnějším římským eposem až do vydání Vergiliovy Aeneidy. 13

starobylých mravů. Zdánlivě stát máme, ale ve skutečnosti jsme jej pozbyli už dávno. Proč se pohanští bohové nepřičinili, aby římský stát nezašel a nezmizel už dávno předtím, než přišel vtělený Syn Boží? Pravá spravedlnost může být jen ve státě, jehož zakladatelem a vládcem je Kristus, totiž v obci Boží (srov. Ž 87,3). II.22 O tom, že se římští bohové nikdy nestarali o to, aby mravní zkáza stát nezahubila Ochranní bohové nedali římskému státu mravní příkazy, aby zabránili jeho zkáze, třebaže oddaný národ je uctíval v tolika chrámech tolika rozličnými obřady a oběťmi, stejně jako řadou svátečních slavností a množstvím výpravných her. Vergilius16 napsal, že „zůstaly pusté chrámy a oltáře, zmizeli všichni bohové, na kterých stála ta říše“. Ostatně Řím byl dobyt a zapálen od Gallů dávno před úpadkem mravů. Co to bylo za bohy, když nechtěli žít v národě svých ctitelů a když ho neučili žít dobře, jakmile žil špatně? II.23 O tom, že proměny pomíjejících hodnot nezávisí na přízni nebo zášti zlých duchů, nýbrž na rozhodování pravého Boha Člověku jako Mariovi17 se může dostat velké blaženosti i bez přízně bohů, kteří se na něho hněvají, a naopak člověku jako Regulovi18 se může dostat velkého trápení i bez zášti bohů, kteří jsou mu nakloněni. Tak lidem, které nenávidí, vůbec neškodí, a naopak lidem, které milují, nijak nepomáhají. Proč jsou tedy vůbec uctíváni a proč se v krušných časech reptá, jako by zmizeli uraženi, a proč lidé nezaslouženě tupí křesťanské náboženství? Špatnému člověku Mariovi jako by pomohli a dobrého člověka Regula jako by ponechali jeho osudu, a přece Regulus je nectil o nic míň než Marius. A na druhé straně chvályhodný Metellus19 byl šťastný, a ničemný Catilina20 byl nešťastný. Skutečná blaženost se dostává těm, kdo jsou dobří a uctívají pravého Boha, jenž jediný ji může udělit svou skrytou prozřetelností. Zlí duchové sice také leccos zmohou, ale jen tolik, kolik jim dovolí všemohoucí Bůh, neboť oni sami ani zlí lidé nemohou dělat všechno, co by chtěli. Úradky Boží nikdo neobsáhne a nikdy do nich nijak nezasáhne. II.24 O skutcích Sullových, zjevně podporovaných od zlých duchů 16

Publius Vergilius Maro (+ 19 př. Kr.), římský básník, autor hrdinského eposu Aeneas a Zpěvů pastýřských (Bucolica) i Zpěvů rolnických (Georgica). 17 Gaius Marius (+ 86 př. Kr.), římský vojevůdce a politik, člověk neznámého a neurozeného původu, krvavý původce a vůdce občanských válek, zavedl vojenskou reformu ve smyslu profesionální žoldnéřské armády. 18 Marcus Attilius Regulus (+ 250 př. Kr.), srov. I, 15 19 Quintus Caecilius Metellus Pius (+ 63 př. Kr.), zvolen konzulem v r. 80 př. Kr., pak byl prokonzulem v Hispánii, kde dosáhl velkých vítězství; všech jeho pět synů dosáhlo konzulské hodnosti. 20 Lucius Sergius Catilina (+ 62 př. Kr.), římský politik, jehož spiknutí v Římě i na venkově bylo prozrazeno.

Sulla21 se zdál být zachráncem z běd předcházejícho období, ale nastaly za něho takové časy, že ty dřívější se proti nim zdály být žádoucí. Bohové mu předpovídali příznivou budoucnost, ale pro jeho neblahé vášně mu nijak nehrozili a o jeho polepšení se vůbec nestarali. Výkřik ve vytržení zněl: Vítězství je tvoje, Sullo!, ale člověk, jehož ústy mluvil zlý duch, už nezvolal: Zanech svých zločinů, Sullo! Zlí duchové totiž nehledají prospěch lidí, nýbrž prospěch vlastní, a chtějí být uctíváni takovým způsobem, pro nějž podstoupí jejich ctitelé spolu s nimi jediný nejzoufalejší soud před Bohem. Zlí duchové se obávali spíše Sullovy nápravy než jeho porážky, a proto se dostatečně přičinili o to, aby slavný vítěz nad svými spoluobčany byl sám poražen hříšnými neřestmi a dostal se do mnohem horší poroby: pod nadvládu zlých duchů. II.25 Jak velice vedou zlí duchové lidi ke špatnostem, zasahujíce při páchání zločinů zdánlivě božskou autoritou svého příkladu Zlí duchové se snaží dát svým příkladem zdánlivé božské schválení zločinům. Svým zjevením předstírané bitvy dali omluvu četným občanským válkám, protože tím, že předstírali boj, bylo jejich cílem to, aby Římané nespatřovali v občanské válce žádný hřích. Jeden voják poznal v mrtvole nepřítele svého bratra a sám se na tom místě probodl: proto zlí duchové jako škůdci chtěli, aby se takové zlo lidem nehnusilo a aby lidé neměli strach před napodobením takové bitvy. Podobně ve své prohnanosti nařídili provozování divadelních her za účelem oslavy těch nejohavnějších skutků. II.26 O tajných naučeních zlých duchů o mravním životě, zatímco při jejich obřadech se veřejně učilo špatnostem Ohavnosti bohů se předváděly o slavnostech na divadelních hrách se záměrem tyto ohavnosti dát všem lidem za vzory k následování. Zlí duchové tuto oslavu na necudných lidech žádali a na cudných vynucovali. Na většinu lidu hřímala nečistá bezbožnost, na několik jednotlivců ševelila předstíraná čistota; hanebnostem se přidělovala široká prostranství, věcem hodným nepravé chvály stačilo ústraní; na neřest se kdokoli díval, zdánlivá ctnost se ukrývala; zlý skutek shromáždil všechny možné diváky, jakoby dobré slovo našlo jenom několik učedníků; člověk se měl červenat pro věci počestné a obdivovat měl věci nepočestné! Zlým duchům šlo o to, aby získali lidi počestné, kterých je málo, a aby neztratili neřestnou většinu a nedošlo snad k její nápravě! Zlí duchové ve svých chrámech vedly zkaženou lidskou mysl ke špatnostem skrytým drážděním, pobízeli ji k cizoložství a kochali se jeho pácháním! Tak nesčetní špatní byli ovládnuti, několik řádných bylo oklamáno.

21

Lucius Cornelius Sulla Felix (+ 78 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, vládnoucí krátce jako diktátor (82 – 79 př. Kr.). V r. 79 př. Kr. se vzdal moci a odešel do ústraní na svůj statek, kde začal sepisovat paměti.

II.27 Za jakého rozvratu veřejné kázně zasvětili Římané svým bohům oplzlé hry, aby si je usmířili Cicero22 se měl stát edilem, a proto veřejně prohlašoval, že mimo jiné povinnosti svého úřadu musí usmířit slavnostními hrami matku Floru. Podobně už jako konzul v nejkritičtější době římského státu říká, že i hry byly provozovány po dobu 10 dnů a že se neopomenulo nic k usmíření bohů23. Takové bohy raději sebovládáním rozzlobit než nevázaností usmiřovat, raději počestností si znepřátelit než zvráceností naklonit! Ochránili sice tělo před nepřítelem, zato v duši ubili ctnost! Obec se učila uprošovat bohy takovým hanebným způsobem, jaký je v pravém náboženství naprosto nepřípustný! II.28 O blahodárnosti křesťanského náboženství Jen lidé nespravedliví a nevděční si mohou stěžovat na to, že jméno Kristovo zachraňuje lidský rod z pekelného jha nečistých mocností a že je přenáší ze světa zkázonosné bezbožnosti do světa blahodárné zbožnosti. Křesťanské náboženství se obrací ke všem. Učí je, jak spravedlivě žít, a kdo slyšíce tato slova plní, dočkají se odměny, a kdo slyšíce tato slova neplní, dočkají se trestu. Hlásá přikázání pravého Boha a vypravuje o jeho skutcích, děkuje mu za jeho dary a vyprošuje od něho nová dobrodiní. II.29 Výzva Římanům, aby zanechali uctívání bohů Římané, synové Regulů24, Scaevolů25, Scipionů26 a Fabriciů27, nechť si žádají pravou zbožnost a už se rozhodnou za čím půjdou, aby došli nepomíjející slávy před Bohem, a nechť se probudí všichni, je den, jako se už dříve probudili někteří, kdo za křesťanskou víru položili život. Nechť se připojí k počtu občanů pravé vlasti a hledají útočiště v odpuštění hříchů. Nechť se osvobodí od svých bohů, totiž vlastně z poroby zlých duchů, které uctívají hrami, a přitom herce těchto her prohlásili za bezectné a vyloučili ze svých úřadů.

III. kniha (má 31 kapitol) III.1 O protivenstvích, kterých se zlí výhradně bojí a kterým byl světem za mnohobožství vždycky vystaven 22

In Verrem V, 14. Srov. poznámku 13. In Catil. 3, 8. 24 Srov. I, 15 a poznámku 18 25 Gaius Mucius Scaevola čili Levák (konec 6. stol. př. Kr.), římský hrdina, jenž byl přistižen při pokusu zabít etruského krále Porsennu, který obléhal Řím, a při výslechu si na důkaz neohroženosti upálil pravou rukou. 26 Srov. poznámku 14 27 Snad Gaius Fabricius Luscinus čili Jednooký (+ 250 př. Kr.), římský konzul a vojevůdce 23

Bohové se nestarali, aby národ jejich ctitelů nebyl zaplaven záplavou zla, nýbrž naopak se přičinili, aby se v něm utopil úplně. Zlí lidé považují za nejvyšší dobro, aby bylo všechno dobré kromě jejich vlastní osoby, nad špatným živobytím se rozčilují více než nad vlastním špatným životem a nechtějí snášet různá neštěstí, jako je např. hlad, nemoc, válka, zajetí a věci tomu podobné. Jejich bohové jim však nebyli záštitou před takovými zly. III.2 Zdali bohové, ctění stejně jako u Římanů i Řeků, měli důvody, aby nechali vyvrátit Tróju Proč byla poražena Trója, z níž pochází římský národ? Prý na Priamovi bylo ztrestáno, že jeho otec Laomedon slíbil mzdu Apollonovi a Neptunovi a svůj slib nesplnil. Oni mu totiž pomohli postavit trójské hradby, a když bylo dílo hotovo, odměnu jim upřel a dokonce je s urážkami vyhnal. Což mu sloužili jako nádeníci? A což věštec Apollo netušil, že Laomedon svůj slib zapře? A Neptun byl také neznalý budoucnosti, když předpovídal28 velikost Aeneova rodu? Neptun pak bojuje proti Trójanům, ale Apollo na straně Trójanů, ačkoli křivou přísahou byli uraženi oba stejně. Není-li pak v takové bohy věřit horší než takovým bohům křivě přísahat?! III.3 O tom, že bohům nemohlo vadit Paridovo cizoložství, protože mezi nimi bylo podle pověsti velmi časté Jak si měli bohové ošklivit Paridovo cizoložství, když si neošklivili Venušino cizoložství s Anchisem, jemuž pak porodila Aeneu? Či stal se první skutek proti Menelaově vůli, kdežto druhý s Vulkánovým svolením? Vždyť Caesar neviděl ve Venuši svou pramatku o nic méně nežli Romulus v Martovi svého praotce. III.4 O Varronově náhledu, že je užitečné, aby se lidé vydávali za potomky bohů Varro29 uznává, že jde o smyšlenky, nicméně pokládá za užitečné, když se hrdinové považují za potomky bohů. Tak leccos posvátného a náboženského mohlo být vymyšleno, jakmile jednou vznikl názor, že občanům jsou prospěšné i lživé výroky o bozích. III.5 Náhled, že bohové trestali Paridovo cizoložství, neobstojí, když je netrestali na Romulově matce Otázka, zda mohla Venuše s Anchisem zplodil Aeneu nebo Mars s dcerou Numitorovou, která byla dokonce Vestinou kněžkou, zplodil Romula, může být odložena, neboť i padlí andělé zplodili s lidskými dcerami obry (1M 6,4) čili velké a chrabré muže. Avšak jak by bohové mohli zavrhovat lidské cizoložství, 28 29

Viz u Homéra, II.XX, 302 nn. a srov. Aen. V, 810 nn. Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik

když se toho sami dopouštějí? Římané zakopávali zaživa do země vestálky, usvědčené ze smilstva, kdežto cizoložným ženám ukládali jenom nějaký mírnější trest. III.6 O Romulově bratrovraždě, kterou bohové ponechali bez trestu Jestliže Paris svolal na Trójany hněv bohů, pak bratrovrah svolal na Římany ochranu a blahovůli bohů. Co dobrého pak udělala Trója, že ji bohové k její záhubě opustili, a co dobrého udělal Řím, že se v něm bohové k jeho dobru usídlili? III.7 O vyvrácení Ilia, které zbořil Mariův vojevůdce Fimbria Za občanských válek vyvrátil město Ilium Mariův30 vojevůdce Fimbria31, a to mnohem nelidštěji a surověji než od Řeků. Vydal totiž rozkaz, aby nikdo nebyl ušetřen a spálil celé město i s jeho obyvateli, takže nikdo neuprchl ani neupadl do zajetí. Obyvatelé zavřeli brány před Fimbriou, aby obec uchovali pro Sullu 32, jenž stál v čele lepší občanské strany. Co tedy obyvatelé mohli udělat lepšího, než zavřít brány před otcovrahem římského státu a zůstat věrni lepší římské straně? Připustíme-li, že v případě Tróje bohové opustili cizoložníky, proč později v případě Ilia opustili věrnou obec stojící na Sullově straně, jemuž předpovídali štěstí? Není tomu tak, že by Ilum bylo vyvráceno proto, že je opustili bohové: to zlí duchové dělali, co mohli, aby město bylo zničeno, a na důkaz jejich přítomnosti byly zničeny všechny sochy, jen socha Minervina zůstala stát na důkaz jejich přítomnosti. III.8 O tom, zda měl být Řím svěřen ilijským bohům Co bylo rozumného na tom, že Řím byl svěřen pod ochranu ilijských bohů? Jestliže byli v Římě, když Fimbria zničil Ilium, pak asi museli být zrovna v Iliu, když sám Řím byl dobyt a zapálen od Gallů, nicméně vrátili se na zakejhání husy33, aby zachránili alespoň kapitolský pahorek. III.9 O tom, zda je věrohodné, že pověstný mír za krále Numy byl darem bohů Věří se, že bohové drželi ochrannou ruku na Numou Pompiliem 34, nástupcem Romulovým, který zavedl četné obřady, takže se po celou dobu své vlády asi 33 nebo 39 let těšil míru a mohl zavřít Janusovy 35 brány, otvírané za války. Ale od 30

Viz poznámku 17 Gaius Flavius Fimbria (+ 84 př. Kr.), spáchal sebevraždu, když jeho vojsko přešlo k Sullovi. 32 Viz poznámku 21 33 V r. 387 př. Kr. 34 Numa Pompilius (+ 671 př. Kr.), druhý ze sedmi římských králů, nástupce Romulův, vládl od r. 716 př. Kr. až do smrti. Po něm následoval Tullus Hostilius (+ 640 př. Kr.). 35 Pohanský bůh Janus byl bohem vrat a dveří, vchodů a začátků i východů a konců. Byl zobrazován se dvěma opačnými tvářemi, bezvousou a vousatou (Bifrons = Dvoutvářný). S manželkou, nymfou Juturnou, měl syna Fonta. Juturnin pramen vyvěral na úpatí Palatina na Foru Romanu a k její cti se slavily juturnálie 11. ledna. Fontus byl bohem pramenů a studen a k jeho cti se slavily fontanálie 13. října, kdy byly prameny a studny 31

té doby takový mír neseslali už nikdy s výjimkou jednoho roku po první punské válce: bylo snad zavádění obřadů důležitější než jejich další slavení? III.10 O tom, zda bylo žádoucí, aby římská říše rostla takovými lítými válkami, když mohla zůstat v klidu a bezpečí s těmi snahami, jaké kvetly za krále Numy Kdyby pohané odpověděli, že římská říše by bez ustavičných válek nemohla růst ani by nezískala slávu, neměli by pravdu, protože mírové časy jsou lepší než válečné. Přesto Římany jejich nepřátelé napadali, a proto museli bránit svůj život a svobodu. III.11 O soše Apollóna Kumského, která prý pláčem předpověděla porážku Řeků, jimž nemohla pomoci Za války proti Achajům a Aristonikovi socha slavného Apollóna Kumského z řecké obce Kumy36 po čtyři dny slzela. Vyděšení věštci radili sochu hodit do moře, ale kumští starší zakročili a povolali zkušenější věštce, kteří prohlásili, že Apollonovy slzy věští zdar Římanům. Brzy poté přišla zpráva, že král Aristonikos byl poražen a zajat. Podobně u Vergilia truchlila Diana 37 nad Camillou a Herkules38 zaplakal nad Pallantem. III.12 Jak mnoho bohů si Římané přibrali mimo ustanovení krále Numy a jak jim jejich vysoký počet nebyl nic platný Král Numa Pompilius uvažoval o tom, že trojští bohové přivezení Aeneou nedovedli nadlouho zachovat trojské království, a proto uznal za nejlepší opatřit ještě jiné bohy kromě těch, kteří do Říma přišli z Alby Longy. Na tom Římané neměli dost a zavedli mnoho dalších bohů, a tak je nikdo nedokáže spočítat. Jim dával svatyně i oltáře, kněze i oběti, a tím urážel jediného pravého Boha, jemuž jedinému náležejí tyto věci, ovšem řádně konané.

III.13 Jakým právem či jakou smlouvou Římané dosáhli prvních manželských svazků

zdobeny květinami. 36 Latinsky Cumae, řecky Kymé, starověké město v Kampánii, severozápadně od Neapole, založené od řeckých osadníků v 8. stol. př. Kr. a známé svou jeskynní věštírnou Sibylly Kumské. 37 Aen. XI, 836 nn. 38 Aen. X, 464 nn.

Z nedostatku žen museli Římané své manželky unést 39 a pak válčit se svými tchány, aby pak rukama zborcenýma krví tchánů nutili k smutným objetím jejich dcery. Ty si netroufaly oplakávat zabité otce, aby neurazily vítězné manžely, a za bitvy nevěděly, za koho se mají modlit. Tak Římané v bojích zabíjeli tchány, jejichž dcery objímali v ložnicích. Takovými svatbami obdařila Římany Bellona40, kdežto Juno41 ani sama Venuše42 neuměly dopomoci svým Aeneovcům k řádnému a spravedlivému způsobu získání manželek. III.14 O bezbožné válce, kterou Římané vypověděli Albě, a jak dosáhly vítězství z touhy po moci Za Tulla Hostilia, nástupce krále Numy Pompilia, začaly války mezi městy Římem a Albou43, které trvaly dlouho a přinášely střídavé vojenské úspěchy. Proto byl oboustranně vložen výsledek do rukou bratrů-trojčat na straně římské i albské. Za Řím vyšli do pole tři Horatiové, za Albu tři Curiatiové. Tento boj probíhal tak, že tři Curiatiové porazili a zabili dva Horatie, ale potom poslední Horatius porazil a zabil tři Curiatie. Sestra Horatiů byla zasnoubena jednomu z Curiatiů, a když spatřila na vítězném bratrovu snoubencovu zbroj, dala se do pláče a byla od svého bratra zabita. Tak dceřinná obec válčila s obcí mateřskou a nastala škoda rodu Aeneovu, potomstvu Ascaniovu, rozencům Venušiným, vnukům Juppiterovým! Důvodem tohoto boje byla touha po moci. Řím si podroboval ostatní města i národy a svou slávu spatřoval v panství co nejrozsáhlejším. III.15 Jaký byl život a konec římských králů Romulus44 byl podle báje vzat do nebe a podle některých byl pro svou krutost zabit od senátorů, neboť náhle zmizel při zatmění slunce a zdvižené vichřici. Tulla Hostilius45, třetí král po Romulovi a vítězný zhoubce Alby, byl zabit bleskem. Tarquinius Priscus46 byl zavražděn syny svého předchůdce. Servius Tullius47 byl odstraněn hrůzným zločinem svého zetě Tarquinia Superba 48, který 39

Jde o únos Sabinek. Nakonec Sabinové a Římané spolu uzavřeli mír a sabinský král Titus Tatius se stal Romulovým spolukrálem. Romulus však nesnesl ani spoluvládu svého bratra Rema, kterého zabil, a stejný osud potkal i Tita Tatia. 40 Bellona (Duellona), římská bohyně války, sestra boha Marta. 41 Juno, ochranná bohyně žen, manželka nejvyššího římského boha Jova, totožná s řeckou bohyní Hérou. 42 Venuše, římská bohyně krásy a lásky, totožná s řeckou bohyní Afrodítou. 43 Město Alba Longa, jedno z nejstarších v Latiu a rodiště Romula a Rema, bylo založeno od Aeneova syna Ascania. V r. 665 př. Kr. bylo zničeno a jeho obyvatelé byli usídleni v Římě na Coeliu. Leželo v horách asi 20 km jihovýchodně od Říma a snad odpovídá poloze nynějšího letního sídla papežů Castel Gandolfo. 44 Romulus (753-717 př. Kr.), první římský král a zakladatel Města. Po něm následoval Numa Pompilius (716671 př. Kr.) jako druhý římský král. 45 Tulla Hostilius (670-639 př. Kr.), třetí římský král. Po něm následoval Ancus Marcius (639-617 př. Kr.) jako čtvrtý římský král. 46 Lucius Tarquinius Priscus (616-579 př. Kr.), pátý římský král. 47 Servius Tullius (578-535 př. Kr.), šestý římský král. 48 Lucius Tarquinius Superbus (534-510), sedmý a poslední římský král. Po něm se na krátký čas (510-504/3 př. Kr.) Města zmocnil Lars Porsenna, král etruského města Clusia (dnes Chiusi). Když byl jeho syn Aruns

po něm nastoupil na trůn a kterého Římané vyhnali. Vláda králů trvala 243 let a říše se rozšířila do okruhu asi 20 mil kolem Města. III.16 O prvních římských konzulech, z nichž jeden druhého vypudil z vlasti a brzy sám, spáchav nejhroznější vraždy, zahynul proboden od nepřítele, jehož probodl navzájem První dva konzulové, zvolení v roce49 po zrušení království, nezastávali svůj úřad ani do konce roku, protože Junius Brutus50 odňal svému spolukonzulovi Tarquiniu Collatinovi51 jeho hodnost a vyhnal jej z Města. Brutus pak zabil své syny a švagry, kteří se spikli za účelem opětného nastolení Tarquinia, a sám krátce nato padl v boji.

III.17 Jakými strastmi byl římský stát sužován po zavedení konzulské moci, aniž mu pomáhali bohové, které ctil Skončila doba, kdy se jednalo podle spravedlivého a rovného práva. Sallustius 52 napsal: „Později senátoři sužovali lid, vládnouce mu jako otrokům, rozhodovali o popravách a bičování po způsobu králů, zabírali pozemky a panovali samojediní bez účasti ostatních. Lid, jsa ztýrán těmi krutostmi a hlavně lichvou a zároveň nesa břímě daní i vojenské služby za ustavičných válek, obsadil ve zbrani Svatou horu i Aventin a tehdy si vymohl tribuny lidu i jiná práva. Rozkolům a zápasu učinila konec na obou stranách punská 53 válka.“ A na jiném místě54: „Docházelo k častému srocování, vzpourám a konečně i k občanským válkám, zatímco pod honosným jménem senátorů nebo lidu usilovalo o vládu několik mocných jednotlivců, k nimž se většina přiklonila; došlo k označení Porsenna poražen a zabit před latinským městem Aricia (26 km JV od Říma, dnes Ariccia) od Latinů a Řeků, otec upustil od plánů na ovládnutí Latia, vyklidil Řím a stáhl se do Clusia. 49 Konzulát začal v r. 509 př. Kr. a naposledy byl obsazen v r. 541 po Kr., trval tedy 1050 let. Posledním konzulem byl Flavius Anicius Faustus Albinus Basilius Junior. 50 Lucius Junius Brutus, jeden ze dvou prvních konzulů, padl v boji proti Arunovi. Nepřežil probodeného syna Tarquiniova, jehož také probodl. Suffektními konzuly za Bruta byli Spurius Lucretius Tricipitinus a po něm Marcus Horatius Pulvillus. 51 Lucius Tarquinius Collatinus, jeden ze dvou prvních konzulů, synovec pátého římského krále Lucia Tarquinia Prisca. Pro své příbuzenství s vyhnaným posledním králem musel odejít do vyhnanství do Lavinia (23 km J od Říma, dnes zbytky u vesnice Pratica). Suffektním konzulem za Collatina byl Publius Valerius Poplicola. 52 Sallustius – viz poznámku 8 - (Historiae I,9) 53 Punské války byly války mezi Římem a Karthágem o nadvládu nad Středozemím. Když Řím dobyl území Itálie, zbýval mu vnější nepřítel, totiž mocná fénická osada na severu Afriky, opírající se o velkostatky, obchod a loďstvo. První punská válka (264-241 př. Kr.) skončila římským vítězstvím a připojením Sicílie, Sardínie a Korsiky. Druhá punská válka (218-201 př. Kr.) skončila rovněž římským vítězstvím, neboť kartháginský vojevůdce Hannibal byl nakonec poražen v bitvě u Zamy poblíž Karthága od Scipiona Africana: Karthágo přišlo o všechny své državy mimo severní Afriku (zvláště hispánské) a bez svolení Římanů nesmělo bojovat. Třetí punská válka (149-146 př. Kr.) spočívala v obležení a zničení Karthága Římany. 54 (Hist. I, zl. 10)

špatní a dobří občané, to ne pro zásluhy o stát, vždyť byli všichni stejně zkažení, nýbrž čím byl kdo bohatší a násilnější, tím spíše platil za dobrého, protože udržoval přítomný stav.“ Dějepisci55 nezamlčeli vady vlastní obce z lásky k pravdě, a to neměli jinou a lepší vlast, kde by mohli žít navěky! Čím lepší a jistější je naše naděje v Bohu, tím větší má být naše pravdomluvnost, když odpůrci přičítají přítomné útrapy Ježíši Kristu s tím úmyslem, aby se duše slabší a nevědomější odcizily té obci, ve které výhradně lze žít věčně a blaženě! Kde byli římští bohové, když za hladomoru rozdal Spurius Maelius56 lidu obilí, a proto byl obviněn, že se domáhá královlády a na rozkaz diktátora Lucia Quintia byl od velitele jízdy Quinta Servilia zabit v zásobovacím úřadě? Kde byli, když římské vojsko zakoušelo těžkou porážku za porážkou u Vejí57 nepřetržitě po deset let, až konečně přišel na pomoc Furius Camillus 58, jehož nevděčná obec později odsoudila? III.18 Jak vážné porážky sklíčily Římany za punských válek, zatímco marně vzývali bohy o pomoc Kde byli římští bohové, když za punských válek bylo zničeno tolik měst a obcí, zpustošeno tolik krajů a zemí, tolikrát byla poražena jedna i druhá strana, obětováno tolik životů a potopeno tolik lodí? A za těch dob se také rozvodnila Tibera a potopu pak vystřídal požár, který neušetřil ani Vestin chrám. Její vestálky59, ani ne tak vyznamenané, jako spíše odsouzené, tam přikládaly znovu a znovu dříví na ohniště, ale tehdy tam oheň nejen žil, ale i řádil, a proto vyděšené vestálky, které nebyly s to vynést posvátné předměty, zachránil velekněz Metellus a vynesl je, sám byv napolo upálen. Spíše člověk dovedl pomoci posvátným předmětům, než Vesta svým ctitelům, vždyť neuchránila před ohněm ani svůj chrám. 55

Mezi římské historiky patří hlavně: Lucius Coelius Antipater (2. stol. př. Kr.), Gajus Sallustius Crispus (+ 35/34 př. Kr.), Titus Livius (+ 17 př. Kr.), Gajus Annius Pollio (+ 4 př. Kr.), Publius Cornelius Tacitus (+ 124 po Kr.), Gajus Suetonius Tranquillus (+ 130/140 po Kr.) 56 Spurius Maelius (+ 439 př. Kr.), bohatý římský plebejec. 57 Veje byly mocné a bohaté etruské město ve vzdálenosti asi 16 km od Říma. Boje asi netrvaly celých deset let (analogie s trójskou válkou), nicméně byly dlouhodobé a trvaly určitě šest až sedm let. Římané město dobyli asi v r. 396 př. Kr. 58 Marcus Furius Camillus (+ 365 př. Kr.), římský politik a vojevůdce patricijského původu, druhý zakladatel Říma. Tribun lidu Lucius Apulejus jej nařkl ze zpronevěry kořisti od Vejí, za což byl Camillus odsouzen k peněžitému trestu a dobrovolně odešel do vyhnanství do města Ardea. Kromě toho mu Římané vytýkali povýšenost, protože při svém triumfu vstoupil do Říma na voze taženém čtyřspřeží, což připomínalu dobu vlády králů. 59 Vesta, totožná s řeckou bohyní Hestií, římská bohyně domácího krbu a jeho ohně, ochranná bohyně rodiny, města Říma i celé římské říše. Jejím oltářem byl krb, kde ji uctívaly společně s Penáty a Láry. Na římském foru Boariu měla zvláštní chrám, kde byl státní krb, jehož oheň udržovalo šest panenských kněžek – vestálek. V jejím chrámu byly uloženy i posvátné státní předměty, mezi nimi i palladium, které přinesl Aeneas z hořící Tróje. Vestina socha v něm nebyla, neboť ji nahrazoval oheň. Do tohoto chrámu byl mužům vstup zakázán s výjimkou velekněze. Vestálie se konaly v Římě vždy 9. června.

III.19 O ničivé druhé punské válce, která vyčerpala síly obou stran Kde byli římští bohové, když porážky obou národů způsobily, že vítěz se podobal poraženému, a když Hannibal tolikrát slavně porazil Římany? Když v bitvě u Cann60 zničil početně silnější římské vojsko a poslal odtamtud do Karthága tři měřice zlatých prstenů na znamení, že v tom boji padlo Římanů vyššího stavu tolik, že se to dá spíše měřit než počítat, a že počet pobitých z ostatního lidu bez prstenů je možné spíše jen odhadovat než udávat. Potom nastal takový nedostatek branců, že Římané verbovali zločince, slibujíce jim beztrestnost, a dávali svobodu otrokům, a tím sestavili vojsko, které jim nebylo ke cti. A když se propuštěnci chystali k boji za římský stát, chyběly jim zbraně a peníze, takže byly strženy i obětované zbraně s chrámových stěn a státní pokladnu musel doplnit i soukromý majetek. III.20 O záhubě saguntských, jimž římští bohové nepomohli, ač krváceli pro přátelství k Římanům Kde byli římští bohové, když hispánská obec Sagunt61, věrná spojenkyně římského národa, byla vyvrácena od Hannibala po osmi nebo devíti měsících proto, že římskému národu zachovala věrnost? Hlad ji zmořil do té míry, že se živili mrtvolami padlých. Aby nepadli Hannibalovi do rukou, zapálili ohromnou hranici a vrhli se do ní všichni i se svými drahými, probodnuvše je mečem. Jako Regulus byl ochoten pro svůj slib se vrátit k nepřátelům, tak saguntští nebyli ochotni pro svůj slib k nepřátelům přejít. Snad se bohové hněvali pro dodržení slibu? Pak nechť si najdou křivopřísežníky, aby se oni stali jejich ctiteli! III.21 Jak nevděčná byla římská obec Scipionovi, svému osvoboditeli, a jaký byl její způsob života v době, za které ji Sallustius líčí jako nejlepší V době mezi druhou a třetí punskou válkou Římané jednali podle Sallustia nejmravněji a v dokonalé svornosti. Tehdy Scipio62, vítěz nad Hannibalem a Karthágem a osvoboditel Říma a Itálie, musel ustoupit žalobám svých osobních nepřátel. Zbytek života strávil v městečku Linternu a zakázal, aby mu byl po smrti vystrojen pohřeb v nevděčné vlasti, kterou byl osvobodil. Právě tehdy zásluhou Gnaea Manlia63, jenž slavil triumf nad Galaty, pronikla do Říma asijská rozmařilost, horší nade všechny nepřátele. Skrze bezpečí a blahobyt 60

Bitva u Cann v Apulii byla jedna z největších bitev za druhé punské války a došlo k ní 2. srpna 216 př. Kr. Saguntum (Sagunto), město ve východní Hispánii, vyvrátil Hannibal v r. 219 př. Kr. před svým vpádem do Itálie. Později se město nazývalo španělsky Morviedro (katalánsky Molvedre, arabsky Morbiter) čili Muri veteres (Staré hradby). Dnes má asi 25 tis. obyvatel. 62 Publius Cornelius Scipio Africanus Major (+ 184 př. Kr.), římský vojevůdce a konzul, jenž porazil Karthagiňany v Hispánii, vylodil se v Africe a v r. 202 př. Kr. zvítězil u Zamy nad Hannibalem. 63 Gnaeus Manlius Vulso zvítězil v r. 189 př. Kr. nad Galaty. 61

vzešla mravní zkáza a s ní i všechny pohromy, a tak rychlé vyvrácení Karthága uškodilo Římu víc než dlouhé nepřátelství s ním. Kde byli římští bohové? Až císař Augustus64 vzal Římanům svobodu, která u nich vedla k rozbrojům a zániku, a tak vzkřísil a omladil stát. III.22 O nařízení Mithridatově, aby byli pobiti všichni římští občané v Asii Asijský král Mithridatés65 dal v jednom dni pobít všechny římské občany, meškající kdekoli v Asii a zabývající se hlavně obchody. Tehdy zavraždění byli zraněni na těle a vrahové na duši. Kde byli tehdy římští bohové a kdo se jich tázal na radu? III.23 O vnitropolitických zlech, která zmítala římským státem, a o předcházejícím znamení, které spočívalo ve zdivočení všech domácích zvířat Občanské války, války s otroky, války se spojenci zpustošily a vylidnily Itálii a tekly při nich potoky krve. Před tím, než se spojenecké Latium vzbouřilo proti Římu, všechna domácí zvířata náhle zdivočela, utekla z chlévů, volně se potulovala a nenechávala k sobě nikoho přiblížit, ani své pány. Bylo-li tohle znamením, pak to bylo znamením zdivočení lidí, kteří se chovali hůř než dobytčata.

III.24 O občanské roztržce, kterou způsobily grakchovské vzpoury Počátkem občanských běd byly grakchovské66 vzpoury, zaviněné pozemkovými zákony, které chtěly rozdělit lidu pozemky neprávem držené šlechtou. Ale sáhnout na vžitou nepravost bylo velice nebezpečné a bratří Gracchové přišli o život. Po zabití mladšího Graccha stíhal konzul Lucius Opimius 67 jeho stoupence a dal popravit na tři tisíce lidí. Jestliže přísné vyšetřování vedlo k tolika 64

Císař Augustus (+ 14 po Kr.), adoptivní syn a dědic Julia Caesara, zakladatel julsko-klaudijské dynastie. Mithridatés VI. Eupatór Dionýsos, nejslavnější a zároveň poslední pontský král, chtěl založit mocnou hellénistickou říši, zabírající celé černomořské pobřeží a v r. 103 př. Kr. podmaněním Kappadokie a Paflagonie se stal přímým sousedem římské říše. Spoléhal se na občanskou válku v Římě a začal s Římany bojovat; nařídil pobít všechny Římany a Italiky, asi 80 tis. osob bylo tehdy v jeho říši povražděno. Celkem se rozlišují tři války s Mithridatem: první v letech 88-84 př. Kr., druhá v letech 83-81 př. Kr. a třetí v letech 74-63 př. Kr. Mithridatés byl poražen a spáchal v r. 63 př. Kr. sebevraždu. Byl to největší, nejvzdělanější a nejhouževnatější nepřítel Říma asijského původu. 66 Tiberius Sempronius Gracchus (+ 133 př. Kr.), tribun lidu, předložil zákon o pozemkové reformě ve prospěch vojenských vysloužilců a v neprospěch latifundistů, avšak postavil se proti němu druhý tribun Marcus Octavius, který byl bohatým latifundistou, a návrh zákona vetoval, a proto T. S. Gracchus kandidoval na úřad tribuna lidu znovu, ačkoli to bylo neobvyklé. V den voleb byl zabit a jeho reformy byly okamžitě zastaveny. O deset let později se stal tribunem lidu jeho rodný bratr, Gaius Sempronius Gracchus (+ 122 př. Kr.), avšak při prosazování reforem také přišel o život. 67 Lucius Opimius (+ po r. 116 př. Kr.), římský konzul v r. 121 př. Kr. 65

rozsudkům, pak je možné si domyslet, kolik obětí si asi vyžádaly pouliční srážky. Gracchův vrah prodal konzulovi jeho hlavu za tolik zlata, kolik sama vážila, jak bylo domluveno, a přitom byl zabit i s dětmi také bývalý konzul Marcus Fulvius68. III.25 O chrámu Svornosti, postaveném z usnesení senátu na místě vzpour a vražd Na místě, kde konzul Lucius Opimius krvavě potlačil odpor stoupenců mladšího Graccha, byl z usnesení senátu postaven chrám Svornosti69, která mohla zachránit obec před krvavou nesvorností a nezachránila ji. Proč tam raději nepostavili chrám Nesvornosti? III.26 O rozmanitých válkách, které nastaly po založení chrámu Svornosti Další buřičství a krveprolévání pak zavinili tribun lidu Lucius Saturninus 70, praetor Gaius Servilius71 a po delší době Marcus Drusus72, kteří se příkladu Gracchů nevarovali, nýbrž jej spíše předstihli. Pak nastala válka s otroky a války občanské: kolik bylo svedeno bitev a prolito krve! III.27 O občanské válce mezi Mariem a Sullou III.28 Jak to bylo s vítězstvím Sullovým, které mělo potrestat Mariova ukrutnost Za občanské války mezi Mariem73 a Sullou74 byly ve Městě ulice, náměstí, divadla i chrámy plny mrtvol, takže bylo těžko říci, zda vítězové zabili napřed více lidí, aby zvítězili, anebo zabili potom více lidí, protože zvítězili. Obležen byl i senát a z jeho budovy jako z nějakého žaláře byli senátoři odvlékáni na smrt. Velekněz Mucius Scaevola75 byl proklán u Vestina oltáře a téměř uhasil vlastní krví posvátný oheň, který tam věčně planul v péči panenských vestálek. Lidé byli pobíjeni nejen za vítězství Mariova, ale i za vítězství Sullova, neboť Sulla dal sedm tisíc kapitulujících čili bezbranných porubat v běsnění nikoli válečném, nýbrž mírovém; po celém Městě kdejaký Sullův stoupenec zabíjel, koho si zamanul, takže mrtvých nebylo možné se dopočítat. Sulla pak zastavil 68

Marcus Fulvius Flaccus (+ 121 př. Kr.), římský konzul v r. 125 př. Kr. Concordia, římská bohyně svornosti. První chrám jí dal postavit pod Kapitolem už v r. 366 př. Kr. diktátor M. Furius Camillus na památku ukončení staletých sporů mezi patriciji a plebeji a konala se v něm zasedání senátu. Kromě toho měla v Římě i několik dalších chrámů. 70 Snad jde o Lucia Apuleja Saturnina, tribuna lidu, který v r. 100 př. Kr. prosazoval příděly půdy válečným veteránům. 71 Gaius Servilius Glaucia, prétor v r. 100 př. Kr., spáchal sebevraždu v r. 99 př. Kr. 72 Marcus Livius Drusus, tribun lidu v r. 91 př. Kr., prosazoval udělení římského občanství spojencům a byl zavražděn. 73 Gaius Marius (+ 86 př. Kr.), římský vojevůdce a politik, člověk neznámého a neurozeného původu, krvavý původce a vůdce občanských válek, zavedl vojenskou reformu ve smyslu profesionální žoldnéřské armády. 74 Lucius Cornelius Sulla Felix (+ 78 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, diktátor v letech 82-79 př. Kr. 75 Ouintus Mucius Scaevola (+ 82 př. Kr.), římský politik a právník, pontifex maximus od r. 89 př. Kr., jeden z učitelů Ciceronových. 69

vražednickou libovůli, aby vítězové měli komu vládnout, a ke všeobecné úlevě byl vyvěšen seznam, obsahující dva tisíce jmen lidí z obou vznešených stavů, jezdeckého i senátorského, kteří měli být popraveni a jejich statky zabaveny: ačkoli ten počet zarmucoval, útěchou bylo jeho omezení, protože zármutek nad tím, že četní měli padnout, byl menší než radost nad tím, že ostatní se už nemuseli bát. Mír s válkou závodil v krutosti a vyhrál. Válka zdolala ozbrojené, mír odzbrojené.

29. Srovnání gotského vpádu s porážkami, jež Římané utrpěli od Gallů nebo od původců občanských válek Co bylo pro Řím hrůznější: vítězství občanů nad občany nebo surovost barbarského vpádu? Řádění Maria a Sully nebo dávný vpád gallský a nedávný gótský? Gallové sice povraždili senát, zato lidem prodali za zlato alespoň život, a Gótové zase ušetřili život tolika senátorů, že je spíše s podivem, že vůbec některé zabili. Ale Sullův seznam odpravil víc senátorů, než kolik jich mohli Gótové třebas jen oloupit. 30. O dlouhé řadě těžkých a úmorných válek, které předcházely příchod Kristův Dávno před příchodem Kristovým propukly kruté občanské války, horší než všechny války s nepřáteli: tento příčinný řetěz zločinů vedl přes válku mezi Mariem a Sullou k válce se Sertoriem76 a Katilinou77 (z nichž první byl Sullou proskribován, druhý však odchován), potom k válce mezi Lepidem78 a Catullem79 (z nichž první chtěl Sullova ustanovení zrušit, druhý však zachovat), poté k válce mezi Pompejem80 a Cézarem81 (Pompejus byl straníkem Sullovým a mocí se mu vyrovnal, ba dokonce snad ho ještě předčil; kdežto Cézar nesl s nelibostí jeho moc, protože sám ji neměl, avšak získal větší, jakmile ho porazil a zabil, sám pak byl zabit v senátu) a sám Cézar Mladší, zvaný Augustus 82, za 76

Quintus Sertorius (+ 72 př. Kr.), Sullův odpůrce a místodržitel v Hispánii; po porážce mariovců se postavil do čela osvobozovacího boje hispánských kmenů proti Římu, ale po jeho smrti bylo jeho vojsko poraženo. 77 Snad jde o Lucia Sergia Catilinu (+ 62 př. Kr.)??? 78 Snad jde o Marka Aemilia Lepida (+ 78 př. Kr.)??? 79 Snad jde o Quinta Lutatia Catula (+ 87 př. Kr.)??? 80 Gnaeus Pompeius Magnus (+ 48 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, po r. 55 správce Hispánie; po prohrané bitvě u Farsalu 9. srpna 48 př. Kr. uprchl do Egypta, kde byl zavražděn. 81 Gajus Julius Caesar (+ 44 př. Kr.), římský politik a doživotní diktátor. 82 Gajus Octavius, též Gajus Julius Caesar Octavianus Augustus (+ 14 po Kr.), prasynovec a adoptivní syn a dědic Cézarův, od r. 31 př. Kr. jediný vládce římské říše, jenž ukončil téměř sto let trvající občanské války a změnil republikánské státní zřízení v monarchii (principát).

jehož vlády se narodil Ježíš Kristus, vedl občanské války s mnoha odpůrci, jako byl Antonius83. 31. Jak drze přičítají současné pohromy Kristu ti lidé, kterým se zapovídá ctít bohy, ačkoli za dob jejich kultu přišly tak ohromné katastrofy Ať lidé, kteří jsou Kristu nevděční za veliká dobrodiní, žalují pro ta veliká neštěstí na své bohy! Oltáře byly ještě teplé od kadidla ze Sáby a voněly čerstvými věnci a slavily se oběti a hry, když na všech stranách byly rukama občanů prolévány proudy krve jejich spoluobčanů! Kdyby tyto pohromy spadaly do křesťanské doby, vyčítali by je Kristu, ale ony spadaly do pohanské doby, a svým bohům je nevyčítají!

IV. kniha (má 34 kapitoly) IV.1 O obsahu prvního svazku Začav psát o Boží obci, pokládal jsem za svou povinnost napřed odpovědět jejím nepřátelům. Oni jdou za pozemskými radostmi a lační po pomíjejících statcích a křesťanskému náboženství, které je jediné náboženství spasitelné a pravé, spílají, ba myslí si, že současné pohromy se nestávaly ve starších, pohanských dobách. IV.2 O obsahu druhé a třetí knihy Jsou napsány proti těm, kdo činí za porážky římského státu odpovědným křesťanské náboženství, a připomínají, které a jak veliké pohromy přišly, ještě než byly zakázány pohanské oběti. Není uvedeno všechno ani po dobu Augustovu a nejsou uvedeny ty pohromy, které si nepůsobí lidé navzájem, nýbrž které na ně doléhají ze živlů světa, jako jsou zemětřesení, vichřice a povodně. IV.3 Zda rozsáhlost říše, které se dosahuje jenom válkami, mají počítat mezi svoje statky lidé moudří a blažení Co je platná rozsáhlost říše, jestliže se obyvatelstvo zmítá ve válečných pohromách. Je-li uctíván pravý Bůh a slouží-li se mu správnými obřady a dobrými mravy a vládnou-li dobří, je to užitečné pro všechny. Za to vláda špatných škodí ovládaným i vládnoucím. Avšak dobrý je svobodný, i kdyby byl otrokem; ale zlý je otrokem, i když je svobodný, a má tolik pánů, kolik má 83

Marcus Antonius (+ 30 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, manžel Oktaviánovy sestry Oktávie a milenec egyptské královny Kleopatry, byl poražen 2. září 31 př. Kr. v námořní bitvě u Actia. Následujího roku vpadla Oktaviánova vojska do Egypta a Antonius pak spáchal s Kleopatrou sebevraždu.

neřestí. Křivda pak není pro spravedlivé trestem za provinění, nýbrž je zkouškou jejich ctnosti. IV.4 Vláda bez spravedlnosti se podobá lupičské rotě Chybí-li spravedlnost, co zůstane z vlády, ne-li velké lupičské sdružení? Vždyť lupičská rota není nic jiného než stát v malém, protože se skládá z lidí, řídí se rozkazy náčelníka, dodržuje určité zásady a rozděluje si kořist podle dohody. Vypravuje se, že Alexandr Veliký ohrožoval svět, zajatý pirát ohrožoval moře; Alexandr Veliký to dělal s velkým loďstvem, zajatý pirát měl jen jednu loď; a proto Alexandru Velikému říkali panovník, kdežto zajatému pirátovi loupežník. IV.5 O uprchlých gladiátorech, jejichž moc se blíží královské hodnosti Z kasáren v Kampánii uprchl malý hlouček gladiátorů, avšak sestavili velké vojsko, měli tři vojevůdce a široko daleko krutě zpustošili Itálii. Přestože jejich moc neměla dlouhého trvání, ostatně lidský život není dlouhý, někteří ji připisovali přispění bohů. Avšak co z toho měli lidé před Romulem, kteří ctili bohy, že po jejich smrti římská říše tolik vzrostla, když už sami byli dávno mrtvi? Nicméně gladiátorům bylo pomoženo nemálo: zlomili otrocké okovy, uprchli a šťastně vyvázli, dobyli mnoho míst, získali řadu vítězství, užili radovánek po libosti a dělali všechno, čeho se jim zachtěli, a tak žili jako králové, dokud nebyli poraženi, což se stalo až za čas a s obtížemi. IV.6 O chtivosti assyrského krále Nina, který první se pustil do války se sousedy, aby rozšířil své panství Kdysi vládli nad kmeny a národy králové, kteří se omezovali na svou vlast a spíše své hranice chránili než rozšiřovali. Teprve assyrský král Ninus se pustil do války se sousedy a rozšířil své území. Od bližších národů přecházel ke vzdálenějším a každé nové vítězství mu bylo prostředkem pro další vítězství, a tak assyrská říše byla rozšířena na všechny strany a trvala déle než římská říše, dokud vláda nepřešla na Médy, a to 1.240 let. Avšak napadá-li někdo sousedy brannou mocí a činí další a další výboje a podmaňuje si národy, které podmaniteli neublížily, není to nic jiného než lupičství ve velkém! IV.7 O tom, zda pozemská království jsou při svém vzestupu nebo úpadku podporována nebo opouštěna od pomáhajících bohů Jestliže assyrská říše nabyla takového rozsahu bez pomoci assyrských bohů, neboť poražené národy nectily jiné bohy než král Ninus, proč se rozsah římské říše přičítá jako zásluha římským bohům? A co se stalo s assyrskými bohy, když jednou i assyrská moc skončila: zemřeli snad nebo přešli snad na stranu Médů? A potom na stranu Peršanů? Pak jsou bohové buď nevěrní, když přebíhají na

stranu nepřátel, anebo nejsou tak silní, jak by měli být, a podléhají jiným bohům či dokonce lidem. IV.8 Kterým bohům přičítají Římané vzrůst a zachování své říše, když se stěží odhodlali svěřit jednotlivým bohům ochranu jednotlivých věcí Který bůh nebo kteří bohové z toho četného davu bohů nejspíše rozšířili nebo zachovali římskou říši? Při tak vznešeném díle asi nepatří nějaký podíl na této věci bohyni velké stoky Cloacině nebo bohyni vilnosti Volupii nebo bohyni vášnivosti Lubentině nebo bohyni kolébek Cunině nebo bohu nemluvněcího pláče Vagitánovi. Římané dávali v každé jednotlivé věci zvláštní úlohu jinému božstvu: na rolemi byla ustanovena bohyně Rusina, na horskými výšinami bohyně Jugatina, nad pahorky bohyně Collatina, nad údolími bohyně Vallonia. Zaseté obilí pod zemí chránila bohyně Seja, obilí nad zemí už metající klasy bohyně Segetia a obilí sklizené a uložené v bezpečí bohyně Tutilina. Klíčící obilí chránila bohyně Proserpina, kolínka stébel bůh Nodotus, kalichové obaly bohyně Volutina, otvírání kalicha bohyně Patelana, rovnající se klasy bohyně Hostilina, kvetoucí obilí bohyně Flora, mléčné obilí bůh Lacturnus, zralé obilí bohyně Matura, vytrhávané čili sklízené obilí bohyně Runcina. Jak by třeba bůh Nodotus mohl pomáhat ve válce, když jeho moc nedosáhla ani ke klasovému kalichu, nýbrž jen k uzlíku kolínka? Jediný vrátný stačí pro celý dům, avšak bohy k tomu Římané určili tři: Forculus chránil veřeje, Cardea stěžeje a Limentinus práh. Je tu celý zástup drobných bůžků. IV.9 O tom, zda rozsáhlost a dlouhé trvání římské říše se měly připisovat Jovovi, kterého jeho ctitelé považují za nejvyššího boha Krále všech bohů a bohyň spatřují v Jovovi, o němž Varro věří, že je ctěn i od těch národů, které ctí jediného Boha, nezobrazeného, jemuž dávají jiné jméno. Jestliže to je pravda, proč mu Římané i jiné národy postavily sochu? A proč mu staví po bok sestru a manželku Junonu? IV.10 Jakých názorů byli lidé, kteří nad různými částmi světa ustanovili různé bohy Odpovídají, že Jova chápou jako nadvzduší a Junonu jako vzduch, takže oba tyto živly jsou spojeny, přičemž jeden je vyšší a druhý nižší. A moře patří Neptunovi a jeho manželce Salacii a země patří Plutonovi a jeho manželce Proserpině. Podobně Salacia ovládá nižší vrstu moře a nižší vrstvu země Proserpina. Co jiného je nadvzduší než vzduch, a nižší vrstva vody než voda a nižší vrstva země než země? A dá-li se celý hmotný svět uzavřít do těchto živlů, čím bude vládnout Minerva a co bude naplňovat? A jaký je rozdíl mezi bohem

Tellumonem a bohyní Tellurou? Není tomu spíše tak, že tyto rozdíly jsou čirým výmyslem? IV.11 O mnoha bozích, kteří jsou podle učenějších pohanů jeden a týž Juppiter Podle učenějších pohanů je Juppiter duší tohoto hmotného světa, jež proniká a uvádí v pohyb jeho stavbu ze čtyř živlů. V nadvzduší je Jovem a ve vzduchu Junonou, v moři Neptunem a v jeho hlubší vrstvě Salacií, v zemi Plutonem a v její hlubší vrstvě Proserpinou, na obloze sluncem i měsícem a hvězdami, v Janusovi žehná počátkům a v Terminovi koncům, v domácích krbech je Vestou, v kovářské výhni Vulkánem, mezi věštci Apollónem, mezi nadanými Minervou, v obchodu Merkurem, na vinicích Liberem, v polích Cererou, v hájích Dianou, ve válkách Martem i Bellonou, on je bohem času Saturnem: všichni bohové i všechny bohyně jsou totožni s jediným Jovem. Co by se však stalo, kdyby moudřeji a jednodušeji ctili jediného Boha? Co by u něho bylo zanedbáno, kdyby byl uctíván jen On? Kdyby panovala obava, že by se jeho opomenuté či zanedbané části hněvaly, pak není jeho život životem jediné živé bytosti a on neobsahuje všechny bohy jako své části, ba naopak by žila každá část svým vlastním životem, od ostatních odděleným, protože se nemůže hněvat jedna bez druhé ani jedna se nemůže usmířit a druhá rozlítit. Ale nemohou být uraženy všechny najednou, že nejsou uctívány jednotlivě, protože při uctívání toho Jediného by nebyla opomenuta žádná z nich. Vždyť jsou-li všechny hvězdy částmi jediného Jova a všechny žijí a mají rozumné duše a jsou bohy, přece neuctívají jednu každou z nich a neobětují jedné každé z nich zvlášť ani jedné každé z nich nestavějí chrám. IV.12 O názoru, že Bůh je duší světa a svět je tělem Boha Jestliže je Bůh duší světa a svět je tělem Boha, pak existuje jediná živá bytost a nezbývá nic, co by nebylo její součástí. Z toho plyne největší bezbožnost: ať kdokoli šlape po čemkoli, šlape po Bohu, a zabíjí-li kterékoli zvíře, zabíjí Boha, a to pomíjím všechno, co nelze říkat bez ostychu. IV.13 O těch, kteří prohlašují za částky Boha pouze rozumné živočichy Prohlašují-li za částky Boha pouze rozumné živočichy, to znamená lidi, proč neuznávají za část Boha i zvířata, je-li jím celý svět? Je to nešťastná myšlenka. Když bijí dítě, bijí Boha? Nebo mohou být části Boha bezbožné a nespravedlivé? IV.14 O tom, že růst říší není vhodné připisovat Jovovi, protože Victoria by na to dílo stačila sama, je-li bohyní, jak oni myslí

Je-li bohyně vítězství Victoria milostivou příznivkyní vítězů, k čemu by měli zapotřebí ještě Jova? Všechna království jí jdou s cesty, i když Juppiter odpočívá nebo dělá něco jiného. IV.15 O tom, zda je myslitelné, že by dobří chtěli vládnout nad větším prostorem Dobří lidé nechtějí za účelem rozšíření svého panství nespravedlivě bojovat proti pokojným sousedům, kteří nikomu neublížili. Lidská společnost by byla šťastnější, kdyby všechny státy byly malé a žily ve svorném sousedství, podobně jako ve velkém městě bývá mnoho domů. Větší štěstí je mít dobrého souseda v míru, než pokořit špatného souseda ve válce. Je to špatné přání, když si přeješ mít někoho, koho bys nenáviděl nebo koho by ses bál, jen aby tu mohl být někdo, nad kým bys vítězil. Nespravedliví vítězové pak vládnou spravedlivým poraženým. IV.16 Proč Římané přidělili každé věci a každému ději zvláštního boha, ale svatyni Pokoje chtěli mít za hradbami Bohyně Agenoria84 vede člověka k činnosti, bohyně Stimula k jednání nad pravou míru, bohyně Murcia85 k liknavosti, tj. lenosti a netečnosti; bohyně Strenia k ráznosti a těmto a ještě mnoha jiným bohům Římané přinášeli oběti. Bůh pokoje Quies však od nich nebyl veřejně přijat a měl však svatyni za Collinskou branou. Bylo to známkou nepokojného ducha? Nebo to znamenalo, že nemůže nalézt pokoj ten, kdo vytrvale uctívá zástup nepravých bohů? IV.17 O tom, zda i Victoria měla být považována za rozhodující bohyni, když nejvyšší moc náleží Jovovi Snad řeknou, že Victorii posílá Juppiter a ona přichází, ke komu on rozkáže, a zůstane na jeho straně. Měli tedy o všechno prosit jenom Jova a jemu jedinému obětovat, nemůže-li Victoria jednat podle vlastní vůle a musí-li poslouchat Jova. Pravý Král věků, jediný Bůh, však posílá nikoli Victorii, ale svého anděla, a dává vítězství tomu, komu chce. Jeho vůle může být skrytá, ale nemůže být nespravedlivá. IV.18 Jak vyznavači bohyně Blaženosti a Štěstěny od sebe tyto dvě bohyně rozeznávají Kde je Blaženost, nemělo by chybět nic dobrého. A jaký je rozdíl mezi Blažeností a Štěstěnou (Náhodou)86? Náhoda na rozdíl od Blaženosti může být i nešťastná. A Blaženost je to, čeho se dostává dobrým lidem za předcházející 84

Jejím mužským korrelátem je Peragenor. Murcidus = liknavý 86 Římská bohyně Fortuna nebo též Fors, zvaná někdy Fors Fortuna; s ní je totožná řecká bohyně Tyché. Bohyně Felicitas je zosobněné Štěstí. 85

zásluhy, kdežto dobrá Štěstěna potkává lidi nahodile, dobré i zlé, a vůbec nepřihlíží k jejich zásluhám, a proto se také nazývá Náhodou. Je-li však Štěstěna Náhodou, neplyne z jejího uctívání žádný prospěch. Nebo snad i ji posílá Juppiter, kam chce? Potom ať je uctíván jedině on sám, vždyť pošle-li Štěstěnu kamkoli, nemůže se jeho vůli vzepřít. IV.19 O ženské Štěstěně Povídá se, že socha bohyně Štěstěny, zasvěcená ženami a zvaná ženská Štěstěna, vícekrát promluvila. Tomu není třeba se divit, protože pro zlé duchy není klam nic těžkého. IV.20 O Ctnosti a Věrnosti, které pohané poctili svatyněmi a oběťmi, pomíjejíce ostatní ctnosti, které měly být uctívány zrovna tak, když už oněm bylo božství připisováno právem Kdyby Ctnost skutečně byla bohyní, zasloužila by přednost před mnoha jinými. Ona však není bohyní, nýbrž je darem od Boha. A jak mohou vědět, co je Věrnost, když její první a největší povinností je věřit v jednoho pravého Boha? Ostatně proč jim nestačila už Ctnost, což v ní není zahrnuta i Věrnost? Vždyť ctnost se musí rozdělit na čtyři druhy: rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost, přičemž věrnost čili víra je součástí spravedlností a má u nás první místo, neboť „spravedlivý živ je z víry87“. Uctíván by měl být jenom jediný Bůh, jenž má všechny ctnosti a jenž je všemi ctnostmi! IV.21 O tom, že se mohli spokojit alespoň Ctností a Blažeností, když už nedospěli k poznání jediného Boha Ctnost a Blaženost nepovyšuje na bohyně pravda, ale klam; vždyť jsou to dary jediného pravého Boha a samy o sobě bohyněmi nejsou. A když je uznali za bohyně, neměli se shánět po dalších; vždyť má-li člověk ctnost a blaženost, co by ještě chtěl? Proč musely rodičky vzývat bohyni Lucinu, aby dobře porodily; proč bylo třeba vzývat bohyni Opis, když se rodily; boha Vagitana, když plakaly; bohyni Cuninu, když spaly; bohyni Ruminu, když sály; bohyni Adeonu, když přicházely; bohyni Abeonu, když odcházely; boha Volumna a bohyni Volumnu, aby dobře volily; svatební bohy, aby vstoupily do šťastného manželství; polní bohy, aby sklízely dobrou úrodu; boha Marta a bohyni Bellonu, aby šťastně válčily; bohyni Victorii, aby vítězily; bohyni Pellonu, aby zahnaly nepřátele; bohyni Pecunii, aby měly hodně peněz; boha Aesculana a jeho syna Argentina, aby měly měďáky i stříbrňáky? Proč bylo nutné vzývat nad unavenými Fessonu a nad nemocnými Apollóna nebo Aesculapia? 87

Hbk 2,4

IV.22 O bohoslužebné vědě, kterou Varro daroval Římanům Proč se Varro88 chlubí, že svým spoluobčanům prokazuje ohromné dobrodiní, když nejen vyjmenovává bohy, které mají Římané ctít, ale také vykládá, jaký obor působnosti který z nich má? Kdyby raději podle pravdy učil, že lidé mají ctít jediného pravého Boha, od něhož pochází každé dobro, tehdy by mu být doopravdy vděčný kdekdo. IV.23 O Blaženosti, které Římané, ctitelé mnoha bohů, dlouho neprokazovali božskou úctu, ačkoli by stačila sama za všechny Ale o to nyní jde: jsou-li jejich knihy a obřady pravé a Blaženost je bohyní, proč nebyla uctívána samotná, když mohla udílet všechny dary a učinit člověka blaženým jednodušeji? Vždyť kdo by si něco přál za jiným účelem, než aby byl šťasten? Proč takové významné bohyni postavil svatyni teprve Lucullus a proč sám Romulus nepřestal vzývat jiné bohy, ačkoli přece nechybělo by nic, kdyby byla přítomna ona? A k čemu zavedl Numa tolik bohů a bohyní bez ní? Nebo ji snad v tom nepřehledném zástupu přehlédl? Jak si máme vysvětlit, že římská říše se šířila už na všechny strany, ale Blaženost ještě nikdo neuctíval? Nebo snad bylo právě to příčinou, že říše byla spíše veliká než blažená? A jak by vlastně mohla být pravá blaženost tam, kde nebylo pravé zbožnosti? Pravá zbožnost není nic jiného než pravá úcta k jedinému pravému Bohu, nikoli úcta tolika bohů nepravých! Není-li Blaženost bohyní, protože je Božím darem, hledejme toho pravého Boha, který by ji mohl dát, a opusťme celý ten zástup nepravých bohů či spíše škodlivých zlobohů, kterých se drží jen pošetilý dav hloupých lidí. Kdo ctí Blaženost jako bohyni, odvrací se od Boha, pravého Dárce blaženosti: neujde hladu ten, kdo olizuje chléb namalovaný a neřekne si oň člověku, který peče chléb skutečný.

IV.24 Jakým způsobem hájí pohané toho, že mezi bohy uctívají i božské dary Pohané bohům, pro něž nenalézali jmen, dávali jména těch věcí, ve kterých poznávali jejich působení. Přitom z nich tvořili názvy osobními příponami, např. bohyni války dali jméno Bellona, nikoli Bellum. Odvolávali se na své předky, kteří rozlišovali mezi božstvy a božskými dary. Proto mluví-li se bohyni Blaženosti, nemyslí se tím blaženost darovaná, nýbrž Blaženost darující. IV.25 O jediném Bohu, jenž má být uctíván výhradně a jehož jméno sice není známo, 88

Viz pozn. 29

ale kterého poznáváme jako Dárce blaženosti Po předcházejícím výkladu snad bude mnohem lehčí přesvědčit o našem názoru ty, jejichž srdce není příliš zatvrzelé. Je třeba odmítnout hlučný dav zlých duchů a sloužit jedinému pravému Bohu, Dárci blaženosti. Není to ten, kterého nazývají Jovem, který cizoložil s manželkami druhých a který si zamiloval a unesl krásného chlapce. IV.26 O divadelních hrách, jejichž provozování si bohové na svých ctitelích vynutili Lidé jsou poddáni zlým duchům, a proto bohům prokazují z donucení pocty, jaké by při jasném úsudku mohli pokládat za hnusnou snůšku vybájených božských zločinů! IV.27 O trojím druhu bohů, jak o nich pojednal velekněz Scaevola89 Jeden u básníků, druhý u filosofů a třetí u státníků. První druh není podle něho k ničemu, protože se o bozích bájí leccos nedůstojného. A co nedůstojného? Básníci zkreslují bohy tak, že ti nesnesou srovnání se slušnými lidmi: jeden krade, druhý cizoloží, třetí jedná nebo mluví hanebně. Druhý druh se podle něho pro stát nehodí, protože obsahuje leccos zbytečného a také národu škodlivého. A které jsou ty věci, jejichž vyzrazení škodí lidu? Podle něho je to skutečnost, že Herkules, Aesculapius, Castor a Pollux byli lidé a zemřeli jako každý jiný člověk a že obce nemají pravé obrazy bohů, protože bůh nemá tělo ani pohlaví ani věk. Velekněz si nepřeje, aby to lid věděl, ale přitom si nemyslí, že by to nebyla pravda. Pokládá tedy za prospěšné, aby v náboženských věcech byly obce klamány. IV.28 O tom, zda uctívání bohů přispělo k získání a rozšíření římského panství Bohové, kteří se dávají usmiřovat či spíše obžalovávat nestoudnými hrami, nemohli zvětšit a zachovat římskou říši. Kdyby totiž měli takovou moc, dali by takový veliký dar spíše Řekům, kteří je při divadelních hrách ctili čestněji a důstojněji. Římané své panství nemohli mít bez vůle jediného pravého Boha, avšak kdyby zavrhli množství nepravých bohů, poznali by toho Jediného, a kdyby jej ctili vírou a mravností, obdrželi by věčné království bez ohledu na to, zda na tomto světě měli království jakkoli velké nebo malé či neměli je vůbec. IV.29 Jak falešné bylo znamení, jímž prý byla předpověděna síla a trvání římské říše Při stavbě Jovova chrámu za krále Tarquinia nebylo možné odstranit jejich svatyně na Kapitolu, a proto byly ponechány uvnitř Jovova chrámu. Římané 89

Viz pozn. 75

jako národ Martův nepostoupí nikomu svoje místo, římskými hranicemi zásluhou boha Termina90 nikdo nepohne a římské mužstvo (juventus) zásluhou bohyně Juventy91 před nikým neustoupí. Nechce se jim uznat, že bohové, kteří nechtěli ustoupit Jovovi, museli nakonec ustoupit Kristu, a to nejen ze svých sídel, ale hlavně ze srdcí věřících. Přesto ještě před Kristem bylo římské vojsko několikrát poraženo a rozprášeno, to znamená obráceno na útěk, nepřátelé vpadli do samého Města a říšské hranice se zúžily. Ostatně hranice římské říše byly změněny i později, a to rozhodnutím císaře Hadriána92, který perské říši postoupil Arménii, Mezopotámii a Assýrii; asi měl Terminus větší strach před králem lidí Hadriánem než před králem bohů Jovem, vždyť ustoupil nejen vůli Hadriánově, ale později také nerozvážnosti Juliánově 93 a tísni Joviánově94. Toho si všimli soudnější a vážnější Římané, ale nezmohli mnoho proti zlozvyku obce, zavázané k démonským obřadům, ačkoli tušili jejich lichost, a myslili, že náboženská úcta se má vzdávat hmotné přírodě, kterou ovládá a řídí jediný pravý Bůh, ale tím sloužili tvorstvu místo Tvůrci 95, a proto musela přijít pomoc od toho jediného pravého Boha, jenž vyslal zbožné muže, aby hlásali jediné pravé náboženství a podstoupili pro ně smrt. IV.30 K jakému úsudku o pohanských bozích se přiznávají i jejich vyznavači Cicero, ač sám ptakopravec, posmívá se znamením z letu ptactva. Ve svém spise O přirozenosti bohů96 nechává v II. knize vystupovat stoika Quinta Lucilia Balba, který se pohoršuje nad mythologickými představami a snaží se oddělit náboženství od pověry (superstitio). Jediný pravý Bůh však není nebem nebo zemí, nýbrž Stvořitelem a Pánem nebe a země, jenž pověry vyvrací pokorou Kristovou, kázáním apoštolů a vírou mučedníků, jakož i svobodnou službou všech svých svobodných služebníků. IV.31 O názorech Varrona, který lidové představy odsoudil a myslil, že má být uctíván jediný pravý Bůh, ačkoli k jeho poznání nedošel Sám Varro, který zařadil divadelní hry mezi božské věci, třebaže tak neučinil na základě vlastní úvahy, a na mnoha místech nabádal k uctívání bohů, doznává, že se pohanských zvyklostí římské obce nedrží z vlastního předsvědčení. Podle 90

Terminus byl římský bůh mezníků a hranic, chránící vlastnictví. K jeho poctě byly slaveny 23. února terminálie, kdy se majitelé pozemků scházeli u hraničních kamenů k obětem a potom k hostinám. 91 Juventas byla římská bohyně mládí, chránící zvláště mužskou mládež. 92 Císař Hadrián vládl v letech 117-138. 93 Císař Julián Odpadlík (361-363), synovec císaře Konstantina Velikého, odpadl k pohanství. 94 Císař Jovián byl nástupcem Juliána Odpadlíka a vládl pouze osm měsíců v zimě 363-364. 95 Srov. Ř 1,25 96 De natura deorum, Ciceronův filosofický spis z r. 45 př. Kr. Má formu dialogu mezi epikurejcem Gajem Vellejem, skeptikem Gajem Kottou, a stoikem Quintem Luciliem Balbem.

názoru tohoto soudného a učeného spisovatele pochopili podstatu Boha jenom ti, kteří jej mají za duši, jež pohybem i rozumem řídí svět, a náboženství se zachovává v čistší podobě jen bez model. Z toho důvodu se radují zlí duchové, ovládající podvodníky i podvedené, neboť poznání mnoha věcí není lidu prospěšné, a proto se skrývá za mlčenlivou zdí mystérií. Z moci zlých duchů nás osvobozuje jedinečná oběť prolité krve Kristovy a dar Ducha svatého nám udělený. IV.32 Pro který zdánlivý užitek si státníci přáli, aby v poddaných národech zůstaly falešné náboženské představy O rodokmenech bohů vykládá, že v té věci byly národy nakloněny věřit spíše básníkům než vědcům, a proto jejich předkové (staří Římané) věřili v pohlaví a v rozmnožování bohů a určili jejich manželské svazky. To se jistě nestalo pro nic jiného než proto, aby někteří lidé zdánlivě rozumní a moudří mohli národ v náboženských věcech klamat, a tak nejen uctívat, ale i napodobovat zlé duchy, kteří mají nesmírnou touhu podvádět. Nespravedliví státníci předkládali národům pod pláštíkem náboženství jako pravdu věci, jejichž nepravdivost znali. Tímto způsobem je těsněji připoutávali ke státu a lehčeji ovládali jako poddané. Který křehký a neučený člověk by unikl společnému úskoku státníků a zlých duchů? IV.33 O tom, že v plánu a moci pravého Boha jsou určeny doby všem králům i královstvím Jediný pravý Bůh, Původce a Dárce blaženosti, dává pozemská království dobrým i zlým. Nečiní tak nahodile, neboť je u Bůh, u něhož není místo pro slepou náhodu ani nezměnitelný osud, nýbrž podle řádu věcí a časů, nám skrytého a jen jemu dokonale známého, jemuž není poddán jako sluha, nýbrž rozvrhuje ho a řídí jako Pán. Blaženost dává jen dobrým: ji totiž mohou mít i nemít otroci, a mohou ji mít i nemít králové, a bude vrchovatá v tom životě, ve kterém už nikdo nebude otročit. Proto pozemská království dává dobrým i zlým, aby naznačil, že tento dar není něco velikého a v něm samém není pravá blaženost. Podobně i tajemství Starého zákona, v němž byl skryt Nový, naznačují věcmi časnými věci věčné. IV.34 O židovském království, které bylo založeno a chráněno jediným pravým Bohem tak dlouho, dokud setrvávalo v pravém náboženství Aby se tedy poznalo, že časné statky jsou pouze v rukou jediného pravého Boha, a nikoli v rukou mnoha nepravých bohů, rozmnožil Bůh svůj lid v Egyptě ze skrovného počtu a osvobodil jej velikými zázraky. Jejich ženy nevzývaly Lucinu, aby dobře porodily, neboť on sám zachránil jejich novorozeňata z rukou

egyptských pronásledovatelů; jejich děti byly odkojeny bez Ruminy, ležely v kolébkách bez Cuniny, jedly a pily bez Educy a Potiny. A když přecházeli Rudé moře, propustilo je bez vzývání Neptuna, kdežto jejich nepřátele v patách za nimi zatopilo proudícími vlnami. Nasytili se mannou z nebe bez vzývání Mannie, napili se vody ze skály bez vzývání nymf, válčili a vítězili bez obětí Martovi a Belloně a vítězství měli za dar Boží. Vždyť od Boha se jim dostalo úrody bez Segetie, býků bez Bubony, medu bez Mellony, jablek bez Pomony. A kdyby bývali proti němu nezhřešili tím, že odpadli k cizím bohům, a pak tím, že zabili Krista, byli by zůstali v témže království, ale nyní jsou rozptýleni téměř po všech zemích a národech. Božská prozřetelnost tím ukazuje, že nynější kácení soch a hájů i boření oltářů a chrámů nepravých bohů i zákaz modlářských obětí bylo už dávno předpovězeno v jejich knihách.

V. kniha (má 26 kapitol)

Plností všech žádoucích věcí je blaženost, která není bohyní, nýbrž darem Božím. Lidé nemají proto uctívat žádného Boha kromě toho, který jediný je může učinit blaženými. Proč však Bůh, jenž může dávat pozemské statky lidem dobrým i zlým, dal římské říši takovou velikost a tak dlouhé trvání? To přece nebylo dílem nepravých bohů!

V.1 O tom, že příčina římské světovlády není nahodilá ani osudová a nezávisí na postavení hvězd Příčina velikosti a dlouhého trvání římské říše není nahodilá ani osudová a nezávisí na postavení hvězd. Nahodilé věci nemají příčinu a osudové věci jsou naprosto nutné mimo lidskou i božskou vůli. Lidská království však pocházejí z božské prozřetelnosti a ta nemá nic společného s postavením hvězd. Kdyby totiž hvězdy rozhodovaly bez Boží vůle o tom, co vykonáme dobrého nebo zlého, jací budeme a jaký povedeme život, pak by to nevedlo k ničemu jinému, než aby nebyl uctíván a vzýván Bůh. Ostatně hvězdopravci nikdy nedovedli

vysvětlit, proč se dvojčata zpravidla tolik liší svým povoláním, způsobem smrti i jinými životními okolnostmi, ačkoli při narození je dělil jen nepatrný zlomek času a počati byli v jediném okamžiku. V.2 O stejném i nestejném zdravotním stavu dvojčat Co lékař přičítá podobnosti zdravotnímu stavu, to astrolog vykládá jako působnost postavení hvězd v době jejich početí a narození. Výklad lékařův je bližší pravdě, protože dvojčata pocházejí ze stejných rodičů, živí se stejnou stravou v téže domácnosti, pijí stejnou vodu, bydlí v jednom místě a mívají stejné zvyky. V.3 O důkazu, který si v otázce dvojčat odvodil z hrnčířského kruhu matematik Nigidius Nigidius97 roztočil hrnčířský kruh a dvakrát za sebou v největší rychlosti na něm označil černidlem jediné místo, ale když pohyb ustal, značky na okraji kruhu byly dosti daleko od sebe. Podle něho z ohromné rychlosti nebe pocházejí různosti v povahách a osudech dvojčat. Jak potom astrologové mohou předpovídat jiným věci, které závisí na skrytém časovém rozdílu, jestliže by měl vliv už tak nepatrný časový úsek? Tato obdoba je křehčí než nádoba, které hrnčířský kruh dává tvar. V.4 O blížencích Ezauovi a Jákobovi, kteří se navzájem značně lišili povahou i skutky Ezau a Jákob se narodili jeden po druhém tak rychle, že druhý držel prvního za chodidlo. Přesto rozdílnost jejich povahy i života byla veliká, stejně jako různost jejich skutků a postavení v přízni rodičů, takže ta nepodobnost z nich nakonec učinila nepřátele.Tím není řečeno, že zatímco jeden chodil, druhý seděl, anebo že při spánku jednoho druhý bděl nebo při řeči jednoho druhý mlčel. Ale jeden sloužil jako nádeník, druhý nesloužil vůbec; jeden přišel o velikou důstojnost, druhý ji nedosáhl; jednoho matka milovala, druhého nikoli. K čemu tedy ten slavný pokus s hrnčířským kruhem? Leda k tomu, aby se lidé hliněného srdce potáceli v bludném kruhu, jen aby nevyšla najevo jalovost astrologie. V.5 Co usvědčuje astrology z toho, že se věnují pavědě Proč blíženci stonají současně, a nikoli jeden po druhém, jako se jeden po druhém narodili? Proč se u nich nemoc současně zhoršuje i polevuje? Vždyť se určitě nemohli narodit najednou! Mohou cestovat každý jindy, každý se může oženit jindy, každý může zplodit děti jindy, tak proč by nemohli stonat každý

97

Figulus Publius Nigidius (+ 45 př. Kr.), polyhistor a po Varronovi nejučenější Říman své doby, přítel Ciceronův. Napsal řadu spisů přírodovědeckých a gramatických; zabýval se astrologií a magií.

jindy? Poseidonios98, veliký hvězdář a zároveň filosof vykládá případ dvou současně nemocných blíženců tak, že současně byli zplozeni a současně se narodili. V.6 O dvojčatech různého pohlaví Početí blíženců je nesporně současné pro oba, ale proč někdy bývá jeden počat jako muž a druhý jako žena? Zevnějškem si bývají podobni, ale způsobem života i zaměstnáním se velice liší. Je to neuvěřitelné pro toho, kdo věří v hvězdné osudy, ale není to nic divného pro toho, kdo pomýšlí na lidskou vůli a na Boží dary. Víme, že se oddalováním a přibližováním slunce se mění roční doby a s dorůstáním a couváním měsíce některých věcí přibývá a ubývá, ale volné úkony nepodléhají postavení hvězd. V.7 O volbě dne pro ženitbu nebo pro sázení či setí na poli Někteří lidé sestrojují svým činům jakýsi nový osud volbou dní. Jak si mohou stvořit osud, který neměli, a jak by jim na základě zvoleného dne začalo být souzeno to, co jim při jejich narození souzeno nebylo? Jaká to jedinečná hloupost! Nechtějí si uvědomit ani to, že když osijí pole ve vybraný den, zároveň bude oseto mnoho jiných polí, a přece klasy souvěké a sourostlé s ostatními se liší osudem: jedny zničí sněť, druhé ozobou ptáci, třetí sklidí lidé. V.8 O těch, kteří nenazývají postavení hvězd osudem, nýbrž řetězci příčin, závisícím na vůli Boží Někteří postavení hvězd nenazývají osudem, nýbrž řetězci či řadou příčin, jíž se děje všechno dění. A tuto řadu příčin podřizují vůli a moci jediného pravého Boha, o němž věříme, že ví všechno nejlépe a nejspravedlivěji, ještě než se to stane, a nic nenechává neuspořádaného. Annaeus Seneca99 napsal tyto verše: „Nejvyšší Otče, nebeské klenby Pane, veď mne, kam tobě libo, uposlechnu hned a s horlivostí. Jinak půjdu vzdychaje a nerad snesu, co jsem mohl konat sám. Osud mne vede, chci-li, a vleče, nechci-li.“ V posledním verši nazývá osudem to, co výše nazval vůlí nejvyššího Otce, jehož je hotov uposlechnout, aby byl jako ochotný veden, a ne proti své vůli vlečen. S touto myšlenkou se shodují i Homérovy verše100, přeložené do latiny od Cicerona: „Jaký je den, jímž ozáří právě sám Juppiter otec úrodné země, taková jsou i myšlení lidská.“ V.9 O Božím předzvědění a o svobodné lidské vůli proti výměru Ciceronovu Cicero se pokouší vyvrátit věštecké umění 101, když popírá znalost budoucích věcí a dovozuje, že vůbec neexistuje ani u člověka, ani u boha, takže není ani 98

Poseidonios z Apameje (+ 51 př. Kr.), stoický filosof, etnograf, geograf, meteorolog, astronom a historik. Učil, že svět je prostoupen životní silou, pramenící ze slunce. 99 Lucius Aenneus Seneca (+ 65 po Kr.), římský filosof, dramatik a básník. Neronův vychovatel v letech 49-54. V r. 65 byl obviněn z účasti na Pisonově spiknutí a donucen k sebevraždě. Viz Epistulae, 107. 100 Viz Odyssea XVIII, 136n. 101 Viz O věšteckém umění neboli De divinatione II

možnost jakéhokoli předpovídání budoucnosti. Tím nesprávně popírá i předzvědění Boží a snaží se odbýt každé proroctví. V.10 O tom, zda lidskou vůli ovládá nějaká nutnost Nutností rozumíme to, co není v naší moci, a také to, co proti naší vůli uplatňuje svou moc, např. nutnost smrti. Děláme mnoho věcí, které bychom nedělali, kdybychom nechtěli. Kdykoli chceme, nutně chceme ze své svobodné vůle, která koná, co by se nestalo, kdybychom nechtěli. Nelze říci, že na naší vůli nezáleží, jestliže Bůh předem zná, co se v naší vůli odehraje. Boží předzvědění však neruší naši svobodnou vůli. Vždyť člověk nehřeší proto, že by Bůh o jeho hříchu předem věděl, a nehřeší ani osud, ani náhoda, nýbrž hříšník sám, a kdyby nechtěl, jistě by nezhřešil. V.11 O všeobecné prozřetelnosti Boží, jejíž zákony zahrnují všechno Jediný pravý Bůh se svým Slovem a Duchem svatým Stvořitel každé duše i každého těla stvořil i člověka, jehož po pádu do hříchu nenechal bez trestu ani neopustil bez milosrdenství. On dal bytí dobrým i zlým, všemu živému i neživému, nerostům i rostlinám, zvířatům i lidem a andělům, on je původcem života růstového, smyslového i rozumového. O něm nelze věřit, že by ze zákonů své prozřetelnosti vyloučil lidská království, jejich panování i otročení. V.12 Pro které ctnosti si staří Římané zasloužili, aby pravý Bůh dával vzrůst jejich říši, ačkoli jej neuctívali V moci jediného pravého Boha jsou i pozemská království. Ačkoli staří Římané uctívali nepravé bohy a přinášeli oběti zlým duchům, vzrůst a trvání římské říše nebylo zásluhou nepravých bohů ani osudu, nýbrž všemocné vůle Boží. Římané toužili po slávě a chtěli mít svou vlast svobodnou a vládnoucí. Nemohli snést královskou vládu a zavedli si roční úřady dvou konzulů. Pouhá svoboda jim byla málo bez panování. Cato102 řekl: „Nemyslete si, že to byly zbraně, jimiž naši předkové udělali z malého státu veliký! Kdyby to byla pravda, museli bychom jej mít znamenitý nade všechno pomyšlení, protože máme spojenců i občanů a zbraní i koní mnohem víc než kdokoli. Ale byly to jiné věci, které je učinily velikými, a těch se nám nedostává: píle v soukromém životě, spravedlnost ve veřejném životě, volnost ducha v rozhodování. Místo toho máme nadbytek v soukromém životě, nouzi ve veřejném životě, chybí rozdíl mezi dobrými a špatnými, panuje ctižádost, každý se stará sám o sobe a je otrokem rozkoší, peněz nebo oblíbenosti, a proto je nechráněný stát vydán útoku.“

102

Marcus Porcius Cato Starší (+ 194 př. Kr.), římský spisovatel a řečník, voják a politik. Za III. punské války prosazoval zničení Karthága. (Viz Cat. 52,19)

V.13 O slávychtivosti, která je sice vadou, ale pokládá se za ctnost, protože brzdí vady ještě větší Dokud trvaly říše Východu, chtěl Bůh i vznik říše Západu, založené sice později, zato však rozsáhlejší, mocnější a slavnější. V zájmu potlačení těžkých neřestí mnoha národů svěřil tu říši takovým lidem, kteří hledali slávu ve službě vlasti a neváhali klást její blaho nad blaho vlastní, takže pro svou jedinou chybu, jíž byla slávychtivost, drželi na uzdě touhu po penězích i řadu jiných neřestí. Politik Cicero pokládal slávychtivost za užitečnou pro stát. Básník Horác 103 však viděl i ve slávychtivosti neřest a napsal: „Větší získáš království, ovládneš-li chtíč, než kdybys Afriku s Hispánií spojil ve svých rukou a v obou zemích Pun by ti sloužil.“ Na hrdinské Římany však nečekalo království nebeské, nýbrž pozemské; nečekal na ně život věčný, nýbrž život časný a po smrti jen slavná památka. V.14 O tom, že touha po lidské chvále má být vymýcena, protože všechna sláva spravedlivých je v Bohu Nesporně je lépe této žádosti se opřít než jí shovívat. Vždyť každý je Bohu podobnější, čím je této nečistoty čistší. Kéž je slávychtivost aspoň převyšována láskou ke spravedlnosti a kéž se zastydí a ustoupí lásce k pravdě. Slávychtivost je podle slov Kristových nepřítelkyní víry104.Apoštolové hlásali slovo Boží tam, kde nejen nedocházelo ocenění, ale dokonce bylo stíháno naprostým opovržením a nestyděli105 se za ně, ba snášeli pomluvy, tresty a pronásledování, a tak nejen božsky mluvili, ale i žili, a proto se jim dostalo slávy od Boha. Nechtěli být dobrými pro slávu lidskou106, nýbrž pro slávu božskou107, aby byli slavní ne pro sebe, nýbrž pro Boha a pro spásu nesmrtelných lidských duší. V jejich stopách pak šli mučedníci. V.15 O časné odplatě, kterou Bůh odměnil Římany za dobré mravy Bůh odměnil pohanské Římany za jejich dobré mravy pozemskou slávou, takže měli svoji odměnu (srov. Mt 6,2). Oni zanedbali svoje osobní zájmy pro společnou věc, totiž pro stát a jeho pokladnu; oni přemohli hrabivost, zachovávali zákony a pozdvihli mnoho národů k lepšímu životu. V.16 O odměně svatých členů věčné obce, kterým římské ctnosti přinášejí užitek jako vzory 103

Quintus Horatius Flaccus (+ 8 př. Kr.), římský básník. (Viz Ódy II, 2, 9.) Srov. J 5,44 a J 12,43. 105 Srov. Mt 10,33 a L 12,1. 106 Srov. Mt 6,1 107 Srov. Mt 5,16 104

Daleko jiná je odplata svatých, kteří uctívají jediného pravého Boha zbožným klaněním (latreia) a zakoušejí pro pravdu pomluvy a jiná protivenství. Jejich obec je věčná, protože se v ní nikdo nerodí ani v ní nikdo neumírá a všichni mají podíl na úplné blaženosti, která je darem Božím. Římská říše nebyla rozšířena k lidské slávě jen proto, aby ctnostní pohané obdrželi svou odměnu, nýbrž i proto, aby členové věčné obce za svého pozemského putování pozorovali římské ctnosti a aby viděli, jakou láskou jsme povinni své nebeské vlasti pro věčný život, když jejich pozemská vlast byla tolik milována pro časnou slávu. V.17 Jaké bylo ovoce římských válek a jaký znamenaly přínos pro poražené Hledíme-li na tento krátký život synů smrti, co záleží na tom, pod čí vládou žije smrtelný člověk, nenutí-li ho vládcové k bezbožným a nespravedlivým skutkům? Římané podmaněným národům dali svoje zákony a v ničem jim neškodili kromě toho, že se tak stalo za cenu válečného krveprolití; bylo by lepší, kdyby se tak stalo po dobrém, ale to by vítězové přišli o svou slávu. Až později byly tyto národy přijaty do svazku obce a jejich příslušníci se stali římskými občany, a tak nakonec dostali všichni, co dříve měla jen menšina. Lid bez vlastních pozemků byl musel živit stát a výživu proň by poskytovali spřátelené národy, což by činily ochotněji skrze dobré správce, než kdyby od nich byla vymáhána jako od poražených. Pro dobré mravy a bezpečnost nemá žádný význam to, že jedni zvítězili a druzí byli poraženi, vždyť nicotná pýcha lidské slávy je jako dým. Nebeská obec se liší od pozemské jako nebe od země, jako věčnost od časnosti, jako sluneční a měsíční světlo od toho, který slunce i měsíc stvořil. Jaké dobré skutky vykonali, jaké zlo vytrpěli, jaké vášně zkrotili pro lidskou slávu ti, kdo patří do pozemské obce? A co my jsme vykonali a vytrpěli, abychom se dostali do nebeské obce? Ostatně odpuštění hříchů, které shromažďuje členy nebeské obce, se mlhavě podobá Romulovu azylu, do něhož se shromáždili zločinci všeho druhu, byvše zlákáni beztrestností, aby z nich bylo založeno Město.

V.18 Jak daleci mají být křesťané povýšenosti, učiní-li něco z lásky k věčné vlasti, když Římané vykonali tak veliké skutky pro lidskou slávu a pozemskou vlast

Co je na tom velikého, pohrdne-li někdo pro věčnou nebeskou vlast všemi svody tohoto světa, když Brutus 108 odpravil pro časnou pozemskou vlast dokonce svoje syny? Nebeská vlast ovšem nikoho nenutí k takovému činu. Jestliže z touhy po svobodě a lidské chvále mohl otec zabít své syny, pak pro pravou svobodu a z lásky k lidem nejsou zabíjeni synové, nýbrž chudí jsou přijímáni za syny. V.19 Čím se liší slávychtivost a mocichtivost Je jistě rozdíl mezi touhou po lidské slávě a touhou po vládě nad lidmi. Avšak člověk, který si příliš libuje v lidské slávě, mívá jen krůček k touze po vládě. Ale kdo touží po skutečné slávě, snaží se, aby se lidem neznelíbil, a proto jde dobrou cestou, a kdyby mu na lidech nezáleželo, pak se snaží vytouženého cíle dosáhnout i za cenu podvodu a zločinu, a proto se neváhá vydat po špatné cestě, chtěje se zdát dobrým a nejsa jím. Ale je velkou ctností, pohrdá-li někdo slávou a přičiňuje-li se, aby byl raději chválen ten, od něhož má člověk všechno. A kdo slávou pohrdá a přitom dychtí po moci, překonává svou neřestnou ukrutností nebo rozmařilostí i zvířata: takový byl císař Nero, jehož změkčilost byla tak veliká, že se pokládalo za nemožné obávat se od něho nějakého mužného kroku, a přitom jeho ukrutnost byla tak veliká, že u něho nebylo možné doufat v nějakou shovívavost. Avšak i takovým lidem se dostává panovnické moci božskou prozřetelností, jak čteme109 v knize Přísloví, a to pro zkaženost lidu110, a může tu být i jiná příčina, skrytější a známá více Bohu než nám, hledící k tomu, co si lidé zasluhují. Bez pravé zbožnosti nemůže mít nikdo pravou ctnost a není pravou ctností, co slouží k lidské slávě. Ti, kdo nepatří k věčné obci Boží, dávají časné obci pozemské větší užitek, mají-li alespoň tuto ctnost, než kdyby neměli ani ji. Není pro lidskou společnost většího blaha, než kdyby lidé opravdu zbožní a dobře žijící dovedli spravovat národy a měli z milosti Boží moc právě oni. Vždyť oni přičítají svou ctnost výhradně milosti od Boha, jenž jim ji dal pro jejich dobrou vůli, pravou víru a pokornou prosbu, a dobře chápou, že do úplné spravedlnosti, jak je ve společnosti dobrých andělů, jim ještě mnoho chybí, a snaží se jí připodobnit. V.20 Je stejně hanebné, slouží-li ctnost lidské slávě nebo tělesné rozkoši Filosofové, kteří korunu lidské dobra spatřují v samé ctnosti, zahanbují ty filosofy, kteří ctnosti hodnotí podle tělesné rozkoše, kterou pokládají za žádoucí. Ti první svými slovy vykreslují obraz, jak Rozkoš sedící na trůně jako panovačná ženština má k ruce Ctnosti jako služky a poroučí Rozumnosti, aby 108

Lucius Junius Brutus, zakladatel římské republiky a první konzul v r. 509 př. Kr. spolu s Luciem Tarquiniem Collatinem. Dal popravit své syny Tiberia Junia Bruta a Tita Junia Bruta, kteří se účastnili monarchistického spiknutí. 109 Viz Př 8,15 110 Viz Jb 34,30

pátrala, jak by mohla Rozkoš panovat a zároveň neutrpět žádnou úhonu; Spravedlnosti, jak by mohla získat přátelské vztahy nezbytné pro tělesné příjemnosti a aby nikomu neučinila bezpráví pro zachování bezstarostného života; Statečnosti, aby v případě tělesné nemoci mírnila její bolesti; Uměřenosti, aby v případě přejídání lahůdkami mírnila její nestřídmost. Takový obraz je hanebný a odporný pro oko dobrých lidí. A podobně by tomu bylo s obrazem, jak ctnosti slouží Slávě. Ačkoli Sláva není zhýčkanou ženštinou, přece je nadutá a vnitřně prázdná. Kdo věří v Boha, obrací pozornost spíše k tomu, co se mu na vlastní osobě nelíbí, než k tomu, co se mu líbí jemu (je-li vůbec něco takového) nebo Bohu, a to, co se na něm líbí Bohu, přičítá výhradně jeho milosrdenství, vzdává mu díky za vyléčení jedněch vad a prosí ho o vyléčení druhých vad. Kdo z Ducha Božího má ctnosti, je spravedlivý do té míry, že na jedné straně mírní své obdivovatele a na druhé straně miluje své nepřátele a přeje si jejich polepšení a chce z nich mít své druhy, když už to nejde v pozemské vlasti, tak určitě ve vlasti nebeské. V.21 O tom, že římská říše byla v plánu Boha, od něhož pochází všechna moc a jehož prozřetelnost řídí všechno Moc dávat království i vládu nepatří nikomu jinému než jedinému pravému Bohu, jenž sice dává blaženost v nebeském království pouze zbožným, ale pozemská království dává zbožným i bezbožným, jak se mu líbí, a přitom jemu se nelíbí nic neprávem. Značně přesahuje lidské síly, zkoumat skryté věci a posuzovat, jak si kdo království zasloužil. Dal Římanům říši, kdy chtěl a jak velikou chtěl, a dal ji také Peršanům, kteří uctívají pouze dva bohy, jednoho dobrého a druhého zlého, a tedy bez uctívání těch bohů, jimž Římané podle svého přesvědčení za svou říši vděčili. Dal ji Mariovi stejně jako Caesarovi, Augustovi zrovna tak jako Neronovi, laskavému Vespasiánovi stejně jako krutému Domiciánovi, křesťanu Konstantinovi stejně jako odpadlíku Juliánovi. Tento Julián byl oddán jalovým věštbám, hnal se do troufalých podniků a svou nerozvážnost záhy zaplatil životem a zanechal hladové vojsko v nepřátelských končinách, takže nebylo jiného vyváznutí než pohnutím hranicemi říše. Tak bůh Terminus ustoupil nutnosti111, ačkoli dříve neustoupil ani Jovovi. V.22 O tom, že doba i výsledek válek závisí na Božím úradku Tak je tomu i s dobou válek: jednou je kratší, jednou je delší, jak podle svého rozhodnutí spravedlivě i milosrdně Bůh lidstvo buď trestá, anebo utěšuje. Druhá punská válka znamenala největší pohromu a ztráty pro stát, když během 18 let povážlivě ztenčila a bezmála vyčerpala římské síly; ve dvou bitvách padlo skoro 17 tisíc Římanů. První punská válka byla vedena 23 let a válka s Mithridatem 111

Srov. 4,29 v této knize

dokonce 40 let, ba válka samnitská112 se vlekla skoro 50 let. Řada lidí, neznalých dějin, velice drze dorážejí na křesťanské náboženství hned, jakmile vidí, že nějaká válka za křesťanské doby trvá déle, a volají, že kdyby křesťanského náboženství nebylo, tak by i tato válka byla rychle ukončena slavnou římskou statečností s pomocí Marta a Bellony. Ale i staří Římané vedli dlouhé války s různými výsledky včetně žalostných porážek, jak už to tak bývá, a nechť jednou uznají, co uznat nechtějí, a nechť pošetilými řečmi proti Bohu nehubí sami sebe a neklamou nevědomé! V.23 O válce, ve které gótský král Radagaisus, vyznavač zlých duchů, byl v jediném dni se svou ohromnou armádou poražen Co za našich dnů zcela nedávno učinil Bůh milosrdně a zázračně, to nepřipomínají, naopak se pokoušejí pohřbít to ve tmách zapomenutí u všech lidí, kdyby to šlo. Podobně i já bych byl nevděčný, kdybych o tom mlčel. Když gótský král Radagaisus přitáhl s ohromným a surovým vojskem k Městu a už sahal po hrdle Římanů, byl v jednom dni poražen tak rychle, že ani jeden Říman nebyl zabit nebo zraněn, zatímco v jeho vojsku padly tisíce, sám padl do zajetí a byl potrestán smrtí113. Kdyby vpadl do Říma, koho by byl ušetřil? Kterým pohřebištím mučedníků by byl vzdal čest? Čí krev by byl neprolil? U které ženy by byl ušetřil její stud? Tak Pán světa milosrdně potrestal Římany a ctitelům zlých duchů ukázal, že jejich modlám nebude dána sláva ke zkáze slabých duší. On sice určil, aby barbarský vpád byl trestem za zkažené lidské mravy, ale svůj hněv zmírnil svou laskavostí a způsobil zázračnou porážku barbarského oblehatele. V.24 Jaká a jak pravá je blaženost křesťanských císařů Křesťanští císařové jsou blažení tehdy, když vládnou spravedlivě a nezapomínají, že jsou lidmi, když svoji moc staví do služeb jediného pravého Boha a šíří jeho úctu, když hodně pomalu trestají a hodně rychle odpouštějí, když necítí zášť k osobním nepřátelům a s každým jednají spravedlivě, a když netouží po tom, aby je někdo vychvaloval až do nebes nebo se před nimi plazil v prachu. Neudílejí milost proto, aby nepravost zůstala bez trestu, nýbrž v naději na polepšení pachatele; svá přísná rozhodnutí vyvažují laskavostí a za své vlastní hříchy konají pokání; jsou tím vzdálenější rozmařilosti, čím volněji by se jí mohli oddat; milejší jim je vláda nad špatnými sklony než touha po rozšíření moci; nedbají o lichou slávu, spíše touží po věčné blaženosti pro sebe i pro svůj národ, a tak více milují království věčné než království časné. A nezáleží na 112

Samnité byli svazem italických kmenů na jihu Apeninského poloostrova a představovali pro Římany nejvážnějšího protivníka v boji o nadvládu v Itálii. Římané s nimi vedli tři války v letech 343 – 290 př. Kr. (přesněji v letech 343-341, 326-304 a 298-290 př. Kr.) a po jejich skončení se stali nezpochybnitelnými pány celého Apeninského poloostrova. 113 Byl popraven 23. srpna 406.

tom, jak dlouho panovali, zda po nich nastoupili vlastní synové nebo zda porazili své nepřátele, protože takto uvažovali ctitelé zlých duchů. V.25 O úspěších, které Bůh propůjčil křesťanskému císaři Konstantinovi Císař Konstantin114 nevzýval zlé duchy, nýbrž jediného pravého Boha, a proto jej Bůh, který nechtěl, aby si lidé mysleli, že takového vysokého postavení a pozemského kralování může dojít jenom ten, kdo vzývá zlé duchy, jej zahrnul takovými pozemskými dary, jakých si nikdo ani netroufal přát. A dokonce mu popřál založit město, dělící se o vládu s Římem, jakoby dceru samého Říma, ale bez jakékoli svatyně nebo sochy zlých duchů. Panoval dlouho a celý římský svět ovládal a hájil jako neomezený mocnář, války vedl k úplnému vítězství a samozvance vždycky úspěšně potlačil, zemřel ve vysokém věku a království zanechal svým synům. Aby však některý císař nechtěl být křesťanem proto, aby si vysloužil Konstantinovo štěstí, neboť každý má být křesťanem z lásky k Bohu a pro život věčný, povolal Bůh k sobě Joviána115 mnohem dříve než Juliána116 a dopustil, aby Gracián byl proklán mečem vzdorocísaře.

V.26 O víře a zbožnosti císaře Theodosia Císař Theodosius117 zachoval Graciánovi povinnou věrnost ještě za života a po jeho smrti přijal do své části říše jeho malého osiřelého bratra Valentiniána, kterého jeho vrah Maximus vyhnal, a staral se o něho jako otec, ponechal mu jeho vladařskou hodnost a těšil ho svou laskavostí. Netoužil totiž ani tak po rozšíření vlády, jako spíše miloval dobré skutky. Brzy nato vzdorocísaře Maxima odstranil a dosadil znovu na trůn stejně milostivě jako uctivě mladičkého Valentiniána v té části říše, odkud byl vyhnán. A když Valentinián krátce potom zahynul zákeřnou rukou, potlačil jiného samozvance Eugenia, který se nezákonně vetřel na Valentiniánovo místo, a proti jeho silnému vojsku bojoval více modlitbou než mečem. Vojáci, kteří v té bitvě proti Theodosiovi bojovali, vyprávěli, že jim prudký vítr vanoucí směrem od Theodosia vyrazil z rukou všechny oštěpy, vracel všechny střely a jejich vlastní zbraně obracel proti jejich tělu. A když se stal vítězem, strhl v Alpách Jovovy sochy a jejich zlaté blesky štědře rozdal. Když synové jeho nepřátel hledali ochranu, museli se podle jeho vůle napřed stát křesťany a pak jim ponechal majetek a obdařil je 114

Císař Konstantin Veliký (306-337), v r. 313 vydal milánský edikt a v r. 330 přenesl hlavní město říše z Říma do Konstantinopole, Nového Říma. 115 Juliánův nástupce Jovián vládl pouze osm měsíců v zimě 363-364. 116 Julián Odpadlík (361-363) se pokoušel o obnovu pohanství a zahynul během tažení proti Peršanům. 117 Císař Theodosius Veliký (379-394), poslední panovník celé římské říše.

poctami. Za občanských válek se rmoutil nad jejich začátkem a snažil se o jejich konec, a když byly ukončeny, nechtěl nikomu škodit, a po vítězství nedovolil uplatňovat osobní nepřátelství vůči nikomu. Od samého počátku své vlády podporoval Církev v boji proti bludům pomocí spravedlivých a milosrdných zákonů. Více se radoval z toho, že je křesťanem a do této Církve patří, než z toho, že je císařem. Nařídil všude skácet pohanské modly, protože dobře pochopil, že ani pozemské dary nejsou v moci těchto zlých duchů, ale jediného pravého Boha. A když Soluňané spáchali velice těžký zločin a on jim slíbil na přímluvu biskupů odpuštění, ale pobouření některých lidí v jeho družině jej přimělo je přece potrestat, prokázal zbožnou pokoru a podrobil se církevnímu trestu a konal takové pokání, že lid se za něho modlil a spíše plakal nad jeho pokořenou císařskou vznešeností, než aby se bál jeho hněvu za svůj hřích. Dobré skutky vzal s sebou z tohoto časného dýmu, jímž je i sebevyšší trůn a vznešenost lidská, a odměnou za ně se mu stala věčná blaženot, kterou dává jediný pravý Bůh svým zbožným. Ostatní životní potřeby, jako je sám svět, světlo a vzduch, slunce a déšť, země a úroda, jakož i lidskou duši a tělo, rozum, paměť a vůle, smysly a zdraví pak dává i dobrým i zlým, a k tomu patří i vláda a moc, kterou uděluje podle svého úradku. K těmto časným statkům, po nichž výhradně dychtí bláhoví lidé, naprosto nepomáhá početnost nepravých bohů, jež nemá smysl ctít ani v zájmu života pozemského, ani v zájmu života posmrtného, protože to jsou jen přeludy zlých duchů. Ale co více se ozývá než prázdný sud? A může-li prázdnota křičet hlasitěji než pravda, kdykoli se jí zachce, proto ještě nezmůže více než pravda.

VI. kniha (má 12 kapitol)

V předcházejících pěti knihách jsem dostatečně pojednal proti těm, kteří mají za to, že v zájmu tohoto pozemského života je třeba uctívat nepravé bohy, kteří jsou jen bezmocnými modlami a zlými duchy a pouhými tvory na rozdíl od všemohoucího Stvořitele, jenž je jediným pravým Bohem a jemuž jedinému patří takové uctívání. Proti jejich zatvrzelosti však nepostačí ani těch pět knih, ani sebevětší počet dalších, protože chloubou bludu je neustupovat pravdě, ovšem ke zhoubě toho, kdo se bludem a neřestí dává ovládat. Kdo však vážně přemýšlejí o obsahu těch pěti knih, ti ochotně uznají, že jsme v těchto uzavřených oddílech neprobrali méně, nýbrž spíše více, než ta otázka nutně vyžadovala, a nebudou moci pochybovat, že všechnu tu nenávist proti křesťanskému náboženství se zřetelem k útrapám tohoto života se pokoušejí vzbudit jen lidé nerozvážní.

VI.1 O názoru, že bohové nejsou uctíváni pro život vezdejší, nýbrž pro život věčný Nyní tedy zbývá usvědčit a poučit ještě ty, podle jejichž názoru bohové, jimž křesťanské náboženství připravuje pád, nemají být uctíváni pro život vezdejší, nýbrž pro život věčný. Blahoslavený je ten, jehož nadějí je Pán a jenž se neohlíží na bludy a lži! (Ž 40,5). Někteří filosofové projevili nesouhlas s výmysly lidového pohanství a dobře věděli, že od pohanských bohů nemohou očekávat život věčný, ba nemají být uctíváni ani pro ty věci, které se přičítají jejich moci. Uctívání těchto bohů nemá sebemenší užitečnost pro život věčný už jen proto,

že je marné a směšné, ba naprosto bezmocné i ve věcech časných a rychle pomíjejících. VI.2 Jak asi smýšlel Varro o pohanských bozích, když odhalil takové jejich druhy a obřady, že by se k nim byl zachoval uctivěji, kdyby o nich byl pomlčel vůbec Po těchto věcech nikdo nepátral zvědaveji než Varro118, nikdo je neprozkoumal tak odborně, nikdo je neposoudil tak pečlivě, nerozebral tak výstižně a nevypsal tak svědomitě a úplně jako on. Nicméně římské bohy ctil a vyslovil obavu, aby jejich uctívání nezaniklo, a to nikoli nepřátelským vpádem, nýbrž nedbalostí občanů. Proto zachraňoval bohy z trosek paměti a zachovával je pomocí svých spisů jako Metellus, který vynesl z požáru posvátné předměty Vestiny nebo jako Aeneas, který zachránil bůžky ze zřícenin Tróje. A přitom prozrazuje čtenářům budoucích věků takové věci, že moudří i nemoudří je musí odsoudit jako směšnou a odpornou pověru. To proto, že to byl sice člověk bystrý a velice učený, ale neosvobozený Duchem svatým, příliš zatížený zvyky a zákony své obce. VI.3 Jak rozdělil Varro svoje knihy „O starožitnostech věcí lidských i božských“ Varro napsal spis Antiquitates rerum humanarum et divinarum 119 (Starožitnosti věcí lidských i božských) v 41 knihách, a to tak, že prvních 25 knih bylo o věcech lidských a dalších 16 knih o věcech božských, přičemž lidské věci rozdělil do čtyř skupin po šesti knihách. Hledí totiž k tomu, kdo jedná, kdy a kde a co dělá. V prvních šesti knihách psal o lidech, v druhých šesti knihách o místech, v třetích šesti knihách o dobách a šest posledních knih věnoval věcem. A jako úvod napsal zvláštní knihu, která měla předem podat výklad o všem. Podobně o věcech božských, neboť určití lidé konají na určitých místech v určitou dobu určité obřady. První tři knihy tedy podobně napsal o lidech (velekněží, ptakopravci, sbor patnácti pro obřady), druhé tři knihy o místech (svatyně, chrámy, posvátná místa), třetí tři knihy o dobách (svátky, hry v cirku, hry v divadle) a čtvrté tři knihy o obřadech (posvěcení, kult soukromý, kult veřejný), poslední tři knihy pojednávají o bozích (bohové jistí, nejistí a zvláštní). A jedna kniha jako úvod. VI.4 O tom, že podle Varronova rozboru jsou u polytheistů věci lidské starší než věci božské V celé té řadě krásného a jemného rozlišení není možné najít život věčný, je marné hledat ho, doufat v něj nebo si ho jen přát. Pohanské obyčeje jsou dílem 118 119

Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik Tyto knihy se nezachovaly, jen byly později hojně citovány od různých autorů.

lidí nebo zlých duchů, kteří se snaží, aby lidská duše se nemohla přiblížit k věčné pravdě nebo v ní dokonce zakotvit. Sám Varro dokládá, že psal napřed o věcech lidských, až potom o věcech božských, protože napřed vznikly obce a až potom vzniklo náboženství. Jenomže jde o nepravé náboženství, protože jediné pravé náboženství nebylo a nemohlo být založeno nějakou pozemskou obcí, protože jeho původcem je jediný pravý Bůh, takže od něho založené náboženství naopak samo založilo nebeskou obec. A také jediné pravé náboženství není založeno na vnuknutí od zlých duchů, nýbrž sám Bůh je vnuká svým ctitelům. A když se Varro přiznává, že o věcech lidských psal dříve než o věcech božských, protože ty božské věci vlastně pocházejí od lidí, uvádí tento důvod: „Jako malíř je dříve než obraz nebo zedník je dříve než dům, podobně i obce jsou starší než zákony.“ A tak doznává zcela otevřeně, že božské věci pocházejí od lidí, nejinak než malba a stavba, a že nechtěl dát prvenství věcem nepravdivým před pravdivými. VI.5 O třech druzích náboženství podle Varrona: mythologickém, přirozeném a občanském A proč rozlišuje trojí theologii: jednu mythickou, druhou fyzickou a třetí civilní? Tu první bychom také mohli nazvat fabulární (fabularis), kdyby to nebylo nezvyklé, anebo bájnou (fabulosa) od bájí (báje = řecky mythos). Mythická je běžná u básníků a vhodná pro divadlo, fyzická u filosofů a vhodná pro svět a civilní u lidu a vhodná pro stát. První obsahuje mnoho nedůstojných smyšlenek (narození z hlavy, narození ze stehna, narození z krůpějí krve, krádeže, cizoložství, služba člověku). Druhá obsahuje mnoho rozporů v otázkách, kdo bohové jsou, kde jsou, zda jsou věční, zda pocházejí z ohně nebo z čísel nebo z atomů. Třetí je také falešná, neřestná a nedůstojná a lid rád naslouchá tomu, co o bozích zpívají básníci nebo hrají herci. Co patří ke státu, nemusí patřit ke světu, protože ve státě je možné vzdávat úctu a dávat víru věcem, jejichž podstata je vymyšlená a neexistuje ani ve světě, ani mimo svět. A naopak divadlo patří ke státu, protože je ve státě a protože je založeno od občanů za účelem divadelních her. VI.6 O mythickém a lidovém náboženství proti Varronovi Varro je člověk sice ze všech nejbystřejší a nejučenější, ale přece jen člověk, jehož Duch Boží nepřivedl k pravdě a pravda ke svobodě. Vidí, že je třeba božské věci rozeznávat od lidských a vyvarovat se lží, ale přesto se bojí, aby nenarazil na lidové názory a obyčeje a veřejně uznané pověry. Touží uctívat bohy přirozené, ale je nucen uctívat bohy občanské. Obojí jsou si blízcí nepravdou a obojí jsou milí zlým duchům. To je obludné a rouhavé šílenství: žádat nebo očekávat život věčný od bohů básnických a divadelních! Jenom blázen by mohl klesnout do tak hluboké propasti bezbožnosti! Mythická

theologie seje bezbožnosti, lidová theologie je sklízí! Mythická theologie škodí šířením výmyslů o božských věcech, lidová theologie tyto výmysly sbírá a vydává za božské věci. Mythická theologie tyto výmysly opěvuje, lidová theologie se jimi baví a je miluje. Obě tyto pohanské theologie jsou ohavné a hanebné, jedna tuto hanebnou živnost provozuje a druhá se jí obdivuje. Takové společenství se zlými duchy člověka skutečně poskvrňuje a je horší než společenství s lidskými zločinci, kteří svých zločinů nelitují, nýbrž spíše je obhajují. Není východiska: mythické náboženství je příliš chudé, než aby se ho lid mohl držet, kdežto filosofické náboženství je příliš hluboké, než aby se jím lid mohl zabývat; a lidové náboženství je pouhou směsí obou, která vyhovuje lidské pohodlnosti a prostřednosti. VI.7 O podobnosti a shodě mythického náboženství s lidovým Mythická theologie, spojená s divadelním jevištěm a plná neřesti a pohoršení, má úzkou spojitost s theologií lidovou. Jak bohové vystupují v mythickém náboženství, tak vystupují také v lidovém náboženství. Juppiter s vousy, Merkur bez vousů. Saturnus stařičký, Apollo jinošský. Forculus, ochránce veřejí, Limentinus, ochránce prahu, a Cardea, ochránkyně stěžejí. Jsou obřady Junoniny, které se slaví na jejím oblíbeném ostrově Samu, kde se zasnoubila s Jovem. Jsou obřady Cereřiny, v nichž se předvádí hledání Proserpiny, kterou unesl Pluto. Jsou obřady Venušiny, v nichž se naříká nad jejím milovaným Adonisem, kterého zabil kanec; jsou obřady Matky bohů, při nichž se oplakává její milovaný Attis, kterého ze žárlivosti vyklestila. VI.8 Jaké výklady přirozené soustavy podali pohanští učenci na obranu svých bohů Pro tyto věci existují jakési přírodovědecké výklady, odvozené z přirozené soustavy. Jediný pravý Bůh je Bohem přirozeně, ale není bohem každá přirozenost, jako člověk, zvíře, strom, kámen nebo země. Ať se pohanské obřady vykládají jakkoli a odvozují z přírody, neřesti a zločiny v nich docházejí uznání, třebas když Saturnus spolykal vlastní děti, a nezáleží na tom, že někteří to vykládají jako že dlouhý čas sám stravuje, cokoli zrodí, anebo že semena padají zpět do země, ze které vzcházejí. Pohanští bohové byli buď lidmi, jimž byly za jejich život nebo smrt zavedeny obřady a slavnosti (a zlí duchové tento blud vnukali a posilovali), anebo samými zlými duchy, kteří oklamali lidskou mysl. VI.9 O úkolech jednotlivých bohů Úkoly pohanských božstev jsou ubohé a nadrobno rozsekané. Bohyně Educa a Potina se starají o pokrm a nápoj pro děti, bůh Liber a bohyně Libera se starají o ulehčení mužů a žen při souloži (liberamentum); jsou tři ochranná božstva

rodičky po porodu: bohyně Intercidona udeří do prahu sekyrou (intercido), bůh Pilumnus palicí (pilum) a bohyně Deverra jej zamete pometlem, aby tak ochránili šestinedělku proti násilnostem boha Silvana a proti škodlivému lesnímu bohu bojovali znaky zemědělství, které jsou jemu odporné. Když se spojují (junguntur) muž a žena, pomáhá jim bůh Jugatinus; při odvádění nevěsty do ženichova domu pomáhá Domiducus; aby nevěsta s ženichem zůstala (manere), od toho je bohyně Manturna. Podle Varrona se pověrčivý člověk bohů strachuje, kdežto zbožný člověk se jich pouze ostýchá jako rodičů, ale nebojí se jich jako nepřátel. Bájeslovné náboženství proniklo do lidového a lidové náboženství proniklo do státního. Všechny druhy pohanského náboženství jsou stejně nesmyslné a nedůstojné. Varro uváděl bohy od početí člověka až ke smrti sešlostí věkem a potom bohy životních potřeb, jako je výživa a oděv, a u všech ukazoval, jaká úloha kterému přísluší a proč má být ten který vzýván. VI.10 O svobodomyslnosti Seneky, který kárá státní náboženství důrazněji než Varro bájeslovné Senekovi nechyběla svobodomyslnost, a proto káral státní náboženství, ačkoli neměl svobodomyslnost v úplnosti, nýbrž jenom částečně, protože ji měl při psaní, ale postrádal ji v životě. Nelíbila se mu lidská nebo zvířecí podoba božství a odsuzoval výstřední obřady. VI.11 Jak pohlížel Seneka na Židy Seneka vytýkal Židům, že ztrácejí sedminu svého života nečinností, a zavrhoval jejich obřady, o nichž tvrdil, že většina „tohoto zločinného národa“ je zachovává, aniž by znala jejich příčinu. VI.12 O tom, že po odhalení lichosti pohanských bohů je nepochybné, že věčný život nemohou poskytnout nikomu, když nepomáhají ani v životě časném Rozeznává se tedy náboženství mythické, fyzické a politické podle Řeků; anebo podle našeho (latinského) jazyka náboženství bájeslovné, přirozené a občanské. Ani od jednoho nelze očekávat věčný život. Naopak, na zlé duchy i na jejich následovníky čekají věčné tresty, což je spíše věčná smrt než život. Není totiž větší a horší smrti nad tu, ve které se neumírá. Svrchovanou smrtí je odloučení od Boha a život ve věčném trestu.

VII. kniha (má 35 kapitol)

Pokouším se důkladněji vyplet a vykořenit zvrácené a vžité názory, které odporují náboženské pravdě, a hlásám hledání a uctívání jediného pravého Boha, a to pro život věčný, nikoli pro prchavý dým života časného.

VII.1 Zda je možné nalézt božství mezi vyvolenými bohy, když se ukázalo, že není v občanské soustavě Ve Varronových svazcích není božskost (divinitas) či božství (deitas, theotes), protože není možné dosáhnout věčného života ctěním bohů, jaké uzákonily obce. Někteří bohové patří mezi vyvolené, podobně jako se vybírají vojáci pro nějaký důležitý branný úkol, anebo v Církvi se vybírají představení, anebo při stavbě se vybírají úhelné kameny, anebo se vybírají nejlepší hrozny k jídlu. VII.2 Kteří bozi jsou vyvoleni a zda jsou vyloučeni z úkolů nižších bohů Varro doporučuje a uvádí v jedné knize tyto vybrané bohy: Jana, Jova, Saturna, Genia120, Merkura, Apollona, Marta, Vulkána, Neptuna, Sola, Orca 121, otce Libera, Zemi, Cereru, Junonu, Lunu, Dianu, Minervu, Venuši a Vestu. Z těchto dvaceti je 12 mužů a 8 žen. Byli vybráni proto, že plní důležitější úkoly ve světě, anebo proto, že jsou známější a uctívanější? Jestliže Janus otvírá cestu k přijetí semene a je přítomen Saturn právě pro semeno, neboť má moc nade všemi semeny, a rovněž Liber pro výron semene, pak je třeba se zeptat, kde je bohyně Mena, pečující o měsíční výtok, a bůh Vitumnus, který dává plodu život, a bůh Sentinus, který dává plodu smysly? Vždyť nebýt života a smyslů, čím by byl celý ten obsah ženského lůna? VII.3 O tom, že nelze ukázat na žádný důvod, proč byli někteří bohové vybráni, protože řadě nižších bohů se přičítají významnější úkoly Juno je královna bohů a Jovova sestra i choť, je však také Iterduca a Domiduca pro děti a plní svůj úkol s bohyněmi Abeonou a Adeonou. Podobně lidé oslavují Minervu a zapomínají na Pecunii, ačkoli peníze je vábí více než umění a většina lidí se žene právě za nimi. VII.4 O tom, že se lépe zachovali k nižším bohům, které nesnižují žádnými pomluvami, než k vyvoleným bohům, u nichž oslavují veliké hanebnosti Vyvolení bohové byli vybrání spíše pro bezpráví než pro pocty: mezi nižšími bohy nenajdeme nikoho, kdo by si získal špatnou pověst nějakým zločinem, 120

Génius byl strážný duch člověka. Svého Génia měla i jednotlivá místa, sdružení, vojenské jednotky a byl i Génius státu a panovníka. 121 Orcus, římský bůh smrti a vládce podsvětní říše, byl totožný s Hádem a Plutonem.

kdežto mezi vyvolenými bohy sotva najdeme někoho, kdo by nebyl poznamenán pořádnou hanebností. Snad jenom Janus nebyl zahrnován mezi prostopášníky, ba laskavě přijal vypuzeného Saturna a rozdělil se s ním o vládu, takže jeden založil Janicul a druhý Saturnii. VII.5 O tajném učení pohanů a přirozené soustavě Varro prohlašuje, že duše světa a její části jsou pravými bohy. Při pohledu na sochy bohů a jejich odznaky každý učedník tajné nauky hned vidí duši světa i její části, neboť duch smrtelníků sídlící v lidském těle je velice podoben duchu Nesmrtelného. Nedokázal ani skrze tajné nauky dojít k Bohu, od něhož byla jeho duše stvořena (nikoli s nímž), jehož je tedy výtvorem (nikoli částkou) a jenž každou duši stvořil, ale není duší světa. Výhradně jeho osvícením duše dochází blaženosti, neukáže-li se nevděčnou k jeho milosti. VII.6 O Varronově náhledu, že Bůh je duší světa, který však má ve svých částech rozličné duše, jejichž přirozenost je božská Varro praví ve svém předmluvě o přirozené theologii, že Bůh je duší světa (řecky kosmos) a že svět sám je Bohem. Svět se pak dělí na dvě části, nebe a zemi, a nebe pak na éther a vzduch a země na vodu a půdu a všechny ty části jsou plny nesmrtelných duší v étheru a vzduchu a smrtelných duší ve vodě a půdě. Až k dráze Měsíce jsou étherickými dušemi nebeských bohů hvězdy a souhvězdí, až k povrchu mračen a větrů jsou vzdušné duše heroů, larů a geniů. VII.7 Bylo-li rozumné, rozlišovat Jana a Termina jako dvě božstva Od Jana jsou počátky, od Termina konce věcí. V působnosti mají tedy oba bohové jen poloviční moc, protože na světě všechny věci nejen začínají, ale i končí. VII.8 Proč Janovi ctitelé vytvořili jeho obraz se dvěma obličeji, ba také se čtyřmi Pohané zobrazují Jana se dvěma obličeji, vpředu i vzadu, protože otevřená ústa jim připomínají svět a Řekové říkají patru nebe = uranos, z ústní dutiny vede cesta ven směrem k zubům i dovnitř směrem k hrdlu. Pro polykaní nebo vyplivování slin je otevřena pod nebem neboli pod ústním ponebím obojí cesta. A když ho zobrazují se čtyřmi obličeji, říkají mu dvojitý Janus a vykládají, že hledí na svět ze čtyř světových stran. Pohané neslyší slova věčné Pravdy, jež praví: „Já jsem dveře“ (J 10,9). VII.9 O moci Jovově a jeho srovnání s Janem O Jovovi pohané říkají, že je to bůh, mající moc nad příčinami, jimiž se něco děje ve světě. A jako v rukou Janových jsou počátky věcí, tak v rukou Jovových

jsou jejich konce, a proto je Juppiter pokládán za krále všech, neboť počátky jsou zastiňovány od konců. VII.10 Je-li správné rozlišovat Jana a Jova Jestliže Janus představuje svět a Juppiter představuje svět, neboť pohané říkají, že Jova všecko je plno a že on je všemohoucí otec i matka všech králů a bohů i všech věcí a že on je jediným bohem a vším a že jemu patří různá jména pro jeho různé působnosti, pak je to proto, že moc nad počátky věcí je jiná než nad jejich konci. Nedává však dobrý smysl oddělovat tyto dvě moci i v osobě, neboť jediný člověk, který by ovládal dvě řemesla, nebude proto rozdělován na dva různé lidi, nepůjde o dva různé řemeslníky. VII.11 O Jovových příjmeních, která nepatří mnoha bohům, nýbrž jednomu a témuž bohu Jovovi dali pohané různá jména, např. Vítězný, Nepřemožitelný, Zastavitel, Pomocník, Krokev, Živitel, Kojný a mnoho dalších. Tato příjmení dostal podle různých působností: že nade všemi vítězí, že nemůže být od nikoho poražen, že má moc zastavit útěk, že přináší pomoc v tísni, že celý svět poutá a udržuje jako krokev, že všechny živí a jako by kojí. Všechny ty i ony věci vykonává on jediný, on je i kojnou bohyní Ruminou, ba ani sama Juno není nic jiného než Juppiter. VII.12 O tom, že se Juppiter nazývá i Pecunia Juppiter je i Pecunia, kterou pohané vzývají, aby měli hodně peněz, protože, jak říkají, jemu všechno patří. A peníze potřebují muži i ženy. Přesto jediný pravý Bůh je bohatý, ba nejbohatší, ale spíše všemohoucností než bohatství. Ostatně je rozdíl mezi bohatstvím a penězi: kdo je moudrý, nemusí mít peníze vůbec nebo jen málo, a přesto je bohatý; a naopak kdo je pošetilý, může mít peněz sebevíc, a přesto je chudý. Boháč navenek bohatý, může být vnitřně chudý, ba nuzný, zvláště podléhá-li lakotě a chamtivosti, je-li stále dychtivý po penězích a nevidí nic jiného než ty peníze. A naopak chudák navenek chudý, může být vnitřně bohatý, netouží-li po penězích, jako spíše po spravedlivém a řádném životě. Láska k nepomíjející moudrosti totiž očišťuje od lásky k pomíjejícím penězům. VII.13 O tom, že výklady o osobě Saturnově a Géniově nás poučí, že oba dva jsou jediným Jovem Samojediný Juppiter se rovná všem bohům, neboť všichni bohové se pokládají za jeho části nebo za jeho projevy působnosti. Juppiter je totožný i se Saturnem, jenž vládne nade vším, co se zaseje, neboť Juppiter je svět a sám vydává a přijímá všechna semena, on je to tedy vlastně, který vládne nade vším, co se zaseje. A Juppiter je totožný i s Géniem, jenž je ochráncem a vládcem bytostí,

které se mají zrodit, neboť Juppiter je otcem i matkou všech, on je duchem světa, on je rozumnou duší každého jednotlivce i géniem celého vesmíru. Je-li každý génius bohem a duch každého muže géniem, pak je duch každého muže bohem. Tak to vykládají pohanští římští básníci. VII.14 O úkolech Merkura a Marta Merkur má moc i nad řečí bohů a dostal své jméno jako medius currens (běžící mezi), protože řeč probíhá mezi lidmi, a řecky jako Hermes, protože řeč a její výklad se nazývají hermeneia, a je i bohem obchodu, protože i směnu zboží (merces = zboží) mezi kupujícími a prodávajícími zprostředkuje řeč, a nazývá se poslem, protože pomocí řeči se vysílají všechny myšlenky. Mars má moc nad válčením, které je nežádoucím dílem lidí. Je-li Mars válkou, jako je Merkur řečí, kéž by nebylo války tak jistě, jako je jisté, že Mars je nepravým bohem! VII.15 O některých hvězdách, kterým dali pohané jména svých bohů Mnohé hvězdy nesou jména bohů: Merkur, Mars, Juppiter, Saturn, Jitřenka (spíše Venuše než Juno). Králem všech jmenují Jova, ale jeho hvězda zůstává daleko za leskem Venuše, ačkoli by svou září měla převyšovat všechny ostatní. A proč nedostal nějakou hvězdu Janus? Jen proto, že je světem a počátkem a všichni bohové jsou v něm? Ale to i Juppiter je světem, a přece má svou hvězdu. A na druhé straně nejsou žádné oltáře ani obřady ani chrámy ke cti souhvězdí Berana, Býka, Raka, Štíra a ostatních: proč neuznali za bohy také je? VII.16 O Apollónovi a Dianě a ostatních vybraných bozích, kteří u nich platili za části světa Věštec a lékař Apollón je také sluncem a jeho sestra Diana je měsícem a ochránkyní cest, jak říkají pohané, a proto je i pannou, protože na cestě se nic neurodí, a oba mají šípy, protože ty dvě hvězdy sesílají svoje paprsky s nebe až k zemi. Vulkán je podle nich zemským ohněm a Neptun zemským vodstvem; Pluto neboli Dis či Dispater neboli Orcus je pevnou a nejnižší částí světa. Liberovi a Cereře dávají vládu nad semeny, a to buď jemu nad semeny mužskými a jí nad ženskými, anebo jemu nad semennou šťávou a jí nad pevnou částí semen. Ale to všechno jistě přináleží Jovovi, který je otcem i matkou a který všechna semena ze sebe vydává a v sebe je přijímá. Někdy také zemi jako Velikou Matku ztotožňují s Cererou nebo Junonou. Tak jeden bůh, Juppiter, bývá ztotožňován se všemi věcmi, a naopak jedna věc bývá ztotožňována s více bohy. VII.17 O tom, že i sám Varro označil svoje náhledy o bozích za nejisté

Tyto věci, uvedené jako příklad, spíše zatemňují než vysvětlují, takže i sám Varro se rozhodl raději o všem pochybovat než něco s určitostí tvrdit. Za nejisté domněnky si proto nezasluhuje výtky. Uvádí, že člověku náleži míniti, bohům věděti. VII.18 Co je nejpravděpodobnější příčinou, že se rozmohl pohanský blud Pohanští bohové buď byli původně lidé, jimž podle jejich povahy, skutků a osudů zařídili jejich obdivovatelé obřady a slavnosti, anebo to byli zlí duchové, kteří se lidem zjevili. Básnické lži tyto věci přikrašlovaly a zlí duchové k nim sváděli a lidská mysl jim byla nakloněna. Na jedné straně jde o směs lidských skutků a lidských výmyslů a na druhé straně jde o směs ďábelských zjevení a ďábelských klamů. VII.19 O výkladech, jimiž se odůvodňuje Saturnův kult Varro praví, že Saturnus podle pověsti polykal svoje děti, protože semena se vracejí tam, odkud vzcházejí, a to, že mu místo Jova byla podstrčena hrouda, podle něho znamená, že na počátku lidé při setí zahrabávali plody vlastnoručně, dokud nevynalezli orbu. Saturnem by tedy měla být nazvána sama země, protože ona pohlcuje, co zrodila, když semena z ní vzešlá se do ní opět vracejí, aby je přijala. Dostal i jméno Chronos, protože bez Času nemůže být semeno plodné. Proč má Saturnus v ruce srp, když za jeho vlády ještě nebylo rolnictví, nýbrž lidé se živili plody, které země sama rodila? Proč některé národy, jako Punové nebo Gallové, mu obětovaly mladíky? Je-li Saturnus synem nebe (vždyť vyklestil svého otce Caela122), neznamená to, že je vlastně synem Jovovým (jenž je sám Nebem)? Proč je třeba ještě jiných bohů, hlavně Liebera a Libery, tj. Cerery, jako by Saturnus nestačil s celou tou velikou mocí na semena a potřeboval by pomoc? VII.20 O mysteriích eleusínské Cerery Mezi Cereřinými mystérii123 jsou proslulé zvláště ty eleusínské. Ceres objevila obilí a přišla o svou dceru Proserpinu, když ji unesl Orcus. Varro vykládá, že právě Ceres znamená plodnost semen. Její plodnost ustává na půl roku (zhruba 4 měsíce), kdy Proserpina (proserpere = klíčit) je v podsvětí, a obnovuje se na půl roku (zhruba 8 měsíců), kdy Proserpina se vrací z podsvětí na zem. VII.21 O hanebných obřadech, jež byly konány ke cti Liberově Liberovi náleží moc nad vlhkými semeny včetně semen živočišných a včetně ovocných šťáv a k jeho poctě se slavily podle Varrona na italských rozcestích 122

Nominativ zní Caelus. Mystéria jsou tajné náboženské obřady, přístupné pouze mystům, tj. zasvěceným osobám. Eleusínská mystéria (Eleusis, novořecky Elefsis, blízko Athén) jsou nejstaršími mystérii antického světa a jejich počátek se klade již do mykénské doby (15. stol. př. Kr.); v r. 391 po Kr. jejich konání zakázal císař Theodosius I. 123

nestydatých obřadů, spojených s uctíváním mužského údu, který táhli na vozíku po rozcestích až do Města a zdobili věnci. Nečisté tlupy zlých duchů tak našly více příležitostí k šíření nečistého rouhání a rouhavé nečistoty. VII.22 O Neptunovi, Salacii a Venilii Podobně jako Saturnus nestačil na semena a měl ku pomoci Libera, tak Neptun měl manželku Salacii, která prý je nižší vrstvou mořské vody, a ještě mu přidali Venilii. Podle Varrona je Venilia vlna, která se valí (venit) ke břehu, a Salacia je vlna, která se vrací na hladinu (salum). Proč jsou to dvě bohyně, když je to jedna a táž vlna, která se blíží a vrací? Asi v tom vězí příliš pomatené žádosti po mnoha bozích: pohanská duše si přizvala v tomto případě dva zlé duchy, aby se ještě více poskvrnila. Salacia tak přišla o spodní mořskou vrstvu, když byla umístěna na hladině a označena za vlnu odlivu, a pohanská duše tak uvízla ještě důkladněji v pasti satanského klamu.

VII.23 O zemi, kterou Varro prohlašuje za bohyni, neboť onen duch světa, v kterém vidí boha, proniká i tuto nejnižší část svého těla a uděluje jí božskou moc Proč pohané chtějí mít ze Země bohyni? Snad proto, že je plodná? Proč tedy nejsou pokládáni za bohy raději lidé, kteří její plodnost obděláváním zvyšují? Pohané namítají, že bohyní z ní dělá světová duše, která ji proniká. Jako by duši nebylo vidět lépe v lidech! Tak se pohané propůjčují ve svém úžasném a smutném bludu k uctívání a zbožňování těch věcí, které nejsou bohy a nad které jsou sami jakožto rozumní lidé lepší! Varro píše, že v celé přírodě jsou duše trojího stupně: první duše prostupuje všechny živoucí části těla, propůjčuje jim život a nevnímá, kraluje nad kostmi, nehty a vlasy; druhá duše je obdařena vnímáním a kraluje nad smysly; třetí duše se nazývá duchem a je obdařena rozumem, tu postrádají všechny smrtelné bytosti kromě člověka. Tato třetí duše je částí světové duše a je bohem, v lidech se však nazývá géniem. Kameny Země jsou jakoby kostmi boha, nebeská tělesa jsou jakoby smysly boha, éther je jakoby duší boha a prostupuje nebeská tělesa včetně naší Země a zemského oceánu a činí i z nich bohy: Jova a Neptuna. Kam se však poděje Orcus, bratr Jovův a Neptunův, a kam jeho manželka Proserpina? A proč jsou zemští bohové čtyři: Tellus s ohledem na ženskou působnost, Tellumo s ohledem na mužskou působnost, Altor (neboť ze země bere obživu – alitur – všechno, co se narodilo) a Rusor (neboť všechno se zase vrací – rursus - do země)? VII.24 O významu Telluřiných příjmení, která sice znamenají mnoho věcí, ale neměly utvrzovat víru v mnoho bohů

Země tedy měla spíše dostat čtvero příjmení, než dát vznik čtyřem bohům. Jako se někdy i těm nejhorším ženštinám zprostiví a omrzí ty zástupy milenců, tak i té nejpodlejší duši, zaprodané nečistým duchům, se také někdy omrzí tvořit si nové a nové bohy, jimž by se propůjčovala. Proto i sám Varro, jako by se zastyděl za ten zástup, spatřuje v Telluře jedinou bohyni, Velikou Matku. Myslí se, jak praví, že Tellus je Ops, protože se zlepšuje prací (opus); že je Matka, protože je nesmírně plodná; že je Veliká, protože vydává obživu; že je Vesta, protože se odívá (vestitur) rostlinstvem; podobně s ní ztotožňuje i jiné bohyně. Je-li bohyní jedinou, proč se přitom hledá bohyň celá řada? Jestliže v jednom člověku je více věcí, pak to neznamená, že je v něm také více lidí! Jen rozdělujte a spojujte, rozmnožuje, rozvíjejte a zamotávejte! VII.25 Jaké vysvětlení si našli řečtí učenci pro Attidovo vykleštění Varro se nezmínil o Attidovi124 a neptal se po důvodu jeho vykleštění. Filosof Porfyrios zaznamenal, že Attis znamená květy, které před vytvořením plodu opadávají. Avšak u Attida po ztrátě tohoto květu nenásledoval žádný plod, nýbrž neplodnost. Asi právě proto se Varro tomu vyhnul a nechtěl o tom mluvit. VII.26 O ohavnosti kultu Velké Matky Varro nechtěl nic říci ani o změkčilcích, kteří chodili ženskou chůzí s napomádovanými vlasy a napudrovanými tvářemi. Jestliže bůh Janus měl nestvůrné sochy, pak bohyně Kybela měla nestvůrné obřady: Janovi lidé přidali kamenné údy, Kybela lidem vzala skutečné údy. Juppiter kromě žen, které zkazil, zostudil nebe jen jediným Ganymédem, kdežeto ona poskvrnila zemi a urazila nebe mnoha veřejnými řemeslnými změkčilci! Saturn vyklestil svého otce, ale takhle Velká Matka přivedla své kleštěnce i do římských chrámů! Čím jsou vedle této ohavnosti krádeže Merkurovy nebo smilstva Venušina! Takovým bohům by se měl člověk zasvětit? To by nejen ztratil život věčný, ale až do smrti by ztratil i život časný, protože už nebyl s to žít počestně! Pravé náboženství se nekladní světu jako svému bohu, nýbrž klaní se Bohu pro jeho dílo, za něž jej chválí, a očišťuje se od světské špíny, aby ve svatosti putovalo zpět k tomu, od něhož vyšlo, totiž k jedinému pravému Bohu, Stvořiteli světa. VII.27 O výmyslech přírodních filosofů, kteří ani nectí pravé božství, ani nepěstují takovou bohoslužbu, jaká pravému božství přísluší Někteří bohové nabyli větší proslulosti než ostatní, ale nestalo se tak proto, aby byly oslaveny jejich zásluhy, nýbrž aby nezůstaly skryty jejich mrzkosti: tím spíše je možné myslet si o nich, že to byli jen lidé. Vergilius praví, že nejdříve přišel Saturn, když prchal s Olympu před mečem Jovovým, jsa vyhnancem 124

Attis, fryžský bůh vegetace, uctívaný spolu s Kybelou. Jeho kult se dostal do Řecka a zvláště do Říma v hellénistické době. Attidovi se podobá Adónis. Kybelin velekněz, zvaný archigallus, nosíval Attidův obraz na prsou.

zbaveným trůnu125. Celé to obšírně vykládá Euhemerus126, přeložený do latiny od Ennia. Je hříchem ctít místo jediného pravého Boha nějaký živel světa nebo nějakého stvořené ducha, a to ne proto, že by byly špatné prostředky této úcty (chrám, oltář, kněz či oběť), nýbrž proto, že takovými prostředky se má vzdávat úctu jenom jedinému pravému Bohu. A kdo by prohlašoval, že k bohopoctě patří obludné sochy, lidské oběti, věnčení mužských údů, zraňování těla, vyklešťování, hraní oplzlých her a řádění změkčilých, pak to není uctívání, nýbrž zneuctívání a nic jiného. Tak hřeší proti Bohu dvojnásobně: uctívá místo něho něco jiného a uctívá to takovými prostředky, jakými nemá být uctíván ani on ani něco jiného. Vždyť proto jsou pohanské bohoslužby hříšné a ještě k tomu hnusné. Nečistí duchovné se usidlují v nejapných modlách a s jejich pomocí ovládají nejapná srdce, tak je to. VII.28 O tom, že Varronova theologická nauka je plná rozporů Ačkoli se Varro snaží uvést všechny tyto bohy ve vztah a souvislost s nebem a zemí, nejde to: ztrácejí semu mezi prsty, padají mu z rukou, rozplývají se a rozpadají. Dává se vést představou, že nebe je něčím činným a země něčím trpným, a proto nebi (Janovi nebo Jovovi i všem bohům) přičítá mužskou schopnost a zemi (Telluře nebo Junoně i všem bohyním) přičítá ženskou schopnost; platonské pratvary věcí (ideje) ztotožňuje s Minervou. Nebem nazývá to, čím se něco děje; zemí nazývá to, z čeho se něco děje; pratvarem nazývá to, podle čeho se něco děje. A nevšímá si toho, že u Platóna mají ideje takovou moc, že nebe podle nich nic neučinilo, nýbrž samo bylo podle nich učiněno. VII.29 O tom, že za vším, za čím přírodní filosofové spatřovali svět a jeho části, měli spatřovat jediného pravého Boha Na všechno, co pohané pomocí rádoby filosofických výkladů vztahují ve výkladu o bozích na svět, máme pohlížet takto: Jediný pravý Bůh je Stvořitelem světa a Původcem veškeré duše i veškerého těla v rostlinách, zvířatech i lidech! A tohoto jediného pravého Boha my ctíme, a nectíme nebe a zemi jako dvě části, z nichž sestává tento svět, ani nectíme světovou duši rozlitou ve všem živoucím. VII.30 Kterak pravá víra rozlišuje Tvůrce od tvorů, tak aby místo jednoho nebylo ctěno bohů tolik, kolik je činností jednoho Původce

125 126

Aen. VIII, 319nn. Euhemeros (+ cca 260 př. Kr.), řecký filosof a mythograf. Odhaluje zbožštění dávných panovníků a hrdinů.

My uctíváme jediného pravého Boha, který určil počátky i konce k bytí a pohybu svých tvorů, nad nimiž má moc, on jim dal duši, a těm tvorům, kterým chtěl, dal i rozum a řeč. On dává zdraví a uzdravuje nemoci; on řídí běh válek, jejich začátky a konce, kdykoli potřebuje lidský rod nápravu a trest; on udržuje řád přírody a dává vzrůst semenům, on stvořil oheň a slunce, vodu a měsíc; on dává uzrát plodům země a živí všechny. On je všude celý a není omezený na žádné místo, není dělitelný na žádnou část a není změnitelný po žádné stránce. Ačkoli tvorové nejsou bez něho ničím, přece nejsou tím, čím je on. Ačkoli působí skrze anděly, jež oblažuje sám sebou, přece neoblažuje lidi skrze anděly, ale sám sebou jako anděly. A od tohoto jediného pravého Boha, jehož všichni tvorové potřebují, aniž on sám potřebuje jediného z nich, doufáme mít život věčný. VII.31 Kterých zvláštních dobrodiní Božích požívají následovníci pravdy, nemluvě o jeho obecné štědrosti Kromě těch dobrodiní, která dává dobrým i zlým na základě řízení přírody, máme od něho veliký důkaz veliké lásky, kterou prokázal těm, kdo jsou jeho. Ačkoli nejsme s to dostatečně mu poděkovat za to, že jsme, že žijeme, že vidíme nebe i zemi, že užíváme řeči a rozumu, abychom jím hledali právě toho, kdo všechno stvořil; úplně nás neopustil, když jsme zhřešili, odvrátili jsme se od jeho světla a byli jsme zaslepeni láskou k temnotě. Naopak, seslal nám svého jednorozeného Syna, abychom na jeho vtělení a narození i na jeho utrpení a vzkříšení poznali, jak velice Bůh miluje člověka, a abychom obětí jeho Syna na kříži byli očištěni ode všech hříchů a abychom skrze jeho Ducha svatého ve svém srdci překonávali všechny překážky, vytrvali v dobrém a došli věčného pokoje a nevýslovné blaženosti v patření na něho. VII.32 O tom, že tajemství Kristova vykoupení nebylo skryto žádnému předcházejícímu období a že bylo vždycky prorokováno rozličnými znameními Toto tajemství věčného života bylo předpověděno už na samém počátku lidského rodu skrze některá znamení a svátosti době přiměřené, a to od svatých andělů. Potom se sdružil hebrejský národ v jeden lid a stal se nositelem tohoto tajemství, tak aby v něm byla předpovídána budoucnost toho, co se uskutečňuje od příchodu Kristova až dodnes. Později byl tentýž národ rozptýlen mezi pohany na svědectví Písmu svatému, jímž byla předpověděna budoucí věčná spása v Kristu. Nejen všechna proroctví a naučení ve věcech víry a mravů obsažená v těch svatých knihách, ale i svatostánek, chrám, oltáře, kněžství, oběti, obřady a svátky, všechno, co patří k bohoslužbě, povinné Bohu a řecky nazývané latreia, to všechno naznačovalo a předpovídalo to, o čem věříme, že se splnilo, a co

pozorujeme, že se plní, a več důvěřujeme, že se ještě splní pro věčný život věřících v Krista. VII.33 O tom, že pouze pomocí křesťanského náboženství mohl být odhalen klam zlých duchů, radujících se z lidského bludu Pouze pomocí jediného pravého náboženství mohlo být odhaleno, že bohové pohanů jsou nečistí duchové, kteří se za bohy jen vydávají pod maskou duší zemřelých nebo pod zdáním tvorů čistých. Ve své zpupné nečistotě se radují z věcí ohavných a zločinných, žádají pro sebe božských poct a naprosto si nepřejí obrácení lidských duší k Bohu. Od jejich hrůzného a bezbožného panství dochází člověk osvobození jen tehdy, když uvěří v toho, jehož pokora je větší než jejich pýcha. Marně se Varro pokouší z nečestných věcí udělat věci počestné, klam zlých duchů je odhalen! VII.34 O knihách Numy Pompilia, které dal senát spálit, aby nevešly ve známost příčiny obřadů, v nich zaznamenané Na druhé straně Varro zaznamenal, že vysvětlení obřadů v knihách Numy Pompilia127 nebylo uznáno za hodno toho, aby zůstalo ukryto v knihách, natož aby se s ním lidé seznamovali četbou. Když jakýsi Terentius tyto knihy donesl do Města k praetorovi, když je vyoral jeho pacholek na poli blízko hrobu Numy Pompilia na Janiculu, senát rozhodl, aby je praetor spálil. Numa Pompilius pronikl v nedovolené všetečnosti k takovým tajnostem zlých duchů, sepsal je, aby si je mohl četbou obnovovat v paměti, ale přitom se neodvážil někoho o nich poučovat ani je sám zničit, a proto je zahrabal na bezpečném místě svého budoucího hrobu v naději, že tam budou v bezpečí a že k jeho hrobu se nepřiblíží pluh. Senát se ostýchal tyto knihy odsoudit, a poněvadž shledal, že jsou škodlivé a záhubné, dal je raději zničit ohněm, aby jejich poznání nepřineslo do obce zmatek. VII.35 O věštění z vody, jímž se Numa nechal ošálit, vida v ní jakési obrazy zlých duchů Numa Pompilius se dal přimět k věštění z vody (hydromantii), aby v ní viděl podoby bohů, či spíše přeludy zlých duchů, a aby od nich slyšel, co má zavést a zachovávat v bohoslužbě. Podle Varrona tento druh věštění pocházel z Persie, a užije-li se krve, dalo se vyptávat i zemřelých, a odtud se vzal název věštění mrtvých (nekromantie). Pomocí takového věštění byl Numa Pompilius poučen o obřadech, jejichž podobu vyjevil, ale příčiny zahrabal, když jim dal zemřít společnou smrtí s sebou, a tak se postaral o jejich odstranění lidskému zraku a o jejich pohřbení, neboť se bál toho, čemu se naučil. Buď tam bylo vypsáno o 127

Jde o druhého římského krále.

hříšných žádostech nečistých duchů, anebo o tom, že bohové nebyli ničím jiným než lidmi dávno zemřelými, anebo o tom, že zlí duchové se za ně nestydatě vydávají. Musel v nich samých být důvod, že Numa Pompilius své knihy jen ukryl, kdežto senát je docela zničil. Kdo se nechce spolčovat se zlými duchy, nechť jen se nestrachuje před škodlivou pověrou a skloní se před pravým náboženstvím, které je odhaluje a usvědčuje!

VIII. kniha (má 27 kapitol) VIII.1 O otázce přirozeného náboženství, které budeme rozebírat s významnějšími a hlubšími filosofy Nyní se budeme zabývat přirozeným náboženstvím s filosofy, tj. s těmi, kdo milují moudrost. A je-li Moudrostí jediný pravý Bůh, který stvořil všechno, pak pravý filosof miluje tohoto jediného pravého Boha. Někteří filosofové sice soudí, že božstvo existuje a pečuje o lidské záležitosti, avšak myslí, že k dosažení blaženého života i po smrti nestačí uctívat jediného Boha, nýbrž je třeba ctít mnoho bohů, třebaže stvořených od něho. Jsou blíže pravdě než Varro, protože uznávají nad každou duševní podstatou Boha, který stvořil nebe i zemi a také každou duši vůbec a který duši racionální a intelektuální, jako je duše lidská, oblažuje účastí na svém netělesném a neproměnném světě. Tito filosofové jsou nazýváni platoniky. VIII.2 O dvou filosofických školách, tj. italské a ionské, a o jejich zakladatelích Zakladatelem italské školy byl Pythagoras ze Samu, od něhož prý pochází i samo jméno filosofie, a zakladatelem ionské školy 128 byl Thalés Miletský, jeden ze sedmi mudrců. Thalés na základě astronomických výpočtů dovedl předpovědět zatmění slunce a měsíce, nicméně myslil, že počátkem věcí je voda a že z ní vznikají všechny živly světa i svět sám se vším, co se na něm rodí. Po něm následoval Anaximandros, pak Anaximenés, Anaxagoras, Diogenes, Archelaos a Sokrates, učitel Platonův. VIII.3 O učení Sokratově Sokrates byl první, kdo se věnoval polepšení a uspořádání mravů, kdežto filosofové před ním se věnovali spíše zkoumání přírody. Myslel, že příčiny věcí, které jsou závislé na vůli jediného a nejvyššího Boha, může pochopit jen očištěná mysl, a proto se snažil o očištění života dobrými mravy, aby se duch zbavil břemene vášní a mohl se povznést od časného k věčnému. Jen čistá mysl spatří podstatu netělesného a neproměnného světla, kde nepohnutě žijí příčiny všech podstat stvořených. Tím znepokojoval pošetilé nevědomce, nadělal si nepřátele, až byl na utrhačnou žalobu odsouzen a potrestán smrtí. Athénská 128

Filosofové ionské školy považovali za počátek všech věcí vodu (Thalés Milétský, + 548 př. Kr.); nekonečnou látku zvanou apeiron (Thaletův žák Anaximandros Milétský, + 546 př. Kr.); vzduch (Anaximandrův žák Anaximenés Miletský, + 525 př. Kr.); hmotné částice zvané spermata (Anaximenův žák Anaxagorás Klazomenský, + 468 př. Kr.??); vzduch obdařený rozumem (Anaximenův žák a Anaxagorův nástupce Diogenes Apollonický, + 425 př. Kr.); oheň (Hérakleitos z Efesu, + 475 př. Kr.). Podle Empedokla z Agrigentu (+ 430 př. Kr.) se svět skládá ze čtyř živlů: vzduchu, ohně, vody a země, přičemž hnací silou je buď sjednocující láska (filia) nebo rozdělující nenávist (neikos).

obec, která jej veřejně odsoudila, toho později litovala veřejným smutkem a rozhořčený lid ubil jednoho z jeho dvou žalobců, druhý něčemu podobnému unikl jen dobrovolným vyhnanstvím. V Sokratových rozpravách o nejvyšším dobru, které může učinit člověka blaženým, nebylo toto dobro jasně vymezeno, a proto každý z jeho stoupenců si je vykládal podle své libovůle. Někteří sokratikové pokládali za nejvyšší dobro ctnost (jako Antisthenes), a jiní rozkoš (jako Aristippos). VIII.4 O vynikajícím Sokratově žáku Platonovi, který celou filosofii rozdělil ve tři části Mezi Sokratovými žáky zastínil všechny ostatní svou slávou Platon. Tento Athéňan mnoho cestoval po Egyptě a Itálii a poslouchal nejvýznačnější učitele filosofie. Svého mistra Sokrata učinil mluvčím téměř ve všech svých dialozích a oděl ve formu jeho mravních rozhovorů i to, čemu se naučil od jiných nebo nač přišel sám. Jako se věnoval Sokrates hlavně praktické filosofii, která směřuje k uspořádání mravů, tak Platon rozvíjel hlavně theoretickou filosofii, která hledá příčiny světa. Platon pak obojí filosofii spojil v jednu soustavu, kterou rozdělil na část morální, která se zabývala hlavně jednáním, část naturální, která se věnovala hlavně pozorování, a část racionální, kterou se rozeznává pravda od nepravdy. Platonovy výroky, ať už je sepsal sám nebo je přejal od jiných, se dílem shodují s pravým náboženstvím a dílem se zdají být s ním rozporu. V jediném pravém Bohu je třeba hledat a nalézat příčinu bytí, důvod poznávání i řád jednání; člověk je totiž stvořen tak, že tím, co v něm vyniká, se dotýká toho, který vyniká nade všechno, tj. jediného pravého a nejvýše dobrého Boha, bez něhož žádná podstata neexistuje, žádná theorie neučí a žádná praxe neprospívá. Jeho hledejme, jeho pozorujme, jeho milujme, v tom je pro nás lidi všechna správnost.

VIII.5 O tom, že o theologii je záhodno se přít nejspíše s platoniky, jejichž náhledy zaslouží přednosti před zásadami ostatních filosofů Když tedy Platon řekl, že filosof následuje, pozoruje a miluje Boha a že filosofova blaženost je v Bohu, k čemu je třeba obírat se ostatními? Vždyť žádní jiní filosofové se nám křesťanům nepřiblížili více než tito. Platonici prohlásili za původce světa a za dárce pravdy a blaženosti jediného pravého Boha. Ať se před

nimi skloní veškerá pohanská theologie, která obrací lidské bludy v božské pocty zlým duchům; ať jim jde s cesty výklad těch bludů, který Numa Pompilius pečlivě ukryl a zároveň se sebou pohřbil a který senát přikázal spálit, když jej vyoral pluh. Duše obdařená rozumem by neměla vzdávat božskou poctu tomu, co je přirozeným řádem postaveno na stejnou úroveň jako ona nebo dokonce na nižší úroveň než ona. Mnoho smrtelníků bylo neprávem prohlášeno za bohy, jako Picus a jeho syn Faunus, jako Romulus, Aeneas, Herkules, Aesculapius, jako Dioskúrové, totiž Kastór a Polydeukés. Ať se před nimi skloní i jiní filosofové, kteří pokládali za počátky přírody hmotné věci, jako oheň, vodu, vzduch nebo malé částečky, tak se nestyděli označit Boha za hmotu. Jestliže lidská duše není hmotou, nýbrž je duchem, jak by mohl být hmotou Bůh, který stvořil ducha? VIII.6 O názorech platoniků v odvětví přírodní filosofie Platonikové si všimli, že žádné tělo není duchem ani Bohem, a proto hledali Boha mimo hmotná tělesa. Cokoli se mění, nemůže být Bohem, a proto hledali Boha mimo proměnlivé věci. (Ř 1,19n.) VIII.7 Oč větší přednosti nad ostatní filosofy zasluhují platonikové v racionální filosofii čili logice Platonikové nehledali sudidlo pravdy v tělesných smyslech a nechtěli všechno, co poznáváme, měřit jejich nespolehlivými a klamnými pravidly, jako např. epikurejci, ani neodvozovali důkazy ze smyslových představ, jako např. stoikové. Tak smyslům neupřeli, co je jejich, ani od nich nečekali více, než dovedou. VIII.8 O tom, že i ve filosofii morální mají prvenství platonikové Nejvyšší dobro, k němuž vztahujeme všechno svoje jednání a jehož si přejeme a jehož i dosahujeme pro ně samé a pro nic jiného, takže po něm už nehledáme nic, co by nás činilo blaženými, hledali platonikové v Bohu, jenž je pravé a nevyšší Dobro. Jedni říkají, že člověk je dostává od těla, druzí, že od ducha, a třetí, že od obojího, nicméně v každém případě je hledali vždycky jen v člověku. Co je světlo pro oko, to je Bůh pro člověka, a konečným cílem je žít ctnostně, což se může podařit jen tomu, kdo zná a následuje Boha, který je jedinou příčinou jeho blaženosti. Filosofie ovšem směřuje k blaženému životu a filosof se stane blaženým jen tehdy, když začne milovat jediného pravého Boha, který má být milován, a naopak filosofovy blaženosti bude tím více ubývat, čím více bude milovat to, co milováno být nemá. VIII.9 O té filosofii, která se přiblížila pravdě křesťanské víry

Řada filosofů, jako platonici a pythagorejci, mínila o jediném a pravém Bohu, že je Stvořitelem všech věcí i Světlem k jejich poznávání i Dobrem k jejich konání, protože od něho máme počátek podstaty i pravdu poznání i blaženost života. VIII.10 Jakou přednost má před filosofickými soustavami křesťanská víra Křesťanský člověk nemusí znát platoniky ani podle jména, ani nemusí vědět o filosofech ionských a italských, a přesto není tak neobeznalý, aby nevěděl, že pravá filosofie studuje moudrost a že se má mít na pozoru před těmi, kdo filosofují se zřetelem k živlům tohoto světa129 a neznají se k Bohu, který svět stvořil130. Co je možné o Bohu poznat, to je zjevné všem lidem 131, neboť v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme132. Filosofové řečtí i římští jen v tom mají pravdu, shodují-li se s námi v učení o jediném pravém Bohu, který je netělesný Duch a všemohoucí Stvořitel a který všechno udržuje a řídí. Od něho pochází naše přirozenost, ve které jsme byli stvořeni k jeho obrazu podle jeho podoby, a od něho pochází také zjevené učení, kterým poznáváme jeho i sami sebe.

VIII.11 Odkud měl Platon to poznání, kterým se přiblížil křesťanskému vědění Někteří říkají, že v Egyptě slyšel proroka Jeremiáše nebo že na cestě tam četl prorocká Písma, avšak Platon se narodil téměř sto let poté, co prorokoval Jeremiáš, a poněvadž se dožil jedenaosmdesáti let, uplynulo od roku jeho smrti téměř šedesát let do doby, kdy egyptský král Ptolemaios dal přeložil hebrejská Písma do řečtiny od sedmdesáti hebrejských mužů. V knize dialogu Timaios Platon říká, že Bůh nejdříve spojil zemi a oheň (31 B), přičemž oheň u něho znamená nebe. To se podobá slovu, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Potom jmenuje ty dvě střední vrstvy, jimiž jsou spjaty dvě krajní vrstvy, totiž vodu a vzduch, což připomíná slovo, že Duch Boží vznášel se nad vodou, protože i vzduch nazývá duchem a snad se domníval, že je zde řeč o čtyřech živlech. Stvořitele považoval za toho, který skutečně je, protože je neproměnný, 129

Srov. Ř 1,21n. Srov. Ko 2,8 131 Srov. Ř 1,19n. 132 Srov. Sk 17,28 130

kdežto každého tvora považoval za toho, který skutečně není, protože je proměnný. VIII.12 O tom, že i platonikové, ačkoli o jediném pravém Bohu smýšleli správně, přece byli pro přinášení obětí pohanským bohům Čím správnější náhled o Bohu platonikové měli, tím byli slavnější a věhlasnější nad ostatní filosofy. Ať už měl Platon 133 své znalosti o Bohu odkudkoli, třeba ze starozákonních knih nebo z pohledu na jeho stvořitelské dílo134, přece byl pro přinášení obětí pohanským bohům. Stejný názor zastávali i jeho následovníci, jako jeho synovec Speusippos135, jeho milovaný učedník Xenokrates136, Plotinus137, Porfyrios138, Iamblichos139 a latinský platonik Apulejus140 z Afriky. VIII.13 O Platonově názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivci ctností Platon se s námi rozchází v názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivci ctností, čímž padá názor, že zlí bohové musejí být získáváni oběťmi, aby neškodili, kdežto dobří mají být získáváni oběťmi, aby pomáhali. Kteří bohové tedy milují divadelní hry a chtějí, aby byly zařazeny do bohoslužeb na jejich počest? Proč potom Platon chtěl, aby z obce byli vyhoštěni básníci, protože skládali básně nedůstojné vznešených a dobrých bohů? Co je to tedy za bohy, kteří se přou s Platonem o divadelní hry? Platon přece nechce, aby bohové byli ostouzeni smyšlenkami, kdežto tito bohové přikazují, aby právě těmi smyšlenkami byli oslavováni! Labeo141, který myslí, že zlí bohové mají být získáváni krvavými oběťmi, kdežto dobří bohové divadelními hrami, počítá Platona mezi polobohy! Jak to vysvětlují platonikové? VIII.14 O názoru, že rozumné duše jsou trojího druhu, totiž v nebeských bozích, vzdušných démonech a pozemských lidech Platonikové říkají, že rozumné duše jsou trojího druhu, totiž v nebeských bozích, vzdušných démonech a pozemských lidech. Bohové mají nejvyšší sídlo na nebi, démoni střední ve vzduchu a lidé nejnižší na zemi. A jako je různá důstojnost jejich sídel, tak i povah. Proto jsou bohové lepší než lidé i démoni. 133

Platon zemřel v r. 347 př. Kr. Srov. Ř 1,19n. 135 Speusippos zemřel v r. 339 př. Kr. 136 Xenokrates zemřel v r. 314 př. Kr. 137 Plotinos zemřel kolem r. 270 po Kr. a platí za zakladatele novoplatonismu. 138 Porfyrios zemřel začátkem 4. stol. a byl učedníkem Plotinovým. 139 Iamblichos zemřel kolem r. 330 a byl učedníkem Porfyriovým. 140 Apulejus z Afriky zemřel kolem r. 170 po Kr. 141 Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jure pontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana (Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánská právnická škola (právnický směr). 134

Platon odmítáním básnických smyšlenek nepřipravil o požitek z divadelních her bohy, kteří jsou vesměs dobří a vznešení, nýbrž démony, kteří mají s bohy společnou nesmrtelnost a s lidmi vášně. Apulejus z Madaury v knize „O bohu Sokratově“ neřekl o mravech démonů nic dobrého a naopak napsal o nich dokonce velmi mnoho zlého. VIII.15 O tom, že ani pro svá vzdušná těla, ani pro svá vyšší sídla démoni ještě nestojí nad lidmi Démoni nejsou lepší než lidé, protože mají lepší těla, to by lidé museli za lepší sebe považovat i řadu zvířat, které je předčí bystrostí smyslů, rychlostí pohybu i mohutností sil. Který člověk se zrakem vyrovná orlu nebo supu, čichem psu, rychlostí zajíci nebo jelenu, silou lvu nebo slonu, dlouhověkostí želvě? Jako jsme myšlením lepší nade všecky, tak máme být i ctností lepší než démoni. To, čím je převyšujeme, je přece mnohem lepší než tělo. A třebaže ptáci také sídlí nad zemí, přece se musejí k zemi vrátit pro potravu nebo odpočinek; ani zlí duchové nepřevyšují lidi proto, že vzduch je výše než země, vždyť jejich beznaděj nesnese ani dost málo srovnání s nadějí zbožných lidí. Platon mezi dva krajní živly, pohyblivý oheň a nepohyblivou zemi, vkládá dva střední živly, vzduch a vodu, takže je vzduch výše než voda a oheň výše než vzduch, přece však pozemský člověk stojí výše než vodní zvířata, a proto v otázce duševních předností nemáme měřit stupňovitě podle živlů. Vždyť se může stát, že v nižším těle sídlí lepší duše a naopak ve vyšším těle horší duše. VIII.16 Co soudil platonik Apulejus o mravech a skutcích démonů Apulejus vyslovil názor, že démoni jsou zmítáni týmiž duševními vášněmi jako lidé: křivdy je dráždí, dary je získávají, pocty těší, bohoslužebné obřady je baví a hněvá je, když se v nich něco opomene. Od nich pocházejí věštby a kouzla. Jsou to živé bytosti s rozumnou myslí, podléhající vášním, s věčným trváním a vzdušným tělem; tři vlastnosti mají společné s bohy i lidmi, jednu vlastnost s bohy a jednu vlastnost mají zvláštní. Že tedy patří mezi živé bytosti, na tom není nic velikého, těmi jsou i zvířata; že mají rozumnou mysl, tím nestojí nad námi, tu máme i my; že podléhají vášním, jak by tím mohli stát nad námi, když i my jsme takoví; že mají věčné trvání, co je na tom dobrého, schází-li blaženost; a že mají vzdušné tělo, to nic neznamená, protože nad každým tělem má přednost duše. Nezaslouží si božskou poctu takové bytosti, které jsou rozumné proto, aby mohly být nešťastně; podléhající vášním proto, aby byly nešťastné; věčně trvající proto, aby jejich neštěstí nemohlo vzít konce! VIII.17 O tom, zda je důstojné, aby člověk uctíval duchy s takovými vadami, od jakých se má oprostit

Oheň a vzduch jsou plny nesmrtelných bytostí, voda a země smrtelných, ale proč jsou duše démonů zmítány vichry a bouřemi vášní 142? U lidí jsou vášně důsledkem pošetilosti nebo neštěstí, protože lidé dosud nejsou blaženi v oné dokonalé moudrosti, která je jim slíbena na konec, až budou osvobozeni od smrtelnosti. Démoni pak podléhají vášním jako lidé proto, že nejsou blažení, nýbrž nešťastní. Je to bláznovství, když se lidé drží nepravého náboženství a poddávají se démonům, ačkoli v pravém náboženství by se mohli oprostit od svých vad, jimiž se démonům podobají. Nechtějí-li se jim lidé podobat, musejí odpírat hněvu, pomáhat ostatním bez darů, nevšímat si poct, milovat i své nepřátele, odkládat všechno, co by jim překáželo na cestě k Bohu, a hledat pokoj srdce. A komu se lidé nechtějí podobat, toho přece nebudou následovat životem ani vzývat obětí, a naopak toho, komu se chtějí podobat, budou následovat i vzývat, totiž jediného pravého Boha. VIII.18 Jaké je to náboženství, které učí lidi užívat démonů jako prostředníků, aby byli doporučeni dobrým bohům Podle Apuleja sídlí démoni ve vzduchu proto, aby byli prostředníky mezi étherným nebem a zemí, aby bohům donášeli prosby od lidí a zase lidem splnění proseb od bohů. Podle Platona se žádný bůh s člověkem nestýká. Lidé, kteří si to takhle představovali, měli totiž za nedůstojné, aby se lidé stýkali s bohy a bohové s lidmi. Démoni nemilují cudnost a nevinnost, ale mají rádi oplzlá divadla; jak by tedy mohla cudnost a nevinnost chtít něco od bohů, kdyby k tomu potřebovala pomoc svých nepřátel? VIII.19 O bezbožnosti kouzelnictví, které stojí pod ochranou zlých duchů Jak to, že kouzelnictví, na které jsou někteří bezbožníci hrdi, je na jedné straně úkonem bohopocty, a na druhé straně je těžce stíhají přísné zákony? Podle Cicerona byly zapsány na dvanácti deskách a pachateli byl určen trest smrti 143. Sám Apulejus ve svém obšírné a výmluvné obhajovací řeči popírá, že by měl něco společného s kouzelnictvím, v němž působí démoni, které má ovšem za hodné uctívání. VIII.20 Je-li hodno víry, že se dobří bohové stýkají raději s démony než s lidmi Je zajímavé, že prý žádný bůh se nestýká s člověkem prosícím, ale stýká se s démonem zpupným; neslyší člověka kajícího, ale slyší démona šálícího; nemá nic společného s člověkem, který se utíká k božství, ale má něco společného s démonem, který sám božství předstírá; nevšímá si člověka prosícího o odpuštění, ale všímá si démona svádícího ke spuštění; odmítá člověka, který 142 143

Vášeň, řecky pathos, latinsky passio, je protirozumné duševní dění. Srov. Plinius, Nat. hist. XXVIII, 1, 2, 18

zakazuje vymýšlet zločiny o bozích a spravedlivými zákony stíhá zločiny čarodějů, a přijímá démona, který se kochá smyšlenými zločiny o bozích na jevišti a čarodějnictví učí a podporuje a rozšiřuje; nejde mu o člověka, který se vyhýbá zhoubnému působení démona, a jde mu o démona, který se snaží ovládnout člověka! VIII.21 O tom, zda bohové používají démonů jako poslů, nevědouce, že jsou od nich klamáni, či zda to chtějí Prostřednictví démonů mezi bohy a lidmi je nesmyslné a nedůstojné. Étheričtí bohové by nevěděli, co dělají pozemští lidé, kdyby jim to neoznámili vzdušní démoni, protože éther je vysoko a daleko od země, kdežto vzduch sousedí s étherem i zemí!!! To je ale úžasná moudrost!!!

VIII.22 O tom, že kult démonů musí být zavržen proti Apulejovi Démoni nejsou žádní prostředníci mezi bohy a lidmi, kteří by bohům nosili naše prosby a lidem božské dary; naopak je třeba vědět, že to jsou zlí duchové, dychtiví nám lidem škodit, kde mohou, naprosto dalecí spravedlnosti, nabubřelí pýchou, bledí závistí a zchytralí v klamu, kteří sídlí v tomto ovzduší. Oni byli svrženi pro neodčinitelný přestupek s výšin nebe na tuto zemi a v tomto svém žaláři jsou předem odsouzeni. Ačkoli ovzduší je výše než voda a země, nejsou proto ještě oni vyšší než lidé, kteří je lehce předčí nikoli pozemským tělem, nýbrž zbožnou myslí. Nad mnoha lidmi, kteří neznají jediného pravého Boha a jeho náboženství, však panují jako nad zajatci a poddanými, protože je přesvědčili šalebnými zázraky, že jsou bohy. A pro ty, které přesvědčit nemohli, si nasadili masku prostředníků mezi bohy a lidmi a prosebníků o božské dobrodiní, a tato prastará pověra se usadila v mnoha chrámech, neboť byl to i strach, který nedovolil přemýšlivým lidem, aby si troufali nevzdávat jim vůbec žádnou božskou poctu. VIII.23 Co soudil Hermes Trismegistos o modloslužebnictví a odkud mohl vědět, že egyptské pověry zajdou Hermes Trismegistos144 na rozdíl od Apuleja říká, že jedni bozi byli stvořeni od nejvyššího Boha, druzí od lidí. Jde o modly, o nichž se tvrdilo, že to jsou jakoby těla bohů, v nichž sídlí přivolaní duchové, kteří mají nějakou moc škodit nebo prospívat a kterým se proto vzdávají božské pocty a obřadní úsluhy. Neviditelní duchové jsou tak pomocí jistého umění spojováni s viditelnými věcmi tak, aby se staly jakoby oživenými těly, a tomu říká tvořit bohy. A třebaže říkal, že Egypt 144

Egyptský učenec, latinsky Mercur Tremaximus, původce alchymie. Neví se, kdy přesně žil, a často bývá ztotožňován s bohem Thovtem.

je chrámem celého světa, přece předvídal, že nastane doba, kdy se ukáže, že Egypťané ve své horlivé zbožnosti uctívali božstvo nadarmo 145. Patřil k těm, kteří sice poznali jediného pravého Boha, ale nevzdali mu čest146, ba litoval toho, že v budoucnosti modloslužba přestane a naopak si přál, aby lidé byli vždycky poddáni bohům, které uznává za lidské výtvory147. Co může být ubožejšího než člověk, jemuž vládnou jeho vlastní výtvory! Tak směšoval pravdu a klam a truchlil nad budoucí záhubou toho náboženství, které uctívalo modly. VIII.24 Kterak Hermes Trismegistos vyznal blud svých předků, nad jehož budoucím odstraněním truchlil Nevím, zda by se démoni sami takto přiznali, kdyby byli vzati pod přísahu, jako se přiznal on: „Protože naši pradědové velice bloudili v poznání bohů, nevěříce a neznajíce pravou bohopoctu, vynalezli umění, jak vytvořit bohy.“ Byl to tedy veliký blud a veliká nevěra lidí, neznajících pravou bohopoctu, co vedlo k umění, jak vytvořit bohy. Kdo ví, nenutí-li ho k prozrazení dávného bludu jeho předků božská moc a k bolesti nad budoucím trestem démonů ďábelská moc! Božské náboženství odstraňuje démonské, pravda opravuje blud, víra vyvrací nevěru, obrácení hojí odvrácení. Kdyby předkové nebloudili daleko od pravdy a měli řádnou víru v jediného pravého Boha, nedošli by k umění tvořit falešné bohy148. Jemu země zpívá píseň novou149 a jako chrám je budována jeho obec, tj. Církev svatá, po celé zemi, když skončilo zajetí, v němž ovládali démoni jako zajatce ty lidi, z nichž je budován (tento chrám) jako ze živých kamenů150. VIII.25 Co mohou mít lidé společného se svatými anděly Dobrým andělům se lidé podobají společnou úctou k jedinému pravému Bohu, skrze kterou s nimi jsou a s nimi žijí a s nimi jej ctí. Od andělů je odlišuje vůle nakloněná ke zlému a lidská křehkost, a tak není překážkou ve spojení s nimi to, že přebýváme v těle na zemi, nýbrž to, že v nečistotě srdce pozemsky smýšlíme. Přibližujeme se jim prozatím vírou, že nás činí blaženými ten, kdo i je blaženými učinil. VIII.26 O tom, že celé pohanské náboženství se točilo kolem nebožtíků Hermes Trismegistos truchlí nad budoucí dobou, kdy z Egypta zmizí bezbožné věci, a říká, že tato země, nejsvětější sídlo chrámů, bude plna hrobů a mrtvých. Jakoby lidé neumírali, kdyby se ty bezbožné věci neodstranily! Ale asi truchlí nad tím, že na místo pohanských chrámů nastoupí památná místa křesťanských mučedníků. Není tomu tak, že jako pohané uctívali mrtvé bohy v chrámech, tak 145

Srov. Iz 19,1; Za 13,2 Srov. Ř 1,21nn. 147 Srov. Jr 16,20 148 Srov. 1K 10,20 149 Srov. Ž 96,1 150 Srov. 1Pt 2,5 146

my uctíváme mrtvé lidi v hrobech; to už tehdy byla země přeplněna hroby a mrtvými, které pohané ctili jako bohy, ale nyní budou muset odejít, protože na památných místech mučedníků na ně čekají budoucí tresty, protože taková místa jim působí muka a protože na takových místech se musejí přiznat ke svým úskokům a po vymítání musejí opustit lidská těla, která posedli. VIII.27 Jakým způsobem uctívají křesťané svoje mučedníky Naším Bohem je Bůh mučedníků, nikoli mučedníci sami, a tomuto Bohu zřizujeme chrámy, kněžstvo a obřady. Mučedníky tedy nectíme jako Boha ani jim nepřinášíme oběti. Máme však v úctě pamětní místa svatých lidí Božích, kteří až do smrti zápasili o pravdu, aby se zjevilo pravé náboženství. Kněz u oltáře přináší nejsvětější oběť Bohu, jedinou to oběť křesťanů, přitom však vzpomíná na mučedníky, žádá je o přímluvu a vzdává díky Bohu za jejich vítězství.

IX. kniha (má 23 kapitoly) IX.1 Ke kterému bodu dospěla rozprava doposud a co musíme rozebrati ve zbývající části Podle jedněch jsou bohové dobří i zlí; druzí však si netroufají nikoho z bohů pokládat za zlého. A ti první zahrnují pod pojem bohové také démony, a naopak pod pojem démoni také bohy; kdežto ti druzí rozlišují jen dobré bohy a jen zlé démony. Otázka zůstává, jak mohou démoni, kteří jsou zlí, získávat dobrým lidem přízeň dobrých bohů, což přece nijak není možné. IX.2 Zda je mezi démony, kteří jsou nižší než bohové, nějaká skupina dobrých, za jejichž přispění by lidská duše mohla dojít blaženosti

Je nějaký rozdíl mezi démony? Většina filosofů běžně tvrdí, že démoni jsou dobří i zlí, a proto jsou prostředníky mezi dobrými lidmi a jen dobrými bohy právě ti dobří démoni. Avšak lidská duše, která je rozumná a duchová, dojde blaženosti jen od jediného pravého Boha, a nikoli od nějakých démonů, kteří bez rozdílu lidskou duši chtějí lapit do své sítě a zavést co nejdál od Boha a jeho blaženosti. Co je tou sítí? Ta síť je upletena záludným způsobem ze samých klamů! IX.3 Co připisuje Apulejus démonům, kterým sice rozum neupírá, ale kterým nepřikládá žádnou ctnost Jaký je tedy rozdíl mezi dobrými a zlými démony? Platonik Apulejus o nich rozprávěl všeobecně, hlavně o jejich vzdušných tělech, ale neřekl nic o jejich duševních přednostech, kterými by museli být obdařeni, kdyby byli dobří. Jen tolik, že jejich mysl je zmítána vichřicemi vášní jako rozbouřené moře. Tak se podobají nemoudrým a nespravedlivým smrtelníkům: nikoli tělem, nýbrž myslí. Zaslouženým trestem jsou totiž nevyléčitelní a nedovedou zakotvit v pravdě a ctnosti, proto se nemohou bránit špatným citům a vášním. IX.4 Jaký je názor peripatetiků a stoiků o duševních vášních Duševní vášně zvané též city nebo strázně se nevyhýbají ani moudrým lidem, přesto jsou řízeny rozumem a podřízeny rozumu, takže se dají ovládat a mají být ovládány. Takový je názor platoniků a také aristoteliků (peripatetiků), ostatně Aristoteles, zakladatel peripatetické školy, byl Platónovým učedníkem. Stoikové151 však nesouhlasí s tím, že by se duševní vášně mohly týkat moudrých lidí; neuznávají tělesná dobra a nechtějí připustit u člověka jiné dobro než ctnost jakožto umění dobře žít, a to je duševní dobro. Avšak, jak svědčí Aulus Gellius152, stoik se děsí a bledne, aby nepřišel o nějakou výhodu, neméně než peripatetik, aby nepřišel o nějaké dobro; nenazývají tedy dobro stejně, avšak stejně je hodnotí. IX.5 O tom, že vášně, které doléhají na křesťanské duše, nestrhují k neřesti, nýbrž cvičí ve ctnosti Mysl má být podřízena Bohu, ovládání vášní zase mysli. Nejde ani tolik o to, zda se zbožný duch hněvá, jako spíše o to, proč se hněvá. Ani zda je smuten, ale nad čím je smuten. Ani zda se něčeho bojí, ale čeho se bojí. Hněvá –li se na hříšníka tak, aby se polepšil, anebo rmoutí-li se se zarmouceným tak, aby mu hleděl ulehčit, anebo bojí-li se o ohroženého, aby nezahynul; to všechno lze při 151

Stoikové pokládali za jediné dobro ctnostný život v souladu s přírodou a rozumem. Všechno ostatní bylo pro ně lhostejné (adiafóra), např. bohatství, postavení, sláva, zdraví apod. Tyto skutečnosti člověk nemůže ovlivnit, a proto se nad ně musí povznést a smířit se s nimi, aby dosáhl duševního klidu (ataraxia) a nenáruživosti (apatheia). Navazovali na školu kyniků a byli pantheisty a deterministy. Mezi stoiky patřil Epiktétos, Seneca Mladší a Marcus Aurelius. 152 Srov. Aulus Gellius: Attické noci (18,1). Jde o jediné zachované dílo tohoto římského spisovatele (+ 180).

rozumné úvaze jen stěží kárat! Stoikové totiž obvykle odsuzují i soucit a milosrdenství pokládají za chybu. Milosrdenství však není nic jiného než jakési soucítění našeho srdce s cizím neštěstím, a toto soucítění nás nutká podle možnosti pomoci. To je rozumné, když se milosrdenství projevuje tak, aby dávalo potřebnému nebo odpouštělo litujícímu, a proto je ve shodě se spravedlností a právem patří mezi ctnosti. Jen andělé bez hněvu trestají ty, které jim Bůh ukládá potrestat, a bez soucítění přicházejí na pomoc nešťastným, a beze strachu pomáhají v nebezpečí ohroženým. Podobně i sám Bůh se hněvá, a přece nepodléhá žádné vášni. Toto slovo je přiměřené efektu trestu, nikoli defektu citu. IX.6 Kterými vášněmi jsou podle Apuleja zmítáni démoni, kteří prý svým přispěním pomáhají lidem u bohů Podle Apuleja jsou démoni hříčkou vášní na vlnách všemožných myšlenek, protože jejich mysl, tj. vyšší část duše, která z nich činí rozumné bytosti, postrádá ctnost a moudrost, která by ovládala vášně nižších částí duše. Proto je mysl démonů vystavena vášním chtíče, hněvu a jim podobných. Jejich mysl pod jhem neřestných vášní postrádá svobodu a moudrost, zato jí nechybí klam a touha škodit. IX.7 O tom, že podle platoniků byli bohové básnickými smyšlenkami očerněni, že prý proti sobě bojovali jako stoupenci různých stran, ačkoli takoví jsou démoni, a ne bohové Bohové, které si básníci představují jako nenávistníky i příznivce lidí, nejsou z počtu démonů všech, nýbrž jen zlých. Je výmyslem básníků, nazývat bohy ty, kdo bohové nejsou, a nechat je pod jmény bohů spolu bojovat pro lidi, které stranicky milují nebo nenávidí. Taková je i Homérova Minerva, která zakročila ve schůzi Řeků, aby zadržela Achilla. Nějaký démon však stranil Řekům a bojoval proti Trojanům, a naopak jiný démon zase stranil Trojanům a bojoval proti Řekům, v tom nebyli básníci daleko od pravdy. IX.8 O nebeských bozích a vzdušných démonech i pozemských lidech podle výměru platonika Apuleja Podle Apuleja démoni jsou živočichové, ducha vášnivého, mysli rozumné, těla vzdušného a trvání věčného. Nejvyšší skupinou jsou nebeští bohové a nejnižší pozemští lidé. O lidech napsal: „Tedy lidé, rozumem slynoucí, jazykem vládnoucí, ducha nesmrtelného, těla smrtelného, mysli lehké a úzkostlivé, těla hrubého a hříšného, nestejných povah a jednostejných bludů, houževnaté odvahy a vytrvalé naděje, s neplodným pachtěním a nestálým štěstím, jako

jednotlivci smrtelní, ale jako celek a druh věční, navzájem se střídající plozením potomstva, věku prchavého, moudrosti liknavé, smrti rychlé, života strastného, obývají zemi.“ IX.9 Zda člověk může získat přízeň nebeských bohů prostřednictvím démonů To, co je u oduševnělé bytosti lepší a co démoni mají společného s lidmi, totiž ducha, je u démonů v horším stavu než u lidí. Duše je lepší než tělo, podobně jako zlato, i kdyby bylo špinavé, má větší cenu než stříbro nebo olovo. Náboženství není věcí těla, nýbrž ducha, neboť tělo je spíše služebné a duch (nad ním) vládnoucí, jak říká Sallustius 153: „Ducha používáme k vládě, těla spíše k službě.“ A hříšné tělo, i kdyby bylo nesmrtelné, není věčným sídlem oslavenců, jako spíše věčným vězením zavrženců. IX.10 O tom, že podle Plotinova mínění jsou lidé ve smrtelném těle méně nešťastni než démoni v nesmrtelném Plotinus154 pochopil Platona hlouběji než ostatní a pravil o lidských duších 155: „Milosrdný Otec jim chystal smrtelná pouta.“ Tak podle něho právě to, že lidé jsou smrtelní, je milostí Boha Otce, aby nebyli věčně svírání bídou tohoto života. Tohoto milosrdenství se nedostalo démonům, tj. zlým duchům, kteří v bídě svého vášnivého ducha neobdrželi tělo smrtelné jako lidé, nýbrž nesmrtelné jako bohové. Byli by jistě šťastnější než lidé, kdyby měli smrtelné tělo jako oni a blaženého ducha jako bohové. A byli by lidem rovni, kdyby si byli zasloužili mít alespoň smrtelné tělo jako oni, aby se strastí zbavili alespoň ve smrti. Avšak jsou nešťastnější než lidé pro věčné okovy svého těla: nenaznačil, že by se démoni mohli zdokonalit a změnit v bohy, nýbrž řekl zcela jasně, že démoni jsou věční. IX.11 O mínění platoniků, že lidské duše po opuštění těl jsou démony Říkají, že i lidské duše se stávají démony, a jestliže žily dobře, pak jsou z nich Lárové156, a jestliže špatně, pak jsou z nich Lemurové157 či Larvové, a jestliže 153

Viz Cat. 1. Srov. pozn. 8. Plotinos (+ 270 po Kr.), řecký novoplatónský filosof, učedník Ammónia Sakky (+ 242 po Kr.) z Alexandrie, založil v Římě filosofickou školu, kterou vedl až do své smrti. Jeho učedník Porfyrios z Týru (+ 304) vydal jeho 54 spisů našestkrát po devíti částech (tzv. Enneady neboli Devítky). 155 Viz Enneades IV, 3, 12 156 Lárové byli ochranní bohové římských příbytků a jejich obyvatel. Spolu s Penáty, kteří byli ochrannými bohy římských domácností a rodin, patřili mezi domácí bohy (dei domestici). Neměli přímý vztah k lidem, nýbrž k jejich obydlím.V římských domech měli sošky ve skříňkách u krbu a otec rodiny jim přinášel o kalendách a rodinných slavnostech oběti. 157 Lemurové byli římští duchové zemřelých. Na rozdíl od Mánů, duchů zemřelých předků, to byli duchové zemřelých vůbec. Žili v podsvětí, ale přicházeli na svět, aby lidem oplatili, jak se k nim za jejich života chovali. Jako dobří duchové splývali s Láry, jako zlí se nazývali Larvy (Larvae = masky, strašidla). 154

dobře i špatně, pak jsou z nich Mánové158. Takový názor vede k následování zvrhlých mravů, neboť lidé, ať jsou sebeničemnější, mohou si myslet, že z nich budou Larvy, a stanou se tím horšími, čím více chtějí škodit, protože se budou domnívat, že i po smrti budou jakožto škůdní démoni nějakými oběťmi vybízeni, aby škodili.

IX.12 O třech protichůdných vlastnostech, kterými se podle platoniků liší přirozenost démonů a lidí Tři vlastnosti bohů jsou: vznešenost sídla, věčnost života a dokonalost přirozenosti. Tři vlastnosti lidí: dolní sídlo, smrtelnost a bědnost. IX.13 Kterak démoni, jestliže nejsou ani nešťastní jako lidé, ani blažení jako bohové, mohou být mezi obojími uprostřed, nemajíce společenství ani s jedněmi ani s druhými Místo mezi nejvyšším a nejnižším nebo mezi hořejším a dolejším se právem pokládá za střední, ale nemůžeme říci o démonech jakožto o rozumných živočiších, že nejsou ani blažení ani nešťastní, jako je tomu s rostlinami a zvířaty, neúčastnými na citu a rozumu. Mysl obdařená rozumem je nutně buď blažená, anebo nešťastná. Podobně by bylo nesprávné říci, že démoni nejsou ani věční ani smrtelní. Všechno živé nutně buď žije na věky, anebo končí svůj život smrtí. Poněvadž Apulejus praví, že démoni jsou věční, pak tyto střední bytosti mají právě jednu vlastnost ze dvou nejnižších. Kdyby měli dvě vlastnosti z nejnižších nebo dvě vlastnosti z nejvyšších, pak by se povznesli nebo klesli k jedné ze dvou stran. Zůstanou uprostřed, dostanou-li z každé strany jednu. A poněvadž z nejnižších nemohou mít věčnost, mají tento znak z nejvyšších; a proto k doplnění jejich prostřednosti není jiné známky, kterou by mohli mít z nejnižších, nežli neštěstí. Mají-li bohové blaženou věčnost či věčnou blaženost, pak lidé mají smrtelné neštěstí nebo nešťastnou smrtelnost; démoni uprostřed mají nešťastnou věčnost nebo věčné neštěstí. Podobně člověk stojí uprostřed mezi zvířetem a andělem, protože zvíře je nerozumné a smrtelné, kdežto anděl je rozumný a nesmrtelný; člověk pak rozumný a smrtelný stojí uprostřed níže než anděl a výše než zvíře, neboť se zvířetem má společnou smrtelnost a s andělem má společný rozum. Tedy hledáme-li střed mezi blaženými nesmrtelnými a nešťatnými smrtelnými, nalezneme nezbytně buď bytost smrtelnou a blaženou, anebo bytost nesmrtelnou a nešťastnou. 158

Mánové byli duchové zemřelých předků, v širším smyslu podsvětní bohové římanů. Žili v hlubinách země a občas přicházeli na svět, aby navštívili potomky. V jejich kultu se spojovalo uctívání duchů a uctívání předků. Jestliže živí přinášeli Mánům oběti a modlili se k nim, Mánové jim to opláceli ochranou; a jestliže na ně zapomínali, připomínali se jim ve zlém.

IX.14 Zda lidé, jsouce smrtelní, mohou být šťastní pravou blažeností Může být člověk smrtelný a zároveň blažený? Jedni totiž pokorně uvážili svůj lidský úděl a popírají, že by člověk mohl být schopen blaženosti, dokud žije jako smrtelník. Druzí se zase odvažují tvrzení, že moudří smrtelníci mohou být i blažení. Je-li tomu tak, proč nejsou stavěni doprostřed mezi nešťastné smrtelníky a nesmrtelné blažence, když mají blaženost jako nesmrtelní blažení a smrtelnost jako nešťatní smrtelní? Jsou-li totiž blažení, bezpochyby nikomu nezávidí, a proto pomáhají nešťastným smrtelníkům k dosažení blaženosti, seč jsou, aby se po smrti také mohli stát nesmrtelnými a spojit se s nesmrtelnými a blaženými anděly. IX.15 O Ježíši Kristu, Prostředníku mezi Bohem a lidmi Jsou-li všichni lidé smrtelní a tedy nutně i nešťastní, musejí hledat někoho, kdo stojí uprostřed mezi nimi a Bohem, kdo sám je nejen člověkem, ale i Bohem, aby takový Prostředník, který se měl smrtelným stát, ale neměl smrtelným zůstat, převedl lidi ze smrtelné bídy do nesmrtelné blaženosti. On se stal smrtelným nikoli oslabením božství Slova, nýbrž přijetím těla člověka. Proto musel mít přechodnou smrtelnost a zároveň nepomíjející blaženost, aby tím, co pomíjí, se shodoval se syny smrti, a tím, co nepomíjí, přenesl je ze smrti do života. Dobří andělé nemohou být uprostřed mezi nešťastnými smrtelníky a blaženými nesmrtelnými, protože i oni jsou blažení a nesmrtelní. Padlí andělé by mohly být uprostřed, protože jsou nesmrtelní a zároveň nešťastní, ale nemohou, protože nechtějí být smrtelní ani blažení, jsou to nesmrtelní hříšníci a nešťastní viníci; pýchou na svou nesmrtelnost by sváděli k pýše a zoufalstvím nad svým neštěstím by přiváděli k zoufalství; vždyť neznají pokoru smrti ani dobrotivost blaženosti. Jiný je totiž prostředník zlý, který přátele rozděluje, a jiný prostředník dobrý, který přátele spojuje. Proto je mnoho prostředníků rozdvojujících, ale jediný je Prostředník spojující, totiž nestvořené Slovo Boží, podstatně spojené s člověkem v osobě Ježíše Krista. Blažený a oblažující Bůh nám otevřel k účasti na svém božství krátkou cestu: nepřivádí nás k nesmrtelným a blaženým andělům, abychom i my byli nesmrtelní a blažení skrze ně, nýbrž přivádí nás k sobě samému, abychom byli blaženi skrze něho samého, jako jsou skrze něho blažení i andělé. Ježíš Kristus chtěl být níže než andělé v podobě služebníka159, aby mohl být prostředníkem, a zároveň zůstal výše než andělé v podobě Boha, a tak tentýž, který je u vyšších životem, tentýž je u nižších cestou života. IX.16 Zda platonikové tvrdili důvodně, že nebeští bohové, vyhýbajíce se pozemskému poskvrnění, 159

Srov. Fp 2,6-8

neobcují s lidmi, kterým pomáhají k náklonnosti bohů démoni Podle Platona žádný bůh neobcuje s člověkem, protože je vznešený a neposkvrňuje se žádným stykem s lidmi. Démoni se jím poskvrňují, a proto nemohou očistit ty, od nichž se poskvrňují, a tak se stávají stejně nečistými všichi, jak démoni stykem s lidmi, tak i lidé stykem s démony. Ale nejvyšší Bůh, Stvořitel všeho, kterého my nazýváme jediným pravým Bohem, nemůže být pro nedostatečnost lidské řeči ani dost málo vystižen. Moudrým mužům, jejichž duch se dokáže povznést nad tělo, jen stěží a občas zasvitne poznání tohoto Boha na způsob letmého záchvěvu bělostného světla v nejhlubších tmách. A přece se tímto záchvěvem nijak nemůže poskvrnit, jako se lidským pohledem nemohou poskvrnit hvězdy, vždyť vidět a být viděn samo o sobě neznamená poskvrnění. Třebaže země se dotýkají paprsky slunce i měsíce, přece se jí to jejich světlo neposkvrní. IX.17 K dosažení blaženého života, spočívajícího v účastenství na nejvyšším dobru, nepotřebují lidé takového prostředníka, jako je démon, nýbrž takového, jako je jediný Kristus Plotinos říká160: „Musíme se tedy utéci k nejdražší vlasti; tam je Otec a tam je všechno. A kterou lodí a jak se tam utéci? Stát se podobným Bohu!“ Je-li každý tím bližší Bohu, čím je mu podobnější, pak není možné vzdálit se od něho jinak než nepodobností s ním. Bůh je věčný, neměnný a netělesný, a proto lidská duše mu bude tím nepodobnější, čím bude dychtivější věcí časných, proměnlivých a tělesných. Aby se tomu odpomohlo, vždyť nesmrtelná čistota nahoře se nemůže shodnout se smrtelnou nečistotou dole, je třeba Prostředníka mezi Bohem a lidmi161, který sám by byl Bohem i člověkem. IX.18 O tom, že lstiví démoni, slibujíce svou přímluvou cestu k Bohu, usilují o to, aby lidi od cesty pravdy odvrátili Démoni jsou prostředníci lstiví a falešní, sami nešťastní a zlí, kteří se snaží odvrátit nás lidi od duchovního pokroku, svést nás lidi s cesty k Bohu a zatemnit nám lidem světlo pravdy, abychom k Bohu nepřišli ani jej nehledali ani o něm nevěděli. Proto nás vedou na širokou a pohodlnou cestu plnou bloudění a omylu, na které jsou poskvrnění lidé, poskvrňují démoni a poskvrnitelní bohové a která je daleko předaleko od jediného pravého a neposkvrnitelného Boha a jeho neposkvrněných andělů. IX.19 O tom, že jména démonů se už nepoužívá na označení něčeho dobrého ani u jejich ctitelů 160 161

Viz Enn. I,6,8; 2,3 Srov. 1Tm 2,5

Křesťané čtou v Písmu svatém, že andělé jsou jednak dobří a jednak zlí, ale nikde nečtou, že jsou dobří démoni. Slovo démoni162 neoznačuje nic jiného než zlé duchy. Také pohané chápou, že slovo démon označuje zlého ducha, a neužívají je na označení něčeho dobrého, anebo toto slovo přinejmenším doplňují přívlastkem dobrý. IX.20 Jaké je to vědění, na které jsou démoni pyšní Někteří říkají, že řecké slovo démon pochází od vědění, ale vědění prospívá jen tehdy, když je spojeno s láskou, bez lásky však nadýmá163, tj. povyšuje do zpupného stavu prázdné nadutosti. Démoni tedy mají vědění bez lásky, a proto jsou tak nadutí, že se přičinili, aby božské pocty a zbožná služba, které náležejí jedinému pravému Bohu, byly vzdávány jim, a přičiňují se o to až dosud, pokud mohou a u koho mohou a jak jen mohou. Proti pýše démonů má velkou moc Boží pokora, která se zjevila v Kristu, ale tu neznají lidské duše, naduté nečistou pýchou, které se podobají démonům nikoli věděním, nýbrž pýchou. IX.21 Jakým způsobem chtěl Pán být poznán od démonů Démoni dobře vědí i to, co je popsáno v předcházející kapitole. Proto témuž Kristu řekli164: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?“ Takové vědění v nich bylo, ale láska v nich nebyla. Báli se trestu od něho, ale nemilovali spravedlnost v něm. Dal se jim však poznat natolik, nakolik chtěl; a natolik chtěl, nakolik se slušelo. Nedal se jim však poznat tak, jako svatým andělům, nýbrž měli jej poznat jen ke své hrůze, protože od jejich tyranské moci hodlal osvobodit duše, předurčené pro svoje království a pro slávu pravou a věčnou. Dal se jim poznat jen časnými účinky své moci a známkami své skryté přítomnosti, jaké mohou být viditelné andělským smyslům duchů, třebas i zlých, lehčeji než člověku. Potom, když uznal za dobré na nějaký čas žít ve skrytosti, byl o něm kníže démonů na pochybách a pokoušel ho, zkoumaje, zda je skutečně Kristus, avšak sám Kristus dovolil, aby byl pokoušen, a tak na svém lidství nám dal příklad k následování. Po tomto pokušení, když mu sloužili dobří a svatí andělé165, a proto obávaní a hrozní pro nečisté duchy, poznávali démoni stále více, jak je mocný, a žádný se neodvažoval protivit se jeho příkazům, třebaže na něm viděli křehkost těla, jíž opovrhovali. IX.22 Jaký je rozdíl mezi věděním svatých andělů a věděním démonů Pro dobré anděly všechno vědění o hmotných a časných věcech, pro které se vypínají démoni, není ničím. Ne proto, že by je neznali, nýbrž proto, že jim je milá jen láska k Bohu, který je posvěcuje. Ve srovnání s jeho netělesnou krásou, 162

Totiž daimones nebo daimonia. Viz 1K 8,1 164 Mk 1,24; Mt 8,29 165 Mt 4,11 163

která je neměnná a nevýslovná a ke které planou svatou láskou, mají za nic všechno, co je nižší a co není tím, čím je on, ba i sami sebou pohrdají, jen aby v úplnosti požívali toho dobra, které je činí dobrými. Proto znají spolehlivě i časné věci, že spatřují jejich prvotní příčiny v Božím Slově, skrze něž byl svět stvořen. Těmi příčinami jsou některé věci schvalovány, jiné zavrhovány, ale všechny pořádány. Naproti tomu démoni sice předvídají budoucnost mnohem lépe než lidé, a to pro svou větší zběhlost ve znameních nám lidem skrytých, ale často se mýlí, kdežto svatí andělé se nemýlí nikdy. Něco jiného je totiž dohadovat se z časných věcí něčeho časného a z proměnlivých věcí něčeho proměnlivého a vkládat do nich časnou a proměnlivou míru své vůle, což je démonům z jistého důvodu dovoleno; a něco jiného je předem vidět ve věčných a neměnných zákonech Božích proměny časů a poznávat účastenstvím na Božím Duchu jeho vůli, což je svatým andělům dáno. Tím Dobrem, které je činí blaženými, je pro ně Bůh, který je stvořil, a tak se těší neustálému blaženému patření na něho. IX.23 O tom, že pohanským bohům se neprávem dává jméno bohů, které je přece podle božských Písmem společné svatým andělům a spravedlivým lidem Počítají-li platonikové démony k bohům, které podle jejich zakladatele a mistra Platona stvořil nejvyšší Bůh, pak ať jim říkají, jak chtějí, nestojí za tu námahu přít se s nimi o slova. Naše Písma svatá říkají, že jediný pravý Bůh je Bůh bohů (Ž 49,1; 95,3; 136,2) a je hrozný nade všechny bohy (Ž 96,4; Mk 1,24), protože všichni bohové pohanů jsou zlí duchové (Ž 96,5; 1K 8,4-6 a 10,20). A nazývá Bohy i lidi v Božím lidu (Ž 82,6). Démony nemáme uctívat ani jako pomocníky, když se jich máme spíše varovat jako svůdců. Dobří andělé pak nechtějí, aby byl uctíván obřady a oběťmi někdo jiný než jediný pravý Bůh, který je stvořil a který je činí blaženými.

X. kniha (má 32 kapitoly) X.1 O tom, že i podle platoniků dává pravou blaženost andělům i lidem jediný pravý Bůh; že však se musí zkoumat, zda ti, kteří podle nich mají být právě proto uctíváni, chtějí, aby se obětovalo pouze Bohu, anebo také jim Všichni, kdo mají užívání rozumu, zastávají názor, že všichni lidé chtějí být blažení. Zeptá-li se smrtelník, kteří lidé jsou blažení a proč, vyvolá to řadu

sporů. Ze všech filosofů platonikové dovedli pochopit, že lidská duše, třebaže je nesmrtelná a rozumná čili duchová, nemůže být blažená leda účastenstvím na světle jediného pravého Boha, od něhož byla stvořena i ona i svět; nikdo z lidí nemůže dojít blaženého života, kdo by neměl čistou lásku k jedinému nejvyššímu Dobru, totiž k neměnnému Bohu. Avšak i platonikové šířili mínění, že musí být uctíváno mnoho bohů obřady a oběťmi, což zahrnovalo i démony. Avšak bohopocta (řecky latreia, latinsky servitus) 166náleží jenom Bohu. Tedy nesmrtelným a blaženým bytostem v nebeských sídlech rozhodně bohopocta nepatří, nezasluhují si jí ani jí nežádají. Milují nás a blaženost nám přejí z téhož Zdroje, z něhož i oni jsou blaženi, protože nejsou blaženi něčím jiným než my. X.2 Co soudil platonik Plotinus o osvícení shůry Plotinus rozvíjel Platonův názor, že ani duše veškerenstva, ve kterou věří, není blažena odjinud než naše duše, a to skrze světlo, jímž sama není, ale jímž je stvořena a jímž pomyslně jsou osvícena, sama pomyslně září. Přirovnává ten Zdroj ke slunci a duši k měsíci. Rozumná čili duchová duše nemá nad sebou žádnou jinou přirozenost jedině Boha, který stvořil svět i ji samotnou. Nebešťanům i pozemšťanům se dostává světla k poznání pravdy a k blaženému životu ze stejného Zdroje, neboť duše nemůže být sama sobě světlem167, nýbrž září jen skrze účastenství na jiném, pravém Světle. X.3 O pravém kultu Boha, od něhož se platonikové odchýlili, ačkoli Tvůrce veškerenstva poznali, a prokázali božskou poctu andělům dobrý i zlým Kdyby platonikové a všichni ostatní stejného náhledu s nimi, poznávajíce Boha, oslavovali ho jako Boha a vzdávali mu bohopoctu, neplaněli by ve svých myšlenkách a nepomáhali šíření bludů u lidu, ba odvážili se takovým bludům čelit, zajisté by vyznali, že má být uctíván jediný pravý Bůh, který je Bohem blažených nesmrtelných i bídných smrtelných. Jedině jemu jsme povinni službou, které se řecky říká latreia, ať už se tady bohoslužba prokazuje vnějšími obřady nebo vnitřními postoji. Jeho chrámem jsme my všichni zároveň i každý zvlášť, protože v nás chce přebývat, aniž by se dělením umenšoval nebo mnohostí by rostl. Naše srdce k němu pozdvižené je jeho oltářem a krvavé oběti mu zabíjíme, kdykoli bojujeme za jeho pravdu až do prolití vlastní krve, a nejlepší kadidlo mu zapalujeme, kdykoli před jeho tváří hoříme zbožnou a svatou láskou k němu, jemu skládáme sliby a jemu dáváme dary, kdykoli mu 166

Slova jako cultus, colere jsou dvojznačné výrazy, nenáležejí jenom Bohu, protože slovesa colere se používá také o lidech, které často poctíváme vzpomínkou nebo návštěvou. Slovo religio (řecky threskeia) sice neznamená jakýkoli kult, nýbrž jen kult Boží, přesto se používá také o pokrevních a příbuzenských svazcích. Slova pietas, pius (řecky eusebeia = dobrá úcta, eusebés) znamená sice zbožnost a zbožný, avšak zahrnuje také úctu k rodičům a starším a rovněž konání milosrdenství a používá se i o Bohu (srov. Sír 2,13, Jud 7,20). Lepší je výraz theosebeia čili úcta k Bohu. 167 Srov. J 1,6-9.16

dáváme sami sebe, a jeho památky slavíme, když vděčně vzpomínáme na jeho dobrodiní, aby neupadla v zapomenutí. Jemu tedy obětujeme na oltáři svého srdce oběť pokory a chvály, zapálenou ohněm lásky. Abychom jej spatřili, jak může být spatřen, očišťujeme se od každé poskvrny hříchů a zlých žádostí pokáním a jeho jménem se posvěcujeme. Nejvyšším dobrem, o něž filosofové vedou spor, není nic jiného než spojení s tím, jenž sám je Pramenem naší blaženosti a k němuž se vracíme jako ke svému věčnému Cíli. K tomuto nejvyššímu Dobru máme být vedeni od těch, kdo nás milují, a sami máme k němu vést ty, které milujeme. Tak se naplňuje dvojí přikázání lásky, na němž záleží celý zákon i proroci. Tedy každý nesmrtelný dobrý duch nás miluje jako sebe samého a chce, abychom v zájmu vlastní blaženosti byli poddáni tomu, jemuž je sám poddán, a naopak nechce, aby byl uctíván místo Boha. A každý nesmrtelný zlý duch nás nenávidí jako sebe samého a nechce, abychom došli k Bohu, a naopak chce, aby byl uctíván místo Boha, a tak nás strhl s sebou do věčné záhuby. Je psáno168: Kdo by obětoval bohům kromě jediného Pána, bude vyhlazen! X.4 O tom, že oběť náleží jedinému pravému Bohu Uctívání Boha přinášením obětí je staré jako lidstvo samo; Adam a Eva přinesli oběť za hřích a oblékli se do kožených tunik; oběť staršího Kaina Bůh nepřijal, ale na oběť mladšího Ábela shlédl. Oběť náleží výhradně Bohu, což jistě žádný člověk nepopře. Ale jinak bylo z bohopocty mnoho věcí neprávem přeneseno na poctu lidí nebo zlých duchů. X.5 O obětech, které Bůh nevyžaduje, ale které přece jen chtěl na znamení toho, co vyžaduje To, co se podává v obětech, Bůh k ničemu nepotřebuje169, žádné dobytče ani jakoukoli jinou porušitelnou a pozemskou věc, ba ani lidskou spravedlnost nepotřebuje; celá bohopocta prospívá člověku, a nikoli Bohu. Vždyť nikdo neřekne, že udělal něco pro studánku, když se z ní napije, nebo že udělal něco pro slunce, když v jeho světle vidí. Viditelná oběť je svatým znamením neviditelné oběti!170 Bůh tedy prvotně nechce oběť zabitého dobytčete, nýbrž chce oběť zkroušeného srdce, která se vztahuje k lásce k Bohu a k bližnímu. X.6 O pravé a dokonalé oběti Pravou obětí je každý skutek, který konáme, abychom se spojili s Bohem, to znamená každý skutek směřující k nejvyššímu Dobru, skrze něž můžeme být skutečně blaženi. Tudíž ani to milosrdenství, kterým pomáháme člověku, není 168

Srov. 2M 22,20 Srov. Ž 50,12-14 170 Srov. Ž 51,18-19; Mi 6,6-8; Oz 6,6; Ž 13,16 169

obětí, neděje-li se pro Boha. Natolik obětí je i člověk 171, ve jménu Božím zasvěcený a Bohu zaslíbený, nakolik odumře světu, aby žil Bohu. Stává-li se obětí tělo dobrým a správným užíváním pro Boha, oč více duše, jejímž služebníkem a nástrojem je tělo, jakmile se povznáší k Bohu, aby roznícena ohněm jeho lásky odložila světskou žádostivost a přizpůsobila se jemu! 172 Ostatně celá obec vykoupených, tj. shromáždění a společenství svatých, je obětována Bohu skrze velikého Kněze, který obětoval sám sebe v podobě služebníka, v níž je Knězem i Obětí. Křesťané, počtem mnozí, tvoří jediné tělo a mají jedinou Hlavu a stávají se jedinou všeobecnou obětí, a tak se Církev ve své zvláštní oběti obětuje také sama. X.7 O tom, že svatí andělé nás milují takovým způsobem, že z nás chtějí mít ctitele jediného pravého Boha, nikoli ctitele svoje Blažení a nesmrtelní nebešťané milují nás smrtelné a bídné pozemšťany, a proto chtějí, abychom i my jednou byli blažení a nesmrtelní. Nám přejí totéž, co sobě. Nechtějí však, abychom obětovali jim, nýbrž tomu, jehož obětí se cítí být spolu s námi i oni. S nimi totiž tvoříme jedinou obec Boží 173. Jedná její část putuje v cizině, druhá jim přináší pomoc. X.8 O zázracích, kterými Bůh ráčil také skrze anděly ověřit svoje sliby, aby posílil víru zbožných Na ověření Božích zaslíbení se staly zázraky již před tisíci lety. Abrahamovi porodila manželka syna ve vysokém věku. Při Abrahamově oběti spadl s nebe plamen a proběhl mezi rozdělenými obětinami. Syn Abrahamova bratra Lot byl zázračně zachráněn z hořící Sodomy. Skrze Mojžíše byl Boží lid zázračně vysvobozen z otroctví v Egyptě a faraónovi mágové směli dělat některé divy pomocí démonských kouzel jen proto, aby ještě podivuhodněji byli překonáni, když při třetí ráně už byli bezmocní. Moře se rozdělilo, lid Boží přešel suchou nohou, a egyptské vojsko zatopila voda vracející se s obou stran na své místo. Hořká voda, která se nedala pít, pozbyla hořkosti a stala se sladkou; s nebe padala mana kromě soboty, zato v pátek v dvojnásobném množství a nekazila se do druhého dne; s nebe padala drůbež, aby lidé měli masitou stravu; nepřátelé byli poraženi, když se Mojžíš modlil a rozepjal paže v podobě kříže; buřiče v Božím lidu pohltila země zaživa; skála pod úderem hole vydala pramenitou vodu; smrtelná uštknutí hadů byla zhojena pouhým pohledem na měděného hada, povýšeného na dřevě, který byl předobrazem ukřižované smrti, aby se tak naznačilo zničení smrti smrtí.

171

Srov. Sír 30,24; Ř 6,13 a 12,1 Srov. Ř 12,2 173 Srov. Ž 87,3 172

X.9 O nedovolených kouzlech při uctívání démonů, jimž se obírá platonik Porfyrius, s něčím souhlase a něco zavrhuje Tyto zázraky, jakož i řada jiných, se staly pro utvrzení úcty jediného pravého Boha a pro zamezení uctívání mnoha bohů nepravých. Staly se na základě prosté víry a zbožné důvěry, nikoli pomocí zločinného umění, kterému se říká magie nebo řecky goéteia (latinsky goetia) nebo theurgie. Není v těch věcech rozdíl, jestliže lidé nazývají ty, kdo se zabývají goetií, zločinci, a ty, kdo se provozují theurgii, chválí; vždyť obojí jsou zapleteni do služby démonům. Není správné před tím jednou rozpačitě varovat, a jindy tomu činit ústupky! Tak si počínal filosof Porfyrios174. X.10 O theurgii, která klamně slibuje duším očištění pomocí vzývání démonů Jestliže ti, kdo hříšnými obřady dosahují špinavého očištění, se stávají obětí záludnosti zlých duchů, i kdyby měli jakási úžasná vidění andělů nebo bohů, jak se o tom zmiňuje Porfyrius, pak o tom platí slova apoštolova 175: „Satan se převléká za anděla světla!“ Taková zjevení pocházejí od toho, jenž dychtí zaplést ubohé duše do lichých obřadů nepravých bohů, a tak je odvrátit od úcty jediného pravého Boha. Jenom tato úcta je může očistit nebo uzdravit! To satan na sebe bere všemožné podoby a jednou nepřátelsky doráží, podruhé zase falešně pomáhá, ale vždycky, tak či onak, ubližuje a jeho pravým cílem není nic jiného než záhuba svedených duší. X.11 O Porfyriově listu egyptskému knězi Anebontovi, ve kterém prosí o poučení vzhledem k různosti démonů Porfyrius v listě egyptskému knězi Anebontovi sice nazývá některé démony dobrými, ale všechny označuje za nerozumné. Také se podivuje nad tím, jak žertvy mohou bohy nejen vábit, ale i přimět nebo dokonce přinutit, aby splnili lidskou vůli. A jestliže se bohové odlišují od démonů svou netělesností, jak by se mohlo věřit, že slunce a měsíc a ostatní viditelné hvězdy jsou bohy, jde-li o tělesa? Dohaduje se také, že věštcích a divotvůrcích nejsou mocnější duše, nýbrž zvenčí přicházejí duchové pod maskou bohů nebo zemřelých, kteří jim pomáhají konat divy zaříkáváním, jako např. otvírat zamčené dveře nebo některé lidi uzdravit a jiné zase ochromit. Ve věcech skutečně dobrých však nepomáhají, spíše svádějí ke zlému, jsou troufalí a pyšní, radují se z obětního dýmu a následovníky ctností omezují, jak mohou. Ačkoli se obával urazit Anebonta, kněze takových domněle božských obřadů, přece nakonec poznal a odsoudil tu ďábelskou chásku, kterou zná a zatracuje každý křesťan. Máme tu co činit buď 174

Porfyrios z Týru (+ 304 po Kr.), novoplatónský filosof, žák Plotinův a učitel Iamblichův, byl vášnivým odpůrcem křesťanství. Viz pozn. 154. 175 Srov. 2K 11,14

s úskočnými démony, anebo s výmysly skrz naskrz lidskými. To jsou mámidla, jichž se musíme vystříhat! X.12 O zázracích, které koná pravý Bůh skrze svaté anděly Skutečné zázraky koná jediný pravý Bůh skrze ty, kteří nás opravdově a zbožně milují, totiž skrze své svaté anděly. On, ačkoli sám je neviditelný, přece koná viditelné divy, z nichž největším je stvoření tohoto světa. Avšak jak Stvořitel, tak i způsob stvoření zůstává skrytý a je člověku nepochopitelný. A třebaže viditelné divy zevšedněly, přece se ukazují podivuhodnými při hlubší úvaze a mají vést duši, dosud oddanou věcem viditelným, k uctívání neviditelného Boha, jenž je jejich původcem. Jenom na něm samém, na jeho vlastním neměnném úradku záleží, zda a také kdy a kde vykoná zázrak. U něho, v jeho zámyslu, všechny doby, které teprve nastanou, již nastaly. On sám uvádí v pohyb časné věci, ačkoli zůstává mimo čas a je sám nepohnutelný. A prosebníky slyší právě tak jistě, jakože vidí, že budou prosit a oč budou prosit. Ve svých andělích je sám vyslyší ten, jenž přebývá ve svém chrámě, který nebyl učiněn lidskýma rukama, a jehož věčné příkazy se uskutečňují v čase. X.13 O neviditelném Bohu, který se často ukázal viditelně, ne však ve své podstatě, nýbrž v té podobě, jakou mohli vidoucí snést Nesmí nás mýlit, že neviditelný Bůh se zjevil patriarchům viditelně. Podobně jako hlas, v němž slyšíme myšlenku, není totéž, co ona; tak ani podoba, v níž spatřili Boha trvajícího v neviditelné podstatě, nebyla totéž, co on. Neviditelného Boha tak viděli v podobě, jíž on sám nebyl. Když byl Boží zákon vyhlášen početnému lidu, viděl množství věci, budící úctu a hrůzu 176; protože nevěřili Mojžíšovi bez důkazu, jako Sparťané svému Lykurgovi, že dostal zákony, které složil, od Jova nebo Apollona. A Mojžíš, ačkoli s Bohem rozmlouval, přece mu řekl, aby se mu ukázal zjevně177, neboť jej chtěl vidět a znát. X.14 O tom, že má být uctíván jediný pravý Bůh nejen pro dobrodiní věčná, ale i pro dobrodiní časná, protože všem a všemu vládne jeho prozřetelnost Jak u jednotlivého člověka, tak u celého lidstva pokročilo pravé poznání po jakýchsi stupních, jako by mu přibývalo věku, aby se povznesli od časných věcí k věčným a od viditelných k neviditelným. Proto byly od Boha zaslíbeny i viditelné odměny, aby se lidská mysl ani pro ty pozemské dary pomíjejícího života nepoddávala nikomu jinému než pravému Stvořiteli a jedinému Pánu své duše. Všechno, co mohou člověku dát andělé nebo lidé, je v rukou 176 177

Srov. Sk 7,53 Srov. 2M 33,13

všemohoucího Boha, a kdo to popírá, je blázen a šílenec. O prozřelnosti vypravuje platonik Plotinus, že vychází od nejvyššího Boha s jeho nevýslovnou krásou k věcem pozemským a nejnižším, jak dokazuje krása kvítků a lístků: ačkoli jsou nepatrné a rychle hynou, nemohly by být ladně uspořádány, kdyby nebyly uspořádány odtamtud, kde trvá neproměnný tvar. Ostatně na krásu květů ukazuje také Pán Ježíš slovy178 o polních liliích a polní trávě. Proto má lidská duše, ačkoli je churavá pozemskými žádostmi, zvyknout si očekávat všechno výhradně od jediného pravého Boha, jak dary nejnižší a pozemské, potřebné pro tento pomíjející život, tak i dary nejvyšší a nebeské, potřebné pro onen budoucí život. Ačkoli časné dary jsou nicotné ve srovnání s dary věčnými, přece tímto způsobem se neodchýlí ani touhou po nich od úcty k Bohu, k němuž má dojít právě odvratem od věcí pozemských a příklonem k věcem nebeským. X.15 Jak svatí andělé slouží Boží prozřetelnosti Zákon Boží byl dán skrze nařízení andělů179, aby se v nich, totiž v osobě tvora podddaného Tvůrci, viditelně zjevil Neviditelný, sice nikoli ve své podstatě, která zůstává pro porušitelné oči vždycky neviditelná, zato však pomocí jistých viditelných známek. Tak hovořil ten, který ve své přirozenosti nezačíná mluvit ani nepřestává, který je duchovní a netělesný a který je věčný a nečasový. Jeho nesmrtelní a blažení služebníci a poslové tajemným způsobem vykonávají bez váhání a bez nesnází. Pozemská zaslíbená předznamenávala zaslíbení věčná a andělé nařídili uctívání jednoho Boha, ne jednoho z mnoha jiných, ale toho jediného a pravého Boha, který stvořil nebe i zemi a každou duši i každého ducha, jenž není s ním totožný. On totiž tyto věci stvořil, ony byly stvořeny, a k tomu, aby byly a aby jim bylo dobře, potřebují toho, který je stvořil. X.16 Zda stran docílení blaženosti života máme věřit andělům, kteří pro sebe žádají božské pocty, anebo naopak těm, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, nýbrž pro jediného pravého Boha Kterým andělům máme věřit ve věci našeho blaženého a věčného života? Jenom těm, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, nýbrž pro jediného pravého Boha. Těm pak, kteří žádají božské pocty pro sebe, věřit nesmíme, třebaže obojí andělé nás nabádají k poslušnosti zázračnými znameními, ačkoli Boží poslové činí zázraky větší, jistější a slavnější. Divy pohanských bohů nelze srovnávat s divy Božích poslů, neboť některé jsou nicotné a spíše škodlivé, jako např. zrůdná mláďata zvířat nebo údajné mimořádné přírodní úkazy na nebi i na zemi; a některé jsou vymyšlené nebo démonské, jako např. zázrak jedné vestálky, která dokázala svou neporušenost tím, že naplnila síto vodou z Tibery, 178 179

Srov. Mt 6,28-30 Srov. Sk 7,53

a ta neprotekla, anebo zázrak s lodí, která vezla sochu fryžské Matky, a zůstala bez hnutí stát přes veškeré úsilí lidí i potahů, dokud ji jedna jediná žena neuvázala za svůj pás a neodtáhla ji. Pravé náboženství zakazuje obětovat bytostem nebeským, pozemským i podsvětním a přikazuje obětovat jedinému Bohu, Stvořiteli všech. On určuje povinné časy k obětem a naznačuje jimi oběť jinou a lepší, jíž se stal on sám, neboť naše uctívání a naše spojení s ním je dobré pro nás180, vždyť on je nepotřebuje. X.17 O arše úmluvy a o zázračných znameních, která učinil Bůh na potvrzení autority zákona a zaslíbení Zákon Boží, vyhlášený anděly, přikázal uctívat jediného pravého Boha a zakázal uctívat bohy jiné a byl uložen v arše úmluvy, které se také dostalo názvu archa svědectví. Bůh nemůže být omezen místem, přesto dával odpovědi a znamení na svědectví své vůle z této archy. Pro lidské smysly tu byly kamenné desky, oblak a oheň181. Pro posílení lidské důvěry tu byly zázraky: archa rozdělila Jordán 182, aby lid Boží mohl přejít suchou nohou, archa se stala příčinou pádu Jericha bez boje183, archa způsobila pohromu v pelištejských městech184 a srazila k zemi jejich pohanskou modlu. Tyto a podobné události jsou malou věcí pro Boha, za to však velkou věcí pro smrtelníky, které mohou spasitelně polekat a poučit. X.18 Proti těm, kteří stran zázraků, vychovávajících Boží lid, upírají církevním knihám věrohodnost Někdo namítne, že tyto zázraky jsou nepravé, že se nestaly a pisatelé je vylhali. Kdo upírá věrohodnost církevním knihám a říká, že Bůh se nestará o záležitosti smrtelníků, zároveň říká, že ani žádní bohové se nestarají o záležitosti smrtelníků. Písmu svatému věřit nechtějí, kdežto dějepisným knihám nebo magickým knihám věří, ačkoli Písmu svatému náleží víra tím větší, čím je nade všechny větší ten, jemuž výhradně se sluší obětovat, totiž jediný pravý Bůh. X.19 Jaký je původ viditelné oběti, která má být podle pravého náboženství přinášena jedinému pravému a neviditelnému Bohu Někteří myslí, že pro něho jakožto Neviditelného jsou lepší oběti neviditelné, jako jsou úkony čisté mysli a dobré vůle, a nevědí, že viditelné oběti jsou náznaky obětí neviditelných, podobně jako zvuk slov je náznakem věcí. Třebaže při modlitbě používáme slov, naše prosby, díky a chvály vycházejí ze srdce. Andělé se z toho radují a přitom nám pomáhají, sami pak toto pro sebe odmítají. Kdykoli jsou k lidem posláni viditelně, takže lidé jejich přítomnost vnímají, 180

Srov. Ž 72,28. Spojení s Bohem je nejvyšším dobrem pro člověka, nikoli oplývat bohatství, nosit žezlo, mít tělesnou rozkoš, ba ani mít ctnostného ducha. 181 Srov. 2M 13,21-22 a 40,34-38 182 Srov. Joz 3,15-17 183 Srov. Joz 6,12nn. 184 Srov. 1S 5-6

výslovně jim to zakazují185. Stejně se zachovali i apoštolové Pavel a Barnabáš186. Avšak zlí duchové, kteří si osobují právo božství, neradují se z dýmu mrtvého těla, ale ze vzývání každého člověka, jejž obelstili, pokořili a ovládli, jemuž uzavřeli cestu k pravému Bohu, aby člověk nebyl jeho obětí, když obětuje někomu jinému než jemu. X.20 O nejvyšší a pravé oběti, kterou se stal sám Prostředník mezi Bohem a lidmi Proto ten pravý Prostředník, jenž přijal podobu služebníka, třebaže jako Bůh přijímá oběť s Otcem, s nímž je také jediným pravým Bohem, raději chtěl obětí být než ji přijímat. On je tedy jednak Knězem, neboť sám obětuje, a jednak Obětí, protože sám je obětován. To je to tajemství každodenní oběti Církve, která jsou tělem té Hlavy, obětuje skrze něho sama sebe. A této nejvyšší a pravé oběti ustoupily všechny oběti nepravé. X.21 O míře moci, udělené démonům, aby ve snášení muk byli oslaveni svatí, kteří nezvítězili nad vzdušnými duchy skrze obětování jim, nýbrž svým přebýváním v Bohu V některých dobách byla démonům povolena moc, aby pomocí poštvaných lidí, které posedli, uplatňovali tyranským způsobem svoje nepřátelství k Boží obci a aby žádali oběti nejen od lidí, kteří by jim obětovali dobrovolně, nýbrž také od lidí, které by k tomu přinutili násilím. Pronásledování totiž není pro Církev ani tak zhoubou, jako spíše užitečnou věcí, aby byl totiž naplněn počet hrdinských mučedníků. X.22 Odkud mají svatí moc proti démonům a odkud mají pravé očištění srdce Vzdušnou mocnost, nepřátelskou víře, lidé Boží vyhánějí zaklínáním a všechna pokušení překonávají vzýváním Boha. Je jasné, že se nesnaží o to, aby si ji usmířili nebo aby ji vzývali; ona totiž nikoho nepřemůže ani neovládne jinak než ve spojení s hříchem. Člověk naopak přemáhá ji ve jménu Ježíše Krista, skrze něhož docházíme odpuštění hříchů. V tomto životě je možné očistit se od hříchů jen božským slitováním, nikoli vlastním přičiněním, a jen božskou milostí, nikoli vlastní schopností. X.23 O počátcích, které podle platoniků mohou duši očistit Porfyrius říká, že podle výroků věštíren nemůžeme být očištěni očistnými oběťmi slunci a měsíci, a z toho vyplývá, že člověk nemůže být očištěn obřady žádných bohů. Čí obřady očišťují, ne-li obřady slunce a měsíce, které mají 185 186

Srov. Zj 19,10 a 22,8-9; Sd 13,16 Srov. Sk 14,11-18

pohané za čelné mezi nebeskými bohy? A dále říká, že podle stejných výroků mohou očistit počátky, jimiž myslí Boha Otce a Boha Syna a Ducha jich obou. X.24 O jediném a pravém počátku, který výhradně očišťuje a obnovuje lidskou přirozenost My tedy nejmenujeme dva nebo tři počátky, když mluvíme o Bohu, stejně jako nemluvíme o dvou nebo třech bozích, třebaže mluvíme zvlášť o Otci a zvlášť o Synu a zvlášť o Duchu svatém. Otec není totožný se Synem, ani Duch svatý není totožný s Otcem a Synem. Otec je Otcem Syna a Syn je Synem Otce a Duch svatý je Duchem Otce i Syna a není ani Otcem ani Synem. Člověk nemůže být očištěn jinak než Počátkem, ačkoli počátky byly jmenovány u pohanů v množném čísle. Porfyrius nechtěl pochopit, že tím Počátkem, jehož vtělením docházíme očištění, je náš Pán Ježíš Kristus, a pohrdal jím právě v tom těle, které on přijal pro oběť našeho očištění. Tento pravý a dobrotivý Prostředník ukázal, že zlem je hřích, nikoli přirozenost těla, která smrtí může být odložena a vzkříšením změněna k lepšímu. Tento platonik nepoznal v něm Počátek, jinak by v něm poznal také očištění; není totiž počátkem lidské tělo ani lidská duše, nýbrž božské Slovo, skrze něž bylo všechno stvořeno. Ono se stalo tělem a přebývalo mezi námi187, třebaže je to tvrdá řeč188, avšak tento Počátek, jenž přijal duši i tělo, očišťuje duši i tělo těch, kteří věří. My, tělesní lidé, náklonností ke zlému nemocní, četnými hříchy obtížení a do temnot nevědomosti ponoření, jsme očištěni a uzdraveni jedině jeho pomocí, neboť on podává ruku nám padlým a bezmocným prostřednictvím své lidské přirozenosti, na rozdíl od nás však spravedlivé a bezhříšné. X.25 O tom, že všichni svatí za dob Zákona i za dřívějších věků byli ospravedlněni v tajemství a víře Kristově Skrze víru v toto tajemství mohli být zbožným životem očištěni také spravedliví za dob Zákona, jenž obsahoval v předobrazech věcí duchovních zaslíbení tělesná a jenž se proto nazývá Starý, i spravedliví za dřívějších věků. To je přeslavná obec Boží, která zná a ctí jediného pravého Boha. Tuto obec zvěstovali svatí andělé a proroci, kteří nás pozvali do jejího společenství. Ale jim se nelíbí, abychom je ctili jako svoje bohy, spíše chtějí, abychom společně s nimi ctili jejich i našeho Boha; aniž chtějí, abychom jim obětovali, nýbrž spíše chtějí, abychom společně s nimi byli obětí Bohu. X.26 O Porfyriově nedůslednosti, když kolísal mezi vyznáním pravého Boha a ctěním démonů

187 188

Srov. J 1,14 Srov. J 6,61

Porfyrius upozorňuje, abychom nebeské posly spíše napodobovali než vzývali. Neurazíme tyto blažené a nesmrtelné nebešťany, když jim nebudeme obětovat, neboť jsou poddáni jedinému pravému Bohu a nepřejí si mít, co patří výhradně jemu. Mocnosti, které Boha neposlouchají a jeho vůli neoznamují, nepřejí pravým ctnostem a jde o smečku závistníků, jimž nenáleží žádná úcta. Kdo by je ctil, jistě by tím urážel Boha. X.27 O Porfyriově bezbožnosti, převyšující i blud Apulejův Platonik Apulejus doznal, že démoni jsou zmítáni chorobnými vášněmi a duševními bouřemi, vyšší bohy pak co nejdůrazněji z každé úhony vášní vyloučil. Platonik Porfyrius však přenesl na vyšší bohy lidské vady, aby nečiští démoni pod jejich maskou mohli zvěstovat lež a nepravé očištění či spíše poskvrnění lidské duše. Zaříkávači bloudí a svými bláznivým učením klamou nejširší vrstvy lidí: je totiž naprosto jasné, že utíkat se k mocnostem pomocí čar a obětí je nepochybným bludem. Křesťané však tomu naprosto nepopřávají sluchu, protože z područí démonů je osvobodil Kristus, jenž vzal na sebe lidskou přirozenost, aby člověka zhojil od moru hříchů. O něm básník Vergilius 189 ve svých Eklogách190 napsal: „Pakli zůstavil stopy náš zločin, tu ty jako kníže zahladíš je a od věčné hrůzy si oddychne země“ a dodává: „Poslední období přišlo, jež kumská věštila (Sibyllina) píseň“. X.28 Které názory zaslepily Porfyria tak, že nemohl poznat pravou Moudrostí, jíž je Kristus Porfyrius lidi uváděl do nepochybného bludu a ani se za takový skutek nestyděl, třebaže se prohlašoval za horlitele ctnosti a moudrosti. Kdyby o ni skutečně horlil, pak by byl poznal Boží ctnost a Boží moudrost v Kristu a neutíkal by od jeho spasitelné pokory k pýše nad lichou vědou. Přitom říká, že nevědomost a z ní plynoucí četné nectnosti není možné očistit jinak než skrze Otcovu mysl či Otcův rozum191: nevěří však, že to je vlastně Kristus, a pohrdá jím pro jeho tělo přijaté z ženy a pro jeho potupný kříž. Avšak v Kristu „zanikne moudrost moudrých a zavržena bude rozumnost rozumných“ 192, neboť on odmítne lidskou moudrost, kterou si přičítají ti, kdo nemají jeho božskou moudrost. „Kde jsou učenci, kde moudří, kde řečníci tohoto světa? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, pošetilou zvěstí. Židé žádají zázraky, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť pošetilost Boží je moudřejší 189

Publius Vergilius Maro (+ 19 př.Kr.), slavný římský básník, autor národního eposu Aeneidy. Viz Ecl. 4, 13n. Eclogae nebo též Bucolica. 191 Tj. Patrikós nús. 192 Srov. Iz 29,14 190

než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“193 Touto zdánlivou pošetilost a slabost mají lidé moudří a silní vlastní zásluhou v pohrdání, ale je to milost Boží, jež uzdravuje nemocné, kteří se nepyšní svou klamnou blažeností, nýbrž raději pokorně doznávají svou skutečnou bídu. X.29 O vtělení našeho Pána Ježíše Krista, které se bezbožní platonikové stydí uznat Porfyrius hlásá Otce a jeho Syna, kterého nazývá Otcovým rozumem či Otcovou myslí, a uprostřed nich toho, kým podle našeho názoru myslí Ducha svatého, neboť mluví o třech bozích. A třebaže užívá slov bez přesného řádu, přece je zde matně jakoby skrze stín obraznosti vidět, kterým směrem je třeba se brát. Přesto vtělení neproměnného Syna Božího, které nás zachraňuje, abychom mohli dosáhnout toho, več věříme, uznat nechce. V dálce vidí se zamlženým zrakem pravou vlast, jenž se nedrží cesty, která tam vede. Uznává sice milost Boží, když říká, že jen málokomu je dáno přijít silou poznání k Bohu, ale neuznává ji skrze našeho Pána Ježíše Krista a neví, že jeho vtělení, když přijal lidskou duši i tělo, je nejvyšší projev této milosti Boží! Porfyrius je mrtvý, avšak jeho stoupenci jsou živí a o ně teď běží. Učení lidé se stydí stát se z učedníků Platonových učedníky Kristovými. Kéž by poznali, že jediný Syn Boží, v sobě neproměnně trvající, zázračně přijal naše lidství, a tak lidem dal naději ve svoji lásku, přestože on je Nesmrtelný, a proto vzdálen smrtelných, on je Neproměnný, a proto vzdálen proměnlivých, on je Spravedlivý, a proto vzdálen hříšných, on je Blažený, a proto vzdálen nešťastných a bídných. On vštípil naší přirozené povaze touhu po blaženosti a nesmrtelnosti a sám přijal smrtelnost, aby nám dopřál to, co milujeme, a svým utrpením nás naučil pohrdat tím, čeho se strachujeme. Jakou neuvěřitelnou věc to říkáme? Abyste mohli tuto pravdu přijmout, bude vám třeba pokory, pod jejíž jeho byste sklonili svou šíji! X.30 Jak mnoho z Platonovy nauky Porfyrius odmítl a rozdílně od něho opravil Zdá-li se nedůstojné něco po Platonovi opravovat, proč sám Porfyrius některé věci opravil, a ne zrovna v nepatrné míře? Platon zcela jistě napsal, že lidské duše klesají po smrti až do zvířecích těl, a tento názor zastával i Porfyriův učitel Plotinus194; leč Porfyriovi se toto učení právem znelíbilo. Od Platona odešel k něčemu lepšímu, neboť si všiml toho, čeho si Platon nevšiml, a ani před takovým velikým učitelem necouvl a odvážil se provést opravu, protože více než člověka si vážil pravdy. Domníval se, že lidské duše se nevracejí do svých těl, která opustily, nýbrž do jiných, nových těl lidských. Styděl se věřit Platonovu názoru, aby snad matka změněná v mezkyni nevozila svého syna. Ale nestyděl 193 194

Srov. 1K 1,20-25 Viz Enn. III, 4, 2

se věřit tomu, že matka, změněná v mladou dívku, by se mohla za svého syna provdat. Oč je důstojnější věřit tomu, čemu učili svatí a pravdomluvní andělé, co říkali proroci pod vlivem Ducha svatého, co pověděl sám božský Spasitel a co hlásili jeho apoštolové po celém světě: duše se jednou vrátí do vlastních těl v den vzkříšení! Očištěná duše se vrací k Otci, aby už nikdy nebyla poskvrněna ani spoutána morem zla a není tu žádného koloběhu, z něhož by duše neustále odcházely a do něhož by se neustále vracely. X.31 Proti důkazu platoniků, že lidská duše je prý souvěčná s Bohem Proč ve věcech, které nemůžeme proniknout lidským důmyslem, raději nevěříme Bohu? Lidská duše není s Bohem souvěčná, ale je od něho stvořená, dříve nebyvši. Platonikové totiž, aby tomu nemuseli věřit, uváděli jako důvod, že věčné může být jenom to, co vždycky bylo, ačkoli o světě a bozích, kteří byli stvořeni od Boha, výslovně říkali, že mají začátek bytí, ale že konec mít nebudou, nýbrž budou trvat na věky z všemohoucí vůle Stvořitelovy195. Ale nekonečné trvání může mít jenom to, co nemá počátku. Proto nechť lidská křehkost ustoupí božskému svědectví! Ve věci náboženství věřme těm blaženým a nesmrtelným, kteří pro sebe nevyžadují božské pocty, protože ty náleží jejich Bohu, jenž je i naším Bohem, a kteří káží, abychom obětovali výhradně tomu, jehož obětí máme být s nimi i my, jsouce obětováni tím věčným Knězem, který přijal lidství a sám se ráčil svou smrtí na kříži stát Obětí za nás. X.32 O všeobecné cestě k osvobození duše, kterou Porfyrius špatně hledal a nenašel a kterou otevřela jenom křesťanská milost Toto je to náboženství, které obsahuje všeobecnou cestu k osvobození duše, vždyť duše nemůže být osvobozena žádnou jinou cestou. Cesta náboženství je jediná královská cesta, která vede ke kralování na věčném trůně. A tuto cestu naznačili svatí andělé a svatí proroci a hlásali svatí apoštolové. Božská prozřetelnost by neponechala národy světa bez takové všeobecné cesty, která očišťuje celého smrtelného člověka a připravuje ho pro nesmrtelnost. Tato všeobecná cesta lidskému rodu nikdy nechyběla a nikdo nebyl osvobozen, není osvobozován a nebude osvobozen mimo tuto cestu. Porfyrius nenašel všeobecný prostředek pro osvobození duše, jak sám dosvědčuje, a proto v jeho filosofii takového prostředku nebylo, což znamená, že neobsahovala plnost pravdy. A proč Porfyrius tento božský dar nedostal ani se s ním neobeznámil? Protože v něj neuvěřil! O tomto daru bylo řečeno: „Kéž se nad námi Bůh smiluje a kéž nám požehná, kéž nad námi rozjasní svou tvář a slituje se nad námi, abychom poznali na zemi jeho cestu a mezi všemi národy jeho spásu!“ 196 A na jiné místě: 195 196

Viz Timaios 41 B Srov. Ž 67,2-3

„V posledních dnech se zjeví hora domu Páně nad vrcholky hor a přijdou k ní všechny národy a řeknou: Pojďte, vystupme na horu Páně a vejděme do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a budeme chodit po jeho stezkách. Ze Siónu vyjde zákon a slovo Páně z Jeruzaléma!“197 Proto sám Prostředník po svém zmrtvýchvstání řekl svým učedníkům: „Muselo se naplnit všechno, co je o mně napsáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i Žalmech.“198 Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. 199 A řekl jim: „Tak je psáno: Kristus musel trpět a třetího dne vstát z mrtvých a v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počnouc od Jeruzaléma.“200 Pět prvních knih z těchto deseti bylo sepsáno proti těm, kdo pokládají za nutné uctívat bohy pro výhody tohoto života, a pět druhých knih proti těm, kdo pokládají za nutné uctívat bohy v zájmu budoucího života po smrti. Obojí jsou bezbožní, neboť dávají přednost svým bohům před božským Zakladatelem svaté obce. V dalším vyložím s jeho pomocí vznik a dějiny i nutné konce obou obcí, které jsou v tomto věku navzájem smíšeny a prostoupeny.

XI. kniha (Má 34 kapitoly.) XI.1 O té části díla, ve které začneme líčit počátky i konce obcí, tj. nebeské a pozemské Boží obcí nazýváme tu, které vydává svědectví Písmo svaté: „Slavé věci byly řečeny o tobě, obci Boží“ (Ž 87,3) a na jiném místě: „Veliký Pán, nejvyšší chvály hodný v obci našeho Boha na jeho svaté hoře“ (Ž 43,2) a „O čem jsme slýchali, to jsme spatřili v obci Pána zástupů, v obci našeho Boha, až na věky ji Bůh činí pevnou!“ (Ž 43,9). „Hojnost vod napájí obec Boží, svatyni příbytku Nejvyššího, Bůh v jeho středu se nepohne“ (Ž 46,5). Odtud tedy víme, že je nějaká obec Boží, jejímiž občany dychtíme být v té touze, kterou nám vdechl její božský Zakladatel. Před ním dávají občané pozemské obce přednost svým bohům, nevědouce, že on je Bohem bohů, nikoli bohů nepravých a nesvatých, nýbrž bohů pravých a svatých, kteří nacházejí větší radost, poddávají-li se jemu, než aby se mnozí poddávali jim, a který je milejší uctívat jediného pravého Boha, než aby sami byli uctíváni na místě Božím. Nepřátelům této obce Boží jsme odpověděli v deseti předcházejících knihách. Nyní s pomocí našeho Pána a Krále pojednám o počátcích, dějinách i nutných koncí obou obcí, totiž nebeské a 197

Srov. Iz 2,2-3 Srov. L 24,44 199 Srov. L 24,45 200 Srov. L 24,46-47 198

pozemské, které jsou v tomto věku navzájem smíšeny a prostoupeny. Napřed povím, jak počátky obou těchto obcí měly své kořeny už v různosti andělů. XI.2 O poznání Boha, k jehož poznání nikdo z lidí nemůže dojít jinak než skrze Prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista Je velikou a vzácnou věcí, vystoupí-li někdo v myšlenkách nade všechno tělesné i netělesné tvorstvo, a shledav je proměnlivým, dospěje k neproměnné podstatě Boží a poučí se, že celou přírodu, která není totožná s Bohem, nestvořil nikdo jiný než on sám. Tak totiž hovoří Bůh s člověkem přímo skrze pravdu, je-li kdo schopen slyšet svou myslí, nikoli svým tělem. Hovoří totiž k té složce, která je v člověku lepší než ostatní, z nichž člověk sestává. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu podle podoby Boží, a proto je Bohu bližší tou svou složkou, která převyšuje jeho nižší složky, které má člověk společné i se zvířaty. A poněvadž lidská mysl, která je od přírody obdařena rozumem, je ochromena starými neřestmi, musela být napřed očištěna vírou, aby v té víře s větší důvěrou kráčela k pravdě. Proto sama Pravda, Bůh Syn, přijal lidství, aniž odložil božství, a založil právě tu víru, aby člověk měl otevřenou cestu k Bohu skrze něho, jediného Prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista. On je tím Prostředníkem, který jediný je Bohem i člověkem, i tou Cestou, která jediná je chráněná všeho bloudění. XI.3 O hodnověrnosti kanonického Písma, vnuknutého božským Duchem Duch svatý mluvil napřed skrze proroky a potom skrze apoštoly natolik, nakolik uznal za dostatečné, a složil kanonické Písmo, nanejvýš věrohodné, jemuž věříme v těch věcech, jejichž neznalost škodí a kterých nejsme schopni poznat z vlastních sil. Jako pro věci viditelného světa, které nemůžeme poznat vlastními smysly, hledáme svědky, kteří je poznat mohli, tak i pro věci neviditelné a nám vzdálené hledáme svědky, kteří jsou součástí neviditelného světa. XI.4 O stvoření světa, které se nestalo ani mimo čas, ani nebylo ustanoveno novým úradkem Božím, jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtěl Ze všeho viditelného největší je svět, ze všeho neviditelného největší je Bůh. A že je tento svět, to vidíme, a že je Bůh, tomu věříme. Že však tento svět byl stvořen od Boha, to nevěříme nikomu jistěji než právě Bohu. Jeho prorok říká 201: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi,“ ačkoli sám nebyl při tom. Ale byla při tom Moudrost Boží, skrze kterou bylo všechno stvořeno a která se usidluje ve svatých duších a činí z nich Boží přátele a proroky a v nitru jim vypráví beze slov svoje skutky. A proč se zalíbilo věčnému Bohu stvořit nebe a zemi? Nehledě na výroky proroků, svět už sám od sebe, svou vysoce uspořádanou 201

1M 1,1

proměnlivostí i svým překrásným vzhledem jakoby mlčky křičí, že byl stvořen neviditelným Bohem, nevýslovně velikým a nevýslovně krásným. Někteří říkají, že svět je věčný, že je bez počátku, a proto je nestvořený: kdo by takto o světě hovořili, jsou příliš daleko od pravdy a churavějí smrtelnou nemocí bezbožnosti. Jiní říkají, že svět sice stvořil Bůh, nicméně si představují, že svět nemá počátek času, že je nahodilý a proměnlivý, jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtěl, a měnil by svůj úradek. Stejně tak si představují, že v lidské duši se střídá blaženost s bídou. Ti nechť se vzpamatují a nechť uvěří, že svět nebyl stvořen v čase, nýbrž zároveň s časem, a že věčný a neproměnný Bůh nemění svůj úradek a že jeho rozhodnutí zůstává stejně věčné a neproměnné jako on sám. XI.5 O tom, že se nemá uvažovat o nekonečných časových rozměrech před světem, stejně jako ani o nekonečných místních rozměrech mimo svět, protože před ním žádných časů nebylo a mimo něj žádných míst není U těch, kteří s námi uznávají Boha za Stvořitele světa, a přece se ptají, co říkáme o čase světa, je třeba si všimnout, co říkají o místě světa. Neboť ptají-li se, proč byl svět stvořen raději tehdy a ne dříve, je to stejné, jako by se ptali, proč byl svět stvořen právě zde, kde je, a ne někde jinde. Představují-li si nekonečné časové rozměry před světem, pak si budou představovat i nekonečné místní rozměry mimo svět a spolu s Epikurem budou nuceni vysnít si nekonečné světy, a to pouze s tím rozdílem, že podle Epikura světy vznikají a zanikají nahodilým pohybem atomů, kdežto oni řeknou, že vznikají a zanikají působením Božím. Je však třeba o Boží nehmotné podstatě vyznávat, že se neuzavírá v žádný prostor, že se nezvětšuje ani nezmenšuje, nýbrž je svou nehmotnou přítomností všude celá. Bůh stvořil jediný svět, sice nesmírně veliký, přesto však omezený a ohraničený svým místem, a tento svět nebyl stvořen v čase, nýbrž zároveň s časem. XI.6 O tom, že stvoření světa má jediný počátek a že jedno nepředchází druhé Správně se rozlišuje věčnost a čas: věčnost je nehybná a nepodléhá žádné změně, kdežto čas není bez pohyblivé proměnlivosti. Bez stvořitelského díla by nebylo času, neboť čas nebyl stvořen sám o sobě, nýbrž spolustvořen se světem. A jestliže Písmo svaté říká, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, pak tím myslí, že se tak stalo na počátku času a že předtím Bůh ještě nic nestvořil. A co vzniká v čase, to má počátek i konec; to podléhá proměnlivé pohyblivosti; to vzniklo v minulosti, trvá v přítomnosti a jednou zanikne v budoucnosti. XI.7 Jaké byly první dny, které měly večer i ráno ještě dříve, než bylo stvořeno slunce

Jakého druhou byly ty první dny, to je pro nás velice nesnadné rozhodnout, ba nemožné si představit a nějak vyjádřit. Vždyť naše obvyklé dny mají večer v důsledku západu slunce a ráno v důsledku východu slunce, leč z oněch sedmi dnů uplynuly první tři bez slunce, které bylo stvořeno až dne čtvrtého. Není jasné, jaké to bylo světlo, které Bůh stvořil již prvního dne, nazval je dnem a oddělil je od tmy, kterou nazval nocí. Bylo to nějaké jiné hmotné světlo? Nebo se tím světlem označuje obec svatých andělů a blažených duchů, jak je psáno 202: „Ale hořejší Jeruzalém je svobodný a je matkou nás všech,“ a na jiném místě 203: „Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříte noci ani temnotě.“ Večer nevědění se proměňuje v ráno poznáním: při poznání sebe samého je to den první; při poznání oblohy oddělující dolní vody od horních je to den druhý; při poznání souše a moře i všeho rostlinstva je to den třetí; při poznání slunce a měsíce i hvězd je to den čtvrtý; při poznání všech zvířat plovoucích ve vodě a létajících ve vzduchu je to den pátý; při poznání všech zvířat pozemských i samého člověka je to den šestý. XI.8 Který a jaký si máme myslit Boží odpočinek, ve kterém si po pracích šesti dnů odpočinul dne sedmého Když Bůh odpočine dne sedmého ode všech svých prací a posvětí jej, nesmíme tomu rozumět, jako by se prací namáhal a unavil, vždyť on jen řekl a hned to bylo stvořeno204. Jeho slovo nebylo zvukové a časné, nýbrž pomyslné a věčné. Odpočinek Boží znamená odpočinutí těch, kdo odpočívají v Bohu, jenž sám je zdrojem jejich odpočinku, podobně jako radost domu znamená radost těch, kdo se v domě radují, i když radost jim nepůsobí sám dům, nýbrž nějaká věc jiná. Podobně se říká, že divadlo tleská nebo pastviny bučí, i když je jasné, že v divadle tleskají lidé a na pastvinách bučí skot. A Bůh lidem, k nimž mluví a pro něž bylo sepsáno proroctví, slibuje, že i oni po dobrých skutcích, které v nich a skrze ně koná on sám, budou v něm mít věčné odpočinutí, jestliže se k němu přiblíží již v tomto pozemském životě skrze víru. Tohoto odpočinutí v Bohu byl předobrazem sobotní odpočinek. XI.9 Jak máme podle božských svědectví pohlížet na stvoření andělů Velkou část Boží obce tvoří svatí andělé, kteří jsou o to blaženější, že nikdy nebyli v cizině. Tam, kde svatá Písma mluví o stvoření světa, neříká se jasně, zda a v jakém pořádku byli stvořeni andělé, ale jestliže nebyli opomenuti, pak jsou označeni slovem nebe, když se čte, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Je jasné, že před nebem a zemí nestvořil nic jiného, jak by tedy mohli být opomenuti andělé, jako by nepatřili mezi Boží díla? Že andělé jsou zahrnuti pod 202

Srov. Ga 4,26 Srov. 1Te 5,5 204 Srov. Ž 148,5 203

slovo nebe, to dosvědčuje Písmo svaté v hymnu tří mládenců v ohnivé peci205: „Dobrořečte všechna díla Páně Pánu“ a ve 148. žalmu206: „Chvalte Pána s nebes, chvalte ho na výsostech. Chvalte jej všichni andělé jeho, chvalte jej všechny mocnosti jeho. Chvalte jej slunce s měsícem, chvalte jej všechny hvězdy i světlo; chvalte jej nebesa nebes i vodstvo, které je nad nebem, nechť chválí jméno Páně; neboť on řekl a byly učiněny; on přikázal rozkaz, a byly stvořeny.“ Zde máme zcela jasný božský výrok, že andělé byli stvořeni od Boha, neboť jsou uvedeni mezi ostatními nebeskými tvory, o nichž je řečeno, že Bůh řekl a byli učiněni, že přikázal a byli stvořeni. A na jiném místě čteme 207: „Když byly stvořeny hvězdy, chválili mne mocným hlasem všichni moji andělé.“ Tedy andělé už byli, když hvězdy byly teprve stvořeny třetího dne. Andělé patří mezi Boží díla prvního dne, který je označen jako den jeden. Tehdy bylo stvořeno pravé Světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět 208, a toto Světlo osvěcuje i každého čistého anděla, aby byl světlem nikoli sám v sobě, nýbrž v Bohu; a jestliže se od něho anděl odvrátil, stal se nečistým, už nemá účast na věčném světle a stal se sám v sobě temnotou. Zlo totiž nemá žádnou podstatu, ale ztráta dobra dostala jméno zla. XI.10 O jednoduché a neproměnné Trojici Boha Otce i Boha Syna i Boha Ducha svatého, jediného Boha, u něhož není něčím jiným vlastnost a něčím jiným podstata Je tedy jediné Dobro jednoduché, a proto jediné neproměnné, a tím je Bůh. Tímto Dobrem byla stvořena všechna dobra, ale nikoli jednoduchá, a proto proměnlivá. Byla stvořena, to znamená učiněna, a nikoli zplozena. Co je totiž z jednoduchého Dobra zplozeno, je rovněž jednoduché a je tím, čím je to, z čeho bylo zplozeno: a těm dvěma říkáme Otec a Syn a oni oba se svým Duchem svatým jsou jeden Bůh. Otec není Syn ani Duch svatý, Syn není Otec ani Duch svatý, Duch svatý není Otec ani Syn. Každý z těch tří je jiný, ale žádný z nich není něco jiného, protože každý z nich je Dobro stejně jednoduché a neproměnné i souvěčné. A toto Trojice je jeden Bůh, a proto ještě není Bůh nejednoduchý, že je trojicí osob. Tato Trojice Boží se nazývá jednoduchou proto, že je tím, co má, s výjimkou toho, čím se každá ze tří osob nazývá ve vztahu k jiné osobě. Neboť Otec má Syna, a přece není Synem, Syn má Otce, a přece není Otcem. Jednoduchá přirozenost nemá nic, co by mohla ztratit, jako třeba nádoba má tekutinu, ani nemůže nic získat, jako třeba zralé ovoce se zbarví dočervena, ani se nemůže nijak změnit, jako třeba ovzduší se může ochladit. Ani vzkříšené tělo, které obdrží neztratitelnou vlastnost neporušitelnosti, nebude tím, co sama neporušenost, protože neporušenost 205

Srov. Da 3,57nn. Srov. Ž 148,1-5 207 Srov. Jb 38,7 208 Srov. J 1,9 206

zůstane v jednotlivých částech těla celá, nebude někde větší a jinde menší, ani žádná část těla nebude neporušitelnější než jiná, naproti tomu samo tělo je v celku větší než v části a některé části jsou větší a jiné zase menší. Něčím jiným je tedy tělo jako podstata, a něčím jiným bude jeho neporušitelnost jako vlastnost, a proto není tělo tím, co má. Podobně také duše, až bude na věky osvobozena, bude moudrá účastí na neproměnné Moudrosti, která není tím, co ona. Nehmotná duše je osvěcována nehmotným světlem jednoduché Moudrosti Boží tak, jako je osvěcována hmota vzduchu hmotným světlem, a jako se vzduch stmívá, pozbude-li světla, tak se zatmívá i duše, zbavená světla moudrosti. Jednoduché je jenom to, co je prvotně a skutečně božské, protože v tom není něčím jiným vlastnost a něčím jiným podstata. A třebaže ve svatých Písmech je nazván Duch moudrosti mnohonásobným209, protože má v sobě mnoho vlastností, ale co má, tím také je, a to všechno v něm je on jediný. Moudrosti není mnoho, nýbrž je jedna a v ní jsou poklady věcí pomyslných i skutečných, neviditelných i viditelných, nezměnitelných i proměnlivých, protože Bůh nestvořil nic nevědomě, nýbrž všechno stvořil vědomě, neboť stvořil zajisté to, co znal. Tento svět bychom nemohli znát, kdyby nebyl; ale kdyby jej neznal Bůh, nemohl by vůbec být. XI.11 Zda máme věřit, že té blaženosti, kterou svatí andělé od svého počátku vždycky měli, byli účastni i ti duchové, kteří v pravdě nevytrvali Duchové, kterým říkáme andělé, nebyli dříve tmou, nýbrž hned světlem, a nebyli stvořeni pouze tak, aby žili jakýmkoli způsobem, nýbrž aby žili moudře a blaženě. Někteří andělé však nedosáhli svého vrcholu moudrého a blaženého života věčného, takže jim zůstal život rozumný a věčný, ale nemoudrý, o který už nemohou přijít. A to, co je věčné, ještě nemusí být blažené. Kdo může vymezit, nakolik byli před svým hříchem účastni oné moudrosti a blaženosti? Nemůžeme ovšem tvrdit, že by si obojí andělé byli rovni v této účasti, když jedni odpadli ze strachu, omylu a kolísání, kdežto druzí vytrvali. Jen Bůh je blažený tak, že větší blaženost není možná. XI.12 Srovnání blaženosti spravedlivých, kteří ještě nedosáhli odměny božského zaslíbení, a blaženost prvních lidí v ráji před hříchem Co se týče duchových tvorů, nejsou blaženými jenom oni. Také první lidé v ráji byli před pádem do hříchu blažení, třebaže si nebyli jisti, jak dlouhá jejich blaženost bude, ani zda bude věčná. Byla by pak věčná, kdyby bývali nezhřešili. První lidé v ráji byli po stránce přítomného dobra blaženější, než kterýkoli spravedlivý člověk v této smrtelné křehkosti. A přece můžeme dnes nazývat 209

Srov. Moudr 7,22

blaženými i ty, kdo před našima očima tráví tento život spravedlivě a zbožně, v naději na budoucí nesmrtelnost, aniž jim nějaká vina pustoší svědomí. Takoví pro hříchy své křehkosti snadněji docházejí Božího milosrdenství, a třebaže mají jistotu odměny za svoje vytrvání, nejsou si jisti vytrváním samým. Vždyť který člověk by mohl s jistotou vědět, že v konání spravedlnosti i v jejím pokroku vytrvá až do konce? Leda by o tom byl zpraven nějakým zjevením, avšak ten, který neklame nikoho, o této věci své skryté vůle nepoučuje každého. Po stránce potěšení z budoucího dobra je kdokoli, kdo pokládá za jistou pravdu věčnou spásu u Boha ve společenství všech andělů a svatých, blaženější než byli první lidé v ráji, kteří tehdy neměli jistotu o svém pádu, a tím ani o své spáse. XI.13 Zda všichni andělé byli stvořeni na stejném stupni blaženosti tak, že ti, kteří potom padli, nemohli o svém budoucí pádu vůbec vědět, a že ti, kteří vytrvali, byli po zkáze padlých předem uvědoměni o svém vytrvání Proto každý přijde lehce na to, že blaženost, po níž duchová přirozenost správným nacílením touží, vzniká spojením obojího, tj. aby jednak bez nejmenší strasti požívala neproměnného Dobra, jímž je Bůh, a jednak aby nekolísala v žádných pochybách ani nebloudila v žádném klamu ani se neobávala, že v něm na věky zůstane. Věříme, že takovou blaženost mají andělé světla, a dovozujeme, že hříšní andělé, kteří pro svou špatnost onoho světla pozbyli, ji neměli ani před svým pádem, třebaže nějakou blaženost měli, i když ne předem jistou. Nebylo tomu tak, že při stvoření andělů by jedni byli stvořeni tak, že by předem nevěděli o svém vytrvání nebo pádu, a druzí zase tak, že by s jistotou věděli o věčnosti své blaženosti. Ani tomu není tak, že by svatí andělé si nyní nebyli jisti svou věčnou blažeností. Každý katolický křesťan přece ví, že z dobrých andělů už nevzejde žádný nový ďábel, ani žádný ďábel se už nevrátí do jejich středu. V Písmu svatém mají věřící zaslíbení210, že po vzkříšení budou jako nebeští andělé a že půjdou do věčného života; kdybychom si my byli jisti, že z věčné blaženosti už nikdy nevypadneme, ale andělé by si tím jisti nebyli, pak už nebudeme jim rovni, nýbrž budeme nad nimi. A poněvadž věčná Pravda neklame, budeme jim rovni, a proto také oni jsou si jisti svou věčnou blažeností. Dobří andělé obdrželi vědění o jistotě své věčné blaženosti až po pádu zlých andělů. Ďábel byl vrahem (lidského pokolení) od počátku (od té chvíle, kdy byl stvořen člověk, jehož by mohl podvést a usmrtit) a v pravdě nevytrval211, totiž od chvíle, kdy ve své pýše odepřel poslušnost svému Stvořiteli, a tak od počátku ďábel hřeší212. Není řečeno, že byl dalek pravdy, nýbrž je řečeno, že v pravdě nevytrval, neboť od pravdy odpadl, a proto nezůstal blažen se svatými anděly, kteří v pravdě vytrvali. 210

Srov. Mt 22,30 a Mt 25,46 Srov. J 8,44a 212 Srov. 1J 3,8 211

XI.14 Jakým mluvním obratem bylo řečeno o ďáblu, že v pravdě nevytrval, protože pravda v něm není A proč ďábel v pravdě nevytrval? Protože v něm pravda není!213 Ale byla by v něm, kdyby v ní vytrval. Platí tedy spíše toto: Nevytrval v pravdě, protože v něm pravda není, než naopak, není v něm pravda, protože v pravdě nevytrval. Podobně v žalmu214 je psáno: Já jsem zavolal, protože jsi mne vyslyšel, Bože; ačkoli by se mělo říci: Vyslyšel jsi mne, Bože, protože jsem zavolal. Jako by žalmista říkal: Z toho, že mne Bůh vyslyšel, ukazuji, že jsem k němu volal. XI.15 Jak se má rozumět slovům, že od počátku ďábel hřeší Ďábel byl kdysi bez hříchu215; v pravdě byl, ale nevytrval v ní; nehřešil hned od počátku jako od okamžiku svého stvoření, nýbrž od počátku hříchu, který počala jeho pýcha. XI.16 O stupních a rozdílech mezi tvory, které hodnotí jinak zištná užitečnost a jinak rozumový řád Mezi tvory jsou jisté stupně a rozdíly: bytosti živé stojí výše než neživé, bytosti cítící výše než necítící, bytosti myslící výše než nemyslící, bytosti nesmrtelné výše než smrtelné, andělé tedy stojí nad lidmi. Tato prvenství se zakládají na řádu přírody, a přesto se stává, že někdy dáváme přednost chlebu před myšmi a penězům před blechami, kůň někdy vyjde dráže než otrok a drahokam dráže než služka. Rozum uvažujícího má svobodu usuzování, přesto je někdy vzdálen od rozumu postrádajícího nějakou potřebu nebo od rozumu toužícího po nějaké rozkoši. Vždyť rozum váží každou věc samu o sobě, kdežto potřeba myslí hlavně na to, k čemu je co užitečné. Rozum čeká, co pravdivého se ukáže mysli, kdežto potřeba čeká, co příjemného pohladí smysly. Ačkoli v řádu přírody mají andělé přednost před lidmi, přece v řádu spravedlnosti mají dobří lidé přednost před zlými anděly. XI.17 O tom, že vada zloby není přirozeností, nýbrž je proti přirozenosti, pro kterou není příčinou hříchu vůle Stvořitele, nýbrž vůle tvora Vadě zloby nepochybně předcházela nepokažená přirozenost. Vada je proti přirozenosti, které škodí; nebylo by totiž vadou odchýlit se od Boha, kdyby přirozenosti, jíž ta vada patří, nebylo prospěšnější zůstat s Bohem. A jako je Bůh dobrotivým Stvořitelem dobrých přirozeností, tak je i nejvýš spravedlivým Pořadatelem přirozeností špatných a sám užívá dobře i špatných přirozeností tam, kde ony užívají špatně přirozeností dobrých. A tak způsobil, že ďábel, jeho stvořením sice dobrý, ale svou vůlí zlý, klesl na nižší stupeň než svatí andělé a 213

Srov. J 8,44b Srov. Ž 17,6 215 Srov. Iz 14,12nn; Ez 28,11nn 214

jeho pokušení prospívá svatým, jimž on touží uškodit. Bůh věděl jistě už při jeho stvoření o jeho budoucí zlobě a předem také věděl, k jakému dobru sám využije jeho zla, a tak ve svém předzvědění už učinil přípravy, jak ho použít i zlého. XI.18 O kráse veškerenstva, kterou z uspořádání Božího činí protiklad protiv ještě skvělejší Bůh by nestvořil nikoho, anděla ani člověka, o němž by byl předem věděl, že bude zlý, nebýt toho, že zároveň věděl, jak jej přizpůsobit potřebám dobra. Tím byla překrásná píseň stvoření jakoby ozdobena protiklady216. Apoštol Pavel napsal217: „Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí a přece o nás všichni vědí; umíráme, a hle, stále jsme naživu; jsme trestaní, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč být smutní, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme a přece nám patří všechno.“ Podobně to bylo řečeno v knize Sírachovcově218: „Proti zlu je dobrto a proti smrti život; tak i proti zbožnému hříšník. A tak pohlížej na všechna díla Nejvyššího; vždyť jsou po dvou, jedno proti druhému.“ Tyto protiklady v řeči, postavené jedny proti druhým, vytvářejí krásu promluvy; a podobně ve světě vzniká protikladem protiv jeho krása. XI.19 Jak máme rozumět slovům Písma svatého, že Bůh oddělil světlo od tmy Stvořením onoho prvotního světla a jeho oddělením od tmy 219 se rozumí také stvoření andělů a rozdělení andělů dobrých a zlých. Oddělil je od sebe ten, který věděl před jejich pádem, že padnou a že zbaveni světla pravdy zůstanou v temné pýše a zatvrdí se ve zlém, a pro kterého ani budoucí zlo vůle nemohlo zůstat skryto. Nejasná místa v Písmu svatém jsou osvětlována místy jasnými a naprosto nepochybnými a jejich zkoumání rodí řadu pravdivých a užitečných myšlenek. XI.20 O tom, co bylo řečeno po oddělení světla od tmy „A viděl Bůh, že světlo je dobré.“220 To znamená, že Stvořiteli se zalíbilo jenom světlo, kdežto tma, třebaže napřed byla uspořádána, přece nesměla být pochválena, aby se nezdálo, že zároveň s andělským světlem našel zalíbení i v andělské tmě. Ta už není dobrá, nýbrž stala se zlo, a to nikoli přirozeností, nýbrž vlastní vadou vůle. 216

Protiklady, tj. antitheta, latinsky opposita nebo contraposita. Srov. 2K 6,7-10 218 Srov. Sír 33,15 219 Srov. 1M 1,4a 220 Srov. 1M 1,4b 217

XI.21 O věčném a nezměnitelném Božím vědění a rozhodnutí, ve kterém všechno, co stvořil, se mu povždy líbilo stvořit tak, jak to bylo stvořeno Ve slovech: „Viděl Bůh, že je to dobré,“ napořád opakovaných, je možné spatřovat schválení díla Boží moudrosti. Bůh však nepoznal, že je to dobré teprve tehdy, když se tak stalo, takže se nedozvídá, že je to dobré, jenom nám to oznamuje. Nic z toho by se totiž nestalo, kdyby to neviděl předtím, než se tak stalo. Platon se sice odvážil říci víc, že totiž Bůh zaplesal radostí, když dokončil celek vesmíru221, avšak snad nebyl tak nerozumný, aby si myslel, že Bůh svým novým dílem dosáhl větší blaženosti. Boží vědění se nijak nemění, a proto není rozdílu mezi věcmi, které tu ještě nejsou, a věcmi, které tu teď jsou, a věcmi, které tu již nejsou. Bůh totiž nehledí do minulosti ani do budoucnosti po našem způsobu, nýbrž jiným způsobem, daleko a hluboko odlišným od našeho obvyklého myšlení, hledí do stálé a ustavičné přítomnosti. Bůh tedy stvořil světlo svým slovem, protože světlo je dobré; a není Stvořitele vznešenějšího než Bůh, ani umění účinnějšího než Boží Slovo, ani důvodu lepšího, než aby Dobro stvořilo dobro. To potvrzuje také Platon222, když uvádí jako nejspravedlivější důvod ke stvoření světa, aby dobrá díla se stala od dobrého Boha. XI.22 O těch, kterým se v souboru věcí, dobře stvořených od dobrého Stvořitele, některé nelíbí a kteří některou přirozenost pokládají za špatnou Dobrotivost Boží je tedy příčinou stvoření dobrých věcí. Někteří si však nevšimli, že křehká smrtelnost tohoto našeho těla pochází až ze spravedlivého trestu. Podobně pokrmy a nápoje mohou uškodit, užije-li se jich nestřídmě, a některé léčivé byliny se mohou stát při nesprávném použití jedem. Proto nás božská prozřetelnost vede k tomu, abychom věci moudře zkoumali a hledali jejich užitečnost, a tam, kde na to náš rozum nestačí, abychom ji pokládali za skrytou, a tak se nám skrytá užitečnost stala cvičením v pokoře nebo pokušením pýchy. Od věcí pozemských až po věci nebeské, od věcí viditelných až po věci neviditelné, jedna dobra jsou lepší druhých a mezi sebou jsou nerovná proto, aby byla všechna. Bůh je ve velkých věcech tak velkým umělcem, že není menším ve věcech malých. Dobrý Bůh stvořil všechny věci dobré; nebyl ke stvoření světa přiveden nějakou nutností, ani nemusí přemáhat zlo, ani nesměšuje dobré a zlé. Boží přirozenost je neměnná a neporušitelná, a proto jí nemůže nic uškodit. Lidská duše není součástí Boží přirozenosti, byla od Boha stvořena a není mu ani zdalek rovna, a proto se může vůlí změnit k horšímu a zkazit se hříchem. XI.23 O bludu, pro který odsuzujeme učení Origenovo 221 222

Srov. Timaios 37c Srov. Timaios 30

Jediný je Počátek všech věcí a každá přirozenost, která není s Bohem totožná, může pocházet pouze od něho jako od Stvořitele. Někteří však říkají, že duše, které sice nejsou částmi Boha, nýbrž byly Bohem stvořeny, zhřešily a dostaly se do různých těl jako do vězení, a to je prý svět a to prý byla příčina stvoření: ne aby byly stvořeny věci dobré, nýbrž aby byly zadrženy zlé. O tom psal Origenes v knihách, které nazval Peri archón223. Nepoznal, že výhradním důvodem ke stvoření světa bylo to, aby od dobrého Boha vzešly dobré věci, neboť „viděl Bůh všechno, co stvořil, a hle, bylo to velmi dobré“ 224. A kdyby byl nikdo nezhřešil, svět by byl býval naplněn jenom dobrými přirozenostmi. A i když se zhřešilo, není proto ještě všechno naplněno hříchy, protože v nebesích zachovává řád své přirozenosti daleko větší počet dobrých a protože špatná vůle, která řád své přirozenosti zachovávat nechtěla, nemůže uniknout zákonům spravedlivého Boha Odplatitele. A za druhé si měl Origenes všimnout toho, že kdyby svět byl stvořen jako káznice pro duše, které do ní byly za trest zavřeny, když obdržely vyšší a lehčí těla za menší hříchy a nižší a těžší těla za větší hříchy, pak zlí duchové, nad které není nic horšího, měli mít těla pozemská spíše než lidé. Ovšem zásluhy duší se nesmějí vážit podle těl. U každého tvora se ptáme: kdo ho stvořil, čím ho stvořil a proč ho stvořil; odpověď zní: Bůh svým slovem, protože je dobrý. Nic nestvořil z nutnosti ani z potřeby ani z prospěchu, ale všechno stvořil z pouhé dobroty. XI.24 O božské Trojici, která ve všech svých dílech zanechala své stopy a svá znamení Věříme a hlásáme, že Otec zplodil Slovo, tj. svého jednorozeného Syna soupodstatného a souvěčného a stejně dobrého, Boží Moudrost, skrze kterou bylo všechno stvořeno, a že Duch svatý je zároveň Duchem Otcovým i Synovým, s oběma soupodstatný a souvěčný a stejně dobrý. Tito tři jsou jednak Trojicí vzhledem ke zvláštnosti osob a jednak jedním Bohem vzhledem k nedílnému božství. Jedna každá božská osoba je i Bůh i Všemohoucí, ale nejsou to tři bohové ani tři všemohoucí, nýbrž jediný všemohoucí Bůh. Záleží na tom, ptáme-li se na každou božskou osobu zvlášť, anebo na všechny tři božské osoby zároveň. Vždycky však vyznáváme nedílnou jednotu ve třech osobách. Neodvažuji se však soudit, zda dobrý Duch svatý dobrého Otce i dobrého Syna, jenž je společný oběma, může být nazýván dobrotou obou. Spíše bych se odvážil říci, že je svatostí obou, ale ne jako by byl vlastností obou, protože také on je podstatnou a třetí osobou v Trojici; ačkoli Otec je Duch i Syn je Duch a ačkoli Otec je svatý i Syn je svatý, přece jen on se zvlášť nazývá Duchem svatým jakou podstatná a soupodstatná vlastnost obou. Rozumíme-li dobrotou Ducha svatého, a božská dobrota není ničím jiným než božskou svatostí, pak se nám ve 223 224

Tj. O počátcích. Srov. 1M 1,31

svých skutcích zjevuje celá Trojice. Ve všech Božích dílech je nám naznačena tatáž Trojice: kdo každého tvora stvořil, čím ho stvořil a proč ho stvořil. Jinými slovy řečeno: Bohem je Otec, Slovem je Syn, Dobrotou je Duch svatý. Tak můžeme říci, že svatá obec dobrých andělů pochází od Boha, jenž ji osvěcuje moudrostí a obdařuje blažeností; proto od Boha je, Boha vidí a Boha miluje. XI.25 O rozdělení celé filosofické soustavy na tři části Filosofové postřehli trojdílnost celé soustavy moudrosti: jedna část je fyzika, druhá logika a třetí ethika. Jde tedy o filosofii naturální, racionální a morální. Z toho ještě neplyne, že filosofové měli na mysli Boží Trojici, třebaže toto rozdělení jako první objevil a přijal Platon, který soudil, že Původcem všech přirozeností, Dárcem poznání a Vnukatelem lásky může být jenom Bůh. Podobně jsou také tři vlastnosti u každého lidského umělce: přirozenost, vzdělání a užitek. XI. 26 O obraze nejvyšší Trojice, který se jistým způsobem nalézá v přirozenosti člověka, dosud neoblaženého I my v sobě poznáváme obraz Boha, tj. svrchované Trojice. Ačkoli tento obraz není Bohu rovný, ba dokonce mu je velice vzdálený, ani není jemu souvěčný, ba krátce řečeno, není téže podstaty jako Bůh, přesto je takový, že ve věcech stvořených není nad něj svou přirozeností Bohu nic bližšího. Tento obraz však ještě potřebuje nápravu a zdokonalení, aby mu byl nejbližší i svou podobností. Neboť jednak jsme, jednak víme, že jsme, a jednak své bytí i své vědění milujeme! Kdyby naše přirozenost pocházela od nás, jistě bychom jednak my sami zplodili svou moudrost a nehleděli bychom osvojit si ji vzděláváním odjinud; a jistě by naše láska vycházela od nás a směřovala k nám, stačila by k blaženému životu a nepotřebovala by žádné dobro odjinud. Poněvadž ve skutečnosti původcem naší přirozenosti je Bůh, musí být nepochybně také on naším učitelem, abychom poznávali pravdu, a také dárcem dobra, abychom byli blažení. V těchto třech bodech nás neuvádí v omyl žádný klam, protože těchto tří bodů se nedotýkáme žádným ze smyslů jako věcí vnějších, jako když barvy vnímáme zrakem, zvuky sluchem, pachy čichem, pokrmy a nápoje chutí a předměty hmatem; z těchto vjemů vznikají nehmotné obrazy, které ukládáme do paměti a o kterých přemýšlíme rozumem a po kterých toužíme vůlí. Ale to, že jsem, že vím a že miluji, tím jsem si naprosto jist i bez smyslového poznání. Není nikoho, kdo by nechtěl být, a kdo by nechtěl být blažen. XI.27 O bytí a vědění a lásce k obému Samo bytí je pro člověka přirozeně tak příjemné, že je jedinou příčinou, proč ani nešťastní nechtějí zahynout, a třeba pociťují svoje neštěstí, nechtějí se světa sprovodit sebe, ale spíše svoje neštěstí. A kdyby někdo žebrákům nabízel

nesmrtelnost, ve které by však nezemřela ani jejich bída, jistě by jásali radostí a rozhodli by se raději žít než vůbec nebýt. I ve své bídě se bojí smrti, přesto chtějí raději žít v téže bídě o něco déle a zemřít o něco později. Také všechna zvířata se vyhýbají záhubě, i všechny rostliny se snaží o zachování života. A neživé věci vystupují vzhůru nebo klesají dolů nebo se vyvažují uprostřed, aby si zachovaly svoje bytí. A samo vědění lidé milují, protože nechtějí být klamáni a protože každý chce zůstat raději smutný při zdravém rozumu než jásat v pomatenosti. A třebaže mnohá zvířata mají mnohem bystřejší smysly než my, přece jen člověk má světlo rozumového poznání a může pronikat do oblasti, která není smyslům přístupná. S myšlením nemá nic společného bystrost zřítelnic, ani otvor boltců, ani průduch nozder, ani chuť úst ani citlivost kůže. Rozumem jsem si jist, že jsem a že to vím a že to obojí miluji. XI.28 Zda máme milovat i tu lásku, jíž milujeme bytí a vědění, abychom se tím více blížili k obrazu božské Trojice Promluvil jsem o bytí a vědění, nepromluvil jsem však o lásce k obojímu, zda totiž i ta láska je milována. Není totiž dobrým člověkem ten, kdo ví, co je dobro, ale ten, kdo je i miluje. Naproti tomu je i láska, jíž je milováno i to, co milováno být nemá. Tak mohou být v člověku obě lásky, a pro člověka je dobré, aby rostla láska, jíž dobře žijeme, a ubývala láska, jíž žijeme špatně, dokud se v dobré neobrátí celý náš život. Kdybychom byli zvířaty, milovali bychom tělesný život, který by byl pro nás dostatečným dobrem, a nehledali bychom nic jiného. Podobně kdybychom byli rostlinami nebo nerosty. Ale protože jsme lidé, stvoření k obrazu svého Stvořitele, jenž má pravou věčnost, věčnou pravdu a věčnou lásku a jenž sám je věčnou a nerozdílnou Trojicí, pohlížejme na jeho obraz v nás samých a vstaňme a vraťme se225 k tomu, od něhož jsme se odvrátili hříchem! Tím naše bytí neokusí smrti, naše poznání nepozná bludu a naše láska neutrpí křivdu. My přece tyto tři hodnoty máme a vidíme je vnitřním zrakem, přesto však sami nemůžeme s jistotou poznat, jak dlouho potrvají nebo zda nikdy nepřestanou a kam se podějí, budeme-li jednat dobře, a kam se podějí, budeme-li jednat zle. O tom hledáme a máme jiné svědectví. XI.29 O vědění svatých andělů, kterým znají Trojici v samém jejím božství a kterým spatřují příčiny Stvořitelových skutků v jeho umění dříve než v těch skutcích U svatých andělů to není zvuk slov, nýbrž sama přítomnost neproměnné Pravdy, kterou se dovídají o Bohu, to znamená o Otci a jeho jednorozeném Slovu i o jejich Duchu svatém. Vědí, že to je nedílná Trojice a že jednotlivé osoby v ní mají tutéž podstatu, a přesto nejsou všechny tři osoby třemi bohy, nýbrž jsou Bohem jediným. Vědí, že byli stvořeni a že jsou něčím jiným než jejich 225

Srov. L 15,18

Stvořitel. To znají lépe než my známe sebe! Ba i samo tvorstvo znají lépe než my. V moudrosti Boží vědí všechno lépe než sami v sobě, ba i samy sebe znají lépe v ní než sami v sobě. V Bohu totiž poznávají jakoby za denního světla, sami v sobě však jakoby za soumraku. To první poznání je jasnější, to druhé temnější. Boží obec svatých andělů je nesmrtelná v nebesích: oni nikdy nebyli a nikdy nebudou zběhy jako ti, kteří se na počátku stali tmou, když na počátku zběhli od věčného Světla, a které na počátku Bůh oddělil od těch, kteří zůstali světlem ve věčném Světle. XI.30 O dokonalosti čísla 6, které je dáno hodnotou svých zlomků Vypravuje se o dokonání stvořitelského díla v šesti dnech, a to pro dokonalost čísla 6, ačkoli Bůh nepotřeboval časové rozpětí, jako by nemohl stvořit všechno najednou. Číslo 6 naznačuje dokonalost jeho díla. Toto číslo je totiž první, které je dáno svými zlomky, tj. svou šestinou a třetinou a polovinou, tj. jednou a dvěma a třemi, jejichž součet je šest. Ne nadarmo bylo řečeno 226, že Bůh všechno uspořádal podle míry, počtu a váhy. XI.31 O sedmém dni, který znamená naplnění a odpočinutí Avšak sedmého dne, tj. téhož dne opakovaného posedmé, se mluví o Božím odpočinutí a předtím ještě o jeho posvěcení. Sedmička je také dokonalým číslem, avšak jinak než šestka. První veskrze liché číslo je trojka a první veskrze sudé číslo je čtyřka, a tato dvě čísla dávají sedmičku. Proto se říká 227, že sedmkrát padne spravedlivý a zase vstane, což znamená, že vstane pokaždé, kdykoli padne, a jeho soužení jej vede k pokoře. A na jiném místě se říká228, že sedmkrát za den budu chválit Boha, což znamená, že jej budu chválit vždycky, jak je to vyjádřeno slovy229: „Vždycky bude jeho chvála v mých ústech“. Bůh nechtěl ten den posvětit při žádném ze svých skutků, ale až při svém odpočinutí, vždyť on přece není tvorem, který by se jinak poznával v Božím Slově a jinak v sobě, a proto sedmého dne není jiné poznání jakoby denní a jiné zase jakoby večerní. Týmž číslem bývá označován Duch svatý, o němž Pán říká 230: „Uvede vás do veškeré pravdy.“ V celku je dokonání, v plném dokonání je odpočinutí, v části však je námaha. Proto se namáháme, dokud poznáváme částečně, ale až přijde plnost, zanikne to, co je částečné 231. Proto také Písma svatá zkoumáme s námahou, zato svatí andělé se těší věčnému trvání, snadnému poznávání a blaženému odpočívání, vždyť čisté a svobodné duševní pohyby vykonávají bez námahy, ostatně pomáhají i nám. 226

Srov. Moudr 11,21 Srov. Př 24,16 228 Srov. Ž 119,164 229 Srov. Ž 34,2 230 Srov. J 16,13 231 Srov. 1K 13,10 227

XI.32 O mínění těch, podle nichž andělé byli stvořeni dříve než svět Někdo může říci, že světlem nejsou označeni andělé, nýbrž nějaké hmotné světlo, kdežto andělé byli stvořeni ještě dříve. Nechci se s nimi přít, avšak důležité je, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi232 a že všechno učinil v Moudrosti233, to znamená ve svém Synu, a že Duch Boží vznášel se nad vodami, to znamená, že je zde doplněna zmínka o božské Trojici. Jen ať nikdo nepochybuje, že svatí andělé v nebeských sídlech nejsou sice s Bohem souvěční, přesto jsou si jisti svou věčnou blažeností a stále hledí na tvář Boží234. XI.33 O dvou různých a nestejných společnostech andělů, které se přiměřeně označují jménem světla a tmy Někteří andělé zhřešili a byli svrženi do nejnižších částí tohoto světa, který je pro ně jakoby žalářem až do budoucího konečného odsouzení v den soudu, jak dosvědčuje235 apoštol Petr. Kdo by tedy pochyboval, že Bůh oddělil jedny anděly od druhých jako světlo od tmy? Dobří andělé jsou označováni jako světlo, podobně i my lidé, kteří dosud žijeme ve víře a jednou doufáme žít ve společenství s dobrými anděly, jsme už byli od apoštola Pavla nazváni světlem236. Dobří andělé se Bohu klanějí237, kdežto zlí andělé žádají klanění pro sebe238. Dobří andělé hoří svatou láskou k Bohu, kdežto zlí andělé jsou spalováni nečistou láskou k vlastní povýšenosti. Dobří andělé žijí v jasné zbožnosti a pokoře239, kdežto zlí andělé v temné rozervanosti a pýše. Dobří andělé na Boží příkaz pomáhají, kdežto zlí andělé neradi Boha poslouchají, třebaže musí, zato z dopuštění Božího rádi škodí. Tyto dvě skupiny andělů jsou tedy mezi sebou nerovné, dobří andělé jsou dobří svou přirozeností i vůlí, zlí andělé byli dobří svou přirozeností, ale stali se zlými svou zvrácenou vůlí.

XI.34 O tom, že vody, jež byly rozděleny, podle některých znamenají anděly a že podle názoru některých nebylo vodstvo stvořeno Někteří se domnívají, že druhy andělů byly v Písmu svatém označeny slovem vody a že nad oblohou jsou dobří andělé a pod oblohou zlí andělé a hříšní lidé. 232

Srov. 1M 1,1 Srov. Ž 104,24 234 Srov. Mt 18,10 235 Srov. 2Pt 2,4 236 Srov. Ef 5,8; 1Te 5,5 237 Srov. Ž 97,7 238 Srov. Mt 4,9 239 Srov. Jk 4,6 233

Z toho není jasno, kde byli andělé stvořeni, nýbrž kde byli rozděleni. Dokonce někteří tvrdí, že vody nebyly stvořeny od Boha, protože nikde není psáno, že by Bůh řekl: Buďte vody! Jestliže však je psáno, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, pak tím je třeba rozumět i vodu, neboť v jediném výrazu je zahrnuto obojí. Což nevědí z Písma svatého240, že Bůh stvořil moře i souš?

XII. kniha (Má 28 kapitol.) XII.1 O jediné přirozenosti andělů dobrých i zlých Dříve než promluvím o stvoření člověka, při kterém se ukáže vznik dvou obcí smrtelníků, jako se ukázal v předcházející knize u andělů, musím ještě něco povědět o andělích, aby dostatečně ukázal, že je na místě mluvit o společenství lidí s anděly. Právem se totiž nemluví o čtyřech obcích (o dvou andělských a dvou lidských), ale spíše o dvou obcích (jedné dobrých andělů a lidí a druhé zlých andělů a lidí). Rozdílné náklonnosti dobrých a zlých andělů nepocházejí z rozdílných počátků ani rozdílných přirozeností, neboť ty i ony stvořil Bůh, dobrý Původce a Stvořitel všech podstat, nýbrž z jejich vůlí a žádostí. Jedni důsledně setrvávají v dobru všem společném, totiž v Bohu, kdežto druzí od Boha odpadli a chtějí být svým dobrem sami sobě, a tak se stali pyšnými a závistivými. Příčinou blaženosti prvních je spojení s Bohem, kdežto příčinou bídy druhých je odpadnutí od Boha: proto jsou jedni šťastní, že s Bohem spojeni jsou, a proto jsou druzí nešťastní, že s Bohem spojeni nejsou. Pro rozumného tvora není žádného dobra, které by jej činilo blaženým, mimo Boha! Rozumný tvor nemůže být blažený sám ze sebe, protože byl učiněn z ničeho, ale jen darem toho, od něhož byl učiněn. Není jiného neproměnného dobra mimo jediného a pravého Boha a tento Bůh je dobrem nejvyšším. Přirozenost, která je sama o sobě proměnlivá, může dosáhnout blaženosti jedině spojením s dobrem neproměnným, jímž je Bůh; asi jako když se slepota jmenuje oční vadou, a tím naznačuje, že k přirozenosti očí patří zrak. Nedostatek spojení s Bohem u rozumných tvorů je vadou, protože přirozené je přiměřené spojení s Bohem. Každá vada pak představuje úhonu, protože přirozenosti škodí. Jestliže Bůh stvořil přirozenost andělů jako dobrou, pak je pro ni úhonou nebýt spojena s Bohem. XII.2 O tom, že žádná bytost není Bohu protichůdná, protože od toho, kdo je v nejvyšším stupni a vždycky je, se veskrze odlišuje to, co není 240

Srov. Ž 95,5

Nechť si tedy nikdo nemyslí, že odpadlí andělé mohli mít jinou přirozenost jakoby z jiného zdroje a že původcem jejich přirozenosti není Bůh. Bůh, který řekl Mojžíšovi: Já jsem241, je svrchované bytí; to znamená, že v nejvyšším stupni je, a proto je neproměnný. Věcem, které stvořil dal sice bytí 242, ale nikoli bytí svrchované, jaké má on. Jedněm dal více a druhým dal méně, a tak uspořádal přirozenosti podle stupňů bytí. Té přirozenosti tedy, která v nejvyšší míře je a jejímž působením je všechno, co je, té přirozenosti je protichůdná jenom ta přirozenost, která není. Vždyť tomu, co je, je opakem to, co není, a proto Bohu, svrchovanému bytí a původci všech ať už jakýchkoli bytností, není protichůdným nic bytujícího. XII.3 O Božích nepřátelích, kteří jimi nejsou svou přirozeností, nýbrž svou vůlí; ta když jim škodí, jistě škodí dobré přirozenosti, protože není vada, co neškodí Nepřátelé Boha se protiví jeho vládě nikoli svou přirozeností, nýbrž svými vadami, ale Bohu v ničem uškodit nemohou, jen sobě. Mohu totiž Bohu jen odpírat poslušnost, ale nemohou mu ublížit. Jejich vada není zlem pro Boha, nýbrž jen pro ně samy. Bohu pak není protivnou jejich přirozenost, nýbrž jejich vada. Bůh je svrchovaně dobrý, a proto jejich vada je Bohu protivná, jako zlo je protivné dobru. Tak jejich vada je protivná i jejich přirozenosti, kterou kazí, a tím jí škodí. Žádné zlo ovšem nemůže uškodit Bohu, protože on jediný je neproměnný a neporušitelný, a může tedy uškodit jen přirozenostem proměnlivým a porušitelným, nicméně dobrým. Kdyby totiž nebyly tyto přirozenosti dobré, nemohlo by jim vady uškodit, protože jim vlastně škodí tím, že jim odnímají nějaké jejich dobro nebo je alespoň umenšují. A kdyby jim dobro naprosto chybělo, vady by jim nemohly nic odejmout ani umenšit, a proto by vadami ani nebyly. Vždyť žádná vada nemůže být vadou a zároveň neškodit. Ačkoli tedy vada nemůže škodit Bohu, jenž je neproměnlivé dobro, přece může škodit dobru, a tak se vyskytuje jenom tam, kde škodí; dá se tedy říci, že vada nemůže škodit nejvyššímu dobru, nýbrž jenom nějakému jinému, nižšímu dobru. Pouhé dobro může někde být, kdežto pouhé zlo nemůže být nikde, a proto rozumné přirozenosti zkažené špatnou vůlí jsou zlé, pokud jsou zkažené, přesto zůstávají dobrými, pokud jsou přirozenostmi. A je-li zkažená přirozenost, která rozeznává dobré od zlého, stižena tresty, je dobré i to, že nezůstane bez trestu. To je totiž spravedlivé a všechno, co je spravedlivé, je nepochybně také dobré. Nikdo není trestán za vady přirozené, nýbrž jen za vady dobrovolné. I ta chyba, která se stala zvykem a přílišnou shovívavosti zesílila a jako by zapustila přirozené kořeny, má svůj počátek od vůle. 241 242

Srov. 2M 3,14 bytí = řecky úsiá, latinsky essentia

XII.4 O přirozenostech bytostí nerozumných a neživých, které se ve svém druhu neodchylují od krásy vesmíru Pokud jde o vady zvířat, rostlin a nerostů, postrádajících rozum nebo cítění nebo život vůbec, bylo by směšné pokládat jejich vady za hodné odsouzení a trestu. Těmto tvorů jejich Stvořitel uložil, aby vznikajíce a zanikajíce, uskutečňovali ve svém druhu přiměřenou účelnost a krásu. V řádu pomíjejících věcí tedy jedny vznikají a druhé zanikají, menší podléhají větším a přemožení přecházejí do moci vítězných. Všechny tyto přirozenosti bez výjimky stvořil Bůh a všechny je řídí a stará se o ně svou prozřetelností a jejich vady jsou nedobrovolné a beztrestné. Někdy se lidem nelíbí samy přirozenosti, jsou-li jim škodlivé, ale to nepřihlížejí k nim, nýbrž ke svému užitku. To by pak mohli tupit i slunce, když jsou vystaveni jeho žáru. Každá přirozenost vzdává svému Stvořiteli chválu, jeli posuzována sama o sobě, a nikoli s ohledem na naši výhodu nebo nevýhodu. Tak je chvályhodná i přirozenost věčného ohně, ačkoli pro zavržené bude věčným trestem. Co je krásnějšího než planoucí oheň, svítící, hřející a vařící? A přece není nic nepříjemnějšího, než popálit se ohněm. A tak jeden a tentýž oheň se jednou ukáže velice prospěšným a podruhé velice škodlivým. XII.5 O tom, že Tvůrce je hoden chvály v přirozenostech všeho tvaru a způsobu Všechny přirozenosti, pokud jsou a mají svůj tvar, způsob a vlastní vnitřní soulad, jsou ve skutečnosti dobré, jsou-li tam, kde mají podle přirozeného řádu být, a uchovávají-li svoje bytí v té míře, ve které je obdržely. Postupně se mění k lepšímu nebo k horšímu a podle vůle božské prozřetelnosti spějí ke svému konci. A nestvořený Bůh nezasluhuje žádnou výtku pro žádnou vadu, které nám vadí, a naopak zasluhuje veškerou chválu za všechny přirozenosti, které pozorujeme. XII.6 Co je příčinou blaženosti dobrých andělů a co je příčinou bídy zlých andělů Příčinou blaženosti dobrých andělů je to, že jsou spojeni s Bohem, jenž je svrchované bytí; a příčinou bídy zlých andělů je to, že přerušili své spojení s Bohem a odvrátili se od něho sami k sobě, a přitom nejsou svrchované bytí. Zlí andělé dali sobě přednost před Bohem, a to je první nedostatek a první vada jejich přirozenosti, která byla stvořena tak, že není svrchovaným bytím a že k dosažení blaženosti potřebuje spojení s Bohem, který je svrchované bytí. Nepřestali sice být, ale přesto jsou čímsi menším a nedostává se jim blaženosti. Jejich vadou je pýcha, která je ostatně počátkem každého hříchu 243. A co je příčinou zlé vůle, která koná špatné skutky? Nevíme, tady nenajdeme nic. 243

Srov. Sír 10,13

Špatná vůle je působící příčinou špatného skutku, kdežto působící příčinou špatné není nic. Má-li nějaká bytost dobrou vůli, pak dobrá vůle nemůže způsobit vůli zlou, ani nemůže být příčinou hříchu. Zlou vůli nemůže způsobit ani ta věc, která sama žádnou vůli nemá. Jen tehdy, když se dobrá vůle sama přikloní k té věci, která sama žádnou vůli nemá a která je tedy nižší. Spatří-li dva muži jednu krásnou dívku a jeden přitom zatouží po nedovoleném požitku a druhý setrvá v cudné vůli; v čem pak spočívá příčina toho, že v jednom nastala zlá vůle a ve druhém zůstala vůle dobrá? Nespočívá v tělesné kráse, kterou spatřili oba stejně, ani ve skrytém pokušení, které na oba dolehlo stejně, nýbrž spočívá v tom, že jeden nevytrval v dobrém, podlehl témuž pokušení a souhlasil s hříchem a naopak druhý vytrval v dobrém, pokušení nepodlehl a s hříchem nesouhlasil, a to znamená, že jeden chtěl a druhý nechtěl vlastní vůlí upustit od svaté čistoty. Uvážíme-li, co způsobilo v jednom z těch mužů zlou vůli, nenapadne nás nic. Jisté je jenom to, že ten z nich, který byl před zlým rozhodnutím jistě dobrý, si způsobil zlou vůli sám. Jeho vůle totiž přestala být spojena s vůlí Boží, když jí přestala být podřízena a chtěla poslouchat jen sama sebe. XII.7 O tom, že působící příčinu zlé vůle nemáme hledat Působící příčinu zlé vůle nechť nikdo nehledá. Odpadnout od Boha, který je nejvíce, k něčemu, co je méně, to právě znamená počátek zlé vůle. Příčina takového odpadnutí není působící, nýbrž scházející: ona není a nic z ní nepochází, ona zcela schází, a zlá vůle není ziskem, nýbrž ztrátou. Nikdo nemůže vidět tmu ani slyšet ticho, protože nemají podobu, nýbrž jenom nedostatek podoby. Nikomu nemohu říci, o čem vím, že to nevím. Vždyť oko nikde nevidí tmu, než tam, kde začne nevidět vůbec. A ucho nikdy neslyší ticho, než tehdy, když neslyší vůbec nic. A můj rozum nemůže nikoho poučit o tom, o čem sám nic neví. A kdo může pochopit poklesky?244

XII.8 O převrácené lásce, jíž vůle odpadá od neproměnného dobra k dobru proměnlivému Jedno vím, že Boží přirozenost nemůže nikdy, nikde a nijak pochybit a že pochybit mohou jen ty bytosti, které byly učiněny z ničeho. Čím více totiž konají dobro (tedy konají něco), tím více jsou a mají působící příčiny; a naopak chybují-li a konají zlo (tedy konají nic, zabývajíc se věcmi nicotnými), tím méně jsou a mají chybějící příčiny. A vím, že v kom nastává zlá vůle, v tom se děje to, co by se vůbec nedělo, kdyby to nechtěl, a proto spravedlivý trest nestíhá chyby nezbytné, nýbrž chyby dobrovolné. Lakota není chybou zlata, nýbrž chybou 244

Srov. Ž 19,13

člověka, který zlato miluje převrácenou láskou místo Boží spravedlnosti, která by měla být kladena nesrovnatelně výše než zlato. Podobně ješitnost není chybou lidské chvály, ani zhýralost není chybou krásných těl, ani pýcha není chybou moci. A proto každý, kdo miluje jakékoli dobro zvráceně víc než Boha, který je Dobrem nejvyšším, sám se pak stane zlým, když je dosáhne, neboť se tím připraví o více a získá méně, ztratí Nepomíjejícího a najde to, co rychle pomíjí, je zbaven blaženosti, protože opustil její věčný Pramen, a najde jen časnou bídu. Nevzpamatuje-li se pokáním, už z tohoto stavu nevyjde a bída časná se mu změní v bídu věčnou. XII.9 Zda svatí andělé mají původcem dobré vůle toho, kdo stvořil jejich přirozenost, totiž zda v nich byla skrze Ducha svatého rozlita láska Není-li žádná přirozená či bytostná působící příčina zlé vůle, pak můžeme říci, že není ani žádná působící příčina dobré vůle; avšak dobrá vůle dobrých andělů je stvořena společně s nimi, není tedy nestvořená a souvěčná s Bohem. Od působící příčiny zlé vůle bere počátek zlo stvořených duchů, jímž se zmenšuje a kazí dobro jejich přirozenosti, a takovou se vůle nestane ničím jiným než odpadnutím, když opouštějí vůli Boží a následují vůli svou. Dobrá vůle dobrých andělů byla tedy spolustvořena s nimi, a tedy je nepochybné, že ji stvořil ten, kdo stvořil i jejich přirozenost, a hned, jak byli stvořeni, spojili se s tím, kdo je stvořil, a to láskou, se kterou je stvořil. Věříme tedy, že svatí andělé nebyli nikdy bez dobré vůle, to znamená bez lásky k Bohu. Od společnosti druhých byli odděleni tím, že v dobré vůli setrvali, kdežto ti druzí se změnili tím, že se od dobré vůle odvrátili, ale nebyli by se odvrátili, kdyby byli nechtěli. Je tedy jasné, že dobří andělé nebyli původně stvořeni bez dobré vůle ani si ji nezpůsobili později sami v sobě bez Božího působení, protože pak by se stali sami ze sebe lepšími než od něho, a to je vyloučeno, protože nikdo nic nečiní lépe než Bůh. A jací by byli bez dobré vůle, ne-li zlí? A kdyby zpočátku neměli žádnou vůli, jak by mohli chtít něco způsobit? Zato ti, kteří sice byli stvořeni jako dobří, a přece jsou zlí svou vlastní zlou vůlí. Musíme tedy vyznat s náležitou chválou Stvořitele, že láska Boží je ve svatých lidech i svatých andělích rozlita skrze Ducha svatého, který jim byl dán 245. Dobrem je spojení s Bohem246, a ti, kteří mají toto dobro společné, lidé i andělé, mají svaté společenství s Bohem i se sebou navzájem a jsou jedinou Boží obcí a zároveň živou obětí Boží i živým chrámem Božím. Jednu část tvoří smrtelní lidé, kteří

245 246

Srov. Ř 5,5 Srov. Ž 73,28

nyní putují po této zemi247, a druhou část tvoří ti, kteří již zemřeli 248. Celý lidský rod pochází z jediného člověka, který vzešel z tvůrčí ruky Boží. XII.10 O domněnce těch, podle nichž lidské pokolení existovalo vždycky, stejně jako sám svět Nevšímejme si dohadů lidí, kteří nevědí, co mluví o přírodě nebo o vzniku lidského rodu. Někteří se totiž domnívají, že lidé byli vždycky, nejinak než sám svět. Proto říká Apulejus249: „Jednotlivě smrtelní, ale všichni v celém druhu věční.“ Jak by pak mohly být pravdivé dějiny, které vypravují, kdo kde co vynalezl, kdo první zavedl svodobná umění, kdo první osídlil tu či onu krajinu nebo ten či onen ostrov? Na to někteří odpovídají, že šlo obnovu po ničivých potopách a požárech, válkách a nákazách. Leč oni říkají to, co se domnívají, nikoli to, co vědí. XII.11 Jak nepravdivé jsou dějiny, které přičítají minulým dobám mnoho tisíc let Některé prolhané spisy uvádějí lidi v omyl, když se v nich píše, že dějiny trvají mnoho tisíc let, ačkoli z Písem svatých si můžeme vypočítat, že od stvoření člověka uplynulo necelých 6 tisíc let. V dopise Alexandra Velikého jeho matce Olympiadě obsahuje vyprávění jednoho egyptského kněze, čerpané z jejich posvátných spisů, a ten mluví o říších, které zná i řecká historie; assyrské království prý trvalo déle než 5 tisíc let a říše perská a makedonská až po Alexandra více než 8 tisíc let. Přitom Řekové počítají pro makedonskou říši až do Alexandrovy smrti 485 let a pro perskou až do její porážky od Alexandra 230 let. A jestliže se Alexandrův dopis odchyluje v časových údajích od skutečnosti, pak oč méně spolehlivé jsou pohanské spisy plné vybájených starožitností. XII.12 O těch, kteří sice tento svět nepokládají za věčný, ale myslí, že na konci určitých období se zrodí a rozpadnou buď nesčetné světy, anebo tento jediný Jiní zase, kteří tento svět nemají za věčný, soudí, že neexistuje jenom tento jediný, nýbrž existují světy nesčetné, anebo soudí, že tento svět je sice jediný, ale v určitých obdobích nesčíslněkrát vzniká a zaniká. I ti musejí uznat, že lidský rod vznikl nejdříve bez lidského plození, protože musel mít svůj počátek někdy a někde. První tvrdí, že po pohromách vždycky zbude trochu lidí, aby se z nich obnovilo celé lidstvo; druzí pak si nemohou myslit, že při opakových zánicích světa by nějací lidé zbyli; naopak, jestliže se podle nich svět ze své 247

Jde o ty živé, kdo jsou členy církve bojující (putující). Jde o ty zemřelé, kdo již dosáhli věčné spásy (církev vítězná), případně ještě jsou dočasně tříbeni v očistci (církev trpící) nebo čekají do dne druhého příchodu Kristova v předpeklí (církev čekající). 249 De deo Socr. 8,20 248

hmoty znovu obnoví, pak by smrtelné lidské pokolení muselo vznikat stále znovu a nejinak by tomu bylo se zvířaty a rostlinami. XII.13 Co odpovědět těm, podle nichž počáteční stvoření člověka přišlo pozdě Někteří se pozastavují nad tím, že člověk v nesčetných a nekonečných dobách předtím stvořen nebyl a proč byl stvořen tak pozdě, že je to méně než 6 tisíc let, co podle Písem svatých začal existovat. Jestliže jim vadí krátkost času od chvíle, kdy podle našich údajů byl člověk stvořen, pak nechť uváží, že nic dlouhé, co má nějaký konec, a že všechny časové úseky jsou ve srovnání s neomezenou věčností velice nepatrné, ba vlastně žádné. I kdyby od stvoření člověk uplynulo více než 6 tisíc let, třebas i 60 tisíc let nebo 600 tisíc let nebo 60 miliónů let nebo 600 miliónů let nebo 60 miliard let nebo 600 miliard let, stejně by se tím nic nevyřešilo, protože znovu a znovu by mohla být pokládána otázka, proč nebyl člověk stvořen už dříve, a stejně by i takový časový úsek, pro jehož délku bychom už neměli ani žádné pojmenování, by byl ve srovnání s věčností nicotný. Bůh nestvořil člověka ve zpětné věčnosti bez počátku, nýbrž stvořil jej v čase, který je uzavřen a omezen určitou hranicí, a ve srovnání s převelikým oceánem věčnosti se musí pokládat jakoby za mizivě malou kapku. Kdo ubírá z časnosti jednotlivé okamžiky, zákonitě musí jednou přijít od začátku na konec. I za 600 miliard let by mohli potomci, kdyby smrtelné lidstvo vydrželo tak dlouho v rození a umírání, položit stejnou otázku, jakož i Adam by ji mohl položit, jakož i dnešní novorozenec by ji mohl položit, proč nebyli stvořeni už dříve. A musí se odpovědět, že se tak nestalo ani příliš brzy, ani příliš pozdě, nýbrž všechno stvořené má svůj čas, který určil věčný Stvořitel. XII.14 O koloběhu věků, po jejichž uzavření určitou hranicí vesmír se vrátí podle učení některých filosofů vždycky v tentýž řád a tentýž tvar Někteří filosofové učí o koloběhu času, ve kterém se v přírodě všechno opakuje a obnovuje, a tvrdí, že tomu tak bude i nadále bez ustání. Nezáleží na tom, zda tyto cykly se dějí ve světě trvajícím nebo ve světě stále vznikajícím a zase zanikajícím, neboť tento koloběh času přináší opakovaně stále tytéž věci, jež jsou minulé i budoucí, jako by byly nové. Z tohoto koloběhu se nemůže osvobodit ani nesmrtelná duše. To však nedává dobrý smysl, protože duše by pak neustále přecházela z nepravé blaženosti do skutečného neštěstí. Nemůže být pravá blaženost, která není věčná, a nemůže být pravá blaženost, kdy na duši čeká budoucí neštěstí, ať už o něm předem ví nebo neví. A kdyby se duše už neměla do neštěstí vrátit a čekala by na ni už jen blaženost, pak by to už nebyl neustálý koloběh. Takový záhadný bludný kruh, který vynalezli bloudící a obluzující filosofév, je tedy možné přetnout přímkou logiky. V knize Kazatel se

čte250 na jednom místě: „Co bylo, to bude zase, a co se stalo, stane se zase, pod sluncem není nic nového. A promluví-li někdo a řekne: Hle, to je nové; pak i to bylo už v dobách, které byly před námi.“ A tomuto místo chtějí rozumět v tom smyslu, jako by to znamenalo ony opakující se cykly. Avšak svatopisec to řekl o pokoleních, jež jedno přichází a druhé odchází, o drahách slunce a toku vod, a vůbec o bytostech všeho druhu, které vznikají a zanikají, ale není tomu tak, že by se věčně vracely tytéž bytosti, tytéž časné věci a tentýž okruh časů. Byli před námi lidé, jsou za nás a budou i po nás, a podobně i zvířata a rostliny. Ostatně svatopisec také naznačuje, že v Božím předurčení už bylo stvořeno všechno, a že proto není pod sluncem nic nového. Ale nemůže se opakovat tentýž Platon, tatáž Platonova akademie a titíž Platonovi žáci. Apoštol jasně dosvědčuje 251, že Kristus zemřel jednou za naše hříchy a vstal z mrtvých a už neumírá a smrt nad ním už nebude mít žádnou moc; i my po vzkříšení už budeme navždy s Kristem. A podle slov žalmu252 Kristus nás zachová a uchrání před bezbožnými na věky. A chodí-li bezbožní v kruhu, pak to neznamená, že by se jejich život měl navrátit v domnělých cyklech, nýbrž že nyní je taková jejich bludná cesta. XII.15 O stvoření lidského rodu v čase, o němž Bůh rozhodl bez nového úradku a beze změny vůle Kdo bloudí v takových kruzích, nenachází vstup ani výstup a neví, odkud se vzal náš smrtelný rod, ani jaký naň čeká konec, a nezná Stvořitele, který zahájil časy od nějakého počátku, třebaže sám je věčný a žádný počátek nemá, a který v čase stvořil člověka, jehož předtím nikdy ještě nestvořil. Nestalo se tak na základě nového a náhlého úradku, nýbrž věčného a nezměnitelného. Bůh stvořil jednoho člověka neproměnnou vůlí a v čase, před nímž ještě žádného člověka nebylo, a všechno lidstvo pochází z tohoto jednoho člověka. Kdo by dovedl vyzkoumat a proniknout tuto nevyzpytatelnou a neproniknutelnou vznešenost Boží? XII.16 Zda proto, abychom pochopili, že Bůh byl vždycky také Pánem, máme věřit, že také nikdy nechybělo stvoření, na nímž by panoval; a jak se může nazývat povždy stvořeným to, co se nemůže nazvat souvěčným Neodvažuji se říci, že byla doba, kdy Bůh nebyl také Pánem, a zrovna tak nesmím pochybovat o tom, že člověk byl stvořen až od jisté doby a předtím nikdy nijak nebyl. A čeho byl Pánem, když stvoření vždycky nebylo? Byl čas, kdy nebyl Řím; byl čas, kdy nebyl Jeruzalém; byl čas, kdy nebyl Abraham; byl čas, kdy nebyl člověk; byl čas, kdy nebyl svět. „Kdo z lidí může znát vůli Boží 250

Kaz 1,9-10 Srov. Ř 6,9 252 Srov. Ž 12,8 251

nebo kdo se může domyslit, co Pán chce?“253 Porušitelné tělo zatěžuje duši a pozemský stánek stlačuje mysl, uvažující o mnohém, a tak jsou úsudky smrtelníků bázlivé a jejich dohady nejisté. „Skrze Boží milost, mně danou, říkám každému, kdo je mezi vámi, aby o sobě nesmýšlel výše, než se sluší smýšlet, nýbrž aby smýšlel skromně podle míry víry, která mu byla dána od Boha.“254 Vždycky existovalo stvoření, ale není se svým Stvořitelem souvěčné, což zavrhuje katolická víra i zdravý rozum, protože napřed existovalo povždy jen v možnosti a teprve potom v uskutečnění. Svět nebyl stvořen v čase, nýbrž s časem. XII.17 Jak máme chápat život věčný, zaslíbený Bohem člověku před věčnými časy V tvorstvu není naprosto nic souvěčné s Tvůrcem. Jen Bůh byl před věčnými časy255 a také zaslíbil život věčný, neboť v jeho věčnosti a v jeho Slově s ním souvěčném rozhodl v předurčení o spáse lidského rodu, která měla přijít ve svůj čas. XII.18 Čeho zdravá víra hájí o neproměnném úradku a vůli Boží proti úvahám těch, podle kterých Boží díla, od věčnosti se opakujíce, vždycky se vracejí v týchž časových okruzích Před stvořením prvního člověka nikdy žádný člověk nebyl a žádný jiný, ani přirozeností mu podobný, se nevrátil v nějakých časových okruzích ani jednou. Bůh, ačkoli je stále činný, nepotřebuje opakovat stále tytéž věci, nýbrž jen udržuje a řídí své tvory a spolupůsobí s jejich činnostmi, aby mohl pokračovat život jejich druhů. Není možné nekonečné věci poměřovat konečným rozumem.256 Bůh dovede na jedné straně jednat odpočívaje a na straně druhé odpočívat jednaje. Ve věcech, které dříve nebyly a později byly, se jeho vůle nezměnila ani nezmizela tím, že by jedna věc vystřídala druhou předchozí; naopak jeho jedna a táž věčná a neproměnná vůle působí, že věci jím stvořené dříve nebyly, dokud neexistovaly, a později byly, jakmile začaly existovat. On všechny věci stvořil ze své dobrotivosti, aniž by je potřeboval, protože bez nich od věčnosti by zůstal blažený, aniž by se jeho blaženost umenšila nebo zvětšila. XII.19 Proti těm, podle jejichž názoru nemůže být to, co je nekonečné, pojato ani věděním Božím Kdo by tvrdil, že to, co je nekonečné, nemůže být pochopeno ani věděním Božím, skočil by do propasti hluboké bezbožnosti, neboť Bůh by pak neznal ani 253

Moudr. 9,13nn Srov. Ř 12,3 255 Srov. Tt 1,2 256 Srov. 2K 10,12 254

všechna čísla. Vždyť je jisté, že kterékoli číslo může být vždycky zvětšeno o jednu, ať je sebevětší, takže číselná řada je nekonečná. Všechna čísla jsou navzájem nerovná a různá a každé zvlášť je konečné a všechna jsou nekonečná. Znamenalo by to snad, že Boží poznání by sahalo jen po určitý souhrn čísel, ale ostatní by neznalo? Vždyť o Bohu říká Písmo sv., že všechno uspořádal podle míry a počtu a váhy257, že zná počet hvězd258 i počet všech našich vlasů259 a že jeho myšlení nelze obsáhnout260. Proto nekonečnost čísla, ačkoli nekonečných čísel je bez počtu, není nepochopitelná tomu, jehož moudrost je nekonečná a bez počtu. Každá nekonečnost je pro něho vlastně jistým způsobem omezena, protože pro jeho vědění není nepochopitelnou. Jak by tedy lidé mohli vytyčovat hranice jeho vědění? Nebo říkat, že nebýt opakování stále týchž časných věcí ve stále stejných časových cyklech, nemohl by Bůh předem vědět, co činí, aby to mohl učinit, ani potom vědět, co učinil. Vždyť jeho moudrost je jednoduše mnohonásobná a jednotně mnohotvárná a on chápe nepochopitelné a může vždycky stvořit věci naprosto nové a zcela nepodobné předcházejícím, kdyby chtěl, a nemohl by je mít nepředvídané ani neuspořádané, protože je nepředvídá od doby nejblíže minulé, nýbrž chová je ve věčném předzvědění. XII.20 O věcích věků Neodvažuji se rozhodnout, zda věky věků se k sobě pojí v nepřetržité řadě, přesto však v uspořádané nepodobnosti jako stále jiné a jiné, takže nejsou opětovně stejné. Věk věků snad neznamená nic jiného než nebesa nebes. Otázku, zda věky věků lze vykládat nějak jinak, necháme zatím neprobránu. XII.21 O bezbožnosti těch, podle nichž duše, účastné nejvyšší a pravé blaženosti, se budou v časových okruzích znovu a znovu vracet do týchž běd a strastí Který zbožný duch by snesl, aby po tomto pozemském životě, který je spíše smrtí než životem, člověk nenašel útěchu ve věčném životě a blaženém patření na Boha, anebo je našel, avšak musel je opustit a dokonce se vrátit a stále znovu a znovu se vracet do týchž běd a strastí? To by očekávání budoucího dobra tady na tomto světě bylo blaženější než jeho dosažení tam na onom světě! Kdo by to poslouchal? Kdo by tomu věřil? Kdo by to snesl? To by pak nebyla možná ani láska k Bohu, protože nikdo nemůže milovat někoho, o kom ví, že mu bude jednou nepřítelem. Ale víra volá a pravda dokazuje, že něco takového je veliká lež. Budoucí věčnou spásu nic nemůže ohrozit ani ukončit a duše jednou osvobozená se už nikdy nevrátí do pozemských běd. XII.22 O stvoření jednoho prvního člověka a s ním celého lidského pokolení 257

Srov. Moudr 11,21 Srov. Iz 40,26 259 Srov. Mt 10,30 260 Srov. Ž 147,5 258

Z jednoho člověka, stvořeného nejdříve, Bůh, který tvoří nové věci bez novosti vůle, rozmnožil celé lidstvo. Ještě předtím stvořil anděly. A stvořil také zvířata jednak osamělá a samotářská, jednak družná a společenská. Přirozenost člověka tvoří jakýsi střed mezi anděly a zvířaty. Jestliže člověk chce plnit Boží vůli a zachovává Boží přikázání ve zbožné poslušnosti, pak přejde do společnosti andělů a dosáhne blažené nesmrtelnosti. Ale jestliže člověk bude chtít plnit vůli svou a nebude poddán Bohu, stane se otrokem žádostivosti, bude žít jako zvíře a po smrti dojde věčného trestu. Lidé, kteří jsou spjati vzájemnou podobností přirozenosti, nemají žít opuštěni a sami bez společnosti, proto jim Bůh vložil do srdce společenskou jednotu a vzájemnou soudržnost a proto první ženu nestvořil tak jako prvního muže, nýbrž stvořil ji z něho, aby se celé lidstvo rozvětvilo naprosto z jednoho člověka. Tak Bůh lidem ukázal, jak milá je mu jednota v mnohých. XII.23 O tom, že Bůh předem věděl, že člověk, jehož stvoří prvního, zhřeší a že zároveň předvídal, jak veliký zástup zbožných z jeho rodu přenese svou milostí do společnosti andělů Bůh dobře věděl, že člověk zhřeší, bude vydán smrti a zplodí smrtelné syny, kteří ve své hrůzné hříšnosti zajdou tak daleko, že i nerozumná zvířata budou mezi sebou žít bezpečněji a pokojněji než lidé, jejichž rod se v zájmu svornosti rozrostl z jediného člověka. Ale předvídal i to, že jeho milostí bude zástup zbožných povolán k přijetí za jeho děti, že bude ospravedlněn odpuštěním hříchů a že bude Duchem svatým přidružen ve věčném pokoji k svatým andělům, až bude zničena smrt jako poslední nepřítelkyně. XII.24 O přirozenosti lidské duše, stvořené k obrazu Božímu podle podoby Boží Bůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu podle své podoby. Stvořil mu totiž takovou duši, aby rozumem a důvtipem převyšoval všechna zvířata pozemská, vodní i létající. A když stvořil člověka z prachu země a vdechnutím do něho vložil duši, stvořil mu také pomocnici, když vyňal z jeho boku kost. Nesmíme si však tyto věci představovat svým obvyklým tělesným způsobem, jako když vídáme řemeslníky, kteří rukama vyrábějí nějakou věc svou zručností z nějaké hmoty. Ruka Boží je moc Boha, který i viditelné věci koná neviditelně. XII.25 Mohou-li být andělé stvořiteli nějakého třeba sebemenšího tvora Jiní, kteří věří svému Platonovi, říkají, že všichni smrtelní živočichové, mezi nimiž člověk zaujímá zvláštní místo blízké samým bohům, nebyli stvořeni tím nejvyšším Bohem, nýbrž s jeho dovolením nebo na jeho rozkaz byli stvořeni

jinými bohy, nižšími, které stvořil on sám. 261 Kdyby se zbavili pověry, ve které chtějí vzbudit zdání oprávněnosti obětí ke cti svých domnělých stvořitelů, zbavili by se snadno i této obludné domněnky. Není totiž dovoleno věřit nebo říkat, že tvůrcem třebas i té sebemenší smrtelné přirozenosti je někdo jiný než jediný pravý Bůh. Anděly, které oni raději nazývají bohy, vůbec nikdy nenazýváme stvořiteli, přestože na jeho příkaz nebo s jeho dovolením působí na stvořené věci, podobně jako ani rolníky nepovažujeme za tvůrce stromů a plodin. XII.26 O tom, že všechna přirozenost a všechen tvar veškerého stvoření vzniká a utváří se výhradně působením Božím Jiný je tvar, který je zvenčí udělován jakékoli hmotné látce, jako když pracují řemeslníci nebo umělci; jiný je však ten, který má uvnitř působící příčiny ze skrytého rozhodnutí živoucí a myslící Přirozenosti, která, sama se nedějíc, tvoří nejen přirozené tvary těles, ale i samy duše oduševnělých bytostí. Jiný tvar tedy pochází od řemeslníků a umělců, a jiný tvar od jednoho Umělce, Stvořitele a Původce, který svět viditelný i svět neviditelný stvořil z ničeho a žádnou stávající látku ani žádný stávající tvar k tomu nepotřeboval. Jeho božská přirozenost sama vzniknout nemůže, všem ostatním přirozenostem však dává vzniknout. Božský Stvořitel naplňuje nebe i zemi 262 a jeho moudrost všude zasahuje a všechno řídí263; jenom on dává všemu vzrůst264 a on něho pochází každé tělo, ačkoli není jedno tělo jako druhé 265, i naše těla od něho všechna pocházejí266. A třebaže duše březího živočicha, je-li naladěna tak nebo onak, může plod jakoby odít nějakými odlišnými vlastnostmi, jako to udělal Jákob s vyměňováním prutů, aby se líhl strakatý brav 267, přesto tu přirozenost, která se rodí, stvořila právě tak málo, jako sama sebe. Ačkoli vznikající věci jsou zasaženy různými hmotnými příčinami, například působením andělů nebo lidí nebo pářením samců a samic, ačkoli matčiny tužby v jejím duševním hnutí mohou ovlivnit útlé a jemné zárodky, nikdo netvoří kromě jediného pravého Boha, jehož skrytá moc všemu dává bytí a všechno proniká a bez jejího působení by nejen nic nemohlo být takové či onaké, ale nic by vůbec nemohlo být. On jediný tvoří z ničeho, on tvoří také z něčeho, avšak jisté je, že nepotřebuje pomocníky a že netvoří nic z takové hmoty, kterou by sám nebyl stvořil; on působí, že věci jsou, a on působí, že nejsou, právě tak, jako nebyly předtím (to znamená ve věčnosti, nikoli v čase), než byly stvořeny. A jako město 261

Srov. Tim. 41C Srov. Jr 23,24 263 Srov. Moudr 8,1 264 Srov. 1K 3,7 265 Srov. 1K 15,38-41 266 Srov. Jr 1,5 267 Srov. 1M 30,37 262

Řím nebo město Alexandrii vytvořili stavitelé a řemeslníci, přece říkáme, že jejich zakladateli jsou králové Romulus a Alexandr. XII.27 O domněnce platoniků, že andělé sice byli od Boha stvořeni, ale že sami jsou původci lidských těl Platon si představoval268, že nižší bohové, stvoření od nejvyššího Boha, jsou původci ostatních živočichů, a to tak, že nesmrtelnou složku brali od něho, sami pak připojili smrtelnou. Proto v nich spatřoval původce našich těl, nikoli však našich duší. Proto někteří myslí, že pro očistu duše je třeba se vyhýbat všemu tělesnému a že lidé nezřízeného a nepočestného života se za trest vracejí do smrtelných těl, a to podle Porfyria jen do lidských, podle Platona i do zvířecích. Takoví lidé by spíše měli prohlásit, že tito nižší bohové, které máme podle nich ctít jako své původce, nejsou ničím jiným než strůjci našich okovů a žalářů a než našimi žalářníky, kteří nás vězní ve strastných robotárnách a těžkých žalářích. Nechť platonikové přestanou strašit trestáním duší v těchto tělech a nechť už nehlásají uctívání těch nižších bohů, jejichž působení se musíme vyhýbat, ačkoli obojí je naprosto falešné. Není pravda, že by kdokoli jiný byl původcem života nebo těl než jediný pravý Bůh; není pravda, že duše se vracejí znovu do tohoto života a jsou nějak trestány; není pravda, že život v tomto těle nemá jiného účelu než odpykání trestů. Vždyť kdyby život v tomto těle neměl jiného účelu než odpykání trestů, proč Platon říká269, že svět se nemohl stát nejkrásnějším a nejlepším jinak, než tím, že byl naplněn živočichy všeho druhu, smrtelnými i nesmrtelnými. Jestliže naše stvoření, která nás učinilo třeba smrtelnými, je božským a tedy dobrým darem; jak může být trestem vrátit se do těchto těl, tj. do božských darů? A jestliže Bůh měl ve svém rozumu tvary celého světa i všech živočichů, jak to, že nestvořil všechno sám, anebo proč nechtěl stvořit naše těla? XII.28 O tom, že v prvním člověku vznikla všechna plnost lidského pokolení, v níž Bůh předem viděl, která část bude poctěna odměnou a která pokutována trestem Pravé náboženství tedy právem uznává a prohlašuje za Stvořitele všech věcí, tj. duší i těl, jediného pravého Boha, který se i sám prohlašuje za Stvořitele celého světa. Mezi pozemskými bytostmi zaujímá zvláštní místo člověk, jenž byl stvořen k obrazu Božímu podle podoby Boží, neboť žádný jiný druh není tak nesvorný svou vinou a tak společenský svou povahou. Proti chybě nesvornosti, jíž se máme vyvarovat, aby vůbec nevznikla, anebo již máme léčit, jakmile vznikla, svědčí památka prvního muže, jehož Bůh chtěl proto stvořit jediného, 268 269

Srov. Tim 41C Srov. Tim 92B

aby z něho vzešli všichni lidé a aby památka na to uchovala svornou jednotu mnohých. A tím, že první žena byla stvořena z jeho boku, bylo jasně naznačeno, jak drahocenným má být svazek manžela a manželky. Tyto Boží skutky jsou neobvyklé jistě proto, že jsou první, a neříkalo by se jim zázraky, kdyby vznikly obvyklou přirozenou cestou. Pojďte a vizte skutky Boží, jaké zázraky učinil na zemi!270 V tomto člověku, stvořeném nejdříve, již vzešly skrytě v Božím předzvěděním dvě obce lidského pokolení, z nichž jedni lidé měli být v odměně spojeni s dobrými anděly a druzí v trestu se zlými anděly. To se stalo podle soudu Božího sice skrytého, ale přece spravedlivého, neboť všechny cesty Boží jsou milosrdenství a pravda271 a není ani jeho milost nespravedlivá ani jeho spravedlnost krutá.

XIII. kniha (Má 24 kapitoly.) XIII.1 O pádu prvních lidí, který přivodil smrtelnost Když jsme vyřešili nesnadné otázky o počátku našeho věku a lidstva, je nyní na řadě rozprava o pádu prvních lidí a o původu a rozšíření smrti. Neboť Bůh nestvořil lidi tak, jako anděly, že by totiž vůbec nemohli zemřít, ani kdyby zhřešili; nýbrž stvořil je tak, že mohli nezemřít, kdyby nezhřešili a vytrvali v povinné poslušnosti. Smrt je tedy stihla jako pokuta nejspravedlivější za jejich neposlušnost a hřích. XIII.2 O smrti, která může postihnout duši, třebaže věčně žijící, a o smrti, které podléhá tělo Ačkoli lidská je duše je nesmrtelná, i ona má jakousi svoji smrt. Nesmrtelnou se nazývá proto, že nepřestává žít a cítit; kdežto tělo je smrtelné proto, že může být zcela bez života, a když je opustí duše, samo o sobě žít nemůže. Smrt duše nastává tehdy, když ji opustí Bůh. Smrt celého člověka nastane tehdy, když duše, opuštěná Bohem, opustí tělo, tak totiž ani ona nežije z Boha, ani tělo už nežije z ní. To je druhá smrt 272 a ta nastane, až budou duše a tělo po vzkříšení spjaty tak, že už nebudou moci ničím být odloučeny. Tak bude tělo zabito 270

Srov. Ž 46,9 Srov. Ž 25,10a 272 Srov. Zj 2,11; 21,8; Mt 10,28 271

druhou smrtí, při níž nebude opuštěno duší, a tak zůstane živé a bude cítit muka, která přijdou po vzkříšení. Duše je totiž živa z Boha, žije-li dobře; tělo pak žije z duše, když je duše v těle, ať už sama žije nebo nežije z Boha. Život bezbožných v těle není životem duší, nýbrž těl, protože takový tělesný život mohou poskytovat i duše mrtvé, to znamená Boha opustivší a Bohem opuštěné, protože jejich vlastní život, pro který jsou nesmrtelné, ať už je jakýkoli, nikdy neustává. Ačkoli při posledním odsouzení člověk nepřestane žít ani cítit, přece jeho cítění nebude blažeností ani odpočinkem, nýbrž bolestí trestající, kterou právem můžeme nazvat spíše smrtí než životem. První smrt rozdělila to, co přirozenost spojila, totiž duši a tělo, a jestliže rozdělila také Boha a duši, následuje ještě druhá smrt. Tak můžeme říci, že první smrt je dobrá pro dobré a zlá pro zlé; druhá smrt se dobrých netýká a bezpochyby není dobrá pro nikoho, ani pro zlé, které postihuje. XIII.3 Zda smrt, která skrze hřích prvních lidí přešla na všechny lidi, je trestem za hřích i u svatých Vzniká otázka, zda smrt, která odděluje duši od těla, je skutečně dobrá pro dobré, vždyť i ona je trestem za hřích. První lidé, kdyby byli nezhřešili, jistě by ji byli nepodstoupili. Jak tedy může být dobrá pro dobré, když postihuje jenom zlé? A obráceně, kdyby nemohla postihnout nikoho kromě zlých, neměla by pro dobré být dobrou, ale žádnou. Proč by měli být potrestáni ti, u nichž není co trestat? Kdyby první lidé byli nezhřešili, byli by neokusili smrti žádného druhu; ale za svůj hřích byli pokutováni smrtí a témuž trestu podléhá všechno, co vzejde z jejich rodu. Nemohlo se z nich narodit nic jiného, než to, čím byli sami, vždyť jejich přirozenost se změnila k horšímu. Člověk nevzchází z člověka jako z prachu, nýbrž jako člověk-potomek z člověka-rodiče, takže člověka plodí takové potomky, jakým se sám stal, když zhřešil a byl potrestán. Lidské děti přicházejí na svět méně schopná než mláďata zvířat273, jako by se lidská síla měla povznést nad ostatní svět tím více, čím více zadrží svůj rozvoj, čím více je stažena zpět, podobně jako šíp, když se napne luk. Lidská přirozenost byla hříchem porušena natolik, že člověk musí bojovat proti hříšné žádostivosti a podlehnout nevyhnutelné smrti, a tak plodí potomky rovněž podrobené hříchu a smrti. Jestliže však je člověk skrze milost Kristovu osvobozen od okovů hříchu, pak může podstoupit jenom tu první smrt, která odděluje duši od těla, a ta druhá smrt, trestající bez konce, pak na něj nepřechází, protože už neotročí hříchu. XIII.4 Proč od těch, kteří skrze milost znovuzrození jsou osvobozeni od hříchu, není odňata smrt jako trest za hřích 273

Srov. Ž 49,13

Přesto i na ty, jejichž vinu smyla milost, čeká smrt, jež je trestem za hřích, protože jim zůstává zkouška odloučení duše od těla. Kdyby svátost znovuzrození měla okamžitý účinek tělesné nesmrtelnosti, pozbyla by významu víru, která je vírou jen tehdy, když se v naději očekává to, co ve skutečnosti ještě není vidět. Leč silou víry, alespoň u dospělých lidí, má být překonán i strach před smrtí, což se ukázalo zejména na svatých mučednících, jimž dává pronásledovatel na vybranou, aby buď opustili víru, anebo podstoupili smrt. Jejich boj by nebyl odměněn žádným vítězstvím a žádnou slávou, ba ani by to boj nebyl, kdyby byli svatými hned po křtu a už nemohli vytrpět tělesnou smrt. Kdyby se víře dostávalo viditelné odměny, kdyby víra za svůj skutek okamžitě chtěla i brala mzdu, už by to ani nebyla víra. Jestliže první člověk zemřel, protože zhřešil, pak mučedník umírá, aby nezhřešil, a tak trest za hřích byl obrácen v užitek spravedlnosti, protože potrestání hříšníkovo se stalo zásluhou spravedlivého. Smrt je sice opakem života a sama o sobě se nestala nějaký dobrem a zůstala zlem, ale milostí Boží se stala smrt přechodem ze života časného do života věčného pro ty, kdo věří.

XIII.5 O tom, že zrovna jako nespravedliví užívají špatně zákona, který je dobrý, tak i spravedliví užívají dobře smrti, která je zlá Apoštol chtěl ukázat, jak velice dovede hřích bez pomoci Boží milosti uškodit, a proto neváhal ani zákon, jímž je hřích zakazován, nazvat mocí hříchu 274. Zákaz totiž zvyšuje touhu po nedovoleném skutku, není-li spravedlnost milována tak, aby zalíbení v ní přemohlo žádost hříchu. Aby však spravedlnost byla milována a budila zalíbení, k tomu napomáhá jedině Boží milost. Zákon ovšem není zlem sám o sobě, i když byl označen jako moc hříchu, ostatně na jiném místě o něm apoštol říká275, že je svatý a spravedlivý a dobrý. A jako není zlem zákon, i když rozmnožuje žádostivost hříšníků, tak není dobrem smrt, i když rozmnožuje slávu trpitelů. Zákon je opouštěn pro nepravost a plodí přestupníky, smrt je podstupována pro pravdu a plodí mučedníky. Zákon je sám o sobě dobrý, protože zakazuje hřích; smrt však je sama o sobě zlá, protože je trestem za hřích; ale zrovna tak, jako nespravedlnost užívá špatně nejen zlo, ale i dobro; tak spravedlnost užívá dobře nejen dobro, ale i zlo. Tak zlí užívají zákona zle, ačkoli zákon je dobrý, kdežto dobří umírají dobře, ačkoli smrt je zlá. XIII.6 O obecném zlu smrti, jímž se rozlučuje svazek duše a těla

274 275

Srov. 1K 15,56 Srov. Ř 7,12-14

Tělesná smrt, to znamená odloučení duše od těla, není pro nikoho dobrá, protože umírající vlastně smrtí trpí a pociťují její sílu jako nepříjemnou a nepřirozenou, když roztrhuje od sebe obě složky, které byly za života těsně spjaty. Avšak snášejí-li to se zbožnou vírou, vzrůstá tím zásluha trpělivosti. Ačkoli je smrt odplatou za hřích, přece se jí někdy docílí toho, že se za hřích neodplácí, když smrt jako pokuta zrozeného se stane slávou znovuzrozeného. XIII.7 O smrti, kterou podstupují za vyznání Krista někteří znovuzrozenci A zemřou-li někteří za vyznání Krista, aniž přijali lázeň znovuzrození, platí to pro ně k odpuštění hříchů, jako kdyby byli obmyti ve svatém prameni křtu. Koupel očištění se jim tak promíjí v takovém případě, neboť ten, který řekl276: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nevejde do království Božího,“ také řekl277: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem, který je v nebesích“ a ještě řekl278: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Poněvadž „drahocenná je v očích Páně smrt jeho svatých“ 279, co je cennějšího než smrt, která působí, že všechny hříchy jsou odpuštěny a zásluhy navršeny? Jestliže ti, kteří nemohli smrt oddálit, ale byli pokřtěni, a rozloučili se s tímto životem, mají odpuštěny všechny hříchy; pak ti, kteří smrt oddálit sice mohli, ale neučinili tak, protože chtěli raději vyznáním Krista svůj život ukončit, než Krista zapřít a znovu vyznat, a tak se dostat ke křtu, mají větší zásluhu. XIII.8 O tom, že u svatých je podstoupení první smrti pro pravdu zničením druhé smrti Kdo zemře pro pravdu, ujde smrti, a proto podstupuje první smrt, aby unikl druhé smrti, která by nikdy nevzala konce. Podstupuje se totiž v první smrti, která je dočasná, odloučení duše od těla, aby se od duše neodloučil Bůh v druhé smrti, která je věčná. Smrt není sama o sobě pro nikoho dobrá, ale má být snášena pro dosažení a udržení dobra. Pro dobré je smrt dobrá a pro zlé je zlá, neboť duše zbožných jsou v pokoji, kdežto duše bezbožných trpí tresty, a tak tomu bude, dokud neožijí těla jedněch k životu věčnému a těla druhých k věčné smrti, která se nazývá druhou smrtí. XIII.9 Zda se má mluvit o čase smrti u umírajících nebo u mrtvých Máme o čase, když jsou duše odloučené od těla, ať již v pokoji nebo ve strastech, mluvit spíše po smrti nebo ve smrti? Neboť nastává-li po smrti, pak už není dobrou nebo zlou sama smrt, jež je prožita a odbyta, nýbrž přítomný život duše po ní. Smrt byla zlou tehdy, když byla, to znamená když jí trpěli umírajíce, a tak pociťovali zlo, jehož dobří užívají dobře. Ale jak můžet být dobrou nebo 276

J 3,5 Mt 10,32 278 Mt 16,25 279 Ž 116,15 277

zlou smrt odbytá, která už není? Zamyslíme-li se pozorněji, ukáže se, že to vlastně není smrt, při čem prožívají umírající těžký a bolestný pocit; vždyť dokud cítí, ještě žijí, a jestliže ještě žijí, pak jsou spíše před smrtí než ve smrti, která všechen pocit sebere, jakmile přijde. Umírající ještě žije a mrtvý už nežije. Čas smrti je okamžikem, kdy skončí smrtelný zápas a duše se odloučí od těla; před tímto okamžikem je člověk ještě umírající a po tomto okamžiku je už mrtvý.

XIII.10 Zda život smrtelníků by neměl být nazýván spíše smrtí než životem Od okamžiku početí se člověk neustále blíží smrti po celou dobu svého života. Smrt je nyní blíže než před chvílí, dnes blíže než včera, zítra blíže než dnes, po roce blíže než před rokem. Denně nám zbývá méně a méně času, takže celý tento pozemský život není ničím jiným než během za smrtí. Nikdo se nemůže ani na chvilku zastavit, ani trochu zpomalit, nýbrž všichni jsou hnáni stejným pohybem vpřed. Ten, kdo měl kratší život, neprožíval den rychleji než ten, kdo měl život delší, protože oběma byly odnímány stejné okamžiky a k témuž cíli běželi oba stejnou rychlostí, ačkoli jeden měl k němu blíže a druhý dále. Kdo tedy žije déle, nepostupujuje pomaleji, nýbrž jen ujde delší cestu. Každý člověk je ve smrti od té chvíle, kdy začne žít v tomto těle, protože mu života neustále jen ubývá. XIII.11 Zda může být někdo zároveň živ i mrtev Jako člověk nemůže zároveň bdít i spát, tak ani nemůže být zároveň živ a mrtev. Dokud nepřijde smrt, ještě není ve smrti a žije, a když přijde smrt, už není v životě a je mrtev. Před smrtí je živý, ve smrti umírající a po smrti mrtvý. Podobně je tomu s minulostí, přítomností a budoucností: přítomnost je jen přechod z minulosti do budoucnosti. A umírání je jen přechod ze života do smrti. Latinské sloveso morior (umírám) se časuje jako orior (vznikám) s minulým časem ortus est, podobně se říká mortuus est (je mrtev, zemřel), zrovna jako arduus (strmý), fatuus (pošetilý) nebo conspicuus (viditelný); nejde o minulá příčestí, nýbrž o jména, a proto se ohýbají a nevyjadřují čas. První smrt je rozloučení těla a duše; druhá smrt je spojení obou k věčnému trestu, kdy lidé nebudou před smrtí ani po smrti, nýbrž naopak ve smrti, a tak nebudou už nikdy živí a už nikdy mrtví, nýbrž bez konce umírající. Nikdy totiž nebude člověku ve smrti hůře, než bude-li sama smrt beze smrti.

XIII.12 Kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, přestoupí-li jeho přikázání Ptáme-li se, kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, přestoupí-li jeho přikázání a nezachovají-li poslušnost, zda smrtí duše či těla či celého člověka, anebo druhou smrtí, pak odpověď zní: všemi. První smrt je odloučením duše od těla, kdy duše bez těla i bez Boha si odpykává dočasné tresty. Druhá smrt je odloučením duše od Boha, kdy duše s tělem trpí věčné tresty. Boží slovo „smrtí umřeš“ zahrnuje nejen ztrátu duše pro tělo, ale i ztrátu Boha pro duši, a tak zahrnuje obě smrti, první i druhou, přičemž po druhé smrti už nepřijde žádná. XIII.13 Který byl první trest, jehož první lidé zakusili za svůj přestupek Jakmile došlo k přestoupení Božího příkazu zneužitím svobodné vůle, ihned první lidi opustila milost a zastyděli se za nahotu svých těl. Duše, která pohrdne službou Bohu a kochá se vlastní převrácenou svobodou, nebude mít poslušné tělo, jaké by byla mohla vždycky mít, kdyby byla sama zůstala poddána Bohu. Tehdy začalo tělo žádat proti duchu.280 XIII.14 Jakým byl člověk stvořen od Boha a v jaký úděl poklesl rozhodnutím své vůle Bůh stvořil člověka spravedlivým, jistě totiž není původcem neřestí; ale člověk se dobrovolně zkazil a byl spravedlivě odsouzen. Proto také všichni jeho potomci bývají zplozeni jako zkažení a odsouzení. Všichni jsme byli v prvním a jediném muži, když klesl do hříchu skrze první a jedinou ženu, a tak už byla zárodečná přirozenost, z níž jsme se všichni rozplodili. A jestliže tato zárodečná přirozenost už byla pokažena hříchem a spravedlivě odsouzena k smrti, pak se člověk už nemohl narodit z člověka za jiných podmínek než s porušenou přirozeností, řetězem strastí a poutem smrtelnosti. Zkažený kořen vydává jedovaté plody první i druhé smrti, a druhá smrt by neměla konce, kdyby před ní Boží milost neochránila ty, kdo věří a vytrvají až do konce. XIII.15 O tom, že Adam, hodlaje zhřešit, sám opustil Boha dříve, než byl opuštěn Bohem, a že první smrtí duše bylo odpadnutí od Boha Jestliže Bůh řekl člověku „Smrtí zemřeš“ a neřekl „smrtmi“, ale dodal „zemřeš“,pak jde o tu smrt, jež nastává, když duše opustí tělo, a o tu smrt, jež nastává, když duše opustí Boha.281 Sama totiž opustila svůj život, jímž je pro ni Bůh, a proto Bůh opustil ji. Jako by Bůh řekl: toho dne, kdy opustíte mne, já opustím vás. Vůle jejího Stvořitele vedla k jejímu dobru, neboť ji stvořil, když dříve nebyla, a chce ji přetvořit, když pádem do hříchu zahynula; kdežto vlastní 280 281

Srov. Ga 5,17 Srov. XIII, 12

vůle duše vedla k jejímu zlu. A když Bůh volá na Adama, kde je, pak to nečiní proto, že by nevěděl, kde je, nýbrž proto, že ho chtěl napomenout: ty chceš být tam, kde nejsem já. Po první smrti, kdy se rozpadne tělo v prach, následuje druhá smrt, neosvobodí-li člověka od ní Boží milost. To vědí všichni, kdo vpravdě zachovávají katolickou víru.

XIII.16 O filosofech, podle nichž odloučení duše od těla nepřísluší k trestu, ačkoli u Platona nejvyšší bůh nižším bohům slibuje, že nikdy nebudou z těl svlečeni Filosofové, proti jejichž utrhání hájíme obec Boží, mají za to, že odloučení duše od těla nepatří mezi její tresty, a tak se vysmívají našemu učení. Pošetile se totiž domnívají, že duše dosáhne dokonalé blaženosti až tehdy, když bude úplně zbavena těla a vrátí se jednoduchá a sama k Bohu. Avšak duši není na obtíž tělo jako takové, nýbrž jen tělo porušitelné, které duši zatěžuje. 282 Ostatně Platon výslovně hlásá283, že nejvyšší bůh, když stvořil nižší bohy, slíbil jim jako velké dobrodiní, že zůstanou se svými těly na věky a že se od nich žádnou smrtí neodloučí. Proč tedy chtějí napadat křesťanskou víru, a přitom protiřečit sami sobě? XIII.17 Proti těm, podle nichž se pozemská těla nemohou stát neporušitelnými a věčnými Oni také tvrdí, že pozemská těla se nemohou stát neporušitelnými a věčnými, ač nepochybují o tom, že nejvyšší bůh stvořil nižšího boha a ten zase stvořil zemi a zasluhuje přednost před ostatními nižšími bohy. A sama země je tělem tohoto nižšího boha a on je její duší a toto jejich spojení je nezrušitelné a věčné. Proč na jedné straně je tedy věčná země jakožto tělo svého boha stvořitele a proč na straně druhé by jiná těla nemohla být věčná? Jsou to jen vymyšlené povídačky. Jestliže jediný pravý Bůh bude chtít, pak se pozemská těla budou moci stát neporušitelnými a věčnými, a bude-li to jeho vůle, pak se vskutku takovými stanou. Vždyť i podle Platonových slov Bůh může způsobit, aby ani nezašlo to, co vzešlo, a aby se ani nerozpadlo to, co bylo spojeno; a aby se nevrátilo do živlů, co z nich bylo vzato; a aby duše, umístěné v tělech, je už nikdy neopustily a na věky se těšily s nimi nesmrtelnosti a blaženosti. On je přece všemohoucí, a kdyby chtěl, ani pozemské bytosti by nezemřely. Boží moc totiž nesahá jen tam, kam dovolují platonikové, nýbrž sahá až tam, kam věří křesťané. Filosofy omezuje lidské poznání, kdežto proroky vyučuje Duch Boží. 282 283

Srov. Moudr 9,15 Viz Tim. 41A

XIII.18 O pozemských tělech, která podle tvrzení filosofů nemohou být mezi těly nebeskými, ježto prý co je pozemské, přirozeně tíhne zpět k zemi A také říkají, že prý pozemská těla přirozeně tíhnou k zemi, a proto nemohou být v nebi. Vzhledem k tělu, s kterým Kristus vystoupil na nebesa, nebo k tělům svatým, jaká budou při zmrtvýchvstání, může nějaký skrytý způsob Božího působení propůjčit i pozemské hmotě tu vlastnost, aby už přirozeně netíhla zpět k zemi, a pozemským tělům tu vlastnost, aby byla neporušitelná, lehounce ovladatelná a umísťovala se kdekoli a pohybovala se kamkoli. Z milosti Boží mohou duše svatých svými těly vládnout bez nejmenších nesnází, podobně jako andělé mohou kteréhokoli pozemského živočicha uchvátit odkudkoli a přenést ho kamkoli. Ostatně záleží na jakosti, nikoli na množství: duše s větší lehkostí ovládá těla mladá, zdravá a statná, i když jsou hmotnější, než těla stará, nemocná a hubená, i když je zatěžuje méně liber. A kdo dovede popsat slovy, jak velký je rozdíl mezi přítomným zdravím a budoucí nesmrtelností? A proč filosofové nevěří, že pozemské tělo může být v nebi, když celá země se vznáší v prázdném prostoru? XIII.19 Proti učení těch, kdo nevěří, že první lidé by bývali byli nesmrtelní, kdyby byli nezhřešili, a kdo si představují věčnost duší jedině bez těl Smrt by nemohla postihnout první lidi, kdyby nebyla důsledkem hříchu. Ačkoli duše spravedlivých a zbožných zemřelých žijí v pokoji, přesto by pro ně bylo lépe žít ve svých tělech při dobrém zdraví; jejich těla při vzkříšení nebudou moci být zasažena žádným porušením a jejich blaženost žádnou bolestí. Platonici se domnívají, že duše smrtelníků ani nemohou být povždy ve svých tělech a nutnou smrtí se od nich odtrhují, ani nemohou na věky zůstat bez těla, a proto se neustálým střídáním z mrtvých stávají živí a z živých mrtví. Platon a podle něho Vergilius soudí, že zbožní a spravedliví bývají po smrti přijati do náručí bohů284, kteří sami svá těla nikdy neopouštějí285. Ctnostní mudrcové se podle těchto smyšlenek vznášejí do nebes, aby si každý odpočinul na hvězdě sobě přiměřené značně déle, zapomněl na svou bídu a pak se vrátil mezi smrtelníky; kdežto ti, kdo vedli zatemnělý život, klesají rychle do lidských nebo zvířecích těl, přiměřených jejich zásluhám. Porfyrius pak vyloučil lidské duše ze zvířecích těl a rozhodl, že duše mudrců jsou osvobozeny ode všech tělesných pout a už se nevracejí do žádného těla, porušitelného či neporušitelného, nýbrž jsou bez konce blažené a zdržují se u Otce, leč bohům těla neodepřel.

284 285

Faidros 108C; 248C Aen. VI, 750n.

XIII.20 O tom, že tělo svatých, které nyní odpočívá v naději na vzkříšení, bude obnoveno do lepšího stavu, než byl stav prvních lidí před hříchem Smrt není těžká pro duše svatých zemřelých, kteří jsou odloučeni od svých těl, protože jejich těla nyní odpočívají v naději na vzkříšení. Proto trpělivě očekávají vzkříšení těl, ve kterých sice vytrpěli mnoho strastí, ale ve kterých už nic takového nezakusí. Neměli svoje tělo v nenávisti286 ani tehdy, když je krotili a ono se vzpíralo ze slabosti jejich duchu, a o to více je milují nyní, když i ono se má stát duchovním. Jako duch otročící tělu je tělesný, tak tělo sloužící duchu je duchovní287. Po vzkříšení bude totiž tělo poddáno duchu s krajní a úžasně snadnou poslušností, bude zbaveno každé porušitelnosti, těžkopádnosti a nepříjemnosti a bude bezpečně plnit vůli nerozlučné nesmrtelné jednoty. Toto tělo nebude takové, jakým je nyní i při sebelepším zdraví a v mládí, ani nebude takové, jako bylo před hříchem u prvních lidí. První lidé by sice byli nezemřeli, nebýt jejich hříchu, ani by nezestárli, nicméně neměli dosud těla duchovní, nýbrž ještě živočišná, protože požívali pokrmy. Můžeme se proto domnívat, že jejich těla by pociťovala nepříjemný hlad, kdyby nejedli se stromů v ráji, a to kromě stromu života, který je z úžasné milosti Boží udržoval v nesmrtelném stavu. Strom života jim dával posvěcení, ostatní stromy v ráji jim dávaly nasycení. XIII.21 O ráji, ve kterém žili první lidé, že se jím symbolicky vyrozumívá něco duchovního, aniž je tím otřesena historická pravda vyprávění jako o místě hmotném Někteří vykládají celý raj, kde podle pravdivého vyprávění Písma svatého žili první lidé, duchovním způsobem a ovocné stromy, čtyři řeky atd. vykládají jako životní ctnosti, jako věci pomyslné, a nikoli jako věci skutečné, hmotné a viditelné. Jako kdyby pozemský ráj nemohl existovat jako skutečný a hmotný jen proto, že je možné představit si pod ním také ráj pomyslný a duchovní! Jako kdyby nebyly dvě ženy, Hagar a Sára, jedna služebná a druhá svobodná, a z nich narození dva Abrahamovi synové, kteří se staly předobrazem dvou zákonů!288 Takové věci se mohou říkat o ráji pojatém duchovně a nikdo to nezakazuje, jen když se věří ve spolehlivou historickou pravdu vypravovaných událostí. XIII.22 O tělech svatých po vzkříšení, jež budou duchovní tím způsobem, že tělo se nepromění v ducha Těla svatých po vzkříšení budou oděna neporušitelným darem nesmrtelnosti, takže budou jíst, jen když budou chtít, nikoli z nutnosti. Tak si počínali i andělé, kteří se zjevili viditelně a hmatatelně: ne že by toho potřebovali, ale že chtěli a 286

Srov. Ef 5,29 Srov. 1K 15,44 288 Srov. Ga 4,22nn 287

mohli, aby se sblížili s lidmi, kteří je přijali jako hosty; archanděl Rafael 289 nejedl proto, že by to nutně potřeboval pro posilnění těla. Podobně Kristus290 požíval se svými učedníky pokrm i nápoj. Duchovním tělům nebude odňata možnost, nýbrž nutnost; nepřestanou být tělesnými, budou však zduchovněna. XIII.23 Jak máme rozumět tělu živočišnému a tělu duchovnímu a kdo umírají v Adamovi a zase ožívají v Kristu Těla s živoucí duší, která dosud nemají oživujícího ducha, jsou těla živočišná; až budou mít oživujícího ducha291, stanou se těly duchovními. Nebudou z nich duchové bez těla, jenom se zbaví každého porušení a každé těžkopádnosti. Člověk už nebude (jen) pozemským, ale stane se (také) nebeským.; neztratí svou přirozenost, nýbrž změní svou jakost; z milosti Boží bude schopen obývat i nebe. Po vzkříšení bude mít lepší tělo, než jaké měl první člověk před pádem do hříchu. XIII.24 jak si máme vykládat ono dechnutí Boží, jež učinilo prvního člověka živou duší, a jak ono, při němž Pán řekl svým učedníkům: Přijměte Ducha svatého Někteří neuváženě soudili, že prvnímu člověku nebyla duše dána, nýbrž v němž už byla a potom byla oživena Duchem svatým. Ale tomu nebylo tak; když Pán po svém zmrtvýchvstání dechl na svoje učedníky a řekl jim 292: „Přijměte Ducha svatého,“ nebyli učiněni živými dušemi, jako když byl člověk stvořen, nýbrž Duch svatý, bez něhož musejí být rozumné duše pokládány za mrtvé, jim byl dán na znamení jejich svátostné kněžské moci. Pán tím dechnutím zároveň naznačil, že jeden a týž Duch svatý není jen Duchem Otce, nýbrž také Duchem samého jednorozeného Syna; je společným Duchem jich obou a s nimi oběma je Trojici: není tedy tvor, nýbrž Tvůrce. Duše není celým člověkem, nýbrž jen jeho vyšší a lepší složkou, vnitřním člověkem, podobně tělo není celým člověkem, nýbrž jen nižší a horší složkou, vnitřním člověkem. 293 Až když je oboje spojeno, dostane ten celek jméno člověk, přestože tohoto jména nepozbývají ani jednotlivé složky samy o sobě; vždyť se říká: Ten a ten člověk zemřel a nyní je v pokoji (ačkoli to se myslí jen o jeho duši), anebo se říká: Ten a ten člověk zemřel a byl pohřben na tom či onom místě (ačkoli to se myslí jen o jeho těle). 294 XIV. kniha (Má 28 kapitol.) 289

Srov. Tob 12,19 a též Tob 11,20 Srov. L 24 a též 1M18 291 Srov. Ř 8,11; 1K 15,35-50 292 Srov. J 20,22 293 Srov. 2K 4,16-18 294 Ze 447 stran zde končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu. Následuje pokračování. 290

XIV.1 O tom, že pro neposlušnost prvního člověka by bývali všichni upadli v ustavičnou druhou smrt, kdyby mnohých neosvobodila milost Boží Řekli jsme, že Bůh chtěl přivést lidi na svět z jediného člověka, aby lidský rod byl sdružen ve svornou jednotu nejen podobnou přirozeností, ale i poutem míru na základě pokrevního svazku. A kdyby dva první z lidského rodu, z nichž on byl stvořen z ničeho a ona z něho, si nevysloužili svou neposlušností smrt, ten rod by býval neumíral v každém jednotlivci. Hříchem, který spáchali, se lidská přirozenost změnila k horšímu a vazba hřích-smrt se přenesla i na jejich potomstvo. Tento zasloužený trest první smrti by uvrhl do propasti druhé smrti všechny, kdyby mnohé před ní nezachránila nezasloužená milost Boží. A třebaže na světě žijí různé národy různých jazyků, přece jen vznikly dva druhy lidského společenství: obec lidí, kteří chtějí žít podle těla, a obec lidí, kteří chtějí žít podle ducha. XIV.2 O tělesném životě, který si nesmíme vykládat jen z neřestí těla, ale i z neřestí ducha Co znamená žít podle těla a co podle ducha? Podle těla nežijí jen epikurejští filosofové, kteří vidí nejvyšší lidské dobro v tělesné rozkoši, nebo jen stoičtí filosofové, kteří vidí nejvyšší lidské dobro v lidské duši, ani celý dav těch, kteří nefilosofují podle žádné zásady a jen propadají žádostivosti a neumějí se těšit z ničeho, co nevnímají lidské smysly, nýbrž vůbec všichni, kdo podléhají neřestem těla i ducha295. Pod částí se rozumí celek, pod jménem těla se myslí celý člověk. XIV.3 O tom, že příčina hříchu vzešla z duše, nikoli z těla, a že porušení, vzešlé z hříchu, není hříchem, nýbrž trestem Kdo by řekl, že příčinou neřestí ze špatných mravů je tělo, protože duše je na tělo vázána, nepřihlížel by k celé přirozenosti člověka. Porušitelné tělo jistě zatěžuje duši296, ale příčinou toho není přirozenost a podstata těla, nýbrž jeho porušení hříchem. Nechceme totiž být z těla svlečeni, nýbrž chceme být oděni jeho nesmrtelností. Neporušitelné tělo už nebude duši zatěžovat. Vergilius297 sice rozvíjí platonskou myšlenku o tom, že všechny čtyři známé duševní vzruchy jako žádost a strach, radost a smutek, jsou zdroji všech hříchů a neřestí a vycházejí z těla, ale my věříme jinak. Neboť porušení těla, jež zatěžuje duši, není příčinou prvního hříchu, ale pokutou zaň; a porušitelné tělo neudělalo z duše hříšnici, nýbrž hříšná duše přivodila porušitelnost těla. Ačkoli z porušitelného těla vycházejí popudy k neřestem i samy neřestné žádosti, přesto nemůžeme všechny neřesti pochybeného života připisovat na vrub těla: jinak 295

Srov. Ga 5,19-21 Srov. Moudr 9,15 297 Viz Aen. VI, 730nn 296

bychom je všechny museli upřít satanovi, který tělo nemá. Třebaže satan není smilníkem nebo opilcem, přece je pyšný a závistivý. Člověk se nestal podobným satanovi proto, že by neměl tělo, jež ani satan nemá, nýbrž tím, že žije sám podle sebe; stejně jako satan nevytrval v pravdě298, takže mluvil lež jako on, a když satan jako první lhal, stal se otcem lži i hříchu, protože lež vzešla od toho, od koho vzešel hřích. XIV.4 Co znamená žít podle člověka a co žít podle Boha Když tedy člověk žije podle člověka a nikoli podle Boha, podobá se ďáblovi; neboť ani anděl nesmí žít podle anděla, ale podle Boha, aby vytrval v pravdě a aby z jeho mluvil pravdu. Apoštol299 nazývá lež naší a pravdu nazývá Boží. Žijeli člověk podle pravdy, nežije sám podle sebe, ale podle Boha, který o sobě řekl300: „Já jsem Pravda“. Člověk byl stvořen od Boha, který jistě není původcem lži, a byl stvořen spravedlivým, aby nežil sám podle sebe, nýbrž podle svého Stvořitele; to znamená, aby plnil spíše jeho vůli nežli vůli svou. Chce-li člověk být blaženým, i když nežije tak, aby jím mohl být, pak co je lživějšího nad toto přání? Proto můžeme říci, že každý hřích je zároveň lež. Hřích se uskutečňuje tou vůlí, jíž chceme, aby nám bylo dobře, nebo nechceme, aby nám bylo zle. A jestliže se děje něco proto, aby nám bylo dobře, avšak je nám z toho spíše zle; anebo jestliže se děje něco proto, aby nám bylo lépe, avšak je nám z toho spíše hůře; pak to znamená, že dobře může být člověku jen tehdy, když se drží Boha, a zle může být člověku jen tehdy, když Boha hříchem opouští. A také ty dvě obce, o kterých již byla řeč, totiž obec lidí, kteří chtějí žít podle těla, a obec lidí, kteří chtějí žít podle ducha, jsou vlastně dvě obce, totiž lidí, kteří chtějí žít podle člověka301, a lidí, kteří chtějí žít podle Boha. XIV.5 O tom, že ohledně přirozenosti duše a těla je mínění platoniků přípustnější než manichejských, ale že i je musíme odmítnout, protože příčiny všech neřestí připisují tělu Není tedy třeba, abychom za naše hříchy a neřesti obviňovali jen přirozenost těla; není však dobré zběhnout od našeho Stvořitele a žít podle dobra stvořeného. Ať už se někdo rozhodne žít podle duše nebo podle těla nebo podle celého člověka, jenž sestává z duše i těla, je jisté, že kdo chválí přirozenost duše jako nejvyšší dobro a haní přirozenost duše jako zlo, ve skutečnosti se k duši přiklání tělesně a tělu se vyhýbá tělesně, protože tak smýšlí v lidské marnosti, ne v božské pravdě. Platonikové sice nejsou tak nerozumní jako manichejští, aby pozemská těla zatracovali jako podstatu zla, protože stvoření všeho připisují 298

Srov. J 8,44 Srov. Ř 3,7 300 Srov. J 14,6 301 Srov. 1K 3,3 299

Bohu; přesto se domnívají, že pozemské tělo má na duši takový vliv, že odtud pocházejí čtyři poruchy, jak je nazývá Cicero 302, jako žádost a strach, radost a smutek, jimž se říká vášně. Proč by se Aeneas divil 303, když slyšel od svého otce v podsvětí, že se duše opět navrátí do těl? Proč by čisté duše toužily po návratu do nečistých těl? Je to úplně nesmyslné, že by se duše, neustále na svět přicházející a se světa odcházející, střídavě očišťovaly a poskvrňovaly, ale i kdyby tomu tak bylo, je jasné, že neřesti nemají svůj kořen v těle, nýbrž v duši. Není to jen vlivem těla, když duše touží a bojí se, raduje se a rmoutí. XIV.6 O jakosti lidské vůle, po jejímž rozhodnutí duševní city platí buď za špatné nebo za správné Záleží na tom, jaká je vůle člověka; je-li zvrácená, budou duševní city zvrácené; je-li správná, budou duševní city bezúhonné. Co je žádost a radost, ne-li vůle v souhlase s tím, co chceme? A co je strach a smutek, ne-li vůle v nesouhlase s tím, co nechceme? Když souhlasíme, toužíce po tom, co chceme, je to žádost; když souhlasíme, užívajíce toho, co chceme, je to radost. A když nesouhlasíme s tím, co nechceme, aby se stalo, je taková vůle strachem; když nesouhlasíme s tím, co se stalo, i když jsme to nechtěli, je taková vůle zármutkem. Lidská vůle se mění podle rozmanitosti věcí, po kterých toužíme nebo kterým se vyhýbáme, a podle toho, jak ji vábí náš sklon nebo odpuzuje naše nechuť. Proto člověk, který nežije podle člověka, miluje dobro a nenávidí zlo. Nikdo není zlý od přirozenosti, ale kdokoli je zlý, je zlým svou neřestí. Člověk, který žije podle Boha, je povinen dokonalou nenávistí k neřesti a dokonalou láskou k člověku. Nesmí tomu být tak, aby pro neřest nenáviděl člověka nebo aby pro člověka miloval neřest. A bude-li neřest zhojena, zůstane jenom to, co má člověk milovat, a nezůstane nic, co by měl nenávidět. XIV.7 O tom, že se výrazy amor (láska) a dilectio (milování) nalézají v Písmu svatém stejně o dobrém i o zlém Má-li kdo předsevzetí milovat Boha a milovat bližního nikoli podle člověka, ale podle Boha; ten je bezpochyby pro tuto lásku nazýván člověkem dobré vůle. Láska se v Písmech svatých nazývá běžněji caritas, ale někdy také amor a milovník dobra je amator304. Někteří říkají, že něco jiného je láska (amor, caritas) a něco jiného milování (dilectio) a někteří dodávají, že amor 305 je zlo, kdežto dilectio je dobro. Ale v Písmu svatém306 se výrazy „máš mne rád“ (diligis) a „miluješ mne“ (amas) myslí totéž. Slovo amor se tak dá použít i v dobrém smyslu, kdežto slovo dilectio307 i ve zlém smyslu. Správná vůle je 302

Tusc. IV, 6 Aen. VI, 719nn 304 Srov. 1Tm 3,1 305 Srov. 2Tm 3,2 306 Srov. J 21,15nn. 307 Srov. Ž 11,5; 1J 2,15 303

dobrou láskou, kdežto zvrácená vůle je láskou špatnou. Láska, dychtící mít, co je miluje, je žádostí; když to má a požívá, je radostí; když se vyhýbá tomu, co se jí protiví, je strachem; a když pociťuje to, co se jí protiví, je smutkem. Co se týče smutku, Cicero308 jej nazýval trudem a Vergilius309 dával přednost výrazu utrpení nebo bolest, třebaže tyto výrazy trud, utrpení a bolest se používají spíše o těle. Tyto city jsou zlé, je-li láska zlá, a jsou dobré, je-li dobrá. XIV.8 O třech hnutích, které v mysli mudrce připouštěli stoikové, vyjma smutek či bolest, kterou ctnostný duch pociťovat nemá Ty vlastnosti, které se řecky nazývají „eupatheiai“ a latinsky „constantiae“ čili důslednosti, mají být podle stoiků v mysli mudrce tři: místo žádosti vůle, místo radosti pohoda a místo strachu ostražitost. Zato smutek či bolest nemá podle nich v mysli mudrce místo. Vůle totiž směřuje k dobru, které mudrc koná; pohoda pochází z dobra, které mudrc dosahuje; ostražitost se vyhýbá zlu, jehož se má mudrc vyvarovat. Smutek pochází ze zla, které se už stalo, a protože mudrci se žádné zlo přihodit nemůže, není pro ně místo ani v jeho mysli. Vůle, pohoda i ostražitost jsou vlastnostmi pouze moudrých, kdežto pošetilí pouze touží (dychtí), radují se, strachují a trápí. Ty první tři vlastnosti jsou důslednosti, kdežto ony čtyři jsou zmatky či vášně, řecky pathé. Moudrý říká „chci“ (volo), kdežto pošetilý volá „toužím“ (cupio). To jsou názory stoiků. Není sice pohody ve smyslu pravého pokoje pro bezbožné 310, nicméně chtějí, těší se a střehou se jak dobří, tak i zlí; avšak touží, radují se, strachují a trápí rovněž jak dobří, tak i zlí; ale jedni dobře, druzí zle, právě tak jako je v lidech vůle dobrá nebo zlá. Ba i smutek, z něhož podle stoiků nelze v mysli mudrcově najít nic, se najde i u dobrého a především u křesťanů, neboť apoštol Pavel chválí311 Korinťany, že se zarmoutili podle Boha. Pokání je zármutek, který může nastat jenom u těch, kteří zhřešili. Podle stoiků smutek v mysli mudrcově být nemůže, protože se jej netýká ani hřích, pro nějž by se kál a rmoutil, ani žádné jiné zlo, jímž by trpěl a pro něž by pociťoval smutek, a tak moudrý člověk nemůže být smutný, jen pošetilý může. Avšak smutek je užitečný k tomu, aby člověk želel hříchu. I moudrý člověk může být smutný proto, že dělá, co dělat nemá, nebo že je tím, čím být nemá. XIV.9 O duševních hnutích, která spravedliví ve svém životě správně pociťují. Příklad sv. Pavla. Občané svaté obce Boží na životní pouti podle Boha se také bojí a rmoutí, radují se a touží, a poněvadž jejich láska je správná, jsou i nich správné i všechny tyto 308

Tusc. III, 10 Aen. VI, 733 310 Srov. Iz 57,21 311 Srov. 2K 7,8nn. 309

city. Čeho se bojí? Hříchu a věčného trestu. Co je rmoutí? Lež a hříchy 312. Po čem touží? Po vytrvalosti v dobrém313 a po věčném životě. Z čeho se radují? Z pravdy a dobrých skutků. Ostatně bojí se pokušení 314, a touží být pokoušeni315; rmoutí se v pokušeních316, a radují se v pokušeních317. Nezakoušejí však těchto duševních hnutí jen pro sebe, ale i pro ty, po jejichž osvobození touží a o něž se bojí, aby nezahynuli, a rmoutí se, hynou-li, a radují se, jsou-li zachráněni. Učitel národů, apoštol Pavel, který se chlubil svými slabostmi 318 a pracoval více než všichni jeho spoluapoštolové319 a větším počtem listů vzdělal Boží lid, voják a závodník Ježíše Krista320, od něho samého poučený321, od něho samého pomazaný322, s ním samým ukřižovaný323, v něm slavný na divadle tohoto světa, jemuž se stal podívanou jak andělům, tak lidem324; toho očima víry s potěšením vidíme, jak se raduje s radujícími a pláče s plačícími325, jak zevně cítí boje a vnitřně úzkosti326, jak touží zůstat v těle a být s věřícími a zároveň odejít z těla a být s Kristem327, jak touží přijít mezi Římany 328, jak horlí o Korinťany329 a jak velice se rmoutí pro Izraelity330. Tyto jeho city pocházejí z lásky k pravdě, jsou uplatňovány na pravém místě a mají dobrý důvod. Naopak apoštol káral 331 ty, kdo jsou bez lásky a slitování, a žalmista hledal 332 toho, kdo by s ním měl soucit. Také náš Pán, když v podobě služebníka vedl lidský život bez hříchu, je uplatnil, kdykoli uznal za dobré je uplatnit: byl zarmoucen tvrdým srdcem Židů 333, plakal po Lazarově smrti334, toužil jíst se svými učedníky beránka335, před blížícím se utrpením byla jeho duše smutná až k smrti 336. U něho i křehkost plynula z moci, kdežto u nás křehkost plyne z bezmoci. Tyto city tedy, jež chováme, jsou správné a podle Boha, jsou však věcí přítomného života, nikoli budoucího; 312

Srov. 1J 1,8 Srov. Mt 10,22 314 Srov. Ga 6,1 315 Srov. Ž 26,2 316 Srov. Mt 26,75 317 Srov. Jk 1,2 318 Srov. 2K 12,5 319 Srov. 1K 15,10 320 Srov. 2Tm 2,3-5; Fp 3,14 321 Srov. Ga 1,12 322 Srov. 1K 1,21 323 Srov. Ga 2,19 324 Srov. 1K 4,9 325 Srov. Ř 12,15 326 Srov. 2K 7,5 327 Srov. Fp 1,23-24 328 Srov. Ř 1,11.13 329 Srov. 2K 11,2; 12,21 330 Srov. Ř 9,2 331 Srov. Ř 1,31 332 Srov. Ž 69,21 333 Srov. Mk 3,5 334 Srov. J 11,35 335 Srov. L 22,15 336 Srov. Mt 26,38 313

máme je pro křehkost své lidské přirozenosti a často jim podléháme i proti své vůli. Nepociťovat bolest ani strach337, dokud jsme v tomto těle na tomto světě, není možné bez duševní krutosti a tělesné tuposti; bude to však možné, až nebude v člověku žádného hříchu. Bázeň odstrašující od zla pak zmizí, ale bázeň přidržující k dobru zůstane338. Kde totiž je neproměnná láska k žádoucímu a dosaženému dobru, tam je i bázeň před nežádoucím zlem. Svatá bázeň nastane tehdy, když ve své vůli nebudeme chtít hřešit a hříchu se budeme chránit nikoli v nepokoji slabosti, nýbrž v pokoji lásky. Obec zbožných vede správný život podle duch, v němž jsou i všechny tyto city správné; kdežto obec bezbožných vede zvrácené život podle těla, v němž jsou i všechny tyto city zvrácené. XIV.10 Máme-li věřit, že první lidé v ráji podléhali nějakým hnutí, dokud nezhřešili Právem se klade otázka, zda první člověk či vlastně první lidé, neboť to byla manželská dvojice, chovali před hříchem v živočišném těle tato hnutí, jaká už nebudeme mít v duchovním těle. A jestliže je měli, jak mohli být v ráji blažení? A může být vůbec blaženým, kdo pociťuje bolest nebo strach? A co je mohlo bolet nebo čeho se mohli bát tam, kde nebyla smrt ani nemoci, kde dobré vůli nechybělo nic a kde se netajilo nic škodlivého pro tělo nebo pro duši? Měli lásku k Bohu, měli lásku manželskou, hříchu se mohli v klidu vyhnout, žádné zlo je nemuselo zarmoutit. Odpovídáme, že je nemalým hříchem toužit po tom, co zákon Boží zakazuje, anebo zdržovat se toho jen z bázně před trestem, a nikoli z lásky ke spravedlnosti; je vyloučeno, že před prvním hříchem už by v ráji byl takový hřích, že by prvními lidmi zmítala žádost a strach v tom smyslu, co říká náš Pán o pohledu na ženu339: „Kdo pohlédne na ženu žádostivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci!“ XIV.11 O pádu prvního člověka, ve kterém přirozenost dobře ustavená byla porušena a může být napravena jenom svým Tvůrcem A poněvadž Bůh předem věděl všechno, proto také nemohl nevědět, že člověk zhřeší. Člověk svým hříchem nemohl zmást úradek Boží, jako by donutil Boha změnit jeho vůli, protože Bůh tomu předešel svým předzvěděním: věděl, že se člověk, jehož stvořil dobrým, stane špatným, a věděl, co učiní, aby se zase stal dobrým. Ačkoli se v Písmu svatém obrazně čte, že Bůh litoval, přece je to řečeno jen vzhledem k tomu, več doufal člověk nebo vzhledem k tomu, co s sebou nesl přirozený běh věcí, ale nikoli vzhledem k tomu, co všemohoucí Bůh předem věděl, že učiní. Bůh tedy stvořil člověka spravedlivým 340 s dobrou 337

Řecky apatheia, latinsky impassibilitas, česky netrpnost. Srov. Ž 19,10 339 Mt 5,28 340 Srov. Kaz 7,29 338

vůlí, neboť bez dobré vůle by člověk nebyl spravedlivý; avšak zlá vůle, která se objevila v člověku byla odpadnutím člověka od díla Božího k dílům vlastním, protože tato díla byla špatná proto, že byla podle člověka, nikoli podle Boha. Zlá vůle je špatným stromem a zlé skutky jsou jeho plody. Zlá vůle není podle přírody, nýbrž je proti přírodě, protože je vadou přirozenosti. Prozřetelná spravedlnost božského Tvůrce však ponechává zlo, které bez dobra existovat nemůže, ačkoli dobro bez zla existovat může, jako důkaz toho, že zlo může obrátit v dobro. Zlo totiž nezmizí tím, že by zmizela přirozenost, na níž cizopasí, nýbrž tím, že tato zlem zasažená, a proto nemocná a porušená přirozenost bude uzdravena a napravena. Svobodná vůle bude skutečně svobodná tehdy, když nebude sloužit neřestem a hříchům. Až nás Syn Boží osvobodí, budeme skutečně svobodni341; až nás tedy spasí, budeme vpravdě spaseni, neboť je Osvoboditelem pro totéž, pro co je Spasitelem. Člověk žil podle Boha v ráji, který byl rájem hmotným pro tělo a vnější smysly i rájem duchovním pro duši a vnitřní smysly; byl prostě obojím pro obojí. Jakmile však odpadlý anděl, pyšný a proto i závistivý, jenž se odvrátil od Boha a přivrátil se k sobě, se chtěl ve vzdorné vzpupnosti raději těšit z poddaných než být sám poddaný, byl vyhnán z nebe i se svými druhy, kteří z andělů Boží se stali anděly jeho, a začal závidět člověku, vždyť člověk ještě stál, ale on už padl, úskočně ovládl hada pomocí své vyšší přirozenosti, aby skrze něho oklamal ženu. Vybral si ženu proto, že muž by se nedal zlákat, kdyby jej do toho nezapletla žena; podobně Áron 342by se nedal zlákat ke zhotovení modly, kdyby jej k tomu nepřimělo přání lidu Boží, ani Šalomoun 343 by se nedal svést k modloslužbě, kdyby jej k tomu nedohnaly ženské lichotky. Adam nesvolil k přestoupení zákona Božího a neuposlechl Evu proto, že by mluvila pravdu, nýbrž proto, že ji následoval ze společenské nutnosti; vždyť neřekl 344 apoštol nadarmo, že Adam nebyl sveden, nýbrž Eva byla svedena. Žena přijala to, co jí řekl had, jako by to byla pravda, kdežto muž nechtěl být od své ženy odtržen ani v hříchu; mužova vina však nebyla menší, protože zhřešil vědomě a úmyslně. Ani apoštol neříká, že nezhřešil, nýbrž nebyl sveden, vždyť skrze jednoho člověka přišel hřích na svět345. Třebaže hřích neoklamal oba dva, a v čem byla svedena Eva, v tom nebyl sveden Adam, přece přemohl oba dva. XIV.12 Jaký byl hřích, spáchaný prvními lidmi

341

Srov. J 8,36 Srov. 2M 32,1-6 343 Srov. 1Kr 11,1-8 344 Srov. 1Tm 2,14 345 Srov. Ř 5,12 342

Pozastavuje-li se někdo nad tím, proč jinými hříchy se lidská přirozenost nemění tolik, jako se změnila přestoupením prvních lidí, pak je třeba vědět, že první hřích nebyl malý a lehkým přestoupením, jak by se mohlo zdát, když se týkal jen zakázaného pokrmu. Ani Bůh v ráji nestvořil ani nezasadil nic zlého a škodlivého, přikázal však ctnost poslušnosti, která je u rozumného tvora matkou a strážkyní všech ctností. Pro člověka jakožto tvora Božího je užitkem být poddán Bohu a je pro něho škodou, neplní-li vůli svého Stvořitele. Toto přikázání se dalo snadno zapamatovat a lehce zachovat a neprotivila se mu žádná žádost, a proto bylo právě toto přikázání tím nespravedlivěji porušeno, čím snadněji mohlo být dodrženo. Tak se stal člověk hříčkou na vlnách tolika mocných a navzájem protivných citů, proto podléhá pokušením, jak to vidíme a cítíme, a také smrti, jíž se nevyhneme a před níž neutečeme. XIV.13 O tom, že v Adamově přestoupení zlá vůle předcházela zlý skutek Než první lidé zhřešili zjevně, začali být zlými skrytě. Až po skrytém zlu následuje zlo zjevné; skrytý pád předchází pádu zjevnému. Oběma pády, skrytým i zjevným, se opouští Nejvyšší. Nedospělo by se totiž ke zlému skutku, kdyby byla nepředcházela zlá vůle. Vždyť počátkem každého hříchu je pýcha 346. A co je pýcha jiného než touha po převráceném prvenství? A co znamená převrácené prvenství než to, opustí-li kdo počátek, s nímž má být jeho duch spjat, a jakoby se stane sám sobě počátkem. To se děje, když se sám sobě líbí, a tak odpadne od toho neměnného Dobra, jež se mu mělo líbit víc než on sám sobě. Toto odpadnutí je dobrovolné, protože kdby vůle setrvávala v lásce k vyššímu a neproměnnému Dobru, jímž byla osvěcována k vidění a podněcována k milování, neodvrátila by se od zalíbení v něm k zalíbení v sobě a nezačala by se zatemňovat v poznání ani by nezačala chladnout v lásce. Žena uvěřila hadovým slovům, muž pak dal jejímu přání přednost před přikázáním Božím, nechtěje ani v hříchu opustit družku svého života. Zlý skutek mohli spáchat jenom ti, kdo už byli zlí, a když člověk opustil Boha sám v sobě, ještě se nestal ničím, ale už se blíží k ničemu. Dobré je mít srdce pozdviženo, ale ne sám k sobě, což je vlastností pýchy, nýbrž k Bohu, což je vlastností pokory a poslušnosti. Pokora srdce pozdvihuje, kdežto povýšenost srdce ponižuje, protože zbožná pokora působí podřízenost Bohu, který je vyšší než člověk, kdežto povýšenost je vadou přirozenosti působí odpadnutí od toho, jemuž odmítá náležitou podřízenost a nad něhož není nic vyššího. Bůh však sráží pýchu do prachu a zkázy.347 Samo sebepovyšování totiž už je sražením do prachu a zkázy! Proto obec Boží chválí Krista, pokorného Krále, a obec satanova pokorou pohrdá a pýchu velebí, a podle toho hlavně poznáváme obec zbožných a obec bezbožných, jednu s anděly dobrými a druhou s anděly zlými. Ta první miluje 346 347

Srov. Sír 10,13 Srov. Ž 73,18

Boha a ta druhá miluje sebe. Satan by byl nesvedl člověka k prvotnímu hříchu, kdyby se člověk už nebyl začal líbit sám sobě, neboť jej potěšila slova „budete jako bohové“348. Spíše by se byli Bohu přiblížili, kdyby se skrze poslušnost drželi nejvyššího a pravého Počátku a kdyby se skrze pýchu nestali počátkem sami sobě. Stvoření bohové nejsou totiž bohy svou pravostí, nýbrž svým podílem na pravém Bohu. Kdo baží po něčem více, je méně, protože chce stačit sám sobě, a tak odpadá od toho, kdo mu skutečně stačí. Je psáno: „Srdce člověka se povyšuje před pádem, ale ponižuje se před slávou.“ 349 Pro pyšné je užitečné, upadnou-li do nějakého hříchu, pro který by se sami sobě znelíbili, kdo pro zalíbení v sobě padli. Spasitelnější totiž bylo pro Petra, že se sám sobě znelíbil, když plakal, než kdyby se sám sobě líbil, a přitom se přeceňoval. Je psáno: „Jejich líce pokryj potupou, aby hledali tvé jméno, Pane.“350 To znamená, aby ti, kdo hledali jméno svoje a zalíbili se sami sobě, po tomto políčku hledali jméno tvoje a chtěli se zalíbit jen tobě, Pane. XIV.14 O provinilcově pýše, která byla horší než sám přestupek Horší a trestuhodnější je pýcha, ve které se i ve zjevných hříších hledá útočiště ve výmluvě. Žena se vymlouvala na hada a muž se vymlouval na ženu 351, ale nikde se tady neozývá prosba za odpuštění, ani volání po léku. Třebaže tito svůj skutek nezapírají jako Kain, přece jejich pýcha hledí svést na jiného, co spáchala sama; ženina pýcha na hada a mužova pýcha na ženu. Ale pravdě odpovídá spíše obžaloba než obhajoba, jde-li o zjevné přestoupení zákona Božího. Co žena učinila na hadovu radu a co muž učinil na ženinu pobídku, to učinili, ačkoli neměli ničemu dávat přednost před vůlí Boží, ničemu takovému neměli uvěřit ani před ničím takovým ustoupit, co bylo proti vůli Boží.

XIV.15 O spravedlnosti odplaty, kterou první lidé dostali za svou neposlušnost Poněvadž první lidé porušili příkaz Boha, který je stvořil ke svému obrazu podle své podoby, který je povýšil nad ostatní živočichy, který je usadil v ráji, který jim dal hojnost a blaho a který je nezatížil žádnými nesnadnými a těžkými příkazy, nýbrž jim dal přikázání snadné a lehké, následoval spravedlivý trest: člověk, jenž se ve své pýše sám sobě zalíbil, byl od Boha sám sobě ponechán. Dobrovolná služba Bohu je člověku jen ku prospěchu, dobrovolná neposlušnost jen ke škodě. Místo svobody se člověku dostalo satanské poroby, člověk se stal 348

Srov. 1M 3,5 Srov. Př 18,12 350 Srov. Ž 83,17 351 Srov. 1M 3,12-13 349

podle své vůle mrtvým na duchu a proti své vůli smrtelným na těle, kromě toho jako zběh věčného života byl potrestán druhou smrtí, totiž smrtí věčnou, neosvobodí-li ho milost. Takový trest není přílišný ani nespravedlivý vzhledem k tomu, jak veliký byl hřích tam, kde bylo tak snadné nehřešit. Neposlušnost v ráji byla jistě tím větší, čím snadnější bylo přikázání; podobně poslušnost Abrahamova352 byla tím větší, čím těžší bylo přikázání, totiž obětování vlastního syna. První člověk Adam se stal neposlušným až k smrti, kdežto druhý člověk Kristus se stal naopak poslušným až k smrti. Ostatně bída člověka spočívá v neposlušnosti jeho samého k sobě samému, protože chce, co nemůže, když kdysi v ráji nechtěl, co mohl. I když před prvotním hříchem člověk nemohl úplně všechno, přece nechtěl nic z toho, co nemohl, a proto mohl všechno, co chtěl. Nyní se člověk stal podobným nicotě.353 Jak mnoho je toho, co chce a nemůže; vždyť neposlouchá ani sám sebe, protože jeho duch ani jeho tělo neposlouchá jeho vůli. Jeho duch je často zmatený a nešťastný, jeho tělo trpí nemocemi a bolestí, stárne a umírá; máme hlad a žízeň, býváme unaveni a podléháme žádostivosti. Ani hněv není podle starých354 nic jiného než chtíč pomsty, často se člověk hněvá i na věci neživé, které za nic nemohou, a přerazí ve zlosti špatně píšící pero, a tak i na věcech leží stín odplaty. Podobně lakota je chtíč peněz, chvástavost je chtíč chlubení, tvrdohlavost je chtíč za žádnou cenu neustoupit. Mnoho je chtíčů, z nichž některé mají svá jména, jiné zase je nemají. Naše tělo nechce sloužit našemu duchu, protože ani my jsme nechtěli sloužit Bohu, ačkoli on nepotřebuje naši službu právě tak, jako my potřebujeme službu našeho těla a ducha. Není jeho škodou, co jsme spáchali, nýbrž je to jedině škodou naší. XIV.16 O zlu zvaném chtíč, jehož jméno se sice hodí na mnoho neřestí, ale užívá se ho ve vlastním smyslu o hnutích neslušné vášně Ačkoli se chtíče týkají mnoha věcí, přece řekneme-li chtíč, a nedodáme, čeho se týká, téměř si nevzpomeneme na jiný než ten, který vzrušuje stydké části těla. Ten si však nepodmaňuje jenom celé tělo vnějšně i vnitřně, nýbrž zachvacuje člověka celého. Směšuje totiž duševní cit s tělesným pudem a důsledkem tohoto sepětí je rozkoš, nad niž není žádná tělesná rozkoš větší, a tak zvláště ve vrcholném okamžiku dokonce odstraňuje téměř všechnu pozornost i bdělost myšlenky. Ovšem ani milovníci rozkoše nejsou připraveni k nečisté radosti, kdykoli se jim zachce; jednou se toto hnutí vtírá, když o to nestojí, a jindy zase toto hnutí selže, když se do toho ženou, a tak zatímco v duchu hoří žádostí, tělesně zůstávají chladnými. Leč každý přítel moudrosti, žijící v manželství,

352

Srov. 1M 22,2 Srov. Ž 144,4 354 Srov. Cicero, Tusc. III, 5 353

dovede podle apoštolského napomenutí355 držet své tělo ve svatosti a cti, nikoli v chorobné žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha. XIV.17 O nahotě prvních lidí, která se jim po hříchu zjevila hanebnou a hodnou studu Právem se pociťuje stud nad chtíčem a právem se nazývá stydkým ten úd, který se někdy vzrušuje a někdy nevzrušuje. Toho však u člověka nebylo před pádem do hříchu. První lidé byli nazí, a nestyděli se,356 protože v ráji o své nahotě sice věděli, ale nebyla ještě hanebná, vždyť chtíč se těla ještě nedotýkal a tělo ještě nedosvědčovalo neposlušnost člověka k Bohu svou vlastní neposlušností k člověku; navíc je zahalovala zvláštní záře. Tehdy ještě nevěděli, že by tělo mohlo vzdorovat jejich vůli. Až po hříchu, aby neposlušnost člověka k Bohu byla postižena trestem neposlušnosti těla k člověku, se v jejich těle objevila jakási necudná novota, takže nahota se stala hanebnou, a tak pocítili stud. Otevřely se jejich oči357, to znamená k rozeznávání mezi dobrem, jež ztratili, a zlem, do kterého upadli. Poznali, že jsou nazí, to znamená, že byli svlečeni z té milosti, jež působila, že se nestyděli za tělesnou nahotu, dokud jejich mysli neodporoval žádný zákon hříchu. Poznali tedy co, by pro ně bylo lepší nepoznat, kdyby věříce Bohu a poslouchajíce ho nespáchali hřích, který jim dal okusit, jak škodí nevěra a neposlušnost. Byli zahanbeni neposlušností svého těla jakoby svědeckým trestem své vlastní neposlušnosti, a proto si sešili z fíkového listí jakési zástěrky358, a tak to, co bylo proti vůli, odsouzené za hřích neposlušnosti, neposlušně vzněcováno chtíčem, to stydlivost cudně zakrývala. Od té doby mají vrozenou potřebu zakrývat své ohanbí všechny národy, i ty divošské. XIV. 18 O studu při obcování nejen sprostém, ale i manželském A co se týče toho skutku, který se uskutečňuje chtíčem, nejen při všech cizoložstvích a při styku s nevěstkami, se vyhledává skryté místo. A třebaže se koná to, co žádný zákon pozemské obce netrestá, přece i tato dovolená a beztrestná rozkoš se vyhýbá zraku veřejnosti a z přirozeného ostychu mají i nevěstince postaráno o ústraní. Spíše nepočestnost dovedla zůstat bez pout zákazu, než nestoudnost zrušit skrýše hanebnosti. Třebaže nestoudníci svou nestoudnost milují, netroufají si ji stavět na odiv. A což teprve manželské obcování, které se podle pravidel manželského zákona děje za účelem zplození dětí: ačkoli je dovolené a počestné, nepotřebuje ložnice beze svědků? Neposílá manžel pryč všechny, ještě než se začne mazlit se svou manželkou? Správné skutky chtějí být ve světle, to znamená, že chtějí být poznány, ale tento správný skutek chce být poznán jen od manžela a manželky, kdežto být spatřen od jiných 355

Srov. 1Te 4,3-5 Srov. 1M 2,25 357 Srov. 1M 3,7 358 Lat. campestria od slova campus = pole, cvičistě. Jde o podpásky, jimiž si zakrývali ohanbí mladíci, kteří cvičili nazí na cvičišti (takto opásaní se běžně označovali slovem campestrati). 356

se stydí. Kdo by nevěděl, co spolu manželé dělají, aby zplodili děti? Vždyť proto se muži okázale žení, aby to dělali! A přece, když se dělá to, co má přivést na svět děti, nesmějí být u toho žádní svědkové, ba ani děti, které z toho už dříve vzešly. Co je tedy od přirozenosti počestné, koná se tak, že je s tím za trest spojeno to, zač se člověk stydí. XIV.19 O tom, že v onom zdravém stavu před hříchem neměly místa hněv ani chtíč, které se v člověku ozývají tak neřestně, že je nutno držet je na uzdě moudrosti Proto i filosofové, kteří se dostali blíže k pravdě, doznali, že hněv a chtíč jsou neřestné složky ducha, protože jsou bouřlivě a nezřízeně puzeny k páchání toho, co moudrost zakazuje, a tudíž potřebují nadvládu mysli a rozumu. Jestliže mysl a rozum vládne, pak hněv a chtíč slouží a jsou drženy na uzdě jakoby z jakési tvrze, a tak může být v člověku zachována spravedlnost. Vždyť hněv a chtíč jsou neřestné i u člověka ukázněného a moudrého, (i když v ráji neřestné nebyly a nešly proti správné vůli,) takže mysl je musí zadržovat a odvracet od věcí zakázaných, a pouštět je může jen k tomu, co je zákonem moudrosti dovoleno, např. hněv k vykonání spravedlivého trestu a chtíč ke zplození potomstva. Toto držení na uzdě není zdravý stav podle přírody, nýbrž chorobný stav proti přírodě, který pochází z prvotní viny. XIV.20 O bludné nestydatosti kyniků Psí filosofové, tj. kynikové, si nevšimli toho, že člověk spíše snese množství svědků, když se nespravedlivě na druhého hněva, než třebas jediného diváka, když spravedlivě obcuje s manželkou. Kynikové učí, že prý obcování s manželkou, které je spravedlivé, nedává důvod k tomu, aby se člověk styděl konat to veřejně, a proto by se neměl obcování s manželkou vyhýbat ani na ulici nebo na cestě. Přesto přirozený stud zvítězil na tímto bludným domněním. Ačkoli chlubivý Diogenes kdysi soudil, že jeho sekta bude tím proslulejší, čím znamenitěji se její nestoudnost vtiskne do lidské paměti, přece to kynikové později přestali dělat, a spíše docílili toho, že se lidé styděli, než aby se snažili podobat psům. Vždyť pod tíhou lidské pohledu se ta rozkoš ani nemohla uskutečnit, a tak zůstalo jen u prádzných obcovacích pohybů, protože sám chtíč se styděl a zůstal nečinný. XIV.21 O požehnání k hojnému rozplození lidstva, daném před hříchem, jež pád sice nezrušil, ale k němuž se připojil chorobný chtíč Nesmíme věřit, že slova Božího požehnání k rozmnožení lidského rodu359 by se bývala naplnila pomocí chtíče, za který se manželé v ráji styděli tolik, že si 359

Srov. 1M 1,28

zakryli stydké údy. Tento chtíč totiž vznikl až po hříchu. Lidská přirozenost, jíž tělo dříve všestranně sloužilo, nyní po hříchu pocítila vzpouru těla, ale zůstala cudná i po ztrátě své moci nad ním, a proto se zastyděla a zakryla jej, jakmile chtíč zpozorovala. Svatební požehnání bylo dáno dříve, než se první manželé provinili, neboť plození dětí je chloubou manželství, nikoli trestem za hřích. XIV.22 O manželském svazku, jejž Bůh na počátku ustanovil a požehnal My tedy nepochybujeme, že rozmnožujeme-li se a naplňujeme zemi podle požehnání Božího, je to darem manželství, jež Bůh ustanovil a požehnal na počátku před hříchem, když stvořil muže a ženu. Ti byli stvořeni tak, aby se navzájem doplňovali a aby rostli, množili se a naplnili zemi svým potomstvem. Ačkoli byli stvořeni dva lidé různého pohlaví, nazývají se jedním buď pro svoje manželské spojení nebo pro původ ženy, která byla stvořena z mužova boku. Když apoštol napomíná360 muže, aby milovali svoje manželky, činí tak pomocí tohoto prvního příkladu, který lidem dal při stvoření Bůh. XIV.23 Zda by se bývalo i v ráji muselo plodit, kdyby byl nikdo nezhřešil, anebo zda by tam byly rozum a čistota bojovaly proti žáru vášně Říká-li někdo, že první lidé by bývali neobcovali ani neplodili, kdyby byli nezhřešili; pak neříká nic jiného, než to, že hřích člověka byl nutný v zájmu jeho velkého počtu. Kdyby totiž nehřešíce zůstali sami a bez hříchu by nemohli plodit, jak říkají, pak skutečně byl hřích nutný, aby mohlo být mnoho lidí, nejen dva. Je však protismyslné tomu věřit, spíše je třeba věřit, že velký počet lidí by existoval, i kdyby byl nikdo nezhřešil. Tak i počet svatých a spravedlivých by stačil k naplnění blažené obce Boží. Dokud se synové tohoto světa plodí a rodí, sbírá tyto milost Boží mezi hříšníky. Proto první manželé v ráji, kdyby bývalo nedošlo ke hříchu, by nejen plodili svaté a spravedlivé potomstvo, ale ani by byli nepoznali studuhodný chtíč. Jak by se to uskutečňovalo, to nyní není možné ukázat na žádném příkladě, přesto by se to nemělo zdát neuvěřitelným, že by jim údy lehce sloužily i bez chtíče. Cicero361 pojednávaje o různých vládách a přirovnávaje tyto vlády k lidské přirozenosti, říká, že pro pohotovou poslušnost se dávají tělesným údům rozkazy jako synům, že však vadné části ducha jsou drženy pod přísnější vládou jako otroci. Ačkoli duch stojí nad tělem, přece velí snadněji tělu než sobě, nicméně vzhledem k chtíči duch už nevládne účinně ani sám sobě. Proto jsou po hříchu stydké údy uváděny v pohyb spíše chtíčem než vůlí. Stydký úd však svou žádost ukojit nemůže a cudnost zůstane zachována, jsou-li drženy pod vládou ducha ostatní údy, aby se snadněji odepřelo dát hříchu svolení. Tohoto boje mezi vůlí a chtíčem u prvních lidí v ráji před pádem do hříchu nebylo, až potom byla neposlušnost hřešící následována neposlušností 360 361

Srov. Mt 19,4-6; Ef 5,21-33; Ko 3,19 O státě, III., zl. 25

trestající, kdy chtíč ve službě vůli selhává. Úd k tomu dílu stvořený by však oséval líchu rodidel362 právě tak, jako nyní ruka osévá zemi. O těchto věcech mluvím z nezbytnosti, ale nechci o nich pojednávat důkladněji, příčí se tomu stud a nutí s omluvou žádat sluch o prominutí, a tak cudný a zbožný čtenář nebo posluchač mi jistě odpustí, když tím vyvracím nevěru. XIV.24 O tom, že nevinní lidé, zůstávajíce pro záslužnou poslušnost v ráji, by bývali užívali pohlavních údů k plození potomstva právě tak, jako ostatních údů, podle rozhodování vůle Muž by potomstvo zaséval a žena by je přijímala pohlavními údy, ovládanými vůlí, nikoli podněcovanými chtíčem, když by toho bylo třeba a nakolik by toho bylo třeba. Vždyť podle libosti ovládáme nejen ty údy, které jsou zpevněny kostními články, jako ruce a nohy, ale chceme-li, ovládáme většinou i ty údy, které jsou složeny jen ze svalů. Jestliže i nyní je lidské tělo do značné míry poslušné, třebaže tráví svůj strastný život v porušitelný schráně, proč nevěřit, že před hříchem neposlušnosti a trestem porušenosti mohly lidské údy sloužit lidské vůli k plození potomstva bez jakéhokoli chtíče? XIV.25 O pravé blaženosti, které v časném životě není Jenom blažený žije, jak chce, a nikdo není blažený kromě spravedlivého. Ale ani blažený nebude žít, jak chce, nedospěje-li tam, kde nebude moci zemřít, kde se nebude moci mýlit a kde nebude moci utrpět nějakou úhonu. Toho si žádá lidská přirozenost, která touží po jistotě, že tomu tak bude vždycky, a nebude plně a dokonale blažená, dokud toho nedosáhne. Kdo z lidí si již nyní může žít, jak chce, když ani samo žití není v jeho moci? Každý chce žít, ale každý je nucen umřít. Jak by tedy mohl žít, jak chce, když nežije, jak dlouho chce? A kdyby chtěl zemřít, pak nikoli proto, že by žít nechtěl, nýbrž proto, aby po smrti žil lépe. A jestliže se přiměl k tomu, aby podle Terencia363 nechtěl, co nemůže, a chtěl to, co může, je snad proto blažený, když je nešťastný s trpělivostí, když ostatní jsou nešťastní bez trpělivosti? Milujeme blažený život, ale nemáme ho, a jestliže ho milujeme a máme, pak jej nutně milujeme nade všechny věci, protože všechno ostatní, co milujeme, to milujeme pro něj. A je-li blažený život milován natolik, nakolik si to zasluhuje, není možné, aby ten, kdo jej miluje, ho nechtěl mít věčně. Kromě toho nebyl by blažený ten, kdo by sám blažený život nemiloval natolik, nakolik si to zasluhuje. Blažený život tedy bude skutečně blažený právě tehdy, když bude věčný. XIV.26 Musíme věřit, že blažení obyvatelé ráje by byli mohli plodit potomstvo bez hanebného pudu 362 363

Vergilius, Georg. III, 136 Terentius, Andria II, 1, 5

Člověk v ráji žil, jak chtěl, dokud chtěl to, co Bůh přikázal. Netrpěl nejmenším nedostatkem a měl možnost žít tak navždycky. Nelačněl, nežíznil, nestárnul ani netrpěl, neobával se nemocí ani ran, nestrádal vedrem ani horkem, netížila jej únava ani nepoutal spánek. V jeho těle bylo naprosté zdraví, v jeho duši úplný pokoj. Při takovém blaženém a snadném životě mohl plodit potomstvo bez chorobného chtíče a manželův úd mohl vnikat do manželčina klína bez záludné vášně, v klidu ducha a neporušenosti těla. Mužské semeno mohlo být vpouštěno do ženských rodidel bez jejich porušení, podobně jako může z panenského lůna vycházet měsíční výtok, a tak mohlo být semeno vstříknuto dovnitř, jak měsíční výtok vychází ven. Ženské útroby by neotvírala k porodu bolest, nýbrž tlak zralého plodu. Obojí přirození by se nespojovala k plození a početí pudem chtíče, nýbrž užíváním vůle. Rozprava o těchto věcech vzbuzuje stud, který překáží při našem výkladu, i když při naší úvaze neselhává rozum. Všemohoucí Bůh, nejvyšší Pán a nanejvýš dobrý Stvořitel všech věcí, který dobro odměňuje a zlo trestá, zachoval ve své obci jistý počet občanů z odsouzeného lidstva; avšak nevybral je podle zásluh, nýbrž vyvolil je z milosti; osvobodil je tak ze společenství těch, s nimiž byl hoden stejného trestu, a tak je zachránil svou dobrotivostí nikoli povinnou, nýbrž svobodnou a zadarmo danou. Proč by Bůh neměl stvořit i ty, o nichž předem věděl, že zhřeší, když na nich i z nich mohl ukázat, co si jejich vina zasluhuje a co jeho milost uštědřuje? Zlořád hříchu nemůže zvrátit Boží řád světa! XIV.27 O hříšnících, a to andělích i lidech, jejichž zvrácenost neruší božskou prozřetelnost Proto hříšníci, ani andělé ani lidé, nemohou udělat nic, čím by bránili velikým a dokonalým skutkům Páně364. Bůh totiž, jenž prozřetelně a všemocně dal každému, co mu patří, umí dobře využívat nejen dobrých, ale i zlých. Když používal dobře zlého anděla, který byl za vinu první zlé vůle odsouzen a zatvrzen ve zlém tak, že dobrou vůli už nemohl používat, proč by neměl dovolit, aby od něho byl pokoušen první člověk, jenž byl stvořen spravedlivým, tj. s dobrou vůlí? Mohl zlého ducha přemoci, kdyby důvěřoval v Boha, avšak proto, že opustil v pyšné samolibosti svého Stvořitele, Pána a Pomocníka, byl sám od zlého ducha přemožen. Dobrou vůli Bůh podporuje a odměňuje a člověk si jí získává zásluhu; kdežto zlou vůli Bůh nepodporuje a trestá a člověk se jí proviňuje. Jestliže Bůh vědělj předem o budoucím lidském pádu do hříchu, proč by byl člověka nenechal pokoušet od zlomyslného a závistivého anděla, zvláště když také věděl předem, že s pomocí jeho milosti bude zlý anděl přemožen větší slávou svatých? Bohu není nic budoucího skryto, svým předzvěděním však nikoho k hříchu nenutil a následujícího zkušeností ukázal každému rozumnému tvoru, andělskému i lidskému, jaký je rozdíl mezi vlastní pýchou každého rozumného tvora a jeho božskou ochranou; jak mnoho zlého zmůže jejich pýcha 364

Srov. Ž 111,2

a jak mnoho dobrého zmůže jeho milost. Kdo by se tedy ještě odvážil tvrdit, že Bůh neměl v moci to, aby ani anděl ani člověk nepadl? XIV.28 O vlastnostech dvou obcí, pozemské a nebeské Dvě lásky tedy založily dvě obce: sebeláska až k pohrdání Bohem založila pozemskou obec a láska k Bohu až k pohrdání sebou založila nebeskou obec. První láska se chlubí sama sebou, druhá láska se chlubí Bohem. První láska hledá slávu u lidí, druhá láska hledá slávu u Boha 365, jenž je svědkem svědomí. První láska touží po moci a chce si podrobit všechny ostatní; druhá láska touží po službě a v ní slouží jak představení, tak poddaní: nadřízení totiž slouží péčí a podřízení poslušností. První láska miluje svoji sílu, druhá láska miluje sílu Boží366. V první lásce šli její moudří, žijící podle člověka, jen za dobrem tělesným a nepoznali Boha, anebo když jej někteří dovedli poznat, nevzdali mu slávu a nesloužili mu367; ve druhé lásce pak není žádné lidské moudrosti kromě zbožnosti, která správně uctívá jediného pravého Boha a očekává ve společnosti svatých lidí i andělu za odměnu to, aby Bůh byl všechno ve všem368.

365

Srov. Ž 3,4 Srov. Ž 18,2 367 Srov. Ř 1,18-25 368 Srov. 1K 15,28 366

XV. kniha (Má 27 kapitol.) XV.1 O dvou řadách lidského pokolení, spějícího od počátku k odlišným cílům O ráji a o životě prvních lidí v něm i o jejich hříchu a potrestání je mnoho různých názorů i mnoho spisů. I my jsme v předešlých knihách o těchto věcech pojednali, a to podle Písem svatých podle toho, jak jsme v nich četli nebo co jsme z nich mohli vyvodit. A kdyby se tyto věci měly zkoumat podrobněji, vedlo by to k mnohostrannému pojednávání, což by zabralo více svazků, než připouští toto dílo a čas, kterého nemáme nazbyt, abychom se zdržovali u všeho, po čem by se mohli shánět lidé, kteří mají dost času i pochybností a jsou pohotovější k vyptávání než k chápání nebo odpovídání. Vážné a nesnadné otázky o původu světa a lidstva jsme už zodpověděli, rovněž o původu dvou obcí, z nichž jedna je předurčena k věčnému kralování s Bohem a druhá k věčnému trápení s ďáblem. Nyní přikročíme k jejich dějinám od času, kdy se lidé začali rozmnožovat, až do času, kdy se rozmnožovat přestanou. Celá ta doba, kdy odcházející umírající a nastupují narození, je dobou dějin těchto dvou obcí, o kterých pojednáváme. Z těch dvou prarodičů lidského pokolení se napřed narodil Kain, patřící k lidské obci, a potom Ábel, patřící k obci Boží. Poněvadž to, co je živočišné, předchází tomu, co je duchovní369, každý jednotlivec pocházející z odsouzeného lidského rodu je nejdříve nutně po Adamovi zlý a tělesný, později znovuzrozením v Kristu se může stát dobrým a duchovním. Stejně je tomu v celém lidstvu: napřed se narodí občan tohoto světa, později se z něho může stát cizinec v tomto světě, protože začne patřit do obce Boží jako její občan milostí předurčený, milostí vyvolený, z milosti občan nahoře a z milosti cizinec dole. Bůh jako hrnčíř370 z téže hlíny udělal jednu nádobu k ozdobě, druhou k nezdobě. To prvotní, od čehož nutně začínáme, je nešlechetné, kdežto to druhotné, k čemuž máme dospět a v čemž máme setrvat, je šlechetné; z každého zlého člověka nebude člověk dobrý, ale ze zlého člověka může být člověk dobrý; a čím rychleji se kdo mění k lepšímu, tím rychleji zastře prvotní jméno jménem druhotným. Obec svatých putuje na tomto světě jako v cizině, dokud nenadejde čas jejího kralování, až shromáždí všechny, kdo 369 370

Srov. 1K 15,46 Srov. Ř 9,21

vstanou z mrtvých ve svých tělech, pak bude věčně kralovat se svým Pánem, jenž je Králem věků. XV.2 O synech těla a o synech zaslíbení Naznačujícím obrazem371 obce Boží byl Izák, jenž se narodil ze svobodnice, a obce satanovy byl Izmael, jenž se narodil z nevolnice. Tento způsob výkladu nám otvírá cestu, jak chápat Písmo svaté Starého i Nového zákona. Izmaela zrodil přirozený obyčej, Izáka darovala nadpřirozená milost. Občany pozemské obce rodí přirozenost, která je porušena hříchem, kdežto občany nebeské obce rodí milost, která osvobozuje přirozenost od hříchu; proto první jsou nazváni 372 nádobami hněvu, druzí nádobami milosrdenství. XV.3 O neplodné Sáře, kterou oplodnila Boží milost Sára byla neplodná a nedoufala v potomstvo, přesto zatoužila mít aspoň ze své služebnice to, co nemohla mít sama ze sebe, a proto ji dala svému muži, z něhož chtěla rodit a nemohla, aby ji oplodnil. Tak si od manžela vymohla své právo na cizím lůně a narodil se Izmael přirozeným způsobem. Později se jí narodil Izák na základě zaslíbení jako dar Boha, který dává lidem svou milost zadarmo, a to nadpřirozeným způsobem, neboť Sáře chyběla plodnost a oběma, totiž Abrahamovi i Sáře, chybělo mládí, což znamená, že přirozeným způsobem by za těchto okolností potomstvo mít nemohli. Proto Izák, narozený skrze zaslíbení a z milosti, označuje občany svobodné obce, syny milosti, kteří nemilují vůli vlastní, nýbrž vůli Boha, jenž je neproměnné Dobro, a které spojuje jedna mysl, což je dokonalá jednomyslná poslušnost v lásce. XV.4 O zápasu i míru pozemské obce Pozemská obec nebude obcí věčnou, protože vůbec přestane být obcí, až bude odsouzena ke konečnému trestu. Má tedy svoje dobro už nyní, z jehož požívání se raduje, pokud je radost z takových věcí možná, a jež jí působí také strasti. Proto je tato obec rozdělena sama v sobě spory a válkami a shonem po vítězstvích ne-li smrtonosných, tedy jistě smrtelných. Snaží se porobit si jiné národy, ačkoli sama je zajatkyní neřestí, a více se trápí neštěstími, která ji mohou postihnout, než se chlubí štěstím, které ji potkalo. Ale touží také po jakémsi pozemském míru, aby mohla užívat svého dobra, avšak přeje si dosáhnout míru válčením. Zvítězí-li ti, jejich věc je spravedlivější, pak je takové vítězství potěšitelné a vybojovaný mír žádoucí, ale i při tom se zanedbávají větší hodnoty pro menší. To má nutně za následek nejen nové neštěstí, ale i zvýšení neštěstí dřívějšího.

371 372

Srov. Ga 4,21-31 Srov. Ř 9,22-24

XV.5 O prvním bratrovrahu, zakladateli pozemské obce, za jehož bezbožností nezůstal pozadu ani zakladatel Města (Říma), jenž zavraždil svého blížence Kain, první zakladatel pozemské obce, byl zároveň prvním bratrovrahem, neboť zabil svého bratra Ábela, občana nebeské obce a cizince na této zemi. Nestalo se tak pro stejnou žádost po pozemských hodnotách, nýbrž spíše ze závisti ďábelské, kdy zlí závidí dobrým, a to pro nic jiného, nežli že jsou dobří, kdežto oni jsou zlí. Také při založení Města (Říma) po tak dlouhé době se nejdřív bratrskou krví zrosilo hradební zdivo, jak poznamenal 373 básník Lucanus. Remus byl totiž zabit od svého bratra Romula, ačkoli oba bratři byli občany pozemské obce; oba hledali slávu jako zakladatelé římského státu, avšak nemohli oba vládnout společně, protože jeden by omezoval druhého. To, co se stalo mezi Remem a Romulem, ukazuje, jak je pozemská obec sama v sobě rozdělena, a případ Kainův a Ábelův ukazuje na nepřátelství mezi obcí Boží a obcí lidskou. Zlí tedy bojují se zlými, dobří bojují se zlými, avšak dobří s dobrými mezi sebou bojovat nemohou, jsou-li dokonalí. Ti dobří totiž, kteří k dokonalosti teprve spějí, mohou spolu bojovat, podobně jako bojují sami se sebou, když v nich tělo žádá proti duchu a duch proti tělu374. Duchovní žádost jednoho může bojovat proti tělesné žádosti druhého, anebo tělesná žádost jednoho může bojovat proti duchovní žádosti druhého; také spolu mohou bojovat dvě tělesná žádosti dvou dobrých a ještě nedokonalých podobně, jako mezi sebou bojují zlí se zlými. XV.6 O chorobách, jimiž trpí v důsledku hříchu i občané Boží obce na pouti tímto životem a které v nich svým léčením hojí Bůh Tak tomu bude, dokud nemocní nedojdou svým uzdravením konečného vítězství. Tou chorobou je neposlušnost, o níž jsme pojednali ve 14. knize, a jež je trestem za prvotní neposlušnost, a proto není přirozenou vlastností, nýbrž úhonou. Proto jsou dobří napomínáni375, aby nehřešili, a tímto způsobem jsou léčeni. Aby něco zmohl tento lék, jehož se používá zevně, působí Duch svatý uvnitř. Není člověku všechno hlásání pravdy nic platno, i kdyby k němu mluvil Bůh sám, nebude-li se tím řídit s pomocí Boží milosti. Podle svého skrytého úradku pak Bůh rozlišuje nádoby hněvu od nádob milosrdenství a s jeho podivuhodnou pomocí může člověk nedávat svolení ke hříchu376, aby se jeho tělo nestalo nástrojem nepravosti, nýbrž nástrojem spravedlnosti, a tak nebýt od 373

Marcus Aenneus Lucanus, Fars. I, 95 Srov. Ga 5,17 375 Srov. Ga 6,1-2; 1Te 5,14-15; Ef 4,26; 1Tm 5,20; Mt 18,15.35 376 Srov. Ř 6,12-14 374

hříchu ovládán a z hříchu být léčen. Až se dokonale uzdraví a obleče nesmrtelnost, bude bez jakéhokoli hříchu kralovat s Bohem ve věčném pokoji. XV.7 O příčině Kainova zločinu a o jeho zatvrzelosti, když jej od zamýšleného skutku neodvrátila ani domluva Boží Co bylo Kainovi platno, že k němu promluvil Bůh přístupným způsobem, jak mluvíval s prvními lidmi? Což neuskutečnil svůj zločinný úmysl, zabít svého bratra, i po výstražných slovech Božích? Když Bůh učinil rozdíl mezi oběťmi obou bratří, na Ábelovu shlížeje a Kainovou pohrdaje, protože Ábelovy skutky byly dobré, kdežto Kainovy zlé377; tehdy se Kain velice rozhněval, když jej Bůh napomenul, že nesprávně dělil, to znamená nerozlišoval svaté od nesvatého a obětoval nenáležitě z toho, co bylo horší, a to, co bylo lepší, si ponechal pro sebe. Držel se vůle své, nikoli Boží, a dával Bohu dar v domnění, že si ho tím zavazuje, aby jeho zkaženost nehojil, nýbrž podporoval; a obětoval to, co neměl obětovat, a snad i obětoval na nepatřičném místě, kde neměl obětovat, anebo v nenáležitou dobu, kdy neměl obětovat. Zlí totiž chtějí Boha použít k tomu, aby užili světa, pokud alespoň věří, že Bůh je a že se stará o lidské záležitosti, neboť jsou i lidé mnohem horší, kteří ani tomu nevěří; kdežto dobří užívají světa k tomu, aby získali Boha. A když Kain poznal, že Bůh na bratrovu oběť shlédl, na jeho oběť však neshlédl, místo aby se změnil a dobrého bratra následoval, zarmoutil se a svěsil hlavu a v pýše začal tak žárlit, tak závidět a nenávidět, až se neovládl a svého bratra úkladně zabil. Bůh Kainovi vyčítal, že se zarmoutil nad tím, že jeho bratr byl dobrý, a sdělil mu důvod, proč jeho oběť nechtěl přijmout, neboť bylo pro něho lepší, kdyby se právem nelíbil sám sobě, než aby se mu neprávem nelíbil jeho bratr. Ostatně nespravedlivě žil, a už proto nebyl hoden, aby jeho oběť Bůh pochválil. A svého spravedlivého bratra nenáviděl pro nic za nic, sám jsa nespravedlivý. Ale Bůh nepropustil Kaina bez svatého, spravedlivého a dobrého přikázání, neboť mu nařídil, aby se nedal hříchem ovládnout, ale sám sebe ovládl, tak se stal pánem on nad hříchem, a nikoli hřích nad ním. Kdo hřeší, ten je poddaným hříchu; ale kdo koná pokání a k hříchu nedává své svolení, toho poddaným je hřích. Kain však Boha sice vyslechl, ale neposlechl, a tak se stal zakladatelem pozemské obce a také předobrazem židů, kteří zabili Krista, božského Pastýře ovcí, to znamená lidských duší.

XV.8 Co bylo příčinou toho, že Kain založil v počátcích lidstva obec Někteří říkají, že v té době žili na zemi jen čtyři lidé, avšak svatopisec, skrze něhož působil Duch svatý, nepotřeboval vyjmenovávat všechny lidi, kteří už 377

Srov. 1J 3,12

tehdy na zemi žili, nýbrž jenom ty, které vyžadoval účel jeho díla. A třebaže v dlouhém čase od Adama do Abrahama se narodilo mnoho lidí a mohli se sdružit k založení vícera obcí, přece Bůh od počátku chtěl v jejich pokoleních rozdělit a odlišit jen dvě obce, tj. lidí žijících po lidsku a lidí žijících po božsku, třebaže se tyto dvě obce někdy i smísily pokažením dobrých. XV.9 O delším lidském věku, jaký byl před potopou, a o vyšší lidské postavě Proto nebude nikdo pochybovat, že Kain mohl založit nejen jakousi obec, ale i obec početnou, když lidský věk tehdy trval tak dlouho, podobně jako tehdy se vyskytly i vyšší lidské postavy než dnes. O takových lidech se zmiňuje i Vergilius378 a Plinius Starší379. Což je snad neuvěřitelné, že někde existuje to, co tady u nás není, anebo že někdy existovalo to, co není dnes? XV.10 O rozdílu v počtu let mezi rukopisy hebrejskými a našimi Nevím, jak mohl vzniknout rozdíl mezi časovými údaji v rukopisech hebrejských a rukopisech našich. Přesto tento rozdíl není tak velký, aby to nesouhlasilo s tím, že lidé před potopou se těšili tak dlouhému věku. První člověk Adam byl stár při narození syna Séta380 podle našich rukopisů 230 let a podle hebrejských 130 let. Ostatně podle našich rukopisů po jeho narození žil ještě 700 let a podle hebrejských ještě 800 let, takže součet jeho let je týž. V následujících pokoleních je tomu tak, že podle našich rukopisů žije otec před narozením svého syna o 100 let déle než podle hebrejských, leč po jeho na rození o 100 let méně než podle hebrejských, takže celkový počet let se kryje. Při šesté generaci však není mezi oběma rukopisy rozdílu. Při osmé generaci se vyskytuje jiná neshoda: Henochův syn Methusalem žil až do narození nejbližšího člena řady o 20 let déle podle podle hebrejských rukopisů, a ty jsou zase v našich rukopisech po narození přidány, takže součet se opět kryje. Při deváté generaci u Lámecha, syna Methusalemova a otce Noemova, vykazuje celkový počet malou neshodu: podle hebrejských rukopisů žil totiž o 24 let déle než podle našich, neboť hebrejské rukopisy mu odebírají šest let před narozením Noemovým a po narození Noemově mu přidávají o 30 let více, takže rozdíl činí 24 let. XV.11 O stáří Methusalema, jehož věk se zdá sahat 14 let za potopu Neshoda mezi hebrejskými a našimi rukopisy vede k pověstné těžkosti, neboť nám vychází, že Methusalem žil ještě 14 let po potopě, kdežto Písmo svaté připomíná, že v arše uniklo potopě jenom osm lidí, mezi nimiž Methusalem nebyl. Proto někteří soudí, že nezůstal na zemi, kde zahynulo každé tělo, které od přírody nemůže žít ve vodě, nýbrž nějaký čas pobyl u svého otce, jenž byl již 378

Srov. Aen. XII, 899 Srov. Naturalis historia VII, 16 a 48 380 Srov. 1M 5,3 379

dříve přenesen, a u něho žil, dokud potopa neskončila. Nejde o překladatelskou chybu ani nepravdu v hebrejštině, z níž bylo Písmo přeloženo do řečtiny; spíše jde o to, že Židé hleděli s nevolí na to, že Zákon i Proroci se dostali překladem do našich rukou, a proto něco ve svých rukopisech změnili, aby vážnost našich co nejvíce umenšili; avšak tuto domněnku či podezření může každý brát, jak chce. Jsou-li časové údaje v hebrejských rukopisech pravdivé, pak Methusalem po potopě nežil, nýbrž téhož roku zemřel. O řeckém překladu 381 bude pojednáno na jiném místě (XVIII, 42nn), až s pomocí Boží přistoupíme k oněm dobám. XV.12 O domněnce těch, kteří nevěří, že lidé prvých dob měli tak dlouhý život, jak je psáno Někteří říkají, že v prvých dobách se roky počítaly jinak a že byly kratší, takže jeden náš rok odpovídá deseti letům jejich. Tak by Adamovi bylo 23 let, když zplodil Séta. Počítají šestkrát šest dní, tj. 36 dní, protože Bůh v šesti dnech dokončil své stvořitelské dílo, a teprve jejich desetinásobek, tj. 360 dní, tvoří dvanáct lunárních měsíců. K těm se přidávaly dodatečné či interkalární dny, totiž 5 dní a čtvrtina dne, tj. jeden přestupný den jednou za čtyři roky, které zbývají do solárního roku. Přitom upozorňují382 na to, že u Egypťanů měl rok 4 měsíce, u Akarnanů 6 měsíců a u Laviniů 13 měsíců. Tyto názory však nejsou pravdivé, protože podle hebrejských rukopisů by pak Adam musel mít syna ve třinácti nebo méně letech; a Sétovi by ještě nebylo jedenáct let, když měl syna, a co teprve Kainan, který by měl syna v sedmi letech, což přirozeně není možné.

XV.13 Máme-i se držet v časových údajích spíše Hebrejů než Sedmdesáti překladatelů Pokud jde o neshodu v číslech, před narozením syna v rodokmenu roky přebývají, kdežto po jeho narození chybějí tam, kde byly navíc, takže součet se shoduje. Tak je tomu u generace první, druhé, třetí, čtvrté, páté a sedmé; s výjimkou Henocha, kde je počet let stejný, a s výjimkou osmé generace, kde hebrejské rukopisy uvádějí 182 roky a řecké jen 162 roky; a proto se zdá, že nejde o náhodný omyl, nýbrž o úmyslný zásah. A rozdíl 20 let v osmé generaci snad má jen zakrýt záměrnost.

381 382

tj. o Septuagintě Srov. Plinius Starší, N. hist. VII, 48

XV.14 O stejnosti roků, které i v prvotních dobách měly tentýž průběh jako dnes Je psáno383, že potopa nastala v šestistém roce života Noemova, druhého měsíce, sedmnáctého dne toho měsíce. Kdyby roky byly jen kratičké a měli 36 dní, pak by neměly měsíce, anebo jejich měsícem by bylo jen třídení a jejich den by trval jen něco přes dvě hodiny. Z toho plyne, že i tehdy byly takové měsíce, jaké jsou dnes. Vždyť jak jinak by se mohlo říci, že potopa začala 17. dne 2. měsíce 600. roku života Noemova? A na konci potopy se čte384, že archa přistála na hoře Ararat 27. dne 7. měsíce a že vody opadávaly až do 11. měsíce. Měsíc byl tak dlouhý, jako je teď, vymezený začátkem a koncem oběhu luny. Rok byl tak dlouhý, jako je teď, a skládal se z dvanácti lunárních měsíců a z přidaných pěti dnů a jedné čtvrti pro vyrovnání s oběhem solárním. První generace lidí žili přes 900 let, po potopě se lidský věk zkrátil asi na 120 let 385 a dnes lidé žijí asi 70 nebo 80 let386 a mají více lopoty a bolesti. XV.15 Zda lze věřit tomu, že mužové prvotní doby se zdržovali soulože až do toho věku, ve kterém zplodili děti Někdo namítne, zda mužové, kteří měli plodit děti a nezavázali se ke zdrženlivosti, přičemž je psáno, že měli syna až po stovce let, buď nebyli schopni do té doby žádné potomstvo zplodit nebo se zdržovali soulože až do té doby. Na tuto otázku je možné odpovědět dvěma způsoby: je možné, že pohlavní dospělost začínala později přiměřeně délce života, anebo je možné a spíše pravděpodobnější, že v rodokmenech nejsou uvedeni prvorození synové, nýbrž dědicové zaslíbení. Z toho, že jsou v rodokmenech uvedeni jenom oni, ještě neplyne, že byli zplozeni jenom oni. Ostatně nejsou uvedeny dcery, u Kainova rodokmenu nejsou uvedeny roky života. XV.16 O manželském právu, jež bylo u prvních dvojic jiné než v manželstvích pozdějších Po prvním spojení muže, stvořeného z prachu země, a jeho ženy, stvořené z mužova boku, potřebovalo lidstvo spojení mužů se ženami, aby se rozplozováním rozmnožilo. A poněvadž tu nebyli žádní jiní lidé kromě těch, kteří se narodili z těch dvou, je jasné, že muži si tehdy brali za ženy své sestry. Adam byl svým synům a dcerám otcem i tchánem, podobně Eva jim byla matkou i tchýní. Tento starobylý zvyk vzešel z nutnosti a později byl zakázán a stal se zavrženíhodným. Lidem je svornost k užitku, proto se zřetelem k lásce je dobré, aby lidé byli spjati různými příbuzenskými pouty s jinými lidmi v počtu co možná největším. Až to bylo možné, muselo dojít k tomu, že muži si brali za 383

Srov. 1M 7,11 Srov. 1M 8,4-5 385 Srov. 5M 34,7 386 Srov. Ž 90,10 384

ženy jen ty, které už nebyly jejich sestrami. Patriarchové pak zbožně pečovali o to, aby se příbuzenství větvením rodokmenů poznenáhlu nerozpadlo, takže by přestalo být příbuzenstvím, a proto, dokud ještě nesahalo daleko, ženili se sice nikoli se sestrami, přesto však se ženami svého rodu. Jako pozemská obec potřebuje pouze rození, tak nebeská obec potřebuje také znovuzrození, aby se zbavila viny ze zrození. Posvátné dějiny mlčí o tom, zda v době před Abrahamem existovalo nějaké viditelné znamení znovuzrození, jako když později byla Abrahamovi přikázána obřízka, a jaké bylo, bylo-li vůbec. Přesto udávají, že i ti nejdávnější lidé Bohu obětovali. XV.17 O dvou otcích a předcích, zplozených jediným rodičem Jestliže Adam byl praotcem obojího rodu, to znamená obce pozemské i obce nebeské, pak po zabití Ábela, jehož vražda představuje úžasné tajemství, se stali praotci obou rodů Kain a Seth. V jejich dětech se začaly jasně projevovat vlastnosti těchto dvou obcí v lidstvu. Sethův rodokmen neobsahuje jméno žádné ženy, kdežto v Kainově rodokmenu jsou uvedeny u posledního otce Lámecha jeho manželky Ada a Sella, aby se naznačilo, že pozemská obec bude až do svého konce tělesná, totiž pocházející ze spojení mužů se ženami.

XV.18 Co znamenali Ábel a Seth a Enos, pokud se týče Krista a jeho tajemného těla, tj. Církve Sethovi se narodil syn, jemuž dal jméno Enos, ten začal vzývat jméno Páně. 387 Tady se hlásí ke slovu pravda, neboť člověk, syn vzkříšení, žije v naději388, dokud putuje tady v cizině, když s nadějí vzývá jméno Boží, a tak obec Boží se rodí z víry v Kristovo vzkříšení. Naopak je zlořečený od Boha, kdo vkládá svou naději v pouhého člověka,389 a tak patří do obce satanovy. XV.19 Co znamená přenesení Henocha Henoch, sedmý po Adamovi a šestý po Sethovi, byl přenesen k Bohu jako předobraz nanebevstoupení Kristova i našeho vlastního přenesení do nebes. Jeho jméno znamená Zasvěcený, a tak svatý je Základ, totiž Kristus, a svatý bude i celý Dům, totiž Církev, až nastane vzkříšení těch, kdo už nezemřou. Podobně 387

Viz 1M 4,26 Srov. Ř 8,24 389 Srov. Jr 17,5 388

Vergilius390 nazývá římskou světovládnou obec „domem Assarakovým“, neboť Římané odvozují svůj původ přes Trójany od Assaraka, a „domem Aeneovým“, protože Trójané založili Řím, přišedše do Itálie pod jeho vedením. XV. Kterak rodokmen Kainův je omezen na osm generací od Adama a v pozdějších nacházíme Noema jako desátého po Adamovi Jestliže svatopisec chtěl při výčtu generací od Adama přes jeho syna Setha dojít k Noemovi a od něho pokračovat k Abrahamovi, od něhož evangelista Matouš začíná rodokmen až ke Kristu, věčnému Králi obce Boží; pak co bylo svatopiscovým cílem při výčtu generací od Kaina? Potopou celý rod pozemské obce zahynul, ale ze synů Noemových byl zase obnoven. Rodokmen Kainův končí v osmé generaci od Adama a v sedmé od Kaina. Od Adama až po potopu se počítá podle našich rukopisů 2262 let, podle hebrejských 1656 let. Lámechův rod zahynul potopou, proto u Lamecha nebyl uveden jediný syn a nástupce jako u ostatních, nýbrž synů více, neboť nebylo jisté, kdo by byl po jeho smrti nastoupil, kdyby byl ještě mezi ním a potopou zbyl čas. A kromě toho k Lámechovi, který je sedmý od Adama, byly připojeny čtyři děti, totiž tři synové a jedna dcera, aby byl doplněn počet jedenácti, který znamená hřích: číslo jedenáct přestupující číslo deset znamená přestoupení zákona Božího. Proto ve stánku úmyluvy, jenž byl při tažení lidu Božího jakýmsi přenosným chrámem, muselo být jedenáct pokrývek z kozí srsti391, které připomínaly hříchy a kozly na levici. Tedy větev Adamova rodu, pocházející z bezbožného Kaina, je uzavřena v počtu jedenácti, jenž znamená hřích a jejž uzavírá žena jménem Naama (Rozkošná) na znamení hříchu, pro který všichni umíráme. Naopak od Adama přes Setha až do Noema vychází deset generací, a tento počet je číslem zákona Božího. A k Noemovi jsou přidruženi tři synové, z nichž jeden odpadl a druzí dva dostali od otce požehnání, a tak vychází číslo dvanáct, které se opakuje v počtu patriarchů i v počtu apoštolů, a toto číslo je vzájemným násobkem částí sedmičky, protože je tvoří 3x4 nebo 4x3. Tento obojí rod, který představuje v rozdílných rodokmenech obec zrozenců a obec znovuzrozenců, se později tak smísil a splynul, že celé lidstvo s výjimkou osmi lidí si zasloužilo zahynout ve vodách potopy. XV.21 Kterak po zprávě o Kainovu synu Henochovi následuje vyprávění o celém jeho rodu až do potopy, kdežto po zprávě o Sethovu synu Enosovi se vrací vyprávění k počátkům lidstva Kainův rod, který začíná vrahem Kainem a končí vrahem Lámechem, je doveden jen k potopě, která jej vyhubila, kdežto při zprávě o Sethovu synu 390 391

Aeneis I,284 a III,97 Srov. 2M 26,7

Enosovi se vrací vyprávění k počátkům lidstva. Svatopisec tak začíná počítat časy znovu od Adama a pokračuje od Setha. XV.22 O pádu synů Božích, pojatých láskou k ženám cizího rodu, pročež si všichni vyjma osm lidí zasloužili zahynout potopou Obě obce, jedna těch, kdo doufají v Boha, a druhá těch, kdo doufají v sebe, se promísily, protože synové obce Boží se zahleděli do krásných dcer obce lidské. Tak s odpadnutím od největšího Doba k dobru nejmenšímu, jež není vyhrazeno ani dobrým ani zlým, nýbrž je dobrým i zlým společné, totiž k tělesné kráse a lásce, a odtud od dobrých zvyklostí obce Boží ke špatným zvyklostem obce lidské, zanechali i svou zbožnost. Tělesná krása je sice dobrem, stvořeným od Boha, ale zároveň je dobrem časným, tělesným a vnějším i nejnižším, a je milována špatně, dává-li se jí přednost před Bohem který je dobrem věčným, duchovním a vnitřním i nejvyšším. Jako když lakomec miluje zlato více než spravedlnost, pak nemá vino zlato, nýbrž lakomec. Tak je tomu i s každým tvorem: ačkoli je dobrý, může být milován i dobře i špatně; dobře, zachová-li se řád, špatně, zvrátí-li se řád. Jestliže je skutečně milován Stvořitel, to znamená, je-li milován on sám, a nikoli něco jiného místo něho, co není on, pak nemůže být milován špatně. Vždyť podle řádu musí být milována i sama láska, jíž milujeme dobře to, co máme milovat, aby v nás byla ctnost, jíž se dobře žije. Krátkým a výstižným výměrem ctnosti je totiž řád v lásce392. Synové obce Boží však tehdy zvrátili řád lásky, protože se odvrátili od Boha k dcerám obce lidské, avšak mnozí se domnívají, že to nebyli lidé, nýbrž andělé, kteří také nesou název synové Boží. XV.23 Zda lze věřit, že andělé, svou podstatou duchovní bytosti, byli jati láskou ke sličným ženám a že s nimi vstoupili do manželství, z něhož vzešli obři Tuto otázku, zda andělé, jsouce duchy393, mohou se tělesně stýkat se ženami, jsme zatím ponechali nerozřešenou394, avšak Písmo svaté dosvědčuje, že andělé se lidem zjevili v tělech, jež byla nejen viditelná, ale i hmatatelná. Hojně je rozšířena také pohanská pověra, že Silvánové a Panové často obtěžují ženy a chtějí, aby s nimi souložily, ba i toho dosahují. Neosměluji se rozhodnout o tom, zda někteří zlí duchové v tělech ze vzdušeného živlu mohou mít styk se ženami a zda ženy by to cítili, neboť i tento živel je vnímán tělesně, je-li uváděn v pohyb vějidlem. Nevěřím však, že by takto mohli poklesnout svatí andělé Boží, to jen odpadlí andělé i se svým knížetem ďáblem, jež ze závisti strhl do hříchu prvního člověka lstí hadovou, ti podle svědectví apoštola Petra 395 také 392

Srov. Pís 2,4 Srov. Ž 104,4 // Žd 1,7 394 Srov. III, 5 395 Srov. 2Pt 2,4 393

byli svrženi s nebe do žaláře, kde čekají na potrestání v den posledního soudu. Myslím však, že šlo o syny obce Boží a dcery obce lidské, ostatně Písmo svaté někdy označuje jako anděly také lidi396, jako např. proroka Malachiáše nebo Jana Křtitele. Sedmdesát překladatelů, o nichž právem věříme, že přijali prorockého ducha, takže jestliže jeho vlivem něco změnili nebo vyjádřili jinak než v původním textu, pak i to je nepochybně božským výrokem, neboť i lidé jsou v žalmu397 označeni jako bohové a synové Nejvyššího. Všichni jsou totiž syny Božími, a tak jsou synové zároveň i bratry svých otců. A že Henoch, sedmý po Adamovi, z božského vnuknutí něco napsal, to popřít nemůžeme, protože to říká398 apoštol Juda, ale jeho spis není v seznamu kanonických Písem, protože nebyl řádně opatrován ani uznán za spolehlivý. A tento Henoch mluví o obrech v tom smyslu, že jejich otci nebyli lidé, nýbrž andělé. Nepochybné je, že před potopou na zemi žili obři, že jich bylo mnoho, že patřili do lidské společnosti a do pozemské obce a že pro svou zkaženost všichni zahynuli, jak dosvědčuje 399 prorok Baruch. XV.24 Jak máme rozumět slovům, jež vyřkl Bůh o těch, kdo měli zahynout, že jejich dnů bude sto dvacet let Tento výrok nesmíme brát jako Boží předpověď, že od této chvíle lidský věk nepřekročí sto dvacet let, neboť i po potopě lidé žili i déle než pět set let. Jde o lhůtu k pokání, neboť lidem zbývalo před potopou sto dvacet let, po jejichž uplynutí přišla potopa. A je oprávněn předpoklad, že potopa přišla až tehdy, když na zemi už nebyl žádný člověk, který by si takovou smrt nezasloužil, ačkoli ani takový způsob smrti nemůže sám o sobě nikomu způsobit něco, co by mu mohlo uškodit i po smrti. XV.25 O Božím hněvu, který nerozněcuje ani neznepokojuje jeho neproměnný klid Hněv u Boha není znepokojením ducha, nýbrž soudem, jímž se hříchu ukládá trest. Boha nemrzí nějak skutek tak, jako člověka, a jeho rozhodnutí o věcech je tak pevné, jako je jeho předzvědění jisté. Písmo svaté toho slova používá proto, aby děsilo pyšné a burcovalo netečné, aby cvičilo hledající a živilo chápající, a toho by nedosáhlo, kdyby se napřed nesnížilo a nestoupilo k padlým. A oznamuje-li záhubu zvířatům pozemským a létajícím, označuje tím velikost budoucí pohromy, a nehrozí záhubou nerozumným zvířatům, jako by i ona byla zhřešila. XV.26 O tom, že archa, kterou podle příkazu Božího měl vystavět Noe, 396

Srov. Mal 2,7; Mk 1,2 Srov. Ž 82,6 398 Srov. Ju 14 399 Srov. Bar. 3,26nn. 397

znamená ve všem Krista a jeho Církev Jestliže spravedlivému Noemovi přikázal Bůh, aby vystavěl archu, v níž by se zachránil před potopou se všemi svými, tj. se ženou, syny a snachami, i se všemi zvířaty, pak jde nepochybně o předobraz obce Boží, putující v tomto světě. To je Církev, jež dochází spásy skrze dřevo400, na němž trpěl Prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus. Rozměry archy znamenají lidské tělo: délka od temene po paty má šestkrát tolik co šířka od boku k boku a desetkrát tolik co hloubka z boku od zad ke břichu. Proto byla vystavěna archa401 o délce 300 loket, o šířce 50 loket a o výšce 30 loket. A vchod, který měla v boku,402 znamená ránu v boku Ukřižovaného, když byl proboden kopím. Proto ti, kteří k němu přicházejí, vstupují tudy, neboť odtud vyprýštily svátosti, jimiž se věřící posvěcují. Podobně ostatní věci, které se popisují při stavbě archy, jsou znamením něčeho v Církvi, například tesané dřevo znamená, že život Církve je za všech okolností stálý, jako když obrátíš kvádrovou kládu na kteroukoli stranu, a ona zůstane stát. Ale to jsme už popsali ve spise proti manichejci Faustovi403, který popíral, že by v hebrejských knihách byla nějaká předpověď o Kristu. Může se stát, že někdo vyloží tyto věci lépe než my, jen když bude tento text uvádět ve vztah s naší obcí Boží, putující v tomto špatném světě jako archa na vodách potopy a neodchýlí se od svatopiscovy myšlenky. Tři podlaží v arše404 znamenají, že všechno lidstvo bylo po potopě nahrazeny ze tří synů Noemových a že Církev se shromažďuje ze všech národů405, ze židů i pohanů. Bůh nechtěl, aby archa měla prostor jenom dole, nýbrž i nahoře a ještě nad ním. Tyto tři prostory je možné vykládat i jako tři ctnosti 406: jako víru, naději a lásku; anebo jako tři výnosy407: třicetinásobný, šedesátinásobný, ba i stonásobný; anebo jako nejníže čistotu manželskou, nad ní vdovskou a ještě nad ní panenskou. To bych řekl i o všem ostatním, co potřebuje výklad, protože platí, že i když se to nevykládá na jediný způsob, přece to musí být uvedeno v soulad s jedinou a jednotnou katolickou vírou. XV.27 O arše a o potopě a o tom, že nelze souhlasit s těmi, kteří uznávají pouhou historii bez obrazného významu, ani s těmi, kdo hájí pouze předobrazy a odmítají historickou pravdu Nikdo si nesmí myslet, že tyto věci byly sepsány zbytečně, anebo že v nich máme hledat pouhou dějinnou pravdu bez obrazného významu, anebo že jde o pouhý obraz bez dějinné pravdy, nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Jsou i 400

Srov. 1Tm 2,5 Srov. 1M 6,15 402 Srov. 1M 6,16 403 Srov. XII, 14 404 Srov. 1M 6,16 405 Srov. Ř 3,9 406 Srov. 1K 13,13 407 Srov. Mt 13,8 401

takoví, kteří říkají, že ať je to cokoli, nepatří to do církevního proroctví. Tyto svaté knihy byly přece s takovou zbožností opatrovány po tisíce let a byly napsány s takovým přísným zachováváním řádné posloupnosti, že není myslitelné, aby neobsahovaly dějinnou pravdu nebo neměly obrazný význam pro náboženství. Někteří pochybovači například namítají, že Bůh mohl zvířata po potopě obnovit takovým způsobem, jakým je stvořil, a že tedy nemusela vcházet do archy, nečistá zvířata po dvou a čistá po sedmi, když ta i ona mohla být zachována jinak. A mají další námitky, jako například že stoupající voda nemohla převýšit hory o patnáct loket408, že archa nemohla pojmout takové množství zvířat, že tak mohutná archa nemohla být sroubena z klád spojených lištami, skobami, hřeby a klihem a že by ji ani stoupající voda pro její mohutnost nemohla nadzvednout; anebo se pozastavují nad tím, jakou potravu měla masožravá zvířata, a říkají, že bezmasé pokrmy jim nemohly vyhovovat. A někteří nechtějí vidět, že národy čisté i nečisté naplnily Církev, totiž židé a pohané, ani jiné předobrazy.

XVI. kniha (Má 43 kapitoly.) 408

Srov. 1M 7,20

XVI.1 Nalézáme-li po potopě od Noema až po Abrahama nějaké rodiny lidí, žijících podle Boha Dále budeme zkoumat příběh obou obcí, totiž té pozemské žijící podle člověka a té nebeské žijící podle Boha, v době po potopě světa. Z výroků Písma svatého nelze bezpečně zjistit, zda svatá obec po potopě pokračuje nepřetržitě nebo zda její trvání bylo přerušováno obdobími bezbožnosti. Po Noemovi už nenacházíme až po Abrahama nikoho, kdo by byl nepochybným božským výrokem pochválen pro zbožnost, ledaže Noe své dva syny nejstaršího Sema a prostředního Jafetha vyznamenal požehnáním a předvídal to, co se mělo stát mnohem později. XVI.2 Co bylo prorocky předobrazeno v synech Noemových Jak říká apoštol409, musí být i bludy, aby mezi vámi bylo vidět ty, kdo se osvědčili. A také je psáno410, že vzdělaný syn bude moudrý, a nerozumného budou mít za sluhu. O těch, kteří nosí jméno křesťané, a přitom vedou zkažený život, je řečeno, že podle plodů budou poznáni, podobně jako nejmladší Cham byl od svého otce Noema zlořečen ve svém synu Kenaánovi. Utrpení Kristovo bylo naznačeno i nahotou Noemovou, kterou oba starší synové, Sem a Jafeth, totiž židé a pohané, uctivě zakryli, když si přehodili na záda plášť, vešli s odvrácenou tváří a nahotu svého otce Noema zakryli, aniž spatřili to, co v uctivosti zakryli. Plášť je tajemství a záda jsou vzpomínkou na minulé události, neboť v utrpení Kristově na jedné straně uctíváme, co pro nás učinil, a na druhé straně se odvracíme od zločinu židů. Vinicí Boží byl dům izraelský 411, z té vinice Kristus přijal tělo, aby mohl trpět, a opojil se, to znamená, že trpěl, a byl obnažen ve svém domě, to znamená, že při jeho utrpení vinou národa svého těla se ukázala jeho slabost412. Toto tajemství hlásají bezbožní jen vnějším způsobem zvukem svého hlasu jako Cham, kdežto zbožní toto tajemství žijí a zkoušejí také vnitřním způsobem jako Sem a Jafeth. A tak Duch Boží skrze svatopisce vypravuje věci, které jsou nejen vylíčením minulosti, ale i předpovědí budoucnosti. Tyto věci se vztahují nejen k obci Boží, ale říká se tu něco i o lidech, kteří nejsou jejími občany, aby ve srovnání s nimi obec Boží vynikla nebo měla nějaký užitek. Po Abrahamovi nejsou však uváděni úplně všichni spravedliví lidé, protože by to bylo příliš dlouhé a stalo by se tak spíše z historické pečlivosti než z prorocké prozřetelnosti. Není pravda, že všechny vypravované události nutně něco naznačují, ale pro ty věci, které něco znamenají, se připojí také ty, které neznamenají nic. Jako zemi rozrývá jenom rádlo, ale je třeba i ostatních částí pluhu; a jako na citeře se vyluzuje melodie jenom ze strun, ale je třeba i ostatních součástek nástroje; tak i v prorockých 409

1K 11,19 Př 10,5 411 Srov. Iz 5,7 412 Srov. 2K 13,4; 1K 1,25 410

dějinch se mluví také o věcech, které jsou bezvýznamné, ale s významnými předobrazy mají souvislost a jsou s nimi spjaty. XVI.3 O potomstvu tří synů Noemových Podle rodokmenu Noemův syn Jafeth, o němž se v tomto díle čte, že byl nejmladší, ačkoli nejmladší byl Cham, měl sedm synů; od prvního syna tři vnuky, od druhého syna čtyři vnuky; to je dohromady čtrnáct potomků. Noemův syn Cham, o němž se v tomto díle čte, že byl prostřední, ačkoli byl nejmladší, měl čtyři syny; od prvního syna šest vnuků a dva pravnuky, od druhého syna osm vnuků, od čtvrtého syna dvanáct vnuků; to je dohromady dvaatřicet potomků. Mezi Chamovy potomky patřil také Chúsův syn Nimrod, jehož království v zemi Šineáru později ovládli potomci Semovi. Noemův nejstarší syn Sem měl pět synů; od pátého syna čtyři vnuky, od třetího syna vede rodokmen Kristův přes vnuka Saleho, pravnuka Hebera, od něhož pochází název Hebrejů, a prapravnuka Falega, jehož bratrem byl Jektán, jenž měl třináct synů; to je dohromady dvacetšest potomků. Všech potomků Noemových je dvaasedmdesát celkem. Z nich pochází dvaasedmdesát původních národů. Jiní synové uvedeni nejsou, ačkoli jistě nezůstali bezdětní, protože národy nezaložili a jejich potomci se vesměs přidružili k ostatním kmenům těch národů. XVI.4 O rozličnosti jazyků a vzniku Babylóna Ačkoli všechny národy měly jediný jazyk, stalo se, že v Babylóně, který založil Nemrod, stavěli jednu věž mezi ostatními jako nebetyčnou, aby se to stalo zvláštností hlavního města světovlády. Tato pyšná bezbožnost měla ponížit Boha, ale copak může Bohu uškodit sebevětší povýšení duchovní nebo tělesné? Bezpečnou a pravou cestou k nebi stoupá k Bohu jen pokora, kdežto nebezpečnou a nepravou cestou k nebi stoupá proti Bohu jen pýcha. Nemrod byl udatným lovcem před Pánem, ačkoli spíše by se mělo překládat proti Pánu, neboť řecké slovo enantion je dvojznačné a znamená nejen před, ale i proti. Podobně se říká v jednom žalmu413, klanějme se před Pánem, ale v knize Jóbově čteme414, hněváš se proti Bohu. Nemrod byl pak nejen takový lovec, který zdolává zvířata, ale i takový, který zdolává lidi. On tedy vztyčoval se svým lidem věž proti Bohu, a poněvadž ten, kdo vládne, rozkazuje pomocí jazyka, byla jeho pýcha potrestána tak, že když dával rozkazy člověku, který nechtěl rozumět, jak má poslouchat Boha, tak nyní nemohl rozumět, jak má poslouchat člověka. Tím bylo spiklenecké spojení přerušeno, a každý se stranil toho, komu nerozuměl, a přidružoval se k tomu, jemuž rozuměl, a pro zmatení jazyků byly národy rozděleny a rozptýlily se po světě, jak se to chtěl Bůh, jenž to učinil způsobem skrytým a pro nás nepochopitelným. 413 414

Srov. Ž 95,6 Jb 15,13

XVI.5 Jak Pán sestoupil, aby zmátl jazyky stavitelů věže Pán sestoupil, aby viděl město i věž, kterou vystavěli synové lidští, nikoli tedy synové Boží, nýbrž pozemská obec. Bůh se nehýbe s místa, neboť je vždycky a všude celý, avšak mluví se o jeho sestoupení, kdykoli činí něco na zemi, co jako zázračný skutek mimo obvyklý běh přírody ukazuje zvláštním způsobem na jeho přítomnost. A vidí-li něco, nedozvídá se o tom až v ten okamžik, neboť nikdy nemůže o něčem nevědět, nýbrž o jeho vidění a poznání v čase se mluví, když něco dává vidět a poznat. Bůh tedy dal to město i tu věž vidět, když ukázal, jak velice se mu nelíbí. (Výroky v 1. osobě množného čísla pak znamenají, že trojjediný Bůh činí všechno tak, že Otec činí všechno skrze Syna v Duchu svatém. Podle sv. Augustina může se tomu rozumět i tak, že Bůh sestoupil, protože sestoupili jeho andělé, ve kterých přebývá a skrze něž pracuje jako skrze svoje služebníky, kteří jsou Božími spolupracovníky.415) XVI.6 Jak máme chápat řeč, kterou Bůh hovoří k andělům I tehdy, když byl stvořen člověk, bylo možné slova 416 „Učiňme člověka“ vztahovat k andělům, protože neřekl „Učiním“, avšak poněvadž následuje „k našemu obrazu podle naší podoby“ a člověk nebyl stvořen k obrazu andělskému ani obraz andělů a obraz Boží není tentýž, jedině správné je vztahovat toto množné číslo k nejsvětější Trojici, neboť následují ještě slova417 „A stvořil Bůh člověka ke svému obrazu podle své podoby, k obrazu Božímu (podle podoby Boží) ho stvořil, muže a ženu je stvořil.“ Andělé nejsou sami sobě pravdou, nýbrž pohybují se k Pravdě jako ke zdroji života, aby to, co sami ze sebe nemají, přijali od ní. Přicházejí tedy k Bohu svatými hnutími, to znamená zbožnými myšlenkami, jimiž se Boha jakožto neproměnné Pravdy dotazují, a toto hnutí, jímž přicházejí, je u nich nepohnuté, neboť neodcházejí. Bůh nemluví k andělům tak, jako my lidé mezi sebou nebo s Bohem či s anděly, anebo sami andělé s námi či Bůh s námi jejich prostřednictvím, nýbrž svým nevýslovným způsobem, nám se to však označuje naším způsobem. Vyšší promluvou Boží před jeho skutkem je nezměnitelný důvod toho skutku, který nemá znějící a pomíjející hlas, nýbrž věčně trvající a časně působící moc. Tím hovoří ke svatým andělům, a jinak zase hovoří k nám, kteří jsme daleko za nimi. A kdykoli i my zachycujeme vnitřním sluchem něco z takové mluvy, blížíme se andělům. Buď neproměnná Pravda hovoří svým nevýslovným způsobem k mysli rozumného tvora sama od sebe, anebo hovoří skrze proměnlivého tvora 415

1K 3,9 1M 1,26 417 1M 1,27 416

duchovými představami k našemu duchu nebo hmotnými hlasy k našemu hmotnému sluchu. XVI.7 Zda i na ostrovy od země nejvzdálenější se dostala zvířata všeho druhu z počtu těch, která byla zachráněna před potopou světa v arše Jak se dostala zvířata všeho druhu, o která lidé nepečují a která se udržují jenom pářením, po potopě světa i na vzdálené ostrovy? Můžeme si myslet, že tam doplavala, ale to platí jen u těch nejbližších ostrovů. Některé ostrovy jsou však od souše tak velice vzdálené, že na ně by zřejmě žádné zvíře nemohlo doplavat. Je proto pravděpodobné, že je lidé přivezli s sebou, anebo mohli být na Boží příkaz či dovolení přeneseni od andělů. XVI.8 Zda z potomstva Adamova nebo synů Noemových vzešly nějaké zrůdné druhy lidí O takových vypravují pohanské dějiny, např. že někteří mají jediné oko uprostřed čela, jiní zase mají postavu zvíci lokte, jimž Řekové říkají Pygmejové podle pygmé = loket; a ještě jiní mají přirození obojího pohlaví a říká se jim androgynové či hermafroditové. Avšak tomu není třeba věřit: a to, co je o takových zrůdných kmenech jako jsou Skiopodové418 nebo Kynokefalové419 napsáno, buď není vůbec pravda, anebo jestliže to je pravda, pak to nejsou lidé nebo jsou to přece lidé pocházející od Adama. Jisté je, že kdekoli se narodí člověk, jde o rozumného smrtelného živočicha, ať už má jakoukoli tělesnou podobu či barvu, vymykající se naší běžné smyslové zkušenosti, a jakkoli silnou přirozenost s jakoukoli vlastností. Nikdo z věřících nebude na pochybách, že pochází z jednoho prvostvořeného praotce. Neboť Stvořitelem všech je Bůh, který sám ví, kde a kdy má nebo měl co stvořit a z jakých podobných či rozličných části setkat krásu vesmíru. Víme, že se rodí lidé, kteří mají na rukou i na nohou více prstů než pět, ale tato odchylka je nepatrná a bylo by bláhové, kdyby si někdo snad myslel, že se Stvořitel v počtu lidských prstů spletl, jakoby nevěděl, proč to udělal. Podobně i když se vyskytne větší odchylka: on ví, co učinil, a nikdo nemá právo jeho skutky hanět. XVI.9 O tom, lze-li věřit, že na nižší části země, která leží proti našim sídlům, jsou protinožci Protinožci jsou lidé na protilehlé části země, kde slunce vychází, když u nás zapadá, a říká se o nich, že mají chodila obrácena proti našim chodidlům, ale tomu se nedá věřit. Jde o jakýsi úsudkový dohad: naše země se prý vznáší uvnitř nebeské klenby, a proto má zrovna jako svět místo nejnižší i střední, a tak druhá 418

Bájný kmen lidí, kteří mají obě šlapky na jediném hnátu, v podkolení ho neohýbají a jsou úžasně rychlí; říká se jim Skiopodové, protože za horka leží naznak na zemi a chrání se stínem (skia) vlastních nohou (podes). 419 Bájný kmen lidí, kteří mají psí hlavy (kynos kefalai) a štěkají.

polovina země, která je dole, nemůže být neobydlena. Nepřihlížejí k tomu, že i kdyby se věřilo nebo dokázalo, že svět má podobu oblou či kulatou, ještě z toho neplyne, že země není na té straně také pokryta vodou, a i kdyby byla suchá, není proto hned nutné, aby tam byli lidé, kteří by plavbou zdolali nesmírný oceán a dostali se z této strany na onu stranu a usídlili se tam. Údaje Písma svatého o minulosti je hodné důvěry a na žádný způsob, protože jeho předpovědi se plní. Mezi národy, které se rozptýlily z jednoho lidu a rozdělily se na 72 kmenů a jazyků, nalézejme Boží obec, putující po světě, která se zachránila v arše Noemově a zachovala se v synech Noemových. XVI.10 O potomstvu Semovu, ve kterém pokračuje posloupnost obce Boží, táhnoucí se od Adama Jako před potopou nám ukazoval obec Boží rodokmen Setův, tak po potopě nám ji ukazuje rodokmen Semův. Písmo svaté uvádí počet let, kdy kdo zplodil syna a jak dlouho žil. Semovi byly 102 roky, když zplodil Arfaxáda; Arfaxádovi bylo 135 let, když zplodil Saleho; Salemu bylo 130 let, když zplodil Hebera; Heberovi bylo 134 let, když zplodil Falega, za jehož dnů byla země rozdělena; Falegovi bylo 130 let, když zplodil Reúa; Reúovi bylo 132 let, když zplodil Sarúga; Sarúgovi bylo 130 let, když zplodil Náchora; Náchorovi bylo 79 let, když zplodil Thareho; Tharemu bylo 70 let, když zplodil Abrahama. Víme-li, ve kterém roce kdo zplodil syna, můžeme spočítat roky od konce potopy až po Abrahama: výsledek činí 942 let podle překladu sedmdesáti. Zato v hebrejských rukopisech to dělá méně let, což nedovedou vysvětlit vůbec nebo jen velice těžko. Ještě před stavbou města a věže trvala nejen pravá zbožnost v obci Boží, ale už předtím byla skryta a trvala bezbožnost, která se stala časem zjevnou a zcela převládla za dnů Nemroda, mocného lovce proti Bohu. Ačkoli všichni sešli s cesty a nekonali dobro420, přesto Bůh hledal, kdo je rozumný a hledá jeho vůli421, přesto i tehdy tady byl Boží lid. XVI.11 O tom, že původně lidé užívali toho jazyka, který byl později podle jména Heberova nazván hebrejským; a o tom, v čím rodě zůstal, když nastala rozličnost jazyků Jako tehdy, když všichni měli jediný jazyk, nechyběli proto synové zkázy; stejně ani tehdy, když lid byl rozdělen za pýchu a bezbožnost v různé národy různých jazyků, nescházel tady pokorný a zbožný dům Heberův, ve kterém zůstal jazyk, dříve společný všem, jehož se trest Boží nedotkl a který bylo třeba odlišit vlastním jménem hebrejský od ostatních jazyků až později. Jako Heber dal jméno svému synu Falegovi, znamenající rozdělení, tak dal jméno i tomuto

420 421

Ž 14,4; 53,4 Ž 14,3; 53,3

jazyku. Tento jazyk se udržel jedině v lidu Božím jako by v posvátné posloupnosti, nebyl předán všem potomkům Heberovým ani Abrahamovým. XVI.12 O časovém mezníku v Abrahamovi, od něhož se spřádá nová řada posvátné posloupnosti Po praotci Abrahamovi začíná být věhlas obce Boží patrnější a u něho čteme jasnější božská zaslíbení, která se nyní naplňují v Kristu. Abraham se narodil v Chaldejském Uru. Tato země patřila k assyrskému království. Tehdy u Chaldejců bujely bezbožné pověry, podobně jako tomu bylo u jiných národů, a dům Abrahamova otce Thareho byl jediným, kde se zachovala úcta k jedinému pravému Bohu a také hebrejský jazyk, ačkoli pohanská nákaza zasáhla i Thareho422, podobně jako tomu bylo u lidu Božího v Egyptě. Ostatní z potomstva Heberova postupně přecházeli v jiné jazyky a v jiné národy.

XVI.13 Co asi způsobilo, že při Thareově stěhování z Chaldeje do Mezopotámie není žádná zmínka o jeho synu Náchorovi Vypravuje se v Písmu svatém, že Thare s rodinou opustil Chaldeu, přišel do Mezopotámie a usadil se v Chárranu: „ I vzal Thare svého syna Abrama a svého vnuka Lota, syna Háranova, a svou snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyvedl je z Chaldejského Uru, aby se odebrali do země Kenaán; i přišli až do Chárranu a tam se usadili.“423 Mlčí se však o jeho synu Náchorovi, jehož manželkou byla Melcha, jako by ho s sebou nevzal, ale později, když Abraham poslal svého služebníka Elíezera pro manželku svému synu Izákovi, vychází najevo424, že Náchor se usadil v Mezopotámii. Proč se tedy Písmo svaté o něm nezmiňuje, ačkoli říká, že s Abrahamem šli jeho manželka Sáraj, jeho otec Thare a jeho synovec Lot? Zajisté proto, že Náchor odpadl od otcovy i bratrovy víry a chytil se chaldejské pověry. Ostatně čteme v knize Judit425, že Thareho dům byl od Chaldejců pronásledován pro víry v jediného pravého Boha, což byl také důvod, proč odešli do Chárranu. XVI.14 O věku Thareho, který naplnil čas svého života v Chárranu 422

Srov. Joz 24,2 1M 11,31 424 Srov. 1M 24,10 425 Jdt 5,5nn. 423

Thare zemřel v Chárranu ve věku 205 let.426 Podle jiných zpráv zemřel již ve věku 145 let, což by znamenalo, že Abraham opustil Chárran až po otcově smrti427. Řada od Adama k Noemovi a odtud až po Abrahama neuvádí nikoho bez údaje let jeho života. XVI.15 O době Abrahamova odchodu, když na Boží příkaz vyšel z Chárranu Po zmínce o Thareho smrti čteme v Písmu svatém, že Abraham na Boží příkaz vyšel z Chárranu428, což nemůže být pravdivý údaj, kdyby se Thare dožil 205 let, a proto správnější je údaj, že se dožil jen 145 let. Jinak by se Písmo svaté vracelo k tomu, co už opustilo, jako je tomu v případě, když vypočítává Noemovy vnuky a pak říká, že celá země mluvila jedním jazykem a stejnými slovy429, a tak se vyprávění vrátilo k tomu, co už přešlo. XVI.16 O pořadí a vlastnosti Božích zaslíbení, která byla dána Abrahamovi První zaslíbení dané od Boha Abrahamovi zní takto 430: „Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva i z domu svého otce a pojď do země, kterou ti ukáži. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti a učiním velikým tvé jméno i budeš požehnaný. Žehnat budu těm, kdo žehnat budou tobě, a zlořečit budu těm, kdo zlořečit budou tobě; a v tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ První část (jdi do země, kterou ti ukáži, a učiním z tebe veliký národ) slibuje Abrahamovým potomkům, že obdrží zemi Kenaán; druhá část (v tobě budou požehnána všechna pokolení země) je vzácnější a duchovní a týká se všech národů, které budou kráčet ve stopách jeho víry. Tehdy Abrahamovi bylo 75 let, když vyšel z Chárranu.431 Písmo svaté neuvádí obsah zjevení, který byl dán Abrahamovi ještě v Chaldejském Uru, i když je jisté, že se mu Bůh zjevil už tam, „ještě než se usadil v Chárranu“432. Eusebius ve své kronice počítá roky od tohoto zaslíbení a dovozuje, že z Egypta se vyšlo po 430 letech, když byl dán Zákon Mojžíšův, jak to připomíná apoštol Pavel.433 XVI.17 O třech vynikajících pohanských říších, z nichž jedna, assyrská, obzvláště vynikala už za Abrahamova narození V téže době existovaly tři vynikající pohanské říše, ve kterých se pod vládou padlých andělů obzvláště rozvíjela obec synů země, žijících po lidsku: totiž 426

Srov. 1M 11,32 Srov. Sk 7,4 428 Srov. 1M 12,1 429 Srov. 1M 11,1 430 1M 12,1-3 431 1M 12,4 432 Sk 6,2 433 Ga 3,17 427

sikyonská434 v Evropě, egyptská v Africe a assyrská v Asii. Nejmocnější z nich byla říše assyrská, neboť král Ninus, syn Belův, jí podrobil všechny asijské národy kromě Indie. Panoval v Babylóně po smrti svého otce Bela, který tam panoval jako první po dobu 65 let. Ninus vládl 52 let a na trůně seděl již 43 let, když se narodil Abraham; to bylo asi v roce 1200 před založením Říma, jakéhosi to druhého Babylónu na západě. Asií se nemyslí jedna kolonie ve větší Asii, to je menší či malá Asie, nýbrž celá Asie jako světadíl, jeden ze tří: Asie, Evropy a Afriky. Polovinu světa zaujímají Evropa a Afrika na západě, druhou polovinu Asie sama na východě. Evropa sahá od severu k západu, Afrika od západu k jihu a Asie od jihu přes východ k severu. XVI.18 O druhé Boží předpovědi Abrahamovi, ve které se jemu a jeho potomstvu slibuje země Kenaán Když tedy Abraham vyšel z Chárranu ve věku 75 let po smrti svého otce Thareho ve věku 145 let, ubíral se do země Kenaán se svou manželkou Sárají a se svým synovcem Lotem. U Sichemu se mu zjevil Bůh a řekl mu: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“435 Zde není řeč o potomstvu, ve kterém se stal otcem všech národů, nýbrž jen o potomstvu, ve kterém se stal otcem celého národa Izraele, neboť toto potomstvo zemi Kenaán ovládlo. XVI.19 Jak Bůh v Egyptě uchránil čistotu Sáry, o které Abraham řekl, že to není jeho žena, nýbrž sestra Když byl Abraham v době hladu nucen jít do Egypta436, řekl tam o své žen, že je to jeho sestra, aniž by lhal. Sára byla totiž nejen jeho ženou, ale i jeho poloviční sestrou. O manželství s ní Abraham pomlčel, avšak nezapřel je, a tak přenechal ochranu manželčiny cti Bohu a jako člověk se chránil lidských nástrah. Kdyby se totiž byl nechránil, jak jen mohl, spíše by Boha pokoušel než v něho doufal. Nakonec se stalo, co Abraham od Boha očekával, neboť faraón si ji vzal za ženu, ale byl zasažen těžkými ranami, takže ji vrátil manželovi. Nebyla poskvrněna cizím chtíčem, protože ty těžké rány v tom faraónovi zabránily. XVI.20 O rozchodu Lota s Abrahamem, na kterém se po dobrém dohodli A když se Abraham vrátil z Egypta na místo, odkud byl přišel, odešel od něho jeho synovec Lot do sodomské země, a to po dobrém. 437 Zbohatli totiž a měli mnoho pastýřů, kteří se navzájem nesnášeli, a proto předešli svárům mezi svými 434

Sikyón je starořecké město na severu Peloponnésu. Prvním králem tohoto městského státu podle údajů v Illiadě byl Adrastos. Sikyón zde asi zastupuje všechny řecké státy. Po zničení Korinthu Římany v r. 146 př.Kr. jeho význam poněkud vzrostl. (Korinth byl obnoven až v r. 44 př.Kr. jako římská kolonie pod názvem Colonia Laus Julia Corinthiensis). 435 1M 12,7 436 Srov. 1M 12,10nn. 437 Srov. 1M 13,5-12

čeleděmi, aby z toho nevznikl nějaký spor i mezi nimi. Při pokojném narovnání, když se má rozdělit něco z pozemských statků, starší dělí a mladší si vybere. XVI.21 O třetím zaslíbení Božím, ve kterém se Abrahamovi a jeho potomstvu na věky připovídá zaslíbená země Kenaán Když se tedy Abraham a Lot rozešli a usídlili se každý jinde, dostalo se Abrahamovi v zemi Kenaán třetího božského zaslíbení 438: „Pozvedni své oči a pohleď s místa, na němž nyní jsi, na sever a na jih, na východ a na západ. Všechnu tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až na věky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země; může-li kdo z lidí sečíst prach země, pak bude moci také spočítat tvé potomstvo. Vstaň a projdi tuto zemi na délku i na šířku, neboť hodlám ti ji dát.“ I zde je obsaženo zaslíbení, které Abrahama učinilo otcem národů, a sice ve slovech, že jeho potomstva bude jako prachu země. Jde o hyperbolu, která spočívá v tom, že věc vyslovená má mnohem větší rozsah než věc naznačená. Vždyť počet písečných zrnek je nesrovnatelně větší, než jaký může být počet všech lidí od Adama až do konce světa, tím spíše než počet Abrahamových potomků nejen z národa izraelského, ale i z následovníků jeho víry. Je-li s množstvím zemského písku, pro člověka nesčíslným, srovnáván počet jeho tělesných synů, jimiž jsou Izraelité, tím spíše počet jeho synů duchovních, jimiž jsou křesťané, a tak se dá tomu rozumět tak, že tu bylo zaslíbeno obojí potomstvo. XVI.22 Jak Abraham zvítězil nad nepřáteli Sodomských, přičemž osvobodil ze zajetí Lota a kněz Melchisedech mu dobrořečil Po třetím zaslíbení Abraham přesídlil na jiné místo téže země, a to vedle doubravy Mambre, jež byla v Hebronu. A když čtyři králové vedli válku proti pěti a sodomský král byl poražen, zajali Abrahamova synovce Lota s jeho rodinou a pobrali jeho majetek. Abraham proto vytáhl do boje se svými 318 služebníky, pronásledoval nájezdníky a porazil je, a tak Lota osvobodil. Z kořisti si nechtěl vzít nic a ponechal ji sodomskému králi, který mu ji nabídl. Ale dostal požehnání od Melchisedecha, jenž byl knězem Boha Nejvyššího a u něhož se vyskytuje nekrvavá oběť chleba a vína; mnoho významného je o něm napsáno v listě Židům, neboť knězem na věky podle řádu Melchisedechova je Kristus 439. Není knězem podle řádu Áronova, který měl být zrušen v záři těch věcí, jež byly nastíněny náznaky.

438 439

1M 13,14-17 Ž 110,4

XVI.23 O slibu Páně Abrahamovi, že jeho potomstvo bude rozmnoženo na počet hvězd; a věře tomu byl ospravedlněn, maje ještě předkožku Tehdy promluvil Bůh ve vidění k Abrahamovi a zaslíbil mu ochranu a hojnou odměnu440: „Neboj se, Abrame, já jsem ochráncem tvým a odměna tvoje (bude) přehojná.“ Bezdětný Abraham se obával, že jeho dědicem se stane Elíezer z Damašku, syn správce jeho domu, a Bůh mu ihned zaslíbil dědice a dodal, že jeho potomstva bude jako nebeských hvězd. To ukazuje spíše na potomstvo povýšené do nebeské blaženosti, neboť co jsou nebeské hvězdy proti pozemskému prachu? Nemůžeme je sečíst, ba ani nemůžeme je všechny vidět. Zde stojí i věta, na kterou upozorňuje apoštol Pavel441: „Abram Bohu uvěřil a bylo mu to přičteno ke spravedlnosti.“ Věřícímu Abrahamovi byla víra připočtena ke spravedlnosti, když ještě nebyl obřezán, aby se obřezaní nechlubili a nebránili neobřezaným národům v přístupu k víře. XVI.24 O významu oběti, kterou Abraham podle příkazu Božího přinesl, když byl požádal o poučení o tom, čemu uvěřil Když se Abraham zeptal Boha, podle čeho pozná, že bude dědicem kenaánské země,442 Bůh mu řekl443: „Vezmi pro mne tříletou krávu, tříletou kozu, tříletého berana, hrdličku a holubici.“ Abraham to všechno pro něho vzal, rozpůlil to a položil jednotlivé poloviny na dvě strany proti sobě, ptáky však nerozpůlil.444 Na mrtvá těla se slétali ptáci a Abraham je zaháněl. 445 Před západem slunce na Abrahama padl děs a mrákota446 a tehdy mu Bůh řekl447: „Věz předem, že potomstvo hostem bude v cizí zemi, bude porobeno a utiskováno čtyři sta roků. Ale já budu soudit národ, kterému budou sloužit, načež vytáhnou s velikým jměním. Ty však se odebereš v pokoji k otcům svým a pochován budeš u vysokém stáří. Ve čtvrtém koleně se sem (potomci tvoji) navrátí; neboť dosud nejsou nepravosti Amorrhejských dovršeny.“ Po západu slunce se objevila kouřící výheň a ohnivé plameny, které prošly středem těch polovin. 448 Toho dne Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu449: „Potomstvu tvému dám tuto zemi od Egyptského potoka až po veletok Eufrat, zemi Kinejských a Kenezejských, Kedmonejských, Hetejských, Ferezejských, Rafaovců, Amorrhejských, Kananejských, Gergesejských a Jebusanů.“ To všechno se stalo proto, aby 440

1M 15,1 1M 15,6; Ř 4,22 442 Srov. 1M 15,7-8 443 1M 15,9 444 1M 15,10 445 1M 15,11 446 1M 15,12 447 1M 15,13-16 448 Srov. 1M 15,17 449 1M 15,18-21 441

Abrahamovi bylo přidáno ve vidění nějaké podobenství na potvrzení Božího zaslíbení. Kráva snad znamenala lid, nesoucí jho zákona; koza tentýž lid, který zhřeší; beran zase tentýž lid, který bude kralovat. Ta zvířata byla tříletá, aby se naznačilo trojí období: od Adama po Noema, od Noema po Abrahama a konečně od Abrahama po Davida jakožto dětství, mládí a zralý věk lidu Božího. Přidání hrdličky a holubice, nevinných a prostých ptáků, naznačovalo duchovní lidi v něm, protože tělesní lidé jsou rozdělení, kdežto duchovní nejsou, a sice bez ohledu na to, zda se buď straní světského ruchu jako hrdličky, anebo v něm žijí jako holubice. Ptáci, slétající se na mrtvá těla, znamenají zlé duchy, hledající v rozdělení světských lidí kořist pro sebe. Abraham, který u těch mrtvých těl seděl a zaháněl ptáky, značí vytrvalost pravých věřících až do konce i mezi těmi roztržkami tělesných lidí, zvláště pak za vlády Antikristovy. Děs a mrákota před západem slunce je předobrazem konce časů, kdy věřící budou mít velký strach a prožijí velké soužení.450 Čtyři sta let poroby je uvedeno zaokrouhleně místo čtyř set třiceti let.451 Oheň po západu slunce varuje, neboť tělesní lidé budou v poslední den na konci časů tohoto světa souzeni ohněm. Egyptským potokem452 se nemyslí Nil (veliká řeka egyptská), nýbrž potok (malá řeka egyptská), který dělí Egypt od Palestiny a u kterého leží osada Rhinokorura453.

XVI.25 O Sářině služce Hagaře, kterou Sára dala Abrahamovi za ženinu Odtud začíná doba Abrahamových synů, jednoho ze služky Hagary a druhého ze svobodné Sáry. Vinu za tuto ženinu nesmíme uvalovat na Abrahama, použil jí totiž ke zplození potomka, nikoli k ukojení chtíče, a nestalo se tak proti vůli manželky, nýbrž spíše podle jejího přání, jak praví apoštol 454, že muž nemá moc nad svým tělem, nýbrž jeho manželka. Neplodná manželka chtěla porodit syna z plodné služebnice, když byla neplodná a nemohla rodit sama, a tak nesledovala hříšný svod, nýbrž přirozený plod. Když pak Hagar svou neplodnou paní pohrdala a Sára to přičítala ve své ženské podezíravosti spíše svému manželovi, Abraham dal najevo, že nebyl služebným milencem, nýbrž svobodným ploditelem, neboť přijal Hagaru, aniž po ní toužil, ležel s ní, až k ní přilnul, zplodil z ní syna, aniž si ji zamiloval, a tak zachoval čistotu svého manželství se Sárou; řekl455 totiž Sáře, že její služebnice zůstává v její moci, aby 450

Srov. Mt 24,21 Srov. Ga 3,17 452 Srov. Iz 27,12 453 Též Rhinocolura; dnešní El-Aríš (hebrejsky Sukkot), egyptské město asi se 130 tis. obyvatel 454 1K 7,4 455 1M 16,6 451

s ní tedy naložila, jak bude chtít. Jak mužně zacházel Abraham se ženami: s manželkou laskavě, se služebnicí poslušně, ale ani s jednou neslušně! XVI.26 O Boží přípovědi Abrahamovi, v níž mu slibuje v stáří syna z neplodné Sáry, činí z něho otce národů a jistotu slibu zpečeťuje mystériem obřízky Potom Hagar porodila Izmaela, v němž Abraham viděl splnění Božího slibu a jehož chtěl přijmout za vlastního, ale Bůh mu řekl 456: „Nebude on tvým dědicem, nýbrž toho budeš mít dědicem, který vzejde z tvého lůna.“ Aby si tedy Abraham nemyslel, že zaslíbeným synem bude syn služebnice, zjevil se mu Bůh znovu, když Abrahamovi již bylo 99 let a slíbil mu vlastního syna Izáka, který se narodí z jeho neplodné manželky Sáry. Proto je Izák zaslíbený syn z vyhaslého starce a neplodné stařeny, aby tím jasněji vynikla milost Boží, která se týká všech, synů i služebníků, jak to Bůh zpečetil nařízením obřízky. Vždyť co jiného znamená obřízka než obnovení přirozenosti a zbavení staroby? A co znamená osmý den jiného než Krista, který vstal z mrtvých po uplynutí týdne, to je prvního dne po sobotě? I jména rodičů se mění, Abram na Abrahama a Sáraj na Sáru, všechno je nové. I ve staré smlouvě se již rýsuje nová, než co jiného je starý zákon než skrytý nový? A čím jiným je nový než oslabením starého? Abrahamův smích je jásotem radosti, nikoli posměchem nedůvěry, a jeho nevyřčená myšlenka, že se jemu ve stu letech narodí syn a jeho devadesátiletá manželka porodí, není projevem pochybnosti, ale podivení. XVI.27 O tom, že duše chlapce hyne, není-li osmého dne obřezán, protože porušil Boží smlouvu Jak se má rozumět Božím slovům457: „Každý, kdo je mužského rodu, jehož předkožky maso nebude obřezáno, bude ze svého lidu vyobcován, poněvadž smlouvu moji porušil,“ není-li naprosto vinou dítěte, kdyby jeho předkové porušili zákon Boží a jeho obřízku zanedbali? I děti porušily zákon Boží, nestalo se tak sice v jejich vlastním životě, ale vzhledem ke společnému původu lidstva v tom jednotlivci, Adamovi, v němž zhřešili všichni a v něm umírají všichni.458 Proto Bůh pokládá za přestupníky zákon všechny lidi. 459 Pravá víra učí, že i děti se rodí jako hříšníci, ne z vlastní viny, ale pro svůj původ, neboť v Adamovi se všemi i sami zhřešili, a vyznává, že i děti potřebují milost odpuštění hříchů. Obřízka byla znamením znovuzrození, a poněvadž narození dítěte je právem zahubí pro dědičný hřích, neosvobodí-li je znovuzrození, je třeba obřízku pokládat za součást smlouvy Boží, jejímž nevykonáním by došlo k porušení této smlouvy ne sice od dítěte, ale na dítěti. Duše neobřezaného chlapce by pak 456

1M 15,4 1M 17,14 458 Srov. Ř 5,12; 1M 2,17; Sír 14,18 459 Srov. Ž 119,119 457

spravedlivě zahynula, protože je zatížena dědičným hříchem, aniž by takový chlapec sám na sobě něco zanedbal. XVI.28 O pozměnění jmen Abrahama a Sáry, kteří nemohouce plodit pro neplodnost jedné a pro stáří obou, obdrželi dar plodnosti Abrahamovo jméno bylo změněno proto, že Bůh jej učinil otcem mnoha národů. Abraham byl starý, Sára byla neplodná a stará, a přece vírou 460 obdržela moc, aby otěhotněla a porodila. Podobně vírou461 dosáhl Abraham plodnosti, třebaže jeho tělo už bylo po některých stránkách odumřelé, takže by nemohl plodit z každé ženy, které by ještě zbývala nějaká doba plodnosti, jako mohl po Sářině smrti z Cetury, u níž ještě nalezl kvetoucí mládí. Někteří však říkají, že z Cetury mohl plodit jen proto, že mu i po manželčině smrti zůstal zázračný dar plodnosti od Boha, ale my se přidržujeme mínění výše uvedeného. XVI.29 O třech mužích nebo andělích, ve kterých se u doubravy Mambre zjevil Hospodin Abrahamovi Někteří říkají, že tři mužové, kteří se zjevili Abrahamovi u doubravy Mambre, byli andělé462 a někteří ještě říkají, že jedním z nich byl Kristus, viditelný i před svým vtělením. Božská moc, která je neviditelná, netělesná a neproměnná podstata, se může bez nejmenší vlastní změny zjevit i smrtelným zrakům, ne sice skrze to, čím je, ale pomocí něčeho, co jí je poddáno. A co jí vlastně není poddáno? Ačkoli byli tři, Abraham mluvil v jednotném čísle k Pánu. A ty dva, kteří odešli do Sodomy, oslovoval také Lot jako Pána v jednotném čísle, když poznal, kdo to je. Proto je mnohem pravděpodobnější, že Abraham poznával Pána ve třech mužích a Lot ve dvou mužích. Ačkoli jim posloužili jakožto smrtelníkům, kteří potřebují lidské zotavení, ve skutečnosti měli v sobě něco, čím se i jako lidé vyznačovali natolik odlišně, že jejich hostitelé nemohli pochybovat, že je v nich Pán, a proto oslovovali v jednotném čísle Pána. Také skrze tyto tři muže se Abrahamovi dostalo zaslíbení syna ze Sáry, i zde byly sice velice stručně, ale úplně zaslíbeny dvě věci: podle těla národ Izraelitů a podle víry všechny národy věřících. XVI.30 Jak byl Lot zachráněn ze Sodomy a jak byli oni zahubeni ohněm s nebe; a jak Abimelechův chtíč nemohl uškodit čistotě Sářině Když byl po tomto zaslíbení Lot zachráněn ze Sodomy, celá ta oblast bezbožného města byla obrácena v popel přívalem ohnivého deště s nebe. Tento trest byl obrazem budoucího soudu Božího. Chráněnci andělů se nesměli ohlížet za sebe, protože duch se nesmí vracet ke starému způsobu života, jehož se 460

Srov. Žd 11,11 Srov. Ř 4,18-21 462 Srov. Žd 13,2 461

zprošťuje znovuzrozením z milosti, chce-li ujít poslednímu soudu. Lotova žena se ohlédla zpět a proměnila se v solný sloup jako varovný příklad pro ty, kdo věří. Abraham v Geraru u krále toho města Abimelecha učinil totéž, co v Egyptě, ale manželka Sára, jež byla jeho sestrou po otci, ale ne po matce, 463 mu byla vrácena stejně nedotčena jako v Egyptě. Byla i ve svém věku tak krásná, že mohla vzbudit lásku. XVI.31 Jak se podle zaslíbení narodil Izák, který byl pojmenován po smíchu obou rodičů Potom se narodil Abrahamovi ze Sáry syn, jemuž dal jméno Izák, což se překládá jako Smích. Smál se totiž otec Abraham v radosti s úžasem, když mu byl zaslíben, a smála se i matka Sára v radosti s pochybnostmi, když byl zaslíben znovu ústy těch tří mužů, ačkoli později na výtku Boží, že ten radostný smích nebyl naplněn vírou, byla ve víře utvrzena. Podle toho tedy dostal chlapec jméno. Ten smích neznamenal potupný výsměch, nýbrž radostnou oslavu. 464 Zanedlouho potom byla nevolnice se svým synem vyhnána z domu, a to podle apoštola značí dva zákony, Starý i Nový, ve kterém je Sára předobrazem nebeského Jeruzaléma, tj. obce Boží. XVI.32 O Abrahamově poslušnosti a víře, ve které se osvědčil, jsa ochoten obětovat svého syna, a o smrti Sářině Abraham podstoupil zkoušku od Boha, zda je ochoten obětovat svého milovaného syna Izáka, aby se osvědčila Abrahamova zbožná poslušnost, jež měla vstoupit ve známost pro všechny budoucí věky. Nemáme si stýskat při každém pokušení, spíše se máme radovat nad takovým, které umožňuje osvědčení. Lidský duch zpravidla nemůže poznat sám sebe jinak, než podrobí-li svoje síly výslechu v pokušení, neodpovídaje slovem, ale skutkem. Pozná-li v tom Boží dar, pak je zbožný, pak je utvrzen pevnou milostí a nevypíná se prázdnou hrdostí. Abraham by si byl jistě nikdy nemyslel, že Bůh má zalíbení v lidských obětech, avšak božského příkazu je třeba uposlechnout, nikoli o něm vyjednávat; ale přesto si Abraham zaslouží chválu za svou víru, že jeho obětovaný bezdětný syn ihned vstane z mrtvých, protože platilo Boží zaslíbení a podle něho465 z Izáka mělo pocházet jeho potomstvo. Abraham tedy věrně uchovával v paměti toto Boží zaslíbení a věděl, že se má splnit skrze toho, koho Bůh přikázal zabít, ale nepochyboval o tom, že ten, kdo bude darován před obětování, může být po obětování vrácen, i kdyby byl zabit při obětování.466 Stal se tak předobrazem Boha Otce, který také neváhal obětovat svého 463

Srov. 1M 20,12 Srov. 1M 21,6 465 Srov. Ř 9,7-8 466 Srov. Žd 11,17-19 464

jednorozeného Syna.467 Proto si také Izák sám nesl dříví k oběti, tak jako Pán svůj kříž. Otcova rána však byla zadržena, Izákova oběť byla nahrazena obětí berana, který vězel za rohy v trní, což bylo předobrazem trnové koruny Páně. Slova „nyní vím“468 znamenají „nyní jsem dal vědět“, protože nebylo možné, že by to Bůh ještě nevěděl; stejně tak název hory „Pán viděl“ a slova „na hoře Pán viděl“ znamenají „Pán se zjevil“ a „na hoře se Pán zjevil“, tedy „dal se vidět“. Boží přísahou pak bylo potvrzeno zaslíbení o povolání národů v potomstvu Abrahamově po oběti, která znamenala Krista. Přísaha pravdomluvného Boha je potvrzením slib a výčitkou nevěřícím. Nato zemřela Sára ve věku 127 let 469 a tehdy Abraham koupil pozemek, aby měl manželku kde pohřbít470, neboť dosud neměl v majetku ani kousek země.471 XVI.33 O Rebece, vnučce Náchorově, kterou si vzal Izák za manželku Potom si vzal Izák za manželku Rebeku, vnučku svého strýce. Jemu bylo 40 let, jeho otci Abrahamovi 140 let a od smrti jeho matky Sáry uplynuly 3 roky. Aby si ji mohl vzít, poslal jeho otec Abraham správce svého domu pro ni do Mezopotámie. Ten musel přísahat, že nevezme pro Izáka manželku z kenaánských dcer, a přitom položil ruku pod Abrahamova bedra,472 aby se naznačilo, že Pán nebe a země přijde na svět v těle, které bude pocházet z těchto beder. XVI.34 Co máme vyrozumět z toho, že po Sářině smrti si Abraham vzal za ženu Ceturu Proč si vzal Abraham po Sářině smrti Ceturu. Jistě se tak nestalo proto, že by byl nezdrženlivý nebo že by chtěl zplodit další děti, když se mu dostalo Božího zaslíbení, že Izákovi synové se rozmnoží jako nebeské hvězdy a jako zemský písek. Hagar i Cetura byly vedlejšími manželkami, jejich synům dal Abraham dary a poslal je pryč od svého syna a dědice Izáka ještě za svého života. 473 Synové vedlejších manželek mají jakési dary, ale nedocházejí zaslíbeného království, ani bludaři, ani tělesní Židé, protože kromě Izáka není žádného dědice. Hagar i Cetura se svými syny znamenají tělesné lidi, kteří nepříslušejí k Novému zákonu.474 Také bylo ukázáno, že nové manželství, uzavřené po manželčině smrti, není hříchem. Abraham zemřel ve věku 175 let, takže svého syna Izáka, jehož zplodil jako stoletý, opustil jako pětasedmdesátiletého. 467

Srov. Ř 8,32 1M 22,12 469 Srov. 1M 23,1 470 Srov. 1M 23,20 471 Srov. Sk 7,4-5 472 Srov. 1M 24,2 473 Srov. 1M 25,5 474 Srov. Ř 9,7 468

XVI.35 Jakou odpověď dal Bůh o blížencích, když byli ještě zavřeni v lůně své matky Rebeky Izák prosil Boha, aby jeho neplodná manželka porodila, a Bůh jeho přání splnil. Blíženci v lůně spolu zápasili, Rebeka proto trpěla bolestmi a šla se na tu věc dotázat Boha a dostalo se jí odpovědi 475, že z jejího lůna vzejdou dva národy, jeden přemůže druhý a starší bude sloužit mladšímu. V tom spatřuje apoštol Pavel důkaz milosti, že ještě než se narodili a než učinili něco zlého nebo dobrého, bez jakýchkoli zásluh byl mladší vyvolen a starší zavržen, ačkoli oba si byli rovni, pokud jde o dědičný hřích, který již měli oba, i pokud jde o hřích osobní, který ještě neměl ani jeden. Slovům o tom, že starší bude sloužit mladšímu, se rozumí téměř u všech v tom smyslu, že starší židovský lid bude sloužit mladšímu lidu křesťanskému; anebo u některých v tom smyslu, že starší Ezau neboli Edóm představuje lid Idumejských, kteří později budou přemoženi od Izraelitů a budou jim poddáni. XVI.36 O předpovědi a požehnání, které Izák obdržel nejinak než jeho otec, jsa milován pro své zásluhy Také Izák obdržel proroctví476, jaké byl několikrát obdržel jeho věrný a poslušný otec. Izák neměl druhou manželku ani vedlejší manželku, a byl spokojen se dvěma potomky, blíženci, a bál se nebezpečí pro manželčinu krásu, a proto i on ji vydával za sestru a zamlčel, že je jeho ženou. Je třeba se naučit, abychom nesrovnávali navzájem lidi podle jednotlivých ctností, ale abychom v každém jednotlivci uvážili všechno. Je totiž možné, že někdo má ve svém mravním životě něco, čím předčí druhého, a přitom tato věc je mnohem hodnotnější než to, v čem je za druhým pozadu. A tudíž podle zdravého rozumu, ačkoli zdrženlivost má přednost před manželstvím, přece je ženatý věřící člověk na tom lépe než zdrženlivý nevěřící. Oba mohou být dobří, ale i tak je ženatý, který věří v Boha a poslouchá ho, lepší než zdrženlivý, který má menší víru a menší poslušnost. Jsou-li si v ostatních vlastnostech rovni, kdo by váhal dát přednost tomu zdrženlivému před tím ženatým? XVI.37 O tom, co mysticky znamenají Ezau a Jakub Oba Izákovi synové, Ezau a Jakub, dorůstají společně, ale prvenství staršího přešlo na mladšího na základě vzájemné dohody, protože starší nezřízeně zatoužil po čočce, kterou si mladší připravil k jídlu, a prodal za ni mladšímu bratru pod přísahou svoje prvorozenství.477 Izák stárne a jeho zrak slábne, chce požehnat staršímu synu a místo něho požehná nevědomky mladšímu, který se místo svého chlupatého staršího bratra vloudil pod otcovy ruce, když se byl 475

Srov. 1M 25,23 Srov. 1M 26,24 477 Srov. 1M 25,29-34 476

obalil kozlečími kožkami, jako by nesl cizí hříchy. 478 Tato Jakubova lest nebyla neřestným podvodem a mysticky naznačovala velikou věc, neboť Ezau byl obratný lovec a divoký člověk, kdežto Jakub byl člověkem prostým a sídlícím pokojně ve stanech.479 Někteří překládali slovo prostý slovem bezelstný nebo bezúhonný nebo bez přetvářky480, tato lest prostého člověka je hlubokým tajemstvím pravdy. Podobně Jakubovo požehnání481, které obdržel od svého otce Izáka, je předpovědí Krista ve všech národech, neboť vůní jeho jména se naplní svět jako pole, nebeská rosa jeho slov zavlaží národy, jež budou přijímat jeho Tělo a Krev pod způsobou chleba a vína, jemu se budou národy klanět, on bude Pánem svého bratra, tj. židovského lidu, jemu se budou klanět všichni synové Abrahamovi podle víry, jeho bratří, neboť i Kristus je synem Abrahamovým podle těla; a kdo jemu bude zlořečit, bude zlořečen; a kdo jemu bude žehnat, bude požehnán. Když se pak starší Ezau dožadoval svého požehnání, zděšený Izák poznal, že požehnal mladšímu místo staršímu, a přece si nestěžuje, že byl oklamán, ba svoje požehnání ještě potvrdil,482 protože to byla vůle Boží. Tato událost byla prorocká, nevyšla totiž od lidí, ale stala se řízením Božím! XVI.38 Jak byl Jakub poslán do Mezopotámie pro manželku a jaké vidění ve spánku měl na cestě; a jak měl čtyři ženy, ačkoli chtěl manželku jedinou Jakuba poslali rodiče do Mezopotámie, aby se tam oženil,483 Abrahamovo potomstvo mělo pocházet z Izáka a nyní výslovně z Jakuba, nikoli tedy z Ezaua. Cestou se dostalo od Boha Jakubovi předpovědi ve snu484, že na něm se vyplní zaslíbení dané Abrahamovi a Izákovi. Jakub na památku této události postavil kámen jako sloup a polil jej svrchu olejem, neboť jméno Kristus pochází od slova křižmo. Božské Písmo pak vypravuje, jak došlo k tomu, že měl čtyři ženy, ze kterých zplodil dvanáct synů a jednu dceru, 485 ačkoli žádnou z nich nepožádal nedovoleným způsobem. Přišel si pro jednu, mladší Ráchel, ale místo té jedné mu byla podstrčena druhá, starší Lea, a nezapudil ji, aby nebyla vystavena posměchu. Neplodná Ráchel mu dala svou služebnici Bilhu, aby z ní dostala děti; v tom ji následovala Lea, ačkoli byla matkou, protože toužila po četnějších dětech, a dala mu svou služebnici Zilpu. Jakub tedy užil více žen jedině z povinnosti zplodit potomstvo při zachování manželského práva. Prostřednictvím svého syna Josefa, kterého jeho bratři ze závisti prodali, se dostal do Egypta, když předtím Josef tam byl odveden a povýšen. 478

Srov. 1M 27,1-29 Srov. 1M 25,27 480 Řecky aplastos. 481 Srov. 1M 27,27-29 482 Srov. 1M 27,30-33 483 Srov. 1M 28,1-5 484 Srov. 1M 28,10-22 485 Srov. 1M 29,1-30,24 479

XVI.39 Z kterého důvodu dostal Jakub ještě příjmí Izrael Jakub dostal také jméno Izrael, které pak nesl především lid, z něho vzešlý. Anděl, který s ním zápasil cestou při jeho návratu z Mezopotámie, byl předobrazem Kristovým. Jakub nad ním sice zvítězil, ale s jeho vůlí, což znamená utrpení Kristovo a jeho smrt, v nichž nad ním zdánlivě zvítězili židé. A přesto dosáhl požehnání od téhož anděla, jehož byl přemohl, a dostal od něho nové jméno, jež poukazuje na budoucí odměnu svatých. A když anděl Jakubovi zdánlivě podléhal, dotkl se jeho kyčelní pánve a ochromil ho 486; tak byl Jakub požehnaným v těch, kdo v témže národě uvěřili v Krista, a kulhavým v těch, kdo neuvěřili. Kyčelní pánev znamená početný rod, ale velký počet z toho početného rodu sešel s cesty, jak je psáno487: „A odkulhali od svých cest.“ XVI.40 Jak se podle vyprávění dostal Jakub do Egypta s pětasedmdesáti dušemi, ačkoli mnozí z těch, kteří se tu připomínají, se narodili později Do Egypta se dostalo spolu s Jakubem pětasedmdesát488 lidí včetně jeho samého i jeho dětí. V tom počtu se uvádějí jenom dvě ženy: jedna dcera a jedna vnučka. A v tom počtu jsou uvedeni i potomci Josefovi, kteří ještě nebyli na světě, protože Jakubovi bylo tehdy 140 let a jeho synu Josefovi 39 let, přitom se Josef oženil nejdříve ve 30 letech, takže za devět let ještě nemohl mít pravnuky ze synů, které mu porodila jeho manželka. Přitom Josefovi synové, Efraim a Manasses byli při Jakubově příchodu chlapci ani ne devítiletí. Josef žil v Egyptě do svých 110 let a dočkal se pravnuků.489 Mluví se o nich v množném čísle, podobně Písmo svaté mluví o dcerách, i když jde o jedinou Jakubovu dceru, a v latině se místo děti běžně říká synové, i když jde o syna jediného. Nebyli tedy všichni490 pohromadě už tehdy, kdy Jakub přišel do Egypta, nýbrž za dobu jeho příchodu se pokládá celá ta doba, ve které žil Josef, kvůli němuž zřejmě přišel. XVI.41 O požehnání, které Jakub slíbil na hlavu svého syna Judy Hledáme-li tedy s ohledem na křesťanský lid, v němž obec Boží putuje po světě, Kristovo tělo v Abrahamově potomstvu, přijde na řadu Izák; a hledáme-li je v Izákově potomstvu, přijde na řadu Jakub; a hledáme-li je Jakubově potomstvu, přijde na řadu Juda, protože Kristus pocházel z kmene Judova. Proto, když Jakub v Egyptě žehnal svým synům, požehnal prorocky Judovi takto 491: „Tobě, Judo, vzdají čest tvoji bratři. Tvoje ruce dopadnou na šíji tvých nepřátel, synové 486

Srov. 1M 32,25 Ž 18,46 488 Srov. 1M 46,27 489 Srov. 1M 50,22-23 490 Srov. 2M 1,1-5 491 1M 49,8-12 487

tvého otce se ti budou klanět. Lví mládě je Juda, s úlovkem492, můj synu, vystoupil jsi vzhůru. Ulehl a odpočíval jako lev, usnul jako lvice. Kdo ho vzbudí, aby povstal? Juda nikdy nebude zbaven žezla, ani hole, jež u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde a kterého budou poslouchat národy. Své oslátko si uváže k vinné révě, mládě své oslice uváže žíní. Své roucho vypere ve víně, svůj knížecí plášť vypere v krvi hroznů. Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.“ Slovem usnout je předpověděna Kristova smrt, slovem lev jeho moc nad smrtí. Tak zařval lev, tak vyponil, co řekl 493: „Mám moc položit svou duši a mám moc zase ji přijmout. Nikdo i ji nebere, ale já ji dávám sám od sebe, a opět si ji beru.“ Téže moci se týkají slova: „Kdo ho vzbudí, aby povstal?“ Nevzbudí ho nikdo z lidí, leč on sám, který řekl494: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho vzbudím.“ Slova „s úlovkem vystoupil jsi vzhůru“ naznačují povýšení na kříži a slova „ulehl“ a „usnul“ se vykládají o jeho smrti. Roucho vyprané ve víně naznačuje očišťování jeho Církve od hříchů jeho krví. Oči tmavší než víno jsou obrazem jeho duchovních údů, opojených jeho pohárem, totiž kalichem495 opojným a slavným; a zuby bělejší než mléko jsou obrazem živných slov, která pijí maličcí 496, kteří ještě nesnášejí tuhý pokrm. Kristus je očekáváním národů a k němu směřují zaslíbení Judova. XVI.42 O synech Josefových, kterým Jakub požehnal, přeloživ ruce křížem Dva Izákovi synové, Ezau a Jakub, byli předobrazem dvojího lidu, židovského a křesťanského, ačkoli podle tělesného původu z Ezaua pocházeli Idumejci a z Jakuba Židé. Starší však bude sloužit mladšímu. Podobně tomu bylo i s dvěma syny Josefovými: starší znamenal Židy, kdežto mladší křesťany. Když jim Jakub žehnal, položil pravici na mladšího, kterého měl po levici, a levici na staršího, kterého měl po pravici, což Josef těžce nesl a upozornil Jakuba, jako by chtěl ukázat, který z nich je starší, a napravit otcův omyl. Leč Jakub polohu rukou nechtěl změnit497, neboť mladší bude větší než starší. I tady se ukazuje dvojí zaslíbení: z jednoho bude národ izraelský, potomci Abrahamovi podle těla, a z druhého budou národy křesťanské, potomci Abrahamovi podle víry. XVI.43 O časech Mojžíšových a po něm Jozuových i soudců a po nich králů, z nichž prvním je sice Saul, ale mysticky i po zásluze je před ním David Když zemřel Jakub a po něm i Josef, tu během 144 let až do svého vyjití z Egypta vzrostl ten národ neuvěřitelně, ačkoli byl utiskován a Egypťané se děsili jeho přílišné porodnosti a zabíjeli nemluvňata mužského pohlaví. Katům 492

nebo: jako výhonek J 10,17-18 494 J 2,19 495 Srov. Ž 23,5 496 Srov. 1K 3,2 497 Srov. 1M 48,19 493

dětí tajně uzmuli Mojžíše, a protože Bůh skrze něho chystal velké věci, byl přijat za vlastního od faraónovy dcery a v dospělosti vysvobodil svůj lid zpod tvrdého a těžkého jha otroctví, když v moci Ducha Božího porazil faraónovy mágy a Egypťané byli skrze něho navštíveni deseti ranami: proměněním vody v krev, žábami a štěnicemi, střečky, dobytčím morem, vředy, krupobitím, kobylkami, tmou a smrtí prvorozenců. Nakonec Egypťané, zlomeni tolika ohromnými ranami, Izraelity propustili, a pronásledujíce je, zahynuli v Rudém moři. Když totiž odcházeli Izraelité, moře se rozdělilo a otevřelo jim cestu; a když za nimi šli Egypťané, vlny se vrátily na svoje místo a zatopily je. Lid Boží potom pod vedením Mojžíšovým po 40 let putoval pouští, dostal zákon od Boha na jedné hoře a nosil s sebou stánek úmluvy a slavil velikonoce, které byly předobrazem Krista, jenž po obětní smrti na kříži přešel z tohoto světa k Otci, neboť přejití je smyslem slova pascha. Po Mojžíšově smrti se stal vůdcem lidu Božího Jozue, jenž Izraelity uvedl do zaslíbené země a rozdělil ji mezi lid. Oba tito podivuhodní vůdcové vedli vítězné a zázračné války, kdy úspěchu dosáhli ani ne tak pro zásluhy hebrejského lidu, jako spíše pro hříchy pohanských národů. Po těchto dvou vůdcích vládli soudcové, když lid Boží již byl usídlen v zaslíbené zemi. Za časů soudců pak měli ve velkách jednou úspěchy, jednou neúspěchy, a to podle toho, jak tomu bylo s hříchy lidu a milosrdenstvím Božím. Poté nastala doba králů: prvním králem byl Saul, jenž byl zavržen a potřen vojenskou porážkou, ba i jeho potomstvo bylo odstraněno, aby z něho nevzešli králové; po něm nastoupil na trůn David, jehož potomkem je Kristus. David se stal jakýmsi mezníkem a jakoby počátkem mužného věku lidu Božího, neboť od Abrahama až po Davida žil tento lid v jakémsi jinošství. Evangelista Matouš vypsal rodokmen Páně tak, že toto první období od Abrahama až po Davida vyplnil čtrnácti generacemi, neboť člověk začíná plodit potomky v jinošství. Předtím od Noema až po Abrahama prožíval tento lid jakési dětství, a tehdy začal mluvit hebrejsky, neboť člověk začíná mluvit v dětství. První věk byl věkem nemluvněctví, ten však upadl v zapomenutí, neboť co bylo, to zahladila potopa světa, a kolik je lidí, kteří by měli vzpomínky na svoje nemluvněctví? Co se týče tohoto vývoje obce Boží, předešla kniha zahrnovala jeden její věk, a to první; tato kniha obsahuje dva její věky, a to druhý a třetí. Ve třetím věku, jak ukazovala tříletá kráva, tříletá koza a tříletý beran, jednak bylo uloženo jho zákona, jednak se zjevila hojnost hříchu a jednak vzešel počátek pozemského království, přičemž nechyběli ani lidé duchovní, jejichž mystickým předobrazem byly hrdlička a holubice498.

498

Srov. 1M 15,9

XVII. kniha (Má 24 kapitoly.)

XVII.1 O době proroků Zaslíbení Boží byla dána Abrahamovi, k jehož potomstvu patří nejen podle těla národ izraelský, ale i podle víry všechny národy, a v časové posloupnosti ukazuje vývoj obce Boží, jak se ta zaslíbení splňují. Na konci předešlé knihy jsme se dostali až k vládě Davidově. Celá tato doba, jakmile začal prorokovat Samuel, včetně doby mezi odvlečením izraelského lidu do babylónského zajetí a jeho návratem po sedmdesáti letech499 a doby obnovení chrámu: ta celá doba je dobou proroků. Můžeme sice právem nazvat prorokem i patriarchu Noema i jiné před ním a po něm až po tu dobu, než začali vládnout lidu Božímu králové; ostatně někteří byli proroky výslovně nazváni, jako Abraham 500 nebo Mojžíš501, ale přesto se nazývá ve zvláštním smyslu dobou proroků právě ta doba, odkdy začal prorokovat Samuel, jenž na příkaz Boží pomazal na krále napřed Saula a potom po Saulově zavržení Davida. Kdyby se mělo uvádět všechno, co proroci předpověděli o Kristu, táhlo by se to nekonečně. Rozebíráme-li s pomocí Ducha Božího samo Písmo svaté, které po pořádku uvádí krále i jejich činy, pak zjistíme, že nejen vypravuje o minulosti, ale také předpovídá budoucnost. Mnoho věcí z toho jsou jednoznačnými proroctvími o Kristu a Božím království, tj. o Boží obci. Nechceme proto říkat nic nadbytečného, ani vynechávat nic užitečného. XVII.2 Kdy se splnilo Boží zaslíbení o zemi Kenaán, kterou dostal v držení Izrael podle těla Od počátku byly Abrahamovi v Božích zaslíbeních předpovídány dvě věci: jeho tělesné potomstvo obdrží zemi Kenaán a jeho duchovní potomstvo půjde ve stopách jeho víry. A skutečně, Izrael podle těla obdržel a ovládl zemi Kenaán, dobyl města svých nepřátel a měl i krále. Tak byly z velké části splněny Boží sliby, dané napřed Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi a potvrzené potom ústy Mojžíše, skrze něhož byl Izrael vysvobozen z egyptského otroctví a přiveden na poušť. Až po Mojžíšově smrti uvedl Jozue Izraele do zaslíbené země, dobyl ji a rozdělil mezi dvanáct kmenů lidu Božího. Po něm následovali soudcové, avšak nesplnilo se ještě celé zaslíbení o zemi Kenaán, že její území bude od řeky Egyptské až po velikou řeku Eufrat,502 nýbrž to se vyplnilo až za krále Davida a jeho syna Šalomouna, jejichž království bylo rozšířeno na tak velký prostor, jak slíbil Bůh. Dále už nezbývalo nic, čím by se pozemské Boží zaslíbení ohledně časného blaha dovršilo, ledaže by lid Boží v posloupnosti potomstva a v neustálém trvání zůstával v téže zemi až do konce tohoto smrtelného věku, kdyby ovšem zachoval poslušnost zákonům svého Boha. To se však nestalo, 499

Srov. Jr 25,11 Srov. 1M 20,7 501 Srov. 5M 34,10 502 Srov. 1M 15,18 500

Izrael tak neučinil, a proto Bůh, který věděl, že Izrael tak neučiní, si používal i časných trestů k tomu, aby jej vychovával, aby v něm zachoval několik věrných a aby varoval ty, kteří měli později ve všech národech se stát duchovním potomstvem Abrahamovým, neboť jim hodlal splnit to druhé zaslíbení skrze vtělení Ježíše Krista a zjevení Nového zákona. XVII.3 O trojím druhu proroctví, která se vztahují jednou k Jeruzalému pozemskému, podruhé k nebeskému a potřetí k obojímu Jako božská zaslíbená, daná Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, tak i všechny ostatní prorocké výroky a zázraky se týkají jednak národa z Abrahamovy krve a Jeruzaléma pozemského a nevolnice s jejími syny, jednak národa z Abrahamova ducha a Jeruzaléma nebeského a svobodnice s jejími syny. Jsou však mezi těmito proroctvími některá, který se podle všeho vztahují k oběma, totiž ve vlastním smyslu k té nevolnici, v obrazném k té svobodnici. XVII.4 O předobrazu změny izraelského království i kněžství a o tom, co prorokovala Samuelova matka Anna, představujíc Církev Jakmile obec Boží ve svém vývoji dospěla k době královské a po zavržení Saula dostal jako první dědičně královskou hodnost David, podala předobraz o budoucí změně Starého a Nového zákona, kdy kněžství i králoství bylo změněno skrze Ježíše Krista, nového a věčného Velekněze a Krále. Předobrazem toho byl Samuel, který po zavržení kněze Élího zastával zároveň povinnosti kněze i soudce, a David, dosazený na trůn po zavržení Saula. I sama Anna, původně neplodná Samuelova matka, se radovala ve svém chvalozpěvu 503 nad narozením svého syna a v prorockém nadšení ústy této ženy promluvila sama víra, sama Boží obec a sama Boží milost. Napřirozená víra převyšuje přirozenou úroveň této ženy, zakladatelem a králem Boží obce je Kristus a od Boží milosti se pyšní odvracejí, aby padli, a pokorní se jí naplňují, aby povstali. V Samuelovi byla předobrazena proměna starého kněžství a vyplněna byla nyní, jakmile matka mnoha synů oslábla, aby neplodná porodila sedm synů a měla nové kněžství v Kristu. 1. S jásotem oslavuje moje srdce Pána, povýšen je můj roh od mého Boha.504 Otevřela se má ústa proti mým nepřátelům505, raduji se ze tvé spásy506. 2. Nikdo není svatý507, jako jsi ty, Pane, a nikdo není spravedlivý, jako je náš Bůh, nikdo jiný nám není Skálou. 503

1S 2,1-10 Toto jsou slova Církve, obce toho velikého Krále, obdařené milostí a dětmi, jejíž srdce je posíleno a roh povýšen, avšak nikoli v ní samé, nýbrž v jejím Pánu. 505 Nebo: nad mými nepřáteli. Slovo Boží není svázáno, ani kdyby jeho věrozvěstové byli přikováni v žaláři. 506 Spásou a Světlem Církve je Kristus, srov. L 2,29-32 507 Nikdo není svatý jako Bůh a nikdo se nestává svatým, jedině skrze Boha. Jen Bůh je svatý i posvěcující, spravedlivý i ospravedlňující. 504

3. Nechte už těch povýšených řečí a pyšná slova ať už nevycházejí z vašich úst. Vždyť Pán je Bůh vševědoucí508, jenž připravuje svoje skutky509. 5. Luk mocných je zlomen510, ale slabí jsou opásáni silou511. Sytí jsou poníženi512 a hladoví přestali lačnět513. Neplodná posedmé rodí514, ale syny obdařená oslábla515. 6. Pán usmrcuje i oživuje516, do pekel přivádí a z pekel vyvádí517. 7. Pán ochuzuje i obohacuje518, ponižuje i povyšuje519. 8. Od země pozvedá chudého a z bláta vytahuje nuzného, aby je posadil mezi knížata lidu a za dědictví jim dal trůn slávy.520 On plní slib slibujícímu521, on požehnal létům spravedlivého522, neboť není muže, mocného svou silou, (jako Pán). 9. Pán zeslabí jeho nepřítele523 a ten svou sílu ztratí, Pán svatý (tak učiní). Ať se nechlubí moudrý svou moudrostí ani mocný svou mocí ani silný svou silou ani bohatý svým bohatstvím, ale kdo se chlubí, vychloubej se věděním a znalostí Pána524 a konáním spravedlnosti a práva uprostřed země.525 10. Pán vystoupil na nebesa a zahřímal; on bude soudit končiny země, protože je spravedlivý; 508

Bůh vás zná i tam, kde vás nezná nikdo; vždyť kdo si myslí, že něčím je, ačkoli není ničím, sám sebe klame (srov. Ga 6,3). To je výstraha protivníkům Boží obce, kteří si zakládají na své síle a chlubí se sami sebou; patří k nim i tělesní Izraelité, kteří neuznávají Boží spravedlnost, to znamená tu, kterou dává člověku Bůh, jenž jediný je spravedlivým i ospravedlňujícím, a chtějí prosadit svou vlastní (srov. Ř 10,3). 509 Bůh připravuje svoje skutky, aby pyšní padli a pokorní povstali. 510 Luk mocných, tj. záměr těch, kteří si připadají tak mocní, že by mohli bez božské milosti jen sami ze svých vlastních sil plnit božská přikázání. 511 Silou jsou opásáni ti, kteří v duchu volají: „Smiluj se nade mnou, Bože, protože jsem slabý“ (Ž 6,3). 512 Sytí, tj. nasycení chleby slova Božího, budou poníženi, z vyšších se stanou nižšími, to znamená Izraelité, jimž bylo svěřeno slovo Boží, protože smýšleli pozemsky uprostřed nebeských nauk (srov. Ř 3,12). 513 Hladoví, to znamená pohané, k nimž se slovo Boží nedostalo, ani nebyli zahrnuti do staré smlouvy. 514 Anna měla rodit poprvé, když takto mluvila. Sedm je číslem dokonalosti Církve (srov. Zj 1,4; Př 9,1). Boží obec byla mezi všemi národy neplodnou, dokud nevzešel její Plod. 515 Pozemský Jeruzalém, kdysi obdařený mnoha dětmi, nyní ztratil sílu, protože dal přednost liteře před duchem. 516 Pán usmrtil tu, která měla mnoho dětí, a oživil tu, která byla neplodná, takže porodila sedm synů. On také křísí ty, jež usmrtil. 517 Srov. Ko 3,1-4. Kdo sami sebe umrtvují, ty Bůh oživuje. Pro nás lidi i svého Syna usmrtil a zase oživil, do pekel přivedl a zase vyvedl. Srov. Ř 8,32; Ž 16,10. 518 Srov. 2K 8,9: Jeho chudobou jsme obohaceni. 519 Srov. Jk 4,6: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. 520 Srov. Ž 113,7-8. Slova 8. verše se vztahují na Krista, blátem jsou židovští pronásledovatelé (srov. Fp 3,7-9). Apoštolové všechno opustili a následovali Krista (Mt 19,27), oni budou sedět na dvanácti trůnech (Mt 19,28). 521 On plní slib slibujícímu, protože nikdo by Bohu nic neslíbil, kdyby předmět svého slibu nedostal od něho. 522 Aby totiž na věky žil s tím, jemuž bylo řečeno: „Tvá léta nepřestanou“ (Ž 102,28). Jeho léta stojí, naše léta však plynou a hynou; dokud nepřijdou, nejsou, a když přijdou, nebudou, protože přicházejí končíce. 523 Nepřítelem je satan, jenž slibujícímu člověku závidí a klade mu překážky, aby své sliby Bohu splnit nemohl. Staneme-li se Božím vlastnictvím, náš nepřítel se stane jeho nepřítelem, a bude námi přemožen, ne však naší vlastní silou, nýbrž jeho silou. Satan bude přemožen svatými, které posvěcuje svatosvatý Pán. 524 Vědění a znalost má ten, kdo ví a zná, že mu Pán dává i to, aby o něm věděl a jeho znal. Srov. 1K 4,7. 525 Také konání spravedlnosti a práva, jakož i láska k Bohu pocházejí od Boha. Srov. 1Tm 1,5; 1J 4,7. Uprostřed země znamená, dokud je naše duše v tomto těle, sr. Ž 74,12; pak nám Bůh odplatí za naše skutky. Sr. 2K 5,10.

on dává sílu svému králi526 a povýší roh svého pomazaného. XVII.5 O tom, co pronesl muž Boží v prorockému duchu ke knězi Élímu, na znamená toho, že kněžství podle řádu Áronova bude zrušeno Ke knězi Élímu byl poslán muž Boží, jehož jméno je sice zamlčeno, ale z jeho poslání v něm bezpečně poznáváme proroka. Jeho proroctví zjevně předpovídá proměnu starozákonního kněžstva a naplnilo se na Samuelovi, který sice pocházel z Léviova kmene, ale nebyl z Áronova rodu, jehož potomci byli určeni k tomu, aby se z nich stávali kněží. Tato proměna nastala skrze Ježíše Krista a Židům nezůstal žádný chrám, žádný oltář, žádná oběť ani žádný kněz z Áronova rodu. Muž Boží Élímu řekl527: 27. „Toto praví Pán: Což jsem se nezjevil právě domu tvého otce, když byli v Egyptě faraónovými otroky? 28. Vyvolil jsem rod528 tvého otce ze všech izraelských kmenů za kněze, aby chodil přede mnou, aby vystupoval k mému oltáři a přinášel zápalné oběti, aby zapaloval kadidlo a nosil přede mnou efód. Tvému rodu jsem dal za pokrm všechny zápalné oběti synů Izraele.529 29. Proč jsi pohlédl na můj obětní hod a dar, které jsem přikázal pro tento příbytek, nestoudným okem? a proč jsi poctil své syny více než mne? Ztloustli jste z prvotin všech obětních darů Izraele, mého lidu. 30. Proto slyš výrok Pána, Boha Izraele. Prohlásil jsem sice, že tvůj dům a tvůj rod budou přede mnou konat svůj úřad věčně, ale nyní je toto můj výrok Páně: Tak se nestane! Ty, kdo mě ctí, poctím, ale ti, kdo mnou pohrdají, budou zlehčeni. 31. Hle, přicházejí dny, kdy odetnu rámě tobě i tvému rodu, takže v mém domě nebudeš mít ani starce po všechny dny. 32. Spatříš soužení, jež dolehne na tvůj rod při všem dobrém, co Bůh učiní Izraeli. Už nikdy nebude v mém domě ani stařec z tvého rodu; 33. jen jediného z tvých od svého oltáře nevyhladím. Tvé oči vyhasnou a tvá duše se naplní steskem530; 526

Nebo: našim králům, avšak v té době v Izraeli ještě nikdo nekraloval. Celé tělo i se svou Hlavou je jedním pomazaným. 527 1S 2,27-36 528 Jde o celý Áronův rod, neboť Élího předek Áron vyšel z egyptského otroctví. 529 Podobně jako kněží z Áronova rodu jedli pokrmy ze starozákonních obětí, tak i v Novém zákoně jedí kněží z nejsvětější Oběti. 530 Mužům z Áronova rodu bude čest kněžského úřadu odepřena a dostane se jí místo nich křesťanským kněžím, a proto jejich duše bude chřadnout chorobou žalu.

a všichni, kdo rozmnoží tvůj dům, zemřou v mužném věku mečem. 34. Co přijde na oba tvé syny, Chofního a Pinchasa, bude pro tebe znamením: oba531 zemřou v jednom dni. 35. Sobě pak ustanovím věrného kněze532, který bude konat všechno, co mám na srdci a v mysli. Od něho bude pocházet věrný rod, který bude přecházet před tváří mého Pomazaného po všechny dny. 36. Každý pak, kdo zbude v tvém domě,533 přijde se mu poklonit pro kousek stříbra534 a bochníček chleba535 a řekne: Připoj mě prosím k některé skupině kněží536, abych s nimi mohl jíst sousto chleba.“

XVII.6 O židovském kněžství a království, o němž se sice praví, že je zřízeno na věky, ale které netrvá, abychom pochopili jiné, jemuž se zaslibuje věčné trvání Kněžství podle řádu Áronova bylo zřízeno dočasně jakožto stín a obraz budoucího kněžství věčného, a proto zaslíbení věčného trvání nebylo slíbeno tomu stínu a obrazu, ale tomu, co jím bylo nastíněno a zobrazeno. Tímto způsobem i kralování Saula, který byl zavržen za neuposlechnutí Božího příkazu a jehož trůn Bůh dal Davidovi537, bylo stínem a obrazem budoucího království, jež zůstane na věky. Proto i sám David měl k němu úctu538 a nezabil ho v jeskyni Én-gedí, ačkoli mohl. Jestliže je řečeno, že Pán si vyhledá muže podle svého srdce539, pak to neznamená, že by Bůh hledal člověka tak, jako by nevěděl, kde 531

Smrtí Élího synů zaniká i jejich kněžství a je předobrazem budoucí smrti celého kněžství podle Áronova rodu. Tímto věrným knězem je sám Ježíš Kristus, věčný velekněz Nového zákona. 533 Tato slova jsou řečena o mužích z Áronova rodu, kteří uvěří v Krista (srov. Iz 10,22; Ř 11,5), třebaže jich nebude mnoho. 534 Stříbrem se rozumí slovo Boží (srov. Ž 12,7). 535 Bochníčkem chleba se rozumí nejsvětější Svátost oltářní. 536 Tzn.: Nechci konat úřad svých otců, jehož už není, ale nechť zastávám kterýkoli stupeň tvého kněžství, protože toužím být jakýmkoli, i sebenepatrnějším členem nového kněžstva podle řádu Melchisedechova (srov. Ž 84,11). V užším smyslu se tím myslí svátostné kněžství a přinášení nejsvětější mešní oběti, v širším smyslu všeobecné kněžství lidu Božího (srov. 1Pt 2,9; 1K 10,17) a účast na svatém přijímání (srov. J 6,51). 537 1 S 13,13-14 538 1S 24,4 539 1S 13,14 532

je, nýbrž mluví se zde po lidsku, takže vyhledá si znamená bude mít vlastního. Vždyť nejen Bohu Otci, ale i jeho jednorozenému Synu, jenž přišel hledat, co bylo zahynulo,540 jsme byli známí tak dalece, že jsme v něm byli vyvoleni už před stvořením světa.541 Proto také v latině sloveso quaerere = hledat dostalo předponu ad- a výraz adquirere = získat má tento význam; ostatně i bez této předpony může mít význam získat, proto se také zisk nazýví quaestus. XVII.7 O rozdělení izraelského království, jež znamená trvalé oddělení Izraele tělesného Král Saul zhřešil neposlušností a prorok Samuel mu ohlásil jménem Božím ztrátu trůnu, „protože jsi zavrhl slovo Boží, i Bůh zavrhl tebe, abys už nebyl králem nad Izraelem“542. A když se Samuel chystal odejít, Saul jej uchopil za plášť a část mu odtrhl. Tehdy mu Samuel řekl, „Bůh od tebe odtrhl království a dal je tvému bližnímu, lepšímu než jsi ty“543. Už nikdo ze Saulova rodu se neměl stát králem v Izraeli a královská vláda byla přenesena na Davidův rod, z něhož měl v budoucnosti pocházet i božský Spasitel, jenž je podle těla Prostředníkem mezi Bohem a lidmi a podle lidské přirozenosti pochází z královského rodu Davidova. Jedno království národa Izraele bylo rozděleno 544 pro hřích Davidova nástupce Šalomouna na dvě království za vlády Šalomounova syna Roboáma. Deset severních kmenů se odtrhlo. Každá část měla svého vlastního krále a tak už to zůstalo až do té doby, kdy celý národ byl odvlečen do zajetí. Až přišla plnost času, národ Izraele byl pak rozdělen na Izraele Kristu nepřátelského a na Izraele s Kristem spojeného. Obojí Izrael patřil k sobě, podobně jako Abraham žil s plodnou nevolnicí, dokud neplodná svobodnice nebyla oplodněna z milosti Boží a nežádala, aby Abraham nevolnici vyhnal. Starý zákon rodil děti do otroctví,545 ačkoli vydával svědectví Novému zákonu, který rodí děti do svobody. Izraelité, kteří se přikloní ke Kristu, nikdy nebudou jedno s Izraelity, kteří zůstávají až do konce svého života jeho nepřáteli. Dokud čtou Mojžíše, leží na jejich srdci rouška, ale tomu, kdo přejde ke Kristu, rouška bude sňata 546, a tak se starý člověk změní v nového a jeho smýšlení přejde od hmotných věcí k duchovním. Starý člověk totiž očekával nepravou blaženost hmotnou v pozemském království, kdežto nový člověk očekává pravou blaženost duchovní v nebeském království, protože nad tu není nic lepšího. XVII.8 O zaslíbeních daných Davidovi o jeho synu, 540

Srov. L 19,10 Srov. Ef 1,4 542 1S 15,23.26 543 1S 15,28 544 1Kr 12,17 545 Srov. Ga 4,24 546 2K 3,14-16 541

jež nikterak nenalézáme splněna u Šalomouna, nýbrž v úplnosti u Krista Když král David dosáhl mnoha úspěchů, zamýšlel vystavět Bohu dům, ten slavný a vyhlášený chrám, který vystavěl později jeho syn Šalomoun. Bůh k Davidovi poslal proroka Nátana s poselstvím547: 5. „Toto praví Pán: Ty mi chceš vystavět dům, abych v něm sídlil? 6. Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až do tohoto dne. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem. 7. Ať jsem přecházel se všemi Izraelity kudykoli, zdali jsem kdy řekl některému z jejich soudců, jemuž jsem přikázal pást svůj lid Izraele: Proč mi nevystavíte cedrový dům? 8. Nyní tedy promluvíš takto k mému služebníku Davidovi: Toto praví Pán zástupů: Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl králem nad mým lidem Izraelem. 9. Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi. 10. I svému lidu Izraeli jsem připravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován, už jej nebudou ponižovat synové nepravosti jako dřív, 11. ode dne, kdy jsem správou svého lidu izraelského pověřil soudce. A tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel. Pán ti oznamuje, že on vystaví dům tobě. 12. A stane se, až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. 13. Ten vystaví dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky. 14. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. A když se proviní, budu ho trestat metlou mužů a ranami důtek synů lidských (jako kteréhokoli člověka). 15. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou zavrhl. 16. Věrný bude jeho dům i jeho království přede mnou na věky a jeho trůn bude pevně stát na věky.“ Jestliže si někdo myslí, že toto veliké zaslíbení se splnilo na králi Šalomounovi, pak se velice mýlí. Přihlíží totiž ke slovům: „ten vystaví dům pro mé jméno“, protože Šalomoun skutečně vystavěl Bohu chrám, ale už nepřihlíží ke slovům: 547

2S 7,5-16

„věrný bude jeho dům i jeho království přede mnou na věky.“ Šalomounův dům byl plný cizinek, které uctívaly falešné bohy, a sám tento moudrý král se jimi někdy nechával svádět a strhávat k modlářství. A není možné, že Bůh by při tomto zaslíbení nemohl předem vědět, jaký bude Šalomoun i jeho dům! Tímto zaslíbeným synem nebyl Šalomoun, nýbrž náš Pán Ježíš Kristus, který tělem pocházel z Davidova rodu.548 Sice i v Šalomounově osobě se ukazuje jakýsi předobraz budoucnosti, protože vystavěl chrám a ve shodě se svým jménem žil v míru a zvláště na začátku své vlády si zasloužil neobyčejnou chválu, a tak byl předobrazem Pomazaného Páně, ale sám jím nebyl. Ačkoli jsou některá proroctví Písma svatého psána tak, jako by se týkala jeho samého, v Šalomounovi byl pouze nastíněn obraz, kdežto v Kristu je už ztělesněna skutečnost. Podobně Šalomounovým jménem je nadepsán 72. žalm, který se rovněž vztahuje na Krista, jenž začal kralovat od řeky549, v níž byl pokřtěn od Jana, až do všech končin země. A Šalomoun začal panovat ještě za života svého otce Davida550, takže on není tím, kdo má přijít, až by se naplnily Davidovy dny. Šalomoun se stal králem ještě před Davidovou smrtí, kdežto zaslíbený Potomek se má stát králem až po Davidově smrti. Kristus přišel až po Davidově smrti a vystavěl Bohu dům nikoli z mrtvého dříví a kamení, nýbrž z živých lidí!551

XVII.9 Kterak se proroctví o Kristu v 88. žalmu podobá tomu, co se zaslibuje skrze proroka Nathana v Knihách králů V 89. žalmu, který je nadepsán pro Étana Ezrachejského, se připomínají Boží zaslíbení, daná králi Davidovi552: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: na věky budu chránit tvoje potomstvo a tvůj trůn po všechna pokolení.“ A na jiném místě 553: „Ve vidění promluvil jsi ke svým věrným: dal jsem svou pomoc hrdinovi, povýšil jsem vyvoleného ze svého lidu. Nalezl jsem Davida, svého služebníka, a svým svatým olejem jsem ho pomazal. Pevně bude moje ruka při něm a má paže ho bude posilovat. Ničeho nesvede nepřítel proti němu a syn nepravosti mu neuškodí. A potřu jeho nepřátele před jeho tváří a ty, kdo ho nenávidí, porazím. Moje milosrdenství a věrnost bude s ním, jeho roh se pozvedne v mém jménu. I na moře vložím jeho ruku a na řeky jeho pravici. On mne bude vzývat: Ty jsi můj Otec, můj Bůh a Štít mé spásy. A já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země. Na věky mu zachovám svoje milosrdenství a moje smlouva s ním bude věrná. A na věky zachovám jeho potomstvo a jeho trůn po všechny dny 548

Srov. Ř 1,3 Srov. Ž 72,8 550 Srov. 1Kr 1,29-30.46 551 Srov. 1K 3,16-17 552 Ž 89,4-5 553 Ž 89,20-30; srov. 34-38 549

nebes.“ Hned nato je však řečeno něco o hříších jeho synů 554, kde se to vztahuje spíše na Šalomouna. Ale i přesto je dále řečeno 555: „svoje milosrdenství mu neodejmu“; Bůh neřekl „jim“, ale řekl „jemu“, neboť na samém Kristu, jenž je Hlavou Církve, nemohou být nalezeny žádné hříchy, jež by bylo třeba potrestat bez újmy Božího milosrdenství, ale na údech jeho těla, jímž je jeho lid. To, co se vypovídá o jeho těle, je jistým způsobem řečeno o něm, proto nepravost jeho synů se v jistém ohledu stává jeho nepravostí. Proto i Kristus, když promluvil k Šavlovi s nebe, řekl556: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“ XVII.10 Kterak se události v království pozemského Jeruzaléma odchylovaly od těch, které zaslíbil Bůh, abychom pochopili, že pravé jádro proroctví se týká slávy jiného krále i království Po těchto mocných zárukách takového velikého zaslíbení, aby se nemyslelo, že se splnilo na Šalomounovi, říká, jako by se to očekávalo a nenalézalo 557: „Ty však jsi na něho zanevřel, zavrhl jsi ho a na svého pomazaného ses rozlítil, Pane. Zrušil jsi smlouvu se svým služebníkem, jeho čelenku jsi znesvětil (a srazil) k zemi. Všechny jeho zdi jsi pobořil, všechny jeho hradby jsi obrátil v trosky. Vyplenili ho všichni, kdo táhli kolem, stal se terčem posměchu pro své sousedy. Vyvýšil jsi pravici jeho nepřátel, potěšil jsi všechny jeho protivníky. Otupil jsi ostří jeho meče, nedal jsi mu obstát v boji; vyrval jsi mu výkon práva a jeho trůn jsi srazil k zemi. Ukrátil jsi dny jeho vlády558 a zaplavil jsi ho hanbou.“ To se stalo s královstvím Šalomounovým za dnů jeho potomků až po vyvrácení pozemského Jeruzaléma, jeho sídelního města, a po zkázu jeho chrámu. Nebyl to ani Šalomoun, ani David, na koho se Bůh rozhněval a kdo ztratil trůn. Ačkoli název „pomazaný“ měli všichni králové, přece pravý Pomazaný byl jediný a oni byli jen jeho předobrazem. To všechno přišlo na nevolnici Jeruzalém, kde kralovali i někteří synové svobodnice, kteří měli v držení toto časné království v Jeruzalémě pozemském, kdežto věčné království v Jeruzalémě nebeském, jehož byli syny, měli v pravé víře a čekali je v pravém Pomazaném, a třebaže jeho příchod byl dlouho odkládán, přece podle Božího úradku byl chystán ve svůj čas. XVII.11 O podstatě Božího lidu, která je skrze vtělení v Kristu, jenž jediný měl moc, vytrhnout svou duši z pekel Po těchto výrocích prorok začal prosit Boha559: „Dlouho ještě, Pane, budeš do konce svou tvář odvracet?“ Tomu se dá rozumět i takto: Budeš odvracet svoje milosrdenství, které jsi slíbil Davidovi? Výraz do konce znamená, že tím koncem je poslední doba, kdy uvěří v Krista i tento národ, tělesný Izrael. A 554

Ž 89,31-33 Ž 89,34 556 Sk 9,4 557 Ž 89,39-46 558 nebo: dny jeho mládí 559 Ž 89,47a; srov. Ž 13,1 555

následují slova560: „Plane jako oheň tvůj hněv! Pamatuj, jaká je moje podstata! Nestvořil jsi všechny lidské syny pro nic!“ Podstatou jeho lidu se nedá rozumět nic tak dobře jako sám Kristus, jehož tělesná přirozenost byla z jeho lidu. Kdyby totiž podstatou Izraele nebyl jediný Syn člověka, skrze něhož mělo být osvobozeno mnoho lidských synů, byli by jistě všichni lidští synové stvořeni pro nic. Ačkoli nyní lidská přirozenost poklesla skrze hřích prvního člověka od pravdy k nicotě a „člověk se stal podobným vánku a jeho dny míjejí jako stín,“561 Bůh nestvořil všechny lidské syny pro nic, protože jedny skrze Prostředníka Ježíše Krista z nicoty osvobozuje a protože druhé, o nichž předzvěděl, že osvobozeni nebudou, používá ke službě těm, kteří mají být osvobozeni, a ke srovnání obou obcí na základě protikladů, tedy nikoli marně v tom překrásném a velespravedlivém řádu celého rozumného tvorstva. Pak následují slova562: „Který muž kdy žil a nedočkal se smrti? Z moci pekel kdo vytrhl svou duši?“ Kde je takový člověk, jenž bude žít a nespatří smrt, kde je, není-li to ta podstata Izraele z rodu Davidova, náš Pán Ježíš Kristus?! „On vstal z mrtvých a už neumírá a smrt nad ním nepanuje!“563 Bude totiž žít a nespatří smrt, ale tak, že přece bude mrtev, a přesto vytrhne svou duši z moci pekel, kam sestoupí, aby některým rozvázal pekelné okovy, protože jenom on „má moc dát svou duši a má moc opět si ji vzít“564, a nikdo jiný. XVII.12 K čí osobě se vztahuje vyžadování slibů, o nichž je v žalmu řeč Ostatní verše tohoto žalmu znějí takto565: „Kde zůstalo tvé dávné milosrdenství, na které jsi přísahal Davidovi na svou věrnost? Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, kterou chovám ve svém srdci od mnoha pohanů. Tvoji nepřátelé, Pane, potupili proměnění tvého pomazaného.“ Tady se můžeme právem ptát, zda tato slova byla řečena jménem Izraelitů podle těla, kteří toužili, aby se jim splnil slib, daný Davidovi, anebo spíše jménem křesťanů, kteří jsou Izraelity podle ducha. Otázka po dávném milosrdenství by nemohla být vyřčena, kdyby se prorok nevžil do role těch, kteří měli přijít dlouho po něm a pro které by doba těchto zaslíbení králi Davidovi byla dobou starodávnou. Mnozí pohané pronásledovali křesťany pro Krista, jenž utrpením a smrtí se stal nesmrtelným, což se nazývá proměněním. A podle jiného a méně výstižného výkladu také Izraelité byli posmíváni pro proměnění Kristovo, protože zatímco byl očekáván jako jejich, stal se Pomazaným pohanů, kteří v něho uvěřili skrze Nový zákon, kdežto židé zůstali jen při Starém zákoně; Pán však na ně nezapomene, bude pamatovat na potupu svých služebníků, a naopak se nad nimi smiluje, takže i oni po tomto potupení uvěří. Nicméně židé se už nemohou nazývat Božími 560

Ž 89,47b-48 Ž 144,4 562 Ž 89,49 563 Srov. Ř 6,9 564 Srov. J 10,18 565 Ž 89,50-52 561

služebníky, protože se stali nepřáteli Kristovými, a proto prosba, jež zní: pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, se na ně nehodí; naopak se hodí na křesťany, kteří ani za těžkých pronásledování pro jméno Kristovo nezapomínali, že Davidovu potomku, jímž je Kristus, bylo zaslíbeno vznešené království. Žalm končí slovy566: „Požehnání Páně na věky: amen, amen.“ To se hodí dobře na veškerý lid Boží, příslušný do nebeského Jeruzaléma, ať už jde o ty, kdo patřli ještě ke Starému zákonu, anebo o ty, kdo už patří k Novému zákonu. Požehnání Páně v potomku Davidově, jímž je Kristus, nemá být očekáváno na nějakou dobu, ale na věky, a v této jisté naději se proto dvakrát volá amen, staň se. Vždyť tak to myslel David, když se modlil 567: „Nyní tedy požehnej domu svého služebníka, aby před tebou trval na věky.“ Měl přece tehdy dostat syna, jímž by jeho rodokmen vedl až ke Kristu, a tak by se jeho dům stal domem věčným, protože bude zároveň domem Božím, zbudovaném z lidí, a ne z kamení, kde by na věky lid přebýval se svým Bohem a ve svém Bohu a Bůh se svým lidem a ve svém lidu. Bůh Davidovi přece slíbil568: „Pán ti oznamuje, že on vystaví dům tobě.“ A je psáno569: „Nepostaví-li dům Pán, nadarmo se namáhají jeho stavitelé. Nestřeží-li město Pán, nadarmo bdí jeho strážci.“ Až dojde ke konečnému zasvěcení tohoto domu, naplní se prorocké slovo 570: „I svému lidu Izraeli jsem připravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován, už jej nebudou ponižovat synové nepravosti jako dřív, ode dne, kdy jsem správou svého lidu izraelského pověřil soudce.“ XVII.13 Zda uskutečnění zaslíbeného pokoje lze klást do doby Šalomounovy Toto prorocké slovo se nenaplnilo mírem za časů Šalomounovy vlády, ani za časů vlády kteréhokoli jiného krále. Dokud nevzniklo království, byli nad tím národem hned, jak obdrželi zaslíbenou zemi, ustanoveni soudcové. A syn nepravosti, to znamená nepřátelský cizinec, ho zajisté občas znepokojoval a pokořoval, když se střídal mír s válkou, a také se vyskytují delší období míru než za Šalomouna, který panoval čtyřicet let, neboť v době soudce Ehúda trval mír osmdesát let.571 To místo zaslíbeného pokojného přebývání je proto věčné a náleží věčným ve svobodné matce, jeruzalémské obci, kde bude žít pravý národ Izraele a kde obdrží věčnou odměnu. V naději na tuto odměnu veďme na této pozemské pouti zbožný život ve víře! XVII.14 O Davidově úmyslu při uspořádání a mystice žalmů 566

Ž 89,53 2S 7,29 568 2S 7,11b 569 Ž 127,1 570 2S 7,10-11a 571 Sd 3,30 567

V časovém sledu Boží obce kraloval nejdříve v jejím nástinu, to znamená v pozemském Jeruzalémě, David, jenž byl hudebně vzdělaný a svým zpěvem sloužil Bohu z věřícího srdce, nikoli pro všední rozkoš, a tak mysticky zobrazoval velikou věc, když důmyslný a uspořádaný souzvuk rozmanitých tónů představuje totiž jednotu dobře uspořádané obce, vzešlou ze svorné různosti. Téměř celé jeho proroctví je obsaženo v knize 150 žalmů. Někteří soudí, že jeho dílem jsou jenom ty, které nesou nadpis Davidův, kdežto ty, které mají v nadpise Davidovi nebo pro Davida, mu byly věnovány jako výtvory jiných. Tento předpoklad vyvrací sám božský Spasitel, když mluvil o 110. žalmu a řekl 572, že sám David pravil v Duchu svatém, že Kristus je jeho Pánem, ačkoli ten žalm je nadepsán Davidovi. Podle mého názoru pravdě jsou blíže ti, kdo pokládají za jeho dílo všech 150 žalmů, a usuzují, že některé ponechal bez nadpisu a některé nadepsal jinými jmény, jak mu toto uspořádání, sice záhadné, ale jistě ne bezvýznamné, vnukl Bůh. V nadpisech některých žalmů čteme jména proroků, kteří žili dlouho po době krále Davida, a to, co se tam říká, to říkají zdánlivě oni, vždyť prorocký Duch mohl prorokujícímu králi Davidovi zcela dobře zjevit i jména těchto budoucích proroků, aby zazpíval nějaké proroctví, hodící se na jejich osobu; podobně bylo zjeveno jméno judského krále Joziáše 573 , který se měl narodit a panovat až po více než třech staletích, jednomu prorokovi, muži Božímu, který předpověděl i jeho budoucí činy. XVII.15 Má-li se v souhrn tohoto díla pojímat všechno, co se v žalmech předpovídá o Kristu a jeho Církvi Ačkoli se ode mne očekává, že v této knize objasním, co prorokoval v žalmech král David o Kristu a jeho Církvi, ale já tak nemohu učinit, neboť mi v tom brání spíše přebytek než nedostatek látky. Kdybych uvedl všechno, nevyhnul bych se rozvláčnosti. A vyberu-li jenom některé věci, bojím se, aby nevznikl dojem, že jsem vynechal důležitější. Kromě toho se musí hledaný doklad opírat o text celého žalmu, nemůžeme vytrhávat část textu jako verše z nějaké rozsáhlé básně. Kdo tedy chce a může, ať si je přečte, a tak si v nich najde, jak mnoho velikých věcí prorokoval král a prorok David o Kristu a jeho Církvi, totiž o Králi a jeho obci, kterou založil. XVII.16 O tom, co se praví výslovně i obrazně o Kristu a jeho Církvi v 45. žalmu I jednoznačné a jasné prorocké předpovědi bývají nutně smíseny s obraznými výroky, a třebaže ukazují na Krista a jeho Církev už na první pohled, přece v nich čekají na výklad některé méně srozumitelné jednotlivosti. To staví učence před pracný úkol, aby je rozebrali a vyložili nechápavým. 572 573

Ž 110,1 1Kr 13,2

Tak je tomu i s verši 45. žalmu: 1.Pro předního zpěváka, podle lilií574. Pro Kórachovce, poučující, píseň lásky. 2. Vytrysklo z mého srdce dobré slovo, věnuji já svoje dílo králi, rydlem je jazyk můj rychlopisce. 3. Krásný jsi podobou nad syny lidské, rozlita je milost na tvých rtech, proto ti Bůh na věky žehná. 4. Opásej si bedra mečem, ty mocný krásou a velebou, 5. a vzhlédni a do boje vyjeď za pravdu i mírnost 575 a spravedlnost, svou pravicí dokážeš úžasné činy. 6. Tvé střely jsou ostré, národy padnou ti k nohám, zasáhneš srdce nepřátel, králi! 7. Tvůj trůn, Bože, bude stát na věky věků, tvoje královské žezlo je žezlem práva. 8. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto tě pomazal tvůj Bůh olejem radosti nad tvoje druhy. 9. Celé tvé roucho myrrhou, aloem i kasií voní, z paláců zdobených slonovou kostí hra strun zní tobě pro radost. 10. Královské dcery se skvějí ve tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici. 11. Slyš, dcero, a pohleď a nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid a na dům svého otce; 12. neboť zatoužil král po tvé kráse, on je tvůj pán a jemu se klaněj. 13. A budou se mu klanět dcery týrské s dary; jeho tvář budou vzývat všichni velmožové z národa. 14. Královská dcera v celé své kráse již čeká uvnitř, ve zlatém třepení, v pestrém rouchu. 15. V zářivém oděvu (protkaném zlatém) ji vedou králi a za ní budou přivedeny králi její panenské družky. 16. Budou přivedeny s radostí a jásotem, budou uvedeny do královského paláce. 17. Místo otců budeš mít syny, učiníš je knížaty po celé zemi. 18. Tvé jméno budou připomínat po všechna pokolení, národy ti budou vzdávat chválu na věky věků. Každý člověk musí poznat, že v tomto žalmu je řeč o Kristu, to znamená Pomazaném, v něhož věříme a jehož zvěstujeme a jehož jsme druhy. On založil svou Církev v patriarších a prorocích ještě dříve, než se stal člověkem. 574 575

Lilie snad označuje šestistrunný nástroj. Srov. Ž 60,1; 69,1; 80,1. nebo: tichost

Královskou dcerou je Panna Maria a jejími družkami jsou duše věřících křesťanů. V širším smyslu je královnou sama Církev, jež je duchovním Siónem576 a duchovním Jeruzalémem a obcí či sídlem velikého Krále 577 a jejíž nepřítelkyní je ďábelská obec duchovního Babylóna. Proto je psáno, zapomeň na svůj lid a na dům svého otce, neboť Církev svým znovuzrozením přechází od nejhoršího krále ďábla k nejlepšímu Králi Kristu, jemuž slouží duchovní Izrael, když ten tělesný jej odmítl. Je totiž psáno 578: „Zachráníš mne z utrhání lidu a postavíš mne v čelo národů, sloužit mu bude lid, který jsem neznal a uposlechne mne na slovo, cizinci budou vyhledávat mou přízeň.“ Pohanský lid, jehož Kristus v tělesné podobě neznal, ale který přesto v něho uvěřil, když uslyšel slovo Boží. Synové pohanských otců se stávají církevními představenými a duchovními otci po celé zemi.

XVII.17 O tom, co se týká ve 109. žalmu Kristova kněžství a v 21. žalmu jeho umučení Jako ve 45. žalmu byl Kristus veleben jako Král, tak je ve 109. žalmu veleben jako Kněz: 1. Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. 2. Berlu tvé moci vztáhne Pán ze Siónu, panuj uprostřed svých nepřátel! 4. Přísahal Pán a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova. Věříme, že Kristus sedí na pravici Otcově, ačkoli to nevidíme, a také tomu věříme, že jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou, ačkoli to ještě není zjevné, ale na konci se to zjeví a potom to uvidíme. Věříme, že ze Siónu vzešel zákon Kristův, který nazýváme evangeliem, a v něm spatřujeme berlu jeho moci. Kristus panuje uprostřed svých nepřátel, kteří jej nenávidí, ale nic proti němu nezmohou, třebaže se sžírají. A když už není kněžství podle řádu Áronova, všude se obětuje pod kněžstvím Kristovým to, co obětoval Melchisedech, když požehnal Abrahamovi.579 Co je nejasné v žalmech, to se vztahuje k tomu, co je jasné v evangeliu, když se to ovšem správně vyloží.

576

Srov. Ž 87,5 Srov. Ž 48,3 578 Ž 18,44-45a 579 Srov. 1M 14,18 577

Podobně je tomu i ve 21. žalmu, kde Kristus prorocky mluví o svém ponižujícím umučení580: „Probodli mé ruce i nohy, sečíst mohou všechny mé kosti, pozorovali mne svým zrakem, rozdělili se o mé roucho, losovali o můj oděv.“ Kristus byl přece ukřižován, jeho ruce i nohy byly probodeny, a takto visící na kříži byl vystaven pohledům škodolibých zvědavců a svých nepřátel. Novozákonní evangelium vypravuje, jak se splnilo starozákonní proroctví. I to, več už nevěříme jako v minulé, nýbrž co pozorujeme jako přítomné, se před našima očima uskutečnilo po celém světě tak, jak to bylo předpověděno v tomtéž žalmu581: „Rozpomenou se a navrátí se k Pánu všechny končiny země a budou se klanět před jeho tváří všechny čeledi pohanů, neboť Pánu náleží království a on bude vládnout nade všemi národy.“

XVII.18 O 3., 40., 15. a 67. žalmu, ve kterých se předpovídá smrt a vzkříšení Páně Ani o zmrtvýchvstání Kristově žalmy nemlčely. „Ulehl jsem a usnul, ale vstal jsem, protože Pán mne podepřel.“582 Nejde přece o to, že prorok spal a pak se probudil a vstal, nýbrž o to, že tím spánkem byla smrt Páně a tím probuzením bylo jeho vzkříšení. O tom, co se předpovídá pro budoucnost, se mluví v dalším žalmu jako o něčem minulém; neboť to, co ještě mělo přijít, už bylo v Božím předurčení a předzvědění jakoby hotovou věcí. „Moji nepřátelé o mě mluvili zle: Kdy už zemře? A kdy zajde jeho jméno? A kdo přišel, aby mne navštívil, lež mluvilo jeho srdce a hromadilo jeho nepravost. Proti mně šeptali si všichni moji nepřátelé, proti mně vymýšleli zlé věci, proti mně nespravedlivé nařčení si připravili: On ulehl, a už nevstane.“ 583 Jeho nepřátelé mu přáli smrt a nakonec mu ji připravili, a to se stalo skrze toho, kdo vcházel, aby ho navštívil, a vycházel, aby ho zradil. Kdo by si nevzpomněl na Jidáše, jenž se stal z jeho učedníka jeho zrádcem? „Ba i ten, s nímž jsem žil v pokoji a jenž jídal můj chléb, zdvihl proti mně patu,“584 to znamená pošlapal mé přátelství. Ačkoli dobře věděl, kdo ho zradí,585 často vystupoval v roli těla místo v roli hlavy a přičítal jejich vlastnosti sobě, protože hlava i tělo jsou jedním Kristem, proto

580

Srov. Ž 22,17-19 Srov. Ž 22,28-29 582 Ž 3,6 583 Ž 41,6-9 584 Ž 41,10; srov. J 13,18 585 Srov. J 6,70; J 13,21 581

stojí v evangeliu586: „Lačněl jsem, a dali jste mi najíst;“ podobně 587: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých maličkých bratří, mně jste to učinili.“ Ačkoli jeho nepřátelé dosáhli jeho smrti na kříži, nadarmo byl usmrcen, protože vstal z mrtvých. „Ty však, Pane, smiluj se nade mnou a dej mi zase povstat, abych jim odplatil.“588 Vstal z mrtvých a již odplatil svým nepřátelům časnými tresty a ještě jim odplatí věčnými tresty. Válka s Římany zničila židovský stát i jeho hlavní město a rozptýlila jeho obyvatele. Avšak židé nepočítají s tím, že ten Kristus, kterého očekávají, bude trpět a zemře, a proto si myslí, že náš Kristus není tím, kterého zvěstoval Zákon i Proroci. V tomto sebeklamu tvrdí, že uvedená slova neznamenají smrt a vzkříšení, nýbrž spánek a probuzení. Ale 15. žalm na ně volá: „Proto se zaradovalo mé srdce a zaplesal můj jazyk, ba i mé tělo bude odpočívat v naději, že nenecháš mou duši v pekle a nedopustíš, aby tvůj Svatý viděl porušení.“ 589 Kdo by mohl říci tato slova, že jeho tělo odpočinulo v naději na vzkříšení a že jeho duše nezůstane v předpeklí, ale rychle se k němu vrátí, aby jeho tělo nebylo porušeno mrtvolným rozkladem? Kdo jiný než ten, který vstal třetího dne z mrtvých! To nemohou říci ani o proroku a králi Davidovi. Konečně 67. žalm volá590: „Bůh náš je Bohem spásy, je to Pán, kdo nás zachraňuje ze smrti.“ Je možné říci něco jasnějšího? Bohem spásy je náš Pán Ježíše Kristus, jehož jméno Ježíš se překládá jako Spasitel čili Zachránce. On nás zachraňuje ze smrti tím, že na odpuštění našich hříchů prolil svou krev a zemřel za nás na kříži, a tak nás spasil svou smrtí. Život nás smrtelníků je totiž takový, že ani sám Pán z něho nevyšel jinak než smrtí.

XVII.19 O 68. žalmu, ve kterém se ukazuje na nevěru a zatvrzelost židů Židé nechtějí ustoupit zřejmým důkazům v proroctví, ačkoli v 68. žalmu se předpovídají okolnosti umučení Kristova. „Za pokrm mi dali žluč, a když jsem žíznil, za nápoj mi dali ocet.“ 591 Proroctví pokračuje slovy: „Jejich stůl ať se jim stane osidlem a odplatou i záhubou; ať se zatmí jejich oči, aby neviděli, a jejich bedra ať jsou zbavena síly592; vylej na ně svůj hrozný trest a tvůj planoucí hněv 586

Mt 25,30 Mt 25,40 588 Ž 41,11 589 Ž 16,9-10 590 Ž 68,21 591 Ž 69,22; srov. Mt 27,34 592 Nebo: jejich záda ať jsou ohnuta k zemi 587

ať je postihne; jejich hradiště ať zpustne a v jejich stanech ať nebydlí nikdo.“593 Jejich oči se zatměly, takže nevidí, co jasné; jejich záda se ohnula k pozemským věcem, takže nehledí na věci nebeské. Tyto výklady o žalmech, to je o proroctvích krále Davida, tady končí, a snad to postačí i pro ty, kteří to všechno znají, aby si nestěžovali, že jsem vynechal další místa, která se jim zdají být ještě přesvědčivějšími.

XVII.20 O Davidově vládě i zásluhách, jakož i o jeho synu Šalomounovi a o tom proroctví, které se týká Krista a nachází se jednak v knihách, připojených k jeho spisům, a jednak v těch, které jsou nepochybně jeho Když v pozemském Jeruzalémě kraloval David, syn Jeruzaléma nebeského, jeho poklesky byly ve spasitelném a pokorném pokání převáženy zbožností tak velkou, že je určitě mezi těmi, o nichž sám řekl: „Blažení ti, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy jsou přikryty.“594 Po něm panoval nad celým národem lidu Božího jeho syn Šalomoun, který začal vládnout ještě za života svého otce,595 a ten začal dobře, ale skončil špatně. Životní zdar moudré duchy otupuje a škodí jim více, než jim prospívá moudrost. Jeho moudrost je pamětihodná ještě i pro nás i pro budoucí a tehdy se proslavila široko daleko. Prorokoval v pěti knihách, z nichž tři byly přijaty do kánonu: Přísloví, Kazatel596 a Píseň písní. Ostatní dvě se mu přičítají vzhledem k nejedné slohové podobnosti: Moudrost a Sírachovec597, avšak většina učenců pochybuje, že jsou jeho. V knize Moudrosti598 se předpovídá utrpení Kristovo velice zřetelně, neboť se tu mluví o jeho bezbožných vrazích: 12. Počíhejme si na Spravedlivého599, neboť je nám nepříjemný a protiví se našim skutkům a vytýká nám hříchy proti zákonu a kárá nás pro poklesky proti našemu řádu. 13. Honosí se, že má poznání Boha, a nazývá se Božím Synem. 14. Stal se pranýřem našich myšlenek. Těžko je nám na něho jen pohledět, 593

Ž 69,23-26 Ž 32,1 595 Srov. 1Kr 1,28-40 596 Ecclesiastés 597 Ecclesiasticus 598 Moudr 2,12-22 599 nebo: Obchvaťme Spravedlivého… 594

15. neboť jeho život se nepodobá jiným a jeho cesty jsou odlišné. 16. Za falešné nás má, straní se našich cest jako nečistoty; blahoslaví konce spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha. 17. Podívejme se tedy, jsou-li jeho řeči pravdivé, a zkusme, co na něho přijde, a uvidíme, jaký bude jeho konec! 18. Neboť je-li Spravedlivý Synem Boha, zastane se ho a vysvobodí ho z rukou protivníků. 19. Potupou a mučidlem ho zkoumejme, abychom poznali jeho odevzdanost a vyzkoušeli jeho trpělivost. 20. K smrti nejohavnější odsuďme ho; vždyť se mu dostane záchrany, jak říká. 21. Takto myslili, a bloudili: oslepila je totiž jejich zloba. 22. Nepoznali Boží tajemství ani nepočítali s odměnou za spravedlnost a neuvážili, jaké odplaty dojdou bezúhonné duše. V knize Sírachovcově600 se zase předpovídá budoucí víra pohanů: 1. Smiluj se nad námi, Bože, vládce všehomíra, (a pohlédni na nás a ukaž nám světlo svého slitování) 2. a pusť svoji hrůzu na všechny pohany, (kteří tebe nehledají, aby poznali, že není Boha mimo tebe, a vypravovali o tvých velikých skutcích.) 3. Zdvihni svou ruku nad cizí národy, ať vidí tvoji moc! 4. Jako jsi byl ukázal před nimi svou svatost na nás, tak se před námi proslav na nich, 5. aby tě poznali, jako i my jsme tě poznali, že není Boha mimo tebe, Pane. Co se týče jeho tří všeobecně uznaných knih, chceme ukázat, že i v nich se nalézá něco podobného, co se vztahuje ke Kristu a jeho Církvi. V knize Přísloví čteme: „Pohřběme nespravedlivě muže spravedlivého do země, pohlťme ho jako peklo zaživa a vyhlaďme jeho památku ze světa, jeho drahocennou državu si vezměme.“601 Spravedlivým mužem je Kristou, jeho drahocennou državou je Církev. Srovnej podobenství o zlých vinařích602: „To je dědic, pojďte, zabijme ho, a dědictví bude naše!“ A podobně Moudrost Boží, to je Kristus, si vybudoval v panenském lůně jako dům lidské tělo a k němu jako údy připojil Církev, přinesl krvavou oběť na kříži a uchystal stůl pro nekrvavou oběť svého svátostného Těla a Krve pod způsobami chleba a vína a pak pozval slabé tohoto světa ke své hostině: „Moudrost si postavila dům a podepřela ho sedmi sloupy; přinesla svou oběť, smísila víno a připravila svůj stůl. Vyslala své služebníky a slavnostně zve a volá: Kdo je nemoudrý, ať přijde sem; kdo jste chudí duchem, jezte z mého chleba a pijte z mého vína. Opusťte nemoudrost, abyste žili, a 600

Sír 36,1-5 Př 1,11-13 602 Mt 21,38 601

hledejte moudrost, abyste měli život.“603 Toto volání připomíná apoštolova slova604 o tom, že slabé tohoto světa si vyvolil, aby zahanbil silné. V knize Kazatel se říká605: „Není pro člověka dobra, leda bude-li jíst a pít a radovat se,“ čímž se chce vyjádřit účast na svátostné hostině, kterou strojí podle řádu Melchisedechova sám Prostředník nové smlouvy ze svého Těla a Krve a o které říká, že oběť jsi nechtěl, Bože, ale stvořil jsi mi tělo. To je totiž ta oběť, která nastoupila po všech starozákonních obětech, jež byly přinášeny jako nástin té novozákonní. Kazatel tedy nemyslí hostinu pro tělesný požitek, nýbrž pro duchovní užitek606: „Lepší je hoře než smích, protože zarmoucená tvář prospívá srdci,“ a na jiném místě 607: „Lépe je vejít do domu zármutku než do domu hodování,“ a ještě608: „Srdce moudrých je v domě zármutku, a srdce nemoudrých v domě hodování.“ A co se v této knize vztahuje k oběma obcím, jedné Kristově a druhé ďáblově, najdeme zde609: „Běda tobě, země, je-li tvým králem mladík a tvoje knížata už zrána hodují. Blaze tobě, země, je-li tvým králem muž vznešeného rodu a tvoje knížata jídají v pravý čas pro posilnění, a ne pro opilství.“ Mladíkem je míněn ďábel, a to vzhledem ke své pošetilosti a nadutosti, obvyklými pro tento věk; mužem vznešeného rodu se míní Kristus, syn svatých patriarchů. Knížata ďáblovy obce hodují předčasně, protože nečekají na pravou blaženot v budoucím věku, jsou to lidé tohoto světa. Naopak knížata Kristovy obce trpělivé očekávají čas pravé blaženosti a jejich naděje je nezklame610, jak je psáno611: „Ti, kteří tě očekávají, nebudou zklamáni.“ A konečně Píseň písní obsahuje řeč o duchovní rozkoši svatých duší ve sňatku krále a královny, totiž Krista a jeho obce, ale tuto rozkoš zahaluje rouškou jinotaje, abychom po ní více toužili, dokud se nezjeví Ženich a nepřijde jeho nevěsta. XVII.21 O těch, kdo kralovali po Šalomounovi buď v Judsku, anebo v Izraelsku U zbývajících hebrejských králů se těžko najdou nějaké obrazné výroky nebo skutky, které by se prorocky vztahovaly ke Kristu a Církvi. Pro hřích Šalomounův za časů jeho syna a nástupce Rechabeáma trestající Boží ruka rozdělila národ na dvě části: deset kmenů dostal Šalomounův služebník 603

Př 9,1-6 1K 1,27 605 Kaz 8,15 606 Kaz 7,3 607 Kaz 7,2 608 Kaz 7,4 609 Kaz 11,16-17 610 Srov. Ř 5,5 611 Ž 25,3 604

Jarobeám a ponechali si vlastní jméno Izrael; dva kmeny, totiž Juda a Benjamín, zůstali pod hlavním městem Jeruzalémem pro Davida, aby jeho královský rod zcela nezanikl, a přijali jméno Juda, protože to byl kmen, z něhož pocházel David. Kněžský kmen Lévi, poddaný Bohu a nikoli králi, byl počítán za třináctý, avšak patřil spíše k Jeruzalému, protože právě tam byl Boží chrám, v němž sloužil. Kmen Josefův pak dal vzniknout kmeni Efraimovu a kmeni Manassesovu. Bratrovražednou válku proti odtržené části Bůh ústy proroka Šemaiáše zakázal.612 Nedošlo k rozdělení náboženství, nýbrž království. XVII.22 O Jarobeámovi, který bezbožným modloslužebnictvím zneuctil národ sobě poddaný, v němž přesto Bůh nepřestal dávat nadšení prorokům a chránit mnohé před hříšnou modloslužbou Izraelský král Jarobeám ve své zvrácenosti nevěřil Bohu, od něhož se mu dostalo vlády, a v obavě, aby lid, když putuje podle božského zákona do Božího chrámu v Jeruzalémě, aby tam přinesl oběti, od něho neodpadl a nevrátil se k Davidovu rodu, zavedl ve svém království hříšnou modloslužbu a ve své zločinné bezbožnosti oklamal Boží lid, takže jej strhl s sebou do uctívání model. Bůh tuto věc nepřestal vyčítat nejen jemu, ale ani jeho nástupcům a následovníkům, a to skrze proroky, jako byli Achiáš, Jehú, Eliáš a Elizeus. XVII.23 O rozmanitých poměrech v obou hebrejských královstvích, dokud nebyly oba národy v různou dobu odvlečeny do zajetí, z něhož byl později Juda povolán zpět do svého království, které posléze přešlo v moc Římanů Podobně v judském království nechyběli proroci, a to podle toho, jak se zalíbilo Bohu je vysílat, aby buď předpovídali, čeho bylo třeba, nebo kárali hříchy a kázali spravedlnost. I tady, třebaže mnohem méně než v Izraeli, se našli králové, kteří svými bezbožnými skutky těžce uráželi Boha a byli stíháni mírnými tresty i s lidem, který nebyl o nic lepší. A byli tu i zbožní králové, jejichž nemalé zásluhy docházejí chvály; zato v Izraelsku byli špatní všichni králové, třebaže jedni více a druzí méně. Obě části, podle příkazu či dopuštění božské prozřetelnosti, byly povznášeny různými úspěchy i sráženy různými protivenstvími a stíhány zahraničními i vnitřními válkami, jak to zjevovalo Boží milosrdenství či Boží hněv. Chaldejci pak celý národ porazili v boji a přestěhovali do asyrských zemí; napřed izraelské království, potom i judské království po vyvrácení města Jeruzaléma a jeho chrámu. Po uplynutí sedmdesáti let byli propuštěni ze zajetí a byl obnoven chrám. Ačkoli velké množství lidí zůstalo v cizině, národ už nebyl rozdělen a měl pak jediné království s hlavním městem Jeruzalémem a k tamějšímu chrámu putovali v určité dny všichni odevšad, odkud jen mohli. Ale ani tehdy neměli pokoj od 612

Srov. 1Kr 12,24

cizozemských nepřátel a dobyvatel; nakonec byli poplatní i Římanům, a tak je zastihl Kristus. XVII.24 O prorocích, z nichž jedni byli již posledními v době před narozením Kristovým a druhé zaznamenává evangelium ještě v době okolo narození Kristova Za celou tu dobu, co se vrátili z Babylónie, po Ezdrášovi a po Aggeovi, Zachariášovi a Malachiášovi už neměli proroky s výjimkou Zachariáše a jeho manželky Alžběty, rodičů Jana Křtitele, a starce Simeona a vdovy Anny a nakonec samého Jana Křtitele.613 Avšak nevěřící židé jejich proroctví nepřijímají; přijala je však nesčetná řada těch, kteří uvěřili evangeliu.

XVIII. kniha (Má 54 kapitoly.) 613

Srov. Mt 11,13

XVIII.1 O dějích až po dobu Spasitelovu, které jsme probrali v sedmnácti svazcích Slíbil jsem, že budu psát o vzniku i dějinách a zasloužených koncích dvou obcí, jedné Boží a jedné světské, ve které podle svého lidského původu putuje i ta první. V prvních deseti svazcích jsem s pomocí milosti Boží vyvrátil náhled nepřátel první obce, kteří kladou nad jejího božského zakladatele Krista svoje bohy a na křesťany nevraží záští, která je zhoubná především jim samým. V dalších čtyřech knihách jsem vylíčil jejich vývoj od stvoření prvního člověka do potopy světa (v 15. knize), od Abrahama až po izraelské krále (v 16. knize) a konečně od izraelských králů až po prvních příchod božského Spasitele (v 17. knize). Sledoval jsem zřejmě jen obec Boží, ačkoli se nevyvíjela sama, nýbrž v lidstvu procházely různými obdobími obě dvě obce. Chtěl jsem, aby dějiny obce Boží vysvitly jasněji, třebaže až do zjevení Nového zákona mnoho věcí neprobíhalo ve světle, nýbrž ve stínu. Nyní tedy, jak vidím, musím doplnit, co jsem opomenul, a všimnout si v dostatečné míře i vývoje obce světské od časů Abrahamových; tak budou moci čtenáři na základě vlastní úvahy srovnávat obě dvě obce. XVIII.2 O době králů pozemské obce, se kterou se podle výpočtu kryje doba svatých od Abrahama Ve společnosti smrtelníků, rozvětvené všude po světě a spjaté i při sebevětší různosti sídel společenstvím jedné a téže přirozenosti, se každý žene za svým prospěchem a za svou vášní. Žádaného se nedostává, jednou pro nikoho, podruhé ne pro všechny, a tak je tato společnost rozdělena a silnější část utiskuje slabší. Přemožená část podléhá vítězné a oceňuje více prostou sebezáchovu a sebehorší mír než svobodu a nadvládu. Proto ti, kdo by raději zahynuli, než by otročili, nebývají početní a sklízejí velký obdiv. Je všeobecně lepší dát se od vítězů ujařmit než vyhubit. Jedni jsou obdařeni vládou, druzí trpí poddanstvím. Obec tohoto světa, žádostivá a prospěchářská, se rozdělila na přemnoho pozemských říší, mezi nimiž byly nejslavnější assyrská a římská. První byla starší, druhá mladší; první vznikla na Východě, druhá na Západě; hned po zániku první začala druhá. Ostatní říše a ostatní králové bych pokládal jen za jejich přívěsky. Když se v Chaldejsku narodil Abraham, vládl jako druhý král Ninus 614, syn Belův, jehož chotí byla Semiramis. Ninus si podmanil celou Asii až po hranice Libye, po jeho smrti si podmanila Semiramis Indy. Babylón byl prvním Římem. 614

Ninus (Ninos) panoval v Babylóně po smrti svého otce Bela (Belos, Baalos), který tam panoval jako první po dobu 65 let. Ninus vládl 52 let (tento údaj uvádí Castor z Rhodu) a na trůně seděl již 43 let, když se narodil Abraham; to bylo asi v roce 1200 před založením Říma, jakéhosi to druhého Babylónu na západě. Asií se nemyslí jedna kolonie ve větší Asii, to je menší či malá Asie, nýbrž celá Asie jako světadíl, jeden ze tří: Asie, Evropy a Afriky. Polovinu světa zaujímají Evropa a Afrika na západě, druhou polovinu Asie sama na východě. Evropa sahá od severu k západu, Afrika od západu k jihu a Asie od jihu přes východ k severu.

V té době existoval i malý stát sikyonský615, jemuž panoval druhý král Europs (prvním byl Aigialeús) a od něhož Marcus Varro začal psát své dílo O původu národa římského. Od těchto sikyonských králů se dostal k Athéňanům, od nich k Latinům a nakonec k Římanům, protože řecké dějiny jsou nám mnohem známější než assyrské. Ale před založením Říma byly tyto státní útvary nepatrné ve srovnání s assyrskou říší. V Řecku sláva Athéňanů předstihovala skutečnost, zvláště co se týče filosofie a literatury. A když Abraham odešel z Babylónie, měli Assyřané čtvrtého krále, opět jménem Ninus, a Sikyonští pátého, jenž se jmenoval Thelxion616. XVIII.3 Za kterých králů assyrských i sikyonských se narodil stoletému Abrahamovi podle zaslíbení Izák a za kterých povila šedesátiletému Izákovi jeho manželka Rebeka blížence Ezaua a Jakuba Za jeho dob se narodil podle Božího zaslíbení stoletému Abrahamovi syn Izák z manželky Sáry, která pro neplodnost a stáří už neměla naději na potomstvo. Tehdy Assyřané měli pátého krále Arria. Když bylo Izákovi šedesát let, narodili se mu blíženci Ezau a Jakub z manželky Rebeky. Když zemřel Abraham, nad Assyřany panoval Xerxes Starší, nazývaný Baleus, a nad Sikyonem Thuriakos či Thurimachos, oba jako sedmí. V době narození Abrahamových vnuků vznikl argejský617 stát, kde jako první kraloval Ínachos618. Za osmých králů, totiž za assyrského Armamitra a sikyonského Leukippa, i za prvního argejského krále Ínacha promlouval Bůh k Izákovi. Za dnů Jakubových vládl devátý assyrský král Belokus, osmý sikyonský král Leukippos a druhý argejský král Foróneus, syn Ínachův. Pod Foróneovou vládou se Řecko proslavilo zákonnými a soudními ustanoveními, ale když zemřel Foróneův mladší bratr a spolukrál Fegous619, byl u jeho hrobu postaven chrám, kde byl uctíván jako bůh a přinášeli mu v oběť býky. Také Ínachova dcera Íó620 byla později uctívána v Egyptě pod jménem Isis. 615

Sikyón je starořecké město na severu Peloponnésu. Prvním králem tohoto městského státu podle údajů v Illiadě byl Adrastos. Sikyón zde asi zastupuje všechny řecké státy. Po zničení Korinthu Římany v r. 146 př.Kr. jeho význam poněkud vzrostl. (Korinth byl obnoven až v r. 44 př.Kr. jako římská kolonie pod názvem Colonia Laus Julia Corinthiensis). 616 Třetí byl Telchis a čtvrtý Apis; pátý Thelxion, šestý Aigy(d)ros, sedmý Thurimachos, osmý Leukippos, po nich Messapos, Peratos (Aratos), Plémnaios (Plemmeus), Orthopolis, Marathonios (Marathius), Marathios (Marathus), Echyreus (Chytreus), Korax (Corax), Aloesus, Epopeus, La(o)medón, Sikyón, Polybos, Ínachos, Faistos, Adrastos, Polyphides, Pelasgos, 26. Zeuxippos... http://www.attalus.org/translate/syntomon.html Viz Chronographeion Syntomon. 617

Argos je řecké město na severovýchodě Peloponnésu zhruba mezi Korintem a Epidaurem (v krajině Argolidě) a považuje se za nejstarší trvale osídlené evropské město. 618 Ínachos byl podle řeckých mýthů synem Titána Ókeana a jeho manželky Téthye a bohem stejnojmenné řeky v Argolidě. Po potopě světa vykopal v Argu kanály, kterými svedl vody do moře a umožnil tak, aby se tam usídlili lidé. Jeho syn Foróneus byl podle argejských pověstí prvním člověkem na světa a zakladatelem prvního lidského sídla na zemi. 619 Snad je s ním totožný Aigialeús, první král sikyonský, ale to by neodpovídalo chronologii.

XVIII.4 O době Jakubově a jeho syna Josefa Když panoval desátý assyrský král Baleus a devátý sikyonský král Messapus či Kefis a desátý argejský král Apis, zemřel Izák ve věku 180 let a jeho synové byli stodvacetiletí. Mladší Jakub patřil do obce Boží a měl dvanáct synů, z nichž Josef byl prodán od svých bratří ještě za Izákova života kupcům, cestujícím do Egypta. Ve třiceti letech byl tento Josef povýšen ze svého ponížení, když vyložil z Božího vnuknutí faraónovy sny o sedmi úrodných a sedmi neplodných letech a faraón jej vysvobodil ze žaláře, kam se dostal pro svou ctnost čistoty, a učinil jej správcem Egypta. V druhém roce sedmi neplodných let pak přišel do Egypta Jakub s veškerou svou čeledí, když mu bylo 130 let a Josefovi 39 let. XVIII.5 O argejském králi jménem Apis, kterého Egypťané ctili jako boha pod jménem Serapis Za těch časů se desátý argejský král Apis přeplavil do Egypta, a když tam zemřel, stal se z něho bůh Serapis.621 Téměř ve všech chrámech, kde byli uctívání Isis a Serapis, se nacházela také socha, která měla na rtech položený prst, jako by napomínala k mlčení, že to byli lidé. Egypt, propadlý úžasnému bludu, na jeho počest živil vybranými lahůdkami býka, který se nazýval Apis, 622 nikoli Serapis, protože ho uctívali živého; bez rakve: podle Varrona byl zemřelý Apis uctíván napřed v sarkofágu (řecky soros), dokud mu nevybudovali chrám, a z toho vzniklo Sorapis a pak Serapis. Když ten býk zdechl, vyhledali vždycky telátko téže barvy s určitými bílými skvrnami. Zlí duchové je lehce ošálili, když březí nebo zabřezující se krávě ukázali přelud takového býka, aby ho sama viděla a její samičí pud přivábil požadované vlastnosti, aby se na jejím mláděti projevily tělesně; podobně si počínal Jakub pomocí pestrých prutů, aby se rodily

620

Íó, dcera Ínachova, byla kněžkou bohyně Héry. Diovi se líbila, a když ho u ní přistihla Héra, proměnil Íóu v krávu. Héra si ji vyžádala jako dar a postavila k ní na stráž stookého pastýře Arga. Zeus poslal za Argem Herma, který Arga uspal písničkou a pak ho zabil. Héra nato poslala na Íóu obrovského ováda, který ji zahnal až k západnímu moři, později po ní pojmenovanému Iónské). Odtud utekla až na Kavkaz, kde jí přikovaný Titán Prométhus poradil, aby se dostala do Egypta, kde se zbaví ováda a dostane opět lidskou podobu. Nakonec se jí to podařilo, na březích Nilu porodila Diova syna Epafa, který se stal egyptským králem a který podle některých měl podobu býka, protože Íó proměněná v krávu jej porodila ještě předtím, než dostala opět lidskou podobu. V Egyptě se potom dostalo božské pocty jí i jejímu synovi. Podle egyptské tradice byl však prvním egyptským králem Meni, řecky Ménés, který sjednotil zemi a založil hlavní město Memfidu (egyptský Mennofer). 621 Podle některých jde o řecko-egyptského boha, jehož vytvořil Ptolemaios I., makedónský vojevůdce, který se po smrti Alexandra Velikého chopil vlády nad Egyptem v r. 323 př. Kr. a prohlásil se králem v r. 305 př. Kr. Potřeboval náboženské spojení mezi vládnoucí řeckou dynastií a jejími egyptskými poddanými, a proto spojil vlastnosti egyptských bohů Usira a Hapiho a řeckých bohů Dia, Asklépia a Dionýsa. Jméno Serapis vzniklo spojením jmen Osiris a Apis. Nový bůh byl zpravidla uctíván s Osiridovou manželkou Isidou. 622 Apis byl považován za býčí vtělení boha Ptaha, stvořitele bohů a lidí, a nový býk musel být černý, na čele musel mít bílý trojúhelník, pod jazykem výrůstek v podobě skaraba a ve chvostě různobarevné žíně atd. Chovali ho ve zvláštní stáji u Ptahova chrámu v Memfidě, po smrti ho mumifikovali a pohřbili v sarkofágu u dnešní Sakkáry (řecky Serapeion, latinsky Serapeum).

strakaté ovce a kozy.623 Co dovedou lidé způsobit v zabřezujících zvířatech pomocí barev a těles, to lehce dokáží zlí duchové pomocí lichých přeludů.

XVIII.6 Za kterého argejského krále a za kterého assyrského zemřel v Egyptě Jakub Po Apidovi nastoupil na argejský trůn Argos, po němž dostala jméno země Argos a lidé podle ní Argejští. Za vlády argejského krále Arga a sikyónského Erata, když Assyřanům ještě vládl Baleus, zemřel v Egyptě Jakub ve věku 147 let. Na smrtelném loži požehnal svým synům a Josefovým vnukům a jasně předpověděl příchod Krista z Judova rodu.624 Za Argovy vlády si Řekové opatřili semena z ciziny a začali obdělávat pole, sklízet úrodu a živit se vlastními plodinami. Po jeho smrti v něm spatřovali boha a poctili ho chrámy a oběťmi. Ještě za jeho vlády vzdávali božskou poctu jakémusi Homogyrovi, který první zapřáhl voly do pluhu a kterého zabil blesk. XVIII.7 Za kterých králů zemřel v Egyptě Josef Když panoval dvanáctý assyrský král Mamythus, jedenáctý sikyónský král Plemmeus a v Argu ještě vládl Argos, zemřel v Egyptě Josef ve věku 110 let. Po jeho smrti zůstal Boží lid v Egyptě ještě 145 let napřed v pokoji, dokud nezemřeli ti, kteří znali Josefa, a v potom v nenávisti, protože se podivuhodně množil a rostl a z toho důvodu byl pronásledován a zotročován. XVIII.8 Za kterých králů se narodil Mojžíš a kteří bohové začali být za těch časů uctíváni Když vládl čtrnáctý assyrský král Safrus, dvanáctý sikyónský král Orthopolis a v Argu pátý král Kriasos, narodil se v Egyptě Mojžíš, skrze něhož byl Boží lid vysvobozen z egyptského otroctví. Za panování uvedených králů žil podle některých Prométheus625, nejlepší učitel moudrosti, jenž prý uhnětl z hlíny lidi, a jeho bratr Atlás626, veliký astrolog, jenž prý podpírá oblohu, ačkoli totéž jméno má hora, která svou výškou mohla v lidech budit dojem, že podpírá oblohu. Za 623

Srov. 1M 30,37nn. Srov. 1M 49,10 625 Podle řeckých mýthů syn Titána Íapeta a Ókeanovny Klymeny, jenž daroval lidem oheň, naučil je tavit kovy a vyrábět nástroje, naučil je řemeslům a naučil je číst, psát a počítat, zkrotil pro ně divokého býka, zapřáhl do vozu prvního koně a postavil první loď a seznámil je s léčením nemocí. Tak vymanil člověka za přírodního stavu a vychoval ho v rozumnou bytost. 626 Podle řeckých mýthů rodný bratr Prométheův, obr nesoucí na ramenou nebeskou klenbu. Stejný název nese dva tisíce kilometrů dlouhé pohoří v severozápadní Africe; oceán za západními břehy tehdy známé pevniny a také dávný ostrov za Atlantovou zemí čili Atlantida; v nové době také soubor map světa nebo oblohy. Jeho syn Deukalión s manželkou Pyrrhou pak obnovili po (částečné) potopě světa lidský rod. 624

athénského krále Kekropa627, po němž se ta obec jmenovala Kekropis, vyvedl Bůh skrze Mojžíše svůj lid z Egypta, a tehdy bylo přijato několik mrtvých lidí do sboru bohů, jako choť krále Kriasa Melantomiké a jejch syn Forbas, který nastoupil po otci jako šestý král argejský, dále syn sedmého krále Triopy Iasos a devátý král Sthenelos628, potom Minerva629, Merkur630 a Herkules631, kteří oba byli lidmi, ale zasloužili si božské pocty od lidí proto, že smrtelníkům prokázali mnoho dobrodiní k usnadnění tohoto života. XVIII.9 Kdy byla založena athénská obec a jak její jméno vysvětluje Varro Když Kekrops založil město Athény, vznikl spor mezi bohyní Athénou a bohem Poseidónem o vládu nad ním, a proto Zeus určil, že vládu dostane ten, kdo dá městu cennější dar. Který z darů bude cennější, měl rozhodnout Kekrops. Poseidón vrazil svůj trojzubec do skály a dal z ní vytrysknout prameni slané vody, kdežto Athéna zabodla do země své kopí a dal z něho vyrůst olivovníku. Kekrops jednoznačně rozhodl, že slané vody je plné moře, ale oliva je užitečný strom, který povzbuzuje lidi k práci a dává jim bohatství. Tak vláda nad zemí, která dostala název Attika, připadla Athéně. Kekrops jí postavil na Akropoli velkolepý chrám a jeho tři dcery Aglauros, Hersé a Pandrosos se v něm staly prvními kněžkami. Podle Varrona o vítězství Athény se rozhodovalo hlasováním, při němž muži hlasovali pro Poseidóna a ženy pro Athénu a zvítězily o jediný hlas. Neptun se rozhněval a zpustošil athénské území mořskou vodou, a proto na usmíření jeho hněvu Athéňany potrestali ženy tím, že propříště už neměla žádná z nich hlasovat, žádný novorozenec neměl dostat jméno po své matce a ženy se neměly nazývat Athéňankami. Tak tato obec, byvši postižena poraženým, byla nucena potrestat vítězství vítězky, bojíc se více Poseidónova vodstva než Athéniných zbraní. XVIII.10 Co vypravuje Varro o pojmenování Areopagu a o potopě Deukaliónově Pahorek Areopagos v Athénách, kde bylo sídlo nejvyššího soudního dvora a kde apoštol Pavel promlouval k Athéňanům a podle něhož byli radní toho města nazváni areopagity, dostal jméno podle boha války Area632. Varro však nechtěl věřit mýthickým smyšlenkám, že Arés byl na tomto chlumu žalován na soudu 627

Podle řeckých mýthů byl Kekrops zakladatel a první král Athén, jenž se narodil ze země bez rodičů, horní část těla měl lidskou a dolní část hadí. Dal městu první zákony a nazval ho na počest jeho ochránkyně Athény. 628 Podle řeckých mýthů byl jeden Sthenelos, syn Kapanea a jeho manželky Euadné, statečný druh argejského krále Dioméda v trojské válce. 629 Řecky Athéna; podle řeckých mýthů dcera nejvyššího boha Dia, z něhož se narodila bez matky poté, co snědl bohyni rozumu Métidu; bohyně moudrosti a vítězně vedené války, ochránkyně práva, spravedlnosti a umění i řemesel (obojí se označovalo řeckým slovem techné). 630 Řecky Hermés; podle řeckých mýthů syn nejvyššího boha Dia a Plejády Máie nebo syn boha nebe Caela (řecky Úrana), posel bohů a průvodce mrtvých do podsvětí, bůh řečníků a vynálezců, poutníků a cestujících, obchodníků, podvodníků a zlodějů. 631 Řecky Hérákles; syn nejvyššího boha Dia a tírynthské královny Alkmény, největší hrdina řeckých mýthů; bojoval s osudem a svou sílu využíval nejen pro vlastní slávu, ale i ve prospěch lidí, a dosáhl nesmrtelnosti. 632 Arés, latinsky Mars, syn nejvyššího boha Dia a jeho manželky Héry, bůh války.

dvanácti bohů pro vraždu a šesti hlasy osvobozen, aby snad nesmýšlel o bozích nedůstojně, neboť bohům jsou spory i soudy cizí, a trval na tom, že tato pověst není o nic méně nepravdivá než známá zkazka o závodu tří bohyň, totiž Héry, Athény a Afrodíty, o zlaté jablko před Paridem jako o cenu pro tu nejkrásnější. A za těch dob, kdy podle Varrona nad Athéňany vládl Kranaos, nástupce Kekropův, nastala potopa zvaná Deukaliónova, ale ta se vůbec nedotkla Egypta ani jeho sousedství.

XVIII.11 Za které doby vyvedl Mojžíš Boží lid z Egypta a za kterých králů zemřel jeho nástupce Jozue, syn Nunův Mojžíš vyvedl Boží lid z Egypta na sklonku vlády athénského Kekropa, zatímco v Assýrii panoval Askatades, v Sikyónu Marathos a v Argu Triopas. A když ten národ vyvedl, odevzdal mu zákon, který přijal od Boha na hoře Sínaj a který se nazývá Starý zákon, protože obsahuje zaslíbení pozemská, kdežto skrze Ježíše Krista měl přijít Nový zákon, obsahující zaslíbení nebeská, totiž zaslíbení království Božího. Slušelo se zachovat takový postup, aby bylo dříve to, co je pozemské, a pak to, co je nebeské. 633 Mojžíš byl vůdcem lidu Božího na poušti po 40 let a zemřel ve věku 120 let, když předpověděl Krista předobrazy hmotných obřadů i kněžstvem a oběťmi a mnoha jinými mystickými předpisy. Jeho nástupcem se stal Jozue, syn Nunův, který přivedl národ do zaslíbené země a tam jej usídlil, když porazil na příkaz Boží pohanské kmeny, které ty krajiny ovládaly. A po Mojžíšově smrti vládl 27 let a zemřel, když v Assýri vládl 18. král Amyntas, v Sikyónu 16. král Korax a v Argu 10. král Danaos a v Athénách 4. král Erichthonios.

XVIII.12 O obřadech falešných bohů, které jim zavedl řečtí králové v údobí od vyjití Izraele z Egypta až po smrt Jozuovu Za těch časů od vyjití Izraele z Egypta až po smrt Jozuovu zavedli řečí králové na počest falešných bohů obřady, které zachovaly vzpomínku na potopu světa i na to, jak se z ní lidé zachránili, a jak se stěhovali jednou na výšiny, podruhé do rovin. Vždyť i výstup a sestup Luperků634 po Svaté cestě se vykládá tak, že 633

Srov. 1K 15,46-47 Luperkálie byly oslavy boha stád Fauna (obdoba řeckého Pana), který měl též jméno Lupercus čili Ochránce dobytka (před vlky, německy Wolfsabwehrer nebo i Wolftöter) nebo Silvanus jako Ochránce lesů. Konaly se 15. února a udržely se až do r. 494, kdy je v Římě zakázal sv. papež Gelasius I. Mladí kněží luperkové, kteří byli rozděleni do dvou sborů po dvanácti členech (Fabiani, Quinctiales), běželi odění v kůži obětovaných kozlů, zvanou februum, po Palatinu a švihali kolemjdoucí řemeny, zvláště ženy za účelem plodnosti. Byl to zároveň den očišťování země, stád, Města i jeho obyvatel (dies februatus). Slavnost začínala obětí kozla v jeskyni římské vlčice Lupy, během oběti byli dva mladíci vznešeného původu poznamenáni na čele krví z obětního nože, krev 634

znamenají lidi, kteří před vodou uprchli na vrcholky hor a po jejím opadnutí sešli opět dolů. * Za těchto časů ukázal podle pověsti Dionýsos, 635 zvaný otec Liber, svému hostiteli v Attice vinnou révu. Tehdy byly ke cti Apollóna Delfského založeny múzické hry, aby byl usmířen jeho hněv, když řecké krajiny postihla neúroda, protože nezachránily jeho chrám před Danaovým 636 žhářstvím, a v Attice je zavedl nejprve král Erichthonios, a to nejen jemu, ale i Athéně; 637 při nich byl odměnou vítězů olej, protože olivu prý objevila Athéna, zrovna jako víno Dionýsos. * Během těch let byla podle pověsti unesena Európa krétským králem Xanthem, jehož jméno uvádí každý jinak; ale podle rozšířenějšího podání ji unesl na Krétu Juppiter v podobě zlatého býka a zplodil s ní tři syny (Mínóa, který se stal krétským králem, Sarpédonta, který se stal králem v Lykii, a moudrého a spravedlivého Rhadamanthya, který žil bez vladařských starostí) a provdal ji za krétského krále Asteria. Ale ctitelé takových bohů považují příběh s krétským králem za skutečnost, kdežto všechno, co pějí básníci, čím halasí divadla a co oslavují davy o Jovovi, považují za smyšlenku, jen aby se mohly dávat hry, usmiřující bohy třebas jejich lichým pomlouváním. * Za těchto časů egyptský král Búsíris, syn boha moře Neptuna a egyptské královské dcery Lýsianassy, nastoupil na trůn po svém dědu Epafovi, který byl podle řeckých bájí prvním egyptským králem,638 a po devítileté neúrodě obětoval na radu kyperského věštce Thrasea každý rok jednoho cizince. Jako první byl obětován Thraseus a jako poslední měl být obětován Herkules, který se dostal do Egypta cestou za zlatými jablky do zahrady Hesperoven, ale ten roztrhl pouta, zabil Búsíridova syna Amfidamanta a potom i samotného Búsírida. Leč nevěřme, že Neptun spáchal smilstvo na Lýsianasse, abychom na bohy nežalovali; ale přičtěme to na vrub básníkům a divadlům, aby si měli čím získat oblibu. * Rodiči athénského krále Erichthonia, na sklonku jeho vlády zemřel Jozue, byli prý Vulkán639 a Minerva.640 Ale protože Minervu si představují jako pannu, prý jim pak byla setřena vlnou namočenou v mléce, zatímco se mladíci museli rituálně smát. Po oběti se kněží opásali kůžemi kozlů, jiné kůže rozřezali na řemeny a tak proběhli městem a řemeny šlehali zvláště vdané ženy na znamení požehnání a plodnosti. 635 Lat. Bacchus 636 Danaos, lat. Danaus; dcery Danaovy jsou Danaovny či Danaikdy, řec. i lat. Danaides 637 Lat. Minerva. Snad jde o tzv. velké panathénajské hry se soutěžemi múzickými, sportovními a tanečními. Vítěz dostal zlatý věnec a bohatě zdobenou amforu plnou nejlepšího olivového oleje. Konaly se ve 3. roce každé olympiády v měsíci obětí hekatombaiónu (v červenci/srpnu) a trvaly 6 až 9 dní. Malé panathénajské hry se konaly ve všech ostatních letech olympiády, trvaly jen 2 dny a byly skromnější. 638 Podle egyptské tradice byl prvním egyptským králem Meni (řecky Ménés), sjednotitel Egypta a zakladatel jeho hlavního města Mennoferu (řecky Memfidy). 639 Řecky Héfaistos 640 Řecky Athéna, ale podle řeckých bájí byla Erichthoniovou matkou bohyně země Gaia a Athéna se jej pouze ujala, když se narodil, a odnesla ho v uzavřeném koši do svatyně na athénské Akropoli, kde ho dala hlídat dvěma hadům. Svým kněžkám, dcerám prvního athénského krále Kekropa, přísně zakázala koš otevřít. Ony však přece koš tajně otevřely, vrána to vykrákala Athéně, která spěchala do svatyně. Když ji Kekropovy dcery zahlédly, ze strachu před její pomstou zešílely a skočily z Akropole do propasti. Erichthonios pod Athéninou ochranou dospěl, stal se athénským králem a jako první zapřáhl do vozu koně, první zoral pluhem zemi a první přikázal konat na počest bohyně Athény slavnost panathénají.

při jejich zápasu vzrušený Vulkán vypustil semeno na zem a z té se narodil Erichthonios, jeho jméno je složeno ze dvou řeckých slov: eris = svár a chthón = země. Ale někteří učenci to vyvracejí a tak od svých bohů odvracejí, když říkají, že ve svatyni byl nalezen odložený chlapec, obtočený hadem. Ale co je nám po tom? Nechť je tento příběh v pravdivé podobě poučením pro čestné pohany a ve vybájené podobě potěšením pro nečisté duchy! Pohané však uctívají nečisté duchy jako bohy a na jejich počest pořádají hry, ve kterých se předvádějí hanebnosti, aby těmito smyšlenkami získali jejich přízeň, avšak bavit se přitom smyšleným zločinem je ovšem zločinem skutečným. XVIII.13 Jaké báje byly vymyšleny v době, kdy začali Hebreům vládnout soudcové Po Jozuově smrti měl Boží národ soudce, za jejichž dob jej střídavě navštěvovaly strasti a ponížení pro jeho hříchy, jakož i úspěchy a útěchy z milosrdenství Božího. Za těchto časů byly vymyšleny báje o Triptolemovi, 641 jak prý na Cereřin rozkaz přiletěl na okřídlených dracích, aby hladovým zemím daroval obilí. O Minotaurovi,642 obludě s lidským tělem a býčí hlavou, uzavřené v labyrintu, do něhož jakmile prý někdo vkročil, už se odtamtud nemohl dostat pro nerozuzlitelné bloudění. O Kentaurech,643 v nichž byla spojena lidská přirozenost s koňskou. O Kerberovi,644 podsvětním psu se třemi hlavami. O Frixovi a jeho sestře Helle,645 jak letěli na beranu.

641

Triptolemos byl synem eleusínského krále Kelea a jeho manželky Metaneiry. Bohyně plodnosti země Démétér (lat. Ceres) mu darovala pšeničná zrna a jako prvního člověka na světě ho naučila pěstovat obilí. Na kouzelném voze, taženém okřídlenými draky, pak létal ze země do země a učil tam lidi orat a sít. Po smrti se stal soudcem v podsvětí. 642 Mínótauros byl synem manželky krétského krále Mínóa Pásifaé a posvátného bílého býka, do něhož se Pásifaé za manželovy nepřítomnosti zamilovala. Mínótaura zabil hrdina Théseus. 643 Kentauři byli mýthickým národem čtyřnohých tvorů, napůl lidí a napůl koní. Až na výjimky (Cheirón a Folos) byli divocí, suroví a lidem nepřátelští. Jejich otcem byl Kentauros, syn lapithského krále Ixíona a bohyně oblaků Nefely, který je zplodil s divokou kobylou z thessalských hor. 644 Kerberos byl synem stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy a napůl hada. Měl tři hlavy, kolem šíje se mu ovíjeli hadi a ocas mu končil dračí hlavou. Bděle a ostražitě střežil vchod do podsvětí: dovnitř vpouštěl mrtvé ochotně, ven však nikoho. Jeho bratry byli nemejský lev, který byl dvakrát větší než jiní lvi a měl neprůstřelnou kůži, dvouhlavý pes Orthos, sestrami lernská Hydra s hadím tělem a devíti dračími hlavami, - všechny tři zabil hrdina Héraklés, dále obluda Chiméra, kterou zabil hrdina Bellerofontés, a thébská Sfinx s ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly, která se podle osudné věštby vrhla se skály do moře poté, co hrdina Oidipús rozluštil její hádanku. 645 Frixos byl synem orchomenského krále Athamanta a bohyně oblaků Nefely. Se svou sestrou Hellou prožil neradostné mládí, když otec opustil jejich matku Nefelu a vzal si za manželku Ínu, dceru thébského krále Kadma. Ína obě děti nenáviděla a svými úklady způsobila, že měly být obětovány v době neúrody, kterou sama způsobila usušením zrní k setbě. Bohyně Nefelé poslala pro své děti zlatého berana, který je od oltáře vzal na záda a zmizel s nimi v oblacích. Hellé cestou spadla a utonula v moři (Héllespontos, dnes Dardanely), Frixa se ujal kolchidský král Aiétés a oženil ho se svou dcerou Chalkiopou. Zlatého berana král obětoval Diovi a jeho roucho zavěsil na strom v posvátném háji boha války Area a dal ho hlídat nikdy neusínajícímu drakovi. Tam se rouna zmocnil hrdina Iásón.

O Gorgoně,646 která měla místo vlasů hady a obracela v kámen každého, kdo na ni pohlédl. O Bellerofontovi,647 jak letěl na okřídleném koni Pegasovi. O Amfionovi,648 jak hrou na loutnu přivábil a ovládl kameny. O umělci Daidalovi a jeho synu Ikarovi,649 jak si připevnili křídla a letěli. O Oidipovi, 650 který rozluštil nerozluštitelnou hádanku obludy Sfingy, a tak ji přiměl k sebevražednému skoku do propasti. O Antaiovi,651 jenž byl synem země a kdykoli klesl k zemi, vstal ještě silnější, a jehož zabil Herkules. Tyto báje až po dobu trojské války, jíž Varro uzavřel druhou knihu O původu římského národa, vznikly v souvislosti s dějinami, které obsahují skutečné události, a lidskými výmysly. Neměly být bohům na potupu, ale přece smyšlenky o nejvyšším bohu Jovovi počítaly se zlem v lidských srdcích, když lidé tyto lži nejen trpělivě snášeli, ale dokonce je vítali s otevřenou náručí, třebaže měli trestat každého, kdo by se odvážil o něm takto mluvit, a to tím přísněji, čím oddaněji Jova uctívají. Co jiného než hanebné smyšlenky, které Jovovi ctitelé dokonce předváděli na divadle, jsou báje o překrásném chlapci Ganymédovi,652 kterého unesl v podobě orla, nebo o Jovově milence Danaé, kterou svedl v podobě zlatého deště a která mu porodila syna Persea. Za těch časů zemřel Perseus a jeho manželka Andromeda, 653 a ihned se uvěřilo, že byli vzati na nebe, ba lidé se nestyděli ani nebáli krášlit jejich sochy hvězdami a pojmenovali hvězdy podle nich. A na popud nečistých duchů byly zavedeny bakchanálie, za jejichž bezuzdnou nestydatost se po dlouhé době zastyděl senát do té míry, že je v Římě zakázal.654

646

Gorgony, dcery mořského boha Forkýna a jeho manželky Kéty, byly tři: Sthenó, Euryalé a Medúsa. Vypadaly jako kříženci ptáka s kovovými křídly a staré báby s rozšklebenou tváří, zploštělým nosem, zvířecíma ušima, dlouhými tesáky a kovovými pěstmi. Z hlavy jim vyrůstaly místo vlasů jedovaté zmije. Jediná Medúsa byla smrtelná a zabil ji hrdina Perseus. Jejich sestrami byly haštěřivé stařeny Graie. 647 Hrdina Bellerofontés byl synem korinthského krále Glauka a jeho manželky Eurynomy a králem v Lykii. Na okřídleném koni Pégasovi zabil obludu Chiméru. 648 Thébský král a slavný hudebník Amfíón byl synem nejvyššího boha Dia a jeho milenky Antiopy. Hrál na zlatou lyru, kterou dostal od boha Apollóna, tak líbezně, že se kameny zvedaly z místa a samy se ukládaly do hradeb města Théb. 649 Daidalos, syn umělce Eupalama, byl největší řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce. Vybudoval labyrint pro Mínótaura v krétském hlavním městě Knóssu. Jako první člověk letěl na křídlech z ptačích per, spojených voskem, protože král Mínós jej nechtěl z Kréty propustit, aby podobné dílo nevybudoval jinde a neprozradil jeho tajemství. Daidalův syn Íkaros se vznesl příliš vysoko a slunce rozpustilo vosk jeho křídel, takže se zřítil do moře a utonul. Daidalos pak šťastně přistál na Sicílii a získal azyl u tamějšího krále Kókala. 650 Oidipús (latinsky Oedipus) byl synem thébského krále Láia a jeho manželky Iokasty a jedním z nejtragičtějších hrdinů řeckých mýthů. 651 Obr nezdolné síly Antaios (latinsky Antaeus) byl synem boha moře Poseidóna a bohyně země Gaie. Kdykoli slábl, přimkl se ke své matce zemi a síla se mu vrátila. 652 Ganymédés, syn dardanského krále Tróa a jeho manželky Kallirhoy, byl nejkrásnějším chlapcem na světě. Zeus jej unesl v podobě orla a učinil z něho číšníka olympských bohů. 653 Hrdina Perseus byl synem nejvyššího boha Dia a dcery krále v Argu Akrisia Danay. 654 Stalo se tak v r. 186 př.Kr., kdy senát výstřední noční slavnosti zvané bakchanálie (řecky dionýsie) zakázal.

XVIII.14 O bohovědných básnících V téže době se vyskytli bohovědní básníci, kteří skládali básně o bozích. Jejich bohové však byli sice velkými lidmi, ale přece jen lidmi, anebo živly tohoto světa, které stvořil jediný pravý Bůh, anebo zlými duchy. A třebaže tito básníci mezi bludy a smyšlenkami někdy opěvovali také jediného pravého Boha, jistě mu nesloužili řádně, kdy ctili vedle něho nepravé bohy a prokazovali jim službu, jaká náleží jenom jemu, ba nedovedli ani upustit od necudných bájí o svých bozích. Byli to Orfeus,655 Musaios656 a Linos,657 z nichž Orfeus byl jakýmsi způsobem postaven v čelo podsvětním obřadům či spíše zlořádům. Podobně manželka krále Athamanta jménem Ínó,658 jíž Řekové říkají Leukothea a Římané Matuta, a její syn Melikertés, kteří zahynuli dobrovolnou smrtí v moři, byli v lidských představách vzati mezi bohy. Stejně tak jiní dva lidé té doby, Kastor a Pollux.659 XVIII.15 O zániku argejského státu v době, kdy u Laurentů obdržel trůn jako první král Saturnův syn Picus

655

Hrdina Orfeus, syn boha Apollóna nebo říčního boha Oiagra a Múzy Kalliopy, největší pěvec a hudebník řeckých mýthů. 656 Músaios (latinsky Musaeus) byl básník a mýthograf archaické doby kolem r. 600 př. Kr., který údajně pocházel z Eleusíny a byl pokládán za Orfeova potomka. 657 Linos byl synem boha Apollóna a některé z Múz (Kalliopy nebo Úranie nebo Terpsichory) a bratrem Orfeovým. Objevil melodii a rytmus. Když vyučoval mladého Hérakla hudbě a pokáral jej pro nějaký neúspěch, dostal od něho lyrou do hlavy a na místě skonal. 658 Ínó se provdala za orchomenského krále Athamanta, který opustil svou první manželku, bohyni oblaků Nefelu, zbavila se jeho dětí Frixa a Helly a stala se matkou dvou synů, Learcha a Melikerta. Poněvadž se ujala malého Dionýsa, kterého měl nejvyšší bůh Zeus s její sestrou Semelou, přivodila tím na sebe hněv Diovy žárlivé manželky Héry, která způsobila, že Athamás zešílel a zabil Learcha. Když chtěl zabít i Melikerta, uprchla s ním k strmému mořskému břehu a v zoufalství se vrhla z vysoké skály do moře, aby Athamantovi unikla. Zeus ji odměnil za opatrování Dionýsa tím, že přikázal mořským nymfám, aby ji přijaly i s Melikertem mezi sebe a povýšil oba na bohy. Jako mořská bohyně si Ínó změnila jméno na Leukotheá (lat. Albunea nebo Matuta) a stala se ochránkyní plavců. Melikertés (lat. Melicertes) si změnil jméno na Palaimón a stal se ochrancem přístavů. 659 Kastór a Polydeukés (latinsky Castor a Pollux), nejslavnější hrdinové po Héraklovi. Narodili se jako dvojčata (Dioskúrové, latinsky Dioscuri nebo Gemini), ale přesto byli nevlastními bratry, protože Kastorovým otcem byl spartský král Tyndareos, Polydeukovým nejvyšší bůh Zeus, jejich matkou byla Tyndareova manželka Léda. Kastorovou sestrou byla Klytaimnéstra a Polydeukovou Helena. Nesmrtelný Polydeukés vynikal v pěstním zápase, smrtelný Kastór v řízení válečného vozu a krocení nejdivočejších koní. Po Kastórově smrti chtěl Polydeukés sdílet bratrův osud, a proto oba jsou jeden den v temném podsvětí a jeden den na světlém Olympu.

Za těch časů vzalo za své argejské panství, které připadlo Mykénám, a vzniklo království Laurentum,660 kde jako první nastoupil na trůn Saturnův661 syn Picus,662 zatímco trvala assyrská říše, jíž vládl 23. král Lampares, a u Hebrejů byla soudcem žena jménem Debora.663 Skrze ni působil Boží Duch, neboť byla i prorokyní, ačkoli její proroctví je poněkud nejasné, takže bychom potřebovali dlouhý výklad k důkazu, že bylo proneseno o Kristu. Saturnovi uctívači popírají, že byl člověkem, a říkají, že před svým synem Pikem panoval v Itálii sám, když sjednotil divoký horský kmen, dal mu zákony a zemi pojmenoval Latium; 664 ale měli by spíše říci, že Pikovým otcem byl Sterces či Stercutius, zkušený rolník, který prý vynašel zúrodňování polí zvířecím hnojem, který dostal název podle jeho jména stercus. Také Pika přijali do sboru svých bohů, o němž tvrdí, že byl proslulým ptakopravcem a válečníkem, a stejně tak Pikova syna a Saturnova vnuka Fauna, z něhož udělali boha polí, lesů (Silvanus) a ochránce dobytka před vlky (Lupercus). Tyto božské pocty přiřkli mrtvým před trojskou válkou. XVIII.16 Jak byl po vyvrácení Tróje zařazen mezi bohy Diomedes, o jehož druzích se myslilo, že byli proměněni v ptáky Když padla Trója za vlády Faunova syna Latina, vítězní Řekové, vracející se domů, byli stíhání různými pohromami, a přesto pohané rozmnožili počet svých bohů i z jejich řad. Učinili totiž boha i z Dioméda,665 který se podle pověsti nevrátil domů z vůle bohů za trest a jehož druhové se prý proměnili v ptáky. XVIII.17 Co zaznamenal Varro o neuvěřitelných proměnách lidí Varro,666 aby to podepřel, vyprávěl o divech zlopověstné čarodějnice Kirky, která proměnila ve zvířata i druhy Odysseovy, nebo o Lykáónovi, 667 králi arkadského města Lykosúry, kterého Zeus proměnil ve vlka. 660

Laurentum bylo prastaré pobřežní město v Latiu JV od Ostie. Tam přistál Aeneas a tam sídlil král Latinus, který Aenea s jeho Trójany přijal do své země a dal za manželku svou dceru Lavinii. Zbytky města byly odkryty na území venkovského sídla italského státního prezidenta, které se nazývá Castelporziano a leží asi 20 km JJZ od Říma v lesnaté oblasti o rozloze asi 59 km2. 661 Saturn byl římský bůh setby a orby, později ztotožňovaný s řeckým Kronem. Považovali jej za zakladatele nového společenského řádu na světě, jenž lidi naučil obdělávat půdu, pěstovat obilí, sázet ovocné stromy a vinnou révu, budovat společná sídla a řídit se zákony. Jeho manželkou byla bohyně Ops, později ztotožněná s řeckou Rheiou. 662 Picus (latinsky Datel) byl podle Aeneidy otcem Faunovým a dědem Latinovým. Tento Latinus byl otcem Aeneovy manželky Lavinie. 663 Sd 5 664 Aen. VIII, 321 665 Hrdina Diomédés, syn kalydónského hrdiny Týdea a jeho manželka Déipyly, byl králem v Argu. V trójské válce patřil k nejstatečnějším a nejsilnějším bojovníkům. Před Tróju přivedl třetí nejsilnější vojsko na 80 lodích (vojsko vrchního velitele Agamemnona čítalo 100 lodí a vojsko mocného pylského krále Nestora 90 lodí). 666 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik 667 Lykáón byl otcem Diovy milenky Kallisty, proto pochyboval o nadřazenosti bohů a chtěl Diovu vševědoucnost vyzkoušet tím, že mu předložil pečené lidské maso. Za to byl proměněn ve vlka, který se vystavuje nebezpečí, když zatouží po lidském mase.

XVIII.18 Jak máme pohlížet na proměny, které lidi postihují zřejmě na základě démonských kouzel Co řekneme jiného o této veliké šalbě zlých duchů než to, že se má ze srdce Babylóna utéci?668 Duchovní smysl tohoto prorockého příkazu je ten, abychom z obce tohoto světa, která je ve skutečnosti společenství zlých andělů i bezbožných lidí, prchali krokem víry a lásky k jedinému pravému a živému Bohu. Čím je mocnější před naším zrakem působnost zlých duchů v těchto nejnižších věcech, tím houževnatěji se musíme přidržet Prostředníka, skrze něhož stoupáme z nížin k výšinám. * Řekněme-li totiž, že ty věci nezasluhují víry, pak nechybějí lidé, kteří tvrdí, že o něčem takovém slyšeli zaručenou zprávu nebo že se o tom i přesvědčili. Vždyť i já jsem v Itálii slyšel o selkách, sběhlých v těchto zlých kouzlech, které dávají pocestným v sýru něco, že se na místě promění v soumary, nanosí všechno, co je třeba, a po dokončení práce se opět vracejí do své podoby; jejich mysl se přitom nijak nemění, zůstává rozumnou a lidskou, jako se to stalo Apulejovi669 podle jeho vlastních údajů nebo výmyslů v knihách O zlatém oslu, kde se z něho stal po požití lektvaru osel s lidským duchem. * Tyto věci jsou nepravdivé, takže se jim právem nevěří. Jen všemohoucí Bůh může učinit všechno, co chce, a zlí duchové nečiní z moci své přirozenosti, která je andělská, třebaže špatná vlastní chybou, nic než to, co dopustil on. Jeho úmysly jsou často skryté, ale nikdy nespravedlivé. A dělají-li takové věci zlí duchové z jeho dopuštění, nemohou tvořit podstaty, nýbrž jen proměňují zevnějšek toho, co stvořil Bůh, aby se to zdálo něčím jiným, než to je. Jsou-li ty náklady skutečnými hmotnými břemeny, pak je nosí zlí duchové v přeludech soumarů na oklamání lidí. Lidé je mohou spatřit s pomocí obrazotvornosti ve bdění nebo s pomocí snu ve spánku. Tak je zlí duchové šálí, aby v nich vzbudili přesvědčení, že mají uctívat nepravé bohy a otročit jim skrze oltáře, oběti a kněze na úkor jediného pravého Boha. XVIII.19 O tom, že Aeneas přišel do Itálie v tu dobu, kdy Hebreům stál v čele soudce Labdon Po dobytí a vyvrácení Tróje přišel do Itálie se zbytky Trójanů na dvaceti lodích Aeneas;670 panoval tam právě Latinus, kdežto v Athénách Menestheus, v Sikyónu Polyfides, v Assýrii Tautanes a u Hebrejů soudce Labdon. 671Po Latinově smrti kraloval pak Aeneas po tři roky, zatímco v uvedených státech vládli titíž králové až na to, že Sikyónští už měli Pelasga a Hebreové soudce Samsona, který byl úžasně silný. Z Aenea, který po svém skonu zmizel,672 668

Srov. Iz 48,20 Lucius Apulejus Platonicus (+ 180), platónský filosof afrického původu, autor Proměn (Metamorfóz) pod názvem Zlatý osel. 670 Řecky Aineiás. 671 Mezi Jiftáchem, který soudil Izraele 6 let, a Samsonem, který byl soudcem 20 let, soudili Izraele ještě tři soudcové: Ibsán po 7 let, Elón po 10 let a Abdón po 8 let. 672 Podle většiny mýthů byl po boji proti Etruskům vzat v plné zbroji na nebesa a stal se bohem. 669

udělali Latinové boha. V téže době se athénský král Kodros nepoznán vrhl mezi nepřátele svého státu, Peloponésany,673 aby ho zabili, protože podle věštby měli zvítězit jen za té podmínky, že nezabijí athénského krále, a tak se přestrojil za prostého muže a hádkou je popudil, aby ho zabili, a tak zachránil vlast; i jeho Athéňané ctili jako boha. * Za čtvrtého latinského krále Silvia, syna Aeneova, (ale ne z Kreusy, z níž vzešel Ascanius, třetí tamější král, nýbrž z Lavinie, dcery Latinovy), který se narodil po Aeneově smrti, za 29. assyrského krále Onea a 6. athénského krále Melantha, když byl soudcem Hebreů kněz Élí, vzal za své sikyónský stát, který prý trval 940 let. XVIII.20 O posloupnosti králů u Izraelitů po době soudců Záhy poté, co v uvedených státech zůstávali titíž králové, skončilo u Izraelitů období soudců a začalo v osobě Saulově období králů, když ještě žil prorok Samuel. V té době začali panovat nad Latiny králové, kteří byli příjmením nazýváni Silviové po Aeneovu synu Silviovi; podobně dostali v době mnohem pozdější nástupci Caesara Augusta titul caesar. Ale Saul se neosvědčil, takže jeho rod byl královské vlády vyloučen, a když po čtyřiceti letech vlády zemřel, nastoupil na trůn David. Tehdy po záhubě krále Kodra upustili Athéňané od královské ústavy a začali svůj stát spravovat skrze úředníky. Po Davidovi, který panoval rovněž čtyřicet let, se stal králem jeho syn Šalomoun, který založil chrám Boží v Jeruzalémě. Za jeho doby byla v Latiu založena Alba,674 po níž se jejich další králové začali nazývat králi albskými, ne už latinskými, ačkoli vládli v témže Latiu. Po Šalomounovi nastoupil na trůn jeho syn Roboám, za něhož byl národ rozdělen ve dva státy, z nichž každý měl od té doby vlastního krále. XVIII.21 O latinských králích, z nichž byl zbožněn první Aeneas a dvanáctý po Aeneovi Aventinus Po Aeneovi, z něhož si udělali boha, mělo Latium jedenáct králů, z nichž se žádný nestal bohem, až Aventinus, který je dvanáctý po Aeneovi. Aventinus padl ve válce a byl pohřben na té hoře, která až dodnes nese jeho jméno, a také byl přidružen k počtu jejich bohů. Jiní ovšem nechtěli připustit, že padl, a říkali, že zmizel a že ta hora nebyla pojmenována po něm, nýbrž dostala jméno od toho, že se na ní sletovalo ptactvo.675 Po něm se nestal v Latiu bohem už nikdo 673

Peloponésané (vlastně Dórové) pak od Athén odtáhli, a tak Attika zůstala jednou z mála oblastí evropského Řecka, kterou si Dórové nepodrobili. Kodrův syn Androklos založil Efes, Neileós Mílét a Medón se stal po otci athénským vládcem, avšak už nikoli s titulem basileus = král, nýbrž archón = vládce, protože z úcty ke Kodrovi Athéňané přestali napříště udělovat královský titul. 674 Město Alba Longa se nacházelo od r. 1152 př. Kr. asi 20 km jihovýchodně od Říma na západním břehu jezera Lago Albano. Na jeho místě je dnes Castel Gandolfo. Králové (14): Aeneas, Aeneův syn Julus (Ascanius) , jeho mladší bratr Silvius, dále Silviův syn Aeneas Silvius, jeho syn Latinus Silvius, jeho syn Albas S., jeho syn Atys (Epytus) S., jeho syn Capys S., jeho syn Capetus S., jeho syn Tiberinus S., jeho syn Agrippas S., jeho mladší bratr Acrota (Allodius) S., Aventinus S., Aventinův syn Procas S., Prokův syn Numitor S., jeho mladší bratr Amulius S. a Numitor S. podruhé. Třetí římský král Tullus Hostilius město zničil v r. 665 př. Kr. 675 Ptáci = lat. aves

kromě Romula, zakladatele Říma. Za Aventinova syna Proky bylo připojeno k Médsku slavné assyrské království, největší ze všech, po bezmála tisíci třech stech pěti letech včetně vlády prvního krále Bela, otce Ninova. Procas byl předchůdcem Amuliovým,676 který učinil z Rhey Silvie, dcery svého staršího bratra Numitora, vestálku, která počala blížence Romula a Rema prý z boha války Marta. Tímto způsobem se omlouvá a uctívá její smilstvo a jako důkaz se uvádí, že prý odložená dvojčata odkojila vlčice, neboť vlk je zvířetem zasvěceným bohu Martovi. Podle jiného podání se ujala odložených a plačících dětí jakási nevěstka, takže se říkalo nevěstkám vlčice a nevěstincům vlčince, od níž se dostaly k pastýři Faustulovi a byly odkojeny jeho ženou Accou Larentií. Amulius dal Rheu přivázanou ke kameni a v proutěném koši i obě její děti vhodit do řeky Tibery, bůh řeky Tiberinus prý ji však zachránil a vzal si ji za manželku. Řízením Božím byla také nemluvňata, budoucí zakladatelé tak významné obce, zachráněna z vody za účelem potrestání krutého krále. Po Amuliovi nastoupil na latinský trůn podruhé jeho starší bratr Numitor, Romulův a Remův děd, a v prvním roce jeho vlády byl založen Řím.677 XVIII.22 O tom, že Řím byl založen tou dobou, kdy zanikla assyrská říše a kdy v Judsku panoval Ezechiáš Obec Řím byla založena jako druhý Babylón, jakoby dcera prvního Babylóna, a skrze ni se Bohu zalíbilo podrobit svět, sjednotit jej ve společném právním státě a dát mu mír široko daleko. Assyrská říše si podrobila téměř celou Asii válkami nepříliš těžkými, protože národy byly ještě nepočetné a neobratné ve zbrani; zato Řím si nepodrobil tolik národů Západu i Východu tak snadno a rychle, protože národy už byly mohutné, statečné a vycvičené ve zbrani, a tak u nich narážel na sílu a bojovnost. Od časů světové potopy, během které se zachránilo v Noemově arše jenom osm lidí, totiž neuplynulo o mnoho více než tisíc let, když Ninus podrobil kromě Indie celou Asii. V době, kdy byl založen Řím, žil národ Izraele v Zaslíbené zemi 718 let, z toho připadá na Jozua 27 let, na dobu soudců 329 let a na dobu králů 362 let. Tehdy vládl v Judsku zbožný král Ezechiáš, v Izraeli král Ozeáš. XVIII.23 O erythrejské Sibylle, která vedle jiných Sibyll věštila mnoho určitého o Kristu

676

Amulius Silvius sesadil svého staršího bratra Numitora s trůnu, zabil jeho syny a z jeho dcery Rhey Silvie učinil vestálku, aby zůstala bezdětná. Rheu však svedl bůh války Mars a ona porodila dvojčata Romula a Rema, které odkojila vlčice a vychoval pastýř Faustulus. Když dorostli, se svým dědem Numitorem šli do Alby Longy a svrhli s trůnu Amulia, kterého pak Numitor zabil. Na místě, kde Faustulus dvojčata našel, byl pak založen Řím. 677 V r. 753 př. Kr.

V téže době věštila podle některých zpráv erythrejská Sibylla. Podle Varrona však Sibyll bylo více,678 nejen tato jediná. Od této erythrejské Sibylly máme sepsány některé jasné věštby o Kristu, a ty jsem četl i já. Bývalý konzul Flaccianus nám v řeckém svazku ukázal místo, kde počáteční písmena veršů dávala slova: Iésús Christos, Theú hyios, Sótér. 679 Tyto verše přeložil kdosi do latiny:680 Jednou nastane soud, pot vyrazí na tváři země. Edenu věčný Král k ní sestoupí s výšiny nebes, žádaje od světa počtu a soudě osobně lidstvo. I kdo nevěřil, i kdo byl věřící, uvidí Boha šířavou nebe se brát, mezi svatými, na konci světa. Krev i tělo zas obdrží duše, jež on soudit bude. Role zarostou hložím, neb zůstanou neobdělány. Idoly odhodí muži, a odhodí poklady všecky. Sežehne oheň zemi a moře i nebeskou klenbu, temné brány pekel on prolomí, aby je zkoumal. Uzří však veškeré tělo, jež svaté je, svobodně světlo, spalovat bude však plamen, jenž nezhasne, hříšníky věčně. Bůh tu odemkne každému srdce, by na světlo Boží odhalil tajemství všecka, své myšlenky skryté i skutky. Žalost nastane všem, a zuby skřípět budou. Iris jasného slunce i hvězdný chorovod zajde, svine se nebe jak plachta a přestane svítit měsíc. I hor temena smete a údoí ode dne zvedne. Nebude ve světě lidském už nijaké výšky ni hloubky. S poli se srovnají stráně i siná hladina mořská. Pomine všecko, co je, a země se zhroutí a zhyne. Ani studny a řeky se nevyhnou spálení ohněm. Smutný polnice zvuk se tehdy rozlehne s výše, intráda všemožných muk a žalozpěv nad bídou hříchu. Tartar propastný ukáže země, jež rozestoupí se. Emanuel tu shromáždí krále, a neunikne nikdo. Laviny ohně a síry se budou řítit s nebe. 678

Jméno Sibylla označuje starověké věštkyně, k nimž patří například slavná Sibylla Erythrejská nebo Kúmská (Cumae blízko Neapole), která údajně prodala římskému králi Tarquiniovi Superbovi tři knihy věšteb. Sibylly jsou známé již od 7. stol. př. Kr. V době starého Říma se rozlišovalo až 12 Sibyll; Varro jich znal deset. Sibyllská tradice není příliš spolehlivá, je značně nesourodá a obsahuje mnoho židovských i křesťanských interpolací čili dodatečných vsuvek. Máme kritické vydání sbírky pocházející z 5. stol. po Kr. (Geffcken, Johann: Oracula Sibyllina, 1902), totiž sbírky dvanácti knih (Sib 1-8, 11-14) a několika fragmentů (Sib F 1-8) a Prologu. 679 To znamená Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. První písmena dávají slovo ichthys = ryba, což mysticky naznačuje Krista, protože dovedl v této propasti smrtelnosti jakoby ve vodní hlubině zůstat živ bez hříchu. 680 Orac. Sibyll. VIII, 217

Těchto 27 veršů představuje číslo, které je třetí mocninou tří. Třikrát tři dává totiž devět, a vezmeme-li těch devět třikrát, dostaneme připojením výšky na plochu trojrozměrný útvar a vyjde sedmadvacet. Tato Sibylla, ať už erythrejská nebo kúmská, nemá v celé své básni, z níž jsme uvedli nepatrnou část, nic, co by ukazovalo k modloslužbě. Někteří ovšem zaznamenali, že erythrejská Sibylla nežila za Romula, nýbrž už v době trojské války. Také Lactantius cituje ve svém díle681 nějaké věštby o Kristu, které on uvedl porůznu, jak si toho vyžadoval postup jeho dokazování, já pak pokládám za dobré uvést je souvisle jako jednu delší věštbu, které on pojal jako několik kratších: „Do rukou nevěřících potom upadne; budou pak Boha políčkovat nečistýma rukama a nečistými ústy naň budou plivat jedovaté sliny; nastaví však ranám v prostotě srdce svatá záda. A snášeje políčky, bude mlčet, aby nikdo nepoznal, které Slovo či odkud přišlo, aby mluvil k peklu a byl korunován trním. Za pokrmu dali mu pak žluč a za nápoj ocet; takovou nehostinnou hostinu vystrojí. Sama jsou totiž bez rozumu, nepoznala jsi svého Boha, skrývajícího se lidské mysli, nýbrž korunovala jsi ho trním a namíchala jsi mu hroznou žluc. Avšak chrámová opona se roztrhne a v poledne bude nejtemnější noc po tři hodiny. A smrtí zemře, upadna ve spánek na tři dny; a potom se vrátí z pekla a první vyjde na světlo, aby povolaným ukázal počátek vzkříšení.“

XVIII.24 O tom, že za vlády Romulovy slynulo sedm mudrců v době, kdy deset izraelských kmenů bylo odvlečeno od Chaldejců do otroctví, a že se ten Romulus po smrti těšil božské poctě Za vlády téhož Romula žil prý Thalés Milétský, 682 jeden ze sedmi mudrců, kteří po básnících bohovědných byli nazýváni sofoi, to znamená moudří. V téže době od Chaldejských poraženo deset kmenů, které se po rozdělení národa nazývaly izraelské, a byly odvlečeny do zajetí do těch zemí, kdežto ty dva kmeny, které se jmenovaly judské a měly za sídelní město Jeruzalém, zůstaly v Judsku. Jak je všeobecně známo, zařadili Římané mrtvého Romula mezi bohy, protože i on zmizel. To už se v těch dobách přestalo dělat, a později, v době císařské, se to dělo jenom z pochlebnictví, nikoli z bludu, a Cicero683 v tom spatřuje velikou chválu pro Romula, že si zasloužil tohoto vyznamenání už za časů vzdělanosti a osvěty, třebaže filosofie se ještě nerozšířila, a ne v těch starých temných dobách, kdy se lidé snadno mýlili. A třebaže lidé v pozdějších dobách z mrtvých bohy nedělali, přece nepřestali pokládat za bohy a uctívat ty, které zbožnili jejich 681

Instit. IV, 18 n. Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (+ 325 po Kr.) byl latinský apolegeta z Afriky a vychovatel císaře Konstantina Velikého; Pico della Mirandola jej nazval křesťanským Ciceronem. 682 Bývá pokládán za zakladatele řecké filosofie; zemřel kolem r. 546 př. Kr. Za pralátku světa považoval vodu. 683 Rep. II, 10. Marcus Tullius Cicero byl římský politik, řečník a spisovatel (+ 43 př. Kr.).

předkové; ba dokonce osidla bludné a bezbožné pověry ještě rozšířili o sochy, jichž staří neměli; to jim vnukali do srdce nečistí duchové, šálíce je i klamnými věštbami, aby se ke cti nepravých bohů s nectí dávaly i hry, představující vybájené zločiny bohů, jaké v pozdějších dobách už nevznikaly. Po Romulovi panoval Numa,684 který sice měl za to, že té obci musí být záštitou velký počet bohů, ale jemu se po smrti přijetí do jejich sboru nedostalo; patrně nebe bylo zalidněno takovou spoustou bohů, že sám by tam místo už nenašel. Tehdy, když v Římě vládl on, u Hebreů začal kralovat Manasses,685 bezbožný král, který prý zabil proroka Izaiáše. A tehdy podle pověsti žila Sibylla samská. XVIII.25 Kteří filosofové se vyznamenali v době vlády římského krále Tarquinia Staršího a hebrejského Sedechiáše, když byl Jeruzalém ztečen a chrám vyvrácen Za vlády hebrejského krále Sedechiáše a římského Tarquinia Staršího byl židovský národ odveden do babylónského zajetí, když byl dobyt a zničen Jeruzalém i slavný Šalomounův chrám. Proroci, kteří je varovali před jejich neřestmi a bezbožností, jim to předpověděli, hlavně Jeremiáš. 686 V té době, když byl Boží národ v zajetí, žil Pittakos Mytilénský,687 jiný ze sedmi mudrců kromě výše uvedenéhoThaléta Milétského a kromě jiných, jako byli Athéňan Solón,688 Sparťan Chilón,689 Korinťan Periandros,690 Kleobúlos z Lindu691 a Biás692 z Priény, to jsou jejich jména. 693 Ti vynikali nad ostatní lidi chvalitebným způsobem života a shrnuli do stručných hesel některá mravní ponaučení. V době židovského zajetí se proslavili také Anaximandros, Anaximénes 694 a Xenofanés;695 tehdy žil Pythagoras,696 po němž se mudrcům začalo říkat filosofové.

684

Starořímští králové: 1. Romulus (753-716 př. Kr.), 2. Numa Pompilius (715-672 př. Kr.), 3. Tullus Hostilius (672-640 př.Kr.), 4. Ancus Marcius (640-616 př. Kr.), 5. Lucius Tarquinius Priscus (616-578 př. Kr.), 6. Servius Tullius (578-534 př. Kr.), 7. Lucius Tarquinius Superbus (534-510 př. Kr., + 495 př. Kr.). 685 Judský král Manasses vládl v letech 696-641 př. Kr., celkem 55 let. 686 Srov. Jr 25,8-11 687 + kolem r. 570 př. Kr., vládce na ostrově Lesbu, vydal první psané zákony 688 + kolem r. 560 př. Kr., básník a zákonodárce v Athénách 689 + po r. 556 př. Kr., zákonodárce ve Spartě 690 + 583 př. Kr., vládce v Korintu 691 + v 6. stol., vládce přístavního města Lindos na ostrově Rhodu 692 + kolem r. 530 př. Kr., pocházel z maloasijské krajiny Karie 693 Jde o předsokratické mudrce, souvislé pojednání o nich najdeme u Diogena Laertia (Životy, názory a výroky proslulých filosofů I, 22-108). Nejstarší výčet je už u Platóna (Prótagorás 343).Výroky (apofthegmata, gnómai) tradičně připisované sedmi mudrcům podává kolem r. 300 př. Kr. Démétrios Falérský, zachovaný u Stobaia, (Anthologium III, 1, 172). Někdy se k nim řadí Mysón Chenský, současník Chilónův. 694 Anaximandros a Anaximenés se počítají spolu s Thalétem k filosofům milétské školy. Anaximandros (+ kolem r. 546 př. Kr.) za pralátku světa považoval apeiron, Anaximenés pak vzduch. 695 + kolem r. 500 př. Kr., počítá se k filosofům eleatské školy, ostře odmítal každou pověru 696 + po r. 510 př. Kr., filosof a matematik, zakladatel pythagorejské školy

XVIII.26 O tom, že v té době, kdy po naplnění sedmdesáti let byli Židé propuštěni z babylónského zajetí, byli i Římané osvobozeni od královlády V téže době perský král Kýros697, který panoval i nad Chaldejci a Assyřany, propustil značnou část zajatých Židů, a tak umožnil, že se z nich padesát tisíc vrátilo k obnovení chrámu. Ale položili jen základy a vystavěli oltář, protože na ně doráželi nepřátelé, a tak byla práce odložena až do doby Dareiovy. 698 V téže době se sběhly i ty události, které jsou vypsány v knize Júdith. Římané tehdy vyhnali krále Tarquinia Mladšího a začali se rovněž těšit svobodě. Až do té doby měl Boží lid proroky, kterých sice bylo mnoho, ale kanonická Písma jich zaznamenávají málo. Nyní v této knize o nich něco povím, jak jsem slíbil.

XVIII.27 O době proroků, jejichž proroctví se chovají v Písmech svatých a kteří předpověděli mnoho o povolání pohanů tehdy, kdy vznikla říše římská a zanikla assyrská Abychom tedy mohli věnovat pozornost jejich době, vraťme se maličko do doby starší. Stojí totiž psáno: „Slovo Páně, jež se dostalo Ozeášovi, synu Beérovu, za judských králů Uziáše,699 Jótama700, Achaza701 a Ezechiáše702 a za izraelského krále Jarobeáma, syna Jóašova.“703 Také Ámos píše, že prorokoval za dnů judského krále Uziáše a izraelského krále Jarobeáma,704 který vládl současně.705 Stejné krále jako Ozeáš uvádí Izaiáš706 na začátku svého proroctví; Micheáš707 697

Kýros II. Veliký (+ 530 př. Kr.), zakladatel perské říše jako velmoci, který vstoupil v r. 539 př. Kr. do města Babylónu bez boje a dovolil násilně přesídleným Židům vrátit se do vlasti 698 Dareios I. vládl v letech 522-486 př. Kr. 699 Uziášova vláda se počítá obvykle v letech 783-742 př. Kr. 700 Jótam vládl asi v letech 742-735 př. Kr. 701 Achaz vládl asi v letech 735-715 př. Kr. 702 Ezechiáš vládl asi v letech 715-697 př. Kr. 703 Oz 1,1 704 Jarobeám II. vládl asi v letech 781-742 př. Kr. 705 Am 1,1 706 Iz 1,1 707 Mi 1,1

uvádí jen tři krále následující po Uziášovi. Za téhož krále Uziáše prorokoval Jonáš a za jeho nástupce Jótama Jóel, avšak vročení jsme převzali z kronik, protože o své době se nezmiňují. Tato doba sahá od latinského krále Proky až po Romula, krále už římského, nebo i po začátek vlády jeho nástupce Numy Pompilia, neboť v tu dobu panoval král Ezechiáš. V té době zanikla říše assyrská a vznikla říše římská, tehdy se otevřela ústa proroků a jejich proroctví se provalila jako zřídla najednou. A podobně jako na začátku assyrského panství přišel Abraham, tak na konci přišli proroci, a za vlády západního Babylónu, to znamená Říma, měl přijít pak Kristus, aby se naplnila zaslíbení, o nichž proroci vydávali svědectví nejen slovem, ale i písmem. Od té doby totiž, co lidu Božímu začali vládnout králové, téměř nikdy mu nechyběli proroci, avšak byli k užitku pouze jim, nikoli pohanům, třebaže jednou mělo jejich slovo prospět i pohanům. Proto se slušelo, aby přišli v době, kdy byl zakládán římský stát, budoucí vládce pohanských národů.

XVIII.28 Co prorokovali Ozeáš a Ámos o evangeliu Kristově Čím jsou výroky proroka Ozeáše hlubší, tím je těžší do nich proniknout. „A stane se, že na místě, kde jim bylo řečeno: Vy nejste můj lid; budou i oni nazváni syny Boha živého.“708 Tomu apoštolové rozuměli o povolání pohanského lidu, který dříve k Bohu nepříslušel, neboť Kristus dvojí spojil v jedno, když zbořil rozdělující zeď a ze žida i pohana stvořil jednoho nového člověka.709 A na jiné místě dosvědčuje, že tělesní Izraelité, kteří nyní v Krista věřit nechtějí, uvěří později ve svých potomcích: „Po mnoho dní zůstanou synové Izraelovi bez krále, bez knížete, bez oběti, bez oltáře, bez kněžstva a bez odznaků, ale potom se obrátí a budou hledat Pána, svého Boha, i svého krále Davida a s úžasem přiběhnout k Pánu a jeho dobrotivosti v posledních dnech.“710 Králem Davidem se myslí Kristus, jenž byl Davidovým potomkem. 711 Předpověděl i zmrtvýchvstání Kristovo: „Uzdraví nás po dvou dnech, třetího dne nám vrátí život,“712 a v něm i zmrtvýchvstání naše.713 O stejných věcech prorokoval také Ámos: „V ten postavím rozpadlý Davidův dům a zazdím jeho trhliny, opravím jeho trosky a bude vybudován jako za dávných dnů, aby mne hledali ostatní lidé a všechny národy, nad nimiž bylo vzýváno mé jméno, je výrok Pána, který tak učiní.“714 708

Oz 1,10 Srov. Ef 2,14nn. 710 Oz 3,4-5 711 Srov. Ř 1,3 712 Oz 6,2 713 Srov. Ko 3,1 714 Am 9,11-12 709

XVIII.29 Co předpověděl o Kristu a jeho Církvi prorok Izaiáš Prorok Izaiáš nepatří k dvanácti malým proroků, jejichž proroctví jsou krátká ve srovnání s těmi, kteří se jmenují velcí proroci, neboť zanechali obšírnější spisy. Avšak se dvěma předešlými proroky spojuje Izaiáše tatáž doba, kdy prorokoval. Někteří jej nazývají spíše evangelistou než prorokem, protože nejen káral nepravosti, hlásal spravedlnost a předpovídal hřešícímu lidu budoucí pohromy, ale i prorokoval o Kristu a jeho Církvi, tj. o Králi a Obci, kterou založil, mnohem více než ostatní. S ohledem na nutné omezení díla uvedeme zde jenom dvě místa, jedno o Kristu715 a druhé o jeho Církvi.716 Ačkoli také v nich leccos zasluhuje výladu, přece jsou tak jasná, že i nepřátelé jsou nucení proti své vůli rozumět. XVIII.30 Co prorokovali ve shodě s Novým zákonem Micheáš, Jonáš a Jóel Prorok Micheáš mluví o Kristu jako o vysoké hoře717 a předpovídá Kristovo rodiště v Betlémě.718 Prorok Jonáš mluvil o Kristu ani ne tak slovy, jako tím, že byl pohlcen vorvaněm a třetího dne vyvržen,719 což bylo znamením toho, že se Kristus vrátí třetího dne z hlubin pekel. Prorok Jóel předpověděl, že na shromážděné apoštoly sestoupí podle Kristova zaslíbení Duch svatý.720 XVIII.31 Jaká proroctví o spáse světa v Kristu se nacházejí u Abdiáše, Nahuma a Abakuka Z malých proroků tři svou dobu neudávají, totiž Abdiáš, Nahum a Abakuk, ba ani v kronice Eusebiově a Jeronýmově nečteme, kdy prorokovali. Jen Abdiáše sice uvádějí vedle Micheáše, ale ne tam, kde píší o době, kdy podle jejich zpráv Micheáš prorokoval. Abdiášovo proroctví je ze všech nejkratší a mluví se v něm proti Idumejským, totiž proti Ezauově potomstvu, kteří jako by zastupují všechny pohany; avšak předpovídá se v něm, že spása z hory Sión (z Judska) ochrání horu Ezauovu (Idumeu v užším smyslu, pohany v širším smyslu) zvěstováním evangelia,721 aby i pohané byli přeneseni do království Božího. 722 Prorok Nahum jasně říká, že Kristus dechne do tváře židovských učedníků Ducha svatého: „Hle, po horách přichází Zvěstovatel radosti, jenž ohlašuje pokoj. Slav, Judo, svoje sváteční dny, a plň svoje sliby. Je dokonáno, je skončeno, je konec. Vystupuje ten, kdo dechne na tvoji tvář a vysvobodí tě ze 715

Iz 52,13-53,12 Iz 54,1-5 717 Mi 4,1-4 718 Mi 5,2-5 719 Jn 2,1.11 720 Jl 2,28-29 721 Abd 17 (Na hoře Sión však nastane spása a nastane svatost.) 722 Abd 21 (A vystoupí spása s hory Sión, aby chránili horu Ezauovu, a bude Pán kralovat.) 716

soužení.“723 Prorok Abakuk mluví o druhém příchodu Kristově: „Napiš, co jsi viděl, zaznamenej to na tabulky, aby si to čtenář mohl snadno projít. Neboť je to ještě prozatím vidění, ale už ukazuje k určitému času a míří ke svému cíli; budeli prodlévat, vyčkej, neboť přijde zcela jistě a zadržet se nedá.“724 XVIII.32 O proroctví, obsaženém v modlitbě a písni Abakukově Prorok Abakuk se modlí ke Kristu a žasne nad novou spásou lidského rodu, kterou poznal předem: 2. „Pane, slyšel jsem tvá slova; bojím se o tvé dílo, Pane; v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď ve známost, a v čas nepokoje725 pamatuj na svoje slitování!“726 (Kristus bude poznán mezi dvěma zvířaty, což se vykládá o dvou lotrech, s nimiž byl ukřižován, až se přiblíží roky, bude spatřen, až přijde čas, ukáže se. ) 3. Z Témanu727 přichází Bůh, z hory Páranu728 (sestupuje) Svatý. Jeho sláva zahaluje nebesa a jeho velebnost naplňuje zemi.729 4. Září jako slunce, paprsky730 má v rukou, v tom je skryta jeho síla. 5. Před jeho tváří kráčí smrtelný mor, v patách za ním přichází horečný žár. 6. Sestoupil a změřil zemi; pohleděl a rozptýlil národy. Pukají odvěké hory věkovité, hroutí se odvěké pahorky;731 blíží se, jako dávno se blížíval. 7. Ze zla děsí se stany ethiopských732 (obyvatel), chvějí se opony midjánské země.733 8. Zdali na řeky ses rozhněval, Pane? Zdali na řeky rozhořčen nebo na moře roztrpčen jsi,734 že jedeš na svých koních, že vstupuješ na své vítězné vozy?735

723

Na 1,15; srov. J 20,22 Abk 2,2-3 725 Nebo: hněvu. Bůh přichází, aby soudil, odsoudil a potrestal Chaldejce a vysvobodil svůj lid z poroby. 726 Abk 3,1-2. Jako Bůh vysvobodí svůj lid z rukou Chaldejců, tak jej vysvobodí z otroctví ďáblova. 727 Nebo: od jihu, tj. proti Chaldejcům, kteří přitáhli od severu. Jih označuje žár lásky a lesk pravdy. Témanem se označuje Sión nebo spíše Edóm (jméno Téman bylo dáno synu Elífazovu a vnuku Ezauovu, sr. 1M 36,11.15.42; 1Lp 1,36.53; označovalo tedy jeden z významných edómských kmenů a jeho území, ba Edóma samotného, srov. Jr 49,7.20; Am 1,12; Abd 9). Je otázkou, kdo byl Elífaz Témanský (Jb 2,11), jeden z přátel Jóbových. 728 Páran je hora stinná a neschůdná a je znamením biblických proroctví o Kristu, v nichž bylo mnoho míst ještě nejasných. 729 Srov. Ž 57,6 (Povznes se až nad nebesa, Bože, ať nad celou zemí jako světlo vzejde tvoje sláva!) 730 Nebo: rohy (jako znamení moci a síly), někteří v nich spatřují Kristův kříž. 731 V těchto slovech někteří hledají narážku na ponížení pýchy mocných skrze Kristovy zázraky. 732 Nebo: kúšanských 733 Tento verš předpovídá účinek zázraků Krista a apoštolů na pohanské národy, které přijmou křesťanskou víru. 734 První příchod Kristův nebude k soudu, nýbrž ke spáse. 735 Jde o misijní tažení apoštolského vojska světem. 724

9. Napínáš silně lučiště své,736 abys přísahu splnil, kmenům danou;737 řekami rozrážíš zemi.738 10. Vidí tě hory, a chvějí se, příval vodstva739 se lije,740 tůně vydává svůj ryk, hlubina vysoko spíná své ruce.741 11. Slunce i měsíc se zastavují v stanech svých,742 utíkají před světlem střel tvých;743 zacházejí před leskem blýskajícího se kopí tvého.744 12. V rozlícení šlapeš zemi, ve hněvu děsíš národy.745 13. Vycházíš, abys spasil lid svůj, abys spasil pomazaného svého. Srážíš hlavu s domu bezbožníkova, strhuješ jej od základu až do hrdla.746 14. Klneš747 jeho žezlům, hlavě jeho vojska,748 těm, kdo se ženou jako vichr, aby mne rozmetali749 s radostí toho, jenž chuďasa požírá skrytě. 15. Cestu činíš v moři koňům svým, ve vzdouvajících se vlnách nesmírných vod.750 16. Když jsem o tom slyšel, třáslo se tělo mé, při zprávě o tom chvěly se rty mé, jako by hrůza vešla do mých kostí, podlamovaly se pode mnou nohy; jen ať ušetření dojdu v den tísně, až přitáhnou a přepadnou náš lid.751 17. Ano, nebude květů na fíkovníku, nebude plodů na vinicích; zklame oliva pracně pěstovaná a role nevydají úrodu;752 oderván bude z ovčince brav a skot ve chlévě nezůstane.753 18. Já však v Pánu budu se radovat, 736

Nebo: Luk svůj máš připravený Jde o pohrůžku tresty pro bezbožné. 738 Řekami se zde myslí kázání slova Božího, proudící z úst věrozvěstů a otevírající lidská srdce k víře a pokání. 739 Tj. průtrž mračen. 740 Národy skrze lítost nad hříchy dojdou spásy. Bůh jako by svým krokem rozstřikoval vody, když kráčí vždy a všude mezi těmi, kteří jej zvěstují, a tak rozlévá na všechny strany proudy svého učení. 741 Tůní a hlubinou se myslí hlubina lidského srdce, která vyznáním odpovídá na mocné působení evangelia. 742 Nebo: Vyzvednuto bylo slunce a měsíc stanul na své dráze. Sluncem je Kristus, který vstoupil na nebesa, a měsícem jeho Církev. 743 Nebo: ve světlo vzletí tvé šípy, to znamená, že učení evangelia nezůstane skryto. 744 Nebo: kopí tvého blyštivého. Nebo: v čase jiskření kopí tvého blyštivého. Slova evangelia budou hlásána veřejně; srov. Mt 10,27. 745 Výstrahami budou lidé pokořeni pod vládu Boží, nekající a zatvrzelí budou potrestáni. 746 Hlavou domu (chaldejské dynastie a státu) je střecha a štít. 747 Nebo: Zlořečíš 748 Hlavou vojska je král. Bůh tak učinil již faraónovi, jenž pronásledoval jeho lid, vycházející z Egypta. 749 Nebo: rozprášili. Chuďasem se myslí Boží lid; srov. Ž 10,8. 750 Toto místo se vykládá o moři národů, do nějž vjeli koně a vozy hlasatelů evangelia, srov. 8. verš, což se neobejde bez pobouření všech: jedni se v bázni obracejí a druzí je v hněvu pronásledují. 751 Prorok se již cítí být členem Církve Kristovy, a když vidí, jak bude pronásledována, zamýšlí se nad svými slovy a děsí se toho. Zároveň je bratrem těch, kdo se v naději radují a v soužení jsou trpěliví; srov. Ř 12,12. Odděluje se od špatného lidu svého tělesného spříznění a připojuje se k lidu svého putování do nebeské vlasti. 752 Nebo: role nepřinesou pokrm 753 Jde o ztrátu duchovních statků lidu, který zabije Krista a chce prosadit svou vlastní spravedlnost místo spravedlnosti Boží. Prorok tyto duchovní statky označuje obrazem pozemské úrody a hojnosti. 737

plesat budu v Bohu, svém Spasiteli.754 19. Pán, můj Bůh, je síla moje, dá mi nohy hbité jako nohy jelení, a vítězně zavede mne na mé výšiny, zpívajícího žalmy.755 XVIII.33 Co předpověděli v prorockém nadšení Jeremiáš a Sofoniáš o Kristu a povolání pohanů Prorok Jeremiáš patří mezi velké proroky a působil tehdy, když v Jeruzalémě vládl Josiáš a v Římě Ancus Marcius a po něm Tarquinius Starší; to se již blížilo zajetí a protáhl své proroctví až do pátého měsíce toho zajetí. Jeremiáš mluvil o Kristu756 a také o povolání pohanů a uzavření nové smlouvy, jejímž Prostředníkem bude Kristus.757 Prorok Sofoniáš, jeden z malých proroků, také působil za dnů Josiášových, ale neříká, až dokdy; a také mluvil o Kristu, o budoucí slávě jeho příchodu a o věrném ostatku Izraele.758 XVIII.34 O proroctví Danielově a Ezechielově, pokud se vztahuje ke Kristu Potom v babylónském zajetí prorokovali Daniel a Ezechiel, jiní dva z velkých proroků. Z nich Daniel dokonce určil letopočtem dobu, kdy měl přijít a trpět Kristus, ale bylo by zdlouhavé to dokazovat výpočtem, a promluvil o jeho Církvi a veliké moci.759 Ezechiel označil podle prorockého obyčeje Krista jménem Davidovým, protože přijal tělo v rodě Davidově, a jménem služebníka, protože se stal člověkem a přijal tedy podobu služebníka.760 XVIII.35 O předpovědi proroků Aggea, Zachariáše a Malachiáše Zbývají tři malí proroci, kteří působili na konci zajetí. Aggeus prorokoval o Kristu a jeho Církvi jasněji: „Toto praví Pán zástupů: Ještě jednou a bude to brzy, otřesu nebem i zemí, mořem i souší, otřesu všemi národy a přijde Vytoužený.“761 Toto proroctví se částečně splnilo a částečně se ještě splní. Pohnulo totiž nebem svědectví andělů i lidí, když se krstus vtělil; pohnul zemí nesmírný zázrak jeho narození z panny; pohnulo mořem i soušení hlásání jeho evangelia a národy se daly pohnout k víře. A ještě přijde podruhé na konci světa; napřed se stal předmětem lásky pro věřící, potom se stal i předmětem touhy pro očekávají. Sláva jeho druhého domu bude větší než sláva toho prvního, neboť Bohu náleží stříbro i zlato.762 Prorok Zachariáš předpovídá slavný vjezd Kristův 754

Dá se přeložit i jako: Budu se radovat v Bohu, svém Ježíši. Na mé výšiny, tzn. tam, kde najdu útočiště. Srov. Ž 40,3 (Postavil na skálu mé nohy, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil píseň novou, chvalozpěv našemu Bohu.) Zvítězí ten, kdo si libuje v chvále Boží, nikoli ve své vlastní; srov. 1K 1,31. 756 Jr 23,5-6; Pl 4,20 757 Jr 16,19-21; Jr 31,31-37 758 Sf 3,8-9.10-13; 2,11. O věrném ostatku Izraele, který uvěří v Krista, je řeč také na jiných místech: Iz 10,22; Ř 9,27. 759 Da 7,13-14 760 Ez 34,23-24; 37,22-24 761 Ag 2,6-7 762 Ag 2,8-9 755

do Jeruzaléma.763 Prorok Malachiáš pak otevřeně mluví o konci starozákonních krvavých obětí a budoucí novozákonní nekrvavé oběti 764, o porušení staré smlouvy765 a uzavření nové smlouvy v Kristu, který přijde napřed v pokoře do chrámu svého těla,766 totiž přijme lidskou přirozenost, a potom přijde podruhé ve slávě.767 Ačkoli i židé hledají a chtějí podle Písma, které čtou, Krista, mnozí z nich, třebaže ho hledají a chtějí, ho nepoznají, až přijde, protože jejich srdce budou zatvrzelá jejich minulými vinami. Prorok také rozlišuje mezi starou smlouvou, která zaslibuje časné statky a pozemské blaho, jichž se dostává nejen dobrým, ale i zlým, a smlouvou novou, která zaslibuje věčné statky a nebeské blaho, jichž se dostává jen dobrým; slabí a tělesní lidé totiž jsou zmateni a reptají, vidí-li, že časných statků a pozemského blaha se dostává více lidem zlým než dobrým,768 a proto Bůh dává sepsat pamětní knihu se jmény těch, kteří se ho bojí a ctí jeho jméno, a to znamená novou smlouvu. 769 Poslední významná část Malachiášova proroctví mluví o soudném dnu.770

XVIII.36 O Ezdrášovi a knihách Makkabejských Po těchto třech prorocích v době, kdy byl národ izraelský osvobozen z babylónského zajetí, psal také Ezdráš, v němž spatřujeme spíše dějepisce než proroka; ledaže bychom ve vyprávění o tom, co je na světě nejmocnější, králové nebo víno nebo ženy, které obyčejně králům vládnou, a že nade vším vítězí pravda,771 spatřovali proroctví o Kristu, jenž sám je pravda. Podobně je tomu s knihou Ester. O době po obnovení chrámu, kdy židům už nevládli králové, nýbrž jen vladaři až po Aristobula, 772 nacházíme údaje v knihách Makkabejských, kde je řeč také o utrpení mučedníků, kteří ještě před vtělením 763

Za 9,9; srov. Mt 21 Mal 1,10-11 765 Mal 2,1-9 766 Srov. J 2,19 767 Mal 3,1-2 768 Mal 3,13-15 769 Mal 3,16-16 770 Mal 3,17-21 771 3Ezd 3,4nn. 772 Jde o hasmonejské vladaře v l. 165-35 př. Kr. od Judy Makkabejského až po Aristobula III. Po nich nastoupili králové z herodiánské dynastie od Heroda I. Velikého až po Heroda Agrippu II., kteří vládli do r. 91 po Kr. 764

Kristovým bojovali za zákon Boží a vytrpěli pro jeho zachovávání ty nejtěžší strasti a nejhroznější muka. XVIII.37 O tom, že knihy proroků jsou starší než i ta nejstarší pohanská filosofie Za časů našich proroků nebo mnohem spíše až po nich žili pohanští filosofové. Na konci babylónského zajetí Pythagoras, po Ezdrášovi Sokrates a po něm Platón. Ani sedmero (předsokratických) mudrců nemá prvenství; 773 ani následovníci Thaletovy je nemají, protože Thales vystoupil až za vlády Romulovy, kdy z prorockých pramenů byl již zaplavován svět. Ani bohovědní básnící774 nemají prvenství, protože jsou sice starší než proroci, ale mladší než Mojžíš. Přesto uznáváme, že u barbarských národů byla nějaká moudrost ještě před Řeky a před Mojžíšem, např. u Egypťanů, 775 ale již předtím byl prorokem Abraham. Ale jaká by mohla být v Egyptě moudrost, kdyby je nenaučila písmu Isis, později uctívaná jako bohyně, dcera Ínacha,776 který vládl jako první argejský král až tehdy, když Abraham už měl vnuky. XVIII.38 O tom, že spisy některých svatých nebyly pro přílišné stáří přijaty do církevního kánonu, aby se při této příležitosti nevmísily nepravé mezi pravé I před potopou světa byl prorokem Noe a ještě před ním Henoch, sedmý po Adamovi, o něm se v listě Judově říká, že prorokoval. Jejich knihy nejsou v židovském ani v našem kánonu pro svou přílišnou starobylost snad proto, aby místo pravých se nevmísily nepravé. Neodmítají se ti, kdo se líbili Bohu, ale nevěří se, že ty knihy pocházejí od nich v celosti bez přídavků. Také je možné, že jejich pisatelé jedny věci sepisovali jako lidé z badatelského zájmu a druhé věci sepisovali jako proroci z vnuknutí Božího, a není snadné oboje rozlišit, zvláště když k jejich spisům mohli něco přidat nebo v nich něco změnit i lidé, kteří proroky nebyli. XVIII.39 O hebrejském písmu, jehož tento jazyk nikdy nepostrádal Praotec Heber, po němž mají jméno Hebreové, zachoval hebrejský jazyk, který po něm přešel na Abrahama, a to i s písmem. Není pravda, že by hebrejské písmo začalo až zákonem Mojžíšovým. Ještě než byl dán zákon, Mojžíš ustanovil v národě muže, kteří měli řídit vyučování písmu a jimž se říkalo grammatoeisagógoi, to znamená uvádějící do písma. Žádný národ by se neměl vypínat starobylostí své moudrosti nad praotce a proroky! Ani Merkur 773

Srov. pozn. 693 Srov. XVIII,14 775 Srov. Sk 7,22 776 Srov. pozn. 618 774

Tremaximus777, ačkoli možná předešel řecké filosofy, přece nepochází z doby dřívější než po Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, ba i po Mojžíši. XVIII.40 O lživé chloubě Egypťanů, že jejich vědění je prý staré sto tisíc let Je to nicotný žvást a troufalá chlouba, tvrdí-li někteří, že Egypt pochopil zákony hvězd před více než sto tisíci lety. Písmu se naučili od Isidy 778 nedlouho před dvěma tisíci lety. Když totiž od stvoření prvního člověka Adama neuplynulo ještě celých šest tisíc let, jak by to bylo možné? Více důvěry ve vyprávění o minulosti si zasluhuje ten, kdo předpověděl i věci budoucí, které se v přítomnosti plní; zprávy historiků si navzájem odporují, a proto máme svou důvěru věnovat spíše božským dějinám. Nevěrohodní učenci bezbožné obce se navzájem neshodují v líčení dějin, naší době velice vzdálených, a proto bezbožná obec nemá spolehlivou jistotu a nemůže jim věřit. My se opíráme v historii našeho náboženství o božskou autoritu, a proto nepochybujeme, že všechno, co je s ní v rozporu, je naprosto falešné, a že ostatní obsah světských knih, ať už je pravdivý nebo nepravdivý, není žádným přínosem k tomu, abychom žili správně a blaženě. XVIII.41 O nesouhlasu mezi filosofickými soustavami a o shodě církevních kanonických Písem Mezi filosofy, nejen učiteli a jejich žáky, ale i mezi žáky navzájem, se objevuje nesouhlas, protože jakožto lidé zkoumali svět a život lidskými smysly a lidským rozumem a protože ctižádost je vedla k tomu, že se každý snažil být moudřejším než ten druhý a vynalézt vlastní pojetí; jen málokteří byli vedeni láskou k pravdě, ať už to pravdou bylo nebo nebylo. V Athénách se těšili uznání i protichůdné školy: epikurejci, kteří tvrdili, že bozi se nestarají o lidské osudy, i stoikové, kteří tvrdili, že bozi naopak lidské osudy řídí a jsou pomocníky a ochránci lidí; Anaxagoras, který prohlásil slunce za žhavý kámen a upíral mu božství, byl postaven před soud; kdežto Epikuros, který tvrdil, že ve vesmíru nesídlí žádný bůh, k jehož sluchu by mohly dojít modlitby lidí, žil v klidu a bezpečí; Aristippos uznával za nejvyšší dobro tělesnou rozkoš, avšak Antisthenes za nejvyšší dobro považoval rozkoš duševní; jedni říkali, že filosof se má politice vyhýbat, a druzí, že se jí má věnovat; jedni učili, že svět je jenom jeden, a druzí, že světů je bezpočtu; jedni vykládali, že svět vznikl a zase zanikne, a druzí, že nemá počátku ani konce a trvá věčně; jedni říkali, že svět řídí božská mysl, a druzí, že slepá náhoda; jedni si představovali lidské duše jako nesmrtelné a z toho ještě někteří blouznili o jejich převtělování ve zvířata, a 777

Tj. Hermés Trismégistos (Hermes Třikrát veliký), autor esoterických spisů zvaných Corpus Hermeticum, které nesou rysy platónské filosofie. Bývá pokládán za zakladatele alchymie a astrologie a ztotožňován s egyptským bohem Thovtem a řeckým Hermem. 778 Srov. XVIII,37

druzí říkali, že duše jsou smrtelné a hynou hned po smrti; jedni se domnívali, že smyslům se má věřit vždycky, jiní že jenom někdy a třetí že vůbec nikdy. Tak byly svobodně hlásány nejen pravdy, ale i výmysly, což vedlo k nesčetným filosofickým sporům, aniž se stát někdy staral o to, aby tyto spory rozsoudil, aby jedny schválil a přijal a druhé odmítl a zavrhl. Babylón totiž znamená zmatek a jeho králi ďáblu je naprosto jedno, jakými protichůdnými bludy lidé proti sobě bojují a do nich se zamotávají, protože je má v hrsti všechny stejně pro jejich bezbožnost. * Lidská ubohost, která se dere za pravdou o světě a blažeností v životě, musí být vedena božskou neomylností, jinak svého cíle nedosáhne. Na druhé straně naši spisovatelé, na nichž stavíme a vymezujeme kánon Písem svatých, se v žádném ohledu nerozcházejí, protože k nim a skrze ně mluvil Bůh, když psali. A jejich spisy nebyly a nejsou určeny pro několik tlachalů ani pro hádky ve školách, nýbrž pro množství národů, učených i neučených, na venkově i ve městech. Jich samých muselo být málo, aby to, co mělo být posvátné a drahé, hojností nezevšednělo; ale zase ne tak málo, aby si jejich souhlas nezasloužil obdivu. * Obec Boží nijak nesmísila pravé proroky s nepravými, nýbrž se drží inspirovaných autorů Písem svatých, kteří mluví pravdu a navzájem jsou svorní a v ničem se nerozcházejí. Kdo smýšlí a žije podle nich, nesmýšlí a nežije po lidsku, nýbrž podle vůle Boha, který mluvil jejich ústy. Co je zakázáno nebo přikázáno, to nepronesla ústa lidská, nýbrž hlas Boží. XVIII.42 Jak podle plánu Boží prozřetelnosti byla Písma svatá Starého zákona přeložena z hebrejštiny do řečtiny, aby se s nimi seznámi pohané Jeden z Ptolemaiovců, egyptských králů, se snažil získat a poznat Písma svatá Starého zákona. Po smrti Alexandra Makedonského neboli Velikého,779 jehož moc budila úžas, ale byla krátkého trvání, a jenž si podrobil celou Asii či spíše celý svět, si jeho vojevůdcové780 rozdělili jeho veleříši a v Egyptě začali panovat Ptolemaiovci. První z Ptolomaiovců781 přivedl do Egypta z Judeje mnoho zajatců, avšak jeho nástupce, druhý z Ptolemaiovců,782 povolil všem zajatcům, které jeho otec přivedl, svobodný návrat. Dokonce poslal do chrámu Božího v Jeruzalémě královské dary a požádal velekněze Eleazara, aby mu poslal božské knihy, protože zatoužil mít ve své knihovně, kterou založil. Spolu 779

Alexandr III. Makedonský byl králem Makedonie, ale rozšířil hranice své říše tažením do Persie a Indie na většinu tehdejším Řekům známého světa. Předčasný skon mu zabránil v tažení na Západ. Zemřel 10./11. června 323 př. Kr. v Babylóně ve věku 32 let. 780 Alexandrovi vojevůdci (diadochové) spolu bojovali ve čtyřech válkách v letech 323-301 př. Kr. Nakonec Seleukos I. Níkátor ovládl asijskou část Alexandrova panství (oblast od Malé Asie přes Sýrii, Mezopotámii, Persii až k řece Indu), Ptolemaios I. Sótér získal Egypt, Antigonos Monofthalmos (Jednooký) se zmocnil Makedonie a Řecka. 781 Ptolemaios I. Sótér (+ 285 př. Kr.) byl synem makedonského šlechtice Lága a jeho manželky Arsinoé, sestřenice Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého. 782 Ptolemaios II. Filadelfos vládl napřed jako spolukrál svého otce Ptolemaia I. (288-285 př. Kr.) a potom samostatně až do své smrti v r. 247 př. Kr.

s knihami dostal ještě 72 překladatelů, po šesti z každého kmene, kteří dokonale ovládali oba jazyky, hebrejský i řecký. Jejich překladu se říká překlad sedmdesáti, řecky Septuaginta, s ohledem na zaokrouhlený počet překladatelů. Pracovali každý zvlášť a svou práci srovnávali, navzájem se nelišili ani jedním slovem téhož významu, ani slovosledem; 783 takže to, co všichni přeložili, tvořilo jeden celek, jako by to bylo dílem překladatele jediného, protože všichni byli proniknuti jedním Duchem (svatým). Proto obdrželi od Boha takový podivuhodný dar, aby se i tímto způsobem vyzdvihla autorita božských Písem, která jednou měla být pohanům k užitku, až uvěří.

XVIII.43 O závažnosti překladu Sedmdesáti, který zaslouží přednost přede všemi překlady s výjimkou hebrejského originálu Byli sice i jiní překladatelé, kteří přeložili Písma svatá z hebrejštiny do řečtiny, např. Aquila, Symmachus a Theodotion,784 ale Církev přijala tento překlad Sedmdesáti tak, jako by jiného nebylo, a řecký křesťanský lid jej používá. Podle tohoto překladu Sedmdesáti byl pořízen i latinský překlad, ačkoli za našich časů žil kněz Jeroným, veliký učenec a znalec všech tří jazyků, který přeložil totéž Písmo do latiny přímo z hebrejštiny. O překladu Sedmdesáti, který používali apoštolové, tvrdili židé, že je chybný, a proto jej v křesťanské době přestali používat a dali přednost překladům jiným. Církev Kristova však soudí, že nikdo si nezaslouží přednost před tolika učenci, které vybral velekněz Eleazar a ve kterých se nepochybně projevoval božský Duch. A i kdyby se ti překladatelé po lidsku dohodli, že ponechají znění, se kterým souhlasí všichni, přece před nimi nezaslouží přednost překlad jednotlivcův. A kde je zdánlivá neshoda s hebrejským zněním, tam musíme spatřovat prorockou hloubku, neboť Duch (svatý), jenž působil v Sedmdesáti při jejich překládání, byl tentýž, jenž působil v prorocích při jejich mluvení a psaní. Z božské moci mohl říci tentýž Duch obojí znění, něco vynechat a něco přidat i něco změnit, když vedl mysl prorokovu i mysl překladatelovu, a tak tentýž obsah se může někdy podávat jiným způsobem, a proto se ukázalo, že ti i oni byli proroky. Jedni prorocky mluvili dříve, druzí prorocky překládali později, ale všichni shodně hlásali tutéž pravdu jakoby jedněmi ústy (a jedním srdcem). Někteří pak doplnili to, co 783

Podrobnosti uvádí list Aristeův. Učený Origenes sestavil v první polovině 3. stol. Hexaplu, šestisloupcový text Písma svatého, kde v 1. sloupci byl uveden původní hebrejský text, ve 2. sloupci fonetický přepis hebrejského textu řeckým písmem, ve 3. sloupci řecký překlad Aquilův, ve 4. sloupci řecký překlad Symmachův, v 5. sloupci byl text Septuaginty a v 6. sloupci řecký překlad Theodotiónův. Z Hexaply se zachovaly jen zlomky. Aquila byl žid a snad byl učedníkem rabína Akiby a svůj velice doslovný překlad pořídil kolem r. 125 po Kr. Symmachus patřil k židovským ebionitům a jeho překlad pochází až z druhé poloviny 2. stol. Theodótion byl hellénistický žid z Efezu a svůj překlad pořídil koncem 2. stol. 784

v hebrejských rukopisech nalezli a u Sedmdesáti pohřešovali, a začátky těchto řádků označili hvězdičkami. XVIII.44 Jak máme pohlížet na vyvrácení Ninive, které bylo podle hebrejského textu ohlašováno čtyřicet dní předem, kdežto podle textu Sedmdesáti jen tři dny napřed Kdyby někdo namítl, jak mám vědět, co řekl Jonáš obyvatelům Ninive, zda ještě tři dny a Ninive bude vyvrácen, anebo ještě čtyřicet dní, 785 pak je třeba vědět, že kdyby záhuba města měla nastat třetího dne, pak jistě by nemohla nastat i čtyřicátého dne. Co z toho tedy Jonáš řekl? Vyvrácení města Ninive je předobrazem vyvrácení obce pohanů pokáním, které se uskutečnilo skrze Krista, jenž byl po tři dny v hrobě a po čtyřicet dní se zjevoval po svém zmrtvýchvstání učedníkům, než vstoupil na nebesa. Čtenář, který by se chtěl soustředit jenom na dějinné události, je těmito slovy jakoby burcován ze spánku, aby si zároveň všímal hloubky proroctví a v těch čtyřiceti dnech hledal v jeho nanebevstoupení toho, u koho najde i ty tři dny v jeho vzkříšení. Z toho plyne, že první proroctví o čtyřiceti dnech vyřkl Duch svatý ústy proroka Jonáše, druhé proroctví o třech dnech vyřkl tentýž Duch ústy Sedmdesáti. XVIII.45 O tom, že po obnovení chrámu židé už neměli proroky a byli od té doby až do Kristova narození stíháni neustálými protivenstvími, aby se ukázalo, že hlasy proroků bylo zaslíbeno vybudování chrámu jiného Jakmile židovský národ přestal mít proroky, stal se horším, ačkoli po babylónském zajetí doufal, že po obnovení chrámu se stane lepším. Slova proroka Aggea o slávě nového domu, která bude větší než sláva domu starého, 786 si vykládal o sobě, ačkoli tato slova byla předpovědí Nového zákona, kdy měl být vybudován nový dům Boží ze živých kamenů, daleko slavnější než chrám vystavěný za Šalomouna a obnovený po návratu ze zajetí. Po Alexandrově tažení787 a po návratu zajatců z Egypta za druhého Ptolemaiovce a překladu Sedmdesáti se stali kořistí pátého Ptolemaiovce, 788 potom je nutil Seleukovec Antiochos789 k modloslužbě a sám znesvětil chrám rouhavými pověrami pohanů, avšak odhodlaný vojevůdce Juda Makkabejský, syn kněze Mattathiáše, vyhnal Antiochovy správce a chrám očistil.790 Po Judovi se ujal vlády jeho bratr Jonathan, a to byl počátek kněžské a královské dynastie Hasmonejců.791 785

Viz Jon 3,4 Srov. Ag 2,10 787 Když Alexandr Veliký v r. 332 př. Kr. porazil perskou říši, získal i území Judska. 788 Šlo o Ptolemaia V. Epifana (204-180 př. Kr.). 789 Šlo o Antiocha IV. Epifana (175-164 př. Kr.). 790 To se stalo v r. 164 př. Kr. 791 To se stalo v r. 153 př. Kr. 786

(Jejich stát byl v r. 63 př. Kr. podmaněn Římany792 a jejich vláda skončila v r. 37 př. Kr., kdy je u moci vystřídali idumejští Herodovci.) Tehdy už byl Řím pánem Afriky i pánem Řecka; Pompejus vtrhl s vojskem do Judeje, dobyl Jeruzalém a vstoupil do velesvatyně chrámu, ne aby se klaněl, ale aby ji znesvětil; ve velekněžském úřadě potvrdil Hyrkána, podrobenému národu postavil v čelo idumejského správce Antipatra s titulem prokurátora a Aristobula odvedl s sebou v poutech. Za vlády Antipatrova syna Heroda 793 se narodil Kristus, když přišla plnost času, zvěstovaná prorockým duchem ústy praotce Jakuba.794 Židé tedy nepřestali mít židovského krále až po tohoto Heroda, jehož dostali jako prvního krále cizozemce. Kristus však nepřišel ve slávě své moci, aby soudil, nýbrž v trpělivé pokoře, aby byl souzen. XVIII.46 O narození našeho Spasitele, to je o vtělení Slova, a o rozptýlení Židů podle proroctví po všech národech Když tedy v Judeji panoval král Herodes a v Římě vládl po změně republikánské ústavy v království Caesar Augustus,795 který dal světu římský mír, narodil se náš Pán Ježíš Kristus prorocké předpovědi v judském Betlémě,796 jsa viditelně člověkem z člověka, totiž z Panny Marie, a skrytě Bohem z Boha Otce.797 Aby se zjevil jako Bůh, vykonal mnoho zázraků, z nichž některé jsou zaznamenány v Písmu svatém, aby postačily jako důkaz jeho božství ke zvěstování evangelia. Prvním takovým zázrakem bylo jeho podivuhodné narození, posledním bylo jeho slavné nanebevstoupení. Židé, kteří jej vydali na smrt a nechtěli v něho uvěřit, byli od Římanů poraženi a vyhnáni ze své vlasti a rozptýleni po celém světě, ale někteří z nich v něho přece uvěřili;798 ostatní však zůstali zaslepeni.799 Proto, když nevěří našim Písmům, splňují se na nich Písma jejich, která čtou slepě. Bůh na nich ukazuje své Církvi, že je milosrdný, proto nebyli od Římanů vyhlazeni,800 byli jen rozptýleni všude mezi národy a stali se připomínkou dávných proroctví o Kristu. XVIII.47 O tom, zda v předkřesťanské době byli někteří mimo izraelský národ, kteří náleželi do nebeské obce Je věrohodné, že byli i jinorodci, to znamená lidé jiného původu než izraelského, který bylo zjeveno toto tajemství o Kristu a kteří o něm také prorokovali. Ani Židé by se neodvážili tvrdit, že od samého počátku Izraelova 792

Římský vojevůdce Pompejus využil vnitřních sporů mezi Hyrkánem II. a Aristobulem II. Herodes Veliký vládl od r. 37 př. Kr. 794 Srov. 1M 49,10 795 Augustus byl prvním římským císařem a vládl do r. 14 po Kr. 796 Srov. Mi 5,2 797 Srov. Iz 7,14; Mt 1,23 798 Srov. Iz 10,22 799 Srov. Ž 69,22-29 800 Srov. Ž 58,11-12 793

rodu, když byl jeho starší bratr zavržen, nepatřil do Boží obce nikdo mimo Izraelity, protože jen oni byli národem Božím ve zvláštním smyslu. Přesto i v jiných národech byli jednotlivci, kteří příslušeli do Boží obce sice nikoli společenstvím pozemským, ale zato nebeským; žili podle Boha a jemu se líbili; a tak jedna a táž víra přivedla všechny vyvolené do Boží obce a do Božího domu. XVIII.48 Jak se Aggeovo proroctví, že sláva domu Božího bude větší, než byla dříve, 801 nevyplnilo na obnoveném chrámu, nýbrž na Církvi Kristově První chrám patřil ke staré smlouvě a byl vybudován z kamení, dřeva a drahých kovů, ale po své obnově se netěšil tak veliké slávě, jako tomu bylo za časů Šalomounových, protože jeho sláva utrpěla zastavením proroctví a nadvládou pohanů. Avšak druhý chrám je vybudován z živých kamenů a patří k nové smlouvě a obnovení prvního chrámu bylo jeho předobrazem. Až přijde ten, po němž touží národy,802 či podle překladu Sedmdesáti, až přijde, co si vyvolil Pán ze všech národů, pak přijdou vyvolení, které si vyvolil před ustanovením světa,803 a tento dům se už nebude bát žádného zřícení, protože bude vybudován jen z těch, kdo byli na hostinu pozváni a z hostiny už nebudou vykázáni. Dosud však plní kostely i ti, které tehdy oddělí vějička na humně, jako se odděluje zrno od plev, protože mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. 804 Sláva druhého chrámu se ukáže největší až tehdy, když každý, kdo v něm bude, v něm zůstane navždy.

XVIII.49 O vzrůstu Církve bez rozdílu, při němž se na tomto světě mísí mezi vyvolené mnoho špatných V tomto nedobrém světě za těchto zlých dnů si Církev připravuje budoucí povýšení svým přítomným ponížením; a připravuje se bodavými obavami, mučivými bolestmi, těžkými trápeními a nebezpečnými pokušeními a raduje se pouze v naději. Mnoho špatných se mísí mezi dobré, jedni i druzí se sbírají do sítě805 a plavou v tomto světě jako v moři bez rozdílu, dokud se nedostanou na břeh, kde budou dobří odděleni od zlých, aby v dobrých byl jako ve svém chrámě Bůh vším ve všem.806 „Zvěstoval jsem a mluvil a vzrostli nevýslovně,“807 801

Srov. Ag 2,10 Srov. Ag 2,8 803 Srov. Ef 1,4 804 Srov. Mt 22,14 805 Srov. Mt 13,47 806 Srov. 1K 15,28 807 Ž 40,6 802

totiž Kristus volal k pokání napřed ústy svého předchůdce Jana, potom ústy vlastními, a vyvolil si učedníky, lidi prosté a neučené, aby to byl on v nich a působil v nich, kdykoli vykonají něco velikého, a měl mezi nimi i jednoho špatného, kterého použil k dobrému, aby se splnilo proroctví a aby dal své Církvi příklad, jak snášet zlé. Zasel dobré semeno svatého evangelia, pak trpěl a umřel a vstal z mrtvých, aby ukázal, že jeho krev byli vylita na odpuštění hříchů a že i my jsme povinni trpět pro pravdu a můžeme doufat, že i my jednou vstaneme z mrtvých s ním. Po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa a po deseti dnech seslal Ducha svatého. Největším a nejpotřebnějším znamením toho, že Duch svatý skutečně sestoupil na věřící bylo to, že každý z nich mluvil jazyky všech národů a rozuměl jim. Tím se naznačuje, že jednota katolické Církve zahrne všechny národy a že Církev bude mluvit všemi jazyky. XVIII.50 O kázání evangelia, kterému umučení kazatelů dodalo větší moci i slávy Tehdy se začalo plnit proroctví, že ze Siónu vyjde zákon a slovo Páně z Jeruzaléma.808 A sám Kristus předpověděl, že v jeho jménu se bude hlásat pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy počínaje od Jeruzaléma 809 a že apoštolové se stanou jeho svědky nejen v Jeruzalémě, ale i ve všech končinách světa.810 Tak se Církev rozšířila z Jeruzaléma a Judska k jiným národům a evangelium zvěstovali ti, kdo ve světle Ducha svatého a v ohni jeho lásky se nebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. 811 Po apoštolech nastoupili biskupové za strašného pronásledování a umírání mučedníků a vydávali svědectví nejen slovy, ale i skutky, znameními a zázraky Ducha svatého. Pohanské národy pak uvěřili v toho, který byl i pro jejich vykoupení a spásu ukřižován, a s láskou uctívali krev mučedníků, kterou samy prolili, a králové, kteří dříve pronásledovali svými zákony Církev, aby ji vyhladili se země, nyní začali pronásledovat nepravé bohy, pro něž předtím pronásledovali ctitele jediného pravého Boha. XVIII.51 O tom, že katolická víra nabývá sil i z bludařských rozkolů Když ďábel viděl, že chrámy zlých duchů jsou opuštěny a že lidstvo spěchá za jménem Spasitelovým, vzbudil bludaře, aby se pod rouškou křesťanského náboženství témuž křesťanskému náboženství protivili, aby proti němu bojovali a aby je vyhubili tentokrát skrytě a nenásilně, když se to nepodařilo pronásledováním zjevným a násilným. Avšak obec Boží je obcí pořádku a nemůže se chovat ve svém středu lhostejně a bez zásahu, jako se obec zmatku chová lhostejně k filosofům, kteří v ní šíří nauky navzájem odlišné a 808

Srov. Iz 2,3 Srov. L 24,47 810 Srov. Sk 1,8 811 Srov. Mt 10,28 809

protikladné! To jsou bludaři, kdo mají nějakou nezdravou a nesprávnou zásadu, a odmítají napomenutí, aby smýšleli zdravě a správně, tvrdošíjně se vzpírají a nejenže své morové a smrtonosné učení nechtějí opravit, nýbrž je zarytě hájí; ti opouštějí Církev a vycházejí ven mezi její nepřátele. Avšak jsou i k užitku, protože Bůh používá k dobrému i zlých a těm, kteří jej milují, všechny věcí napomáhají k dobrému.812 Kdykoli nepřátelé Církve, ať jsou zaslepeni jakýmkoli bludem, ať jsou zkaženi jakoukoli špatností, obdrží moc působit Církvi trápení, cvičí ji v trpělivosti; kdykoli se jí protiví pouze špatným smýšlením, cvičí ji v moudrosti; a jsou-li jejími nepřáteli, pak mají být milováni, a tím ji cvičí v dobročinnosti, aby je poučováním přesvědčovala nebo kázní zastrašovala. A tudíž ďábel, kníže bezbožné obce, nemá volnost uškodit Církvi v ničem, když jí božská prozřetelnost sesílá nejen útěchu ve štěstí, aby se nedala zlomit neštěstím, ale i zkoušku neštěstí, aby se nedala zkazit štěstím, a tak se oboje navzájem uvádí na pravou míru. Podle množství bolesti v srdci oblažuje duši božská útěcha,813 a je třeba, abychom podle apoštolových slov v naději se radovali a v soužení byli trpěliví.814 Nesmíme si myslet, že by o nás neplatil výrok téhož apoštola, že všichni, kteří chtějí zbožně žít v Kristu, budou pronásledováni.815 A když nás nechávají na pokoji ti, kdo jsou vně, tak nás trápí svými zkaženými mravy ti, kdo jsou sice uvnitř, ale jejich vinou je Kristus milován méně, přestože nosí křesťanské jméno, a proto působí škodu katolickému náboženství a pohoršení těm, kdo by se chtěli stát křesťany. To je právě ta bolest ve zbožném srdci pro mravy špatných nebo nepravých křesťanů, o níž čteme ve výše uvedeném žalmu a jež je ovocem lásky, která nechce, aby jiným stáli v cestě a sami zahynuli. Ale Bůh zná ty, kdo mu patří, 816 a z těch, které předzvěděl a předurčil,817 nemůže zahynout žádný. XVIII.52 Zasluhuje-li víry domněka, že po dovršení desíti pronásledování, která už byla, už nezbývá žádné mimo jedenácté, které má nastat v době Antikristově Proto si myslím, že není správný názor, který někteří zastávají, že Církev už nezakusí pronásledování až do časů Antikristových kromě těch deseti, která už byla, totiž první za Nerona,818 druhé za Domiciána,819 třetí za Trajána,820 čtvrté za

812

Srov. Ř 8,28 Srov. Ž 94,19 814 Srov. Ř 12,12 815 Srov. 2Tm 5,12 816 Srov. 2Tm 2,19 817 Srov. Ř 8,29 818 Nero vládl v letech 54-68 a křesťany pronásledoval od r. 64. 819 Domicián vládl v letech 81-96. 820 Traján vládl v letech 98-117. Pronásledování pokračovalo i za jeho nástupce Hadriána (117-138). 813

Antonina,821 páté za Severa,822 šesté za Maximina,823 sedmé za Decia,824 osmé za Valeriána,825 deváté za Aureliána826 a desáté za Diokleciána.827 Soudí totiž, že že deset egyptských ran před odchodem lidu Božího z té země se musí vykládat tak, že poslední pronásledování z doby Antikristovy bude jako jedenáctá rána, která zahubila Egypťany, pronásledující Hebreje, v Rudém moři, zatímco lid Boží přešel suchou nohou. Avšak pronásledování začalo již přibitím našeho Pána na kříž, pokračovalo ukamenováním Štěpána, stětím Jakuba, bratra Janova, uvězněním Petra, jehož osvobodil anděl, dále pokračovalo zatýkáním a vězněním z návodu Šavla, pozdějšího apoštola Pavla, jenž později sám vytrpěl, co jiným působil. A kdyby se mezi pronásledování započítávala jenom ta, která byla z nařízení králů, pak byl králem přece i Herodes Agrippa, který po nanebevstoupení Páně nařídil pronásledování. A co Julián,828 jehož pronásledování mezi těch deset nepočítají, když křesťanům zakázal vyučovat i studovat svobodná umění a za jehož vlády byli četní mučedníci? A co ariánští císaři,829 kteří pronásledovali Církev na Východě, co ariánští gótští králové 830 a co perští vládcové?831 Uvážíme-li tyto okolnosti, neměl by se počet pronásledování vymezovat, a proto je lépe tuto otázku ponechat nerozřešenou, 821

Antoninus Pius vládl v letech 138-161, ale pronásledování pokračovalo spíše za jeho nástupce Marka Aurelia (161-180). 822 Septimius Severu vládl v letech 193-211 a pronásledování se znovu rozhořelo od r. 202. 823 Maximinus Thrax vládl v letech 235-238. Philippus Arabs (244-249) byl ke křesťanské víře mírný. 824 Decius vládl v letech 249-251 a od r. 250 se snažil křesťany přivést k odpadnutí od víry, celé obce se musely dostavit k obětování římským bohům, a kdo uprchl, ztratil majetek, a kdo neuposlechl, měl být k tomu donucen mučením. Biskupové měli být usmrceni ihned a liknaví státní úředníci přísně potrestáni. Ačkoli doba Deciovy vlády byla krátká, jeho nástupce Trebonianus Gallus (251-253) v pronásledování pokračoval. 825 Valerián vládl v letech 253-260; v r. 257 poslal biskupy a kněze a věřícím zakázal shromažďovat se k bohoslužbám a v r. 258 nařídil křesťany popravovat a zabavovat jim majetek. Za jeho nástupce Galliena (260268) byly křesťanům vráceny domy a hřbitovy, takže mohli zastávat státní úřady a stavět si kostely. 826 Aurelián vládl v letech 270-275 a chtěl být oslovován jako náš pán a bůh. 827 Dioklecián vládl v letech 284-305 a skoro dvacet let měli křesťané volnost a mohli zastávat státní úřady. V novém sídelním císařském městě Nikomedii měli krásný kostel a veřejně konali bohoslužby. Avšak modloslužební kněží a spoluvládce Galerius podněcovali císaře k nenávisti proti křesťanům, jejichž počet rostl, a proto v r. 303 začalo nové pronásledování, takže doba Diokleciánovy vlády se nazývá érou mučedníků. Prvním dekretem nařídil zbořit kostely, spálit knihy Písma svatého a zbavit křesťany občanských práv; druhým dekretem nařídil zatčení kněžstva; třetím nechával uvězněným dvojí volbu: buď odpadnout od víry, anebo vytrpět muka; a konečně třetím nařizoval buď obětovat modlám, anebo jít na popravu. V r. 305 se Dioklecián vzdal vlády a císaři se stali jeho spoluvládcové, na Západě Constantius Chlorus (305-306), který křesťany nepronásledoval, a na Východě Galerius (305-311), který v pronásledování pokračoval, stejně jako jeho nástupce Maximinus Daia (311-313), který křesťanům opět činil mnohá příkoří. Až v r. 313 císař Konstantin I. (306-337), který nastoupil po smrti svého otce Constantia Chlora vládu na Západě, vydal památný edikt milánský, který křesťanům přiznal úplnou náboženskou svobodu, vrátil zabavené církevní budovy a pozemky. Jeho spoluvládce Licinius se tím ediktem neřídil, dokud v r. 324 nebyl zbaven vlády. 828 Po smrti synů císaře Konstantina Velikého vládl jeho synovec Julián zvaný Odpadlík v letech 361-363, který obnovil pronásledování křesťanů, protože chtěl obnovit staré pohanství. 829 Myslí se tím císařové Constantius II. (337-361) a Valens (364-378). 830 Valentovým působením se ariánství šířilo po celé Evropě a germánské národy Vizigótů, Ostrogótů, Langobardů, Vandalů a jiných (s výjimkou Franků) původně poznali křesťanství v jeho ariánské podobě. 831 Perský velkokrál Šáhpur II. z dynastie Sásánovců, který vládl v l. 309-379, se snažil od konce 30. let zavést zarathuštrismus jako státní náboženství a pronásledoval křesťany, jakož i jeho nástupce Ardašír II. (379-383).

nezastávat ani nevyvracet žádný z obou názorů, spíše jedny i druhé varovat před troufalým a nerozvážným tvrzením. XVIII.53 O době posledního pronásledování se nedostalo zjevení žádnému člověku Poslední pronásledování, které má nastat od Antikrista, zastaví svou přítomností sám Ježíš, neboť jej zahubí dechem svých úst a zničí jasem své přítomnosti. 832 Otázka, kdy se to stane, je naprosto nemístná. Kdybychom to potřebovali vědět, oznámil by to sám božský Mistr svým učedníkům, kteří se jej na to zeptali, ale nedostalo se jim jasné odpovědi.833 Marné jsou tedy pokusy přesně vypočítat roky, které ještě zbývají tomuto světu. Takové výpočty škrtá slovo toho, který praví: „Nepřísluší vám znát časy, které Otec ustanovil ve své moci.“ XVIII.54 O pohanské lži, že křesťanské náboženství nepřetrvá 365 roků Ctitelé nepravých bohů sestavovali výroky zlých duchů, že prý Petr čarováním docílil toho, aby jméno Kristovo bylo uctíváno po dobu 365 roků; poté prý neprodleně zanikne. Jak mohou učené rozumy věřit této lži o Kristu a přitom nevěřit pravdě o Kristu! Jestliže čaroděj Petr způsobil, aby svět miloval Krista, co udělal nevinný Kristus, aby jej miloval Petr? Jedna a tatáž božská milost způsobila, že svět miluje Krista pro život věčný a ze stejného důvodu milost Krista i Petr až do své smrti, vytrpěné pro jeho jméno. A jací to jsou bohové, když takové věci sice dovedou předpovědět, ale nedovedou jim zabránit? Jestliže by Petrovy čáry mohly usměrnit boha, pak takového boha mají ti, kdo nemají Krista. Ostatně už minul ten rok, který vylhané věštby určily a v který obelhaní nevěřící uvěřili, a hle, nic se nestalo! Už před několika lety uplynulo 365 let od počátku uctívání svatého jména Kristova! A i kdybychom počátek té lhůty nedatovali Kristovým narozením, protože jako nemluvně a dítě ještě neměl žádné učedníky, pak nepochybně křesťanské náboženství začalo jeho křtem od Jana v Jordánu a zvláště pak jeho vzkříšením a sesláním Ducha svatého, kdy víra byla vymezena pro všechny834 a kdy v Jeruzalémě po prvním veřejném kázání apoštola Petra uvěřilo na tři tisíce lidí.835 Nedlouho nato, po zázraku uzdravení chromého od narození, uvěřilo na pět tisíc lidí.836 Kristus zemřel toho roku, kdy konzuly byli dva Geminové, dne 25. března, 837 a z toho vyplývá, že Duch svatý byl seslán 13. května. Počet 365 let tedy uplyne zase 13. května za konzulátu Honoriova a Eutychiánova.838 Následujícího roku za konzula Mallia 832

Srov. 2Te 2,8 Srov. Sk 1,6-7 834 Srov. Sk 17,30 835 Srov. Sk 2,41 836 Srov. Sk 4,4 837 Tento Augustinův výrok není zcela jasný; od ledna do června r. 29 po Kr. byli římskými konzuly C. Rufius Geminus a L. Rubellius Geminus. 838 Tj. v r. 394 za konzulátu Arcadia Augusta a Honoria Augusta nebo v r. 398 za konzulátu Honoria Augusta a Flávia Eutychiána. 833

Theodora839 už nemělo být podle té věštby zlých duchů či smyšlenky zlých lidí žádného křesťanského náboženství. Ale 23. března toho roku strhli v Karthágu Gaudentius a Jovius, dvořané císaře Honoria, svatyně nepravých bohů a rozbili jejich sochy. My tedy, kteří se nazýváme křesťany, nevěříme v Petra, ale v toho, v koho věřil Petr; nejsme očarováni Petrovými kousky, nýbrž vzděláni jeho kázáními o Kristus; neoklamal nás jako čaroděj, nýbrž nám pomohl jako dobroděj. Kristus je ten Petrův Mistr svaté vědy, která vede do života věčného, a je i Mistrem naším. V této knize jsme vylíčili smrtelný běh obou obcí, nebeské i pozemské, od počátku až do konce promíšených. Ta pozemská si vytvořila nepravé bohy, z čehokoli chtěla, i ze smrtelných lidí, aby jim mohla obětovat a sloužit. Ta nebeská, cizinka na této zemi, si nepravé bohy nevytváří, ale sama je vytvořena jediným pravým Bohem a sama je jeho pravou obětí. Ačkoli obě stejně užívají časných staků a trpí časnými zly, mají nestejnou víru, nestejnou naději a nestejnou lásku, dokud nebudou rozděleny posledním soudem a každá nedojde svého konce, jemuž konce už nebude. O těch jejich koncích pojednáme dále.

XIX. kniha (Má 28 kapitol.) XIX.1 Kterak Varro zjistil, že filosofická otázka nejvyššího dobra a zla připouští 288 různých řešení Abychom pojednali o koncích obce nebeské i obce pozemské, je třeba nejprve rozebrat soustavy, podle kterých se smrtelníci snažili dojít blaženosti v bídě tohoto života. Filosofové se soustředili na otázku konců dobra a zla, když se snažili přijít na to, co činí člověka blaženým. Konec dobra neznamená tedy, že by dobro skončilo a už by nebylo, nýbrž znamená to, že má být dokončeno a být 839

Jde o rok 399, kdy římskými konzuly byli Eutropius a Flavius Mallius Theodorus.

úplné; podobně konec neznamená, že by zlo přestalo, nýbrž kam až svou škodlivostí vede. Koncem dobra je tedy nejvyšší dobro a koncem zla je tedy nejvyšší zlo. Konec dobra je žádoucí a má se hledat, kdežto konec zla je nežádoucí a je třeba se ho vyvarovat. Někteří spatřovali konec dobra i zla v duchu, jiní těle a ještě jiní v obojím. Marcus Varro840 v tomto rozdělení na tři základní směry shledal zárodek 288 různých řešení. Po čtyřech věcech lidé touží přirozeně: po rozkoši, která příjemně vzrušuje tělesný cit; po klidu, který každého zprošťuje pocitu tělesné strasti; anebo po obojím; nebo po prvotních přirozených darech, jako je zachování tělesného i duševního zdraví. Přitom ctnost je žádoucí pro ně, anebo ony jsou žádoucí pro ctnost, anebo oboje je žádoucí samo o sobě; z toho pak vyjde dvanáct směrů. Dále se rozlišuje, zda je tělesná rozkoš buď podřízena duševní ctnosti, anebo nadřazena, anebo je s ní spojena; ctnosti je podřízena tehdy, když se používá ve službách ctnosti, např. žít pro vlast, a tedy jíst a pít pro zachování života, plodit děti apod.; ctnosti je nadřazena tehdy, když je žádoucí sama o sobě a ctnost má za úkol ji opatřit a zachovat jako její otrokyně, ačkoli jí pak už nepatří název ctnosti; rozkoš a ctnost pak ještě mohou být spojeny tak, že žádná z nich není žádoucí pro druhou, ale obě samy pro sebe. Kromě toho se rozlišuje, zda člověk, jenž se drží jednoho z těchto dvanácti směrů, tak činí jenom sám pro sebe, anebo také pro druhé, jejichž dobro je člověku žádoucí, jako jeho vlastní. Tak se těchto dvanáct směrů zdvojnásobí na 24 směrů. Dále se zdvojnásobí podle toho, zda se pokládají za jisté, anebo jen za pravděpodobné, na 48 směrů. Podle hlediska kyniků nebo ostatních filosofů se zdvojnásobí na 96 směrů, podle hlediska soukromého nebo veřejného nebo obojího života se ztrojnásobí na 288 směrů. Zdravý rozum nepřipouští, že bych jich mohlo být správných více než jeden. Člověk nemá k filosofování žádnou jinou příčinu než touhu po blaženosti a konečným dobrem je právě to, co blaženost dává; a proto není k filosofování žádná jiná příčina než konečné dobro, takže filosofie, která nesměřuje k žádnému konečnému dobru, se nemá nazývat filosofickou školou. Filosof by měl chtít a chystat nejvyšší dobro, jež je zdrojem blaženosti, nejen pro sebe, ale i pro druhé; nemá pochybovat o jeho pravdivosti a má je následovat svým životem.

840

Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik

XIX.2 Kterak Varro, odmítnuv všechny rozdíly, které neznamenají směry, ale přinášejí jen těžkosti, dospívá ke třem výměrům nejvyššího dobra, z kterých nicméně zaslouží volby jediný Při tomto trojím způsobu života, totiž soukromém nebo veřejném nebo obojím, se ptáme, který z nich si zaslouží být zvolen; v této otázce jde o to, který z nich usnadňuje nebo znesnadňuje nebo zdržuje dosažení konečného dobra. Varro odmítá všechny rozdíly, které neznamenají směry, a ze čtyř věcí škrtá tři, totiž rozkoš, klid a spojení obou, protože prvotní přirozené dary je v sobě obsahují. Zbývají mu tak jen tři směry, kdy předmětem našeho úsilí mají být buď prvotní přirozené dary se zřetelem ke ctnosti, anebo ctnost se zřetelem k prvotním přirozeným darům, anebo obojí samo pro sebe, i ctnost i prvotní přirozené dary.

XIX.3 Která ze tří škol, bádajících o nejvyšším lidském dobru, zaslouží volby podle výměru Varrona, jenž se přidržuje náhledu starého akademického spisovatele Antiocha Který směr je tedy správný a hoden následování? Poněvadž ve filosofii se nepátrá po nejvyšším dobru nějaké rostliny nebo zvířete nebo snad Boha, nýbrž člověka, nabízí se otázka, co je člověk. Varro soudí, že lidská přirozenost z těla duše, a nepochybuje, že z toho dvojího je mnohem lepší a vzácnější duše, a přiklání se k možnosti, že člověkem není jenom duše, ani jenom tělo, nýbrž duše a tělo společně. Podobně spřežení dvou koní, zvané biga, tvoří kůň náruční a kůň podsední, a žádný z nich se nenazývá dvojspřežím čili bigou, to až oba zároveň. Proto i nejvyšší dobro, jež dává člověku blaženost, se skládá z dobra duševního i tělesného. Blaženým je tedy takový lidský život, který se těší jak ctnosti, tak i prvotním přirozeným darům ducha i těla, bez nichž ctnost být nemůže. Ctností není život každý, nýbrž jen život moudrý, a třebaže je možný život bez ctnosti, pak ctnost bez života být nemůže. Podobně rozum a paměť je možný bez vzdělání, ale vzdělání bez rozumu a pěmti možné není. Zato být dobrým běžcem nebo krásným a silným mužem je možné bez ctnosti, protože ctnost se obejde bez toho a tyto vlastnosti zase bez ní, a tyto hodnoty ctnost miluje, když jimi vládne a užívá jich, jak se na ctnost sluší. Takový blažený život je i životem společenským, protože dobro přátel je člověku ve vlastním zájmu stejně drahým dobrem jako dobro vlastní a ve vlastním zájmu jim přeje totéž, co sobě; ať už jsou v jeho domě, jako manželka a děti, anebo ať jsou jeho sousedy a spoluobčany, anebo ať žijí v jiných národech po celém světě, které tvoří společenství lidského rodu, anebo ať jsou už na věčnosti. Proto dává Varro

přednost životu smíšenému podle Antiocha,841 učitele Ciceronova i svého, kterého Cicero líčí842 spíše jako stoika než jako staroakademika. XIX.4 Jak pohlížejí na otázku nejvyššího dobra a nejvyššího zla křesťané, kteří na rozdíl od filosofů spatřovali nejvyšší dobro sami v sobě Obec Boží smýšlí o konečném dobru i zlu tak, že nejvyšším dobrem je život věčný, nejvyšším zlem pak smrt věčná, a proto máme správně žít, abychom prvního dosáhli a druhému unikli. Čteme, že „spravedlivý žije z víry,“843 protože svoje dobro ještě nevidíme, takže je musíme hledat vírou; ba ani ten správný způsob života nemáme ze sebe, nepomáhá-li nám za víru a modlitbu ten, který nám dal i tu víru, že potřebujeme jeho pomoc. * Avšak těm, kteří chtěli být blaženi v tomto životě zde na zemi a z vlastních sil, (ať již spatřovali vrcholné dobro v těle nebo v duchu nebo v obojím čili v rozkoši nebo v ctnosti nebo v obojím, anebo v rozkoši nebo v klidu nebo v obojím zároveň anebo v prvotních přirozených darech), věčná Pravda říká ústy proroka: „Pán zná myšlenky moudrých, že jsou marné.“844 Kdy, kde a jak mohou být prvotní přirozené dary za tohoto života v tak dobrém stavu, aby jimi neotřásala nejistota? Bolest je protichůdná rozkoši a neklid je protichůdný klidu, a to všechno může tyto mudrce postihnout! Co je odnětí nebo ochromení údů, které ruší člověkovu zachovalost? Co je ohyzdnost, která ruší krásu, nebo choroba, která ruší zdraví, nebo únava, která ruší sílu, nebo zármutek, který ruší radost? Která z těchto věcí by nemohla mudrce zasáhnout? Co když nějaký neduh přivodí třesení těla, anebo co když se páteř zkřiví natolik, že člověk ztratí ladné držení těla a možnost pohybu? Co když člověk ohluchne nebo oslepne nebo oněmí, co když ztratí bystrý rozum a spolehlivou paměť, co když jej nesnesitelná bolest nutí k sebevraždě? Vždyť porušitelné tělo zatěžuje duši a pozemský stánek tísní mysl!845 Ostatně ctnost ani nepatří mezi prvotní přirozené dary, protože ony jsou jí korunovány až později díky výchově a vzdělání. A ctnost vede ustavičné války s neřestí, zvláště pak uměřenost,846 která drží na uzdě tělesné chtíče, aby nestrhly mysl k souhlasu se všemožnými špatnostmi, protože „tělo žádá proti duchu.“ 847 841

Jde o řeckého filosofa Antiocha z Askalonu (+ kolem r. 68 př. Kr.), zakladatele vlastního filosofického směru, zvaného staroakademickým, v němž se spojovaly platónské, aristotelské i stoické prvky. V případě athénské akademie se rozlišuje období staré akademie od Platóna přes Speusippa, Xenokrata, Polemona do Krata, tj. do r. 264 př. Kr., po němž následuje období nové akademie od Arkesilaa přes Lakyda, Karneada, Kleitomacha až do Filóna z Larissy, tj. do r. 88 př. Kr. 842 Acad. pr. II, 21n. 843 Abk 2,4; Ga 3,11 844 1K 3,20; srov. Ž 94,11 845 Moudr 9,15 846 Uměřenost = řecky sófrosyné 847 Ga 5,17

A samozřejmě duch žádá proti tělu. Chceme-li být zdokonaleni nejvyšším dobrem, pak chceme dosáhnout toho, aby tělo proti duchu nežádalo, avšak v tomto životě, i když to chceme, to nedokážeme, a proto s pomocí Boží dosahujeme alespoň toho, že tělu s jeho žádostí proti duchu nepodlehneme a neustoupíme a že se nedáme strhnout k souhlasu s hříchem. Chraň tedy Bůh, abychom věřili, že jsme došli blaženosti už tehdy, dokud ještě žijeme v tomto vnitřním boji! Ctnost prozíravosti, která rozlišuje dobro a zlo, aby ji na cestě k dobru a na útěku před zlem nezmýlil žádný blud, a která dosvědčuje, že jsme obklopeni zlem se všech stran a zlo je i v nás, sama nás učí, že dát žádostivosti souhlas ke hříchu je zlé a naopak nedat žádostivosti souhlas ke hříchu je dobré. Ctnost sebeovládání pak odpírá zlu, jemuž odpírat nás učí ctnost prozíravosti, avšak ani prozíravost ani sebeovládání toto zlo z našeho života zcela neodstraňuje. A co spravedlnost, jejímž úkolem je dávat každému, co je jeho? Proto je u člověka věcí spravedlivého řádu, aby duše byla poddána Bohu a tělo duši, a tedy duše i s tělem Bohu. Přesto tohoto cíle dosaženo není, a čím méně duše myslí na Boha, tím méně je tělo poddáno duši a tím více žádá proti duši. Důvodem toho není nic jiného než to, že v nás ještě zůstává zlo jako choroba, jako mor, jako mdloba. To znamená, že ještě nejsme spaseni a že jsme ještě nedosáhli blaženosti v tomto pozemském životě a své konečné dobro ještě nemáme na tomto světě. Ale budeme spaseni nadějí, kterou máme v Kristu a na jejíž splnění trpělivě čekáme.848 Spása budoucího života bude zároveň i konečnou blažeností. XIX.5 O životě ve společnosti, který je sice nanejvýš žádoucí, ale bývá rušen mnoha závadami Chtějí-li, aby moudrý člověk vedl život ve společnosti, schvalujeme to my mnohem ochotněji. Odkud by jinak tato Boží obec začala nebo se rozvíjela nebo dosahovala náležitých cílů, kdyby nebylo životního společenství svatých? Avšak ve strastech tohoto smrtelného života oplývá lidský život nesčetnými útrapami; v Terentiových849 veselohrách se o tom mluví: „Oženil jsem se, a byla to bída! Přišla rodina a s ní nová bolest! A což podezřívání a křivdy, hněvy, bitvy a zase příměří?“ Není lidský život na celém světě plný takových věcí? Což nepociťujeme války jako jisté zlo a mír jako nejisté dobro? Ani neznáme srdce těch, s nimiž chceme vycházet v míru, a i kdybychom je znali dnes, nevíme, jaké bude zítra! Koho poutá či má poutat bližší přátelství než ty, kdo bydlí pod jednou střechou, a přece kolikrát z toho vzešlo zlo, kolikrát byla shoda jen předstírána? Vždyť je i psáno: „Nepřáteli člověka jsou domácí jeho!“ 850 A neníli domov bezpečný, co stát? Jeho soudy bývají zaplaveny kriminálními i 848

Srov. Ř 8,24-25 Terentius Publius Afer (+ 159/158 př. Kr.) patřil k nejslavnějším autorům antických komedií. Pocházel z Karthága a přišel jako otrok do Říma. Jeho pán poznal jeho talent a poskytl mu vzdělání. Podle Suetonia zahynul při ztroskotání lodi na zpáteční cestě z Řecka. Zachovalo se šest jeho komedií. 850 Mt 10,36 849

civilními procesy, i když je zrovna pokoj od krvavých vzpour nebo občanských válek. XIX.6 Jak se lidské soudy mýlívají, není-li pravda zjevná A což lidské soudy nad lidmi, bez kterých se státy neobejdou ani v nejhlubším míru? Soudívají přece lidé, kteří nemohou vidět do svědomí těch, které soudí. Proto jsou často nuceni hledat pravdu pomocí křivých svědků nebo pomocí mučení nevinných, a tak nevinný trpí za nejisté zločiny naprosto jisté tresty. Nevinného často dá mučit proto, aby nedal nevinného popravit, a přitom jej nejen zmučí, ale i odpraví, protože nevinný se raději přizná ke spáchání toho, co nespáchal, a rozhodne se tento život raději ukrátit než déle snášet mučení. Tak bývají obžalovaní obyčejně zlomeni mocí bolesti a přiznávají se k nespáchané vině, a tedy jsou nevinně trestání, ačkoli byli nevinně už mučeni. Moudrý soudce sice nepáchá tak četná a veliká zla z vlastní zlé vůle, ale z nevyhnutelné nevědomosti a z nutnosti soudit. Je důstojné člověka, tuto nezbytnost uznat za ubohost, nenávidět ji sám na sobě a volat zbožně k Bohu: „Z mých nezbytností mne vytrhni!“851 XIX.7 O rozmanitých jazycích, které lidskou pospolitost trhají, a o válkách, politováníhodných, i když slují spravedlivými Po obci či státu přichází na řadu zemský okruh, ve kterém spatřují třetí stupeň lidské společnosti, počínající domovem, postupující k obci a končící celým světem. Čím větší je svět, tím je nebezpečnější, a různost jazyku lidi navzájem odcizuje. Setkají-li se spolu dva lidé a jsou nějak nuceni být spolu, pak nezná-li jeden řeč druhého, spřátelí se spíše němé tváře různého druhu než oni dva, ačkoli jsou oba lidmi. Nemohou-li si totiž pro nestejnost řeči sdělit svoje myšlenky, nepomůže jim ani veliká podobnost přirozenosti, ba člověk raději pobývá se svým psem než s cizím člověkem. Vládnoucí stát se přičiňuje, aby porobeným národům nevtiskl jen svoje jeho, ale i svůj jazyk pro pokoj ve společnosti, ale kolik bylo k tomu třeba válek, jaké vraždění a jaké krveprolévání! A přece není strastí konec, protože nechybělo ani nechybí nepřátel zahraničních, a nescházejí ani války spojenecké nebo občanské. I moudří lidé jsou nuceni k vedení spravedlivých válek, ale cítí nad nimi bolest jako nad velkým, hrozným a surovým zlem, jehož se dopouštějí lidé proti lidem, jsou-li nuceni k vedení spravedlivé války nespravedlností protivníka. XIX.8 O tom, že přátelství s dobrým není prosto starostí, neboť je nutné obávat se nebezpečí, jaká se v tomto životě přiházejí Nepostihuje-li nás ta nevědomost, že spatřujeme přítele v tom, kdo je nám nepřítelem, anebo nepřítele v tom, kdo je nám přítelem, co je nám v tomto 851

Ž 25,17b

bídném životě, plném omylů a strastí, lepší útěchou než věrnost a láska pravých a dobrých přátel? Ale čím jich máme více počtem a na více místech, tím více se obáváme, aby se jim něco zlého nepřihodilo, aby nebyli postiženi hladem nebo nemocí, válkou a zajetím nebo tělesnou či duchovní smrtí. Těžce se pak hojí rány našeho srdce a nikdy se nevyhojí docela. Což „není lidský život na zemi zkouškou?“852 XIX.9 O přízni svatých andělů, která nemůže být člověku na tomto světě viditelná pro úskočnost zlých duchů, do jejichž rukou upadli vyznavači mnohobožství Je tu však ještě přátelství andělů, které ti pohanští filosofové, podle nichž bohové jsou našimi přáteli, kladou na čtvrté místo, postupujíce od země ke světu, aby takto nějak zahrnuli i nebe. Ale andělé se s námi nestýkají tak důvěrně jako lidé, což je také jednou ze strastí života, a někdy i satan se přeměňuje v anděla světla,853 aby pokoušel ty, kteří mají být zkoušeni nebo oklamáni. Je třeba se mít na pozoru s velkou pomocí Boží milosti, aby se někdo nedomníval, že má za přátele dobré anděly, a přitom neměl jen zdánlivé přátele v andělích zlých, kteří by mu škodili tím více, čím jsou chytřejší a úskočnější. Lidská ubohost se totiž nechá lehce oklamat přetvářkou. Sami výše zmínění pohanští filosofové z bezbožné obce, spatřující v nepravých bozích své přátele, upadli do rukou zlých duchů, kterým je bezbožná obec poddána a kteří ji svádějí k hanebnostem a se kterými má vytrpět věčný trest. XIX.10 Jaké ovoce přináší svatým vítězství nad pokušením tohoto života Před úklady a pokušeními zlých duchů si nejsou jisti ani svatí, kteří jsou věrnými ctiteli jediného pravého Boha. Na tomto místě slabosti a za těchto časů zla není bez užitku ani tato starost. Zde se totiž nazýváme blaženými, máme-li pokoj, třebas jen sebemenší, jaký je možný při dobrém životě; ale srovnáme-li tuto přítomnou blaženost s onou budoucí blažeností, vypadá téměř jako bída. Jako smrtelní lidé při smrtelném údělu se těšíme takovému pokoji, jaký je možný, žijeme-li správně; avšak schází-li nám, pak ctnost využívá správně i nevýhod, aby dosáhla věčného pokoje jako odměny za vítězství. Ten je totiž konečnou blažeností, tedy koncem zdokonalení, který už nevezme konce a který už neporuší žádný nepřítel. XIX.11 O blaženém věčném pokoji, ve kterém svatí mají svůj cíl, totiž pravé zdokonalení

852 853

Jb 7,1 2K 11,14

Blažený věčný pokoj je tak dobrý a hluboký, že lepší a hlubší není možný, a ten je naším konečným dobrem. „Chval, Jeruzaléme, Pána, chval svého Boha, Sióne, vždyť upevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě, on, jenž učiní tvým koncem pokoj.“854 Není Jeruzalém místem pokoje? Jakmile budou upevněny závory jeho bran, už nikdo do něho nevkročí a už nikdo z něho nevyjde. Naším koncem bude život věčný855 v pokoji a pokoj v životě věčném. XIX.12 O tom, že i válečné strany a všichni nepokojní lidé touží dojít konečného pokoje, k němuž je puzena každá přirozenost Hodnota pokoje je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic neslyšíme raději, po ničem netoužíme vroucněji a nic lepšího konečně nemůžeme najít. Všem je pokoj drahý. Všimneme-li si lidské přirozenosti, pak vidíme, že jako není nikoho, kdo by nechtěl mít radost, tak není nikoho, kdo by nechtěl mít pokoj. Vždyť i ti, kteří chtějí válku, nechtějí vlastně nic jiného než vítězství a skrze vítězství mír. Mají sice mír, ve kterém žijí, ale touží ho změnit po svém. Proto i loupežníci chtějí mít se svými druhy mír, aby mohli rázněji a bezpečněji ohrožovat mír ostatních; podobně povstalci nebo spiklenci. A každá domácnost potřebuje vnitřní mír mezi manželem a manželkou s dětmi a jinými příbuznými, a ten ovšem není možný, nebudou-li ostatní členové společné domácnosti poddáni nějaké hlavě. Všichni tedy touží žít se svými v míru, i když chtějí, aby žili po jejich způsobu, a také z těch, se kterými válčí, by nejraději udělali svoje příslušníky, podrobené jejich řádu a míru. * Vypravuje se, že žil jeden divoký poločlověk jménem Kákos,856 který neměl děti ani ženu ani přátele a který nikomu nic nedával, ale naopak bral, komu mohl, co jen chtěl, kdykoli mohl a jak jen se mu zachtělo. A sám nechtěl mít nic jiného než pokoj, aby jej nikdo neobtěžoval a nerušil jeho klid. Kdykoli měl hlad, loupil, vraždil a hltal, protože chtěl své tělo co nejrychleji přivést k pokoji, aby se z nedostatku nebouřilo. A jakkoli byl hrozný a divoký, přece si hrozně a divoce zachovával pokojný život, neřádil ani tak z touhy škodit, jako z nutnosti žít, a kdyby chtěl zachovávat pokoj i s jinými, neříkalo by se mu zlý nebo poločlověk. Vždyť i ty nejdivočejší šelmy zachovávají svůj druh za jakéhosi vzájemného smíru, páří se, plodí a rodí, vychovávají a živí mláďata, jako lvi, lišky, orli nebo sovy. Oč více je člověk puzen zákony své přirozenosti k tomu, aby žil ve společenství a zachovával mír s ostatními lidmi, a záleží-li to na něm, pak se všemi! * Pýcha si však oškliví rovnost a chce napodobit Boha v tom, že své druhy by ráda podrobila své vládě místo jeho. Nenávidí spravedlivý mír Boží a miluje nespravedlivý mír vlastní. Kdo staví dobré výše než špatné a zřízené nad 854

Ž 147,12-14a Srov. Ř 6,22 856 Byl to tříhlavý obr chrlící oheň a dým, syn boha Héfaista a Medúsy, který žil v ponuré jeskyni na pahorku Palatinu a živil se lupičstvím. Přemohl a zabil jej Héraklés, jemuž ukradl čtyři býky a čtyři krávy. 855

zvrácené, ten vidí, že pokoj nespravedlivých ve srovnání s pokojem spravedlivých si ani nezasluhuje jména pokoj. * Kdo je například zavěšen hlavou dolů, ta převrácenost ruší soulad těla a působí mu nepříjemné pocity a bolest. A jestliže útrapy vyženou jeho duši, pak tělo zůstává ještě pohromadě, i když je už bez ducha a bez citu. A kdyby se mrtvé tělo napustilo nějakými přípravky, které zabraňují hnilobě, také by zůstávalo pohromadě a nerozpadlo by se, protože stále ještě by jeho části spojoval jakýsi soulad. A kdyby tělo nebylo nabalzamováno, za nepříjemných pachů by se přirozeně rozpadlo, aby došlo shody se živly světa a ponenáhlu se včlenilo do jejich souladu. Ať se tělo rozpadne, ať je požírá hmyz nebo zvířata, všude najde tytéž zákony, které všechno ovládají a pro blaho každého smrtelného druhu uvádějí prvky navzájem sobě přiměřené v soulad. XIX.13 O vesmírném pokoji, který nemůže být žádnými poruchami vyšinut z přirozeného zákona, neboť řízením spravedlivého Soudce dojde každý toho místa, jehož si svou vůlí zasloužil Mír těla je tedy uspořádaný poměr jeho částí; mír nerozumné duše je spořádané uspokojení žádostí; mír duše rozumné je spořádaný soulad poznání a jednání; mírem těla a duše je spořádaný život a blaho živého tvora; mír smrtelného člověka s Bohem spočívá ve spořádané poslušnosti ve víře pod věčným zákonem; mír mezi lidmi je spořádaná svornost; mírem společné domácnosti je spořádaná svornost spolubydlících v otázce příkazů a poslušnosti; mírem obce je spořádaná svornost občanů v otázce vlády a poslušnosti; mírem nebeské obce je dokonale spořádané a dokonale svorné společenství v požívání Boha i sebe navzájem v Bohu; mírem vesmíru je pokoj řádu. A řád je uspořádání věcí stejných i nestejných, každé na svém místě. Jako může být život bez bolesti, tak bolest bez života možná není; a proto je i nějaký mír bez boj, kdežto boj bez nějakého míru být nemůže. Proto podstata, ve které není žádné zlo nebo dokonce ani být nemůže, existuje; kdežto podstata, ve které není žádné dobro nebo dokonce ani být nemůže, neexistuje. Ani bytost ďáblova, nakolik je bytostí, není zlá sama o sobě, nýbrž zlou ji učinila jeho zvrácenost. Proto v pravdě nevytrval,857 ale soudu pravdy neušel; v pokoji řádu nezůstal, ale moci Uspořadavatele přesto neunikl. Dobro Boží, které má ve své přirozenosti, ho nezachraňuje před spravedlností Boží, která ho trestá; Bůh však nestíhá dobro, které stvořil, nýbrž zlo, které nespáchal. Neodnímá všechno, čím jeho bytost obdařil, nýbrž něco odnímá a něco ponechává, aby měl kdo cítit bolest nad tím, co mu bylo odňato. I sama bolest je svědectvím o dobru odňatém i o dobru ponechaném. Kdyby totiž jedno dobro ponechané nezůstalo, nemohlo by trpět 857

Srov. J 8,44

pro dobro ztracené. Kdo hřeší, těší se z porušení spravedlnosti; ale kdo trpí, pociťuje bolest nad porušením blaha. A poněvadž oboje, spravedlnost i blaho, je dobrem a poněvadž nad ztrátou dobra se cítí bolest, nikoli radost (ledaže by ztráta byla vyvážena větším dobrem; spravedlnost duše je pak lepší než zdraví těla), je opravdu přiměřenější, cítí-li nespravedlivý bolest v trestu, než cítí-li radost v hříchu. Jako radost nad opuštěním dobra v hříchu svědčí o zlé vůli, tak bolest nad ztrátou dobra v trestu svědčí o dobré přirozenosti. Kdo se totiž trápí nad ztrátou pokoje své přirozenosti, trápí se nad tím díky jakýmsi zbytkům pokoje, které působí, že přirozenost sobě přeje. Tak je tomu po právu při pekelném trestu, aby nespravedliví a bezbožní v mukách želeli ztráty přirozených darů, jež jim odňal spravedlivý Soudce, kterým opovrhli, když byl dobrotivým Dárcem. Tedy Bůh, nejvýš moudrý Stvořitel a nejvýš spravedlivý Uspořadavatel všech bytostí, který stvořil lidský rod jako největší okrasu země, lidem dal některá dobra, přiměřená tomuto životu, to znamená časný pokoj, spočívající v životě a zdraví, celosti a pospolitosti, jakož i všechno, co je k zachování nebo obnovení tohoto pokoje potřebné, jako je vzduch k dýchání, světlo k vidění, voda k pití a vůbec všechno, čeho je třeba k živení, ošacení, ošetření a okrášlení těla. Dal jim je však s tou spravedlivou podmínkou, že každý smrtelník, bude-li takových statků správně užívat, obdrží statky větší a lepší, totiž pokoj nesmrtelnosti a s ním spojenou slávu ve věčném životě, aby požíval Boha a v Bohu i své bližní; avšak bude-li jich užívat špatně, větší a lepší statky neobdrží a o tyto přijde. XIX.14 O pozemském i nebeském řádu a zákonu, ve kterém se i panováním pečuje o lidskou společnost, jíž se i pečováním slouží Ovocem veškerého užívání časných věcí je v pozemské obci pozemský mír, kdežto v nebeské obci je jeho plodem věčný pokoj. Mírem těla a duše je spořádaný život a blaho živého tvora. Chybí-li mír těla, není možný ani mír duše. U nerozumných zvířat je podřízen mír duše míru těla, kdežto u lidí má tomu být naopak. Ani bolest člověka nesmí srazit, ani smrt rozrušit v jeho chtění do té míry, že by netoužil něco užitečného poznávat a nechtěl podle toho poznání upravit svůj život a mravy. Aby v této snaze poznávat nesešel se správné cesty, potřebuje božské naučení, jehož by mohl s jistotou poslouchat, i božské pomoci, aby mohl poslouchat svobodně. Dokud žijeme v tomto smrtelném těle, přebýváme v cizině a nikoli v domově u Pána a žijeme ve víře a nikoli v patření na Pána;858 a proto všechen pokoj těla i duše i obou zároveň závisí na pokoji smrtelného člověka s nesmrtelným Bohem, který spočívá ve spořádané poslušnosti ve víře pod věčným zákonem. Ve dvou největších přikázáních lásky k Bohu a lásky k bližnímu člověk nachází tři předměty lásky, 858

Srov. 2K 5,6-7

totiž Boha, sebe a bližního, a proto v lásce k Bohu nebloudí v lásce k sobě a přeje si vést svého bližního k němu a zároveň si přeje být od svého bližního veden k němu. Řád spořádané svornosti velí nikomu neškodit a každému pomáhat, komu lze. Především pečujeme o své blízké;859 muž o ženu, rodiče o děti, páni o služebníky. A ti, o které se pečuje, pak poslouchají toho, kdo o ně pečuje; žena muže, děti rodiče a služebníci pány. A v domácnosti muže spravedlivého, žijícího z víry a prodlévajícího dosud v cizině, daleko od té nebeské obce, slouží i ti, kteří rozkazují, a to těm, kterým rozkazují, protože jim nedávají příkazy z nějaké panovačnosti, ale z povinné péče, a nerozkazují jim s panskou vypínavostí, nýbrž s milosrdnou starostlivostí.

XIX.15 O přirozené svobodě a otroctví, jehož první příčinou je hřích, protože člověk zlé vůle, i když není nevolníkem druhého člověka, je otrokem vlastního chtíče Bůh člověka stvořil rozumným a chtěl, aby panoval pouze nad nerozumnými tvory,860 ne aby člověk panoval nad člověkem, nýbrž nad dobytčetem. Proto se první spravedliví stali pastýři bravu, nikoli králi nad lidmi, aby se i takto naznačilo, čeho žádá řád stvoření a k čemu nutí hříšné provinění. Od přírody není žádného otroka člověka nebo hříchu. Otrocký stav byl právem uvalen na hříšníka, hřích je první příčinou otroctví, a spravedlivý Noe nazval otrokem svého syna za jeho hřích.861 Latinské slovo servus prý pochází od toho, že vítězové zachraňovali (servare) ty, které mohli podle válečného práva usmrtit, a dělali si z nich otroky; ale ani to není bez souvislosti s hříchem. I když se vede spravedlivá válka, bojuje se na druhé straně za hřích, a každé vítězství, jehož se dostává i zlým, pokořuje ve službách Boží spravedlnosti poražené, a tak hojí nebo trestá jejich hříchy. To dosvědčuje Daniel, když se v zajetí vyznává Bohu ze svých hříchů i z hříchů svého národa a dotvrzuje ve zbožné lítosti, že to je příčinou toho zajetí.862 A přesto mnoho zbožných lidí slouží pánům nespravedlivým a zároveň nesvobodným, protože každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu,863 a kým je kdo přemožen, tomu je dán i za otroka. 864 Otroctví, jež je trestem, podléhá zákonu, který přikazuje zachovat přirozený řád a zakazuje ho rušit; neboť kdyby se nejednalo proti tomu zákonu, nemělo by otroctví co stíhat a trestat. Proto apoštol napomíná služebníky, aby byli svým pánům poddáni a sloužili jim ve věrné oddanosti bez lstivého strachu upřímně; 865 nemohou-li od 859

Srov. 1Tm 5,8 Srov. 1M 1,26 861 1M 9,25 862 Viz Da 9,4-16 863 Srov. J 8,34 864 Srov. 2Pt 2,19 865 Srov. Ef 6,5-8 860

nich získat svobodu, nechť si učiní svoje otroctví sami vnitřně svobodným, dokud neskončí nespravedlnost, dokud nevezme za své všechna lidská vláda i moc a dokud nebude Bůh vším ve všem.866 A sloužit člověku je jistě menším neštěstím než sloužit chtíči, a jako sloužícím prospívá pokora, tak zase panujícím škodí pýcha. XIX.16 Kdy je vláda oprávněna Proto patriarchové udržovali pokoj ve svém domě tím, že s ohledem na časné statky činili sice rozdíl mezi syny a otroky, ale k uctívání Boha, skrze něhož doufáme ve věčné statky, vedli všechny členy své domácnosti. To je příkazem přirozeného řádu a ti, kdo jsou skutečnými hlavami rodiny, starají se otcovsky o to, aby všichni členové jejich domácnosti konali bohopoctu. Všichni mají toužit po tom, aby přišli do nebeského domu, kde už nebude povinností vládnout smrtelníkům, ani povinnosti pečovat o nesmrtelné, a dokud se tam nedostanou, nechť hospodáři pociťují jako břemeno spíše vládu než otroci službu. Kdo se v domě protiví řádu svou neposlušností, musí být pokárán slovem nebo potrestám spravedlivým a dovoleným trestem ve svém vlastním zájmu, aby byl včleněn v řád, z něhož vybočil. Jako není dobročinný ten, kdo svou ochotou způsobí ztrátu většího dobra, tak není nevinný ten, kdo z ohleduplnosti nechá druhého upadnout do většího zla. Kdo tedy má zůstat bez viny, nejen nesmí nikomu způsobit nic zlého, ale musí také druhého zdržovat od hříchu nebo jeho hřích trestat, aby se trestaný polepšil nebo aby se stal odstrašujícím příkladem pro ostatní. Lidská domácnost má být základem obce, a poněvadž každá složka má být zaměřena k celku, domácí řád má být zaměřen k obecnému řádu. Proto má hlava rodiny dávat příkazy podle vzoru zákona obce a má jimi svůj dům řídit tak, aby byl v souladu s řádem obce. Tak se dosahuje spořádané svornosti spolubydlících i spoluobčanů. XIX.17 V čem se nebeská obec s pozemskou obcí pokojně shoduje a v čem s ní nesouhlasí Obec lidí, kteří nežijí z víry, kráčí za pozemským mírem a hledá statky a výhody tohoto časného života, kdežto obec lidí, kteří žijí z víry, vzhlíží k věčným zaslíbením pro život budoucí a statků tohoto života užívá jako cizinka, aniž by se jim dávala spoutat a odvracet od svého cíle Boha, jen se o ně opírá, aby lehčeji nesla břemeno porušitelného těla, jež zatěžuje duši. 867 Proto obojí obec používá potřeb tohoto smrtelného života společně, ale každá má při jejich používání svůj vlastní cíl. A poněvadž pozemská obec touží po pozemském míru, k němuž potřebuje svornost občanů ve vládě i v poslušnosti, aby došlo k jakési shodě vůle v otázce potřeb smrtelného života, který je oběma obcím 866 867

Srov. 1K 15,24.28 Moudr 9,15

společný; z tohoto důvodu potřebuje i nebeská obec tento pozemský mír, dokud žije v cizině u pozemské obce jako v zajetí, a proto neváhá poslouchat zákony pozemské obce. Druhým rozdílem je to, že pozemská obec měla některé filosofy, kteří se dali svými domněnkami nebo působením zlých duchů svést k víře, že lidé se musejí ucházet o přízeň mnoha různých bohů, jejichž pravomoci podléhají různé věci; kdežto nebeská obec věděla, že má být uctíván jediný pravý Bůh tou službu, která se řecky nazývá latreia a která náleží výhradně jemu. Tak došlo k tomu, že nebeská obec nemohla mít náboženské zákony společné s obcí pozemskou, nesouhlasila s ní a byla pronásledována od lidí jiné smýšlení. Třetím rozdílem je to, že nebeská obec volá k sobě lidi všech národů a nedbá na rozdíly v jejich zákonech a mravech a učí je všechny úctě k jedinému pravému Bohu, jakož i dobrým skutkům, vykonaným pro Boha i pro bližního, neboť život obce je jistě životem pospolitým. XIX.18 Jak se nejistota nové akademie liší od jistoty křesťanské víry Co se týče toho rozdílu, který Varro převzal od novoakademiků, pro něž je všechno nejisté, pak obec Boží zavrhuje takovou pochybovačnost jako nesmyslnou. Sice má o věcech vinou porušitelného těla, zatěžujícího duši, vědění jen malé, protože podle apoštolových slov poznáváme jen částečně, 868 ale zato vědění spolehlivé. Kdo by nevěřil smyslům, kterých používá prostřednictvím těla lidský duch, klamal by se ještě více. A kromě smyslů věří i rozumu a jeho úvahám a také Písmu svatému a jeho svědectví. XIX.19 O životě a obyčejích křesťanského lidu Boží obec nezajímá, v jakém kroji nebo při jaké životosprávě kdo vyznává víru v Boha, jen když to není proti jeho přikázáním, a nikoho nenutí k odložení jeho způsobu života, jen když to nepřekáží náboženství. Nezáleží na tom, jaký život kdo vede, zda v ústraní nebo na veřejnosti nebo život smíšený: kdokoli může žít kterýmkoli životem a dojít k věčné odměně. Jenom by nikdo neměl žít v ústraní tak, aby vůbec nemyslel na prospěch bližního, ani se nikdo nemá věnovat veřejnosti tak, aby netoužil ponořit se do božských věcí. Život v ústraní neznamená nečinnou prázdeň, nýbrž hledání a nalézání pravdy, abychom dosáhli duchovního pokroku a neskrývali svoje objevy před druhými. Láska k pravdě vyhledává svatou samotu, kdežto láska k bližnímu bere na svá bedra svatou robotu. Život na veřejnosti neznamná touhu po hodnosti nebo moci, protože všechno pod sluncem je marnost, nýbrž po dobrém díle, jež tato hodnost nebo moc umožňuje, koná-li se správně a s užitkem, aby to vedlo k blahu podřízených podle vůle Boží. Proto říká apoštol: „Kdo touží po úřadě biskupa, touží po dobrém díle.“869 Řecké slovo episkopát870 je název dobrého díla, nikoli 868

1K 13,9 1Tm 3,1 870 Řecky episkopein = dávat pozor, dozírat 869

hodnosti, a znamená, že představený dává pozor na podřízené, tj. stará se o ně. Tedy ten, kdo netouží pomoci, nýbrž po moci, ať pochopí, že biskupem není. A tak se nikomu nebrání v touze po poznání pravdy, což je věcí ústraní, zato vyšší postavení, nezbytné k řízení lidu, i když se zastává náležitě, není náležitým předmětem touhy. XIX.20 O tom, že členové svaté obce jsou po čas tohoto pozemského života blažení nebeskou nadějí Je-li tedy nejvyšším dobrem obce Boží věčný a dokonalý mír, nikoli ten, jímž smrtelníci procházejí mezi zrozením a smrtí, ale ten, v němž trvají nesmrtelně bez jakéhokoli utrpení v dokonalém pokoji, pak musí být život věčný shledán nanejvýš blaženým, kdežto život časný nanejvýš ubohým, i kdyby sebevíc oplýval tělesnými i duševními statky a vnějšími pozemskými dobry. Avšak ten, kdo zaměřuje svůj časný život k věčnému cíli, může být blaženým i nyní, avšak spíše s ohledem na nebeskou naději než na pozemskou skutečnost. Vždyť pozemská skutečnost bez nebeské naděje by byla nepravou blažeností a velkou bídou. Pravá moudrost vzhlíží v obezřetném rozlišování, statečném konání, uměřeném sebeovládání a spravedlivém rozdílení k tomu konci, kdy Bůh bude vším ve všem. XIX.21 Zda podle Scipionových výměrů v Ciceronově dialogu římský stát vůbec kdy existoval Podle Scipionových871 výměrů v Ciceronových872 knihách O státě jsem vyložil, že římského státu nikdy nebylo.873 Stát definuje totiž stručně jako věc lidu. Ale římského státu nikdy nebylo, protože nikdy nebyl věcí lidu, který je lidskou společností, sdruženou souhlasem ve věcech práva a společným prospěchem. Budování státu není možné bez spravedlnosti, a kde není pravé spravedlnosti, tam není ani práva. Co se totiž děje podle práva, děje se jistě spravedlivě; co se však děje nespravedlivě, nemůže být podle práva. Vždyť nespravedlivá lidská ustanovení se nemohou pokládat za právo a není právem to, co prospívá mocnějšímu. Kde tedy není spravedlnosti, tam nemůže být ani lidské společnosti sdružené právním souhlasem, a tedy ani lidu podle definice Scipionovy nebo Ciceronovy. A kde není lid, tam může být jen dav. Spravedlnost je ctnost, která dává každému, co je jeho. Jaká je tedy lidská spravedlnost, která člověka bere jedinému pravému Bohu a vydává ho zlým duchům? Kdo odcizí nějakou věc tomu, kdo ji vlastní, jedná nespravedlivě; právě tak je nespravedlivý ten, kdo se sám odcizuje Bohu, který jej stvořil, a slouží zlým duchům, kteří na něho nemají 871

Snad je myšlen Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantius, dobyvatel Karthága. Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dále soudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900 dopisů) a několik básní. 873 Viz II, 21 872

žádný nárok! Římané nemají pravdu, namítají-li, že ve svém státě nesloužili nečistým duchům, nýbrž dobrým a svatým bohům, protože ve skutečnosti jejich dobří a svatí bohové jsou zlí a nesvatí duchové, 874 a kdo jim slouží, nepatří ke spravedlivým lidem, těžce se proviňuje proti jedinému pravému Bohu a zasluhuje přísný trest.875 Avšak je spravedlivé, slouží-li jedni lidé druhým, protože poddanství je užitečné, bere-li se špatným lidem možnost páchat bezpráví. Proto také vládne Bůh člověku, duch tělu, rozum žádostivosti. Některé poddanství je tedy užitečná a služba Bohu je užitečná všem. Ale jen duch poddaný Bohu vládne tělu správně a v takovém duchu rozum ovládá vášně správně, protože duch nemůže spravedlivě vládnou tělu ani rozum vášním, neslouží-li Bohu, a kolik spravedlnosti můžeme předpokládat v člověku, který Bohu neslouží? A není-li žádné spravedlnosti v takovém člověku, kolik jí asi bude v lidské společnosti, která se skládá z lidí právě takových? A není ani žádného prospěchu pro živé bytosti tam, kde žijí bezbožně. XIX.22 O tom, zda křesťané slouží jedinému pravému Bohu, jemuž výhradně se má obětovat Zeptá-li se někdo, a kdo je ten Bůh nebo proč je hoden toho, aby jej Římané poslouchali a mimo něho neuctívali obětmi žádného jiného, pak musíme jasně odpovědět: Je to velká zaslepenost, ještě se ptát, kdo je ten Bůh! Je to ten Bůh, jehož božský Duch promluvil ústy proroků, jejich slova se plní před našima očima po celém světě. Je to ten Bůh, od něhož Abraham obdržel zaslíbení, že je v jeho potomstvu, totiž v Kristu, budou požehnány všechny národy.876 Je to ten Bůh, jehož největší římský učenec Varro pokládá za Jova, boha nejvyššího, a nejučenější řecky píšící filosof Porfyrios,877 třebaže nepřítel křesťanů, za Dia, téhož boha nejvyššího. XIX.23 Co bylo podle Porfyria ve věštbách bohů řečeno o Kristu Ve svých knihách Porfyrios ztotožňuje Boha Otce s Jovem a dobře říká, že Bůh má být uctíván životem ve spravedlnosti a jiných ctnostech. Avšak prohlašuje ústy Apollónovými,878 že Kristus byl vydán na smrt spravedlivým rozsudkem soudců, jako by byl potrestán po zásluze spravedlivými soudci. Boha Hebreů vyvyšuje nade všechny bohy, když říká, že Hebreové horlivě uctívají toho, který je Ploditel a Král před počátkem světa, před nímž se chvěje nebe a země i moře 874

Srov. Ž 96,5: všichni bohové pohanů jsou zlí duchové. A srov. 1K 8,4-6 a 10,20-21. Srov. 2M 22,20 876 Srov. 1M 22,18 877 Porfyrios (+ 304 po Kr.) byl novoplatónský filosof a žák Plótínův, který byl syrského původu (původně se jmenoval Malchos), narodil se v Týru kolem r. 233 po Kr., studoval v Athénách a vyučoval v Římě a také na Sicílii. Uspořádal a vydal Plótínovy spisy v šesti souborech po devíti spisech, v tzv. enneadách, a sepsal také Plótínův život. Svou kritikou útočil na biblické základy křesťanství více než kdokoli před ním i po něm, v mládí totiž poslouchal Origenovy přednášky v Cézareji. Napsal asi 60 děl, z nichž se zachovala jen část; z jeho spisu Proti křesťanům se zachovaly jen zlomky. Jeho nejvýznačnějším žákem byl Jamblichos. 878 Apollón byl bohem světla a slunce, ochráncem života a řádu, neomylným střelcem a věštcem. 875

a jehož se děsí hlubiny pekla i sami bohové. Na jiných místech zdánlivě Krista chválí ústy Hekatinými879 jako moudrého a bohabojného člověka, který učil lidi lásce k Bohu a který po smrti dosáhl božskosti jako například Herkules či Dioskurové, ale křesťany hanobí, aby tak vzbudil zdání, že křesťany hanobí po zásluze, neboť prý mají o Kristu špatnou představu a jeho učení zfalšovali, a tím se zchytrale snaží, nakolik je to možné, zatarasit cestu k věčné spáse. Když chválí Krista a přitom tupí křesťany, chce dosáhnout jediné věci: aby obdivovatelé Kristovy se nechtěli stát následovníky Kristovými. Ale může někdo Porfyriovým slovům věřit, když Apollónův názor na Krista se neshoduje s Hekatiným? Kdyby se lidé stali křesťany, vymanili by se z područí zlých duchů. Kdo obětuje jinému než jedinému pravému Bohu, bude vyhlazen z jeho lidu,880 protože on chce, aby se neobětovalo vůbec nikomu kromě něho samého; sám sice nic nepotřebuje, protože sám je naším Dobrem, 881 ale pro nás je užitečné, jsme-li jeho služebníky, patříme-li do jeho obce a sami se stáváme jeho nejlepší obětí. XIX.24 Z kterého výměru plyne, že nejen Římané, ale i jiné říše si právem osobují jméno státu Řekneme-li, že lid je společnost sdružená na základě svorného společenství ve věcech, jež miluje, pak musíme přihlédnout k tomu, co miluje. Lid je tím lepší, čím lepších věcí se týká jeho svornost, a tím horší, čím horších věcí se týká. Římský lid je nepochybně lidem a jeho věc je nepochybně státem, třebaže vývojem od svých počátků k dobám pozdějším dospěl ke spojeneckým a občanským válkám, takže svoji svornost porušoval, ale přesto se nedá říci, že ten lid není lidem a že jeho stát není státem. To platí o starém Babylónu, o Egyptě i o kterémkoli státě řeckém, ať už měly ve svých hranicích moc malou nebo velkou, a vůbec o státu kteréhokoli jiného národa, nicméně o bezbožné obci platí, že postrádá pravé spravedlnosti, protože v ní nevládne Bůh svými přikázáními a v ní není náležitě uctíván, ani v ní správně a věrně nevládne duch nad tělem a rozum nad vášněmi.

XIX.25 O tom, že pravé ctnosti nemohou být tam, kde není pravého náboženství Neslouží-li duch a rozum Bohu, jak se Bohu podle jeho vlastního příkazu sloužit má, pak duch nevládne tělu ani rozum vášním na žádný způsob správně. Jakou vládkyní nad tělem i vášněmi může být mysl, která jediného pravého Boha 879

Hekaté byla podsvětní bohyní se třemi hlavami a třemi těly, vládkyně nad příšerami a kouzly. Srov. 2M 22,20 881 Srov. Ž 16,2 880

nezná a není poddána jeho vládě, nýbrž je vystavena působení zlých duchů? Její ctnosti, které snad má, jsou spíše vášněmi než ctnostmi, protože se odnášejí samy k sobě a nejsou vyhledávány pro Boha, který není jejich původem ani cílem, takže bývají naduté a zpupné. Jako totiž to, co dává tělu život, není z těle, nýbrž nad tělem, tak i to, co dává člověku blaženost, není z člověka, nýbrž nad člověkem. XIX.26 O míru mezi lidem, odcizeným Bohu, a o tom, že lid Boží vede zbožný život, dokud je cizincem na tomto světě Jako životem těla je duše, tak blažeností člověka je Bůh. „Blažený lid, jehož Bohem je Pán!“882 Nešťastný je tedy lid tomuto Bohu odcizený. Avšak i on miluje jakýsi svůj mír, který si nelze zavrhovat, ale který na konec mít nebude, protože ho před koncem neužívá dobře. Aby ho však prozatím v tomto životě měl, na tom záleží i nám. Dokud jsou totiž obě obce promíseny, užívá i Jeruzalém míru v Babylóně, protože víra nás sice z něho osvobozuje, ale tak, že nás prozatím ponechává v cizině s ním. Proto také apoštol napomíná Církev, aby se za své krále a představené modlila, „abychom vedli život klidný a pokojný ve zbožnosti a lásce.“883 To dosvědčuje i prorok Jeremiáš, který tehdejšímu lidu Božímu předpovídal zajetí a uložil mu jménem Božím, aby šel do Babylóna poslušně a sloužil svému Bohu i v tomto utrpení, ba také jej vyzval, aby se za něho modlil, „neboť v jeho míru je i mír váš,“884 třebaže prozatím jde o mír časný, který je společný dobrým i zlým. XIX.27 O pokoji a míru služebníků Božích, jehož nelze v tomto časném životě dojít úplně Náš vlastní mír záleží i tady v časnosti v Bohu skrze víru a bude v něm záležet i tam na věčnosti skrze patření. Na tomto světě je jak ten jejich obyčejný mír, tak i ten náš zvláštní mír spíše útěchou v soužení než radostí z blaženosti. Podobně i naše spravedlnost spočívá spíše v odpuštění hříchů než v dokonání ctností. Obec Boží, která putuje po zemi, volá k Bohu ústy všech svých členů: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,“ ale tato modlitba je neúčinná pro ty, jejich víra bez skutků je mrtvá, 885 nýbrž jen pro ty, jejich víra působí skrze lásku.886 Rozum totiž, i když je poddán Bohu, přece v tomto porušitelném a smrtelném těle, zatěžujícím duši, nevládne nad vášněmi dokonale, a proto spravedliví takové modlitby potřebují. Dokud vášním vládne, přece plného pokoje není, protože ty, které se bouří, musejí být přemáhány bojem, a ty, které jsou přemoženy, musejí být drženy na uzdě. „Což není krátký život na zemi jen 882

Ž 144,15 1Tm 2,2 884 Jr 29,7 885 Srov. Jk 2,17 886 Srov. Ga 5,6 883

zkouškou?“887 Jenom domýšlivec si může myslet, že žije tak, že nepotřebuje volat k Bohu o odpuštění, ale víme, že „Bůh se pyšným protiví, a pokorným dává milost“.888 Spravedlnost tedy záleží v tom, aby každý poslouchal vládu Boží, tělo aby poslouchalo vládu ducha a vášně aby poslouchaly vládu rozumu; od Boha si pak musí každý vyprošovat milost zásluh i odpuštění hříchů a jemu musí vzdávat díky za přijatá dobrodiní. Až v konečném míru, k němuž tato spravedlnost musí směřovata, bude naše přirozenost zbavena vášní a neřestí a vyléčena nesmrtelností a neporušeností, takže už nebude třeba, aby rozum vládl vášním, když jich už nebude. Bůh bude vládnout člověku a duch tělu a poslušnost bude tak lehká a milá, jak blažený tam bude život. A to tam bude pro všechny i pro každého zvlášť věčné a každý si bude jist, že to bude věčné, a pokoj této blaženosti či blaženost tohoto pokoje bude proto nejvyšším dobrem. XIX.28 Jakého konce dojdou bezbožní Ale ty, kdo nepatří do Boží obce, postihne věčná bída, které se také říká druhá smrt, protože tam nejde mluvit o životě ani u těla, ani u duše. Tělo bude vystaveno ustavičným bolestem a duše bude vzdálena života Božího. A ta druhá smrt bude o to horší, že nebude moci skončit smrtí. Jako bída je opakem blaženosti a smrt opakem života, tak opakem míru je boj. Vůle bude nepřítelkyní vášní a vášně budou stát proti vůli, ale tomuto boji neučiní přítrž vítězství žádné stran, nápor bolesti se bude utkávat s podstatou těla a žádná strana druhé neustoupí. Kdykoli dojde k takovému střetnutí tady, buď zvítězí bolest a smrt zbaví člověka citu, anebo zvítězí přirozenost a uzdravení zbaví člověka bolesti; tam však bude trvat i bolest, aby trápila, i přirozenost, aby trpěla. Oboje potrvá proto, aby trest nepřestal. Žádoucího vrcholného dobra i nevítaného vrcholného zla dojdou jak dobří, tak i zlí skrze soud, a proto v následujícím svazku pojednám o tomto soudu. XX. kniha (Má 30 kapitol.) XX.1 O tom, že Bůh sice soudí po všechen čas, ale že v této knize bude pojednáno zvláště o jeho posledním soudu Chceme-li promluvit o dni posledního soudu, který Bůh povede proti bezbožným a nevěřícím, musíme napřed uvést božská svědectví pro tuto věc, jako se při stavbě budují základy. Tedy veškerá Církev jediného pravého Boha vyznává a hlásá, že Kristus přijde s nebe, aby soudil živé i mrtvé; tomu říkáme poslední den, tj. nejposlednější čas Božího soudu. Není jisté, kolik dní ten soud 887 888

Jb 7,1 Jk 4,6; 1Pt 5,5

potrvá, ale každý, kdo čte Písma svatá třebas jenom nedbale, ví, že slovem den se zpravidla označuje určitý čas. Bůh sice soudí i nyní a soudil od počátku světa, když vyhnal z ráje první lidi, ba už když neušetřil hříšné anděly, 889 a nic se neděje bez jeho spravedlivého soudu. A i kdyby býval nikdo nehřešil, neudržoval by Bůh každého rozumného tvora ve věčné blaženosti bez dobrého a spravedlivého soudu. Nevynáší však nad zlými duchy ve vzduchu a nad lidmi na zemi jen obecný soud, nýbrž soudí i vlastní skutky jednotlivců, které konají rozhodnutí své svobodné vůle. Vždyť i zlí duchové prosí, aby je netrápil, 890 a jistě není nespravedlivé, šetří-li jich nebo každého za jeho ničemnost trestá; a také lidé trpí za svoje skutky Boží tresty, obyčejně zjevně a skrytě vždycky, a ne-li v tomto životě, tak po smrti; ačkoli žádný člověk nejedná správně, neopíráli se o Boží pomoc, a žádný zlý duch ani člověk nejedná nesprávně, nedopustí-li to tentýž božský a zároveň svrchovaně spravedlivý soud. Jak totiž říká apoštol, u Boha není nespravedlnosti891 a nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihlé jeho cesty.892 Nebudu tedy v této knize mluvit o těch prvních soudech Božích, ani o těch středních, ale až o tom posledním, až Kristus přijde s nebes soudit živé i mrtvé. V soudný den už nebude místa pro krátkozraké stížnosti, proč ten a ten nespravedlivý je šťastný a proč ten a ten spravedlivý je nešťastný, protože tehdy se ukáže, že pravé a plné štěstí mají jenom všichni dobří a zasloužené a svrchované neštěstí jenom všichni zlí. XX.2 O různých lidských údělech, o nichž nelze říci, že nemají co dělat s Božím soudem, i když ho nelze vyzpytovat Nyní se učíme jednak snášet s klidnou myslí zlé věci, jimiž trpí i dobří, jednak nepřeceňovat dobré věci, jichž dosahují i zlí. Nevíme totiž, pro který Boží úradek je ten a ten dobrý člověk chud nebo ten a ten zlý člověk bohat; proč se raduje nespravedlivý a proč se rmoutí spravedlivý; proč nevinný opouští soudní síň jako odsouzenec a proč jeho zločinný odpůrce jásá bez trestu; proč se bezbožný těší dobrému zdraví a proč zbožný chřadne chorobou; proč mladíci páchají zločiny a proč nemluvňata umírají a proč toho, kdo je lidské společnosti užitečný, sklátí předčasná smrt, kdežto ten, kdo se snad ani narodit neměl, se dožije vysokého věku; a proč ten, kdo si toho naprosto nezasluhuje, dosahuje vysokých hodností, kdežto člověk bezúhonný zůstává bez nich. Kdo to všechno může sebrat a spočítat? Ale i v těch věcech, kde není Boží spravedlnost zjevná, vždyť téměř všechny Boží soudy zůstávají skryté, je spasitelné Boží učení. * Kdyby se v těchto nesmyslných poměrech, kdy člověk se podobá nicotě a jeho dny pomíjejí jako stín,893 věci děly důsledně tak, že by pomíjejících statků 889

Srov. 2Pt 2,4 Srov. Mt 8,29 891 Srov. Ř 9,14 892 Srov. Ř 11,33 893 Srov. Ž 144,4 890

docházeli jenom zlí a strastmi by trpěli jenom dobří, mohlo by se říci, že je to důsledek spravedlivého a laskavého soudu Božího, aby ti, kterým nejsou souzena věčná oblažující dobra, měli alespoň dobra časná, a aby ti, který nejsou souzena věčná trestající muka, byli vystaveni časným strastem, jimiž by byli potrestáni za všechny i sebemenší hříchy a úplně vycvičeni ve ctnostech. Ale ve skutečnosti tomu tak nebývá, obyčejně dobrým se vede zle a zlým se vede dobře; i když se stává, že namnoze také zlé postihuje neštěstí a dobré potkává štěstí: tím se stávají Boží soudy ještě nevyzpytatelnějšími a jeho cesty ještě nevystihlejšími. Tedy i když nevíme, podle jakého soudu to Bůh činí nebo dopouští, přece víme, že u něho je svrchovaná ctnost bez jakékoli slabosti, nejvyšší moudrost bez jakékoli nerozvážnosti a nejvyšší spravedlnost bez jakékoli nespravedlnosti, a proto je spasitelné naučit se nepřeceňovat žádné dobro ani žádné zlo, neboť obojí je společné dobrým i zlým, a také vyhledávat dobra, která jsou vlastní dobrým, a vyhýbat se zlům, která jsou vlastní zlým. Až na Božím soudu v poslední den se ukáže, jak dokonale spravedlivý je každý soud Boží, nejen ten, který bude vynesen v ten den, ale i úplně každý, který byl kdy vynesen od počátku světa až do toho dne. XX.3 Jak uvažoval Šalomoun v knize Kazatel o tom, co je v tomto životě dobrým i zlým společné Moudrý král Šalomoun, který panoval v Jeruzalémě nad celý Izraelem, začíná knihu Kazatel těmito slovy: „Marnost nad marnost , samá marnost a všechno je marnost. Jaký užitek má člověk z veškeré své lopoty, kterou se lopotí pod sluncem?“894 Z této myšlenky rozvíjí ostatní a vypočítává strasti a klamy tohoto života, v nichž plyne čas a nezůstává nic pevného a stálého. A třebaže moudrost vyniká nad bláznovství jako světlo nad tmou a třebaže moudrý má oči na svém místě, kdežto blázen žije ve tmě, přece všechny stíhá stejný osud v tomto životě pod sluncem.895 Na jedné straně dobří trpí zlo, jako by byli zlí, a na druhé straně zlým se dostává dobra, jako by byli dobří.896 V této marnosti pod sluncem, jíž tento moudrý muž věnoval celou svou knihu, by lidský život skutečně skončil ve zmaru, kdyby nebylo na světě pravdy a spravedlnosti toho, který toto slunce stvořil. Proto za dnů marnosti u člověka nejvíce záleží na tom, zda pravdu poslouchá nebo jí odpírá, zda má správnou víru nebo nemá, zda se připravuje na soud Boží nebo nepřipravuje. „Boha se boj se a jeho přikázání zachovávej, neboť na tom u člověka všechno záleží; neboť každý skutek přivede Bůh na soud, i kdyby byl utajený, ať zlý či dobrý.“ 897 Co se dalo říci stručnějšího, pravdivějšího a spasitelnějšího? 894

Kaz 1,2-3 Srov. Kaz 2,13-16 896 Srov. Kaz 8,14 897 Kaz 12,13-14 895

XX.4 O tom, že k rozpravě o posledním soudu Božím budou uvedeny doklady napřed z Nového zákona a potom i ze Starého Doklady Písma svatého o tomto posledním soudu Božím uvedu napřed z Nového zákona a potom i ze Starého. Tento postup se má zachovávat i podle slov Kristových: „Učitel zákona, který se stal učedníkem království nebeského se podobá hospodáři, který vybírá ze svého pokladu věci nové i staré.“ 898 Starozákonní knihy mají sice časové prvenství, ale novozákonní knihy je převyšují svou důstojností, protože starší ohlašují novější. Je tedy třeba napřed předložit věc a až potom uvést svědky. XX.5 Které výroky božského Spasitele odhalují budoucí soud Boží na konci světa Božský Spasitel vytýkal obcím, ve kterých vykonal velké zázraky a přece neuvěřily, jejich nevěru a stavěl nad ně cizince, Týr a Sidón i Sodomu. 899 Podobně mluvil o tom, že mužové z Ninivé a královna Jihu usvědčí na soudu toto pokolení zlé a cizoložné.900 Z toho vyplývá, že přijde soud a že nastane spolu se vzkříšením mrtvých. A na jiném místě, když mluvil o nynějším promísení lidí dobrých i zlých a o jejich budoucím odloučení v soudný den, předložil svým učedníkům podobenství o pleveli mezi pšenicí. 901 Ačkoli zde o soudu Božím výslovně nemluvil, přece jej popsal pomocí budoucích událostí, o kterých předpověděl, že nastanou při skonání světa. A dále řekl, že bude soudit svět při jeho znovuzrození se svými učedníky, kteří usednou na dvanáct trůnů a budou soudit dvanáct pokolení Izraele.902 Avšak tento počet dvanácti nevylučuje další spolusoudce, například apoštola Pavla, který pracoval více než všichni 903 a který říká: „Nevíte, že budeme soudit anděly?“904 Znovuzrozením světa se myslí vzkříšení mrtvých. O tom, že k oddělení dobrých i zlých dojde při posledním soudu, mluví Kristus ještě na jiném místě. 905 Apoštol Jan pak dosvědčuje, že soud bude při zmrtvýchvstvání.906 Říká-li, že ti, kdo věří, na soud nepřijdou, pak se tím myslí, že nebudou odsouzeni, protože slyší jeho slovo a uvěřili mu.907 XX.6 Co je první vzkříšení a co druhé

898

Mt 13,52 Mt 11,20-24 900 Mt 12,41-42 901 Mt 13,24-30.36-43 902 Mt 19,28; srov. Mt 12,27 903 1K 15,10 904 1K 6,3 905 Mt 25,31-46 906 J 5,22nn. 907 J 5,24 899

Říká-li Kristus, že přichází hodina a je tady, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteří ho uslyší (a přijmou vírou a vytrvají až do konce), budou žít, 908 pak tím myslí vzkříšení první, a to je vzkříšení duše. Druhé vzkříšení, to je vzkříšení těla, nastane až nakonec. I duše totiž nalézá svou smrt v bezbožnosti a hříších, když mrtví na duši pochovávají mrtvé na těle.909 Při prvním vzkříšení přejdou duše umrtvené bezbožností a hříchem ze smrtelného stavu bezbožnosti do života zbožnosti. Všichni zemřeli za hříchy, buď za hřích dědičný, anebo za dobrovolné hříchy osobní, ať už nevěděli, co je spravedlivé, nebo to věděli, a přesto nekonali; a za všechny mrtvé zemřel jeden živý, totiž Kristus bezhříšný.910 Jeho smrtí se nám dostalo odpuštění hříchů, abychom nežili už sobě, nýbrž jemu, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění. Když v něho věříme, jsme ospravedlněni ze své bezbožnosti a jakoby vzkříšeni ze smrti, abychom měli podíl na vzkříšení prvním, které se uskutečňuje již nyní. Prvního vzkříšení totiž budou účastni jenom ti, kteří budou na věky blažení; zato druhého vzkříšení budou účastni jak blažení, tak zavržení. První vzkříšení je věcí milosrdenství, druhé spravedlnosti, a proto je psáno v žalmu: „O milosrdenství a spravedlnosti budu zpívat.“911 Kdo nechce být odsouzen při druhém vzkříšení, jehož hodina teprve přijde, ať vstane z mrtvých při prvním, jehož hodina již přišla! Jedno znovuzrození se uskutečňuje již nyní vírou skrze křest vzkříšením duše; druhé znovuzrození se uskuteční až na konci světa v soudný den vzkříšením těla a jedny uvede v druhý život a jiné uvede v druhou smrt. XX.7 Co je psáno ve Zjevení svatého Jana o dvojím vzkříšení a o tisíci letech a co se dá o tom rozumně usoudit O tomto dvojím vzkříšení psal tentýž evangelista Jan v knize Zjevení takovým způsobem,912 že někteří první vzkříšení nepochopili a domnívali se, že první vzkříšení bude tělesné, a v počtu tisíce let viděli jakési dlouhé období odpočinku po lopotě šesti tisíc let od vyhnání z ráje. Takovým lidem se říká řecky chiliasté; vyvracet jejich názor by bylo zdlouhavé, a proto si raději ukažme, jak se tomu místu z Písma svatého má rozumět. Kristus říká, že nikdo nemůže vejít do silákova domu a pobrat mu nářadí, leč byl napřed siláka svázal. 913 Tím silákem myslí ďábla a jeho nářadím svoje budoucí věřící. Těch tisíc let, kdy ďábel bude svázán od anděla, se dá vykládat ve smyslu všech let, kdy plnost času se označuje dokonalým číslem, neboť číslo 100 znamená často celek, a tím spíše může celek označovat číslo tisíc, které je třetím rozměrem čtverce desíti. 908

J 5,25 Srov. Mt 8,22 910 Srov. 2K 5,14-15 911 Ž 101,1 912 Zj 20,1-6 913 Mk 3,27 909

Například Kristus říká, že kdo opustí všechno a půjde za ním, dostane na tomto světě stokrát víc,914 nebo v žalmu čteme, že Bůh věčně pamatuje na svou smlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení,915 to znamená všem pokolením. Slova o tom, že ďábel byl svržen do propasti, se dají vykládat v tom smyslu, že byl svržen mezi nesčetné množství bezbožných a hříšných, jejichž srdce jsou zatvrzelá ve zlém; ne že by v nich ďábel nebyl již dříve, ale že tím více ovládá bezbožné a hříšné, čím více služebníků Božích se vymaňuje z hříchů, a tím i z jeho područí. Tato propast je uzamčená, zavřená shora, to znamená, že ďábel nesmí vycházet a přestupovat zákaz, a je zapečetěná, to znamená, že na tomto světě zůstává tajemstvím, kdo patří k ďáblově straně a kdo nikoli. Není přece jisté, nepadne-li ten, koho vidíme stát, a nevstane-li ten, koho vidíme ležet. Tento zákaz ďábla svazuje jako pouto, aby nesváděl ty, které sice dříve sváděl nebo ovládal, ale kteří nyní patří Kristu. O těch totiž rozhodl Bůh ještě před stvořením světa, že je vytrhne z moci temnot a přenese do království svého Syna.916 Ďábel sice svádí národy i nyní a strhává je s sebou do věčného trestu, avšak ne ty, kteří jsou předurčeni k životu věčnému, třebaže často svádí i ty, kteří se již znovuzrodili v Kristu a kráčejí po Božích cestách. Bůh, před nímž není skryto nic budoucího a vidí do lidských srdcí, totiž zná ty, kdo jsou jeho,917 z nich ďábel nesvede a nestrhne s sebou do věčné záhuby nikoho. Ďábel je tedy svázán v propasti, aby už nesváděl národy, z nichž se skládá Církev a jež dříve sváděl a ovládal, dokud Církev nebyla, dokud neskončí tisíc let, to znamená všechna léta, která jsou tomuto světu ještě souzena. Ani potom je nebude svádět, neboť podobně jako „naše oči vzhlížejí k Pánu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje,“918 což znamená, že až se smiluje, nepřestanou být oči jeho služebníků upřeny k němu; tak ani potom nebude svádět ty, kdo patří do Církve předurčených a vyvolených před stvořením světa. XX.8 O svázání a rozvázání ďábla Má-li být potom ďábel na krátký čas tří let a šesti měsíců rozvázán, 919 neznamená to, že během té krátké doby tady Církev už nebude, a proto ji ďábel nenajde a nebude moci svádět, ani to neznamená, že mu bude dovoleno pokoušet lidi v celém rozsahu, jehož je schopen, a že by Církev svedl v jejím celku. Kdyby však už nikdy nebyl rozvázán, byla by méně zjevná jeho zlá moc, méně by se osvědčila trpělivost svaté obce a méně by se pochopilo, jak dobře využil jeho zlé moci Bůh všemohoucí. On totiž na jedné straně ďáblovi zcela neodňal možnost pokoušet svaté, ale na druhé straně jej omezil spíše na působení v nitru nesvatých. Tak ochraňuje slabé, kteří mají rozmnožit počet 914

Srov. Mt 19,29 Srov. Ž 105,8 916 Srov. Ef 1,4; Ko 1,13 917 Srov. 2Tm 2,19 918 Ž 123,2 919 Srov. Zj 20,3 915

křesťanů, aby nebyli od víry odstrašeni, dokud ještě nevěří, ani nebyla jejich víra podlomena, když už věří. A nakonec ho rozváže, aby obec Boží ve slávě svého Vykupitele spatřila, jak silného protivníka přemohla. Není tedy pochyb, že i v tom krátkém čase tří let a šesti měsíců, až bude ďábel rozvázán, se najdou někteří bojovníci Kristovi tak moudří a stateční, že se uchrání všech jeho nástrah a odolají všem jeho útokům, a tak svou víru zachovají. Avšak co jsme my proti těm svatým a věřícím, kteří budou tehdy, když my zápasíme s ďáblem jako se silným nepřítelem, když je spoután, a oni s ním budou muset zápasit, až bude proti nim vypuštěn! Je otázka, zda někdo v té době tří let a šesti měsíců vůbec přijme víru, kterou dříve neměl! Odvázanému silákovi nebude možné pobrat jeho nářadí.920 A bude-li ďábel bojovat s těmi, které už najde jako křesťany, pak někteří z nich snad budou od něho přemoženi a půjdou za ním, protože nepatří k počtu předurčených: „Z nás vyšli, ale nebyli z nás; neboť kdyby bývali byli z nás, byli by s námi jistě zůstali.“921 Ale co se stane s dětmi? Je přece neuvěřitelné, že by křesťanští rodiče v tu doby už neměli žádná nemluvňata, anebo že by se jim nepodařilo dostat nemluvňata již narozená a ještě nepokřtěná k lázni znovuzrození, ale kdyby se tak přece stalo, jak to, že tyto nádoby budou vyrvány ďáblu již odvázanému? Věříme mnohem spíše tomu, že v té době nebudou chybět ani ti, kdo od Církve odpadnou, ani ti, kdo do ní vstoupí; ani rodiče, kteří nedají své děti pokřtít, ani rodiče kteří tak statečně učiní, i když ďábel už nebude svázán. Nejdříve byl totiž silák svázán, aby mu byly pobrány nádoby, a tak se Církev široko daleko rozrostla o lidi pevné i křehké. Ale pak vychladne láska mnohých, až se rozmůže nepravost,922 a silák bude rozvázán a mnoho těch, kteří nejsou zapsáni v knize života, ustoupí před jeho rozsáhlými útoky. Jeho svázání předcházelo proto, aby následovalo jeho oloupení, i svázaného i rozvázaného. XX.9 Co znamená tisícileté kralování svatých s Kristem a čím se liší od království věčného Mezitím, co je ďábel svázán na tisíc let, kralují svatí s Kristem také právě tisíc let, která jsou nepochybně táž a která musíme chápat stejně, že se týkají už této doby jeho prvního příchodu. Nejde o budoucí království, 923 nýbrž o nynější království, protože jeho svatí kralují jakýmsi způsobem už nyní, kdy on je s nimi až do skonání světa.924 Vždyť jeho Církev je už nyní jeho královstvím, v němž ještě jsou různá pohoršení,925 kdežto v budoucím království už nebudou žádná pohoršení. Podobně v nynějším království nebeském jsou dva: ten, který příkazání učí a neplní, i ten, který příkazání učí a plní, ten první bude nejmenším 920

Mk 3,27 1J 2,19 922 Srov. Mt 24,12 923 Srov. Mt 25,34 924 Srov. Mt 28,20 925 Srov. Mt 13,41 921

a ten druhý velikým.926 Do budoucího království Božího však vstoupí jenom ten, kdo přikázání plní. Je tedy nyní Církev královstvím Kristovým, v němž ještě jsou lidé dobří i zlí, pšenice i koukol, a jednou bude královstvím nebeským, v němž zlí už nebudou. Svatí tedy nyní kralují jinak, než budou kralovat potom, avšak jsou v jeho království už teď tím způsobem, že jeho královstvím jsou oni sami. Toto království je zatím ve válce, protože ještě zápasí s nepřítelem, když bojuje s vášněmi. Trůny, na které usedli ti, jimž byl svěřen soud, a které vidí Jan,927 jsou trůny církevních představených s mocí svazovat a rozvazovat.928 Ti pak soudí ty, kdo jsou z nás; ale ty, kdo jsou mimo nás, bude soudit Bůh.929 Duše mučedníků, které povstaly k životu a kralovaly s Kristem tisíc let,930 jsou sice ještě bez těl, ale ani po smrti nejsou odloučeny od Církve, která je i nyní královstvím Kristovým, a kralují spolu s ním.931 Církev tedy kraluje s Kristem v živých i mrtvých a on kraluje nad živými i nad mrtvými. 932 Ti, kteří se neklanějí šelmě ani jejímu obrazu,933 mohou být jenom ti, kdo se nedávají zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími.934 Neklanějí se, to znamená nesouhlasí a nepoddávají se; nepřijímají její znamení, to znamená neberou na sebe její vinu na čelo vzhledem k myšlenkám a na ruku vzhledem ke skutkům. Ti tedy, kteří se nezúčastňují zla bezbožné obce a nevěřícího lidu, ať ještě žijí v tomto smrtelném těle nebo už zemřeli a toto smrtelné tělo odložili, už nyní jakýmsi přiměřeným způsobem kralují s Kristem po celou tuto dobu, která se označuje jako tisíc let. Ostatní mrtví neožijí, 935 protože nebudou slyšet hlas Syna Božího,936 dokud neskončí těch tisíc let, a tak nevyjdou z hrobu k životu, ale k soudu, až nastane vzkříšení těla, a tak přejdou i s tělem do druhé smrti. První vzkříšení znamená ožití duše z duchovní smrti, totiž z hříšného stavu; druhé vzkříšení pak znamená ožití těla.937 Kdo mají podíl na prvním vzkříšení, nad těmi druhá smrt nemá moc a budou kněžími Božími a Kristovými, to znamená kněžími Otcovými i Synovými, vždyť Otec je Bůh i Syn je Bůh, a budou s ním kralovat po tisíc let!938 To není řečeno jenom o biskupech, kněžích a jáhnech, kteří jsou kněžími ve vlastním smyslu slova, nýbrž o všech pomazaných křižmem, jež apoštol Petr nazval svatým lidem a královským kněžstvem, 939 vždyť oni všichni jsou částmi těla Krista, věčného Velekněze. 926

Srov. Mt 5,19 Srov. Zj 20,4a 928 Srov. Mt 18,18 929 Srov. 1K 5,12-13a 930 Srov. Zj 20,4b 931 Srov. Zj 14,13 932 Srov. Zj 14,13; Ř 14,9 933 Srov. Zj 20,4b 934 Srov. 2K 6,14 935 Srov. Zj 20,5 936 Srov. J 5,25 937 Srov. Zj 20,6a 938 Srov. Zj 20,6b 939 Srov. 1Pt 2,9 927

XX.10 Jak odpovědět těm, kteří myslí, že vzkříšení se týká jenom těla, ale už ne také duše Někteří se domnívají, že je možné mluvit jen o vzkříšení těla, a proto tvrdí, že i první vzkříšení bude tělesné. Říkají, že přece vstává ten, kdo padá, ale padají těla, když lidé umírají, proto se jim také říká mrtvoly (cadavera) od toho, že padají (cadere), takže nemůže být zmrtvýchvstání duševní, nýbrž jen tělesné. Ale co by na to řekli apoštolové, kteří věděli, že nevstali z mrtvých svým tělem, nýbrž svým srdcem ti, kdo byli vzkříšeni s Kristem a hledají, co je na nimi, 940 kdo ve křtu byli pohřbeni s Kristem a spolu s ním vstali a vstoupili na cestu nového života941 a kdo spali, ale probudili se a vstali z mrtvých, když jim zazářil Kristus.942 A co znamenají slova: nevzdalujte se od něho, abyste nepadli; 943 a kdo si myslí, že stojí, hleď, abys nepadl. 944 Myslím se tedy, že se máme vyvarovat toho pádu na duši, ne na těle. Padají-li duše, pak musíme připustit, že i duše mohou vstát z mrtvých. XX.11 O Gógovi a Magógovi, které těsně před koncem světa poštve proti Boží Církvi odvázaný ďábel „Až skončí těch tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby sváděl národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga a Magóga, a povede je do války a bude jich jako mořského písku.“945 Svede je tedy proto, aby je vedl do války. A že vyjde, to znamená, že ze skryté nenávisti přejde na zjevné pronásledování. To bude totiž poslední pronásledování těsně před posledním soudem, kdy Církev bude po celém zemském okruhu trpět: celá obec ďáblova bude pronásledovat celou obec Kristovu. Góg znamená střechu a Magóg znamená zpod střechy, jsou to tedy ty národy, ve kterých je ďábel zavřen a skryt; Góg je dům, v němž je uzavřen, a Magóg je vyjití z domu, v němž byl uzavřen. „Vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh.“946 To znamená, že Církev, která je rozšířena po celém světě mezi všemi národy, bude všude obklíčena od svých nepřátel, kteří ji budou pronásledovat. Ačkoli Církev bude stěsnána, zatlačena a sevřena v těsninu soužení, přece nezběhne od své branné povinnosti, která je označena jménem tábor. XX.12 Patří-li ke konečnému potrestání bezbožníků to, že sestoupí s nebe oheň a sežehne je 940

Srov. Ko 3,1 Srov. Ř 6,4 942 Srov. Ef 5,14 943 Sir 2,7 944 1K 10,12 945 Zj 20,7-8 946 Zj 20,9a 941

Čteme-li, že „sestoupil oheň od Boha s nebe a sežehl je,“947 nesmíme v tom spatřovat poslední trest, který nastane po rozsudku. 948 Tehdy totiž budou uvrženi do ohně sami, nepřijde oheň s nebe na ně. Ohněm s nebe se myslí pevnost svatých, kteří pronásledovatelům neustoupí a jejich vůli plnit nebudou. Nebe je totiž pevností Církve Kristovy, kterou obec Antikristova nezdolá. Tento oheň je od Boha, protože svatí dostávají svou nepřemožitelnost od Boha, což je zdrojem palčivých muk pro nepřátele. Vždyť je řečeno jak v dobrém smyslu, že horlivost pro tvůj dům mne stravuje,949 tak i ve špatném smyslu, že Boží horlivost proti hrubému lidu stráví jeho nepřátele jako oheň.950 Anebo, i kdyby byla tím ohněm, který sestoupí s nebe, rána, jež postihne při druhém příchodu Kristově pronásledovatele jeho Církve, „až zabije dechem svých úst Antikrista,“ 951 pak nebude posledním trestem pro bezbožníky tento trest, nýbrž až ten, který mají vytrpět pro vzkříšení těla. XX.13 Zda dobu Antikristova pronásledování máme započítat do toho tisíce let Poslední pronásledování Církve, které nastane za Antikrista, bude trvat tři roky a šest měsíců. To je sice krátká doba, ale je nejisté, zda patří do toho tisíciletí, kdy ďábel bude svázán a svatí budou kralovat s Kristem, anebo zda je k tomuto tisíci let přidána a je mimo ně. Ve skutečnosti budou svatí kralovat se svým Králem a vítězit nad přívalem zla i za tohoto posledního pronásledování, kdy ďábel už nebude svázán, aby je mohl pronásledovat ze všech sil. Kdyby se ta doba neměla započítat do tisíce let, takže kralování svatých i ďáblovo věznění by skončily zároveň, pak bychom museli uznat, že za toho pronásledování svatí už nebudou s Kristem kralovat, ale jistě to není pravda, že tehdy, když bude sláva z vytrvání tím větší a věnec vítězství tím hustší, čím prudší bude nápor, by údy nekralovaly spolu se svou Hlavou a nebyly s ní spojeny tím úžeji a odhodlaněji. Proto duše těch, kteří zahynuli již předtím, i těch, kteří zahynou až potom, totiž při tom posledním pronásledování během tří let a šesti měsíců, budou kralovat s Kristem tak dlouho, dokud neskončí smrtelný svět a dokud nepřejdou do toho království, kde už nebude smrti. Proto jejich kralování bude trvat déle než tisíc let ďáblova věznění, protože je třeba k tomu přičíst ještě tři roky a šest měsíců, když ďábel už svázán nebude, anebo je možné odečíst tři roky a šest měsíců od toho tisíce let, a to by znamenalo, že ďáblovo věznění bude trvat o to méně. To tisíciletí, všechna ta léta dohromady, zakončí každá strana jinak a zvlášť.

947

Zj 20,9b Srov. Mt 25,41 949 Ž 69,10 950 Iz 26,11 951 2Te 2,8 948

XX.14 O odsouzení ďábla a jeho následovníků, o tělesném vzkříšení všech mrtvých a o posledním soudu Po zmínce o posledním pronásledování se stručně shrnuje, co vytrpí po posledním soudu ďábel a spolu s ním i obec našich nepřátel. Je psáno: „Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde již je dravá šelma i falešný prorok, a budou trápeni dnem i nocí na věky věků.“ 952 Šelma může znamenat samu bezbožnou obec a její nepravý prorok může být Antikristův obraz. Potom následuje Janovo vidění posledního soudu: „A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizelo nebe i země a už pro ně nebylo místo. Viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách.“953 Poslední soud nastane při druhém, tělesném vzkříšení mrtvých. Až tento soud skončí, tehdy přestane toto nebe i tato země a vznikne nové nebe a nová země. Svět vezme za své proměněním, nikoli úplným zánikem! Pomíjí totiž tvářnost tohoto světa, 954 ale nikoli jeho podstata. Knihami se myslí knihy posvátné, aby se z nich ukázalo, která přikázání poručil Bůh plnit; z knihy života, ve které je zaznamenán život jednoho každého člověka, se pak ukáže, co z toho kdo plnil nebo neplnil. Ta kniha nebude o každém zvláštní, nýbrž jedna pro všechny, ale nemusíme si ji představovat hmotně; spíše Bůh způsobí, že se každý upamatuje na všechny své skutky, dobré i zlé, a s úžasnou rychlostí je postřehne svou myslí, aby svědomí jednoho obvinilo a druhého omluvilo, a tak budou všichni souzeni zároveň i každý bude souzen zvlášť. To Boží působení je nazýváno knihou, protože všechno, na co si lidé vzpomenou, se v něm bude jakoby číst. Aby pak Jan ukázal, kteří mrtví mají být souzeni, velcí i malí, to znamená mocní i prostí, dodává to, co vynechal či spíše odložil: „Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých skutků.“ 955 To se stalo nepochybně dříve, než byli mrtví souzeni. XX.15 Kdo jsou ti mrtví, který vydalo moře na soud, a které mrtvé vydala smrt a peklo Ale kdo jsou ti mrtví, které vydalo moře a kteří v něm byli? Není možné říci, že ti, kdo zahynou v moři, nejsou v říši smrti. Buď zůstávají v moři jejich těla, anebo v moři jsou mrtví dobří a v pekle zlí, ale kdo by tomu věřil? Moře znamená tento svět. Ti, které Kristus nalezne v těle, budou souzeni spolu s těmi, kteří vstanou z mrtvých. Jsou totiž mrtvými nazýváni také živí, jak dobří, 956 tak i

952

Zj 20,10 Zj 20,11-12 954 Srov. 1K 7,31b 955 Zj 20,13 956 Srov. Ko 3,3 953

zlí.957 A jsou jimi nazýváni také proto, že nosí smrtelná těla.958 A bylo řečeno oboje, smrt a její říše, protože smrt vydala dobré, kteří zakusili pouze tělesnou smrt, a protože její říše, to znamená peklo, vydalo zlé, kteří zakusili jak tělesnou smrt, tak pekelné tresty. Není tam zahrnuto předpeklí, protože to je místo zcela oddělené od mučírny bezbožných a nic se v něm netrpí. A k tomu Jan dodává: „Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“959 Názvem smrt a její říše, to znamená peklo, označuje ďábla, který je původcem smrti i pekelných trestů. To je totéž, jako když výše řekl, že jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra. Kniha života není pomůckou pro Boží paměť, aby Bůh na nic nezapomněl a nezmýlil se, nýbrž znamená předurčení těch, kterým bude dán život věčný; není tomu tak, že by to Bůh nevěděl a musel by tu knihu číst; je to naopak jeho neomylné předzvědění o nich, jež je tou knihou života, ve které jsou zapsáni, to znamená předem poznáni. XX.16 O novém nebi a nové zemi Zbývá vyložit, co následuje po odsouzení zlých, kteří půjdou do věčného trápení, a odměně dobrých, kteří půjdou do věčného života. 960 Jan pokračuje: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře už nebylo.“961 Tvářnost tohoto světa vezme za své v plamenech hmotného ohně, podobně jako nastala potopa přívalem hmotné vody. Tehdy shoří a úplně zaniknou vlastnosti porušitelných živlů, které byly přiměřené našim porušitelným tělům, a svět bude proměněn k lepšímu, aby byl vhodně přizpůsoben lidem, jejichž tělo bude rovněž proměněno k lepšímu. Tak dojde k úžasné obnově světa, která bude přiměřená nesmrtelným tělům. Moře bude žárem vysušeno, anebo snad by se dalo říci, že tento svět, zvířený a zmítaný smrtelným životem, který se obrazně nazývá mořem, už nebude takový, jaký býval, a že i moře bude změněno k lepšímu, ale nevzpomínám si, že bych někde četl něco o novém moři. XX.17 O oslavení Církve bez konce po konci A dále: „A viděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje s nebe od Boha, krásný jako mladá nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží s lidmi, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí; a smrti už nebude, ani zármutku, ani nářku, ba ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo. A ten, který seděl na trůně, řekl: Hle, obnovuji všechno.“ 962 To 957

Srov. Mt 8,22 Srov. Ř 8,10 959 Zj 20,14-15 960 Srov. Mt 25,46 961 Zj 21,1 962 Zj 21,2-5a 958

město sestupuje s nebe, protože Bůh je stvořil svou milostí, a sestupuje s nebe od svého počátku, to znamená od té doby, co po čas trvání tohoto světa přichází shůry milost Boží a co skrze lázeň znovuzrození v Duchu svatém, seslaném s nebe, postupně přibývá jeho občanů. Ale po posledním soudu Božím se ukáže jeho sláva tak veliká a nová, že v ní nezůstane ani stopy po tom, co bylo, vždyť i tělo přejde ze staré porušitelnosti a smrtelnosti v novou neporušitelnost a nesmrtelnost. Ve strastech tohoto života každý svatý, který vedl či vede nebo povede tento život, dobře ví, že čím světější jsou jeho tužby, tím hojnější jsou jeho slzy! „Slzy jsou mým chlebem ve dne v noci.“963 A na jiném místě: „Vyčerpán jsem nářkem, každou noc omývám svou podušku pláčem, smáčím své lůžko slzami.“964 Vždyť Bůh má před sebou všechny naše tužby a náš nářek není před ním utajen965 a naše bolest před ním se obnovuje.966 Dokud totiž přebýváme v této schráně, sténáme pod těžkým břemenem, dokud to, co je smrtelné, nebude pohlceno životem,967 a tak máme velký zármutek a neustálou bolest v srdci,968 dokud zbraní smrti a nástrojem bolesti bude hřích.969 XX.18 Co hlásal o posledním soudu Božím apoštol Petr Apoštol Petr ve 3. kapitole svého II. listu neřekl nic o vzkříšení mrtvých, zato řekl toho dost o zničení tohoto světa. 970 Jako starý svět kdysi zašel potopou, tak bude v den posledního soudu zničen ohněm, a to nejen zemský okruh, ale i vzdušná nebesa, a přijde nová země a nové nebe. Bezbožní budou zahubeni, třebaže jejich přirozenost zůstane ve věčných trestech, a svatí budou zachráněni tam, kam nedosáhnou plameny toho požáru, stejně jako kdysi byli zachráněni tam, kam nedosáhly vlny potopy světa, ačkoli se nebudou těch plamenů bát ve své neporušitelnosti a nesmrtelnosti, stejně jako porušitelná a smrtelná těla tří mládenců v ohnivé peci mohla zůstat nezasažena.971 XX.19 Co napsal apoštol Pavel o zjevení Antikrista, po jehož době přijde den Páně Apoštol Pavel napsal,972 že den Páně, to znamená soudný den, nepřijde, odkud nepřijde Antikrist, člověk hříchu a syn záhuby, ten odpadlík a protivník. Zasedne v chrámu Božím a bude pro sebe žádat božskou poctu. Tím chrámem Božím je Církev, protože v troskách Šalomounova chrámu by neseděl a nějaký pohanský chrám by apoštol nenazval chrámem Božím. My však nevíme, co 963

Ž 42,4a Ž 6,7 965 Srov. Ž 38,10a 966 Srov. Ž 39,3b 967 Srov. 2K 5,4; Ř 8,23 968 Srov. Ř 9,2 969 Srov. 1K 15,56; 1J 1,8 970 Srov. 2Pt 3,1-13 971 Srov. Da 3,25 972 Srov. 2Te 2,1-12 964

oddaluje Antikristův zjevný příchod a jakým způsobem skrytě již působí, jako to věděli křesťané v Soluni, ale podle některých výkladů jeho příchod oddaluje neomylný papežský úřad, který brání rozvoji bludů v Církvi.973 Až se Antikrist zjeví, bude pomocí falešných zázraků obelhávat smrtelné smysly pomocí přeludů, aby se zdálo, že dělá, co nedělá, a aby svedl ke lži lidi, kteří uvěří, že se nemohly stát jinak než božskou mocí, neznajíce moc ďábelskou. A Bůh mu propůjčí moc i ke skutečným zázrakům, jaké se staly tehdy za časů Jóbových, když spadl oheň s nebe a strávil početnou čeleď i s ohromnými stády dobytka974 a když se strhla vichřice, která smetla dům a pohřbila jeho syny a dcery. 975 Těmito zázraky, ať již nepravými nebo z dopuštění Božího pravými, budou podle spravedlivého a skrytého soudu Božího svedeni ti, kteří si zaslouží být svedeni, protože neměli lásku k pravdě, aby byli spaseni. A odsouzení budou svedeni a svedení budou odsouzeni na posledním a zjevném soudě skrze Ježíše Krista, Soudce spravedlivého, nespravedlivě odsouzeného. XX.20 Co učil tentýž apoštol o vzkříšení mrtvých Ačkoli apoštol Pavel o budoucím vzkříšení mrtvých ve II. listě Soluňanům pomlčel, avšak v I. listě těmže Soluňanům o tom přece napsal.976 Je otázka, zda ti, které Kristus zastihne živé, až přijde, aby soudil živé i mrtvé, vůbec nikdy nezemřou nebo zda přejdou rychle k nesmrtelnosti skrze smrt v tom okamžiku, kdy budou spolu se vzkříšenými uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Kristu. Není to nemožné, protože v Kristu sice budou všichni oživeni,977 ale nemůže být oživeno, co napřed nezemře,978 třebaže do země už nepřijdou a zemřou jenom na chvíli. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ 979 Nebude to dlouho trvat, stane se tak naráz, v okamžiku.980 Ačkoli bylo řečeno o člověku, „prach jsi a v prach se obrátíš,“ znamená to, že ve smrti se člověk vrátí do toho, čím byl, než začal žít, tj. jako bezduchý bude tím, čím byl, než obdržel ducha. Je oduševnělou hlínoou, kterou nebýval, a bude bezduchou hlínou, kterou býval. Tou jsou všechna mrtvá těla, i když se ještě nerozpadla v prach, a tou budou i jejich těla, zemřou-li, ať zemřou kdekoli, jen když pozbudou života, jehož pak zase nabudou. Podobně se obrací v starobu, co se jednou stane starým, anebo se obrací v nádobu, co se z hlíny stane nádobou. XX.21 Co řekl o vzkříšení mrtvých a o odplatě na soudu prorok Izaiáš 973

Srov. 1J 2,18-19 Srov. Jb 1,16 975 Srov. Jb 1,19 976 Srov. 1Te 4,13-18 977 Srov. 1K 15,22 978 Srov. 1K 15,36 979 Srov. 1K 15,51 980 Srov. 1K 15,52 974

V knize proroka Izaiáše čteme: „Mrtví obživnou a povstanou ti, kdo byli v hrobě, a zaradují se, kdo přebývají na zemi, neboť rosa, která od tebe přichází, je pro ně uzdravením, ale země bezbožných padne.“981 Slova „mrtví obživnou“ se týkají vzkříšení prvního, slova „povstanou ti, kdo byli v hrobě“ se týkají vzkříšení druhého; slova „zaradují se, kdo přebývají na zemi“ se týkají svatých, které Pán zastihne živé na zemi; uzdravením se myslí nesmrtelnost, která je nejdokonalejším zdravím, vždyť nepotřebuje výživu ani se nehojí léčivy. Slova „země bezbožných padne“ znamenají, že těla bezbožných propadnou zkáze a odsouzení; slovo mrtvola (cadaver) má své jméno od slova padat (cadere). Také o soudném dni je tu řeč, prorok Izaiáš napřed dává naději dobrým a potom zastrašuje zlé: „Toto praví Pán: Hle, já k nim přivedu pokoj jako řeku a slávu národů jako rozvodněný potok. Jejich děti budou nošeny na rukou a laskány na kolenou. Jako když matka utěšuje dítě, tak já utěším vás, v Jeruzalémě dojdete potěšení. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje a vaše kosti budou pučet jako mladá tráva. A poznají, že moje ruka je s mými služebníky a že můj hněv plane proti mým nepřátelům. Neboť hle, Pán přijde jako oheň a jeho vozy jako bouře, aby v hněvu vylil svou pomstu a v plamenech ohně svou zkázu. Jeho ohněm bude souzena celá země a jeho mečem každé tělo; a mnoho bude těch, jež Pán zasáhne ranou.“982 Řekou pokoje se rozumí hojnost pokoje zaslíbeného pro dobré, protože většího nad něj být nemůže. Ta řeka napájí nebeskou blaženost a pozemská těla z ní pijí svou neporušenost a nesmrtelnost, sklání se z výše, aby zavlažovala i nížiny, totiž aby lidi postavila na roveň andělům. V nebeském Jeruzalémě, jenž je naší matkou,983 najdeme po strastech a lopotách potěšení, bude nás nosit na rukou a laskat na kolenou jako své děti, blaženost nás vezme do náruče, a tam uvidíme všechno, co nyní nevidíme, več však věříme. Zaraduje se naše srdce, ale i naše tělo bude vzkříšeno; nestane se to, až uvidíme, nýbrž uvidíme, až se to stane. A na jiném místě čteme: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé už nebudou připomínány a nevstoupí na mysl. Radujte se a jásejte stále a stále nad tím co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k radosti a jásotu svého lidu, i já budu nad Jeruzalémem jásat a radovat se ze svého lidu a už nikdy v něm nebude slyšet pláč ani křik.“984 Nejde o tisíc let v hmotném světě, nýbrž podle prorockého obyčeje se zde mísí obrazná řeč s vlastními významy slov, takže opatrná pozornost najde duchovní smysl za cenu určité užitečné a spasitelné námahy, kdežto smyslná lenost a tupá mysl, nevzdělaná a nezkušená, zůstane na povrchu písmen a nebude v nich hledat nic hlubšího. Pán přijde jako oheň, protože pro bezbožné bude jeho příchod trestem; jeho vozy se dají dobře vyložit jako sbory andělů, mnohé zasáhne ranou, a to ranou bude 981

Iz 26,19 Iz 66,12-16 983 Srov. Ga 4,26 984 Iz 65,17-19 982

druhá smrt. Vždyť smýšlení podle těla znamená smrt. 985 Ale je možné vykládat i v dobrém smyslu oheň jako Ducha svatého986 s meč jako slovo Boží s ostřím Starého i Nového zákona.987 Až Pán přijde, všechny národy uvidí jeho slávu, protože všichni zhřešili a potřebují Boží slávu. 988 Ti, kdo byli spaseni, přivedou ze všech národů i z dalekých ostrovů, své bratry jako obětní dar, když budou hlásat slávu Boží, a přivezou je na povozech Boží pomoci. 989 Kde totiž přijde Bůh na pomoc, tam se uvěří, a kde se uvěří, tam se přijde. Jako Izraelité přinášeli obětní dary a zpívali žalmy v domě Božím, tak i Církev tohle činí všude, když přivádí pohany k víře a a bere si z nich kněze a levity novozákonní oběti, už ne podle tělesné původu, nýbrž podle svatosti, která není dobrými se zlými společná. Prorok Izaiáš pak zakončuje svou knihu tím, čím skončí svět: „Až vyjdou, spatří mrtvá těla lidí,990 kteří proti mně zhřešili. Jejich červ neumírá, jejich oheň nehasne, a budou výstrahou pro každé tělo.“991 Mrtvá těla bezbožných sice budou oživena, ale propadnou druhé smrti. Soud, které odloučí dobré od zlých, nastane opravdu až po vzkříšení těla. Neuhasitelný oheň se vztahuje na tělo a neumírající červ na duši, ale tom pojednáme důkladněji na jiném místě o odměnách a trestech, neboť nyní pojednáváme o posledním soudu, který oddělí dobré od zlých. XX.22 Jak svatí vyjdou, aby viděli potrestání zlých Svatí, až vyjdou a spatří mrtvá těla lidí, 992 se nevzdálí tělesným pohybem z místa blaženosti a nepůjdou na místo trestů, aby na vlastní oči spatřili potrestání zlých, nýbrž vyjdou tam věděním. Místo trestů je vnějším místem temnoty u ďábla, 993 kdežto místo blaženosti je vnitřním místem radosti u Pána. Zlí nevejdou na místo blaženosti, aby se ukázali, ale dobří vejdou na místo trestů svým věděním, kterým poznají, co je mimo ně. Ti, kteří budou trpět, nebudou vědět, co se děje na vnitřním místě radosti u Pána, kdežto ti, kteří se budou radovat, budou vědět, co se děje na vnějším místě temnoty u ďábla. Jestliže takto poznávali tyto věci ještě předtím, než se to stalo, proroci ve své smrtelné mysli, protože v ní byl přítomen Bůh, jak by o tom nevěděli nesmrtelní svatí, až se to už stane, když Bůh bude vším ve všem?994

985

Srov. Ř 8,6; Fp 3,19 Srov. L 12,49; Sk 2,3 987 Srov. Mt 10,34; Žd 4,12; Pís 2,5 988 Srov. Iz 66,18; Ř 3,23 989 Srov. Iz 66,19-23 990 Nebo: mrtvá těla mužů. To neznamená, že ženy trestu podrobeny nebudou, nýbrž slovo muži v sobě zahrnuje i ženy, vždyť žena byla stvořena z muže. 991 Iz 66,24 992 Viz pozn. 990 993 Srov. Mt 25,30 994 Srov. 1K 15,28 986

XX.23 Co prorokoval Daniel o Antikristově pronásledování, o Božím soudu a o kralování svatých Daniel předpovídá, že před posledním soudem a věčným kralováním svatých přijde Antikrist. V prorockém vidění spatřil čtyři šelmy, které znamenaly čtvero království, a jak to čtvrté bylo přemoženo králem, v němž poznáváme Antikrista, a jak po nich nastalo věčné království Syna člověka. 995 Ty čtyři říše někteří vyložili jako assyrskou, perskou, makedonskou a římskou. Církev pak bude muset snášet, třebas jenom nakrátko, Antikristovu krutovládu, dokud svatí neobdrží na posledním soudu Božím věčné království. Budou mu vydáni do rukou až do času a dvou časů a poloviny času, 996 to znamená rok a dva roky a půl roku, tedy tři a půl roku. Nejsem si jist, kdo patří mezi deset králů, 997 snad je to celkový počet králů, po kterých Antikrist přijde. A na jiném místě Daniel mluví o záchraně svatých v době největšího soužení a o zmrtvýchvstání těl při všeobecném vzkříšení.998 XX.24 Co se prorokuje o konci tohoto světa a o posledním soudu Božím v Davidových žalmech „Ty jsi na počátku založil zemi, Pane, a nebesa jsou dílem tvých rukou; ta zaniknou, ty však trváš; všechno zvetší jako roucho a vyměníš je jako šat a všechno se změní, ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.“ 999 Není to velkou pošetilostí, říkají-li křesťané, že tento svět pomine, vždyť podoba tohoto světa pomíjí,1000 jeho žádost pomíjí,1001 nebesa i země pominou ohněm. 1002 „Náš Bůh přijde viditelně a nebude mlčet; oheň bude hořet před jeho tváří a okolo něho bude silná bouře; zavolá shůry nebe i zemi, aby rozlišil svůj lid; shromážděte mu jeho spravedlivé i ty, kdo při oběti přijali jeho smlouvu!“ 1003 To se vztahuje na Krista, který přijde s nebe viditelně soudit živé i mrtvé, spravedlivé i nespravedlivé, ačkoli nejdříve přišel ve skrytosti a před soudem mlčel, když byl jako beránek veden k oběti a jako ovce při stříži zůstal bez hlesu, jak o něm prorokoval Izaiáš1004 a jak se to splnilo v evangeliu. Nebem se rozumějí jeho svatí, kteří mají s ním soudit, a zemí se rozumějí ti, kdo mají být souzeni; anebo podle některých nebe se myslí andělé a zemí lidé, anebo ještě podle některých nebe znamená duše a země těla. Rozlišením lidu se myslí totéž co oddělením dobrých od zlých jako ovcí od kozlů. Jeho lid shromáždí andělé. Kdo přijali jeho smlouvu při oběti, jsou ti, kdo plní jeho zákon nad obětí, 995

Srov. Da 7 Srov. Da 7,25 997 Srov. Da 7,24 998 Srov. Da 12; podobně J 5,28-29 999 Ž 102,26-28 1000 Srov. 1K 7,31 1001 Srov. 1J 2,17 1002 Srov. Mt 24,35; 2Pt 3,7 1003 Ž 50,3-5 1004 Srov. Iz 53,7 996

protože milosrdné skutky mají větší cenu než oběti a samy jsou pravou obětí, která získává člověku zaslíbenou odměnu.1005 XX.25 O Malachiášově proroctví, ve kterém se hlásí poslední soud Boží, a že někteří musejí projít očistnými tresty Prorok Malachiáš či Malachiel prorokuje o posledním soudě takto: „Hle, opravdu přijde, praví Pán zástupů, a kdo snese den jeho příchodu či kdo obstojí, až ho spatří? Vždyť on přichází jako oheň taviče a jako louh běliče, i usedne a pročistí stříbro i zlato, pročistí syny Leviovy a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Pánu a budou mu obětovat žertvy ve spravedlnosti a budou se Pánu líbit obětní dary Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů a jako v dřívějších letech. I přistoupím k vám, abych vás soudil, a rychle usvědčím cizoložníky a čaroděje, křivopřísežníky i utlačovatele námezdníků, vdov a sirotků, jakož i ty, kdo převracejí cizinecké právo a mne se nebojí, praví Pán zástupů, neboť já jsem Pán, váš Bůh, a já se neměním.“ 1006 Z těchto slov vyplývá myslím dosti jasně a zřetelně, někteří se dočkají na posledním soudě trestů. 1007 Tyto tresty oddělí od sebe dobré a zlé a očistí skvrny hříchů, zlí budou odděleni od dobrých, takže jejich odloučení a zavržení bude pro ně očištěním, a také dobří budou očištěni utrpením a napříště se sami stanou obětmi ve své plné a dokonalé spravedlnosti. Avšak otázku očistných trestů musíme odložit, abychom se jí později mohli věnovat důkladněji. V synech Leviových a v Judovi a Jeruzalémě musíme spatřovat samu Církev Boží, která se neshromáždila jenom ze Židů, ale i z jiných národů, ne však takovou, jaká je nyní, nýbrž takovou, jaká bude tehdy, když bude posledním soudem očištěna. Bůh se nemění, jako by říkal, zatímco vás proměnila vaše vina k horšímu a moje milost k lepšímu, já se neměním. Rychle usvědčí a potrestá, protože žádné svědky nepotřebuje a protože přijde rychle a nenadále, vždyť vyšetřování bezbožných se odbude v myšlenkách,1008 poněvadž myšlenky budou žalobci i soudci 1009 a Bůh rychle každému obnoví v paměti všechno, aby na základě toho usvědčil a potrestal každé svědomí. XX.26 O obětech, které svatí budou přinášet Bohu a které se mu budou líbit tak, jako se mu líbily za dávných dnů a v dřívějších letech Bůh naznačuje, že už nebude nikoho, kdo by přinášel oběť za svoje hříchy; protože všichni, kdo takto obětují, jsou jistě v hříších, za jejichž odpuštění obětují, aby byli rozhřešeni, až Bůh jejich oběť přijme. Avšak synové Leviovy budou obětovat ve spravedlnosti, tedy nikoli v hříchu ani za hřích, a Juda a 1005

Srov. Mt 25,34-36 Mal 3,1b-6a 1007 Srov. Iz 4,4 1008 Srov. Moudr 1,9 1009 Srov. Ř 2,15 1006

Jeruzalém jako za dávných dnů a jako v dřívějších letech, a proto nejde o návrat starozákonních obětí, vždyť je nepřinášeli ve spravedlnosti, nýbrž v hříších.1010 To dobou jako za dávných dnů a jako v dřívějších letech se myslí doba, kdy žili první lidé v ráji. Tehdy totiž byli čistí a bez jakékoli poskvrny a úhony hříchu a obětovali Bohu sami sebe jako nejčistší oběť. Pak zhřešili a byli za hřích vyhnáni a lidská přirozenost v nich byla odsouzena kromě jediného Prostředníka, neboť nikdo není čistý, ani nemluvně, jehož život na zemi trvá jediný den.1011 Až budou spravedliví očištěni posledním soudem, pak budou bez hříchu a jejich doba bude srovnatelná s dobou před hříchem, kdy lidé žili v ráji v plné nevinnosti a blaženosti. XX.27 O oddělení dobrých a zlých, kterým se naznačuje oddělení na posledním soudě Na jiném místě prorok Malachiáš říká: „Ti budou, praví Pán zástupů, v den, který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím a vyvolím si je, jako si člověk vyvolí svého syna, který mu slouží, a potom uvidíte, jaký je rozdíl mezi spravedlivým a nespravedlivým, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce. Hle, přichází ten den hořící jako pec a sežehne je; i budou všichni bezbožníci a všichni, kdo se dopouštějí nepravostí, slámou a ten přicházející den je spálí, praví Pán zástupů, a nezůstane po nich kořen ani větev. Ale vám, kteří se bojíte mého jména, vzejde Slunce spravedlnosti a budete uzdraveni pod jeho paprsky; i vyjdete a rozběhnete se jako odvázaní býčci a pošlapete nespravedlivé, že budou jako popel pod vašima nohama v den, který připravuji, praví Pán zástupů.“1012 Tento rozdíl mezi odměnami a tresty, který dělí spravedlivé od nespravedlivých, se ukáže až tehdy, když vyjde slunce spravedlnosti a nastane soud, jaký ještě nikdy nebyl. XX.28 Jak se má rozumět zákonu Mojžíšovu duchovně, aby hmotné pojetí nevedlo k odsouzeníhodnému reptání A říká-li tentýž prorok: „Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu nařízení a práva pro všechny Izraelity,“1013 připomíná tyto příkazy i ustanovení v pravý čas, když byl zjevil, že mezi těmi, kdo zákon zachovávají a kdo jím pohrdají, bude velký rozdíl, a zároveň tak činí proto, aby se učili chápat zákon duchovně a nalezli v něm Krista, který jako soudce oddělí dobré od zlých. Kristus totiž říká židům: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; neboť on psal o mně.“1014 Když si zákon vykládali v hmotném smyslu a 1010

Srov. 3M 16,16; Žd 7,27 Srov. Jb 14,4 1012 Srov. Mal 3,17-4,3 1013 Mal 4,4 1014 J 5,46 1011

nevěděli, že jeho pozemská zaslíbení jsou znameními nebeských věcí, upadli do takového reptání, že se odvážili říci: „Blázen je ten, kdo slouží Bohu! Je to k ničemu; co z toho máme, že jsme zachovávali jeho přikázání a že jsme chodili pokorně před tváří Pána zástupů? Proto pokládáme za šťastné bezbožníky, neboť se mají dobře všichni, kdo se dopouštějí nepravostí, a nejsou trestáni, kdo pokoušejí Boha.“1015 A na jiném místě: „Každý, kdo se dopouští zlého, je dobrý v očích Páně a takovým lidem on přeje!“ 1016 K takovým řečem dospěli proto, že si vykládali zákon Mojžíšův hmotně, a ne duchovně, a proto jsou varováni, že na posledním soudu nebudou zlí nijak blažení, ani zdánlivě, nýbrž budou svrchovaně nešťastní; naopak dobří nebudou trpět žádným soužením, ani časným, a budou se těšit věčné blaženosti. Podobně žalmista klesá na mysli, když vidí blahobyt bezbožných,1017 ale nakonec rozřeší tuto záhadu, která nás napadá, když vidíme dobré v neštěstí a zlé ve štěstí, a říká: „Přemýšlel jsem, jak se v tom vyznat, zdálo se mi to těžké, a teprve když vstoupím do svatyně Boží, pochopím, jaký vezmou konec.“1018 Na posledním soudě se ukáže konečné neštěstí nespravedlivých a konečné štěstí spravedlivých a bude to něco docela jiného, než jaký je nynější stav. XX.29 Jak před soudem přijde Eliáš, jehož kázání odhalí taje Písem svatých a způsobí, že Židé se obrátí ke Kristu Když je napomenul, aby nezapomínali na zákon Mojžíšův, protože předvídal, že ještě po dlouhý čas jej nebudou chápat v duchovním smyslu, jak by měli, ihned doložil: „Hle, pošlu vám proroka Eliáše, než přijde den Páně veliký a slavný, on obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům a srdce člověka k jeho bližnímu, abych snad při svém příchodu neranil zemi klatbou.“ 1019 Působením tohoto velikého a podivuhodného proroka Eliáše, který jim vyloží Zákon, uvěří v poslední době před posledním soudem Židé v pravého Mesiáše, to znamená v našeho Pána Ježíše Krista, kterého dříve nenáviděli. Očekává se tedy, že ještě před příchodem Soudce a Spasitele přijde právě ten, o němž se právem věří, že i nyní žije. Až přijde, bude vykládat duchovně Zákon, kterému Židé nyní rozumějí tělesně, aby synové, tj. Židé, chápali Zákon tak, jak ho chápali otcové, tj. proroci, mezi něž patřil i sám Mojžíš; pochopení otců pak povede k pochopení jejich synů, protože otcové a synové jsou si navzájem blízcí.

1015

Mal 3,14-15 Mal 2,17 1017 Srov. Ž 73,2-15 1018 Ž 73,16-17 1019 Mal 4,5-6 1016

XX.30 O tom, že ve starozákonních knihách, kde se čte o budoucím soudu Božím, sice nevystupuje patrně osoba Kristova, ale z některých výroků Božích nepochybně plyne, že je to Kristus O posledním soudě Božím máme ještě mnoho jiných dokladů z božských Písem, a kdybych je všechny sesbíral, bude to příliš dlouhé. Spokojme se tedy s tím s důkazem, že to bylo předpověděno v knihách novozákonních i starozákonních. Ale to, že soud vykoná Kristus, jenž přijde s nebes jako Soudce, není ve starozákonních knihách vyjádřeno tak zřetelně jako v novozákonních. Říká-li se tam, že přijde Pán Bůh, není hned znát, že je to Kristus, protože Pánem Bohem je totiž i Otec i Syn i Duch svatý. Je to znát u proroka Izaiáše, 1020 kde se říká, že „nyní mne posílá Pán Bůh a jeho Duch.“ 1021 Na jiném místě u téhož proroka 1022 je Kristus označen v hebrejském textu jako „můj služebník“ a v řeckém textu jako „Jakub, můj syn, a Izrael, můj vyvolený“.1023 Anebo u proroka Zachariáše, kde Pán zástupů říká, že jej poslal Pán zástupů.1024 Na jiném místě u téhož proroka říká, že vyhladí národy, nepřátelské Jeruzalému, a že na dům Davidův vyleje Ducha milosti a slitování, což je vyhrazeno Bohu, a ještě říká, že k němu, jehož probodli,1025 budou vzhlížet a že nad ním budou naříkat jako nad Jednorozeným a plakat jako nad Prvorozeným; 1026 to znamená, že Židy bude mrzet, co spáchali jejich předkové, ale přece to budou jejich potomci, kteří v ten čas působením Eliášovým uvěří a přijmou Ducha svatého. Nikdo tedy nepopírá, že takový poslední soud, jaký se předpovídá ve starozákonních Písmech, vykoná Kristus. Události nastanou v tomto pořadí: příchod proroka Eliáše, obrácení Židů, pronásledování Antikristovo, soud Kristův, vzkříšení mrtvých, oddělení dobrých a zlých, spálení světa a jeho obnovení. Je třeba věřit, že se to všechno stane, ale jakým způsobem a v jakém pořádku se to přesně stane, o tom nás poučí lépe a úplněji skutečnost a zkušenost. K tomu dílu zbývá připojit ještě dva díly: jedna kniha bude o trestu zlých a druhá o blaženosti dobrých. Kdo smýšlejí pro Boha, ti mají za nejlepší důkaz pro všechny věci, které lidem připadají neuvěřitelné, a přece jsou obsaženy v Písmech svatých, nepochybnou všemohoucnost Boha, o němž s jistotou vědí, že o těch věcech lhát nemohl a že učinit ty věci může. 1020

Srov. Iz 48,12-16 Iz 48,16b 1022 Srov. Iz 42,1-4 1023 Srov. Iz 42,1 1024 Srov. Za 2,8-9 1025 Podle Septuaginty: „jehož tupili“; potupa provázela celé jeho utrpení, když byl zatčen a svázán, když byl odsouzen, když byl na posměch oblečen v purpurový šat a korunován trním, když byl třtinou bit do hlavy a posměšně uctíván pokleknutím, když nesl svůj kříž a když byl na něm ukřižován. Můžeme tedy číst spojeně „jehož tupili a probodli.“ 1026 Srov. Za 12,9-10 1021

XXI. kniha (Má 27 kapitol.) XXI.1 O pořádku rozpravy, ve které pojednáme o věčném trestu zatracených s ďáblem, a to dříve, než pojednáme o věčné odměně spasených u Boha V této knize pojednáme s pomocí Boží podrobněji o tom, jaký bude trest ďábla i všech jeho následovníků, až skrze našeho Pána Ježíše Krista, jenž je Soudcem živých i mrtvých, dojdou náležitých konců obě obce, jedna Boží a druhá ďáblova. O odměně svatých pojednáme v knize následující a poslední. XXI.2 Mohou-li těla být věčná, když je pálí oheň Jako lidská těla, oduševnělá a živoucí, nemusejí podlehnout smrtelnému rozkladu, tak se i mohou uchovat v mukách věčného ohně. Podobně některá zvířátka žijí v žáru ohně nebo v horkých vřídlech, ba jinde ani žít nemohou; takže se dá žít v ohni a necítit bolest, stejně jako žít v ohni a cítit bolest. XXI.3 Je-li záhuba těla nutným důsledkem tělesné bolesti Někteří říkají, že není žádného pozemského těla, hmatatelného a viditelného, jedním slovem z masa a kostí, které by mohlo cítit bolest a zároveň by nemohlo zemřít. Ale odkud to vědí? Neznají totiž jiné tělo než smrtelné a myslí si, že to, co nezkusili, je naprosto nemožné. Bolest není známkou smrti, nýbrž známkou života, a je jisté, že všechno, co trpí, žije, a že není možná bolest jinde než v živé bytosti. To, co trpí, tedy nutně žije, ale není nutné, aby bolest zabíjela, vždyť ani tato naše smrtelná těla nezabíjí každá bolest, ale jen krajní bolest je usmrcuje tehdy, když duše takové krajní bolesti ustoupí a opustí tělo. Tělesná stavba je totiž křehká, a proto není s to vydržet nápor krajní bolesti. Ale tehdy bude duše spjata s takovým tělem a takovým způsobem, že toto pouto nebude přetrženo žádnou bolestí, zrovna jako nebude rozvázáno žádným časem. Vždyť to, co působí bolest, nemusí nutně způsobit i smrt! I když nyní žádné takové tělo neexistuje, které by mohlo vnímat i krajní bolest, a přitom by nemohlo zemřít; tak přece potom bude takové tělo, jaké nyní není, zrovna jako bude i taková smrt, jaká nyní není. První smrt vyhání duši z těla proti její vůli, kdežto druhá smrt udržuje duši v těle proti její vůli; a obě smrti působí stejně, že duše zakouší od svého těla to, co nechce. Vždyť duch, který svou přítomností tělo oživuje a řídí, může cítit bolest, ale zahynout nemůže. Těla zatracených budou mít i tehdy tu vlastnost, kterou nyní mají duše všech. Ostatně tělesná bolest se dotýká více duše než těla, protože tělo vnímá a žije zásluhou duše, takže duše cítí bolest s tělem, duše bývá zklamaná a zarmoucená, když se nesplní její touhy nebo když ztratí to, co získala, a duší cítí bolest i bez těla, jako tomu bylo v případě toho

boháče v pekle, který se trápil v plameni.1027 Tělo však bolest necítí, je-li bezduché, ani ji necítí bez prostřednictví duše, je-li oduševnělé. Plameny tělu způsobí bolest, ale ne smrt, stejně jako tělo působí bolest duši, ale ne smrt. XXI.4 O příkladech z přírody, které nás učí, že se může živoucí tělo v trápení uchovat Jak napsali badatelé v oboru zoologie, salamandr žije v ohni. A některé hory na Sicílii odpradávna až dodneška hoří plameny a zůstávají neporušeny. To dokazuje, že všechno, co hoří, se ohněm nestravuje. Tak ani všechno, co cítí bolest, nemusí ještě zemřít. Vždyť kdo jiný než Bůh, jenž je Stvořitel světa, dal pavímu masu tu vlastnost, že se nezkazí? Když jsem o tom slyšel, tak jsem tomu nevěřil, a proto, když mi v Karthágu předložili vařené paví maso, odkrojil jsem z něho kousíček a dal jsem ho schovat, a když mi ho přinesli po dlouhé řadě dní, za kterou by se každé jiné vařené maso zkazilo, vůbec nezapáchalo. Dal jsem je opět schovat a po více než třiceti dnech jsem zjistil, že zůstalo nezměněno, a nejinak tomu bylo po roce až na to, že seschlo a ztuhlo. A kdo dal slámě takovou chladicí schopnost, že uchová sníh, který jí pokryjeme, a zároveň takovou výhřevnou schopnost, že urychlí zrání nezralých jablek? A co sám oheň? Co on spálí, to zčerná, ačkoli je jasný, a všechno, co ošlehává, odbarvuje, ačkoli sám je barevný, a zářící řeřavinu obrací ve špinavý uhel a šedý prach. Ale kameny naopak, rozžhavené jeho žárem, také zesvětlejí, a čím on je červenější, tím ony jsou bělejší. A třebaže světlu je přiměřené, co je bílé, zrovna jako tmě je přiměřené, co je černé, tak dříví a kamení jsou sice věci různé, ale nejsou protikladné jako bílá a černá barva, a přece oheň první dává kamenům a druhou polenům, když jedny svým žárem rozjasňuje a druhé zatemňuje, a přitom u kamenů by byl neúčinný, kdyby se neživil dřívím. A co uhlí? Není bílé, nýbrž černé; nabývá kruchosti, neboť je tak křehké, že i pod lehkým úderem se láme a pod nepatrným tlakem se drobí, a přitom je tak pevné, že je nezkazí žádné vlhko, takže uhly zakopané ve vlhké zemi, kde by dřevo shnilo, vydrží dlouho bez porušení a nepodléhá puchření, a to působením ohně, který věci porušuje. A co vápenec? Zbělá v ohni, kde jiné věci zčernají, a při hašení vodou, která jiné rozpálené věci ochlazuje, se vápno naopak rozpaluje, jako by oheň, který je v něm skrytý, byl neviditelnou duší viditelného tělesa. A co magnet, který podivuhodně přitahuje železo? A přiloží-li se k magnetu diamant, nepřitahuje železo, a jestliže je už přitáhl, pak je hned pustí. 1028 Magnet se dováží z Indie; ale přestáváme-li se tomu divit my, když tyto věci známe, čím spíše se tomu už nediví oni, od nichž přicházejí. XXI. 5 Jak mnoho je věcí, jejichž příčinu poznat nedovedeme, a přece jsou nepochybně pravdivé 1027 1028

Srov. L 16,24 Srov. Plinius Starší (+ 79): Naturalis historia 37,461. Jde o přírodovědeckou encyklopedii starověku.

Když nevěřícím kážeme o minulých, přítomných či budoucích zázracích Božích, které jim nemůžeme dát ohmatat, chtějí, abychom jim tyto věci alespoň vysvětlili, a když ani to nemůžeme, protože přesahují schopnosti lidské mysli, pokládají naše slova za nepravdivá. Ale přitom sami jsou nám dlužni jejich vysvětlení, a tak by měli uznat, že není-li možné něco vysvětlit, pak to ještě neznamená, že se to nestalo nebo nestane. Uvedu jenom některé příklady: V Agrigentu na Sicílii prý mají sůl, která se v ohni rozpouští jako ve vodě, kdežto ve vodě praská jako v ohni.1029 V Arkádii1030 se vyskytuje kámen asbest, který má svůj název od toho, že je-li jednou zapálen, už nemůže být uhašen. V Garamantech v Libyi prý je pramen, který je ve dne ledový, že se z něho nelze napít, a v noci vařící, že do něho není možné sáhnout. 1031 Jakési egyptské fíkové dřevo na rozdíl od jiného dřeva na vodě neplave, ale potopí se a po určité době se zase vynoří na hladinu, ačkoli se mělo nasáklou vlhostí stát ještě těžším a zůstat na dně.1032 Perský kámen pyrit působí na ruce spáleninu, když ho člověk silněji stiskne.1033 V Epiru je studánka, jejíž vodou se dají hořící pochodně uhasit, jako každou jinou vodou, ale pochodně v ní zhaslé na rozdíl od jiných zase vzplanou.1034 Takových současných zeměpisných jevů je mnoho a nemohu se jimi podrobně zabývat. Ale tihle nevěřící rozumáři, kteří nechtějí věřit svatým Písmům a nepokládají je za božská, protože obsahují neuvěřitelné věci, ať vysvětlí všechny ty známé zázračné věci, o kterých jsme se zmínili a kterým by věřili ještě méně než našemu slovu, kdyby o nich nevěděli. Kdybychom totiž podobně, jako když tvrdíme, že živá lidská těla budou věčně hořet i trpět, tvrdili také, že bude sůl, která se bude v ohni rozpouštět jako ve vodě, kdežto ve vodě bude praskat jako v ohni, kdo z nich by nám věřil? Všemohoucí Bůh tvoří všechna svá podivuhodná díla svým rozumem, který přesahuje náš rozum, a při mnohých věcech nevíme jistě, co jimi zamýšlí, ale naprosto jistě víme, že nic z toho, co zamýšlí, není pro něho nemožné a že nemohoucnost a lež je u něho nemyslitelná. Proto věříme i jeho předpovědím, i když před takovými skutky Božími selhává logika lidského rozumu i jazyka. XXI.6 O tom, že všechny divy nejsou od přírody, ale že některé jsou dílem lidského důmyslu, avšak většinou jsou uměle nastraženy od zlých duchů

1029

Gajus Julius Solinus žil ve 3. nebo 4. stol. a byl římským gramatikem a kompilátorem naučných děl. Jeho hlavním dílem je spis De mirabilibus mundi (známý též pod názvem Collectanea rerum memorabilium nebo Polyhistor). Srov. Polyh. 11. 1030 Gajus Julius Solinus, Polyh. 13. Asbestos = neuhasitelný. Asbest, česky osinek, je nehořlavý a do jisté míry žáruvzdorný minerál, odolný proti kyselinám i zásadám. 1031 Gajus Julius Solinus, Polyh. 32. 1032 Gajus Julius Solinus, Polyh. 35. 1033 Gajus Julius Solinus, Polyh. 40. Pyrit, česky kyz železný, je nerost páchnoucí po síře a při otloukání jiskřící. 1034 Plinius II, 102, 228

Namítnou-li, že jednou byla nebo ještě je jedna Venušina svatyně, kde hoří na stojanu pod širým nebem svítilna, kterou žádný déšť ani vichr neuhasí, pak to řeknou asi proto, aby nás dostali do úzkých. Odpovíme-li, že se tomu věřit nemá, oslabíme zprávy o divech; a připustíme-li, že je možné tomu věřit, posílíme víru v pohanská božstva. Ale my nejsme povinni věřit všemu, co obsahují pohanské dějiny,1035 věříme však, chceme-li, těm zprávám, které nejsou v rozporu s knihami, kterým jsme nepochybně povinni věřit. K té nehasnoucí svítilně můžeme přidružit celou řadu zázraků, které vykouzlilo umění lidské i umění kouzelnické zlých duchů, kteří působí buď skrze lidi nebo sami. Někdo sestrojil v té svítilně nějaký mechanismus nebo jde o nějaké lidské kouzlo s pomocí zlého ducha nebo pod Venušiným jménem způsobil takové kouzlo některý zlý duch sám. Zlí duchové mohou být a bývají od lidí přilákáni znameními, která se shodují s jejich zálibami, jako jsou rozličné kameny, byliny a dřeva nebo zvířata nebo zaříkání a kouzla. Aby je však lidé vábili, napřed je zlí duchové velice chytře a prohaněn svádějí sami a vdechují jim do srdce neviditelný jed a projevují jim naooko svoje přátelství a ojediněle z nich činí své učedníky a zároveň učitele mnohých dalších. Člověk by totiž bez jejich pomoci nemohl vědět, co má který z nich rád, před čím má hrůzu, co ho přivábí a co ho přinutí, a právě této jejich pomoci vděčí za svůj původ kouzelnictví. Nejvíce však zlí duchové ovládnou lidská srdce, vezmou-li na sebe podobu andělů. 1036 Ale oč mocnější než zlí duchové jsou dobří duchové, totiž andělé Boží, a oč mocnější než dobří duchové je sám Bůh, jejich Stvořitel a Pán! A sám člověk dokáže svým důmyslem mnoho podivuhodných věcí, kterým se říká méchanémata, takže kdo to nezná, vidí v tom božské divy. Oč více tedy může Bůh vykonat věci, které jsou pro nevěřící neuvěřitelné, ale pro jeho moc snadné! Bůh pak s moudrostí v konání, přikazování i dopouštění užívá všech věcí stejně podivuhodně, jako je podivuhodně stvořil.

XXI.7 O tom, že u zázraků je nejvyšším důvodem víry Stvořitelova všemohoucnost Proč by tedy Bůh nedovedl dokázat jak toho, aby těla mrtvých vstala, tak i toho, aby těla zavržených trestal věčný oheň? Vždyť on stvořil svět, který je sám o sobě nepochybně větším a vzácnějším zázrakem než všechny ostatní divy, jimiž je naplněn na nebi i na zemi, ve vzduchu i ve vodách. Ale tihle lidé, kteří sice věří v Boha, který stvořil svět i bohy, jejichž prostřednictvím svět řídí, ba nepopírají ani zázraky samovolné či kouzelnické nebo je dokonce hlásají, ale o 1035 1036

Srov. XVIII,18. Srov. 2K 11,14

agrigentské soli říkají, že jde o přirozenou sílu a že plyne z její vlastní povahy, když v ohni taje a ve vodě praská. A přece je to spíše proti přírodě, která nedala schopnost rozpouštět sůl ohni, nýbrž vodě. Podobně vysvětlují i ostatní podivuhodné přírodní jevy, jako je například garamantský pramen. Ale všechny přirozenosti stvořil Bůh a v jeho moci a vůli najdeme hlubší vysvětlení. Vždyť on není všemohoucí pro nic jiného, než pro svou moc učinit všechno, co jen chce. A nemá se lehkomyslně věřit více lidem, kteří nebyli poučeni od Boha a mohou se snadno mýlit, než se věří Bohu Stvořiteli. A věříme-li zprávám lidí, například v cestopisech, pak jim nevěříme natolik, abychom o nich nepřipouštěli žádnou pochybnost kromě těch, o kterých se můžeme snadno přesvědčit, například jak vápno vře ve vodě, jak magnet přitahuje železo nebo jak sláma tak studí, že chrání sníh před rozpuštěním, ale tak hřeje, že urychluje zrání jablek. Přece však všemohoucí Bůh může učinit a učiní věci, které sám předpověděl, třebaže se lidem zdají nemožné, a to je tím nejlepším zdůvodněním, aby nevěřící uvěřili věcem neuvěřitelným. XXI.8 O tom, že není proti přírodě, objeví-li se na nějaké věci, jejíž přirozenost je známa, něco odchylného od toho, co o ní bylo známo Jestliže lidské tělo bylo před hříchem jiné, nemuselo zakusit smrt, a pod hříchem je jiné, musí zakusit smrt, a po zmrtvýchvstání bude jiné. Budou-li těla zavržených stále hořet a přece nezemřou, nebude to s ním stejné jako nyní. A nebude to proti přírodě, protože jak může být proti přírodě něco, co se děje podle vůle Boží? Vždyť přirozeností každé jednotlivé stvořené věci je jistě vůle jejího velikého Stvořitele. Zázrak se tedy neděje proti přírodě, jak se nám to zdá, nýbrž proti našemu poznání přírody. Ale zlí duchové se snaží lidskou duši, hodnou takového trestu, zaplést do sítě hříšné zvědavosti, a proto ji někdy svým vnuknutím uvádějí v omyl. Ačkoli Stvořitel přírody neuspořádal nic tak přesně jako dráhu hvězd a nic nespoutal zákony tak určitými a stálými, přece i hvězdy mohou změnit svou velikost a tvar, ba dokonce svou řádnou a zákonnou dráhu.1037 V božských knihách čteme, že i samo slunce se zastavilo, když Jozue, syn Núnův, o to požádal Boha, dokud vítězně neskončil započatý boj, 1038 ba dokonce se obrátilo i nazpět na znamení toho, že králi Ezechiášovi bylo přidáno patnáct let života.1039 A řeka Jordán se na horním toku zastavila a na dolním tekla dál, když tudy šel národ Boží pod vedením Jozuovým 1040 a když tudy 1037

Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik, zaznamenal ve svém díle „O původu římského národa“, že Venuše, které Plautus říká Večernice a Homér Hesperos, změnila svou barvu, velikost, tvar i dráhu za krále Ogyga, jak sdělili matematici Adrastos z Kyziku a Dion Neapolský, a že nic takového se nestalo nikdy předtím ani potom. 1038 Srov. Joz 10,12-14 1039 Srov. Iz 38,4-8 1040 Srov. Joz 4

procházeli proroci Eliáš a Elizeus.1041 Ať si tedy ti, kdo nevěří, ze své znalosti přírody nemyslí, že na žádné věci se nemůže zásahem Božím uskutečnit něco jiného, než co na její přirozenosti shledali svou lidskou zkušeností! Ostatně i to, co znají o přírodě všichni, je neméně podivuhodné, například jak v nesčetném množství lidí má každý při podobné přirozenosti takový obličej, že se nepodobá ostatním, abychom jednoho rozeznali od ostatních. Jako pro Boha nebylo nemožné stvořit podstaty, které chtěl, tak ani nyní mu není nemožné jakkoli je změnit. Z toho roste celý les úkazů, znamení, divů a zázraků; a kdybych je chtěl sesbírat a vypočítávat, nebralo by to žádného konce. XXI.9 O pekle a o tom, jakého druhu budou věčné tresty Bůh řekl o věčném trestu zatracených ústy proroka: „Jejich červ neumírá a jejich oheň nehasne.“1042 Pán Ježíš v evangeliu na jednom místě neváhá povědět stejná slova třikrát.1043 Tělo bude hořet ohněm neuhasitelným a duch bude sžírán červem neumírajícím, nebude chybět bolest tělesná ani bolest duševní. Oheň se vztahuje na tělo a červ na duši. Při tělesné bolesti bude trýzněn i duch pozdní a neplodnou lítostí. Povahu těch trestů ukáže jasně a zřetelně sama skutečnost, až bude vědění svatých tak veliké, že k poznání těch trestů nebudou potřebovat zkušenost, protože jejich moudrost, která bude plná a dokonalá, sama postačí k jejich poznání.1044

XXI.10 O tom, zda pekelný oheň, je-li hmotný, může svým dotykem pálit zlé duchy Bude-li pekelný oheň hmotný, ubližující dotykem, aby mohl trýznit tělo, jak v něm dojdou trestu zlí duchové? Půjde totiž o jeden a týž oheň, který bude nástrojem trestu pro lidi i zlé duchy, jak říká Kristus: „Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům.“ 1045 Nehmotní duchové mohou být trestáni hmotným ohněm, podobně jako lidské duše, které jsou také nehmotné, mohly být uzavřeny do hmotných těl. Zlí duchové, kteří tělo nemají, budou vázáni na hmotný oheň podivuhodným a nevýslovným způsobem, podobně jako duše je svázána s tělem a tvoří s ním člověka. Duchové bez těla budou hořet v pekle tak, jako hořel v pekle ten boháč, který se trápil v plameni,1046 ačkoli šlo o duši bez těla. Peklo, které se nazývá

1041

Srov. 2Kr 2,8.14 Iz 66,24; srov. Sir 7,19 (Trestem bezbožného těla je oheň a červ.) 1043 Srov. Mk 9,42-48 1044 Srov. 1K 13,9-10 1045 Mt 25,41 1046 Srov. L 16,19-31 1042

ohnivým a sirným jezerem,1047 je skutečně ohněm hmotným, který pálí jak lidská těla s dušemi nebo jen lidské duše zavržených, tak i zlé duchy bez těla. XXI.11 Vyžaduje-li spravedlnost, aby trvání trestu nebylo delší, než trval hřích Někteří pokládají za nespravedlivé, aby byl kdo za sebevětší spáchané hříchy, které třebas trvaly jen kratičký čas, pokutován věčným trestem. Ale kde zákonná spravedlnost dbá o to, aby každý byl trestán jen po takovou dobu, za jakou svůj trestný čin spáchal? Cicero1048 píše, že zákony stanoví osmero trestů: pokutu, vězení, bití, odplatu stejným, ztrátu cti, vyhnanství, smrt a otroctví. Který z těchto trestů může být úměrný trvání zločinu, aby každý byl potrestán jen po krátkou dobu trvání jeho zločinu? Leda snad odplata stejným, která má za cíl, aby každý vytrpěl totéž, co sám spáchal. Ostatní tresty sice nemohou být věčné, protože ani pozemský život netrvá věčně, přesto však trvají úměrně velikosti spáchaného zločinu s výjimkou smrti, která sice trvá krátce, ale zločince vyřazuje ze společnosti živých už navždy. A jako se lidé odstraňují z této smrtelné společnosti trestem první smrti, tak se odstraňují lidé z oné nesmrtelné společnosti trestem druhé smrti. A jako zákony této smrtelné společnosti už nedokáží, aby někdo popravený byl do ní povolán zpět; tak ani zákony oné nesmrtelné společnosti už nepřipouštějí, aby byl povolán do života věčného někdo, kdo byl potrestán druhou smrtí. Říká-li Kristus, že nám naměří takovou měrou, jakou budeme měřit my,1049 pak nejde o stejnou míru se zřetelem k času, nýbrž se zřetelem k odplatě, aby ten, kdo zlo způsobil, zlo také trpěl, třebaže nikoli stejné, jaké sám způsobil. XXI.12 Jak veliký byl první hřích, pro který musí stihnout věčný trest všechny, kteří zůstanou mimo milost Spasitelovu Ačkoli věčný trest připadá lidskému citu tvrdý a nespravedlivý proto, že při nynější křehkosti smrtelných smyslů chybí člověku smysl pro hlubokou a čistou moudrost, takže se nemůže domyslet, jaké bezpráví bylo spácháno v prvotním hříchu, přece je možné říci toto: Čím blíže byl člověk Bohu, tím více se od něho vzdálil; čím více se těšil člověk darům Božím, tím bezbožněji Boha opustil; čím více v sobě zahubil dobro, které mohlo být dobrem věčným, tím více se stal hoden věčného zla. Lidský rod byl odsouzen ve svém celku, protože ten, který spáchal prvotní hřích, byl potrestán i se svým potomstvem, a tak celý kmen trpí se svým kořenem a od spravedlivého a zaslouženého trestu nemůže být 1047

Srov. Zj 20,10 Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dále soudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900 dopisů) a několik básní. 1049 Srov. L 6,38 1048

osvobozen nikdo jinak než milosrdnou a nezaslouženou milostí. Na jedněch se ukazuje, co zmůže milosrdná milost, a na druhých, co znamená spravedlivý trest. Kdyby všichni byli odsouzeni ke spravedlivému trestu, na nikom by se nezjevila milosrdná milost, a kdyby naopak byli všichni přeneseni ze tmy do světla, na nikom by se nezjevil spravedlivý trest. Mnohem více lidí okouší spravedlivý trest než milosrdnou milost, aby tak bylo zjevné, co by patřilo všem. A přece, kdyby tak Bůh Soudce naložil se všemi, nikdo by neměl právo kárat spravedlnost trestajícího, a jsou-li mnozí před tím zachráněni, o to větší mají důvod vzdávat díky za nezasloužený a zadarmo daný dar Boha Spasitele. XXI.13 Proti náhledu, že zločinci jsou po smrti trestáni proto, aby byli očištěni Podle názoru platoniků sice žádný hřích není ponechán bez trestu, ale všechny tresty mají za cíl polepšení, ať jsou uloženy zákony lidskými nebo božskými nebo ať jsou uloženy na tomto světě za života nebo na onom po smrti, je-li kdo ušetřen nebo trpí takovým způsobem, že se nenapraví. Nepřipouštějí proto po smrti jiné tresty než očistné, a to některým vyšší živlem než je země, totiž vodou, vzduchem a ohněm. Někteří jsou rozpjati ve vzduchu, jiní jsou na dně dravého proudu a třetí pálí oheň.1050 My však vyznáváme, že jisté očistné tresty jsou i v tomto životě pro ty, kdo se jimi napraví, a všechny ostatní tresty, ať už časné nebo věčné, se ukládají za hříchy minulé nebo současné, anebo proto, aby byly utuženy ctnosti a odvráceny neřesti, a to všechno podle toho, jak má být s kým nakládáno podle božské prozřetelnosti prostřednictvím lidí nebo andělů dobrých či zlých. Utrpí-li někdo z něčí nevědomosti, nespravedlnosti nebo nešlechetnosti něco zlého, pak hřeší ten člověk, který se toho doustí, ale nehřeší Bůh, jenž to ve svém skrytém, avšak spravedlivém úradku dopouští. Co se týče časných trestů, jedni je trpí v tomto životě, jiní až po smrti, někteří na tomto světě i na onom, ale za všech okolností se tak děje před posledním soudem. Leč věčné tresty, které začnou po tomto soudě, nebudou uloženy těm, kteří po smrti už zakoušejí časné tresty, neboť některým se odpouští to, co se v tomto věku neodpouští, až ve věku budoucím, aby pak už nebyli potrestáni věčným trestem .1051 XXI.14 O časných trestech na tomto světě, jimž je lidský život vystaven Ale těch, kteří netrpí žádné tresty na tomto světě, nýbrž jenom na onom, je velice málo. Vyskytují se jednotlivci, kteří až do pozdního stáří nebývají nemocní a nic netrpí a mají klidný život, ale přesto je celý jejich život už sám sebou trestem, protože lidský život na zemi je napořád zkouškou. 1052 Nemalým trestem je nevědomost, která je právem pokládána za nežádoucí, a děti jsou 1050

Srov. Vergilius, Aen. VI, 733nn. Srov. Mt 12,32 1052 Srov. Jb 7,1 1051

donucovány bolestnými tresty, aby se naučily čtení nebo řemeslu, a samo učení je pro ně takovým trestem, že někdy raději snášejí ty tresty, které je mají k učení dohnat, než aby se učily. Vůbec „na synech Adamových spočívá těžké jho ode dne, kdy vyjdou z těla své matky, až do dne, kdy jsou pochováni do země, která je matkou všech.“1053 Musí se to splnit tak dalece, že i maličcí, zproštění v lázni znovuzrození úvazku dědičného hříchu, který jediný je tížil, snášejí útrapy. XXI.15 O tom, že každý skutek milosti Boží, jež náš vytrhuje z propasti starého zla, patří do oblasti nového budoucího života Těžké jho, které spočívá na bedrech synů Adamových ode dne, kdy vyjdou z těla své matky, až do dne, kdy jsou pochováni do země, která je matkou všech,1054 nese s sebou i to úžasné zlo, že vidíme, jak v důsledku prvotního hříchu v ráji se nám stal tento život trestem a že všechno, co se s námi děje skrze Nový zákon, patří výhradně do oblasti nového budoucího života. Obdrželi jsme záruku a nyní žijeme v naději, že jedou dosáhneme toho, čeho se tato záruka týká. Duchem proto umrtvujme skutky těla, 1055 neboť Pán zná ty, kdo jsou jeho,1056 a všichni, kdo se dávají vést Duchem Božím, jsou synové Boží,1057 ale nikoli od přírody, nýbrž z milosti. Neboť jediný přirozený Syn Boží se stal z milosrdenství pro nás a pro naši spásu Synem člověka, abychom se my, přirození synové člověka, stali skrze něho z milosti syny Božími. On totiž zůstává neproměnný a podržuje svoje božství, ale když přijal naši přirozenost a stal se účastníkem naší slabosti a smrtelnosti, učinil tak proto, abychom se stali účastníky jeho bezhříšnosti a nesmrtelnosti a přestali být hříšnými a smrtelnými. To se však nestane, dokud nedosáhneme míru v této válce těla proti duchu a ducha proti tělu, který vede naše přirozenost sama se sebou, protože nechtěla žít v míru s Bohem. Je lepší zápasit s neřestmi, než jim bez odporu podlehnout, a je lepší válka v naději na věčný mír než poddanství bez nejmenší naděje na osvobození. XXI.16 Kterým zákonům milosti podléhají znovuzrození všeho věku Milosrdenství Boží je nesmírné. Člověk je ve svém prvním věku jako nemluvně bez nejmenšího odporu poddán tělu; ve svém druhém věku jako dítě ještě jeho rozum nezahájil tento boj a je v područí neřestných požitků a jeho křehká mysl ještě nemá pochopení pro božská přikázání; avšak přijme-li svátosti, pak i kdyby opustil svět v tom útlém věku, nebude určen pro tresty věčné, ani pro tresty očistné, protože jeho duchovní znovuzrození postačí k tomu, aby mu po smrti 1053

Sir 40,1 Viz výše pozn. 1053 1055 Srov. Ř 8,13 1056 Srov. 2Tm 2,19 1057 Srov. Ř 8,14 1054

nebylo na škodu to, co mu kromě smrti způsobilo zrození tělesné. Když však dospěje do věku, kdy už bude chápat božská přikázání, musí se dát do boje s neřestmi a vést jej rázně, aby ho nesvedly na cestu hříchu a zavržení; dokud návykem vítězit nezesílí, dají se přemáhat lehčeji a ustupují; až budou zvyklé vítězit a poroučet, pak se dají přemoci jen těžko. Zákazem zákona roste a rozmáhá se touha po hříchu, až dojde k přestoupení zákona, ale neřesti může přemáhat láska k Bohu, kterou udílí jen Bůh sám a to jedině skrze Prostředníka mezi sebou a lidmi, člověka Ježíše Krista,1058 který se proto stal účastníkem našeho lidství s jeho slabostí a smrtelností, aby nás učinil účastníky svého božství. Velice málo je těch, kteří od své dospělosti nepáchají žádné těžké hříchy, ani žádostí ani skutkem, nýbrž z veliké štědrosti pomáhajícího Ducha potlačí všechno, co by je mohlo tělesnou rozkoší ovládat. Největší počet je těch, kteří napřed podlehnou náporu neřestí a přikázání přestoupí, ale pak se utíkají k pomáhající milosti, aby konali pokání, bojovali a zvítězili, podrobujíce svou mysl Bohu a nadřazujíce ji tělu. Kdo tedy chceš uniknout věčným trestům, dej se nejen pokřtít a přejdi od ďábla ke Kristu, ale také hledej ospravedlnění v Kristu! Pak neočekávej žádné očistné tresty kromě těch, které budou předcházet poslední soud. Kdo se však dostane do věčného ohně, nechť ví, že bude odstupňován podle různosti zlých skutků a jeho žár se bude měnit podle trestu jednoho každého nebo bude hořet sice stejnoměrně, ale všichni ho nebudou pociťovat stejně nepříjemně. XXI.17 O domněnce, že u nikoho nepotrvá trest na věky Vidím, že nyní budu mít co dělat s našimi stoupenci lidskosti, s nimiž budu muset jednat šetrně. Ti nechtějí věřit, že všechny ty lidi, kterým nejspravedlivější Soudce uložít věčný trest pekelného trápení, od něho zase osvobodí po uplynutí určité lhůty, delší nebo kratší podle velikosti každého hříchu. Origenes1059 byl ještě soucitnější, neboť věřil, že i sám ďábel a jeho andělé budou z těch muk vysvobozeni a přidruženi ke svatým andělům, třebas po trestech těžších a delších. Takové názory Církev právem zavrhla, protože tito hlasatelé milosrdenství bloudí ve svém citu lidskosti: u lidí odsouzených na posledním soudě věří v časné tresty a představují si, že dříve nebo později budou osvobozeni. Jestliže tato domněnka je dobrá a pravdivá proto, že je milosrdná, bude asi tím lepší a pravdivější, čím je milosrdnější. A přece se ukazuje, že 1058

Srov. 1Tm 2,5 Jde spíše o názory pozdějších origenistů, neboť Origenes vytrpěl mučednickou smrt v r. 235 a názory origenistů byly poprvé odsouzeny v devíti bodech až v r. 543 ediktem císaře Justiniána a pak v r. 553 na konstantipolském koncilu. Origenistické učení o apokatastazi nezná věčné tresty pro hříšníky, nýbrž jen tresty časné, očišťující, ba nezná ani konečné završení, protože zastává názor o pluralitě po sobě jdoucích světů, takže na konci tohoto světa po apokatastazi opět dojde k hříchu, neboť věčné (!) a nesmrtelné lidské duše mají stále svobodnou volbu, znovu zhřešení, Bůh je obleče hmotnými těly a celý příběh začne znovu. Bída a blaženost se neustále střídá a v určitých dlouhých obdobích se uskutečňuje opět a opět věčný návrat z bídy do blaženosti a naopak. Z toho vyplývá, že nejen trest zavržených netrvá věčně, ale ani odměna blažených nebude věčná. 1059

bloudí od správných slov Božích tím zrůdněji a zvráceněji, čím si připadají jemnocitněji. XXI.18 O domněnce, že na posledním soudu na přímluvu svatých nebude zatracen žádný člověk Někteří lidé, ačkoli zdánlivě chovají Písma svatá v úctě, přičítají Bohu ještě mnohem větší milosrdenství k lidskému rodu, když říkají, že o zlých a nevěřících lidech sice božská ústa předpověděla, čeho jsou hodni, ale jakmile dojde k poslednímu soudu, převládne milosrdenství; tehdy prý milosrdný Bůh je daruje prosbám a přímluvám svých svatých. Vždyť jestliže se za ně modlili tehdy, když od nich snášeli pronásledování, oč více za ně budou prosit potom, až je uvidí ponížené a prosící na kolenou. Bůh pak vyslyší tolik a takových svých synů, když při jejich svatosti na nich neshledá nic, co by bylo jejich modlitbě na překážku. Odvolávají se na slova žalmu, že Bůh nezapomene na smilování ani v hněvu nezadrží své milosrdenství,1060 a říkají, že Bůh se sice hněvá na všechny, kdo nejsou hodni věčné blaženosti a uloží jim na soudu věčné tresty, avšak v hněvu svoje milosrdenství nezadrží. Tak hrozba Božího soudu sice není lživá, ale neodsoudí nikoho, podobně jako pohrůžka městu Ninive, která byla vyřčena bezpodmínečně, se nesplnila.1061 V řádu pravdy si ji zasloužili, ale v řádu milosrdenství byli ušetřeni. Ti, kdo takto smýšlejí, snad mají lidský soucit, ale především mluví ve vlastním zájmu, protože se zřetelem k obecnému Božímu milosrdenství k celému lidskému rodu si slibují beztrestnost pro své zkažené mravy. XXI.19 O těch, kteří slibují beztrestnost všech hříchů i bludařům vzhledem k přijímání Těla Kristova Také jsou lidé, kteří slibují osvobození od věčného trestu pouze těm, kdo byli obmyti křtem Kristovým a kdo přijímají jeho Tělo, ať žijí jakkoli a v jakémkoli bludu nebo bezbožnosti. Odvolávají se přitom na slova Kristova, že kdo bude jíst z Chleba živého, jenž sestoupil s nebe, nezemře, ale bude žít na věky.1062 XXI.20 O těch, kteří neslibují shovívavost všem, ale pouze těm, kdo se znovuzrodili v katolické Církvi, i když později upadli v řadu hříchů a bludů Jsou i lidé, kteří shovívavost neslibují všem, kdo přijali svátost Kristova křtu a jeho Těla, ale jenom katolíkům, i kdyby žili špatně. Říkají, že svátostí křtu Kristova a přijímáním svátostného Těla Kristova jsou včleněni do (mystického) Těla Kristova.1063 I kdyby snad později upadli do bludu nebo dokonce do 1060

Srov. Ž 77,10 Srov. Jon 3,4 1062 Srov. J 6,50-51 1063 Srov. 1K 10,17 1061

pohanského modlářství, přece nezemřou na věky, ale dříve či později dojdou života věčného, protože jejich bezbožnost nemá vliv na jejich věčnost, nýbrž jenom na trvání a velikost jejich trestů.

XXI.21 O domněnce, že ti, kdo vytrvají v katolické víře, budou pro tento dobrý základ víry spaseni, i když povedou docela špatný život a zaslouží proto, aby hořeli Jsou lidé, kteří slibují spásu jenom těm, kdo vytrvají v katolické víře až do konce,1064 i když v ní žijí špatně, a to pro zásluhy Kristovy, ačkoli budou předtím budou potrestáni ohněm, ale pak budou osvobozeni. Říkají, že každý katolický křesťan má základ v Kristu, a tento základ nemá žádná sekta, oddělená od jednoty jeho Církve, a pro tento základ bude spasen, i když povede špatný život a bude na tom základu stavět ze dřeva, sena nebo slámy.1065 XXI.22 O domněnce, že zločiny, které se páchají mezi skutky milosrdenství, nepřísluší před zatracující soud Dozvěděl jsem také o názoru, že ve věčném trápení budou hořet jenom ti, kteří nedbají o to, aby své hříchy odčinili almužnami. Kdo neznal skutky milosrdenství,1066 bude zatracen; ale kdo je znal, i když ve svém způsobu života se nepolepšil a naopak žil i při rozdávání almužen zločinně a ničemně, ten prý dojde milosrdenství a buď nebude odsouzen vůbec, anebo po nějaké kratší či delší době od rozsudku bude osvobozen. Proto prý Soudce živých i mrtvých nepřipomene ani těm na pravici, kterým chce dát věčný život, ani těm na levici, které chce potrestat věčným trápením, nic jiného než to, zda dávali či nedávali almužny.1067 To se prý týká i těch, kteří jiným odpouštějí hříchy, protože kdo má odpuštění pro toho, kdo se proti němu provinil, nepochybně mu daruje almužnu.1068 Ale s pomocí Boží na toto všechno odpovím, a tak uzavřu tuto XXI. knihu. XXI.23 Proti názoru, že ani u ďábla ani u zlých lidí nebudou tresty trvat věčně1069 1064

Srov. Mt 24,13 Srov. 1K 3,11-15 1066 Srov. Jk 2,13 1067 Srov. Mt 25,31-46 1068 Srov. Mt 6,14-15 1069 Srov. XXI.17 1065

Nejdříve musíme zjistit, proč Církev zamítla výklad o odpuštění ďáblu po velkých a dlouhých trestech. Není tomu proto, že by nepřála odpadlým andělům, ať jich je sebevíc a ať jsou jacíkoli, aby po delších mukách byli očištěni a blaženi v nebeském království. Ale nesmí být zmařen ani oslaben božský rozsudek, jímž Pán na posledním soudě pošle zlořečené do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům. 1070 Ďábel a jeho andělé budou totiž hořet ve věčném ohni.1071 Slovy věčný nebo na věky věků neomylné Písmo svaté neoznačuje nikdy nic jiného než to, co je časově neomezeno, a proto víra trvá na tom, že pro ďábla a jeho anděly už nebude žádného odpuštění ani návratu ke spravedlnosti a svatému životu; vždyť Bůh je neušetřil a prozatím je již odsoudil k tomu, že již byli svrženi do pekelného žaláře, kde čekají na konečný rozsudek a věčný trest.1072 Lidské domněnky nemohou mít větší váhu než to, co řekl Bůh. Proto ti, kteří chtějí utéci před věčným trápením, musejí raději, dokud je čas, poslouchat božská přikázání, a ne rozumovat proti Bohu o tom, zda život věčný trvá neomezeně a trest věčný trvá omezeně. Bylo by přece nesmyslné, v jednom a témže významu říkat, že věčný život dobrých bude bez konce, ale věčný trest zlých bude mít konec. XXI.24 Proti té domněnce, že při soudu Božím na prosby svatých budou ušetřeni všichni viníci1073 To platí také o názoru těch, kteří mluví ve vlastním zájmu, když se pokoušejí jakoby ve jménu většího milosrdenství Božího čelit jasným slovům Božím, a říkají, že lidé si sice zaslouží trpět, co podle slov Božích budou trpět, ale že ve skutečnosti to trpět nebudou, protože toho budou na prosby svatých ušetřeni. Proto se Církev ani nyní nemodlí za ďábla a jeho anděly, které zná jako své nepřátele, třebaže jí božský Učitel přikázal, aby se za své nepřátele modlila, protože pro ně už není možné pokání, ale za své lidské nepřátele se modlí, protože ti ještě mají čas na pokání, dokud jsou v tomto těle, aby se vzpamatovali z ďáblových nástrah, do kterých se dali chytit, když podlehli jeho vůli. 1074 Ani přesto nejsou vyslyšeny její modlitby za všechny, protože někteří se neobrátí až do smrti a nezmění se z nepřátel v syny a zůstane jim nekající srdce až do smrti. Kdo však nebyl přivtělen ke Kristu ještě za tohoto pozemského života, je už pokládán za služebníka a syna ďáblova. Proto se nekonají modlitby ani za nevěřící a bezbožné zemřelé, třebaže to jsou lidé. Za ostatní zemřelé se modlitby konají, kteří byli znovuzrozeni v Kristu a nevedli život v tomto těle až tak špatný, že by nebyli hodni takového milosrdenství, ale ani tak dobrý, že by takové milosrdenství určitě nepotřebovali. * Co se týče slov žalmu, že Bůh 1070

Srov. Mt 25,41 Srov. Zj 20,10 1072 Srov. 2Pt 2,4 1073 Srov. XXI.18 1074 Srov. 2Tm 2,25-26 1071

nezapomene na smilování ani v hněvu nezadrží své milosrdenství,1075 nemohou se vykládat v tom smyslu, že by se Bůh vyslovoval o dobrých lidech pravdivě a o zlých lidech nepravdivě. V následujícím verši žalmista vysvětluje: „I řekl jsem si: nyní jsem to pochopil, je to změna pravice Nejvyššího.“ 1076 Projevem Božího hněvu jsou i strasti tohoto smrtelného života, ve kterém se člověk podobá dýmu a jeho dny míjejí jako stín. Avšak ani ve svém hněvu se Bůh nepřestává smilovávat a dává svému slunci vycházet nad dobrými i zlými a svůj déšť sesílá spravedlivým i nespravedlivým.1077 A tak právě v tomto bídném životě, který je projevem Božího hněvu, proměňuje nádoby milosrdenství k lepšímu, třebaže jeho hněv trvá, a proto pravdivost těchto slov je třeba hledat ještě v tomto životě a ne až v onom životě, kdy duše nepatřící do Boží obce budou podrobeny věčným trestům, avšak ne takovým, jaké by zasluhovaly pro své skutky, neboť Boží milosrdenství jim uloží tresty mírnější a lehčí. * Co se týče obyvatel Ninive, ti konali pokání ještě v tomto životě, a tak se slzami osévali pole, aby později bylo sklízeno s radostí.1078 Bůh odstraňuje hřích se světa dvojím způsobem: buď jsou trestem vyhlazeni nekající hříšníci jako v Sodomě, anebo jsou pokáním vyhlazeny hříchy jako v Ninive. Špatné Ninive, které bylo dříve, bylo vyvráceno, a dobré Ninive, které dříve nebylo, bylo vybudováno; ve svých špatných mravech totiž bylo město vyvráceno, aniž se pohnulo jeho domy a hradbami, a v dobrých mravech bylo obnoveno. Co Bůh předpověděl, to se jistě splnilo, neboť ten, který to předpověděl, dobře věděl, jakým způsobem se to splní lépe. Boží spravedlnost, která dává milost bez zásluh, je Kristus, ale tuto spravedlnost neznají ti, kdo si chtějí budovat spravedlnost vlastní a nechtějí se poddat spravedlnosti Boží. Ani apoštolova slova o tom, že Bůh napřed zahrnul všechny pod nevěru a neposlušnost, aby se potom nade všemi smiloval, 1079 se nedají vykládat v tom smyslu, že Bůh nikoho neodsoudí a nepotrestá, protože se tak stalo z toho důvodu, aby konali pokání a uvěřili všichni jak z pohanstva, tak ze židovstva. Jenom z těch, které Bůh povolal, ospravedlnil a oslavil, nebude trestat nikoho, ale to neznamená, že vůbec nikoho. XXI.25 O tom, zda mohou z výsady svátosti křtu a přijímání Těla Kristova doufat v odpuštění věčného trestu ti, kdo byli pokřtěni u bludařů a později propadli mravní zkáze, nebo ti, kdo se znovuzrodili v katolické Církvi, ale potom přešli k bludařům či rozkolníkům, nebo ti, kteří sice nevystoupili z katolické Církve, kde se znovuzrodili, ale žili až do konce ve zločinech1080 1075

Srov. Ž 77,10 Ž 77,11 1077 Srov. Mt 5,45 1078 Srov. Ž 126,6 1079 Srov. Ř 11,32 1080 XXI.19-20 1076

Odpovězme i těm, kteří sice neslibují osvobození od věčného ohně ďáblu a jeho andělům, ale ani všem lidem bez rozdílu, nýbrž jenom těm, kteří byli obmyti křtem Kristovým a stali se účastníky jeho Těla a Krve, ať žili jakýmkoli způsobem a v jakémkoli bludu či bezbožnosti. Kdyby však takoví lidé byli osvobozeni po sebedelší době a vešli do království nebeského, pak by určitě nebyl pravdivý apoštolský výrok o tom, že kdo se dopouštějí skutků těla, jako je smilstvo, nečistota, zhýralost, modlářství, čarodějnictví, zášť, hádky, žárlivost, rozkoly, závist, vraždy, opilství, obžerství a podobné věci, nebudou mít podíl na království Božím.1081 Ale protože tento výrok nepravdivý určitě není, pak výše uvedení lidé do království nebeského určitě nevejdou. A nevejdou-li do království nebeského, pak vejdou do věčného trápení, vždyť není žádného místa uprostřed těchto dvou možností, kde by se člověk, který nevešel do království nebeského, mohl zachránit před věčným trápením. Říká-li apoštol, že je jeden Chléb a my mnozí jsme jedno (mystické) Tělo, protože máme podíl na jednom Chlebu,1082 pak jenom ten, kdo je začleněn do jednoty křesťanských údů (mystického) Těla, vpravdě jí Tělo Kristovo a pije jeho Krev ke svému prospěchu, kdežto bludaři a rozkolníci, kteří jsou od této jednoty odloučeni, tuto Svátost přijímají ke své škodě, a spíše je za to stihne těžší soud, než by se za to dočkali osvobození, třebas pozdního. Není možné mluvit o přijímání (svátostného) Těla Kristova u toho, kdo není v (mystickém) Těle Kristově! Nesrovnává se vůbec se zdravým rozumem, aby ti, kteří se stali bludaři a založili bezbožné sekty, měli výhodu proti těm, kteří katolíky nikdy nebyli a jenom jim sedli na lep, takže těžší bludaři by byli osvobozeni od věčného trápení jen proto, že kdysi byli pokřtěni v katolické Církvi a přijali v ní svátostné Tělo Kristovo, kdežto lehčí bludaři by byli odsouzeni, ačkoli v katolické Církvi nikdy nebyli! Kdo od víry odpadne a po svém odpadnutí ji ještě napadá, je přece horší než ten, který neopustil to, co nikdy neměl. Vytrvat v Kristu znamená vytrvat ve víře v něho, která působí skrze lásku,1083 avšak láska se nedopuští zla.1084 Údy Kristovy nemohou být zároveň údy nevěstky,1085 a proto nezůstávají v Kristu ti, kteří ze sebe dělají údy nevěstky, ledaže by s takovým zlem přestali a konali pokání. Kdo v Kristu nezůstává a v kom nezůstává Kristus, ať neříká a nedomnívá se, že jí jeho Tělo nebo pije jeho Krev!1086 XXI.26 Co znamená mít základ v Kristu a kterým duším se slibuje spása jakoby skrze oheň1087 Těm, kdo namítají, že katoličtí křesťané mají základ v Kristu, a i kdyby na tento základ postavili život sebehorší, pak jejich víra, skrze kterou je jejich základem 1081

Srov. Ga 5,19-21 Srov. 1K 10,17 1083 Srov. Ga 5,6 1084 Srov. Ř 13,10 1085 Srov. 1K 6,15 1086 Srov. J 6,56 1087 XXI.21 1082

Kristus, je zachrání z věčného ohně, třebaže se škodou, protože to, co na tomto základu vystavěli, shoří, je třeba odpovědět stručně slovy apoštola Jakuba: „Co je platné, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?“1088 Kdo tedy může být spasen ohněm? 1089 Kdo má základ v Kristu, nestaví nad něho časné a pozemské statky, ani ty, které jsou nezávadné a dovolené. Dává-li jim však přednost, tu i když zdánlivě věří v Krista, už není Kristus jeho základem, když si takových věcí váží více než jeho a pohrdá jeho spasitelnými příkazy a páchá věci závadné a nedovolené, jen aby hříšně uspokojil svůj chtíč proti jeho příkazům nebo nad jeho dovolení, a tak opovrhuje tím, kdo přikazuje či dovoluje. Kdyby se například některý křesťan přidržel nevěstky a byl s ní jedním tělem,1090 už nemá základem Krista. Jestliže však někdo miluje svou manželku, a to podle Krista, takže jí nedává přednost před Kristem, ale spíše ji vede ke Kristu a do jeho království, kdo by pochyboval, že jeho základem je Kristus? „Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden; a kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mne hoden.“ 1091 Kdyby ji však miloval smyslně jako pohané, kteří Boha neznají, i to se připouští jako věc odpustitelná, tedy i takový křesťan může mít základem Krista, i když na něm staví ze dřeva, sena a slámy. Jeho základem zůstává Kristus a pro tento základ bude spasen ohněm. Neboť taková pozemská zalíbení, které s ohledem na uzavřený manželský svazek nevedou k zatracení, budou vypálena očistným ohněm soužení, a to buď na tomto světě, anebo na onom světě, anebo i na tomto i na onom. Na tomto světě se tak může stát ovdověním či jinými pohromami, které takové sklony odstraní. Do toho soužení patří i sama tělesná smrt, která je trestem za prvotní hřích; ba i pronásledování mučedníků zkoumá všechny stavby: jedny stavby stráví i s jejich staviteli, protože v nich nenajde základem Krista; druhé stavby straví bez jejich stavitelů, protože v nich najde základem Krista; třetí stavby nestráví vůbec, protože tam najde skutky, které zůstanou na věky. Soužení se nazývá ohněm, protože hrnčířské nádoby vypaluje pec a spravedlivé lidi zkouší soužení.1092 Takové stavění se stane škodou, protože to, co nastavěl, už mít nebude, a bude se trápit nad ztrátou věcí, jejich užívání ho jistě blažilo. „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu,“ – a to znamená, že na základ Krista staví zlato, stříbro a drahokamy, - „ale ženatý se stará o světské věci, jak by se líbil ženě, a je rozpolcen,“ – a to znamená, že na základ Krista staví dřevo, seno a slámu. 1093 Tak oheň vyzkouší dílo jednoho každého, jehož základem zůstal Kristus: zůstane-li něčí dílo, obdrží odměnu od toho, na koho myslel; shoří-li však něčí dílo, utrpí škodu, protože ztratí to, co měl rád, sám však bude spasen ohněm, protože co měl, zváben pozemskou 1088

Jk 2,14 Srov. 1K 3,15 1090 Srov. 1K 6,16 1091 Mt 10,37; srov. Mt 19,29 1092 Srov. Sir 27,6 1093 1K 7,32-33 1089

láskou, o to přijde, spalován bolestí. Tak očistný oheň soužení žádného z nich neuvrhuje do zatracení, nýbrž jednoho obohacuje, druhého ochuzuje a oba dva zkouší, a je ohněm dočasným, který spaluje světské náklonnosti, vyňaté ze zavržení. Tímto očistným ohněm soužení, který není trestajícím ohněm věčným, budou vyzkoušeni požehnaní na pravici, kdežto prokletí na levici, půjdou do trestajícího ohně věčného, který není očistným ohněm soužení. 1094 Požehnaní na pravici totiž zachovali Krista ve svém základu, kdežto prokletí na levici jej ve svém základu nezachovali. Co požehnaní na pravici postavili nad základem Kristem, očistný oheň soužení vyzkouší tím způsobem, že to buď spálí a stráví, anebo ne, a budou spaseni; avšak prokletí na levici už neměli svým základem Krista, a proto půjdou na základě posledního a neodvolatelného rozsudku Božího do trestajícího ohně věčného, a nebudou spaseni; je jisté, že trestající oheň věčný je bude trestat ve dne v noci na věky věků.1095 XXI.27 Proti názoru těch, kteří myslí, že jim neuškodí ty hříchy, ve kterých trvali, budou-li dávat almužny1096 Zbývá odpovědět těm, podle kterých budou hořet ve věčném ohni jenom ti, kdo opomíjejí dávat za své hříchy přiměřené almužny a odpouštět svým viníkům. Říkají, že jenom ten, kdo neznal skutky milosrdenství, 1097 bude zatracen. Kdo by tedy skutky milosrdenství znal, i kdyby svůj zkažený život nenapravil a při své dobročinnosti žil zločinně a ničemně, nad tím se bude konat milosrdný soud, takže buď nebude odsouzen vůbec, anebo bude odsouzen a po nějakém čase osvobozen. Říkat něco takového však naprosto není správné. Je třeba přinášet ovoce hodné pokání,1098 ale to nečiní ti, kteří svůj život až do smrti ubíjejí pácháním každodenních hříchů, ba ještě si myslí, že si mohou almužnami kupovat dovolení hřešit. Almužny za hříchy nemohou být přiměřené, odcizuje-li například někdo cizí jmění a chudým rozdává menší almužny, neboť mnohem více rozkrádají než rozdávají. Ale i kdyby za jeden těžký hřích rozdali všechen svůj majtek, nebude jim to nic platné, neupustí-li od svých hříchů pro lásku, která nečiní nic zlého, která nejedná špatně. 1099 Každý má milovat svého bližního jako sám sebe,1100 rovněž se má slitovat i nad svou duší, aby se líbil Bohu,1101 a proto každý musí prokázat milosrdenství i své vlastní duši, což se stane jenom tím, že upustí od svých hříchů. „Kdo je na sebe zlý, ke komu bude 1094

Srov. Mt 25,31-46 Srov. Zj 20,10 1096 XXI.22 1097 Srov. Jk 2,13 1098 Srov. Mt 3,8 1099 Srov. 1K 13,4 1100 Srov. Mt 22,39 1101 Srov. Sir 30,24 1095

dobrý?“1102 Almužny se mají rozdávat proto, abychom byli vyslyšeni, když odprošujeme za minulé hříchy, a nikoli proto, abychom v nich setrvávali a ještě nerozumně věřili, že almužnami si kupujeme dovolení hřešit! Opakuji: almužny napomáhají k zahlazení dřívějších hříchů, ale nikoli k neustálému a beztrestnému hřešení! Náš Pán prohlásil v evangeliu, že těm na pravici připomene jejich udílení almužen a těm na levici jejich opomíjení; záleží totiž na úmyslu: kdo dává almužnu s úmyslem, jako by ji dával Kristu, znamená to, že ke Kristu přistupuje, a nikoli že od něho odstupuje a ještě k tomu beztrestně. Každý totiž tím více opouští Krista, tím více miluje to, co Kristus zavrhuje! Co by komu prospělo, že byl pokřtěn, kdyby nebyl ospravedlněn? Ten, který řekl, že nenarodí-li se kdo znovu z vody a z Ducha svatého, nevejde do království Božího,1103 řekl také, že nebude-li naše spravedlnost hojnější než spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdeme do království Božího.1104 Tím jsem dostatečně odpověděl na omyly těch, kteří sice nepohrdají svatými Písmy, jež mají společně s námi, ale chápou je špatně a myslí si, že se stane to, co sami chtějí, a nikoli to, co svatá Písma říkají.

1102

Sir 14,5 Srov. J 3,5 1104 Srov. Mt 5,20 1103

XXII. kniha (Má 30 kapitol.) XXII.1 O založení andělů i lidí Jak jsme slíbili v předešlé knize, bude tato poslední kniha celého díla obsahovat výklad o odměně svatých, kterou bude věčná blaženost Boží obce. * Tato Boží obec je věčná. Není tomu tak, že by trvala po nějaký dlouhý věk, který by trval řadu století a jednou by skončil, nýbrž jejího království nebude konce. 1105 Ani tomu není tak, že by jedni odcházeli smrtí a druzí přicházeli narozením, jako když na stromě jedny listy zvadnou a druhé vyraší, takže na pohled zůstává na něm jakoby stejná zeleň, protože v Boží obci budou všichni nesmrtelní a všichni zůstanou, protože i její občané dojdou toho, čeho svatí andělé nikdy nepozbyli. Vždyť zakladatelem této obce je všemohoucí Bůh, který to slíbil a nemůže lhát a který svá slova potvrzuje mnoha skutky, a to nejen těmi, které slíbil, ale i těmi, které neslíbil. * On to byl, jenž na počátku stvořil svět, plný všech dobrých věcí, viditelných i neviditelných, a v něm nestvořil nic lepšího než duchy, obdařené rozumem, totiž anděly, a spojil je do svaté a nadpozemské obce, v níž jim dává život i blaženost. On jim dal svobodnou vůli, takže jej mohou opustit, avšak tím ztratí svou blaženost v něm, a skutečně někteří andělé jej z pýchy opustili a svou blaženost hledají sami v sobě. Je totiž lepší využívat i zla k dobrému než nedopustit zlo vůbec. Avšak zla by vůbec nebylo, kdyby si je nebývala způsobila rozumná bytost sama, třebaže byla od Boha stvořena s dobrou přirozeností. Jako slepota je vadou zraku a ukazuje, že oko bylo stvořeno k vidění světla, tak i zlo je vadou dobra a ukazuje, že rozumné bytosti byly stvořeny k dobru. Bůh potrestal dobrovolný pád některých andělů do hříchu spravedlivým věčným trestem, kdežto ostatní anděly, kteří v dobru vytrvali, odměnil jistotou, že v dobru vytrvají bez konce. * Bůh stvořil dobrým a 1105

Srov. L 1,33

spravedlivým i člověka a také jemu dal svobodnou vůli; stvořil ho sice jako rozumnou bytost pozemskou, ale hodnou nadpozemského života, přidrží-li se jeho, svého Stvořitele, nebo hodnou přiměřeného věčného trestu, opustí-li jeho, svého Stvořitele. I o člověku Bůh věděl, že přestoupí jeho zákon a opustí jej, a tak zhřeší, ale přesto mu nevzal možnost svobodného rozhodování a předem věděl, jak jeho zla využije k dobrému. Odsoudil smrtelný lidský rod podle práva a spravedlnosti, ale svou milostí shromažďuje tolik lidu, kolik by nahradilo a vyplnilo tu část andělů, která padla do hříchu, aby tak milovaná nadzemská obec nebyla zkrácena počtem, nýbrž aby se těšila počtu ještě vyššímu.1106 XXII.2 O věčné a nezměnitelné vůli Boží Zlí sice páchají mnoho věcí proti vůli Boží, ale moudrost Boží je tak hluboká a moc Boží je tak veliká, že všechno zlé, co se na první pohled jeho vůli příčí, směřuje ve skutečnosti k takovým výsledkům, které sám předpověděl jako dobré. Říkáme-li, že Bůh svoje rozhodnutí mění, například se rozhněvá na ty, ke kterým byl shovívavý, pak se mění spíše oni než on, asi jako když se mění slunce, je-li oko poraněno a už není pro oko hřejivé a příjemné, nýbrž palčivé a protivné, ačkoli slunce samo o sobě zůstává takové, jaké bylo. Bůh uskutečňuje svou vůli v srdcích těch, kdo poslouchají jeho přikázání: „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“1107 Boží spravedlnost není jenom ta, jíž je spravedlivý Bůh sám, ale i ta, kterou on uskutečňuje v člověku, jehož ospravedlňuje. V tomto smyslu se mluví o chtění, kterým nechce Bůh sám, ale působí, že tak chtějí lidé; podobně se říká, že něco poznal, ačkoli to dal poznat těm, kteří to neznali: „Nyní jste však Boha poznali nebo lépe řečeno byli jste od Boha poznáni.“1108 Bůh je znal již před ustanovením světa, takže si nesmíme představovat, že je poznal až nyní, ale nyní způsobil, aby byl poznán, a proto je na tomto místě řečeno, že je poznal. Svou vůlí Bůh chce věci, které dává chtít jiným, kteří budoucnost neznají, a tak Bůh mnoho chce, aniž to koná. Jeho věřící si pak přejí tou svatou vůlí, kterou on jim vnukl, mnoho věcí, z nichž některé se neuskuteční. Např. jeho věřící se modlí za některé lidi a on jim nesplní, oč prosí, ačkoli sám jim vnukl toto rozhodnutí k modlitbě svým Duchem svatým. A když tedy jeho věřící podle jeho vůle chtějí a modlí se, aby někdo byl spasen, Bůh chce, aby oni to chtěli, ve smyslu své svaté vůle, které je věčná právě tak jako jeho předzvědění. Vždyť Bůh stvořil všechno, co chtěl, a to nejen věci minulé a přítomné, ale i věci budoucí, a my neznáme ani dobu, kdy se co má stát, ale ani to, zda se to stane nebo nestane. Všechno se stane tehdy, až to bude vůle Boží, a všechno se stane nebo nestane, bude-li to vůle Boží. Nejde o nějaké nové 1106

Jestliže odpadla třetina andělů (srov. Zj 12,4), pak bude tento počet nahrazen počtem spasených lidí. Podle některých jako třetina andělů odpadla a dvě třetiny vytrvaly, tak i z lidského rodu bude třetina zavržena a dvě třetiny budou spaseny. 1107 Fp 2,13 1108 Ga 4,9

rozhodnutí Boží, ale jde o to, že co je v neproměnné vůli Boží od věčnosti připraveno, co tedy Bůh předzvěděl a zařídil přede všemi časy, to nastane až ve svůj čas.

XXII.3 O zaslíbení věčné blaženosti pro svaté a věčného trápení pro bezbožné Jestliže Bůh zaslíbil Abrahamovi, že v jeho potomstvu, to znamená v Ježíši Kristu, budou požehnány všechny národy,1109 což se před našima očima splňuje, pak se splní i to, co předpověděl o všeobecném vzkříšení a odplatě. Vstanou ti, kteří byli v hrobech, a mrtví obživnou,1110 Bůh stvoří nové nebe a novou zemi a minulé věci už nebudou připomínány a nevstoupí na mysl; 1111 tehdy bude spasen každý, jehož jméno bude zapsáno v knize života, a mnozí z těch, kdo spí v prachu země, vstanou, jedni k věčnému životu, a druzí k hanbě a věčné hrůze.1112 Tehdy svatí Nejvyššího obdrží království a budou jím vládnout až na věky, totiž až na věky věků.1113 Neboť jeden a tentýž Bůh slíbil a předpověděl obojí a budoucí zaslíbení budou splněna právě tak, jako byla splněna ta nynější, třebaže v jejich vyplnění někteří nevěřili. XXII.4 Proti světským mudrcům a učencům, kteří se domnívají, že pozemská lidská těla nemohou být přenesena do nebeského sídla Někteří mudrci a učenci se domnívají, že našli důvody proti víře a naději lidského rodu v tyto věci, a uvádějí proti vzkříšení těl to, co připomíná Cicero 1114 v třetí knize O státu. Říká tam, že Herkules a Romulus byli lidmi, než se stali bohy, a že to nebyla jejich těla, která byla vzata do nebe, protože by bylo proti přírodě, kdyby to, co pochází ze země, zůstávalo někde jinde než na zemi. Ale takové myšlenky jsou jalové.1115 Kdybychom byli jen beztělesnými duchy a kdybychom sídlili na nebi a někdo by nám předpovídal, že bude spojeni 1109

Srov. 1M 22,18 Srov. Iz 26,19 1111 Srov. Iz 65,17-20 1112 Srov. Da 12,1b-2 1113 Srov. Da 7,18 1114 Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dále soudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900 dopisů) a několik básní. Dílo O státu (De re publica) se zachovalo jen fragmentárně; v r. 1819 byl nalezen ve Vatikánské knihovně palimpsest, obsahující podstatné části 1. a 2. knihy, části 3. – 5. knihy, přičemž 6. kniha chyběla, která se však z velké části zachovala ve spise Somnium Scipionis (Sen Scipionův). Spis je založen na fiktivním dialogu, trvajícím tři dny, přičemž každý den zahrnuje dvě knihy. První dvě knihy pojednávají o státní formě: monarchie (dobrá a špatná, totiž regnum = království a tyranie = tyrannis), aristokracie (dobrá a špatná, totiž civitas optimatum = vláda nejlepších nebo oligarchia = vláda skupiny) a demokracie (dobrá a špatná, totiž civitas popularis = vláda lidu nebo ochlokracie = vláda lůzy). Jako nejlepší formu státu vidí Cicero římskou republiku, která obsahuje prvky monarchie (konzulové), aristokracie (senát) a demokracie (shromáždění lidu). Další dvě knihy popisují spravedlivé zákonodárství a poslední dvě knihy se věnují vlastnostem státníka. 1115 Srov. Ž 94,11 1110

s pozemskými těly, abychom je oživili, neříkali bychom, že je proti přírodě, aby duchová bytost byla spojena s hmotným tělem? A přece je země plná duchů, oživujících hmotná těla! Proč by nemohlo být hmotné tělo přijato do nebe? Což je nebe nebude moci přijmout nebo udržet? Nyní se to neděje proto, že ještě nenastal čas, kdy se to má stát podle vůle toho, který stvořil věci, na něž nám už zevšedněla podívaná, jako mnohem větší divy než to, čemu tito naši odpůrci nevěří. Spojení hmotného s duchovním je ještě větší zázrak Boží než spojení pozemského s nebeským. Proto se nedivíme tomu, že nehmotní duchové jsou spojeni s hmotnými těly, ani tomu, že pozemská těla mají být povýšena do nebeských sídel. Na to první jsme si zvykli a sami tím jsme, kdežto to druhé jsme ještě neviděli a sami tím budeme. XXII.5 O vzkříšení těla, ve které někteří nevěří, ačkoli tomu věří celý svět Hle, svět už uvěřil, že pozemské tělo Kristovo bylo vzato na nebe a kromě několika málo učenců i prosťáčků věří ve vzkříšení těla a v jeho vstoupení do nebeských sídel jak lidé vzdělaní, tak i lidé neučení. Jestliže uvěřili věci uvěřitelné, pak nevěra je hloupá, a jestliže uvěřili věci neuvěřitelné, pak je neuvěřitelné i to, že se uvěřilo něčemu neuvěřitelnému. Tyto dvě neuvěřitelné věci, totiž vzkříšení našeho těla na věky a víru celého světa v tuto neuvěřitelnou věc předpověděl pravdomluvný Bůh dříve, než se jedno nebo druhé stalo. Jedna věc se již splnila a v druhou věříme, neboť je předpověděna v týchž Písmech svatých, pro která svět uvěřil. A způsob, jakým svět uvěřil, je ještě neuvěřitelnější, vždyť Kristus poslal k moři tohoto světa se sítěmi víry několik málo nevzdělaných rybářů, neznalých gramatiky, nevyzbrojených logikou a nezpyšnělých rétorikou, a tak ulovil množství ryb všeho druhu. Připojíme-li k oněm dvěma neuvěřitelným věcem ještě třetí: je neuvěřitelné, že Kristus vstal tělesně z mrtvých a se vzkříšeným tělem vstoupil na nebe; je neuvěřitelné, že svět takové neuvěřitelné věci uvěřil, a je neuvěřitelné, že takovou neuvěřitelnou věc hlásali světu tak účinně lidé drobní, neznámí, nečetní a nevzdělaní. První z těchto neuvěřitelných věcí nechtějí naši odpůrci věřit, druhou jsou nuceni na vlastní oči vidět, a nemají si ji jak vysvětlit, nevěří-li té třetí. Proč ta hrstka zatvrzelých, která zbývá, nevěří dosud ani světu, který už věří? Svět uvěřil věrozvěstům nejen proto, že byli očitými svědky Kristova zmrtvýchvstání v těle a nanebevstoupení s tělem, ale i proto, že konali zázračné skutky. Slyšeli totiž, jak náhle mluví jazyky všech národů lidé, kteří ovládali jeden jazyk nebo nanejvýše dva;1116 viděli, jak člověk chromý od narození po čtyřiceti letech se postavil na jejich slovo zdráv,1117 nebo jak šátky, sňaté s jejich těla, uzdravovali nemocné,1118 nebo jak nemocní, které položili řadou podle cesty, ihned nabývali 1116

Srov. Sk 2,8 Srov. Sk 3,1-11; 4,22 1118 Srov. Sk 14,3; 19,11-12 1117

zdraví, když na ně padl jejich stín.1119 Skrze Kristovy apoštoly se staly tyto zázraky, aby lidé uvěřili jejich kázání o Kristově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, a tak byli nevěrci pohnuti k víře v neuvěřitelnou věc. XXII.6 O tom, že Řím učinil svého zakladatele Romula bohem proto, že ho miloval, kdežto Církev si zamilovala Krista proto, že v něho jakožto Boha uvěřila Na Romulově zbožnění se Cicero podivoval tomu, že ostatní zbožnění lidé žili v dobách menší vzdělanosti, kdy nevzdělaní lidé byli lehkověrní, kdežto Romulus žil před necelými šesti sty roky, kdy vzdělanost již zapustila kořeny a v jejím světle mizely všechny pověry, pocházející z nevědomosti. Za Homéra, který žil mnoho a mnoho let před Romulem, lidé byli již vzdělaní a doba byla zušlechtěna, takže smyšlenky mohly jen stěží najít půdu, protože pravěk báchorky ještě přijímá, ale naše vytříbená doba je odmítá a stíhá posměchem všechno, co není možné.1120 Podle Cicerona se tedy uvěřilo v Romulovo božství zázračně, protože tehdy už nastaly osvícené časy, které nepravdivé báchorky neuznávaly. Ale v Romulovo božství neuvěřil nikdo jiný než Řím, který byl ještě malý a v začátcích. Tuto pověru pak děti sály s mateřským mlékem a obec pak musela Romula nazývat bohem, i když tomu nevěřila, a s ní i podmaněné národy, aby Město neurazily v osobě jeho zakladatele, kdyby ho pojmenovali jinak. Avšak nebeská a věčná obec neuvěřila v božství svého zakladatele Krista proto, že jím byla založena, nýbrž spíše byla založena proto, že v ně uvěřila. Řím totiž uvěřil v božství svého zakladatele z lásky k bludu, ale Jeruzalém si zamiloval svého Boha z víry v pravdu. Romulus sice založil Řím a vládl v něm, ale nevíme o tom, že by to bylo předem prorokováno, ani nevíme o žádných zázracích kromě události s vlčicí, která ho odkojila, nicméně ona odkojila i jeho bratra dvojče, a přece jeho bratr za boha pokládán není. A našel by se někdo, komu by zakázali Romula nazývat bohem, a on by raději zemřel, než aby mu tak přestal říkat? A ctil by některý národ mezi svými bohy i Romula, kdyby ho k tomu nenutil strach před Římany? Ale kdo by dovedl spočítat mučedníky, kteří raději podstoupili krutou smrt, než aby popřeli, že Kristus je Bůh? Strach přiměl některé národy, podléhající římské pravomoci, aby ctili Romula jako boha, ale od božské úcty ke Kristu se nedalo odvrátit veliké množství mučedníků mezi národy celého světa strachem před různými těžkými tresty, ba ani strachem před smrtí, které se člověk děsí více než všeho ostatního! Byli vězněni nebo posíláni do vyhnanství, byl jim zabavován majetek a trpěli nouzí, byli bičováni a mučeni, byli upalováni a čtvrceni, a přece jich přibývalo. Bojovat o svoji záchranu pro ně znamenalo opovrhovat záchranou svého života pro Krista, protože Boží obec se zachrání jen věrností Kristu. 1119 1120

Srov. Sk 5,15 O státě II,10

XXII.7 O tom, že to byla božská moc a nikoli jen lidské přemlouvání, která přivedla svět k víře v Krista Ale když mluvíme o Kristu, je směšné zmiňovat se vůbec o nepravém božství Romulově. Vždyť Romulus žil téměř šest set let před Ciceronem v době, která prý už byla tak osvícená, že odmítala všechno, co je nemožné; a což teprve doba Ciceronova a hlavně pozdější a jistě pokročilejší doba Augustova a Tiberiova! Ta by přece už vůbec nesnesla tvrzení o vzkříšení Kristova těla a jeho nanebevstoupení a viděla by v tom nemožnost a nepopřála by tomu sluchu! Ale božství pravdy či pravda božství skrze svědectví a zázraky ukazuje, že se to stát mohlo a stalo. Víra ve vzkříšení a nesmrtelnost těla, již uskutečněná v Kristu a připravená pro budoucí věk i ostatním, pro lidskou mysl sice nová, ale s lidským rozumem srovnatelná, se věrně šířila a neohroženě byla hlásána, třebaže od ní odstrašovalo tolik velkých pronásledování, a aby rostla po celé zemi ještě hojněji, byla zalévána krví mučedníků. A svět, který tuto víru zuřivě pronásledoval, ji nakonec věrně následoval. XXII.8 O zázracích, které se staly proto, aby svět uvěřil v Krista Říká se, že proč ty zázraky z minulosti se nedějí i nyní v přítomnosti, ale ti, kdo to říkají, se neshánějí po zázracích, aby mohli uvěřit, ale mluví tak spíše proto, aby se nevěřilo ani těm zázrakům, které se kdysi staly. Dokud svět nevěřil, byly zázraky nutné, aby uvěřil. Stalo se mnoho zázraků, dosvědčujících jeden veliký a spasitelný zázrak Kristova tělesného vzkříšení a nanebevstoupení, a jsou sepsány v Písmech svatých, že se staly a k ověření čeho se staly, aby vzbudily víru. A ve jménu Kristově se dějí zázraky ještě nyní, buď skrze svátosti, anebo skrze modlitby, anebo skrze ostatky svatých, i když už nejsou ozářeny takovým jasem, že by byly tak slavné jako ty prvé, a obyčejně o nich vědí jen málokteří, třebaže věřící křesťané o nich vypravují věřícím křesťanům. * Když jsem byl v Miláně, stal se tam zázrak, že totiž slepec nabyl zraku. To se stalo před očima nesčetného zástupu, který se tlačil k tělům mučedníků Protasia a Gervasia, jež byla nalezena, když o nich měl biskup Ambrož zjevení ve snu. 1121 * Když se uzdravil v Karthágu bývalý zástupce vrchního místodržitele Innocenc, byl jsem při tom a viděl jsem to na vlastní oči. Velice se bál operace vředu a den před touto operací se vroucně modlil v slzách modlil, až se celý třásl a sotva dechu popadal, a byli u něho na návštěvě a modlili se s ním Saturnin, biskup v Uzale, kněz Gulosus, jáhnové karthaginské církevní obce. Já jsem se nemohl modlit vůbec, protože jsem hleděl s údivem na Innocencovu modlitbu, a ve svém srdci 1121

Sv. Ambrož našel ostatky sv. Protáse a Gerváse, rodných bratrů a milánských mučedníků, dne 17. června 386 v bazilice sv. Nabora a Felixe a dal je přenést do nového kostela, postaveného k jejich cti, v němž byl pak i sám pohřben. Kolínský arcibiskup Rainald von Dassel (+ 1167) dal po dobytí Milána v r. 1162 část ostatků obou bratrů přenést do Breisachu, městě na horním Rýnu, asi 60 km severně od Bazileje, kde jsou uloženy v románském kostele sv. Štěpána (St. Stephansmünster) v postříbřeném relikviáři z r. 1496, který byl v r. 1995 zasazen do modernistického stolu.

jsem řekl jen tolik: „Pane, jaké prosby svých věřících vyslyšíš, nevyslyšíš-li takovéhle?“ Druhý den lékař s nožem v ruce našel místo vředu úplně zhojenou jizvu. * V témže městě Karthágu byl jistý lékař při křtu vyléčen z pakostnice, nohy jej už nezabolely a žil ještě dlouho; podobně ve městě Kurubis byl jistý herec při křtu vyléčen nejen z mrtvice, ale i z ošklivé kýly, jako by býval žádný kaz na těle neměl. V Karthágu trpěla zbožná žena Innocencie rakovinou prsu a tato nemoc je nevyléčitelná, avšak ona se na radu jednoho zkušeného lékaře a dobrého přítele své rodiny obrátila o pomoc k Bohu v modlitbě a dostalo se jí příkazu ve snách, aby čekala na straně žen u křtitelnice a první nově pokřtěnou ženu aby požádala o požehnání nemocného místa znamením Kristovým, a tak byla okamžitě uzdravena. * U nás žije bývalý tribun Hesperius, jemuž se roznemohl dobytek i otroci, takže poznal, že jeho dům je vydán škůdné moci zlých duchů. Odebral se tam jeden z našich kněží a přinesl tam oběť Těla Kristova a modlil se, aby ta metla pominula, a hle, Bůh se smiloval a okamžitě přestala. Jen Hesperiovi se nic nestalo, protože měl ve své ložnici hrst posvátné hlíny z hrobu Kristova, kterou mu přinesl z Jeruzaléma jeden z jeho přátel. On pak poprosil, aby ta hlína byla zakopána na některém místě, které by se pak stalo místem modlitby, kde by se mohli křesťané shromažďovat i ke slavní Boží oběti. Stalo se tak, a když byl jeden mladý venkovan, raněný mrtvicí, k tomu svatému místu od svých rodičů přinesen, pomodlil se tam a hned odtamtud odešel zdráv po vlastních nohách. * Necelých třicet mil od Hipponu leží dvorec, kterému se říká Viktoriánský, a tam byl kostelík, zasvěcený památce milánských mučedníků Protasia a Gervasia. Do kostelíka přinesli jednoho mladíka, který padl do rukou zlého ducha, když v létě plavil koně v řece v pravé poledne. Ležel tam jako v posledním tažení, a když vešla dovnitř majitelka té usedlosti se svými služebnicemi a s několika svatými pannami k večerním zpěvům a modlitbám, a když začaly zpívat, on jako by tím hlasem dostal ránu, vymrštil se a s hrozným řevem se chytil oltáře, držel se ho a zlý duch prosil s pronikavým vytím, aby ho ušetřili, a vylíčil, kdy, kde a jak do toho mladíka vstoupil. Nakonec oznámil, že z něho vyjde, a při těchto slovech toho člověka opustil, ale přitom vyhřezlo jeho oko. Muž jeho sestry mu vrátil oko do důlku a ovázal je šátkem a řekl, že se nesmí sundat do týdne. A když pak šátek sundal, bylo oko úplně zdravé. V tom kostelíku byli uzdraveni i jiní, o kterých by se dalo dlouho vyprávět. * Vím také o jedné panně v Hipponu, která byla vyléčena z posedlosti, jakmile se potřela olejem, do něhož uronil svoje slzy kněz při modlitbě za ni, a znám také případ, kdy se biskup jen jednou pomodlil za mladíka, kterého ani neviděl, a zlý duch toho mladíka okamžitě opustil. * U nás v Hipponu byl také jeden starý krejčí, zbožný a chudý, který přišel o svůj šat a nový si neměl zač koupit. Proto šel u nás do slavné svatyně Dvaceti mučedníků,1122 a modlil se hlasitě o nový šat, a 1122

Jde o dvacet svatých mučedníků hipponských, z nichž jménem se připomíná biskup Fidencián, Valeriána a Viktorie. Jejich památka se slaví 15. listopadu.

venku pak uviděl na břehu velikou rybu vyvrženou z moře, jak sebou hází, chytil ji a prodal jednomu kuchaři a zároveň mu vypravoval celý svůj příběh. A když ten kuchař rybu vykuchal, našel v jejím žaludku zlatý prsten, který stařečkovi odevzdal se slovy: „Podívej se, jak tě dvacet mučedníků obléklo!“ * U Tibilitánských vod se uzdravila slepá žena, když se slavila památka přeslavného mučedníka Štěpána a biskup Praejectus nesl jeho ostatky. Ta žena biskupovi podala květiny, a když je dostala zpátky, přiložila si je k očím a ihned prohlédla, k úžasu všech přítomných radostně poskočila a razila se mezi nimi cestu, a už ji nikdo nemusel vést. * Ostatky téhož mučedníka, uložené v sinitské pevnosti v sousedství Hipponu, nesl v průvodu tamější biskup Lucillus a lid šel před ním i za ním. Už dlouho trpěl bolestivým vředem a čekal na operaci svého lékaře, ale při nesení drahocenného břemene se ten vřed nenadále zahojil a biskup na svém těle už nic nenašel. * V Kalamě bydlí Eucharius, kněz z Hispánie, který byl uzdraven ze své nemoci1123 pomocí ostatků téhož mučedníka, které tam přivezl biskup Possidius. Později Eucharia sklátila jiná choroba a už ležel na prkně, ale když přinesli ze svatyně řečeného mučedníka suknici a přiložili ji na mrtvolu, Eucharius byl hned jeho pomocí přiveden k životu. * Žil tam také letitý muž jménem Marciális, který byl velice zaujatý proti křesťanskému náboženství. Jeho dcera však byla věřící a také jeho zeť se dal téhož roku pokřtít. Když se roznemohl, prosili jej, aby se dal pokřtít, ale on je rázně odmítl a poslal je ven. Jeho zeť pak měl sen, aby šel do svatyně svatého Štěpána a tam se za něho modlil. Zeť tak učinil a při odchodu vzal s oltáře hrst květin, a když byla tma, dal je nemocnému tchánovi k hlavám a pak se šlo spát. A hle, už před svítáním nemocný volal, aby se šlo pro biskupa, ale ten byl tehdy se mnou v Hipponu, přišli tedy za ním kněží, on vyznal víru a k úžasu a radosti všech se dal pokřtít. A dokud žil, neustále volal: „Kriste, přijmi mého ducha,“ což byla i posledního slova svatého Štěpána před ukamenováním, ačkoli to nemohl vědět, ale byla to nyní i jeho poslední slova a zanedlouho potom zemřel. * Na přímluvu téhož mučedníka tam byli vyléčeni z pakostnice dva měšťané a jeden přespolní; ti měšťané bezprostředně a ten přespolní uslyšel ve zjevení, jakého prostředku má použít, aby byl hned zdráv. * Na statku, který se nazývá Audurus, je kostel a v něm kaple svatého Štěpána. Tam si hrál na mlatě malý chlapec, a když voli s vozem sjeli s cesty, přejelo ho kolo. Svíjel se ve smrtelných křečích, ale matka ho vzala do náruče, položila ho do té kaple a on zůstal živ a také se ukázalo, že mu nic není. * V sousední usedlosti jménem Caspaliana těžce stonala jedna řeholnice a už nebylo naděje, ale její roucho donesli do téže kaple, a když ho přinesli zpátky, ona už zemřela, přesto její rodiče ji pokryli tím rouchem, a hle, začala dýchat a uzdravila se. * Podobně v Hipponu jeden Syřan jménem Bassus byl ve svatyni téhož mučedníka a modlil se tam za svou těžce nemocnou dceru a měl s sebou její šat. Když se vrátil 1123

Patrně šlo o žlučníkové nebo ledvinové kameny.

domů, dcera už zemřela a jeho dům se ozýval pláčem příbuzných, ale on hodil na dceru ten šat, který měl v rukou, a ona byla vzkříšena k životu. * U nás v Hipponu onemocněl syn výběrčího Irenea a zemřel, a když už ležel mrtev a pozůstalí připravovali pohřeb, poradil jim jeden z jeho přátel, aby mrtvého potřeli olejem téhož mučedníka. Tak se stalo a zemřelý ožil. * Rovněž tam u nás zemřel bývalému tribunovi Eleusínovi malý synáček, a když ho položil na hrob mučedníků na předměstí a s mnoha slzami se za něho pomodlil, zvedl ho živého. * Poněvadž musím toto dílo dokončit, jak jsem slíbil, nemohu vzpomínat na všechno, a mnoho našich bude při četbě zarmouceno, že jsem vynechal tolik zázraků, o kterých vědí stejně dobře jako já. Kdybych chtěl sepsat všechna zázračná uzdravení, a to jenom ta na přímluvu přeslavného mučedníka Štěpána a jenom v Kalamě a u nás v Hipponu, byla by z toho řada svazků. Přikázali jsme totiž pořizovat záznamy, aby současná znamení božské moci, podobná těm starodávným, neupadla v zapomenutí. Vždyť neuplynuly ještě ani dva roky od založení této svatyně v Hipponu, a už mi bylo odevzdáno skoro sedmdesát zápisů, když tohle píši, a v Kalamě byla tato svatyně založena již dříve a zápisy e tam odevzdávají častěji, takže jich bude neporovnatelně více. Také v Uzalu blízko Utiky se stalo na přímluvu téhož mučedníka mnoho zázraků, jak jsem zjistil, když tam založil tuto svatyni biskup Euodius ještě mnohem dříve, než se tak stalo u nás, ale tam nebylo zavedeno odevzdávání a ukládání zápisů, nyní snad už s tím začali, když tam nedávno byla uzdravena urozená paní Petronie, manželka jednoho vznešeného muže z Karthága, z těžké a vleklé choroby, při které selhaly všechny lékařské prostředky. Děje se tedy i nyní mnoho zázraků, jež koná Bůh, skrze koho chce a jak chce, a lidem se předčítají zápisy těch omilostněných. XXII.9 O tom, že všechny zázraky, které se dějí skrze mučedníky ve jménu Kristově, vydávají svědectví té víře, kterou mučedníci uvěřili v Krista Čemu jinému tyto zázraky vydávají svědectví než té víře, podle které Kristus vstal tělesně z mrtvých a s tělem vstoupil na nebe? Sami mučedníci (martyres) jsou svědky této víry a nevěru a nepřátelství světa přemohli svou smrtí. Pro tuto víru zemřeli a pro tuto víru dostali moc zázraků. Kdyby totiž Kristus nevstal z mrtvých, jak předpověděli proroci, odkud by mučedníci vzali tuto velikou moc? Takové divy koná někdy Bůh sám a někdy skrze své služebníky anděly a někdy skrze duše mučedníků a někdy skrze lidi žijící dosud v těle, ale to, co se děje skrze zemřelé mučedníky nebo skrze živé lidi, se děje bez jejich působení pouze na jejich přímluvu a na svědectví víře, která hlásá vzkříšení těla na věky. XXII.10 Oč větší úctu si zaslouží mučedníci, kteří dosahují mnoha zázraků proto, aby byl uctíván

jediný pravý Bůh, než zlí duchové, kteří konají některé divy proto, aby sami byli pokládáni za bohy Odpůrci snad namítnou, že i jejich bohové učinili nějaké divy. Začínají-li své bohy srovnávat s našimi zemřelými lidmi, zdali snad také doznají, že si udělali bohy z mrtvých lidí, jako byl Herkules, Romulus a řada jiných, kteří byli podle nich přijati mezi bohy? Ale pro nás nejsou mučedníci bohy a my víme, že náš Bůh je i Bohem mučedníků. Avšak ty zázraky, které se dějí na hrobech našich mučedníků, se nemohou srovnávat s těmi zázraky, které se prý staly ve svatyních bohů, i když některé zdánlivě vypadají stejně, protože naši mučedníci vítězí nad jejich bohy nejinak, než Mojžíš nad faraónovými kouzelníky. 1124 Zlí duchové konají zázraky z nečisté pýchy, protože chtějí sami být pokládáni za bohy, ale mučedníci je konají naopak pro povznesení víry, aby byl uctíván jediný pravý Bůh, či spíše Bůh je koná na jejich přímluvnou modlitbu. Pohané vystavěli svým bohům chrámy, zřídili jim oltáře a zavedli jim oběti; my však nestavíme svým mučedníkům chrámy jakožto bohům, nýbrž jen památná místa jakožto zemřelým lidem, jejichž duše žijí u Boha; ani neobětujeme na oltářích mučedníkům, nýbrž Bohu mučedníků a při té oběti jsou mučedníci po pořádku jmenováni jako ti, kteří vyznáním jediného pravého Boha přemohli svět, ale obětuje se tomuto jedinému pravému Bohu, nikoli jim, i když se obětuje na jejich hrobě, a obětuje kněz Boží a nikoli kněz mučedníků. Tou obětí je pak Tělo Kristovo, které se nemůže obětovaqt jim, protože i oni jsou jím. V Pánu jsou chváleny duše mučedníků1125 a oni trpěli proto, že mluvili pravdu o vzkříšení Kristově i budoucím vzkříšení těch, kdo v něho věří, a aby mohli konat zázraky na její potvrzení. XXII.11 Proti platonikům, kteří na základě přirozené tíhy živlů dovozují, že pozemské tělo nemůže být v nebi Rozumáři se poučili od svého učitele Platona, že dva největší a krajní světové živly, totiž oheň a země, jsou spojeny a svázány dvěma středními, totiž vzduchem a vodou.1126 Zdola nahoru je první země, voda nad zemí druhá, vzduch nad vodou třetí a nebe nad vzduchem čtvrté, a proto prý nemůže být pozemské tělo na nebi, neboť jednotlivé živly jsou vyváženy svými vlastními pohyby, aby se udržely na svém místě. Takovými důkazy se lidská bezmocnost vzpírá Boží všemohoucnosti! Kde se tedy bere ve vzduchu tolik těles, když je vzduch až třetí vrstvou od země? Což ten, který dal pozemským tělům ptáků lehká křídla a peří, aby se mohla vznášet ve vzduchu, nebude moci již nesmrtelná lidská těla obdařit takovou schopností, aby se mohla vznést k nebi a v nebi i zůstat, aby mohla sídlit i v nejvyšším nebi? Jinak by pozemští živočichové museli žít v zemi, podobně jako vodní živočichové žijí ve vodě. Toto pořadí živlů neselhává ani tak v přírodě, jako v rozumování těchto lidí. 1124

Srov. 2M 8 Srov. Ž 34,3 1126 Timaios 32 1125

Vždyť vzduch se nalézá i mezi vodou a zemí v dešťových mračnech a také mezi nebem a suchou zemí, ačkoli podle nich jeho místo je mezi nebem a vodstvem a místo vodstva je mezi zemí a vzduchem. A je-li oheň na nejvyšším nebi a země na nejhlubším dně světa, proč bývá oheň i na zemi? Nemá-li být částečka země na nebi, pak by neměla být ani jiskřička ohně na zemi, a přece se oheň vyskytuje nejen na zemi, ale i pod zemí. Duše je i nad nebem, vždyť Aristoteles ji nazval pátým živlem a Platon jí tělesnost upřel. Kdyby byla pátým živlem, jistě by byla výše než ostatní, ale když není žádným, tím spíše převyšuje všechny. Svou tíhou je ze všech nejlehčí a svou pomalostí je ze všech nejrychlejší, a když podstata pozemských těl může nyní duše stahovat dolů, nebudou také duše s to pozvednout jednou pozemská těla vzhůru? Všemohoucí Bůh, jenž stvořil všechny živly, může odejmout pozemskému tělu jeho tíhu tak, aby oživené tělo sídlilo v témže živlu, ve kterém bude přebývat jeho oživující duch, a jistě smí naše těla tak proměnit, aby mohla sídlit i v nebi. XXII.12 Proti utrhání nevěřících, kteří se křesťanům posmívají pro jejich víru v tělesné vzkříšení Nevěřící se posmívají naší víře v budoucí vzkříšení těla a kladou otázky, zda vstanou z mrtvých i potracené plody, zda budou mít všichni stejnou postavu a sílu, a když ano, když jsou schopni nejen zrození, ale i znovuzrození, odkud vezmou nedonošení tělesnou hmotu, kterou tady neměli? Odkud se jim doplní, co jim tady chybělo? Také se ptají, zda vzkříšení dostanou zpátky ustřižené vlasy a ostříhané nehty a jak to bude s hubenými a tlustými, zda se hubeným doplní, co neměli, a tlustým odejme, co měli, takže jedněm něco ubude a druhým něco přibude. A říkají, že není možné, aby to, co se rozkladem mrtvol jednou ztratilo, když něco se obrátí v prach, něco vyprchá do vzduchu, něco pohltí šelmy, něco spálí oheň, něco se rozloží ve vodě, aby se to sebralo v celistvé tělo. A ptají se, do čího těla se vrátí lidské maso, které snědl jiný člověk, zda tomu prvnímu nebo spíše tomu druhému. Na to se ptají proto, aby se vysmívali víře v tělesné vzkříšení lidí, kteří budou v království Kristově a kteří budou tak vysocí a velicí jako tělo Kristovo.1127 XXII.13 O tom, zda nedonošených se zmrtvýchvstání netýká, když jsou zahrnuti do počtu mrtvých Co se týče vyhnaných plodů, které v lůně žily, ale tam také zahynuly, neodvažuji se tvrdit ani popírat, že budou vzkříšeny, ale lidské tělo měly, patří do počtu mrtvých a všichni mrtví mají vstát a dostat svá těla, a tak by se jich zmrtvýchvstání mohlo a mělo týkat.

1127

Srov. Ř 8,29; Ef 4,13

XXII.14 O tom, zda nemluvňata vstanou z mrtvých s takovým tělem, jaké by měla, až by dorostla O nemluvňatech můžeme říci, že nevstanou s maličkým tělem, v jakém zemřeli, nýbrž Božím působením obdrží takové tělo, do jakého měla během času pomalu dorůst. Jako člověku nebude chybět nic z toho, co měl, tak mu přibude i to, co neměl. Zemřelému nemluvněti chybí dokonalost tělesných rozměrů, podobně mu například scházejí zuby. Do zárodku každého jednotlivce však je vložena jakási osnova toho, co ještě není, nebo lépe řečeno toho, co ještě je skryto, ale během času se to objeví. Jak by mohl být Stvořitel, který učinil všechno z ničeho, být v nesnázích, odkud má doplnit to, co uznal za vhodné doplnit? XXII.15 O tom, zda těla všech mrtvých nabudou při vzkříšení míry těla Páně Kristus vstal z mrtvých jistě s tou tělesnou výškou, s jakou zemřel, a svým učedníkům se zjevoval v té postavě, v jaké ho znali. Každý obdrží svoji míru, jakou by měl mít v dospělém věku, i když zemřel dříve. A mrtví nevstanou s tělem ani mladším, ani starším, nýbrž s tělem v tom věku a v té síle, jaké dospěl na tomto světě Kristus, vždyť i světští učenci kladou mužnost asi do třicátého roku. Máme totiž dorůst zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.1128

XXII.16 Jak si máme vykládat připodobnění svatých k obrazu Syna Božího Ti, kteří byli předzvěděni a vyvoleni, aby přijali podobu Syna Božího,1129 se nepřipodobňují tomuto světu,1130 ale vnitřně se přeměňují, aby se připodobnili Synu Božímu, a lze tomu rozumět i tak, že jako on se připodobnil nám smrtelností, tak i my se máme připodobnit jemu nesmrtelností, což se týká přímo tělesného vzkříšení. Vstanou všichni s postavou tak velkou, jakou by měli mít v mužném věku. Ale je možné, že někteří budou vzkříšení v takovém těle, v jakém zemřeli, může se to týkat zavržených, ale nechci se o to přít. XXII.17 O tom, zda těla žen budou vzkříšena se svým pohlavím a setrvají při něm Někteří myslí, že ženy nebudou vzkříšeny jako ženy, ale že všichni budou vzkříšeni jako muži, protože Bůh stvořil z prachu země jen muže, kdežto ženu stvořil z muže. Myslím, že pravdu mají ti, kdo nepochybují o vzkříšení obojího pohlaví. Nebude totiž chtíče, který je příčinou studu, a vzkříšené tělo bude zbaveno svých kazů při zachování své přirozenosti. Ženské pohlaví není kazem, 1128

Srov. Ef 4,13 Srov. Ř 8,29 1130 Srov. Ř 12,2 1129

nýbrž přirozeností, a ženské údy nebudou přizpůsobeny bývalému užívání, nýbrž nebývalé kráse, a vzkříšení budou oděni světlem jako v době před prvotním hříchem. Stvoření ženy ze žebra, vyjmutého z boku spícího muže, je předobrazem Krista, z jehož probodeného boku se zrodila Církev. Žena je tedy Božím tvorem stejně jako muž, ale tím, že byla stvořena z muže, je zdůrazněna jejich jednota. Ten, který stvořil obojí pohlaví, také obojí pohlaví obnoví. A když se ptali saduceové, komu ze sedmi bratrů bude náležet žena, kterou měli postupně všichni, když každý chtěl zemřelému bratru podle zákona Mojžíšova vzbudit potomstvo,1131 Kristus neřekl, že ta žena bude mužem, nýbrž jim odpověděl, že při vzkříšení se lidé už nebudou vdávat ani ženit, nýbrž budou jako andělé Boží v nebi.1132 XXII.18 O dokonalém muži Kristu a o jeho těle Církvi, která je jeho plností Dokonalý muž má hlavu a tělo, které sestává ze všech údů, my však jsme tělo Kristovo a jeho údy,1133 Kristovým tělem je Církev.1134 Jako existuje míra každé jednotlivé části, tak existuje jistě i pro celé tělo, které sestává ze všech svých částí, míra plnosti. Kristus je tedy nejvyšší hlavou Církve, která je jeho tělem a jeho plností, jenž naplňuje všechno, co je. Jde-li o podobu, jakou kdo bude mít při vzkříšení, pak pod slovem muž rozumíme i ženu a člověka vůbec; vždyť je-li blažený muž, který se bojí Pána,1135 pak ve slově muž jsou jistě zahrnutý i ženy, které se bojí Pána. XXII.19 O tom, že všechny tělesné vady, které jsou v tomto životě proti lidské kráse, o vzkříšení nebudou; tam přirozená podstata zůstane a jakost i velikost se sejdou v jedinou krásu Z těla nezahyne nic v tom smyslu, že na na těle nebude nic ohyzdného, protože to, co způsobilo ošklivost, se sice přidá ke hmotě, ale ne tak, aby půvab údů utrpěl, ani na ta místa, kde by půvab údů utrpěl. Asi jako kdybychom vyráběli z hlíny nádobu, kterou bychom znovu obrátili v hlínu a z celé té hlíny bychom hnětli celou tu nádobu znovu. Pak by nebylo nutné, aby ta část hlíny, která dříve byla uchem, byla uchem znovu, anebo aby právě to, co bylo dnem, zase tvořilo dno, jen když se celá hmota zase obrátí v celek, takže hlína zase přejde v nádobu a neztratí ani tu nejmenší částku. Podobně umělec může přetvořit sochu nebo šperk, přitom se vyhne kazu a neumenší rozměry. Vlasy a nehty, tolikrát ostříhané, se nevrátí na svoje místo, ale přesto se nikomu neztratí, protože přejdou do téhož těla, aby v něm zaujaly některé místo při změně své hmoty a zachování úměrnosti údů. Ani vlas s vaší hlavy nezahyne,1136 ale tato slova je 1131

Srov. 5M 25,5 Srov. Mt 22,23-30 1133 Srov. 1K 12,27 1134 Srov. Ko 1,24 1135 Srov. Ž 112,1 1136 Srov. L 21,18 1132

lépe vztahovat spíše na počet vlasů než na jejich délku, neboť vlasy na vaší hlavě jsou spočítány.1137 Celá tělesná krása spočívá v úměrnosti údů a souladu barev. Spravedliví budou zářit jako slunce v království svého Otce.1138 A když Kristus vstal z mrtvých, byl tento jas jeho těla skryt očím učedníkům, ale to neznamená, že by jeho tělo takový jas nemělo, avšak slabý lidský zrak by ho nesnesl a jeho učedníci museli svého Mistra vnímat tak, aby ho mohli poznat, a proto jim ukázal jizvy po svých ranách, aby si na ně sáhli, proto také jedl a pil, ačkoli to nepotřeboval. Jizvy po jeho ranách už nejsou ošklivé, nýbrž vznešené, a vyzařuje z nich jakási krása, a bude-li třeba, aby na nesmrtelném těle slavných mučedníků zůstaly stopy po jejich ranách, budou znatelné jizvy tam, kde jejich údy byly uťaty, avšak jejich údy nezahynou a budou jim vráceny. XXII.20 O tom, že při zmrtvýchvstání bude podstata těla, ať byla jakkoli rozmetána, odkudkoli obnovena ve své celistvosti Je vyloučeno, že by všemohoucí Stvořitel, až bude těla křísit a vracet životu, nemohl shledat všechno, co pohltily šelmy nebo spálil oheň, co se rozpadlo v prach a popel, co se rozplynulo v tekutinu nebo co vyprchalo do vzduchu. Jak může zůstat něco utajeno tomu, který všechno vnímá, anebo něco neodvolatelně uniknout tomu, který vším pohybuje? A kdyby se stalo, že by se někdo živil lidským masem, kdyby byl například k tomu donucen hladem, pak to maso bude navráceno tomu člověku, jehož lidským tělem původně bylo, protože ten druhý člověk si je jaksi vypůjčil a musí je tedy jako dlužnou částku vrátit tam, odkud ji vzal. Ale i kdyby po lidském těle nezůstalo ani prášku, všemohoucí Stvořitel byl je obnovil, odkud by chtěl. XXII.21 O novém duchovním těle, ve které se změní tělo svatých Všechno, co se z lidského těla ztratilo, bude obnoveno a zároveň s tím, co zůstalo v hrobě, vzkříšeno, proměněno z bývalého těla živočišného v nové tělo duchovní a oděno neporušeností a nesmrtelností. I kdyby tělo bylo rozdrceno na prach a rozptýleno do vzduchu či do vody, aby nebylo už vůbec nikde, nakolik je to možné, přece nebude moci být vyňato z moci Stvořitelovy, takže neztratí se ani vlas na jeho hlavě. Duchu bude poddáno tělo sice duchovní, ale přece jen tělo, jako byl tělu poddán duch sice tělesný, ale přece jen duch. Totiž ti, kterým apoštol říká: „Nemohl jsem k vám mluvit jako k duchovním, nýbrž jako k tělesným,“1139 nebyli tělesní tělem, nýbrž duchem. Jaká však a jak veliká je milost duchovního těla, s tím ještě nemáme zkušenost a obávám se, aby kterýkoli výrok o ní nebyl troufalostí. Avšak o naší radostné naději nesmíme pro 1137

Srov. L 12,7 Srov. Mt 13,43 1139 1K 3,1 1138

chválu Boží mlčet, vždyť již v tomto životě vidíme tolik projevů dobrotivosti Boží k lidskému rodu. XXII.22 O bědách a útrapách, kterým je lidstvo vystavěno za první přestoupení a od kterých nikoho neosvobodí nic jiného než milost Kristova Celý lidský rod byl odsouzen a potrestán za první přestoupení, jak dosvědčuje tolik velkých strastí tohoto života a strašná propast nevědomosti, ze které vystupuje každý blud, svírající ve svém temném objetí všechny Adamovy syny. Co jiného znamená už sama láska k tolika marným a škodlivým věcem a z ní pramenící starosti a zármutky, zmatky a zrady, rozkošnictví a ztřeštěné radovánky, pýcha a ctižádost, závist a nenávist, úskoky a podvody, krádeže a loupeže, různice a roztržky, hněvy a nepřátelství, násilnosti a přepadení, vraždy a surovosti, hrůzy a války, drzost a nestydatost, smilstvo a cizoložství, rouhání a křivopřísežnictví, falešná svědectví a nespravedlivé rozsudky, svatokrádeže a bludy a všechna podobná zla? Jsou to sice skutky zlých lidí, nicméně mají své kořeny v nevědomosti a převrácené lásce, se kterou se každý Adamův syn rodí, a tak přichází na svět s neznalostí pravdy a s lichou žádostivostí, která se projevuje již u dětí. Kdybychom člověka nechali žít, jak chce, a jednat, jak si umíní, propadl by neřestem a zločinům, a ne-li všem, tedy mnoha z nich. A poněvadž prozřetelnost Boží neopouští odsouzené úplně a Bůh ve svém hněvu nezadržuje svoje slitování,1140 zákaz a výchova střeží lidské smysly proti vrozenému temnu. Proto jsou tu vychovatelé a učitelé, proto jsou tu tresty, aby zastrašování brzdilo nesprávné dětské sklony, proto je nutná kázeň, ve které má být milovaný syn podle Písma svatého utužován bitím, 1141 aby nerostl jako dříví v lese a nebyl ohýbán jen stěží, až ztvrdne, a aby pak už nebylo pozdě. Proto si s námahou něco vštěpujeme do paměti, ale zapomínáme to bez námahy; proto se učíme s námahou, ale jsme nevědomí bez námahy. Sama námaha je totiž trestem včetně té, která je užitečná. Netečnost a nedbalost, lenost a zahálčivost jsou neřesti, které od námahy odvádějí. Zkažená lidská přirozenost má sklon ke zlému a potřebuje vydatnou posilu, aby se z toho osvobodila. A nejen děti, ale i dospělí nesou tíhu trestů, které patří ke společnému údělu lidského rodu, jako je osiřelost a ovdovění, lži a zločiny, zajetí a vyhnanství, oloupení a znásilnění, hlad a žízeň, vedra a mrazy, průtrže mračen a povodně, blesky a krupobití, zemětřesení a sesuvy půdy, nemoci a úrazy a jejich často mučivé ošetřování a léčení, útoky šelem a ztroskotání lodí, kobylky a požáry. Kdo sedí, zdá se bezpečný, ale kněz Élí spadl se stolce, na němž seděl, zlomil si vaz a zemřel. 1142 Ani pokřtění nejsou z dopuštění Božího uchráněni před útoky zlých duchů! Vysvobození z tohoto bídného života přichází jedině skrze milost Krista, našeho 1140

Srov. Ž 77,10 Srov. Sir 30,12 1142 Srov. 1S 4,18 1141

Pána a Boha a Spasitele, hlavní věc pak je, aby nás po tomto nedobrém a dočasném životě nepohltil život ještě horší a tentokrát už věčný. Mocnou útěchou jsou zázraky a uzdravení, která plynou ze svátostí nebo díky přímluvě svatých, ale ani taková dobrodiní se neudělují vždycky, protože by se pak lidé obraceli k náboženství především z tohoto důvodu, ačkoli je mají vyhledávat zejména z důvodu přípravy na budoucí život, ve kterém už nebude vůbec žádné zlo, a milost jim dopomáhá zejména k tomu, aby snášeli útrapy s tím větší statečností, čím větší mají víru.

XXII.23 O těch útrapách, které vedle strastí, společných dobrým i zlým, jsou spojeny výhradně s úsilím spravedlivých Vedle těch život útrap, které jsou společné lidem dobrým i zlým, mají spravedliví ještě vlastní útrapy, když bojují proti neřestem a v tom zápasu jsou v neustálém pokušení a nebezpečí. Tělo totiž nepřestává žádat proti duchu a zase duch proti tělu,1143 jednou úporněji a jednou mírněji. Nemůžeme dělat, co chceme, a veškerou špatnou žádostivost vykořenit, nýbrž si ji pouze podrobujeme s pomocí Boží tím, že s ní nesouhlasíme a že jsme neustále na stráži, aby nás neoklamala nějaká lež podobná pravdě, abychom dobré nepokládali za zlé a naopak zlé za dobré, aby nás žádost nestrhla k něčemu nedovolenému a aby v našem smrtelném těle nekraloval hřích. Snažíme se tedy, aby se nestalo to, co se nesmí, i když se to líbí, a abychom v tomto boji neočekávali vítězství od svých vlastních sil a nepřičítali triumf sami sobě, nýbrž milosti toho, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. 1144 Ale i když zápasíme s neřestmi s hrdinskou bojovností nebo i když si je podrobíme a přemáháme pokušení, přesto pořád máme důvod říkat Bohu: Odpusť nám naše viny; a to bude trvat tak dlouho, dokud budeme v tomto smrtelném těle. Zato v království Božím, kde budeme s nesmrtelným tělem žít na věky, zbavíme se všech zápasů i hříchů. Těch by ovšem nikdy nebylo, kdyby naše přirozenost zůstala tak spravedlivá, jak byla stvořena. XXII.24 Jakými dobry zahrnul Stvořitel i tento život, stižený kletbou Nesmírné útrapy tohoto života svědčí o tom, že je prokletý, třebaže tato bída lidského rodu je zároveň chválou spravedlnosti trestající ruky Boží. Tatáž dobrotivá ruka Boží, která řídí všechno tvorstvo, nás však zahrnula také četnými dobry, a tak štědře obdarovává naši přirozenost, i když je zkažená a odsouzená. Zůstala nám plodnost, zůstala nám rozumnost a dovednost, zůstalo nám umění dobře žít a umění dojít věčné blaženosti. A co všechno podivuhodným 1143 1144

Srov. Ga 5,17 Srov. 1K 15,57; Ř 8,37

způsobem vytváří lidský důmysl ve vědě, technice a umění! A zůstala nám krása přírody, z níž těžíme všechno, co potřebujeme k životu! A kromě toho všeho máme zaslíbení božské spásy od Boha, který vlastního Syna neušetřil, ale za nás všechny ho vydal a spolu s ním nám dal všechno.1145 Až se toto zaslíbení vyplní, čím budeme! a jací budeme! Lidský duch se zbaví všech neřestí, takže nebude ani jediné, které by podléhal, před kterou by ustupoval a se kterou by zápasil; dostane se mu hlubokého vědění bez omylu a námahy a bude mu poddáno duchovní tělo sice s podstatou tělesnou, ale bez nejmenší hmotné porušenosti. XXII.25 O tvrdošíjných odpůrcích tělesného vzkříšení, ve které podle proroctví věří celý svět Někteří filosofové se s námi přou o vzkříšení těla a popírají je vší silou. Takových pochybovačů však zbylo jen málo, protože zástupy uvěřily a obrátily se ke Kristu, který svým vlastním vzkříšením ukázal to, co se zdá nemožné. Bůh předpověděl i to, že svět v tuto věc uvěří, vždyť jeho se obávají i pohanští bohové a Porfyrius1146 mu vzdal takovou čest, že jej nazval Bohem otcem a králem. Což snad nedovede vzkřísit tělo a obdařit je věčným životem, a je-li něco, co je Všemohoucímu nemožné, pak nemůže lhát. Tedy v to, co může, věřme nevěrou v to, co nemůže! Kdo nevěří, že by mohl lhát, nechť věří, že splní, co slíbil! XXII.26 Porfyriova zásada, že blažení duchové se musejí zbavit jakéhokoli těla, je vyvrácena učením samého Platóna, podle něhož nejvyšší Bůh slíbil boům, že nikdy o tělo nepřijdou Ale namítají: Porfyrius říká, že má-li být duše blažena, musí se odloučit od jakéhokoli těla!1147 Jejich tvrzení vyvrací Platón tam, kde nestvořený Bůh slíbil bohům, jež stvořil, nesmrtelnost, aniž by přišli o svá těla: „Protože jste vznikli, nemůžete být nesmrtelní a neporušitelní, ale přesto nebudete porušeni, sudba smrti vás nesklátí a nebude mocnější než moje vůle, která je pro vaše trvání mocnějším svazkem než ty, které vás drží pohromadě.“ Řekl jim tedy, že nesmrtelní být nemohou, ale přesto z jeho vůle nesmrtelní budou, a tak jim slíbil věc nemožnou ten, který vzkřísí tělo neporušitelné, nesmrtelné a duchovní. Proč tedy ještě volají, že to, co Bůh slíbil, není možné, když Božímu slibu uvěřil svět? Duše sténala v těle, dokud bylo porušitelné, ale bude se v něm radovat, až 1145

Srov. Ř 8,32 Porfyrios (+ 304 po Kr.) byl novoplatónský filosof a žák Plótínův, který byl syrského původu (původně se jmenoval Malchos), narodil se v Týru kolem r. 233 po Kr., studoval v Athénách a vyučoval v Římě a také na Sicílii. Uspořádal a vydal Plótínovy spisy v šesti souborech po devíti spisech, v tzv. enneadách, a sepsal také Plótínův život. Svou kritikou útočil na biblické základy křesťanství více než kdokoli před ním i po něm, v mládí totiž poslouchal Origenovy přednášky v Cézareji. Napsal asi 60 děl, z nichž se zachovala jen část; z jeho spisu Proti křesťanům se zachovaly jen zlomky. Jeho nejvýznačnějším žákem byl Jamblichos. 1147 Srov. XIII,6 1146

bude neporušitelné, a nebude toužit po návratu do těla,1148 protože po vzkříšení už nikdy nebude bez něho a žádná další smrt ani na nepatrný okamžik duši už vůbec nikdy těla nezbaví. XXII.27 O protichůdných tvrzeních Platóna a Porfyria, kteří by byli oba došli pravdy, kdyby byl jeden druhému ustoupil Ve výrocích Platónových i Porfyriových jsou některé jednotlivosti toho druhu, že kdyby si o nich byli mohli spolu pohovořit, byli by se snad stali křesťany. Platón řekl, že duše nemůže být na věky bez těla, ale naopak Porfyrius tvrdil, že jakmile se očištěná duše navrátí k Otci, už nikdy se nevrátí k trápení tohoto světa. Proto kdyby byl Platón přesvědčil Porfyria o své pravdě, že i očištěné duše moudrých a spravedlivých se vrátí do lidských těl, a naopak kdyby Platón uznal správný postřeh Porfyriův, že svaté duše se už nikdy nevrátí k trápení porušitelného těla, neříkal by každý něco jiného, nýbrž oba dva by říkali obojí zároveň: jednak se duše do těla vrátí a jednak dostane takové tělo, v jakém bude žít v nesmrtelnosti a blaženosti. Nechť tedy Porfyrius řekne s Platónem, že duše se do těla vrátí, a nechť Platón řekne s Porfyriem, že se nevrátí do zla, a nechť oba se shodnou, že duše se vrátí do takového těla, v jakém už nebude nic zlého trpět. Vždyť Bůh spojí blažené duše na věky s jejich věčným tělem a to bude totéž tělo, ve kterém duše snášely trápení tohoto světa a ve kterém věrně ctily Boha, aby byly od tohoto trápení osvobozeny. XXII.28 Jak Platón, Labeo i Varro si mohli navzájem dopomoci k pravé víře ve vzkříšení, kdyby bývali svoje názory spojili v jediný Někteří křesťané si Platóna oblíbili jak pro jeho znamenitý sloh, tak i pro některé jeho správné názory, a říkají, že na vzkříšení mrtvých pohlížel podobně jako my, třebaže se někdy zdá, že se tomu spíše vysmíval. Vypravuje totiž, jak jeden člověk obživl a mluvil o věcech, které se shodovaly s jeho učením.1149 Také Labeo1150 popisuje, jak dva lidé zemřeli téhož dne a setkali se na jednom rozcestí; potom dostali rozkaz, aby se vrátili do svých těl, a domluvili se, že budou žít v přátelství; tak se prý i stalo, až později zemřeli. Avšak ve všech těchto případech jde o takové tělesné vzkříšení, jako se stalo utěch, kdo byli vzkříšeni a vráceni do tohoto života, ale ne tak, že by už neměli zemřít. Zato Varro1151 uvádí v knihách O původu římského národa něco zvláštního: „Někteří 1148

Srov. Vergilius, Aen. VI, 751: Znovu by začaly toužit zas po vstupu v člověčí tělo. Platón, Stát 614 B 1150 Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jure pontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana (Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánská právnická škola (právnický směr). 1151 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik, autor díla „O původu římského národa“ 1149

astrologové napsali, že lidé se znovu rodí, čemuž Řekové říkají palingenesiá; ta se uskutečňuje vždy po 440 letech tak, že totiž tělo a duše, jež byly jednou spojeny do jednoho člověka, se znovu vrátí do téhož svazku.“ Tento Varro nebo ti astrologové však říkají věc, která není pravdivá, protože vrátí-li se jednou duše do téhož těla, které mívala, pak už je nikdy neopustí. Přesto oslabují námitky těch, kterým se zdá nemožné, aby mrtvoly, obrácené v prach, se vrátily opět k tomu, čím bývaly. Nechť tedy kromě Platóna a Porfyria se naši odpůrci poučí ještě od Varrona, že se duše vrátí do těla, ve kterém bývala, a tak celá ta záhada o věčném vzkříšení těla bude pro ně rozřešena. XXII.29 Jaké bude to patření, jímž budou svatí v budoucím věku vidět Boha Co budou svatí v nesmrtelném a duchovním těle dělat, když nebudou žít tělesně, nýbrž duchovně? Jaká bude ta činnost či spíše klid, to nevím, protože jsem to nikdy svými tělesnými smysly nezažil, a mám-li to prozkoumat svým nedokonalým rozumem, pak mohu říci jen toto: Boží pokoj převyšuje všechno pomyšlení, a to nejen lidské, ale i andělské. Úsudky smrtelníků jsou nesmělé a naše dohady nejisté.1152 Svatí budou žít v Božím pokoji, který přesahuje všechno chápání a který je svrchovaný nejen v nitru jednoho každého, ale i mezi nimi navzájem i s Bohem samým. Staneme se spoluobčany andělů v nebeské obci Boží a spolu s nimi budeme hledět na Boží tvář.1153 Až porušitelné tělo přestane tížit duši, pak přijde neporušitelné tělo, které jí nebude překážet v ničem. Nyní poznáváme částečně a hledíme jako v zrcadle, ale až přijde plnost, pak poznáme plně, jako Bůh zná nás.1154 Proto je možné a pravděpodobné, že budeme vidět nejen nové nebe a novou zemi všude, ale i Boha, jenž naplňuje nebe i zemi,1155 budeme vidět všude, a to s naprostou jasností, a ne jako nyní, kdy neviditelné vlastnosti Boží vidíme jen úsudkem, 1156 tedy nikoli pomocí zrcadla, v záhadě a zčásti, nýbrž přímo, jasně a v plnosti. Vždyť i prorok Elizeus, ačkoli byl tělem nepřítomen, duchem viděl svého služebníka Géchazího, jak tajně přijímá dary od Naamána, jehož prorok očistil od malomocenství.1157 XXII. 30 O věčném štěstí a ustavičném svátku Boží obce Jak veliké to bude štěstí, když tam nebude žádné zlo, když tam nebude skryto žádné dobro a kde bude vyvyšován Bůh, jenž bude vším ve všem! 1158 Nevím totiž, co jiného bychom dělali tam, kde nás žádná lenost nebude odvracet od 1152

Srov. Moudr 9,14 Srov. Mt 18,10; 1J 3,2; Mt 5,8 a Ef 1,18; Jb 19,26 1154 Srov. 1K 13,9-12 1155 Srov. Jr 23,24 1156 Srov. Ř 1,20 1157 Srov. 2Kr 5,19-26 1158 Srov. 1K 15,28 1153

činnosti, ani nás žádná potřeba nebude nutit k práci. „Blažení, kdo bydlí ve tvém domě, na věky věků tě budou chválit!“ 1159 Neporušitelné tělo už nebude ve službách nezbytných úkonů, protože tehdy už nebude žádná nezbytnost, nýbrž plná a jistá věčná blaženost. Tělo bude okamžitě tam, kde je bude chtít duch, a duch nebude chtít nic, co by mohlo být proti duchu nebo proti tělu. Tam bude pravá čest a sláva a pokoj. Tam bude odměnou za ctnost ten, který ctnost daroval a který jí slíbil sám sebe, nad něhož nemůže být nic lepšího a většího. On bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. 1160 On bude vším, co čem lidé budou toužit, on bude tím, čím se nasytí, on bude veškerým jejich dobrem. Na něho budeme hledět bez konce, jeho budeme milovat bez omrzení a jeho budeme chválit bez únavy. Tato činnost bude společná všem, právě jako sám život věčný, ale čest a sláva bude odstupňována podle zásluh, ovšem tak, že na nižším stupni nebude nikdo závidět nikomu vyššímu, právě jako není nezávidí andělé archandělům, a nikdo nebude chtít, co nedostal, třebaže bude svazkem pokoje a svornosti spojen s tím, kdo dostal. Bude tedy mít jeden menší dar než druhý, ale přitom se mu dostane i toho daru, že nebude chtít větší dar. Svobodná vůle bude ještě svobodnější, protože bude osvobozena od záliby ve hříchu, a to až k zálibě v bezhříšnosti. Původní svobodná vůle mohla nehřešit, ale mohla také hřešit, avšak tato konečná svobodná vůle bude tím mocnější, že nebude moci hřešit, a to z milosti Boží, nikoli z možnosti vlastní přirozenosti. Bůh nemůže hřešit ze své přirozenosti, kdežto omilostněný přijme nemožnost hřešit od Boha. Na počátku byla dána člověku taková svobodná vůle, aby mohl nehřešit a získávat zásluhy, a na konci mu bude dána taková, aby nemohl hřešit a ztratit odměnu. Stejně tak původní nesmrtelnost, o kterou Adam přišel hříchem, spočívala v tom, že mohl nezemřít, kdežto konečná nesmrtelnost znamená, že nemůže zemřít. Vždyť nemůže-li Bůh hřešit, máme mu snad proto upřít svobodu vůle? Boží obec tedy bude mít svobodnou vůli, jedinou ve všech a nedílnou v jednotlivcích, osvobozenou od všeho zlého a naplněnou vším dobrý, která se bude těšit věčným radostem a zapomene na viny i tresty, ale přitom nezapomene na své osvobození ani na vděčnost svému Osvoboditeli. Podle citu zapomene na každé své minulé trápení, ale podle rozumu na ně bude pamatovat. I nejzkušenější lékař, který snad všechny nemoci, je nezná tak, že by je všechny prodělal jako nemocný. Svatí tedy zapomenou na přestálé zlo z hlediska citu, ale z hlediska rozumu budou o něm dobře vědět, a nejen o něm, ale i o věčném trápení zatracených. Na věky budou zpívat o milosrdenství Božím, 1161 aby oslavili milost Kristovu, jehož krví byli spaseni. *** Tam se naplní slova: „Vstaňte a hleďte, že já jsem Bůh,“ 1162 to bude ustavičný svátek, jenž nepozná 1159

Ž 84,5 Srov. 3M 26,12 1161 Srov. Ž 89,2a 1162 Ž 46,11a 1160

večera, to bude věčný sedmý den,1163 jehož požehnáním a posvěcením budeme naplněni a občerstveni. Tehdy ode všeho ustaneme a budeme vidět, že on je náš Bůh, jímž jsme kdysi chtěli být my sami 1164 a od něhož jsme se odvrátili, ale z jeho milosti jsme se měli stát bohy účastní na něm, nikoli odpadnutím od něho. V jeho hněvu jsme onemocněli, ale jeho milosrdenství nás zotaví a milost zdokonalí, a tehdy poznáme, že on je Bůh a že i naše dobré skutky jsou spíše jeho skutky než naše, ale právě tehdy nám budou přičteny k dobru, než kdybychom je přičítali sami sobě, protože pak by byly služebné a nepatřily by do věčného sedmého dne odpočinutí. První období sahalo od Adama do potopy, druhé od potopy po Abrahama, ačkoli nejsou stejně dlouhá, čítají po deseti pokoleních. Třetí od Abrahama po Davida, čtvrté od Davida do babylónského zajetí a páté od babylónského zajetí do narození Kristova: tato tři čítají po čtrnácti pokoleních. Dohromady pět období. Nyní žijeme v šestém období, které není možné měřit počtem pokolení, protože Bůh si je ponechal ve své moci, 1165 a po něm Bůh jako sedmého dne odpočine sám v sobě a toto sedmé období bude naší sobotou, věčným dnem Páně, jakoby dnem osmým, posvěceným Kristovým vzkříšením, které je předobrazem věčného odpočinku nejen těla, ale i ducha. Tam dojdeme odpočinutí, tam budeme hledět na Boha a věčně jej milovat a chválit! Co jiného je naším konečným cílem, než dojít království, které bude nekonečné! A komu se toto dílo zdá být příliš málo nebo příliš mnoho, ať mi odpustí, ale komu to stačí, ať neděkuje mně, nýbrž ať se mnou vzdává díky Bohu!1166

x1167

1163

Srov. 1M 2,2-3 Srov. 1M 3,5 1165 Srov. Sk 1,7 1166 Ze 447 stran I. dílu končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu. Následuje pokračování II. dílu. Ze 447 a 437 stran, to je celkem 884, zde končí celý výtah o 179 stranách, což představuje asi 20 % původního rozsahu celého díla. 1164

1167

Ze 447 stran zde končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu. Následuje pokračování.